C. Nováková & T. Lissimore Franck • Roussel • Debussy • Pierné
ová k á v o N Cl ar a Lissimore hy t o m piano i T César Franck (1822–1890) – Sonata in A Major 1] Allegretto ben moderato 2] Allegro 3] Recitativo – Fantasia 4] Allegretto poco mosso
7 1771 010-08
5:56 8:06 7:28 6:19
Albert Roussel (1869–1937) – Joueurs de flûte op. 27 5] Pan 3:14 6] Tityre 1:08 7] Krishna 3:29 8] Monsieur de la Péjaudie 1:41 Claude Debussy (1862–1918) – Préludes 9] La fille aux cheveux de lin 10] La sérénade interrompue 11] Des pas sur la neige
2:31 2:54 3:54
Gabriel Pierné (1863–1937) – Sonata op. 36 12] Allegretto 13] Allegretto tranquillo 14] Allegretto un poco agitato
9:50 5:20 7:45
Total Time:
69:35
DDD STEREO Producer: Lukáš Herink Recording Engineer: Miroslav Mareš Recording Director: Jiří Gemrot Sleeve-note: Clara Nováková & Timothy Lissimore Photos: Jan Fořt Cover Design: Václav Mekyska, www.jonatan.us with the use of reproduction of Breton Landscape (Le Pouldu), Tropical Landscape and Moment of Truth I. by Paul Gauguin Recorded at St. Vincence Church in Prague, July 2nd – 5th 2007 © 2008 The copyright in this sound recording is owened by LH Promotion © 2008 LH Promotion, www.lhpromotion.eu Made in Czech Republic
C. Nováková & T. Lissimore Franck • Roussel • Debussy • Pierné
flute
Les sons et les parfums…
French romantic music for flute & piano
César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné César Franck Albert Roussel Claude Debussy
TIM: Clara a já jsme se poprvé setkali v Paříži jako studenti konzervatoře, a ačkoliv ani jeden z nás se ve Francii nenarodil, ani tam už nežijeme, pořád spolu komunikujeme ve francouzštině. To je tedy to, co nás spojuje s Francií a její kulturou v tom nejširším slova smyslu. Co se týče časového období, nahrané skladby spadají do zhruba čtyř desetiletí: Franckova sonáta byla napsána v roce 1886 a Rousselovy skladby v roce 1924. Na konci 19. století byla Paříž předním kulturním centrem, což potvrzují i tři světové výstavy v letech 1878, 1889 a 1900 – poslední z nich údajně navštívilo více než 50 miliónů návštěvníků! A o přitažlivosti tohoto „nejsvůdnějšího z měst“ svědčí i neustálý příliv zahraničních osobností z uměleckého světa: Picasso, Stravinskij, Ďagilev, de Falla, Albeniz, Prokofjev – abychom uvedli jen několik jmen – ti všichni zde značnou dobu žili a pracovali. Tady to prostě žilo! CLARA: Já osobně cítím zvláštní vztah k Rousselovi, který je nám ze skladatelů na CD časově nejblíže. Jedním z jeho žáků totiž byl velký český skladatel Bohuslav Martinů, který byl zase učitelem mého otce Jana Nováka. Rousselova osobnost mne také přitahuje kvůli odvážnému rozhodnutí zasvětit svůj život hudbě a opustit svou již předurčenou životní dráhu ve francouzském námořnictvu. A co se týče Debussyho, byl to podle mého názoru právě on, kdo objevil nové možnosti zvukově barevné palety Boehmovy flétny. Debussyho skladbu Syrinx považuji za skutečně převratné dílo ve flétnovém repertoáru. Kromě toho jsem přesvědčena, že téměř vše, co Debussy napsal, zní na flétnu výborně, a to i v kombinaci s jinými nástroji, neboť jeho čisté melodické linie se barevně velmi hodí ke zvukové jemnosti flétny. Až na jednu výjimku jsou skladby na tomto CD původně komponovány pro jiné nástroje – proč se věnujete transkripcím a ne originálním skladbám určeným flétně a klavíru? CLARA: Je třeba mít na paměti, že Pierného sonáta byla upravena pro flétnu samotným skladatelem. Z toho vyplývá (alespoň pro mne), že už když tuto sonátu psal, počítal s možnou verzí pro flétnu. Někdy ovšem musím přiznat, že houslový part jeho sonáty je více funkční. V takových případech se vracíme k původnímu zápisu, a jindy zase určitou pasáž posuneme o oktávu výše, abychom vyřešili problémy s vyvážeností, které nevyhnutelně vznikají u kombinace flétna a klavír. Sonáta Césara Francka je jednoduše mistrovským dílem a nenacházím jiný důvod proč ji hrát, než že jsem do ní prostě zamilovaná… a hotovo! TIM: Myšlenka zaranžovat tři Debussyho preludia přímo vyplynula z hraní a improvizování s Clarou. Stopy ve sněhu se velmi dobře hodí pro jemný zvuk splynutí altové flétny se strunami klavíru. Slavné preludium Dívka s vlasy jako len si rovněž říká o altové pojednání... a Přerušená serenáda je dávno mou oblíbenou skladbou, protože spojuje humor s Debussyho lyričností. Existuje nějaká přímá souvislost mezi skladbami či autory uváděnými na tomto CD? TIM: César Franck (1822-1890), nejstarší osobnost tohoto výběru – o přibližně čtyřicet let – byl učitelem Gabriela Pierného (1863–1937) i mladého Debussyho (1862–1918) na Pařížské konzervatoři, kde učil i Vincenta D’Indyho. Ten byl zase učitelem Alberta Roussela (1869 – 1937), na pařížské Schola Cantorum. Dá se hovořit také o dalším jednotícím prvku, kterým byla osobnost Richarda Wagnera a to, jak ovlivnil celé generace francouzských skladatelů. Franck a Debussy, přestože každý z nich přistupoval ke kompozici osobitým stylem, měli obzvlášť blízko k Wagnerovu bohatému, harmonickému jazyku a velkolepě pojatým hudebním strukturám, i k jeho zcela novým, vzrušujícím orchestrálním zvukům. A Pierné zase dirigoval první představení řady děl nových skladatelů, mezi nimi i Debussyho mistrovské dílo Pelleas a Melisanda v roce 1902. CLARA: Pierné dirigoval také premiéru Rousselovy Pavoučí hostiny… Hudební život v Paříži na přelomu století byl vůbec velmi společenský: hudebníci se neustále potkávali na koncertech, večeřích, v kavárnách a salónech. V tomto ohledu je zajímavé přečíst si například něco od Marcela Prousta, aby si člověk udělal představu o kulturním životě té doby. Koncerty pro barona toho a toho nebo v salónu princezny té a té nebyly ničím neobvyklým, stejně jako veřejná představení komorní hudby a orchestrální koncerty ansámblů Colonne, Lamoureux nebo Société des Concerts du Conservatoire. A pak tu ovšem byla ještě pařížská Opera a Opéra Comique.
