TEXT Č. 1 Athéna jiskřivých očí, ctná bohyně, k Achillu přišla, stanula blízko něho a mluvila vzletnými slovy: „Nyní si, Achille slavný, ty miláčku Diův, jak doufám, odnesem velikou slávu my dva již k achájským lodím záhubou Hektora, reka, jenž vždycky jen po bitvě prahl. Nyní už nemůže nijak nám oběma prchnout, i kdyby nad svoje síly se pachtil sám svémocný Foibos a třeba po kolenou sem tam se plazil i před bouřným Diem! Ty si teď oddechni, postůj, já mezitím k Hektoru půjdu, budu ho přemlouvat, aby se s tebou hned do boje pustil.
TEXT Č. 3
TEXT Č. 4
TEXT Č.5
TEXT Č. 6 1
2
TEXT Č. 8 Harpagon
/už ze zahrady je ho slyšet, jak křičí/ Chyťte zloděje! /Vběhne prostovlasý./ Chyťte zloděje! Chyťte zloděje! Chyťte vraha! Stráž! Pane Bože na nebi! Je po mně! Zabili mě! Podřezali mě! Ukradli mi moje peníze! Kdo to mohl být? Kam se propad? Kde se skrývá? Kam se vrtnout, abych ho našel? Kam běžet? Kam neběžet? Není tamhle? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! Vrať mi mé peníze, padouchu! /Popadne sebe samého za ruku./ Fuj, to jsem já. Jsem z toho celý tumpachový: Už nevím, kdo jsem, ani co dělám. Ach, peníze, penízky, vy moji zlatí drahouškové! Vzali mi vás! Jste pryč, a pryč je má opora, má útěcha, má radost! Pro mne je všemu konec!
TEXT Č. 10 1 Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: „To tě odnaučí nás probouzet v noci tím zatraceným zvoněním!“*…+ V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka. Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu. Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. *…+ Nepochyboval o tom, že dívka se mu přišla pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní. Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než vystoupila na plošinku. Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým ústům. A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil. *…+ Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby, aby políbil tu krásnou dívku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšeně ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře. A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku.
2
TEXT Č. 11 Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné − když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dveře − a pak už ne. „Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné − jednou jen a pak už ne.“ Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po kuropění; − marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad Lenorou − již poslušné světice zvou Lenora − nad jménem dívky nadvzdušné, jež byla mou a teď už ne. Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je s hrůzou − již jsem do té doby neznal ani přibližně; Abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: „Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – jednou jen a pak již ne.“ Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: „Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné, že jste klepal vy“ − a poté otevřel jsem úslužně venku tma a víc už ne
TEXT Č. 12 1 Karel jezdíval na koni po postranních cestách v dešti i sněhu. Pojídal omelety na selských stolech, strkal ruce do vlhkých postelí, do tváře mu stříkal vlahý proud krve při pouštění žilou, poslouchal chroptění umírajících, prohlížel mísy, odhrnoval nemálo špinavého prádla; ale každý večer nalézal teplý krb, prostřený stůl, pohodlný nábytek a vkusně oblečenou ženu, půvabnou a voňavou; ani nevěděl, odkud se bere ta vůně, zdali snad spíše košile nevoní jejím tělem. Okouzlovala ho mnohými půvabnými drobnůstkami; jednou to byla nová úprava papírové mističky pro svíčku, jindy pozměněný volán na šatech nebo zase neobyčejný název velmi prostého jídla, které služka zkazila; ale Karel je s rozkoší spolykal do posledního sousta. Viděla v Rouenu, že dámy nosí u hodinek svazeček přívěsků; koupila si přívěsky. Chtěla na krb dvě velké vázy z modrého skla a o něco později slonovinovou skříňku s náprstkem ze zlaceného stříbra. Čím méně Karel rozuměl půvabu těchto věciček, tím více podléhal jejich kouzlu.
