1. Ukradený Jezule Nad domy bylo světlo. Bylo vysoko ve vzdáleným nebi, padalo v cárech, pak v jednolitý vrstvě, ta neuvěřitelně pevná bílá opona sekla spodkem do města, zhltla ho, zakryla vesmíru, padla náhle, sjela jak roleta přes výlohu krámu. Pak se nebe zbarvilo do červena, slunce hnalo světlo a to padlo mezi domy, světlo teď ozářilo i domy mezi domy, padalo do sklepů, zazářilo ve dvorech, dralo se světlíky, bylo všude. Byla zima, zima v roce, a v ty tu taky všichni žili, ti skuteční i ti právě vznikající v chorobný fantazii zadrhávajícího vypravěče, zrovna mátl příběh, lidi i roky, seděl v Nonstopu nad sklenicí. Byla zima, blížily se Vánoce, a na Svatou noc se to stalo, na Den blaha, na Štědrý den... průšvih v kostele sv. Bruna. Teprve potom Elefanta proklela cizí rod a Laci dostal nově jméno. Byla mše svatá a rumunský cikánky stály v čele zástupu. Byly ozářené svícemi, v tom kradmém světle se leskly penízky, kterými měly pošitě kabáty a blůzy, dlouhé černé vlasy pod šátky, zíraly jak u vytržení... všichni, které do kostela přivedla moc Černé Daliji, i ostatní obyvatelé čtvrti stáli tu spolu, usedlíci, co do kostela chodili pravidelně, sledovali, a někteří jistě i s kapkou opovržení, bývalého velitele milice, teď se horlivě křižoval, byli tu na velkou noc všichni místní předáci politických stran, vynikající obchodníci, kšefťáci všeho druhu, smetánka Smíchova, sousedé, lidi, kteří se na Smíchov přistěhovali nedávno, i ti, jejichž prarodiče znali pašeráka Klestku a říkali mu jménem... a někde v rohu stál muž jménem Li, protože v jeho životě se stala změna. Kdykoli se Li zkoumal, byl si jist, že se stal bestií. Ale najednou do jeho života vstoupila bolest a rozvrátila ho. Tak strašně, že nevěděl, co se sebou... a teď se tu mačkal s ostatními. Byla tu i Ljuba s tou velkou nadějí v sobě, lehce a jen loktem se opírala o kostelní zeď, byla tu s ostatními, z kabátů a všech šatů se odpařovalo nasněžené vlhko, a byl tu Morce... stál vedle Ljuby, ale nevěděli o sobě... bába Morčeti slíbila, že přes Vánoce jo... ale pak že se do děcáku vrátí, a to dobrovolně a bez průtahů, tak kejv... sledoval jesličky a nejvíc ho zajímalo, jestli to je fakt zlato, to, co se leskne loutkám svatejch na čepicích, před kostelem se o tom trochu bavil s Lacim, kámošem z automatů, a to ještě nevěděli, že tenhle pomenší střelec dostane dnes v noci nový jméno. Stál tu mezi ostatními i muž, který měl dlouho jen číslo; pak dostal jméno i úkol. Ten tu nebyl z vlastní vůle, poslali ho. Stál mezi věřícími a po dlouhé době cítil na ramenou a na zádech dotek mnoha těl. Byly tu babky, seděli v lavicích, babky a dědečci, který sem vyvez specielní autobus z ústavu, cestu zamázla bohatá nadace, tak jí teď blahořečili... a taky se tu tísnily vyparáděné děvky ze Sexylandu Dinah a jejich šamstři ověšení zlatými řetízky, podávali si lahve, ale jen pokradmu, byli zticha... byli tu, protože se to slušelo a sluší teď v těch nových časech... na Smíchově. Byl tu i Mrtvá Opice, byl tu se svým miláčkem Ládínkem, co upálil děvku, tehda... na to se nepřišlo, tak tu mohl být, Opice ho venku vyválel ve sněhu, Ládínek tu stál a bíle se z něj pářilo, v páře z něj šlo ven vlhko sněhu... bylo tu větší množství občanů v dost různorodým davu... Elefanta trochu žárlila na rumunský příbuzný, na ženský, protože ty ve svejch pestrobarevnejch kacabajkách povolávaly dost pozornosti... ale sama si byla svou mocí jistá, vždyť jedině ona mluvila přímo s Černou Dalijou a ta jim všem přece řekla... ať jdou, a tak tu teď byli. Elefanta měla nemocnou obří nohu vpresovanou do lavice, teď byla zticha... zítra bude postávat a popocházet u křižovatky, vládnout Andělu, třímat neviditelný otěže moci, rozsuzovat spory a rovnat křivý věštby. Třeba kyselinou do zlýho oka. Novinář, který tu čekal, protože dost zaplatil za důvěrnou zprávu, že se totiž možná neočekávaně a na chvíli dostaví sám prezident republiky... cinkl mu to ale vymizelej zdroj, a
to on nevěděl... poodstoupil. Protože se Elefanty bál. Ale její vystoupení mělo teprve přijít. Nevěděl, že nakonec bude psát o ní. Objevil se kněz, vůbec nikdo, ani on sám netušil, že je potomkem onoho učeného a moudrého muže, jehož vidění dalo jméno blízké křižovatce, kolem jejíchž rohů a podél jejichž propadel se odehrával život čtvrti. Jenže vtom Laci porušil poklid, tak byl cvičen, kdykoli zahlíd něco nepřibitýho... popad schránku na svěcenou vodu, do které si věřící namáčeli prsty, leskla se ve světle všech svic, a zdrhal, ňáká mše, to ho nebavilo. U vchodu, kde ho zahlídli, vypukl povyk. Lacino matka, jedna z rumunských cikánek, se teď drala davem, rozhýbala řady, starší souvěrci, ti slabší v kolenou, po stranách popadali, Laci venku kličkoval, ale kostelník ho popad, máma chytla Laciho, který k ní i s kořistí honem běžel... schovat se pod sukně... vrazila mu do udivený tváře pár facek. Vyděsil se nad tou změnou, vždyť to mu nikdo nikdy neřek, že v kostele ne, tam že se to nesmí... tak od téhle chvíle si to zapamatoval jednou provždy... rozbulel se strašně. Prostranství před kostelem sv. Bruna, přímo před Spořitelnou, zaplnil hlouček rozezlených mužů a chyběl krok, aby místní, rozvášnění tím nepopiratelným zločinem, napadli své příbuzné, kteří do města přišli z hor, nešlo je přece odmítnout... teď bydleli po deseti, po patnácti u starousedlíků, rázem tu na základě svatokrádeže mohli rozetnout starý spory... Elefanta se svou obří napuchlou nohou se už cpala ven... a že Rumunky prokleje a že vodtáhnou... zdržela se, když ji ten pisálek ozářil fotobleskem, ohnala se po něm... švih sebou, rozbil si hlavu o schod před kostelem, o ten, na kterej se kdysi odkládala nemluvňata, krvácel, museli to řešit... vtom jednu z Lacikových starších sester před olářem popadl amok nebo osvítil duch, začala se svíjet a křičet přímo před sochou Marie obsypané květy a ostatní její příbuzné nelenily ... křičely, protože věděly, co by je čekalo, bez peněz, bez pasů zas zpátky v horách, strhly si z hlav kapuce a šátky, rozpustily vlasy, točily se na místě, kroutily hlavama, dupaly, černý vlasový prameny v tom tanci vířily, smykaly se po plamenech svící a v kostele vůni svatejch dřev i kadidel jednoznačně přebil pach pálenejch vlasů, ječely... později tvrdily, že to Panna na ně promluvila a její řeč byla prý nesmírně líbezná... a povzbudivá... cikánky křičely, znělo to jak příval, některé bily hlavami o studenou dlažbu kostela, jejich prosby Marii splývaly s těmi nejstaršími zaklínáními, ostatní křesťan! od nich odstupovali, strkali se... přední řady se tlačily k východu z kostela, ale ti, co byli u vchodu, si tu melu nechtěli nechat ujít, Rumunky, které nestály u oltáře, se přidávaly alespoň potleskem, místní politici a vůbec honorace, tihle znervózněli a tu a tam někdo z kostelních lavic povstal a směšně vykrucoval hlavu, asi jako by vyhlížel uvaděče, nemohli teď pryč, pryč z lavic, kolem kterých se dral dav, tam a zase zpátky, nemohli ven... vtom kněz pozdvihl ruce... cikánky se utišily, možná na sebe některé pokradmu mrkly, sklonily hlavy a zpod svic zíraly na Mariu, která jim teď tak pomohla, byla přece jejich... v tom jemném dýmu plamínků, které čadily, vypadala jak černá... Laci posvátnou schránu vrátil kostelníkovi, ten nadával, ale pak ztichnul, všiml si, že je plná bankovek, a ty mu mlčenlivý snědí muži cpali i do kapes, kníráči ho poplácávali po zádech a cpali mu další prachy, přestal hudrovat... ale pak, když bylo po mši, když bylo po všem a lidé se rozešli, zjistil, že z jesliček někdo ukradl Jezulátko, to místní dřevěný Jezule. Tak alespoň vyzněl později skandál téhle noci... z úst pomateného vypravěče, chorobného lháře tehdy v Nonstopu, vykládal i o Jatekovi, který tu chodil okolo, chodil a díval se... koukal, aby viděl... někdo holt má přátele, kerejm zavolá v keroukoli hodinu, denní i noční, povídal vypravěč a mrk... někdo má modlitbu a někdo nic, vole, šklebil se... a taky vykládal o světlících, o světlících ve všech těch domech tady okolo, kde je toho tolik slyšet, lepší je pustit si rádio, říkal... než skončil svý prolhaný vyprávění o Jatekovi, který věděl, že ten, co bere drogu, se sám stává drogou... a pak je mrtvěj... po-kroucený vyprávění z letopisů 5. čtvrti, báchorku a fantasmagorii, vyprávění o oční chorobě ve stadiu pokročilý psychopatie a o touze najít blaho teď a tady... takovou moralitku se strašidlama, anekdotu pro sígry, než dou spát... vyprávěl i o jámě, která žere lidi, a bod za sebe do okna špinavým ukazovákem... a co s
tim všim a přes to všechno... udělat, říkal mi pod zářivkama, nad kterejma se někde vysoko svíjelo nebe z chemie, mluvil o bolesti, zmínil i psí bolest, která tě sejme v okamžiku jak náhlej poryv větru, dívali jsme se ven skleněnou stěnou Nonstopu u Anděla... a pak bylo zas světlo, červánky... novej den. 2.
Okna
Jatek mrk. Ale nezmizelo to. Viděl ji, krev, něco jako rudou plástev, jako blánu v levém oku. Pak v pravém. Předtím krev tekla z oblohy, padala mu do očí. Měl chuť uhnout tělem, schoulit se okolo toho rudého, přes sítnici se náhle rozpínajícího bodu, nějak ho omotat svalama, šlachama, kostma, vlasama, vším, co nepochybně patřilo jen jemu, a snad chtěl v sobě to vidění rozpustit. To poznal brzy, že nejlepší je vyhýbat se oknu, oknům. Když se díval do místnosti, purpurová tam neplála, viděl lidi, muže, jejich stíny. A z oken se nedíval. Docela přesně si pamatoval, kdy vidění přišlo poprvé. Stál na křižovatce, snad čekal na tramvaj, a nebe si sedlo. Vyhnul se lidem deroucím se do tramvaje a díval se. Sledoval nízké mraky pomalého nebe nad křižovatkou u výstupu Anděl Exit, viděl mraky proťaté rudou žilkou, na krajích se stříbrným lemováním. Pak mu beránci začali spouštět červenou, chytal ji do očí, opřel se o kandelábr. Nebe bylo rudý. Oslňovalo ho. Chtěl se pohnout, na ramenou, na krku, na temeni ucítil káp, kap, křáp, věděl, že je to krev. Pak se zdekoval. Vyrazil. Pryč ze svýho území. Ale rudý blesky si ho našly. Tady si zvykl nechodit k okenním mřížím, ani když je potáhla jinovatka mapama arktiky a zakryla nebe, vidění v něm bylo stále a v klikaticích jinovatky by mu vykouzlilo nejspíš ledního medvěda krvácejícího do čerstvýho sněhu. Nebo něco podob-nýho. A toho se rád vzdal, takovýhle fantazie. Bloumal chodbama. Šoupal nohama. Zvykal si. První čas tu byl k nepřestání, byl mu k nepřespání i po x rohypnolech. Dávali mu jinou chemii. Budil se s výkřikama, budil ostatní, rušil. Až injekce bodly. A on se konečně mohl nořit do snů. Hrůzných. Převalovaly se v nich barvy a zrůdy a vítězil purpur. Jednoznačnej purpur krvavejch mraků planety chaos. A obličeje. Až později přišel na to, co se mu s červenou barvou vlastně stalo. Odkud ji nabraly ty dychtivý části jeho mozku a co ji spustilo do buněk bělma. Ted' už usínal, nořil se do sebe a viděl obličeje. Většinou takové, že by si seznámení v klidu odpustil. Takových tváří je plná každá tramvaj, každá čítárna, čistírna, kdejakej bufáč, plovárna, jako by mu mozek přehrával všechna jeho setkání, hlavně ta letmá z ulic, z metra. Obličeje. Přehlídka začínala tvářema od nich ze čtvrti, nejdřív většinou připlul trafikantův ksicht a pak ženský, ženský, různý mámy, časem mu došlo, u kterejch kas, v kterejch samoobsluhách, na kterejch zastávkách tramvají je doopravdy viděl, mámy s taškama, s dětima, pak klouzal po obličejích kámošů, některý znal stejně už jen od pasu nahoru, jak tam ve snu v hospodě neustále dřepěli a obraceli do sebe pulitry, viděl chytrou Nicmoc i oslnivou Madlu z dragstóru Super, zahlíd vyzáblou číšnici Štěpu, byla vykloněná z okna, i její sestřičku, tu mrchu Doru, famózní vítězku telebinga, zahlížel ty známý a poloznámý tváře z ulice, spolujezdce z busů, neznámý známý z dennodenní kyvadlový dopravy, zahlíd i ženu krásnou jak bitevní loď, tu potkal na podzim před pěti lety, obličeje se v usínajícím mozku měnily jeden v druhý, měnily se v rotující obraz mnohotváře putující průhlednýma stěnama nekonečnýho krystalu a vtom se to stalo, najednou, některý oko se ustálilo proti jeho oku ve snu, pohaslo a on uviděl rudou žilku v bělmu, praskla a pustila krev. A krev pomalu pohltila obraz. Tekla z mraků a tekla z obličejů, tekla k němu, byl si jist.
Ve dne se bál mrknout levým okem, v něm vidění většinou začínalo. Jinak se udržoval v klidu, s nikým se nebavil. Ale ze začátku ještě mluvil, jen tu a tam, udržoval zdání. Popocházel po chodbách k tomu určených. Jedl z talíře, kdykoli ho před něj služba šoupla. Když dostal hadr, myl podlahu. Při vizitách srozumitelně odpovídal. Netázán mlčel. Seznamovačům a vůbec těm drzejším dával najevo, že si nepřeje být rušen. Považovali ho za blázna. Seděl, civěl, ležel, stál, jedl, teď i spal, atd. Zpočátku si dělal výčitky kvůli Ljubě, ale pyšný předsevzetí, který, aniž o tom věděl, sdílel přibližně se 70 procentama trubek, hadic, trosek a ostatních pacientů, totiž že se dá jen tak trochu do pořádku a pak vyrazí ven, do ulic a do světa, a to především k ní, k Ljubě, napravit svý očividný chyby a hříšky, tohle předsevzetí ho udržovalo na nohou. Rozhodl se hlouběji už neklesnout a ty, ze kterých vycítil zející dno, se snažil obcházet, ovšem tak, aby se pokud možno vyhýbal oknům. Lidé čpící dnem už žádná předsevzetí neměli anebo je tajili hluboko v sobě v jámě bolesti, v oceánu sebou naslzené soli, tu a tam zčeřeném vlnkami či zmítaném hurikány hysterie. Lidé žijící v zoufalství tlumeném léky. Vycítil je. Míjel je ve svých, v jejich stopách na prošlapaném linoleu, dokola, pořád dokola v erárních pantoflích a ty dělaly plesk, plesk a plác. Co takhle radši popojít k vočaři? hovořil do tmy v koutě mrkající Jatek, ale houby, my problémy sou duševního rázu, diagnostikoval. Že to, co vidí, opravdu je a že to vidí jen on sám, ho napadlo později. Tohle nebyl jeho první pobyt. Jenže tentokrát přijel poprvé před bránu psychiatrie z vlastní vůle a dokonce taxíkem. V tašce jménem Air France zachoval pouze nejnutnější hygienické potřeby, nebo to, co za ně považoval. Zbytek věcí nasypal tehdy na křižovatce do koše. Bylo mu jasný, že se tam ani neohřejou. Nedbal na dobrý skutek, který vykonal nevědomky. Vandrák, který první popadl jeden z jeho francouzských suvenýrů a vytáhl ho na světlo, Jateka na dálku obšťastnil šíleným, nevěřícím úsměvem. Ten na to kašlal. Byl na dně. Vidění, před kterým se snažil utéct, ho dostihlo i tam, kde se ukryl. Čekalo i tady. A tady byl pohled do nebe obzvlášť tvrdej. Vidění přišlo znovu a nemilosrdně. Zrovna když byl na cestě za ní, za Ljubou, tentokrát pevně rozhodnut stát se šťastným člověkem. Vidění krve přišlo a srazilo ho. Zase mezi tramvajema, na ty špinavý a hlučný křižovatce. Zase Anděl Exit. Zase jáma. Zmohl se akorát na cestu sem, na oddělení. Přijali ho, jak by ne. Ne zrovna s otevřenou náručí, ale vypadal potřebně. Vypadal strašně. Chtěli zjistit, jaké má potíže. Něco řekl, něco ne. Ptali se na adresu: udal Ljubu. Pobodaný ruce vysvětlil. Usmáli se. Na příjmu pořád mhouřil oči, ale o rudý barvě, o krvi z oblak ani necek. Jediný, komu časem zavolal, byl jeho starý přítel. Přítel Pernica, kamarád, snad. Po večerním krmení Jatek sedával u záchodů v místnosti vyhrazené nikotinu a žvanilům, které neuspala ani noční dávka léků. Slézali se tu vynalézavci, kutilové podjazykáři, kteří prášky nepolykali, ale sbírali a čile s nimi obchodovali, většinou podle velikostí a barev, lháři a prášilové, kteří se potřebovali vypovídat třeba jen stěnám, a snad čím byly ty stěny rozrytější a počmáranější, zhnědlé cákanci sedlé krve, jak se tu kdosi loučil, tím byly hlasy nekonečně trpících i magorická kázání podfukářů, ať už spletená dohromady nebo znějící sólo, naléhavější... slézali se tu v hejnu nadržení homosexuálové i mlíčňáci — ustrašenci, které děsila společná ložnice. Ložnice, to byl sklad... ve dne na klíč zavřená bílá místnost, čistá jak skalpel, páchla tam dezinfekce a v noci vybuchovaly ty nejtemnější šelmí puchy a smrady, mokvavý pach strachu a pach tlení... to starci, co tu žili v nocích několika desetiletí, a někdy byl cítit i téměř nepostřehnutelný čpavý zápach, snad úzký a tenký, a to bylo šílenství, tenhle pach se táhl mezi ostatními jak černá nit labyrintem výšivek strašnýho ubrusu a mátl je, převracel naruby, tenhle pach mezi těmi ostatními kličkoval, uhýbal, ten se hýbal a snad se těmi ostatními pachy nějak sytil. Ložnice, sklad až šedesáti mužských těl, většinou se neklidně převalujících, nebo
naopak ležících v těch nejnemožnějších pozicích, hlavy zaťaté po lécích, těla v setrvalé křeči jak po masakru. Občas houfek u záchodu rozehnala některá ze sester, ale tady se slézali většinou jen veteráni blázinců a obvyklé tresty, od zaražení vycházek až po karatelské řeči čpící přepálenou elektrodou, když do tebe sám pan primář sere elektřinu, a tak mezi zubama drž gumu, drž ji, synu, abys nepřišel náhodou i o ten jazyk... tyhle vyhrůžky a zákazy vyvolávaly jisté znepokojení snad jen u masochistů, kteří by sestře stejně nejradčji řekli: teda promiň, mami! a sami by podali metličku. Nespavci se dosycovali léky, jeden přímo před Jatekcm, snad aby upoutal pozornost, koketně polkl tenisák, prastarý bělovlasý schizoid se napájel magorákem a mezi vřelými doušky pravidelně vykřikoval: Nedám! a Nedám!, mlíčňák k mlíčňákovi zasvěceně a s gesty velekněze hovořil o posmrtném životě a že tam byl, chlap, co píchal kozu, chodil z rohu do rohu, někdo škytal, někdo sral, jiný brečel. Jatek na to nic. Právem silnějšího někomu zašed místo na lavici co nejdál od okna a držel mordu. Pohrával si s nitkami, které vyhřezaly z lemu jeho bílého ústavního pláště jak tenounká střívka z vnitřností obřího lučního koníka Běláska (tak mu to alespoň připadalo, ale pro jistotu svou metaforou nikoho neobšťastnil), a snažil se nevnímat nekonečné hovory a monology spolupacientů. Od počátku si přísahal, že nejenže je nebude poslouchat, nechtěl si je ani pamatovat. Ani slovo. Ani ksicht. Snažil se putovat sám v sobě, nějak uchopit tu první rudou nitku, vtáhnout sám sebe do té rudé sedliny, co mu zahlcovala mozek, chtěl stopovat svoje vidění k jeho počátku, rozmagořit ho, dobrat se, chtěl vědět, co to je, chtěl vědět proč, toužil nezešílet. 3. Dům Jatek vyrůstal v knihovně. Dost možná, že právě proto mu jeho pozdější skutečný život připadal poněkud obtížný. Toužil po nezávislosti a snad by se dalo říci: jako jeřábi táhnoucí po podzimním nebi baží po neznámu. Jeřábi ovšem mají, mimo tu matnou blanku, která jim tajemně zakrývá krhavé oči, ještě křídla a genetické dráhy letu; Jatek tu stál v nepochopitelnu s přidrzlým úsměvem a oběma rukama nalevo. Dětství zapomněl, mládí proflákal během instinktivního útěku před policajty, nějak už to svý první mládí prožil a vyměnil za to, čím byl teď. Různý zaměstnání se mu slily v rozmazanou čmouhu složenou z nudy, dřiny a nucených kontaktů s lidmi, kteří ho nezajímali nebo otravovali. Pokud možno nepracoval, stopoval život, obzíral rohy. S rodinou, kterou tehda dychtivě sledoval z kolébky, s rodinou typu: otec, matka, dítě — on, byl amen, dřív než bys třikrát výkřik: šizuňk. Občas si zavolali. Jatek volal z budky. Většinou něco potřeboval. Většinou peníze. Ale přeháněl to a rodičovské výdržnč bylo zaraženo se stejnou prudkostí a osudovostí, jako by se prastaré rodinné pendlovky, které v Jatekově vědomí znamenaly věčnost, náhle zastavily. Věděl, že přebíráním apanáže, ostatně nicotné, alespoň rodičům poskytuje důkaz, že je naživu. V okamžiku, kdy bylo po prachách, logicky usoudil, že těm dvěma na jeho životě a smrti nezáleží. Stalo se to jednoho podzimního rána. Od vztekle pořvávající postavy v telefonní budce se oddělil plachý stín. Jatek nadával do drátů a jeho dívka odcházela. Byla to ta poslední. Po několika měsících si nepamatoval její jméno. Zůstal v budce sám. Tak jo, řekl si tehdy. Opřel se o sklo, nadechl se. Měl se setkat ještě s vlastní samotou, se zmatením ducha, s opravdovou krutostí, měl čichat smrt. Čekal ho zápas s vírou, měl potkat naději. Tohle všechno ho čekalo, nevěděl o tom. Ale něco tušil. Bylo to ve vzduchu. Jeho nové zaměstnání mu ze začátku připadalo jako docela zábava. O ničem takovém se nikdy nedočetl. Ale brzy zjistil, že je to mizerná práce, horší než všechny ty ostatní, práce,
která si z přečistcjch plamenů a děsivý špíny, ze který je složená, bere akorát nejsilnější extrémy, a toho, kdo se podél kotlů motá, jimi nejprve zjizví a pak zničí. Brzy mu došlo, že v podzemí téhle fabriky pracuje opravdová sběř. Ze začátku si připadal jako zvěd v nepřátelském území. Než se mu to slilo. První den, prý na jeho počest, hodili do kotle kočku. Ani nevřískla, v tu chvíli už živější maso plamenů zhltlo její vychrtlý tělo se sotva patrným zasyknutím. Sel ven. Napadlo ho, že odejde. Vrátil se. Smáli se mu. Nešlo si jich nevšímal, tak něco prohodil... uhlí zametali hráběma, koště by od prvního žhavý-ho uhlíku vzplálo, chvíli by hořelo jako pochodeň. To mu vysvětlili. Ale rád pozoroval plameny. Kotle vypadaly jako pece, každý z nich byl pecí z žáruvzdorných cihel, pecí pobitou železem. Rád sledoval plameny, rád uskakoval před zášlehem, ohnivým jazykem, který z pece se syčením vyrazil, kdykoli otevřel dvířka, aby sálavý žhavo přikrmil. Knihy tehdy stály na policích podél stěn pokoje, knihovna zarovnala i to jediné okno v místnosti. Bylo tam neustále šero, asi proto mu rána, kdy ve 4 vstával do kotelny, připomínala dětství. To šero si pamatoval. Byla to namáhavá práce, ruce měl brzy pokryté mozoly a puchýři od žhavého uhlí. Někdy si na plošinu nad kotly vylezl s knihou, ale stejně se nemohl soustředit. Dělníci se mu kvůli čtení posmívali. Jeden mu řekl, že knížky čtou jen teplouši. Když vylezl na plošinu, házeli po něm kousky koksu. Z plošiny byla mezi železnými pláty někdy vidět bílá pěna. Byla to usazenina z jedovatých výparů. Kdyby nahoře zůstal moc dlouho, mohl by usnout. Tam bylo vedro k zalknutí, dole fičel studený vichr z obřích větráků. Když se přikrčil, přímo ve středu kotelny, na místě, kde od stropu visel drát s žárovkou, cítil v hlavě od očí nahoru těžké dusné vedro, na bradě a na tvářích ho mrazilo. Pro uhlí chodil dozadu, do tunelu, třískal lopatou o stěny, aby zahnal potkany. Ostatní dělníky brzy nesnášel ještě víc než tu hladovou zvěř. Snad kvůli jeho neustálým zraněním mu říkali Omyle. Vtipný mu to nepřipadalo, ale nedivil se. 20 koleček sem, cigáro, 20 koleček tam, cigáro, 15 koleček tam a dost, protože hoří, idiote. Zapni poplašňák, nefunguje... vyčkej, dobrý. Teď oddech. Lehni si na hadry, cihlu chytře obalenou novinama vlož pod jedama zblblou hlavu. V ty chvíli se ti svalí koks. Dělníci mu přepisovali směny, dávali mu nekvalitní uhlí a jednou mu z kapes bundy ukradli peníze. Pošklebovali se, když zíral na tu zkrácenou sumu. Mytičtí hrdinové, o kterých kdysi s takovou oblibou čítal, by je pobili. Získal malou místnost v rozděleném bytě v Plzeňské ulici, dlouhé třídě plné zašlých, otřískaných činžáků. Z těch pár bytů, kde přespával, u známých, porůznu, si tam natahal svůj nicotnej majetek. Špinavá hlučná ulice vedla na výpadovku, kudy se denně valily tisíce aut za Prahu. V tom prvním patře, nebo spíš ve výšce první pavlače, měl okno do dvora. Něj radši by tam dal mříž. V domě věčně nesvítilo světlo, nájemníci kradli žárovky. Jednou v noci opatrně šel po skřípajících schodech, tápal, z kouta uviděl vymrštit se postavu, ten muž ho chytil silnýma rukama za krk a mrštil s ním o zem. Byl to Machata, soused, prodával v trafice dole v domě. Vykoktal na Jateka nějakou omluvu, spíš zachrčení, odhodil ho a zabouchnul za sebou dveře bytu. Každou sobotu večer ulice ožila, korzovaly tam party cikánů, zaplnili výčepy, proplétali se mezi auťákama, ženský vlekly kočárky, pokřikovali na sebe, podávali si flašky. Chystaj se do kina, řekl mu soused. V ňáký z těch vesnic, co jim zbagrovali, bylo kino, co hrálo jednou tejdně, tak sou zvyklý, poučil ho trafikant Machata. Do Jatekova pokoje se chodilo přes pavlač. Dopoledne, kdy zkoušel spát, na sebe ženské křičely nadávky a oplzlosti. Třískaly nádobím. Hádaly se o místo na půdě, o pořadí v
prádelně, o cokoli. Takovou frekvenci slov kunda, kurva, píča a dylina, pronášených buď stakatem v rytmu kulometné palby, nebo mohutným, přiopilým basem, už nikdy potom neslyšel. V té ulici stejně jako v jiných byly tu a tam rozvěšeny rudé prapory a hesla. „Lenin teď více než kdy jindy žije a bude žít, jsa naším vědomím, silou a zbraní!" Tenhle plakát visel hned u domovních dveří. Asi týden poté, co se Jatek nastěhoval, namaloval někdo Leninovi do očí hákové kříže a na hlavu rohy. Když Jatek zďáblený portrét viděl poprvé, lekl se. Aby to nebylo na něj. Když se přistěhoval. Ale druhý den někdo plakát strhl. Zůstaly po něm rezavé připínáčky. Těmi tam za čas při-bodli něco jiného. Sotva si toho všiml. Nikde jinde tu omšelou propagandu nevnímal netečněji. Nikde taky neviděl tak zvířecky tlouct děti. Malá holčička od sousedů dostávala bití téměř pravidelně. Někdy večer slyšel její křik. A co mám dělat? obracel se na posteli. Musím vstát ve čtyři ráno. Měl bych to tomu Machalovi říct... copak já můžu na úřad... dyž je udám, co řeknou, přídu vo byt... řeknou, že sem úchylák, řeknou... Jatek zacvakal zubama. Ve tmě. Holka už neřvala. Tak usnul. V domě i v okolí se čile obchodovalo. Občas byl dvůr zastavěn bednami, na kterých se rozvalovalo pět šest statných chlápků. Jejich křiklavé, rádoby elegantní oblečení tu bylo nápadné. Ale vypité ksichty, svalnaté paže a bachory deroucí se z bílých umělohmotných košil je usvědčovaly z příslušnosti k místnímu podsvětí. S policajty na ulici si tykali. Ženské z pavlače, utahané neforemné báby, které trávily život ve fabrikách a ve frontách, na ně vesele po^řiko-valy a zvaly je na pivo. Jsem v obklíčení, napadlo Jateka. Co s nima máj ty báby... sou to jejich mámy, uklidni se, říkal si. Na chodbách domu se snažil chovat zdvořile a vždy první pozdravil. Udiveně a s nedůvěrou se po něm ohlíželi. Kdokoli z galerky může vykopnout my dveře a jen tak z legrace mi šlápnout do ksichtu. Můžou si myslet, že jsem špicl, nebo zvěd od konkurence, nebo prostě cvok... Jednou si na schodišti všiml cákanců krve. Chtěl se vyhnout, ale zjistil, že se otřel o stěnu. Tam byla krev taky. Jednou otevřel domovní dveře, vyběhl z nich chlápek s nožem v ruce. Vrazil do Jateka, vyrazil mu papírovou tašku s nákupem, třískla o schod, lahve se rozbily. Někdy ho v noci probudily výkřiky, sousedi se rvali, nebo slavili, nebo obojí. Moc toho nenaspal. Bál se prášků, ale brzy přišel na to, že po několika pivech spát může. Než usnul, alkohol mu měnil optiku, hluk ze dvora, bouchání dveří a nadávky zněly jak z jiného, vedlejšího světa. K jídlu měl zásobu laciných vojenských konzerv. Koupil je v baráku, samozřejmé. Občas mu bylo špatně od žaludku. Práce v kotelně ho vysilovala. Jednou se mu potkan ve sklepení zakousl do holinky, přerazil mu lopatou páteř a rozbil hlavu. Druhý den mršinu nenašel. Odtáhli ho ostatní, nebo to byla halucinace? Není už čas vrátit se ke knihám? Ale kam? Jak? Nejsem v pasti? Mám si snad najít jiný zaměstnání a bydlení? Jak? Kde? Pokud Jatek potkal někoho ze známých, skončili u piva. Kde ses zakopal? říkali kamarádi. Kde ses? Votravujou tě policajti? Tou dobou bylo hodně zatčených. I mezi jeho známými. Většinou je brzy propouštěli. Mocní ztráceli sebedůvěru; přibývalo brutality. Ve fabrice se povídalo, že jednoho z úředníků chytli na demonstraci, odvezli ho za Prahu do lesa a tam ho zbili. Jatek tomu věřil, v hospodě potkal Cápa, toho policajti zkopali do hlavy. Mitlina bratrance zabili. Vojáci ho střelili na hranicích, odvlekli uprchlíka ze země nikoho a nechali ho vykrvácet v českém lese. Mezi lidmi se šuškalo, že zas začnou procesy. Dělníci u kotlů z toho měli srandu. Měli tam ve sklepení dvě kočky, říkali jim Lízá a Mao. To byly obří kočky, zabijáci, prý byly tak velké díky hormonovým injekcím. Byli to mutanti, zabíjeli potkany. Mao měl jen jedno oko, místo druhého měl hlubokou jizvu, lysina po té staré ráně se kočce táhla k čelu. Jatek už věděl, co dělaj s jejich koťatama.
