Tuto knihu věnuji své ženě Věře, za její trpělivost, a že to se mnou všechno vydržela

Tuto knihu věnuji své ženě Věře, za její trpělivost, a že to se mnou všechno vydržela.

2

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

František Čvančara

Sejdeme se v Denveru aneb Ze Žižkova do země javorového listu

TOUŽIMSKÝ ® &MORAVEC 3

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS195460

Autor a nakladatelství pokládají za milou povinnost vyjádřit své poděkování a vděčnost všem osobám a institucím. Z těch, kteří přispěli ke zrodu publikace to zejména byli: Petr Barč, Jindřich Bílek, Petr Blažek, Robin Brichta, Bohumil Dobrovolský, Doris Grozdanovičová, Ivan Horák, Zdeněk Hrádek, Pavel Jiroušek, Jiří Košař, Zbyněk Koukolík, Miroslav Kozelský, Miroslav A. Liškutín, Irena Luňáková-Poncarová, Xenie Penížková, Martin Plitz, Jiří Rain, Miroslav Skála, Jiří Suchý, Jan Šikl, Josef Velfl, Milan Wolf, Archiv bezpečnostních složek, Vazební věznice Praha Ruzyně.

© František Čvančara, 2014 © Toužimský & Moravec, 2014 ISBN 978-80-7624-145-1 (váz.) ISBN 978-80-7264-153-6 (eKniha)

4


S humorem, pravda někdy téměř černým Vzpomínky zachycují životní příběh Františka Čvančary, který se 19. prosince 1936 narodil jako druhý syn v žižkovské rodině průkopníků české kinematografie. Jeho otec František a strýc Ferdinand v meziválečném období vlastnili půjčovnu filmů a provozovali několik biografů. Za úspěchem byl nejen jejich podnikatelský duch, ale především láska k filmům, kterou později sdílely i jejich děti.1 Autor poutavým a současně laskavým způsobem vypráví příběh dospívajícího chlapce, který miloval jazzovou hudbu a filmové westerny. Vyrůstal v rodině, jež nezůstala ušetřena nepřízni a tlaku politických poměrů jak v období nacistické okupace, tak především po únoru 1948. Jeho rodiče nikdy nezdobili okna rudými praporky, neblahopřáli Klementu Gottwaldovi k narozeninám a nepodepisovali petice, aby byla dr. Milada Horáková odsouzena k trestu smrti. Těžkostem čelili s nadhledem a typickým humorem, pravda někdy téměř černým. Vytvářeli okolo sebe okruh podobně smýšlejících přátel, se kterými se snažili navzdory nepříznivé době žít tak svobodně a po svém, jak jen to bylo možné. Když František dokončoval v roce 1952 měšťanku, dostal ve škole jako syn živnostníka na vybranou být horníkem, razičem tunelů či soustružníkem. Vybral si poslední zmíněné řemeslo. Po vyučení nastoupil na vojnu, kde se v červnu 1958 dostal do hledáčku vojenské kontrarozvědky, která podle sovětského vzoru od počátku padesátých let působila v armádě Svědčí o tom i nádherná kniha, kterou napsali bratři Františka Čvančary. ČVANČARA, Jaroslav – ČVANČARA, Miroslav: Zaniklý svět stříbrných pláten. Po stopách pražských biografů. Academia, Praha 2011, 600 s. 1

5


jako součást Státní bezpečnosti. Mezi její úkoly patřilo podle dobového slovníku odhalovat akce západních tajných služeb, ochraňovat vojenské tajemství a odhalovat případy velezrady, teroru, diverze, nepřátelské propagandy a příprav zběhnutí. K plnění úkolů vytvářeli její příslušníci rozsáhlou síť tajných spolupracovníků (na konci padesátých let dosahoval jejich počet téměř osmi tisíc). Většina z důstojníků vojenské kontrarozvědky, kteří v ní sloužili ve druhé polovině padesátých let, nastoupila k ministerstvu vnitra jen několik roků předtím z dělnických profesí a neměla žádnou zkušenost se zpravodajskou prací. Případ Františka Čvančary byl svěřen třicetiletému staršímu vyšetřovateli Hlavní správy vojenské kontrarozvědky kpt. Karlu Hartlovi. Budoucí příslušník tajné policie již v šestnácti letech vstoupil do komunistické strany. V roce 1950 dokončil střední odbornou školu drogistickou v Plzni a poté nastoupil základní vojenskou službu. V dubnu 1952 byl přijat do služebního poměru a zařazen byl jako vyšetřovatel k vojenské kontrarozvědce. V druhé polovině padesátých let začal studovat dálkově na Právnické fakultě UK v Praze, kterou absolvoval v roce 1962. O šest let později dosáhla jeho kariéra vrcholu. Zatímco po srpnové okupaci odešly tisíce Čechů a Slováků do exilu, byl někdejší vyšetřovatel naopak poprvé jako spolehlivý soudruh povýšen do řídící funkce. Dne 1. prosince 1968 byl jmenován náčelníkem vnitřního odboru na centrále vojenské kontrarozvědky. Postupně zastával i další náčelnické funkce. Při odchodu do starobního důchodu k 30. červnu 1986 bylo pplk. Hartlovi vysloveno federálním ministrem vnitra uznání za jeho službu.2 ABS, f. Personální spisy příslušníků ministerstva vnitra, arch. č. 4279/28, OEK Karel Hartl, 28. 12. 1928. 2

