TOUHA BÝT ÚŽASNÁ TOUHA BÝT ÚŽASNÁ. Magdaléna Frouzová MAGDALÉNA FROUZOVÁ

Odhalte svůj potenciál! Doba a vztahy se radikálně změnily a staré recepty na to, jak může mít žena úspěch, již neplatí. Nenechte si namluvit, že jen krásní lidé mohou být úspěšní. Podívejte se na své touhy jinýma očima, pobavte se příhodami ze života a nechte se inspirovat osobními příběhy známých žen.

MAGDALÉNA FROUZOVÁ

Máme pro všechny ženy špatnou a dobrou zprávu. Špatná zpráva je, že jsou na ně dnes kladeny mnohem vyšší nároky. Krásná dívka nemá automaticky vyhráno jen proto, že je krásná, vzdělaná žena nemá garantovanou dobrou práci jen díky svému vzdělání a úspěšná žena nemá svůj zdar jistý napořád. Ta dobrá zpráva je, že ženy mají v současné době mnohem více šancí prožít zajímavý a naplněný život. Již neplatí, že pokud nevypadají tak čarovně, že kvůli nim hudba na plese přestane hrát a muž v kavárně zapomene na svůj notebook, mají smůlu. A už vůbec není pravdou, že nevdají-li se do šestadvaceti, ostrouhají. Dokonce brzy přestane platit i dogma, že muž nesnese, aby žena vydělávala víc. Žijeme v době svobody a příležitostí pro ženy! Mít úspěch je dnes mnohem víc v našich rukou. Jen si musíme být našich možností vědomi a vyvarovat se chybných rozhodnutí. Uvědomte si, že finální bilance se dělá až na konci života. A právě teď je ta ideální chvíle začít ji psát v náš prospěch.

TOUHA BÝT ÚŽASNÁ

Magdaléna Frouzová

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected]

www.grada.cz

Najděte svůj opravdový potenciál

TOUHA BÝT ÚŽASNÁ

Pro Vás, kdo právě držíte tuto knihu v ruce, a také pro Vaši kamarádku, maminku, dceru a možná i pro Vašeho partnera.

Magdaléna Frouzová

TOUHA BÝT ÚŽASNÁ

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Ne­ oprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Magdaléna Frouzová

TOUHA BÝT ÚŽASNÁ Najděte svůj opravdový potenciál Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00  Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5839. publikaci Odpovědný redaktor Aleš Kysela Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 168 Vydání 1., 2015 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © Magdaléna Frouzová ISBN 978-80-247-5428-4 ISBN  978-80-247-9719-9 (ve formátu pdf) ISBN  978-80-247-9720-5 (ve formátu ePub)

Obsah

Obsah Čtyři touhy, které nás nenápadně ruinují  Popelka na úřadě práce 

7 9

1. Touha po kráse  Mylné „investice“ do zlatých střevíčků a vosího pasu  Příběhy a rozhovory 

13 15 31

2. Touha po lásce a oblíbenosti  Dřina za hubičku aneb Proč děláme, co nás nebaví  Příběhy a rozhovory 

49 51 68

3. Touha po rodině a domečku jako klícka  Na kolik přijde rajská zahrada  Příběhy a rozhovory 

89 91 108

4. Touha po prestižním partnerovi  Čím platíme za touhu po princi aneb Popelka a popelář  Příběhy 

131 133 144

Hodně štěstí! 

168

 5 

Čtyři touhy, které nás nenápadně ruinují

Čtyři touhy, které nás nenápadně ruinují

 7 

Pozoruje mě. Cítím, že se na mě dívá a srdce mi rozrušeně buší. Všiml si mě v momentě, kdy jsem si rukou projela vlasy a přitom uvolněně zaklonila hlavu. Od té doby ze mě nespouští zrak. Sedí o pár stolů dál v moderní smíchovské kavárně, před sebou otevřený notebook, od kterého zvedá každou chvíli roztěkaně oči směrem ke mně. Vnímám to koutkem oka. Teď bere do ruky šálek s espresem. Přiloží ho k ústům, pozvolna usrkne a toho momentu využije k tomu, aby se na mě zase zadíval. Kdo to asi je? Odhadem mu může být něco pod čtyřicet, oblek, kravata, krátké tmavé vlasy, špičkový laptop. Víc nevidím. Opatrně po něm loupnu pohledem. Na zlomek sekundy se naše oči setkají a oba rychle ucukneme pohledem. Jak je to dlouho, kdy jsem někomu takhle učarovala? Pět let? Deset? Bůhví jestli. Každopádně je to dlouho, a asi i proto se cítím nejistá. Nevím, jestli ve mně převažuje potěšení nebo nervozita. Docela se mi hodí, že musím pomalu jít. Vědoma si bedlivého pohledu cizího muže, pomalu vstávám. Oblékám si kabát, přehazuji přes rameno tašku a oběma rukama osvobodím dlouhé vlasy skřípnuté pod límcem. Ten pohyb mu neušel. Pohnul se na židli a záda opřel o opěradlo, jako by chtěl mít větší odstup od obrazu, který si se zájmem prohlíží. Pozvolna se otáčím k odchodu. Ale nedá mi to, a ještě než se definitivně odvrátím, se na něj podívám. Chci ještě jednou zachytit jeho přímý pohled, cítit ty motýly v břiše. Nemám se na něj usmát? Ale co když to vezme jako pobídku, vstane a přijde ke mně? Při té představě skoro panikařím. To se však vzápětí ukazuje jako zbytečné, protože on se zrovna nedívá. Hledí mým směrem někam do prázdna. Že by zklamání z toho, že odcházím? Z promarněné příležitosti? Z dalšího příběhu, který skončil, aniž začal, jen protože si nikdo netroufne toho druhého oslovit? To už se nedozvím. Otáčím se a vyrážím. Vtom ji spatřím. Seděla celou dobu pár stolů za mnou, takže jsem ji neviděla. Jemný profil, dokonalá pleť, blond vlasy po pás, dlouhé nohy, štíhlá postava a přilnavé triko. Čistě náhodou jsem se nacházela na ose mezi ní a neznámým mužem, a proto se mi zdálo, že se dívá na mě. Přitom celou dobu zíral na ni! Já idiot! Takhle chutná ponížení. Ta diva ho ze strany okouzlila víc než já tváří v tvář! Jak jsem jen mohla tak naletět? A ještě takovému pitomci, co tu frajeří s nejnovějším laptopem! Kráčím pryč, aniž to kravaťákem jakkoli hnulo nebo to vůbec zaznamenal, a hlavou mi zmítá bouře emocí. Rozhořčení, zklamání i nevěřícnost vůči vlastní naivitě. Nad tím vším se mi opakovaně vynořuje ona. Ta výstavní krasavice s plavou hřívou a ukázkovým poprsím. Jak jde den a emoce pozvolna utichají, musím sama sobě přiznat, že to tomu chlápkovi těžko zazlívat. I mě upoutala natolik, že kdyby se mě někdo zeptal, kdo vedle ní seděl, nebyla bych schopná odpovědět. Nic jiného jsem nevnímala. Na tu nemáš, přiznávám si hořce. Vedle ní jsi nula. Připadám si neúspěšná a zbytečná. Ale proč vlastně? Jen proto, že jiná zaujala jednoho muže víc než já? Nebo proto, že tuším, že by nejspíš každého muže zaujala víc než já? Někde v hloubi duše zřejmě cítím, že jsem to právě životně projela na celé čáře. Že kdyby přišlo na lámání chleba a my stály  9 

