Čtrnáct pražských mučedníků z kláštera Panny Marie Sněžné

Čtrnáct pražských mučedníků z kláštera Panny Marie Sněžné V kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském už přes 400 let existuje hrob mučedníků. Pražští mučedníci byli bratři františkáni, kteří roku 1604 osídlili opuštěný a pobořený klášter Panny Marie Sněžné založený roku 1347 Karlem IV., v němž kdysi sídlili karmelitáni, a začali ho renovovat. Pocházeli z různých evropských národů – Itálie, Německa, Španělska, Holandska, Francie, někteří prožili již nějaký čas na našem území – přišli do Prahy z Brna a Olomouce – a téměř všichni ovládali češtinu. Za doby vpádu pasovských vojsk do Čech roku 1611 byli nařčeni z kolaborace s katolickým vojskem. Na masopustní úterý 15. února 1611 do jejich kláštera vtrhl rozvášněný dav a všichni přítomní bratři byli bez milosti pobiti. Mrtvá těla zůstala několik dní pohozena na nádvoří a až v sobotu byla pohřbena v křížové chodbě kláštera a později v kapli sv. Michaela. Již krátce po jejich smrti začala být památka mučedníků slavena pravidelně nějakou formou pobožnosti. První kroky k jejich blahořečení byly učiněny už v 17. století. Proces blahořečení byl znovu zahájen v 30. letech 20. století, na 40 let byl přerušen komunistickým režimem a obnoven byl až po roce 1989. Čtrnáct pražských mučedníků bylo blahořečeno 13. října 2012 při slavnostní mši svaté v katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

Zavraždění Čtrnácti pražských mučedníků Vpád Pasovských Ke konci své vlády v lednu 1611 povolal císař Rudolf II. do Čech vojsko svého příbuzného Leopolda Pasovského. Vpád žoldnéřů měl posílit postavení Rudolfa II. a zároveň pozici katolíků v Praze a v Čechách. V převážně protestantské Praze ale vyvolal odpor a pobouření. Pro Rudolfa II. konflikt znamenal konec jeho vlády a definitivní pád. Na vpádu Pasovských neměli vinu katolíci, naopak jejich čelní představitelé, včetně papežského nuncia a kancléře království Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, vpád odsoudili. Přesto se však rozšířila dezinformace, jako by strůjci vpádu byli katolíci a kláštery měly být místem pro úkryt zbraní a pasovských jezdců. Lid, který se seběhl i z pražského okolí na obranu Prahy po domácku ozbrojený, se tak nakonec obrátil proti klášterům. Na Karlově v klášteře augustiniánů byl zavražděn opat, převor a klášterní bratr. Na obranu minoritů u sv. Jakuba se postavili řezníci se sekerami, ač byli luterského vyznání. Jezuitský klášter zachránilo stavovské vojsko. Nejhůře se vedlo františkánům u Panny Marie Sněžné. Vraždění v kostele V osudné úterý 15. února 1611 nařídil P. Bedřich Bachstein, vikář františkánského kláštera, aby nikdo areál neopouštěl. Kolem 11. hodiny dopoledne obklopilo klášter i kostel asi 700 ozbrojených lidí, převážně městské spodiny. Jejich vůdcem byl berounský měšťan a dobrodruh Matouš Hovorčovský z Kolivé Hory. Protože kostel byl po skončení mše svaté otevřen, vtrhla početná skupina útočníků nejprve do chrámu. Zde krutým způsobem zabila dva kněze a bratra laika. Kněz Juan Martinez, rodem Španěl, byl usmrcen ve chvíli, kdy se snažil odnést do bezpečí ciborium s Nejsvětější svátostí oltářní. Ačkoliv do posledního dechu chránil Eucharistii vlastním tělem, došlo nakonec k jejímu zneuctění. Další kněz Bartolomeo Dalmasoni, Ital, byl zabit, když vycházel ze zpovědnice v dnešní kapli sv. Michaela, tehdy zasvěcené Panně Marii. V přilehlých prostorách byl pak zabit pomocný sakristán, laik Giovanni Rode, rovněž Ital, který hledal útočiště v depozitáři sakristie.

