MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Transformace sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením DIPLOMOVÁ PRÁCE
Brno 2014
Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
PhDr. Kateřina Sayoud Solárová, Ph. D.
Bc. Renáta Gatnarová
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty
Pedagogické
fakulty
Masarykovy
univerzity
a
se
zákonem
č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
------------------------20. dubna 2014
Bc. Renáta Gatnarová
Poděkování
Děkuji vedoucí diplomové práce PhDr. Kateřině Sayoud Solárové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady, připomínky a podporu při zpracovávání. Také bych chtěla poděkovat oběma zařízením v Moravskoslezském kraji, která byla ochotná zúčastnit se mého výzkumného šetření.
Obsah ÚVOD.............................................................................................................................................................6 1
2
3
4
OSOBA S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM V DOSPĚLÉM VĚKU ......................................................................8 1.1
VYMEZENÍ POJMU DOSPĚLOST ...............................................................................................................8
1.2
CHARAKTERISTIKA MENTÁLNÍHO POSTIŽENÍ ............................................................................................10
1.3
SOCIALIZACE OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM ........................................................................................14
1.4
ŽIVOTNÍ A SOCIÁLNÍ ROLE DOSPĚLÉHO ČLOVĚKA S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM ...................................................17
SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM............................................................21 2.1
CHARAKTERISTIKA SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM .............................................21
2.2
STANDARDY KVALITY SOCIÁLNÍCH SLUŽEB ...............................................................................................24
2.3
DRUHY A FORMY SOCIÁLNÍCH SLUŽEB....................................................................................................27
2.4
ROZDÍLY MEZI VELKOKAPACITNÍMI ZAŘÍZENÍMI A CHRÁNĚNÝM BYDLENÍM ......................................................29
TRANSFORMACE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRO OSOBY S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM ...............................32 3.1
CHARAKTERISTIKA A VÝVOJ PROCESU TRANSFORMACE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB .....................................................32
3.2
DEINSTITUCIONALIZACE V ČESKÉ REPUBLICE ...........................................................................................34
3.3
CÍLE TRANSFORMACE ........................................................................................................................36
3.4
PRŮBĚH A PLÁNOVÁNÍ PROCESU TRANSFORMACE ....................................................................................38
EMPIRICKÁ ČÁST .................................................................................................................................43 4.1
CÍLE VÝZKUMU A VÝZKUMNÉ OTÁZKY ....................................................................................................43
4.2
VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ A VÝBĚR VZORKU ...................................................................................................46
4.3
ANALÝZA DAT A INTERPRETACE ŠETŘENÍ .................................................................................................49
4.4
ZÁVĚR VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ .............................................................................................................62
ZÁVĚR ..........................................................................................................................................................65 SHRNUTÍ ......................................................................................................................................................67 SUMMARY ...................................................................................................................................................68 SEZNAM LITERATURY ..................................................................................................................................69 SEZNAM PŘÍLOH ..........................................................................................................................................73
Úvod Ve své diplomové práci se zabývám transformací sociálních služeb v domovech pro osoby se zdravotním postižením. V současné době probíhá taková změna, kdy se velkokapacitní zařízení mění na domovy s menšími komunitami, případně se uživatelé stěhují do chráněného bydlení. Nikdo z lidí, to znamená ani osoby se zdravotním postižením, si nezaslouží žít v zařízení, které vykazuje znaky ústavu. Naopak se jim v současné době nabízí možnost žít v přirozeném prostředí připomínající domov. V minulém roce jsem měla možnost poznat práci v domově pro osoby se zdravotním postižením, v němž již uživatelé bydleli v menších komunitách a někteří již byli přestěhováni do chráněného bydlení. Cílem této práce je srovnat přípravu a plánování tohoto procesu ve dvou zařízeních Moravskoslezského kraje. Účelem je zodpovědět
otázky, jak samotný proces
v jednotlivých zařízeních probíhá, a v jaké fázi se právě nacházejí. Pozornost bude věnována problémům, které s tímto procesem úzce souvisí. Zároveň se budu snažit zjistit, v čem konkrétně je změna pro samotné uživatelé přínosná. Jsem velice ráda, že jsem spolupráci mohla navázat s domovem pro osoby se zdravotním postižením, v němž jsem dříve pracovala. Rovněž jsem uvítala možnost poznat zařízení nové, pro mě dosud neznámé. Cílovou skupinou pro mou diplomovou práci se stali lidé s mentálním postižením. Práce je rozdělena na část teoretickou a empirickou. Teoretické části se věnují první tři kapitoly. Úkolem první kapitoly je popsat a přiblížit roli dospělého člověka s mentálním postižením. Druhá kapitola představuje nabídku sociálních služeb, které jsou těmto lidem určeny, a konečně třetí a poslední kapitola se věnuje samotné transformaci, jejímu vzniku, přípravě, plánování a jednotlivým fázím. Jedna samotná podkapitola je také věnována deinstitucionalizaci v České republice. V empirické části je zobrazeno samotné výzkumné šetření v obou zařízeních. Je v ní představen výzkumný vzorek a metody, které byly při výzkumu použité. Při zpracovávání empirické části byla zvolena metoda zúčastněného pozorování a také rozhovory s týmem pracovníků, který se účastní současné plánované změny. Rozhovory jsou také vedeny se samotnými uživateli, u nichž ke změně již došlo nebo v blízké budoucnost dojde. Následná podkapitola interpretuje zjištěná data, která jsou
6
dále analyzována. Součástí poslední podkapitoly jsou odpovědi na otázky provedeného šetření. Myslím si, že se jedná o téma, které je v současné době velmi aktuální, jelikož mnohá zařízení tímto procesem již prošla anebo se v současné době na tuto změnu teprve připravují. Domnívám se, že nový způsob života osob s mentálním či jiným zdravotním postižením, bude směřovat ke zlepšení jejich životních jistot a umožní jim vést samostatný život v „domácím rodinném“ prostředí.
7
1 Osoba s mentálním postižením v dospělém věku V první kapitole teoretické části si vysvětlíme a přiblížíme termíny dospělost, mentální postižení a rovněž se zaměříme na socializaci osob s mentálním postižením do společnosti, jejich životní a sociální roli. Všechny tyto termíny by měly přispět k lepšímu pochopení této cílové skupiny.
1.1 Vymezení pojmu dospělost Pojem dospělost dle M. Vágnerové (2007) a M. Fárkové (2009) nelze jednoznačně vymezit. Jediným faktorem, který by toto období mohl charakterizovat, je dosažení právní dospělosti, tedy zletilosti. Pro dospělého člověka platí většina uvedených charakteristik dle M. Farkové. Autorka uvádí, že se člověk stává dospělým v okamžiku, kdy je schopen vykonávat produktivní práci, která mu umožňuje stát se soběstačným a nezávislým. Dalším poznávacím znakem je ochota spolupracovat, přijímat a poskytovat rady, dokázat pomoci. Je schopen podřídit se vedení či sám vést lidi méně zkušené. Nemůžeme opomenout ani skutečnost, že má své realistické plány, které odpovídají jeho zájmům. Dospělý člověk žije většinou již sám, a pokud ne, má v bytě rodičů ohraničené tzv. teritorium, o které se patřičně stará. Je schopen trávit volný čas sám a je rovněž schopen stýkat se s příslušníky opačného pohlaví, a to bez jakýchkoliv zábran. Pro dospělého člověka by mělo být také charakteristické, že se aktivně zajímá a pečuje o blaho rodiny, svých přátel, ale i širšího okolí (Farková, M. 2009). M. Vágnerová (2007) dospělost dělí na tři období. První je období mladé dospělosti, které trvá od 20 - 40 let, druhým je období střední dospělosti, které trvá od 40 50 let a posledním je období starší dospělosti trvající od 50 - 60 let. Naopak J. Langmajer, dělí dospělost podle vývojové etapy na časnou dospělost (20 - 25 let), což je charakterizováno jako přechodné období mezi adolescencí a plnou dospělostí, dále na střední dospělost (45 let), tedy období plné výkonnosti a relativní stability. Pozdní dospělost je pak období do 60 - 65 let a posledním stádiem je období stáří (Langmajer, J. Krejčířová, D. 2007). Mladá dospělost je charakterizována jako přechodové období mezi adolescencí a plnou dospělostí. V tomto stádiu dospělosti se upevňuje identita mladého člověka, který se 8
ztotožňuje s rolí dospělého a v neposlední řadě dochází k upřesnění pracovních a životních cílů. Mladou dospělost můžeme také vymezit z pohledu biologického a psychologického. Z biologického hlediska se jedná zejména o navázání partnerského vztahu spojeného se zakládáním vlastní rodiny. Vymezení dospělosti z psychosociálního hlediska je daleko složitější, jelikož proměna není časově stanovená, což znamená, že probíhá u různých lidí v odlišnou dobu (Vágnerová, M. 2007). Jedním z klíčových kritérií dospělosti se stává osobní zralost, která souvisí s ekonomickou nezávislostí, s občanskou odpovědností, překonáním rozporů z dětství a dospíváním, nezávislosti na rodičích, ale též schopností vytvářet hluboké a stabilní citové vazby. Současně dochází ke změnám v oblasti emočního prožívání, které se projevuje větší střízlivostí, pragmatičností, přijetím vlastní identity a nalezením dostatečné sebejistoty. Jedinec se stává více realistou a jeho otevřenost vůči okolí narůstá (Lečbych, M. 2008). Jedním z kritérií psychosociální dospělosti se stává profesní role, která slouží jako zdroj sebepotvrzení a sebedůvěry. Při pracovní činnosti nelze opomenout pracovní motivaci, která napomáhá uspokojovat ekonomickou potřebu a potřebu nezávislosti. „Práce poskytuje možnost pomáhat druhým lidem a být společenský prospěšný“ (Lečbych, M. 2008, str. 56). V tomto období je charakteristickým sociálním i osobním mezníkem uzavření manželství spojené s následným rodičovstvím. S narozením dítěte mladý člověk získává novou sociální roli. Na období mladé, neboli také časné dospělosti, navazuje období středního věku. Tato doba se vyznačuje dalším upevňováním identity, posilováním odpovědnosti v rolích dospělého, odpovědnosti k rodině a současně se stává vrcholem produktivity. Zároveň se však v tomto období objevuje tzv. krize středního věku, která souvisí se vznikem problémů, ať už v oblasti partnerské, pracovní nebo v oblasti seberealizace. Zejména neuspokojení v oblasti seberealizace může vést jedince až k samotné rezignaci. Ve středním věku dochází i ke změnám v oblasti identity, člověk mění postoje ke světu i k sobě samému, hodnotí svůj dosavadní život a uvažuje o budoucnosti (Pančocha, K., Procházková, L., Solárová K., 2013). Období pozdní dospělosti lze charakterizovat věkovým rozmezím od 45 let – 60 / 65 let. Věk 50 1et je pak považován za jakýsi mezník, který poukazuje na to, že člověk stárne. I v tomto období se setkáváme s určitými změnami, zejména je to nejistota a obavy ze selhání, a většinou je také narušen vztah k sobě samému. Lidé, kteří tímto obdobím procházejí, mají tendenci předávat své zkušenosti mladším. Je to etapa postupného uzavírání profesní kariéry a odchodu do důchodu. Tato skutečnost může být jednodušší, 9
pokud se člověk na tuto roli již předem připravoval a pokud se věnuje svým zájmům. Jedinci v pozdní dospělosti dokážou lépe pracovat tehdy, pokud mají své tempo. Úspěšnější jsou většinou tam, kde mají mnohaleté zkušenosti, než v zaměstnání, kde se musí učit novým věcem. Rodina se dostává do fáze, kdy ji dospělé děti opouštějí a manželé zůstávají sami. Na tuto skutečnost mají dvojí pohled. Na jedné straně se cítí svobodněji, jelikož nemají tolik povinností, ale na straně druhé, se mohou cítit osaměle. I přesto v tomto období získávají novou roli, a to je většinou role prarodiče (Langmajer, J. Krejčířová, D. 2007). Specifickou skupinu mezi dospělou populací představují lidé s mentálním postižením. Je třeba uvést, že se jedná o lidi, kteří jsou stejně rozdílní jako lidé bez postižení. Také oni mají své zvláštnosti a potřeby. Přesto u těchto osob můžeme nalézt určité společné znaky, které úzce souvisí s druhem, hloubkou a rozsahem jejich mentálního poškození (Švarcová, I. 2011, cit. dle Procházková, L. 2013). M. Vágnerová (2004) definuje dospělost jako „období svobody, rozhodování, spojené s odpovědností za svá rozhodnutí a schopností získat a plnit příslušné role. Dospělý postižený člověk prokáže svou zralost mimo jiné tím, že si vytvoří určitou identitu, jež zahrnuje jeho handicap, a počítá s omezeními, která přináší“ (Vágnerová, M. 2004, cit. dle Křižkovská, P., Tomalová, P. a kol. 2012, s. 17). M. Černá (2008) vymezila kritéria dospělosti, která lze využít u dospělých osob intaktních, stejně jako u osob dospělých se zdravotním postižením. U těch však bývá jejich naplnění daleko obtížnější. Ke zmíněným kritérium patří ukončení školní docházky, nástup do zaměstnání, odchod z domova rodičů, administrativní a v neposlední řadě právní faktory. Uvádí, že pro dospělého člověka s mentálním postižením je značně složité dosáhnout alespoň dvou z výše uvedených kritérií.
1.2 Charakteristika mentálního postižení První zmínky o mentálním postižení lze nalézt již 1500 l. př. Kristem, kdy postižení chápeme jako duševní zpomalení či zaostávání. V současné době již nepoužíváme termín mentální retardace, tak jako tomu bylo dříve, ale mentální postižení, které Světová zdravotnická organizace definuje jako „částečné nebo úplné omezení schopnosti vykonávat některou činnost či více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánu“ (Lečbych, M. 2008 s. 17).
10
Pojem mentální retardace vychází z latinských slov „mens“, což znamená mysl nebo duše, a „retardare“ znamená opozdit, zpomalit. Doslovný překlad tohoto sousloví tedy zní „opoždění mysli“. Mentální postižení je složité syndromatické postižení, které nezasahuje pouze oblast psychickou, ale narušuje celou lidskou osobnost. K definování postižení můžeme přistupovat z různých hledisek. Biologický přístup ukazuje na závažné organické nebo funkční postižení mozku. Psychologické hledisko definuje mentální postižení
jako primárně
sníženou úroveň rozumových
schopností, měřitelných
standardizovanými IQ testy. Postižení charakterizované dezorientací ve společnosti, kdy člověk není schopen zvládnout vlastní sociální existenci samostatně bez cizí pomoci, je označováno jako pohled sociální. Mentální postižení lze charakterizovat také z pohledu pedagogického a právního. V prvním případě se jedná o sníženou schopnost učit se podle specifických metod a postupů, ve druhém případě má mentálně postižený člověk sníženou způsobilost k samostatnému právnímu jednání (Slowík, J. 2007). Nejvíce rozšířenou a současně nejvýstižnější definici se stala definice, kterou vydalo UNESCO poprvé v roce 1983. Podle ní je mentální retardace „pojem vztahující se k podprůměrnému obecně intelektuálnímu fungování osoby, které se stává zřejmým v průběhu vývoje a je spojeno s poruchami adaptačního chování. Poruchy adaptace jsou zřejmé z pomalého tempa dospívání, ze snížené schopnosti učit se a z nedostatečné sociální přizpůsobivosti.“ (Černá, M. 1995, cit. dle Slowík, J. 2007). I. Švarcová (2011) uvádí, že za osoby s mentálním postižením jsou považování jedinci, kteří zaostávají ve vývoji svých rozumových schopností, odlišují se vývojem svých psychických vlastností a dochází u nich k poruchám adaptačních schopností. Podle autorky vzniká mentální postižení v důsledku organického poškození mozku, a to buď strukturálním poškozením mozkových buněk, nebo abnormálním vývojem mozku. Pojem mentální postižení není zcela jednoznačný a lze jej vymezit velkým množstvím definic, které se zaměřují na snížený stupeň intelektu samotného jedince a na schopnost jeho adaptace na sociální prostředí. „Mentální retardaci lze vymezit jako vývojovou poruchu rozumových schopností demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i časně postnatální etiologii, která oslabuje adaptační schopnosti jedince“ (Valenta, M., Michalík, J., Lečbych, M. a kol. 2012, s. 31). V současné době můžeme nalézt řadu různých filozofií, které představují odlišné způsoby přístupu k osobám s mentálním postižením. Setkáváme se dvěma různými názory. Na straně první to je tendence zajistit lidem s postižením kvalitní komplexní péči, naopak 11
druhá strana upřednostňuje zapojení osob s mentálním postižením do fungování majoritní společnosti. Její snahou je vytvoření rovnocenných příležitostí tzn. návštěva běžné základní školy, vytvoření míst na otevřeném trhu práce, a to za maximální podpory vedoucí k samostatnosti a nezávislosti osoby s mentálním postižením. Odlišnosti v přístupech můžeme popsat v podobě různých modelů mentálního postižení. M. Lečbych (2008) rozlišuje čtyři typy modelů. Dominantním typem je stále model medicínský, který bývá také nazýván limitačním. Model klade důraz na nedostatek a omezení v oblasti rozumových schopností a na adaptační těžkosti jednotlivce. Posuzuje se úroveň inteligenčního kvocientu a adaptace na sociokulturní prostředí. Na medicínský model navazuje model sociální. Ten je založen na soucitu k osobám, které jsou v majoritní společnosti znevýhodněny a uvádí, že k těmto lidem je třeba přistupovat citlivě a poskytovat jim komplexní péči. Model upřednostňuje institucionální charakter, a to především v ústavech sociální péče. Model popisný v sobě spojuje přístupy, které poukazují hlavně na negativní vliv, a to tzv. „nálepkování“, kterému se v etiketizační teorii říká labeling. Diagnóza má podobu nálepky, která je přisouzena každému určitému člověku a je neměnná. Nálepka může vážně poškozovat a znehodnocovat kvalitu lidského života. Posledním modelem je model ekologický, jehož snahou je řešit praktické problémy spojené s integrací osob s mentálním postižením. Předpokladem tohoto přístupu je právo každého člověka participovat se na životě společenství, ve kterém se narodil a které je pro něj přirozené. Naopak vylučuje segregaci osoby s mentálním postižením do specializovaného zařízení. Model říká, že o člověku s mentálním postižením nemůžeme hovořit, aniž bychom nehovořili o prostředí, ve kterém tento člověk žije a pohybuje se. Jedinec může být v určitém prostředí chápán jako člověk s mentálním postižením, ale v jiném, odlišném prostředí, se o tomto znevýhodnění nemusí hovořit. Důležitým znakem tohoto modelu je podpora, a to taková, aby se jedinec mohl participovat (Lečbych, M. 2008). Podle W. Huanga (2005), cit. dle Lečbych (2008) v tomto modelu existují tři pilíře pro klasifikaci člověka s mentálním postižením, a těmi jsou: 1.
možnosti (kompetence člověka, které popisují, co člověk dokáže a jak se
může zapojit do společnosti), 2.
prostředí určující podmínky, ve kterých bude člověk žít, učit se, pracovat a
spolupracovat s ostatními, 3.
fungování (stupeň potřebné podpory, kterou člověk potřebuje k tomu, aby
mohl žít v určitém prostředí). 12
Stupně mentálního postižení Úvodem je třeba říci, že každý jedinec s postižením, stejně jako zdravý člověk, je individualitou. Přesto se u lidí s postižením můžeme setkat s podobnými rysy, které vycházejí z Mezinárodní klasifikace nemocí a bývají často odbornou literaturou (Ludíková, L., Švarcová, I.) vymezovány v negativním smyslu. Pozornost by se neměla věnovat tomu, co nezvládne, neumí, v čem má nedostatky, naopak se zaměřit na to, co umí a dokáže zvládnout. Stupně postižení mentální retardaci dělíme dle I. Švarcové (2011) následně: Osoby s lehkou mentální retardací (F 70) Jedinec postižen tímto stupněm MR dosahuje IQ přibližně kolem 50 - 69. Do této kategorie lze zařadit přibližně 80 – 85 % osob s mentálním postižením. Jedinci s lehkým mentálním postižením jsou schopni užívat řeč v každodenním životě, dokáži konverzovat a verbálně komunikovat, ačkoliv v dětství bývá vývoj řeči opožděný. Lidé s tímto stupněm postižení mohou dosáhnout úplné nezávislosti v osobní péči (hygienické návyky, jídlo, apod.) a v praktických domácích dovednostech. Většina jedinců s lehkým mentálním postižením může vykonávat práci, která vyžaduje spíše praktické schopnosti. Teoretická práce jim způsobuje potíže už ve škole, a proto jim prospívá vzdělávání zaměřené na rozvoj jejich dovedností a kompenzování nedostatků. Osoby se středně těžkou mentální retardací (F 71) Pro tento stupeň postižení je charakteristická IQ hodnota 35 - 49. Postižení bývá zachyceno a diagnostikováno v kojeneckém věku, případně též věku batolecím (Ludíková, L. 2005). Jedinci postiženi středně těžkým mentálním postižením mívají opožděný rozvoj chápání a užívání řeči. Jedinec je schopen osvojit si čtení, psaní a počítání. V dospělosti jsou tito lidé schopni vykonávat jednoduchou manuální práci, pokud mají úkoly pečlivě připravené a mají zajištěné odborný dohled. Většina osob je schopna uplatnit své dovednosti v chráněných dílnách. Zpravidla tito lidé bývají mobilní a fyzicky aktivní, jsou schopni navazovat kontakt a komunikovat s ostatními. Osoby s těžkou mentální retardací (F 72) Tato kategorie zahrnuje přibližně 5 % osob s mentálním postižením. Jejich inteligenční kvocient se pohybuje v rozmezí 20 - 34. Převážná část lidí zařazených do této skupiny, trpí vysokým stupněm poruchy motoriky, vzhledem k poškození ústředního 13
nervového systému. Vzdělávání těchto osob je značně omezené, avšak systematickou rehabilitační a výchovnou péči může dojít ke zlepšení jejich rozumových, komunikačních i motorických schopností. Osoby s hlubokou mentální retardací (F 73) Do této skupiny osob patří jedinci imobilní nebo osoby s výrazným pohybovým omezením. Vzhledem k tomu, že jejich inteligenční kvocient je nižší než 20, jsou velmi těžce omezeni ve své schopnosti porozumět řeči a požadavkům, v lepším případě dokáži komunikovat pouze neverbálně. Osoby postižené tímto stupněm nedokážou pečovat o své základní potřeby, vyžadují stálou pomoc a dohled. Speciálnímu metodickými postupy lze u nich do určité míry rozvíjet motoriku i komunikační schopnosti. V některých případech se dokážou podílet malou měrou na praktických sebeobslužných úkonech. Osoby s jinou mentální retardaci (F 78) V případě, že za pomocí obvyklých metod nelze stanovit stupeň intelektového postižení jsou jedinci zařazeni do této kategorie. Nespecifikovaná mentální retardace (F 79) Do této kategorie jsou zařazeny osoby, u nichž je mentální retardace prokázána, ale není zde dostatek informací pro to, aby bylo možné pacienta zařadit do některé z uvedených
kategorií.
