Čtvrtek

1.5.-4.5.2014 Čtvrtek – 1. 5. 2014 Jiří Daněk zorganizoval výlet na kolech na Pálavu (Pavlovské vrchy) ve dnech 1. 5 - 4. 5. 2014, kterého se zúčastnili Jiří Daněk, Dana Hotzyová, já, Mirka a Štěpán Najdkovi, Šárka Langová, Tonda Krpec, Dana Vltavská, Iva Pustková, Jarka a Vašek Glaicovi, Karel Krč, Petr Dorda, Valda Mališ, Lenka Pešatová, kteří jeli autem a Jára Lednický se svým známým, také autem. My jedeme vlakem v 5.30 z Frýdku-Místku do Ostravy, kde cca hodinu čekáme na přípoj do Břeclavi. V Břeclavi vystupujeme a jedeme asi 12 km do Podivína, kde máme zajištěné ubytování v turistické ubytovně. Jirka Daněk jede rychleji, aby vše zařídil, a vysvětluje nám, jak se na ubytovnu dostaneme, jenže my špatně odbočíme na vesničku Ladná. To ale vůbec nevadí, je tu krásný kostel, tak si ho aspoň vyfotíme.

Jelikož se nás nedočkal, jede nám naproti. Na ubytovně už čekají ti, co přijeli auty. Je kolem půl jedenácté, převlékneme se a nastupujeme na trasu směr Rakvice, Příluky a přehradu Nové Mlýny.

Jedna skupinka jede po cestě, druhá po hrázi.

Přijíždíme do Pavlova, před námi se tyčí Dívčí hrad.

Je tu trošku stoupání, pak sjíždíme z kopce do Klentnice. Zde se občerstvíme, zamkneme kola v hospůdce

a pěšky se vracíme kolem rozcestníku Perná (332 m) a po červené značce šlapeme na Dívčí hrad (3,5 km) přes Soutěsku (340 m). Je krásné počasí, teplo a svítí sluníčko. Na hrad jdu já, Jirka, Karel, Dana V. a Dana H. a Iva. Je tu krásná příroda, mírné stoupání, lesem, po pěkných pěšinkách.

Nad Soutěskou jsou krásné skalní výběžky s nádhernými výhledy,

procházejí se tu ještěrky, kolem je hodně pěkné květeny.

Vidíme vodní nádrž Nové Mlýny, na jedné straně je městečko Velké Věstonice, které jsou spojeny hrází přes nádrž s vesničkou Strachotín.

Na Stolové hoře a Děvíně jsou přistávací plochy pro létání s padákovými kluzáky.

Přicházíme k Dívčímu hradu (426 m). Zbytky kdysi významného a pevného hradu zvaného jako Děvičky, Dívčí hrady, Maidberk (Maidenburg) se nachází západně od obce Pavlov na příkré, ze tří stran nepřístupné skále, asi 1km od nejvyššího vrchu Pálavy, Děvína. Hrad je poprvé připomínán v r. 1222 pod slovanským jménem Dewiczkym, kdy byl majetkem královského panství. Roku 1344 český král Jan Lucemburský postoupil hrad šlechtickému rodu Lichtenštejnů, který jej vlastnil až do roku 1575, kdy jej vystřídali Ditrichštejnové. Hrad byl původně z velké části dřevěný, k přestavbě na zděný gotický hrad s plášťovou zdí došlo až v polovině 14. století. V 16. století bylo na hradě zesíleno opevnění a přistavěna renesanční dělová bašta. V roce 1645, během třicetileté války, v bitvě u Jankova, byly Dívčí hrady dobyty Švédy, kteří celý hrad vyplenili a zapálili. Poté hrad ještě sloužil jako hlásná strážní pevnůstka, a to až do konce 18. století. Od počátku 19. století jsou Dívčí hrady definitivně opuštěny. Z původního hradu se dochovaly až 2 m silné obvodové zdi, početná část zdí vnitřních, předhradí, polozasypané sklepy a dělová bašta se střílnami. Z hradu se otevírá nádherný výhled na vodní dílo Nové Mlýny a obce Dolní Věstonice a Pavlov. Dívčí hrady jsou jednou ze zastávek naučné stezky Děvín. Zajímavostí Dívčích hradů je fakt, že zde nikdy nebyla postavena strážná věž, která bývala součástí obranného systému většiny dobových hradů. To znamená, že obrana hradu spočívala v nezvykle vysokých a silných zdech, které jsou patrny dodnes.

Létá tu spoustu Otakárků, na zemi lezou brouci, na zídce hradu vyrůstají žluté květiny – tařice skalní.

Díky počasí jsou úžasné výhledy na všechny strany.

I přes okna hradu.

Zpátky scházíme po modré značce, u rozcestníku „Nad Soutěskou“ (407 m) na louce si odpočineme. Někteří jsou už pořádně unaveni.

Jirka jde hledat pozůstatky tvrze – Nového hradu, připojím se k němu, najdeme jen zbytky kamení. Nelituji, že jsem s ním šla, scházíme kolem krásných skal. Je tu i pěkná květena.

v pozadí Děvín, vpředu kameny - pozůstatky hradu

Po louce scházíme dolů, abychom se napojili na modrou značku a došli ostatní, kteří jdou dole kolem skal. Za Martinkou se všichni scházíme. Shora nad lomem vidíme z kamení vytvořeno srdíčko.

Pak všichni společně dojdeme k naší hospůdce a od ní pokračujeme pěšky 1,5 km ještě na Sirotčí hrad, ale už bez Karla a Dany H., ti čekají v hospůdce. Jdeme opět po pěkné pěšince, kolem jsou zajímavé stromy.

Tento hrad je postaven na skále o na počátku 14. století. Po smrti majitele, se stal hrad královským majetkem a patřil k pohraničním pevnostem. Po vymření Přemyslovců po meči přešel hrad do vlastnictví Lichtenštejnům, kteří ho osidlovali až do roku 1575. Po té hrad začal pustnout. Dnes z hradu zbylo jen několik zdí a zbytky základů.

