Vltava 2007 Ahóóój... ...asi tak nějak zní pozdrav, který je více než specifický pro všechny vodácké nadšence. I já měl tu čest a mohl jsem přičichnout k vlhkému životu a na pár dní se stát členem skupinky lidí, pro které má voda kouzlo a půvab. Jistě by se slušelo na začátek poznamenat, jaký mám vztah k vodě. Vodu beru, jako samozřejmou součást chvilek spojených s osobní hygienou, pak je taky nezbytná při doplňování tekutin lidskému tělu a v neposlední řadě se z ní v Plzni vaří pivo. Když jsem byl ještě malý kluk, nosil jsem péro, šíp a luk... ...chtělo by se navázat, ale já zůstanu jen u kluka. Když jsem byl ještě malý kluk, vodu jsem celkem ochotně pustil do svého života a v útlém dětství se poměrně rychle naučil plavat. Nejprve pod vodou a pak i nad vodou. První plavecké pokusy mám spojeny s rybníky v Jinolicích a jelikož jsem byl začátečník, většinu času jsem trávil v hlubinách tamního bahniště. Bahniště jsem bohužel přenesl i do následující noci, neboť jak známo, rybníky v Jinolicích neproslavila zrovna dobrá kvalita vody. Z toho je již jednoduché usoudit, že při vylemtání nemalého množství tekutin určených jen ke koupání, následoval i proces vylučovací. Šlo to ze mě horem dolem a už tady byly možná moje osobní prvopočátky odporu k vodním radovánkám. Takže nejen prvopočátky plavání, ale i prvopočátky odporu k plavání. Život šel dál, člověk pohodlněl, zjistil, že vodu ohřívá bojler /nebo brojler/ a myšlenky na otužování v nenávratnu. Najednou přišla řeč na moji účast při plavbě po Vltavě. Berme to, jako znamení, že jsme volně „přeplavali“ z minulosti do současnosti. Tenkrát ještě skoro-žena nadhodila onu myšlenku, že by asi bylo dobrý, kdybych jel. Usoudil jsem, že by asi bylo dobrý kdybych jel a jel jsem. Přípravy nebyly z nejnáročnějších. Stačilo zabalit pár krámů do batohu a nakoupit 3 litry zelený. Ovšem, složitost jsem viděl v mentální připravenosti mé osoby. Představa cachtání ve vodě, která má blíže k ledu než k bodu varu, ve mně vyvolávala šoky. Přibalil jsem tedy ještě kulíška a rukavice. Samotný odjezd byl naplánován na sobotu 7.7. 2007. Z mnoha možností jsme vybrali České dráhy, jako dopravce našich těl do Vyššího Brodu. Že jsme zvolili špatně, bylo jasné snad každému. Už nádraží v Jičíně dává všem najevo, že by neměl od cestování vlakem čekat zázraky. Hlášení „Jičín Jičín, na druhou kolej přijíždí motorový osobní vlak…“ mě bude dostávat do varu ještě dlouho. Na nástupišti se sešla část celé výpravy a v plánu byl přesun do Práglu, kde nás čekali zbývající parťáci.
Transport probíhal celkem svižně a slušně naplněný „skleník“ si to vesele štrádoval krajinou. V Nymburce jsme přestoupili do rychlíku a za pár chvilek na nás již dýchala Praha. Tam jsme vystoupili na hlavním nádraží a mohli jsme se pokochat překrásnou scenérií výherních automatů. V jejich blízkosti se pohybovali většinou lidé nepřizpůsobiví k normálnímu životnímu stylu. Chlapci tmavý tam všude šmejdili a člověk si nemohl být jistý ničím. Když jsme nastoupili do vlaku směr Č. Budějovice, přišel další šokanec. Vlak byl totálně nabouchaný a počet míst k sezení bych srovnal s počtem pracujících cikánů… V tu chvíli jsem měl jasno, byl jsem rozhodnutý, že karavanu vodáků opustím a nebudu dále podstupovat mučení Českými drahami. Nebýt zelené tekutiny, tak mě tam asi nic neudrželo… …ani skoro-žena! Když jsem se konečně uvelebil v uličce vagónu a cestování mi začalo připadat, jako zajímavé, přišla další rána do vazu. Výluka na trase nás přesedlala do autobusů, které nás přibližně hodinu vozily krajem. Potkali jsem tam i šílenou Lenku Kořínkovou. Po vystoupení z autobusů nastal boj o místa ve vlaku. Naše skupina byla dostatečně mrštná a povedlo se jí ukořistit místa k sezení. Cesta pokračovala až do Č. Budějovic bez větších problémů. Po příjezdu na Budějické nádraží nás čekal šok další. Výluka způsobila zpoždění a tak nám přípoj ujel. Čekací doba na další vlak byla půldruhé hodiny a tak se skupinka rozutekla po všech koutech Budějic. Někteří šli fotografovat krásy města, jiní šli na procházku, další šli okusit tamní Budvar a zbytek se utábořil v hale hlavního nádraží. Ten kdo tábořil v hale litovat nemohl. Divadelní mini-hry jejichž herci byli existence pohybující se v budově nádraží, byly opravdovou lahůdkou snad pro všechny znalce i neznalce divadelního umění. Hned při tvorbě provizorního tábořiště nás zaujal nehubený rom, který kupoval lahvové pivo v trafice přímo před námi. Že nekupoval pivko první, bylo jasné snad každému. Srozumitelnost jeho verbálního projevu se rovnala nule, protože měl patrně vžité základy známého mima Borise Hibnera. Každé pivo si odnesl kamsi a po spotřebování veškerého obsahu lahve se bez lahve vracel zpět. Po určité době jsme už nedočkavě vyhlíželi, kdy a v jakém stavu se náš hrdina připotácí. S přibývajícím počtem pivek, bylo sledování jeho trajektorie pohybu čím dál tím víc atraktivnější a zábavnější. Když se delší dobu neobjevil, bylo nám všem jasné, že musel skončit někde ve spánku na automatu nebo u strojvedoucího v mašině. Výše zmíněný rom nebyl jediný, kdo nás v hale nádraží zaujal. Objevila se tam ještě jedna postavička, která byla možná ještě zajímavější než potácející se cikán. Byl to „houmles“, jak z učebnice. Mám ho stále v živé paměti, tak mi nebude činit problém popsat jej. Výška vyšší, tloušťka menší, vlasy tmavé, nahusto žíhané šedým přelivem, s vrchní vrstvou mazutu. V době daleko před sametovou revolucí, byl účes pravděpodobně ve stylu mikádo. Oblečení měl velmi zajímavé. Zelenkavá bunda z legendární kolekce Zima 1967, hnědé kaťata velmi praktického střihu, které svoji funkci uplatní zejména při povodních.
