KARLOVY VARY
SÍDLIŠTĚ
TUHNICE
1
„MĚSTU ROSTE STŘECHA NAD HLAVOU.“ (Deník Stráž míru, 9. března 1962)
Lokalita → Sídliště Tuhnice leží na západ od lázeňského centra Karlových Varů. Vymezuje je železniční trať na Bečov a ulice Západní, Jízdárenská, Moskevská a Šumavská. Projekt → M. Hořejší, Krajský projektový ústav, pracoviště v Karlových Varech: asi 1960–1962 Realizace → Pozemní stavby Karlovy Vary: 1962–1969
BYTŮ
Investor → Investorský útvar Okresního národního výboru – podniková a družstevní výstavba → Stavební družstvo Mír → Podniková výstavba Státní silnice, Československá státní automobilová doprava, Karlovarské sklo a Strojovna Jáchymovských dolů Dvory
960 PRO
3216 Letecký snímek Tuhnic po bombardování spojenci v dubnu 1945. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
URBANISTICKÝ KONCEPT
TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
Sídliště Tuhnice, první karlovarský obytný soubor z panelů, vzniklo na místě soběstačné městské čtvrti, kterou poničilo bombardování 19. dubna 1945. Z dřívějších Tuhnic zůstaly prázdné parcely v okolí Dolního nádraží, vhodné pro výstavbu nového sídlištního celku. Ten tvoří kombinace jedenáctipodlažních výškových domů, situovaných k řece Ohři, a několika větších bloků sedmipodlažních staveb s plasticky zdobenými průčelími. Další panelové domy lemují ostrůvky původní dochované zástavby a vytvářejí někdy až kuriózní kontrasty. Příkladem je nároží ulic Moskevské a Budovatelů, kde se ke staršímu čtyřpatrovému nájemnímu domu z obou stran přimkly sedmipodlažní domy z panelů. Podobně zvláštním dojmem působí také kontrast panelové výstavby se zděným sídlištěm z konce 30. let 20. století, budovaným pro zaměstnance Deutsche Reichspost a Deutsche Reichsbank. Jak to charakterizoval karlovarský Lázeňský časopis v roce 1974, „jestliže se nám při procházení městem zdá tuhnické sídliště chudé a šedé, pohled od Tří křížů dokazuje, že právě taková ulice pod zalesněným pásmem kopců k dokonalé siluetě Karlových Varů chyběla. Prostě širší pohled ukáže velkorysejší souvislosti“.
Pro první karlovarské sídliště byla zvolena celostátně užívaná technologie výstavby panelových domů G 57. Devět jedenáctipodlažních bodových domů má šířku pěti panelů o rozponu 3,6 metru. Jejich průčelí definovaly zdvojené pásy lodžií předsunutých před fasádu. V jednom pásu se lodžie objevují také v rozích bočních fasád, které dále člení jen dvojdílná okna. Fasády domů měly původně přiznané spáry mezi neomítanými panely. Hlavní fasády sedmipodlažních domů zdobily pásy pěti svislých lizén nad vchodem a tři kulatá okénka, která lemovala vchod chráněný subtilní stříškou. Byty disponovaly standardním vybavením, koupelnu a toaletu projektanti vložili do izolovaného montovaného jádra. Původně měly domy dřevěná okna s dvojsklem, dnes jsou tato okna v řadě případů vyměněna za plastová.
Tuhnické sídliště postrádá jakákoli umělecká díla ve veřejném prostoru. Při jeho dokončování byla v plném proudu výstavba dalších karlovarských sídlišť, v čele s Drahovicemi, takže zřejmě nezbýval ani čas, ani peníze na uměleckou výzdobu jeho architektury.
Sídliště v Tuhnicích dnes představuje poměrně atraktivní lokalitu, jak pro svou polohu pod tuhnickým lesem a poblíž lázeňského centra, tak i díky své občanské vybavenosti. V minulých letech se tu revitalizovala parková zeleň a další veřejné plochy sídliště. Zároveň ani Tuhnice neminul osud mnoha jiných panelových sídlišť v podobě zateplování, které s sebou přináší výměnu dřevěných oken za plastová a nevhodně pestré tóny omítek, narušující původní strohou estetiku domovních fasád. Další rozvoj této městské části se v souvislosti s přestavbou Dolního nádraží soustředí k ulici Západní, která dnes funguje pouze jako komunikační tepna.
1 — Zastavovací plán Sídliště Tuhnice. První karlovarský obytný soubor z panelů vznikl na místě soběstačné městské čtvrti, kterou osudově poničilo bombardování 19. dubna 1945. Z dřívějších Tuhnic zůstaly prázdné parcely v okolí Dolního nádraží, vhodné pro výstavbu nového sídlištního celku. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
1
KARLOVY VARY
SÍDLIŠTĚ
TUHNICE
2
PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ V roce 1956 udělila vláda Karlovým Varům statut lázeňského města. Lázeňství se stalo ekonomickou prioritou a musela se mu podřídit i řada obyvatel. Na hotelové či lázeňské domy se přestavovaly městské paláce v historickém centru. Ty byly částečně prázdné po poválečném odsunu německého obyvatelstva a stávající nájemníci měli získat náhradní, na tehdejší poměry luxusnější byty v nově budovaných panelových sídlištích, s moderními kuchyněmi i koupelnami a ústředním topením. Prvním z nich, naplánovaným pro třetí pětiletku (1961–1965), se stalo sídliště v Tuhnicích, přiléhající od západu k historickému centru Karlových Varů. Tato čtvrť byla ke konci druhé světové války poničená bombardováním tuhnického depa a plynojemů a její obnova byla
1 — Sídliště tvoří kombinace jedenáctipodlažních výškových domů, situovaných k řece Ohři, a několika větších bloků sedmipodlažních staveb s plasticky zdobenými průčelími, jak ilustruje pohled do Krymské ulice z roku 1967.
nezbytná. Po odklizení trosek zůstalo v části dnešního sídliště prázdné místo. Stavbu financovaly místní státní podniky, stavební družstvo Mír a zaměstnanci panelárny v Otovicích. Stavebním družstvům poskytl Městský národní výbor v Karlových Varech pozemky zdarma. K bytovým domům se na sídlišti připojila pavilonová základní škola s 27 třídami, dvě mateřské školy pro 240 dětí, jesle, obchody a další občanská zařízení. Estetickou kvalitou je převyšuje prodejna nábytku s celoskleněným průčelím a akcentovaným kamenným portálem. Dobový tisk zprvu výstavbu sídliště oslavoval a veřejnost fascinovaly jeho výškové budovy. Nadšení však v průběhu realizace opadalo. „Činy a jen a jen činy mohou životní
prostředí v Tuhnicích zlepšit,“ čteme v roce 1969 v deníku Stráž míru. Dokončovací práce na sídlišti se protáhly a tak ještě v roce 1970 zařadil karlovarský městský národní výbor akci Tuhnice mezi etapové investice rozvoje města s částkou 1 460 000 Kčs pro zlepšení životního prostředí sídliště. Tato částka měla zajistit především lepší péči o zeleň a veřejné plochy. Autor sídliště Tuhnice, architekt M. Hořejší, patří k mnoha tvůrcům poválečné éry, jejichž autorský profil zatím zůstává neznámý. O jeho dalších pracích nemáme dostatek informací. Slova autora tuhnického sídliště, poodkrývající jeho architektonický záměr, šťastnou náhodou v roce 1962 zaznamenal v deníku Stráž míru novinář Jiří Studecký: „Při projektu Tuhnic
byla sledována i forma vizuální – jak to celé bude vypadat z dálky. Bude to celek nejen s moderními budovami, ale i s účelně řešenými prostorami. Velkoprodejna bude mít zavěšený strop a tak vznikne prostor bez sloupů.“ Zdroje – Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského – Státní okresní archiv, územní pracoviště Plzeň, fond Krajské projektové organizace, Stavoprojekt Plzeň, fond č. 10487 – Další stavební družstvo zahájilo svou činnost, Stráž míru XVII, 1962, č. 1, 2. 1., s. 1. – Jindřich Nový – Jaroslav Fikar, Tuhnice, Karlovarské radniční listy XVL, 2011, č. 9, s. 24–27. – Jiří Studecký, Městu roste střecha nad hlavou, Stráž míru XVII, 1962, č. 20, 9. 3., s. 1. – -vs-, Pro Tuhnice činy, Stráž míru XXIV, 1969, č. 47, 18. 11., s. 1.
1
2
3
4
5
6
7
8
(Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
2 — „Jestliže se nám při procházení městem zdá tuhnické sídliště chudé a šedé, pohled od Tří křížů dokazuje, že právě taková ulice pod zalesněným pásmem kopců k dokonalé siluetě Karlových Varů chyběla. Prostě širší pohled ukáže velkorysejší souvislosti,“ dočteme se v karlovarském Lázeňském časopise z roku 1974. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
3 — Pro první karlovarské sídliště byla zvolena celostátně užívaná technologie výstavby panelových domů G 57. Devět jedenáctipodlažních bodových domů má na šířku pět panelů o rozponu 3,6 metru. Jejich průčelí tvoří zdvojené pásy lodžií předsunutých před fasádu. Snímek je z roku 1969. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
4 — Ulice Budovatelů, kde se v kuriózním kontrastu k původnímu modernistickému čtyřpatrovému nájemnímu domu s téměř kubistickými arkýři tlačí z obou stran sedmipodlažní panelové domy. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
5 — Pohled do dvorního traktu domů v ulici Brigádníků, dokončených v první etapě výstavby sídliště v roce 1971, ukazuje neutěšený stav veřejných ploch, jenž byl při výstavbě sídliště dlouhodobě kritizován. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
6 — K bytovým domům se na sídlišti připojila pavilonová základní škola s 27 třídami, dvě mateřské školy pro 240 dětí, jesle, obchody a další občanská zařízení. Na snímku Základní škola v Poštovní ulici. (Foto: Jan Rasch, 2016)
7 — Mezi stavbami občanské vybavenosti svou architektonickou úrovní vyniká prodejna nábytku s celoskleněným průčelím a akcentem kamenného portálu. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
8 — Společenské centrum Meteor během výstavby. Jeho součástí se stala kavárna se 170 místy, barem a parketem a také restaurace typu formanka s 50 místy a společenským salonkem. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
9 — Zastávka MHD v Tuhnicích na snímku z druhé poloviny 60. let. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
10 — Tuhnický sportovní stadion na fotografii z druhé poloviny 60. let. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
11 — Neutěšený stav komunikací byl hlavním problémem nejstaršího karlovarského sídliště. Snímek je z druhé poloviny 60. let. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
12 — Ani Tuhnice neminul osud mnoha jiných panelových sídlišť v podobě zateplování, které s sebou přináší výměnu dřevěných oken za plastová a nevhodně pestré tóny omítek, narušující původní strohou estetiku fasád. (Foto: Jan Rasch, 2016)
9
10
11
12
KARLOVY VARY
TUHNICE
SÍDLIŠTĚ
3
OBYVATELÉ Tuhnice jsou jednou z nejstarších lokalit rozvíjených v poválečném období. Z důvodu dostupnosti statistických dat hodnotíme širší území – kromě panelových domů z první poloviny 60. let sem patří i domy vystavěné před druhou světovou válkou nebo těsně po ní. Území zahrnuje bytové domy zhruba mezi ulicemi Západní, Krymská, Charkovská, Moskevská a Sládkova. Proměnu struktury obyvatel území zhodnotíme s využitím dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z let 1970 a 2011. Je nutné upozornit, že v roce 1970 se v hodnoceném území nacházelo zhruba 30 % starších bytů postavených v období do roku 1960, což se zrcadlí ve struktuře obyvatel zde bydlících. Obdobný podíl jich pak zůstává až do současnosti.
