Týden hříchu
Praha 2014
Přeložila: Jana Pacnerová
Tessa Dare: Týden hříchu Vydání první Copyright © 2012 by Eve Ortega All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1905. publikaci Přeloženo z anglického originálu A Week to be Wicked vydaného nakladatelstvím AVON BOOKS, an imprint of HarperCollinsPublishers, USA v roce 2012 Český překlad © 2014 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2014 Jon Paul Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0045-0 BARONET Praha 2014
Tessa Dare
Týden hříchu Druhá kniha z cyklu Spindle Cove
Poděkování M
nohokrát děkuji Tesse Woodwardové, Helen Breitwieserové, Martě Trachtenbergové, Ellen Leachové, Pam Spengler-Jaffeeové, Jessii Edwardsové a Kim Castillové za jejich znalosti a pomoc. A velký dík patří mému manželovi a rodině – za lásku a trpělivost. Příprava a psaní této knihy ve mně probudily ohromný vděk za to, že patřím k dnešní komunitě romancí. Autorky a čtenářky romancí jsou totiž geniální, různorodá, inspirující společnost. Jsou mezi námi lékařky, právničky, podnikatelky, vědkyně, studentky, vojačky a mnoho, mnoho dalších. A abych přišla do styku s touto živou, obohacující komunitou žen (a několika dobrých mužů), nemusím cestovat dál než ke svému laptopu. To je pro mě obrovské požehnání. Děkuji za to nebesům den co den. Takže mé díky internetové komunitě romancí: autorkám, redaktorům, agentům, knihkupcům, knihovníkům, bloggerkám, kritikům… a především čtenářské obci! Děkuji také těm mnoha spisovatelkám a internetovým diskutérkám, které mě dovedou rozesmát a každý den se od nich dozvím něco nového: patří k nim Two Geniuses, Vanettes, Morning Juice, moje kamarádky bloggerky ze serveru Ballroom, Avon Authors a Loop That Shall Not Be Named. Děkuji ti, Twittere. A tobě taky, Ado Lovelaceová.
Kapitola jedna
K
dyž už se dívka trmácí o půlnoci deštěm k ďáblovým dveřím, měl by mít ďábel v sobě aspoň tolik zvrhlosti – ne-li slušnosti – , aby jí otevřel. Minerva si jednou rukou podkasala okraj pláště a odolávala dalšímu bodavému poryvu studeného větru. Zoufale chvíli zírala na zavřené dveře a pak na ně zabušila hranou pěsti. „Lorde Payne,“ křikla v naději, že její hlas pronikne skrz tlusté dubové fošny. „Pojďte otevřít! Tady slečna Highwoodová.“ Po krátké odmlce dodala: „Slečna Minerva Highwoodová.“ Dost velký nesmysl, že cítí potřebu sdělovat, která přesně slečna Highwoodová tu je. Podle Minervina názoru by to mělo být jasné. Její mladší sestra Charlotte se nalézala v radostném, leč citlivém věku patnácti let. A nejstarší z rodiny, Diana, byla obdařena nejen andělskou krásou, ale i odpovídající povahou. Ani jedna z nich nebyla z těch, co v noci vyklouznou z postele, odplíží se dolů po zadním schodišti penzionu a odeberou se na schůzku s neblaze proslulým prostopášníkem. 9
Minerva však byla jiná. Vždycky byla jiná. Ze tří sester Highwoodových byla jediná tmavovlasá, jediná s brýlemi, jediná dávala přednost bytelným šněrovacím botkám před hedvábnými střevíčky a jediná věděla, jaký je rozdíl mezi sedimentární a metamorfovanou horninou. Jediná neměla ani nadějné vyhlídky, ani pověst, kterou by bylo třeba ochraňovat. Diana a Charlotte udělají dobrou partii, ale Minerva? Nehezká knihomolka, věčně duchem nepřítomná, vůči pánům rozpačitá. Jedním slovem beznadějná. Slova její vlastní matky uvedená před nedávnem v dopise příbuzné. Co