Tomáš Jirák MALTA
1
2
Tomáš Jirák MALTA
edice Knihovnicka.cz Tribun EU 2013
3
Tomáš Jirák MALTA
© Tomáš Jirák, 2014 ISBN 978-80-260-6680-4 4
Když jsme se zachránili, dověděli jsme se, že se ten ostrov jmenuje Malta. Domorodci se k nám zachovali neobyčejně laskavě. Zapálili hranici dříví a všechny nás k ní pozvali, protože začalo pršet a bylo zima. Když Pavel nasbíral náruč chrastí a přiložil ho na oheň, zakousla se mu do ruky zmije, která prchala před žárem. Jakmile domorodci uviděli, že mu visí na ruce had, říkali si mezi sebou: „Ten člověk je určitě vrah. I když se zachránil z moře, bohyně odplaty nedovolila, aby zůstal na živu.“ Ale Pavel setřásl hada do ohně a nic zlého se mu nestalo. Oni čekali, že oteče nebo že najednou padne mrtev. Když to však dlouho trvalo a viděli, že se s ním nic neděje, začali naopak říkat, že je to nějaký bůh. (Skutky apoštolské, kap. 28, 1-6)
5
6
LUKÁŠ: NOČNÍ HÁDKA Eva se uprostřed noci náhle posadila na posteli. „Slyšíš to?“ Zabručel jsem a obrátil se k ní zády, nemám rád, když mě takhle budí. A v tom jsem to slyšel také. Hysterický křik mladé ženy doprovázený vzteklým třískáním talířů a rozmrzelé bručení hlubokého mužského hlasu. Spustil jsem nohy na zem. „Ti mají výdrž, co?“ poznamenal jsem po chvíli. „Že se jim chce,“ řekla Eva pobaveně. „Ale jsou dost bezohlední.“ „Hřeší na to, že tu kromě nás nikdo nebydlí.“ „Otevři prosím tě okno.“ Vstal jsem a s úlevou se vyklonil do vlahé deštivé noci. Jediní sousedé v jinak prázdném třípodlažním nájemním domě a přece se s nimi neznáme. Od té doby, co se sem nastěhovali, jsme se potkali jen dvakrát a kromě úsečného anglického „Hi“ jsme si neřekli nic. Na Angličany ale moc nevypadají, jsou dost hluční. Angličané by v noci takovou scénu nikdy neztropili. Nejsou to spíš Italové? Nebo nakonec jen Malťané? „Teď, teď! Slyšel jsi to?“ vykřikla Eva. „Co?“ „Oni mluví česky.“ „Blbost. A co podle tebe říkali?“ „Ty krávo jedna pitomá!“ „To je přece přirozená schopnost mozku dabovat,“ usmál jsem se pro sebe, protože tenhle fenomén dobře znám. „To jsem byl jednou v Maďarsku, víš, a…“ 7
„Teď zase!“ přerušila mě. Vysvětlovat jí něco tak složitého, a ještě k tomu v noci, nemá cenu, stejně mě neposlouchá. „Ty neuvěřitelnej debile…“ opakovala domnělé výkřiky. „Slyšel jsi to?“ „Neslyšel.“ Časem se zdálo, že partaji odnaproti ubývá sil. Žádný div, vždyť byly tři pryč. Lehl jsem si zpátky do postele a slastně si přitáhl deku až po bradu. To jsem byl jednou v Budapešti – vám to vyprávět můžu, vy mě nebudete pořád přerušovat – nastoupil jsem do vlaku a tu mě zaskočil zvuk toho nezvyklého, krkolomného jazyka, který ke mně doléhal ze všech stran a ve všech myslitelných podobách. Splýval ze rtů mladé maminky, která mazlivě mluvila ke svému dítěti, klokotal v hrdlech dvou upovídaných venkovských ženských v šátku, tlustý starý pán u okna s jeho pomocí bručel na celý svět, urostlý mladík s brýlemi pečlivou výslovností nezapamatovatelných slov cosi vysvětloval své ušlechtile vypadající dívce. Hlava mi klesala únavou a v okamžiku mezi bděním a spánkem jsem najednou zcela zřetelně uslyšel češtinu. Je to možné? Otevřel jsem oči a zaposlouchal se do hovoru cestujících. Ne, všichni mluvili beznadějně maďarsky. A zase jsem zaklimbal a můj mozek si na pomezí bdění a snu dosazoval za maďarská slova podobně znějící česká slova, takže výsledný smysl vět byl dosti zarážející. Opravdu ten mladík řekl, že „obrohatec se nervuje pšenicí“? A přesně tohle se teď Evě stalo. Jenže copak mají ženy trpělivost vyslechnout vás až do konce, když jde o něco tak zajímavého? Zaposlouchal jsem se do jejího pravidelného oddychování a skoro okamžitě ji následoval do říše snů. 8