Boty měl taneční. Na zádech měl červenou krosnu a na hliníkovém rámu se mu houpal předmět, podle kterého jsme pána pojmenovali. Byl to celkem slušně velký visací zámek, tak jsme osobě začali říkat „zámečník“. Narozdíl od podnapilého cikána, se „zámečník“ pohyboval bez větších problémů a v hale větřil, jako čuchací pes. Chvilku nepostál na jednom místě a jevil se, jako roztomile rozverný neposeda. Celou dobu čekání jsme tedy měli zpestřenou. Nádražní hodiny nám daly jasně najevo, že by bylo dobré, přesunout se do vlaku, tak jsme sbalili saky paky a už jsme ho hnali na nástupiště. Vlak tam na nás již čekal. Vlezli jsme do vagónu a hledali volné kupé. V jednom „kotci“ nás čekal šok. Byl tam „zámečník“ a rozvaloval se tam, jak ten cikán před trafikou, když si kupoval jedno z posledních piv. No chechtal jsem se tomu, jak malej kluk. Cestou z Budějic jsem byl neustále upozorňován, že nás čeká cesta přeplněným „dobytčákem“. Na náladě mi to nepřidalo a když jsem si představil, že by mi třeba do ouška funěl „zámečník“, tak jsem vymýšlel taktiku, kterak se tím vlakem přepravit třeba v kabině pro strojvedoucího. Dobytčák nakonec nejel a já nemusel realizovat plány. Jel s námi průvodčí, který si myslel, že sežral půl světa a snad všechny cestující považoval za nechápající. Dle vzhledu bych ho tipoval spíše na víc než kamaráda „zámečníka“. Po pohodové cestě jsme vystoupili ve Vyšším Brodu a rovnou jsme si to namířili do kempu. Všemu ještě předcházelo společné focení. Kemp to nebyl z nejútulnějších. Tamní WC a sociální zařízení ve mně vyvolávaly spíše pocit strachu a nečistoty. Když potom večer člen výpravy Barbušák, našel ve svém jídle housenku, měl jsem jasno a kemp ve Vyšším Brodě jsem měl zařazen ve skupině č. 5, tedy v hnoji. Mám totiž svoji osobní stupnici, kterou hodnotím kempy. Skupina č. 1 je něco, jako ložnice a je tudíž nesmysl, aby nějaký kemp dostal jedničku. Dvojka musí mít nadstandartní sociální zařízení, zrcadla u každého umyvadla, záchody s toaletním papírem, musí tam točit Plzeň do skla bez zálohy a vyhřívaný trávník by měl být také samozřejmostí, protože není nic horšího než prochladnout od země. Trojka by měla splňovat alespoň ucházející kvalitu sociálních zařízení a zrcadla u každého umyvadla. Čtyřka je pro mě již nepřijatelná forma kempování a po dobu pobytu bývám znechucen podmínkami žití. Do čtyřky se dostanou kempy, které nemají toaletní papír na WC, nevzhlednou obsluhu u občerstvení a zrcadla jen u několika málo umyvadel. Pětka je jasná. Tam jsou všechny ty rádoby kempy, které nenabízejí vlastně vůbec nic, na záchodech člověk sahá na kliku se strachem a potřebu zpravidla vykoná ještě před sundáním kalhot. První noc ve stanu jsme všichni přežili bez výraznější újmy. Snad jen několik notorických stěžovatelů na chrápání pár jedinců si postěžovalo. Ráno nás čekal první důležitý úkol. Dopravit lodě proti proudu do kempu a sbalit všechny věci.
