Těžké probuzení. kapitola 1. březen 2013

Z M Á T L Í K O V Á Š Á R K A

Š Á R K A Š ZÁ MR ÁK TA L ÍZ KM OÁ VT ÁL Í K O V Á

Š Á R K A

Z M Á T L Í K O V Á

Poděkování Děkuji svým nejbližším za jejich podporu, korektury při prvních čteních, pochvalu i kritiku, které mě posouvají vpřed. Děkuji Evičce, Dance, Dáje, Janě, Lucii, Silvii i Jožovi nejen za odborné konzultace v oblasti práva. Děkuji Terezce, která jedinečně propojila moje řádky se svými obrázky. Děkuji ochránci všech spisovatelů… Šárka Z.

kapitola

1

Těžké probuzení • březen 2013… Znáte ten pocit? Krásně tvrdě si spíte, spíte a spíte. Najednou se ale začnete probírat. Vlastně se probrat vůbec nechcete, ale vaše vědomí se dere dopředu, nenechá se uprosit a dává signál očím, které začnou kmitat víčky. Vám to začne být nepříjemné, ale i tak vás vaše vědomí nedobrovolně donutilo oči otevřít. Jste naprosto dezorientovaná… Jste doma? Nebo na chalupě? U vašich rodičů, nebo dokonce v hotelu? Nemáte ponětí. Než začnete bádat dál, už víte, že k vaší dezorientaci patří i ukrutná bolest hlavy. • Mám kocovinu? Asi jsem to včera přepískla s tequilou. Ale kde to jsem? Tohle vypadá trochu jako záchytka. Žádná záchytka! Do prdele to je nemocnice! Přístroje s děsivými křivkami, podivný měřič na prstu, kanyla vedoucí ke kapačce. To je jako z nějakýho blbýho seriálu typu „Nemoc‑ nice Chicago Hope“! „Haló, pomoc, pomoc, pojďte sem!“ Najednou mě přepadla strašná panika. Něco se stalo! Něco se mi stalo! Ježíši, co? Rychle se snažím alespoň pohnout nohama, abych se uklidnila, že nejsem ochrnutá. Strašně, strašně se snažím si vzpomenout. Vtom z dálky slyším hlas. Já… v tom zmatku jsem se zapomněla před‑ stavit. Jmenuji se Klára. Jmenuji se Klára a jsem alkoholička. Haha! Ne, to byl blbej vtip. Jmenuji se Klára, nejsem alkoholička, i když mám dost

• 5  •

KÁROVÁ DÁMA

ráda tequilu, to už vlastně víte. Ale krom tequily mám taky ráda rychlá auta. Takže auta a alkohol… teď jsem se do toho nějak zamotala… nekombinuji řízení s alkoholem… alespoň určitě ne včera… co bylo, kurňa, včera…? Do pokoje vstoupila zdravotní sestra. „A dobré ráno, Šípková Růženko, už jsme se o vás začínali bát.“ Klára: „Dobrý den. Co se stalo? Proč jsem tady? Kde je můj manžel a kde Fredy? Kde je můj syn? Nestalo se mu něco? Nestalo, že ne?“ Sestra: „Ne, nebojte se, váš syn u nás není. Jsem si jistá, že je v po­­ řádku a váš muž určitě za chvíli přijde. Měla jste nehodu v autě. Více vám asi poví váš manžel a pan doktor. Zatím nevstávejte, ať se vám neudělá špatně.“ Klára udělala nechápavý obličej: „Nehodu v autě? Já sama?“ Zdravotní sestra se zastavila při své činnosti a odpověděla: „Nezlobte se, ale my nesmíme pacientům nic sdělovat.“ Klára s výrazem psích očí: „Sestro, moc prosím. Musím to vědět.“

• 6  •

Kapitola 1  •  Těžké probuzení „Bohužel myslím, že ne.“ Sestra se chtěla zjevně vyhnout dalším Klářiným otázkám, a tak se vydala směrem ke dveřím. Michal a Fredy jsou v pořádku. Jela jsem sama? Že bych bourala? „Sestro, kde to vlastně jsem?“ „Ve Vrchlabí,“ stihla odpovědět sestra těsně, než za sebou zavřela dveře. Vrchlabí… to je přece u Špindlu… byli jsme asi ve Špindlu… Špindl… jeli jsme bez Fredyho… s Yannisem a Kyrou. Už jsem doma. Byli jsme… dělali… chtěli jsme jet na… řídila jsem já? Kdo jiný by řídil? Nikomu auto nepůjčuju! Do prčic, nemůžu si vzpomenout. Do pokoje vešel Klářin manžel Michal. Vyděsila ji jeho vizáž. Proboha. Vypadá strašně! Jako kdyby byl po parádním tahu nebo pár nocí vůbec nespal. Michal se pokusil na tváři vykouzlit úsměv: „Ahoj, lásko, díky bohu. Měl jsem o tebe takovou starost. Tolik mě to mrzí!“ „Co se stalo, Michale? Nemůžu si vzpomenout. Vím jen, že jsme byli ve Špindlu. S Yannisem. Já jsem ale neřídila, viď? Tobě nic není? Nějak mi to do sebe nezapadá.“ „Tím se teď netrap, měla bys hlavně odpočívat.“ „Odpočívat budu, ale s kým jsem jela v autě? Jsou všichni v po­­ řádku?“ Michal se skelnatějícíma očima a roztřeseným hlasem řekl: „Kláry, těžko se mi to říká, ale půjčila jsi auto Yannisovi, jela jsi s ním, najed­ nou asi ztratil kontrolu nad řízením a v zatáčce to napálil do stromu.“ „Cože? Já ho nechala řídit moje nové auto? To se mi nezdá. A jak je na tom on?“ „No, nechtělo se ti mu ho půjčit, ale já jsem tě přemluvil. Promiň.“ Klára trochu snížila své rozčarování: „Dobrá. To už je jedno. Ale jak na tom je on, Michale?“ Michal těžce polknul: „Zemřel.“ Klára vytřeštila oči: „Cože? Michale, že to není pravda!“ „Bohužel ano. Je to hrozné neštěstí. Zemřel a navíc, to ještě věděl. Víš, jak mi poslední dobou stále opakoval, že se mu určitě něco stane? Měl pravdu. A já to všechno viděl. Zemřel mi v náručí, zemřel před očima svojí ženy. Pořád mě ten obraz v duchu pronásleduje.“

• 7  •

KÁROVÁ DÁMA

Klára Michala objala a propukla v hlasitý pláč. I Michal měl slzy na krajíčku, ale snažil se zachovat klid. „Promiň. Neměl jsem takhle mluvit. Nemysli na to, lásko, teď je nejdůležitější, abys byla v pořádku ty. Fredy je u našich a už se na tebe strašně těší. Potřebuje tě. Oba tě potřebujeme. Na nic jiného nemysli, slibuješ, miláčku?“ Klára se ztěžka nadechla a na Michalův naléhavý pohled odpově­ děla: „Slibuju.“ „Dobře. Teď odpočívej. Všechno bude zase dobré. Miluju tě.“ Michal stiskl Kláře ruku a políbil ji. „Taky tě miluju. Michale, kdy mě pustí domů? Chci být co nejdřív s vámi.“ „Neboj se. Bude to nejvýš pár dní. Doktor ti poví konkrétněji a já si tě pak hned odvezu, ano, princezno moje? Teď už ale musím běžet. Musím Kyře pomoci s pohřbem a ostatním.“ „Rozumím. Tak běž a pozdravuj moc Fredyho. Navečer mu zavo­ lám, ano?“ „Jasně. Bude rád. Opatruj se. Ahoj.“ Klára Michalovi zamávala na rozloučenou: „Papa.“ Tak Yannis to má za sebou! A já to klidně mohla mít za sebou taky. Brr! Z toho je mi teda pěkně nanic. Yannis je mrtvej. Ne že by to pro mě byla nějaká velká škoda. Ale mně by stačilo, aby odtáhl zpátky do Řecka a nechal Michala na pokoji. Umírat hned nemusel. Co ale bude teď? Vrátí se náš život do starých dobrých kolejí? Hlavně abych už byla doma! Klára ale domů hned odejít nemohla. Hlavní ošetřující lékař jí sdě­ lil, že v nemocnici musí zůstat ještě tři dny na pozorování. Byla dost dlouhou dobu v bezvědomí, tak lékaři musí mít jistotu, že je a bude v pořádku. Klára z toho potěšená sice nebyla, ale byla zase dost vydě­ šená na to, aby odešla domů na reverz. Nezbývalo jí tedy nic jiného než čekat. A čekání, to ona nesnášela. Někdo by si četl časopisy, někdo by si četl knížky, jiný by třeba koukal na televizi, ale to ona v nemoc­ nici nedovedla. Jestli čekání nesnášela, tak nemocnice přímo bytostně nenáviděla. Nemocnice. Kdo by je také mohl mít rád? Sterilní prostředí? Ne, spíš to staré vybavení, smrad z dezinfekce, sestry s chováním, které odkoukaly

• 8  •

Kapitola 1  •  Těžké probuzení ještě v minulém režimu. Když k tomu ještě přidáte obavy o své zdraví, hnedle je vám nanic. Takhle se Klára cítila. V nemocnici byla za svůj život už potřetí. Z toho číslo dva nebyla vlastně nemocnice, ale porodnice, a to bylo vyvážené rozkošným uzlíčkem s maličkým pindíčkem, který si po nepříjemném pobytu mohla odnést s sebou domů. Zato první případ pro ni byl dost děsivý. Kláře byly tehdy čtyři roky. Ten, kdo má dětičky, ví, co první nástup do dětského kolektivu pod názvem mateřská školka udělá s jejich nemocností. Zatímco první tři roky jsou s maminkou doma a nemarodí, poté to je většinou tak padesát na padesát. Čtrnáct dní ve školce, čtrnáct dní doma. A tak to bylo kdysi i s malou Klárkou. Jen co začala chodit do školičky, neustále jí u nosu visela nudle, která se později proměnila v kašel. V Klárčině případě kašel dávivý (dnes by se to asi odborně dalo nazvat laryngitidou). Přestože se její maminka snažila sebevíce – pitný režim, kapičky, sirupy, inhalace… všechno bylo marné. Jedné noci to její rodiče už vyděsilo natolik, že malou Klárku odvezli do berounské nemocnice. Zatímco tento krok možná o něco snížil vyděšení rodičů, Klářino vyděšení vyjelo na ručičce baro­ metru na maximum. Když se dospělého člověka zeptáte, zda si pama­ tuje něco z jeho čtyř let věku, obvykle je toho hodně málo. Klára si nemocniční pobyt pamatovala dokonale. Sedm dní. Sedm ještě delších nocí. Pokoj se čtyřmi postelemi. V okně mříže. Kluk, který měl plnou skříňku kompotů. Přivezli mě v úterý. Ve středu přišli na návštěvu naši, ale na dětské se za komunistů nemohlo. Naši tam čekali u vstupu na oddělení na ošetřující lékařku, aby jim řekla, jak to se mnou vypadá. Bylo to někdy na jaře. Přinesli mi bač‑ kory a ovoce. Náhoda chtěla tomu, že já jsem v té chvíli šla zrovna ze záchodu a zahlédla jsem je. Byla jsem přešťastná. Rozeběhla jsem se. Viděli mě. Za chvíli jsem měla být v jejich náručí. A asi bych i byla, kdyby mě nezahlédla sestra a její silná paže mě bleskurychle nestáhla zpátky do pokoje. Bránila jsem se. Kopala, škrábala. Bohužel marně. Přivázali mě k posteli jako zvíře. Fuj! Ještě teď mi je z toho nanic. Takže jsem v nemocnici. Jsou mi čtyři. Přivazují mě k posteli, abych neutíkala. Zavírají mě do kumbálu s úklidovými prostředky, abych nezlobila. Jsem vyděšená. Černá ale není vždycky tak úplně černá. Ještě se teď se mi vybaví jakási omáčka vypadající jako svíčková, ale je v ní

• 9  •

KÁROVÁ DÁMA

hrášek. Malinová limonáda, co mi nosí mladý medik. A potom ten neza‑ pomenutelný návrat domů. Klára si vzpomínala a nervózně se u toho vrtěla na posteli. Čekala na budoucnost, která začne jejím odchodem z nemocnice. Zatím netušila, jak zlomový moment v jejím životě právě prožívá. Aby se v nemocnici nenudila, necháme ji vyprávět příběh jejího života, který ji dovedl až sem. • Vyslechli jste za život určitě spoustu nejrůznějších příběhů. Ať už u kadeřnice, v jakémkoliv obchodě, dopravním prostředku, od kamarádů, známých či třeba od trenéra v posilovně. Tak já bych vám teď nejraději řekla, že mi tento příběh vyprávěl někdo jiný. To by bylo určitě jedno‑ dušší, ale tak to nebylo. Já vám dnes budu vyprávět příběh svůj nebo přesněji svůj a svého manžela. Asi se shodneme na tom, že přátelství je v životě hodně důležité. Své přátele si vybíráme pečlivě už od dětství. Já si například pamatuji první přítelkyni už ze školky. Jmenovala se Evička. V mém příběhu ale hlavní roli nehraje přítel můj, ale přítel mého manžela. Já si své přátele vybrat můžu. A také to tak samozřejmě dělám. Jinak je tomu ale s přáteli mého muže. Ty já vybírat nemůžu. Ty musím respektovat. Bohužel nebýt nešťastné volby mého manžela, který si vybral za přítele zrovna Yannise, mohl náš život plynout jako v pohádce.