Nazítří jsme si po snídani vyšli na nábřeží. Mokré chodníky jiskřily v ranním slunci. Opřeni o zábradlí jsme se dívali se zalíbením do modravé dálky. Od moře vanul svěží větřík a za zády nám pulzovalo město dopravní špičkou. Únor, středa ráno. Malťané spěchali do práce, auta a velké autobusy popojížděly v zácpě, malé praktické krámky v ulicích právě otvíraly, někde zaharašila roleta, tamhle prodavač vyléval kbelík špíny do kanálu před vchodem. Jenom nám v tom ruchu všedního dne najednou připadalo, jako bychom tu byli navíc. Zbyteční a zapomenutí. Po tolika letech ledových zim, klouzání po namrzlých silnicích a odklízení sněhu kolem domu jsme snad už konečně měli nárok na trochu pohodlí, tepla a odpočinku! Byli jsme na Maltě už mnohokrát předtím na dovolené a učarovala nám svou civilizovaností. Ano, v jiných středomořských zemích, třeba v Řecku, vás všude skličuje špína, v kontejnerech zahnívají odpadky a přes silnici teče močůvka. Ale tady vládne neuvěřitelný pořádek, a to i navzdory faktu, že Maltské souostroví leží jižněji než tuniské pobřeží. Malta nám učarovala svou historií. Najdou se tu prehistorické menhiry jako ve Skotsku, ostatně každá z epoch tady zanechala své nesmazatelné stopy, ostrovům vládli Řekové, Féničané, Kartaginci, Římané, Francouzi, Angličané. Malťané mluví anglicky – dědictví stopadesátileté britské nadvlády – i když v intimní konverzaci mezi sebou stále používají maltštinu, ten starodávný jazyk spiklenců psaný latinkou, který vznikl smíšením arabštiny a italštiny. Malťané za léta britské nadvlády do sebe vstřebali příkladnou anglosaskou zdrženlivost, smysl pro fair play a vášeň pro systém, tedy vlastnosti u středomořských národů neznámé. 9
Malta měla zvláštní kouzlo hlavně pro Evu. Trvalo mi několik let, než jsem přišel na to, proč sem chce znovu a znovu jezdit na dovolenou. Abyste rozuměli, moje žena pochází z Prahy a před mnoha lety se přestěhovala za mnou na venkov do rodinného domu se zahradou. Místo, aby se v klidu přírody zbavila městského stresu, odpočinula si, zotavila se, zažívala v prvních letech naopak stres ze samoty, stres z toho, co kdyby nás někdo přepadl, co kdyby se někomu něco stalo, co kdyby vypnuli proud… Byla to samá co kdyby, která se nikdy nenaplnila, a dnes už se tomu oba umíme zasmát. Zůstalo jí však něco, co nikdo z mých známých nechápe, ani já ne, a s čím jsem se u nikoho jiného dosud nesetkal. Zatímco lidé na dovolené v cizích zemích hledají soukromí, klid odlehlých pláží, prožitek vlastní individuality daleko od ostatních, moje žena vyhledává pravý opak. Lákají ji našlapané pláže, zaplněné promenády, hotelové jídelny, kde pozoruje se široce otevřenýma očima (a někdy i pusou) život kolem sebe, všímá si hostů, kteří se něčím odlišují, všímá si osamělých žen, starých manželů nebo nerovných párů a vyslovuje domněnky o jejich osudech, vžívá se do jejich problémů a často se je i přes moje protesty pokouší řešit… Celou jihovýchodní část Malty tvoří jedno velké souměstí, zahrnující i metropoli Vallettu. Jako by se města navzájem pohlcovala, stmelená širokými, rušnými bulváry, které se táhnou po nábřeží a které vystřídá spleť úzkých uliček, pokud se pustíte dál od moře. V sousedství památek najdete obchodní domy, vedle kostelů restaurace, všude hlava na hlavě, autobusy, které vás pohodlně odvezou, kam zrovna potřebujete, taxíky, auta, motorky, a aby toho zmatku nebylo málo, všichni jezdí vlevo. A nejenže jezdí vlevo, ale i chodí vlevo – často je problém se s někým na chodníku vyhnout. Co tedy může být 10