Snížení
rozumových
schopností
nesouvisí
s organickým
poškozením mozku, ale příčinou jsou jiné faktory, např. genetické, sociální, apod.
1.3 Socializace osob s mentálním postižením Socializace je pojem označující proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti. Pochází z latinského názvu „socialis“, což znamená družný, společenský nebo spojenecký. Socializace úzce souvisí se sociabilitou, to je schopnost vytvářet společnost a pěstovat mezilidské vztahy. Sociální fungování každého člověka ovlivňuje sociální i fyzické prostředí (Lechta, V. 2010). Socializace osobností je často chápána jako proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje určitý systém poznatků, norem, hodnot, postojů a forem chování, které mu umožňují začlenění do určité společnosti a zajištují mu aktivní účast na společenském
14
životě. Neznamená to ale jen osvojování si kulturních norem nebo sociálních rolí, ale také přebírání sociálních hodnot od rodičů (Lechta, V. 2010). Stav úplného začlenění člověka s postižením do společnosti aniž by muselo dojít k úpravě prostředí, nazýváme integrací. Integrace nevyžaduje žádné zvláštní přístupy ani ohledy ze strany intaktní společnosti a jejím předpokladem je samostatnost, soběstačnost a nezávislost člověka s postižením na okolí. Vyšším stupněm integračních snah je inkluze. Inkluze (Pančocha, K. 2010, s. 6) znamená: „učit se společně s ostatními, sdílet a zažívat proces učení ve spolupráci s nimi. K tomu je třeba se do učení aktivně ponořit a mít vliv na to, jak probíhá. Při hlubší sondě zjišťujeme, že zapojení spočívá v uznání a přijetí.“ Zpravidla se jedná o myšlenku, kdy dochází ke splynutí s intaktní společnosti a kdy nejsou brána v úvahu žádná omezení. Můžeme ji tedy chápat jako komplexní pojem, který má své příznivce ale i odpůrce. V postojích k dospělým a stárnoucím osobám s mentálním postižením inkluze znamená, že všichni členové společnosti jsou stejně důležití a mělo by se zvyšovat jejich aktivní zapojení do společenského života. Neméně důležitá je změna kultury společnosti, politiky a praxe, a to tak, aby došlo k zohlednění této skupiny osob. (Křižkovská, P., Tomalová, P. a kolektiv, 2012). Sociální prostředí lidí s postižením ovlivňují velkou mírou individuální a společenské postoje jejich okolí. Intaktní jedinci reagují na osoby se zdravotním postižením různě, což právě souvisí s individuálními postoji, zkušenostmi a určitou mírou předsudků. Ty můžeme charakterizovat jako zvláštní druh stereotypu, který se objevuje v dějinách už odedávna. Jedná se o předpojatost a negativní postoj vůči jedinci nebo skupinám, které jsou odlišné od normality. Odvržení nebo opovržení popisuje J. R. Hanksová a kol. (1948), cit. dle Pančocha, K. (2013) jako kulturu, kdy jsou lidé s postižením vnímání jako přímá společenská hrozba a jejím odpírána jakákoliv podpora ze strany majoritní společnosti. K významnému posunu ve vnímání příčin zdravotního postižení dochází v 19. století, kdy se významně změnil způsob přístupu k osobám se zdravotním znevýhodněním a zrodilo se nové odvětví „pomáhajících profesí“ společně se vznikem různých druhů institucí, ústavů, azylů a internátních škol. Začleňování osob s mentálním postižením lze považovat za věc velmi nesnadnou, jelikož majoritní společnost vnímá mentální postižení jako postižení se stigmatizujícím charakterem. Hlavní problém se často objevuje v oblasti komunikace. Osoby s mentálním postižením jsou vnímány negativně a často jsou také okolím podceňovány. S tím souvisí také skutečnost, že tito lidé nemají stejná práva, a nejsou na ně kladeny stejné požadavky,
15
jako na nás. Status tohoto jedince je značně nízký a je na ně pohlíženo jako na někoho, na koho se nemusí brát ohled (Vágnerová, M. 2008). Právní úprava postavení osob s mentálním postižením „Spojení práva a osob s mentálním postižením vyvolává celou řadu asociací.“ (Valenta, M., Michalík, J., Lečbych, M. 2012, s. 62). Právo lze chápat jako systém záruk, který upravuje postavení ve vztahu ke skupině osob s mentálním postižením, ale také jako jistou ochranu v oblasti společensko-právních vztahů (Valenta, M., Michalík, J., Lečbych, M. 2012). Nelze říci, že by právo bylo chápáno jako něco, co by se muselo lidem s postižením vzít. Hlavní myšlenkou je totiž pojetí, kdy se právní řády snaží o začlenění této skupiny osob do společnosti. V historii se často setkáváme se skutečnosti, kdy jsou osoby se zdravotním postižením často diskriminované a uplatňuje se u nich segregační přístup. Nelze ale říci, že v dnešní době by tomu bylo jinak. I dnes totiž existují diskriminační tlaky vůči těmto občanům, i přestože se může jednat o mírnější formu. J. Michalík tuto skutečnost popisuje následovně: „Nyní jde zejména o dlouhodobé nerespektování či neznalost základních a zásadních odlišností, které tuto skupinu definují“ (Valenta, M., Michalík, J., Lečbych, M. 2012 s. 63.). Je to tedy složitá a velice propletená síť, která se skládá ze zakořeněných diskriminačních tradic v oblasti společenských zvyků a vztahů. Stejně tak tam můžeme zahrnout architektonické, vzdělanostní a pracovní bariéry (Valenta, M., Michalík, J., Lečbych, M. 2012). OSN Praha uvádí, že téměř 10 % světové populace, z nichž 80 % žije v rozvojových zemích, trpí tělesným, duševním či smyslovým postižením. Jedná se o více jak 600 milionů lidí. Organizace spojených národů se snaží převážně zlepšit jejich postavení ve společnosti, snaží se zvýšit jejich kvalitu života. Její zásady jsou založeny na respektování lidských práv, základních svobod a na rovnoprávném postavení všech lidí. Do české legislativy výrazně zasáhla Úmluva OSN o právech osob s postižením z roku 2006, která byla v České republice ratifikovaná v roce 2009. Úmluva sice nedává osobám s postižením nová práva, ale zohledňuje specifickou situaci a potřeby osob s postižením. Mezi základní principy této úmluvy patří: respektování lidské důstojnosti a nezávislosti, nediskriminace, úplná a efektivní participace a inkluze do společnosti, respektováni odlišností a přijetí osob s postižením jako součásti lidské různorodosti, rovnost příležitosti, přístupnost, rovnoprávnost mužů a žen, respektování rozvíjejících se schopností dětí a 16
jejich práva na zachování identity Pro Českou republiku je klíčový článek 12. Ten ukládá státům, které úmluvu ratifikovaly, uznat způsobilost osob se zdravotním postižením, mít práva a povinnosti a poskytnout jim podporu při prosazování jejich práv. Článek 19 výrazně podporuje sociální inkluzi osob s postižením a garantuje jim právo zvolit si, kde a s kým chtějí žít. Osobám s postižením musí být zajištěn přístup k podpůrným službám, nezbytným pro samostatný život a sociální začlenění a to včetně osobní asistence. (Pančocha, K., Procházková, L., Sayoud Solárová, K. 2013). Pojem práva u osob se zdravotním postižením se začal objevovat v mezinárodním kontextu častěji v sedmdesátých letech minulého století. Valné shromáždění v roce 1971 zavedlo deklaraci práv mentálně postižených osob a v 1975 deklaraci práv tělesně postižených osob. Tyto deklarace v sobě nesou normy pro rovnocennou péči o tyto osoby, ale také rovnocenný přístup ke službám. Normy přispěly k rychlejší integraci osob s postižením
do
společnosti.
(http://www.osn.cz/lidska-prava/?kap=42&subkap=50
[online]) Podle deklarace práv mentálně postižených mají postižení lidé stejná práva jako intaktní jedinci. Z právního hlediska mají nárok na ekonomické zabezpečení a také slušnou životní úroveň, což znamená, že by měli mít možnost podle svých schopností produktivně pracovat nebo se zabývat jinou užitečnou činností. Pokud je to možné, měl by člověk s mentálním postižením žít v kruhu vlastní rodiny nebo v rodině svého opatrovníka a účastnit se různých forem společenského života. Je-li ovšem osoba s mentálním postižením umístěna do specializovaného zařízení, pak by toto zařízení mělo co nejvíce připomínat „domácí“ prostředí. Člověk s mentálním postižením má právo rovněž na kvalifikovaného opatrovníka, pokud to vyžaduje ochrana jeho dobra a zájmů. Má právo na ochranu před jakýmkoliv vykořisťováním, zneužíváním nebo ponižujícím zacházením. Pokud není osoba s postižením schopna využívat svých práv a pokud se prokáže potřeba omezit práva nebo je jen částečně zrušit, musí byt tento člověk chráněn proti jakékoliv formě zneužití (http://www.helpnet.cz [online]).
1.4 Životní a sociální role dospělého člověka s mentálním postižením Dospělí lidé s mentálním postižením, stejně jako lidé zdraví, řeší otázky, týkající se jejich profesní, partnerské a rodičovské role. Dosažení těchto rolí je u osob s mentálním
17
postižením značně omezené a vyžaduje vysokou míru podpory, ale i nastavení systému celé společnosti. U těchto lidí se projevuje nižší úroveň vzdělání, špatná kvalita čtenářských dovedností a někdy též horší rodinné zázemí. Uvedené nedostatky napomáhají větší nezaměstnaností a ohrožují tyto lidí na otevřeném trhu práce (Vágnerová, M. 2008). Začlenění osob s mentálním postižením na běžná pracoviště a otevřený trh práce napomáhá program podporovaného zaměstnávání ve spolupráci s programem tranzit. Cílem tranzitního programu je vyzkoušet si práci v běžném prostředí formou individuálních praxí, zvýšit si jejich samostatnost a připravit žáky posledních ročníků speciálních škol na přijetí do pracovního poměru (Pančocha, K., Procházková, L., Sayoud Solárová, K. 2013). Osoby, které mají těžší stupeň postižení, či mají kombinované vady, se mohou uplatnit v programu chráněného zaměstnávání. Toto zaměstnání je přizpůsobeno potřebám těchto osob a vytváří klidnější a méně stresující pracovní prostředí. Práce u mladých lidí s postižením je vnímána mimořádně důležitě, jelikož umožňuje získat zkušenosti, které vedou k rozvoji osobních kompetencí, zodpovědnosti, ale též samostatnosti. Kromě získání zkušenosti a dovednosti, práce lidem s mentálním postižením pomáhá rozvíjet a udržovat sociální kontakty. Aby se člověk s mentálním postižením správně socializoval a byl zařazen na trh práce, je zapotřebí aktivní zapojení jeho samotného, ale i blízkých osob a profesionálů, kteří se na trhu práce orientují (Lečbych, M. 2008). Jednou z možností pracovního uplatnění jsou sociálně-terapeutické dílny, jejichž účelem je zdokonalení pracovních návyků a dovedností, a to prostřednictvím sociální terapie. Hlavní důraz se klade na nácvik péče o vlastní osobu a na smysluplné využití samotného dne. Schopnosti a dovednosti mohou lidé rozvíjet i v tréninkových kavárnách, které fungují v podstatě jako běžné kavárny pro veřejnost. Slouží však k poskytování sociální rehabilitace postiženým lidem. Kavárny připravují osoby s mentálním postižením na vstup do běžného pracovního prostředí a slouží k rozvoji pracovních a sociálních dovedností, stejně jako k rozvoji komunikace a myšlení (Pančocha, K., Procházková, L., Sayoud Solárová, K. 2013). Vyvrcholením sociálních vztahů v životě každého člověka jsou vztahy partnerské, u nichž však jedinec s postižením musí překonat celou řadu specifických problémů. Specifické problémy souvisí na jedné straně s představami o partnerství a vnímání role rodiny ve vlastním životě, na druhé straně je pak reálná možnost vztahy navozovat a realizovat. Možnosti setkávání u mladých postižených lidí jsou značně omezené 18
(Vágnerová, M. Hadj-Moussová, Z. Štech, S. 1999). Někdy ale nemusí být příležitost a možnost navázat kontakt s potenciálním partnerem, který by byl na podobné mentální úrovni jako on sám a měl stejné potřeby (Vágnerová, M. 2008). V některých případech se u těchto osob partnerství nemusí vždy vytvořit, může to být způsobeno naprostou fixací na matku či ostatní členy rodiny. Pokud se podaří osobám s mentální retardací najít vhodného partnera nebo blízkou osobu, přispívá tato skutečnost k větší životní spokojenosti a zvyšuje pocit vlastní hodnoty. Tato možnost je velmi nízká vzhledem k tomu, že osoby s mentálním postižením často žijí v homogenních zařízeních nebo uzavřených rodinách (Lečbych, M. 2008). Lidé s mentálním postižením by měli mít možnost bydlet samostatně, např. v chráněném bydlení. Hlavním důvodem osamostatňování je skutečnost, že rodičům, kteří se o postižené starají, ubývá sil a obávají se, že se do budoucna nebudou moci o své děti postarat. Před rokem 1989 byla zcela nemožná myšlenka, aby lidé s mentálním postižením žili samostatně mimo institucionální zařízení a že by mohli být nezávislí. Dnes již víme, že tito lidé potřebují zejména podporu a pomoc při osvojování si role dospělého člověka. Souvisí s tím zejména poradenství a asistence, a to ať už při řešení otázek bydlení, práce, trávení volného času a odpoutání se od rodičů (Pančocha, K., Procházková, L., Sayoud Solárová, K. 2013). Vzhledem k tomu, že lidé s postižením jsou málo adaptabilní a neradi mění svoje zvyklosti, je pro ně velice obtížné zvykat si na nové prostředí a stěhování na ně klade zvýšené nároky. Neméně závažnou oblastí u osob s postižením je naplnění jejich rodičovské role. Rodičovství závisí převážně na svéprávnosti těchto osob, na jejich zdravotním stavu, dědičnosti a také na vhodných předpokladech a schopnostech odhadnout své možnosti (Pančocha, K., Procházková, L., Sayoud Solárová, K. 2013). Literatura často poukazuje na negativní aspekty, které výchova postiženým jedincem dítěti přináší. Často se hovoří o zanedbávání (neglect) a o tom, že rodič s mentálním postižením nedokáže dítě dostatečně stimulovat (Lečbych, M. 2008). C. Lamieux (2001), cit. dle Lečbych M. (2008) zdůrazňuje nutné vzdělávání a trénink rodičů dětí s mentální retardací a také účast na intervenčních programech, které právě napomáhají rozvoji a stimulaci dítěte. Mezi preventivní faktory, které zabraňují negativním jevům ve výchově, patří život v manželském svazku, stabilní sociální zázemí, péče o méně dětí, a to nejlépe jedno, denní podpora dobře fungující dospělé osoby, např. prarodič, podpora v oblasti sociálních služeb a fakt, že rodiče nežili institucionálním způsobem života (Lečbych, M. 2008). 19
Shrnutí kapitoly Pojem dospělost není jednoznačně vymezen. Na období dospělosti lze pohlížet z různých hledisek. Dělí se na období mladé dospělosti, období střední dospělosti a starší dospělosti. Jednotlivá období dospělého věku jsou spojena s vytvářením určitých životních rolí. U osob s mentálním postižením jsou kritéria dospělosti stejná jako u osob intaktních, avšak s tím rozdílem, že osoby s postižením mají obtíže při jejich naplňování. Pro mentální postižení existuje celá řada definic, přičemž jedna z nich jej definuje jako postižení rozumových i adaptačních schopností. Mentální postižení dělím podle stupňů na lehké, středně těžké a hluboké. Osoba s mentálním postižením má své životní a sociální role stejně jako osoba bez postižení. Důležitou úlohu v životě člověka s mentálním postižením představuje socializační proces, který usiluje o jeho začlenění do společnosti.
20
2 Sociální služby pro osoby se zdravotním postižením Druhá kapitola se bude věnovat službám, které osoby se zdravotním postižením dle zákona č. 108/2006 Sb. mohou využívat. Seznámíme se s pojmem a vývojem sociálních služeb, představíme si standardy kvality sociálních služeb a také si služby rozdělíme podle formy, a v neposlední řadě si je budeme charakterizovat. Na závěr této kapitoly si uvedeme některé rozdíly mezi velkokapacitním zařízením a chráněným bydlením.
2.1 Charakteristika sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením Sociální služby chápeme jako služby, které se poskytují lidem se společenským znevýhodněním. Jejich hlavním cílem je zlepšit kvalitu života, začlenit tyto lidí do společnosti, či společnost ochránit před možným rizikem, jehož by mohly být tyto osoby nositeli. Jsou zaměřeny nejen na samotného klienta, ale také na jeho rodinu, skupinu, do které uživatel patří. Jednotlivé sociální služby jsou v našem státě řízené rezorty ministerstev (Matoušek, O. 2007). Historický vývoj sociálních služeb se odvíjel od dvou základních motivů. Jednalo se o snahu pomoci lidem sociálně slabým a současně se do této pomoci promítal zájem osob, které disponovaly určitou mocí a snažily se o udržení společenské rovnováhy (Sládek, M. 2013). Sociální služby v České republice jsou systémem, který poskytuje pomoc při péči o vlastní osobu, stravování a ubytování. Dále také nabízejí pomoc při zajištění chodu domácnosti a při ošetřování. Mohou pomoci s výchovou, poskytují informace a zprostředkovávají kontakt se společenským prostředím. Potřebnou pomoc nabízí i při prosazování práv a zájmů (Sociální služby. MPSV [online]). První církevní sociální služby začaly poskytovat kláštery a farnosti. Ve středověku začala vznikat první institucionalizovaná podoba sociálních služeb, která se začala odrážet i v zákonech. Na přelomu 16. a 17. století vydala anglická královna Alžběta I. první chudinské zákony (Kodex chudých z roku 1597 a Chudinský zákoník z roku 1601) a koncem 18. a 19. století začala vznikat velká diferencovaná zařízení pro opuštěné děti (sirotčince), pro staré lidi (starobince), pro lidi nemajetné (chudobince) a lidem trpícím duševními chorobami byly určeny tzv. blázince. Docházelo k tzv. institucionalizaci, což znamená, že hodnoty sociální role, způsob chování a představy jednotlivců jsou pevně spojeny s organizací, sociálním systémem či společenstvím. V roce 1869 byla založena 21
anglická Charity Organization Society, jejíž členové začali uplatňovat princip, „služba jde za uživatelem do jeho přirozeného prostředí,“ tzn., že navštěvovali potřebné lidi přímo v jejich domovech (Matoušek, O. a kol., 2007, Smékalová, E. 2011). Důležitým mezníkem v oblasti sociálního zabezpečení se stal rok 1948, kdy byl zrušen institut domovského práva a nahrazen institutem československého občanství a kdy starost o znevýhodněné občany přechází z obcí na stát. Stát a jeho orgány přejímají veškerou sociální péči (Matoušek, O. a kol. 2007). V našich zemích byla za první republiky nečastější formou sociální služby ústavní péče. Z ústavních zařízení se u nás proslavily zejména Masarykovy domovy-sociální ústavy hl. města Prahy v Krči (dnešní Thomayerova fakultní nemocnice), které patřily k nemodernějším v Evropě. Období první republiky bylo rovněž dobou obrovského rozvoje specializovaných poradenských služeb, např. poradna pro duševní zdraví, městské sociální poradny, apod. 60. léta 20. století formu ústavní péče kritizovala a přikláněla se k budování nových alternativ. Začaly vznikat terapeutické komunity, stacionáře a komunitní centra, rozvíjejí se terénní služby. Vzniká zvláštní typ podpory nazvané chráněné a podporované bydlení a chráněné a podporované zaměstnávání. Pro lidi s mentálním a tělesným postižením je určena služba osobního asistenta (Matoušek, O. a kol. 2007). V roce 1988 byl přijat zákon č. 100/1988 Sb. ve znění do konce roku 2006 o sociálním zabezpečení, dle kterého existovaly de facto v naší republice tyto služby: výchovná a poradenská péče, ústavní sociální péče, péče v ostatních zařízeních sociální péče, pečovatelská služba a stravování. K razantnímu rozvoji v oblasti poskytování sociálních služeb v České republice došlo po roce 1989. V souvislosti s přijetím zákona č. 482/1991 Sb. o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, začalo vznikat velké množství sociálních služeb, zejména neinstitucionálního charakteru a sociální služby začaly poskytovat rovněž nestátní neziskové organizace. Svoji činnost znovu obnovily církevní organizace (Sládek, M. 2013). V období před rokem 1991 byli lidé s postižením, staří, nemocní nebo umírající izolováni v ústavech, ve kterých se uplatňoval direktivní přístup, rutinní skupinový systém péče bez jakéhokoliv zaměření na individualitu jedinců (Malíková, E. 2011). Mezi současné právní předpisy, kde jsou zakotveny sociální služby, patří zákon č. 108/2006 Sb. a vyhláška č. 505/2006 Sb.
