TORST
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
© Jan Zábrana – dědicové, 2014 Commentary © Jan Šulc, 2014 © Torst, 2014 ISBN 978-80-7215-431-9 (váz.) ISBN 978-80-7215-653-5 (e-book)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
I.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
Mobilizace
Jako dítě bydlel v jednopatrovém domě na náměstí, u silnice, která protínala město. V přízemí byla hospoda, do které se šlo průjezdem, za domem hospodářství. Hospodu měl koňský handlíř Kostka, třicetiletý chlap se zeleným kloboukem, v rajtkách a holínkách. Vyženil ji, když si vzal dceru dřívějšího majitele, dceru, která měla vadnoucí pleť a zničenou pověst. Lokál byl přímo pod ložnicí, pod postýlkou z emailovaných trubek a s modrou provazovou sítí. Celé noci tam hulákali opilí a chodili do průjezdu močit. V hospodářství se to jen hemžilo zvířaty. Dvakrát týdně tam Kostka uvazoval handlované koně, měl tam obecního býka, krávy, slepice, krůty, perličky, prasata, králíky a strašlivou čubu, která se po celý rok pářila s deseti psy z okolí. K býkovi vodili krávy sedláci až z vesnic, měl výbornou pověst. Když byl v bytě sám a nikdo ho neodháněl od okna, díval se z kuchyně, jak na dvoře připouštějí. Krávu uvázali na řetěz a vyhodili jí ocas na hřbet. Čeledín Vašek vyvedl býka z chléva. Někdy se skok nepovedl, když kráva nestála klidně, vzepjatý býk se na ní nezachytil a spadl. Kostka, když zrovna nebyl někde ve vesnici pro koně, běhal rozjařeně po dvoře a byl duší celé procedury. Tloukl neklidnou krávu bičištěm po hlavě, křičel: „Drž, beruško! To ti udělá dobře!“ a kopal býka holínkou: „Tak do toho, do toho, pane bejk!“ 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
Kuchyň byla uklizená a teplá. Tikaly jen hodiny a šuměly mouchy na stropě. Na kanapi míval rozložená leporela a v nich se úhledné, veselými barvami vymalované kravičky s rozkošnými telátky radostně popásaly na smaragdových lukách. Nikdy si neodpustil, aby neodhrnul záclonu a nedíval se na dvůr, když se to tam dělo. Vzrušovalo ho to jako fotbal, na který chodil v neděli odpoledne s otcem. Jednou se býk splašil, vytrhl se čeledínovi a s vlajícím řetězem začal běhat kolem dvora. Chlapi na sebe křičeli, a viděl, že mají strach. „Zavři průjezd!“ volal Kostka na čeledína, ale toho býk porazil a přehnal se přes něho. V rohu dvora šlápl býk do bran a přerazil si v nich roh. Vzpínal se na zadní jako kůň, ale z bran se nevyprostil. Sedlák se schoval za svou krávu, čeledín se odvalil do chléva. Kostka chtěl za ním, ale nenašel odvahu přeběhnout dvůr. Pokusil se schovat do záchodu, ale tam seděla jeho žena. „Anka,“ křičel, „Anka, otevři!“ Když se prkenná dvířka pootevřela, bylo z okna vidět vykasanou sukni a nahá svítící stehna. Pak tam Kostka vrazil, zakryl všechno svým tělem a zabouchl dvířka. Býk vyběhl ze dvora. Brány zabouchaly v průjezdě na kamení. A on sotva stačil přeběhnout z kuchyně do ložnice, k oknu, které vedlo na náměstí. Býk převrátil stánek zelinářky Turkové a porazil výrostka vedoucího kolo. Byl na něho ošklivý pohled: oči měl vyboulené, frkal a z tlamy mu visely hleny jak přadena stříbrné vlny. Kummermann, postávající celé dny ve dveřích obchodu se střižním zbožím, zapadl a příručí nestačil zevnitř stáhnout rolo víc než do tří čtvrtin, když býk zaútočil. Vlnitý plech se prohnul, ale vydržel. Kummermannovým neštěstím bylo, že měl pestrý výklad. Se zlomeným rohem se tam zvíře vrhlo. Zařinčelo sklo, zapraštěla 8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
