Toffler, Alvin. Šok z budoucnosti. Práce, Praha 1992, 284 s. Kniha, kterou Alvin Toffler napsal v roce 1970, vyšla u nás až v roce 1992. I přes toto více než dvacetileté zpoždění je možno říci, že byla v našich podmínkách vydána právě v době své aktuálnosti. Pokud by se českému čtenáři dostala do rukou v době svého původního vydání, s největší pravděpodobností by se u něj dostavil kulturní šok. V prostředí politické, ekonomické a do jisté míry i kulturní izolace východního bloku, který nebyl příliš konfrontován s globálním rychlým sledem technologických inovací a proměn byrokratického systému a povahy industrialismu, by problémy, o kterých autor hovoří, zařadil do kategorie vědeckofantastické literatury. Mnohé z popsaných skutečností a společenských charakteristik se ani dnes, tři desetiletí po prvním vydání, nedají bez výhrad vztáhnout na naše podmínky a týkají se hlavně specifik americké společnosti. Přesto se jedná o dílo, jehož aktuálnost je nasnadě v současné době, kdy je naše země železnou oponou neodděleným článkem globálního systému, a kdy se začínají popisované problémy vynořovat z mlhy postkomunistické revitalizace společnosti. I když se každá kultura vyznačuje svým tempem změn, v rostoucí provázanosti v globálním systému se v zájmu udržení konkurenceschopnosti (a tím vlastního ekonomického standardu) musí přizpůsobovat tempu panujícímu ve společnostech, jež jsou považovány za vlajkové lodě technologických a s nimi souvisejících změn. Dílo Šok z budoucnosti je zčásti sociologickou diagnózou a anamnézou společnosti, zčásti se jedná o futurologickou prognostiku a v závěrečných částech také o obecný apel na „společnost“, jakým směrem by se měla ubírat, aby se nemusela střetnout s problémy, které by podle Tofflerova futurologického dalekohledu mohly nastat. Autor pokládá bezpočet provokativních otázek, které často stupňuje až do absurdna, tedy alespoň tak, jak absurdno chápeme dnes. Ke každému argumentu přikládá nespočet příkladů z dimenze každodenního života americké společnosti a tento bohatý ilustrativní aparát činí knihu velmi čtivou. Ústředním pojmem, „šokem z budoucnosti“, Toffler diagnostikuje problémy současného člověka, kterému působí psychické (a v konečném důsledku samozřejmě fyziologické) potíže konfrontace s rychlostí změn, které se kolem něj odehrávají na poli technologií, kultury, institucí a struktur. Změna přichází v ekonomicky vyspělých společnostech takovou rychlostí, že se jí nestačíme přizpůsobovat. Naše schop-
190 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 nost percepce změn a adaptace na ně není tak účinná, že by synchronizovala se skutečným tempem změn. Metaforicky řečeno, psychicky žijeme v minulosti, a přitom se kolem nás již fyzicky usazuje budoucnost. Takové zrychlení změn má na nedostatečně adaptabilní jedince vliv v podobě nutnosti hraní nových rolí na individuálně nezmapovaném jevišti, což přináší pocity dezorientace a může u rostoucího počtu lidí vyústit v psychické choroby. Ty mohou spadat do medicínsky popsaných psychiatrických kategorií, ale jako jejich příčinu Toffler indikuje právě tento „kulturní šok ve vlastní společnosti“ vyvolaný předčasným příchodem budoucnosti. V případě šoku z budoucnosti jsou porušeny meze adaptability člověka. Tyto meze jsou stanoveny individuálními, intrapersonálně hluboce zakořeněnými „předpoklady délky trvání“. U mnoha aspektů společenského života má individuum vytvořenou představu o tom, jak dlouhá je jejich životnost, a s tímto ohledem koriguje svůj pohyb. Čím dál více však čelí pomíjivosti, větší dočasnosti. „Život lidí minulosti a přítomnosti se vyznačuje poměrně ,nízkým stupněm pomíjivosti‘ – jejich vztahy jsou spíše dlouhodobější. Avšak lidé budoucnosti žijí v podmínkách ,vysokého stupně pomíjivosti‘, kdy jsou vztahy kratší a jejich obrat mimořádně vysoký. Věci, místa, lidé, myšlenky a organizační struktury se v životech