2 V hloubi duše však čekala, že se něco přihodí. Jako námořníci v nouzi a úzkosti bloudila zoufalýma očima po samotě svého života, hledajíc v dáli na zmlženém obzoru bílou plachtu. Nevěděla, jaká to bude náhoda, jaký bude vítr, jenž ji zanese až k ní, k jakému pobreží ji povede, bude-li to šalupa nebo koráb o třech palubách, obtížený úzkostmi nebo plný slastí až po střílny. Ale každého rána, jakmile procitla, doufala, že už ten den přichází, poslouchala pak všecky zvuky, prudce vstávala a dívala se, že nepřichází; když pak slunce zapadalo, smutnější a smutnější toužila, aby už byl příští den… Sebejalovější životy jiných lidí mají alespoň naději, že se něco stane. Dobrodružství s sebou často nese nekonečné množství obratů a pozadí se mění. Ale pro ni se nic nedělo, Bůh tak chtěl! Budoucnost byla černočerná chodba a dveře na konci byly pevně uzamčené.
TEXT Č. 16 1 I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; neb můj též krásný věk, dětinství mého věk daleko odnesl divoký času vztek. Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk. 2 To vše zločinec ještě jednou zřel, to vše, jež nyní opustiti měl, a hluboký srdce mu žel uchvátí; hluboce vzdechne – slza slzu stíhá – ještě jednou – posledně – vše probíhá, pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko – v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k ním: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! – A až běh váš onu skálu uhlídá, kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
TEXT Č. 17
TEXT Č. 29 CHLESTAKOV: Moc krásné ústavy! Mně se líbí, že ukazujete turistům všechny pozoruhodnosti města. V jiných městech mi neukazovali nic. POLICEJNÍ DIREKTOR: V jiných městech - dovoluji si hlásit - správa města a úředníci se starají víc, abych tak řekl, o svůj vlastní prospěch; ale u nás, abych tak řekl, máme jenom jednu starost: abychom vzorným pořádkem a pozornou péčí si vysloužili uznání svých představených. (…) CHLESTAKOV: (…) Kde jsme to snídali? V nemocnici, že? ARTĚMIJ FILIPOVIČ: Ano, prosím v chudinském ústavu. CHLESTAKOV: Ach, pamatuju se, pamatuju, stály tam postele. A nemocní se uzdravili? Mnoho jsem jich tam neviděl. ARTĚMIJ FILIPOVIČ: Zbylo jich jen asi deset; víc ne; všichni ostatní se uzdravili. To už je tak zařízeno, takový jsem zavedl pořádek. Od těch dob, co jsem se ujal správy - ani tomu nebudete věřit - všichni jako mouchy - se uzdravují. Takový nemocný ještě ani nevstoupí do nemocnice - a už je zdráv; to nedělají ani tak medikamenty jako pořádek a poctivost.
TEXT Č. 36 1 Pomyslel na obrazovku a její ucho, které nikdy nespí. Mohou člověka špehovat dnem i nocí, ale když si zachováš jasnou hlavu, můžeš je přelstít. S celou tou svou chytrostí ještě pořád nedokáží zjistit, co si jiná lidská bytost myslí. Možná, že to není docela tak, když se jim člověk opravdu dostane do rukou. Nevědělo se, co se děje uvnitř Ministerstva lásky, ale nebylo těžké to uhodnout: mučení drogy, jemné přístroje, které zaznamenávají nervové reakce, pozvolné vyčerpávání nespavostí, samotou a neustálými výslechy. Fakta se v žádném případě nedají skrýt. Mohou je vyslídit pátráním, mohou je z člověka dostat mučením. Pokud však není cílem zůstat naživu, nýbrž zůstat lidský, co na tom v konečném důsledku záleží? Nemohou změnit cítění člověka; člověk sám se totiž nemůže změnit, i kdyby chtěl. Mohou odhalit všechno, co jste udělali, řekli nebo si mysleli, do nejmenších podrobností; ale nitro lidského srdce, které je i pro člověka samého záhadou, zůstane netknuté.
2 A oddělení záznamů bylo koneckonců jen jedním odvětvím činnosti Ministerstva pravdy. Prvořadým posláním Ministerstva nebylo rekonstruovat minulost, ale zásobovat občany Oceánie novinami, filmy, učebnicemi, televizními programy, hrami, romány – všemi myslitelnými druhy informací, poučení nebo zábavy, od sochy po heslo, od lyrické básně po biologickou studii a od dětského slabikáře po slovník newspeaku. Ministerstvo muselo uspokojovat nejen rozmanité potřeby členů Strany, ale opakovat celou proceduru na nižší úrovni, pro blaho proletariátu. Na Ministerstvu byla celá řada zvláštních oddělení, která se zabývala proletářskou literaturou, hudbou, dramatem a vůbec zábavou. Zde se produkovaly podřadné noviny, v nichž nebylo téměř nic než sport, zločin a astrologie, senzační šestákové románky, filmy, z nichž sex jenom kapal, a sentimentální písničky, komponované výhradně mechanickou cestou na speciálním automatu, kterému se říkalo veršotep.
