TP SZK. 1.Pojem práva. Právo objektivní a Subjektivní. Pr. pozitivismus 19. století. Pojem práva

TP SZK 1.Pojem práva. Právo objektivní a Subjektivní. Pr. pozitivismus 19. století Pojem práva = soubor předpisů regulujících ţivot lidské společnosti – dříve splývalo v jedno s dalšími normativními systémy, zejm. s morálkou a náboţenstvím  právo = soubor norem vytvořených nebo uznaných státem opírajících se o státní donucení tak, jak je známe dnes, vzniklo v Římě – „Ars boni et aequi.“ právo = multidimenzionální fenomén  nelze ho vymezit jednou větou, ale popisem jeho jednotlivých úrovní normativní aspekt  právo = specifický systém pravidel regulujících chování lidí společenský aspekt  právo vzniká ve společnosti ,ovlivňuje chování lidí ve společnosti axiologický aspekt  právo vytváří hodnoty hodnota = konečný účel práva mocenský aspekt  právo = prostředek realizace moci, zejm. moci státní psychologický aspekt  právo přichází z vnějšku – k jeho vznitřnění dochází postupně informační aspekt  právo = nositel informací pro adresáty  neznalost zákona neomlouvá FUNKCE práva regulativní, ochranná, integrativní, selektivní PRÁVO OBJEKTIVNÍ

právo v normativním smyslu; law soubor právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem (resp. mez. společenstvím států) objektivní pozitivní právo hlavní znaky právní normy  formální určitost, publikace v oficiální sbírce klíčová je relativní stabilita práva (právo přeţívá svého tvůrce)  předpoklad právní jistoty PRÁVO SUBJEKTIVNÍ

oprávnění  moţnost chování zaručená objektivním právem (nemůţe existovat mimo ně) a jeho normami a tomu odpovídající právní povinnost jiného subjektu;right V. Knapp  subjektivní právo = oprávnění určité osoby fyzické nebo právnické nějakým způsobem se chovat (str. 193); výlučně kontinentální termín subjektivní pozitivní právo = nakolik je tato moţnost chování státem mocensky uznána a zaručena ,řada práv vyţaduje aktivní činnost někoho jiného, zejm. státu – např. volební právo, právo na vzdělání poměr obou práv právní pozitivismus  subjektivní práva a povinnosti vyplývají z objektivního práva přirozenoprávní teorie  subjektivní právo předchází normativní úpravě  právo objektivní je tvořeno na základě práv subjektivních (iura cognata = práva vrozená, iura aquisita = práva nabytá) PRÁVNĚ SOCIOLOGICKÝ PŘÍSTUP

zásadní je působení práva ve společnosti  účelnost a efektivita práva právo = fungující sociální systém vytvořené člověkem nový dualismuslaw in books = právo v knihách  zákony law in action = ţivé právo poněkud odlišné od 

1

TP SZK Pr. pozitivismus 19. Století vznik spojujeme s Johnem Austinem (v kontinentální Evropě Karl Bergbohm). Právněpozitivistický přístup (juspozitivismus) vychází z právního monismu: právo je jen to, co uzná stát za závazné právem jsou jen ty normy, které stát vynucuje zabývá se studiem platného práva, zákonných textů, je to směr právně monistický předmětem zájmu je současné dané pozitivní právo, ve své době šlo o nesmírně pokrokový směr V 19. století se vytvořily tři základní směry: Francouzská škola , Německá škola, škola ve Velké Británii Francouzská škola právní exegese východiskem se stal Code civil z roku 1804, který vytvořila kodifikační komise, Základní myšlenky ex. právního pozitivismu, které ovládaly Francii: výchozí ideou je ztotoţnění práva se zákonem, druhou ideou je princip dělby moci zákon dává lid, parlament ho přijme jako zástupce lidu třetí ideou je představa o úplnosti právního systému k tomu slouţí zásada: co není zakázáno, je dovoleno Německý pozitivismus staví na recepci římského práva -Historickoprávní škola doba sebeuvědomování si německého národa hlavní představitel je Friedrich Carl von Savigny Vlastní právní pozitivismus v Německu právo pochází od státu, důsledkem je ztotoţnění práva se zákonem Vývoj německého pozitivismu:jednu linii tvoří K. Bergbohm , druhou linii reprezentuje G. Jellinek konec německého pozitivismu znamenalo učení R. Iheringa Georg Jellinek pokusy o psychologický výklad práva, předchůdce normativní právní teorie odmítá přirozenoprávní koncepci, Systém subjektivních veřejných práv“ právní normy definuje jako: vnější chování mezi lidmi, pocházejí od uznané vnější autority závaznost kterých je zaručena vnější mocí Anglický pozitivismus můţeme rozdělit na tři etapy:empirický pozitivismus (Blackstone), analytický právní pozitivismus (Bentham, Austin) a konečně jejich nástupci (Austina) Jeremy Bentham zakladatel analytického směru v právní vědě,právo je projev vůle suverénního John Austin 1)právo se dělí na tři skupiny:boţské právo,vrchnostenská pravidla,pravidla pozitivní morálky jádrem pravidla je rozkaz, ne kaţdý rozkaz se můţe stát pravidlem musí být doprovázen sankcí, která musí stav zhoršit

2

TP SZK 2. Právní norma – pojem, obecné a spec. rysy pr. norem, jejich struktura Právní jazyk – charakteristické vlastnosti a náleţitosti právní terminologie. podstata normativnosti = každá norma má preskriptivní charakter (stanoví, co má být) nutno rozlišovat to, co má být (presktiptivní, regulativní) a to, co je (deskriptivní, popisný) pojem právní norma Obecně závazné pravidlo chování stanovené nebo uznané státem, jehoţ porušení stát sankcionizuje a dodrţování zabezpečuje státním donucením. obecné = jejich působnost dopadá na celé území státu, na všechny subjekty a není předem výslovně omezena na určité časové období zvláštní = stanoví pravidla, co do působnosti omezená na určitou část území, nebo pro určitou specifickou kategorii subjektů nebo pro časové období, v němţ nastaly a trvají určité mimořádné okolnosti. Specifické rysy právních norem. Právní normy jsou obecně závazná pravidla lidského chování, stanovená nebo uznaná státem (resp. mezinárodním společenstvím států), jejichţ Z uvedené definice vyplývá, ţe právní normy mají tyto specifické rysy: Závaznost, Formální určitost, Obecnost, Vynutitelnost Ad. 1) Právní norma je závazné pravidlo chování, neboť stanoví oprávnění a povinnost. Oprávnění vymezujeme jako moţnost určitého chování, povinnost pak jako nutnost určitého chování pod hrozbou sankce. Závazný charakter norem jako pravidel chování však není vţdy stejný Ad. 2) Stát uznává normy v určité právní formě a v takové formy musí být norma i vyjádřena. Formou se rozumí pramen práva , určitá vnější podoba práva. státem uznaná Ad. 3) Právo platí pro všechny subjekty na území státu (princip teritoriality) . Právní norma upravuje chování druhově určených subjektů (adresátů) a rovněţ jejich oprávnění a povinnosti a i sankce jsou stanoveny obecně. Právní norma se týká neurčitého počtu případů téhoţ druhu. Ad. 4) Pokud právní norma ukládá určité povinnosti a stanoví i hrozbu sankcí v případě jejich nedodrţení, lze zpravidla vynutit splnění jak primární povinnosti, tak i sekundární povinnosti sankční povahy. Vynucování normy je zabezpečeno orgány státní mocí. Jestliţe stát určitou normu uzná, měl by ji, stanoví-li povinnosti, téţ vynucovat. Normy, které nemají sankci, jsou imperfektní ( neúplné, nedokonalé). Struktura právních norem : Struktura právní normy je trichotomická ( trojčlenná) a má podobu podmíněné věty (implikace) : jestliţe je h (hypotéza), pak nastává d ( dispozice), není-li d, nastupuje s (jinak s – sankce). Hypotéza -- dispozice Porušení dispozice – sankce Hypotéza je ta část právní normy, která stanoví podmínky , za nichţ nastane dispozice a popř. sankce. V hypotéze je zejména vymezen okruh adresátů normy, její časová působnost a jsou v ní uvedeny právní skutečnosti, s nimiţ norma spojuje vznik, změnu nebo zánik subjektivních práv a právních povinností. V hypotéze tedy najdeme podmínky, které musí nastat, aby pravidlo působilo a mohlo se uplatnit na jednotlivé případy.

3

TP SZK Dispozice tj. vlastní pravidlo chování je jádrem normy. V dispozici nalezneme jednotlivé ţádoucí modality chování, tj. z hlediska normotvůrce příkaz, zákaz, dovolení a z hlediska adresáta oprávnění a povinnost. Dispozice nemůţe u normy absentovat, jinak by ztratila smysl. Sankce je ta část právní normy, v níţ je stanovena újma (postih) za porušení právních povinností stanovených v dispozici právní normy. Dělení hypotéz, dispozic a sankcí. z hlediska míry abstraktnosti formulace relativně abstraktní formulace H,D,S – vytváří větší prostor pro uváţení soudu a dalších orgánů veřejné moci aplikujících normy relativně konkrétní formulace H,D,S – formulace hypotézy (stanovení podmínek) a dispozice (práv a povinností), popř. sankce je velmi konkrétní. Nevytváří prostor pro uváţení při aplikaci. Přináší větší míru právní jistoty pro adresáty norem. z hlediska kumulativnosti nebo alternativnosti formulace . Jde o to , zda musí být splněny všechny podmínky, splněny všechny povinnosti, vyuţita všechna oprávnění nebo uděleny všechny sankce, nebo zda stačí pouze jedna z nich. kumulativní charakter formulace H, D, S - spojka „ a „ a obdobné např. „ jakoţ i „ , „ i „ , „ rovněţ“ ve významu slučovacím. alternativní charakter H, D, S - spojka „ nebo „ a obdobné „ anebo“. 3) z hlediska úplnosti či neúplnosti vymezení H, D, S taxativní (úplný, uzavřený ) výčet – nelze přihlédnout k jiným neţ uvedeným podmínkám, nelze ukládat jiné neţ uvedené sankce apod. demonstrativní (příkladmý) výčet – pouţívají se obraty typu „zejména“, „ například“, „ jiné okolnosti“. Vytváří prostor pro uváţení pro soudy a další orgány veřejné moci aplikující právní normy. Často pouţívané zákonodárcem u hypotéz, kdy orgán aplikující právo můţe přihlédnout i k jiným podmínkám, resp. okolnostem, neţ jsou uvedeny v zákoně. PRÁVNÍ JAZYK – CHARAKTERISTICKÉ VLASTNOSTI A NÁLEŢITOSTI PRÁVNÍ TERMINOLOGIE komunikace mezi právotvorným subjektem („zákonodárcem“) a adresáty se uskutečňuje výlučně jazykem ,tento jazyk má některé zvláštnosti, kterými se odlišuje od tzv. obecného základu spisovného jazyka, hlavní zvláštností právního jazyka se týkají jeho slovníku a jeho stylu právní jazyk se vyjadřuje především větami preskriptivními, jimiţ jsou adresátům právní normy komunikovány právní příkazy, zákazy a dovolení a větami deskriptivními ,těmi vyjadřuje právní jazyk skutkové podstaty právních norem v právním jazyku mají zvláštní význam výrazy, které samy působí právní následky, které mají charakter jazykových aktů, např. „vlastník je povinen strpět, aby..“ → není to jen informace o tom, ţe je vlastník povinen něco strpět, a co je povinen strpět, ale také obecné uloţení povinnosti vlastníkům, aby to za zákonných předpokladů strpěli jazyk právní je jazyk přirozený, je to oficiální jazyk národní ve státech v nichţ je oficiálních národních jazyků víc, bývá právo simultánně komunikováno ve více jazycích (např. bývalé Československo, nynější Švýcarsko) právo je komunikováno jazykem spisovným.ten obsahuje obecný základ

4

TP SZK Právní jazyk má několik variant, jimiţ jsou zejména: jazyk právních předpisů (jazyk zákonný, legislativní) jazyk soudního rozhodování jazyk správního zastupování speciálních právních pojmů a jim odpovídajících termínů tyto pojmy a termíny jsou základní zvláštností právního jazyka a tvoří součást jeho slovníku a terminologie,důleţitým znakem je její konstantnost týkající se základních právních pojmů právní norma jako jazykový výraz stanoví typicky příkazy, zákazy a dovolení lidského chování, tzn. stanoví to, co má být nebo co nemá být příkazy, zákazy a dovolení právní normou dané zavazují lidi v nějaké právní normou předvídané a někdy výslovně vyjádřené faktické situaci designaci vlastních příkazů, zákazů a dovolení provádí právní jazyk větami preskriptivními (normativními), které jsou obecně charakterizovány jako věty vyjadřující, ţe něco má být skutkovou podstatu, tj. tzv. hypotézu právních norem vyjadřuje právo větami deskriptivními, tj. větami, které vypovídají o tom, co jest v právním jazyku se -zejména v oblasti práva soukromého- často pouţívá vět sloţených, a to konkrétně podmínkových hlavní zvláštnosti právního jazyka spočívají v jeho slovníku Právní jazyk: pouţívá slov obecného základu, či nepouţívání slov, která netvoří součást obecného základu (neopomenutelný dědic, postupník atd.) nepouţívá některých slov, která tvoří součást obecného základu, jako např. odvaha, přítel, tma . Sémantické vlastnosti právního jazyka mnoho pojmů pouţívaných právními předpisy má v obecném základu ve větší či menší míře neurčitý, neostrý význam, jejich designáty nemívají zřetelné kontury někdy se liší i podle emocionálního obsahu a pojmu atd. naproti tomu právní jazyk vyţaduje pouţívání pojmů se zcela jasným designátem a prostých zabarvení např. pojem „otec“, který se v obecném základu spisovného jazyka chápe zpravidla biologicky v právu je naproti tomu pojem otce striktně vymezen právními domněnkami podle §51 an.ZOR Jednoznačnost pojmů dalším poţadavkem právního jazyka je jednoznačnost designatace sémantickou vlastností právního jazyka je především nepřípustnost pouţívání souznačných slov (synonym) právní jazyk se vzpírá i polysémům (víceznačným výrazům), k nimţ patří i homonyma z poţadavku jednoznačnosti pouţitých výrazů vyplývá i poţadavek stálosti Stručné shrnutí:hlavní poţadavky na právní jazyk: a)jednoznačnost kaţdý výraz má jen jeden význam b)konstantnost pouţívat v rámci zákona a právního odvětví stejné pojmy a nepouţívat pojmy synonymní c)srozumitelnost právo je informační a normativní prostředek určený veřejnosti

5

TP SZK 3. Druhy právních norem ,Problematika legitimity a legality v soudobém právu Právní normy lze klasifikovat podle různých kritérií. 1.) Kritérium právní síly. Právní síla je vlastnost, která spočívá v relevanci (vztahu) mezi normami, coţ odpovídá jejich postavení v hierarchii norem. Jedná se o formální kritérium dělení právních norem, tedy dělení podle forem čili pramenů práva, ve kterých jsou tyto právní normy obsaţeny. a) norma niţší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly. b) Norma můţe být měněna, nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly. V rámci vnitrostátního práva dělíme normy na ústavní, zákonné , podzákonné. Nejvyšší právní sílu mají ústavní zákony. Hierarchie právních norem má velký význam pro rozlišení jejich závaznosti z hlediska postavení různých adresátů právních norem a systému kontroly ústavnosti a zákonnosti. Normami všech stupňů (celým právním řádem) jsou vázány všechny fyzické i právnické osoby a orgány veřejné správy. Zákonnými normami a normami vyšší právní síly (ústavními normami, normami mezinárodního práva )jsou vázány soudy. Ty rozhodují o tom, zda podzákonné normy jsou v souladu se zákonnými. Pokud soud dojde k závěru, ţe podzákonný předpis není v souladu se zákonem či ústavním zákonem, nepouţije jej a aplikuje přímo zákon. Zákonodárce se řídí zákonnými normami ( a vyššími- ústavní, mezinárodního práva)- zákonné normy však můţe měnit a rušit.Ústavní soud je vázán pouze ústavními normami a prameny práva, které jsou na stejné úrovni, jakoţ i zákonem o ústavním soudu. Nálezy Ústavního soudu mají právní sílu zákona. Ústavní soud můţe rušit zákony nebo podzákonné předpisy, nemůţe je však měnit ani měnit nebo rušit normy na ústavní úrovni. ústavu rigidní , pak je třeba k její změně např. větší kvérům neţ je třeba pro příjímání obyčejných zákonů. Jde-li o ústavu flexibilní , je změnitelná v zásadě stejnou procedurou jako obyčejné zákony. 2. Kritérium vlastního charakteru právní normy , tj. podle dispozice právní normy. a)

Normy s klasickou strukturou ( H - D - S )  Zavazující a opravňující . Opravňující normy stanoví výslovně pouze oprávnění. Zavazující normy stanoví explicitně povinnosti, ať uţ ve formě příkazu – norma přikazující či zákazu – norma zakazující.  dispozitivní a kogentní. Dispozitivní normy nestanoví buď vůbec vlastní pravidlo chování, nebo ho stanoví pouze subsidiárně a nechávají na adresátech, aby se jej stanovili sami, tj. aby upravili vzájemné vztahy svým vlastním projevem vůle. Jestliţe tak neučiní, slouţí ustanovení v normě jako návod pro soudce, aby věděl, jak rozhodnou. Dispozitivní normy se ponejvíce vyskytují v občanském a obchodním právu. Kogentní (kategorické ) normy stanoví pravidlo chování , tj. práva a povinnosti, neponechávají prostor pro vůli adresáta , nemá moţnost odchýlit od poţadavků normy vlastním projevem vůle. Kogentní právní normy jsou typické pro oblast veřejného práva včetně práva procesního, mají však místo i v právu soukromém.

6

TP SZK b) Normy bez klasické struktury - zvláštní normy.  blanketové normy ( bílé , nevyplněné normy) Taková to norma neobsahuje vlastní pravidlo chování , nýbrţ ve své dispozici zmocňuje příslušný státní orgán nebo nestátní orgán veřejné moci k vydání prováděcího předpisu, kde teprve bude stanovena vlastní normativní úprava. Od norem blanketových je nutno odlišit odkazující ustanovení v zákonech. Ty za pouţití legislativní zkratky odkazují na konkrétní pramen práva v té době jiţ platný.Nevytváří pravidlo chování a to ani pro tvůrce norem.  kolizní normy. Tvoří náplň mezinárodního práva soukromého a stanoví hraniční ukazatele, jimiţ jsou určeny normy, podle nichţ se řeší soukromoprávní vztah s cizím prvkem, tj. případy, kdy je nutné řešit právní vztah mezi subjekty , které podléhají různým vnitrostátním řádům a je třeba určit, který právní řád má být na tento právní vztah aplikován.  kompetenční normy. Stanoví kompetence, tj. vymezují rozsah pravomoci a působnosti orgánů veřejné moci. Nalezneme je např. v ústavách států a v tzv. kompetenčních zákonech.  teleologické (finální ) normy. Jsou opakem norem s klasickou strukturou, necharakterizují normativně ţádoucí chování, nýbrţ vytyčují toliko ţádoucí cíle, aniţ by normovaly způsob, jak k cíli dospět. ( např. normy v zákoně o státním rozpočtu).Významnou roli hrají tyto normy v právu Evropských společenství, které stanoví, jaké cíle mají jednotlivé členské státy dosáhnout, v uváţení jednotlivých států, jakým způsobem to provést.  doporučující normy. Lze je označit jako quasinormy, nestanoví totiţ, jak vyplývá z jejich označení, závazné pravidlo chování , ale doporučení. Vyskytují se zřídka.

7

TP SZK Problematika legitimity a legality v soudobém právu LEGALITA = ZÁKONNOST

všeobecná vázanost zákony a zachovávání platného práva 2 základní poţadavky poţadavek tvorby práva  regulace určitých vztahů právem poţadavek zachovávání práva  zabezpečení dodrţování práva LEGITIMITA = OSPRAVEDLNITELNOST

poţadavek na ospravedlnitelnost samotného platného práva legitimita práva jako celku ≠ legitimita konkrétního právního rozhodnutí fašismus, nacismus, komunismus  přehodnocení legalistiké koncepce  doplněna o kritériu legitimity 3 legitimizační kritéria moderního práva legitimita legalitou = právní pozitivizmus – co je legální, je i legitimní legitimita hodnotami / lidskými právy – vyţaduje dodrţování lidských práv legitimita vůlí lidu = vůle lidu jako tvůrce práva Legitimita Legitimitou označujeme poţadavek ospravedlnitelnosti především samého platného práva. Vzniká otázka, na kolik je právo výtvorem státní moci. Je rozdíl mezi legitimitou celku a legitimitou konkrétního právního rozhodnutí. Právo jako celek můţe být legitimní, ale jeho jednotlivá rozhodnutí nikoli. Kdyţ ve státě mechanismy, jak odstranit nelegitimní rozhodnutí, nelze zpochybnit legitimitu práva jako celku. Rozeznáváme tři legitimizační kritéria: legitimitu legalitou – pro právní pozitivizmus platilo, ţe co bylo legální, bylo i legitimní. legitimita hodnotami (lidskými práva) – svobodou, jistotou, rovností, spravedlností. legitimita vůlí lidu – kdyţ lid vystupuje jako tvůrce práva. Problémy nastanou při kolizi těchto kritérií. Legalita (zákonnost) Legalita má dva základní poţadavky: aspekt legislativní – relevantní společenské vztahy jsou regulovány právem. aplikační aspekt – zachovávání práva. Ve státě se uplatňuje zákonnost, jestliţe státní moc zabezpečuje jak právní regulaci relevantních společenských vztahů, tak realizaci práva.

8

TP SZK 4. Věcná, osobní, prostorová a časová působnost právních norem. Retroaktivita v právu Právní pozitivismus a přirozené právo ve 20. století (Radbruch, Hart, Fuller, Dworkin) VĚCNÁ, OSOBNÍ, PROSTOROVÁ A ČASOVÁ PŮSOBNOST PRÁVNÍCH NOREM Působnost právní normy se rozumí vymezení rozsahu realizace a aplikace právní normy. Rozlišují se čtyři roviny působností právních norem : věcná , prostorová ,osobní ,časová působnost Věcná působnost – týká se skutkové charakteristiky případů, které právní norma upravuje. Je dána předmětem, na který působí (věcnou problematikou , která je normou upravena). Podle věcné působnosti se normy dělí na : - obecné –(s obecnou působností) – leges generales – vztahují se na větší počet stejných případů. - speciální - (se zvláštní působností) –leges speciales – upravují odlišně věcně shodnou problematiku. Pro předpisy stejné právní síly platí: norma má přednost před obecnou, pokud však v určité problematice není zvláštní úprava, pouţijeme obecnou. Normy působí v komplexech :  právní institut – niţší komplex norem, které ve svém souhrnu upravují jeden určitý druh společenského vztahu (např. manţelství, vlastnictví,dědictví)  právní odvětví - vyšší komplex – soubor právních norem upravujících souhrn souvisejících společenských vztahů. Prostorová působnost – bývá označována jako působnost místní či teritoriální. Řeší otázku, kde lze konkrétní právní normu pouţít z aspektu místa, tedy na jakém území právní norma platí, resp. je účinná, v jaké míře platí a je účinná nad tímto územím. Prostorová působnost vychází z teritoriální působnosti orgánů veřejné moci, které vydávají či oficiálně uznávají příslušné právní normy. Rozlišujeme normy s celostátní působností a lokální právní normy. Soudobé právo stojí na principu teritoriality, který platí primárně. Oproti němu stojí princip personality. Podle principu teritoriality působí právo na všechny osoby na území státu, pod jehoţ jurisdikcí se nacházejí. Kaţdý , kdo se nachází na území státu , se musí řídit jeho právem. Princip teritoriality je modifikován principem personality např. - u fyzických osob – institutem státního občanství, občané se musí řídit i ze hranicemi státu právním řádem svého domovského státu. Můţe přitom dojít ke kolizi s právním řádem státu, na jehoţ území se nacházejí, coţ řeší kolizní normy nebo stále častěji mezinárodní smlouvy. - u právnických osob - moţnost dohodou na volbě soukromého práva. To zpravidla neplatí u veřejného práva (placení daní, sociálního a zdravotního pojištění) Zákony a právní předpisy vlády, prezidenta republiky, ministerstev a jiných správních úřadů s celostátní působností mají samozřejmě celostátní teritoriální působnost. Mimo stát působí jeho právo : - na občana státu, který vycestoval za hranice, - při kolizní úpravě, - na základě mezinárodní smlouvy, - v oblasti trestního práva při posuzování trestnosti činu spáchaného v cizině za podmínek stanovených trestním zákonem.

9

TP SZK Osobní působnost – je zaloţena na principu rovnosti před zákonem a spočívá v druhovém vymezení právních subjektů v hypotéze právní normy. Odpovídá na otázku, pro které osoby platí právní norma. Tato koncepce dopadá do dvou oblastí : a) v oblasti působnosti právní normy pro cizí státní příslušníky a pro vlastní státní příslušníky v cizině. b) jak širokému spektru subjektů je právní norma určena. Kritéria mohou být např. státní občanství, dosaţení určitého věku, dosaţení určitého stupně kvalifikace apod. Součástí problematiky osobní působnosti právních norem je i moţnost stanovit iminitu a exempce pro určité skupiny právních subjektů. Rozsah imunity a exempcí je dán především postavením (funkcí) osoby a je stanoven v normách mezinárodního, ale i vnitrostátního práva. Lze tak vymezit jednotlivé typy imunity. - absolutní (idemnita) – hlava státu – monarcha či prezident - diplomatičtí zástupci – diplomat můţe být vyhoštěn jako persona non grata (osoba neţádoucí) - členové zákonodárného sboru. - relativní - členové zákonodárného sboru, pokud jde o moţnost trestního stíhání, stíhání za přestupek nebo za jejich projevy bývá v různém rozsahu podmíněna souhlasem příslušného zákonodárného sboru či komory, resp. je omezena moţnost postihu pouze na disciplinární odpovědnost. - soudci ústavního soudu mají obdobný rozsah imunity a reţim trestní, popř. přestupkové odpovědnosti jako členové zákonodárného sboru. Důsledkem imunity je exempce, tj. vynětí z působnosti příslušných orgánů. Cizinci se řídí cizineckým reţimem . Cizinci mají všechna práva a povinnosti s výjimkou těch, která jsou přiznána občanům státu na základě institutu státního občanství. Zejména jsou jim zaručena základní lidská práva(např. právo na ţivot, na lidskou důstojnost, rovnost v právech, ochrana soukromí apod. ) Oproti občanům však i zde mohou být určitá omezení – např. ve svobodě pohybu , ve vlastnictví. Cizincům s trvalým pobytem lze naopak přiznat i některá práva, která mají jinak jen občané státu. Časová působnost – souvisí jednak s platností a účinností právního předpisu, jednak s moţností retroaktivity, tj. jeho zpětné účinnosti a nakonec s otázkou intertemporality právní normy, tedy přechodných ustanovení právního předpisu. Problematika platnosti právní normy směřuje k otázkám samotné existence normy (bytí normy). Vymezuje dobu, po kterou právní norma existuje, je součástí právního řádu. Pokud jde o časovou posloupnost vzniku právní normy, na výchozí hranici stojí právní norma schválená. Reálně existuje, ale není dosud schopna vyvolat právní účinky sledované zákonodárcem. Platnou se právní norma stává v okamţiku, kdy v procesu normotvorný byly splněny všechny povinné náleţitosti, zejména byla vydána příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci a byla předepsaným způsobem publikována , jedná se o pozitivně právní kritéria platnosti normy. Historicky se objevily dvě základní formy publikace : a) materiální – historicky starší forma, např. vybubnováním. b) formální – zveřejnění v úřední sbírce či jiným zákonem předpokládaným způsobem. Časová působnost normy se nekryje s platností právní normy. Platnost začíná včleněním normy do právního řádu (publikací ) a končí jejímvyřazením z právního řádu , tj. výslovnou derogací (zrušením).

