Touha žít, touha odpouštět. Henry Thorn aka Sybracos (věnováno Deimosovi)

Touha žít, touha odpouštět Henry Thorn aka Sybracos (věnováno Deimosovi)

"Pokud si ceníme snahy o hledání vědění, musíme být ochotní jít, kamkoliv nás toto pátrání povede. Sybracosův den Určitě byste mu nerozuměli. Stál tam už takhle skoro deset minut a stále na to zíral.Rozum mu poroučel,aby šel dál, ale nohy ho nechtěli poslouchat. Ušel už tolik mil. V polní čutoře mu už nezbývala ani kapka vody. Za hlt jídla by možná i vraždil. Ale stejně se nemohl donutit k tomu, aby to ubohé zvíře zastřelil a nasytil se jeho špinavého masa.Přinutit se vypít jenom trochu té radioaktivní vody ze strouhy před ním, kterou ta zubožená brahmína pila. Možná v tom byla hrdost. Byl tak vychován, od narození, až do doby před několika týdny měl vše, co chtěl. Čistou vodu a nezkažené jídlo kdykoliv chtěl a kolik chtěl, bezpečný domov plný známých přátelských tváří, co se o něj s láskou starali, říkali, co je v životě správné a co nikoliv, místo, kde mohl bez nebezpečí chodit si hrát, kde se poprvé zamiloval, místo, kde byl rád. Tohle místo ale nenáviděl, jenom, co do něj vstoupil. Konečně se pohnul. Po dlouhém přešlapování na místě přes záda přehodil krosnu s věcmi a pomalu vykročil. Jazyk měl jako struhadlo, ale čím více se vzdaloval od toho místa, tím více sám sebe ujišt'oval, že udělal správnou věc. Kolem něho se vznášela oblaka zrníček hnědého písku a popadaných lístečků a on si přes hlavu nasadil svůj věrný kovbojský klobouk, co našel před dvěma dny ležet na cestě. Když ho bral do ruky, všiml si, že na rubu jsou vyrité nějaké iniciály. Cítil se v něm dobře a tak si ho ponechal. Znepokojovalo ho,že to bylo již třetí den, kdy nepotkal živou duši. Po setkání s neochočenou brahminou si sice mohl říci, že život na zemi ještě existuje, ale on už chtěl konečně najít nějakou lidskou osadu, nebo alespon' někoho, s kým by si mohl popovídat. Byl však rád, že měl alespon' svůj pip-boy. Sám si ho opravil, když zabránil svým bratrům, aby ho rozebrali na náhradní dily. Dělal na něm několik let, ale na výsledek byl nesmírně pyšný. Téměř všechny funkce fungovali, jak měli, jenom trochu zrněla obrazovka a přístroj čas od času sám od sebe rozsvěcel praktickou baterku, ale jinak šlapal jako hodinky. Za pochodu na něm zkusmo ladil různé stanice, až zakotvil na nějaké frekvenci, co hrála uklidn'ující dechové skladby.Po dohrání písničky do éteru promluvila jakási žena, podle hlasu již musela býti dosti stará, a on si láskyplně vzpoměl na svou Tetičku, která mu tak často ráda dělala svoje speciality, po kterých se mu ted' smutně sbíhali sliny. Často mu říkala, že až bude sám, at' si nikdy nehraje na hrdinu, že těch jsou plné hřbitovy. Až dosud jí dělal samou radost. Sice už se musel bránit a zabít, aby nebyl zabit on sám, nýbrž tak činil jenom když opravdu musel a soubojům se snažil vyhýbat jak to jen jde. Když se dotkl zadní kapsy, nakrátko se mu na větrem ošlehané tváři objevil příjemný úsměv.S chutí se zakousl do nalezené čokoládové tyčinky s dávno prošlou lhůtou trvanlivosti a pokoušel se jazyk zvlhčit slinami. Když dojedl, připadalo mu, že je v šedé mase jednotvárné pustiny alespon' o trochu lépe a zničehonic si krkl. Z neprostupných tmavě ocelových mraků nevycházel ani jediný paprsek slunce.. Cesta vedla k opuštěnému ranči. Na chudých pastvinách, co se táhly všude dokola ohraničené zrezivělým plotem se žádný dobytek nepásl a nevypadalo to, že by tam mohl být nějaký život. Jen tak ze zvědavosti se podíval do spadlé schránky těsně u silnice a ke svému překvapení v ní našel zapečetěnou obálku s logem vault-tec. Sedl si na ohořelou pneumatiku a s jakousi posvátnou úctou roztrhl zažloutlý papír. Ani ho moc nepřekvapilo, co bylo uvnitř napsáno na

cenném papíru. Několik takových dopisů se mu už dostalo za život do ruky, když se výprava jeho bratrů vrátila ze svých cest a oni mu vždy přinesl nějaký materiál na zkoumání. Sundal těžký batoh a opřel ho kovovou konstrukcí o zchátralý plůtek, co byl postaven kolem malého jednopatrového domku.Branka se po doteku uvolnila z pantů a s rachocením se sesunula k zemi. Domovní dveře byli zamčené, tak se rozkročil a jednou ranou je vykopl. Automatická puška se ocitla v jeho prstech a kovový zvuk mechanismu závěru se nesl ozvěnou ještě několik vteřin poté, co vstoupil dovnitř. Jeho první kroky vedli do blízké kuchyně. Věšáku ani botníku v chodbě nevěnoval příliš pozornosti, jelikož krém na boty a kabát by se jedli těžko. V troubě nalezl skoro nezrezlý pekáč s roštem a dokonce i neprasklou žárovku. Opodál stojící lednice neukrývala kromě dvou fazolových konzerv z roku 2075 vůbec nic užitečného, ale byl rád alespon' za to málo. Na kuchyn'ské lince se povalovala prázdná krabice pracího prášku abraxo a špinavý hrnek s totálně černým dnem. Povzdechl si a usadil se na jednu z několika židlí k jídelnímu stolku u zdi. Oknem nad troubou pronikalo skrz slepené žaluzie trochu světla a tak ani nemusel zapínat osvětlení na pip-boyovi. Ostrá čepel útočného nože splnila svůj účel během několika sekund. I když fazole chutnali vskutku odporně, dokázali jejich strávníka zasytit a to bylo hlavní. Zkusmo si dýchl na dlan' a zhrozil se. Z kapsy u zbroje vytáhl z malé krabičky mentolový sterilní bonbon a po počátečním ošklíbání si na osvěžující chut' zvykl. Přešel přes ztichlý obývák a dorazil do malé koupelny. V lékarničce visící na zdi k velké radosti získal stimpak a dokonce soupravu pro první pomoc proti radiaci,plnou krabičku rad-x a zabalený rad-away. Když se otočil, aby to mohl přidat do plátěného pytlíku,co si odložil, málem v šoku upadl na kachličkovou zed'. Ve vaně ležela zčernalá kostra a v němém šklebu se na něj zubila. Oklepal se a s tichým nadáváním si na vlastní účet se vydal po rozvrzaných dřevených schodech do patra nahoru. Hned na začátku chodby vkročil do potemnělého dětského pokoje. Na posteli ještě stále odpočívalo ustlané povlečení s položeným medvídkem. Zvedl ho a přiložil si ho na hrudník, ani pořádně nevěděl, proč to udělal. Plyšák náhle začal hrát nějakou veselou melodii. Občas to v něm zachrčelo a když mladík obdivně řekl 'páni',medvídek to po něm poslušně zopakoval. Do pytlíku ho nedal, nechtěl ho už pustit z ruky. Kromě špinavých bezcenných hraček se mu tam už nic dalšího nelíbilo, kromě hopsakoule, co uvízla pod postelí mezi rohy. Párkrát si s ní zkusil hodit od zdi, a když to udělal po páté, nestihl jí chytit a běžel za ní po dlouhé chodbě do ložnice. Jakmile překročil práh, něco podivně cvaklo. Než se stihl otočit, jakási neznámá síla ho nabrala do zad a on letěl čelem přímo na skřín' u plesnivé postele. Puška mu vylétla z ruky a odplachtila kamsi za noční stolek. Ze zdi upadli porouchané hodiny a hlasitě třeskly o koberec na zemi. Ani nevěděl, jak dlouho tam ve skutečnosti ležel, možná pár minut a nebo také možná několik hodin. Když se konečně posadil a zhodnotil situaci, zjsitil, že škvírami v zalepených oknech již neproniká žádné světlo, a tak zapnul baterku. V duchu si nadával za svojí pitomost, když uviděl přetržený drátek uprostřed vstupních dveří. V chodbě se ještě pohupovala ona visící kláda omotaná různými řetězy. Namáhavě se postavil na nohy, ale vzápětí zase klesl s úpěním na zem. Záda měl v jednom ohni, ale mohl ještě děkovat bohu za to, že nosil dobrou zbroj, která mu zajistila, aby ony záda vůbec měl. Po čtyřech našel jak pytlík s věcmi, tak svou milovanou útočnou pušku a plyšovou tváří k zaprášené zemi ležícího medvídka. Z posledních sil se doplazil k posteli a téměř hned jak se dotkl nevábně vypadajícího polštáře, tak usnul. V rádiu dohrála muzika a stará moderátorka promlouvala k obyvatelům pustiny s prosbami,aby zůstali naživu. Probudil se ze zlého snu a vyskočil z postele.Kdysi dávno ve starém časopise četl, že sny jsou v podstatě jenom ukládání krátkodobých souborů do dlouhodobých a že bez nich by lidé zemřeli.

Nevěděl, co na tom může být pravdy,ale snažil se nemyslet na hlouposti a starat se raději o to, kde najde nějaký zdroj vody. Popadl věci a kvapně scházel po schodech dolů. Venku již panovala tma, že by se dala krájet,ale on přesto bezpečně poznal, že se mu nějaká osoba snaží ukrást věci z jeho krosny. Na vedle stojící brahmině se ta dívka v dlouhém kabátě až po kolena snažila udělat místo na jeho majetek, ale zjevně nepočítala s odezvou majitele. Rána vypálená do vzduchu jí vyděsila, ale téměř okamžitě popadla loveckou pušku a uskočila stranou. Oba dva na sebe mířili a neřekli ani slovo. Věděl, že kdyby překvapila ona jeho, byl by už nejspíš mrtvý, ale zabít jí nechtěl, na to neměl žaludek. Prohlížel si její zelené oči a uvažoval, kdy už se to odváží zmáčknout. Zatím se nic nedělo a nevypadalo to, že by s ním měla nějaké nekalé úmysly. Na betonu ještě ležel nedopalek cigarety, musela přijít před malou chvíli. "Nech mě odejít". Jednou rukou stále držela svou zbran', ale tou druhou mu hodila k nohám jeho otřískanou nádobu na přenosný majetek. Po chvilce uvažování sklonil kalašnikov a ona s oddechnutím učinila to samé. Stále nic neříkali a hleděli si do očí. Dívka poté pobídla brahmínu a společně se dali do kroku po rozpukané asfaltce. "Je noc a tady je volno pro nás pro oba." promluvil na ní konečně a sám se divil,kde našel tu odvahu. Dívka se zastavila a zjevně rozhodovala. Když se jejich oči zase setkali, věděl, co se stane. Krátce se smutným výrazem ve tváři zakývala hlavou a pomalým krokem šla dál vedle poslušné brahmíny. Díval se za ní a přemýšlel o tom, co byla zač. Pak však pokrčil rameny a zašel i s krosnou zpátky dovnitř. V kuchyni jí ještě několik minut pozoroval škvírou v okně, než mu definitivně zmizela z dohledu.

"Peníze nemají žádnou hodnotu, dokud je v tu hodnotu neproměníš." Linein den Měla neodbytný pocit, že je tam marně. Když prohledávala ten zničený obchod'ák, intuice jí říkala, že by tam mohla najít něco cenného. Kromě několika ghoulů, které s klidem odstřelila, ještě, než se k ní dostali a všudypřítomné tmy, nenalezla zatím vůbec nic cenného, co by zajímalo nějakého náhodného kupce na cestách, či jiného obchodníka v osadě, kam pravidelně chodila se svými úlovky. Práce hledače a zároven' následně obchodníka nebyla zrovna tou nejskvělejší prací na světě, to věděla. Ale vybírat si v téhle době nemůže nikdo. Na odpočívadle vedle dávno vyrabovaných záchodků se opřela o zed' a zkusila zase škrtnout benzinovým zapalovačem, který kdysi dávno koupila od žoldáka, co se jí snažil sbalit. Chtěl jí ho dát zadarmo, ale ona mu dala pár zátek, aby se neřeklo. Tvrdil jí, že vždycky, když ho rozžehne, at' si na něj vzpomene, že jí bude chránit. Tenkrát se mu vysmála, jak jinak. Ale dnes to bylo jiné. Když si osvítila prostor kolem sebe, musela uznat, že ten kluk nelhal. Sice už ted' byl zcela určitě mrtvý, ale bylo přece hezké něčemu věřit. Zvláště, když už nemůžete věřit ničemu. To si pamatovala, když v téhle branži začínala. Po nespočtu okradení a zbití od konkurenčních samotářů se naučila zvyknout na rány osudu a hlavně přesně střílet. Té stařičké lovecké karabině, co jí téměř vždy visela na koženém popruhu na zádech, která její osobě vždy neomylně pomohla poslat dalšího z těch, co jí usilovali o život, do pekel, si v průběhu několika tak oblíbila, že jí dokonce dala vlastní jméno a chovala se k ní s láskou jako k vlastnímu dítěti, které nikdy neměla. Snažila se 'nemyslet na hlouposti',jak sama říkala a věnovat se více práci. Ona samotná se však nikdy s nikým nesblížila. Měla sice mnoho mužů, ale s žádným by nemohla žít delší dobu, než jednu noc v jeho příbytku. Zažila mnohé variace, laciné stany, chatrče, dokonce i pěkné domky, a i když si párkrát v životě říkala, že by už možná byl ten pravý čas, nakonec udělala vždycky to samé.Sbalila věci na svou tažnou brahminu a šla zase o dům dál. Opatrně vykročila s plápolajícím plamínkem do haly, kde byli dříve vystaveny domácí elektro spotřebiče. Volnou rukou postavila zpátky na nohy povalenou skřín'ku a znovu nic nenašla. Když jí zklamaně pouštěla, nemohla se zbavit neodbytného pocitu, že ten ghoul s ohromnou dírou v hrudníku, co na ni upíral posmrtný zrak v zakrváceném rohu u paty kovového schodiště, ještě dýchá. Vzala z pouzdra na stehně vystřelovací nůž a otevřela ho. Když mu podřízla nadvakrát hrdlo, dělala to naprosto rutinně. Takhle už ušetřila trápení mnoha lidem, i těm, kterým už se lidé dalo říkat jen s velkou mírou fantazie. Když tohle musela udělat poprvé, tedy někoho zabít, několik nocí proplakala. Mnohokrát jí svědomí říkalo, že tohle přece není život pro ní. Měla dělat to, co se od ní, jakožto od ženy očekávalo, tedy oženit se, mít děti, a spokojeně žít v domku se zahradou. Místo toho se z ní stal sériový vrah, bež opravdových přátel, bez domova. Jediná věc, co vypadala jakžtakž použitelně, se zdál být malý ruční vysavač zapadlý za jednou skříní. Tohle místo už musel někdo vybrat velmi dávno, možná nějaká organizovaná skupina. Sedla si na hromadu napadaných cihel a zkusila ten artefakt rozebrat. Šroubovák dostal pořádně zabrat, ale zrezlé šroubky nakonec povolili a mohla se podívat dovnitř, jak to tam vypadá. Léta praxe v terénu jí zocelili a dali proklatě drsnou školu, takže čas od času zájemcům mohla spravit nějakou věc, kterou již poznala a věděla, jak co udělat. Uvnitř, až na několik drátků, co musela dát dohromady izolepou, se zdálo jinak být vše v pořádku, až na baterii. Vyhodila jí za sebe a z kapsy vzala jednu z těch, co našla předminulý týden v opuštěném zbořeništi.

Po složení zkusila stisknout vypínač.Žádná odezva.Praštila s ním vztekle se zklamáním o stěnu a pak s překvapením trhla hlavou. Hučivý zvuk jí ubezpečil, že tady kápla na hodně velký kšeft. Zase ho vypla a zkusila zapnout a fungoval skvěle. S pocitem dobře odvedené práce ho zabalila do ušpiněných předválečných novin a strčila do vaku na opasku. Alespon', že něco, než-li nic. Jakmile byla zase venku na vzduchu, ulevilo se jí. Plně naložená brahmína se ani nehnula z místa a jedna z jejích hlav zrovna očuchávala nalomenou dopravní značku a tvářila se povzneseně. Když jí pohladila po hřbetě, ohnala se po ní a táhle zabučela. Musela se smát, když spatřila, že druhá hlava se k ní lýsá. Dále již nemeškala a naložila skromný náklad do jednoho z ohromných vaků na zádech zvířete. Stmívalo se a ona chtěla najít co nejdříve nějaký bezpečný úkryt, jinak by museli jít všichni tři celou noc. Cestou se podívala do své osobní cestovní mapy a odškrtla si další místo, co na ní měla vyznačeno. Takhle už to dělala několik osamělých týdnů a náklad stále nebyl dostačující, aby se s ním mohla odvážit jít obchodovat k stálým kupcům do největší lidské osady v oblasti, Rivet city. Jediné, čeho měla dostatek, byla pitná voda z karavanového městečka, kde se vždycky otáčela při zpáteční cestě do ruin bývalého velkoměsta. Na celém světě ted' neexistovalo nic jiného než jen ona, její zvíře a okolní pustina. Jejich hlučné kroky po asfaltu dopln'oval jen divoký, nespoutaný vichr, co dokázal trhat lidi na kusy a odnášet je do zapomění, když chtěl. Nyní však dívce jen milosrdně ovíval tvář. Puška přehozená přes rameno se jí začínala zdát čím dál tím víc těžší a chvíli uvažoval nad tím, že by jí připnula na brahmínu. Nakonec to neudělala. Kdyby nastal boj, mohla by jí utéci a to by byl konec obou. Přilíplá cedule na zrezivělém plotu dávala kolemjdoucím na vědomí, že si mají dát na něco pozor, ale někdo bohužel začmáral, před čím. Když jí zkoumala, zjistila, že musela být teprve nedávno napsaná. Nechala si do prstů vklouznout pušku a jedním tahem ruky jí odjistila. Uvázala brahmínu provazem z kusů hadrů za vrak náklad'áku, co tam ležel jen tak převrácený bez přívěsu, a vykročila vstříc podezřelé bažinaté louce, kde končila silnice. Ještě nikdy tudy nešla a proto se chovala nanejvíce ostražitě. Z mraků začalo trochu poprchávat, a tak si vzala jeden rad-x, věděla, co hrozí za nebezpečí, a rozhodně se jednoho dne nechtěla stát obyvatelem ubohých obyvatel Podsvětí, města inteligentních ghoulů uvnitř ruin. Kapky nazelenalého deště jí stékali po vybledlém klobouku, pod kterým ještě nosila šátek, a cítila se relativně v pohodě. Hledače přece jen tak něco nerozhází. Po pár minutách našla první minu a zkušeně jí zneškodnila. Získala jich dohromady sedum, za což si mohla dovolit týdenní pobyt v jedné z kajut v Rivet city, nebo novou zbran' i s dostatkem munice. Když šla zpět k brahmíně, volila raději tu první možnost, potřebovala si už konečně odpočinout, tedy když nepočítala ten kravál, co tam dokázali udělat v jakoukoliv denní hodinu děti místních usedlíků. Dostala nápad. Vylezla na vrak náklad'áku, vybalila z kapsičky na kabátu malý vojenský dalekohled a prohlédla si blízké okolí.Na jihu se vypínali šedé trosky, ale tam ještě nechtěla, usmyslela si, že musí získat alespon' ještě něco. Její pozornost upoutal malý dům na konci dlouhých pastvin na druhé straně. V duchu si řekla, že by uvnitř mohlo zůstat ještě alespon' něco. Odvázala brahmínu a nechala jí, aby povalila chatrnou ohradu, která se poroučela na první pokus. Když uviděla před domovní brankou odložený batoh, okamžitě zase odjistila svojí zbran', co stále pevně svírala. Potichu otevřela hlavní dveře a namířila karabinu do ztichlé chodby. Věděla, že tu nedávno někdo byl. Vrstvička prachu na podlaze byla porušená. Když ještě neměla tolik zkušeností, dostala se takhle do tajného úkrytu nějakého nájemného vraha a málem to nepřežila. O to více byla opatrnější a když prohledala spodek domu, pomalu v pokrčení pokračovala nahoru.

Nastražená kláda se ještě mírně pohupovala. Obešla jí a nepřestávala mířit na mladíka v hnědé průzkumné zbroji, co ležel zkrouceně pod postelí v ložnici. Vypadalo to, že je omráčený, a zkusila si poslechnout dech. Sundala mu pokroucené brýle a pohladila ho po černých vlasech. Pak si ale všimla známých vojenských psích holoznámek, co mu viseli na krku a zděsila se. Od těchhle lidí se držela dál. Byli to fanatici, zaleželo jim jen na technologiích a všichni ostatní podle nich mohli jít k čertu. Od jedné ženy, co byla od nich a potkala jí v Rivet City, se dozvěděla jedno jejich staré heslo. 'Každý ví, jak vyrobit dalšího člověka, ale tajemství výroby plasmové pušky P94 je navždycky ztraceno'. Tenkrát jí ta paladinka nabízela místo u nich v Citadele, obrněných troskách Pentagonu, ale ona odmítla. Sama se vypracovala na to, čím byla ted' a nechtěla jít někam, kde to neznala. Zatřepala hlavou a vrátila se do přítomnosti. Mladík tam pořád bezvládně ležel a i když s ním klepala, jak chtěla, nechtěl se za žádnou cenu probudit. Po chvilce rozmýšlení z jedné kapsičky vytáhla injekci adrenalinu a píchla mu jí do těla. Cítila, že na tom s dechem začínal být dobře a oddechla si, aniž by věděla proč, přece jí na něm vůbec nezáleželo. Měla chut' si za to vzít jeho automatickou pušku, co ležela odhozená kousek od nich, ale pak seběhla po shcodech zpět dolů a opustila dům. Hned jak vykročila ven, měla chut' začít křičet. V dáli viděla tři nájezdníky, jak běží pryč s její brahmínou a popadl jí strašný vztek. Zacílila na prvního s rudým čírem a postřelila ho do nohy. Ostatní se bleskurychle otočili a ona se usmála. Evidentně neměli žádné střelné zbraně, jen nějaké trubky a pálku. Sebrali svého raněného, ale čím více k nim dívka šla, o to větší měli strach a nakonec tam druha ve zbrani nechali a ztratili se. Bandita ztěžka oddechoval a prosil,at' ušetří jeho život. Ta ho překročila a chtěla zkontrolovat, jestli z nákladu nic nechybí. Nečekala však, že když se k němu otočila zády, on toho využije. Naštěstí včas uslyšela kovový zvuk, když vytahoval bajonet z pochvy na opasku a stihla uhnout zákeřnému výpadu. Následovala rána pažbou do hlavy, která útočníka zklidnila. Nechtěla ho zabít, musela šetřit náboje na horší časy, což se jí nejednou vyplatilo. Nechala ho tam jen tak a s brahmínou odcházela zpět na silnici. Batoh mladíka z domu jí však lákal natolik,že ho drze otevřela a hledala nějakou kompenzaci za svůj použitý adrenalin, který nebyl levný. Našla malý kožený měšec z brahminí kůže a zachřestila s ním. Měla chut' skákat radostí z tolika zátek, které tam byli a lačně pytlík rozevřela. To, co našla uvnitř, z toho se jí udělalo zle. Několik desítek známých věcí, které byli ještě sem tam od krve jí spolehlivě vzali chut' pokračovat v konfiskování obsahu cizího majetku.Domovní dveře se otevřeli a ona strnula.

"Není moudrý ten, kdo ví mnoho, ale ten, kdo ví, čeho je třeba." Sybracos Intermezzo "Krátký dávké, krátké dávky!"řval na Sybracose naštvaný Paladin Hoss a vyklonil se z pozice za nízkou zídkou. Další supermutant zemřel, ale bylo jich příliš mnoho, aby je dokázali všechny pobít. Vynořovali se z trosek bůhví odkud a zdálo se, že jich je snad nekonečno.Tomu velení říká průzkumné mise. "Pozor, pane, za vámi!!"zaječel na Hosse zeman Maxson a ukázal na zuřivého supermutanta, co na obránce běžel s perlíkem. Vzápětí odletěl několik metrů dozadu s ustřelenou nohou a všichni se podívali za sebe.Paladin Kodiak se zazubil a vyměnil baterii v laserové pušce. Ochránce Sarah Lyons mu poklepala na rameno a běžela v pokrčení do první linie podpořit své muže. "Jaká je situace,bratři?!" "Nevíme, odkud vylézají, paní!"odpověděl jí Zasvěcenec Sybracos a schoval se za zídku, aby vyměnil zásobník v útočné pušce."Chtělo by to raketomet!" "Ten bohužel nemáme! Taky nesnáším tyhle průzkumné mise, ale ted' už se nedá nic dělat, musíme vydržet!"mluvila hrdě Ochránce Lyons.Měla nyní v rukách život celé své skupiny a nehodlala je zklamat. "Hlavně někam schovejte toho kluka, a vezměte mu tu pistoli!"zatřásl se Sarah přiběhnuvší Paladin Artemis. Pak se vyklonil a vypustil na novou várku mutantů proud ohně z plamenometu.Obránci stříleli jako o život, ale mutanti bojovali vždy až do úplného konce. Hoss schytal ránu do přilby z pušky jednoho z nich, která ho srazila na zem.Kodiak s Artemisem ho odtáhli do bezpečí, za roh a tam mu sundali kouřící kus zbroje z hlavy. K Ochránci Lyons se přidali další dva bojovníci, Hvězdný Paladin Cross a malý zeman Maxson. "Musíme zavolat posily, proboha!"namítala Cross, když podpořila své druhy ve zbrani laserovou pistolí. Maxson v ruce nervozně svíral 10mm pistoli a neodvažoval se vyklonit. Sybracos viděl, že má velký strach, ale pak zase musel pálit po dalších a dalších monstrech. Sarah Lyons došli fůzní články do laserové pušky a Kodiak jí rychle hodil další. A pak to Sybracos uviděl. Jeden z mutantů, ještě, než dopadl s ustřelenou hlavou na zem, stačil odhodit plazmový granát. Cross po vajíčku smrti bezůspěšně střílela, stejně jako další.Když se Zasvěcenec Sybracos přepl pomocí pip-boye do režimu v.a.t.s, celý svět se rázem zpomalil. V klidu zamířil do vzduchu a cíl trefil na druhou ránu. Všichni si oddechli a Kodiak souhlasně zamručel. Vlny postupně ochabovaly a někteří z mutantů se dokonce začali stahovat. Artemis všem oznámil, že mu došlo palivo a tasil 10mm smg. "Budeme je pronásledovat, Sarah?"ptal se Sarah Lyons malý Zeman Maxson, ale ta ho zchladila. "Ano, ale ty zůstaneš s Cross a Hossem.Vyčistíme to hnízdo a pak zmizíme!"vydala Ochránce rozkazy. "To ne!"protestoval kluk vytrvale."Znám supermutanty, vím, jak je zabít!Naučila jsi mě střílet, Sarah, dovol mi jít s vámi!Prosím!"

Ochránce Lyons obrátila oči v sloup."Nejde to.Tvůj čas přijde, ještě bude mnoho bitev." "Budu vám užitečný!Potřebuji nabrat zkušenosti!Sami jste přece řekli, že moje srdce je vykováno ve věčné oceli! Cožpak to není pravda?" Sybracos se pousmál a Kodiak pokýval hlavou na Sarah.Ta se rozmýšlela a dívala na mrtvá těla nepřátel. "Jestli je ještě chceme dohonit, musíme vyrazit okamžitě!"zakřičel Paladin Artemis.Sarah se podívala do Maxsonovi tváře a ten zase do její. "Pojd'." Všichni se zvedli a nabili do zbraní nové zásobníky.Artemis s Kodiakem běželi jako první. "Pamatuj si,drž se za mnou a nehraj si na hrdinu,rozumíš?!"okřikla usměvavého Zemana Maxsona Ochránce Lyons a obrátila se na Sybracose."Pomůžete mi ho hlídat,Zasvěčenče?" "Rozkaz, paní!"souhlasil mladík a nadmul se pýchou.Před ním stál samotný potomek mocných generálů Maxsonů, zakladatelů Bratrstva Oceli a on měl tu životní čest se o něj alespon' nakrátko starat. Záhy uviděli zdroj onoho problému. Před vchodem do nedalekého metra postávalo několik frankensteinů a po chvilkové potyčce je hrdí bojovníci nemilosrdně pobili.Vstoupili dovnitř. "Do zbraně, bratři, do zbraně!"upevn'ovala morálku Ochránce Lyons a všichni při střílení zaujali palebné pozice za mrtvolami mutantů. Maxson se poslušně držel za Sarah a už konečně začal střílet, i když pořád nemohl nic trefit.Mutanti už neměli kam ustoupit a tak chtěli bojovat až do své bídné smrti. "Sakra, kolik vám je, pane?!"promluvil na Maxsona Sybracos,když opět měnil zásobník. "No..Já..."blekotal kluk a nepřestával se krčit za hrudním pancířem mrtvého kapitána supermutantů. "Raději už nic nechci vědět!"odrfkl si Zasvěcenec.Ochránce Lyons s Kodiakem a Artemisem vyrazili značně dopředu a to bylo zlé. "Takhle nám utečou, pane!Musíme je dohonit!!" Popadl Zemana za flígr a hodil si ho na záda. Kluk zavískl radostí a zdálo se, jako by z něj úplně spadl strach. "Pořádně se držte a hlavně střílejte!" Sybracos stepoval v houfu zmrzačených nazelenalých těl a zabočil do svažujícího se tunelu. Kolem uší mu hvízdali kulky a otočil se. "Ááááá!!"vřískal mutant s rotačním kulometem, co se vynořil spolu s dalším z jedněch z mnoha dveří. Sybracos mu za běhu v bojovém režimu v.a.t.s. ustřelil nohu, dalšího zbavil nejdříve lovecké pušky a poté i ruky.Když se čas zase vrátil do normálního stavu, těla dopadli s velkým hlukem na zakrvácenou podlahu. Beželi už nějakou dobu a po chvilce musel Zasvěcenec zastavit. Maxson seskočil dolů na zem a zamotal se.

"Téda, to byla ale jízda, Zasvěčenče. Za to vás Starší Lyons určitě nechá povýšit."smál se Zeman a zkontroloval počet nábojů v pistoli."Sakra, už mám jenom jeden zásobník.." "Mám takový pocit, že jsme tu mírně zabloudili."řekl Sybracos nervozně.Zkusil vysílačku."Tady Zasvěcenec Sybracos a Zeman Maxson.Ztratili jsme se v systému metra.Přepínám." "Né, to vy jste se ztratil. Mě z toho vynechte. A kde jsou vlastně nějací supermutanti?" Ignoroval ho. Vysílačka dál škvrčela a tak toho po chvilce nechal. Zkusil otevřít dvoje dveře, co byli na každé straně zdi, ale vždy cesta vedla do nějakého prázdného kumbálu. Vykročil s namířenou puškou do temnoty metra a rázem se zastavil. "Co se děje?"zašeptal Zeman v předtuše nečeho zlého. Sybracos začal pomalu couvat ke klučinovi a skrčil se. "Vlezte mi na záda!" "No to snad.."zamračil se Maxson, ale pak pochopil. Sybrakos se pak s cenným nákladem rozběhl zpátky odkud přišli tak rychle, jak mu to jen nohy dovolovali. "Co to proboha..."ptal se ještě více ustrašeně Maxson, když ucítil slabé chvění celého tunelu. Ze zdí padala omítka a popadané cihly začali nadskakovat. "Behemot!!!" Ze tmy se k nim s divokým řevem rychlými skoky blížilo obrovské obrněné monstrum, proti kterým jejich zbraně byli krátké. Mohutná pracka svírající vytržený vodovodní hydrant se po dvojici ohnala s takovou silou, že udělala strašnou díru do vedlejší zdi. Maxson vyjekl a Sybracos raději zahodil svojí pušku, aby mohl rychleji utíkat a nepřestával držet svého chráněnce. Na konci chodby konečně uviděli v dálce Ochránce Lyons s Artemisem a Kodiakem. Ti na ně mávali, ale když uviděli Behemota, okamžitě po něm začali střílet ze všeho, co měli po ruce. "Utíkejtééé!!!" ječel strachy Maxson na Sybracosových zádech a záhy předběhli prchající druhy. Další slepá rána do prázdna strhla konstrukci tunelu a ten se začal hroutit jako domino. Východ z metra již byl nedaleko, ale Behemot stále blíž a blíž. Tunel se propadal těsně za nohami uprchlíků, ale děsivému Behemovotovi to nevadilo, proklešt'oval si cestu napadanými troskami, jako by to bylo máslo. "Kodiaku, ted'!!!"zakřičela Ochránce Lyons a Paladin za sebe zahodil hrst odjištěných granátů, ještě, než všichni stačili vyběhnout ven. Mohutná exploze pohřbila celý tunel a definitivně zničila jeho děsivou stvůru pod utrhanými bloky betonu. Tlaková vlna všechny po vyskočení ven smetla na zem.. "Vstávejte, jsou nám za zadkem!!křičel Paladin Hoss na skupinku. Cross střílela pistolí na přepadové komando mutantů s těžkými zbraněmi a pomalu ustupovala."Musíme vypadnout! Okamžitě!!" "Hloupí malí lidé!"vřískal opancéřovaný kapitán s rotačním kulometem Vindicator."Jsme nezastavitelní!!" Sybracos popadl povalující se čínskou útočnou pušku, na kterou mu padl zrak a pomohl svým bratrům a sestrám v urputném boji. Ochránce Lyons skočila se svými lidmi opět do první linie, a byla zase ve svém živlu. "Odvahu bratři! Žen'te tu prokletou lůzu!!"