lidí ,spotřebovávají‘ rychleji“ (s. 29). V časovém kanálu stoupá hustota protékajících situací, zrychlení změn zkracuje délku jejich trvání, a to vede k podstatným proměnám v psychice člověka. Symbolem nadcházejícího věku pomíjivosti je pro Tofflera expanze nabídky a poptávky po spotřebních statcích na jedno použití, jednorázovost coby spotřební vzorec začíná nabývat na významu. V této souvislosti Toffler hovoří o proměně ekonomiky stálosti na ekonomiku pomíjivosti – vztahy člověka k věcem se zkracují a stále nejasnější se stává hranice mezi módním výstřelkem a běžným výrobkem. Podobně jako v případě vztahů k věcem se zkracují vztahy člověka k místu, čehož jedním ze stimulů je pokles významu vzdálenosti. Revoluční růst mobility (jehož americké charakteristiky nemají obdoby) je podle autora způsoben šířením automatizace, které zaváděním změn v technologiích působí na zastarávání některých průmyslových odvětví a dává vzniknout velkému objemu nekvalifikovaných a polokvalifikovaných lidí. Ti jsou nuceni se za novou prací stěhovat, což v případě větší masovosti tohoto jevu vede k nárůstu pocitu cizosti a nezačleněnosti a v konečném důsledku ke ztrátě angažovanosti. Rostoucí mobilita lidí vede navíc k rostoucí dočasnosti vztahů mezi lidmi, čili lidé mají více přátel, avšak na kratší dobu. Jako další ilustraci počátku dominance dočasnosti ve vztazích člověka uvádí Toffler pomíjivost v zaměstnání. Vysoká míra zaměstnanecké a často navíc profesní fluktuace je způsobena zvyšováním počtu povolání v procesu technologické inovace. V rychlém sledu změn na poli technologií však na druhou stranu dochází k omezování životnosti samotné existence mnoha povolání a navíc také k rychlejšímu zastarávání vědomostí nutných pro jejich výkon. Érou, jejíž přiblížení ke svému konci se Toffler snaží dokázat, je industrialismus. Ta, která po něm následuje a prolíná do něj své paprsky způsobující lidem komplexní potíže shrnuté pojmem „šok z budoucnosti“, je autorem označena jako „super-
NOSTALGICKÁ RECENZE 191
industrialismus“. Je škoda, že Toffler nevěnoval úsilí pro alespoň základní vysvětlení tohoto poněkud mlhavého pojmu. Při první zmínce je spojen s expanzí podílu bílých límečků oproti modrým a dále je s ním nakládáno způsobem „nějak to už vyplyne“. Pojem superindustrialismus je nadále spojen s dalším, ale již lépe vysvětleným pojmem „adhokracie“, která je jako způsob řízení organizace základním kamenem předpokládané superindustriální epochy. Toffler diagnostikuje konec dominance byrokratického řízení organizace. Považuje je za systém, který nezažívá svůj triumf, nýbrž krach a nakonec ji nahradí nový model organizace – „adhokracie“. Toffler totiž nekonstatuje pouze zrychlování obratu všech tří fyzických komponentů situací, tedy lidí, míst a věcí, ale navíc také proměnu dalších elementů, které mají význam při formování zkušeností. Těmi jsou informace, které používáme, a organizační struktury, v nichž žijeme. Změnou v organizační struktuře je právě nahrazení byrokracie adhokracií, přičemž nejjednodušeji lze tento systém ujasnit jako svět nových pohyblivých organizací. Je to „rychle se pohybující, informacemi překypující, dynamická organizace budoucnosti, která je složena z pomíjivých buněk a extrémně mobilních jedinců“ (s. 75). To implikuje skutečnost, že i vztahy člověka k organizacím se budou proměňovat rychlejším tempem. Superindustrialismus, tedy Tofflerovo označení pro éru, jejíž dominantou je pomíjivost, dočasnost a změna, se vyznačuje vysokou rychlostí uspořádávání organizací a rychlou následující reorganizací vnitřních struktur, která neprobíhá nárazově v určitých údobích, ale kontinuálně. Změny organizace probíhají z popudu změn, z důvodu přizpůsobit se jim. V superindustrialismu je zrychlování změn takové, že se vnitřní struktura organizací musí de facto měnit neustále, aby vůči okolnímu světu neztratila svou efektivitu. Hlavním