TEXT Č. 37
TEXT Č. 38
TEXT Č. 39 1 Už sedmý den útočila skupina bez úspěchu na ferrarský most, ačkoli letadla měla zaměřovače, které teoreticky umožňovaly trefit se pumou z výšky třinácti tisíc metrů do soudku kyselého zelí. Uplynul tedy celý týden od chvíle, kdy se plukovník Cathcart dobrovolně nabídl, že jeho mužové zničí ten most do čtyřiadvaceti hodin. Kraft byl hubený, dobrosrdečný chlapec z Pensylvánie, kterému záleželo jedině na tom, aby ho lidi měli rádi. Ani s touto skromnou, pokornou ctižádostí mu nebylo souzeno se prosadit. Místo obliby kamarádů ho čekala smrt, stal se z něho krvácející oharek na běsnící hranici, který se v těch několika vzácných okamžicích, kdy letoun s jedním křídlem střemhlav padal k zemi, nedovolal živé duše. Chvilku neškodně žil, a pak nad Ferrarou v plamenech zahučel k zemi – onoho sedmého dne, kdy bůh odpočíval a McWatt otočil letadlo zpátky a Yossarian ho naváděl na cíl v druhém náletu, protože Aarfy byl zmatkář a Yossarian nedokázal svrhnout pumy hned napoprvé. "Tak se mi zdá, že do toho budeme muset jít ještě jednou, co?" ozval se v palubním telefonu ponuře McWatt. "Taky si myslím," přisvědčil Yossarian. "Musíme opravdu?" ptal se McWatt. "No jo." "Ach jo," vzdychl si McWatt zpěvavě. "To jsou věci." A tak letěli zpátky, zatímco letadla ostatních formací kroužila v bezpečné vzdálenosti a všechny rachotící kanóny divize Hermann Göring se tentokrát zaměřily jenom na ně a mohly se strhat, jak se je snažily rozstřílet na kusy.
2 "Uteču," oznámil mu Yossarian bujarým, jasným hlasem, a začal si rozpínat knoflíky pyžamového kabátku. "Och," zasténal major Danby a oběma dlaněmi si začal nervózně popleskávat upocené tváře. "Nemůžete přece utéci. Kam byste utíkal? Kam můžete jít?" "Do Švédska." "Do Švédska?" vykřikl užasle major Danby. "Vy chcete utéct do Švédska? Zbláznil jste se?" "Orr to taky dokázal." "Ach ne, ne, ne, ne, ne," bědoval major Danby. "Ne, Yossariane, tam se nikdy nemůžete dostat. Nemůžete utíkat do Švédska. Vždyť ani neumíte veslovat." "Ale když mě neshodíte, až odtud půjdete, a poskytnete mi příležitost, abych si chytil nějaký letadlo, můžu se celkem snadno dostat do Říma. Pomůžete mi?" "Ale vždyť vás najdou," domlouval mu major Danby zoufale, "a dopraví vás sem zpátky a potrestají vás tím přísněji." "Tentokrát se budou muset setsakra činit, aby mě chytili!" "Oni se budou setsakra činit. A i když vás nenajdou, co to bude za život? Budete pořád sám. Nebudete mít nikoho, o koho byste se mohl opřít, a stále vám bude hrozit, že vás někdo zradí." "To pro mě nebude nic novýho, takhle žiju už teď." "Ale nemůžete se přece jen tak zničehonic na všechno vykašlat a utéct od veškeré zodpovědnosti," hrozil se major Danby. "To je zcela negativní jednání. Útěk před skutečností." Yossarian se bohapustě rozesmál a zavrtěl odmítavě hlavou. "Já neutíkám před zodpovědností. Utíkám k ní. Utéct a zachránit si život, na tom není přece vůbec nic negativního. Vy přece víte, kdo utíká před skutečností, ne, Danby? Orr ani já ne."