Moje první konfrontace s lodí a pádlem se neúprosně blížila. V půjčovně lodí jsme všichni vyfásli pádlo, sud, vestu a loď. Jíťa, jako vedoucí všechno zkušeně organizovala, takže se všichni mohli bez problémů nalodit a vyrazit proti proudu řeky. Moje chvíle byla tady. Pomalu jsme neopatrně snesli loď do vody a já nasedl. Pocity jsem měl všelijaké, ale ani ve snu mě nenapadlo, že v té kocábce dojedu až do Zlaté Koruny, kde byl náš cíl. Jíťa naskočila do loďky a přitom ji notně rozhoupala a odstrčila od břehu. V tu chvíli jsem přestal věřit i tomu, že doplujeme do kempu pro věci. Zkusil jsem, trochu se studem, zabrat pádlem do vody. Okamžitě jsme se začali točit, jako větrák. S okamžitou platností jsem chtěl odevzdat veškerou výzbroj a ukončit pobyt na vodě. Byl jsem z toho na nervy. Jíťa pořád halekala, abych zabral 1x a ona musí 2x. Ovšem i to jedno moje hrábnutí loď okamžitě uvedlo do točivého stavu a já málem poslal pádlo na břeh mezi stany. Nakonec jsme se nějak doplácali do kempu a vysoukali loď na břeh. Po naložení sudů a všech ostatních věcí jsme začali spouštět plné lodě na vodu. Když tam na mě Jíťa spustila, abych vzal „koňadru“ a držel za ni loď, projel ve mně vztek nejvyšší kategorie. Nenáviděl jsem ty všechny trapné odborné názvy, jako je háček, kontr, volej, šlajsna nebo ta šílená koňadra. Pro mě to je prostě špagát přivázaný k lodi a nikdo mi nebude radit a vysvětlovat, že je tomu jinak. Při spouštění lodí se přihodil malý karambol Barbušákovi. To když pomáhal spouštět na vodu loď Doubkových, špagát od lodě mu proklouzl v dlani a loď si to vesele a nekontrolovatelně hasila po řece. Statečný Barbušák se ovšem vrhl do řeky za lodí a kapřím skokem loď polapil. Moje nalodění dopadlo celkem dobře a doufal jsem, že po proudu bude jízda jednodušší než proti proudu. Jednodušší byla určitě, ale takový extrémní rozdíl, jaký jsem čekal, tam teda nebyl. Pořád nás to táhlo k jedné straně a já z toho byl málem tumpachovej. Po chvilce se to tak nějak srovnalo a jelo se v poklidném tempu. Najednou se objevil v dálce jez. Jíťa říkala, že ho dá, tak jsem na břehu vyskočil a šel se podívat co provede s naší lodí. Neprovedla s ní vůbec nic, tak jsme pod jezem asi půl hodiny vylévali vodu, jak pitomci. Odřel jsem si při tom sparťanský nerezový hrníček, což pro mě byla a stále je velká rána. Řeka byla dále docela bezproblémová a až na několik kolizí s velkými kameny, nebylo nic, co by mě rozpalovalo. Rozpálit a hned rychle zchladit mě měl další jez. Jíťa říkala, že je to jen nějaká dřevěná lávka, kterou se projede. S odstupem času mě deptá, že mi neřekla, abych i v jezu kormidloval. Radila mi, abych držel pádlo nahoře, ale že tím byla loď neovladatelná, to ji asi vůbec nevadilo. Když jsem to okoukal od ostatních, že v jezu kormidlují, tak jsem začal taky a už to bylo v pohodě. To bylo furt jenom, abych tam dal kontra, přitlačil pádlo k ocasu a já nevím co ještě. Takové nesmysly člověk slyšel nesčíslněkrát, ale aby mi bylo řečeno, že se má kormidlovat v jezu, to ne. Jsem z toho ještě v současné době rozčarován.
Po té lávce bylo několik atraktivních krosových pasáží, kde jsem si vodu snad poprvé užíval. Za chvilku nás vítal Rožmberk a s ním nádherný panoramatický pohled. Těsně u něj jsme podjížděli pod mostem, ze kterého skákali nějaký paka. Když se chystali skočit před naši loď byl jsem rozhodnutý ukončit jejich životní cestu, tam na onom místě pod mostem. Za několik málo okamžiků nás již vítal kemp Rožmberk. Lodě jsme zaparkovali na břehu a několik nadšenců si projíždělo mini-jez hned u parkoviště našich lodí. Po rozbití tábora se pár vybraných a silných jedinců vydalo na dřevo do blízkého lesa. V bezprostřední blízkosti kempu byl les totálně vyčištěný od palivového dřeva a totálně zaplněný předměty, které se obyčejně expedují do zařízení se splachováním. První dřevo na oheň jsme našli celkem nedaleko tábořiště, ale problém byl, že se jednalo o větev, která se musela oddělit od kmenu stromu. Nejdříve se o to pokoušel Barbušák, ale bez úspěchu. Potom zkusila štěstí Eliška. Nebudu tady nějak horečně popisovat, že na sobě měla kraťasy, které neskrývaly vše co by měly, takže každému bylo jasné to samé, co je jasné teď čtenářům těchto slov. Já mohu pouze poznamenat, že to vím pouze z vyprávění a že bych si v onen moment nedovolil, jakožto budoucí ženáč, ani očkem mrknout. Větev nakonec zůstala na svém místě a nebýt Štefka, tak jsem asi ještě teď bloudili po lese a hledali dřevo. Štefko našel suchý strom, tak jsme ho společnými silami vyvrátili a dotáhli do tábora. Radost byla veliká a když jsem pak s Jíťou kupoval kolečko dřeva za pouhých 50,- na recepci kempu, tak jsem si říkal, jestli vůbec stálo za to, trmácet se pro to dřevo někam do lesa. Jinak, kemp dostal známku 4+! Sociální zařízení mělo pouze u každého druhého umyvadla zrcadlo. Plus má kemp snad jen za recepční a levné dřevo. Při cestě na večeři jsem si všiml jakési podivné skupinky lidí, kterak se snaží vybudovat z prostěradla jakýsi poutač a jen těžko mě mohlo napadnout, že mě ty lidi kolem prostěradla budou doslova pronásledovat celou plavbu po Vltavě. Když jsem stál frontu na pivko, tak jsem si přečetl plakát, kde bylo psáno, že bude večer divadlo. Hned mi docvaklo, že to asi byli divadelníci. Při baštění za námi potom přišli a zvali nás na představení. Několik jedinců šlo a všichni jsme byli zvědaví, jaký kulturní zážitek nám představení přinese. Začátek byl pro mě nepochopitelný. Nevěděl jsem, zda nejsem divákem na představení nějaké sekty, ale po chvilce jsem to pochopil a hned se napojil na vlnu celé akce. Jednalo se o prezentační vystoupení improvizační skupiny z Ostravy, která měla název Ostružiny. Kulturní zážitek to byl fenomenální a já i ostatní jsme řvali smíchy celé vystoupení. Diváci byli vtahováni do celého klání tím, že museli vymýšlet témata, na která budou Ostružiny reagovat a hrát. Jen těžko si vzpomenu na všechna témata, která jsme vymysleli, ale ty hlavní a aktuální nezapomenu nikdy. Jednalo se o téma „velká svatba“ a „lyžařský kurs“.