rysem adhokracie je tak neustálá přestavba sebe sama jako trvalá funkce tohoto systému. Tím autor také odporuje glosátorům vítězství a převládnutí byrokracie. Nejtransparentnějším způsobem řešení problémů je v adhokracii systém „projektového“ nebo „úkolového“ řízení, kdy jsou vytvářeny přechodné týmy pro řešení krátkodobých specifických problémů (jedná se tedy o organizační sektor na jedno použití). Byrokracii Toffler považuje za vhodnou v případě řešení rutinních problémů, přičemž v případě nerutinních se dostává do úzkých. Byrokracie je charakterizována svou stálostí, hierarchií a rozdělením práce. Adhokracie vyžaduje jiné vlastnosti – pomíjivost, nekonečné reorganizace a neustálé vytváření a zánik dočasných pracovních uskupení. Co se týče produkce v superindustriálním ovzduší, ta se podle Tofflera bude nést v duchu psychologizace produkce, přidávání „psychologické náplně“ k výrobku. Jedním z pilířů superindustrialismu se stane průmysl zážitků, bude expandovat nabídka zážitků v simulovaných prostředích a tímto ústupem od rozlišování mezi umělým a skutečným se stane možná až základním ekonomickým sektorem. Takových prognóz se Toffler pokouší stanovit více – člověk začne obývat oceány, využívat jejich živočišné zdroje, nastane expanze biotechnologií a mikrobiologického průmyslu, přibudou nové genetické varianty člověka, nové technologie reprodukce, produkce umělých orgánů, implantace regulátorů fyziologických funkcí, rozšíří se kybernetická in-
192 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 teligence a stavba humanoidních strojů schopných velmi diferencovaného chování. Všechny tyto technologické inovace budou spojeny s vlivem na podobu tradičních institucí. V případě rodiny Toffler předpokládá, že vlivem důsledků vědecké revoluce bude superindustriální člověk nejspíš nucen experimentovat se zcela novými formami rodiny. To je dáno vyžadováním co největší mobility (lidé pak zůstanou více bezdětní) a tím, že během několika let bude podle autora možno oddělit rodičovství od jeho biologické základny. Jako hlavní model soužití pak nastane „manželství na pokračování“, tedy po sobě jdoucí dočasná manželství. Změny Toffler očekává také v podobě samotné spotřeby. Polemizuje s tezemi o nadcházejícím počátku dominance masového konzumu vysoce standardizovaných produktů, standardizovaného vzdělávacího systému, standardizované masové kultury. Člověk se podle Tofflera nesetká s úbytkem svobody volby, naopak se superindustriální člověk setká s opačným dilematem – nadměrným výběrem. Argumentuje tím, že stoupající vyspělostí technologie dochází prostřednictvím automatizace k snižování nákladů na zavádění nových variací produktů. Tendenci k uniformitě považuje jen za jeden stupeň ve vývoji každé technologie, v superindustrialismu rozmanitost produktů nebude dražší než uniformita. Pro nás, kteří se hřejeme pod sklem akademického skleníku, je podnětná kapitola „Vzdělání v budoucím čase“. Stávající systém podrobuje hluboké kritice. Toffler se domnívá, že škola se namísto ke vznikající superindustriální společnosti obrací nazpět k systému, který pomalu umírá. Svou energii škola aplikuje na výrobu industriálního člověka, který bude vybaven pro přežití v systému, který bude mrtev dřív než on sám. Masové vzdělání vyžadovala industriální společnost a industriální uspořádání, a proto celá narůstající školská administrativní byrokracie má tendenci kopírovat byrokracii průmyslovou. Nejvíce symbolická je tady systemizace vědomostí do stálých, ostře oddělených disciplín. Pro industriální éru byla současná podoba vzdělávání ideálním způsobem adaptace, člověk vyšel ze školy do podobně uspořádané struktury míst a institucí. Toffler předpokládá, že v rychlých, proměnlivých a samočinně regulovaných technologických systémech budoucnosti budou lidé vykonávat téměř výlučně činnost intelektuální a tvůrčí. Tyto systémy budou