Cesty do minulosti
Podle posledních statistik roste počet lidí, kteří věří, že žili už dříve, a hledají proto pomoc k návratu „k minulým životům“. Dozvěděl jsem se to od jedné terapeutky, která už řadu let pomáhá lidem na cestě do minulosti. Tvrdí, že hodnota terapie spočívá v tom, že může zlepšit kvalitu našeho přítomného života, zbavit se chronických chorob a fóbií. Napsala o tom dokonce knihu Léčba minulostí. Uvádí v ní zajímavé případy. Jedna žena se vrátila do doby, kdy k narozeninám dostala poníka. Vyskočila na něho, ten se rozběhl, shodil ji a ona se zabila. Když se jí terapeutka zeptala, jak to souvisí s jejím současným životem, odpověděla, že se jí zmocňují obavy, kdykoli se cítí šťastná. Protože se zabila ve chvíli velkého štěstí, v jiném životě pociťuje v takové situaci strach. Jsem si jist, že kdybych se dozvěděl, že jsem v minulém životě spadl z koníka, určitě bych se dnes koním vyhýbal. Měl bych silnou hypofobii, kterou by se snažil psychiatr odstranit pracnou metodou a jistě za tučný honorář. Určitě by to bylo finančně nákladnější než vymýtit pocit strachu z někdejšího štěstí. Terapeutka v knize tvrdí, že člověk musí přeformulovat zkušenost z minulého života. Musí prý změnit životní scénář. Psaní takového scénáře by mi určitě šlo líp než těch televizních, které jsem kdysi tvořil pro děti. Napsat svůj životní scénář je hračka proti neustálým debatám s mladou neurotickou televizní dramaturgyní, která nepřetržitě žvýká, protože nechala kouření a má připomínky k tomu, jak se bude chovat v seriálu veverka a co si smí dovolit v příštím díle zajíc. Po přečtení knihy o minulých životech mám zpětně dojem, že redaktorka, která mne před dvaceti lety tolik trápila kvůli páru ježků, byla v minulém životě lesní živočich. Pokud byla veverkou, nelze vyloučit, že měla něco se zajícem. Z takzvané regrese (návratu do minulosti) údajně vyplývá, že k nejobvyklejším důvodům k reinkarnaci patří snaha dodělat „nedokončený úkol“. Napravit něco špatného, dokončit povinnost, splnit slib nebo splatit dluh. 18
muz na vlastni krizovatce .indd 18
10. 4. 2009 11:02:41
To jsem podvědomě tušil. Právě proto jsem nikdy nedělal dluhy. Chápu, že člověk, který odešel ze světa s nezaplaceným kreditem splatným za dalších dvacet let, se netouží znovu narodit. Protože však nemůže celou věc sám ovlivnit, vlivem reinkarnace dorazí zpátky. První, co mu přijde poštou, je upomínka banky. Pokud je nezletilý, obrátí se banka na ubohé rodiče, kteří mají takovou smůlu, že se jim malý dlužník narodil. Octnou se tak v nezáviděníhodné situaci. I když budou vysvětlovat, že nemluvně nemůže mít dluh, nebude jim to nic platné. Banka si najme právníka (který byl v minulém životě asi lupičem) a ten bude dluh vymáhat. Nevylučuji, že brzy bude zaveden reinkarnační kreditní zákon. Návyky z minulého života, někdejší inklinace, se projevují prý často tím, že člověka někdo nevysvětlitelně přitahuje či odpuzuje. Mě odpuzuje už tolik lidí, že jsem patrně musel v minulém životě prožít řadu malérů. Upřímně řečeno, úplně mi stačí to, co prožívám v tomhle životě. Odhaduji, že majitel autodílny, který mne podvedl s cenou brzdového obložení, se vyznamenal už před sto lety. Mám dojem, že mi tehdy měnil kolo u kočáru. I