8 000
POČET OBYVATEL BYDLÍCÍCH V ÚZEMÍ SE SÍDLIŠTĚM TUHNICE MEZI LETY 1970 A 2011 Ačkoliv v době konání prvního sčítání po dokončení panelového sídliště (v roce 1970) bydlelo v území více než šest tisíc obyvatel, o čtyřicet let později to byly jen dvě třetiny původního počtu. Je to způsobeno mírně klesajícím množstvím obydlených bytů, ale zejména stárnutím obyvatelstva v území a s tím souvisejícím zmenšováním velikosti domácností. V roce 2011 tak bydlely v celých třech čtvrtinách obydlených bytů maximálně dvě osoby.
6 000
4 000 6 274
5 673
4 790
2 000
4 424
3 986
VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL ÚZEMÍ SE SÍDLIŠTĚM TUHNICE V LETECH 1970 A 2011 V době po dokončení panelových domů bylo obyvatelstvo bydlící v této lokalitě v průměru mladší, než byl karlovarský průměr, i když díky přítomnosti starší zástavby nebyla věková struktura tak výrazně vyhraněná jako v případě sídlišť postavených tzv. na zelené louce. V území bydlely prakticky všechny věkové skupiny, podíl seniorů starších 65 let byl však velmi nízký (asi 5 %). O čtyřicet let později však situace vypadá odlišně a senioři tvoří více než čtvrtinu obyvatel. Oproti tomu je zde podprůměrné zastoupení produktivní složky obyvatelstva a zejména pak dětí do 15 let (jejich absolutní počet se dokonce snížil na méně než třetinu).
1991
1980
2011
2001
100%
0%
KARLOVY VARY
KARLOVY VARY
0,6
75,3
25,5
85+ 80–84
TUHNICE
1,2
ŽENY
73,7
KARLOVY VARY
39,8
59
41,6
SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI V ÚZEMÍ SE SÍDLIŠTĚM TUHNICE V LETECH 1970 A 2011 V roce 1970 pracovalo ve službách téměř 60 % ekonomicky aktivních obyvatel, o čtyřicet let později to byly již tři čtvrtiny celkového počtu. Je velmi zajímavé, že podíl obyvatel pracujících v průmyslu byl po dostavbě sídliště výrazně nižší než v případě obdobně starého sídliště Nový Ostrov. Ekonomickou strukturu obyvatelstva je možné i dnes označit za progresivnější ve srovnání s dalšími sledovanými sídlišti v Karlovarském kraji.
1970
1,6
1970
24,1
0,8
TUHNICE
TUHNICE
MUŽI
1970
2011
PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL
VĚK
0
56,8
75–79 70–74
PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ
ZEMĚDĚLSTVÍ
65–69
SLUŽBY
60–64 55–59 50–54 45–49
100%
0%
40–44 35–39
2011
30–34
TUHNICE
16,8
KARLOVY VARY
17,6
25–29 20–24
29,3
39,6
31,5
14,3
37,8
V roce 1970 ve sledovaném území bydlelo vzdělanější obyvatelstvo než ve městě jako celku, alespoň maturitu zde měla třetina obyvatel starších 15 let. Je zajímavé, že vyšší standard vzdělanostní úrovně si Tuhnice podržely až do současnosti, a to přesto, že je zde vysoký podíl starších lidí, kteří vykazují obvykle nižší vzdělanost v porovnání s mladšími ročníky. To svědčí o relativně vyšším sociálním statusu obyvatelstva, který souvisí s atraktivní polohou u centra města i charakterem čtvrti. Tuhnice jsou tak územím s nejvyšší vzdělanostní úrovní obyvatelstva ze všech sledovaných případů v kraji.
13,1
15–19 1970
10–14 5–9
TUHNICE
0–4 8
6
VĚK
4
2
MUŽI
%
2
2011
4
6
8
34,9
KARLOVY VARY
31,9
42,8
ŽENY
ZÁKLADNÍ
26,1 32,5
BEZ MATURITY
19,8
7,1 4,9
STŘEDOŠKOLSKÉ
VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V ÚZEMÍ SE SÍDLIŠTĚM TUHNICE V LETECH 1970 A 2011
VŠ
85+ 80–84 75–79 70–74 PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH V ÚZEMÍ SE SÍDLIŠTĚM TUHNICE V ROCE 2011
65–69 60–64 55–59 50–54
100%
0%
40–44
TUHNICE
35–39
74,4
24,4
0,7
45–49
Tři čtvrtiny domácností, které v území bydlí, mají byt v osobním vlastnictví, menší část si jej pronajímá. Zajímavostí je, že podobně jako ve všech ostatních čtvrtích Karlových Varů, je podíl družstevního bydlení velmi nízký.
30–34 25–29
OSOBNÍ VLASTNICTVÍ
20–24
NÁJEMNÍ
DRUŽSTEVNÍ
15–19 10–14 5–9 0–4 8
6
4
2
%
2
4
6
8
Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980, 1991, 2001 a 2011
KARLOVY VARY
SÍDLIŠTĚ
DRAHOVICE
1
„OBYTNÝ SOUBOR V DRAHOVICÍCH MÁ TO, CO NAŠIM NOVÝM SÍDLIŠTÍM ČASTO CHYBÍ – VLASTNÍ TVÁŘ.“ (Československý architekt, 1976, č. 4)
Lokalita → Východní část městské části Drahovice. Sídliště přibližně vymezují ulice Vítězná, Národní, Úvalská, Gagarinova a Stará Kysibelská. Projekt → Stavoprojekt Plzeň, středisko Karlovy Vary – generální projektant prováděcí dokumentace: 1967–1969 → Bohumil Kuba – podrobný uzemní plán Drahovic: 1963, úvodní projekt sídliště: 1966, revidován: 1968 → Marie Mundilová – spoluautorka střediska občanské vybavenosti a zdravotního střediska → Jan Pachner – spoluautor hotelového domu
BYTŮ
1700
Realizace → Pozemní stavby, n. p., Karlovy Vary: 1967–1972 dostavba dalších 92 bytů: 1974
PRO
Investor → Krajský investorský odbor Plzeň, oblast Karlovy Vary
4000
Zvolená lokalita Drahovic mezi Ohří a lesním masivem Tříkřídlové hory nebyla pro projekt velké panelové výstavby ideální. Architekt i stavaři se museli vyrovnat s původní meziválečnou vilovou zástavbou, ale především s desetiprocentním sklonem terénu. Z hendikepu však hlavní architekt pomocí volné urbanistické koncepce vytvořil přednost. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
URBANISTICKÝ KONCEPT
TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
Sídliště mělo doplnit starší okrajovou obytnou část Karlových Varů z doby první republiky. Lokalita v Drahovicích, mezi řekou Ohří a lesním masivem Tříkřídlové hory, se nezdála být pro projekt velkého panelového souboru ideální. Architekti i stavbaři se museli vyrovnat jak s původní meziválečnou vilovou zástavbou, tak především s velkým, až desetiprocentním sklonem terénu. Ze zdánlivého hendikepu dokázal hlavní architekt sídliště Bohumil Kuba vytvořit přednost, a to volbou volné urbanistické koncepce. Nejvýraznějšími formami jsou tři bloky kaskádovitě řazených domů a komplex soustředěný kolem zeleného nádvoří. Pozornost k sobě poutá také samostatně stojící obytný celek kolem ulice Vítězné, jehož estetický účinek se zakládá na výškovém kontrastu domů. Těmito formacemi architekt vtiskl sídlišti rozmanitost i určitou panoramatickou kvalitu, k níž se jako bonus připojují působivé výhledy z bytů. „Tvorba prostředí využívá účin bohatých přírodních hodnot staveniště,“ napsal o svém řešení Drahovic v roce 1976 do časopisu Československý architekt Bohumil Kuba. „Před objekty jsou vytvořeny podmínky pro realizování individuálních klidových mikroprostorů. Průčelí obytných domů mají kontakt s dálkovými pohledy na útvary Krušných hor.“
Obytné domy v sídlišti jsou aplikacemi typové konstrukční soustavy T 06 B „v nekonvenční hmotové skladbě“, jak ji v časopisu Československý architekt v roce 1976 zhodnotil plzeňský architekt Miloslav Sýkora. Spolu s kolegy Lukešem a Peklem se také pokusili postihnout nejen architektonický koncept Drahovic, ale i vlastnosti použité technologie: „Výškové zónování vychází ze základní čtyřpodlažní a osmipodlažní hladiny, doplněné výškově strukturálně sestupujícími objekty,“ napsala tato trojice v roce 1976. „Hmotově rozčleněné obytné objekty mají jednotící horizontální charakter dosažený barevným pojednáním meziokenních ploch, přestože technologicky je průčelí karlovarské varianty T 06 B vytvářeno celostěnným obvodovým panelem.“ Toto řešení podle autorů textu „pomáhá dojmově odlehčení průčelí. Nová výstavba přispěla ke sjednocení dřívějšího nesourodého zastavění, ale navíc působí svěžím a dynamickým dojmem“.
Uměleckou výzdobu bychom v ulicích drahovického sídliště hledali marně. Jedinou výjimku představuje abstraktní keramický reliéf na západním křídle základní školy, pravděpodobně dílo Jaroslava Mašína.
V 90. letech a v roce 2005 doplnily sídliště Drahovice ne zcela zdařilé bytové domy v Mozartově ulici. Tyto nové stavby narušily původní panorama sídliště, jak je navrhl architekt Kuba.
1 — Pohled na Drahovické sídliště od Bohatic na fotografii z roku 1970. „Bytová a občanská výstavba využívá volných ploch a ve vazbě na morfologické podmínky vytváří sídliště jako soubor individuálně pojatých prostorů při zachování výrazné panoramatické koncepce celku.“ (Bohumil Kuba, Sídliště Drahovice, Československý architekt XXXV, 1976, č. 4) (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského, foto: František Dušek)
2 — Výstavba Gagarinovy ulice na snímku z roku 1970. „Výškové zónování vychází ze základní čtyřpodlažní a osmipodlažní hladiny, doplněné výškově strukturálně sestupujícími objekty. […] Hmotově rozčleněné obytné objekty mají jednotící horizontální charakter dosažený barevným pojednáním meziokenních ploch, přestože technologicky je průčelí karlovarské varianty T 06 B vytvářeno celostěnným obvodovým panelem.“ (M. Sýkora – M. Lukeš – J. Peklo, Hodnocení staveb 5. pětiletky. Sídliště Karlovy Vary-Drahovice, Československý architekt XXXV, 1976, č. 4) (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského, foto: Václav Pilecký)
Všechny panelové domy se tu v minulých letech postupně dočkaly zateplení, jejich lodžie byly většinou zaskleny a fasády domů kromě plastových oken a dveří získaly také novou barevnost. Rekonstrukcí prošel i hotelový dům, jenž dnes slouží jako dlouhodobá ubytovna Drahomíra.
