Alvin Toffler
TŘETÍ VLNA. Vybrané kapitoly z knihy
OBZOR 2005
Alvin Toffler TŘETÍ VLNA. Vybrané kapitoly z knihy Vybrané části knihy „The Third Wave“, vydané v New Yorku roku 1981 u Bantam Books, přeložil Miloslav Ransdorf. Na podkladě textu zveřejněného na internetových stránkách KSČM http://www..kscm.cz/ zpracoval a vydal Obzor v roce 2005. Sazba písmem Garamond, 41 stran, 11309 slov.
–2–
SRÁŽENÍ VLN (STR. 7–18) 1. SUPER-ZÁPAS Nová civilizace se prosazuje v životě každého z nás a zaslepenci se ji všude snaží potlačovat. Tato nová civilizace sebou přináší nové formy života rodiny, změnu způsobu práce, lásky a života, novou ekonomiku, nové politické konflikty, a při tom všem i změnu vědomí. Milióny lidí už ladí svůj život na rytmus zítřka. Jiní, ve strachu před budoucností, se zapojují do beznadějného a marného utíkání se do minulosti a snaží se obnovit umírající svět, který je zrodil. Úsvit této nové civilizace je nejexplozívnějším faktem našeho života. Je ústřední událostí — klíčem pro pochopení nadcházejících roků. Je to tak významná událost, jakou byla první vlna přeměn, kterou před mnoha tisíci roky zrodilo objevení zemědělství, nebo převratná druhá vlna přeměn, kterou vyvolala průmyslová revoluce. Jsme dětmi další přeměny, Třetí vlny. Nenacházíme slova na popsání síly a dosahu této mimořádné změny. Někteří mluví o nadcházejícím vesmírném věku, informačním věku, elektronické epoše nebo globální vesnici. Zbigniew Brzezinski nám řekl, že stojíme na prahu „technotronického věku“. Sociolog Daniel Bell popisuje nástup „postindustriální společnosti“. Sovětští futurologové hovoří o VTR — „vědeckotechnické revoluci“. Já osobně jsem psal o příchodu „superindustriální společnosti“. Ani jeden z těchto pojmů, včetně mého vlastního, však není adekvátní. Některá z těchto označení, tím, že se zaměřují pouze na jeden faktor, spíše zužují než rozšiřují naše chápání. Další jsou zase statická a naznačují, že nová společnost může do našeho života proniknout hladce, bez konfliktů nebo stresu. Žádné z těchto označení se ani jen nepřibližuje vyjádření celé té síly, rozsahu a dynamiky přeměn valících se na nás, nebo tlaků a konfliktů, které vyvolávají. Lidstvo stojí před kvantovým skokem vpřed. Stojí před nej–3–
hlubším společenským pohybem a tvořivou restrukturizací ve své historii. Bez toho, že bychom si to zřetelně uvědomovali, se zapojujeme do budování pozoruhodné nové civilizace od základů. To znamená třetí vlna. Až dosud lidská rasa zažila dvě velké vlny přeměn, z nichž každá do velké míry potlačila předcházející kultury či civilizace a nahradila je způsobem života, který si lidé předcházejících generací nedovedli ani jen představit. První vlna přeměn — zemědělská revoluce trvala několik tisíciletí. Druhá vlna — nástup industriální civilizace — netrvala déle než tři sta roků. Dnes jsou dějiny ještě rychlejší a je pravděpodobné, že Třetí vlna se přežene dějinami a završí se v průběhu několika desetiletí. My, kteří právě žijeme na naší planetě, tedy pocítíme náraz Třetí vlny v průběhu svého života naplno. Třetí vlna, tím, žee trhá naše rodiny, otřásá naším hospodářstvím, paralyzuje naše politické systémy, rozbíjí naše hodnoty, zasahuje každého. Popírá staré mocenské vztahy, privilegie a prerogativy obrozené elity dnešní doby a tvoří pozadí pro vybojování rozhodujících mocenských bitev zítřka. Značná část této vznikající civilizace je protikladem staré tradiční průmyslové civilizace. Je současně vysoce technologická i protiindustriální. Třetí vlna sebou přináší skutečně nový způsob života, založený na diverzifikovaných, obnovitelných zdrojích energie, na takových výrobních metodách, které způsobují zastaralost většiny továrenských továrních montážních linek, na nových, nenukleárních rodinách; na nové instituci, kterou bychom mohli označit jako „elektronický příbytek“, na radikálně změněných školách a korporacích budoucnosti. Rodící se civilizace píše nový kodex jednání a pomáhá nám překonat standardizaci, synchronizaci a centralizaci, koncentraci energie, peněz a moci. Tato nová civilizace bude při konfrontaci se starou otřásat byrokracií, snižovat úlohu národního státu a podněcovat vznik poloautonomních ekonomik v postimperialistickém světě. Bude si vyžadovat vlády, které jsou jednodušší, efektivnější, ale přitom demokratičtější než je kterákoli dnes známá vláda. Je to civilizace
–4–
se svým charakteristickým světonázorem, svými vlastními způsoby zacházení s časem, prostorem, logikou a kauzalitou. A co nejdůležitější, jak uvidíme později, civilizace Třetí vlny začne překonávat historické odtržení výrobce a spotřebitele — osoby produkující zboží od osoby produkty konzumující — začne tak vytvářet „prozumentskou“ ekonomiku zítřka. Z tohoto důvodu by se mohla stát — při troše inteligentní pomoci z naší strany — první skutečně humánní civilizací v doložené historii lidstva. Revoluční premiéra Představy dnešního průměrného člověka o budoucnosti jsou ovládány dvěma zjevně odlišnými pohledy. Většina lidí — pokud se vůbec obtěžuje uvažováním o budoucnosti — předpokládá, že svět zůstane vždycky takový, jaký znají. Je pro ně těžké představit si skutečně odlišný způsob života, nemluvě o úplně nové civilizaci. To, že se věci mění, si přirozeně uvědomují. Předpokládají však, že změny dnešního světa je jaksi obejdou a že nic neotřese hospodářskou a politickou strukturou. S důvěrou očekávají, že budoucnost bude pokračováním přítomnosti. Toto přímočaré uvažování má různé formy. Na jedné úrovni ho představují neověřené předpoklady určující rozhodnutí businessmanů, učitelů, rodičů a politiků. Na propracovanější úrovni si obléká šat statistických údajů, komputerizovaných údajů a žargonu prognostiků. Tak či onak, jeho výsledkem je vize světa budoucnosti: bude v zásadě „pokračováním dneška“ — industrialismu Druhé vlny, který se rozšíří ještě na větší část naší planety. Události posledního období ale otřásly tímto bezpečným obrazem budoucnosti. Když novinové titulky začaly ohlašovat krizi za krizí, když začal Írán vřít, potom, když byl z piedestalu svržen Mao, když závratně stouply sceny ropy a inflace se vymkla kontrole, když byly vlády bezmocné proti rozmáhajícímu se terorismu, zvýšil se kurs chmurnějších vizí. Řada lidí tak pod dojmem pravidelně podávaných dávek špatných zpráv, katastrofických filmů, apokalyptických biblických příběhů a děsivých scénářů dospěla zřejmě k závěru, že dnešní společnost nelze promítat do –5–
budoucnosti, protože žádná budoucnost neexistuje. Pro ně je Armageddon vzdálený už jenom kousek. Zem se řítí ke svému konečnému kataklymazmatickému otřesu. Navenek se tyto dvě vize budoucnosti zdají být velmi odlišné. Obě však mají podobné psychologické a politické účinky. Obě totiž vedou k paralýze představivosti a vůle. Jestliže má být společnost zítřka jednoduše zvětšenou, cineramatickou verzí současnosti, je zapotřebí se na ni připravit jen málo. Je-li na druhé straně společnost odsouzená ještě během našeho života k nevyhnutelné záhubě, nedokážeme s tím nic udělat. Zkrátka, oba tyto způsoby pohledu na budoucnost plodí individualismus a pasivitu. Oba dva nás zmrazují do nečinnosti. Ve snaze pochopit, co se s námi děje, však nejsme omezení jen na tento naivní výběr mezi Armageddonem a „pokračováním téhož“. Existuje množství osvícených a konstruktivních způsobů přemýšlení o budoucnosti — způsobů, které nás připravují na budoucnost, a co je ještě důležitější, pomáhají nám měnit přítomnost. Základem této knihy je to, co označujeme jako „revoluční přeměnu.“ Předpokládá se v ní, že i když desetiletí, která stojí bezprostředně před námi, budou pravděpodobně naplněná rušnými událostmi, otřesy a možná i rozšířeným násilím, úplně se nezničíme. Předpokládá, že změny, které námi dnes zmítají ze strany na stranu, nejsou chaotické ani náhodné, ale že vytvářejí zřetelně lehce rozlišitelné obrazce. Kromě toho předpokládá, že tyto změny jsou kumulativní, že přispívají k obrovské přeměně našeho způsobu života, práce, hry a myšlení a že rozumná a přijatelná budoucnost je možná. Zkrátka, kniha vychází z předpokladu, že to, co se v současnosti odehrává, není nic míň než globální revoluce, kvantový skok v dějinách. Jinými slovy, tato kniha vychází z předpokladu, že jsme poslední generací staré civilizace a první generací nové a že značnou část našeho vnitřního zmatku, úzkosti a dezorientace lze přímo připsat konfliktům v nás samých a v našich politických institucích, mezi umírající civilizaci Druhé vlny a nastupující civilizaci Třetí vlny, která naléhavě klepe na dveře. V okamžiku, kdy to konečně pochopíme, se stanou srozumi–6–
telnými mnohé zdánlivě nesmyslné věci. Mohutná struktura změny se začne vynořovat celkem zřetelně. Snaha o přežití začne být znovu možná a reálná. Zkrátka, revoluční premisa osvobozuje náš intelekt i naši vůli. Náskok ve vedení Nestačí však vyhlásit, že stojíme před revolučními změnami. Abychom je mohli ovládnout nebo je usměrňovat, potřebujeme nový způsob jejich identifikace a analýzy. Bez toho jsme beznadějně ztraceni. Jeden z účinných nových přístupů bychom mohli nazvat sociální analýzou „čela vlny“. Tato analýza posuzuje dějiny jako za sebou valící se vlny přeměn a klade si otázku, kam nás vede čelo každé z vln. Upírá naši pozornost ani ne tak na historické souvislosti (jakkoliv jsou důležité), jako spíše diskontinuity — na inovace a zlomy. Identifikuje klíčové modely změny hned, jak se objeví, takže je můžeme ovlivnit. Tato analýza začíná velmi jednoduchou myšlenkou, že vznik zemědělství představoval první zvrat v sociálním vývoji lidstva a že průmyslová revoluce byla dalším velkým přelomem; každý z nich pokládá za vlnu přeměn pohybujících se určitou rychlostí. Před První vlnou přeměn žila většina lidí v malých, často kočovných skupinách a živila se sběrem, rybolovem, lovem zvěře nebo pastevectvím. V určitém momentu, zhruba před deseti tisíci roky, začala zemědělská revoluce a pomalu se sunula planetou, přičemž rozšiřovala vesnice, osady, kultivovanou půdu a nový způsob života. Tato První vlna se ještě zcela nerozplynula, když koncem sedmnáctého století propukla v celé Evropě průmyslová revoluce a spustila tak druhou velkou vlnu přeměn naší planety. Tento nový proces — industrializace — začal postupovat zeměmi a kontinenty mnohem rychleji. Zemí se tak současně valily dva odlišné a výrazné procesy přeměn, z nichž každý měl jinou rychlost. Dnes už První vlna prakticky zanikla. Zemědělství dosud neproniklo jen do několika malých kmenových společenství, na–7–