Když přijdeme dolů, čeká na nás už jen Karel, Dana H. se rozhodla vrátit sama na ubytovnu. Sjíždíme směrem na Mikulov. V Mikulově odbočujeme na Kozí hrádek,

který byl vybudován v 15. století jako dvoupatrová dělostřelecká věž s ochozem a střílnami, čímž se zvýšila obranyschopnost Mikulova. V minulosti pro svoje umístění hrál významnou roli při kontrolování obchodní cesty z Vídně do Brna. Nyní je využíván jako odpočinkové místo a rozhledna. Kolem jsou rozkvetlé šeříky.

Máme štěstí, je tu otevřeno (je vyvěšen praporek), po schodech vystoupáme nahoru, vidíme svatý kopeček s křížovou cestou, Mikulovský zámek máme jako na dlani.

Pod Kozím hrádkem se rozprostírá židovský hřbitov, který byl založen v polovině 15. století. Židi tvořili zhruba polovinu tehdejšího obyvatelstva. Je tu cca 4.000 náhrobků. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR. V nejjižnější části hřbitova stojí budova obřadní síně, jež byla postavena v roce 1898 v neorenesančním stylu.

Projíždíme kolem synagogy, jediné, na Moravě dochované, tzv. polského typu, pocházející z poloviny 16. století. Její podobu nejvíce pozměnila zásadní přestavba v barokním slohu po požáru roku 1719, která synagoze vtiskla její dnešní podobu.

Kolem ní postupujeme po schodech k Mikulovskému zámku, který je také trošku postaven na skále.

Pod zámkem se rozprostírá zahrada, zatím nerozkvetená.

růžová

Sjíždíme na náměstíčko, máme hlad, hledáme hospůdku, kde by nám dali polévku, jenže už je kolem sedmé hodiny, tak máme smůlu, proto odjíždíme. Pokračujeme na Sedlec, kolem Hraničního zámečku, který dnes slouží jako čtyřhvězdičkový hotel a nabízí komfortní ubytování v centru lednicko-valtického areálu. Kolem rybníčků, kde plují labutě a krásně kvákají žáby a Bezručovou alejí přijíždíme do Lednice, kde si dáváme vytouženu polévku (kulajdu a vývar) a pivo. Alej, založená v r. 1715, spojující dvě centra Lednicko-valtického areálu, nese jméno po moravském básníkovi Petru Bezručovi, který do Valtic často zajížděl a krásu zdejšího kraje opěvoval ve svých básních. Stal se také čestným občanem Valdic.

Už se stmívá, je po osmé hodině, před sebou máme už jen 6 km do Podivína. Skoro za tmy, kolem půl deváté, dorazíme do cíle – na ubytovnu. Dnes jsme najeli kolem 68 km a 13 km túry pěšky.

nádrž 1- pěší 1 mapka

Pátek - 2. 5. 2014 Je nádherné ráno, krásné slunné počasí. Vyjíždíme kolem osmé hodiny, směr Lednice. Dnes je v plánu Lednicko-valtický areál. První zastavení je na Obelisku, zvaném též Facka, který se nachází asi 3 km severně od Lednice. V současné době je kolem něj vytvořena oplocená obora. Přístup k objektu je umožněn jen pěším – branka se nachází u silnice. Teorie, které vysvětlují, proč byl severně od Lednice vystavěn štíhlý Obelisk, jsou dvě. Ta první vypráví o tom, jak na místě, kde dnes monument stojí, dostal kníže od manželky pohlavek. Proto domorodci říkají Obelisku „Facka“. Podle nápisu na Obelisku lze soudit, že výstavba neměla s fackováním nic společného, ale byla vztyčena na památku uzavření míru mezi Francií a Rakouskem v roce 1797. Obelisk nechal postavit Alois Josef I. z Lichtenštejna, jehož bratr Jan Josef I. se válek na straně Rakouska účastnil. Je složen z Pískovcových kvádrů, seskládány do dvaceti tři metrů vysoké štíhlé pyramidy. Vrchol zdobí

pozlacená hvězda. Pokračujeme dále a zastavujeme u Appolonového chrámu, - chrámu múz. Empírový chrám byl postaven na začátku 19. století, aby stejně jako ostatní salety Lednickovaltického areálu, zpříjemnil život lichtenštejnskému dvoru. Zámeček vypadá jako vystřižený z romantické pohádky. Nevyniká velikostí, ale krásou. Zdobí jej dórské sloupy, klasicistní zábradlí a točité schodiště. Kdysi tu bydlela stráž, tak se napudrované šlechtičny v krajkových šatech neměli čeho bát. Hluboký okolní les dodnes láká k příjemným procházkám. Můžeme se toulat krásným okolím a po výletě osvěžit tělo v Mlýnském rybníce, který se nachází, je co by kamenem dohodil od zámečku. Škoda, že průzračný rybník prorůstá v létě sinicemi. Bohův příběh vypráví plastický vlis, zdobící zdi budovy. Kromě antické báje znázorňují sochy amorety s Appolonovou lyrou a kvarteto Múz. Střecha zámečku sloužívala jako vyhlídka, jde odsud vidět třpytící se hladiny rybníků i drobné lichtenštejnské stavby, zahalující se v šumících listoví okolních stromů. U něho stojí i krásná borovice ve tvaru houpačky (na ni napsáno něco ve smyslu „nehoupej se na mně, nejsem houpačka“).

Z tohoto chrámu sjíždíme lesem kolem Mlýnského potoka, kde švitoří ptactvo a je tu slyšet hlučné kvákání žab.

Další zastávka je u Nového dvora, který slouží k chovu jezdeckých koní. Když jsme přijeli, zrovna ošetřovatelé pásli koně, pár ušlechtilých koní jsme viděli a prohodili pár slov.