hůř, Minerva neobjevila tento popis tak, že by slídila v soukromé korespondenci. Ne, kdepak. Osobně ta slova přepisovala, jak jí je mamá diktovala. Doopravdy. Vlastní matka. Vítr jí zachytil kapuci a strhl ji z hlavy. Šíji jí bičoval studený déšť, aby toho nebylo málo. Minerva si shrnula vlasy přilepené k líci a zadívala se vzhůru k prastaré kamenné věži – jedné ze čtyř, jež tvořily tvrz hradu Rycliff. Z nejvyššího průduchu stoupal kouř. Znovu zvedla pěst a s novou silou zabušila na dveře. „Lorde Payne, vím, že tam jste.“ Ten ničema ji dráždí. Minerva tady klidně zaroste do země, než ji pustí dovnitř, i když ji tenhle studený jarní déšť promáčí až na kůži. Nešplhala z vesnice do kopce až k hradu, neklouzala po mechem porostlých skalních výběžcích a netrmácela se potmě po bahnitých stezkách, jen aby se musela stejnou cestou klopotně vracet poražena. Nicméně poté, co dobrou minutu klepala nadarmo, nastoupila únava z cesty, lýtkové svaly se jí svíraly 10
a páteř povolovala. Minerva se sesula dopředu. Čelem narazila na dřevo dveří s tupým buch. Pěst však nespustila, tloukla na dveře v pravidelném, zarputilém rytmu. Je sice nehezká knihomolka, duchem nepřítomná a rozpačitá – ale je odhodlaná. Odhodlaná prosadit se, odhodlaná být slyšet. Odhodlaná chránit sestru za každou cenu. Otevři, sugerovala mu. Otevři. Otevři. Ot… Dveře se otevřely. Rychle, s rázným, nevraživým huš. „Propánajána, Thorne. Nemůže to počkat, až…“ „Ach.“ Minerva, vyvedena z rovnováhy, klopýtla kupředu. Její pěst prudce dopadla – ne na dveře, ale na hrudník. Na hrudník lorda Paynea. Na jeho mužný, svalnatý hrudník bez košile, který byl jen o trochu méně tvrdý než dubová fošna. Její rána přistála přímo na ploché mužské bradavce, jako by šlo o ďáblovo osobní klepadlo. Tentokrát aspoň ďábel zareagoval. „Vida.“ Temně pronesené slovo jí zarezonovalo v paži. „Vy nejste Thorne.“ „V-vy nejste oblečený.“A já se dotýkám vaší nahé hrudi. Ach… panebože. Zasáhla ji hanebná myšlenka, že na sobě možná nemá ani kalhoty. Narovnala se. Sundala si prochladlými, roztřesenými prsty brýle a zahlédla pod rozmazanou pleťovou barvou jeho trupu uklidňující šmouhu tmavého vlněného sukna. Dýchla na obě sklíčka spojená mosazí, otřela z nich mlhu suchým záhybem podšívky pláště a pak si je znovu nasadila na nos. Pořád ještě byl napůl nahý. A teď už dokonale zaostřený. Zrádné jazýčky světla z krbu olizovaly každičký rys jeho hezké tváře a zvýrazňovaly ji. 11
„Pojďte dál, jestli chcete.“ Otřásl se v poryvu mrazivého větru. „Každopádně zavírám dveře.“ Vstoupila. Dveře se za ní zavřely s těžkým, osudovým bouchnutím. Minerva těžce polkla. „Musím říct, Melindo, že tohle je náramné překvapení.“ „Jmenuji se Minerva.“ „Ano, samozřejmě.“ Naklonil hlavu ke straně. „Nepoznal jsem váš obličej, když před ním nedržíte knihu. Vydechla, napínala svou trpělivost. A napínala. Až byla dost velká, aby se do ní vešel šprýmující prostopášník s pamětí děravou jako cedník. A s ohromně výraznými rameny. „Připouštím,“ pokračoval, „že tohle není poprvé, co jsem uprostřed noci otevřel dveře a našel za nimi čekat ženu. Ale vy jste rozhodně ze všech ta nejméně očekávaná.“ Zhodnotil pohledem dolní polovinu její postavy. „A nejvíc zablácená.“ Lítostivě si prohlédla svoje blátem obalené boty a ucouraný podolek. Půlnoční svůdnice tedy zrovna není. „Tohle není taková návštěva.