příklad v Jižní Americe nebo Papue — Nové Guinei. Síla této obrovské První vlny se však v zásadě vyčerpala. Zatím Druhá vlna, které revolucionalizovala život v Evropě, Severní Americe a v některých dalších částech světa v průběhu několika málo staletí, pokračuje ve svém postupu, a v jejím důsledku mnohé státy, dosud v podstatě zemědělské, se snaží o výstavbu oceláren, automobilek, textilek, železnic a závodů na zpracování potravin. Síla industrializace se ještě pociťuje. Druhá vlna svou sílu ještě zcela nevyčerpala. Ale i když tento proces ještě pokračuje, začal další, ještě významnější. Když v letech po Druhé světové válce dosáhl industrialismus svého vrcholu, světem se začala valit málo pochopená Třetí vlna, která měnila všechno, čeho se jen dotkla. Mnohé země jsou tak vystavené simultánnímu působení dvou, nebo i tří zcela odlišných vln přeměn, z nichž každá se pohybuje odlišnou rychlostí a každá je hnaná silou odlišné intenzity. Pro účely této knihy budeme předpokládat, že éra První vlny začala někdy okolo roku 8000 před Kristem, a dominovala na Zemi beze změny až do období roku 1650–1750 n. l. Tehdy začala První vlna ztrácet sílu, zatímco Druhá vlna postupně nabírala páru. Industriální civilizace, produkt této Druhé vlny, potom dominovala planetě, až i ona dosáhla svého vrcholu. Tento poslední historický zvrat nastal ve Spojených státech v desetiletí, které začalo okolo roku 1955 — v desetiletí, kdy poprvé převýšil počet duševně pracujících a pracovníků ve sféře služeb počet dělníků (manuálně pracujících). Bylo to desetiletí, kdy se ve velkém měřítku začaly zavádět počítače, rozšiřovaly se služební cesty tryskovými letadly, používání antikoncepčních pilulek a mnohé další inovace velkého dosahu. Bylo to právě v té době, kdy Třetí vlna začala ve Spojených státech nabírat sílu. Od té doby zasáhla — v mírně posunutém čase — většinu ostatních průmyslově vyspělých zemí včetně Británie, Francie, Švédska, SRN, Sovětského svazu a Japonska. Dnes se všechny země s vyspělou technologií zmítají v kolizi Třetí vlny se zastaralými, zkostnatělými institucemi a hospodářstvím Druhé vlny. Pochopení toho všeho poskytuje klíč k objasnění mnohých
–8–
projevů politického a společenského konfliktu, který kolem sebe pozorujeme. Vlny budoucnosti Kdykoli jedna vlna přeměn nabude v jakékoli společnosti převahy, lze poměrně lehce rozeznat podobu dalšího vývoje. Spisovatelé, umělci, novináři a další odhalují „vlnu budoucnosti“. V devatenáctém století tak mnozí evropští myslitelé, budoucí osoby podnikání, politici i prostí lidé měli zřetelnou a v podstatě správnou představu o budoucnosti. Cítili, že dějiny směřují k definitivnímu vítězství industrialismu nad ještě nemechanizovaným zemědělstvím a se značnou přesností předvídali změny, které s sebou přinese Druhá vlna: silnější techniku, větší města, rychlejší dopravu, masové vzdělání a podobně. Tato jasnost představy o budoucnosti měla přímé politické účinky. Strany a politická hnutí byly schopny orientovat se se zřetelem k budoucnosti. Předindustriální zemědělské zájmové sféry podnikly protiakce vůči nastupujícímu industrialismu, proti „velkému byznysu“, „odborářským bossům“, „hříšným městům“. Pracovní síly zápasily s představiteli vedení podniků o získání kontroly nad hlavními pákami vynořující se industriální společnosti. Etnické a rasové menšiny definovaly svá práva zvýrazněním své úlohy v průmyslovém světě, žádaly rovnost přístupu k pracovním příležitostem, pozicím v podniku, možnosti bydlení ve městech, vyšším mzdám, veřejnému školství a podobně. Uvedená industriální vize budoucnosti měla i významné psychologické účinky. Lidé se mohli dostávat do rozporů; mohli vstoupit do ostrých, někdy i krvavých roztržek. Jejich život mohl trpět obdobími hospodářských krizí, pociťovat účinky období konjuktury. Přes to všechno všeobecně sdílená představa průmyslové budoucnosti měla tendenci definovat možnosti volby, poskytovat lidem orientaci nejen v tom, co nebo kdo jsou, ale i v tom, čím pravděpodobně budou. Poskytovala jistou míru stability a jistoty, i když uprostřed mimořádných společenských změn. Na rozdíl od toho, když společnost zasáhnou dvě nebo více obrovských vln přeměn, ze kterých žádná není jednozačně domi–9–
nantní, se obraz budoucnosti rozbije. Stává se mimořádně těžkým vyznat se ve smyslu změn a konfliktů, které přinášejí. Narážení čel vln na sebe má za následek bouřlivý oceán, plný protisměrných proudů, vírů a které skrývají hlubší, významnější historické přílivy. V dnešních Spojených státech — stejně jako v řadě dalších zemí — vytváří kolize Druhé a Třetí vlny sociální napětí, nebezpečné konflikty a zejména politická čela vln, která protínají tradiční třídní, rasová, stranická zařazení nebo příslušnost k určitému pohlaví. Tato kolize zrušila platnost tradičního politického slovníku a má za následek to, že je velmi těžké odlišit pokrokově smýšlející lidi od reakcionářů, přítele od nepřátel. Všechny staré polarizace a koalice se hroutí. Odbory a zaměstnavatelé, přes své rozdíly, se spojují v boji proti ochráncům životního prostředí. Černoši a Židé, kdysi sjednocení v boji proti diskriminaci, se stávají protivníky. V mnohých zemích dnes pracující, kteří tradičně podporovali „progresívní“ opatření, jako například znovurozdělení příjmů, dnes často zastávají „reakční“ názory v souvislosti s právy žen, rodinnou etikou, imigrací, mzdovými tarify, regionalismem. Tradiční „pravice“ je často procentralistická, vysoce nacionalistická a zaměřená proti ochráncům životního prostředí. Zároveň vidíme politiky, od Valéryho Giscarda d'Estaing po Jimmyho Cartera anebo Jerryho Browna, kteří zaujímají „konzervativní“ postoje k umění, sexuální morálce, právům žen nebo ekologické kontrole. Nelze se proto divit, že lidé jsou zmatení a vzdávají se snahy dát svému světu nějaký smysl. Oznamovací prostředky zatím přinášejí zprávy o zdánlivě nekonečné řadě inovací, zvratů, zvláštních událostí, vražd, únosů, vesmírných záběrů, pádů vlád, přepadů komand a skandálů, které zdánlivě navzájem vůbec nesouvisí. Zjevná nesourodost politického života se odráží v rozkladu osobnosti. Psychoterapeuti a guru jsou na roztrhání; lidé se bez cíle potulují mezi konkurenčními způsoby terapie, od prvotního výkřiku k (filozofii) est. Utíkají se do kultů a spolků čarodějnic nebo do patologického individualismu v přesvědčení, že realita je absurdní, bláznivá nebo nesmyslná. Život se v určitém odtaži– 10 –
tém, kosmickém pojetí může skutečně jevit jako absurdní. To ale nijak nedokazuje, že události dnešního světa nemají žádnou souvislost. Ve skutečnosti existuje zřetelný, skrytý pořádek, který se stane pozorovatelný tehdy, jen co se naučíme rozlišovat přeměny přinášené Třetí vlnou od přeměn souvisejících s odcházející Druhou vlnou. Pochopení konfliktů vyplývajících ze srážení čel těchto vln nám poskytuje nejen zřetelnější obraz alternativních modalit budoucnosti, ale i rentgenový snímek politických a společenských sil, které na nás působí. Kromě toho nám objasňuje naši soukromou úlohu v dějinách. Každý z nás totiž, jakkoliv zdánlivě bezvýznamný, je živým prvkem dějin. Protichůdné proudy vytvářené těmito vlnami přeměn se odrážejí v naší práci, rodinném životě, sexuálních postojích a osobní morálce. Projevují se v našem životním stylu a přístupu k volbám, protože ve svém osobním životě a svých politických činech, ať si to uvědomujeme nebo ne, jsme buď přívrženci Druhé vlny, snažícími se udržet umírající pořádek, přívrženci Třetí vlny, budujícími radikálně odlišný zítřek, nebo zmatenou negující se směsí těchto dvou směrů. Vyznavači zlata a vrahové Konflikt mezi seskupením Druhé a Třetí vlny je ve skutečnosti ústředním bodem politického napětí, které rozděluje naši dnešní společnost. Přes všechno, co dnešní strany a jejich kandidáti hlásají jsou jejich vzájemné šarvátky jen o málo významnější než spor o to, kdo z nich si podrží víc výhod z pozůstatků upadajícího průmyslového systému. Jinými slovy, potýkají se v příslovečné hádce o sedačky na palubě potápějícího se Titanicu. Zásadnější politická otázka, jak uvidíme, se netýká toho, kdo bude mít vládu během posledních dní industriální společnosti, ale toho, kdo bude formovat novou civilizaci rychle vyrůstající místo ní. Zatímco krátkodobé politické potyčky odčerpávají naši energii a odpoutávají naši pozornost, pod povrchem už nyní probíhá o mnoho významnější boj. Na jedné straně ho bojují přívr– 11 –
ženci průmyslové minulosti, na druhé straně stále více miliónů těch, kteří si uvědomují, že nejnaléhavější problémy světa — potraviny, energie, kontrola zbrojení, růst počtu obyvatelstva, problémy přestárlých, rozpad městského společenství, potřebu produktivnější, smysluplnější práce, chudobu, zdroje, ekologii, podnebí — už nelze vyřešit v rámci industriálního pořádku. Tento konflikt je „superzápasem“ o zítřek. Tato konfrontace mezi primárními zájmy Druhé vlny a lidmi Třetí vlny už dnes jako elektrický proud proniká politickým životem každé země. Dokonce i v neindustrializovaných zemích světa se příchodem Třetí vlny staré bojové linie nuceně přeskupily. Starý rozpor mezi zemědělskými, často feudálními zájmy, a industrializující elitou, kapitalistickou anebo socialistickou, nabyl ve světle objevující se zastaralosti industrialismu novou dimenzi. Teď, když nastupuje civilizace Třetí vlny, znamená rychlá industrializace osvobození se od neokolonialismu a chudoby nebo naopak zaručuje trvalou závislost? Jen na pozadí takto široce chápaných souvislostí můžeme začít chápat události, určovat priority, sestavovat přiměřenou strategii na ovládání přeměn v našem životě. V době, kdy píši tyto řádky, hovoří titulní strany novin o hysterii a rukojmích v Íránu, vraždách v Jižní Korei, nehorázných spekulacích se zlatem, potyčkách mezi černochy a Židy ve Spojených státech, vysokém zvýšení vojenských výdajů v SRN, pálení křížů na Long Islandu, obrovské naftové skvrně v Mexickém zálivu, největším protijaderném shromáždění v našich dějinách a boji mezi bohatými a chudými národy o kontrolu nad rozhlasovými frekvencemi. Vlny oživení náboženských kampaní se valí přes Libyi, Sýrii a Spojené státy; neofašističtí fanatici se hlásí k politické vraždě v Paříži. A společnost General Motors ohlašuje převratnou změnu v technologii potřebné pro výrobu elektrických automobilů. Takovéto nesourodé novinové výstřižky volají po integraci anebo syntéze. Když si uvědomíme, že právě probíhá zuřivý boj mezi těmi, co chtějí zachovat industrialismus, a těmi, kteří se ho snaží vystřídat, získáme tím účinný nový klíč k pochopení světa. A co je důležitější — ať už určujeme politiku státu, strategii podniku nebo – 12 –
cíle svého osobního života — budeme mít novou pomůcku ke změně tohoto světa. Abychom však tuto pomůcku uměli použít, musíme umět zřetelně odlišovat změny prodlužující starou průmyslovou civilizaci od změn ulehčujících nástup nové. Musíme zkrátka pochopit jak staré, tak nové, průmyslový systém Druhé vlny, ve kterém jsme se narodili, tak i civilizaci Třetí vlny, ve které budeme žít my a naše děti. V dalších kapitolách se vrátíme k prvním dvěma vlnám změn, které podrobněji prozkoumáme v rámci přípravy na zkoumání třetí. Uvidíme, že civilizace Druhé vlny nebyla jen náhodnou spletí složek, ale systémem se vzájemně více či méně předvídatelně reagujícími složkami a že základní struktury industriálního života byly v každé zemi stejné, nezávislé na kulturním dědictví nebo politických rozdílech. Toto je civilizace, kterou se dnešní „reakcionáři“ — „levicoví“ i „pravicoví“, snaží ze všech sil udržet. Je to svět, který je ohrožený Třetí vlnou civilizační změny v historii.
