Tess Stimson CO JE TVOJE, JE I MOJE

Tess Stimson CO JE TVOJE, JE I MOJE 2013

Copyright © 2010 by Tess Stimson Translation © 2013 by Klára Šumová Cover design © 2013 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být elektronicky přenášena, šířena ani reprodukována bez předběžného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu WHAT’S YOURS IS MINE, vydaného nakladatelstvím Pan Books, Londýn 2010, přeložila Klára Šumová Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Lenka Vymazalová Korektura: Hedvika Schiesselová Sazba: Dušan Žárský Obálka: Rajka Marišinská Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v říjnu 2013

ISBN 978-80-7303-903-5

Mé dceři Lily Jane Isabeau: byla jsi pro mě tím nejkrásnějším dárkem

Kapitola první

GRACE Díky své sestře jsem se po většinu svého dospělého života děsi­ la toho, že bych mohla otěhotnět. V případě antikoncepce jsem zaujímala přístup zvaný „pásek i  kšandy“: užívala jsem pilulky a  ještě vyžadovala kondom, měla nitroděložní tělísko a  ještě si lepila náplasti, vypočítávala si neplodné dny a užívala pesar (když se mi přehoupla třicítka a já se začala bát krevních sraženin a in­ farktu). Takže je ironií osudu, že to potkalo právě mě. „Naprosto vyloučeno?“ ptám se znovu, abych si byla úplně jis­ tá. „Nemáme nejmenší šanci?“ „Je mi to moc líto, Grace. Snad kdybyste přišla před deseti lety, tak jsme mohli něco zkusit, ale i tak o tom pochybuji. Pokud byste měli s Tomem nějaké otázky…“ Vstanu a  ukončím náš rozhovor dřív, než nás profesionální účast doktora Januse uvede oba do rozpaků. „Myslím, že jste mi to vysvětlil zcela jasně, pane doktore. Dě­ kuji.“ Sestra mi cestou z ordinace podá zalepenou krémovou obál­ ku. Bez otevírání ji hodím do exkluzivní kabelky značky Herm’s, navržené speciálně pro zpěvačku Jane Birkinovou.

7

Po  čtrnácti měsících nejrůznějších testů a  vyhození tisíců li­ ber jsem se dozvěděla, že nám nepomůže se uvolnit a  dát tomu víc času. Ani sebevětší množství potravin bohatých na zinek, lis­ tové zeleniny, nálevu z drmku a červeného jetele, akupunktury, hypnózy, vitamínů B6 a  B12, měření bazální teploty, podkládání pánve polštářem, užívání si snažení či ponechání volného průběhu, nic z toho, vůbec nic, mi miminko nepřinese. Přitisknu si birkinku na hruď jako šarlatový štít a na okamžik se zastavím na schodech kliniky, abych se dala trochu dohroma­ dy. Jsem z  toho ve  větším šoku, než bych čekala. I  když bych vlastně neměla být. Na rozdíl od Toma jsem byla od začátku pře­ svědčená, že je něco špatně. Susannin život je jako jedna dlouhá, vleklá autonehoda, kdežto my s Tomem jsme na dítě dokonale připraveni. Máme dobré manželství, jistou práci a překrásný ven­ kovský dům v Oxfordshiru obklopený spoustou stromů, po nichž by se dalo lézt. Pochopitelně se tak zrovna mně stane, že nemůžu mít děti. V duchu začnu hledat nějakou skulinu, způsob, jak to obejít, řešení. Moje matka o mně tvrdí, že uvažuju jako muž, a rozhodně to nemyslí jako poklonu. Nechce se mi věřit, že jsem se vážně ocitla ve  slepé uličce. Déle než rok jsem si ke každé eventualitě formulovala plán B: po­ kud neotěhotním do půl roku, půjdu ke specialistovi. Pokud mi nedokáže pomoct, zkusíme umělé oplodnění. Pokud Tom střílí slepými náboji, použijeme dárce. Po  první konzultaci u  doktora Januse, jenž moje sedmatři­ cet let stará vajíčka označil za „geriatrická“, jsem si bez jediného slova manželovi potají prověřila všechna centra asistované re­ produkce, zjistila jsem, která mají statisticky nejvyšší úspěšnost umělého oplodnění, a šikovně odložila stranou dostatek peněz, abychom nebyli závislí na vrtkavém státním zdravotnictví. Ať už bude problém v čemkoli, dokážeme ho obejít. Nepřestaneme se snažit, i kdyby to mělo trvat bůhví jak dlouho. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by se mohlo stát, že ten pro­ blém obejít nepůjde. Doktor Janus se už na naší první schůzce letmo zmínil o ná­ hradním mateřství, zatím však nejsem připravená riskovat, že mi

8

náhradní matka dítě nakonec nedá. V  novinách se o  takových tragických tahanicích o děti píše v jednom kuse. A v úvahu pro nás nepřipadá ani adopce, to jsem si ověřila už před několika měsíci. Tom má vadu srdce. Už se s ní narodil a podle lékařů se velmi pravděpodobně dožije normálně vysokého věku, v  očích sociálního odboru však může zemřít každou chvíli. V téhle zemi nás adoptovat dítě nenechají a  nejsme dost bohatí ani slavní na to, abychom vyrazili do Afriky a pořídili si barevnou rodinku. Přece to musí nějak jít. Nemůže být po všem. Podívej se na to z  jiné stránky, Grace. Prověř všechny možnosti. Jsem finanční auditorka, hledání skulin a  únikových cestiček mám v  popisu práce. Nějak to přece musí jít. Opřu se zády o zábradlí na Harley Street a pozoruji cizí lidi, jak kolem mě s hlavami sehnutými před mrazivým únorovým vět­ rem kamsi spěchají. V krizových situacích bývám zásadně klidná, ví se o  mně, že si dokážu zachovat chladnou hlavu, ale najed­ nou mi to nemyslí. Nevím, kterým směrem se mám dát. Doslova a do písmene. Stojím na ulici a nedokážu se rozhodnout, jestli mám vyrazit vlevo nebo vpravo. Nevím, co mám dělat. Mysl mám jako vygumovanou. Ne, není vygumovaná. Naopak je tak zahlcená, že nevím kudy kam. V hlavě mi víří změť myšlenek. Vrozená malformace dělohy… důsledky působení diethylstilbestrolu… nikdo to nemohl tušit…nedosta­ tečnost děložního čípku… neumožní odnosit plod až do  konce… další faktory… věk třicet sedm let, syndrom polycystických ovarií, rozsáhlá endometrióza… odběr vajíček není možný… velmi líto, taková tragická shoda okolností… Chudák Tom. Chudák můj Tom. Náš obrovský dům se čtyřmi ložnicemi. Celé ty roky jsem si schovávala svoje Lego. A svatební šaty. Co mám teď dělat se svými svatebními šaty? Máma. Ta z toho bude zničená. Díky Susanně přišla už o dvě vnoučata. Spoléhala na mě, že to napravím. A já ji budu muset poprvé v životě zklamat. Naprosto vyloučeno. Slyším ta slova, jak se jako ozvěna rozléhají ve větru. Vibruje jimi i projíždějící autobus a jehlové podpatky kolemjdoucích je

9

vyťukávají do chodníku. Naprosto vyloučeno, naprosto vyloučeno, na­ prosto vyloučeno. Začíná padat mrznoucí déšť. Stojím tam dost nešikovně a lidé vracející se z nákupů mi to šťoucháním a dloubáním taškami se svými nejnovějšími úlovky dávají patřičně najevo. Chodníkem se valí hlučná skupinka zahraničních studentů. Vydávám se za nimi, nechávám se slepě unášet v jejich stopách a všechny odpolední schůzky jsou rázem zapomenuty. Uvědomuji si, že jsem v šoku, nejsem však schopná s tím nic udělat. Moji budoucnost právě vykuchali jako mrtvou rybu. V du­ chu mi běží záběry dokládající moje selhání. Nebude pro koho rozvěšovat vánoční punčochy, na ledničce nebudou viset žádné obrázky v základních barvách, nebude se s kým hrabat v písku. Žádná přáníčka ke Dni matek, žádný první den ve školce, žádné pomáhání s domácími úkoly, žádné dohadování kvůli nepořád­ ku v  dětském pokoji a  vysokým účtům za  telefon. Žádné první pusy, první rande, rozchody, svatby, vnoučata. Nikdo už po mně nepřijde, nebude komu vyprávět o  všem, co jsem se dozvěděla a naučila. Zůstaneme sami. Jen Tom. A já. Jsem jako pacient po  amputaci. Nechápavě zírám na  místo, kde jsem ještě před chvílí měla končetinu. Co nevidět to začne bolet tak, že si to ani neumím představit, a už nikdy bolet nepře­ stane. Vím to, ale zatím nic necítím. Vlna chodců se náhle zastaví na okraji chodníku. Vzhlédnu a zjistím, že jsem na křižovatce Oxford Circus, přesně na opač­ ném konci města, než kde se má právě teď odehrávat moje pra­ covní schůzka. Měla bych se otočit, vrátit se, odkud jsem vyšla, a chytit taxi. Nic z toho neudělám. Čekáme, až skočí zelená. Nakupující se na  mě zezadu tlačí tak, že vrazím do ženy před sebou, obtěžkané řadou igelitových tašek, a  málem ji srazím do  vozovky. Omluvím se jí, ustoupím nazpět a nechám se spolknout davem. Kolem mě si to prosviští invalidní vozík. Odře mi kotník a  roztrhne punčocháče. Jakési malé dítě mě mlátí plyšákem do kolen. Asi holčička, usuzuji po­ dle růžové bundy a fialových džínsů. Nedokážu odhadnout, kolik

10

jí může být. Získají snad ženy schopnost poznat, jak je které dítě staré, teprve až s vlastním mateřstvím? Nedokážu od  ní odtrhnout oči. Není hezká. Vítr jí ošlehal buclaté tváře dočervena, z nosu jí tečou dvě stružky nudlí a déšť jí připlácl vlasy k hlavě. Oči má příliš blízko u sebe a kolem pusy jí naskákal strupovitý ekzém. Nikdy by mě nenapadlo, že budu chtít dítě. To Susanna bě­ hem dospívání nosila domů zatoulaná koťata a  žadonila, aby­ chom si z útulku vzali štěňátko. Já byla vždycky ta chytrá, ta, co půjde na univerzitu a udělá kariéru. Mateřský typ u nás byla Su­ sanna. Máma to tak aspoň často říkala. Susanna skončí se čtyřmi dětmi, obřím sporákem Aga a  smečkou psů, co jí budou spát v kuchyni. Kdepak naše Grace. Grace neumí uvařit ani vajíčko! Nedocházelo mi, že se tím máma snaží poskytnout Susanně něco, v čem by mohla být dobrá. Něco, co jsem si ještě nestihla zabrat pro sebe. Roky jsem se držela oficiální verze našich rodinných dějin. Ne­ byla jsem na domácí práce, neuměla jsem vařit a neuměla jsem to s dětmi. Jediné, co jsem uměla, bylo skládat zkoušky, vydělá­ vat peníze a  dělat kariéru. Dokonce i  po  seznámení s  Tomem, kdy jsem zjistila, že přece jen dokážu usmažit omeletu a zkrotit vysavač, mě pomyšlení na děti děsilo. Před dvěma lety mě však z ničeho nic děsit přestalo. Holčička upustí plyšové zvířátko na zem, tlusté prstíky připo­ mínající mořskou hvězdici se bezmocně otevírají a  svírají a  ne a ne hračku nahmátnout. Její matka si jí vůbec nevšímá a naopak ještě poodstoupí k pár metrů vzdálené výloze. Opře se o ni dlaně­ mi jako viktoriánský sirotek o výklad pekařství a prohlíží si nabíd­ ku moderních džínsů s nášivkami a cvočky. Sama je skoro ještě dítě, je jí sotva přes dvacet. Vlasy má stažené z čela bílou plasto­ vou čelenkou a na sobě má krátkou těsnou bavlněnou sukni a rů­ žovou džínsovou bundičku. Ani jedno z  toho není do  tohohle počasí dost teplé. Po nahém lýtku se jí plazí velký modro-zelený vytetovaný drak. Připomíná mi mou sestru. Musím přiznat, že si na Susannu moc často nevzpomenu. Kaž­ dá myšlenka na  ni totiž v  sobě skrývá lítost a  pocit viny, které mě posledních pět let pronásledují den co den. Každá myšlenka

11

na ni mě také nutí si připustit, že i přes všechno, co udělala, přes všechnu tu bolest a utrpení, které způsobila, mi pořád chybí. Semafor se rozpípá na znamení, že můžeme bezpečně přejít. Ohlédnu se po matce děvčátka, ta se však zatím dala do řeči s klu­ kem zametajícím před vchodem do obchodu a vůbec si nevšímá, že naskočila zelená. Dav za námi se vrhne do vozovky, víří kolem kočárku a odkopává děvčátku hračku z dohledu. Když mu lidé ještě navíc zakryjí i výhled na mámu, nakrabatí ošklivě tvářičku a  vypne se v  bezpečnostních popruzích kočárku do  zoufalého luku. Natáhnu se pod kola kočárku, vytáhnu zpod nich flanelového králíka a  rychle ho opráším. „Tady je, srdíčko. Toho jsi chtěla, ne?“ Mrští jím zpátky na zem a celá rudá se křikem dožaduje mámy, ta však i nadále ze všech sil flirtuje s mladíkem a svému dítěti ne­ věnuje nejmenší pozornost. V tu chvíli se ve mně vzedme vztek. Některé ženské si prostě nezaslouží mít děti. Batole zuřivě kope do podnožky kočárku. Nikdo z lidí spěcha­ jících kolem se na ni ani nepodívá. Jak ji může její matka takhle nechat? Zaparkovala kočárek sotva pár decimetrů od rušné čtyř­ proudové ulice. Stačilo by, aby kousek popojel, a ocitne se mezi auty. Nikdo ji nehlídá. Mohlo by se stát cokoli. Zastrčím plyšovou hračku do  košíku pod sedačkou levného kočárku, popadnu madlo a začnu jím pohubovat a útěšlivě brou­ kat. Co je to za ženskou, že nechá svoje dítě napospas cizí osobě? Copak si neuvědomuje, jaký dar ve svém dítěti má? Copak si ne­ uvědomuje, že jsou ženy, který by daly nevím co, jen aby měly to co ona? Je na ní vidět, že ji její dítě obtěžuje, že je považuje za překáž­ ku svého společenského života. Pochybuji, že by bylo plánované. Nejspíš ji od narození byla ochotná svěřit komukoli, kdo by ji byť jen na chvíli pohlídal. Je jen otázka času, kdy ji opustí docela. Nikdy to Susanně neodpustím. Nikdy. Pohladím tu chudinku po  zmrzlé tvářičce, otřu jí slzy a  za­ chumlám ji do  odrbané deky, abych ji aspoň trochu ochránila před mrznoucím deštěm. Zasloužila by si něco mnohem lepšího.