Čtyři touhy, které nás nenápadně ruinují

||Popelka na úřadě práce

na onom plese, na kterém se, jak známo, princ zamiluje do té nejpůvabnější dívky v sále a učiní z ní svou nevěstu, já bych to nebyla. Tfuj, ani to nechci psát – tak hořké to je. Příběhy o tom, jak rozkošné děvče okouzlí významného muže a vzápětí se za velkého jásotu slaví opulentní svatba, slýcháme odjakživa a vědomě či nevědomě se vžíváme do role té favoritky. Tu představu máme v hlavě, za nehty i pod kůží, a ať děláme v životě cokoli, být krásná a bohatě se vdát zůstává metou a symbolem ženina životního štěstí. Ač smyslem těchto pohádek vždycky bylo nás na chvilku osvobodit od reality – ne nás na ni připravit – tak zase tak úplně nesmyslné nebyly. Nesly v sobě ekonomickou poučku a návod k úspěchu pro mladé dívky. Dokud ženy neměly přístup ke vzdělání a vydělat si vlastní peníze pro ně bylo složité, představoval sňatek s boháčem jedinou možnost, jak si vylepšit životní úroveň a zajistit se na stáří. Dávalo tedy smysl soustředit veškerou energii na to, vypadat ne­odolatelně. Dnes to smysl nedává. Protože už nežijeme v době, kdy manželství trvají celý život a po třicítce klepe stáří na dveře. Dneska, kdy se přes padesát procent manželství rozvádí a ve třiceti máme půl století života před sebou, je absolutní upřednostňování krásy to samé jako vsadit veškerý majetek na jedinou akcii nebo utratit první den dovolené rozpočet na celý pobyt za boty na podpatku. Slovy ekonoma, nechat všechna vejce v jednom košíčku. Život je dnes víc než kdy předtím běh na dlouhou trať plný zvratů, neznámých dobrodružství a zajímavých příležitostí. A teprve v cíli se rozhodne, jak ho kdo zdolal úspěšně. Možnost bohatě se vdát máme pořád. Je to docela hezký scénář a určitě bezva dobrodružství. Ale už dávno to není jediná možnost, jak se finančně zajistit, a hlavně už to dávno není žádná garance, že se tak člověk zajistí opravdu doživotně. Bohatě se vdát už neznamená „udělat štěstí“, nýbrž „prožít fajn epizodu“. Vosí pas a dmoucí se ňadra už muži neberou jako symbol plodnosti, ale v první řadě jako atribut sexy figury, takže místo abychom na ně ulovily ženicha, nalákáme na ně hlavně známosti do postele. A pokud nás manžel do konce života zabezpečí, nebudou o něm známí říkat, že plní svou roli, nýbrž že my máme neuvěřitelnou kliku. My tomu ale nechceme věřit a dál pěstujeme kult Popelky. Většinu energie investujeme do vlastní atraktivity a nedochází nám, že tím najíždíme na slepou kolej. Souboj v atraktivitě nemůžeme s osmnáctkami vyhrát. Navzdory plastické chirurgii nás jednoho dne převálcují, stejně jako je začas převálcují ještě mladší. Čím dřív nám to dojde, tím dřív budeme mít šanci přepsat neúprosná ekonomická fakta trochu víc v náš prospěch. Ženy tvoří většinu nezaměstnaných, vydělávají méně než muži a převažují mezi chudými důchodci. Tohle přitom není nutné! Mluví se o diskriminaci žen, která prokazatelně existuje, ale zapomíná se na šance, které nám dnešní doba nabízí a které vlastní vinou necháváme ležet ladem. Ještě nikdy v historii jsme neměly tolik příležitostí jako dnes! Ještě nikdy nám život nenabízel tolik možností užívat si svobody, žít podle vlastního gusta a vydělat si peníze bez ohledu na to, jestli nás okolí považuje za sexbombu, či nikoli.   10 

 11 

Čtyři touhy, které nás nenápadně ruinují

Jediné, co nám v tom brání, je naše pasivita a neznalost. Sníme o štěstí a čekáme, že nám spadne do klína. Toužíme po úspěchu a závidíme ho ostatním. Neznáme vlastní potenciál, a tak děláme chybná rozhodnutí a padáme do pastí, které jsme si nastražily samy. Toužíme být krásné a atraktivní a dáváme horentní sumy za cokoli, co nám slibuje se tomuto ideálu přiblížit. Ve čtyřiceti zjistíme, že v reprezentativních vilách se zahradou bydlí ti, kteří peníze využili i jinak. Toužíme mít rodinu a děti, ale ve snaze vytvořit harmonické prostředí jako z reklamy zahodíme vlastní kvalifikaci a léta praxe. Po padesátce se třeseme o místa, protože ta, jež se nám horko těžko podařilo získat, patří k těm, která firmy v dobách úsporných opatření škrtají jako první, nebo rovnou stojíme ve frontě na úřadu práce. Toužíme působit žensky a být oblíbené, a proto se neženeme do technických předmětů ani na ředitelské pozice. Celoživotně tak dřeme v málo placených oborech, jako péče či vzdělávání, a remcáme na nízkých pozicích, ze kterých nemůžeme nic ovlivnit ani nikomu jinému pomoci. Toužíme po prestižním partnerovi, který nás bude vodit do společnosti a finančně nás zajistí, ale nedochází nám, že čistě statisticky jich už dávno není dost. Dívky dosahují ve škole v průměru lepších výsledků než chlapci a už několik let převažují mezi absolventy vysokých škol, zatímco chlapci tvoří většinu těch, kdo seknou se školou ještě před maturitou. Končíme tak jako zhrzené milenky ženatých mužů nebo zahořklé, rozčarované a rozvedené ženské. Zkrátka se nechováme tak, abychom se splnění našich snů přiblížily. Neříkám, že musíme přestat snít o tom, že jednou zažijeme příběh jako Popelka. Jen říkám, že je načase začít se k životu stavět trochu víc jako skutečné královny a panovnice. Chytře, strategicky, aktivně a v duchu s dobou. Kýveme hlavou, když slyšíme, že lidé za sebe dnes musí brát větší odpovědnost a nemohou spoléhat jen na to, že se o ně postará stát. A spoléhat se na to, že se o nás postarají muži, můžeme? Proč by měli? Kdejaká mladá holka dnes sebejistě prohlašuje, že nehodlá manželovi prát, žehlit, vařit teplé večeře a čekat na něj ve vyhřáté posteli. Málokterá z nás je dnes ochotná sloužit muži tak, jak to ženy dělaly dříve, kdy jim nic jiného nezbývalo. Proč by na tom ale muži měli být jinak? Proč by měli chtít finančně krvácet kvůli servisu, který už není to, co býval, a který si mohou za své peníze dopřát kdykoli a ještě navíc bez zbytečných domácích konfliktů? Proč by si neměli raději užít svobody a svých peněz? Všechny tak nějak cítíme, že s tím, jak se radikálně mění svět a společnost, se také mění vztahy mezi muži a ženami, a možná i proto se trochu bojíme. Že se nám nepodaří potkat toho pravého, který si nás vezme, založí s námi rodinu a finančně nás zabezpečí. Že nás partner opustí a my skončíme osamělé a zapomenuté. Že nám úspěch zůstane odepřen a my si nikdy nebudeme moct dovolit všechen ten luxus, který propagují reklamy. Zkrátka že náš život nakonec proběhne jinak, než jsme si v šestnácti vysnili. Nebojte! Všechno může dobře dopadnout! Je jen potřeba překopat většinu toho, co nám do hlavy vštěpovaly pohádky minulých generací, a začít myslet z gruntu jinak.

Špatná zpráva je, že jsou na nás dnes kladeny mnohem vyšší nároky. Krásná dívka nemá automaticky vyhráno, vzdělaná žena nemá garantovanou dobrou práci a úspěšná žena nemá svůj zdar jistý napořád. Dobrá zpráva je, že máme mnohem víc šancí prožít zajímavý a naplněný život. Už neplatí, že pokud nevypadáme tak čarovně, že kvůli nám hudba na plese přestane hrát a muž v kavárně zapomene na svůj notebook, máme – chudinky – smůlu. Už neplatí, že nevdáme-li se do šestadvaceti, ostrouháme. Dokonce brzy přestane platit i dogma, že muž nesnese, aby žena vydělávala víc. Ve Spojených státech vydělává už čtyřicet procent pracujících žen víc než jejich manželé a sňatkové statistiky říkají, že finančně nezávislým ženám se daří najít partnera snáze než těm ostatním.1 Žijeme v době svobody a příležitostí pro ženy! Mít úspěch je dnes mnohem víc v našich rukou. Jen si musíme být našich možností vědomy a vyvarovat se chybných rozhodnutí. Finální bilance se dělá až na konci života. A teď je ideální chvíle začít ji psát v náš prospěch. Věřím, že vás k tomu tato kniha bude inspirovat a příběhy slavných, výjimečných a zajímavých žen vás podnítí k tomu, podívat se na vlastní život jinak. Užijte si čtení a napište mi na Facebook, co si o knížce myslíte, jestli to vidíte podobně, anebo jestli jsem na něco nezapomněla.