Pro čtenáře tohoto „díla“ budou slova o Ostružinách nudné a nic neříkající, proto bych radil, aby zašli na stránky www.ostruziny.eu nebo www.improliga.cz Sice to zní až trapně propagandisticky, ale spolek Ostružin si reklamu zaslouží. Večer po představení se celá naše skupina sešla u ohně, Zdenda vzal kytáru, hrábnul do strun a zpívalo se. Asi největší úspěch měla známá zpívaná hra „povstaň kdo si se v lednu, únoru,... narodil“. Určitě všichni vědí, že je to spojené s pitím ohnivé vody. Našemu kolektivu hra moc nešla a musela se neustále opakovat od začátku, přičemž se to celé zaškobrtlo např. v dubnu. V lednu a únoru narození toho měli po chvilce plný brejle a chudáci podzimáci si museli připadat, jako v Sahara-baru. Nakonec se nám to přeci jen podařilo dojet celé, stejně jako štangli salámu, kterou dali k dispozici manželé Chalupovi ml. Večer předčasně ukončil déšť, který nás všechny zahnal do stanů a hlavně utnul překrásné počasí, jaké do té chvíle panovalo nad našimi rozjařenými hlavami. Po rozednění na nás čekalo nepříjemné počasí v podobě nevysokých teplot a hlavně občasných přeháněk. Už už jsem si večer začínal pobyt na Vltavě přirovnávat k idylce, což se asi nelíbilo Sv. Petrovi, tak mi tam poslal něco na zabavení. Ten den nás čekal jen krátký úsek, navíc sterilní, co se jezů týká. Vedoucí Jíťa proto rozhodla, že se jednotlivé posádky na lodích prostřídají a všichni se tak navzájem lépe poznají. Obsazení jednotlivých lodí se losovalo a některé uměle vytvořené posádky byly zárukou nezapomenutelnosti. Tak třeba posádka, kterou tvořila bezvýhradně omladina naší skupiny a to ve složení Olča, Ondra a Bára, si cestu užívali a nemohli si vynachválit ztracený vliv rodičů na jejich počiny. Ke konci dne, kdy déšť dosahoval úrovně víc než trapné, se role kormidelnice ujala vedoucí Jíťa, aby urychlila přepravu vodáckého žactva do tábořiště na Pískárně. Bezesporu zajímavou posádkou byla i Jana Turková s Eliškou, kde se sešla maminka Karla a jeho přítelkyně. Los byl milosrdný i krutý zároveň k sestrám od Štefka. Zuzka a Stanka jeli totiž na jedné lodi poprvé, ale zvládli to bez větších problémů. Další dvojice tvořili Štefko s dcerou Štefkou, Slávek st. se Zdendou na parníku, Karel s mamčou naší vedoucí a Alešák s mamčou Ondry a Báry. Zajímavé bylo i obsazení raftu. Posádku tvořili manželé Chalupovi ml., Barbušák s Jančou a mamča z východu. Raft nebyl z nejúspornějších plavidel a tak se muselo často doplňovat palivo, což mělo přímý vliv na stav posádky, která dorazila na Pískárnu ve zuboženém stavu. Na Pískárně nás čekalo příjemné překvapení v podobě volných chatek k ubytování. Vzhledem k promočenosti nás všech, byla tato varianta přenocování odsouhlasena. Nicméně, tento kemp dostal známku 4! Sociální zařízení sice mělo zrcadla téměř u každého umyvadla, ale vzdálenost od našeho tábořiště byla víc než nechutná, což dokládá jeden praktický test, kterým si lehce zhodnotíte, jestli je vzdálenost sociálních zařízení velká nebo malá.
