osobnost •
aperio 3|07
Moje ambice je umanutého druhu Rozhovor s ředitelem festivalu Jeden svět Igorem Blaževičem o mužství
Igor Blaževič (43) vešel v povědomí jako ředitel unikátního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Mě však zajímal jeho vlastní svět. Lidský, ovšemže. Ale zvlášť ten mužský. *t Martin Jára *f Studio Photon
Co byste mi řekl o Igoru Blaževičovi – a nemluvil přitom o festivalu Jeden svět? Je to člověk, který do Čech přišel z Bosny a Hercegoviny v roce 1991. Je tady rozumně integrován a rozumně etablován. Stal se součástí českého prostředí. Zároveň ale zůstává cizincem. Jak v Čechách, tak ve světě. Jak se ta proměna v cizince stala? Odpoutal jsem se od svých základů. Ale byl to výsledek mé svobodné volby. Nebyl jsem vyhnán válkou. Bloudění světem jsem si sám vybral.
Napadá mne, že jste s tím srozuměn. Ano, já to neberu jako něco, co mne trápí. Přijímám to. Něco jsem ztratil, něco dostal. Co jste třeba ztratil? Rychlost ve čtení. V žádném cizím jazyku, i když se ho naučíte, nikdy nečtete tak rychle jako ve své mateřštině. Člověk si sežene knížky, něco stáhne na internetu, ale není to ono. Ztratil jsem schopnost vnímat nuance a rozdíly v tom, jak lidi mluví. U nás jsem už jenom z barvy řeči hodně
aperio 3|07 • osobnost poznal. Doma mám pocit, že vidím skrz zdi, všechno chápu. Tady si spoustu věcí nejsem schopen domyslet. Ale nelituji toho, protože to, co vidím u nás doma skrz zdi, není nic vzrušujícího, fundamentálního. Pravděpodobně i to, co Čech vidí skrz zdi, pro něj není zásadní. Takže dáváte přednost cizinectví? Cizinectví je zvláštní osud. Pro mne bylo důležité pochopit, že nás je hodně, už miliony. Myslím lidí, kteří jsou bytostně cizinci. Není to dobré ani špatné. Prostě je to situace, která vás omezuje i osvobozuje. A v čem vás cizinectví osvobozuje? Mám například odstup od věcí, které se tady dějí. Můžou mě zajímat nebo ne, ale neberu je osudově. Doma beru emocionálně i prkotiny, víc mě zasahují. Když se řekne „cizinec“, vzpomenu si na Camuse a cítím tíhu. Ale vy to tak, zdá se mi, nemáte. Je to jiná cizost. U Camuse máte evropskou reflexi toho, že žít znamená být odcizen. To je jedna strana. Já jsem na druhé: uvědomuji si, že cizinectví je vcelku příjemný a produktivní způsob bytí. Cizinec je identita, která je nejasná, rozmazaná. Kdo je vlastně cizinec a kdo ne? Vy jste si tu identitu zvolil… Ale je hodně lidí, kteří si ji nezvolili. Byli vyhnáni, donuceni. Mne ale zajímá skutečnost, že poměr domorodců a toulavců se mění, začíná být vyrovnanější. Ještě mi něco řeknete o Igoru Blaževičovi?