12

Jaké šance bude takhle mít? Stačilo by, aby osud rozdal karty jen trochu jinak, a  mohla chodit do  soukromých škol, na  dostihy, jezdit lyžovat do Itálie a mít mámu a tátu, pro něž by byla stře­ dem světa. Takhle bude mít štěstí, když nebude v šestnácti sama těhotná. Batole se přerývavě nadechne a  jeho vzlyky začínají mezi mocným škytáním pomalu utichat. Auta se dají znovu do pohy­ bu a nás obstoupí další skupinka netrpělivých lidí na nákupech. Znovu čekáme na zelenou. Její matka mrkne krátce naším směrem, naprosto bez zájmu se mi letmo podívá do  tváře a  pak se znovu otočí k  pohledné­ mu mladíkovi, jenž ji dokázal rozesmát. Určitě svou dceru svým způsobem miluje, nepotřebují však děti, abyste je milovali podle jejich nároků a  ne podle svých možností? Neměly by být odsu­ nuté na druhou kolej kvůli večerním pařbám a cizím mladíkům u vchodů do obchodů. Kdyby tahle holčička byla moje, neopus­ tila bych ji ani na okamžik. Pověsila bych svou praxi na hřebík, našla si za  sebe zástup a  každou vteřinu trávila se svou dcerou tím, že bych jí ukazovala, jak moc ji miluju. Pochybuji, že by se téhle matce po jejím dítěti skutečně stýs­ kalo. Nejspíš by jí stačilo vědět, že je v bezpečí. Susanně se taky nestýská. Je tak mladá, že by nejspíš přivítala, že od ní má pokoj. Mohla by pak trávit neomezeně času flirtováním a zábavou. Chu­ dák malá. Nemůže za to o nic víc, než za to mohla Susanna. Není na takovou zodpovědnost prostě připravená. Kdyby si její dítě někdo… vzal…, v podstatě by jí tím prokázal laskavost. Mám v tom jasno. Když se na semaforu objeví zelený panáček, chopím se madla kočárku a nohou opatrně uvolním brzdu.

13

Kapitola druhá

SUSANNA Mít Dex o pár cenťáků kratšího ptáka, tak jsme oba v troubě. Sex vestoje není taková sranda, jak to vypadá. Je to naopak jedna ze situací, kdy na velikosti fakt záleží. Je ještě pořád ve mně, když se mi ozve mobil. Otočí se a prás­ kne mnou o zeď baráku tak prudce, že mi málem zláme žebra. „Kotě! Koukej to fofrem típnout, než nás někdo zmerčí!“ vyštěk­ ne. „Nebo chceš, aby všichni věděli, o co nám tu de?“ Schválně mluví slangem, jako těžcí černí frajeři typu 50 Centa nebo Ja Rula. To si fakt myslí, že mu na to někdo skočí? Každé­ mu je na první pohled jasné, že pochází z bílé slušňácké rodinky z Bostonu, pije lehkou kolu, má soukromou školu a penzijní při­ pojištění. To, že mluví jako Ali G a nosí kalhoty tak nízko, až to vypadá, že si do nich nadělal, ho v černocha nepromění. Ostatní kérkaři ze salonu mu říkají Raper a věřte mi, že to nemyslí jako poklonu. Trochu ho od  sebe odtlačím, abych se mohla nadechnout. Mezi prsy mi stékají čůrky potu. Dokonce i  v  únoru je vzduch na Floridě tak šíleně vlhký, že se to skoro nedá snést. „Říkej si, co chceš, kámo, ale podle mě jim to o nás dvou dávno docvaklo.“ „Komu jsi to řekla? Jestli se to domákne moje žena…“

14

„Prober se, Dexi. Jestli sis nevšiml, tak tady nemáme zrovna soukromí, dělá tu pět lidí, a  když se dva z  nich vyplíží zadním vchodem na  rychlovku, tak si toho ti zbývající asi celkem všim­ nou.“ „Musíš být tak nepříjemná?“ „A musíš ty tak prudit?“ Vytáhne ho ze mě a utře si ho do těch svých rudých saténo­ vých tepláků. Humáč. Podívám se na  mobil, kdo mi to volal, ale na  displeji stojí Neznámé číslo. Kousnu se do  rtu. Prošvihla jsem posledních pár splátek na auto a na kreditky jsem naposled poslala něco před čtyřmi měsíci. Doufám, že bude ještě chvíli trvat, než po mně váž­ ně vystartují. Seberu ze země kalhotky, strčím si je do kapsy džínové mini­ sukně a  vyrazím zpátky k  zadnímu vchodu, na  Dexe nečekám. Zaběhnu na služební hajzlík, na nádržce záchodu si narovnám rychlou lajnu, sjedu ji, mrknu do zrcadla, jestli mi něco nezůstalo na nose, a zapadnu zpátky do salonu. Oakey dělá u okna na bicáku nějakého chlápka a přes výlohu dovnitř nakukuje obvyklý hlouček zvědavých čumilů. Když mě zahlédne, odloží tetovací pistoli a vyrazí za mnou. „Došla mi vazelína. Nemáš jich pár navíc?“ Prohrabu poličky pod svým pracovním stolem a vytáhnu tubu krému, který dáváme po tetování všem zákazníkům. „Jasně. Jak to jde?“ Oakey obrátí oči v sloup. „Ten chlap je hotový Michelangelo.“ Nasadí panovačný tón: ‚Použijte ohnivě rudou. Na křídla by se nejlépe hodila tyrkysová.‘ Na druhou stranu musím uznat, že má odvahu. To, co musel dneska vydržet, nebyla žádná sranda.“ „Nemáš pro mě něco na odpoledne?“ Spíš to jen tak zkouším, než že bych čekala, že pro mě bude fakticky něco mít. Pořídit si kérku není totéž jako nechat se ostří­ hat. Skoro nikdy nemáme rezervace, snad jen občas na  hodně složité kusy. A  nikdy neodmítneme žádného zákazníka, ale po­ kud nám někdo přijde půl hodiny před zavíračkou, že chce teto­ vání, co zabere dvě hodiny, nadšení z toho nejsme.

15

„Je mi líto, nemám. Ale stavovala se tu ta tvoje zrzavá váhavka ze včerejška. Chtěla se znovu mrknout na tvoje věci. Povídala, že přijde někdy během soboty, tak jsem jí říkal, že tu budeš.“ „No nekecej. Tak tu bych tu teda znovu nečekala.“ Sjetá koksem koukám na svoje návrhy na zdi za sebou. „A co se jí líbilo?“ „Ten Mucha.“ Povytáhnu obočí. „Nechtěla by radši začít něčím menším?“ „Tvrdila, že tohle bude to pravé.“ „No tak jo. Prachy se mi šiknou.“ Vytáhnu ze šuplíku gumičku a stáhnu si s ní blonďaté dredy. Dex se vyvalí před salon a začne se naparovat před turisty. Tra­ pák. Nikdy bych s ním nešukala, kdyby mi nevyhrožoval, že mě napráská na imigračním, že makám bez povolení. „Jestli dneska večer nic nemáš, tak bych ti mohl dodělat to ra­ meno,“ nabídne se Oakey. „Bronx mi odpískala rande, tak budu mít pár hodin čas.“ Oakey je jediný kérkař, kterému jsem ochotná se dneska svě­ řit. I totálně namol je pořád mnohem lepší než všichni ostatní totálně střízliví. Poznali jsme se před čtyřmi lety na kérkařském plese v  Hollywoodu, kam jsem vyrazila po  posledním rozvodu, a chvíli jsme pak spolu chodili. Brzy jsme ale pochopili, že nám to jako kámošům bude klapat líp. Od té doby to táhneme spolu. Z východní Kalifornie jsme cestou za prací dorazili až na Floridu, nikde se nezdržíme déle než pár měsíců. Oakey vymyslel fakt su­ per nový motiv, který mi pokryje pravé rameno a napojí se na mi­ zerné tetování na horní části bicepsu, co jsem si nechala udělat v šestnácti, když jsem utekla z domova. Zdrhla jsem s jedním klu­ kem do Brightonu a nechala se tetovat každý den až do chvíle, kdy mě tam našla máma. Trvalo jí to deset dní, takže mám přes celé nadloktí něco jako prerafaelistickou Lilith. Máma byla po­ řádně vytočená, podělat vzteky se ale mohla hlavně Grace. Ako­ rát ji vzali na  Oxford, jenže si toho nikdo nevšimnul, protože všichni zrovna šíleli kvůli mně. Oakey se natáhne za prodejní pult. „Tumáš. Přišla ti nějaká pošta.“

16

Vytáhnu si stoličku u  svého placu a  projdu štos obálek. Ne­ chtěla jsem, aby mi můj přiblblý domácí zadržoval poštu při kaž­ dém zpoždění nájmu, což se mi stává každý měsíc, takže všude uvádím adresu salonu. Tři letecky poslané dopisy od mámy (nikdy nepronikla do tajů e-mailu) odhodím stranou a roztrhnu úředně vypadající obálku z cizinecké policie. Když si přečtu, o co jde, všechno opojení ze mě rázem vyprchá. Damone, ty hajzle. Když jsem se před pěti lety poznala v jednom klubu v Brixto­ nu s Damonem, byla jsem ještě pořád vdaná za svého druhého manžela Martyho. Když se to o nás Marty dozvěděl – no dobře, tak teda když nás načapal v posteli –, rozvedl se se mnou tak rych­ le, že než jsem stihla zjistit, co je Damon za výstavního kokota, byla jsem za něj už dávno vdaná, čímž jsem spálila všechny mosty do Anglie a jela s ním do jeho rodného Kalamazoo v Michiganu. Nemusím snad říkat, že nám manželství moc dlouho nevy­ drželo. Nevadí mi, když mě chlap podvádí, pokud teda používá ochranu, ale nezletilí chlapečci jsou trochu moc i na mě. Když jsme se s  Damonem rozešli, uzavřeli jsme dohodu: on mi pomůže získat zelenou kartu, abych mohla zůstat ve Státech, a já za to pomlčím o jeho hošáncích a půjdu mu z cesty, aby se se mnou nemusel už nikdy vidět. Já jsem svou část naší dohody dodržela. Ještě jednou prolítnu dopis z imigračního. Nechtěla jsem po něm ani pěťák. Stačilo jen, kdyby podepsal pár papírů. Parchant. Teď mám třicet dní na opuštění země, nebo mě deportují. Nervózně zatočím kroužkem, co mám ve spodním rtu. Mohla bych zmizet z  radaru, ale to by znamenalo dát výpověď a  najít dneska místo bez papírů není vůbec snadné, dokonce ani v naší branži. Nemít pracovní povolení je jedna věc, jenže nemít vízum je něco docela jiného. Všechny ty zatracené bezpečnostní kon­ troly a pokuty za najímání ilegálů. Když nebudu mít doporuču­ jící dopisy, tak si budu moct pronajmout leda nějakou špeluň­ ku plnou švábů, a ani na tu nebudu bez bankovního účtu mít. A do háje půjdou i kreditky a zdravotní pojištění. „Špatné zprávy, kočko?“

