Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Tripartita v Ústavě ČR a její projevy v praxi Bakalářská práce
Autor:
Simona Priadková Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
Mgr. Pavel Norek
Duben 2015
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Krupce, dne Simona Priadková
Poděkování: Děkuji svému vedoucímu práce, Mgr. Pavlu Norkovi, za cenné podněty, které mi k sepsání práce poskytl.
Anotace Bakalářská práce "Tripartita v Ústavě ČR a její projevy v praxi" se zabývá dělbou moci, která je jedním ze základů kaţdého demokratického státního zřízení. Na několika politických událostech jsou v práci také popsány konkrétní projevy dělby moci v ústavní praxi České republiky. Nejdříve je v práci vysvětlen pojem tripartita a s ním také princip brzd a vyváţení v parlamentním systému. Popsány jsou tři základní sloţky moci, které jsou na sobě nezávislé, ale zároveň se také kontrolují. Těmito sloţkami jsou moc zákonodárná, výkonná a soudní. V práci jsou představena také díla od několika autorů, kteří k historickému vývoji dělby moci výrazně přispěli. Dále je obsahem práce historický vývoj dělby moci na našem území, konkrétně od vzniku Československé republiky. První popisovaná ústava z roku 1920 je ústavou demokratickou a prvky dělby moci se v ní projevují velmi výrazně. Tato ústava se také stala vzorem při vzniku současné Ústavy České republiky. V práci jsou dále popsány ústavy z období totality, tedy z období let 1948 - 1989. Samostatně je pak analyzována současná právní úprava Ústavy, zejména z hlediska vzájemných vztahů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Na tuto část navazuje popis konkrétních politických událostí, u kterých došlo k realizaci teorie dělby moci v České republice. Klíčová slova: dělba moci, ústava, moc zákonodárná, moc výkonná, moc soudní, princip brzd a vyváţení
Annotation The bachelor thesis "Tripartite and Constitution of the Czech Republic and its Manifestation in Practise" deals with the division of power which is one of the foundations of every democratic state system. On several political events in this thesis are described concrete manifestations in constitutional practise of the Czech Republic. First, there is explanation of the concept of tripartite and principle of impediments and balances in parliamentary system. There are described three components of power which are independent on each other, but on the other hand they can control each other. These components are legislative, executive and judicial power.
Further there are also introduced works by several authors, who distinctly contributed to historical development of division of power. Next part deals with historical development of division of power in our territory, specifically since the establishment of the Czechoslovak Republic. The first described constitution from the year 1920 is a democratic constitution and we can find there significant division of power. This constitution also becomes a model for the current constitution of the Czech Republic. Next there are described totalitarian constitutions, factually from years 1948 - 1989. There is separately analyzed current legislation of constitution, especially in terms of relationships of legislative, executive and judicial power. This part is followed by description of concrete political events, where was realized the division of power in the Czech Republic. Key words: division of power, constitution, legislative power, executive power, judicial power, checks and balances principle
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1. Pojem tripartita ....................................................................................................................... 9 1.1 Parlamentarismus .............................................................................................................. 9 1. 2 Vývoj pojmu tripartita...................................................................................................... 9 1. 3 Systém brzd a vyváţení v parlamentním systému ......................................................... 11 2. Původ a vývoj tripartity na našem území ............................................................................. 12 2.1 Ústava 1920 .................................................................................................................... 12 2.1.1 Zákonodárná moc......................................................................................................... 13 2.1.2 Výkonná moc ............................................................................................................... 13 2.1.3 Soudní moc .................................................................................................................. 14 2.1.4 Shrnutí Ústavy 1920 .................................................................................................... 14 2.2 Vývoj v Československu v letech 1938 - 1989............................................................... 15 2.2.1 Situace v letech 1938 - 1945 ........................................................................................ 15 2.2.2 Situace v letech 1945 - 1948 ........................................................................................ 16 2.2.3 Ústava 9. května ........................................................................................................... 18 2.2.3.1 Zákonodárná moc ..................................................................................................... 18 2.2.3.2 Výkonná moc ............................................................................................................ 19 2.2.3.3 Soudní moc ............................................................................................................... 20 2.2.3.4 Shrnutí Ústavy 9. května ........................................................................................... 21 2.2.4 Ústava ČSSR................................................................................................................ 21 2.2.4.1 Zákonodárná moc ..................................................................................................... 22 2.2.4.2 Výkonná moc ............................................................................................................ 22 2.2.4.3 Soudní moc ............................................................................................................... 23 2.2.4.4 Shrnutí Ústavy ČSSR................................................................................................ 23 2.2.5 Ústava 1968 ................................................................................................................. 23 2.3 Události v letech 1989 - 1993 ......................................................................................... 25 3. Právní úprava tripartity v Ústavě ČR ................................................................................... 27 3.1 Zákonodárná moc............................................................................................................ 28 3.2 Výkonná moc .................................................................................................................. 31 3.3 Soudní moc ..................................................................................................................... 37 6
3.4 Shrnutí Ústavy ČR .......................................................................................................... 40 4. Projevy tripartity v ústavní praxi ČR.................................................................................... 42 4.1 Pád Topolánkovy vlády .................................................................................................. 42 4.2 Ústavní zákon č. 195/2009 Sb. a následující události ..................................................... 43 4.3 Amnestie z roku 2013 a její důsledky ............................................................................. 44 4.4 Konec Nečasovy vlády a následující události ................................................................. 47 4.5 Novela volebního zákona z roku 2000 a zásah Ústavního soudu ................................... 49 Závěr ......................................................................................................................................... 51 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 52 PŘÍLOHY ................................................................................................................................. 57
7
Úvod Cílem této bakalářské práce je analyzování koncepce dělby moci neboli tripartity v Ústavě České republiky a na základě představení několika událostí její provedení v praxi. Dělba moci je jedním ze základů demokratického státu a tudíţ je také vedlejším cílem práce přiblíţení této problematiky laické veřejnosti. Práce bude nejprve pojednávat o samotné dělbě moci, tudíţ bude zahrnut historický vývoj tohoto pojmu, jeho vysvětlení a také provedení v parlamentních ústavních systémech. Další část práce bude obsahovat historický vývoj tripartity v naší zemi. Zejména se zaměříme na období od vzniku samostatného Československého státu. V tomto smyslu pokládáme za důleţitou Ústavu z roku 1920, která se stala se svými demokratickými principy v mnohé inspirací při vzniku Ústavy pro Českou republiku z roku 1993. Dále bude v práci zahrnut vývoj od období tzv. první republiky, přes mnichovský diktát a druhou světovou válku k období po druhé světové válce a novému politickému uspořádání v Československu. Samostatně se tedy budeme zabývat strukturou ústav z roku 1948, 1960 neboli ústavou socialistickou a také nebude chybět krátký popis ústavy z roku 1968. Následovat budou události roku 1989 a také vývoj na počátku 90. let, ve kterých postupně došlo k rozpadu Československa, vzniku samostatné České a samostatné Slovenské republiky a s tím související přijetí Ústavy České republiky. V další části jiţ budeme analyzovat samotnou dělbu moci dle platné právní úpravy Ústavy České republiky. Budou tedy rozebrány všechny tři sloţky moci a jejich vzájemná provázanost v systému dělby moci. Obsahem poslední kapitoly budou konkrétními případy projevů tripartity v praxi ústavního ţivota České republiky. Tato bakalářská práce bude tedy analýzou z formálně-právního hlediska, které stanovuje, jak by měla skutečnost, dle Ústavy vypadat a současně je cílem práce na základě uvedených příkladů z praxe zhodnotit interakci sloţek moci ve skutečnosti. Je důleţité poznamenat, ţe obsahem práce bude rozbor dělby moci v horizontálním smyslu, a tudíţ se nebudeme samostatně zabývat vertikální dělbou moci, zejména absentují vztahy centrální moci a místní samosprávy.
8
1. Pojem tripartita Pojmem dělba moci rozumíme rozdělení moci státní na tři sloţky. Jsou jimi moc zákonodárná, výkonná a moc soudní. Pro tento koncept je určující tzv. systém brzd a vyváţení (checks and balances), kterým rozumíme vzájemnou kontrolu a vyváţení všech tří sloţek. Tento systém je praktikován v několika mutacích. Zaprvé v uspořádání prezidentské republiky, kde jsou státní orgány na sobě nezávislé a jejich moc je odvozena přímou volbou, jako je tomu například v USA. Zadruhé můţeme uvést parlamentní systém, vyznačující se spoluprácí státních orgánů. Dělbu moci můţeme chápat jako opak koncentrace moci a zároveň jako základ právního státu a součást demokratických principů.
1.1 Parlamentarismus Ve velké většině západních evropských zemí i postkomunistických zemí, včetně České republiky najdeme parlamentní ústavní systém. Charakteristické pro něj je ústřední postavení parlamentu. Vláda vychází z parlamentu a pro její existenci je nezbytná důvěra většiny parlamentu. Jak je uvedeno jiţ výše, předpokládá se úzká spolupráce parlamentní většiny a vlády.
1
Neméně zajímavý je fakt, ţe institucionální dělba moci zákonodárné a výkonné je
nahrazována funkcionální dělbou moci mezi vládou a opozicí, která zastává kontrolu vlády. 2 Původně znamenal parlamentarismus v praxi (Velká Británie v 18. století - druhá pol. 19. století), ţe hlavní moc měl parlament, který vykonával funkce zákonodárné i výkonné. Vláda nefungovala samostatně, ale byla odpovědná parlamentu. Moc výkonná nedisponovala právem veta a parlament byl nejvyšším orgánem soudnictví. Významným prvkem parlamentarismu je úřad prezidenta. Ten by měl plnit funkci rozhodčího například při sestavování vlády nebo při konfliktech vlády a parlamentu. 3
1. 2 Vývoj pojmu tripartita První náznaky tripartity se objevily jiţ ve starověkém Řecku ve státním zřízení nazvaném městský stát. Toto státní zřízení poprvé charakterizoval ve své teorii Aristoteles. Popisoval, ţe v městském státě existovalo několik státních orgánů, vykonávajících státní moc.
1
VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vydání, Praha: Portál, 2007, s. 160 2 Tamtéţ 3 HOLLÄNDER, P. Základy všeobecné státovědy. Praha: Všehrd, 1995, s. 158-159
9
Těmito orgány byly rada, úřady a soudy, přičemţ kaţdý z těchto orgánů měl vyjadřovat jednu sloţku státní moci. Tato Aristotelova teorie, zaloţena na rozdělení státní moci zpravidla do tří sloţek, se stala základním východiskem pro vývoj dalších teorií a učení. Dále byl pro historický vývoj tripartity důleţitý vznik několika významných děl. Prvním z nich je dílo Two treatises on government, jehoţ autorem je anglický filozof John Locke. Locke ve svém díle řešil samotnou dělbu jednotlivých funkcí. Také se zabýval vztahy nadřízenosti a podřízenosti mocenských orgánů. Panovník podle tohoto rozdělení má být nadřízený moci zákonodárné i výkonné, přičemţ moc zákonodárná stojí nad mocí výkonnou. Nicméně autor blíţe nespecifikoval, proč je panovníkova moc nadřazena moci zákonodárné a tím můţe být ohroţena rovnováha moci. 4 Dalším, dle názoru autorky, velmi významným dílem pro oblast tripartity je O duchu zákonů - autor Charles de Montesquieu. Vycházel ze skutečnosti, ţe kaţdý stát by měl mít tři funkce. A to zákonodárnou, výkonnou a soudní. Dále ke kaţdé funkci připojil samostatný státní orgán, který by nebyl na druhých orgánech závislý. Také zastával názor, ţe stejná osoba by neměla vykonávat více úřadů, coţ mělo zajistit svobodu v zemi. Takto zavedená dělba moci měla postupně směřovat ke konstituční monarchii a odklonu od monarchie absolutistické. Zmíněné zajištění svobody v zemi dle autora můţeme ilustrovat v citaci z díla O duchu zákonů: „V každém státě je trojí moc: moc zákonodárná, moc výkonná a… moc soudní. Není svobody, jestliže táž osoba nebo týž úřad spojuje ve svých rukou moc zákonodárnou a moc výkonnou. Není svobody, jestliže není moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné. Všechno by bylo ztraceno, kdyby týž člověk nebo týž sbor předních občanů, ať už ze šlechticů, ať už z lidu, měl v ruce trojí moc, totiž moc dávat zákony, moc vykonávat usnesení veřejná a moc soudit zločiny nebo spory jednotlivců.“ 5 Posledním z významných autorů, který bude zmíněn, je Jean Jacques Rousseau a jeho dílo O společenské smlouvě. Podstatou jeho přínosu je myšlenka, ţe veškerou moc ve státě má ve svých rukou lid. Z jiţ zmiňovaných tří sloţek moci má nejvýznamnější postavení moc zákonodárná, která je odvozena právě od lidu. Rousseau dále pracuje s jiţ zmiňovanou myšlenkou, ţe i ostatní dvě moci jsou od sebe navzájem odděleny a jejich představitelé jsou voleni lidem. Významným milníkem pro dotváření teorie dělby moci byla druhá polovina 18. století a s tím související tvorba americké ústavy (1787). 4 5
WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 238 MONTESQUIEU, CH. O duchu zákonů. Přeloţil LYER, S. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, s. 190
10
Její autoři, A. Hamilton, J. Madison a J. Jay, se inspirovali a vzali si za vzor koncepci dělby moci od Ch. de Montesquieu. Významné pro vývoj dalších států bylo vytvoření výše zmíněného systému brzd a vyváţení (checks and balances). Základem tohoto principu je, ţe kaţdá se tří sloţek moci kontroluje a vyvaţuje ostatní dvě sloţky a naopak. Tyto sloţky jsou na sobě také navzájem nezávislé. Jak jiţ bylo řečeno, zakotvení tohoto principu v ústavě, se stalo určující nejen pro vznik USA, ale bylo taktéţ významné i při konstruování ústav a politických systému většiny evropských států.
1. 3 Systém brzd a vyváţení v parlamentním systému Nyní si uvedeme všeobecné příklady vyváţení a brzdy sloţek státní moci. Výkonná moc, v České republice konkrétně prezident, kontroluje zákonodárný sbor, tím, ţe můţe Poslaneckou sněmovnu rozpustit. V případě nesouhlasu s návrhem zákona má výkonná moc (resp. prezident) pravomoc suspenzívního veta. Naopak zákonodárná moc ovlivňuje moc výkonnou předkládáním a schvalováním zákonů, vymezujících pravomoci moci výkonné. Moc výkonná (zde tradičně prezident republiky) brzdí moc soudní svou pravomocí vyhlášení amnestie a udělováním milostí. Brzda soudní moci vůči moci zákonodárné spočívá v moţnosti přezkumu ústavnosti zákonů (tuto pravomoc má Ústavní soud). Další brzdou moci soudní vůči moci výkonné je institut správního soudnictví, kdy správní soudy mohou zrušit takové rozhodnutí správního orgánu, které bylo vydáno v neprospěch občanů. Výkonná moc disponuje důleţitou pravomocí, kterou je jmenování soudců. Soudci jsou jmenováni do funkce natrvalo. Jak bylo zmíněno, celkové uspořádání oddělení nebo spojení státních mocí je dáno v ustanoveních Ústavy a je nutné základní zásady oddělení a nezávislosti uchovávat. 6 Z nálezu Ústavního soudu citujeme: „Lze dovodit, že v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci,... který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce.‟ 7
6
SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 17 7 Tamtéţ, v knize citováno z: Nález č. 78/2002 Sb. ÚS, sv. 26
11
2. Původ a vývoj tripartity na našem území Následující podkapitoly budou pojednávat o ústavním vývoji na našem území, tedy na území Československa od roku 1918 do roku 1989 a také vývoj k ústavnímu zákonu č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky.
2.1 Ústava 1920 Samostatná
Československá
republika
vznikla
demokratickým státem s republikánským zřízením.
8
oficiálně
28.
října
1918.
Byla
Ovšem zrod samotné Ústavy nastal po
více neţ roce. Byl prosazen model parlamentní demokracie s důrazem na pravomoci prezidenta a zároveň důleţitá moc politických stran. Text této Ústavy, kterou budeme dále nazývat Ústava 1920, byl přijat 29. února 1920. V Ústavě 1920 najdeme řadu moderních principů převzatých z ostatních demokratických zemí. Předlohami tak byly rakouská prosincová ústava z roku 1867, ústava francouzské třetí republiky z roku 1875 a také americká ústava, přijatá roku 1787. Dále se v textu promítaly části textů mírových smluv (například v otázce ochrany menšin).