Někdy v noci, když měl službu sám, vylezl na plošinu a naházel k tunelu kousky salámu, potkani se začli rojit. Už to znal, nejdřív skočil Mao a pak Lízá a zabíjeli. Nechápal, že se potkani nechaj vždy napadnout. Možná jim je to jedno, říkal si. Možná věděj, že to vždycky někdo z nich odnese. Ostatní se ale zatím nažerou, říkal si, vyšel ven z polotmy a vedra, stál na dvoře fabriky mezi haldama uhlí a železem, mezi haldama šrotu. Chtěl se vrátit, až tam kočky nebudou. Zdvihl hlavu, byl nad ním měsíc, v kalný záři bylo ticho. Jednou u křižovatky potkal Nicmoc, vezla kočárek. Pod miminem měla haldu letáků, pár mu jich dala. Škodolibě je nastrkal do schránek domu, kde bydlel. V hospodě v televizi viděl demonstrace. Tam se občas vydal, do hospody na kopci. Karla se k němu nahnula přes stůl a šeptla: Kraťas je v ilegalitě! Skrejvá se v Polsku! Ale nikomu to neříkej, je to tajný... kolovaly nejrůznější zvěsti... hele, jen se zabydlím, vzpamatuju a ihned přiložím ruku k dílu, vykládal Jatek kamarádům... stál na Uhelném trhu, pod lešením, a někde vysoko někdo něco snad... vykřikl, na stánky se začaly jak obří vločky snášet kusy papíru, letáky... ulice byla hned plná fízlů, někdo někde prchal, dral se davem, byla slyšet píšťalka a hned další, hvizd splýval, Jatek ucuk před chlapem co po něm natahoval ruce, prosmyk se průjezdem... jen se zabydlím a přídu na obvyklý místa, ubezpečoval Jatek kámoše v hospodě... ale dneska už du, protože dělám! Ty děláš? No jo. Ale jednoho dne do práce chodit přestal. Peníze mu mohly na čas vystačit. Dokumenty měl zatím taky v pořádku. Jednou ráno se z postele prostě nezvedl. V polospánku mrštil budíkem o zeď a probudil se za dva dny. Blížila se zima. Potřeboval do sklepa složit uhlí, ale někdo z nájemníků vyházel jeho krámy ven do sklepní vody a dal na dveře svůj zámek. Jatek vzal sekeru na štípání dříví. Tu měl pod postelí. Když šel po schodech do sklepa, pevné topůrko v dlani a na jeho konci studený nahý kov, nepřipadal si špatně. Zámek urazil, nechal ho válet ve sklepě a dal na dveře svůj. Byl už na schodech, ale vrátil se. Kopl do cizího zámku na špinavé podlaze a pak do něj mlátil tupým koncem sekery tak dlouho, až z něj byl jen beztvarý kus železa. Nechal ho tam ležet všem na očích. Na pavlači stála mladá žena. Nikdy předtím ji neviděl. Byla to Ljuba. Dete za mnou? zeptal se. Jsme přece sousedi, odpověděla. Vy sté tu místo Machatovejch? zaradoval se. Ale ne, usmála se. Smě sousedi z druhý strany. Poďte dál. Jestli chcete, řekl Jatek. Hm, řekla. Koukala z pavlače, dvůr byl prázdnej. Jeho špinavěj vaťák ani sekera jí nestály za pohled. Zapálila si, potáhla z cigarety. Měla rudě namalovaný ústa. Dlouhý černý vlasy měla svázaný do uzle. V masivní černý sponce. Na každým prstu měla prsteny. Jeden stříbrnej kroužek byl pavouk s očima. Ty prsteny i sponku, těžký barbarský ozdoby, nosila, zdálo se mu, s lehkostí. Její vlasy vypadaly hustý a drsný. Chtěl by se jich dotknout. Dozvěděl se, že stařena, která bydlela vedle něj, nedávno zemřela. Jatek ji někdy slyšel kašlat. Ty jejich jednopokojový díry vznikly rozdělením jednoho bytu. Rudý gardy vystěhovali buržoazii a prostorný měšťanský byty byly přehrazený příč-kama. Prostě se zazdily dveře a nastěhovala chudina. Kdysi. Tehda. Vůbec jsem o tom nevěděl, řekl a chystal vařič. Že umřela. Dáte si čaj? Nemáte něco k pití? Pivo. Počkejte, skočím pro koňak. Jatek se mordoval s vařičem, odkud přišla? Co tu chce? Má hledej obličej... tady lidi od cizích zrovna nečekaj nic dobrýho, když už se jich zrovna nebojej. Chtěl trochu uklidit, ale nemělo to smysl. Šaty naházel pod postel, knížky na skříň. Pár jich tam přece ještě měl. Vy uklízíte? Vešla dovnitř i se sklenicema.
Dozvěděl se, že její rodina domy v téhle ulici kdysi vlastnila. Nechali jim jenom tenhle rozdělený byt. Tady vždy bydlel podnájemník dosazený ONV, zadupala podpatkem na podlahu. Jak jste se sem dostal vy? Najednou jsem neměl kde bydlet. Dali mi to. Díky psychiatrům. Potíže? Ale ne. Ona odešla od manžela, vyprávěla, ale teď, když se byt uvolnil, se hodlá nastěhovat. Papíry na to má. Kdy ta pani umřela? optal se Jatek. Ležela tam mrtvá několik dní. Dneska ji vynesli. Cože? Ani nesmrděla. Nebo mám rýmu, řekl Jatek. Byla to moje matka. Ale nestýkali jsme se. Upřímnou soustrast, řekl. Vážně jsme se léta neviděli, sáhla si na srdce, nic mi její smrt neříká. Možná to budu cítit později. Pokud později něco cítila, neřekla mu o tom. Všiml si, že nechala byt vymalovat. Cítil to i ve své díře, nabílenou omítku. Někdy v noci stál u zazděných dveří a nemohl uvěřit tomu, že tam spí mladá žena. Takováhle mladá žena. Potkávali se na chodbě. Často nosila vlasy v uzlu. Někdy se spolu zastavili. Tu noc vypukla na schodišti bitka. Hádavé hlasy přehlušoval ženský jekot. Jatek v polospánku uslyšel ťukání do zazděných dveří. Ljuba mu dávala znamení klouby prstů. Neznělo to nějak poplašně, spíš pobaveně. Může tak znít klepání? Taky zaťukal. Pak slyšel její hlas. Spíš? řekla. Ne. Nemůžu spát. Nemusíš mluvit tak nahlas. Přiď ke mně, znělo to, jako by měl její rty u ucha. Tou dobou to šlo s Jatekem z kopce. Míval hrůzu z policie, protože už neměl doklady na trvalé zaměstnání. Za to ho mohli zavřít zcela legálně. Po ulicích chodil většinou v montérkách. To bylo, a nejen podle něj, nejlepší maskování. Svým přátelům se vyhýbal, nechodil na demonstrace. Do hospody na kopci, kde jednou jen tak tak utekl při razii, se už neodvažoval chodit. Zajímala ho jeho nová sousedka, Ljuba, a ze všeho nejmíň by si teď přál jít sedět za příživnictví. Noc s Ljubou a to, co potom následovalo, muselo padnout z nebe. Tehdy se snažil chodit po chodbách domu jako stín. Z narážek trafikanta poznal, že sousedé vědí, že nepracuje. Měl paranoidní strach z toho, že ho mají za fízla. Zároveň se bál udání a děsil se tajných. Málokdy chodil ven. Prodavačka v obchodě v ulici se ho vyptávala, kde bydlí. Začala mu nadbíhat, dávala mu do sáčků s rohlíky drahé sýry, které měla pod pultem. Musel je platit. Machala, u kterého kupoval cigarety, s nimi třískal o stůl a nevracel drobné. Nedokázal ho upomínat. Baby v domě neodpovídaly na pozdrav a dívaly se po něm úkosem. Když ležel ve svém brlohu, zkoušel číst. Ale písmena spolu vedla bitvu. Děj, který se snažil sledovat v knize, se splétal s postavami a příběhy v jeho hlavě. A nemělo to smysl. Pokouší se snad o mne šílenství? říkal si někdy k ránu. Zkoušel se uklidnit a zhluboka dýchal... a někdy zas cvičil tak zběsile, že vyčerpáním padl na podlahu. Tehdy otevřel dveře jejího bytu a viděl, že leží v posteli. Hluk na chodbě se vzdaloval, až ustal docela. Možná se jeho mánie a její osamělost (nikdo za ní nechodil) slily do jednoho těla. Tomu, co říkal, asi rozuměla, skoro neodpovídala. Ale moc toho nenamluvili. K ránu si ustlali na zemi, aby měli víc místa.
Nemusíš mi to věřit, řekla. Ale když jsi přišel, ještě jsem asi spala. A zdálo se mi, že mi vcházíš do snu, a pak si najednou byl u mě. Vždyť jsme na sebe ťukali. Díky za to, řekl jí. Cože? No asi ses lekla ty rvačky, toho řevu venku. Jaký rvačky? O čem to mluvíš? Aha. Možná sem spal já. To je jedno. Jo, teď už je to jedno, řekla. Ljuba, říkal si tehdy v noci její jméno pořád dokola. Ljuba, Ljuba... Ljuba, říkal si to jméno pořád, opakoval ho jak zaklínadlo, jak upomínku na něco, co už je tajemně a hluboko v něm, jako rébus, jako donekonečna se opakující otázku. Kdyby ale v tu chvíli dostal odpověď od kohokoli, byla by mu lhostejná. 4. Kňučí Od dob té památné noci a dní poté, co rozebrali cihly podél zazděných dveří, uteklo pár let a Jatek teď sedí na lavici, co nejdál od okna, a když už po něm mrkne, tak jen zlehka klouzne okem po jinovatce, protože se bojí, aby neviděl krev. Krev padající z mraků. A je ráno. Je ráno v blázinci. Je ráno a překulí se i dopoledne, jen tak bez děje a Jatek se šourá a mhouří oči a jen jednou jakžtakž zahudrá, skoro až promluví, to když potká doktora... někam si sedne a nemluví, chvílema pokradmu studuje části svýho těla, tenhle loket, tohle koleno, ruka, nevnímá je jako části svýho těla, spíš jako něco na obraze, a je v tom dost chladu, ale pořád je to lepší než od těchhle věcí zdvihnout hlavu nahoru, protože nebe... pak sedí u oběda a služba před něj, jakož i před většinu ostatních staví buchtičky se sodo, vyměň, šeptá Jatekovi jakejsi zuřívej hlas z vnějšího světa, vyměň, pičo!, talíř je Jatekovi odebrán, majitel hlasu mu strká svůj talíř a Jatek zírá na hrachovou kaši, zírá, protože sedí pod oknem a nechce zdvihnout hlavu... aby neviděl krev, možná slzy, napadne ho, možná skrz slzy by tolik vidět nebyla. A pak zas sedí, dřepí na zadku rozbodaném injekcemi, je na svém vydřepěném místě u záchoda a pak jsou návštěvy a Jateka někdo obejme a zdvihne, je to postava v kůži, je to Pernica, který přišel. Ale Jatek, Omyl Jatek mlčí. A Pernica přijde zas. A Jatek mžourá. A Pernica přijde zas. S kompotama, cigárama a tak. Donese i obrázkový časopis. Sám ví nejlíp, co se hodí. Ale Jatek mlčí. Ne vzpurně, stydí se. A nemůže. Přestal hovořit, poznenáhlu, takhle: o-ně~mě—1. Ale mluví Pernica. Mluví taky o Ljubě. Blázni, kteří si už na Jateka zvykli jak na ňákou novou židli, a lékaři, kteří si myslí svoje, všichni tu okolo sebe chodí, žvaní, nějak jsou. Sem tam někoho pustěj, dovezou, pár trubic, jako by jim bohatě stačilo dožít se zimy, vyhodí kopyta. Zůstanou po nich akorát přezuvky a pár krámů. Přezuvky se předaj, zbytek de do kotle. Z obálek magazínů zíraj polonahý démonky, kuchyň produkuje pořád to samý, z rádia mluvěj šílenci. Někteří blázni začali chodit do zahrady. Ve štrůdlu. Jatek zůstal ušetřen. A pak má svůj slavný den, den déjá vu, a střemhlavým toboganem se navrací do okamžiku mládí, a tím i obnovuje svou schopnost zraku, nezkaleného upřeného pohledu a vyrovná se s krvavící. Promluví ve sprchách v záchvatu smíchu. Jatek nevěděl, že Horu přivezli. Je dokonce možné, že by si toho ani nevšiml. Dostal do ruky hadr a stírá koupelnu, ve vaně se povaluje tlusťoch, přírůstek, myje se, tak je to zde zavedeno, zpod sprchy mu blýskaj chtivý očka, na ty Jatek kašle, očí se nebojí, ani těch ve snu ne. Je naopak velmi spokojen, protože hustá pára zamžila to jediné okno, které tu je, a Jatek tedy ví, že neuvidí nebezpečná oblaka, cítí se jak v krytu, je mu celkem fajn. Hele, mladej... zachroptí to ve vaně... hele, čet si Sartra? Tlusťoch se ve vaně zvedne i shrbený Jatek se napřímí, hadr v ruce, a přiškrceně ze sebe vypraví... hele, debile, chceš chytit
mouchu? hehe, tlemí se Jatek a něco se mu děje, něco se s ním děje a tlusťoch jménem Hora ve vaně poněkud zpanikaří... a křidýlka si votrháš sám, viď, sípe Jatek v blázineckém županu a úžasně se směje. A dívá se! A má to zpátky, je rázem ve vnějším světě, veme sečtělého Horu hadrem po ksichtě a mluví, prostě si vzpomněl, jak byl v Bohnicích poprvé, a to ho vrátilo odtamtud, kam se pomalu, ale jistě dostával, do netečná. Hora padne do vany, drží se zpátky, ňák toho magora neod-had, taky už to neni žádnej mladej, Hora hezky rychle vyrve sprchu a hodlá se cvokovi ubránit. Ale zbytečně. Jatek se chechtá a chechtá se ještě na sesterně a směje se ještě vstříc útěšlivému plegomazinu, co mu švihnou pro jistotu rovnou přes jemný plátýnko blázineckých kalhot, ty uniformy, která jediná cvoky spojuje. No a jak sem ho tam viděl, sděluje Jatek příteli Pernicovi, tak sem si na toho degena vzpomněl, vzpomínáš? Tys vyprávěl, žes ho měl na Dvojce. Pernica přikyvuje. Zažils ho, ne? Horu? Pernica kejve. Slyšel sem akorát vyprávět. Tak voň je živej? No jo, kývne Jatek, dojat vzpomínkou jak abiturient... ten idiot nutil mladý kluky... a fakt to je někde v Sartrovi? Voň to přej vyčet. Že urveš mouše křídla, lehneš si do vany, aby ti koukal jen kousek... špička?... to zní blbě, viď? A necháš mouchu... jak to říct. Pochodovat? Přešlapovat? Neříkej to vůbec, povídá Pernica, normálně se na to vykašli. Hele, mč to dostalo, sděluje mu zaníceně Jatek, někerý věci sou tak hnusný, že tě proberou, rozchechtal sem se a dostal sem se z toho, z ty strnulosti, co mi bylo, myslíš z drog? A ze všeho. Já ti, člověče, viděl... zarazí se Jatek. Ale mluvil by. Jatek by mluvil a mluvil, štěstím bez sebe. Hele, říká tnu Pernica, osoba v kůži, co Ljuba. Jatek se zachmuří. Sem svině, vim, říká. Bylo mi blbě. Tys zmizel, tys zmizel s Věrou, vole, byli sté v Paříži. Jak to víš? Od Věry. Cože? vymrští se Jatek. Jo, sedni si, je tady, na. A Pernica mu podává lístek, takovej papírek. To je její telefon. Je v Praze. Už dávno, dodává kamarád. Vona odjela, zmizla mi, sakra, říká Jatek do vzduchu a nějak pevnějc se obepne blázineckým županem. Přej si jí zmizel ty. Přej si ji tam nechal. Přej sté tam něco vymysleli. V Paříži. Vim vo tom. To mě zajímá. Mě vůbec. Chci na to zapomenout. Škrtám to doživotně, zachmuří se Jatek. Este si vo tom promluvíme, až budeš venku, jo? tiše a důrazně povídá Pernica. A těš se ven! dodává. Hele, tak to vypadá, že tak za tejden budu nosit normální hadry, viď ... pudu vodsaď. Co s Ljubou, že ji nezavoláš nebo něco, stará se kamarád Pernica, ten, co za Jatekem chodí. Já ti musim říct... nakloní se po chvíli ticha Pernica k Jate-kovi. Já se s Ljubou vídám, je silná, to je silná ženská. Musel sem ti to říct. Ze se vídáme. Byls dlouho pryč. Nic si neřek, nedals vědět. Jatek tázavě pohledne příteli v kůži do tváře a ani mu moc nevadí obloha nad nimi. Ale mrkne si. Ne, neblbni, ne, řekne Pernica, ale pomáhám jí, platit činži a tak, víš. Jedeni na půl. Pořád se na tebe ptá, pořád jí dávám zprávy. Dyť ty ani nebrnkneš. Proč si zdrh? Tak blbě. Že ti to říkám. Vrátíš se k ní?
Jo to chci, to moc chci, řekne rychle Jatek a nějak se zamotá do svýho plátěnýho stanu. Počkám eště... chápeš. Vona čeká, řekne Pernica, pořád čeká, znáš jí, řekne ten chlap a soustředí svou pozornost na blázinecký jabko, z kterýho kous. A Jatek brečí. Je to den, kdy má být muž konečně zlomen. Kdy má jít střepy a vrážet si do těla ohnivý trny. Kdy se má pokrýt hnilém a prachem a špínou kosmu, musí být červem, má zpod prahu ústy tahat červy, má cítit bolest, musí se pořezat, musí se zbít. Pokud to za něj zrovna nedělá někdo jinej. Pernica vyplivne jabko, sáhne do kapsy a podá Jatekovi pomeranč. He, začenichá Jatek a otře slzy z očí, kterýma prohlédl. Doufám, že ne, člověče... doufám, že to neni nabouchaný tím svinstvem. Říkals tomu, co já vim, dycky letenka, podiví se Pernica. Říkal sem tomu vstupenka a už nechci. Kompoty, cos dones, sou normál? A cigára taky? Já se na to chci vybodnout. Promiň a dobrý, jasně, řekne Pernica a zadumaně kousne do jabka. Pomidor vklouzne do kapsy. Uíí, zakňučí Jatek. Uíííííí, kňučí víc. 5. Pán plátu 6. Machala se natáh po koštěti. Takhle už se dlouho nepobavil a ta mrcha si to zaslouží. Má ji v merku už. dýl. Když nebyl v krámě on, ale Helena, přišly cikánky ve dvou ve třech a švitořily, natřásaly se a ukazovaly Heleně pestré halenky, svetry a džíny, až jí lezly oči z důlků. Přitom rukama čile šmejdily po pultě a do kabelek i pod sukně strkaly cigarety, zapalovače, tužky i časopisy, cokoli šlo dlaní shmátnout. Ohromovaly Helenu neslýchanou lácí svého zboží a ona byla tak neuvěřitelně naivní, že je vždy znovu poslouchala a handrkovala se s nimi. To bylo dřív. Teď by se s nimi nejspíš ani nebavila. Taky jí nikdy nic neprodaly. Machata dveře trafiky zabouchl kopnutím, popadl koště a mlátil cikánku, která poděšeně rejdila v rohu, do hlavy, do ramen, do zad. To tě naučí, ty dylino černá, ty mrcho zlodějská, supěl a mlátil jí. Cikánka se choulila v rohu, rukama si kryla obličej a něco prosebně vykřikovala. Machata, ten žok, v obličeji zrudlý námahou, v nohách a pažích plno sil. A tohle se mu líbilo. Nakonec se přece jen unavil. Venku už bylo šero, bylo už vlastně po zavírací hodině. Teď už nikdo nepříde, napadlo ho. Ale vzrušující představu, která mu na okamžik vzplála v hlavě: totiž mrsknout tu hubenou cigošku na podlahu a pořádné jí to udělat, rychle zahnal. Musel by stáhnout těžkou železnou roletu s mříží a na to měl myslet dřív. Navíc, i když nepočítá s nějakým pozdním kupcem, mohli by ji přijít hledat cikáni. Oni mu tohle stejně nedarují, ale něco jinýho je spráskat zlodějku, a něco jinýho je vrazit jí ho tam. A poštvat na sebe všechny Bajzy a Grundzy z okolí. Chytil ji za vlasy, postavil, vypadala jako omámená. Jenže v okamžiku, kdy jí přejel tlapama po ňadrech, ho nabrala kolenem a pak vyběhla ze dveří, ani si ji nestačil pořádně vychutnat. Přemáhal bolest, vztek nad tím pokořením mu úplně pomátl myšlenky. Před očima se mu dělala rudá a žlutá kola, to nebylo bolestí, to v něm vybuchovala zuřivost. Praštil pěstí do pultu, až ho málem skácel. Ještě před chvílí měl strach s ní něco podniknout. Ale teď by uvítal, kdyby ji přišla pomstít celá horda cikánů ze sousedství. Jednou zůstal stál v podobném záchvatu před hospodou, v ruce držel nůž. Jenže ten, na kterého čekal, nad ním náhle otevřel okno a vysypal mu na hlavu koš plný svinstva. Celá
hospoda řvala smíchy. Machata tehdy zašel za roh a tam si vrazil kudlu do stehna, jizvu tam má dodnes. Má jich po těle víc. Pak se uklidnil. Dřív než na něm oschnul pot. Přehlížel svý předměty, svý panství. Je to terno, říkal si. Je to terno, mít bejvák společncj s kvelbem, říkal si už po tisícáté. Vzadu byla jen Naďa, to její psisko se mu motalo pod nohama. Uhni, broku, cvoku... vztek ho už přešel a psíka měl kupodivu docela rád. Co čumíš, osopil se na Naďu, nekoukej tak, princezno... šel k ledničce, a když se shýbal, napadlo ho, že ta holka zas zapomněla dát chladit pivo, vzteky úplně ztuhnul, ale lahve tam byly. Holka zatím vypadla z bytu i se psem. A dobře udělala. Machala si potřeboval pár věcí v klidu promyslet. Tahle nová doba se mu dost líbila. Podnikání je pro chlapy, ženský máj sedět doma, bylo jeho oblíbeným heslem. Takhle to říkal. Řekl by to prezidentovi i papeži, co ho Helena mívala nad postelí. Tohle by sdělil všem kosmonautům, kdyby snad vzdálený světy stály o jeho poselství. Jenže Helena byla teď jeho největší starost. Vypadá to, že se z toho náboženství pomátla. Doufal tehdy, že když přitáhne Naďu, ubyde jeho manželce doma i v krámě práce a bude zas víc k světu. Naďa většinu práce zastala, to jo. Však ji taky vyučili. Jednou se to bude holce hodit. Ale Helena je pořád jako cizí. Machata se napil a chvíli pozoroval láhev. Helena buď nebyla doma, nebo sedávala celé večery v koutě mezi svým harabur-dím, všelijak ty sošky a koberečky rovnala a pořádala. Nebo se modlila. Ne že by Machata Nadě občas jednu nestřihnul, holka taky než se někdy rozhejbe. Ale dneska zas viděl na obličeji té malé podlitiny. Helena prostě nebyla ve svý kůži. A kdoví kam šla, na nějakou tu schůzku s bratřími, jak říkala. Kdyby ji tak načapal někdy, jak ji nějakej ten bratřík klátí, Machata pobaveně frknul, tohle si teda představit nedokázal. Modlilka je to, ta jeho stará. Ale něco na ní měl rád. Její strohost, přímost. Něco na ní měl rád, něco na ní potřeboval a teď měl vztek, že tu není. Za ty roky k sobě přirostli. A on už si zvyknul i na tu změněnou Helenu. Dřív mu nevadilo, když se občas nalízla. Ale pak se změnila doopravdy. Za začátku jí nadával. Začli sme soukromničit spolu, sakra, mlátil pěstí do stolu, a spolu to taky potáhnem! Neni to lehký, hergot. Sou důležitější věci, říkala mu na to, spíš syčela mezi tenkými sevřenými rty. Měl před ní čím dál větší respekt, musel si to přiznat. Nemoh už na ni jen tak houknout. Ale kupodivu, líbilo se mu to. Šla z ní nějaká síla, a kdyby Machata, on, vážený obchodník Richard Machata, ve svém teritoriu obávaný i uznávaný, zapátral někde hluboko v sobě, zřejmě by zjistil, že má pocit, že to její věčný modlení snad i nějak chrání jeho kvelb, jeho kšefty a kšeftíky. A některý z jeho aktivit vyšší ochranu vyloženě potřebovaly. Prošel se po bytě, s pýchou obcházel hromady kartáčů, krabice a pytle, základ budoucího bohatství. Byt se změnil na skladiště. Machata totiž budoval svůj nový obchod po způsobu hovniválů. Na řádný sklad přijde čas až později. A bude vybaven bezpečnostním systémem nejmodernějšího typu, snil Machata. Na to, co dosud má, musí stačit sám. A co se týče skladu... má plán. Večer zajde za majitelkou domu. Tisíc bělostných svic značky „Aljaška" zatím skladoval ve vaně. Skříně byly zarovnány plechovkama barev. V obýváku se skvělo osm koster horských kol typu „Superbus". Okolo Machalovy postele stály pečlivě vyrovnány pytlíky s kořením, knedlíky v prášku a bedny s olejovkama. Skleněná kredenc poskytla azyl šesti stovkám minikečupů „Slupka". Atd. Machata svůj majetek, většinou získaný na pouličních burzách a od stánkařů, neustále přehraboval, přepočítával, oprašoval, coural mezi těma hromadama po bytě. Teď nakouk i do Heleniny cimry. Všiml si, že papež už na zdi nevisí. Obraz zmizel. Náboženství mu mohlo bejt ukradený, o tom se spolu nebavili. Ani jednou od ty doby, co se Helena „obrátila", jak říkala. Machata to prostě vzal. Asi tak, jako že Kučerův kluk teď chodí do Sokola. Prostě to patřilo k nový době.