TIM: Ještě k Proustovi: autor Hledání ztraceného času, byl sám velkým milovníkem hudby a Franckova sonáta byla jeho oblíbeným dílem. Zmiňuje se o tom řada různých zdrojů. Zdá se, že si oblíbil především třetí větu, a několikrát, když si najal hudebníky na své soukromé hudební večery, žádal interprety, aby tuto část sonáty zopakovali. Marcel Proust byl také velkým příznivcem Clauda Debussyho a patrně byl na premiéře opery Pelleas a Melisanda, kterou dirigoval Pierné: „...neustále žádám o Pelleas na theatrephone*“, píše, „a zbytek času se mi vybavuje slovo za slovem. Ale nejraději mám ty části, kde je jen hudba, beze slov“. Mluví o scéně „opsané z Fidelia“ ve které se Pelleas vynoří z podzemní kobky: „několik řádků je skutečně prodchnuto svěží vůní moře a růží, kterou mu přináší vánek“. Pojďme se nyní na jednotlivé skladby a jejich autory podívat trochu blížeji… TIM: César Franck je zajímavou postavou v dějinách hudby zejména tím, že jeho renomé se zakládá na velmi malém počtu děl, z nichž všechna napsal v posledním desetiletí svého života: Symfonie d moll (1886–7), Preludium, Chorály a fugy pro klavír (1884), Symfonické variace pro klavír a orchestr (1885), klavírní kvintet (1879), několik velkých skladeb pro varhany a samozřejmě Sonáta pro klavír a housle (1886), která je nahrána v našem výběru. Žil patrně celkem obyčejným životem: od roku 1858 působil jako varhaník v tehdy nově vysvěcené Basilice sv. Klotildy v Paříži a od roku 1872 až do své smrti v roce 1890 byl profesorem hry na varhany na konzervatoři. Získal pověst skvělého improvizátora a prý neustále nutil své studenty: „modulujte, modulujte“. Zdá se, že byl velmi oblíbený a svými přáteli je popisován jako „nesmírně skromný, prostý a pracovitý člověk“. Tyto vlastnosti prozařují i jeho sonátu. Řekl bych dokonce, že místy nese i známky mystičnosti. Byla napsána jako svatební dar pro přítele, také Belgičana, houslistu Eugène Ysaÿe. A v jejích čtyřech větách můžeme zaslechnout různé etapy intimního vztahu: nejprve zasněné vytržení v první větě, pak rozbouřené vášně v druhé, až po šťastné souznění dvou partnerů v kanonické čtvrté větě. Téma této poslední věty je bezesporu jednou z nejkrásnější melodií všech dob! A v kánonu působí ještě zázračněji. CLARA: Albert Roussel neměl být původně skladatelem: první léta své dospělosti sloužil ve francouzském námořnictvu jako důstojník, což ho zavedlo na řadu dalekých cest. Ve čtyřiadvaceti letech se však rozhodl opustit aktivní službu a věnovat se hudbě. Je zajímavé, jak cesty do cizích zemí ovlivnily hudbu, kterou později skládal: Krishna, třetí skladba cyklu Hráči na flétnu, je toho dobrým příkladem. Slyšíme zde vliv indické hudby, kterou se skladatel nechal inspirovat, aniž by se uchýlil k lacinému exoticismu nebo doslovnému opisování. V každé ze čtyř skladeb cyklu spojuje mýtického flétnistu s flétnistou žijícím a tvořícím ve své době. První část je pojmenována Pan – po řeckém bohu vína a snění (musím říci, že v některých pasážích mi připadá opravdu dost opilý) a věnována Marcelu Moysemu (1889–1984), slavnému flétnistovi a učiteli, který exportoval francouzskou flétnovou hru do celého světa a vytvářel zcela nové interpretační normy. Tityre (latinsky Tityrus) je postava z Vergiliových Zpěvů pastýřských. Překrásná a dlouhá báseň začíná: Tityre, tu patulae recubans sub tegmine fagi silvestrem tenui musam meditaris avena: nos patriae finis et dulcia linquimus arva. Nos patriam fugimus: tu, Tityre, lentus in umbra formosam resonare doces Amaryllida silvas. (Tityre, rozvalený tam, kde stín, tam, kde vánek a tráva, píšťalou rákosovou pěstíš si náklonnost Múz. Nám bylo opustit vlast; ty Tityre, v chládku se válíš jak krotký a bachratý Pan, jak vepřík v osení. Cizí a podivný kraj nás čeká; ty tiše si pískáš, a učíš lesy zpívat jméno krásné Amaryllis.) Jak krásná a idylická scéna: Tityrus sedící ve stínu buku je zde nepochybně flétnista. Tato druhá skladba byla věnována Gastonu Blancquartovi, který v té době hrál první flétnu v Orchestre Colonne. Mocný indický bůh Krishna, modré barvy, je často znázorňován jak hraje na flétnu a okouzluje zvířata i lidi… zejména mladé pastýřky neboli gópis. Ale je i bohem – válečníkem. Možná to vysvětluje dunění bubnů v povzdálí, naznačené v prostřední části třetí skladby. Jedná se o poslední ze série „indických“ prací skladatele, a používá v ní indickou stupnici Sri. Skladba Krishna byla věnována Louisi Fleurymu, který poprvé uvedl všechny čtyři skladby v roce 1925 s klavíristkou Janine Weillovou. Fleury byl ve své době velmi uznávaným odborníkem na „současnou“ hudbu.