9
Touto Ústavou byl
vytvořený parlamentní systém s dělbou moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Text Ústavy se skládá z preambule, následuje uvozovací zákon tvořený deseti články. Vlastní listina je rozdělena do šesti hlav a obsahuje 134 paragrafů. Preambule prohlašovala jednotu národa československého, byla zde zmíněna jeho historie a taktéţ moderní principy, v nichţ nesměla chybět především demokracie. Jednotlivé hlavy obsahovaly následující: Hlava první - Všeobecná ustanovení Hlava druhá - Moc zákonodárná. Sloţení a působnost národního shromáţdění a jeho obou sněmoven Hlava třetí - Moc vládní a výkonná Hlava čtvrtá - Moc soudcovská Hlava pátá - Práva a svobody, jakoţ i povinnosti občanské Hlava šestá - Ochrana menšin národních, náboţenských a rasových 10
8
VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vydání, Praha: Portál, 2007, s. 22 9 GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V., Ústavní systém České republiky. Základy českého ústavního práva. 3. aktualizované vydání, Praha: Prospektrum, 1999, s. 21 10 Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky
12
2.1.1 Zákonodárná moc Legislativní moc první Československé republiky měl v rukou dvoukomorový parlament zvaný Národní shromáţdění. Skládal se z 300 členů Poslanecké sněmovny a Senátu o 150 členech. Do Poslanecké sněmovny mohl být zvolen občan po dosaţení třiceti let, v případě Senátu musel dosáhnout pětačtyřicátého roku. Poslanci vykonávali svůj mandát po dobu šesti let, senátoři byli voleni na osm let. Dle paragrafů 8 a 13 Ústavy byli členové Národního shromáţdění voleni formou všeobecných, rovných, tajných a přímých voleb, přičemţ se volby konaly ze zákona v neděli. Zajímavostí bylo, ţe se měly volby do kaţdé komory konat samostatně, v reálném provedení ovšem prezident rozpouštěl Senát před skončením volebního období a tím docházelo k situaci, kdy byli zástupci do obou komor voleni současně. Tímto byla ale Senátu omezena jeho kontrolní funkce.
11
Poslanecké sněmovně náleţela pravomoc
rozhodovat o existenci vlády, jelikoţ pouze ona mohla vyslovit vládě důvěru či nedůvěru. Zatímco Senát byl komorou zajišťující kontrolu a odbornost.
2.1.2 Výkonná moc Vláda, sloţená z předsedy, náměstků a členů vlády byla centrálním orgánem výkonné moci. Vláda byla odpovědná ze své činnosti Poslanecké sněmovně, která jí mohla, jak jiţ je výše uvedeno, vyslovit nedůvěru. V takovém případě je vláda povinna podat do rukou prezidenta republiky demisi (z lat. demissio = opuštění) - dle § 70 - 84 zákona 121/1920. Toto se povaţuje za jeden z centrálních znaků parlamentního systému. 12 Hlava státu, prezident republiky, byl volen na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu, na dobu sedmi let s tím, ţe nikdo nemohl být zvolen více jak dvakrát za sebou. Prezidentem mohl být zvolen občan po dosaţení věku třiceti pěti let, nebyl z výkonu své funkce odpovědný a také nebyl odvolatelný. Tudíţ kaţdé rozhodnutí prezidenta republiky muselo být kontrasignováno, neboli spolupodepsáno členem vlády. Prezidentovy pravomoci byly určeny paragrafem 64 Ústavy a můţeme z nich uvést například právo suspenzívního veta, jmenování vlády a přijímání její demise, jmenování soudců a vysokoškolských profesorů, prezident byl vrchním velitelem branné moci, dále měl pravomoc udělování milostí, kterou mohl zasahovat do výkonu soudnictví. Z reprezentativních pravomocí mimo jiné prezident zastupoval stát navenek. 11
VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vydání, Praha: Portál, 2007, s. 34 12 Tamtéţ, s. 35
13
Prezident Československé republiky tedy disponoval celkem četnými pravomocemi. Očekávalo se od něj, ţe bude aktivně do politiky vstupovat, nikoliv splňovat roli pouze ceremoniální a symbolickou. 13 Tento předpoklad byl daný nejspíš velikostí osobnosti prvního prezidenta Československé republiky, T. G. Masaryka, s respektem, s kterým k němu většina národa dodnes vzhlíţí. Tomáš Garrigue Masaryk byl také zvolen prezidentem čtyřikrát a byl tím pádem vyňat z ustanovení o zákazu zvolení prezidentem více neţ dvě volební období po sobě.
2.1.3 Soudní moc Pro období první československé republiky byla charakteristická široká škála soudů. Soudy pro civilní a trestní záleţitosti měly čtyři stupně a to: okresní, krajský, vrchní a nejvyšší soud, který měl sídlo v Brně. Na Slovensku funkci vrchního soudu zastával soud hlavní.
14
Dalším tehdejším soudem byl Nejvyšší správní soud, který kontroloval zákonnost
rozhodnutí správních orgánů. A dále byl také zřízen volební soud. Československá Ústava rozeznávala také mimořádné soudnictví, kam se řadily například pracovní soudy. Státní soud byl zřízen pro zvlášť těţké trestné činy a dále existovaly také vojenské soudy. 15 V té době výjimečný institutem byl Ústavní soud. Československá republika ho měla zavedený jako druhá země na světě po Rakousku.16 Ústavní soud byl speciální soud pro přezkum zákonů, a to zdali jsou v souladu s ústavním pořádkem.
2.1.4 Shrnutí Ústavy 1920 Ústava 1920 se stala nepochybně vzorem při konstruování ústavy současné. Vykazuje mnoho podobných i shodných rysů, je vyjádřením demokracie v Československu. Byla ústavou vyspělou například vzhledem k existenci Ústavního soudu, jakoţto druhého v tehdejším světě. Plnila funkci základního zákona země, který zaznamenal jen málo změn, byla to tedy ústava rigidní. 17 Jako problémová se později ukázala nevyřešená národnostní otázka, zejména vztah Čechů a Slováků a jiţ v preambuli zakotvená idea tzv. čechoslovakismu.
13
Tamtéţ, s. 35 GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V., Ústavní systém České republiky. Základy českého ústavního práva. 3. aktualizované vydání, Praha: Prospektrum, 1999, s. 25 15 Tamtéţ s. 25 16 VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vydání, Praha: Portál, 2007, s. 35 17 GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V., Ústavní systém České republiky. Základy českého ústavního práva. 3. aktualizované vydání, Praha: Prospektrum, 1999, s. 26 14
14
Tato idea stála na jednotě československého národa. Dále nebyla v praxi provedena, pouze ústavním zákonem deklarována autonomie Podkarpatské Rusi. Národnostní problémy, které se neřešily, zavdaly příčinu pro sílící moc Německa, vedly k úplnému vyhrocení a tzv. Mnichovskou dohodou z roku 1938 k rozpadu Československé republiky. 18
2.2 Vývoj v Československu v letech 1938 - 1989 Do následujících podkapitol se výrazně promítnou stinná období 20. století v naší zemi. Byla to léta nesvobody, potlačování základních lidských práv a demokracie, období beznaděje. Období tzv. druhé republiky a následující druhé světové války, kdy se Československo rozpadlo a dalším období, které bude v textu popsáno, budou dlouhá léta totality, vlády jedné strany a s tím souvisejícími socialistickými ústavami, které byly v těchto létech přijaty.
2.2.1 Situace v letech 1938 - 1945 Po sílícím tlaku diktátorských reţimů v Evropě mezi 1. a 2. světovou válkou si Itálii podmanil B. Mussolini s jeho fašistickým reţimem a Německo A. Hitler s nacismem. Zbytek světa se sice snaţil těmto tlakům zpočátku odolávat, vznikala různá spojenectví, mimo jiné téţ Společnost národů. Bohuţel, nic nebylo účinné a všechna spojenectví byla ukončena. A ve třicátých letech poté došlo k několika změnám na tehdejší mapě Evropy. První tato změna nastala v Rakousku, tzv. anšlusem se Rakousko stalo 13. března 1938 součástí Německa. Další událostí, která vedla k faktickému rozpadu Československa, bylo podepsání Mnichovské dohody, ke kterému došlo v noci z 29. na 30. září 1938. Protektorát Čechy a Morava byl zřízen 16. března 1939 výnosem vůdce a říšského kancléře, pod číslem 75/1939 Sb. Ve výnose je výslovně uvedeno, ţe česko-moravské země po celou historii patří k Německu a tím si odůvodňují jejich nárok na naše země. 19 Na území Slovenska byl vyhlášen Slovenský stát. Osud Československa negativně ovlivnila zmiňovaná Mnichovská dohoda. Podpisem tohoto dokumentu byly porušeny zásady mezinárodního práva. V souvislosti s touto dohodou je rozšířené úsloví „o nás, bez nás‟, jelikoţ k projednávání o přijetí, ani k podpisu nebylo Československo přizváno a následně nám byla pouze vnucena.
18 19
Tamtéţ, s. 26 a 27 Tamtéţ, s. 31
15
Tímto také došlo k porušení československé ústavy, kde je v § 3 pro změnu hranic poţadován souhlas Národního shromáţdění. K ničemu takovému samozřejmě nedošlo.
20
Mnichovská
dohoda byla později prohlášena za nulitní, to znamená, ţe se na ni hledí jako na neplatnou ex tunc (od tehdy) a tedy všechny ústavní zákony přijaté po Mnichovské dohodě byly neplatné. Prezident dr. Edvard Beneš v říjnu 1938 abdikoval a na jeho místo byl Národním shromáţděním zvolen dr. Emil Hácha. V Československu se onoho roku zhroutil celý parlamentní systém, protoţe byl schválen ústavní zákon, který opravňoval vládu vydávat vládní nařízení namísto zákonů a prezident tímto zákonem měl pravomoc vydávat dekrety, které měly váhu ústavy. Edvard Beneš po své abdikaci odešel ze země. Postupně se kolem něho utvořilo tzv. prozatímní státní zřízení ČSR, které bylo sloţeno z prezidenta, Státní rady a vlády. Prozatímní státní zřízení sídlilo v Londýně a bylo mezinárodně uznáno, a to postupně všemi třemi mocnostmi, které se významně podílely na vývoji války - Svaz sovětských socialistických republik (dále jen SSSR), Velká Británie a Spojené státy americké (dále jen USA). Mezinárodní uznání bylo pozitivním milníkem pro poválečný vývoj a obnovu Československa. Prezidentem takto vytvořeného prozatímního státního zřízení se stal Edvard Beneš. Jeho dekretem byla zákonodárná moc delegována na prezidenta a zákony tedy byly vydávány formou dekretů, se spolupodpisem člena vlády. Prezidentovy dekrety vycházely z mimořádných pravomocí prezidenta republiky v případě ústavní nouze nebo války a poválečného období. Beneš v Londýně vydal 10 ústavních dekretů, celkový počet dekretů byl 44. 4. dubna 1945 byla jmenována Československá vláda Národní fronty s jejím programem, který se stal později známým jako Košický vládní program. Československé území bylo osvobozeno a oficiálně se navrátilo k ústavě z roku 1920, ke které byly přidány dekrety prezidenta Beneše. K ústavním orgánům z předválečné doby - tedy parlament, vláda a prezident přibyly také slovenské ústavní orgány. 21
2.2.2 Situace v letech 1945 - 1948 Po osvobození Československa v roce 1945 došlo k významné změně při vzniku Slovenské národní rady (dále jen SNR), jakoţto samostatné zákonodárné moci na Slovensku.
20 21
Tamtéţ s. 30 Tamtéţ s. 40
16
Tzv. Praţské dohody proto upravovaly vztahy orgánů Československých a Slovenských. Dohody mimo jiné potvrdily Slovenské národní radě státní moc na území Slovenska. V říjnu 1945 bylo zvoleno Prozatímní národní shromáţdění, které čítalo 200 členů z Čech a Moravy, dalších 100 poslanců bylo zvoleno na Slovensku. Prozatímní národní shromáţdění mělo pravomoci přiměřené Národnímu shromáţdění dle ústavy.
22
Zároveň došlo k ratihabici
prezidentských dekretů, které byly ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. schváleny a dostaly sílu zákona. Přijetím ústavních zákonů o Ústavodárném národním shromáţdění, byl vytvořen nový orgán, který měl po svém zvolení jako parlament vytvořit a přijmout novou ústavu. Byl to jednokomorový orgán, volby do něj probíhaly principem všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasování. Volit do něj mohli všichni občané Československé republiky starší 18 let, pasivní volební právo měli občané starší 21 let. Zajímavá byla délka funkčního období tohoto orgánu, který měl fungovat, neţ se sejde nový parlament Československé republiky (pro upřesnění nejdéle do dvou let). Účast u voleb, které proběhly 26. 5. 1946, byla povinná. Z výsledků voleb byl patrný zvětšující se vliv Komunistické strany, která jakoţto vítěz voleb v novém parlamentu obsadila 114 křesel z 300 (93 mandátů měla Komunistická strana Československa - dále jen KSČ a 21 Komunistická strana Slovenska - dále jen KSS). Příprava nové ústavy byla sloţitá a dlouhodobá. Navíc se prohluboval střet dvou směrů, jeden se přikláněl k Ústavě 1920 jako vzoru ústavy nové. Druhý chtěl prosadit zcela novou ústavu, coţ vrcholilo událostmi roku 1948. Události dnů od 20. do 25. února 1948 znamenaly definitivní převzetí moci v Československu komunistickou mocí. Nebyla to však situace náhlá, neudála se ţádná převratná revoluce, ale vše bylo dáno postupným vývojem. Uţ vytvoření Národní fronty znamenalo ukončení svobody politických stran, strany nemohly volně vznikat a mezi sebou soutěţit. Všechny strany, soustředěné v Národní frontě, byly stranami vládními, přičemţ po demisi ministrů v únoru 1948 těm komunistickým jiţ nikdo nebránil v převzetí důleţitých vládních pozic.
23
Další příčinou byly jiţ volby 1946, kdy voliči podpořili model lidové
demokracie, kterému věřili, ţe bude představovat nový řád a vývoj. Tento model, jak je známo, však omezoval hned několik svobod. Svobodu vlastnictví, trhu a soutěţení politických stran.
22 23
Tamtéţ s. 43 Tamtéţ s. 45
17
Komunisté formálně respektovali platnou ústavu z roku 1920 a vyuţili přitom § 80, ve kterém je uvedeno, ţe je vláda usnášeníschopná, pokud je přítomná nadpoloviční většina ministrů. 24 Tato podmínka byla splněna, komunističtí členové vlády se navíc dočkali podpory svého programu ze strany Ústavodárného národního shromáţdění, jehoţ členové byli zvoleni demokratickými volbami roku 1946. Prezident Beneš abdikoval v červnu 1948, případné vzpoury a protikomunistické nálady byly snadno potlačeny (komunisté jiţ pouţívali různé nástroje represe - zatýkání, prověrky, zaloţení Lidových milic) a komunistům jiţ tak nestálo nic v cestě v přijetí nové ústavy.
2.2.3 Ústava 9. května Tento ústavní zákon byl přijatý, jak jiţ název kapitoly napovídá, 9. května 1948. Byl tvořen 178 paragrafy, které byly děleny do 10 kapitol. Preambule a základní ustanovení v úvodu byly tvořeny 10 články. Text byl inspirován Ústavou 1920, i kdyţ vykazoval podobné rysy se sovětskou ústavou z roku 1936. Nově zde byly ústavně zakotveny slovenské orgány, především SNR. Jiţ je ústavně určeno lidově demokratické uspořádání. Koncepce dělby moci se promítá hned v začátcích, v nichţ je stanoven lid, jako jediný zdroj státní moci (čl. I odst. 2).
25
Státní moc lid vykonává prostřednictvím svých zvolených zástupců v zastupitelských
sborech.
2.2.3.1 Zákonodárná moc Národní shromáţdění sestávalo z 300 poslanců a bylo jednokomorové. Členové Národního shromáţdění byli voleni na 6 let, stát se jím mohl občan po dosaţení 21 let a aktivní volební právo vznikalo kaţdému občanovi v 18 letech.
26
Národní shromáţdění svolával sezónně
prezident (na jaře a na podzim). Prezident téţ ukončoval zasedání a svolával mimořádné zasedání, pokud o to byl poţádán předseda vlády nadpoloviční většinou poslanců. Význačným prvkem principu brzd a vyváţení byla prezidentova pravomoc rozpustit Národní shromáţdění, kterou však nemohl pouţít, zbývalo-li do konce jeho funkčního období posledních 6 měsíců. Jakousi náhraţku Ústavního soudu mělo ve své funkci plnit předsednictvo Národního shromáţdění, které si volilo Národní shromáţdění ze svých řad na 12 měsíců.
