Ukrajina 2010 Plán cesty na východ vymyslela Ančí. I když jsem tajně doufal v cestu do severní Evropy, Ukrajině jsem se výrazněji nebránil. Aspoň uvidím, co se tam během třech let změnilo. Od začátku bylo jasné, že tentokrát půjde o hromadnou akci, takže organizace odjezdu byla složitější. Osobně jsme se před odjezdem sešli ve větším množství pouze jednou v Brně a stejně nás tam byla asi jen polovina. Pak už probíhala komunikace jen přes e-maily. Na Ukrajinu se dostaneme stejně jako před třemi lety. Takže nejdřív vlakem do Michalovců a pak autobusem do Užhorodu. Jízdenku na vlak kupuji v Hradci Králové. S prodavačem v mezinárodní pokladně se ale nemůžeme dohodnout na ceně. Stále mi tvrdí, že zpáteční jízdenka stojí necelé tři tisíce, přitom mám z jiného nádraží zjištěnou cenu skoro poloviční. Po několika minutách se problém vyjasňuje. Prodavač viděl Ančí a myslel si, že chci lístek i pro ni. Jenže režijkáři si jezdí i po Slovensku zadarmo. Závidím. Nakonec mě zpáteční jízdenka stála 1526,-, což je v pohodě. S Ančí se scházíme v úterý 15. července v Hořicích a zařizujeme tu nákup jídla. Z obchodu se vracíme obtěžkáni hromadami paštik, kupami číňanů, salámy (které potom budeme rozdávat), rýží a hlavně pivem, které mi bude zpříjemňovat cestování. Po zabalení batohů se dostáváme na váhu 22kg a 27kg. Už se těším až něco odjíme. Vyrážíme ve středu 14. 7. odpoledním vlakem z Hořic. Už tento první motorák má 20 minut zpoždění. Hezky nám to cestování začíná, ještěže jsme vyrazili s hodinovým předstihem. Tu hodinku jsem chtěl využít k občerstvení v Pardubicích, ale aniž bychom sedli do vlaku, už to vypadá, že z nádražky nebude nic. Naštěstí v Hradci na nás vlak do Pardubic počkal a nádražka se nakonec konala. Po rychlém pivu zaujímáme místo na nástupišti a dáváme se do jídla. Potřebujeme sníst dvě igelitky jídla, které máme nachystané do vlaku. Je děsný vedro, přes 30°C. Za chvíli se k nám přidávají Honza s Pecou, takže pro Pardubice jsme kompletní. Čekání na vlak EC je nekonečné. Opět má zpoždění, které začíná na 20 minutách a postupně narůstá. Začínáme mít obavy, zda stihneme přestup v Bratislavě. Když už jsme byli trochu zoufalí, vlak opravdu přijel. Zpoždění = 45 minut. Ve vlaku se scházíme s Petrou, která jede už z Prahy. V dnešním vedru si užíváme klimatizovaných vozů a likvidujeme plechové kozlíky a bráníky. V Brně přistupuje zbytek výpravy, celkem je nás 12.
V Bratislavě jsme měli mít na přestup téměř 60 minut, nakonec stíháme přestup jen o minuty. Hledáme prázdná kupé a pokračujeme v likvidaci zásob piva. Musíme to vypít dřív, než se budeme tahat s batohem na zádech. V kupé, kam jsme se s Ančí uchýlili, sedí jen jeden Slovák. Když se tam začínáme stěhovat, rychle mění pozici a rázem zabírá 3 místa k sezení. Zatím je nám to jedno, jdeme se chladit do uličky. Než se vrátíme, i roztahovačný chlapec stíhá pochopit, že zabírat polovinu kupé je docela nepohodlné, takže na každého z nás zbývají 2 sedačky, a to na spaní docela dobře stačí. Někteří z nás si noční jízdu vlakem opravdu užívají a vůbec se jim nechce spát. My ostatní jsme jejich výkon docenili teprve ráno, když jsme objevili kupu prázdných plechovek. V Žilině náš spolucestující (kterého interně nazýváme prudič) vystupuje a my zaléháme celé kupé = ideální situace☺
čtvrtek 15. července 2010 Místa v kupé jsme měli sice dost, ale přesto se během noci budíme. Definitivně vstáváme až za Trebišovem, tedy asi půl hodiny před Michalovcemi. Tam jsme před 7h ráno. Cítíme, že noc nestála za moc. Někteří dávají ranní pivo. Nutně potřebujeme sehnat hřivny. Směnárna na nádraží je zavřená. Smůla. Čekáme na autobus do Užhorodu. V jízdním řádu objevujeme autobus, který český idos nezná…měl by jet v 8:50. Naopak jeden ze dvou busů, které máme z idosu tady vůbec nevedou. Chvíli debatujeme jakým autobuse se vydáme, buď v 7:35 nebo v 8:50. Milanovci totiž potřebují ještě udělat nákup jídla, a i když slovenská Hypernova sice vypadá důvěryhodně, otevírá až v 8h. Po troše zmatků se rozhodujeme pro bus v 7:35 s tím, že kluci nakoupí v Užhorodě. Na nástupišti čeká hromada lidí. Dopadá to tak, že my už se do autobusu nevejdeme. Řidič jen něco zamumlal o tom, že za 10 minut jede něco z Košic. To něco v jízdním řádu samozřejmě nebylo, ale k našemu překvapení autobus opravdu přijel. Stroj vypadá docela zachovale, jaký rozdíl oproti roku 2007, kdy jsme jeli shnilou Karosou s roztrhanými sedačkami. V klimatizované Karose se vezeme vstříc státní hranici. Na Slovensku už začaly žně a cestou několikrát dojíždíme kombajny a traktory. Pokusy o předjíždění stojí za to. Snad pokaždé je to v nepřehledné zatáčce, nebo před horizontem a nikdy první pokus nevyšel – docela nápor na nervy i na žaludky. V autobuse vyplňujeme imigrační formulář, což je docela dobrodružná záležitost. Největší haló vzniklo se SPZ autobusu. Řidič nám ho sice 2x diktoval, ale přesto jsme to nikdo neměli dobře.
Na hranicích poznáváme důležitost úředníků. Netušíme, co kontrolují, ale čekáme tu asi hodinu. Sluníčko zatím praží a v autobusu je jako ve skleníku. Zkusili jsme vystoupit. Venku je mnohem příjemněji, jenže spolucestující nás upozorňují, že za vystoupení z autobusu bez pasu se platí pokuta. Takže nezbývá než trpět do chvíle, než celníci zjistí, že nikdo z nás asi na Ukrajinu krást nejede a pustí nás do své země. Za chvilku přistáváme na užhorodském nádraží – rozbitá silnice (spíš prašný plac), kupy žebráků, valutščici nabízející „výhodný“ kurz a široko daleko linoucí se vůně nádražní toalety, kterou někteří odvážlivci za 20 kopějek navštěvují. Prý to byl takový zážitek, že 20 kopějek nemůže odpovídat hloubce, do jaké se vryl návštěvníkům do paměti. Nevím, já zůstal mezi skupinou sice potřebující, ale málo odvážných. V nádražní hale jsou vypsané autobusy. Do Usť Čorné nám to jede v 16:15, takže máme asi 5 hodin času. Jdeme zakempovat do parku, kde skládáme batohy, které vždy část z nás hlídá, zatímco zbytek bloumá po městě. Ve směnárně získáváme hřivny, kurz je 1 USD = 7,8 UHR a 1 ECU = 10 UHR (za 30 USD dostávám asi 250 UHR). S Ančí procházíme město. Jdeme se pokochat na vlakové nádraží – klimatizovaná hala, uprostřed fontána, žádní žebráci ani bezdomovci a vůbec čisto je tu takové, že by všechna česká nádraží mohla jen bledě závidět. Ale na druhou stranu je to asi takový malý ukrajinský zázrak. Při procházce městem jsme zabloudili i do sídliště. Hromada otlučených bytovek z cihel a mezi nimi spousta zeleně. Stromy mají kmeny natřené na bílo. Chvilku nám to připadá divné, ale pak jsme pochopili. Mimo hlavní silnice tu nemají veřejné osvětlení. Silnice v sídlišti vypadají jak po cvičení armády – díry v silnicích připomínají jámy od granátů a jsou úplně všude. Jen občas se mezi nimi objeví i kousek neporušeného asfaltu. Auta tu jezdí rychlostí chodců, protože jinak by s nimi bylo brzo amen. Parčíky mezi domy jsou také synonymem hnusu. Mezi stromy nenarazíte na trávu – všude hliněné pěšinky a hlavně hromady odpadků. V jedné kupě odpadu seděly dvě cikánky a cosi přebíraly. Jít tu po dešti musí být opravdu nechutnost. Mezi domy, odpadky a stromy jsme trochu bloudili, a když jsme se konečně vymotali, stáli jsme na hlavní třídě u nového kostela. Zdrželi jsme se už dost dlouho, v trafice se ještě ujišťujeme kudy k „autovakzalu“ a mažeme přímo k parčíku s batohy. Jaké bylo naše překvapení, když jsme do parčíku dorazili, ale tam byly všechny lavičky obsazené domorodci a batohy fuč. Instinktivně se vydáváme k nádraží. Za chvíli objevujeme naši skupinu. Kde jinde než v hospodě ☺ Přidáváme se, objednáváme piva, kolu, boršč, šnycl a pelmeně. Paní vrchní projevuje neobyčejný obchodní talent. Bohužel je to na úkor talentu kuchaře. Jídlo nestojí za nic. Boršč je
pouze zeleninový a šnycl je uklohněn z mletého masa. Snad jen pivo bylo v nesnesitelným horku dobrý. V čem je silná stránka této hospody jsme měli zjistit až na úplný závěr. Při kasírování tam na posledního z nás zbylo překvapení v podobě 7 hřiven, které nikdo z nás neprojedl ani nepropil. Asi jsme dávali malé dýško, či co. Každopádně poslední platící Vajcl to radši vyrovnal, protože těžko říct, co by s ním energická číšnice byla schopná jinak udělat. Jináč ať na tuto hospodu jen nenadávám. Měli tu regulérní evropský záchod i s papírem. Mimochodem tady jsme všichni poprvé na vlastní oči viděli ekonomicky namotaný papír, totiž bez roličky. Zatímco my jsme dopíjeli piva a střídavě běhali do blízkých potravin, kde jsme brali útokem hlavně regál s vodou a mrazák s nanuky, holky koupily jízdenky do Usť Čorné. Cesta přišla každého z nás na necelých 50 UHR, což je oproti 3,5 ECU za cestu Michalovce – Užhorod docela sranda. Jináč v obchoďáku se nám podařilo narazit na místní slané minerálky. Je to fakt humáč (Poljana Kvasova a nevím jaké další), každopádně ten, kdo šel do bonaquy, sice nepoznal místní vodu, ale zato se mohl normálně napít. V 16:15 nasedáme do busu a odjíždíme směr Usť Čorná. Něco málo k autobusu: fialový stroj značky Tata (že by made in India), kapacita asi 30 míst k sezení, do zavazadlového prostoru se vejdou asi 3 batohy, zbytek musí na zadní sedadla = zabíráme téměř polovinu autobusu. Zavírání zavazadlového prostoru není na zámek, ale jen na nějakou pružinu. Docela nedůvěryhodná záležitost, obzvlášť když jsem tam dal svůj batoh. Ještě než se dáváme do pohybu, tipujeme dobu jízdy a pak hurá na cestu. Uvnitř je vedro k chcípnutí, navíc nějaký děda sedící před námi, stále zavírá okénko. Nastává menší boj o okno – my se snažíme nenápadně zvětšit větrací skulinu, ale děda si toho vždy nakonec všimne a máme smůlu. První přestávka je v Mukačevu, někdo se osvěžuje zmrzlinou, jiný cigaretou, já jdu hledat WC do ruiny jakési už dlouho rozestavěné budovy. Až na vzrostlé kopřivy to tu ujde, určitě lepší než užhorodské veřejné WC na nádraží. Jízda pokračuje, další pauza je v Chustu, opět za necelou hodinu. Autobusák vypadá jak prostranství v JZD, prašný plac s kupou výmolů, od JZD se liší snad jen tím, že je tu špinavá restaurace. Příští přestávka byla v Tjačevu, ale tady nás už řidič nenechává vystoupit a ochladit se. Jen běží do budovy a vrací se několika lahvemi vody, které lije do chladiče. Rozjíždíme se, cesta pokračuje, křižovatku s odbočkou na Usť Čornou řidič zcela ignoruje a jedeme někam do Teresvy. Tady stojíme delší dobu u hasičárny a řidič zase běhá pro vodu. Další vesnice už docela splývají. Dopravní značky nevidíme (možná tu ani nejsou), jen údolí, kterým projíždíme je celé osídleno. Silnice se výrazně zhoršují a přibývá úhybných manévrů mezi výmoly. Slušně to s námi hází. Kousek za Tjačevem přistupuje starší rodinka, na které nás všechny zaujal děda. Vypadá jak starý pastevec, má zlaté zuby a hlavně smrdí něčím těžko identifikovatelným, zato