kdyby se mi podařilo donutit ho, aby si u terapeutky lehl na gauč a vrátil se do minulosti, a i kdyby tvrdil, že byl v minulém životě kvetoucí mateřídouškou, nevěřil bych mu. Zatvrzelý berní úředník, který mi stále odmítá uznat náklady na druhý počítač a odečíst je od daní, mi už před dvěma sty lety určitě ukradl měšec. Mnoho lidí vyhledává terapeuty zabývající se minulými životy, protože trpí fóbiemi. Pokud se příčina nenajde v současném životě, je prý možno ji hledat v tom minulém. Terapeutka uvádí ve své knize příklad klientky, která se cítila jako chlapec s homosexuálním sklony. Octla se prý v nesprávném těle. Když se vrátila do minulého života, ukázalo se, že před pár sty lety byla opravdu homosexuál. Pokud jde o mne, byl bych v mládí rád v těle Jeana Maraise nebo Belmonda, ale rozhodně ne proto, že bych měl homosexuální sklony. Naopak, tělo bych vyměnil jen proto, bych měl větší šance u děvčat. „Nedivte se, pokud se vám změnilo pohlaví,“ nabádá terapeutka v jedné kapitole své knihy. Lituji, ale nedovedu si představit, že 19
muz na vlastni krizovatce .indd 19
10. 4. 2009 11:02:41
bych po několika sezeních zjistil, že jsem byl kdysi hraběnka, nebo dokonce komorná. Určitě bych to tajil a přivodil si tak pěknou fóbii. Někteří terapeuti přivádějí lidi do doby, kdy byli živočichy, rostlinami, nebo dokonce pouhými krystaly. Pro jednu pacientku bylo prý hlubokým zážitkem, že se stala duchovní bytostí jako krystal ametystu. Nic proti polodrahokamům. Manžel jí mohl alespoň oprávněně říkat „má drahá“. Ale kdyby se nechal přemluvit a účastnil se sezení a dozvěděl se, že sám byl pouhým mechem ve vlhké a zatuchlé jeskyni, mělo by to na manželství neblahé následky. Žena jako polodrahokam a manžel jako rostlina nižšího řádu – a ještě k tomu parazit, to je spojení, které nevěstí nic dobrého do budoucna. Jednoho klienta terapeutka „přenášela zpátky“, aby zjistila, proč se bojí létat. Ukázalo se, že zažil při přistání kosmické lodi nehodu. Žil pak v současné době velmi opuštěným životem, protože se nemohl dostat zpátky „domů“ na svou planetu. I já mám při startu a přistání letadla obavy, že jsem kdysi zřejmě zažil nějaké riskantní přistání vesmírné lodi. Pokud jsem katastrofu přežil, určitě se mi ztratily kufry a nakonec je našli někde na Marsu, odkud je omylem poslali po několika světelných letech na Venuši, takže jsem na Zemi neměl jedinou večerní kombinézu ani sváteční skafandr. Kromě toho podávali v raketě hrozné jídlo (pilulky s prošlým datem použitelnosti) a při mezipřistání na Jupiteru došlo ke stávce tamního personálu. Ze zmíněné knihy jsem se také dozvěděl, že existují lidé, kteří mají pocit, že jejich hostitelské tělo je obýváno jinými osobnostmi. To je nepříjemné. Přestože platí činži jen za jednu osobu, mají na krku další podnájemníky. Terapeutka dokonce tvrdí, že někdy lze postavu z minulého života vyvolat. S tím bych si vůbec nezačínal. Stačí malý omyl ve spojení a místo prababičky se ozve třeba Nero. Zažil jsem už tolik nedorozumění s telefonem, že bych se omylu vůbec nedivil. Vyvolávání postavy z minulého života považuji za riskantní. Z tohoto důvodu si také dávám v kavárně pozor na to, aby stoleček stál rovně a nekýval se. Pokud se číšník nabídne, že ho podloží, sleduji ho a kontroluji, jestli dá pod stolek pivní tácek nebo jestli tam náhodou nepoloží ubrousek s nějakým znamením. 20