TEXT Č. 42 Proč jen nedělala hloupou? Nicht sprecht Deutsch. Celou tu chvíli tím mohla zachránit. Byl tam takový nával lidí. Kdyby byla neodpověděla německy, byl by je všechny tři nejspíš nechal jít dál. Ale svírala ji ledová hrůza a ta hrůza ji doháněla k nerozvážnému chování. Věděla však o něčem, co se dovědělo díky slepé milosrdné nevědomosti vskutku jen málo přicházejících židů a co zjistila díky své známosti s Wandou a čeho se nevýslovně děsila: věděla o selekci. Právě v tom okamžiku prochází ona a její děti onou osudnou zkouškou, o které už ve Varšavě slyšela tolikrát povídat, ale která jí připadala tak hrůzná a v jejím případě tak nepravděpodobná, že ji zapudila z mysli. Jenže teď tu právě stála a před ní stál ten doktor. A kousek opodál – za těmi střechami železničních vagonů, které právě uprázdnili malínští židé odeslaní na smrt – je Brzezinka, a do těch propastných dveří může tenhle doktor vybrat kohokoli, na kom si umane. Ta myšlenka v ní vyvolávala hrůzu, že nedokázala mlčet a řekla: „Ich bin Polnisch. In Krakau geboren!“ A pak vyhrkla zoufale: „Ale nejsem židovka! Ani moje děti – taky nejsou židi. Jsou čistá rasa. A mluví německy.“ A konečně mu oznámila: „Já jsem křesťanka. Věřící katolička.“
TEXT Č. 43 1 „Čí tvář?“ zeptal jsem se vyděšeně. „Jorgovu. V té tváři zpustošené nenávistí vůči filozofii jsem poprvé spatřil portrét Antikrista, který nepřišel z kmene Juda, jak tomu chtějí ti, kdož ho ohlašují, ani z daleké země. Antikrist se může zrodit i ze soucitu, z nadměrné lásky k Bohu nebo k pravdě, jako se kacíř rodí ze světce a člověk posedlý z proroka. Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotni zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe. Jorge vykonal ďábelské dílo, protože miloval tak slepě svou pravdu, že se odvážil všeho, jen aby zničil lež. Jorge se obával druhé Aristotelovy knihy, protože možná opravdu učila, jak znetvořit tvář každé pravdy, abychom se nestali otroky svých představ. A možná, že úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě.“ „Ale mistře,“ opovážil jsem se pronést zarmouceně, „mluvíte tak teď, protože jste raněn do hloubi duše. Ale pravda přece je, ta pravda, kterou jste objevil dnes večer, ta pravda, na kterou jste přišel, když jste vykládal stopy, které jste během minulých dnů objevil. Jorge zvítězil, ale vy jste zvítězil rovněž, protože Jorge musil odkrýt své pikle...“ „Žádné pikle nebyly,“ řekl Vilém, „a já jsem je objevil omylem.“
2 „Žádné pikle nebyly,“ řekl Vilém, „a já jsem je objevil omylem.“ Odpověď byla ve své podstatě rozporná a nepochopil jsem, zda Vilém opravdu chtěl, aby rozporná byla. „Ale je přece pravda, že stopy ve sněhu odkazovaly k Brunellovi,“ řekl jsem, „je pravda, že Adelmus spáchal sebevraždu, je pravda, že Venantius se neutopil v kádi, je pravda, že labyrint byl uspořádán tak, jak jste si to představoval, je pravda, že do finis Africae se dalo vejít tak, že se člověk dotknul slova quator, je pravda, že tajemná kniha byla od Aristotela… Tak bych mohl pokračovat ve výčtu všech pravd, které jste s pomocí své vědy objevil…“ „Nikdy jsem nepochybovalo pravdivosti znaků, Adsone, znaky jsou to jediné, co člověk má, aby se vyznal ve světě. Co jsem nepochopil, to byly vztahy mezi znaky. K Jorgovi jsem došel tak, že jsem sledoval apokalyptické schéma, které se zdálo být platné pro všechny zločiny, a přitom bylo zcela náhodné. Došel jsem k Jorgovi tak, že jsem hledal pachatele všech zločinů, ale zjistili jsme, že každý zločin měl svého pachatele, nebo taky žádného. Došel jsem k Jorgovi tak, že jsem sledoval plán zvrhlé, leč důsledně uvažující mysli, jenže žádný takový plán neexistoval, lépe řečeno Jorgovi se jeho počáteční plán vymkl z rukou a započala řada příčin a spolupříčin a příčin navzájem si odporujících, které už postupovaly na vlastní pěst a vytvářely vztahy, které už nezávisely na žádném plánu. V čem je tedy celá má moudrost? Choval jsem se jako tvrdohlavec a šel jsem za zdáním řádu, zatímco jsem přece měl vědět, že ve světě žádný řád není.“