Pro budovy občanské vybavenosti architekti použili montovaný železobetonový skelet a montovanou ocelovou konstrukci typu BAUMS.
1
2
KARLOVY VARY
SÍDLIŠTĚ
DRAHOVICE
2
PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Výstavba sídliště v Drahovicích měla umožnit přesun obyvatel z atraktivních lokalit Karlových Varů, určených pro adaptaci na lázeňský provoz a lůžkové kapacity. Pro toto přerozdělování bytů existoval přesný plán s určením ulic, které měly projít konverzí. Jejich obyvatelé tak několik měsíců, ba i let dopředu věděli, ve které etapě výstavby sídliště se budou na náklady města do Drahovic stěhovat.
Stavbu pojali jako dvoutraktovou, rozdělenou schodištěm. Průčelí severního traktu geometricky člení visuté lodžie, zatímco jižní trakt dělí pásy oken, což však autorům doboví kritici vyčítali. A kritika mířila i jinam. „Ostny zklamání a kapky hořkosti“ – tak referoval deník Stráž míru v roce 1967 o faktu, že v Drahovicích se původně plánovala také družstevní výstavba pro 500 rodin, nakonec však už v roce 1966 padlo rozhodnutí přesunout ji do Staré Role.
Sídliště má kompletní občanskou vybavenost – jesle, mateřskou a základní školu, zdravotní a obchodní středisko. Na zdařilých návrzích těchto objektů se podílela architektka Marie Mundilová. Bohumil Kuba a Jan Pachner pro Drahovice navrhli dům hotelového typu.
1 — V roce 1967 bylo dokončeno a předáno k užívání 182 bytů v Lidické ulici. Vlevo je státní bytová výstavba, vpravo podniková výstavba. Investorem byl Krajský investorský odbor Plzeň, oblast Karlovy Vary, a dodavatelem národní podnik Pozemní stavby, Karlovy Vary.
územního plánu, souborů obytných staveb a hotelového domu. Vystudoval Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, poté pracoval v karlovarském středisku Stavoprojektu Plzeň. S Karlovými Vary se pojí většina jeho urbanistických i architektonických návrhů a realizací. S architektem Prskavcem pracoval na územních plánech města, v roce 1963 se s týmem místních architektů zúčastnil soutěže na Vřídelní kolonádu. Kromě Drahovic byl také hlavním projektantem sídliště Čankovská. V Karlových Varech spolupracoval na urbanistické studii a na projektu obchodního a ubytovacího zařízení pro třídu Československé armády, na studiích Horního nádraží nebo lázeňského domu Revolučního odborového hnutí. Podílel se též na typizaci
Navzdory nespokojenosti části veřejnosti patřily Drahovice v dobových architektonických časopisech k nejoceňovanějším sídlištím. Zasloužil se o to hlavně architekt Bohumil Kuba (*1931), autor drahovického
1
2
obytných objektů pro Pozemní stavby Karlovy Vary. Mimo své město pracoval například na územním plánu Nové Role, v roce 1969 se zúčastnil soutěže na pražské sídliště Bohnice. Zdroje – Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského – Státní oblastní archiv, územní pracoviště Plzeň, fond Krajské projektové organizace, Stavoprojekt Plzeň, fond č. 10 487 – Eva Humplová – Jaroslav Fikar, Drahovice, Karlovarské radniční listy XVII, 2012, č. 9, s. 24–27. – Bohumil Kuba, Sídliště Drahovice, Československý architekt XXXV, 1976, č. 4, s. 151–153. – Zdeněk Kuna a kol., Proměny české architektury, Praha 1987, obr. s. 41. – Jana Potužáková, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech, Plzeň
3
(Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
2 — V roce 1967 byla dokončena i centrální teplárna v pozadí. Fotografie také ilustruje krásný výhled z oken domů na horizont Krušných hor. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
3 — Ojedinělý příklad umělecké výzdoby drahovického sídliště – keramický reliéf s abstraktními motivy při vstupu do základní školy, pravděpodobně z dílny Jaroslava Mašína. Snímek je z roku 1970. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského, foto: Věra Jáchymovská)
4, 7 — Samostatně stojící soubor kolem ulice Vítězné, jehož estetický účinek je postavený na výškovém kontrastu panelových domů. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt, foto: Jaroslav Přáda, 1970) (Foto: Jan Rasch, 2016)
5, 8 — Součástí nové sídlištní výstavby byla i občanská vybavenost, kterou tvořily jesle, mateřská a základní škola a také zdravotní a obchodní středisko, na jejichž zdařilých návrzích se podílela architektka Marie Mundilová. Pro budovy občanské vybavenosti architekti použili montovaný železobetonový skelet a montovanou ocelovou konstrukci typu BAUMS.
4
5
(Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
6 — V Drahovicích byl realizován také dům hotelového typu, autory projektu byli hlavní architekt Bohumil Kuba a jeho kolega Jan Pachner. Stavbu navrhli jako dvoutraktovou, rozdělenou schodištěm. Průčelí levého traktu geometricky člení visuté lodžie, zatímco pravý trakt horizontálně dělí pásy oken.
6
(Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
9 — Druhá etapa výstavby sídliště Drahovice – samostatný obytný celek při Gagarinově ulici. Ramena kaskádovitě stavěných domů opticky uzavírají odpočinkovou zelenou plochu. Snímek je z roku 1970.
7
8
(Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského, foto: František Dušek)
10 — Hotel Slavia, dokončený v roce 1966, představoval první hotelovou stavbu ve městě po více než padesáti letech. Snímek je z roku 1967. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
11 — Kresba panoramatického účinku urbanistického plánu sídliště. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
12 — List z brožury agitační rady Drahovice dříve a dnes (nedatováno, pravděpodobně z roku 1970). (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
13 — Nová pedagogická škola v Drahovicích (původně plánovaná jako vysoká škola – Pedagogický institut) v 60. letech připravovala studentky pro vychovatelství v mateřských školách. Budovu navrhl Adolf Petr z Krajské projektové organizace Karlovy Vary. Snímek je z roku 1966. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
9
12
13
10
11
1990, s. 175. – Jan Přikryl, Než se budou občané stěhovat do Drahovic, Stráž míru XXXIX, 1969, č. 39, 30. 9., s. 2. – Miloslav Sýkora, Poznámky k realizaci karlovarských Drahovic, Československý architekt XXXV, 1976, č. 4, s. 153. – Miloslav Sýkora – Milan Lukeš – Jaroslav Peklo, Hodnocení staveb páté pětiletky: Sídliště Karlovy Vary-Drahovice, Československý architekt XXXV, 1976, č. 4, s. 3. – Jan Truhlář, Stěhování už na podzim, v první etapě 457 bytových jednotek, Stráž míru XXIV, 1969, č. 8, 25. 2., s. 2.
KARLOVY VARY
SÍDLIŠTĚ
RŮŽOVÝ VRCH
1
„BUDOUCÍ OBYVATELÉ DOKONČENÉHO RŮŽOVÉHO VRCHU MAJÍ PŘED SEBOU RŮŽOVÉ PERSPEKTIVY.“ (měsíčník Lázeňský časopis, únor 1974)
Lokalita → Východní část městské čtvrti Rybáře; sídliště leží nad karlovarským Horním nádražím, vymezují je ulice Buchenwaldská, Jáchymovská, Krušnohorská, Sedlecká a Klínovecká. Projekt → Luděk Vystyd, Stavoprojekt Mariánské Lázně: asi 1968–1970 Realizace → Pozemní stavby Karlovy Vary: 1970–1986 Investor → Krajský investorský odbor Plzeň, oblast Karlovy Vary
BYTŮ
1400 PRO
5000 Předválečná výstavba, zničená bombardováním na konci druhé světové války, byla inspirací pro architekta Luďka Vystyda při plánování nového sídliště. Pohled na Růžový vrch ve 30. letech 20. století. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
URBANISTICKÝ KONCEPT
TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
Obytnou čtvrť Růžový Vrch, přiléhající těsně k hornímu karlovarskému nádraží, zničily nálety na konci druhé světové války. Architekt Luděk Vystyd se v projektu sídliště rozhodl navázat na předválečnou zástavbu, a to především v západní části, kde půdorysy panelových domů kopírují původní domovní bloky. Urbanistický plán východní části sídliště pak naplňuje ideály zeleného města s volnou zástavbou a parkovým charakterem ploch a klade důraz na funkce konkrétních míst. Západní a východní část sídliště dělí nejen jiný zastavovací koncept, ale také zapuštěná silnice, která Růžový Vrch protíná přímo v jeho středu. Propojení sídliště do jednoho celku zajišťuje obchodní centrum umístěné nad touto komunikací, jehož součástí je i pěší lávka.
Osobitost urbanistické koncepce sídliště potlačilo použití běžné panelové soustavy T 06 B v karlovarské variantě. Stavebnice T 06 B patřila v 70. letech k nejčastěji používaným typům panelových domů v Československu. Vyznačovala se poměrně malým rozponem 3,6 metru, což architektům znemožňovalo navrhnout byty s dostatečným prostorovým komfortem. Karlovarská varianta této stavebnice alespoň vynikala keramickými obvodovými panely se specifickou povrchovou úpravou keramzibeton, jak to lze vidět i na sídlišti Čankovská. Byty měly obvykle dispozici 2 + 1 nebo 3 + 1 se standardním vybavením.
Výzdobu Růžového Vrchu nelze označit za bohatou. Najdeme tu však jedno hodnotné, ač bohužel anonymní dílo – plastiku sedící ženy na zábradlí schodiště při vchodu do restaurace v Chomutovské ulici. U sochařského díla této kvality bychom čekali důstojnější a exponovanější umístění. Zcela jiný charakter má vybavení zahrady mateřské školy. Ukrývá dnes velice vyhledávané relikty dětských hřišť v podobě barevných pneumatik.