Stavba Nového dvora je důkazem, že i užitkové budovy mohou vypadat co k čemu. Budovu tvořily stáje a obytná část. Na empírovém statku je nejhezčí kruhová Rotunda uprostřed průčelí, v níž je krásně vymalovaný salónek (jen restaurace děl vyšla na konci 20. století na 80 000 korun – tam jsme se ale nedostali). Kdysi se tu chovaly ovce; po přestavbě přivítaly stáje koně a krávy. Nejen hřebcům, ale i jezdcům se tu líbilo. Zdi Nového dvora poměrně těsně lemoval les, křížený jízdními drahami, rozbíhajícími se do čtyř světových stran. Z alejí se dodnes zachovalo jen pár borovic, trasy jsou zarostlé trávou. Samotná budova Nového dvora zažila krušná léta za totality, kdy byl objekt využíván k živočišné výrobě, a na historický význam památky nebyly brány ohledy. Když se časem začalo přemýšlet o renesanci, objevila se hned trojice nápadů: udělat tu

rekreační středisko, zřídit zde zemědělské muzeum anebo založit chov anglického plnokrevníka s dostihovou stájí. Nakonec zvítězil poslední nápad. Místní koně neběhali vůbec špatně. Hnědka Limba zabodovala před čtyřiadvaceti lety v Bratislavě. Oři Flang a Lingea dokonce startovali na Velké pardubické. Pokračujeme dále ke Třem Gráciím. Socha trojice nahatých krasavic, která dala stavbě jméno, zaujme na první pohled. Ztepilé ženy se vypínají na podstavci, umístěném uprostřed parkově upravené paseky.

Dokola je obtáčí půlkruhová stavba z dílny Jana Karla Engela. Na Třech Gráciích je zajímavé především to, že ve skutečnosti žádné grácie nejsou. Sousoší zobrazuje trio antických bohyní: Athénu, Afroditu a Artemis. Kromě počátečního písmene jména mají společný lehký úsměv a baculaté postavičky. Sousoší vytesal z jediného balvanu Leopold Fischer a původně zdobilo zámecký park v Lednici. Vnady bohyň nedaly panovníkům spát, tak se rozhodli vystavět jim samostatné reprezentativní sídlo. Od roku 1825 „bydlí“ řecké krasavice necelý kilometr od Hlohovického rybníka. Otáčí se směrem k třpytivé hladině, mající za zády velkolepý klasicistní salet. Poutníci (s dalekohledem) je mohou spatřit z Rybničního zámečku na protějším břehu. Kolonáda ukrývá ve svých útrobách salon s mozaikovou podlahou. Má tvar půlkruhovitého ochozu, jejž podpírá dvanáct jónských sloupů. Ve stěně je rovněž tucet výklenků. Z nich na krásné panny na „nádvoří“ koukají alegorické sochy klasického umění a věd. Zezadu je k chrámu přistavěn sál s toskánskou lodžií. Obyčejný turista se dovnitř nedostane. Dalším objektem, který patří do tohoto areálu, a k němuž přijíždíme při cestě z Lednice do Valtic je Svatý Hubert. Je to gotická trojboká kaple a patří k nejmladším stavbám Lednickovaltického areálu, byl postaven v roce 1855 a goticky se jenom „tváří“. Laikové to nepoznají, pískovcové kvádry, ze kterých je kaple postavena, jsou pro autentičnost dokonce opatřeny smyšlenými středověkými kamenickými značkami. Šlechtic Hubert se narodil kolem roku 655 v Akvitánii. Jako každý správný Francouz miloval víno, bujarý život a hlavně ženy. Jistou Florianu si vzal, jenže mu hned při porodu zemřela. Podle legendy pak ještě víc času věnoval bujarému lovu. Až jednou na Velký pátek spatřil jelena, kterému mezi parožím zářil zlatavý kříž. „Proč stále jen hledáš a lovíš zvěř? Je na čase, abys začal hledat Boha!“ pravil červenohnědý sudokopytník a než stačil Hubert napnout tětivu, zmizel za nejbližší jedlí. odivný zážitek Huberta poznamenal napořád. Nejprve našel Boha, a pak získal pro křesťanství většinu obyvatel Arden. Byl biskupem v Maastrichu a Lutychu, ale často vyjížděl za

hranice města bydliště, aby svoje „Svá provinění naprav pokáním a smiř se s Bohem!“ šířil dál do světa. Na jedné ze zpátečních cest onemocněl zimnicí a brzy zemřel. Svatý Hubert je patron myslivců a střelců. Nejen těm, co zvířata honili, ale i jiným, kteří je „zpracovávali“, světec Hubert fandí: je patronem řezníků a kožešníků. Dále potom matematiků, optiků, kovodělníků a co je nejzajímavější – výrobců matematických přístrojů.

Přijíždíme k Rendez-vous, též zvaný Dianin chrám, zasvěcený samotné bohyni lovu, Dianě. Nachází se asi 3 km severovýchodně od Valtic. Máme štěstí, je tu průvodce, tak můžeme do něj nahlédnout. Romantický zámeček načrtl na papír tužkou její vynálezce – Josef Hardmuth. Jeho vizi dal život architekt Josef Kornhäusel. Tak se ve střední Evropě vztyčila stavba, připomínající jeden z vítězných oblouků starověkého Říma. Je vyzdobená dráždivými sochami: do kamene tu vytesali Dianu, jak laškuje se psem, i Kupida, pozorujícího koupající se nymfy. Empírový zámeček je poměrně mohutný a má tři poschodí, do kterých se přichází točivými schody. V patře se nachází sál, který dříve sloužil jako shromaždiště panstva, které se chystalo na lov. Páni tu posnídali, probrali novinky v myslivectví a sílu svých koní. Pak se v skrytu duše pomodlili k Dianě a vyrazili do okolních lesů vstříc dobrodružství. Bohyně je tak z vyvýšeného místa sledovala do dálky. Sedí na trůně, který zdobí vršek sloupu uprostřed průčelí. Diana se moci nevzdala, když zapadlo slunce a poslední opozdilí lovci zavítali zpět do jejího chrámu. Byla totiž zároveň bohyní měsíce, což dokazuje tenký srpek, zdobící její účes. Dianin chrám nechal v roce 1812 postavit Jan I. z Lichtenštejna. Oblouk je z vnitřní strany ozdoben 81 kazetami, v jejichž středu jsou růžice. Interiér je rozdělen do čtyř nadzemních podlaží. První dvě jsou rozděleny obloukem, v pravé části je umístěno schodiště zaklenuté klenbami s lunetami, na stěnách je namalováno stínové kvádrování, v levé části je dnes dvoupodlažní byt správce a nad ním salónek, využívaný k reprezentačním účelům Dominantním prostorem zámečku je bohatě štukami zdobený hlavní sál o rozměrech 7 x 16 m, kde je vše souměrně rozmístěno, např. stejný počet oken na jedné i druhé straně (i když jsou zde jen výklenky) apod.