24
Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky Zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky 26 Tamtéţ 25
18
Předsednictvo Národního shromáţdění mělo rozhodovat, zda je zákon v souladu s ústavou nebo zda neodporuje nařízení zákona. Realita byla ovšem jiná a praxe nebyla nikdy prováděna. V případě, kdy zrovna nezasedalo Národní shromáţdění, mohlo Předsednictvo provádět opatření, která nesnesla odkladu, a to pouze za podmínek, souhlasil s tím předseda vlády či prezident a přijatá opatření schválilo Národní shromáţdění do dvou měsíců od své ustavující schůze. Slovenskou autonomii představovala v zákonodárné rovině SNR, která sestávala ze 100 poslanců, kteří byli voleni na 6 let. Vláda republiky jmenovala a odvolávala Sbor pověřenců, který představoval moc výkonnou na Slovensku a byl odpovědný vládě republiky a SNR (čl. IX odst. 2).
2.2.3.2 Výkonná moc Kolektivním orgánem výkonné moci byla vláda, sloţená z předsedy vlády, náměstků a ministrů (§ 80 odst. 1). Prezident jmenoval vládu, která poté Národnímu shromáţdění představila svůj program. Vláda byla závislá na důvěře Národního shromáţdění (a také jemu odpovědná), které ji mohlo vyslovit po jmenování vlády a také mohlo kdykoliv vládě vyslovit nedůvěru. Podmínky byly - podepsání návrhu alespoň 100 poslanci a souhlas (podle jmen) nadpoloviční většiny hlasů (a zároveň musela být přítomna nadpoloviční většina poslanců) - § 83. V případě vyslovení nedůvěry nebo nevyslovení důvěry byla vláda povinna podat demisi. Do pravomocí vlády dle § 89 patřilo jmenovat soudce, jmenovat a odvolávat členy sboru pověřenců, rozhodovat o návrzích, aby prezident mohl vrátit zákony s připomínkami a rozhodovat o návrzích pro Národní shromáţdění, dále vláda vydávala vládní nařízení. Na členy vlády se vztahovala trestní odpovědnost v případě, ţe by v rámci svého oboru jednali v nesouladu se zákonem nebo ústavou. V takovém případě by ţaloba v této věci a řízení náleţelo Národnímu shromáţdění. Prezidentem republiky se mohl stát občan, splňující podmínku volitelnosti do Národního shromáţdění a věku 35 let. Prezident byl ve funkci sedm let a nemohl být zvolen více jak dvakrát za sebou (ovšem i tady byla výjimka - stejně jako na prvního prezidenta T. G. Masaryka, se toto ustanovení nevztahovalo na E. Beneše). Prezidenta volilo Národní shromáţdění, za přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců (přičemţ pro kandidáta muselo být 3/5 přítomných). O volbě mohlo rozhodnout ještě druhé kolo, ve kterém se rozhodovalo mezi dvěma nejsilnějšími kandidáty z kola prvního. 19
Zajímavostí byl způsob rozhodování losem v případě rovnosti hlasů.
27
Prezident nesměl
vykonávat jiné úřady neţ prezidentský, tedy funkce člena vlády nebo Národního shromáţdění by zvolením do prezidentského úřadu zanikly, projevovala se tak inkompatibilita funkcí. Pokud prezident nemohl svůj úřad vykonávat (z důvodu nemoci) či ještě nebyl zvolen, jeho pravomoci náleţely vládě (§ 72). Pokud by nastala situace, ţe by nemoc prezidenta trvala déle neţ půl roku, volilo Národní shromáţdění náměstka prezidenta, který vykonával jeho funkce do doby, neţ byl prezident zdráv. Inkompatibilita funkcí se vztahovala i na takto zvoleného náměstka. V § 74 jsou uvedeny činnosti prezidenta republiky. Pravomoci prezidenta, významné z hlediska teorie brzd a vyváţení, byly: výše uvedené svolávání a rozpouštění Národního shromáţdění, jmenování předsedy vlády a jednotlivých členů vlády, zároveň jejich pověřování vedení konkrétních rezortů, odvolávání vlády. Prezident měl právo účastnit se schůzí vlády a předsedat jim, měl právo suspenzívního veta. Ve vztahu k soudní moci byly významné pravomoci jmenovat soudce, vyhlašovat amnestie a promíjet tresty. Dále z pravomocí prezidenta vybíráme tyto: zastupoval stát navenek, přijímal a pověřoval vyslance, jmenoval vysokoškolské profesory, propůjčoval vyznamenání a byl vrchním velitelem ozbrojených sil. Jelikoţ prezident nebyl odpovědný ze své činnosti, kaţdé jeho rozhodnutí tedy vyţadoval spolupodpis člena vlády. Za jeden čin však prezident mohl být stíhán, a to za velezradu. Podání ţaloby i vyšetřování tohoto činu spadalo do působnosti Národního shromáţdění (§ 78).
2.2.3.3 Soudní moc Tato ústava rozlišovala pro rozhodování civilních věcí občanské soudy, které se dále dělily na soudy řádné, zvláštní nebo rozhodčí. 28 V trestních záleţitostech rozhodovaly soudy trestní. Dále byl v ČSR vytvořen nejvyšší soud, nejvyšší vojenský soud a správní soud. Soudce nesměl proti jeho vůli nikdo přeloţit a byl na svém místě trvale. Soudy rozhodovaly v senátech. Ostatní podmínky pro vykonávání povolání soudce, organizaci soudů, jakoţ i místní a věcnou příslušnost určoval zákon. Zajímavé je ustanovení § 143, kdy se soudci zavazují k zachovávání zákonů a nařízení a vykládání v souladu s ústavou a lidovou demokracií.
27 28
Tamtéţ Tamtéţ
20
2.2.3.4 Shrnutí Ústavy 9. května Tato ústava staví na teorii dělby moci, je to ale spíše formální charakter. Pravomoci ústavních činitelů, zejména prezidenta republiky jsou podobné, mnohdy shodné s dnešní škálou pravomocí. Funkci Ústavního soudu, kontrolu souladu zákonů s ústavou, mělo plnit Předsednictvo Národního shromáţdění, ale v praxi k tomu nedocházelo. Rovněţ v části ústavy zabývající se soudnictvím chybí v porovnání s dnešní úpravou ustanovení o nezávislosti soudů, coţ je dle názoru autorky hlavní předpoklad spravedlivého soudu. Celkově ale text ústavy vychází jako poměrně demokratický, i kdyţ v mnoha ohledech tomu tak nebylo. Ústavní listina sice obsahuje poměrně rozsáhlý katalog lidských práv, ale řada z nich byla pouze psána, ale nedodrţována. Zejména nechvalně známé politické procesy jsou dostatečným příkladem porušování lidských práv a pouhé iluze jejich zakotvení v ústavě. V základu sice ústava stavěla na parlamentním systému, ve skutečnosti moc vykonávala mimoústavně KSČ. Vedoucí úloha strany přitom ještě nebyla v Ústavě 9. května nikde uvedena. Nacházíme zde rozpor mezi samotným textem, zákony a provedením ústavy v praxi. 29
2.2.4 Ústava ČSSR Charakteristickým rysem Ústavy ČSSR byla vedoucí úloha komunistické strany, která znamenala ústavně zakotvenou absolutní moc KSČ, a to ve všech směrech, v celém tehdejším Československu. KSČ praktikovala svou nadvládu svým vedením, kterému podléhaly všechny podřízené orgány, celý stranický aparát a ostatní mechanismy disponující silou represe. Z tohoto vycházel další rys socialistické ústavy, tím byl demokratický centralismus, který právě stavěl na stranické poslušnosti a vrchní moci KSČ. Ideou demokratického centralismu měla být zajištěna jednota v zásadních směrech, vyloučena odchylka od rozhodnutí ústředního orgánu, ale zároveň se očekávala spolupráce všech občanů a členů strany, ovšem pouze v mezích rozhodnutí KSČ. A proto bylo zakotveno podřízení se menšiny rozhodnutí většiny, stranické orgány musely pravidelně informovat nadřízené orgány o všech svých krocích a rozhodnutím nadřízených orgánů se musely bezprostředně podřídit. Demokratický centralismus tedy v Československu ukončil dělbu moci a byla nastolena koncentrace a jednota moci.
29
GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V., Ústavní systém České republiky. Základy českého ústavního práva. 3. aktualizované vydání, Praha: Prospektrum, 1999, s. 49
21
Ústavní zákon č. 100/1960 Sb. změnil název naší republiky na Československou socialistickou republiku (dále jen ČSSR) a veškerou moc ve státě nově přisoudil pracujícímu lidu.
2.2.4.1 Zákonodárná moc Národní shromáţdění, jednokomorový parlament, tvořilo 300 poslanců volených na čtyři roky a byl to jediný celostátní zákonodárný sbor.
30
Národní shromáţdění představovalo v
socialistickém zřízení orgán s největší mocí. Některá oprávnění narušovala dosud známé rozlišení dělby moci. Tento orgán mohl zrušit zákon, nařízení či usnesení vlády, pokud byl v rozporu s ústavou nebo zákony ostatními a zajišťoval tedy kontrolu dodrţování ústavy. Dále volilo a odvolávalo členy Nejvyššího soudu, odpovědný mu byl prezident (čl. 43 odst. 1) a generální prokurátor (čl. 46 odst. 2). Národní shromáţdění si ze svých členů zvolilo třiceti členné předsednictvo, které tvořilo hlavní orgán shromáţdění a bylo ve funkci i po skončení volebního období Národního shromáţdění, do doby neţ bylo nově zvolenými poslanci jmenováno předsednictvo nové. Dle článku 60 předsednictvo vydávalo opatření, která muselo schválit Národní shromáţdění, aby byla platná a pokud k opatření bylo třeba zákona, vydávalo předsednictvo zákonná opatření, která byla vyhlašována jako zákony. V situaci, kdy funkce prezidenta zastávala vláda, předsednictvo jmenovalo a odvolávalo vládu a její členy. Do pravomocí předsednictva však nepatřilo volit prezidenta a schvalovat ústavní zákony.
2.2.4.2 Výkonná moc Vláda, ústavním článkem 66 charakterizována jako nejvyšší výkonný orgán státní moci, byla odpovědna Národnímu shromáţdění a jmenována prezidentem v klasickém sloţení předseda, místopředsedové a jednotliví ministři. Oproti předchozím ústavním textům zde můţeme pozorovat změnu v otázce vyslovení nedůvěry vládnímu kabinetu, která je zde přeformulována na usnesení Národního shromáţdění a předání návrhu na odvolání člena vlády (či celé vlády) prezidentu, který byl povinen takové rozhodnutí učinit. Důvěra se zakládala na souhlasu Národního shromáţdění s předloţeným programovým prohlášením vlády. Prezident republiky byl do svého úřadu volen Národním shromáţděním na pětileté období, coţ bylo podobné předchozím úpravám.
30
Zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky
22
Ale ustanovení o odpovědnosti prezidenta Národnímu shromáţdění, bylo v této ústavě novinkou a hlavně z toho vycházelo narušení konceptu dělby moci. Jiţ standardní bylo ustanovení o inkompatibilitě funkcí, dnem zvolení do úřadu zanikaly prezidentu předchozí funkce. V případě, kdy nebyl prezident zvolen, nebo nebyl schopen svou funkci vykonávat, ujala se jeho funkcí vláda.
2.2.4.3 Soudní moc V ČSSR fungovaly následující soudy: okresní a krajské soudy, Nejvyšší soud, dále vojenské a místní lidové soudy. Ústavně je deklarována nezávislost soudů, ovšem jejich soudci byli do funkcí voleni. Soudci Nejvyššího soudu kontrolovali všechny ostatní soudy a byli do funkce voleni Národním shromáţděním. Krajské národní výbory volily soudce do krajských soudů a do okresních soudů byli soudci dokonce voleni občany. Funkční období soudců trvalo, vyjma soudů vojenských, čtyři roky. Vrátíme-li se k deklarované nezávislosti soudů, vidíme, ţe z důvodu volení soudců, určitě nemohla nezávislost fungovat. Soudci měli taktéţ svázané ruce v rozhodování, protoţe jejich výklad zákonů, kterými se řídili, nesměl odporovat myšlenkám socialistického právního zřízení. Kontrolu provádění a zachovávání zákonů a jiných právních předpisů prováděla vedle soudů prokuratura ustanovená v článku 104. Jejím nejvyšším orgánem byl výše zmíněný generální prokurátor, odpovědný Národnímu shromáţdění a jmenovaný prezidentem.
2.2.4.4 Shrnutí Ústavy ČSSR První socialistická ústava zavedla vedoucí úlohu jedné strany, demokratický centralismus a dala poměrně rozsáhlé pravomoci zákonodárné moci neboli Národnímu shromáţdění. V mnoha ohledech tím byla narušena klasická dělba moci, která přešla v jednotu moci. Národní shromáţdění mohlo zrušit zákon, pokud by byl v rozporu s ústavou, proto vůbec nebyla potřeba ustanovit zvláštní orgán pro ochranu ústavnosti, tedy Ústavní soud a nezávislost soudů samotných byla pouze součástí ustanovení ústavy, nikoli vlastní praxí.
2.2.5 Ústava 1968 V následující podkapitole se budeme zabývat ústavním zákonem č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ovšem jiţ nebudeme samostatně rozepisovat působnost jednotlivých sloţek moci. 23
Tímto ústavním zákonem byl dosavadní jednotný stát změněn na federaci Čechů a Slováků a na základě principu rovnoprávnosti vznikla Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Hlavní změnou oproti ústavě předchozí bylo rozdělení pravomocí federace jako celku a pravomocí republik. V článku 7 najdeme okruhy, které spadaly do výlučné působnosti ČSSR. Byly jimi například zahraniční politika, obrana národa či federativní zákony a ochrana ústavnosti na úrovni federace. Článek 8 stanovil společnou působnost ČSSR a obou republik. Taxativně byla stanovena působnost federativních orgánů a v ostatních věcech působily republikové orgány. Dále byla stanovena výlučná působnost republik, která platila v případech, kde nebyla taxativně stanovená působnost ČSSR (čl. 9). Nově vytvořeným zákonodárným orgánem bylo Federální shromáţdění, sloţené ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Tyto sněmovny opět fungovaly na principu rovnoprávnosti. Sněmovnu lidu tvořilo 200 poslanců, zatímco Sněmovna národů byla zaloţena na rovnosti a tvořilo ji tedy 75 zástupců z Česka a shodný počet ze Slovenska. Při rozhodování o některých zákonech a také o přijetí státního rozpočtu platil zákaz majorizace. V praxi se zákaz majorizace uplatňoval tím, ţe poslanci Sněmovny národů z Čech a ze Slovenska hlasovali odděleně, aby se zamezilo přehlasování. Aby byl zákon přijat, byl vyţadován souhlas nadpoloviční většiny přítomných poslanců z obou sněmoven (čl. 40 odst. 3). Oddělenou zákonodárnou moc v jednotlivých republikách měla Česká národní rada a Slovenská národní rada. Na poli výkonné moci nedošlo k výrazným změnám. Nově fungovaly kromě vlády federální také vlády republikové. Federální vláda na základě svých pravomocí vydávala svá nařízení. Tato nařízení ovšem vydávala na základě pokynů KSČ, čímţ spolupracovala s vedením strany na dosahování cílů komunistů. Překvapením tedy nebylo členství předsedy vlády v Ústředním výboru KSČ.