2

Vraždění v klášteře Ozbrojený dav, který zaměřil pozornost na klášter, se setkal s vážnou překážkou: brána vedoucí do kláštera z prostranství před kostelem byla uzavřena a celou hodinu odolávala náporu útočníků. Když byla konečně rozbita a vyvrácena, nalezli vetřelci v samotném klášteře čtyři řeholníky, které zavraždili. Nejprve bratra Christoffela, původem Holanďana, staršího kuchaře, který přicházel ze dvora a nesl dřevo do kuchyně, dále klerika Klementa ze Švábska, který připravoval na stoly a vyšel z jídelny do ambitu, potom v prvém poschodí jáhna Girolama z Arese, Itala z Milána, který se s rozepjatýma rukama modlil před oltáříkem Panny Marie Pomocné, a konečně v klášterní nemocnici kněze Simona, Francouze, který byl na lůžku, protože byl už krátce předtím zraněn venku násilníky.

Vraždění na půdě a ve věžičce Po delší době objevili útočníci schody z horního patra ambitu na klášterní půdu. Tam se uchýlil vikář kláštera zmíněný kněz Bedřich Bachstein, který zastupoval nepřítomného kvardiána Jiljího Smouta, Belgičana, který byl na služebních cestách. Jako zástupce představeného měl P. Bedřich za mladé bratry odpovědnost zakotvenou v řeholi. Proto se snažil odvést je do relativního bezpečí. Nakonec byl Bedřich usmrcen spolu s řeholním bratrem, mladším kuchařem Emanuelem, který patrně pocházel ze zemí Koruny české, a dvěma novici Janem, kandidátem bohosloví, a Antonínem, pomocníkem v kuchyni. Oba byli patrně rovněž ze zemí Koruny české. Mrtvoly těchto čtyř řeholníků byly svrženy otvorem v klenbě na dlažbu kostela a dopadly doprostřed chrámu. Pronásledovatelé nakonec pronikli i do věžičky, která se tyčila nad kostelní střechou. Tam se s dovolením svého představeného uchýlili tři řeholní bratři: podjáhen Gaspare Daverio, Ital, klerik Jakob, Němec z Augsburgu, a bratr Didak Jan, krejčí, o němž se neví, odkud pocházel. Všichni tři byli usmrceni a jejich mrtvá těla byla shozena po příkré střeše do nádvoří, kde byla nabodána na kopí.

Drancování kláštera, potrestání viníků Kostel i klášter byly vetřelci zpustošeny, liturgické předměty a oděvy zneuctěny, zničeny cenné dokumenty a před vykradením nebyly ušetřeny ani hrobky zemřelých. Obnažená a zohavená těla povražděných řeholníků zůstala pohozena a nepohřbena od úterý až do soboty. Tehdy péčí dvou šlechtičen paní Maxmiliány, manželky pana ________________________________________________________________ Zpravodaj farnosti Panny Marie Sněžné v Praze – Čtrnáct pražských mučedníků

3

purkrabího Adama ze Šternberka, a paní Anny, vdovy po panu Janu Jindřichovi z Písnice a na Schoenbachu, královském vicekancléři, a za pomoci rodinných příslušníků a dvou měšťanů byla těla ošetřena a uložena bez rakví přímo do hlíny v klášterním dolním ambitu blízko brány. V dubnu 1611 bylo z rozkazu staroměstského práva odsouzeno k smrti 14 vrahů a již v říjnu toho roku byl klášter opět obydlen františkány. P. Petr Alkantara Houška OFM

Blahořečení je významnou duchovní událostí, kdy je v osobách blahořečených bratří před oči všech věřících vyzdvižen mimořádný příklad věrnosti víře a osobnímu poslání, střízlivé ochoty k oběti vlastního života i pokojného přijetí utrpení a smrti a kdy se všichni můžeme dotknout tajemství společenství svatých, které hlouběji odhaluje cíl životní pouti každého člověka.