Na zdech chrámu se skví nápis: „Chrám tento, jasná ty Fébovo sestro, je zasvěcen tobě, bez škody, ať roste k poctě tvé háj ten stále!“

Je nádherné slunné počasí, teplo okolo 20 stupňů. Jedeme směrem na Valtice, Jirka se chce podívat na zříceninu hájenky – zámečku. Je už to směrem na Rakousko, k němu se přidáváme já, obě Dany a Iva. Jedeme kolem vinic, až přijíždíme k hranici do Rakouska, abychom mohly říct, že jsme tady byli, jedeme kousek za ni.

Díváme se do mapy, zřícenina je asi níže, tak se vracíme, zahneme doprava do lesa a opravu je tu. Jsou to jen základy, prorostlé trávou. Nacházel se zde Katzelsdorfský zámeček a hájovna, který byl zrekonstruován r. 1905. Tato stavba, která po druhé světové válce byla velice poškozena, pak byla opravena a sloužila jako byt hajného. V r. 1956 však vyhořela a pak začala chátrat, v. r. 1957 ji začali bourat, počátkem šedesátých let přestala úplně existovat. Byly zde dva reliéfy s loveckým motivem, jenž jeden z nich je umístěn na zámku ve Valticích. Dnes tu vidíme jen zbytek základů. Pak sjíždíme do Valtic, máme hlad, zastavujeme se v hospůdce u Kapitána, kde poobědváme. Protože jsme se odpojili od ostatních a Jirka dal sraz u zámku ve Valticích, dá si polévku a jde se tam podívat. My ještě chvilku posedíme, a když se zvedáme, přijíždějí někteří turisté také na oběd. Oni totiž čekali na nás před zámkem. Jedeme k zámku Valtice, který Lichtenštejnové využívali jako rodinný domek, a to domek značných rozměrů. V budově se nachází na sto majestátných místností s barokním a rokokovým zařízením. Zpřístupněno je jen 21 místností. Valtice si za své existence prožily i nepříjemné chvíle, Za husitských válek pomáhali císaři Zikmundovi, tak kacíři na oplátku městečko vypálili a celé Valtice s kostelem i hradem lehly popelem. V období třicetileté války spousta lidí umřela na mor. Při napoleonských válkách tudy procházela vojska, která drancovala, co se dalo. Po druhé světové válce skončil honosný zámek jako skladiště. Dnes si malebné městečko, vonící vínem a dýchající historickou

atmostérou, užívá míru a překrásný barokní zámek, zrekonstruovaný v 18 století, denně vítá stovky turistů. Kaple Nanebevzetí Panny Marie je využívána k hudebním produkcím, Původně gotický hrad z 13. století byl přestavěn na renesanční a později barokní zámek. Do dnešní podoby byl přestavěn v letech 1643–1730 podle projektů italského stavitele D. Martinellio a Johanna Bernhard Fischera z Erlachu. Zámek tvoří třípatrová čtyřkřídlá budova s konírnou, jízdárnou, galerií, rokokovým divadlem a kočárovnou. Z renesančního období se zachovaly dvě nárožní věže, od kterých vedou nízká boční křídla uzavírající s hlavní budovou čestný dvůr. Průčelní fasáda zámecké budovy je bohatě zdobena, středová osa budovy je zvýrazněna vstupním portálem a věží. Bohatě vybavené zámecké interiéry byly upravovány až do 18. Století. Zámecký park byl založen v roce 1727. Začátkem 19. století byla zahrada rozšířena a přebudována na přírodně krajinářský park s dalekými průhledy. Park má rozlohu 14,6 ha a roste v něm 22 druhů jehličnanů a 63 druhů listnáčů. Prohlédneme si ho jen zvenčí. Při vchodu na zámek na pravé straně je umístěna reliéfní deska z Katzelsdorského zámečku, která zobrazuje lov jelena.

Dana H. se od nás odpojuje, zůstává v zámecké cukrárně na kávu.

My šlapeme trošku do kopce na romantickou stavbu - Kolonádu na Rajsně (275 m), stojící na vrchu Homole (něm. Reistna), kterou nechal postavit v letech 1817–1823 kníže Jan I. z Lichtenštejna jako vyhlídku a zároveň památník na svého zesnulého otce a dva bratry. Po svém dokončení se stala oblíbeným výletním a turistickým cílem. Čtyřiadvacet sloupů s korintskými hlavicemi nese terasu s vyhlídkou, na níž se vyjímají nápisy „Syn otci, bratr bratrům“ a „Nezapomenutelným předkům jediný zůstávající syn“. Po roce 1945 se kolonáda ocitla v nepřístupném hraničním pásmu a sloužila jako pozorovatelna pohraniční stráže. Po roce 1989 přešla kolonáda do správy Národního památkového ústavu a byla postupně rekonstruována. Z ochozu jde vidět na všechny světové strany.

Po prohlídce kolonády sjíždíme na zámeček Insel, který je v současné době v soukromém vlastnictví a opravuje se. Pod ním se také rozprostírá rybníček.