“ „Dopřejte mi chvilku, abych se smířil s tím zklamáním.“ „Radši bych vám dopřála chvilku, abyste se oblékl.“ Minerva přešla kulatou kamennou komnatu bez oken a zamířila rovnou ke krbu. Beze spěchu rozvazovala sametové vázačky svého pláště, pak ho přehodila přes jediné křeslo v místnosti. Payne zřejmě měsíce, které tady ve Spindle Cove strávil, nepromarnil. Někdo si dal hodně práce, aby proměnil tohle kamenné sídlo v teplý, téměř pohodlný domov. Původní kamenný krb byl vyčištěn a navrácen do funkčního stavu. Plápolal v něm oheň tak vysoký a mocný, že by na něj mohl být hrdý kdekterý 12
normanský válečník. Kromě čalouněného křesla se v kruhové místnosti nalézal dřevěný stůl a stoličky. Jednoduché, ale dobře udělané. Žádná postel. Zvláštní. Rozhlédla se. Copak neblaze proslulý prostopášník nepotřebuje postel? Konečně vzhlédla. Odpověď jí visela nad hlavou. Vyrobil si jakési spací patro, přístupné po žebříku. Těžké závěsy skrývaly to, co patrně bylo jeho lůžko. Nad ním se kamenné zdi spirálovitě ztrácely v černé, hluboké nicotě. Minerva usoudila, že mu už poskytla dost a dost času, aby našel košili a upravil se. Odkašlala si a zvolna se otočila. „Přišla jsem se zeptat…“ Pořád byl polonahý. Nevyužil ten čas, aby se upravil. Chopil se příležitosti a nalil si sklenku. Stál k ní z profilu a dělal grimasy do vinné sklenky, aby zhodnotil její čistotu. „Víno?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou. Kvůli jeho neslušnému předvádění už jí pokožka začínala hořet temným ruměncem. Stoupal jí po hrdle vzhůru do lící, až ke kořínkům vlasů. Nemusí to zrovna ještě přiživovat vínem. Nalil si sklenku a ona se nemohla ubránit upřenému pohledu na jeho šlachovitý, svalnatý trup, tak ochotně ozařovaný světlem ohně. Byla zvyklá myslet na něj jako na ďábla, ale měl tělo boha. Poloboha. Neměl postavu mohutného, přehnaně svalnatého Dia nebo Poseidona, nýbrž spíš štíhlého, atletického Apollona či Merkura. Tělo stavěné ne k boji kyjem, ale k lovu. Ne ke vzpírání, ale k běhu. Ne k přepadání nic netušících najád při koupeli, ale… Ke svádění. Vzhlédl. Odvrátila oči. 13
„Promiňte, že jsem vás vzbudila,“ řekla. „Nevzbudila jste mě.“ „Opravdu?“ Svraštila čelo. „Pak tedy… při tom, jak dlouho vám trvalo, než jste otevřel dveře, jste si mohl něco obléct.“ S ďábelským úšklebkem ukázal na svoje kalhoty. „Stalo se.“ No. Teď už jí líce skoro hořely plamenem. Klesla do křesla a litovala, že nemůže zmizet v jeho švech. Proboha, Minervo, vzchop se. V sázce je Dianina budoucnost. Postavil víno na stůl a přistoupil k několika dřevěným regálům, které mu zřejmě sloužily jako šatník. Vedle visely na řádce háčků jeho svršky. Červený důstojnický kabát místní domobrany, kterou vedl v nepřítomnosti hraběte z Rycliffu. Několik krásně zpracovaných, neslýchaně draze vyhlížejících kabátů z Londýna. Plášť z antracitově šedé vlny. Všechno to přešel, popadl jednoduchou batistovou košili a navlékl si ji přes hlavu. Vrazil ruce do rukávů a rozpažil, aby si ho mohla prohlédnout. „Je to lepší?“ Ani ne. Rozhalený límec pořád nabízel hojný výhled na jeho hruď – jenom s lascivním mrknutím namísto neskrývaného upřeného pohledu. Když už, pak vypadal ještě neslušněji. Spíš jako zhýralý král pirátů než jako nedotknutelný, z kamene vytesaný bůh. „Tumáte.“ Sundal z věšáku svůj plášť a přinesl jí ho. „Aspoň je suchý.“ Jakmile jí přehodil plášť přes kolena, vtiskl jí do ruky sklenici vína. Na malíčku se mu zatřpytil pečetní prsten, stopka sklenky zazářila odleskem zlata. „Žádné námitky. Třesete se, až slyším, jak vám drkotají zuby. Oheň a plášť pomohou, ale zevnitř vás zahřát nedokážou.“ 14