Vyčistíte si zuby zubní pastou, přijdete k místu táboření a v puse po chuti pasty ani památky, zkrátka připadáte si, jako byste si zuby ani nečistili. Navíc obsluha byla fousatá, tudíž nehodnotitelná a v těchto případech je snížení výsledné známky automatické. Zbytek dne a večera jsme trávili v nedaleké restauraci u Vikinga. Jen málo z nás nepodlehlo svému skrytému gamblarskému já a nezahrálo si nějakou z her. K dispozici byly zejména šachy větší než obvykle a pak hlavně karty. Hra „prší“ se hrála po celou dobu a došlo i na hru o peníze. Chytla se i omladina, která byla, jak vidno, hazardem ještě nepolíbená, což umocňovalo jejich vášeň do hry. Co naplat, jejich několikaletá výchova byla ta tam. Ovšem, maminka Báry a Ondry se mnou bude určitě souhlasit, že nejdůležitější je, když je dítě šťastné. Z tohoto pohledu si myslím, že se Hradec Králové jeví, jako velmi dobře vybrané bydliště, neboť toto město je svým počtem různých heren, kasin a nonstop barů proslaveno. Děti mají tedy dostatek možností na zábavu a takové to dětské vyžití. Ráno nás probudil déšť a o něco nižší teplota vzduchu než den před tím. Lahůdkové bylo zejména oblékání do mokrého oblečení. Opět jsem litoval, že jsem jel na vodu. Nalodili jsme se do svých plavidel a jeli vstříc vodnímu živlu, který nás bičoval z nebes i z řeky samotné. Posádky byly už stejné, jako při startu ve Vyšším Brodě. Čekaly na nás dva jezy a já se na ně docela i těšil, protože jsem si chtěl konečně vyzkoušet, jak se jezdí jez správně a ne podle rad mého předáka. První jez byla nějaká propusť nebo co. Jez byl překrásně zasazen v malebném prostředí polorozpadlé papírny. Při proplouvání kolem trosek socialistického pomníku jsem se pocitově přesunul hodně na východ. Ještě dál než bydlí naši spoluplavící ze SVK. Plavba samotným jezem byla bezproblémová. Na vinu bych to dával vlastnímu úsudku o správném plavení jezem. I ostatní zmákli jez bez potíží a mohlo se jet vesele dál. Cestou jsme mnohokrát zastavovali pod keři a kryli se před sílícím deštěm. Často jsme svá plavidla spojili v jeden velký koráb, který kosil vše co mu do cesty přišlo. Druhý jez, jmenoval se U papouščí skály, vypadal celkem drsňácky. Šli jsme to nejdříve obhlídnout a když jsem viděl tu vlnu, která se tvořila pod jezem /za povšimnutí stojí, jak jsem úmyslně nenapsal slovo „válec“, ale použil jsem daleko vhodnější výraz „vlna“/, tak jsem se jen těžko tipoval na vodáka, který to projede. Vedoucí Jíťa jela sama jez nejprve 2x s cizí lodí. Když jsem viděl, jakým stylem jede, tak jsem se automaticky viděl máchat ve vlně. Vedoucí Jíťa na mě nějak nenaléhala, ale já si řekl, že bych to přeci jen chtěl zkusit. Tak jsme šli. Cestou jsme se asi 19x pohádali, protože jsem za žádnou cenu nechtěl jet bokem, tedy způsobem, který jsem viděl na vlastní oči pouze 2x... Shodou okolností se jednalo o ty dva výše zmíněné pokusy vedoucí Jíti. Nakonec jsem nasedl do lodi a jeli jsme k jezu. Cestou jsme se ještě 14x
pohádali o tom, že to bokem nepojedu. Nakonec jsme to bokem jeli... Já byl vyklepanej, jako hokejka... Pádlem jsem kolem sebe mával, řval jsem jako tur, pak přišla vlna, ta mě totálně zlila a já byl i s lodí a Jíťou venku z jezu. To bylo povyku na vsi a slávy, když se nám to povedlo... Jez a hlavně ta vlna pod ním, zatopila snad všechna plavidla, ale nikdo nebyl nucen jít přes palubu. Za zmínku určitě stojí, jakým způsobem jez proplul Slávek st. Svůj parník s přehledem dopravil nad jez, tam mocně hrábnul kormidlem a jezem projel, jako velezkušený John Silver v dobách své největší slávy, kdy mu veškeré vodstvo leželo pokorně u nohou a klepalo se strachy, kdy jej poctí svou návštěvou právě sám velký John! Kousek za jezem byl kemp Vltavan, kde bylo v plánu nocování. Déšť nás neustále upozorňoval na svoji přítomnost svým vytrvalým kropením našich postav. Stany jsme začali stavět hned vedle budovy tamní ubytovny. Najednou přiběhla vedoucí, že je nám k dispozici volný pokoj se 16ti lůžky. Po deštivé plavbě to pro nás bylo vysvobození. Nastěhovali jsme se do pokoje č.5 a vychutnávali si novotou zářící ubytovnu. Ten den v noci měla vedoucí přichystané překvapení v podobě noční plavby Českým Krumlovem na raftech. Zpočátku to vypadalo, že se možná ani nepojede, neboť se valná většina z naší skupiny netvářila souhlasně k tomuto nápadu. Nakonec se přeci jen přihlásila polovina z celé 22 členné skupiny. Před námi bylo ještě celé odpoledne, které vyplnil výlet do Českého Krumlova. Ještě před ním se odehrál mini příběh v hospůdce, kde jsme bydleli. V nabídce dne nás potěšila gulášová polévka, tak jsme si ji hojně objednávali, ale děvče za výčepem neustále opakovalo, že se ještě vaří a abychom chvilku počkali. Když bylo těch chvilek několik, zjišťoval jsem situaci, kde se stala chyba. Děvče prodávající se mi pochlubilo, že dělají gulášovku poprvé v tak velkém množství a že se jim to nedaří. Prej to nemůžou dát do prodeje, že je špatná. Když viděla, jak mě to mrzí, tak se asi slitovala a řekla, že můžu gulášovku ochutnat a uvidí se. Ten den jsem si poprvé zahrál na odborníka a jal se role kuchařského znalce. Byl jsem zaveden k hrnci, u kterého postávala „samice“. Tedy spíš „nadsamice“. Nebo tak nějak ji nazvala moje tenkrát ještě skoro-žena. Co je na tom, že s tím pojmenováním souhlasím a dávám Jíťě naprosto zapravdu. Vždyť to řekla sama, tak co... No abych kvůli samici nezapomněl o čem píšu, takže... ...ta Sparta letos potěšila mé srdíčko víc než přehršel a už se těším na podobné zážitky, jako letos. Rok Sparty je výjimečný okamžik, který se v blízké budoucnosti stane jistě tradicí a... Jo, ta gulášovka, tak tu jsem ochutnal a opravdu nestála za nic. Nevěděl jsem co s tím a co tam přidat. Na tváři jsem nechal nahozený výraz odborníka a neustále čekal, jestli holku velkou něco nenapadne. Napadlo jí, jestli tam třeba ještě trochu nepřidat mouku. Já jsem, tak lehce pochybovačně pokýval hlavou, ale nakonec jsem přeci jen řekl, že se to zkusit může.