Sjíždíme na Úvaly, kde je hezký kostelíček, pak přes Sedlec a Hlohovec, na zámek Belveder, který také patří mezi stavby Lednicko-valtického areálu. Svědčí o tom, že v jednoduchosti je krása.

Je vystavěný na severním okraji Valtic Josefem Hardmuthem. Příkaz knížete zněl „postavit pěknou bažantici“ a architekt se tohoto úkolu zhostil víc než dobře. Hospodářský objekt navrhl tak, aby se líbil nejen bažantům, které zde páni hodlali chovat, ale i stavebním oborníkům. Šlechta, jež sem čas od času zavítala, byla okouzlena překrásným výhledem. Nedaleký Mikulov, obklopený lány vinic a skalami Pálavy, tu má člověk jako na dlani. Empírová budova byla vystavěna na Liščím vršku v roce 1802. Dobová literatura popisuje především interiér hlavního salonku, upraveného jako čínskou síň. Uprostřed seděl Číňan, obklopený druhy, sedícími na bohatě vyřezávaných sedátkách. Při zdech stály černé židle, vykládané perletí. Pokoj zalívalo tlumené světlo lampionů. Když nestačilo, rozzářil se skvostný lustr, pomalovaný čínskými draky. Stěny zdobily originální hedvábné obrazy. V některých pokojích Belvederu byly uchovávány sbírky cenného porcelánu; před branami se rozkládaly klece plné chovných bažantů. V roce 1928 se plánovalo zámeček ještě víc zkrášlit. Měly sem přijít hedvábné tapety, které do roku 1882 zdobily čínský pavilon v Lednici. Ozdoba pocházela až z proslulého Versailles! K obnově Belvederu však nikdy nedošlo. Kníže nečekaně zemřel a práce byly zastaveny. Později tu bylo založeno pracoviště Akademie věd a architektura budovy utrpěla necitelnými zásahy laiků. V současnosti je zámeček v rekonstrukci, takže jsme se dovnitř nedostali.

Odkud sjíždíme (Bezručovou alejí).

po

hlavní

cestě

alejí

kaštanů

a pak odbočujeme na Rybniční zámeček. Navrhl jej v roce 1815 Josef Kornhäusel. Připomíná spíš vilku. Tyčí se na svahu nad skleněnou hladinou Prostředního rybníka průčelím směrem k vodě.

Pohledem na protější stranu mezi zelenavými stromy zahlédneme chrám Tří Grácií. Stavět budovy tak, aby si navzájem tvořili romantickou kulisu, bylo tenkrát v módě. Jako spousta dalších staveb Lednicko-valtického areálu, sloužil i Rybniční zámeček oblíbenému koníčku panstva, k lovu. Páni se sem sjížděli, aby zahájili lov na ptactvo a ryby. Později bydlel v přízemí zahradník. O tom, že Lichtenštejni nebyli žádní zpátečníci a fandili vědě, svědčí fakt, že objekt v roce 1928 darovali ornitologům a hydrobiologům. Dneska jej spravuje Mendelova univerzita. Podle posledních výzkumů vypadal svého času zámeček docela jinak. Poté, co rekonstruktéři objevili při patě průčelí zeď, začali se zainteresovaní historici dohadovat o tom, čeho je pozůstatkem. Na světlo světa byly vytaženy nedatované dokumenty, zachycující plánované rekonstrukce zámku. K velkolepému zvelebnění nikdy nedošlo. Avšak když Franz Engel stavěl roku 1824 Tři Grácie na protějším břehu, přesvědčil panstvo, aby byly k Rybničnímu zámečku dostavěny alespoň postranní arkády. Měl k tomu zajímavý důvod – chtěl, aby byl z Grácií hezčí výhled. Postranní křídla musela být podle dobových popisů a kreseb zrušena před rokem 1840. Lednicko-valtický areál byl v r. 1996 zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. Z tohoto zámečku se vracíme na ubytovnu, ještě si po cestě vyfotím Minaret.

Po večeři posedíme za doprovodu kytary Tondy Krpce a zpěvu v příjemné vinotéce v Podivíně. Setkáváme se tu s Erikami, které jsou také ubytovány v Podivíně v penzionu U Františka. Naježděno 70 km, převýšení 600 m. Sobota - 3. 5. 2014 Jirka Daněk odjíždí již kolem sedmé hodiny na Starou Břeclav po svých památkách. Je zamračeno a hrozně větrno, ale hlavně neprší. Vyjíždíme po půl osmé, s Jirkou se setkáváme na půl cesty u hezké kapličky. Jedeme směr Pohansko (157 m). Nejzajímavějším komplexem, který byl zde prozkoumán, je Velkomoravský velkomožný dvorec, který představuje jednu z forem feudálního sídla, výzkum se provádí cca na 1 ha plochy.

Nachází se zde empírový zámeček, který byl postaven na valu starého velkomoravského hradiště z 8.– 9. Století v letech 1810-1812. Jeho autorem je Josef Hardmuth a dokončovací práce snad prováděl Josef Kornhäusel. V zámečku v I. patře je expozice, která prezentuje výsledky archeologických výzkumů velkomoravského areálu.

Zajímavá je „suchá lípa republiky“, replika staroslovanského stavení, pozoruhodný je i malý rybník, a dřeviny.

Odtud se vydáváme směrem na Lanžhot. Krásnou cyklistickou stezkou, lužním lesem, přijíždíme k rozcestníku, kde na informační tabuli se dozvídáme, že zde koncem 19. století byla zbudována i lesní úzkokolejná železnice“ Drážka“, sloužící ke svážení dřeva. Rychlost vlaku činila 20 km za hodinu, měla 2 lokomotivy, které táhly 2 a 4 dvouvozíky. Velkou úlohu sehrála v r 1938, kdy při mobilizaci pomohla naší

armádě zaujmout obranné postavení na státních hranicích. Zrušena byla v r. 1965 a do r. 1968 byla úplně zlikvidována. Kolem stezky se nachází krásné zajímavě urostlé stromy.