31
Působnost prezidenta republiky nebyla oproti předchozí
úpravě změněna, pouze byl nově federálním ústavním orgánem. Bez povšimnutí nemůţeme nechat ustanovení článků 86 - 100, pojednávajících o Ústavním soudu, jako orgánu soudní ochrany ústavnosti. Existence Ústavního soudu však byla pouze teoretická, pro hrozbu fungování nezávislého orgánu, který by nemohla strana kontrolovat, totiţ v praxi nikdy nebyl zřízen. Přes přijetí tohoto ústavního zákona o federaci, bylo v praxi Československo nadále unitárním státem, vzhledem ke koncentraci moci. Nedošlo tudíţ k faktickému rozdělení pravomocí vykonávaných pouze federací nebo pouze republikami. 31
VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vydání, Praha: Portál, 2007, s. 101
24
2.3 Události v letech 1989 - 1993 Koncem 80. let došlo k politickému převratu a změnám, které směřovaly k pádu komunismu ve většině států ovládaných komunistickou ideologií. Datum 17. listopadu 1989 se zapsalo jako začátek konce komunismu také v Československu a nastartování transformace celé společnosti k novému uspořádání a demokracii. Zároveň došlo k přijetí řady ústavních zákonů, souvisejících s probíhajícími změnami v Československu. Velmi významným textem, přijatým za onoho období změn, byl ústavní zákon č. 135/1989 Sb., kterým zmizelo z textu Ústavy 1960 ustanovení o vedoucí úloze KSČ. Zákon byl přijat 29. 11. 1989. 10. prosince abdikoval prezident Gustáv Husák a na základě této události byl přijat ústavní zákon č. 161/1989 Sb., kterým se měnila lhůta pro zvolení nového prezidenta z původních 14 dnů (dle ústavy z roku 1968) na 40 dnů, v případě uvolnění úřadu prezidenta před skončením volebního období. Zároveň je upraveno jeho funkční období, které skončilo 40. dnem po demokratickém, svobodném zvolení nového Národního shromáţdění. Takto byl 29. 12. 1989 prezidentem Československa zvolen Václav Havel, jehoţ slib byl upraven ústavním zákonem z předchozího dne, tedy zákonem č. 182/1989. Z tohoto slibu byla vypuštěna věrnost socialismu a zachovávání zákonů socialistického státu. Za zmínku téţ stojí ústavní zákon, kterým se vyřešily uvolněné mandáty ve Federálním shromáţdění a v národních radách. Tento zákon totiţ umoţnil doplnit tyto poslance nikoli na základě voleb, nýbrţ na návrhy politických stran. Důleţitými mezníky v přechodu k demokracii bylo přijetí Listiny základních práv a svobod, dne 9. 1. 1991 a přijetí ústavního zákona o Ústavním soudu ČSFR. V roce 1990 došlo nadvakrát ke změně názvu republiky. Nejprve zněl název Československá federativní republika, který byl na Slovensku pozměněn na Česko-Slovenská federativní republika. Následnou změnou bylo přijetí ústavního zákona č. 101/1990 Sb., kterým se zavedl název Česká a Slovenská Federativní republika a takto vydrţel aţ do zániku federace o dva roky později. Jiţ v těchto častých změnách názvů republiky můţeme vidět počínající spory obou národů, které vyústily právě v rozpad federace. Jiţ 1. září 1992 byla Slovenskou národní radou přijata Ústava slovenské republiky, jako samostatného státu. Dále byly přijaty další tři ústavní dokumenty související se zánikem republiky. Byl to ústavní zákon, určující přenesení působností federace na samostatné republiky, ústavní zákon o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky a konečně zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky.
25
Tento zákon byl přijatý 25. 11. 1992 a jak známo, jeho smysl byl naplněn 31. prosince 1992. Na místo ČSFR nastoupily Česká republika a Slovenská republika.
26
3. Právní úprava tripartity v Ústavě ČR Tato kapitola bude pojednávat o současné právní úpravě Ústavy ČR. Zejména budeme analyzovat ty části, resp. články Ústavy, které představují mechanismy dělby moci. Ústava České republiky, zákon č. 1/1993 Sb., (dále jen Ústava) byla přijata Českou národní radou 16. prosince 1992 a charakterizuje náš stát jako svrchovaný, jednotný a demokratický, dle čl. 1 odst. 1. Do značné míry je současný text inspirován ústavou první republiky. Ústava je tvořena preambulí, zdůrazňující důleţitost ochrany demokratičnosti, svobody a lidských práv, dále osmi hlavami, čítajícími 113 článků. Základní zákon naší země staví na koncepci dělby moci, jak ji charakterizoval Ch. de Montesquieu a rozděluje moc ve státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, kterým přisuzuje také jednotlivé orgány, které tyto moci vykonávají. Je to dělba moci institucionální a stojí na základu vzájemné kontroly a vyvaţování ústavních orgánů, kterými jsou Parlament, vláda, prezident a z orgánů soudnictví slouţí jako brzda ostatních mocí Ústavní soud. Pro úplnost můţeme ještě uvést dělbu moci funkcionální, ve které dochází ke kontrole vládní většiny opozicí. Z počátku praxe ústavního ţivota však nebyly všechny náleţitosti dělby moci naplňovány, například Senát nebyl do roku 1996 ustanoven a došlo k rozporu s ústavním textem, jelikoţ Poslanecká sněmovna v té době vykonávala více pravomocí, neţ měla ústavně určeno, protoţe funkce Senátu připadala Sněmovně a nemohla tedy být rozpuštěna. Významným článkem, zaloţeným na dělbě moci, je článek 2, který uvádí lid jako zdroj veškeré státní moci a jeho moc je vykonávána mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. U moci soudní by měla být význačným prvkem, nejvíce zaručující demokratičnost, soudcovská nezávislost, jak je řečeno v nálezu Ústavního soudu: „Principem dělby státní moci navazuje tak naše Ústava na... americkou revoluci, která zdůraznila, a také institucionalizovala, potřebu nezávislosti soudnictví... Platí-li ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny, že náš stát je založen na demokratických hodnotách,... jednou z mimořádně významných hodnot je v tomto směru právě již konstatovaný princip soudcovské nezávislosti.‟32 Z čehoţ také vychází čl. 4, který garantuje lidem ochranu jejich práv nezávislou soudní mocí. V návaznosti na ústavní systém první republiky je i v České republice parlamentní vládní systém s výraznými pravomocemi lidem voleného Parlamentu. Dle právní úpravy účinné do roku 2012, vycházela i funkce prezidenta republiky z jeho zvolení na společné schůzi obou komor Parlamentu. S účinností od 1. října 2012 bylo toto překonáno a prezident je volen lidmi v přímých volbách. 32
SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, s. 27, Nález č. 125/1999 Sb. ÚS, sv. 15 (č. 233/1999 Sb.)
27
Výkonnou moc kromě prezidenta představuje vláda, která musí mít důvěru Poslanecké sněmovny a je jí také odpovědná. Pokud je takové vládě vyslovena Poslaneckou sněmovnou nedůvěra, musí podat do rukou prezidenta demisi. Prezident není ze své funkce odpovědný, jeho akty jsou rozděleny na ty, které vyţadují spolupodpis člena vlády, či jejího předsedy a na rozhodnutí bez kontrasignace.
3.1 Zákonodárná moc Hlava druhá naší Ústavy definuje a popisuje moc zákonodárnou, která dle čl. 15. odst.1 přísluší Parlamentu. Parlament je u nás bikamerální, dolní komorou je Poslanecká sněmovna, horní tvoří Senát. V lednu 1993 se členy Poslanecké sněmovny stali poslanci stávající České národní rady, první Poslanecká sněmovna parlamentu ČR tedy nebyla zvolena řádnými volbami a její funkční období skončilo 6. června 1996. Toho roku se uskutečnily volby do Poslanecké sněmovny i Senátu a členové Parlamentu byli tedy poprvé zvoleni na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, jak stanovuje Ústava. Poslaneckou sněmovnu tvoří 200 poslanců, jejichţ volební období trvá čtyři roky a jsou voleni dle principu poměrného zastoupení. Senát má 81 senátorů, volených na 6 let podle zásady většinového systému. Oproti Poslanecké sněmovně, kam jsou voleni všichni členové naráz, do Senátu probíhají volby kaţdé dva roky a zvolí se při nich 27 senátorů, tedy třetina komory. Aktivní volební právo nabývá občan dovršením plnoletosti, pasivní právo být zvolen do Poslanecké sněmovny vzniká dovršením 21 let a hraniční věk pro zvolení do Senátu je 40 let. Dle čl. 34 je zasedání komor stálé, na rozdíl od ústav v minulosti, kdy například v ústavě z roku 1948, popisované v předchozí kapitole, bylo stanoveno zasedání sezónní. Zasedání Poslanecké sněmovny by mělo proběhnout nejpozději třicátý den po volbách, na základě svolání prezidentem. Pokud toto prezident neudělá, Sněmovna se schází sama, opět třicátý den po volbách. Zasedání lze usnesením přerušit, ovšem doba přerušení zasedání nesmí být delší neţ 120 dnů v roce. Uplynutím volebního období nebo rozpuštěním končí zasedání komory. Činnost Parlamentu můţe být určitým způsobem kontrolována veřejností, jelikoţ je ustanovením čl. 36 dána veřejné jednání obou komor. Aby byly jednotlivé komory schopné se usnášet, je vyţadována přítomnost minimálně jedné třetiny všech členů. Obvykle nadpoloviční většina přítomných členů je potřeba k přijetí usnesení. Jsou stanoveny výjimky od tohoto ustanovení.
28
Článek 39 odst. 3 stanoví, ţe v záleţitostech obrany státu (např. vyhlášení válečného stavu nebo vydání souhlasu s vysláním ozbrojených sil ČR mimo naše území) je nutný souhlas nadpoloviční většiny všech poslanců i senátorů. Odstavec 4 stanoví ještě přísnější poměr pro přijetí ústavního zákona a k souhlasnému vyjádření s ratifikací mezinárodní smlouvy. Pro tyto případy je vyţadované kladné vyjádření více jak tří pětin všech poslanců a stejný počet senátorů. Zákonodárná iniciativa je klíčovou rolí Parlamentu a na schvalovacím procesu, který si níţe popíšeme, se také projevují rysy vzájemných brzd a vyváţení sloţek moci. Poslanecké sněmovně předkládají návrhy zákonů samotní poslanci nebo skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku, jak vyplývá z ustanovení čl. 41. Takto předloţený návrh zákona schválí nejprve Poslanecká sněmovna, která ho po schválení předloţí Senátu. Povinností Senátu je v takovém případě do třiceti dnů zákon projednat a vydat usnesení. Dle čl. 47 můţe Senát vyuţít několika způsobů, jak se k předloţenému návrhu zákona postavit. Nejjednodušší moţností, je zákon schválit. Pokud jej naopak zamítne, je zákon vrácen Sněmovně, která ho znovu projednává a při souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců je zákon schválen. Ústava v takovém případě (a v případě navrácení zákona) nepřipouští pozměňovací návrhy zákona ve Sněmovně. Dále můţe Senát vrátit zákon k projednání s pozměňovacími návrhy. Poslanci o takovém zákonu hlasují ve změněném stavu, jak jej schválil Senát. Pokud s pozměňovacími návrhy není zákon přijat, hlasuje se o něm znovu v původní verzi a je přijat, souhlasí-li nadpoloviční většina všech poslanců. V takovém případě vidíme, ţe se projevuje větší moc Poslanecké sněmovny, v porovnání s horní komorou Parlamentu. Existují ještě dva případy, za kterých je zákon přijat. Senát buď ve třiceti dnech nevydá ţádné stanovisko k zákonu, nebo projeví svou vůli se zákonem nezabývat. Schválený zákon je předloţen prezidentu republiky k podpisu, své podpisy také připojí předseda Poslanecké sněmovny a předseda vlády. Prezident ovšem můţe vyuţít svého práva suspenzívního veta a vrátit zákon do patnácti dnů od postoupení (s výjimkou ústavního zákona) s odůvodněním Poslanecké sněmovně. Zde se také projevuje brzda moci výkonné vůči moci zákonodárné, ale zároveň také velká role Poslanecké sněmovny v našem systému, protoţe je-li takto vrácený zákon poslanci znovu schválen, platí většinou, ţe je přijat. V opačném případě, kdy by nebyl schválen, platí pochopitelně, ţe přijat nebude. K úplnosti a platnosti musí být zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů. Stejně jako v ústavách předchozích je i v současné stanovena inkompatibilita funkcí. Je tedy nepřípustné, aby poslanec či senátor vykonával zároveň funkci prezidenta či soudce. 29
Mandát poslance či senátora tedy automaticky zaniká dnem zvolení do úřadu hlavy státu nebo soudce. Současně je stanovena nepřípustnost vykonávání funkce poslance i senátora zároveň. Neslučitelnost mocí se zakládá na principu oddělení výkonné moci, resp. prezidenta republiky od dvou ostatních mocí. Toto pravidlo má garantovat nezávislost zákonodárné moci, tak aby svůj mandát mohli členové Parlamentu vykonávat samostatně a bez ovlivnění, také aby bylo znemoţněno zneuţití poslaneckého nebo senátorského mandátu. Na druhou stranu ovšem není vyloučena působnost poslance nebo senátora ve vládě. Toto je ale limitováno v čl. 32, tak, ţe člen vlády nemůţe působit v orgánech Parlamentu, tj. předseda i místopředseda Poslanecké sněmovny a Senátu, nebo parlamentní výbory či vyšetřovací komise. Významnou brzdou zákonodárné moci vůči soudní moci je imunita členů Parlamentu. Ty totiţ nelze vůbec postihnout za projevy učiněné v jejich komoře, maximálně vyuţije komora své disciplinární pravomoci. Ale čl. 27 odst. 4 a 5 stanoví, ţe trestní stíhání poslance či senátora po dobu výkonu mandátu je moţné pouze, souhlasí-li s tím příslušná komora. Pouze pokud by byl poslanec či senátor přistiţen přímo při spáchání trestného činu a bezprostředně poté, je moţné ho zadrţet, příslušný orgán je ale povinen tuto skutečnost oznámit předsedovi příslušné komory. Pokud by nebyl vydán do 24 hodin souhlas k předání poslance či senátora k soudu, musí být propuštěn a komora následně rozhodne o přípustnosti trestního stíhání. Jako příklad trestního stíhání poslance je moţné uvést nedávnou a stále aktuální korupční kauzu Davida Ratha, který byl na základě ustanovení výše uvedeného odstavce 5 zadrţen bezprostředně po spáchání trestného činu. Předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová následně dala potřebný souhlas s trestním stíháním Davida Ratha. Imunita členů parlamentu pochází ze středověku, kdy měla za úkol chránit parlament před perzekucí výkonnou mocí. Tudíţ měla chránit členy parlamentu, aby mohli svobodně vykonávat svůj mandát a celkově zajistit svobodné rozhodování zákonodárného sboru. Z dnešního hlediska, kdy ţijeme v demokratickém státě a tudíţ se nepředpokládá pronásledování zákonodárné moci hlavou státu či vládou, je institut imunity jako ochrany Parlamentu, podle názoru autorky práce, přeţitkem. Zákonodárná moc tedy významně omezuje činnost soudů, kdyţ určuje, zda je moţné trestní stíhání a zasahuje do kompetencí soudní moci. Výjimečná s porovnáním s ústavní praxí ve světě byla dřívější právní úprava, která vůbec nepřipouštěla moţnost trestního stíhání členů Parlamentu, pokud by k tomu příslušná komora nedala souhlas. Dnešní účinná právní úprava stanoví v čl. 27 odst. 4 Ústavy pouze, ţe „Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno.‟33
33
Zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, aktuální stav textu, čl. 27. odst. 4
30
Brzdou moci výkonné, resp. prezidenta republiky vůči moci zákonodárné je rozpuštění Poslanecké sněmovny prezidentem. Tato pravomoc hlavy státu je vymezena taxativně, k rozpuštění dochází v následujících případech. Pokud je předseda vlády jmenován prezidentem republiky na návrh předsedy Poslanecké sněmovny a této vládě nevysloví Sněmovna důvěru, dojde k jejímu rozpuštění. Dále pokud s návrhem zákona spojí vláda ţádost o důvěru a Sněmovna k tomuto zákonu do tří měsíců nevydá stanovisko. Také bude Poslanecká sněmovna rozpuštěna, pokud její zasedání je přerušeno déle neţ 120 dnů a v případě, ţe nebyla schopná se déle neţ tři měsíce usnášet (i kdyţ byla ke schůzi svolána a zasedání nebylo přerušeno). Existuje ještě jeden případ, kdy prezident rozpustí Poslaneckou sněmovnu a to na její vlastní návrh, se kterým souhlasí 3/5 všech poslanců. K tomuto případu rozpuštění Poslanecké sněmovny došlo relativně nedávno a dále se mu také budeme věnovat v následující kapitole. Rozpuštění Sněmovny je limitováno obdobím tří měsíců před konáním voleb, kdy k němu nesmí dojít. Senát má právo přijímat zákonná opatření za situace, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěná a to v záleţitostech, které nesnesou odkladu. Znamená to, ţe posečkání na přijetí zákona Sněmovnou v novém sloţení, by mohlo přinést negativní důsledky pro stát. Senát má tyto zákonodárné pravomoci omezené, návrh zákonných opatření předkládá vláda. Horní komoru Parlamentu nelze rozpustit, proto na ni přechází částečné pravomoci dolní komory, pro zachování plynulé součinnosti zákonodárné a výkonné moci. Senát však takto nemůţe přijímat zákonná opatření ve formě ústavních zákonů, mezinárodních smluv a opatření, týkajících se státního závěrečného účtu a státního rozpočtu (tyto můţe schvalovat pouze Poslanecká sněmovna). Zákonná opatření se vyhlašují jako zákony a svoje podpisy připojují předsedové Senátu a vlády a prezident republiky, přičemţ ten nemá v takovém případě právo suspenzívního veta. Platnost a účinnost zákonných opatření je podmíněná schválením Poslaneckou sněmovnou. Pokud je nepřijme na první schůzi, nejsou nadále platné. Kontrolním mechanismem Parlamentu, resp. Poslanecké sněmovny vůči vládě je právo kaţdého poslance interpelovat člena vlády, přičemţ interpelovaný člen vlády musí tento dotaz zodpovědět do třiceti dnů od data interpelace. Toto právo má pouze Sněmovna, nikoli Senát jelikoţ jí je vláda odpovědná.