překližka. Z látek, prádla, čepic a kabelek byl v tu ránu jeden chumel. Když se býk vynořil, měl na zbylém rohu přadeno zelené vlny a břicho pořezané od skla. V té chvíli vyšel z Novosádovy holírny četník Sýkora. Půlku obličeje měl namydlenou. V levačce držel helmu a pravou vytahoval revolver. Byl to chlap jako býk a plešatá hlava s mýdlem se v odpoledním slunci podobala nakrojené kouli červeného sýra. Býk se na něho rozběhl. Sýkora se pěkně rozkročil a čekal. Vystřelil teprve na pár kroků. A podruhé. Býk se svalil do silnice a krev z něho lila. Lidé se seběhli. Kostka, kterého bohužel neviděl opouštět útulek, byl mezi prvními. Kummermann vylezl z krámu po čtyřech, protože promáčknuté rolo nešlo vytáhnout. Lidé četníkovi gratulovali a holič Novosád ho triumfálně odvedl zpátky do holírny, aby na něm dokončil svůj úkon. Za chvíli přijeli z jatek chlapi s nákladním autem, pomohli si provazy, býka naložili a odvezli. Na silnici zůstala jen krev, kterou brzo rozjezdila auta. Večer přišel Sýkora na návštěvu se svou manželkou, která byla učitelkou, takže rodiny se znaly. Stěžoval si, že ho v průjezdě chytil Kostka a žádal náhradu škody. „My mu dáme náhradu! Handlířovi!“ řekl. „Zaplatí Kummermannovi vejlohu, bábě Turkové zeleninu a ještě mu napaříme pokutu, že bejk ohrozil bezpečnost občanů.“ Občan bylo Sýkorovo časté slovo. Celý večer se nemluvilo o ničem jiném než o býkovi. Otec i matka chválili Sýkorovu odvahu. Otec řekl: „Za to by tě měli povýšit, Arnošte!“ a přinesl ze špajzu láhev koňaku. 9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
Odvážil se vejít do pokoje. Zůstal stát u dveří a viděl, jak si všichni tři ťukají. Sýkorova žena nepila, měla nemocný žlučník. Sýkora si ho všiml. „Tak co, mladej,“ řekl, „jestlipak nezlobíš?“ „Já jsem vás viděl, pane Sýkora,“ nevydržel to, „jak jste ho zastřelil. Z okna.“ Dali se do smíchu. „Pocem, ty špunte,“ vzal ho Sýkora na koleno a rozepjal revolverové pouzdro, „potěžkej si to! Na kohoutek nešahej!“ Pistole byla těžká, až mu ruka klesla. „Kostka se schoval do záchodu,“ řekl, poněvadž věděl, že se budou smát. Sýkorovi bydleli ve starém tmavém domě na horním konci náměstí. Houba se tam plazila po zdech, schody byly pořád mokré. Dům patřil nábožné vdově Koubkové, na schodišti visel veliký krucifix s věčným světlem. Tohoto Krista se jako dítě moc bál, nebyl to smířený, narůžovělý, zpěvy, kadidlem a uklidňujícím hlasem faráře obláčený Kristus místního kostela; na tomto Kristovi bylo vidět, jak ho to bolí, jak mu praskají paže, vylézají žíly a jak mu otrava z rezavých hřebíků vsakuje do krve. „Vymyjí Ježíškovi ruce kysličníkem?“ vyptával se, kdykoli ho vedli k Sýkorovým, a chodil kolem krucifixu se zavřenýma očima. „Mohl by dostat otravu, mami.“ „Musíš se modlit a nesmíš zlobit,“ říkala matka, „pak nebude Ježíška nic bolet a nic se mu nestane.“ „A dá mu pan primář Kašpar protitetanovou injekci?“ „Ježíšek nemusí dostat injekci,“ řekla matka, „ten už dávno na kříži není, křížem si jen připomínáme, jak za nás trpěl.“ 10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
