Milan Nerad Nekropolis
© 2008 Milan Nerad
Terytrea je zmítána občanskou válkou. Města se změnila v hromadné hroby, úrodné nížiny v pustá spáleniště a země se zbarvila krví. Obě armády nyní stojí proti sobě, připraveny vybojovat poslední bitvu.
Prolog Uther seděl ve svém stanu. Pomalu se začínalo rozednívat. Přes kovovou zbroj si přehodil modrý plášť se zlatou orlicí a váhavým krokem vyšel ven. Již brzy povede své vojsko do závěrečného boje. Pravicí pokynul zbrojnošům, kteří mu přinesli meč a přivedli koně. Počkal na družinu svých nejvěrnějších a společně vyrazili ke shromážděným vojákům. Pokud uspějí, získá královskou korunu a společně s ní i celou Terytreu. Pokud ne, zemře nejen on, ale i všichni jeho blízcí a většina válečníků, kteří ho v posledních měsících věrně doprovázeli. Poslední pohled před opouštěním tábora věnoval starému rádci. Pomáhal jeho otci a nyní stál po jeho boku, ale jeho věk mu již nedovoloval osobně se účastnit nadcházející bitvy. Po krátké jízdě lesem dorazili na malou vyvýšeninu, odkud mohl nerušeně sledovat celé bojiště a vydávat rozkazy vojákům na rozlehlé pláni pod nimi. Mohli pouze doufat, že jejich nepočetná armáda dnes dokáže zúročit své zkušenosti a poradí si s nepřátelskými šiky. Mladý šlechtic nečekal, vydal povel k útoku a zástup jeho vojáků vyrazil kupředu. Téměř ve stejné chvíli se proti nim rozeběhli i jejich protivníci. Netrvalo dlouho a obě armády se srazily. Na bojišti nastal chaos. Bojoval tu muž proti muži, jinde jeden voják proti přesile, pěšec proti jezdci, někdo holýma rukama proti meči a další sekerou proti okovanému kyji. Uther zvědavým pohledem sledoval mravenčení na bitevním poli. V jednu chvíli se zdálo, že má nepřátelské vojsko navrch, ale jeho elitní garda si bez větších obtíží dokázala poradit s mnohonásobnou přesilou protivníkovy lehké pěchoty a vybila ji do posledního muže. Několik Rollandových katapultů začalo vrhat mezi bojující vojáky hliněné nádoby až po okraj naplněné zapáleným olejem. Válečníci okamžitě zanechali boje, odhazovali své zbraně a marně se ze sebe pokoušeli strhat části zbroje pokryté hořící tekutinou. Obsluze katapultů bylo jedno, zda zasáhne i některé ze svých spolubojovníků. Léta služby vojáky naučila, že na tyto ztráty nemohou brát ohled a síly na bojišti se tak opět vyrovnaly. Den se však pomalu blížit do své druhé poloviny a Uther již neměl na výběr. S méně početnou armádou si nemohl dovolit déle vyčkávat, pevně uchopil meč a sám se svou družinou vyrazil mezi bojující vojáky. Jeho muži v sobě sebrali poslední síly a vrhli se na své nepřátele s novou vervou, které nebyly zbytky Rollandovy armády schopny odolat. Jeho odvážná jízda samozřejmě neunikla ani pozornosti nepřátel. Z chumlu Rollandových vojáků vyletělo několik střel, které se nezadržitelně blížily ve smrtící lavině. Jeden šíp sklouzl po Utherově brnění, druhý se odrazil od zlaté orlice na jeho štítu, ostatní si však již našly svůj cíl. Dva z nich proklály jeho levou ruku a zbytek bez milosti srazil k zemi jeho koně. Chrabrý vojevůdce bezmocně sklouzl z jeho hřbetu a ocitl se na zemi zalité čerstvou krví. Uther z posledních sil mával svým mečem a zoufale se snažil odrazit útok mnohonásobné přesily. Bez pomoci svých věrných, kteří přispěchali zachránit svého pána, by neměl žádnou šanci. Mnoho jich zemřelo pod ranami nepřátel, ale kde padl jeden, nastoupili další dva a tak mohla nad bojištěm brzy zavlát jejich bojová zástava na důkaz dalšího slavného vítězství. Nad bitevním polem pokrytým zástupy padlých se začínali slétat krkavci. Uther pokynutím ruky pozdravil své vojáky. Zbytky vítězné armády procházely bojištěm a sbíraly válečnou kořist. Pod údery ostrých nožů pomalu dohasínaly životy raněných nepřátel. Jeden z vojáků se marně snažil stáhnout zlatý prsten zabitému šlechtici a k jeho získání musel nožem odříznout celý prst. Jiný se spokojil s několika drobnými, jež našel v kapse padlého protivníka, další si chtěl vzít nové boty jednoho z umírajících, který se ho ještě v poslední křeči snažil zastavit. Voják mu šlápl na zkrvavený hrudník a rozmáchl se sekyrou k poslední ráně. Mladý vojevůdce odvrátil oči. Jeho armáda se změnila ve zdivočelou vlčí smečku, která se vrhla mezi stádo bezbranných ovcí a dopřávala si bohatou hostinu. 5
Raději popohnal svého koně a rychle opustil bojiště, aby již déle nemusel přihlížet krvavým jatkám. Slunce pomalu zapadalo za obzor a tmavé mraky se zbarvily doruda. Mezi oblohou a zemí zkropenou krví padlých bojovníků v té chvíli nebyl žádný znatelný rozdíl. Když už byli bezpečně ukryti pod korunami stromů, skupina jezdců se zastavila a sesedla z koní. Největší pozornost byla věnována Utherovi a jeho bolestivému zranění. Ruka vypadala ošklivě. Po boji pouze zalomili šípy, co proklály jeho levou paži a nyní mu alespoň v rychlosti převázali zasychající ránu. Na další ošetření bude muset počkat až se vrátí do tábora. Vojáci opatrně pomohli svému pánovi nasednout zpět do sedla. Za měsíčního svitu nemusí nikam pospíchat, přesto si každý z nich přál, aby byli zpět ve svém tábořišti. Uther náhle zpozorněl. Již nějakou dobu nezaslechl nic jiného než tlumenou řeč jezdců za sebou. Varovně zdvihl pravou paži, přičemž měl co dělat, aby se raněnou rukou dokázal udržel v sedle. Muži za ním okamžitě zastavili své koně, ustali v řeči a i oni zpozorněli. Marně se snažili, aby jejich oči pronikly okolní temnotou. Okolo jezdců se rozprostřelo zlověstné ticho, které ale nemělo dlouhého trvání. První z jezdců spadl ze svého koně. Z pravého boku mu trčel zabodnutý šíp. Sotva to Uther postřehl, další střely srazily polovinu jeho doprovodu. Až nyní dokázal seskočit na zem, vytasit meč a skrýt se za svým koněm. Jeden z jeho zástupců už takové štěstí neměl. Byl zasažen do krku a jeho tělo v pádu uvízlo ve třmenech vyděšeného zvířete, které ho v šíleném běhu táhlo pryč od místa zákeřného útoku. Teprve teď se přepadení dokázali zformovat do kruhu, ve kterém se mohli alespoň částečně bránit. Dalších šípů se již nedočkali, ale z temnoty se vyřítila skupina žoldnéřů. Utherovi stačilo jeden krátký pohled, aby zjistil, že jeho muži nemají žádnou šanci na vítězství. Starý válečník nedaleko něj stačil odvrátit útok jednoho z útočníků, štítem zastavil úder druhého, ale třetí mu do nechráněných zad zasadil smrtící úder sekerou. Ostatní na tom byli podobně. Buď leželi mrtví na zemi, nebo se jen zoufale pokoušeli oddálit svou smrt. Jedinou možností k přežití mohl být pouze rychlý útěk, než se na něj zaměří zbytek cizích vojáků. Po čtyřech se snažil dostat do řídkého porostu lemujícího cestu. Než se však doplazil do bezpečí, zastoupila mu cestu mohutná postava. Neznámý ho nemilosrdně kopl do obličeje a pak s pobaveným úsměvem pozoroval, jak si při dopadu bolestivě narazil záda. „Mám ho. Ta malá krysa se tu svíjí na zemi,“ zvolal statný žoldnéř a tím na něj upozornil své spolubojovníky, kteří právě pečlivě končili se zbytkem jeho mužů. Ležící válečník zoufale vykopl a oběma nohama zasáhl útočníka pod koleny. Ten na okamžik zaváhal a to stačilo k tomu, aby se Uther rychle odvalil stranou a v předklonu se rozeběhl do blízkého porostu. Před sebou měl natažené ruce, aby si alespoň trochu chránil obličej, který mu do krve rozdíraly drobné větévky, ale příliš mu to nepomáhalo. Bylo mu jedno, že nemá ani ponětí, kam běží. Pouze se snažil co nejrychleji dostat z dosahu svých nepřátel. Štěkot loveckých psů, které jeho pronásledovatelé vypustili, aby zachytili jeho stopu, ho utvrdil v tom, že ho musel zradit někdo z jeho blízkých. Psi již byli téměř u něj. Ještě stihl udělal pár kroků a pak mu jeden z nich skočil na záda. Překvapivý nápor jeho těla srazil Uthera k zemi. Rychle se převalil na záda, což byla jediná šance, aby se nějak mohl bránit zuřivému zvířeti. Pes neváhal ani na okamžik a vrhl se mu po krku. Ležící muž ještě stačil vrazit mezi roztažené čelisti zraněnou ruku. Rád by ze sebe vykřičel nesnesitelnou bolest, ale pokud chtěl přežít, musel zachovat chladnou hlavu. Pravou rukou zoufale šmátral okolo svého těla a snažil se nahmatat něco, čím by mohl alespoň na okamžik zastavit obrovitého křížence vlka se psem, který na něj zle dorážel a nehodlal dobrovolně propustit vyhlédnutou kořist. Zvíře pustilo z tlamy jeho bezvládnou paži a znovu se za pomoci svých mohutných čelistí pokusilo roztrhat jeho nechráněný krk. Utherovi se opět podařilo odvrátit jeho útok levou rukou. Bolest se znásobila. Pak však konečky prstů nahmatal velký kámen. Snažil se ho rychle uchopit, ale proklouzl mu mezi prsty. Vlk se přichystal k dalšímu útoku. Teď už mu kámen nevypadl. Pevně ho sevřel v pravé dlani a 6
rozpřáhl se k úderu. Ve chvíli, kdy se mu šelma znovu zakousla do krvácejícího předloktí, ho zasáhl do hlavy. Zvíře bylo po úderu krátce otřeseno a to stačilo k tomu, aby ho od sebe odhodil. Rychle se na něj převalil a nyní to byl on, kdo byl ve výhodě. Loktem mu přimáčkl krk k zemi a pravou rukou mu zasadil další tvrdou ránu. Odpovědí na jeho útok bylo bolestné zavytí raněného zvířete. Rozpřáhl se k dalšímu úderu, ale ten již nestačil dokončit. Lámané větévky prozrazovaly, že se k němu přibližuje zbytek lovecké smečky. Znovu se postavil na nohy a pokračoval v zoufalém útěku. Sotva stačil udělat několik kroků, z pravé strany se na něj vrhlo další zvíře. Tentokrát si ho však Uther všiml včas. Na malý okamžik zpomalil a tak ho stačil rukama odstrčit. Náhlá změna směru postavila před letícího polovlka nečekanou překážku. Nabodl se na jednu z mohutných větví zaschlého stromu, který nedávno vyvrátila prudká vichřice. Chvíli zůstal viset ve vzduchu, ale pak staré dřevo neodolalo náporu jeho mohutného těla a smrtelně raněné zvíře dopadlo na zem. S každým dalším krokem se znásobovalo Utherovo vyčerpání způsobené nenadálým vypětím a ztrátou krve ze zraněné ruky. Po počátečném ostrém běhu už byl rád i za to, že se při klopýtavé chůzi mohl alespoň trochu opírat o kmeny okolních stromů. Smečka rozzuřených kříženců již byla téměř u něj. Společně s nimi se začali přibližovat i jeho pronásledovatelé, pro něž už nebylo obtížné rychle dohánět náskok raněného uprchlíka. Uther ještě stačil udělat několik malých kroků a vyklopýtal na malou mýtinu. V záři měsíčního svitu spatřil volné prostranství ukončené prudkým skalním převisem. Odněkud zespodu se ozývala tekoucí řeka. Pochopil, že se právě dostal na místo, ze kterého nebylo úniku. Smečka se hlasitě rozštěkala na znamení, že uštvala svou oběť. Zmožený vojevůdce už ani nevnímal, jak ho šťouchají do boků. Jeden z vlků přiblížil svou tlamu k jeho zkrvavenému obličeji a mezi třpytícími se hvězdami se zlověstně zaleskly jeho žluté tesáky. Na planinu se vzápětí přiřítilo několik zadýchaných mužů, kteří se vydali k ležícímu válečníkovi. Dva z nich ho hrubě uchopili v podpaží a násilím se ho pokoušeli postavit na nohy. Když ho však přestali podpírat, šlechtic se znovu bezmocně zhroutil na zem. Na pokyn svého vůdce ho žoldáci znovu postavili a vytáhli kus provazu, kterým mu chtěli spoutat ruce, aby mu znemožnili další pokus o útěk. Živý zajatec pro ně představoval mnohem cennější kořist, i když ani za dopravení mrtvého těla k jejich štědrému plátci by nebyli nijak škodní. Utherovi se před očima mihlo několik krátkých obrazů, které vytvářela jeho horečně pracující mysl. Spoutaný bude odveden k Rollandovi, brzy ho zlomí v mučírně a donutí k tomu, aby přede všemi poníženě uznal svého nepřítele právoplatným králem a pak by ho určitě nečekalo nic jiného, než dlouhá a bolestivá poprava pro pobavení jásajícího davu. Tyto myšlenky se mu ani trochu nezamlouvaly. Byl až příliš hrdý. Když mu svazovali ruce, rozhodl se ušetřit si spoustu bolesti a ponížení, které by zažil v Rollandově vězení. Naposledy v sobě sebral zbytky sil, prudkým pohybem se dokázal vysmeknout svým pronásledovatelům a rychlými kroky se rozběhl k okraji příkrého srázu. Než se překvapení žoldnéři stačili vzpamatovat, byl již skoro na konci své poslední cesty a až teprve tehdy se ho pokusili zastavit. Jejich vůdce ze svého ramena bleskurychle strhl nabitou kuši a připravil se ke střele. Věděl, že teď nesmí minout. Před několika týdny ještě patřil k Utherově družině, pak mu ale členové Rollandovy vojska vyplenili domov a odvedli si jeho ženu a dcery, takže nyní hříčkou nevypočitatelného osudu stanul v čele skupiny vojáků, kteří měli vzít do zajetí jeho panovníka. Nejprve zamířil na Utherova záda, ale tuto možnost raději zavrhl. Stačilo nepatrně minout, pronásledovaný by mohl zemřít a společně s ním by ztratil i všechny své blízké. Proto raději věnoval svou pozornost nohám prchajícího muže a vystřelil. Dráhu střely však na krátký okamžik proťal jeden z žoldnéřů a šíp se mu zaryl hluboko do pravého lýtka. Jeden z pronásledovatelů se zoufale vrhl za běžícím válečníkem. Chtěl ho sice chtěl srazit k zemi, ale jeho skok přišel pozdě. Zasáhl sice jeho nohy, ale až v okamžiku, kdy již byli oba na samém okraji hluboké propasti a tak společně přepadli přes její okraj. 7