řádně pronikavým. Děda se postavil do uličky právě mezi Vajcla a mne, stále se dotýká našich hlav a ramen a co chvíli hrozně mlaská. Opravdu silný zážitek. Na jedné zastávce vystupuje větší množství lidí, děda nás opouští a jde svou přítomností potěšit Milana, vedle kterého se uvolnilo místo. Chudák Milan asi nevýslovně trpí a hned na další zastávce mění místo a jde někam dozadu mezi Jarka a batohy. S tím jak se blížíme do hor, přibývá těžkých náklaďáků se dřevem, děr v silnici a zastávek pro doplňování vody. Od Dubového je zřejmé, že tu před chvílí museli mít pořádný slejvák – jámy v silnici se mění v kaluže a citelně se ochladilo. Před půl desátou vystupujeme v Usť Čorné. Setkáváme se s Čechem, který tu značí turistické stezky. Doporučuje nám nocleh na fotbalovém hřišti, radí, kterou hospodu navštívit a seznamuje nás s náčelníkem místní horské služby, s Jurijem. Také nám poskytuje cennou informaci o tom, že tu denně pořádně prší, ale vždy až odpoledne. Jdeme tedy na hřiště, ale má to háček, musíme překonat řeku. Buď tedy půjdeme přes most, který je prý vzdálený 2km, nebo přebrodíme Teresvu. Je už pozdě, takže volíme variantu brod. Místní nás navigují na místo, kde není hloubka. I tak je to docela dřina, Teresva není úplně klidným potůčkem. Jsem rád, že mám těžký batoh a trochu nechápu, jak mohli vojáci za války brodit řeku, kterou měli až po ramena. Voda do půli stehen úplně stačí. Holky a Tom to vzdávají a jdou hledat most. Nám ještě chvilku trvá, než řeku zdoláme, a pak vylézáme přímo na hřiště. Trochu nás překvapuje, že jen pár minut po nás přicházejí holky s Tomášem. Zacházka to byla asi kilometr a ne čtyři. Na hřišti je spousta odpadků, ale i turecké WC. Někteří rozbalují stany, většina z nás se však usidluje pod zánovním dřevěným přístřeškem, kde je na místní poměry velice čisto. Původní plán jít do hospody vzal za své. Po večeři se tam vydává jen Honza s Pecou a to jen proto, že potřebují vodu. My ostatní po 23h usínáme.
pátek 16. července Sluníčko mě budí vcelku brzy – okolo 7:30. Ostatní ještě spí, využívám času, dopisuju deník (je to docela časově náročné a letos jsem se vůbec nehorázně rozepsal o všech možných blbinách, doufám, že tím vyčerpám jen téma a ne čtenáře). Taky se jdu projít po okolí hřiště – zvykám si na všudypřítomné odpadky. Trochu mě znervózňuje, že opět musím na latrínu a způsobně jdu omrknout zdejšího turka – docela ucházející, moc nepoužívaný, takže je tu spousta pavučin, ale smrad ani mouchy mě neobtěžují.
Postupně se probouzejí i ostatní. Chci posnídat bramborovou kaši z večera, ale překvapuje mě, že do zavřeného ešusu se dokázal dostat škvor a navíc kaše do rána pěkně ohnila. No nic dáme si chleba s povidly. Po snídani se jdeme (Ančí, Peca, Honza a já) projít po vsi. Hledáme zbytky maďarského opevnění ze 2. světové války – linie Arpád. Nenašli jsme sice nic, ale zato jsme viděli jiné věci. Třeba jak se dá i se zánovní Audinou kličkovat mezi několikadecimetrovými výmoly – úctyhodný výkon. Našli jsme i mostek, kudy jezdila lesní železnice, dodnes tam jsou kolejnice (z kolejnic je zřejmě celý mostek, zábradlí určitě). Z lesní železničky se okolo Usť Čorné zachovalo několik náspů, kde se pásly krávy, se kterými se kamarádil Peca, dále pár pražců v silnici a 2 vagóny ve stádiu rozkladu. I budovu nádraží v areálu pily jsme odhalili. Na pile zrovna kompletovali skládaný srub – v něčem tu docela drží krok s Evropou. Na hřiště se vracíme vcelku pozdě, sluníčko už pěkně připaluje. Kluci co nám hlídali batohy, se vydávají hledat „kešku“ a my jdeme za ostatními ke studánce dobrat vodu. Asi v 11:15 vyrážíme po červené směrem do kopce. Ančí je vyřízená už po pár desítkách metrů, takže nezbývá než přeskládat batohy. Mám pocit, že moje zátěž je snad 30kg, ale do kopce to tak nevadí, hlavně, že se Ančí dokázala rozejít. Stále stoupáme, chvílemi je to nechutně strmý, chvílemi odpočinkový kopec. Na společných odpočinkových místech kontrolujeme nadmořskou výšku. Dneska nás čeká nastoupat cca 900 výškových metrů. Po překonání drátěného plotu zažíváme také 1. setkání s ovčáckými psy. Hafani nás pěkně vyštěkávají. Vyzbrojujeme se klacky, seskupujeme se a postupujeme vpřed. Bača si nás všiml a odvolává všechny psy. Teda až na jednoho, který si dělá, co chce, a my mu prostě strašně vadíme. Tenhle prevít nás všech 12 zahnal do lesa. Jako zázrakem turistická značka vede právě tudy. Konečně jsme psa setřásli. Seznamujeme se zvláštním úkazem, kterak bačové kácí stromy. Najdou strom s dutinou a v dutině rozdělají oheň, pak jen přikládají a čekají, až strom spadne. Když jdeme okolo, máme docela obavu, abychom nebyli svědky i této závěrečné fáze. Už jen závěrečné stoupání a jsme na polonině. Tady se jde už mnohem lépe. Převýšení se s cestou v lese nedají srovnat. Stoupáme na bezejmenný vrchol 1378 m. n. m. a pokračujeme dál pod vrchol Tempa 1634 m. n. m. V sedle pod Tempou přemýšlíme o stanování. Většina rychlejší skupiny je pro sestup do údolí, takže se podřizujeme. Zbytek výpravy, tj. Milanovci a Honza s Pecou sestupovali pro vodu v předchozím sedle, takže teď si mohou dovolit zůstat nahoře kousek pod sedlem. My ostatní sestupujeme o 150 výškových metrů a je to fakt hnus. Bolí mě kotníky i kolena, ulevuju si jen nadáváním. Po dokončení sestupu hrozím lidem, kteří sestup vymysleli = Honzovi, Vajclovi a Jarkovi, že je zapíšu do deníku. Takže tady to máte! Je pravda, že místo na stanování je tu hezké, ale to dokážu
ocenit až po pár minutách regenerace. Protéká tu několik potůčků, kde provádíme hygienu. Jen s pitnou vodou je to trošku boj – v prameni jsou červi. Nakonec nabíráme vodu o trochu níž a somrujeme od ostatních dezinfekci, kterou jsme si chytře nevzali. Večeříme číňana a rýži s taveňákem a půl konzervy lunchmeatu od Jarka. K tomu ještě jako odměnu za dnešní výstup vaříme čaj. Během večeře těsně okolo nás prochází stádo ovcí a zastavují se u nás 2 hafani. Milanovci nás svrchu pozorují a baví se. Hafani jsou ale úplně v pohodě, spíš to jsou jen zvědavci, kteří se nechali zahnat. Dnešní den končí hromadným klábosením u ohně.
sobota 17. července Ráno nás opět probouzí slunko. Nespěcháme. V klídku dáváme společnou snídani, během které se okolo nás opět přehnalo stádo ovcí. Dnes je to i s bonusem – za ovcemi jdou kozy, které jsou pěkně drzé, strkají nám hlavy do stanu. Samozřejmě nechybí psi. Ti jsou oproti večeru taky pěkně oprsklí, lezou přímo k nám a hledají zbytky jídla. Jeden z hafanů se po průzkumu usídlil opodál a hlídal nás až do doby, než jsme odešli. Vyrážíme. Stoupání do sedla jde oproti očekávání vcelku dobře. Cestou míjíme ležení horní skupiny – sklízíme trochu výsměchu ohledně ovčí návštěvy. Společně pokračujeme vzhůru vstříc Tempě. Podle mapy bychom měli vrchol obejít traverzem, ale červená značka míní jinak. Jdeme přímo nahoru. Trocha potu stála za to. Nahoře je úplně nový kříž, rozcestník a hlavně krásný rozhled. Po krátké pauze pokračujeme krátkým, ale docela prudkým sestupem. Jdeme po široké kamenité cestě, slunce praží, na obloze ani mráček a na polonině se není kam schovat. Tak to jde několik kilometrů. Přepadá mě únava. Když míjíme stádo koní, ani nevytahuju foťák. Sundávat a pak nahazovat batoh se mi prostě nechce. Na další pauze se snažím dostat z krize – pomoct by mi měla becherovka a chleba s vysočinou. Salám ale nebyl dobrou volbou, cítil jsem ho až do večera. Pokračujeme dál po slunku. Převýšení jsou úplně v poho, ale to vedro mi dává zabrat. V mírném stoupání začínám ztrácet a je mi čím dál víc blbě. Na další pauzírovací místo se sotva doplazím, lehám si vedle batohu a jen jako z dálky vnímám, jak se ostatní baví, jestli půjdeme ještě 6 nebo 9 kilometrů. Já mám pocit, že dneska už neujdu nic. Seznamuju ostatní se svým stavem, takže na mě čekají hned v příštím sedle. Dostávám teploměr a výsledných 38,5°C mě pro dnešek vyřazuje z dalšího pochodu. Preventivní léčba = 2x ibalgin a 2 x endiaron. Zatímco ležím jako lazar v sedle, ostatní hledají vodu a místo k nocování. Přicházejí se na nás podívat i
koně, které si někteří snaží ochočit. Sestupujeme jen o pár metrů a stavíme stany. Ulehám, je mi hrozně. Pavel mi dává nějaká antibiotika, snažím se usnout, ale nejde to. Pocitově je mi čím dál hůř, mám křeče do břicha a někdo mi vrtá střídavě ve všech kloubech. Ančí mi vaří čaj, ale vypít ho je takřka nad mé síly. Venku začíná pršet, po okolních kopcích putuje pořádná bouřka. My jsme zasaženi jen krátkým deštěm. Po dešti se obloha rychle projasňuje, takže ve stanu je zakrátko pěkně hnusnej vzduch. Lezu i se svým nemocničním lehátkem před stan. Nakonec se jdu vyblít a výrazně se mi ulevuje. Dobrá nálada i pocit dobrého zdravotního stavu mi vydrží asi 10 minut. Pak dostávám zimnici a mám co dělat, abych zalezl do stanu. Pokračuju ve snaze usnout. Mezi tím se dělá zle i Ančí, taky zvrací. Ostatní sedí u ohně, popíjejí a diskutují. Usínám. Budím se někdy v noci. U ohně je stále živo. Hlavním tématem je rakovina prostaty. Za chvíli jdou všichni spát, ale mě to nějak nejde, takže civím do stropu (jestli má stan nějaký strop) a každou chvíli si měřím teplotu – stále přes 38°C. Netrvá dlouho a zvenčí k nám doléhá hlasité zvracení, které nás pak bude provázet po celou noc. Tipujeme, kdo je další obětí nákazy. Spí se nám mizerně. Nejen že mi je blbě a strašně se potím – spacák je durch a začíná stydnout, řeším to pláštěnkou, takže za chvilku je mi jako v sauně, ale stan máme postavený tak blbě, že ujíždíme ke straně a navíc pod podlážkou je solidní tankodrom. Konečně spánek.