22
Formy sociálních služeb Sociální
služby
představují
alternativní
způsob
nebo
doplnění
služeb
poskytovaných osobami blízkými. Můžeme je také označit jako tzv. „neformální péči“. Služby jsou organizovány z hlediska formy jako služby poskytující sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence (Valenta, M. Michalík, J. Lečbych M. a kol. 2012). Sociální poradenství se podle zákona č. 108/2006 Sb. rozděluje na základní a odborné. Základní poradenství se chápe jako činnost, která poskytuje potřebné informace a přispívá k řešení nepříznivé sociální situace. Zatímco odborné sociální poradenství je určeno jednotlivým sociálním skupinám. Může se jednat o manželské poradny, rodinné poradny, poradny pro seniory či poradny určené pro soby se zdravotním postižením, apod. Služby sociální péče, které jsou také součástí nové kategorizace, se charakterizují jako služby, které pomáhají osobám zajistit fyzickou a psychickou soběstačnost. Cílem je umožnit, aby se v co největší míře zapojily do běžného života společnosti. Existují ovšem případy, kdy zapojení se do společnosti není možné, a proto služby myslí i na tyto osoby. Těm zajišťují důstojné prostředí a zacházení. Mezi služby sociální péče zákon zařazuje osobní asistenci, pečovatelskou službu, tísňovou péči, ale rovněž průvodcovské a předčitatelské služby, podporu samostatného bydlení, odlehčovací služby či centra denních služeb. Patří zde také týdenní a denní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory či domovy se zvláštním režimem. Opomenuto není ani chráněné bydlení nebo sociální služby, které jsou poskytovány ve zdravotnických zařízeních. Zatímco se služby sociální péče snaží osoby co nejvíce zapojit do společnosti, služby sociální prevence usilují o zabránění sociálního vyloučení těch osob, které jsou ohroženy díky krizové sociální situaci. Krizová sociální izolace způsobená životním návykem nebo způsobem života vede ke konfliktu se společností. Cílem služeb sociální prevence je taková pomoc, která vede u osob k překonání nepříznivé sociální situace a rovněž společnost ochraňuje před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. Podle zákona o sociálních službách patří mezi druhy sociální prevence raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnická služba, ale také azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra nebo krizová pomoc. Součástí jsou také nízkoprahová denní centra či nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče nebo i sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. K službám sociální prevence, které využívají osoby se zdravotním postižením, patří sociálně aktivizační služby, sociálně terapeutické dílny nebo také sociální rehabilitace. Kromě těchto výše zmíněných jsou součástí také terénní 23
programy a terapeutické komunity. Služby mohou být poskytovány formou pobytovou, ambulantní a terénní (Matoušek, O. 2007, Zákon o sociálních službách [online]).
2.2 Standardy kvality sociálních služeb Standardy kvality sociálních služeb se budeme zabývat proto, že i při přechodu na jinou formu služby, tzn. z institucionálního zařízení do chráněného bydlení, je nutné dodržovat určité zásady, které souvisí s kvalitou a způsobem poskytování sociální služby. Standardy je možno definovat dle E. Smékalové jako „soubor měřitelných a ověřitelných kritérií, jejichž důležitým rysem je vysoká obecnost. Ta je nezbytná pro to, aby standardy byly použitelné pro jakoukoliv sociální službu bez ohledu na její charakter, velikost či právní formu zařízení.“ (Smékalová, E. 2011, str. 27) Tyto standardy vznikly v České republice v roce 2002 jako metodický materiál, který připravilo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Hlavní snahou tohoto materiálu bylo zlepšit úroveň sociálních služeb. Materiál vychází z koncepce základních lidských práv a svobod uvedených v Deklaraci základních lidských práv a svobod, a též v právních dokumentech (Michalík, J., Valenta M., Lečbych, M. a kol. 2012, Švarcová, I. 2011). Standardy vyžadují, aby každý poskytovatel sociálních služeb splnil kritéria, a to tím, že vytvoří požadované dokumenty a doloží jejich plnění. Ve formulovaných standardech je nutné mít stanoveno poslání a cíle služby, dále musí být vymezena cílová skupina uživatelů, zásady poskytovaní služby či pravidla pro podávání stížností a další vnitřní pravidla. „Součástí dokumentace jednotlivých uživatelů jsou také dohody o poskytování služby, individuální plány, záznamy mimořádných událostí, atd.“ (Smékalová, E. 2011, str. 27) Smyslem je umožnit průkazné posouzení kvality jednotlivých poskytovaných služeb, a proto o nich mluvíme jako o nástroji inspektorů, kteří hodnotí současný a aktuální stav kvality kontrolované sociální služby (Smékalová, E. 2011). Všechny standardy, včetně jejich obsahů a platnosti, nalezneme ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., a to v příloze č. 2 (Michalík, J., Valenta, J., Lečbych, M. a kol. 2012). Standardy se dělí do tří následujících oblastí:
procesní standardy,
personální standardy,
provozní standardy.
24
Procesní standardy se věnují podstatě poskytování služby. Určují její průběh, stanoví, na co je třeba dát si pozor při jednání se zájemcem, a rovněž se zabývají otázkou, jak služby přizpůsobit potřebám jednotlivých klientů. Nezbytnou součástí je také ochranný mechanismus při zajišťování práv uživatelů. Do procesního standardu patří standardy č. 18. Personální standardy č. 9 a 10 se pak zabývají personálním a organizačním zajištěním sociální služby a profesním rozvojem zaměstnanců. Třetí a poslední oblastí jsou standardy provozní, které definují podmínky pro poskytování sociálních služeb a patří sem standardy č. 11 až 15 (Smékalová, E. 2011). Standard č. 1 nese název Cíle a způsoby poskytování sociálních služeb. Tento standard si klade za úkol, aby poskytovatel sociální služby zveřejnil poslání, cíle a zásady své služby. Musí uvést okruh osob, kterým je určena, druh sociální služby a také individuální potřeby jednotlivých osob. Umožňuje osobám požadujícím sociální službu uplatňovat vlastní vůli při řešení nepříznivé sociální situace. Standard také zajišťuje řádné poskytování sociální služby podle písemného zpracování pracovních postupů a z hlediska ochrany osob uplatňuje vnitřní pravidla, aby se zabránilo negativním hodnocením a předsudkům. Podle standardu č. 2 Ochrana práv osob musí poskytovatel předcházet situacím, kdy by mohla být porušena práva uživatelů, a mohlo by dojít ke střetu zájmů uživatelů s pracovníky. Standard č. 3 Jednání se zájemcem o sociální službu stanovuje, jak poskytovat informace zájemci o sociální službu, jak projednávat jeho požadavky a kdy je možno zájemce o sociální službu odmítnout. Standard č. 4 Smlouva o poskytování sociální služby řeší otázky týkající se uzavírání smlouvy mezi poskytovatelem a zájemcem. Obsah smlouvy sociální služby musí být zájemci srozumitelně vysvětlen a musí vycházet z přání a cílů konkrétního uživatele. Individuální plánování sociálních služeb patří mezi jeden z klíčových standardů. Je zaměřen na vnitřní pravidla, kterými se řídí plánování a způsob přehodnocení procesu poskytované služby. Uvádí, že průběh služby musí vycházet z osobních cílů a možností každé jednotlivé osoby. Navazujícím požadavkem tohoto standardu je skutečnost, že poskytovatel společně s osobou bude pravidelně hodnotit naplňování osobních cílů. A proto je důležité, aby každá osoba měla svého určeného zaměstnance. Standard č. 6, který má název Dokumentace o poskytování sociální služby, nařizuje poskytovateli služby vést evidenci o osobách, kterým je služba poskytována, popřípadě vést anonymní evidenci, pokud to charakter sociální služby vyžaduje, a stanoví dobu pro uchování dokumentace. Zásadním kritériem standardu č. 7 jsou srozumitelné informace pro osoby, kterým je služba poskytována a určují způsob podání a vyřizování stížnosti. Pokud osoba není s vyřízením stížnosti spokojena, má 25
možnost obrátit se na nadřízený orgán poskytovatele a žádat prošetření. Cílem standardu č. 8 (Návaznost poskytované sociální služby na další dostupné zdroje) je umožnit nebo zpřístupnit osobě služby jiných organizací a zajistit spolupráci s těmi osobami, které si ona sama označí a které budou sloužit k dosažení jejích cílů. Velice důležitá je podpora osob s přirozeným sociálním prostředím, to je zejména s rodinou a s blízkými lidmi (http://www.mpsv.cz/cs/5963 [online]). Standardy č. 9 a 10 (Lidské zdroje a vzdělávání pracovníků v sociální sféře) jsou zpracovány v tzv. personálních standardech kvality poskytovatele. Oba tyto standardy zaručují uživateli, že pracovníci musí splňovat kvalifikační požadavky a mají dostatek osobnostních předpokladů a schopností pro výkon požadované funkce. Současně se poskytovatel zavazuje, že se postará o zaškolování nových zaměstnanců a bude poskytovat další vzdělávání stávajících zaměstnanců, např. formou školení apod. (Čámský, P., Sembdner, J., Krutilová, D. 2011). Podle standardu č. 11 Místní a časová dostupnost poskytované služby určuje poskytovatel místo a dobu nabízené služby podle toho, o jaký druh sociální služby se jedná a komu je tato služba určena, např. podle cílové skupiny. Standard č. 12 neboli Informovanost o poskytované sociální službě určuje poskytovateli srozumitelně zpracovat informace o sociální službě tak, aby je požadující osoba správně pochopila (Čámský, P., Sembdner, J., Krutilová, D. 2011). Poskytovatel musí zajistit pobytové a ambulantní služby v prostředí, které je důstojné, odpovídá individualitě okruhu osob, které jsou v něm umístěny, a současně musí zajistit vhodné materiální, technické a hygienické podmínky pro tyto uživatele. Tyto požadavky jsou zakotveny ve standardu č. 13 Prostředí a podmínky poskytovaných sociálních
služeb
(Čámský,
P.,
Sembdner,
J.,
Krutilová,
D.
2011,
http://www.mpsv.cz/cs/5963 [online]). Standard č. 14 Nouzové a havarijní situace určuje poskytovateli definovat nepředvídatelné situace, ke kterým by mohlo dojít, a stanoví, jaká opatření a postupy budou použity, případně, jak těmto situacím předcházet. Současně musí být s postupy při vzniku nepředvídatelných situací dostatečně srozuměni všichni pracovníci, ale i samotní uživatelé poskytované služby (Čámský, P., Sembdner, J., Krutilová, D. 2011, http://www.mpsv.cz/cs/5963 [online]). U standardu č. 15 Zvyšování kvality poskytované sociální služby by mělo vést ke zlepšování spokojenosti osob, kterým je služba určena. Zahrnuje kontrolu a hodnocení
26
poskytované sociální služby i jejich zaměstnanců. Stížnosti se stávají podnětnými pro zlepšení kvality a způsobu poskytování služby (http://www.mpsv.cz/cs/5963 [online]).
2.3 Druhy a formy sociálních služeb V této podkapitole si rozdělíme sociální služby podle formy a následně si každou z nich podrobně popíšeme. Lidé se zdravotním postižením si mohou vybrat ze tří forem sociálních služeb. Pobytová služba je spojena s ubytováním v zařízeních sociálních služeb (týdenní stacionář, domov pro osoby se zdravotním postižením apod.). Ambulantní formu pak volí lidé, kteří si nepřejí být ubytováni a za službami docházejí, např. denní centra. Třetí formou je terénní sociální služba, která je klientovi poskytována v jeho přirozeném prostředí např. pečovatelská služba (Smékalová, E. 2011, Matoušek, O. 2007, Čámský, P., Sembdner, J., Krutilová, D. 2011). U osob se zdravotním postižením nelze opomenout skutečnost, že by sociální služby měly podporovat rozvoj soběstačnosti klienta nebo se alespoň snažit o zachování jeho současného stavu. Zaměřují se na možnost setrvat ve vlastním přirozeném prostředí, tedy domácím, dále na obnovení nebo zachování životního stylu svých vrstevníků či na rozvoj schopností uživatelů. Pokud jsou lidé samostatní, pak by jim tyto služby měly pomoci vést soběstačný život (Křižkovská, P. Tomalová, P. a kol. 2002). Zařízení sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením dělíme podle formy poskytované služby. Mezi ambulantní služby se řadí centra denních služeb, jejichž hlavním cílem je u osob se zdravotním postižením posílit samostatnost a soběstačnost. Služba poskytuje pomoc při osobní hygieně, stravu anebo pomoc při jejím zajištění. Součástí této služby jsou rovněž výchovné, vzdělávací či aktivizační činnosti. Důležitá je i role při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím či terapeutická činnost. Centra denních služeb poskytují služby za úplatu. Rovněž denní stacionáře, případně týdenní stacionáře jsou určeny osobám, které mají sníženou soběstačnost, a to z důvodu věku nebo zdravotního postižení. Mohou ji využívat také osoby s chronickým duševním onemocněním, které vyžadují pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Sociálně aktivizační služba je ambulantní, popřípadě terénní. Poskytuje se seniorům nebo osobám se zdravotním postižením, které jsou ohroženy sociálním vyloučením. Jak už samotný název napovídá, umožňuje tato služba svým uživatelům pravidelný kontakt se společenským prostředím, nabízí sociálně terapeutickou činnost, či pomáhá při uplatňování zájmů a práv 27
těchto osob. Alternativou k této službě pak může být sociálně terapeutická dílna. Využívají ji lidé se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení, kteří nemohou být umístěni na otevřeném ani chráněném trhu práce. Účelem této služby je dlouhodobá a pravidelná podpora, která vede ke zdokonalování návyků a dovedností. Další službou, kterou mohou osoby s postižením využít, je chráněné bydlení. Jedná se o dlouhodobou pobytovou službu určenou osobám se zdravotním postižením, jejichž situace si vyžaduje pomoc jiné osoby. Toto bydlení může mít formu individuálního bydlení nebo skupinového bydlení. Podle potřeby osoby je možno využít podpory osobního asistenta. Služba umožňuje kromě poskytnutí stravy nebo pomoci při zajištění stravy i možnost ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné a vzdělávací činnosti a současně zprostředkovává kontakt se společností a napomáhá při prosazování práv a zájmů. Neopomenutelná je i terapeutická činnost a činnost aktivizační. Jedná se o formu poskytovanou za úplatu. Na úhradu nákladů mají lidé možnost využít příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení (Křižkovská, P., Tomalová, P. a kol. 2002, Matoušek, O. 2007). Chráněné bydlení má přispět k tomu, aby si klienti osvojili určité dovednosti a dokázali je pak využít v praxi. Zejména se jedná o schopnost vést domácnost a dokázat se orientovat v místě pobytu. Lidé, kteří využívají tuto službu, jsou buď zaměstnaní, nebo využívají možnost jiných pracovních aktivit (sociálně terapeutická dílna, apod.) (http://www.fontana-domov.cz [online]). Mezi další pobytové služby patří domovy pro osoby se zdravotním postižením, (Matoušek, O. 2007). Osobám se zdravotním postižením poskytují dlouhodobé pobytové služby a stejně jako u chráněného bydlení je i tato služba poskytována za úplatu. Je třeba zdůraznit, že cílem domovů je poskytnout podporu pouze v těch oblastech, kde to uživatel sám nezvládne, např. oblast sebeobsluhy, péče o zevnějšek, péče o domácnost apod.) Uživatel má rovněž možnost se samostatně rozhodovat o běžných každodenních záležitostech, tzn., jak a s kým bude trávit volný čas, jak bude zařízen jeho pokoj apod. Domovy se tedy snaží o co největší osamostatňování svých uživatelů. Kromě výše uvedených cílů se tyto osoby snaží zapojit do kulturních a společenských akcí. Nezanedbatelné je také udržování dobrých vztahů s rodinou a přáteli a plánování života podle uživatelových přání a potřeb, stejně jako jejich naplňování (http://www.fontanadomov.cz/[online]). Sociální rehabilitace je služba, která má pomoci osobám se zdravotním postižením, ale také osobám ohroženým sociálním vyloučením, k dosažení jejich samostatnosti, soběstačnosti a nezávislosti (Malíková, E. 2011). Velice důležitou službou 28
pro osoby s jakýmkoliv postižením i jejich rodiny je odlehčovací služba, která může být terénní, ambulantní nebo i pobytová. Poskytuje se těm osobám, které mají sníženou soběstačnost a o něž pečují jejich blízcí v přirozeném sociálním prostředí dlouhodobě. Tato služba umožňuje snížit pečovatelskou zátěž členů rodiny (Křižkovská, P. Tomalová, P. a kol. 2002). Jednou z velmi rozšířených sociálních služeb, která se poskytuje v přirozeném sociálním prostředí osobám se zdravotním postižením, ale i seniorům, je služba osobního asistenta. Je určená lidem, jejichž situace si žádá pomoc druhé osoby a rovněž tato služba je placená (Křižkovská, P. Tomalová, P. a kol. 2002, Matoušek, O. 2007). Nejrozšířenější neústavní službou v ČR, která je poskytovaná zdravotně postiženým osobám a seniorům ve vlastních domácnostech, je služba pečovatelská. Mezi nabízenými službami jsou kromě osobní hygieny nabízeny i další úkony, jako je např. pomoc při oblékání, donáška oběda, nákupy a pochůzky, praní prádla, úklid bytů, průvodcovská služba pro nevidomé, tlumočnická služba pro neslyšící, apod. (Křižkovská, P. Tomalová, P. a kol. 2002, Matoušek, O. 2007).
2.4 Rozdíly mezi velkokapacitními zařízeními a chráněným bydlením Sociální péče v naší republice je výsledkem dlouholetého historického vývoje a má u nás letitou tradici. V uplynulých letech vycházela základní koncepce ústavní péče z teoretického předpokladu, že v socialistické společnosti sociální problémy vlastně neexistují. Ústavy sociální péče, které byly jediným možným zařízením pro osoby se zdravotním postižením, se však proměnily v místa, kde tito lidé byli izolování anebo vyloučeni ze společnosti. Lidé se zdravotním postižením se tedy měnili pouze v jakési „spotřebitele“ sociálních služeb a péče spolu s odloučením se prohlubovala tím, že pobyt v ústavu byl většinou konečný a doživotní. Po pádu socialistického systému začaly vznikat myšlenky, aby se tyto ústavy postupně měnily v otevřená zařízení a hlavním úkolem a cílem takového ústavu bude možnost návratu co největšího počtu lidí zpět do společnosti (Stát a ústavy sociální péče, 1996). Ústavy jako velkokapacitní zařízení zabezpečují všechny klíčové potřeby člověka, přitom však ve srovnání s obyčejným světem nenabízí nic navíc. Život v ústavu neumožňuje praktikovat běžné každodenní aktivity jako je například péče o domácnost, protože lidé zde nerozhodují o svém denním programu, ale musí se ve všem přizpůsobovat 29
ostatním uživatelům. Alternativou ústavní péče jsou služby poskytované v přirozeném prostředí,
které
bývají
označovány
jako
tzv.
komunitní
sociální
služby.
(http://www.kvalitavpraxi.cz [online]). Rozdíly mezi ústavním zařízením a chráněným bydlením můžeme spatřovat také v tom, že uživatelé chráněného bydlení mohou uplatňovat svobodnou vůli na vyšší úrovni než tu, která je ve velkokapacitních zařízeních. Klienti mohou samostatně rozhodovat o každodenních aktivitách a využití svého volného času. Nedílnou součástí „ústavního“ života je dodržování vnitřního řádu, podle kterého jsou uživatelé povinní respektovat stanovená pravidla. Důležitou součástí života osob se zdravotním postižením je kontakt se společenským prostředím a udržování přirozených vazeb s okolím. Klienti chráněného bydlení, mají možnost se neomezeně setkávat se svými rodiči, příbuznými, blízkými a sousedy, zatímco ve velkokapacitních zařízeních se mohou pohybovat pouze v omezeném prostoru nebo blízkém okolí a stýkat se pouze se stejným personálem či spolubydlícími. Vzhledem ke stálým stereotypním kontaktům vzniká v zařízeních ústavní péče tzv. ponorková nemoc a projevuje se i násilné chování mezi klienty navzájem, které může vyústit v šikanu (Matoušek, O. 1999, Mühlpachr, P. 2001). Alternativou ke klasické ústavní péči se stává chráněné bydlení. Tato sociální služba nabízí uživatelům bydlet v běžném prostředí, ať už se jedná o byt nebo domek, kde se budou starat podle svých možností o vlastní domácnost a usilovat o co největší samostatnost. Obyvatelé chráněného bydlení žijí uprostřed ostatních lidí, navazují kontakty se svými sousedy, věnují se různým aktivitám, čímž dochází k lepšímu začlenění do společnosti. Přestože zákon o sociálních službách přímo nedefinuje, jak má chráněné bydlení vypadat, nelze projekt domků postavit na zahradě, která je součástí institucionálního zařízení. Je tedy lepší postavit nové domky v blízkém okolí nebo v okolních obcích, ale ne všechny pohromadě. V prvním případě se dále uživatelé „chráněného bydlení“ pohybují v institucionálním areálu a jejich sousedé jsou opět lidé s postižením. Tento typ služby není určen pouze pro samostatnější jedince s lehčím postižením, ale měl by sloužit lidem se všemi stupni postižení. U lidí s těžším postižením je třeba zajistit větší míru podpory a současně poskytovat intenzivnější asistenční služby (Sobek, J. 2009). Protože chráněné bydlení má povahu společné domácnosti a odpovídá co nejvíce domácímu prostředí, měli by klienti zvládat péči o domácnost, tzn. uklidit si, uvařit si, být co nejvíce soběstační. Naproti tomu uživatelé institucionálních zařízení nebyli nikdy k soběstačnosti vedeni, jelikož za ně činnosti spojené s chodem domácnosti vykonával 30
personál,
tudíž
neměli
možnost
se
to
ani
naučit
(Matoušek,
O.