3.2 Výkonná moc Vláda je ústavně vymezená jako vrcholný orgán výkonné moci a tradičně ji tvoří předseda vlády, místopředsedové a ministři jednotlivých rezortů. 31
Jak jiţ několikrát bylo uvedeno, je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Postup vytváření a jmenování vlády je následující. Nejprve prezident jmenuje předsedu vlády, u jehoţ výběru není nijak vázán, měl by však jmenovat takového člověka, který má předpoklady sestavit vládu s důvěrou v Poslanecké sněmovně (typicky vybírá ze zástupců vítězných stran voleb, které budou tvořit většinu Sněmovny). Takto jmenovaný předseda sestaví vládu a navrhované členy vlády jmenuje prezident republiky. Jmenovaná vláda do třiceti dnů před Poslaneckou sněmovnou poţádá o důvěru, a pokud ji nezíská, opakuje se celý postup podruhé. Napotřetí jmenuje prezident předsedu vlády, kterého navrhne předseda Poslanecké sněmovny, aby byla pojištěna důvěra komory v takto sestavenou vládu (pokud důvěra v tomto případě nebude vyslovena, dojde k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Jestliţe nově sestavená vláda nezíská důvěru, je povinna podat demisi do rukou prezidenta. O vyslovení důvěry můţe ţádat vláda kdykoliv to uzná za vhodné, zejména z důvodu potvrzení své síly ve Sněmovně a v souvislosti s odpovědností vůči ní. Ţádost o důvěru můţe vláda spojit i s předloţením svého návrhu zákona. Důsledkem pro Poslaneckou sněmovnu při neprojednání takového návrhu do tří měsíců by bylo její rozpuštění. Pokud by byla vládní ţádost o důvěru zamítnuta, k čemuţ stačí přítomná třetina poslanců a souhlas nadpoloviční většiny těchto přítomných, je vláda povinna podat demisi. Článek 75 stanoví odvolání takové vlády prezidentem, pokud by nepodala demisi, ačkoliv tak měla učinit. Prezident tak ochraňuje ústavnost a nesplnění článku 75 by bylo důvodem pro obţalování z velezrady, jelikoţ by prezident ohrozil principy demokracie ve státu. 34 Sněmovna je téţ oprávněna vyslovit vládě nedůvěru. Návrh na vyslovení nedůvěry musí dát v písemné formě minimálně padesát poslanců a je nutné kladné odhlasování podle jmen nadpoloviční většiny všech poslanců k jeho přijetí. Pokud je návrh takto přijat, musí vláda podat demisi. Konkrétní příklad z praxe bude rozebrán v následující kapitole. Svou demisi vláda téţ podává vţdy poté, co se sejde nově zvolená Poslanecká sněmovna (čl. 73 odst. 2). Vláda je kolektivní orgán, tudíţ všechny akty vlády jsou přijímány ve sboru a je vyţadována nadpoloviční většina členů vlády, aby bylo moţné přijmout usnesení. Vrátíme-li se k zákonodárné iniciativě a vztahu vlády k Parlamentu, je nutno zmínit ustanovení čl. 42, ţe návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda. Těmito návrhy vláda provádí svou vládní politiku a spravuje stát. Důleţité je ustanovení druhého odstavce, přisuzující schvalovací pravomoc pouze Poslanecké sněmovně.
34
FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 324
32
Odůvodnění je prosté a vychází právě z odpovědnosti vlády vůči Poslanecké sněmovně a tudíţ je Senát ze schvalování těchto návrhů vyloučen. Tato dělba moci mezi horní a dolní komorou, kdy se jiţ několikrát projevila převaţující moc komory dolní, je určena také v Nálezu Ústavního soudu z roku 2005. Z tohoto citujeme: „Vzhledem k tomu, že vláda je co do svého vzniku i existence svázána s většinovou vůlí jen Poslanecké sněmovny, byl by pro fungování nejen vlády, ale i státu, vstup Senátu do procesu schvalování zákona o státním rozpočtu momentem dysfunkčním...‟35 Hlavou České republiky je prezident, volený v přímých volbách (těm se budeme věnovat níţe) a jeho volební období, započaté sloţením slibu, trvá pět let. Prezident nenese odpovědnost za výkon své funkce a není nikým odvolatelný. Jeho neodpovědnost je ale nutno vykládat jen pro výkon jeho funkce, nikoli mimo ni. V ostatních oblastech, kromě trestních věcí, přestupků a správních deliktů, je odpovědný jako kdokoliv jiný. V občanskoprávních věcech tedy můţe být ţalován i sám ţalovat. Kandidovat na prezidenta můţe občan volitelný do Senátu, tedy starší čtyřiceti let a stejná osoba nemůţe být zvolena více neţ dvě volební období po sobě. Do velké míry pravomoci prezidenta vycházejí z Ústavy 1920, ale k rozdílům dochází hlavně v mnoţství pravomocí bez kontrasignace člena vlády. Za taková rozhodnutí tedy neodpovídá prezident, ani vláda, nicméně jako kontrola a postih za rozhodnutí prezidenta existuje institut ţaloby pro velezradu, za kterou můţe být obţalován pouze prezident republiky. Při vykonávání funkce hlavy státu nelze prezidenta nikým zastoupit a v úřadu je neustále. Dřívější právní úprava určovala, ţe prezident skládal slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny, toho roku 2012 s novou právní úpravou nahradil předseda Senátu s nezměněným ustanovením o skládání slibu na společné schůzi obou komor. Zvolený kandidát by se nestal prezidentem v případě, kdy by odmítl sloţit slib nebo by v jeho slibu projevil výhrady. Stejně jako skládá prezident slib do rukou předsedy Senátu, má téţ právo do jeho rukou se svého úřadu vzdát. Kdykoliv si to prezident vyţádá, můţe promluvit na schůzi obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí, kterých má právo se účastnit. Uvádí tak čl. 64 a taktéţ z něj vyplývá prezidentova účast na schůzích vlády a zároveň jeho součinnost prostřednictvím jednání s členy vlády. Pokud se shodnou obě komory Parlamentu na stanovisku, ţe prezident není schopen plnit svou funkci nebo v případě, ţe je uvolněn prezidentský úřad a nebyl doposud zvolen nový prezident, výkon jeho pravomocí přechází na předsedu vlády (pravomoci z čl. 63 odst. 1 písm. a) aţ e) a h) aţ k) a odst. 2). 35
SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, s. 317, Nález Ústavního soudu č. 283/2005 Sb.
33
Další pravomoci přechází na předsedu Poslanecké sněmovny (pravomoci z čl. 62 písm. a) aţ e), k) a z čl. 63 odst. 1 písm. f)). Pokud je v tuto dobu Poslanecká sněmovna rozpuštěna, opět dochází k projevu tripartity, jelikoţ uvedené pravomoci vykonává předseda Senátu. 36 Nyní si rozeberme jednotlivé pravomoci prezidenta, které jsou mu Ústavou dány v čl. 62. Tedy pravomoci, k jejichţ výkonu není potřebný spolupodpis předsedy vlády či jiného pověřeného člena vlády. Přestoţe za tyto akty nikdo neodpovídá, nelze všechny brát jako samostatnou vůli prezidenta, jelikoţ rozhoduje na základě předchozích kroků ostatních ústavních činitelů (např. při jmenování členů vlády, na základě návrhů předsedy vlády) a jen hrstka pravomocí vychází pouze z jeho vůle (např. udělení milosti). Prezident jmenuje do funkce předsedu vlády a její členy a zároveň takovou vládu můţe odvolat nebo přijímá její demisi. Při jmenování členů se mu pochopitelně neupírá právo vlastního názoru a diskuze nad navrţenými kandidáty, ovšem konečné rozhodnutí musí vycházet z návrhu předsedy vlády. Jestliţe by vláda nebyla povinná podat demisi (např. by jí nepředcházelo vyslovení nedůvěry), neměl by prezident povinnost takovou demisi přijmout. Vláda v demisi nebo odvolaná je pověřená z rozhodnutí hlavy státu nadále fungovat, ale jen do jmenování nové vlády. Prezident na začátku funkčního období svolá zasedání nově zvolené Poslanecké sněmovny a také ji v taxativních případech jiţ výše uvedených rozpouští. Při jmenování soudců Ústavního soudu je vůči prezidentovi uplatněna brzda ze strany Senátu, právě na schválení kandidátů horní komorou Parlamentu je jmenování soudců vázáno. Zatímco při pověřování funkcí předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu není nijak omezen. Dalšími funkcemi, jejichţ výkon začíná dnem jmenování hlavou státu, jsou prezident a viceprezident Nejvyššího kontrolního úřadu a členové Bankovní rady České národní banky. Významnou pravomocí prezidenta, která je zároveň brzdou vůči moci zákonodárné, je právo suspenzívního veta. Prezident předloţený přijatý zákon, s výjimkou ústavního, nepodepíše, ale vrátí jej zpět Parlamentu, resp. Poslanecké sněmovně. Tímto krokem se přijetí zákona nezabraňuje, ale Sněmovna se jím ještě jednou bude muset zabývat, také se věnovat případným připomínkám prezidenta k zákonu a znovu projevit hlasováním svou vůli zákon přijmout. Suspenzívní veto tedy především odkládá přijetí zákona. Poslední a významnou pravomocí z tohoto článku je výsadní právo prezidenta udělit milost, která můţe být také vnímána jako zásah do rozhodování soudní moci. Na tomto místě je vhodné vysvětlit tři termíny, které se váţou k milosti. Agraciací rozumíme, ţe se trest promíjí úplně nebo zčásti (výkon trestu se zmírní).
36
Zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, aktuální stav textu, čl. 66
34
Rehabilitace, téţ zahlazení odsouzení, má za následek zrušit negativní dopady trestu. Třetím institutem je abolice, která nově spadá do pravomocí následujícího článku, tedy s kontrasignací, a nese za ni odpovědnost vláda. Abolicí se totiţ zastavuje trestní řízení nebo trestní řízení proti pachateli dokonce vůbec nezačne. Toto rozhodnutí zastavuje práci všem orgánům činných v trestním řízení (mimo soudu téţ policie a státní zastupitelství). Institut milosti je v evropském měřítku výjimečný, dalo by se říct, ţe milost je moţná aţ přeţitek z období monarchie, kdy císaři náleţela nejvyšší soudní moc. Článek 63 stanovuje další pravomoci prezidenta, tentokrát s kontrasignací. Prezident podle tohoto článku zastupuje Českou republiku za hranicemi. K tomuto patří reprezentace státu v mezinárodních organizacích, při setkáních s ostatními reprezentanty z cizích zemí. Můţe se zdát, ţe je v tomto článku takové ustanovení omylem, při reprezentaci přeci nepotřebuje prezident vše kontrasignovat. Ale zařazení sem je symbolické pro zdůraznění jednotné zahraniční politiky a spolupráce celé výkonné moci. Prezident by tedy při své zahraniční reprezentaci měl hájit jednotnou zahraniční politiku celého státu. Opět mu nesmí být upřeno jeho právo na vlastní názor a tudíţ i názorové odchýlení od zbytku výkonné moci, ale v hlavním směřování by mělo být zachováno názorové sjednocení. Pravomocí, která je rovněţ symbolem svrchované moci státu, je sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv. Touto pravomocí můţe prezident zmocnit také vládu, či její jednotlivé členy. Významnou a řekněme kontroverzní pravomocí prezidenta republiky je vyhlášení amnestie, která se na rozdíl od milosti vyznačuje svou hromadností. Při posledním jejím vyhlášením, který bylo učiněno předchozím prezidentem Václavem Klausem v lednu 2013, následovala vlna nevole z řad veřejnosti i celého politického spektra a přinesla významné důsledky, kterými se ještě budeme podrobněji ve čtvrté kapitole zabývat. Prezident dále dle článku 63 přijímá vedoucí zastupitelských misí a zároveň je pověřuje a odvolává, dále vyhlašuje volby do obou komor Parlamentu. Z oblasti obrany státu je důleţitý jeho výkon funkce vrchního velitele ozbrojených sil a jmenování a povyšování generálů. V neposlední řadě prezident jmenuje do funkce soudce a propůjčuje či uděluje státní vyznamenání. Odstavec druhý tohoto článku stanoví výkon dalších pravomocí, které nejsou Ústavou uvedeny. Těmi jsou například jmenování vysokoškolských profesorů nebo z hlediska dělby moci zajímavé právo prezidenta dát návrh k Ústavnímu soudu, aby byl zrušen zákon nebo jeho části (viz čtvrtá kapitola). Zde se projevuje brzda výkonné moci a zároveň moci soudní vůči moci zákonodárné. Prezident České republiky uţívá imunity v trestních věcech, téţ je vyloučena odpovědnost správní. Toto je uvedeno v čl. 65, v odstavci 1. 35
Jediné přípustné stíhání prezidenta republiky je pro velezradu čili jen odpovědnost ústavněprávní. Ţaloba je podávána Senátem se souhlasem Poslanecké sněmovny k Ústavnímu soudu. Aby byl návrh na takovou ţalobu přijat, vyţaduje se souhlas třípětinové většiny přítomných senátorů a třípětinové většiny všech poslanců. Pojem velezrada popisoval zákon o Ústavním soudu v § 96 jako: „Jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.‟37 Dnes je tato klasifikace součástí článku 65 odst. 2 Ústavy. De iure se nejedná o trestní stíhání, ale o předvolání prezidenta k zvláštní odpovědnosti za toto jednání. Ţaloba je Ústavním soudem projednána bez odkladu před ostatními případy. Skončení volebního období prezidenta nebo jeho abdikace přitom není skutečností, která by projednávání ţaloby ukončilo. Ústavní soud buď můţe rozhodnout, ţe skutečně došlo k velezradě nebo ţalobu zamítne. Trestem v případě vyhovění ţalobě je pro prezidenta ztracení prezidentského úřadu a jiţ se jím nikdy nemůţe stát. Stejně tak přichází o prezidentský plat a další poţitky spojené se skončením v úřadu prezidenta. V roce 1998 a následně v roce 2002 se v České republice objevily první snahy o změnu způsobu volby prezidenta. V roce 2002 se blíţil konec druhého funkčního období tehdejšího prezidenta Václava Havla a tehdejší tzv. Čtyřkoalicí byl předloţen návrh, který by v Ústavě zavedl přímou volbu prezidenta. Tento návrh nepočítal se změnami prezidentských pravomocí. Změna se opírala o takto fungující způsob volby v ostatních evropských parlamentních zemích (např. i na Slovensku uţ byl prezident volen přímo). Návrh ovšem byl neúspěšný, stejně jako několik dalších návrhů. Jiţ tehdy tyto návrhy vzbudily ţivé diskuze a protichůdné názory. Mnozí se však shodovali na rozšíření prezidentských pravomocí v případě zavedení přímé volby. Aţ ústavní zákon ze dne 8. února 2012, zavedl přímou volbu prezidenta s účinností od 1. října 2012 (pro úplnost uvádíme, ţe ustanovení čl. I bodů 8 aţ 10 nabyly účinnosti 8. března 2013). K zmiňovaným změnám pravomocí nedošlo, ačkoliv se takto zvolený prezident opírá o podporu voličů a logicky je lidmi očekávána větší moc při rozhodování, která mu však není dána (přesto můţeme říci, ţe první takto zvolený prezident je politicky aktivní a opírající se o podporu jeho voličů). Miloš Zeman je tedy první prezident České republiky, který byl zvolen v přímých volbách 26. ledna 2013 (druhé kolo), kdy porazil protikandidáta Karla Schwarzenberga. Svého úřadu se ujal sloţením slibu 8. března 2013.