Vůdce žoldnéřů byl první, kdo se odvážil pohlédnout do hlubin. Oba muži naštěstí zůstali zachyceni na úzké římse, skryté několik sáhů pod okrajem skalního převisu. Voják stačil prudce přitisknout mladého šlechtice ke skále, aby mu znemožnil další nepřístojnosti. Jeden z jeho druhů byl mezitím vybrán k tomu, aby se přehoupl přes okraj propasti a vytáhl cenného zajatce nahoru k ostatním. Dva muži jej pevně uchopili za kotníky a pomalu ho spustili dolů. Utherovi nezbývalo nic jiného, než aby přijal podávanou ruku. Pak se však zajatci znovu vybavila nekonečná bolest v Rollandových mučírnách, ponížení před všemi, po jejichž boku dlouhá léta bojoval, a nakonec i jeho poprava. Pro takovou budoucnost nemělo smysl žít. Zdvihl hlavu a zadíval se do očí muže, který pro něj nyní riskoval život. Na okamžik se mu na tváři objevil úsměv a pak se pustil rukou, které ho vytahovaly z náruče smrti a nyní již nic nezabránilo jeho pádu do hlubin. Ztichlým údolím se ozval zoufalý výkřik vyděšeného muže, který uťal až dopad bezvládného těla na vodní hladinu. Muži nad skalním převisem nevěřícně sledovali jeho pád. Na jejich tvářích se zračil nesmírný údiv. Pouze z jedné se dala vyčíst nepopsatelná zloba, vztek a zoufalství, protože dotyčnému právě společně s Utherem zemřela i celá jeho rodina. Nyní měl již znovu nabitou svou kuši. Nikdo nechtěl být v kůži toho, na němž si teď vybije svou zlost. První na řadě byl voják, který se spouštěl pro zajatce přes okraj propasti. Vůdce žoldáků mu strčil kuši před obličej a stiskl spoušť. Z tak malé vzdálenosti nemohl šíp svůj cíl minout. Do žoldákovy hlavy pronikl levým okem, z temene vyrazil jeho kovový hrot a pak už se umírající zhroutil do hlubin. Nikdo z mužů, kteří stáli na okraji skalního převisu, se neodvažoval nic říci. Zuřící válečník věděl, že nezbývá mnoho času. Přiblížil se k raněnému vojákovi s prostřelenou nohou a nožem rychle ukončil jeho život, aby se s ním nemuseli déle zdržovat. Žoldnéř, který měl na starosti loveckou smečku, sáhl do kožené brašny, vytáhl několik kusů otráveného masa a předhodil je psům. Ti už svůj úkol splnili a teď by jim mohli způsobit jen více potíží než užitku. On jediný ještě chvilku zůstal na místě a teprve když spatřil, jak se zvířata na zemi začínají svíjet v bolestivých křečích, následoval zbytek odcházející družiny. Netrvalo dlouho a připojil se k ostatním. Ti si již stačili svléct černé kožené kabáty a přes lehké brnění si oblékali modré pláště se zlatou orlicí. I on ho nyní dostal a rychle se do něj převlékl. Až do rána jim teď nejlepší místo k úkrytu poskytne nepřátelský vojenský tábor. Brzy ho však budou muset opustit, protože se na něj krátce před svítáním vrhne znovu sešikované Rollandovo vojsko, aby se nový král zbavil posledního zbytku svých odpůrců.
8
Kapitola 1 Nad obzorem vycházelo slunce. Pomalu se rozednívalo a v malé vesničce ukryté hluboko v Černých lesích se opět probouzel život. Pokřikování malých dětí probralo i ostatní vesničany, kteří se jako každé ráno scházeli u dřevěného sloupu uprostřed vesnice, na který před lety vojáci připevnili jakousi výzvu. Za tu dobu byla silně zažloutlá a stala se téměř nečitelnou, ale žádnému z přítomných to nevadilo. Ve vesnici stejně uměl číst pouze jeden muž a když se ho zeptali, co se na ní píše, prohlásil, že pro ně všechny bude lepší, když to raději nebudou vědět. Stál v jejich čele již dlouhou dobu a tak neměli nejmenší důvod pochybovat o správnosti jeho rozhodnutí. I přesto zůstal krátký pobyt nezvaných návštěvníků vryt hluboko v jejich paměti. Nestávalo se často, že by zde vítali nějaké hosty, natož tak početný oddíl ozbrojenců. Život vesničky pokračoval podle všech ustálených zvyklostí. Kovář rozdělal oheň a chystal se na opravu nástrojů poničených při podzimní sklizni. Muži se přesunuli do stodoly, kde za pomoci cepů získávali zrna z pšeničných klasů a starší pomáhali ženám přebírajícím úrodu, kterou společně rozdělovali do pytlů připravených k uskladnění na dlouhou zimu. Příchod dětí výrazně zpomalil probíhající práce. Dospělí se je sice snažili odehnat, ale veškeré počínání bylo marné. Netrvalo dlouho a některým mužům začala jejich přítomnost vadit. Nahlas sice nikdo neřekl ani slovo, ale výrazy v jejich tvářích hovořily jasnou řečí. Nejlepší by pro všechny bylo, kdyby ještě na nějakou dobu odešly a tak jedna ze starých žen dostala spásný nápad. Bylo nutné zadat jim nějaký nesmírně důležitý úkol, jehož plnění by na delší dobu odlákalo jejich pozornost. Na chvíli si je všechny vzala stranou, každému dala malý džbánek a poslala je do lesa, aby nasbíraly něco, z čeho by pak mohli napéct koláče. Netrvalo dlouho a skupinka dětí skutečně opustila vesnici. Zbytek vesničanů tak mohl nerušeně pokračovat v dokončení sklizně, na kterém záviselo přežití nadcházející zimy. Vedení dětské výpravy se odhodlaně chopil Selfir. Byl z hochů nejsilnější, takže se proti tomu nikdo neodvážil cokoliv namítat. Svou družinu rozdělil na dvě poloviny, aby při své práci vysbírali co největší prostor okolního lesa. Skupinka pod jeho vedením, v níž se pochopitelně nacházela i všechna starší děvčata, odešla podél dřevěného koryta s přitékající vodou západním směrem k řece. Zbytek hochů dostal na starost malé caparty a neochotně se vydal na sever ke staré kupecké cestě, která už téměř zmizela pod drobným lesním porostem. Zanedlouho se obě skupinky navzájem ztratily z dohledu a začaly se věnovat plnění zadaného úkolu. Braly vše, co jim přišlo pod ruku. Na jedné hromadě se tak ocitly jahody, maliny a dokonce i několik borůvek a ostružin, které byly ve zdejších krajích poměrně vzácné. Jak se děti přibližovaly k řece, společně s tím zesiloval i hukot tekoucího proudu. Hladina horské říčky se nádherně třpytila v odrazu dopadajících slunečních paprsků. Selfir jako první přistoupil k tekoucímu proudu. Podřepl a přes průhlednou vodu si prohlédl kamenité dno řečního koryta. Položil do něj prsty pravé ruky a na okamžik je nechal obtékat chladivou vodou. Brzy k nim přiložil i druhou ruku a do obou dlaní nabral hrst vody, aby si osvěžil obličej. Když si bral další hrst, koutkem pravého oka se rozhlédl po okolí. Nedaleko vedle něj stála jedna z mladších tmavovlasých dívek, kterou náhlý zásah proudu studené vody vyděsil tak, že tlumeně vykřikla. Když jí však ostatní odpověděli bouřlivým smíchem, začala se i ona chichotat a vrhla se po Selfirovi, kterého se snažila srazit do řeky. Jakmile se k ní přidali i ostatní, mnohonásobné přesile již mladík nebyl schopen odolat. Na břehu zůstalo pouze několik dívek, které se rychlým ústupem marně snažily dostat z dosahu letící vody, kterou po nich stříkali dovádějící přátelé. To se jim příliš nedařilo a to jejich protivníky pouze vyburcovalo k většímu úsilí. Naráz všichni vyběhli na břeh a snažili se dostihnout prchající děvčata, aby i ona mohla okusit nedobrovolné vykoupaní v chladné vodě. 9
Dívky měly k dobru menší náskok, ale rychlejší chlapci ho dokázali rychle zmenšovat a tak mohl brzy konečně Selfir uchopit jedno z prchajících děvčat za rameno. Dívka se obrátila a s jedovatým úsměvem se mu zahleděla do tváře. Dobře věděla, že studenému říčnímu proudu již neunikne. Selfirův pohled však náhle zaujala vodní hladina ukrytá za jejími rameny. Řeka zde vytvářela nevelkou zátoku a v ní cosi upoutalo jeho pozornost. Nejprve se domníval, že se jedná o dřevěnou kládu, které sem občas připlavaly, ale když přišel blíž, zděšeně vykřikl, protože na vodní hladině nedaleko okraje zátoky plulo bezvládné tělo. Když ostatní chlapci doběhli až k němu, stál už Selfir po kolena ve studené vodě, zachytil neznámého za ramena a sám se ho marně pokoušel vytáhnout na břeh. Ostatní mladíci mu brzy přispěchali na pomoci a po chvíli zápolení společně vynesli cizince z chladné řeky. Byl oblečen v lehkém kovovém brnění, přes které měl přehozen potrhaný plášť. Jeho levá ruka byla ošklivě zraněná. I zbytek jeho těla pokrývaly další drobné rány. Selfir u něj poklekl, přiložil mu ucho k ústům a pokoušel se zjistit, jestli neznámý ještě dýchá. Zdálo se, že se mu nepatrně nadzdvihl hrudník, ale nebyl si jistý. Když se všichni utišili, znovu se pokoušel rozeznat nějaké známky života. Tentokrát již zřetelně zaslechl slabý nádech. V rychlosti udělil několik příkazů. Dívky se rozběhly zpět do vesnice a dva hoši se vydali do lesa sehnat silné větve k vytvoření nosítek. Selfir stáhl neznámému vlhký plášť a opatrně mu sejmul hrudní plát z jeho brnění, aby se ujistil, že neskrývá nějaké další šrámy. Zanedlouho dorazili jeho přátelé a přinesli dlouhou větev a menší stromek vyvrácený silnou bouří. Když z něj olámali drobné větévky, vzali své košile a jejich rukávy provlékli dřevěné kůly. Raněného opatrně položili na připravená nosítka. Lehce je nadzdvihli a když si vyzkoušeli, zda unesou jeho váhu, pomalým krokem se vydali zpět. Jakmile se jejich mlčenlivý a zmožený průvod dorazil zpátky do vesnice, nosítka s raněným mužem přenesli ke staré kořenářce. Jestli mu někdo z nich mohl pomoci, pak jedině ona. Stařena si nejprve myslela, že ho napadlo nějaké divoké zvíře, čemuž by odpovídaly hluboké stopy po kousnutích, ale když spatřila, jak mu ze zraněné ruky trčí zalomené zbytky šípů, nabyla přesvědčení, že neznámý cizinec byl zřejmě přepaden osamělou loupežnou bandou a při svém útěku se pak stal bezmocnou obětí zdivočelých psů nebo vlčí smečky. Bylinkářka sáhla do své brašny a rozložila na zemi před sebou čtyři malé hliněné nádoby. Na malý okamžik se zamyslela a poté zvolila džbánek označený žlutou barvou a jeho obsah začala cizinci roztírat po zraněné ruce, aby mu následně ránu převázala starým šátkem. Kolem jejího domku se brzy vytvořila skupinka lidí, kteří čekali na každou novou zprávu o tajemném hostu, kterého k nim zanesl říční proud. Selfir musel stále opakovat, jak došli k řece, kde se chtěli trochu osvěžit, a tak v mělké vodě nedaleko břehu náhodou objevili raněného muže. Starší ženy se začaly shánět po dětech, které už opět neposedně pobíhaly po vsi. Chvíli nechápavě vrtěly hlavou, když si prohlédly malý úlovek a pak se začaly svých chráněnců vyptávat, jestli už doopravdy všichni odevzdali výsledek své celodenní práce. Selfir si vybavoval, že své džbánky odložili někde na travnatém břehu u řeky, když připravovali nosítka. Mladík se pro ně rozhodně nechtěl vracet a tak si zavolal na pomoc tři malé chlapce a výměnou za malou protislužbu jim nabídl píšťalku, pokud mu přinesou několik rákosů od řeky a společně s nimi i džbánky s jejich úlovkem. S lišáckým úsměvem pak hleděl na odcházející chlapce, kteří již chvatně vcházeli do lesa a dosud neprohlédli jeho lest. Trojice malých capartů si krátila dlouhou cestu k řece, jak se dalo, ale i přesto mnohokrát zalitovali, že se nechali tak hloupě napálit. Pokud by se však teď vrátili zpět s prázdnýma rukama, čekal by je jenom pořádný výprask a tak již neměli na vybranou. Silný hukot tekoucí vody se nedal s ničím zaměnit a tak poznali, že jsou již téměř u cíle své cesty. Když stanuli na travnatém břehu, pokoušeli se objevit něco zajímavého, ale brzy je to přestalo bavit a tak se společně pustili do hledání džbánků, které tu zanechali jejich předchůdci. 10