1

www.national-geographic.cz – The Richer Sex, Liz Mundy v: Bohatší pohlaví: Ženy budou už brzy vydělávat víc než muži

  12 

Touha po kráse

Touha po kráse

 13 

Je to nespravedlivé a skandální. Atraktivní lidé to mají v životě jednodušší. Vědomě či nevědomě reagujeme všichni pozitivně na hezké lidi. Průzkumy dokládají, že jim přisuzujeme i lepší vlastnosti: považujeme je za úspěšnější, inteligentnější, sebevědomější, sympatičtější, kreativnější, vášnivější, přátelštější, sociálně kompetentnější – prostě za lepší.2 Oproti tomu asociujeme ošklivé se zlým: už v pohádkách jsou ježibaby, macechy a nevlastní sestry nejen zlé, ale stoprocentně i ošklivé, což má podtrhnout jejich podlý charakter, a i v reálném životě se máme před nehezkými lidmi mnohem víc na pozoru. V noční tramvaji nenápadně skenujeme tváře spolucestujících v naději odhalit včas případného násilníka a automaticky víc podezíráme neoholené, tmavé a zakaboněné týpky, zatímco mladé upravené muže si dáváme do škatulky „ten je v pohodě“. Fotografie sériových vrahů přitom dokazují, jak mylné tohle hodnocení je – často totiž vypadají zdánlivě zcela v pohodě. Naopak na krásné lidi se nemůžeme vynadívat. Ať si o důležitosti charakteru říkáme, co chceme, v trafice vždycky sáhneme radši po časopise, kde je na titulní stránce atraktivní modelka, zatímco ty, ze kterých na nás hledí nehezká a nezajímavá tvář, jsou téměř neprodejné. Své o tom vědí i ženské magazíny, které počítají s poklesem prodaných výtisků pokaždé, když na titul dají brunetu místo blondýny. Tak nemilosrdní jsme. A sice už od narození! Dokonce už i miminka se totiž raději dívají na hezké tváře. Prokázal to pokus s novorozenci ve Velké Británii uveřejněný na BBC v roce 2004. Sotva dvoudenním písklatům ukázali vedle sebe dvě fotografie, na jedné byl atraktivní obličej, na druhé ošklivý. Ta něžná roztomilá stvoření se ukázala jako nemilosrdné bestie a 80 % času strávila díváním na tu hezčí.3 A to přesto, že v tomhle věku vidí dost rozmazaně. Maminky pak zase prokazatelně reagují na své křičící ratolesti vstřícněji, když odpovídají ideálu jako z reklamy: kulaťoučká tvářička, velká kukadla a malý nosík.4 Upřednostňování hezkých lidí se pak táhne celým naším životem. Školní děti vyhledávají radši přítomnost atraktivních kamarádů, protože je považují za chytřejší.5 Dobře vypadajícím žákům a žákyním pak věnují učitelé i učitelky vědomě či nevědomě větší pozornost než jejich neatraktivním spolužákům.6

2 3 4 5 6

www.welt.de – Schöne Menschen sind klar im Vorteil, 8. 6. 2011 Newsvote.bbc.co.uk – newborns prefer beautiful faces Výzkumy americké psycholožky specializované na krásu Rity Freedmannové. www.welt.de – Schöne Menschen sind klar im Vorteil, 8. 6. 2011 www.welt.de – Schöne Menschen sind klar im Vorteil, 8. 6. 2011

 15 

Touha po kráse

||Mylné „investice“ do zlatých střevíčků a vosího pasu

Tyto vizuální předsudky, vůči kterým je málokdo zcela rezistentní, vedou k tomu, že se hezouni v průměru i opravdu lépe mají. Průzkum Univerzity Leuphana v německém Lüneburgu se třemi tisíci účastníků ukázal, že atraktivní lidé jsou méně často nezaměstnaní a vydělávají v průměru víc než jejich kolegové typu šedá myš.7 Dokonce i u soudů, za jejichž nezávislost se kdysi prolévala krev, mají hezouni výhodu: dostávají v průměru kratší tresty a je jim přiklepáváno vyšší odškodné než „šeredům“.8 Sama se přiznám, že jsem se při povrchních soudech na základě vzhledu už také párkrát načapala. A to jsem se prosím vždy považovala za někoho, kdo lidi soudí zásadně podle jeho vnitřních hodnot! Zrovna před pár týdny jsem zapnula ČT 24, kde hovořil neznámý muž. Nebyl to úplně fešák. Našedlý tón pleti trochu jako vyléčený feťák, bambulovitý uhrovitý nos, dlouhé mastné vlasy, neoholený. Ještě než jsem vůbec byla schopná zaznamenat byť jen jediné slovo z toho, co říkal, mě napadlo spontánní: Pane bože, co ty seš za existenci…? V dalších vteřinách můj mozek začal brát na vědomí, že mluví o zločinu a policistech. No jasně, říkám si, vždyť jsem ho hned tipovala na nějaký kriminální živel. Všechny kostičky do sebe rádoby zapadaly. Až do momentu, než se pod ním objevil titulek: právník. Úplně jsem se zastyděla. Takhle povrchně hodnotit… Ale stejně jsem si i pak pohrávala s myšlenkou, jestli to není nějaký bývalý kriminálník, co se polepšil a dal na cestu práva. Jen proto, že nevypadal tak, jak právníky prezentují americké filmy. Přímo kolektivní – a o to více šokující – zážitek se škatulkováním podle vnějšího dojmu jsem měla jednou v New Yorku. Jela jsem z letiště do centra sběrným taxíkem, takovým tím minibusem, do kterého se vejde patnáct turistů, a proto je cesta levnější než normálním taxi. Řídil ho nápadně hezký a úslužný mladý kluk, imigrant. Nevědomky jsem začala přemýšlet o tom, proč vlastně skončil jako řidič a nosič zavazadel. Jako imigrant to asi nemá jednoduché, říkala jsem si, a možná neumí dostatečně anglicky. Ale proč to nezkusí v nějaké firmě? Nebo v neziskové organizaci? Prostě někde v kanceláři, kde by nemusel být napůl na ulici. Přede mnou na sedadle seděla starší dáma. Styl oblečení, gesta i způsob komunikace prozrazovaly takovou tu sebevědomou americkou intelektuálku, co jezdí po světových konferencích a všude je doma. Navazování kontaktů měla v krvi, se svou sousedkou se dala do řeči, jako by ji vídala odjakživa, a pro jadrné komentáře nešla daleko. Když na jedné zastávce klučina vyskočil, aby pomohl vystupujícímu páru vyndat zavazadla z kufru, otočila se tahle baba princmetálová ke své sousedce, hodila lehce hlavou směrem k hochovi a povídá: „Hezkej kluk!“ Pak udělala krátkou pomlku, během které si ho ještě párkrát změřila pohledem od hlavy až k patě, a když se ujistila, že se ve svém úsudku nemýlí, významně mlaskla a bez servítku doplnila: „Mohl by mít na víc než tu dělat blbýho řidiče.“9 7 8 9

Článek na t-online.de z 23. 12. 2011 The Economist: The Economics of Good Looks, 27. 8. 2011 Doslova řekla: „He could be worth more than this silly job.“

