Textilní výroba v Lomničce
Ještě roku 1784 je v listině o lénech uváděna „Lomnička včetně hamru“. Tehdy byl nahlášen také „mlýn na papír“, který vznikl patrně pod vlivem jako odnož již od roku 1700 známého mlýna v Plesné. Hamr a tento mlýn byly na začátku 19. století zcela potlačeny přicházejícím textilním průmyslem. Hannabach a Sibenhüner z Lubů přestavěli oba mlýny na přádelnu, později tkalcovnu, plesenská firma Friedel a synové zřídila továrnu na šití. V polovině 19. století, kdy v Aši, Hazlově a Plesné vyrostly nové továrny, zanikaly malé dílny v Lomničce, Doubravě, Lubech a jinde. Domácí práce byla ale žádána a domácí
Továrna firmy Friedel na stávkové zboží na snímku z roku kolem 1920 – zcela vpravo nahoře (čp. 86)
tkalci, pletači či přadleny pracovali pilně stejně tak jako výrobci hudebních nástrojů či náhradních dílů. Plesenská firma Johann Lehrmann získala do
vlastnictví zdejší zámek a hospodářské budovy. To je zřejmé z dobového plánu vsi, v němž je k čp. 1 přiřazen „Hausbesitzer“ Fa. Joh. Lehrmann (Fleissen).
Téměř všechny zdejší židovské rodiny se vždy živily obchodem, na rozdíl od jiných obcí se tu však až na výjimky nedochovaly
informace
o
přesné
specifikaci jejich obchodního odvětví. Podle matrik šlo z velké části o podomní obchod provozovaný po vsích a ve městech v širokém okolí, případně o účast na trzích. Zdejší židé nepochybně vykupovali a dále prodávali především suroviny živočišného původu, jako je peří, vlna, kůže a kožky, pravděpodobně obchodovali i s plátnem a jinými textilními výrobky, kořením a drobným kramářským zbožím. Z tradičních řemesel Zbytky továrny dnes je doloženo jen řeznictví, ale dá se předpokládat, že ve vsi mohl pracovat i židovský krejčí (případně jen záplatář) nebo švec (snad jen příštipkář).
Živnosti v r. 1938 Adolf Volkmann (švec) Bräutigam (textilní zboží) Richard Glassl (stávkové a textilní zboží) Josef Löbl (konfekce)
Textilní výroba v Plesné
V roce 1850 mělo město 160 domů a 1426 obyvatel, což se v podstatě nezměnilo ani do roku 1900. Z roku 1850 se v kronikách objevují první zmínky o průmyslových podnicích. Kromě pily na řezání šindelů a továrničky na výrobu papíru zde byla také koželužna a textilka. V roce 1861 byl u firmy Päsold postaven první okrouhlý francouzský stávek.
Nový život v Plesné začíná povolením stavby železniční
tratě saské dráhy
v roce 1863, vedoucí až do Chebu. 15. července 1904 bylo v Plesné otevřeno nádraží se dvěma nástupišti – do Chebu a do německého města Plauen. Trať Tršnice – Luby byla postavena i se stanicí Plesná Velký Luh už o 4 roky dříve. Trať Cheb – Vojtanov – Plesná a Bad Brambach spojovala již od roku 1865 koňská dráha. S železniční dopravou začal rozvoj průmyslového života. Vznikaly továrny na výrobu textilního a stávkového zboží, kůže a její zpracování. S počtem obyvatel rostla známost města Plesné nejen u nás, ale i na celém světě, o čemž svědčí vývozní tabulky zdejších továren. Plesná byla také kolébkou výroby hudebních nástrojů, zejména houslí, mandolín a kytar; tato výroba ji svého času proslavila i v zámoří.
Prudký rozmach se odrážel i ve všedním životě, bydlení a celkové situaci obce. Obecní majetek vzrůstal, zvláště pak soukromí továrníků vynikalo bohatstvím a přepychem. Byly zde vybudovány 24 továrny, 2 kostely a 2 školy.
Mezi největší průmyslníky chebského okresu patřili John Lehrmann a synové s továrnami na textilní a stávkové zboží; koželužna Johanna Adama Geipela, k níž patřil ještě mlýn a pila, byla jednou z největších a nejmodernějších ve střední Evropě. Dalšími ze dvou desítek plesenských továrníků, produkujících
stávkové zboží, byli August Reichel, Adolf Päsold a syn, další Päsold vlastnil textilku a přádelnu. Textilní výroba převážně stávkového a pleteného zboží byla hlavní výrobní náplní také firem Friedel, Wettengel, Bloss, Schwarz a punčochárny Fischer. Drobná domácká výroba byla zajišťována převážně jenom členy rodin Böhm, Muck, Sander a Natsch. K nejvýznamnějším a také nejbohatším podnikům patřila koželužna Geipel, položená na místním potoce s kvalitním zdrojem vody, pro zpracování všech druhů kůží a továrna na výrobu kožené galanterie, rovněž majitele Geipela. Firma Pelz zpracovávala hedvábné látky.