Machata už taky nebyl ušlápnutý domovník, udavač s flastrama v rejstříku a bezvýznamný trafikant s věčnou sekerou manka nad hlavou, l ne, to bejvávalo. Tak se Helča modlí, no! A má bejt, vážení? Jiný chlastaj, kurvěj se, sou líný, sou na prachy, na hadry, lžou... vypočítával na prstech Richard Machala, znalec žen. A že dala pryč ten obraz... na to, že se papežem stal Čech, byl Machata hrdý. Úplně stejně jako na slávu plzeňského piva, semtexu a tenistů. Přece my, Češi... navíc Vlk, to zní tak nějak bojovně, chlapsky. Ale portrét zmizel. Čert ví, co se zas Heleně honí v hlavě. Vrátil se ke svému oblíbenému plánování. Jeho pýchou byla postupná přeměna trafiky na obchod se smíšeným zbožím. Po víkendech a ve volnu vlastníma rukama vyboural jednu ze zdí bytu, zasadil dveře a krám byl teď s bytem spojený. Bylo to dost praktický. Eště že se de v klidu dohodnout s majitelkou, mlaskl si. Eště štěstí, že baráky dostala takováhle holka, rozumí tomu houby, a tak se člověk aspoň může hejhat, říkal si spokojené. Do bytu teď chodili přes krám, dveře na chodbu nechali zazdít. Aspoň se nemuseli stýkat s tou holotou v baráku. Každý večer Machata stahoval železnou roletu, na které byla ještě mříž, můj byt, můj hrad, říkal si. Byl to zcela nový typ dvojdommé bezpečnostní rolety, byla jak padací most. Hák měl jen on, udělali mu ho na míru. Měl tam v hradu manželku, tu holku, psa i zboží. Mezi nimi a ulicí byl masivní plát kovu. Šlo konečně spát v klidu. I ten psík se tam teď cítil jak v pasti. Machata spíš ucítil, než uslyšel, že v krámě někdo je. Přes svou medvědí postavu sebou smykl neobyčejně obratně, v chodbičce, která vedla z bytu do krámu, shmátnul ze stolku kramli. Podobnou měl i pod pultem. Teď už ji držel v ruce, připravený ji použít, stejně jako jakýmkoli jiným vhodným způsobem obsloužit pozdního zákazníka. Ale nemusel se namáhat. To je teda bordel, ucedil příchozí. Narážel na bedny, přepravky, na kanystry a plechovky, kterými byla trafika zarovnaná. Dej pokoj, řekl mu Machata, eště rád přídeš... budu se rozrůstat, nevydržel a pochlubil se. Tajdle se to vybourá, máchnul rukou, tajdle se to srovná, ukázal pozdnímu hostovi, a pak uvidíš! Budeš mrkat. Všichni budete mrkat! No co, no, sámoška. Těch je! Viděls, co má Australák? Příchozí narážel na nový krám, moderní samoobsluhu o pár ulic dál. Ten krám i s majitelem vypil Machalovi už tak litr krve. Neser! To je habaďůra, bublina, len splaskne sám. Máš? Co je tajdlelo, kopal příchozí, skrček v pruhovaném tričku a kožené bundě, do jednoho z kanystrů. Nech to bejt, káral ho Machala, Benzol, cigáro vo to netípej, ti radim. Fakt ne, jo? pokoušel ho frajírek. Vytáhl sirku, plynulým pohybem ji rozškrtl o eleganlní černou džínovinu, která pokrývala jeho trochu krslý spodek, a zdržel dřívko u jednoho z kanystrů, náušnička mu v plamínku blejskla. Seš vůl, vyjekl Machata v nepředstíraném úleku, a týpek ohýnek sfouk. Tak abys viděl, řekl chlapík a hodil na půli svazek bankovek, který se mu v dlani zjevil zřejmě nějakým eskamotérským trikem. Machata prachy přepočet, pak vážně pokýv, z hromádky sejmul dvě bankovky a přisunul je k hochovi, ten se ani nehnul. Tak jo, no, uchechl se obchodník a přidal další dvě. Jen sem to tak zkoušel, no. A co dybych doručil pár kapek Benzolu tajdle Auslralovi do sámošky, co, zašlebil se týpek, žertovně zasalutoval, shrábl prachy a odklátil se. Machala zůstal stát. Tohle ho zasáhlo. Ale brzy se zklidnil. Ne že by tam tenhle grázl červenýho kohouta neusadil. A ne že by ho tam Machala neviděl rád plápolal. Ale co pak s typem, ten by věděl. Moc by věděl, aby ždímal, vod toho dál, řekl si kšefťák. Vyšel ven, rozhlédl se po ulici, ve smradu a smradem tu svištěly auťáky, plivl na chodník, chvíli se rozkošnicky protahoval, tohle bylo jeho území, sledoval ulici dolů, klouzal pohledem
až někam ke křižovatce, slunce zrovna zapadalo. Jeho odlesky si pohrávaly i na roletě, masivním železném plátu, ten teď vypadal jako rošt. Machata si plivl do dlaní a s chutí popadl hák. Jak stahoval mříž, vypadalo to, že sluneční záři krájí, kov se zakusoval do plamene, budou muset zaklepat, ty my ženský, říkal si Machata, pán kovovýho plátu, aspoň se naučej chodit domu včas. Myslel na Helenu i na Naďu s psíkem, choděj si po svým, ty jeho holky. A až přijdou a budou ťukat do železný stěny, Helena energicky a trochu vztekle, Nadá tiše a nepravidelně, rád vstane a půjde jim otevřít. Teď má práci. Rach, udělal kov, a křř, skříplo to o chodník. 6. Vstupenky, Tunel Ljubo, jo, Ljubo, odříkával si Jatek tehdy... pořád dokola v rytmu cesty, ve vnitřnostech snu, ve kterém se to, co se stalo, stát doopravdy nemohlo, vzbudil se trhnutím. Zjistil, že v tom autobuse přece jen sedí. Pomalu, aby se hned nevyděsil, obzíral neznámý domy, cize popsaný ulice. V ruce držel teplou, suchou ruku Věry. Ta spala, hlavu na jeho rameni. Zamrkal, klouz pohledem, pronik šedivý světlo, bylo ráno. Viděl řeku. Autobus zastavil. S ostatními vystoupili, Věra se těžce, ale ne úplně bez půvabu potácela. Chyt ji, chyt se jí, dost to potřeboval. Byli nepochybně v Paříži, poznal Eiffelovku. Ocelová jako by jim přes řeku pokynula. Jo, pohla se, prohla se, viděl to. Mrk. Tak to by bylo, řekla Věra. Zas zíral. Jeho přítelkyně byla ostříhaná dohola, přes hlavu měla tu a tam rudý šrámy, zaschlý stroupky, chomáče delších vlasů střídaly úplně zlikvidovaný místa, bylo to nepravidelný. Upamatoval se na včerejší večer, kdy jí hlavu holil. Vlastně nevěděl, jestli to bylo včera. Pamatoval se, že ji držel mezi koleny, za krk, pro jistotu, jak se vyjádřil. Aby si svý rozhodnutí nemohla jen tak rozmyslet. Ráda bych ti byla zbrusu nová, prohlásila tehdy v koupelně. No tak teď to teda měla. Potlačil uchechtnutí, snažil si vzpomenout, jestli vzali nějaký zavazadla. Co je? zeptala se podezřívavě a zdvihla k němu obličej. Ale nic. Věru měl po Pernicovi. Od něj. Vlastně nevěděl. Seznámil je. V baru. Bezmezně mu voněla. Celá. Voněla šíleně, silně a okamžitě. Potil se jak ve výhni. Kdykoli po něm ten večer koukla. Když spadnul z baru, málem si zlomil ruku. Vytahoval se. Kupoval od Činči haš, kousky velký jak nehet svýho palce. Pálil to, protože potřeboval vstupenku. Nutně potřeboval rozběsnit noc ve všech koutech, hodinách. Věděl, co bude; před očima mu pochodovaly hroby, v nich lidi. Minulost poztrácel, přítomnost ho zraňovala, o budoucnosti věděl houby. Nepříjemná chvíle. Pálit a vdechovat nestačilo. Potřeboval městskou vstupenku, potřeboval něčím přikrýt vrčení zářivek, svistot brusu, řinkot tramvají, skřípot drátů ve větru i chrčení v trubicích pod zemí, sirénu, cirkulárku, nehty na skle. Vzduchem vlál benzín, nahoře bylo nebe a mozek bděl: bolest. Tělo bylo celý bezbranný. Velice nepřijemnej okamžik. Nepřijemnej tak silně, že si ho splet s věčností. To nehodlal vydržet. Věděl dobře, že kdo bere drogu, sám se drogou stává. A buď to zastaví, nebo je mrtvěj. Věděl dobře, že droga zabíjela už mezi prvními lidmi. Věděl, že drogu má přes řetěz těl od prvních lidí. Droga koluje těly, je živá z těl mrtvých narkomanů. Věděl to, ale nechával na později. Teď se sápal po vstupence. Chtěl čarovat, projít tunelem, být v něm. A na konci tunelu bude vnitřek jejích úst, vnitřní mapa hlavy ty holky, ostatní odháže ke stěnám, nechá v tunelu, nepotřebuje to. Viděl jí až do pat a nechával ji vidět krz všechny ty falešný džunglí světla do sebe, do mraveniště. Seděla sama, šíje, hlava. Aby přikryl vražednej hluk, nutně potřebuje vstupenku. Ani vteřinu nesnese, aby tuhle malou krásku bolely jakýkoli zvuky. To se spíš vrhne z hradeb. Ale vstupenka je lepší.
Pak si musel od Pernici prachy půjčovat. To nebylo nic neobvyklýho. Pak se společně seřezali a opeřili. Byli spolu. Jen chvíli to bylo surový. Protože starý rány se jim smály. Nechali je zavřený. Leželi, ti dva, koukali na sebe a těšili se. To je jízda, řekla. Těch jejích šesta nebo sedumadvacet nebo kolik mu nabulíkovala, že jí je, mu připadalo jak kytice uvitá z rudých, bílých a žlutých růží, uvnitř kmitá jazýček bezčasí. Ten mu šel do hlavy, kdyby kytice sála ve váze, rozbil by sklo a vodu květin by vypil. Cejtil potřebu je živit sám. S Ljubou to nemělo co dělat. Ljuba nebrala. Kdyby byl schopen uvažovat, nejspíš by ho napadlo, že s ní je tak prorostlej, že to, co dělá on, dělá i ona. Leží tu s holkou, Věrou. Je k ní skloněnej, nezvedá hlavu. Vůbec se nedívá na nebe. Nebe tu neni nikde žádný. Tunel. Určitě ale bylo lepší z Prahy zmizet. Tak výpad. Ne: vyřítil se. Ljuba. Taky už měl dost těch jejích ustavičných narážek na vaření. Vařil přece akorát pro sebe. Vařil si jen zásoby na cestu do tunelu. Potřeboval ho. Ani Ljuba nevěděla jak moc. A už vůbec by ho nenapadlo, jak svoje pochybné umění zhodnotí teď a tady, s Věrou v Paříži, ve městě básníků. Drobný vlásky jí už znovu pokryly hlavu, jak smě tu vlastně dlouho? optal se a nabral krystalky na špičku nože. Adresu na tenhle minibyt měla taky od Pernici, ten tu kdysi pobýval. Jejich host a přítel domácnosti, Pernicův kámoš Vladimír se neklidně vrtěl, tak dem, ne? Poptával se netrpělivě. Hodlal vyrazit za obchodem. Už mu ale došlo, na jaký loďce tihle dva plavou a že je nesmyslný pokoušet se tejrat jejich čas hodinama a dnama, napínat jejich čas na skřipec, kterej stejně necejtěj. Věra bývala málomluvná, kdykoli na ni Jatek pomyslel ostře, tzn. jako na člověka, na zvířecí ženskou nebo na ducha, ne jen jako na míň spolehlivou část sebe sama, míval strach, že mu klouže, že ji už nechytá. Ale moc se nestaral. Hodiny bloumala sama po ulicích, nevěděl kde a jestli s kým. Čas od času se napevno rozhodli, že se vrátěj, ale koupit někde nějaký lístky a zjistit, kdy něco jede, jim přišlo nemožný, natož čelit tomu, co za sebou nechali, každej to svý... koukli na sebe a oboum jim bylo jasný, že nervózní hádce předejde jen další a další... další jízda, fet, další postel, další vztek, další přísaha, lahve, další den, další... něco mezi. Jatek měl pořád sucho v puse, měl chuť na sůl. Jedl málo, a protože měl kvůli droze občas smysly jak z gumy, sypal si ty drobný pokrmy, ty občasný sousta obrovskýma dávkama soli a pepře. Věra byla spíš na sladký. Když Jatek míval své výletní dny, nikdy neopominul královně donýst nějaký to čoko. Alespoň ze začátku. Pak nejenže na cukrlata zapomínal. Zapomínal i na ni. Vladimír byl námořník. Nejspíš mu ale bylo úplně jedno, čím se zrovna živí. To on je seznámil se čtvrtí, prováděl je průchodama Nurreillu pořád do kopce. Tady sou lidi stosedumasedumdesáti národností, tady se ztratíte, uklidňoval je, jako kdyby se něčeho báli. Měl svoje známosti na Place de la République, tehda v roce 1997, všude v činžácích okolo. Stejně jako v čínských hospodách a v hernách okolo rue ďAix a rue ďMarlboro. Měl tu známý z ostrovů, většinou degeneráty, kteří měli bez ohledu na věk už přinejmenším půlku života za sebou, zdravil se s atomovejma inženýrama Tajný flotily, co se tu v pasážích rozkoukávali z klaustrofobie, znal i krtky z majáků a drsany z kotců pro mužstvo. Tykal si s těma nejdražšíma vodníma buzíkama, vyděračema důstojnických prýmků. Od každého se něco naučil a každému něco dlužil. Uměl pracovat s kompasem, směnkama, vyznal se v zámcích, výborně zvládal i první pomoc. Pořád lhal. Neměl prachy. Byl tu v pasti. Milencům ho seslalo samo nebe. Jatek brzy získal určitou oblibu u heroinových koster z pasáží Nurreillu, to když je na Vladimírovu přímluvu seznámil se svým preparátem. Jistě že je to dobrý, to by vopeřilo i tu
tvou dogu... pousmíval se Vladimír na trosečníky sápající se po lanu a hrabal franky. Věra se vztekala. Neblbněte, varovala je, jen pro sebe, smě si řekli. Hele, uklidňoval ji Jatek, to je jasný. Ale vyděláme tak na nájem, jízdenky, cestovný i pro Vladimíra, vemem ho sebou, hele... Vztekala se. Ošívala se. Ale dala si říct. Dala si dávku. Mustafa a Ali, nejbližší sousedi chodili do domácnosti na zvědy. Jatekovi se nelíbilo, jak koukaj po Věře. I když na návštěvu vkročili vždy v objetí a s květy. Šlo jim zřejmě jen o krystalky, o to, co vařil. Takhle to ale nejde, všichni musej solit! poučil ho Vladimír po majdánu. Mustafa i Ali vodili kamarády. Jatek mizel v kuchyni, tu a tam ulíz, zdržoval se u křivulí a baněk. Věra byla společenštější. Ujala se vlády nad vznikajícím salónem. Ometla práh. Po večírcích kladla sprchu zpátky na místo. Párkrát vynesla koš a vrátila láhve. V záchvatu vydrhla podlahu. Začala sledovat výlohy a brzy donesla i pár senzačních vestiček. Střevíce. Kazajka se zlatejma penízkama. Čepice s bambulí. Kladla po svý krásný tváři barvičky ve stejnoměrnejch vrstvách. Jatek se po bytě klackoval v šedivým županu. Sedával v kuchyni, pracoval s krystalovou pláství, sledoval, jak roste. Jedl její halucinogenní placičky. Dávali po sobě nohy, smáli se tomu. Zkoušeli, jak různě na sobě můžou mít ruce. Běhala po něm, rád ji nadzvedával. Mluvil k ní; odpovídala. Sama se brzy naučila napodobovat i muezzina. Plašila arabský hosty, všechny feťáky. Občas se jen tak trochu nalízla a vládla konverzaci. Takhle žili: Mustafa a Ali si zabrali kout pro vodní dýmku. V objetí se tam vešli. Marokánci dotáhli bubínky, Jatek chutnal ze špičky nože, Vladimír hrabal franky a Věra ve špičatých botách dupala přebytečnou sůl do stolu. Přicházeli ostatní: Lebánci, Mauretánci, Kokršpaněle... bejvalo to nepřehledný... Věra rozdávala placičky. Vyvolávaly mravenčení. Hosté uznale mručeli. Krystalky Věra servírovala na stříbře. Jatek v očích pravidelných příchozích rostl a Věra se stávala bledou bohyní, kněžkou drogy, vždy k půvabnému úkroku připravená. Do předsíně pověsili lampión. Hasan jí dělal osobní stráž, v uctivém odstupu ji doprovázel, kdykoli odkráčela do Tržnice. Tehdy večer se vrátila s rybama. Marokánci přitáhli bubínky a ňáký chřestidla. Uchystáme našim přátelům hostinu, informovala Věra Jateka, sem moc a moc ráda, že máme tolik přátel ebenů, příteli a kámo můj nejdražší, zatim, hodila zadkem, vypjala nohu v nový punčošce supernově... oči jí plavaly, sotva zářily stěnou jezu, kudy padala voda drogy, kuchla rybu, řízla se, sekla sebou. Jatek div nepustil slzu, jak tam stál, strnule, zastavil se, jak ji tam viděl pod dřezem, jakoby poprvé. Hasan rybku dokuchal, blbnul s měchýřem ty ryby, vybral žluč, černej frajer, motal se po kuchyni, nahlížel do hrnců, uctivě obcházel křivule, úplně jak pardál. Holko, ty holko, fackoval Jatek svou lásku v koupelně, holko, neblbni, ses sjetá, sjetá, vodpočiň si, ses sje — prásk zleva, ta — a zpravaprásk, Hasan mu skočil na záda, málem si potrh svůj filigránsky vypracova-nej kmenovej náhrdelník, chvíli se tam kočkovali. Ze střechy Věru snesl Vladimir, chtěla jim ulítnout, zmizet ve vrtuli, už ji roztáčela nahejma pažema, chtěla skočit a ulítnout. Večer už zas trsala. S nějakým místním šamanem, Nembem kopiníkem. Už spolu nespíme, řekla Věra. Už se nám nechce. Jatek koukal na ty staroslavný střechy jak někam do tubusu. Proč smě tady? říkal si udiveně. Proč tu pořád trčíme? Dyť je to blbost. Votevři zas to vokno! Vzbudila mě nějaká cirkulárka či co, povídal Jatek. Jako by ji to zajímalo. Koukal sem z okna, ba ne, zamyslel se. Aha, nejdřív sem zařval, zařval sem na ten zvuk, chápeš, říkal jí. A to mě vzbudilo, řekla vyčítavě. Myslel sem, že sem v Praze, řekl. S Ljubou.
Vlez mi na hrb, vole. A zavřel sem to vokno. No právě, řekla vztekle, já si tu lebedim a čichám ten vzduch, a ty zavřeš! Vstala, jen v kalhotkách, sledoval její prsy, ty nejvíc, ale viděl ji celou, šla k němu, dupala, šla jak mrňavej generál ňáký armády a vzteky se celá blejskala, jemně spánkem zpocená, on žasnul, viděl ji, najednou stála v rámu okna, jeho přítelkyně, tahle šílená mrcha, teď se vypjala, zázrak něhy, stála na špičkách, pak chytla rám a trhla. Bylo mu to jak jáma ven, to pitomý vokno. Málem vypad. A pohádali se strašné. Už ti nevěřím! A dobře děláš! Co ke mně vůbec cejtíš? Co z tebe de! Seě píča! Tvoje teda ne! Taková píča neni ničí! A už ji měl, řízla ho přes tvář, on taky nelenil, prásk jí do nože, špička ji škrábla, objevila se červená, rozzuřila se, šla po něm... kuchyňský věci popadaly, čajový pytlíky a dózky s vzácným kořením věnovaný bledý kněžce arabskými přáteli vymetla Jatekovým ramenem, napadalo mu to do křivulí, bacha, výkřik, chránil sporák tělem... pak ji držel na sobě, Věru, a najednou ochab... a sledoval s nanejvýš odporným nenávistným zadostiučiněním její levej prs, ten mu náhle poprvé připad poněkud... jo, v tyhle chvíli. Mizero, řekla mu, ses hnusnej a budeš víc a už furt! Ty... řekl jí, co si to dovoluješ, ty stárneš! A co ti po tom, nejseš můj muž! vysmekla se mu z rakve. Nikdy sem nevěděl, že to chceš, zakormidloval do přístavu. Dyť to taky nevim! Vláhu vyhrklou z oka kradmo setřela pěstí. On si taky smrknul. Bylo to děsný. Bylo jim děsně. Ráno v rozházenejch polštářích. Těžký zmatení. Ani ruku nejde zvednout. Kam až to může jít, říkali si a nechtěli pohlídnout jeden na druhýho. Ale... ale pak se něco stalo. Ještě toho dne. To už byli navzájem polepený náplastma. 7. Zázrak v Nurreillu Cejtil to, hned jak si dal. Seděla vedla něj, chytli se za ruce. Sledovali se. Bylo to nekonečný blaho. Úžasný dobrodružství, balon bez běsů. Třeštili na sebe oči. Vladimír to taky zkusil. Nebyl mocen slova, ale zvednul cenu. Mustafa i Ali se objímali a potili. Žádná úzkost nenarušovala účinky preparátu. Byli bez sebe. Byli sami sebou. Věra se usmála a Jatekovým srdcem šla řeka blaha, snad malý dítě drogy, dosud úplně neznámá... sloučenina. To ráno... promiň, řekl jí. Šššš, řekla. Položil jí hlavu na prsa. Teď ji mohla useknout, ukousnout jak hluchavku, vědomě by svalama krku nehejb. Ale ona chytla jeho hlavu pevně do rukou a přitiskla ji k sobě. Bylo to za láskou, za šílenstvím lásky a bylo to víc než láska. Znali se. Dojeli do brány. Toho večera se Hasan Jatekovi uklonil a krystalek z Věřiný dlaně požral po způsobu jeskynních psů. Od té chvíle se od bledý kněžky držel na uctivý tři kroky. I ostatní návštěvníci byli u vytržení. Tahle droga, tenhle novej preparát dostal každýho. Bělovlasý Lebánec u nich zůstal tři dny a pak nazval Věru Imámkou Sedmera Rozkoší Věže Mužů. Jatekovi udělil Požehnání Slasti Útrob. To se po čtvrti rychle rozkřiklo. Kobereček, na kterém posledního dne tajemný Lebánec setrval bez hnutí, jim ponechal; vzácná látka nenesla pach lidského těla.