17

Uhladím zmačkaný dopis a podám ho Oakeymu. „Jsem v pyt­ li. Damon mě potopil, takže nemám šanci získat pracovní vízum. Tatéři nejsou jako profese zrovna žádaní.“ „Nemůžeš tam zavolat a vysvětlit jim to?“ „Takhle to nefunguje, Oaksi. Do  háje. Kdybys nebyl Austra­ lák, tak bych si místo něj vzala tebe.“ „Co teda budeš dělat? Vrátíš se do Anglie?“ Natáhnu se po krabičce cigár a předstírám, že jsem si nevšim­ la oplzlého pohledu, kterým mě z druhého konce salonu častuje Dex. Je to vážně blbec. „Nevedla jsem tam zrovna úspěšný život, Oaksi, a to mluvím o období, než jsem tam všechny vytočila. Ne­ mám se tam k čemu vracet. Kdybych měla štěstí, skončila bych tam v mizerném sociálním bytě, bez práce, bez peněz, bez kámo­ šů a s vyhlídkami, co by stály akorát tak za hovno.“ „Copak tam nemáš žádné příbuzné, ke kterým bys mohla jít?“ „Děláš si legraci? Jsem jejich veřejný nepřítel číslo jedna. Po­ kud bych se k jejich domu přiblížila na víc než padesát metrů, na počkání by mě zastřelili.“ „To bylo před pěti lety, kočko. Nejspíš už na  to dávno za­ pomněli. Vsadím se, že se jim po  tobě stýská stejně jako tobě po nich.“ Natáhnu do plic pořádnou dávku nikotinu. Tvoje jednání je na­ prosto neodpustitelné, Susanno. Tohle už překročilo všechny meze. Nechci tě už nikdy vidět. Pokud jde o mě, nemám sestru. Já Grace znám. Jakmile si na  něco udělá názor, je konec. Je neústupná. Nejspíš si na mě už ani nevzpomene, natož aby se jí po mně stýskalo. Kéž bych na ni dokázala taky tak snadno zapomenout. Pustím se do  kreslení nových návrhů. Těsně před polední pauzou se do salonu vklátí devatenácti, dvacetiletý kluk. Dex je hned u něj, mladík ale na jeho řeči nezabírá. „Hledám někoho jménem Zee,“ zavolá nakonec. „Hele, brácho, já tě obsloužím…“ „Promiň, kámo. Mace mi říkal, abych se držel té holky.“ Uká­ že na zeď na jeden z mých motivů. „Můžete mi to vytetovat doza­ du na krk?“

18

Mrknu na to, co si vybral. „Jo. Hodilo by se to spíš na rameno, ale můžeme to dát i na krk, když nebude vadit, že tam pár věcí změním. Už ses někdy nechal tetovat na páteři?“ Kluk se naježí. „Já to zvládnu.“ Sundám motiv ze zdi a trochu ho předělám, aby se vešel na omezený prostor zátylku. Po  půl hodině práce mu překreslím hrubý obrys na kůži a pomocí dvou zrcátek mu ho ukážu. Ruku až k rameni má pokrytou nekvalitními kérkami od škrabáků jako je Dex, co tetují moc hluboko nebo pod špatným úhlem, takže se obrys motivu rozpije nebo na kůži zůstanou jizvy. Správně udě­ lané tetování by mělo vydržet celý život a být i na mrtvole stejně čitelné a ostré jako v den, kdy jste si ho nechali udělat. Nepřekvapuje mě, když mi mladík na křesle při prvním zajetí do blízkosti kostí omdlí. Stává se to častěji, než by vás napadlo, a  čím větší vazoun a  drsňák se nechává tetovat, tím víc u  toho kvílí. Holky si nikdy nestěžují. V osm zavřeme a Oakey mě pár hodin tetuje. Odmítnu jeho nabídku následného tahu po  místních barech a  radši vyrazím na silnici, co se táhne podél zdejších pláží, a jedu domů. Pás se mi zařezává do obolavělého ramene, nehodlám ale riskovat, že si ho odepnu a zastaví mě poldové. Povinné ručení mi vypršelo před dvěma měsíci a i techničák mám propadlý. Zaparkuju před domem, kde mám pronajatý byt, vypnu mo­ tor a zahledím se na černou hladinu oceánu. Ze zálivu povívá pří­ jemně vlahý větřík. Nechci myslet na domov. Vyvolává to ve mně spoustu nepříjemných vzpomínek. Vystoupím z auta a místo nahoru k bytu si to namířím k bílým písečným dunám. Po pláži dusají večerní běžci. Cestou se vyhý­ bají párům, které sedí na písku, drží se za ruce a pozorují hori­ zont. Skupinka dětí hraje za svitu měsíce fotbal a několik rodin sedí kolem táborových ohňů, opéká si nad nimi pěnové bonbony a pak si z nich a sušenek s čokoládou dělá sladké sendviče. Dojdu až k vodě, vyzuju se z žabek a nechám si po nártech přebíhat jem­ né stříbrné vlnky. Kdybych se k smrti nebála žraloků, hned bych se svlékla a skočila do vody. Do  háje. Nechci tohle všechno opustit. Florida mi vyhovu­ je, nikdo tu není doma. Všichni jsou tu odněkud. Přijeli sem

19

jako turisti, na penzi nebo na chvíli za prací. Co na mě v Anglii čeká? Mohla bych vyrazit jižně do Miami a přemluvit Oakeyho, aby jel se mnou. Jeho pověst by nám pár dveří otevřela. Musela bych makat načerno, což by znamenalo, že by mi dávali pěknou al­ mužnu, jenže tady člověk vystačí i s málem. Kdyby došlo na nej­ horší, mohla bych chodit spát na pláž. Jak se tak po dřevěném chodníku vracím zpátky k bytu, vidím, jak na parkoviště před domem zajíždí červený mustang. Schovám se za betonový sloup, ale je pozdě. „Hele, fešando, já jsem tě viděl!“ Neochotně se ukážu. „Pane Varthaletisi, zrovna jsem vám chtěla…“ „Visíš mi nájem! Za tři týdny!“ „Jo, já vím, a taky vám ho dám, vážně, jenomže…“ Zabodne mi ukazováček do hrudníku a zároveň mi při tom čučí do výstřihu. „Zajdu za tebou zítra a buď mi dáš nájem, nebo mi vrátíš klíče. Jasný?“ „Poslyšte, nevím, jestli ty peníze do  zítřka seženu, ale už to nebude dlouho trvat, pane Vé, fakticky. Kdybyste mi dal ještě tro­ chu času…“ „Třeba bychom se ale mohli nějak dohodnout, co říkáš?“ Po­ loží mi zpocenou dlaň na zadní stranu stehna a zajede mi jí pod minisukni. „Já budu hodný na tebe a ty budeš hodná na mě. Vy­ jdeme si vstříc.“ Hnusák jeden. Za tohle mi ten jeho mizerný byt nestojí. Tohle nemusím snášet. Nemám peníze, nemám kam jít a  za  třicet dní budu muset buď zmizet, nebo odjet ze země. Musím to snášet. „Nemáš kalhotky,“ vydechne přerývavě. „Ty jedna couro. Ty rajdo.“ Vrazí do mě ty své tlusté prsty. Snažím se zůstat klidně stát. Ze všech sil se soustředím na prasklinu v betonovém sloupu za jeho hlavou. Vypadá jako had. Úplně ho vidím, v zelené barvě, obtoče­ ného kolem ramene nebo předloktí, se žhnoucím rudým okem. Grace moje tetování a piercingy nesnáší. Říká, že jsou to značky lehkých holek. Když poprvé viděla tlustý kovový kruh, co jsem si

20

nechala dát do obočí, vrazila mi facku. V uších nosí zásadně dva úhledné jednoduché brilianty, co dostala od  Toma k  prvnímu výročí svatby, a vsadila bych se, že za celý život nevyrazila nikam bez kalhotek. Ta by se do takovéhle situace nikdy nedostala. Rozpřáhnu se a  hřbetem ruky zasadím tomu úchylovi tako­ vou ránu, že mu na tváři zůstane obtisknutý můj prsten s lebkou a zkříženými hnáty. „Ty děvko! Buď mi zítra dáš všechny peníze, co mi dlužíš, ne­ bo na tebe zavolám policajty!“ „Táhni do pekel i s  koněm, co tě sem přivez,“ nenechám si to líbit. Odplivne si přede mnou, ale zaleze zpátky k autu. Ukážu mu prostředníček a vyběhnu nahoru ke svému bytu. Nic horšího už mě dneska potkat nemůže.

21

Kapitola třetí

GRACE Když krátce po sedmé otevřu dveře do kuchyně, najdu Toma u plotny našeho sporáku značky Aga, jak tam ve velkém zinko­ vém hrnci cosi míchá a nápadně tak připomíná jednu z čaroděj­ nic z  Macbetha. Přehřátá místnost je plná páry, která se kolem něj převaluje jak nad termálním pramenem. Můj muž je ve tváři rudý, zpocený a nazrzlé vlasy má přilepené k hlavě. Odhodím svou birkinku na jídelní stůl a setřepu si z ramen kabát pokrytý ledovými zmrazky. „Jaký odstín jsi to vyrobil ten­ tokrát?“ „Trávově zelenou,“ prohlásí Tom. „Co jí říkáš?“ Nahlédnu mu přes rameno do hrnce. „Pěkná. Jde ti k očím.“ „Děkuji za  pochvalu, madam. Barvím  v  ní ty kalhoty s  fleky od trávy.“ Naše pohledy se setkají. Oba si moc dobře vzpomínáme na dlouhé, líné odpoledne u loděnice v létě před dvěma lety, kdy jsme se ještě milovali bez důvodu, prostě jen proto, že nás to bavilo. Zalije mě vlna prázdnoty. Záměrně ukončím naše vzájemné souznění, nakloním se nad bublající zelený obsah čarodějnické­ ho kotlíku na plotně a zamíchám ho. Tom viděl před pár měsíci

22

dokument o recyklaci a od té doby dělá věci, za které by ho eko­ logičtí aktivisté vynášeli do nebe: schraňuje každý kousek prováz­ ku, který najde, vystavuje svoje (poměrně pěkné) nohy v ustřiže­ ných kalhotách jako osmiletý kluk a vaří si vlastí pivo. Na čelném místě naší kuchyňské nástěnky se pak skví citát od francouzského archeologa Adolpha Napoleona Didrona: „Je lepší věci ochraňo­ vat než opravovat, opravovat než restaurovat a  restaurovat než rekonstruovat.“ Musím říct, že mě jeho ekologické aktivity docela baví. Před pár dny přišel do postele ve fantasticky fialovém pyžamu („V hrn­ ci byla nejspíš ještě nějaká červená, když jsem tam přidával tu modrou.“) a naše šňůry na prádlo (protože energii žeroucí su­ šička je od té doby samozřejmě zakázaná) získaly díky řadě jeho psychedelických batikovaných pokusů zajímavý charakter. „Jdeš později, než jsem čekal,“ prohlásí Tom, promíchá napo­ sledy barvu a stáhne plamen, aby jen zvolna probublávala. „Tak co u zubaře?“ Tělo mi znovu zaplaví nervózní adrenalin. Jenom já vím, jak málo scházelo k tomu, abych se dnes odpoledne dopustila něče­ ho naprosto nemyslitelného. Bože. Co kdybych si to s tím kočár­ kem namířila na opačnou stranu? Co kdybych se k matce dítěte otočila zády a šla, dokud bychom jí nezmizely z dohledu, místo abych se davem chodců prodrala s kočárkem až k ní a začala jí vysvětlovat, že její dcera pláče, protože ji ten nával lidí děsí? Mladá matka jen pokrčila rameny a  znovu zapředla hovor s mladíkem. Ani se k dítěti nesehnula, aby ho utišila. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem málem udělala. Do dneš­ ka jsem byla přesvědčená, že jsem jistým zásadním způsobem jiná než lidé podléhající náhlým popudům. Že jsou to slaboši bez špetky sebeovládání a disciplíny. Že jsou to lidé jako Susanna. Takže mě poznání, že jsem jednou z nich, dost šokuje. „Tome. Musím s tebou mluvit…“ Napouští do dřezu studenou vodu, aby v něm nechal ustálit odstín toho svého zeleného výtvoru, a tak si k uchu přiloží dlaň na znamení, že mě neslyší. Stačí, abych jen pomyslela na to, co mu musím říct, a začne se mi dělat špatně. Vždyť je to, pro­boha,

23

dětský anesteziolog. Rozhodl se zasvětit svůj život péči o  děti. Proč musím být tou, která mu upře možnost mít své vlastní? A co ke mně bude cítit, až se to dozví? Zavřu roztočený kohoutek a zhluboka se nadechnu. „Tome, u žádného zubaře jsem nebyla.“ Zatváří se překvapeně, ale čeká, co ze mě vypadne. Rázem ztratím odvahu. Jak mám začít? Nejdřív mu musím říct, že jsem byla u doktora Januse bez něj. Vím, že ho moje slo­ va raní, ale to ještě nebude nic ve  srovnání s  tím, co bude ná­ sledovat. Je můj muž, takže se ho všechno taky hodně týká, ale je to především moje tragédie, ne jeho. Nechtěla jsem, aby tam se mnou chodil, protože jsem tušila, že mě čekají špatné zprávy, a tak jsem nechtěla snášet kromě své bolesti a zklamání i ty jeho. Na kratičkou chvíli zatoužím, aby tu se mnou byla Susanna. I když co ta by mi tu byla platná. Nemluvila jsem s ní pět let. Do­ konce nemám ani její telefon. Sevřu ruce v  pěst tak pevně, až se mi nehty zaryjí do  dlaní. „Tome…“ Dveře do  kuchyně se otevřou a  dovnitř v  oblaku ledového vzduchu a  sexuální energie vpadne Tomův nejlepší kamarád a  manžel mojí přítelkyně Blake. Nevím, jestli se mám nad tou dočasnou záchranou začít smát nebo brečet. „Venku je zima jak blázen,“ zahlaholí Blake zvesela a s žuch­ nutím si sedne bokem na  kuchyňskou židli. „Claudia tu bude za chvilku, Grace. Jenom uloží holky. Sousedka nám je na hodin­ ku pohlídá. Nenašla by se tu náhodou trocha piva, Tome?“ „Jasně, jen jsem čekal, až se tu ukážeš,“ usměje se Tom a zmizí ve sklepě. Jeho hlas se na schodišti rozléhá jako v hrobce. „Zkou­ ším nový druh. Měl by být tak akorát hotový.“ O  chvíli později se vynoří se dvěma půllitry, zpola plnými mořské pěny a z druhé půli zakaleného jantarového moku. Podá jeden z  nich Blakeovi, přiťuknou si na  zdraví a  pak je do  sebe mocnými loky obrátí. Z Blakea sálá sexuální přitažlivost, i když má pod nosem pivní knír. Spoustu let jsem pro něj měla tak trochu slabost. Je vyso­ ký, štíhlý, ramenatý a špinavě blonďaté kudrnaté vlasy nosí v jed­ nom kuse rozcuchané. Vypadá jako rocková hvězda na dovolené.