1999,
http://www.ctyrlistekostrava.cz [online]). Závažný problém ústavů spatřujeme v prostorovém přetížení. S touto skutečností jistě souvisí i nemožnost vedení soukromého života a dodržování základu lidské důstojnosti. Nelze opomenout, že nedostatek prostoru může vést k porušování bezpečnostních předpisů (Mühlpachr, P. 2001). Charakteristickým znakem chráněného bydlení je vznik menších komunit, v nichž žije přibližně 5 – 8 uživatelů. Způsob života v komunitním systému umožňuje klientům žít běžným způsobem jako zdraví lidé a současně využívat běžné veřejné služby. Patří sem například vzdělávání, zdravotní péče, využití prostředků hromadné dopravy, zařizování věcí na poště, atd., což vede k výraznému
zlepšení
kvality
jejich
života
a
dalšímu
rozvoji
soběstačnosti
(http://www.kvalitavpraxi.cz [online]). Shrnutí kapitoly Sociální služby zakotvené v zákoně č. 108/2006 Sb., jsou služby, které pomáhají lidem s postižením zlepšovat kvalitu jejich života a začleňovat je do společnosti. Z formálního hlediska se dělí na služby sociální péče, služby sociální prevence a sociální poradenství. Kvalitu těchto služeb zajišťují standardy, což je metodický materiál vydaný Ministerstvem práce a sociálních věcí. Můžeme je rozdělit do tří oblastí: procesní, provozní a personální. Služby, které mohou využít osoby s mentálním postižením, se dělí na pobytové, ambulantní a terénní. Patří k nim centra denních služeb, denní nebo týdenní stacionáře, sociálně – terapeutické dílny, chráněné bydlení, domov pro osoby se zdravotním postižením, sociální rehabilitace, odlehčovací služby a osobní asistence. Dřívější jediná možná ústavní péče, kde lidé fungovali pouze jako „spotřebitelé“ sociálních služeb bez možnosti každodenních aktivit a odloučení od běžného života, je nahrazována chráněným bydlením. To nabízí život v přirozeném „domácím“ prostředí, větší samostatnost a možnost se svobodně rozhodovat
31
3 Transformace sociálních s mentálním postižením
služeb
pro
osoby
Smyslem třetí kapitoly diplomové práce je představit proces transformace a seznámit se s jeho vývojem. Pozornost je věnována samotnému plánování a průběhu procesu
transformace,
opomenuty
nejsou
ani
jeho
cíle
a
jednotlivé
fáze.
Deinstitucionalizaci v České republice se pak věnuje druhá samostatná podkapitola.
3.1 Charakteristika a vývoj procesu transformace sociálních služeb Cílem podkapitoly je seznámení s pojmy deinstitucionalizace a transformace a jejich . Když se řekne deinstitucionalizace, zjednodušeně to v překladu znamená zavření nebo zrušení určité instituce (Cháb, M. 2004). V zemích Evropské unie se pojem deinstitucionalizace používá pro manažerský proces změny systému. V České republice je však tento pojem používán v souvislosti s poskytováním sociálních služeb, které jsou zaměřeny na individuální podporu života člověka v přirozeném prostředí (http://www.mpsv.cz/files/clanky/3858/Koncepce_podpory.pdf [online]). M. Cháb (2004) uvádí, že deinstitucionalizace v našich podmínkách znamená oddělení člověka, který potřebuje službu, od organizace, která mu může tuto službu nabídnout. Rovněž uvádí, že tento proces povede k rozpadu velkých kamenných institucí a ke vzniku nových dobrovolných organizací. „Transformace představuje změnu v sociálních službách tak, aby odpovídaly soudobým potřebám jejich uživatelů“ (Časopis Sociální práce 1/2013, str. 3). Moderní sociální politika začleňuje lidi do společnosti a umožňuje jim aktivně se podílet na společenském životě. Zaměřuje se na vznik nepobytových sociálních služeb, jako jsou osobní asistence, podporované bydlení a denní stacionáře. U pobytové péče se důraz klade na bydlení v přirozeném prostředí v běžných podmínkách (Časopis Sociální práce 1/2013). Proto je proces transformace také definován i jako „změna velkokapacitní ústavní služby pro lidi s postižením na bydlení a podporu v běžném prostředí.“ (Křižkovská, P., Tomalová, P. a kol. 2012, s. 93).
32
P. Čámský, J. Sembner a D. Krutilová, (2011) definují pojem deinstitucionlaizace jako přechod od dominantního poskytování pobytových sociálních služeb směrem k poskytování sociálních služeb s individuální podporou života v přirozeném prostředí. Transformaci sociálních služeb můžeme označit jako proces změny v oblasti řízení, financování, místa a formy sociálních služeb tak, aby byla možná péče v běžných životních podmínkách. Můžeme tedy říci, že se jedná o přechod od institucionální péče ke službám komunitního typu např. chráněné bydlení, podpora samostatného bydlení, osobní asistence, apod. (http: //socialnirevue.cz [online]. Důvody, které vedou velkokapacitní zařízení k transformaci, můžeme shrnout do pěti základních oblastí:
ochrana lidských práv, která zajišťují soukromí a možnost svobodné volby,
rozvoj osobnosti uživatelé služeb,
účast v běžném životě společnosti,
nejlepší praxe sociálních služeb,
účelnost poskytování sociálních služeb. Ochrana lidských práv, která zajišťuje soukromí a možnost svobodné volby, má
zabránit omezování práv klienta. Rozvoj osobnosti uživatele služeb je pak založen na individuálním přístupu a napomáhá rozvíjet jeho znalosti a dovednosti, které vedou následně k vlastní odpovědnosti. Další oblastí je účast v běžném životě společnosti. Zde je uvedeno, že v ústavním prostředí jsou klienti jen pasivními uživateli služby a jsou izolováni od okolí. Naproti tomu v komunitním systému mají vztahy s jinými lidmi a zastávají různé společenské role. Čtvrtá oblast se snaží vysvětlit, že nejlepší praxi sociální péče odpovídají komunitní sociální služby, které vedou uživatelé k sociálnímu začlenění, což ústavy nedovedou, protože v nich neexistuje individuální přístup. Účelné poskytování sociálních služeb je pátou a zároveň poslední oblastí, která vede velkokapacitní zařízení k transformaci. Zahrnuje v sobě podporu v komunitě, a to za pomocí všech zdrojů, které ve společnosti existují. Patří sem například lidské znalosti, dovednosti, vztahy, dostupnost služby a peníze. Zároveň se tento důvod specializuje na využití všech dostupných prostředků na sociální služby (Manuál transformace ústavů, 2010, [online], Časopis Sociální práce 1/2013). Smyslem deinstitucionalizace je vytvářet takové sociální služby, které jsou zaměřené na individuální potřeby a požadavky každého uživatele a na jeho začlenění do
33
běžného života společnosti. Současně má zajišťovat, aby uživatelé nebyli vystavováni negativním vlivům ústavní péče (institucionalizaci), kdy souhrn ústavních pravidel a očekávaných vzorců chování je pro chod služby důležitější než individuální potřeby jednotlivců. Změna deinstitucionalizovaných sociálních služeb má umožnit každému uživateli žít v jeho domově život podle vlastní osobní volby. Současně se uživatel stává aktivním členem společnosti, ve které udržuje a rozvíjí běžné vztahy (Časopis Sociální práce 1/2013). S procesem transformace výrazně souvisí změna role sociálního pracovníka. Nově vznikající systém je založen na asistenci doprovázení a uschopňování klienta, tudíž je velmi důležitá vzájemná komunikace a udržování dobrých vztahů mezi pracovníkem a uživatelem. Pracovníci se mohou dále vzdělávat, účastnit se supervizí a stáží se zaměřením na začleňování uživatelů do společnosti. Zatímco ve státech západní Evropy se myšlenka na to, že i lidé s postižením mohou žít běžným způsobem života v přirozeném prostředí, objevuje od 60. let 20. století, v ČR proces transformace sociálních služeb před rokem 1989 neexistoval. Za průkopníka v oblasti sociální péče a sociálních služeb byla tradičně považována Velká Británie, kde koncem minulého století vzniklo hnutí za deinstitucionalizaci, které se zaměřovalo na zlepšení podmínek života lidí žijících dlouhodobě v ústavních zařízeních. Začala se projevovat snaha změnit poskytování služeb od velkých neosobních ústavů, které byly založeny na zdravotnickém modelu, ke službám, které hájily potřeby a zájmy samotných klientů. K prvním státům, které prošly deinstitucionalizaci koncem minulého století patřily i USA (Smékalová, E. 2011, http://www.euractiv.cz [online]). Zastánci deinstitucionalizace poukazovali především na to, že lidem žijícím stereotypním životem bez možnosti kontaktu s běžnou realitou a možnosti seberealizace, jsou upírána základní lidská práva zakotvena v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Jde o nejdůležitější lidsko-právní úmluvu v rámci Rady Evropy. Byla podepsána v Římě 4. 11. 1950 a Československo se stalo stranou této Úmluvy v roce 1992 (Smékalová, E. 2011).
3.2 Deinstitucionalizace v České republice Vývoj sociální politiky a systému sociální ochrany v našem státě s určitými odchylkami v tempu kopíroval vývoj v Evropě. Změna koncepce sociálního zabezpečení nastala v našem státě s určitým zpožděním, a to po únoru 1948, kdy byl zrušen institut 34
domovského práva a nahrazen institutem československého občanství (zákon č. 174/1948 Sb.). To znamenalo, že starost o znevýhodněné osoby přešla z obcí na stát. Zákon č.55/1956 Sb. stanovil nový jednotný systém sociálního zabezpečení, kdy veškerou sociální péči převzal stát a jeho orgány. Citovaný zákon umožňoval jedinou výjimku v oblasti sociální péče, kdy možnost zřizovat, provozovat a udržovat ústavy sociální péče mohly i dobrovolné organizace, církve, náboženské společnosti, podniky a jednotná zemědělská družstva. I přes existenci tohoto ustanovení měl veškerou odpovědnost v sociální oblasti opět stát. Sociální péče byla tedy centralizovaná. Novým právním předpisem se v roce 1964 stal zákon č. 101 o sociálním zabezpečení. Tímto zákonem byla rozšířena péče občany těžce poškozené na zdraví. Zatímco předchozí zákonná právní úprava znala jen ústavní sociální péči, dle zákona č. 101/1964 Sb. o sociálním zabezpečení vznikly nové služby, které umožnily občanům účast na společném stravování a poskytování pečovatelské služby. Rovněž tento zákon nabízel využití kompenzačních pomůcek, které měly zmírnit klientovo poškození, ale i peněžité příspěvky na jejich opatření (dle paragrafu 76, odst.1 cit. zákona). Druhá polovina dvacátého století byla charakteristická tím, že rozvoj sociálních služeb stagnoval a důraz tak kladl především na ústavní péči, pečovatelskou službu a poradenství. Některé typy služeb, které již předtím vznikly v jiných zemích, byly u nás zaváděny s velkými těžkostmi např. vznik dvou terapeutických komunit ve zdravotnických zařízeních v 50. letech, jejichž průkopníkem v Anglii byl Maxwell Jones. Do roku 1989 existoval v zařízeních sociálních služeb institucionální model. Transformace, respektive deinstitucionalizace, byla v ČR zahájena ihned po roce 1989, kdy došlo k zásadním změnám v oblasti politické, ekonomické a také sociální (Matoušek, O. 2007, Čámský, P., Sembdner, J., Krutilová, D. 2011). Již v roce 1990 byl připraven Scénář sociální reformy, který předpokládal reformu celého systému sociální péče. Proces deinstitucionalizace byl po roce 1989 v našich zemích výrazně ovlivněn aplikací principů ochrany lidských práv do sociálních služeb, což se týkalo zejména osob se zdravotním postižením a rovněž procesem tvorby a vznikem právních standardů kvality. Podpora transformace pobytových sociálních služeb v ČR vzešla z Národního rozvojového plánu pro období 2007 až 2013 a Národního strategického referenčního rámce 2007 až 2013. Na uvedené dokumenty, které jsou považovány spolu s Lisabonskou strategií za strategické, navazuje Integrovaný operační program pro programovací období 2007 až 2013. Priority, které souvisí s procesem transformace v pobytových zařízeních, jsou vyjádřeny v dokumentu „Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné druhy sociálních služeb poskytovaných v přirozené 35
komunitě uživatele a podporujících sociální začlenění uživatele do společnosti“, který byl přijat usnesením vlády v ČR č. 127 dne 27. 2. 2007. Koncepce byla vypracována v souladu s Národním akčním plánem sociálního začleňování na léta 2006 až 2008 a na léta 20082010, dále s Bílou knihou v sociálních službách a zákonem č. 108/2006 Sb. o sociálních službách (Čámský, P., Sembdner, J., Krutilová, D. 2011).
3.3 Cíle transformace Cílem transformace ústavní péče pro osoby se zdravotním postižením (především mentálním a tělesným) je vytvořit koordinovanou síť služeb, která umožní uživatelům žít v přirozené komunitě a co nejvíce minimalizovat dosud preferovaný způsob poskytování sociálních služeb prostřednictvím ústavní péče. V souvislosti s transformací musí dojít ke změně dotační politiky v oblasti investic, která bude podporovat rozvoj terénních a ambulantních služeb a současně bude zaměřena na individualitu jedinců. Tento proces rovněž souvisí s humanizací současných pobytových zařízení a se vznikem komunitního systému. Pro proces humanizace jsou důležitá tato kritéria: přehodnocení osobní situace každého jednotlivého uživatele formou individuálního plánování orientovaného na člověka, prověření diagnóz a medikace všech současných uživatelů ústavní péče. Dále je nutné vytvořit na základě komplexní analýzy plány péče a podpory, které budou vyjadřovat osobní představu jednotlivých uživatelů o jejich vlastním životě a individuálních potřebách. Podporu sociálního začleňování a běžný styl života klientů zajišťují stimulační plány psychomotorického vývoje a rovněž plány terapeutického působení v oblasti vzdělávání. Součásti plánovacího procesu je také posouzení možnosti přípravy uživatelů na zaměstnání a jeho případné zajištění. V neposlední řadě jsou prováděny revize naplňování lidských a občanských práv uživatelů, zejména ve vztahu způsobilosti k právním úkonům. Klientům, kteří mají schopnost samostatně bydlet, je nutné zajistit v co nejkratším čase samostatné bydlení. Vzhledem k tomu, že někteří uživatelé nejsou schopni se sami o sebe postarat a potřebují péči a podporu pobytových služeb, je nezbytně nutné, aby podmínky v něm odpovídaly co nejvíce přirozenému domácímu prostředí. Charakter přirozeného prostředí by měla určovat malá kapacita bytových jednotek, vybavení a oblečení personálu, tzn. vyloučit uniformní oblečení, zajištění co největší individualizace životního režimu klientů. Ideální pro klienty je bydlení v malých bytových jednotkách, které jsou umístěny v běžné zástavbě a kde budou centralizovány služby dle individuálních potřeb samotných uživatelů. V rámci integračního 36
procesu by měl mít uživatel možnost svobodně rozhodovat o otázkách běžného života a měla by být respektována jeho práva. Na začátku procesu transformace je nejprve nutné vyřešit dva základní úkoly, a to, co udělat s institucí a lidmi, kteří jsou tam již umístěni, a současně vyřešit otázku, jakým způsobem postupovat, aby tam lidé nemuseli být umístěni vůbec. Proto, aby se mohla začít uskutečňovat samotná deinstitucionalizace, musí být splněny tři základní cíle. Dle manuálu transformace z roku 2010 se jedná o tyto cíle: zamezit institucionalizaci dalších lidí, transformovat ústav sociální péče, zrušit ústavy, zajistit dostupnost podpory v komunitě (Manuál transformace ústavů, 2010, [online]). Prvním cílem, který uvádí Manuál transformace ústavů (2010), je zamezit institucionalizaci dalších lidí. To znamená, že hlavní snahou je, aby nikdo další nebyl vystaven negativním účinkům ústavního prostředí. Je důležité, aby byla zachována lidská práva a rovněž se zlepšila kvalita života osob využívajících sociální služby. Důležitým argumentem, který vede k nezačleňování nových uživatelů do institucionálních zařízení, je skutečnost, že jedinec podrobený ústavnímu prostředí má menší pravděpodobnost opětovného návratu do běžné společnosti. N. Stanley, J. Manthorpe a B. Penhalová (1999), cit. dle Sládek, M. (2013) zdůrazňují skutečnost, že čím déle jsou osoby se zdravotním postižením umístěny v pobytovém zařízení („uzavřené ústavní instituci“), tím je menší jejich schopnost žít mimo tato pobytová zařízení. K cíli číslo dvě se váže transformace ústavní sociální péče, což znamená v podstatě zrušení ústavů a tím přechod ke kognitivnímu způsobu života. Před samotným procesem transformace je nutné poskytovat informace týkající se života doma, v ústavě i v komunitě. Je nutné zaměřit se na poskytování informací veřejnosti i samotným poskytovatelům sociálních služeb. Rozhodnutí o zrušení ústavů musí být vysvětlováno otevřeně a srozumitelně, důležitá je nejen informovanost, ale také zajištění vzdělávání určené poskytovatelům a zadavatelům sociálních služeb. Mezi subjekty, které jsou samotnými aktéry transformace institucionální péče, je nutné vytvořit vertikální a horizontální spolupráci. Jedná se zejména o státní správu a samosprávu, poskytovatele sociálních služeb, uživatele sociálních služeb a další sociální partnery. V souladu s individuálními potřebami uživatelů v sociálních službách, je nutná podpora poskytovatelů sociálních služeb, jejich zaměstnanců a dalších subjektů při transformaci, a to prostřednictvím dotačních programů. Cílem samotného procesu transformace je rovněž zlepšení kvality života uživatelů v současných ústavních zařízeních sociální péče a naplnění jejich lidských
37
práv žít plnohodnotným způsobem života (Manuál transformace ústavů, 2010, [online], Podpora transformace sociálních služeb, 2010, [online]). Posledním cílem je zajištění dostupné podpory lidem, kteří potřebují pomoc jiné fyzické osoby. Tato pomoc by měla být dostupná a dostatečná v čase a místě tak, aby ji klient mohl využít při zachování účasti na běžném životě společnosti. Potřebná péče a podpora je proto zcela zajištěna v komunitě a v běžném prostředí. V komunitním systému jsou sociální služby poskytovány podle určitých zásad a každému člověku zaručují možnost žít dle jeho rozhodnutí a mít možnost si samostatně zvolit, kde, s kým a jak bude žít. Podpora v tomto případě vychází z individuálních potřeb uživatele a jeho projevené vůle a zaměřuje se na posilování kompetencí uživatelů a na rozvoj samostatného rozhodování. Pobytová sociální služba má být poskytována jen tehdy, pokud uspokojení potřeb uživatele není možné zajistit v jeho současném bydlišti. Pracovníci komunitní služby usilují především o začleňování svých uživatelů do běžné společnosti a podporují klientovu samostatnost tak, aby se klient na sociální službě nestal závislým a měl mít možnost žít stejný život jako jeho vrstevníci, tzn. oddělovat práci od volného času, mít partnerský život, scházet se s přáteli, apod. Všechny cíle, ať už obecné nebo individuální musí být vždy konkrétní, srozumitelné a časově omezené. (Manuál transformace ústavů, 2010, [online]).