neděle 18. července Po ránu je mi výrazně líp, což se bohužel nedá říct o Ančí. S prvními paprsky sluníčka vyhazuju ze stanu propocené oblečení a spacák. Jdu se projít okolo našeho ležení, ale cítím velkou slabost. Jdu si radši zpět lehnout. Za chvilku vstávají ostatní. Kanec s Petrou prozvraceli celou noc a je jim pěkně blbě. Zdravá část výpravy je s námi polomrtvolami solidární a souhlasí s tím, že dneska nikam nepůjdeme (jen si stěžují na nedostatek alkoholu a hecují Vajcla, aby doběhl někam do údolí pro soudek☺ ) Milanovci staví provizorní přístřešek proti sluníčku a my lazaři se dáváme dohromady ve stínu stanů. Sluníčko má fakt pekelnou sílu, na každý mrak se strašlivě těšíme. Během dopoledne se nic zvláštního nestalo, jen my chorobní mezi sebou konzultujeme projevy našich nemocí – porovnáváme zvratky, výkaly i moč. Ale naštěstí jen v ústním podání☺ Okolo poledne mi teplota klesla ke 37°C a když ležím, cítím se už docela dobře. Petra se snaží rozšířit
nápad, že bychom odpoledne mohli zkusit vyrazit aspoň za nejbližší vrchol. Většina z nás její nadšení nesdílí. Kanec je jednoznačně proti, Ančí neříká nic, jen leží a přidává se jí k chorobě i průjem. Já jsem rád, že chodím a představa batohu na zádech a vrcholu před námi mi dobře nedělá. Okolo poledne přichází první přeháňka. Chvilku trvalo, než nás zahnala do stanů, s chutí se chladíme kapkami vody. Zkouším i něco sníst, volba padla na müsli tyčky a suchý chleba. Honza s Pecou se jdou vykoupat dolů do jezera a Milan s Pavlem se vydávají nahoru k prameni, kde nabírají vodu pro celý náš tábor. Zbytek zdravých (Vajcl, Jarek a Tomáš) vaří oběd. Krásně to voní. Dostávám chuť na pořádné jídlo, ale bolavý žaludek je proti. Za chvíli si i Vajcl stěžuje na nevolnost, ale nebude to nic vážného, protože přiznává, že do sebe během 10 minut nasypal celé balení hroznového cukru. Nakonec se i já odvažuju vařit, nejdietněji vypadá rajská polévka, kterou ale musím jíst ve stanu, protože se přihnala další bouřka (je cca 15h). Náš stan opět usíná. Po dešti se Honza, Vajcl, Peca a Jarek vydávají do blízkých kopců prozkoumat terén. K večeru se účastním výpravy pro vodu. Sestupujeme dolů k jezeru, je to asi 100 výškových metrů. Sestup je docela strmý, ale nalehko to jde. Výstup už ale docela pociťuju. S batohem bych dnes opravdu nikam jít nechtěl. Kancovi je zase víc blbě než po většinu odpoledne. Měří si teplotu a všechny nás šokuje – trhá můj dosavadní táborový rekord, má 38,9°C. Tohle už není moc sranda. Probíhá hromadná konzultace nad mapou, jak nastalou situaci vyřešit. Odtud to jsou do civilizace 2 dny chůze, což je v nastalé situaci příliš daleko. Nakonec odkládáme řešení na zítřejší ráno, kdy uvidíme, jak jsme na tom, a jestli budeme vůbec schopni pochodu. K večeru i Ančí vylézá ze stanu, kde strávila skoro celý den. Mezitím se kousek nad naším tábořištěm usidluje velká skupina turistů mluvících slovanskými jazyky. Někdo tvrdí, že slyší ruštinu, někdo zase polštinu… Večeříme bramborovou kaši a já se osměluji a zkouším i tuňáka. Zatím to vypadá dobře, drží se ve mně. Rychle se ochlazuje. Zatímco většina výpravy se snaží rozdělat oheň, my zalézáme do stanu a jdeme spát. Ještě jsem zapomněl napsat, že okolo poledne se po cestě mezi nejbližšími vrcholy prohánělo několik lidí na motorkách. Tipujeme to na skupinku bačů. Netušíme, co tím sledovali, ale očividně je to bavilo.
Pondělí 19. července Ráno máme netradiční budíček – frkání koní. Za chvilku začíná okolo tábora létat několik krkavců a během snídaně přichází i stádo ovcí vedené asi 10letým bačou, který je evidentně vůbec nezvládá. Ani psi mu nepomáhají, jsou to spíš psi kamarádi. Jeden se od nás nechává i pohladit. Shodujeme se, že jsme schopni chůze. Těsně před 10h vyrážíme. Čeká nás mírné stoupání do sedla, pak naše síly prověří bezejmenný vrchol tyčící se do výšky 1763 m. n. m. Větší část výpravy nabírá cestou vodu v prameni pod bezejmenným vrcholem, zatímco zbytek zahajuje výstup. Vlastně vzhůru šplhá jen Jarek, já s Ančí se vysloveně plazíme. Moc nám to po včerejšku neběhá. Nahoře kluci rozebírají Ančí batoh. To kdybych při opouštění tábořiště věděl, nejen, že bych jí ty nejtěžší věci nebral, ale ještě bych tam přihodil nějaké svoje☺ To by byla ale sviňárna☺ No nic, nebudu fňukat, beztak váha batohu už není tak hrozná. Na vrcholu potkáváme 3 ukrajinské motorkáře. Jsou to kluci asi v našem věku a jedou z padesát kilometrů vzdáleného Velkého Byčkiva. Trochu zíráme, jak je možné, že se svými stroji vyjeli tak vysoko. Motorky vypadají obsahově nanejvýš na 80ccm, no jedna byla možná 125ccm, každopádně vzhledem jedna dosti připomíná babetu. Jeden z motorkářů nám tvrdí, že zdejší poloniny jsou nejkrásnějším místem v Evropě. V ranním slunci je to tu fakt nádhera, ale přesto se většina z nás nad jeho rezolutním soudem lehce usmívá. Po tomto výstupu nás na dlouho žádný vrchol nečeká. Několik kilometrů budeme mírně klesat, případně půjdeme po vrstevnici. Traverzujeme nevýznamné vrcholky a cesta nám vcelku rychle utíká. Držím se v zadní části skupiny. Částečně je to ze solidarity s Ančí, kterou stále pronásledují střevní obtíže, ale větší část pravdy bude asi taková, že rychlejší tempo by bylo nad mé síly. Počasí je příjemné, slunce se co chvíli schovává za mraky a vane docela silný vítr. Cestou potkáváme stáda koní. V jednu chvíli nám asi 50 koní cestu zcela zastoupilo. Nezbývá než projít skrze stádo. Někteří jsou docela zvědaví a nechávají se hladit. Pomalu sestupujeme do sedla Dragobrat. Pod sedlem jsou hotely a nahoru do sedla vede lyžařský vlek. Je tu i rozcestník: na Velkou Bliznici je to prý 2 h chůze a 4 km, do Kvasů 5 h chůze a 14 km. Teď je asi 14 hodin, takže pauzírujeme a před výstupem na nejvyšší hory Svidovce plníme žaludky, někteří dokonce vytahují bomby a vařiče a chystají teplé jídlo. Počasí se začíná kazit. Zvedá se silný vítr a blíží se k nám černé mraky. Schováváme se v závětří za kontejnerem z kamionu. Sice vůbec netušíme, jak se sem ten ohromnej krám dostal, ale teď se hodí. Z dálky se ozývá bouřka a Peťan jde vyzkoušet svou vodivost – leze na kontejner, od kterého my ostatní
ustupujeme. Ťukáme si na čelo. Počasí hrozí deštěm, někteří se halí do pláštěnek. Zahajujeme výstup ze sedla Dragobrat na vrchol Žandarm (1763 m. n. m.). Stoupání je pěkně drsné a táhlé. Už už si myslím, že je vidět vrchol, ale za zatáčkou se objevuje další stoupání. Takhle se situace opakovala asi čtyřikrát. Následuje krátký mírný sestup do sedla a ještě jeden vrchol. Ten ale není zdaleka tak drsný. Za tímto vrcholem na sebe čekáme. Je tu několik koní a taky parta 4 Čechů. Kluci jsou podle všeho sváteční turisté. Na Ukrajinu přijeli Formanem, pak se stavili na diskotéce v Rachivě – nemůžou ji vynachválit, a do hor se dostali tak, že se nechali vyvézt autem k hotelům pod Dragobratem. Dneska byli na Bliznici a za 4 dny chtějí sejít do Usť Čorné. Zatímco se dozvídáme tyto informace, naše skupinka se zkompletovala. Zahajujeme výstup na Velkou Bliznici, nejvyšší vrchol Svidovce – 1881 m. n. m. Jde to ztuha. V příkrém svahu jsou kamenité cesty, které za deště slouží jako odtok vody. Chvílemi jsou tu takové skoky, jako bychom stoupali po schodech. Na Bliznici je docela živo. Vrchol je označen kovovým jehlanem, na kterém se slovy: „ Zabíráme to, co nám vždycky patřilo“ vztyčujeme českou vlajku