24

Narodil se v New Yorku, a přestože od dvou let vyrůstal v Anglii, dokázal si uchovat takový ten těžko definovatelný americký ná­ dech. I uprostřed anglické zimy je opálený, takže vynikne zářivá bělost jeho zubů, křivých jen do té míry, aby to bylo sexy, a jeho oči září sametově šedou břidlicovou barvou jako moře po bouř­ ce. Umí dát ženě moc dobře najevo, že si jí všiml. Nechápu, jak ho Claudia dokáže ukrotit. Tom dopije pivo, zaloví v  hrnci velkými dřevěnými kleštěmi na  prádlo, vytáhne z  něj smaragdově zelené džínsy, přehodí je do kbelíku, odtáhne je na druhý konec kuchyně a vyklopí do stu­ dené vody v dřezu. Vypadá jako popletená hospodyně z nějaké pantomimy. Náhle se mi sevře hrdlo. Jeho stará růžová košile je mu posled­ ní dobou těsná spíš přes břicho než přes hrudník, jak tomu bylo dřív, a jeho chlapecké rysy možná už nejsou tak ostře řezané, ale pořád je to můj Tom, pořád je to ten samý muž, kterého miluji skoro dvě desítky let. Nemá Blakeovo omamné kouzlo osobnosti, ani vzhled filmové hvězdy, a po všem tom čase, který jsme spolu strávili, už mě toho na něm moc nepřekvapí. Ale je to můj nejlep­ ší kamarád. Naprosto mu důvěřuji. S Tomem vím, na čem jsem. Možná to nezní zrovna romanticky, ale opak je pravdou. Kva­ litní manželství, stejně jako kvalitní výrobky, vypadají zvenku mnohdy dost obyčejně. S Tomem jsme společně vyrostli a dospě­ li. Známe se až do morku kostí. Poznali jsme se před sedmnácti lety počátkem druhého roku našich studií na Oxfordu. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se na univerzitě zorientovala. Měla jsem několik dobrých kamará­ dek, ale před kluky jsem se pořád šíleně styděla. Claudia, jedna z osmi dívek, s nimiž jsem se dělila o  pronajatý domek, se roz­ hodla, že uspořádáme halloweenský večírek. Nabídla jsem se, že budu chodit otevírat, protože to znamenalo, že se mejdanu fyzic­ ky zúčastním, aniž bych se s hosty musela moc bavit. Stačilo říct jim „Kuchyně je tamhle“. Tom přišel nevkusně brzy. Vybavuji si, že jsem toho kluka s na­ zrzlými vlasy, zelenýma očima a průměrnými rysy sotva vnímala. Jenomže pak mu těsně vedle mě z  rukou vypadla láhev jableč­

25

ného vína – to byla v osmdesátých letech taková studentská kla­ sika –, takže nás oba ohodil střepy a sladce vonícím alkoholem. „Ty jsi ta holka z knihovny,“ hlesl. „Trávíš všechna úterní do­ poledne v  čítárně vévody Humfreyho s  tou černou hipísačkou. Půjčuješ si strašně nudné knihy o anglosaské literatuře a pak strá­ víš většinu času čtením knížek své kamarádky. Před třemi týdny jsi měla narozeniny, všiml jsem si, jak ti z tašky kouká přání, kte­ ré ti ta tvoje kámoška přinesla.“ To už měl na tváři úsměv. Tím úsměvem si mě získal. „Odcházíš těsně před polednem, aby sis zašla přes ulici na horkou čokoládu.“ Ještě nikdo mě tak pečlivě nepozoroval. Nebyla to láska na první pohled, něco mezi námi ale vzniklo. Pochopila jsem, že jsem se právě setkala se spřízněnou duší, s ně­ kým právě tak nejistým a přitom přímým, jako jsem byla já sama. Po  třech měsících pravidelných schůzek jsem se jednoho rána probudila a zjistila, že si svůj život neumím bez Toma představit. Následující víkend jsem s ním přišla o panenství. Přestože měl Tom přede mnou dvě přítelkyně, byl jen nepatrně zkušenější než já, a  tak jsme se horlivě vrhnuli do  vzájemného poznávání na­ šich těl a  naprosto bez zábran jsme experimentovali. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u kapitol Radosti ze sexu určených pokro­ čilým milencům a blahopřáli si k raketovému startu. Pokud moje kamarádky říkaly pravdu, tak jsme byli odvážnější než průměrní nováčci, a jakkoli je to neobvyklé, ke své radosti jsme zjistili, že nám čím dál intimnější vzájemné poznávání přináší uspokojení, ne vystřízlivění. Netrvalo dlouho a  stala se z  nás nerozlučná dvojice: Grace & Tom, stmelená jednotka, celek větší než prostý součet jednotli­ vých částí, přesně jako Brangelina, jen daleko dřív. Na začátku posledního roku studií jsme se sestěhovali a spolu s dalšími šesti chudými studenty, mezi nimi i Blakem a Claudií, si pronajali úzký řadový domek. Po závěrečných zkouškách, z nichž jsme si s Tomem oba odnesli červený diplom, jsme pár let pen­ dlovali mezi mým bytem v Londýně a jeho podnájmem nedale­ ko edinburské lékařské fakulty. Bylo to trochu náročnější, Tom se ale nakonec vrátil na jih, nastoupil do oxfordské Nemocnice Johna Radcliffa a nakonec se přesunul do Londýna. Já jsem se

26

za tu dobu vypracovala z účetní na finanční auditorku a založi­ la si vlastní nezávislou poradenskou firmu. Manželství se zdálo být jen dalším logickým krokem. Oběma nám bylo devětadvacet a byli jsme už takzvaně vybouření. I když je fakt, že v souvislosti se mnou a Tomem se o žádné velké divočině nedalo mluvit. Když se mi o šest let později přehoupla pětatřicítka, řekli jsme si, že je čas na miminko. Ani jednoho z nás by nikdy nenapadlo, že ho mít nebudeme. Proč by taky mělo? Ani jeden z nás do té doby v ničem neselhal. Claudia přijde právě ve chvíli, kdy Blake zmizí ve sklepě, aby přinesl druhou dávku domácího piva. Potlačím povzdech. Neva­ dí mi ani pach Tomova piva (i když je to teď v celém domě – ni­ koli nepříjemně – cítit jako v sadu plném hnijících jablek), jako jeho nešťastné účinky na  trávicí ústrojí mého manžela. Z  jeho prdů by šla vyrobit elektřina pro celou jihovýchodní Anglii. Claudia si sundá šátek a  jako obvykle se usadí na  zavřeném víku našeho obřího sporáku. Je jako kočka, vždycky si hledá teplé místečko na spaní. Tvrdí, že to má na svědomí její jihoafrický pů­ vod: její matka pochází ze Soweta a otec je Búr, ještě před Clau­ diiným narozením však uprchli do  Anglie, aby unikli z  dosahu režimu, který považoval svazky osob nestejné rasy nejen za pro­ tiprávní, ale dokonce za hřích proti Bohu. Marně jí opakuji, že v našem domě je zima i mně a to moje geny sahají až k původ­ nímu keltskému obyvatelstvu našich věčně zamlžených ostrovů. „Všimla sis, že vám zamrzl vodní příkop, Grace?“ zeptá se mě vyčítavě, jak si tak zakládá ruce na  prsou a  dlaně zastrkuje do podpaží. „Všem ostatním už kvetou narcisy, jenom vy ještě pořád vězíte v době ledové.“ „Máme tu své vlastní mikroklima,“ prohlásí Tom bezstarostně. „Až globální oteplování promění zbytek Oxfordshiru v poušť, bu­ deš ještě žadonit, abychom ti dovolili se k nám přistěhovat.“ Žijeme s  Tomem v  jedinečné ukázce nepraktického vikto­ riánského slohu: v  miniaturním gotickém hradě, který má úplně všechno včetně kruhové věže, chrličů, kamenného cim­ buří a  ano, vodního příkopu, a  to vše pak navzdory tomu, že

27

není o nic větší než průměrný dvojdomek se čtyřmi ložnicemi. V 19. sto­letí si ho přímo uprostřed starobylé oxfordshireské ves­ nice na  místě hřbitova ze 14. století postavil podnikatel, který nadělal jmění prodejem zbraní oběma stranám bojujícím v ame­ rické občanské válce a jenž choval pramalou úctu jak k pověrám, tak k dějinám. Náš dům je bizarní, nepraktický a šíleně drahý na provoz, když jsme ho však s Tomem rok po svatbě cestou domů z pediatrické konference v Oxfordu zahlédli, na první pohled jsme se do něj zamilovali. Nebyl oficiálně na prodej, jen jsme se v hospodě na­ proti zastavili na něco rychlého k snědku, a protože jsme nemoh­ li odolat, zašli jsme se k němu podívat blíž. A v ten okamžik se do toho vložil osud: nemovitost si právě v tu chvíli obcházel rea­ litní makléř, kterému dům hodili na triko po smrti přechozího majitele (zcela na mizině a ještě navíc dlužícího stovky tisíc liber, což jsme zjistili, až když už bylo pozdě). Musel mít pocit, že právě vyhrál v loterii, když jsme se mu tam objevili ještě předtím, než vůbec stihl stvořit popis domu. Dohodli jsme se na ceně, kterou jsme tehdy považovali za vý­ hodnou, jež se však posléze ukázala být nehoráznou loupeží za bí­ lého dne. V průběhu následujících pěti let jsme museli nechat položit novou břidlicovou střechu (a  to hned dvakrát, protože tašky v  prvním případě neodpovídaly směrnicím pro památko­ vé ochranné pásmo II. stupně), nechali jsme z vodního příkopu vybagrovat odhozená jízdní kola a plechovky od piva, tři měsíce jsme kempovali u Claudie a Blakea v pokoji pro hosty, zatímco nám vyměňovali azbestovou izolaci rozvodů, jen abychom se jednoho Štědrého dne probudili s půl metrem splašků ve skle­ pě, protože nám přetekla žumpa. V  celém domě od  sklepa až po střechu jsme nechali vyměnit elektrické rozvody a opakovaně se potýkali s  tisícovkami drobných nepříjemností od  ucpaných záchodů až po  vzlínající vlhkost. Stálo nás to všechny peníze, které jsme získali prodejem našeho londýnského bytu, Tomovo dědictví po jeho rodičích a menší obnos, který mi odkázala moje babička z matčiny strany, ale stálo to za to. Já prostě tenhle dům miluju. Chci tady zestárnout.

28

Jediná místnost, na kterou jsme zatím nesáhli, je dětský pokoj ve  třetím patře s  věží, který jsme podědili kompletně vybavený včetně vyřezávaného viktoriánského houpacího koně. Čekali jsme na to, až se dozvíme, jestli ho máme vymalovat na růžovo nebo na modro. Když se Blake konečně vyhrabe ze sklepa, svírá místo dvou půllitrů s  Tomovým pivem láhev šampaňského z  poslední pán­ ské nasávací jízdy po severní Francii, které si s Claudií uskladnili u nás ve sklepě. Tom se zatváří zmateně. „Jdeš bouchnout bublinky? Něco mi snad uniklo, kamaráde?“ Claudia se tajuplně pousměje a  sjede si rukou na  břicho. Neví, že jsme se s Tomem pokoušeli o miminko. Byla to pro nás příliš soukromá věc, než abychom se s ní svěřovali, byla to záleži­ tost jen nás dvou. Je to moje nejlepší kamarádka a mám ji moc ráda, ale tohle sakra není fér. Když se Blake s Claudií, opojení stejnou měrou šampaňským i  svou radostí, konečně zvednou – „Já vím, že jsme říkali, že si další pořídíme teprve až dvojčata začnou chodit do školy,“ šeptá mi Claudia do  ucha při objímání na  rozloučenou, „jenže jsme to už prostě nemohli vydržet.“ –, přiměju konečně Toma, aby se posadil, a vylíčím mu svůj rozhovor s doktorem Janusem. A Tom z toho není skleslý. Samozřejmě, že ho to kvůli mně mrzí, protože mě má doopravdy rád a ví, jak moc to pro mě zna­ mená, sebe ale nelituje. Měla bych být ráda, mělo by se mi ulevit, že svému manželovi stačím. Po dětech samozřejmě toužil, a když jsme se rozhodli, že se začneme snažit o dítě, chtěl to stejně jako já. Byl by z něj výbor­ ný táta, takový ten, co se dětem opravdu věnuje, podle všeho je ale stejně tak ochotný smířit se s tím, že se naše budoucnost bude týkat pouze nás dvou. Jenomže já nejsem ráda a ani trochu se mi neulevilo. Nejsem mu vděčná, že se k tomu postavil tímhle způ­ sobem. Mám pocit, jako by se na mně svým stoicismem dopustil zrady. Jak to, že ho to netrápí stejně jako mě? Jak to, že nenadává na osud? Jak to, že se s tím prostě jen tak smířil?