Pak přiletěla ta druhá podsamice a říkala něco o tom, aby se tam té mouky nedávalo rychle velké množství, že to pak dělá hrudky, jen jsem přikývl, že to je přeci jasný a ať si jde hledět výčepu, tam že bude platnější. Samozřejmě, hrudky to udělalo a samici chytaly mrákoty. Vzala lžíci a hrudky začala lovit. Já ještě trošku usrknul ze lžíce, zamumlal jsem ať to normálně prodávají a šel jsem si po svých. Po této krátké kuchařské vložce, jsem kouknul na hodinky a zjistil, že je čas jít na autobus, který nás vezl do centra Českého Krumlova. Cesta ubíhala rychle a řidič /patrně Katraba – jiné příjmení mě při vzpomínce na něj nenapadá/ na tom měl nemalou zásluhu hlavně tím, jak často šlapal na akcelerační pedál. V samotném městě jsme se všichni rozprchli do spleti uliček. Někdo šel na zámek, někdo do galerie a ostatní do hospody. V jedné takové jsme se všichni sešli. Nechce se mi dělat reklama a proto nebudu prozrazovat název restaurace, ve které jsme litovali, že jsme tam vlezli. Ovšem, když si chci stěžovat a pohanět restauraci, tak se sluší, abych zveřejnil název. Restaurace na dvorku, se jmenovala. Prostředí příjemné, jídlo až na pár vyjímek poživatelné a pivo lemtatelné. Ovšem, dámy a pánové, ten číšník... Už dlouho jsem neviděl obludu s tak negativními rysy v mozku, jako byl tento exemplář. Příjemný byl srovnatelně, jako cikán se zámečníkem z Budějického nádraží, ve vaší posteli dohromady. Čekací doba na pivo srovnatelná s průměrným zpožděním vlaku u nás. Ochota srovnatelná s ochotou Vontů trpět Rychlé šípy ve stínadlech. Výrazy jeho tváře byly přirovnatelné k člověku s poruchou mimického ústrojí v pokročilém stádiu. Ten chlap neměl prostě nic a dovolím si tvrdit, že je pro lidskou společnost nepotřebný a tudíž zavrhnutí hodný. Nakonec jsme se v té hospůdce všichni nabaštili, pobrali sklo, které se hodilo a šlo se vesele do kempu. Cestu jsme si zpestřili trasou přes kemp Spolí. Jednalo se o klasickou „pětku“ a nikdo by mě tam stan nedonutil postavit ani za nic. Při čumendě na ty všechny promočené vodáky, jsme uviděli Ostružiny a hned bylo jasno, celý den bude v konečném hodnocení prezentován, jako zajímavě úspěšný. Na plakátku jsme si přečetli čas vystoupení a šli jsme. Ve mně se mezitím rozležely plzeňské dvanáctky, což bylo neklamné znamení toho, že se mi do žil vlije odvaha a do hlavy pocit nesmrtelnosti. Nebýt toho, večerní jízdu Krumlovem na raftech jen těžko absolvuji. Původně jsem byl totiž mezi skupinkou, považující noční jízdu za nesmysl a jednoznačně ji zavrhovali. V ubytovně jsme si vzali věci na raft a už jsme utíkali do sousedního kempu Spolí, kde právě začínalo vystoupení Ostružin. Místa jsme si vybrali v první řadě a už jsme se kochali. Kulturní zážitek to byl velkolepý. Hltali jsme snad každý pohyb a každé slovo imrpovizátorů. Současně jsme nevycházeli
z údivu, co všechno jde vymyslet a zahrát na všemožná témata. Po vystoupení jsme měli chvilenku, tak jsme sledovali šrumec v kempu. Na zdi sociálního zařízení jsme objevili reklamu restaurace Na dvorku. Pobavil nás zejména slogan „vodáci vítáni“. Klika, Jíťa u sebe nosila černou fixu. Ihned jsem dal slovo vítáni do uvozovek. Vodáci se tam totiž dočkají opravdu všeho, jen se vřelého přivítání. Před 22:00 jsme se všichni hromadně ohřáli vařenou griotkou, grogem nebo svařákem. Sebrali jsme pádla, vesty a šli jsme na to. Vodáci v hospodě na nás koukali, jak z jara a nemohli pochopit, že se v takové zimě chystáme sednout na řeku. Ale ještě před samotným zahřátím těla, jsem přebíral raft z půjčovny a tady jsem si opět zahrál na odborníka, ale nikoli kuchařského, nýbrž vodáckého. Ten jouda, co mi předával raft, mlel něco o počasí a měl nějaké pindy o raftech. Ptal se mě, který chceme a ukazoval asi na tři nafouknutý lodě. Já mu říkám: „Hele, dej nám nějakou kvalitu, nechci něco, abych si v tom připadal, jako na pneumatice od traktoru“. Patrně se „chytil“, protože od té doby od vodácké tématiky neuhnul ani na půl slova. Pořád mlel o tom, jak co sjíždět a já jen neustále přitakával, že jasný a bez problému. Nakonec nám půjčil „funglovku“ nový raft, což je jasný důkaz, jak jsem na něj zapůsobil. Důvěryhodný a hlavně zkušený vodák, jiné přirovnání mě nenapadá. Nebyl naplno nafouknutý, což jsem samozřejmě nepoznal, ale on