„A kde je?“ „Na nebi a taky ve tvé dušičce, když jsi hodný.“ Duši si představoval jako duši rybí: slizké bělavé měchýře, které matka vytahovávala z rozpáraného kapřího břicha. Za domem byl hustý sad s palčivou trávou a kopřivami, pod větvemi bylo vlhko i v létě. Sýkorovi bydleli v patře a měli dvě dcery: dvanáctiletou Hanku, která měla šedivé oči, rozkousané rty a žluté vlasy do půli zad. O rok starší Eva měla zkažené oči a nosila tlusté brýle. Matky nahoře v bytě opravovaly sešity nebo pletly a on býval s Hankou v sadě. Jednou se s ní pral o hračku: byla to kůrová plachetnice, kterou mu vyřezal otec. Na matce vybrečel malé plátěné plachty. Hanka zlomila stožár a plachtu utrhla. „Dej to sem,“ řekl nad vrakem lodi, „dej to sem, ty blbá holko, nebo si to vypiješ!“ Vyplázla jazyk a ničila loďku dál. „Takový krám ze shnilé kůry,“ řekla. „Že si s tím hraješ.“ Dostal vztek a pocítil lítost, ne nad loďkou, ale nad zmarem otcovy práce. Otec jednou vyřezával loďku celé odpoledne, v době, kdy býval doma svátečně. Seděl mu tehdy na bobku u nohou a vděčně pozoroval, jak odletují odřezky a pod nožem vzniká tvar trupu; byl otci za tu práci nesmírně vděčný. Lítost byla najednou nesnesitelná. Napadlo ho, že už otec třeba brzo umře. „Hned to sem dej, ty pitomče,“ vykřikl a prvně v životě nebyl jeho hlas jeho. Vyplázla jazyk. Skočil po ní. Loďka odlétla do trávy. Povalil ji, klekl jí na břicho a začal ji tlouct. Roztáhl jí ruce, přimáčkl je k zemi a temenem hlavy jí narážel do obličeje. Nebránila se a byla docela zticha. Naškrábal 11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
kolem hlínu s trávou a nacpal jí to do úst, až nahmatal jazyk. Vůbec se nebránila. Šedivé oči měla dokořán a v nich bylo rozdráždění a dychtivost. Všechno ho zradilo tak jako hlas. Byla by ho mohla setřást, byla dvakrát tak stará, ale měla ještě nějakou jinou, horší převahu než převahu síly. „Všude ti nacpu hlínu,“ řekl v rozpacích. „Do pusy, do očí, do nosu, do uší, pod nehty, pod paždí. A do zadku ti taky nacpu hlínu, pitomče. S mravencema.“ Vyplivla mu hlínu do obličeje a kousla se do rozkousaných rtů. „A nikam jinam už ne?“ Ruce mu ochably. Věděl, co myslela, ale o těch věcech věděl málo. „Tam taky,“ řekl zoufale. Do lýtek ho kousala palčivá tráva. „Tam ti nacpu krtka,“ zajíkl se. „Nebo myš. Mrtvou myš.“ Pustil jí ruce, založila si je pod hlavu. Oči měla nečisté, s vlásky krve v bělmu. „To bych radši živou... když už...“ Přitáhla si ho. „Ty jsi usmrkánek, viď?“ řekla mazlivě. „Ty ještě nic nevíš, viď?“ Sad se houpal a z náměstí tloukly čtyři hodiny. Nechodil ještě do školy. Bylo jeho neštěstí, že ho naučili číst ve čtyřech letech. „Ožením se s tebou,“ řekl dutě. „Budu tě mít pořád doma, pitomče. Budeš muset vařit, ale jen co budu chtít jíst. A prát a pucovat boty. A ztluču tě, jak nebude uvaříno. A stlát postel. Budeš mít děti, budou se ti počurávat a smrdět. A já si budu hrát na rádio a ty nebudeš smět nic mluvit. Jak něco řekneš, budu tě tlouct.“ Vyvlíkla se a vstala. Očistila si šaty: „Počkej, ty smrade.“ 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
Zvedl z trávy vrak plachetnice a vší silou ji praštil kůrovou loďkou do břicha. Zbývající dva stěžně se odlomily a snesly se pomalu na plachtách jako na padáčcích. Dala se do pláče a začala po loďce dupat. Otcova práce byla nadobro zničená. Měl černou a bílou babičku. Černou lakomou, modlivou, kostnatou, strhanou a vesnickou z otcovy strany, bílou poděbradskou, stříbrně šedivou, načichlou toaletním mýdlem. Toho jara bílá babička umírala na rakovinu ve své vile. A ten den, kdy za ní matka do Poděbrad odjela, vyhlásili mobilizaci. Nekonečné kolony aut projížděly městem, v kopci do náměstí šoféři přehazovali rychlost a reflektory v noci olizovaly strop nad postýlkou. Přišel na to, že se dá být v noci vzhůru. Škodovky vpadávaly do města z kopců Vysočiny zturované a rozpálené, zpod kapot odstřikoval olej a motory odhazovaly vlny teplého benzinového