Nejmenší z chlapců šel dál po travnatém břehu a brzy došel až na okraj malé zátoky, ve které Selfir nalezl zraněného cizince, což dokazovala i přítomnost potrhaného modrého pláště ležícího v tmavé kaluži zasychající krve. Nedaleko ní se nacházely i tři hliněné nádoby. Chlapec z každé trochu ochutnal, sebral nalezené části cizincova oblečení a oznámil ostatním svůj objev. Ještě si společně vybrali pár silných rákosových prutů, protože když už je Selfir přemluvil, aby se sem vydali místo něj, bude jim také muset vyrobit slibované píšťalky. Trojice malých přátel se už chystala k odchodu, když v tom jejich pozornost opět upoutala proudící řeka. Vždy, když se zahleděli do průzračné vody, mohli spatřit drobné kameny na dně říčního toku. I když se nyní snažili ze všech sil, nemohli prohlédnout zkalenou tmavou vodou. Nejstarší klučina stojící na břehu neodolal, podřepl a pomalu vložil do proudící řeky pravou paži. Na chvíli si nechal mezi prsty protékat chladnou vodu, pak pozvedl svou ruku do výše a nechal tmavou tekutinu, aby mu z konečků prstů pomalu odkapávala pod nohy. Nikde nahoře proti proudu se nenacházelo žádné bahnisko, které by mohlo vodu takhle zakalit, takže to nikdo z nich nemusel říci nahlas, ale všichni byli odhodláni objasnit tuto další záhadu. Než se odebrali na dobrodružnou výpravu, odešli zpět k okraji lesa pro své věci, aby se pro ně už později nemuseli vracet a pak se pomalým krokem vydali po travnatém břehu proti proudu tekoucí řeky. Zanedlouho se dostali až k místu, kde jim v dalším pokračování jejich pouti zabránila vysoká skála. Odhodlání rozluštit neobvyklou záhadu však překonalo jejich počáteční strach. Postupně se odvážili vstoupit do říčního proudu a pokoušeli se ji opatrně obejít. První z chlapců se již ocitl na břehu za nenadálou přírodní překážkou, druhý se k němu začínal přibližovat, ale třetí ještě nebyl ani v polovině. Byl z nich nejmladší a chůze studeným proudem vody, který se odrážel od skalního masivu a znásoboval tak svou sílu, mu s plnýma rukama činila značné obtíže. Když se nemohl skrz zakalenou vodu podívat, kam přesně našlapuje, jeho nohy uklouzly na kamenech a silný proud ho začal nemilosrdně strhávat s sebou. Oba starší chlapci na břehu nevěděli, co mají dělat, a strnule sledovali zoufalý souboj jejich mladšího kamaráda s vodním živlem. Naštěstí se hoch ve vodním proudu dokázal opět postavit na nohy a přiblížil se k přátelům, kteří ho dokázali vytáhnout na travnatý břeh. Když se znovu podívali před sebe, zjistili, že se nedaleko před nimi nachází další skalisko, mnohem větší než to předcházející. Rozhodli se, že se podívají až k němu, ale dále již nepůjdou. Nejmenší chlapec si viditelně oddechl. Bylo mu jasné, že by další podobnou překážku pravděpodobně nepřekonal, ale sám na to nechtěl starší upozorňovat. Stačilo, že jeho vinou přišli o podstatnou část svého drahocenného nákladu, a tak mlčky doprovázel své dva přátele. Ještě nestačili urazit ani polovinu cesty směrem ke skalisku, které rázně ukončovalo travnatý břeh a spadalo do vodního toku, když se jim celá záhada odhalila sama. Vodní hladina za skaliskem byla pokryta stovkami mrtvých těl, která se zachytila na kamenech a nedokázala již dále pokračovat ve své strašlivé pouti, ale jejich krev během krátké chvíle proměnila průzračnou vodu v tmavou lázeň, která dál roznášela tiché poselství smrti. Trojice malých hochů zůstala několik okamžiků nehybně stát. Jako první se z nenadálého překvapení probral nejstarší chlapec. Pomalým krokem se odhodlal pokračovat ke hromadnému hrobu, který se zde před nimi vytvořil jako důkaz lidské marnivosti. Jeho mladší přítel se ho za malou chvíli rozhodl následovat, ale nejmenší chlapec poklekl, aby sebral hliněnou nádobku, kterou ochromen strašlivým výjevem upustil na zem, a začal sbírat rozsypané jahody. Nespočetně padlých válečníků zde vytvářelo strašlivý propletenec vytvořený z pokroucených mrtvých těl. Když dvojice chlapců dorazila na místo, odkud mohli jediným pohledem spatřit celé koryto tekoucí řeky, mlčky se pokoušeli vyčíst, co jim chtěli sdělit padlí válečníci. Na jedné z tváří mohli spatřit nepopsatelný strach, na jiné bylo vidět smíření se svým osudem, na další se rýsovalo odhodlání bojovat až do poslední kapky krve, kterou si s sebou nyní nemilosrdně odnášel chladný říční proud. Hlavou hochům plynula spousta nesouvislých myšlenek, která ale zmizela vždy, když se snažili alespoň trochu pochopit tento strašlivý pohled. 11
„Zadržte je! Žádný z nich nesmí uniknout,“ ozvalo se z okraje lesa za jejich zády, odkud k nim náhle nečekaně vyrazilo několik jezdců ukrytých pod černými plášti. Chlapci sotva stačili otočit hlavy a jejich pronásledovatelé již byli téměř u nich. Jeden ze starších ještě stačil toho nejmenšího odstrčit stranou, ale pak už byl nemilosrdně polapen do sítě, kterou držel pevně v rukou projíždějící válečník. Druhý udělal několik krátkých kroků, ale pak i na něho dopadla síť zatížená těžkými kameny a bezmocně se svalil k zemi. Nejmenší chlapec se rychle postavil na nohy a rozeběhl se směrem k proudící řece. Jezdec kopnutím do slabin pobídl koně a s potěšeným úsměvem pozoroval, jak se hoch zoufale snaží dostat z dosahu kopyt, která se k němu nemilosrdně přibližovala. Vzápětí ale prudce strhl svého koně do strany, hluboce se vyklonil ze svého sedla, pravou rukou pevně uchopil prchajícího chlapce a rychlým pohybem si ho přehodil přes sedlo pádícího koně. Všichni chlapci tak byli během krátké chvíle polapeni a vydáni na milost svým věznitelům, kteří hodlali dopravit zajatce co nejrychleji ke svému pánovi. Netrvalo dlouho a strastiplná cesta pro malé hochy skončila. Přivezli je do vojenského tábora, který se rozkládal několik mil nad širokým brodem proti proudu řeky. Jejich příjezd vyrušil také několik mužů, kteří v kruhu postávali uprostřed stanového tábořiště. Mezi nimi klečel zraněný zajatec, který se jim marně snažil uniknout. Pokaždé, když naznačil pohyb do jedné ze stran, nejbližší voják ho nemilosrdně nakopl do žeber. Když si Rolland povšiml, že se vrací část mužů z jeho průzkumného oddílu, přestali se věnovat týrání vězně a zaměřil svou pozornost na tři malé chlapce, které s sebou přiváželi. „S tebou už jsem skončil. Svou šanci jsi promarnil,“ řekl tlumeně raněnému muži, který i nadále bezmocně přijímal kopance svých trýznitelů. „A málem bych zapomněl. Když ti moji muži vypalovali dům, tak tvoje rodina zřejmě nějakým nedopatřením zůstala uvnitř.“ Rolland se pak na vězně pobaveně usmál a otočil se k jezdcům. Raněný muž v sobě během chvilky našel poslední zbytky sil a zoufale se vrhl směrem k odcházejícímu šlechtici, který mu povraždil všechny blízké a podlým úskokem ho donutil ke zradě svého pána. Stačil udělat pouze dva kroky, když ho jeden z vojáků zasáhl do zad okovaným kyjem. Vězeň padl na zem a snažil se ze sebe vykřičet nečekanou bolest způsobenou ostrými hroty, ale jeho křik brzy umlkl, protože další úder neomylně zasáhl jeho hlavu. Rolland ještě koutkem oka stačil zachytit, jak jeden z jeho mužů šlápl umírajícímu na záda, aby pak až na druhý pokus mohutným škubnutím vyprostil kyj z hluboké rány. „Tuhle škodnou jsme pochytali dole u řeky, když si prohlížela místo našeho dnešního vítězství,“ řekl jezdec a rukou ukázal směrem za svá záda ke třem polapeným hochům. „A tohle měli u sebe,“ pravil, když z koženého vaku připevněného u sedla svého koně vytahoval zakrvácený zbytek modrého pláště a pak ho předal do rukou svého pána. Rolland si pozorně prohlédl kus hadru. Nemohl přehlédnout zlatou orlici. To byla stopa, která ho konečně měla dovést k jeho nepříteli. Pomalu začínal nabývat jistotu, že tentokrát mu již Uther neunikne a s jeho smrtí konečně získá vytouženou vládu nad celou Terytreou. Kývnutím pravé ruky vydal pokyn k propuštění malých vězňů. Jeho muži povolili provazy stahující konce sítí, aby se z nich mohli dva malí hoši vysoukat. Oba pak pozorně sledovali, jak další z vojáků pevně uchopil jejich nejmenšího kamaráda, který ležel na hřbetu jeho koně, opatrně ho postavil na zem nedaleko od nich a tak byla trojice malých přátel zase spolu. Rolland se na ně krátce usmál. Když rozvážným krokem došel až k nim, položil svou ruku na hlavu toho nejmenšího, jemně ho pohladil po vlasech, aby si získal jeho důvěru, a pak mu tichým hlasem medově zašeptal do ucha: „Kdepak jste to našli?“ Malý chlapec pouze nesouhlasně zavrtěl hlavou, což Rollanda rozčílilo. V pravé ruce pevně sevřel jeho vlasy a bolestivým trhnutím mu zaklonil hlavu. Poté mu vrazil těsně před obličej zbytky Utherova modrého pláště a rozzlobeným hlasem pravil: „Já nerad opakuji své otázky dvakrát a ještě hůře snáším, když se mi na ně nedostává požadovaných odpovědí.“ 12
Malý chlapec už nedokázal zadržet slzy a tak ho krutý tyran srazil na zem, aby se mohl začít věnovat ostatním. Každého pevně uchopil za jedno rameno. I v jejich očích mohl spatřit strach. Nejstarší z chlapců se mu vytrhl a chtěl utéct pryč z jeho dosahu. Sotva stačil otočit hlavou, aby si mohl vybrat cestu, kudy prchnout, zasáhla ho do obličeje okovaná podrážka jednoho z jezdců. Bezmocně rozpažil ruce a pak bolestivě dopadl na záda. Dva z přihlížejících vojáků ho pevně uchopili v podpaží a hrubě ho postavili na nohy. Ani teď ho nepustili, a tak si ani nemohl setřít pramínek krve, který mu stékal přes ústa z rozbitého nosu. „Chceš mi snad něco říci?“ zeptal se ho jejich věznitel jízlivě. Když mu místo očekávané odpovědi mladík bez známky jakékoliv pokory a ponížení plivl do tváře, Rolland se rozzuřil a opět ho vztekle udeřil. Dočkal se pouze pohrdavého posměšku. Teď už mu docházela trpělivost, protože dnes rozhodně netoužil po tom, aby ho před jeho vojáky zesměšňoval nějaký nedorostlý spratek, a tak se rozhodl uchýlit k malé lsti. „Už se začíná stmívat. Řekni mi kam a já tě dopravím zpět domů za tvými rodiči,“ pronesl medovým hlasem k nejmenšímu chlapci a pohladil ho přitom po vlasech. Starší chlapci ho chtěli varovat, aby nic neříkal, ale ústa již měli přikrytá koženými rukavicemi. Nejmenší hoch si zatím setřel rukama slzy, které mu stékaly po tvářích. Rolland ho opatrně objal a když ucítil, jak mu další mohutný příval slz skrápí rameno, pohrdavě se usmál směrem k mládencům v pevném sevření statných vojáků. Nechal přivést svého koně, vyšvihl se do jeho sedla a předklonil se, aby k sobě vytáhl drobného chlapce. Pevně se chopil opratí a v čele svých věrných se vydal skoncovat s Utherovým životem. Ještě než opustil svůj tábor, křikl směrem k vojákům držícím ve svých rukou zbylé hochy: „Dejte je k ostatním. Však oni se ještě v nějakých dolech budou hodit.“ Rolland znovu a znovu ostruhami pobízel svého koně, čímž mu způsoboval nesnesitelnou bolest, která ho ve vražedné rychlosti neustále hnala vpřed a ostatní členové jeho družiny měli co dělat, aby mu vůbec stačili. Zpočátku jeli po travnatých planinách, zanedlouho se už ale museli ponořit do Černých lesů a pokračovali po cestě mizející pod hustým lesním porostem. Když se dostali na rozcestí, válečník se hrubě zeptal malého hocha, kudy mají vyrazit. Plačící chlapec mu pak pokaždé neochotně krátkým kývnutím rukou naznačil správný směr. Konečně se přiblížili k cíli. Rollandovi muži utišili své koně a mezi stromy pozorovali vesničany, kteří se zde stejně jako každý rok připravovali na oslavu konce sklizně. Vladař pokynul mužům stojícím okolo, aby ještě zůstali v úkrytu tmavého lesa, a sám se s malým chlapcem vydal mezi vesničany. Příjezd neznámého vzbudil mezi hovořícími očekávaný rozruch. Když přijel Rolland na svém koni až doprostřed vesnice, odkud na něj měli všichni dobrý výhled, uchopil plačícího chlapce a postavil ho na zem. Malý hoch se okamžitě rozběhl směrem ke své matce, se spokojeným úsměvem skončil v jejím náručí a pomalu přestal vzlykat. Válečník pomalým pohybem své ruky zajel do kožené brašny, kterou měl připoutanou k sedlu svého koně, vytáhl již téměř zničený kus Utherova pláště a pak jej obloukem hodil mezi přihlížející vesničany tak, aby si ho v jeho pomalém letu mohli všichni dobře prohlédnout. V některých očích se náhle objevilo zděšení, což ho utvrdilo v tom, že je na správné stopě. Ještě na malý okamžik vyčkal, než mu všichni opět věnují veškerou svou pozornost, a pak s náležitou důležitostí promluvil: „Kde je ten, komu tohle patřilo?“ Jedinou odpovědí mu bylo rozpačité mlčení přítomných vesničanů, kteří stáli okolo něj. Rolland však nijak nepospíchal. Na okamžik se odmlčel a dal tak přihlížejícím ještě krátký čas na rozmyšlenou. Několik lidí si mezi sebou vyměnilo zmatené pohledy, ale nikdo z nich se neodvážil promluvit. Rychle pochopili, že neznámý cizinec nemá s jejich hostem dobré úmysly. Válečník znovu zopakoval svoji otázku a když mu ani teď nechtěl nikdo odpovědět, došla mu trpělivost. Stačil krátký hlasitý výkřik, čekající jezdci vyrazili ze svého úkrytu a brzy uzavřeli dav přihlížejících na malém ušlapaném prostranství uprostřed vesničky. 13