Mutanti je začali obkličovat. Kodiakovi a tedy i Ochránci Lyons došla veškerá munice a museli vytáhnout pistole, Artemis střílel samopalem jako zběsilý, Cross hláškovala ostošest, Hoss laserovým gatlingem dělal skupině podporu, Maxson se krčil za Sybracosem a ten se na něho v přestávkách mezi divokou střelbou nervozně díval. "Střílej, kluku! Tak sakra už střílej!!" Zeman se vzchopil a namířil na mutantské bastardy pistoli. Jeden z útočníků se chystal superkladivem zabít Ochránce Lyons, když se všichni obránci dívali jinam, a on už nemarnil čas. Zacílil a mačkal zběsile spoušt'. Jedna střela po druhé opuštěla rozžhavenou hlaven', supermutant se zastavil a pak spadl se zachroptěním na zem. "Výborně, pane!"zasmál se Sybracos a zasalutoval chlapci. Mutanti se začali konečně stahovat a jejich vůdce vypadal naštvaně."Stupidní lidé!!Dostaneme vás a všichni půjdete s námi!" "Díky, Zasvěčenče. Ale toho kluka si příště vyprošuji!"smál se Maxson. Sybracos si ho zase hodil na záda a společně v pokrčení odběhli ze svého úkrytu pod schody ke zbývajícím členům a tam zjistili špatnou věc. "Je mi to líto, Sarah!" "Tomu svěřit zbran' do ruky!Já moc dobře říkal, že je to špatný nápad!"vztekal se Paladin Artemis. Kodiak obvazoval Ochránci Lyons postřelenou ruku v místě, kde střela prorazila slabou část energozbroje. "Nikdy bych nevěřil, že desítka může udělat s našimi zbrojemi tohle.."mumlal si skoro jen pro sebe Kodiak, když dokončoval svojí práci. Maxson si nechal vzít pistoli naštvaným Artemisem, ale Sarah se na něj vlídně podívala. "Zachránil jsi mi život, děkuji ti. Kdyby jsi nestřílel, už bych tady nemusela být."utla rázem veškerou debatu velitelka a poté vstala."Je načase zmizet, než přijdou další. A oni přijdou!" Kapitola 1 V poledne už nemohl její stopy nikde najít. Litoval, že se s ní nevydal. Určitě znala cestu do nejbližší civilizace, nebo by mu třeba jen označila na pip - boyi nějakou trasu, kudy by se dostal s co nejmenším nebezpečím do Citadely, nebo alespon' nějakého městečka, kde by složil hlavu. Místo toho dal přednost spánku v prázdném domě, v prázdné posteli a s kostrou ve vaně. Považoval se za hlupáka. Poslední dobou panovali temné dny. Skrze šedé mračna, co se škaredě táhla po obloze jako stín, se mohli obyvatelé Velké pustiny dočkat blahodárných slunečních paprsků pořád jenom stěží. Z čutory si ráno nakapal na jazyk několik zapomenutých kapiček vody, aby si mohl říci, že měl ten den alespon' něco. Procházel přes hornatou zemi bez sebemenších známek života. Osvětlení na pip - boyi měl neustále zapnuté, ale přesto měl stále strach. Když po probuzení počítal počet nábojů v zásobnících, docela dost se zhrozil. Sice mu ještě na opasku viselo několik granátů a v pouzdře se mu houpal vojenský nůž.. Jenže střelná zbran' je přece jenom jistota, at' si říká kdo chce, co chce. Zrovna vycházel docela vysoký kopec a dávalo mu to zabrat. Nemít pořádné vojenské boty, byl

by na tom ted' hodně špatně. Částečky seschlé hlíny mu ujížděli pod nohama, stejně jako štěrk a jiné kusy zeminy. Škrábal se nahoru jen tak tak, pušku na popruhu si přehodil přes rameno na na záda, aby měl volné ruce, kterými se přidržoval vyčnívajících kořínků. Krosna na zádech se mu začínala pronášet a stahovala ho dolů. Věděl však, že bez nákladu, co je tam někde uvnitř, by se už do Citadely nemohl z hanby nikdy vrátit. Musel vydržet. Byl přece členem Bratrstva Oceli! Pomáhal si vytaženým nožem a kupodivu se mu počalo dařit.Záhy se dostal až nahoru, kde sedl na zem vyčerpáním. Nájezdník s bojovou brokovnicí si ho prozatím nevšiml, což bylo jeho velké štěstí. Hned jakmile ho Sybracos spatřil, věděl, že tu někde bude mít zcela určitě kamarády. Věděl však, jak se nenápadně vytratit. Byl rád, že mu ve skladu dali na cestu pár užitečných hraček, z nichž se mu jedna hodila právě v takové situaci, jaká nastala nyní. Tichošlápek pokryl celé jeho tělo průhlednou energií. Tento přístroj měl mladík zvláště ve velké oblibě. Umožn'oval komukoliv se zcela nepozorovaně přiblížit k nepříteli, což byla nesmírná výhoda. Opatrně se vyklonil a pak vyšel ze stínu ležícícho kusu betonu. Když uviděl svojí ruku, znovu ho ten celý proces nepřestával překvapovat. Viděl skrze ní úplně čistě, jako by to byla voda. Plížil se v pokrčení nahoru po vyšlapané cestě. Domyslel si, že tu někde v té hoře bude nějaké doupě těch psů a zanesl si jej do pip - boye. Došel až na nějaké malé parkoviště na vrcholku kopce. Potrhané plátno na jeho konci dávalo tušit, že to tam kdysi dávno sloužilo jako autokino. Slýchával toho od Písařů hodně o předválečném světě, když ještě chodil do školy ve vznikající Citadele. Dokázal si živě představit, jak to všude kolem asi tak vypadalo. Viděl kromě mnoha a mnoha fotek i nějaké videozáznamy. Lidé se na nich bezstarostně procházeli po ulicích, kropili své zahrady před netknutými domovy se spokojenou rodinou, které nic nechybělo, čistou vodou, co přitékala volně z hadice, boje sledovali jedině z televize v teple obývaků.. "Mám ti takovej pocit, Eddie, že Gus na to pořádně káp.."uslyšel náhle kousek od sebe. Vydal se tiše tím směrem, kde kdysi stála pokladní budka, nyní již zbořená. Škvírou ve zdi uviděl jednoho z těch špinavých lupičů, jak si hraje s pojistkou u granátu. "Prej ten den nebudou vůbec nic čekat. Maj tam mít nějakou slavnost, nebo co a Šerif bude určitě vožralej jako prase, hehe." "Za dva dny se prej máme sejít v tý ruině kousek vod města. Když se to podaří.. Musíme ty parchanty konečně dostat!" ozval se druhý hlas, ještě zlověstnější. Sybracos se připlížil až těsně k nim a kdyby je neoddělovala zed', mohl by se jich dotknout. "Hele, Megatuna je ale chudá, že jo? Proč nezkusíme třeba.. třeba Rivet City nebo něco podobnýho?"uslyšel hlas třetí, který se zdál být nejmladším. "Drž hubu, Tony! Gus nám říká, co máme dělat a když ho poslechnem, budem si užívat sakra dlouho!" "Ale já si myslím, že.." Pronikavý výstřel z pistole ukončil veškeré pochyby o tom, že on skutečně o ničem nikdy nerozhodoval, ani o své smrti. Sybracos uslyšel dunivý smích, nájezdníků tam musel být nejmín' tucet. Škvírou spatřil, jak jako supi jeho někdejší 'přátelé' obírají čerstvou mrtvolu, ve které před několika vteřinami ještě dýchal člověk, a mladíkovi se udělalo špatně. "Kdo bude chtít někdy příště začít myslet, skončí jako tahle smažka. Rozumíte, debilové?" zahřímal velitel sebranky. "Jedinej, kdo si tuhle výsadu může dovolit, je Gus a já, na to nezapomínejte."

"Jasně, Boppo." uklidnil ho jeden z jeho 'podřízených', který si zkoušel zesnulého boty. Ostatní horlivě přikyvovali. Sybracos už se ale dávno plazil pryč. Vyslechl již dost na to, aby mohl varovat nic netušící lid v Megatuně a v případě potřeby zalarmovat mužstvo ve své základně. V té osadě již jednou byl a pohostinnost místních byla v celém okolí pověstná. Bylo to už čtyři měsíce, co tam doprovázel Hvězdného Paladina Crosse na jednom z jeho putování. Slečna Moira Brown se mu snažila vnutit, aby pro ní dělal na nějaké potřeštěné knížce, ale on musel odmítnout, neměl na to čas. Služba je služba, jak se říká. Pod bedlivým dohledem Šerifa Simsse si mohli klidně dovolit odložit zbraně, byl to skvělý člověk se smyslem pro povinnost. Jediné, co ho děsilo, byla samozřejmě ona nevybuchlá atomová hlavice uprostřed města, ke které se modlila jakási podivná církev naprostých cvoků. Hned jakmile byl z dosahu, pokoušel se zapnout vysílačku, co měl připnutou na opasku. To považoval za největší problém svého přístroje na ruce, bylo to jako kdyby měl telefon, co neumí volat. Zkoušel vysílat nouzová volaní, ale opět se mu nikdo neozýval. Byl nejspíše ještě moc daleko od Citadely. Zaklel a ještě než jí připnul zpátky, vyslal alespon' zprávu morseovkou. Nic moc, ale zatím to muselo stačit. Vydal se po cestě dál na východ.

Intermezzo Zase se mu vysmívala! "Myslím, že tě dneska oberu o všechen žold!"zasmála se Reddin. Sybracos nervozně sledoval svoje karty a lízl si další. Když poté všichni vykládali, jako vždycky prohrál. Reddin však měla smůlu. "Zasvěcenci! Jaktože ještě nespíte?!"hřímal Paladin Gunny, který zrovna vešel do ubikací. V mžiku byli všichni vojáci v pozoru před svými postelemi a neodvážili se ani pohnout. Gunny uviděl na jednom z nočních stolků rozmíchané karty a velkou hromádku zátek a všechno mu došlo. "Reddin, Sybracos, Donovan!"zahřímal a poté se mu na tváři rozhostil jeho pověstný škodolibý úsměv."Dáte si pětadvacet kliků a pak půjdete do čista umýt hajzlíky, rozumíte, vy střeva?!" "Pane, ano, pane!" "Chci je mít tak čistý, aby se tam mohl jít vysrat i Starší Lyons nebo Vrchní Písař Rotchild!" "Pane, ano, pane!!" Nakonec jim Paladin napočítal klik pětapadesát. Když později uklízeli na toaletách, všichni mlčeli. Ticho rozetl až Donovan. "Jsem zvědavej, co se asi tak stane s tvýma zátkama, Reddin.Nepřipadalo mi,že když jsme odcházeli z ubikací, že by jsi u nich měla ozbrojenou ochranku." "Drž hubu, debile!"zakřičela vztekle dívka a hodila po něm špinavým hadrem. Donovan však stačil uhnout a jenom se zachechtal. "Nechte toho!"okřikl je Sybracos."Raději makejte, at' to máme brzo hotové. Ráno nás zase všechny čeká cvičení, slyšel jsem to na velitelství."

"Gunny z nás chce nejspíš vytřást duši!Už aby ten výcvik skončil, brzo mi z toho hrábne.."stežovala si Reddin. Donovan se pobaveně podíval na Sybracose. "Představuješ si to jako procházku růžovou zahrádkou, holčičko."mumlal Donovan."Proč myslíš, že nás tady tak ždímaj? Neumíš zapojit fantazii?" "Ale já už přece dávno dokážu zabíjet."odsekla Reddin.Oba dva mladíci se zasmáli. Sybracos se posadil na zavřenou záchodovou mísu a dál oba dva zamyšleně poslouchal. "To je sice možný, ale tady patříš do týmu. Až dosud jsi myslela jenom na sebe, dělala všechno pro sebe a starala se jenom sama o sebe. To tady neplatí. To, pro co jsi se v životě rozhodla, je zavázáním se životem k téhle organizaci. Možná, že ti jenom při náboru přišlo, že Bratrstvo Oceli dobře zní, ale o tom to není, milá zlatá. Cokoliv, co tady po příští zbytek života uděláš, neděláš pro sebe, ale pro všechny své bratry a sestry. Na jednotlivci nezáleží. Proto podstupuješ tenhle výcvik, aby jsi začala uvažovat týmově a zbavila se toho sobectví, co máš v srdci. Jedině tak můžeš být v boji připravená i zemřít za naší věc." "To jste řekl moc hezky, Zasvěčenče Donovane." "Ochránče Lyonsová!"postavil se do pozoru Donovan, jakmile uviděl svojí velitelku a ostatní udělali to samé. Vyjímečně na sobě neměla energozbroj, nýbrž šedou kombinézu s emblémem Bratrstva na levé straně hrudi."Příšla jsem jenom na záchod, přirozeně. Co jste provedli, že tu uklízíte?" "Paladin Gunny nám určil tento trest za to, že jsme ve volném čase hráli poker, paní." vysoukala ze sebe Reddin, ale hned jakmile to řekla, zastyděla se. "Ale neříkejte. V tuto hodinu přece máte být dávno ve svých ubikacích a nabírat další síly spánkem."usmála se Sarah. "Zítra s Gunnym promluvím, ted' už běžte. A už nehrajte, at' jste zítra čilí." "Paní, ano, paní!"zařvali všichni tři Zasvěcenci a šli ke dveřím. "Sybracosi.." "Ano, Ochránče Lyonsová?"zastavil se mladík překvapeně. "Zeman Maxson mne požádal, abych vám vyřídila poděkování za záchranu jeho života. Nemůže to sice být oficiální, ale máte lví podíl na tom, že přímý potomek našeho zakladatele nezahynul. Patří vám velký dík." "Dělám vše pro slávu Oceli, paní." odpověděl jí hrdě Zasvěcenec. "Také jsem rád, že jeho život byl uchován." "Jste nadějný člen. Možná bych mohla uvažovat o vašem pozdějším přijetí do Chlouby. Neberte to však jako nic definitivního. Dále služte Oceli a zdokonalujte své dovednosti. Nyní už běžte." Kapitola 2 Když v dálce konečně spatřil malou osadu, zaplesalo mu srdce radostí. Dopoledne měl štěstí. V odstaveném přívěsu nalezl dvě lahve vody, a i když byla trochu radioaktivní, měl po ruce tabletky rad-x, takže se nemusel ničeho obávat.První domy byli zničené

a začínal mít obavy, jestli zase nenarazil na mrtvé místo. Shodil těžký batoh a s puškou v levé ruce šel dále po silnici. Málem ho zastřelil. Kluk v baseballové kšiltovce na něj vybafl zpoza zdi jedné z neobyvatelných ruin a on se tak strašně lekl, že upadl na zadek. "Že se nestydíte, takhle se bát! To si říkáte hrdina?" prskal smíchy chlapec. Pomohl cizinci na nohy, i když to vlastně nepotřeboval. "Proč mi říkáš hrdina, kluku?"zabručel Sybracos. "No.. Chodíte přece sám po pustině, pomáháte lidem od útrap, zabíjíte monstra a tak.. Když nejste hrdina, co by jste byl?" zatvářil se nechápavě ten otrava."A co, že jste se tak lekl? To jsem horší, než kentaur?" "Už strašně dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by byl člověk a nechtěl mě zabít nebo okrást. Nediv se." opáčil výmluvně mladík. Poté se rozhlédl po osadě. Nikdo jiný tam nebyl. "Poslyš.. Máš tu někde rodiče, nebo něco takového? Potřeboval bych vodu a zásoby. Mám spoustu věcí na výměnu a taky nějaké zátky." "Zavedu vás do našeho domu!" řekl nadšeně kluk a ukázal na protější dům. Vypadal vcelku udržovaně. "Tady vedle nás je dům mého dědečka a kousek dál bydlí naši známí příbuzní Wilsonovi." Nechal klučinu jít jako prvního a poté za sebou zavřel dveře. Takových unifikovaných amerických domácností viděl už desítky, ale vždycky zničených a bez života. Gauč nebyl prožraný od molů a plesnivý, ale pečlivě udržovaný, i když už trochu mírně vybledlý. Vedle něj na mahagonovém stolku stálo rádio, ze kterého se linula americká hymna z Enklávského rádia. Stará televize neměla zničenou obrazovku, ale byla v rohu místnosti postavená spíše jen asi jako dekorace. Nad gaučem visela pozašívaná americká vlajka. Vlastenci, to by nepoznal jen naprostý ignorant. "Kohopak nám to sem přivála pustina?" objevil se ve dveřích vlídný muž s bílými vousy v doprovodu svého synka. "Určitě máte hlad, že cizinče? Vítejte v Andale!Já jsem Jack Smith a tady tohle je můj syn, Smith junior." Společně si potřásli rukama. Přijal jejich pozvání ke stolu. U funkčního sporáku stála žena v zelených šatech a zrovna něco vařila ve velkém hrnci. Jack před něj zatím postavil džbán s vodou a přistavil mu k němu sklenici. Sybracos dychtivě pil a po těle se mu rozhostila příjemná svěžest. "Jsem rád, že vás poznávám, Jacku. Je milé vidět zase nějakou přátelskou tvář." "A mě také těší!Podívej, klidně můžeš v Andale zůstat tak dlouho, jak budeš chtít. Když už jsi tady s námi, zvu tě na večeři. Jak se jmenuješ?" "Sybracos Patriarcus." Jídlo chutnalo naprosto fantasticky, hlavně skvělé maso. Když Jackova manželka Linda odnášela prázdné talíře, Sybracos si krknul a s rozpaky se omlouval. Přátelští hostitelé se tomu však jen zasmáli a nabídli mu, jestli si ještě nepřidá. "Bylo to výborné.Opravdu, jako od maminky." říkal Sybracos blaženě. "Jacku, poslyšte.. Tady je to úplná pustina. Čím se vlastně živíte?" "Pracuji, abych uživil svou rodinu, stejně jako každý druhý poctivý američan!" mluvil Jack. "Muž,

který nedokáže uživit rodinu, není plnohodnotným mužem! Andale: báječné místo pro život. Každý rok získáváme ocenění místo roku, máme nekonečné zásoby jídla a nepanují tu vůbec žádné otravné problémy! Och ano.. Neexistuje lepšího místa, kde by jsi mohl vychovávat svou rodinu." "Ach tak... No,.. To je opravdu skvělé!" opáčil nervozně Sybracos. 'Zřejmě si to ocenění odsouhlasili sami se sousedy', napadlo ho, ale dál se usmíval. "Takové, jako jsi ty, jsme už viděli mnohokrát. Jsou tu už asi dva týdny a udělali si základnu v jedné ze starých budov vedle trosek. Mají ohromné ocelové zbroje a sídlí jenom kousek odtud!" řekla mu najednou Linda, když na stůl pokládala napečené masové koláčky. Mladík se zatvářil nechápavě. Bratrstvo v téhle oblasti? Co je to za vtip? "Jestli je to tak, měl bych se tam ihned vypravit." řekl a začal vstávat ze židle. Jack ho však zadržel. "Ale no tak! Kam by jsi chodil. Za chvíli bude tma a Linda prý skrz okno viděla někde v dáli párače. Ted' je to tam nebezpečné. Přespíš u nás na gauči a ráno ještě dostaneš snídani a zásoby na cestu.. Možná by jsi nám o sobě mohl něco povědět, nemyslíš?" "Ale ano, to by bylo skvělé!" souhlasil Smith junior. Linda opřená o troubu si zapálila cigaretu a napila vody. "No, co bych vám tak o sobě řekl.. Jsem z Bratrstva Oceli. Sídlíme v Citadele, to je několik mil na východ odsud, kousek od Rivet City. Víte, kde to je?" "Samozřejmě, že ano. Od obchodníků se dá dozvědět leccos." řekla usměvavá Linda. "A v co vy vlastně věříte? Proč za nás bojujete?" "Věříme v technologii, v triumf výtvorů starodávných nad hrůzami z pustin. Věříme v důvěru. V důvěru v technologii. V důvěru v naše bratry a sestry. Věříme v naše starší. Věříme ve vítězství. Naše síly se sice ztenčili, ale stále dohodlaně bojujeme. Supermutanti nebo kdokoliv jiný, na tom nezáleží. Vzdát se nelze. A také, pomáhat dobrým lidem z pustin je stěžejní doktrínou našeho nejvyššího velitele Staršího Lyonse. Neexistuje větší pocty, než tento hrdý rozkaz plnit.." "Zajímavé.. Kdo vás vlastně všechno vede?" řekl Jack. "Vede nás starší Lyons, jak jsem říkal. Jeho Senešalem je Hvězdný Paladin Cross. Ochránce Lyonsová, dcera staršího, vede Lyonsovu Chloubu, naši elitní bojovou jednotku. Paladini velí Rytířům. Rytíři tvoří jádro Bratrstva - putují pustinami, bojují se zlem a pátrají po technologiích. Písař Rotchild dozírá na ostatní písaře. Jejich úkolem je vyhledávat vědomosti a uvést do provozu technologie, které Bratrstvo získá. Každý jsme na něco. Písaři mají také své vlastní řády. Prvním je řád meče. Ten je zodpovědný za výzkum a vývoj zbraní - veškeré věci ofenzivní povahy. Za defenzivní sféru zodpovídá Řád štítu. Zbroje, obranné struktury, vše, co nás má chránit. A řád pera uchovává starodávné písemné záznamy, pátrá po knihách a holokazetách." "A ty jsi kdo? Tedy, chci říci, jaká funkce?" zeptala se zase Linda, když dokouřila a sedla si k ostatním ke stolu. "Nedávno jsem byl povýšen na Zemana. To jedno místo před Rytířem. Jsem v podstatě takový čekatel, dá-li se to tak říct." vysvětloval Sybracos neunavně. "Když se vám podaří nastoupit k Bratrstvu, jste Zasvěcenec, nebo - li také Novic. Když úspěšně absolvujete obtížný výcvik, tak následuje hodnost Zemana a po povýšení na Rytíře se vám dostane možnost výcviku v používání energozbroje. To jsou ty ohromné zbroje, co jste viděli." "Vaše organizace je tu ale poměrně krátkou dobu, Zemane." vmísil se do rozhovoru Jack Smith.

"Ano, máte pravdu. Poprvé Bratrstvo dorazilo do zdejší části Pustiny zhruba v roce 2055 a téměř ihned si začalo stavět Citadelu na zdejších ruinách bývalého Pentagonu. Já jsem se do jejích řad dostal ještě předtím. Jsem nalezenec. Bratrstvo kdysi dávno vedlo jednu velkou operaci, při které vyčistilo bývalé velkoměsto od neskutečného zla. To se stalo ještě předtím, než byla Citadela hotova. Já si z té doby bohužel nic nepamatuji, bylo mi jenom několik měsíců.. Bratrstvo se mne ujalo. Sbírali všechny nezmutované děti, co našli. Mě a ještě zhruba dvě desítky. Čím jsme byli mladší, o to větší byla šance, že jsme ještě nestihli zmutovat. Jeden z nich, Paladin Kodiak, je už dokonce v samotné chloubě." "Nebyl to náhodou Pitt, Zemane?" řekla zamyšleně Linda. "Ano, ano! Takže.. Vy z něj někdo také pocházíte?" "My ne, ale před několika lety jsme jako tebe pohostili dívku, co zde procházela. Byla na tom podobně jako ty, umírala hlady a žízní. Museli jsme jí dát i něco na sebe, nemohla bych jí nechat odejít v těch špinavých hadrech, které měla na sobě! Jack jí dal dokonce i jednu svou pistoli. Říkala, že směřuje do Rivet City. Ale jak říkám, je to už strašně dávno." "To místo je asi tak pět tisíc mil odtud. Moji bratři a sestry tam vtrhli v rámci boje za spravedlivou věc. Říkali tomu ' pohroma'.. A nepřeháněli ani v nejmenším. Vletěli tam a prostě to místo vyčistili. Většina, co tam 'žila', byla v hrozném stavu, prolezlá rakovinami, zmutovaná.. Gangy znásiln'ovatelů, Čety mučitelů. Panoval tam skutečně chaos v té nejčistší formě. Pohroma byla vysvobozením. Lyonsovi vojáci byli totálně přečíšleni a přesto to místo úplně zničili, srovnali se zemí.. Lyons z nás ze všech, co našli, udělal Zasvěcence, naučil nás vše, co umíme. On a ostatní nám celý život dávai tvrdou školu, ale naučili nás, co a jak. Pro nás všechny, a nejen děti Pittu, je ten muž jako vlastní otec.. Takže ted' vděčně sloužím Bratrstvu a všemu dobrému, co se mi kdy v životě přihodilo a přihodí, vděčím právě jemu a nikomu a ničemu jinému. Vím, že to je to, co se ode mne očekává. A doufám, že to tak bude navždy.." "No teda!" neskrýval nadšení jejich syn. "Tati, mohl bych jít také k tomu Bratrstvu, až budu taky tak velký jako on?" "Co to plácáš, Jacku.." řekla mu vlídně jeho matka. "Musíš přece jednou převzít tátovo řemeslo, cožpak jsi na to už zapoměl? Snad by jsi ho nezklamal." "Já.. Ne, jasně, že ne." protáhl obličej chlapec. Sybracosovi ho bylo líto, ale nedal nic najevo. Neřekl, že jako malý chtěl být také něčím úplně jiným, než je ted'. Poklidná životní dráha Písaře mu už od dětství byla rázně upřena. Doba si žádala bojovníky. "Co vlastně děláte tady, Zemane? Procházíte se tu jen tak sám. To je hodně zvláštní." ptal se dychtivě Jack Smith. "Jistě to musí být nějaký zvláštní úkol." Když domluvil, sáhl Sybracos pod průzkumnou zbroj a vytáhl blyštivé holoznámky na řetízku, co mu viseli okolo krku. Intermezzo Zdvořile zaklepal. "Vstupte, prosím." Ani nevěděl, proč si pro něj Paladin Gunny poslal. Přede dvěma dny konečně ukončil základní výcvik a nyní se zdokonaloval v průzkumu a zpravodajství. Donovana jako specialistu na opravy

přidělili do jiné jednotky, která měla za úkol ochran'ovat Písaře po dobu pobytu v nepřátelské zoně a od té doby ho neviděl. A Reddin.. Nechápal, jak je to možné, ale padlo rozhodnutí jí přijmout do nejelitnějšího svazku Lyonsových sil, do Chlouby. Sarah s tím nesouhlasila, nýbrž rozhodnutí přišlo poněkud z vyšších míst. On sám si prý ještě musel počkat. "Pane, chtěl jste se mnou mluvit?" Paladin stál u okna na konci místnosti, díval se mlčky na cvičící Zasvěcence na nádvoří Citadely. Po chvíli se zhluboka nadechl a otočil na svého hosta. "V posledních měsících jste si vedl dobře, Sybracosi." začal řeč. "Dvanáct ostrých akcí v nepřátelské zoně. Většina z těch, co chtějí sloužit v Bratrstvu, nepřežije ani jednu. Abych vám pravdu řekl, už mě pomalu nebaví cpát stále nové a nové mrtvoly do pytlů, a jsem rád, že zrovna s vámi jsem prozatím neměl žádné papírování." Sybracos přijal nabízenou sklenku whisky. Oba dva si t'ukli a on přemýšlel, nač takové formality. Podíval se na Paladinův stůl. Skutečně mu nelhal. Zlověstná složka s černým olemováním byla zase o něco tlustší. Vedle okna seděla další jeho nadřízená, Vrchní Archívářka, Proktor řádu pera, Písařka Jamesonová. V ruce držela nějaký papír i s tužkou. Zasvěcenec si pomyslel, že asi něco provedl. Možná ho chtěli propustit za zavřenými dveřmi, napadlo ho a znervozněl. "Máte ty nejlepší předpoklady postoupit v karierním žebříčku." promluvila Písařka a vstala. "Ochránce Lyonsová se za vás zaručila, asi pro to má důvod. Nuže.. Tímto vám s okamžitou platností udělujeme hodnost Zemana. Gratulujeme." Sybracosovi stále bylo něco divného. Nikdo se na něj neusmál, připadalo mu, jako by mu chystali pohřeb. Zatím však nic neříkal a čekal, co se bude dít. Při dalších větách se musel posadit na nabízenou židli. Byl převelen z patrolových jednotek na první samostatnou misi. Rozhodlo o tom nejvyšší velení, takže raději neprotestoval. Dali mu onen papír, co držela Písařka Jamesonová, ze kterého si přečetl, o co vlastně půjde. Měl pravidelně každé dva měsíce vyrážet z Ciatadely a obcházet oddělené základny Bratrstva. Úkol: Padlým vojákům v akci odebírat jejich holoznámky totožnosti a poté je přinášet zpět do hlavní základny k zapsání do centrálního archivu. Nic víc, nic mín'. "Chápeme, že vám tento úkol může připadat jako značně podřadný, nýbrž je to práce jako každá jiná. Je neméně důležitá a my vás pro ní potřebujeme. Jak jistě víte, máme v této oblasti velmi málo lidí, a ještě méně schopných lidí, Zemane. Místo toho, aby jste tu seděl na hradbách s puškou, můžete mít příležitost uctít své mrtvé bratry a sestry tím nejcennějším, co pro ně alespon' můžeme udělat, zanést jejich odkaz do naší věčné paměti. Na to si tam venku pamatujte." říkal mu Paladin Gunny. "Bratrstvo pracuje po celé pustině, zvláště v ruinách D.C. Většinou nezávisle na hlavní základně v Citadele. Nemáme dostatek komunikačních zařízení, proto mnoho skupin pracuje v terénu jako nezávislé bun'ky, bez pevných příkazů. A jak se tak občas bohužel stává, někteří při plnění svých úkolů zemřou.. Nemáme sice tolik prostředků k tomu, abychom je mohli všechny pohřbít, něco ale udělat lze. Jakožto strážce svitků jsem povinna napsat o skutcích každého z padlých bratrů a sester. Je dost dobře možné, že se k nám zpráva o mrtvém druhovi ani nedonese. Dříve, když jsi ještě byl malý, jsme mohli vyslat speciální jednotky, aby zjistili, co se s nimi stalo, nýbrž s takhle našponovanými zásobami pracovní síly si takový luxus již nemůžeme bohužel dovolit. Což je vlastně důvodem, proč tě ted' musíme požádat o pomoc. Ty holoznámky, co máš i ty, mají všichni tví bratři a sestry. Pokud v terénu objevíš padlého druha, doneseš sem jeho známky, abych do svitků mohla zaznamenat jeho hrdinné skutky. Svitky jsou v každém bunkru u hlavního knihovníka. Jedná se o záznamy nás, samotného Bratrstva.. Na každém svitku je napsáno jméno bratra nebo sestry a skutky, které vykonali. To znamená bitvy, získané technologie, prostě všechno. Posledním záznamem každého člena je

jeho smrt. To je podstatné, protože způsob, jakým člověk zemře, je zrovna tak důležitý jako způsob, jakým žije. A takhle každý člověk, který slouží Bratrstvu, vejde do historie naší organizace, aby si ho pamatovali ti, co ho znali, i ti, co přišli po něm. Až jednoho dne ctihodně zemřeš i ty, dočkáš se právě takové pocty jako tví druhové ve zbrani."domluvila Písařka Jamesonová a podala mu tužku. Když se podepisoval do kolonky 'dobrovolník', začínal tomu i pomalu věřit. Věděl, že i kdyby mu to nebylo přikázáno, přijal by tento úkol klidně i sám od sebe. Nikdy se nedozvěděl, co se stalo s jeho rodinou a cítil, že když udělá, co se od něj očekává, pomůže jiným k tomu, aby již nikdy v životě neměli pochyby. Věděl, že je to sice kruté, ale lepší mít jistotu, než - li celý život čekat, že se milovaný člen rodiny jednoho dne objeví ve dveřích. Ještě ten večer se sbalil a odešel. U brány na něj poprvé v životě nikdo nečekal. Kapitola 3 Jeho hostitelé mu příští ráno nabalili několik lahví čisté vody a plný ranec sušeného masa. Na zápraží domu se s nimi srdečně rozloučil a pak vyrazil směrem, který mu řekli. Ještě zdálky viděl, jak mu ti přátelští lidé mávají a řekl si sám pro sebe, že se tam musí na to skvělé jídlo ještě někdy zastavit. Chutnalo to ještě lépe, než koláčky z jožina, a to už bylo co říct! Megatuna už podle nich nebyla daleko, stačila jít pořád po hlavní silnici a za několik desítek minut nerušené chůze se tam měl dostat. Musel ty lidi tam varovat, věděl, co ta nájezdnická chátra dokáže a nepřipustil by si, kdyby kvůli tomu, že tak neučinil, zemřel byt' jen jeden z obyvatel. Nepřestával se znovu divit, jak je lidské pokolení vynalézavé. Z kusů mostního betonu bylo dole na louce pod městem postaveno obydlí, místo střechy mu sloužila plachta a dole vedle prkna, co sloužilo jako schodiště nahoru, stála do země zapíchlá omlácená poštovní schránka stojící na kovové trubce. Před tím svérázným stavením seděl na začouzených pneumatikách vousatý Hledač, který si zrovna čistil 10mm pistoli. "Zdravím. Rád bych u vás prodal nějaké věci, dobrý člověče a pak zase hned půjdu." začal na něj přátelsky Sybracos. Muž si ho pohledem změřil od hlavy až k patě znechuceným pohledem. Když uviděl holoznámky visící na hrudi, odvrátil zrak a dál se věnoval své práci. "S takovejma, jako seš ty, zásadně nevobchoduju, cizinče. Sbal se a zase rychle vypadni." odsekl na jeho adresu Hledač. Sybracos se zamračil. "Nevšiml jsem si, že bych vám něco udělal. Jenom procházím kolem a rád bych ulehčil svým zádům tím, že prodám za symbolickou věci, co jsem nalezl v pustině, a které jsou mi beztak k ničemu." snažil se ho mladík přesvědčit. "Nerozumíš anglicky?!" zařval na něj nepřátelsky naladěný Hledač. "Tvoji kamarádíčkové jsou pěkně vypečená parta! Za prdelí se nám tu všem promenáduje banda nájezdníků, supermutanti si dělaj, co chtěj, a voni nejenže s tím nic neudělali, vod tý doby, co sou tady, ale ještě k tomu mě zmlátili a vzali několik mejch funkčních detektorů pohybu! Jste fakt hnusná sebranka!" Sybracos netušil, o čem to vlastně celou tu dobu mluví, ale nakonec to vzdal a nechal toho muže o samotě. Ještě zdálky ho naštvaný člověk zasypával nadávkami jako šílený. Vrtalo mu hlavou, co se to tady proboha děje.. Cestou obešel povalený most a napojil se na hlavní cestu. Prohánějícím se krtkopotkanům se úspěšně vyhnul, i když chvilku měli ty zvířata podezření a nervozně čuchali ve vzduchu. Měl vztek, že zevlovali zrovna kolem povaleného náklad'áku s přívěsem, kde mohlo být určitě něco

zajímavého, ale nechtěl kvůli možným zbytečnostem brát životy, at' už šlo o lidi, nebo jen o špinavé krysy. Před ním se rozprostíralo další zničené město bez života. Podle pip - boye se to před válkou jmenovalo Fairfax, nyní to místo však hostilo jenom jeden z nejodpornějších druhů lidí, kteří se dokázali úspěšně adaptovat v novém světě. Na lavičce před vstupem do metra seděli dva nájezdníci, kteří se puškami snažili sestřelit shnilý billboard visící na jednom ze zničených mrakodrapů. Sybracose se při pohledu na bezohledné muže zmocnil vztek. Kdysi dávno viděl, jak jejich druzi schválně pod pohrůžkami likvidace hnali skupinku nevinných lidí, které zajali při nájezdu, do nastraženého minového pole a kdyby jim v tom on a jednotka nezabránili... Byla to jeho první ostrá mise, tedy když nepočítal nespočet cvičení pod dohledem ozbrojených Rytířů a Paladinů, kteří na ně dávali venku pozor. Pozvedl pušku k očím a pálil po prvním z nich. Zprvu ti dva vůbec nevěděli, co že se to děje. Stříleli na všechny strany, ale on byl schován ve stínu za popelnicemi kousek od nich. Další dávka z kalašnikovu jednoho z nich poslala na onen svět, druhý ho však konečně spatřil a vypálil po něm. Střela cinkla někde vedle do země a Sybracos se pousmál. Přepl se do zpomaleného bojového režimu a našel v hledáčku hlavu řvoucího ničemy. Ten po zásahu odletěl několik metrů daleko a udělal vcelku efektní bezhlavé salto. Musel jednat rychle. Nevěděl, co ho přimělo je zabít, byl průzkumník, a tohle nebylo náplní jeho práce. Měl však na paměti slova Staršího Lyonse, která mu vždycky říkala, že pomáhat poctivým lidem z pustin je stěžejním bodem jeho doktríny. A zabití těchhle psů bez morálky k té ochraně patřilo. Nechtěl se obtěžovat prohledáváním kapes mrtvých lotrů.. "Pomozte mi někdo! Já jsem tady!!" V budce na bývalé autobusové zastávce měli ti mrtví bandité přivázanou nějakou mladou ženu. Byla připoutaná ke kovové lavičce zapuštěné do betonu. Sybracos se jí pokoušel z toho nějak dostat, ale nakonec to vzdal, a rozhodl se, že nejlepší bude použít hrubou sílu.. "Dejte si pozor na oči." oznámil jí a ona odvrátila zrak. Stačila jedna rána, a blond'atá dívka byla volná. Vyskočila ze země a objala ho radostí. "Díky, díky! Už jsem si myslela, že je to můj konec! Ti parchanti se hádali, kdo si mě dá jako první a nakonec si řekli, že kdo první sestřelí ten billboard, bude mít právo mě taky jako první vojet.." říkala mu nešt'astně blondýnka. "Vem si jejich vybavení a zbraně. Můžeš jít se mnou do Megatuny, mám tam namířeno, tak kdyžtak můžeš jít se mnou." "Ne, já musím ihned do Rivet city.." odporovala mu. "Musím doručit jeden dopis, a tihle blbečci mě zdrželi skoro o půl dne. Pokud tam nebudu do zíttřejšího rána, Tenpenny.." "Dobře, dobře. Já s tebou jít nemůžu, ale.. Až v Megatuně skončím, mohli by jsme se tam sejít.." navrhl. "No.. ale jistě!" řekla překvapeně dívka. Podíval se do pip - boye a navrhl datum. Když se loučili, a ona se vydala směrem k Rivet, bylo mu útěchou zatím alespon' to, že se mohl dívat, jak odchází.. Poté rovnou vyrazil po cestě dál, až doběhl na její konec, kde začínala prašná zem. Ta se svažovala směrem dolů a on se po ní dostal až k oné vojenské budově, co mu popisovala Smithova rodina v Andale.

Museli přijít opravdu teprve nedávno. Kolem základny před jejím hlavním vstupem panoval čilý ruch. Několik desítek osob v energozbrojích pendlovalo sem a tam, někteří dělali na opevnění místa, další dovnitř vnášeli plné bedny nějakého materiálu, někteří jen tak postávali se zbraněmi a dávali pozor. Vydal se k patrole dvou bratrů s útočnými puškami, co šli jeho směrem a už z dálky jim mával. Ti se zastavili a chvíli na něj jen tak zírali. Čím dál více z jeho bratrů a sester na něj upínalo zraky a on se nemohl zbavit nutkavého pocitu, že něco není v pořádku. Sundal z hlavy propocený klobouk a šel dále k nim. Jednomu z nich podal ruku a ten mu s ní v rozpacích potřásl. Když ho odváděli ke svému veliteli, všichni kolem ustávali v činnosti. Muž v energozbroji Sybrakosovi oznámil, že si může dát pohov. Hned vzápětí si onen velitel sundal přilbu a ukázal mu svojí tvář. Byl to Ochránce Casdin, dobrý Lyonsův přítel. Poslední dobou si však on a jeho lidé s jejich Starším přestávali rozumět, nelíbil se jim styl, kterým Lyons vedl společnou misi. 'Možná, že je sem Starší poslal, aby trochu vychladli', řekl si mladík. Věděl však, že tohle není jen tak. "To bude asi jeden z mála z těch, kdo to ještě neví.." uslyšel šepot za sebou a otočil se k těm dvoum. Mířilo na něj několik hlavní různých typů zbraní. Po své zbrani raději ani nesahal. "Obránče Morganová, postarejte se o našeho hosta." řekl otráveně Casdin. "Rozkaz, pane." byl přes zářící energozbroj slyšet ženský hlas. Než si Sybracos uvědomil, co se to tam vlastně vůbec odehrává, dostal pažbou laserové pušky do spánku.