Význam Čtrnácti pražských mučedníků Můžeme říci, že čtrnáct pražských františkánských mučedníků bylo blahořečeno vlastně již v okamžiku smrti, v naší době bylo blahoslavenství pouze slavnostně prohlášeno. Věříme, že mučedníci, jejich přímluvy i neviditelný vliv působí po celou dobu od jejich umučení. Je tedy spravedlivé a dobré, že i my usilujeme o docenění vlivu pražských mučedníků pro náš kostel, pro církev v našem hlavním městě, v naší zemi i na celém světě. To je tedy první a snad nejdůležitější význam těchto mučedníků. Prokázali největší míru lásky a zanechali ji

4

v zemi, kam vlastně přišli na misie. Jejich láska zahrnuje nejen lidi na Novém Městě pražském, ale také vlastní rodiny bratří a národy, ze kterých přišli, nebo i všechny, kdo přicházejí do kostela, kde františkáni žili a zemřeli. Mučednická smrt byla posledním potvrzením odhodlání zasvětit život Kristu. Generální ministr tehdy nedlouho před příchodem bratří do Prahy viděl kostel Panny Marie Sněžné jako ruinu. Protože františkáni si nesou jako dědictví povolání sv. Františka osloveného Kristem z kříže slovy: „Františku, jdi a oprav můj dům, který se rozpadá", pocítil ministr touhu naplnit Kristovo přání na této stavbě. Vidíme další význam pražských mučedníků - přijali výzvu a splnili tak přání Ježíše Krista. I kdyby nebyli umučeni, zůstal tady po nich opravený kostel Panny Marie Sněžné, dodnes obdivovaný lidmi z celého světa. Stejně jako v době sv. Františka se však ukázalo, že Kristovo přání se netýká jen stavby, ale celé církve tolik zraněné v době, kdy Pán bratry povolal k sobě. Dalším přínosem pro celou církev je tedy poslušnost mučedníků. Přišli do Prahy opravit dům a pokojným způsobem skrze společný život a vytrvalost v těžkých chvílích prohloubili a oživili vzájemnost a laskavost potřebnou pro mezilidské vztahy. Ani nedokážeme odhadnout dosah takové poslušnosti. Víme, že v době Kristově stačila ochota chlapce poskytnout pár chlebů a ryby, a Pán s tím nasytil celý zástup. Jednou teprve poznáme, co Pán učinil s ochotou umučených bratří. V době, kdy jsme spíše nakloněni vidět všechno černě a zdá se nám, že nic nemá smysl, se setkáváme s poslušností bratří podobnou ochotě Petra, jenž říká svému Mistru: „Pane, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili, ale na tvé slovo spustím sítě." (Lk 5,5). Další službu církvi i všem lidem prokázali bratři prožíváním chudoby misijní komunity. Neměli zde žádné zázemí. Protože se soustředili na obnovu kostela, můžeme předpokládat, že s místními lidmi nestihli navázat takové přátelství, jak tomu bylo třeba v případě minoritů u sv. Jakuba ochráněných před rozvášněným davem místními lidmi různých vyznání. Podobnou situaci znají misionáři v cizím prostředí, spoléhající se pouze na Pána. Toto zjištění nás vede i k úvaze, že dobré zázemí je větší bohatství, než prostředky pro stavbu kostela. Hmotné prostředky byly spíše lákadlem pro loupežný dav, ale věrné přátelství nikdo neuloupí.

________________________________________________________________ Zpravodaj farnosti Panny Marie Sněžné v Praze – Čtrnáct pražských mučedníků