A nakonec přichází Monsieur de la Péjaudie – postava z velmi populární dobové novely La Pêcheresse (česky Hříšnice, 1920) Henriho de Régniera, což byl francouzský spisovatel a básník spjatý se symbolismem. Je to příběh nešťastné lásky, který se odehrává v jižní Francii v 18. století. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je flétnista, skutečný gentleman, obdivuhodná postava oplývající jemností a lehkostí, a tytéž vlastnosti nalézáme i v Rousellově skladbě: je to jemně vykreslený obraz postavy s klidným zakončením (což ovšem neodpovídá závěru výše zmiňované novely, kde mladý hrdina je nespravedlivě odsouzen k vyhnanství). Skladba je věnována Philippu Gaubertovi, což byl skvělý flétnista, učitel na konzervatoři a dirigent pařížské Opery, který se rovněž specializoval na soudobou hudbu. Uvedl řadu skladeb Roussela a Pierného a sám byl velmi plodným skladatelem. I Gabriel Pierné napsal velký počet skladeb: jeho tvorba zahrnuje sólové písně i symfonické básně, oratoria, opery a balety. Jeho Sonáta pro housle nebo flétnu a klavír z roku 1900 je jednou z jeho nejlepších komorních skladeb. Tento skladatel bývá popisován jak typický představitel období označovaném jako „fin-de-siècle“. Jeho hudební jazyk je elegantní, šarmantní a rafinovaný, aniž by působil příliš novátorsky. V roce 1993 se ujímá úlohy asistenta dirigenta u renomovaného Orchestru Colonne a v roce 1910 se stává jeho hlavním dirigentem; na této pozici zůstává až do roku 1933, kdy odchází z veřejného života. Dramaturgie jeho koncertních programů jsou důkazem, že to byl hudebník s velmi širokým záběrem a nebál se představovat i díla tehdy velmi moderních osobností s nesmírně různorodou estetikou. Seznam jeho premiér je impozantní: Stravinského balet Pták Ohnivák (1910); Rousselova Pavoučí hostina (1913); Ravelův Daphnis a Chlo�ë (1911) a Tzigane (1924); Milhaudova Protée (1920), řada prací Honeggera a jeho životního přítele Clauda Debussyho (Pelleas a Melisanda a Ibéria v roce 1910). TIM: Co Pierné postrádal na inovativnosti, to Debussy bohatě vynahradil! Byl skutečně převratnou osobností v historii hudby 20. století. Již od samého začátku své kariéry se jednoznačně pokládal za nonkonformistu: v roce 1885 například píše „…jsem si jist, že institut bude proti, protože za jedinou správnou cestu považují tu svou. Ale to se nedá nic dělat. Na to příliš miluji svou svobodu, mám příliš rád své myšlenky“. Právě tato vnitřní svoboda mu umožnila absorbovat i velmi rozdílné prvky z mnoha různých zdrojů. Dokonce ani tehdy ohromující vliv Richarda Wagnera nijak nepoznamenal jeho styl. Nebyl hluchý vůči harmonické kráse děl jako Tristan a Isolda, ale měl schopnost vybrat si i z tohoto zdroje přesně to, co potřeboval, a zbytek nechat být! Tato otevřenost mysli je patrná i z šíře jeho záběru. Když se na světové výstavě v Paříži v roce 1889 poprvé setkal s javánskou hudbou, interpretované na nástroji gamelan, velmi jej zaujala – a mnohem později nacházíme „výpůjčky“ z tohoto zdroje například ve skladbě Pagody cyklu Rytiny (1903) nebo v Preludiu ze suity Pro klavír (1901). Výsledkem je bohatý a originální hudební jazyk, který otevřel výrazové možnosti pro další generace skladatelů. V každém ze tří preludií na tomto CD Debussy odhaluje jiný aspekt svého bohatého harmonického jazyka. Nejznámější ze všech je samozřejmě Dívka s vlasy jako len. Skladatel zde zvolil jako základ pentatonickou stupnici – možná se záměrem evokovat vzdálené keltské pahorky. V Přerušené serenádě nás zase zploštělé druhé harmonie přenášejí do vesnice v jižním Španělsku, kde se staneme svědky noční scény. Další skladba – Stopy ve sněhu – je tajemnou zvukovou malbou, kdy skladatel vytváří atmosféru chladné, smutné nehybnosti. Jsou zde i náznaky dórského módu, což přispívá k pocitu prázdnoty.