29

„Jednomu ale nerozumím,“ ozve se Tom, když se usadím na posteli a zuřivě si pročesávám vlasy. „Pokud jsi to zdědila po mat­ ce, jak to, že to nemá i Susanna?“ Tak to je otázka za milion dolarů. Opatrně odložím kartáč, jen tak tak se držím, abych jím ne­ mrštila o zeď. „Ten lék se předepisoval jen do začátku sedmdesá­ tých let, na udržení těhotenství a oddálení předčasného porodu. Máma přede mnou dvakrát potratila. Jenže když o tři roky poz­ ději otěhotněla se Susannou, už ho stáhli z trhu.“ „Ale budeš v pořádku, ne?“ zeptá se Tom s obavami. „Neone­ mocníš z toho nebo tak něco?“ Chce se mi ječet. Ne, nebudu v  pořádku! Už jsem nemoc­ ná! Moje matka si vzala lék, který mě jednou provždy připravil o možnost mít dítě. Nebyla to její vina, to taky netvrdím. Nikomu bych to nepřála, ale když už to postihlo jednu z nás, když už se to muselo stát, proč se to přihodilo zrovna mně? Proč ne Susanně? Já byla z jejích dvou dcer ta hodná. Už během dospívání jsem byla opatrná a  zodpovědná. Nechodila jsem domů pozdě, ne­ randila s  nevhodnými kluky, nekradla v  obchodech, nechodila za školu. Pokud jsem někdy našim přidělala nějakou starost, tak jedině tu, že se zhroutím z příliš usilovného učení. Susanna byla pravý opak. Poprvé utekla z  domova ve  třinácti letech, o  deset let později už měla za  sebou první manželství i  rozvod. Nikdy nechtěla mít děti. Lhala, podváděla a  zrazovala všechny, kdo ji milovali, jen aby dosáhla svého. Nemohla jsem se vzbouřit už proto, že máma a táta potřebovali mít aspoň jedno dítě, na které by mohli být hrdí. Tak proč tenhle trest padl zrovna na mě? Samozřejmě, že bych nic z toho neřekla nahlas. Nikdy. Tom na okamžik zaváhá a pak se posadí vedle mě. Postel se pod jeho vahou mírně zhoupne. Vezme mě za  ruku a  na  jeho prsty, zelené od barvy na textil, začnou pršet moje slzy. „Mluvila jsi už s mámou?“ zeptá se mě tiše. „Chtěla jsem to říct napřed tobě.“ To je jen část pravdy. Nemám v sobě zatím dost síly, abych se kromě vlastního zoufalství dokázala potýkat ještě se zklamáním své matky. Odpoledne mi třikrát volala a já ji prostě ignorovala. Však já si s ní promluvím. Brzy. Až se s tím trochu smířím.

30

Až přestanu být tak šíleně nasraná. „Grace, jsou i  jiné možnosti,“ pokračuje Tom opatrně. „Na světě je tolik dětí, které potřebují domov. Mohli bychom jim do­ přát pěkný život. Vím, že teď o tom nejspíš nechceš uvažovat, ale třeba později…“ „Adopce pro nás nepřipadá v úvahu, Tome. Už jsem si to zjiš­ ťovala.“ „Ale prosím tě. Neříkej mi, že jsme na  to moc staří. Peněz máme dost a  určitě dokážeme sehnat pár naivních duší, které nám odpřisáhnou, že bychom byli skvělí rodiče…“ Zarazí se a úsměv mu zmizí z tváře. „Teď mi to došlo. Je to moje vina.“ Tom mě vezme do  náručí. Položím si mu hlavu na  rameno a hlasitě se rozvzlykám. „Grace, Grace. Já miluju tebe, vzal jsem si tebe. Kdybychom si pořídili děti, tak by to bylo určitě fajn, mně jde ale o tebe, vždycky mi šlo jenom o tebe.“ Zvednu bradu, můj manžel mě políbí a teplým, sladkým jazy­ kem mi vklouzne mezi rty. Mezi nohama se mi překvapivě rozlije vlna žáru. Od  chvíle, kdy jsme se začali snažit otěhotnět, bylo naše milování tak zatížené vším tím očekáváním, že v něm nezů­ stal prostor pro něco tak prostého, jako je vášeň. Teď mě však spaluje žhavá, nečekaná, živočišná touha. Obto­ čím mu nohy kolem pasu a svezu se spolu s ním na postel. Přímo bolestně toužím mít ho už v sobě. Při dalších polibcích mu prs­ ty zajedu do hustých kudrn a drsně a žádostivě ho líbám. Tom reaguje stejně vášnivě. Chtíč nás plení jako požár suchou trávu v prérii. Koušeme se vzájemně do rtů, rveme ze sebe šaty. Když mi nevybíravě vysvobodí ňadra z  noční košile a  opakovaně mě rychle, ostře kousne do bradavek, zasténám rozkoší. Vytáhnu mu košili z kalhot a rozepnu přezku pásku. Když ho popadnu za penis, abych si ho navedla do sebe, roztáhne mi ko­ lena a sveze se mezi ně. Najde mi klitoris a jazykem po něm kmitá sem a tam jako had. Divoce se vzpouzím a v náhlé spršce jiskřiček vybuchuji orgasmem, který se rozeběhne po povrchu mého těla jako letní bouřka po hladině moře. Tom mě zalehne, zvedne mi ruce k hlavě, opře se o ně a vrazí do mě. Zvedám boky, aby do mě mohl snáz vstupovat, a stehny si ho přitahuju co nejhlouběji. Z vlasů se mu do potemnělých očí

31

řine pot. Soustředěný jen na svou vlastní potřebu ani nemrkne. Nepokrytý chtíč, který se mu zračí ve tváři, je překvapivě erotic­ ký. A to už se ocitám v  moci druhého orgasmu, silnějšího, než byl ten první, a ztrácím i poslední zbytky sebeovládání. Tom se ke mně s chraplavým výkřikem přidává a z jeho divokého přirá­ žení čiší cosi velmi podobného zuřivosti. Když je po  všem, zůstaneme ležet vedle sebe na  zmačkané posteli. Nedotýkáme se. Tomův dech se zpomalí a  prohloubí do rytmu spánku. Pomalu ze mě vyprchají i poslední stopy žáru z  našeho milování a  roztřese mě chlad. Natáhnu se pro deku, abych se s ní přikryla. Jak se hnu, Tomův výron se mi mokře vyhrne mezi nohy. Tomovo semeno, dopadající na jalovou půdu. Znovu mě sežehne pla­ men zoufalství. Vyskočím z postele, běžím do koupelny a zas a zas si drhnu stehna, až na nich nezůstane jediná kapka. S  bolavým tělem i  duší si vlezu zpátky do  postele, zavřu oči a modlím se, aby mě rychle objal spánek. Jenomže když mi ve  3:48 zazvoní telefon, jsem ještě pořád vzhůru.

32

Kapitola čtvrtá

SUSANNA Taky se mohla rozšoupnout a koupit mi první třídu. Konec­ konců byl celý ten nesmysl s okamžitým návratem její nápad. Teď jsem nacpaná jak slepice v kleci v ekonomické třídě se řvoucími dětmi a spálenými turisty v teplákách a „pohodlňoučkých“ sandá­ lech. A to ještě mají tu drzost koukat na mě, jako bych tu já byla ta divná, vedle které nechce nikdo sedět. „Zařídila jsem to tak, že si letenku vyzvedneš na letišti,“ ozná­ mila mi Grace včera večer pánovitě, aniž by se mě obtěžovala ze­ ptat, jestli se mi chce odfrčet takhle domů. „Je zaplacená. A vez­ mi si s sebou oblečení aspoň na dva týdny. Nevím, jak dlouho tu budeš muset zůstat.“ Nenamáhala jsem se jí vysvětlovat, že se mi všechny moje věci vejdou do jediného kufru. „Pro mě to ale není jenom tak, všeho tady nechat a vystřelit,“ prohlásila jsem provokativně. „Jsem umělkyně, Grace. Dostávám zaplaceno za dílo. Když nepracuju, nejím. A když se seberu a od­ jedu bez výpovědní lhůty, tak už se pak třeba nebudu mít kam vrátit.“ „Jde o výjimečnou situaci, Susanno. Jak teď můžeš myslet na peníze?“

33

„Nejde o to, jestli můžu. Já na rozdíl od tebe musím.“ Dlouhý povzdech a pak: „No dobře. Tak já se tu o tebe posta­ rám.“ To jsem jí teda fakt vděčná. Ne že by si to nemohla dovolit. A  to ještě netuší, že to bude na  delší dobu, než si představuje, protože když teď odjedu ze Států, nebudu se moct bez nového víza vrátit, to ale Grace nemusí zatím vědět. „Budeš muset prozatím bydlet u nás,“ dodá rozmrzele. „Táta tě u sebe nechce a hotel si zjevně nemůžeš dovolit.“ „Nemůžeš mi poslat nějaké peníze? Budu si muset vzít na le­ tiště taxíka.“ „Letí ti to zítra brzy ráno, takže převodem by se to nestihlo. Určitě máš někoho, kdo tě tam může odvézt,“ prohlásí Grace významně. Mrcha. Jenže má pravdu. Vždycky někoho mám. Někdy v jedenácti letech jsem si všimla, že v sobě mám něco, co mě odlišuje od ostatních holek mého věku, a to něco dost dů­ ležitého. Nešlo jen o to, že zatímco si moje spolužačky vycpávaly podprsenky kapesníky, já už měla opravdová prsa, ani o  to, že jsem dostala první menses dřív než Grace (což ji parádně vytoči­ lo). Líbila jsem se klukům. Jako fakticky líbila. A chlapům taky. Všimla jsem si, jak se na mě dívají kamarádi našeho táty, a pak se ode mě v šoku nad vlastní reakcí odvracejí. Kdykoli se hrálo na honěnou, honili kluci zásadně mě. Srazili mě k zemi a muchlovali mě, i když jsem křičela mír. Sebrali mi svačinu a drželi si ji nad hlavou, abych se s nimi o ni musela po­ prat. V mojí blízkosti se neustále pohyboval houf kluků, táhlo je to ke mně jako včely k medu, nebo jak se rozkošně vyjádřil táta, jako mouchy k hovnu. Rychle jsem si uvědomila, že mám mezi holkami díky pánské pozornosti výsadní postavení. A to i v očích Grace, která ze všech sil předstírala, že si toho nevšimla. Tak jsem toho začala zneuží­ vat. Ukradla jsem v  obchoďáku lesk na  rty s  příchutí kokakoly a na školní halence si rozepnula o knoflík víc. Jako první z holek v naší třídě jsem měla kluka a jako první jsem mu – v patnácti – dovolila „všechno“.