TEXT Č. 44 1 Za celý svůj dlouhý ničemný život nepoznala Odula takovou bolest, ani se jí o ní nesnilo. Ani nejudatnější gondorský voják, ani nejzběsilejší skřet v pasti jí nikdy takto nevzdoroval a nezasáhl mečem její milované tělo. Projel jí třas. Zvedla se, aby se bolesti vytrhla, zhroutila údy pod sebe a křečovitě odskočila nazad. Sam padl na kolena Frodovi u hlavy. Z ohavného puchu mu přecházely smysly, oběma rukama však dál svíral jílec meče. Mlhou před očima si matně uvědomoval Frodovu tvář, zarytě bojoval o sebevládu a snažil se vybřednout z mdloby, která ho přepadla. Pomalu zvedl hlavu a spatřil Odulu jen pár kroků od sebe, jak po něm mžourá, ze zobáku jí kanou jedovaté sliny a pod poraněným okem vytéká zelený sliz. Krčila se tam s třesoucím se břichem rozpláclým na zemi a chvějícími se oblouky nohou, a sbírala se k dalšímu skoku – tentokrát zdrtit a ubodat k smrti: ne pouze lehce uštknout, aby se potrava nezmítala, tentokrát zabíjet a trhat.
2 Tato kniha se vesměs zabývá hobity a z jejích stránek se čtenář může dozvědět hodně o jejich povaze, ale málo o jejich dějinách. Další informace lze najít také ve výboru z Červené knihy Západní marky, který byl vydán pod názvem „Hobit“. Onen příběh byl čerpán z prvních kapitol Červené knihy, sepsaných samotným Bilbem, prvním hobitem, který se proslavil ve velkém světě, a jím nazvaných „Cesta tam a zase zpátky“, protože pojednávají o jeho cestě na východ a o jeho návratu: dobrodružství, které později zapletlo všechny hobity do velkých událostí onoho věku, jež jsou vylíčeny v této knize. Mnozí si ovšem mohou přát dozvědět se více o tomto pozoruhodném nárůdku hned na počátku, kdežto jiní snad nevlastní předcházející knihu. Pro takové čtenáře je zde shrnuto několik poznámek o důležitých otázkách hobitosloví a je krátce připomenuto první dobrodružství. Hobiti jsou nenápadný, ale starobylý národ, dříve početnější než dnes; mají totiž rádi mír a pokoj a dobře obdělávanou půdu: jejich oblíbeným sídlištěm býval spořádaný venkov s dobrými hospodáři. Nikdy neporozuměli strojům složitějším než kovářské měchy, vodní mlýn nebo ruční stav, a neměli je rádi, ačkoli uměli obratně zacházet s nářadím. I za starých časů bývali zpravidla plaší před „Velkými lidmi“, jak nám říkají, a dnes se nám úzkostlivě vyhýbají a těžko se dají nalézt. Dobře slyší a mají bystrý zrak, a třebaže mají sklon k tloustnutí a neradi zbytečně spěchají, jsou nicméně hbití a obratní v pohybech. Od počátku znají umění rychle a tiše zmizet, když se okolo hrne nějaký Velký člověk, kterého nechtějí potkat; a toto umění rozvinuli do té míry, že člověku může připadat čarodějné. Ale hobiti ve skutečnosti nikdy žádné čarodějnictví nestudovali a jejich nepolapitelnost vyplývá jen z jejich odborné zdatnosti, kterou vzhledem k hobití dědičnosti, praxi a důvěrné spřízněnosti se zemí nemohou větší a nemotornější plemena napodobit.
TEXT Č. 48 1 Přišel jsem na svět, abych si postavil život dle obrazu srdce svého. Chlapecké srdce je písnička na začátku, plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku, ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly, které se krví svou do cihel probolí, aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice pro ušlé poutníky a pro poutnice. Dnes je má těžká hodina. Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším a zemřelým trpě, trpím i tím, které mi v prsou se roditi počíná. Dnes je má těžká hodina; jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám.
