Touha po spojení a jednotě V rodině, kde jsem vyrůstal, jsem nejstarší ze dvou dětí. Otec poskytoval peníze a moje matka se starala o mojí sestru a o mě. Otec nebyl přes týden skoro vůbec doma, matka tu pro nás byla vždycky. Žili jsme na farmě, kde bylo dost místa pro dvě rodiny. Moji prarodiče žili v jedné části domu a my v té druhé. Až do mých narozenin jsem
pátých trávil
většinu času s mým dědečkem, který se živil jako farmář a choval slepice, krávy, prasata a kozy.
Farma byla poblíž lesa a v okolí bylo spoustu místa a krásná příroda. Bylo to nádherné místo, kde může vyrůstat dítě. Často jsem šplhal na stromy v okolních lesech nebo jezdil po okolí na kole a později na mém mopedu. Víkendy jsme trávili s rodinou. Často jsme vyráželi do přírody, jezdili na ponících nebo navštěvovali příbuzné. O nedělích jsme museli, zejména kvůli babičce, chodit do kostela. Byl jsem šťastné dítě plné energie a snadno jsem s kýmkoliv navázal kontakt. Dneska byste řekli, že jsem byl hyperaktivní. Jako dítě jsem vždy cítil duševní a citové problémy ostatních. Cítil jsem jejich přesnou příčinu i řešení. Pro mě jako pro dítě bylo vnímání pocitů ostatních normální. Proto jsem se chtěl stát lékařem, abych mohl pomáhat lidem se uzdravit. Ale nemělo tomu tak být.
Také jsem cítil silný vnitřní konflikt a nespokojenost u mých rodičů. Vyzařovalo z nich, že život není lehký, ale nikdy mi to přímo neřekli. Dělali všechno proto, abychom se my děti nedozvěděli o jejich problémech. Hlavně aby “byl doma klid“. Obzvláště toto jsem cítil velmi zřetelně. Nedokázal jsem se smířit s přesvědčením mých rodičů, že život je boj. Právě na základě tohoto rozporu. Už tenkrát jsem věděl, že život je jednoduchý a že je všechno jednodušší, pokud jste k sobě samým upřímní a pokud se díváte na sojí vlastní pravdu. Moji matku dohánělo k šílenství, když jsem jí s tímto konfrontoval. S mým otcem jsem nemohl mluvit, protože to byl většinou on, kdo mluvil. Tato citlivost mě provázela všude. Kamkoliv jsem přišel, cítil jsem pocity a struktury ostatních lidí. Cítil jsem, jestli byli šťastní nebo nešťastní. Jestli měli bolesti hlavy nebo břicha a dokonce jsem cítil, jestli je někdo nemocný nebo že brzy zemře. Cítil jsem velice jasně příčinu a proto jsem také věděl, co musejí udělat, aby se uzdravili. Bylo pro mě velice snadné přivést lidi do kontaktu s příčinou jejich utrpení. Pokud jsem na ně například položil ruce, struktura se uvolnila a oni se okamžitě cítili lépe. Ale pokud jsem jim prozradil řešení a že jim můžu pomoct, témeř vždy řekli, že se mýlím. Tenkrát jsem jěště nerozuměl tomu, že pro lidi bývá obtížné podívat se na svoje problémy a na pravdu, která přináší úlevu.
Cítil jsem se nepochopený. Přece jsem si byl jistý nebo ne? Byl jsem si jistý, že to, co cítím je správně, ale ostatní vždy všechno popřeli. To mi přinášelo víc a víc pochybností. Pochyby o mě samém a o řešeních, která jsem viděl. Nakonec jsem nedokázal rozlišit moje pocity od pocitů ostatních.
Stávalo se mi to všude. Když můj dědeček zemřel, můj strýc mi řekl, že dědeček spí. Tomu jsem nerozuměl, cítil jsem, že zemřel a i když mi také moji rodiče tvrdili opak. Moje odpověď strýčkovi: “To není pravda, ty lžeš, dědeček je mrtvý.“ byla podrážděně odmítnuta jako neuctivá. Na střední škole jsem měl asi 4 kamarády. Byl jsem zmatený z rozporu mezi tím, co o sobě říkali a jejich skutečnými pocity. Stále víc a víc jsem cítil, že se mnou něco není v pořádku.
Protože jsem se cítil jiný než ostatní děti, přizpůsobil jsem se jejich strukturám a přesvědčením. Tím jsem se ale sám sobě ještě více odcizil. Můj dar se pro mě stal břemenem. Kvůli těmto zážitkům jsem se uzavřel. Odřízl jsem se od sebe sama. Nechtěl jsem už nic cítit, tím méně pocity ostatních. Cokoliv jsem v životě dělal, ať už jsem zvolil kteroukoli profesi, pokaždé jsem v sobě cítil nespokojenost. Nic mě doopravdy neposouvalo dále. Všiml jsem si, že můj život a způsob, kterým jsem o všem přemýšlel, mi nepřináší to, co jsem hluboko uvnitř cítil. Takhle to už dál nešlo. Někdy jsem dokonce přemýšlel o tom, že svůj život dobrovolně ukončím. Jednou jsem se pokusil narazit autem do stromu, ale napůl cesty před nárazem jsem si uvědomil, že tohle není řešení. Tohle byla opravdu slepá ulička. Poté co jsem strhnul volant, jsem skoro narazil do stromu na druhé straně silnice. Hodinu a půl jsem zůstal na té cestě stát. Najednou jsem pocítil, že musím najít někoho, kdo dělá to samé, co jsem dělal já jako dítě. Našel jsem ženu, která cítila, co jsem cítil já. Vysvětlila mi, že vše je propojené a že vše je v zásadě jedním. To pro mě byla obrovská úleva! Konečně mi někdo rozuměl. Dala mi opět přístup ke mě samotnému, k mojí pravdě a já jsem se zase cítil jako celistvá lidská bytost.
Během dlouhé cesty mým vnitřním a vnějším světem jsem se naučil, že je důležité zakoušet, cítit a opravdu se odvážit podívat před tím, než můžete věci doopravdy změnit. Jako dítě jsem jasně viděl a cítil, ale pro většinu lidí to bylo příliš konfrontační, než aby se na to podívali. Ty nejdramatičtější události v mém životě jsou zároveň těmi, ze kterých dnes čerpám sílu. Přijal jsem výzvu se konfrontovat sám se sebou a stále tak v každém okamžiku činím. Díky rozhodnutí čelit mým strachům a temnotě jsem postupem času objevil bohatství svého života a uviděl jsem, že právě tam se nachází moje síla a dary. A těmito dary mohu podporovat sebe i ostatní. Postupně jsem se stal expertem v prožívání. To, co jsem kdysi dělal jako dítě, dělám dnes jako dospělý. Zažívám, cítím a sdílím to, co jsem našel, s každým. Jdu po tvém boku jako tvůj průvodce a podpora na cestě k tvé pravdě. To je důvod proč konfrontuji, trénuji a podporuji lidi se soucitem a vášní. Dary, které jsem objevil jako dítě, používám dnes v mých Momentech, abych podpořil ostatní lidi. Jsem plný života a přijímám všechno a všechny na mojí cestě. Každý je vítán a všichni se můžeme jeden od druhého něco naučit na cestě za obnovením své rovnováhy. Toto je vnitřní bohatství, které bych přál každému včetně tebe. Je to tak, jak řekla ta žena, kterou jsem potkal: V podstatě jsme všichni jedním. Musíme se na to pouze rozpomenout. Dovol mi tě vést, aby ses i ty rozpomenul.