3.4 Průběh a plánování procesu transformace Proces transformace můžeme charakterizovat jako proces dlouhodobý, který není otázkou několika málo měsíců, ale bude probíhat po několik následujících let. Důležitou roli samotného procesu hraje příprava plánované změny, která byla zahájena již v roce 2003. V té době došlo ke kvalitativním změnám, změnil se způsob poskytování služeb a rovněž přístup k samotným uživatelům. V uvedeném období tyto procesy nebyly označovány pojmem transformace, i přestože se již předem vědělo, jakým směrem změna povede (Seminář k transformaci o sociálních službách). Z pohledu vedení organizací je transformace vnímána jako významná změna cílů, postupů a způsobů organizování služeb. Dotýká se mnoha lidí, převážně klientů, pracovníků ale i dalších osob. Je přímým zásahem do organizací, které mají rozličné zájmy, a proto je proces náročný na řízení a musí vycházet z jasné představy o jejím účelu a přínosu. Transformace se charakterizuje jako strukturovaná organizační změna, která musí být zejména z pohledů klientů provedena kvalitně a bezpečně. 38
Samotný proces má své zahájení, strukturovaný průběh a ukončení. I přestože tuto změnu nelze konkrétně naplánovat, je nutné, aby probíhala po určitých krocích, které na sebe navazují. Zároveň si jednotlivé kroky a činnosti vyžadují, aby byly průběžně vyhodnocovány, a aby se v nich odrážel vývoj samotné změny (Manuál transformace ústavů, 2010, [online]). V procesu transformace a jejím řízení má důležitou roli zadavatel a poskytovatel sociální služby. Ti zabezpečují veškeré činnosti transformačního procesu a vycházejí přitom z potřeb a zájmů uživatelů. Zadavatel a poskytovatel hospodaří s náklady na změnu, má na starost průběh a ukončení transformace ústavu. V průběhu transformace je poskytovatel sociální služby povinen vypracovat klíčové dokumenty, mezi které patří Rozhodnutí o transformaci ústavu, Koncept podpory v komunitě a Plán podpory v komunitě, jež jsou nutnou součástí řízení V zahajovací fázi se vydává rozhodnutí o transformaci ústavu s uvedením data jejího zahájení a ukončení. Rozhodnutí zahrnuje finanční zabezpečení transformačního procesu a jeho součástí je ujištění, že od doby zahájení transformace nebudou přijímání do zařízení žádní noví uživatelé. Tento dokument by měl také obsahovat odhad rozsahu transformace a nákladů na vzniklou sociální službu (Manuál transformace ústavů, 2010, [online]). Plán přípravy transformace určuje kdo, kdy, jak a co připraví, případně co zjistí, a vypracuje, jaké k tomu bude potřebovat finanční zdroje a služby. Při plánování změny je třeba také předem zpracovat Plán podpory v komunitě, a to jednak se zadavatelem, ale také s lidmi nebo organizacemi, kteří podporu v komunitě poté budou zajišťovat. Opomenuti nejsou ani příbuzní klientů, pracovníci veřejných služeb a poskytovatelé komunitních služeb (Manuál transformace ústavů, 2010, [online]). Úspěšnou transformaci ústavů lze zajistit navazujícím průběhem činností, na které můžeme pohlížet ze dvou pohledů. Jedná se o činnosti podle časové posloupnosti, které jsou čtyřfázové. Patří sem: zahájení transformace, příprava transformace, realizace transformace a její ukončení. Pohlížíme-li na činnosti podle toho, komu jsou určeny, a na co jsou zaměřeny, lze je rozdělit do čtyř oblastí: činnosti zaměřené na podporu klienta sociální služby, činnosti zaměřené na okolí sociální služby, činnosti zaměřené na organizování sociální služby a činnosti zaměřené na řízení transformace (Manuál transformace ústavů, 2010, [online]). První fáze transformačního procesu je nazvána fáze zahájení, jejímž hlavním cílem je informovat klienty o začínající transformaci ústavu a současně je motivovat k přijetí této 39
změny. Pro poskytnutí informací je třeba zvolit vhodný čas a způsob a využít vhodnou formu komunikace. V této fází je důležité informovat veřejnost o zahájení transformace ústavu a poskytnout jí informace o tom, jak se tato změna bude dotýkat samotných uživatelů, ale také lidí v okolí služeb. Dostatečně informováni by měli být také zaměstnanci, které je nutno zároveň motivovat a kteří by měli vědět, jakou roli a úlohu budou v průběhu procesu mít. Aby fáze zahájení mohla být důkladně připravena, je rovněž důležité, aby jim zařízení vysvětlilo důvody a cíle, které je k procesu deinstitucionalizace vedou. Na konci fáze zahájení samotného procesu je důležité vypracovat Rozhodnutí o transformaci (Manuál transformace ústavů, 2010, [online]). Schválením Rozhodnutí o transformaci institucionálního zařízení začíná fáze přípravy. Cílem této fáze je zhodnotit potřebnou míru podpory klientů a získat informace o její dostupnosti. Podpora klientů sociální služby by měla vycházet z individuálních potřeb a zájmů jednotlivých uživatelů. Velkou pozornost je třeba věnovat individuálnímu plánování podpory, která bude klientovi poskytována v souvislosti s jeho začleněním do běžného života ve společnosti. Důraz se zejména klade na přípravu uživatele k plánované změně. V této fázi sehrává důležitou roli také externí expert, který pracovníky domova pro osoby se zdravotním postižením seznámí s cílem a záměrem transformace, stanoví časový rozsah a poskytne jim zpětnou vazbu při tvorbě jejich plánů souvisejících s rozvojem sociálních služeb. Pro navázání kontaktu se samotnými uživateli i pracovníky je zapotřebí získat informace, které se týkají vzniku a historie zařízení i práce v něm dosud vykonané. Při mapování situace je nutné se zaměřit na personální složení týmu, který služby poskytuje, na individuální plánování uživatelů, metodickou podporu a vzdělávání pracovníků zařízení. Důležitá je identifikace aktuálních problémů možných rizik, ale i výhod samotného zařízení. Externí specialista se musí seznámit se současnou klientelou domova a podmínkami jejich života v zařízení. Rovněž je potřebné posoudit jejich způsobilost k právním úkonům, stupeň závislosti na pomoci jiné osoby a seznámit se s jejich diagnózami. Nelze vynechat ani individuální či skupinové aktivity uživatelů a jejich trávení volného času. Oblast mapování zahrnuje i postoje pracovníků zařízení k samotné transformaci. Externí pracovník zjišťuje i počet pracovníků v přímé práci, poměr pracovníků a uživatelů, informace o tom, jak probíhá běžný den v zařízení, apod. Ve vztahu k samotným uživatelům je potřeba zaměřit svou pozornost směrem k individuálnímu plánování a revizi individuálních plánů. Přechod uživatele žijícího dlouhou dobu v ústavu je velice obtížný a je pro něj velice důležitá nejen motivace, ale i 40
dobře vytvořený plán, který klienta citlivou formou připraví na přechod do domácího prostředí. Proto vznikají Individuální plány podpory, které se v rámci procesu deinstitucionalizace zjednodušeně nazývají plány přechodu uživatelů. Pro realizaci projektu je stanoven transformační tým neboli tým pro změnu, v němž by měli být zastoupeni nejen strategičtí pracovníci zařízení, ale i pracovníci z přímé péče. (Manuál transformace ústavů, 2010, [online], Metodika přípravné a realizační fáze přechodu uživatelů sociálních služeb, 2013 [online]). Další fází je fáze realizace transformace, která začíná po schválení dokumentu Plán podpory v komunitě a pokračuje vypracováním Plánu realizace transformace, v němž jsou naplánovány všechny činnosti potřebné pro realizaci transformace ústavu. Pro toto období je charakteristický samotný přechod uživatelů z institucionálního zařízení do běžného prostředí a následné zrušení ústavu. Dochází již k naplňování individuálních plánů klientů, zejména je důležitá velká míra podpory uživatelům při odchodu z ústavu a následném přechodu do komunity. V průběhu této realizační fáze transformace dochází v životě uživatelů sociální služby k zásadním změnám, a proto je nutné klienty nejen motivovat a povzbuzovat, ale poskytovat jim také podporu a pomoc při stěhování, při sjednávání a zajištění bydlení v komunitě, popřípadě jednat nebo komunikovat s lidmi a organizacemi, kteří podporu zajistí. Může se jednat zejména o podporu v oblastech bydlení a péče o domácnost, práce a zaměstnání, trávení volného času a začleňování do běžného života společnosti. Ve fázi realizace transformace je rovněž zapotřebí připravit služby podle Plánu podpory v komunitě se zaměřením na cílovou skupinu, kapacitu služeb, personální zajištění, organizační schéma, a další. Stejně tak je důležité zajistit pracovníky, kteří budou komunitní sociální služby poskytovat a zajistit jim potřebnou podporu ve vzdělávání. S klienty, kteří budou využívat nové sociální služby, se uzavřou nové smlouvy o poskytování
služeb
dle
jejich
potřeb
a
zájmů.
Pro
uskutečnění
přechodu
z institucionálního zařízení do domácího prostředí je zapotřebí zajistit zdroje personální, technické a materiální a také kontrolovat připravenost klientů na přechod. Po uskutečnění přechodu klientů ze zařízení je zahájena fáze ukončení transformace. Cílem této fáze je ověřovat situaci uživatelů v běžném prostředí a formálně ukončit transformaci ústavu. Fáze ukončení transformace usiluje o další zkvalitňování sociálních služeb a jejich rozvoj vedoucí k podpoře schopnosti uživatele začlenit se do běžného života. Proto je nutno zjistit individuální potřeby, cíle a zájmy klientů v jejich nové životní situaci a vyhodnotit míru nezbytné podpory. Je třeba se také zaměřit a sledovat, zda do služeb v komunitě nejsou přenášeny ústavní prvky, zejména v přístupu ke klientům. Ke zkvalitnění služeb přispěje i 41
přehodnocení individuálních plánů klientů, které nastává po čtyřech až šesti měsících od přechodu uživatelů do přirozeného prostředí. Fáze je ukončena vypracováním Zprávy o transformaci ústavu po sedmi až devíti měsících od přestěhování klientů do nového bydlení (Manuál transformace ústavů, 2010, [online], Metodika přípravné a realizační fáze přechodu uživatelů sociálních služeb, 2013[online]). Shrnutí kapitoly Transformace je taková změna v sociálních službách, která odpovídá soudobým potřebám uživatelů. Jedná se o proměnu velkokapacitní ústavní služby pro lidí s postižením na bydlení a podporu v běžném prostředí. Život v institucionálním zařízení probíhal dle stanovených pravidel bez ohledu na individuální potřeby jedinců, zatímco smyslem deinstitucionalizace je vytvoření takových služeb, které se zaměřují na individuální potřeby a začlenění do běžného života společnosti. V České republice začal transformační proces po roce 1989. Podpora transformace pobytových sociálních služeb vzešla z Národního rozvojového plánu 2007-2013. Cílem je humanizace současných pobytových zařízení a vznik samostatného bydlení. Samotný proces transformace probíhá ve fázi zahájení, fázi průběžné a fázi ukončení.
42
4
Empirická část Teoretická část práce se zabývala procesem transformace. Jednotlivé kapitoly
přibližovaly cílovou skupinu osob s mentálním postižením a samotné sociální služby, které jsou těmito osobami využívány. Fáze transformačního procesu byly blíže samostatně popsány ve třetí kapitole. V této části bych proto ráda popsala cíl výzkumného šetření, jeho průběh a konkrétní využité metody. Výzkum můžeme definovat jako přesnou a systematickou činnost, která vede k odhalení nového poznání, neboli také problému (Hartl, P., Hartlová, H., 2000). Je to tedy využívání metodických a technických prostředků k řešení problému zkoumaného okruhu potřeb. Snahou výzkumu je hlavně zodpovědět si stanovené výzkumné otázky a jejích zodpovězením tak přispět k dalšímu rozvoji v dané oblasti (Skutil, M. a kol. 2011). Hlavním cílem práce je zhodnotit přípravu a průběh plánování procesu transformace, a to na základě srovnání dvou zařízení, respektive domovů pro osoby se zdravotním postižením. Jednotlivé domovy, kde bylo prováděno šetření, však nebudu jmenovat a zůstanou v anonymitě. Pro naplnění tohoto cíle jsem zvolila kvalitativní strategii. Kvalitativní výzkum je založen na podrobné analýze zkoumaného jevu a nikoli na kvantitě dat (Skutil, M. a kol., 2011). Kvalitativní přístup připouští více možných realit, zatímco druhý typ, tedy kvantitativní, tvrdí, že existuje pouze jedna objektivní realita. Kvalitativně orientovaný přístup se provádí na malém výzkumném souboru a je svým významem jedinečný. Charakteristický je pro něj podrobný popis zkoumaného fenoménu a hluboký pohled do zkoumané problematiky (Chráska, M. 2007, Hendl, J. 2005). Nevýhodou této strategie je možnost subjektivního zkreslení, a to samotným výzkumníkem a rovněž obtížné zobecnění výsledků (Hendl, J. 2005).
4.1 Cíle výzkumu a výzkumné otázky Cílem výzkumu je porovnání průběhu a plánování procesu transformace ve dvou zařízeních, kde v současné době tento proces probíhá pod názvem Podpora transformace v domovech pro osoby se zdravotním postižením. V této práci jsem si stanovila otázky, na které bych ráda odpověděla. Hlavní výzkumnou otázkou je jak probíhá v současné době příprava na plánovanou změnu a v jaké fázi procesu transformace se zařízení nacházejí. Vedlejší otázky se zaměřují na 43
zjišťování problémů souvisejících se samotnou transformací a jejich následné řešení z pohledu zaměstnanců těchto zařízení. Dále mají najít odpověď na otázku, jak vnímají nový způsob života uživatelé, kteří již tímto procesem prošli. Tab. 4.1 Dílčí výzkumné otázky Vedlejší výzkumné otázky Jak
Metoda sběru dat
příprava
probíhala
a
Rozhovory s vedoucími zařízení
plánování v různých etapách procesu a jejich zaměstnanci transformace? Ve
kterých
oblastech
Rozhovory se zaměstnanci –
transformace se z pohledu zaměstnanců klíčoví zařízení vyskytují největší problémy? Jak vnímají nový způsob života uživatelé,
kteří
již
pracovníci,
pracovníci
v
sociálních službách Rozhovory
se
samotnými
procesem uživateli, metoda pozorování
transformace prošli? Pro dosažení stanoveného cíle jsem si zvolila metodu pozorování, rozhovoru a analýzy sběru dat. Pozorování je metoda, která se snaží zjistit, co se skutečně děje. V kvalitativním výzkumu jde o její promyšlené používání. Podle J. Hendla (2005. s. 191) můžeme výzkumné pozorování rozdělit na pozorování skryté nebo otevřené, zúčastněné nebo nezúčastněné, strukturované a nestrukturované, pozorování v umělé nebo naopak přirozené situaci a pozorování sebe samého a pozorování někoho jiného. Mezi nejdůležitější metody kvalitativního výzkumu patří zúčastněné (participantní) pozorování (Jorgensen, 1989, cit. dle Hendl, J. 2005). Zúčastněným pozorováním lze popsat, co se děje, kdo se účastní dění, kdy a kde se věci dějí, jak se objevují a proč. V průběhu zúčastněného pozorování používáme všechny možné dostupné prostředky pro získání dat, ať už jsou to rozhovory, audio či videonahrávky, atd. U tohoto typu pozorování je velmi důležité vytvořit si kontakt nejen s účastníky situace, ale také se důkladně seznámit s prostředím, v němž bude pozorování probíhat (Hendl, J. 2005). Rozhovor, neboli také interview je metoda, která se využívá v nejrůznějších výzkumných situacích. Patří k často používaným explorativním metodám, kdy ústní výpovědí umožňují kontakt výzkumníka s respondentem, což přináší určité výhody. 44
Polostrukurovaný rozhovor se vyznačuje definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností celého procesu získávání informací (Hendl, J. 2005). Základem rozhovoru je kladení otázek, které mohou být uzavřené (respondent volí z nabízených variant), polouzavřené (respondentovi je ponechána možnost vlastní formulace odpovědi vedle nabízených variant) a otevřené (respondentovi dávají plnou volnost se vyjádřit)(Janiš, K. 2008). V kvalitativním rozhovoru by měl tazatel pokládat nejlépe jasné a srozumitelné otevřené otázky, kdy dotazovaný může zvolit směr i volbu svých slov. Nelze však pokládat několik otázek najednou. Zvláštní pozornost je třeba věnovat začátku a konci rozhovoru. Na začátku je důležité prolomit psychické bariéry a zajistit souhlas se záznamem. Stejně důležitý může být i konec rozhovoru, neboť i v konečné fázi lze získat přínosné informace. Při sběru dat a vedení výzkumného šetření je důležité respektovat etické zásady, mezi které patří skutečnost, že výzkum bude přínosný pro jejich účastníky. Zároveň je nutné mít dobrovolný a informovaný souhlas každého z účastníků a jako nesmírně žádoucí je také samotné zapojení osob s postižením a skupin, které hájí jejich zájmy do realizace výzkumu a zachování důvěrností získaných informací (Pančocha, K. a kol. 2011). Před započetím šetření je nutné pečlivě zvážit prospěšnost pro zkoumané jedince, zejména jedná-li se o lidi s vývojovým nebo mentálním postižením. Výzkumník musí dbát na to, aby tito lidé nemohli být nijak poškozeni, ať už v oblasti sociální nebo individuální. S výzkumem musí souhlasit kompetentní jedinec, který byl informován o zamyšleném výzkumu a rozhodl se, že se šetření zúčastní. To je velmi důležité u jedinců s postižením, kteří musí být schopní porozumět informacím a pochopit důsledky svého rozhodnutí o účasti ve výzkumu. V některých případech je nutné použít vhodné způsoby komunikace (vizuální), popřípadě využít tlumočníků. V případě, kdy jedinec není schopen dát souhlas osobně, je možné obrátit se na rodiče, opatrovníky nebo pečovatelé. K tomu, aby se mohly osoby s postižením při výzkumu participovat a aktivně se do šetření zapojit, je třeba vytvořit tzv. plán inkluze. Znamená to vypracovat návrhy a postupy, které stanoví, jakým způsobem tito lidé přispějí k co největší realizaci a důvěryhodnosti výzkumného šetření (Pančocha, K. a kol. 2011). Vzhledem
k tomu, že
výzkum
pracuje
s osobními údaji, je
základním
předpokladem dodržení principu anonymity a soukromí všech zúčastněných. Zvláštní pozornost je zapotřebí zachovávat u osob s postižením, zvláště v případě, že se realizuje v rezidenčním prostředí, za pomocí tlumočníků, popř. za přítomnosti třetích osob (Pančocha, K. a kol. 2011).
45
Analýza dokumentů je považována za metodu, která se používá jednak v kvalitativní strategii, tak i kvantitativní. J. Hendl (2005) uvádí, že se jedná např. o úřední dokumenty, archivní nebo virtuální záznamy z masových medií. V rámci této analýzy jsem využila výroční zprávy interních zařízení, kde probíhalo výzkumné šetření.
4.2 Výzkumné šetření a výběr vzorku Vzorek výzkumného šetření jsem pečlivě vybírala na základě předem stanoveného cíle. Pro své výzkumné šetření jsem si zvolila dvě zařízení v Moravskoslezském kraji, které poskytují své služby osobám s mentálním a kombinovaným postižením. První zařízení jsem si vybrala na základě své osobní zkušenosti, kterou s tímto Domovem mám, a to na základě dlouhodobé spolupráce. Druhé mi pak navrhla a doporučila ředitelka domova pro osoby se zdravotním postižením 1, kterou jsem požádala o pomoc z důvodů, které uvedu níže. Před samotným zahájením výzkumného šetření jsem oslovila celkem pět zařízení, o kterých jsem si zjistila, že tam v současné době probíhá transformační proces. Čtyřmi z oslovených zařízení jsem byla odmítnuta. V prvním případě byly údajně důvodem mnou nesplněné podmínky, a to že nejsem studentka Ostravské univerzity, nejsem očkovaná proti žloutence, aj. Domnívám se však, že více než nesplněné podmínky byla neochota ze strany zařízení o tomto tématu veřejně hovořit a účastnit se výzkumného šetření. Druhé zařízení mě odmítlo s odůvodněním, že pro rozhovory s uživateli je nutné mít souhlas opatrovníka a ten zřejmě nezískám. Ve třetím zařízení zrovna probíhala rekonstrukce, a tudíž v něm nebyly podmínky pro uskutečnění výzkumu. Čtvrté, tedy domov pro osoby se zdravotním postižením 2, jsem požádala o spolupráci na základě předchozího doporučení ředitelky domova pro osoby se zdravotním postižením 1. Domov pro osoby se zdravotním a mentálním postižením 1 a 2 jsem oslovila osobně, včetně připraveného dopisu, který je uveden v příloze č. 1 a č. 2. Oba tyto Domovy budu nadále v práci označovat jako Domov 1 a Domov 2. Vzhledem k tomu, že v domově pro osoby se zdravotním postižením 1 jsem dříve pracovala, setkala jsem se s pozitivní reakcí, jak ze strany zaměstnanců, tak i jejich uživatelů. Druhé zařízení jsem pak nejprve kontaktovala telefonicky, kdy jsem si s panem ředitelem domluvila osobní schůzku, která proběhla následující týden po telefonickém hovoru. Na schůzce jsem představila téma své diplomové práce a domluvila se na další spolupráci. I zde jsem vnímala ochotu a vstřícnost ze strany pracovníků zařízení. 46
Charakteristika domovů pro osoby se zdravotním postižením Domovy pro osoby se zdravotním postižením 1 a 2 jsou určeny uživatelům s mentálním a kombinovaným postižením. Na úvod bych chtěla zmínit, že oba domovy vznikly původně z ústavů sociální péče pro mládež a mladistvé, které měly původně klášterní charakter. V obou ústavech pracovaly řeholní sestry, které v nich zavedly přísný a tvrdý režim, což vyplývá z rozhovorů s pracovníky zařízení, ale i se samotnými uživateli. Oba výše zmíněné domovy se lišily svou klientelou. První byl určen pouze dívkám, zatímco Domov 2 lze označit jako smíšený, tzn., byl určen oběma pohlavím. Ústav, jak bylo toto zařízení dříve nazýváno, byl ale rozdělen na dvě samostatné části, z nichž první byla určena pouze ženám, zatímco druhou část obývali jen muži. Věková hranice klientů v Domově pro osoby se zdravotním postižením 1 se pohybuje od 18 let výše, ovšem věkový průměr je 45-50 let. V domově žije celkem 106 uživatelů, z toho je převážná většina žen, ale můžeme se zde setkat i se třemi muži. Domov je rozdělen na tři budovy-zelený domov, růžový domov a žlutý domov, které mají charakter komunit. V zelené části domu se nacházejí dvě komunity určené zejména imobilním osobám, které potřebují vysokou míru podpory. První z nich má 8 a druhá pak 16 uživatelů. Růžový domov je určen osobám s nižší potřebnou mírou podpory a s větší schopnosti sebeobsluhy. Tato část domova je rozdělena na pět menších komunit, přičemž každou z nich obývá přibližně 6 uživatelek. Žlutý domov slouží vcelku samostatným uživatelkám s nízkou mírou podpory, které si dokážou za stálého dohledu pracovníka v sociálních službách samy vyprat, vyžehlit, nakoupit a celkově se postarat o chod domácnosti. Součástí tohoto zařízení je také chráněné bydlení. Jedno se nachází přímo v prostoru objektu a druhé pak mimo areál, v klidné a nově vybudované čtvrti. V prostoru objektu je to vilka, kterou obývají 4 uživatelky. Druhé chráněné bydlení je typem řádového dvojdomku se dvěma domácnostmi a je určeno 10 samostatným uživatelkám. Aktivizační činnost uživatelek domova se zdravotním postižením 1 probíhá v areálu žlutého domova, kde se nachází textilní a výtvarná dílna. Dochází do nich uživatelky všech tří domovů. Obyvatelky chráněného bydlení mají možnost vyvíjet svoji aktivizační činnost v sociálně terapeutické dílně, která má sídlo v nedaleké obci. Druhé zařízení, které je rovněž určeno osobám s mentálním a kombinovaným postižením, prochází procesem transformace od roku 2004. Své služby poskytuje ve třech domovech a čtyřech chráněných bydleních. Tato bydlení jsou rozdělena podle míry podpory uživatelů, tzn. podle stupně mentálního postižení. 47
V domovech pro osoby se zdravotním postižením žijí klienti, kteří potřebují individuální přístup a vyšší míru podpory. Pracovníci se snaží pro uživatele vytvářet podmínky, které se co nejvíce podobají přirozenému domácímu prostředí, a respektuji zvyklosti a rituály každého klienta. V chráněném bydlení, které využívají osoby s lehčí formou mentálního postižení, se nachází jedno nebo dvojlůžkové pokoje, sociální zařízení, kuchyň a v některých také sklepní prostory. Mezi hlavní poskytované služby patří zejména ubytování, stravování a vedení uživatelů k samostatnosti. První chráněné bydlení A bylo otevřeno v roce 2008 a přestěhovalo se do něj 24 uživatelů, o rok později využívalo tuto službu již 50 osob. Toto bydlení je určeno osobám se zdravotním postižením, které mají zachované alespoň základní dovednosti soběstačnosti, přičemž pracovník v sociálních službách je jim k dispozici 24 hodin denně. Chráněné bydlení B a C využívají osoby s lehčí formou mentálního postižení, které jsou pracovníky vedeny k samostatnosti. V posledním chráněném bydlení D žijí osoby schopné se samostatně pohybovat a umí se postarat o běžný chod domácnosti. I přestože jsou tito uživatelé samostatní, jsou jim k dispozici pracovníci sociálních služeb 8 hodin denně a o víkendech pak 12 hodin. Realizace výzkumného šetření Výzkumné šetření probíhalo po dobu tří měsíců v obou uvedených Domovech. Rozdíl byl pouze v tom, že do domova 1 jsem pravidelně jednou týdně docházela, zatímco informace týkající se transformace v domově 2 jsem získávala převážně z rozhovorů a dokumentů zařízení, protože Domov 2 se v současné době připravuje na transformaci osob s vysokou mírou podpory, imobilních jedinců s hlubokým mentálním postižením. Z tohoto důvodu mi možnost pozorování neumožnili. Odůvodnění sociální pracovnice znělo: „Připravujeme na transformaci domov, kde jsou imobilní uživatelé s hlubokým mentálním postižením“… „ty už moc nepřipravujeme. „Informační záležitosti řešíme s jejich opatrovníky.“ I přesto mi druhý domov poskytl dostatek informací. Poskytnuté informace vycházely z období, kdy transformačním procesem procházeli uživatelé s nízkou a střední mírou podpory. Pracovníci mi podrobně popsali, jak samotná příprava u těchto osob probíhala, jak se klienti do procesu zapojili, čím byli motivováni, apod. Naproti tomu v domově 1 jsem měla přímo možnost zjistit, jak se transformační tým schází, co se na jednotlivých setkáních řeší, vnímat reakce uživatelů, ale také vidět, jaké metody volí pracovníci pro to, aby uživatelé byli schopni proces transformace pochopit. Rozhovory, 48
které jsou také součástí výzkumného šetření, jsem dělala se souhlasem všech dotazovaných pracovníků i uživatelů. V případě, že nahrávání na hlasové zařízení odmítli, zvolila jsem techniku písemného záznamu.