a provádíme hromadné focení. Někdo ještě dodává, ať si Slováci jsou samostatní, ale tohle území bychom měli k ČR zpátky připojit. Mraky se nám stále honí nad hlavami, ale zatím neprší. Jdeme tedy rychle obsadit další vrchol – Malou Bliznici (1872 m. n. m.). Na Malé Bliznici už není na srandičky pomyšlení. Počasí se rychle zhoršuje a vypadá to, že brzy zmokneme. Neděláme ani pořádnou pauzu, jen na sebe čekáme. Většina z nás jde opět do pláštěnek, já zůstávám u své strategie od Dragobratu a spoléhám, že budeme mít opět štěstí. Jenže tentokrát jsem se seknul. Mírný deštík se rychle mění v pořádnej slejvák, takže při sestupu musím do pláštěny. Jak jsem mokrý, pláštěnka se na mě lepí a jak se snažím spěchat, ne a ne najít díru pro hlavu. No prostě než jsem se zakuklil, tak jsem si pěkně zanadával a taky mi všichni zmizeli z dohledu. Naštěstí cesta byla dobře zřetelná a viditelnost se taky nezhoršovala. Pokračuju v sestupu, který není ani příliš strmý, ale ani příliš příjemný. Snažím se pospíšit si. Když konečně přicházím k našim, kteří na mě čekali, jde to podle hesla „poslední dorazili, můžeme pokračovat“. Teprve teď jsem pochopil, jak se o hodinách TV na gymplu cítili někteří spolužáci. Ačkoliv jsme původně chtěli někde v sedle pod Bliznicemi rozbít stany, počasí nás žene dál. Déšť chvílemi slábne, ale to jen proto, aby za pár minut mohl nabrat na intenzitě a pořádně nás pokropit. Nakonec jsme schytali pěknej lijavec, během kterého se na poloninu začaly z údolí stěhovat mraky. Prostě hnusný počasí. Blížíme se k hranici lesa a vidíme tam několik salaší. V mlze to vypadá jak ze strašidelné pohádky. Najednou se u nejbližšího chlívku otevřela dvířka a přede mnou jdoucí Petra v chlívku zmizela. Za chvilku jsme se v chlívku sešli všichni. Dvě místnosti rozdělujeme na kuřácké a nekuřácké apartmá. Jelikož nás nekuřáků je víc, získali jsme
pro sebe větší místnost uprostřed vyšperkovanou krásným koňským koblihem. Do salaše trošku zatýká, ale je tu fajn. Venku zatím zuří pořádná bouřka a chvílemi je vidět jen na nejbližší salaš = cca 20m. V chlívku jsme strávili necelou hodinu, pak bouřka ustoupila, a ačkoli déšť trval, zahájili jsme sestup do údolí. Procházíme mezi salašemi – u některých jsou přivázány krávy. Vida, vesnička z 19. století je osídlená. Chvíli sestupujeme po cestě, ale pak nacházíme zkratku – lesem přímo ze svahu. Pěknej humáč – bahno, kameny, listí ze stromů a hlavně sešup jak kráva. Teda vedla tudy pěšina, ale jsem si skoro jistej, že za deště tudy nikdo ještě nešel. Řada z nás se při sestupu neudržela na nohou, ale byla to naštěstí jen drobná zavrávorání. Trvá to hodně dlouho, než se dostáváme zpět na cestu. Pak už následuje monotónní sestup do vsi. Na cestě jsou místy ohromné louže, kterým se jen s námahou vyhýbáme. Později se cesta mění v řečiště. Voda tu vymlela dobře 50cm hluboké koryto. Bych chtěl vidět, jak tudy ještě někdy někdo projede, ale asi to možný bude, protože nahoře u domků v kopci stojí zaparkovaná Lada Niva. Konečně ve vsi. Úplně mě dorazilo jak na tý rozsekaný cestě, která byla směsicí vody a štěrku šla nějaká Ukrajinka v lodičkách. Dorazili jsme do údolí k Černé Tise. Ptáme se dvou kluků kudy tudy do hospody. Navedli nás k nějaké nálevně, ale za ní přes most by měl být hotel. Cesta k hotelu ale nevede. V Kvasech právě zuří povodeň a voda se valí všude okolo řeky. Cesta je neprůchodná, jen těžký Zil se prodírá směsicí vody, bláta a kmeny stromů. Tady nás pod Pietros autem asi nikdo vézt chtít nebude, když mají sami takové starosti. Vydáváme se po proudu řeky někam do centra hledat jinou hospodu. Hledání je docela zdlouhavé. Když už konečně něco nacházíme, nevaří tu. Takže domlouváme aspoň nocleh za 40 UHR/osoba/noc. Na to, že se máme nasoukat do třílůžkového pokoje je cena docela vysoká, ale nikdo z nás nemá sílu na smlouvání. Za dnešek jsme ušli trasu, kterou jsme plánovali na 2 dny, je už 8h večer a snad všichni toho máme dost. Jsme rádi za jakýkoli nocleh, protože hledat místo pro stany v okolních stráních by bylo na dlouho. Jdeme se ubytovat do 2. patra. Cestou míjíme WC, které sice nevidíme, ale podle „vůně“, která se line už za domem, se nemůžeme mýlit. V pokoji roztahujeme karimatky a dohadujeme se, kdo bude spát na postelích – o postele není zrovna rvačka, „privilegovaná“ místa nakonec získal Milan, Peťan a Vajcl. Někdo jde do sprchy a nakonec se všichni scházíme v blízké hospodě, kde vaří i přesto, že nejde elektřina. Tady nám Milanovci oznamují, že hor si užili už dost, zítra se od nás odpojí a budou prozkoumávat krásy Ukrajiny v údolích.
Objednáváme si boršč, pivo a jedno ze dvou možných jídel – maso se sýrem / maso s cibulí. Jídlo = 17,5 UHR, brambory = 7,5UHR, pivo = 5 UHR, boršč = 6,5UHR. Boršč je opět bez masa, zřejmě je to tu normální. Maso nebylo špatné, ale do dietního jídla, které by velká část z nás po včerejších nevolnostech potřebovala, mělo hodně daleko – mastnota z toho jen kapala. Jen porce byla docela malá – pouze malý talířek a co se týká přílohy, každý z nás dostal odhadem jednu větší bramboru rozkrájenou na plátky. I tady už pochopili, že turista má peníz a získat ho od něj se vyplatí. Tedy ne že by to pro nás bylo drahé, ale pro místní ceny zřejmě nedostupné. Soudím z toho, že za několik hodin, které jsme v restauraci strávili, přišli jen tři místní. Po 23 hodině se jedna skupina chce odebrat na hotel (Ančí, Petra, Kanec, Honza, Peca a já). Když chceme platit, čeká nás překvapení. Musíme prý zaplatit všichni dohromady, tj. asi 590UHR. Zkoušíme servírce vysvětlit, že polovička z nás tu ještě zůstává a platit chceme jen my. Jenže servírka nechápe nebo dělá, že nechápe, co po ní chceme. Nezbývá nám než ustoupit a podřídit se přání servírky. Platíme všichni a kluci si pak zakládají nový lístek. K dokreslení atmosféry hospody pár informací: zřízení asi jako u nás, servírka co chvíli mizí v kuchyni a pracuje spolu s kuchařkou na přípravě jídel. Záchody jsou na dvorku, vlastně spíš záchod. Je totiž společný pro obě pohlaví. Ale zase to není turek, jen oprýskaný „český hajzlík“, který má tu zvláštnost, že když se vám podaří spláchnout, část vody poslouží svému účelu, ale dobrá polovina zásobníku skončí na podlaze. Jsem rád, že mám u sandálů vyšší podrážku, nerad bych nohy myl dřív než v hotelu. Jináč v hospodě seděl i chlapík, který mluvil velmi dobře česky. Dali jsme se s ním do řeči. Radí nám kudy tudy na Hoverlu. Odsud je to přes Pietros pěkná dřina, lepší je jet do Jasini, pak se dostat do Lazečiny a za láhev alkoholu stopnout lesácký náklaďák, který nás vyveze přes závoru národního parku do kempu v Kuzmesčiku. Prý se tu hrozně krade dřevo, takže se přes závoru dostaneme jen lesáckým tahačem, jiná auta tam nepouštějí. Samozřejmě existuje možnost jít i pěšky. Toť vše, co jsme zjistili a vracíme se zpátky do hotelu. Proud ve vsi už jde, přesto se na ulici vůbec nesvítí. U sanatoria nás překvapila kráva, která se pásla přímo u hlavní silnice. Když jsem ji chtěl vyfotit, rozeběhla se proti mně. Naštěstí udělala jen pár rychlých kroků, takže jsem zůstal celý a i fotka existuje. Na hotelu se jdeme ještě osprchovat. Dokonce teče i teplá voda, až moc teplá, vlastně regulovat teplotu vody je téměř nemožné, teče buď horká nebo ledová. O půl dvanácté jsme už ve spacácích. Zbytek skupiny přichází chvilku po našem ulehnutí.