6


Při listování vyšetřovacím spisem, kde jsou uloženy archivní dokumenty k případu Františka Čvančary, čtenáře okamžitě zarazí, s jakou lehkostí byl mladý voják odsouzen k téměř dvěma letům vězení za několik vtipů a sarkastických poznámek na adresu velitelů, jejichž rozhled končil u kasárenské brány. Dne 25. června 1958 shrnul kpt. Hartl důvody, proč zahájil vyšetřování a navrhl vzít mladíka do vazby: „Vojín základní vojenské služby František Čvančara od podzimu 1957 až do poslední doby u svého útvaru v Horních Počernicích podrýval bojeschopnost příslušníků své vojenské jednotky zejména tím, že spolu s dalšími příslušníky jednotky natáčel na magnetofonové pásky různé tzv. ‚relace‘ zesměšňující vojenskou službu a zpíval reakční píseň, oslavující tzv. ‚americký způsob života‘.“3 Z určitého úhlu pohledu měl František ve skutečnosti štěstí. Kdyby se před soudem totiž ocitl jen o pár let dříve, mohl uslyšet daleko hrozivější rozsudek. Ujistila ho o tom řada jeho spoluvězňů, s nimiž se seznámil při svém putování po věznicích a pracovních táborech (postupně poznal Ruzyni, Pankrác, Bytíz a Vojnu, kde strávil nejvíce času) a jejichž osudy připomíná ve své knize. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli. Patřil mezi ně například kurýr Miroslav Dvořáček, který byl zatčen na základě oznámení tehdy horlivého komunisty a dnes světoznámého spisovatele Milana Kundery.4 František Čvančara byl podmíněně propuštěn po téměř šestnácti měsících 19. října 1959. Jeho životní optimismus a klukovskou hravost vě-

ABS, f. Vyšetřovací spisy – centrála (MV-V), V-3212 MV, Usnesení kpt. Karla Hartla o zahájení vyšetřování v trestní věci proti Františku Čvančarovi, 25. 6. 1958. 3

Blíže k této kauze HRADÍLEK, Adam – TICHÝ, Martin: Osudová mise Moravcova kurýra. Příběh plukovníka letectva ve výslužbě Miroslava Dvořáčka, In: Paměť a dějiny, roč. 3, č. 1 (2009), s. 72–85. 4

7


zeňská zkušenost nezničila. Dokládají to vedle jiného i černobílé filmové záběry z šedesátých let, na nichž je zachycen s přáteli při natáčení amatérského westernového snímku. Tyto a další záběry se staly před několika lety základem dokumentárního snímku o rodině Čvančarových, který natočil režisér Jan Šikl v rámci cyklu, v němž jsou zajímavým způsobem použity záběry z rodinných filmů. Pozoruhodný snímek má stejný název jako tato kniha vzpomínek.5 Titul odkazuje na Františkův oblíbený western Pád rodu Daltonů (When The Daltons Rode), který v roce 1940 natočil režisér George Marshall. Na Františka a jeho sourozence udělal tento snímek, který jim často promítal otec, zcela mimořádný dojem. Viděli ho tolikrát, že znali titulky od začátku až do konce zpaměti. Hrdina filmu Bob Dalton se v něm loučí s ostatními těmito slovy: „Sejdeme se v Denveru.“ Mladíkům se jeho výrok zalíbil natolik, že se stal jejich oblíbeným úslovím. V roce 1968 se František rozhodl odejít z Československa poté, když jeho vlast okupovala vojska Sovětského svazu a jeho spojenců. Usadil se s rodinou až za oceánem. Postupně navštívil všechna místa, o kterých jako kluk snil. Nyní je můžete prostřednictvím Františkových vzpomínek poznat také. Petr Blažek