– 13 –
NOVÁ SYNTÉZA (STR. 125–130) V lednu 1950, právě na začátku druhé poloviny dvacátého století, se vytáhlý dvaadvacetiletý mládenec s čerstvým univerzitním diplomem v kapse vydal v noci na cestu k tomu, co pokládal za centrální realitu naší doby. S přítelkyní po svém boku a s lepenkovým kufrem plným knih zasunutým pod sedadlem pozoroval kovový úsvit za siluetami továren amerického středního západu, které se do nekonečna míhaly za oknem umývaným deštěm. Amerika byla srdcem světa. Oblast lemující Velká jezera byla průmyslovým srdcem Amerika. A továrna byla pulsujícím jádrem tohoto srdce srdcí: ocelárny, hliníkárny, nástrojářské a lisovací dílny, rafinerie ropy, automobilky, míle za mílí špinavých budov vibrujících obrovskými stroji na ražení, stříhání, vrtání, ohýbání, tvarování, kování a odlívání kovů. Továrna byla symbolem celé průmyslové éry a pro chlapce, který vyrostl v relativním pohodlí domu nižší střední vrstvy a absolvoval čtyři roky Platóna, T. S. Eliota, dějin umění a abstraktních sociálních teorií, byl svět, který zosobňovala, tak exotický jako Taškent nebo Ohňová země. Strávil jsem v těchto továrnách pět let, ne jako úředník, valčíř, svářeč, řidič vidlicového stohovacího vozíku, pracovník u děrovacího lisu — razil jsem ventilátory, opravoval stroje ve slévárně, vyráběl obrovské stroje na odstraňování prachu pro africké lázně, dělal povrchovou úpravu kovu na lehkých nákladních automobilech, které kolem mě pospíchaly se skřípotem a řinčením na běžícím pásu. Dozvěděl jsem se z první ruky, jak těžce si v průmyslové epoše vydělávali na živobytí dělníci v továrnách. Hltal jsem prach, pot a kouř slévárny. Uši mi trhalo syčení páry, řinčení řetězů, řev kolových mlýnů. Cítil jsem žár od tekoucí, doběla rozžhavené oceli. Acetylénové jiskry zanechaly na mých nohách spálené značky. Během jedné směny jsem na lisu vyrobil tisíce dílů a opakoval tytéž pohyby, až se vzbouřila moje mysl a svalstvo. Pozoroval jsem vedoucí, kteří dohlíželi na to, aby dělníci byli na svých místech, ty muže v bílých košilích, které též neúnavně pronásledovali a kontrolovali jejich nadřízení. Pomohl – 14 –
jsem šedesátipětileté ženě od zakrvaveného stroje, který jí právě utrhl čtyři prsty na ruce a dodnes slyším její výkřiky — „Ježíšmarjá, já už nebudu moct dělat!“ Továrna. Ať žije továrna. Dnes, i když se ještě stále budují nové továrny, už civilizace, která továrnu povýšila na katedrálu, odchází. A někde jinde právě teď mladí muži a ženy cestují nocí do srdce vynořující se Třetí vlny. Naším úkolem bude přidat se k nim pro hledání zítřku. Kdybychom je mohli sledovat až na místo jejich určení, kam bychom přišli? Na odpalovací rampy, které vystřelují plameny šlehající lodi a fragmenty lidského vědomí do vesmíru? Do oceánografických laboratoří? Do komunálních rodin? Do týmů pracujících na umělé inteligenci? Do vášnivých náboženských sekt? Žijí v dobrovolné skromnosti? Šplhají se po žebříčku funkcí podniku? Dodávají zbraně teroristům? Kde se kuje budoucnost? Kdybychom si sami plánovali podobnou expedici do budoucnosti, jaké mapy bychom si připravili? Lehce se řekne, že budoucnost začíná v přítomnosti. Ale v jaké přítomnosti? Naše přítomnost exploduje v protimluvách. Naše děti jsou nadměrně vzdělané v otázkách drog, sexu nebo vesmírných letů, některé dokonce umí mnohem více o počítačích než jejich rodiče. Výsledky vzdělanostních testů však prudce klesají. Rozvodovost neustále stoupá, ale stoupá i počet opakovaných manželství. Odpůrci feministického hnutí se objevují přesně v té době, kdy ženy získaly práva, která podporují dokonce i protifeministi. Homosexuálové vyžadují svá práva a vrhli se ze záchodů útokem vpřed — jen aby zjistili, že na ně čeká Anita Bryantová. Nezadržitelná inflace drží ve svých pazourech všechny národy Druhé vlny, přičemž však roste nezaměstnanost, což je v rozporu se všemi našimi klasickými teoriemi. Přitom v témže čase, proti veškeré logice nabídky a poptávky, milióny lidí žádají práci, která je tvořivá, psychologicky uspokojivá nebo společensky zodpovědná. Ekonomické rozpory se hromadí. V politice ztrácejí strany věrnost svých členů právě v čase, když se klíčové otázky stávají političtějšími než kdykoli předtím. Na velkých územích planety zatím získávají sílu nacionalistická – 15 –
hnutí — přesně v tom čase, když se zintenzivňují útoky na stát — národ ve jménu globalizace nebo planetárního vědomí. Při všech těchto rozporech — je vůbec možné vidět za tyto trendy a protitrendy? Bohužel, nikdo nemá zázračnou odpověď na tuto otázku. Navzdory všem výstupům z počítače, diagramům shluků, matematickým modelům a používaným futuristickými výzkumníky, našim snahám nahlédnout do zítřka — zůstávají zákonitě spíše uměním než vědou. Ze systematického výzkumu se můžeme dozvědět mnoho. V konečném důsledku ale budeme muset přijmou a ne odvrhnout — paradox a rozpor, tušení, fantazii a odvážnou (i když jen orientační) syntézu. Při zkoumání budoucnosti na dalších stranách budeme muset tedy udělat více než pouze identifikovat hlavní trendy. Jakkoli to může být těžké, musíme odolat pokušení nechat se svést rovnými čárami. Většina lidí — včetně mnohých futurologů — se dívá na budoucnost jako na pouhé pokračování dneška a zapomíná na to, že jakkoli se trendy mohou zdát silné, neubírají se jednoduše lineárním způsobem. Dosahují kulminační body, ve kterých explodují na nové jevy. Mění svůj směr, zastavují se a znova startu jí. To, že se něco děje nyní, nebo se dělo tři sta let, není žádnou zárukou, že to bude pokračovat. V následujících řádcích budeme hledat právě tyto rozpory, konflikty, zvraty a body zlomu, které dělají z budoucnosti nepřetržitou řadu překvapení. A co je důležitější, budeme hledat skryté souvislosti mezi jevy, které jsou zdánlivě bez souvislosti. Není příliš užitečné prognózovat budoucnost polovodičů nebo energie nebo budoucnost rodiny (i když třeba své vlastní), jestliže prognózy vycházejí z předpokladu, že vše ostatní zůstane nezměněné. Budoucnost není neměnná, ale pohyblivá. Buduje se na základě našich měnících se a nejednotných a každodenních rozhodnutí a každá událost ovlivní všechny ostatní. Civilizace Druhé vlny položila nesmírně silný důraz na naši schopnost rozkouskovat problémy na jejich jednotlivé složky, méně často nás oceňovala za naši schopnost složit tyto kousky znova dohromady. Většina lidí je tedy kulturně kvalifikovanější pro analytickou než syntetickou práci. To je jeden z důvodů, proč – 16 –
jsou naše představy o budoucnosti (a o nás samotných v rámci této budoucnosti) tak fragmentární, útržkovité a — nesprávné. Naší prací tady bude přemýšlet z pozice zevšeobecňovatelů, ne specialistů. Myslím, že dnes stojíme na pokraji nové éry syntézy. Ve všech oblastech poznání, od exaktních věd po sociologii, psychologii a ekonomii — a zvláště ekonomii — je pravděpodobný návrat k myšlení v širokém měřítku, všeobecné teorii, opětovnému spojení kousků do jednoho celku. Začíná nám totiž svítat, že náš přílišný důraz na kvantifikované detaily vytrhnuté z kontextu, na stále přesnější měření stále drobnějších problému má za následek, že víme stále víc o stále menším počtu věcí. Přístup, který budeme dále používat, bude tedy spočívat ve vyhledávání těch proudů přeměn, které otřásají naším životem, v odhalování skrytých propojení mezi nimi, a to nejen proto, že každý z nich je sám o sobě důležitý, ale pro způsob, jakým se tyto proudy přeměn slévají do ještě větších, hlubších a prudších řek přeměn, které tečou do ještě většího proudu — do Třetí vlny. Jako ten mladík, který se v polovině tohoto století vydal hledat srdce současnosti, začínáme dnes hledání své budoucnosti. Toto hledání může být to nejdůležitější v našem životě.