Charles Baudelaire: H a r m o n i e� du � �� s ����� o i r� / �� H ��������� a r m o nie veče ��� � ������ ���� ra / �� Eve � ����� � ���� nin g �� Harmon ������ y �
Po snímku s hudbou českých autorů 20. století jste natočili CD s díly francouzských romantiků – máte k tomuto období nebo ke konkrétním autorům nějaký zvláštní vztah?
�
r sa tige ps où vibrant su Voici venir les tem re ainsi qu’un encensoir; po va s’é ir; Chaque fleur dans l’air du so rfums tournent Les sons et les pa eux vertige! ur go lan et ue Valse mélancoliq ’un encensoir; vapore ainsi qu Chaque fleur s’é r qu’on afflige; eu co un e t comm Le violon frémi x vertige! eu ur go ue et lan Valse mélancoliq grand reposoir. un e mm et beau co Le ciel est triste , ur qu’on afflige t comme un cœ ir! no et ste Le violon frémi va t an qui hait le né oir; Un cœur tendre, un grand repos et beau comme e. fig se i Le ciel est triste qu yé dans son sang Le soleil s’est no ant vaste et noir, e, qui hait le né Un coeur tendr t vestige! tou ille ue eux rec Du passé lumin qui se fige... ng sa n so yé dans Le soleil s’est no un ostensoir! e mm co t moi lui Ton souvenir en
d fro, , trembling to an me at last when ; me rfu The hour has co pe censer sifting its e fume; Each flower is a evening’s gentl unds all swirl in so d an nt sce e ! Th rtigo ltz, a languid ve A melancholy wa perfume; censer sifting its Each flower is a t of woe; ar he the to wounds A violin’s vibra guid vertigo! lan a , ltz wa oly A melanch gloom, altar, lovely in the The sky, a lofty art of woe, to wounds the he A violin’s vibra ck of nullity, bla the ts tes de A tender heart gloom; altar, lovely in the w. The sky, a lofty g’s blood-red glo in en ev the in ning The sun is drow of nullity, detests the black A tender heart of long ago! ce tra ch ea eserves w… And lovingly pr g’s blood-red glo in en ev ning in the ostensory! an e The sun is drow lik me gh ines throu Your memory sh
stonku květ ází, kdy na svém Viz, chvíle přich e; ou dýš��� eln dit ka a á chvív ������������������������ ��ý�� za e; každ výš��� se��� ����� ouží kr u ch du vz ve ně, hlaholy ���������������������������� ����! kdy��vů vý�� let ny u ho tou a t ����������������� k smutný�� jes ��������� valčí to���� e; ou dýš��� syt kol kaditeln ������������������������ ��ní ��ý�� vů každ Květ��� pět, š, kdesi housle sly , né ně ra ce jak srd vý let! ý jest a toužně ny e. ��� to valčík smutn ásné, smutné pýš kr své v í ��������������������������� čn be oltář ne Jak������������ t, housle kdesi pě �������������������� š, srdce raněné, sly Jak������������������ a černá říše! dn áz pr je s dě e, jak srdce, jemuž utné pýš��� í v své krásné, sm ��������������������������� nebe čn ář������ ����������� olt Jak������������ stydne hned... ������������������ jež , ev kr u svo slunce topí se v a����������������������������� e, rná říš��� �������� prázdna če ����������� už děs je ���������� ce, jem d! ������� ����� sle A� srd �� ý �� žd ka írá sb ch zářících si �������������������������� zašlý dnů��� stydne hned... ������������������ v svou krev, jež e. , slunce topí se nce plá tiš��� Hle������������������������������ tra ns mo ��������������������� nka jak ve mně vzpomí Tvá������������������
chamber music and������������������������������������������ ��������������������������������������������� orchestral concerts (Colonne, Lamoureux, Société des Concerts du Conservatoire) and, of course, there were the Opéra and the Opéra Comique.
TIM: Clara and I first met in Paris as students at the Conservatoire and, although neither of us was born in France nor do we live there any longer, we still communicate in French. So that is one obvious connection with the place and its culture in the broadest sense. As far as the period is concerned, the pieces we’ve recorded here span some 4 decades, the Franck sonata being written in 1886 and the Roussel pieces in 1924. Towards the end of the �� 19th century Paris was firmly established as a major cultural centre: the three expositions universelles of 1878, 1889 and 1900 confirm this. More than 50 million visitors were said to have attended this last event! And, of course, the continuous influx of foreign figures from the artistic world testifies to the pulling power of this most seductive of cities�� ��������: Picasso, Stravinsky, Diaghilev, ��������������������������������� de������������������������������� Falla, Albeniz, Prokofiev, to name but a few, all lived there or visited for significant periods of time. It was a happening place!