• 10  •

kapitola

2

Jsem až ta druhá • Tak ještě jednou. Jmenuji se Klára. Líbilo by se mi asi jiné jméno, ale bohužel se moji drazí rodičové v maminčině požehnaném stavu nechali na dovolené u Slapské přehrady inspirovat jakousi roztomilou holčičkou tohoto jména, takže nemohu být třeba Samanta, Dominika, Elena, ale jednoduše Klára. A musím říci, že za ta léta jsem si vlastně na to jméno už docela zvykla. Moc se mi nechce říkat, kolik mi je let, ale pro můj příběh je to asi důležité alespoň naznačit, abyste měli pojem. Takže je mi něco málo přes čtyřicet. Přesně to neřeknu, protože od té doby, co se narodil můj syn Frederik, si nějak začínám uvědomovat své stárnutí a nedělá mi to zrovna dobře. Jednoduše mi totiž došlo, že pravděpodobně lépe už vypa‑ dat nebudu, a to je pro ženu dost frustrující. Zatímco muži zrají jako dobré víno a s narůstajícím počtem šedivých vlasů jsou více sexy, my ženy prostě stárneme. Už je to docela dávno, co jsem vypadala podobně jako anorektička, na mých havraních vlasech nebyla jediná šedina, celulitida a popraskané žilky byly sci­‑fi. Abych si zase jenom nestěžovala, pravdou je, že vypadám na svůj věk docela zachovale. Při výšce 174 cm mám 62 kilo a určitě něco váží moje nemalá prsa, takže to jde. Pleť také docela ujde, vlasy, až na těch pár zmí‑ něných šedin, jsou stále lesklé, dlouhé, parádně husté a rozpustile kudrnaté. Přestože jsem vlastně docela hezká, na svou sestru teda vážně nemám. A to si bohužel myslí od dětství i naši. Když mě totiž postavíte vedle mé sestry, zjistíte, že já vlastně nej‑ sem dost štíhlá, dost jemná, dost křehká, něžná a krásná. Taková je

• 11  •

KÁROVÁ DÁMA

přesně má sestra Veronika. Sice nemá tolik centimetrů ani tolik vlasů, ale zase má méně kil a výraz anděla. Tak ta si rodiče uměla omotat už od peřinky. Už jako miminko vypadala totiž neuvěřitelně krásná a zra‑ nitelná. Vzhledem k tomu, že se narodila o pár týdnů dřív a jen s něco málo více než dvěma kilogramy, naši se o ni stále strachovali. Byla pořád hubeňoučká, bílá, často nemocná, a tak ji museli stále hlídat, hýčkat a opatrovat. Verunka si svým pláčem k sobě stále všechny volala a až v jejich náručí dokázala najít potřebný klid. To se mnou to bylo jinak. Já, když jsem o dva roky později přišla na svět, jsem měla skoro čtyři kila, baculaté tváře a vesměs jsem od malička nikoho nepotřebovala. Snědla jsem vždycky všechno, najedená jsem byla jedna dvě a ke štěstí mi stačilo sledovat svět kolem sebe. U někoho žadonit s brekáním bylo pod moji úroveň. Máma říkala, že jen co jsem uměla trochu mluvit, když mi večer přinesla mlíčko, nechtěla jsem uspávat, jen jsem řekla: „Máma pyč!“ (myšleno pryč) Zatímco ségra domů nosila samé jedničky a už od dvou let si peč‑ livě ráno vybírala, co si vezme na sebe, já byla ve škole dost průměrná, a kdyby nebylo ekonomičtější nosit šaty, které sestra odložila, raději bych s klukama hrála fotbal v teplákách. A navíc táta potřeboval kluka. Ségra by ho teda moc zahrát nedoved­ ­la, tak jsem si to musela vzít na starost já. Hrála jsem ho myslím dost často a dobře, až jsem si to docela zamilovala. Nejvíc auta. Zatímco máma s Verčou doma vařily, my s tátou byli v garáži a opravovali… nej‑ dřív staré embéčko, potom škodovku 120, pak felicii a nakonec i oktávku. Teď už víte, že nejsem jedináček, jsem trochu kluk, tak zbývá jen odtajnit, co teď právě dělám. Jsem právnička. Musela jsem našim přece dokázat, že za něco stojím. Zatímco všemi obdivovaná sestřička přišla v osmnácti nějakým nedopat‑ řením do jináče, já v osmnácti nastoupila na vysokou. Nebyla to sice moje vysněná škola, ale teď si říkám, že právnička zní možná nakonec víc sexy než doktorka. K právničině jsem se dostala tak trochu z donucení. Odmala jsem toužila stát se doktorkou. Koukat do mikroskopu. Moc jsem chtěla dělat histologii. Na medicínu jsem se ale nedostala. A pak najednou, když jsem zjistila, že rodiče mi s penězi na vysoké moc nevypomůžou a dělat medicínu společně s brigádami se zdálo být dost náročné, rozhodla jsem

• 12  •

Kapitola 2  •  Jsem až ta druhá se ekonomicky další rok pro práva. Nic lehkého, ale prý se o zkouškovým dá vše potřebné rychle naučit. Hlavně se nemuselo chodit na přednášky a semináře. Proto jsem první tři roky studií vydělávala poměrně dost peněz v dost známém baru. Práci v baru mi dohodila kamarádka. Bar byl otevřený celý týden a jeho součástí byl i sál, kde byl čas od času nějaký koncert nebo výjimečně i divadlo. Jinak tam docela slušně pouštěl hudbu jeden cool dýdžej. A protože pouštěl fakt dobrou, kolikrát jsme zavírali třeba až v půl osmé ráno. Pracovaly tam se mnou prima holky a byla tam legrace. Bar vlastnili čtyři společníci (chlapi) a jeden z nich nás tam vždy hlídal, aby nás nikdo z přítomných hostů neotravoval. Nikdy by mě teda nenapadlo hledat si chlapa v baru, ale je jasné, že to tam na mě čas od času někdo zkusil. Když se mi líbil a vydržel tam se mnou až do ranní zavíračky, dočkal se i nějakého toho sexíku. Ale nic víc. Samozřejmě to byla jedna velká párty, ke které u velké části našich hostů patřily i drogy. To se mě ale netýkalo. Já byla čistá. Nebyla jsem fanda tohohle života, já jen potřebovala peníze. Výhodou bylo, že při téhle práci už do jiného baru či hospody nevlezete. Máte toho plné zuby. Když jsem se doma večer svlékla a vysprchovala se, stále jsem smrděla hospodou. Vlastně ani nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Tři roky v kouři a moři alkoholu sta‑ čily. Jelikož ve škole to byla jen samá teorie, přišel čas vyrazit do terénu. První pracovní zkušenosti jsem získala již za studií, když jsem nastoupila na brigádu do České obchodní banky. Díky praxi se mi podařilo zvlád‑ nout i závěrečné státnice, neb jsem si za téma diplomové práce vybrala z občanského práva procesního téma „žaloba“. Žalobu, která pak v mé další profesní kariéře byla vlastně na denním pořádku. Vysoká škola dokončena. Uf! A výsledek? Hned po škole jsem nastou‑ pila na plný úvazek do právního oddělení České obchodní banky, kte‑ rou už jsem měla z brigády pěkně oťapkanou. Úplně přesně, nastoupila jsem do úseku s názvem „Vymáhání rizikových pohledávek – fyzické osoby“. A jelikož jsem dost loajální člověk/zaměstnanec, zůstala jsem tu až doteď. Někoho možná napadne, jak to v takovém oddělení vypadá. Takže vám svou práci trochu přiblížím. Naše oddělení má zhruba okolo dvaceti zaměstnanců/právníků. Celé oddělení řídí jeden muž jménem Honza Hlavatý. Těsně pod Honzou jsem já a Tomáš. Tomáš i já máme na sta‑ rosti zhruba deset právníků. Já mám případy, které se týkají fyzických

• 13  •

KÁROVÁ DÁMA

osob, Tomáš zase ty, které se týkají osob právnických. Než jsem se ale dostala na manažerskou pozici, začínala jsem jako každý z mých pod‑ řízených. Právník, který dostane na stůl okolo 300/400 spisů, a čím jste u firmy déle, tím jich máte méně, ale zase stojí za to. Případy se týkají těch, kteří bance dluží. Do padesáti tisíc nás to moc nezajímá a tyhle případy jsme outsourcovali jiné externí firmě. Pohledávky nad tuto hra‑ nici, zejména ty zajištěné nemovitostmi, ale řešíme my. Pokud náš dluž‑ ník nemá na sobě, resp. na nemovitosti, kterou vlastní, exekuci, podáme standardní žalobu k soudu. Pokud ale je už na nemovitost v zástavě banky vedená exekuce, potom pohledávku musíme přihlásit do exekuč‑ ního řízení a situace se lehce komplikuje. Nejlepším východiskem pro nás je v tomto případě podat návrh na insolvenční řízení. A samozřejmě tu jsou nekonečná stání u soudu. Takže hurá v usedlém kostýmku na slyšení. A tam se tedy někdy opravdu pobavíte. Lidi slibují a slibují, až je mi z toho někdy smutno. Často ale vůbec nedorazí, a tak se zase odro‑ čuje a odročuje. Na pořadu dne jsou i výmluvy typu: „Nezlobte se, jen co za hodinku přistanu soukromým tryskáčem v Praze, určitě to uhradím, nemusíte se vůbec bát.“ Tak na tyhle řeči je možné buď mlčet, nebo dávat ještě blbější odpovědi. Uf! Ještě že já už k soudům moc nechodím. Každé pondělí máme já a Tomáš poradu s Honzou, kde probíráme nejsložitější případy, předkládáme průběžné výsledky a diskutujeme reporty, které se pak předkládají samotnému vedení banky. Když nás Honza propustí, rovnou šupneme do další porady, a to tentokrát v opač‑ ném postavení. Já sedím v čele a kolem stolu mých deset právníků. A zase řešíme případy, probíráme výtěžnost, navrhujeme efektivní strategie. Naštěstí už máme všichni brzo hlad, a tak končíme obvykle ještě před obědem. Zbytek týdne už se neradíme všichni dohromady, ale jsem tam pro své svěřence k dispozici, a k tomu si ještě řeším ty moje libůstkové případy. Ale úplně jsem vám zapomněla říct, že pracuju moc ráda. Oproti ostatním v tomto uhoněném komerčním světě, já mám jednu výhodu. Moje práce mě fakt baví a nevadí mi ji dělat klidně celý den. A byly i časy, kdy jsem ji opravdu celý den dělala. A právě odtud bych vám chtěla začít vyprávět svůj příběh. To se ale musíme vrátit do roku 2005, kdy jsem potkala mého manžela Michala.

• 14  •

Kapitola 2  •  Jsem až ta druhá Muže, díky němuž jsem potom potkala Yannise, kvůli kterému, jak už víte, tady teď trčím v nemocnici. Abyste se v tom neztratili, nakreslíme si takovou malou časovou osu: 2005 2008 2010 ledeni2013 březeni2013 ………… | | | Jsem single Konec mateřské Nehoda Máme Fredyho Je mi čtyřicet ???????????????

|

| |

Tak už pšt. Píše se rok 2005.

září 2005… (před osmi lety) Je mi dvaatřicet. Jsem single. Spokojeně single. Žiju si, jak se mi zlíbí. Většinu mého dne vyplňuje práce. A můžu asi říct, že jsem ve své práci docela úspěšná. Je to asi půl roku, co jsem se v našem oddělení dostala na vedoucí pozici, takže krom docela náročné práce ještě k tomu řídím deset dalších lidí. Jak vypadá můj běžný pracovní den? Těžko vstávám. Skoro každý druhý den zaspím. Nestíhám. Tryskomety do práce. Porada, papíry, schůzky, sem tam soud. Občas nějaký stresík. Skoro vždycky přesčas. Neplacený t. Než večer z práce odejdu, bohužel si nemůžu objednat večeři na www.dámejídlo.cz, protože tahle webová stránka ještě neexis‑ tuje. Takže se musím cestou zastavit u Číňana. Trošku na té jejich kuchyni ujíždím. Škoda, že jsem se nenarodila někde hodně daleko s šik‑ mýma očima. Alespoň za to jídlo by to teda stálo. Takže jdu z práce, kou‑ pím čínské jídlo do krabičky, a když si ho pak vychutnávám u televize, připadám si jako v nějakém americkém filmu. To je paráda! No, abych zase nevypadala jenže pracuju nebo dlabu nudle a kung­‑pao u televize. Miluju běhání… a z těch ženských neřestí samozřejmě nákupy. Značkové nákupy. Nekupuju ale jako moje ségra lodičky a kabelčičky. Já kupuju pohodlné a kvalitní oblečení, spíše sportovního typu. Nejčastěji na běhání. A když je potřeba, tak do práce samozřejmě něco slušnějšího.