"Lidské srdce není nikdy št'astnější, než když po štěstí touží." Linea Intermezzo Další rána jí ukázala, kdo je tady pánem. Svíjela se na prašné zemi bolestí, chtěla je prosit, aby jí nechali být. Nedbali jejích proseb, místo toho se bezmocné dívce smálí přímo do očí. Jeden z obrovských nechutných mutantů jí začal svazovat, jako kdyby měl v rukách brahmínu. Zkoušela se bránit, vysmeknout, utéct, dokonce po nich i kousala. Dlouhý kus klacku, co držel smějící se kapitán, se srazil s její tváří a ona se zapotácela bolestí. Poté zrúdy začali odcházet. Jeden z nich však měl ke zbroji z kusů automobilové karoserie připevněn řetěz, na kterém byla ona uvázaná. Nechtěla jít s nimi, ječela hrůzou, kopala kolem sebe, ale nakonec.. Nakonec to vzdala. Spolu s ní táhli několik dalších nebožáků, které potkal stejný osud. Zbylo jim všem jen to poslední co je drželo nad vodou, aby nezešíleli a nevrhli se svým mučitelům pod nohy s žádostí o svojí rychlou smrt. Linea se na té hrozné cestě naučila modlit k Ježíši Kristu, věřila, že po smrti dojde vysvobození a po každém děsivém okamžiku se s ostatními tiše kála před svým pánem a stvořitelem. Mutanti se jim smáli a bili je, oni však nevnímali rány, která jim monstra uštědřovali, a i když někteří umírali, stále jim říkali: 'Odpouštíme vám'. 'Neb každá živá bytost na tomto světě je přece boží dítě', čemuž část z nich věřila.. Po několika dnech nevýslovných útrap a všudypřítomné bolesti konečně s mutanty dorazila do jejich základny. Po celém těle měla sedřenou kůži, krvavé podlitiny, a byla naprosto vyčerpaná, stejně jako ti, kterým se podařilo transport přežít. Když tehdy na té cestě mutanti brutálně umlátili k smrti dva ze skupiny a přímo před svými vězni se hádali o utrhaná části těla, třásla se strachy jako ještě nikdy v životě. Před polozbořenou budovou, kde byli, se jim naskytl vpravdě šílený pohled. Malá skupinka ustrašených lidí, kterým mutanti svázali ruce řetězy a oči převázali izolepou, s křikem utíkali pod dohledem stráží kamsi na západ. Linea s šokem sledovala, jak se nad vězni tyčí slizké rudé Kentauří jazyky, které divoce šlehali nad jejich hlavami. "Viděla jste to?!" zatřásl s Lineou jeden z těch, které přivedli s ní. Ta si však s brekem zakryla tvář, ale věděla, že si ten pohled bude pamatovat až do konce svého krátkého života "Viděla jste to, co já? Oni je hnali jako dobytek!!" "Dělejte, hloupí lidé!" táhl na řetězu Lineinu skupinku zuřivý mutant kamsi do útrob témné zříceniny. Zdi tam byli pokryté zaschlou krví, po zemi se váleli kusy těl a kostí. Surovec je dovedl až do bývalých policejních cel, kde vězně systematicky rozstrkával, jako kdyby šlo o zboží. Linea se vysmekla z jeho sevření, když byl zaměstnán jiným utlačovaným. Zuřivě po ní máchl tyčí pobitou hřeby a ona si poté bolestně uvědomila, že zamkl východové dveře.. "Utíkej!" skandovali na ní uvěznění lidé, co jen bezmocně cloumali oslizlými mřížemi. Mutant se k ní pomalu blížil a řval jako pominutý. Nevěděla, co dělat, neměla žádnou zbran', přebíhala z jednoho konce chodby na druhý. Všichni sledovali její marný boj a náhle uslyšeli šeptanou modlitbu. "A tak se modlím ke svým bližním, nebot' vím, že jejich duše nalezla pokoje a věčného života.

Modlím se k našemu pánu, neb on jediný nám dokáže odpustit naše viny, jak v nebi, tak i na zemi, jelikož jednoho dne nic nebude, ani my nebudeme, ani láska nebude, ani zášti nebude, ani života zhýralého nebude, nebot', co bylo, to už pominulo." Z věznů, se kterými Linea nedobrovolně putovala, byla nejstarší jakási slepá žena, co nosila ošoupanou vojenskou uniformu bývalých spojených států. Když mluvila, tak se k ní přidávali ostatní druzi, až nakonec všichni klečeli na špinavé zemi, a jejich hlasy zmátli mutanta natolik, že se otočil k jedné z cel a zuřivě mlátil do zrezlých mříží. Linea vytušila příležitost. Popadla svazek klíčů, houpající se vězniteli na zbroji a uháněla ke dveřím. Mutant si uvědomil svojí chybu, a hodlal jí okamžitě napravit. Dívka křičela strachy, když se k ní blížil, zkoušela jeden klíč po druhém, ale stále se nemohla trefit. Když zámek konečně povolil, nazelenalá ruka jí uchopila za tričko a vyzdvihla do výše. "Hloupá holčičko.." slyšela drsný smích. Zmítala se ve vzduchu jako šílená, mlátila monstrum pěstmi do hlavy, ale všechno bylo marné. Naděje však umírá poslední a ona se nehodlala nechat jen tak strčit do klece, jako nějaké zvíře. "Ochutnej tohle, zkurvysynu!" Napřáhla ruku a třema prsty mu z hlavy vytrhla krvácející oko. Mutant nelidsky zařval a pustil jí. Svíjel se na zemi zřejmě ve strašných bolestech, z hlavy mu unikaly kaluže krve. Nečekala, až zjistí, že i na jedno se dá vidět a běžela ke dveřím. V těch se ještě nakrátko zastavila a podívala na všechny ty vězně. "Uteč, ty jedna bláznivá! Přived' pomoc! Sama se odtud ještě můžeš dostat!" křičel na ní jeden z mužů. Nedbala však jejich námitek a běžela k celám s klíčy. Odemykala jednu celu po druhé, když to onen černovlasý muž v podivném oblečení vzal za ní, šla se podívat, kudy by bylo možné utéct. Několik lidí utloukalo ležícího mutanta různými kameny a trubkami, co našli, a Linee přišlo, že všichni zapoměli na svou víru, kromě té staré ženy, která se pořád modlila v cele, jež už byla dávno odemčená. "Co tu ještě děláte? Pojd'te, musíme všichni zmizet!" cloumala s ní dívka, ale žena jen smutně pokývala hlavou. "Dítě, můj čas již nadešel. Musíte se zachránit sami. Naučila jsem vás milovat našeho pána, zbytek je již na vašich bedrech.." mluvila k ní a hladila Linee tvář, po které jí stékali slzy. "Žij svůj život, jak nejlépe umíš, drahá. Neudělej stejné chyby, jaké jsem udělal já a pamatuj si, co je nejdůležitější - v pustině nenajdeš většího bohatství, než - li v sobě.." Dívala se na její oči, které ji nemohli vidět a po chvilce se otočila a odběhla ke 'svým' lidem. Ti už se supermutantem zřejmě skončili. Skoro každý měl nějaký kus železa nebo dřeva a dychtivě hltali každé slovo svojí vůdkyně. "Vy dva půjdete jako první." ukázala na horlivé mladíky, co si z mutantova brnění dělali provizorní štíty připevněné na ruku. "Ostatní se snažte držet co nejvíce pohromadě. Když nás sem vedli, všimla jsem si, že jeden východ je nehlídaný a vede do nějakého stanového tábora." "No tak tam zamíříme!" řekla jakási mladičká dívka s blond'atým drdolem. "Na to jsem vás chtěla upozornit. Je to jasná past. Ukazují tuhle variantu všem, co přicházejí. Určitě tam musí být slepá ulička, kde by nás snadno chytili." "Co tedy potom navrhuješ? To se máme ven probojovat? Mají palné zbraně a dokonce byli vidět i granáty!" namítal ten černovlasý muž v červeném potrhaném hábitu.Linea se na něj podívala a bylo jí konečně všechno jasné.

"Vy jste od Bratrstva? Proč už vás vaši vojáci nešli dávno zachránit?" "Jsem Písař Bowditch, Proktor řádu štítu. Mám v Citadele, hlavní základně Bratrstva Oceli, na starost veškeré defenzivní technologie. Opevn'oval jsem dokonce i Citadelu. Před třemi dny mne a jednotku, co měla za úkol chránit můj život, přepadli tihle ohavové a bohužel jsem udělal chybu, za jakou bych nebýt vás zřejmě zaplatil životem - moji bratři, zatímco statečně bojovali, mne nechali nehlídaného a já se ukrýval daleko od místa boje. Byl jsem omráčen, a když se probudil, táhli mne na řetězu." "Mohli by jsme s vámi mít jistou taktickou výhodu. Co navrhujete, aby se odtud dostalo co nejvíc z nás?" "Neříká se mi to lehce, ale bohužel budeme muset někoho obětovat." zamumlal Bowditch. Lidé si mezi sebou začali nervozně šeptat. "Věřte mi, že jiná šance není. Když jeden z nás vyběhne, frankensteinové se za ním pustí, nebudou střílet. To nám dá cenný čas k útěku z oblasti." "To si snad děláte srandu?!" soptila Linea. "Nemáte lepší nápad?" "Když se to povede, bude zmařen jenom jeden život. Pokud tu zůstaneme, jsme všichni mrtví. Taková je bilance." stál si na svém Bowditch. "Mohu vám zatím pomoci s výrobou skutečně účinných štítů, než se rozhodnete." Linea přehlížela vystrašenou skupinku. Zkoušela s několika z nich mluvit, každý měl ale strach. Bowditch prstem namočeným v inkoustu, co ležel na psacím stolu u dveří, kreslil na kachlíkovou zed' jednoduchou mapu oblasti, kterou si pamatoval a všem vysvětloval, co mají dělat. Všichni muži měli po několika minutách na rukách drátkem svázané kusy všemožného kovového haraburdí. Bowditch byl na svou práci pyšný. Ženy se podle plánu měly schovat doprostřed a krýt se za vyzbrojenými muži. "Dobře, jediné, co nám ještě schází, je ten dobrovolník, slečno!" řekl nervozně Bowditch. Linea se usmála a řekla, že už ho našla. Všichni pochopili. "To nejde, slečno..Půjdu tam..půjdu tam já, pomohl jsem vám již dost!" prosil Písař, a několik mužů říkalo to samé. Linea však už byla rozhodnutá. "Kdyby jste utekla sama, měla by jste větší šanci, než - li s námi. Jste moc hodná.." říkala dojatě dívenka s drdolem. "Ne. Já nejsem hodná." řekla Linea mrazivě, až to Bowditche překvapilo. Mladíci všem oznámili, že vzduch je čistý. Tucet lidí se ve dvojicích plížilo chodbami hrůzy, občas zahlédli nějakou z těch oblud, jak bezcílně bloumá sem a tam. Jeden z mladíků vykopl chatrné dveře vedoucí ven. Všechny zalilo jasné světlo, kolem byli slyšet hlasy supermutantů, kteří uslyšeli onu ránu a Linea věděla, že je čas. "To snad nemyslíte vážně!Vy jít nemůžete!!" držel jí za rukáv Bowditch. "Jdu já, tohle bych si neodpustil!" "Pust'te mě! Na mě nezáleží, sakra!" Ale právě, když to říkala, proběhla kolem nich postava v otrhané vojenské uniformě, seběhla po schodech a běžela pořád rovně.

"Né!" Dav Supermutantů spolu s kentaury divoce vyrazil za slepou ženou, která běžela co nejrychleji mohla. Skupinka uháněla na druhou stranu do volné pustiny, Bowditch společně s dalším mužem odtamtud museli křičící Lineu odnést každý za jednu ruku. V dálce viděli, jak se nad mrtvým tělem sklání masa zmutovaných mrchožroutů. Kapitola 1 K ránu konečně v pološeru spatřila mohutný trup bývalé letadlové lodi rozzlomené vejpůl. Rivet City ještě spalo. Když však stoupala po kovovém schodišti, věděla, že jí pozoruje mnoho bedlivých očí městských stráží s nabitými samopaly. "Nečum. Nic nedostaneš, běž si najít svojí vodu, jako všichni ostatní.." zasyčela otráveně na prosícího žebráka klečícího před propastí. Ten na ní pokřikoval, aby šla do pekla. Přešla k intercomu a zavolala strážím, aby jí poslali most. S hrozivým skřípáním se k ní blížilo obrovské ocelové monstrum a když do sebe díly zacvakly, ozývala se ozvěna ponuře do dáli jako smrt. Natáhla nohu a vykročila po nové podlaze. Brahmína s cenným nákladem šla věrně za ní. "Odlož zbraně a nedělej hlouposti!" uslyšela hlas odněkud z megafonu. Před hlavní bránou do vnitřku pevnosti stálo šest strážných, na ochozu nahoře ještě další dva s útočnými puškami. Zastavila se a za otáčení si sundala z ramene na popruhu pušku a pustila jí na zem, totéž se stalo s čínskou pistolí, kterou nosila za pasem. Teprve poté s rukama nahoře vykročila směrem k nim.. Jediný, kdo nemířil, byl bezpečnostní šéf Harkness. Měřil si hosta od hlavy k patě a kouřil olezlý doutník. Jako vždy byl perfektně oholený a upravený, což byla v pustině hodně velká vzácnost. Poslal jednoho strážného, aby vzal ležící zbraně a brahmínu na tržiště, kde budou pod dohledem. "To mi to pořád nemůžeš odpustit, Harknee?" utahovala si z něho Linea stále s rukami nad hlavou. Harkness pozvedl hlavu a zamračil se. Čínská útočná puška v jeho levé ruce pohnula hlavěn' směrem na její břicho. "Když jsi tu byla naposled, bylo to dost o hubu. Dva muži si už nikdy nebudou moct dojít bez pomoci na záchod a povídá se tam o tom ještě doted'. Nemysli si, že tě spustíme z očí, ty mala děvko." Neříkala nic a šla dovnitř. Jednu věc se za svůj život v pustině naučila - chlapi budou vždycky víc než ženy. Ti parchanti jí ten jed dávali po kapkách, a nakonec si už ani neuvědomovala, jak je trpký. Na všechno se dá zvyknout, ale nechtěla se jen tak podvolit. A když šlo o její hrdost, byla ochotna bojovat až do posledního dechu.. Po cestě do zabláceného kormydla nepřestávala přemýšlet o Harknessovi, o tom sobeckým parchantovi, jak mu osobně říkala. Před několika měsíci, když ještě v Rivet nebyla moc známá, spolu prožili spoustu nocí. Divné jí bylo, že za tu dobu neotěhotněla, ale dalo se přijít na způsob, proč tomu tak je. Už slyšela spoustu historek o účincích radiace na lidské tělo a tohle k nim bohužel patřilo. Vtipy, které kolovali o Harknessově impotenci, byli mezi obyvateli rozpadající se kocábky bývalé armády spojených států pověstné. Zvláštní, sama ten hnus rozpoutala a ted¨jí to bylo líto. Harkness se vytrvale mstil na její osobě každou volnou chvíli, co si byli nablízku a věřila, že odzbrojení pod záminkou brutální obrany před místními muži, co se jí před časem na lodi pokoušeli znásilnit, je také jenom zástěrka.

S námahou zaklapla těžké dveře a oddechla si. Sem dolů žádný strážný nechodil, jenom takoví, jako ona. Ztroskotanci, žoldáci, ožralové, prostě lidi podle jejího gusta. Tady jí nikdo neodsuzoval, naopak. U kulečníkového stolu stálo několik už zjevně dost podnapilých lidí. Kdyby jeden z nich měl být královna všech těch padlých duší, zcela jistě by to byla Tammy. Když se k nim Linea připojila, vrhli po ní hosté pohled plný nenávisti. Jí to však nevadilo. Zvykla si. Tammy jí hodila beze slova tágo a ona ho ve vzduchu hbitě chytila. Byl čas, aby předvedla, co umí.. Po hodině byla naprostý vítěz. Většina se po čase zvedla a odešla po schůdcích dolů, aby zapili hořkost prohry, ale dva stále zůstávali s ní u stolu. Tammy a někdo, o kom si myslela, že už nikdy neuvidí jeho tvář a která jí pozoroval celou tu dobu, co hrála.. "Hraje ti to pořád slušně, Lineo." řekl mladík zkoprnělé dívce. Byl to Brock. Všimla si ho až ted' a nevěděla, co má říct. Vyndala z kapsy benzínový zapalovač a podívala se mu do očí. Od té doby, co byl žoldák, se toho hodně změnilo. Kulhal na levou nohu a už nenosil brnění roty T. Obyčejné oblečení a upilovaná brokovnice v poudzře na opasku dávali značit, že se v jeho životě něco zlomilo. Dívali se sobě navzájem do očí, Tammy zaklela a odešla se připojit dolů k ostatním. Ten večer seděli sami u stolu pro dva na konci pajzlu, kam nedoléhalo světlo z petrolejky zavěšené nad barem, kterému kralovala Belle Bonny a setrvávali v hovoru. Brock jí řekl všechno. Nechtěl už dál zabíjet a tak utekl ze základny na západě. Nevěděl, kde se schovat, ale nakonec zasáhl osud. Pronásledován supermutanty doběhl až k branám Rivet, kde útočníky odrazili a přijali ho mezi sebe.. "Udělal jsi dobře, že jsi utekl. Žoldáci se důchodu nedočkají." konejšila ho dívka. "To já právě nevím. Možná to byla hloupost. Vypsali na mě odměnu a jednoho z těch, se kterýma jsem sloužil, jsem musel odprásknout přímo tady na lodi. Kdyby to věděla ochranka, letím odsud svinským krokem." říkal tiše Brock. "Ale možná to mělo smysl." Linea zaregistrovala jeho toužebný pohled. Nevěděla, co má dělat a raději se zase napila piva. Brock jí vzal za ruku a ona cítila, jak se začíná červenat. "Celou tu dobu jsem myslel jenom na tebe. Na nikoho jinýho. Musíš mi to věřit." "Proč zrovna na mě? Viděli jsme se jenom jednou a na pár minut. Takhle nevzniká vztah, sakra." Stáhla ruku pod stůl a Brock protáhl obličej zklamáním. Linea popadla kabát a klobouk a chystala se k odchodu. "Kam.. kam jdeš? To.. to nemůžeš. Neodcházej. Prosím!" zastavil jí ztrápený muž. Linea na něj vrhla pohled plný nezájmu a on odvrátil pohled, obličej v dlaních. "Takže to všechno..bylo zbytečný." "A co sis myslel?" řekla mu vlídně Dívka. "Že si nadšeně padneme do náruče? Vždyt' se na mě podívej. Jsem nula, ty máš ještě šanci něco dokázat. Tak to prostě je." "Ne! Společně můžeme něco dokázat. Já..já bez tebe...To nejde..." kn'oural Brock a Linea si zase sedla na rozvrzanou židli. Čím dál více hostů se na ně začalo otáčet, ale pak si zase všímali svého. Takové excesy tu byli na denním pořádku. "Zůstan' se mnou." "Věř mi. Nefungovalo by to.. Nakonec by jsi sám chtěl, aby jsme se nikdy v životě nepotkali."

naklonila se k němu Linea a pohladila ho po hlavě, ze které mu stáhla šátek. Brock zvedl oči a najednou jí vtiskl polibek. Linea se odtáhla a muž se rozzuřil. Vrazil jí pěstí a ona upadla na zem. Všichni se na ty dva dívali a nikdo neřekl ani slovo. Belle Bonny rutinně čistila sklenice, ale přesto stále pozorovala, co se bude dít. Linea vstávala ze země a otřela si krvavé rty. Myslela si, že Brock bude v útoku pokračovat, ale ten jí překvapivě pomáhal na nohy. Odstrčila ho s vystřelovacím nožem namířeným na jeho hrdlo. "Já nechtěl! Prosím, odpust' mi to..." Když šla odtamtud pryč, zase se jí utvrdilo vědomí v tom, že muži jsou zvěř. Pomalu si nedokázala představit, že by se měla vůbec kdy s nějakým z těch psů sblížit a popravdě jí to začalo docela odpuzovat. Rozhodla se, že jí v Rivet City už neuvidí. Intermezzo "Budeš tu jenom tak okounět, nebo si něco konečně koupíš, socko?!" Grady, jejich průvodce, zrovna smlouval o cenu s obchodníkem v zašlém smokingu, ale jí to nezajímalo. Musela si sednout na prázdnou plechovou krabici obrácenou vzhůru, jelikož už byla po neustálém běhu dokonale vyčerpaná, ostatně jako většina z její skupiny. Na zemi odpočívalo dalších patnáct lidí a vypadali št'astně. Supermutantů se již nemuseli obávat, ale ona stále myslela na tu nebohou ženu, co se pro ně obětovala. Bowditch s ní zatřásl a ona se vrátila zpět do přítomnosti. Vrhla po afroameričanovi překvapený pohled, ale ten se nedal vyvést z míry. Všichni se z těch hrůz budou muset ještě dlouho vzpamatovávat. Písař věděl, že v případě té dívky to bude trvat podstatně déle. "Tady máte vodu, slečno. Prý je čistá, tak pijte." Linea láhev přijala a udělala, co po ní Písař chtěl. Cítila, že se jí dělá lépe. Nakonec vypila skoro celou láhev. Nikdo jí však nenadával. Moc dobře věděla proč. Bowditch měl u sebe mnoho zátek a tak si obchodník musel pořádně namastit kapsu. Nebylo to ale žádné překvapení - supermutanti přece peníze nepotřebovali.. Grady zatím lidem rozdával různé zbraně, které v obchodníkově příbytku uprostřed Velké pustiny nakoupili. Většina získala různé pistole, ale Linea dostala něco většího. Lovecká puška s popruhem a krabička munice jí rozzářili oči a dala se do seznamování se svou novou kamarádkou. Bowditch jí pozoroval a naučil jí pár věcí o údržbě. Pak si zkusila naprázdno stisknout spoušt'. Všechno šlo jako po másle. Za několik minut Grady s Bowditchem zase začali připravovat skupinu na odchod. Mnoho lidí se chtělo vrátit do svých rodných vesnic, ale Linea neměla kam. Řekla to Bowditchovi mezi čtyřma očima. Pochopil.. "Taky pro mě to není lehké. Několika lidem budu muset vysvětlit, že jejich rodná místa jsou vyvražděna mutanty nebo nájezdníky, či zotročena těmi psy z Paradise Falls." šeptal jí Písař. "Můžu ti pomoct ty, co nemají kam jít, eskorotovat do Citadely. Už je to jenom asi půl dne cesty. Když vyrazíme ted', stihneme do to do večera." navrhla mu Linea. Bowditch jí objal a ona ho políbila na tvář. Blond'atá dívenka se na ně s úsměvem dívala. Linea jí očima naznačila, aby se otočila a opětovala úsměv. Vědomí, že jsou všichni ti lidé živí jenom díky ní, jí napln'ovalo pýchou a byla na sebe nefalšovaně hrdá.

Zrovna bylo poledne. Slunce zářilo vysoko na obloze a lidé si užívali léčivých paprsků, co znamenali život. Linea šla s Bowditchem vepředu a nepřestávala svírat svou pušku. Písař v ruce neměl zbran', 10mm pistole se mu volně houpala na opasku. Místo toho držel koupenou mapu a nad něčím uvažoval. Země byla úplně vyprahlá a křupala lidem po nohama. Něco se vznášelo ve vzduchu. Cítili to. Linea neměla ráda takové situace. Lidí kolem ní bylo až příliš a někteří nebyli ozbrojeni, což se týkalo hlavně žen a dětí. Nějaký zrzavý mladík jí podal svůj klobouk se všitým šátkem. Když si ho nasadila, byla ráda, že ho má. Nejspíše na ní bylo vidět, že má úpal.. Grady náhle řekl, aby si všichni klekli na zem. Mířil skrz optiku na magnumu někam do dáli a radil se tiše se svým part'ákem. Ten náhle vyběhl vpřed. V pokrčení se dostal až na konec zničené ulice plné vraků aut a zastavil u pobořené autobusové zastávky. Se samopalem namířeným před sebe vyklonil hlavu. Lidem stále nedocházelo, o co tady vlastně jde, ale na příkaz Bowditche zůstávali tiše klečet. Linea se podívala na blond'atou holčičku, co se krčila za ní. Pamatovala si na tu dobu, kdy byla v jejím věku. Ta malá však nemusela prožít to, co ona sama. Nezažila každodenní utrpení, pocit marnosti, beznaděj. Tohle bylo dítě z Tenpenny Tower, to poznala hned, jak jí viděla. Bílá, nespálená kůže, čisté upravené nehty, žádné jizvy.. Kdysi dávno jí tam strážní žoldáci nevpustili, když nutně potřebovala někde složit hlavu a naplnit prázdný žaludek. Zachránila jí tenkrát spřízněná duše, také sběrač, co jí chvíli nechal ve svém brlohu v bývalé drogerii. Gradyho part'ák Vincent se po chvilce vrátil k ostatním. Bowditch vypadal ustaraně a něco mužům říkal. Lidé si mezi sebou začali šeptat, co se to vlastně vůbec děje. Linea tichý rozhovor neměla vůbec šanci slyšet, jedno slovo však nakonec přece jenom postřehla. Sniper. Jedné věci se obávala ještě více než mutantů, nebo otrokářů. Měla doslova hrůzu z toho, že jí nějaký nedošuk dostaně jednou jedinou ránou a ona se ani nedozví, kdo to sakra byl. Vytáhla svůj dalekohled a zaostřila na trosky. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jim hrozilo nějaké výrazné nebezpečí. Tedy kromě onoho trpělivého zmetka s prstem na spoušti. Ptala se Vincenta, kde je a on s ní natočil oním směrem. Viděla ho čistě a zřetelně. Sakra, dokonce poznala, že není přírodní blond'ák. Schovával se na střeše kancelářské budovy a mířil někam jinam. Linea schovala dalekohled a opřela se o jeden z vraků. Přes tu ulici v životě nemohli projít všichni živí. Střelec je tam měl jako na talíři. Grady však měl jiný názor. Vybral dva lidi se spolehlivými zbraněmi, aby ho následovali. Ostatní je mohli jenom odevzdaně pozorovat..Modré nebe bylo úžasně jasné a jedno z dětí zašeptalo, že je dnes krásný den. Linea hleděla do země, neměla na to co říct. První ze tří průzkumníků vyběhl odhodlaně do ulice za zastávkou Vincent. V pořádku se dostal až ke kancelářské budově a zamával na ostatní, aby ho následovali. Grady se pokřižoval a vyšel také. Linea v dáli uviděla, že je na střeše pohyb. Než stačila vytáhnout dalekohled, byl Grady až na konci a běžela k nim Anise, třetí z nich. Když byla v půli, zazněl výstřel. Žena se bez hlesu sesunula k zemi, sniper musel trefit hlavu. Bowditch vší silou držel jejího malého syna, aby se za ní nerozeběhl. Grady řval bezmocí a vyklonil se zpod vraku autobusu, aby vystřílel celý bubínek revolveru někam do neznáma na střechu. Rány utrhli visící billboard, který spadl na zem, kde se rozbil na několik kusů. "Ten zmetek nás má na mušce, proboha!" zakřičela blond'atá dívenka. Linea jí levou ruku vytáhla na rameno a držela vší silou její křehké tělo. Celá skupina vyběhla vstříc smrtící cestě a nikdo se neodvažoval zastavit. Další střela proletěla kolem nich a zakousla se do motoru auta. A další. A další.. Všem bylo jasné, co se bude dít a utíkali ještě víc. Automobil vybuchl a roznítil další, co

stáli v řadě na silnici. Lidé utíkali s větrem o závod, ale další auta začali detonovat. Linea spolu s několika dalšími, co měli zbraně, zasypali za hrůzného běhu střechu sprchou kulek a střelec se neodvažoval ani vystrčit nos ze svého úkrytu. Když doběhli až k budově, stále se nezastavovali. Grady s Vincentem zatím otevřeli hlavní vchod a skupina mohla vběhnout dovnitř. Bowditch zaklapl dveře a hned potom se na ně s hlukem navalili ohořelé kusy aut.. "Co budeme dělat, ted' jsme v prdeli!" zařval Vincent v panice. Grady se k němu otočil a vrazil mu ránu pěstí do žaludku. Jeho part'ák se zapotácel a klekl na kolena. "Úplně klidně jsme mohli bejt všichni mrtvý. Ještě se z tohohle problému můžem vysekat!" řekl Grady naštvaně a otočil se na Bowditche. "Co máme dělat, pane?" Písař v rozpacích řekl, že není vševědoucí a někteří lidé začali v zoufalství mluvit o tom, že tu všichni zemřou. Linea dobila do pušky nový rámeček patron a natáhla jí. Museli se ocitnout v nějakém hotelu. Poblíž byla recepce, na některých hřebíčcích v otevřené skřín'ce na zdi stále viseli zrezlé klíče od pokojů. Dívka přeskočila recepční stúl a podívala se do počítače za ním. Chvilku jí trvalo, než prolomila heslo, co chránilo sytém, ale nakonec se zadařilo. Výtah na konci haly se rozsvítil. Grady na něj namířil nabitý magnum, ale Bowditch ho zadržel. Linea nemusela říci ani slovo. Bowditch s vytaženou pistolí řekl, že jde s ní, stejně jako Vincent a další dva muži. Ty však Linea odmítla. Muselo tu zůstat co nejvíce lidí na obranu těch, co neměli zbraně. Trojice vykročila směrem k výtahu. Byl čas se pomstít.. Bowditch uvnitř zmáčkl zaprášené tlačítko a stoupali pomalu nahoru. Vincent si do samopalu dobil plný zásobník. Linea viděla na něm a Bowditchovi, že mají chut' zabíjet a věděla, že si to taky užije.. Dveře se s cinknutím otevřeli. Před nimi byla krátká chodba, která navazovala na krátké schodiště, na jehož konci svítili ocelové dveře. Za nimi byl ten blond'atej parchant. Jako první vyšel z výtahu Bowditch. Udělal na chodbě několik kroků. Když na něj Vincent vykřikl, aby zůstal stát, bůhví proč ho neposlechl a šlápl na nastražený drátek. Kousek traverzy visící na stěně se uvolnil a vrazil do něj. Muž odletěl na dvojici a když se ho Vincent dotkl, příšerně zařval. Byla to nadvakrát zlomená pravá noha.. Dali mu svůj jediný stimpak a pomohli ho Písaři aplikovat. Rána začala srůstat neuvěřitelnou rychlostí. "Zůstan' tady. Až ho vyřídíme, tak se pro tebe vrátíme!" nařídila mu Linea a společně s Vincentem šli opatrně ke dveřím. Před nimi rychle zneškodnili tikající minu a pak zmáčkli kliku. Vypálená střela cinkla o popelnici vedle východu na druhé straně. Oba dva rychle skočili ze dveří za mohutný nárazník vybuchlého náklad'áku, co doletěl až tam nahoru. Nevěděli, kde je ten střelec schovaný a neodvažovali se ani vystrčit nos. Vincent ležel na Linee a té se to pomalu přestávalo líbit. "Už by jsi ze mě mohl slízt, sakra." řekla mu, ale muž se tvářil nějak divně. A pak to uviděla. Z břicha se mu skrz koženou bundu řinula krev. Musela se odrazit o tu popelnici.. Neměli u sebe žádný stimpak, ten jeden už dali svému příteli. Dívka z kapsy vytáhla zrcátko a pomocí izolepy ho nalepila na vystřelovací nůž, co jí Vincent dal. Vystrčila ho škvírou ven a rozhlížela se po střeše. Ten blond'atej parchant byl někde dobře ukrytý a nejspíš jen čekal, až někdo z nich udělá chybu. Poslední.. "Věděl jsem, že to jednou přijde.." zašeptal ztežka Vincent a Linea se na něj podívala. Najednou s hrůzou zjistila, co chce udělat. "Aspon', že můžu umřít na takový krásce, jako jseš ty..." Zareagovala však příliš pozdě.

"Ukážu ti toho šmejda." Byla to záležitost několika vteřin. Vincent se postavil na kolena a otočil směrem k postavení odstřelovače. Jediná rána stačila k tomu, aby tělo bez hlavy bezvládně odletělo na zed' za nimi. Linea na konci střechy konečně uviděla toho blond'atýho parchanta. S puškou v ruce se vyklonila a namířila do trosek, kde střelec v klidu seděl na pneumatice skrytý za maskovací sítí. Kapitola 2 Život. Život je plný zklamání. Když druhý den odpoledne zahazovala darovaný zapalovač do řeky, ani trochu jí to nebolelo. Narozdíl od její tváře, kam jí její ctitel dal další dárek, který pro ní byl určen až za delší dobu. Věděla, že by to tak dříve nebo později stejně dopadlo. Tenhle surovec nebyl ani první a určitě ani ne poslední.. Šla se Šíleným Wolfgangem. Už párkrát ho v pustině potkala. Ten blázen jí vždycky dokázal něčím rozesmát, jeho dobrosrdečnost jí občas až překvapovala. Klidně se s ní kdykoliv rozdělil i o ten poslední žvanec jídla, co mu zbyl. Ten šrot, po němž tolik toužil, mu nosila ráda a s chutí a občas ani nechtěla zaplatit. Za ten úsměv spřízněné duše jí ta všechna námaha stála, at' si říká, kdo chce, co chce. Vyhnuli se vodní čističce obsazené silným oddílem supermutantů a pokračovali ven z města. Jako další zastávku měli známé města Megatunu. Wolfgang Linee vyprávěl o potřeštěné Moiře Brown a ta se musela smát nad tím, jak dovede živě vyprávět. Podle něho musela být ještě bláznivější než on. Ostatně, poslat někoho nachytat smrtící dávku radiace, jak to chtěla prý po něm, to už chce hodně velkou dávku fantazie. Wolfgang jí podal anti - rad pilulku, kterou si taky jednu vzal, bez rozmýšlení vkročil do vody a začal plavat na druhou stranu. Linea vytřeštila oči. 'Takhle to tedy ten chlap dělá', problesklo jí hlavou. Přízvisko 'Šílený' tedy neměl jen tak pro nic za nic. Skočila do vody za ním a jejich dvě brahmíny je následovali. Voda byla dost ledová, ale aspon' nehrozilo, že je někdo přepadne. Bylo až s podivem, jak zvířata držela krok se svými pány, ale tak to prostě bylo. Bez nich by nepřežili ani den. Na vodní hladinu dopadali kapky deště.. Na břeh vyšli přímo před Willhelmovým přístavem. Oba dva to tam moc dobře znali. Babička Sparklová si z Wolfganga utahovala, že by toho už konečně mohl nechat. Ten se však jenom zasmál. Podal staré paní balíček nábojů do pušky a ona mu na oplátku nabídla masové jožiní koláčky na plechovém talíři. Sedl si k ní ke stolu a s chutí je pojídal. "Ááá, tebe jsem tu ještě neviděla, holčičko.." řekla Linee, která se na ní dívala. "Zřejmě jdeš tady s Wolfiem za nějakým kšeftem, co?" "Jasně, paní Sparkl - " "Ale já ti povídám, že po tvým kšeftu je mi hovno! Bud' nakupuj, nebo vypadni z mýho území, milá zlatá." "Jdu do Megatuny tady s Wolfgangem." utla debatu Linea. Sparklová se zachechtala. "Konečně si Wolfie někoho našel! Tak co, jak vám to klape?" ptala se Wolfganga stará paní

srdečně. "Mami, to není moje holka.." zabědoval muž a nechtěně vyprskl pár drobečků, měl plnou pusu. "Ptáš se takhle každé, která se mnou tudy prochází, už několik let." "Tak prominˇ.. To víš, já jsem stará bába blbá." omlouvala se zkroušeně Sparklová. "Od tý doby, co Francesca umřela, jsi pořád sám.. Nechtěl by jsi už přestat truchlit a.. Já si prostě myslím, že přece nejde, aby jsi na ní myslel věčně." Wolfgang mlčky dojedl a rozloučil se se svojí maminkou. Srdečně ho objala. Linea je oba dva pozorovala a v koutku duše jim záviděla, i když nechtěla. "Sakra, kluku můj.. Kdyby jsi poznal tátu, fakt by jsi se divil, jak se mu podobáš." šeptala Sparklová. "Opatruj se tam." "Ty taky, mami. Ty taky." Wolfgang dlouho nemluvil. Nesnášela tyhle situace - trapné chvilky ticha, jak tomu říkala a usilovně se snažila přijít na nějaké téma hovoru. Brahmíny šli těsně za nimi a ona nemohla přijít na něco, co by bylo vhodné do takovéhle situace. "Nemusíš nic říkat." řekl tiše muž. Ta atmosféra se dala nejspíš i cítit. "Ale já chci." ujistila ho pohotově Linea. "Do Megatuny už to není daleko, že jo? Já jenom, že až mě uvidí Moriarty, asi budou problémy, protože jsem mu od minula nezapla - " "Trochu se ti podobala. Měla dokonce stejnou barvu očí, jako ty." "Umřela hodně mladá?" "Jo. Je to už šest let. Tenkrát mi bylo dvaadvacet, jí devatenáct. Ještě jsme neměli našetřeno na tažnou brahmínu a všechno museli nosit na zádech." mluvil zasněně Wolfgang. "Všechno bylo v pořádku. Milovali jsme se. Hrozně moc. To ona mi začala říkat, že jsem Šílený a už mi to tak nějak zůstalo." "Co se stalo? Tedy.. jak umřela?" "Jednoho rána jsme šli po prázdné ulici. Bylo to po bouři a na nebi nebyl ani jediný mráček. Ani nevím, odkud ta rána přišla. Prostě najednou byla mrtvá a já s tím nemohl nic udělat.. Musel jsem se asi opravdu zbláznit. Několik týdnů jsem putoval troskami D.C. a hledal toho parchanta, co mi jí vzal. Na jedné ze střech jsem našel nábojnici z odstřelovací pušky.." Po těch slovech jí ukázal mosaznou nábojnici na kousku špagátu, co mu visel na krku pod kabátem. Linea tomu pořád nemohla uvěřit. Na prázdném náboji byli vyryty iniciály S.W. Vzpomínky se jí vraceli s nechutnou intenzitou, až musela zastavit. Wolfgang jí pozoroval a přišel k ní blíž, aby jí podržel. "Jsi pomstěn." promluvila Linea chladně a posadila se na obrubník na okraji vozovky. Wolfgang si sedl vedle ní a stále netušil, proč to řekla. "Co tím máš na mysli?" ptal se jí zmateně muž. "Jsou to už dva roky." mluvila dívka tichým hlasem. "Tenkrát jsem putovala pustinou s malou skupinou lidí. Utekli jsme supermutantům.. Při cestě do Citadely, kam nás vedl jeden z jejích důležitých obyvatel, nás v jedněch troskách překvapil skrytý střelec."