muz na vlastni krizovatce .indd 20
10. 4. 2009 11:02:41
Jedním z nejsilnějších argumentů proti přijetí minulých životů je přesvědčení lidí, že se kdysi nějak proslavili nebo prosluli. Vím o terapeutovi, který má mezi svými klienty tři svaté Petry. V poslední době také povážlivě stoupá počet Jidášů. Vysvětlení je jednoduché: přibylo bulvárních časopisů a televizních talk-show. Média nás informují hlavně o bohatých filmových hvězdách, modelkách a podnikatelích. A diváci potřebují mít pocit, že v minulosti byli taky někým, a ne jen pouhými předplatiteli časopisů a televize. Když hovořím o pocitu méněcennosti, napadá mne, že je nemyslitelné, aby Hitler nebo Stalin dovolili svým terapeutům, aby vyšlo najevo, že jeden z nich byl mech a druhý jepice. Za takový výsledek by terapeut šel do koncentráku nebo na Sibiř. Když tak nad vším uvažuju, zdá se mi, že je lepší nevědět, čím jsem byl před sto lety. Kdo ví, co by vyšlo najevo, a mohly by z toho být jen řeči.
21
muz na vlastni krizovatce .indd 21
10. 4. 2009 11:02:42
Lovcovy zápisky
Když došly zásoby, poslala mne žena na lov. Opustil jsem jeskyni a vydal se do společné velkosluje. Tam jsem nejprve zamířil k nasbíraným plodům. Když jsem je prohlížel, všiml jsem si, že někdo nakousl dvě jablka. Vyhledal jsem mladou praženu v bílé kožešině a upozornil jsem ji na to. Odstranila nakousané ovoce a postěžovala si, že nedávno nějaký neandrtálec snědl celý banán. Slupku hodil mezi hrušky. Prastarý muž s košíkem okurek, který to poslouchal, si položil otázku, kam to spějeme. Pračlověk se salátem pravil, že otázka je zbytečná. Jeho už nic nepřekvapuje. Nikdo už nikoho a nic nerespektuje. U sýrů jsem se o tom přesvědčil. Tmavý příslušník nějakého cizího kmene bral sýry do rukou a čichal k nim. Mladá pražena ho přistihla a řekla mu své. Pak si povzdychla, že to je tím, že k nám pronikají nevyspělí palidé. Příslušník tmavého kmene jí hrozil soudem, pokud bude dál šířit rasismus. O kus dál, u salátu, vysvětloval pračlověk své praženě, že pokud to tak půjde dál, octneme se brzy v pravěku. Podíval jsem se na kamennou destičku, do které mi prachoť vytesala seznam toho, co mám ulovit, a odebral jsem se vyhledat obilní chlebovinu. Byl tam nával. Způsobil ho jeden rozmazlený prachlapec. Nemohl se rozhodnout, co chce. Chvíli chtěl jeden pamlsek, chvíli jiný. Jeho pramatce to bylo jedno. Donekonečna se ho vyptávala, co by měl nejraději. Pradívka za pultem se jen velmi pracně ovládala. Zato muž s okurkami byl nervózní. Tvrdil, že už máme jen paděti. „Co byste chtěl od potomků téhle pagenerace?“ ptal se ho pračlověk s mlékem. Když jsem se vrátil z lovu, čekala mne v jeskyni žena i prarodiče. Přijeli na návštěvu. 22
muz na vlastni krizovatce .indd 22
10. 4. 2009 11:02:42
Praděd se divil, že jsem nepřinesl Prazdroj. Vysvětlil jsem mu, že mok nepřivezli kvůli prabídné dopravě. Prabába pravila, že to jen dokazuje, že nejsme pranárod, ale obyčejný pronárod. Myslím si, že má pravdu. Jakmile najdu nějaký šikovný, plochý kámen, hned si to poznamenám.
23
muz na vlastni krizovatce .indd 23
10. 4. 2009 11:02:42