Úterý 20. července Ráno nás budí příšerně hulákající kohout (ten nekokrhal, ale fakt hulákal) a kvokající slepice. Jsem vzhůru mezi prvními, je krátce po 8h. Využívám času a dopisuju deník. V pokoji je pěkně hnusně. I když jsme měli po celou noc otevřené okno, je tu nedýchatelno a věci, které jsme večer rozvěsili na usušení, jsou stále mokré. Snídat jdu raději na balkón. Je mi trochu šoufl, ale nejsem sám. Doufejme, že se nebude opakovat situace z neděle. Převážná část naší výpravy jde koupit něco k snídani, snad jen já s Ančí ujídáme z naší „metrákové“ zásoby jídla a nejdeme nakupovat. Petra se vrací jako první a líčí nám svou výpravu do obchodu. Na ulici se chytla největšího davu, který ji do obchodu dovedl. Obchodů bylo několik a jak to tak bývá, ten nejvzdálenější byl nejlevnější a měl nejukrajinštější atmosféru. Prodávali tam mouku z pytlů – nejmenší jednotka k nákupu = 10kg. Jináč prý ceny i sortiment v pohodě, tedy až na zeleninu. Ta byla všude shnilá a strašně drahá, a to i na naše poměry. Asi tu není zvykem si zeleninu kupovat, každý má před domem zahrádku plnou rajčat, cibule, mrkve,… Po 10h se konečně vykopáváme z hotelu. Jdeme na autobus. Právě když přicházíme na zastávku, bus přijíždí. Přemlouváme řidiče, aby minutu počkal, než stihnou doběhnout opozdilci. Máme štěstí, řidič pro nás má pochopení, takže se v několika okamžicích vezeme postarším Ikarusem do Jasini. Bus je oproti zdejším zvyklostem docela veliký a staví až v Jasini (po 15km). Dokonce to vypadá, že má i klimatizaci, ale ta je už asi dlouho mimo provoz. Otevíráme střešní okno a jede se nám pohodlně. Oproti indickému stroji to v Ikarusu vůbec nehází. Prostě autobus v kvalitě staré Karosy je tady něco jako malý zázrak. V Jasini je pěkný vedro. Jdeme nakoupit a střídáme se u batohů, které jsme složili na chodník. Milanovci se s námi loučí a jdou do hospody, předpokládáme, že bychom se mohli sejít v Užhorodě. Scházíme se asi za 10minut, když končíme v té samé hospodě. Dávám si opět boršč, tady mají i variantu s masem. Ostatní zkoušejí i něco k jídlu, ale já mám po včerejší mastnotě docela strach, aby mě to znova neprohnalo. Každopádně boršč tu mají ze všech, co jsem dosud měl, nejlepší. Když chceme pivo, nastává kuriózní situace, nemají půllitry, přinášejí nám ho tedy ve třetince a ve skleničce na víno. Kluci si dávají cosi smaženého, na pohled to vypadá fakt hezky, ale prý to za moc nestálo. Teda stálo to 30 UHR – smažená kapsa s kapustou, masem a těstíčkem bez přílohy. I boršč tu měli trochu dražší – s masem stál 12 UHR, ale stál za to. Celkově tahle restaurace vypadala hodně slušně – čisto, a to i na WC, kde podle zdejšího zvyku tekla voda horká a vařící, studenou jsem neobjevil. Dokonce tu seděli i místní hosté, s tím jsme se dosud také nesetkali. Pro většinu hospod je typické, že v nich pracují pouze mladé hezké
holky. A vůbec co se týká místních děvčat, tak hodně dbají o svůj vzhled. Někdy vypadá trochu komicky, když se namalované holky v minisukních procházejí na vysokých podpatcích po cestách připomínajících naše polňačky. Ale je to příjemný pohled☺ Jelikož polovina z nás je už delší dobu po jídle a druhá část na jídlo teprve čeká, domlouváme se, že se rozdělíme a sejdeme se v Lazesčině na křižovatce. Podle mapy je to asi 5km a venku je pěkný vedro. Spoléháme, že narazíme na nějaký autobus, nebo pojede maršrutka. Stejně kdybychom chtěli jet všichni, tak se do těch zdejších mrňavých a přeplněných autobusů nejspíš nevejdeme. Jako předvoj vyráží Peca, Honza, Ančí, Tomáš, Jarek a já. Před hospodou stojí Ford Tranzit. Míříme k němu a ptáme se řidiče, jestli nejede do Lazesčiny. Nesouhlasně vrtí hlavou. Naší snahy někam se dostat se chytli dva chlapíci stojící opodál. Nabízejí, že nás do Lazesčiny hodí dvěma osobáky, auto za 20 UHR. Neváháme a bereme. Ještě domlouváme odvoz i pro druhou partu sedící v hospodě a už se sáčkujeme, někdo do Mercedesu, někdo do Žigula. Řidič žigulíku po cestě pěje ódy na svůj stroj. Skoro to vypadá, že příležitostná taxikařina je jeho živobytí. Cesta do Lazesčiny trvá autem asi 10 minut a všichni jsme rádi, že to nemusíme šlapat po svých. (Teda u Jarka si nejsem úplně jistej, takže pokud se mýlím, omlouvám se.) Řidič se nás ptá, kam pokračujeme dál, a nabízí, že nás zaveze až k závoře za vesnici – cca 4km, ale chce 50 UHR za jednu cestu, prý je tam rozbitá cesta. To se nám už nezamlouvá a ptáme se na náklaďák do Kuzmesčiku. Nejdřív tvrdí, že přes závoru nikdo neprojede, ale pak někam telefonuje. Nakonec přichází s nabídkou 300 UHR za náklaďák pro všechny z nás. Jenže teď není jasné, jestli nás doveze k závoře, nebo až do Kuzmesčiku. Takže pěkně děkujeme a šlapeme pěšky. Druhá skupinka pak ještě říká, že po nich chtěl pět hřiven za to, že na ně u hospody chvíli čekal, ale že se na něj vykašlali. Domluveno bylo přece 20 za cestu. Vedlejší cesta v Lazesčině má rozhodně své kouzlo. Potkáváme typické venkovany, vidíme venkovské domky, hřbitov, rozestavěný kostel a také hromadu náklaďáků se dřevem. Bohužel s korbou jezdí všechny dolů do vesnice a nahoru jezdí jen tahače s návěsem na klády a tam se nasednout nedá. Cesta se pěkně táhne, zastavuju se s Vajclem pro pivo. Výborný Oboloň z lednice nám dodává elán a chuť do dalšího pochodu, přesto zbytek skupiny docházíme až těsně před závorou. Tady se vyřizují formality typu kolik nocí, kolik lidí, kolik stanů… a platíme – vstup do parku pro člověka je za 10 UHR a stan/noc 15 UHR. Až projdeme národním parkem, máme poslat SMS se zněním „maršrut dokončený“. Pivo je zatím dávno fuč, ale chuť by ještě byla. Vracíme se s Vajclem zpátky do vesnice pro další. Jestli si to dobře vybavujeme, za 5 minut musíme být u nejbližšího krámku (cestou sem
jsme jich minuli hned několik). Vybavovali jsme si pěkně blbě, než se dostaneme ke krámku, jdeme aspoň 10 minut. Nakupujeme plnou náruč lahví a rychle zpátky, ať na nás moc dlouho nečekají. Navíc začíná pršet. Když jsme dorazili k bráně, naši byli schovaní pod přístřeškem a my docela slušně promoklí, ale piva máme☺. Nesmím zapomenout, že na konci Lazesčiny parkovala stará Karosa, která podle tabulky za oknem jezdí linku odsud do Rachiva. Hřeje nás u srdce, že naše stroje obstojí i v takovýchto podmínkách. Hned za závorou nacházíme zřícený mostek, naštěstí není na naší cestě. Šlapeme rozbahněnou cestou plnou kaluží a okolo se prohánějí Zily a Kamazy. Převýšení není vůbec náročné, vlastně nám připadá, že jdeme po rovince, ale cesta se hrozně vleče. Zkouším stopnout náklaďák. Řidič zpomaluje, cosi mi vykládá (v řevu motoru nerozumím ani slovu), ale nezastavuje. Už je pozdě, mezi 18 – 19h všechna auta už jezdí dolů. Nezbývá než se smířit s tím, že budeme muset ujít 7 kilometrů od závory do Kuzmesčiku po svých. Krom Jarka jsme v Kuzmesčiku všichni mrtví. Sice jsme toho dneska moc neušli, ale včerejšek byl náročný, a to se na nás pěkně podepsalo. Hledání místa pro stan je hrozně ubíjející. Zašli jsme až na konec Kuzmesčiku k ruině ohromné stavby, nejspíš hotelu, jenže účel, ke kterému měla budova sloužit, dnes už asi nikdo nepozná. U ruiny začíná přitvrzovat stoupání a není kam postavit stany. Musíme se vrátit. Po pár minutách nacházíme krásné místo. Když už si rozebíráme fleky pro stany, přišel nějaký děda a ve vší slušnosti nás vyhodil. Poslal nás dolů k řece, jenže tam to bylo jedna kaluž. Musím se vrátit ještě o kus. Snad všichni toho už máme dost a místo pro stan stále v nedohlednu. Když už najdeme jakous takous rovinku, je to buď podmáčené, nebo tam jsou kořeny, případně kupa odpadků. Začíná to být náročné na psychiku. Nakonec zalézáme do kempu. Honza s Pecou zjistili, že chtějí 5 UHR/os./noc, což je v pohodě. Vstupujeme do oploceného kempu. Nikde nikdo, kdo by nás chtěl kasírovat. Tož uvidíme ráno, sami se hlásit nepůjdeme. Vaříme večeři – gulášovka s těstovinami, no moc dobrý to teda nebylo. Chuť si spravuju pivem, vyprazdňuju obě lahve (2x 1,5l), přeci to zítra nepotáhnu na Hoverlu.Vajclovi je nějak zle, nechává pivo pivem a jde spát jako první. Ostatní ještě chvíli táboříme okolo vařičů a ještě před ulehnutím jdeme vymýt ešusy do řeky. Vedle kempu objevujeme zaparkovaného béžového Favorita se šumperskou SPZ. To se jim to leze na Hoverlu, když si dojedou až pod kopec – závidím. Teď jsme asi 900 m. n. m., zítra nás čeká přechod nejvyšší hory východní Evropy, Hoverly (2061 m. n. m.).
Středa 21. července Slibovali jsme si, že si ráno přivstaneme, ale zase se nám to nějak vymklo z rukou. Je 7:30, tedy půl hodiny po domluveném budíčku. Tedy Jarek chtěl budit už po 5. h, abychom mohli v 6 vyrazit, ale na to nikdo z nás nepřistoupil. Vykukuju ze stanu a zírám. Ostatní jsou už všichni vzhůru a kempují před stany. Že nás nevzbudili, za to může nejspíš naše odlehlé místo. Postavili jsme stan asi 30m od ostatních, protože máme díru v podlážce a právě tady jsme našli místečko větvičkami izolované od vlhkosti a navíc ohraničené příkopem. Do mokré trávy za ostatními se nám nechtělo. Zdravotní stav naší skupiny se opět zhoršil. Petra s Vajclem v noci zvraceli a řídké problémy dolehly nejen na Ančí a Honzu, kteří si je nesou už od neděle, ale i na Jarka. Po ránu mi taky není nejlíp, ale jeden brufen to spravuje a snad poprvé se řadím po bok zdravých členů, kterých je menšina (Tomáš, Honza, Peca a já). Balení nám jde pomalu. Snídáme bílé pečivo a dopřáváme si luxus v podobě medu z Jasině. Dělám probírku batohu a vyhazuju kupu věcí, se kterou se nechci na Hoverlu táhnout – několik cestopisů, špinavé igelitky a propíchnuté pašitky – to je pěknej humáč, když to teče v igeliťáku. Dělíme se na dvě party. Rychleji sbalení – Jarek, Ančí a já vyrážíme směr Hoverla „už“ v 9:30, s tím, že půjdeme pomaleji a ostatní nás cestou dojdou. Když odcházíme z kempu, nakukuju do místních roubených chatek – zvenčí vypadají vcelku hezky, ale uvnitř je to zhmotnění nechutnosti. Vážně nechápu, co vede lidi k tomu, aby jakékoli opuštěné stavby plnili bordelem, případně je ještě rozmlátili. Když procházíme bránou ven, míjíme partu dělníků, kteří tu cosi betonují. Čekáme, že přijde chvíle zúčtování. Překvapení, nikdo po nás nic nechce, radši se po ničem nepídíme a jdeme dál. Nějakou dobu jdeme po cestě, kterou už ze včerejška známe, pak pokračujeme vzhůru do kopce po žluté značce. Turistické značení se po celou cestu až na Hoverlu objevovalo na zdejší poměry velice často, takže s orientací nebyl problém. Nejdříve jdeme po bývalé lesácké cestě, ve které ale voda proměnila vyjeté koleje v metrová koryta. Krom toho je to příšernej krpál. Tady už asi nikdy nic neprojede. K první pauze u lesa se škrábeme snad hodinu. Potkáváme tu skupinku čtyř Čechů. Říkají, že na Ukrajinu dorazili včera a hned chtějí dobýt nejvyšší vrchol. Během výstupu se s nimi ještě několikrát potkáme. Následné stoupání je už mírnější, procházíme lesem. Vody je tu dostatek, cesta se občas mění v rybník, ale objevují se i stopy pneumatik – že by koňský potah? Vylézáme na větší mýtinu a
poprvé vidíme Hoverlu. Je to ještě zatraceně vysoko a navíc je nahoře černý mrak. Stoupání pokračuje směrem k salaši, Jarek se ptá jakéhosi domorodého turisty v holínkách, kde bychom tu našli pitnou vodu. Domorodec mává rukou k salaši, ale to je dost mimo cestu, takže na to kašleme. Značka náhle mění směr. Už nekopíruje cestu, ale začíná se strmě stoupat do stráně. Je to docela dřina, navíc začíná pršet. Oblékáme pláštěnky a pokračujeme ve stoupání. S přibývajícím deštěm se cesta čím dál víc podobá řece. Když se blížíme k horní hranici lesa, přidává se k dešti ještě bouřka. Pokračujeme dál do sedla a najednou to prásklo kousek od nás. Pěkně hnusnej pocit. Radši sestupujeme do lesa pod sedlo a čekáme, až bouřka ustane. Čekání se protahuje na hodinu. Ochlazuje se a do nás se dává zima, Jarek dělá dřepy, já a Ančí se oblékáme. Stále prší. Necháváme se dojít zbytkem skupiny. Bouřka mezitím ustoupila, takže můžeme pokračovat dál. Před Hoverlou nás čekají ještě 2 vrcholy. Ani jeden nemá jméno, ale ten druhý je označen kótou 1850 m. n. m. Jelikož už nemám ani kapku pitné vody (jen 3l nechlorované, a to se pít nedá), musím doběhnout Petru, protože ta má druhou složku dezinfekce. Daří se mi to na prvním vrcholku, ale pěkně jsem se zapotil. Další stoupání na kótu 1850 m. n. m. je nad očekávání náročné, navíc se znovu blíží bouřka. Ani tu neodpočíváme a spěcháme dobýt Hoverlu. Výstup se mění ve „sprint“. Makáme, co to jde, bouřka nás žene vzhůru. Nahoře jen cvak – vrcholové foto a úprkem zpět do sedla mezi Hoverlu a nám již důvěrných 1850m. Pod sedlem je útulna, kde se schováváme před bouřkou. Bouřka se blíží od východu, ze severu, ale i od západu. Útulna je naštěstí docela čistá a dokonce jsou tu i lavice na sednutí. Přemýšlím o svém zážitku z Hoverly a zjišťuju, že není vůbec žádný. Že jsem tam byl skoro ani nevím, důkazem bude jen fotka. V útulně čekáme pěkně dlouho. Jarek vaří pudink, Vajclovi se dělá opět špatně a Petra s Pecou rozebírají porody. Trvá to přes dvě hodiny, než můžeme pokračovat dál. Je 18h a my zahajujeme sestup. Jdeme okolo tábořiště a pokračujeme cestičkou, která je teď spíš potokem. Stále prší a je docela zima. Sestupujeme na kótu 1537m. n. m., kde je další útulna, jenže už obsazená, okolo jsou postavené české stany. Místo to není špatné, ale kašleme na to. Podle mapy bychom měli během pěti kilometrů sestoupit do 900 m. n. m. a tam by mělo být další tábořiště. Rozcestník nám ukazuje nejbližší dědinu naším směrem, kterou je Usť Hoverla – 17km (4h chůze). Pokračujeme dál a mizíme v lese. Jde se fajnově, jen o sestupu se první 1-2km nedá vůbec mluvit. Jdeme po vrstevnici, po pěkné lesácké cestě. I následující sestup je velice mírný a cesta se pěkně vleče. Od předchozího tábořiště šlapeme víc než 2 hodiny, 5 km máme dávno za sebou, všichni jsme už utahaní a bolí nás otlaky na nohou. Před 21h sestupujeme pod 1000 m. n. m.