pro mou ženu ideálnějšího než tohle úžasné a přívětivé lidské mraveniště, když už ji okolnosti přinutily bydlet na venkově? Často jsme mluvili o tom, že Malta je přesně ta země, kam bychom se chtěli přestěhovat na penzi nebo kde bychom aspoň chtěli přečkat truchlivou středoevropskou zimu. Sen se nám splnil dřív, než jsme se nadáli. A dřív, než jsme dosáhli důchodového věku. Manželka je doktorka a založila si v městečku, kde bydlíme, lékařskou praxi. Dost zoufalý počin, uvážíme-li, že dvě třetiny z dvou a půl tisíce místních obyvatel se staly jejími registrovanými pacienty! Ale hlavně, že nemusí nikam dojíždět, že jo? Ovšem ordinační hodiny jí začínají prakticky v okamžiku, kdy vyjde z vrat naší zahrady a vydá se po hlavní ulici s pár obchody, a neskončí, dokud za sebou ta vrata zase nezavře. Proto už dávno začala jezdit všude autem a nakupovat v Říčanech nebo v Praze, aby na ni její pacienti nemohli. Svou práci však vykonává příliš poctivě, že se domů vrací k smrti vyčerpaná, tvrdíc, že tak těžkou práci nemůže dělat do důchodu. Naštěstí se mi ji podařilo přesvědčit, že ordinaci může na pár měsíců přenechat svému starému kolegovi penzistovi, který tráví jaro, léto a podzim na chatě, ale v zimě se doma nudí. No, a já, starý fluktuant s bohatými zkušenostmi ze všech možných oborů, jsem se konečně zbavil břemene hypotéky a vybičoval se na poslední chvíli, doslova za pět minut dvanáct, abych konečně rozjel tu svou vlastní vysněnou firmu, která nás zabezpečí na stáří. S těžkým srdcem jsem ji předal svému dvaadvacetiletému synovi Maxovi v naději, že za tři měsíce mé nepřítomnosti snad nenapáchá mnoho škod. Snažím se mu poskytovat cenné rady, kdykoliv si myslím, že je potřebuje, ale on se jimi stejně neřídí a vždycky problémy vyřeší nějak jinak a po svém. 11
Aby byl výčet naší rodiny úplný, musím se ještě zmínit o sedmadvacetileté dceři Kamile, která rozjela svou kariéru nadějné právničky. Po odkroucení povinných tří let práce koncipientky si hodlá založit svou vlastní advokátní kancelář. Takže jsme chodili v jarních kabátech po Maltě, a těžko si dokázali představit, že Česko teď leží pod sněhem a teplota v noci klesá až k patnácti stupňům pod nulou. Ale jak člověk v zimě touží po teple a v teple zase po zimě, tedy vždy po tom, co postrádá, vytanuly mi na mysli dávno zapomenuté verše Karla Jaromíra Erbena: Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen, v krbu se svítí, stará podřimuje, děvčata předou měkký len. A najednou jsem si s nepochopitelnou nostalgií představil slavnostní ticho zasněžené zimní krajiny, v níž odkudsi z dálky a s dlouhými odmlkami štěká pes…
12
MAX: MANAŽEREM PROTI SVÉ VŮLI Táta je teda fakt hustej! Asi se úplně zbláznil, anebo na stará kolena ztratil smysl pro zodpovědnost. Napřed si pořídí velkou firmu a pak si klidně odjede na čtvrt roku na dovolenou a mě, mladého nezkušeného člověka, fotografa, hudebníka, zkrátka umělce každým coulem, ale rozhodně ne manažera, nechá, abych ho zastupoval. Ale copak já vím, jak se taková firma vůbec řídí? Zaměstnanci se na mě zpočátku dívali se značnými obavami. Pochopil jsem. Junior bývá vždycky mnohem horší než senior. Senior vybudoval firmu, všichni ti lidé prošli jeho rukama, se všemi se zná, má s nimi trpělivost, má pro ně pochopení. Ale junior je jen rozmazlený hejsek bohatého tatínka, který o těchhle vztazích nemá ani ponětí a bude si teď na všech hojit svoje nejisté ego. „Nemusíte se mě bát,“ uklidňoval jsem staré matadory na pondělní poradě. „Já nemám ambice tady cokoliv řídit. Jde jen o to, aby se tu nestal nějaký průšvih, než se táta vrátí,“ Zdálo se mi, že jim spadl kámen ze srdce, a nejméně v jedné tváři jsem postřehl škodolibý úšklebek. Ale možná jsem se mýlil. Asistentka Ema, taková šedá myš s brýlemi (máma by tátovi asi žádnou sexbombu nedovolila), za mnou po poradě přišla do tátovy kanceláře a s lehkou výčitkou mi řekla: „O tom, že to tu nechcete řídit, jste mluvit nemusel. Zbytečně jste předem složil zbraně. Klidně jste je mohl nechat pár dní v nejistotě, aby si mysleli, že je budete kosit. Takhle jste jim jen ukázal, že si můžou dělat, co chtějí.“ Chvíli jsem si ji zamračeně měřil. Co je vlastně tobě do toho? Je to snad firma mého táty, nebo tvoje? Současně jsem 13