10

TP SZK RETROAKTIVITA PRÁVA

zpětná účinnost zákona V. Knapp  právní fikce, ţe něco v minulosti bylo po právu, co po právu nebylo (str. 210) lex retro non agit = zákon nepůsobí nazpět  retroaktivita narušuje právní jistotu, je v rozporu s ochranou důvěry občana v právo a není ţádoucí výjimkou je-li nová úprava ve prospěch právního subjektu výjimkou závaţné zločiny poţadavek nepřípustnosti retroaktivity platí expressis verbis jen pro TrestP (Čl. 40 odst. 6 Listiny) V. Knapp  obecný zákaz retroaktivity vyplývá z pojmu právního státu (Čl. 1 Ústavy) pravá retroaktivita účinnost právního předpisu nastane dříve neţ jeho platnost  zpětně mění právní poměry a zasahuje do minulosti např. Norimberský proces, retribuční dekrety nepravá retroaktivita účinnost právního předpisu nenastává dříve neţ jeho platnost  nezasahuje do minulosti a mění právní poměry do budoucna  řeší časový střet 2 právních norem V. Knapp  teorie nabytých práv (iura quaesita) = zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým jednou nabytá mu byla dodatečně odňata (nabyté právo = jakýkoli právní stav, který je někomu ku prospěchu; str. 209) vznik právního úkonu  podle tehdy platné právní úpravy obsah a trvání právního úkonu  podle nové právní úpravy příklad: zavedení školného  pravá retroaktivita = musí zaplatit všichni, vč. těch, co jiţ nestudují  nepravá retroaktivita = platí pouze nově příchozí + ti, co ještě studují  ţádná retroaktivita = platí pouze ti, co nastoupí po účinnosti nové právní úpravy

Právní pozitivismus a přirozené právo ve 20. století (Radbruch, Hart, Fuller, Dworkin) .Hlavní tendence a směry v recentním právním myšlení Po druhé světové válce je typické úsilí o syntézu různých metodologických přístupů k právu. Obnovuje se jusnaturalizmus, rozvíjí se moderní juspozitivizmus, oby často v interakci s přístupy sociologickými a psychologickými. Do právního myšlení se promítají rovněţ ideje liberalismu, resp. neoliberalismu a socialismu. 7.1. Recentní představitelé právní teorie a právní filozofie Mezi nejvýznamnější představitele právní teorie a právní filozofie po druhé světové válce patří: Gustav Radbruch.H.L.A. Hart.,Ronald M. Dworkin. , Fuller.,John Rawls, Robert Nozick. ,Fridrich von Hayek., Jean Carbonnier. ,Norberto Bobbio. 7.1.1. Gustav Radbruch (1878-1949) Německý právní filozof, původně představitel právního pozitivizmu. V souvislosti s nacistickou ideologií a praxí se zamýšlí nad vztahem platného práva a spravedlnosti. V raných pracích Radbruch vyzvedává zejména hodnotu právní jistoty. Pod vlivem diskreditace právního pozitivizmu v nacistickém právu vytváří učení o neplatnosti bezpráví ve formě zákona (zákonného nepráva) a o nadzákonném právu, které ho nahrazuje. Jeho stanovisko z článku „Zákonné bezpráví a nadzákonné právo“ z roku 1946 je známé pod názvem Radbruchova formule (do určité míry připouští obsahově nespravedlivé právo, ale pouze do určité hranice). 11

TP SZK 7.1.2. Herbert Lionel Adolphus Hart (1907-1992) Je představitelem analytické právní vědy, navazující kriticky na imperativní teorii Johna Austina. Nejváţnější Hartova námitka proti imperativní teorii vychází z teze o dvojí povaze právních norem, které podle Harta nejen ukládají povinnosti, ale dávají také oprávnění. Tento přístup tvoří základ Hartovy teorie struktury práva. Hart rozlišuje prvotní normy (primary rules) a druhotné normy (secondary rules). Prvotní normy jsou takové, které bez ohledu na vůli adresáta ukládají povinnost a stojí za nimi hrozba sankce. Druhotnými normami jsou ty, které udělují veřejnou nebo soukromou moc. Tyto normy závisí na vůli adresáta. Druhotné normy Hart dělí na: normy změny.normy rozhodování (rules of adjudication).normy uznání (rulse of recognition). Pro Harta je charakteristické, ţe akceptuje tak zvaný minimální morální obsah práva (co je totálně nemorální n nemůţe být ani právem, ani po právu, protoţe člověk má přirozené právo na širokou svobodu). Nejdůleţitější Hartovy práce jsou „Pojem práva a „Právo, svoboda a morálka 7.1.3. Ronald Myles Dworkin (1931) Dworkin vystupuje jako reformátor právní teorie a kritik právního pozitivizmu. Dworkinova kritika pozitivizmu spočívá v tom, ţe model systému norem povaţuje za jednostranný a nedostatečný. Podle něj, kdyţ právníci uvaţují o právech a povinnostech, především v těch sloţitých případech, kde se problémy s těmito pojmy zdají být nejaktuálnější, uplatňují kritéria, které nefungují jako normy, ale odlišné principy, politické direktivy nebo jiné druhy kritérií. Podle Dworkina se právní normy aplikují způsobem vše nebo nic, zatímco pro principy je charakteristické, ţe se vyuţívají. Pokud dva principy vedou k odlišným závěrům, soudce musí posoudit relativní význam kaţdého z nich a rozhodnout, který princip je v konkrétním případě významnější. Normy podle něho takovou vlastnost nemají, pokud existuje rozpor mezi dvěma normami, pouze jedna z nich můţe být platná. Dworkin tvrdí, ţe právní systém jako celek je tvořen z tří prvků: Norem,. principů, .politické morálky. Pokud na daný případ se nevztahuje ţádná norma, soudce si má při rozhodování pomoci právními principy. Pokud ani principy nejsou dost jasné, má se opřít o institucionalizovanou morálku ( Mezi jeho pracemi je třeba uvést zejména díle „Práva braná váţně (1977)“, „Záleţitosti principů (1985) a „Říše práva (1986)“. 7.1.4. Lon Luvois Fuller (1902-1978) V díle „Morálka práva (1964)“ vysvětluje, jaké znaky musí splňovat právní systém. Formuluje vlastnosti práva, které označuje jako vnitřní morálku práva. Podle něho je občan povinen zachovávat právo jen tehdy, být věrný právu, pokud jsou dodrţeny dané znaky vnitřní morálky práva. Zákon musí být: všeobecný (nikoli vytvořen ad hoc).zveřejněný.prospektivní (nikoli retroaktivní). srozumitelný. důsledný.schopný přizpůsobení.stabilní (bez nevhodných změn).pouţívaný při zprávě společnosti.

12

TP SZK 7.2. Představitelé recentní české teorie práva V období mezi světovými válkami a po druhé světoví válce dosáhli širší evropské proslulosti zejména následující představitelé české právní teorie. 7.2.1. Victor Knapp (1913-1996) Byl profesorem na UK a ZČU, hostoval v Paříţi, Řezně a v Lipsku, přednášel na Mezinárodní univerzitě srovnávacího práva ve Štrasburku. Publikoval v oboru teorie práva, právní informatiky, právní logiky, srovnávací právní vědy a občanského práva. Z díle: „Problémy nacistické právní filozofie (1947)“, „O moţnosti vyuţití kybernetických metod v právu (1963)“, „Filozofické problémy socialistického práva (1967)“ a „Velké právní systémy“. 7.2.2. Vladimír Kubeš (1908-1988) 7.2.3. Bohuslav Tomsa (1888-1977) 7.2.4. Ota Weinberger (1919) 7.2.5. František Weyr (1879-1951) Působil na UK a na Masarykově univerzitě v Brně. Byl hlavním představitelem brněnské normativní právní školy. Zabýval se teorií práva, ústavním právem a správním právem. Z díla: „Teorie práva (1936)“, „Československé právo ústavní“. 6.2. Právněpozitivistický přístup (iuspozitivizmus) Vychází z právního monismu, právo je jen to, co uzná stát za závazné. Morální, politická či jiná norma, která není uznána státem, není právem. Právem jsou jen ty normy, které stát vynucuje. Angličan Hart v knize „Pojem práva“ píše v paralele s Radbruchem: „Co je totálně nemorální, nemůţe být ani právem, ani po právu, protoţe člověk má přirozené právo na širokou svobodu.“ Také R. Dworkin v díle „Brát právo váţně píše“: „Právní principy jsou i ty, které nemají dostatečnou institucionální podobu, avšak platí v důsledku svého obsahu, protoţe jsou součástí společensky platné obecné morálky.“

13

TP SZK 5. Tvorba právních norem (konvenční, konsensuální a imperativní forma vzniku právních norem). Normativní teorie práva – ryzí nauka právní (Kelsen), brněnská škola (Weyr) Tvorbu právních norem lze vymezit jako vytváření právních norem jakoţto obecně závazných pravidel, uznaných a vynucovaných státem.(resp. společenstvím států). Vznikají zpravidla rozhodnutím rozhodujícího orgánu veř.moci,ve formě normativní právní smlouvy,nebo spontánně ,v podobě práv. obyčeje na zákl.dlouhodobé tradice, avšak i zde prostřednictvím uznáním ze strany státu či jeho společenství.V kontinentálním právu je hlavním způsobem tvorby práva legislativní proces.Tvorbu práva je třeba odlišit od interpretace práva. Tvorba práv. norem : 1).imperativně(autoritativně)- vznikají v legislativním procesu( apriori stanoví závazné pravidlo chování),nebo v rámci rozhodování soudů-soudní precedenty. 2.)konsensuálně-na základě konsensu,v podobě normativních práv.smluv 3.)konvencí (spontánně)-u právních obyčejů a práv.principů nepsaného práva. Právo psané-právo vytvořené v legislativním procesu(zákony,právní předpisy,norm.práv smlouvy) Právo nepsané-právní normy v podobě práv. obyčejů a soudních precedentů. dle V. Knappa Autonomní tvorba práva-právo vytvořené samotnými nositeli práv a povinností. Heteronomní tvorba práva-právo vytvářené nezávisle na nositelích práv a povinností.

ZPŮSOB VYTVÁŘENÍ PRÁVNÍCH NOREM

autoritativně / imperativně v legislativním procesu ex ante právní předpisy rozhodovací činností soudů ex post soudní precedens konsenzuálně normativní právní smlouvy tvorba právních norem na základě communis opinio doctorum spontánně konvencí právní obyčej právo psané vytvářené v legislativním procesu  zákony a jiné právní předpisy normativní právní smlouvy právo nepsané právní obyčeje soudní precedenty právní principy ţivé právo v sociologickém pojetí

14

TP SZK Právní normativizmus Filozofické základy normativizmu Dnes převládá názor, ţe normativismus byl pokračovatelem a dovršením pozitivizmu. Z hlediska teorie, se kterou přišel, byl ale jeho protikladem. Je více propracovaný neţ tradiční pozitivizmus, je v něm obsaţeno daleko více teorií. Existuje několik filosofických zdrojů normativismu: Kant, R. Stammler, H. Kelsen (vídeňská škola). Kant, Shoppenhauer, F. Weyr (brněnská škola). D. Hume, J. Austin, H. Kelsen (tato větev je však pouhou spekulací). Předchůdci normativizmu Snaţí se nalézt odpověď na otázku, jak odůvodnit právní vědu. Na konci 19. stol. se rozvíjí učení novokantovců (R. Stammler „Teorie právní vědy“, 1911Vše začíná u D. Huma, v jeho „Zkoumání lidského rozumu“. Líčí zde svoji skepsi k lidskému poznání. Říká:tento svět je nepoznatelný.nelze věřit přírodním zákonům (jsou postaveny na principu kauzality, z toho, ţe něco je, nelze odvodit něco, co bude).také nelze odvodit z něčeho, co je, ţe něco má být. Normativismus říká, ţe na základě racionalistických metod, lze konstruovat ideální teorii právních norem (vypjatá racionalistická teorie). Kontinentální Evropa navazuje myšlenkově na Kanta, Anglie na Huma. N Normativismus je kritizován ze všech stran: z pozice marxistů - je to teorie ahistorická, nezabývá se sociologií, je antirevoluční. z liberálních pozic - je to jen racionalistická technika manipulace s lidmi. z politických pozic - kritika jak doleva (inspiroval reţim v SSSR), tak i doprava (inspirace španělské diktatury generála Franca). Školy právního normativizmu Jádro normativní teorie je ve striktním oddělení světa mětí (sollen) a bytí (sein). Existují dvě školy: vídeňská - H. Kelsen, Verdross (mezinárodní právo), Merkel (správní právo). brněnská - F. Weyr, Sedláček (civilista), Procházka, Neubauer (státověda), Engliš (ekonom), Kalab (trestní právo), Kubeš (právní filozofie, představitel mladší generace). Brněnská škola je širší neţ vídeňská (patří do ní i politologové, ekonomové). Zatímco u Kelsena se norma vztahuje pouze na lidské chování, Weyr říká, ţe norma se můţe vztahovat na cokoliv. Chce vybudovat teorii norem vůbec (platnou pro všechny systémy). Weyr je radikálnější neţ Kelsen. Rozdíl obou škol je také v tom, ţe Kelsen navazuje na novokantovce (rozdělení přírodních a společenských věd), zatímco Weyr odděluje teorii od praxe (poznání a chtění). Co mají obě školy společné? Chtějí definovat právo bez hodnotových předpokladů. Normativismus nezajímá působení práva ve společnosti (normy nemají pravdivostní hodnotu, pouze platí nebo neplatí). Smyslem výzkumu je zkoumat právo jaké je, ne jaké má být (kdo zkoumá, nemá právo dělat, odtrţení teorie od praxe). Právo se definuje tak, ţe je to norma, popřípadě normativní řád. Kdyţ normě neodpovídá realita, norma nepadne (narozdíl od přírodního zákona, který přestane platit, pokud mu neodpovídá realita). Norma v podstatě vyţaduje, aby realita byla jiná. Pokud by se nelišila, nebyly by normy vůbec potřeba. Příčinnost (kauzalita přírodních zákonů) je nahrazena pojmem přičítatelnost (Zurechnung). Přičítáme fakta k normě a kvalifikujeme jednání (přitom nás nezajímá proč k určitému jednání došlo, jaké jsou jeho motivy a sociální determinanty). Do právní vědy totiţ nepatří ţádná sociologie (jak právo působí), psychologie (proč vzniká), nebo ekonomie.

15

TP SZK Hans Kelsen (1881-1973) Kelsen říká, ţe právo je donucovací prostředek lidského chování. Rozeznává dva aspekty práva: statický - soubor platných norem (zde a teď), normy samy o sobě. dynamický - tvorba a aplikace práva. Mezi tvorbou a aplikací není rozdíl (je to proces konkretizace právní normy). Právní věda musí být striktně odlišena od přírodních věd. Norma je platná, kdyţ existuje. Platnost se nebere od Boha, ale od jiné normy. Nejvyšší norma (Grundnorma) nemá ţádný obsah, kaţdý zákonodárce si tam můţe dosadit, co chce (nejvyšší norma nemůţe být pevným bodem, protoţe tato teorie má být velmi abstraktní a pouţitelná všude, v kaţdé zemi, v kaţdém reţimu). Kelsen tím staví pyramidu norem (subordinace norem): nejvýše stojí konstituce, ústava - znovu bez obsahu. obecné normy a obyčeje. individuální soudní rozhodnutí a rozhodnutí administrativních orgánů (pro normativisty není znakem normy její obecnost). K vydání normy musí mít subjekt normativní kompetenci. Hierarchie norem musí být bezrozporná a konzistentní. Musí se proto vytvořit pravidla, která případné kolize odstraní a udrţí normy v bezrozpornosti. Normativisté nerozeznávají rozdíly mezi státem a právem. Ruší pojem státu, pro ně je to jen organizační struktura, soubor norem (normu staví před stát). Kelsen dává naprostý primát mezinárodnímu právu. Říká, ţe logika právního řádu musí být všude stejná. Mezinárodní právo stojí nad právem vnitrostátním. Čistá právní věda H. Kelsena je nejdůleţitější variací normativního pozitivizmu, který měl za cíl zbavit právní vědu všech cizích prvků. Psychologický a sociologický přístup vůbec nepovaţoval za právní vědu, protoţe se zabýval pouze skutečnosti. Právní věda je podle Kelsena spjata s normami. Čistá právní věda se má věnovat jen preskriptivnímu (normativnímu) zkoumání. Jejím předmětem jsou jen formální struktury právních norem, nikoli jejich obsah. Nejdůleţitějším dílem Kelsena je „Ryzí právní věda“ (1934). Posmrtně byla vydána „Všeobecná teorie norem“ (1979). Shrnutí normativní teorie kritická, metodologická (připravuje metody k poznání práva). přísně ahistorická, snaţí se vytvořit racionalistický systém (konstruktivismus). právo je specifickou technikou donucování. římské právo nemá nárok aspirovat na systém a nemá co dělat v teorii práva, v právní vědě. odmítnut dualismus ve vztahu stát a právo, veřejné právo a soukromé právo, mezinárodní právo a soukromé právo. ukazuje, ţe není ţádný rozdíl mezi povinností a příkazem určitého chování (jedno, zda je to příkaz či zákaz). princip přičítatelnosti. ve vrcholu teorie stojí Grundnorma (bez obsahu), právní řád je pyramidou. dynamický a statický prvek práva (konkretizace právní normy x soubor norem). odmítnutí metodologického synkretismu v právní vědě (tj. vlivů sociologických a psychologických), podle normativistů je základ sociologických úvah přirozenoprávní.

16

TP SZK 6. Právní řád (pojem, struktura). Princip právní síly. Důvěra v právo. Právní jistota, zásada nabytých práv, legalita Pojem právního řádu Právním řádem se rozumí systém pramenů práva, obsahujících právní normy určitého státu. Právní řád je tedy souhrnem pramenů práva platných v daném státě, nebo v rámci mezinárodního společenství. Systém pramenů práva je uspořádán podle právní síly. Stanovení formálně závazných pramenů práva, zpravidla v ústavě daného státu, je důleţité z hlediska legality jako jednoho ze stěţejních atributů právního státu. Právní řád České republiky Právní řád České republiky, který patří ke kontinentálnímu typu právní kultury, je zaloţen na psaném právu a je tvořen zákony a dalšími právní předpisy, ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách a nálezy Ústavního soudu, kterými zrušil určitý zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení. Systém pramenů práva je uspořádán podle právní síly. Nejvyšší právní sílu má ústava. Základem vnitrostátních právních řádů je ústava. Celou problematiku právního řádu upravuje Ústava, Právní předpisy se třídí podle toho:kdo je vydává, kde všude a na koho působí.jakou mají právní sílu.. V České republice mají pravomoc vydávat normativní akty tyto orgány: Parlament (ústavní zákony,zákony, zákonná opatření Senátu), určité orgány výkonné moci (v mezích působnosti rozhodnutí prezidenta, nařízení vlády, právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů), určité orgány územních samosprávných celků (obecně závazné vyhlášky) Zákonodárné akty ústavní zákony – Jsou zvláštním druhem zákonů, potřebují ke schválení více hlasů. Základem je rů).. zákony – viz. otázka číslo…….. zákonodárná opatření Senátu – Normativní akty orgánů výkonné moci určitá rozhodnutí prezidenta republiky. udělení amnestie (udělení milosti je individuální akt) – nutnost vyhlášení ve sbírce zákonů, spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena. přenos pravomocí sjednávat mezinárodní smlouvy které vyţadují kontrasignaci nařízení vlády – Nařízení vlády lze vydávat jen k provedení určitého zákona a v jeho mezích ( právní předpisy ministerstev a jiných správních orgánů – lze je vydávat na základě a v mezích nařízení okresních úřadů – musí být v souladu se zákony, vládními nařízeními a právními předpisy ministerstev a jiných ústředních správních orgánů. Nutno vyvěsit na úřední desce okresního úřadu (a Vyhlášky orgánů územních samosprávných celků vyhlášky, jejichţ vydávání patří do samostatné působnosti obcí – Mají niţší právní sílu neţ zákony, nařízení vlády, právní předpisy ministerstev a jiných ústředních správních orgánů, vyhlášky vydávané v obcích na základě zmocnění v zákoně – územní samospráva vydáním takové vyhlášky vykonává státní správu. Jsou to sekundární právní předpisy. Mezinárodní smlouvy ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách - jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem pramen práva

17

TP SZK ostatní mezinárodní smlouvy - schválené Parlamentem, ratifikované a vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv, mají obdobný reţim jako zákony. Pozor - nařízení a směrnice komise EU jsou právními předpisy bezprostředně závaznými pro členy EU, nejsou smlouvami. Nařízení jsou plně závazná, nadřízená vnitrostátním úpravám vyjma Ústavy. Směrnice stanoví účel, ale neříkají, jak ho dosáhnout. Pokud vnitrostátní zákon odkáţe na mezinárodní smlouvu, aplikuje se místo zákona. Ale pramenem práva je stále odkazující zákon. 33.3. Ústavní soudnictví Typické pro kontinentální typ práva je ústavní soudnictví. Rozhodnutí Ústavních soudů (u nás nálezy) by neměly být precedenty. Ústavní soudy rozhodují o ochraně ústavnosti (viz. čl. 87 Ústavy). Mohou např. rušit právní předpisy, tj. abstraktní kontrola ústavnosti. Tato rozhodnutí nejsou individuálními právními akty, jsou normativní povahyNálezy abstraktní kontroly ústavnosti mají stejnou právní sílu jako zákony. Jsou obecně závazné. Je však třeba rozlišit mezi závaznost petitu rozhodnutí, tj. vlastního výroku a odůvodnění rozhodnutí. Další dělení právních předpisů Právní předpisy jsou přijímány zákonodárnými sbory, na základě zákonného zmocnění orgány moci výkonné a v mezích samostatné působnosti orgány samosprávy. Rozlišujeme právní předpisy: originální (původní) povahy – v České republice se jedná o zákony a zákonná opatření Senátu (musí dojít k dodatečné ratihabici, schválení), obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti obcí. derivativní (odvozené) povahy - jedná se o právní předpisy odvozené předpisy od zákonů.V České republice se jedná zejména o nařízení vlády, právní předpisy prezidenty republiky, právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů, nařízení krajských a obecních rad v přenesené působnosti. Musí být vydány secundum et intra legem. Jedná se o extenzi exekutivy do legislativy na základě blanketové normy (tzv. delegované zákonodárství, předání zákonodárné moci do rukou moci výkonné). V současnosti by bylo neústavní, kdy zákon byl zcela blanketní povahy. V ČR rozlišujeme dvě úrovně podzákonných právních předpisů: předpisy vlády a hlavy státu. právní předpisy ministerstev a jiných správních orgánů včetně právních předpisů orgánů územní samosprávy v rámci přenesené působnosti. Obecně závazná vyhláška obcí v samostatné působnosti má nejniţší právní sílu, ale v jistém smyslu je originální povahy. 33.5. Vnitřní struktura právního předpisu Je dána logickým uspořádáním problematiky: část obecná, část zvláštní (typické pro kodexy a zákoníky, souhrnné upravení problematiky jednoho odvětví).hlavy zákona.oddíly.paragrafy (nebo články, např. Ústava a mezinárodní smlouvy). odstavce.věty (případně označeny písmeny). Z legislativního hlediska je třeba klást zvláštní důraz na poslední hlavu zákona (ustanovení závěrečná, společná, přechodná). Poslední ustanovení zákona stanoví jeho účinnost, předposlední obsahuje derogační klauzuli, třetí od konce je zařazeno zmocňující ustanovení. Přechodná (intertemporální) ustanovení stanoví eventuální moţnost pouţití jiţ derogovaného právního předpisu po určitou dobu a za určitých podmínek na určité případy. V případě novelizace zákona je nutno dodrţet jeho systematiku. Vloţené paragrafy se označují malými písmeny (např. §1a). 18

TP SZK Důvěra v právo. Právní jistota, zásada nabytých práv, legalita jedním ze základních znaků právního státu a zároveň právní jistoty je takové uspořádání státu, v němţ kaţdý můţe mít důvěru v právo podstata právní jistoty spočívá v tom, ţe kaţdý můţe spoléhat na to, ţe mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech právní jistota spočívá dále v tom, ţe kaţdý můţe spoléhat na to, ţe v podobné věci bude rozhodnuto podobně a v různé věci různě o věci bude rozhodovat ten orgán, který je k rozhodování příslušný prostředkem posilujícím právní jistotu jsou právní domněnky a fikce, konstantní judikatura, literatura a konečně i některá právní pravidla základní komponentou právní jistoty je jistota občana, ţe vůči němu bude zachováno právo v rozporu s principem právní jistoty a tím i právního státu by bylo i takové omezení základních občanských práv a svobod zákonem, které by překročilo meze přiměřenosti tak by bylo nepřiměřeným omezením nedotknutelnosti obydlí, kdyby zákon např. připustil provedení domovní prohlídky pro podezření z přestupku apod. nutnou, nikoli však dostatečnou podmínkou právní jistoty je obecná přístupnost právních předpisů a jasnost právních norem i jasnost právního řádu jako celku, a to tak, aby bylo občanovi vţdy jasno, které jeho chování je po právu a které je proti právu právní jistota souvisí se zásadou, ţe neznalost práva neomlouvá Nabytá práva teorie nabytých práv spočívá v teoretickém zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým podle zákona nabytá mu byla dodatečně odňata pojem „nabyté právo“ vykládá extenzivně a rozumí se jím jakýkoli právní stav, který je někomu ku prospěchu uvedená ochrana nabytých práv nejen nedovoluje, aby např. důchodcům byl se zpětnou platností sníţen důchod, ale ani to, aby někomu, kdo nabyl státní občanství, bylo se zpětnou účinností odňato Zákonnost zákonnost (legalita) má dva aspekty: aplikační a legislativní aplikační aspekt kaţdý je povinen dodrţovat právo a bude stiţen zákonem předvídanou sankcí, jestliţe je poruší to platí i pro stát sám i stát, tj. kaţdý státní orgán a kaţdý, kdo je oprávněn jednat jménem státu, musí dodrţovat právo legislativní aspekt právní normu můţe vydávat jen ten orgán, která je k tomu zákonem pověřen podle našeho práva můţe být zákonodárné oprávnění uděleno jen zákonem ústavním obdobným pojem jako zákonnost (legalita) je ústavnost kromě analogického významu jako zákonnost však ústavnost znamená i soulad zákonů a podzákonných právních předpisů s ústavouPlatí nepřímý vztah úměrnosti potřeby a hodnoty - v popředí ţebříčku jsou ty hodnoty, jejichţ potřeba není uspokojena, které jsou nedostatkové (naopak např. kyslík, nezbytná potřeba k ţivotu, se na ţebříčku nevyskytuje vůbec, nebo pouze ve spodních patrech).Rozlišujeme mezi:hodnotami materiálními – hodnotami duchovními – např. ţivot, zdraví, důstojnost. Z hlediska práva jsou významné oboje. Z duchovních hodnot jsou nejdůleţitější pro právo: svoboda, rovnost, jistota; spravedlnost, jako syntetický výsledek působení předchozích tří. Proč jsou ústřední? Představují východisko moderního práva, které je na nich zaloţeno. Ve zjednodušené podobě je můţeme povaţovat za základní regulativní ideje práva 19