  16 

Byla jsem zděšená! Do hlavy se mi navalila krev nad tou opovážlivostí a na jazyk se mi draly pobouřené komentáře o povrchních Američanech, co dají jen na vzhled. Jak to může říct?! Vždyť o něm nic neví! A vůbec, co je na řidičích blbého! Určitě je mezi nimi spousta charakterních lidí! Než jsem si poníženě vzpomněla, že před pár okamžiky mi hlavou šlo „lautr“ to samé. Prostě dáme na první dojem a to znamená hlavně na ten vizuální. Jeden německý student udělal v roce 2005 zajímavý experiment. Mezi svými spolužáky z fakulty ekonomické psychologie vybral dvaadvacet kluků a dal jim jednoduchý úkol: vydržet co nejdéle s rukou ponořenou v ledové vodě. Vtip byl v tom, že polovině kluků to stopovala neatraktivní žena, zatímco té druhé žena přitažlivá. Byla to mimochodem pokaždé ta samá, jen jinak upravená. V první skupině na sobě měla bílý plášť, na nose brýle, vlasy pevně stažené dozadu a nenalíčená. V té druhé vystupovala jako femme fatale: rozpuštěné vlasy, make-up, přilnavé džíny, samý úsměv a mile se jich při vysvětlování zadání dotýkala. Co se stalo? Muži, kterým sekundovala ta koketa, to v té ledárně vydrželi dvakrát déle – v průměru osmdesát sekund! Tak moc jí chtěli imponovat, že organizátor musel zavést dvouminutový limit. Hrozilo riziko, že ti kluci se radši podchladí, než aby selhali, ve snaze zapůsobit jako mužný hrdina.10 Není to k vzteku? Že stačí, aby se nějaká ženská jen trochu natřásala, culila a špulila rty, a chlapi už se kvůli ní mohou přetrhnout? Ještě víc bychom se ale měli vztekat nad tím, k čemu všemu tyhle zákonitosti svádí nás, ženy. Touze zvítězit nad přírodou nebo ji alespoň trochu obalamutit totiž obětujeme téměř všechno. Všechny své peníze, všechnu energii, veškeré snažení. Dopouštíme se tak chyby, kterou jednou draze zaplatíme a jejíž cenu lze sotva vyčíslit. Jedna rakouská studie spočítala, že žena utratí za svůj život v průměru téměř dvě stě tisíc eur (v přepočtu tedy pět milionů korun) za to, aby vypadala lépe.11 V tom jsou započteny nejen předměty, jako jsou krémy, séra, make-upy či šperky, ale i diety, dovolenkové pobyty na zhubnutí, plastičtí chirurgové, kadeřníci a poplatky za fitness centra. V České republice to bude nominálně zřejmě méně než pět milionů, ale pokud by se výdaj vyjadřoval v poměru k příjmům, pochybuji, že by se Češky nějak závratně lišily od žen na Západě. Už proto, že vzorce konzumního chování žen se sobě všude dost podobají. Ženy stojí celosvětově za více než 70 procenty kupních rozhodnutí o privátním konzumu. Tuším, co máte na jazyku: u krémů proti vráskám či dietních doplňků stravy přece nejde o bezduché utrácení, nýbrž o investici! Nepotvrdila jsem snad právě sama o pár řádků výš, že vypadat dobře se vyplatí? Podle této přímé úměry jsou prostředky vydané za vzhled nanejvýš smysluplné. 10

11

Spiegel online: Eiswasser-Experiment – Was Männer für hübsche Frauen auf sich nehmen, 17. 2. 2005 Studie uveřejněná na internetovém portálu Madonna24.at 8. srpna 2013 – šlo o částku 193 441 eur, což je při kurzu zhruba 25 korun za euro téměř pět milionů korun.

 17 

Touha po kráse

*

Bohužel ne tak úplně. A právě v tom je celý ten problém. Ta úměra totiž není tak přímá, jak se zdá. Investice je, jak známo, částka, kterou přechodně oželíme proto, abychom jejím prostřednictvím vydělali ještě víc peněz. Je jedno, jestli investujeme jednu korunu nebo deset milionů. Hlavní je, že částka na konci je vyšší. Pokud je obnos, který se nám vrátí, menší, jedná se o špatnou investici neboli ztrátu. Pokud do sebe tedy investujeme pět milionů, měli bychom mít za pár let na kontě minimálně pět a půl, ideálně ještě víc, třeba sedm osm, ale klidně i deset milionů. Máme je? Máme houby s octem! Jasně že jen málokterá z nás za sebe utratila opravdu pět milionů. Ale zkuste si to v malém, kde si to lépe představíme. Dejme tomu, že si během roku koupíte šaty (2 500 Kč), blůzu (700 Kč), triko (300 Kč), rtěnku (100 Kč), řasenku (100 Kč) bižuterii (800 Kč) a sexy prádlo (1500 Kč). Celkem jste utratila šest tisíc. Máte snad o rok později na kontě díky tomu šest a půl tisíce? Nebo dokonce deset? Nejspíš ne. S největší pravděpodobností máme na kontě přesně o těch šest tisíc méně, než bychom měly, kdybychom si bývaly nekoupily nic. Možná namítnete, že se to takhle nedá měřit, protože ač se nám ty peníze nevrátí přímo, tak se nám vrátí nepřímo. Třeba díky tomu najdeme nové místo nebo získáme nového přítele. Hezkým nebo upraveným vzhledem si navíc získáváme pocit uznání našeho okolí, což je k nezaplacení. Ano, to je pravda. Ale jen do jisté míry. Samozřejmě že je nanejvýš chytré o sebe dbát a neucházet se o partnera či o místo jako poslední šmudla. Společnost oceňuje upravený a atraktivní vzhled. Člověk, který je vkusně oblečený, působí fit a má vnitřní náboj, je vnímaný jinak než někdo, kdo je ztrhaný, má mastné vlasy a zažloutlé zuby. Je ovšem nanejvýš hloupé si myslet, že naše okolí si z nás sedne na zadek proto, že máme ještě jeden řetízek, ještě jedny černé lodičky a ještě jedny značkové džíny. Studie se shodují na tom, že nosíme zhruba 20 % oblečení, které máme ve skříni.12 Velkou část šatníku tvoří šaty, které nemáme kam vzít, sukně, do kterých máme zrovna teď maličko velký zadek, a svetry, jejichž barva se nám právě dnes nehodí ke zbytku oblečení. Jinými slovy, stojíme denně před plnou skříní a nemáme co na sebe. Místo toho máme haldu hadrů, ve kterých jsou blokované naše peníze. O chytré investici tedy nemůže být řeč. Hezky je to vidět i v našem botníku. Já si například skoro každý podzim pořídím senzační kozačky na zimu a při vkládání do botníku zjistím, že už tam mám dva podobné modely z minulého roku. Nepříjemné je to hlavně v tom, že člověk nedokáže jen tak utěšit špatné svědomí z plýtvání. Zatímco nepotřebný svetr lze s hřejivým pocitem, že děláte dobrý skutek, darovat bezdomovci v centru Prahy, kozačky na jehlovém podpatku moc neužije. Pohled mi jihne také u výloh se třpytivými sandálky na podpatku. Taková krása! Od této emocionální pohnutky už je jen krůček k tomu, zajít dovnitř a zkusit si 12

www.madonna24.at – Wir tragen nur 20 % unserer Kleidung

  18 

13 14 15 16

www.madonna24.at – Frauen investieren 244 Tage in ihre Schönheit Údaj Světové banky. Údaj OSN. Český statistický úřad, Genderové statistiky 2013