vzduchu. Mezi poštou a evangelickým kostelem se utábořili vojáci; roztáhli celty a zatopili pod polní kuchyní. Pušky postavili do kozlů. Městští pekaři pracovali ve dne a obchody byly otevřené i v noci. Šestnáctiletý Otto, Kummermannův syn, říkal, že armáda je skvělá, že by to uměla spočítat třeba pěti Ádům, a ukazoval pohlednici s mapou Německa a Československa, kde byly oba státy nakreslené jako zvířata. Německo, vlčí hlava, polykalo Československo, ovečku. „Spodek huby jim špatně kouše,“ říkal Otto, když si kluci prohlíželi pohlednici. „To je Rakousko, tam jich mají taky plné zuby. Jó, kdyby mě byl papá pustil do Barcelony...“ Vojáci na celtách mezi poštou a evangelickým kostelem skvěle nevypadali. Přetáčeli si ovinovačky a věnovali dojemnou pozornost zapařeným nohám 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
s bílými klouby a prsty, v bagančatech splácnutým do půlměsíce. Chtěl si sáhnout na pušku, stojící v kozlu. Hubený voják ho pozoroval. „Mohl bych si ji potěžkat?“ řekl rozpačitě. „Revolver už jsem těžkal, pušku ještě ne.“ „Vodprejskni, smrade,“ řekl voják, „až ti uletí kramflek, tak si přiď, ale vod tohodle di dál.“ Vůbec mu nerozuměl. „Co čumíš? Je to tak. Já jsem švec. Kysela. Z Vel var,“ řekl voják a dal se do smíchu. „Vy nejste voják?“ „Teďka. V civilu švec.“ Vůbec mu nerozuměl. „Myslíš si, že sme blanický rytíři?“ řekl voják. „To ti asi doma kukaj pěkný voloviny. Vodprejskni a nech tu flintu, parchante. Čím je tvůj fotr?“ Náklaďáky projížděly i celou druhou noc. Pod olivami plachet seděli vojáci s přilbami na hlavách a s puškami mezi koleny. Přilby byly směšné, připadalo mu, že mají na hlavách velké sběračky. Brady jim čučely z rozeklaného řemínku, vypadali jako hříbky. Zpívali do řevu zturovaných motorů, ale rozumět bylo, jen když řidiči v kopci přehazovali rychlost. U našich kasáren, stojí čestná stráž, nečekej, má milá, mě se nedočkáš. Vpředu vedle řidičů seděli důstojníci v brigadýrkách, které jim rozkošaťovaly hlavy a odlišovaly je od kulatých, ulízaných hříbků. Na prsou se jim frajersky houpaly triedry, na kolenou měli rozložené 14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
mapy – sebejistí a pohrdaví. Lidé stáli na chodníku a mávali. Důstojníci ledově salutovali, hříbci kynuli a vykřikovali od srdce. Motory bušily a škodovky, zelení býci, ovládly náměstí jako před časem býk. Sýkoru povolali do Sudet. Otec narukoval. Paní Sýkorová ho vzala k nim, dokud se matka nevrátí od smrti bílé babičky. S otcem žádné loučení nebylo. Plácl ho po zádech a řekl: „Ať u Sýkorů děláš dobrotu! Nebo to máš u mě, až se vrátím.“ Tenkrát na jaře byl otec velmi opálený a černé vlasy mu na slunci modraly. Otec byl vůbec vždycky skvělý, s ničím se netrápil. Celý život víc miloval ženy než děti. A tak veden za ruku vystoupil po mokrých schodech, se zavřenýma očima přešel kolem krucifixu a znova si vzpomněl na rybí duši. Odpoledne si hrál s Hankou v předsíni, do sadu je nepustili. Měli špulku od nití a kutáleli ji velkou rychlostí proti sobě. Zalétávala pod bílou almárku, a když tam po ní šmátral rukama, čichal prokmínovaný sýr, salám a cibuli. Měli také jojo, hračku, která později zmizela a kterou jako dospělý už nikdy neviděl. Největší zábava ale byla s plynovými maskami. Střídavě si je nasazovali, kroutili hlavami, aby se chobot co nejvíc házel, a křičeli na sebe „mulisy, mulisy“. Zpod gumy zněly hlasy mastně a dutě, jako kdyby mluvili do jílu. Bylo jejich dětské štěstí, že maskovaný mohl v nemaskovaném vzbouzet znova a znova hrůzu; tak je hra neomrzela a hráli ji dlouhé hodiny. „Máme doma jenom tři plynové masky a jsme čtyři,“ řekla Hanka, „hádej, kdo musí umřít, až shoděj plyn?“ To odpoledne jim oběma připadalo samozřejmé, že plyn bude shozen. „Hádej, kdo musí umřít?“ 15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