Minerva přijala sklenku a opatrně usrkla. Prsty se jí sice třásly, ale nebylo to jen zimou. Přitáhl si stoličku, usedl na ni a upřel na ni vyčkávavý pohled. „Tak.“ „Tak,“ opakovala hloupě. Matka měla v tomhle ohledu pravdu. Minerva se považovala za poměrně rozumnou osobu, ale dobrotivé nebe… v přítomnosti hezkých mužů vždycky zhloupla. Pokaždé vedle nich znervózněla, nikdy nevěděla, kam se má dívat a co má říkat. Odpověď, která měla být vtipná a chytrá, vyzněla pokaždé trpce nebo hloupě. Někdy ji škádlivá poznámka lorda Paynea přiměla k úplně tupému mlčení. Teprve za několik dní, když bušila geologickým kladívkem do skalní stěny, vytanula jí na mysli ideální, břitká odpověď. Pozoruhodné. Čím déle teď na něj civěla, tím víc doslova cítila, jak ji inteligence opouští. Strniště včerejších vousů jen zdůrazňovalo jeho výrazně řezanou bradu. Ve zcuchaných hnědých vlasech měl slabý náznak rošťáckého zvlnění. A jeho oči… Měl oči jako bristolské diamanty. Malé kulaté geody, rozpůlené a vybroušené do vysokého lesku. Vnější kroužek tmavě oříškové barvy uzavíral chladné záblesky křemene. Stovka křišťálových odstínů jantarové a šedé. Pevně zavřela oči. Přestaň snít. „Hodláte se oženit s mou sestrou?“ Vteřiny plynuly. „Se kterou?“ „S Dianou,“ zvolala. „S Dianou, samozřejmě. Charlotte je teprve patnáct.“ Pokrčil rameny. „Některým mužům se mladá nevěsta zamlouvá.“ „Někteří muži se úplně vyhýbají manželství. Říkal jste mi, že k nim patříte.“ „To jsem říkal vám? Kdy?“ 15
„Určitě si pamatujete. Tenkrát v noci.“ Zíral na ni, očividně ohromen. „My jsme spolu prožili nějakou ‚noc‘?“ „Ne tak, jak si myslíte.“ Už to bylo několik měsíců, co na něj zaútočila v summerfieldské zahradě kvůli jeho skandální indiskreci a úmyslům vůči její sestře. Srazili se tam. Pak se nějak zapletli – tělesně – dokud je nerozdělilo několik pichlavých urážek. Do horoucích pekel s její vědeckou povahou, tak nezdolně všímavou. Minervě vadily podrobnosti, které se jí v takových okamžicích vybavovaly. Nepotřebovala vědět, že dolní knoflík jeho vesty byl přesně ve stejné výšce jako její pátý obratel, ani že slabě voněl kůží a karafiáty. Ale ani teď, po několika měsících, nedokázala tyto informace vymazat z hlavy. Zvlášť když seděla zachumlaná do jeho pláště, zahalena vypůjčeným teplem a toutéž kořeněnou, mužnou vůní. On na to střetnutí přirozeně úplně zapomněl. Žádné překvapení. Zpravidla se nedokázal rozpomenout ani na Minervino jméno. Pokud na ni vůbec promluvil, pak jen proto, aby ji škádlil. „Vloni v létě,“ připomněla mu, „jste mi říkal, že nemáte v úmyslu požádat Dianu o ruku. Ani žádnou jinou. Ale dnes se po vsi povídá něco jiného.“ „Vážně?“ Otáčel pečetním prstenem. „No, vaše sestra je půvabná a elegantní. A maminka se netají tím, že by takový svazek uvítala.“ Minervě se v botách kroutily prsty. „To je ještě mírně řečeno.“ Vloni přijely Highwoodovy dámy do této přímořské vesničky na letní prázdniny. Mořský vzduch měl prospět Dianinu zdraví. Inu, Dianino zdraví se zlepšilo už dávno a dávno bylo po létě, ale Highwoodovy 16