Wolfgangovi se na tváři objevil překvapený výraz. Stiskl jí rameno a zakryl si oči dlaní. "Dostala jsem se s jedním z té skupiny na střechu. Bylo.. bylo to dost zlý. Ten muž, co šel se mnou, se obětoval, abych mohla zaměřit toho blond'atýho parchanta. Trefila jsem ho rovnou do hlavy a on spadnul dolů z té budovy do trosek. I kdyby to zranění přežil, pád byl moc hluboký. Neměl šanci." "Jak ale víš, že to byl zrovna ten - " Z kapsičky na opasku vytáhla malý pytlíček a vysipala si z něj na holou dlan' několik moszaných nábojnic se stejnými iniciály, co byli na té Wolfgangově. "Věř mi. Máš jistotu." Trvalo několik minut, než zase promluvili. Intermezzo Pořád tomu nemohla uvěřit. Trefila toho hajzla na jednu jedinou ránu. Kdyby to nevyšlo, skončila by bez hlavy stejně jako Vincent. Bowditch šel o holi vedle ní a ani se nepokoušel řící byt' jen jediné slovo. Dívka měla v očích zcela prázdný výraz a hlaven pušky jí drhla o asfaltovou zem. "Takhle si jí zničíš." řekl jí Bowditch starostlivě. "Je to dobrá zbran'." Vzal jí jemně z ruky nástroj smrti a ona se nebránila. Toužila už jenom po tom, aby si mohla někde lehnout a spát navěky.. Měla chut' křičet, mlátit kolem sebe, naříkat, plakat. Věděla však, že by to nic nevyřešilo a tak se s námahou ovládla.. "To bylo poprvé, co jsi někoho zabila?" Hlas Písaře jí zněl v hlavě jako ozvěna. Neměla ráda takové otázky. Rozhodla se neodpovídat, ale Bowditch se jen tak snadno nedal. "Já si to musel odbýt už v šestnácti letech. Na Citadelu tenkrát útočilo několik vln supermutantů a zapojit se do obrany na ochozech museli skoro všichni. Dostal jsem jednoho z nich, co hodlal použít raketomet a myslím, že to zachránilo život mnoha mým bratrům a sestrám." "Chceš říct, že zabíjet je správné?" vyhrkla Linea se slzami v očích a vzala si zpět pušku. "Ne za správným účelem." odpověděl hrde Bowditch. "Ten sniper nás chtěl všechny zabít a ty jsi ho zastavila. Nejsi vrah, ale zachránce. Proboha, vždyt' jsi nás i vyvedla z té budovy. Zasluhuješ si velký dík, za to, co pro nás všechno děláš. Na to nesmíš nikdy zapomenout." Mlčela. Když před hodinou pohřbívali Vincenta a Anise, musela se dívat na truchlící členy její skupiny, zvláště pohled na syna mrtvé ženy byl strašný. Sledovat malé stvoření, jak na hrob své matky bezmocně hází utrhlou květinu, bylo pro ní horší než mučení. Grady s Bowditchem měli dlouhou řeč, jako kdyby všude kolem každý den neumírali lidé jako na běžícím páse.. Cesta vedla přes vyschlou louku. Linea prsty hladila trávu ovívanou lehkým větrem. Slunce zrovna zapadalo a hory počali vytvářet nádherné scenerie. Některé děti si začali hrát ve vysoké trávě. Bowditch však vypadal ustaraně. Zeptali se ho, co se děje.

"Když jsme vycházeli z té silnice, musel jsem poplést směr." promluvil třaslavým hlasem Písař. Ukazoval lidem mapu a pečlivě vysvětloval, co a jak. "Budeme se muset vrátit a odbočit tady na té křižovatce. Odtamtud se dostaneme ani ne za hodinu k mé pevnosti." Linea musela poodejít stranou od ostatních. Věděla, že by se moc dlouho neudržela a praštila by Bowditche pažbou. Byl sice nesmírně vzdělaný, ale když ve škole učili navigaci, tak nejspíš chyběl. Před nimi se tyčila zničená chata. Skupina šla směrem k ní. Potřebovali si nekde odpočinout, zvláště děti. Grady prohlédával barák zvláště pečlivě. Uprostřed dveří byl nastražený drátek, který spouštěl starou známou zavěšenou traverzu. Nikdo už nechtěl přijít o dalšího člověka.. Linea si sedla před dům do trávy s odjištěnou puškou. Amanda, co stála vedle ní, si česala své blond'até vlasy. Dívala se na křehké dítě s obavami, věděla, že za ní má zodpovědnost. Přišla k nim jedna z žen a odvedla holčičku dovnitř do budovy. "Unavená?" Bowditch rozdával dávky jídla z velkého hrnce, ženy uvnitř rozdělali ohen' a dali se do vaření, jelikož skoro všichni skuhrali, že mají hlad. Linea si vzala otlučenou misku s lžící a nechala si naložit šedou kaši s kusy masa. Chutnalo to překvapivě dobře. "Za deset minut vyrazíme. Ta mapa je nějaká špatná, kdybych do ruky dostal toho podvodníka, co nám jí prodal.." říkal jí Písař. Usmála se na něj. "Je to opravdu dobrý." zamumlala dívka. "Chutná to jako krtkopotkaní maso, ale je to.. jemnější, zdá se mi." "Taky že je. Kdysi dávno jsem přišel na způsob, jak zlepšit tu chut'. Stačí přidat vteřinové lepidlo a je to. Kdyby to někoho dalšího napadlo, vydělal by na tom jako obchodník docela dost zátek.." řekl jí se zářícíma očima Bowditch a zase zašel do baráku. Další hladové krky se dožadovali svojí porce. Linea vstala. Potřebovala se jít vyčůrat a tak hledala vhodné místo. Zašla za skálu, co ležela vedle baráku a tam si s chutí ulevila. Slunce už skoro zapadlo a začalo být šero. Neměla nic, čím by si mohla posvítit a tak šla zpátky potmě s napřáženýma rukama. Pušku měla přehozenou přes rameno. Lidé uvnitř stavení si tiše povídali. Už jí nebavilo hlídkovat venku, potřebovala společnost. Grady jí mezi dveřmi podal pivo a ona ho radostně přijala. Naposledy ho měla před tím, než byla unesena.. Někteří ze skupiny začali mluvit o tom, že ted' je to v pustině nebezpečnější než jindy a že by snad bylo lepší, kdyby zůstali do rána na relativně bezpečném místě. Bowditch s nimi tvrdohlavě nesouhlasil. Něco se mu zase nezdálo, studoval mapu a mumlal si sám pro sebe. Amanda jí zatahala za rukáv. Už skoro spala, napůl opřená o špinavou zed'. Dívenka jí řekla, že si potřebuje odskočit a ona pochopila. Vedla jí za ruku na její místečko, Grady jim řekl, aby si dali pozor. Studený vítr jím ovíval tváře, když se vraceli zpátky. Linee bylo Amandy líto a dala jí svůj starý svetr, co byl dítěti až po kolena. Sice jí samotné byla v děravém nátělníku ukrutná zima, ale pohled na spokojené dítě jí trochu rozehřál. Amanda šla jako první. Zevnitř nevycházelo žádné světlo z ohně, který byl nejspíše uhašený. Lidé už asi museli jít spát, zítra je čekala ještě nebezpečná a namáhavá cesta. Linea vkročila

dovnitř a slepě ve tmě hledala místo, kam by si lehla. Někdo rozžehl louči, která osvítila celou scénu. Všichni ze skupiny klečeli spoutaní na rukou uprostřed domu na zemi. Puškami na ně mířilo několik mužů v lehkým kožených zbrojích z brahminí kůže. Zvláštní bylo, že její přátelé nijak neprotestovali, jenom se tupě dívali před sebe.. Linea sáhla v panice na záda, kde měla mít pušku, někdo za ní jí však zbran' sebral. Otočila se a vyhnula úderu obuškem. Rozrazila si lokty cestu mezi dvěma ozbrojenci a utíkala odtamtud po louce pryč. Ze skály na ní někdo hodil sít', do které se zamotala a upadla na zem. Několik svalnatých rukou jí zvedlo na nohy a hned, jakmile to z ní sundali, jeden z agresorů na ní namířil zvláštní přístroj a zmáčkl spoušt'. Modrý paprsek jí zasáhl do tváře... "Je načase vstávat, otroku..." Ani nevěděla, jak dlouho byla mimo. Na krku cítila podivný chlad. Když si na něj sáhla, zjistila, že na něm má připevněný obojek.. Otrokáři něco chystali. Na druhý konec louky ukončený plotem z rezavého drátu stáli čtyři z těch zrůd s připravenými obušky a pistolemi. Někdo Lineu hodil za ostatnímy do chumlu, uslyšela drsný smích. Nikdo z nich už nebyl spoutaný, zato každý nosil stejný svítící obojek, jako ona. "Myslím, že už je čas na mojí odměnu, pánové!" Všichni se podívali na holohlavého muže v zašlém černém smokingu, co stál vedle velitele Otrokářů v kovové zbroji. Ten mu s nechutí podal dva pytlíky zátek. "Tady, ty kryso. Odváděj svojí práci dobře a nechcípneš. Klid' se mi z očí, nebo tě šoupnu k nim.." mluvil velitel jakoby nepřítomně k 'obchodníkovi' a ani se na něj nepodíval. Holohlavý muž se s pěnězi v ruce zbaběle ukláněl a pozpátku couval za jeho pobavené muže. Dokonce i takovým ničemům bylo z něho na zvracení.. Seřadili je před domem, ale k odchodu se prozatím nechystali. Velitel k nim přišel a prohlížel si pečlivě každého z nich. Třídil je. Pět dětí spolu se dvěma mladými ženami oddělil od ostatních a jeho muži je řetězy připoutali k sobě navzájem. Když skončil, zůstalo před domem jen osum lidí Bowditch, Grady, matka Amandy Verra, Linea a další čtyři muži. Jeden z otrokářů na zemi před nimi udělal bílou čáru a velitel si do ruky vzal Gradyho revolver. Pomalu jim začalo docházet, co se bude dít a dva z mužů s křikem utíkali skrz dům pryč. Velitel se pousmál a pomalu vytáhl z kapsy malý černý ovladač. Namířil ho směrem na uprchlíky v dáli a stiskl dvě z několika tlačítek, co tam byli. Linea spolu s ostatními museli v šoku odvrátit pohled. Hlavy mužů doslova explodovali.. "Tohle se stane s každým, kdo se pokusí utýct, rozumíte?!" zařval na vystrašené lidi Velitel a zase ovladač zasunul. Pak zvedl revolver do výše a vypálil ránu do vzduchu. "Utíkejte, nebo chcípnete!!" Dva otrokáři za nimi je popohnali obušky a oni museli utíkat přes louku. Nic se nestalo a doběhli až na konec. Linea narazila na jednoho z mužů, co tam stáli a ten jí odrazil zase zpátky, jako každého z nich. Verra odmítla běžet zpátky. Hlava jí explodovala stejně jako těm dvěma, co chtěli utéct a zbytek se vystrašeně vrhl zpět na

louku. Uprostřed cesty náhle jeden z nich vyletěl do vzduchu bez obou nohou a části trupu a otrokáři se smáli a tleskali. Když zase doběhli na konec, postavil se jim do cesty Velitel a Linea viděla detail jeho nechutné zarostlé a zanedbané tváře. "Týhle je na vylítnutí do hajzlu škoda, nemyslíte, chlapi?!" zaječel na ostatní tlust'och a vytáhl dívku za zápěstí ze skupiny. Kousla ho do ruky, ale schytala tvrdou ránu pěstí do hlavy. Přivolaní muži jí drželi za ruce a nohy, aby se nemohla hýbat. Zbytek zase přinutili běžet dál.. "Hej, tohle v plánu nebylo! Neřekl jste, že ty lidi budete mučit a zabíjet!!" ozval se holohlavý muž ve smokingu, který nejspíš konečně prozřel. Byla to však jeho poslední slova v životě. Střela z magnumu mu utrhla pravou paži a druhá rána šla do krku. Když tělo dopadlo do trávy, obrátil se tlust'och zase na bezmocnou Lineu. "Svlečte jí." Když do ní vniknul, chtělo se jí zvracet. Přitom její tvář stále mlátil jako totální šílenec a ona se nemohla bránit. Ti, co drželi její zmítající se končetiny, jí osahávali a ona na jednoho z nich v beznadějném postavení plivla. Velitel odpověděl ránou pažby magnumu, která jí zlomila nos. V extázi z cizí bolesti slintal a kapky dopadali na holou kůži. Chtěla ho kopnout do rozkroku, ale nohy jí drželi pevně u země. Další ze skupiny vyletěl do povětří, ani nevěděla, kdo to byl. Amanda se dívala do jejích očí a plakala.. Další výbuch byl docela blízko nich... Velitel náhle přestal přirážet a rozhlédl se kolem sebe. Na úpatí skály se tyčilo několik postav z zářivých zbrojích. Hluk zbraní se rozléhal na všechny strany. Otrokáři byli jeden po druhém ničeni na kusy a i když ti živí na postavy stříleli, nebylo jim to nic platné a skončili také tak. Šokovaný Velitel zvedl ze země magnuma, ale Linea, kterou už nikdo nedržel, se vzpamatovala a vzala s výkřikem tlust'ocha kamenem po hlavě. Ten se zapotácel a ona ho pořád mlátila a mlátila.. Obklopili jí těžkooděnci s kouřícími zbraněmi. Když se na ně náhle obrátila, několik z nich v šoku vykřiklo. Byla celá od hlavy k patě od krve a musela vypadat naprosto šíleně. Rozmlácené tělo na zemi vedle ní už pomalu ani nevypadalo jako člověk.. "Klid, Lineo, klid, to jsem já, Bowditch!" Zbitý Písař přes její holé tělo přehodil špinavou deku a objal jí. Brečela mu v náručí a nechtěla ho pustit. Jeden z jejich zachránců, co neměl těžkou energozbroj zatím, stejně jako ostatním, i jí deaktivoval mechanismus výbušného obojku a sundal ho z jejího krku. Grady si vzal ze strnulých prstů znetvořené mrtvoly svůj magnum a zase se vrátil k ostatním lidem. Bowditch kusem svého roucha otíral vystrašené dívce tvář od nánosů špíny a krve. "Proktore řádu Pera Bowditchi, jsme rádi, že jsme vás konečně našli." promluvil jeden z vojáků na Písaře a sundal si přilbu. Byla to nějaká mladá dívka s blond vlasy. "Ty nové podkožní čipy fungují sice jenom občas, ale bez něj by jsme vás nikdy nenalezli..." Bowditch zakýval hlavou. Jeden z vojáků se otočil k mladíkům v lehkých zbrojích a vydával rozkazy. "Zasvěcenci, dnes jste si vedli dobře! Donovane, Reddin, Sybracosi a Peku, hlídejte ty lidi, ručíte za ně! Za Staršího Lyonse!" "Rozkaz, Paladine Kodiaku!" Zasvěcenci utvořili spolu s těžkooděnci ochranný kruh kolem osvobozených civilistů a postupně se všichni chystali k odchodu z nebezpečného místa. "Ochránče Lyonsová, bude potřeba lidem, co přežili, zajistit azyl v Citadele." promluvil Bowditch. "Téhle dívce vděčíme za své životy. Vytrpěla toho tolik, aby jsme zůstali naživu."

Sarah Lyonsová si klekla k Linee, a zvedla jí jemně prsty tvář. "Je konec. Už se nemusíš bát." Kapitola 3 Brána města se před nimi začala se hlukem vysouvat a oni mohli vstoupit dovnitř. "Vítejte v Megatuně.Ta bomba nevybuchne. Slibujeme." Wolfgang vedl obě brahmíny napřed. Linea si se zájmem prohlížela ocelového protektrona před hlavním vchodem a uvažovala, kolik by za něj v Rivet dostala asi tak zátek. Pak si ale vzpoměla na svoje předsevzetí, že už se tam přece nechce vracet. Stráž na věži jí však popohnala, aby pokračovala. Stockholm byl na tyhle věci dost paranoidní. První kroky byli přímo osvobozující. Konečně si mohli dovolit pustit zbraně z rukou. Scházeli po železných schodech dolů na náměstí, přátelští lidé je zdravili. Linea na tohle nebyla moc zvyklá a chovala se rozpačitě. Nikdo jí nespílal, nevyhrožoval, či jí nechtěl nějakým způsobem ublížit.. Byla to zase jednou úžasná změna po tom všem, i když zase vytrvale pršelo a ona měla náladu pod psa. Nějaká žena jí beze slova podala otevřenou nuka - colu a nic za to nechtěla. Zvláštní místo.. "Zdá se, že se zase vrací staří známí." Šerif Simms se srdečně zdravil s Wolfgangem v baru Mosazná Svítilna, a hned jim oběma objednal drink. Měsíc na obloze krásně zářil a osvětloval atomovou pumu několik kroků od nich. Linea k ní se skleničkou v ruce přišla blíže, aby se dotkla zhmotnění vší té lidské nenávisti, pomsty a zla. Jakmile to udělala, ihned ucukla. Přes svoje stáří bomba stále vyzařovala silnou radiaci a ona radši udělala několik kroků zpátky. Wolfgang v baru vyprávěl nějakou historku ze svých cest a osazenstvo baru nadšeně poslouchalo. Šerifovi seděl na kolenou syn Harden a Maggie, jeho malá kamarádka. Jericho sedící za nimi čistil svojí čínskou útočnou pušku a moc nevnímal své okolí. Billy Creel, opírající se o pult, hladil Maggie po vlasech. Leo Stahl se o něčem radil se svou sestrou a ta obrátila oči v sloup. Stará Manya tiše nadávala příchozímu Nathanovi, kde zase byl. Lucy Westová brnkala na stařičkou kytaru a zamyšlená Moira Brown si zase něco zapisovala do svého tajemného sešitu... "Už bych se chtěla jít vyspat." řekla svému příteli po několika hodinách strávených v příjemné společnosti. Většina lidí již odešla a bar už měl mít za chvíli zavíračku. "Ale beze všeho, Liní! Šílený Wolfgang ti dává požehnání. Dobře se vyspi, pokud chceš zítra jít se mnou, bude to dlouhá cesta.." Poklepala mu po rameni a vyšla z baru. Po schodech napravo vedle bomby kráčela nahoru k druhému městskému baru. nechodila tam ráda, ale nebylo zbití. Jeden z lidí tam na ní spoléhal a ona ho nechtěla zklamat.A kromě toho něco potřebovala.. Uprostřed dveří se rázem zastavila. Moriarty vzadu v suterénu kontroloval zásoby a zdálo se, že si jí nevšiml. Potichu odešla do salonku, kam za ní za chvilku přišel Gob. "Hej, co si dáš? Nemám na tebe celej den, hladká kuže." zaskřehotal na Lineu ghoul. Když se na něj usmála, zdálo se, že se podivil. "Prosila bych kafe. Díky."

"Ty.. ty na mě nebudeš sprostá? Ani.. ani mě nepraštíš?" ptal se přidušeným hlasem Gob nejistě. Linea se usmála ještě víc. "Děláš si snad legraci?! Okamžitě mi přines to blbý kafe, zombíku, nebo uvidíš!" okřikla ho naštvaná dívka a poklepala si na pušku ležící jí v klíně. Gob smutně povzdechl a odkráčel za bar. Prohlížela si tvář v zrcátku, co před časem utrhla z vraku jednoho auta. Potřebovala se umýt, vypadala docela příšerně. To, že si zchladila žáhu na tom ghoulovi, jí uklidnilo. Nebylo v tom sice nic osobního, ale mnohokrát na vlastní kůži poznala, co jeho divocí druhové dokážou udělat za svinstvo a prostě se bála. Každým okamžikem se s ním přece mohlo stát úplně to samé - radiace mu dříve nebo později prožere mozek a on už nebude chtít nic jiného, než žrát lidské maso. Otřásla se. "No to je dost, že jsi to přinesl.. " řekla, když jí položili na stolek hrnek s kouřícím životabudočem. Podívala se na toho, kod jí to přinesl a rázem zmlkla. "Kdopak to přišel otravovat do mého baru?" Moriarty k ní přisedl a zapálil si cigaretu. Linea na něj koukala, ale nezdálo se, že by vůči ní projevoval nepřátelství. Usrkla trochu kafe. Chutnalo odporně. "Těch stoosumdesát zátek ještě nemám, Coline." začala s irem řeč. "Bude ti zatím muset stačit šedesát, jelikož - " "Já tvoje špinavý zátky nechci." ujistil jí Moriarty a ona na něj zírala jako zjara. "A co teda?" Ir se zasmál. Věděla, že jí má v hrsti a taky tušila, co odpoví. "Jedna noc a máš to odpracovaný. Ferovej obchod, nemyslíš?" navrhl jí Moriarty pobaveně. Linea věděla, co se stalo se Silver, jeho dřívější děvkou. Musela odsud z Megatuny utéct, i když udělala, co po ní ten prasák chtěl. Znechuceně se na Colina podívala a rozhodně pevným hlasem odmítla. Zamračil se. "Potom to bude pětsetčtyřicet zátek, moje milá. Nejsem žádná charita!" soptil Ir a namířil jí do obličeje pistoli. "A chci je hned, je mi jedno, že kvůli tomu budeš muset prodat tu svojí zatracenou brahmínu. Možná by nebylo od věci si tu laskavost pro mě nakonec rozmyslet, nemyslíš?" "To by stačilo, Coline." Zvuk natáhnutí závěru u kalašnikovu zapůsobil na barmana jako zjevení. Celý překvapený na příkaz Šerifa Simmse zatáhl zbran' do pouzdra na opasku. "To je v pořádku, Lucasi." promluvila Linea rozpačitě. "Vyprovokovala jsem ho, je to moje chyba." "Určitě?" nepřestával mířit na Moriartyho, bylo vidět, že se s ním rozhodl zamést jednou provždy. "Ale no tak, Šerife.. Přece by jste nepochyboval o čestnosti téhle milé dívky.." zachechtal se Ir. Věděl, že ona ho nepodrazí.. "Bud¨opatrná. Když si nebudeš dávat pozor, už se takových, jako je on, nikdy nezbavíš." řekl dívce zklamaně Šerif a odešel z baru. Moriarty se otočil na Lineu a pokynul jí. Ta mu věnovala pohled plný nenávisti.

"Hodná holka.. Kdyby se náš drahý Lucas dozvěděl o tom, že jsi sem nosila Jet, nedopadlo by to se tebou moc dobře, děvenko." naklonil se přes stůl a šeptal jí do ucha varování. "Ten dluh chci do příštího týdne, jinak to půjde na veřejnost." Ten bastard jí měl pevně ve svém sevření. Kdysi u něj začínala a role dealera jí zachránila před smrtí hlady. Stejně jako Nova a tehdy ještě i Silver, i ona musela šlapat v jeho rajonu a upřímně toho muže nenáviděla. Když se tam nedávno ukázala, neobešlo se to bez vedlejších následků. Několik rozbitých židlí a stolů jí na reputaci u majitele stavení moc nepřidalo.. Dopila kávu a dokonce hrnek sama od sebe odnesla k pultu. Gob se na ní díval s odporem a ona věděla, že kdyby se k němu zachovala slušněji, nemuselo by k té situaci s jeho zaměstnavatelem třeba ani vůbec dojít.. Nova jako vždycky stála opřená o zed' na svém 'fleku', a vyhlížela zákazníky. Linea se často snažila odhadnout, proč se tak krásná slečna zahazuje s prasetem, jako je Colin Moriarty, ale rozum jí to prostě nebral. "Mám pro tebe ten balíček. Do Rivet už nemůžu ani páchnout, takže si budeš muset sehnat jinýho dodavatele. Vzala jsme toho co nejvíc, mělo by to vydržet tak na tři měsíce, když budeš šetřit" Doktor Preston z města na vodě byl jejím dlouholetým dodavatelem antikoncepčních pilulek. Netušila, kde to tak může brát, nejspíš musel někde najít skladiště, nebo co. Důležité však bylo, že snad jako jediný měl tyhle přípravky na prodej a navíc za relativně slušnou cenu. Linea měla s Novou tajnou dohodu. Nezapomínala na dobu, kdy jí ona pomohla z těch největších problémů.. "Děkuju ti, zlato!" děkovala Nova, stále opřená o tu zed'. "Kdyžtak potom řeknu jednomu děvčeti, co sem občas chodí, jako ty. Ale.. co se vlastně stalo?" "Na tom ted' už nezáleží. Hodlám jít zase na hodně dlouho ven a.. a kdybych se nevrátila, vyřid' Moriartymu, že je to odporný sexistický prase." "Spolehni se, zlato." zašeptala s úsměvem Nova a objala jí. "A nezapoměn', že tu máš kámošku, jo?" Venku se opřela o zábradlí a pozorovala město pod sebou. Většina se ukrývala ve svých domovech. Hvězdy vytvářeli krásnou kulisu a ona zase přemýšlela, jestli tam někde nejsou nějaké další světy.. "Proč jsi to udělala? Mohl jsem tu blbost ukončit a ty jsi mi to nedovolila. Proč, proboha?" Linea si pozdechla. Vyrovnat se s minulostí bylo v jejím případě důležitější, než říct pravdu. Šerif Simms, stojící vedle ní, se tvářil nechápavě a žádal vysvětlení. "On mi dal šanci, když jsem jí potřebovala. Určitě si na mě, když mi bylo šestnáct, sotva vzpomínáš, co? Ani se nedivím, takoví, jako ty, jak se to říká, spravedliví, o lidí mýho ražení ani okem nezavadí. Ty tu chceš kázat o spravedlnosti?!" Šerif nic neřekl. Věděla, že se trefila do živého, ale on se tak snadno nedal. "Jedné věci nerozumím - proč ho kreješ, když se k tobě choval a stále chová jako ke kusu hadru?" "To já nevím." přiznala dívka. "Možná je v tom to, že bez něj bych skončila mrtvá hlady a žízní, sama někde v koutě, zapomenutá. Všechno se nedá brát tak černobíle, Lucasi.." Cestu do městské ubytovny pro lidi, co v Megatuně neměli vlastní byt, si krátila prozpěvováním známé písničky z rádia Galaxy News. Proti ní prošel Jericho a posměšně hvízdl. Ignoroval jeho

mlsný pohled, moc dobře věděla, že jí kouká na zadek. Neměla ho ráda, když ještě musela šlapat, byl on pravidelným zákazníkem a jeho požadavky byli občas.. otravné. Před klinikou doktora Churche stála její a Wolfgangova brahmína, uvázané za kovový klandr pevnými provazy z elektrikářských barevných drátů. Člověk najatý na jejich hlídání zrovna tvrdě spal na zemi a ona ho nakopla. Probudil se takřka okamžitě a zasypal jí hrubými nadávkami. Mávla nad tím rukou a zvedla oči, aby se podívala, jestli na venkovním pultu baru Mosazné Svítilny ještě není její sklenička whisky, co si tam zapomněla. Na židličce, s očima upřenýma na její tvář, seděl mladík v hnědé průzkumné zbroji, s útočnou puškou opřenou o sloup veřejného osvětlení s visící petrolejovou lampou.

"Naší povinností je být užitečný ne podle našich přání, ale podle našich schopností." Společný cíl Sybracos Tak hrozně moc se za ně styděl. První věc, co po probrání zjistil byla, že má pravou ruku přivázanou policejnímy želízky k vodovodní trubce zapuštěné do betonové zdi. Všechny věci mu vzali, což ho vůbec nepřekvapilo. Jediné, co měl na sobě, byla zbroj, holoznámky, šátek a brýle. Mokvající rána nad okem, kterou mu způsobil jeden z jeho bývalých spolubojovníků, mu převázali sterilním obvazem, ještě když byl v bezvědomí. Rézhlédl se. Kolem panovala tma. Museli ho strčit do nějakého kumbálu, o zed' stálo opřeno několik košt'at a na zemi ležel plechový kbelík naplněný hadry na podlahu. Nic víc. Navíc to tam přímo odporně páchlo. Nemohl se z těch pout dostat. Plival si na zápěstí, všelijak si želízka kolem ruky obtáčel, ale nic nepomáhalo. Nakonec to vzdal a zase si odevzdaně sedl na vykachlíkovanou vlhkou zem. Ale jak seděl pevně připoután mezi košt'aty a malým umyvadlem, začal se mu pomalu rýsovat v hlavě plán. Měl ještě naději. Natáhl se po zemi a nohy vystrčil co nejvíce ke kbelíku. Oběma botami si ho po chvíli přitáhl a volnou rukou vyházel suché hadry. Nemýlil se. Na dně stále leželo několik centimetrů kalné vody. Opatrně, chtěl šetřit, si polil pravé zápěstí a zase s želízky kroutil. Proceduru opakoval ještě několikrát. Minuty se vlekly. Zbývala už jen slzička tekutiny. Nesměl to podělat. Prostě nesměl. Poslední pokus. Zavřel oči. Natáhl svaly a.. Zaposlouchal se. Za dveřmi byli slyšet kroky. Cizí kroky. Otočil se ke dveřím, odkud vycházeli ty zvuky. Byl volný, ale neměl žádnou zbran' a postavit se s holýma rukama proti energozbroji také nechtěl.. Někdo odemykal dveře. Rychle jedno z želízek strčil pod rukáv a zase si sedl. Světlo z chodby ho na chvíli oslnilo a on s levou rukou před očima pozoroval obrysy svých věznitelů. Lesklé energozbroje tam stáli jako přikované. Jeho bývalí bratři v rukou drželi nabité zbraně, které mířili přímo na něj. Dostal strach. "Ochránce Casdin si s tebou přeje mluvit." oznámil mu jeden z nich s laserovou puškou a pokynul druhému. Ten se vydal s klíčky v ruce k vězni a druhou na něj stále nepřestával mířit 10mm samopalem. Zabít ho tedy zatím nechtěli, ale věděl, že jestli se o něco nepokusí ted', tak to možná bude jeho poslední chyba. Rytíř ani nestačil postřehnout, že už Zeman není připoután. Rána kbelíkem ho na chvíli dezorientovala a on vojákovi bleskurychle vytrhl zbran': Jeho part'ák nestihl vůbec zareagovat. Bývalý vězen' si Rytíře vzal jako živý štít.. "Uhni mi z cesty." zašeptal na naštvaného vojáka. Tomu, kterého držel, obratně sundal přilbu a on uviděl jeho oči, které si uvědomili, že pozice oběti se jaksi prohodila. "Když budu muset, zmáčknu to." "Tohle je Fort Independence. V životě odsud neodejdeš jinak, než s kulkou v játrech." řekl mu sebejistým hlasem voják, co byl odzbrojen. Sybracos ho praštil pažbou do zubů a zase mu

hlaven' namířil na spánek. "Drž hubu, zrádče." Zvedl muže na nohy a nařídil jeho druhovi, aby už konečně ustoupil ze dveří. Ten s nechutí poslechl. Oba dva pomalu vyšli ven a mladík šel pozpátku chodbou. Nahmatal Rytíři na krku nějakou kartu na řetízku a strhl mu jí. Zmítal s sebou nevolí, ale další rána ho uklidnila. Když byl na konci chodby, ztěžka ho odstrčil a zabouchl za sebou dveře do podzemí.. Šlo o minuty. Přivalil na dveře židličku, co tam byla a tím zablokoval kliku. Chatrné osvětlení, co na schodišti směrem do útrob pevnosti vydávala červená poblikávající žárovka bez stínitka, nebylo nic moc a kdyby se před ním chtěl někdo plížit.. Dolů šel opatrně. Žárovka chvíli osvítila jeho kroky a pak zase zhasla, a znovu pořád dokola. Nervozně svíral ukořištěný samopal, a otřel si z čela studený pot.. Nahoře u dveří bylo slyšet, že vojáci hodlají dveře vyrazit co nejrychleji. Cesta končila na rozcestí. Tabulky u každého v východu ze schodiště ukazovali, co kde je údržbářská místnost, velitelství, skladiště, kasárny.. Zvolil si směr do skladiště zásob. Ke zbrani měl pouze jeden jediný zásobník s třiceti 10mm ranami, které by energozbroj možná tak jenom pošimrali. Musel najít něco většího.. Zatím měl štěstí. Jedna hlídka z laserovým rotačním kulometem prošla těsně kolem něj, a on stál tiše přitisknutý za stěnou. Když kolem něj prošel zády, Zasvěcenec se skrčil a pomalu vyrazil do chodby, ze které voják vyšel. Ta končila vraty z masivní oceli. Hledal, kde se asi tak nachází spouštěcí mechanismus, a zatím uvažoval. Proč jeho bratři a sestry zradili? Jaký měli důvod ho tu držet? Jak se mohli opovážit pošpinit čest své organizace? Odsunul dvě plechové skřín'ky, strhal propagandistické předválečné plakáty, ale nikde nic. Věděl, že se hlídka brzy vrátí a tak se připravoval na nejhorší. Natáhnutí závěru u samopalu znělo v ůzké chodbičce jako pěst na oko. Polkl. V temnotě se začala rýsovat mohutná postava.. A pak.. pak to uviděl. Obraz Abea Lincolna pověšený nad uschlou kytkou v květináči na nočním stolku, byl nějak podivně nadzvednutý. Věděl, že nemá co ztratit a podobiznu v rámu sundal. Odhalené blikající tlačítko mu zase dalo novou naději, že se odtamtud může přece jenom dostat. Když se vrata pomalu s jekotem otevírali, znervozněl. Vojákovi kroky ho děsili, nevěděl, jestli při kontaktu okamžitě nezačně střílet. Rychle vstoupil dovnitř a zmáčkl tlačítko vedle na zdi. Hlídkující Rytíř přiběhl pozdě, stačil ze zařízení vyrvat drátky vedoucí do ovládacího panelu.. Nacházel se v posádkové zbrojnici. Samopal si připnul k opasku a šel se napakovat k skříním osvětleným zářivkami. Jako primární zbran' zvolil obyčejnou R91 bývalé národní gardy, kterou pomocí taktického popruhu přehodil přes rameno. Z výcviku na ní měl jenom samé dobré vzpomínky a věděl, že ho tato zbran' v boji nikdy nenechá ve štychu. Nevěděl, kam dali jeho věci, ale svoje zavazadlo najít musel. Všechno ostatní mohli ti odpadlíci klídně podpálit, ale získat zpět pytlík s cenným nákladem do Citadely pro něj znamenal otázku cti. Do boty putoval naostřený klasický útočný nůž v pouzdře, na opasek si zase nastrkal nové granáty, dokonce našel i dva plazmové. Nakonec si ještě v bednách nafasoval munici. Bylo tam toho sice mnohem víc, ale raději sázel na to, s čím uměl perfektně zacházet, než aby tahal těžký kulomet či laserovou pušku, na níž nebyl zvyklý.. "Casdin řekl, že tu mám být, tak tu budu. Takový jsou rozkazy." U počítače ve vedlejší místnosti seděl další z vojáků. Místo práce si však vysílačkou volal s

nějakým ze svých kolegů a nevšiml si plížícího se Sybracose, který se mu vkradl za záda. "Ahoj.." Namířená hlaven' útočné pušky rázem utnula veškeré jeho snahy pokoušet se o obranu. Donutil těžkooděnce vstát a sundat si helmu. Věděl, že v zajatci může poznat někoho blízkého, ale tohle nečekal. "Sybracosi! Co tu, sakra, děláš?!" Obránce Rockfowl se na mladíka nechápavě díval a jemu došlo, že neví o jeho uvěznění na základně. Několikrát s ním byl na misích v pustině a at' chtěl nebo ne, sklonil nabitou pušku. Věděl, že by stejně nevystřelil.. "Jak jsi se sem dostal, kamaráde?" ptal se ho Obránce stále nechápavě a spustil ruce dolů. "Nemáš být náhodou někde na misi?" "Ano, ale tví lidé mi v ní brání.." oznámil mu tvrdým hlasem. "Cože?!" "Myslel jsem si...myslel jsem si, že jste si tu jenom udělali předsunuté stanoviště a tak jsem se tu chtěl zastavit pro nějaké zásoby a pozdravit se s vámi. Místo toho jste mě uvěznili a před několika minutami jsem musel utéct. Zrovna ted' po mě jde docela hodně tvých přátel." "Dobře, dobře.. Musíš se hlavně uklidnit." říkal Rockfowl zmateně a sedl si zpátky na židli. "Co se vlastně stalo?" "Neměli jsme jinou šanci." povzdechl si Obránce. "Ochránce Casdin řekl, že kdo je s ním, at' ho následuje pryč z Citadely. Věděl jsem, že s Lyonsem nás už nic moc dobrého nečeká a nikdo nechtěl každý den zkoušet zachran'ovat lidi z pustin před dalšími a dalšími nepřáteli. Naší přísahou přece není tohle, Casdin řekl, že pod jeho velením se budeme starat o skutečné cíle Bratrstva." "Takže ty si stejně jako Ochránce myslíš, že záchrana nevinných lidí je plýtvání časem?" "Vím, že to může znít krutě, ale.. ano." mluvil zamyšleně Rockfowl. "Lyons plýtval mým časem a můj táta mě nevychoval k tomu, abych jím plýtval i já. Nyní si říkáme Psanci. Přidej se k nám a budeš nám pomáhat zase pracovat na skutečných cílích Bratrstva.." "Ty víš, že to nemůžu udělat." "Odsud se nedostaneš!" rozzuřil se Obránce. "Základna je silně hlídaná a - " "Pomoz mi utéct." Rockfowl zasténal a vložil hlavu do dlaní. Věděl, že mu Sybracos zachránil při jedné misi v boji proti supermutantům život. A taky věděl, že nyní je čas mu to oplatit.. "Jedna z bezpečných cest, kterou se můžeš dostat ven, je tahle šachta." ukázal na poklop v zemi za skříněmi s municí. "Je to kanalizace a můžeš tam narazit i na něco.. ošklivého, ale nic, co by nešlo zastřelit.." Silné bušení na přístupová vrata oba dva popohnala. Rychle odsunuli staré skříně a Sybracos vlezl dovnitř. Neuvěřitelně to tam smrdělo, ale jiná cesta nebyla.