TP SZK 7. Právní předpis jako pramen práva. Klasické teorie přirozeného práva do 19. Století Právní předpis je výsledkem záměrné činnosti nazývané legislativní proces (v širokém slova smyslu), jedná se o takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako předem daná pravidla chování. Typický je, na rozdíl od soudcovského práva, apriorní způsob tvorby práva (právní normy jsou vytvářeny jako předem daná pravidla chování). Právní předpis je obecně závazným normativně právním aktem. Právní předpis je rozhodujícím pramenem práva v kontinentálním typu právní kultury, uplatňuje se však i v angloamerickém (v podobě tzv. statute law) a islámském typu právní kultury. Příznačná je hierarchická výstavba soustavy právních předpisů. V rámci této soustavy mají právní předpisy (ve smyslu ústavního zákona, nebo mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy) nejvyšší právní sílu. Jejich hlavní výhodou je přehlednost a dostupnost. Určitou nevýhodou je menší pruţnost takto zaloţeného práva. Právní předpis je určen svými formálními znaky: je vydáván orgánem k tomu zmocněným. je vydáván stanoveným (zákonným) postupem. má náleţitou právem předepsanou formu a je náleţitě publikován. Jedem právní předpis můţe obsahovat více právních norem, jedna právní norma můţe být vyjádřena ve více právních předpisech (např. sankce jinde). Obsah právního předpisu nemusí tvořit pouze právní norma (např. různé preambule), je to ovšem neţádoucí. Nemůţe však existovat právní předpis, který by neobsahoval ţádno právní normu. Právní předpisy dělíme: originální (původní) – právní předpis nevyţaduje zmocnění v jiném právním předpisu, není od něj odvozen. Např. zákon (můţe řešit i to, co nestanovuje ústava), rovněţ samosprávy v mezích své působnosti mohou přijímat originální vyhlášky. odvozený – musí vycházet ze zmocnění v jiném právním předpisu zpravidla vyšší právní síly (např. vládní nařízení, vyhlášky ministerstev) Právní předpisy musí odlišit od individuálních právní aktů (např. rozsudků, trestních příkazů, platebních rozkazů), které nejsou pramenem práva ve formálním smyslu. Jedná se pouze o aplikaci obecně závazných normativních právních aktů na konkrétní případy. Existují i interní normativní akty, které také nejsou prameny práva, i kdyţ mají normativní charakter (tvoří právní systém). Jsou závazné na základě právních předpisů. Jedná se o směrnice, instrukce. Jsou závazné je pro toho, kdo je na základě zákona účastníkem určitého vztahu, kterého se předpisy týkají. Právní předpisy ve formě zákonů mají, pokud jde o hlavní právní odvětví, podobu kodexů. Kodex (zákoníky) upravují uceleně právní problematiku určitého právního odvětví. Jejich výhodou je přehlednost, systematičnost a nerozpornost právního odvětví. Právní síla kodexů je stejná jako jiných zákonů (problém tzv. nepřímé novelizace pomocí zásady lex specialis derogat legi generali). VZTAH POJMŮ PRÁVNÍ PŘEDPIS A PRÁVNÍ NORMA

právní předpis a právní norma se obsahově i rozsahem kryjí výjimečně právní předpis obsahuje jen 1 právní normu právní předpis obsahuje více právních norem běţně sdruţování právních norem dle systémových a logických kritérií do kodexů, zákonů atd. jedna právní norma je obsaţena ve své celistvosti ve více právních předpisech např. ustanovení o sankcích v jiném předpisu 20

TP SZK Klasické teorie přirozeného práva do 19. století 2.2. Přirozenoprávní přístup (iusnaturalismus) Tato teorie staví na právním dualismu, vychází z představy ţe existuje: platné právo - právo dané státem, které je vytvořeno nebo uznáno státem. přirozené právo – právo existující nezávisle na státu. Jde o souhrn určitých právních principů nebo obecných právních norem se silným hodnotovým významem (přirozené právo v objektivním smyslu) nebo o soubor určitých hodnotových východisek zdůvodňujících poţadavky ţádoucího chování (přirozené právo v subjektivním smyslu). Teorie přirozené práva (ius naturale) tedy vychází z předpokladu existence nepsaného a neměnného práva, jeţ odpovídá přirozenému řádu věcí a je v tomto smyslu nadřazeno právu pozitivnímu. Klíčový pojem, na kterém přirozenoprávní přístup staví, je legitimita (je právo ospravedlnitelné), přičemţ platné právo a lidské chování je hodnoceno z pohledu přirozeného práva. Teorie přirozeného práva vystupovala ve své historii v různých variantách, které se lišily ve vysvětlování jeho původu (v legitimizačních kritériích, tj. v kritériích původu): teologický základ přirozeného práva (ius divinum, lex aeterna) – právo je výrazem boţího záměru. Boţí právo je lidmi v plném smyslu nepostiţitelné, neboť je pouze zprostředkováno, proto chování lidí bude ve svém konečném důsledku podrobeno boţímu soudu, kde se teprve prokáţe, zda se lidé chovali správně. Příkladem teologické koncepce můţe slouţit pojetí přirozeného práva v středověké křesťanské Evropě. Produktem této koncepce je tzv. poddanská smlouva, kterou uzavřel Bůh a lidi. Ta určuje hierarchii lidí, kteří si jsou rovni pouze před Bohem, v reálném světě je přirozená nerovnost, přičemţ kaţdý člověk, bez ohledu na své postavení plní boţí poslání. naturalistická koncepce (ius naturale) – usiluje o odboţštění, vznikla v 16. stol., snaţí se o teistický aţ ateistický přístup. Přirozené právo by existovalo i bez boţí vůle (Bůh pouze jako prvohybatel), protoţe v přírodě jsou zákony, které se musí dodrţovat. racionalistická koncepce (viz ot č 9 teorie spol .smlouvy) (ius rationale) – rozvíjí se od 17. století a plně se projevuje v 18. stol., v době osvícenství. Rozchází se s boţím základem práva. Zdůrazňuje se, ţe obsah základních principů práva je seznatelný samým rozumem (racionálně zdůvodnitelný a pochopitelný). Místo teorie poddanské smlouvy nastupuje teorie společenské smlouvy, která mění hodnotový základ práva. Východiskem se stává svoboda člověka, realizujícího své představy a záměry. Mezi lidmi existuje rovnost, chápána jako rovnoprávnost (rovnost v právech). Společenská smlouva zabezpečuje svobody navzájem (dohoda o omezení svobod). Je to smlouva učiněná mlčky (konkludentní), která stála u základů civilizace. Ve všech těchto výše uvedených koncepcích je přirozené právo chápáno jako věčné, univerzální, neměnné, nehistorické. Představy o spravedlivém a správném obsahu práva však ukázaly, ţe je třeba brát v potaz i historické souvislosti. Teorie přirozeného práva Přirozenoprávní teorie je zaloţena na dualismu práva přirozeného (ius naturale, jehoţ zdroj je mimostátní) a práva pozitivního (které je tvořeno státem).

21

TP SZK 3.1. Teologická koncepce Kořeny přirozenoprávní teorie nacházíme jiţ ve starém Řecku. Poprvé ji můţeme vidět jiţ v Antice, v Sofoklově dramatu Antigona (boţí právo je zde nadřazeno právu danému panovníkem, boţí zákony jsou věčné). Kořeny přirozenoprávní teorie nacházíme u Aristotela a Platóna (4. stol. před n.l.). Platón (428-348 před n.l.) ve svém díle „Ústava“ zdůrazňuje přirozenost rozdělení lidí na stavy. Podle Aristotela (384-322před n.l.) je člověk od přírody společenská, politická bytost (zon physei politikon), coţ ho vede k vytvoření rodiny a obce. Přestoţe je přirozená nerovnost mezi lidmi, má být ve správné obci kladen důraz na mír. Aristoteles vychází z toho, ţe ten, kdo je příliš urozený a bohatý nebo slabý a chudý, se těţko chová rozumně. Za nejstabilnější povaţuje polis opírající se o početnou střední vrstvu. Ze společenské přirozenosti člověka vychází i římský politický filozof, řečník a státník Marcus Tullius Cicero (106-43 před n.l.), který se domníval ţe všechny národy v kaţdé době ovládá jediný, věčný a neměnný zákon. Tento přirozený zákon není moţné vyhlásit za neplatný, ani ho omezit nebo zrušit, přirozené je jinému neškodit. Naplněním přirozeného práva musí být jak ius civile, tak ius gentium, jinak se nejedná o skutečné právo, ale o svévolné příkazy. Přirozenoprávní prvky najdeme i v učení představitelů klasické římské jurisprudence. Například Domitius Ulpianus (zemřel 228) vidí spojení přirozeného práva s právem národů a civilním právem v tom, ţe přirozené právo je společné všem ţivým tvorům a lidem. Z myšlenek Platona a Aristotela vychází i středověká křesťanská teologie, která zdroj přirozeného práva vidí v Bohu. Představitelem prvního období rozvoje křesťanské filozofie (tzv. patristiky) je sv. Augustin (Augustinus Aurelius 354 – 430 n.l.). Jeho hlavním dílem je „Boţí stát“ (De civitate dei). Pravý věčný zákon je Boţí rozum nebo Boţí vůle, přirozenému právu dává jednoznačně teologický základ. Lex aeterna (tj. věčný Boţí zákon) ve smyslu Nového zákona zní: Vše co chcete, aby vám činili, čiňte i vy jim. Světské právo označuje jako lex temporalis (právo dočasné). Věčné Boţí právo určuje hranice pro kaţdé světské právo, avšak světské právo dovoluje víc neţ Boţí právo. Podle Augustina co Boţí právo nezakazuje a lidské právo, je dovoleno. Nejvýznamnějším představitelem katolické filozofie a teologie Tomáš Akvinský (1225 – 1274, zakladatel tomismu) dovršil syntézu učení Aristotela s křesťanstvím. Z hlediska přirozeného práva rozlišoval tři (čtyři) druhy zákonů:  zákony věčné (lex aeterna, Bohem ustavené), zákony boţské (kanonické).  zákony přirozené (lex naturalis) – obyčeje, tradice.  zákony lidské (lex humana) – vědomě člověkem, panovníkem vytvořené. Všechny tyto skupiny zákonů chápal jako hierarchicky uspořádané (niţší stupeň zákona musí odpovídat vyššímu stupni). Nejvyšší principy Boţího práva, tak jak byly vyjádřeny ve Starém a Novém zákoně, ztělesňují láska k Bohu a láska k bliţnímu. Nespravedlivý zákon stejně jako Augistin, nepovaţoval za zákon. Podle něj jde v takovém případě o odstranění zákona, tedy lex coruppta. Jeho největším dílem je „Suma teologická“, určená věřícím a studentům teologie. Základem přirozeného práva je zde boţí vůle, proto také obhajuje myšlenku, ţe církev stojí nad státem. 22

TP SZK

3.2. Racionalistická koncepce (17. a 18. stol., jusnaturalismus) Hlavními představiteli tohoto směru jusnaturalismu, úzce spojeného s obdobím osvícenství, kontraktualistickou teorií a myšlenkovou přípravou revolucí proti stávajícímu řádu jsou:  Hugo Grotius (1583-1645).  Thomas Hobbes (1588-1679).  John Locke (1632-1704).  Samuel Pufendorf (1632-1694).  Charlec Luis Montesquiu (1689-1755).  Thomas Jefferson (1743-1826).  A.N. Radiščev (1749-1802).

V 17. a 18. stol. se teorie přirozeného práva stává součástí osvícenského myšlení. Místo boţského řádu se východiskem přirozeného práva stala rozumem seznatelná přirozená lidská práva (vrozená, nezadatelná lidská práva). Mezi tato základní práva je zahrnováno právo na ţivot, na osobní svobodu, rovnoprávnost (rovnost před zákonem), resp. i právo na odpor proti státu, který základní lidská práva potlačuje.

Tato teorie říká, ţe není přirozená nerovnost a nesvoboda lidí, ale přirozená je svoboda a jejich rovnost. Její představitelé argumentují přirozeným stavem, který existoval před vznikem civilizace. Protoţe si lidé chtějí chránit svoji svobodu, uzavírají tzv. společenskou smlouvu (toto je další kontraktualistická teorie). Lidé se dohodli na omezení svobody, jako na nutnosti pro zachování civilizace, nezbytnosti pro rozvoj občanské společnosti. V různé míře tito představitelé kritizují daný stav jako odporující představě racionálně uspořádané, spravedlivé, tedy na přirozených základech stojící společnosti.

23

TP SZK 8. Soudní precedens jako pramen práva Právní věda a jiná odvětví – sociologie, psychologie, logika, ekonomie PRÁVNÍ PRECEDENTY

druh judikátu (soudního rozhodnutí), který je prvním řešením daného případu dosud právem neupraveného závazným pro obdobné případy v budoucnosti formální pramen práva v angloamerickém systému a v mez. právu struktura precedentu ratio decidendi = normativní věty závazné pro další obdobné případy obiter dictum = obecně nezávazné věty týkající se konkrétního případu znaky precedentu prvotnost / originálnost  řešení případu dosud neregulovaného formální obecná závaznost pro obdobné případy kazuistika individuální právní akt řešící konkrétní případ stěţejní zásady zásada stare decisis = setrvat při rozhodnutém  právní jistota rovného posuzování případů stejného druhu  od rozhodnutí se lze odchýlit jen výjimečně  metoda distinkce / rozlišování = skutková podstata precedenčně jiţ vyřešená ač podobná, je nicméně jiná  věc lze odlišit od případu precedenčně jiţ rozhodnutého a rozhodnout jej nezávisle na něm (uvolňuje rigiditu ) zásada rebus sic stantibus = jestliţe se podstatně změnily okolnosti, za nichţ byl daný precedenční případ přijat overruling / vyřazení pravidla z uţívání = pro zásadní změnu okolností můţe soud, který precedenční rozhodnutí vydal, toto rozhodnutí vyřadit z uţívání výhody a nevýhody precedentu pruţnost rozhodování (moţnost vyplnit mezery v právu de lege ferenda) niţší míra právní jistoty menší předvídatelnost práva precedenční doktrína které soudy jsou precedenty vázány VB  soud, který precedens vydal, a všechny soudy niţší (od 1966 se od vlastního rozhodnutí můţe odchýlit jen Sněmovna lordů) USA  instančně podřízené soudy (nejvyšší soudy se mohou od svých rozhodnutí odchýlit) podmínky, za nichţ se lze od precedentu odchýlit změna skutkových okolností (distinkce), překonání precedentu časem, veřejný zájem, ekvita, nesouhlas soudce s aplikací precedentu poměr legislativy a precedentu VB  zákon – vyšší právní síla  precedens mu nesmí odporovat USA  moţnost přezkoumat ústavnost legislativy nejvyššími soudy SOUDCOVSKÉ PRÁVO

soudní precedens = druh judikátu, který je prvním řešením daného případu dosud právem neupraveného závazným pro obdobné případy v budoucnosti quasiprecedens = judikát vyššího soudu (vč. ÚS), který není obecně závazný, ale působí podobně jako precedens (jeho nedodrţení není sankcionováno) rozhodnutí soudu normativní povahy = soudní zásah do právního řádu z důvodu ochrany ústavnosti a legality – u nás ÚS a NSS VÝZNAM SOUDNÍ JUDIKATURY V KONTINENTÁLNÍM PRÁVU

soudní precedens ≠ pramen práva, soudce právo netvoří, ale jen vykládá judikatura vyšších soudů má na rozhodování soudů niţších výrazný vliv 24

TP SZK Právní věda a jiná odvětví – sociologie, psychologie, logika, ekonomie Právní věda (předmět a vývoj jeho poznání, systém soudobé právní vědy, teorie práva v systému právní vědy) Právní věda Vymezení předmětu právní vědy záleţí na teoretickém přístupu k právu jako základnímu předmětu jeho poznání (teorie přirozenoprávní, pozitivistická, sociologická). Předmětem právní vědy jsou: právní jevy – právo jako normativní systém. právní vztahy. subjektivní práva. subjektivní povinnosti. ostatní právní jevy - vznik práva ve společnosti. tvorba práva. společenské působení práva. chování člověka podle práva nebo proti právu. právní jazyk. právní informatika. Stát není většinou povaţován za předmět právní vědy (kromě marxistické teorie a ryzí nauky právní, resp. normativní teorie). Stát je zařazován do státovědy, ale obě tyto vědní disciplíny se místy překrývají. Historie právní vědy Právní věda je velmi stará. Vyvinula se z univerzální řecké vědy (filozofie). Tehdejší vědci byli polyhistoři, tj. zabývali se všemi oblastmi lidského poznání včetně státu a práva. Pozoruhodné úvahy o státu a právu se najdou jiţ v předsokratovské řecké filozofii, ale hlavně později u Platona a Aristotela. V římském právu bylo vědění spojeno s aplikací práva. Pro právní myšlení měla velký význam i katolická teologie, zejména díla sv. Augustina a Tomáše Akvinského. Počátky právní vědy (zdaleka ovšem ještě ne v dnešním smyslu) lze patně klást do doby, kdy se vědecké zkoumání práva a jeho výuka oddělily od právní praxe. To se stalo počátkem 11. stol. na renesančních italských univerzitách (Bologna, Padova). Velkého rozmachu se dostalo právní vědě v 17. stol. dílem holandského právníka Hugo Grotia, který se stal zakladatelem novodobé teorie přirozených práv (ve skutečnosti byl její obnovitel). K plné institucionální organizaci právní vědy dochází aţ na přelomu 18. a 19. stol. (rodí se ideál základních práv a svobod člověka a občana, humanizace trestního práva, vznikají první novodobé kodifikace, vznikají různé právní školy a směry). Kantovství ontologicky a gnozeologicky rozlišuje co je a co má být, rozlišuje přírodu a morálku. Základem mravnosti je kategorický imperativ (vrozený osobní příkaz mravního chování). Novokantovci dovedli tuto myšlenku do extrému (postavili mezi to co je a to co má být nepřekonatelnou hranici), z toho co jest nelze odvodit, ţe něco má být. Právo je pouze to, co má být (navázala ryzí nauka právní v čele s Hansenem Kelsenem a normativní teorie v čele s Františkem Weyrem). 25

TP SZK Proti spekulativnímu novokantovství se v 19. stol. postavil právní pozitivismus, jehoţ vznik spojujeme s Johnem Austinem (v kontinentální Evropě Karl Bergbohm). Veškerou vědeckou pozornost soustředí na jevovou stránku práva (tj. na oblast psaného práva, nezajímá se o sociální podmínky a působení). Jednostrannost novokantovství i pozitivismu se však záhy stala neudrţitelnou a právní věda začala směřovat svou pozornost k sociálnímu působení státu a práva (vzniká sociologie práva v čele s E.Durkheimem a v Evropě s Eugenem Ehrlichem). Moderní právní věda je ovlivněna sociologií a psychologií. Vznikla řada právních teorií a škol, např.: volnoprávní škola – Kantorowitz, větší autonomie soudce. zájmová jurisprudence – Heck, překlenutí propasti mezi bytím a mětím. psychologická právní škola – Petrazicki. marxistická teorie práva – Marx, Engels, Lenin (teorie státu a práva, zničení státovědy). sociologická teorie – právo je na zákon povýšená vůle vládnoucí skupiny podmíněná ţivotními podmínkami společnosti, právo je nadstavbou ekonomiky společnosti. Systém právní vědy Soudobá právní věda se dělí na různé obory. Vertikálně se právní věda třídí na: právní filozofie - zabývá se obecnými otázkami práva a souvisejících sociálních jevů, usiluje o poznání podstaty práva, zejména o metodologii poznání práva, jeho justifikaci a legitimizaci. teorie práva – se pokládá za obecnou a úvodní část právní vědy. Někdy se překrývá nebo i ztotoţňuje s právní filozofií, protoţe se rovněţ zabývá teoretickými otázkami práva, které překračují rámec jednotlivých právních odvětví. Vztah teorie a filozofie není ještě dostatečně vyřešen, vychází z historie a je ovlivněn dřívějším reţimem, který pojmu teorie práva pouţíval, ale nevymezil jej. Z nynějšího pohledu je moţné teorii práva chápat jako nauku zkoumající problémy obecné všemu právu a podávající o nich poučení. právní dogmatika - omezuje předmět svého poznání na právo jako normativní systém a neklade si za cíl víc, neţ poznat jeho obsah. Jednou z metod je exegeze (analýza právních textů) a z této metody vyplývá, ţe se vlastně svým předmětem a cílem poznání ztotoţňuje s pozitivizmem. právní sociologie – zkoumá interakci práva a společnosti. právní psychologie – zkoumá především psychologický mechanismus působení práva, a to jak z hlediska individuálního, tak i z hlediska sociální psychologie. právní politika – zabývá se primárními jevy de lege ferenda, tzn. z hlediska potřeby budoucích právních norem pro ovlivňování společenského vývoje. teorie tvorby práva (teorie legislativy) –zkoumá proces tvorby právních norem od vzniku legislativního záměru aţ po vstoupení právní normy v účinnost. výzkum právního jazyka – zaměření především na sémantiku právních norem a pragmatiku (komunikace mezi tvůrcem právní normy a jejím adresátem). právní logika – se zabývá formami a postupy právního myšlení.

26

TP SZK právní informatika – se zabývá právem jako informačním systémem. právní etnografie – zkoumá právo jako součást a produkt národních kultur. právní historie – např. právní romanistika, právní kanonistika, právní historiografie. právní komparatistika – věnuje se srovnávání právních řádů, velkých právních systémů a jednotlivých právních institutů. Právní věda se třídí i horizontálně, např. na vědu práva ústavního, práva občanského atd. Vědy se běţně u nás třídí na vědy přírodní, technické a společenské. Toto třídění Je vysloveně pragmatické a v podrobnostech nepřesné (např. filozofie je povaţována za vědu společenskou, přestoţe řeší i otázky ohledně přírody). Dle pragmatického hlediska lze společenské vědy rozdělit na vědy o společnosti, vědy duchovní a vědy humanitní, právní věda pak patří mezi vědy o společnosti. Na konci 19.stol. vypracoval německý novokantovec W. Windelbandem třídění věd na základě opakovatelnosti v přírodě. Vědy nomotetické zkoumají objektivní zákonitosti (vědy přírodní a matematické). Právní věda ve Windelbandově klasifikaci náleţí do věd ideografických, které zkoumají jednotlivé události a jejich sled. Právní věda je v úzkém spojení s jinými vědami (s filozofií, logikou, sociologií, historií). Pokud jde o právo soukromé, tak je s právní vědou spojena i politická ekonomie, k právu veřejnému se vztahuje politologie. Protikladem právní vědy je právní praxe. Právní praxí se rozumí činnost právníků a popř. i jiných osob (např. úředníků) spočívající v aplikaci, resp. v profesionálním pouţívání práva. Právníci v praxi nalézají uplatnění jako soudcové, notáři, správní úředníci, státní zástupci, advokáti, soukromí zaměstnanci pouţívající k plnění svých úkolů právo. Ve své výšeuvedené činnosti se právníci řídí nejen zákonem, ale i profesionální právnickou etikou. Jejími základními zásadami jsou: nestrannost rozhodování. rovné nakládání se spornými stranami. nepřípustnost poskytovat právní pomoc vzájemně protistojícím subjektům. neslučitelnost některých profesí s právnickým povoláním.