2 Kavárna Bellevue je říše stavěná z hudby, tepla a plyše, z oken má vysoké, průhledné hranice, které ji dělí od zmrzlé ulice. Dnes jako jindy páni za stoly si sedli, důstojní páni a vznešené dámy ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy a v teple, hudbě a plyši noviny na oči posadili si, aby přes tyto brejle z papíru viděli, že svět je veselý, protože sami jsou veselí v kavárně Bellevue. Když tu tak seděli teple a ctihodně s rukama vyžehlenýma, tu stalo se, stalo, – ne zcela náhodně, – že na okna sklenného tenounkou hranici přitisk tvář člověk, který stál v ulici, výrostek zpola a zpola muž, a pohledem ostrým a chladným jak nůž, prořízl okno a vbod se v tu nádheru, v číše a valčík, v zrcadla pro milenky, v břicha a teplo, fraky a peněženky, a zůstal v nich trčeti čepelí, i když ty oči zmizely.
TEXT Č. 50 1 „Tak nám zabili Ferdinanda," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem. „Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?" otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, "já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda." „Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho:" „Ježíšmarjá," vykřikl Švejk, "to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?" „Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu:"
2 „Paní Müllerová,“ ozval se z pokoje tichý hlas Švejkův, „paní Müllerová, pojďte sem na chvilku.“ Když posluhovačka stála u postele, řekl Švejk opět takovým tichým hlasem: „Sedněte si, paní Müllerová.“ V jeho hlase bylo něco tajuplně slavnostního. Když se paní Müllerová posadila, prohlásil Švejk, vztyčuje se na posteli: „Já jdu na vojnu.“ „Panenko Maria,“ vykřikla paní Müllerová, „co tam budou dělat?“ „Bojovat,“ hrobovým hlasem odpověděl Švejk, „s Rakouskem je to moc špatný. Nahoře nám už lezou na Krakov a dole do Uher. Jsme biti jako žito, kam se podíváme, a proto mě volají na vojnu. Já jim přece včera četl z novin, že drahou vlast vovinuly nějaký mraky.“ „Ale vždyť se nemůžou hejbat.“ „To nevadí, paní Müllerová, pojedu na vojnu ve vozejku. Znají toho cukráře za rohem, ten takovej vozejk má. Vozil v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch. Vy mne, paní Müllerová, v tom vozejku na tu vojnu odtáhnete.“
TEXT Č. 52 1 To není náhoda, hloubal Wolf Meynert, že Mloci se životně uplatnili teprve v době, kdy chronická choroba lidstva, tohoto špatně srostlého a stále se rozpadávajícího veleorganismu, přechází v agónii. Až na bezvýznamné odchylky se Mloci představují jako jediný ohromný a homogenní celek; nevytvořili dosud svých hlouběji rozlišených plemen, jazyků, národů, států, věr, tříd nebo kast; není mezi nimi pánů a otroků, svobodných a nesvobodných, bohatých a chudých; jsou sice mezi nimi rozdíly uložené jim dělbou práce, ale sama v sobě je to stejnorodá, jednolitá, tak říkajíc stejnozrnná masa, ve všech svých částech stejně biologicky primitivní, stejně chudě vybavená přírodou, stejně ujařmená a žijící na stejné nízké úrovni. Poslední negr nebo Eskymák žije za nesrovnatelně lepších životních podmínek, užívaje neskonale bohatších statků hmotných i kulturních, než tyto miliardy civilizovaných Mloků. A přece není známek, že by tím Mloci trpěli. Naopak. Vidíme přece, že nepotřebují celkem ničeho z toho, v čem hledá úlevu i útěchu metafyzická hrůza a životní tíseň člověka; obejdou se bez filozofie, bez posmrtného života i bez umění; neznají, co je fantazie, humor, mystika, hra nebo sen; jsou naprostí životní realisté. Jsou nám lidem stejně dalecí jako mravenci nebo sledi; liší se od nich jenom tím, že se zařídili na jiné životní prostředí, totiž na lidskou civilizaci. Usadili se v ní tak, jako se psi usadili v lidských příbytcích; nemohou bez ní být živi, ale nepřestanou proto být tím, čím jsou: velmi primitivní a málo diferencovanou zvířecí čeledí. Stačí jim žít a množit se; mohou být dokonce šťastni, neboť nejsou rušeni žádným pocitem nerovnosti mezi sebou. Jsou prostě homogenní. Proto mohou jednoho dne, ano, kteréhokoliv příštího dne uskutečnit bez obtíží to, co se nemohlo podařit lidem: svou druhovou jednotu na celém světě, své světové společenství, jedním slovem univerzální Mloctvo. Toho dne se skončí tisíciletá agónie lidského rodu. Na naší planetě nebude dost místa pro dvě tendence, které se snaží ovládnout celý svět. Jedna musí ustoupit. Víme už, která to bude.