5

Podobně je místu posvěcenému krví mučedníků blízká ekumenická vzájemnost. Tedy snaha o to, co spojuje, ne co rozděluje. Všechna dnešní ekumenická setkání, ať už plánovaná, zvláště na začátku roku, nebo spojená s turistikou a tedy často neočekávaná, ale srdečná, jsou odkazem synů svatého Františka, jenž v každém člověku, a dokonce v každém tvoru, viděl bratra, tedy dar od Boha. V této souvislosti vzpomínám dokonce jednoho vyznavače islámu, který se nedávno na nádvoří našeho kostela chodil v předepsané doby modlit. Zdá se, že i oslovení srdcí návštěvníků chrámu Panny Marie Sněžné je ovlivněno přítomností zvláštní ochrany umučených bratří. Je až dojemné, jak členové jiných církví nebo vyznavači jiných náboženství, pokud nejsou nějak dopředu zaujati, mohou mít radost z blízkosti Boha na území našeho kostela. Pro mučedníky byl náš kostel místem popravy. Už v dřívějších dobách se zde odehrálo mnoho krvavých událostí. Jejich smrtí se však toto místo jakoby změnilo v oázu klidu, kam chodí maminky s malými dětmi, kam si chodí turisté i obyvatelé Prahy odpočinout a zakusit trochu Pokoje a Dobra, které synové sv. Františka přinesli a svou smrtí trvale s tímto místem spojili. Dokonce se zdá, že se Pokoj a Dobro odtud mohou šířit, pokud je nechceme pouze konzumně přijímat, ale brát i jako výzvu pro všechna místa, kam nás Pán pošle. Zdá se totiž, jakoby mučedníci svým životem a smrtí dokázali zabudovat jim zaslíbený Pokoj a Dobro do stavby našeho kostela, který je spojen s životem bratří svou krásou a s mučednictvím bratří i svou obrovskou výškou, měřenou pádem umučených těl. Je zjevné, že bratři jako cizinci zjednali prožitek domova v kostele všem, kdo sem přicházejí, a s vděčností, někdy těžko pochopitelnou jim samým, se sem rádi vracejí. Určitě nedokážeme dohlédnout a zhodnotit celý význam života a smrti umučených spolubratří a způsobu, jak se na nich projevila Boží milost. Kéž by tyto věty byly alespoň výzvou k náhledu na to, co vidíme pouze srdcem, když naše oči jsou příliš zatížené dědičným hříchem. Dějiny tohoto místa ještě nejsou u konce, můžeme jen s obdivem a s vděčnosti sledovat, jak Bůh dává trvání tomu, co je v očích světa slabé a křehké. P. Antonín Klaret Dabrowski OFM

6

Řád menších bratří – františkáni Řád menších bratří (latinsky Ordo Fratrum Minorum OFM), jehož členové jsou nazýváni františkáni, je řeholní řád založený svatým Františkem z Assisi v roce 1209. Členové řádu se soustředí především na kazatelskou a misijní činnost. Z malé skupiny shromážděné kolem Františka se během deseti let vyvinula instituce Řádu menších bratří: jeho členové měli být druhým „bratry", ale navíc těmi „menšími". Řád se rychle začal šířit po známém světě a díky misiím i do neprobádaných končin. Františkův ideál strohé chudoby a prostoty nezůstal omezen na mužské prostředí. Již v roce 1212 se mladičká šlechtična Klára Favarone z Assisi rozhodla pro stejnou cestu a vnesla Františkův ideál a život do ženského světa. Mezi významné postavy druhého františkánského řádu (klarisky) je třeba zařadit sv. Anežku Českou, kterou Klára v listu nazvala „polovinou své duše". Brzy vznikl i další mohutný proud Třetí řád sv. Františka – hnutí lidí snažících se ve světském životě uskutečňovat františkánské ideály. O příchod františkánů do Prahy se kolem roku 1230 zasloužila Anežka Česká. Usadili se nejprve u sv. Jakuba na Starém Městě pražském, o něco později založili konvent při klášteře klarisek „Na Františku". Tomuto areálu se později říkalo „české Assisi". Kostel Panny Marie Sněžné před příchodem františkánů roku 1604

Dnešní Řád menších bratří je výslednicí dlouhého a poměrně složitého vývoje. Již ve 13. století se v řádu začaly profilovat rozdílné