„Bílá babička,“ řekl bezmyšlenkovitě. „Ta sem nepatří. Ta umře beztak, i když plyn neshoděj. Kdo musí umřít, protože nemá masku, až shoděj plyn?“ Nevěděl. „Nikdo,“ řekla, „táta má služební. A ty máš masku?“ „Mám.“ Přinesl si ji z domu v zelené vroubkované konzervě. „To buď rád,“ řekla Hanka, „my bysme ti půjčit nemohli, máme akorát tři, to bys musel umřít, až shoděj plyn.“ „Lojza Košťáků masku nemá. Máma mu ušila pytlík přes pusu. Dá se do toho namočená vata.“ „To je mu houby platný,“ řekla Hanka. „Bude muset umřít, až shoděj plyn. Jirmáskovi mají masku i pro Agara, ale mají strach, že se jim vztekne. Viděla jsem, jak dělal, když mu ji zkoušeli.“ Navečer přišla vdova Koubková nahoru. „Kostka se zastřelil,“ řekla v předsíni. Paní Sýkorová dala prst na ústa a odtáhla ji do kuchyně. Poslouchali za dveřmi. „Dal si lauf do pusy,“ říkala vdova, „vypadá to tam strašně, je to všechno po stropě. Dodal prý do patrony vodu. Ve chlévě, představte si!“ „A věděj proč?“ ptala se paní Sýkorová. „Dostal v poledne svolávací lístek. Nikomu nic neřek, vůbec prý nic neslyšeli. Vašek ho našel před hodinou, když šel dávat kravám.“ Potom musela Hanka psát úkoly. Eva ležela v pokoji na gauči a četla knížku zkaženýma, zabrejlovanýma očima. V konzervě si s maskou přinesl malý atlas Červeného kříže. Bavily ho barvy a tvary zemí. „Modrá země je největší,“ říkal, než se naučil číst. Myslel moře. Vzal si pastelky a omalovával mapky. Byly už celé proryté. 16 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Po večeři dostala paní Sýkorová žlučníkový záchvat. Chodila po pokoji, držela se za břicho, předkláněla se, klekala u postele a křičela „Bože, Bože!“ až omdlela. Přivolali vdovu Koubkovou a přijela sanitka. Za hodinu přišla vdova z nemocnice a řekla, že si tam paní Sýkorovou nechají do zítřka. Ustlala jim, převlékla je do pyžama a museli se s ní vkleče modlit. Vdovino modlení bylo dlouhé a z mnoha modliteb, většinu jich neznal a Hanka s Evou také ne, a tak vdova pod lustrem předříkávala jako farář a oni jen mumlali. Mnoha slovům nerozuměli, byly to modlitby dospělých. Než se vdova vrátila do přízemí, řekla, aby pro ni přišli, kdyby něco potřebovali, – nechá na chodbě světlo. Byla třetí mobilizační noc. Hodinu po setmění začaly škodovky, zelení býci, lézt do náměstí a projíždět městem. Díval se na ně škvírou mezi roletou a okenním rámem. Eva s Hankou ležely na manželských postelích rodičů. Řekly vdově, že to mají dovoleno. Měl spát v rohu pokoje na gauči. Lehl si a díval se do stropu. Svítila jenom malá lampička, při které Eva četla zabrejlovanýma očima. Potom zhasla. V noci se probudil. Z náměstí bušila auta, gauč byl měkký. Eva písklavě chrápala. Vzpomněl si na plachetnici z kůry, kterou otec vyřezal a Hanka zničila, ale neměl ani vztek, ani necítil lítost. Vstal a potichu přešel k Hance. Postranice postele se studeně dotkla holenní kosti. Když stál nad ní, uviděl, že nespí. „Pssst,“ řekla, „vzbudíš Evu.“ Stál nad ní a nevěděl, co. Natáhla ruce a přitáhla ho jako v sadě. Tak ležel dlouho a nepohnul se, až když ho začala bolet ruka, o kterou se opíral, a sklouzl na prostěradlo. Kolena skrčil pod bradu. 17 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201598