27

TP SZK 9. Subjekty práva. Druhy způsobilosti. Teorie společenské smlouvy (Hobbes, Locke, Rousseau, Rawls) SUBJEKTY PRÁVA. = nositelé subjektivních práv a povinností mající právní subjektivitu / způsobilost k právům a povinnostem DRUHY PRÁVNÍ ZPŮSOBILOSTI

A)způsobilost k právům a povinnostem / právní subjektivita způsobilost mít práva a povinnosti FO  vzniká narozením (+nasciturus), končí smrtí PO  vznik ze zákona, nebo na základě zákona (registrace / evidence) neomezená a neomezitelná!!! B)způsobilost k právnímu jednání / úkonům způsobilost vlastními úkony brát na sebe práva a povinnosti FO  nabývá se postupně – plná způsobilost ve věku 18 / 16 let  PO  dle charakteru a předmětu činnosti FO  lze ji omezit, nebo zbavit C)způsobilost k protiprávnímu jednání / deliktní způsobilost způsobilost nést právní odpovědnost za delikty FO  vázána na věk (15let) a duševní stav v době spáchání deliktu (nepříčetnost vylučuje trestní odpovědnost) D)procesní způsobilost způsobilost samostatně jednat v řízení před orgány veřejné moci FYZICKÉ OSOBY

přirozené osoby  nikdy nemohou být objektem práva veřejné právo  občan / lidé, kaţdý soukromé právo  FO PRÁVNICKÉ OSOBY

umělé / fiktivní / právem vytvořené osoby vznik: přímo ze zákona  veřejnoprávní korporace a instituce na základě zákona  soukromoprávní – stanoveny podmínky (registrace / evidence) zánik: vlastním, nebo úředním rozhodnutím soukromoprávní korporace personální substrát – sdruţení osob spolky k jiným neţ podnikatelským účelům politické strany církve náboţenské společnosti společnosti k podnikatelským účelům osobní vysoká míra ručení, osobní účast na činnosti společnosti k. s., v. o. s., s. r. o. 28

TP SZK kapitálové neručí se osobním majetkem, profesionální řízení společnosti s.

nadace / fondy majetkový substrát – účelové sdruţení majetku např. Pozemkový fond ČR, Státní fond kultury veřejnoprávní veřejnoprávní korporace zřizovány podle veřejného práva způsobilost rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob v rámci zákonem stanovené pravomoci stát veřejnoprávní korporace sui generis státní moc = nejvyšší moc ve státě státní území, státní obyvatelstvo, státní orgány územní samosprávné celky profesní komory povinné členství např. lékařská, stomatologická, advokatní veřejné VŠ veřejnoprávní instituce smíšené povahy např. VZP, ČT, církve KLASIFIKACE SUBJEKTŮ PRÁVA

z hlediska objektivního práva subjekty právotvorné / normotvorné subjekty, jimţ je právo určeno – adresáti / recipienti z hlediska subjektivního práva subjekty nadané právní subjektivitou i způsobilostí k právnímu jednání subjekty nadané pouze právní subjektivitou (nemohou samostatně jednat) z hlediska realizace právních norem osoby soukromoprávní povahy (osoby) veřejnoprávní korporace uplatňující na základě a v mezích zákona veřejnou moc (orgány)

29

TP SZK DRUHY PRÁVNÍ ZPŮSOBILOSTI. ZPŮSOBILOST K PRÁVŮM A POVINNOSTEM / PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA

způsobilost mít práva a povinnosti neomezená a neomezitelná!!! FO vzniká narozením (+nasciturus) končí smrtí PO – vznik, resp. zánik ze zákona na základě zákona (stanovení podmínek – registrace / evidence) zásada rovnosti před zákonem (u všech osob je právní subjektivita stejná) zásada legální licence ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍMU JEDNÁNÍ / ÚKONŮM

způsobilost vlastními úkony brát na sebe práva a povinnosti FO nabývá se postupně (právní úkon musí být přiměřený věku a duševním schopnostem) v plném rozsahu se nabývá zletilostí (18 / 16 let; do té doby za FO jedná zákonný zástupce) můţe být omezena, nebo FO můţe být způsobilosti zcela zbavena  opatrovník PO rozsah závisí na charakteru a předmětu činnosti jménem PO jedná statutární orgán ZPŮSOBILOST K PROTIPRÁVNÍMU JEDNÁNÍ / DELIKTNÍ ZPŮSOBILOST

způsobilost nést právní odpovědnost za delikty FO vázána na věk (15let) a duševní stav v době spáchání deliktu (nepříčetnost vylučuje trestní odpovědnost) příčetnost = způsobilost být z hlediska duševního stavu pachatelem trestního činu PO rozlišování odpovědnost za delikty soukromoprávní povahy a správní delikty soukromé právo  PO má deliktní odpovědnost veřejné právo  odpovědnost nese FO, která za PO jednala PROCESNÍ ZPŮSOBILOST

způsobilost samostatně jednat v řízení před orgány veřejné moci pojem se překrývá se způsobilostí k právnímu jednání  můţe ji však mít i osoba, která způsobilost k právnímu jednání nemá ZPŮSOBILOST K VEŘEJNOPRÁVNÍM AKTŮM = PRAVOMOC A PŮSOBNOST

pravomoc = prostředky k zabezpečení věcné působnosti orgánu (např. zákonodárná, výkonná, soudní) působnost / kompetence = věcně, personálně, teritoriálně a časově vymezený okruh vztahů, v nichţ se realizuje pravomoc

30

TP SZK Teorie společenské smlouvy (Hobbes, Locke, Rousseau, Rawls) Předtím viz ot č 7 Racionalistická koncepce - tato teorie říká, ţe není přirozená nerovnost a nesvoboda lidí, ale přirozená je svoboda a jejich rovnost - protoţe si lidé chtějí chránit svoji svobodu, uzavírají tzv. společenskou smlouvu Hlavními představiteli jsou: - Hugo Grotius (1583-1645)Thomas Hobbes (1588-1679)John Locke (1632-1704) - Samuel Pufendorf (1689-1755)Jean Jacques Rousseau (172-1778)Thomas Jefferson (17431826)A.N.Radiščev (1749-1802) Společenská smlouva - je legitimizačním základem státu-moc státu pochází z lidu - upravila vztahy mezi lidmi ve smyslu ochrany jejich práv - lid sám rozhoduje o svém omezení, které musí být odůvodněno zájmy lidu Hugo Grotius - systematický pokus o racionalistickou a osvícenskou interpretaci teorie přirozeného práva - těţištěm jeho díla je problematika mezinárodního práva (O právu válečném a mírovém) - domníval se, ţe mezinárodní právo není čistě právem pozitivním, aleje prostoupeno řadou přirozenoprávních principů - klíčovým mezi nimi je princip pacta sunt servanda (smlouvy musejí být dodrţovány) Thomas Hobbes - „člověk je bytost touţící po slávě“ - přirozeným stavem lidí před vznikem společnosti byla válka proti všem - stav neomezené svobody je stavem anarchie John Locke - byl stoupencem anglické revoluce - kritizuje Hobbese - říká, ţe lidé uzavírají společenskou smlouvu dobrovolně, aby ochránili svoji svobodu - „Druhé pojednání o pravdě“ Jean Jacques Rousseau - přirozený stav je pro něho stavem ideálním - v prvotním přirozeném právu byli lidé nejen svobodni, ale rovni i v majetku - v přirozeném stavu neexistovalo soukromé vlastnictví, ani státní moc Charles Louis Montesquieu - je stoupencem racionalismu - není zastánce smluvní teorie vzniku státu - jeho základním dílem je práce O duchu zákonů, v nichţ se snaţí dokázat, ţe zákony kaţdého národa musejí odpovídat geografickým podmínkám Význam racionalistického pojetí přirozeného práva - přijetí politickoprávních deklarací, prohlašujících jako přirozené právo na ţivot, na svobodu aj.„Deklarace práv člověka a občana“ (1789) - deklarace zdůraznila význam přirozených a nezadatelných lidských práv a moţnost jejich omezení pouze před zákonem

31

TP SZK 10. Právo soukromé a veřejné, hmotné a procesní. Doktrína právního státu a její historický vývoj („Rechtsstaat“ a „rule of law“). Formální a materiální právní stát. PRÁVO SOUKROMÉ A VEŘEJNÉ klasifikace dle metody právní úpravy (pouze v kontinentálním právu) východiskem ŘP – ius privatum a ius publicum 3 základní teorie tohoto dělení zájmová teorie – Ulpianus veřejné právo je to, co se týká římského státu, soukromé to, které se týká prospěchu jednotlivců  soukromé právo reguluje majetkové a osobní vztahy mezi jednotlivci  veřejné právo reguluje poměry jednotlivců vůči státu východiskem nadřazenost státu nad občanem  dnes neobstojí subordinační teorie – teorie nadřazenosti a podřazenosti subjektů (19. st.) východiskem zájmová teorie, ale obrácení příčiny a důsledku  tam, kde jsou subjekty nerovné = veřejné právo  tam, kde jsou si subjekty rovny = soukromé právo organická / subjektová teorie (současnost) veřejné právo = právní vztahy, kde je jedním ze subjektů orgán veřejné moci, který (secundum et intra legem) rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech FO a PO  ostatní právní vztahy = právo soukromé PRÁVO SOUKROMÉ

rovné postavení subjektů právní normy dispozitivní právní povinnost vzniká na základě smluvní autonomie, konsenzem (právní úkony) ochrana  3. subjekt (soudce, rozhodce, arbitr) sankce slouţí k vyrovnání vztahů – majetkový charakter újmy  restituce, reparace, satisfakce princip ekvivalence (výjimkou darování) hlavní právní odvětví: ObčP, ObchP, RodP, PracP, MPS, MPO PRÁVO VEŘEJNÉ

nerovné postavení subjektů (rovnost pouze před soudem) právní normy kogentní právní povinnost vzniká na základě jednostranného právního aktu orgánu veřejné moci ochrana  správní a ústavní soudnictví sankce slouţí k represi a prevenci hlavní právní odvětví: Ústavko, Správa, TrestP, FinP, PSZ, ProcP PRÁVO HMOTNÉ A PROCESNÍ klasifikace dle účelu právní normy – vztah účelu a prostředku nejde však o subsidiární systémy – nevyčerpávají se všechny normy beze zbytku PRÁVO HMOTNÉ

bezprostředně směřuje k naplnění účelu zákona  V. Knapp  stanoví, jaká práva a povinnosti mají adresáti právních norem (str. 67) přímá úprava vztahů mezi subjekty práva souhrn právních norem a subjektivních práv PRÁVO PROCESNÍ

zprostředkovaně směřuje k naplnění účelu zákona  V. Knapp  jakým formálním způsobem, tj. jakým procesem, mohou být práva uplatněna (str. 67) úprava metod, jakými soud rozhoduje o závazcích vyplývajících z hmotného práva souhrn metod postupů orgánů veřejné moci např. OSŘ, TŘ, SprŘ, Zákon o soudech a soudcích, Zákon o ÚS 32

TP SZK Vývoj koncepce právního státu první zárodečné rysy ideje právního státu najdeme v řeckém filozofickém myšlení (Platón, Aristoteles)řadu praktických podnětů a kroků přinesl historický vývoj v Anglii, od dob přijetí Habeas Corpus Act (1676), a ve Francii po Velké francouzské revoluci v souvislostech kodifikačních pracív technickém smyslu je právní stát produktem právního pozitivismu 19. století v Evropě. Pojem právní stát se objevuje v poslední třetině 19. století v německé právní literatuře.Jedná se o doktrinální pojem je ovlivněn konkrétními historickými podmínkami v Německu se označuje jako Rechtsstaat, ve Francii jako l´etat de droit „právní stát“ je kontinentálním protějškem anglosaskému pojmu „panství práva“ (rule of law)pojetím právního státu otřásl fašismus, nacismus a stalinismus a tzv delegované zákonodárství ( přsouvání moci zákonodárné do rukou moci výkonné ) Historické souvislosti formování právního státu právní stát se vymezil jako negace pojmu „policejní stát“ to bylo negativní označení státu, ve kterém dochází k nekontrolovanému zneuţívání státní moci,velký význam měl liberalismus jako sociálně-politická doktrína občanská společnost má být vybavena širokou autonomií Krize právního státu přichází s krizí liberalismu na přelomu 19. a 20. Století, pod vlivem extrémních sil dochází k delegovanému zákonodárství→ parlament přenáší zákonodárnou pravomoc na výkonné orgány, vystupuje se s kritikou demokracie, minimálního státu, liberalismu reakce na krizi přišla po druhé světové válce, vytvořila se materiální koncepce právního státu

Rozdíl v pojetí „Rechtsstaat“ a „rule of law“ právní stát vychází z myšlenky dominance (svrchovanosti) zákona zákon je projevem vůle zákonodárného sboru parlament je tvůrcem práva a bez zákona jako formy, nelze mluvit o právním státu důvody důrazu na zákon: zákon je přijímán zákonodárným sborem, který je volen lidem, a proto je k přijímání zákonů legitimován ,na zákonech postavený právní řád je přehlednější, neţ ten, který vychází z mnohosti pramenů práva, zákon je progresivní prostředek potřebné změny společenských poměrů,v zákoně je předem moţné říci, co je dobré a co špatné a tedy vytvořit ideální normativní svět uvedené přístupy se neprosadily v zemích angloamerického práva angloamerický svět je plný neustálých střetů zájmů, které se projevují i v právu ideál správného a spravedlivého se hledá stále znovu v dynamice společenských vztahů klade se důraz na tradici – literatura a obyčeje otázkou zůstává nezávislost soudce a nakolik je prostředníkem prosazování politických zájmů v kontinentálním pojetí právního státu je stát vázán právem, zákonem je moţné říci, co je dovoleno a co ne a tím jsou vázány všechny orgány později se vyvíjí představa o moţnosti vázat zákonodárce ústavními předpisy

33

TP SZK Základní rysy materiálního státu: vázanost státu právem lidská práva dělba moci demokratický charakter státu

Sepětí práva se státem se naplňuje ve dvou rovinách: formální a materiální formální rovina právními normami jsou jen ty normy, které stát uznává v předem stanovených formách (pramenech práva) pouze na základě těchto forem se lze domáhat účinné ochrany subjektivních práv od státu materiální rovinu donucení ke splnění povinnosti, vyplývající z právní normy a poskytující ochranu normou zaručeným právům Stát - Stát lze vymezit jako politickou formu organizace společnosti - je to základní instituce ve spol. – kde existují politické vztahy, musí existovat i stát - jedná se o hlavní mocenský subjekt ve společnosti, zvl. formu org. veřejné moci základním organizačním elementem je státní moc (druh veřejné moci) v demokratických státech je zdrojem a nositelem státní moci lid výkon státní moci je lidem přenášen na státní orgány (zejména zákonodárné) institucionálně je stát představován státním aparátem, tvořeným souhrnném státních orgánů státní orgány se vyznačují pravomocí a působností (mohou v mezích zákonů rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech FO a PO) soudobý demokratický právní stát je legitimován nejen legalitou, ale i naplňováním zásady suverenity lidu navenek se suverenita státu projevuje v samostatnosti státní politiky, včetně vytváření státních orgánů právní stát je moţno vymezit jako stát, ve kterém se uplatňuje legalita, a to i vůči orgánům veřejné moci PRÁVNÍ STÁT A VLÁDA PRÁVA. PRÁVNÍ STÁT

Rechstaat – termín pocházející z německé právní literatury 19. st. právní stát = stát, který je vázán pozitivním právem / stát, jehoţ orgány jsou vázány pozitivním právem  princip vázanosti státních orgánů právními normami  státní orgány mohou postupovat jen na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem) 2 koncepce právního státu formální / legalistické pojetí právního státu (19. st.) stát, ve kterém se uplatňuje legalita vázanost státních orgánů právem fašismus, nacismus, komunismus 

34

TP SZK materiální pojetí právního státu (20. st.) stát, ve kterém se uplatňuje legalita a legitimita vázanost státu právem lidská práva - nezadatelná, nezrušitelná, nezcizitelná, nepromlčitelná princip dělby moci demokratický charakter státu otázka vázanosti občané  zásada legální licence = dovoleno je vše, co není zákonem výslovně zakázáno státní orgány  dovoleno je jen to, co výslovně stanoví zákon ústavní soud  vázán jen ústavousoudy  vázány ústavou a zákony správní orgány  vázány ústavou, zákony i podzákonnými normami VLÁDA PRÁVA – RULE OF LAW

nejvýznamnější pramenem práva precedens  platné právo není výtvorem státu, ale vzniká nezávisle na něm – významná role soudců ,důraz na spontánnost  řešení ad hoc PRÁVNÍ STÁT  VLÁDA PRÁVA K – PRÁVNÍ STÁT  AA – VLÁDA PRÁVA SOUDOBÝ DEMOKRATICKÝ PRÁVNÍ STÁT 

chápán nejen ve smyslu formálním, ale i materiálním (demokratickém) smyslu základní lidská práva chápána jako přirozená, dosaţená na základě mezinárodního konsenzu  nejsou nadále odstranitelná státem, ani kdyby konsenzus zanikl, ani kdyby to odpovídalo vůli lidu atd. LEGALITA = ZÁKONNOST

všeobecná vázanost zákony a zachovávání platného práva 2 základní poţadavky poţadavek tvorby práva  regulace určitých vztahů právem poţadavek zachovávání práva  zabezpečení dodrţování práva LEGITIMITA = OSPRAVEDLNITELNOST

poţadavek na ospravedlnitelnost samotného platného práva legitimita práva jako celku ≠ legitimita konkrétního právního rozhodnutí fašismus, nacismus, komunismus  přehodnocení legalistiké koncepce  doplněna o kritériu legitimity 3 legitimizační kritéria moderního práva legitimita legalitou = právní pozitivizmus – co je legální, je i legitimní legitimita hodnotami / lidskými právy – vyţaduje dodrţování lidských práv legitimita vůlí lidu = vůle lidu jako tvůrce práva

35

TP SZK 11.Pojem a prameny práva mezinárodního, vztah práva vnitrostátního a mezinárodního. Pojem lidských práv a vývoj koncepce lidských práv. Pojem mezinárodního práva /veřejného/ = soubor pr. norem, které zajišťují mírovou existenci a plynulý vývoj mez. společenství; =soubor pr. norem upravující chování států a jiných subjektů MP v mez. vztazích; mez. společenství je společenstvím států (definitivně po Vestfálském kongresu 1648; je geograficky determinované a početně omezené; od 2. pol. 19. stol. jeho součástí i mez. mezivládní organizace). Právem mez. společenství je MP - to předpokládá vzájemné styky a spolupráci, rozpory mezi státy znamenají stagnaci MP (zejm. Západ vs. Východ, nyní zejm. Sever vs. Jih). PŮV. MP UPRAVOVALO JEN VZTAHY MEZI CIVILIZOVANÝMI STÁTY, DNES ZAHRNUJE VŠECHNY (OBECNÉ MP); HL. SUBJEKTY MP JSOU SUVERÉNNÍ STÁTY. VZTAHY MEZI STÁTY POSTAVENY NA ZÁSADĚ SVRCHOVANÉ ROVNOSTI (TEORIE SUVERENITY - J. BODIN, T. HOBBES - ORIENTOVÁNY NA POMĚRY UVNITŘ STÁTU; NEJVYŠŠÍ MOC JE NEPODŘÍZENÁ A NEZÁVISLÁ NA JINÉ MOCI) - SUVERENITA (PRÁVO VNITROSTÁTNÍ) PŮSOBÍ DEZINTEGRAČNĚ NA MEZ. SPOLUPRÁCI (MP), NARÁŢÍ VŠAK NA SUVERENITU JINÝCH - TAK DOCHÁZÍ K TOLERUJÍCÍ RECIPROCITĚ Prameny HLAVNí : zmíněno v CHARTě OSN Mezinárodní smlouvy a obyčej jako základní prameny MP Mez. smlouva = ujednání 2 a více subjektů MP, které má z vůle těchto subjektů MP účinky a řídí se mez. právem (z hlediska práva obyčejového); pacta sunt servanda; jen smlouvy, které buď stanoví nová pravidla MP nebo potvrzují, mění či ruší stávající obyčejová či smluvní pravidla (právotvorné smlouvy, které stanoví všeobecná a trvalá pravidla; x kontraktuální smlouvy); ujednání - projevy vůle stran završené konsensem o obsahu dohody; názvy např. i pakt, konvence, charta, statut, deklarace, ústava, protokol apod.; dohody moţné i konkludentní formou směřuje k MP účinkům dohody; naproti tomu čistě politická jednání takové účinky nemají (např. i dohody z Jalty a Postupimi 1945; Závěrečný akt KBSE v Helsinkách 1975). Vídeňská úmluva o smluvním právu 1969 definuje smlouvu jako „mez. dohodu, která je uzavřena mezi státy písemnou formou a řídí se mez. právem. V ČR se rozlišují: smlouvy, které nepotřebují souhlas Parlamentu, smlouvy, které takový souhlas vyžadují (o lid. právech, politické smlouvy, hospodářské smlouvy Mez. obyčej = forma práva, která uděluje obsahu normy pr. platnost a v níţ subjekty i aplikující orgány pr.pravidlo poznávají; ex factis ius oritur; nejstarší a pův. pramen. Skládá se z: 1) usus longaevus (prvek materiální), 2) opinio iuris (prvek subjektivní). Usus longaevus - kvalifikovaná praxe subjektů MP, zejm. jako precedenty (činy či opomenutí subjektů MP, praxe musí být opakovaná (apod.), nepřetrţitá, rozšířená a reprezentativní Opinio iuris - přesvědčení států o pr. závaznosti určitého pravidla; obvykle jako deklarování jeho závaznosti; ve smlouvě se poukáţe na urč. obyčej jako závazný; stát jej respektuje, i kdyţ je to pro něj nevýhodné; odchylka od praxe vyvolá u jiných států poţadavek reparace (x zvyklostem chybí opinio iuris sive necessitatis). Změna obyčeje: a) protichůdnou praxí, nepouţíváním - norma se stane obsoletní. 36

TP SZK Poměr smlouvy a obyčeje - do 19. stol. převaţovaly obyčeje, od té doby smlouvy; konsensuální teorie pak význam obyčeje ještě více zrelativizovala (8); oba prameny jsou však rovnocenné Pomocné prameny MP Obecné zásady právní - za podmínek, ţe se: uplatňují všeobecně ve vnitrostátních pr. řádech (dostatečně široké a reprezentativní uplatňování ve většině států), nejde o zásady MP. Např. z. dobré víry, z. restitutio in integrum, reparace damnum emergens i lucrum cessans, nemo plus iuris transferre potest, nemo iudex in causa sua, ne bis in idem, audiatur et altera pars etc.; jsou pramenem doplňkovým, jejich vliv se sniţuje. Jednostranné pr. akty - význam roste; akty států - . notifikace (veřej. formální oznámení urč. skutečnosti, jestliţe podmiňuje platnost jiných navazujících aktů; např,uznání ,protest, zřeknutí se , příslib akty organizací - závazné normy (regulující dovnitř či vůči členským státům, platnost však odvozena od mez. smlouvy), interpretace smluvní normotvorby, součást obyčejotvorného procesu (deklarují existenci opinio iuris), právně nezávazná doporučení (i ty mohou mít jisté následky jako soft law). Soudní rozhodnutí - podpůrný pramen; akt aplikace práva na konkrétní případ; rozsudky závazné jen pro tento případ inter partes; (i rozsudky národních soudů); neexistuje stare decisis; významné zejm.: rozsudky MSD - mají silný vliv na tvorbu obyčejového práva, jako inspirace kodifikací, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva - zavazují jen strany v konkrétní kauze, Názory nauky MP - více v minulosti a v systému germánsko-románské pr. kultury. Ekvita - pokud s tím strany souhlasí, lze rozhodnout výlučně ex aequo et bono; nebyla nikdy uplatněna; spíše se uţije jako výkladové pravidlo. Mez. zdvořilost a morálka - a) zdvořilost - na jejím základě si státy poskytují urč. sluţby a výhody (princip reciprocity); chybí zde přesvědčení států o její pr. závaznosti. Je mezistupněm mezi zvyklostí a obyčejem.

PRÁVO MEZINÁRODNÍ A PRÁVO VNITROSTÁTNÍ. vztah 2 právních systémů (resp. 2 větví téhoţ právního systému – monismus) MONISTICKÝ PŘÍSTUP KE VZTAHU VP – MP

VP a MP = 1 nedílný právní řád, kde VP je jen autonomní částí MP MP nadřazeno VP  státní orgány mohou vydávat právní akty jen na základě a v mezích zmocnění normami MP nezbytné, aby normy VP a normy MP byly v souladu DUALISTICKÝ PŘÍSTUP KE VZTAHU VP – MP

princip suverenity  státní moc je nezávislá na jakékoliv jiné moci uvnitř i vně státu VP a MP = 2 právní systémy, navzájem oddělené a na sobě nezávislé MP upravuje pouze vztahy mezi státy a pouze státy zavazuje (FO zcela výjimečně)  aby z MP vyplývala práva a povinnosti i FO, nutno přenést normy MP do VP  37

TP SZK dualismus  nejde o 1 systém  nezbytná recepce pramenů MP do VP  způsoby recepce transformace = vyhlášení doslovného textu normy MP v prameni práva VP adaptace = vyhlášení nedoslovného obsahu normy MP v prameni práva VP inkorporace = přenesení normy MP do VP na základě inkorporační normy adopce = osvojen normy MP v rozhodovací činnosti soudce základní zásady, které mají zajistit fungování VP – MP MP – niţší právní síla MP – aplikační přednost posuzování souladu mez. smlouvy s ústavním pořádkem podřízení se instanci střeţící dodrţování smlouvy Čl. 10a Ústavy  součástí právního řádu všechny vyhlášené mez. smlouvy, jimiţ je ČR vázána, a k jejichţ ratifikaci dal parlament souhlas  monismus  ostatní smlouvy musí být do právního řádu ČR recipovány  dualismus PRÁVO MEZINÁRODNÍ

subjektem suverénní státy, mez. organizace, povstalci, výjimečně jednotlivci (ochrana LP atd.) zásada svrchované rovnosti subjektů  horizontální hierarchie decentralizace  ohniskem centralizovaného donucení RB OSN, MSD, MTS neexistence hierarchie norem pramenem smlouva a obyčej mladší systém převaha hmotněprávních norem PRÁVO VNITROSTÁTNÍ

subjektem FO a PO vztah nadřazenosti a podřazenosti  vertikální hierarchie centralizace existence hierarchie norem pramenem zejm. zákon starší systém zhruba stejné mnoţství hmotněprávních i procesněprávních norem Pojem lidských práv a vývoj koncepce lidských práv. 20.2.2. Lidská práva Lidská práva či základní práva a svobody představují nejdůleţitější subjektivní práva, která jsou v ústavě zaručena (V ČR zejména Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ústavy). Rozsah těchto základních práv a svobod není uzavřený a není ani dán Listinou či pozitivním právem vůbec. Jejich zaručení na úrovni právních norem pozitivního práva (nejen vnitrostátního, ale i mezinárodního) má význam z hlediska ochrany jiných práv a z hlediska veřejného zájmu. Po druhé světové válce se objevuje snaha vrátit se ke koncepci lidských práva a provést kodifikaci na mezinárodní úrovni. Výsledkem je přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948. Na jejím základě byly vypracovány dva základní mezinárodní právní dokumenty v oblasti lidských práv: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (v tehdejší ČSSR vyhláška pod č.120/1976). V koncepci lidských práv se vychází z toho, ţe tato základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách jsou bezprostředně závazným vnitrostátním pramenem práva a mají vedle jejich ústavní úpravy značný význam. 38

TP SZK

Jednotlivé atributy základní práva a svobody: nezadatelnost - nejsou výtvorem státní moci, stát je však musí uznat, aby měly poz.právní charakter. nezrušitelnost - stát je nemůţe platně zrušit. nezcizitelnost - mají kogentní povahu, vzdání se jich ze strany jejich nositele nemá právní povahu, přenesení práva na jiného je neplatné. nepromlčitelnost - jsou trvale vymáhatelná, uplynutí času na tom nic nemění. Nejedná se o práva neomezitelná. Omezena mohou být pouze zákonem, přičemţ musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a to ze dvou důvodů: kdyţ je to nezbytné pro výkon jiných práv (kolize s jinými základními právy, ochrana jiných práv). z důvodu veřejného zájmu (např. ochrana zdraví, musí být blíţe uvedeno). Ochranu práv poskytují obecné soudy za podmínek stanovených v normách pozitivního práva je moţná ústavní a eventuálně i mezinárodní soudní ochrana těchto práv (Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku na základě Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Vývoj pozice těchto práv je determinován společenským konsensem. Ten jim dává dynamiku, je nejen nelegitimní, ale i nelegální vracet je zpět. Důleţitá je rovnoprávnost. Jejich klasifikace je moţná z více hledisek. Důleţité je zejména jejich rozlišení na základní lidská práva (osobní povahy), politická práva, práva národnostních, etnických a eventuálně i jiných menšin, hospodářská, sociální a kulturní. Právo domáhat se ochrany těchto základních práv a svobod je rovněţ samo základním právem. Z tohoto pohledu jde o dělení práv na tzv. generace podle jejich historického vývoje: první generace - existují od 18. století, mají osobní povahu (např. právo na ţivot, svobodu). druhé generace - politická práva, plně (tj. bez dřívějších omezení) byla přijata aţ od konce 19. století (např. volební právo). třetí generace - sociální, hospodářská a kulturní práva. Od 20 aţ 30tých let 20. stol. a zejména po druhé světové válce. čtvrté generace - uznáno právo na příznivé ţivotní prostředí, ochrana před zneuţitím informací. Od 70. let 20. století, souvisí s postindustriálním vývojem. V jejich komplexu je zabezpečen právní status a sociální rovnost v právech a lidské důstojnosti. Lidská práva stojí ve středu koncepce recentního demokratického právního státu. Mají význam i z hlediska interpretace. Platí, ţe kdyţ zákon není jednoznačný, je vykládán ve prospěch těchto práv.