Šlechtic seskočil z koně a vydal se k jedné z okolních dřevěných chýší, aby osobně zahájil jejich důkladnou prohlídku. Když ustal zvuk lámaného nábytku a Rolland znovu vyšel ven, bylo všem jasné, že ničení zdejší vesnice bude pokračovat, dokud nalezence nevydají. Pak už to jeden z vesničanů nevydržel, ukázal rukou k domku s rozvěšenými bylinkami a vykřikl: „Ukrývá ho naše stará kořenářka. Je to ten domek s usychajícím plevelem.“ Pozornost všech nájezdníků se zaměřila na označenou chýši. Rolland zlostně odmrštil jednoho z vesničanů, kterého právě držel pod krkem, a skrz zaťaté zuby na něj chrlil svoje otázky. Mladý muž tvrdě dopadl na záda a sykl bolestí, ale toho si již nikdo nevšímal. Rollandovi a jeho mužům stačilo udělat několik rychlých kroků, aby se dostali až před chatrný příbytek. Bez předchozího varování vyrazili staré dřevěné dveře, které se pod jejich nečekaným útokem rozletěly na několik kusů. Na lůžku ležel bezmocný Uther a nedaleko něj stála stará kořenářka, která právě nad plápolajícími plameny míchala jeden ze svých lektvarů. Nenadálý příchod neznámých cizinců ji vyděsil tak, že rukou srazila jednu z kovových podpěr a nazelenalá tekutina z převráceného kotlíku se rozlila po podlaze. Stařena se pokusila prchnout, ale sotva stačila naznačit pohyb směrem k rozbitým dveřím, zachytily ji mohutné paže. Když jí žoldáci svým stiskem znemožnili jakýkoliv pohyb, upřeli zraky na svého pána. Rolland jí však nevěnoval sebemenší pozornost a okamžitě přistoupil k ležícímu válečníkovi. Opatrně mu pravou rukou přejel po bledé tváři. Bylo zřejmé, že z jeho chladnoucího těla již před dlouhou chvílí vyprchal veškerý život. Tolik se těšil na slastný okamžik, ve kterém vlastní rukou zabije svého nepřítele, ale Uther mu toto potěšení odmítl dopřát. Válečník se vztekle otočil, a když opouštěl podivně zapáchající domek, pokynul svým mužům, aby skoncovali s bezmocnou stařenou. Jeden z vojáků ji uchopil za vlasy, zvrátil jí hlavu dozadu a ostrou dýkou přejel po obnaženém hrdle. Teprve když Rolland spatřil, jak se její krev na zemi pomalu mísí se zeleným lektvarem, alespoň trochu se mu ulevilo, což však neznamenalo, že byl utišen jeho hlad po krvi. Venku totiž čekala ještě spousta dalších obětí. Rychle vytasil svůj meč, pak několik okamžiků počkal, než se za ním seřadí skupina mužů, kteří opouštěli chatrč mrtvé kořenářky, a teprve poté vydal rozkaz k útoku. Krátce se rozpřáhl a nemilosrdně udeřil. Jediným úderem zasáhl dva staré muže. První prudce dopadl na obě kolena a snažil se rukama skrýt krvavý šrám zdobící jeho obličej. Druhý zůstal ještě krátký okamžik stát, poté sklonil hlavu, očima pohlédl na rozpárané břicho a pak se zhroutil k zemi. I ostatní muži z Rollandova doprovodu se činili. Lidé však v sobě dokázali najít všechny zbývající síly, podařilo se jim prorazit hradbu jezdců a zoufale se rozprchli do všech stran. Marně. Černí jezdci pobili mnoho z prchajících, kteří většinou zemřeli ještě dříve, než se stačili vymanit z dosahu jejich zbraní a bahnitou zemi během krátké chvíle pokryly zástupy umírajících. Někteří vesničané se zmohli alespoň na částečný odpor proti nemilosrdným nájezdníkům. V čele statečných obránců stanul místní kovář. Doběhl až ke svému příbytku a v rukou pevně sevřel ohromné kladivo. Jeho pozornost upoutal voják chystající se zaútočit na jednu z žen, která zoufale bránila vlastním tělem malé dítě za svými zády. Jeho úder však zůstal nedokončen. Do zátylku ho nečekaně zasáhlo mohutné kladivo, které mu rozdrtilo vaz. Voják ze sebe nedokázal vydat ani jedinou hlásku a jeho tělo se bezvládně zhroutilo na zem. Další na řadě byla dvojice útočníků, která vběhla při pronásledování mladé dívky do jednoho z dřevěných domků. Když kovář vtrhl dovnitř, spatřil dívku stojící za stolem a její pronásledovatele, kteří jí obcházeli z obou stran, aby jí odřízli všechny únikové cesty. Děvče využilo překvapení postupujících žoldnéřů, které vyrušil nový příchozí a protáhla se okolo nich. Mohutný vesničan počkal, až dívka vyběhne ven, a pak rázně zastoupil cestu oběma protivníkům, kteří se současně se vrhli na osamoceného muže. Kovář s tím počítal a úder vedl s mohutným rozmachem zespoda na hlavu jednoho z nich. Zasáhl přesně a důkazem byl i nezaměnitelný zvuk drcených obratlů. Druhý voják však 14
nelenil a ránu mířící na odkrytý bok jeho protivníka nemohlo nic zastavit. Statný vesničan vykřikl. Sice se v sobě snažil tuto známku slabosti potlačit, ale palčivá bolest brzy překonala jeho zoufalý odpor. Bolestivé zranění mu však do žil vlilo novou sílu, než stačil jeho protivník vytrhnout svůj meč z čerstvé rány, mohutným kladivem, mu zlámal několik žeber. Cizinec se bezmocně zhroutil na zem a marně se snažil dostat z kovářova dosahu. Zuřivý útočník těsně minul jeho hlavu a kladivo se zarylo hluboko do hliněné podlahy. Kovář procedil skrz zuby několik hrubých nadávek, ale na druhý pokus již zasáhl přesně. Vyprostit zbraň z rozlámaných žeber mu ale dalo více práce, než původně zamýšlel. Až po chvilce byl znovu připraven k boji a potácivou chůzí pomalu vyšel z chatrče vstříc dalším nepřátelům. Mladé děvče, kterému zachránil život, však již bezvládně leželo na zemi a ze zad mu trčely dva šípy. Z pravé strany se k němu přibližoval další z nájezdníků. Kovář se prudce rozmáchl a úderem kladiva ho vyrazil ze sedla. Když cizincův kůň odcválal stranou, chystal se mu zasadit poslední ránu, ale z úst neznámého vytékal tenký pramínek krve a již nejevil známky života. Na kovářově tváři se objevil šílený úsměv. Rychle se rozhlédl okolo sebe a vyhlížel svou další oběť, ale tentokrát byl jeho nepřítel rychlejší. Sotva se otočil, aby stačil zahlédnout černého jezdce držícího dřevěný bodec s kovovou špicí namířenou na jeho hruď. Když mu okovaný hrot vnikal do těla, ucítil nesnesitelnou bolest, která mu podlomila kolena. Rukama ještě stačil zachytit kopí, které mu trčelo z hrudníku, ale pak už se bezmocně zhroutil na levý bok. Z jednoho domku vyběhli dva rabující vojáci a v rukou nesli zapálené pochodně. Ostrým hvizdem upoutali pozornost několika jezdců, kteří s nimi zapalovali dřevěné domky. Selfir se nechápavě rozhlížel okolo sebe a marně se snažil pochopit výjevy, které se mu míhaly před očima. Před několika okamžiky probodl jeden z nájezdníků svým kopím kováře, který se jako jeden z mála pokusil vzdorovat cizím nájezdníkům. Pomalu si začal uvědomovat, že jestliže se urychleně nedostane do bezpečí, pravděpodobně dopadne jako všichni jeho přátelé, jejichž životy většinou právě dohasínaly v rukou bezcitných vrahů. Rychle se rozhlédl a snažil se najít cestu, kudy by mohl uniknout. Na pravé straně právě vojáci zapalovali poslední domy; vlevo nájezdníci dobíjeli zbytek vesničanů, který se jim ještě odvážil postavit na odpor. Neměl na výběr, rychle se otočil a chystal se prchnout do lesa. Sotva se stačil rozběhnout, zaslechl tiché vzlykání. Nedaleko od něj klečel u své mrtvé matky malý chlapec a dva pramínky hořkých slz skrápěly její tělo. Selfir ho uchopil do náručí a chtěl ho odnést pryč z dosahu běsnících nepřátel. Nestačil však urazit ani polovinu cesty, když h jeden z nájezdníků ho zasáhl střelou z kuše do pravého ramene. Ještě udělal několik klopýtavých kroků a pak už jen ucítil, jak se mu další šíp zarývá hluboko mezi lopatky. Prudce dopadl na obě kolena. Postavil na zem malého chlapce a pohybem hlavy mu naznačil, aby sám pokračoval směrem k okraji lesa, který mu měl poskytnout ochrannou ruku. Hoch zoufale přikývl a pak se rozběhl. Selfir mu ještě stačil odpovědět křečovitým pousmáním, jímž mu chtěl naznačit, že vše bude zase v pořádku. Pak již jen zaslechl zlověstný svistot letícího šípu, který prořezával okolní vzduch. Třetí šíp se mu zabodl pod levou lopatku a jeho tělo se pak bezvládně zhroutilo na zem, kde si ho již nikdo nevšímal. Nájezdník, jenž před několika okamžiky na třetí pokus dokázal zastavit prchajícího vesničana, si znovu připravil svou kuši ke střelbě a zamířil na malého chlapce, který pokračoval v útěku. Vzdálenost mezi prchajícím hochem a letící střelou se rychle zkracovala. Šíp byl již téměř u svého cíle, když malý hoch zakopl o kořeny na okraji lesa a upadl na zem. Když se vzepřel na rukou, všiml si, jak se do stromu nad jeho hlavou zaryl vystřelený šíp. Klučina se raději ani neotáčel, rychle se postavil na nohy a znovu se rozběhl vpřed. Celá vesnice byla v plamenech a pobíhající vojáci se spokojeně procházeli mezi mrtvými Rolland stál na malém náměstíčku mezi hořícími domy a spokojeně pozoroval řádění svých těly. 15
věrných. Na malých dřevěných nosítkách u jeho nohou leželo Utherovo mrtvé tělo. Nový panovník se vyšvihl do sedla a v čele poloviny své družiny se chystal zvěstovat, že je od nynějška právoplatným vladařem celé Terytrey. Ostatní měli prohledat nejbližší okolí vypálené vesnice a zajistit, aby nepřežil nikdo, kdo by mohl podat svědectví o jejich krvavém řádění. Teprve když jejich druhové zmizeli v potemnělém lese, zapálil zbytek žoldnéřů připravené pochodně a vydali se znovu štvát svou bezmocnou kořist. Jejich počínání nechápavě pozoroval i pár uplakaných dětských očí, který se schovával v hustém porostu na okraji lesa, co se strachem sledoval přibližující se muže. Chlapec věděl, že musí urychleně opustit svůj úkryt, protože by bylo jen otázkou času, než by znovu padl do rukou neznámých cizinců. Přestal vzlykat, pomalu ustupoval hlouběji do lesa a dával si pozor, aby byl před pátravými zraky ukryt v temnotě. Protože jeho pronásledovatelé pečlivě prohledávali okraj lesa, po chvilce se již odvážil otočit k nim zády a pomalu se rozeběhl lesním porostem. Ticho nočního lesa narušované pouze tlumeným hovorem postupujících pronásledovatelů náhle proťal zoufalý výkřik. Malý chlapec bezmocně otočil hlavu. Bylo mu jasné, že žoldáci právě nalezli svoji první oběť, protože křik za chvíli ustal. Ještě čtyřikrát při svém běhu zaslechl oslavný ryk, když vojáci objevili další bezmocné vesničany a nemilosrdně je zavraždili. Prchajícího hocha při něm vždy polil studený pot. Mnohokrát si během noci přál, aby byl o několik let starší a mohl se podlým nepřátelům postavit se zbraní v ruce. Chlapec pomalu doběhl na lesní mýtinu ozářenou svitem měsíce. Zdálo se, že pronásledovatelé snad konečně ztratili jeho stopu. Opatrně se rozhlédl okolo sebe a doklopýtal ke starému stromu. Rukama se opřel o jeho mohutný kmen. Ze všech sil se snažil přemoci spánek, ale nevydržel vzdorovat příliš dlouho a ochotně se ponořil do říše snů. Pokaždé, když ho probudil nějaký podezřelý zvuk, vyděšeně otevřel oči.Ve svitu měsíce se mu zdálo, že každý ze stínů skrývá nepřátelského vojáka, který se ho pokusí zabít. Rád by u sebe měl někoho z vesničanů, který by ho dokázal ochránit, ale všichni zřejmě byli mrtví. Snad jich alespoň pár dokáže uniknout ze spáru těch bezcitných vrahů a pak se jim společně podaří uprchnout. Zatím však mohl jen mlčky doufat ve splnění svého zoufalého přání. Nic víc udělat nemohl, přesto ve své mysli žádal kohokoliv o pomoc, která by mu umožnila přežít dnešní noc. Náhle se okolo něj rozhostilo naprosté ticho, které ho přimělo k tomu, aby znovu otevřel oči. Jeho pohled upoutala mladá žena sedící na zemi nedaleko od něj. Okamžitě poznal svou matku. Marně se snažila v ustaraném obličeji vyloudit povzbuzující úsměv pro malého chlapce, který by mu dovolil zapomenout na strašné události předchozího večera. Hoch se sice snažil odvrátit hlavu, ale mladá žena ho k sobě dokázala pronikavým pohledem svých očí připoutat tak, že nebyl schopen odtrhnout zrak. Alespoň se pokusil pozdvihnout pravou ruku, aby se jí mohl dotknout. Když ji napjal před sebe, stále ho od důvěrně známé tváře oddělovala dlouhá propast, kterou ani přes veškerou snahu nemohl překonat. Když se na něj znovu mile pousmála, vytratil se z něj pocit nejistoty i počáteční strach. Mladá žena udělala několik krátkých kroků a posadila se vedle něj, ale to již chlapec nevydržel a po krátkém popoběhnutí se jí s radostí vrhl pověsil okolo krku. Teprve když si povšimla, že si získala jeho důvěru i pozornost, odvážila se k němu promluvit. „Neboj se, teď už bude vše v pořádku,“ pronesla tichým hlasem a současně ho jemně pohladila po vlasech, aby zahnala i poslední zbytky jeho pochybností. Malý chlapec ale nedokázal udržet příval slz, pevně se k ní přitiskl a začal znovu vzlykat. Utišit ho nebylo nic jednoduchého, ale brzy se jí to podařilo a tak mu mohla sdělit krátké poselství, které je všechny mělo alespoň na chvíli znovu spojit dohromady. „Musíš se vrátit zpět do naší vesnice,“ zašeptala tlumeně. „Tam ale přece jsou…,“ snažil se zoufale namítnout malý klučina. „Věř mi. Musíš překonat svůj strach a důvěřovat mi. Však uvidíš, že to pro tebe teď bude to nejbezpečnější místo, jaké teď můžeš nalézt,“ pronesla příkře. 16