• 15  •

KÁROVÁ DÁMA

Do mé dospělosti jsem stále musela nosit obnošené oblečení po ségře, které mi zaprvé nesedělo a za druhé se mi nelíbilo. Teď si to asi snažím vynahradit. A kde v zimě nejlépe zahnat depresi než v nákupáku! • Bydlím v Praze. V Praze 4, kousek od metra Budějovická. No, není to centrum Prahy, nejsou to Vinohrady, ale oproti okrajové části Berouna, kde jsem vyrostla, je to tady pro mě takový malý Manhattan. Můj byt je poslední na dlouhé chodbě jednoho pavlačáku. Od sta‑ vebního inženýra, který se ale nakonec živí finančním poradenstvím, si tam už pár let pronajímám moc hezký podkrovní byt. Šikovný pan inže‑ nýr si tento byt spolu s ostatními v mém patře vybudoval z půdního pro‑ storu. Díky bohu, že má rád dřevo, a tak je to tam celé moc útulné. Vel‑ kými okny si pohodlně vstoupím na terasu, která poskytuje dost soukromí k tomu, abych se tam klidně i občas mohla opalovat nahatá. Vybavené to úplně nemám, ale postel, pohovka a jídelní stůl mi zatím ke štěstí stačí. Nejdůležitější je stejně obrovská šatna. V mém bytě je fantastické ticho. Neslyším žádný hluk z venku ani sou‑ sedy. Výhodou také je, že nemám žádného spolubydlícího ani žádné zvíře. Jsem ráda sama. Klid, ticho, nikdo po mě nic nechce, nikdo mě neor‑ ganizuje, do ničeho mi nekecá. Byly tu občas nějaké pokusy od mužů dělat mi dlouhodobou společnost, ale děkuji, nechci. Oni sice chlapi dokážou být na začátku neuvěřitelně milí, pozorní… a naslibují vám hory i s horákama. Za čas ale chtějí, abych dělala všechno s nimi nebo oni se mnou, furt si na něco stěžují, člověk je musí stále poslouchat, dělat, že chápe, stále jim říkat, jak jsou báječní. A k tomu ještě sex dva‑ krát denně, z toho ten první po ránu, když fakt chci spát. To není nic pro mě. Já chci svobodu, nechci kvůli nikomu měnit svůj život. Mně se líbí takový, jaký je. Až do dospělosti jsem se musela přizpůsobovat našim, taky své báječné sestře, musím se přizpůsobovat v práci. Doma už chci mít prostě klid. Nebudu si přeci kvůli občasné chuti na klobásu tahat domů celé prase. Navíc chlapi neuklízejí, smrděj…, pijou pivo u televize s nohama na stole a podobně… Fuj! Možná jsem moc velký realista, žádný snílek, možná příliš kritická… na to, abych se zamilovala. No, tak abych mužům zase tolik nekřivdila a nebyla před vámi pokrytecká. Jeden zde má ambulantní vstup povolen. Ale o tom až později.

• 16  •

Kapitola 2  •  Jsem až ta druhá Do čeho jsem ale naprosto zblázněná, jsou auta. Bydlím sice v pro‑ najatém bytě, ale mám parádní bourák. Moje značka je BMW. A moje láska konkrétně BMW Roadster Z4. Mám ho chviličku. Musela jsem ale na něj pěkně dlouho šetřit. Samozřejmě není úplně nový, ale jsem jeho druhý majitel a jako nový téměř vypadá. Je prostě úžasný! Od plechu ale zpátky k něčemu lidštějšímu. A tím je opět má sestra. Možná jste už trošku pochopili, že na ni malinko žárlím. Ale zase jenom malinko, protože jinak ji mám moc ráda a tvoří určitě neoddělitel‑ nou součást mého života. Že Verunka vypadá jako panenka barbie, už víte, a pokud umíte počítat, tak tedy víte, že Verunce je už skoro pětatři‑ cet. Taak a teď se mé sestřičce zavrtáme trochu do soukromí. Zatímco já studovala v čase střední školy na gymplu, Verča šla na obchodku. Kdyby nebylo toho nechtěného otěhotnění, které bylo nej‑ spíš přesně v den jejího maturitního večírku, možná by Verča teď byla vysoká ekonomka. No, ale já zase bych neměla úžasného synovce jmé‑ nem Jáchym. Verunka na maturiťáku neotěhotněla se spolužákem, jak byste si mohli myslet, ale s kamarádem jednoho jejího spolužáka, který bohužel maturitu neměl. Byl to nedostudovaný automechanik. Mimo jiné také pěknej gauner. Našim to bylo hned jasný. Ale ségra byla prostě zamilovaná, že jí to mimino snad ani nevadilo. A tak se jim narodil Jáchym. Nějakou dobu jim to s panem automechanikem docela fun‑ govalo, ale začas ségra začala narážet na fakt, že jejímu manžílkovi Fanouškovi šly ručičky trochu dozadu. A tak pochopitelně začali sko‑ mírat s penězi. Naši se jim snažili pomáhat, ale nešlo to do nekonečna. Ségra byla na zhroucení a Fanouše nenapadlo nic jiného než si někde sehnat bouchačku a jít udělat s kamarádem pobočku tamní banky. Malé město a oni si ani nevzali kukly, pitomci, takže je poldové měli už druhý den. Ségra se zhroutila ještě víc a přestěhovala se zpátky k našim. Dohro‑ mady se tam teda dala dost rychle, a tak naši hlídali a ségra stále někde pařila. Střídala kluky jak ponožky. Jeden horší než druhej. Měla ale obr štěstí, když ji jedna její povedená kamarádka představila Pavla. To už bylo ségře dva roky pod třicet, Jáchymek chodil už dávno do školy a ona pracovala jako účetní. Pavel byl docela fešák a velký sympaťák. Měli rodinný hotel a zrovna jako náhodou dali jejich účetní výpověď. A tak se ségra nastěhovala nejen do účtárny, ale rovnou i do Pavlovy postele. A dobře že tak. Pavel je fajn, občas ségru drbe za kraviny, ale umí vzít

• 17  •

KÁROVÁ DÁMA *

za práci. Je vyučený truhlář. Truhlář, který se nemohl dívat, jak jeho táta hotel vede. Se starostmi s provozem hotelu se k truhlařině bohužel dostane už jen zřídka. I když pro děti třeba vyřezal krásnou kolébku. Děsně si nás ale teda koupil, když tomu gaunerovi Fanoušovi dal nějaké prachy, aby se Fanda Jáchyma vzdal a Pavel si ho potom osvojil. Ségra mu z vděčnosti hned porodila Elišku a teď ještě malého Dádu. Takže zatímco já nemám děti žádné a jak si tak pěkně pohodlním, kdo ví, zda nějaké mít budu, ségra má rovnou tři. A to je teda mazec. Naši jí hodně pomáhají a já občas taky chodím hlídat. Jsem přece hodná teta. Ale i tak si toho, myslím, sestřička nabrala trošku moc.

• 18  •

kapitola

3

Proč nemám chlapa aneb Dokonalý muž neexistuje • září 2005… Když se řekne dokonalý chlap, nedá mi vám na úvod nepovědět jednu příhodu, která se stala mé přítelkyni.

Dokonalý muž neexistuje Dlouho to vypadalo, že se právě jedna z mých přítelkyň provdala za tzv. „Dokonalého muže“. Muže, kterého jsme jí léta všechny záviděly. Hned na první pohled byl pohledný. Vysoký, krátký sestřih a velmi hezká tvář. Sportovní postava všem na dálku hlásila, že ve volném čase určitě běhá, jezdí na kole, chodí do fitka i lyžuje. Krom sportu se pan dokonalý nebránil ani procházkám, ani jakékoliv kulturní či společenské akci. Byl vtipný, zábavný a vždy pozitivní. Úspěšný v práci, která mu nejen při‑ nášela dost nadprůměrnou výplatu, ale nezvykle i radost. Mou kama‑ rádku zahrnoval romantickými dárečky, ale i vyznáními lásky typu, že je smyslem jeho života, že ji nadevše miluje a nikdy by ji za žádnou cenu neopustil. Po pěti letech bezchybného vztahu přišly do jejich velké lásky i děti. Ani tady pan dokonalý nezklamal. Přebaloval, v noci k dětem

• 19  •

KÁROVÁ DÁMA

vstával, a kdyby mohl, snad by je i kojil. Když jsem se své kamarádky zeptala, zda má pan Božský alespoň jednu nějakou špatnou vlastnost, po dlouhém přemýšlení odpověděla: „Hmm, no, možná se občas trochu nemožně obléká.“ Tak tady byla závist fakt na místě. Já bych například u mého muže klidně z fleku vysypala příšerných vlastností alespoň deset. Ale u nich to bylo prostě jiné. Když si to zpětně přehrávám v hlavě, má kamarádka udělala možná jednu malou chybu. Byla si svým mužem a jeho láskou k jejich rodině naprosto jistá. Kdo by ale v jejích pod‑ mínkách nebyl? Uběhlo pár let a ona za mnou přišla o deset kilo lehčí a s pláčem. „Co se děje? Co se stalo? Vy máte problémy?“ Tomu se mi nechtělo věřit. Ano, jejich vztah byl v troskách. A nejhorší na tom bylo, že má kamarádka absolutně nevěděla proč. Čertík radil, za vším hledej ženskou. V jejich případě ale cizí žena nebyla kámen úrazu. Pan doko‑ nalý mé kamarádce vyčetl snad úplně všechno. Prý ho celou dobu jejich vztahu „ničí“. Jeho, který vypadal vždy tak spokojený? S panem dokona‑ lým nebyla žádná řeč. Úplně se uzavřel do sebe. Má přítelkyně na rozdíl od něj začala navštěvovat psychiatra a brát antidepresiva. Vypadalo to

• 20  •

Kapitola 3  •  Proč nemám chlapa aneb Dokonalý muž neexistuje pár měsíců opravdu špatně. Už myslela, že to nezvládne, už myslela, že odejde. Když tu náhodná nemoc v rodině vrátila jejího manžela do její náruče. Nechápala. Pan dokonalý ale odešel. Ten, který zůstal, byl prů‑ měrný muž, kterého máme každá z nás. Moje přítelkyně tedy od té doby nežije v pohádce, ale je ráda, že se její rodina pouze otřásla v základech, ale nerozbořila se. • Ponaučení? Nikdy nevěřte, že muž může být dokonalý! A nebuďte si vzta‑ hem nezdravě jistá, neboť nikdy nevíte, co vám osud nachystá. • Každý muž má defekt, jen musíme najít toho, který má takový, který jsme schopné tolerovat. • Já jsem zatím chlapa s pro mě tolerovatelným defektem nenašla. Každého hrozně rychle prokouknu. Téměř každý muž mi přijde trochu hloupý. S každým se časem nudím. Nerozumím ženám, které se dokáží opít lás‑ kou. U mě nějak jiskřička nechytá. Trošku problikne v posteli, ale zase rychle zhasne. Kvůli té malé postelní jiskřičce jsem si ale našla Radima. Jak už víte, ráda běhám. Kvůli tomu mám i členství v jednom men‑ ším, ale hlavně nejbližším fitness klubu. Pořizovat si domů pás je drahé a hlavně já vím, že doma, když mám jen pár metrů k pohovce a posteli, přece nebudu běhat. Takže chodím do fitness. Na recepci předložím členskou kartičku, vyfasuju čip a dva ručníky. Jeden malý, poticí, který si beru s sebou na plac, a druhý velký, do kterého se po sprše, následující po tréninku, osuším. S ručníky odcházím do šaten. Převléknu se. Nosím elastické kalhoty pod kolena a tričko s krátkým rukávem. Taky tam jsou klidně holky s kraťásky pod zadek a odhaleným břichem. Ale já jsem přece seriózní právnička. A konečně zapnu pás. Jakmile ho zapnu, vypnu sebe. Už vnímám jen střídavé kmitání nohou. Svět kolem mě se uzavře. Najednou nejsem ve fitku plném lidí, najednou přestanu mít konečně chuť na sex, který jsem neměla měsíce, nevnímám všechny ty polooděné chlapy. Je mi prostě skvěle. A když mi jednou bylo zase takhle báječně, přerušil mě nějaký hlas a cizí mužská ruka se dotkla letmo mého ramene.