potřebovat „desynchronizované lidi“, tedy takový typ člověka, který umí nalézt cestu ve zcela novém prostředí a je schopen flexibilní adaptace v neustálých rychlých změnách. „Model školy založený na továrně“ (s. 194) zaměřený na minulost a přítomnost si podle autora nebude schopen poradit s komplexitou a tempem změn vlastním individuálním systémům – aby člověk mohl obstát v superindustrialismu, musí být připraven na práci v dočasných (adhokratických) systémech. Toffler právě proto vznáší apel na destandardizaci školství a orientaci vzdělávacího systému na budoucnost formou dočasných osnov, jejich stálé přehodnocování a obnovu a větší heterogennost nabídky toho, co lze studovat v rámci jednotlivých programů. Přes všechny obtíže, jimiž je ověnčen technologický pokrok a aplikace technologických inovací, považuje Toffler za nemorální zříci se využívání nových technolo-
NOSTALGICKÁ RECENZE 193
gií, jejich ignorování a odklon zpět do minulosti. Bezohledné pokusy zastavit technologii mohou podle Tofflera přinést stejně ničivé důsledky jako bezohledné pokusy technologii zrychlovat. Staví se za plné využívání, ale šetrnější a citlivější, obává se totiž, že současná neomalenost při jejich využívání může vést až ke společenskému odporu vůči vědě a vědcům. Navrhuje proto vytvoření širokých politických uskupení, které by se racionálně zabývaly dalším vědeckým výzkumem a technologickým pokrokem. Vznikla by tak cílevědomá technologická politika, která by v případě voleb technologií používala vyspělejší kritéria než jednoduchá politika, která rozhodovala podle krátkodobých hospodářských výhod. Co se týče technologie, varuje Toffler před laissez–faire na tomto poli, otázky technologie považuje za otázky politické. Každé zavedení technologické inovace by pak mělo podléhat systematickému společenskému zhodnocení s cílem zablokování technologie, pokud je pravděpodobné, že její zavedení vyvolá škody ve společenském, kulturním a psychologickém prostředí. Tofflerovu „Šoku z budoucnosti“ lze jistě leccos vytknout. V prvé řadě je to zavádění nových pojmů bez jejich vysvětlení, jako vysvětlení pak mají sloužit příklady z každodenního života. Příklady mají často sloužit jako hlavní argument bez toho, aby byly následně podrobeny dalšímu teoretickému vysvětlení. Závěr knihy se vyznačuje silnými sociálně inženýrskými rysy, podle Tofflera by měly být například vytvořeny „Rady budoucnosti“, tedy týmy, které by studovaly budoucnost v zájmu přítomnosti a pracovaly by jako prognostické plánovací skupiny. Politika by pak byla těsně propojena s takovými institucemi vědecké futurologie, složených ze sociologů, psychologů, estetiků a podobně. Důsledky významného politického postavení prognostické elity již však obyvatelé postkomunistických zemí velmi dobře znají. V každém případě je Tofflerova kniha stále aktuálním dílem, které zčásti provokativností vystupňovaných sugestivních otázek, zčásti diskutabilností Tofflerových tvrzení podnítí čtenáře k mnoha dalším úvahám. O budoucnosti. Ivo Bystřičan Hirschman, Albert O. Rival Views of Market Society and Other Recent Essays. New York, Viking 1986, 197 s. Již před více než patnácti lety vyšla poprvé souborná kniha amerického ekonoma německého původu Alberta O. Hirschmana, ve které nám v deseti kapitolách představuje všechny své teze, které významně ovlivnily diskurs ekonomických a sociálních věd. Spojujícím prvkem jednotlivých esejů je analýza povahy a fungování tržní společnosti a kritika kapitalistické společnosti. Hned první kapitolu, ve které jde o znovupromyšlení strategií hospodářského růstu, označuje Hirschman z hlediska celkového zaměření knihy za centrální. Přibližuje nám zde, v čem spočívá jeho „odlišné“ ekonomické paradigma, ke kterému v průběhu svého zahraničního pobytu došel. V roce 1952 se vydal do Kolumbie jako etablovaný ekonomický a finanční poradce, avšak bez hlubších znalostí teorie