la recherche TIM: Going back to Proust, the author of A�������������� was������������������������������������� a great music-lover himself and the du Temps Perdu, ���������������������������������������� Franck sonata was a great favourite of his. There are several references to it in �������������������������������������� different����������������������������� sources. The third movement seems to ���������������������������������������������������� have������������������������������������������������ been a special favourite, and, on at least one of the many occasions that he hired musicians���������������� ������������������������� to perform for him privately, he asked the players to repeat this movement. The��������������������������������������������������������� great Marcel was also a fan of ������������������������� Claude������������������� Debussy and would have heard the original��������������� ����������������������� production���� �������������� of ��� Pelléas������������� et Mélisande, conducted by Pierné: „I��������������������������� ����������������������������� am perpetually asking for� ���� Pelléas on the theaterphone����������������������������������������������� “���������������������������������������������� , he writes ���������������������������������� „and������������������������������ the rest of the time there’s not a word that ����������������������������������������������� doesn’t���������������������������������������� come back to me. But, the parts I like best are those in which there is music without words.������������ “����������� He refers to the scene ������ ‘���������������������������������������������� ����������������������������������������������� copied���������������������������������������� from Fidelio’ in which Pelléas �������� emerges� from an underground vault: „There�������������������������������� �������������������������������������� are a few lines that are ������ truly� permeated with the freshness of the sea and the scent of roses carried to him on the breeze���� ���������� .��� .�� .�“
CLARA: On a more personal note, I feel a special connection with Roussel, the composer on the disc closest to us in time, because one of his pupils was the great Czech composer Bohuslav Martinu who in turn taught my father, the composer Jan Novak. Also, Roussel’s very courageous decision to dedicate his life to music having abandoned the path laid out for him makes him a particularly attractive figure to me. With regard to Debussy, it was he who rediscovered the flute, as it were, the Boehm flute with all its possibilites of colour and refinement of sound. Syrinx is, to me, a truly revolutionary piece in the flute repertoire. Besides, I’m convinced that almost everything Debussy wrote sounds effective on the flute, in combination with other instruments, as the purity of his melodic line seems to lend itself so well to the delicate sonorities of that instrument. Apart���������� from the Roussel, ��������� all �������� the works �������������������� on the CD are originally written for another instrument. Why have you chosen to play transcriptions, rather than repertoire conceived for the flute? CLARA: It’s worth remembering that the Pierné Sonata was� ���� arranged for the flute by the composer himself. That suggests, to me at least, that he wrote the sonata with this possible flute version in mind. At times I have to admit, though, that the violin part seems more effective. ������������������������������������� When��������������������������������� this is the case, we’ve decided� �������� to go back to the original score, sometimes putting a passage up an octave to resolve balance problems that can inevitably arise with the combination of flute and piano. The César Franck Sonata is quite simply a masterpiece and I can’t find any other reason to play it other than that I’m deeply in love with it.��������������������� .�������������������� . and what���������� �������������� the hell! TIM: The idea of arranging the three Debussy Préludes came directly out of ������������������������������������ playing����������������������������� and improvising with Clara. Des� pas sur la neige, seemed to lend itself well to a treatment using the mellow sonority of the alto flute with ���������������� plucked��������� strings inside�������������������������������� the piano. The famous prélude, La���������������������� fille aux cheveux de� ��� lin, also cries out for the sounds of the alto...and the Sérénade� combining� Intérrompue has long been a favourite of mine, ���������� humour with Debussy’s incomparable lyricism. Is������������������������������������������������������ there a connection between the composers represented on this disc?
Na závěr jen pár slov k názvu, který jsme pro tento výběr francouzské hudby zvolili: je to citace z názvu jiného Debussyho preludia „les sons et les parfums tournent dans l’air du soir“ neboli „ve vánku večerním zvuk, vůně v tanci jsou“. Jedná se o první verš básně Harmonie večera z Baudelairovy sbírky Květy zla. Tento básník, narozený rok před Franckem, byl zásadně důležitou osobností francouzské kultury své doby a velkým oblíbencem Debussyho. Ačkoliv Baudelaire zemřel v roce 1867, tedy několik let před vznikem skladeb uvedených na tomto CD, použili jsme jako název právě tento jeho verš, neboť si myslíme, že dokonale vystihuje atmosféru, jež je ideovým poutem uvedených skladeb.
Albert Roussel Gabriel Pierné * (přístroj podobný rádiu, který dokázal přijímat přenosy z pařížské opery – pozn. vydavatele)
You’ve��������������� recorded a CD �������������������� with���������������� a programme of French ���������������� romantic music. Do you have special relationship with this place and period or with the composers recorded here?
César Fran ck Claude Debussy