• 21  •

KÁROVÁ DÁMA

Kouzlo je pryč a já opět nadržená. Nadržená o to víc, když se mě právě dotknul dost pěknej chlap. „Ahoj. Já jsem Radim. Všimnul jsem si, že chodíš často běhat. Na něco trénuješ?“ „Ahoj. Já jsem Klára. Na nic netrénuju. Relaxuju. Od malička mi­­luju běhání. Já nehodím na žádné závody. Utíkám si tu pěkně od reality.“ Radim z Kláry nespouštěl oči a pokračoval: „Tak to jsem ještě nesly­ šel. Chtěl jsem ti nabídnout, jestli nepotřebuješ trenéra. Mohl bych ti dát zkušební lekci zdarma a pak se můžeš rozhodnout, jestli budeš chtít pokračovat.“ Tak trenéra ve fitness fakt nepotřebuju. Mně stačí běhat. Sama. Sama jsem ale i v posteli a tam teda někoho potřebuju jako sůl. Klára řekla nahlas: „To zní jako fajn nabídka. Tak kdy můžeme začít?“ Radim se potutelně usmál a pronesl: „Třeba hned.“ A tak Klára jednou týdně místo běhu cvičila s Radimem. Naštěstí už pátý trénink nebyl ve fitness centru, ale v posteli jejího bytu. Radim je kus chlapa. Vysokej, mladej, s blond vlasy na ježka. Je maličko jednodušší, ale jinak fajn chlap. Důležitá informace ale je, že Radim je ženatej. Má sice svoji ženušku, kterou má rád, ale má taky neposednýho ptáčka, a to je přesně to, co já teď potřebuju. Nemotá mi hlavu přiblblejma smskama, ale místo toho mi to parádně udělá. Od té doby, co s Radimem začali trénovat v posteli, nemusela si ho již Klára platit ve fitness, což považovala za výbornou ekonomickou variantu. Další výhodou bylo, že Radim také rád běhal, takže pokud bylo venku dobré počasí, nejprve si zaběhali, pak dali teplou sprchu a jako třešničku na dortu se pomilovali. S Radimem byla i zábava. Když zbylo po milování ještě trochu času, Radim Kláře vyprávěl pří­ běhy, které poslouchal celý den ve fitku. Trenér je vlastně něco trochu jako kadeřnice. Na rozdíl od kadeřnice, která vám sahá pouze na hlavu, on vám prakticky sahá úplně všude. Klára se jeho historkám ráda smála. Tak například ji moc pobavilo, jak ho všichni ti přepracovaní businessmani napodobují. Napodobují nejen v cvičení, ale naprosto ve všem. Když si třeba Radim zívne, oni zívnou také. Když se Radim podrbe, oni totéž zopakují, a když se mu třeba ještě rozváže tkanička, tak i oni se sehnou a začnou převazovat tu svou, která byla ale dobře utažená. Chudáci unavení!

• 22  •

kapitola

4

Návštěva • září 2005… Bylo září. Docela hezký podzimní den. Klára se vypravila za svou sestrou Veronikou na sobotní kávu. Sestru nenavštěvovala úplně každý víkend, ale v průměru to vyšlo asi dvakrát do měsíce. Cestu měla ráda. Konečně si mohla užít čas ve svém milovaném autě. Jako při každé jízdě měla snahu jet předpisově, ale tento den se jí to úplně nedařilo. Naštěstí nebyla lapena. K Veronice dorazila s docela rozvernou náladou. Jen co vystoupila ze svého vozu, zamířila k zadním dveřím hotelu Maxim. Stiskla zvonek. Téměř hned se ozval hlas Veroniky: „Pojď nahoru.“ Bzučivý zvuk naznačil, že dveře jsou připravené k otevření. Klára rychle vyběhla do prvního patra, kde její sestra s rodinou obý­ vali nadmíru uspokojivě velký byt. Veronika jí už šla naproti. „Čau, Veru, jak to jde?“ pozdravila svým výrazným hlasem a sestru krátce objala. Veronika si přiložila prst k ústům: „Pššt! Jsem ráda, že děti usnuly. Dneska byla hrozná noc. Dádovi asi rostou stoličky, tak jsme toho moc nenaspali.“ Klára ztišila hlas: „Kde máš Jáchyma s Pavlem?“ „Pavel maká a Jáchym šel s kamarádama do kina.“ „Supeer, tak to máme po dlouhé době chvilku jen pro sebe, viď?“ „Pokud ti tu neusnu, tak jo. Hned nám jdu udělat kávičku.“ „Jasně. Díky.“ Sestry se usadily v kuchyni u šálku a začaly klevetit.

• 23  •

KÁROVÁ DÁMA

„Tak co, Kláry, povídej. Jak se máš? Máš nějaké novinky?“ „V pohodě. Hodně práce, ale dá se. Určitě jsem na tom, koukám, líp než ty.“ Veronika povzdychla: „No, to máš asi pravdu. Teď je to s dětma nějaký náročný. Jáchym je věčně v tahu, člověk mu to nemůže vyčítat, za chvíli bude dospělej, tak s tím moc nenadělám. Jsem tak akorát ráda, že se mi zatím vrací a vypadá, že nefetuje, tak snad dobrý.“ Klára se potutelně usmála a oči zaměřila na sestřiny nehty. Je vyřízená, ale manikúru má násobně lepší než já. Veronika pokračovala: „No ale Elinka s Dádou, ty mi teda dávaj pěkně zabrat. Elinku už bych chtěla dát do nějaké školičky. Doma se nudí a Dáda mě momentálně vytěžuje natolik, že se jí ani nedivím.“ „A co práce, Veru? Stíháš vůbec něco dělat?“ „No právě, že moc ne. Ale musím. Pavel mi sice najal nějakou hol­­ činu k ruce, ale musím ji hlídat a závěrku a daně si stejně chci dělat sama.“ „Kdy to teda děláš?“ „Hádej! Mám šanci jedině, když děti spí. A to je buď chvíli po obědě, nebo večer, a to jsem kolikrát tak vyflusaná, že už jsem tu něko­ likrát usnula nad počítačem.“ „Tak dej na chvíli děti k našim, ne? Nebo ti můžu o víkendu pohlí­ dat, abys měla na práci klid.“ Veronika byla za Klářina slova vděčná: „Dík. Jsi hodná. Vždyť jo. S našima jsem domluvená na příští víkend. Tak dotáhnu resty a trochu si vyhodíme s Pavlem z kopýtka.“ Klára: „A Pavel dobrý?“ „Jo. Dobrý. Hodně pracuje, občas mě peskuje, že tu je bordel, ale když vidí, jak jsem hotová, tak toho rychle nechá. Co ty a chlapi?“ Klára lehce nadzdvihla ramena: „Hmmm. Nic novýho.“ Veronika dál vyzvídala: „Ještě jsi s Radimem?“ „Jo.“ „Ale vždyť je ženatej, ne?“ „Jo.“ Veronika nechtěla dát Kláře pokoj: „A to ti to nevadí?“ „Ani ne. Hele, ono to s ním zase na nějaký intelektuální hovory moc není. Je to kamarád. Trenér. To, že spolu občas trénujeme i v posteli, není pro mě jinak zavazující.“

• 24  •

Kapitola 4  •  Návštěva „Takže do něj nejsi zamilovaná?“ Klára udělala nechápavý obličej: „Já a zamilovaná? To slovo ani neznám. U nás jsi expert na lásku byla vždycky ty, ne?“ „Haha! Ty to vždycky stočíš na mě. Proč se s ním taháš a nenajdeš si někoho pořádnýho?“ „Já ale nikoho nehledám. Mně je takhle fajn.“ „Copak ty nechceš s někým žít, pořídit si rodinu? Vždyť ti je dvaa­ třicet. To zase není tak málo.“ „Veru, hele, klid. Já když to vidím u tebe, tak jsem ráda, že můj život je naprosto jinej. Mně hodinky netikají, takže v pohodě sestřičko, ju.“ „Copak ty jsi nebyla nikdy zamilovaná? Je to přece krásný!“ „Ne.“ „Tak to kecáš.“ „Ne.“ Veronika zvedla oči, udělala takový obličej, že bylo jasné, že si myslí, že Klára nemluví pravdu, a chystala se zvednout od stolu. Klára zachránila situaci a hbitě odpověděla: „No, tak dobře. Byla jsem jednou malinko zamilovaná. Byl to můj první kluk. Teda první kluk, co jsem s ním. Víš, co?“ „Myslíš, spala?“ „Jo.“ „To byl Jirka?“ „Jo. Jirka. Tak do toho jsem asi zamilovaná byla. Vzpomínám si, jak mi přišel neuvěřitelně krásnej. Stále jsem s ním chtěla být, pořád jsem na něho myslela. Nemohla jsem spát ani jíst.“ Veronika vypadala konečně Klářinou odpovědí potěšená: „No, to je přesně to, co jsem měla na mysli.“ Klára ale sestru opět zklamala: „Jasně. Byla jsem zamilovaná. Bylo to krásný. Přesně asi dva blbý měsíce. Než jsem zjistila, že se můj milo­ vaný Jiříček vyspal s mojí nejlepší kamarádkou.“ „Aha. Promiň, Kláry. To už jsem asi zapomněla.“ „No, vidíš. Ty jsi to zapomněla, ale já ne.“ „Jedna špatná zkušenost z dětství tě ale přece nemůže odradit, ne?“ Klára: „Mě asi jo.“ „Nepovídej. Kdo byl dál?“

• 25  •

KÁROVÁ DÁMA

„Nikdo.“ „Nekecej. Přece jsi musela být ještě do někoho zamilovaná?“ „Tak pak už jedině do Ryana Goslinga z filmu Drive. Je tam parádně sexy, drsnej a řídí jako pánbůh. Tak s ním bych na rande klidně šla.“ Veronika: „Ryan je dobrej. Ale ten by zase asi nebyl zvědavej na tebe. Ty stále uhýbáš. Já si myslím, že stejně jednou potkáš někoho, z koho si sedneš na zadek i ty.“ „Uvidíme. Zatím jsem teda na takovýho nenarazila.“ „Jak bys taky mohla, když jsi pořád v práci! Tam máš jen ženatýho šéfa a samý ženský nebo buzeranty.“ „Tak to máš bohužel pravdu. Ale příští týden máme sraz z vysoký.“ Veronika zajásala: „No, paráda! Tak tam půjdeš, ne?“ „Ještě nevím.“ „Jak nevím? Kláry, neser. Já nechci, aby z tebe byla stará panna.“ „Hele, brzdi, sestřičko. Panna rozhodně nejsem, a kdybys viděla, co s Radimem občas děláme, tak bys byla červená až na zadku.“ „S Radimem… bla bla. Ten ale tráví víkendy s ženuškou, zatím co ty jsi tady.“ Klára se na Veroniku zamračila: „No a? Je mi tu fajn.“ „To jsem ráda, že se ti u nás líbí, ale teď si to pojď trochu odmakat. Jdeme vzbudit dětičky.“ Zbytek odpoledne si Klára hrála s Elinkou a Davídkem. Měla ses­ třiny děti moc ráda. A ony ji také. Na rozdíl od Veroniky, která byla momentálně dost unavená, ona byla plná energie a vyváděla s nimi ty největší rošťárny. Odpoledne se chýlilo ke konci, a tak se Klára rozloučila. Veronika přistoupila se Kláře, aby ji objala: „Zase přijedeš, viď? Já se teď do Prahy moc nedostanu.“ „Jasně. Zase za 14 dní?“ „Super. A koukej pěkně šupajdit na ten srazík, ať si tu máme příště o čem povídat.“ „No, jo. Pořád nehuč. Zavoláme si.“ „Opatruj se.“ Veronika políbila Kláru na tvář. Klára se ušklíbla a při svém odchodu zahlásila: „Ano. Budu, sestro opatrovatelko.“

• 26  •

kapitola

5

Osudový sraz • září 2005… Týden utekl jako voda. Krom práce, dvojího běhání a jednoho sexu s Radimem toho Klára moc nestihla. Byl pátek, pátek po obědě a ona se chystala z práce domů. Přes týden hodně pracovala, ale v pátek odpo­ ledne měla ráda z práce odejít o něco dříve. Do bytu dorazila okolo čtvrté hodiny. Shodila ze sebe oblečení, zapnula kávovar a vzala do ruky pozvánku na sraz vysoké školy.

V pátek 10. září 2005 od 18:00 se bude v prostorách menzy konat diskusní setkání členů akademické obce PF UK „660. výročí založení Univerzity Karlovy – místo právnické fakulty v jejích dějinách a současnosti“. S úvodním slovem vystoupí prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc., děkan PF UK, a doc. JUDr. PhDr. Jan Wintr, Ph.D., předseda akademického senátu PF UK. Poté bude následovat volná zábava, včetně občerstvení a živé hudby. Všichni členové akademické obce jsou srdečně zváni.

Tak co, mám jít? Já nevím. Moc kamarádek jsem na vysoké už neměla. To kdyby tam byly holky ze střední, to by bylo jiné kafčo! Ale zase být večer sama? Radim se dneska ani neozval. Asi seká doma ženušce latinu.