hned řekl, že tomu trochu dáme... Přitáhnul hadici od kompresoru a šel to pustit. Moc mi to nešlo foukat, protože to mělo nějaký trapný ventilky nebo co. Vzal to a po krátkém boji už to foukalo. Říkal, že teď ty nový ventilky stojí za prd. Já se hned chytil a říkám mu, že přesně, my máme ten starý a ten se fouká jedna báseň. Zeptal se mě, jestli má ještě foukat, já říkám, ať mu dá pořádně, tak mu dal. Slušně jsem mu poděkoval a popřál mu hezký zbytek večera. Nalodění na rafty proběhlo bez problémů. Snad jen Olče nebylo do smíchu, musela totiž sedět na špici raftu ve vodě. Při jízdě kolem kempu Spolí jsme zdravili udivené vodáky na břehu a oni udiveně zdravili nás. První jez se musel překonat po souši, neboť by nebyl zaručen návrat min. 50% účastníků do ubytovny. Další jez byl nedaleko „proslavené“ restaurace Na dvorku. Vlna pod ním byla celkem nemalá a na pasažérech v raftu nechala jen málo místeček bez potřísnění vodou. Po spršce následovala jízda městem. Krumlov není město, kde by se v noci bujaře slavilo a dělal se virvál až do rána. Alespoň takový dojem na nás zanechal. Hulákali jsme jak krávy s býky dohromady, ale kromě pár zvědavců v oknech, jsme nikoho neupoutali. U centra města na nás čekal jez, který byl takový úzký, vlnu neměl žádnou a byla to spíš nuda než bžunda. Víc nás zabavila debata o monumentu, který byl zcela zřetelně viditelný a rozeznatelný na první pohled. Jednalo se
o zbytky mostu. Mě, jakožto zkušenému vodákovi, to bylo hned jasné. Všichni ostatní neustále spekulovali nad tím, co by to asi mohlo být. Druhý den se ukázalo, že jsem měl pravdu a víc k tomu nechci dopsávat. Příjezd pod zámek v Českém Krumlově je pastvou pro oka a také pro vodáka. Pod zámkem se nachází královský jez. Obavy byly snad jen minimální a hlavně alkohol v naší krvi, vše spolehlivě odbourával. Stav hladiny byl nižší než obvykle, což se projevilo i na samotném jezu. Čekali jsme trošku hukot a ono nic. Dokonce jsme se uprostřed jezu málem zastavili. Já na přídi téměř přelétl přes pádlo, jak nás to brzdilo... Spokojen jsem nebyl, ale překousl jsem to. Před námi bylo už jen několik takových malých zurčení, které raft spíš brzdilo, než aby hrozilo nějaké nebezpečí. Kousek za městem na nás již čekal šéfik z půjčovny s Transitem. Naložili jsme rafty i sebe a jeli do kempu. V ubytovně na nás již čekal zbytek výpravy. V hospůdce to jen hučelo a v rohu dokonce hrál nějaký spolek na kytáru, na housle šmitcem a pár dalších týpků na blíže neurčené hudební nářadí. Jízda na raftech nás trošku unavila, tak bylo třeba doplnit energii. Nabízelo se pivko a nebo třeba výborná gulášová polévka. Záměrně píšu výborná, protože opravdu výborná musela být. Těžko by totiž holky jedny prodaly kotel tragické polévky. Nebudu zastírat, že i já jsem cítil určitý a hlavně výrazný podíl na celém úspěchu s polévkou. Holky se jen vznášely, když mi nadšeně líčily, jaký ohromný úspěch gulášovka měla. Jen se trochu bojím dalších jejich kuchařských experimentů. Mám bohužel jiné zaměstnání a nemůžu tam věčně jezdit žehlit nějaké průsery, co se vaření týká. Síly jsem doplnil a musím uznat, že se gulášovka opravdu povedla a těžko jsem někdy baštil lepší… Noc v ubytovně měla klidný průběh. Kdo nechrápal, pravděpodobně se nevyspal, ale to nám chrápajícím žíly rozhodně netrhalo. Zejména moje Jíťa měla o program postaráno. Z jedné strany chrápal Barbušák a do druhého ouška jsem ji pochrupával já. Nevím, jestli zrovna stereo chrápání je ta nejideálnější ukolébavka, ale na mě zabírala bezpečně, neboť bych se za noc ani jednou neprobudil, nebýt neustálého mlaskání několika nechápajících spoluspáčů. Ráno jsme posnídali, já se rozloučil s holkama za pultem a jelo se dál. Čekala nás shodná plavba s večerním průjezdem den před tím, takže jsem relativně věděl, do čeho jdu. První jez jsme nejeli a lodě přetáhli. Další jez jel jen Barbušák s Jančou a dali to celkem obstojně. Janča byla trochu víc zmáchaná, ale to jsme byli za chvilku všichni, protože začalo pršet. Nedaleko jsme viděli vrbu, tak jsme do ní všichni zajeli. Vrba to byla pořádná a vešli jsme se tam s celou karavanou. Někteří jedinci měli smůlu, nebyli ukryti pod mohutnou korunou stromu, ale to byli pouze jedinci. My zkušení vodáci jsme věděli, kam si najet a kde zaparkovat.