Ani první světová válka nezabránila dalšímu rozmachu města, a tak po jejím zakončení vyrůstaly další soukromé výrobny a továrny textilií. Kromě 24 továren měla Plesná v roce 1928 více než 100 drobných živnostníků, koncesionářů a řemeslníků.
Továrny, jež se dříve staraly jen o odvětví textilního průmyslu, se za druhé světové války přeorientovaly a sloužily plně válečným účelům: vyráběly přístroje zaměřovací, výstroje pro letce, pro armádu pracovaly koželužny. Továrna Siemens Halske konstruovala přijímačky a vysílačky.
Ještě v roce 1946 byly nejmenší provozovny, hlavně rodinné firmy, ihned uzavřeny. Některé podniky pracovaly až do vyčerpání zásob materiálu na skladech. V provozu zůstaly jen textilní továrny Lehrman, Päsold a firma Braun v Nádražní ulici. Po znárodnění v roce 1948 a vytvoření velikého textilního kombinátu Tosta Aš, továrny stávkového zboží, byl v Lehrmanově továrně otevřen závod Tosta Plesná. Ta byla v devadesátých letech přetransformována v akciovou společnost Teko Plesná, vyrábějící textilní zboží až do jejího zániku. V Braunovce byl zřízen Oblastní sklad strojů pro celou ČSR. Po likvidaci skladu tu byla zřízena provozovna národního podniku Eska v Chebu s výrobou
některých součástek pro jízdní kola. Budova firmy Päsold sloužila po znárodnění jako konfekční závod, aby byla výroba v roce 1950 přestěhována do hlavní
budovy.
V
Päsoldově
továrně
pak
vybudoval
závod
Stavokonstrukce Luby pobočku jako provozovnu výroby elektrorozvaděčů. Na tuto výrobu se zde dodnes zaměřuje akciová společnost Elroz.
Rovněž koželužna (Stanzerei) s výrobou kožené galanterie sloužila po rekonstrukci jako sklad podniku Oděvy, aby později přešla po rozsáhlé adaptaci i s dalšími objekty Geipelovy koželužny do správy drůbežářského závodu. V Plesné tak i přes značný odpor obyvatel vyrostla první velkokapacitní drůbežárna v ČSSR (dnes Mavex Cheb, a. s.)
Po likvidaci koželužny v roce 1950 byly dány budovy k dispozici Jednotnému zemědělskému družstvu, později Státní statky, dnes Farmy Plesná, s r. o. Z továren a domů se zřizovaly stáje, stodola, sýpky a sklady.
Bývalá punčochárna Fischer sloužila několik let jako skladiště podniku Klenoty. Před několika lety převzal budovu jako skladiště hotových výrobků závod Stavokonstrukce (Elroz). Značná část budov (Friedel, Bloss, Reichel a další drobnější, hlavně domácké výrobny) byla v průběhu let pro svůj velmi zchátralý stav demolována. Tím bylo uvolněno místo pro další výstavbu.
V poválečných letech došlo i v Plesné k vlnám odsunů občanů německé národnosti a ke konfiskaci majetku. Do opuštěných domů se stěhovali první dosídlenci z vnitrozemí, demolovaly se továrny a staré domy. Národní správa stihla kromě řady továren také spořitelnu a záložnu, potravinářské a pekařské živnosti byly uzavřeny s okamžitou platností od 7. 11. 1945. Taktéž byly zlikvidovány všechny obchodní živnosti a obuvnické firmy.
Plesná měla po válce 461 popisných čísel, ještě do roku 1948 samostatné Šneky čítaly 173 domy včetně osady Brod, kde stálo 23 dřevěných domků. V roce 1947 byla zbourána celá osada Brod, která ležela nedaleko státních hranic. Za zlevněnou cenu bylo drobným uchazečům přiděleno 219 stavení, z toho osmnáct zemědělských usedlostí. Národní podnik Tosta získal 31 budov, třináct Jednotné zemědělské družstvo, 6 domů národní podnik Cremona, deset místní národní výbor, čtyři Československé státní dráhy a 187 domů Oblastní komunální podnik Plesná.
V prvním desetiletí po roce 1989 došlo ve městě ke změně struktury v průmyslové výrobě. Textilní průmysl byl podstatně utlumen, zatímco velký rozvoj zaznamenalo odvětví dekorování porcelánu. V bývalé Tostě sídlí společnost zabývající se papírenskou výrobou. Dvacet let po revoluci textilní průmysl v Plesné vymizel úplně.