"Ale co až zjistí, že jsi mi pomohl?" "Něco si vymyslím." ujistil ho přítel. "Řeknu, že jsi mě k tomu donutil.." "Počkat!" zatřásl s Rockfowlem. "Něco jsem tu nechal! Takový malý kožený pytlíček.." "Já ale nevím, kam tvoje věci dali!" "Bez toho měšce nemůžu odejít! Musíš mi ho dát!" křičel zoufale mladík. Pak ho ale něco napadlo. "Večer se sejdeme v Megatuně u baru Mosazná Svítilna. Slib mi, že mi to tam doneseš!" "Sakra, jestli zjistí, že jsem ti pomáhal.." cukal se Obránce. "Mělo by to být u Casdina a já.. Pokusím se, ale nic neslibuju. A ted' už padej!!" Linea Nebyla zvyklá na soucit. Vytvořila jí nenávist, zformovala z ní tu doutnající, vražednou, hubenou postavu v lijáku, štvanou a proklínanou. Když jí matka rodila, byl její otec otrokem v Paradise Falls, a když ho po šesti letech pověsili za to, že se snažil utéct, podřezala si nešt'astná matka krk kuchyn'ským nožem. Potom putovala do 'domova'. Říkalo se tak baráku na okraji Megatuny, kde nuzně přebývali sirotci a děti, co neměli kam jít. Nikdy k nikomu nepocítila sebemenší něhu. Do té podoby byla vytvořena a na výsledek byla pyšná - nechtěla být jiná. Povýšeně nevnímal její ubohost: "Je noc a tady je volno pro nás oba." Napadlo jí, že si nikdy neuvědomil, že ho v tu chvíli chtěla zabít. Tak málo dokázal uhádnout její úmysly jako malá kočka, kterou kdysi v dětství musela utopit. Místo, aby vystřelil, sklonil zbran', důvěřoval jí. Nikdy v životě se jí nestalo, aby jí někdo dal takovou důvěru. Když tam tak stála a znovu ho viděla na židličce toho baru, připadalo jí, že se do té situace zase vrátila. Mladík jí hleděl přímo do očí, neříkal nic. Konečně se pohnula. Přišla až k němu a zvedla svojí načatou sklenku. Vstal ze stoličky a ona si uvědomila, že tam celou dobu seděl s Šerifem Simmsem. Natolik jí to vyvedlo z míry, že se začala červenat.. "A kolik jich asi tak může být, sakra?" ptal se dychtivě afroameričan. Linea se opřela o pult a bedilvě poslouchala rozhovor. Všimla si, že voják docela dost smrdí, ale nechala to bez komentáře. "Možná dvacet, nebo možná přes sto. Nevím, prý se stahují kousek dál v nějakém starém baráku. Podle toho, co jsem slyšel, by měli zaůtočit každým okamžikem. Musíte neprodleně vzbudit všechny obyvatele a zorganizovat obranu." vysvětloval mladík a kopl do sebe panáka skotské, kterou mu podala Jenny Stahlová. Pomohla jim s obsazováním střeleckých stanovišt'. Obyvatelé rozespale pobíhali po ulicích a vyzvídali, co se bude dít. Když uslyšeli, že si na ně něco co nevidět zkusí nájezdníci, nikdo neutekl. Takových útoků už zažili spousty a věděli, že když se alespon¨nakrátko sjednotí, budou zase nadále žít o nějakou tu dobu déle. Všechny děti si vzali na starosti místní ženy, které je vzali do svých příbytků. Jericho řval na několik kluků s luky, aby mu šli z cesty a jednoho dokonce praštil hřbetem ruky. Šerif Simms ho chytil za flígr, ale pak to nechal být. Bylo zapotřebí každé

pomocné ruky. Moira Brown žádala, aby mohla vyzkoušet svůj nový obranný atomový systém, ale její žádost byla zamítnuta. Billy Creel si potěžkával magnuma a prozpěvoval si nějakou předválečnou písničku. Nathan vyřvával, že jim pomůže Enkláva, nikdo si ho však nevšímal. Kongresor Cromwell na všechny rozstříkával vodu z kaluže nabranou z jezírka kolem bomby, co nosil v hrníčku, a žehnal jim. Moriarty s mauserem v ruce prosil Novu, aby se šla schovat, nechtěl přijít o investici. Ta ho neposlechla a dál svírala oprýskanou dřevěnou kuši. Byl to pro Lineu zvláštní pohled.. Postupně ozbrojení lidé obsadili téměř všechna střelecká postavení na věžích kolem městských hradeb ze šrotu a odpadků. Linea sledovala mladíka v hnědé zbroji, jak vydává rozkazy jednotlivým ozbrojencům na věžích. Ani nevěděla, proč se na něj pořád dívá. Když zaregistroval její pohled, ihned se podívala jinam.. Měsíc se skryl za tmavé mraky a osadu pohltila zlověstná tma. Linea spolu s mladým vojákem, Šerifem a několika dalšími lidmi seděla na hlavní střelecké věži, která fungovala jako rozhledna do kraje. Stockholm vyjímečně odložil svou pušku a dalekohledem pozoroval temnou krajinu pod sebou. Linea, co seděla vedle něj, vytáhla svůj vojenský dalekohled s noktovizorem. Stockholm jí ho vzal a dal svůj. "Támhle.." Všichni se podívali směrem, kam strážce ukazoval. V dálce bylo vidět několik světěl, pravděpodobně zapálených pochodní nebo petrolejek. Občas zahlédli tvář nějakého z banditů a několik z obránců se strachy otřáslo. Věděli, co ta stvoření dokážou, pamatovali na své mrtvé příbuzné. Toužili však po odvětě. Stockholm Linee vrátil její dalekohled a ta se na průvod smrti důkladně podívala. Muselo jich být minimálně šedesát. Většina měli pistole nebo pušky, u některých zahlédla i granáty, dva nesli dokonce i raketomet.. "Ještě nic nedělejte." poručil lidem mladík. Rozkaz putoval od ucha k uchu přes všechny stanoviště tichou poštou. "Nechte je přijít blíž!" Linea zkontrolovala svojí věrnou pušku. Měla už jenom sedumadvacet kusů střeliva a dva plné zásobníky do čínské pistole. Mladý voják si na hlavě pevně uvázal zelený šátek a nabil do útočné pušky nový zásobník. Déšt' zesílil na intenzitě a lidé už byli promočení až na kůži. Doktor Church starostlivě rozdával ze svých lékařských zásob rad - away a rad - x. Věděl sice, že mu tentokrát zákazníci nezaplatí, ale bylo pro něj výhodnější, aby nyní přežili, protože jako mrtví nebo zmutovaní by už jeho služby nikdy nepotřebovali.. "Ted', ted' ted'!!!" zařval mladík a Šerif vypálil ze zvláštního plastikového revolveru zářící výstřel. Rudá světlice ozářila celou scénu a překvapení nájezdníci byli najednou ihned vidět. Někteří se ani nestihli schovat za nějakou terénní překážku, když to začalo. To, co přišlo, bylo pro dívku něco neuvěřitelného. "Střílejte!! Krátké dávky!!" Ze všech věží se spustila smrtící plaba ze desítek zbraní, co měli rezidenti po ruce. Jericho se drsně smál a kropil špinavé lupiče automatem jako kuželky. Billy Creel si přes optiku čtyřiačtyřicítkového revolveru pocitvě zaměřoval a co rána, to další nájezdník opustil tento svět s nějakou ustřelenou částí těla. Mladík však nestřílel, místo toho v rukách držel nějaký zvláštní přístroj a zmáčkl na něm jedno zářící tlačítko. Pod hradbami detonovala výbušnina a několik nájezdníků vyletělo do vzduchu. Moriarty střílel ze skrytu vedle Novy, která po pár výstřelech z kuše zahodila svou bezcennou zbranˇ, a vzala Nahanovi z roztřesených rukou pistoli, se kterou se zase přidala k boji.

Nebyli ale až tak neorganizovaní, jak si mysleli. Někde byl slyšet pronikavý zvuk píšt'alky a banidté se začali stahovat. Lidé na valech křičeli radostí a Šerif s mladíkem na ně řvali, aby už nestříleli. "Tohle byla určitě první vlna!" uvažovala nahlas Linea a Jericho uznale potřásl hlavou. "Přesně tak!" zaječel na všechny, co byli vedle něj. "Znám ty děvky! Jenom si nás vot'ukávali.. Připravte se, ted' to bude vostrý!!" Raketa vypálená odněkud z temnoty urazila část výsuvného krytu brány, která se poté smutně zhroutila k zemi. Několik desítek nájezdníků střílelo na hradby a obránci se ani nepokoušeli vystrčit nos. Ti, kteří to zkusili, skončili většinou neslavně. Mladík v hnědé zbroji mačkal tlačítka na ovladači jako zběsilý a další a další ničemové létali vzduchem, přesto to nestačilo. Odněkud přícházeli stále noví.. "Útočte!" byl slyšet hlas z megafonu. Všichni si všimli ohromného muže v kovové zbroji s maskou, která mu kryla obličej, jak z vrcholku nedalekého skaliska káže svým poddaným. "Město je naše!!!" "Kurva, co budeme dělat?!!" křičel Stockholm. Hodně lidí postihla panika. Bandité se s odporným křikem valili skrz prolomenou bránu dovnitř do města a vypadalo to, že je nic a nikdo už nemůže zastavit.. Pro Lineu se zastavil čas. Celá scéna se jí naráz vybavila jako fotografie. Viděla Šerifa, jak cloumá s jedním mrtvým mužem, co s velkou ránou v hrudi ležel vedle něj. Pokoušel se mu nějak pomoci, měl ruce celé od krve, ale rozšířené oči, co byli nastavené na jeho zoufalou tvář, už nemohl přinést k životu.. Viděla Moriartyho. Nenáviděla toho muže, to on jí připravil o počestnost, když ještě byla takřka dítě, ale nyní stejně jako ona bránil jejich město. Na malý okamžik k němu nepocit'ovala spalující hněv.. Jericho s cigaretou v ůstech na ní v přestávce mezi střelbou, když měnil zásobník v kalašnikovu, upřel pohled plný beznaděje.. Billy Creel mu podal zásobník, co mu vypadl z prstů a navzájem se na sebe usmáli.. Moira Brown položila vděčně Cromwellovi ruku na rameno, když zamyšleně na obránce mluvil jednu ze svých šílených modliteb, které však lidem nyní tolik pomáhali.. Stockholm zabědoval, že mu do pušky došla všechna munice, a Linea mu odevzdaně dala svých posledních pět rezervních patron.. Nathan bědoval, proč už Enkláva dávno nepřiletěla.. Lucy Westová pomáhala doktoru Churchovi s aplikováním stimpaku na prostřelenou ruku.. Mladík v průzkumné zbroji zahodil rozbitý ovladač a popadl svou útočnou pušku.. Nájezdníci překonali minové pole a začali beranidlem vyrážet hlavní bránu. Ti, co nedrželi ohromný telegrafní sloup, mířili na hradby, aby obránci nemohli střílet. Další střela z raketometu zničila jednu z věží a několik hořících těl rezidentů se strašným křikem vypadlo ven. Linea si vzpoměla na to, co jí naučila ta stará žena a pokřižovala se. Mladík se na ní v šoku díval, jako by si na něco náhle vzpomněl.. Zakývala hlavou a pohladila ho po tváři.. A pak se stal zázrak. Sybracos Kolena dostávali slušně zabrat. Plazil se po čtyřech v čvachtajícím tunelu už několik desítek minut a začínalo ho to štvát. Raději ani nemyslel na to, jak dlouho se na základně bude muset dlouho mýt. Celou zbroj měl načichlou močí a výkaly, pušku ale nesl na zádech, aby nenavlhla. Zdálo se, že ho nikdo nesledoval. Nevěděl, co by s ním udělali, kdyby ho bývali chytili, ale určitě by se mu nestalo nic dobrého, tím si byl jist. Světlo z přístroje na ruce mu osvětlovalo jen několik

metrů před nosem, ale dál již neviděl.. Zničehonic se propadl někam do prázdna a přistál na břichu po několika metrech pádu. Zasykl a chytil se za pravé koleno. Musel ho mít naražené, ale jinak nic hrozného. Napil se čisté vody z polní lahve, kterou měl v pouzdru připevněnou vždy k opasku. Byla ještě z Andale. V rychlosti se otočil. Rozběhlý krtkopotkan na něj za letu vycenil tlamu. Vytasil samopal a jednou ranou mu ustřelil kus hlavy. Další dva se objevili na konci tunelu a běželi velice rychle k němu. Chtěl je pokropit dávkou, ale samopal se zasekl. Zahodil ho do močůvky a strhl z ramene pušku. Několik ran jednoho z dvojice útočící havěti provrtali, ale druhý na něj skočil a kousl ho do ruky, kde držel zbran'. Sybracos pušku upustil a praštil krysu do čelisti. Té to však nic neudělalo a kousala dál. Mladík z boty zoufale vytasil bojový nůž a když si nepřítele pořádně chytil, zarazil ostrou čepel zmutovanému hlodavci přímo do temene hlavy.. Když čistil pušku od nečistot kusem hadru, věděl, že na tom místě nemůže zůstat moc dlouho. Podíval se na dlan' ruky. Ošklivá rozšklebená jizva na hřbetu končetiny nevypadala moc dvakrát dobře, musel použít drahocenný stimpak. Rána se po chvilce zacelila a on přestal cítit nepříjemné pálení a škubání v tkáni. Poté se s namířenou zbraní vydal dál.. Tunel se po několika nekonečných hodinách začal svažovat směrem dolů. Vyždímal mokrý šátek a otřel si z očí pot smíšený se špínou. Podle mapy na pipu měl být někde v oblasti pohoří kousek od Springvale. Kdyby ovšem byl na zemi, samozřejmě, a ne v podzemních tunelech jako krtek. Nacházel se na rozcestí. Před sebou měl čtyři další vstupy do tunelů. Bezradně si sedl doprostřed křižovatky a nevěděl, kam dál. Všechny směry mohli vést kamkoliv.. Po nějakém času, kdy uvažoval, že se zkusí vrátit, si zase stoupl a rozhodoval se, co má proboha dělat dál. Položil ruku na zed' vedle jednoho vchodu do neznámého tunelu. Když jí poté dal zpátky, zjistil, že setřel špínu a mohl tak uvidět slabý obrys nějaké nasprejované značky. Kusem hadru část zdi vyčistil za několik minut od všech nečistot a mohl tak vidět, co je to tam načmárané. Nerozuměl tomu symbolu. Velké ozubené kolo a v něm nějaké nečitelné číslo, nic víc. Zkusil druhou zed'.. Za půl hodiny se to na 'křižovatce' blýskalo, jako kdyby snad ani žádná válka nikdy nebyla. Na zdech byli ještě podivnější znaky, než ten první - zapálený indiánský stan, nebo co, krychli ve tvaru nějaké budovy, a nakonec velký červený kříž s výkřičníkem. Na zdi vedle tunelu, ze kterého přišel, byla vyznačena malá hvězda. Nenapadlo ho nic lepšího, než si hodit předválečným centem, co nosil v sumce na zásobníky. S rozpaky se vydal do tunelu úplně nalevo, který byl vyznačen ozubeným kolem s číslem. Cestou přemýšlel, kdo to tady mohl asi tak udělat. Bylo už dvěstě let po dopadu bomb a staré mapy se do té doby dali nepoškozené najít jen s velkým štěstím. Systémy kanalizačních tunelů mohli být pro méně odvážné cestovatele dobrým způsobem, jak relativně bezpečně překonat část pustiny. Ten, kdo na tom rozcestí udělal ty značky, tunely musel nejspíše používat hodně často. Po dalších dvou hodinách ucítil závan čerstvého vzduchu. Žádný východ zatím nebyl vidět, ale posléze spatřil zdroj, odkud kyslík přicházel. Skrz kanalizační mřížku dokonce prosvítalo i nějaké světlo a on se nahnul, aby viděl, kam se to vlastně dostal. Nemohl uvěřit svým očím. Zcela zřetelně uviděl nějaké blikající přístroje vedle masivního počítače, na kterém pracoval šedovlasý muž v bílém doktorském plášti, který překrýval jeho vault kombinézu. Poprvé v životě spatřil člověka, co v jednom z těch krytů skutečně stále žil. Se zájmem si skrz úzkou mřížku vědce prohlížel. Vypadal tak zhruba na plus mínus padesát let a zdál se být dokonale zdravý.

Přemýšlel, že by na něj zkusil promluvit, ale hned tu možnost zavrhl. Ten muž zcela jistě nikdy nikoho jiného z okolního světa nespatřil, a dovedl si představit, jak by při setkání s ním asi vyváděl. "Dobrý večer, doktore." Do ordinace vešel asi třicetiletý afroameričan v dioptrických brýlích, který na sobě nosil stejný plášt', jako běloch u počítače. V ruce si nesl nějaké papíry a vypadal ustaraně. "Dobrý podvečer, Jonasi." opravil ho doktor. "Už jsem tě čekal. Co je nového?" "Správce prý ohledně toho nového experimentu očekává nějaké výsledky a to co nejdřív, jak sám říkal. Jestli mu někdy máme ukázat, že ty pokusy za něco stojí, a že to není ztráta času, tak.." Muž u počítače vstal a převzal si štos dokumentů. Jeho asistent Jonas ho vystřídal v zapisování nových dat a on se mezitím usadil někam, kam už nedohlédl. "Začínám mít pocit, že nastává čas, příteli." promluvil doktor po chvilce mlčení. "Tady nás nečeká žádná budoucnost a já.." "Neříkejte mi, že se o to chcete přece jenom pokusit." otočil se na muže asistent. "Opustit vault?" "Čekám na vhodnou příležitost." "A co vaše dítě? Chcete, aby tu zůstalo?" "Devatenáct let jsem ho vychovával tady v bezpečí. Já.. on je tady v bezpečí. Nemůžu ho vzít nahoru, to by si Catrine nepřála. Obejde se beze mne, tím jsem si jist." "Pokud vás chytí, budete zrádce vaultu. To Správce nepřipustí." "Já vím. Už mám ale plán ,který by měl vyjít." ujistil doktor svého asistenta. "Ale ty se mnou nemůžeš. Nikdo se mnou nemůže, ani můj syn ne. Kdyby jsme odešli oba, neměli by se ranění ani nemocní na koho obrátit, a to by byla katastrofa.." Uslyšel další kroky. Dovnitř vešel nějaký další muž v obyčejné vault kombinéze, číslo na levé straně nákrčníku však bylo přliš malé, aby ho mohl rozpoznat.. Tvrdým pohledem si měřil oba dva vědce a bezpečnostní pracovník po jeho pravici s obuškem visícím na opasku mu dodával na důležitosti. "Nuže, pánové.." promluvil na ně arogantně. Doktor vstal a podal mu jednu ze složek, kterou vytáhl ze štosu. "Tohle by mělo stát za vaší pozornost, pane. Virová nákaza by byla velkým nebezpečím pro tento vault a - " "Nesmysl!" rozkřičel se něj stařec, když si přečetl první stránku. "My vakcínu nepotřebujeme, Jamesi! Nikdo přece nesmí dovnitř ani ven, toto je jenom hloupé plýtvání zdroji vaultu!" "Pane, uvažte ještě jednou své rozhodnutí." mluvil dál klidným hlasem muž. "Jste Správce a je jen na vás, zda - li lidem, za které máte zodpovědnost, zajistíte klidný spánek." Bezpečnostní pracovník vytáhl teleskopický obušek a přešel k doktorovi. Ten se však nehnul z místa. "Je to už skoro dvacet let, Jamesi.. Sliboval jsi, že budeš své schopnosti využívat jenom a jedině

k udržování zdraví obyvatel. Ty vaše potrhlé pokusy jsem toleroval dosti dlouho, ale nyní je konec. S okamžiitou platností je ruším, a pokud by s nimi někdo z vás snad chtěl pokračovat, skončí na samotce." mluvil na šokované vědce Správce. Sybracosovi bylo dvojice mužů líto. Když správce se svým pochopem konečně odešel, věděl, že už viděl dost. Na pip - boyi se dočetl, že je již dvacet hodin a tak s sebou musel hodit. Naposledy se podíval na smutně se tvářícího doktora. Poté se konečně vydal zase dál. Za ani ne dvacet minut se protáhl velmi úzkou chodbičkou vedoucí směrem nahoru na povrch a jednou ruku vyrazil kruhový kanalizační poklop. Když konečně vylezl ven, dlouho ležel na prašné zemi a tělo měl celé od písku. Byl tak rád, že se z těch tunelů dostal, že se začal tiše smát. Dychtivě přijímal do ztáhlých plic divoký vzduch z pustin, který byl ve srovnání s dusivým pachem tunelového systému hotovým pohlazením z ráje. Zvedl hlavu a podíval se, kde to vlastně je. Dlouhá rozpukaná silnice táhnoucí se snad donekonečna mu dávala na srozuměnou, že je zpět ve svém světě. Linea Stalo se to všechno tak rychle. I přesto, že měla úplně zkřehlé prsty, pořád v zákopu vytvořeném před bránou střílela ze všech sil ze své pistole. V tom spěchu někde ztratila klobouk, ale už se neobtěžovala ho někde hledat. Šerif odněkud přinesl plnou bednu střeliva a ona si nabrala několik desítek patron do své pušky, kterou rychle nabila. Jeden z útočníků se dostal nebezpečně blízko k její pozici, ale vzápětí odletěl dozadu s ustřelenou hlavou. Otočila se za sebe a spatřila Billiho Creela s kouřícím magnumem v ruce.. Mladý voják opodál zpovídal dvojici svých spolubojovníků v lesklých energozbrojích. Jeden z nich se vyklonil a pokropil dva bandity, co do zákopů chtěli hodit zápalné lahve, svým ohromným gatlingem.. Bylo to všechno záležitost několika sekund. Když už se nájezdníci skoro dostali dovnitř, ti dva se zničehonic objevili před městem a probjovali se skrz útočníky dovnitř, přitom úplně zlikvidovali většinu těch, co vyráželi hlavní bránu. Poté granáty vyhloubili zákopy, ve kterých se nyní nacházela většina obrany, a tím v podstatě zabránili hrozícímu masakru. Hodně obránců se pod vedením mladého vojáka spolu s Šerifem stáhlo do výhodné pozice, kde si s bandity mohli lépe poradit.. "Sakra, Sybracosi! Neříkal jsi přece, že tu budeme mít společnost!" řekl naštvaným hlasem mladíkovi jeden z těžkoděnců, když se zase stáhl do zákopu. "Nebyl na to čas, Rockfowle.." zabědoval Sybracos. "Ted' vás ale potřebujeme tady! Pro jednou zapoměn'te na to, co vás učí Casdin, na 'pravé' cíle bratrstva - pomozte nám!!" Rockfowl se rozhlédl po vystrašených lidech, co spolu s ním seděli v mokrém zákopu. Pak sklopil oči, a aniž by se na mladíka podíval, krátce kývl.. Útok začal ochabovat, a ničemové se zase začali stahovat. Přes neprostupnou obranu se dostat zkrátka nemohli. Několik desítek mrtvých těl, co bylo poseto po přístupové cestě do města, dodávalo lidem v zákopech novou naději, že ještě přece jenom uvidí další den.. Jericho řval, že už je to nadobro, a mnoho obránců se smálo.. "A co tu sakra děláš ty, Morganová?!" zakřičel Sybracos na druhého Paladina.

"Ále.." prohodila líně žena, zatímco laserovou puškou odstřelila do zad jednoho z prchajících. "Když jsem tě praštila, byl to rozkaz. Můžeš mi, prosím, odpustit?" Mladík jí beze slova s úsměvem podal ruku. Vděčně jí přijala. "Jsem rád, že jsi tady, Anne.." Linea dobila svou pušku a nemohla se ubránit pohledu na věrné přátelé. Jí nepozdravil nikdo.. Do zákopu náhle skočil z té správné strany muž ve stejném dlouhém kabátu, co měla ona. Wolfgang si z bedny nabral munici do své útočné pušky a přijal od Linei flašku s vodou. Kývl na ní a napil se. Přece jenom tam měla spřízněnou duši.. "Vzadu už nikdo neůtočí!" oznámil všem, co tam byli. "Několik lidí je zraněných, ale nic zvláštního.. Šílenej Wolfgang jim to zase ukázal, pacholkům!" "Doufám, že ty granáty, co házeli za hradby, něco neudělali našim brahmínám!" řekla strachy Linea a snažila se v temnotě dole na hlavním náměstí rozeznat jejich zvířata.. "Musíme ty parchanty pobít!" zařval Rockfowl. "Kdo půjde s námi?" "Vy je chcete pronásledovat?!" zvolal rozhořčeně Moriarty. "To je šílenství!" "Obránci Morganová a Rockfowl půjdou vepředu!" rozhodl Sybracos. "Nikoho nenutíme, ale uvažujte nad tím.. Dnes máme všichni jedinečnou příležitost ukázat těm bastardům, že z nich nemáme strach! Čím více jich zlikvidujeme, tím více zachráníme životů v jiných vesnicích, které nemusí mít takové štěstí jako my!" K vojákům se začalo přidávat čím dál více odvážlivců a Linea s Wolfgangem se rozhodli, že půjdou také. Ten mladík měl pravdu.. "Nedržte se těsně u sebe, a pamatujte, jsme skupina! Nikdo nebude jednat na vlastní pěst!" rozkazoval Šerif Simms, který šel s vojáky vepředu. Na patnáct lidí se vyšvihlo ze zákopu a v rozestupech vyběhli z otevřené brány.. První k zemi padl Billy Creel. Držel si s křikem levou nohu a okřikl ostatní, co mu chtěli pomoci, aby hnali ty parchanty. Linea odstřelila svou věrnou puškou banditu se snajperkou a skupina pokračovala v běhu. Střely z gatlingu pobíjeli uprchlíky jako když nůž krájí máslo, obránce Morganová laserovou puškou dostala jednoho kulhajícího, co chtěl hodit granát, Jericho střílel s psychopatickým smíchem jednu dávku za druhou, Wolfgang řval, že se ho neměli opovažovat budit a Šerif to všechno dirigoval, aby lidé drželi pohromadě. Karty se obrátili, nyní byli v roli lovců oni a někdejší predátoři se ocitli na druhém konci potravního řetězce. Nelíbilo se jim to. Velitel v kovové zbroji zastřelil upilovanou brokovnicí svého pobočníka, co ho přemlouval, aby vydal rozkaz k ůstupu, a zvedl ze země svojí strašlivou zbran'.. "Bacha, ten parchant má v ruce raketomet!!" zařvala Linea a zaměřila na rozzlobeného muže, co vřískal, že je čas umřít. Ostatní byli zaměstnáni uprchlíky a ona na to byla sama. Minula a věděla, že než natáhne znovu další náboj do komory, vypalí po nich střelu.. Šerif se otočil a v klidu ustřelil Boppovi, veliteli nájezdníků, raketomet i s pravou rukou. Ten v šoku padl na zem. Zbytek jeho mužů, kteří měli to štěstí a přežili, utíkali, jak nejrychleji mohli a brzy se ztratili za obzorem.. Skupina obklopila zmrzačeného kápa. Šerif Simms se k němu sklonil a sundal mu hokejovou

masku. "Ne!! Já nechtěl! Prosím, nechtě mě, moc se omlouvám!!!" Prohlíželi si jeho špinavou bázlivou tvář, která prosila o milost. Wolfgang odvrátil tvář, Jericho do ležícího kopl a ucedil sprostou poznámku.. "Co s ním uděláme?" Sybracosova otázka zněla mezi dobrodruhy jako výkřik ve tmě. Nikdo to nechtěl ukončit. Nikomu nestál ani za to, aby na něj vyplítval drahocennou kulku.. "Kašlete na něj." řekl tiše Rockfowl. "At' ho sežere divá zvěř." "Ne." Linea ani nevěděla proč to řekla. Lidé se na ní podívali a Sybracos se pousmál. "Chceš ho dorazit?" řekla jí Morganová. "Tak do toho.." Kapky deště jí stékali po prstu na spoušti lovecké pušky. Vyřídila s ní tolik lidí, jako byl ten, který ležel pod ní.. A přesto nemohla. Najednou už nechtěla zabíjet, nevěděla proč, ale prostě to bylo tak. Dlouhá rezavá hlaven' mířila přímo na vrahův obličej.. "Udělej to." řekl jí najednou starý nájezdník. Poznal, že je konec a sebral tu trochu hrdosti, která mu ještě zbývala v zásobě. Linea dlouze s odporem zamířila. Poprvé si vzpomněla na matčinu sebevraždu bez trpkosti a zmáčkla spoušt'. Sybracos Déšt' mu chladil tvář. V hořké noci kapky ledovatěli, bodali do asfaltu a d'obali do seschlého laku na dřevěných lavičkách. Automat na nuka - colu, stojící před benzinovou pumpou, byl už dávno vyrabovaný a on se zase zklamaně pustil dál. Kolem něho v poklidu procházelo stádo toulavých brahmín, které se v mokru leskli, jako kdyby byli z kovu. Svítil si před sebe zapnutým pip - boyem směrem na tmavou cestu, po které se nezadržitelně blížil k Megatuně. Byla mu taková zima, že si musel přes krk přehodit šátek, co normálně nosil na hlavě. Klobouk zůstal v nepřátelské základně.. Soustředil se na to, co nájezdníci říkali. Ted' někdy, podle toho, co slyšel, měli realizovat svůj plán na přepadení města. Neustále se však přistihoval při tom, že myslí na něco úplně jiného. Ztráta holoznámek jeho padlých spolubojovníků mu dělala velké starosti, a nevěděl, jestli se na Rockfowla může naplno spolehnout. Cestu do Fort Independence už podruhé riskovat nechtěl. Tyhle myšlenky studili a vadili víc, než radioaktivní déšt',proti němuž si vzal před hodinou pilulku rad - x. Myšlenky, že zklame Staršího Lyonse, nebo někoho jiného z Bratrstva, ho děsili. Vzpoměl si na to, co ho vlastně napln'uje energií, proč bojuje za ideály svobody a spravedlnosti. Nedovedl to přesně vyjádřit, bylo to v něm a doufal, že tomu tak bude skutečně navěky, jak sám chtěl. Na displeji přístroje mu začala blikat ikonka, že tabletka byla vyčerpána. Měl už jenom dvě

poslední a rad - away bohužel nechal ve svém batohu. V jednom větším domě po jeho pravici byla otevřená vrata od betonové garáže. Nebylo v ní auto, jen kočárek. Před válkou musela sloužit jako dětské hřiště. Na zemi leželo několik zaprášených panenek a cihel. Sybracos se v garáži schoval. Měl celé tělo prostydlé a potřeboval se trochu zahřát. Odložil pušku ze zad a sedl si na suchou zem. Domy nestáli zcela samostatně, spojovali je garáže. Mladík byl vklíněn mezi zdi z červených cihel a třásl se zimou. Poslední události ho už nutili jenom k tomu, aby se někde pořádně vyspal a klidně by vzal zavděk i tou temnou dírou, ve které se zrovna nacházel. To ale ovšem nemohl.. Ze zničeného domu vedle garáže slyšel hrát rádio. Písen' byla nepříjemně trhaná, ale on musel chtě nechtě poslouchat, vyjít ven do radioaktivity ještě nechtěl. Seděl ve studené garáži u dětského kočárku a díval se ven do temnoty na černý déšt'. "A tohle byla ta nádherná sladká 'Maybe', kterou máte tak rádi, lidi.." byl slyšet hlas Three doga. "Víte,.. Dneska jsem slyšel, že jednu z vesnic na severu zase zmasakrovali frankenšteinové.. Je to hrůza. Hej, lidi, tohle je básen', která mi utkvěla v hlavě, když jsem včera četl jednu starou knížku, a já jí ted' věnuju těm mrtvým. Snad vám to nevadí.." Uviděl, že pod jednou ze zčernalých panenek něco leží. Zvedl se a sebral starou hračku ze země. "Stín tobě podobný, ne ty, se míhá přede mnou, Ach bože, proč jen nemůžeme uzřít chvíli dojemnou, ty duše, jež jsme milovali, co dělají, kde jsou." Zat'al nehty do oteklých dlaní. Pod panenkou ležela aktivovaná mina a on jí jen taktak stihl zneškodnit. Vzpomněl si na starý zážitek z doby, kdy ještě prodělával výcvik. Nejhůře z té skupiny vedené Písařem Bowditchem, kteří utekli ze zajetí supermutantů, dopadla jedna z dívek. Ještě ted' si pamatoval, jak se na ně celá od krve obrátila jako bůh pomsty, když se skláněla nad mrtvým vůdcem otrokářů, co je zajali a hnali přes minové pole. Nechápal, proč se od nich na cestě do základny odpojila, ale tenkrát se jí nikdo neodvážil zastavit. Vzala si jenom nějaké zásoby a odešla neznámo kam.. "Náměstí, ulice si hnusím, i tváře, které potkat musím, a srdce, jež mě nemilují..." Když odtamtud odcházel, nechal za sebou další zapomenutou pámatku kusu zničené civilizace. Rezavé řetězy houpačky na bývalé zahradě smutně chřestili ve větru. Stále v ruce svíral špinavou panenku blond'atého vault - boye a v pravé si nesl útočnou pušku. Panáček se na něj díval svým bezhlesným dětským úsměvem a on ho po chvíli pustil na mokrou silnici. "Má duše chce být tvou, navždy jen s tebou." Na konci ulice spatřil kusu plechu zapíchlý do země vedle asfaltky. Nápis 'Megatuna', co na něm byl načáraný, mu zrychlil kroky. Věděl, že cíl cesty už není daleko.. "Tak a to je všechno. Následovat bude všemi milovanej Bob Crosby. Užijte si ho, a pamatujte, děti. Nechovejte se tam venku jako blázni, a až po vás bude někdo střílet, vždycky si pamatujte -

miřte na hlavu." Nazelenalý déšt' tvořil mezi silnicí a patníky malé potůčky, které odnášeli panenku kamsi do kanalizace. Hračka přepadla přes mřížku a zmizela v černé hlubině. Linea Úsvit byl nádherný. Seděla před Mosaznou svítilnou a vychutnávala si začátek nového dne. Byla tak ráda, že to všechno přežila. Lucy Westová si zase hrála na svou kytaru a Jericho se ošíval, aby zahrála něco tvrdšího. Většina lidí, co byli zraněni, dával doktor Church ve své ordinaci zdárně dohromady. Na patnáct žoldáků zase dávalo dohromady vysouvací rampu před bránou a Šerif jim radil, co a jak. Dívala se na Moiru Brown, co si hrála s dětmi kousek od ní, které dostala na hlídání. Vložila si do úst malý čtvereček papíru a ukázala další čtvereček, který si poté strčila do pusy jako ten první. Po chvíli si je vyndala, začala je trhat, skládat a zase trhat. Pak je roztáhla, byl z nich znak bratrstva vlající ve studeném ranním větru. Přihlížející lidé spolu s dětmi nadšeně tleskali a št'astná Moira se uklonila. Linea jí měla ráda. Takových lidí v pustině moc nebylo. Zvedla pušku a přehodila si jí popruhem přes rameno. Vycházela po kovových schodech nahoru a obešla vyhloubené zákopy, které už někteří obyvatelé začali pracně zahlazovat. Sluneční paprsky ozařovali poraněnou část pustiny. Mrtvá těla nájezdníků byla odnášena nepřetržitě, v době nouze museli ruku k dílu přiložit všichni. Linea pomohla Sybracosovi s jedním z nich. Došli až k jámě, kterou ještě v noci vyhloubili plazmovým granátem Paladinové, kam byla těla házena. Nad dírou se vznášel odporný zápach a stovky much. Pohled dolů rozhodně nebyl pro slabé žaludky.. "Díky, že jste mě v tom nenechali.." Sybracos mluvil chvíli poté před městem s dvěma svými spolubojovníky. Jeden z nich shodil ze zad jeho krosnu, na které byl připevněn i jeho kalašnikov. Mladík se okamžitě, jakmile měl své zavazadlo v ruce, podíval dovnitř a uklidněně vytáhl malý kožený měšec. "Máš tam všechny známky, nic nechybí." promluvil Rockfowl. "Měli jsme takový pocit, že by bylo lepší, kdyby jsi je přinesl zpět do Citadely.. My jsme ty svoje nechali tam." "Starší Lyons bude poctěn, až mu to řek - " "Pro Lyonse a jeho lidi jsme mrtví." utnula jeho nadšenou řeč Morganová. "Zapomen' na nás, kluku.." Sybracos je oba dva srdečně objal. Věděl, že už je to možná naposled. "Tu máš." Rockfowl dal Sybracosovi do ruky holodisk. Ten si ho hned nahrál do pip - boye, co měl na ruce. Díval se na obrazovku s překvapením v očích, nechtěl uvěřit. "To, co se tam píše, je pravda.." řekla Morganová. "Proč já?" řekl zmateně Sybracos. "Věř nebo ne, ale oni jsou pořád loajální." promluvil zase Rockfowl. "Je to sice jenom četa, ale

jsou tam už přes týden a.. Je to přece tvoje práce." Dlouho se za nimi díval, když odcházeli zpátky do nehostinné pustiny. Vycházející slunce oba dva oslnilo. Všimla si, že mu po tváři stéká slza.. "Ty jsi tohle dělat nechtěl, že jo?" řekla mu Linea chápavě. "Tak to budeme asi dva.." "Co tu ještě děláte?" Linea nevěděla, co říct. Nemohla se mu přece přiznat, že ho přitahuje, a že by za ním šla klidně až na konec světa. Ze všech mužů, které na tomto světě potkala, byl on něčím.. zvláštní. Nedovedla si to dost dobře vysvětlit. Sybracos k ní stál zády, i když těžkooděnci už pomalu mizeli za obzorem. Věděla však, že by nemohla jít nikam jinam, než tam, kam jde on. Nikdo jí nikde nečekal, byla volná, mohla si jít kam chtěla. Přesto zvolila závazek, i když nemusela. "Chci jít s tebou." Otočil se k ní. Čas kolem nich pro ně přestal utíkat. "Proč? To, co dělám, je příliš nebezpečné, a navíc by jste mě zdržovala.." "To není pravda." Podívali se za sebe, aby zjistili, kdo to řekl. Šílený Wolfgang k nim vedl jejich dvě brahmíny. Linea mlčela. Věděla, že někdy je lepší neříkat nic. "Můžu se za ní zaručit, kámo. Prošla se mnou pěknej kus pustiny a lepšího průvodce si ani nemůžeš přát.." Sybracos pomalu pokýval hlavou a nepřestával se na Lineu dívat. Wolfgang jí předal provaz, na kterém byla připotaná její brahmína. Dala mu pusu na tvář a sběrač se začervenal.. "Snad nevadí, když půjdu chvíli s vámi." řekl dvojici. Sybracos nahodil krosnu a přehodil pušku přes rameno. "Jak se jmenuješ?" Když si navzájem podali ruce, stiskli si je jako praví přátelé na život a na smrt. Odted' jimi byli, pokud chtěli přežít. Megatuna se jim za několik minut ztratila z dohledu. Sybracos šel bok po boku vedle ní a oba věděli, že je to tak v pořádku. Linea se na doutnající město dívala se steskem, jako člověk, jemuž vyklouzlo z dosahu to, co miluje.