– 17 –
DEKÓDOVÁNÍ NOVÝCH PRAVIDEL (STR. 244–264) V miliónech domácností střední vrstvy se odehrává rituální drama: čerstvě promovaný syn nebo dcera se vrací pozdě na večeři, odhodí inzeráty o volných místech a prohlásí, že práce od devíti do pěti je ponižujícím podvodem a hloupostí. Žádný člověk se ždibíčkem sebeúcty se nemůže podrobit reguli práce od devíti do pěti. Zasahují rodiče: Otec, který se právě vrátil ze své práce od devíti do pěti a matka, znavená a zdeprimovaná z vyplacení poslední dávky účtů, jsou zhrození. Vyslechli si to už i předtím. Ale protože zažili dobré i zlé časy, navrhují jisté místo ve velkém podniku. Mladý člověk se opovržlivě ušklíbne. Malé podniky jsou lepší. Žádný podnik je nejlepší ze všech. Vysokoškolské vzdělání? Na co? Všecko to bylo nadarmo! Vyděšení rodiče vidí, jak jsou jejich návrhy jeden za druhým odmítané. Jejich frustrace narůstá, až ze sebe vydají poslední rodičovský povzdech: „Kdy budeš konečně ochotný postavit se tváří v tvář reálnému světu?“ Takovéto scény se neomezují jen na zámožné domácnosti ve Spojených státech nebo dokonce v Evropě. Magnáti japonských podniků hovoří při svém saké o rychlém zhoršování pracovní morálky a loajálnosti k podniku, dochvilnosti a disciplíny při práci u mládeže. Dokonce i rodiče střední vrstvy v Sovětském svazu jsou vystavení podobným pochybnostem ze strany mládeže. Je to jen další případ épater les parents — tradičního generačního konfliktu? Anebo je to něco nového? Je možné, že by mladí lidé a jejich rodiče jednoduše nehovořili o témže „reálném světě“? Skutečnost je taková, že nejsme svědky jen klasické konfrontace mezi romantickou mládeží a realistickou starší generací. Co bylo někdy realistické, dnes už nemusí být. Spolu s tím, jak se valí Třetí vlna, mění se i základní kodex chování obsahující pravidla, která určují chod společenského života. Již předtím jsme viděli, jak Druhá vlna se sebou přinesla „kodex“ principů a pravidel, které usměrňovaly každodenní – 18 –
chování člověka. Principy jako synchronizace, standardizace nebo maximalizace se aplikovaly v obchodě, ve vládě i v každodenním životě a projevovaly se v posedlosti přesností a termíny. Dnes se objevuje protikodex — nová základní pravidla pro nový život, který budujeme na základě demasifikovaného hospodářství, demasifikovaných oznamovacích prostředku, nové rodiny a nových podnikových struktur. Mnohé ze zdánlivě nesmyslných bitek mezi mladými a starými, jako i další konflikty v našich třídách, zasedačkách a politických kuloárech nejsou ve skutečnosti ničím jiným než potyčkami, týkající se toho, který kodex použít. Nový kodex přímo útočí na mnoho z toho, čemu byl člověk Druhé vlny učený věřit — od závažnosti přesnosti a synchronizace po potřebu konformnosti a standardizace. Zpochybňuje údajnou efektivnost centralizace a profesionalizace. Nutí nás přehodnotit svoje přesvědčení o tom, že větší je lepší a naše představy o „koncentraci“. Jestliže pochopíme tento nový kodex a jeho odlišnosti od starého, pochopíme okamžitě i mnohé z jinak nejasných konfliktů vířících v našem okolí, okrádajících nás o energii a ohrožujících naši osobní kompetenci, prestiž nebo výdělek. Konec práce od devíti do pěti Vezměte si příklad frustrovaných rodičů. Jak jsme viděli, civilizace Druhé vlny synchronizovala každodenní život, určovala rytmus spánku a bdělosti, práce a hry podle pulzování strojů. Naši rodiče, kteří vyrostli v této civilizaci, pokládají za jisté, že práce musí být synchronizovaná, že všichni musí přijít a pracovat v témže čase, že dopravní špičky jsou nevyhnutelné, že čas na jídlo musí být přesně vymezený a že děti je třeba už od útlého dětství indoktrinovat smyslem pro čas a přesnost. Nemohou pochopit, proč jsou jejich ratolesti tak lhostejné k dodržování dohodnutých termínů a proč by jejich děti měly najednou pokládat práci od deváté do páté (nebo práci s jiným pevným rozvrhem) za nepřijatelnou, jestliže byla dobrá v minulosti. Je tomu tak proto, že valící se Třetí vlna s sebou přináší úplně – 19 –
nové pojetí času. Propojila-li druhá vlna život s tempem stroje, Třetí vlna zpochybňuje tuto mechanickou synchronizaci, mění naše nejzákladnější sociální rytmy a přitom nás osvobozuje od stroje. Když to jednou pochopíme, nepřekvapuje nás, že jednou z nejrychleji se šířících inovací v průmyslu sedmdesátých let byl „pohyblivý pracovní čas“ — taková úprava pracovního času, která pracovníkům umožňuje v rámci předem stanovených limitů vybrat si svůj pracovní čas. Místo toho, aby všichni museli přijít ve stejném čase k tovární bráně nebo do úřadu, nebo dokonce i ve předem určených rozložených nástupních hodinách, podnik pracující v režimu pohyblivého pracovního času si obyčejně zvolí určité koordinační hodiny, kdy mají být všichni na pracovišti a ostatní hodiny označí za pružné. Každý zaměstnanec si může zvolit, které z pružných hodin chce strávit v práci. Znamená to, že „slavík“ — člověk, kterého jeho biologické rytmy běžně probouzejí brzo ráno — se může rozhodnou chodit do práce například v osm hodin, zatímco „sova“, člověk s odlišným matabolismem, si může pro nástup do práce zvolit deset hodin nebo půl jedenácté dopoledne. Znamená to, že pracovník se může vzdálit z práce a udělat si své domácí práce, jít na nákupy nebo vzít dítě k lékaři. Skupiny pracovníků, které si chtějí ráno nebo později odpoledne zahrát kuželky, si mohou společně upravit svůj pracovní čas, aby tak mohli pracovat. Zkrátka, samotný čas se stává demasifikovaný. Hnutí za pohyblivý pracovní čas začalo v roce 1965, kdy západoněmecká ekonomka Christel Kämmererová doporučila tento způsob zvyšování účasti žen na trhu práce. Roku 1967 firma Messerschmitt-Bölkow-Blohm, „Deutsche Boeing“, zjistila, že mnozí z jejich pracovníků přicházejí do práce utahaní z toho, že si musí razit cestu v době dopravní špičky. Její vedení přistoupilo k nesmělému experimentu a dvěma tisícům zaměstnanců umožnilo změnit strnulý pracovní čas od devíti do pěti a zvolit si svůj vlastní čas. Do dvou let přešlo na pohyblivý pracovní čas všech 12 000 zaměstnanců a některá oddělení dokonce ustoupila i od zásady povinné účasti všech pracovníku v koordinačních hodinách. – 20 –
Roku 1972 časopis Europa uvedl, že „… asi v 2000 západoněmeckých firmách se celonárodní koncepce přísně dodržované dochvilnosti stala nenávratně věcí minulosti… Příčinou bylo zavedení Gleitzeit-u,“ tedy „klouzavého“ nebo „pohyblivého“ pracovního času. V roce 1977 už celá čtvrtina západoněmeckých pracujících, tedy více než 5 mil. zaměstnanců, využívala některou z forem pohyblivého pracovního času a tento systém používalo i asi 22 000 podniků a přibližně 4 mil. pracovníků ve Francii, Finsku , Dánsku, Švédsku, Itálii a Velké Británii. Ve Švýcarsku přešlo na nový systém pro všechny nebo část svých pracovníků 15 až 20 procent všech průmyslových podniků. Mnohonárodní firmy (hlavní síla pro šíření podnikové subkultury v dnešním světě) začaly brzy vyváže tento systém ven z Evropy. Do svých provozů ve Spojených státech ho zavedly například společnosti Nestlé a Lufthansa. Podle zprávy, kterou pro Americké sdružení řídících pracovníků (American Management Association) připravili profesor Stanley Nollen a konzultantka Virginia Martinová, roku 1977 používalo pohyblivý pracovní čas 13 procent všech amerických podniků. Předpovídají, že v průběhu několika let dosáhne tento počet 17 procent, což představuje více než 8 mil. pracovníků. K těm americkým podnikům, které zkoušejí systémy pohyblivého pracovního času, patří také obři, jako jsou Scott Paper, Bank of California, General Motors, Bristol-Meyers a Equitable Life. Některé mechem obrostlé odborové svazy — udržovatelé status quo Druhé vlny — nejprve váhaly. Ale pracující jako jednotlivci považují pohyblivý pracovní čas jednoznačně za osvobozující prvek. Vedoucí pracovník jedné pojiščovny se sídlem v Londýně hovoří: „Mladé vdané ženy byly touto změnou absolutně unesené.“ Průzkum uskutečněný ve Švýcarsku zjistil, že 95 procent pracovníků, kterých se pohyblivý pracovní čas týká, ho schvaluje. Třicet pět procent — víc mužů než žen — říká, že nyní tráví více času se svou rodinou. Jedna černošská matka zaměstnaná v bostonské bance stála na okraji propuštění z práce, protože navzdory tomu, že v ostatních ohledech byla dobrá pracovnice, stále přicházela pozdě do práce. Její špatná docházka posilovala rasistické stereotypy o „ne– 21 –
spolehlivosti“ a „lenivosti“ černých pracovníků. Ale když její úřad přešel na pohyblivý pracovní čas, její příchody se přestaly pokládat za pozdní. Ukázalo se, jak uvedl sociolog Allen R. Cohen, „že její pozdní příchody byly způsobeny tím, že musela vodit svého syna do školky a jednoduše se jí nedařilo přicházet do práce včas“. Ze strany zaměstnavatelů se udává vyšší produktivita, nižší absence a další přínosy. Existují samozřejmě i problémy, jako s každou inovací, ale podle Amerického sdružení řídících pracovníků (American Management Association) se jen 2 procenta podniků vrátily po vyzkoušení této formy zpět k pevnému pracovnímu času. Jeden vedoucí pracovník společnosti Lurthansa to shrnul takto: „Zmizel problém dochvilnosti.“ Gorgona, která nikdy nespí Pohyblivý pracovní čas, i když se mu dostává široké publicity, je ale jen malou součástí celkové restrukturalizace času způsobené Třetí vlnou. Kromě toho jsme svědky výrazného posunu k práci v noci. Neprojevuje se ani tak výrazně v tradičních centrech zpracujícího průmyslu, jako jsou Akron nebo Baltimore, kde vždycky pracovalo mnoho lidí v nočních směnách, ale v rychle se rozšířujících službách, ale v rychle se rozšiřujících službách a ve vyspělých odvětvích založených na používání počítačů. „Moderní město,“ vyhlašují francouzské noviny Le Monde, „je Gorgona, která nikdy nespí a kde… stále více obyvatel pracuje mimo (normální) denní rytmus.“ V technicky vyspělých krajinách se dnes počet pracovníků v noci pohybuje v průměru okolo 14 až 20 procent všech pracovníků. Ve Spojených státech vzrostl počet pracovníků na plný úvazek zaměstnaných v noční práci za léta 1974–1977 o celých 13 procent a spolu s pracovníky na částečný úvazek představuje 13,5 miliónu pracujících. Ještě dramatičtější bylo rozšíření práce na částečný úvazek — a aktivní upřednostňování této práce ze strany mnoha lidí. Asi 65 všech zaměstnanců obchodních domů J. L. Hudson v detroitské oblasti představují pracovníci na částečný úvazek. Pojišťovna – 22 –