dámy přesto zůstávaly – a to jen proto, že mamá doufala v manželský svazek mezi Dianou a tímto šarmantním vikomtem. Dokud byl lord Payne ve Spindle Cove, nechtěla mamá o návratu domů ani slyšet. Dokonce v ní procitl netypický optimismus – každé ráno, když míchala v šálku čokoládu, prohlašovala: „Já to cítím, děvčata. Dnes se vyjádří.“ A i když Minerva věděla, že lord Payne je muž toho nejhoršího druhu, nikdy v sobě nenašla sílu odporovat. Protože se jí tu líbilo. Nechtěla odjet. Ve Spindle Cove konečně… někam náležela. Tady, ve svém osobním ráji, prozkoumávala skalnaté pobřeží plné zkamenělin, aniž by se musela obávat pokárání, a přitom katalogizovala nálezy, z nichž byla anglická vědecká obec celá pryč. Jediné, co jí bránilo v naprostém štěstí, byla přítomnost lorda Paynea – a ironií osudu, jak už to bývá, byla právě jeho přítomnost důvodem, proč tu mohla zůstat. Nezdálo se, že by nějak škodilo ponechat mamá, ať si hýčká naději na nabídku k sňatku ze strany Jeho Lordstva. Minerva věděla zcela jistě, že nabídka se nedostaví. Až do dnešního rána, kdy se její jistota zbortila. „Dnes ráno jsem byla v obchodě,“ začala. „Řečí Sally Brightové si obvykle nevšímám, ale dneska…“ Těžce polkla, pak mu pohlédla do očí. „Říkala, že jste dal pokyn, aby vám od příštího týdne přeposílali poštu do Londýna. Domnívá se, že opouštíte Spindle Cove.“ „A vy jste dospěla k závěru, že to znamená, že se ožením s vaší sestrou.“ „No, vaši situaci zná každý. Kdybyste měl v kapse aspoň dva šilinky, byl byste pryč už kolik měsíců. Trčíte tady, dokud se vám v den vašich narozenin neu17
volní peníze ze svěřeneckého fondu, ledaže…“ Namáhavě polkla. „Ledaže byste se dřív oženil.“ „To je všechno pravda.“ Předklonila se v křesle. „Okamžitě odejdu, jen když mi zopakujete to, co jste mi řekl vloni v létě. Že nechováte vůči Dianě žádné úmysly.“ „Ale to bylo vloni v létě. Teď máme duben. Je tak nepředstavitelné, že bych změnil názor?“ „Ano.“ „Proč?“ Luskl prsty. „Už vím. Vy si myslíte, že nemám žádný názor, který by se dal měnit. Je to tak?“ Poposedla. „Nemůžete změnit názor, protože jste se nezměnil. Jste falešný, neupřímný prostopášník, který dennodenně flirtuje s nic netušícími dámami a noci pak tráví s manželkami jiných mužů.“ Vzdychl. „Poslouchejte, Mirando. Od té doby, co Fiona Langeová z vesnice odjela, jsem nebyl…“ Minerva zvedla ruku. Nechtěla nic slyšet o jeho poměru s paní Langeovou. Od dotyčné, která se pokládala za básnířku, toho už vyslechla víc než dost. Minerva litovala, že nedokáže ty poémy vymazat z mysli. Chlípné, rapsodické ódy, v nichž byly vyčerpány všechny možné rýmy na „chvění“ a „blaho“. „S mou sestrou se oženit nemůžete,“ prohlásila odhodlaným a rázným hlasem. „Já to jednoduše nedovolím.“ Jak matka s oblibou vykládala každému, kdo byl ochotný naslouchat – Diana Highwoodová byla přesně ten typ mladé dámy, co dokáže dostat do chomoutu hezkého lorda. Jenže Dianina vnější krása bledla v porovnání s její milou, velkorysou povahou a tichou odvahou, s níž celý život čelila svému onemocnění. Jistě, Diana by dokázala ulovit vikomta. Ale za tohohle by se provdat neměla. 18