"Z lásky k sobě žijeme, z lásky k jiným umíráme." Cesta do neznáma Sybracos a Linea Kapitola první Nechtěný dar

Silnice se táhla snad donekonečna. Sundal si z nosu sluneční brýle a zastavil. Stáli na vyvýšenině a pozorovali krajinu pod sebou. Zdálo se, že zchátralá cesta pokračuje kam až oko dohlédlo.. "Musíme jít.." Dívka zase vyrazila kupředu. Nechápal, kde bere tu nezdolnou sílu jít pořád dál.. Písečná bouře zuřící ve volné pustině pro ně byla naprosto vysilující. Oba dva měli přes ůsta šátky a šli skrz zuřící živel ze všech sil. Zbraně už měli tak hrozně zanesené poletujícmi nečistotami, že by už možná ani v nouzi nevystřelili. Nechápal, jak se v téhle situaci mohli ocitnout. Ten tvor, kterého dívka držela opatrně v rukou, byl důležitější než oni, a uvědomovali si to. Nic nebylo důležitější, než najít to místo, ke kterému se pořád neodvratně přibližovali.. Další krok, další vydechnutí. To, co nesla v ruce zavzlykalo. Dívka na něj smutně upřela tvář, ale věděla, že mu nemůže nijak pomoci. Nic už totiž neměli.. Každá další minuta, každá další dlouhá vteřina, jim zaměstnávala mozek. Nikdo z nich nevěděl, co se stane, až tam dojdou. Mladík si všiml, že dívka náhle zastavila. Bylo to několik hodin po tom, co odešli z vyvýšeniny a byli zase na další. Všude kolem pusté silnice byl jen prach a kamení. Přesto to mělo být už blízko. Patrála dalekohledem po okolí. Její prst ukázal někam do dáli. Mladík si od ní vzal její přístroj a zaostřil na místo, kam ukazovala. Nemýlila se. Malá budova uprostřed ničeho zářila v mrtvé pustině jako maják naděje. Bouře nabývala na intenzitě a dospívala do stádia, kdy dokáže zabíjet. Po chvíli skoro neviděli na víc, než několik metrů před sebe. Celou cestu k baráku oba dva mlčeli. Přemýšleli, co se stane, až.. Před vchodovými dveřmi se zastavili.

Nebyl na nich žádný zámek, ani varování. Byli to úplně obyčejná kovová vrata, jakých už ve svém životě viděli stovky. Přesto v nich však budili respekt. Mladík k nim přišel blíž a zatáhl za černou kliku.

Před dvěma dny.... Dalo se to vlastně docela snadno pochopit. "Já nevím. Zdá se mi, že to moc kořeníte tím hnusem." Seděli u tiše praskajícího ohně každý na druhém konci plápolajících plamenů. V Lineině kotlíku se vařilo krtkopotkaní maso, které konečně přestalo odporně páchnout. Dívka do něj po malých kapkách lila rozmýchané vteřinové lepidlo a Sybracos se na to zamyšleně díval. "Věř mi, bude to dobrý." znovu se ho snažila ujistit. "Naučil mě to jeden moc dobrej chlap. Uvidíš, ještě se budeš dlouho oblizovat.." "Jenom doufám, že se mi neslepí střeva, to by byla docela blbá smrt." řekl ironicky s očima v sloup Sybracos, když mu podala kouřící misku. Když však po chvíli viděl, že kuchařce nic není, tak do toho šel. "Tak co?" usmála se na něj s plnou pusou Linea. "Je to.. fantastické!" vyprskl blaženě mladík a posléze si z očouzeného hrnce přidal novou porci. Unavená brahmína ležela o kousek dál na zemi na boku a občas si ze spánku jedna z hlav neklidně odfrkla. Vzpoměl si na nezávadné jídlo v Citadele a najednou věděl, co znamenalo to staré heslo, které mu často vykládala Písařka Jamesonová, když byl ještě malý. "Jak ti to chutnalo, vojáku?" zeptala se ho Linea. "Jídlo je tak dobré, jak milý je hostitel." zamumlal Sybracos přísloví, které už skoro zapomněl a nyní si ho v hlavě znovu po letech přeříkával. Dívka se podivila, a vzala mu prázdnou misku, aby jí strčila zpět do plátěné tašky. Uvázala chřestící nádobí na spící brahmínu a přiložila několik otýpek do skomírajícího ohně. "Proč se vlastně potřebuješ dostat k tý četě?" prolomila ticho po chvíli Linea. "Je to moje poslání.." řekl jí mladík zamyšleně. "Byl jsem pověřen, abych po Velké Pustině pátral a přinášel do Citadely přesně takové holoznámky, které mám i já. Tak nebudou hrdinné skutky mých mrtvích bratří a sester nikdy zapomenuty." "Vždycky mě zajímalo, proč to všechno.. Jaktože nás bráníte před supermutanty.." "Podle mého.. Pověz mi - stálo to za to, ochran'ovat lidi jako jsi ty, před vším tím zlem? Kdyby jsme to nedělali, byla by pustina zaplavená tím zmutovaným svinstvem až po okraj, a ty by jsi už byla nejspíše dávno mrtvá.." "V životě jsem se o sebe dokázala vždycky postarat, a nepotřebovala jsem k tomu ty vaše energozbroje a mašinkvéry."

Viděl, jak se otřásla zimou. Ve tmě pátral po svém batohu, a když ho našel, vytáhl z něj chlupatou deku, co nesl s sebou. Natřásl jí, jako když se natřásá polštář, a přikryl jí. Starlostlivě zašeptal: "Budete ted¨moct na chvíli usnout?" Linea si lehla na udusanou zem a strčila pod hlavu složený kabát. "Lež, já se zahřeju u ohně." "Proč jsi na mě tak hodný?" řekla kysele a nedůvěřivě, jelikož vždy měla ke kamarádství silnou nedůvěru. Sybracos neříkal nic a št'oural se dál kusem kovové tyčky v žhavém popelu. "Tady je to tak krásné.." promluvil po chvilce mlčení. "Nikdy jsem si vlastně neuvědomil tu svobodu. Sem ten jejich odporný svět nesahá.." "Supermutantů?" "Nejenom. Myslím tím všechno, co nás sužuje. Jediným lékem je tohle." řekl tiše a rozhodil rukama, aby ukázal po tichém, potemělém okolí. "O čem přemýšlíte?" Překvapilo ho a vyděsilo zároven', že se dala do smíchu. "Připomíná mi to domov." řekla pobaveně. "Domov?" vyhrkl nechápavě Sybracos. "Sirotčinec. Byla jsem v něm jako malá. Ale to je jedno.." "Vyprávějte mi o něm. Jak se vlastně jmenujete?" "To už přece dávno víš." "Já myslím celé. I s příjmením." "Máš snad dojem, že moje příjmení stojí za to, abych si ho pamatovala? To se teda povedlo." Vrazila vystřelovací nůž hrotem do písku. "Ani nápad. Neřeknu ho." Zřetelně slyšel, jak v protějším rohu ohniště dýchá. Nebylo jí vidět, nebylo možné si na ní sáhnout, a on měl zvláštní pocit, že o něco přišel. "Jaké je vlastně to vaše?" "Patriarcus. Dali mi ho mí adoptivní rodiče." "Co se stalo?" "Nepamatuji si na to. Řekli mi, že moji praví rodiče jsou nejspíše mrtví. Vychovali mě v Citadele a až do nedávna jsem nic jiného neznal. Ovšem, ovšem, často jsem o světě za hradbami slyšel spoustu věcí. Ale nic z toho mě nemohlo připravit na to, co budu muset zkusit." "A proč jste se mnou vlastně šla? Z jakého důvodu mne doprovázíte v mojí pouti?" "Máš hlavu na pravým místě. To se mi.. na tobě líbí." "Díky za poklonu. Vážím si jí."

"To není vůbec žádná poklona." ošila se náhle Linea. "Já.. ráda bych se s něčím svěřila, ale nevím ,jestli by tě to zajímalo." "Co je to za strašné tajemství?" "Houby tajemství. Když jsme bojovali o Megatunu, nechala jsem tam svůj klobouk. Docela ti ten tvůj začínám závidět.." "Zklamala jste mě. Myslel jsem, že to bude aspon' pár krutých vražd." "Zas tak hrozná nejsem.." zašeptala ospale. Když domluvila, jako by zmizela. "Jste tam?" řekl ostře do tmy. "Samozřejmě. Co tě trápí?" "Je to hnusný pocit, takhle být sám." Přiložil do ohně další dvě polínka a plivl na něj. Popolezl k ní, šmátraje před sebou nabitou puškou. "Není vám zima?" "Už mi v životě bylo tepleji,vojáku." Zbýval mu jenom starý vlněný svetr. Přehodil ho přes její záda. "Omotejte si ho kolem sebe." "A co ty?" "Dovedu se o sebe postarat." odsekl jí, jako by jí nenáviděl, až ho to samotného překvapilo. Měl tělo tak zkřehlé, že by býval z pušky nemohl ani vystřelit. "Měla by jste spát.." "Já nemůžu spát." řekla. "Poslední dobou se mi zdávají noční můry." "A co kdyby jsme si vyprávěli pohádky? Ted' asi zrovna vysílají v Galaxy News. Škoda, že tu nechytnu signál." "Já žádné pohádky neznám." "Tak to vám tedy nějakou povím. Jakou by jste ráda? Veselou?" "Mně nikdy pohádky legrační nepřipadají." "Třeba tu o pokladu, ta je hezká." "Já nic o financích nechci. O zátkách nechci ani slyšet." Rozpoznala, že zase přišel o kousek blíž. Hnědá zbroj se leskla v odlescích plamenů a ona si uvědomila, že zase rudne. Vynahradila si to tím, že se usmívala, v bezpečném vědomí, že Sybracos nikdy nepozná, že to udělala. "Budu vám vyprávět o lišákovi a kočce. Jednou potkala kočka v lese lišáka a věděla, že lišák je domýšlivý, na to, jak je chytrý. Chovala se tedy k němu zdvořile, a ptala se, jak se mu vede. Ale lišák byl pyšný. Řekl:" Jak se mě opovažuješ ptát, jak se mi vede, ty jedna hladová myšilovko? Co ty víš o světě?" "No, jedno přece jenom vím." řekla kočka. "A co?" ptal se se smíchem lišák. "Vím, jak utéci psům." řekla zase kočka. "Když mě honí, prostě vyskočím na strom." Lišák se ale nafoukl a povídá: "Takovýhle trik ty znáš jen jeden. To já jich mám sto, plný pytel. Pojd' se mnou

a já ti to předvedu." Ale zrovna k nim tiše přiběhl lovec s psy. Kočka vyskočila na strom a tam se dala do křiku: "Otevři pytel, lišáku, otevři svůj pytel!" Ale psi už se do něho zakousli. Kočka se mu tedy vysmála a řekla: "Vidíš, chytráku, kdybys měl v pytli aspon' tenhle trik, mohls být se mnou v bezpečí na stromě." Sybracos přestal mluvit.Zašeptal ležícímu stínu vedle sebe: "Vy spíte?" "Ne, nespím." řekla Linea. "Ted¨je řada na vás." "Já žádné pohádky neznám.." zabručela nešt'astně Linea. "Vy takovéhle pohádky vůbec neznáte? To vás museli asi špatně vychovat." "Já náhodou mám vzdělání." řekla Linea podrážděně. "Ale v tomhle světě na to není čas. Mohla bych mluvit celé hodiny o naší planetě, ještě než vylítla do hajzlu, ale pohádky.. ne." "Já jsem historii také studoval. Zrovna několik dní předtím, než mě poslali ven, jsem se dozvěděl, že před válkou nemohli pro miminka vynalézt protiplynové masky. Docela si to dost dobře nemůžu představit, živé maminky v maskách, jak se dívají na kašlající a dusící miminka." Řekla naštvaně: "Bohatí, ti mají vždycky štěstí. A co je mi do chudých? Do takového světa bych já nikdy děti nepřivedla." Rozeznala jeho nervozitu. "Je to čirý sobectví. Užijou si a co jim záleží na tom, jestli se někdo narodí jako nula? Tři minuty v posteli, a nebo třebas u zdi, ale ten, kdo se potom narodí, pak musí žít celý život." "Pche, láska mateřská.." řekla krutě a dala se do smíchu: jasně před sebou viděla kuchyn'ský stůl, nůž na podlaze, matčiny šaty plné krve. "Já vzdělaná jsem, víš. Napumpovali to do mě v domově, kde nás učil jeden starej žoldák. Byl to prý bývalej boxer, a.. někdy to bylo dost zlý. Tak se tam tomu říkalo - domov. Co si vlastně myslíš, že znamená domov?" Nepustila ho ke slovu. "Jsi na omylu. Myslíš si, že je to manželka, hezkej plynovej sporák, velká postel, bačkory, dětskej pokoj a tak dál. Tak nevypadá domov. Domov, to je vězení pro dítě, který se bavilo, když ho jeden den neznásilnili, výprask téměř za cokoliv. Chleba a voda. A když chceš udělat trochu legrace, tak přijde psychopat, kterej tě zmlátí. To je domov." "Spíte?" řekl starostlivě, a snažil se, aby se mu netřásl hlas. Viděla, že není ničím přikrytý. "Ne." odpověděla mu. "Co tě trápí?" "Jako bych slyšel, že v dáli někdo vystřelil." Poslouchali. Nebylo slyšet nic dalšího, jenom vítr cloumal krosnou opřenou o vyschlý strom. "To nic." řekla. "Nemusíš mít strach. Dokud bude tma, nepřijdou." Uvažovala: Jaké asi bylo jeho dětství? Určitě ne v domově, jaký ona znala - studené schody, nakřáplé rádio, komora, kam jí zavírali z trestu. Náhle usnula. Starý nájezdník šel proti ní a říkal: "Střel mě. Střel mě do očí." Linea byla dítě s prakem v ruce. Plakala, nechtěla střílet, a starý nájezdník říkal: "Střel, děvče. Půjdeme domů spolu. Střel." Stejně náhle se probudila. Jak spala, ruka jí sevřela pevně nůž. Sybracos se s hrůzou díval do tmy, kde spala, poslouchaje šepot. "Spíte? Co to povídáte?"

"Jenom jsem se modlila." "Vy věříte v boha?" "Já nevím." řekla Linea. "Snad, někdy. Je to zvyk. Neškodí to. Jako když si držíte palec, jakmile máte projít pod žebříkem. Je potřeba všechno možné stěstí." "To je zajímavé. V něco věřit." "My děti jsme se v domově hodně modlili. Dvakrát denně a ještě před každým jídlem." "To ale ještě nic nedokazuje.." namítl Sybracos. "Já vím, že to nic nedokazuje. Jenomže to člověka rozčílí, když mu všechno připomíná něco, co už je dávno pryč a co nenávratně skončilo. Někdy chceš začít znova, a pak najednou zjistím, že se někdo modlí jako já, nebo je něco cítit, a nebo vidíte, jak někoho bijí, a všechno se hned vrátí, místa i lidi." "Já jsem se v jedné osadě nedávno něco dozvěděl o nějaké psycho ana - " "Nemusíš mi nic říkat." řekla Linea. "Já vím, co máš na mysli." "Prý, že sny mají nějaký význam. Ale ne jako čajové lístky, nebo karty, tak to nemyslím." "Já jsem jednou potkala starou kartářku," řekla uvolněně Linea. "a ta to s těmi obrázky uměla, že jednomu naskakovala husí kůže. Ona měla takové ty karty se zvláštními malůvkami. Byl na nich oběšenec, a - " "Ale to nebylo vůbec ono," nesouhlasil Sybracos. "to bylo.. Já to ani úplně nevím. Ale vypadá to, že když někomu řeknete své sny, tak.. Jako byste na sobě nosila neuvěřitelnou tíhu. S nějakou tíhou se už stejně rodíme, záleží na tom, co byli táta a máma, a co jejich rodiče a tak dále.. Jde to až dozadu do minulosti, jak je napsáno v bibli, že hříchy padají na další pokolení. Když jste dítě, tak se tíha zvětšuje: všechno to, co jste potřebovala udělat, a přitom nemohla: a pak věci, co jste provedla. Tak jako tak, doběhnou vás stejně.." Domluvil a opřel si smutnou, tvrdou tvář vojáka do dlaní. Je to, jako když se zpovídáte knězi. Ale.. Po zpovědi, at' už řeknete cokoliv, jdete a děláte to zase znovu a znovu.. Ale těm doktorům, co to dělají, řeknete všechno. každý sen, touhu, všechno, a potom už se vám to nikdy nechce dělat znovu dokola. Ale musíte jim říct skutečně všechno." "I o sexuálních fantaziích?" "Všechno. A když jim to řeknete, je to pryč." "To mi připadá jako blbost." řekla zklamaně Linea. "Nejspíš jsem vám to nevysvětlil správně.. Ale takhle mi to řekli. Myslel jsem si, že by to třeba někdy stálo za zkoušku." "V životě je spousta divných věcí. Třeba, že jsme tu my dva spolu na cestě. Málem jsme se zabili. Ta tvoje psyho ana není o nic divnější." "Víte, záleží hlavně na tom, že se člověk něčeho zbaví." řekl Sybracos. "Ne na tom, co udělá ten doktor. Jako, když jste mi vyprávěla o tom domově, o chlebu a o vodě, o modlitbách.." Náhle mu začali cvakat zuby zimou, nemohl se ovládnout, a Linea ho slyšela. Vztáhla ruku zpod deky a dotkla se jeho ledové zbroje, až ucukla. "Je ti přece zima."Dal jsi mi všechno teplé, co

máš." "Já to nepotřebuju. Mám zbroj a klobouk." "Jsme kamarádi, ne?" řekla Linea. "Lítáme v tom společně. Vezmi si ten svetr zpátky, mě stačí deka." "Nechte si ho. V krosně bych ještě měl mít vlněnou šálu." Popošel s rozsvíceným pip - boyem k batohu, rozevřel ho, a zase se vrátil k ohni, s prázdnýma rukama. "Už jsem si jí omotal kolem krku." "Já nemůžu spát. Tedy ne pořádně, abych si odpočinula. Zrovna ted' se mi zdálo něco strašnýho. O tom nájezdníkovi." "O jakém nájezdníkovi?" "O tom, co vedl tu armádu. Zdálo se mi, že jsem zase holčička s prakem, a že on říká, 'Střel mě do očí', a já brečela a on říkal, 'Střel mě do očí, holčičko.'" "To je hrozné.. Měl to udělat někdo jiný, ne vy. Kdyby nebyla tak zpackaná doba, ženy by nemuseli zabíjet.." "Nevadí ti, že mluvím o takových věcech?" řekla mu, a s podivným, hlubokým štěstím poslouchala jeho odpověd': "Jsme přece přátelé." "Tohle je ta nejlepší noc mýho života." radovala se nahlas. Ale přesto mu některé věci nedokázala říct. Dokud neřekne všechno, dokud se neukáže, že mu plně nedůvěřuje, bude její štěstí neůplné. Nechtěla ho vyděsit, nebo mu snad způsobit bolest: pomalu se přibližovala ke svému tajemství.. "Jindy se mi taky zdálo, že jsem holka. Zdálo se mi, že jsem otevřela dveře od kuchyně, tam byla moje maminka - podřezala se - vypadala příšerně - hlavu skoro odříznutou - nožem na chleba - " "To nebyl sen." řekl Sybracos mrazivě. "Nebyl," řekla. Čekala. Cítila, jak se tmou k ní tiše blíží jeho soucit. "To muselo být pro vás.." "Zdálo by se ti, že nic strašnějšího se nemůže stát, vid'? Myslela na mě tak málo, že ani nezamkla ty blbý dveře, abych jí neviděla. A potom.. potom přišel domov. O tom už jsem mluvila. Tam jsem dostala vzdělání, abych rozuměla věcem, co se dějou kolem nás. Třeba i o tom psycho ana. A taky dovedu hezky psát, počítat, a mluvit kurva spisovně, abys věděl.. Ze začátku mě hodně bili, a ponižovali, byla jsem zavřená o samotě, dostávala jenom tvrdej chleba a ozářenou vodu.. Ale když jsem pak od nich dostala vzdělání, tak už to nešlo. Potom jsem na ně byla už moc chytrá. Nikdy mi nic nemohli dokázat. Podezření, to měli, ale důkazy, to ne. Měli pravdu, když nám při odchodu říkali, že tak to prostě v životě chodí. Já, moji kamarádi a jiní, všichni jsme byli strašně nezkušení." Potěšeně, ale bázlivě se zasmála. "Ted' ti svěřuju svůj život. Kdyby mi někdo včera řekl, že ho svěřím do rukou nějakýho.. ale stejně ti nedám žádnej důkaz. Před rokem jsem putovala s třema hledačema na západ odtud. Už jsou všichni mrtví, ale to je fuk. Narazili jsme na konkurenci. Bylo jich devět a.. Jejich vůdce byla holka zhruba ve stejným věku, jako já. Nešlo to jinak. Pokoušeli se nás odddělat. Vplížili jsme se k nim v noci do tábora. Našli jsme si jí. Kluci jí podrželi a já jí podřízla krk. Pak jsme utekli." Dodala: "Bylo to kdo z koho."

Po chvíli Sybracos řekl: "Ano, to se dá pochopit. Taky měla svojí příležitost." "Zní to hrozně," řekla Linea. "Ale zvláštní je, že mi to přišlo.. přirozený." "Proč ted' putujete sama?" "Druhým se nedalo věřit. Bud' změkli, nebo ztratili hlavu. Nedovedli zdravě uvažovat. Jsem ráda, že jsem ti o té holce řekla. Není mi jí líto. Řekl jsi sám, že jsme přátelé, a já bych byla moc nerada, aby sis o mě myslel něco, co.. A celá ta záležitost s tím gangem měla za následek, že už jsem se druhým nemohla podívat do očí. Zůstala jsem sama.." "Dostali jsem se od snů sakra daleko." "Ale já se k nim zrovna vracela." řekla Linea. Hlas se jí chvěl strachem a zároven' nadějí, nadějí proto, že vzal jednu vraždu tak lehce na vědomí, strachem, protože z trpkých zkušeností věděla, že nemůže druhému důvěřovat úplně a nakonec se v něm nezklamat. Ale bylo by to pěkné, uvažovala, moci mu říci úplně všechno, vědět, že ten druhý o všem ví a je mu to jedno: bylo by to pro ní jako dlouho, předlouho spát. "Jak jsem ted' na chvíli usnula, bylo to poprvé po třech nocích. Vypadá to, že přece jenom nebudu dost tvrdá." "Mě připadáte tvrdá až dost." ujistil jí tiše Sybracos. "A už o té mrtvé ženě nechci nic slyšet." "O ní už neuslyší vůbec nikdo. Ale kdybych vám měla vyprávět.. " Utekla od toho odhalení. Sebrala však odvahu a rozhodla se to dokončit. "Poslední dobou se mi mockrát zdálo, že jsem zabila jednoho chlapce. Slyšela jsem ho volat za dveřmi, ale on držel kliku. Střelila jsem po něm skrz dřevo, ale on tu zatracenou kliku držel pořád dál. Musela jsem ho zabít, abych ty dveře otevřela. Ale ani to.. nebylo hrozný." "Zdá se mi, že jste ve snech hodně tvrdá." řekl Sybracos tiše. "Taky jsem v tom snu zabila jednu starou paní. Seděla na židli. Měla jsem na pistoli tlumič. Ta paní spadla za stůl. Nechtěla jsem jí ublížit. Nic jsem proti ní neměla, proboha. Vystřílela jsem do ní celej zásobník. Pak jsem jí uřízla ucho. Brát jsem nemusela nic." "Jak to, - že jste nemusela nic brát?" vyjekl Sybracos. "Za to, abych něco brala, za to mi nezaplatili. Tenpenny a jeho poskok Burke." "To nebyl sen." "Ne. To nebyl sen." Ticho jí polekalo. Začala rychle mluvit, aby ho nějak zaplnila. "Potřebovala jsem peníze. Co ty o tom asi tak můžeš vědět, hm? Až později jsem se dozvěděla, že byla vědec. Vědět to dřív, tak jsem se jí ani nedotkla, ani jejího syna. Pořád se mluví o zabíjení. Pro mě to nic neznamená. Proč taky? Já jsem v tom celej svůj život. Byla to výhodná nabídka, a já neměla ani floka. Dvěstě zátek předtím a dvěstě potom, žádný otázky a prachy na ruku. Šlo jen o to, abych si zopakovala tu ženskou z gangu. A šlo to stejně." "Ty mi ted¨odejdeš?" řekla mlčícímu Sybracosovi. Slyšela v tichu jeho úzkostný dech. Nakonec ztěžka řekl: "Ne. Já vám neodejdu." "To je dobře.." řekla ustaraně. "To jsem ráda."

Sáhla po něm a nahmatala jeho ruku, studenou jako led. Na malý okamžik jí pozvedla ke své tváři. Řekla tiše: "Příjemný pocit, takhle se někomu svěřit." Včera... Sybracos vstal jako první. Rozhrabal žhavé uhlíky a po přiložení chroští zase rozfoukal teplý ohníček. Okolní pustina se zase začala probouzet k životu. Věděl, že brzy budou muset odejít. Nechtěli se příliš dlouho zdržovat na jednom místě. Podíval se kradmo na ležící Lineu. Spala tvrdě, mírně odfukovala. Pozoroval její křehkou tvář, která se mu ještě včera moc líbila, a nyní se mu zvedl žaludek. Musel vydržet. V této části pustiny to abslolutně neznal, a šance, že zemře, byla hodně vysoká. "Příjemný pocit, takhle se někomu svěřit." Přemýšlel o tom, co mu tu noc řekla. Nechápal, proč ty hrozné věci dělala. To na tom byla až tak zle, aby kvůli kusu radioaktivního žvance pozabíjela nevinné lidi..? "Budeme muset vyrazit." Probudila se takřka okamžitě. Odsunul nervozně namířený nůž na svém hrdle a podal jí kouřící se hrnek. "Teplé kakao. Pijte, než to vychladne." Vstala ze země a usrkla si z plechového hrnečku. Na tváři se jí objevil pocit blaženosti a po chvilce vypila celý obsah. Poté zlikvidovali ohniště, a sbalili se. Linea vzbudila brahmínu, která neochotně poslechla a nechala se odvázat. Slunce začalo vycházet a nad horami se objevovali první zábřesky nového dne. "Podle mojí mapy v pipu by jsme tam měli dorazit přibližně za tři hodiny. Měli by jsme si ale dát pozor, možná na nás budou bez varování střílet.." oznámil Linee Sybracos. Ta nic neřekla. Byla zvyklá.. Na cestě jí pozoroval. Šla stále vepředu, sebejistě, beze strachu. Krokem člověka, který už nemá co ztratit. Uvažoval, jestli to, co mu řekla, byla skutečně pravda. Nedokázal si dost dobře představit, jak by mohla taková křehká slečna být tak nelidsky krutá a za pár zátek brutálně zabíjet. Proboha, vždyt' to přece nemohlo být možné.. "Proč se na mě tak díváš?" Lekl se jejího hlasu a ona si toho všimla. "Já.. jen tak." odpověděl jí rychle. Před silnicí stál monstrozní billboard s propagační fotkou dítěte jedícího cukrové bomby. Linea ten důkaz existence zničené civilizace fascinovaně pozorovala, a k Sybracosově štěstí se už s ním nechtěla bavit. Ten však nezahálel dlouho. Zrychlil krok a zacloumal s Lineiným ramenem. "Co se děje?" ošila se a přikázala brahmíně, aby zůstala stát. "Počkejte tu, a bud'te ve střehu." přikázal jí a s namířenou puškou se pomalu vydal k nedaleké chatrči.

Něco mu tam nesedělo. Dům postavený po katastrofě vypadal, jako by byl pravidelně opravovaný. Kapky krve, táhnoucí se až od cesty, po které šli už několik dlouhých hodin, končili až u toho stavení z trosek a odpadků. Na dveřích si všiml pověšené staré plechové značky s nápisem stop. Podíval se na zem. Kouskem klacíku chvíli šramotil v kupce bordelu před vchodem. Železná past na mědvědy s děsivým skřípavým zvukem sklapla a hned poté se rozhodl vkročit dovnitř.. "Jo, to jsem celá já.." mumlala si Linea. "Nechám ze sebe dělat blbce, před takovým klukem. No, mám já tohle zapotřebí? Vždyt' je to blázen.." Brahmína se od ní otočila, a ona byla vděčná opět alespon' za tu jednu hlavu, která se k ní opět lýsala. Vytáhla z kapsy u kabátu kus sušeného masa a začala ho na ukrácení dlouhé chvíle přežvykovat.. V domu byla tma. Prohlédl celé přízemí, ale kromě povalené, prázdné lednice, několika židlí vedle stolu a plesnivé vany s ještě zanesenějším umyvadlem, si nevšiml ničeho zvláštního. Pozoroval svojí tvář v prasklém zrcadle. Jeho tvář potřebovala oholit, a zvláště umýt. Celé tělo mu smrdělo, od výletu v kanalizačních tunelech se ještě nestihl ani opláchnout. Nahoru nešel. Celá střecha tam byla propadlá, a on viděl skrz jednu z děr denní světlo. Zbývalo mu už jenom prohlédnout sklep.. "Halo?! Je tady někdo?" Když otevřel dveře, ihned si všiml, že krvavá čára pokračuje dolů po schodech. Vzal si do ruky zapalovač a po pár škrtnutích probudil malý plamínek, který osvětlil prostor kolem něj. "Halo?" Na posledním schodě se rázně zastavil. Na konci místnosti ležela opřená o zed' slabá postava s rukou na krvácejícím břiše. Ihned se k ní rozeběhl, a když jí vzal za rameno, ztuhl. Ten muž už to měl za sebou. Musel zemřít před několika minutami, a on mu nestihl pomoct. Pozoroval mrtvé oči, ale po chvilce musel odvrátit zrak. Tohle nesnášel.. Prohledal mrtvolu, které milosrdně zatlačil oči. Kromě několika zátek v kapse u kalhot a malého cestovního kompasu u sebe neměl vůbec nic. Schoval nalezené věci k sobě a postavil se. Podíval se letmo po malé místnůstce. V plechové skřín'ce vedle mrtvoly nebylo kromě děravých holínek a zlomené hole vůbec nic. "A sakra." Linea stála před schody jako ledová socha. Vrhl po ní zděšený pohled. "Řekl jsem, že půjdu sám." namítl Sybracos nervozně. "Áá, máme tady hrdinu.. Kolik takovejch jsem už viděla." řekla Linea pobaveně. Pozorovala mrtvolu a přišla k ní blíž. "Co se mu stalo?" "Průstřel břicha, nejspíš od útočné pušky. Neměl šanci, bez stimpaku.." zamumlal Sybracos. Linea se podívala za něj a strnula. Malá dětská postýlka, co tam byla vedle gauče, na kterém nejspíše muž spal, působila strašidelně. Linea se zadívala na peřinku s vyšívaným vzorem a pohladila jí hřbetem ruky. Sybracos jí za jejímy zády opět pozoroval, a najednou si překvapeně uvědomil, že je to vlastně žena. Na krátký čas v ní přestal vidět nájemného vraha bez soucitu..