Dala mu jasně najevo, že tentokrát nepřipustí další námitky. Chlapec se od ní nevěřícně odtáhl a překvapeně se jí zadíval do tváře. Z nádherných černých očí zbyly pouze dva prázdné kruhy, ze kterých se nedalo nic vyčíst, ale i přesto jí bezmezně důvěřoval. „Pojď, je čas vyrazit,“ pošeptala opatrně k ležícímu chlapci. Hoch nevěděl, jestli se na zem vrhl sám, nebo mu nějak pomohla, ale když tiše ležel vklíněný mezi silné kořeny mohutného stromu na okraji lesní mýtiny, všiml si přicházejících mužů. Nezapochyboval ani na okamžik, že jsou tu kvůli němu. Strachy zadržel dech, aby na sebe neupoutal jejich pozornost a vyčkával, co dalšího bude ještě následovat. Skupina žoldnéřů se rozdělila a chlapec bezmocně pozoroval, jak se jeden z nich vydal k jeho úkrytu a jeho kroky se k němu rychle přibližovaly. Voják se zastavil a zkoumavě si prohlížel okolí ozářené mihotajícím svitem plápolající pochodně. Chlapec zděšeně ucukl rukou, vedle které odkapávala hořící smola. Žoldákův zrak však v okolní temnotě nespatřil nic podivného. Neochotně se otočil a vydal se zpět za svými spolubojovníky. Jakmile hoch zahlédl vzdalující se záda, zhluboka si oddechl, ale raději ještě několik okamžiků zůstal nehybně ležet. Neodvažoval se udělat cokoliv, co by mohlo prozradit jeho úkryt, i když už žoldnéři byli daleko od něj a nemohli si ho ani při nejlepší vůli všimnout. Pokud by mohl, asi by na vlhké zemi mezi mohutnými kořeny zůstal ležet až do úsvitu, ale netrvalo dlouho a vyrušil ho jemný ženský hlas ozývající se nedaleko. Až nyní sebral odvahu k tomu, aby se opatrně postavil a společně mohli pokračovat v cestě. Věděl, že ho zavede zpět do jejich vesnice, ale ještě stále netušil, proč vlastně míří zpátky ke krutým nájezdníkům. Pomalým krokem brzy dorazili až na okraj lesa, odkud zahlédl opuštěné spáleniště. Nemohl uvěřit, že se jedná o stejné místo, které bylo ještě ráno plné života. Stát nezůstal ani jeden z dřevěných domků, ze kterých zbyly již jen ohořelé trosky, mezi nimiž byla roztroušená mrtvá těla. Otočil se ke své matce a podal jí svou drobnou ruku. Lehce mu ji stiskla, usmála se na něj. Chlapec zůstal zmateně stát. Rozhodně nechtěl opustit les, kde se zatím cítil v bezpečí. „Tak už se přestaň bát. Se mnou se ti teď už opravdu nemůže nic stát,“ pronesla mladá žena tichým hlasem směrem k nerozhodnému chlapci po svém boku. „Jen se teď už klidně vyspi a nezapomeň, že pokud nás budeš doopravdy potřebovat, my ti rádi pomůžeme.“ Malému chlapci přejel po tváři lehký vánek, což ho přimělo k tomu, aby neochotně otevřel oči. Objevila se před ním nádherná modrá obloha s několika obláčky, jimiž prosvítaly hřejivé sluneční paprsky. Před krátkou chvílí začal nový den. Upoutalo ho několik poletujících ptáků kroužících nad jeho hlavou. Byl to nádherný pohled, kterým se probouzel ze strašlivého snu. Chtělo se mu vykřiknout radostí, že je vše tak, jak má být, a konečně se znovu shledá se svými přáteli. Pak však otočil hlavu a opět spatřil doutnající trosky vypálené vesnice. Trvalo mu ještě dlouhou chvíli, než sebral odvahu, aby se opět postavil na nohy. Zastavil se až u prvního bezvládného těla. Jeho drobné ruce pomalu otočily neznámého na záda. Když se mu to podařilo, zděšeně ucukl. Pohled do očí mrtvého vesničana s proříznutým hrdlem ho vyděsil, ale v duchu si slíbil, že neskončí, dokud se nepřesvědčí, že jsou všichni skutečně mrtví. Bezmyšlenkovitě procházel okolo zohavených těl a stále nenacházel nikoho, kdo by mohl přežít. Když už se vzdal skoro veškeré naděje, usmálo se na něj štěstí. Raněný muž ležel v kaluži lepkavé krve, přes hrudník měl několik hlubokých ran a zdálo se, že má rozdrcenou pravou ruku. Příliš se nelišil od ostatních ležících těl, ale přeci jen se mu občas nepatrně nadzdvihl hrudník. Chlapec k němu opatrně přistoupil a lehce mu položil hlavu na prsa. Chvíli trvalo, než se zraněný znovu nadechl. Bedlivě se rozhlédl okolo sebe a snažil se nalézt něco, čím by mu alespoň trochu ulehčil jeho palčivá muka v posledních bolestných okamžicích života. Nedaleko od něj ležel na zemi jeden z mála padlých žoldnéřů. Ze zad mu trčely hluboko zaražené dřevěné vidle, kterými ho zaskočil jeden z vesničanů. Zbraně sebrali jeho spolubojovníci. Chyběl i jeho váček s penězi, ale u opasku mu zůstal malý kožený měch se zbytkem vody. 17
Hoch se s drahocenným nákladem vydal opatrně zpět k ležícímu muži. Lehce si navlhčil ruku a přejel jí raněnému po čele. Znovu to zopakoval a muž lehce pootevřel oči. Něco tiše procedil skrz bolestí zaťaté zuby. Chlapec mu lehce přiložil měch k ústům a tenkým proudem mu mezi pootevřené rty naléval zvětralou vodu. Zraněný nejprve dychtivě polykal, ještě naposledy se vzepjal, pokusil se pozdvihnout ruce, aby pak už jen klidně zavřel oči. Netrvalo dlouho a klučina znovu pokračoval ve strastiplné cestě mezi mrtvými těly. Jeho pohled sklouzl k mladé ženě, která ležela po jeho pravé straně a téměř se mu podlomila kolena. Nepochyboval, že se jedná o jeho noční průvodkyni, která ležela na vlhké zemi. Chlapec udělal několik rychlých kroků a ocitl se vedle ní. Ze zad jí trčely dva šípy, které byly jasným důkazem toho, že zemřela společně s ostatními během včerejšího běsnění žoldnéřského vojska. I přesto byl malý chlapec ochoten přísahat, že se s ní skrýval v potemnělém lese před svými pronásledovateli a právě ona ho dovedla zpátky do jejich vypálené vesnice. Až po dlouhé chvíli dokázal odtrhnout zrak od jejího bezvládného těla, ale již neměl sílu k tomu, aby dokončil obhlídku dalších, ležících všude okolo něj. Bezmocně usedl na zem pokrytou navátým popelem. Přemýšlel o své budoucnosti a marně se snažil přijít na to, proč byl ušetřen právě on. Než se však ve svých úvahách stačil dobrat k nějakému cíli, vyrušil ho rozhovor přicházejících válečníků, který se začal ozývat ze zarostlé kupecké cesty na okraji lesa. Ukryt v mělkém příkopu pozoroval, jak se několik žoldnéřů vrací zpět a za pohrdavého smíchu hrubě smýkají spoutanou dívkou. Hoch tiše oddychoval a vždy, když některý z válečníků pohlédl jeho směrem, se zoufale přitiskl k vlhké zemi a zatajil dech. Netrvalo dlouho a z lesa vyšli další vojáci. I oni se hlasitě bavili a nedbali opatrnosti, protože byli přesvědčeni, že je nemůže nic ohrozit. Měli pravdu, protože ve vypálené vesnici zbyla naživu pouze jedna spoutaná dívka a malý chlapec, který nemohl pochopit, jak na sebe mohou bez jakýchkoliv výčitek klidně pokřikovat uprostřed spáleniště pokrytého padlými vesničany. Brzy se všichni žoldnéři připravili k odchodu. První muži pomalu vykročili a zdálo se, že již brzy opustí místo svého krutého řádění a navždy ho vypustí ze své mysli stejně jako mnohokrát předtím. Chlapec zůstal bezmocně ležet a doufal, že si ho nikdo nevšiml. Vzteky se kousal do rtů, když pozoroval, jak šiky vrahů pomalu odcházejí, aniž jim hrozí jakýkoliv trest. Náhle však prořízl okolní ticho hlasitý výkřik: „Počkejte. Tamhle někdo leží.“ Chlapec byl tak zabrán do svých myšlenek, že si při sledování pochodujících vojáků nestačil všimnout malé skupinky žoldnéřů, co přicházela z druhé strany. Ležící postava pozorující jejich spolubojovníky jim nemohla uniknout. Nejprve se k ní chtěli opatrně přiblížit, aby neznámého cizince polapili. Když však spatřili, že jejich druhové již pomalu odcházejí, rozhodl se jeden z nich vykřiknout, aby ostatní alespoň upozornil na jeho přítomnost. Sotva malý hoch zaslechl ostrý mužský hlas, věděl, že byl jeho úkryt prozrazen. Bezmocně sledoval, jak se někteří z odcházejících žoldáků pomalu otáčejí a pozorně se dívají jeho směrem. Před jejich zraky ho však ukrýval osamocený výmol na rovném spáleništi. Když klučina zvolna otočil hlavu, mohl spatřil šestici mužů, kteří se k němu rozběhli. Tři z nich tasili krátké meče, dva pevně sevřeli ve svých rukou sekery a poslední se chopil luku. Než si chlapec stačil rozmyslet, co udělá, několik palců od jeho hlavy se do země zaryl první šíp. Žoldák se prvním nezdarem nenechal odradit a připravoval si další střelu. Jakmile si postávající skupina válečníků všimla nečekané kořisti, všichni zpozorněli. Jejich neuspořádaný houf se roztáhl do šíře, aby prchajícímu chlapci znemožnil únik. První z vojáků doběhl až na jeho úroveň a úderem mohutné paže ho srazil k zemi. Chlapec se vzepřel na rukou a rychle se pokoušel znovu postavit na nohy. Jeho pronásledovatel mu však šlápl na záda a hoch zoufale vykřikl, protože si uvědomoval, že se blíží jeho konec. Když si byl voják jist, že mu jeho kořist neunikne, trochu nadzdvihl nohu a tak dovolil zajatci, aby se trochu nadechl. Otřesený chlapec zalapal po dechu, ale na útěk už neměl sebemenší pomyšlení. Voják ho uchopil ho za vlasy a prudkým trhnutím ho přinutil, aby se postavil, 18
ale pak ho s pobaveným úsměvem znovu srazil na kolena. Pomalu pozdvihl pravici, ve které držel meč, a rozpřáhl se k úderu, kterým chtěl ukončit jeho život. Hoch strachem zavřel víčka a smířen se svým osudem očekával smrtící ránu. Před očima mu opět proběhly události minulé noci, kdy zemřeli všichni jeho přátelé a on tomu mohl pouze bezmocně přihlížet. Znovu si prohlédl jejich tváře, kterak se marně snaží vykřičet ze sebe svou bolest. Vše tvořilo obrovskou krvavou mozaiku, ze které do popředí vystupovala postava mladé ženy, co mu před několika lety darovala život a včera ho doprovázela potemnělým lesem. Neměl jinou možnost a jeho němý výkřik čirého zoufalství ji žádal o pomoc. „Jsme tu všichni s tebou,“ zaslechl chlapec šeptající hlas své matky. Nechápal význam těchto slov, ale i přesto se mu na tváři objevil široký úsměv. Věděl, že mu jeho blízcí pomohou stejně jako mnohokrát předtím. Pomalu se odvážil otevřít oči, aby si prohlédl své okolí. Vše vypadalo stejně jako před chvílí. Po vesnici byla roztroušená těla mrtvých vesničanů a za jeho zády stál voják, odhodlaný mu zasadit smrtelnou ránu. Něco se však přece jenom změnilo. Když se rozhlédl pozorněji, zdálo se, že spatřil všude okolo sebe nepatrný pohyb. Během okamžiku pochopil význam slov své matky, která mu říkala, že jsou tu všichni opět s ním a že se po jejich boku nemusí ničeho obávat. Když žoldák spatřil, jak se mrtvá těla začínají pomalu pohybovat, nevěřícně vytřeštil oči a z rozpřažené ruky mu vypadl meč. Vystrašený výraz se objevil i na tvářích všech ostatních, protože pohled na statného kováře, který se pomalu posadil, pevně sevřel kopí, které mu proklálo hrudník, a bez dalšího otálení jej vytahoval ze své rány, by zaskočil i mnohem tvrdší povahy. Všichni stále překvapeně pozorovali, co se okolo nich odehrává. Teprve až když kovář vycenil své zažloutlé zuby, mohutným rozmachem prudce vrhl kopí směrem k muži, který držel za vlasy malého chlapce, a zasáhl ho do pravého boku, uvědomili si hrozící nebezpečí. Jakmile klečící chlapec zaslechl, jak žoldák nad ním zachroptěl a začal bezmocně padat k zemi, vyškubl se z jeho povolujícího sevření, aby vyrazil ke svým přátelům. Velitel žoldnéřů se zhluboka se nadechl a zakřičel na vojáky, aby se stáhli k sobě a společně se mohli lépe bránit novému nepříteli, co se před nimi náhle objevil. Několik lučištníků sáhlo po zbraních, pečlivě zamířili a vystřelili na blížící se masu nemrtvých spršku střel. Téměř všechny zasáhly svůj cíl, ale zasažení jen překvapeně pohlédli na svá zranění, rychlými pohyby zalomili šípy, aby jim nepřekážely v dalším pohybu, a bez většího zaváhaní pokračovali ve své cestě, na které rozsévali smrt do řad bezradných válečníků. Když si žoldnéři povšimli, že je jejich počínání naprosto zbytečné, a spatřili první spolubojovníky, kteří umírají v rukou nemilosrdných nepřátel, co nejrychleji se chtěli dát na útěk, ale na okraji lesa za jejich zády se objevili další nemrtví, aby jim uzavřeli jedinou ústupovou cestu. Jeden z válečníků pevně sevřel svoji sekeru a s odvážným výkřikem se vrhl mezi ně. Do úderů vkládal veškeré zbytky sil a se šíleným úsměvem pozoroval, jak jeho zbraň odděluje části těl jeho nepřátel. Ze tří vesničanů zbyla pouze zkrvavená torza, okolo kterých se na zemi povalovaly odsekané končetiny a ukázal tak ostatním poslední šanci, jak si zachránit holé životy. Pak se ale stalo něco, s čím nemohl počítat. Vesničan, který měl po nočním přepadení rozdrcené obě nohy, trpělivě vyčkával na svou šanci zaútočit. Náhle prudce vymrštil své ruce, pevně sevřel jeho levou nohu a s ďábelským úsměvem se mu zakousl do lýtka. Zraněný muž zoufale vykřikl, upustil svou zbraň a ruce mu bezděčně sklouzly k bolestivému zranění. Stal se tak mnohem dostupnější svému nepříteli, který své ruce tentokrát nasměroval k jeho krku. Válečník se marně pokoušel vymanit z jeho smrtícího sevření, bezmocně okolo sebe rozhazoval rukama, ale nemrtvý nepovolil, dokud nenabyl jistoty, že skutečně dodýchal. Další ze žoldnéřů, kteří se včera nemohli nabažit pohledu na krev skrápějící ostří jejich mečů, se nyní ocitl v obklíčení čtyř protivníků a zoufale se rozpřáhl, aby se pokusil prosekat si cestu z jejich obklíčení. Sotva stačil zdvihnout ruce s mečem nad hlavu, aby mohl zasadil ženě před sebou první ránu, nemrtvý stojící za ním uchopil čepel jeho meče. Žoldák sotva stačil otočit 19