7

názory na směřování řádu, na jeho priority i na otázku pojímání chudoby. V prostředí pousteven vzniklo kolem roku 1350 ve střední Itálii přísné hnutí observantů, snažící se o návrat k původnímu zachovávání řehole (lat. observare = zachovávat). Roku 1517 papež Lev X. nakonec rozdělil řád na dvě samostatné větve: observanty (františkány) a konventuály (minority). Z nich se brzy osamostatnila třetí velká větev, kapucíni. Na našem území prožíval františkánský řád období úspěšného rozvoje i období obtížnější. V druhé polovině 16. století dochází téměř k zániku provincie. V roce 1570 zůstávalo v provincii pouze 17 bratří v 5 konventech. Obnova provincie začala počátkem 17. století a jejím symbolem byl roku 1604 příchod františkánů do kláštera Panny Marie Sněžné v Praze, tehdy pobořeného. Po vyvraždění komunity v únoru 1611 se františkáni do kláštera vrátili ještě téhož roku. Brzy nastal největší rozkvět provincie, takže koncem 17. století přesáhla dokonce tisíc členů. Po záboru klášterů v dubnu 1950 byla provincie rozehnána a bratři posláni do internačních táborů či do vězení. Etapy mírného uvolnění se střídaly s dlouhým pronásledováním a životem v ilegalitě. Od roku 1989 začali františkáni opět působit veřejně. V současnosti žijí komunitním životem, který je pro ně zásadní hodnotou, v šesti konventech v České republice (Praha, Brno, Plzeň, Liberec, Moravská Třebová a Uherské Hradiště). Nemají nějakou specifickou činnost jako některé jiné řeholní řády, nemají ani mnišský charakter, který předpokládá určitou stabilitu místa, na něž by byli vázáni. Snaží se v duchu sv. Františka a podle svých možností působit ve svém prostředí bratrstvím, prostým životem a činností, která je svému zakladateli blízká. Může to být ve farnostech, v práci mezi prostými lidmi, v sociální oblasti apod., ale také v každoroční misijní evangelizaci v některém z velkých měst naší republiky. Svatý František z Assisi (1182-1226) je jednou z fascinujících postav dějin. Františkův příběh a ideály přitahovaly ve všech dobách a mnoha kulturních prostředích. Když měli v anketě k roku 2000 čtenáři rozšířeného časopisu Time, lidé z různých oblastí světa, vybrat z deseti postav nejvýznamnější osobnost druhého tisíciletí, nejvíce čtenářů zvolilo právě Františka z Assisi.

8


9

Relikviář pro ostatky Čtrnácti pražských mučedníků Relikviář pro ostatky Čtrnácti pražských mučedníků navrhla ing. arch. Martina Portiková. Návrh vychází z tradice takzvaných domečkových relikviářů, avšak jeho ztvárnění je současné. Relikviář vyrobila truhlářská dílna Chmela & Řípa v Petrovicích na Havlíčkobrodsku. Pro výrobu byla použita stará technologie – spojování v rozích takzvanými ozuby. Rozměry má asi metr na délku, osmdesát centimetrů na výšku a široký je padesát centimetrů. Dubová schránka je ozdobena bronzovým nápisem a reliéfy. Jeden z reliéfů je čtrnácticípá hvězda, kdy počet paprsků odkazuje k počtu zabitých bratří. Na druhém reliéfu je motiv Madony s dítětem, který vychází z mozaiky umístěné na západním průčelí kostela Panny Marie Sněžné. Uvnitř dubové schránky je umístěna olověná schránka, do které byly uloženy ostatky. Relikviář je kompletně vyroben z tři sta let starého dubu. Materiál pro relikviáře je v podstatě stejně starý jako ostatky, které jsou do něj uloženy. Tři století staré dubové dřevo se truhlářům pod ruku nedostane každý den. Koupit staletý dub se truhlářské firmě poštěstilo před pár lety. Rostl v hlubokém příkrém údolí, v lese nedaleko Petrovic. Dub chtěli skácet už před více než sto lety, tenkrát by ho ale z údolí nedostali. A tak dub mohl růst dalších sto let. Až se současnou technikou bylo možné těžké dřevo z hlubokého údolí po skácení stromu dostat. Kmen se musel nařezat na třímetrové kusy, jeden měl váhu přes tři tuny. Avšak v té době ještě v truhlářství netušili, na co tak vzácné dřevo použijí. Náhoda tomu chtěla, že skladování netrvalo dlouho a přišla zajímavá zakázka. Výroba asi metr dlouhé, půl metru široké a 80 centimetrů vysoké dubové schránky na vzácné pozůstatky trvala asi tři týdny a podíleli se na ní dva lidé. Rodina truhlářů z Petrovic považuje relikviář pro ostatky františkánů za prestižní zakázku. Proto souhlasili s tím, že církev zaplatí jen náklady na materiál. 10

Čtrnáct umučených bratří O životopisných datech mučedníků víme velmi málo. Historické prameny nám zanechaly především způsob jejich smrti popsaný v předcházejícím textu.