 19 

Touha po kráse

je, a odtud je to zase o krapínek blíž ke kapitulaci před hlasem rozumu a k jejich zakoupení. Samozřejmě že je obuji tak jednou dvakrát za rok. Ale nikdy mi to nevadilo. Až do té chvíle, než moje kamarádka Lenka pronesla před pár lety objevnou věc: „Já všude v obchodech vidím tyhle sandálky, ale když se rozhlídnu po ulici, tak žádná ženská tyhle boty nenosí. Přitom se musejí prodávat, jinak by je v těch obchodech neměli a nikdo by je nevyráběl. Tak kde teda ty boty jsou?“ Tuším to. Jsou u mě ve skříni! A asi také v té vaší a v té od vaší kamarádky. Prostě jsme je jen tak skoupili. Připadáme si v nich tak sexy a už se vidíme lehkým krokem kroužit po tanečním parketu. Zajímavé je, že když je pak vidíme u sebe v botníku, probudí se v nás nepoznaná praktičnost a předvídavost, a než abychom skončily jako kulhající mučednice, obujeme si každé ráno nějaké pohodlnější boty. To tedy byla koupě… S investicí toho každopádně moc společného neměla. Jeví se tudíž jako velice rozumné, že čas od času zjednáme pořádek a provedeme v šatníku inventuru. Vyházíme věci, co už nenosíme (a také ty, které jsme ani nikdy nenosily, protože si konečně přiznáme, že tahle koupě byla fakt šlápnutí vedle…), a v rezolutním odhodlání pořídit si funkční šatník je doplníme novými kousky – protože po takové inventuře už teprve nemáme co na sebe a navíc teď máme místo! V průměru žena prý takto provětrá skříň téměř třistakrát za život.13 Vezmu-li v úvahu, že se tak děje pravděpodobně hlavně mezi patnácti a pětašedesáti, tedy po období zhruba padesáti let, vychází mi šest inventur za rok. To znamená nejen po každé sezoně, nýbrž i během ní. Přijde mi to hodně, ale je fakt, že nefunkční oblečení vyřazuji několikrát za rok, i když jsou to třeba jen dvě trika. To je hotový kolotoč, ve kterém se točí hlavně jedno: naše peníze. Jejich roztáčením si naneštěstí ve většině případů nezískáváme další peníze a ani společenské uznání. Protože úcta našeho okolí k nám nestoupá přímo úměrně k počtu obnov našeho šatníku, nýbrž přímou úměrou k výši našeho konta. Přemýšlíte někdy o tom, proč je mezi ženami navzdory těmto investicím do sebe samé tak málo boháčů? Například mezi vlastníky půdy je celosvětově asi jen deset až dvacet procent žen14 a do kapsy jde ženám jen zhruba desetina světových příjmů15. Proč muži, kteří mají ve třiceti našlápnuto na skvělou kariéru, vlastní v padesáti vilu, luxusní auto a hromadu akcií, zatímco ženy, jimž ve třiceti patřil svět, zůstávají bez partnera, bez nemovitosti, bez auta, bez akcií, bez kariéry, namísto toho se šatníkem plným oděvů, které vyšly z módy a do kterých se nevejdou? Není divné, že ač do sebe tak moc investujeme, jsme ve stáří mnohem častěji než muži ohroženy chudobou a sotva vyžijeme ze svého důchodu? Statistiky dokládají, že ženy převažují u důchodců s výší plného starobního důchodu do 7 000 Kč, zatímco v pobírání vyšších důchodů dominují muži.16 Například v roce 2012 byla průměrná výše starobního důchodu mužů o čtvrtinu vyšší než v případě žen.

Není náhodou možné, že se naše údajné investice totálně míjejí účinkem? Ale abyste mě špatně nepochopili: nechci tu rozumovat o tom, jak prozíravé je spořit si do kasičky místo utrácení za blbosti, protože korunka ke korunce, ono se to sejde, a vůbec dobrá hospodyňka má pro pírko i přes plot skočit. Vůbec ne! O to spíš, že je to ekonomický nesmysl. Zaprvé proto, že kdo jen spoří, o peníze fakticky přichází kvůli inflaci – uškudlená stovka bude mít za dvacet let možná hodnotu padesátikoruny. Zadruhé proto, že kdyby nikdo neutrácel a jen šetřil, zlikvidovalo by to ekonomiku. Zatřetí proto, že udělat si čas od času radost hezkým nákupem je fajn, člověk na chvilku pookřeje, cítí se lépe a to se také nějak pozitivně projeví na jeho postoji k životu. Jde mi jen o to, poukázat na naši typickou chybnou kalkulaci. Myslíme si, že peníze vydané za hezké šaty, kosmetiku a šperky jsou investice a přinesou nám úspěch. Ve skutečnosti jsou tyto peníze do velké míry pouhou útratou a od skutečného úspěchu nás spíš vzdalují. Proč? Protože se nám jich pak nedostává jinde, kde bychom je mohly lépe upotřebit. Platíme za to, že pořád žijeme v ideálu minulých generací – totiž že jediná možnost, jak jako žena opravdu uspět, je okouzlit prince na plese a že s každou další cetkou máme větší šanci ho zaujmout. Není to úplně naše vina. Vyrostli jsme s tím. Po celá staletí bylo největší výhrou v životě ženy být krasavice. Zvyšovalo to její šance ulovit bohatého ženicha. Ta, které se to podařilo, měla vystaráno do konce života. Svatba s dobře situovaným mužem fungovala jako celoživotní vstupenka do světa bez dřiny. Jenže to bylo dřív! To bylo v dobách, kdy manželství trvalo celý život a čtyřicítka byla považovaná za milník na cestě mezi stárnoucí občany. Dnes se bez problémů dožíváme osmdesátky a průměrná délka manželství je třináct let.17 Zatímco v padesátých letech se v Československu rozvádělo zhruba deset procent manželství, v šedesátých stoupla rozvodovost na 20 %, v osmdesátých na 30 %, na přelomu tisíciletí překročila 40 % a v roce 2005 dosáhla plných 50 %.18 A tento údaj zřejmě není mnohem vyšší jen díky tomu, že spousta lidí se radši ani nežení a nevdává, protože tuší, že jim to celý život nevydrží. V současné době patří více než 50 % prvorodiček a 40 % všech rodiček mezi svobodné matky, přičemž se ví, že četnost rozpadů vztahů na psí knížku je mnohem vyšší než u manželství.19 Jen blázen si tedy může myslet, že bohatě se vdát znamená mít vystaráno na celý život. (Jestli vás právě napadají jako protiargument celebrity, které vysoudily na bývalém manželovi miliony, tak zpátky na zem! Tohle má od průměru dost daleko. Kdyby to byl standard, nevěnovala by tomu média takovou pozornost.) Nemluvě o tom, že ani bohatí muži od šéfů bank přes majitele firem až po slavné sportovce nemají na svůj úspěch patent a klidně mohou jednoho dne skončit bez práce, nebo dokonce – pokud se do něčeho „namočí“ – rovnou ve vězení. Je nejvyšší čas podívat se pravdě do očí. 17 18 19