hlavu, aby se podíval, co se stalo. V tom už mu do těla pronikly pařáty nemrtvého děvčete. Cítil, jak její chladné ruce pomalu objímají jeho tepající srdce, aby ho mohutným stiskem rozdrtily. Jiný z vojáků ležel se zlomenou nohou bezmocně na zemi a pomalu se začal smiřovat se svým osudem. Pozorně sledoval přicházející dvojici nemrtvých. Jeden byl neozbrojen, druhý držel dřevěné vidle a byl připraven zasadit mu smrtící úder. Bylo nesnesitelné, jak pomalu se k němu přibližovali. Těch několik okamžiků mu připadalo jako věčnost, během níž si mohl prohlédnout výraz v jejich tvářích, ze kterého sálala čirá nenávist a hluboké opovržení. Konečně dorazili až k němu. Pokud by to trvalo ještě o chvilku déle, pravděpodobně by zešílel hrůzou. Nemrtvý se rozmáchl a dal si záležet na tom, aby raněného zasáhl přesně tam, kam chtěl. Když se vidle zaryly hluboko do jeho hrudního koše, prudce s nimi trhl a zdvihl umírající tělo vysoko nad hlavu, aby si ho všichni ostatní mohli dobře prohlédnout. Teprve když údy nabodnutého vojáka začaly bezvládně viset směrem k zemi a kapky jeho krve smáčely tvář nemrtvého, odhodil mladý muž svou zbraň na zem a začal si hledat jinou. Sotva se stačil sehnout k odloženému kopí, přiskočil k němu jiný žoldák a kopl ho do zad. Nemrtvý dopadl na břicho a chtěl se otočit, aby mohl vzdorovat nečekanému sokovi, ale ten byl rychlejší. Šlápl mu na záda a použil svůj řemdih k tomu, aby mu jediným mohutným úderem rozdrtil hlavu. Spokojeně sledoval, jak tělem pod jeho nohama probíhají poslední záškuby a podruhé během jediného dne ho opouští život. I jeho však brzy srazila k zemi mohutná postava s kladivem, která se nečekaně vynořila z okolní bojové vřavy vždy, když bylo potřeba. Nemrtvý si mu sedl na hrudník a pevně mu přitiskl dřevěnou násadu na krk. Strašlivému stisku nebylo možné odolat a poslední zvuk, který žoldák zaslechl, bylo drcení obratlů své krční páteře. Až když si kovář povšiml, že umírajícímu muži vystoupily oči z důlků, povolil své sevření a pátravým pohledem si vybral dalšího cizince, který se z posledních sil snažil odplazit pryč. Již jen několik posledních válečníků dokázalo vzdorovat náporu nemrtvých. I oni byli během krátké chvíle poraženi, protože náporu početnějšího nepřítele nešlo odolat. Kovář si tak mohl spokojeně prohlédnout spáleniště pokryté spoustou zohavených těl. Jenže tentokrát už nebyla pouze jejich. Nejprve nesměle zdvihl ruce nad hlavu a pak se mu přes rty slepené zaschlou krví prodral hlasitý výkřik oslavující dnešní vítězství. Když pominulo první nadšení a vesničané se znovu rozhlédli okolo sebe, téměř všichni se zděsili hrůzného pohledu. Do vypálené vesnice přibylo několik desítek dalších mrtvých těl. Ale jaký to všechno vlastně mělo smysl? Záchrana jednoho malého chlapce, který je ve chvíli největšího zoufalství žádal o pomoc tak naléhavě, že je dokázal přivést zpět mezi živé? Vesničané se pátravě rozhlíželi okolo sebe a marně se snažili po chlapci najít jakoukoliv stopu. Jedinou osobou přeživší předchozí krutý boj byla mladá dívka, jež se spoutanýma rukama seděla uprostřed spáleniště a nevěřícně pozorovala okolní dění. Kovář si jí povšiml jako první a vydal se k ní tak rychle, jak jen mu to jeho zmrzačené tělo dovolovalo. Strnulým pohybem k ní poklekl a pokoušel se rozvázat její pouta. Děvče zděšeně ucuklo, protože stále ještě nemohlo pochopit, co se okolo odehrávalo. Lehce se na něj usmál a opatrně začal rozvazovat provazy omotané okolo jeho zápěstí. Dívka na okamžik ztratila obavy ze starého přítele, ale pak si znovu všimla jeho hluboké bodné rány na boku, několika šípů, co měl zabodnuté hluboko do zad, a čtyřpalcové díry v jeho hrudníku, skrz niž mohla spatřit další nemrtvé, kteří se k ní pomalu přibližovali. To na ní již bylo příliš. Z očí jí vytryskly slzy a začala se zoufale smát. Jakmile kovář rozvázal její pouta, zděšeně vykřikla a rozběhla se směrem k okraji lesa, kde chtěla najít útočiště. Mezi nemrtvými byl i otec nebohé dívky, který se za ní okamžitě rozběhl, nedbaje na zlomenou nohu, ale když viděl, jak si ho prohlíží šílenýma očima a prchá od něj, pochopil marnost svého počínání. Děsivé ticho přerušil šeptající hlas, který oznamoval, že se podařilo nalézt malého chlapce. Hoch se na ně srdečně usmíval a znovu si je všechny prohlížel pátravým pohledem, ale stále mezi nimi nemohl objevit osobu, na kterou se těšil nejvíce ze všech. 20
Až teprve když se rozestoupili a vytvořili mezi sebou úzkou mezeru, kterou mohl projít, v očích se mu objevil radostný záblesk. Až na samém konci truchlivého procesí stála mladá žena, jež ho doprovázela během včerejší noci. Rozběhl se a za chvíli už jí visel okolo krku. Když ostatní zaslechli jeho radostný smích, začali si uvědomovat, že to vše mělo alespoň nějaké ospravedlnění. Jenže vzápětí všem došlo, že se brzy budou muset opět rozloučit. Kovář pomalu došel až k chlapci, vzal ho jeho matce z náručí, postavil ho na zem, ale než stačil otevřít ústa, aby začal hovořit, slova se nečekaně chopil jeho malý chráněnec. „Nikdy jsem nedoufal, že by se něco podobného mohlo stát,“ vykřikl radostně, aby ho všichni mohli slyšet, a rukou pak ukázal na krvavou spoušť. „Teď, když jsme je dokázali porazit, vydáme se společně za jejich vládcem a zabijeme ho stejně jako všechny jeho přisluhovače!“ Kovářovi se na rtech objevil neznatelný úsměv, ale pak položil svou ruku na rameno malého chlapce, aby tak uťal jeho řeč. Sklonil k němu hlavu a pronesl jediné slovo, kterého jeho malé přítele, který sahal sotva k jeho pasu, zasáhlo mnohem více než jakákoliv zbraň. Hoch na jeho otázku marně hledal odpověď a pak váhavě zakoktal: „Proč? Protože je to spravedlivé. Podívej se okolo sebe, co vám všem udělali! To chcete dovolit, aby jim to jen tak bez trestu prošlo? Copak netoužíte po tom, abyste to těm darebákům mohli oplatit?“ „To možná pochopíš, až budeš dospělý,“ odvětil mu s úsměvem kovář. „Ty jsi v pořádku a to je hlavní. My už jsme zde svůj úkol splnili a teď tě opustíme.“ „Ne. Já tu přece nemohu zůstat sám! Co bych si tu bez vás počal? Vždyť nebýt vaší pomoci, již teď bych byl mrtvý! Nesmíte nikam odejít,“ vykřikl malý hoch panovačně. „Nesmíme?“ okřikl ho kovář a tentokrát již bylo možné v jeho hlase rozpoznat menší zlobu. „Již tu nemáme co pohledávat. Nyní se vrátíme tam, odkud jsme přišli. A ty si tu budeš muset poradit sám. Ale neboj se, pokud bys měl dnes zemřít, již by se tak stalo a bohové by se s tímhle nezdržovali! Určitě s tebou mají velké plány. Jednou třeba budeš vládcem celé Terytrey!“ „Souhlasím a podle mého se máš na co těšit,“ vložila se do hovoru jeho matka a přitom jej něžně pohladila po tváři pokryté prachem a zasychajícím pramínkem krve. Na rozlehlém spáleništi za několik okamžiků zbyl už jen malý chlapec se svou matkou. Když mladá žena spatřila několik havranů, kterak netrpělivě posedávají za jejím synem, pochopila, že i ona musí odejít. Naposledy se mu podívala do očí, pevně ho objala a doufala, že to vydá za všechna slova, která mu nestačila povědět. Z očí jí vytryskly dva pramínky slz, které pomalu dopadaly na zašpiněnou košili jejího synka. Její duše opustila zmrzačené tělo, jež se pak už jen bezvládně svalilo k ostatním na popelem pokrytou zem smáčenou potoky krve. Chlapec znovu přejel pohledem hrozivé spáleniště pokryté zbytky lidských těl a začal přemýšlet o tom, co bude dělat. Tady už neměl co pohledávat. Dobře si uvědomoval, že část jeho pronásledovatelů, která v noci odtáhla pryč, ho už nemůže nijak ohrozit a ti ostatní jsou mrtví. Ještě naposledy se rozhlédl okolo sebe, aby si zapamatoval hrůzný výjev, který ho obklopoval, ale dobře věděl, že na něj stejně nebude nikdy schopen zapomenout. Otočil se a pomalým krokem vyrazil k okraji lesa. Nikde na něj nikdo nečeká, a tak nikam nepospíchal. Když došel na úroveň prvních stromů, zastavil se a váhal, zda se má ještě naposledy ohlédnout, ale pak rázně vykročil kupředu za svým posláním. Držel se staré kupecké cesty, která zmizela v drobném lesním porostu, a vypálenou vesnici společně se všemi nepříjemnými vzpomínkami nechal daleko za sebou. Krátce před polednem dorazil na rozcestí. Na stromě u cesty byly umístěny směrové šipky. Chlapec pevně uchopil ulomenou větev, co padla za oběť nedávné vichřici, a brzy se mu podařilo srazit šipku ukazující k jejich vesnici, aby již nikdo nerušil poslední klid jeho blízkých. Váhal, jakou cestu zvolit. Lehl si do suché trávy a pozoroval modrá oblaka, jak pomalu plynou nad jeho hlavou. Slunce se pomalu začalo stáčet k obzoru a tak znovu v rychlosti zvažoval všechny možnosti, aby se nakonec rozhodl pro cestu, ze které již nebude návratu. 21
Muž, který nechal bez jediné výčitky povraždit všechny jeho blízké, musí za jejich smrt zaplatit. Dobře věděl, že na to sám nebude stačit. Jeho přátelé ho opustili a tak přemýšlel, na koho jiného by se mohl obrátit. Netrvalo příliš dlouho a věděl, kdo jeho prosbu určitě neodmítne. Hoch pomalu procházel lesem, ale tentokrát se na něj díval zcela jiným pohledem. Tam, kde při své minulé cestě viděl poletující ptáky, nyní spatřil, jak na obloze krouží dravci, kteří na zemi hladově vyhlížejí svou kořist. Stejně jako on, blesklo mu hlavou. Jakmile se jeden z nich snesl k zemi a do svých pařátů uchopil bezmocného zajíce, jenž se marně snažil vymanit z jeho sevření, již nelitoval nevinnou oběť, která umírá ve spárech silnějšího, aby utišila jeho hlad. Když se slunce pomalu schylovalo k obzoru, věděl, že již není daleko od svého cíle. Pomalým krokem vyšel z okraje lesa na travnatý břeh před sebou. Pokaždé, když mohl pozorovat západ slunce, jak se odráží na klidné vodní hladině, ho tento pohled ohromil, ale tenhle se od těch ostatních přece jen odlišoval. Před ním v mělké vodě říčního brodu ležely stovky padlých bojovníků, kteří zde zůstali po včerejší krvavé bitvě. Již brzy se stanou základem jeho nemrtvé armády a on si pak v jejich čele dokáže podmanit celý svět. Pomalým krokem došel po vyšlapané cestě až k písčitému břehu. Nedbal na to, jak je voda studená, a rázně vkročil do chladného říčního proudu. Zaklonil hlavu, zdvihl ruce směrem k zapadajícímu slunci a zavřel oči. Znovu rušil mrtvé z jejich klidu a žádal je o pomoc. Malý chlapec se až po dlouhé chvíli odvážil otevřít oči. Z říčního toku před ním povstala strašlivá armáda, která byla odhodlána zahájit krvavé tažení Terytreou. Nemrtví se nejprve nevěřícně rozhlíželi okolo sebe, ale když se přesvědčili, že je hoch opravdu dokázal vyrvat ze spárů smrti a přivedl je zpět, chopili se svých zbraní a začali mu provolávat slávu. Chlapec se při pohledu na dobře vycvičené hrdlořezy, kteří mu právě přísahali věrnost, spokojeně usmíval.