Snímek využívá filmové záběry natočené rodinou Čvančarových v letech 1935–1970. Sejdeme se v Denveru, cyklus Soukromé století, scénář a režie Jan Šikl, 2005, 52 minut. 5

8


Slunce je mou matkou Mou matkou laskavou Měsíc je mým tátou Svítí mi nad hlavou Můj bratr a má sestra Jsou větrem ve větvích A ti všichni mě provází Na cestách mých

Jak to začalo Jak je psáno v mém křestním listě, narodil jsem se 19. prosince 1936. Stalo se tak v naší předsíni, a to ve chvíli, když matka běžela z pokoje do kuchyně zatelefonovat pro porodní bábu, neboť to na ni přišlo nečekaně náhle. Později zlí jazykové tvrdili, že jsem při tom dopadl hlavou na podlahu, což by prý mnohé vysvětlovalo, ale matka mě ujistila, že to není pravda. První léta jsem prožil v blažené nevědomosti o věcech, které se děly kolem mne, jako byl například Mnichov nebo okupace. Rovněž jsem nevěděl, že když na jaře 1939 přišli gestapáci do půjčovny filmů brat-

9


ří Čvančarů, která se nacházela v nádvorní budově, slyšela matka, jak někdo na kohosi velice zle německy křičí. Měla za to, že gestapáci tam řvou na našeho otce, tak běžela dolů, ač nevím, k čemu by to bylo dobré. K jejímu překvapení to však německy řval na gestapáky pan Bohumil Veselý, což byl známý našeho otce a velký znalec filmů. Však mu také říkali „Chodící filmová encyklopedie“, ovšem s chováním potrhlého podivína. Byl právě v našem archivu na návštěvě a prohlížel si nějaké fotografie, když jeden z Němců vzal jednu z fotografií nešetrně do rukou. Tak mu to pan Veselý vytmavil. Ovšem, bylo to v prvních dnech okupace, později by to možná už panu Veselému tak snadno neprošlo.

Svatba mých rodičů v Praze na Žižkově v roce 1928.

10


Otec František a strýc Ferdinand u své škodovky.

Bratřím Čvančarům byla zabavena půjčovna a filmy odvezeny do Reichsfilmarchivu v Berlíně-Dahlemu. Tyto vzácné filmy byly prý zničeny za války při bombardování, ale zajímavé je, že otcův dobrý známý, pan Myrtil Frída z Československého filmového archivu, je ještě v šedesátých letech viděl ve skladech moskevského Gosfilmfondu a to ještě v původních modrých krabicích s logem: F. Čvančara – Praha. Veškeré snahy o navrácení nebo alespoň finanční náhradu za tyto filmy nevedly nikam, ani po tzv. Sametové revoluci. Dále Němci zabavili otci a strýci některé biografy, které doposud provozovali v licenci zakázaného Sokola, takže jim zbylo jen společné kino v Dolních Měcholupech, otcovo kino v Hr-

11


„To před léty jednoho dne časně z rána, řek´ můj táta: Krista Pána, další kluk, zase kluk, a ten kluk jsem byl já“… (z textu písně Dixie).

Rok 1937 – otec, já, bratranec Ferda a strýc Ferdinand.

12


dlořezích a strýcovo v Kolovratech. Zahradní kino Republika na Žižkově muselo být zrušeno kvůli vyhlášce o zatemnění už koncem srpna 1939. Jedna z mých raných vzpomínek je ta, že jsme se s bratrancem Ferdou rozhodli navštívit příbuzné v Michli, ačkoli jsme neměli vůbec žádnou představu, jak se tam dostat. Byly nám tenkrát pouhé čtyři roky. Hodinu

Otec se svými oblíbenými přáteli…

13


Harold Lloyd neboli ON, v nadčasové komedii O patro výš (1923).

14


Lupino Lane ve dvacátých letech v Americe vytvořil sérii pozoruhodných grotesek, v nichž udivoval obratností, mrštností a také typickým „stříháním nohama“. Zásluhu na jejich záchraně před zničením měli právě otec a strýc, kteří jako jedni z mála Lupinovy grotesky archivovali.

K nejoblíbenějším komikům bezesporu patřili Laurel a Hardy.

15


Tuto knihu věnuji své ženě Věře, za její trpělivost, a že to se mnou všechno vydržela

Recommend Documents