• 27  •

KÁROVÁ DÁMA

Vtom se Kláře vybavila Veronika. Jee, ségra. Ta by do mě zase parádně hučela, jestli nepůjdu. Tak jo. Půjdu tam. Odejít přece můžu vždycky. Třeba to bude blbý, nikoho známého nepotkám a v devět můžu být doma, zapnout si filmík, dát si tequilu a bude pohodička. A tak Klára na sebe místo kostýmku hodila tmavomodré úzké džíny, pestrobarevné tričko, teplý dlouhý svetr též v modrém odstínu, poho­ dlné botasky a vyrazila. Jak už stálo na pozvánce, univerzitní večírek se konal v prosto­ rách vysokoškolské jídelny. Večer neprobíhal nijak zvlášť zajímavě. Nejdříve mluvil děkan, potom předseda akademického senátu, pak se ještě přidalo pár vysloužilých profesorů a posléze začala konečně hrát kapela. Bohužel rovněž staršího data. Klára si připadala nebetyčně znuděná. Téměř na nikoho známého zatím nenarazila. A když už se s ní někdo dal do řeči, raději se pod nějakou záminkou brzy vzdálila, neb usoudila, že než se nutit do neosobních hovorů, raději bude lepší nemluvit vůbec. Měla jsem se dopředu s někým domluvit. To mi mohlo být jasné, že tu budu jak Alenka v říši divů. Navíc pokud budu ještě chvíli pít to levné sladké bílé, bude mě zítra pěkně bolet hlava. Když už ale chtěla Klára odejít, někdo jí zaklepal na rameno. Byl to Michal. To je překvápko, Michal, můj bývalý spolužák z kruhu. Vysoký 185 cm, velmi mužné postavy, středně hnědé vlasy, které když malinko doros‑ tou, stáčejí se do rozkošných kudrlinek. Michal se mi líbil celou vyso‑ kou. Zatímco ale já si užívala školu plnými doušky, stíhala chodit na brigády i slušně pařit, on už od prváku intenzivně pracoval. Jeden čas měl prsatou menší blondýnu, pak jsem zase byla nemožně zblázněná do jednoho doktoranda já a potom už on měl zase tu, kterou prý poz‑ ději pojal za svou ženu. Líbila jsem se mu. Tím jsem si jistá. Tohle ženská na muži pozná. Bylo to napsané v jeho pohledu. Jeho oči určitě několikrát řekly: „chci tě“, zatímco ústa mlčela. Na večírku při oslavě promoce jsme spolu dokonce protančili skoro celý večer, než si tam pro něj dojela ta jeho. Michal vypadal téměř jako před lety, i když vrásek trochu přibylo, zatímco vlasů ubylo. Jeho mužské kráse to ale ani trochu neubralo.

• 28  •

Kapitola 5  •  Osudový sraz S úsměvem na tváři ji pozdravil jako první: „Jee, ahoj. Snad se nechystáš odejít?“ „Ahoj. No, myslela jsem, že asi jo.“ „Tak ještě nechoď, já tu skoro nikoho nepoznávám. Vytáhl mě sem Zdeněk a před chvílí mi poslal esemesku, že si jejich dítě rozbilo hlavu a musí místo sem jet na pohotovost.“ „Jo, dětičky, to jsou jen radosti.“ Michal udiveně: „Ty nějaké máš?“ „Já ne, ale ségra má tři, tak to mám z první ruky.“ Michal se po její odpovědi, zdá se, uklidnil: „Tak to jo. Co piješ?“ „Místní bílé, ale už bych asi měla přestat nebo mě bude ráno pěkně nanic.“ Michal nemohl nesouhlasit: „Je pravda, že výběr tu není moc vel­ kej. Co ráda piješ?“ Potutelně se ušklíbla: „Já tequilu.“ „Tak to zní dobře. Tu tady ale pro tebe určitě nekoupíme. Mohl bych tě na ni pozvat někam jinam, jestli teda nespěcháš za někým domů?“ Vždycky se mi tak líbil. A teď tu stojí, vypadá snad ještě líp než kdy předtím a zve mě na tequilu. Tak to se odmítnout nedá. Klára řekla nahlas: „Já jsem v pohodě.“ „Zavolám taxík.“ Klára se zarazila: „Počkej. Já nerada jezdím taxíkem.“ On nechápal: „Proč? Bojíš se, že tě bude taxikář obtěžovat?“ „To se teda nebojím, ale nemám ráda, když jedu v autě jako spo­ lujezdec.“ „Tak jak to takhle večer řešíš?“ Klára: „No, buď jedu sockou, nebo volám svého šoféra, nebo jdu prostě pěšky. Třeba klidně i tři hodiny.“ „Ty máš šoféra?“ „Ne. To ne. Je to jeden známej taxikář, ale dneska zrovna nejezdí.“ „Koukám, že to s tebou není jednoduchý. Tak v tom případě hurá na tramvaj.“ Cesta do středu města jim s Michalem utekla jako nic. Zakotvili v baru Modrý zub. Kláře se v baru líbilo a s ním se jí moc hezky poví­ dalo. A tak poslouchala a pila tequilu, povídala a pila tequilu, pila tequilu a najednou se ztratila…

• 29  •

KÁROVÁ DÁMA

Noc zavřela den.

Druhý den ráno se naštěstí Klára neprobudila na lavičce v parku, jak se už jednou stalo, ale v posteli. Hned jak otevřela oči, poznala, že něco není v pořádku. Nejenže jí bylo urputně lze, ale navíc jí blesku­ rychle došlo, že není doma. Brr! Mně se chce asi blinkat. To je situace! Zjevně jsem u Michala doma. A zjevně na sobě nemám kalhoty. No, spoďáry s kytičkama na sobě mám, tak možná jsem zase tak neslušná nebyla. Kdybych byla, tak by to byl pech, protože si nic nepamatuju. Klára si na sebe natáhla džíny, které našla složené vedle postele, a vydala se hledat toaletu. Dřív než ji našla, narazila na Michala. „Dobré ráno, jak ses vyspinkala?“ „Dobré ráno. Já… děkuju. Snad dobře, jen je mi trochu špatně a vůbec si nepamatuju, co se včera dělo. Nějak jsem to s tím pitím přepískla, viď? Nebyla jsem nějaká vlezlá?“ Michal se usmál. „Ne. Byla jsi roztomilá a taky opilá. Hodně opilá a potom už hodně unavená, tak jsem tě vzal sem a uložil do postele.“ „Tak to moc děkuji za záchrannou misi. A omlouvám se, ale musím urgentně na toaletu.“ Michal jí uvolnil cestu: „V pořádku. Jsou to druhé dveře zleva.“ Urychleně se zavřela na záchodě. Hlava jí třeštila, žaludek se otá­ čel. Místo aby si na záchodovou mísu sedla, sedla si na podlahu, opřela ruce o prkénko a zírala do vody na dně mísy.

• 30  •

Kapitola 5  •  Osudový sraz Nee. Nebudu zvracet. Ne. Nebudu. To se fakt nehodí. Zvládnu to. Musím to zvládnout. Během pár dlouhých minut v této pozici Klára zkonstatovala, že už je bezpečné se zvednout a jít si do koupelny opláchnout obličej. Jedny dveře vystřídaly druhé. Studená voda jí udělala dobře. No, nevypadám zrovna jako v Pretty Woman, ale soudě podle toho‑ hle bytu, Michal taky nejspíš není žádnej miliardář z Popelky, takže jdu do kuchyně, rozloučím se a tahle trapná chvilka bude za mnou. Jen co krom sebe posbírala i zbytek věcí, vkročila na práh kuchyně. „Tak já půjdu. Moc děkuju, že ses o mě včera postaral. Už tě ne­­ budu zdržovat.“ „Co blbneš? Včera to byla legrace. Pojď si dát kafe a něco k snědku.“ „Jsi hodnej, ale já bych v tomhle stavu do sebe stejně nic nedostala.“ „Opravdu? Nebo už chceš být ode mě co nejdřív pryč?“ Klára se nedala přesvědčit. „Ne. Já… promiň. Fakt mi není dobře.“ Michal: „Tak to vypadá, že tě asi nepřesvědčím. Vím, že na jídlo teď nemáš ani pomyšlení, ale co když příště vynecháme tequilu a vyra­ zíme někam poklidně na večeři?“ I přes stoupající pocit nevolnosti vyloudila drobný úsměv. „Vážně máš odvahu? Po tom včerejšku? Sem teda za dámu zrovna nebyla!“ „Já jsem se nenudil. A za dámu se můžeš obléknout na tu večeři. Dlouho neváhej nebo ti ujedu.“ Klára vyhrkla: „Kam odjíždíš?“ To jsem přesně já… potkám pěknýho chlapa a on hnedka někam mizí… Kruci! Kruci! Kruci! Michal: „Do Londýna. Jsem tam teď nějaký čas pracovně. Na co myslíš?“ Klára trochu zklamaně: „Na nic. Hmm. Londýn, to je asi hezký město, ne?“ „Nestěžuju si. Dáš mi telefon?“ Klára rychle nadiktovala Michalovi svoje telefonní číslo a zmizela ze dveří. On za ní ještě stihnul zavolat: „Tak v neděli?“ Klára: „V neděli. Ahoj.“ •

• 31  •

KÁROVÁ DÁMA

Konečně byla venku. Ranní podzimní vzduch. Hned jí bylo o poznání lépe. Když se zorientovala, zjistila, že je kousek od Náměstí míru. Pěšky se prošla na I. P. Pavlova a metrem dorazila domů. Teplá sprcha, horká káva, pohodlné tepláky, tlusté ponožky a bylo dobře. Na víkend neměla naštěstí nic speciálního v plánu. Když doplnila spánkový deficit, došla na nákup a odpoledne se věnovala úklidu. Ve tři hodiny jí zapípala esemeska: Radim: Jdu se projet na kole. Nedáme trénink? Můj klacíček je už pěkně tvrdej.

Jeee, tak na to teď fakt nemám náladu. Klára: Necítím se nějak dobře. Takže klacíčkovanou musíme o pár dní odložit. Užij si kolo.

Radim:

t

oki. Koťátko. Budu čekat…

Kláře bylo sice trochu líto, že Radima odbyla, ale na pořadu dne byl jiný muž. Bohužel už ne na pořadu dne tohoto, ale hned toho dalšího nedělního. • V neděli nemohla po dlouhé době dospat. To jsem snad nervózní z té dnešní večeře? To není možné! Koukej se srovnat, holka. Třeba se ještě neozve a budu ráda, když si na trénink najde čásek Radim. Možná, že to nebyla jen ona, kdo nemohl dospat. Protože už u sní­ daně tu byla zpráva: Michal: Krásnou neděli přeji. Platí dnešní večeře? Co Café Sahara na Míráku? V osm?

• 32  •

Kapitola 5  •  Osudový sraz Klára se usmála. Měla radost, že se Michal ozval, a k tomu hned ráno. Přemýšlela, zda má zavolat Veronice a podat hlášení, jak se srazík vyda­ řil, ale rozhodla se nechat si to zatím pro sebe. Neděle byla loudavá. Dopoledne si šla zaběhat do nedalekého krč­ ského lesa a odpoledne strávila prací a čtením jedné z detektivek od Agáty Christie. Umyla si vlasy, vytáhla ze skříně pohodlnou šatovou sukni a pestrobarevné punčocháče. Dobře vypadající, ale pohodlné oblečení. Ustrojená, sebevědomá a natěšená vyrazila. Michal na ni čekal před restaurací. Dorazila pár minut po osmé, což se jí líbilo. Přesně chodí jen ženské, co jsou celé žhavé někoho uhnat. Nervozita celého dne z ní spadla, hned jak Michal poprvé promlu­ vil. A místo, kam ji pozval, tak to byl sen! Na světě se od jeho vzniku změnilo určitě hodně věcí k nepoznané­ ­mu. Třeba jen vezmeme­‑li si například telefon, nebo teď dokonce i tele‑ fon s obrazem. Mohlo by se toto zdát lidem před pár desítkami let ještě jako sen. Dalším krokem, který by se líbil mně, by klidně mohl být třeba teleport. Teleport, který by vás ve vteřině dokázal přemístit do jiného kon‑ tinentu. Sahara bylo přesně to místo, kde Klára měla pocit, že se do jiného kontinentu přemístila. Dokonalý východní interiér, prostorný, s vel­ kými vitrážovými okny, všude pohodlné sezení, nejrůznější polštáře, sošky buddhů, lucerničky, kuriózní křesla s kapucí. Syrový tuňák serví­ rovaný v mušlích, famózní hummus, nakládané papričky, karamelizo­ vaná cibulka, lahodný kebab. Romantičtější místo asi nepoznala. Tak ten asi ví, po čem ženy touží. Večer tady v tomhle ráji v porov‑ nání s mou večeří od Číňana z krabičky u televize či počítače… No, možná bych to randění neměla tak podceňovat! Večer v Sahaře uběhl jako nic. Klára s Michalem si povídali o všem možném. Ona povídala o své práci, o své sestře a její rodině, o tom, jak ráda běhá a řídí rychlá auta. Michal jí zase vyprávěl o své vášni pro horská kola a adrenalinové závody, o své bývalé ženě, které vadilo, že pořád pracuje, o práci v Londýně i o jeho starostlivé matce. Společně vzpomínali na čas vysoké školy a navzájem se bavili nejrůznějšími veselými historkami z této doby. Z restaurace odešli až společně s obsluhou.