22
Kapitola 2 Mortek seděl na tvrdé dřevěné lavici v zaplivané putyce nedaleko Ekytorpské hlavní třídy. Přestože celou místnost prostupovala radost z konce dlouhé války a žoldáci byli rozhodnuti nechat tu dnes své poslední peníze, byl u svého stolu sám. Nikdo se ho neodvažoval vyrušovat. Statný muž ukrytý v rohu místnosti dopil hořké pivo. Sotva odložil prázdný korbel zpět na stůl, už měl v ruce další. Pouze občas ho z přemýšlení vytrhlo hlasité pokřikování některého z oslavujících, ale dobře si uvědomoval, že žádný z přítomných nemůže za smrt jeho bratra, který padl ve včerejší bitvě. Marně se snažil přijít na to, jak tomu mohl zabránit. Vymínil si, že budou společně bojovat v jedné jednotce, aby na něj mohl dohlížet. V boji na rozlehlých planinách nedaleko Černých lesů se mu bratr ztratil z dohledu. Dlouho po bitvě procházel bojiště, aby ho nalezl, ale když ho znovu spatřil, již mu nebylo pomoci. Společně s dalšími vojáky ho zasáhl hořící olej vrhaný katapulty. Po celém těle měl ošklivé popáleniny a bylo jasné, že se nedožije večera. Jakmile jeho ošetřovatel zjistil, o koho se jedná, okamžitě dal poslat pro jeho bratra. Mortek si nedokázal představit, jak tuto neradostnou novinu bude sdělovat otci. Byl to on, kdo dal svým rozkazem pokyn ke střelbě a bratr tak zemřel téměř jeho vlastní rukou. Dobře věděl, že si to nikdy nedokáže odpustit. Pohybem ruky si řekl o další korbel. Hostinský ho chtěl přibrzdit, ale když si všiml, že mu host nevěnuje žádnou pozornost, zanechal marného snažení a za chvíli k němu šel znovu. Až bude odcházet, vezme si od něj všechny peníze. Stejně to nebude stačit, ale zbytek za něj zaplatí oslavující vojáci. Několika čárek navíc si nikdo z nich nevšimne. Během dnešního dne si vydělá tolik, že mu to bohatě vynahradí špatné tržby za celý minulý měsíc. Zdálo se, že se odpolední bujaré veselí pozvolna přenese k soumraku a pak bude pokračovat až do svítání, ale ve chvíli, kdy se slunce pomalu začalo sklánět k obzoru, přiběhl do hospody zadýchaný posel, který se krátce rozhlédl okolo sebe a pak zamířil k osamocenému muži. „Chce s vámi mluvit Rolland,“ pronesl mladík přerývaně. „Musíte k němu co nejrychleji přijít. Je to velmi naléhavé. Dokonce posílá pár zlatek na vaší dnešní útratu.“ „A pročpak mě teď tak nutně potřebuje?“ zeptal se rozmrzele osamocený válečník. „Ještě dnes večer dorazí zástupci poražených,“ vykřikl posel nadšeně. „A náš pán chce, abyste byl osobně u toho, až budou prosit o milost. A bude mezi nimi i ten ďábelský lišák Derwydd, jehož zásluhou padla spousta našich statečných válečníků!“ Vyslovené jméno zasáhlo sedícího muže jako rána bičem. Ačkoliv si starý rádce zřejmě nalhával opak, měl na rukou spoustu nevinné krve. Mortek léta toužil po tom, aby si s ním jednou mohl vyrovnat účty. Na zachmuřené tváři se mu objevil radostný úsměv, ale nezbylo mu nic jiného, než aby obdivoval odvahu poraženého protivníka, který kráčel vstříc jisté smrti. Válečník neváhal, rychle se postavil na nohy a kývnutím ruky si zavolal hostinského. Nechal posla, ať za něj zaplatí, ale pak sáhl do svého pláště a hodil muži v zamaštěné zástěře měšec se stříbrňáky a přede všemi mu nakázal, ať se až do rána dobře stará o jeho muže. Ze všech přítomných hrdel se začalo ozývat jméno jejich velitele, když vojáci zjistili, že noční útrata nepůjde na jejich účet. Válečník se na ně krátce pousmál, kývnutím hlavy se s nimi rozloučil a vyrazil ke králi, po jehož boku bude vyčkávat na podpis mírové smlouvy. Pohled na poraženého nepřítele si po dlouholetém válečném tažení nemohl nechat ujít. Sotva opustil zapáchající putyku, všiml si, že se slunce pomalu sklání k obzoru a začíná se stmívat. Než se dostal k hlavní třídě, minul několik dalších hospod, ve kterých se také slavilo. Pouze v jedné se mísil zvuk lámaného nábytku s řinčením rozbíjeného skla a vzápětí rozbitým oknem proletěl muž, který se podle všeho zřejmě ostatní pokoušel podvádět v kartách. Když vyběhli před hospodu, byl jejich protivník ještě na zemi a zoufale se snažil dostat pryč. 23
Jakmile si však rváči povšimli přihlížejícího šlechtice, nechali ho být. Mortek však neměl čas ani chuť zabývat se jejich sporem, ale ani v nejmenším nepochyboval, že si ležící voják nějak zasloužil jejich odplatu. Znechuceně mávl rukou a rychlou chůzí pokračoval dál. Skupinka vojáků počkala, až zmizí za nejbližším rohem, a pokračovala v nerovném souboji. Odcházejícího v tom utvrdilo několik bolestivých výkřiků, které se začaly ozývat, sotva se vzdálil. Naštěstí se již brzy vymotal z křivolakých uliček chudinské čtvrti a ocitl se v jediné ulici ve městě, která měla kamennou dlažbu. U vstupu do královy pevnosti ho sice zdržela hlídkující stráž, ale když poznali, koho mají před sebou, bez okolků ho vpustili dál. Mortek tak mohl brzy vystoupat po kamenném schodišti až k hodovnímu sálu, kde se právě nacházel nový vládce Terytrey. Pět dlouhých stolů bylo spojeno v jeden, okolo kterého seděli velitelé vítězné armády. Jediné volné místo po králově pravici čekalo na něj. Panovník vyčkal, až se usadí a když se ujistil, že tu jsou všichni jeho nejvěrnější, povstal a začal hovořit: „Připijme na naše vítězství a společně vzpomeňme na ty, kteří tu dnes s námi nemohou být. Nyní již ve společnosti dobrého jídla a pití vyčkáme příchodu Utherovy družiny, která přede všemi uzná svojí porážku a předá nám vládu nad celou Terytreou.“ Okolo Morteka i ostatních přísedících se začaly otáčet dívky přinášející nejvybranější pochoutky, jaké mohla jejich země poskytnout. Některým stačilo dobré víno, k němuž přikusovali vepřovou pečeni, jiní čekali na pečená holoubata nebo plody přilehlého moře. Když na stůl položily vařeného mořského hada, Rolland se postavil, uchopil ostrý nůž a opatrně mu rozkrojil vyboulené břicho a na připravený stříbrný podnos se vyvalila malá háďata. Panovník pak jako první ponořil svou ruku do ohromné mísy a vložil si do úst tři malé hádky. Ve tváři se mu objevil spokojený úsměv a tak si i ostatní brzy sáhli pro hrst této neobvyklé pochoutky. Ještě mnohokrát přinesly obsluhující dívky podnosy plné vybraných pochoutek a hodovníci se podívali na dno svých pohárů, než se konečně rozeznělo vyzvánění strážného zvonu a do města vstoupili zástupci poražené strany. Rolland pokynul Mortekovi, aby se s vojáky vydal pro dlouho očekávané hosty a zajistil jim klidný průchod oslavujícím městem. Válečník vydal vojákům povel, aby co nejrychleji doběhli až k městské bráně. Celý Ekytorp byl ukrytý pod závojem temnoty. Pouze jedna z ulic byla ozářena téměř jako za bílého dne, protože na cestu poraženým svítily pochodně v rukou vítězných vojáků. Chátra věděla, že má poslední šanci k vyřízení účtů s poraženými a častovala jejich průvod záplavou nadávek a sprškou drobného kamení. Jeden ze strážných byl zasažen do hlavy a bezmocně se zhroutil k zemi s rukama na přeraženém nose pod okrajem kovové přilby. Ostatní si však otevřený boj s mnohonásobnou přesilou nemohli dovolit a tak mlčky postupoval krok za krokem k pevnosti, která sice nebyla příliš daleko, ale přesto se vojákům zdála nedosažitelná. Z dálky se však ozvalo hlasité bubnování. Křičící lidé rázem zmlkli a chovali se krotce jako beránci. Na pomoc obklíčeným vyrazila králova elitní garda dobře vycvičených válečníků a Mortek se svými muži vytvořil okolo zajatců neprostupnou hradbu z vlastních těl. Vůdce příchozích vojáků nabídl ruku starému muži, který bezmocně ležel na vlhké dlažbě. Neznámý ji s povděkem přijal a sotva se postavil na nohy, začal hovořit: „Děkuji za pomoc, mladý příteli. Jmenuji se Derwydd a jménem padlého Uthera přicházím za vaším králem.“ „Mé jméno je Mortek. Posílá mě za vámi Rolland. Mám zajistit, abyste se vy i všichni vaši muži v pořádku dostali až k němu,“ odpověděl mu statný válečník a marně se pokoušel nedat na sobě znát, že je ze setkání s mužem opředeným mnoha legendami zklamán, protože si ho přeci jen představoval jinak, než jako vetchého starce na hrobem. Chuť na boj s dobře vycvičeným protivníkem si nechala přihlížející lůza rychle zajít a tak netrvalo dlouho a průvod se dostal do pevnosti, kde byl již netrpělivě očekáván. Starý rádce pomalým krokem došel ztichlým sálem až před nového panovníka. Na znamení pozdravu sklonil hlavu a poklekl na červený koberec. Panovníkovi stačilo lehce pozved24
nout pravou ruku, vojáci střežící zaplněný sál se chopili klečících válečníků, aby spoutali jejich ruce a zabránili jim tak v jakémkoliv pokusu o útěk či jiné nepřístojnosti. „To snad nebude potřeba, králi,“ pravil rozzlobeně starší muž v jejich čele. „Pokud bychom nechtěli, tak sem nikdy nepřijdeme. Jsme tu přece všichni dobrovolně!“ „To je pravda,“ odvětil mu vladař posměšně a polohlasně dodal: „Nechte je být. Stačí, když je do rána necháte přenocovat ve vězeňských celách!“ Mortek byl udiven odvahou zajatců. Mohli očekávat pouze rozsudek smrti, přesto žádný z nich neváhal přijít osobně. Každý z nich hrdě zdvihl svou hlavu, v doprovodu dvou strážných opustil královskou síň a nechal se odvést do tmavé kobky ukryté hluboko v hradním podzemí. Sotva odešli, panovník krátce zatleskal dlaněmi a do sálu se vrátily mladé dívky, které začaly hostům dolévat prázdné poháry. Všichni si ještě během noci mnohokrát připili na společné vítězství se svým králem, aby na ně nezapomněl při zítřejším rozdělování naloupené kořisti. Rolland stál u velikého okna a s úsměvem sledoval dění v podhradí. Tato noc nebude krátká. Ulice byly až po okraj zaplněné oslavující lůzou. Pokud jim zatím ke štěstí stačí jen pár sudů piva, nebyl nejmenší důvod, proč jim je nedopřát. Alespoň si pro začátek zachová vlídnou tvář a vzbudí dojem, že mu jejich osud není lhostejný. Pohled mu pak sklouzl na nádvoří pod jeho okny, kde dělníci spěšně dokončovali výstavbu dřevěného popraviště. Z myšlenek ho vytrhl nepatrný pohyb po jeho boku. Přistoupil k němu Mortek, aby se také podíval na to, co jeho pán tak upřeně sleduje. Od samého začátku věděl, že někteří z hostů za své činy budou muset zemřít, ale když letmo spočítal dřevěné kůly opřené o hradby, pochopil, že tu mají připraven jeden pro každého z nových obyvatel podzemního vězení. Válečník otevřel ústa a chystal se Rollanda zeptat, zda to opravdu myslí vážně. Než však stačil říci jediné slovo, umlčel ho vladařův smích. Dlouhé roky prolévali jeho přátelé svou krev s vidinou šťastnějších zítřků ve svobodné zemi, ale možná položili své životy zbytečně. Raději odvrátil zrak od otevřeného okna, přidal se k ostatním hodovníkům a nechal si přinést další pohár s medovinou. Ani se nenamáhal počítat, kolik mu jich dnes prošlo rukama. Jeden z válečníků po jeho pravici zašel při svém opileckém