Po přeháňce jsme začali z vrby vyjíždět, jako bojovníci z Trojského koně. Pár vodáků nevěřilo, kde se tam najednou objevilo tolik lodí a v obavách před konfrontací jejich a našich lodí, počali své koráby panicky potápět… Plavbu měl narušit další jez, ale to bylo jen takové betonové koryto, kde si člověk mohl akorát tak kousnout do pádla, kdyby ho držel nešikovně proti sobě a ono se mu tam někde zaseklo o mantinel. Na řadu přišel jez královský. Lidí tam bylo přehršel a lodí taky několik. Většina „vodáků“ své vraky přenášela, tak jsme měli jez volný. S Jíťou jsme za to vzali a šli na to. Rada od předáka zněla, abych šel do lodě na kolena. Říkal jsem si, že v autě si při jízdě z kopce taky neklekám, tak proč bych se měl držet nějakých rad od instruktorky. Pak by to vypadalo, že jsme zkušení vodáci a každý z přihlížejících by si řekl, jaká to pro nás byla hračka. Zůstal jsem si tedy pěkně sedět a jak mi bylo… Jez jsme projeli parádně, hlavně díky práci zadního motoru. Nebýt liknavosti předáka, který přes svůj prostor pustil do lodi množství vody, které nebylo slučitelné s bezproblémovou plavbou, tak jsme mohli všem zamávat a pokračovat dál. Ovšem nedůsledné a lajdácké bránění svěřeného prostoru, mělo jasně za vinu pokoření naší posádky vodním živlem! Vodu jsme na břehu odčerpali a po posilnění se mohlo jet dál. Český Krumlov je velmi atraktivní turistická oblast a zejména turisté z Asie tvořili významnou část spektra procházejících se lidiček po ulicích podzámčí. Holky Soukupovic patrně usoudily, že je ve městě nízká koncentrace fotoaparátů a zasadily se o její zvýšení… Věřme, že jejich počin zůstane ve městě hodnocen, jako jeden z obdivu-hodných a tamní kraj je za to bude vítat s otevřenou náručí. Věřím v pohádkové konce a jsem přesvědčen o tom, že fotoaparát Soukupových funguje na břehu Vltavy, kde jej ponechaly, jako erární předmět a slouží všem vodákům, kteří královský jez překonají a mají potřebu se u něj zvěčnit. Po Krumlově následovala nudná plavba, kterou zpestřil trosečnický počin Doubkových, ale nejsem si jistý, zda nedošlo k chybě při výběru vhodného ostrova… Atraktivní byla i mega-sprcha, která byla umístěna na mostě a vodáci si ji pouštěli zatáhnutím za lano. Cestou se nám ztratili rodiče Jitky a nebýt přivolaného vrtulníku s termovizí, jen těžko by se příběh záhadného zmizení dočkal šťastného konce. Potkali jsme i borce, kteří brnkali na kytáru přímo na lodi, ale bohužel naše rychlost byla oproti nim převelká, tak se jelo dál. Potkali jsme i pytláky, kterak na vlasec čapali rybky. Klika, jela s nimi i malá holčička, která nám ochotně nahlásila, že to tatínkovi moc jde a už jich chytil hodně. A nevím jestli by reagoval rozdílně i v konfrontaci s panem pořečným (odvozeno od porybného).
Těsně před kempem Zlatá Koruna nás čekal poslední jez celé trasy. Byl v pohodě a nebýt opakovaných chyb při bránění průniku vody od předáka, tak se projel nasucho! Kemp Zlatá Koruna byl naše cílová stanice. Odevzdali jsme lodě, postavili stany a přečkali hustej liják. Kemp hodnotím, jako lepší čtyřka… Celé odpoledne jsme byli nervózní, věděli jsme, že má večer v kempu vystupovat improvizační družstvo Ostružin. Chodili jsme po kempu a hledali plakátek, který by nám sdělil čas vystoupení. Nikdy nic, tak jsme šli baštit do zajímavé stylové hospůdky Ve mlejně. Mlynářstvo nás tam zásobovalo Plzničkou a hlavně specialitami z grilu. Po nasycení jsme se skouleli zpět do kempu. Tam nám už hlásili spoluplavebníci, že zahlédli Ostružiny, jak podstupují vodácký křest. Asi to nebylo nic příjemného, ale jen těžko zapomenutelného. Kolegové nám to líčili a říkali, že to na večerní vystoupení moc nevypadá… Trošku nás to zaskočilo, ale my věřili, že nakonec divadlo bude… …a bylo! V kempu jsme Ostružiny nakonec objevili a mamča Jitky se jich hned šla přeptat, jak to vypadá. Jíťa st. dostala přislíbené představení, tak jsme se hned měli na co těšit a já mohl hodit za hlavu myšlenky na večerní odjezd domů nočním vlakem… Vzhledem k zimě jsme Ostružinám koupili Griotku na zahřátí, kterou jsme jim předali, jako formu takového vstupného na představení. Viditelně potěšila a zajisté i pomohla. Divadelní nadšenci byli sice hodně unavení, ale to nám vůbec nevadilo. Byli jsme rádi, za možnost vidět i jejich poslední vystoupení na Impro-Vltava-tour. Moc jim děkujeme za všechna představení, která jsme viděli. Byl to pro nás nádherný zážitek a věříme, že to nebylo naposledy, co jsme Ostružiny viděli. Zima byla až nechutná, dali jsme si pouze něco málo na zub a šlo se spát. V den odjezdu nás čekal přesun na nádraží. Túra to nebyla z nejlehčích, ale nakonec jsme ji všichni bez újmy zmákli a mohli jsme se opět svěřit do rukou Českých drah, které opět nezklamaly a celou cestu nás spolehlivě přesvědčovali o tom, že cestovat s nimi je holý nesmysl! Co na závěr… Voda je ve Vltavě studená, smrdí a je mokrá! Kempy jsou nic moc a nebýt Vltavanu, přestal jsem věřit na dobré kempy. Ale nechci jen hanět. Dobrý bylo třeba hraní karet, nebo pivko „Ve mlejně“. Jo a taky banda, která jela. Šmakovala jim zelená, tak jsem i já zažil chvíle, kdy jsem cítil podíl na spokojenosti všech. Uvidíme, jak se moje vodácké myšlení bude rozvíjet do budoucna, ale pokud se bude nocovat na Vltavanu, tak pojedu na každou řeku, kdykoli a jakkoli dlouho. Bude mi jedno i jaké bude počasí. Hlavně, aby měli zrcadla v umývárkách a obsluhu v hospůdce nedělal fousatej jouda v mastným triku… Vodě zdar!
Váš Aleš Hlawatschke