39

TP SZK 12. Metody interpretace právního textu – jazyková, logická, systematická, teleologická, historická aj. Text, úmysl a účel při interpretaci. Právo a morálka, jiné normativní systémy ve společnosti a jejich vztah k právu. Interpretací práva se rozumí výklad práva tj. právního textu. Cílem je objasnit smysl textu, který vystupuje jako objekt interpretace, zejména s ohledem na následnou aplikaci práv či jiné formy realizace práva. Interpretace však nemusí sledovat praktické účely, ale můţe být prováděna i z důvodu pedagogických a vědeckých. Subjektem interpretace můţe být kaţdý člověk se základní rozumovou dispozicí a schopností číst a pochopit smysl textu. Od tohoto laického výkladu je třeba odlišit doktrinální výklad, prováděný právními odborníky. Podle míry závaznosti interpretačních stanovisek lze provést klasifikaci subjektů interpretace : laický výklad – nedokonalý , nepouţívá interpretační metody, neodborný. - doktrinální výklad – odborný, vědecký, vyskytuje se v odborné literatuře. - Legální výklad –je výkladem zákonodárce, je výkladem obecně závazným. - Výklad Ústavního soudu – rozsah rozhodovací a interpr.pravomoci ÚS je dán čl 87 a 89 Ústavy. - Výklad orgánů aplikujících právo – tento výklad je závazný v daném případě. - Výklad vyšších soudů (judikatura)- ( Nejvyšší, vrchní a krajský soud), není právně závazný, a to ani pro niţší soudy. Přesto však interpretační stanoviska mají fakticky značný význam a vliv, jednak pro věcnou autoritu těchto stanovisek, jednak pro moţnost přezkoumání soudních rozhodnutí niţších soudů soudy vyššími zákonem stanoveným postupem. - Sluţební (interní ) výklad – je pouţívaný ve veřejné správě v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti. Je obsaţen zejména v interních směrnicích a je sluţebně závazný. - Autentický výklad – ten je prováděn orgánem veřejné moci, který vydal normativní právní text, jenţ je předmětem interpretace. Smyslem interpretace je pokud moţno zajisti v zásadě jednotný postup soudů a jiných rgánů aplikujících právní normy. Objektem interpretace je především normativní text, sekundárním objektem interpretace mohou být právní skutečnosti, zejména smlouvy, statuty. Metody interpretace jsou postupy či způsoby objasnění smyslu interpretovaného textu. Metody interpretace se rozdělují do dvou velkých skupin : - standardní metody – jazykový, logický, systematický výklad - nadstandardní metody – historický, teleologický, komparativní výklad. Z hlediska legality je důleţité, ţe pomocí metod interpretace lze eventuálně vyplňovat i mezery v právu de lege lata, nikoliv však de lege ferenda. V tom leţí hranice mezi interpretací a tvorbou práva. Standardní metody interpretace. A)Jazyková – zaměřuje se na jazykovou stránku textu, spočívá na gramatické a sématické analýze právního textu. Pomocí této metody dospíváme k základním poznatkům o smyslu jednotlivých slov. Zkoumá sloţení věty, význam jednotlivých slov ve spojení s jinými. Právní jazyk by měl být jednoduchý a stereotypní, střídmý. Pojmy musí být přesně definovány, vymezen jejich obsah. Povinnosti a sankce by měly být přesně dané , u dispozic a hypotéz můţe být větší volnost. B)Logického výkladu – interpretace se opírají o poznatky klasické formální logiky aplikované v oboru právo a zaměřují se na logickou strukturu textu. Jedná se o jádro interpretačních metod. Vyuţívají se pravidla formální logiky, která se opírají o základní Aristotelovy zákony-zákon totoţnosti, zákon sporu, zákon vyloučení třetího . Při logickém výkladu se pouţívají nejčastěji tyto argumenty : 40

TP SZK základní logické argumenty argumentum a contrario = důkaz opaku nemůţe platit negace platné normy argumentum per eliminationem = důkaz vyloučením uplatnění v případě taxativního výčtu argumentum per analogiam = důkaz podle analogie / podobnosti platí-li něco pro určitou skutečnost, platí to i pro skutečnost podobnou zakázána v TrestP a veřejném právu per analogiam legis = analogie zákona (běţné)  řeší mezeru v zákoně per analogiam iuris = analogie práva (výjimečné)  řeší mezeru v právu argumentum a fortiori = důkaz síly / významu- 2 podoby : a minori ad maius = od menšího k většímu a maiori ad minus = od většího k menšímu argumentum ad absurdum = dovedení do absurdity dovedou-li nás 2 prameny ke 2 různým významům  zjevně nesprávný se odmítne argumentum a silentio legis = mlčení zákona zásada legální licence – dovoleno je vše, co není zákonem zakázáno C)Systematického výkladu - představuje výklad zákona, jiného právního předpisu, smlouvy apod. zaloţený na posouzení jazykového a logického kontextu. Normativní právní text je třeba vykládat v kontextu právního řádu jako celku. Z tohoto hlediska mají značný význam pro interpretaci právních norem uvozovací ustanovení, případně obecné části u rozsáhlejších zákonů či zákoníků, dále ustanovení společná, přechodná a závěrečná.Systematický výklad tedy vychází z metody srovnávací a zahrnuje speciální právní poznatky. Zaměřuje se na celek. Přecházíme od jednotlivých ustanovení k jejich komplexů a souvislostem. výklad adekvátní (doslovný) – na smyslu ustanovení se nic nemění. výklad extenzívní (rozšiřující) – dochází k rozšíření smys ustanovení. výklad restriktivní (zuţující) – smysl ustanovení se zúţí oproti doslovnému výkladu, toto nelze dělat volnou úvahou, ale pouze na základěporovnání a výkladu. Argumentum a rubrica – tento argument pouţijeme v případech, kdy určitá věc se má řešit podle určité části zákona. (hlava, oddíl, článek, atd)Často se pouţívá při kontextových definicích v tr. právu. Nadstandardní metody interpretace. a) Výklad historický – pomocí něj zjišťujeme smysl zákona z hlediska úmyslu zákonodárce. Zvláště důleţitá jsou z interpretačního hlediska obecná ustanovení zákona, a preambule. V některých případech je však vhodné a potřebné vyjít rovněţ z důvodové zpráva k zákonu a dalších dokumentů, které jeho vznik provázely. Při historickém výkladu se vyţijí všechny výše uvedené postupy, rozšiřuje se objekt a cíle interpretace. b) Výklad teleologický - jeho pomocí soud či jiný orgán interpretující a následně aplikující normu usiluje o postiţení smyslu, cíle právní normy v souvislosti s nejvšeobecnějšími podmínkami, v nichţ se má norma realizovat. Postup těchto orgánů je zde poměrně volný, jsou však vázány právním řádem, mírou konkrétnosti či abstraktnosti formulací zákonů, jakoţ i základními zásadami a hodnotami právní kultury. Moţnost a hranice teleologického výkladu stanoví zákonodárce či ústavodárce. Důleţité je , ţe účel zákona se přizpůsobuje měnícím se podmínkám, tj. nemusí se měnit text zákona, ale mění se smysl zákona a jeho dopad vzhledem k jiné sociální situaci. c) Komparativní (srovnávací ) výklad – znamená výklad, který srovnává postup týkající se obdobných institutů v právních řádech jiných států. Můţe mít význam zvláště v případě , ţe se právní úprava domácí inspiruje právní úpravou cizího státu nebo vychází z mezinárodního práva. Společné pro všechny tří nadstandardní výkladové postupy je argumentace e katione legis – argumentace rozumem, smyslem, duchem, účelem zákona. Závěry obstojí, nejsou-li v rozporu s textem a výsledky dosaţenými standardními metodami.

41

TP SZK

Argumentace v právu. Argumentace znamená uvádění důvodů pro určité tvrzení. V právu existují dvě roviny argumentace : 1) skutková – otázky , kdo spáchal tr. čin, proč, kdo je dluţník,zda je více pachatelů, atd. Pouţívají se důkazní prostředky – např. svědectví, listinné důkazy, znalecké posudky atd.Postupuje se induktivně, tj. vyvozují se určité závěry z faktických poznatků. 2) právní – provádí se subsumpcí činu pod konkrétní právní normu. Postupuje se deduktivně. Pouţívá se argumentace : -textem zákona - standardními interpretačními metodami, - nadstandardními interpr.metodami. Argumentace pomocí interpretačních metod můţe být omezena zákonodárcem.

Právo a morálka, jiné normativní systémy ve společnosti a jejich vztah k právu. Právo a morálka (jiné normativní systémy ve společnosti a jejich vztah k právu) 14.1. Právo a morálka Je právo minimum morálky (tak jak tvrdí Jellinek)? V. Knapp toto popírá, říká, ţe právo a morálka jsou dva navzájem se pronikající systémy. Je také rozdíl mezi právní a morální odpovědností (ta je vágní, např. odsouzení veřejným míněním). Ne všechny právní normy mají morální atribut. Ale z hlediska zásady legální licence (je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno) právo vystupuje jako minimum morálky. Platí maxima: Non omnes quod licet, honestu est (ne vše, co je dovolené, je také čestné). Je moţné jednání proti dobrým mravům (contra bonor mores), které má právní důsledky (např. § 32 Občanského zákoníku prohlašuje za neplatný ten úkon, který je proti dobrým mravům). rozdíl mezi právem a morálku bývá spatřován v tom, ţe právo je heteronomní (zavazuje člověka „zvenčí“), kdeţto morálka je autonomní Kantův výrok: „Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mne“ v právu se citují tzv. dobré mravy, to ale neznamená normativní systém, ale měřítko etického hodnocení systém práva a systém morálky se liší kvalitativně nikoli kvantitativně kaţdá právní norma není normou morální, jak by vyplývalo z definice, přkladem je norma určující jízdu na pravé straně silnice mohou se svým předmětem i obsahem shodovat, ale i rozcházet morální normativní systém je sys.hodnotící lid.chování, z hlediska toho, jaké by mělo být Morálka na rozdíl od práva můţe být: obecná, skupinová, individuální. Právo je heteronomní (závisí na jiném neţ vlastním mravním přesvědčení), kdeţto morálka je autonomní. Jiné normativní systémy Normativní systém je soustava pravidle, určující, ţe něco má být. Jsou to uspořádané systémy normativních věd. Právo má mezi normativními systémy specifické postavení, protoţe jako jediné je vynucováno státní mocí a je tvořeno výlučně státem. K jiným normativním systémům patří: právní vědomí. , spravedlnost., nespravedlnost, hodnotový ţebříček člověka., náboţenská pravidla. , pravidla pravopisu. Viz ot.č………………………………………………………………………………………

42

TP SZK 13. Druhy interpretace podle subjektů, provádějících výklad. Rozlišení „závaznosti“ a „významnosti“ výsledků interpretace. Právo a právní vědomí Pojem interpretace práva Interpretace práva znamená výklad právních normativních textů (ústavy, zákonů, podzákonných předpisů, normativních smluv, popřípadě interpretace důkazů, pravomoc orgánů veřejné moci nelze vyvodit pouze interpretací, musí být dána jasně). Cílem je objasnit smysl textu, který vystupuje jako objekt interpretace, zejména s ohledem na následnou aplikaci práva či jiné formy realizace práva. Zvláštní význam má výklad smluv v případě sporu o jejich obsah, je-li zákonná úprava dispozitivního charakteru. Objekty interpretace dělíme na: primární objekty - normativní text, tento objekt interpretace převládá sekundární objekty – právní skutečnosti (např. smlouvy, výpovědi svědků, odůvodnění rozsudku, doličné předměty). Subjektem interpretace můţe být kaţdý člověk se základní rozumovou dispozicí a schopností číst a pochopit smysl textu. Od tohoto laického výkladu je třeba odlišit doktrinální výklad, prováděný právními odborníky. Podle míry závaznosti interpretačních stanovisek lze provést klasifikaci subjektů interpretace : laický výklad – nedokonalý , nepouţívá interpretační metody, neodborný. - doktrinální výklad – odborný, vědecký, vyskytuje se v odborné literatuře. - Legální výklad –je výkladem zákonodárce, je výkladem obecně závazným. - Výklad Ústavního soudu – rozsah rozhodovací a interpr.pravomoci ÚS je dán čl 87 a 89 Ústavy. - Výklad orgánů aplikujících právo – tento výklad je závazný v daném případě. - Výklad vyšších soudů (judikatura)- ( Nejvyšší, vrchní a krajský soud), není právně závazný, a to ani pro niţší soudy. Přesto však interpretační stanoviska mají fakticky značný význam a vliv, jednak pro věcnou autoritu těchto stanovisek, jednak pro moţnost přezkoumání soudních rozhodnutí niţších soudů soudy vyššími zákonem stanoveným postupem. - Sluţební (interní ) výklad – je pouţívaný ve veřejné správě v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti. Je obsaţen zejména v interních směrnicích a je sluţebně závazný. - Autentický výklad – ten je prováděn orgánem veřejné moci, který vydal normativní právní text, jenţ je předmětem interpretace. Smyslem interpretace je pokud moţno zajisti v zásadě jednotný postup soudů a jiných rgánů aplikujících právní normy. Objektem interpretace je především normativní text, sekundárním objektem interpretace mohou být právní skutečnosti, zejména smlouvy, statuty. Metody interpretace jsou postupy či způsoby objasnění smyslu interpretovaného textu. Metody interpretace se rozdělují do dvou velkých skupin : - standardní metody – jazykový, logický, systematický výklad - nadstandardní metody – historický, teleologický, komparativní výklad. Z hlediska legality je důleţité, ţe pomocí metod interpretace lze eventuálně vyplňovat i mezery v právu de lege lata, nikoliv však de lege ferenda. V tom leţí hranice mezi interpretací a tvorbou práva.

43

TP SZK Právo a právní vědomí Základní otázkou zní, co je to právo. Právo je obtíţně definovatelný abstraktní pojem (omnis definitio periculosa, tj. kaţdá definice je nebezpečená). Právo má dva významy: právo jako normativní systém – objektivní právo. právo jako oprávnění – subjektivní právo. Existují dvě cesty definování práva: definice vymezují podstatu práva- kde se právo bere? definice vymezující jevovou stránku - jak je právo člověkem vnímáno? Na obě otázky lze shodně odpovědět, ţe právo je formálně sdělný společenský normativní systém regulující lidské chování a jeho normy jsou vynutitelné státní mocí. Tento systém se v daném státu nazývá právní řád. Právo je vytvářeno státem. Právo lze tedy vymezit několika znaky: normativnost. regulativnost. účelnost. sdělnost. Právo je formálně sdělný společenský normativní a regulativní systém. Tento systém právních norem je zpravidla (v ČR): otevřený. -dynamický. -cílený. Právo tedy sniţuje míru entropie ve společnosti, harmonizuje mnoţství individuálních zájmů. Právní vědomí Kromě práva můţeme rozlišovat i roviny právní vědomí. Lidé se ve svém chování řídí nejen právem (to často ani neznají), ale i svým právním vědomím. - lidé se ve svém chování řídí nejen právem, ale i svým právním vědomím - existuje právní vědomí společenské, skupinové a individuální - v civilizované společnosti není člověka, který by neměl alespoň nějaké právní vědomí - základem právního vědomí je idea práva - tato idea práva nemá daleko od ideje spravedlnosti - právní vědomí je ve vztahu k právu systémem hodnotícím, kdeţto právo je systémem hodnoceným - na rozdíl od znalosti práva, které je vědomím de lege lata, tj. vědomím, ţe něco jako právo platí, je právní vědomí vědomím de lege ferenda, tj. vědomím, ţe by mělo něco jako právo platit, bez zřetele na to, zda to skutečně platí či neplatí - rozdíl mezi právem jako normativním systémem a právním vědomím je i v tom, ţe právo je ve společnosti zpravidla jedno, kdeţto systémů právních vědomí můţe být v téţe společnosti víc - velmi sporná je v literatuře otázka, zda součástí právního vědomí je i znalost práva - většinou je podávána odpověď kladná - je známo, ţe ti, kdo právo vědomě porušují, je zpravidla znají (alespoň některé jeho části) velmi dobře, a to proto, aby co nejméně riskovali jeho porušováním

44

TP SZK Některá obecná pravidla právní - v průběhu věků se při pouţívání práva vytvořila obecná pravidla, který jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti, a to i tehdy, jestliţe nejsou normativně vyjádřena v daném právním řádu        

Pacta sunt servanda – smlouvy mají být dodrţovány Nemo iudex in causa sua – nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci Neminem laedere – nikomu neškodit Ignorantia iuris non excusat – neznalost zákona neomlouvá Audiatur et altera pars – je třeba vţdy slyšet i druhou stranu Iustitia nemini neganda – spravedlnost nemá být nikomu odepřena In dubio mitius – v pochybnostech mírněji Quieta non movere – nehýbat tím, co je v klidu

Právní vědomí je empiricky vzniklé vědomí, ţe ve společnosti existuje právo. Je ovšem obtíţné je definovat a vysvětlit jeho původ. Základem právního vědomí je idea práva, tzn. teoreticky na platném právu nezávislá představa, co je po právu. Je to tedy především vědomí existence práva, systém hodnotových soudů o lidském chování. Právní vědomí se můţe na hodnocení daného chování shodnout s platným právem nebo s ním být v rozporu. Z tohoto vzájemného vztahu můţe pak vyvodit i hodnocení práva jako takového. Rozlišujeme právní vědomí: de lege lata (podle platného práva, něco podle práva platí) – určuje, co má být po platném právu, co je v souladu s právem a co je protiprávní. Právní vědomí de lege lata odpovídá postupu, který spočívá v dodrţování právních norem pozitivního prává nebo ve vědomí jeho porušování (lze hovořit o znalosti práva). To můţe znamenat, ţe právní norma platí a je zpravidla i dodrţována, ale je dodrţována v rozporu s právním vědomím (a tedy i v rozporu se svědomím) toho, kdo ji dodrţuje. To můţe vést aţ k tzv. civilní neposlušnosti. de lege ferenda (něco by podle práva mělo platit) – spočívá v hodnocení pozitivního práva z hlediska jeho správnosti a spravedlnosti. Z toho mohou vycházet představy o moţných změnách v právních předpisech (něco by jako právo mělo platit). Rozdíl mezi právem jako normativním systémem a právním vědomím je i v tom, ţe právo je ve společnosti zpravidla jedno, kdeţto systémů právních vědomí můţe být v téţe společnosti víc. Existuje právní vědomí společenské, skupinové a individuální. V civilizované společnosti není člověka, který by neměl alespoň nějaké právní vědomí.

45

TP SZK 14. Právo EU a jeho členění. Kontinentální právní kultura Evropské právo představuje v současné době svébytný systém práva , které zahrnuje jak právo Evropských společenství tzv. právo komunitání, nadnárodní, tak právo Evropské unie (unijní právo, vzniklé v rámci mezivládní spolupráce členských států Unie.) Komunitární právo vzniklé jako právo tří Evropských společenství je zaloţeno na třech zakládajících smlouvách z roku 1951 a 1957. Zahrnuje právo EHS, Evrop.spol.uhlí a oceli, Evrop.spol. atom. energie. Za sekundární (odvozené) komunitární akty Evropských společenství jsou povaţovány ty, které byly přijaty na základě citovaných tří zákládajících smluv Evropských společenství normotvornou činností příslušných orgánů společenství, kterými jsou Rada nebo Evropská komise. Typické formy komunitárních právních aktů : 1. nařízení - má přímý účinek a bezprostředně tak zavazuje všechny subjekty. 2. směrnice - závazná pro kaţdý členský stát,kterému je určena,ale pouze co do výsledku , kterého má být dosaţeno , volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. 3. rozhodnutí – představuje závazný akt obdobný nařízení ES, ale nemá obecnou platnost. 4. doporučení a stanoviska – představují právně nezávazné akty Společenství.,předpokládají dobrovolné plnění a nejsou soudně vynutitelné. Akty třetího pilíře – mají pouze mezivládní charakter, jsou přijímány jednomyslně zástupci vlád členských států v radě. Právními akty EU nazývané právní akty třetího pilíře jsou rámcová rozhodnutí, společné postoje, úmluvy a tzv. opatření k provádění rozhodnutí a úmluv. Formy právních aktů třetího pilíře jsou : a) rámcová rozhodnutí - účelem je sbliţování práv.předpisů člen.států Unie. b) rozhodnutí - jiný účel neţ sbliţování právních předpisů. c) společné postoje - vymezují přístup Unie k určité otázce, má pouze doporučující charakter. d) úmluvy - následně doporučeny k přijetí člen. stát. Unie v souladu s jejich ústavněprávními předpisy (ratifikace). Texty evropského práva jsou publikovány v Ústředním věstníku Evrop.Společenství, které představuje obdobu naší Sbírky zákonů. EVROPSKÉ PRÁVO A JEHO ČLENĚNÍ. PRAMENY EVROPSKÉHO PRÁVA EP = specifická součást mez. práva s federativními prvky právo EHS, ESUO a Euratom (= ES = komunitární právo) doplněné o unijní právo na základě Maastrichtské smlouvy (EU ≠ mez. organizace, pouze politická dohoda) Úřední věstník Evropských společenství EVROPSKÉ KOMUNITÁRNÍ PRÁVO

primární právo tvořeno sérií klíčových smluv  4 zakládací smlouvy ESUO (1952) EHS (1957) – Římské smlouvy Euratom (1957) – Římské smlouvy ES (1967) – Jednotný evropský akt Smlouva o přistoupení ČR k EU (č. 44/2004 Sb. m. s., účinnost od 1. 5. 2004)

46

TP SZK sekundární právo nařízení  bezprostředně / přímo závazné (netřeba transformace) směrnice  závazná pro státy, jimţ je určena; pouze stanovení cíle rozhodnutí  závazné, ale není obecně platné doporučení a stanoviska  právně nezávazné, nevynutitelné, dobrovolné Lisabonská smlouva – po ratifikaci všemi členskými státy má sjednotit (odstranit dualismus) a nahradit právo ES/EU EVROPSKÉ UNIJNÍ PRÁVO

není bezprostředně závazné  nutná transformace do vnitrostátního práva prostřednictvím zákona Maastrichtská smlouva / Smlouva o EU (1993) cílem vytvoření politické, hospodářské a měnové unie tvořena chrámovou strukturou pilíř = ekonomie pilíř = mezinárodní a bezpečnostní politika pilíř = justice a policie v trestních věcech novelizace Amsterodamská smlouva Smlouva z Nice akty 3. pilíře / akty práva EU mezivládní charakter rámcové rozhodnutí  cílem přibliţování právních předpisů rozhodnutí  cílem jiný účel neţ  společný postoj  doporučující povaha úmluva  státům je doporučeno ji přijmout ORGÁNY EU

Evropská rada  prezidenti a premiéři; klíčová politická rozhodnutí Rada ministrů  hl. rozhodovací politický orgán; obecná legislativní pravomoc Evropská komise  výkonný orgán Evropský parlament  785 poslanců; legislativní pravomoc ESD ţaloby týkající se porušování primárního a sekundárního práva 2 stěţejní zásady evropského komunitárního práva  rozsudek Vosta vs. E.N.E.L. (1964)  zásada aplikační přednosti práva ES před právem národním v případě kolize národního práva a s právem evropským má vţdy přednost právo evropské neuplatní se zásada lex posterior derogat priori rozsudek Van Gen den Loos (1963)  zásada bezprostředního účinku primární a sekundární právo je bezprostředně / přímo závazné ve vztahu k vnitrostátním subjektům směrnice – není-li implementována řádně a včas, pouţije se přímo, pokud to její povaha připouští

47

TP SZK Kontinentální právní systém Systémem kontinentálním zde nazýváme systém občanského práva, který se vyvinul pod vlivem římskoprávní tradice a přirozenoprávní teorie v její racionalistické podobě na přelomu 18. a 19. století. na základě recepce práva římského. Vznikl v kontinentální Evropě (ve Francii), někdy je nesprávně téţ označován jako systém románskogermánský. Geograficky je rozšířen nejen v kontinentální Evropě, ale v modifikované podobě i ve většině států světa (Asii, Africe, Latinské Americe, kde se od 19. stol. projevilo působení tehdejších koloniálních mocností, zejména Francie, Španělska, Belgie, Holandska a Portugalska). U kontinentálního systému rozlišujeme několik subsystémů: románsko-germánský, skandinávský (přiklání se více k angloamerickému systému). Východoevropský, balkánský okruh, bývalé koloniální země. Několik okruhů: právo francouzské – je prototypem kontinentálního právního systém, má nejrozsáhlejší vliv i za hranice své domovské země (Latinská Amerika, země Blízkého i Dálného východu, jihovýchodní Asie, africké státy). Základním pramenem je občanský zákoník Code civil z roku 1804. Byl vypracován pod zřetelným vlivem J. J. Rousseaua, hlavním redaktorem byl Jean Portalis. V článku 4. stanovuje, ţe soudce nesmí odmítnout rozhodnout ani pod záminkou nejasnosti, neúplnosti či mlčení zákona. Zároveň však článek 5. výslovně vylučuje precedenční působení soudního rozhodnutí. právo rakouské – výrazněji nepřekročilo hranice (bývalé rakousko-uherské území). Opírá se o obecný občanský zákoník Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (obvyklá zkratka ABGB) z roku 1811, jehoţ posledním redaktorem byl F.v. Zeiller. Podle něho má kaţdý člověk přirozená, jiţ samým rozumem seznatelná práva a jest ho tudíţ povaţovat za osobu. právo německé – Jeho základem je občanský zákoník BGB z roku 1896 (účinný od 1.1.1900). Má vliv i za hranice (zejména země Dálného východu, předrevoluční Čína a Japonsko), postrádá ale filozofický základ. právo švýcarské – jeho hlavním pramenem je občanský zákoník ZGB skládající se z občanského zákoníku z roku 1907 a ze zákona o obligacích z roku 1911 (oba vstoupily v účinnost 1912). Má vliv za hranice (Turecko, některé země Blízkého východu). právo skandinávských zemí – neusiluje o vyčerpávající úpravu látky, ale ponechává značný prostor pro aplikaci práva obyčejového a zejména pro soudcovskou tvorbu práva (ale nikoliv podobě závazných precedentů jako v Anglii, pouze jako důleţitý pramen práva).

Od angloamerického typu právní kultury se odlišuje: právní terminologií., dělením práva na soukromé a veřejné, systém psaného práva, vylučuje soudcovskou tvorbu práva, základním pramenem práva je zákon, snaha o shrnutí do velkých kodexů. specifické pojetí legality (koncepce právního státu). Po druhé světové válce probíhá proces postupného sbliţování dříve značně odlišných dvou typů právní kultury, coţ se projevuje mimo jiné růstem významu soudcovského práva v kontinentálním právním systému. Právní řád ČR patří do okruhu románsko-germánského a vychází z práva rakouského. Vyznačuje se důrazem na psané právo. 48

TP SZK 15. Subjektivní práva a právní povinnosti - pojem, druhy (absolutní a relativní) Základní právní zásady (právní principy) v soudobém právu. Subjektivní právo (oprávnění)- představuje míru moţného a dovoleného chování subjektu práva chovat se způsobem objektivním právem nezakázaným, tj. secundum et intra legem, nebo prater legem. Subjektivní právo má tři roviny: -moţnost chovat se nezakázaným způsobem, moţnost poţadovat odpovídající chování do jiného , - moţnost poţadovat ochranu práva, resp.moţnost svépomoci. Právní povinnost – rozumí se jí nutnost, vyplývající bezprostředně nebo zprostředkovaně pro právní subjekty z právních norem, chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce. Právní povinnost stanoví tedy buď přímo norma nebo akt aplikace práva nebo dobrovolný závazek subjektu (smlouva). Lze je rozdělit na povinnosti spočívající v nutnosti aktivní činnosti – něco dát či konat, nebo v nutnosti nečinnosti – něco strpět či něco nekonat. Porušení právní povinnosti je deliktem, s nimiţ právo spojuje sankční následky, zejména vznik právní odpovědnosti. Distinkce subjektivního práva a právní povinnosti a jejich vzájemná relace. Tuto moţnost chování musíme odlišit od vlastního chování, od výkonu práva (pokud je v souladu s normami objektivního práva). Moţnost určitého jednání můţe a nemusí být vyuţita, např. právo volit. Výkon práva je věcí kaţdého jedince. Ale u výkonu práva mohou existovat právní limity: 1. omezení výkonu smlouvou(vlastník pronajme svoji věc) 2. nucené omezení výkonu  na základě právní skutečnosti (individuální právní akt)  ze zákona (zákonná překáţka výkonu), z důvodu ochrany jiných práv či veřejného zájmu ( např. zdraví, bezpečnost státu, veřejný pořádek atd.) např. u volebního práva dnes existují dvě – zbavení způsobilosti k právním úkonům (pro aktivní a pasivní volební právo), umístění v zařízení ochranné léčby . Musíme odlišit subjektivní práva v juristickém slova smyslu (ve smyslu pozitivního práva) a práva přirozená, morální. Jestliţe jsou práva zaručena normami pozitivního práva, znamená to, ţe jsou zakotvena v platném právu, ale také, ţe existuje reálná moţnost vymáhat povinnosti odpovídající těmto právům. Moţnost určitým způsobem se chovat, musí být vţdy spojena s povinnostmi jiného chovat se adekvátně (tomu odpovídajícím způsobem), ţádné právo bez povinnosti. právní povinnosti:  dare - jednorázový úkon,( něco dát,) - aktivní činnost  facere -opakované plnění,( něco konat),- aktivní činnost  non facere = omittere (nekonat),- pasivní činnost  pati - strpět, - pasivní činnost

podle obsahu subjektivního práva, podle jeho charakteru dělíme na:  absolutní právo – spojeno s non facere. Ostatní subjekty nesmí zasahovat do výkonu práv, toto právo působí vůči všem (erga omnes). Jedná se např. o právo na ţivot, na osobní svobodu, na jméno, vlastnictví, na příznivé ţivotní prostředí.

