( Nový Čas nový Stroj a uprostřed nich přetrvává neobyčejný sen.) Toto je příběh ženy pronásledované ozvěnou vzpomínky, roztříštěným snem, v němž se minulost prolíná s budoucností. Obrazy, které opětovně vídá, nedávají smysl, odvádějí ji z řádu Času, z role určené Strojem. Až později v nich rozpozná tesknou touhu a předtuchu. (SBOR: Město je pokojné až na věky věků. Lidé jsou radostní až na věky věků. Život je nádherný až na věky věků.) V práci žena kontroluje datové stopy. Je jednou z mnoha tisíců, kteří zkoumají data shromážděná Strojem. Další ozvěna.... Vymaní se z jejího kouzla. Puls Času ji dožene zpět. Později jde žena nakupovat. Vlastní vkusný byt v příjemném vysokém domě. (SBOR: Město je pokojné... Lidé jsou radostní... Život je nádherný...) Puls Času řídí život všech obyvatel. Jídlo, odpočinek, práce, svatba – každá událost je svázaná s řádem Času. A každá za sebou zanechá datovou stopu – šlépěj ve sněhu elektronického šumu. Na všechny stopy neustále dohlíží Stroj, aby zajistil, že všechno bude, jak má být. V dávných dobách se mezi lidmi rozšířila nespokojenost. Úzkost z budoucnosti a pocity viny z minulosti je činily nešťastnými. Přítomnost jako by se nedostávala. A pak přišel návrh přetvořit časový řád, zbavit se nepohodlné minulosti a nejisté budoucnosti a naplnit lidské životy dokonalou přítomností. Byla vyvinuta pokročilá technologie zvaná Stroj, aby převzala úlohu minulosti a budoucnosti. A krátce poté byl jednomyslně přijat i Čas. Stroj vysílá pulsy Času, jež vedou život každého jednotlivce po nejvhodnější cestě. Dohlíží na město, sleduje pohyb všech obyvatel skrz datové stopy, co zanechali. Bezodkladně vysílá Dozorce napravit všechny chyby a odchylky. V průzračném světě Stroje každý okamžik Času zcela nasycuje vědomí. Není tu paměť, očekávání. Minulost, a tudíž ani vina či lítost, budoucnost, a tedy ani úzkost nebo strach. Nový Čas, dokonalá a neutuchající přítomnost, je srdečním rytmem zdravého všehomíra. Další ráno. Další sen.
Neznámé pocity, žena cítí neklid. Bere si časopis a čte o současnosti. Zprávy jsou povědomé a ujišťují, že všechno je v pořádku. Spatří dítě v záblesku barev. Ta nečekanost jí nedělá dobře... A pak je vše, jak má být. (SBOR: Město je pokojné... Lidé jsou radostní... Život je nádherný...) Odchylka: tvář! Propadá panice a pokouší se ji strhnout. Ale tvář na ni neústupně hledí zpět. Na stole ji čeká dopis. Píše se v něm o schůzce. Slova jsou nezvyklá. Na jedné straně je zobrazeno množství kruhů. Na další: řady čísel. Na třetí: labyrint. Rozumí nepatrně, ale cítí náklonnost k tomu, kdo jej poslal Na konci čte: Následuj své sny! Dítě v tanci barev, její nepokojné sny – tíží ji. A její tvář i dopis zůstávají trvale přítomny. Vnitřní vnímání: pocity, pro které těžko hledá jméno. Zoufalství, samota, bezmoc, strach. Ale tohle jsou slova z jiné doby. Neví, jak s nimi naložit. Její nová tvář pálí. Vyrábí si masku, aby se skryla. A vzdaluje se do ústraní. Kruhy se točí uvnitř kruhů, sny uvnitř snů. Mapy, kódy, rituály – zpěv tance vypráví příběhy, které nezná. Pohyby připomínají kruhy z dopisu a odhalují skryté průchody městem. S úlevou se navrací k vědomí. (SBOR: Město je pokojné... Lidé jsou radostní... Život je nádherný...) Objevuje se před ní cesta a ona ji následuje.