2 Dnes žije na celé zeměkouli asi dvacet miliard civilizovaných Mloků, čili asi desetkrát tolik jako všech lidí; z toho s biologickou nutností a dějinnou logikou vyplývá, že Mloci, jsouce ujařmeni, se budou muset osvobodit; že jsouce homogenní se budou muset spojit; a že stanouce se takto největší mocí, kterou kdy svět viděl, budou muset převzít vládu nad světem. Myslíte, že jsou takoví blázni, aby potom šetřili člověka? Myslíte, že budou opakovat jeho historickou chybu, které se odjakživa dopouštěl tím, že si poroboval poražené národy a třídy, místo aby je vyhubil? Že ze sobectví zakládal věčně nové rozdíly mezi lidmi, aby se potom z velkodušnosti a idealismu snažil je zas překlenout? Ne, tohoto dějinného nesmyslu se Mloci nedopustí, volal Wolf Meynert, už proto ne, že si vezmou výstrahu z mé knihy! Budou dědici celé lidské civilizace; spadne jim do klína vše, co jsme dělali a oč jsme se pokoušeli, chtějíce ovládnout svět; ale byli by proti sobě, kdyby s tímto dědictvím chtěli převzít také nás. Musejí se zbavit lidí, chtějí-li uchovat svou stejnorodost. Kdyby tak neučinili, vnesli bychom mezi ně dřív nebo později svůj dvojí destruktivní sklon: tvořit rozdíly a trpět je. Ale toho se neobávejme; dnes už žádný tvor, který bude pokračovat v dějinách člověka, nebude opakovat sebevražedné bláznovství lidstva.
TEXT Č. 56 1 V polovici května 1945 – po válce – viděl pan Kopfrkingl okénkem sanitního vlaku na jakémsi nádražíčku malého německého města zástupy vyhublých lidí, vracejících se domů. Zdálo se mu, že mezi nimi poznává nějaké známé tváře, tvář jakéhosi pana Strausse a Rubinsteina a starou tvář doktora Bettelheima a nějakého mládence, snad jeho Jana, a také nějakou ženu, která mu přišla známá. Usmíval se, byl by jim rád zamával, ale právě měl ruku v kapse a právě v té kapse něco nahmatal. Byl to kousek nějakého provázku a kostka cukru. A tak se jen obrátil do kupé a řekl bezrukým a beznohým: „Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě už nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně… Pánové, teď nastává ten nový řád.“ Z komína pražského krematoria šel žlutavý dýmek, v té chvíli tam právě spalovali morfinistu.
2 „Má rakev, jaká má být, dost vysokou a širokou, co, Mili, aby sis lehl k němu? Lehl k němu a v pondělí ses s ním za zvuků toho Parsifala roztavil?“ A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, která ležela v koutě u výklenku se záclonou, povalil chlapce na kolena, rozkročil se nad ním v těch svých černých vysokých botách a klopeném klobouku se šňůrou a pérem a utloukl ho tyčí. Pak jej zdvihl ze země, strčil do rakve k esesákovi, rakev byla, jaká má být, vysoká a široká, vešli se tam oba jako nesourodí bratři, zatloukl rakev kleštičkami, prohlédl tyč i dlažky, jsou-li čisté, poopravil klobouk… a šel. „Smrt sbližuje“ řekl si s rukou v kapse na kleštičkách, „v lidském popelu není rozdíl. Jestli je to popel německého bannführera nebo čtvrtečního židovského chlapce, to je jedno. Chudák chlapec,“ řekl si, „jak by byl jinak v životě trpěl, čeho jsem to dobré dítě ušetřil. Už teď by ho nevzali do německých škol a do Hájot, natož až přijde nový, šťastný řád. Škoda jen, že jsem ho ještě nemohl vyfotografovat …“ „…Mili, neutíkej, počkej na mě,“ zvolal před vrátnicí pana Fenka, aby to bylo slyšet dovnitř, do toho kumbálu, kde právě pan Fenek byl, choulil se tam s ústy na vlastní ruce, jako by ji líbal, a měl kalné oči. „Pane Fenek," řekl mu, „vy si lízáte ruku! Musíte se léčit, pane Fenek, takhle by to dál nešlo, přece si nebudete ničit život. Je to Abartigkeit, co děláte, zrůdnost, co takhle psychiatr?“ a pan Fenek zdvihl hlavu, rozplakal se a sepjal ruce. Pan Kopfrkingl pak vyšel z budovy, přešel nádvoří, v tamější vrátnici ho hluboce pozdravil nástupce pana Vrány, před bránou nádvoří dal šesták staré ženě žebračce, která tu stávala kromě pátků i v sobotu v zimě v létě, vypadala jako bílá sudička, a zamířil k tramvaji. Stála tam nějaká mladá růžolící dívka v černých šatech s jakýmsi mládencem, který měl přes rameno řemínek s fotografickým přístrojem. Za čtyři dni potom došel pan Kopfrkingl na německou kriminálku a ohlásil, že pohřešuje šestnáctiletého syna.