49

TP SZK  Relativní právo – spojeno s dare, facere a někdy i pati (plyne z něho nutnost aktivní činnosti). Je uplatňováno v relaci, ve vztahu ke konkrétnímu subjektu. Působí mezi stranami (inter partes). Je to např. právo na zdravotní péči, na vzdělání, na zaplacení pohledávky, nájemní právo. Rozdíl mezi absolutním a relativním právem nelze přeceňovat. Např. právo na vzdělání, které je relativní povahy, ale jeho naplňování je spojeno s prvky absolutními. Kdyţ se u absolutního práva někdo dopustí deliktu (zasahuje do jeho plnění), právo se mění na relativní, konkretizuje se na osobu delikventa, vytváří se nový odpovědnostní právní vztah. DRUHY SUBJEKTIVNÍCH PRÁV

absolutní  relativní , absolutní  erga omnes, spojeno s non facere (např. právo na ţivot, věcná práva) relativní  inter partes, spojeno s dare, facere a někdy pati rozdíl mezi nimi  nelze absolutizovat – dopustí-li se někdo u absolutního práva deliktu, změní se toto právo na právo relativní, neboť z erga omnes se konkretizuje na osobu delikventa ústavně zaručená  zákonná  praeter legem ústavně zaručená = základní lidská práva a svobody  nezadatelná, nezcizitelná atd. zákonná práva praeter legem  na základě legální licence = dovoleno je vše, co není zákonem zakázáno soukromá  veřejná soukromá  na základě smlouvy  subjekt s nimi můţe disponovat veřejná  zajišťována státem hmotná  procesní hmotná  hmotná práva (např. právo na ţivot) procesní  proces (např. právo na advokáta) hlavní  vedlejší hlavní  samostatně existující, akcesorická povaha vedlejší  závislá na právu hlavním  zanikají zároveň s ním přechodná  nepřechodná přechodná  lze převést na jiný subjekt, většina (např. majetková práva) nepřechodná  nepřevoditelná na jiný subjekt (např. právo nosit vyznamenání) nejvýznamnější subjektivní práva = základní lidská práva a svobody (práva veřejná) paternalistické pojetí svobody jedince = ochrana jedince i proti jeho vlastní vůli liberální pojetí svobody jedince = omezování svobody jen v nezbytné míře ZPŮSOBY OCHRANY SUBJEKTIVNÍCH PRÁV

stát – donucovací monopol soudní  soudy obecné, správní ústavní, mezinárodní správní  policie, obecní a jiné úřady instanční postup ombudsman svémoc  nutná obrana, krajné nouze, právo na odpor PRÁVNÍ NÁROKY / NÁROKOVÁ PRÁVA / DOSPĚLÁ PRÁVA

takové stádium realizace práva, ve kterém lze plnění právem dané vymáhat dospěje-li subjektivní právo do stádia právního nároku = dospělé právo (např. dospělá pohledávka) = práva relativní (v okamţiku narušení absolutního práva dochází k jeho změně v právo relativní) nenároková práva  např. jednání, které je v rozporu s platným právem, právo promlčené, právo zaniklé (prekluze), diskreční oprávnění (např. prezidentská milost) 50

TP SZK

Základní právní zásady v soudobém právuV. Knapp  právní principy = obecná pravidla obecně uznávaná jako zásady spravedlnosti (i tehdy, kdyţ nejsou normativně vyjádřena v právním řádu PRÁVNÍ PRINCIPY A PRÁVNÍ NORMY

typické znaky právních principů vysoká míra obecnosti relativně univerzální obsah více méně společné všem zemím dané právní kultury nezrušitelnost společné znaky PP a PN preskriptivní charakter závaznost musí být uznána státem odlišné znaky PP a PN míra obecnosti PP – vyšší míra obecnosti PN – menší míra obecnosti vzájemná rozpornost / nerozpornost PP – mohou být v rozporu metoda proporcionality  poměřování významu principu v dané situaci metoda specifikace  omezení platnosti principu pro určitý případ PN – musí být v souladu vznik PP – vznik spontánně činností jurisprudence či soudnictvíPN – vznik záměrně v legislativním procesu ne / zakládání práv a povinností PP – nezakládají ţádná práva, ani povinnosti PN – zakládají práva a povinnosti ne / zrušitelnost PP – mohou být zákonodárcem vyloučeny či omezeny, ale ne zrušeny PN - aţ na výjimky zrušitelné prozařování ústavních principů celým právním řádem slouţí zejména jako interpretační pravidla při aplikaci práva ve sloţitých případech a při vyplňování mezer v právu MPV a EP  principy obsaţeny v judikatuře MSD, ESD, ESLP atd. DĚLENÍ PRÁVNÍCH PRINCIPŮ

tradiční  moderní tradiční  více méně přítomny ve všech právních systémech (většinou latisnky)  např. pacta sunt servanda, neminem laedere, audiatur et altera pars, nemo iudex in causa sua moderní  např. ignorantia legis non excusat, nullum crimen, nulla poena sine lege, zásada rovnosti před zákonem, zásada proporcionality, zásada přiměřenosti, zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí univerzální  platné jen v určitých právních odvětvích např. nulla poena, nullum crimen sine lege v TrestP hmotněprávní  procesněprávní hmotněprávní např. neminem laedere, nullum crimen, nulla poena, zásada legální licence procesněprávní  nemo iudex in causa sua, nullus processus criminalis sine lege

51

TP SZK NEZRUŠITELLNÉ PRINCIPY

principy, bez nichţ by právo nebylo funkční (ve smyslu dané právní kultury) principy, jejichţ zrušením by zákonodárce překročil přirozené meze práva principy, jejichţ zrušení by narušilo efektivnost právního systému např. lex retro non agit, ignorantia legis non excusat, pacta sunt servanda, impossibilium nulla obligatio, de similibus idem est iudicandum, nemo iudex in causa sua, neminem laedere, nullum crimen, zásada rovnosti před zákonem PRINCIPY, KTERÉ NE / JSOU PRAVIDLEM

principy, které jsou pravidlem pozitivní principy  explicitně formulovány v textu zákona implicitní principy  premisy či důsledky zákonných norem extrasystémové principy  přestoţe nejsou součástí daného systému, jsou s ním spjaty (např. dobré mravy, zásady poctivého obchodního styku) principy, které nejsou pravidlem názvy charakterizující podstatné znaky právního institutu či právní úpravy  např. smluvní svoboda, dobrá víra principy konstrukce práva  účely sledované zákonodárcem při tvorbě práva Audiatur et altera pars. In dubio mitius. In dubio pro reo. Ingnoratia legis non excusat. Iura novit curia. Iustitia nemini neganda. Nasciturus pro iam nato habetur. Ne bis in idem. Neminen laedere. Nemo iudex in causa sua. Nemo iudex sine actore. Nemo ultra posse obligatur. Non omne quod licet honestum est. Nullum crimen, nulla poena, nullus processus criminalis sine lege. Pacta sunt servanda. Quae lex non prohibet, debent permissa viderit. Quieta non movere. Sensus verborum est anima legis. Suum cuique. Ubi ius incertum, ibi ius nullum.

Je třeba vţdy slyšet i druhou stranu. V pochybnostech mírněji. V pochybnostech ve prospěch obţalovaného. Neznalost zákona neomlouvá. Soud zná právo. Spravedlnost nemá být nikomu odepřena. Ten, kdo se má narodit, se povaţuje jiţ za narozeného. Ne dvakrát o tomtéţ. Nikomu neškodit. Nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci. Není soudce bez ţalobce. K nemoţnému není nikdo zavázán. Ne vše, co je dovolené, je také čestné. Není zločinu, není trestu, nestanoví-li tak zákon, jen podle zákona se můţe konat trestní řízení. Smlouvy mají být dodrţovány. Co zákon nezakazuje, má se pokládat za dovolené. Nehýbat tím, co je v klidu. Význam slov je duchem zákona. Kaţdému, co jeho jest. Kde je právo neurčité, tam není práva.

52

TP SZK 16. Právní vztah a jeho prvky, vznik, změna a zánik právního vztahu (ex lege a na základě tzv. právních skutečností). Druhy právních skutečností. Tradiční a náboţenské právní systémy - islámské právo Právní vztah je společenský vztah mezi nejméně dvěma konkrétně určenými subjekty, upravený právními normami, v němţ jeho účastníci jsou nositeli vzájemně spjatých subjektivních práv a právních povinností, které vznikají těmto subjektům přímo nebo zprostředkovaně na základě právních norem. Právní vztah má 3 znaky: musí ho se účastnit nejméně dva subjekty, jsou, zde objekty právních vztahů – právem chráněné vztahy obsahem právních vztahů jsou práva a povinnosti jejich subjektů ve vztahu k objektu (objektům) právního vztahu. Obecným předpokladem vzniku právního vztahu je především platná a účinná právní norma, která ve své dispozici buď přímo stanoví určitou povinnost nebo dává určité oprávnění v kogentní (kategorické) podobě nebo dává dispozici účastníkům právního vztahu, aby oprávnění a povinnosti stanovili v právním úkonu, jímţ je právní vztah zaloţen. Ke vzniku, změně či zániku konkrétního právního vztahu zpravidla nestačí sama existence normy, nýbrţ musí nastat okolnosti , se kterou právní norma spojuje vznik, změnu či zánik právního vztahu. Tyto okolnosti nazýváme právní skutečnosti. Právní skutečnosti jsou konkrétním předpokladem vzniku, změny nebo zániku určitého právního vztahu. Předpokladem právního vztahu jsou tedy právní norma a právní skutečnost, jeho elementy tvoří subjekty, objekt a obsah právního vztahu. vznik ex lege (ze zákona) – není to tak časté, ale např. vlastnické právo na budovu Sněmovny, ukončení pracovního poměru všech učitelů na VŠ v roce 1993 = tyto vztahy zasahují do autonomie smluvních stran na základě právní skutečnosti – nejčastější případ (skutečnost, která musí nastat, aby se někdo stal subjektem oprávnění a povinností, které jsou stanoveny v zákoně Třídění právních skutečností. Právní skutečností se rozumí okolnost, s níţ právní norma spojuje vznik, změnu a zánik právního vztahu, tj. subjektivních práv a právních povinností. Právní skutečnosti dělíme ze dvou hledisek : - z hlediska jejich souladu nebo rozporu s objektivním právem, - z hlediska zda jsou projevem vůle nebo nastávají mimovolně. Touto kombinací dostáváme čtyři druhy právních skutečností. právní jednání , které je projevem vůle souladným s normami práva a které dělíme na právní úkony fyzických a právnických osob a individuální právní akty orgánů veřejné moci. Protiprávní jednání (delikty), které je projevem vůle v rozporu s normami práva. Právní události, která je mimovolní skutečností v souladu s normami práva. Protiprávní stav, který je mimovolní skutečnost v rozporu s normami práva. v souladu s právem právní jednání právní události

v rozporu s právem protiprávní jednání protiprávní stav

projevem vůle mimovolní povahy

Právní jednání – projev vůle určitého subjektu (účastníků) směřující ke vzniku , změně nebo zániku právního vztahu, jenţ je v souladu s právem. Dělí se na : právní úkony individuální právní akt. 53

TP SZK

Právní úkony – jsou druhem právní skutečnosti, spočívající v projevu vůle fyzické nebo právnické osoby, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv. Právní úkony, které nesplňují zákonem stanovené obsahové a formální náleţitosti, jsou neplatné. Jsou to volní projevy, které si ale subjekt nemusí plně uvědomovat v jeho následcích, přesto je právní úkon platný , i kdyţ subjekt nezná přesně následky s ním spojené . Musí však k vyvolání právních následků směřovat. Dělení právních úkonů : dvoustranné ( vícestranné) právní úkony (smlouvy) – Skládá se ze dvou jednostranných právních úkonů – oferty (nabídka) a akceptace (přijetí), přičemţ smlouva vzniká v okamţiku souhlasu vůle obou stran. Smlouvy se dělí podle formy – verbální (ústní), - literární (písemné),konkludentní (mlčky činěné) jednostranné právní úkony –jednostranný projev vůle fyzické či právnické osoby, který vede ke vzniku změně nebo zániku subjektivního práva nebo právní povinnosti. Dělíme je na úkony: - procesní povahy (ţaloba, odvolání ) hmotně-právní povahy (materiální) –např. závěť,vyhlášení veřejné soutěţe, atd. Individuální právní akty Jsou to projevy vůle orgánů veřejné moci v soulad s právem. Jedná se o výsledek aplikace práva. Pro individuální právní akty platí presumpce správnosti (domněnka správnosti), pokud není dokázán opak, je akt platný, i kdyţ je vadný (pro právní úkony domněnka neplatí). Mají povahu: konstitutivní – jsou právními skutečnostmi (působí ex nunc – od nynějška), konstituují nové právní poměry. Jedná se o všechna rozhodnutí ve veřejnoprávní oblasti – rozsudek v trestní věci, rozhodnutí o přijetí na školu,...). V soukromoprávních vztazích jsou to rozhodnutí jen některá (např. rozvod). deklaratorní – nejsou právními skutečnostmi (působí ex tunc – od tehdy), oficiálně deklarují právní poměry, ale sami je nezakládají a neruší a nemají tudíţ hmotně právní skutečnost. Protiprávní jednání ( delikty ) Spočívá v projevu vůle, který je v rozporu s právními zákony, tzv. delikty. Podle charakteru chování (jednání) subjektu dělíme delikty na komisivní (aktivní činnost delikventa, někdo činí to, co dělat nemá – porušení zákazu) omisivní (nečinnost, která je porušováním norem práva, někdo je nečinný, ale má povinnost jednat – porušení příkazu) podle závaţnosti deliktu se dělí na: soukromoprávní delikty –tvoří homogennější skupinu, i kdyţ vnitřně členěnou. Vzniká zde vztah právní odpovědnosti mezi delikventem a poškozeným. Jedná se převáţně o delikty majetkoprávního charakteru – někomu vzniká majetková újma, způsobení škody, škody z prodlení, bezdůvodné obohacení. Také sankce je typicky majetková, směřuje k reparaci (odškodnění) nebo k restituci (obnově). Po určité době můţe dojít k promlčení deliktu, zaniká vymahatelnost, která je spojená jen s aktivní činností delikventa. Vymáhání probíhá soudní cestou. U soudu můţe delikvent podat námitku pro promlčení, vznikne naturální obligace (přirozený závazek) = závazek právně nevymahatelný. veřejnoprávní delikty – vzniká, zde odpovědnost delikventa vůči subjektu, který není poškozený (stát). Majetkový charakter není tak výrazný. Ale v tomto směru není rozlišení od soukromoprávních deliktů nijak jednoduché. Např. existuje majetkový veřejnoprávní delikt, delikt směřující proti ochraně osobnosti. Na prvním místě stojí represivní sankce – postih, delikventa. Zároveň se působí preventivně. Je to jednak individuální prevence vůči delikventovi, ale také generální prevence, která je spojena s obecným působením na veřejné mínění společnosti. Narozdíl od soukromoprávních deliktů, zde není promlčení spojeno s aktivní činností delikventa. Promlčení, zde znamená zánik moţnosti někoho postihnout. Existují:trestný čin (rozdíl trestného činu a přestupku je ve společenské závaţnosti, nebezpečnosti. Tato závaţnost není úplně exaktně stanovitelná, je proměnlivá v čase. K rozlišení se pouţívá téţ vymezení pozitivních a negativních znaků deliktu. Trestný čin je jednání pro společnost nebezpečné (materiální stránka deliktu), jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně (formální stránka deliktu). Přestupek je jednání pro společnost škodlivé, jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně. 54

TP SZK rozdíl mezi trestným činem a přestupkem: formální rozdíl (TČ naleznem v Trestním zákoně, přestupky v Přestupkovém zákoně) o TČ rozhodují soudy, o přestupcích rozhodují správní úřady (např. policie, okresní úřady) za TČ lzde udělit trest odnětí svobody i trest smrti, coţ za přestupek nejde u Tčů hovoříme o sankcích jako o trestech, u přestupků o opatřeních u přestupků neplatí zásada kontradiktorního řízení (není zde spor stran, ţalobce vs. ţalovaný, který by rozhodoval někdo třetí) u trestního řízení ano, aţ soud můţe udělit trest) Právní událost. je druh mimovolní právní skutečnosti, která nastává objektivně(mimo vůli účastníků právního vztahu), přičemţ následky, které jsou s ní je spojeny( vznik, změna nebo zánik právního vztahu tj. oprávnění a povinnosti) jsou v souladu s normami práva. Není, ale projevem vůle, je mimovolní povahy. Typickou právní událostí je narození nebo smrt člověka, k dalším patří třeba pojistná událost. Člověku jiţ narozením vznikají určitá práva a povinnosti (vztah k rodičům,..). Naopak smrtí toto zaniká (např. manţelství, poslanecký mandát,..). Také uplynutí časové lhůty je právní událostí, je předvídáno v právní normě. Následky mohou být: promlčení – znamená zánik vymahatelnosti práv a povinností, právo sice trvá, ale nelze se jej dovolat u soudu, vznese-li povinná strana námitku promlčení, promlčený vztah trvá pouze v podobě tzv. naturální obligace. Tj. plnění povinné osoby z promlčeného závazku bude stále v souladu s objektivním pozitivním právem. prekluze (zánik práv a povinností) vydrţení práv a povinností (po uplynutí časové lhůty vznikají práva a povinnosti , např. vlastnické právo k věci.) Protiprávní stav. je porušením právní povinnosti, přičemţ nemá povahu projevu vůle. Je to stav objektivně nastalý a je v rozporu s právem. Nastane určitá okolnost, která je v rozporu s právem, ale není vyvolaná ničím volním jednáním. Právní normy spojují sankce (objektivní právní odpovědnost) s určitým subjektem. Typické příklady protiprávních stavů jsou ţivelní pohromy. Je zde moţnost liberace (osvobození) – uvaţuje se, nakolik to není příliš tvrdé vůči tomu, kdo nese objektivní odpovědnost. Liberačním úvodem (kdy lze zbavit odpovědnosti za protiprávní stav) je to, pokud subjekt prokáţe, ţe i kdyby vyvinul veškeré úsilí, kterého je schopen (které lze od něj vyţadovat), následky by stejně nastaly, pak je osvobozen od objektivní odpovědnosti (např. při vis maior – vyšší moc – záplavy). Existuje však i absolutní objektivní odpovědnost, bez liberace. Subjekt pak nese odpovědnost třeba i za vis maior. Při prokazování protiprávního stavu, nese důkazní břemeno ten, kdo nese odpovědnost.

42.4. Prvky právního vztahu Prvky právního vztahu jsou: jeho subjekt – tj. subjekt subjektivních práv a povinností. Mohou jím být všechny subjekty objektivního práva (fyzické i právnické osoby). Nutným předpokladem je právní subjektivita (způsobilost k právům a povinnostem) a způsobilost k právním úkonům (můţe být omezena, např. zákonní zástupci), deliktní způsobilost můţe některým osobám chybět. obsah- vzájemná práva a povinnosti subjektů. předmět – věci, práva, nehmotné statky, transplantáty. Můţe existovat i tzv. bezpředmětný právní vztah (např. smlouva o dopravě osob). Primárním předmětem bývá lidské chování, sekundárním věc. jeho subjekty, obsah a předmět.

55

TP SZK Tradiční a náboţenské právní systémy - islámské právo 8.5.3. Islámský systém práva Islámský typ právní kultury je právní systém, pro něhoţ je typické úzké sepětí i islámským náboţenstvím a prolínání právních pravidel a s pravidly náboţenskými a etickými. Je to systém práva historicky nejmladší a nejobtíţněji adaptabilní na moderní vývoj společnosti. Islámské boţí právo (šaría) není totoţné s právem islámských zemí, zpravidla tvoří jen jeho část, platící v různé míře vedle kodifikovaného práva převzatého z dřívějšího práva koloniálních mocností. V procesu kolonizace docházelo k westernizaci (k převzetí západních vzorů). V posledních 20 aţ 30ti letech se začíná šaría opět prosazovat. Šaría má kauzuistický charakter, netvoří ucelený systém. Jediným zákonodárcem v islámském pojetí je Alláh a jediným islámským boţím právem je šaría (lidské právo je označováno jako fikh, nejedná se tvorbu, ale o nalézání práva). Islámské právo se rozlišuje na právo sunnitské (ortodoxní, existují čtyři školy: malikovců, hanafijců, šafijovců, hanbalovců) a právo šíitské (heterodoxní). Formálními prameny islámského boţího práva jsou: korán. sunna (tradice o výrocích a skutcích proroka Mohameda). idţma (právní principy zakotvené v právním vědo islámského společenství). kijás (tj. analogie, základní schémata uvaţování). Přestoţe v islámské právu platí zásada taklíd, tj. absolutní neměnnost islámského práva (je boţím právem), a je tedy na podmínky moderní společnosti obtíţně adaptovatelné, pomocí interpretace se nicméně do určité míry přizpůsobuje měnícím se podmínkám, v nichţ se jeho pravidla uplatňují. 8.5.4. Některé další právní systémy Rozlišujeme systémy práva náboţenského (islám) o práva tradičního (africké kmeny).

56

TP SZK 17. Pojem právní odpovědnosti. Subjektivní a objektivní právní odpovědnost. Problematika zavinění Stát – pojem, vztah státu a práva. Pravomoc, působnost, příslušnost. Právní odpovědnost Je to zvláštní forma právního vztahu, ve kterém dochází na základě porušení právní povinnosti ke vzniku nové právní povinnosti sankční povahy (toto je pro právní odpovědnost typické). Ke vzniku právní odpovědnosti dochází na základě tohoto schématu: Existuje primární právní povinnost ---dochází k porušení primární povinnosti ----- vzniká sekundární (téţ sankční) právní povinnost. Pojem právní odpovědnost má svůj konkrétní obsah a zahrnuje : předvídané nepříznivé právní následky (ten kdo nedodrţí právní povinnost bude zatíţen předvídanými právními následky konkrétních systémů) prvek státního donucení, který je excentrickým znakem právní normy a kvalitativně ji tak vyčleňuje z jiných druhů, systémů norem. Právní teorie rozeznává : ba) donucení nepřímé – hrozba sankce (vznik práv. odpověd) bb) donucení přímé – nucené splnění právní povinnosti(exekuce). Pr. skutečnostmi, jimiţ vzniká právní odpovědnost, jsou protiprávní jednání a protiprávní stav. Druhy porušení právní povinnosti rozlišujeme : - komisivní – ten , kdo porušil právní pravidlo chování a jednání se chovat , jak neměl, - omisivní - ten , kdo porušil právní pravidlo chování a jednání se nechoval jak měl. Právní následky porušení právní povinnosti vţdy směřují k dvěma základním cílům, i kdyţ mají různou povahu i vnější formu : a) obsahují preventivní moment –cílem je minimalizovat případy porušení právní povinnosti. b) pokud jiţ k porušení právní povinnosti došlo, směřují k nápravě neţádoucího stavu v závislosti na konkrétním případu. Sankční postihy při porušení právní povinnosti ( druhy právních následků porušení právní povinnosti) trvání původní ( primární) povinnosti a moţnosti vynutit ji právem předvídaným a upraveným způsobem. Zde se uplatňuje zásada ne bis in idem (ne dvakrát, ne znovu). Subjekt nemůţe být dvakrát souzen pro stejnou věc.Musíme ale odlišit primární povinnost, ta trvá i po porušení povinnosti a u většiny případů je vymahatelná. vznik nové (sekundární) povinnosti (sankce, která tvoří obsah právní odpovědnosti). Vzniká sekundární povinnost, kterou nelze směšovat s primární povinností a s jejím vymáháním. U soukromoprávních deliktů se klade větší důraz na vymáhání , u veřejnoprávních deliktů je důleţitější sankční postih. Sekundární povinnost představuje vţdy tíţivý následek, který je přímým výsledkem skutečnosti, ţe se subjekt práva nechoval v souladu s platným právem. Jiné následky porušení právní povinnosti. – neplatnost právního úkonu – sankce za to , ţe právní úkon není v souladu se zákonem. zánik práva – koresponduje s porušením povinností. Funkce právní odpovědnosti. funkce reparační (kompenzační) - naturální restituce, - odškodnění funkce satisfakční např. omluva v tisku, oblast práva na ochranu osobnosti atd. funkce preventivní – předcházení vzniku porušení právní povinnosti. Funkce represivní – jejím obsahem je újma, která vzniká tomu, kdo porušil právní povinnost. Funkce další – např. signalizační = statistické údaje.

57

TP SZK Druhy právní odpovědnosti V soukromoprávní oblasti vzniká vztah mezi poškozeným a delikventem: odpovědnost za škodu odpovědnost za prodlení odpovědnost z bezdůvodného obohacení odpovědnost za vadu věci odpovědnost za zásah do nehmotného statku ( např. čest, důstojnost, obchodní prestiţ) Ve veřejnoprávní oblasti jsou to tradiční odpovědnosti: trestní správní (administrativní) – odpovědnost za správní delikty (ţalobce je zároveň i soudce) disciplinární – přechod k soukromoprávní sféře, odpovědnost za porušení disciplíny v rámci interních vztahů (porušení paraprávních předpisů). Zde neplatí zásada ne bis in idem. V této oblasti jsou také netypické odpovědnosti: ústavní- upraveny normami ústavního práva mezinárodněprávní - mezi státy, ( rozhoduje mezinárodní soudní dvůr v Haagu při OSN),stát vůči fyzické i právnické osobě při porušení mezinárodních úmluv o základních lidských právech a svobodách (Evropský soud pro ochranu lidských práv ve Štrasburku ustavení podle Evropské úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod). Soukromoprávní delikty – jedná se převáţně o delikty majetkoprávní charakteru – způsobení škody, placení dluhů, bezdůvodné obohacování atd. Veřejnoprávní delikty – delikvent vůči subjektu, kterým není poškozený (stát, veřejnoprávní korporace). Na prvním místě stojí represivní sankce-postih delikventa.Jsou jimi : - trestné činy – jednání pro společnost nebezpečné, jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně, přestupek je jednání pro společnost škodlivé, které není tr. činem a jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně. přestupky a jiné správní delikty – sankce za ně ukládají správní úřady, jsou vymezeny v přestupkovém zákoně a jiných zákonech správního práva. Rozlišujeme : přestupky, správní delikty fyzických osob, u nichţ se vyţaduje zavinění, správní delikty fyzických osob a právnických osob , u nichţ se zavinění nevyţaduje, správní disciplinární delikty, správní pořádkové delikty. disciplinární delikty – jednání porušující zvýšenou disciplínu v určitých oblastech společenského ţivota ( např. porušení disciplíny poslanců, senátorů, soudců, státních zástupců, policistů , vojáků, advokátů, notářů, lékařů, studentů apod. ) ústavní delikty – je jí např. velezrada prezidenta republiky. mezinárodněprávní delikty - jsou delikty států, ale i jednotlivců podle mezinárodního práva. Odpovědnost vyvozují a sankce ukládají orgány mezinárodních organizací ( OSN atd.). Stránky deliktu a jeho následku Otázka subjektivní odpovědnosti je konstruována na principu zavinění. Vţdy je třeba prokázat existenci i míru zavinění. Mluvíme o 4 prvcích zavinění: objektivní stránka deliktu = navenek projevené jednání a jeho následek. Např. vraţda, zkoumá se způsob spáchání (škrcení, střílení), následkem je smrt člověka. Mezi jednáním a následkem musí být prokázána bezprostřední příčinná souvislost (kauzální nexus). Uvaţujeme ve stavu umělé izolace jevů, vydělujeme určité jednání a určitý následek (ne vţdy musí následek nastat, záleţí na tom, zda to vyţaduje právní úprava, např. při ohroţovacích deliktech stačí pouze jednání). Můţe také nastat řetěz jednání a následků, následek nastane z jiné příčiny (např. střelba někoho vyděsí a ten zemře v důsledku infarktu). Důleţité jsou okolnosti vylučující protiprávnost jednání, např. nutná obrana, krajní nouze, souhlas poškozeného, čl. 23 Listiny – právo na odpor vůči státu).