„Vy si ji nezasloužíte,“ sdělila lordu Payneovi. „To je pravda. Ale nikdo z nás nedostane v životě to, co si skutečně zaslouží. Čím by se potom Bůh bavil?“ Vzal jí z ruky sklenici a zvolna upil vína. „Nemiluje vás.“ „Nemá mě nerada. Láska není povinná.“ Naklonil se dopředu, opřel se loktem o koleno. „Diana je moc zdvořilá, než aby mou nabídku odmítla. Vaše matka by byla bez sebe radostí. Bratranec by mi poslal zvláštní povolení k sňatku obratem. Mohli bychom se vzít ještě tenhle týden. V neděli už byste mě mohla oslovovat ‚bratře‘.“ Ne. Celé její tělo vykřikovalo odporem. Do posledního svalu. Odhodila půjčený plášť, vyskočila a začala přecházet po koberci sem a tam. Mokré záhyby sukně se jí pletly mezi nohy. „To se nesmí stát. To nejde. To se nestane.“ Mezi zaťatými zuby jí uniklo tiché zavrčení. Sevřela pěsti. „Našetřila jsem si z kapesného dvaadvacet liber. A nějaké drobné. Je to vaše, všechno je to vaše, jestli mi slíbíte, že dáte Dianě pokoj.“ „Dvaadvacet liber?“ Zavrtěl hlavou. „Vaše sesterská obětavost je dojímavá. Ale z takovéhle částky bych v Londýně nevyžil ani týden. Při mém životním stylu.“ Kousla se do rtu. Čekala to, ale usoudila, že nemůže uškodit, nabídne-li nejprve úplatek. Bylo by to tak o moc snazší. Zhluboka se nadechla a zvedla bradu. Je to tady – poslední možnost, jak ho odvrátit od jeho úmyslů. „Tak utečte se mnou místo s ní.“ Po kratičké, omráčené odmlce vybuchl srdečným smíchem. 19
Nechala se zaplavit těmi opovržlivými zvuky a jednoduše čekala, paže založené na prsou. Dokud jeho smích neutichl, ukončený přidušeným zakuckáním. „Dobrý bože,“ řekl. „To myslíte vážně?“ „Naprosto vážně. Dejte Dianě pokoj a utečte se mnou.“ Dopil víno a odložil sklenici. Pak si odkašlal a začal: „To je od vás statečné, drahoušku. Nabídnout se, že se za mě provdáte namísto své sestry. Ale já skutečně…“ „Jmenuji se Minerva. Nejsem žádný váš drahou šek. A jste blázen, jestli si myslíte, že bych se za vás někdy provdala.“ „Ale měl jsem dojem, že jste právě říkala…“ „Utéct s vámi, ano. Provdat se za vás?“ Nevěřícně si odfrkla. „Prosím vás.“ Zamrkal na ni. „Vidím, že mi nerozumíte.“ „No dobrá. To bych připustil, ale vím, jakou radost vám dělá poukazovat na mé intelektuální nedostatky.“ Štrachala ve vnitřních kapsách svého pláště, až našla svůj výtisk vědeckého časopisu. Otevřela ho na stránce oznámení a nastavila mu ho, aby si ho mohl prohlédnout. „Koncem měsíce se bude konat schůze Královské geologické společnosti. Sympozium. Jestli souhlasíte s tím, že pojedete se mnou, moje úspory by nám měly na cestu stačit oběma.“ „Geologické sympozium.“ Přeletěl zrakem po časopise. „Tak tohle je ten váš skandální půlnoční návrh. Ten, kvůli kterému jste podnikla namáhavou cestu ve studeném dešti. Zvete mě na geologické sympozium, pokud nechám vaši sestru na pokoji.“ „Co jste čekal, že vám nabídnu? Sedm nocí hříšného smilnění ve vašem loži?“ 20
Myslela to jako žert, ale nezasmál se. Místo toho nespouštěl oči z jejích promáčených šatů. Minerva zrudla jako malina. U všech hromů. Nikdy se neodnaučí říkat věci, které by říkat neměla. „Taková nabídka by mi přišla lákavější,“ podotkl. Opravdu? Kousla se do jazyka, aby to nepronesla nahlas. Velmi ponižující, přiznat, jak moc ji jeho ledabylá poznámka nadchla. Dal bych přednost vašemu hříšnému smilnění před přednáškou o hlíně. Opravdu velká lichotka. „Geologické sympozium,“ opakoval si pro sebe. „To mě mohlo napadnout, že jsou v tom nějaké horniny.“ „Horniny jsou všude. Právě proto jsou pro nás geology tak zajímavé. Každopádně vás nelákám na samotné sympozium. Lákám vás příslibem pěti set guineí.“ To ho zaujalo. Pohled mu zbystřil. „Pět set guineí?