34

Sex, který jsme tehdy provozovali, nestál za  nic, to je jasné, a  upřímně řečeno, většinou nestojí za  nic ani teď. Mně je to ale jedno. Pro mě je sex jenom nástroj, je to něco, co vyměníte za něco jiného, o co stojíte. Jen málokdy jsem dosáhla orgasmu, aniž bych si to dělala sama. Jasně, nebyla jsem zrovna premiantka, ale o to mi stejně nikdy nešlo. Užívala jsem si něco docela jiného. Jít v Graceiných zlatých stopách byla taková zábava. Naše malá slečna Dokonalá. Moje starší sestra byla jedničkářka, pětkrát po sobě vyhrála vědomostní soutěž našeho hrabství, byla machr na tenis, reprezentovala ško­ lu při společenských událostech, získala stipendium na Oxfordu, prostě byla prototypem dcery, na jakou jsou rodiče pyšní. Dokon­ ce si našla čas na vybírání peněz ve prospěch Nadace Anthonyho Nolana pro transplantaci kostní dřeně (za což o ní místní novi­ ny otiskly článek s  neobyčejně nápaditým titulkem „Ušlechtilá Grace“). Jediné, v čem jsem ve škole excelovala já, byla anatomie člověka, a to nemyslím u zkoušek. Od prvního dne ve školce jsem slýchala pořád jenom: „Určitě jsi na Grace moc pyšná.“ Ani po třinácti letech každodenní škol­ ní docházky si polovina učitelů nepamatovala moje jméno. Byla jsem pro ně prostě jen sestra Grace Lathamové. Divné na tom bylo, že jsem jí to neměla za zlé. Fakt jsem na ni byla pyšná. Nepřiznala bych jí to ani na mučidlech, ale byla jsem její největší fanynka. Jednou mě na týden vyloučili ze školy, pro­ tože jsem dala pěstí holce, která Grace pomlouvala. Samozřej­ mě, že jsem nikdy nikomu neřekla, proč jsem to udělala. Vždycky jsem se chovala, jako by to, že jsem její ségra, byla ta největší otrava na světě. Myslela si, že na mě dohlíží, jenže ve skutečnosti jsem já chrá­ nila ji. Beze mě by jí školní parta frajerů a  frajerek udělala ze života peklo. Chudinka šprtka Grace. Byla vysoká a neohrabaná, neuměla se oblékat, celou střední školu si odmítala holit nohy a uši si nechala propíchnout až na vysoké. Myslela si, že když je v osmnácti ještě panna, má být na co pyšná. Měla oči moc blízko u sebe, moc velký nos a dlouhé vlasy (do nichž si odmítala nechat udělat melíry) řídké a navíc myší barvy. Tehdy na ní byly hezké je­ nom dvě věci: rty, široké a plné jako má Julia Roberts a mnohem

35

víc sexy, než si uvědomovala, a ruce, elegantní a ladné, s dlouhý­ mi bílými prsty a dokonalými oválnými nehty, které měla vždycky úhledně zapilované a nalakované matným růžovým odstínem. Kdybyste se jí zeptali, co je na ní nejzajímavějšího, odpověděla by samozřejmě, že její duše. Což jenom dokazuje, jak málo toho moje starší sestra věděla o mužích. Letušky zhasnou světla, a tak si natáhnu masku na spaní a sna­ žím se najít si na  sedadle připomínajícím úzkou rakev co nej­ pohodlnější polohu na  spaní. Kombinace tří vodek s  tonikem a prášku na spaní začne konečně zabírat. Zavřu oči a propadnu se do teplého oparu, který mě obklopil. I  přes všechny ty hrůzy, které jsme si při našem posledním setkání řekly, se na  svoji sestru těším. Udělala bych pro Grace cokoli. I když ne že by ode mě někdy něco potřebovala. Grace za celý život nikdy nikoho nepotřebovala. Dotlačím vozík s kufrem k celníkům a čekám, až se mi odvalí z cesty tlustí turisti, co jsou ve frontě přede mnou. Dala bych si cigáro, až bych brečela. Do  háje, to museli v  letadlech zakázat kouření? Jestli člověk někdy potřebuje čouda, tak ve chvíli, kdy je devět hodin uvězněný v létajícím dobytčátku se stovkami zpo­ cených turistů. Mám sto chutí nakopnout ty trouby před sebou do těch jejich oteklých kotníků. Nikotinový běs. „Promiňte, slečno…“ Prokristapána, co zas? Celník se na mě pousměje. „Musíme zkontrolovat vaše zavaza­ dlo. O nic nejde, je to jen rutinní prohlídka.“ Hovno rutinní prohlídka. Nevšimla jsem si, že by zastavili i tu paňmámu v twinsetu s perlami kolem krku. Máme na vybranou: buď prohledáme úhlednou stepfordskou paničku v balerínkách a drahém modelu, nebo chuligánku s dredy a tetováním. To je mi ale těžká otázka, tak koho si teda vybereme? Založím si ruce na prsou a zamračeně sleduju, jak jeden z cel­ níků hází moji obří plátěnou tašku na stůl a s posvátnou úctou novopečeného otce, který vyměňuje první plenku svého děťát­ ka, rozepíná zip. Jeden by si myslel, že tam snad pašuju Semtex. Stejně tam nic nenajdou. Oakey mě donutil zbavit se všech zásob

36

a navíc všechno moje oblečení před odjezdem naházel do prač­ ky, aby na něm nezůstaly žádné stopy. Jenom doufám, že i v hlou­ bi nejtemnějšího Oxfordshiru seženu nějakého dealera. Pokud mám vedle Grace přežít, budu potřebovat dost silný matroš. Zkusím na něj úsměv a nakloním se k němu tak, aby se mu naskytl co nejlepší výhled do mého dekoltu. „Koukněte, strávila jsem celou noc v letadle a dala bych nevím co za jedinou cigare­ tu. Nešlo by to nějak uspíšit?“ Vyloví z útrob mojí tašky odrbané černé conversky. Pak z ní vytáhne pouta a významně jimi zahoupe na ukazováčku. „Ty používám v  posteli,“ řeknu naštvaně. „Kdybych chtěla unést letadlo, tak by nebyla potažená kožešinou. Hele, já nejsem teroristka. Nepašuju drogy a nemám v kalhotkách ulitou žádnou slonovinu. Venku na  mě čeká moje sestra, se kterou jsem pět let nemluvila. Jestli si do  pěti minut nedám cigáro, tak se tady sesypu.“ Kývne hlavou k prostoru za přepážkami po straně odbavovací haly. „Tamhle nejsou kamery. Sedněte si na zem a foukejte kouř dolů, aby to nezachytily detektory. Jestli vás ale čapnou, tak jsme spolu nemluvili, jasné?“ Vklouznu za zástěny, svezu se na chladnou mramorovou pod­ lahu a téměř extaticky natáhnu do plic pořádnou dávku nikoti­ nu. Škoda, že jsem si z letadla nepřinesla pár minilahviček vodky. Mnohem radši bych při setkání s Grace nebyla střízlivá. O pět minut později mi celník vrátí tašku a palubní vstupen­ ku, na kterou narychlo načmáral svoje telefonní číslo. Slíbím mu, že mu zavolám, a zahodím ho do koše, sotva mu zmizím z očí. Když vyjdu do příletové haly, vzrušení a nervozita mi stáhnou žaludek do těsného uzlu. Zahlédnu Grace dřív, než si ona všim­ ne mě, i  když ji na  chvilku nemůžu poznat. Nejde o  to, že by se od našeho posledního setkání tolik změnila, to jen že já si ji pořád představuju takovou, jako když jí bylo osmnáct. Nechala si zkrátit vlasy, takže vypadají hustší, a obarvila si je na tmavý kašta­ nový odstín, který jí v očích rozehrává oříškově hnědé jiskřičky. V módních značkách se moc nevyznám, ale i já poznám, že její kozačky na vysokých podpatcích a  vypasované skořicově hnědé semišové sáčko byly drahé. Vsadila bych se, že jen samotné její

37

džíny stály víc než celá moje garderoba dohromady. Má v sobě ta­ kovou tu elegantní uhlazenost, kterou přinášejí jenom pořádné peníze. Pořád není hezká, ale člověk už se za ní podívá. Máma o Grace vždycky říkala, že má ten typ obličeje, do kterého žena „dospěje“ až kolem třicítky. Poprvé chápu, jak to myslela. Zato Tomovi čas nepomohl ani trochu. Co jsem ho neviděla, tak docela dost přibral a  hnědé kudrny mu prořídly, takže už nevypadá jako bubeník hipísácké kapely. Přiznávám, že bych ho z postele nevyhodila, vždycky jsem pro něj měla trochu slabost, ale to bude nejspíš tím, že patří Grace. Konečně mě zahlédnou. Grace vyrazí kupředu a s rázným cva­ káním podpatků přejde přes halu. „Co se stalo?“ řekne namísto podzravu. „Přistáli jste už před hodinou. Všichni ostatní jsou dávno venku.“ „Zastavili mě…“ „To se ani nedivím, když jsi takhle vymóděná.“ Tom mi dá pusu na tvář. „Jsme rádi, že jsi tady, Zee.“ „Díky, Johne.“ „Jmenuje se Tom,“ sykne Grace naštvaně. „Já vím,“ usměju se. Tom se ujme mého vozíku. „Měla jsi dobrý let?“ zeptá se las­ kavě. „Na pár hodin jsem usnula, ale víš, jak to v letadle chodí.“ Jak je tak následuji přes parkoviště, roztřese mě chlad, a tak si vyhrnu límec kožené bundy až k uším. „Bože! Už jsem zapomněla, jaká je v téhle zemi zatracená kosa!“ „Jestli se pořádně neoblékneš, tak tu umrzneš,“ nasadí Grace jedovatý tón. „Je únor, Susanno, nemůžeš si tu jen tak vykračovat v minisukni.“ „Na Floridě nebylo zrovna počasí na kožich a sněhule, Grace.“ „No, sama jsi tam chtěla.“ Nejradši bych jí jednu natáhla, ale zachovám klid. Nemám zapotřebí ji vytočit dřív, než vůbec odjedeme z letiště. Beru ji tro­ chu s rezervou kvůli mámě, ale radši by to neměla moc pokoušet. Tom nás vede k nablýskanému černému fešákovi s pohonem na všechna čtyři kola, jenže zrovna ve chvíli, kdy chci zavtipko­ vat o  tom, kolik asi žere, uhne stranou a  dálkovým ovládáním

38

odemkne malinkatý hatchback. „Vy jste si pořídili auto s hybrid­ ním pohonem?“ odfrknu. „Má spotřebu necelé čtyři litry na  sto kilometrů,“ pronese Tom pyšně. „A mimo město ještě míň.“ „Co se stalo se rčením, že ‚hradem každého správného chlapa je jeho Land Rover‘? „Však on tu zatracenou potvoru ještě pořád má,“ pronese Grace kousavě. „Má ji zaparkovanou za  garáží. Chová v  ní sle­ pice.“ „Buď fér, miláčku,“ brání se Tom. „Jenom kuřata. Dokážu je tak líp udržet v teple a ostatní ptáci tam na ně nemůžou útočit.“ Rychle na  sebe se sestrou mrkneme. Věnuje mi letmý, ale upřímný úsměv a  pomůže mi naložit tašku do  kufru. Tom jde zatím vrátit vozík pod stříšku na konci parkoviště. „Jak je na tom máma?“ zeptám se. „Od včerejška je beze změny. Lékaři říkají, že může být v kó­ matu i řadu týdnů. Dokud se z něj neprobere, tak nikdo nedoká­ že odhadnout, jak velké škody ta mrtvice napáchala.“ „Ale neumře, ne?“ Povzdechne si. „To nevím, Susanno.“ Grace vždycky všechno ví. Co si pamatuju, tak vždycky věděla, co má dělat. Byla to pro mě jediná jistota, kterou jsem kdy měla, tedy kromě smrti a neplacení daní. Nasoukám se na zadní sedadlo hatchbacku a poprvé mě na­ padne, jestli na mém návratu domů netrvala vážně jenom proto, že mě máma potřebuje. „Měla jsem co dělat, abych tě našla,“ ozve se najednou. „Do­ konce ani tvůj bývalý manžel nevěděl, kde jsi. Nakonec jsem mu­ sela zavolat Donnymu, aby mi dal na tebe číslo.“ „Donnymu?“ „Tvému synovi,“ štěkne po mně. „Jo, já vím, kdo je Donny, díky za připomenutí. Jen mě překva­ pilo, že jsi s ním v kontaktu.“ „Proč bych neměla být? Kluci by měli vědět, že jim zbyla ale­ spoň nějaká rodina.“ „Já jim volám…“

39

„Donny mi říkal, že ses mu naposledy uráčila zavolat před víc než rokem.“ Dloubu si nehty. „Ono to není jen tak, když je mezi námi ta­ kový časový posun…“ „Jsou to tvoji synové, Susanno. Takže bys jim mohla alespoň občas zavolat a poptat se, jak se mají, i když by to znamenalo vstát uprostřed noci. Zajdeš se na ně podívat, co tu budeš, ne?“ „Sociální pracovnice říkala, že by jim moje návštěvy mohly způsobit problémy při zvykání na novou rodinu.“ „To bylo před pěti lety, Susanno. Už to nejsou děti, je jim pat­ náct a dvanáct. Vědí, kdo je jejich rodina. Ale ty jsi jejich matka. Dlužíš jim to.“ „Neříkej mi Susanno,“ vztekám se jako malá. „Proč ne? Tak se přece jmenuješ.“ Mám sto chutí z té plechovky zase okamžitě vylézt, ale to už se vrátí Tom a veselým tónem si stěžuje, že nemohl najít do par­ kovacího automatu drobné ve správné hodnotě. Jeho nakažlivě dobrá nálada mě vytáčí skoro stejně jako Graceino neustálé pes­ kování. Jenomže se nedá nic dělat, jsem na ně odkázaná. Co tady komu nalhávám? Na  Floridu se vrátit nemůžu, nemám prachy ani kam se vrtnout. Ať se mi to líbí nebo ne, mám Grace na krku a ona má na krku mě. Hustý provoz z Heathrow se po najetí na dálnici M25 promě­ ní ve stojící kolonu. Nemám šanci usnout, jsem jak na jehlách, a tak se nakloním mezi přední sedadla. „Můžu si zapálit?“ „Ne, nemůžeš.“ „Ale, Grace, tak ji nech. Můžeme otevřít okýnka.“ Grace pokrčí rameny a ukáže nám oběma záda. V takhle ma­ lém autě je to docela výkon. Fakt nechápu, jak to Tom všechno snese. Jsem v její společnosti sotva půl hodiny, a už mám co dělat, abych nevybuchla vzteky. „Dostanu se vnitřkem nějak ke svému zavazadlu?“ zeptám se Toma. „Došly mi cigarety.“ „Zavazadlu?“ vyjede po  mně Grace. „Všichni víme, s  jakými lidmi ses na  Floridě stýkala, Susanno. Nemusíš se před námi před­vádět s vybraným slovníkem. Na nás tím dojem neuděláš.“ „No tak promiň,“ neodpustím si ironický tón.