Růžový Vrch má dnes asi 2 800 obyvatel. A je „svébytnou částí Karlových Varů, stavebně se nikdy nepropojil se svým okolím a díky poválečné obnově, která doplnila sídliště o občanskou vybavenost, se ještě více osamostatnil“. Tak lokalitu charakterizovali studenti Matouš Loskot a Tereza Kafková, žáci Michala Kohouta a Davida Tichého z pražské Fakulty architektury ČVUT. V rámci semestrální práce a výzkumného programu Sídliště, jak dál? si položili otázku, jak by mohla architektura pomoci nastartovat proces přeměny Růžového Vrchu ve fungující součást Karlových Varů a omezit tak rizika negativního vývoje. Studenti se snažili podpořit „maloměstský“ charakter sídliště, a to výstavbou lokálního centra, „tepny společenského života“, ke kterému by se hierarchicky připojovala nižší zástavba, s polosoukromými zahradami ve vnitroblocích. Hlavní důraz kladou na řešení území těsně nad Horním nádražím, kam navrhli parkovou promenádu s výhledem na centrum Karlových Varů. Oficiální představa města o nové podobě Rybářů včetně Růžového Vrchu je však zatím jiná. V územním plánu z roku 1997 se počítá s dostavbou sídliště o nižší obytné domy v maximální výši šesti podlaží, s přestavbou území západně od základní školy na objekt středního učňovského školství a se zastavěním současných zahrádek.
1 — Obytný komplex Růžový Vrch vznikl podle návrhu architekta Luďka Vystyda ze Stavoprojektu v Mariánských Lázních v letech 1968–1970. Charakterizuje ho pro Karlovy Vary velmi typická kaskádovitá zástavba kopcovitého terénu městu, inspirovaná návrhem Bohumila Kuby pro sídliště Drahovice. Urbanistická skladba panelových domů v západní části obytného komplexu respektuje půdorysy původních činžovních bloků. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
1
KARLOVY VARY
SÍDLIŠTĚ
RŮŽOVÝ VRCH
2
PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Původní zástavba na Růžovém vrchu byla spjatá s Horním nádražím, zprovozněným roku 1869. Doprovodila ho stavba továrních i obytných komplexů a také zřízení hřbitova na konci 19. století, ke kterému v roce 1933 přibylo funkcionalistické krematorium podle návrhu profesora německé techniky v Praze Ericha Langhammera. V roce 1936 vznikla v blízkosti obytné čtvrti zahrádkářská osada, jež se ale záhy změnila v chudinskou kolonii. Téměř celá čtvrť Rybáře padla za oběť náletům druhé světové války. „V roce 1946 byla většina vyhořelých a nebezpečných ruin odstřelena, němečtí obyvatelé odsunuti, zůstaly jen dvě německé rodiny. Tehdy se ještě počítalo s výstavbou nové správní čtvrti, takže některé opravitelné domy už nebyly zachráněny,“ píše o poválečné situaci historik Libor Huml.
1 — Snímek staveniště sídliště Růžový Vrch s původní předválečnou zástavbou z roku 1976.
Sídliště Růžový Vrch navrhl architekt Luděk Vystyd (1936–2012), absolvent Fakulty architektury a pozemních staveb Vysokého učení technického v Brně. Od roku 1962 Vystyd řídil odbor výstavby a územního plánování v Karlových Varech, v letech 1968–1975 pracoval ve Stavoprojektu Mariánské Lázně. Poté přešel na místní pracoviště Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Chebu, kde se po sametové revoluci angažoval v politickém a kulturním dění. Vypracoval územní plány pro obce Valeč, Hazlov, Přebuz a Cheb, projekty sídliště „K“ a revitalizace nábřeží řeky Ohře v Chebu. Navrhl dětský dům ve Valči, zotavovnu Zápotocký v Mariánských Lázních, loděnici a obchodní dům v Chebu, často ve spolupráci s architektem Fojtou. K jeho památkářským
Radikálně se tato lokalita změnila v 70. letech 20. století s výstavbou sídliště a jeho občanské vybavenosti. Stavební práce probíhaly v šesti etapách. Problém spočíval ve zdroji pitné vody, celková dostavba sídliště závisela na dobudování senické přehrady. V prvních etapách výstavby Růžového Vrchu se kromě bytových domů v roce 1976 dokončila také základní škola Klementa Gottwalda s vlastním bazénem a přiléhající stadion Tělovýchovné jednoty Lokomotiva. Centrem sídliště se stalo obchodní centrum, které denní tisk chválil za vysoký počet nabízených služeb a za důmyslný systém zásobování z komunikace vedoucí pod ním.
pracím patří rekonstrukce radnice v Kadani, zámku Kynžvart, věží kostela sv. Mikuláše, františkánského kláštera nebo Günterova domu v Chebu.
Zdroje – Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského – Státní okresní archiv, územní pracoviště Plzeň, fond Krajské projektové organizace, Stavoprojekt Plzeň, fond č. 10487 – -ek-, S růstem počtu bytů rostou i další starosti, Stráž míru XXX, č. 25, 1975, 17. 6., s. 1. – -hnk-, Růžové perspektivy: Hovoříme o výstavbě nového sídliště, Lázeňský časopis XXIX, 1974, č. 2, s. 8–9.
1
2
3
4
5
6
7
8
9
– Libor Huml, Starý a nový Růžový vrch, Karlovarské radniční listy XVII, 2012, č. 9, s. 20–24. – Matouš Loskot – Tereza Kafková, Sídliště jak dál? Karlovy VaryRůžový Vrch (semestrální práce), Fakulta architektury ČVUT, Praha 2014. – Jana Potužáková, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech, Plzeň 1990, s. 200–201.
(Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského, foto: Vladislav Jáchymovský)
2 — Pro výstavbu urbanisticky netypického sídliště byla použita v tehdejším Československu nejpoužívanější stavební technologie T 06 B. Původní vzhled fasád, dnes již mnohdy nově zateplených a zářících barevným nátěrem, ilustruje pohled do Ostrovské ulice z roku 1976. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského, foto: Vladislav Jáchymovský)
3 — Prodejna ovoce a zeleniny, otevřená 25. února 1974, měla do doby ukončení výstavby obchodního střediska, plánovaného na rok 1976, zásobovat sídliště také základními potravinami. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
4 — Výstavba obchodního střediska, které propojuje východní a západní části sídliště, byla zahájena až po dokončení první stavební fáze obytného komplexu. Obchodní centrum situované do středu sídliště tvořilo pět pavilonů s prodejnou potravin, restaurací, běžnými službami (kadeřnictví, sběrna šatstva a opravna obuvi), poštou, agitačním střediskem, veřejnou knihovnou a provozními místnostmi technických služeb. Snímek je z roku 1976. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského, foto: Vladislav Jáchymovský)
5 — Neobvyklé bylo především řešení distribuční sítě obchodního střediska – jeho zásobování z nové Sedlecké ulice, která byla zapuštěna pět metrů pod úroveň terénu. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
6 — Základní škola Klementa Gottwalda měla 22 tříd, 2 tělocvičny, hřiště pro míčové sporty, dílny, jídelnu, kuchyň, 9 bytů a jako první základní devítiletá škola v Karlových varech disponovala také plaveckým bazénem 12 x 16,6 m se sprchami a šatnami. Stavěla se v první etapě, aby mohla být otevřena ve školním roce 1975–1976 (bazén byl dokončen o rok později). Snímek je z druhé poloviny 70. let. (Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
7 — Mateřská škola v Krušnohorské ulici, dokončená roku 1976, má dnes sice zcela novou fasádu i okenní rámy, její zahrada však ještě ukrývá relikty socialistického dětského hřiště v podobě barevných pneumatik od traktoru. (Foto: Jan Rasch, 2016)
8 — Pohled do Vodárenské ulice, kde byly zlomky původní dochované zástavby kombinovány s nižšími (čtyřpodlažními) panelovými domy, ale kde lze nalézt i pohledové kontrasty s víceposchoďovými věžáky. (Foto: Jan Rasch, 2016)
9 — Uměleckou výzdobu Růžového Vrchu nelze označit za bohatou. Najdeme tu však hodnotné, ač bohužel autorsky neurčené dílo – plastiku sedící ženy s chmelovým věncem při vchodu do restaurace v Chomutovské ulici. (Foto: Jan Rasch, 2016)
10 — Území Růžového Vrchu se nachází přímo nad karlovarským Horním nádražím, s nímž je propojeno lávkou pro pěší. Rozsáhlý kolejový systém a nad ním v terénu situovaná silnice vytvářejí bariéru svobodnému pohybu obyvatel. Studenti architektury Tereza Kafková a Matouš Loskot navrhují napravit tento hendikep kultivací zeleného pásu těsně nad Horním nádražím – jeho proměnou v promenádu s výhledem na centrum Karlových Varů. (Foto: Jan Rasch, 2016)
11 — Návrh Terezy Kafkové na přestavbu sídliště Růžový Vrch vznikl v roce 2015 jako semestrální práce v ateliéru Michala Kohouta a Davida Tichého na pražské Fakultě architektury ČVUT. V rámci výzkumného programu „Sídliště, jak dál?“ si studentka společně s kolegou Matoušem Loskotem položila otázku, jak by dnes architekti mohli na Růžovém Vrchu nastartovat proces transformace ve fungující a atraktivní součást Karlových Varů. (Fakulta architektury ČVUT, Ateliér Kohout-Tichý)
10
11
KARLOVY VARY
SÍDLIŠTĚ
RŮŽOVÝ VRCH
3
OBYVATELÉ Sídliště Růžový Vrch stojící na kopci nad hlavním karlovarským vlakovým nádražím je nejmenším prezentovaným sídlištěm. Ve zhruba tisícovce bytů, postavených v místě původní předválečné blokové zástavby, která byla zničena za 2. světové války, bydlí v současné době 2,5 tisíce obyvatel. Protože byla většina bytů ve sledovaném území dokončena v průběhu 70. let (menší část pak v 80. letech), zhodnotíme proměnu struktury zdejších obyvatel s využitím dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z let 1980 a 2011. Zatímco v roce 1980 se data týkají trvale bydlících obyvatel, poslední census nabízí údaje již jen za obvykle bydlící obyvatelstvo, které by měly lépe vypovídat o skutečné demografické a sociální struktuře obyvatel.
4 000
POČET OBYVATEL SÍDLIŠTĚ RŮŽOVÝ VRCH V LETECH 1980–2011
2 000 3 501
3 014 VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL SÍDLIŠTĚ RŮŽOVÝ VRCH V LETECH 1980 A 2011
2 403
0 1991
1980
2011
2001
0%
100%
39
RŮŽOVÝ VRCH
KARLOVY VARY
36,4
KARLOVY VARY
1980
1980
RŮŽOVÝ VRCH
ŽENY
15,1
KARLOVY VARY
37,5 31,7
22,2
19,9
14,4 16,4
22,5
6,6 10,3
34,9
26,7
20,8
5,3 9
23,6
VELIKOSTNÍ STRUKTURA DOMÁCNOSTÍ NA SÍDLIŠTI RŮŽOVÝ VRCH V LETECH 1980 A 2011 S vývojem věkové struktury obyvatelstva sídliště souvisí také průměrná velikost tamějších domácností. Zatímco v roce 1980 tvořily nejméně tříčlenné domácnosti více než 60 % celkového počtu, v současnosti se jejich podíl snížil zhruba na třetinu. Většinu bytů totiž obývá pouze jedna nebo dvě osoby. V jednom bytě tak bydlí průměrně dva lidé, což je nejnižší hodnota v porovnání s ostatními sledovanými sídlišti.