58

TP SZK objekt deliktu = právem chráněný zájem, na který delikvent útočí Rozlišujeme veřejný a soukromý zájem. Útok na veřejný zájem je druhem veřejnoprávního deliktu, bude záleţet na dalších okolnostech. Jedním jednáním můţe být způsobeno několik deliktů. Druhy objektů z právních vztahů platí i pro právní odpovědnost. subjekt deliktu – ten , kdo se protiprávního jednání dopustil. Musíme posuzovat dvě kategorie: zda můţe být nositelem právní odpovědnosti jen fyzická, nebo i právnická osoba (včetně veřejnoprávních korporací) Např. trestní odpovědnost a odpovědnost za přestupky u nás nesou pouze fyzické osoby. Jiné druhy odpovědnosti mohou nést i právnické osoby (nejčastěji nesou odpovědnost u soukromoprávních deliktů, mohou nést i odpovědnost správní). U veřejnoprávní korporace záleţí na tom, jak je odpovědnost konstituována, existuje např. odpovědnost za škodu způsobenou i nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (např. nezákonné vzetí do vazby). u fyzické osoby musí být splněny dvě podmínky, aby mohla nést odpovědnost: věk (např. 15 u trestní odpovědnosti), není-li splněn, odpovídá někdo jiný (zákonný zástupce), nebo není odpovědnost vyvozena. psychický stav v době spáchání deliktu,- zda je delikvent schopen rozlišit následky jednání zda je schopen jednání ovládnout. Zavádí se pojem příčetnost. Psychický stav je obecnější podmínka neţ věk. subjektivní stránka deliktu Je vymezena třemi prvky: motiv (dlouhodobá pozitivní či negativní orientace delikventa, polehčující x přitěţující) pohnutka (momentální podnět k jednání) zavinění (je rozhodující, musíme prokázat, zda je a jeho míru. Je to vnitřní psychický vztah delikventa k jednání a následku, pokud je to vyţadováno. U zavinění zkoumáme dvě sloţky – vědomí a vůli. Delikvent si musí být svého jednání vědom – otázka dokazování. U vůle je to sloţitější, jak byl jeho skutečný psychický vztah k jednání a následku – chtěl x nechtěl. Např. ví, ţe se dopouští deliktu, ale není schopen jednání ovládnout (reflexivní pohyb). Druhy zavinění: jednání úmyslné – dolózní přímý úmysl (zlý úmysl) – dolus directus, delikvent ví, ţe je to protiprávní, a chce to udělat nepřímý úmysl – dolus eventualis, delikvent ví, ţe se dopouští deliktu,a následkem je srozuměn (např. při rvačce nechce protivníka zabít, ale pouţívá takové chvaty, které zabít mohou) nedbalostní jednání – culpa hrubá nedbalost (vědomá) – culpa levis, delikvent ví, ţe se dopouští deliktu, a bez přiměřených důvodů (nepřiměřeně) spoléhá na to, ţe následek nenastane. nevědomá, (lehká) nedbalost – culpa lata, delikvent neví, ţe se dopustil deliktu, ačkoliv to vědět měl a mohl. Toto např. u disciplinární odpovědnosti. Zde se uplatňuje zásada „neznalost zákona neomlouvá“(týká se obecně přístupných právních norem, publikace je podmínkou platnosti). U jiných norem neţ právních tento princip neplatí, tam, kde se odpovědnost dokazuje,musí se dokázat, ţe vnitřní předpis byl vydán, ţe se k němu delikvent zavázal. Také můţe být jistá znalost spojena s určitou kvalifikací, postup lege artis, porušení tohoto principu bude mít často následek disciplinární odpovědnost (porušení norem, které souvisí s výkonem jisté činnosti). subjektivní odpovědnost objekt subjekt objektivní stránka protiprávní jednání škodlivý následek příčinná souvislost mezi jednáním a následkem subjektivní stránka – zaviněné (úmysl, nedbalost)

objektivní odpovědnost objekt subjekt objektivní stránka protiprávní stav, protiprávní jednání jiné osoby neexistence subjektivní stránky

59

TP SZK Stát – pojem, vztah státu a práva. Pravomoc, působnost, příslušnost. pojem Stát – Trvalý organický svazek lidstva ,jisté teritorium obývajícího s jedinou vůlí a mocí nejvyšší ,jehoţ účelem je napomáhat dosaţení všech ţivotních úkolů lidu takto spojeného. (prof.Praţák) 3 prvková definice (Jellinek)– st.území ,st.moc ,st.obyvatelstvo Stát - Stát lze vymezit jako politickou formu organizace společnosti - je to základní instituce ve spol. – kde existují politické vztahy, musí existovat i stát - jedná se o hlavní mocenský subjekt ve společnosti, zvl. formu org. veřejné moci základním organizačním elementem je státní moc (druh veřejné moci) v demokratických státech je zdrojem a nositelem státní moci lid výkon státní moci je lidem přenášen na státní orgány (zejména zákonodárné) institucionálně je stát představován státním aparátem, tvořeným souhrnném státních orgánů státní orgány se vyznačují pravomocí a působností (mohou v mezích zákonů rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech FO a PO) soudobý demokratický právní stát je legitimován nejen legalitou, ale i naplňováním zásady suverenity lidu navenek se suverenita státu projevuje v samostatnosti státní politiky, včetně vytváření státních orgánů právní stát je moţno vymezit jako stát, ve kterém se uplatňuje legalita, a to i vůči orgánům veřejné moci SOUDOBÝ DEMOKRATICKÝ PRÁVNÍ STÁT – ATRIBUTY A GARANCE Vázanost státu právem Soudobé právo vychází ze tří legitimizačních zdrojů. Jsou jimi: vůle lidu hodnotová orientace – vychází ze svobody a rovnosti princip legality – právní normy se musí dodrţovat v tvorbě i aplikaci Základní principy právního státu: viz ústavní právo  Principy napiš sem ! -většina těchto principů zachycena v Ústavách států - suverenita lidu - vytyčena v pracích Locha a Rousseaua - zásada: legitimním zdrojem svrchované státní moci je vţdy lid - priorita občana před státem - zákonnost –legalita* - bezvýjimečná a bezvýhradní závaznost práva pro všechny subjekty práva - zákonnost je minimální koncepce právního státu - státní moc netrpí porušování práva, ale zároveň uţívá státní donucení jen v případě porušení práva - garantování základních práv a svobod - základní práva a svobody odvozeny od přirozených práv člověka - zakotveny v ústavách a mezinárodních smlouvách- př.: Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod 60

TP SZK - právní jistota* - moţnost předvídat postup a rozhodnutí státních orgánů - vyloučení nahodilosti a vůle st. orgánů - základem je stabilita pr. řádu* - minimalizace zásahů do svobody jedince - jedinci je dovoleno vše co není zákonem zakazováno - státní moc můţe zasáhnout jen na základě a v mezích zákona míra jedince je kritériem hodnocení pr. Státu

svobody

- dělba a kontrola moci - dělba moci v triádu formulována CH. Montesquieu (moc zákonodárná, výkonná a soudní ) - sloţky moci jsou nezávislé a kontrolovatelné - nejdůleţitější je nezávislé soudnictví - legitimita státní moci a demokratismus činnosti státních orgánů - ústavní a zákonné uznání oprávnění st. orgánů k výkonu st. moci - výkon st. moci je realizován na demokratických principech Hierarchicky uspořádaným platným právem jsou vázány státní orgány, správní úřady aj. Soudy jsou vázány jen zákony a prameny práva vyšší právní síly Ústavní zákon je vázán jen ústavními zákony a eventuelně mezinárodními smlouvami Záleţí na státu,jak dalece připustí vnitrostátní závaznost norem mezinárodního práva Působení mezinárodního společenství vede k uzavírání mezinárodních smluv

Pravomoc, působnost, příslušnost. Pravomocí rozumíme prostředky k zabezpečení věčné působnosti orgánu (pravomoc zákonodárná, výkonná, soudní, bankovní a jiná). Působností (kompetencí) se rozumí okruh vztahů, v nichţ je realizována pravomoc (je vymezena věcně, teritoriálně, personálně, časově). Pojem Dle ÚP – Pravomoc – způsobilost státního Orgánu ,stanovená primárně ústavou ,vykonávat v rámci dělby moci , určitý okruh moci – zákonodárné, výkonné, soudní Působnost(kompetence) vyznačuje rozsah pravomocí , v němţ ji mohou jednotlivé státní orgány provádět.Kompetence má dimenze prostorové , časové a věcné . příslušnost – Odpovídá na otázku ,které st .orgány mají záleţitost řešit (soudy ,správní org. Policie..

61

TP SZK 18. Právní ochrana subjektivních práv, význam soudní ochrany, jiné subjekty právní ochrany, svépomoc, právní pomoc při ochraně práv. Právo a spravedlnost – vyrovnávací (korektivní, diortotická), rozdělovací (distributivní), sociální, retributivní, procedurální. Zabezpečení a poskytování právní ochrany je jedním ze základních povinností právního státu. Mluvíme o právní jistotě. Součástí právní jistoty je právo kaţdého dovolat se právní ochrany svého subjektivního práva a zároveň jistota, ţe se mu této ochrany dostane. Kaţdý tedy má právo na ochranu svého práva. Je to jedno ze základních práv a povinnost ochranu poskytnout má stát. Právo na ochranu je tedy subjektivním právem vůči státu. Čl. 36 Listiny odst. 1 se praví „kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“. Z uvedeného ustanovení zároveň vyplývá, ţe poskytování právní ochrany je nejen povinností, ale i výlučným právem státu. Nikdo jiný neţ státní orgán, tj. soud nebo jiný podle zákona příslušný státní orgán, není oprávněn a není způsobilý takovouto právní ochranu poskytovat. Mluví se proto o státním monopolu poskytování právní ochrany. Z tohoto monopolu vyplývá obecný zákaz svépomoci. Nikdo není oprávněn svémocně si dopomáhat k svému právu, ani svémocně chránit své právo, bylo-li porušeno.V obou případech se má obrátit na příslušný státní orgán a poţádat jej, aby mu právní ochranu poskytl. Příslušný státní orgán je povinen tak učinit. Jsou, ale i výjimky: a) čl. 23 Listiny, jenţ dává občanům právo „postavit se na odpor kaţdému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod..., jestliţe činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků jsou znemoţněny“. b) svépomoc dovolená přiměřenými prostředky proti útoku bezprostředně hrozícímu nebo trvajícímu, jejímţ specifickým případem je nutná obrana (sebeobrana a popř. i obrana jiného) c) jednání v krajní nouzi, tj. ve stavu, způsobeném jinak neţ útokem člověka, kdy někomu hrozí takové bezprostřední nebezpečí, které sám nevyvolal, ţe nelze vyčkat státní ochrany, a nebezpečí nelze odvrátit jinak neţ nikoli nepřiměřeným poškozením cizího práva Ten, kdo by se mimo uvedené případy svémocně dopomáhal ke svému právu, nebo je svémocně chránil, se sám dopouští protiprávního jednání. Právní ochranu poskytuje státní orgán podle významu věci  z vlastního podnětu, tak je tomu zejména v případě trestných činů, kdy platí zásada legality, tj. povinnost státního orgánu stíhat trestné činy,  na ţádost toho, kdo se ochrany domáhá, coţ je pravidlem ve věcech soukromoprávních Druhy ochrany preventivní – spočívá v opatřeních majících předejít porušení subjektivního práva jako je např. zákaz sousedovy činnosti rušící řádné uţívání pozemku,ale i trest, který má izolovat pachatele trestného činu a zabránit mu v dalším páchání trestných činů atd. následná- nastupuje tehdy, bylo-li právo jiţ porušeno. Tou je např. soudní příkaz, aby byl splněn nesplněný závazek, aby byl odstraněn následek protiprávního chování atd., ale i uloţení sankce, jako např. uloţení povinnosti nahradit škodu či uloţení trestu. Prostředky následné ochrany: - restituce in integrum, tj. obnovení předešlého stavu - reparace, tj. náhrada porušením práva způsobené újmy - satisfakce, jíţ je poskytnutí zadostiučinění za způsobenou újmu - represe, tj. postiţení toho, kdo právo porušil, trestem nebo újmou podobného charakteru

62

TP SZK Předmětem právní ochrany je subjektivní právo. To můţe být porušeno: - nekonáním, tj. především nesplněním, resp. nenáleţitým splněním povinnosti subjektivnímu právu odpovídající - konáním, tj. aktivním porušením subjektivního práva Tomuto třídění zhruba odpovídá porušení práva: - relativního, zejména ze smlouvy (excontractu), nesplněním nebo nenáleţitým splněním smluvní povinnosti - absolutního, tj. porušením obecné povinnosti nerušit nikoho v jeho právech, čemuţ se říká delikt (civilní nebo trestní), tu tedy nastávají ve vztahu k rušiteli práva následky ex delicto Soudní ochrana Poskytuje se v řízení trestním a civilním (v civilním sporu převládá zásada dispozitivní, podle které je navrhovatel dominus litis (pán sporu), obecná zásada iudex ne eat ultra petita partium, tzn. soud má rozhodovat jen o tom, oč byl stranami poţádán, v trestním řízení na návrh státního zástupce, zásada oficiality). Jednou ze základních zásad soudního řízení je, ţe nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, tzn. nepřípustnost zřizování zvláštních soudů. Další je zákaz odepření rozhodnutí, tzn. ţe soudce, který by odmítl rozhodnutí ve věci, ke které je příslušný, z důvodu mlčení, nejasnosti nebo neúplnosti zákona, se dopouští odmítnutí spravedlnosti. Zásada rovnosti stran řízení,z níţ splývá i zásada audiatur et altera pars, zn. ţe s kaţdým tvrzením jedné strany sporu je vţdy třeba seznámit i druhou stranu sporu a dát jí moţnost se k tomu vyjádřiti. Právní ochrana subjektivních práv (práva na spravedlivý proces, význam soudní ochrany, jiné subjekty právní ochrany, svémoc, právní pomoc při ochraně práv) Vymahatelnost a ochrana subjektivních práv U subjektivního práva je důleţitá vymahatelnost. Jestliţe existuje právní nárok, pak je právo vymáhatelné, je dospělé. Subjekt práva má nárok na donucení jiného subjektu splnit povinnost. Některá práva jsou zaručena, ale nejsou vymáhatelná. Jsou to např. promlčená práva, přestávají být nárokem, existují v podobě přirozeného závazku (naturální obligace, tj. povinnost, která není vymáhatelná, záleţí čistě na povinném subjektu, zda např. zaplatí dluh, nebo ne). Uvedu příklad. Půjčím 10 000 Kč. Od této doby začnou běţet dvě lhůty: splatnost - po uplynutí vzniká právo vymáhat. promlčení - po zákonem stanovené době se částka promlčí, nastane právní událost promlčení. Teď uţ záleţí pouze na tom, komu jsem půjčil, zda mi peníze vrátí. Vymahatelnost práv je tedy spojena s ochranou práv ze strany státu za podmínek stanovených normami pozitivního práva. Jakým způsobem můţe vymáhání probíhat: prostřednictvím státu (pouţití veřejné moci) - stát je tu od toho, aby garantoval práva a donucoval ke splnění povinností. Rozhodující částí systému mocenské ochrany subjektivních práv je soudní ochrana práv, dále prostřednictvím správních úřadů, veřejného ochránce práv, státního zástupce, policie apod. Soudní ochrana práv, která musí být nezávislá a nestranná, má tři typy. Základní lidská práva a svobody nelze zbavit soudní ochrany. 63

TP SZK ochrana obecnými soudy - rozhodují zejména soukromoprávní spory, rozhoduje o trestných činech a ukládá za ně tresty. ochrana správními soudy – v případě rozhodnutí správním orgánem je povolen přezkum zákonnosti, eventuálně účelnosti (v ČR zatím ne) tohoto správního rozhodnutí. ochrana Ústavním soudem - buď jsou všechna ústavní práva zaručena, všichni se mohou domoci práv v Ústavě zakotvených (princip oficiality), nebo se uplatňuje princip oportunity, tj. Ústavní soud si vybere ze všech případů několik a o těch rozhodne (je to silnější ochrana, co do dopadu rozhodnutí, ale slabší ochrana pro individuální případ). V České republice se můţe kaţdá fyzická a v určitém případě i právnická osoba pomocí ústavní stíţnosti domáhat ochrany u Ústavního soudu v případě rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. moţnost ochrany u mezinárodních soudů – je moţná je, je-li stát signatářem mezinárodní smlouvy, z níţ tato moţnost vyplývá a jsou-li vyčerpány vnitrostátní prostředky právní ochrany. svémocí (donucení vlastními silami) - typická pro případy oslabení moci státu, pro civilizovaný moderní stát není typická. Primárně je třeba obracet se na státní orgány, ale i moderní právo zná svémoc: jednání v nutné obraně (bráníme se proti útoku vůči právu na ţivot). jednání v krajní nouzi (při povodni, poţáru, ohroţení ţivota v důsledku infarktu atd.). zadrţení věci - právo zadrţet věc ke splnění povinnosti (kdyţ dluţník neplatí, lze mu zadrţet adekvátně drahou věc). Při ochraně práv je důleţitá také právní pomoc. Kvalifikovaná právní pomoc je sluţba ze strany advokátů, která probíhá zásadně za úplatu. Pro určité skupiny lidí existuje moţnost bezplatné právní pomoci (např. řízení před Ústavním soudem je bezplatné). Je zde také moţnost prominutí soudních poplatků. Bezplatné zastupování advokátem je moţné ve dvou případech: ex offo - trestní obhajoba (je-li zákonem stanovena nutná obhajoba a obviněný si sám neurčí obhájce). přidělení advokáta advokátní komorou - komora uhradí pouze vzniklé náklady. Právo na právní pomoc patří mezi ústavně zaručená práva.

64

TP SZK Právo a spravedlnost – vyrovnávací (korektivní, diortotická), rozdělovací (distributivní), sociální, retributivní, procedurální. Právo a spravedlnost Spravedlnost nemá čistě racionální základ, má téţ intuitivní charakter. Její definicí se zabývalo jiţ mnoho filosofů. Jedním z prvních a dosud asi nejcitovanějších je Aristoteles, který spravedlnost rozděluje do dvou podskupin: diortotická spravedlnost (zarovnávací, komutativní, retribuční) - obnovení rovnováţného stavu, odčinění negativní skutečnosti. distributivní spravedlnost (rozdělovací) - rozdělování podle stejného měřítka. Jinou definicí je ta, kterou uvádějí např. římský právník Ulpianus, nebo sv. Tomáš Akvinský. Podle nich je spravedlnost pevná trvalá vůle přiznávat kaţdému, co mu právem náleţí. Ve starověkém Římě byla tato poučka součástí zásad ţivota Římanů. Zásady byly celkem tři: neminem laedere - nikomu neškodit. honeste vivere - počestně ţít (nemá v právu význam). suum cuique tribuere - kaţdému dát, co jeho jest. Nikomu neškodit můţeme dát do relace s Aristotelovou diortotickou spravedlností, stejně tak, jako zásadu suum cuique tribuere s distributivní spravedlností. Také moderní právo přišlo se svými koncepcemi spravedlnosti. Angličan Hart např. říká, ţe stejné případy se mají posuzovat stejně, rozdílné případy rozdílně. Rezignuje tak na substanciální stránku spravedlnosti, důleţitá je pro něho procesní činnost. V. Knapp toto pojetí kritizuje. S trochu sloţitější koncepcí přichází Američan J. Rawls, který uvádí dvě roviny: kaţdá osoba má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které jsou slučitelné s obdobnými svobodami pro jiné lidi. sociální a ekonomické nerovnosti mají být upraveny tak, aby. se u obou dalo rozumně očekávat, ţe budou k prospěchu kohokoliv. byly spjaty s pozicemi a úřady přístupnými pro všechny. Tento druhý bod bych vysvětlil na příkladu nějakého podniku. Kaţdý její zaměstnanec můţe přijít se zlepšovacím návrhem. Kdyţ je zaveden do praxe, zvýší se produktivita práce a také odměny všech pracovníků. O něco více dostane zaměstnanec, který s návrhem přišel. Připomenout je třeba také libertenistickou nárokovou teorii spravedlnosti Nozicka, který povaţuje za základní otázku spravedlnosti oprávněnost vlastnického titulu jednotlivého vlastnictví. Spočívá v: spravedlivém nabytí vlastnictví (originální vznik vlastnictví k věci a dědictví). spravedlivém převodu vlastnictví (vznik vlastnictví koupí nebo darem, ne krádeţí či podvodem). spravedlivé nápravě v případě porušení jedné ze dvou uvedených zásad. Odpůrcem sociální spravedlnosti je představitel neoliberelismu von Hayek. Podle něj je za spravedlivé moţno označit jen takové lidské chování nebo pravidla tohoto chování. Odmítá chiméru sociální spravedlnosti, neboť spontánní trţní řád nemá vlastnosti ţivé bytosti a proto nemůţe být ani spravedlivý, ani nespravedlivý. Distributivní spravedlnost je podle něj v rozporu s vládou zákona a svobodou, kterou má právní stát zabezpečit.

65

TP SZK Vztah právní a sociální rovnosti Německý právní teoretik R. Ihering říká jiţ v 19. stol. proč má právo směřovat k rovnosti lidí, kdyţ vše směřuje k jejich nerovnosti, právo má tuto nerovnost zmírňovat. Právo je tu proto, aby silnější nemohli všechno. Právo nemůţe být zaloţeno pouze na formální rovnosti. Univerzální řešení tohoto problému neexistuje. Bude záviset na vývoji společenského vědomí. Spravedlnost dnes chápeme ne jako apriorní jednou pro vţdy danou kategorii, ale jako kategorii historickou, procházející vývojem. To, co přetrvává, jsou některá východiska vycházející z Aristotelova dělení: obnovení rovnováţného stavu - teoreticky se do ní nepromítají sociální aspekty (je to pouze vztah deliktu a odpovídající sankce). Sankce ale nebude vţdy pro kaţdého stejná, náhrada škody můţe být zmírněna (podle sociální situace, prosazení individualismu). distributivní spravedlnost – Ve většině případů má být rozdělováno podle stejného měřítka, ne ale tak, ţe všichni dostanou stejně. Důleţitá je volba kritéria. Zásada „všem stejně“ je kritérium spjaté s výsledkem. Můţeme však rozdělovat podle výkonů, stavu (zvýhodnění určité skupiny), příleţitostí (losuje se, kdo je lepší, je v osudí vícekrát), potřeb (rozhoduje sociální situace lidí, oblast sociálního zabezpečení), pořadí (kdo dříve přijde). Závěr: musíme od sebe oddělit diortotickou a distributivní spravedlnost. U rozdělování musí být kritérium přiměřené problému. Výběr kritéria je dán konsensem (nebo většinovým rozhodnutím), které se promítá do zákonných norem a rozhodnutí soudů. Formální a obsahové pojetí spravedlnosti Máme tato dvě pojetí spravedlnosti rozlišovat? Kdyţ budeme pod pojme formální spravedlnost rozumět zákonnou spravedlnost, pak to význam má, pak do sebe formální spravedlnost zahrnuje obsahová kritéria. Je zaloţena na principu legality. Ale to, co je formálně spravedlivé, nemusí být spravedlivé pro veřejnost (není to spravedlivé z hlediska obsahové spravedlnosti).