“ „Ano. To je cena pro nejlepší referát. Jestli mě tam odvezete a pomůžete mi prezentovat mé nálezy Společnosti, můžete si ji nechat celou. Pět set guineí by vám mělo postačit, abyste mohl v Londýně pít a hýřit až do narozenin, doufám?“ Přikývl. „Při troše uvážlivého šetření bych snad mohl odložit koupi nových bot, člověk však musí přinášet nějaké oběti.“ Vstal a postavil se přímo proti ní. „Ale má to háček. Jak si můžete být jistá, že tu cenu získáte?“ „Získám. Mohla bych vám své nálezy popsat dopodrobna, ale to by vyžadovalo velmi mnoho víceslabičných slov. Nevím, jestli na to zrovna teď stačíte. Mohu pouze říct, že jsem si jistá.“ Obdařil ji pátravým pohledem a Minerva sebrala všechny síly, aby ho unesla. Klidně, sebejistě, bez mrknutí oka. 21
Po chvilce mu zrak zpřívětivěl neznámým třpytem. Byl to cit, jaký u něj nikdy dřív nezpozorovala. Napadlo ji, že by to mohla být… úcta. „No,“ řekl. „Sebejistota vám sluší.“ Srdce se jí podivně zatetelilo. Nic hezčího jí nikdy neřekl. Pomyslela si, že jí možná nikdy nic hezčího neřekl nikdo. Sebejistota vám sluší. A najednou bylo všechno jiné. Ten doušek vína, který předtím polkla, se jí rozvinul v žaludku, hřál ji a uvolňoval. Rozpouštěl její rozpaky. Cítila se v novém prostředí příjemně a nemálo světácky. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, vést půlnoční rozhovor ve věži s polooblečeným prostopášníkem. Lenivě se uvelebila v křesle a zvedla ruce k vlasům, našla a vytáhla z nich těch několik málo zbývajících jehlic. Pomalými, snivými pohyby si prohrábla prsty mokré kadeře a urovnala si je kolem ramen, aby rovnoměrněji prosychaly. Vstal a okamžik ji pozoroval. Pak šel nalít další víno. Do sklenky proudil smyslný pramínek klaretu. „Když dovolíte, já s tímhle plánem nesouhlasím. Ani trochu. Ale jen čistě teoreticky, jak jste si přesně představovala, že to proběhne? Jednou ráno prostě vstaneme a odjedeme spolu do Londýna?“ „Ne, do Londýna ne. To sympozium je v Edinburghu.“ „V Edinburghu.“ Láhev dopadla na stůl s hlasitým buch. „Edinburgh je ve Skotsku.“ Přikývla. „Měl jsem dojem, že jste říkala, že jde o Královskou geologickou společnost.“ „To také jde.“ Zamávala časopisem. „O Královskou geologickou společnost ve Skotsku. Vy jste to 22
nevěděl? Všechny nejzajímavější vědecké akce se odehrávají v Edinburghu.“ Vrátil se k ní a zadíval se na časopis. „Proboha, ono se to koná za necelých čtrnáct dní. Marietto, vy si neuvědomujete, co taková cesta do Skotska obnáší? Mluvíte o dvou týdnech na cestě, minimálně.“ „Z Londýna je to dostavníkem čtyři dny. Zjistila jsem si to.“ „Dostavníkem? Drahoušku, vikomt necestuje dostavníkem.“ Potřásl hlavou, usedl naproti ní. „A jak přijme tuhle zprávu vaše milá matka, až zjistí, že jste utekla do Skotska s jedním skandálním lordem?“ „Ach, ta bude nadšená. Pokud se za vás provdá jedna z jejích dcer, nebude se starat o to, která to je.“ Minerva vyprostila nohy z mokrých, zablácených bot a složila si je pod sukně, zastrčila prochladlé paty pod zadeček. „Je to dokonalé, nechápete? Sehrajeme to jako společný útěk za účelem sňatku. Maminka nebude vůbec protestovat a lord Rycliff taky ne. Bude celý nadšený z představy, že se konečně oženíte. Odcestujeme do Skotska, předložíme moje nálezy, vyzvedneme si cenu. Pak všem sdělíme, že to prostě nevyšlo.