4.3 Analýza dat a interpretace šetření Při zpracovávání dat jsem využila techniku otevřeného kódování. Jedná se o metodu, kdy výzkumník si čte poznámky, které během svého výzkumu nasbíral a přiřazuje si k nim určitá označení, případně si je nějak heslovitě pojmenuje. Otevřené kódování slouží k odhalování určitých témat, která souvisejí s výzkumnými otázkami, s přečtenou literaturou a současně může jít o pojmy používané samotnými účastníky. V průběhu šetření lze na základě dlouhodobého pronikání do textu objevit zcela nové myšlenky. Otevřené kódování se aplikuje různým způsobem, např. se kóduje slovo po slovu, podle odstavců nebo podle celých textů a případů. O tom, kterou možnost si člověk vybere, se rozhoduje na základě položené otázky, případně svého osobního stylu. Důležité je, aby cíl kódování neztratil rozkrytí tematického textu. Samotné kódy jsou pak vytvářeny buď podstatnými jmény, nebo slovesy, např. sběr, přátelství, sociální ztráta, apod. Nelze opomenout skutečnost, že k těmto pojmům si můžeme najít slova podobná. Ke kódu si můžeme vyhledat i přídavné jméno, které danou oblast charakterizuje. Vlastnosti přídavných jmen se odvozují ze samotných zjištěných dat nebo pochází od samotného respondenta či výzkumníka. Také hledáme přídavná jména jako označení vlastnosti. Například přátelství může být charakterizováno délkou, vřelostí, důležitostí pro obě strany atd. Přitom je jedno, zda vlastnosti odvozujeme ze samotných dat, či zda pocházejí od respondentů nebo od výzkumníka, vždy totiž záleží na cíli (Hendl, J. 2005). Postupovala jsem podobně, jako je výše uvedeno. Jednotlivé poznámky z pozorování a provedených rozhovorů jsem si pečlivě pročetla a poté jsem hledala informace, které souvisely s výzkumnými otázkami. Rozhovory, které proběhly v Domově 1, jsem si nahrávala na diktafon a poté jsem si je přepsala do tištěné podoby. Naopak rozhovory z Domova 2 jsem už zapsané měla, protože použití diktafonu mi nebylo umožněno. I přesto, jsem se snažila zapisovat si odpovědi co nejpřesněji. Data z rozhovoru a pozorování jsem si barevně kódovala, a to tak, aby každá jednotlivá otázka měla svoje barevné provedení. Kódování jsem volila podle tématu. Jednotlivé případy jsem opět barevně vyznačila a pojmenovala, např. spolupráce, sousedské vztahy, atd. 49
Hlavní výzkumnou otázkou mé práce je: Jak probíhá v současné době příprava na plánovanou změnu a dále zjištění ve které fázi procesu transformace se zařízení nachází. Abych si mohla tuto otázku zodpovědět, je nutné odpovědět si na vedlejší stanovené otázky. Příprava na plánovanou změnu V Domově 1 a 2 jsem během pravidelného setkávání měla možnost zjistit, jak probíhá nebo dříve probíhala příprava procesu transformace. Při pozorování jsem se zaměřila především na oblast komunikace pracovníků zařízení s uživateli, ale všímala jsem si i komunikace mezi pracovníky navzájem. Svoji pozornost jsem věnovala také spolupráci transformačního týmu, reakcím uživatelů a jejich osamostatňování. Oba domovy, v nichž výzkumné šetření probíhalo, již jedním celým procesem transformace prošly. Domov 1 byl zařazen do samotného pilotního programu a Domov 2 nejen, že tímto programem prošel, ale před samotným procesem se již snažil o jakési osamostatnění uživatelů. Zúčastnili se ho hlavně klienti s nízkou mírou podpory a lehkým stupněm mentálního postižení. Bydlení, do kterého odešlo přibližně 50 uživatelů, již v té době nazvali chráněným. Jednalo se většinou o samostatné klienty, kteří se dokázali postarat o chod domácnosti. Vzhledem k tomu, že do tohoto objektu se přestěhovalo tolik uživatelů, nelze hovořit o chráněném bydlení jako takovém, uvedla jedna z pracovnic Domova 2. Pilotní projekt, kterým procházel Domov 1 a 2, měl dle názorů některých pracovníků obou zařízení značné nedostatky, převážně pak v požadavcích na ně kladených. Před deseti lety, kdy se tento projekt začal realizovat, byla jedna z podmínek, aby se klienti přestěhovali do přirozeného prostředí připomínajícího domov. Nebylo ovšem řečeno, že by se uživatelé měli stěhovat mimo areál zařízení. Domov 1 tedy narazil na problém. Začal totiž rekonstruovat domovy na typ komunitního bydlení. Rok před ukončením rekonstrukce (2009) však došlo ke změně stanovených požadavků. Hlavní změna spočívala v umístění chráněného bydlení, které mělo být součástí obecné zástavby ve městě, a tudíž nemohlo být vybudováno v areálu zmíněného zařízení. Nyní si proto tento domov klade otázku, co s objektem, který je po stránce stavební na velice dobré úrovni a jeho životnost je minimálně ještě dalších deset let, ne-li více. Při rozhovoru vedoucí pracovnice domova 1 uvedla, že by těm zařízením, která se chystají k transformačnímu procesu, doporučila, aby se před jeho započetím podrobně seznámili se všemi požadavky na ně kladené a zároveň se ujistili o jejich řádném dodržování v průběhu dalších let. Tím by se mohli vyhnout případným nedorozuměním a vzniklým problémům.
50
Domov 2, ve kterém probíhalo výzkumné šetření, má již několik etap transformačního procesu za sebou. Průběžně transformoval a nyní transformuje všechny své uživatele. V chráněném bydlení nyní žijí všichni uživatelé s lehkým mentálním postižením. Ti se stěhovali v době, kdy proces ještě vlastně ani neprobíhal, ale pracovníci domova již předem věděli, že dojde ke změně. Do bydlení, které již tenkrát nazvali chráněným, odešlo kolem 50 uživatelů. V dnešní době ale takový způsob bydlení chráněným nazvat nelze, protože nesplňuje stanovené požadavky. Domov 2 již prošel čtyřmi etapami transformace, přičemž dva domovy a dvě chráněná bydlení jsou již v provozu. Jeden domov druhé etapy transformačního procesu se nachází v realizační fázi a tři domovy 3. a 4. etapy se nacházejí ve fázi přípravné. Přípravná fáze 3 a 4. etapy probíhá za účasti projektu Podpora transformace domova a usiluje o transformaci 44 osob s těžkým a hlubokým mentálním postižením, kteří jsou zároveň imobilní. V přípravné fázi, která trvala přibližně rok, si uživatelé vybírali službu, kterou by chtěli využívat a která by splňovala požadavky pro jejich zdravotní stav. S každým z jednotlivých uživatelů byl předem vypracován Individuální plán přechodu, který měl formu dotazníků a otázky, které byly kladeny, se snažily o zjištění cílů a preferencí nové služby. O měsíc později byli samotní klienti i jejich opatrovníci seznámení s novou sociální službou. Byla zahájena rekonstrukce objektu, který jim pracovníci přiblížili prostřednictvím obrazových materiálůfotografií, ale měli možnost také připravovaný objekt navštívit. Uživatelé byli v této fázi dle svých přání i možnosti zapojeni do drobných prací, které s realizací souvisely. Měli tak možnost se s budoucím domovem nejen seznámit, ale také podílet se také na jeho spoluvytváření. Uživatelé i opatrovníci byli průběžně informováni o realizaci rekonstrukce a současně byli seznámeni s časovým harmonogramem a plánovaným přechodem do nové služby. V této době byl kladen důraz především na přípravu uživatelů. Učili se dovednostem, které souvisely s každodenním chodem domácnosti. Za tímto účelem vznikla tzv. cvičná kuchyně. Osvojovali si pracovní návyky a učili se hospodařit s penězi. Vše probíhalo dle předem zpracovaného Plánu přípravy. Pracovníci služby se zaměřili na získávání nových návyků, se kterými se uživatelé dříve nesetkávali. Součástí přípravné fáze bylo i prvotní navázání vztahů s budoucími sousedy. Příprava uživatelů pro nový způsob života probíhala za přítomnosti těch pracovníků, kteří se stanou jejích asistenty v jejich chráněném bydlení. V etapě přechodu si uživatelé volili společně s pracovníky vybavení nové domácnosti a převážně pak svých vlastních pokojů. Byly jim nabídnuty dostupné vzorníky a materiály určené pro výběr nového nábytku, popřípadě výběr probíhal přímo na prodejně. 51
V té době si uživatelé vybírali své spolubydlící. Poslední měsíc před samotným přestěhováním bylo zapotřebí připravit své věci na stěhování a nové bydlení uklidit. Na tom se podíleli samotní uživatelé dle svých možností a schopností. Fáze realizační byla z pohledu pracovníků zařízení nejvíce náročná, jelikož museli své uživatele naučit se orientovat nejen v novém zařízení, ale i v blízkém okolí, zapojit je do různých aktivit a naučit je vzájemnému soužití s ostatními. Pro lepší orientaci v novém prostředí byly využity piktogramy. Seznámení s okolím bydliště působilo uživatelům značné problémy, zejména jim působila potíže jízda městskou hromadnou dopravou. Někteří z nich nebyli schopni se dostatečně orientovat, což se neustálým opakováním začalo postupně zlepšovat. V realizační fázi se pozornost zaměřovala zejména na vzájemné soužití mezi uživateli chráněného bydlení. Bylo třeba, aby se všichni naučili respektovat soukromí ostatních osob, se kterými bydlí. V této fázi bylo také třeba omezit na nějaký čas návštěvy ze strany uživatelů původního zařízení, kteří transformačním procesem zatím neprošli, proto, aby se zlepšila adaptace a stabilizace klientů chráněného bydlení. Komunikace a porozumění Během mého pravidelného docházení do Domova 1 jsem zjistila, že se v zařízení o procesu transformace hovoří bez větších zábran, převážně pak mezi pracovníky sociálních služeb, klíčovými pracovníky i vedoucími oddělení. Při komunikaci mezi uživateli a pracovníky zaznívají přímo i termíny jako je transformace a stěhování. Uživatelé na tyto informace většinou reagují bez větších problémů, avšak si nejsem jistá, zda těmto informacím skutečně všichni rozumí. Vypozorovala jsem totiž, že některé uživatelky dávají zpětnou vazbu přikývnutím hlavy, avšak v jejich výrazu není vidět pochopení, naopak spíše zmatenost. Uživatelé, kteří mají plánovanou změnu projít, dostávají pravidelně informace. Ty jim zprostředkovává pracovnice, která je členem transformačního týmu a jejím úkolem je samotná práce s uživateli, zaměřuje se na jejich motivaci a zároveň usiluje o to, aby následné změně uživatelé dobře rozuměli. Pro uživatelku, která je zástupcem transformačního týmu, je připraveno tzv. snadné čtení, což lze nazvat jako materiální pomůcku, která slouží ke snadnějšímu pochopení informací, jež se řeší na jednotlivých schůzkách. Do této názorné pomůcky jsem měla možnost nahlédnout a všimnout si tak, jak je toto čtení pojato. Používají se v něm především jednoduché věty, které popisují jednotlivá setkání a témata, která se během pravidelných schůzek řešila. Povšimnula jsem si ale také materiálů, kterým uživatelka dle mého názoru nemůže rozumět. Byly to hlavně materiály použité při prvním společném setkání, kdy se 52
představoval samotný projekt Podpora transformace domova. Věty a způsob podávání těchto informací byly srozumitelné spíše pro pracovníky transformačního týmu. Nevím ovšem, proč tento materiál nebyl zatím poupraven do tzv. snadného čtení. Jako jediné možné vysvětlení se mi jeví nedostatek času ze strany pracovnice, která je pro tuto činnost určena. Problém v komunikační oblasti vnímají i samotní pracovníci zařízení, kteří někdy pociťují nedostatečnou informovanost. O tom svědčí odpověď jedné z pracovnic sociálních služeb na otázku, jak často jsou jim informace podávány: „ Informace nějak pravidelně dostáváme, ale nerozumíme jim, nevíme, co bude následovat.“ Jako další problém, který v oblasti komunikace trvá, je nezájem uživatelů o informace. Aktivitu projevuje pouze zástupkyně uživatelů transformačního týmu, která se účastní pravidelných schůzek. Nejčastějším důvodem pasivity uživatelů bývá převážně jejich mentální postižení, které brání pochopení tohoto procesu. Slovy vedoucí pracovnice a zároveň členky transformačního týmu: „Někteří o to vůbec nemají zájem“. „Většina uživatelů není schopna tomu porozumět.“ Dalším důvodem, proč klienti nejeví dostatečný zájem o transformační proces, je skutečnost, že mají strach a neví „do čeho jdou“. Na můj dotaz, jak řeší nezájem uživatelů o informovanost v oblasti transformace, mi odpověděla, že nejčastějšími používanými metodami jsou individuální rozhovory a názorné ukázky – obrázky, fotografie, apod. Naproti tomu v Domově 2 s komunikaci v přípravné fázi procesu začínali prostřednictvím Individuálního přípravného plánu, který byl určen pro každého konkrétního uživatele. Tento plán měl formu dotazníku a jeho hlavním smyslem bylo zjistit, o který druh služby má uživatel zájem. Dotazník obsahoval informace o nabízené službě, včetně místa určení. V individuálním plánu měli také fotografie pracovníků, kteří v tomto zařízení pracovali a fotografie uživatelů, kteří se mají také stěhovat. Z fotografií zaměstnanců si klienti opět mohli zvolit, kterého pracovníka by rádi přivítali při poskytování služby a fotografie uživatelů napomohly klientům, uvědomit si, s kým by rádi v budoucnu bydleli. Stejně jako v domově 1, tak i zde probíhala komunikace s uživateli prostřednictvím
individuálních rozhovorů, názorných obrázků, případně pomocí
alternativní komunikace, jako jsou piktogramy. „Většina uživatelů není schopna tomu porozumět.“ (Vedoucí domova pro osoby se zdravotním postižením 1 na otázku Projevují uživatelé zájem o informace týkající se procesu transformace)
53
Výběr uživatelů do chráněného bydlení a jejich reagování Výběr uživatelů do chráněného bydlení byl již předem určený. V obou domovech pracovníci hodnotili schopnosti, samostatnost a míru podpory u každého uživatele zvlášť. Nejprve do chráněného bydlení odešli ti klienti, kteří byli dostatečně samostatní a vyžadovali nízkou míru podpory. V současné době je snahou Domova 2 umístit do chráněného bydlení i osoby s vysokou mírou podpory, což jsou převážně uživatelé imobilní s těžkým mentálním postižením. Během své návštěvy Domova 2 jsem měla možnost se seznámit s chráněným bydlením, kde žijí klienti vyžadující střední míru pomoci. O transformaci těchto osob do nového typu bydlení usiluje nyní také Domov 1. V obou domovech ovšem narážejí pracovníci na jeden velký problém, který souvisí s osobou opatrovníka. Při transformaci je totiž důležitý nejen souhlas uživatele samotného, ale i jeho opatrovníka. V některých případech dochází k situaci, kdy uživatel se stěhováním souhlasí, ale jeho opatrovník si to nepřeje. I přestože se jim pracovníci zařízení snaží transformační proces objasnit, popovídat si s nimi o jeho přínosech pro uživatele, většinou neuspějí. V případě, že nedojde mezi oběma stranami k dohodě, rozhoduje o této věci soud. Při rozhovoru mi vedoucí pracovnice sdělila, že jim taková situace není vůbec příjemná, a že k soudnímu řešení neradi přistupují, přesto je to v některých případech nezbytné. Vhodně tuto situaci komentovala jedna z klíčových pracovnic Domova 2: „Opatrovníci mají vliv na stěhování.“ „Někdy opatrovník podkopává jejich rozvoj“. Při výzkumném šetření se má pozornost zaměřila na reakce samotných uživatelů na stěhování. Z pozorování a rozhovorů s uživateli i pracovníky domova jsem zjistila, že jejich reakce jsou značně odlišné. V Domově 2 se na stěhování větší část klientů těšila, hlavně pak na to, že budou mít vlastní pokoj, ale objevili se mezi nimi i takoví, kteří měli strach a nechtěli tuto změnu podstoupit. „Zuby nehty se bránili.“, komentovala pracovnice zařízení. Údajně se ale v novém bydlení zorientovali lépe než samotní pracovníci. Naproti tomu v domově 1 převládaly u uživatelek spíše obavy a strach. „Nevěděla jsem, jestli to bude lepší.“ „Spíš jsem byla skeptická, nevěděla jsem, jak to bude vypadat“, komentuje situaci jedna z dotazovaných. Některé klientky se stěhování nebály, ale spíš měly obavy z toho, aby je v novém bydlení ostatní vlídně přijali a měli je rádi. Z odpovědi další respondentky vyplynulo, že měla strach ze samostatného života, jelikož se všechno museli učit. „Vůbec se mi tady nechtělo, člověk neví, do čeho jde.“, uvádí samotná respondentka. „Zuby nehty se bránili.“ (Odpověď klíčové pracovnice Domova 2 na otázku, jak uživatelé reagovali, když se dozvěděli o stěhování)
54
Spolupráce transformačního týmu a jednotlivá setkání Sestavení transformačního týmu je jedním z důležitých požadavků přípravné fáze transformace, neboť vhodně sestavený tým může přispět k lepší realizaci celého procesu. V obou domovech je transformační tým sestaven z pracovníků zařízení, nejčastěji se jedná o pozice ředitel/ředitelka organizace, sociální pracovník/ce, speciální pedagog, vedoucí jednotlivých domovů, koordinátor procesu, zástupce uživatelů. Transformační tým se schází pravidelně jednou měsíčně a řeší otázky související se samotným procesem. Na první schůzce, která proběhla v Domově 1 v měsíci září, se představil projekt Podpora transformace domova. Na tomto setkání byli všichni vyzváni k aktivnímu přístupu při realizaci transformace a každý člen vyjádřil, co od tohoto projektu očekává a jakou činností by sám mohl přispět. Jedna z pracovnic uvedla, že přínosem mohou být její zkušenosti z dvouleté praxe, kterou s tímto procesem již má a zároveň může poskytovat zpětné vazby od uživatelů, kteří změnou prošli. Na tomto setkání si tedy jednotliví členové rozdělili činnosti, které během celého procesu budou mít na starost. Vedoucí oddělení se budou věnovat zavádění metodiky do praxe, sociální pracovnice pak spolupráci s opatrovníky a individuálnímu plánování. Úkolem koordinátorky celého procesu je definovat transformační proces a přenášet informace k pracovníkům zařízení tak, aby byly pro ně srozumitelné a ti je mohli dále vhodnou formou předávat uživatelům služeb. Současně připraví metodiku pro snadnější začleňování uživatelů do běžné komunity. Zástupce uživatelů, předkládá názory a požadavky ostatních spoluuživatelů zařízení. V měsíci říjnu proběhlo dvoudenní šetření, které bylo zaměřeno na nedostatky v oblasti sociálních služeb. Do tohoto šetření byli zapojeni nejen samotní zaměstnanci, ale také uživatelé, kteří řekli názory týkající se bydlení. Při ostatních pravidelných setkání se řešily záležitosti týkající se školení pracovníku, dále nalezení nového objektu pro zařazení služeb chráněného bydlení a samostatného bydlení. Na těchto schůzkách se řešily i individuální plány přechodu každého uživatele a také skutečnost, kdo ze zaměstnanců bude chtít tuto službu poskytovat. V Domově 1 se výběr pracovníků do chráněného bydlení neurčuje podle přání uživatelů, tak jako to má Domov 2, ale pracovníci se víceméně určují podle místa bydlení. Znamená to tedy, že kdo bydlí přímo v místě nebo v jeho blízkosti, tak se mu nabídne možnost změnit pracoviště a pracovní místo. Názory zaměstnanců na proces transformace Během uskutečněných rozhovorů jsem se zabývala názory na celkový proces transformace z pohledu zaměstnanců. Zjistila jsem, že jsou značně odlišné. Na jedné straně 55
jsem se setkala s pracovníky, kteří tuto změnu vnímají kladně, ovšem najdou se mezi nimi i takoví, kteří mají na transformaci poněkud odlišný názor. Dotazovala jsem se celkem pěti pracovníků obou zařízení. Tři z nich uvedli, že je to změna k lepšímu, převážně pak pro jejich uživatelé. Vnímají to jako posun, který umožní zařadit osoby se zdravotním postižením do společnosti a zlepšit péči o osoby žijící v „domově“. Jedna z dotazovaných pracovnic Domova 1 dokonce uvedla, že „ proces měl přijít mnohem dříve, aby se mohli nové věci učit již od mládí“. Naproti tomu se pracovnice Domova 2 vyjádřila v tom smyslu, že transformace je sice dobrá věc, ale neměla by být prováděná za každou cenu. Tvrdí, že ne každý má na to, aby mohl žít v intaktní společnosti. Jako největší problém to vnímá u uživatelů, kteří potřebují vysokou míru podpory. Podle jejího vyjádření nejsou uživatelé s těžším mentálním postižením schopni pochopit, že mají svá práva a povinnosti. Svépravnost byla doposud částečně navrácena jen malé části uživatelů domova a ve většině případů, hlavně u osob s těžším mentálním postižením, k jejímu navrácení vůbec nedojde. Pracovnice uvádí: „Můj názor je takový, chtějí, aby získali právní způsobilost a měli jít volit, ale myslím si, že někteří toho nejsou schopni a nikdy schopni nebudou.“ Další z pracovnic zařízení domova hovořila o problému, který dle jejího názoru nastane, pokud se osoby se hlubokým mentálním postižením přestěhují do chráněného bydlení, neboť v tomto případě budou i nadále většinou odkázáni na vysokou míru podpory a pomoc pracovníků sociálních služeb. Chráněné bydlení tedy nebude splňovat svůj účel a bude svým charakterem nadále připomínat domov. „Je to změna do běžného prostředí.“ (Odpověď pracovníka sociálních služeb na otázku, co si představíte pod pojmem transformace) Osamostatňování uživatelů v průběhu procesu Vzhledem k tomu, že obě zařízení jedním celým procesem transformace již prošla, začínala s osamostatňováním klientů již v průběhu prvotního pilotního procesu. Od samotného začátku se proto pracovníci snažili vést své klienty k sebeobsluze a k pravidelné péči o domácnost. Domov 2 ovšem narazil na problém, který byl těžko odstranitelný. Uživatelé byli zvyklí dělat pořád jen jednu stereotypní činnost, tzn., že jeden uživatel odnášel neustále odpadky, druhý třeba vytíral podlahu, atd. Pro pracovníky bylo obtížné vysvětlit svým klientům, že je třeba naučit se všem činnostem, které souvisejí s chodem domácnosti. Když je učily novým činnostem, znamenalo to pro většinu z nich jakési „vybočení z řady“, 56