Téhož dne Hasanovi hoši odrazili útok Gruzínců. V noci kalná spodní voda kolující stokami a tajemnými, nepřístupnými katakombami Nurreillu vyplavila mrtvé tělo Hedona, obávaného místního lichváře. Amore Tápá, obyvateli čtvrti se strachem a jen šeptem přezdívaný Hanba vrchu, vůdce teroristické bandy Pěst lidu, se vzdal úřadům. Ulicemi šlo od úst k ústům, že tak učinil, protože si to bledá kněžka přála. Gazelo z plání, oslovil ji onoho večera Nembo kopiník a pak on i jeho pouštní hyeny drželi u bytu pravidelné hlídky. Jatek a Věra šli ruku v ruce po ostří nože, po sopce, prováděli cviky soužití přímo v mentální bráně zasvěta a nevěděli o tom. Pověst o úžasným preparátu se nesla podzemními pasážemi i domy starobylé čtvrti Nurreill jak požár stepí. Milenci se topili v prachách, topili se v sobě. Jak se to stalo? dumal Jatek. Jak smě se porvali, řekla Věra. Mám tě ráda. A proč vůbec? V kuchyni? Nevim, je mi, jako bych tě znala dýl. Jak sem tě vrazila na stěnu. Jak ty věci popadaly. Kerý? Nemohli si vzpomenout. Ale muselo to tak být. Když zápolili, do roztoku padlo něco z toho koření, z čajů, z těch drog, kterejma je na oplátku obdarovávali, ňáká mandragora, kerej kořen, jaká špetka? soustředil se Jatek s čelem svraštěným. Zatím toho měli dost. I Vladimír teď fetoval a kašlal na obchod. Už je tolik neotravoval. Dveře se netrhly. Věra přijímala návštěvy. Jatek žil v kuchyni a pekelně rychle experimentoval. Nepomohla nača, pridol, oměj, ani láčkovci, ani kočičí prach. Vyzkoušel taxubulin, féráky, zaklínání Zosii z Bulzu, sám se cpal Věcí démonů a sledoval kypící směs smrtelnou zornicí, bezvýsledně. Věra nervózně nakoukla do kuchyně. Jatek seděl v šedivým županu a cpal se ophiridem. To byla jedna z posledních možností. Lásko, řekla mu. Ugh, odpověděl a sledoval vteřinovou ručičku. Křivule explodovala. Ve volných chvílích užívali popularity a procházeli čtvrtí, spřeženci se jim ukláněli. Trosečníci se do jednoho chopili lan spojujících je se zasvětem blaha, houpali se na nich. Veškeré absťáky se staly věcí minulosti, nejasnou můrou ze středověku. Budoucnost se změnila v blaho. Dětičky narkomanů se nocí početí stávaly jinými bytostmi, lidskými archami měněné genetické informace. Od doby, kdy Vladimír z bytu vypoklonkoval poselstvo ze Sultanátů, neznala proslulost Trojice z Východu mezí. Občanské sdružení Levantinců z Nurreillu na počest vynálezu milenců vyhlásilo první den měsíce Jaspisu Dnem blaha. Tímto dnem měl začít nový věk. Blaho zabíjelo bolest. Chtěli ho všichni. Když Jatek s Věrou a Vladimírem kráčeli po ulicích či v podzemních pasážích vrchu Nurreill, obléhala je dotírající drobotina, trosečníci k nim vztahovali paže. Spřeženci a spřízněná se na ně usmívali, zvali je do svých domácností, zahrnovali je květy a drobnými dárky. Trojice žila obklopena hudbou a přízní. Kdekoli se objevili, čarodějové se ukláněli, sígři hvízdali na prsty, kotlři bušili do kotlů. Dokonce i prastaří židé v jamách Nurreillu skrytých v katakombách tak hluboko, že dunivé kročeje brutálních účastníků 2. války nekonečně meditujícím zazněly jen jak vzdálené echo pádu holubího pírka, se nyní vynořovali z propadel; na neočekávaných místech a zpola zakryti pergameny, sloužícími jako mimikry, spiklenecky mrkali na Jateka, s Vladimírem cvičné diskutovali ohromující částky a Věře nabízeli sladké obří rozinky jako uznání jejímu až nelidskému půvabu. Oči se Věře zakalovaly v živý oheň, tělem plál sex. Stala se první ženou blaha. Začala být nadaná sny nového věku a sama Vidoucí Rossana k ní vyslala své hejno panchartů, aby nesli Její vlečku. Někteří z trosečníků začali hovořit jazyky; odcházeli z tunelu Nurreillu do okolního města a pod divokým, nebezpečným nebem vydávali svědectví o bezbřehé slasti věku blaha. Jiní přicházeli. Posel z města Zirnj požádal Jateka o vyplnění jakéhokoli přání. Omyl Jatek tak
získal papouška. A obrovskou klec, ve které pták hovořil. Chci ale, aby na mě nic nemluvil, pravil vynálezce. Otrok vytrhl ptákovi jazyk. Chci ale, aby nelítal, dupl vyděšený Jatek. Nohovo peří přihřála fréza. Tak sem to nemyslel, vysvětloval Věře a Vladimírovi Jatek, když do bytu Noha uváděl. Mustafa a Ali byli u vytržení. Maličký Ali nevydržel a skočil Nohovi do krmítka. Gág, řekl pták bez jazyka a vyčítavě se zahlíd na Jateka, přímo do jeho černýho feťáckýho srdce. Jenže v noci. V noci mu to někdy docházelo. Že preparát mizí z pytle ven. A že on není schopen ho vyrobit. Nedokáže najít tu látku, tu přísadu. A pak to zas viděl. Věra spala, ani se nehla, viděl to na polštáři. Odlesk. Rudej odlesk. Vykřikl a vztyčil se. Spala tvrdě, jako za oponou. S otevře-nejma očima jako obvykle. A on viděl rudej blesk na polštáři v čáře jejího nevidomýho pohledu. Svítalo. A červánky rozprostřený po staroslavných střechách Paříže ho sevřely a vrátily mu vidění krve z oblak. Káp, kráp, kráp... a gág, řekl Noh Jaíekovi. Našli ho až tak po hodině, co blázníš, řekla mu Věra, jaks to věděl, otázal se Vladimír, a pročs nás nevaroval, na, předal přítel domácnosti Jatekovi šňůru, jejíž jeden konec vylepšený rafinovaným námořnickým uzlem měl Noh kolem krku jako oboječek. Stáli v jedné z podzemních pasáží vrchu Nurreill. Co sem vás měl varovat? No, že tam sou, řekl Vladimír. Policie i milice, vysvětlovala Věra. Obklíčili barák! A proč? mrk Jatek a uhladil si župan. Sotva smě zdrhli! křikla Věra. A nemáme ani frank, řekl Vladimír. Ani jedno proklatý sou! Vlekli se do kopce. Slunce toho rána nebylo vidět. Vzduch byl ještě mrazivý a ostrý a nikde ani noha. Těch pár chodců se zkrachovancům obezřele vyhlo. Tu a tam zmizel kudrnáč za kandelábrem, snědý dítě zaplulo do uličky. Jen Číňan stojící v pasáži před nimi neuhnul a Jatekovi se zdálo, že ho pozoruje. Měl z něj strach. Šli ulicí. Nikde nikdo. Krámy i kavárny zavřený. A nikdo jim tenhle bezedný den neosvítil bělmem smějícího se oka, energií z radosti. Pryč byl jásot, všichni, co jim tleskali... byl konec. Bylo po zázraku. Byli sami, kyvadlem nemilosrdně hozený do druhý strany zasvěta. V kanále pod nimi plavala nafouklá mrtvola narkomana. Z oken kynuly loutky. Manekýn ve výkladní skříni Věře jednoznačným posunkem nabídl svoje hnusné odulé pohlaví; zatím ho měli v práci červi. Sledoval i Jateka, přejel si prstem po krku. Vladimír ho neviděl, stál strnule, mluvila na něj krysa. Řekla, že ho zabije. Vzduch nesnesitelně páchnul. Asi jako by se ve vedlejším baráku úzkost právě převlíkla, mrkla na hodinky hnisu a vyrazila na rande se smrtí. Gág, řekl Noh. Dostali to natvrdo. Pak jel k Ljubč. Po pár tejdnech. Potom, co přežili. Potom, co se rozešli. Nejdřív opustili Vladimíra s Nohem. Ale dál spolu už taky nemohli. Ty jedeš... ty jedeš za ní, viď, řekla. Nemůžem si pomoct, řekl. Navzájem si už nemůžem pomoct. My dva, upřesnil. Nemůžem se ale ani opustit, namítla. To taky ne. Zůstaneš? Možná tu zůstanu, to je jedno. Mně se nic nemůže stát. Asi zůstala, protože ji pořád viděl. Alespoň měl ten pocit. Viděl ji v metru, zahlíd ji přes výlohu obchodu. Zahlíd ji několikrát v té hospodě, kde dělal. Promluvil na ni. Dělala, že nerozumí. Ale nejspíš se spletl. Nejspíš to nebyla ona.
Myslel na to, jak tady v cizím městě zahlíd rudý blesky poprvé. Šly k němu z jejích nevidoucích očí. A spojily se s červánkama. Myslel na ni, ale její obraz se v něm potrhal, nasák neustálým káp, kráp... tím, co Jatek viděl padat z oblohy. 8. Jáma Nějak se tam dostal. Zas stál na křižovatce Anděl Exit a teď viděl i jámu, lidé se v ní ztráceli. Ne všichni, viděl mladou ženu s kočárkem, ta jámu obešla. Viděl psa, kterej se zaťal drápama, nešel dál. I když ho rvali za obojek. Potkal starého muže, o kterém si byl jist, že jámu vidí také. Sledoval krev, padala z oblak. Stál tam a viděl lidi, mizeli v jámě. Slyšel útržky rozhovorů, hlasy. V každém obličeji, znal je ze snů, v každé vrásce, v kůži lidí a v každém okamžiku té kůže teď viděl už jen bolest jako znetvoření, nějak mu ji dávali. Bral si, nevěděl proč. Jsem posedlý, řekl si. Roztřásl se. A možná chvíli litoval, že není nadaný takovou mocí, aby ty lidi vyhladil. Snad by bylo lepší, kdyby u kráteru stál tam sám. Viděl rudé nebe nad Andělem, trhaly ho přicházející mraky svinutý v sobě. Viděl temný nebe nad Andělem, sledoval pulsující žíly neonovýho světla, vrostly v tkáň tmy, ta přicházela odevšad, chodil po ulicích, byl zas doma, vyhýbal se lidem a vrážel do nich, byl tu doma, mezi svými. nebe se roztrhne a mezi rudejma plachtama uvidíš tělo možná je to něčí hruď a je probodla a ty cítíš nenávist světa v sobě a víš: všichni tady budou mrtví a tvoje nenávist a tvoje hrůza je silná je tak mocná chce vybouchnout a chce tě roztrhat: v den kdy se to stane se všechno cos kdy jedl v tobě znovu uvaří Hned tak se od křižovatky nemohl trhnout, dal si kuře. Na pultě v bufetu se skvěla růže jak malý srdce z umělý hmoty, ve vázičce byla voda, trochu hnila, sůl měli v průhledným skle. Kuřata prodávali čtvrcený, maso se na rožni otáčelo se syčením, Jatek ukázal prstem, prodávali ty kusy ve stříbrným papíře. Pak zkusil pivo. Kafe. Šel ven. Zjistil, že za dobu, co byl pryč, tu otevřeli Mac Donald, přímo proti synagoze. Na zatlučených dveřích synagogy někdo přibod vzkaz: „Byl jsem zde opět. Heršl. 1942—1997." V Mac Donald seděli dospělí i děti, někdo hovořil do mobilního teíefonu, někdo si jen tak zavazoval tkaničku. Jatek chodil mezi zrcadly a snažil si zvyknout. Nikdo překvapeně nevyhrkl: Máš krev ve vlasech i na bundě! Co tu děláš? Chodil taní celý den, večer, chodil kolem jámy a viděl ukrajinské] gang, v čele kráčel Vaška Tyran a Kolja Krev, hrnuli se ulicí, Jašek způsobné uhnul, vyhnul se Šcstýmu, Šcstej Pes se taky zrovna vrátil, na rozloučenou mu ještě oholili hlavu, tak si lebku projel od týlu k čelu strojkem, pruh vypadal dost bizarně a Šestej se tak cítil nenápadnéjc, pak Jatek vykličkoval setkání se Zahlým démonem, který kořist vyhlíží ze střechy a jde rovnou do cév, a aniž o tom věděl, uhnul i před pohledem Žlutomorka, ten si zrovna v pekle přezul cvičky a vyrazil nahoru... Žlutka rád bydlí v tělech, těm soužití někdy začíná jako zima v kostech, lidi tomu říkaj rakovina.
Jatek se vyhnul i partě zmutovaných lesních bůžků, chodili si k Andělu nakopávat asfalt, byl to sice státem štědrými granty podporovaný projekt kooperace se Zásvětím, ale bůžci dojížděli na fenol; místo nozder už měli jen díry, vlekli se po pahýlech, tu a tam šlohli nějakou nákupní tašku, zmlátili penzistu... obcházel jámu, kde mizeli lidé, a bál se, aby tam neuviděl Lju-bu, a bál se jít, kam musel. Pak prošel parkem malých stromů u kostela a romskej gang hrál fotbal s hlavou vytaženou z taxíku, Češi seděli v auťácích a ladili svý oblíbený stanice. A nebe bylo rudý. Šel dál, skoro až k domu, kde ona bydlela, ale nešel dovnitř. Viděl rudý nebe a díval se. Bral si z lidí, co mu dávali, a bylo v ty bolesti hodně strachu a špíny. Vrátil se k jámě a lelkoval u křižovatky. A nebe bylo rudý. Věděl, že v sobě musí najít... něco, někde u dna, v hloubce zející stejně jako propast jámy. Sahal do sebe, dovnitř, a uhýbal před tlakem všech těch ulic, lidí. Věděl, že něco najít musí. Jinak je po něm. Mávnul na auto. A možná začlo i pršet, protože měl v očích nepochybné vláhu, a to snad bylo to, co ho zaseklo. Taxík totiž zastavil a Jatek uviděl svýho souseda, trafikanta, táhnul mříž přes krám. A kupodivu přesně v ty chvíli se pár pěkně rudejch slunečních paprsků od mříže odrazilo a hop: Jatek jich měl plný oči. Ale ne, jedem do Bohnic, řekl taxikáři. Cože? Jo, Bohnice, prosím, pověděl Jatek jen koutkem úst, protože mu tváří projel škleb. A zas a zas a nemohl tu grimasu zvládnout. Jak je ctěná libost, pravil taxikář a upřenějc zhlížel na klienta. Ale, ehm, že sem tak smělej, to nebude na návštěvu, což? Teďka? Ne, to nebude, řekl Jatek. A aby svýho doručitele uklidnil, ukázal, že má prachy. Dost na tu cestu tam. 9. Naďa Naďa proklouzla kolem ženy s taškou a teď stála na zadní plošině. Muk, který jí dosud bezvládně ležel v náručí a jen chrčivě oddechoval, se najednou vzepjal, musela ho držet vší silou, vycenil tesáky, na kterých ulpěla slina, a zkroutil se. Padl jí na paže. Byl zachumlaný v dece, teď mu koukala jen hlava. Kam s nim jedeš, zeptala se žena, je nemocnej? Zmínka o psově nemoci Naďu polekala, kdyby jí vyhodili z tramvaje, těžko by k doktorům došla. Naštěstí na zadní plošině nebylo moc lidí. Cítila, že Muk tuhne. Měl napjaté svaly, jeho přední nohy jí trčely proti hrudi. Tramvaj každou chvíli zastavila a Naďa trnula, že přijede pozdě, že doktoři zavřou. Doufala, že mu dají nějakou injekci nebo prášek. Přece ho nenechají umřít? Nechcípnul už ten pes? zeptala se žena. Měl křeče. Já ti nechci radit, dítě, ale když se s ním tak vlečeš. Doteď Naďa cítila tep psího srdce na hrudi přes kabát i přes tu deku, ale najednou měla pocit, že na kůži cítí jen chlad. Muk měl zakalené oči, jenže to měl už i předtím. Jeho oči se potáhly blankou, ztěžknul, nehýbal se. No, jestli jedeš na veterínu, však oni už ti řeknou, žena se odvrátila. Naďa se otočila k oknu, tak aby cestující Muka neviděli. Kdyby ji někdo z nich teď pozoroval, mohl by si myslet, že má v náručí třeba nějakou hračku. Snažila se myslet jen na cestu, teď bude zatáčka, pak ještě jedna stanice a pak další, říkala si. Když se Muk poprvé vzepjal, málem ho neudržela. Nedovedla si představit, že by byl mrtvý, že by už nebyl. Dřív žila Naďa s Mukem venku. Muk ji našel sám. To byl ještě úplně mrňavý. Bába jí řekla, ať mu dá mlíko. Bába mu říkala čokle.
Bolely ji ruce, ale držela ho pevně. Muk vypadal divně, měl žluté oči, tesáky zaťaté, teď vypadaly hrozivě. Vzpomněla si na vlčí lidi. Bába jí jednou v noci vlčího člověka ukázala. Vypadal jako velký černý pes. Pak utíkaly domů, běžely přes pole, sotva popadaly dech. Vlčí člověk je chtěl sežrat, čenichal před domem. Bába jí řekla, že vlčí lidé se v noci mění v dravá zvířata, zabíjejí a chlemstají krev svých obětí. Ráno se znovu promění a třeba jen tak chodí po návsi. Nikdo je nikdy nepozná. Od té doby si Naďa sousedy prohlížela pozorněji. Pamatuj si, že mají v očích ďáblovy lampičky, řekla jí bába. Bába ji naučila, jak se má chránit, jak má vázat stébla trávy k sobě a jaké uzlíky má nosit pod šaty. Naučila ji, kdy má zkřížit prsty a jakou si rychle pomyslet modlitbičku. Naďa věděla, co dělat, kdyby se někdy bála v lese nebo ve stavení. Kdyby někdy byla sama. Bába ji naučila, jak může udělat panáčka. Vysvětlila jí, co to znamená. Ukázala jí, jak může udělat figurku, panáčka, a co má říkat, kdyby ho chtěla probodnut. To může udělat třískou nebo jehlou. Řekla jí, že to ale může udělat jen jedenkrát. Řekla, že tohle ji učí, protože Naďa je malá. Protože je malá a jiná než ostatní. Bába Nadě slíbila, že ji nikdy neopustí. Jednou v noci, to byl Muk ještě štěně, bába umřela. Naďa to hned poznala. Tvář bábě zežloutla a zešpičatěla. Muk kňučel strachy, tehdy ho vzala poprvé k sobě do postele. Nechtěl ležet u báby, musela ho vzít na druhou stranu, hřál jí záda. Ráno Naďa viděla, že plynový sporák hoří sám od sebe. Byl to silný plamen, šel z něj žár. Snad ho v noci zapomněla zhasnout. Ztlumila plamen a dala na sporák velký hrnec plný vody. Musela ho tam dát oběma rukama. Věděla, co má dělat, bába jí to předtím řekla mnohokrát. Nejdřív bábu umyla a teprv pak z truhly vytáhla čisté šaty. Žena, která si pro ni přijela, ji poprvé udeřila, když se loučily s bábou. Žena spěchala. Mukovi dovolila, aby jel s nimi. Když odcházely a žena zamkla stavení, uslyšely zevnitř hluk. Naďa věděla, kdo ho dělá a že chce taky ven. Zkřížila prsty, a i když ji žena popoháněla a pak i táhla za ruku, říkala si slova. Žena se opila hned v nádražním bufetu a Naďa jí začla překážet. Nechte si ji tady, křičela na chlapy u výčepu. Jeden si Naďu posadil na klín a řekl, že si ji rád vezme k sobě. Naďa si tehdy přála vědět, jestli by si ji vzal i s Mukem. Řekl jí, že má domeček pro panenky, ale panenka že mu schází. Pak na to ale asi zapomněl a nechal Naďu odejít. Nějak se dostaly do vlaku a žena usnula. Jely dlouho. Kdyby se teď někdo z cestujících na Naďu podíval, viděl by jen její záda a možná by ho napadlo, že ta holka drží v náručí pannu nebo možná nějakou velkou gumovou hračku. Kdyby měl ostrý pohled, možná by viděl skrz odřený kabát, svetr a tričko na její hubená záda. Viděl by šrámy a modřiny, staré podlitiny, které už měly pomalu barvu masa, viděl by i ty čerstvé, žluté a modré, ty památky po úderech rukou, botou, židlí, čímkoli, co jirn přišlo pod ruku. Žena Naďu bila často, někdy za trest, někdy jen tak, když se Naďa okolo ní prosmýkla. Muž ji bil méně a nikdy ne do tváře. Naďa nevěděla, kdy ji budou bít a kdy ne. Dvakrát nebo třikrát přišel muž k Nadě v noci, vyndal z kalhot úd a zkoušel jí ho strčit do úst. Bylo to třikrát. Naďa vrtěla hlavou ze strany na stranu, uhýbala před tím, čím jí komíhal před obličejem, někdy se schovala pod peřinu a on ji nechal na pokoji. Když jí ale žena poručila, musela k němu jít. Jinak by dostala bití. Někdy ji žena bila stejně. Pak se žena změnila. Nebývala tam už tak často. Nekřičela na Naďu. Ani nechodila po bytě opilá a už tam nevodila cizí lidi. Teď sedávala na své posteli. Celé hodiny jen pohybovala rty. Někdy na prádelníku přerovnávala obrázky, sošky a medailonky. Teď nosila domů spoustu obrázků a sošek. Naďa si je někdy prohlížela. Ale nesahala na ně, věděla, že to by žena poznala. Taky ji už neposílala hledat muže. Ten teď pracoval v bytě, byl tam pořád. Naďa mu někdy pomáhala, přidržovala mu metr, nosila za ním hřebíky. Byt byl plný krabic a pytlů. Plechovky
zakryly celou jednu stěnu koupelny. Naďa je nedokázala unést. Alespoň podle velikosti srovnala kartáče. Udělali spolu řetěz a nanosili do vany svíčky. Vybourali zeď. Dřív pro muže Naďa musela chodit. Oběhla i s Mukem těch pár hospod v okolí a vždy ho našla. Většinou ji zahlédl, jak vykukuje od výčepu a hledá ho pohledem, koupil jí limonádu, a když ji vypila, šli domů společně. Po cestě a v domě ji někdy hladil a sahal jí pod šaty. Často ale býval tak opilý, že sotva šel. Nemluvil na ni. Dřív ji také posílali do hospody pro pití. Když se jednou zabouchly dveře domu a oni museli čekat, dala jí žena klíč, který si Naďa pověsila na krk. Teď tam žena nebyla. Jen Naďa věděla proč. Figurku uhnětla z vosku jedné svíčky. Ukradla ji. Té noci nad figurkou, která se, probodená, celá zkroutila, maličký obličejík v křeči, Naďa mluvila. Řekla to nahlas. A taky uslyšela odpověď. Rozhodla se, že tohle ženě udělá. Protože ta Nadě slíbila, že otráví Muka. Řekla to i mužovi. Večer předtím, než Naďa figurku probodla, smetla žena sošky z prádelníku a hrozně křičela. Válela se po zemi. Nemohli ji udržet. Říkala hnusná slova, křičela nesmysly. Plivala na muže. Nadě ten večer rozškrábala tvář a kopala Muka. Ten po ní jen jednou chňapl. Proto ženě z nohy tekla krev. Řekla, že od nich odejde. Pořád křičela. Muž pak Naďu bil, kopal i Muka. Hledal tu ženu po bytě. Chodil ji hledat i ven. Čekal na ni. Naďa myslela, že bude rád, když žena zmizí. Myslela si, že teď se stane jeho ženou ona. To si začala myslet potom, co spolu zazdili dveře. Pak každý večer klepala do mříže a muž jí vždy přišel otevřít. Vytáhnul mříž hákem, jen trochu, tak aby se ona i Muk protáhli. Nikdy se na ni nezlobil. Věděl, že pes musí večer ven. Naďa si myslela, že mužovi nevadí, že je němá. Že na něj nemluví. Chtěla, aby byli spolu. Vždyť žena k nim byla zlá. Když nechodila domů, nevadilo to. Vařit se naučila Naďa už dávno a často jídávali s mužem sami. Vždy zbylo dost i pro Muka. Myslela, že tak budou žít. Ale teď neměla Muka. Žena mu to stejně nějak udělala. Odtamtud, kde byla teď. Pršelo. Déšť byl studený, ale pršelo jen trochu a Naďa to nevnímala. Seděla na lavičce v parku. Seděla pod lucernou, která se náhle rozsvítila, a Naďa uviděla tvář. Viděla sochu, to, co z ní zbývalo. Předtím byla socha ve stínu, snad zakrytá křovím. Když se Naďa pohnula, uviděla ji. Vyděsila se. Myslela, že vidí strašidlo, vzpomněla si na pec, kam doktoři hodili Muka. Vůbec ho neléčili. Shořel tam. Vzali deku, do které ho zabalila, aby v tramvaji ještě nenastydl, a dali ji Nadě. Tohle si vem, řekli jí. Utekla, deku jim nechala. Teď tu seděla a dívala se na strašidlo přímo před sebou. Okolo strašidla byly na tenkých větvích křoví nabodané bílé lístky papíru, hýbaly se. Křoví bylo živé, hýbalo se ve větru a lístky teď vypadaly jako jeho zuby. Ta pohyblivá ústa ji mohla schlamstnout. Zavřela oči a zas je otevřela. Zkřížila prsty. Strašidlo se nehýbalo. Slyšela, jak někde vysoko nad ní vřísknul pták. Slyšela vítr. Srazil ze stromu nad Naďou pár listů. Už byla tma. Vstala a šla z parku pryč. Šla k té ulici, k tomu domu, k mříži. Jinam ani jít nemohla. 10. Vítej Propustili ho, co by ne. Nejspíš byli rádi, že se ho zbavěj. Nijak zvlášť srdečně se s ním neloučili, báli se, že ho stejně zas budou mít na krku. Časem. Ale Jatek se rozhodl. Že s tím bude žít. Nějak. Podle jednoduchý filozofie krotkých bláznů stejně každýmu něco schází a něco přebývá. Rovnováha neni možná. A když Jatek porovnal svůj rudej blud s halucinováním některých veteránů schizoidní psychopatie, plačtivých bytostí vlekoucích se v mokvavě páchnoucích lukách endogenních depresí či zbědovaných lidských trosek, mušek uvázlých v pažravé síti paranoidní schizofrenie, kdy tím pavoukem, co vás v bolestech saje, je jen a jen váš vlastní mozek... v
těchto horách šílenství a v této pustině děsu se nebe rudý krví vyjímalo nejspíš jako mimořádná výhra v lotynce. A dyť všichni sázíme, že jo, říkal si Jatek, opouštěl blbárnu, kráčel zas v civilu, zas pokoušet štěstí v loterii. Káp, kráp... navíc si uvědomil, že hehe... pane doktore, voň to totiž žádnej blud, žádná, jak se to tentonoc... psychogogická pseudohalucinace z drog a nezřízenýho života neni, vono to doopravdy je. Prostě občas padá. Krev z mraků. Nebe je rudý. Někdo to vidí a někdo ne. Takže: zas v tramvaji kolem Anděla a Andělem skrz, Anděl Exit tu stál i se svou lidskou jámou, těm, co v ní mizeli, zela v ústrety. Vylezl z tramvaje. A začal chodit. Křížem krážem. Zkoumal dlažbu, podupával. Utkal se s večerním Andělem v ponurý záři obyčejný křižovatky. Zas se odněkud vrátil. Zas stál na křižovatce. Ty nejobyčejnější, ty, co ji civilizace sází přes kopírák, tramvaje, autobusy, auta, mámy a pobudové, davy z metra ven a davy zase sem, ochmelkové i pokřikující drobotina, starousedlíci, cigoši, žluťasové, žebráci i fízláci, kočárky s úplně novejma účastníkama, smog. A to nad tim. Viděl rudý nebe, zkoušel si zvyknout... lišácky to pojmout jako fakt. Viděl a pokusil se znuděně zívnout. Přestože se mu nechráněný nervy téměř vařily, cejtil to, pod tíhou nebe se štěpily jak ňáký roztřepený vlásky, co dychtěj po kulmě, po žhavým doteku, aby získaly jakejkoli tvar... srdeční pumpa mu vyla v divným rytmu. Věděl, že to je. A věděl, že s tím musí něco udělat. Sám. Musí najít protilátku. Je to na něm, je to v něm. Rozhodl se, že clonou, co padá z mraků, projede. Přežil to, projel. A aby to mocnostem zásvětí bylo dvakrát jasný, vystoupil, vskočil do vozu z protisměru a projel si Anděl Exit ještě jednou. Dokonce se koukal z okna. Zvyšoval si práh bolestivosti. Věděl, že půjde až na dno a pak se odrazí. Je zas doma, na špinavý ulici. Držel se pevně tyče a krz pár módních klóbrců a umnejch ondulací zíral ven, přímo do trolejí, do drátů, do sazí, do krve. A pak jel zas. A zas. A šlo to. Taky měl permanentku. Vítej, řekla. Sotva otevřela dveře. No, poď dál. Čekala sem tě. Vešel. Tys čekala? Jo. Čekala sem, že se zjevíš. Chceš zůstat? Jo. Na jak dlouho? řekla. Na furt. Cha, řekla. Cha cha. A pak řekl: Vítejte v pekle. Ženy mají přednost. Jako vždy, jako obvykle. Jako zaživa. Dorecitoval a zůstal na ni civět. Vypadala dost hezky. Skoro tak, jak si pamatoval. A vlasy měla v uzlu a ten pevně držela sponka. Ta těžká. Sponka, co ji měla poprvé. Bral to jako znamení. Úžasný. To si složil? Takovej dáreček, viď? Dávali ti hodně léků? Doufám, že ti dali zabrat. Jo, hodně, občas sem to nebral. A to sis myslel, že ti všechno projde? Ne. Nevim. Já sem nemyslel. Já vim. To si fakt myslíš, že můžeš žít takhle? Bez pravidel? Hm, no, pravil. Pořád tam stáli, u těch dveří. Dveře mohl znova potáhnout za kliku a zmizet za nima, ale kdyby je teď zabouch, už by zůstaly zavřený. To věděl. To nechtěl. Pravidla sou daný. Každej je zná. Má smysl, abych dál něco poznamenávala? Třeba vzhledem k naší společný situaci, řekněme vztahu? Teď to nemá smysl. Nemáš cigaretu? Nekouřim. Ne? A hele!