37
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, znění účinné do 7. března 2013
36
Samotná volba, která je popsána ve stávající úpravě Ústavy v článku 56, probíhá v období posledních šedesáti dnů (a nejpozději třiceti dnů) funkčního období stávajícího prezidenta, za situace, ţe by se uprázdnil prezidentský úřad, konala by se volba v období devadesáti dnů. Vyhlášení voleb přísluší předsedovi Senátu, který tak učiní nejpozději devadesát dnů před dnem volby. I zde se pamatuje na případ, kdy není obsazena prezidentská funkce a v takové chvíli vyhlašuje předseda Senátu volbu do uplynutí deseti dnů od této skutečnosti. Předsedu Senátu, pokud by nikdo nebyl zrovna v jeho funkci, zastoupí předseda Poslanecké sněmovny. Kandidáta na prezidenta můţe navrhnout občan po dovršení osmnácti let a takový návrh musí být doloţen peticí, ke které svůj podpis připojí minimálně 50 000 plnoletých občanů. Dále kandidáta mohou navrhovat členové Parlamentu, a to aspoň 20 poslanců nebo 10 senátorů. Svůj hlas u voleb můţe odevzdat kaţdý občan České republiky, kterému jiţ bylo 18 let. Volby mají formu všeobecnou, rovnou a jak jiţ bylo uvedeno, přímou. Druhý odstavec čl. 56 upravuje postup při volbě. Pokud není prezident zvolen v prvním kole nadpoloviční většinou platných hlasů, koná se po 14 dnech druhé kolo, ve kterém se o hlasy voličů utkají dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů v prvním kole (tento odstavec dále upravuje také postup při rovnosti hlasů). Prezidentem se stává ten kandidát, který ve druhém kole získá nejvyšší počet hlasů, pokud je více kandidátů s nejvyšším počtem hlasů, volby jsou vyhlášeny nejdéle do deseti dnů opětovně. Zajímavostí tohoto článku je odstavec čtvrtý, který stanoví, ţe druhé kolo probíhá i tehdy, ztratí před ním jeden z kandidátů volitelnost nebo jiţ kandidovat nechce, a byl by tedy ve druhém kolem jen samotný jeden kandidát.
3.3 Soudní moc Hlava čtvrtá Ústavy upravuje soudní moc u nás, která je prováděna prostřednictvím nezávislých soudů. Soudní nezávislost je jedním ze základních prvků ve všech vyspělých demokratických zemích. Nezávislé, spravedlivě rozhodující soudy jsou opakem soudů v totalitních systémech, ve kterých se soudy musí řídit vládním systémem a jejich nezávislost tedy nemohla být zaručena, tak jako tomu například bylo v naší zemi před rokem 1989. Nezávislost soudů vychází jiţ z druhého článku Ústavy, kde lid jako zdroj moci ve státě tuto svou moc vykonává prostřednictvím tří sloţek moci. Na moc soudní se lidé obrací pro spravedlivé rozhodnutí, které je vykonáváno jménem republiky. Soudní moc je tedy součástí tripartity moci a je ve vzájemném vztahu v rámci systému brzd a vyváţení s mocí zákonodárnou a výkonnou. Na soudy působí moc zákonodárná tvorbou zákonů, včetně ústavních. 37
Naopak soudní moc prostřednictvím Ústavního soudu provádí kontrolu souladu těchto zákonů s Ústavou. Také výkonnou moc brzdí moc soudní prostřednictvím ústavního a správního soudnictví, ale je závislá na jmenování soudců mocí výkonnou do funkcí. Soudní moc v České republice je součástí systému zvaného kontinentální právo, ve kterém soudy právo netvoří, ale nalézají. S výjimkou Ústavního soudu, který v rámci kontroly ústavnosti právo tvoří.
38
Z článku 82 Ústavy vyplývá, ţe soudcovskou nezávislost nesmí
nikdo narušovat, ústavní soudce musí být nestranický. Narušováním jeho nezávislosti se rozumí jakékoliv ovlivňování při rozhodování, práce pod tlakem nebo dokonce pokusy o korupci. Pro zachování nestrannosti musí být vyloučeny veškeré vazby a vztahy soudce k řešené záleţitosti. Jeho nezávislost se téţ zaručuje nepřeloţitelností proti jeho vůli. Je stanovena inkompatibilita s funkcí prezidenta, poslance či senátora a téţ s funkcemi ve veřejné správě. Nejprve si popíšeme soustavu obecných soudů, následně samostatně Ústavní soud. Soudy obecně slouţí ochraně práv dle zákona, pouze soudy smí rozhodnout v trestních věcech o vině a trestu. Mezi obecné soudy patří okresní a krajské soudy, vrchní a Nejvyšší soud, také Nejvyšší správní soud. Podmínky pro výkon soudce jsou především vysokoškolské právní vzdělání, bezúhonnost a jmenování prezidentem republiky (časově neomezené, funkce začíná sloţením slibu). Při výkonu funkce soudce rozhoduje na základě zákonů a mezinárodních smluv. Rozhoduje také, zda zákon nebo mezinárodní smlouva nejsou v rozporu s ostatními předpisy. Pokud odporují ústavnímu pořádku, postoupí záleţitost Ústavnímu soudu. Ústava zaručuje rovnost práv všech účastníků u soudu a dále ústnost a veřejnost jednání (kromě výjimek, upravených zákonem), přičemţ rozsudek je pokaţdé vyhlášen veřejně. Zákonem jsou upraveny způsoby sloţení soudů při rozhodování a dále specifikovány jednotlivé stupně soudů. Tímto je zákon č. 6 z roku 2002 Sb., o soudech a soudcích. Okresní soudy rozhodují v první instanci, odvolacími soudy pro okresní jsou krajské soudy, které v zákonem určených případech soudí také jako prvoinstanční soudy. Vrchní soudy, které mají sídlo v Praze a Olomouci, jsou odvolací pro krajské soudy. Poslední instancí obecných soudů je Nejvyšší soud se sídlem v Brně, rozhodující například o mimořádných opravných prostředcích. Specifické postavení v soustavě soudů zaujímá Nejvyšší správní soud, představující nejvyšší soudní orgán správního soudnictví. Jeho působnost je upravena Soudním řádem správním. Zákon o soudech a soudcích pamatuje v § 94 na moţná ukončení funkce soudce, která jsou taxativně vymezena. 38
PAVLÍČEK, V., HŘEBEJK, J. Ústava a ústavní řád české republiky. 1. díl Ústavní systém. Praha: Linde, 1994, s. 192
38
Jako příklad uvádíme skončení kalendářního roku, ve kterém bylo soudci 70 let, smrt, den nabytí právní moci rozsudku, kterým je soudce zbaven svéprávnosti nebo den nabytí právní moci rozsudku, kterým je soudce odsouzen za úmyslný trestný čin, či je mu uloţen nepodmíněný trest za nedbalostní trestný čin. Soudce také uţívá částečné procesní exempce, která vyplývá z § 76 tohoto zákona. Zároveň se zde opět vidíme jistou brzdu moci výkonné vůči moci soudní, protoţe je potřebný souhlas prezidenta republiky pro trestní stíhání soudce nebo jeho vzetí do vazby. Ústavní soud stojí mimo soustavu soudů a má také specifické funkce, vyplývajícího jiţ z jeho názvu. Nejdůleţitější funkcí Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a kontrola, zda zákony nejsou v rozporu s ústavním pořádkem. V České republice má tuto funkci právě jen Ústavní soud, na rozdíl od USA, kde ji vykonávají obecné soudy. Také můţeme porovnat stávající právní stav s právní úpravou ČSSR, kdy ochrana ústavnosti náleţela zákonodárnému sboru. Ústavní soud představuje velmi důleţitou instituci v rámci dělby moci. V systému brzd a rovnováhy působí na moc zákonodárnou i výkonnou. V rámci brzdy vůči zákonodárné moci je nadán pravomocí zákon nebo jiný právní předpis zrušit, pokud shledá jeho rozpor s ústavním pořádkem. Návrh na posouzení ústavnosti zákona můţe ale předloţit také skupina poslanců nebo senátorů. Na druhou stranu je Ústavní soud omezován zákonodárnou mocí, prostřednictvím stanovení jeho pravomocí. Ústavní soud můţe zrušit také rozhodnutí výkonné moci, jakými jsou například nařízení vlády a naopak výkonná moc, resp. prezident ovlivňuje sloţení Ústavního soudu jmenováním jednotlivých soudců do funkcí a to na základě souhlasu Senátu. Tudíţ i do tohoto procesu výrazně zasahuje moc zákonodárná. Ústavní soud je tvořen 15 soudci a jak bylo uvedeno, jmenováni jsou prezidentem republiky na deset let. Základní poţadavky pro funkci ústavního soudce jsou bezúhonnost, vysokoškolské právnické vzdělání, alespoň desetiletá právnická praxe a volitelnost do Senátu (tedy minimální věk 40 let). Ústava v čl. 86 stanoví, ţe v případě spáchání trestného činu ústavním soudcem musí být dán souhlas Senátu s trestním stíháním. To je vyloučeno po dobu trvání jeho funkce, pokud takový souhlas nebude dán. Pouze při spáchání trestního činu nebo bezprostředně poté je přípustné zadrţení ústavního soudce, tato skutečnost ovšem musí být okamţitě sdělena předsedovi Senátu a zadrţený bude do 24 hodin propuštěn, nedá-li předseda Senátu souhlas k předání ústavního soudce soudu. Na nejbliţší schůzi se musí Senát definitivně usnést, zda je trestní stíhání přípustné. Článek 87 taxativně vymezuje pravomoci Ústavního soudu. Z hlediska dělby moci vybíráme nejvýznamnější.
39
Pokud zákon nebo jeho ustanovení odporuje ústavnímu pořádku, náleţí Ústavnímu soudu tento akt zrušit, stejně jako zruší ostatní právní předpisy, odporující ústavnímu pořádku nebo zákonu. Rozhoduje spory o ztrátě volitelnosti nebo inkompatibilitě funkcí člena Parlamentu. Významná jsou rozhodování ve věci ústavní ţaloby na prezidenta pro velezradu a také ve věci návrhu prezidenta, aby bylo zrušeno rozhodnutí Parlamentu, ţe prezident není schopen vykonávat svou funkci. Takový návrh prezident podává do deseti dnů od rozhodnutí. Účastníky takového řízení před Ústavním soudem jsou prezident a obě komory Parlamentu. Ty musí v řízení doloţit skutečnosti, na jejichţ základ vydaly rozhodnutí vycházející z čl. 66. Ústavní soud přezkoumá důvody, které měly vést k neschopnosti prezidenta vykonávat jeho funkci a podle toho buď zamítne prezidentův návrh, nebo zruší rozhodnutí Poslanecké sněmovny a Senátu. Z článku 89 odst. 2 vyplývá, ţe rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby, tedy erga omnes.
3.4 Shrnutí Ústavy ČR Ústava České republiky vychází z teorie dělby moci. Veškerá moc je dána do rukou lidu a je vykonávána mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, které jsou od sebe odděleny, ale zároveň na sebe různými mechanismy působí v rámci systému brzd a vyváţení, tak aby nedocházelo k přisvojování si větší mocí některou z těchto tří sloţek. Česká republika má parlamentní formu vlády, Parlament se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu, přičemţ Senát je nerozpustitelný a jeho funkce jsou především kontrolní a stabilizující. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny prezidentem, zastupuje její některé funkce Senát.39 Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, z toho důvodu přísluší schvalování zákona o státním rozpočtu a státního závěrečného účtu, které navrhuje vláda, pouze Sněmovně. Prezident je přímo volený lidem, coţ je forma, která dle názoru autorky vykazuje rysy smíšeného systému, tzv. poloprezidentského systému. Na druhou stranu prezident dle tohoto nemá upraveny pravomoci a proto je i nadále Česká republika zemí s fungujícím parlamentním ústavním systémem. Prezident jmenuje předsedu vlády a její jednotlivé členy (a také je odvolává a přijímá jejich demisi), má právo suspenzívního veta, právo udělit milost také v taxativních případech rozpouští Poslaneckou sněmovnu. 39
PAVLÍČEK, V., HŘEBEJK, J. Ústava a ústavní řád české republiky. 1. díl Ústavní systém. Praha: Linde, 1994, s. 78
40
Není ze své funkce odpovědný, ale můţe být ţalován u Ústavního soudu pro velezradu. Za výkon prezidentských pravomocí, ke kterým je potřebný spolupodpis člena vlády, odpovídá vláda. Významné postavení v rámci demokratického řízení a dělby moci zaujímá soud Ústavní, který kontrolou ústavnosti zákonů a jiných předpisů působí na činnost moci zákonodárné a například rozhodováním ve věci ţaloby na prezidenta pro velezradu také výrazně působí na moc výkonnou.
41
4. Projevy tripartity v ústavní praxi ČR Tato kapitola navazuje na předchozí, ve které byly představeny projevy tripartity z formálně-právního hlediska, tedy tak, jak by měly sloţky státní moci dle ústavního práva fungovat. Zde si na několika konkrétních událostech, které se v ústavní praxi odehrály, popíšeme konkrétní projevy dělby moci u nás.
4.1 Pád Topolánkovy vlády Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 měly v této komoře hlavní zastoupení dvě silné politické strany - ODS, která byla vítězem voleb, a ČSSD. Ani pro jednu ze stran ovšem nebylo jednoduché najít většinu pro podporu vlády a došlo k patové situaci. Sestavením vlády byl prezidentem Václavem Klausem pověřen Mirek Topolánek, ale takto sestavená menšinová vláda nejprve důvěru Poslanecké sněmovny nezískala. Nicméně byla pověřena funkci vykonávat, do sestavení nové vlády, kterou na druhý pokus opět sestavoval Mirek Topolánek. Vládní koalici, která v lednu 2007 důvěru získala, tvořily tři politické strany - ODS, KDU - ČSL a Strana Zelených. Proti této vládě hlasovaly KSČM a ČSSD (s výjimkou dvou sociálních demokratů Petra Melčáka a Michala Pohanky, kteří při hlasování opustili sál a hlasování se zdrţel poslanec Petr Wolf, také z ČSSD). Dá se říct, ţe se tato vláda tedy nemohla opírat o silnou většinu v Poslanecké sněmovně a také samotná koalice nepůsobila neotřesitelně. Opoziční ČSSD vyvolala hlasování o vyslovení nedůvěry vládě celkem pětkrát (pátý pokus byl pro opozici úspěšný). První hlasování proběhlo jiţ v červnu 2007 a bylo vyvoláno v souvislosti s korupční aférou okolo vicepremiéra a ministra pro místní rozvoj Jiřího Čunka, který byl zároveň předseda KDU - ČSL. Vláda toto hlasování ustála, těsnou většinu zajistili výše zmínění poslanci vyloučení z ČSSD, tzv. přeběhlíci Petr Melčák a Michal Pohanka. Ještě v prosinci 2007 bylo hlasování o nedůvěře ze stejného důvodu a se stejným výsledkem vyvoláno znovu. Rok 2008 přinesl další dvě hlasování o nedůvěře (nedůvěra opět vyslovena nebyla), kterými opozice reagovala na některá rozhodnutí vlády. Například kauza radarové základny v Brdech nebo reforma ve zdravotnictví, kterou byly zavedeny poplatky za vyšetření a hospitalizaci, patří k nepopulárním krokům Topolánkovy vlády, kterými klesala důvěra nejen opozice, ale i veřejnosti. Ostatně tato nedůvěra veřejnosti se projevila v neúspěchu pro strany zastupující vládní koalici ve volbách do krajských zastupitelstev a do třetiny Senátu na podzim roku 2008. V reakci na tento neúspěch došlo v lednu 2009 k četným personálním změnám ve vládním kabinetu. 42
Ke změně došlo na ministerstvu pro místní rozvoj, kde dosavadního ministra Jiřího Čunka nahradil Cyril Svoboda. Tomáše Julínka na postu ministra zdravotnictví nahradila Daniela Filipiová. Změny se týkaly také ministerstva dopravy (místo Aleše Řebíčka nastoupil Petr Bendl), dále byl nahrazen předseda Legislativní rady vlády a posledním dotčeným rezortem bylo ministerstvo pro lidská práva a národnostní menšiny, kde Dţamilu Stehlíkovou vystřídal Michael Kocáb. Jako výraz nesouhlasu s popsanými personálními změnami vyvolala ČSSD hlasování o vyslovení nedůvěry vládě, které proběhlo 24. března 2009. Pro vyslovení nedůvěry hlasovalo 101 poslanců, coţ také představuje potřebný počet stanovený čl. 72 odst. 2 Ústavy. Spolu s ČSSD a KSČM hlasovali pro přijetí návrhu také tři poslanci, kteří byli dříve součástí vládní koalice a Vlastimil Tlustý z ODS. Na základě tohoto hlasování podal předseda vlády Mirek Topolánek demisi do rukou prezident dle čl. 73 Ústavy. Dle ustanovení čl. 62 písm. d) Ústavy byla vláda prezidentem dočasně pověřena svou funkci vykonávat. Prezident poté sestavením nové vlády pověřil Jana Fischera a v červnu takto sestavená vláda předstoupila před Poslaneckou sněmovnu s ţádostí o důvěru, kterou také získala. Tento případ je výrazným příkladem tripartity v ústavní praxi. Poprvé byla vyslovena nedůvěra vládě, která na základě tohoto musela podat demisi. Významně se zde tedy projevuje brzda moci zákonodárné vůči moci výkonné a také funkcionální dělba moci mezi vládou a opozicí.