Dřív jsem byl spíš intelektuál. Vývoj událostí, hlavně válka, mě přesunuly (nebo jsem se spíš přesunul sám?) do aktivního způsobu bytí. Přestal jsem o věcech přemýšlet a víc jsem je začal řešit. Jsem dnes poměrně aktivní člověk, který pořád něco organizuje. Přitom v sobě nesu frustraci: prakticky se angažuji a zároveň ve mně zůstává respekt k lidskému myšlení. Igor Blaževič by o sobě měl říct ještě jedno. Poměrně nedávno, před třemi lety, v docela pozdním období lidského věku jsem se stal rodičem – adoptovali jsme se ženou dvě děti. Je to pro mne výrazná, zásadní dimenze života a mé identity, která mne dost zaměstnává a taky baví. Podle mě je adopce příklad velké aktivity, krok za běžnou hranici. Nevím. Víte, my jsme začali o adopci uvažovat, když jsme byli nějakou dobu v Asii. Točili jsme tam filmy o dětech ulice. To pro nás byl hodně hluboký zážitek. I tady jsou opuštěné děti. Jenže v Asii jsou takových dětí miliony. Když jsme viděli tolik lidské opuštěnosti, a ještě ve věku, kdy je člověk nejzranitelnější, najednou nás napadlo, jestli to nemůžeme trochu vykorigovat, jestli něco z té opuštěnosti nemůžeme přitáhnout víc k sobě, vytvořit malou rodinu, s jedním dvěma dětmi. Tak máme dvě krásné děti, kluka – tomu jsou tři – a holku – té je rok a půl. Ale to nejsou cizinci. Nejsou. Ale myslím, že budou. Protože jsou to sice české děti, ale adoptovali jsme je my, cizinci. První jazyk, který se učili, byla chorvatština. Teď už mluví líp česky, ale to první, co slyšeli, byla chorvatština. Takže
trochu cizinci budou. Dnes je svět stejně promíchaný a relativní. Jaké to pro vás je být rodičem malých dětí po čtyřicítce? Objektivně, věkem, starší rodič jsem. Cítím, chovám a oblékám se, jako kdyby mi bylo méně let, než mi je, takže si nemyslím, že se ve vztahu k dětem nějak zvlášť projevuje, že mi není osmadvacet, ale třiačtyřicet. Jen si občas v hlavě spočítám, kolik mně bude, až mým dětem bude osmnáct a patnáct, a trochu se leknu. Řeknu si: budu tím svým způsobem života, tím permanentním nasazením a opotřebováváním, vůbec ještě tady, až budou mít moje děti své krize? Budu ještě mít energii a sílu s nimi držet krok? Je to nemístná otázka, ale položím vám ji: proč jste neměli děti dřív? Protože jsme dlouho žili sebestředně sami pro sebe, záleželo nám na tom, co je naše individuální identita. Potom přišla válka, a to jsme už možnost mít děti vědomě odkládali – nevěděli jsme, jak to dopadne, kdo to přežije a kdo ne. Jak konkrétně děti změnily život vás i vaší ženy? Hlavní změna, myslím, je v tom, že jsme začali znovu mnohem intenzivněji žít emocionálně. Poměrně si to plácání v intenzivních emocích užívám. A hraji si. Už jsem si strašně dlouho nehrál, pořád jsme něco řešili nebo měli nějaké cíle… Teď si znovu prostě jen tak s dětmi hraji. Svoji otcovskou roli chápu především v tom, abych dětem dal výraznou a bezpodmínečnou emocionální podporu, hluboký pocit jistoty, že
inzerce
KLUB PŘÁTEL ČLOVĚKA V TÍSNI Staňte se členem Klubu přátel Člověka v tísni a Vašimi pravidelnými dary začnete pomáhat tam, kde je třeba. SRÍ LANKA Lidem vzala tsunami téměř vše. Příspěvky členů Klubu přátel pomohly při nákupu pitné vody, rýže, přikrývek a léků.