40

Po  zbytek cesty nikdo nepromluví. Konečně se mi podaří zdřímnout, a když se mnou Tom zatřese, aby mě probral, jsme v  podzemním parkovišti u  nemocnice. Vyklopýtám ze zadního sedadla a  následuju je k  výtahu. Hlavu mám otupělou únavou a příliš mnoha vodkami s xanaxem. „Je na jednotce intenzivní péče, Susanno,“ ozve se Grace ná­ hle. „Tak jen abys s tím počítala. Je napojená na řadu přístrojů a  hadiček. Zatím je připojená na  ventilátor, který za  ni dýchá, lékaři však doufají, že by ji z něj mohli brzy odpojit. Dávají jí ka­ pačku a různé monitory sledují její tep a tlak. Není to jako na po­ hotovosti,“ dodá zastřeným hlasem. „Je to mnohem horší.“ „Táta je tu taky?“ Stiskne znovu přivolávací tlačítko výtahu. „Kde jinde by byl.“ Cestou do  pátého patra, na  zdejší JIPku, vezme Tom Grace nenuceně kolem ramen a moje sestra se k němu přitulí. U srdce mě bodne osten žárlivosti. Byla jsem třikrát vdaná a šukala jsem s víc chlapy, než si dokážu vybavit, ale takovouhle blízkost jsem s žádným z nich nepoznala. Grace stiskne u vstupu na JIPku tlačítko bzučáku. Nervózně hrábnu do  kapsy saka pro cigarety, pak si ale uvědomím, kde jsem, a zase je zastrčím zpátky. „To bude dobré, Zee,“ řekne nečekaně. Přikývnu, ale v krku mám knedlík. Grace dokáže být neskuteč­ ně protivná, ale jestli máma… jestli se něco stane mámě… máma je poslední člověk na téhle planetě, kterému na mně aspoň vzdá­ leně záleží. Ze dveří vykoukne sestra v růžové uniformě. „Paní Hamilto­ nová? Pan doktor by s vámi rád krátce mluvil, než půjdete k ma­ mince. Pojďte s manželem se mnou, bude tu hned.“ Vyrazím za  nimi, žena mi však zastoupí cestu. „Zatím k  ní může jenom rodina…“ „A já jsem kdo, placená hospodyně?“ obořím se na ni. „To je v pořádku,“ povzdechne si Grace. „To je moje sestra.“ Protáhnu se kolem té staré megery a snažím se potlačit touhu vyfackovat jí ten její povýšený výraz z obličeje. Fakt už tu zatrace­ nou cigaretu potřebuju.

41

Odvede nás do béžově vymalované stísněné čekárny, zařízené lacinými béžovými hranatými pohovkami a chlupatými béžovými kobercovými čtverci. Pokud byste nebyli v depresi už při přícho­ du sem, po pěti minutách tady by to na vás skočilo tak jako tak. Pokojová rostlina v rohu už to taky vzdala a nechává své zapráše­ né listy zvolna hnědnout, snad aby lépe ladily se zařízením téhle zoufalé místnosti. Jediné okno je ve dvoumetrové výšce, takže si tu člověk připadá úplně jak ve vězení. Vypadá to tu jako v seriálu Vězeň z bloku H. Záměrně si nevšímám Graceina nesouhlasného pohledu. Od­ táhnu si nízký konferenční stolek ke zdi, vylezu na něj a otevřu okno. Pak vylovím balíček marlborek a natáhnu do plic tolik kar­ cinogenů, kolik se mi jich do  nich jenom vejde. Sotva o  vnější parapet típnu nedopalek, dveře se znovu otevřou a dovnitř vejde můj otec, následovaný mužem v bílém plášti, který je buď lékař, nebo mě přišel odvést. Otec nejdřív kývne na Grace, a když seskočím ze stolu, podívá se i na mě. No výborně, tati. Takové vřelé přivítání si tvoje marnotratná dcera snad ani nezasloužila. „Jsme tu všichni?“ zeptá se lékař. „Dobře. Tak že bychom se posadili?“ „Já bych raději postál,“ prohlásí táta škrobeně. „Jistě. Jak všichni víte, Catherine je velmi nemocná. Mrtvici, jež to všechno způsobila, přežila, dokud však nenabude znovu vě­ domí, nikdo nedokáže odhadnout, k jak rozsáhlému poškození mozku došlo…“ Vzápětí zabředne do lékařské hantýrky, poslední, co mu rozu­ mím, jsou životní funkce. Přijde mi divné, že o mámě mluví jako o Catherine, jako by byla dítě nebo co. Udělám krok stranou a  podívám se na  tátu. Má tak přísné a  odměřené držení těla a  tak ztuhlý krk a  rysy, že by si člověk myslel, že slouží v armádě. Šokuje mě, jak hrozně zestárl. Na dru­ hou stranu je pravda, že jsem ho neviděla dlouhých devět let, rozkmotřili jsme se dávno před tím, než se mi to samé povedlo se všemi ostatními. Vlastně se to táhne už od mého narození. „…Pane Lathame, je možné, že bude třeba, abyste učinil ur­ čitá závažná rozhodnutí,“ říká právě doktor. „Je mi jasné, že se

42

teď nechcete něčím takovým zabývat, ale je lepší být připravený. Samozřejmě, že uděláme vše, co bude v našich silách, ale možná se v určité chvíli rozhodnete, že bude lepší nechat ji odejít. Jako její nejbližší příbuzný…“ „Tati,“ vloží se do hovoru Grace, „tati, nedovolíš jim, aby pře­ stali, že ne?“ „Nehovořila s vámi Catherine někdy o svých přáních?“ zeptá se lékař. „Nesepsala nějaké předběžné opatření či vůli?“ „Je jí devětapadesát,“ odpoví mu táta. „Není ještě ani v důcho­ dovém věku.“ „Uvědomuji si, že je to těžké, pane Lathame, ale pokud vaše žena…“ „Tati?“ zatahá ho Grace za rukáv, jako by jí bylo zase pět. „Teď nebudu o ničem rozhodovat,“ dává se táta s velkým úsi­ lím dohromady. „Nedovolím vám, abyste ji odepsali. Je to bojov­ nice. Jsem si jistý, že se z toho dostane. Žádám vás, abyste…“ „Počkej, tati,“ rezolutně ho zastavím, „tohle totiž nezáleží na tobě.“ Oba vyskočí, jako by úplně zapomněli, že tam jsem. Táta se ke mně otočí a poprvé od chvíle, kdy vstoupil do čekárny – popr­ vé za posledních deset let – mě skutečně vidí. „Jak to sakra myslíš?“ procedí konečně skrz zuby. Na tohle jsem čekala pěkně dlouho. „Když jsem před pěti lety odjížděla z Anglie, máma za mnou přišla,“ nedokážu potlačit triumfální tón, „a něco mi dala. Udě­ lila mi plnou moc pro případ, že by se s ní něco stalo. Takže o ní nebudeš rozhodovat ani ty, ani Grace. Rozhodnu o ní já.“

43

Kapitola pátá

CATHERINE Cítím se dobře. Ta otravná bolest hlavy, která mě sužovala po­ slední pár dnů, konečně zmizela a s ní i začínající bolest v krku. Vlastně se cítím lépe než dobře. V  devětapadesáti letech je člověk zvyklý, že se mu různé bolesti den ze dne přelévají po těle jako rtuť ve skleněné ampuli. Jeden den vás bolí záda, další den skoro neohnete kolena. Dneska ráno ale žádnou bolest necítím. Na nemocniční chodbě před mým pokojem šumí čísi hlasy. Posadím se a snažím se jim porozumět. Neměli kolem mě dělat takový povyk. No tak se mi udělalo trochu slabo, no a co. Kvůli tomu snad ještě David nemusel hned volat sanitku! A už vůbec nechápu, proč si mě nechali v  nemocnici. Vždyť mi nic není. Nejspíš jsem jen zase nastavila ústřední topení na moc vysokou teplotu. Vyklouznu z  postele, uhladím si hnědou vlněnou sukni a v malém zrcadle nad umyvadlem v rohu pokoje si zkontroluji účes. Nejspíš jsem se dobře vyspala, protože se cítím tak výborně, jako už týdny ne. Mám štěstí, že jsem dostala soukromý pokoj, když je dneska státní zdravotnictví v takové krizi. Otočím se za  šelestivým zvukem otevírajících se skleněných dveří. Zdravotní sestra v  oděvu připomínajícím růžové pyžamo tlačí do pokoje malý vozík.

44

„Promiňte,“ oslovím ji, „nevěděla byste náhodou, kde je můj manžel David?“ Je tak soustředěná na  tu druhou pacientku, že mě neslyší. „Jak se cítíte, drahoušku?“ zeptá se ženy na  posteli a  vymění jí vak s  nitrožilní výživou. „Způsobila jste nám tu menší rozruch, jen co je pravda. Přijela i  vaše rodina, k  smrti se o  vás bojí. Až sem přijdou, tak by od vás bylo milé, kdybyste si sedla a pěkně se na ně usmála.“ Podívá se do karty zavěšené v nohách postele a pak zkontro­ luje přístroje, syčící a pípající po straně lůžka. Nechci ji rušit, ale už bych opravdu ráda mluvila s manželem. Když začne upravovat pásky, které pacientce přidržují na tváři kyslíkovou masku, zdvo­ řile zakašlu. „Promiňte, že vás obtěžuji, ale stačilo by mi, kdybyste mi řekla, kudy se dostanu na recepci. Pak už ho jistě nějak na­ jdu.“ Nemohla mě přeslechnout, a přesto nevzhlédla. Je snad hlu­ chá? Nebo prostě jen nezdvořilá? „Však já vím,“ řekne laskavě, narovná se a pohladí ženu po ne­ hybné ruce. „Jistě byste se probrala, kdybyste mohla.“ Postavím se přímo před dveře, aby mě už nemohla ignorovat. Místo toho projede s vozíkem přímo skrz mě. Dostanu závrať, jako bych stála na  hraně vysokého srázu. Za  mnou rytmicky syčí ventilátor. Zní to, jako by mi někdo dý­ chal do ucha. Jsem v soukromém jednolůžkovém pokoji a na posteli leží pa­ cientka. Na posteli, z níž jsem právě vstala. Na  zelené křeslo pod oknem, určené pro návštěvy, kdosi úhledně poskládal hromádku oblečení: tmavou sukni, růžovo­ -šedou pruhovanou halenku a  růžový svetřík. Zpod hromádky vykukuje špička koksově šedých punčocháčů a pod křeslem jsou jedna vedle druhé pečlivě srovnané dvě černé polobotky s  níz­ kým podpatkem. Je to to samé oblečení, které jsem měla na sobě, když mě při­ jali do  nemocnice. Je to to samé oblečení, které mám na  sobě i teď. Čekala bych, že mě to vyděsí, ale nic takového. Vím, že nejsem mrtvá. Vidím to na přístrojích. Stojím v nohách postele a dívám

45

se na sebe. Jeden za mě dýchá, další mi sleduje každý úder srdce. Nejsem mrtvá. Ale nejsem ani tady. Na krku se mi blýská… ženě v posteli se na krku blýská zlatý křížek, který jsem zdědila po  své matce. Nesundala jsem si ho ode dne, kdy před sedmnácti lety zemřela. Ruka se mi automa­ ticky zvedne k hrdlu a sevře se kolem jeho nehmatného obrazu. A přesto mi připadá skutečný. I já si připadám skutečná. Nevím, jestli brzy zemřu. Nevím, jestli uvidím bílý tunel a světlo, nebo jestli se můžu… vrátit… do svého těla. Nevím, jak dlouho se můžu rozhodovat, nevím ani, jestli to skutečně záleží na mně. Pokud však mám zemřít, chci nejdřív mluvit s Davidem. Dveře se se šustěním znovu otevřou. Nenapadlo by mě, že se duch – nebo co to vlastně jsem – může leknout tak, až z  toho poskočí, ale zjevně může. Sestra je zpátky a  v  závěsu za  ní přichází bělovlasý lékař. A s nimi moje rodina. Davida, Grace a Toma jsem tu čekala, zato přítomnost Susanny mě hodně překvapila. Myslela jsem, že jsem byla jediná, kdo věděl, kde se moje mladší dcera nachází. Zhruba každých šest týdnů mi zavolá a já jí pošlu peníze. Davidovi jsem o tom samozřejmě neřekla. Grace ji nejspíš nějak vystopovala a zařídila jí letenku domů. Což znamená, že jsem nemocná déle, než jsem si myslela. Kolik dnů tu už ležím? A co mi vlastně je? Zavolám jejich jména, ale nikdo z  nich mě samozřejmě ne­ slyší. Chudáčku Davide. Když přejde k posteli a zahledí se na ženu v ní, všimnu si, jak je unavený a vyděšený. Dotknu se jeho tváře, nic však necítí. A co je horší, ani já ten dotek necítím. Hladím ho prsty po tváři, ale je to, jako bych se jimi probírala vzduchem. Uchopí svou ženu za  ruku a  já náhle zoufale zatoužím cítit jeho dotek. Zavřu oči a  chci se silou vůle vrátit do  svého těla. Když je otevřu, jsem pořád tady, v limbu. Ta myšlenka mě zaskočí. Tam tedy jsem? V limbu? Vybaví se mi dávno zapomenuté věty ze školního katechismu. Limbus je prostor mezi nebem a peklem, v němž přebývají duše, jež nebyly odsouzeny k věčnému zatracení, kterým však zůstává upřena radost ži­ vota věčného u Boha. V souvislosti s limbem se ale vždycky mluvilo