(jsou tu cedule ukazující nadmořskou výšku), z lesa se před námi vynořují 2 budovy a altánek. Jedno stavení je naprosto vybydlené – část oken vymlácených, okolo kopřivy a uvnitř docela bordel. Druhý dům vypadá dobře, je tu i několik rozestlaných postelí a na stole zbytky jídla. Ale je tam i jedna docela prázdná místnost, kde je čisto a dokonce i čerstvě vybíleno. Sem bychom se na podlahu při troše šikovnosti všichni vešli. Jenže většině z nás se do domku nechce. Panují obavy z případného návratu lesních dělníků, kteří tu podle všeho někdy přebývají. Dohady o tom, kde budeme nocovat, jsou pěkně zdlouhavé. Ke stavení panuje nedůvěra, ale venku to taky není žádnej med. Celé odpoledne propršelo, a i když už přestalo, je strašný vlhko a místo pro stany tu téměř neexistuje – kde není svah, tam je podmáčená tráva anebo kořeny. Nakonec se tedy staví stany a já a Ančí, jakožto zastánci ubytování v lesovně, zůstáváme v altánku. Abych byl úplný, dovnitř chtěla i Petra, ale ta se spokojuje s tím, že jí Honza postaví stan. Pro nás je důležité, že stan zůstane suchý, takže jsme spokojeni. Ještě vaříme číňana, ke kterému po drobném ošetření (odkrojení plísně) přikusujeme chleba. Dneska jsme pěkně vyřízení, jakmile lehneme, usínáme. Je asi 22h.
Čtvrtek 22. července Včerejší namáhavý přechod Hoverly se podepisuje na všech. Je 9:30 a vzhůru jsme pouze tři, užíváme si ranního sluníčka (po včerejším hnusném dešti příjemná změna). Krátce po deváté hodině okolo nás projelo nákladní auto vezoucí dřevorubce. Co se týká chaty, vypadá to, že se tam během noci nikdo nevrátil. Naše spící stany míjí skupinka turistů, mají malé batůžky a jdou v keckách. Že by to byli místní? Co se mě týká, při stoupání kamenitou sutí na Hoverlu jsem byl rád, že mám pořádný pohorky a pak při rozmoklém sestupu bych kecky taky zažít nechtěl. Zdejší domorodci chodí ale zásadně takto, případně v holínkách a taky to přežijí. Buďto jsou to pořádní drsňáci, nebo my jsme pěkně rozmazlení… Někteří z nás si pěkně vychrupují, klidně až do 11h. Konečně nikoho z nás netrápí zvracení, zato máme snad všichni ze sestupu ošklivě otlačené nohy. Máme problém s nedostatkem pitné vody. Nezbývá než ji nabrat v řece - Vajcl straší s olejem z náklaďáků, na který bude naše chemie krátká, takže ji raději převařujeme. Snídáme hrachovou polévku a kotel čaje. Vlastně se nedá o snídani moc mluvit, podle času se to už trošku prolíná s obědem. Pomalu, ale opravdu jen velmi zvolna se začínáme balit. Před odchodem Jarek navštěvuje lesovnu a nechává tam
přebytečný bochník chleba. Vajcl dopíjí pivo, které nese až z Lazesčiny. Připraveni k dalšímu putování jsme až okolo 13h. Je to náš smutný rekord. Pokračujeme pozvolným sestupem. Chvíli nám trvá, než rozejdeme otlačené nohy, pak už je to v pohodě. Cesta opět klesá velice zvolna. Podle mapy musíme ještě sejít 300 výškových metrů, a teprve pak se dostaneme do Usť Hoverly. Cesta vede souběžně s řekou Hoverlou, ze které jsme ráno nabírali vodu. Není to žádný prťavý horský potůček, ale docela slušná řeka. Asi za hodinu objevujeme studánku. Dobíráme trochu vody, abychom vydrželi do vesnice. Spoléháme, že tam narazíme na nějaký obchod. Po chvíli procházíme branou ven z národního parku. Je tu hlídač, kterému ukazujeme povolení ke vstupu, ale jeho to vůbec nezajímá. Posíláme aspoň SMS na číslo mobilu hlídače na vstupní bráně, že jsme dokončili cestu. Od brány NP jdeme asi kilometr a začínají se objevovat první domky a taky pěkná asfaltka. O takové silnici se většině vesnic v ČR ani nezdá, trochu nechápeme, kde se vzala tady. Cesta vesnicí se docela táhne, aspoň že je na co koukat. Obytné domy jsou vcelku udržované a skoro nezajímavé, ale hospodářská stavení poutají moji pozornost. Připadá mi, že vypadají nachlup stejně jako před třičtvrtěstoletím. Na druhou stranu mě překvapuje, že tu jsou jen 2 oborohy a snad každé stavení má svůj seník. U několika domů jsou vahadlové studny, jinde zase pěkně zdobené rumpály (některé vypadají jako malý domeček). Předcházíme čtveřici starších povídavých Čechů. Je docela vedro. Spěcháme vesnicí ke křižovatce, kde má být zastávka autobusu a hlavně taky hospoda. Místní hospoda vypadá jako obyčejný magazin (obchod), který má ještě jednu místnost, kde se můžete posadit na dřevěné lavice. Tuto místnost samozřejmě obsazujeme. Někdo si dává nanuk, někdo pivo a někdo obojí. Přitom sledujeme televizi o úhlopříčce cca 20cm. Naladěný hudební program stojí zato. Ukrajinský punk a disko do ČR zatím nepronikly, takže se kulturně vzděláváme. Hudba nestojí za moc, ale klipy jsou pro pánskou část výpravy velice inspirativní – samé pěkné, spoře oděné slečny. Jen to vždycky pokazil nějakej místní frajer, okolo kterýho se začaly vlnit. Za víc než hodinu, kterou jsme v hospodě strávili, se styl klipů vůbec nezměnil, režiséři tu nebudou zrovna nejnápaditější. Během našeho pobytu v hospodě přicházejí i výše zmínění Češi. Dávají se s námi do řeči. Jestli si to dobře pamatuju, jsou z nějaké pražské technické školy, na Ukrajinu jezdí často a nemohou si to tady vynachválit. Obzvláště doporučují Krym.
Pod okna restaurace přijíždí starý Zil. Z korby seskakuje hromada lidí. Vezou borůvky a hřiby. Obsluha restaurace myje nádobí v řece. Začíná pršet. Ve slejváku naskakujeme do autobusu a jedeme do Rachiva. Na zadních sedačkách Gazu to docela hází. Je mi blbě – kombinace divoké jízdy a piva dělá své. Konečně Rachiv – autovakzal. Rychlý výsadek a několik z nás prchá do kolejiště schovat se za jediný vagón. Piva končí v kolejišti. Královská úleva☺ Horší to ale bylo s autobusy, zjišťujeme, že dnes se už dál nedostaneme (je 18h). Zastavuje se u nás jeden z řidičů. Ptá se, co potřebujeme, a říká, že on odjíždí zítra ráno v 6h do Užhorodu. Dřív prý nic nejede. Snaží se nám sehnat nocleh v železniční ubytovně, ale tam pro 9 lidí nemají místo. Nakonec nám nabízí, že můžeme přespat v jeho autobuse. Bereme to. Nakládáme batohy do busu a dáváme si sraz na 20:00 s řidičem před autobusákem. Zatím jdeme na prohlídku města. Rachiv je podle našich informací turistickým městem, tak jsme zvědaví, jak se bude lišit od ostatních. Pravda je, že hlavní ulice celkem ujde, vedlejší jsou takový ukrajinský standard. Jdeme si sednout do luxusní restaurace. Dáváme si kávu nebo něco podobného. Je to tu fakt na úrovni, připadám si jako na Václaváku, jen ty ceny jsou pro nás úplně v pohodě (káva za 5UHR). Cestou k autobusáku kupujeme ještě nějaká piva, vodu a čokolády s bábuškou. Mimochodem čokolády tu mají docela drahé, dražší než u nás. Cestou si ještě připomínáme, jak fungovaly české obchody před lety. Kluci chtějí ještě do potravin, které mají otvíračku do 20h, ale už nejsou vpuštěni, protože zavírají – je 19:40. Přicházíme na autobusák, řidič na nás už čeká. Jako výraz vděku mu dáváme vodku a bonboniéru. Vodka byla za babku, ale bonboška stála skoro 50UHR. Klábosíme s řidičem a s hlídačem parkoviště. Jsou to milí strejdové. Dovídáme se spoustu informací. Třeba, že největší ryto pro Ukrajince je jezdit za prací do Moskvy. Vydělat se tam dá víc než na západě, jen tam funguje mafie, která při cestě domů obírá o velkou část peněz. Nebo že i na Ukrajině se dá s trochou štěstí sehnat slušně placená práce, někteří dělníci prý mají okolo 1000USD měsíčně. Ukrajinci prý vůbec mají rádi americké dolary, prý se k nim těžko dostávají a rozhodně jim důvěřují víc než Euru. Dále se dozvídáme, že autobus, který se za chvíli změní v naše nocoviště je made in Čína. Řidič si stěžuje, že ho stále musí opravovat. Holkám dává ochutnat domácí červené víno, má prý vinohrad nedaleko Užhorodu, ale na odrůdu si nedokázal vzpomenout. Zajíždíme na parkoviště, hlídačovi dáváme každý 5UHR a i on je spokojený. Musíme se chovat tiše, abychom nevzbudili správcovou. K dispozici máme WC i tekoucí vodu v domku hlídače. Řidič nám ještě nabízí, že se můžeme jít k němu na ubytovnu osprchovat. Děkujeme mu, ale nabídky nevyužíváme. Zalézáme do busu, trochu večeříme, koštujeme ukrajinská piva (nejsou
špatná) a klábosíme. Když máme všechna důležitá témata probraná, jdeme spát. Ačkoli jsem trochu zmaten rozdělováním míst na spaní, zbyla na mě celá pětka vzadu. Moc pohodlí tu tedy není, ale myslím, že jsem na tom nejlíp ze všech.