www.clovekvtisni.cz/klub Člověk v tísni, o. p. s., Sokolská 18, 120 00 Praha 2
osobnost •
je někdo má rád a že je vždy, ať se děje co se děje, bude mít rád. Myslím si, že je to – pokud hlubokou, podvědomou sebejistotu naberou – užitečnější než jakékoliv jiné dovednosti. Igor Blaževič, cizinec. Taky táta, aktivní muž, organizátor festivalu Jeden svět. Čemu věříte, když tohle všechno děláte? Těžko říct. Já jsem nevyrostl v náboženské tradici. Nejen proto, že jsem dítě jugoslávského socialismu. Já osobně nejsem věřící v tom smyslu, že chodím, nebo jsem kdy chodil do kostela. Až při studiu filozofie jsem si začal klást duchovní otázky. Z rodiny si ale nesu silný cit pro mravnost, víru, že existuje základní lidský étos, který člověk má dodržovat. Věřím i v sokratovský vnitřní hlas, který nás varuje, když něco děláme špatně. Takže věřím i v kritickou reflexi. I když praktická angažovanost mě nutí se tvářit, že jsem sebejistý, Pokud chcete lidi přesvědčit, potom to poslední, co potřebují, je vaše pochybnost. Ale pochybnosti jsou důležité jako vnitřní korektiv. Věřím v upřímnost, ale kdybyste se mne teď zeptal, jestli jsem vždy upřímný, tak nejsem. Věřím v lidskou odvahu, v lidské myšlení. Říkáte to jako člověk, nebo jako muž? Já o sobě vlastně málo přemýšlím v kategorii své mužské identity. Mám asi typické rysy chování mužského zvířete. Všímám si, že muži jsou bojovnější, že v sobě mají dravý prvek. Jsou i ženy, které jsou dravé, ale pozoruji, že muži přece jen víc než ženy potřebují soupeřit, zvítězit. U mnoha žen vidím, že je jim to soupeření ukradené – dívají se na nás jako na blázny. Sám se často chovám soupeřivě. Zároveň tomu nevěřím, nedělám z toho součást svého přesvědčení. Když jsme u toho, co Jeden svět z hlediska vztahu ženy-muži? Řešil jste v koncepci festivalu gender? Já jsem od začátku chtěl, aby Jeden svět nevyjadřoval mne ani Člověka v tísni. Festival nemusí vyjadřovat to, co si myslím o světě, a nemusí kopírovat priority naší organizace. Chtěl jsem, aby byl voltairovsky rozkročený. Můžou tu zaznít názory, které nejsou moje, a přitom jsou legitimní. Moje povinnost jako programového šéfa je zařadit různé názory. Moje přemýšlení
bylo politické a tu rozkročenost jsem chápal v kategoriích pravice, levice, střed a tak dál. Kategorii genderu jsem na mysli neměl. Pak jsem ale čelil kritice svých kamarádek ze Spojených států, uvědomělých feministek. Řekly mi: podívej se na porotu – samí muži, žádná žena, podívej se na skladbu filmů… Uvědomil jsem si, že někde asi chybu dělám. A od té doby jsem začal sledovat nejen balanci politickou, ale i genderovou. Jinak je pravda, že v dokumentárním filmu je výrazně víc autorek-žen než v hraném filmu. Vysvětluji si to rozdílem povahy, rozdílem téměř archetypálním. Hraný film je víc o ješitnosti, je víc spojen s úspěchem a slávou. Dokumentární film vždycky byl
aperio 3|07
Nejenom že na něm dřu, ale v podstatě ne ustále analyzuji, jak může být lepší. Dělám pro to, co je v mých silách, a chci, aby i druzí dělali, co je v jejich silách. Zároveň občas propadám pochybnostem, jestli je to, co dělám, ještě autentické nebo jestli já to ještě dělám autenticky. Stává se, že člověk začne dělat věci autenticky, ale pak je začne opakovat. Ne že by lhal, jenom něco mnohokrát zopakoval. Tím jeho vztah k věci ztrácí šťávu. I když jsem přesvědčen, že uvědomění toho, co se děje jinde, je důležité, občas pochybuji, jestli nejde jen o fenomén zoologické zahrady, jestli neumožňuji dívat se na zvířata v kleci. Taky pochybuji, jestli mám na to ještě energii. Je to…
Já o sobě vlastně málo přemýšlím v kategorii své mužské identity. Mám asi typické rysy chování mužského zvířete. Všímám si, že muži jsou bojovnější, že v sobě mají dravý prvek. a zůstane marginální záležitostí. V hraném filmu, kde je víc mužů, soupeření žije a přežije. Zatímco v hraném filmu je poměr režisérů a režisérek tak 9 ku 1, v dokumentu je ten poměr, myslím, tak půl na půl. Jak vám v prostředí dokumentu je? Já osobně se v dokumentárním filmu cítím dobře. Je v něm hodně respektu. Jasně, ne vždycky. S výjimkou filmů moorovského typu, které jsou nejdřív o mně a pak o druhých, se v dokumentu autor nebo autorka stahují, mají upřímnou snahu nechat mluvit realitu. Ještě bych se rád vrátil k mužské identitě a sebereflexi. Vybavujete si nějaký film z Jednoho světa, který by je pojednal? Myslím například co jako muži děláme na tomto světě, jestli můžeme nebo máme něco změnit? Konkrétní film mne teď nenapadá. Ale je spousta filmů, které otevírají téma genderové balance a disbalance. Tyto filmy systematicky zařazujeme do programu. Ale vlastně jste mi teď jednu kritickou sebereflexi předvedl. I jako organizátor Jednoho světa. Ano, mám ve zvyku tak uvažovat. Já se strašně snažím, aby ten projekt byl úspěšný.