66

TP SZK 19. Aplikace právních norem (pojem, stádia procesu aplikace, akty aplikace práva). Základní rozdíly mezi jednotlivými druhy aplikace právních norem. Rovnost a diskriminace, svoboda (pozitivní a negativní) Pojem aplikace práva Rozumí se tím kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci, při níţ dochází k podřazení konkrétní skutkové podstaty pod příslušnou abstraktní právní podstatu vyjádřenou v právní normě.Výsledkem jsou akty aplikace práva . V nich soudy, správní úřady a jiné orgány rozhodují o subjektivních právech a právních povinnostech fyzických a právnických osob. Podstatou aplikace právní normy je subsumpce (podřazení) konkrétní skutkové podstaty pod abstraktní skutkovou podstatu. V procesu aplikace práva je třeba zodpovědět dva druhy otázek: Faktické (skutkové)otázky -questiones facti –zjišťuje se přímým vnímáním a dokazováním Právní otázky – questiones iuris – podle jaké právní normy se případ posoudí

Druhy procesů aplikace práva Uvaţuje se o nich v rámci kontinentálního práva.V ČR je diferencována na tyto hlavní druhy řízení: 1) Občanské soudní řízení(civilní řízení): Upravuje ho občanský soudní řád. Soudy rozhodují o právech osob, převaţuje charakter sporu.Rozlišuje se řízení nalézací, odvolací, dovolací a exekuční 2) Trestní řízení – upraveno trestním řádem. Má několik stádií a v posledním rozhoduje soud. - přípravné trestní řízení – vyšetřování, vychází z důkazních prostředků, - sestavení obţaloby – provádí státní zástupce - rozhodování soudu – hlavní líčení - případně odvolací řízení - exekuce (v případě odsouzení) 3) Správní řízení – upraveno správním řádem . V tomto řízení rozhodují správní orgány(orgány veřejné správy).Patří sem např. řízení o stavebním povolení, daňové a celní řízení, řízení na vysokou školu apod. 4) Některé typy řízení před Ústavním soudem . Nepatří sem abstraktní kontrola ústavnosti.Je to např. rozhodování o velezradě prezidenta, o ústavních stíţnostech, o platnosti volby poslance nebo senátora atd. 5) Zvláštní typy řízení. Např. řízení o konkurz a vyrovnání. Kdy nejde o proces aplikace práva? - Kdyţ nerozhoduje orgán veřejné moci, - i kdyţ zde vystupuje orgán veřejné moci, musíme od aplikace práva odlišit proces tvorby práva, jakoţ i abstraktní kontrolu ústavnosti - není to ani vlastní řídící činnost orgánu veřejné moci dovnitř, - není to ani přezkum zákonnosti rozhodnutí Stadia procesu aplikace práva Má tři stadia: 1. Zjišťování skutkového stavu (questiones facti) 2.Řešení otázek právních (questiones iuris) 3. Rozhodnutí ve věci samotné

67

TP SZK 1) Zjišťování skutkového stavu (questiones facti) První stádium spočívá ve zjišťování skutkového stavu prostřednictvím dokazování, pokud ovšem není tato skutečnost nazírána bezprostředně, přímo. Důkazními prostředky jsou zejména svědecké výpovědi, výpovědi účastníků řízení, doličné předměty aj.Přičemţ platí zásada volného hodnocení důkazů ze strany orgánu aplikujícího právo. Věrohodnost důkazů a důkazní hodnota je dána ve vztahu k jednotlivým případům. Opakem zásady volného hodnocení by byla zásada formálního hodnocení důkazů. Důkazy jsou předem rozděleny, mají různou povahu, význam, je stanovena hierarchie. V určitých případech je dokazování usnadněno tzv. právními domněnkami a fikcemi. Pro právní domněnky je charakteristické, ţe vycházejí z obecné ţivotní zkušenosti. V závislosti na přípustnosti důkazu opaku rozlišujeme: - domněnky vyvratitelné (důkaz opaku je připuštěn) - domněnky nevyvratitelné (důkaz opaku vyloučen, jsou výjimečné) Typicky pouţívané důkazní prostředky 1) Výpovědi – Účastníků, svědecké 2) listinné důkazy veřejné – osvědčení soukromé – důkazní hodnota niţší, záleţí na konkr. kauze, neplatí presumpce správnosti. 3) Znalecké posudky - Lékařský, technický,- finálně mají listinnou podobu, ale znalec můţe být vyslýchán ústně. 4) Doličné předměty, ohledání místa činu, rekonstrukce trestného činu apod. Co není třeba dokazovat? - právní předpisy, prameny práva, které jsou publikovány ve Sbírce zákonů, platí zde zásada, ţe soud zná právo (iura novit curia) - není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé a známé orgánu aplikujícímu právo z jeho činnosti , tvz. notoriety. Rozdíly mezi druhy řízení ve zjišťování skutkové podstaty: a) Trestní řízení Jsou zde na dokazování kladeny nejsilnější poţadavky.Uplatňuje se zásada objektivní (materiální) pravdy, která vylučuje pouţívání nezákonných důkazů, důkazní prostředky mají prokázat, ţe je obţalovaný pachatelem trestného činu.V případě pochybností se uvaţuje ve prospěch obţalovaného ( in dubio pro reo) –promítnutí zásady presumpce neviny. Opakem zásada materiální pravdy je zásada formální pravdy. Zásada formální pravdy vychází z dodrţení určitých pevně stanovených forem ( formulí), na jejichţ dodrţení závisí výsledek presumpce neviny. Důleţitá je zásada legality –příslušné orgány činné v trestním řízení jsou povinny stíhat jakoukoli trestnou činnost, o které se dozvědí. Důkazní břemeno nese stát. b) Civilní řízení Neplatí zde zásada in dibio pro reo – jsou zde určité prvky formální pravdy – postačí určitá pravděpodobnost toho, ţe je to pravda. Mohou být vydány rozsudek pro uznání nebo pro zmeškání : Rozsudek pro uznání - Jestliţe obţalovaný uzná ţalobu v plném rozsahu, pak zpravidla řízení končí a důkazní řízení se neprovádí¨

68

TP SZK Rozsudek pro zmeškání - Pokud obžalovaný zmešká první stání ve věci, soud vyhoví žalobě Neplatí zde presumpce neviny. Vychází se z toho, ţe ţalobce musí prokázat to, co tvrdí. Ţalobce je pánem sporu, z čehoţ plyne, ţe můţe změnit ţalobu, v průběhu řízení s disponovat. Soudce je vázán návrhy stran, zásadně nemůţe navrhovat důkazy, ale nemusí provést všechny, které předloţí účastníci řízení. Řízení ovládá zásada projednací,- soud ukončí řízení, jakmile je projednáno, co projednáno být mělo. d) Správní řízení Důraz je kladen na objektivní pravdu, neplatí zásada in dibio pro reo. Není zde však soukromoprávní charakter, důkazní řízení provádí orgán ex offo. Toto řízení má převáţně písemný charakter. Typická je poměrně velká diferencovanost u jednotlivých druhů správního řízení. 2.Řešení otázek právních (questiones iuris) Druhé stádium je zaměřeno a právní aspekty problematiky Spočívá v nalezení právních norem, které budou aplikovány na danou skutkovou podstatu, posuzování otázek jejich platnosti a účinnosti, jejich interpretace ve vztahu k dané věci. V případě mezer v právu de lege lata je výjimečně možné za určitých podmínek použít analogii.Je zakázáno odepření spravedlnosti. Musí se posoudit nakolik jsou zákony a jiné právní předpisy, které chceme pouţít zákonné a platné. Vznik právního vztahu je třeba vţdy posoudit podle zákona účinného v době jeho vzniku. Rozpory v právním řádu je nutno řešit zejména podle právní síly předpisů a dalších pramenů práva.Mají-li shodnou právní sílu, pouţije se ten z nich, který nabyl účinnosti později, anebo ten, který představuje zvláštní právní úpravu, odchylnou od obecného právního řeţimu. Postupuje se podle těchto pravidel: lex superior děrovat inferiorit - vyšší má přednost před niţším lex posteriori děrovat priori - pozdější ruší dřívější lex specialit děrovat generali - speciální ruší obecný Soudce je vázán zákony a můţe je vykládat. Správní orgány tuto moţnost nemají, jsou vázány interními předpisy. Pro orgány veřejné správy je to nutnost přihlíţet k rozhodnutí vyšších soudů. Součástí řešení právních otázek je i interpretace právních norem.Zákonodárce vyzývá k pouţití obdobného zákona pro podobný případ. Je třeba rozlišit dvě analogie : Per analogiam legis (analogie zákona) - existuje mezera v právu, která musí být vyplněna. Vše je zaloţeno na podobnosti – mezeru vyplníme podobnou normou Per analogiam iuris (analogie práva) - je mezera v právu, ale nenajdeme podobnou právní normu.Norma je vytvořena ad hoc (tvoří ji ten, kdo aplikuje, nejčastěji soud). Jde o činnost obdobnou vytváření soudních precedentů. Ale norma vytvořená analogií práva není obecně závazná, je pouţitelná pouze pro tento konkrétní případ. Postup obou analogií lez pouţít zejména v soukromoprávní oblasti, kde platí zásada legální licence. Nelze ji pouţít ve veřejném právu, pokud jde o pravomoc a působnost orgánů veřejné moci, skutkové podstaty tr. činů a druhu trestů. Postup při aplikaci per analogiam legis zjištění situace, která není právem řešena, ale někdo se domáhá rozhodnutí ve věci, úvaha, zda existuje podobná úprava – nutno zjistit podobné znaky, úvaha, zda je ta mezera v právu relevantní – jestli opravdu existuje, aplikace per analogiam nelze provést, je-li zakázána.

69

TP SZK 3. Rozhodnutí ve věci samotné Třetím stadiem je vydání aktu aplikace práva. Konkrétní názvy aktů aplikace jsou různé, například: rozsudek, platební rozkaz, trestní příkaz apod. Akt aplikace práva(individuální právní akt) představuje rozhodnutí o konkrétních právech a povinnostech účastníků. Obsahuje: - výrok – vlastní rozhodnutí, - odůvodnění - poučení o pravých prostředcích Akt aplikace práva nabývá postupně a) účinnosti, b) právní moci , c) vykonatelnosti. Ad. a) Účinnost aktu aplikace práva Znamená schopnost vyvolat zamýšlené následky – i akt vadný je účinný, funguje jako bezvadný. Existují však nicotné právní akty, které nejsou účinné – pakty. Jsou dva případy nicotnosti: -

akt aplikace vydá orgán, který není orgánem veřejné moci,nebo nemá příslušnou pravomoc, akt byl sice vydán orgánem veřejné moci, ale je zcela zjevně neústavní nebo nelegální.

Nicotný akt právně neexistuje, nenabude právní moci, je nevykonatelný, nemá schopnost vyvolávat následky. Jinak platí presumpce správnosti veřejnoprávních aktů.Vadné akty lze napadnout řádnými opravnými prostředky. Pokud je akt aplikace potvrzen odvolací instancí nebo opravné prostředky nejsou přípustné či byla zmeškána lhůta k jejich uplatnění, nabude právní moci. Ad. B) Právní moc aktu aplikace práva Když nabude právní akt právní moci ,je závazný (materiální stránka právní moci)a nezměnitelný (formální stránka právní moci). Právní moc aktu aplikace nastává pokud proti němu nelze podat řádný opravný prostředek. Jestliţe nenabyl právní moci, lze pouţít řádné opravné prostředky.Lhůta pro jejich podání běţí od okamţiku doručení aktu a má prekluzivní charakter. Uplatnění takového prostředku má dva účinky: Devolutivní – Přesun rozhodnutí na vyšší právní instanci. Suspenzívní – odklad jeho závaznosti. Rozlišujeme několik soustav opravného řízení: Apelace Opravný orgán smí přezkoumat napadené rozhodnutí jak po stránce skutkové, tak i právní a podle výsledku opravného řízení napadené rozhodnutí potvrdit, změnit nebo zrušit. V českém právu se uplatňuje princip úplné či neúplné apelace při odvolání jako řádném opravném prostředku. Kasace Druh opravného řízení, při kterém činnost opravného orgánu je zaměřena pouze na přezkoumání napadeného rozhodnutí po stránce právní. Vychází přitom ze skutečnosti a důkazů, které byly uplatněny před orgánem, který vydal napadené rozhodnutí. Zjistí-li opravný orgán právní vady, zruší rozhodnutí v napadené části a věc vrátí niţší instanci k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. 70

TP SZK Revize Opravný orgán stejně jako u kasace přezkoumává napadené rozhodnutí pouze po stránce právní, ale rozsah přezkoumávání je širší,neţ který navrhuje strana podávající opravný prostředek.Shledá-li opravný prostředek důvodným, zruší napadené rozhodnutí a buď vrátí věc niţší instanci k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí nebo sám vydá nové rozhodnutí. Res iudicata pravomocně rozhodnutá věc. Vzniká překáţka rei uidecatae - překáţka věci pravomocně rozhodnuté. Nelze o ní znovu jednat. Existují však výjimky: - pokud jsou zjištěny základní vady z hlediska skutkového stavu - pokud jsou zjištěny závaţné právní vady Důsledkem je moţnost mimořádných opravných prostředků. Pravomocné rozhodnutí lze téţ přezkoumat z hlediska ochrany ústavnosti. Vedle překáţky věci pravomocně rozhodnuté v procesech aplikace důleţitá překáţka litispendence (překáţka zahájeného procesu). Znamená to, ţe jakmile bylo v dané věci započato řízení, není moţné zahájit totéţ řízení např. u jiného soudu, a to aţ do skončení onoho prvního řízení. Končí-li řízení pravomocným rozhodnutím ve věci samé, mění se překáţka lispendence v překáţku rei iudicatae. Ad. C) Vykonatelnost aktu aplikace práva Vykonavatelnost aktu znamená možnost vynucení povinnosti, tedy okamžik, kdy lze přistoupit k donucení, ke splnění povinnosti uložených v aktu, k exekuci. Vykonavatelnost je zpravidla moţná aţ po nabytí právní moci a uplynutím lhůty k dobrovolnému splnění povinnosti. , 4. Druhy aktů aplikace Konstitutivní akt Má procesní i hmotněprávní důsledky, spočívající ve vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a právních povinnosti. V tom smyslu je právní skutečností. Příkladem jsou rozsudky soudů v trestních věcech, v občanském soudním řízení jsou to například: rozsudek o rozvodu manţelství nebo rozsudek o osvojení.Tento akt působí ex nunc (od nyní) Deklaratorní akt Nestanoví nová subjektivní práva, ale pouze je prohlašuje.V rovině práva hmotného není právní skutečností.Působí ex tunc (od tehdy).Např. rozsudek určení rodičovství – určuje rodičovství od narození dítěte. Dále se akty aplikace dají dělit na rozhodnutí ve věci samé a rozhodnutí procesní. Rozhodnutí ve věci samé – vydání je smyslem samotného řízení, ať má povahu rozhodnutí deklaratorního nebo konstitutivního. Rozhodnutí procesní upravuje pouze samotné řízení a v samotném výsledku řízení se nepromítne. Je to např. rozhodnutí o odročení jednání, o připuštění změny ţaloby apod.

71

TP SZK Rovnost a diskriminace, svoboda (pozitivní a negativní) Rovnost a diskriminace – něco vymysli a napiš  Právo a rovnost Svoboda a rovnost jsou ve vzájemně neoddělitelné relaci, neboť omezení svobody musí platit pro všechny stejně (rovnoprávnost, rovnost před zákonem). Důleţitým je zde moment právní jistoty, tj. všichni stejně omezeni, nemohu být postiţen, kdyţ se chovám dovoleně, a vţdy se domohu ochrany, pokud někdo zasáhne do prostoru svobody právem garantované. Z hlediska jedince platí: čím větší svoboda, tím menší jistota. Existují i nerovná omezení, musí se rozlišit dimenze sociální a právní rovnosti (R. Ihering, rovnost můţe být i rovností bídy). Právo nemůţe nepřihlíţet k biologické a sociální nerovnosti. Je třena reagovat, vzniká problém privilegií a diskriminace (v čistě liberálním státě tyto problémy nejsou, dnes je takový stát povaţován nespravedlivý). Právo musí tyto problémy řešit, právo musí zmírňovat handicapy (někomu dá víc práv neţ jiným). Nebude se jednat o privilegium, pokud se jedná o odstranění handicapu (objektivně daného a obecně přijímaného). Úkolem státu je chránit prostor svobody.

Isaiah Berlin“Dvě pojetí Svobody” Bližší informace: Pozitivní a negativní práva Isaiah Berlin je nejlépe známý pro svou esej “Dvě pojetí Svobody”, z roku 1958 jako jeho inaugurační přednáška panu Chichele profesoru společenské a politické teorie Oxfordu. I.Berlin definoval negativní svobodu jako nepřítomnost omezení nebo překáţek a moţné akce. Větší “negativní svoboda” znamená méně omezení moţného chování lidí. Berlin sdruţil pozitivní svobodu s myšlenkou na sebeovládání či schopnosti stanovit si sám, kontrolovat svůj něčího osudu. Zatímco Berlín uznal, ţe obě představy o svobodě představují platné lidské ideály, jako věc historie pozitivní pojetí svobody ukázalo se zvláště citlivé na politické zneuţívání. Filozofická představa negativní svoboda se odkazuje na svobodu jednotlivce od bytí vystaveného k autoritě jiní. V tomto negativním smyslu, jeden je zvaţován volný k rozsahu ke kterému ţádná osoba překáţí jeho nebo její aktivita. Podle Thomase Hobbes, například, “volný muţ je on to... je ne překáţel dělat co on hath vůli dělat.” Rozdíl mezi negativní svobodou a pozitivní svobodaou byli kresleni Isaiah Berlin v jeho přednášce opravňovaný “dvě pojetí SVOBody.” Podle Berlína, tento rozdíl je hluboce vloţený v politické tradici: ponětí o negativním svobodném bytí stýkalo se nejvíce silně s klasickými britskýma politickými filozofy (např. Locke, Hobbes, Smith, a Mill) a pozitivní svoboda s kontinentálními evropskými mysliteli takový jako Hegel, Rousseau, Herder, a Marx. Pozitivní svoboda je myšlenka, kterou poprvé vyslovil a analyzoval jako oddělené pojetí svobody John Stuart Mill, avšak podrobněji se jí věnoval aţ Isaiah Berlin. To se odkazuje na příleţitost a schopnost jednat splnit něčí vlastní potenciál, jak protilehlý k negativní svoboda, který se odkazuje na osvobození od donucování. Pozitivní svoboda je často popisován jako svoboda k dosáhnout jistých cílů, zatímco negativní svoboda je popisován jak od externí donucování. Myšlenka na pozitivní svobodu je často zdůrazněna těmi na levicový politického spektra, zatímco negativní svoboda je nejvíce důleţitá pro ty kdo se přiklonit k libertarianismu.

72

TP SZK 20. Právní věda – předmět, struktura, její vztah k právu. Angloamerická právní kultura. Právní věda (předmět a vývoj jeho poznání, systém soudobé právní vědy, teorie práva v systému právní vědy) Právní věda Vymezení předmětu právní vědy záleţí na teoretickém přístupu k právu jako základnímu předmětu jeho poznání (teorie přirozenoprávní, pozitivistická, sociologická). Předmětem právní vědy jsou: právní jevy – právo jako normativní systém. právní vztahy. subjektivní práva. subjektivní povinnosti. ostatní právní jevy - vznik práva ve společnosti. tvorba práva. společenské působení práva. chování člověka podle práva nebo proti právu. právní jazyk. právní informatika. Stát není většinou povaţován za předmět právní vědy (kromě marxistické teorie a ryzí nauky právní, resp. normativní teorie). Stát je zařazován do státovědy, ale obě tyto vědní disciplíny se místy překrývají. Historie právní vědy Právní věda je velmi stará. Vyvinula se z univerzální řecké vědy (filozofie). Tehdejší vědci byli polyhistoři, tj. zabývali se všemi oblastmi lidského poznání včetně státu a práva. Pozoruhodné úvahy o státu a právu se najdou jiţ v předsokratovské řecké filozofii, ale hlavně později u Platona a Aristotela. V římském právu bylo vědění spojeno s aplikací práva. Pro právní myšlení měla velký význam i katolická teologie, zejména díla sv. Augustina a Tomáše Akvinského. Počátky právní vědy (zdaleka ovšem ještě ne v dnešním smyslu) lze patně klást do doby, kdy se vědecké zkoumání práva a jeho výuka oddělily od právní praxe. To se stalo počátkem 11. stol. na renesančních italských univerzitách (Bologna, Padova). Velkého rozmachu se dostalo právní vědě v 17. stol. dílem holandského právníka Hugo Grotia, který se stal zakladatelem novodobé teorie přirozených práv (ve skutečnosti byl její obnovitel). K plné institucionální organizaci právní vědy dochází aţ na přelomu 18. a 19. stol. (rodí se ideál základních práv a svobod člověka a občana, humanizace trestního práva, vznikají první novodobé kodifikace, vznikají různé právní školy a směry). Kantovství ontologicky a gnozeologicky rozlišuje co je a co má být, rozlišuje přírodu a morálku. Základem mravnosti je kategorický imperativ (vrozený osobní příkaz mravního chování). Novokantovci dovedli tuto myšlenku do extrému (postavili mezi to co je a to co má být nepřekonatelnou hranici), z toho co jest nelze odvodit, ţe něco má být. Právo je pouze to, co má být (navázala ryzí nauka právní v čele s Hansenem Kelsenem a normativní teorie v čele s Františkem Weyrem). 73

TP SZK Proti spekulativnímu novokantovství se v 19. stol. postavil právní pozitivismus, jehoţ vznik spojujeme s Johnem Austinem (v kontinentální Evropě Karl Bergbohm). Veškerou vědeckou pozornost soustředí na jevovou stránku práva (tj. na oblast psaného práva, nezajímá se o sociální podmínky a působení). Jednostrannost novokantovství i pozitivismu se však záhy stala neudrţitelnou a právní věda začala směřovat svou pozornost k sociálnímu působení státu a práva (vzniká sociologie práva v čele s E.Durkheimem a v Evropě s Eugenem Ehrlichem). Moderní právní věda je ovlivněna sociologií a psychologií. Vznikla řada právních teorií a škol, např.: volnoprávní škola – Kantorowitz, větší autonomie soudce. zájmová jurisprudence – Heck, překlenutí propasti mezi bytím a mětím. psychologická právní škola – Petrazicki. marxistická teorie práva – Marx, Engels, Lenin (teorie státu a práva, zničení státovědy). sociologická teorie – právo je na zákon povýšená vůle vládnoucí skupiny podmíněná ţivotními podmínkami společnosti, právo je nadstavbou ekonomiky společnosti. Systém právní vědy Soudobá právní věda se dělí na různé obory. Vertikálně se právní věda třídí na: právní filozofie - zabývá se obecnými otázkami práva a souvisejících sociálních jevů, usiluje o poznání podstaty práva, zejména o metodologii poznání práva, jeho justifikaci a legitimizaci. teorie práva – se pokládá za obecnou a úvodní část právní vědy. Někdy se překrývá nebo i ztotoţňuje s právní filozofií, protoţe se rovněţ zabývá teoretickými otázkami práva, které překračují rámec jednotlivých právních odvětví. Vztah teorie a filozofie není ještě dostatečně vyřešen, vychází z historie a je ovlivněn dřívějším reţimem, který pojmu teorie práva pouţíval, ale nevymezil jej. Z nynějšího pohledu je moţné teorii práva chápat jako nauku zkoumající problémy obecné všemu právu a podávající o nich poučení. právní dogmatika - omezuje předmět svého poznání na právo jako normativní systém a neklade si za cíl víc, neţ poznat jeho obsah. Jednou z metod je exegeze (analýza právních textů) a z této metody vyplývá, ţe se vlastně svým předmětem a cílem poznání ztotoţňuje s pozitivizmem. právní sociologie – zkoumá interakci práva a společnosti. právní psychologie – zkoumá především psychologický mechanismus působení práva, a to jak z hlediska individuálního, tak i z hlediska sociální psychologie. právní politika – zabývá se primárními jevy de lege ferenda, tzn. z hlediska potřeby budoucích právních norem pro ovlivňování společenského vývoje. teorie tvorby práva (teorie legislativy) –zkoumá proces tvorby právních norem od vzniku legislativního záměru aţ po vstoupení právní normy v účinnost. výzkum právního jazyka – zaměření především na sémantiku právních norem a pragmatiku (komunikace mezi tvůrcem právní normy a jejím adresátem). právní logika – se zabývá formami a postupy právního myšlení. právní informatika – se zabývá právem jako informačním systémem. právní etnografie – zkoumá právo jako součást a produkt národních kultur. právní historie – např. právní romanistika, právní kanonistika, právní historiografie. právní komparatistika – věnuje se srovnávání právních řádů, velkých právních systémů a jednotlivých právních institutů. Právní věda se třídí i horizontálně, např. na vědu práva ústavního, práva občanského atd. Vědy se běţně u nás třídí na vědy přírodní, technické a společenské. Toto třídění Je vysloveně pragmatické a v podrobnostech nepřesné (např. filozofie je povaţována za vědu společenskou, přestoţe řeší i otázky ohledně přírody). Dle pragmatického hlediska lze společenské vědy rozdělit na vědy o společnosti, vědy duchovní a vědy humanitní, právní věda pak patří mezi vědy o společnosti. 74

TP SZK

Na konci 19.stol. vypracoval německý novokantovec W. Windelbandem třídění věd na základě opakovatelnosti v přírodě. Vědy nomotetické zkoumají objektivní zákonitosti (vědy přírodní a matematické). Právní věda ve Windelbandově klasifikaci náleţí do věd ideografických, které zkoumají jednotlivé události a jejich sled. Právní věda je v úzkém spojení s jinými vědami (s filozofií, logikou, sociologií, historií). Pokud jde o právo soukromé, tak je s právní vědou spojena i politická ekonomie, k právu veřejnému se vztahuje politologie. Protikladem právní vědy je právní praxe. Právní praxí se rozumí činnost právníků a popř. i jiných osob (např. úředníků) spočívající v aplikaci, resp. v profesionálním pouţívání práva. Právníci v praxi nalézají uplatnění jako soudcové, notáři, správní úředníci, státní zástupci, advokáti, soukromí zaměstnanci pouţívající k plnění svých úkolů právo. Ve své výšeuvedené činnosti se právníci řídí nejen zákonem, ale i profesionální právnickou etikou. Jejími základními zásadami jsou: nestrannost rozhodování. rovné nakládání se spornými stranami. nepřípustnost poskytovat právní pomoc vzájemně protistojícím subjektům. neslučitelnost některých profesí s právnickým povoláním. Angloamerický typ právní kultury Angloamerický typ právní kultury je geograficky rozšířen zejména ve Velké Británii, USA, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu, v modifikované podobě i v dalších státech. Historicky vznikl ve středověké Anglii zejména na základě common law a equity. Tento systém někdy bývá nesprávně označován jako systémem common law. Vyznačuje se: mnohostí pramenů. vedle psaného práva (statute law, legislation) se uplatňuje i soudcovské právo (soudní precedenty, case law, judge made law), případně právní obyčeje a právní literatura. absence dělení práva na soukromé a veřejné. odlišná právní terminologie. odlišné pojetí legality (prosazuje rule of law). . Rozlišujeme: anglické právo – Do okruhu anglického práva patří právo kanadské, australské, novozélandskéa a právo zemí Britského společenství. V Anglii existuje více pramenů práva, základním z nich je právo soudcovské, které vzniklo ze dvou pramenů a rozlišuje se v common law a equity. Soudní precedenty ale nejsou výlučnými prameny práva, platí i řada velmi starých i nových zákonů. Prameny anglického práva lze tedy třídit takto: právo soudcovské (má v praxi větší váhu neţ právo zákonné). právo zákonné (chápáno jako základ soudcovského práva). právo obyčejové (obecné, místní). právní literatura (podruţný pramen práva).

75

TP SZK Právo soudcovské se začalo vyvíjet za vlády Jinřicha II.(1154-1189) jako právo obecné, nahrazující dosavadní práva partikulární. Aplikovaly jej královské soudy na základě writů. Roku 1285 se ale další rozmnoţování zastavilo, a tím se zastavil i vývoj common law. Co nebylo upraveno writy rozhodoval podle spravedlnosti lord vysoký kancléř, tak se začalo utvářet právo eqiuty. U precedentů platí zásada stare decisis, tj. setrvat u rozhodnutého. Precedent zavazuje jednak soud, který ho vydal (od 1966 platí výjimka pro Sněmovnu lordů) a dále zavazuje všechny niţší soudy. Soudce subsumuje konkrétní skutkovou podstatu skutkové podstatě abstraktní, tj. precedenční. V Anglii (ač ne zcela důsledně) jsou od sebe institucionálně odlišeny civilní a trestní soudy. Soudy rozlišujeme na vytvářející precedenty (Nejvyšší soudní dvůr se skládá ze dvou instancí, z Odvolacího soudu a z Vysokého soudního dvora, Vysoký soudní dvůr se dělí na Oddělení královniny lavice, Kancléřské oddělení a Rodinné oddělení). Nejvyšším soudem Anglie je Sněmovna lordů. Kromě uvedených soudů má soudní pravomoc i Právní komise královna (nejvyšší soudní orgán ve vztahu k rozsudkům zemí Britského společenství, jeho rozhodnutí nemají precedenční závaznost). právo USA – V USA jsou za prameny práva zpravidla uznávány: psaná ústava a zákony. právo soudcovské. právní obyčeje zpravidla nejsou pramenem práva. Převzaté common law se zde vyvíjelo dále samostatnou cestou, dělení soudcovského práva na common law a equita ztratilo význam. Právo v USA se vytváří na dvou úrovních, tj. federální a právo jednotlivých států (viz. případ Tompkinson z roku 1938). V USA je podíl zákonného práva znatelně vetší neţ v Anglii, a naopak závaznost precedentů je menší, zásada stare decisis platí v omezené míře (Nejvyšší soudy jí nejsou vázány vůbec). Kontinentální a angloamerický právní systém se od sebe liší i rozdílnými právními institucemi, rozdílnou terminologií, chápáním práva. Na kontinentě se stát chápán jako právní stát, v angloamerickém systému se prosazuje vláda práva (rule of law).

76