Všiml si, že byt se změnil. Neuvěřitelnej novej nábytek. Velkej stůl. Stál v pokoji, který před probouráním patřil jemu, a byly tam i nový dveře, otevřel je a vešel do další místnosti. Otevřel dveře a za nimi byl další pokoj. Záclony, televize, kytka, jak někde na zámku. Otočil se k ní. No jo, já ty baráky dostala zpátky. Je to moje. Eště je s tím spousta papírů. To jsem si všim, že pavlače sou zbouraný. Že se chodí domem. Že si nezabloudil. Teď je to tvoje? Naše, když se vemem. Cože? Slyšels dobře. A můžu ti to i zvopakovat. Udělala sem rizoto. Dáš si? A ty? Já ne. Já už měla. Musel se napít. Jíst rýži s vyschlým hrdlem je skoro nemožný. I přes hlad, hlad z cizí bytosti, z prašivýho démoníka v tobě, který ti tak rád rve útroby a nutí tě se skrčit, schoulit, skoro nebýt. Napila se taky. Nechali láhev na stole. Měli si toho dost co povídat. A bylo to čím dál lepší. Asi jako když loď propluje vlnobitím a přes potrhaný lana, stožár kříslej bleskama, zdecimovanou posádku a zdivočelý krysy v podpalubí konečně dorazí do zátoky. Přeživší zkoumaj pobřeží: vyrojí se z džungle tlupa kanibalů, nebo ňáký přátelsky naladěný, květama ozdobený zajímavý lidi? Bude tam pitná voda, či mrtvěj kal? Příjemný tvoři, nebo tygr šavlozubý? Zkoumaj to. Zkoumaj se a je to dobrý. Přese všechno. A s tim všim. Ale vědí, že plavba ještě neskončila. Dokud sou živý. Jatek a Ljuba popíjeli. Pravda, když se dostala do ráže, dostal trochu do držky. Byl ale rád. I když talířema a vůbec všim, co v ty chvíli zrovna popadla, to bolí. Aspoň docela určitě věděl, že je ve skutečnosti. Ani netušil, že máj tolik kuchyňskejch robotů. Některý byly úplně nový. Teď je teda ucejtil. Ale zabít ho nechtěla. Určitě ne. To by po ňom šla jinak. Byla rozhodnutá. Čekala a teď byl tady. Z jedny strany měli ulici, z druhý dvůr. Někde dál byly kopce posetý kroucenejma uličkama, zastavěný cementem, cihlama, betonem. Byly tam bouračky a demolice. Pod zemí mrzla divoká tráva, zas vyrazí děrama v rozbitých chodnících. Na černých větvích stromů seděli havrani, dívali se. Na zdech kolem zahrad byly střepy z rozsekanejch pivních lahví. Tu a tam zahradu střežil důležitej vlčák. Něco se dělo v domech, něco ve sklepech pod nima. Tady žili, tohle bylo jejich území. Dejchali bledej vzduch, na kopcích povlával v alejích. Ljuba byla rozhodnutá, měla svý pravidla, on se do nich vešel. Před spaním si zakouřili. Ale jen tak trochu. Pak Ljuba Láska smetla nádobí a Jatek Vizionář na židli zdřím. Byl najednou úplně unavenej. Hehe, zubil se Pernica. A: hoho, chlapsky Jateka poplácal. Toho najednou zcela neočekávaně napadlo, že by moh příteli taky jednu vrazit. Trochu ho totiž zaskočilo, jak se kámo v bytě vyzná. No, dyť to tu má jen na čas, povídala Ljuba. Jen dodnes! upřesnil Pernica. V jednom z pokojů měl skladiště. Byl to Jatekův neoblíbený, tam kdysi žila Ljuba před ním jak zazděná, pokoj s oknem do dvora. Kolikrát se Jatek kasal, že tam dá vsadit mříž. Pokojů bylo v bytě, kde měl ženich Jatek Psychopat se svou nastávající Ljubou Láskou pobývat, nějak moc. Bloudil. Zakopával o koberce. A Pernicu by nejradši vymet i s jeho betlémama. Pochop, povídal Pernica, kam sem to měl dávat. Zrovna zatloukal bednu plnou publikací „Bohu blíž". Hele, ty komiksy, to je sranda, podával Jatekovi kreslený seriál o hodnotách v životě křesťana. Měl toho tam balíky. Kilogramy. V barvách. Měl tam betlémy. Hrací evangelia. Měl usmívajícího se Ježíše s vojákama i s apoštolama. Různý typy Marií.
To je neuvěřitelný, řekl mu Jatek. Takovej brak. No jo, já vim, říkal Pernica. Povídám ti, to je dočasný. Je to taková sektička, no. Co se zaplejtáš s maniakama, řekl Jatek Ljubě. Držela v ruce umělohmotnou napodobeninu kopí svatého Engelberta. S jednym už sem zapletená. Ho ho, řekl Pernica. A bylo tu dost místa, chápeš? řekl Pernica. Kdyžs tu nebyl. A to nese? zajímal se Jatek. To bys koukal, povídal Pernica. Sem ústřední distributor skupiny. Ale už mám v pácu něco jinýho. Zlatej důl! To ti řeknu večer. Koukej, už je tady. Nenech si ho ujít! Jatek vykouk z okna. Na dvůr dorazil dvoukolák. Pak se v Jatekově zorným poli objevila hlava. Hlava a ramena velkýho chlapa. Jatek skoro ucuk. Tvář chlápka byla přeťatá jizvou, měl husté černé obočí, delší vlasy. To Jatek nevěděl, že chlápek spustil hřívu, aby zakryl jizvy po uřízlejch uších. Kdyby snad náhodou krz vlásky ty nepěkný pahýly zahlíd, nepovzbudilo by ho to. Chlap moh bejt tak padesátník. Zvěd hlavu a koukal na ně. Jateka štvalo, že vidí Ljubu. Štvalo ho, že tehdy nedal do okna mříže. Hlas měl chlápek ale překvapivě tichej... laskavěj... to bylo to slovo, který Jateka napadlo. Buďte pozdraveni, bratří. I ty, sestro. Řekl. Stál, koukal na ně. Dávej bacha, šept Pernica Jatekovi a zaskřehotal: Buď pozdraven, bratře Lurijo! Buď pozdraven, bratře Lurijo, pravil muž jako ozvěna. Pracuj, bratře Lurijo, řekl Pernica, zašklebil se na Jateka a hodil chlápkovi balík knih. Chlápek se rozpohyboval. Udělali řetěz a podávali si knihy i to ostatní. Chlápek věci v letu bezchybně chytal, zvládal to, jen rychle pohyboval trupem. Ruce měl jak lopaty. Jak zbraně. Auťák v těchhle uličkách, povídal Pernica, je blbost. Mezek! A on je mezek! Ses mezek, bratře Lurijo, viď? houk Pernica. Ano, jsem mezek, bratře Lurijo, řekl chlap. Jsem tím, kým mě má Pán. Pernica si z chlápka dělal šprťouchlata. Jatekovi se to moc nelíbilo. Nech ho, povídal... dyť by tě rozmáčk. Voň nemůže, voň je věřící, poučil ho Pernica. A proč ti říká tak divným ménem, optal se Jatek. Tak si říkaj všichni, povídal Pernica. Pak sešel dolů a převzal od chlápka prachy. Docela balík. Docela dost tisíců. Ljuba se bránila, když jí Pernica nutil „maličkost", skladovné, jak se odborně vyjádřil. Chlápek přijel toho dne několikrát. Vždy Pernicovi předal prachy. Večer byl pokoj prázdný. Až na jeden oranžověj betlémek, ten Jatek ztopil. Ale peníze si od Pernici vnutit nenechal. Co s tolika prachama, zeptal se kamaráda, když si konečně sedli. Co by, řeknu jim: nazdar fanatici! Nechcem tu mít na krku žádný čertovy farníky, varoval ho Jatek. Ses nakrmenej povídačkama z časáků, neboj, to zvládnu. To sou jehovisti nebo co? Nejsou to ňáký diabolisti? Ten chlap je divnej. Sem rád, že vodtáh i s tim dvoukolákem. Celá ulice byla na větvi. Že tě Ljuba nechala, nechápu. No víš, řek Pernica, než jí dali baráky, neměla ani floka. Chápeš? Pomoh sem jí. Dyť platila nájem! Na ulici se vykašli. Byla smutná. Byla na dně, chápeš? Chci, abys to věděl. Ňák ji nesuď. Co já bych soudil. Dyť sem šťastnej, že mě nevykopla. To je zázrak. Vona je skvělá, povídal Pernica. Já vím. Jatek necítil potřebu nějak to rozebírat. Dík, žes jí pomoh. No jo, ulít sem. Měl sem se starat. Co bylo, bylo, řekl Pernica a strkal prachy všude po kapsách svý kožený výstroje. Smě rádi, že ses tady. Já i Ljuba. A všichni. Zajdem na kopec, ne? Poď do hospody, už je večer.
Sem docela utahanej. Dlouho ses válel. Tak sis máknul, před veselkou. Jak to víš, Jatek se naježil. Tak předpokládám, řekl kámoš Pernica. A volals Věře? zeptal se potichu a rychle. Mlč! syk mu Jatek. Ljubo, pudeš s náma? zavolal Jatek do vedlejší místnosti. Volal nahlas, ale to bylo úplně zbytečný, protože když se otočil, viděl, že Ljuba stojí mezi dveřma. Ne, řekla. A přiď brzo, řekla. A přiď vůbec, zažertovala. 11. Blaho Víra, naděje a láska. Řekl Pernica. Víra, naděje a láska, vole. A říkám ti to velkejma písmenama. Lidi to potřebujou, no a někerý to potřebujou na vobrázcích a podepsaný třeba papežem. A to já umim, hele, řekl Pernica a psal do řídkýho sněhu slovo. Nakreslil ho vyztuženou špičkou boty. Vlk, četl Jatek... no co, podivil se. Ty ani nevíš, koho zvolili. Jo, byls dlouho pryč. A ne zrovna po kostelech, já vim. Tak si kšeftoval s ňákejma náboženskejma věcma, řekl Jatek. Ale ty ses nijak nevobrátil. Ses stejnej. Navíc myslim, že jim chceš sebrat prachy. To je sviňárna. Třeba nutně potřebuju balík k tomu, abych pomoh lidstvu! Co víš? Vobrátil, nevobrátil, ukázal Pernica v úsměvu zuby, to máš fuk. Základ je člověku jasnej. Pravidla sou přece daný. Víra, naděje a láska, dávám vám jen tato tři slova! De vo blaho. Aby byli lidi v klidu. Che, uvidíš... Dej už pokoj, řekl mu Jatek. Stoupali do kopce. Šli parkem a Jatekovi bylo moc příjemný se nadechovat. Vydechovat. Hejbat se. Byly tam stromy. Dveře hospody otevřel starým grifem. Seděli tam známý. U toho samýho stolu. Pernica zorganizoval uvítací pitku. Jatek si sednul a v dojatým okamžiku krz cáry kouře rozeznával tváře. Byly tu i obličeje, jejichž oči se mu vynořovaly v rudý polo-tmě snů, věděl, že krev, která tekla z oblak, byla i jejich krví, že i ta vyhloubila jámu. Funguje to asi jako fotosyntéza, napadlo ho v jedny tišší chvíli, poté, co odbyli uvítání a hovor se stočil do obvyklých zkratek a vyprávění. Jo... de to zevnitř z lidí, vsákne se to do oblak a padá dolu, říkal si. Aha. Bylo mu úplně jasný, že na nebi zas uvidí putovat ty mraky pomalýho nebe napitý krví jak sarančata. Tahle hospoda jako by zůstala skansenem bolševismu. Ba ne, ještě něčeho předtím, nebylo tu nic zbytečnýho, nic, co by rušilo oheň pralidí. Žádný novodobý pohodlí. Tu a tam reklama, aby se neřeklo. Pár automatů. Místní jako by se obrnili proti toku času. Vnitřní a vnější svět tu starousedlíkům prostě splýval v clonu plynuleji než v nějakým rádoby talijánským baru s robotí hudbou. Z jedny ze zdí shlížela na opilce blonďatá děvka s vědoucím, krutým úsměvem. Byla to dáma. Visela tu od nepaměti na fotografii v rámu, nikdo neznal její jméno. Jako ozdoba tu všem stačila. Byla něčím víc než ozdobou. Jinak zářivky a umakart. Špína a jizvy zdí odstrašovaly estéty. O literatuře a filozofii tu příchozí hovořili tak do svých sedmnácti let. Komu tahle potřeba vydržela, ukájel ji jinde. Tady hrával kostky a četl bulvár. Protože život musíš někdy prostě jen vydržet. A sem šlo zalízt. Nakyslý pivo tu bylo asi nejlevnější v Praze. Snad kvůli tomu musela hospoda tu a tam přetrpět návštěvy galerky. Jednomu z výčepáků se ale ne náhodou říkalo Parašutista a druhému Uzávěr. Proti raziím, kdy putyku obkličovali policajti se psy a tahali hochy i děvčata pod jiný, silnější zářivky, byly nájezdy ožralců pouhým zpestřením.
Dřív tu pod stoly kolovaly petice, nahradily je drogy. Nikdo tu už neuvažoval o společnosti jako o bestii, šlo o to, vydržet s bestií v sobě. Někdy s řevem. Doma tě čekají jen stěny a možná na tebe ještě čeká ten, s kým žiješ. Každopádně horor v televizi. Ráno se můžeš vzbudit tady nebo jinde, sám nebo s někým. Budeš to zas jen ty. A tu chvíli je možný oddálit. Tohle je jedno z míst, kde to jde. Kdysi se tu cvičil undergroundový potěr, dnes si mládež brala míru na máry sama. Ti z bývalého undergroundu, co se chytili v politice nebo někde po kulturních rubrikách, sem chodili jen na výlety, zavzpomínat. Nad umakartem a s těmi, kteří tu zůstali, jim bylo zřejmější, jak vysoko postoupili. Bývalí spojenci z psychiatrií, fízláren a demonstrací tu na sebe zkoušeli mluvit každý svou novořečí, prodavač drog s ministerským úředníkem. Každému z nich se rozpadl svět, každý z nich si ho musel vytvořit znova a jinde. A underground se ve svých klasických kulisách vrátil k jednomu ze svých nejstarších ohnisek; stal se podsvětím. V létě venku plápolaly ohne. V hořících koších se vypařoval vosk z kelímků. Umělá hmota injekčních stříkaček se škvířila se smradem. Ohýnky byly temně modrý, někdy fialový. Mohl jsi pozorovat slunce, jak zapadá. Vypadalo jak vzdalující se požár, jak neznámá planeta. Viděl jsi stromy, jak tmavnou. Židle okolo venkovních stolků držely na zrezivělých řetězech. Když jsi náhodou rozšlápl tubu od prášků nebo skleněnou stříkačku, zaskřípalo to pod botou jak písek. Jatek si dal první, opatrný pivo. Tu a tam ho někdo přišel pozdravit, chvíli postával u výčepu. Prozkoumal nový hrací automaty, někdo mu ukázal, jak na ně. Potřás si s několika pravicema. Ale vládl klid. Nebylo tu nijak neobvyklý setkat se po delší době, jakkoli strávený. Větrák hučel. Jatek obhlíd starý stěny. V létě po nich polezou mouchy. V ohavných snech v blázinci vídal svoje známý jen od pasu nahoru, jak žvaní a zdvihají pulitry. Mrkal, jak náhle mu ta povědomost vplula před víčka. Kdosi se na něj smál hned od dveří. Byl tu Pikna. Byla tu Dora i Blbá dcera. Nicmoc si Jatekovi sedla na klín. To je jiný, teďka, viď, řekla mu. Blázinec? Bylo to jiný. To věděl každej. Seděli tu celkem rádi, různí členové lety měnící se partičky. Někdo odjede, někdo umře, někdo zmizí. Ale někdo tu pořád sedí, vykládá, dívá se, nějak s ním ses. Třicátníci, kteří přežili. Nicmoc znala ten systém stejně dobře jako ostatní. Všichni její milenci a manželé tím prošli. Blázinec kvůli armádě, kvůli práci, kvůli vyhýbání se práci, na schovávanou s policajtama. Za starých časů blázinec patřil k folklóru. Teď si Jatek připadal jak mastodont. Ale nebylo nutný o tom nějak zdlouhavě rozkládat. Hele, neser mě, říkám ti to konkrétně... vystartoval po něm kdosi u výčepu. Jatek si ho udiveně změřil. Byl to někdo z nově příchozích. Uklidni se, chlapče... pravil káravě, ale došlo mu to a hned se zbrzdil. Ti nový kluci, který se sem na ně tlačili, občas potřebovali vybít tu šílenou energii mládí. Rvačky už byly taky o něčem jiným. Byly vidět kudly. Ostří hoši si nosili pistolky, aspoň ty plynový. Mládež z okolních baráků pilně cvičila s nunčaky. Frajírci se tu promenovali ověšeni pouty a útočnými holemi. Asi kvůli fetu se putyku pokusili zabrat příznivci kapely Čínská prádelna. Byli ale z Nábřeží. Kluci chodili ověšení řetězy, vlasy měli nabarvené na žluto a holky byly dohola. Tihle snobové kouřili jen zelený pakistánský haš. Místní dělnická mládež je mlátila na potkání. Dlouho nevydrželi. Dorostu už nestačily karty, kostky, konečně svobodný tisk a pivo. V parku začal běhat muž obarvený na růžovo. Temnou zelení parku se mihla šafránová sárí buddhistů. Přišli lovit duše. Feťáci se smáli. Nanejvýš tak šestnáctiletý kluk tvrdil, že je veteránem války v Zálivu. Omlazuje ho prý znalost bojových umění. Začal verbovat. Tvrdil, že je Korejec. Měl úspěch. Používal kombinovanou techniku: drogy a filmy. Cizí slova, která se tu běžně používala, heroin a pervitin, začla být vytlačována výrazy z asijské kung fu videoprodukce.
Stmívání v parku, soumrak, který tu byl vidět z oken i od zahradních stolů, lezl na mozek i stálým návštěvníkům. V hospodách nemůžeš sledovat čas. Tady ti ho ukazuje slunce. Stůl, kde sedával Jatek, odolával přívalu. Tu a tam se někdo potopil. Časem se většinou odněkud vynořil, vešel do putyky, obhlédl prostor a posadil se. Tady je na zemi krev, zpozorněl Jatek. To je ale krev ze psa, uklidňoval ho Činča. Ze včerejška. Můj pes! vyhrk Pikna. Byl to slon, ne, byl normální, ale dyž ti šláp na nohu, taks to cejtil. Byl jako pitbul, ale byl normální. Jatek se zájmem přihlížel: Piknovi z očí vytryskly slzy. Naráz. Jako když vhodíš drobák do automatu. No voni mu ho včera přejeli, tak sem přišel, já tu byl, vykládal Činča, a když smě udělali třetí vodku, tak mi Pikna povídá, byls můj kámoš, ale teď ses můj brácha! Chápeš? Nu, nu, řekla Nicmoc. Chápu, pokývl Jatek. Voň ten pes se od dětství kamarádil s čubama, řekl Činča zamyšleně. A pak chcal, teda, pohlíd omluvně k Pinkovi, dělal to jak čuba, divný, co? Jenže Jatek myslel na Věru. Strašně se lekl, protože se mu zdálo, že ji zahlíd. Ale nebyla to ona. Zavolal na mě fízly! stěžoval si Činča. Představ si. to, stěžoval si Činča Pernicovi, na mě! Ale dyť ses blázen, řekl mu Pernica vztekle, když ti řekne že tam nemáš prodávat, tak nemáš! To je jeho podnik. A co fízlové. Nic na mě nemaj, tak nic. Jak to moh udělat? Seš hloupej, řekl mu Pernica. To musíš respektovat. To je jeho lokál. A vlezou tam ňáký Ukrajinci? Nebo Arabové? Činča se chtěl hádat. Je to prostě jeho věc, usek ho Pernica. To sem rád, že na ty podlaze ta krev fakt je, řekl Jatek. Hned se omluvil. Věděl, že půjde k Ljubě. A zítra zas. A pak zas. Ale co si počne s krvácejícím nebem? Nechá tím prosáknout svou duši. Ta to přece nemůže vypít, nakonec ho to udolá. Jeho vidění ho zabije. Ljuba. Svěřit se jí? Má to smysl? nebe nad Andělem je rudý zas a zrovna teď trhaj ho světla do sebe svinutých mraků viděl jsem nebe: bylo rudý omítka zdí žila z jámy stoupal kouř citlivej asfalt byl dutej a byli tam lidi viděl jsem: nebe je rudý stál jsem a čekal: věčnost hvízdala v drátech svištěla kostma lidí elektřina jedla věci se děly viděl jsem a dívám se Byl rád, že je venku sníh. Aspoň ta trocha. Na kopci byl sníh, ve městě břečka. Dole na křižovatce se rojili kurvy a pasáci, úchylové, narkomani, násilníci, rojili se tam jak hmyz v čerstvé ráně. Mohl tam jet. Mohl zůstat. Mohl obejít herny, mohl si na noc sehnat drogu,
ženskou nebo zbraň nebo všechno dohromady. Tou zbraní by mohl všechno skončit. Ale Ljuba. Má Ljubu. A někde přece musí existoval ještě jiný život. Míval pocit, že je vyslancem toho jiného života. Že se chce jen dozvědět... ale tohle si přece myslel i v kotelně mezi potkanama. Už to trvá moc dlouho. Možná se v nepřátelském území ztratil. Přijal mimikry cizího území a stal se nepřítelem připraveným se zničit. Proto viděl krev. Bylo to znamení. Že takhle už dál nemůže. Viděli sté to venku, tu magořinu? Už sem to viděl jednou, za kopcem, řekl někdo. Myslel sem, že je to nějakej divnej sněhulák, smál se Činča. Ale kop sem do toho a neni to sníh. Je to každopádně blbost, řekla Nicmoc. A už nechci pít, dám si kafe. Kdopak mě pozve? A když sem byl na fízlárně, povídal Činča, tak tam Pelner udělal vtip! Byl sem tam eště s Pelnerem. Ale nic nám nemohli přišít. A čim se živíte, kluci, říkal fízl. A Pelner zařval: Chci se přiznat! Už to nevydržím, je to děsný, chci udělat doznání! Donesli papíry. Sedej v židlích a koukaj na nás. Já na něj dělám posunek, ať drží hubu. Fízlové mě vod něj tahaj. A Pelner řek: My smě totiž vrazi. Fakt tohle řek, řekl Činča. Ztichli, to víš. Měli zapnutý mikráky! My sme totiž nájemný vrazi, řek jim Pelner. Ale vzhledem ke svejm chabejm postavám, řek jim Pelner, sme jen traviči! Chachá, řekl Činča. S takovejhlema lidma, naklonil se Pernica k Jatekovi, se nedá nic dělat. Jatek si s údivem všiml, že má vztekem úplně sešklebenou tvář. Ten blb prodá ňáký svinstvo nějakejm puberťákům a je šťastnej, že má na věci pro sebe. To je k ničemu. Co tě tak žere, zeptal se Jatek. Já něco mám, řekl mu Pernica. Ale to nejde s těmahle lidma. Já nutně potřebuju tebe. Co máte, hoši, přerušila je Nicmoc. Nech nás bejt. Sem rád, že ses venku. Vim, cos dělal v Paříži. A drž se žídle. Věra to našla. My smě to našli. Co? Chybějící prvek. A asi to máme v kupě. Ne, řekl Jatek. Poslouchej, ta věc je úplně jiná. Než všechno. Mění genetickou informaci. Všechno mění. No a? To pivo taky, a jak. Je to celý fantazie. Ta věc je blaho. A to chci. Věra tě chce vidět. Jo, já ji taky. Časem. Jatek se zvedal, ale Pernica ho stáhnul na židli. Nechci prodávat bible ani nic jinýho. Tady o něco jde. Ty víš, že neni problém sehnat lidi se vzděláním, laboratoře. Ale to bysme vo to přišli. Dyť tady je to Bolívie. Někdo by nás sejmul. Musíme začít sami a v malým. Tys to smíchal. Jen ty. Hele, celý to v Paříži mám strašně zmatený, říkal mu Jatek. Prostě smě byli pořád nafetovaný. A pak smě měli kocovinu. A rozešli smě se. To je všechno. Vim to vod Věry jinak. Nechci tenhle život. Musíš nám to smíchat. Aspoň jednou. Našli smě ty látky. Musíme to ověřit. Tys to smíchal. Ty ses v nebezpečí. Co to na mě valíš? Pernica ztišil hlas. Hele, je tu někdo, kdo po tyhle věci de. Vy sté tam vyváděli! Sou tu lidi, hele, věř mi... vem to tak, že někdo po ty věci de. Ta věc je blaho. Někdo nebo něco, co má strašnou sílu, to chce. Stejně dostaneš nabídku, kerou nebudeš moct odmítnout. Sou věci, na kerejch ti záleží, ne? Jako každej! Budeš v pasti, říkám ti! Jako já. Já sem v pasti, víš? Teď mám aspoň ty prachy. Udělej to dobrovolně, teď. Budeš míchat? Věř mi... já se někdy bojim. Tak se na to vykašli.
Nemůžu, řekl Pernica. Já vim, někdy kecám a tak. Ale někdy sem zoufalej. Už se na to nemůžu vykašlat. Co ty... blázínku, řekla mu Nicmoc. Jatek už ji měl zas na klíně. Co tu sedíš vzteklej. Máš snad starost? Máš strast? Musíš to nějak vzít. Ale ses rád, ne? že bude chovat? Ses pyšnej? Jak se bude jmenovat? Cože? No co... dyť čekáš se Ljubou, ne? Dyť Ljuba bude mít dítě. Nebo nebude? Chodil po parku. Bloumal ve studeným deštíku, kopal do sněhu, do mokrýho listí. Orloj v hlavě mu pracoval a chrlil pitomý představy. Ponižující. Nejrůznější muka se převalovala v řeřavění. Proč mu to neřekla? A jak dlouho byl vlastně pryč? Pak zkameněl. Mezi dvěma poryvy větru v kuse světla, který sem padlo ze vzdálený hvězdy a předalo studenej lesk, uviděl tvář. Vteřinu ostřil, pak se vydal blíž. Úlek ho přešel, ale přijemnej pohled to nebyl. Socha jak ze špinavě bílýho hadru, šly přes ní cákance. Déšť věc ničil. Barvy se rozpřjely jedna v druhou a vládla purpurová. Všiml si, že v křoví okolo sochy jsou na větvích nabodané kousky papíru. Připomnělo mu to letní dětský tábory, všelijaký ty orientační běhy. Orientační běh. Papírů bylo na větvích nabodáno pár desítek. Všude v okolí. Vztáhl po tom nejbližším ruku, měl pocit, že ho socha pozoruje. Papírek byl potištěnej. Nepokradeš, četl a další slovo Nesesmilníš. Kus papíru byl utrženej, asi ho serval vítr. Jinde bylo písmo nečitelný, rozpitý vodou. Nahmát další, Nezabiješ, stálo tam. Upustil mokrý kousky na zem. Ty další nechal, kde byly. Na sochu už nepohlíd. Zábnoucí ruce schoval do bundy. Nechtěl se zdržovat. V dešti. Věděl, že jde pozdě. Zvonil, Ljuba neotvírala. Chvíli mu trvalo, než našel klíče. Rozsvítil. Vypotácela se z kuchyně, kalhoty spuštěný ke kolenům. Tekla jí krev. Z ní. Asi upadla. Musela upadnout pod oknem. Tam bylo krve nejvíc. Vstala, potácela se. Nemohl se pohnout. Pořád z ní tekla krev, měla ji na rukou, ve vlasech. Možná vykřikl. Usmála se na něj, ohrnula rty v bledým obličeji. Deš akorát, řekla. Moc sem si to přála. Abys tu byl. Zrovna teď. Málem si to prošvih. Potratila sem, myslim. Možná. Dělej... zavolej někam, něco. 12. Znamení Lurijovi se tenhle park zdál jako docela příhodné místo. Mnoho lidí tu nechodilo, ale přesto to nebyl opuštěný kout. Nechtěl Znamení nechávat tam, kde ho nikdo nikdy neuvidí. Nemělo smysl, aby na Znamení narazili jen kluci s praky a kamením po kapsách. Také nechtěl sochy nechávat moc na ráně, brzy by se o ně postarali domovníci, správci parků, policajti. Zastavil dodávku, bouchnutím do plachty upozornil paní a s hekáním se vysoukal z těsné kabiny. Jerija už stála venku, vždy o něco čipernější a hbitější než její společník: Ponecháme Pána tady? Je to pro něj dobrý místo? Nespěchal s výběrem příliš? uvítala Luriju těmi samými otázkami jako pokaždé, když zastavil. Lurija se styděl to sám sobe přiznat, ale paní mu byla protivná. Byla úplně jiná než tichá a laskavá stařena, první z Věrných, koho Lurija potkal. Než se stal jedním z nich, mnoho hřešil. Hřešil na ostatních i na sobě. Ale teď v sobě pěstoval porozumění. Tak tomu říkali. Pěstovat porozumění. Někdy ale, když mu její špičkování a věčná nespokojenost začly jít na nervy, se málem nechal unést a zapomněl, že Jerija je jednou z Blízkých paní. Vždy si to znova uvědomil při vybírání příspěvků. Doprovázel ji. Dštila na bratry i sestry, kteří se se svým desátkem opozdili, buď z trestuhodné lehkomyslnosti, nebo protože se octli v momentální nouzi, oheň a síru s takovou výmluvností, že mu vstávaly vlasy na hlavě. Ne, paní, tohle je dobrý místo. A taky nesmíme dopustit, aby nám Pán opadal.