Tak přijíždíme k nejvzdálenější, poněkud stranou postavené stavbě - zámečku Lány, který sloužil k oddechovému i hospodářskému účelu, nechal ho postavit Jan I. Josef v l. 1810-1812 také architektem Josefem Hardmuthem. Na přelomu 18 a 19. století byl přestavěn. V období první republiky byl v horním patře byt hajného, přízemí využíval kníže nebo jeho lovečtí hosté. Cestovali automobilem, ale v lese přesedávali do kočárů. Zámeček sloužil do r. 1938, kdy se zde odehrály boje mezi sovětskou armádou a ustupující německou armádou. Po válce přešel do vlastnictví státu a sloužil jako sídlo roty Pohraniční stráže.

Zámeček je od r. 1990 v soukromém vlastnictví a je rekonstruován.

Vracíme se zpět a pokračujeme na Lanžhot. Přijíždíme ke kostelu, jelikož je čas svačinky, někteří jdou na kávičku.

Jirka hledá lovecký zámeček. Jelikož je také v soukromém vlastnictví, není k němu přístup. Podíváme se na něj zpoza plotu, zezadu, ale pak objevíme zepředu vchod do zahrady, kde je otevřená branka. Vstoupíme do ní a zámeček vyfotíme, než přiběhne štěkající fena a s ní i majitel.

Pak si Jirka odskakuje nafotit tvrz v Tvrdonicích a Týnci, my přes Kostici a Tvrdonice jedem směrem na Mikulčice na Slovanské Hradiště. V Tvrdonicích někde špatně odbočíme a přejíždíme přes vesnici Hrušky. Kolem říčky Kyjovky a po cestě nakonec do Slovanského Hradiště dorazíme. Jirka už na nás netrpělivě čeká. Slovanské hradiště je kulturní památkou a významnou archeologickou lokalitou z období Staré Moravy a Velkomoravské říše. Bylo sídelním místem velkomoravských králů i sídlo působení soluňských bratří, věrozvěstů Cyrila a Metoděje, jejíž socha se v areálu nachází a byla převezena, myslím, že z Rumunska nebo Bulharska. V rozlehlých exteriérech se nachází 10 kostelů a paláce, nedaleko je přírodní rezervace Skařiny, řeka Morava protéká přes les a louky. Je čas oběda, u bufetu se občerstvíme ze svých zásob a za 60 Kč si prohlídneme zajímavou expozici o Velké Moravě. V budově, kde nás vítá nápis psaný cyrilicí i latinkou, se snažíme něco nafotit (je tu tma).

i nějaké šperky, které se našly v hrobě,

a u základů kostela s pohřebištěm shlédneme filmovou produkci, jak Velká Morava vypadala.

Venku procházíme toto území, kde se nachází obrysy kostelů a staveb. Jirka neváhá riskovat a přechází přes kládu potok, jen aby mohl vyfotit desátý kostel. Čím je asi tak zajímavý? Prostor kostela byl opevňován od 8. – 15. století, kdy sloužil jako útočiště v dobách husitských válek, v tomto století byl upraven na tvrz.

Z Mikulčic přes Prušánky přijíždíme do Nechor se 450 krásnými, ornamenty vymalovanými vinnými sklípky. Takhle vypadají zepředu a na druhém snímku pohled z druhé strany.

Víte, jak se tyto sklípky fotí? (to je Karel Krč, já jsem už seskočila). Jirka tu má známého, to je jeho sklípek, ale nepodařilo se nám ho

zastihnout ani dnes ani na druhý den. Bude třeba se někde občerstvit, tak proč ne do vinného sklípku u Jeňoura. Nemohli jsme si vybrat lépe. Výborné kyselé zelí s bramborovým či houskovým knedlíkem a uzeným masem nemělo chybu, k tomu pivečko a káva.

Nakonec i prohlídka vinného sklípku, lépe řečeno sklepa, který měl průchod i do další budovy. Řeknu Vám, bylo co obdivovat, i ceny vín. Tak které vínečko si zakoupíme?

Pokračujeme do Velkých Bílovic a zde se rozdělujeme. Já s Jirkou se vydáváme na Hradičsko a ostatní odjíždějí na ubytovnu. U odpočívárny nad Velkými Bílovicemi je možno se opláchnout. Po cyklostezce, trochu do kopce i z kopce, vyjedeme ke krásné kapličce, která stojí na kopcovitém útvaru zvaný Hradišček (262m), kde dříve stával strážní hrádek. Nyní zde stojí kaple, postavená v r. 2002 svépomocí občanů.

Toto místo se nazývá také Zimarky, je to kultovní místo s nádhernými výhledy do okolí, jako jsou Pálavské vrchy s lesknoucí se hladinou novomlýnské nádrže, či vinařské obce Rakvice, Velké Pavlovice, Vrbice.

Tato vinařská oblast proslula i tím, že se zde točil v r. 2007 film Bobule a v 70. letech minulého století triologie Bouřlivé víno, Zralé víno a Mladé víno. Odběhli si zde i novomanželé, ale pořád silně fouká vítr. Sjíždíme dolů, ne už po cyklostezce, ale krátíme si to po travnaté cestě podél vinohradu, až sjedeme na cestu.

Ve Velkých Bílovicích si na zpáteční cestě ještě prohlédneme tvrz, která slouží k hospodářským účelům, ale jako tvrz vůbec nevypadá. Po celodenním boji s větrem si jdeme opět odpočinout a zazpívat do naší příjemné vinotéky.