Taková houpačka? Ano, houpačka. Říkáte, že jste ambiciózní. Jaká je vlastně vaše životní ambice? Moje ambice je umanutého druhu. Když jsem jednou v létě, ještě jako student, pracoval v restauraci, abych si vydělal pár kaček na cestu do Itálie, krájel jsem rajčata. A krájel jsem je tak, aby ta rajčata byla nakrájená nejlépe, jak se dá. Dnes nekrájím rajčata, ale dělám Jeden svět. Snažím se z toho udělat nejlepší festival o lidských právech. Je to v podstatě povahová ambice: když něco dělám, dělám to naplno. Když začnu pochybovat, jestli to dělám naplno, začnu taky vážně uvažovat, jestli to mám vůbec dělat – jestli radši nemám přejít k něčemu, s čím se můžu na sto padesát procent ztotožnit.
Pochyby, úvahy, změny… Ve svém životě jsem udělal pár zásadních zlomů a změn. Byly věci, které jsem dělal naplno a relativně úspěšně, ale pak se můj vztah k nim vyprázdnil. Tak jsem začal jinou dráhu, od nuly. Možná že, jak mi přibývá věk, se tomu samospádu tak nepoddávám. Jeden svět dělám poměrně dlouho. Ale i ve vztahu k němu jsem byl tak před půldruhým rokem vyprázdněný. Říkal jsem
aperio 3|07 • osobnost
si: děláš to každý rok a stejně. Zapojil jsem se proto do jiného lidsko–právního projektu Člověka v tísni, fakticky jsem si přibral ještě jednu práci. Bylo to prospěšné, protože mě zpětně zase začal bavit Jeden svět. Takže teď přebíhám mezi dvěma pracemi. Pro rodinný život to není, ale mě to bytostně baví a dává mi to dodatečnou energii. Takže strach začít znovu opravdu nemám. 10
Co je pro vás strach? Strach je, když jste celý v křeči, potíte se v noci, svírá se vám žaludek a v hlavě vám šrotuje nějaká bezdůvodná myšlenka nebo vás obtěžuje nějaká emoce, jste zablokovaný, paralyzovaný. Strach je, když jste v kruhu, do kterého jste se sám uzavřel. Když se do strachu dostanu, snažím se ho zbavit, a to tak, že přijímám, hlavně nepříjemné věci. Hodně věcí, které člověk dělá, ho nebaví.
Co vás nebaví? Nebaví mě shánět peníze pro Jeden svět. Nebaví mě řešit složité mezilidské vztahy, které vznikají v každém kolektivu. Svým způsobem mě nebaví číst zprávy o stavu lidských práv na světě. Ale všechno to dělám. Taky se s tím ztotožňuji, protože tomu všemu předchází zásadní volba. Chci dělat Jeden svět? Ano. Tak se musí stát A, B, C, D. Bez ohledu na to, jestli mě to baví nebo jestli se toho bojím. Musím přijmout ty části, když chci celek. Použiji teď silné slovo, ale napadá mne: máte misi? Nemám. Snažím se věci dělat naplno – jako kdybych misi měl. Pokud dělám Jeden svět, budu ho dělat tak, jako bych neměl na této zemi nic jiného vykonat. Ale misi nemám. Dost dlouho a dost bolestivě jsem
se dobíral toho, že člověk může být a nemít přitom vyšší cíl. V mládí jsem si myslel, že člověk je autentický, jen pokud naplňuje vyšší cíl. Mluvíte z hlediska lidského. A já bych ještě rád mluvil o mužích. Jaký muž vás ve vašem životě ovlivnil? Táta. Což jsem pochopil hodně pozdě, protože jsem prošel klasickou fází syna, který se v jedné chvíli s tou starší gorilou porve. Ale je to člověk, který mne hodně ovlivnil. Taky mě ovlivnilo pár kamarádů. Prožíval jsem ale většinou napjaté kamarádství. Typ kamarádství, kdy si o všem upřímně povídáme, jsem nepoznal. Vztah byl vždy napjatý. Ale ti muži měli nějakou výraznou schopnost nebo kvalitu, která mě přitahovala. A já ji měl pro ně. Takže jsme nějaký čas tvořili dobrý pár. Když