4.2 Ústavní zákon č. 195/2009 Sb. a následující události V dalším popisovaném příkladu, který se udál v roce 2009, se do interakce dostaly sloţky dvě, moc zákonodárná a soudní (pomineme-li akt podpisu zákona a vyhlášení voleb prezidentem republiky). Jednalo se o přijetí ústavního zákona č. 195/2009 Sb. o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. V minulosti, konkrétně v roce 1998, jiţ takto volební období Poslanecké sněmovny zkráceno bylo a byly vyhlášené předčasné volby. K přijetí tohoto kroku v roce 2009 došlo po sestavení úřednické vlády s předsedou Janem Fischerem, která měla zemi vést do předčasných voleb. Ústavní zákon byl přijat 28. května a vyhlášením ve Sbírce zákonů 29. června nabyl účinnosti. Na konci srpna 2009 podal proti tomuto ústavnímu zákonu ústavní stíţnost poslanec Miloš Melčák. V podané stíţnosti je argumentováno tím, ţe dotčený ústavní zákon materiálně odporuje ústavnímu pořádku a ústavním zákonem je pouze formálně. Podle stěţovatele nelze takto ad hoc potlačovat ústavní pořádek a rozhodnutím poslanců a senátorů podle potřeby upravovat délku určitého funkčního období. 43
Byl takto prolomen zákaz retroaktivity, protoţe bylo dodatečně zkrácené Ústavou dané čtyřleté volební období Poslanecké sněmovny. Stěţovatel odkazuje na čl. 9 odst. 1 Ústavy, právě v souvislosti, ţe z materiálního hlediska nejsou splněny náleţitosti ústavního zákona, kterým by mohla být Ústava doplňována nebo měněna. Také je odkazováno na druhý odstavec tohoto ustanovení, přičemţ poţadovanými náleţitostmi demokratického právního řádu jsou myšleny stejné a rovné podmínky pro všechny politické strany a jejich volné soutěţení. 40 Ústavní soud svým nálezem (Pl. ÚS 27/09) ze dne 10. září 2009 zrušil napadený ústavní zákon, současně s ním i prováděcí předpis k tomuto zákonu, kterým prezident vyhlásil volby do Poslanecké sněmovny. Ústavní soud rozhodl o materiálních nedostatcích zákona, které se týkaly zákazu retroaktivity a obecnosti zákonů. Retroaktivita se projevovala tak, ţe byly zpětně tímto zákonem přijaty nové podmínky aktivního i pasivního volebního práva. Z nálezu Ústavního soudu vyplývá, ţe je povaţováno za důleţité chránit právo občanů, zejména právo svobodně volit a zachovávat důvěru lidu v právo. Toto můţe být zachováno pouze, bude-li zachováno volební období, na které byl zákonodárný sbor zvolen a zachovány tak podmínky, při kterých tyto volby probíhaly. Výjimkou z tohoto můţe být rozpuštění Poslanecké sněmovny (v té době bez ustanovení současného znění odstavce 2). Druhou vadou tohoto ústavního zákona byla chybějící obecnost. V právním státě se předpokládá a od zákonů vyţaduje jejich obecnost. Zatímco tento zákon byl přijat ad hoc, čímţ obecnost postrádal. Ústavní soud tak potvrdil argumentaci stěţovatele a ke shodě došlo i v otázce provedení ústavního zákona pouze ve formálním znění, nikoli materiálním a tudíţ souhlasil s nepřípustností změny Ústavy tímto způsobem. Reakce na zrušení ústavního zákona přišla následující den, kdy byl Parlamentem přijat ústavní zákon č. 319/2009 Sb., kterým byl doplněn čl. 35 Ústavy výše zmíněným odstavcem 2.
4.3 Amnestie z roku 2013 a její důsledky Dne 1. ledna 2013 vyhlásil předchozí prezident Václav Klaus amnestii. Učinil tak na závěr svého novoročního projevu a spojil tento právní akt s dvacátým výročím vzniku samostatné České republiky. Amnestie nabyla účinnosti následující den, kdy byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a jiţ okamţikem jejího vyhlášení vyvolala řadu rozporuplných reakcí.
40
Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 27/09
44
Vyhlášením tohoto rozhodnutím bylo postupně prominuto více neţ 111 000 trestů a amnestie dále přinesla řadu negativních důsledků, jak pro samotného prezidenta, tak pro vládu, jejíţ tehdejší předseda Petr Nečas tento akt kontrasignoval. Velká vlna kritiky se zvedla mimo jiné kvůli článku II, který zastavil stíhání aktérů mnoha korupčních a hospodářských kauz. Václav Klaus uvedl pro obhájení svého rozhodnutí tři cíle, které měly být tímto naplněny. Měly být prominuty takové méně závaţné tresty, které by prý nebyly potrestány ani v ostatních evropských zemích, dále prominutí trestů seniorům a měla být ukončena jiţ dlouhotrvající řízení.
41
Nicméně ostré kritice a dopadům svého rozhodnutí se prezident
nevyhnul a následně čelil před Ústavním soudem ţalobě pro velezradu, která byla na základě Ústavy podaná Senátem. Vzhledem k odpovědnosti vlády za kontrasignované rozhodnutí prezidenta republiky, iniciovala opozice jiţ na 17. ledna hlasování o vyslovení nedůvěry vládě Petra Nečase. Pro hlasovalo 92 ze 189 přítomných poslanců, proti bylo 97 a vláda tedy ještě ve funkci vydrţela (ovšem ne na dlouho, viz následující podkapitola). První článek amnestie se týká prominutí a zahlazení některých nepodmíněných trestů, přičemţ v prvním odstavci je toto upřesněno na okruh těch nevykonaných trestů, které splňovaly ještě další dvě podmínky. Tresty neměly být delší neţ jeden rok a vzhledem k datu vyhlášení amnestie musely být pravomocné před 1. lednem 2013. Druhý odstavec tohoto článku se vztahoval na seniory ve věku 75 let. Pokud těmto osobám byl uloţen před 1. lednem 2013 nepodmíněný trest odnětí svobody, který není delší neţ 10 let a dosáhly stanoveného věku, nebo v roce 2013 věku 75 let dovrší, měl jim takový trest být odpuštěn. Dochází tedy k zahlazení odsouzení, právní fikci, ţe trestaný nikdy nebyl odsouzený a také se na něj takto má hledět. Druhý článek určoval skončení trestního stíhání, trvající déle neţ osm let za podmínky, ţe horní hranicí za spáchání takového trestního činu dle trestního zákoníku je odnětí svobody ve výši 10 let a pachatel neuprchl z území České republiky. Nesouhlas s tímto článkem vyjádřila skupina senátorů jiţ 14. ledna podáním návrhu Ústavnímu soudu na zrušení této části amnestie. S odůvodněním, ţe článek II je protiústavní a zamezuje několika právům na spravedlivý proces, rovnosti před soudem a právo poškozených na odškodné. Ústavní soud svým rozhodnutím 5. března návrh senátorů odmítl s odůvodněním chybějící pravomoci na přezkum amnestie Ústavním soudem. Jiţ tímto návrhem Senátu se ukázaly prvky rovnováhy dělby moci a to kontrolou moci výkonné mocí zákonodárnou za pomoci rozhodnutí Ústavního soudu. 41
JEMELKA, P., ČERNÁ, J., Klaus: Amnestie má tři cíle, vznikala několik let. [online][cit. 2015-2-13] Dostupné z: http://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/klaus-amnestie-ma-tri-cile-vznikala-nekolik let/r~i:article:768838/#utm_source=aktualne.centrum.cz&utm_medium=article-hint.
45
Třetím článkem se zmírňují nepodmíněné tresty odnětí svobody, za podmínky, ţe dotčená osoba nespáchá trestný čin v době, neţ nastanou účinky zahlazení odsouzení. Prominutí se týká trestů, které nejsou delší neţ dva roky. Ovšem z toho jsou vyloučeny tresty za těţkou újmu na zdraví či usmrcení, sexuální zločiny proti lidské důstojnosti, zločiny proti ţivotu a zdraví či proti rodině a dětem. Ustanovení se dále nevztahuje na osoby nepodmíněně odsouzené v předešlých pěti letech. Třetí odstavec tohoto článku odpouští nepodmíněné tresty osobám starším 70 let (nebo tohoto věku v roce 2013 dovrší). Jedná se o tresty, které nejsou delší neţ 3 roky. Také čtvrtý článek se týká promíjení tentokrát podmíněných trestů osobám ve věku sedmdesáti let a dále osobám, kterým byl vyměřen trest, nepřekračující dobu dvou let. Dále čtvrtý článek promíjí veškeré nevykonané tresty obecně prospěšných prací a nevykonané tresty domácího vězení. Společné ustanovení pátého článku stanoví, ţe výše uvedené trestné činy se týkají téţ mladistvých pachatelů a také trestných opatření, která byla mladistvému uloţena. Jiţ bylo uvedeno, ţe vyhlášení i samotná realizace amnestie vyvolaly mnoho negativních reakcí, protoţe se jedná o závaţný zásah výkonné moci do činnosti soudů. Z pohledu práva nejvýznamnější reakcí byla Senátem podaná ţaloba na prezidenta k Ústavnímu soudu pro velezradu. Dle tehdy účinné právní úpravy byla taková ţaloba pouze věcí Senátu, oproti stávající úpravě, kdy by Senát k podání ţaloby na prezidenta pro velezradu potřeboval také souhlas Poslanecké sněmovny. V únoru 2013 návrh na ţalobu podepsalo 28 senátorů a 4. března byl tento návrh horní komorou Parlamentu schválen. V textu ţaloby je popsáno celkem pět důvodů, aktů Václava Klause, které Senát vedly k jejímu podání. Prvním z těchto důvodů, byla nejprve nečinnost prezidenta ve věci ratifikace Rozhodnutí Evropské rady. Tímto Rozhodnutím byla upravena Smlouva o fungování Evropské unie, resp. její 136. článek. Jiţ v průběhu dubna aţ června se k Rozhodnutí Evropské rady kladně vyjádřily třípětinovou většinou obě komory Parlamentu, prezident však v tomto duchu nepokračoval a po výzvě Senátu k ratifikaci se svým vyjádřením rozhodl nedodrţet ustanovení čl. 63 odst. 1, písm. b) a tedy formálně nestvrdit schvalovací proces mezinárodních smluv.
42
Jako další důvod pro ţalobu byl uveden fakt, ţe prezident nepřistupoval ke
jmenování soudců Ústavního soudu, přestoţe byla uprázdněná tři místa a také funkce místopředsedy Ústavního soudu. V Klausův prospěch sice hovoří fakt, ţe Senátu navrhl dva kandidáty, kteří ale byli horní komorou odmítnuti a prezident se poté vyjádřil, ţe jiţ nemíní další kandidáty do funkce ústavního soudce navrhovat.
42
Ústavní ţaloba Senátu pro velezradu proti prezidentu republiky prof. Ing. Václavu Klausovi, CSc.
46
Z textu ţaloby citujeme názor Senátu na takové jednání prezidenta: „Vážně ohrozil řádné fungování Ústavního soudu, jakožto ochránce zákonnosti a ústavnosti jednání státu, ... a řádné fungování ústavního systému České republiky a soustavy jejích orgánů veřejné moci a zcela tak rezignoval na jednu z nejvýznamnějších povinností prezidenta republiky.‟43 V dalším bodě je prezidentu vytýkána jiţ popisovaná amnestie, zejména článek II. Kromě nečinnosti ve jmenování soudců Ústavního soudu, bylo Klausovi v dalším bodě vytýkáno nejmenování konkrétního soudce pana JUDr. Petra Langera, Ph.D. Ke jmenování nepřistoupil od začátku svého působení v úřadě, a to ani po rozsudcích Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, ţe takto učinit má. Václav Klaus takovým jednáním, kdy nerespektoval rozhodnutí soudní moci, zasáhl do její nezávislosti a narušil tak rovnováhu v rámci dělby moci. Poslední bod se opět týká nečinnosti prezidenta ve věci ratifikace. Tentokrát byl dotčeným dokumentem Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě, s jehoţ ratifikací souhlasil Parlament. Prezident jej nakonec také ratifikoval, tedy aţ po pobídce, resp. usnesení Senátu, aby k tomuto kroku přistoupil. 27. března 2013 byla ţaloba přednostně projednána u Ústavního soudu a verdiktem bylo usnesení o zastavení řízení (nález Pl. ÚS 17/13). Odůvodněním bylo jiţ skončené funkční období Václava Klause. Přestoţe právní úprava účinná od 8. března 2013 pamatuje na přípustnost řízení i po skončení funkčního období, v případě této ţaloby nemohla být pouţita, právě z důvodu uplynutí doby, kdy byl Václav Klaus prezidentem. Ústavním soudem byl tedy aplikován předchozí právní stav, který pokračování řízení po skončení funkčního období prezidenta ještě neupravoval. Toto byl tedy v posledních letech zřejmě nejsledovanější příklad tripartity v ústavní praxi České republiky, kdy se do vzájemné interakce dostaly všechny sloţky dělby moci a plně se projevily fungující mechanismy na základě principu brzd a vyváţení.
4.4 Konec Nečasovy vlády a následující události V této podkapitole se budeme věnovat poměrně nedávným událostem, které vyústily v rozpuštění Poslanecké sněmovny a předčasné volby. Nejprve zde ale popíšeme vládu Petra Nečase, pokusy opozice o vyslovení nedůvěry a také události, které ke konci této vlády vedly.
43
Tamtéţ
47
Vítězem voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 se stala ČSSD, neměla ovšem předpoklad většiny ve Sněmovně. Rýsovala se ale moţnost koalice stran ODS, TOP 09 a Věcí veřejných a prezident nakonec sestavením vlády pověřil netradičně lídra nevítězné strany ODS, Petra Nečase. Jeho vládě vyslovila Poslanecká sněmovna důvěru 10. srpna. Stejně jako vláda Mirka Topolánka, čelila i tato několikrát návrhu na vyslovení nedůvěry. Příčinami, které opozici k vyvolání těchto hlasování vedly, byly kauzy spojené s korupcí nebo vládní krize. Právě hlasování o vyslovení nedůvěry vládě z prosince 2010 předcházela korupční aféra spojená se Státním fondem ţivotního prostředí a následná rezignace ministra ţivotního prostředí Pavla Drobila. Návrh nebyl přijat a koalice toto hlasování ustála. Také při dalším hlasování o nedůvěře nezískala opozice potřebný počet hlasů. Hlasování bylo vyvoláno kvůli vládní krizi na jaře 2011 a bylo zapříčiněno kauzou financování strany Věci veřejné Vítem Bártou, který v souvislosti s touto kauzou podal demisi. Dále došlo k ještě několika personálním změnám, zejména v řadách Věcí veřejných. Místopředsedkyně strany Karolína Peake se stala místopředsedkyní vlády, zároveň předsedkyní Legislativní rady vlády a předsedkyní Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí. Právě tato ţena opustila na jaře 2012 Věci veřejné a zaloţila novu politickou platformu, nazvanou LIDEM (liberální demokraté). K LIDEM následně přešlo celkem 7 poslanců Věcí veřejných, se kterými byla skončena spolupráce v koalici. Zbylé dvě koaliční strany ODS a TOP 09 zahájily spolupráci s LIDEM a takto obměněná vláda předloţila Poslanecké dle čl. 70 Ústavy ţádost o důvěru, která byla vládě vyslovena 27. dubna. Na podzim roku 2012 byl také v praxi uplatněn čl. 44 odst. 3 Ústavy, kdy vláda spojila ţádost o vyslovení důvěry s přijetím vládního návrhu zákona, který nejprve nebyl Sněmovnou schválen. Následně byl návrh zákona vládou předloţen znovu, byl přijat a s ním spojená ţádost o důvěru byla také vyslovena. Nyní se dostáváme ke stěţejní kauze, která vedla k pádu vlády. Tzv. kauza Nagyová odstartovala 13. června 2013, kdy Útvar pro odhalování organizovaného zločinu provedl razii, při níţ byly zadrţené osoby podezřelé z korupce a zneuţití pravomoci úřední osoby. Mezi tyto zadrţené osoby patřila také Jana Nagyová (dnes Nečasová), tehdejší ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády Petra Nečase. Byla obviněná ze spáchání trestných činů zneuţití pravomoci úřední osoby a podplacení. Měla zneuţít Vojenské zpravodajství ke sledování soukromé osoby, tehdejší manţelky Petra Nečase Radky Nečasové. Celá kauza byla a neustále je velmi mediálně sledovaná a trestní řízení stále probíhá. Nově (březen 2015) byla Jana Nečasová obviněna ze spáchání dalšího trestného činu zkrácení daně, tím, ţe státu nezaplatila darovací daň ve výši přesahující 700 000 Kč. Premiér Nečas byl vyzván k podání demise a zároveň byl opozicí podán návrh na hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. 48
K tomu ovšem nedošlo, jelikoţ Nečas podal 17. června demisi do rukou prezidenta, kterým byl pověřen dočasným vedením vlády do jmenování vlády Jiřího Rusnoka. Vláda Jiřího Rusnoka nezískala 7. srpna důvěru Poslanecké sněmovny. Proti vyslovení důvěry hlasovaly koaliční strany, kromě dvou poslanců za ODS a předsedkyně LIDEM Karolíny Peake, kteří se hlasování neúčastnili vůbec. Koalice tedy hlasovala proti vyslovení důvěry počtem sto hlasů a neprokázala tak deklarovanou většinu v Poslanecké sněmovně. Po této události byl 20. srpna 2013 poprvé uplatněn čl. 35 odst. 2 Ústavy, kdy se Poslanecká sněmovna usnesla na svém rozpuštění. K tomu došlo 28. srpna a prezidentem Milošem Zemanem byl vyhlášen termín předčasných voleb do poslanecké sněmovny na 25. a 26. října 2013. Také v této podkapitole, stejně jako u vlády Mirka Topolánka, se projevovala dělba moci ve smyslu brzdy moci zákonodárné vůči moci výkonné. K vyslovení nedůvěry zde ale na rozdíl od předchozího případu nedošlo. Paralelu ovšem můţeme vidět ve vládních krizích a personálních změnách, které se týkaly obou těchto vlád a v obou případech vedly tyto negativní jevy k oslabení důvěry a pádu vlády. Z hlediska dělby moci je v této podkapitoly také zajímavá aplikace čl. 35 odst. Ústavy, kdy prezident jako zástupce moci výkonné musel provést rozhodnutí moci zákonodárné a Poslaneckou sněmovnu rozpustit.