Kněží Bedřich Bachstein

vikář kláštera, magistr noviců, česky a německy mluvící kazatel původem z vesnice Horní Pěna u Jindřichova Hradce (věk asi 50 let)

Juan Martinez

vzdělaný Španěl, kazatel, lektor teologie, sakristán a zpovědník pro Španěly žijící v Praze (asi 40 let)

Simon

Francouz, kazatel, lektor teologie, sběratel almužny (asi 30 let)

Bartolomeo Dalmasoni Ital z Ponte San Pietro u Bergama, měl na starosti obnovu kostela a kláštera

Klerici studující bohosloví Girolamo, hrabě z Arese

Ital z Milána, jáhen (asi 24 let)

Gaspare Daverio

Ital, narozen 27. října 1584 v Bosto u Varese, 5. června 1610 byl vysvěcen na podjáhna (27 let)

Jakob

Němec, narodil se v bavorském Augsburku, minorita s dočasnými sliby (18-20 let)

Klement

Němec, narodil se ve Švábsku, minorita s dočasnými sliby, nedávno dokončil noviciát (18-20 let)

Bratři laici Christoffel Zelt

Holanďan, starší kuchař, přišel do pražského kláštera nedávno z Vídně (asi 70 let)

Didak Jan

krejčí, vlast neudána, pravděpodobně německé národnosti (30-40 let)

Giovanni Bodeo

neboli Rode, Ital z Monte Piano u Brescie, zahradník a pomocný kostelník (asi 30 let)

Emanuel

mladší kuchař, pravděpodobně ze zemí Koruny české (30 let)

Novicové Jan

kandidát bohosloví, pravděpodobně Čech (asi 18 let)

Antonín

pomocník v kuchyni, narodil se v Čechách (18-20 let)


11

Ostatky Čtrnácti pražských mučedníků V červenci 2012 byla ze svého místa pod oltářem sv. Petra z Alkantary v kapli sv. Michaela po 335 letech vyzdvižena a otevřena truhla s kosterními pozůstatky Čtrnácti pražských mučedníků. Ostatky se nacházely v dubové truhle s pevně přitlučeným víkem, na němž byla připevněna kovová destička s nápisem. V truhle byla mezi kosterními pozůstatky uložena olověná schránka s autentikou – listinou potvrzující pravost ostatků. Ostatky byly převezeny do Antropologického oddělení Národního muzea v Praze k podrobnému průzkumu. Zde byly očištěny, roztříděny, určeny, zrentgenovány a podrobeny komplexní antropologické analýze. Antropologové po důkladném zkoumání dospěli k závěrům, že zcela prokazatelně třináct lebek ze souboru patří mužským jedincům, kteří zemřeli ve sledovaném období. Na mnoha kostech se našla zranění, která odpovídají popisům úmrtí františkánů. V den blahořečení 13. 10. 2012 v odpoledních hodinách byla v kapli sv. Jana Křtitele, sv. Jana Nepomuckého, sv. Oldřicha, Všech Svatých ke cti Všemohoucího a blahoslavené Panny Marie v Arcibiskupském paláci slavnostně podepsána nová autentika a následně byla zapečetěna kovová schrána s ostatky a uložena do relikviáře. Relikviář s ostatky je uložen v kostele Panny Marie Sněžné v kapli sv. Michaela. Další informace můžete získat v knížkách: Klement Minařík OFM / Petr Regalát Beneš OFM: Pražští mučedníci; Jiří Zajíc: Cena věrnosti. Knihy můžete zakoupit v knihkupectví Paulínky na nádvoří kostela P. Marie Sněžné nebo na www.paulinky.cz. Informace na internetu: www.pragamartyres.eu, www.pms.ofm.cz. Zvláštní číslo zpravodaje farnosti Panny Marie Sněžné vydané k Noci kostelů. V textu jsou použity dobové rytiny. Obrázek kostela na str. 7 je detail z rytiny Aegidia Sadelera, obrázky mučedníků na str. 1, 4-7 jsou z titulního listu knihy Hieroyma Strassera z roku 1624. Provincie bratří františkánů, Jungmannovo nám. 18, 110 00 Praha 1 tel.: 224 490 350, mail: [email protected], [email protected] Farní úřad, tamtéž, tel.: 222 246 243, mail: [email protected] Tisk: Rychlotisk, Jungmannova 3, Praha 1 Neprodejné. Dobrovolné příspěvky vhazujte do pokladničky v kostele. 12

Čtrnáct pražských mučedníků z kláštera Panny Marie Sněžné

Recommend Documents