"Slyšel jsi to?" řekla náhle. "Znělo to jako.." Trvalo to jenom několik vteřin, než to našli. Zhruba půroční miminko, co odpočívalo schované v jedné z kovových beden, už zřejmě nemělo sílu plakat. Linea ho opatrně zvedla a přiložila si ho na hrud'. "Myslíš, že ho tam ten mrtvý schoval, ještě, než ho zabili?" ptal se Linei Sybracos. "Ne." odpověděla Linea. "Neměl na to čas. Na tom gauči jsou dva polštáře a dvě peřiny, jestli sis nevšiml. Schovala ho matka. Ale kde je?" "Měli by jsme odsud zmizet." řekl jí Sybracos podrážděně. "Nelíbí se mi to tady." Před domem začalo dítě pronikavě křičet. Linea mu sundala hadr uvázaný kolem těla a kromě toho, že je to kluk, zjistila, že také nějakou dobu nebyl přebalován. "Ach bože.." zanadával Sybracos a otočil se. "Tohle teda vidět opravdu nemusím.." "No né, ty jsi nějakej měkkej." zasmála se Linea. Sybracos sundal z hlavy klobouk, a ona do něj vložila malé tělíčko. Za minutu opět vyrazili. Linea držela dítě v klobouku pevně v náručí, a Sybracos věděl, že nyní na ty dva musí dávat pozor. Zdálo se mu, že jeho společnice tak trochu zvážněla. Matkou zřejmě ještě nebyla, ale s dětmi mít zkušenosti už mohla. On v podstatě ještě tak malé dítě nikdy neviděl a fascinovalo ho vidět tak malé stvoření, jaké nesla jeho společnice. Zkontroloval pip - boy. Podle informací od přátel museli být už velice blízko pozic té průzkumné čety. Procházeli oblastí se zvýšenou radioaktivitou, a tak si všichni vzali rad - x. Kolem nich se vypínala černá skaliska.. "Nelíbí se mi to.." zašeptal Sybracos, a Linea ho uslyšela. "Nelíbí se mi to ani trochu.." Na zpola poražené značce byl nasprejován známý znak. Sybracos se uvolněně usmál. Linea však jeho nadšení nesdílela. Když touhle krajinou šla před půl rokem, málem jí nájezdníci stáhli zaživa z kůže. Přežila jen díky tomu, že vzala nohy na ramena, a to ještě měla postřelené rameno.. Mladík se zastavil a klekl si na zem. Linea věděla, proč zkoumá zem. V písku byli vidět nějaké šlápoty a oba dva poznali, že rozhodně nebyli lidské. "Hloupí lidé!!" Sybracos se v šoku podíval na jedno ze skalisek. Jeden ze supermutantů, co tam stáli vyrovnaní v řadě, na něj hodil granát. V rychlosti použil zpomalení času, a zachránil tak nejenom sebe před smrtí. Linea plácla brahmínu po zadku, která se bezhlavě rozeběhla pryč, a ona sama se s dítětem vrhla za dávno nepojízdnou motorku. Podívala se v šoku na svého přítele, který neohroženě bojoval s nepřáteli.. "Sybe!!" Sybracos zatím odstřelil mutanta s plamenometem a stihl se vyhnout salvě střel vypalovaných z rotačního kulometu, co měl kapitán mutantů. Dva ze skupiny sebíhali dolů, a ve vzduchu mávali se svými perlíky. Linea pozvedla pušku a po natáhnutí náboje do komory jednomu ustřelila část hlavy. Než natáhla druhou patronu, tak se k ní další z mohutných útočníků nebezpečně přiblížil. Stihla ještě odložit levou rukou dítě za sebe. Zachytila ránu nastavenou puškou, která vydala

smutný zvuk, a ona zjistila, že se nalomila. "Pomoc!!" "Skrč se!" Udělala, co se po ní žádalo, a hned vzápětí mutant schytal tři vypálené střely z útočné pušky. Hlava se mu rozprskla a ona v letu chytila zbran' svého zachránce, kterou jí hodil, lovecká puška už byla nepoužitelná. Sybracos si z batohu odepnul věrný kalašnikov, a vyběhl k ní. Kapitán supermutantů na něj zběsile střílel desítky projektilů za vteřinu, které mu těsně za patami vyráželi ohnivé čáry do prašné země.. "Musíme vypadnout!!" popadl Lineu, která zase držela dítě a oba běželi pryč z nachystané pasti. Věděli, že vepředu můžou být další, ale jiná možnost nebyla. Nemohli bojovat proti takové přesile.. Slyšeli za sebou nelidský řev, a Linea křičela, aby se neohlíželi. Sybracos spustil v.a.t.s. a když zamrzl čas, vypořádal se pomocí čínské útočné pušky s dalším nechutným frankensteinem, co stál u východu ze skalisek. Linea přikryla dítě vlastní tváří, když je ohodila mozkomíšní tekutina. O kousek dál ležela Lineina brahmína bez hlavy. Vyběhli ven přes znetvořené tělo.. Slunce jim ozářilo tváře. Proti paprskům se kousek od nich v troskách bývalého nákupního střediska vypínala malá pevnost. Hradby z nahromaděných aut, které pokrývali vrstvy ohromných nazelenalých těl. U každého rohu byl postaven lafetovaný kulomet, či nějaká jiná těžká zbran' a na hradbách střílelo proti postupujícím mutantím šikům několik desítek bojovníků v energozbrojích, a i takových, jaké měl Sybracos. "Bratrstvo!" vykřikl na Lineu její společník. Ta zapoměla na svoje rozhodnutí a ohlédla se. Pět supermutantů je čím dál více dohánělo. Chtěli je dostat. Chtěli je živé.. "Hééj!! Pomozte nám!!" řval ze všech sil Sybracos na své spolubojovníky v pevnosti. Přes hluk palby však nebylo vůbec nic slyšet. Linea pravou rukou ,kterou nedržela dítě, zvedla pušku a vystřelila několik ran do vzduchu. Sybracos přepl na dávky a udělal to samé. Jeden z vojáků u těžkého kulometu M2HB si jich konečně všiml a upozornil Paladina vedle sebe. "Kdo to může být?!" ptal se svého velitele Zasvěcenec. Paladin v poškozené energozbroji se na přibíhající dvojici podíval skrz optiku své odstřelovací pušky. Supermutanti raketometem prorazili jednu část hradeb a několik se jich dostalo dovnitř, ale obránci pořád drželi zuby nehty své pozice. "Jak to mám vědět?!! Vždyt' je zabijou, než sem doběhnou!!" nadával Paladin, a vložil do pušky nový zásobník s dumdum municí. Dostal jednoho z kapitánu, který jim zatápěl s laserovým gatlingem a pak zase zaostřil na muže se ženou. "Co to, sakra..!" zaklel, když se mu ve vysílačce něco ozvalo. Stiskl tlačítko. "Paladine Bale!!" uslyšel známý hlas. "Do služby se hlásí Zeman Sybracos, pořadové číslo - " Dále už voják na nic nečekal a vzal do ruky megafon. "Všem mužům! Tohle je rozkaz - bran'te ty dva!!" Linea se se Sybracosem zase podívali za sebe. Vzdálená střelba klátila mutanty, co je stíhali, jako kuželky, a to jim zase na chvíli dodalo víru, že se z toho dostanou. Sybracos přepl na jednotlivé rány a zlikvidoval dalšího parchanta, který vylézal po hradbách k rusovlasému Zasvěcenci u lafetovaného plamenometu. "Sybracosi, jseš to ty?!" uslyšel Syb ve své vysílačce nadšený hlas svého přítele.

"Peku, ty hovado! To si piš, že jo!!" zařval radostně do přístroje v odpovědˇ. Zakrátko konečně vběhli do brány, která se opět začala zavírat, jamile byli uvnitř napadené pevnosti. "Sybracosi, obsad' střílnu na jihozápadním konci! Ihned!!" ozvalo se Zemanovi ve vysílačce připnuté na opasku. Linea sejmula dalšího mutanta, co na ně běžel se superkladivem. Došla jí munice, a Sybracos jí z hradeb, kam se vytáhl, hodil dva nové zásobníky. Přebila. Další výstřel. Zásah. Sybracos odstrčil mrtvé tělo rozstříleného Zasvěcence a popadl ovládání děsivé zbraně na ocelovém podstavci. Otočná šestihlavn'ová obluda se chvíli roztáčela, a pak na dotírající mutanty spustila nemilosrdnou palbu. Jeho nohy se brodili ve stovkách vypálených nábojnic. Paladin Bale zlikvidoval dalšího kapitána, co svíral nabitý raketomet. Supermutanti již neměli ani jednoho velitele a propadli panice. Apokalyptická salva je měnila v hromady rozteklého masa. Všichni obránci věděli, že vítězství je jisté... O půl hodiny později bylo po všem. Mutantí jednotky se z oblasti začali houfně stahovat, ale Bale nenařídil jejich stíhání, i když bylo zřejmé, že by mohli konečně zjistit, kde je jejich velitelství. Za další životy to nestálo. "Můžeš mi říct, co tu děláš?" Sybracos seděl vedle Linei, která krmila dítě ležící jí v klíně uvařeným brahminím mlékem, co jí poskytl jeden z vojáků. Zasvěcenci v rychlosti opravovali pobořené hradby, i když věděli, že zítra mohou začít zase znova.. Řekl Paladinovi vše. Když ho jeho velitel poslouchal, zmateně kýval hlavou, neschopen uvěřit. "Je mi jasné," přerušil ho. "že Písařka Jamesonová to myslí dobře. Jenom nechápu, proč poslali zrovna tebe. A samotného.." Linea nemluvila. Její brahmína zemřela, a ona si jen tak ze dne na den nemohla dovolit další. Sybracos krvácel na pravé paži, a Bale navrhl, že mu to ošetří v provizorní polní ošetřovně, která sídlila v kamionovém přívěsu. Linea měla jít s ním, a předat dítě do odborných rukou. Strážný v energozbroji je po zjištění totožnosti vpustil dovnitř. Rozhrnuli špinavý igelitový závěs a stanuli v malé místnůstce, které se ošetřovna mohlo říkat jenom s velkou dávkou fantazie. U zdi stálo zakrvácené lehátko položené na několika dřevěných muničních krabicích, na kterém odpočíval jeden ze Zasvěcenců, který přišel o několik prstů na levé noze, a medička, co ho ošetřovala, měla plno práce s tím, aby mu zachránila zbytek končetiny. "Jsem zraněný na pravé ruce, zasáhl mě šrapnel od granátu." informoval ženu v bílém plášti a s rouškou na ústech zraněný Sybracos. "A tohle dítě, co jsme našli, potřebuje odborné vyšet - " "Nevidíte, že mám práci?" odsekla doktorka. "Ty si vezmi jeden stimpak, co támhle leží, a dítě bude muset počkat. Tohle je složitá operace!" Pozorovali zkřivenou tvář mladého vojáka, který měl v puse zaražený ožvýkaný kus koženého opasku proti bolesti. Viděli, že mu z těch muk tečou slzy. Nesmáli se mu. Chápali ho. Po dvaceti minutách byla doktorka hotová. Zavedla ležícímu mladíkovi kapačku a obrátila se na nově příchozí. Po sundání roušky v ní Sybracos uviděl dalšího starého známého, písařku Hicksovou. "Áá.. To jsi proboha ty!" promluvila nešt'astně doktorka. "Tak tebe bych tu opravdu nečekala ani v tom nejhorším snu.."

"Co se to tu sakra děje? Proč neodejdete zpět do Citadely?" ptal se doktorky Sybracos. Ta na něj upřela pohled plný beznaděje. "Naše mise byla změněna. Paladin Bale se dozvěděl, co udělal Ochránce Casdin a značná část členů Bratrstva z naší domovské základny.. Stydím se. V podstatě jsme dezertovali. Bale se s Casdinovými lidmi každý den snaží navázat spojení, ale nám už zatím dochází zásoby, lidé i čas. Já.. vůbec nevím, co s námi bude, pokud se odtud ihned nezdekujeme.." Linea si prohlížela pacienty. Kromě uspaného Zasvěcence tam na lehátkách odpočívali ještě další dva lidé. Jeden z nich se náhle probral. Linea ani nestačila říci, co se stalo, a zdánlivě polomrtvá žena jí z posledních sil vytrhla dítě, co svírala na prsou. "Jak.. Jak jsi našla mého Seana?! Ukryla jsem ho pořádně!" křičela na ní žena v potrhané vault kombinéze. Sybracos s Hicksovou se na ně otočili. Doktorka k ležící přiskočila a vytáhla z kufříku vedle na stolečku malou injekci. Žena se zmítala, ale Sybracos jí podržel. Když jí Hicksová vpíchla uklidn'ující sérum do žíly, Linea jí z omldlévajících prstů vzala jemně její dítě. "Můžete mi říct, co se tady děje?" zeptala se jich ostře naštvaná doktorka. "Nechápu to. Toho chlapečka jsme našli před několika hodinami v opuštěné chatrči, ležela tam mrtvola muže, a to dítě jsme vylovili z krabice." říkala Linea, a Sybracos potvrdil ,že mluví pravdu. Doktorka rozhodla, že dokud bude uspaná žena v takovém stavu, že nebude moci své dítě mít pod osobní kontrolou, svěřila malého chlapce prozatím do rukou Linee. O několik minut později se k nim dostavil Bale. Říkal, že ta žena je u nich od včerejší noci. "Utekla před mutanty, a tak jsme jí tu schovali. Když jsme jí přenesli na ošetřovnu, tak upadla do komatu. Nechápu, jak se mohla probudit." Sybracos s Baleem vyšel ven před přívěs. Paladin mu nabídl doutník, ale Zeman odmítl. Bale pokrčil rameny a zapálil si. "Je pravda, že už neposloucháte Staršího Lyonse?" Baleovi zkameněla tvář. "Myslíme si, že nastala.. ta správná chvíle.. abychom.." mumlal Paladin. "Co? Aby jste dezertovali? Mluvil jsem s několika tvými podřízenými. Ke Casdinovým lidem chcete akorát vy!" Bale si povzdechl. Potáhl si zamyšleně z doutníku a otočil tvář k Sybracosovi. "Když jsme sem přišli, bylo nás třicet osum. Dé téhle doby jsme ztratili dvanáct vojáků, z toho tři sestry. Já.. Nevím, jak z toho ven. Mám strach, co s námi Lyons udělá, až zjistí, že jsem chtěl zradit." "On to pochopí." řekl mu Sybracos hrdě. "Jsme bojovníci dobra, a nesmíme stát proti sobě, to v žádném případě.." Paladin mu položil zamyšleně ruku na rameno. "Znám tě už od nepaměti, kluku. Sakra, nechápu, jaktože ti neschválili postup na Písaře, hodil by ses na něj úplně skvě- " "Život je děvka, pane." odpověděl mu se smutným úsměvem Sybracos. "Učíš se rychle." V přívěsu seděla Linea v proutěném křesle vedle postele s uspanou ženou. Držela na klíně malého klučinu a hladila mu vlásky. Doktorka Hicksová si něco zapisovala do osobního počítače, a nevšímala si jich.

Linea ucítila na ruce tlak. Vzhlédla a spatřila, že se žena opět probudila. Zvláštní bylo, že nemocná neměla na hlavě žádné vlasy, a na to, že nejspíše pocházela z vaultu, ani pip - boye. Něco jí tu nesedělo.. "Musíš.." zašeptala na ní. "Musíš Seana odnést do mého.. do mého domova. Mu.. musíš.." "Doktorko!" Hicksová ihned vstala od počítače a když uviděla, že je její pacientka opět záhadně vzhůru, už se ani nenamáhala hledat novou injekci. "Kde? Kde je tvůj domov?!" třásla s ní Linea prudce. Podala jí z kapsy zažloutlou předválečnou mapu a psací pero. "Je to vault.. vault.." Poslední, co stihla udělat, ještě než zase upadla do komatu, bylo, že na mapě tužkou udělala tečku. Linea si značku prohlížela. Bylo to na východě, blízko Evergreen Mills. Tam, že byl vault? Doktorka ženě zjisitila tep.. "Proboha, vždyt' ona zemřela!" Ten večer byla uspořádána malá ceremonie. Bale vyznamenal do Rytířského stavu tři Zemany za vynikající službu. Jeden z nich byl Sybracos. Linea se ho však nezůčastnila. Přemýšlela, co se jí snažila mrtvá žena říci, než odešla na onen svět.. Následující ráno se s dvojicí loučili před bránou Hicksová s Baleem. Doktorka Linee dala poslední rady, co a jak, a předala jí tašku s medikamenty. Bale Sybracosovi věnoval do pytlíku dalších dvanáct holoznámek.. "Zítra odcházíme do Citadely." řekl mu Bale. "Potřebují nás tam určitě více než kdy jindy." Sybracos mu zasalutoval. Rytíř Sybracos Patriarcus. Byl hrdý, že to dokázal. Když odcházeli po silnici směrem na sever, zmocn'oval se jich však strach. Dítě, co opatrovali, mělo tajemství, to bylo jisté. Ted' už záleželo jenom zjistit, jaké.. Kapitola druhá Zkouška víry "K hotelu Státník, a rychle!!" Otevřel zděšeně oči. Kolem něj byl nepřirozený hluk. Cítil dusivý smog. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Všude kolem něj byli popojíždějící a troubící automobily, nebyli zničené a bez života, ale nové a lesklé, s řidiči uvnitř. Po chodnících chodili lidé v čistých a upravených šatech.. "Mohl by jste už konečně vyjet?!" uslyšel za sebou naštvaný hlas. Ve strachu se otočil. Byl to obrýlený tlouštík v saku a s koženou aktovkou v ruce.

"Co.. cože..?" vyhrkl ze sebe po chvilce. "Okamžitě mě odvezte k hotelu státník, je to otázka života a smrti!!" zakřičel na něj tlouštík hystericky. "Pokud promeškám schůzku, moje firma zbankrotuje! Dám vám.. řekněme pět tisíc dolarů, když tam budeme do pěti minut!" Otočil se a spatřil volant, na který položil ruce. Pořád nevěděl, co se to tam k čertu děje. Z autorádia hrála hektický jazz, a najednou následovala minipauza. "Dobré dopoledne, ameriko! Naši hoši z námořní pěchoty se opět vyznamenali. Další zásobovací konvoj těch bastardů z číny byl opět potopen, a my, lidé věřící ve svobodu a demokracii, se můžeme jen dohadovat, kdy už ta špatná válka skončí! Sledujte další zpravodajství ve 12:00!" "Podívejte se. Dám vám sedum tisíc, ale musíte tam být do čtyř minut. jinak mě zabetonují nohy a hodí do řeky.. Šlápněte na to, vy blbe!" Zlehka se dotkl kliky u dveří a vyskočil ven z vozu. Tam se opřel o kapotu a za prudkého vydechování se snažil zjistit, kam se to dostal. Kolemjdoucí lidé se na něj nechápavě dívali, někdo si zaklepal na čelo. Jedna žena v květovaných šatech přišla z chodníku až k němu a řekla: "Jste v pořádku, pane?" "Já.. Nevím." vyrazil ze sebe Sybracos. Její dítě, malý kluk v pruhovaném tričku, kterého vedla za ruku, si ho bedlivě prohlížel. "Polil jste se." řekl mu tmavovlasý chlapec. Upřel oči na hrudník, a skutečně, na modré vyžehlené košili vynikala temná skvrna. Po shlédnutí na sedadlo řidiče zjistil, že se na něm ještě povaluje plastový hrnek od kafe. Začal flek čistit baseballovou čepicí, kterou měl na hlavě, a kterou si sundal. "Člověče!" zakřičel na něj ze stříbrného highwaymenu tlouštík v obleku. "Máte ještě tři celé minuty! Co se flákáte?! Budu si na vás stěžovat! Dejte mi okamžitě číslo na vašeho šéfa!!" "Starší Lyons, číslo nemá, možná ho zastihnete v Citadele..." zašeptal zmateně Sybracos a vsedl zpět do vozu. "Cože?! Jaký 'Starší'?!" blekotal zmateně kravat'ák. "Citadela? Co to tady melete, už jed'te!!" Rozjel se po silnici jako šílenec. Auta před ním jen taktak uhýbali a jeho to po chvilce přestalo bavit a zajel na poloprázdný chodník, kde zařadil vyšší rychlost. Lidé s křikem odskakovali a jeho 'zákazník' se vzadu na sedadle třásl strachy. "Proboha, uberte trochu!" zaječel bojácně na jeho adresu. "Proč?!" odpověděl zcela klidně Sybracos. Sjel z chodníku a vyrazil do protisměru. "Tohle se nemůže dít!" "Vždyt' vrazíte do toho kamionu, sakra!! Néé!!!" Náklad'ák prudce vrazil do boku taxíku a odhodil ho ke svodidlům, kde zůstal ležet na střeše.. Když se probral, zjistil, že má zlomenou levou ruku a z hlavy mu teče krev. Pokoušel se pohnout nohama, ale nemohl. Podíval se na místo, kde bylo zadní sedadlo. Tlouštík tam bezvládně ležel a nejevil známky

života. On však neměl žádné výčitky. Tohle přece nemohlo.. "Vytáhněte ho z toho vozu! Rychle!!" Cizí ruce ho popadli za ramena a tahali ho ven z převráceného auta. Venku zjistil, že přijela sanitka. Opravdová, pojízdná.. "Musíme okamžitě jet do nemocnice! Zavést krevní plazmu, a rychle, at' nám nevykrvácí!" Pozoroval, jak tlouštíka v obleku oživují tři uniformovaní zdravotníci. Už to chtěli vzdát, ale náhle jeden z nich překvapením řekl, že mu srdce zabralo a stejně jako Sybracose, i jeho naložili do prostorného sanitního vozu. "Kam.. kam to jedeme.." ptal se jich jakoby v delíriu. Nevšiml si, že mu do kapačky zavedli morfium. Pozoroval tváře zdravotníků kryté rouškami a uvažoval, kdy už tahle noční můra konečně skončí. Pokud to ale byl sen, jak si mohl zlomit ruku...? Později... Cítil, že s ním někdo třese. Skrz žaluzie v pokoji, který měl jenom sám pro sebe, pronikalo ostré světlo. Chtěl se zvednout, ale pořád nemohl s oběma nohama ani hnout. Všiml si datumu na visícím kalendáři na zdi. nemohl tomu uvěřit. Byl dvacátý osmý srpen, rok 2069.. Dveřmi, které se otevřeli, vstoupila mladá dvojice. Byl to nějaký doktor a zdravotní sestra s rouškou na svém obličeji, co jí kryl ústa a nos. "Dobrý den, pane Torrene." promluvil na něj černovlasý muž, musel mít tak maximálně pětadvacet let a nosil bradku. Sestra mezitím do stříkačky nabrala trochu nějaké tekutiny z lahvičky, na kterou neviděl. "Můžete mi už konečně říci, co se tady děje?" vyštěkl na něj Sybracos. "Děje se to, že jste zapříčinil těžkou nehodu. Jeden muž, váš bývalý zákazník, je v kritickém stavu, a řidič kamionu nyní tráví čas na našem psychiatrickém oddělení." Nechal si píchnout jehlu do žíly bez řečí. Sestřička na něj byla milá, a on se na ní usmál. Odtáhla se od něj a doktor k němu přešel. "Máte návštěvu, čeká na chodbě už několik minut.." promluvil na Sybracose zamračeně. "Můžu odmítnout?" řekl Sybracos ironicky a podíval se z okna. Na parapetu seděl opavdový živý holub a t'ukal zobákem na okenní tabulku. Dosud ho viděl jenom ve starých učebnicích. Stejně jako tohle všechno. Nad hlavou mu hučivě rotoval lesklý větrák, měl na sobě čisté pyžamo, nemusel se ničeho bát. Tohle nebyl jeho svět. Po minutě, když doktor se sestřičkou odešli, dveřmi někdo vstoupil. Nevšímal si, kdo to je, a ani ho to nezajímalo.. "Jak se ti tu líbí, Sybracosi?" V šoku se na příchozího podíval. Byla to nějaká zhruba osmiletá malá holčička v růžových šatech, v doprovodu asi stejně starého kluka.

"Vy víte, kdo jsem? Musíte mě odtud dostat! Já sem nepatřím!" křičel na ně Sybracos. "Klid.." řekla mu s úsměvem holčička. "Ráda bych ti poděkovala za to, že jsi mi přivedl Seana. Bez něj tu byla tak ohromná nuda.." "Cože? O čem to mluvíš, sakra? Tohle že je to mimino?" vykřikl na ní a ukázal na kluka vedle ní. "Potřebovala jsem kamaráda. Tady, se všemi těmi neživými bytostmi je svět takový.. nudný. Nebýt tebe a té, jak že se to ta dívka jmenuje?" "Linea, ty malá.." "Nebýt tebe a té Linei, asi bych se tu nudou kopala do zadku ještě hodně dlouho. Možná celou věčnost, až do konce věků." "Co s ním je?" ptal se jí zmateně při pohledu na kluka, kterého stále držela za ruku. Díval se nepřítomně před sebe a dosud ze sebe nevydal ani hlásku.. "Chvíli to trvá, než mu do jeho mysli stačím nahrát všechny soubory. Je to složitý proces, ale do hodiny by mělo být vše hotovo." Natáhl ruku a chytil dítě pod krkem. "Kde je Linea?! Mluv, nebo ti zlomím vaz, ty zrůdo!" "Ale, ale, ale.." zasmála se holčička ve vzduchu, ani nelapala po dechu. "Tohle tady dělat nemůžeš. Je čas, abys za to zaplatil.." Nějaká neviditlená síla ho donutila, aby jí pustil. Jeho ruka se sama stočila k vlastnímu hrdlu. Bojoval s tím, ale nemohl jí skoro ovládat. Prsty už se dotýkali jeho krku. "Škoda, považoval jsem tě za skvělý přírůstek do naší velké rodiny." zachechtalo se hlasem dospělého muže dítě v šatičkách. Nabral všechnu sílu, co mohl, ale jeho ruka ho prostě neposlouchala. "Ale když nad tím tak uvažuji.." řekla náhle zase dětským hlasem holčička. "Možná by jsi mohl něco vidět.." Oslnilo ho bílé světlo. Překvapeně zjistil, že se nachází před nějakým domem zase ve staré známé pustině. Rozhlédl se. Stál před atomovou hlavicí zabořenou do země a okamžitě si uvědomil, kde je. Kolem něj prošel Šerif Simms, ale nepromluvil na něj ani slovo, dokonce se na něj ani nepodíval. Křičel na něj, a když ho dokonce chtěl praštit, ruka mu jenom prošla skrz.. "Ty tu nejsi." uslyšel holčičí hlas jakoby z velké dálky. Díval se kolem sebe, ale strůjce toho všeho nikde nestál. "Kdo jsi?! Co po mě chceš?!!" řval na všechny strany a klekl si na zem s hlavou v dlaních. Na sobě měl zase svojí zbroj a na zádech mu dokonce visela i puška.. "Vejdi dovnitř. Někdo tam už na tebe čeká.." přikázala mu bytost. Všechno kolem něj zčernalo a zůstal před ním jenom ponurý dům... Vyšel k němu. Na zdech, na zemi, všude byli dětské čáranice vytvořené nejspíše pomocí ulomených cihel, co byli naskádané spolu se starými hračkami vedle okopaných dveří do domu.

Stiskl kliku a po chvilce váhání vstoupil dovnitř. V předsíni spatřil malou dívku, ne nepodobnou té, kterou viděl v nemocnici, a co si s ním hrála jako kočka s myší. Pozoroval jí se strachem. Ležela na zaprášeném tlustém koberci, a něco si psacím perem kreslila na prázdnou krabici od pracího prášku. "Co to maluješ?" zeptal se jí, ale pak si uvědomil, že ho nemůže slyšet. Měla na sobě dlouhou zelenou noční košilku, která jí šla až pod kolena, a prozpěvovala si nějakou melodii.. Z kuchyně se ozvala tlumená rána. Holčička vzhlédla od svého díla a vyplašeně vstala. Sybracos pořád stál na začátku předsíně u plesnivého botníku a rozhodl se, že dítě bude následovat. To mezitím pomalu otevřelo dveře od kuchyně. Sybracos jí chtěl dát ruce před oči, odvést jí odtamtud, ale když na ní sáhl, zase mu prošla ruka, jako by byl duch. Holčička běžela ke své podřezané matce a snažila se jí probudit k životu. Sybracos si okamžitě uvědomil, kdo to dítě je. Vnímal už jenom nůž na podlaze, krev na lince a mrtvou ženu s proříznutým krkem. "Tak dělej.. Zabij jí!" přikazoval mu zase mužský hlas, který nakrátko slyšel v nemocnici. "Za chvíli si pro ní přijdou a ona bude mít do konce života peklo. To by jsi chtěl dopustit?" Sundal z ramene pušku a střílel do směru, odkud instrukce přicházeli. "Chcípni!!" Ruce ho zase přestávali poslouchat. Řval zděšením, ale bojoval s tím opět marně. Rezavá hlaven' namířená na plakající dítě hrozila, že každou další vteřinu jí pošle do obličeje vysvobozující kulku. "Já.. nechci.." naříkal Sybracos. Prst mu sahal na spoušt'. Pozoroval, jak se nakrátko stal součástí Lineiných vzpomínek a ona ho uviděla. Klečela před ním, a neprosila o život. "Zabij jí.." Jeho tělo už se zcela vymklo kontrole. Prst stiskl spoušt'. Kulka vylétla s ohlušující ránou z rezavé hlavně a letěla k holčičce. Měl už jenom jeden nápad. "Pokud ty stiskneš spoušt', už to nebudu já! Prohraješ tak jako tak!!" Tenhle argument zabral. Jako by celý svět zhasl. Kolem něj se rozkládalo tiché prázdno. Linea stála naproti němu opět tak, jak byla. S radostí se objali.. "Můžeš mi vysvětlit, co se to děje?" ptala se ho Linea zmateně. "Vím jenom tolik, co ty. Zdá se, že jsme v nějaké simulaci, nebo co. Když jsem se chtěl stát Písařem, dost jsem tohle studoval a.." LInea ho náhle políbila. Nebránil se. Jako by probouzeli skrytou touhu, která se zdála být tak dlouho ukrytá, a nyní chtěla ven. "Ještě není konec." Před nimi stála holčička v růžových šatech. Sybracos na ní namířil svojí pušku a Linea vytáhla vystřelovací nůž. Ona se však jenom zasmála a mávla rukou. Jejich zbraně odlétli někam do

temnoty. "Proč to děláš? Kdo jsi?!" zařvala na ní Linea. "Kdo jsem, to není důležité." odsekla jí holčička mužským hlasem. "Když jste přišli do mého vaultu, ihned jsem věděl, že budete perfektní zpestření pro můj.. experiment. Mám jenom velice málo živých lidí, a s počítačem vytvořenými postavami je taková nuda.. Rád bych, aby jste se tu cítili jako doma. Nic jiného už totiž neuvidíte." Sybracos si najednou na všechno vzpomněl. Když spouštěl pomocí počítače vysouvací dveře vaultu, všiml si, že je otočná kamera nad vraty jakoby pozoruje.. Uvnitř narazili na dva roboty, kteří jim dali čisté vault kombinézy. Měli se usadit do křesel dole v nějakém podivném sále. Udělali to. "Nebudeme ti dělat loutky. To radši zemřeme." oznámila 'holčičce' Linea. Ona a Sybracos zřetelně viděli, jak se dusila vzteky.. Náhle se probudili. Sybracos viděl, jak se z modulu odklápí kopule a rychle vyskočil ven z křesla. Přiběhl k modulu, kde seděla ještě v bezvědomí jeho přítelkyně. Vlezl dovnitř a zatřásl s ní. "Jsme volní! Rychle pryč!" řekl jí št'astně. Linea mu podala ruku, když vylézala ven. Na poslední chvíli si vzpomněla, že musí vzít to dítě, ale to už se kopule zase neprodyšně uzavřela... Neodpočinuli si, dokud nedoběhli ven na povrch. Leželi na prašné zemi a ztěžka oddechovali. "Tohle teda bylo něco.." zamumlala Linea a položila ruku na Sybracosovu hrud' krytou brněním. Ten jí pohladil po tváři. "Musíme se vrátit do mé základny." řekl jí a vstal ze země. "Pak se sem já a moji lidi vrátíme a zničíme to tu. Je to naprosto zvrácené místo!" "A co to dítě?" ptala se ho Linea strachy. "Musíme ho zachránit, protože - " "Není mu už pomoci. Věř mi. Udělala z něho.. Nechtěj raději ani vědět." Kapitola třetí Tak to prostě je... Svítalo. Podle Sybracosova přístroje tam byli skoro dva dny. Citadela byla sice vzdálená zhruba den, ale oni věřili, že tam za běhu budou dřív. Čím více se vzdalovali, tím lépe se jim uvažovalo. Když to tam tak narychlo opustili, věděli, že kromě toho dítěte, co tam přivedli, tam zůstalo ještě několik lidí, kteří byli otrokem toho malého d'ábla.. Spálená země jim křupala pod nohama. Před nimi se rozprostírali trosky nějakého malého městečka. Linea se tam podívala dalekohledem. Zdálo se být vše v pořádku. Sybracos šel jako první. Ona však věděla, že by měli být opatrní. Odjistila útočnou pušku, co jí Sybracos dal a stále jí držela v pohotovosti. Uprostřed ulice stála nepojízdná dodávka. Vstoupili do ní, aby si po běhu odpočinuli. Oba dva byli celí zpocení. Sybracos pozoroval Lineu, jak si sundala svůj kabát.

Uviděl, že má pod ním na sobě jenom vlhké tílko. Přešel k ní a sedl si na druhou půlku krabice, na které odpočívala. "To v tom krytu.." zašeptal jí Sybracos do ucha. "To bylo opravdové?" Linea se s úsměvem začervenala, a on jí vtiskl polibek. Hrubé ruce prozkoumávali její tělo, nechala ho, aby si s ní dělal, co chce. Pořád se vášnivě líbali, a když zjistili, že je uvnitř stará matrace po nějakém poutníkovi, co tam nejspíše žil, pomalu si na ní lehli.. Svlékli se do naha, a když vedle ní Sybracos ležel a hladil jí, tak se Linea lekla a odtáhla se od něj. "Co se děje?" ptal se jí Sybracos zmateně. "Já.. nemůžu. Prostě nemůžu. Promin'.." řekla mu zkroušeně. Uvědomil si, jak jí vlastně poprvé poznal, a pochopil. Taková zkušenost člověka poznamená.. "Nemusíme to dělat." řekl jí vlídně Sybracos. "Můžeme jenom ležet a vyspat se tu. Mě to nevadí." Přehodil přes ní deku a zvedl se, aby se oblékl. Koukala na něj s vděkem. Ještě se jí nestalo, aby k ní byl muž tolik chápavý a překvapilo jí to.. Navlékl si zpátky spodní prádlo a přehodil přes ramena její kabát. Viděla, že na sobě ještě nemá téměř žádné šrámy, narozdíl od ní, jejíž tělo zdobilo tolik jizev, že už je pomalu přestala počítat.. "Nemůžeš za to. Je to ve mně a jedině já se s tím musím vypořádat. Ten den, kdy jsme se potkali, na ten si budu pamatovat až do konce života. Tenkrát jsem byla.. já - " "Nemusíš nic říkat." přerušil jí její přítel. "Já to chápu.. Vyhlédl ven ze dveří dodávky. Slunce pomalu, tak jako každý den, šplhalo pomalu nahoru po obloze na své nikdy nekončící pouti. Jak nad tím tak uvažoval, byla tohle vlastně jediná jistota, co v životě měli. Nejspíše ta nejdůležitější. "Jednou mi Starší Lyons řekl, že smysl naší existence je jen a jedině ne v technologii, ale v přátelství, odvaze a cti. Nechápu ty, kdo páchají zlo, vraždí, loupí, ničí náš svět. My, bratrstvo, ho chceme zachovat pro další generace našich dětí, a takoví, jako jsou supermutanti, nebo nájezdníci, nám v tom pořád tak hrozně brání. Každý si chce alespon' nakrátko užít, ale co zbude pro ostatní? To já nevím." Linea se na něj usmála. Stál ve dveřích dodávky a slunce mu pálilo do zad. "A není přece jenom lepší si užít? Možná, že se všichni pachtíme pro nic.." řekla a zapálila si cigaretu. "Věřím, že ne. Až ti ukážu Citadelu, pochopíš, že pravda je blíž, než si myslíš. Stačí jí jen poznat." Linea se zahleděla skrz otevřená dvířka vozu na zničené kusy mrakodrapů. Z jednoho na konci ulice vylétlo několik ptáků. Sybracos se na ní díval. "Co tam vidíš?" "Zdálo se mi, jako bych.." "Nic tam není. Jenom trosky." Sedl si na práh dodávky a dotýkal se země holými chodidly. Otočil se na dívku, která si slastně

potáhla a věnovala mu znovu úsměv. "Co je?" řekla mu stydlivě, a odvrátila zrak. Sybracos jí nepřestával pozorovat. "Jsi krásná." zašeptal na ní. Uvědomila si, že nemá zakryté poprsí, a zastyděla se. Popadla svoje tílko a jeansy, a oblékla se pod přikrývkou. Vstala a z kapsy vylovila krabičku předválečných cigaret. "Vem si." nabídla mu. "Já nekouřím.." odmítl nejdříve mladík, ale nakonec si vzal. Přípálila mu tou svou a sedla si vedle něho. jejich nohy viseli vedle sebe, a ona cítila, že je s ním v bezpečí. Opřela se mu hlavou o rameno. Objal jí. "Nechápu to." řekla po několika minutách Linea. "Co?" řekl jí něžně Sybracos. "Nás dva. Tenhle svět. Všechno." odpovídala mu a nechala ho, aby jí zase začal hladit. "Víš, občas mě napadá, jak tohle všechno mohli ti před námi vůbec dopustit. Je to tak zvláštní.. A přece.. Přece je to pro nás přirozené. Tolik mě to děsí." "Tak to prostě je..." řekl smutným hlasem Rytíř. "Pesimisto." odsekla mu. "Ne. Já jsem realista. Tedy.. alespon' myslím." zasmál se tiše Sybracos a potáhl si z cigarety. Linea udělala to samé, a típla špačka o rezavou stěnu vozu. "Když jsem byla ještě hodně malá," začala zase mluvit. "tak jsem párkrát viděla tátovu fotku.." "Povídejte mi o něm." Linea se suše zasmála. "A už je to tady zase.." "Co je tady zase?" "No, že ti zase zase svěřuju svůj blbej život. Já.." "Ty jsi s tím začala." řekl jí pobaveně Sybracos a podal jí novou cigaretu. Zase si navzájem připálili a dívali se do očí. "Byl to hrdina. Teda, aspon' v tom smyslu, v jakým ho tak nejspíš bereš třeba ty. Pomáhal lidem, víš, zabíjel nájezdníky a supermutanty, rozdával lidem jídlo a vodu, když bylo třeba nekde přiložit ruku k dílu, tak pomohl.. To mi řekla moje máma." "Jestli vám nelhala, tak to byl opravdový hrdina." "Ona mi nelhala nikdy." říkala a setřela si z oka slzu. "Jenomže on byl prý pořád pryč. Neustále putoval pustinou, a šířil tu svojí spravedlnost. Neměl takový technologie jako Bratrstvo, ani za svoje skutky nechtěl nikdy dostat zaplaceno." "To je opravdu úžasné.." "Možná pro tebe. Máma mi o něm říkala, že to byl blázen. Všichni se vždycky starali jenom sami o sebe, a on prý domů nikdy nepřinesl nějaké velké peníze. Jednoho dne mu prá Máma řekla,

aby se už nikdy nevracel." "A jak jste se dozvěděla, že ho zabili Otrokáři?" "Mámě to řekli lidé z karavan. Ten den si pamatuju moc dobře." Sybracos sklopil zrak. "Ztratil jsi ty někdy někoho?" Ta otázka ho nepříjemně bodla do paměti. "Máš přece nějakou minulost, ne? Pověz mi něco o sobě.." "Moji rodiče mi zemřeli, ještě, když mi nebyl ani rok." mluvil. "V troskách Pittsburghu se opevnila celá armáda nájezdníků a otrokářů. To, co jsem se celé dětství dozvídal, bylo hrozné. Panovalo tam nefalšované peklo na zemi. Kdyby to tam bývalo Bratrstvo nevyčistilo, stal bych se jinak jedním z těch parchantů.. Jediní, kdo tu operaci přežili, bylo několik nezmutovaných dětí. Vychovali nás v Citadele. Nebýt jich,tak.. Každý, kdo to přežil, jim je do smrti zavázaný." "Nikdy jsi neměl žádnou rodinu?" "To ano." připustil. "Jedna z těch, co sloužila, a dodnes slouží v bojových jednotkách. Jmenuje se Hvězdný Paladin Cross. Je to skvělá bojovnice." "Už jsem se s ní jednou viděla v Rivet City.." "Jako dítě jsem bydlel u ní. Byla jako tvůj Otec, taky neustále pryč, ale byli doby, kdy jsme si na sebe našli společný čas. Umí skvěle vařit, na to, že je to voják." "Moje Maminka byla taky taková.. Žije tvoje Teta ještě?" "Díkybohu ano. Je to skvělá bojovnice, jedna z nejlepších, jaké znám." "Pamatuju si na svoje první chvíle života." promluvil po chvilce mlčení znovu Sybracos. "Nebylo to v Citadele. Hrál jsem si se stejně starým dítětem, jako já. Mohlo mi být tak tři, víc ne. Lyons mi o tom jednou vyprávěl. Tenkrát jsme tam bránili starou vodní čističku v Jeffersonově památníku." "Často kolem ní chodím. Dneska je to tam celý zaplavený supermutantama. Proč odtamtud vlastně odešli?" "Prý neměli prostředky na to, aby to místo mohli bránit. Vlastně ani nevím proč to dělali. To dítě jsem už nikdy neviděl. Cross mi říkala, že jeho a jeho Otce doprovázela na pouti do nějakého nového domova. Víc nevím.." Když se oblékli, cítili se o mnoho lépe. Linea od Sybracose přijala jeho klobouk a ona mu vtiskla polibek. Byl nádherný den. Šli vedle sebe, bok po boku po staré dálnici. Už se jim nechtělo běžet. Nebylo kam spěchat. Linea se osmělila a vzala ho za ruku. Sybracos nic neřekl. Někdy je lepší něříkat nic. Z jeho pip - boye začala hrát muzika z rádia Galaxy news, jehož stanici se mu zase po dlouhé době podařilo chytit. Hráli Ink Spots a oni si vychutnávali vzácné okamžiky štěstí. Sluneční paprsky ozařili pustinu. Byl to den jako každý druhý. A přesto oni byli v srdci jiní. To ráno se utkali s nájezdníky. Linea svého druha kryla dávkami z útočné pušky skrytá za

betonovým blokem a Sybracosovi se podařilo hlouček útočících ničemů obejít a zničit je několika dobře hozenými granáty. Stihli ho však ještě předtím postřelit do ruky. Když mu Linea dávala stimpak, tak mu ránu políbila.. Bylo poledne. Do cíle jejich cesty zbývalo již jen několik hodin chůze, a to je napln'ovalo nadějí. "Co uděláš, až tam dojdeme?" ptala se Sybracose Linea. "Odevzdám Písařce Jamesonové ty známky, co nesu, a myslím, že to nebude dlouho trvat, ale půjdu znovu do mise. Odpočinku si užiju dost až v rakvi." "Jestli je to tak, chci jít zase s tebou.." řekla mu Linea a podívala se na něj. Přitáhl si jí k sobě a objali se. "Já už tě taky nikam jinam nepustím." usmál se na ní. "Na to můžeš vsadit krk." "Nikdy jsem si nemyslela, že k vám vstoupím.." zamumlala Linea tiše. "Vždycky jsem chtěla, aby moje činy.. Však víš, že to, co jsem dokázala, v tom mi nikdy nikdo nepomohl." "Promluvím s Lyonsem a ostatními. Přiřadí tě ke mne. Budeme pořád spolu." Mlčeli. Ona věděla, že s ním chce strávit zbytek života, a on to tak viděl také. Někdy je lepší prostě neříkat nic. Kapitola poslední Očistec