TIM: César Franck (1822–1890) the senior figure in this compilation by about forty years, taught both Gabriel Pierné (1863–1937) and the young Debussy (1862-1918) at the Paris Conservatoire where�������������������������������������������� ������������������������������������������������� he was also Vincent D’Indy’s teacher. This latter figure in turn taught Albert Roussel (1869–1937), the other composer featured on ����������������������������������� this������������������������������� disc, at the Schola Cantorum. One could also say that there was another cohesive force�������� ������������� in the shape of Richard Wagner and the overwhelming influence that he exerted ������������������������������������������������ on���������������������������������������������� generations of French composers. Both Franck and Debussy were particularly susceptible to Wagner’s rich harmonic language and powerfully conceived structures as well as the new and exciting sonorities he was demanding from the orchestra������������������������������������ ��������������������������������������������� , but, curiously, both responded in completely different ways. As for Pierné, he �������������������� conducted����������� the first performances of many������������������������������������� ����������������������������������������� a work by new composers, among them Debussy’s�������������� masterpiece, Pelléas et Mélisande in 1902. CLARA: Pierné also conducted the premiere of Roussel’s Festin�������������� de l’Araignée… Parisian musical life at the turn of the century was essentially an incestuous �������������������������� affair�������������������� : musicians seem to have been constantly bumping into each other at concerts,���� or� dinners, in cafés and salons. It’s interesting to read the work of Marcel Proust in this ���������������������������������������� respect��������������������������������� to get a taste of cultural life in the city at the time. Concerts chez Baron This or Princesse� ���������� That were quite common, as well as public performances of
Let’s������������������������������������������ have a look now at each composer in turn. TIM: César Franck is an interesting����������������������� ���������������������������������� figure in the history of music in that his very considerable reputation rests�������� ������������� on the strength of a very����������������������������������������������� ��������������������������������������������������� small number of ������������������������������ works������������������������� , all written during the Symphony����������� in D minor (1886–7), last ten years of his life: the ������������������� Prelude, Chorale and Fugue for piano (1884), the Symphonic Variations for piano ������������� and���������� orchestra (1885), the piano quintet (1879), a few great organ works and, of course, the Sonata He�������������� lived a very for violin and piano (1886) recorded here. ���������������� uneventful life, it seems�������������������������������������� ������������������������������������������� . He held the post of organist at the newly consacrated church Sainte Clotilde Basilica from 1858 and was organ professor at the Conservatoire����������� ������������������������ from ����� 1872� until his death in 1890. He acquired a reputation as a skilled improvisor��������������������������������������������������� and apparently������������������������������������ ���������������������������������������������� was always ������������������������ exhorting��������������� his pupils to ‘modulate, modulate’. One gathers������������������������� �������������������������������� that he was a very wellloved figure������������������������������ , described by his friends as ����������������� ‘a man of utmost humility, simplicity, reverence, and industry’. These qualities do seem to shine���������������������������������������������� ��������������������������������������������������� through in the sonata. I would �������������� even���������� say that there is a touch of the ������������������������������������������ mystical���������������������������������� at times. It was written for and offered as a wedding present to a fellow Belgian, his friend the violinist Eugène Ysaÿe. And one is temped to hear, in the four movements that comprise the piece, different stages in a ���������������������������������������������������������� passionate������������������������������������������������ intimate relationship: from the dreamy ecstacy of the first, through the ����������������������������������� stormy����������������������������� waters of the second to the felicitous marriage of the two partners in the canonic fourth� ������� movement. The theme of this last movement must be one of the greatest melodies of all time! And the fact that it works in canon is a sheer miracle. CLARA: Albert Roussel was�������������������������������� ����������������������������������� not destined to be a composer: he spent the ����������������������������������������������������� first������������������������������������������������ few years of his adult life in the ������������ French������ Navy serving as a marine officer, which took him to many faraway places. However, at the age of 24, he resigned from active service and decided to devote himself to music. It’s interesting to note that these trips to distant lands did have an effect on the ��� Joueurs music he was later to write: Krishna, the third piece in� de Flûte, is a good example. Here we hear the influence of Indian music ����������������������������������������������� which������������������������������������������ the composer has been able to assimilate without resorting to cheap exoticism or literal copying. In each of the four����������� ��������������� pieces in Joueurs de Flûte he links a mythical flautist to a flautist living and playing at the time. So,�������������������� the first piece is entitled� Pan, ������������������������������������������������ who was����������������������������������������� the Greek god of wine and revery (and I must say, in some passages, he seems quite drunk to me) and ���� is dedicated to����������������������������������������������� Marcel Moyse (1889-1984), the famous flautist and teacher, who exported French��������������������������� ��������������������������������� flute-playing and set new standards throughout the world. Tityre (Tityrus in Latin) is a figure in one of Vergil’s Bucolica. This is how������������������������������������� ���������������������������������������� this long and beautiful poem starts: Tityre, tu patulae recubans sub tegmine fagi silvestrem tenui musam meditaris������� ���������������� avena: nos patriae finis et dulcia linquimus arva. Nos patriam fugimus: tu, Tityre, lentus in umbra formosam resonare doces Amaryllida silvas. (You, Tityrus, ‘neath a broad������������� ������������������ beech-canopy Reclining, on the slender oat��������� ������������ rehearse Your silvan ditties: I from my sweet fields, And home‘s familiar bounds, even now depart. Exiled from home am I; while�������������� ������������������� , Tityrus, you Sit careless in the shade, and��������������� ������������������ , at your call, „Fair Amaryllis“ bid the woods���������� ��������������� resound.) What a lovely, idyllic ������������������������������������������ scene������������������������������������� : Tityrus, sitting in the shade of a beech tree, is, here, unmistakeably a flautist. This second piece was dedicated to Gaston Blancquart, who at the time played first flute in the Orchestre Colonne.