Možná že tohle zní trochu neuctivě, napadlo ho. Ale nemohl si pomoct, sádra je sádra a poslední kusy ještě nestačily pořádně ztvrdnout. Mohly se v autě rozbít jeden o druhý, čím míň toho pod plachtou bude, tím lip. Jerija už jedno Znamení popadla, Lurija chytil sochu za podstavec a společně ji nesli dál, hlouběji do parku. Znamení byla asi půlmetrová socha Krista s ústy zkroucenými křečí a s vypoulenýma očima. Kristus byl vysochán od pasu nahoru, protože Věrným šlo jen o probodené srdce, o jeho zabitý mozek. Boží hruď nesla ránu kopím, z které se měl valit nekonečný proud krve. To bylo znázorněno vrypem a litry údajně nesmytelné purpurové barvy. Barva se ale na okrajích tu a tam odchlipovala a po kouscích opadávala. Jak vlekli sochu křovím a po pěšinách, nechávali za sebou rudou stopu. I ruce měli červené. Torzo spočívalo na podstavci. Na něm bylo rukou zasvěcených popsáno tajemství příchodu. Pro Luriju to byly nesrozumitelné škrábanice, ale to si nechával pro sebe. Na shromážděních, kde byly sochy novou řečí popisovány, plakal a křičel spolu s ostatními. Nepřestávám děkovat andělům sfér, kerý sochu táhnou s ná-ma, mumlala Jerija, i to je zázrak. Nikdy bychom to nedokázali sami. Lurija si sice myslel, že sádra je prostě těžká jako sádra a že paní mu akorát překáží, ale horlivě přikyvoval. Umístíme Znamení tady, bratře, sykla Jerija. Ve společenství Věrných Živému Příchodu se Jerija jmenovaly všechny ženy. Lurija se jmenovali zas muži. Jinak Pán své stádo přece nerozdělil. Zatím žili v temnotách, protože svět byl v moci Satana. Jen občas mohli skrovným gestem připomenout ostatním lidem, pojídačům zvířat, mrzkým a zvráceným stvořením, ženoucím se za penězi a orgasmem, že čas se naplňuje. Lurija tušil, že jeho společnice je v hierarchii Věrných výš než on, možná je dokonce hodně vysoko. Věděl, že odešla od muže i od dítěte a odvrhla své jméno. Věděl, že svůj život ženy, která se stará o rodinu a dům, odvrhla a naplnila se svatostí až po okraj. Tušil, že rozumí i nápisům v nové řeči. Dobře věděl, že v boji proti nečistým, kteří žijí s prasaty a se psy, je velmi horlivá. Byla s ním, ne aby se tahala se sochami, ale aby řekla formuli a vykonala obřad. Byla s ním, aby dávala příkazy. Sám se v církvi octl ne díky jasnozřivosti nočních vidin či náhlé osudové tíze vyzvání, ale jednoduchou oklikou přes teplou polévku a pár drobných, pro které si zvykl chodit k jiné staré ženě. Bylo po amnestii. Byly mrazy. Pustili jich tehdy z vězení tisíce, ale jen někteří z nich měli kam jít. Ti, kteří neměli domov nebo se k němu vydali oklikou, se sdružovali do tlup a bydleli po nádražích. Žili v demolicích na krajích měst a v kanálech. Někteří uvítali nenadálou svobodu s myšlenkou na mstu. Nejdřív ze všeho chtěli vyrovnat dluhy z kriminálů. Lurija sdílel celu, kde si uřezal uši, s jiným mužem dva roky. Každý den, každou hodinu, každou vteřinu těch let. Znali každé své gesto, každý pohyb, každé ještě nevyřčené slovo. Muž se Luriju pokusil zabít hned první den. Ale nedokázal to. Zahrabali ho do sněhu. Tu a tam, hlavně v menších městech, na ně vyděšení občané uspořádali pogrom. Vyvrhelové jim to vraceli, jak mohli, ohněm, kamením, přepady. Útočili i na policii. Hodně se jich vracelo zpátky do věznic. Ti, kteří zimu přežívali společně, se spojovali s ostatními partami. Někdy se servali. Občas se některý z nich z toulek nevrátil. Stařena k Lurijově partě přišla sama. Bydlela s nimi v ruinách staré továrny za městem. Sama donesla matraci. Někde našla papírové krabice a mezi zrezivělými trubkami si vybudovala kotec. Někteří z nich to pak udělali po ní. Vařila a spravovala zavšivené hadry. Musela od nich leccos vytrpět. Jednou ji někdo strčil do ohně, ožehl jí vlasy. Když se naleju, tak tě
vomrdám, řekl jí Beňo. Ta bude ráda, proto dolejzá, píča jedna, dala mi do polívky vlas, čaruje, chcípni, babo, ječel na ni Cikán. Jenže dokud s nimi mlčenlivá, skromná stařena žila, jako by se jim vyhýbali policejní psi i špiclové. Ostatní party si zvykly jejich rajón obcházet. I počasí bylo najednou lepší. Měli pořád dost jídla. Ukradli si i oblečení. Stará dokázala Beňovi ošetřit hlubokou ránu. Vytáhla střep jen tak, holýma rukama. Zlomeninu dokázala dát do dlahy. Uměla léčit i omrzliny. Vypadalo to, že s ní přečkají zimu bez pohrom. Jednou v noci se ale pověrčivý Cikán Lurijovi svěřil, že ji stejně podřeže. Lurija, který se tehdy ještě jmenoval jinak, ji poslal pryč. Vzala ho sebou. To ona ho odvedla k Věrným, kde dostal nové jméno. Od té doby si přestal pamatovat svoje vězeňské číslo. Všichni ti ubožáci byli propuštěni, jen aby ty jsi se dostal na správnou cestu. Už nikdy nebudeš žít jako pes. Řekl mu ten, který ho křtil. Lurija se hmoždil s podstavcem, postavil ho na zem, zíral Kristovi přímo do sešklebcných úst. Lurijovi, který prožil celý život nedotčen náboženskou ani jakoukoli jinou výchovou, se sochy docela líbily. Trochu mu připomínaly obrázky z poutí. Ale dost možná, že v dílně, kde sochy lili do forem, vládl nějaký sadista. Nebo opilec. Někdo, kdo si s nezvyklou objednávkou neuměl poradit. Ježíšovy uši měly v poměru k obličeji obrovské boltce, vypadaly jak plachty z bledého masa. Rána na hrudi purpurem přímo křičela. Zato vpadlé tváře byly i na umírajícího nepřirozeně bledé. Vypadaly jako nalíčené. Trny z hlavy čněly jak nepochopitelné špičaté ozdoby vyrůstající přímo z čela. Kristus měl sražený zápasnický krk. Jeho dlouhé vlasy vypadaly jako špinavý závoj. Sochy Věrní stavěli mezi keři v parcích, u dálnic i malých okresních silnic. Dávali Znamení na periferii, do míst, kde město ustupovalo před úpornými útoky nejrůznějšího plevele, který se marně pokoušelo udusit haldami popele, igelitem a železem. Dávali sádrové sochy mezi kolny a ohrady zahrádkářských kolonií a na dětská hřiště. Nejenže střežili mocnou tvrz své víry. Dokázali i zaútočit. Poté, kdy Nejvyšší z Věrných prohlédli lest a zavrhli papeže Vlka, brali vatikánské loutky, modly z kostelů, a pálili je v ohni. Sám Lurija splnil svůj úkol výborně. Prošel s falešnou soškou pod kabátem okolo ječících a svářících se modloslužebníků. Poslední, co před kostelem viděl, byla žena bijící svoje dítě. Protože kradlo. Lurija se jen opovržlivě pousmál. Naproti kostelu byla Směnárna. Znamení byla vystavena pohledům kolemjdoucích na neočekávaných místech a jakoby mimoděk. Věrní věřili v sílu blesku nenadálého pohledu. Věřili, že kdo má být zasažen, zasažen bude. Hnusily se jim vatikánské loutky prožrané hříchy starých církví hlouběji než červotočem. Hnusily se jim stejně jako obrovské reklamy plné nesmyslných předmětů a masa děvek. Pro Věrné sochy znamenaly předzvěst brzkého příchodu Živé spásy, byly magické. Staly se jim těžištěm, okolo kterého se zmítá krutost světa. Ať Pán konečně už přídě a vykope Satanovi voči, zasténala Jerija. Di pryč, bratře, a nechej mě obřadu. Lurija se loudal zpátky k autu. Za tenhle den rozvezli aspoň deset Znamení. Zbývalo jich už jen pár, zaplaťpámbu, do hajzlu, zabručel sám pro sebe Lurija, ale hned polekaně zmlknul. Sestra ho nemohla slyšet, klečela na zemi před sochou a chrlila ta slova. Sedla si na bobek a vyhrnula sukni pak si potřísněnou rukou pomazala čelo. Dotýkala se sochy, pak si otřela ruce o trávu. Bila čelem o zem. Lurija věděl, že to bude dělat tak dlouho, až se úplně vyčerpá. Přitom na sobě nikdy neměla ani nejmenší oděrku. Pak Jerija trhala knihu, nabodávala kousky papíru s jednotlivými slovy na větve řídkého křoví, házela je do větru, některé zahrabala do země. Trhala knihu, nechávala ji tu jako vzkaz
náhodným chodcům, kočkám na lovu, mocnostem. To, co bylo sděláno, přece musí být rozbito. Aby byl znovu otřesen svět. Věrní Živého Příchodu dobře věděli, že katani, násilníci, pornografové, prodavači drog a politici chtějí zabít víru, uštvat ji, že chtějí ukout lidskou bytost v tenata lhostejnosti a strachu. Věrní věděli, že síly Zlého jsou mocné. Domnívali se však, že tu a tam mohou v tmě alespoň zanechat vzkaz, vztyčit Znamení vybízející k naději. Žena zdvihla hlavu k nebi. Přestože bila čelem do Znamení i do země ztvrdlé mrazy a přestože se potřísnila největším ponížením, které Vyvoleným přinášel obřad, její tvář byla čistá. Zase zázrak, pomyslel si Lurija. Pak Jerija vzala do rukou tenké černé hůlky, vytáhla je z igelitové tašky. Měla v ní také zvlášť zabalené kousky masa a chomáče vlasů. To představovalo hříšníky, kteří plijí na Znamení. Protivníky, kteří hřeší proti Věrným. Lurija tušil, co s nimi bude dělat a že to chvíli potrvá. Nevěděl přesně, co dělá, ale stejně mu to nahánělo husí kůži. Otočil se. Tohle už nebyla jeho věc. On tu byl od toho, aby obřad neznesvětil nějaký náhodný pozdní chodec. Už byla skoro tma. Začalo poprchávat. Vytrvalý studený déšť. A nikde nikdo nebyl. Po cestě dole v parku šla jen nějaká malá holka. Byla sama. Byla daleko. Ta je nevyruší. Lurija hlídal, dělal zeď. To uměl. 13. Potřebujem tě Vůbec nevěděl, jestli s ní chce být. Ne, nevěděl, jestli s ní může bejt. Proto s radostí přijal Machalovu pracovní nabídku. Teď stál na štaflích a sekal do zdi. Samo o sobě mu to nijak zábavný nepřipadalo. Ale každý večer byl tak unavený, že usínal. Někdy až k ránu. Tablet se teď bál. Bál se vlastně všeho. Při nejobyčejnějším zvuku vyskakoval do vejšky. Snad proto teď tak rád dělal rámus. Boural příčky, sekal, až starý zdivo lítalo. Vyhovovalo mu, že tahle místnost v zásklepí je od domu oddělena chodbou. Tam nikdo nebydlel. Byty, kdysi přepažené tak, aby vznikly pokojíky, měly všechna okna zabedněná. Jatekovi vyhovovaly i těžké dveře pobité železnými pláty. Rád je za sebou zavíral, musel silou. Někdy ho napadalo, jestli by se vůbec dobouchal. Kdyby klíč hodil do světlíku. Líbila se mu i malá okna jako střílny, vedla nikam, mohl jimi sledovat zeď. Někdy větral do pusté chodby. Za války tu byl kryt. Ze stropu visela žárovka. Jatek se tu někdy choulil úplně jak králík. Někdy tu mezi stěnami rázoval jak tygr sibiřský. Často tyhle polohy měnil. Teď slezl ze štaflí. Uměje se a vyrazí. Za Ljubou, tak jako každý den. Dítě. S tím nepočítal, děti ve svejch snech zatim neviděl. Taky ho trochu rozrušovalo, že si nemoh bejt jistej, jestli je jeho. Ten, koho tam v sobě Ljuba zoufale držela. Oba si na novou bytost už zvykli, žila v jejich životech. Ale Jatek nevěděl. Jisti věděl jen to, že zatím nemůže žít v jejím bytě. A taky tu nebyl telefon. Natahal si do místnosti matrace a pobýval tu. Machala by bez sebe nadšením, že sehnal levnou pracovní sílu. Sklad potřebuju ze všeho nejvíc, mladej, teďka. A to víš, žt tu můžeš bejt, zatim. Dyť ta tvoje nastávající je majitelka A bude i pani majitelka, hehehe. Všechno vim! smál se na ně trafikant. Pani majitelka byla zatím přikurtovaná. Jatek se k ní v ne mocničních návlecích blížil neslyšně jak pouštní zvíře. To uměl docela šikovné. Na linoleích nemocnic, blázinců a cel se přeci učil hýbat od nejútlejšího mládí. V řídkých chvílích nestřežených autoritami dokázal tu a tam v nějakým koutě i zaslepovat V nemocnici, kam docházel teď, si ale byl vědom, že praví kvůli trvalé přítomnosti tě nejpřímější zdejší autority, tj. smrti stepovat nebude. To nemělo smysl.
Na chabě osvětlených chodbách Apolináře v návlecích klon žal co nejrychleji; vyhýbal se ženám v nejrůznějších stadiích rozřezání a opuštěnosti. Před blížícími se vánočními svátk1 v nemocnici zůslávaly jen ty, které opravdu musely. Nebo ty, které neměly kam jít. vítejte v pekle tady mají ženy přednost jako vždy jako obvykle jako nahoře jako v občanské společnosti mezi démony Nejhorší bylo, sdělovala mu Ljuba, že jak mě přivázali na koně, nohy nahoru, tak sem je dala dolu. A jeden doktor, ten hodnej, povídá: Tak ne, pani, strkáte je do kbelíku. Měla sem nohu, tudle nohu, ukázala ... v tom kbelíku. Jakým? Jak tam házej ty embrya a tak. Placentu, no všechno zevnitř. Pořád sem brečela. Aha. Promiň. Je to dítě moje, nebo ne? Myslím, že jo. Musíš to vzít, jak to je. Aha. Ljubě už bylo zřejmě lip. Přešla ji křídová bledost, při které jí z obličeje překvapivě trčel nos. Když ji Jatek přivezl, taxíkem, byl trochu opilý. Zjistil, že vrchní sestra, jediný člověk na příjmu, ji taky slušně drží. Oba dva se hned vycítili, a zatímco Ljubě nebylo do řeči ani do kroku, Jatek a vrchní sestra se dorozumívali spodními signály alkoholických pragmatiků. Je to řeč trvale ohrožených. Je to řeč zvířat, která přežívají své lovce, pasti i dráty nabité elektřinou. Je to řeč ohroženého druhu degenerovaných městských kočkodanů. Totální cynismus vrchní setry vytvářel obranný štít proti nevyjádřitelné hrůze, že mu Ljuba zemře v náručí skoro dokonale. Přes tragickou tíhu situace i fyzickou tíhu ženy, kterou nesl na rukou, pocítil Jatek k vrchní sestře silnou sebezáchovnou náklonnost. Společně předali bezvědomou Ljubu doktorkovi, kterej se zřejmě před podobnými případy kdesi skrýval. A potom Jatek zahlíd akorát záda ňákýho přihrblýho lapiducha, kterej mu Ljubu odvážel prý na operační sál. Pokusil se mu v tom zabránit. Vrchní sestra Jatekovi vynadala, ujistila ho, že všechno bude dobrý, mrkla na něj a řekla mu, ať už kouká vypadnout. Ať si zítra laskavě zavolá a ať už tam neobtěžuje. Šel pěšky, celou tu cestu nocí měl jistotu, že v zavřených domech, barácích na klíč se právě dějí ty nejneuvěřitelnější sprostoty, bují oplzlost a snad se pášou i vraždy. Mlha a tma v záblescích světel ze semaforů a tu a tam i dopadající na dlažbu škvírami z oken a dveří byla šémem; jeho tajemným působením ožívaly neuvěřitelné bytosti. Měsíc vysoko nahoře se vařil v parách. O budoucího možného otce člověka se úporně pokoušela psychóza. Dokonce za sebou slyšel kradmé kročeje, podezřelé našlapování. Napadlo ho, že ho někdo chce zabít, nejspíš mu rozfláknout hlavu dlažební kostkou. To přece jde. Kolem čtvrté ráno se zastavil v jedné z heren u křižovatky. Bylo tam živo. Mrkal. Po tom, co viděl v nemocnici. Stál tam, vypadal klidně. Po tom, co se dělo Ljubě. Byla sobota a tohle byl ten život po životě. Náhodní občané, místní gauneři, nejrůznější zbloudilci se nalívali potěšením. Byla sobota, bylo po týdnu, zatím dobojováno, teď doobchodováno, sobota ráno a pátek noc, taková díra. Přestávka. Než se všechno zas rozjede. Přijede to tramvají. Leckdo jen tak klimbal, jinej uspával neklidný jizvy, zalepoval ranky, rány. Aby je druhý den zas otevřel a většinou se i poohlíd po nejbližší slánce. Kvůli téhle činnosti existuje celý vyspělý průmysl. Jatek se rozhlíd. Nějakým otočením osudu se už poněkolikátý chcíplá zábava dostala zas do obrátek. Byli tam i jeho známí. Mohl by se svěřit Doře, Štěpě. Asi by mu teď bodlo mluvit s nějakou ženskou. Ale neměly čas.
I přes neuvěřitelné vítězství v telebingu si obě sestřičky práci servírek ponechaly. Teď se bavily. Úplně opilý Činča se zády opíral o terč. Ještě ho zapřeli židlí. Blbá dcera ho obtesávala šipkama. Svist šipky a lehký úder zabodnutí. A zas! Těsně vedle ucha. Štěpa i Dora si hodily taky. Frajírci na baru, ověšení zlatými řetízky. zatleskali. Jatek se zájmem přihlížel. Dokonce ho napadlo dohře mířenou střelou Činčovi přibodnout k terči jazyk, který mu visel z úst. Dyž ani neřve. Divná hra, ponižování pitomečka ve vysokým bodě stupnice. A to se teprv rozehřívali. A šlo to dál: jeden opilý frajer zasekl šipku Činčovi do břicha, druhý do ramene. Kožená bundička to vydržela, s tím počítali. Dora i Stepá opustily bar. Blbá dcera kolem Činči zatancovala. Uvážeme ho, navrhl někdo. Další šipka sekla Činču přes kalhoty, trochu se probral. Štěpa, která vytahovala šipky z terče kolem Činčovi ožralé hlavy, nevydržela, přitáhla si hlavu za vlasy a vtiskla Činčovi polibek. To vyvolalo bouři smíchu. V následném opojení se házeči seřadili kolem baru a začal pršet déšť střel. Jatekovi se udělalo špatně, neměl zájem vidět žádnou krev. V koutě baru propukla kvůli jedné zatoulané šipce krátká rvačka. Nechtě házet holky! vykřikl kolohnát u dveří. Holky si stouply k baru, každá šipku v pěsti. Nějaký výtečník využil jejich zaneprázdnění a štrachal po lahvích. Štamgasti mu v krádeži zabránili. Tlumený výkřik, pár chvatů a podlaha byla najednou plná rozbitého skla. Šipky svištěly. Dora dostala nefalšovaný hysterák. Eh! řekl Činča. Prostě: pokud by z božího úradku náhodný medievalista, okolo projíždějící na letiště přímo z mezinárodního kongresu a snad ještě omámený z dlouhotrvajícího potlesku po švem referátu příhodně nazvaném „Příspěvek k vzniku, vývoji a pauperizaci ghett v regionu Střední a Východní Evropy", propadl nezvladatelnému puzení a zašel na časnou sklenku, lehko by nabyl dojmu, že se octl přímo ve běsnícím středu orgií dosud neznámě sekty šebestianistů. Vtom opilej svatej konečně vykřikl, dostal zásah. Jatek využil zmatku a zmizel bez placení. Zhruba za hodinku nahmátl řinčící telefon. Byla to Věra. Praštil se sluchátkem. Podruhy ho vzal. No, jakpak je jí? Tvýmu drahouškovi? co? Slyšel dobře. A nepochybně to hovořila jeho družka z podzemních pasáží vrchu Nurreill. Cože? vyjekl. Jak to víš? No vinm to, řekla Věra. Vem to tak, že vás jeden známej náhodou zahlíd. Co chceš? Ty víš, co chci. Nemám náladu. Neboj, ta se z toho vylíže. Nemáš ponětí, co ženský vydržej. Když chtěj. Když máj proč. Je mi blbé. No jo, chudáčku. Zjistili smě, že to mohly bejt jen tři věci, tři látky. To, co schází! Nechci, nezajímá mě to. V telefonu zaslechl Jatek nějakou tahačku. Zapálil si. V místnosti bylo ranní šero. Ahoj! zaburácel do telefonu tentokrát Pernica. Jateka to nějak naštvalo. Že tam je. Že tam je s Věrou. Nebude ti vadit, když se zastavíme? V tyhle pro tebe tak těžký chvíli potřebuješ svý přátele! A my ... potřebujem tě. Jatek zalapal po dechu. To by bylo tak to nejhorší. Nechtěl je vidět. Nechtěl vidět nikoho. Dejte mi pokoj. Jde aspoň o pět minutek, žebronil Pernica. Víme, že to sou jen tři možný látky . . . Praštil s telefonem. Zas viděl Ljubu. sotva se probral. Obličej bez krve. Její poměrně jemně modelovanej nos jí trčel z tváře jak ohavnej zoban. Co mívaj některý stařeny. Nikdy předtím na jeho rukou nebyla tak těžká. Vzal hadr a začal v kuchyni stírat krev. Pokračoval v předsíní. Zazněl zvonek. Věděl, že jestli je to Pernica, vyhodí ho.
Vytáhl roletu, aby se přesvědčil. Svítalo, červánky ho oslepily, padly mu do očí surově, horda miniaturních rudých ďáblíků. Stěna svítání šla z druhé strany, přes kopec, tam se lámala ve světelných blescích. Červánky jak bouře z rudých šipek, teček, malých zvířat, svítání z hmyzu. Zamrkal, vydržel to. Zas se ozval zvonek. Umyl si ruce, a pak trpělivě čekajícímu Machalovi otevřel. 14. A bolí tě něco? Viděl sem, že už svítíte, sousede, povídal Machata, v ruce hráblo na sníh, oklepal to železo, oklepával si z bot vlhký zmrazky. Je to lepší vstávat brzo, já taky stihnu víc práce, to víte, v dnešní době . . . cpal se do předsíně. Je mi líto, co se stalo mladý pani, už ji beru jako mladou pani, no dneska se stejně roděj samý zmrdi. Moje holka je aspoň zdravá. Vod ty doby, co vodešla moje pani, mluvil nemilosrdně Machata na nic nechápajícího Jateka, tak pani Ljuba si my Nadi hezky hleděla, to jo. Kamarádky to sou! Vona Naďa taky neni moje, to pískle. No zdravá, akorát nemluví a neroste, je furt stejná. Pořád tady vokolo chodí, furt tu je, ta naše Naďa, však ji znáte. No ne? Jatek Machalu znal ještě z dob jeho trafikantství a dosl ho nesnášel. Věděl, že tenhle chlápek tu svou Naďu pěkně třískal. Co si přejete, řekl. Pozvat Machalu dál ho ani nenapadlo. No de vo to, že já mám s pani Ljubou takovej menší kšeflík, rozpovídal se Machata, zřejmě se na mužném poli obchodu cítil přece jen jistější než v minový zóně komplikovaných projevů soustrasti. A vy jako, myslím, á, a to bych taky nepohrd, to teda ne! pravil Machala, když Jatek otevřel ledničku a vytáhl lahváče. Dostal taky jedno. Posadil se na židli a zapálil si. Jatek přemýšlel, jak ho vyrazit. Ale obchodník se teprve rozjížděl. Rozšiřuju svůj kšeft, to víte. Dám tam zatim reklam: „Jídlo všechno, prášky taky, hadrů mraky, cíga taky. Smíšené zboží, velkoobchod Richarda Machaly, Praha 5 — Košíře''. Co vy na to? Jeden kluk tady z hospody mi to vymaluje! Však ho znáte. Chci to lidový, žádný ty sekanhendy a sendviče amerikánský. Chci prodávat český věci pro český lidi, hergot! Je to dlouhý a ty prášky, to zní divně. Ale já chci mít taky drogerku, víme? Machala klepl popel na podlahu. A prací prášky, to je zas moc dlouhý, že jo. Machala po očku kouk na mlčícího hostitele. Zjistil, že ledy se prolomit nezdařilo. Jo aha, tentonoc, vy sté v šoku, sousede? Hm, no jo. Moje stará se asi zas pomátla, máme to těžký my chlapi. Vodešla mi. l vod Nadi. Zajdem leda někdy na skleničku a bude jich víc, jo? De mi vo to, že lady je jeden byl eště, mírně zdemolovanej. Ne tady v ulici, ale v baráku dole, za Andělem. Za křižovatkou. Taky patří pani Ljubě, nojo. Je to Smíchov už, ale Smíchováci a Košířáci, dyť je to fuk. Jedna rodina! Tak se rozrostu na Smíchov, no! Dyť je to kus cesty, co bys dup. A pani Ljuba povídala, že bych ho moh jako předělal na sklad. Vo to mi de. A vás se chci zeplal, co by v případě, leda jako... pochopte, potřebuju rozšířil len svůj kvelbík. V bytě už se s Naděnkou skoro přes sebe nemůžem pohnout, těch krámů... de mi o to, dyby paní Ljuba, ňák tentonoc... chápete... Dyby umřela, jestli vám to pronajmu? řekl Jalek. Jo. Koukej vypadnoul! Vodprejskni! Ale... aleale, medvěd Machala se z židle obralně sesmek. Očka mu blejskla. Hrnul se ke dveřím, ale nakročeného Jaleka si držel pěkně od těla. A ruce měl podél boků, ani se mu nehly. Jaleka vztek hned přešel. Navíc mu došlo, že přes všechno to humpoláctví v sobě ten chlap skrejvá nanejvejš rychlý a úsporný pohyby starýho hospodskýho rváče. Promiňte, řekl a sesunul se na židli.