Prudential Insurance zaměstnává ve svých amerických a kanadských pobočkách asi 1 600 pracovníků na částečný úvazek. Ve Spojených státech je dnes na každých pět pracovníků na normální úvazek zaměstnaný jeden s dobrovolně zkráceným úvazkem a počet posledně uvedených pracovníků od roku 1954 roste dvakrát rychleji než počet pracovníků s řádným pracovním úvazkem. Tento proces natolik pokročil, že výzkumníci z univerzity v Georgetownu ve své studii z roku 1977 vyslovili názor, že v budoucnosti budou téměř všechny práce na částečný úvazek. Tato studia pod názvem Permanent Part-Time Employment: The Manager: The Manager's Perspective (stálé zaměstnání na částečný pracovní úvazek z perspektivy řídícího pracovníka) zahrnovala 68 korporací, ze kterých víc než polovina už zaměstnávala pracovníky s částečným pracovním úvazkem. Ještě pozoruhodnější je skutečnost, že procento nezaměstnaných pracovníků, kteří mají zájem jen o práci na zkrácený úvazek, vzrostlo za posledních dvacet roků na dvojnásobek. Možnost práce na zkrácený úvazek zvlášť vítají ženy, starší lidé, lidé v částečném důchodu a mnozí mladí lidé, kteří jsou ochotni spokojit se s nižším výdělkem, jen aby se mohli věnovat svým zálibám, sportu nebo náboženským, uměleckým či politickým zájmům. Jsme tedy svědky zásadního odklonu od synchronizace Druhé vlny. Kombinace pohyblivého pracovního času, práce na zkrácený úvazek a práce v noci znamená, že stále více lidí pracuje mimo režim od deváté do páté (nebo jakéhokoli jiného pevného režimu) a že celá společnost přechází na dvacetičtyřhodinový provoz. Mezitím nové spotřebitelské modely přímo sledují změny v časové struktuře výroby. Všimněme si například rychlého růstu počtu potravinářských obchodů s celonočním provozem. „Stane se člověk, nakupující o 4. hodině ráno, dlouho pokládaný za znak kalifornské výstřednosti, běžným jevem života na méně rozmarném Východě?“ ptá se The York Times. Odpovědí je zvučné „Ano!“. Tiskový tajemník sítě velkoprodejen ve východní části Spo– 23 –
jených států hovoří, že jeho společnost zabezpečí celonoční provoz ve všech jejích obchodech, protože „lidé zůstávají déle vzhůru než dříve“. Reportér novin The New York Times strávil noc v typickém obchodě a podal informace o různých zákaznících, kteří využili nákup v pozdní hodinu: řidič nákladního auta, jehož manželka je nemocná, dělal nákupy pro šestičlennou rodinu, mladá žena na popůlnoční schůzku si zaskočila koupit poheldnici s blahopřáním, muž s nemocnou dcerou si zaběhl koupit jí dětské banjo, přičemž si vybral i japonskou nádobu na pálení dřevěného uhlí, žena se zastavila po své hodině keramiky, aby si udělala nákup na celý týden, motocyklista přihřměl o třetí ráno a koupil si hrací karty, dva muži zabloudili za svítání cestou na rybolov… Tyto změny mají vliv i na čas jídla, který je rovněž desynchronizovaný. Všichni lidé již nejedí v témže čase, jak to dělali téměř všichni. Strnulý model třech jídel denně se porušil s nástupem stále rostoucího počtu jídelen a zařízení, kde je možno rychle se najíst a které podávají miliardy jídel v kteroukoli hodinu. Změnilo se i sledování televize a tvůrci programů vymýšlejí programy zaměřené specificky na „dospělé obyvatele míst, pracovníky v noci a obyčejné nespavce“. I banky se vzdávají svých slavných „bankovních hodin“. Obrovská manhattanská banka Citibank uveřejňuje televizní reklamy svého nového automatizovaného bankovního systému: „Stáváte se svědky zrodu revoluce v bankovnictví. Toto je nová čtyřiadvacetihodinová služba banky Citibank… která vám umožňuje dělat většinu vašich každodenních bankovních záležitostí v jakémkoli čase. Jestliže chce Don Slater za svítání zkontrolovat stav svého konta, může to udělat. A. Brian Holland může převést peníze z konta úspor na šekové konto, kdykoli se mu zachce… Vy víte a i já vím, že život se nezastavuje v pátek o třetí odpoledne… Citi nikdy nespí!“ Všimneme-li si tedy, jakým způsobem naše společnost přistupuje k času, zjistíme nenápadný, ale mocný odklon od rytmů Druhé vlny k nové časové struktuře našeho života. Ve skutečnosti dochází k demasifikaci času, která je paralelní s demasifikací
– 24 –
ostatních stránek společenského života navozenou vpádem Třetí vlny. Časový rozvrh přátel Společenské důsledky této restrukturalizace času ještě naplno nepociťujeme. Tak například, i když větší individualizace časových režimů celkem určitě dělá práci příjemnější, může též vést i zintenzivnění pocitů osamělosti a společenské izolace. Jestliže všichni — přátelé, milenci a příbuzní — pracují v jiném čase a pokud se nezařídí nové služby, které pomohou koordinovat jejich osobní režimy, stane se pro ně čím dá tím víc těžší organizovat si osobní kontakty. Stará společenská střediska — místní hospoda, církevní pikniky, stužkové slavnosti ve školách — to vše ztrácí svůj tradiční význam. Na jejich místo je třeba vytvořit instituce Třetí vlny, které by ulehčily společenský život. Lze si lehce představit například novou službu založenou na počítači — nazveme ji například „osobní časový rozvrh“ nebo „časový rozvrh přátel“ — která nás nejen upozorňuje na naše vlastní termíny, ale uskladňuje i časové rozvrhy různých přátel a příbuzných, takže každá osoba v této společenské síti si stlačením knoflíku může zjistit, kdy a kde se jejich přátelé a známí budou nacházet, a podle toho se zařídit. Bude však potřebné vytvořit o mnoho příznivější společenské podmínky ulehčující zavedení podobného systému. Demasifikace času má i další důsledky. Už nyní můžeme například pozorovat její důsledky v dopravě. Důraz Druhé vlny na pevné a masové režimy pracovního času se sebou přinesl charakteristické návaly v době pracovní špičky. Demasifikace času redistribuuje dopravní toky jak v prostoru, tak v čase. Jedním z hrubých způsobů odhadu stupně, do jakého pokročila Třetí vlna v určité komunitě, je všimnout si dopravních toků. Jsou-li dopravní špičky ještě stále velmi výrazné a postupuje-li doprava ráno jedním směrem a po obědě druhým směrem, ještě stále převládá synchronizace Druhé vlny. Proudí-li doprava po celý den, jak je tomu ve stále větší řadě míst a postupuje všemi směry a nejen tam a nazpátek, lze bezpečně předpokládat, že tam – 25 –
zdomácněly odvětví Třetí vlny, že pracovníci služeb svým počtem daleko převyšují výrobní pracovníky, že se začal rozšiřovat pohyblivý pracovní čas, že převládá práce na zkrácený úvazek a práce v noci a že celonoční služby — restaurace, banky, čerpací stanice — co nejdříve nastoupí. Přechodem na pružnější a individualizované režimy se sníží i náklady na energii a znečištění tím, že se vyrovnají špičkové zátěže. V dvanácti státech už elektrárny používají sazby „podle času dne“ pro zákazníky v průmyslu i v domácnosti, aby se snížila spotřeba energie v tradičních špičkách a Ministerstvo pro ochranu životního prostředí státu Connecticut (Connecticut's Departement of Environmental Protection) nabádá podniky k zavádění pohyblivého pracovního času jako prostředku pro uspokojení federálních požadavků na ochranu životního prostředí. Toto jsou jedny z nejviditelnějších důsledků časového posunu. Když se bude tento proces v nadcházejících letech a desetiletích rozvíjet, objeví se ještě mohutnější a zatím nepředstavitelné důsledky. Nové časové režimy ovlivní naše kažřdodenní rytmy v domácnosti. Ovlivní naše umění. Ovlivní naší biologii. Dotýkáním se času se totiž dotkneme celého prožívání lidstva. Počítače a marihuana Tyto rytmy Třetí vlny jsou výsledkem působení hlubokých psychologických, ekonomických a technologických sil. Na jisté úrovni vyplývají ze změněné povahy obyvatelstva. Dnešní lidé — bohatší a lépe vzdělaní než jejich rodiče, s možností vybrat si ze široké škály životních alternativ — jednoduše odmítají nechat se masifikovat. Čím více lidí se navzájem liší co do vykonávané práce nebo spotřebovávaných výrobků, tím více chtějí, aby se k nim přistupovalo jako k individualitám a tím více vzdorují vnuceným časovým rozvrhům. Na jiné úrovni však nové a individualizovanější osobní rytmy Třetí vlny lze odvodit ze široké palety nových technologií vstupujících do našeho života. Například videokazety a domácí videonahrávky umožňují televizním divákům nahrát si programy a dívat se na ně v čase, který si vyberou sami. Redaktor Steven – 26 –
Brill tak píše: „V průběhu dalších dvou — tří let televize pravděpodobně přestane diktovat časový rozvrh i těm nejvytrvalejším otrokům obrazovky.“ Schopnost velkých společností jako je NBC, BBC nebo NHK synchronizovat sledovací čas končí. I počítače začínají přehazovat naše časové režimy a dokonce i naši koncepci času. Je to počítač, který ve velkých společnostech umožnil zavedení pohyblivého pracovního času. V nejjednodušším případě ulehčuje komplexní propojení tisíců individualizovaných, pohyblivých režimů. Mění však i naše režimy komunikace v čase a umožňuje nám přístup k údajům a jejich výměnu jak „synchronně“ (t. j. současně), tak i „asynchronně“. Význam této skutečnosti ilustruje rostoucí počet uživatelů počítačů, kteří jsou dnes zapojení do „počítačových konferencí“. Skupiny tak mohou vzájemně komunikovat prostřednictvím terminálů ve svých domovech nebo kancelářích. Asi 660 vědců, futurologů, plánovačů a pedagogů v některých zemích vedou dlouhotrvající diskuse o energii, ekonomii, decentralizaci nebo vesmírných družicích pomocí tzv. elektronického systému výměny informací (Electronic Information Exchange Systém), Teletiskárny a videobrazovky v jejich domovech a kancelářích jim poskytují možnost buď okamžité nebo oddálené komunikace. Každý uživatel, vzdálený několik časových pásem, se může rozhodnout posílat nebo vyhledávat údaje tehdy, když to je pro něho nejvýhodnější. Chce-li člověk, může pracovat o třetí hodině ráno. Přitom, jestliže si to přejí, může se na linku zapojit najednou několik účastníků. Účinek počítače na čas je však o mnoho hlubší a ovlivňuje samotný způsob jeho pojetí. Počítač zavádí nový slovník (s termíny jako „reálný čas“), který objasňuje, označuje a mění koncepci časových jevů. Začíná nahrazovat hodiny jako nejdůležitější časoměrné a tempo určující zařízení ve společnosti. Počítačové operace se odehrávají tak rychle, že údaje běžně zpracováváme v jakémsi „subliminálním (podprahovém) čase“ — v intervalech, které jsou příliš krátké na to, aby mohly být postřehnuté lidskými smysly nebo na to, aby se jim mohly rovnat lidské neurální reakce. Dnes máme mikrotiskárny řízené počítačem, které dokáží vyprodukovat za minutu 10 až 20 tis. řádků — – 27 –