5,2
RŮŽOVÝ VRCH
2,5
2011
PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL
MUŽI
3 128
1 000
V roce 1980, kdy se již na sídliště přistěhovala většina jeho obyvatel, pozorujeme v porovnání s ostatními sledovanými sídlišti v kraji ve stejné fázi nejvyhraněnější věkovou strukturu místní populace. Do nových bytů se tak nastěhovaly převážně rodiny s malými dětmi. Rodiče ve věku 25–34 let a jejich děti ve věku do 10 let, tedy velmi úzce vymezené věkové skupiny, tvořili více než polovinu všech obyvatel sídliště, a to zásadně odlišovalo složení populace sídliště od průměru města. Demografické složení tehdejších obyvatel ovlivňuje věkovou strukturu populace sídliště až do dnešní doby. Místní obyvatelstvo však výrazně zestárlo. Nejsilněji zastoupenou věkovou skupinou jsou lidé ve starším produktivním (a částečně také poproduktivním) věku mezi 55 a 69 lety (zhruba třetina obyvatel). Ve srovnání s celoměstskou populací patří spíše ke čtvrtím se starší populací, podíl mladších věkových skupin je podprůměrný.
VĚK
Zhruba čtyři pětiny bytů na sídlišti Růžový Vrch byly dokončeny v průběhu 70. let 20. století, výstavba pak v menším rozsahu pokračovala i v 80. letech. To se odráží i na vývoji počtu obyvatel, který se až do roku 1991 zvyšoval (tehdy na sídlišti bydlelo 3,5 tisíce obyvatel). V posledním čtvrtstoletí však dochází k postupnému úbytku obyvatel a nyní jich v téměř shodném počtu bytů bydlí o tisíc méně.
3 000
75+ 70–74
POČET OSOB
1
2
3
4
5
65–69 60–64 55–59 50–54 45–49
100%
0%
40–44 35–39
2011
30–34
RŮŽOVÝ VRCH
25–29
15,3
KARLOVY VARY
20–24
34,9
17,6
39,3
31,5
10,5
37,8
Díky mladé věkové struktuře vykazovalo v roce 1980 obyvatelstvo sídliště lepší vzdělanostní úroveň než město Karlovy Vary jako celek. Podíl obyvatel s vysokoškolským a středoškolským vzděláním s maturitou byl téměř čtyřicetiprocentní. V současnosti je však vzdělanost místních obyvatel v porovnání s průměrem města mírně horší, což souvisí se stárnoucí věkovou strukturou obyvatel sídliště (mladší obyvatelé dosahují zpravidla vyšší vzdělanostní úrovně).
13,1
15–19 1980
10–14
RŮŽOVÝ VRCH
5–9 0–4 8
6
VĚK
4
2
MUŽI
%
2
2011
4
6
8
28,5
KARLOVY VARY
32,4
39,1
ŽENY
ZÁKLADNÍ
31,1 32,8
BEZ MATURITY
8,1 22,3
5,8
STŘEDOŠKOLSKÉ
VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA SÍDLIŠTI RŮŽOVÝ VRCH V LETECH 1980 A 2011
VŠ
85+ 80–84 75–79 70–74 PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH NA SÍDLIŠTI RŮŽOVÝ VRCH V ROCE 2011
65–69 60–64 55–59 50–54
0%
100%
45–49 40–44
RŮŽOVÝ VRCH
35–39
81,2
18,8
Na sídlišti Růžový Vrch je více než 80 % bytů obýváno lidmi, kteří je mají v osobním vlastnictví, to je víc než v případě ostatních sledovaných sídlišť v kraji. Zbytek bytů je nájemních, družstevní vlastnictví pak na sídlišti zcela schází.
30–34 25–29
OSOBNÍ VLASTNICTVÍ
20–24
NÁJEMNÍ
15–19 10–14 5–9 0–4 8
6
4
2
%
2
4
6
8
Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980, 1991, 2001 a 2011
KARLOVY VARY
ČANKOVSKÁ
SÍDLIŠTĚ
1
„ROSTE MĚSTO VE MĚSTĚ.“ (Deník Pravda, 8. července 1981)
Lokalita → Severozápadní část karlovarské čtvrti Rybáře; sídliště vymezují ulice Železniční, Sokolovská, Čankovská a U Koupaliště.
Projekt → Krajský projektový ústav, pracoviště v Karlových Varech: Bohumil Kuba (autor souboru i hlavní projektant) ve spolupráci s Marií Mundilovou, P. (Prokopem?) Kubíčkem, Vladimírem Tůmou a Františkem Vondráčkem: 1976 Realizace → Pozemní stavby Karlovy Vary, národní podnik: 1980–1990 bytová výstavba (první byty předány roku 1981)
BYTŮ
1607
Investor → Investorský útvar Okresního národního výboru Karlovy Vary
PRO
5811 Výstavbu sídliště projektanti rozdělili do několika etap. Počítali s tím, že první z nich se dokončí roku 1981, kdy mělo být hotových 629 bytů. Ve stejném roce pak architekt Kuba na základě politických tlaků vytvořil nový plán na dostavbu sídliště, takzvanou Čankovskou 4, který předpokládal zrychlené dokončení celého sídliště. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
URBANISTICKÝ KONCEPT
TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
Místo pro nové sídliště bylo zvoleno v situaci, kdy již nebyly k dispozici vhodné plochy v okolí centra Karlových Varů. Jde o složitý terén z hlediska přírodního, technického i urbanistického – výškový rozdíl mezi severozápadním a jihovýchodním okrajem sídliště činí 22 metrů, lokalita se nachází na hranici kaolinových nalezišť. Problematické geologické podloží ovlivnilo také urbanistickou kompozici. Architekti ji pojali velmi volně. Stabilnější plochy určili pro bytovou výstavbu, plochy méně stabilní pro občanskou vybavenost a sportovní a dopravní účely. Panoramatický účinek vychází z morfologie staveniště a využívá kontrastu vysokých obytných domů s nízkými horizontálními objekty občanské a technické vybavenosti.
Pro soubor 55 domů zvolili architekti v té době již osvědčený typ panelové soustavy T 06 B s rozponem 3,6 m v její karlovarské variantě, značené KV. Tato krajská varianta se lišila metodou výroby ze struskokeramzitbetonu a užitím keramických parapetních panelů. Sortiment dodavatele těchto panelů měl značně omezenou skladebnost bytových prvků. Průměrná rozloha bytů na sídlišti Čankovská činí 60,7 m².
Umělecká výzdoba měla společně s parkovou úpravou klidových ploch dotvářet urbanistickou koncepci sídliště. Architekt Kuba díla umisťoval k hlavním pěším komunikacím tak, aby akcentovala zajímavé průhledy sídlištěm. Při schvalování výstavby však bylo rozhodnuto, že plastiky, které Kuba plánoval pro čtvrtou etapu výstavby Čankovské, investor z finančních důvodů neobjedná.
Na výstavbě sídliště se kromě národního podniku Pozemní stavby podíleli také takzvaní pojarovci, parta stavebních dělníků do 30 let, která pracovala podle sovětského vzoru Zlobinovou metodou. Tato metoda, užívaná od 70. let v celém Československu, vycházela ze zásad vědeckého řízení práce. Měla zlepšovat organizaci stavebních prací a jejich návaznost, socialistický charakter jí měly vtisknout prvky vzájemné pomoci uvnitř kolektivu a vědomí odpovědnosti za vykonanou práci.
Několik uměleckých děl však přesto na sídlišti najdeme. Kromě anonymní plastiky dvou žen na výškovém zlomu nad obchodním střediskem jde hlavně o kamenné sousoší Rodina z dílny sochaře Jana Brože před vchodem do zdravotního střediska.
Čankovská donedávna patřila k jednomu z nejzanedbanějších sídlišť v Karlových Varech. Chátrající panelové domy se však i zde začínají pomalu opravovat. Jejich fasády přitom dostávají nové, ne vždy zcela vhodné barevné odstíny. Na jednom z největších karlovarských sídlišť dnes bydlí asi 4 tisíce lidí. Někteří z nich se o svůj obytný celek živě zajímají a hledají v panelových domech novou poezii, jak o tom podávají svědectví sociální sítě. Předmětem kritiky zde často bývá občanské vybavení, které není dostupné automobilovou dopravou.
Hlavní osu sídliště tvoří pěší zóna, jež protíná klidový prostor obytného celku ve směru od rekreační oblasti u řeky Rolavy k zdravotnímu středisku v jihovýchodní části Čankovské. Na tuto pěší komunikaci navazují také všechny objekty občanské vybavenosti.
1 — Model Čankovské z roku 1976 vytvořil architekt Bohumil Kuba, zkušený autor několika starších karlovarských sídlišť. Musíme přiznat, že jeho ranější soubory, například sídliště Drahovice, považujeme za kvalitnější. Problémem však nebyl špatný návrh, nýbrž politické nařízení ušetřit a zrychlit výstavbu v jejím průběhu. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
2 — Problematické geologické podloží ovlivnilo také urbanistickou kompozici – stabilnější plochy byly určeny pro bytovou výstavbu a nestabilnější pro občanskou vybavenost a sportovní a dopravní účely. Hlavní osou sídliště je pěší zóna, jež protíná klidový prostor uvnitř obytného celku a vede od rekreační oblasti Rolava až ke zdravotnímu středisku v jihovýchodní části sídliště. Na tuto pěší komunikaci jsou navázány také všechny stavby občanské vybavenosti. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
1
2
KARLOVY VARY
ČANKOVSKÁ
SÍDLIŠTĚ
2
PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ K investičnímu záměru stavby dalšího karlovarského sídliště vedl velký počet nevyřízených žádostí o nový byt. Počátkem 70. let žádalo ve městě o byt téměř dva a půl tisíce občanů. Záměr byl schválen roku 1976 po předcházejícím geologickém průzkumu. Sídliště Čankovská nalezlo místo v severozápadní části čtvrti Rybáře, v oblouku železniční tratě a v blízkosti rekreační oblasti Rolava. Ustoupit mu musela rozsáhlá zahrádkářská kolonie. Výstavbu projektanti rozdělili do několika etap. Počítali s tím, že první se dokončí v roce 1981, kdy mělo být hotovo 629 bytů. V tomto roce pak architekt Kuba vytvořil nový plán na dostavbu sídliště, který předpokládal
1 — Panoramatický pohled na sídliště. Místo bylo zvoleno až po vyčerpání všech vhodných ploch k výstavbě v okolí centra Karlových Varů. Z přírodního, technického i urbanistického hlediska jde o složitý terén (na hranici kaolinových nalezišť). Výškový rozdíl mezi severozápadním a jihovýchodním okrajem sídliště je 22 metrů.
dokončení celého sídliště do 43 měsíců, tedy zhruba za tři a půl roku. Ačkoli stavbu komplikovala nepevná základová půda, první byty byly předány občanům dle původního záměru opravdu již v roce 1981. Hned v následujícím roce jim měla začít sloužit také občanská vybavenost – nová mateřská škola pro 120 dětí, jesle pro 50 dětí, obchodní středisko, služby, stravovací provoz, pošta, v roce 1983 také zdravotní střediska a základní školy. První obyvatelé sídliště Čankovská však žili uprostřed staveniště, občanská vybavenost – zařízení pro předškolní děti, samoobsluha, čistírna, kadeřnictví, sběrna surovin, knihovna, později i restaurace – se částečně dokončila teprve roku 1984 a poslední byty občané dostali až v porevolučním roce 1990. Kritické
hlasy se týkaly nejen dlouhého trvání stavby, ale také například zásobování prodejny potravin Rolava a jejího umístění v prvním patře, které bylo přístupné obloukovitým, v zimních měsících neudržovaným chodníkem. Hlavní projektant Čankovské Bohumil Kuba (více o architektovi viz sídliště Drahovice) pracoval na projektech pro Karlovy Vary dlouhodobě. Musíme přiznat, že jeho ranější soubory, například sídliště Drahovice, jsou kvalitnější než Čankovská. Problém však nespočíval ve špatném návrhu, nýbrž v politickém tlaku na úspory investic a zrychlení výstavby, který si vyžádal změny při realizaci.