• 33  •

KÁROVÁ DÁMA

Venku se jí Michal zeptal: „Můžu tě nějak doprovodit domů?“ „Né. To je dobrý. Dneska jezdí můj Pavlík, tak mu zavolám.“ „Vzal bych tě k sobě, ale musím zítra brzy vstávat.“ Brzy vstávat. To jsou výmluvy. Úplná klasika. No, holt se mu holka asi zase tolik nelíbíš. Michal vycítil směr Klářiných myšlenek. „Zítra mi letí v deset leta­ dlo a musím si s sebou ještě dost věcí nachystat. Teď tu nějaký čas zase nebudu.“ Bezvadný. Ještě že odjíždíš na dlouho, alespoň máš výmluvu, proč se jen tak neozvat. Klára řekla nahlas: „Jasně. Klidně jdi. Pavlík tu bude za chvilku. Děkuju za prima večeři.“ Jemu se ale odejít nechtělo. „Počkám s tebou, než přijede. Přece tě tady nenechám čekat samotnou.“ Naštěstí dlouho nečekali. Pavlík se svou bílou A6 tam byl cobydup. Pavlík vyskočil, vesele Kláru pozdravil a otevřel jí dveře. „Tak děkuju. Měj se fajn. V Londýně.“ Michal: „Děkuju. Ty se opatruj. A snad brzy na viděnou.“ Ještě než Pavlík zabouchl dveře, Michal se naklonil do vozu a vtiskl Kláře polibek na tvář. Ona už nic neřekla, jen Michalovi krátce zamávala přes sklo odjíž­ dějícího vozu. Pavlík jel jako bezpečný blesk, a tak byla už za patnáct minut u sebe doma. Přestože večer byl moc vyvedený, byla nesvá. Co mělo znamenat to jeho snad brzy na viděnou? Snad? To snad záleží na něm, jestli se ozve. Stejně to nemá cenu. Kdoví, jak dlouho v tom Londýně bude. Navíc se se mnou evidentně ani nechce vyspat, když mě nepřefik ani v pátek, ani dneska. Já těm chlapům nerozumím. Kdybych byla chlap, řeknu: „Tak zase půjdu jednou spát s tvrdým.“ Já ale spíš půjdu spát nasraná. Nesnáším tohle neprůhledné randění. Do háje s randěním i s Michalem! Není mi snad dobře samotné? Klára se převlékla do noční košile a zalezla do postele. Když si chtěla nastavit budík na telefonu, došlo jí, že si ho ještě nevyndala z kabelky. Znovu rozsvítila v předsíni a začala hrabošit v tašce. Telefon našla docela rychle, co ji ale zarazilo, bylo, že v kabelce našla i něco jiného. Byla to obálka.

• 34  •

Kapitola 5  •  Osudový sraz Co to je? To není moje. Ale je tam moje jméno. To mi sem musel dát jedině Michal. Ale kdy? Možná když jsem odešla na záchod… Co v ní asi je? Bleskurychle obálku rozlepila. Nemohla věřit svým očím, co vidí. Byla to otevřená letenka do Londýna na její jméno. Ty brďo! To je chlap! Tak tomu nerozumím. Mohl se se mnou dneska klidně vyspat, a to nic, a pak si mě za sebou pozve do Londýna. Chudák netuší, že já létání nesnáším, takže pravděpodobnost, že bych tuto fobii pře‑ konala, je dost nízká. No, i když chlap je to fakt zajímavej. To je jiné kafe než všichni ti, se kterýma jsem se celý život zahazovala. Pro trochu toho potěšení, aby si nemysleli, že jsem lesba… abych nebyla tak úplně sama. Ještě než zaplula do měkkých peřin, poslala Michalovi SMS: „Děkuju

r.“

Touto zprávou začalo jejich pravidelné esemeskování. Psali si zatím ale velmi zdvořile, zato mile a často. Michal posílal maličké zprávičky typu: „Dobré ráno, jak ses vyspala?“ „Jsem k smrti unavený. Jaký byl tvůj dnešní den?“ „Jak je v Praze? Co nového v práci?“ „Tady prší. Stýská se mi po Praze.“ „Stýská se mi po tobě.“ „Kdy za mnou přijedeš?“

A bylo to tady. Trvalo to přesně čtyři dny, než se zeptal. Co teď? Nevím. Asi musím zavolat ségře. A tak Klára vytočila Veroničino číslo. Telefon dlouho vyzváněl. Až když už to chtěla položit, ozval se konečně Veroničin hlas: „Ahoj, sestřičko, dobře, že voláš, úplně jsem na tebe zapomněla. Promiň.“

• 35  •

KÁROVÁ DÁMA

„To nic. Jak se máš?“ Veronika: „Právě že ani nic moc. Měla jsem uzávěrku, minulý víkend hlídali naši, tak jsme si i s Pavlem vyrazili na večeři a do kina, ale od pondělí jsou Elinka s Dádou nemocný. Teče jim děsná rýma a Elince to jde až do oušek, takže je mi jí fakt líto. A už to leze i na mě. Je to tu pěknej lazaret.“ „Jee, tak to mě mrzí. To, abych o víkendu asi nejezdila?“ „No, to bych neriskovala. Tady vir číhá na každém centimetru. Zabavíš se jinak, viď?“ „Žádný obavy. Znáš mě, já si klidně vystačím i sama. A možná si i za někým zaletím.“ Veronika vyhrkla: „Cože? Slyšela jsem dobře?“ Klára zachovala naprostý klid. „Hmmm.“ „Co je? Nebuď tajemná jak hrad v Karpatech a vysyp to.“ „Já nevím. Je to takový blbý. Asi jsem někoho potkala.“ Veronika vydechla s úžasem: „No, nepovídej. A kde jsi ho tak rychle nabalila?“ „Já nikoho nenabalila. Byla jsem přece na vysokoškolském srazu.“ „Jee, já na to skoro zapomněla. A to jsem si říkala, že ti hned druhej den zavolám. Jsem děsná. Nepořizuj si tři děti, pak nebudeš mít čas už vůbec na nic. To je jedno, tak povídej. Povídej.“ „Jmenuje se Michal. Chodili jsme spolu do kruhu. Možná jsem o něm někdy i mluvila. Líbil se mi, ale nějak jsme se míjeli. No, a teď zrovna ani jeden nikoho nemáme, takže tak.“ „Hmm. Sice stejně starej, ale neva. Je to fešák? Sympaťák?“ „Právě, že jo.“ „Svobodnej?“ Klára: „Rozvedenej.“ Veronika: „Děti?“ Klára: „Naštěstí ne.“ „Takže značka IDEÁL! Co dělá?“ „Právničinu pro White and Case, ale průšvih je, že je momentálně v Londýně.“ „Aaa, háček je tady. To mi bylo hned podezřelý, že bys to měla tak jednoduchý. Takže do Londýna bys letěla? Ale ty přece nikam nelítáš. Nebo už se nebojíš?“

• 36  •

Kapitola 5  •  Osudový sraz „Právě. Bojím. Hrozně. Znáš mě. Nesnesu, aby auto řídil někdo jiný, natož sednout do letadla. Fuj! Jen na to pomyslím, je mi nanic.“ „Ale pokud mě paměť neklame, loni ses kvůli práci taky přemohla a letěla do Sofie.“ „To je pravda. Ale jinak to nešlo. A letěla jsem se šéfem, tak jsem se prostě hecla, dala si tequilu a kinedryl.“ „Vidíš. Takže to půjde. Koukej se na to psychicky připravit.“ Klára řekla váhavě: „Hmm. Nevím. Zrovna Londýn, tam se mi nikdy moc nechtělo. Ale zase když mám tu letenku…“ Veronika se ji snažila přesvědčit. „Zase jsi tam nikdy nebyla, tak nebrblej. A jestli sis tam koupila už i letenku, tak nevím, co tu řešíme.“ „Já si ji nekoupila. Dal mi ji na večeři do kabelky, když jsem šla na záchod.“ Veronika nevěřila svým uším: „No, páni! Sraz. Hnedka večeře. Ten je sladkej! Já bych letěla hned. Letenku máš, všechno ti tam ukáže, bydlet budeš u něj, ne?“ „To nevím.“ „Jak nevím? Ty jsi s ním nespala?“ „Právě že ne.“ „Kláro, ty kecáš? To mi na tebe teda nesedí.“ „Nějak se mi to prostě nepodařilo. Možná jsem se málo nafintila, možná byla málo laškovní, ale proč? Chtěla jsem být přirozená.“ „To už neřeš. Je to zjevně gentleman. Dává si na čas. Neboj, není ti dvacet, ne? S jedním chlapem si snad poradíš.“ Klára odevzdaně odpověděla: „Koukám, že nemám na výběr. Ty už máš jasno.“ „Jasně, že mám jasno. Určitě lepší než to tvoje vyšukávání s Radi­ mem z posilovny.“ „Hele, nebuď ošklivá. Radim je fajn.“ Veronika ironickým tónem: „Určitě. Horda svalů, co zavalila mozek, a ještě ženatej. Jako žíněnka asi dobrý, ale co s ním dál? Michal mi zní hezky. Tak to neprokaučuj. Ukaž trochu zájmu. Nesmíš být taková ledová královna. Chlapi dovedou být taky fajn. A být zamilovaná je taaak úžasný! Je to lepší než cokoliv jinýho.“ „Úplná harlekýnka! Nech toho, Veruško. Nějak si poradím.“

• 37  •

KÁROVÁ DÁMA

„Tak to ráda slyším, protože já musím běžet, Elinka chce kakat, tak musím asistovat. Ale budeš mě informovat, viď?“ „Rozkaz. Starší osoby se přece musí poslouchat. Utíkej, ať nemáte hovňouse v kalhotách.“ Veronika se se sestrou rozloučila: „Papa, legrácko!“ a položila telefon. „Papa a pozdravuj ty uličníky. Ať jste brzo fit!“

• 38  •

kapitola

6

Ženy sobě • září 2005… Ségra byla přesvědčivá až za hrob, ale nepoletím, dokud mi to neposvětí i holky. Klára znala spoustu lidí, ale za opravdové kamarádky považovala pouze dvě. Byly to její bývalé spolužačky z berounského gymplu. První z nich se jmenovala Markéta. Markéta si na rozdíl od Kláry po střední škole nezvolila práva, ale vysokou školu ekonomickou. Hned po škole začala pracovat v jedné velké mezinárodní firmě, která se specializo­ vala na finanční audit. Markéta tam měla už dost vysoké postavení, a tím i hodně slušný příjem. Byla už rozvedená a měla dceru Karo­ línku. Rozvedená, ale nikdy ne sama. Těžko říct proč. Byla to hubená blondýna s vždy perfektně střiženým mikádem. Muži se na ni lepili jako na magnet. Bohužel jim vždy časem došlo, že držet s Markétou krok není vůbec jednoduché. Jediný, kdo to dokázal o něco déle, byl její bývalý manžel. Ten měl ale zase jednu zvláštnost, a to sice, že až patologicky visel na svých rodičích a své sestře. To Markéta časem už nedokázala tolerovat, a tak se o to víc zabrala do práce. Její současné vztahy s muži byly hlavně k pobavení. To ale neznamenalo, že o nich neustále nemluvila. Pokaždé o někom básnila. To Jana byla docela jiná. Také sice vystudovala ekonomku, ale pra­ covala spokojeně v účtárně jedné menší firmy, která vyráběla dýchací přístroje. Jana, na rozdíl od Markéty, byla typicky spokojená a smířená manželka. Měla dvě dětičky, Haničku a Honzíka, a jimi naprosto žila.

• 39  •

KÁROVÁ DÁMA

Její manžel byl stavební inženýr a jejich manželství se zdálo být dobře fungující až do té doby, co si Jana dala třetí skleničku. Pak z ní začaly padat věci jako, že ji sex s manželem už moc nebaví a že si to nedávno rozdala ve skladu s jedním řidičem, co k nim vozí zboží. Obě Klářiny kamarádky měly jedno společné. Byla s nimi legrace a jejich společ­ nost jí vždy dokázala zvednout náladu. S holkama se vídáme každý první čtvrtek v měsíci v Bambusu. Bam‑ bus je náš oblíbený bar v samém centru matičky Prahy. Začaly jsme tam chodit už na vysoké. Dobře tam vaří a dovedou výborné míchané drinky. Než vám ale prozradím, co holky říkaly na můj nový objev jménem Michal, nedá mi vám předtím ještě nepovědět dvě historky z našeho spo‑ lečného mládí. Jedna by se dala nazvat třeba „Výlet do Prahy“, druhá něco jako „Umím létat“.