více jak 200× rychleji, než by je mohl kdokoli přečíst, a přitom je toto nejpomalejší součást počítačových systémů. V průběhu dvaceti let počítačoví odborníci přešli od používání milisekund (tisícin sekundy) k používání nanosekund (miliardtina sekundy) — k stlačení času na jednotky, které si téměř nemůžeme představit. Je to jakoby se celý pracovní život člověka představující například 80 000 zaplacených hodin — 2 000 hodin ročně po dobu čtyřiceti let — dal zhustit do pouhých 4,8 minut. Kromě počítače existují i další technologie nebo výrobky, které postupují ve směru demasifikace času. Drogy ovlivňující náladu (už nemluvě ani o marihuaně) mění naše vnitřní vnímání času. Je pravděpodobné, že s nástupem o mnoho specifičtějších léků na ovlivňování nálady se dokonce i náš vnitřní smysl pro čas, naše prožívání trvajícího, stane v dobrém i špatném ještě individualizovanějším a méně univerzálně sdíleným. V době civilizace druhé vlny byly stroje navzájem silně zesynchronizované a lidé na montážní lince byli zesynchonizováni se stroji, s čímž souvisela řada sociálních důsledků. Dnes dosáhla strojová synchronizace tak nesmírně vysoké úrovně a v porovnání s ní je tempo i těch nejrychlejších pracovníků tak směšně pomalé, že plné výhody z technologie lze získat ne připojením člověka ke stroji, ale jeho odpojením od stroje. Jinými slovy, v období civilizace Druhé vlny strojová synchronizace připoutala člověka k výkonnosti stroje a uzavřela celý společenský život do společného rámce. Udělala to v kapitalistických i socialistických společnostech. Při dnešním růstu přesnosti synchronizace strojů jsou lidé progresívně osvobozovaní, a ne věznění. Jedním z psychologických důsledků této skutečnosti je změna v samotném významu přesnosti v našem životě. V současnosti přecházíme od přesnosti ve všeobecném pojetí k přesnosti selektivní nebo situační. Přijít včas — jak to naše děti, alespoň myslím, cítí — už neznamená to, co kdysi. Přesnost, jak jsme si už pověděli, nebyla nijak zvlášť důležitá v období civilizace První vlny — především v důsledku vysoké vzájemné propojenosti zemědělských prací. S nástupem Druhé vlny stačil pozdní příchod jednoho pracovníka na to, aby se dra– 28 –
maticky narušila práce mnohých dalších v továrně nebo kanceláři. S tím souvisely obrovské kulturní tlaky na zabezpečení přesnosti. Protože dnes Třetí vlna přináší spíše individualizované nežli univerzální nebo masifikované časové režimy, důsledky pozdního příchodu jsou méně zřetelné. Pozdní příchod může být nepříjemný pro přítele nebo pro spolupracovníka, ale jeho rušivé účinky na výrobu, i když v některých pracích jsou stále ještě potenciálně vážné, jsou stále méně zřejmé. Je těžší — hlavně pro mladé — povědět, kdy je přesnost opravdu důležitá a kdy se požaduje čistě ze síly zvyku, zdvořilosti nebo rituálu. Přesnost je zásadně důležitá v některých situacích, ale s růstem počtu počítačů a pracovníků, kteří si mohou libovolně vybírat svůj pracovní čas ve čtyřiadvacetihodinových cyklech, se počet pracovníků, jejichž efektivnost na ní závisí, sníží. Výsledkem bude slabší tlak na to, aby člověk přišel „včas“ a uvolněnější postoj k času u mládeže. Přesnost se stejně jako morálka stává situační. Zkrátka, úměrně pronikání Třetí vlny a zpochybňování starých průmyslových způsobů se mění i vztahy celé civilizace k času. Stará mechanická synchronizace, která obírala život o tolik spontánnosti a radosti a doslova symbolizovala Druhou vlnu, je na ústupu. Mladí lidé, kteří odmítají režim od devíti do pěti, kteří jsou lhostejní ke klasické přesnosti, ani nemusí vědět, proč se chovají tak jak se chovají. Ale samotný čas v „reálném světě“ se změnil a spolu s tím jsme změnili základní pravidla, kterými jsme se kdysi řídili. Post-standardizovaná mysl Třetí vlna způsobuje nejen změnu synchronizačních režimů Druhé vlny. Ohrožuje další základní znak průmyslového života — standardizaci. Skrytý kód společnosti Druhé vlny podněcoval všechno zahrnující standardizaci mnohých věcí — od hodnot, priorit, vzdáleností, velikostí, času a měny až po výrobky a ceny. Byznysmani
– 29 –
Druhé vlny se úporně snažili udělat všechny věci identickými a někteří z nich se o to ještě stále snaží. Dnešní uvědomělí podnikatelé, jak jsme se přesvědčili, vědí, jak vyrábět „na míru“ (a ne standardizovat) s co nejnižšími náklady a nacházejí důmyslné způsoby aplikací nejnovější techniky na individualizaci výrobků a služeb. V zaměstnání se snižuje počt pracovníků, kteří vykonávají tutéž práci, a zvyšuje se různorodost povolání. Mzdy a vedlejší výhody se čím dál tím víc liší od jednoho pracovníka ke druhému. Samotní pracovníci se od sebe začínají stále více odlišovat, a protože oni (i my) jsou taktéž spotřebiteli, rozdíly se okamžitě projevují i na trhu. Posun od tradiční hromadné výroby tak doprovází paralelní demasifikace marketingu, prodeje zboží a spotřeby. Spotřebitelé si začínají vybírat výrobek nejen proto, že splňuje určitou materiální nebo psychologickou funkci, ale i proto, že svým způsobem zapadá do širší konfigurace výrobků a služeb, které požadují. Tyto vysoko individualizované konfigurace jsou přechodné, stejně jako životní styly, které pomáhají definovat. Spotřeba se stejně jako výroba stává konfigurační. Poststandardizovaná výroba sebou přináší poststandardizovanou spotřebu. Dokonce i ceny, standardizované v období Druhé vlny, začínají dnes být méně standardní, protože výrobky zhotovené na míru si vyžadují i „cenu na míru“. Cenovka na automobilu závisí na konkrétním souboru zvolených možností; i cena hi-fi zařízení závisí na vzájemně napojených složkách a na tom, jaký výkon od něho kupující očekává; ceny letadel, podmořských vrtných souprav, počítačů a dalších předmětů vyspělé techniky se od jednoho jednotlivého výrobku ke druhému výrazně liší. Podobné trendy vidíme i v politice. Naše názory jsou stále méně standardní, což je výsledkem klesající shody názorů od jedné země ke zrodu tisícovek „problémových skupin“, z nichž každá bojuje za své vlastní úzké a často dočasné soubory cílů. I samotná kultura se destandardizuje. S nástupem nových komunikačních médií, popsaných ve třinácté kapitole, se tedy rozrušuje masová mysl. Demasifikace oznamovacích prostředků, vzestup miničasopisů, bulletinů a zpráv určených pro úzký okruh adresátů, často jen xeroxovaných, spolu s průnikem kabelů, kazet – 30 –
a počítačů — otřásá standardizovanou představou světa, kterou prosazovaly komunikační techniky Druhé vlny a dozásobuje společnost pestrým výběrem obrazů, myšlenek, symbolů a hodnot. Nejenže používáme výrobky zhotovené na míru, ale používáme i rozličné symboly s cílem individualizovat svůj pohled na svět. Časopis Art News shrnul názory Dieter Honiso, ředitele Národní galerie v Západním Berlíně: „To, co se obdivuje v Kolíně, nemusí být přijaté v Mnichově, a to, co zaznamenalo úspěch ve Stuttgartu, nemusí zapůsobit na hamburské publikum. V zemi vládnou parciální zájmy a ztrácí se smysl pro národní kulturu. Nic nepodtrhuje tento proces kulturní demasifikace výstižněji než nedávno uveřejněný článek v časopise Christianity Today, hlavního nositele konzervativního protestantismu v Americe. V úvodníku se píše, že „mnohé křesťany uvádí do rozpaků dostupnost tak velkého počtu odlišných překladů Bible. Starší křesťané neměli tolik možností výběru.“ A potom přichází to hlavní. Christianity Today doporučuje, aby se žádná verze nepokládala za „standardní“. Dokonce i v tak úzkém vymezení, jaké se v církvi o byčejně připouští pro překlad Bible, je pojem jediného standardu na ústupu. Naše náboženské názory se stejně jako náš vkus stávají méně jednotnými a standardizovanými. Čistým výsledkem je to, že od huxleyovské nebo orwellovské společnosti odosobněných humanoidů bez tváře, kterou prosté pokračování tendencí Druhé vlny, dostáváme se k záplavě stylů života a individualizovanějších osobností. Jsme svědky vzestupu „poststandardizované mysli“ a „poststandardizované veřejnosti“. To přinese své vlastní společenské, psychologické a filosofické problémy, ze kterých některé už pociťujeme v podobě osamělosti a sociální izolace okolo nás, které se však výrazně odlišují od problémů hromadné konformity, jaké nás „execírovaly“ během průmyslové éry. Protože Třetí vlna není ještě dominantou ani v těch technicky nejvyspělejších zemích, nadále pociťujeme vlek mocných proudů Druhé vlny. Ještě stále dokončujeme některé nedořešené záležitosti Druhé vlny. Například vydávání knih ve tvrdém obalu, které bylo ve Spojených státech dlouhý čas zaostalou oblastí výroby, – 31 –