1
2
4
5
2 — Pro soubor 55 domů architekti zvolili osvědčený typ panelové soustavy T 06 B v její karlovarské variantě. Nesla označení KV a typická pro ni byla výroba ze struskokeramzitbetonu nebo užití keramických parapetních panelů, při rozponu nosného příčného panelového systému 3,6 metru. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
3 — Věžové domy na Čankovské se 144 státními byty byly předány k užívání o měsíc dříve, než se plánovalo, v dubnu roku 1980. Barevné ztvárnění balkonů nebylo součástí projektu, ale jak informují Karlovarské noviny z 8. 4. 1980, jejich nátěry byly vlastní iniciativou stavbařů Stavebního závodu Karlovy Vary. Původní barevnost i keramzitový plášť zůstaly domům v ulici U Koupaliště. (Foto: Jan Rasch, 2016)
4 — Kritické hlasy se ozývaly nejen k délce trvání výstavby, ale týkaly se i zásobování prodejny potravin Rolava a jejího umístění v prvním patře, které bylo přístupné obloukovitým, v zimních měsících neudržovaným chodníkem. (Foto: Jan Rasch, 2016)
(Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského)
6 — Návrh (1981) umístění plastiky dvojice žen. Umělecká výzdoba měla společně s parkovou úpravou klidových ploch dotvářet urbanistickou koncepci sídliště. Architekt Kuba díla umisťoval k hlavním pěším komunikacím tak, aby akcentovala zajímavé průhledy sídlištěm. Při schvalování výstavby však bylo rozhodnuto, že plastiky, které Kuba plánoval pro čtvrtou etapu Čankovic, investor neobjedná. Dochovaly se však dva návrhy. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
7 — Půdorys mateřské školy. Kvůli problematickým morfologickogeografickým podmínkám se ustoupilo od pavilonové kompozice občanské vybavenosti. S jejím dokončením se počítalo pro rok 1982, kdy měla být zprovozněna nová mateřská škola pro 120 dětí, jesle pro 50 dětí, obchodní středisko, služby, stravovací provoz, pošta a v roce 1983 také zdravotní střediska a základní školy. Plány se však nenaplnily. Ačkoli se první byty předávaly již roku 1981, první obyvatelé sídliště Čankovská žili uprostřed staveniště. Občanská vybavenost se částečně dokončila teprve roku 1984, poslední byty občané dostali až v porevolučním roce 1990.
7
(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
8 — Plastika dvojice žen od neznámého autora na výškovém zlomu nad obchodním střediskem.
6
(Foto: Jan Rasch, 2016)
9 — Sousoší Rodina z dílny sochaře Jana Brože před vchodem do zdravotnického střediska v Železné ulici. (Foto: Jan Rasch, 2016)
10 — Železniční ulici se zdravotním střediskem a kostelem Povýšení sv. Kříže zachycuje snímek z roku 1984. (Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
11 — Čankovská je dnes jedním z největších karlovarských sídlišť, kde bydlí asi 4 000 lidí. Většina domů byla v minulých letech zateplena a jejich fasády získaly nové, nevhodně pestré barevné odstíny. (Foto: Jan Rasch, 2016)
8
9
10
– Muzeum Karlovy Vary, Archiv Vladislava Jáchymovského – Státní oblastní archiv v Plzni, fond č. 10 487, Krajské projektové organizace Stavoprojekt Plzeň – A perspektivy našeho okresu?, Stráž míru XXVI, 1971, č. 23, 8. 6., s. 6, mimořádná příloha. – Donuta Beranová, Taky bydlíte na sídlišti Čankovská?, Stráž míru XXXIX, 1984, č. 24, 5. 6., s. 2.
3
(Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt)
5 — Panoramatický účinek vychází z morfologie staveniště a využívá kontrastu vysokých obytných bloků s nízkými horizontálními objekty občanské a technické vybavenosti.
Zdroje
11
– Pavel Kočí, Roste město ve městě, Pravda LXII, 1981, č. 159. Komplexní bytová výstavba – závažný politický počin: Diskusní příspěvek předsedy ONV P. Havlíčka na okresní konferenci KSČ, Stráž míru XXVIII, 1973, č. 22, 29. 5., s. 2. – Za socialistické Karlovarsko, Stráž míru XXXI, 1976, č. 37, 14. 9., s. 2. – Luboš Zahradníček, S výstavbou Čankovské se začalo v roce 1976, Mladá Fronta Dnes, 25. 5. 2011, s. B1 a B4.
OSTROV
NOVÝ OSTROV
SÍDLIŠTĚ
1
„OSTROV [BUDE] V DOHLEDNÉ DOBĚ ŽIVÝM DOKLADEM PÉČE O NAŠE PRACUJÍCÍ BUDUJÍCÍ SOCIALISMUS.“ (Jan Urban, Ostrov, město pod Krušnými horami, 1959)
Lokalita → Severovýchodně od historického jádra města Ostrova a severně od železničního nádraží; sídliště vytyčují ulice Jáchymovská, Severní, U Nemocnice, U Koupaliště, Lidická, Krušnohorská a Nádražní.
Projekt → Karel Přeslička, Jáchymovské doly, n. p., projekční skupina Budování – zastavovací plány: 1947–1950 → Jaroslav Krauz, Jáchymovské doly, n. p., projekční skupina Budování – zastavovací plán: 1951 → Ladislav Kozák, Jaroslav Krauz, Státní projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ústí nad Labem, skupina v Karlových Varech – územní plán: 1952–1953 → Gorazd Čelechovský, Eva Kunová, Státní projektový ústav hlavního města Prahy – panelové domy G 32
BYTŮ
5423
Realizace → Jáchymovské doly, n. p., závod Budování – etapy I–XVIII: 1947–1976 → Pozemní stavby, n. p., Karlovy Vary: od roku 1959
PRO
25000
Investor → Jáchymovské doly, n. p. → Projektový ústav uranového průmyslu Ostrov nad Ohří
Letecký snímek sídliště z roku 1956. Pro výstavbu ostrovského sídliště založily Jáchymovské doly svůj vlastní stavební podnik Budování s dvěma tisíci zaměstnanci i stejnojmenný projekční ateliér. Nové město na zelené louce vznikalo v 18 stavebních etapách od roku 1947 až do roku 1976. (Reprofoto: Lubomír Zeman, Architektura socialistického realismu v severozápadních Čechách, Ostrava 2008)
URBANISTICKÝ KONCEPT
TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
Jak vzpomínal v knize Tak šel život Vítězslav Sotolař, „v místech dnešního sídliště se sice ještě popásají stáda družstevních krav, ale kolem nádraží se již rodí kolonie finských domů a je rozestavěno 12 svobodáren pro brigádníky“. A opravdu: sídliště vyrostlo severovýchodně od původního historického jádra Ostrova, a to prakticky na zelené louce a bez plánu pro celé nové město. Podle dílčího zastavovacího plánu Karla Přesličky se nejprve u nádraží v letech 1947–1950 postavily dřevěné dvojdomky finského typu, v roce 1951 k nim přibyly přízemní dřevěné domky. V roce 1950 na dřevostavby navázaly činžovní domy v první z celkem osmnácti etap výstavby, poté následovaly svobodárny a ubytovny. První územní plán pro celý Nový Ostrov navrhl až s pátou etapou v letech 1952–1953 Ladislav Kozák; plánoval sídliště nejprve pro 16 000, rok poté už pro 19 000 a ještě později pro 25 000 obyvatel. Architektonickým ztvárněním Kozákova plánu se zabýval hlavní architekt Jáchymovských dolů Jaroslav Krauz. Ostrovské sídliště architekti řešili jako zahradní město v duchu socialistického realismu, s výraznou složkou veřejné zeleně. Na mnoha místech jsou budovy uspořádány do symetrických souborů s polouzavřenými nádvořími a výškovým odstupňováním domů.
S jistou nadsázkou lze na Nový Ostrov hledět jako na encyklopedii technologického vývoje hromadné typizované výstavby, od dřevěných domků přes zděné činžáky až po panelové stavby. Ve velkých obytných blocích s obchodním parterem při náměstí nacházíme typizované čtyřpodlažní až šestipodlažní zděné domy typu T 12 či T 13, jinde i T 14. Ve 13. etapě, v letech 1957–1959, se již stavěly pětipodlažní panelové domy typu G 32, v západočeské variantě zlínského typu G 40. Navrhli ji pražští architekti Gorazd Čelechovský a Eva Kunová. Tak jako původní soustava G 40, měla i varianta G 32 malý rozpon 3,6 metru, se čtyřmi bytovými jednotkami v každém patře jedné sekce. Třebaže šlo o domy panelové, v duchu doznívajícího socialistického realismu je architekti ozdobili pilastry a lizénami (plochý výstupek na zdi). Tyto prvky však měly i důvody funkční – kryly svislé spáry mezi panely a ztužovaly spoje. Návrat modernistické estetiky v pozdních 50. letech však vedl k tomu, že se tyto zdobné prvky přestaly používat. Surovinu pro panely, vyráběné panelárnami v Dalovicích a od roku 1959 také v Otovicích, příznačně poskytovaly staré struskové haldy jáchymovských dolů.