osobnost •
jsem studoval filozofii, měl jsem jednoho takového kamaráda, se kterým jsme hodně mluvili o tom, co čteme a tak dále. Svým způsobem jsme ale spolu zápasili. Oba jsme psali a pro každého z nás bylo nejdůležitější, co si o tom napsaném myslí ten druhý. Milovali jsme se a nenáviděli. Ještě dlouho potom – to už jsem měl jiné přátele – pro mne bylo nejdůležitější, co si o mém životě myslí tento kamarád ze studií. Byl jako lakmusový papír toho, co já se svým životem dělám. Když spáchal sebevraždu, tak mne toho lakmusu zbavil. Za život jsem měl asi tři takhle silná přátelství. Na začátku našeho rozhovoru jste mluvil o vnitřním hlasu podle Sokrata. Mně připadá, že naši přátelé jsou také hlasy, které nás vedou a dávají nám zprávy. Ano, pokud jim to dovolíme. Většinou si lidé druhé tak blízko k tělu nepřipouštějí. Takže jim ani nedovolí, aby dávali jejich životu korektiv. Což je dost užitečná věc. Musíte si ale druhého pustit dost blízko a nebránit se mu. Přestože vás může i rozdrtit, když vám řekne něco nepříjemného. Řekne vám vlastně to, co víte, ale vědět
nechcete, jinak by vás to tolik netrápilo. Řekne to on nebo ona – v mém životě je to dost vybalancováno. Na mne mělo vliv pár mužů, ale taky pár žen. Podle vás je tedy v mužském přátelství taky prvek konkurence. Zároveň je tam ale, namítám, i něco, co bych nazval důvěrou. Můj oblíbený autor Thomas Moore říká, že přítel je ten, před nímž se nezdráhám otevřít skříň. Já před chlapama skříň neotevírám. Spíš jsem ji otevřel před ženami. Proč? Kvůli tomu soupeření. S muži jsem měl spíš intelektuální nebo pracovní přátelství. Blízko jsem si je nepustil. Nechtěl jsem se jim ukázat. Tím spíš díky za nahlédnutí do skříně.
aperio 3|07
*host Igor Blažević Narodil se 3. 2. 1963 v Trebině, v části tehdejší Jugoslávie – Bosně a Hercegovině. S rodinou pak žil v Sarajevu. Na univerzitě v Záhřebu, kde studoval filozofii a literaturu, se seznámil i se svou budoucí ženou Jasminou, která roku 1988 přesídlila do Prahy studovat na zdejší FAMU režii. Od roku 1991 žije natrvalo v Praze. Počínaje rokem 1992, kdy v Chorvatsku začala válka, působil v mezinárodním sekretariátu Helsinského občanského shromáždění. Kontakt s Jaromírem Štětinou a Šimonem Pánkem znamenal začátek jeho humanitární činnosti. Stal se spolupořadatelem akce Týden pro Bosnu i humanitární akce SOS Sarajevo. V roce 1994 byl jedním ze zakladatelů organizace Člověk v tísni. Kromě obleženého Sarajeva navštívil během svého působení při humanitárních misích i Čečensko, Kambodžu, Barmu a Východní Timor. S Jaromírem Štětinou byl též v Hongkongu, kde v rámci agentury Epicentrum točili pro Českou televizi dokumenty o jihovýchodní Asii a o přechodu Hongkongu pod čínskou suverenitu. Během svého cestování po světě natočil deset dokumentárních snímků. Od roku 1999 je ředitelem festivalu Jeden svět, který prezentuje filmy s lidskoprávní tematikou z celého světa. Z řeči o Igoru Blaževičovi, která zazněla, když přebíral Prix Irene za rok 2005: František Kostlán, Věra Roubalová.
inzerce
11