No... nejni co, hele, já to beru, jako že smě si začli tykat. A promiň, mladej, že sem hned tak přišel. To víš. Dyť ta moje malá po pani Ljubě brečí! A mohla by se tu vobjevil konkurence a my sme si s pani Ljubou plácli. A i lidi se na ni ptaj. Neřek bys ani kolik lidí! Dyť přiď někdy. U mě v kvelbu se schází i spousla mladejch lidí tady ze čtvrti. Někerý znáš! Chtěj s tebou mluvil. A ty přej s nima nechceš mluvit, no. A neřek bys, jak máj pani Ljubu rádi! Co chvíli se někdo ptá. I na tebe! A tys byl dlouho pryč, já vim. No, stav se. Nebo já se stavím. Přídu zas, dyť sme sousedi. A plácnem si spolu, to já vim, na to já mám čuch. Dyť jinak bych nevobstál. V tomhle měl zřejmě pravdu. Do krámu za ním Jalek nešel. Ale domluvili se. Prací v budoucím skladu se držel nad vodou. Všechno mu to docházelo pomalu, plavalo v hlavě. Nanosil si tam pár těch svejch hadrů i vařič. Bylo to pro něj bez Ljuby v jejím bytě těžký. A možná bude těžší tam bejt s ní, říkal si. A taky měl co nejmenší zájem na schůzce s Pernicou a Věrou. Ta volala pořád. Potřebujeme tě, říkala mu naléhavě. A Pernica byl v telefonu pořád vzteklejší. Prostě vyhov, říkala mu ona. Já ti to říkám, protože tě mám pořád ráda. Ty nevíš, jak tu věc chtěj. Něco se stane. Já to vim. Prosim tě. Nebuď tak tvrdohlavej. Tentokrát Jaleka udivilo, jak smutně zněl její hlas. Ale prašlil s telefonem. Nemínil jim vyhověl. Nehodlal znovu míchal blaho. Radši se pohnul jinam. Do toho skladu. Vysekával v bytě příčky. Machala někdy pracoval s ním. Jenže Naďa... ta holka Jaleka nějak děsila. Někdy je pozorovala při práci. Stála a koukala. Od té doby, co neměla psíka, jako by se ještě zmenšila. Jako by se sama stávala nějakým malým zvířetem. Nereagovala ani na občasný Jatekovy humory. Po pravdě řečeno sám by trochu těch fórů potřeboval pro sebe. Měl pocit, že doopravdy ho ta malá holka poslouchá, jen když mluví o Ljubě. Ta ji nechávala vždycky pozdravovat. Nikdy o svý ženě nemluvil před trafikantem. Naďa postávala na prázdné chodbě, hrála si s pokovovanými dveřmi, běhala po ulici, šmejdila po domě. Jatek si dávno přestal vymýšlet, co se jí tak může dít v hlavě. Její přítomnost ho znervózňovala. Ale když ji dlouho neviděl, zneklidněl. Stačilo mu vědět, že tam někde je. A odpoledne zas klouzal v návlecích po linoleu. Představ si, že je tu novej saniťák, a ten tvrdí, že dyž tu budu přes celý svátky, budu mít jen svůj pokoj. To je dobrý. A bolí tě něco? Dyby mě bolelo jen něco, tak dobrý. Mě bolí všechno. A to ti nedaj sakra ňákou injekci? Dávaj pořád. Hm. A víš, co je na tom divný? Co? Že na bolest si nejde zvyknout. Na malou jo, ale na velkou ne. Prej bydlíš v tom Machalovým skladě? Co tě to popadlo? Bydlím, to ne ... sem tam. Přemejšlim a tak. Čekáš, až budu z nejhoršího venku, abys zase zdrhnul. To je vod tebe opravdu obdivuhodný. Ne, to ne. Přísahám. Co Věruška? Neviděl sem jí. Kecáš. Tak si voláte? Ne. Kecáš zas. Co ta malá, ta Naďa, chudák. Je divná. Mám ji přivíst? Ses teda těhotná eště, nebo už ne? Říkaj, že eště jo. Jednou sem měla pocit, že nevědi. Ale to neni možný, viď? Berou mi krev. Spoustu krve. Vrchní sestra mluvila o císaři. O řezání. Jestli ve mně přežije. Tu malou radši
nevoď, třeba by ji to tu vyděsilo. Co takhle přivíst Věru? Ať vidí. Sešli bysme se tu. To by zas vyděsilo tebe. Budou tě řezat? Nevim. Já to nevim. To de vydržet. Chceš něco donýst? Ne. Ve skladu teď pracovali každý den. Ženský vydržej, rozkládal si Machala nebozezy, vrtáky, pilky, pracovní nástroje. O některých Jatek ani netušil, že existujou. Neměj vo tu svou péči. Pani Ljuba, ta vydrží, ta jo. Ta moje první, představ si, povídal Machala, ta se na mé taky vybodla. Ale kvůli chlapovi, ne kvůli něčemu. Byl sem šílenej. Pak sem našel šikovnou holku z Libně. Pak se mi ta moje první vrátila, zkurvila se mi. Ale kam měla jít? Neměla kam. A dyž mě naštveš, říkám jí, tak táhni. No, to bylo dávno, podej špachtli! A ta holka z Libně mě vzala ke kartářce, tehdy to bylo zakázaný, dal sem jí dvě kila. A řekla mi, že se ke mně moje stará vrátí. Ale ne z žádný lásky, jen z pohodlí, že je u mě v bezpečí. Tak tomu sem věřil, a sotva mě moje první začla štvát, tak sem ji vyrazil. Ale ta holka z Libně za to dala tehdy ty kartářce pětikilo. Já byl blbej. Podej mi ty špringle, dělej! No jo. Věříš na kartářky? Žádný neznám. Tahle už je mrtvá. Já na to taky nevěřím. Tohle lepidlo sem si dělal, to je na štuk. No a ta moje poslední, ta vodešla. Ta se chytla víry. Mám teď akorát tu svou Naděnku, princezničku. Nemluví, no. Do krámu bude dobrá. Ukáže ale všechno. Ta toho umí, jéje... a nikomu nic nepoví, holka. Zíráš na to lepidlo, co? To sem dělal. Zíráš, jak drží? Jo. Je úžasný. To bych řek. Přes den pracoval ve skladu, někdy s Machatou, někdy sám, coural se po čtvrti a kolem křižovatky. Koukal po rudým nebi, do něj. Viděl mraky, to co plane skrze ně. Viděl i jiný světla. Chodil kolem jámy. Jednou večer se vracel do svýho novýho brlohu, do skladu, kam se ukryl, šel po ulici, držel se podél zdí a kličkoval mezi kalužema, věděl, že na některých místech pod špinavým sněhem a černejma zmrazkama na jaře vyrašej chabý plivy a vyderou se ostnatky, nějaká příroda z nitra země ... na rohu ulice stála Věra. Vlásky už jí dorostly. Už se jí po stranách i něžně kroutily. Pak zas seděli proti sobě. Tak sem se dočkala, řekla a míchla lžičkou v kafi. Já taky sem rád, že tě vidim. Bylo by úžasný, kdybyste mě přestali votravovat s těma věcma. Hm, usmála se Věra. Jateka napadlo, že ji hluboce nenávidí. Pak v sobě zalovil ještě jednou a s úžasem a podivnou bázní zjistil, že by ji rád políbil. A udělal to. Hmmm, protáhla pak. Já myslela, že tě budu už do smrti nenávidět, řekla. Kvůli tomu, žes mě tam nechal. Byla sem úplně hotová. Úplně na hadry, vyřízená. Nebejt Vladimíra, tak bych snad musela šlapat nebo co. A nemuselas? Ty svině. Blázne. Ale ne. Jen se zkouším zachránit. Já taky. Já taky, kamaráde. A bylo by dobrý, dyby se nám tyhle snahy nekřížily. Viď? Pak šli do skladu. Ty dny potom se jim oběma začal zdát stejný sen: že si navzájem dávají nohy přes nohy, vysoko ve vzduchu. Bylo to záhadný a pěkný. Báli se.
Ale většinou po čtvrti bloumal sám. Pernica se neozýval a Věra mlčela. Ale bylo to mezi nima. On věděl, že ona tu věc chce. Tři látky, ptal se jí jednou v noci. Jaký to sou látky, jaký přísady? Proč to mám dělat já? A smícháš to? Ne. Proč já? Jak se má Ljuba? Teď se ho často vyptávala. Byls za ní? Jaký to sou látky? A uděláš to? Ne. Tak s tim dej pokoj. To má svůj čas. Di za Ljubou. Potřebuješ ji. Potřebuje tě. 15. Tma Na ulici, dva bloky od místa, kde s Machalou budovali sklad, vznikla nová herna. Postávaly tam štětky. V průjezdu domu podnikavec ohodil štít, naplač na umírající zeď něco jako omítku a umístil nápis: „Kafé". Nebylo to skoro vidět. Tahle stojí na místě, tahle se promenuje po chodníku, má červený kamaše. Tahle tlustá podupává, aby nevymrzla, v létě bude sedět na židličce, kejvne ti. A tuhle si podrž pod víčkama, chlápku. A di domu, na to nemáš. Auťáky, stánky. Mince v kanále, mince viděná mřížovím kanálu. Když, prší, zmizí i sporej hmyz, co tu nějak přežívá zimní oblevy. Zalezou, ukrejou se. Tahle má blonďatej cop, někdy sedí v Kafé s miminem. Ta hubená je Rumunka nebo Slovenka, je tam nová. Nejdřív postávala s ostatními, brebentila v houfu, zkoušela si půjčit drobný, cigaretu, teď postává na rohu sama, schlíplá, kope teniskou do obrubníku. Co si dáš? haleká Pikna na Jateka. Jedeš někam ven? Zima, co? Hnusná zima. Já nikam nejedu. Dej mi ňáký žetony. Jatek hraje tu skvělou hru, tahle je vážně nejlepší, jakou kdy viděl. Terminátor proti jeho bojovníkům vede šiky robotů, Jatek je rozstřeluje napadrť, tu a tam někdo z jeho střelců dostane zásah. Je jich šest, skrývají se v ruinách města. Jatek to dotáhne až do sedmi tisíc. To je dost. Jen Pikna hru zdvihá nad deset. Vypráví Jatekovi o dětech, co tam chodí hrát. Jatek je zná, žebraj po něm drobný, a když si jde do Kafé zastřílet, někdy za ním udělaj frontu. Zná ten lehkej tlak na místě, kde by měl mít peněženku. To je Morče, ukazuje mi Pikna asi desetiletého vyzáblíka v tesilovém sáčku. Kluk má tik, cení zuby, fakt vypadá jako morče. Ten udělal dvacet tisíc bodů, říká Pikna. A ten malej cigoš, to je Jezule. To je jeho učedlník, směje se Pikna. Kecáš! To neni možný. Já dělám sedům. Jenže voň nedělá nic jinýho, směje se Pikna. A víš, jak ta hra končí? Jak? Po dvaceti končí sebevraždou Vlasatce. Vlasatec je nejlepší ze všech šesti bojovníků. Má nejsilnější zdroje energie. Tak mu dej na mě kolu, ukazuje Jatek na Morce. Dej jim kolu voboum, rozhoduje se velkoryse Jatek a hází minci na stůl. Blonďatá vstala a šla nahoru, mimino v náručí. Rozeřvalo se. Ljuba je na tom špatně. Někdy na Jateka vůbec nepromluví. Od té doby, co z ní dítě vzali, mrtvé. Jatek si už zas zvyká na bledost jejího obličeje. Dnes ho ale mate její hlas. Jako by na něj mluvila jiným hlasem. Sou tu na mě moc hodný, řekla. Ten novej saniťák mi slíbil, že sem dá televizi. A ta stará pani, co tu myje podlahy, víš, co říkala? Že tyhle malý děti, co umřou takhle, jdou hned do nebe. Věří v Boha, ta stará. Já si dycky říkala, že Bůh je jen slovo, řekla Ljuba jiným hlasem.
Nebo že to je jen citoslovce. Dyž umíráš, třeba. Ale dyž ses tady, tak na to začneš myslet. Ale vrchní sestra ji vyhání. Vrchní sestra mi dává i kapačky. Bere mi krev sama. Ale já se z toho dostanu, neboj. Ta stará mi dala tohle, přej to pomáhá, řekla Ljuba a ukázala mu to. Nebe? Jo? řekl Jatek. V nebi že je, jo? Napadlo ho, že mluví cizím hlasem, protože je pod práškama. Nikdy nemluvila takhle pomalu. Jo. Sou tam nahý se zvířatama. V ráji. Tyhle maličký děti. Tam jim nikdo nemůže ublížit. Tam to prostě nejde. Tady ho to muselo eště moc bolet. A tebe? Tekly jí slzy. To ale celou tu dobu, co tam byl, možná už předtím. Mě? A co, já žila. Já dělala i špatný věci. Pořád brečím. Na to si nejde zvyknout. Jatek trochu zpanikařil, pokusil se komunikovat s lékaři. Hledal tu vrchní sestru. A zas se vracel k Ljubě. Di domu, řekla mu to samý, co všichni ostatní. Tady nic nemůžeš. Tady nemůžeš pomoct. Držela v ruce tu sošku. To přej pomáhá, říkala mu. Zkusit to můžu. Viď? Dívala se mu do očí a pak jí oči sklouzly, jakoby po polštáři, do stěny a zůstaly tam. Jatek se vlekl ulicí dost bez švihu, úplně bez jiskry, otupený výhradně samčí bolestí, tou, která je z bezmoci. Ani se nesnažil vyhnout křižovatce. Anděl Exit. V těch dnech si myslel, že ví o rudém nebi všechno. Ale pak uviděl Naďu. Jel v tramvaji okolo, a tam, kde byla jáma a kde mizeli lidé, uviděl Naďu. Chtěl na ni vykřiknout, chtěl vyběhnout z vozu, ale Naďa se nad jámou zastavila a stála tam jak na dlažbě. Stála tam, za chvíli ji Jatekovi přikryl dav. Pokrčil rameny, přece už věděl, že požerák tu a tam někoho vynechá. Naďa. Netušil proč. Vnímal zvuky tramvají, jejich řinkot, hlasy ulice, rádia, všechny ty vlny kolem, a myslel na koně. Myslel na koně, co tu táhly vozy přednedávnem; když je potom porazili, usekali mršinám kopyta, ty vařili. Na klíh. O tom věděl. U synagogy cítil moč. Od války tu chčije už kolikátá generace opilců. V podloubí na zatlučený hlavní dveře. Jsou tu vývěsky, sledoval písmena, aby se dozvěděl: Klub Perun přijímá členky, spolek Za Prahu krásnější a jasnější buduje a Boxerská Jednota Tatry Smíchov je v naprostým klidu. Zjistil, že do vagónky a tramvajovny přijmou brusiče a frézaře. Zauvažoval o svých šancích a zavrhl je. Musel ustoupit, tři malí kluci vlekli v čáře jeho chůze dogu, plandaly jí uši. Vedli psa na třech různých provázcích. Zádama málem vrazil do policajta. Ten zastavil sešlýho týpka, co vlek pytel. V pytli byly brambory. Rozkutálely se. Babka v šátku pár výstavních kusů čile shmátla. Policajt se uchecht, mávnul, týpek popošel. Z Mac Donald se dívali lidi. Jateka napadlo, že mu tam někdo dává znamení. Viděl stín, někdo zdvihl ruku. Šel, zkoumal to, zastavil se pár centimetrů před jámou. Těsně. Bylo to falešné znamení. Rozbušilo se mu srdce. Radši zdvihl hlavu. Věděl, že nad vší touhle měňavou amébovitou kulisou, řekněme: všedního dne, uvidí hebrejsky i česky vytesaný nápis: „Mír a zdar dalekému i blízkému". To určitě. To určitě, pomyslel si Jatek. Podej mi cingáky, zahlaholil na něj Machata z lešení. Utáhnem to pěkně, tu síťku. Poslední, co tam dávali, byla umělohmotná síť proti hmyzu. Jo, mrtky se jim říká, těm malejm černejm mouchám. To víš, ve světlíku lecos hnije. Věřil bys, že sem tu tehda našel v popelnici ... ani ti neřeknu co. Honem sem to přibouch. A teď co se tu roztahuje za lidi, hrůza, stěžoval si Machala, obchodník z nejpočestnějších. Hodná holka, pochválil a vzal od ní kladívko. Co bysme si bez tebe počali, Naděnko naše, viď? Jatek síťku přidržel a Machata vzal kladivo a hřebíky a bil, vší silou, přibíjel to. Mrtvolačky, tyhle mrchy a komáři! To budeš koukat, co jich sem lítá vod řeky v létě. Mouchy ze světlíku, tajdle to zatluču a žádný mouchy snězte si mě se tu nekoná, vážení, to teda ne!
Dali tam síť, ale Jatek měl pocit, že ze světlíku může za mouchama, mrtkama a komárama přijít ještě jiná zvěř. Něco, co síť nezastaví, jen na okamžik pokrájí, než se měkký kousky zase spojej. Nebo něco, co projde sítí jak horkej dech. Když nemohl spát, poslouchal ty zvuky světlíku, to, co tam bublalo, slyšel ty jejich rádia, ty nájemnický splachovací turnaje, slyšel zvracet opilce a slyšel ženský pláč a slyšel ječet puberťačku a byla slyšet krev, jak chlístá do mísy, a slyšel kašel měnící se v chropot. Zvuky šly světlíkem stejně jak kyselý páry z vařičů a mazlavý noční vedro z teplometů, co tam měli na černo. Slyšel i cítil, co k němu šlo světlíkem ze všech těch lidí, když v noci zhasínali světla domu, jedno po druhém, a temnota šla až k němu. Ale taky, a to snad skrz zdi, cítil z lidí stoupat světlo, jeho stopu, neznámou látku, tu nesmírné silnou tajemnou ingredienci, která dělá život životem, cítil ji a tma všude okolo byla hustá a vražedná, ale temnota ty lidi nepohltila. Ani jeho ne. 16. Kde je Li Li znervózněl. Nebylo mu do smíchu. Li se smál málokdy. A teď byl v práci. Jeho prací bylo zabíjení lidí. Ale byl nervózní. Ani přesně nevěděl, kde je. Nevěděl, jak se jmenuje tahle čtvrť. Pocházel z národa, který vynalezl zrcadlo, nevěděl ale, jak tenhle vynález zapůsobil na místní. Na lidi v domech všude okolo. Právě na tom území, které měl za úkol prozkoumat. Název pražské čtvrti Smíchov se uchytil toho rána, kdy se zdejší občané poprvé doopravdy spatřili. Stalo se to díky dobrodiní zbohatlíka Klestky, lihového pašeráka. Na počátku století vykonal Klestka pouť do kláštera Báby Sávy a tam v Lužickém Srbsku se mu dostalo milosti obrácení a prohlédl. Ptal se Báby Sávy, či spíše jejího vtělení, jak může své četné hříchy co nejvýhodněji odpykat. Byl vyzván žít život příkladný natolik, aby si do tváře museli pohlédnout i jeho hříšní bližní. To i je nejlépe přivede k obrácení, usoudilo vtělení Báby Sávy. Dobrodiním a štědrostí zbohatlíka Klestky bylo tedy do jedné každé domácnosti v jeho blízkém i vzdálenějším sousedství namontováno velké zrcadlo. Do té doby na sebe lidé mohli pohlédnout leda tak do kapesního zrcátka za krejcar, kaluže nebo do věčně pocákané lesklé plochy u jediného místního holiče. Zrcadlové zámky a nehybné plochy čisté vody tu v okolí nebyly široko daleko. A nejsou. Je pravda, že dar nebyl od Klestky činem zcela nezištným. Věděl, že za hranicemi jeho sousedství, v ulicích vedoucích od křižovatky do strmých kopců, vyvolají zrcadla závist. Té čtvrti se říká Košíře. Na sklonku 18. století ji založilo několik cikánských rodů, které se živily mj. mistrovsky pletenými rohožemi a košíky. Na obří koše, zvané Kokory, ovšem potřebovali rákos. Za průchod k bahnitým břehům Vltavy na nich obyvatelé Smíchova vyžadovali poplatek. A vzniklo napětí. Obyvatelé Košíř, a to i ti chudí, se pyšnili překrásnými pestrobarevnými rohožemi porůznu zavěšenými i v těch nejnuznějších příbytcích. I ten nejubožejší podruh byl obdarován takovým kouzelným kobercem. V každém z nich byly obratnými tkalci a pletací vetkány celé příběhy, pocházející snad ještě z pravlasti košíkářů, zándžuovské Indie. Na kobercích a rohožích se objevovala neznámá zvířata a podivné tropické květy, které vydávaly těžkou omamnou vůni ještě den po dopletení. Do rohoží byly často vetkány ženské a mužské postavy v okamžiku splynutí a snad i vyobrazení dávných bohů; jejich předávání prý bývalo doprovázeno tajemnými rituály, o kterých po Praze kolovaly ty nejdivočejší pověsti. Dar zbohatlého pašeráka a pozdějšího lihovarníka Klestky ovšem kobercovou slávu překonal. Zrcadla ve velikosti středně rostlého dospělého muže byla opravdovou senzací. A lidi se viděli.
Toho rána se obdarovaní, vymydlení, dychtiví a ve svém nejlepším oblečení, postavili před nová zrcadla, celé rodiny, a to, co spatřili... pověst vypráví, že tehdy ráno byli městští strážníci zaskočeni hromovou explozí smíchu. Od těch dob se městské krajině okolo křižovatky říká Smíchov. To, že název vznikl díky pohotovosti policie, jistě není náhodou. Označení Smíchov patřilo a patří především onomu neklidnému území mezi řekou a křižovatkou — je to místo, kde občas mizí lidé — a právě nad křižovatkou kdysi rabi Leraja spatřil vznášet se svého duchovního učitele Abrahama Anděla; Abraham Anděl se procházel nebem, vysoko nad věřícími, kteří si mohli vyvrátit krky... poté Anděl zbožnému houfci pokynul, bylo to znamení... tehdy se právě vzedmula jedna z mohutných utečeneckých vln, především polští chasidé prchali před morovou ranou kozáckých nájezdů. A rabi Leraja, proslulý moudrostí i učeností daleko za hranicemi svého, nyní vypáleného a vydrancovaného štetlu, byl představenými smíchovské obce povolán do Prahy. Toho rána, vyprávěl později učený rabi, se nad střechami vznášel smích, smích, který sílil a pak jako by prošel křečí, náhle ve vzduchu strnul a padal na zem v podobě krup... toho památného rána spatřil rabi z vozu plného dětí, žen a kejhajících housat onoho Anděla a poručil zastavit. Stanul, z vděku se dotkl země a nařídil sbírku. S její pomocí byli uplaceni pražští radní a rabi Leraja se svým houfcem zůstal. A na památku onoho zjevení nechal moudrý rabi u křižovatky, které se od těch dob říká Anděl, postavit synagogu. Nic z toho Li nevěděl. A ani ho to nezajímalo. Byl uprchlík z komunistické země, v životě nikde nežil legálně a všude tam, kam ho posílali, se živil tím jediným, co od mládí dobře znal: násilím. Měl paměť vycvičenou na obličeje, byla to součást jeho povolání. Muže, kterého sledoval, vídal poblíž jedné z podzemních pasáží vrchu Nurreill, kde bylo jeho povinností střežit jisté dílny. Poté, co byl Li vyslán prozkoumal možnosti v tomto městě, potkal muže hned první den, a to skoro až k ránu. Neuvěřitelná náhoda v něm vyvolala podezření. Šel za ním, možná ho měl zabít. Tehdy dlažební kostku, kterou držel v ruce, odhodil. Teď by měl po starostech. Ale nejspíš to je náhoda, klamná jak sen, a ten muž tu skutečně bydlí. Li sledoval Jateka až k porodnici a zpátky ke skladu několik dní. Přesvědčil se. Je to neškodný blázen, nezajímá se ani o něj, ani o obchody jeho přátel. A ta žena zřejmě umírá. Li pokrčil rameny. Nechápal, co s ní v té nemocnici dělají. Jeho úkolem bylo Jateka sledovat. Viděl tedy i to, co s tou ženou dělají, když leží v pokoji sama. A to za svou věc nepovažoval. 17. Past Jatek vešel, ale Ljuba v pokoji nebyla. Postel tu stála ustlaná, bez záhybu. Nikde nic, jen v linoleu jakoby otisky, to asi po všech těch kapačkách. Vyšel ven, zaklepal na dveře sesterny, pokorně, jak ho to naučili. Otevřel dveře, nikde nikdo, v televizi běžel film s vypnutým zvukem. Viděl tam vánoční stromky, lidi. Stál na chodbě, okolo nikdo nešel, žádná z žen, které si zvykl vídat, neseděla na dřevěný lavici, nestála u okna s ohromným břichem... i ta stará paní, co tu uklízela, co tu byla pořád jak na stráži, i ta byla pryč, teď už byly Vánoce, v rohu chodby stál stromek, někdo na něj navěsil cingrlata. Na stolku pokrytým igelitem leželo pár talířů se zbytkama jídla, Jatek kouk, cuk nosem, byly to starý zbytky... pak zaťukal na dveře vedlejšího pokoje, vstoupil. A stál tam sám, poprvé. Ani v kanceláři nikdo nebyl, psací stroje byly zakrytý obalama, vyblejskaná podlaha se leskla jak v nějaký vesmírný lodi... Chodil po těch chodbách tiše a opatrně, tohle bylo chráněný ženský území, území zcela pod ochranou záhadnýho ženskýho démona, záhadnýho, protože nejenže chránil, on taky
zasazoval údery, někdy náhle a bez varování, někdy škrtil oběť dlouho a držel ji v mučidlech závitů svýho studenýho těla. Odměřoval těhotnejm v jejich zmnožený samotě dávky života a dávky bolesti jen podle toho, jak sám chtěl, démon vlasů a kůže a vnitřností, ten, co s první ženou uzavřel smlouvu... a osamocenej návštěvník, co tu potichu klouzal chodbama, ho náhle ve svý mysli zahlíd, jen na okamžik uviděl zploštělou hadí hlavu, žlutý oči. Chodil po chodbách, nakouk i do kanceláře vrchní sestry. Tam byly zatažený žaluzie a úplná tma. I světla na chodbách se mu zdála ztlumená. Vrátil se do Ljubina pokoje a napadlo ho, že teď může jen čekat. Věčnost. Věděl, že může jen čekat, ale nevěděl na co. Věděl, že tohle se může stát. Ale nevěděl, co to doopravdy je. Peklo v něm byla prázdnota, v té se svíjel. Čekal. Dveře se otevřely, vešla pomalu, belhala se, oba mlčeli, pak stála u něj, zatahala ho za rukáv, uklízečka. Dnes jdete dřív, to je dobře, řekla stařena tiše. A pospěšte si. Až vám řeknu. Je mrtvá? řekl Jatek. Jděte teď! řekla mu žena a ukázala na dveře. Poslechl jak ve snách. Stál na chodbě a viděl... vykopl návleky, viděl ty bosý nohy, viděl tělo pod plachtou a zahlíd i tvář, vykop návleky a rozběhl se. Strkali vozík s Ljubou do místnosti na konci chodby, tam visela jen žárovka od stropu, byla to komora. Strkali vozík, na kterém ležela Ljuba, do umrlčí komory. Jatek otevřel dveře trhnutím, odhodil vrchní sestru a viděl Ljubinu bledou tvář. Viděl, že dýchá a že má otevřené oči. Saniťák polekaně uskočil, stál před Jatekem, celý se shrbil, no... řekl. A pak výkřik: Nic jí neni, přísahám, nic jí neni, výkřik Vladimír. Nekecá, fakt ne! ozval se ještě jeden hlas, a to byl Pernica, opatrně, veleopatrně pošoupl vozík trochu dál do komory, tak aby byl mezi ním a Jatekem, po levý straně měl vrchní sestru, po pravý znenadání zjevivšího se kámoše Vladimíra, zdvihl ruce a zřejmě se chystal k proslovu... což se mu i mohlo zdařit, protože Jatek oněměl. Ale cítil pod rukou teplé Ljubino koleno, které instinktivně nahmátl. A teď se ho držel. Ona byla opravdu pod práškama, protože tomu Jatek nevěřil... že by se jí ve špitále tak líbilo. Že by čekala. Že by čekala na to, co mu teď předvedli a hezky vysvětlili. Věděl, že neni s nima. A věděl hodně dobře, že trpí kvůli němu. Kvůli jeho paličatosti. To bylo taky to první, co mu sdělili. Při tom se úplně překřikovali. A ve vlastním zájmu pak tomu doktorovi o komoře nevyprávěl. To víš, Vánoce, nikdo tu moc neni, šklebil se na něj Pernica v taxíku. A těšíš se na Ježíška? A já jí náhodou fakt furt pomáhal, povídal Vladimír, byla v samostatným pokoji s televizí! Prostě to s tebou nešlo jinak skoulet, no, řekl Pernica. Ty si prostě byl jak dub a nešlo ti vysvětlit, že my tu věc fakt chceme. No a todle byl jedinej způsob, přisadil si Vladimír... jak ti to dát najevo. Na tu třetí přísadu smě přišli až pozdě, pokračoval Pernica. A vyzkoušeli sme kde co, to mi teda věř! Ale teď už je to úplně jasný. Jasný Jalekovi bylo akorát to, že tim divadýlkem mu doopravdy dokázali, a to s totální jistotou, že tu věc chtěj. Teď věděl, že tu drogu chtěj tak, že by Ljubu klidně zabili. A jeho taky, klíďopíďo. Proč ne jeho? Proč k tomu tolik potřebujou jeho? Do pytle, Pernico, ty bys kvůli tomu zabil? Neblázni, depak, to byla legrace... Ne, takhle hnusnou legraci bys mi nikdy neudělal. A dítě, ty kryso... jaks moh s Ljubou tohle dělat? Dyť si nás donutil! To víš, že bych nikoho nikdy nezabil. Ne? Tak pane taxikáři...