The powerful Hindu god, Krishna, blue in colour, is often represented as playing the flute, and, in so doing, charming� ��������� both men and beasts...����������������������������������������� and������������������������������������� especially�������������������������� ������������������������������������ pretty young cowgirls or gopis. But he is also a warrior god. Perhaps this explains the distant drumming hinted at in the middle section of the third piece.�������������������������������������������������������������� .������������������������������������������������������������� .������������������������������������������������������������ It��������������������������������������������������������� is the last of a series of Indian works by the composer and in it he uses the Hindu scale of Shri. Krishna was dedicated to Louis Fleury who premiered all four pieces in 1925 with the anin�������������������������������������������������� Weill. Fleury was the specialist����������������� ��������������������������� in contemporary pianistin J������������������������������������������������������ flute music at the time. onsieur��������������� de������������ �������������� la Péjaudie �������� is a character from a very Finally, M���������������������� popular contemporary novel called La Pêcheresse (1920) by Henri de Régnier, who was a French writer and poet connected with the symbolist movement. It’s the tale of an ill-fated loveaffair���������� set in 18th century southern France. The hero is a flautist, a real gentleman, an �������������������������������������������� admirable����������������������������������� figure, soft and light, qualities which, in fact, we find in the Roussel piece: a delicate, subtle character painting�������������������������������������������� ���������������������������������������������������� with a quiet ending. However, it has to be said that��������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������� the young talented hero in the ������������������������� novel�������������������� suffers a far from happy ending when he is unfairly���������������������������� ������������������������������������ deported to the Islands as a convict. The dedicatee was Philippe Gaubert, a wonderful� ���������� flautist and teacher at the Conservatoire��������������������� ���������������������������������� , and a conductor at the Paris Opéra, who �������������������������������������� specialized��������������������������� in contemporary music. He premiered many works by both Roussel and ��������������� Pierné��������� and was himself a prolific composer� ���������. Gabriel Pierné also wrote a lot of music: his output ranges from solo songs to big symphonic poems, oratorios�� �����������, operas and ballets. His violin/flute sonata, ����������������� written���������� in 1900, is one of his finest �������������������������������������� chamber������������������������������� music pieces. One often hears him described as������������������������������������������ �������������������������������������������� a typical fin-de-siècle French ���������� composer��, his musical language being elegant, ��������������������� charming������������� and refined without ������������������������������������������������������ displaying�������������������������������������������� any of the innovative qualities of some of his contemporaries������������������������������������������� ��������������������������������������������������������� . In 1903 he took up the post of assistant conductor with the renowned Orchestre Colonne and, in 1910, became their chief conductor, a position which he kept until retirement in 1933. His ����������������������������������� programmes������������������������� ������������������������ during������������������ this period show that he was a musician �������������������������������������� with���������������������������������� broad tastes and that he was not shy of premiering works by contemporary figures with a very different aesthetic. His������������������������������������������� ���������������������������������������������� list of first performances is impressive: Roussel’s� Le Festin Stravinsky’s ballet The Firebird (1910); ���������� de l’Araigneé (1913); Ravel’s Daphnis��������� et Chloë (1911) and Tzigane (1924); Milhaud’s Protée (1920); as well as works by Honegger and his life-long friend Claude���������� ���������������� Debussy (Pelléas et ������ ). Mélisande and Ibéria in 1910�� TIM: And what Pierné lacked in innovative ideas Debussy more than ������������������������������������������������ made�������������������������������������������� up for! He was, in fact, a ground-breaking figure in the history of 20th century music. Right from the start of his career it’s clear that he thought of himself as a non-conformist: In 1885, for example, he wrote “I am sure the Institut would not approve, for, ������������������������� naturally it regards the path which it ordains as the only right one. But there is no help for it! I am too enamoured of my freedom, too fond of my own ideas.“������������������������������������������ This inner ������������������������������ freedom����������������������� enabled him to absorb very diverse elements from many different sources: he was an eclectic�������������������������������������������������������� , a veritable magpie. Even the overbearing influence of Wagner failed to cramp his style. He was certainly receptive to the ravishing harmonic beauties of works such as Tristan und Isolde, but he had an uncanny gift for plucking from their source exactly������������������������������������������������ ������������������������������������������������������� those elements that he needed or was attracted to and leaving the rest where he found it! This openness is also evident ��������������������������������������������� from����������������������������������������� the breadth of his eclecticism. When he came������������������������������������������������������� across Javanese gamelan music ������������������������ in���������������������� the Paris Exposition Universelle in 1889 he ����������������������������������� was�������������������������������� intrigued and, much later, one finds what are undoubtedly borrowings from this ����������� source����� in, ���������� or Prélude from for example, Pagodes from Estampes (1903) �������� le������ Piano (1901). The result is a rich and original his suite Pour��������� musical language which opened up expressive possibilities for future generations of composers. In each of the three Préludes recorded here Debussy reveals a different�������������������������������������������� ����������������������������������������������������� aspect of this rich harmonic language. The� ���� ������������������ aux cheveux most famous prelude of all is, of course, La fille������������� pentatonic� de lin. Here, the composer chooses to employ the ����������� scale perhaps to evoke the distant celtic hills. In La Sérénade flattened��2nd harmonies take us to a village in Intérrompue the ����������� southern Spain where we witness a nocturnal street ����������� scene������ . The pas sur la neige is����������������������������� a mysterious sound painting other piece Des����������������� in which the composer creates an atmosphere of cold, sad stillness. There are hints of the dorian mode������������������ ���������������������� which contribute to the feeling of desolation. One���������������������������������������������������� final word about the title we have chosen for this compilation of French�������������������������������������� �������������������������������������������� music: It is a quote from a ��������� title���� of another Debussy prélude ‘les sons et les parfums tournent� ��������� dans l’air du soir’ which is, in turn, the first line of a poem from Baudelaire’s collection of poetry, Les Fleurs du Mal. The poet, born a year before Franck, was a fundamental figure in French culture of�������������������������������������������������� ���������������������������������������������������� the time, and a particular favourite of ������������ Debussy��. Though Baudelaire died in 1867, several years before any of the pieces on this CD were written, we chose it because it seems to evoke something of the atmosphere��������������� ������������������������� we have hoped to create here.