Naježděno 70 km, 500 m převýšení. Já s Jirkou asi 91 km. Neděle - 4. 5. 2014 Nastává poslední den, je opět větrno, zima, je kolem 6 °C, ale slunečno. Ráno se již sbalíme a proti větru se vydáváme do Čejkovic, k muzeu T. G. Masaryka, domu, ve kterém T. G. Masaryk v letech 1956 - 1962 pobýval, projedeme čejkovickým zámkem,

kolem „Sklepu templářských rytířů

“ nahoru k „bylinkové zahradě sv. Hildegardy“, kde to krásně voní bylinkami a vyrábějí se zde čaje. Ty lze i zakoupit, ale my dovnitř nejdeme a pokračujeme dál.

Sv. Hildegarda byla jedna z nejvýznamnějších žen pozdního středověku, která měla vizionářský názor na zdravý způsob života. Narodila se v Německu, stala se řeholnicí, za svého života nechala postavit řadu klášterů. Přicházeli k ní lidé z celého okolí pro radu a pro útěchu a ona si vždy našla čas na potřebné a nemocné a udílela jim rady a dávala recepty. Je tu i „prosluněné místo pro hosty“, tak proč trošku nenabrat sluníčka.

Vidíme tu i „Kalába“, ale je to jen asi název stavební firmy.

Přes vinice po cyklostezce šlapeme k Větrnému mlýnu na Starém Poddvorově.

Dvoupatrový mlýn, tzv. německého, jinak též beraního typu, vystavěn r. 1870, se nachází na kopci Zahájky. Jeho osudy jsou pestré. Šest let poté, co byl vystavěn Ignácem Laštůvkou z Mutěnic, byl rozebrán a převezen do obce Týnec, tam v něm do r. 1886 mleli obilí. Čtvrtý majitel mlýna František Bařina jej odvezl do Starého Poddvorova. Čtyři roky poté se stál obětí větrné smrže, která ho převrátila a odsunula kus stranou. V r. 1892 byl dalším majitelem opraven a darován schovance Anně Příhodové. V roce 1935 byl

zrekonstruován a sloužil do roku 1949. Pak přestal být využíván a začal chátrat. Opravy se dočkal roku 1969, ale pak se o něj zase nikdo nestaral a dospělo tak daleko, že v. 1982 se zbortily mlýnské lopatky a nad vesnicí stálo pouze torzo jakéhosi mlýna. Obrat nastal v 90. letech minulého století, kdy v r. 1993 byl vyhlášen kulturní památkou a převeden do majetku obce Starý Poddvor. V r. 2003 byl rekonstruován do dnešní podoby. Budova tohoto „větřáku“, ve srovnání s ostatními dřevěnými mlýny, je atypického tvaru. I když dosahuje obvyklé celkové výšky 9,2 m, jeho půdorys činí 4,6 x 4,3 m střecha o výšce 2 e pokryta šindelem. Čtyřlopatové větrné kolo má rozpětí 13 m. Strašně tu vyfukuje, proto sjíždíme dál k Rozhledně na Podluží, kde si někteří vyšlápnou nahoru obohatit se o nádherné výhledy. Dnes mi není moc dobře, zůstávám pozadu, ještě že se tu zdrželi focením Štěpán Najdek a Petr Dorda, jinak bych se ztratila. Sjíždíme dolů, ale už nestihneme zahlédnout ostatní, takže špatně odbočujeme a po krásně upravené asfaltové cyklostezce sjíždíme dolů. Víme, že ostatní zamířili do Nechorů za Jirkovým známým, takže se tam se musíme potkat, proto jim jedeme naproti. Opravdu v Nechorech se setkáváme. Jelikož tu známý nebyl, společně pokračujeme do Moravského Žižkova, kde se nachází vevnitř krásně vymalovaný pivovárek.

Chvíli si odpočneme, posilníme na další cestu, dáme pivíčko a kávu. Kolem pivovárku se rozprostírá pěkný rybníček a hřiště.

Nedaleko od pivovaru si prohlédneme v moderním stylu postavený kostel se zvonicí, k němuž základní kámen posvětil 21. 5. 1995 v Olomouci papež Jan Pavel II. a 17. 8. 2002 ho vysvětil brněnský biskup Th Lic. Vojtěch Cirkle.

Je nádherné slunné počasí, i vítr se trošku umoudřil.

Sjíždíme do Břeclavi, kolem hradu

a lužním lesem po cyklostezce pokračujeme k Janovu hradu (160 m), kolem kterého po řece Dyji jezdí lodička a vozí lidi k Minaretu. K tomu se dá přivézt i koňským povozem. K hradu se přes řeku dostáváme po dřevěném mostu jen na vlastní nebezpečí (asi moc dlouho nevydrží).

Jelikož je čas oběda, krásně svítí sluníčko a nebe je jako vymalované, tak si v tomto krásném prostředí odpočineme, sníme polední jídlo z vlastních zásob a zrelaxujeme.

Janův hrad je také součástí Lednicko-valtického areálu. Byl vybudován u lovecké obory, na místě obtékaném ze tří stran řekou Dyjí. Vypadá jako středověká zřícenina, přitom jej vystavěli na počátku 19. století; navíc stojí na bažinách. V období romantismu chtěl každý druhý šlechtic vlastnit pěknou zříceninu, a když se mu to nepoštěstilo, neváhal si ji nechat postavit. Jan Lichtenštejnský, jehož jméno hrad nese, povolal za tímto účelem architekta Josefa Hardmutha, který nejenže dokázal zpevnit pohyblivé podloží dřevěnými trámy, ale ještě při tom vymyslel tužku. Aby byla iluze středověku dokonalá, vydal se Hardmuth poznávat skutečné ruiny hradů. Pochopil, že základem úspěchu je materiál, tak byly ke stavbě zdiva přivezeny kameny z nedalekého Velkomoravského hradiště Pohansko. Dbal na každý detail; třeba dřevěná schodiště udělal pravotočivá, jak bylo zvykem ve starých hradech. V Janohradu v době lovů a štvanic tu panstvo pořádalo hostiny. Ty byly vskutku velkolepé. Lapená zvěř se rožnila v plamenech osmi ohnišť na nádvoří. Hlavní Rytířský sál, v němž hodovali muži, ani nepotřeboval vytápění. Jsou zde vedlejší salónky, kde odpočívali unavení lovci a pro dámy, jenž se hostiny neúčastnily, dámské salónky. Největší jelen, kterého tu ulovili, vážil 350 kg a jeho paroží je dodnes výzdobou sálu. Lovy začínaly a končily fanfárou, která zněla ze zadního ochozu. Ten se příznačně jmenuje Terasa trubačů. Nejschopnější lovec dne byl provolán „králem lovu“ a pil celý večer ze speciálního poháru, který je dneska umístěn na krbu. Jediné, co na hradu zůstalo z původního vybavení, je stojan na zbraně, na němž je vyřezána sova jako symbol moudrosti. Ta nabádala lovce, aby stříleli s rozvahou a nevyhubili zvěř, kterou by nedokázali spořádat. V místnostech byly krby, ale bez komínů. Rozpálené dřevěné uhlí se vsouvalo do krbu zvnějšku v porcelánové nádobě. Také knížecí arabský kůň měl samostatnou vytápěnou stáj.