TEXT Č. 57 1 Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří mi položili první otázku: zda prý znám Markétu. Řekl jsem, že ji znám. Ptali se mne, jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se mne, jestli si nepamatuju, co jsem jí psal. Řekl jsem, že si to nepamatuju, avšak pohlednice s provokačním textem mi v té chvíli vytanula před očima a já jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si vzpomenout? Ptali se mne. Ne, říkal jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil dojem, že mi psala o intimních věcech, o nichž tu nemohu hovořit. Nepsala-li něco o školení? Ptali se. Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? Že se jí tam líbí, odpověděl jsem. A co dál? Že jsou dobré referáty a dobrý kolektiv, odpovídal jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem, snad něco takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? Ptali se dál. Ano, řekl j sem. A co ty si myslíš o optimismu, zeptali se. O optimismu? Co bych si o něm měl myslet? Ptal jsem se. Považuješ se sám za optimistu? Ptali se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem docela veselý člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl jeden z nich, může se třeba smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik, pokračoval. Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? Zeptal se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval socialismus, řekl třetí. Jak to? Bránil jsem se. Protože optimismus je pro tebe opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? Bránil jsem se stále. Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale pro tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych zvědav, co by na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli, že jejich optimismus je opium, navázal hned jiný. A třetí dodal: Pro trockistu je budovatelský optimismus vždycky jen opiem. A ty jsi trockista.
2
TEXT Č. 59
TEXT Č. 60
1. Robot: Pane, pověz, jak udržet život. Alquist: Řekl jsem – řekl jsem, že máte nalézt lidi. Jen lidé mohou plodit. Obnovit život. Vrátit všechno, co bylo. Roboti, prosím vás proboha, hledejte je! 4. Robot: Všechno jsme prohledali, pane. Není lidí. Alquist: Ó – ó – ó, proč jste je zahubili! 2. Robot: Chtěli jsme být jako lidé. Chtěli jsme se stát lidmi. Radius: Chtěli jsme žít. Jsme schopnější. Naučili jsme se všemu. Dovedeme všechno. 3. Robot: Dali jste nám zbraně. Museli jsme se stát pány. 4. Robot: Pane, poznali jsme chyby lidí. Damon: Musíte zabíjet a panovat, chcete-li být jako lidé. Čtěte dějiny! Čtěte lidské knihy! Musíte panovat a vraždit, chcete-li být lidmi! Alquist: Ach, Domine, nic není člověku cizejšího než jeho obraz. 4. Robot: Vyhyneme, nedáš-li nám rozmnožiti se. Alquist: Oh, jen pojděte! Jakže, věci, jakže, otroci, vy byste se chtěli ještě rozmnožovat? Chcete-li žít, plemeňte se jako zvířata! 3. Robot: Lidé nám nedali plemeniti se. 4. Robot: Nauč nás dělat Roboty. Damon: Budeme rodit strojem. Postavíme tisíc parních matek. Vychrlíme z nich řeku života. Samý život! Samé Roboty! Samé Roboty! Alquist: Roboti nejsou život. Roboti jsou stroje. 2. Robot: Byli jsme stroje, pane; ale z hrůzy a bolesti stali jsme se – Alquist: Čím? 2. Robot: Stali jsme se dušemi.