Pro břízolitové fasády ostrovských bytových domů, postavených ve stylu socialistického realismu, je typická sgrafitová výzdoba. Objevují se zde zvířecí či rostlinné motivy. Charakteristické jsou také dekorativně řešená zábradlí navržená Waldemarem Klierem. Největší pozornosti se však výprava fasád dočkala u veřejných budov, které zdobí i kamenné reliéfy (například na restauraci Družba od Gizely Kuchařové [1958]). U mateřských školek a jeslí nacházíme keramické reliéfy s vyobrazením zvířat od keramika Jiřího Kemra a malíře Miroslava Krause. Pro jedny z ostrovských jeslí byl určen reliéf Matky s dítětem (1960) Václava Bejčka druhotně osazený na městský úřad. Dominantu Mírového náměstí tvoří sousoší na atice kulturního domu od Jaroslava Šlesingera, zobrazující budovatelský motiv žnečky, horníka a studenta. Štuková výzdoba fasády je věnována symbolům různých umění, v interiéru vynikají malby na sklech od Václava Lokvence a Jarmily Kalašové. Právě Václav Lokvenc byl představitel „výtvarného kolektivu“ který měl na starosti uměleckou výzdobu nově vznikajícího sídliště. On sám je autorem monumentálního sousoší Nový život (před rokem 1975) v Jungmannově ulici. Bohatý na uměleckou výzdobu je především areál nemocnice (dokončený v roce 1961), jehož vstup zdobí reliéfy významných lékařů od Ludvíka Kodyma. Irena Sedlecká-Kodymová je autorkou Ležící ženy u nemocničního bazénu, Karel Kuneš pak pro nemocnici navrhl sousoší Rodina a dekorativní betonovou mříž tamní kavárny.
Jádro Nového Ostrova z 50. let 20. století představuje unikátní doklad architektury socialistického realismu, a stává se proto předmětem zájmu historiků architektury a památkářů. Více než dříve se teď dbá na rekonstrukce staveb, zachování původních architektonických prvků a výzdoby fasád.
Střed sídliště tvoří velkorysé, snad až naddimenzované náměstí s dominantou kulturního domu, obklopené symetricky ze dvou stran obytnými domy s obchodním parterem. Zaujme nás ostrý přechod od stylu socialistického realismu k mezinárodnímu stylu moderní architektury, který nejlépe ilustruje osmipatrová administrativní budova, dokončená v roce 1960 a tyčící se jihozápadně od kulturního domu.
1 — Panorama centrálního Mírového náměstí (Foto: Jan Rasch, 2016)
1
Význam tohoto dobře zachovaného sídlištního celku si v posledních letech uvědomila i místní správa. Karlovarský kraj se zavázal vytvořit z nejcennější části Nového Ostrova památkově chráněnou zónu a připravit expozici věnovanou architektuře socialistického realismu. Obytný komfort samotného sídliště je dodnes na vysoké úrovni. Stojí za tím fakt, že vzdor temnému politickému pozadí se architektuře socialistického realismu dařilo dávat velkým obytným celkům charakter tradičního města. K tomu připočtěme dobrou občanskou vybavenost a množství zeleně.
OSTROV
SÍDLIŠTĚ
NOVÝ OSTROV
2
PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Výstavba Nového Ostrova je těsně spjatá s rozvojem (i pozdějším úpadkem) jáchymovských uranových dolů. Po druhé světové válce stoupl uran na ceně a již v listopadu 1945 uzavřelo Československo tajný pakt o jeho těžbě se Sovětským svazem. Jáchymovské doly se masivně rozšiřovaly, získávaly však i velmi neblahou pověst. Do roku 1947 v dolech pracovali němečtí váleční zajatci, v 50. letech je nahradili političtí vězni, kteří se podíleli i na výstavbě ostrovského sídliště. Rostl však i počet civilních zaměstnanců Jáchymovských dolů, pro které musel podnik zajistit ubytování. Vzhledem k hornaté krajině kolem Jáchymova bylo rozhodnuto o výstavbě velkého sídliště v katastru města Ostrov. Jáchymovské doly za tímto účelem založily vlastní stavební podnik Budování s dvěma tisíci zaměstnanci a zároveň i stejnojmenný projekční ateliér. Nový Ostrov nebyl jen obytným celkem, ale také sídlem řady důlních institucí. Působil zde Projektový ústav Uranového průmyslu nebo Geofyzikální ústav Ústřední správy výzkumu a těžby radioaktivních surovin. Podnik Jáchymovské doly budoval pro své zaměstnance školy, nemocnice, sportovní areál, obchody i monumentální Kulturní
1 — Letecký snímek Nového Ostrova ze 60. let. Architekti řešili toto sídliště jako zahradní město, s výraznou složkou veřejné zeleně. Obytné bloky vkládali do pravoúhlé sítě. Na mnoha místech tvoří budovy symetrické „ansámbly“ s polouzavřenými nádvořími a symetrickým výškovým odstupňováním domů, jak to podle sovětských vzorů doporučovaly československé architektonické časopisy v první polovině 50. let.
Jaroslavu Krauzovi (1908–1991) zatím nemáme dost informací. Užíval titulu akademického architekta a údajně se hlásil k Josefu Gočárovi jako svému vzoru, seznamy Gočárových žáků z pražské Akademie výtvarných umění ho však neuvádějí. V roce 1941 pracoval u firmy Baťa, týdeník Zlín ho v roce 1941 připomíná jako projektanta Domova mladých žen ve Zruči nad Sázavou. V 50. letech Krauz projektoval velké obytné a administrativní soubory v Ostrově a Horním Slavkově. V roce 1959 se pravděpodobně stal obětí tehdejších politických čistek a zprávy o jeho práci se od té chvíle vytratily.
dům pracujícího lidu. Výrazný zlom v rozvoji Nového Ostrova přišel se zastavením těžby uranové rudy v roce 1960. Odlivu obyvatelstva zabránilo rozhodnutí vlády nahradit hornictví strojírenstvím. V polovině roku 1959 zde otevřel svou pobočku plzeňský podnik Škoda, který převzal závod Dopravního hospodářství Jáchymovských dolů, a v roce 1965 zde už pracovalo pět tisíc propuštěných horníků. Hlavní výrobní artikl ostrovské Škodovky představovaly trolejbusy a slévárenská zařízení. K tomu se pak v Ostrově připojily další průmyslové podniky: pobočka nábytkářského podniku Jitona Soběslav, Závod mechanizace a automatizace, Dechtochema, Tosta nebo Výstavba dolů uranového průmyslu. S uzavřením Jáchymovských dolů se počet obyvatel ustálil, další výstavba Nového Ostrova se zpomalila a nebyla dokončena v původně plánované šíři. Od starého města Ostrova oddělil jeho novou část poslední prstenec výškových domů zhruba v letech 1968–1977. Tuto poslední etapu výstavby Nového Ostrova poznamenaly obvyklé nešvary normalizace, zhoršená kvalita jak technologicko-konstrukční, tak i architektonická.
– Státní oblastní archiv v Plzni, fond č. 10 487, Krajské projektové organizace Stavoprojekt Plzeň – Státní okresní archiv Karlovy Vary, – Ostrov, Stráž míru XXVI, 1971, č. 42, fond Městský národní výbor Ostrov 19. 10., s. 2. 1945–1990 – Vojtěch Písačka, Ostrov a Horní – Státní podnik Diamo, Příbram, archiv Slavkov mají mnoho společného, Ostrovský měsíčník VIII, 2006, č. 4, – A perspektivy našeho okresu?, s. 1–2. Stráž míru XXVI, 1971, č. 23, 8. 6., – Jana Potužáková, Malá s. 6 (mimořádná příloha). encyklopedie výtvarných umělců – Marie Bauerová, Založení závodu a architektů západních Čech, Plzeň, Škoda v Ostrově: Příspěvek 1990, s. 173. k socialistické výstavbě – Vítězslav Sotolař, Tak šel život: západočeského pohraničí, Historie 15 let okresu Karlovy in: Minulostí západočeského kraje Vary-Ostrov, Ostrov 1960. XVII, 1981, s. 5–13. – J. Stašek – J. Suske, Kulturní – Bazén pro 1800 návštěvníků: Bazén dům v Ostrově: J. Krauz a kolektiv s přihřívanou vodou, Stráž míru vedený J. Sedláčkem, Architektura XXIV, 1969, č. 14, 8. 4., s. 1. ČSR XV, 1956, č. 3, s. 133–135. – Marie Benešová – K. Schránilová, – Teplárna 780 bytů, Stráž míru XXIV, Jesle v Ostrově, Architektura 1969, č. 2, 14. 1., s. 2. ČSR XV, 1956, č. 1–2, s. 14. – Jan Urban, Ostrov, město pod – K 25. výročí existence národních Krušnými horami, Ostrov 1959, výborů v okrese Ostrov, Stráž míru zvl. s. 57–70. XXV, 1970, č. 34, 25. 8., s. 2. – Lubomír Zeman, Architektura – Karel Kuča – Lubomír Zeman, socialistického realismu Památky Karlovarského kraje: v severozápadních Čechách, koncepce památkové péče Ostrava 2008. v Karlovarském kraji, Karlovy – Lubomír Zeman (red.), Dějiny Vary 2006. města Ostrova, Ronov nad – Město pod Horami, Stráž Doubravou 2001. míru XXXI, 1976, č. 37, 14. 9., s. 5. – Lubomír Zeman, Nový Ostrov: – Jiřina Michálková, Na rozhraní soubor tradicionalismu 50. let dvou lázeňských měst, Národní 20. století, Ostrov 1998. výbory XXXV, 1985, č. 24, s. 16–17. – Lubomír Zeman, Průvodce – OBP Ostrov: 25 let 1961–1986, ostrovskými památkami, Ostrov 1986. Ostrov 1999.
Autor územního plánu Nového Ostrova Ladislav Kozák (1900–1988) pracoval v kanceláři svého známějšího bratra Bohumíra Kozáka, za první republiky se podílel na projektech malobytových činžovních domů v Praze na Zelené lišce a zvláště na návrhu Ústavu pro matku a dítě v areálu dnešní Thomayerovy nemocnice. Pracoval na poválečné přestavbě Karlovarska, navrhoval územní plán nejen pro Ostrov, ale také pro Kynšperk a Chlum nad Ohří a zejména pro Karlovy Vary. Je rovněž autorem přestavby karlovarského Švýcarského dvora i provizorní (trvající už 20 let) úpravy Vřídla. Od 60. let byl zaměstnancem státního ateliéru Keramoprojekt.
O hlavním architektovi Nového Ostrova a autoru objektů ve stylu socialistického realismu,
1
Zdroje
2
3
(Reprofoto: Lubomír Zeman, Architektura socialistického realismu v severozápadních Čechách, Ostrava 2008)
2 — V roce 1954 byl ve Zlíně postaven první celopanelový obytný dům v Československu. Panelová metoda použitá pro jeho konstrukci se stala vzorem pro celostátní standardizovanou soustavu označovanou G 40 (G podle Gottwaldova, tehdejšího názvu Zlína, číslo 40 označovalo počet bytů). Tento typ byl později různě modifikován, v západních Čechách do podoby soustavy G 32, která se v letech 1957–1959 objevuje také ve 13. stavební etapě Nového Ostrova. (Foto: Jan Rasch 2016)
3 — V poslední fázi v letech 1968–1976 byl Nový Ostrov obklopen prstencem výškových domů. Tato etapa, podobně jako celá normalizační panelová výstavba v Československu, byla poznamenána uspěchaností, která se odrazila ve zhoršené kvalitě jak technologicko-konstrukční, tak architektonické.