4.5 Novela volebního zákona z roku 2000 a zásah Ústavního soudu V tomto případě se potvrdilo nezastupitelné postavení Ústavního soudu v systému dělby moci a naplnění jeho základního poslání, kterým je ochrana ústavnosti a také kontrola souladu zákonů s Ústavou. Ústavní soud v tomto případě zasáhl proti novele volebního zákona č. 204/2000 Sb. a tedy proti moci zákonodárné, protoţe takto nastavený volební systém odporoval Ústavě. Bylo takto konstatováno v nálezu č. 64/2001 Sb. Navrhovaný volební systém formálně splňoval prvky poměrného zastoupení, ale na druhou stranu také vykazoval rysy většinového zastoupení, zejména v oblastech velikosti volebních obvodů a v systému převádění počtu hlasů na poslanecké mandáty.
44
Pokud by byl volební
zákon takto aplikován, nastal by problém, spočívající ve znevýhodnění malých politických stran. Právě nová pravidla zavedená volebním zákonem, která odporovala Ústavě, byla důvodem, proč se proti novele volebního zákona postavil jednak prezident Václav Havel a také skupina senátorů. Na základě jimi podaných návrhů k Ústavnímu soudu na zrušení některých ustanovení volebního zákona v této věci Ústavní soud rozhodl. 44
VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vydání, Praha: Portál, 2007, s. 283
49
Dnem vydání zmíněného nálezu byla změna volebního zákona zrušena. Následoval zákon č. 121 z roku 2002, zavádějící takový volební systém, který byl v souladu s ustanovením Ústavy o poměrném zastoupení (čl. 18 odst. 1 Ústavy). Novela volebního systému z roku 2000 byla součástí uskutečňování cílů tzv. opoziční smlouvy, celým názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou. Právě změna volebního systému měla ke stabilnímu politickému prostředí přispět. Hlavními politickými představiteli této smlouvy jsou Miloš Zeman a Václav Klaus. K jejímu uzavření došlo po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998. Vítězem voleb se stala ČSSD, druhé největší zastoupení ve Sněmovně volbami získala ODS. Problémy nastaly při sestavování vládní koalice, neboť v obou případech potenciální koaliční partneři nesouhlasili s osobami předsedů velkých stran. Řešením tedy bylo uzavření opoziční smlouvy, v níţ byla dohodnuta tolerance menšinové vlády ČSSD. Obsahem smlouvy byl závazek umoţnit sestavení vlády vítěznou stranou voleb a vyjádřit důvěry této vládě (opoziční poslanci se hlasování o důvěře neúčastnili). Opozice byla obsahem hned dalšího bodu, kdy byla jako opozice ve Sněmovně určená druhá nejúspěšnější strana voleb. Další dva body se také týkaly opozice, jejíţ členové měli vykonávat funkce předsedy Poslanecké sněmovny i Senátu a opozice měla být ustanovena do vedoucích funkcí kontrolních orgánů Poslanecké sněmovny. Touto smlouvou bylo znemoţněno vyvolání hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Dalším závazkem bylo předloţení návrhů změny Ústavy a dalších zákonů, týkajících se jednotlivých ústavních orgánů. Smluvní strany měly na základě této smlouvy projednávat otázky zahraniční i vnitřní politiky ještě před vlastním jednáním o těchto otázkách v Parlamentu. V posledním bodě je vyjádřen zákaz koaliční spolupráce nebo jiné dohody s třetí politickou stranou. Tento zákaz byl vydán pro udrţení stability funkcí touto smlouvou dohodnutých. Smlouva byla podepsána 9. července 1998 a byla často terčem kritiky.
50
Závěr V bakalářské práci byl analyzován vývoj tripartity na našem území, také byl splněn cíl analyzování tripartity v současné právní úpravě a představení konceptu dělby moci neodborné veřejnosti. Lze shrnout, ţe současná Ústava, pocházející z roku 1993 jednoznačně staví na koncepci dělby moci a určitým vzorem pro tuto Ústavy byla Ústava 1920, která také stála na silných demokratických základech a koncepci dělby moci. Ústavní texty z let 1948 aţ 1989 lze shrnout, ţe koncepce dělby moci a zejména demokracie v nich byla potlačena a převaţovaly rysy koncentrace moci, jelikoţ všechna moc v tehdejším Československu byla podřízena vlády Komunistické strany. Koncepce dělby moci staví na rozdělení moci ve státě do tří sloţek, kterými jsou moc zákonodárná, výkonná a soudní. Zároveň se předpokládá uţití kontrolních mechanismů, tzv. princip brzd a vyváţení (checks and balances), aby bylo znemoţněno zneuţívání moci jednou ze jmenovaných sloţek. Předpokládá se tedy, ţe jednotlivé sloţky moci fungují odděleně, jsou na sobě nezávislé, ale zároveň se vzájemně kontrolují a vyvaţují. V České republice je moc zákonodárná zastoupená Parlamentem, který tvoří dvě komory, Poslanecká sněmovna a Senát. Od důvěry Poslanecké sněmovny se odvíjí setrvání vlády ve funkci. Senát také můţe (se souhlasem Poslanecké sněmovny) ovlivňovat výkonnou moc a to prostřednictvím podání ţaloby na prezidenta k Ústavnímu soudu pro velezradu. Prezident můţe zasáhnout do soudní moci udělením milosti nebo vyhlášením amnestie. Dospěli jsme k závěru, ţe pro koncepci dělby moci je existence institutu Ústavního soudu velmi důleţitá, jelikoţ se jedná o orgán ochrany ústavnosti, který před rokem 1989 v tehdejším Československu nefungoval a systém dělby moci tak byl tehdy ještě více oslaben. Součástí této bakalářské práce bylo také zhodnocení provedení tripartity v České republice v praxi na základě uvedení několika konkrétních případů, které se v nedávných letech odehrály. Záměrně byly vybrány nedávné kauzy, jelikoţ můţeme stále vidět jejich dopady do dnešních dnů. Na základě uvedených příkladů můţeme zhodnotit dělbu moci u nás jako fungující, zejména v oblasti rozhodování Ústavního soudu například o ţalobě na prezidenta Václava Klause pro velezradu nebo o zrušení volebního zákona. Také na úrovni moci zákonodárné se ukázala účinná dělba moci v otázkách vyslovení nedůvěry vládě a dále byla několikrát projevena téţ funkcionální dělba moci mezi vládními a opozičními stranami v Poslanecké sněmovně, která je typická pro parlamentní ústavní systémy.
51
Seznam pouţité literatury Kniţní zdroje: 1. ADAMOVÁ, K., KŘÍŢKOVSKÝ, L. Základy politologie. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000 2. BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A. Teorie práva. 2. Vydání. Praha: ASPI, 2004 3. FILIP, J. Ústavní právo České republiky I. 2. přepracované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 4. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2001 5. GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V., Ústavní systém České republiky. Základy českého ústavního práva. 3. aktualizované vydání, Praha: Prospektrum, 1999 6. HELEŠIC, N. Dělba moci z hlediska ústavního práva ČR. Brno, 2006. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Fakulta právnická, Katedra ústavního práva a politologie 7. HELEŠIC, N. Dělba moci v ústavním systému České republiky. Brno, 2007. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, Katedra politologie 8. HOLLÄNDER, P. Základy všeobecné státovědy. Praha: Všehrd, 1995 9. KLÍMA, K. Ústavní právo. 3. vydání, Plzeň: Aleš Čeněk, 2006 10. LOCKE, J. Druhé pojednání o vládě. 2. vydání. Praha: Svoboda, 1992 11. MONTESQUIEU, CH. O duchu zákonů. Přeloţil LYER, S. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003 12. PAVLÍČEK, V. Ústavní právo a státověda II. díl Ústavní právo České republiky - část 1. Praha: Linde, 2001 13. PAVLÍČEK, V., HŘEBEJK, J. Ústava a ústavní řád české republiky. 1. díl Ústavní systém. Praha: Linde, 1994 14. ROUSSEAU, J. J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. 1. vydání. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2002, 15. SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007
16. STRMISKOVÁ, J. Teorie dělby moci v současnosti - garant ochrany lidských práv? Brno, 2010. Diplomová práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta humanitních studií, Institut mezioborových studií Brno 17. VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vydání, Praha: Portál, 2007 18. WEYR, F. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936 Internetové zdroje: 1. Aktuálně.cz. O svém rozpuštění bude sněmovna hlasovat v pátek [online]. [cit. 201411-16]. Dostupné z: http://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/o-svem-rozpustenibude-snemovna-hlasovat-v-patek/r~i:article:787160/ 2. Autor článku neuveden. Předčasné volby do Poslanecké sněmovny 2013[online]. [cit. 2014-11-16]. Dostupné z: http://www.aktualne.cz/wiki/domaci/predcasne-volby-doposlanecke-snemovny-2013/r~i:wiki:3882/ 3. BÁRTA, J. Rekapitulace o jmenování ministra [online]. [cit. 2014-11-16]. Dostupné z:
http://zdravi.e15.cz/denni-zpravy/z-domova/rekapitulace-o-jmenovani-ministra-
169139 4. BROŢOVÁ, K. Žaloba poslanců na prezidenta? Dienstbier chce změnit ústavu [online]. [cit. 2014-12-11]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/356037zaloba-poslancu-na-prezidenta-dienstbier-chce-zmenit-ustavu.html 5. BURIÁN, Z. Konflikt nejvyšších představitelů ČR eskaluje [online]. [cit. 2014-11-16]. Dostupné z: http://www.kurzy.cz/zpravy/112804-konflikt-nejvyssich-predstavitelu-creskaluje/ 6. ČeskéNoviny.cz. Text "opoziční smlouvy" mezi ČSSD a ODS [online]. [cit. 2015-4-3]. Dostupné z: http://m.ceskenoviny.cz/archiv/zpravy/text-opozicni-smlouvy-mezi-cssda-ods/14455 7. ČT 24. Bilance Klausovy amnestie - 111 tisíc prominutých trestů [online]. [cit. 20152-13].
Dostupné
z:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/255040-bilance-
klausovy-amnestie-111-tisic-prominutych-trestu/ 8. JEMELKA, P., ČERNÁ, P. Klaus: Amnestie má tři cíle, vznikala několik let [online][cit. 2015-2-13]. Dostupné z: http://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/klausamnestie-ma-tri-cile-vznikala-nekoliklet/r~i:article:768838/#utm_source=aktualne.centrum.cz&utm_medium=article-hint
9. Lidovky.cz. Nečasova vláda pokračuje. Opozice neměla na vyslovení nedůvěry dost hlasů [online]. [cit. 2015-3-30]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/necasova-vladapokracuje-opozice-nemela-na-vysloveni-neduvery-dost-hlasu-1rz-/zpravydomov.aspx?c=A101221_184324_ln_domov_spa 10. NĚMEČEK, P. Amnestie jako ústavní institut mimo kontrolu ústavnosti [online]. [cit. 2015-4-13]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/amnestie-jako-ustavniinstitut-mimo-kontrolu-ustavnosti-91444.html?mail 11. Parlament České republiky Poslanecká sněmovna. Rozpuštění Poslanecké sněmovny [online]. [cit. 2010-11-16]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/cms.sqw?z=5827 12. PEHE, J. Politika bez vítězů. Literární noviny, 30. 3. 2009 [online]. [cit. 2015-3-27]. Dostupné z: http://www.pehe.cz/zapisnik/politika-bez-vitezu 13. Právo. Nečasová obviněna z krácení daně za dary. Hrozí jí vězení [online]. [cit. 20154-2].
Dostupné
z:
http://www.novinky.cz/domaci/365933-necasova-obvinena-z-
kraceni-dane-za-dary-hrozi-ji-vezeni.html 14. VADLEJCHOVÁ, L. Klaus vyčkává, sestavením vlády zatím nikoho nepověří [online].
[cit.
2015-3-30].
Dostupné
z:
http://www.lidovky.cz/klaus-vyckava-
sestavenim-vlady-zatim-nikoho-nepoveri-pfu-/zpravydomov.aspx?c=A100531_105109_ln_domov_hs 15. Vláda České republiky. Přehled členů vlády (9. 1. 2007 - 8. 5. 2009) [online]. [cit. 2015-3-27]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulychvlad/prehled-vlad-cr/1993-2007-cr/mirek-topolanek-2/prehled-ministru-24440/ Záznamy hlasování Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR: 1. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=44767 2. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=45611 3. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=46289 4. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=47232 5. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=47953 6. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=49203 7. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=49812 8. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=52444 9. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=55793 10. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=57199 11. http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=58140
Zákony a rozhodnutí Ústavního soudu ČR: 1. Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky 2. Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky 3. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky 4. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci 5. Ústavní zákon č. 135/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky 6. Ústavní zákon č. 161/1989 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci 7. Ústavní zákon č. 182/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci 8. Ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů 9. Ústavní zákon č. 81/1990 Sb., o změně názvu Československé socialistické republiky 10. Ústavní zákon č. 101/1990 Sb., o změně názvu Československé federativní republiky 11. Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáţdění České a Slovenské Federativní Republiky 12. Ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky 13. Ústavní zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky 14. Ústavní zákon č. 493/1992 Sb., kterým se mění a doplňují ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších ústavních zákonů, a některé další ústavní zákony 15. Ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republikou a Slovenskou republikou a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku 16. Ústavní zákon č. 542/1992 Sb., Ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky 17. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 18. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu 19. Zákon č. 204/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky 20. Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
21. Zákon č. 121/2002 Sb., Úplné znění zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky 22. Ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny 23. Ústavní zákon č. 319/2009 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů 24. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 25. Ústavní ţaloba Senátu pro velezradu proti prezidentu republiky prof. Ing. Václavu Klausovi, CSc. 26. Nález Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. 27. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 27/09 28. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/13 29. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 17/13
PŘÍLOHY
Příloha č. 1 Systém brzd a vyvážení v rámci dělby moci Zdroj: DOČEKALOVÁ, P., ŠVEC, K. a kol. Úvod do politologie. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 80.
Příloha č. 2 Ústavní mechanismus České republiky - obrázek upraven pro stávající právní úpravu Zdroj: VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vydání, Praha: Portál, 2007, s. 254
Příloha č. 3 Legislativní proces v ČR Zdroj: VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Historie a současnost. 2. vydání, Praha: Portál, 2007, s. 259