Pátek 23. července Usnul jsem v kraťasech a v tričku a okolo 4. hodiny mě vzbudila zima. Pak už jsem pořádně neusnul. Noc v autobuse stála za prd – málo místa, nepohodlné sedačky. Nikdo se pořádně nevyspal. Řidič přišel v 5:30, dáváme batohy do zavazadlového prostoru, který se podle zvyku asijských autobusů samozřejmě nedá zamknout. Řidič nás posílá někam za roh, za autobusák, kde nás prý nabere. Po mizerné noci nemá nikdo z nás náladu, takže i vtípků na téma „Jak jsme naposled viděli své batohy“ nebylo mnoho. Šofér ale drží slovo a krátce po 6. h nasedáme. Samozřejmě že bez lístku, každý z nás zaplatí obvyklou taxu 50UHR řidiči do kapsy a můžeme vyrazit. Už chápeme, proč k nám byl šofér tak milý a tolik se staral. Právě si bokem přivydělal 450UHR, což rozhodně není málo. Nevím jak ostatní, ale mému svědomí to nijak nevadí, hlavně, že se dostaneme do Užhorodu. Po pár kilometrech se ukazuje, že bus, který dosud vypadal vcelku k světu, je strašná popelnice. Jakmile se řítíme rychlostí vyšší než 40km/h, strašným způsobem to s námi hází. Když jsme tohle zažili poprvé při cestě do Usť Čorné, mysleli jsme si, že za to může kvalita silnice, jenže při cestě starým Ikarusem do Jasině tenhle problém vůbec nenastal. Navíc se cesta neuvěřitelně vleče. Stavíme na každé mezi a jen cesta do Tjačeva (odhadem 50km) trvá dvě hodiny. Někde u hranic s Rumunskem nás kontrolují pohraničníci – musíme předložit pasy, což jim naštěstí stačí. Jak se čas blíží k poledni, dělá se pěkný horko, navíc lidí v autobuse rychle přibývá. Je jich tolik, že je zaplněná celá ulička a stojí se i na schodech. Najednou slyším něco jako vodopád, jakási holčička kousek ode mne zvrací. Peca to sledoval „live“ a dělá se mu šoufl. Igelitka s obsahem žaludku opouští autobus na příští zastávce – zůstává na chodníku. Mají tu opravdu vytříbený vkus. Vedro už je k padnutí, navíc na jedné straně autobusu nejdou otevírat okénka. Samozřejmě, že je to na straně, kde sedím. Užívám si život v zajetí čínské techniky. Za chvilku nejdou otevírat už ani dveře. Řidič musí závadu vyřešit, bere si do ruky nářadí = kladivo a jde se opravovat. Vzpomínám si na písničku z dětství „Pec nám spadla“, tam se taky opravovalo kladivem a tam i tady se oprava zdařila. Je to opravdu jen náhoda? Myslím, že význam kladiva je vysloveně nedoceněn a většina lidí neví, k čemu všemu ho lze úspěšně použít.
Jízda pokračuje. Nikdo z nás nemluví, snažíme se dospat mizernou noc. Kdo nespí, ten se jistě modlí, abychom už byli v Užhorodě. Ve Vinohradivu přejíždíme poslední úzkokolejku na Zakarpatí. Smutně zavzpomínám, jak jsem se tudy chtěl svézt… Tak snad někdy příště, teda když ji nezrušej, stejně jako všechny ostatní. Od Berehova cestuje naším autobusem i starý nemocný pán (možná nastoupil už dřív, ale v návalu ostatních cestujících jsem si ho nevšiml). Tenhle pán se stále ptá, jestli už jsme v Užhorodě, vůbec mu nevadí, že zastavujeme ve vesnicích s pár obyvateli, nebo dokonce v polích… Každopádně od Berehova je autobus poloprázdný, takže je tu i trochu víc kyslíku. Za Mukačevem vjíždíme na lepší silnici, místy má i 4 pruhy. Konečně Užhorod! Končí naše sedmihodinové utrpení. Třikrát hurá! Mimo jiné, ten děda, který se už 2 hodiny neustále dožadoval Užhorodu, teď nechce vystoupit a řidič ho musí vyhazovat. Jdeme na autobusák zjistit, jak nám jedou spoje do Michalovců. V nádražní hale nás čekalo překvapení, jsou tu Milanovci. Právě dorazili a koupili si lístek na Slovensko. Do odjezdu busu nám zbývá asi hodina. Jdeme utratit zbytek hřiven – většinou pořizujeme sýry a vodku. Vracíme se na nádraží a po zkušenosti, jak nás v Michalovcích první autobus nevzal, si chceme s předstihem u slovenského řidiče koupit lístky. Tím začíná série zmatků. Řidič prý lístek prodat nemůže, musíme do pokladny na nádraží. Do odjezdu autobusu zbývá 15 minut. Spěcháme. Ještěže někteří z nás neutratili všechny hřivny – my ostatní u nich somrujeme, nakonec to vychází tak akorát – docela klika. Slečna u pokladny docela rychle pochopila, co po ní chceme. Musím jí napsat jména všech, kdo chtějí jízdenku a pak se začíná pracovat. Fakt netuším, k čemu naše jména potřebovala, když na jízdence nikde nebyly vyplněný. No nic. Dech nám vyrážejí jiné skutečnosti. Například, že slečna vypisuje všechny lístky ručně (na každém lístku je k vyplnění asi 15 údajů). Pochopitelně jí to trvá strašně dlouho. Ujišťujeme se, jestli to stihne do odjezdu autobusu – prý určitě, protože bez nás odjet nemůže. Nastává čas odjezdu. Část z nás zůstává u okýnka, zbytek jde zdržet autobus. Pro jistotu dáváme batohy do zavazadlového prostoru a vysvětlujeme řidiči situaci. Je pěkně naštvanej (ani se mu nedivím). Někam odbíhá, záhy se vrací a nadává, že s touhle pokladní jsou problémy vždycky a vysvětluje nám, že už je čas a že musí jet. My mu zase vysvětlujeme, že je nás 9 a že nemůžeme za to, že to pokladní tak dlouho trvá. Krom toho máme lístky zaplacené a ona nám tvrdí, že autobus na nás počká. Je to docela pěkněj zmatek. Konečně se vrací kluci s lístky. Naděje, že už je vše OK, trvá jen chvilku. Lístků je totiž jen šest. Chceme to tedy zrušit a jet pozdějším busem. Jenže lístky zrušit prý nelze a peníze na další už nemáme. Zmatek nad zmatek. Nakonec Vajcl, Kanec a Jarek zůstávají v Užhorodě s tím, že pojedou za hodinu a my ostatní po sérii zmatků nasedáme do klimatizované
Karosy. Ve všem tom bordelu, pokřikování a přetahování se o lístky se nám jedna jízdenka ztratila. Řidič to ale neřeší, je rád, že může jet a na lístek kašle. Na hranici jsme za chvilku. Ukrajinská kontrola = ukažte pasy, kdo se nám nelíbí, toho pas si půjčíme. Za 10 minut se celá procedura opakuje. V autobuse je na chcípnutí. Nevýhoda klimatizovaných autobusů se ukazuje v celé své síle – nedají se otevřít okýnka, a když je vypnutý motor, klimatizace nefachčí. Pot z nás jen leje. Konečně máme pasy zpět a posouváme se k bratrům Slovákům. Slovenští pohraničníci mají v uniformách samé vcelku hezké ženské, ale když nás kontrolují, jsou ostré jak břitva. Některé Ukrajinky nemají platné povolení ke vstupu na Slovensko = celý odbavovací proces se opět zdržuje. Znova se smažíme ve vlastní šťávě. Konečně máme zpátky pasy. Bereme si zavazadla a jdeme do odbavovací budovy. Před pár lety jsme tu ukázali batohy a během 20 – 30 minut jsme pokračovali v jízdě na Slovensko. Tentokrát to ale vypadalo jinak. Žádní úředníci v hale nejsou a my tu hnijeme dobrou hodinu, aniž bychom věděli proč. Během této hodiny přichází částečně naštvaný, ale i částečně vyděšený řidič. Mají s ním jít všichni, kdo seděli vzadu na pětce – jsou to kluci od nás. Vracejí se asi za 10 minut, měli pod sedačkami kartony cigaret schované v nějakých punčochách či co. Jsme svědky kriminální zápletky – pašování cigaret. Ale radši bychom si tento zážitek odpustili. Dochází k důkladné prohlídce autobusu, povolán je i pes. Čas utíká a pořád se nic neděje. Místní, kteří překračují hranici často, kroutí hlavami, že něco podobného nepamatují. Někteří cestující konstruují přímo detektivní příběhy – náhle si vzpomínají, koho viděli, že dělal něco podezřelého. Prostě komedie☺ Ale aspoň ten čas líp utíká. Situace je částečně přínosná snad jen pro Petru, která se seznamuje s Ukrajinkou studující v Praze. Takže pár informací od Petry / neznámé Ukrajinky: za vzdělání se na Ukrajině platí a to prý pěkně tvrdě, dovolit si to může opravdu jen někdo. Holky tu na sebe strašně dbají – malují se, i když jdou vynést odpadky, na diskotéku se oblékají ve stylu videoklipů, které jsme viděli v televizi = jako kurvičky. Co se týká vztahů, tak jak spolu mladí začnou bydlet, musí se do roka vzít. Na žádné dlouhé chození si tu nepotrpí. Svatba má přijít ještě v době prvotního zamilování. Hned po svatbě má přijít děcko a krátce po něm další. Dokud se děti nemohou postavit na vlastní nohy (cca do 18 let), ženy nechodí do práce a starají se o rodinu. To je asi vše, na co si vzpomínám. Jináč další desítky minut se neděje nic. Mezi tím se za naším prohledávaným autobusem seřadily další dva slovenské busy, takže kluci, co vyjížděli hodinu po nás, už jsou taky na hranicích. Konečně kontrola batohů – dejte mi pas, pak dotaz co vezeme a nakouknutí na vrch batohu -