uvedla pracovnice sociálních služeb. Klienti do té doby zvyklí pouze na stále stejnou stereotypní činnost nechápali, proč by měli dělat něco, co má na starost někdo jiný. Vhodně to komentuje pracovnice Domova 2: „Měli vytvořené stereotypy a bylo obtížné je od toho osvobodit.“ Z odpovědi na otázku, jak tuto situaci řešily, vyplynulo, že klientům jednotlivé činnosti opakovaně ukazovaly a snažily se dovést je k jejich vyzkoušení. Vedení k samostatnému chodu domácnosti je značně obtížné, jelikož se uživatelé musí učit něco, co sami zatím neznají. Pro lepší pochopení požadované činnosti Domov 1 využil názorné obrázky spojené s mluvenou řečí, na nichž byly jednotlivé činnosti znázorněny krok po kroku. Během svého pozorování v domově 1, jsem se zaměřila na nácvik dovedností spojených se starostí o domácnost. Zjistila jsem, že na jednotlivých komunitách mají vytvořený týdenní plán činností. Týdenní plán má podobu tabulky, v níž je uveden den, název činnosti a jméno klienta, který má v určený den službu. Uživatelé se během týdne vystřídají ve všech praktických činnostech, např. vynášení odpadků, mytí a utírání nádobí, skládání prádla, zametání podlahy, příprava snídaně, apod. Vnímala jsem, ale že některé uživatelky mají problém převážně s přípravou snídaně, neboť se musí naučit rozlišovat přesně typ diety, která je pro každou uživatelku komunity určena. Než si ale uživatelky tuto znalost osvojí, je třeba poskytnutí pomoci pracovníkem sociální služby. „Měli vytvořené stereotypy, které nechtěli měnit.“ (Pracovnice chráněného Domova 2, odpověď při otázce učení se novým dovednostem) Vzájemné vztahy mezi uživateli a vztahy sousedské Další oblasti, na kterou se má pozornost soustředila, byly vztahy mezi uživateli. Ty jsem měla možnost zhodnotit na základě vlastního pozorování i odpovědí vyplývajících z otázek kladených v samotných rozhovorech. Vztahy v Domově 1 bych charakterizovala jako značně napjaté a problémové. Oslovila jsem 7 respondentů, z nichž 6 uvedlo, že má problém nejméně s jedním uživatelem, se kterým na komunitě bydlí a je s ním v každodenním kontaktu. Na jedné komunitě se můžeme setkat dokonce se dvěma uživatelkami, které dle mé pracovní zkušenosti, ale také z odpovědí pracovníků, narušují celý její chod. První uživatelka je značně konfliktní a neustále vyžaduje pozornost druhých. Trpí poruchou chování a často u ní dochází k afektům, kdy slovně ale také fyzicky napadá nejen samotné uživatelky, ale také personál. Bohužel pro tuto uživatelku není možno zajistit místo v zařízení, které je určeno pro osoby s poruchami chování. Vzhledem k tomu, že jsem dříve byla pracovnicí na této komunitě, zažila jsem několik 57
jejich afektů a mohu říci, že uživatelka svým chováním ohrožuje nejen ostatní spolubydlící, ale i sebe samotnou. Uklidnit ji trvá někdy i několik minut. Respondentka 1, která s ní na komunitě žije, hovoří: „Mám strach, když je… naštvaná, tak mi nadává sprostě.“ Je sprostá i na pracovníky.“ Příležitost se vyjádřit měla i uživatelka s afektivním chováním, kterou označím respondentkou 2. Ta ve své odpovědi uvedla, že ji vadí respondentka 1, protože když začne křičet (čímž naráží na její hlasitý projev), je z toho značně nervózní a podrážděná, což vyvolává její afekt. Vliv na chování respondentky 2 má zcela jistě také skutečnost, že je na komunitě s další klientkou, která trpí schizofrenií. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud je nervózní jedna z nich, automaticky to má vliv na ostatní spolubydlící, případně další uživatelé domova, především pak na klienty protější komunity. Podobnou zkušenost má také Domov 2. Uživatelé, ale i pracovníci uvedli, že nepokojné vztahy, které vládnou na jedné komunitě, ovlivňují současně i ostatní uživatelé. Obyvatelé chráněného bydlení se k tomu vyjádřili takto: „Když jsme byli v domově, tak tam pořád někdo křičel.“ „Všechno to šlo slyšet.“ Zároveň uvádějí, že v chráněném bydlení je to mnohem lepší. Mezilidské vztahy v domově 1 ovlivňuje skutečnost, že tam nebydlí téměř žádní muži. Jedna z dotazovaných respondentek mi řekla, že sama osobně má ráda spíš mužský kolektiv. Ten ji zde ale bohužel chybí, jelikož v zařízení je jen 5 mužů. Kromě napjatých vztahů v domově 1 vládnou ale také vztahy přátelské. Na jedné komunitě můžeme najít dvě nerozlučné přítelkyně, které si spolu velice dobře rozumí, i přestože jedna z nich komunikuje spíš na neverbální úrovni. Tato dvojice se zná již několik let a dorozumět se mezi sebou jim nedělá žádný problém. Obě uživatelky této komunity jsou nekonfliktní, a jak uvedla jedna z pracovnic této komunity: „Jsou nerozlučná dvojka.“ Vztahy se sousedy bych označila jako značně rozdílné. Chráněná bydlení obou domovů mají zkušenosti kladné a záporné. Dle vyjádření některých pracovnic zařízení záleží nejen na samotných lidech, ale i na tom, jak se bydlení prezentuje už na počátku. Oba domovy po přestěhování svých uživatelů do chráněného bydlení uspořádaly pro nejbližší sousedy seznamovací odpoledne. Tento vstřícný krok zcela jistě pomohl k navázání lepších sousedských vztahů. Obyvatelé měli možnost nahlédnout i do samotného bydlení a tím lépe pochopit život osob se zdravotním postižením. Přesvědčili se o tom, že život uživatelů chráněného bydlení se v mnoha podobá tomu jejich. Pracovnice při rozhovoru uvedla, že nyní sami klienty domova zvou na nejrůznější odpolední rauty, výstavy, apod. Na ulici je všichni ochotně pozdraví, prohodí s nimi pár slov a celkově jsou příjemní. Ovšem je třeba zmínit i skutečnost jinou. Oba domovy se totiž setkaly také s reakcí negativní. V prvním případě se jednalo o chráněné bydlení vybudované jako první, 58
určené klientům Domova 2, kteří nemají se svými sousedy dodnes dobré vztahy. Sousedé se chovají k uživatelům značně odtažitě, při setkání se s nimi nezdraví, o nějakých odpoledních posezeních nemůže být vůbec řeč. Pracovnice si myslí, že to je způsobeno tím, že na počátku neproběhlo žádné seznamovací setkání, kde by sousední obyvatelé mohli více poznat život osob s mentálním postižením „Myslím si, že kdyby to také udělali, tak by lidé třeba více pochopili, že život těchto lidí není příliš odlišný od těch jejich a mohli mít s nimi jiné vztahy.“ Odpověděla pracovnice chráněného bydlení Domova 2. „Neznám sousedy.“ Jen jednoho souseda vždy pozdravím.“ „Řeknu mu dobrý den, on mi řekne taky“. (Odpověď respondentky chráněného bydlení Domova 1 na otázku, která se týká vzájemných vztahů se sousedy. Rozdíl bydlení na komunitě a v chráněném bydlení z pohledu zaměstnanců a jejich uživatelů Z uskutečněných rozhovorů vyplynuly rozdíly, které se týkaly bydlení na komunitě a nyní v chráněném bydlení. Z odpovědí zaměstnanců jsem se dozvěděla velmi zajímavé věci. Ti vnímají, že jejich práce je nyní daleko náročnější, než když pracovali na komunitě. I přestože v chráněném bydlení žijí uživatelé, kteří jsou převážně samostatní, je s nimi práce značně jiná a náročná, a to zejména po stránce psychické. S uživateli nyní musí řešit každodenní záležitosti, které se mohou týkat například kouření. Vysvětlit uživatelce, že si nyní cigarety nemůže koupit, jelikož nemá dostatek peněz je velice těžké. Uživatelka to nedokáže pochopit, a proto se jí tato věc vysvětluje stále dokola. Klíčová pracovnice chráněného bydlení domova 1 uvádí, že dříve se mohla daleko více věnovat uživatelkám domova než je tomu v chráněném bydlení. Přestože by s uživatelkami trávila ráda daleko více volného času, musí se také věnovat administrativním činnostem. Podobně tuto skutečnost vnímá i pracovnice chráněného bydlení Domova 2, která uvádí, že přes všechnu snahu věnovat se co nejvíce uživatelům chráněného bydlení, nelze jim vymezit takový čas, jako tomu bylo dříve. Pracovnice vnímá velký rozdíl mezi chráněným bydlením a oddělením, kde pracovala dříve. „Na klasickém oddělení je větší čas se jim věnovat, měli jste je na očích, protože se nevařilo, nechodilo na nákupy. Tady se jim při všech činnostech věnujete, ale nemáte už možnost, si s nimi zahrát Člověče, nezlob se, uvedla při rozhovoru respondentka (pracovník sociálních služeb) Domova 2. Rozdíl mezi životem v chráněném bydlení a v domově vidí zaměstnanci nejen v náročnosti práce, ale také v organizačních změnách bydlení. Mnoho z nich se shoduje na tom, že nové bydlení má celou řadu výhod. Dvě z pracovnic Domovů 1 a 2 zavzpomínaly 59
na dobu, kdy uživatelé bydleli v pokoji po 18 lidech a na 50 - 60 uživatelů bylo jedno sociální zařízení na patře. „Uživatelé se sprchovali vždy v určenou hodinu“ komentovala tuto skutečnost pracovnice chráněného bydlení Domova 2. Měli vytvořený časový harmonogram, který určoval, které oddělení se bude v danou dobu sprchovat. Naproti tomu klíčová pracovnice Domova 1 spatřuje rozdíly nejen v počtu lůžek na pokoji a sociálním zařízení, ale také ve skutečnosti, že vymizela klecová lůžka, či dokonce „kazajková opatření.“ Uvádí také, že se uživatelům dříve říkalo svěřenky/svěřenci, a to ještě v době, kdy v těchto zařízeních pracovaly řeholní sestry. Ale tato skutečnost vychází už opravdu z doby hodně minulé. Pracovnice potvrzuje: „Pro klienty je to značné zlepšení, mají větší pocit svobody.“ Většina zaměstnanců zaznamenala rozdíl v organizaci chodu domácnosti, kdy se uživatelé musí starat nejen o svůj pokoj, ale také o další obytné místnosti. Současně se změnil přístup pracovníků k samotným klientům, „…jednáme s nimi individuálně a snažíme se je co nejvíce rozvíjet, to za doby jeptišek neexistovalo“, tvrdí jedna z dotazovaných pracovnic. Naproti tomu uživatelé chráněného bydlení mají v této otázce jasno. Dotazovala jsem se celkem 12 klientů obou Domovů. Téměř ve všech případech jsou uživatelé chráněného bydlení spokojeni, pouze jeden respondent uvedl, že se mu líbilo i v domově na komunitě. Mnoho klientů, kteří nyní žijí v chráněném bydlení, potvrzuje, že jim samostatný život více vyhovuje. Při docházce do Domova 1 a 2 jsem měla možnost přesvědčit se o tom, jak chráněné bydlení vypadá a zda opravdu připomíná domov. Musím říct, že obě zařízení svá chráněná bydlení vybudovala opravdu v dobrém objektu. Uživatelé mají ve své blízkosti dostatek služeb. Chráněné bydlení domova 1 má v blízkosti supermarket, lékárnu, drogérií a lékaře. Do města je to pouze 10 minut pěšky. Zde je možno navštívit cukrárnu, kavárnu, knihovnu, využít kosmetické služby a kadeřníka. Naproti tomu chráněné bydlení domova 2 má v blízkosti pouze obchod s potravinami. Do města je to 6 km, takže uživatelé musí do něj pravidelně dojíždět městskou hromadnou dopravou, co přispívá k lepší sociální integraci. V obou chráněných bydleních se můžeme setkat s domácími mazlíčky. Jedna uživatelka bydlení domova 1 má psa a 3 uživatelé v chráněném bydlení domova 2 chovají psa, kočku, ale také například králíka. Respondentka 3 chráněného bydlení uvedla, že se chráněné bydlení je jako vlastní domov. Jeho obyvatelé se musí postarat sami o sebe, nakoupit si a docházet do práce. Při otázce, kde pracuje, mi odpověděla, že každý den přibližně na 3 hodiny dochází do domova 1 a tam rozváží obědy. Není ale jediná, kdo nyní pracuje. Žijí zde další dvě uživatelky, které jsou zaměstnány. Jedna z nich pomáhá v kuchyni a druhá rozváží vyprané prádlo. 60
Respondentka 4 domova 1 pravidelně dochází do sociálně terapeutické dílny, stejně jako respondentka 5, která navíc vykonává dobrovolnickou činnost. I přestože tuto činnost dělá zdarma, je velice ráda, že je v kontaktu s dětmi. Činnost totiž vykonává v dětském stacionáři, kde dochází pravidelně třikrát v týdnu a vypomáhá v něm tři až čtyři hodiny denně. Pro tuto uživatelku je to jistě přínosná zkušenost, protože je velice samostatná a při rozhovoru uvedla, že si této příležitosti velmi váží. Rozdíl je také v tom, že na komunitě pedikérka a kadeřnice docházely za uživatelkami, nyní je to právě naopak, což většina vnímá značně pozitivně. Uživatelé jsou rádi, že si mohou vyřídit věci samostatně. „Chodím na pedikúru, kosmetiku, drogerií kupujeme nad Penny Marketem.“ dodává jedna z respondentek. Spokojenost uživatelů v nové službě, konkrétně chráněném bydlení Při výzkumném šetření jsem se rovněž zaměřila na zjišťování spokojenosti uživatelů s poskytováním nové služby. Dotazovala jsem se 6 uživatelek s lehkým mentálním postižením, kterým porozumění nedělá problém, a dokážou dobře verbálně komunikovat. V případě, že mé otázce dobře neporozuměly, snažila jsem se jim jí více přiblížit a konkretizovat. Většina uživatelek se shodla, že nyní v chráněném bydlení je to lepší. Hlavní důvod spočívá v tom, že bydlení jim připomíná domov, což se o zařízení, v němž bydlely dříve, říci nedá. Značně pozitivně hodnotí skutečnost, že se mohly podílet na vybavení svého nového domova. Většina uživatelek si přála vlastní pokoj, což se všem splnilo. Některé uživatelky měly ale jiná přání, např. modrý nábytek, vlastní televizi nebo také DVD přehrávač. Pracovníci se proto snažili, aby vybavení pokoje plně odpovídalo jejich přáním a aby se v něm klienti cítili dobře, stejně jako doma. S tím souvisela má další otázka, zda jsou v současném bydlení spokojeny anebo zda by se chtěly vrátit zpět do domova. Myslím si, že to vhodně komentuje jedna z nich, když odpovídá: „Ježišmarja ne.“ V této odpovědi vyplývá, že chráněné bydlení je opravdu vhodné bydlení a krok transformace jistě také žádoucí. „Žije se tady jako doma, staráme se o sebe, nakupujeme si.“ Je to lepší, fakt.“ (Odpověď jedné respondentky na otázku jak se žije v novém bydlení.) Doporučení pracovníků sociálních služeb pro budoucí zařízení procesu transformace Při rozhovorech s pracovníky obou domovů jsem jim mimo jiné položila otázku, co by doporučili těm zařízením, která se na proces transformace teprve připravují. Na můj 61
dotaz odpovídali celkem čtyři zaměstnanci Domova 1 a 2 shodně Ve svých odpovědích zdůrazňovali, aby si zařízení samotná zjistila dostatek informací, které mohou být důležité pro transformační proces pro dalších několik let. „Je třeba mít vizi na několik desítek let dopředu“, zdůrazňuje vedoucí pracovnice Domova 1, a to proto, aby nenarazili na podobný problém jako oni sami. Domov 1 již celým procesem transformace jednou prošel, ale nyní zjistil, jaké nedostatky má, a to převážně v oblasti bydlení. Je to proto, že začali „něco“ realizovat a mysleli si, že tak, jak to dělají, je správně. Mezitím se ovšem změnily požadavky i samotný zákon, který se transformačním procesem zabývá. Jiná pracovnice doporučuje, aby pracovníci byli dostatečně trpěliví, jelikož samotná příprava a také její realizace jsou náročné a mají dlouhodobější charakter. Od samotného počátku by měli pracovníci usilovat o co největší samostatnost uživatelů. Pěkně to komentuje pracovnice chráněného bydlení z Domova 2, která uvádí: „Ať ostatní určitě do toho jdou, je to dobrá věc, ale snažte se, aby si z vás uživatelé neudělali nějakého služebníčka.“
4.4 Závěr výzkumného šetření Podkapitola je věnována odpovědím na dílčí výzkumné otázky, a to na základě získaných dat. Stanovené otázky by měly najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku: Jak probíhá v současné době příprava na plánovanou změnu a dále zjistit, ve které fázi procesu transformace se zařízení nacházejí. První dílčí výzkumnou otázkou bylo zjistit, jak probíhala příprava a plánování v různých etapách procesu transformace? Transformační proces lze rozdělit na fázi přípravy, fázi přechodu uživatelů na novou službu a fázi realizační. Domov 2 má za sebou tři etapy, zatímco v Domově 1 proběhla zatím jen jedna etapa. Nejnáročnější etapou je ta současná, kdy Domov 2 připravuje transformaci imobilních osob s hlubokým mentálním postižením, jejichž komunikační schopnosti jsou jen na neverbální úrovni. Proto se tato etapa od ostatních liší zejména v tom, že veškeré záležitosti, které se transformace týkají, se řeší s opatrovníky uživatelů. Jedná se zejména o výběr místa bydlení pro samotného uživatele, v němž bude klient novou službu využívat. Tento výběr probíhá za účasti sociálního pracovníka a rozhodujícím činitelem je místo narození. Přestože imobilní uživatelé mají vypracovaný individuální plán přechodu, na samotnou fázi přechodu se prakticky nepřipravují. Naproti tomu tento plán byl zpracován u uživatelů s lehkým a středním mentálním postižením v přípravné fázi, kdy se formou dotazů zjišťovaly cíle a preference uživatelů ve vztahu 62
k nové službě. U osob s lehkým mentálním postižením bylo prvořadou záležitostí naučit je samostatnosti, včetně činností spojených s chodem domácnosti. Neméně důležité bylo rozvíjet u klientů schopnost orientace nejen v samotném bydlení, nýbrž i v jeho blízkém okolí. Všechny tyto požadavky nemohou být kladeny na osoby s těžkým a hlubokým mentálním postižením a imobilitou. Naproti tomu Domov 1 prochází teprve druhou etapou, zaměřenou na transformaci uživatelek se středním mentálním postižením. V první etapě se stěhovaly uživatelky, které trpí lehkým mentálním postižením a které jsou schopné vést relativně samostatný život. Nyní procesem transformace prochází uživatelky se střední mírou podpory, tedy se středním mentálním postižením. Druhou výzkumnou otázkou je zodpovědět, ve kterých oblastech transformace se z pohledu zaměstnanců zařízení vyskytují největší problémy? Největším problémem v současné době, který souvisí s transformačním procesem, se stala komunikační oblast, zejména poskytování informací. Informace bývají většinou nedostatečné a při jejich sdělování vzniká dojem, že se jedná o něco „tajného.“ Jedna z vedoucích pracovnic potvrdila, že i přes pravidelné proškolování nejsou pracovníci schopni všem informacím dostatečně porozumět. Domnívají se, že vina je na straně školitele, který není schopen informace o samotné transformaci srozumitelně vysvětlit. Řešení vidí ve změně školitele. Nedostatečná informovanost i samotné mentální postižení klientů způsobuje neschopnost porozumět informacím, které se týkají transformačního procesu. U většiny z nich se proto projevují nebo projevovaly obavy a strach související se samotným stěhováním. Dalším závažným problémem, který vnímají oba domovy, jsou
potíže
s opatrovníky. Ty se projevily a i v současné době přetrvávají v přípravné fázi. Zařízení vedou s některými opatrovníky soudní spory, jelikož ti nesouhlasí s přestěhováním, i přestože si to uživatel přeje. Protože se jedná o uživatele zbavené svéprávnosti, nelze tuto skutečnost řešit jinak, než prostřednictvím soudu. Tato cesta je však značně zdlouhavá. Potíže lze spatřit v oblasti nácviku nových dovedností u klientů, kteří se připravují na odchod do chráněného bydlení. Důvodem je fakt, že před procesem transformace uživatelé vykonávali stále jednu a tutéž stereotypní činnost. Nebyli zvyklí starat se o své bydlení, jelikož úkony související s chodem domácnosti jako je např. vaření, připravovala jídelna, podlahu vytíraly uklízečky, uživatelé se jen starali o svůj pokoj. Nácvik a vysvětlování bylo úspěšné jen díky trpělivosti a praktické přípravě ze strany pracovníků zařízení. 63
Další problémovou oblastí jsou z pohledu zaměstnanců zařízení vztahy mezi samotnými uživateli. Přestože si uživatelé mohli vybrat své spolubydlící, jsou vztahy mezi nimi značně narušené. Domnívám se, že uživatelky zpočátku spolu dobře vycházely, ale v průběhu každodenního kontaktu se jejich vztahy změnily. Někteří pracovníci jsou přesvědčeni o tom, že není vhodné umístit na jednu komunitu společně osoby, jejichž chování se vzájemně vylučuje. Jedná se zejména o osoby se schizofrenií a s osobou trpící poruchou chování. Třetí dílčí otázkou bylo zjistit, jak vnímají nový způsob života uživatelé, kteří již procesem transformace prošli. Většina dotazovaných respondentů uvedla, že jim život v novém bydlení naprosto vyhovuje, i přestože z něj zpočátku měli obavy. Současný život vnímají pozitivně, hlavně proto, že se cítí více samostatní. Chráněné bydlení jim více připomíná domov, než dřívější život v domově. Velice rádi přivítali možnost zařídit si bydlení dle vlastního přání. Jsou spokojené i proto, že si mohou zařizovat své každodenní záležitosti, což přispívá k udržování lepších sociálních kontaktů s intaktní společností.