4
5
6
7
(Foto: Jan Rasch, 2016)
4 — Dominantou Mírového náměstí je Dům kultury pracujících Jáchymovských dolů, který byl po roce výstavby slavnostně otevřen na Svátek práce 1. května 1955. Ikonická stavba se měla stát vizitkou socialismu a „dokladem péče strany a vlády o naše pracující“, jak píše Jan Urban ve své topografii Ostrova. A bylo tomu tak, Dům kultury se stával kulisou pro velkolepé oslavy Dne horníků. Snímek je z roku 1961. (Muzeum Karlovy Vary)
5 — U reprezentativně pojaté stavby kulturního domu byl kladen velký důraz na uměleckou výzdobu s motivy pracujícího lidu, jakým je například sousoší na atice od Jaroslava Šlesingera, malovaná skla interiéru nebo štuková výzdoba fasády. Nejmodernější (kino)sál v Československu měl kapacitu 628 lidí. (Foto: Jan Rasch 2016)
6, 7 — Pro břízolitové fasády ostrovských bytových domů postavených ve stylu socialistického realismu je typická sgrafitová výzdoba, někdy doplněná o rostlinné či zvířecí motivy zdobící vstupní portály domů. Díky zvýšenému zájmu historiků umění a památkářů se dnes více než dříve dbá na rekonstrukce staveb, před nedávnem značně živelné, na zachování původních architektonických prvků a výzdoby fasád.
8
9
10
(Foto: Jan Rasch 2016)
8 — Rozvoj města a nárůst kupní síly ilustruje informace z publikace Vítězslava Sotolaře Tak šel život (1960) o ročním prodeji televizorů v obchodním domě Brigádník v Ostrově – v roce 1957 činil obrat za tento artikl 1 007 000 korun, o dva roky později už to bylo 5 886 000 korun. Na obrázku je stále funkční obchodní parter obchodního domu Brigádník na nároží Mírového náměstí a Masarykovy ulice. (Foto: Jan Rasch, 2016)
9 — Dočasná architektura pro Den horníků na Mírovém náměstí, oslavující místní podnik Závod míru a jeho nejlepší pracovníky. (Muzeum Karlovy Vary)
10 — Největší pozornost při výpravě fasád byla věnována veřejným budovám – například na mateřských školkách a jeslích nacházíme keramické reliéfy se stylizovanými zvířecími motivy od keramika Jiřího Kemra a malíře Miroslava Krause. Na fotografii je mateřská škola v Krušnohorské ulici.
11
12
(Foto: Jan Rasch, 2016)
11 — V roce 1957 se v Ostrově začalo s výstavbou nemocnice, otevřena byla v listopadu roku 1961. Měla sloužit Jáchymovu i Hornímu Slavkovu. Podle dobových zpráv ale byla určena pro všechny horníky československých uranových dolů, pod rouškou státního tajemství sem přiváželi těžce nemocné i například z Dolní Rožínky na Moravě. (Muzeum Karlovy Vary)
12 — Na dohled z Mírového náměstí, tedy v samém centru nového města, byla v 60. letech dokončena budova městského úřadu a výškový dům ostrovské pobočky podniku Škoda. Ta byla zřízena v roce 1959, aby výroba strojů nahradila chybějící pracovní místa po uzavření Jáchymovských dolů. Vertikální budova moderních prozápadních tvarů se stala zajímavým kontrastem k socialistickému jádru sídliště jen o desetiletí staršího. (Reprofoto: Lubomír Zeman, Architektura socialistického realismu v severozápadních Čechách, Ostrava 2008)
13 — Nad plochou střechou hotelu v Krušnohorské ulici je dochován neonový nápis – jeden z posledních dokumentů takzvaného bruselského stylu. Tento styl byl pojmenován po světové výstavě v roce 1958 v Bruselu, kde českoslovenští architekti načerpali nové inspirace, které pak v dalších letech dominovaly jejich tvorbě.
14 — K dalšímu vybavení města přibylo vedle škol, obchodních domů a nemocnice také sportovní středisko. Architektonicky zajímavá jsou boční schodiště akcentovaná vertikálními pásy prosklených panelů, takzvaných luxferů. Zimní stadion měl být postaven v roce 1960, ale k jeho realizaci nedošlo. KV arena, otevřená v roce 2009, byla provedena podle jiného návrhu.
(Foto: Jan Rasch, 2016)
(Foto: Jan Rasch, 2016)
13
14
OSTROV
SÍDLIŠTĚ
NOVÝ OSTROV
3
OBYVATELÉ Sídliště Nový Ostrov bylo postaveno v poválečném období zejména pro pracovníky uranových dolů a později též závodu Škoda. Počet nových bytových jednotek mnohonásobně převýšil počet bytů ve stávající zástavbě a sídliště tak začalo tvořit většinu území města Ostrov. Větší část bytů na sídlišti byla postavena v 50. letech, jsou zde však i panelové domy z 60. až 80. let. Proměnu struktury obyvatel sídliště zhodnotíme s využitím dat až ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 1970, 1991 a rovněž z nedávného cenzu konaného v roce 2011. Strukturu populace hodnoceného obytného celku srovnáváme s celoměstským průměrem, je však nutné upozornit, že vzhledem k rozsahu zástavby je to v případě tohoto sídliště trochu problematické. Zatímco v roce 1970 se data týkají trvale bydlících obyvatel, poslední sčítání nabízí údaje již jen za obvykle bydlící obyvatelstvo, které by měly lépe vypovídat o skutečné sociální a demografické struktuře.
20 000
POČET OBYVATEL SÍDLIŠTĚ NOVÝ OSTROV MEZI LETY 1970 A 2011 Počet obyvatel sídliště s průběžným dokončováním nových bytů postupně rostl. Nejvíce jich zaznamenáváme v roce 1980 a to více než 16 tisíc. Přestože se dál stavělo, i když v menším měřítku, počet obyvatel sídliště od té doby pomalu klesal. V současnosti bydlí v téměř 6 tisících bytech 13 tisíc obyvatel, kteří tvoří tři čtvrtiny populace města Ostrov.
15 000
10 000 15 323
16 424
1970
1980
15 124
14 535
13 063
2001
2011
5 000 VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL SÍDLIŠTĚ NOVÝ OSTROV V LETECH 1970 A 2011
NOVÝ OSTROV OSTROV VĚK
1970
MUŽI
ŽENY
85+ 80–84
100%
0,9 0,7
2011 NOVÝ OSTROV OSTROV 1991 NOVÝ OSTROV OSTROV
3,3 2
PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL
1991
0%
1970 NOVÝ OSTROV OSTROV
3 1,9
Věková struktura obyvatel sídliště Nový Ostrov v roce 1970 odpovídala tomu, že se do nových bytů postupně stěhovaly po dobu více než 15 let především mladé rodiny s dětmi. Díky dlouhodobé výstavbě a postupnému přílivu nových obyvatel však zde na rozdíl od jiných sídlišť (např. Růžový Vrch v Karlových Varech) není zřetelná vyhraněná dvougenerační struktura obyvatelstva. Lidé ve věku do 50 let nicméně v té době tvořili více než 90 % celé populace (třetinu děti do 15 let). O čtyřicet let později je na věkové pyramidě zřetelné stárnutí místní populace. Zastoupení dětí klesá na méně než polovinu, jejich absolutní počet zhruba na třetinu. Na druhé straně významně vzrostl podíl seniorů, které před čtyřiceti lety nebylo na sídlišti téměř možné potkat. Nyní je ve věku 65 a více let každý pátý obyvatel tohoto obytného celku.
0
34,3
65
34,3
64,8
SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI NA SÍDLIŠTI NOVÝ OSTROV V LETECH 1970, 1991 A 2011
54,1
41,4
54,8
41,9
59,6
V roce 1970 pracovaly v tzv. sekundéru (tj. zejména v oblasti průmyslu) celé tři pětiny zaměstnaných, což je podstatně více než například v karlovarských Tuhnicích. Je to dáno tím, že byty byly postaveny k ubytování zaměstnanců pracujících v tomto sektoru ekonomiky. Po roce 1989 došlo k výraznému snížení významu výroby v české ekonomice, což je patrné i v navýšení podílu osob pracujících v oblasti služeb, kteří nyní tvoří dvě třetiny obyvatel sídliště.
38,5
58,9
38
75–79 70–74
PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ
ZEMĚDĚLSTVÍ
65–69
SLUŽBY
60–64 55–59 50–54
100%
0% 2011 NOVÝ OSTROV OSTROV
40–44 35–39 30–34 25–29
21,9 24,4
1991 NOVÝ OSTROV OSTROV
20–24 15–19 10–14 5–9 0–4 8
6
VĚK
4
2
MUŽI
%
2
2011
4
6
8
36,2
33,8
36,8
32,8 34,9
1970 NOVÝ OSTROV OSTROV
31,9
BEZ MATURITY
5,3
19,8
31,1
Díky mladé věkové struktuře vykazovalo v roce 1970 obyvatelstvo sídliště mírně lepší vzdělanostní úroveň než město jako celek, přesto tvořili obyvatelé s pouze základním vzděláním téměř polovinu všech patnáctiletých a starších. Během čtyřiceti let se v souvislosti s narůstající úrovní vzdělanosti v české populaci zvýšilo i na tomto sídlišti zastoupení skupin s dosaženými vyššími stupni vzdělání. V porovnání s ostatními sledovanými obytnými celky v kraji je však úroveň vzdělanosti relativně nízká.
5,9
23,9
47,4
ZÁKLADNÍ
7,5
25,3
35,9
44,2
ŽENY
8,1
31,3
36,1
VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA SÍDLIŠTI NOVÝ OSTROV V LETECH 1970, 1991 A 2011
4,1 3,6
45–49
17,9
STŘEDOŠKOLSKÉ
VŠ
85+ 80–84 75–79 70–74 0%
65–69 60–64
100%
2011 NOVÝ OSTROV OSTROV
55–59 50–54 45–49
34 32,3
1991 NOVÝ OSTROV OSTROV
40–44 35–39 30–34 25–29
1970 NOVÝ OSTROV OSTROV
20–24 15–19 10–14
33,2
18,1
32,1
10,9
18,4
3,8
11,9
5,2
18
29,4
21,9
23,2
7,5
18
29,2
21,4
22,7
8,7
6,3
14,9
8
16
30
33,2
15,6
28,2
31,2
16,5
VELIKOSTNÍ STRUKTURA DOMÁCNOSTÍ NA SÍDLIŠTI NOVÝ OSTROV V LETECH 1970, 1991 A 2011 Pro všechna sledovaná sídliště je příznačné, stejně jako pro českou populaci jako celek, že se v posledních desetiletích postupně snížila průměrná velikost domácností a to v souvislosti se stárnutím populace, ale také změnou životního stylu a uspořádání rodin. Zatímco v roce 1970 obývaly téměř 80 % bytů nejméně tři osoby, v roce 1991 byla takto velká již jen polovina domácností a při posledním cenzu jen třetina. Přesto ve srovnání s karlovarskými sídlišti jsou domácnosti bydlící v Novém Ostrově relativně větší.
5–9 0–4 8
6
4
2
%
2
4
6
8
POČET OSOB
1
2
3
4
5
Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980, 1991, 2001 a 2011