Výlet do Prahy Výlet z Berouna do centra Prahy jsme s holkama podnikly, když nám bylo něco mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem. V tomhle věku, když řeknete rodičům, že chcete poznat, co nabízí velkoměsto, nemůžete počí‑ tat s tím, že vám dají peníze na jízdenku na vlak a řeknou: „Tak jeď“. Dovolit se rodičů jsme tedy okamžitě zamítly. Stejně by to neprošlo, a ještě bychom zbytečně vzbudily podezření. A tak nás nenapadlo nic jiného, než že jsme já s Janou doma řekly, že budeme spát u Markéty a Markéta pro změnu zase řekla, že bude spát u mě. Na doporučení jednoho spolužáka jsme měly namířeno na diskotéku na Letné. Trochu jsme ale podcenily přípravu. Věděly jsme jen, že diskotéka je někde na Letné. Bohužel, jak známo, ženy nemají moc dobrý orientační smysl. Diskotéku jsme nenašly. Pravdou je, že naše mysl v té době už nebyla úplně čistá, jelikož jsme cestou z Berouna již ztrestaly láhev griotky. Z toho, že jsme diskotéku nenašly, jsme si ale pramálo dělaly. Z kopce jsme se sklouzly až na Vltavskou, odkud jsme metrem zamířily do Roxy. Jak nás napadlo zrovna Roxy, už bych si nevzpomněla. Ale mám pocit, že jsme to asi znaly z nějakého filmu. Jestli Roxy bylo někdy ve filmu, já rozhodně nechápala proč. Pro nás holky ze střední školy byl klub velmi drahý a dost nezajímavý. Zůstávat v předraženém pajzlu s divnými lidmi

• 40  •

Kapitola 6  •  Ženy sobě nemělo smysl. Otázka byla, co dál? Opět jsme se vydaly na cestu do neznáma. Došly jsme až na Staromák. Po cestě jsme si v nonstop potra‑ vinách pořídily lahev broskvové vodky a na Staromáku jsme se nechaly inspirovat zahraničními turisty a vylezly jsme si na sochu Husa, kde jsme se pohodlně uvelebily. Vodky v láhvi ubývalo, takže jsme si já ani ostatní nevšimly, že na soše už sedíme samy a že se k nám přiblížila hlídka městské policie. I přes náš opilý stav nám došlo, že vysedávat si o půlnoci s lahví v ruce na historické památce asi nebyl dobrý nápad. Okamžitě jsme seskočily dolů a snažily se rychle ztratit v uličkách velkoměsta. Poli‑ cejní hlídce jsme ale neunikly. Noční hlídka, před kterou jsme stály tváří v tvář, se skládala z muže a ženy. Policista promluvil jako první. Vyzval nás k předložení občanského průkazu a upozornil nás, že to, co jsme před chvílí dělaly, je trestné. Stály jsme jako zkoprnělé. Nikdo nic neří‑ kal. Navzájem jsme si vyměňovaly pohledy, ale žádná ze sebe nevydala ani hlásku. Teď nás k předložení dokladů vyzvala podstatně nepříjem‑ nějším tónem i policistka. To už Markéta zjevně psychicky nevydržela a promluvila. Já byla vyděšená strachy, ale zároveň pobavená, protože Markéta začala svojí velmi průměrnou němčinou policistům vysvětlovat, že česky nerozumí, že nevíme, co jsme udělaly, a ať už se na nás nezlobí, když jsme tu jen na návštěvě. Policistka ale nezměnila svůj výraz ani tón a trvala na tom, že pokud nepředložíme doklady, budou nás muset odvést na stanici. Markéta se ale nezalekla a stále opakovala, že nerozu‑ míme, že jsme jenom turistky a že už se budeme chovat slušně. Policistu asi už celá situace nebavila, a tak se začal se svou kolegyní dohadovat za účelem ukončení tohoto pubertálního incidentu: „Nech ty blbé německé krávy jít. Jsou úplně nalitý a vypatlaný.“ Policistce se nakonec zjevně také nechtělo kazit si noc s německými turistkami v krátkých sukních, a tak jen řekla: „Tak už běžte nebo si to rozmyslím.“ To už na jsme nic nečekaly a přidaly do kroku směr Václavské náměstí, kde jsme zapadly do prvního pajzlu a nepřestávaly se smát vypečené historce s německými cestovatelkami. Do odjezdu ranního vlaku směr Beroun ale zbývala ještě spousta času. V hospodě sice nebylo úplně útulno, ale rozhodně tam bylo tepleji než venku, a tak jsme si objednaly každá po dvojce červeného a pomalu usrkávaly a občas přivíraly oči únavou. Rychle jsme se ale pro‑ braly, když si k nám přisedl jeden s místních štamgastů. Byly jsme hodně unavené a možná i znuděné, takže jsme ho neodpálily tak, jako bychom

• 41  •

KÁROVÁ DÁMA

to určitě udělaly jindy. Podivný chlapík se samozřejmě zaměřil na Mar‑ kétu. Markéta pocházela z rodiny s katolickým vyznáním, a tak její krk zdobil drobný křížek. Chlapík se začal vnucovat větou typu: „Víš, co to máš na krku za křížek?“ Markéta nereagovala a jen otráveně pozdvihla obočí. Muž se ale nenechal odradit a pokračoval: „Když mi odříkáš otče‑ náš, tak ti tady a teď namaluji tvůj portrét, co ty na to?“ Slovo portrét Markétu zaujalo. A tak v půl čtvrté ráno s přehledem otčenáš vysekla. Štamgast si přitáhl ušmudlanou tašku, ze které vytáhl desky s papíry a uhel. Netrvalo to ani deset minut a Markétina dokonalá podoba se přenesla na list papíru. Byly ale čtyři hodiny, a to už zavíral i tento pochybný podnik. A tak jsme se zase musely vydat ven. Na Karlově náměstí jsme přečkaly v parku na lavičkách poslední hodinu a v půl šesté ráno jsme konečně ujížděly prvním vlakem zpátky do Berouna. Markéta si ale z tohoto večera odnesla památku, která dodnes visí v jejím bytě, a když tam někdy přijdeme na návštěvu, ještě dnes jsme všechny ze vzpo‑ mínky na tento vydařený výlet dost pobavené.

Umím létat Druhá epizoda se odehrála hned po mém třeťáku na gymplu, když mi bylo čerstvých sedmnáct. Kousek od Vraného nad Vltavou se nachází rozkošná vesnička jménem Skochovice. Skochovice mají zhruba tak padesát obyvatel. Někteří zde bydlí trvale, ale spíše je to chatová oblast. A v této chatové oblasti se nacházela i chajdička Markétiných rodičů. Markéta tam jezdila od dětství a toto místo patřilo k jejím nejmilejším. Nyní o to více, že se tam mohla vydat na víkend místo rodičů, s námi, svými nejlepšími kamarádkami. Náš výlet začínal na vlakovém nádraží v Braníku. Na nádraží jsme si koupily párek v rohlíku a na místních, dost nechutných, záchodech si namíchaly do petlahve červené víno či rum s kolou. Ve vlaku jsme si obvykle vyprávěly o klukách nebo hrály karty. Z nádraží ve Skochovicích pak následoval výstup na chatu. Hned za kolejemi vedla točitá cesta pěkně do kopce a do lesa. Výstup ale stál za to. Tady byla! Schovaná v lese, dřevěná, lehce ohozená omítkou. Žádné patro nečekejte. Byla zde pouze minikuchyňka, v jedné z místností velké ležení a stolek, v druhé

• 42  •

Kapitola 6  •  Ženy sobě dvě křesla, dvě postele a peřiňák. Do chaty nebyla zavedená voda, takže hurá k pumpě pod chatou, tam se mylo i nádobí. Pod srázem byl ještě navíc sud s dešťovou vodou, který fungoval jako sprcha. A samozřejmě nechyběla ani stylová venkovní kadibudka s dveřním otvorem ve tvaru srdíčka. Přes den jsme toho nedělaly mnoho. Ráno jsme dost vyspávaly a po snídani jsme si hned něco otevřely. Kniha nebo učebnice to teda roz‑ hodně nebyla. Nejčastěji asi vodka s džusem. Čas od času bylo taky nutné dojít pěšky do krámu doplnit zásoby. Jinak byl program velmi oddechový. Když bylo teplo, chodily jsme se koupat do nedaleké Vltavy. Když bylo ošklivo, přišly na řadu karty nebo jiné hry jako Člověče, nezlob se, Dostihy a sázky či Aktivity. U všeho samozřejmě asistoval přítel alko‑ hol. Když nadešel večer, byly jsme už pěkně v náladě. Značně upra‑ vené nejen alkoholem, ale i líčidly, okolo deváté hodiny večerní jsme vyrazily pěšky do nedalekých Měchenic na diskotéku s názvem Magic Land. Klasická venkovská diskotéka. Kožené sedačky, různé typy sezení a samozřejmě bar a parket. My jsme vyrazily obvykle rovnou na bar, nebo když dobře hráli i rovnou na parket. Pánskou společnost nebylo potřeba vyhledávat. Chlapi za námi chodili sami. Stále nás chtěli na něco zvát a samozřejmě doufali, že si to pak s námi rozdají v autě na parkovišti. Tak to bylo v Měchenicích poměrně běžné. Já jsem se sna‑ žila držet zpátky. Holky ale chlapů využívaly, jak to jen šlo. Někdy se dokonce vsadily, které z nich zaplatí více pití. Je jasné, že musely nápad‑ níkům také něčím zaplatit. Obvykle je ale během líbačky stihly zarazit nějakou výmluvou, jako že zrovna mají silné ženské obtíže nebo že se jim chce urputně zvracet. Pánská společnost se ale naštěstí dala získat i jinak než na diskotéce. Na chatu jsme občas pozvaly kluky z naší třídy. A tady začíná teprve historka jako taková. Byly prázdniny, složení tři holky, čtyři kluci. Chata měla obvyklý scénář. Chlast, debilní hry, disco a také sex. Markéta postupně vystřídala všechny zúčastněné spolužáky. Tak tahle všestranná já nebyla. Mně stačil jen Lukáš. Ve škole se mi líbil, a protože byly prázdniny, chtěla jsem si také užít trochu toho potě‑ šení. Pokud jsme se ale nechtěli zúčastňovat hromadného sexu, museli jsme vyrazit s dekou do lesa. Trochu tam sice píchalo jehličí, ale při milování s Lukášem jsem dokázala na všechno zapomenout.

• 43  •

KÁROVÁ DÁMA

Z lesa ale zpátky k chatě. Jak už jsem zmínila, chata neměla žádné patro, měla ale prima rovnou střechu. Naši podnikaví chlapci našli žeb‑ řík a přes den hráli na střeše tenis. Na střeše se jim dokonce zalíbilo tak, že jedné teplé prázdninové noci dostali nápad tam i přespat. Kluci pře‑ stěhovali nahoru všechny peřiny, takže my holky neměly na výběr, a tak jsme tak byly nucené se se spaním pod širým nebem rychle smířit.

Bylo asi půl třetí ráno, když jsem si chtěla zapálit cigaretu. Co? Že jsem kouřila? Jasně, že jsem kouřila! Tehdy. Teď samozřejmě nekouřím. Ale v té době jsem na tom byla docela závislá. Přes den jsem jich vykou‑ řila asi dvacet, ale stále jsem na ně měla neuvěřitelnou chuť. Klukům z našeho gymplu, včetně Lukáše, se ale moje kouření zjevně nezamlou‑ valo. A tak, aby mě údajně odnaučili kouřit, vzali mi žebřík a hodili mi ti blbci cigarety dolů ze střechy. No, a ono když jste v sedmnácti opilá, a ještě je k tomu tma, tak se najednou tři metry nezdají tak vysoko. Abych

• 44  •

Kapitola 6  •  Ženy sobě nad těma idiotama vyzrála a mohla si konečně vychutnat vytouženou cigaretu, tak jsem si zkrátka pro cigarety skočila. Jelikož jsem skákala do tmy, nic neviděla, nepodařilo se mi bohužel dopadnout na nohy, ale přepadla jsem na levou ruku. Chuť na cigaretu byla rázem ta tam. Strašně to bolelo. Nemohla jsem s rukou vůbec pohnout a ruka vypadala dost zkroucená. Holky nelenily a po slanění ze střechy okamžitě začaly chodit mezi chatama a shánět pomoc. Bohužel marně. Chaty byly buď prázdné, nebo jim nikdo neotevřel. Nezbývalo nic jiného než z budky zavolat záchranku. Taxi zdarma rovnou na Karlák. Hrozná bolest, rentgeny a já musela vydržet až do rána. Výsledkem mého pokusu o let byla zlomená loketní kost a jako bonus vykloubená vřetení přímo v lokti. Pěkně dlahu a zavázané v šátku. Dlaha byla kovová se šrouby a zabudo‑ vaná přímo do ruky. Vyndali mi ji až po roce a půl. Dodnes tam mám jako památku na let vzduchem dost velkou jizvu a občas mě ještě zabolí, když vezmu něco těžkého do ruky. Rodičům se samozřejmě důvod úrazu musel trochu upravit. Co třeba pád ze schodů, to zní dobře, ne? Rodiče si řeknou chudák holka a nemají ani tušení, že ve skochovické chatičce ani žádné schody nemají. • Tak to by byly holky. Klára se jim dnes svěřila, že potkala Michala, ale neví, zda je dobrý nápad za ním hned letět do Londýna. Holky vypa­ daly, že mají z Klářiny nové aférky velkou radost. Následně ji podrobily křížovému výslechu. Klára jim tak musela všechno vylíčit do nejmen­ ších detailů. Byla bohužel nucená vyzradit i to, že se ještě s Michalem nemilovala. To bylo holkám ze začátku trochu podezřelé, ale nakonec se shodly na tom, že je dobře, že si Michal dává na čas a nechová se jako průměrné mužské zvíře. Pochopitelně nedokázaly pochopit její fobii z létání. Jana navrhovala, že by Klára mohla jet do Londýna auto­ busem. Markéta to ale naprosto zavrhla. „To se nehodí. Koupil ti letenku, tak se koukej překonat a pro jed­ nou budeš místo silnice cestovat vzduchem. Když to musí zvládnout novorozenci i mrtvoly v rakvích, co bys to nezvládla ty!“ Tak, a bylo vymalováno. Ani nevím, že jsem mohla doufat, že holky řeknou něco jiného. Vypadá to, že se asi budu muset opravdu hecnout a vystoupat do výšin nebeských tím nepřítelem, co si říká letadlo.