46

jenom o nepokřtěných dětech či lidech, kteří žili před narozením Krista, nikoli o dospělých praktikujících katolících, jako jsem já. Limbus to tedy nebude. To spíš… očistec. Očistec. Určený těm, kdo se musí nejprve napravit, aby jim mohlo být odpuštěno. Dnes už nejsou řeči o  očistci moderní. Všude se v jednom kuse mluví o toleranci a o tom, že máme mít rádi hříšníky, byť ne jejich hříchy. To ale neznamená, že očistec neexistuje. Musím snad nejdřív něco napravit a teprve pak budu moci pokročit dál? Zdržuje mě tu nějaký úkol? Pohlédnu na  své dcery. Stojí na  opačných stranách postele a ani v takovéhle chvíli se nedokážou semknout a sblížit. Pohléd­ nu na svého manžela, který se svým mladším dítětem nepromlu­ vil devět let. Jsem připravená zemřít. Netoužím po tom, to jistě ne, ale při­ pravená jsem. Věřím, že na mě Bůh čeká. Měla jsem to štěstí, že jsem v  životě poznala lásku: lásku dobrého muže a  lásku svých dětí. O moc víc se toho o mně říct nedá. Neudělala jsem žádnou kariéru, ani jsem nezměnila svět. Těšilo mě zůstat v domácnosti a starat se o rodinu. Dnešní děvčata to mají mnohem těžší, a to i přes to, že mají všechny ty automatické pračky a drahé obleče­ ní. Musí se pořád rozhodovat. Za nás to bylo jednodušší, člověk věděl, co se od něj očekává a jak tomu dostát. David to tu beze mě přežije. Bude truchlit, to ano, tak se to také patří. Ale pak se vzpamatuje a prožije si zbytek života, což se také patří. Zato moje Susanna mi dělá starost. Pořád mě tolik potřebuje. Následuji ji k oknu a dívám se, jak prsty rozvírá žaluzie, aby se podívala ven. Vidím na ní, že má chuť na cigaretu. Pohladím ji něžně po vlasech, i když to ani jedna z nás necítí. Mívala jako malá tak krásné blonďaté lokýnky. A teď?! Do půli zad jí spadají tlusté zacuchané krysí ocasy, stažené starou gumičkou. A jak se dneska obléká. Grace mi vysvětlovala, že se tomu jejímu stylu říká Emu. Ne, Emo, tak je to správně. Všechno černé a ošklivé. Když si vzpomenu na to, kolik péče jsem jí jako malé věnovala, jak jsem se u každé odřeninky bála, aby jí po ní nezůstala jizva, a podívejte se na ni dneska: po těle má řadu nevzhledných tetování a z obli­ čeje jí trčí kusy kovu. Vypadá jako balík ještě nezaschlých novin.

47

Co jen mohlo vést takové hezké děvče k tomu, aby se takhle zo­ hyzdilo? A pak si všimnu jejího výrazu, když vidí, jak David bere Grace kolem ramen. Grace, naši dokonalou dceru, dceru, která se tak dobře vyvedla, dceru, na niž můžeme být pyšní. Jistě dělá svým rodičům radost… Davida nikdy nenapadlo, že pokud je naším dílem to, jak se nám Grace povedla, je naší vinou i to, jak se nepovedla Susanna. „Je to tak divné,“ ozve se Susanna náhle a kývne směrem k po­ steli. „Podívejte se na ni. Vždyť je to vidět. Že tu není.“ „To neříkej,“ okřikne ji Grace. „Samozřejmě, že tu je.“ To je celá Grace. Vždycky byla přesvědčená, že stačí jen si něco dost usilovně přát a prostě se to stane. To možná platí o zkouš­ kách či přijímacím řízení na  Oxford, v  běžném životě je to ale jinak. Ta ještě dostane pořádně za vyučenou. Má na sebe příliš vysoké nároky. Je teď tak hubená. Nejspíš se ani nenají. Vím, že se s Tomem pokoušejí o miminko, ale pokud chce otěhotnět, musí se o sebe začít lépe starat. Mohla by se pro jednou inspirovat u Susanny a trochu zvolnit. Moc dobře vím, jak je David pyšný na to, že je po něm, jenomže kariéra není všech­ no. Taky jsem se bez ní obešla a jak se mi žilo dobře. Tom položí své ženě na znamení podpory ruku na rameno. Když se na ně člověk tak dívá, vypadají jako ideální pár, já jsem o tom ale vždycky měla svoje pochybnosti. Vedou ideální život, což není totéž. I tak ale platí, že Grace není sama, že se jí dostává podpory od manžela i otce. Kdežto Susanna nemá nikoho. Susannu jsme počali jenom proto, že David, jenž byl sám osa­ mělým jedináčkem, chtěl, aby si Grace měla s  kým hrát. A  tak byla Susannina existence už před jejím narozením jen jakýmsi dodatkem k životu její sestry. Na  rozdíl od  prvního očekávání pro mě bylo těhotenství se Susannou velmi náročné. Lék, který mi dávali s Grace, už tou do­ bou stáhli z trhu, takže jsem se v jednom kuse bála, že o to malé přijdu. Byla jsem věčně unavená, trpěla jsem strašlivými ranními nevolnostmi a nespavostí a k tomu všemu mi ještě divoce kolísal

48

tlak. Grace se nám narodila doma, jen za asistence porodní báby. U Susanny bylo záhy jasné, že to takhle hladce nepůjde. Nakonec to dopadlo tak, že mi pět týdnů před termínem praskla voda. Po čtrnácti hodinách bolestivých kontrakcí začaly Susanně selhávat životní funkce a lékaři ji museli vytáhnout kleš­ těmi. Mohutně jsem krvácela a lékaři mi pak řekli, že už nebudu moci mít další děti, že už nikdy neporodím syna, který by nesl dál naše jméno. Od  prvního dne bylo jasné, že David nebude mít k  druho­ rozené Susanně takový vztah jako ke Grace. Když se rozplakala, málokdy ji pochoval a trval na tom, aby spala ve vlastní postýlce a ne s námi v manželské posteli. Fotili jsme ji jenom tehdy, když s ní byla v záběru i Grace. Moje matka říkala, že se to dalo če­ kat, že novorozeňata připadají nudná všem mužům, já jsem si ale dobře pamatovala, jak byl unešený, když se nám narodila Grace, a nebylo to jenom tím, že pro něj bylo všechno kolem otcovství tak nové. Byl naší dceři naprosto oddaný. Až přehnaně, jak tvr­ dila moje matka. Vstával ke Grace v noci, konejšil ji, když jí rostly zoubky, a hladil ji po zádech, když měla koliku. Dokonce ji v ně­ jakých devíti měsících vzal s sebou do práce na den otců a dcer. Na  rozdíl od  něj byla Grace z  nového přírůstku do  rodiny nadšená. Když se Susanna narodila, byly jí bez měsíce tři roky, a tak brala své nové povinnosti starší sestry velmi vážně. Hrozně ráda mi ji pomáhala koupat či krmit, lžičkou jí do bezzubé pusin­ ky opatrně vkládala jablečnou přesnídávku a bezděčným otevírá­ ním a zavíráním tak nevědomky napodobovala matky na celém světě krmící své děti. Jenomže, když Davidova lhostejnost přerostla v chladnou od­ tažitost, Grace ji od něj odkoukala a intuitivně se přidala na stra­ nu svého otce. Dál svou sestru milovala, její postoj však kalil lehký nádech kritiky a to i v době, kdy ji ještě nebylo za co kritizovat. Jen s  velkými obtížemi jsem dokázala Davidovi jeho chlad od­ pustit. Zpočátku jsem doufala, že se obří propast, jež se v  naší ro­ dině rozevřela, s Davidem a Grace na jedné straně a Susannou a mnou na straně druhé, časem sama od sebe překlene. Jenomže

49

když pak Susanna ve čtyřech letech náhle onemocněla, došlo mi, že se to nikdy nezmění. David se mi dívá přímo do tváře. Tedy díval by se mi do ní, kdyby mě viděl. Oči má suché, napětí v oblasti kolem úst mi však prozrazuje, že ho to stojí velké úsilí. Naše dcery by nejspíš nikdy nevěřily, že David často potají pláče, nevzpomínám si však, kdy naposled plakal na veřejnosti. Nejspíš na pohřbu své matky. Když Grace stiskne ramena, nedá mi to a hněvivě na něj křik­ nu. „Proč se staráš pořád jenom o Grace?“ dorážím na něj, i když vím, že mě neslyší. Do očí se mi derou slzy. „Co je na Susanně tak hrozného, že ji odmítá milovat i její vlastní otec? I ona je tvá dcera! Copak nemůžeš nechat minulost minulostí?“ Prudce otočí hlavu. Nevím, zda to je jen shoda okolností, nebo jestli jsem se s ním opravdu dokázala spojit. Lékař záměrně zakašle, aby upoutal naši pozornost, a spojení je rázem pryč. „Vaše matka nereaguje, ale to neznamená, že vás nemůže slyšet,“ řekne. „Proto by bylo vhodné zachovávat optimis­ tickou náladu. Povzbuzovat ji. Potřebuje slyšet, že tu s ní jste.“ „Rád bych s ní strávil trochu času o samotě,“ prohlásí David. „Tati…“ „Prosím, Grace. Vraťte se do čekárny. Já tam pak pro vás do­ jdu, až si to tu vyřídím. Rád bych si s vaší matkou promluvil v sou­ kromí.“ Susanna a Grace se skloní nad postel. Zavřu oči a pokouším se představit si dotek jejich rtů na své pleti. Vzpomínám si, jak jako miminka voněly: jako vlahý kypící kvásek, po mléku a mastkovém zásypu. Teď ještě nemohu odejít, když mě Susanna pořád tolik potřebuje. Sotva se za nimi zavřou dveře, přitáhne si David k posteli tvr­ dou černou plastovou židli a zhroutí se na ni. „Nedovolím jim, aby to s  tebou vzdali,“ prohlásí rozhodně. „Za žádných okolností tě nenechám odejít.“ „Já vím,“ povzdechnu si. „A právě proto jsem svou plnou moc svěřila Susanně.“ Opatrně, s ohledem na kapající nitrožilní výživu, uchopí mou bezvládnou ruku a  zlehka ji pohladí. „Neopouštěj mě, Cathy.

50

Vím, že ti to neříkám dost často, ale moc tě miluju. Miluju tě od chvíle, kdy jsem tě poprvé zahlédl na konci toho mola. Ozáři­ la jsi celý můj svět.“ Zadusí v sobě vzlyk. Přistoupím k němu, zezadu ho obejmu a přitisknu mu tvář na tvář. Projede jím drobné zachvění a ruka se mu zvedne k rameni, jako by mě tam skutečně cítil. „Taky tě miluju,“ zašeptám. „Víc, než si myslíš. Nechci tě opus­ tit, a jestli se budu moci vrátit, tak se vrátím. Ještě předtím však musím něco udělat.“ Přes skleněné dveře vidím, jak se k nám vrací sestra. Když se otevřou, narovnám se a proklouznu kolem ní. Možná bych do­ kázala projít zdí, duchové to prý mají umět, zatím však nejsem připravená to zkoušet. Ještě jednou pohlédnu na  Davida. Z  celého srdce si přeji, abych s ním mohla zůstat, jenže nemám na vybranou. V duchu si povzdechnu a vydám se hledat své dcery.

51

Kapitola šestá

GRACE Když za domem zaparkuji svůj nízký sporťáček značky BMW (který jsem si nadělila jako dárek k  pětatřicetinám a  jehož se nehodlám vzdát ani kvůli Tomovým ekologickým ideálům), do­ lehne ke  mně přes zeď zahrady tlumená hudba. Vylezu z  auta a rozechvělá chladným březnovým vzduchem se snažím potlačit ostrou vlnu vzteku. Tři týdny. Je tu tři týdny a za tu dobu dokázala to, na co já jsem se nevzmohla ani za dlouhých pět let. Projdu brankou a  cestou k  zadnímu, kuchyňskému vchodu poslouchám výbuchy mužského smíchu, nesoucí se zahradou. Nechci být taková, nechci žárlit na svou vlastní sestru jen proto, že si dovolila se bavit. Nechci být malicherná a úzkoprsá. Jenže tohle je můj dům v mojí vesnici. A tohle jsou moji přátelé. Bydlím tady pět let. Díky Susanně si tu po necelém měsíci připadám jako vetřelec, nadbytečný ve svém vlastním životě. Tom otevřel francouzská okna zimní zahrady dokořán a pus­ til přenosná solární topná tělesa na  plný výkon, aby tam bylo příjemně. Na okamžik zůstanu nikým neviděná stát ve stínu. Moje sestra sedí ve středu tabule a je středem pozornosti. Jako vždycky. Z jedné strany vedle ní sedí Tom a z druhé Blake. Claudia

52

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.