dosahuje až nyní stádia hromadného odbytu, kterého vydávání paperbacků a ostatní spotřebitelské odvětví dosáhly před více jak jednou generací. Další hnutí Druhé vlny se zdají být téměř donkichotská, například je to hnutí za to, abychom v tomto pokročilém stadiu přijali ve Spojených státech metrický systém, s cílem sladit americké míry s mírami používanými v Evropě. Další jsou zase odvozené ze snah byrokratického aparátu, jako například úsilí technokratů Společného trhu v Bruselu „harmonizovat“ vše, od autozrcátek až po vysokoškolské diplomy — přičemž „ harmonizace“ je běžně používanou hatmatilkou pro standardizaci průmyslového stylu. A nakonec, existují i hnutí zaměřená doslova na vrácení hodin zpět — jako například hnutí za návrat k základnímu učivu ve školách Spojených států. I když je to výsledek oprávněného rozhořčení nad katastrofální situací v hromadném školství, neuvědomujeme si, že demasifikovaná společnost vyžaduje nové vzdělávací strategie a snaží se obnovit a prosadit uniformitu Druhé vlny ve školách. Všechny tyto snahy o dosáhnutí uniformity jsou však jen činnostmi zadního voje přežité civilizace. Změny Třetí vlny jsou zaměřené na zvýšení různorodosti, ne na další standardizaci života. To platí stejně pro myšlenky, politické přesvědčení, sexuální sklony, vzdělávací metody, stravovací návyky, náboženské názory, etnické postoje, hudební vkus, módu a formy rodiny jako pro automatizovanou výrobu. Bylo dosaženo historického bodu zvratu a standardizace jako další z vedoucích principů civilizace Druhé vlny se ztrácí. Nová matice Při pohledu na náš rychlý odklon od synchronizace a standardizace průmyslového způsobu života by nikoho nemělo překvapit, že přeformulováváme i další odstavce našeho společenského kodexu. Viděli jsme už, že zatímco všechny společnosti potřebují do jisté míry jak centralizaci, tak decentralizaci, civilizace Druhé vlny byla do velké míry zatížená na centralizaci a potlačovala decent– 32 –
ralizaci. Velcí standardizátoři, kteří pomohli vybudovat industrialismus, kráčeli ruku v ruce s Velkými centralizátory od Hamiltona a Lenina až po Roosevelta. Dnes je zřejmý ostrý odklon opačným směrem. Nové politické strany, nové postupy techniky řízení a nové filozofie explicitně útočí na centralistické zásady Druhé vlny. Od Kalifornie až po Kyjev se decentralizace stala horkou politickou otázkou. Ve Švédsku převzala koalice výrazně decentralistických malých stran moc od centralistických sociálních demokratů, kteří vládli 44 roků. V posledních letech boj o decentralizaci a regionalismus zmítá Francií, zatímco za Lamanšským průlivem a na sever od něho skotské nacionalistické hnutí obsahuje i křídlo zaměřené na „radikální ekonomickou decentralizaci“. Podobná politická hnutí lze identifikovat i jinde v Západní Evropě, zatímco na Novém Zélandu se vynořila zatím ještě malá Strana hodnot (Values Party), požadující „rozšíření funkcí a autonomnosti místní a regionální správy… s důsledným omezováním funkcí a velikosti centrální správy“. I ve Spojených státech získal decentralismus podporu a dodává alespoň část „paliva“ pro daňovou revoltu, která v dobrém či špatném — zaplavuje celou zemi. Decentralismus získává na síle i na místní úrovni a místní politici požadují „pravomoc pro místní komunity“. Množí se aktivistické skupiny na úrovni a místní politici požadují „pravomoc pro místní komunity“. Množí se aktivistické skupiny na úrovni místních komunit, od skupiny ROBBED (Residents Organized for Better and Beautiful Environmental Development — Občané organizovaní v zájmu rozvoje lepšího a krásnějšího životního prostředí) ve městě San Antonio až po CBBB (Citizens to Bring Broadway Back — Občané za vrácení Broadwaye) v Clevelandu a Lidovou požární zbrojnici v Brooklynu (People's Firehouse). Mnozí z nich pokládají centrální vládu ve Washingtonu spíše za příčinu než za potencionálního nápravce místních nedostatků. Monsignore Geno Baroni, který byl sám bývalým aktivistou místní komunity za občanská práva a dnes je náměstkem pro místní komunity v americkém Ministerstvu pro rozvoj bydlení a míst (U. S. Department of Housing and Urban Development) – 33 –
vidí v těchto malých, decentralizovaných skupinách rozklad strojové politiky a neschopnost velké vlády vypořádat se s velkou různorodostí místních podmínek a lidí. Jak hovoří noviny The Wew York Times, místní aktivisti získávají „vítětství ve Washingtonu a po celé zemi“. Decentralistická filozofie se rozšiřuje i na fakultách architektury a plánování univerzit v Berkeley a Yale ve Spojených státech až po Architektonické sdružení (Architectural Association) v Londýně, kde studenti zkoumají kromě jiného nové technologie kontroly životního prostředí, solárního vytápění nebo městského zemědělství s cílem zabezpečit v budoucnosti částečnou soběstačnost místních komunit. Jak budou tito mladí plánovači a architekti postupně obsazovat vážné pozice, jejich vliv se bu de pociťovat stále více. Důležitější je však to, že výraz „decentralizace“ se stal heslem i v řízení a velké společnosti se předbíhají v rozdělování svých oddělení na menší a autonomnější „zisková střediska“. Typickým příkladem byla reorganizace obří společnosti Esmark, Inc. s potravinářskými, chemickými, naftařskými provozy a pojišťovací činností. Předseda správní rady společnosti Esmark Robert Reneker vyhlásil, že „V minulosti jsme vedli těžko zvládnutelný podnik… Jediným způsobem pro rozvoj koordinovaného úsilí bylo rozdělit ho na zvládnutené úseky. „Výsledek — společnost Esmark rozdělená na 1 000 rozličných „ziskových středisek“, z kterých každé je do velké míry zodpovědné za svou vlastní činnost. Podle slov časopisu Business Week: „Čistý efekt je ten, že Renekerovi spadlo z beder břemeno rutinného rozhodování. Kromě finanční kontroly firmy Esmark je decentralizace zřejmá na všech úsecích.“ Důležitá však není společnost Esmark, která od té doby pravděpodobně přešla nejednou další reorganizací, ale celková tendence, kterou ilustruje. Stovky a odhaduji i tisíce společností taktéž prochází procesem neustálé reorganizace, decentralizací — kterou někdy přeženou, a potom se vrací zpět — která postupem času vede k omezování centralizované kontroly nad jejich každodenní činností. – 34 –
Na ještě hlubší úrovni mění velké organizace modely autority, které byly oporami centralismu. Typický podnik nebo vládní agentura Druhé vlny byla organizovaná podle zásady „jeden člověk, jeden šéf.“ Zatímco zaměstnanec nebo řídící pracovník mohl mít velmi mnoho podřízených, nikdy nezodpovídal více než jednomu nadřízenému. Tento princip znamenal, že všechny kanály pro vydávání rozkazů ústily do centra. Dnes je fascinující pohled na to, jak se tento systém rozpadá pod svou vlastní váhou ve vyspělých odvětvích, ve službách, profesích a mnohých vládních agenturách. Skutečnost je taková, že stále víc z nás má víc jak jednoho přímého nadřízeného. V knize Future Shock (Šok z budoucnosti) jsem poukázal na to, že velké organizace stále více připomínají medové plásty tím, že se v jejich rámci vytvářejí dočasné útvary jako například realizační týmy, mezioborové výbory a projektové týmy. Tento jev jsem pojmenoval „adhocracie“. Od té doby už mnoho velkých společností pokročilo dále a tyto dočasné útvary začlenily do radikálně nové formální struktury nazývané „maticová organizace“. Namísto centralizovaného řízení maticová organizace používá tzv. „systém vícenásobného přikazování“. V takovémto uspořádání je každý zaměstnanec členem určitého odboru a je obvyklým způsobem zodpovědný před svým nadřízeným. Kromě toho je však přidělený do jednoho nebo několika týmů pro vykonávání prací, které nelze dělat v rámci jediného odboru. Typický projektový tým může zahrnovat lidi z výroby, výzkumu, odbytu, vývoje, financování i z ostatních odborů. Členové tohoto týmu jsou všichni zodpovědní před vedoucím projektu i před „řádným“ vedoucím. Výsledkem je to, že obrovský počet lidí dnes podléhá jednomu vedoucímu z čistě administrativních důvodů a jinému (nebo postupnosti jiných) z praktických důvodů realizace úlohy. Tento systém umožňuje zaměstnancům věnovat pozornost najednou víc než jedné úloze. Urychluje informační tok a zabraňuje tomu, aby posuzovali problémy z úzkého pohledu jediného odboru. Pomáhá organizaci reagovat na odlišné, rychle se měnící podmínky. Kromě toho však aktivně podrývá centralizované řízení. Organizace maticového stylu se od svých prvních použivatelů – 35 –
General Electric ve Spojených státech a Skandia Insurance ve Švédsku dnes objevuje všude a od nemocnic a účtovnických firem až po americký Kongres (kde se objevují nejrozličnější nové, poloformální „informační burzy“ a „problémové týmy“ složené ze členů jednotlivých výborů). V pojetí profesora S. M. Davise z bostonské univerzity a profesora P. R. Lawrencea z harvardské univerzity matice „není jen další méně významnou technikou říze ní nebo pominutelnou módou…, ona představuje ostrý zlom… Matice představuje nový druh podnikatelské organizace.“ Tento nový druh je vnitřně méně centralizovaný než systém jednoho vedoucího, který charakterizoval éru Druhé vlny. Co je nanejvýš důležité, radikálně decentralizujeme i hospodářství jako celek. Stačí si všimnout rostoucí síly malých regionálních bank ve Spojených státech oproti síle hrstky tradičních obrů „peněžního trhu“. (Při vyšší geografické rozptýlenosti průmyslu se firmy, které se předtím musely spoléhat na banky „peněžních center“, dnes stále častěji obracejí na regionální banky. Jak hovoří prezident banky First American v Nashvillu Kenneth L. Roberts: „Budoucnost amerického bankovnictví už není v rukách bank peněžního trhu.“) To, co se děje v bankovním systému se odehrává i v samotném hospodářství. Druhá vlna znamenala zrod prvních skutečně celonárodních trhů ja samotného pojmu národního hospodářství. Spolu s tím vzknikly národní nástroje ekonomického řízení — centrální plánování v socialistických zemích, centrální banky a národní peněžní a finanční politika j kapitalistickém sektoru. Dnes oba dva tyto soubory nástrojů selhávají — což nemohou pochopit ekonomové a politici Druhé vlny, kteří se snaží systém řídit. I když si to předběžně plně neuvědomujeme, národní hospodářství se rychle rozpadávají na regionální a rezortní součásti — subnárodní hospodářství se svými vlastními charakteristickými a odlišnými problémy. Namísto toho, aby jednotlivé oblasti, ač je to Sun Belt (Sluneční pásmo) ve Spojených státech, Mezzogiorno v Itálii nebo Kansai v Japonsku, byly stále podrobnější, než tomu bylo v industriální éře, začínají se navzájem diferencovat co do požadavků na energii, zdroje, profesní skladbu, stu peň vzdělání, kulturu a další klíčové faktory. Kromě toho mnohá z těchto – 36 –
