Tichá, Hukvaldy – 16. 4. 2016 Odjezd vlakem v 7.29 hodin do Frenštátu. Jede nás jen pět. S Jirkou nastupuji v Bašce, ve vlaku sedí pro dnešní den náš vedoucí Vašek Beneš, Mirka Sekaninová, Věra Šuláková a Maruška Chovančíková. Jirka s námi nejede, jen si vyběhne na Lysou. Vystupujeme ve Frenštátu, z nádraží jdeme po žluté značce směrem na Tichou. Přecházíme cestu a Vašek nás upozorňuje na památný strom. Bohužel, dneska jsem zapomněla fotoaparát, tak zkouším fotit mobilem, ale není to ono. Stále pokračujeme po cestě, kolem
jezdeckého
stromovou alejí
klubu,
.
Zastavujeme se u „pěti křížů“, kde je lavička a kříž. Kříže jsou také namalovány na stromech. Kříž byl postaven na náklady Josefa Fialy a jeho manželky Petronely, roz. Tomíčkové z Frenštátu pod Radhoštěm v r. 1887. Je tu vyryto: „Pomni, člověče, na tento svatý kříž, na kterém umřel pán Ježíš“. Je čas na svačinku, chvíli na lavičkách posedíme. Trošku pofukuje, ale jinak je příjemně. Dále pokračujeme po značce, za chvíli zjistí Mirka S., že nemá hůlky, tak se musí, naštěstí jen kousek, vrátit. Dojdeme na hlavní cestu. Procházíme
kolem
stavení, resp. usedlosti, kde místo plotových latěk jsou nabity již vyřazené lyže. Nejdeme tu poprvé. Byli jsme tu i loni 2. 5. 2015 i předloni, na podrobnosti odkazuji v kronice 2015. Dojdeme k řece Tichávka, jenž přibírá potůčky, tekoucí z Tichavké hůrky. Jeden z nich, dlouhý asi 120 metrů protéká v horní polovině lesa a je chráněným přírodním výtvorem – „Traventinovou kaskádou“. Traventin je hmota, která vzniká vlivem přírodních podmínek. Změnami teplot na povrchu pramene vody a působením organismů se z vody uvolňuje vápenec, jež se usazuje kolem vývěvu pramene. Tak vzniká traventin, který se ukládá v různých tvarech, např. v kaskádách či kupách. Tento traventin v Tiché se nazývá „pěnovec“. Tento dlouhý val, pokrytý hustým mechem
dosáhl v některých místech výšky až 120 metrů. Od 1. 7. 1998 je chráněnou přírodní památkou. Travertinová kaskáda byla vytvořena vápenatým pramenem, který vyvěrá na jihovýchodním úbočí Tichavské hůrky v nadmořské výšce 370 metrů. Z cesty k němu vystoupáme. Chvíli se tu zdržíme,
napijeme pramenité vody a scházíme druhou stranou dolů, zpět na cestu a do vesničky kolem potoka. U cesty mně zaujaly krásně spojené dřevěné sochy. Že by tu loni nebyly? Přecházíme
hlavní
cestu
a
vidíme
zajímavý strom, není tu sám, u obchodu se ještě nacházejí další stromy. Jdeme se podívat na kostel sv. Mikuláše, na jehož místě stával dřevěný kostelík z r. 1510, do kterého 13. 8. 1964 uhodil blesk a ten do základů vyhořel. Z jeho zbytků byla postavena zvonička s kuželovitou stříškou. V roce 2009 byla kvůli špatnému stavu původní zvonička nahrazena replikou. Ze sbírky byl postaven kostel nový, však už v modernějším stylu. Je zde také naistalován oltář, který se původně nacházel v nemocniční kapli v Novém Jičíně. Kousek od kostela stojí pěkná kaplička, za ní je hřbitov. (Podrobněji se můžete dočíst v kronice 2014. na č. l. 36). Patronem tichavského kostela se stal sv. Mikuláš, biskup z Bari, jehož svátek připadá na 6. prosince.
Na lavičce tu chvilku posedíme, začalo svítit sluníčko, tak nabereme jeho paprsky. Pokračujeme směrem k hospůdce. Tu pro změnu Maruška zjistí, že nechala hůlky u kostelíka. Kdo bude třetí, kdo zapomene někde hůlky? Jedině já, protože nikdo jiný dneska hůlky nemá. Obcházíme místní
hospůdku, někteří by už chtěli na pivo, ale pokračujeme dále. Obdivujeme tu pěkné domečky a jejich zahrádky. Dneska je den, kdy se čistí vesnice a je to vidět i taky. Jsou tu přistavěné kontejnery, lidí přivážejí různé přebytečné věci, šrot, starý nábytek, apod. Je krásně, nebe jako vymalované. Vracíme se kousek zpět, kolem hasičské zbrojnice, pak odbočujeme a jdeme kolem koníčků, zvláště jeden nás velmi zaujal, dále kolem velké budovy, kde jsou koníčci ustájeni, a po loukách. Kocháme se krásnými výhledy.
Kolem domků a pasoucích se oveček se dostaneme na cestu ke kapličce se zvoničkou. Kousek od ní je rozcestník, na Hukvaldy to je 3 km.
Šlapeme po asfaltové cestě, až
přijdeme na začátek obory. Je už hodně po dvanácté hodině, uděláme si další přestávku a na pařezech něco zobneme. Ve stínu je ještě zima, i když sluníčko hřeje. Mám dojem, že se dneska nějak loudáme a pořád odpočíváme. Nebo se mi to zdá?
U hájenky potkáváme cyklisty, kteří nás zdraví. Jsou to frýdlantští turisté, Vilda Žídek, Pavla Mrkvová a ještě další dva. Dnes vyrazili na kole. Procházíme pomalu oborou kolem studánek, včelích úlů, které hlídá nově vyřezaná socha ze dřeva. Po pravé straně tu stojí kromě starého také nový krásný altánek, jakoby postaven kolem kmene stromu, ve středu kmene má vyřezanou sovu. Musíme vyzkoušet, jak se tu sedí. Je to tu velice příjemné, tady jsme měli poobědvat. Přicházíme ke konci obory, kolem amfiteátru. Vlevo, kousek výše, si všimnu malé chatky. Tolikrát jsem tu byla, ale neviděla jsem ji. Jmenuje se také „Hubertka“.
Dojdeme k „lišce Bystroušce“. Už tu zase stojí v plné kráse. Však je kolem hodně obdivovatelů. Je už dost hodin, v 14.40 hodin nám odjíždí autobus. Raději se tu v hospůdce nezastavujeme, tekutiny doplníme dole na náměstí. Máme však smůlu. Náměstíčko je uzavřeno, pořádají se tu tuningové závody. Už z dálky jsme slyšeli pořádný kravál. To ochranářům nevadí? Pořadatelé nás z obory nechtějí pustit, nejde
z ní
vyjít ven.
Nakonec přelézáme zídku a za pomoci našeho jediného mužského to hravě zvládneme. Sejdeme dolů na cestu a pak na autobusovou zastávku. Dneska to byl výlet bez doplnění tekutin. Už nemáme čas. Cca za 15 minut nám jede autobus. A tak končí pěkná procházka. (Zapsala J. Koloničná)
.