Pernica ho chyt za zápěstí a šeptal mu: Jo, udělal bych cokoli, je mi všechno jedno. Dáš nám to, nebo zabiju Ljubu. Já, nebo Vladimír, nebo ta vrchní sestra. Nebo někdo jinej. Nemáš šanci. Mysli si, že sem zrůda. Ale ty nevíš, o co jde. Je to ráj. Je to ráj pro všechny lidi. Je to blaho. Fakt. A proč potřebujete mě? To se dozvíš. Protože sem byl první, kdo to smíchal? Ty a Věra. 18. Sklad Věra na něj čekala. Ve skladu. Stála tam, pod žárovkou, ruce zkřížený na prsou, usmívala se. Byl tam sporák. Byly tam povědomý baňky, misky a lahvičky. Bylo tam něco, co by se dalo od minuty pojmenovat „Malý chemik", nebo „Velký feťák". Bylo tam celý Jatekovo starý nádobíčko. I pár moderních zlepšováků. Různý hejblata. Věra byla vždycky hlavička. Šikovná spolehlivá holka, Královna polepšovny, Milenka panenka, taky Stará řeznice a ovšem Císařovna úletů. A všechny ty malý, Jatekovi milý okýnka vedoucí akorát do protější hnusný zdi byly dokořán, aby se tihle dva nenávidějící se milenci náhodou neudusili. Pořád se usmívala. Tak vidíš, řekla. Ty máš tu Ljubu fakt rád. Jinak bys tu nebyl, co? Naval klíč. A už ti ho nedám. Ale dáš mi víc, miláčku, řekla. Dyť já budu teďka tvým pokusným králičkem. Kerá je ta věc? Ta co chybí? Ty to fakt nevíš? No, když to nevíš ty, tak to neví nikdo. Nech toho, chci to mít z krku. Ty dobře víš, co to je. Víš to celou dobu! Nevím. Ale víš. Akorát ti to nedošlo. Že víš. Zatím pracoval, už se chystal k vaření. Jako by šlo o obyčejný krystalky. Podívej, řekla Věra. Tehdy tam padlo tohle, ukázala na igelit s bílým práškem. Počich ho a tázavě zdvih obočí. To je epená, prohlásila Věra. To smě brali? Nevim, to byl dárek od Nemba kopiníka. Pro mě. Nembo byl skvělej, pamatuješ? Ne. Jak víš, že to do toho patří? A co je ta třetí věc? Chápeš, pak sem se do toho bytu s Vladimirem vrátila. To víš, tam to byla prostě aféra, to se zklidnilo. Párkrát nás otravovali lidi, co tu sílu poznali. Možná že Vladimír s někerejma v něčom jede. Jenže náš druhej kámoš to chce jen pro sebe, zaváhala ... nevim, jestli můžu Pernicovi věřit. Nevim, jestli mu můžu věřit. Po tom, co udělal. Možná sem úplně sama. Dupla nohou. Ty hajzle! Tys mě tam nechal! Nech toho, řekl Jatek. A začali sme to hledat. Byli sme v tom bytě dny. Prodali sme Noha, ptáka Noha. Abysme měli na vzorky. Pamatuješ si na něj vůbec, ty svině? Toho si taky vopustil. Nechal si ho na ulici, jako mě, ses svině! Věro... Drž chvíli hubu! Po telefonu se mnou nechceš mluvit. Párkrát sem tu byla, spali smě spolu, jo, dobrý... ale kašleš na mě! Věro, děláme... přitáh trochu plamen. Ta stará práce ho po zážitku z nemocnice vracela k sobě. A taky to rozhodnutí. Dá jim to a dou s Ljubou pryč. Slyšíš mě! Ale mně to je jedno. Ses mi volnej, slyšíš? Mně to nevadí. Mně se nemůže nic stát. A to je ti fuk, že to dítě bylo Pernicovo?
Cože? Otočil se a šel k ní, ustupovala a už se zase usmívala. Ne, já sem kecala. Kecala sem! Pernica... stejně je v posteli nanic. Ten by jen krad. Ty ses lepší, slyšíš? Jatek se otočil ke kahanům. Měl ty děvky plný zuby. Ty svý lásky. Hele... našli sine to, protože kus ty látky zůstal u Vladimíra. Ukrad to. A na, podala mu něco žlutýho. Ochutnal. Co to je? Nevim, prej yaga nebo co. To dotáhli ňáký hnědý. Ňáká Amerika Latina, nejspíš. Jako baba Jaga. Nejspíš. Pamatuješ, jak nám bylo spolu dobře? No jo. Poslouchej: Vladimír je jenom pěšák. To říkám jen tobě: pak de vod valu. Ta vrchní sestra ho tam vzala. Potom, co dostala vochutnat. Ta by za věci nechala tu nemocnici klidně vypálit, che. Ta de taky vod valu, to je jasný. No jo. Poslouchej dobře: Já na Pernicu kašlu. Úplně! Mám ráda jen tebe. Pudem spolu pryč. S tímhle. V tom jednoduchým přístroji to začalo bublat. Co je ta třetí věc, dělej. Pudem spolu. Smě spolu spojeny. Víc než si myslíš! Co je ta třetí věc? Krev. Je to tvoje krev. Cože? Jatek málem srazil přístroj. Jo, jak sem po tobě v ty kuchyni šla, pamatuješ? Jo. Říz sem se. Řízla sem tě, miláčku, promiň, no! Tak to je vono. Zjistilisme to. Dělali zkoušky. Spousta zkoušek. Tak je to krev, no! Kdo se dneska diví? Třeba ses ňák chemicky změněnej. Je to nemožný snad? Zní to snad irac... iroco, chm? Jatek jen tak stál. Iracionálně? vyrazila ze sebe Věra to správný slovo. Tak proto, říkal Jatek, tak proto vidim... mnul si oči a říkal někam do prostoru... ta krev z mejch očí, to, co vidim, to, co de nahoru... a padá... a blaho. Neblábol. A dělej. Podej mi nůž! Stál a pokoušel se to strávit: A proč právě moje krev? Nikdo neví. Možná to teď vyjde a dyž ne... Miláčku. Vypadáš teď jak alchymista! Mystická svatba! Co blázníš? Ty grázle! Proč si mě tam nechal? Dyť tě mám ráda! Vodejdem spolu, jo? Ne. Blbče, blbče! Já sem nekecala, bylo to Pernicovo dítě. A víš co? Víš co, ty vole? Voni ho zkoušeli! Vzali ho Ljubě a zkoušeli i látky z něj. Proto to všechno! Neměls bejt tvrdohlavej. Ne, řekl Jatek. Uhýbala před nim, utíkala, tam nebylo kam utýct, nějak se mu vysmekla, pobíhala po místnosti, ze stropu visela ta jediná žárovka, Jatek o ní zavadil ramenem, rozkomíhal ji, zůstal stát... Věra se teď ztrácela ve stínech, byla někde v rohu, skoro ji neviděl... fakt se bála. Pak seděl na židli a pozoroval přístroj. Slyšel ji: Kecala sem. Teď sem lhala, no! Promiň! Co sem ti teďka napovídala, to sou samý lži. Chápej, nechal si mě tam... a už se nezlobíš? řekla. A můžu k tobě? Vypadáš, jako by sis počítal myšlenky!
Proč je to moje krev? Aha, tak ty máš jen tuhle jednu myšlenku... otázku, neřeš to! Nikdo neví, proč tvoje krev. Musíš to nějak vzít. A předtím sem taky kecala, to neznamená, že to nemohlo bejt tvý dítě. A i dyby, vy sté volové, dyť na tom nezáleží. Maličký dítě, no! Čí je... sté blbci... stála teď u něj a jen tak zlehka a zkusmo... se o něj opřela ramenem. A když držel, tak ho trochu ... jakoby... objala. Poslouchej, zkoušeli všelicos. Zkoušeli i Ljubinu krev. Vůbec tam nemusela bejt tak dlouho, dybys kejvnul dřív. Věděli, že tě musej pořádně zahákovat, abys řek jo. A že máš tvrdou mordu. Ses tvrdohlavej! Jako kůň... hele, přejela mu prstíkem po bradě, ucuk... jo, to se mi líbí! Zatočila se po místnosti, obezřetně už zas kus od něj, tleskla si. A Ljubě doopravdy nic neni, je v pořádku, to ti přísahám jako ženská. Ty jestli ses ženská... A ne? Tleskla mu u ucha. Nakročila. Vyskočila do vzduchu, věděla, že se na ni dívá. Vypadalo to, že udělá přemet. Jo. Seš. Tak to doděláme, ne? Hm, řekla a vzala do ruky nůž. Těch tam měli víc. Nastavil ruku. To ne, řekla. Pudu najisto, jako tehda. Řízla ho do tváře. Do vařící se směsi vjelo těch pár kapek stejně ochotně jak z těla ven. Panebože, říkala Věra. Panebože, jestli je to vono... A jestli ne? Mám tě ráda, zasmála se. A jestli... tak je to celý eště šílenější, než si myslíš. Čekali, než krystalky vychladnou. Znali dost lidí, který svůj čas odměřujou akorát takhle. Polkla to, sedla si. Vstala a chodila po místnosti. Ne, řekla. Sem, začínám bejt pěkně sjetá, ale neni to vono! Není, řekla, došla k němu. Chtěla bych tě teď vobejmout. Právě teď. Ses si jistá, že to neni vono? To se pozná hned. Pamatuješ si to? To se nedá zapomenout. A co uděláme? zeptal se. Zeptal se jí. Věděl, že ona to ví. A viděl taky, že jí teče slza. Vyloupla se zpod zmalovanýho oka. Pak druhá. Vypadalo to podivně. Tak najednou. Co uděláme ? šeptla. Popošla k němu, uhnul a zas ramenem strčil do drátu, rozkomíhal žárovku. Sledoval stíny, co se začly hejhat na protější zdi. Skákaly jak plamínky. Byl napjatej. Teď je to jasný, řekla. Teď už se nevopustíme, nikdy. Teď už to nejde. Viděl, že bere nůž, čekal, že ho znovu řízne, že to zkusej, ale ne, ona táhla nožem po své dlani, a když v ty malý ruce otevřela útlou ránu, natáhla paži a chvíli ho hladila po tom místě, kde předtím tekla krev jemu. Hladit nestačilo, tak mu tu ránu trochu rozdrásla. Jo, řekla, tehdy se naše krev smísila, jen pár kapek. A to nikdo neví, čim to je, řekla pak. Viděla, jak ji Jatek sleduje, něco v něm rostlo a teď se díval zle, viděla dobře, co se mu stalo s tváří. Ne! Vykřikla... to ne. Jatek se uvnitř napjal, pak v něm něco prasklo a opřel se. Vyčerpaně se opřel o sporák. Jejich smíšená krev se mezitím neslyšně a spolehlivé podílela na vývoji preparátu. Ty... řekla mu, tiše a vyčítavě. Tebe napadlo, že mě zabiješ, viď. Já to poznala. Ach jo. Popošel do středu místnosti, nádech se, zhluboka výdech a strčil prstem do žárovky. Syknul, protože byla horká. Zkoumal prst, nic na něm nebylo, nespálil se doopravdy. A za chvíli řekla: Ale neudělals to! A už neuděláš. Ty mě máš moc rád. Ty mě potřebuješ. A rozesmála se. Ale nesmála se jemu. Smála se, protože se právě znovu narodila. Byla to radost z darovanýho života, jednoho z těch jejích devíti, co ji donutilo ukázat pěkný zuby.
Tvář měla... od prachu, co tam všude byl, od omítky, její tvář vypadala trochu jako maska, taky od slz a rozmazanejch šminek, od pavučin, co vymetla v rohu, když před ním couvala... ale chechtala se jak Tatar. Věděla, že vyvázla. To jí bylo jasný, že ho tohle napadne. Až přijde na svou závislost. Vždyť ona byla... skoro vždycky všechno, jen ne pitomá. Dobře věděla, jak samci kopou, když si občas uvědoměj ty dráty, co jim rvou srdce i mozek, včetně plic a jater. A kdo za ty dráty tak obratně tahá, zatímco neslyšně kloužou tělem. Krystalky chladly. Chceš to taky zkusit? Ne, řekl. Jestli to je vono, tak to chci odnýst, ať je mám z krku. Jestli ne, tak nevim. Kdo šáhne na Ljubu, toho zničím. Tebe varuju. Dyť víš, že tě mám rád. No jo... a hele, co zrovna roste z naší votrávený krve, řekla. Zůstaneme spolu, řekla. Řekni jo, než se tim úplně sjedu. Nezavírej tu cestu. Ty nevíš, co to je. Nevíš, co to je. Když polkla, poznali to oba. Poznal to i on. Měli to. Začal zbytek balit do staniolu. Byla to taková hrudka. Počkej, řekla, rozmysli se ještě. Oni čekaj u toho chlapa, u toho, co tu s nim děláš. Ten pitoměj kradač Pernica má eště dneska dluhy, ten vůl. A ten starej kšefťák mu nedá nic, jestli dneska nedostane vzorek. Neboj se mě. Neboj se vo mě. Sem sjetá. Potřebujem se. Ježiš, já jedu. To je krásný. Sedni si na židli, řekl jí. Udělala to. A ty mi taky splníš přání, řekla a blaženě se usmívala. Já vím, že splníš. Až já budu chtít, kamaráde drahej. Vim, co chceš teď udělat. Věci mi řikaj, co chceš udělat. Tak to klidně udělej. Já už si nějak poradím. Udělej to. To víš, že jo... a promiň, hejb se kolem ní a už byl na chodbě a zabouch dveře, ty těžký, kovem pobitý dveře, a neslyšel Věru, ani když otočil klíčem. A pak ji slyšel, ale věděl, že to musí udělat, přelít těch pár schodů a slyšel ji, i když ho napadlo, že to přece neni možný přes ty starý zdi a přes ty dveře, slyšel ji a chvíli to znělo jako nářek a pak jako smích, zvonila mu v uších, zněla v něm... ale on to musel udělat, ona ví, že musim, říkal si a byl venku, šel ke kanálu a vzal klíč do dlaně... stejně věřim, že ta kočka se už nějak prosmýkne, ona se z ty díry dostane, ale já... já už u toho nebudu... myslel na ni, hodil klíč do kanálu. Cinklo to. Mlasklo. Jatek se otřás. Poslouchal. Ale bylo ticho. Věděl, že půjde na křižovatku, a byl rád, že je tma, přejde to místo a půjde tam, kde na něj čekaj. Má věc zabalenou ve staniolu v kapse, dá jim to a pak půjde pryč, za Ljubou, myslel si. Myslel si tehdy. Podíval se na oblohu. Byla velmi temná ta obloha, kterou si město stáhlo k sobě a rozsekalo ji elektřinou a jedama ze svejch spaloven, město si oblohu nad sebou stahuje velkou silou a na takovýhle obloze zářej jen ňáký zkurvený lampy a ligotaj mrtvý lesky lejzrů a pálej tu oblohu strašidelný voči zatoulanejch, před spravedlností se ukrejvajících robotů... měl staniol s věcí v kapse, dal přes ni ruku, šel. 19. Šla Naďa chtěla pryč. Kamkoli. Odešla z toho domu, protože tu ženu už nesnesla. Věděla, že žena je zlo a že jí ublíží. Přišla s cizím člověkem a zavřela Naďu v koupelně. Pak Naďa slyšela, jak na muže křičí. Nezamkli ji, utekla, proběhla kolem nich, sahali po ní, ale utekla. Věděla, že její kouzlo tehdy ženu zabilo. Ale ona se vrátila. Zná tedy silnější kouzlo. Naďa pokrčila rameny. Mezitím došla až ke křižovatce. A náhle pocítila úzkost. Zavřela oči, aby neviděla lidi. Vmáčkla by se mezi domy, kdyby mohla. Kdyby se mohla pohnout. Kdyby se pohnuly domy.
Věděla, že stojí na úpatí srázu a že jestli udělá krok, zřítí se dolů. Dolů do jámy, kde se její tělo roztříští. Nevěděla, jestli ten krok má udělat. Vtom se něco lehce a jemně dotklo jejího levého ramene. Otevřela oči. Viděla přes lidi, viděla na druhou stranu. A tam stála bába. Stála mezi všemi, nic neříkala, ani na Naďu nemávla, nic. Ale byla to ona. Naďu zaplavila radost. Už se nebála. Pak na ni bába kývla. Naďa pochopila a nic nemusela říkat. Věděla, že bába celou tu dobu, kdy byla pryč, byla i s ní. A věděla, i proč to tak musí být. Věděla, co bába chce. Naďa se pohnula nejdřív uvnitř a pak udělala první krok. A druhý. Nic se nestalo, nepadla. Nespadla dolů. Teď by se nejradši k bábě rozeběhla, ale věděla, že tohle udělat nemá. Šla a dlažba pod jejíma nohama byla pevná. Naďa už věděla, co se stane. Bába jí řekla, co se musí stát. Ale řekla jí taky, že pak už ji nikdy nebude nic bolet. Potom už jí nikdy nikdo nebude moci ublížit. Nepůjde to. Dívala se na bábu. Věděla, že ji uvidí až potom. Bába na ni znovu kývla. Měla z Nadi radost, měla radost, že Naďa pochopila. Pak zmizela. Zmizela mezi lidmi, pak už tam byli jen lidi. Naďa se otočila, šla. Šla a věděla, co se stane. A nebála se. Smála se. Smála se v sobě. A těšila se na bábu. Těšila se taky na Muka, těšila se moc. 20. Nebe Pernicovo chování Jateka dost překvapovalo. Nedávno ještě sebejistý a vše s přehledem řešící grázl... teď vypadal jak malej kluk. Chlap u dveří, který Jatekovi otevřel, ho měl evidentně v hrsti. Jatek viděl, že Pernica má nahnáno. V duchu se ušklíb, vždyť on mu tehdy říkal, ať ty prachy nechá na pokoji. Ten chlap je fanatik a s těma to takhle nejde. Ale mříž za ním chlap nestáhl, to měl Jatek dobře v paměti. To mu připadalo dost důležitý. Tady se mu nelíbilo. Chtěl vypadnout. V kapse měl ten kus zabalenej ve staniolu. Chlap se s nima nebavil. Proti Jatekově přítomnosti ale nic nenamítal. Jelo mu hlavou, že nejlepší ze všeho by bylo hodit staniol na stůl a vypadnout. Za Ljubou. Střelej baráky a vypadnou. Kamkoli. Nejvyšší čas. Už tu v těch barácích žijou, zdá se, moc dlouho. Ale rád by Pernicovi ještě položil jistou otázku. A úplně ho překvapilo, jak silnou cejtí nenávist. Máš to? Kde je Věra? vybaf na něj bejvalej kamarád. Já ti říkal, ty šmejde, s těma prachama, co jim kradeš, že to je blbost. Pane, obrátil se Jatek na toho chlapa, já ani moje žena s těma penězma nemáme nic společnýho! Vím, zamručel chlap. A kde je pan Machata? otázal se Jatek. Máš to? zeptal se Pernica, tentokrát dost podrážděně. A proč se z tebe vlastně stal takovej hajzl? vyzvídal Jatek. Tak dobře, řekl Pernica otráveně. Prachy sem si od ty jejich společnosti pučil. Pan Lurija mi zřejmě nevěří. Ani ta jeho dáma. Držej mě tu už pár hodin a... Machalu taky. Čekáme na tebe, na vzorek. Věř mi, že sem na tebe nikdy takhle nečekal. Možná na nikoho. Peníze sem si pučil, protože smě je s Věrou potřebovali na okamžitý vybavení pro tebe. Byli smě si jistý, že smě to našli. Dyž mi dáš vzorek, dostanu od Machaly tolik, abych lomuhle... člověkovi svůj česlnej dluh splatil. A bude klid. Aspoň doufám. Nemáš cigáro? Hm, řekl Jatek. K čemu jeden pitoměj vzorek? Ale prosimtě, řekl otráveně Pernica. Dyť už víš, že je to z tebe. Takže ste počítali, že dyž se to vověří, tak stejně pojedu s várna? Budu musel, jo? Jalek si všiml, že před ním na zemi leží kramle, pošoup ji botou. A vověřilo se to, viď? promluvil Pernica ze židle.
Jo, řekl Jatek. Kde je Vladimír? Odkdy je v tom trafikant? Tohle nejsou věci pro něj. Ne, nejsou. Ale má peníze. A chce další. Máš to, viď? Jatek šáh do kapsy. A řekni pravdu: Kde je Vladimír? Pernica se jen zašklebil. Vždyť vypadá jak zrůda, řekl si Jatek. Vždyť je to zrůda, řekl si. A měl v krku úplně sucho. Kdyby teď polkl, bylo by to slyšet. Poslyš, začal. To dítě... Ljubino bylo tvý? Mohlo bejt tvý? Máš to? Takovou bombu Pernica nečekal. Ani Jatekovi nebylo jasný, co to do něj vjelo. Jenže v okamžiku už stál opřený o dveře chodbičky, kam ho ten Lurija odhodil. Stál a díval se, jak Lurija zdvihá Pernicu ze země. Pozor! chtěl vykřiknout. Nestihl to, ale Lurija Pernicovi jediným pohybem nůž z ruky vyrazil. Pak ho zas usadil na židli. Nijak jemně. Jatek by docela rád pokračoval v konverzaci, jenže vtom se otevřely dveře koupelny. Někdo je rozrazil, snad kopnutím. Úžasem mu poklesla čelist Zahlíd Machatu, seděl na vaně, byl do půl těla svlečenej. Jen tam seděl. Ve vaně něco bylo. Hadry, něco. A ta ženská! Jatek ji poznal až za chvíli. Byla to ta bejvalá Machalova pani. Jenže tý se teď podobala jen vzdáleně. Stála tam, vyzáblá, byla celá nějak divně vyhaslrošená, Tvář měla úzkou, ostrou, její hlava v šálku vypadala, jak hlava nějakýho divnýho ptáka. Dost krulýho. Jalek si všim, že má mokrý šaty. Viděl, že se jí lesknou oči. Klouz pohledem na Machalu. Ten měl oči úplně skelný a tvář oteklou, napuchlou. Jak po pitce. Jenže Jatek tušil, že tohle nebylo pitím. Tohle ne, ne teď. Tak nevypadal. Žena vešla do místnosti, za ní louže, uplouhaná vlečka. Mlčela. Dobrý den, řekl Jatek. Kdysi ho tak vychovali. Dej si na ni bacha, řekl Pernica potichu. Tohle by Jalekovi opakovat nemusel. Ženská tam stála, na tři metry od nich u otevřených dveří koupelny, a šlo jí lo z očí. Viděla je, ale nedívala se na ně. Viděla do nich a skrz ně. Jatek lo viděl. Je šílená, řekl si. Musí být šílená. Udiveně a s nechuti si uvědomil, že se jí bojí. A proč se nehejbe ani Machata? A co je v tý vaně, napadlo Jateka. A pak mu to došlo. Co tam je, co tam musí být. Chci pryč, řekl nahlas. Pernica se chabě zasmál. To já taky a už pár hodin. Dej mi to. Vim, že to máš. Musíš to mít. Prosím. A nechaj mě? zeptal se Jatek. Nehýbal se. Ovšem, řekla žena. Vypadá jak z vosku, pomyslel si Jatek. Jak loutka. A má divnej hlas, pomyslel si a málem by zakňučel. Ovšem, opakovala. Dejte mu to, je to jeho. Kvůli tomu hřešil. Vy, řekl Jatek. Vy víte, o co de? zeptal se ženy. My to nechceme od vás. Chceme to od něj. Ať nám to dá on. My to chceme od něj, protože tím zhřešil. Na nás. Ježišmarja, zaskučel Pernica, dej to sem a ať už sem v limbu, ať sem zhulenej, naval to blaho, ať si mě třeba rozpářou, cvoci... dělej! Jatek přešlápl, došlo mu, že v tomhle stavu jim to Pernica stejně nedá. Ale to už koneckonců není jeho věc. Ať se třeba servou. Tak jo, řekl. A hodil mu to. Pernica z hrudky serval staniol. A spolkl to. Celý. Neblázni, výkřik Jatek. Ale brzo mu to došlo. Došlo mu, proč to snědl celý. Když už věc nemínil vydat. Asi chtěl bejt pryč a co nejdál, a to hned. Lurija Pernicu jemně jak ňáký dítě vzal ze židle a bezvládné tělo položil do rohu místnosti. Trh zipem a rozepl tu koženou bundu. Žena šla k nim a klekla na podlahu. Klekla si k Pernicovi.
Tohle Jatek nechtěl, to určitě ne. A ani vidět. Chtěl pryč. Ale vešel do koupelny. Machala mu pokýv, jakoby na pozdrav. Jatekovi došlo, že ty oči má opuchlý od pláče. Když Jatek vešel, Machata namáhavě vstal. Ležela ve vaně. Kolem drobnýho krku rýhy. Měla zavřený oči. Ležela ve vodě, Jatek myslel, že je to voda. Než si všimnul kanystrů. Muselo to tak bejt, řekl Machata tiše. Jatek nepochopil, jestli to řekl jako otázku. Svině, vrazi, blázni... kdo to udělal? slyšel se, jak říká. Kdo to udělal, opakoval po něm Machata. Jatek k němu najednou pocítil lítost. Strašnou lítost. Dyť ten blb se tu motá jak polámanej. To musela udělat ta ženská. Machata je blb a kšeftař, ale tohle... a stejně je s nim amen, napadlo ho. Je mrtvej. Ti dva ho přece nenechaj... a mě? To udělala ona? zeptal se Machaly tiše. To udělala ona, opakoval po něm ten chlap. Pochop, řekl Jatek a snažil se nedívat na to drobný tělo, na hadříky teď vzdutý vodou nebo v čem to plavala a na ten poto-penej obličejík... malý holky... měla tvář pod vodou. A ti dva, ti byli vedle, něco tam dělali, Jatek zaslech zvuk, jako když se trhá látka, ale jinak tam bylo ticho. Vedle v místnosti. Pochop, řekl Jatek a teď mluvil rychle, kdybys to byl ty, kdybys ji mučil ty, tak bych musel, musel bych... já bych tě teď musel zabít, řekl. Nemoh bych ani odejít. A to chci. Já bych tě za to musel zabít a chci, abys to věděl! Abys věděl, opakoval Machata, ale teď snad rozuměl, protože se zasmál. A když ten smích uslyšel Jatek, měl pocit, že už nemůže, že se zblázní. Ta malá tam ležela, stalo se to. Tohle se stalo, pomyslel si Jatek s novou dávkou děsu, ale asi i tohle řekl nahlas, protože Machata pohnul rty a řekl: Tohle se stalo. Pak Machata rozškrtl sirku a Jatek uskočil, uskočil a vrazil zády do dveří, uhnul před zášlehem, zahlíd v ty stěně plamene i Nadlnu tvář, mrtvou a klidnou v náhle vznícený vodě, plameny se převalily z vany v gejzíru a teď zasáhly i Machatu, v mžiku ho pokryly, on se tam omámeně motal v plamenným poli... ale to už Jatek běžel, proběhl místností, málem zakopl o Pernicovy nohy, málem srazil na zem tu ženu, Lurija se po něm ohnal, ale Jatek proletěl chodbičkou a už byl za mříží, už cítil dlažbu... a zastavil se. Zastavil se, pohnul se, šel zpátky, jedním krokem se protáhl pod mříží, stál v první místnosti kvelbu, popadl hák, ten byl tam, kde vždy, v chodbičce viděl dým a slyšel i hlasy, žena křičela, snad táhli Pernicu... Jatek popadl jeden z kanystrů a špicí háku z něj strhnul kryt, vychrst Benzol na police okolo a hákem prorazil další kanystr, mrštil s ním na hromadu kartáčů a popad ještě jeden, z toho víko serval zubama a pak už v dýmu chodbičky videi zalykajícího se Luriju, dusil se, viděl jen jeho hlavu, Lurija lezl po čtyřech, a viděl i hlavu a rameno Pernici, jak tělo vlekli... zapalovač už měl v dlani a oheň vyšleh... pak byl zas venku a hákem táhnul mříž, pověsil se na ni tělem, táhl vší silou a roleta s mříží sekla o zem a Jatek se na tu mříž pověsil. Oběma rukama. Visel tam. Dýchal. Teď jen dýchal. Snad slyšel hlasy a pak jen škrábání o kov nehty, nebo spíš to znělo jako kov o kov, slyšel praskot a hučení plamene, ale to se mu snad jen zdálo, protože ten železnej plát je přece tlustej, roleta je pevná, je tolik pevná... ale kdyby se plameny rozestoupily a ta žena se najednou objevila před ním a řekla: Teď zemřeš, stalo by se to, to věděl. Ale nikde nikdo nebyl. Byla tma. Pak šel dolů, musel ke křižovatce. Cítil, že začne svítat, a chtěl tam být. Chtěl na to místo. Může tam stát, dokud nepadne. Nebo se něco stane. A to pak půjde za ní, za Ljubou, a půjdou pryč. Jestli ještě nemá bolesti. Odhodil hák. Měl po-pálený dlaně. Teď stál u křižovatky. Anděl Exit, stál tam a čekal. A přišlo to, svítání. Krvavá koule zas vyslala svý obvyklý posly, aby Jateka zabíjeli do očí. Zabíjeli ho mezi prvníma ranníma chodcema.
Pak se to stalo, nádech se... až z vnitřností, děly se mu věci... a jáma tam nebyla. Stál a zíral do slunce a nebe nad Andělem bylo rudý. Věděl, že oheň ve starým domě už musel strávit těla a že teď bortí zdi a že brzy vyšlehne k obloze. Spojí se s žhavou září nebes. Nebe bylo rudý, plný krve, a plálo nad starejma ulicema, vypalovalo z nich hnilobu a špínu, krev nebe se sytila bolestí a vracela ji. Neděsilo ho to. Ucítil v sobě pohyb, byla to nějaká láska, něco. Bylo to jako víření. Sáhl tam, nahmát, zalovil a trhnul. Silně cítil. Byla to nová doba a bylo to jako na počátku všeho a byl to první den. Věděl, že tohle je to, co bude cítit. K té ulici, k tomu městu, k těm lidem. Přes to všechno. A s tím vším. Pak se pohnul, už jde, je čas... pohnul se, ohnul se, dotkl se té dlažby.