“ Čím víc vysvětlovala své představy, tím snáz jí přicházela slova na jazyk a tím byla nadšenější. Mohlo by to vyjít. Mohlo by to opravdu, skutečně vyjít. „Takže se po několika týdnech na cestách v mé společnosti prostě vrátíte do Spindle Cove? Copak si neuvědomujete, že budete…“ „Zničená v dobré společnosti? To vím.“ Zadívala se do praskajícího ohně. „S tímhle osudem jsem ochotná se smířit. Stejně se netoužím provdat do řad společenské smetánky.“ Ani v to nedoufám, opravila se v duchu. Nijak si nelibovala v představách skandálu a klepů. Ale může být o tolik horší zůstat odříznutá 23
od elegantní společnosti, než si připadat navěky odstrčená na jejím okraji? „Ale co vaše sestry? Spojení s vámi je poškodí.“ Jeho poznámka ji zarazila. Ne že by o této možnosti neuvažovala. Naopak, promyslela ji velmi pečlivě. „Charlotte má na společenský debut ještě léta času,“ řekla. „Maličký skandál do té doby utichne. A pokud jde o Dianu… Někdy si říkám, že to nejlepší, co bych pro svou sestru mohla udělat, je pokazit jí šanci na uzavření ‚dobrého‘ sňatku. Pak by se mohla vdát z lásky.“ Zamyšleně usrkl vína. „No, jsem rád, že jste si to všechno zpracovala ke svému uspokojení. Nevadí vám zničit pověst sobě ani sestrám. Ale na mou pověst jste ani nepomyslela?“ „Na vaši co? Na vaši pověst?“ Zasmála se. „Vždyť vaše pověst je strašná.“ Mírně se zarděl. „Nevím o tom, že je strašná.“ Přiložila levý ukazováček k pravému palci. „Za prvé. Jste nestydatý prostopášník.“ „Ano,“ protáhl. Dotkla se ukazováčku. „Za druhé. Vaše jméno je synonymum zkázy. Hospodské rvačky, skandály… exploze, a to doslova. Kam přijdete, tam nastane zmatek.“ „Já se o to vážně nesnažím. Prostě… k tomu dojde.“ Přejel si dlaní obličej. „A přesto si děláte starosti, aby vám tenhle plán nepoškodil pověst?“ „Samozřejmě.“ Předklonil se a opřel si lokty o kolena. Zagestikuloval rukou, v níž držel sklenku s vínem. „Jsem milovník žen, ano.“ Pak zvedl prázdnou ruku. „A ano, zřejmě zničím všechno, na co sáhnu. Ale až dosud se mi dařilo ty dvě věci nespojovat. 24
Spím se ženskými a ničím věci, nikdy jsem však nezničil nevinnou ženu.“ „To mi připadá z vaší strany jako pouhé nedopatření.“ Uchechtl se. „Možná. Ale nehodlám to napravit.“ Jeho zrak se setkal s jejím, upřímně a vážně. A stalo se něco divného. Minerva mu uvěřila. S tímhle zádrhelem nepočítala. Že by mohl protestovat ze zásady. Ani se jí nesnilo o tom, že by měl nějaké skrupule, které by se daly porušit. Očividně je však měl. A odhaloval je před ní, svěřoval se jí. Jako by byli přáteli a on věřil, že to pochopí. Něco se mezi nimi za těch deset minut od chvíle, kdy zabušila na jeho dveře, změnilo. Opřela se v křesle dozadu, zadívala se na něj. „V noci jste jiný člověk.“ „To jsem,“ souhlasil prostě. „Ale to vy taky.“ Zavrtěla hlavou. „Já jsem pořád stejná, uvnitř. Jenom…“ Nějak tím člověkem nikdy nezvládám být s tebou. Čím víc se snažím, tím víc se sama sobě pletu pod nohy. „Poslyšte, jsem poctěn vaším pozváním, ovšem tahle výprava, co navrhujete, se nemůže uskutečnit. Po návratu bych vypadal jako ten nejhorší svůdník a neotesanec. A právem. Utéct s nevinnou mladou dámou a pak ji surově odkopnout?“ „Proč bych nemohla odkopnout já vás?“ Uchechtl se. „Jenže kdo by tomu kdy uvěřil…“ Zarazil se a zmlkl. Maličko opožděně. „Kdo by tomu kdy uvěřil,“ opakovala po něm. „Opravdu, kdo.“ Zaklel a postavil sklenku s vínem. „Ale jděte. Neurážejte se.“ 25