Dozorci jsou jí v patách. V klikaté zahradě jiskřící barvami se mihnou děti a pak mizí. Poprvé cítí, že se něco blíží. Otáčí se. Dozorce, překvapený, váhá. Pak vystřelí. Žena skočí. Padá. A potom, zem pod jejíma nohama a hlas zvonů. Duhové děti rozjasňují prostor kolem ní. Jedno dítě na kole ji přivítá. Říká, že jsou uprchlíci, co unikli ze Synchronizačního střediska Stroje, kde jsou všechny děti zbaveny barev, a vycvičeny pro Čas. Přirozená barva uprchlíků mate Stroj. Potulují se městem, aniž by zanechávali stopy. Následuje ho do jejich skrýše. Čekají ... Pohyby začínají plynout jako vzpomínky. Zářící tanec. Zářící děti, opravdové děti. Opravdový smích, opravdový rytmus, opravdové přátelství. Opravdové riziko. Shromažďují se další děti. Upozorňují ji: její tvář, dopis, její útěk z práce – to vše varovalo Stroje. Dozorci se šikují. Na obzoru je vážné nebezpečí. Její jedinou nadějí je ten, kdo poslal dopis. Na veřejném terminálu žena dešifruje řady čísel z dopisu. Místo setkání je odhaleno. Otevírá se před ní další cesta. Nebezpečná zkratka Časem, jíž musí proběhnout, aby se vyhnula dopadení. Čeká na ni. Poví jí o jejich společné minulosti, o dítěti.
Říká, že je přítel – ten, kdo poslal dopis. Říká – kdysi spolu sdíleli život. Mluví o dítěti, odebraném a poslaném do Synchronizačního střediska. Vysvětluje, proč se rozešli. Jak se stal Dozorcem. Jak se odstěhovala do vysokého domu a rázem zapomněla, že ještě před chvílí byla součástí rodiny. Mluví o její tváři, odhalené jejími sny. A o svých snech, které mu prozradily, že je nablízku. O lásce, která přetrvala Čas. Potom vypráví o dobách, které předcházely Času, kdy všichni lidé měli tvář, každý jinou. Každá z byla schopna vyjádřit něhu, trápení, nenávist. Každá byla schopna očekávat a rozpomenout se. Nádherný, ale násilný svět. Říká jí o příchodu Stroje. O zkrocení strachu z budoucnosti a nedůvěry v minulost, o zrození věčné přítomnosti. Ale duhové děti odhalují podvod Času. Pouze ony skutečně obývají přítomnost. Jen duhové děti a ona. Tu žena všechno intuitivně pochopí. Teď už dokáže nalézt jméno pro své city – to jméno je jméno dítěte. Jejího dítěte. Jejich dítěte. Tváří v tvář nekonečnosti času před touhle chvílí dokáže uchopit nekonečnost, která se před ní otevírá. On jí říká: aby osvobodila jejich dítě, musí proniknout do Stroje. Jeho svatyně leží na vzdáleném břehu Modrých Vod, čeká ji zrádná cesta vodní kapslí. Kapsle jsou dobře střeženy, neboť proplouvají slepou skvrnou Stroje, místem, kde nejsou zaznamenávány žádné datové stopy. Nabízí pomoc: přátele, kteří ji propašují na palubu. Ukazuje na labyrint z dopisu – mapu svatyně. Jeho přátelé ji doprovodí až k jejímu okraji. Dál už musí jít sama. Venku čekají čtyři společníci, kteří ženu doprovodí přes Modré Vody. Na palubě dostává varování: Uvnitř svatyně už nebude chráněná. Její sny ji povedou, ale nesmí se do nich nechat vtáhnout. Stroj se ji pokusí v nich uvěznit, uzavřít jí tak navždy cestu zpět k vědomí. Přistávají u vzdáleného břehu Modrých Vod. Obezřetná brána váhá. A pak ji vpouští dovnitř. Uvnitř svatyně se jí spojuje minulost, přítomnost i budoucnost v jediný záblesk. Představy ji pohánějí – tváře navráceny, město osvobozeno. Zrcadlící se v jejím pohledu, rouška Času se začíná rozpadat.
Drama zániku. Později ho střídá klid. Žena se opět shledává se svým dítětem a svou láskou. Její dítě? Její láska? Je tohle její sen, její minulost? Nebo jen smutek po něčem, co se nikdy nestalo? Vězení další dokonalé přítomnosti? A pak... vše je, jak má být.