mám tam uzené ryby, které děsně páchnou = prohlídka je skončena. Trvá to jen pár minut a všichni jsme před budovou, jenže pořád nejedeme. Znova čekáme na pasy. Trvá to docela dlouho, fakt to nechápeme, vždyť už je přece jednou prohlíželi. Vedro je stále stejné, naštěstí nás tolerují a můžeme postávat vedle autobusu (tady platí ten inteligentní předpis, že bez pasů musíte být v autobuse, jinak bude pokuta). Konečně řidič přináší pasy – jsou skoro všechny, chybí asi jen čtyři ukrajinské a můj. Že bych vypadal jak Ukrajinec? Po pravdě do smíchu mi moc není, nechci tu tvrdnout další hodinu, než zjistí, že já jsem opravdu já. Za chvilku se opět objevuje řidič a nese zbývající pasy. Po 2,5h strávených na hranici jsme vpuštěni k nám domů do EU. Do Michalovců přijíždíme asi v 19h, měníme Kyjevský čas za středoevropský a rázem je jen 18h. Za chvilku jsou tu i kluci z druhého autobusu. Plán zní jasně, rychle někam do hospody na pořádný jídlo. Prvním slušně vypadajícím podnikem byla Biela labuť. Pokud funguje pravidlo, že hospodu nejlíp poznáš podle záchodů, tak tady by to nemělo být vůbec špatné. Získávají si nás tím, že tu mají kofolu (1 Euro). Objednáváme si jídlo – trochu nás zaráží, že asi polovinu jídelního lístku nejsou schopni uvařit. No nic, vybíráme něco jiného. Co se týká cen, nejsou tu zrovna z nejlevnějšího kraje. Jídlo bez přílohy stojí 4 – 6 Euro. Konečně je jídlo na stole – kuřecí na mexické zelenině. Nevypadá to nic moc, ale chutná docela dobře. Moje radost z jídla netrvá dlouho. Kousnu do druhého kousku masa a v puse cítím něco strašně nechutnýho. Maso bylo zkažené. Rychle jdu udělat dezinfekci ukrajinskou vodkou a pak vysvětluju situaci obsluze restaurace. Vrchní si ale nechce nechat vysvětlit vůbec nic. Přichází drobná paní s málo zubama, ale s pěkně proříznutou pusou a křičí na nás, že masu prý nic není a nechápe, co se nám nelíbí. Nakonec jsem rád, že usmlouvám 50% slevu. Co se týká omluvy, takové věci tu nevedou. Po všech útrapách, které jsme s jídlem zažili, je toto největší zklamání. Shnilý kus kuřecího má na talíři i Honza. To je už docela vrchol. Honza je důslednější a jde si to s nimi vyříkat do kuchyně. Ale není o moc úspěšnější – taky toho moc snědl, takže musí polovičku zaplatit. Po dlouhém vyjednávání se nám kuchařky i obsluha omlouvají. Překvapuje nás skutečnost, že paní, která obsluhuje, ta co nejzarputileji tvrdila, že masu nic není, najednou otáčí a říká, že už při příchodu do práce z toho masa něco cítila. To nás teda dojala. Jdu si radši spravit chuť do Hypernovy – nakupuju na cestu nějaké vakuované jídlo. Jdeme na nádraží a chvilku laborujeme s možností, jestli nepojedeme radši přes Horní Lideč. Tato varianta je o několik hodin rychlejší (kratší trasa a vlak jede za 10 minut), ale Brňáci nemají jistotu přípoje v České Třebové a navíc máme jízdenky na jinou trasu, takže bychom museli něco málo připlatit. Nakonec se držíme původního plánu. Pojedeme až za dvě hodiny (ve 22:20) spojem přes Bratislavu. Někdo jde rovnou do nádražky, někdo pojíst na perón. Nakonec se všichni
scházíme v nádražce, kde právě běží film Vratné lahve. Čas utíká rychle, vlak přijíždí. Máme kliku, je docela prázdný. Obsazujeme prázdná kupé, rozvalujeme se a jdeme spát. Průvodčímu se náš systém spaní moc nelíbí, a tak nás straší revizorem, který prý nejspíš přistoupí a až nás uvidí, naúčtuje nám jízdné za všechna místa, která zabíráme. Chvilku čekáme, co se bude dít, ale nedělo se nic. Jsme utahaní, kašleme na výhružky a usínáme.
Sobota 24. července Spánek v jedoucím slovenském vlaku hodnotím jako kvalitnější než spánek ve stojícím čínském autobusu. Ráno je mi pěkně blbě od žaludku. Nedá se nic dělat, musím provést něco, co jsem dosud nikdy neudělal a doufal jsem, že mě k tomu okolnosti v životě nedonutí – musím jít využít vlakové WC k velké potřebě. Včerejší maso mě opouští ve velice nezdravé podobě. Jsem pěkně naštvanej. Zdravotních problémů z kuřecího jsem si na přelomu června a července užil až až a teď je to tu znova. Fakt nemám náladu zopakovat si měsíční dietu. Do Bratislavy přijíždíme téměř na čas, je 6:40, ale přivítání není z nejpříjemnějších – fouká vítr a je nezvykle chladno. Jdeme se schovat do kavárny. Zatímco zbytek výpravy snídá, já trávím čas na míse. Křeče v břiše má i Petra – také měla včera kuře. Domlouváme se, že na Bielou labuť napíšeme stížnost na slovenskou variantu ČOI. Po 8. hodině pokračujeme přes Brno, kde většina výpravy vystupuje, do Pardubic. Tady i my přesedáme na lokálku do Hradce a pak dál do Hořic. Doktoři výpravy (lidští i zvířecí) doporučují vzhledem k vodě, kterou jsme pili a hlavně kvůli problémům, které většina z nás měla, abychom zašli k praktickému lékaři a nechali se odčervit a vyšetřit na přítomnost motolic. Pecova mamka nám zařizuje Vermox – tabletky proti červíkům, které mají tu nevýhodu, že způsobují průjem. Teda nevím, jestli ta srágora je z Vermoxu, nebo z toho podělanýho masa z Michalovců, ale mám ji ještě teď, když přepisuju deník. Každopádně jsem zvědavej, kdo všechna ta vyšetření dotáhne až do konce.
Jináč Milanovci poté, co se od nás odpojili navštívili jakýsi průsmyk u Jasině, solná jezera u Solotviny, bydleli v luxusním hotelu ve Vinohradivu (nebo v Chustu, teď nevím) a hlavně se
svezli úzkokolejkou Vinohradiv – Iršava, což jim budu do smrti závidět. A to i přes to, že maximální rychlost vlaku byla 17km/h a cesta tímto hlemýždím tempem trvala asi 2,5h.
Co se týká dotahování věcí do konce, nevím, jak to vypadá s lékařskými vyšetřeními, ale na slovenskou obchodní inspekci jsme poslali minimálně 2 stížnosti na výše uvedený penzion. Věc je prý v šetření. Jsem opravdu zvědavej, jak to dopadne, jestli to vůbec nějak dopadne.
Tak to je vše. I přes kupu zdravotních problémů, které postihly většinu z nás, hodnotím akci velice dobře. Cestování ve velké skupině má dost výhod. Prostě to bylo fajn, a doufám, že to nebylo naposled. Jináč je znát, že Ukrajina se mění a přizpůsobuje se Evropě. Není to žádný výlet do 19. století, i když pár přežitků z dob našich pradědů se tu ještě najít dá – hospodářská stavení, nebo koňské povozy. Krávy se někdy pasou v místech, kde by to nikdo nečekal – uprostřed vesnice a nikoho místního to nevzrušuje. Co se týká fotogenických stařečků a stařenek, nemám dost drzosti je fotit, ale hlavně bych řekl, že za pár let úplně vymizí a nahradí je pupkatí strejcové – něco jako řidič žigulíku, se kterým jsme jeli z Jasině. Já jsem dost přes auta, a tak mě zarazilo, kolik různých značek tu bylo k vidění. Nejvíc bylo žigulíků, ale počet mercedesů, škodovek, volkswagenů a dalších značek nebyl zdaleka zanedbatelný. Aspoň, že v horách mají pořád staré sovětské náklaďáky, to je něco, co jsem na západ od Ukrajiny nikde neviděl a co se mi hodně líbilo. Jen škoda, že jsme se žádným nesvezli…, i když to bych se nad nimi možná už tolik nerozplýval. Když jsem u dopravy, chtěl jsem se svézt vlakem, jenže na Ukrajině je to docela zázrak. Busy jezdí skoro pořád a úplně všude, ale vlaky jedou třeba mezi Rachivem a Jasiňou jen 2x za den v každém směru. Milanovci udělali vlakovou zkušenost a říkali, že je to narvaný až po střechu a strašně se to plíží – to neplatí jen o úzkorozchodce, ale i o normálním vlaku. Poslední věc k dopravním prostředkům. Myslím, že nejen mně vyrazilo dech, že na Ukrajině je významná část autobusů původem z Číny nebo z Indie. Část Gazů je předělána na plyn – velké lahve s plynem vozí na střeše. Stejně tak i některé náklaďáky. Ale to jsme viděli jen v okolí Užhorodu. Informace z jiného soudku – potraviny v obchodě jsou jen o trochu levnější než u nás. Co se týká některého „vzácnějšího“ zboží – třeba značková drogerie, tak je cena naopak mnohem vyšší nežli v ČR – za přepych se tu tvrdě platí. S cenou vodky je to pro nás už mnohem příznivější – slušná vodka se dá sehnat od 20 hřiven (necelých 60kč). To samé platí o cigaretách. Krabička lepších cigár (camel, marlboro, dunhill) se pohybuje někde od 7,5 do 11
hřiven, přičemž něco jako místní „lípy“ stojí skoro polovičku. Někdo tvrdí, že značkové cigarety s ukrajinským kolkem jsou oproti té samé značce s českým kolkem pěknej humáč…nevím.
Účastníci výpravy: -
Ančí (ta to spískala)
-
„Milanovci“: Milan, Pavel, Peťan
-
Dvoráci: Peca s Honzou
-
neidentifikovatelná skupina - většinou Brňáci: Honza – Kanec, Petra, Vajcl, Tomáš, Jarek, (patří sem i Ančí, ale jakožto autorka nápadu, má svou vlastní odrážku) a já
Úplným závěrem ještě ceny a kurzy: 1USD = 7,89UHR 1EUR = 10,2UHR 1 USD = 20,3 Kč (situace k 12. 7. 2010) 1 EUR = 25,2Kč (situace k 27. 7. 2010) Bus Michalovce – Užhorod: 2,6 EUR + 1 Euro za batoh pivo v Užhorodě: 3 UHR voda v obchoďáku (Užhorod): 2,5 – 5 UHR nanuk v obchoďáku v Užhorodě: 4 – 8 UHR boršč u nádraží v Užhorodě: 5 – 6 UHR bus Užhorod – Usť Čorná (cca 5h jízdy): 47,3 UHR + 1,8 UHR (batoh) nocleh pro osobu v Kvasech: 40 UHR
restaurace v Kvasech: brambory = 7,5 UHR, maso = 15 UHR, točené pivo = 5 UHR bus Kvasy – Jasiňa: 6 UHR restaurace v Jasini: boršč s masem = 11 (12) UHR, smažená kapsa = 30 UHR, pivo = ??? bus Luhy/Usť Hoverla – Rachiv: 5 UHR lahvové pivo Luhy/Usť Hoverla: 4 UHR čokoláda v Rachivě (100g): 8 UHR káva v Rachivě: 5 UHR pivo v pet lahvi: cca 7 UHR / 1,5 litru bus Rachiv – Užhorod (cca 7h jízdy): 50 UHR (podle všeho řidičovi do kapsy) bus Užhorod – Michalovce: 50 – 60 UHR včetně batohu (cena záleží na společnosti, se kterou se jede, tuším, že u společnosti Eurobus lze lístek koupit u řidiče, zatímco u SAD Michalovce to nejde)