Český statistický úřad Český statistický úřad www.tydenmanzelstvi.cz

  20 

 21 

Touha po kráse

Moje máma je psycholožka, má v centru Prahy poradnu. Původně byla specializovaná hlavně na problémy v rodině související se závislostmi: od alkoholismu přes drogovou závislost až po závislost na automatech. Samozřejmě k ní ale chodí mnoho lidí řešit osobní problémy s partnerem či partnerkou. V posledních dvou desetiletích tvoří rostoucí podíl ženy dvou skupin: mladé ženy kolem třiceti, kterým se nedaří najít partnera pro život, a ženy kolem padesátky, které o toho svého přicházejí a prožívají hlubokou krizi spojenou s tím, že nevědí, jak bude jejich další život vypadat a jak ho naplní. Muži zakládají i po padesátce nové rodiny s mladšími ženami. Pokud se nechtějí vázat, budují dál svou kariéru a postavení. Nebo si prostě užívají života. A ženy? Děti už mít nemohou, takže na zakládání nové rodiny moc pomýšlet nelze. Mládí a krása odkvétají, takže nalézt partnera není jednoduché. Budovat si postavení a dělat kariéru mohou zpravidla jen ty ženy, které k tomu položily základy, na kterých lze stavět. To znamená, že nestrávily posledních dvacet let především péčí o rodinu a domácnost. Užívat si mohou ty, které k tomu mají správné předpoklady: zachovalé zdraví a tučné konto. Ani jednoho se nám ovšem zpravidla nedostává, protože řetězec neplacené dřiny mateřská → rodičovská → zaměstnání s pracovní dobou do čtyř kvůli péči o rodinu často končí trpkým nízkým důchodem. O nějakém vyskakování tak nemůže být ani řeči. Snažíme se o nějakou tu důstojnost alespoň tím, že děláme všechno pro to, abychom vypadaly v rámci možností k světu, ale i to stojí peníze a čím víc vrásek nám brázdí obličej, tím je to dražší, takže i tady máme trochu svázané ruce. Všechny tyhle souvislosti vedou k tomu, že po padesátce mnohé ženy propadají vtíravým pocitům vyloučenosti ze společenského dění. Přes polovinu života se tak mnohdy musíme obejít bez peněz, partnera a uznání. Když to řeknu hrubě, ostrouháme! Teď by se nám mimochodem těch pět milionů hodilo! Možná že kdybychom se chovaly strategičtěji a neinvestovaly tak zarputile do svého fyzického vzhledu, měly bychom alespoň část těch peněz. Je však ještě jeden důvod, proč se zaměřenost na krásu ekonomicky nemusí vyplácet. Nespočívá v penězích přímo utracených za zkrášlování, nýbrž ve škodách, které si honbou za atraktivním vzhledem nevědomky způsobujeme ve svém okolí. Žijeme v době, kdy se velmi pravděpodobně budeme alespoň část života muset uživit samy. To zpravidla nejde bez vydělávání peněz. A kdokoli chce vydělat peníze, je v naprosté většině případů odkázaný na kontakt s lidmi. Potřebujete si získat jejich důvěru, pokud vás mají zaměstnat. Potřebujete si získat jejich loajalitu, jestliže mají pracovat oni pro vás. Potřebujete si získat jejich sympatie, chcete-li je získat pro svůj projekt. Při tom všem hraje klíčovou roli to, jak vás vnímají a jak na ně působíte. Mnohé výzkumy o pohnutkách lidského chování však nasvědčují tomu, že krásným lidem sice kdekdo závidí, ale málokdo je chce mít úplně nablízku. Jde o to, že ačkoli je velmi důležité o sebe dbát a dobře vypadat, být vyloženě krásná (nebo krásný) může být spíš kontraproduktivní. Chtěla byste mít za kolegyni sexy kočičku? Zatímco vy byste makala, ona by se producírovala před kolegy a sbírala ctitele?

Mám s touhle sortou osobní zkušenost. Před pár lety jsem s podobnou ženou spolu s několika dalšími kolegy sdílela kancelář a jediný důvod, proč jsme ji svorně nezabili, byl, že nebyla příliš hezká. Byla to docela obyčejná holka, ale tak strašně se stylizovala do role svůdnice, že veškerý volný čas trávila buď ve fitness klubu, nebo nakupováním sexy hadříků a většinu pracovní doby jejich prezentováním naživo. Pracovně se jí bohužel nedalo nic vytknout, protože navzdory předsudku, že kdo se zabývá jen svým vzhledem, má v hlavě vymeteno, byla docela schopná a v zásadě spolehlivá. Zadanou práci vyřídila obratem, a tak jí zbyla hromada času na to, aby chodila od kanceláře ke kanceláři, předváděla své modely a přitom každému povyprávěla své banální historky. Ještě jsem zapomněla říct, že se v pravidelných intervalech hystericky smála. Ani vám nemůžu říct, jak strašně jsme ji nenáviděli. Co vám ale můžu říct najisto, je, že kdyby byla i hezká, tak jsme ji nenáviděli ještě daleko víc. Šéf, tváří v tvář zlé krvi, kterou její nepřehlédnutelná přítomnost na pracovišti šířila, se nakonec cítil nucen ji vyhodit – a to přes to, že s její prací byl spokojen. Takové kolegyně zkrátka lezou každému na nervy a nikdo o ně nestojí. Možná si řeknete, že ty davy zajištěných a mocných ctitelů by vám kamarádky a kolegyně bohatě vynahradily. Možná ano. Ale možná taky ne. O Marilyn Monroe se například traduje, že byla nesmírně osamělá a nakonec to vedlo i k tomu, že spáchala sebevraždu (pokud ji spáchala, ale to je zase jiný příběh). A jak jsme viděli na začátku, zcela určitě by vám je ony davy při dnešní četnosti rozvodů a průměrné délce vztahů nevynahradily napořád. Možná si také říkáte, že je to jen teorie, protože ve skutečnosti chce mít kolem sebe každý šéf hlavně šťabajzny, takže jako krasavice máte větší šanci získat místo a dělat kariéru. Jenže ani tohle není tak úplně pravda. Zaprvé proto, že na vedoucích pozicích žen přibývá a velká část z nich pracuje právě v oblasti lidských zdrojů – tedy nabírání lidí. Ty ze žhavých krasotinek zrovna odvařené nejsou. Sotva vám říkám něco nového, že pokud byste lidi do firmy nabírala vy sama a měla na výběr mezi dvěma stejně kvalifikovanými ženami, upřednostnila byste nejspíš tu, ze které byste měla dojem, že je to normální a sebekritická holka, než tu, vedle které byste si permanentně připadala méněcenná. Zadruhé proto, že i pro muže mají okrasné zaměstnankyně hodnotu jen do určité míry. Mám pro vás příběh jedné anonymní ženy z představenstva velkého německého koncernu. Sama se popisuje jako nakrátko ostříhaná bruneta větší plnoštíhlé postavy, ani ošklivá, ani vyloženě krásná. Podle ní to byl právě fakt, že nevypadá jako dlouhonohá modelka, jenž jí napomohl k tomu, že ji muži berou jako sobě rovnou. Zařadili si ji do škatulky „parťačka“ a vzali ji mezi sebe. Napsala o tom dokonce knížku, která vyšla v Německu pod názvem Úplně nahoře – Ze života ženy ve vedoucí pozici.20

20

Originál: Ganz Oben, Aus dem Leben einer weiblichen Führungskraft.

  22 

 23 

Touha po kráse

Za svou kariéru si vyslechla od svých kolegů nejrůznější komentáře o krásných mladých kolegyních. Přiznává, že atraktivita byla mnohokrát kritériem, na jehož základě mezi životo­pisy uchazeček vybírali. Na jaké pozice? Stážistek a asistentek. Jejich nástup muži ve firmě radostně očekávali. Dokonce prý vedli souboje o to, kdo ji nebude mít ve svém oddělení, protože začít si s někým, kdo pro vás přímo pracuje, se jaksi nesluší. A tak ji všichni chtěli mít v jiném oddělení. „Vezmi si ji k sobě ty,“ vyzýval prý jeden, „to si pak taky budu moct troufnout!“ Naopak k pracovním smlouvám na dobu neurčitou či na vyšší pozice se krásky prý moc nedostávaly. Abyste si, dámy a pánové, nemysleli, že to je ojedinělá zkušenost, chci vás ujistit, že i já jsem se setkala s podobnými postoji. Svým způsobem mě právě ony inspirovaly k téhle knížce. Začalo to v Egyptě. Tam se poprvé otřáslo mé mladistvé a médii živené přesvědčení, že úspěšní lidé jsou na první pohled oslniví krasavci. Před dvanácti lety jsem tam pracovala pro jednu německou firmu. Můj tehdejší šéf v neformálním rozhovoru u oběda vychvaloval do nebe jednu zaměstnankyni za to, jak bezchybně zorganizovala konferenci pro víc než pět set lidí. Mluvil o ní v takových superlativech, že jsem si nevědomky představovala elegantní slečnu podnikatelku s profesionálním make-upem a jehlovými podpatky. Když jsem se s ní po pár dnech setkala, konsternovaně jsem na ni zírala a odmítala uvěřit, že se skutečně jedná o ni. Byla to nenápadná, nenalíčená, tenoučká osoba s naprosto neznatelným stiskem ruky. Ale mile se usmívala a očividně si jí všichni vážili za to, že dokázala nemožné. To samé v bledě modrém se mi přihodilo ještě párkrát. Proběhlo to pokaždé podle stejného vzorce. Slyšela jsem o nějaké hrdince, představovala si ji jako Angelinu Jolie a pak mi přišla podat ruku prachobyčejná mladá žena nebo paní ve středních letech. Bylo to pro mě pokaždé takové překvapení, že to od základů otřáslo mou vírou o významu zevnějšku a vytvořily se v ní nenapravitelné trhliny. To pak ještě přiživila následující léta, kdy jsem se v pomyslném kariérním žebříčku dostávala výš. Čím víc jsem se totiž vzdalovala od příležitostných studentských zaměstnání servírek, hostesek a asistentek a přibližovala se kvalifikovaným, prestižním a dobře placeným postům, žen s vizáží modelek kolem mě ubývalo. Tím nechci říct, že by kolem mě nebyly hezké a atraktivní ženy. Ale téměř se vytratily takové ty typy, jejichž přítomnost vyloudí u mužů obdivné písknutí a vypne tu část mozku odpovědnou za racionální rozhodování. Kde se bere ten rozpor mezi vírou a skutečností? ptala jsem se sama sebe. Jak to, že když má člověk jako hezká holka údajně všechno jednodušší, vypadá naprostá většina žen na vysokých postech úplně normálně? Rozhodla jsem se tomu přijít alespoň trochu na kloub a začala se příležitostně vyptávat mocných žen a mužů kolem. Jejich výpovědi mě kolikrát překvapily a v kombinaci s vlastním pozorováním mě dovedly k názoru, že mnohé je jinak, než si myslíme. Přináším vám pár nefiltrovaných odpovědí osobností, jež buď šéfují týmům, nebo pro ně vybírají lidi. Jediné, co nemohu uveřejnit, jsou jejich jména, protože většina z nich stále sedí na viditelných a vysokých postech.