César Franck Albert Roussel Claude Debussy Gabriel Pierné
flute
César Franck (1822–1890) – Sonáta A Dur 1] Allegretto ben moderato 2] Allegro 3] Recitativo – Fantasia 4] Allegretto poco mosso
5:56 8:06 7:28 6:19
Albert Roussel (1869–1937) – Hráči na flétnu op. 27 5] Pan 3:14 6] Tityre 1:08 7] Krishna 3:29 8] Monsieur de la Péjaudie 1:41
9:50 5:20 7:45
Gabriel Pierné (1863–1937) – Sonáta op. 36 12] Allegretto 13] Allegretto tranquillo 14] Allegretto un poco agitato
2:31 2:54 3:54
Claude Debussy (1862–1918) – Preludia arr. Timothy Lissimore, 2006 9] Dívka s vlasy jako len 10] Přerušená serenáda 11] Stopy ve sněhu
Celkový čas:
69:35 Clara Nováková / flétna [1–8, 10, 12–14] / altová flétna [9, 11] Timothy Lissimore / klavír [1–10, 12–14] / preparovaný klavír [11]
Momentky z natáčení / Recording Moments
á v o k á v o N Cl ar a Lissimore piano y h t o Tim Les sons et les parfums…
sp olečnost French romantic music for flute & piano
www.abasatelier.com This project was supp orted by Tento projekt p o dp ořila Clara Nováková se narodila v Brně v rodině hudebního skladatele Jana Nováka. Po delším pobytu v Dánsku a Itálii absolvovala studia na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu u prof. Klause Schochowa a později na Conservatoire National Supérieur v Paříži u Michela Debosta, kde obdržela Premier Prix. Je laureátkou několika mezinárodních soutěží (Palmi, Ancona, Stresa) a nositelkou řady ocenění (Rotary-Preis Stuttgart, Pro Musicis Award ad.). V letech 1988–2006 působila jako 1. flétnistka Ensemble Orchestral de Paris, navíc vystupuje jako sólistka na nejvýznamnějších pódiích a festivalech (Salle Pleyel – Paříž, Weill Hall / Carnegie Hall – New York, City Hall Theater – Hong Kong, Leo S. Bing Theater – Los Angeles, Auditorio Leon de Greiff – Bogotá, Festival Darmstadt ad.), ale i v různých komorních souborech (KammerEnsemble de Paris, Trio Salomé, Trio Nobis). Velmi se zasazuje o soudobou hudbu, intenzívně spolupracuje s mnoha skladateli a byla jí věnována řada hudebních děl. Nahrává pro rozhlas i televizi v řadě evropských států, natáčela pro BNL France, EMI, Gallo Swizerland, FNAC France, Maguelone a MODE New York.
Clara Nováková was born in Brno into a musical family, as the second daughter of the composer Jan Novák. Having spent a number of years in Denmark and Italy, she went on to study at the “Hochschule für Musik” in Stuttgart with professor Klaus Schochow. Later she moved to Paris where she continued her studies at the Conservatoire National Supérieur��������������������� with �������������������� Michel Debost. She is won several international competitions including Palmi, Ancona, Stresa���������������������������������� ,��������������������������������� and the Rotary-Preis Stuttgart, the Darmstadt Stipendiumpreis and the Pro Musicis Award among others. Between 1988 and 2006 she was principal flute with the Ensemble Orchestral de Paris, and has made regular appearances at the most important venues and festivals (Salle Pleyel – Paris, Carnegie Hall – New York, City Hall Theatre – Hong Kong, Leo S. Bing Theatre – Los Angeles, Auditorio Leon de Greiff – Bogotá…) as well as with various ensembles (��������������������������������������� Kammer Ensemble������������������������ de Paris, Trio Salomé, Trio Nobis, Ensemble Arcema, Smash Ensemble Salamanca). She is also very active in the field of contemporary music, and has inspired a number of composers to write for her. She has also broadcasted on radio and television in many countries����������������������������������������������������������������������������������������������������� ,���������������������������������������������������������������������������������������������������� and recorded with EMI France, BNL, Gallo Switzerland, FNAC France, Maguelone, Nouveaux Horizonsand MODE New York.
Timothy Lissimore studoval klavír a kompozici na Royal College of Music v Londýně, Conservatoire National Supérieur v Paříži a na King’s College v Cambridge. Během studií se stal laureátem několika soutěží, mj. i na Mezinárodní soutěži klavíristů „Brant“ v Birminghamu. Jako sólista i v komorním sestavení koncertoval v řadě států Evropy a Jižní Ameriky, nahrával pro BBC i pro francouzská a španělská rádia. Se skupinami soudobé hudby Lontano a Gemini v Londýně realizoval CD a řadu koncertů. Také nahrál komorní hudbu Roberta Gerharda a jeho další CD prezentuje anglickou komorní hudbu. Timothy Lissimore se věnuje rovněž komponování, přičemž jeho opera „The Triumph of Life“ byla s velkým úspěchem provedena v Londýně v roce 2002. Řadu let vyučoval na londýnské Trinity College of Music a od roku 2003 je profesorem klavíru na Escola Superior de Música de Catalunya v Barceloně.
Timothy Lissimore studied at Cambridge University, the Paris Conservatoire and the Royal College of Music. During that period he won a number of prizes and scholarships. Since that time his career as accompanist and chamber musician has taken him to many parts of the world: Colombia, Russia, Poland, Sweden among others. He has recorded for the BBC in the UK, Channel 4, and also French and Spanish radio. His recordings include CDs with the chamber group Cantamen: chamber works of Gerhard, English piano trios and a CD of John Metcalf’s music with Lontano. His first opera was performed in London in 2002. He currently lives in Valencia, Spain, and works at the Escola Superior de Música de Catalunya in Barcelona.
All right s
p ro
duc
er
an
do
é ern
ft
he
ow
ne
r of
e wo
• Claude De Roussel bu s s t r e y• lb A Ga • k bri c n el a Fr
7 1771 010-08
th
rk
re pr
od uce
STEREO
dr
ese rved uthor . Una
ized copying, hiri ng ing
,p
ub li cp
er
fo
rm
vá o k á v No a r a l C or e m i s s i y Lpiano h t o m Ti
, len d
flute
an
ce
an
d
br
oa
dc
as
tin
go
f th
is r
eco
rd i n
hi g p ro
b it e d !
Pi
of th e
Cé
sa r