subnárodních hospodářství dnes dosáhla rozměrů, jaké měla národní hospodářství ještě v době minulé generace. Neuvědomění si této skutečnosti zodpovídá do velké míry za neúspěchy vládních snah o stabilizaci hospodářství. Každá snaha odvrátit inflaci nebo nezaměstnanost prostřednictvím daňových metod, manipulace s úvěry nebo uplatňováním dalších uniformních, nediferencovaných politik tento neduh jen zvýrazňuje. Ti, kteří se snaží řídit hospodářství Třetí vlny takovýmito centralizovanými nástroji Druhé vlny, jsou jako lékař, který jednoho dne přijde od nemocnice a neslepo předepíše stejnou injekci adrenalinu všem pacientům — bez ohledu na to, jestli mají zlomenou nohu, natrhnutou slezinu, mozkový nádor nebo vrostlý nehet na noze. Jen dezagragované a stále více decentralizovanější ekonomické řízení se může osvědčit v novém hospodářství, protože i toto hospodářství se progresívně decentralizuje, i když navenek vypadá jako nanejvýš globální a jednotné. Všechny tyto anticentralistické tendence — v politice, v organizaci podniků nebo vlády a v samotném hospodářství (posilněné paralelním vývojem v oznamovacích prostředcích, v distribuci počítačové kapacity, v energetických systémech a v mnohých dalších oblastech) — vytvářejí úplně novou společnost a způsobují, že pravidla včerejška jsou už zastaralá. Malé v rámci velkého je krásné I mnohé další části společenského kodexu Druhé vlny se příchodem Třetí vlny výrazně přeformulovávají. Prudkému útoku je vystavená i posedlost Druhé vlny maximalizací. Zastánci zásady „větší je lepší“ nemuseli nikdy v minulosti čelit takovým útoků obhájců zásady „malé je krásné“ jako dnes. Teprve v sedmdesátých letech se mohla kniha pod tímto názvem stát vlivným bestsellerem. Všude okolo sebe vidíme známky uvědomování si hranic tak velmi vychvalovaných úspor z rozsahu výroby a skutečnosti, že mnohé organizace tyto hranice překročily. Korporace dnes aktivně hledají způsoby, jak zmenšit svoje pracovní jednotky. Rozměry výroby se prudce snižují v důsledku zavádění nových tech– 37 –
nologií a přesunu k službám. Tradiční továrna nebo úřad Druhé vlny, ve které byly pod jedinou střechou tisíce lidí, bude v zemích s vyspělou technologií raritou. Když jsem požádal prezidenta společnosti, řekl s hlubokým přesvědčením: „Už nikdy bych nepostavil takovouto továrnu se sedmi tisíci pracovníky pod jednou střechou. Rozložil bych ji na malé jednotky — s třemi sty nebo čtyřmi sty pracovníky v každé z nich. Nové technologie to dnes umožňují.“ Od té doby jsem si už podobné názory vyposlechl od prezidentů nebo předsedů správní rady společností na výrobu potravin a řadu dalších produktů. Dnes si začínáme uvědomovat, že ani velké ani malé není krásné, ale že nejkrásnějším ze všeho je přiměřená míra a inteligentní kombinace velkého a malého. (To je něco, co autor knihy Small is beautiful (Malé je krásné) E. F. Schumacher věděl lépe než někteří z jeho dychtivějších následovníků. Jednou řekl přátelům, že kdyby žil ve světě s malými organizacemi, byl by napsal knihu pod názvem Big Is Beautiful (Velké je krásné). Začínáme také experimentovat s novými formami organizace, které kombinují výhody obou. Rychlý nárůst poskytování a nákupu koncesí ve Spojených státech, Velké Británii, Holandsku a dalších zemích je například často reakcí na nedostatek kapitálu nebo na daňové výkyvy a lze ho z různých aspektů kritizovat. Představuje však metodu na rychlé utváření malých jednotek a jejich propojování do větších systémů s rozličným stupněm centralizace nebo decentralizace. Je snahou o kombinaci malých a velkých organizací. Maximalizace Druhé vlny ustupuje. Na postupu je přiměřený rozsah. Společnost se kriticky dívá i na specifikaci a profesionalismus Druhé vlny. Kodex Druhé vlny povznesl experty na do nebe se tyčící piedestal. Jedním z jeho základních pravidel bylo „Specializuj se, chceš-li mít úspěch.“ Dnes vidíme ve všech oblastech, včetně politiky, zásadní změnu postoje k expertovi. Specialisté, kteří se kdysi považovali za důvěryhodný zdroj neutrální inteligence, byli detronizovaní a ztratili obdiv veřejnosti. Jsou stále více kritizováni za to, že sledují svůj vlastní zájem a jsou neschopní jiného než úzce zaměřeného vidění. Jsme svědky rostou– 38 –
cích snah o omezení pravomoci expertů přidáváním laiků do rozhodovacích orgánů — například v nemocnicích a v mnohých dalších institucích. Rodiče se dožadují práva ovlivňování, co se týče rozhodnutí školy, a ne-spokojují se už s tím, že to ponechají na profesionálních pracovnících školství. Realizační tým ve státě Washington po přezkoumání politické účasti občanů před několika lety dospěl k závěru, kterým zesumarizoval nový postoj: „Na to, abyste věděli, co chcete, nepotřebujete být expertem.“ Civilizace Druhé vlny podporovala ještě další zásadu: koncentraci. Koncentrovala peníze, energii, zdroje a lidi. Obrovské masy obyvatelstva přelila do městských koncentrací. Dnes se začal obracet i tento proces. Namísto něho nastává rostoucí geografický rozptyl. V oblasti energetiky přesouváme důraz z koncentrovaných ložisek fosilních paliv na širokou škálu rozptýlenějších forem energie a pozorujeme množství pokusů zaměřených na „dekoncentraci“ populací škol, nemocnic a psychiatrických ústavů. Zkrátka, mohli bychom systematicky přecházet celým kodexem civilizace Druhé vlny — od standardizace k synchronizaci až po centralizaci, maximalizaci, specializaci a koncentraci — a položku po položce dokazovat, jak se stará základní pravidla, která usměrňovala náš život a společenské rozhodování, postupně revolucionizují pod vlivem pronikání civilizace Třetí vlny. Organizace budoucnosti Už dříve jsme viděli, že když se v jediné organizaci uplatnily všechny zásady Druhé vlny, výsledkem byla klasická industriální byrokracie: obrovská, hierarchická, permanentní, shora dolů zaměřená, mechanistická organizace, dobře uzpůsobená pro repetitivní výrobky nebo repetitivní rozhodnutí v relativně stabilním průmyslovém prostředí. Dnes však, když přecházíme na nové zásady a začínáme je uplatňovat, spějeme k úplně novým typům organizací budoucnosti. Tyto organizace Třetí vlny mají nižší hierarchie. Mají nižší váhu na vrcholu. Pozůstávají z malých komponentů dovedně propojených do dočasných konfigurací. Každý z těchto – 39 –
komponentů má svoje vlastní vztahy s okolním světem, svou vlastní „zahraniční politiku“, kterou uplatňuje bez toho, že by musel procházet centrálou. Tyto organizace stále častěji pracují na čtyřiadvacetihodinové bázi. Od byrokracií se však liší v dalším zásadním ohledu. Mohly by se nazývat jako „duální“ nebo „poly-“ organizace, schopné nabýt v závislosti na okolnostech dva nebo více odlišných strukturálních tvarů — něco na způsob nějaké plastické hmoty budoucnosti, která při působení tepla nebo chladu změní svůj tvar, ale po obnovení normálního teplotního rozpětí se znovu vrátí do své základní podoby. V této souvislosti bychom si mohli představit armádu, která je v době míru demokratická a participativní, ale vysoce centralizovaná a autoritářská v době války a která byla předem zorganizovaná tak, aby byla schopná jednoho i druhého. Mohli bychom použít i analogii rugbyového týmu, jehož členové jsou nejen schopní tvořit útvar v podobě písmene „T“ a mnohé další formace pro rozličné hry, ale kteří jsou při zvuku píšťalky rovněž schopní vytvořit fotbalové, baseballové nebo basketbalové družstvo v závislosti na tom, která hra se právě hraje. Takoví operativní hráči musí být vytrénovaní ke schopnosti okamžitě se přizpůsobit a musí se cítit pohodlně v širším repertoáru dostupných organizačních struktur a rolí. Potřebujeme řídící pracovníky kteří dokáží operovat stejně kompetentně v otevřeném, volném stylu i hierarchickým způsobem, kteří dokáží pracovat v organizaci tvaru egyptské pyramidy i v organizaci, která vypadá jako Calderův mobil (konstrukce uzpůsobená a umístěná tak, aby ji rozhýbal i malý závan vzduchu — pozn. překl.), s několika tenkými šňůrkami, které drží soubor téměř autonomních modulů pohybujících se v reakci na ten nejjemnější vánek. Nemáme ještě vypracovaný slovník na popis těchto organizací budoucnosti. Termíny jako matice nebo ad hoc nejsou adekvátní. Různí teoretikové navrhli rozdílné výrazy. Odborník na reklamu Lester Wunderman řekl: „Souborné skupiny, působící jako intelektuální komanda, začnou… nahrazovat hierarchickou strukturu.“ Tony Judge, jeden z našich nejlepších teoretiků or– 40 –
ganizace, hodně psal o „síťovém“ charakteru těchto nově vznikajících organizací budoucnosti; poukazoval kromě jiného také na to, že „síť není »koordinovaná« nikým; zúčastněné složky se koordinují samy, takže bychom mohli mluvit o »autokoordinaci«“. Jinde je popisoval v kategoriích principů „tensegrity“ Buckminstera Fullera. Ať už však použijeme jakákoliv označení, děje se něco revolučního. Zúčastňujeme se nejen zrodu nových forem organizace, ale zrodu nové civilizace. Formuje se nový kodex — soubor pravidel Třetí vlny, zcela nových základních zásad pro přežití společnosti. Sotva se můžeme divit, že rodiče — ještě stále připoutaní především ke kodexu industriální éry — se ocitají v konfliktu se svými dětmi, které si sice uvědomují rostoucí nerelevantnost starých pravidel, ale nejsou si jistí, pokud jde o nová pravidla, nebo o nich nemají ani tušení. Ony stejně jako my trčí mezi umírajícím pořádkem Druhé vlny a civilizací Třetí vlny zítřka.
– 41 –