  24 

21

www.sheknows.com – We live in an airbrushed nation, 15. 11. 2012

 25 

Touha po kráse

Šéf českého středně velkého podniku: „O místo účetní se u nás ucházela jedna mladá holka. Milá, moc hezká, přesně můj typ. Proto jsem ji radši nevzal. Říkal jsem si, že to už by fakt bylo nebezpečné, radši se tomu pokušení nebudu vystavovat.“ Muž na ředitelském postu v mezinárodní instituci: „Na pozici naší tiskové mluvčí se hlásily dvě ženy. Jedna byla hezká a ta druhá méně. Radši jsem vzal tu méně hezkou, protože to poslední, co potřebuji, jsou konflikty v kolektivu kvůli tomu, že si třeba s někým něco začne.“ Když jsem namítla, že myslet si, že krásná žena si automaticky s někým začne, je stejný druh rasismu jako představa, že všichni černoši jsou zločinci, trochu se nad tím zamyslel, ale jeho rozhodnutí už stejně padlo. Šéf začínající malé firmy: „Samozřejmě že se rád dívám na hezké holky. Ale hlavní pro mě je, aby se firma vypracovala a vydělávala peníze. Takže když vybírám lidi, zajímá mě hlavně jejich praxe. Když jsou to atraktivní holky, o to líp, ale rozhodující jsou pracovní výsledky.“ Šéfka neziskové organizace: „Vadí mi lidi, u kterých mám dojem, že jim nejde o věc, ale o sebe. Možná se mýlím, ale prostě mi vadí představa, že místo aby večer přemýšleli, co budou zítra na konferenci říkat, přemýšlejí o tom, co si vezmou na sebe.“ Šéf odborného týmu: „Mít hezkou asistentku je fajn, ale co s ní, když mi den co den odevzdává mizernou práci?“ Šéfka na vrcholném ministerském postu: „Moje priorita je, aby to v kolektivu dobře fungovalo. Nemám čas zabývat se vzájemnou nevraživostí.“ Bývalý šéf banky: „Každý člověk chce kolem sebe sexy ženské. Takový ty asistentky a sekretářky a tak, to je jasný… Ale je fakt, že u těch vysoce kvalifikovaných už to takovou roli nehraje.“ Dokonce ani v osobním životě nemusí být nadprůměrná krása výhodou! Možná to také znáte: když mi ve stánku učaruje lesklý magazín typu Elle, Cosmopolitan, In Style, Harper‘s Bazaar a koupím si ho, tak ještě před tím, než ho otevřu, bedlivě naskenuji hvězdu na titulní stránce. Žasnu nad její dokonalou pletí, detailně si prohlížím její rysy a titěrně zkoumám, jak je nalíčená. Nejspíš v naději, že bych se pouhým vykreslením toho správného tahu očních stínů mohla jejímu vzhledu přiblížit. Po chvilce mě pochopitelně začne bodat lehká závist. Když si konečně přiznám, že propast mezi ní a mnou je příliš velká, než aby se dala zamaskovat štětečkem a řasenkou, utěšuji se tím, že ta holčina stejně ve skutečnosti takhle nevypadá, protože ji vyretušovali. Naneštěstí tohle intelektuální konejšení moc nepomáhá, protože vím, že kdyby byla opravdu tak nedokonalá, na titulní stránku by se vůbec nedostala. Trochu lepší útěcha je, že nejsem v tom svém hoři sama. Mladým ženám stačí údajně jedna až tři minuty strávené prohlížením reklamních fotek modelek a začnou mít pocity méněcennosti.21 Která z nás by nechtěla vypadat jako sexy bohyně z titulních stránek? Myslím, že spíš menšina.

Ale upřímně, která z nás by chtěla tuhle sexy bohyni za nejlepší kamarádku? Domnívám se, že také spíš menšina. A hlavně teď neříkejte, že by to záleželo na jejím charakteru. Jednu takovou kámošku totiž mám (jak správně hádáte, není to ta nejlepší) a vím, co to obnáší. Je to prsatá opálená blondýna, navíc opravdu hezká, pravidelné rysy, plné rty, široký úsměv, modré oči, sympaticky extrovertní, sportovní typ. Když jsme spolu jednou letěly z Bruselu do Prahy, všiml si jí v tom ohromném davu lidí šinoucích se do letadla sám pilot a natolik ztratil zábrany, že ji při oficiálním hlášení o délce letu pozdravil na palubě rozhlasem! Když s ní jdu do společnosti, neotře se o mne ani pes! Jednu naši společnou kamarádku ta ponižující role křena tak naštvala, že s ní odmítla už kamkoli chodit. Té krásky se to hodně dotklo a od té doby spolu nekamarádí. Jednoduše řečeno: rády bychom vypadaly jako modelky, ale za kamarádky je úplně nechceme. Cítíme se vedle nich ošklivé, neatraktivní, neúspěšné. Pokud se vám to zdá trochu přitažené za vlasy, tak vězte, že není a navíc že se to netýká jen nás žen. Podobné vzorce chování totiž fungují i mezi muži. Manažerské příručky jsou plné návodů, jak si osvojit sebevědomé vystupování a schopnost přesvědčit ostatní, protože „moc“, „dominance“ a „vliv“ se považují za atributy úspěšného muže. Jenže i tady funguje, že ač by si kdejaký muž pro sebe tyto atributy přál, tak toho, který jimi oplývá, zrovna nemiluje. Průzkumy v konkrétních situacích například ukázaly, že používá-li muž ve snaze ostatní přesvědčit „mocenskou“ komunikaci (např. dominantní gesta či pózy, vyzývavé zvedání obočí či zabírání hodně prostoru), dosáhne pravého opaku. Obecenstvo se cítí manipulované, pociťuje antipatie a nevědomky se zatvrzuje a staví vnitřně na zadní. Jinými slovy, nechce se nechat tímto arogantním chlapíkem ovlivnit. Úspěch naopak slaví nenápadní experti používající tzv. bezmocnou komunikaci – mluví tišším hlasem, ptají se, projevují zájem. Dokáží se napojit na publikum a to jim pak zobe z ruky.22 Vtipný důkaz toho, jak se naše „opravdové já“ staví ke zdánlivě dokonalým lidem, přinesl pokus s nahrávkami různých typů přednášek. Skupině lidí se pustil hlasový záznam projevu neznámého odborníka. Jedna nahrávka byla naprosto bezchybná a odborník používal srozumitelné argumenty. Ve druhé se údajný expert trochu zaplétal do vlastních tezí a působil lehce nemožně. Ve třetí pak opět mluvil odborník na slovo vzatý, ale do nahrávky byl přidaný zvuk řinčení hrnečku a expertovo: „A jé je, já jsem si polil nový oblek.“ Jak tyto experty pokusná skupina hodnotila? Koho považovala za nejlepšího a okamžitě ho přijala? Nejméně sympatický jim byl podle očekávání ten popleta. Jenže – a navzdory očekávání – hned za ním se umístil ten dokonalý expert. Naprosto nejvyšší popularitu a uznání získal odborník, který se údajně polil kávou. Proč? Protože my všichni, muži i ženy, máme nejraději schopné, ale maličko nedokonalé bytosti, stejné jako jsme my sami. Ne nešiky a hlupáky, ale ani super borce či žhavé modelky.