• 45  •

kapitola

7

Výzva • říjen 2005… A tak jsem si řekla, že poletím. Než ale do sebe naláduju kinedryl a te­­ quilu, musím počkat, než se uzdraví moje sestra alias momentálně moje módní poradkyně a vizážistka, která si mě vezme do parády. Takhle prý jet nemůžu. Mám obočí jak chlap, vlasy se neznají s kadeřníkem a čínské jídlo v deset večer musí skončit. A tak se ptám, co z toho budu mít. Sestřina odpověď zní: „Muže snů“. Ani ho nezná. Je praštěná. Ale přidala se k ní tentokrát i máma. Tak to je podrazová přesilovka! Tady je každej odboj zbytečnej. Asi se obě vážně bojí, že se nevdám. Já bych bez těch bílejch šatů, zlatejch kroužků a ukřičenejch dětí asi dobře přežila, ale je fakt, že ségru a mámu mám ráda, tak proč jim jednou nevyhovět. A tak si Klára den před odletem vzala volno a společně s Veronikou a matkou absolvovala kosmetiku, manikúru, solárium, kadeřníka a také s nimi prošla nespočet obchodů. Výsledek stál za to, i když na její kartě ubylo dvacet tisíc. A kdo je ta manekýna v zrcadle? Sice vypadá trochu uměle a nafoukaně, ale musím uznat, že to je kus. Takže sice vypadám skvěle, ale ještě stále se bojím jen vkročit na letiště. Ségra jede se mnou. Prášek, tequila, ségra mě objala a řekla, že mi věří, že to zvládnu. Je mi nanic, ale je to výzva. A já výzvy ráda. Přece jenom jsou to jen dvě hodiny z mého života. Musím to vy­­ držet. Verča měla ukrutné porodní bolesti trvající přes dvacet hodin, tak já prostě dvě blbý hodiny vydržím.

• 46  •

Kapitola 7  •  Výzva Pás v letadle utáhnu tak, že skoro zvracím, stevardka se mě stále ptá, zda jsem v pořádku. Nechápu! Obě víme, že nejsem. Dvě hodiny, 120 minut, 7200 vteřin. Je to za mnou. Jsem tu. Fuj! Příště jedu autem nebo autobusem. Tak kde je ten můj princ? Ať mě políbí a ta kletba zvaná letadlo ze mě spadne. Čeká na mě v letištní hale. Nemá cedulku se jménem. Pama‑ tuju si ho dobře? Je to vůbec on? Co to má s vlasama? On má tepláky? A mikinu, která je poblitá či co? Fialová, a tak blbej vzor snad nikdo nemohl vymyslet. Taky vypadá, že mě nepoznává. S vyžehlenejma vla‑ sama, umělejma řasama, tunou mejkapu, kilama šperků a podpatkama jako mrakodrapy možná vypadám taky trochu jako přízrak. On chtěl bejt asi uvolněnej a já to přepískla. Do prdele! To je situace! Michal Kláru pozdravil s úsměvem na tváři. „Ahoj, vítám tě v Lon­ dýně. Vypadáš nějak nijak. Sluší ti to, ale mně se líbíš i kudrnatá.“ „Promiň, asi jsem se nechala unést radami své sestry.“ „To je v pohodě. Jen si připadám trochu divně, že jsem byl už večer línej se převlíct a přijel jsem v domácím.“ Ona se snažila být milá. „To vůbec nevadí. Máš nový účes, viď?“ „No, obvykle si to tolik neotrsám, ale nějak špatně jsem si nastavil strojek.“ „Ty se stříháš sám?“ „V Praze chodím do fajn salónu, ale tady si mi nějak nechtělo, tak jsem to vyřešil sám. Musíme si pospíšit, za chvíli nám jede poslední vlak.“ A tak společně a kvapným krokem vyrazili směrem na vlakové nástupiště. Z Gatwick Airport je odvezl Gatwick express na zastávku Clapham Junction, kde jen tak tak chytili poslední vlak směr na Wim­ bledon, který je vysadil už přímo v Putney. Z Putney toho Klára ten den moc neviděla, všude byla tma a ona se soustředila více na přítomnost Michala než všeho okolo. Když dorazili k němu do bytu, bylo okolo půl druhé českého času, půl jedné brit­ ského. Michal jí ukázal pokoj, kde se mohla uložit i se svými věcmi. Omluvil se, že měl dnes hodně náročný den, a tak pokud to Kláře nebude vadit, půjde si lehnout a zítra jí to vynahradí. Hmm, takže spolu spát nebudeme. No, dneska toho už mám plné kecky, ale zítra ti ukážu, jaká jsem dravá kočka! A vrnět potom budu v tvé ložnici a ne tady. To ale až zítra. Takže dobrou noc a na viděnou ráno. V Londýně…

• 47  •

kapitola

8

Nesnáším létání, ale miluju Londýn • Když někomu v Londýně řeknete, že bydlíte v Putney, významně přikrčí ústa a obdivným tónem řekne, že Putney je „lovely“. A aby ne! Putney, to je jedna z nejhezčích okrajových čtvrtí Londýna. Do centra vás ale vlak nebo metro dopraví během třiceti minut, což na Londýn není vůbec špatné. Největší výhodou Putney je jeho poloha u řeky. A tak tam samo­ zřejmě najdete velmi stylové loděnice i dlouhou promenádu kolem Temže po obou jejích stranách. Putney má také malebné, většinou nízké baráčky, spoustu zeleně a co se týče obchůdků, nakoupíte tam úplně vše, na co si jen pomyslíte. Hlavní silnici s názvem Putney High Street lemují obchody značek jako Next, Marks and Spencer a podobné. Put­ ney má i vlastní McDonald‘s, Burger King a každý kavárenský řetězec, jako je Costa Coffee či Caffè Nero, tam má svoje zastoupení v podobě rozkošné kavárničky. I dobrých restaurací tam není pomálu. Usídlily se tam italská, čínská, indická, japonská i v čele s luxusní thajskou, která má vznešený název Thai Square a je přímo na břehu Temže. • Klára nemohla v pátek dospat. Tolik se těšila, co jí Londýn a Michal společně nabídnou. Když slyšela klapnout dveře od Michalovy ložnice, počkala ještě pět minut. Mezitím se převlékla z pyžama do pohodlných džínsů a trička s obrázkem. Přes koupelnu zamířila do obývacího pokoje.

• 48  •

Kapitola 8  •  Nesnáším létání, ale miluju Londýn Michal bydlel na Upper Richmond Road, v bytovém domě se čtyřmi podlažími. Mohl si klidně pronajmout typický anglický mini­ baráček, ale takový, byť stylový, by byl na něj moc tmavý. Tomu Klára rozuměla. Sama měla ráda hodně světlé prostory, takže jí Michalův byt od prvního pohledu seděl. Krom dvou ložnic se světlým kobercem se celým bytem táhla světlá plovoucí podlaha. Světle vymalované stěny, světlá a jednoduchá, ale moderní kuchyně, světlé střízlivé koupelny. Ano, čtete dobře. Byly dvě. To si Klára nemohla vynachválit. Chcete si v klidu dojít na velkou a ne se stresovat, za jak asi dlouhou chvíli si tam bude chtít váš drahoušek jít umýt ruce? Na to Klára ještě nebyla připravená, a tak ji přítomnost druhé kou­ pelny s toaletou vyloženě potěšila. Když se Michal do bytu nastěhoval, byl téměř nezařízený. Za pár měsíců tu ale bylo vše, co je k pohodl­ nému bydlení potřeba. Navíc tam byla spousta zelených rostlin, což

• 49  •

KÁROVÁ DÁMA

bylo u muže docela překvapující. Další, co bylo pro Kláru na bytě pře­ kvapující, byl neuvěřitelný pořádek. Nejenže se tam nikde nepovalo­ valy žádné věci, ale nikde se neválelo ani zrnko prachu. No, možná mu tu někdo uklízí. Jen aby to nebyl puntičkář s pedan‑ tickými sklony! To by mi mohlo scházet. Klára už dál nestihla analyzovat byt ani pořádek v něm, protože právě stála na prahu obývacího pokoje. Michal seděl u stolu a četl si noviny. Pozdravil ji jako první: „Dobré ráno, jak ses vyspala?“ „Skvěle. Děkuji.“ (Ve skutečnosti se Klára necítila moc vyspalá.) Asi to bylo nervozitou nebo tou příšerně měkkou matrací. Michal pokračoval milým hlasem: „Co si dáš k snídani?“ „Cokoliv. Já jím úplně všechno.“ „Tak takové lidi mám rád.“ Michal donesl na stůl bagely (typické kulaté britské pečivo, uvnitř s dírou), máslo, sýr, šunku, malinká cherry rajčata a udělal černý čaj s kapkou mléka po anglicku. „Tak co bys chtěla vidět v Londýně? Připravila sis nějaké paměti­ hodnosti nebo cokoliv jiného, na co jsi tady zvědavá?“ zeptal se s oči­ vidným zájmem. „Hele, já jsem v pohodě. Nechám klidně na tobě, ať mě tady pro­ táhneš tím, co máš pocit, že stojí za to vidět. Ségra do mě samozřejmě hučela, že musím na London Eye, k Buckinghamu, do Toweru i k Big Benu, ale mě zajímáš jako průvodce spíš ty, ne ten papírový pro turisty.“ „Paráda. Nějakou představu mám, tak uvidíme, jak se ti to bude líbit. Můžeme to upravit podle přání. Počasí nám na Londýn zatím přeje, tak až dopiješ čaj, můžeme vyrazit.“ A tak vyrazili. Pěšky to od Michala bylo necelých deset minut k zastávce metra Putney, která se nacházela na zelené lince District Line. Zhruba za třicet minut se ocitli v centru města. Londýnské metro je teda velké zklamání. Jeho název TUBE je víc než přiléhavý. Neuvěřitelně prťavé. Nízké, teplo, smrad a obrovské množství lidí. Naštěstí tímhle nemusím jezdit denně do práce. To by mě zabilo! Centrum ale určitě bude stát zato. Než se Klára stihla rozkoukat, kam ji to Michal vede, stála přímo pod London Eye.

• 50  •

Kapitola 8  •  Nesnáším létání, ale miluju Londýn London Eye, velké ruské kolo, ze kterého vidíte skoro všechny domi‑ nanty Londýna. Michal řekl s úsměvem: „Tak si to prohlédneš pěkně z výšky. Ať víš, do čeho jdeš.“ Klára na to: „No, paráda! První bod ze sestřina seznamu si můžu škrtnout.“ Z Oka byla úplně unešená. Užívala si překrásný výhled na Londýn a kouzlo tohoto města ji pomalu začalo dostávat. Navíc jim po cestě v Oku ještě s Michalem nečekaně pořídili docela pěknou fotečku. Tak už mám i něco na památku, co si s sebou odvezu domů. Suvenýr, na kterým je se mnou i můj princ. Po návštěvě London Eye se Klára s Michalem vydali pěšky po levé straně Temže. Došli ke slavné galerii Tate Modern. V této gale­ rii naleznete díla od roku 1900 až do současnosti. Především britské umělce, ale i další slavné osobnosti. Některé abstraktní umění bylo na Kláru už moc extrémní. Ona byla spíše na klasiku. A tak ji asi nejvíce potěšilo, že poprvé spatřila originál od Picassa. Poté, co strávili nějaký čas v galerii, vyrazili se podívat na Shakespearovo divadlo a na neda­ lekém proslulém Borrow Marketu si dali oběd. Po obědě přešli přes pavoučí most ke katedrále svatého Pavla. Kdo to neví, tak Svatý Pavel má druhou nejvyšší kopuli na světě. Samozřejmě až po římské katedrále sv. Petra v Římě. Když si prohlédli katedrálu, začali mezi vysokými domy hledat pověstné londýnské vejce. Londýnské vejce je velmi neobvyklý mrakodrap, dnes nazývaný London Gherkin (anglické slovo gherkin lze přeložit jako nakládaná okurka). Autorem vajíčkového nebo také okurkového mrakodrapu (jak se budově v Londýně velmi často přezdívá) je známý britský architekt Norman Foster, který za tento svůj počin získal velmi prestižní oce­ nění Královské britské společnosti architektů za výstavbu nové nejlepší budovy za rok 2004. Výška této stavby dosahuje úctyhodných 180 metrů, tyčí se v ní 40 pater. Vejce stále nebylo vidět a najednou jsme byli před ním. Monstrózní. Skoro až magické. Určitě stojí za vidění. Na závěr odpoledne ještě Klára s Michalem absolvovali prohlídku Toweru. V útrobách tohoto hradu jsou ukryty korunovační klenoty

• 51  •

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.