Křičel. Jsou vzácné okamžiky, že někdy je pro vás život tak krásný, že přestanete vnímat jeho ruch kolem sebe. Zapomenete, že existuje cokoliv jiného, než - li vy, a ta bytost, co vás nezměrně miluje. Nic jiného pro vás není důležité. Proč taky.. Nemáte strach, jdete si jenom za tím jedním cílem, a to být' št'astní. Protože to je ten jediný smysl našeho života, našeho putování, a bohužel, často i našeho utrpení. "Lineo. Napsal jsem ti dopis." Můžete naprosto přesně vědět, že ten, kterého si zvolíte, je pro vás ten jediný, ten pravý. Celý život si říkáte, že to jsou kecy, ale nakonec se tomu poznání odevzdáte, protože je to pravda.Teprve, když jsme nalezli lásku, víme, co jsme v životě postrádali. Ten pravý, jediný dotek života, ten si musíme každý sám tvrdě vybojovat, ale když dosáhnete toho, co je vám souzeno, věřte, že na to budete do smrti hrdí, protože na ničem jiném nezáleží. Ani na vašem zbytečném životě. "Chci, abys věděla, že nesmíš udělat chybu. Jako já." Sybracos svíral v rukách Lineino tělo. Slzy mu stékali na její tvář, snažil se jí ze všech sil

pomoci,.. ale marně. Nevěděl, odkud ta kulka přišla. Mohlo to být odkudkoliv. Nechápal, proč již už dávno neleží vedle ní. Neměl u sebe žádný stimpak, nemohl nic dělat, křičel ze všech sil, ale to jeho lásce kulku z hrudníku vytáhnout nemohlo. Z úst jí vyhrkla krev.. "Nastal den, kdy zaplatím za to, co jsem dělal." Dívala se mu do očí, bez lítosti, beze strachu. Jejich tváře byli od sebe vzdálené jenom několik centimetrů. Vztáhla ruku a pohladila ho po vlasech, tak, jako když mu dávala adrenalin. Vzal jí za paži a políbil jí se zavřenýma očima zakrvácenou dlan'. Vydával ze sebe zvuky umírajího zvířete, naříkal, prosil jí, at' mu neodchází. Všechno bylo marné. Zemřela. "Tvoje matka měla pravdu." Z ocelově šedých nebes začal padat těžký déšt'. Jeho slzy se smísili s kapkami vody. Stále držel mrtvou ruku na svém nešt'astném obličeji a za žádnou cenu jí nechtěl pustit. Byli spolu tak hrozně krátce, ale on věděl, že prožil ten nejdelší život. Strávil ho s ní na cestě. Nic ostatní nebylo důležité. Vůbec nic. "Promin', že jsem to nepochopil." Lehl si vedle ní. Neměl už sílu stát. Opatrně jí zatlačil oči. Poušt' se začala měnit v mokvavou břečku, která pokrývala jejich těla. Díval se na její tvář, která se na něj pořád tak něžně usmívala. Políbil jí. Umřela tak mladá, tak hrozně mladá.. Nechápal, jak se to může jenom stát.. "Jednoho dne se potkáme, to ti slibuji." Blond'atý muž v kožené bundě, který byl o kilometr dál skrytý v pobořené stodole, už nechtěl střílet. Stopoval ty dva už několik dní. Počkal si tam.. Nikomu nikdy neřekl důvod svých vražd. Ten věděl jenom on sám. To, že jeho žena musela zemřít. Nenáviděl tenhle svět. Představoval si v něm to štěstí, které bylo mezi každým párem, který násilně rozdělil, a právě to chtěl zastřelit. To, co mu bylo upřeno.Ale to se přece nemuselo stát. Nebo ano? "Slib mi, že to tak bude." Jistotu měl v životě jenom jedinou. Viděl jí už tolikrát. Věděl, že až jí ten kluk udělá hrob, bude už toužit jenom po jediném. Najít ho, at' to stojí, co chce. Nábojnici, co vylétla po výstřelu z pušky, nechal ležet na mokré zemi. Ani nevěděl, po kolikáté tohle udělal. Na tom už však nezáleželo. "Miluji tě, tvůj Otec."

"Proti narození a smrti není léku. V mezidobí se dá jedině zachovat radost." Epilog Bylo devět hodin večer. Wolfgang dojedl svou porci a zapálil si cigaretu. Naproti němu seděla mladá dívka v růžové kožené bundě, která si nervozně pohrávala se sklenicí, kde měla dříve nalitou nuca - colu. Dělala to už skoro třičtvrtě hodiny. Kdykoliv někdo vstoupil do Weatherlyna hotelu, nebo z něj vyšel, zavonělo do haly jídlo. Místní opilci měli dole v Zabláceném kormydlu zase nějakou zbytečnou rvačku.. "Hrozný je, že já jsem jedna z těch, co přijdou vždycky přesně." odpověděla mu na otázku, na koho tam čeká. "Ten kluk řekl, že v půl devátý, no a tak jsem tady a čekám s vyplazeným jazykem na slíbenou večeři." "Neměla jsi hned souhlasit." pousmál se Wolfgang. "Pak si myslíme, že máme holku v hrsti." "Já vím, ale co mám dělat, když mám hlad? Co kdyby, nedejbože, přišel dřív a začal třeba jíst." říkala nešt'astně. "Největší potíž je, že si ani nemůžu užít, protože bych zase určitě měla dítě. No, nemuselo by to ani bejt dítě, jednou jsem takhle chytila.. no, to je jedno." V hotelu bylo ten večer mnohem víc lidí než obvykle, jelikož byl víkend. Doktor Preston seděl spolu s Harknessem u jednoho stolu kousek od toho, kde byl Wolfgang. Harkness něco Prestonovi šeptal. Ten mu řekl: "Nesmysl. Něco vám na to dám." "No, to snad ne." zaůpěla dívka. "Už je to přes půl hodiny, co tu měl být. No, a já si myslela, že mu můžu věřit. Měla jsem to zaklepat, nebo si aspon' držet palec. Pche, dobře mi tak.. I když, radši bych přišla o čest, než o ten dobrej biftek." "Kdo za tebou vlastně měl přijít?" vyzvídal Wolfgang a nabídl jí cigaretu. Přijala jí a nechala si připálit tou jeho. "Já jsem ho vlastně viděla jenom jednou.." přiznala blond'atá dívka. "Možná, že by jsi ho mohl znát? Nosí šátek na hlavě, černý dlouhý vlasy česaný dozadu, brýle a takovou hnědou zbroj. Prej se jmenuje Sybracos." "Toho znám." řekl zamyšleně Wolfgang. "Před týdnem jsem spolu s ním bránil Megatunu před nájezdníkama. Jak jsi na něj přišla?" "No, před nějakou dobou jsem ho potkala poblíž Faifaxu. Osvobodil mě od hajzlů, co mě chtěli vojet.. Byl od bratrstva, to jsem poznala hned." "S tím by jsi to daleko nedotáhla. Podle mýho už někoho má, když jsem ho naposled viděl s mojí kamarádkou.." "Jo, jo, nedotáhla jsem to ani k polívce." zabědovala zklamaně dívka. "Ale už mě to fakt nebaví. Všechno má svý meze. Čeká se deset minut a hotovo." "Už tady čekáš mnohem delší dobu.." zazubil se Wolfgang. "Já už jsem ale taková! Řekl bys, že se sama vrhám chlapům do náruče, že jo? Já si to teda myslím taky, prostě se ale nikdy nedokážu strefit. Potíž je v tom, že já přesně patřím k těm holkám, co jsou v pustině jenom proto, aby chlapi obšt'astn'ovali a je to na mě asi moc dobře vidět. No, a to je právě ode mě odhání. Já jim to ale fakt nevyčítám! Mně by se to taky nelíbilo.." "Víš co?" řekl jí Wolfgang pobaveně. "Objednej si něco na můj účet. Platím."

Vera Weatherlyová jí přinesla leguána na špejli s láhví nuca - coly, a když odnášela špinavé nádobí, tak na obchodníka šibalsky mrkla.. "Takže ani polívka nebude?" zeptal se Wolfganga. "No nic, musí mi stačit ještěrka s bublinkama." Za chvíli se cítila blaženě. Ukusovala maso z pečeného leguána a upíjela ze skleněné láhve. Měla ráda dobu, kdy měla jídlo, a ještě radši dobu, kdy na to měla.. Před pultem chvíli postávala doktorka Liová s nějakým postarším mužem ve špinavé vault kombinéze a o něčem se živě bavili. Na židli vedle vchodu do hotelu zase seděl maník jménem Sestra a bedlivě si prohlížel procházející lidi. Henry Young požádal Veru, jestli by ho pustila dozadu do hotelových pokojů, jelikož tam potřeboval utáhnout nějakou vodovodní trubku. "Vedle tebe si připadám docela trapně. Každej tady si bude myslet, že si obchodník zaplatil kurvu, a ted' jí kupuje večeři." zachichotala se dívka.Wolfgang se nervozně rozhlédl kolem sebe, a skutečně: několik hostů na ně upíralo zrak. "Nevím, co si tím ten Sybracos chtěl dokázat." myslela nahlas blondýnka. "Docela se mi líbil. Je to škoda, že nepřišel." Jedli svoje porce a mlčeli. Wolfgangovi připadalo divné, že se už Linea dlouho nikde neukázala, ale věděl, že to může trvat déle, než si byl ochoten připustit. Kdoví, možná někde konečně založila rodinu, jak mu občas říkala, když na cestách přemýšleli o budoucnosti. Prstem levé ruky si na prsou přes kabát hladil svůj přívěsek, a vděčně na ní vzpomínal. Usmyslel si, že jestli jí ještě nekdy potká, tak.. ale ani sám nevěděl, jestli by to doopravdy chtěla. "Ale co." řekla dívka a dopila colu. "Vždyt' život jde dál." "Dej si ještě jednu." "Nechci tě vyžírat." "Na tom nezáleží." Seděli dále na dřevěných židlích, a dívka se k Wolfgangovi naklonila. Dotkli se hlavami, trochu ztichli, jelikož každému z nich chyběl jeden člověk, který zmizel z jejich životů. Ten společný zážitek v nich vytvářel pocit vzájemného pouta, podivně něžný a povzbuzující. Jako by v životě najednou měli nějakou záruku, jako by se milovali bez vášně, bez nejistoty, bez bolesti.

konec

Průměrná známka: 3,875 Hodnocení: S:4, V:4, B:4, Ch:3Poznámka: Originál přišel jako odkaz na stažení z Letecké pošty – soubor ve formátu RTF měl 101MB. Recenze od Bodkina: O technické stránce věci bylo už řečeno dost a já už nechci přidávat či opakovat dříve řečené. Předem chci podotknout, že této rozsáhlé obludnosti nemůžu říkat povídka. Rozsahově (což je dle mého hlavní kritérium určení) neodpovídá. Touha je dlouhá předlouhá novela, kterou jsem se prokousal až na samý konec. Tvrdit, že v příběhu pokulhává logika, je jako tvrdit, že pes neumí používat příbor. Je a není to tak docela pravda. Problém, alespoň pro mne, je v celkové naivitě povídky, která z ní přímo čiší. Postavy se nechovají tak, jak by měly, ale tak, jak je od nich vyžadováno pro další průběh. Proto se nestřílí, když se střílet má, proto se mluví, když se mluvit nemá, proto jsou všichni čestní a přátelští a čůrají šampaňské, kdežto každý kdo neodpovídá dobrotě a kódu Bratrstva je buď neschopen se o sebe postarat, či grázl, který musí/by měl zemřít a je jen na jednom z hlavních hrdinů, jestli zrovna budou zapnuti na: Miluj bližního svého! Na světě je už tak dost zla! či na: V matčině lůně mě znásilňovalo vlastní dvojče! Ostatní musí pocítit můj hněv. Takže má hlavní výhrada je k hrozivé jednoduchosti, naivnosti a schématičnosti celého příběhu. O jeho zatracené délce ani nemluvě. A další věc, co mi dost pila krev, je striktní držení se světa F3 včetně jeho naprosto debilních "pravidel". Dobří mají kvalitní útočné pušky, ti nedobří většinou čínské útočné pušky (já vím, že to je v F3, ale tohle se mohlo vynechat!). Víc mi jen pilo krev používání vatsu. Ona už ve hře je to špatně odůvodněné, ale aby v povídce hlavní hrdina za běhu přepnul do vatsu, ustřelil koule nejbližšímu supermutantovi ve skoku a běžel dále je... je... je prostě totálně debilní. I přesto všechno se to četlo docela snadno. Zajímavé. A na samém konci jsem si nepamatoval, co mi v průběhu vůbec vadilo. Díky Viky a chekymu, že mi to připomněli. Recenze od Chekotaye: Tato povídka se stihla stát legendou našeho domácího odboje. Její hodnocení bude těžké, neboť svým rozsahem přesahuje hranici žánru novely, a takový kolos do pár vět nenacpu. Ale dobrá, pokusím se - povídka mi vzala jeden den života, a tak ji nějak zhodnotit musím. Už její objem (101MB) byl úžasný, následně se navíc ukázalo, že za to může 5 obrázků - screenshotů z Falloutu 3, které doprovázejí děj, ale které nejsou nijak důležité. Povídka má něco k 84 stranám (tedy cca 150 normostran). Čte se hrozně. Ne, fakt otřesně. Každý rozhovor je dvojitě odentrován, a navíc ještě v kurzívě. Číslování kapitol a intermezzí je chaotické a zbytečné. Časové linie se prolínají tam a zpátky, někteří lidé jsou jednou starší, jindy mladší než jiní, a ty rozdíly jsou tak zhruba dvacet let. Velká část vyprávění se odehrává ve dvou liniích, které se už už spojují, ale než se spojí, tak jedna z nich ubíhá výrazně rychleji - čtenář se tak od jedné postavy dozví vše, co by jej mohlo zajímat u druhé. Vypravěčské schopnosti autora jsou navíc slabé, takže čtenáře zahrnuje popisem zbytečností, ale důležité

věci nezmíní. Když k tomu připočtu chaotickou práci s frázemi, je jasné, že v záplavě písmenek se jen velmi obtížně hledá nějaký ten řád. Ještě stále mám dojem, že čas povídky plyne od konce k začátku, vyjma středu, kde neplyne nikam a jen se točí na místě. Drobnou zmínku si zaslouží neschopnost psát psímenka s háčky, a také gramatika, která neexistuje. V této neskutečné krajině pokřivených slov a vztahů se odehrává tragický milostný příběh hodný Shakespeara. Akorát že na to, aby ho člověk našel, bude potřebovat opravdu detektivní schopnosti. Ona pokřivená krajina je totiž pokrytá hustou vegetací nesmyslů a konin, a já si dovolím na závěr této recenze jich pár vyjmenovat. Teď jen řeknu, že postavy se chovají podivně a nelogicky. Není možné se s nimi ztotožnit. Děj samotný má chabou zápletku, motivy všech postav jsou slabé, ba dokonce nijaké. Reakce osob není podmíněna žádným důvodem. Použitá slova autor neovládá (spíše naopak), což se projeví hlavně při používání odporovacích spojek a cizích jmen. Autor nedokáže použít sexuální jazyk a neustále komolí zájmena a koncovky jmen (Hvězdný paladin Cross je, zdá se, žena). Aby toho nebylo málo, autor použil k popisu reálií nešťastného (ba přímo hnusného) českého oficiálního překladu, takže si plnou měrou užijeme jožiny bažinaté. Achich ouvej, naše krásná češtino, odpusť nám, hříšníkům! Sancte Jungmann, ora pro nobis! Když se člověk přenese přes příšerný jazyk a otřesnou slohovou stavbu, plyne povídka docela příjemně, občas je akce, občas psychologie, sem tam rozhovory... zápletka se týká psychologie postav a rozuzlení proběhne jen ve dvou hlavách, načež přijde vyvrcholení děje - a zde to autor neuhlídal a romantický závěr se rozplizl v nic. Tam, kde Hemingway nechává svého hrdinu ležet v blátě vedle své lásky, Thorn dopisuje pár dalších zbytečných odstavců. Epilog není špatný, moment sblížení Wolfganga a henté cuchty by se dal výborně využít, kdyby byl dřív nějak naznačen jejich antagonistický vztah (kór na tolika stranách!), ale je takový unylý a rozmělňuje pointu. Něco jako když ve filmu Minority Report na závěr vše dobře dopadne a člověk má chuť jít zvracet. Nešťastná dynamika povídky, lopotné vyprávění, podivné dialogy, chybně zvolené jazykové prostředky, neuvěřitelné postavy a logické kiksy. O čem ale ten příběh vlastně je? Ve dvou linicích sledujeme životní příběhy dvou mladých lidí, samečka Sybraka a samičky Linei. Sybrakos je nalezenec, který od mládí vyrůstá v Citadele Bratrstva oceli a nezná tedy nic jiného, než přemrštěně macho vojenský svět. Jeho realita je určena hierarchií, mužskou ješitností a všudepřítomným siláctvím, kterému se musí podřítit i těch nemnoho přítomných žen. Není tedy divu, že z něj vyrostl latentní homosexuál a heterofob, který není schopen ani ve svém pokročilém věku navázat s osobou opačného pohlaví jiný vztah než ryze formální, odtažitý, pouze pracovní a maximálně krátký. Přátelské vztahy s muži jsou typicky adolescentní, adorující falešnou a přehnanou mužnost. Sybrakův život je naplněn slovy o cti, odvaze, neústupnosti a věčném boji. Je z něj tedy pouhý stroj vykonávající podivné rozkazy, které již nikdo nechápe. Když je konfrontován se svými "přáteli", kteří původní Bratrstvo opustili ve snaze vést normální život, odmítá striktně jejich nabídky a řadí je k ose zla. Tento muž se vydal do Pustiny, aby posbíral holoznámky padlých druhů - ano, to je ten nudný a hloupý quest z

F3. Linea je dívka z Megatonu, jejíž rodiče přišli o život, otce zabili otrokáři, matka spáchala sebevraždu, čehož byla malá Linea svědkem. Její život následně sledoval klasickou křivku přes dětský domov (ehm... tedy nevím kde se v Megatonu ukrývá, ale prý tam je), surového vychovatele s pedofilně-sadistickými sklony až po dealera drog a pasáka v jednom. Linea se však dokáže vymanit z tenat prostituce a fetu, jen aby byla zajata otrokáři a brutálně znásilněna. Od tohoto zážitku se toulá Pustinou a nechává se zneužívat muži. Svého otce zná jen z doslechu, přes svou matku, která jeho činy hanobila; a všichni další muži, které Linea zná, jsou přinejmenším odsouzeníhodní. Dokonce i šerif je označen za pokrytce. Není se tedy čemu divit, když si dívka rovněž vyvine psychický blok. Linea rezignuje na svou přirozenou kariéru ženy-matky a stává se z ní zvířebestie z Pustin, které nenávidí muže a vše mužské pokládá za zlé. Když potkává Sybraka, odmítá jej, neboť jí připomíná jejího otce, ale to ji současně perverzně přitahuje, neboť cítí, že její vztah k vlastnímu otci je nedotažen. Když spolu potkávají opuštěné dítě, probouzí se v Linei mateřské pudy a ona může konečně začít svůj vývoj z divoké kočky v ženu. Sybrakos je dítětem, elementem, který nezná, zaskočen, naštěstí je však brzy této přítěže zbaven. Linea a Sybrakos spolu postupně objevují své city, když však má dojít na sex, tragicky se projeví její blok z mládí a jeho neschopnost vidět ženu jinak než plnohodnotného spolubojovníka. Je to dobře? Je to špatně? Vzájemná láska potřebuje napřed rozvinout pouta vzájemné důvěry, a oba hrdinové jí ten čas dávají, odcházejí spolu ruku v ruce do západu slunce, toleratní k chybám toho druhého a smíření s chybami vlastními. Svět po Apokalypse ale není idylický, nesmírná, hloupá zášť zasahuje a končí tragicky slibně se rozvíjející vztah, jako by se vysmívala vzletným romantickým citům, řka: "Měli jste souložit, ubožáci, dokud jste mohli; v Pustinách ti stále zvoní hrana, tak carpe diem a lásku vem čert!" Přichází epilog, jenž toto memento mori rozmělňuje, ale na škodu to asi úplně není - dva neznámí lidé najdou spolu společnou řeč a sblížení skrze pocit ztráty jim nesmírně blízkých lidí. Je to nesměle patetické a ve významené opozici proti násilí. Násilí, agrese, zášť vykonaná na dálku a neodvolatelně je překonána ukázkou lásky k bližnímu, empatie, blízkosti vykonané zblízka. Poselstvím závěru je tak naděje, že dobří lidé nevymřeli a že jednou snad bude lépe. Bohužel, toto "lépe" je stále podmíněno Sybrakovou cestou, cestou násilí, pomsty - neboť Dobro může zvítězit pouze tak, že zabije a bezohledně zničí všechno Zlé... Příběh románu je tedy sám o sobě docela vznosný a představení hlavních person je velmi dobré. Po takových zakomplexovaných hrdinech čtenář prostě musí skočit. Bohužel, veškerý potenciál obsahu zcela zazdívá, jak jsem již psal, neskutečně špatná forma. V základu vadí již i striktní umístnění do světa Falloutu 3, který je sám o sobě špatný. Nyní tedy malý ilustrativní výčet lapsů: - Impotence je neschopnost dosáhnout erekce. Neschopnost splodit potomka například v důsledku ozáření - se nazývá neplodnost. Clověk, který se miluje týden noc co noc se ženou, může být jen ztěží impotent. Žena nemůže po týdnu sexu vědět, zda je či není těhotná. Takže posměšky na adresu šéfa stráží v Rivet

City jsou nemožné, až liché. - Proč si pořád všichni vykají? Proč když muž a žena spolu táboří v nepřátelské Pustině a jsou alespoň dočasnými poutníky-partnery, si stále vykají? - Bože, chraň náš krásný jazyk před hrůzou v podobě "afroameričanů!" - Nevím, kde se vzal termín "nedošuk", ale je roztomilý! :o) - Scéna se sniperem je okopírovaná doslovně z "Nepřítel před branami". - Přeplavat řeku a pak zůstat trčet v mokrých hadrech na dešti, to je na zápal plic. Žádná matka nepustí syna do světa mokrého jak pes! - Je jasné, že pistole má v F3 dostřel tři metry, lovecká puška šest, a proto je nutno přiběhnout ke sniperovi nadosah... ale realita je někde jinde. - "Trefila jsem ho rovnou do hlavy. I kdyby to zranění přežil..." Málokdo přežije přímý zásah do hlavy. -"Chceš říct, že zabíjet je správné?" "Ne za správným účelem." Tuto morální poučku jsem ještě neslyšel... - Ti lidé opravdu jedí krtkopotkaní maso s vteřinovým lepidlem? - Do hlavního muničního skladu nedobytné základny BoS vede nehlídaný tunel kanalizace. - Odhadování počtu nepřátel: "Možná dvacet, nebo možná přes sto." Osmdesát lidí člověk lehce přehlédne... zvlášť když celý Megaton má circa 20 obyvatel. - Beranidlo z telegrafního sloupu je dorbý nápad, ale ne v Megatonu, kde se člověk nesmí moc opírat o zdi, aby nespadly. - Vaulty jsou neprodyšně uzavřeny, kromě kanalizace, které je jen zakyrtá mřížkou a ústí do větracích otvorů. - Ruční granát nevyhloubí zákop dost hluboký, aby v něm mohlo klidně stát několik lidí. - Systém VATS v reálu opravdu nefunguje. - Plynové masky pro miminka existují. - To je jako Dr. Braun nechal utéct po takové slabé výhružce? Jak by se mohli ve virtuální realitě sami zabít? To je nesmysl. Již nemám sil psát cokoliv dále. Na každé stránce jsou dvě-tři takové logickorealistické chyby, lepí se na sebe a znemožňují cokoliv si užít. I přes strašlivé a otřesné zpracování se mi samotné jádro příběhu líbilo, a proto tomuto opusu dám 3-. Věřím, že kdyby to bylo napsáno slušně, na poloviční velikost (maximálně) a rozvedené, tak by to dosáhlo někam ke dvojce. Recenze od Smejkiho: Při hodnocení tohoto kousku je nutno si stanovit jistá pravidla a zmínit jistá fakta, specifická jen pro toto hodnocení. Henryho opus jsem dočetl na až devátou stranu a doufám, že hodnocení bude přesto relevantní pro celé dílo. Vzhledem k porušení předepsaného rozsahu soutěžních děl si myslím, že půjde o slušný kompromis, a autor může být rád, že nebyl diskvalifikován (alespoň z mé strany). Prosím Henryho, aby se nechytal chekotayovy podmínky o 4000 normostranách textu (Snad ti, Henry, nekřivdím,

ale, abych byl upřímný, čekám to od tebe.), protože ta je jediná, která mne donutila se právě tímto dílem zabývat. Pro příští obdobné soutěže asi nezbude nic jiného, než slíbit, že podmínky soutěže nebudou obsahovat vtipy, anebo případně budou tyto vyznačeny kurzívou, což bude dále zmíněno a možná i potvrzeno notářem. Technickou stránku věci rozeberu opět jen specificky pro tuto povídku, protože v mnoha ohledech vyniká. Jestliže posíláte nějaký literární kus do soutěže, mělo by pro vás být zcela přirozené, že usnadníte práci recenzenta, který má jen hodnotit obsah. Jenže jak se potom stavět k autorovi, který háže recenzentovi, a tím i sobě, klacky pod nohy? Poslat do soutěže stomegový soubor .DOC, to chce koule, ovšem neobhájit takové rozměry, když se s nimi recenzent musí lopotit, to už chce vskutku koule zvící velikosti Sputniku. Povídka je za prvé jen textově rozložena na plných 73 stranách, to skutečně spadá již do jiné kategorie. Za druhé je doplněna o několik screenshotů ze hry v rozlišení asi 2500x1500, které navíc nemají s obsahem nic společného. Tedy alespoň já žádnou spojitost nenašel. Za třetí, a to už je prohřešek menší, autor neovládá základní pravidla úpravy textu - dvojentruje odstavce, používá apostrof místo háčku atd. Co už je ale opět horší, autor ovládá češtinu stylem vabank (mrsknu tam tohle i/y, interpunkční čárky pro jistotu kamkoliv, ať to vypadá, že o jejich existenci vím). Poslední technický prohřešek příliš velký vliv na hodnocení nemá, ale to jen díky tomu, že většina došlých povídek je na tom podobně. o to více ovšem zvýhodňuji ty vypulírované. Snažte se, pisatelé, na druhém konci drátu totiž sedí lidé vyžadující kvalitu a snahu. Po informaci (ač byla doplněná nepřímou urážkou vkusu mého a mých kolegů), že autor v díle rozvinul téma lásky v PA prostředí, jsem byl velice zvědavý, neboť přestřelky, pomsty, cynismus a naturalismus ryze animálního přístupu k životu v pustinách mne ze židle příliš nezvedají. Že by v materiálně i morálně zničeném světě mohlo vyklíčit něco tak krásného jako láska, budí dojem mnou milovaného kontrastu. Spojení nespojitelného. Úskalím je pak náročnost na vytvoření uvěřitelného příběhu. To, že se dočtu jen do desetiny povídky, jak jsem zmínil na začátku, nebylo rozhodnuto před, nýbrž v průběhu čtení. A modří už možná tuší, kam mířím. Povídka totiž stojí na pokraji propasti, kam skrz plameny inkvizice padají díla zoufale špatná. Konání už jen dvou hlavních postav, které figurují na začátku, nebyl autor schopen ukočírovat takovým způsobem, že nad logickými kiksy zůstával stát i můj chronicky promíjející mozek zvaný "debugger". Celé dílo je pak sepsáno dost nudným stylem a věty na mnoha místech připomínají náhodný slepenec slov, který drží je silou důvtipu čtenáře. Ne že by v přečtené části nebyly zajímavé nápady či situace. Jenže jsou podány tak laxně, že se až divíte, že autor takovou pasáž napsal s citem a poezií rovným nevrlému senioru. Nevím, jak celý příběh končí a jak probíhá, ale po projití značného prostoru, na kterém mne autor mohl přesvědčit o svých kvalitách (a na kterém, dokonce i menším, mne jiní autoři doslova strhli), mne to ani nezajímá. 18 hvězd z 53 Recenze od Viky: Autor používá svůj mateřský jazyk strojově, naučil se fráze, naučil se slova a teď je skládá jak se mu zamane, bez ohledu na vnitřní logiku, bez ohledu na to,

co se za slovy skrývá. Jinak řečeno, autor nemá cit pro jazyk, nevnímá rozdíly ve významu slov, ani jemné odstíny slov a frází s podobným významem: "kdykoli si byli nablízku" navozuje jinou situaci a vzájemný vztah než "kdykoli na sebe narazili"; "zjistit tep" znamená něco jiného než "zjišťovat tep"; "byl tak blízko, že by se jich mohl dotknout, kdyby ho neoddělovala zeď" je spojení, které by mohl vědomě použít zručný pisatel, aby postavil zaužívanou frázi do nového světla, případně aby podtrhl absurditu či humor dané situace či díla. Zde je to pouze jedno z mnoha zaškobrtnutí, která najdeme téměř v každé větě a rozhodně v každém odstavci. Tuto chybu, nevnímání nuancí ve významech slov a z toho vyplývající logické lapsy, dělá mnoho začínajících autorů, viděli jsme ji i u několika dalších soutěžících, ale na velkém plátně této povídky vyniká naprosto zřetelně a, jak jsem už psala, opakuje se v každém odstavci všech 74 stránek. Je to úmorné a k čtivosti díla to rozhodně nepřispívá. Kromě nelogického chování postav, vyplývajícího ze špatně použitých slov a frází, tu najdeme i čisté ukázky tohoto jevu. Chlápek se baví s dívkou svého srdce pokojně několik hodin v baru, na rozloučenou jí vtiskne polibek a když se ona odtáhne, tak jí jednu vrazí, až jí rozbije ret, načež jí podává ruku, aby jí pomohl vstát. Mno.. Stejně Sybrakovo zděšení a návaly na zvracení nad mrtvolou v posteli, když o pár stránek dál v mezihře pálí dávky do supermutantů a krev ho ohazuje od hlavy až k patě. A tak dále. Nemohu si odpustit poznámku k zasazení příběhu do světa Falloutu 3. Základní časové vymezení příběhu nám dává prvních několik stránek - vyskytuje se zde Citadela, základna Bratrstva oceli, okolo ní pobíhá paladinka Cross a má k ruce mládě, zasvěcence Sybraka, hlavního to hrdinu. Potud vše v pořádku. O pár stránek dál náš hrdina vzpomíná na dětství ve vznikající Citadele. Počkat, tady něco nehraje, že? Co jsem vyštrachala na Fallout wiki, tak v době F3 je hlavní představenou Citadely dospělá dcera jejího zakladatele, která postoupila skrze hierarchický žebříček Bratrstva někam ke staršímu paladinovi (nebo tak nějak, přeci jen neznám převody mezi anglickou a českou terminologií). Aby se člověk stal starším paladinem, musí mít za sebou pár, možná desítky, let tuhých bojů, tedy představená Citadely není žádná mladice. Tak jak si může mladíček Sybracos pamatovat, co se dělo před řekněme 20-30 lety v Citadele, jaká tam byla atmosféra? Věk hrdiny není nikde upřesněn (pokud ano, přehlédla jsem to), ale více jak 20 let mu není. I kdyby byla Citadela založena před 20 lety, tak po 5 letech již není základna ve stavu "vznikající", ale ve stavu "fungující". A jak mohl zároveň bojovat pod velením zakladatele Citadely a zároveň být zasvěcencem pod velením paladinky Cross z dávno etablované Citadely? Nevím, zda mám toto přičíst na vrub autorově nepozornosti co se ohlídání si časové posloupnosti týče, nebo na vrub jeho nevnímavosti k významům slov. A ještě jedna faktografická poznámka, Sybracos nějakým lidem kdesi okolo 20. stránky vypráví o příchodu Bratrstva do dané oblasti v roce 2055. Považte, Bratrstvo dorazilo do Pustiny (autorova slova) 22 let před svržením bomb a začátkem Velké války.. Trocha pravopisu, gramatiky a syntaxe: v povídce je mnoho chyb odstranitelných jakýmkoli spellcheckerem (aneb kontrolou pravopisu ve Wordu nebo kontrolou překlepů a gramatiky v OO Writeru); shoda podmětu s přísudkem funguje zcela nahodile (i když mám dojem, že y jsem v ní snad ani neviděla); podivné

skloňování latinizovaných jmen, Harkness je skloňován dle pravidel pro latinu pro jméno Harknees (4. p. Harknee), Sybracos takto skloňován není, ač jeho jméno jinou možnost nenabízí (Sybraka, Sybrakovi, Sybrakou); nevyjasněné skloňování cizích ženských příjmení, je tu paladinka Cross a písařka Jamesonová, v textu je toto potřeba sjednotit a používat buď jeden nebo druhý tvar; lenost se konečně naučit psát ď, ť, ň, nebo si své patvary alespoň po dopsání nahradit korektními tvary; ve většině povídek tak obvyklé nadužívání zájmena svůj/jeho najdeme i zde ruku v ruce s mnohokrát nadbytečným zájmenem to; zaměňování ji/jí (ano, významově se liší, každé se pojí s jiným pádem a je sakra rozdíl mezi "položil ji" třebas na zem a "položil jí" třebas otázku). Samotný příběh je plytký, v povídce o menším rozsahu, řekněme do 10 stran, by mohl i fungovat, na takto velký rozsah by byl potřeba nosnější příběh - nebo lépe zpracován. Přijde mi, že autor hodil všechny své nápady na papír a neopominul ani jeden. Téhle povídce by prospělo, kdyby si nad ni autor sednul, přečetl si každý odstavec a zamyslel se, zda v povídce musí nutně být, zda funguje pro povídku a posunuje děj či postavu někam dál. Poté by měl nemilosrdně vyškrtat všechny věty, které tuto podmínku nesplňují, a raději ještě nějaké navíc, osekat povídku na kost a znovu ji přepsat. Opět si ji s nějakým časovým odstupem, měsíc dva, přečíst, osekat a přepsat a vypilovat každou větu, každé slovní spojení. Pak by z jeho pera vzešla možná ne kvalitní, ale nejspíš alespoň dobrá (ve smyslu školní známky 3, prostě dobrá, ani výborná, ani otřesná, taková normální) povídka. Protože to autor neudělal, s přihlédnutím k nezvládnutému rozsahu stran a s množstvím chyb ať už pravopisných, překlepových, logických nebo syntaktických nemohu než hodnotit za 4.