22

Z knížky Adam M. Grant: Give and Take – A Revolutionary Approach to Success.

  26 

23

www.counselheal.com – Why Men Prefer »Dumb-Looking« and Sleepy Women for One-Night-Stands but Not for Marriage, 25. 5. 2012

 27 

Touha po kráse

Že se vedle zdánlivě dokonalých a krásných lidí necítíme úplně dobře, vědí i televizní producenti. Pořady, jejichž cílem je navodit příjemnou a domáckou atmosféru, proto nechávají moderovat plnoštíhlými upovídanými ženami. Příkladem jsou denní pořady z žánru „feel good“ – jakási obdoba ranních televizních studií s rozhovory a aktuálními příspěvky reportérů nebo zahraniční pořady o přebudovávání domácností a zahrad. Vědí to i restauratéři. Osobně pro mě bylo docela překvapení, když jsem zjistila, že v mnoha nejšpičkovějších restauracích neobsluhují žádné dlouhonohé divy, ale plnoštíhlé, příjemné a kompetentní dámy. Prostě proto, aby se lidé uvolnili, objednali, co hrdlo ráčí, a necítili se kvůli porovnávání s těmi laněmi v nepohodě nebo – nedej bože – nepřišli na nápad omezit se v jídle. A dokonce s tím pracují i módní návrháři! Někteří si na předváděcí mola schválně vybírají sice vysoké a hubené, ale ne příliš krásné dívky. Proč? Protože se jinak lidé prý víc soustředí na ty modelky než na jejich kreace! Existují dokonce průzkumy, které naznačují, že ani doma nechtějí všichni muži sexbombu. Tedy předpokládám, že kdyby jim ji někdo nabídl, asi by neřekli „ne“. Ale za normálních okolností si za životní partnerku nevolí tu, nad jejímž sex-appealem na ulici obdivně hvízdnou. Existuje například pokus, který prokazuje, že muži jako životní partnerku upřednostňují úplně jiný typ žen než ten, kterému nadbíhají na ulici. Sedmdesáti šesti mužům ukazovali organizátoři pokusu fotografie žen. Jejich úkolem bylo označit ty, které jim na první pohled přišly nejvíc atraktivní. A děly se věci! Čím víc vypadala dívka na fotce jako snadná kořist, tím spíš na ni muži ukázali. Favoritkami byly ty, které vypadaly hloupě nebo ospale. Ovšem jakmile se těch samých mužů zeptali, jestli jim ty samé ženy přijdou atraktivní jako potenciální přítelkyně nebo manželky, totálně o ně ztratili zájem!23 Je tedy známý fakt, že se lépe cítíme s maličko nedokonalými a obyčejnými lidmi. My přesto děláme, co můžeme, a jsme dokonce ochotné finančně vykrvácet pro to, abychom vypadaly jako ty, se kterými se lidé dobře necítí a nechtějí je za přátele. A ještě přitom věříme, že bychom se tak měly lépe! Jestli tohle není chybná kalkulace! Možná vám všechny tyhle výpovědi znějí naivně a jako z jiného světa. Nebere si snad spousta mužů za sekretářky hezoučké panenky? Nemívají snad milionáři po boku sotva zletilé sexy šelmičky? Nejsou snad všechny moderátorky v televizi pohledné? Nedostávají snad největší spropitné půvabné servírky? Nemají snad pohledné letušky a recepční větší šanci nabrnknout si bohatého milence? Ano, ano, ano. Na tohle všechno lze pozitivně odpovědět. Úkolem mé mise tu také není někoho přesvědčovat, že o sebe nemá dbát. Naopak! Vždyť jsme na předchozích řádcích viděli, jak důležité to je a navíc že ani tak nerozhoduje, jestli jste od přírody krásná, nebo „pouze“ upravená – v pokusu s ledovou vodou sekundovala pokaždé ta samá žena, jen jinak nastylizovaná.

Jen říkám, že obětovat touze být ještě krásnější většinu peněz a věřit, že se jedná o investici, která nám přinese úspěch, není ekonomicky chytré a jednoho dne se nám to může vymstít. Kdoví, možná mají průměrně pěkné ženy lepší předpoklady v životě uspět než ty nadprůměrné krasavice. Mám pro vás jednu politicky nekorektní historku. Stala se jedné ovíněné noci asi tak před patnácti lety. Seděla jsem se dvěma známými na baru jedné podřadné pražské restaurace, z nichž jeden, velmi vzdělaný a bystrý mladý muž, zrovna trpěl tím, že už nějakou dobu nemohl sehnat žádnou přítelkyni. V náhlém návalu žalu na nás bez varování vybalil přímý dotaz: „Neznáte nějakou hezkou, vzdělanou, kozatou brunetu?“ „Kozatou a vzdělanou?“ podivil se druhý. „Tak to teda fakt neznám. Kozatejch znám dost, ale o žádný kozatý a vzdělaný nevím.“ „Hm,“ svěsil hlavu nešťastník. „To je právě ono. Já taky ne… Nevím, čím to je.“ Asi to bylo i alkoholem v krvi, že se rozhořela pseudointelektuální debata na téma, proč je tak těžké najít prsaté vzdělané ženy. Kolem půl druhé ranní jsme se dohrabali k rozuzlení, že prsaté ženy zřejmě zažívají v mládí tolik úspěchů u druhého pohlaví, že nemají potřebu usilovat o uznání jinak. Jejich úspěch v nich vyvolá pocit uspokojení a tlumí motivaci se dál o něco snažit. Blbost, co! Ale možná je přece jen zrnko pravdy na tom, že když se líbíme mužům, máme pocit, že máme vyhráno. Souvislostí mezi krásou a hloupostí se dokonce zabývají i vědci. Daniel Hamermesh zkoumá ekonomické důsledky lidské atraktivity a dochází k názoru, že pocit úspěchu zažitý díky vlastní přitažlivosti v mládí člověka ukolébá a vede k demotivaci se učit. Jakkoli je podle mě nesmysl, že krásky jsou hloupé, jsem stejně tak přesvědčená o tom, že odpustí-li nám ve dvaceti s hlubokým výstřihem a rozpuštěnými vlasy všude vstupné, jsme vystaveny většímu riziku podlehout pocitu, že máme úspěch v životě zajištěný, než když musíme pokladního pokaždé pracně překecávat. K čemu nám nadprůměrná krása v každodenním životě pomůže? Muži nás vezmou jako stážistky. Přijmou za asistentky. Uvítají jako milenky. Možná se s námi ožení a pár let nám budou věrní. A dál? Dál musíme samy! Ve čtyřiceti se milionáři nejen těžko loví, ale také se těžko drží ti, které jsme eventuálně ve dvaceti ulovili. Jednoho dne – plastická chirurgie sem nebo tam – nad námi začnou fyzickým vzhledem vítězit mladší krasavice. Nás přitom čeká, čistě statisticky, ještě tolik let života, kolik činil ještě před několika desetiletími jeden celý lidský život. Od čtyřicítky do osmdesátky, které máme statisticky velkou šanci se dožít, už nebude moc věcí, na které se budeme moci spolehnout: rozhodně ne na krásu a mládí a velmi pravděpodobně ani na manžela. Přesto se budeme muset uživit. Ideálně víc než to. Budeme chtít žít, cítit se uznávané a respektované. Ženy, které jsou úspěšné, mají zpravidla jedno společné: nesázejí všechno na jednu kartu – fyzickou atraktivitu – ale pojišťují se na více místech. Necháme-li totiž všechna vejce v jednom košíčku, může se nám stát, že až se půjdeme jednou projít po městě,   28 

 29 

Touha po kráse