64
Závěr Cílem diplomové práce bylo zjistit a zodpovědět otázku, jak probíhá v současné době proces transformace a ve které fází procesu se zařízení nacházejí. Transformace představuje významnou změnu v sociálních službách, kdy se mění velkokapacitní zařízení v menší komunity, případně se osoby s mentálním nebo jiným zdravotním postižením stěhují do chráněného bydlení. Samotný proces přispívá ke změně způsobu života uživatelů velkokapacitních zařízení. Institucionální charakter těchto Domovů nesplňuje požadavky přirozeného „domácího“ prostředí a omezuje své klienty v navazování společenských kontaktů, zatímco proces transformace usiluje o co největší začlenění osob s postižením mezi intaktní společnost. Výzkum byl realizován ve dvou zařízeních Moravskoslezského kraje, která jsou v současné době zapojena do transformačního procesu. V obou domovech podporuje průběh transformace projekt Podpora transformace domova. Při samotném výzkumu jsem využila metodu zúčastněného pozorování, polostrukturovaných rozhovorů a metodu analýzy dokumentů. Rozhovorů se účastnili pracovníci obou domovů i jejich uživatelé. Zjistila jsem, že oba domovy pro osoby se zdravotním postižením nyní procházejí fází přípravnou. Jedná se o značně náročné období, kdy důležitou úlohu sehrává vzájemná komunikace mezi pracovníky a klienty. Pracovníci prvního domova pro osoby se zdravotním postižením nedostatečně nebo spíše nevhodně informují své uživatele o připravované změně. V Domově 1 vytvořila pracovnice, která se stará o motivaci uživatelů a současně je připravuje na plánovanou změnu, materiál tzv. Snadné čtení. Ten by měl umožnit klientům proces lépe pochopit. Snadné čtení využívá pouze jedna uživatelka, která je zástupcem transformačního týmu. Myslím si, že pro lepší porozumění u uživatelů by bylo vhodné využít alternativní možnost komunikace. Vzhledem k nedostatečným zkušenostem s touto formou komunikace se pracovníci domova zúčastní školení, zaměřeného na tuto tématiku. Značný problém v komunikační oblasti způsobuje i samotná pasivita uživatelů, kteří ke změně přistupují apaticky, což je způsobeno většinou jejich zdravotním postižením. Druhý domov vytvořil, stejně jako při transformaci osob s lehkým mentálním postižením, individuální plán přípravy, který se v současné době spíše zaměřuje na přání klientů a nikoli na nácvik dovedností. Domov 1 se nyní nachází ve druhé etapě a snaží se transformovat uživatelé se středním mentálním postižením. Vzhledem k tomu, že v uvedeném zařízení došlo ke změně ředitele, nelze určit, jakým směrem bude tento proces nadále postupovat. Oba 65
domovy mají sestavené kvalitní transformační týmy, které se skládají převážně ze zaměstnanců zařízení a dvou koordinátorů z vnějšího prostředí. Nelze však vyloučit, že v Domově 1 nedojde ke změně členů transformačního týmu. Rozdíl mezi oběma domovy lze spatřit v tom, že domov první má v týmu zástupce uživatelů, zatímco v druhém domově zástupce chybí. Důvodem je skutečnost, že se nyní transformují osoby s hlubokým mentálním postižením, které komunikují jen neverbálně. O záležitostech, které transformační tým projednává na svých pravidelných setkáních, jsou proto informováni opatrovníci nebo příbuzní uživatelů. Protože se v Domově 1 a 2 v současné době transformační proces týká uživatelů s různou mírou podpory, vyskytují se v samotné přípravné fázi značné rozdíly. Zatímco v prvním domově je hlavním a stálým úkolem nácvik dovedností v péči o domácí prostředí, zejména příprava snídaně a udržování pořádku, druhý domov, vzhledem k postižení svých klientů, nemohl nácvik do přípravné fáze zařadit. Pokud bychom se ale vrátili o několik málo let zpět, zjistili bychom, že příprava u klientů s lehkým a středním mentálním postižením, probíhala podobně jako v současné době v domově 1. Rozdíl spatřujeme pouze v tom, že Domov 2 praktickou přípravu podpořil obrázkovou formou. Názory pracovníků obou zařízení na transformační proces jsou značně odlišné. Někteří vnímají změnu jako posun k lepšímu, jiní uvádějí, že změna není vhodná pro všechny uživatelé, zejména s těžkým a hlubokým mentálním postižením. V souvislosti s transformací uživatelů s těžkým mentálním postižením vyplynulo, že nejčastější problémy jsou s opatrovníky, kteří ve většině případů se stěhováním nesouhlasí. Uživatelé jsou většinou s provedenou změnou spokojeni, avšak mnoho z nich má potíže se svými spolubydlícími. I přestože si klienti před samotným stěhováním mohli své spolubydlící vybrat, vztahy se v současné době změnily. Uživatelé jsou více samostatní, někteří z nich mohou pracovat, vyřizovat si sami osobní záležitosti a starat se o své domácí prostředí. Pozitivní je také to, že někteří z uživatelů obou domovů, mají ve svém bydlení zvířecí kamarády. Diplomová práce mi umožnila seznámit se blíže s průběhem a problémy transformačního procesu. Na proces transformace nelze pohlížet jednostranně a potíže, které jsou jeho součástí, naznačují, že se jedná o změnu velmi nesnadnou, která má své pozitivní i negativní stránky.
66
Shrnutí Diplomová práce „Transformace sociálních služeb v domovech pro osoby se zdravotním postižením“, předkládá teoretické informace, které se týkají transformačního procesu. Je zaměřena na průběh, fáze a přípravu samotného procesu, opomenuta není ani osoba s mentálním postižením, či sociální služby, využívány těmito osobami. Cílem práce bylo srovnat průběh a přípravu procesu ve dvou zařízeních v Moravskoslezském kraji a zároveň zjistit, ve které fázi se zařízení v současné době nacházejí. Výzkum se uskutečnil v domovech, kde žijí osoby s mentálním postižením, šetření pak probíhalo prostřednictvím metody pozorování, polostrukturovaných rozhovorů s pracovníky, uživateli a analýzy dokumentů. Vlastní pozorování bylo zaměřeno především na oblast komunikace mezi pracovníky a uživateli, pracovníky navzájem, spolupráci transformačního týmu, přípravu uživatelů na novou službu. Otázky polostrukurovaných rozhovorů se zaměřily na názory pracovníku na samotný proces, problémy, se kterými se domovy nejčastěji setkávají a spokojenost uživatelů, kteří již novou službu využívají. Získaná data byla následně analyzovaná a zhodnocena.
67
Summary The diploma thesis "Transformation of social services at institutions for people with disabilities", presents theoretical information concerning the transformation process. It focuses on the process, preparation phase of the process, person with a mental disability or social services used by such persons. The aim of the thesis was to compare the progress and preparation process at two institutions in the Moravian-Silesian Region and also to find out at what stage of transformation the institutions are. The research was conducted at institutions where they live persons with mental disabilities. For investigation were used methods of observation, interviews with staff, users, and document analysis. Own observations focused primarily on communication between workers and users, employees themselves. Questions of interviews focused on the views of staff on the process, the problems which come and satisfaction of users who already use the new service. The data was then analyzed and evaluated.
68
Seznam literatury [1] ČÁMSKÝ, Pavel, SEMBDNER, Jan, KRUTILOVÁ, Dagmar. Sociální služby v terorii a praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. 264 s. ISBN 978-80-262-0027-7. [2] ČERMÁKOVÁ, Kristýna, JOHNOVÁ, Milena. Zavádění standartů kvality sociálních služeb do praxe. 2. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2013. 112 s. ISBN 808652-66-7. [3] ČERNÁ, Marie. Česká psychopedie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2008. 222 s. ISBN 97880-246-1565-3. [4] FÁRKOVÁ, Marie. Dospělost a její variabilita. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 136 s. ISBN 978-80-247-2480-5. [5] HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Velký psychologický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2010. 800 s. ISBN 978-80-7367-686-5 [6] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. Vyd. Praha: Portál, 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2 [7] CHÁB, Milan. Svět bez ústavů. 1. vyd. Praha: Quip – společnost pro změnu, 2004. 83 s. ISBN 80-239-4772-9. [8] CHRÁSKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 272 s. ISBN 978-80-247-1369-4. [9] JANIŠ, Kamil, KRAUS, Blahoslav, VACEK, Pavel. Kapitoly ze základů pedagogiky. 4. vyd. Hradec Králové: Gaudeaumus, 2008. 163 s. ISBN 978-80-7041-371-5. [10] KŘÍŽKOVSKÁ, Petra, TOMALOVÁ, Petra a kolektiv. Inkluzivní přístupy k dospělým osobám s mentálním postižením v pozdní dospělosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. 128 s. ISBN 978-80-244-3375-2. [11] LANGMAJER, Josef, KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2006. 368 s. ISBN 80-247-1284-9.
69
[12] LEČBYCH, Martin. Mentální retardace v dospívání a mladé dospělosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 248 s. ISBN 978-80-244-2071-4. [13] LECHTA, Viktor. Základy inkluzivní pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 440 s. ISBN 978-80-7367-679-7. [14] LUDÍKOVÁ, Libuše. Kombinované vady. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 75 s. ISBN 80-244-1219-5. [15] MALÍKOVÁ, Eva. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 328 s. ISBN 978-80-2473148-3. [16] MATOUŠEK, Oldřich. Ústavní péče. 1. vyd. Praha: Slon, 1999. 159 s. ISBN 8085850-76-1. [17] MATOUŠEK, Oldřich. Sociální služby. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 183 s. ISBN 97880-7367-310-9. [18] MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Stát a ústavy sociální péče. 1. vyd. Praha, 1996. 40 s. [19] MÜLPACHR, Pavel. Vývoj ústavní péče: (filosoficko-historický pohled). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. 49 s. ISBN 80-210-2512-3. [20] PANČOCHA, Karel, PROCHÁZKOVÁ, Lucie, SAYOUD SOLAROVÁ, Kateřina. Edukativní, intervenční a terapeutické přístupy k dospělým osobám a seniorům se zdravotním postižením. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 272 s. ISBN 978-80210-6306-8. [21] PANČOCHA, Karel a kolektiv. Perspektivy výzkumu inkluzivního vzdělávání. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 196 s. ISBN 978-80-210-5663-3. [22] PANČOCHA, Karel. Postižení jako axiologická kategorie sociální participace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 219 s. ISBN 978-80-210-6344-0. [23] SKUTIL, Martin a kol. Základy pedagogicko-psychologického výzkumu pro studenty učitelství. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. 256 s. ISBN 978-80-7367-778-7.
70
[24] SLÁDEK, Miloš. Inspekce kvality v residenčních zařízeních sociálníž služeb – etické aspekty. 1. vyd. Praha: Fakulta humanitních studiích Univerzity Karlovy v Praze, 2013. 221 s. ISBN 978-80-87398-37i. [25] SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 160 s. ISBN 97880-247-1733-3. [26] SMÉKALOVÁ, Eleonora. Sociální služby - úvod do tématu pro studenty psychologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. 63 s. ISBN 978-80-244-2929-8. [27] SOBEK, Jiří. Sborník RaVŠ za akademický rok 2008/2009, Příspěvek Co je a co není chráněné bydlení aneb nestavte chráněné bydlení na ústavní zahradě. [28] ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. 4. vyd. Praha: Portál, 2011. 224 s. ISBN 97880-7367-889-0. [29] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2008. 872 s. ISBN 978-80-7367-414-4. [30] VÁGNEROVÁ, Marie, HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, ŠTECH Stanislav. Psychologie handicapu. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 230 s. ISBN 80-7184-929-4. [31] VALENTA, Milan, MICHALÍK Jan, LEČBYCH Martin a kolektiv. Mentální postižení v pedagogickém, psychologickém a sociálně-právním kontextu. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. 352 s. ISBN 978-80-247-3829-1.
Internetové zdroje [32] ČASOPIS SOCIÁLNÍ PRÁCE. 2013. Příloha č. 1 Transformace ústatní péče. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/index.php?sekce=2&podsekce=&ukol=1&id=68 [33] INFORMAČNÍ CENTRUM OSN V PRAZE. Boj proti diskriminaci – osoby s postižením. [online], 2013. [cit. 29. 12. 2013]. Dostupné z: http://www.osn.cz/lidskaprava/?kap=42&subkap=50 [34] Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách [online], 2006. [cit. 17. 1. 2014]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf [35] Standardy kvality sociálních služeb [online], 2009. [cit. 20. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/5963 71
[36] Fontána Hlučín příspěvková organizace [online]. Dostupné z: http://www.fontanadomov.cz/ [37] Zkušenosti s transformací ústavní péče [online], 2008. [cit. 8. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.kvalitavpraxi.cz/res/data/005/000637.pdf [38] Čtyřlístek Ostrava, Chráněné bydlení [online], 2013 [cit. 8. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.ctyrlistekostrava.cz/chranene-bydleni-thomayerova [39] Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti [online], [cit. 1. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/3858/Koncepce_podpory.pdf [40] Národní centrum podpory transformace sociálních služeb. Manuál transformace ústavů. [online], 2010 [cit. 1. 3. 2014]. Dostupné z: http://trass.cz/TrassDefault.aspx?rid=93813&app=Article&grp=Content&mod=ContentPor tal&sta=ArticleDetail&pst=ArticleDetail&p1=OID_INT_8859&p2=ShowDocInfo_BOOL _True&p3=RoundPanel_BOOL_True&acode=151226928 [41] Metodika přípravné a realizační fáze přechodu uživatelů sociálních služeb [online], 2013 [cit. 1. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.instand.cz/dokumenty/metodika-pripravnea-realizacni-faze-prechodu-uzivatelu-socialnich-sluzeb_201308211115092.pdf
72
Seznam příloh Příloha č. 1
Dopis výzkumnému zařízení Domov 1
Příloha č. 2
Dopis výzkumnému zařízení Domov 2
Příloha č. 3
Záznamový arch pozorování
Příloha č. 4
Otázky rozhovorů pro výzkumnou část (pro pracovníky)
Příloha č. 5
Otázky rozhovorů pro výzkumnou část (pro uživatele)
73
Příloha č. 1 V Ludgeřovicích 18. září 2013
Vážená paní ředitelko, jako studentka oboru Speciální andragogika se specializaci na zdravotní postižení, bych Vás ráda poprosila o spolupráci při zpracovávání mé diplomové práce, která se zabývá Transformací sociálních služeb v domovech pro osoby se zdravotním postižením. Obsahem diplomové práce je zjistit, jaké změny proces sebou nese, jak probíhá samotná příprava na tuto změnu, ale také jak nejlépe připravit jejich uživatele na plánovanou změnu. Vaše zařízení bych proto ráda požádala o pomoc při jejím zpracovávání, především její praktické části, která využije metodu pozorování, ale také rozhovory. Byla bych ráda, kdyby mi rozhovory mohli poskytnout jednak uživatelé, kteří plánovanou změnou již prošli, ale také Vaši zaměstnanci, kteří se podílí na přípravě nynější plánované transformace. Informace, které zjistím, budou sloužit pouze pro diplomovou práci. Děkuji, Renáta Gatnarová
Příloha č. 2 V Ludgeřovicích 18. září 2013
Vážený pane řediteli, jako studentka oboru Speciální andragogika se specializaci na zdravotní postižení, bych Vás ráda poprosila o spolupráci při zpracovávání mé diplomové práce, která se zabývá Transformací sociálních služeb v domovech pro osoby se zdravotním postižením. Obsahem diplomové práce je zjistit, jaké změny proces sebou nese, jak probíhá samotná příprava na tuto změnu, ale také jak nejlépe připravit jejich uživatele na plánovanou změnu. Vaše zařízení bych proto ráda požádala o pomoc při jejím zpracovávání, především její praktické části, která využije metodu pozorování, ale také rozhovory. Byla bych ráda, kdyby mi rozhovory mohli poskytnout jednak uživatelé, kteří plánovanou změnou již prošli, ale také Vaši zaměstnanci, kteří se podílí na přípravě nynější plánované transformace. Informace, které zjistím, budou sloužit pouze pro diplomovou práci. Děkuji, Renáta Gatnarová
Příloha č. 3
Pozorování – záznamový arch Komunikace V jakém kontextu zaznívá v zařízení proces transformace? Dostávají uživatelé pravidelné informace, které se týkají změny? Komunikují pracovnicí s uživateli o této změně, tak aby jim rozuměli? Podávají pracovníci uživatelům jasné a konkrétní informace? Pomáhají pracovníci uživatelům pochopit tuto změnu?
Spolupráce Jakým způsobem transformační tým spolupracuje? Projevuje se zájem o transformaci ze strany uživatelů? Jaký je zájem o transformaci ze strany uživatelů? Zapojuje se do přípravy celý transformační tým? Berou pracovníci v úvahu názory uživatelů? Mají uživatele v transformačním týmu nějakého zástupce?
Příprava a plánování Jakým způsobem se plánuje? Jak často se schází transformační a organizační tým? Jakým způsobem řeší případné problémy? Jaké metody se využívají při přípravě?
Osamostatňování uživatelů Jak pomáhají pracovníci s učením se nových dovedností? Jaké činnosti je konkrétně učí? V jaké míře jim poskytují podporu?
Příloha č. 4
Scénář rozhovorů s pracovníky zařízení Co pro vás transformace znamená? V čem vidíte podstatu tohoto procesu? Jaké důvody vedly k tomu, že se vaše zařízení rozhodlo pro transformaci? Kdy jste byli informování o skutečnosti, že dojde ke změně? Jak náročná je příprava a plánování? V čem je konkrétně plánování náročné? Kolik časového prostoru jste pro přípravu a plánování potřebovali? Můžete popsat, jak konkrétně probíhala změna procesu na jinou formu pomoci/podpory? Podle jakých kritérií rozhodujete, kdo z uživatelů změnu podstoupí? Jak se projevují klienti, když se dozví o stěhování? Jaké jsou jejich reakce? Jak postupujete po jejich reakci? Co všechno učíte uživatele před samotným stěhováním? Lze během přípravy spatřit nějaké problémy? Jak tyto problémy případně řešíte? Co pro vás transformace znamená? Jaká je v současné době náplň vaší práce? Liší se od práce, kterou jste dělala před procesem transformace? Pokud ano v čem konkrétně. Jak složitá a časově náročná je nyní vaše práce? Práce s klientem Jak jste připravovali uživatelé na změnu? Jaké jste volili metody a techniky? Můžete popsat, jak konkrétně probíhala změna procesu na jinou formu pomoci/podpory? Co to znamenalo pro vaše klienty? Jak uživatelé reagovali na tuto změnu? Co všechno jste museli vaše uživatelé naučit? Bylo osamostatňování uživatelů náročné? Vyskytly se u nich nějaké problémy? Pokud ano, jak jste je řešili? V čem potřebovali uživatelé nejvíce pomoci? Jaké jsou rozdíly v činnostech před transformací a po ní? Je nějaká činnost, která dělá problém uživatelům i nyní? Jak tuto situaci řešíte? Můžete popsat, jak konkrétně probíhala změna procesu na jinou formu pomoci/podpory? Co to znamenalo pro vaše klienty?
Příloha č. 5
Scénář rozhovorů s uživateli Uživatelé Jak se vám líbí nový způsob života? Je něco jinak než předtím, když jste se stěhovali? Jak vypadá Váš běžný den? Co děláte ve svém volném čase? Můžete trávit svůj volný čas podle svých představ a mimo zařízení? Jak vycházíte s novými sousedy? Znáte se se sousedy? Požádali byste je o pomoc? Jaké služby máte v blízkosti bytu dostupné? Využíváte je? Jaké přání jste měli, když jste se dozvěděli o stěhování? Je něco, co se vám nelíbí / líbí? V čem se váš život změnil?