Od Janohradu odjíždíme kolem Loveckého zámku do Lednice. Lovecký zámek byl postaven v

letech 1805 - 1806 podle

Hardmutha

a

je

jednou

staveb Lednicko-valtického areálu.

návrhu Josefa z

drobných Je to volně

stojící dvoupodlažní budova, v prvním patře s lodžií vymezenou šesti toskánskými sloupy na hranolových

podstavcích

spojených

kuželovou balustrádou, na nichž spočívá nízká střecha. Pod lodžií je v přízemí trojosé půlkruhově zaklenuté podloubí. Stavba sloužila jako hájovna a z

terasy

umožňovala

panstvu

sledovat hony konané na louce před hájovnou. Po r. 1990 byla prodána soukromému vlastníkovi. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Nakonec přijíždíme do Lednice, jehož dominantou je Lednický zámek. Venkovská vila, která vznikla v 17. století přestavbou někdejší tvrze, měla unikátní sklep. Její majitelé tam nechali vybudovat umělou jeskyni, ozdobenou štukovými i skutečnými krápníky. Ty opravdové byly nalámány v nedalekém Moravském krasu. Následným přestavbám a úpravám zámku neustoupilo jen podzemí. Farní kostel sv. Jakuba padl roku 1731, aby přenechal místo zámecké kapli. Z ní měli radost všichni: obyčejní vesničané se sem chodili modlit, zatímco panstvo sledovalo bohoslužbu z oddělených teras, navazujících na zámecké chodby. Lednický zámek, tak jak vypadá dneska a jak byl v roce 1996 zapsán na Seznam světového kulturního bohatství UNESCO, sloužil Lichtenštejnům jako „rekreační chata“. Jezdili sem na léto, avšak to jim nebránilo vybudovat v interiérech topení, luxusní umývárny, ložnice, jídelny a taneční sály. Přízemní prostory sloužily jako reprezentační sály, kam zvali hosty a přátele, první poschodí bylo zařízeno k obývání a ve druhém měly své království děti

Nahlédneme do skleníků, přes krásnou francouzskou a anglickou zahradu, kolem rybníčků dojdeme k Minaretu, po 302 schodech vystoupáme nahoru, odkud jsou nádherné výhledy.

Minaret byl postaven v 1797-1802 jako velkolepá monumentální rozhledna, která poprvé v historii umožnila pohled na malebnou nivu Dyje z ptačí perspektivy. Knížecí architekt vypracoval projekt minaretu údajně přes noc. Stavba je vysoká 59,69 m.

Naši průvodci Karel Krč s Petrem Dordou nás zde opouštějí, odjíždějí domů autem. Já s Danou Vltavskou a Ivou Pustkovou zůstáváme, přes jakoby kamennou klenbu, kolem akvaduktu s jeskyní, procházíme po chodníčku dále k lednickému zámku.

Zámek je krásně opravený, na prohlídku nejdeme, jen nahlédneme do kostelíka.

I stromy v Lednici mají svou barvitou historii. Některé v zámeckém parku mají snad tisíc let. Nejstarší dřevina exotického Palmového skleníku bude slavit třísté, možná i čtyřsté narozeniny.

Na zámku v cukrárně se osvěžíme zmrzlinou

a pomalu se rozjedeme do Protivína. Cestu už známe a neztratíme se. Kolem čtvrté hodiny přijíždíme na ubytovnu.

Jirka Daněk již v Lednici byl loni, tak nás opustil a zajel se znovu na Novomlýnskou přehradu, a jak vidíte sami, byla to nádhera.

Dnes máme naježděno 65 km (Jirka 71 km) převýšení 615 m.

Dobalíme zbytek věcí, pořídíme poslední snímky ubytovny

a v 17.00 hodin odjíždíme do Břeclavi na vlak. Vlakem v Ostravě

odjíždíme na

v 18.30

hlavním

hodin

nádraží,

dojíždíme do Frýdku-Místku.

s přestupem

ve 21.30

hodin

Po výstupu z vlaku se každý rozjede na kole do svých domovů, Najdkovi do Lysůvek, Toníček se Šárkou do Starého Města, já s Jirkou do Bašky, ostatní do Frýdku a Místku. Zhodnocení čtyřdenního pobytu a pohybu na kole? Myslím si, a nebudu přehánět, že to byly čtyři nádherné dny, plné úžasných dojmů. Poznali jsme spoustu krásných míst, s Jirkou i těch, které se běžně nenavštěvují a mnoho kulturních památek. K tomu nám přispělo i pěkné počasí. Děkujeme Jirkovi za zorganizování tohoto výletu. Myslím a budu ráda, když se ještě něco takové ještě uskuteční.

Mapa - 2. den – Lednicko-valtický areál

Mapa - 3 . den – Pohansko, Slovanské Hradiště

Mapa – 4. Den – Čejkovice, Lednice