popustil uzdu své fantazii a snažil si ji představit v různých choulostivých situacích, stejně jako to dělám u ostatních žen a dívek, které se dostanou do mé blízkosti, ale v případě Emy moje představivost úplně selhala. Pak jsem se na ni přátelsky usmál, vždyť jsem dobrák od kosti. „Já vím, já přece nejsem žádný manažer…“ „Ale jste, právě jste se jím stal.“ Udiveně jsem se na ni podíval. Myslela to vážně nebo to měla být rafinovaná lichotka? „Tak víte co? Udělejte mi kafe!“ řekl jsem rázně. „Prosím,“ splynulo z jejích rtů nevýrazně a skoro neslyšně zmizela za dveřmi. A já jsem si díky ní v tu chvíli uvědomil sílu svého mandátu. Jsi zástupce ředitele, tak se podle toho chovej! Za okamžik se vrátila s voňavým šálkem espresa. Ještě, že jsem ji o tu kávu požádal. Šéf své asistentce, kterou nepožádá ani o kafe, dává najevo pohrdání. Ale když ji požádá o kávu, naváže s ní spolupráci. „Tady máte podpisovou knihu. Prohlédněte si ji, a kdybyste něčemu nerozuměl, jsem vedle.“ Podpisovou knihu? Fíha! Co to je? Otevřel jsem ohmatané desky a mezi tlustými listy našel vložené dopisy, faktury a platební příkazy. Co je to za komedii? Podpisová kniha! To nemůžou ta lejstra přinést jen tak? Má snad podpisová kniha dodat šéfovi na vážnosti? Uvědomil jsem si, že podpis znamená souhlas. Ale jak mám vyjádřit souhlas s něčím, o čem nemám ani páru? Třeba zrovna tady. Platební příkaz na 103 850,- Kč. To je docela ranec, ne? 14
Když jsem otevřel dveře k Emě, zastihl jsem ji, jak si přejíždí rtěnkou rty a soustředěně se na sebe dívá do malého zrcátka skrytého v dlani levé ruky. Když uslyšela dveře, vše jedním rychlým pohybem hodila do kabelky z krokodýlí kůže. „Přejete si?“ Trochu se začervenala, že jsem ji překvapil při intimní chvilce, ale ve vteřině nasadila ten svůj neutrální myší výraz. Byla to dokonalá profesionální maska, ale v onom prchavém okamžiku, kdy se upravovala a nepředpokládala, že ji uvidím, přece jen vypadala jako žena s jistým půvabem. Kolik jí může být? Třicet? Pětatřicet? „Nevím co s tím!“ řekl jsem bezradně. „Tak se na to podíváme,“ odpověděla ochotně, jako by stejně věděla, že přijdu. Listovala podpisovou knihou, procházela se mnou jeden dokument po druhém a radila mi, co by sama na mém místě udělala. Stál jsem nad ní skloněný a zblízka se díval na její poněkud staromódní účes, na růžovou pěšinku mezi krátce střiženými rovnými vlasy obarvenými melírem, který z nepochopitelných důvodů napodoboval šediny a dělal ji starší, než ve skutečnosti byla, a co víc, z její hlavy, šatů a celého těla stoupal k mému citlivému nosu zvláštní pobuřující parfém, něco jako višně s vanilkou, úplně stejný jako vůně prvního deodorantu, který začala používat moje ségra, když jí bylo dvanáct. „Počkejte, pro koho že je tahle faktura?“ zeptal jsem se znovu na stejnou věc, protože jsem se nemohl soustředit. „Radši si vezmu židli.“ Sedl jsem si vedle Emy a ona mi bez známky netrpělivosti opakovala své rady a komentáře tak dlouho, dokud jsem vše nepochopil. 15
Večer volal táta. Ptal se mě, co jsem celý den dělal. Podal jsem mu zprávu a zeptal se ho, jak se s mámou mají. Prý dobře. Udivilo mě, jak málo zájmu projevuje o svou firmu. To jsem ovšem ještě nevěděl, že se každý den napojuje on line do účetnictví, takže ví úplně dokonale, co se kde šustne.
16