řečnění příliš daleko. Mladý muž stojící proti němu již nedokázal déle poslouchat jeho urážky, odhodil korbel s pivem a s výkřikem se na něj vrhl. Překvapený řečník nestačil učinit nic, čím by se mohl bránit. Bezmocně ležel na zemi, vyprovokovaný soupeř mu seděl na břiše a pomalu mu rukama svíral obnažené hrdlo, ale než stačil svůj úmysl dokončit, ostatní přihlížející je od sebe roztrhli. Netrvalo dlouho a pomalým krokem k nim v doprovodu strážných dorazil i nový panovník. „Vyhoďte je oba ven. Už je tady nechci nikdy vidět,“ vyštěkl rozzlobený vladař a hosté v sále oněměli, když nevěřícně pozorovali, jak každého provinilce odvádí dvojice strážných k otevřenému oknu vysoko nad kamennou dlažbou hradního nádvoří. To už bylo na Morteka příliš a tak opustil hodovní sál. Jestli se takhle chová ke svým věrným, jak asi dopadnou ti ostatní? A byl to on a jeho muži, kteří ho nedávno dosadili na trůn. Váhavým krokem prošel dlouhou chodbou a pak se vydal po točitém schodišti ke svým komnatám. Když vešel do svého pokoje, plápolal již v malém krbu oheň. Svlékl ze sebe zelený plášť a nedbale ho přehodil přes opěradlo židle. Posadil se na pohodlné posteli a zul si kožené boty. Spokojeně si lehl do měkkých peřin, ale dlouho se mu nedařilo usnout, protože si během dlouhého boje odvykl veškerému pohodlí, které poskytovala bohatá města. Krátce nad ránem ho probudilo prudké zabouchání na dveře. Když rozespalý otevřel dveře, spatřil před sebou mladé páže v kabátci s královým znakem zlatého netopýra. „Je mi líto, že vás vyrušuji, ale Rolland má pro vás naléhavé sdělení. Je třeba, abyste co nejdříve osobně přišel k Jeho Milosti,“ pronesl tiše, obávaje se, aby je nezaslechl nikdo jiný. „Vydrž chvilku. Musím se obléknout,“ procedil mezi zuby probuzený Mortek a zlostně mu přibouchl dveře před nosem, protože na sobě měl pouze košili a krátké kalhoty. 25
Hostova komnata se brzy znovu otevřela a ven vykročil statný válečník, který si ještě přes záda přehazoval černý plášť se znakem zlatého netopýra. Byl velmi zvědav, co nesnese sebemenšího odkladu, ale již po cestě si hořce uvědomoval, že to snad raději ani nechce vědět. „Vítám tě, drahý příteli. Omlouvám se, že tě vyrušuji ze zaslouženého odpočinku, ale za chvíli již začne svítat a tato věc je velmi důležitá,“ pravil panovník na uvítanou. Přistoupil k sedícímu vladaři a nechal na něm, aby určoval směr jejich rozhovoru. Mortek horečně přemýšlel, co všechno by mohlo následovat. Domníval se, že dnes už ho nic nebude moci překvapit, ale brzy pochopil, jak hluboce se mýlil. „Dlouho jsem váhal, komu připadne pocta ukončit náš mnohaletý boj,“ zašeptal mu Rolland důvěrně. „A můžeš brát jako velkou poctu, že jsem si vybral tebe, můj drahý příteli.“ Panovník pak vzal ze stolku malý balíček. Zdálo se, že černé plátno v sobě ještě cosi ukrývá, ale když ho vladař rozbalil, Mortek spatřil v rukou svého pána pouze kus tmavé látky s vyšitým královským znakem, pod kterým se nacházely dva menší otvory. Až po chvíli pochopil, že se jedná o popravčí masku a jaký nepěkný úkol ho během dnešního dne čeká. „Staneš se tím, jehož rukou padnou naši poslední nepřátelé,“ pronesl rázně král a pak se hlasitě rozesmál, když si prohlédl vyděšený výraz ve tváři svého přívržence. Stojící válečník věděl, že nemůže odmítnout, protože by se jeho hlava mohla také ocitnout na popravčím špalku, ale ani nijak netoužil provádět špinavou práci, o kterou ho Rolland žádal. Jeho ruka sice již v boji přinesla smrt bezpočtu lidí, ale ještě nikdy nezabíjel bezbranné a spoutané vězně. Marně přemýšlel, jak by se nevděčného úkolu co nejrychleji zbavil, ale když mu panovník předal do rukou kus černé látky, již v sobě nenašel sílu odmítnout. Mortek již nechtěl dále trávit čas v pokoji s bezcitným tyranem, který až nyní začal ukazovat svou pravou tvář. Mlčky se otočil a pospíchal ke svému pokoji. Bezmocně znovu zalehl do postele a čekal, až do jeho pokoje začnou pronikat první sluneční paprsky nového dne. Brzy kdosi nesměle zaklepal na dveře. Zoufalý voják sebral ze stolu kus černé látky a pomalým krokem odcházel vstříc svému poslání, za které se bude stydět až do konce svého života. Jeho průvodce ho zavedl hluboko do hradního podzemí. Za chvíli je opustilo denní světlo a na schodiště jim svítily pouze hořící pochodně. Pokud Morteka paměť neklamala, ještě nikdy tu nebyl. Možná jednou nebo dvakrát, když v mučírně vyslýchali zajatce, ale nepřemýšlel o tom, protože se brzy dostali až do nejpřísněji střežené části hradního vězení. Hlídač je krátce pozdravil a naznačil jim, aby ho následovali. Když míjeli poslední cely, mohli si prohlédnout zajatce, kteří je probodávali nenávistnými pohledy. Pouze starý rádce byl smířený se svým osudem a nevyléval si vztek na poskokovi slepě sloužícímu svému pánovi. Chvíli trvalo, než jejich průvodce otevřel další kovové dveře od hradní zbrojnice. Mortek nedokázal potlačit srdce válečníka a pohledem neustále bloudil po udržovaných zbraních. Některé byly tak nádherné, že pochyboval o tom, zda se vůbec mohou použít v boji. Vězeňský hlídač ho chvíli nechal, ať se rozhlíží okolo sebe. Po chvíli ukázal na tři popravčí sekery a vybídl ho, aby si některou z nich zvolil pro dnešní den. „Můžete si vybrat, jakou budete chtít. Stejně nebyly delší dobu používány, takže nemohu žádnou doporučit,“ pronesl špinavý muž s neskrývaným úsměškem. „Vezmu si tu první. Nechci déle zdržovat,“ odvětil mu příchozí stejně jízlivě. „To je dobrá volba,“ pochválil ho muž vedle něj. „Touhle sekyrou nechal před patnácti lety setnout král Emmerich nejprve svou nevěrnou manželku a po ní i hašteřivou tchýni.“ Válečník přejel prstem po tupém ostří. Než však stačil otevřít ústa, aby se mohl zeptat, dostalo se mu jasné odpovědi: „To je v pořádku. Jenom se musíte trefit na správné místo. Hlavní je pořádný rozmach a těm klečícím u vašich nohou už to stejně nebude vadit.“ Žalářník vyčkal, až si nový mistr popravčí přetáhne přes obličej svou kápi a pak ho pomalu dovedl tajným schodištěm až k malé brance ústící na hradní nádvoří. Opatrně ji otevřel a čekal, až kat vyjde ven. Popřál mu hodně štěstí a sám se vrátil do zatuchlého podzemí. 26
Rollandův nejvěrnější stál sám na opuštěném nádvoří a v rukou držel mohutnou popravčí sekeru. V záři vycházejícího slunce spatřil temné stíny dřevěného popraviště. Poslušně vystoupal po malých schodech a usadil se na dubový špalek. Když si uvědomil, že na něm za chvíli bude stínat hlavy bezbranných zajatců, udělalo se mu špatně, a tak raději své myšlenky věnoval dubovém stolu, který byl také připraven nedaleko od něj a jehož smysl mu zatím unikal. Brzy se z hradní zvonice hlasitě rozezněly zvony svolávající měšťany ke královské pevnosti. Až jejich zvuk vytrhl sedícího kata z bezpředmětných úvah. Za zády se mu ozvalo tiché bubnování. Pozorně si prohlédl davy přihlížejících. Domníval se, že je zde budou muset vojáci držet násilím, ale opak byl pravdou. Všichni vypadali spokojeně a byli tu dobrovolně. Znovu se ozval bubeník pod popravištěm. Jako mávnutím kouzelného proutku se lidé utišili a svoji pozornost věnovali královským komnatám. Netrvalo dlouho a dočkali se svého panovníka, když na malý balkonek vstoupil bezcitný vladař vychutnávající si své vítězství. Rozpažil ruce jakoby se z výšky pokoušel obejmout všechny shromážděné. Měšťané toto gesto doprovázeli potleskem a nadšeným vykřikováním jeho jména. Ve vzduchu začínali cítit krev. „Zdravím vás, moji věrní. Jsem rád, že jste se tu sešli v tak hojném počtu,“ vykřikl Rolland. „Je mi velkou ctí oznámit vám konec mnohaletého boje. Před dvěma dny jsme vybojovali poslední bitvu a nepřítel drancující naši zemi byl poražen. V zemi snad konečně zavládne klid!“ Sice to nebyla pravda, ale nikomu z přihlížejících to nevadilo. „Dnes před vás předstoupí zástupci poražených. Přede všemi podepíší mírovou smlouvu a poté vás určitě budou žádat o milost,“ pronesl se škodolibým úsměvem, na smluvené znamení byl z podzemního vězení byl vyveden první zajatec a až nyní se začala lůza upřímně radovat. Trojice strážných vyvlekla mladého šlechtice po schůdcích na popraviště. Dovedli ho až k dřevěnému stolu. Jeden z katových pacholků mu do ruky strčil pero a přes záda ho šlehl bič. Zajatec se kousl do rtu a na zažloutlý kus pergamenu raději rychle načmáral podpis a připojil pečeť s rodovým erbem. Když vzápětí pokládal hlavu na dubový špalek, koutkem oka zahlédl jednoho ze svých společníků, jak už stojí u stolu a pomalu se připravuje zaujmout jeho místo. Mortek se mohutně rozmáchl a jediným úderem mu oddělil hlavu od těla. Katův pomocník ji sebral z prkenné podlážky a nabodl ji na připravený kůl. Lidé si ho podávali mezi sebou a nikomu z nich nevadilo, pokud jeho šat potřísnily kapky čerstvé krve. Vojáci na hradbách pak kůl zasunuli do připraveného stojanu. Nad městem tak čněl první důkaz Rollandova vítězství. Během krátké chvíle k němu za radostného potlesku jásajícího davu přibylo ještě sedm dalších. S tím, že jako poslední přijde na řadu starý rádce sice všichni počítali, ale nikdo netušil, že si panovník znovu vezme slovo a vykřikne: „Drahý Derwydde, pro tebe mám připraveno něco zvláštního. Proč vystavovat pouze tvou hlavu, když tě tady můžu ukazovat celého?“ Ztichlým davem proběhla vlna zděšení přecházející v bouřlivé ovace, když viděli, jak katovi pacholci připoutali zajatého muže ke stolu pomocí silných kožených řemenů. Vladař si naposledy prohlédl zaplněné nádvoří. Dva katovi pomocníci sestoupili po malých schůdcích a chopili se posledního dřevěného kůlu, na který za okamžik narazí starého rádce. Derwydd zděšeně pohlédl na špičatou kládu v jejich rukou. Začal sebou zoufale škubat, ale řemeny nepovolily. Brzy vzdal svůj marný boj a smířil se s osudem. Věděl, že se neodvratně blíží jeho konec, ale nechápal, proč by měl být tak krutý. Snažil se vychutnat poslední okamžiky života pohledem na jasnou oblohu, ale vzápětí ho ochromila nesnesitelná bolest. Za obrovského jásotu shromážděné chátry přenášela čtveřice popravčích kůl s nabodnutým tělem ke hradbám a kruté představení se pomalu blížilo ke konci. Vladař dobře věděl, že ještě musí něco přidat, aby byl ve městě klid. Krev už dnes bouřící lidé viděli a tak z oken královského paláce začaly vyletovat bochníky čerstvě napečeného chleba. Občas se mezi nimi objevil i kus uzeného masa nebo sýra. Na každého se dostalo a mezi lidmi zavládla spokojenost. Nastal čas, aby opustil své místo na malém balkoně a vrátil se zpět do hodovního sálu, kde začne rozdělovat svým nejvěrnějším dobytá území. 27
Když si popravčí povšiml, že král mizí ve svých komnatách, pochopil, že jeho úkol je u konce. Znechuceně odložil sekyru na stůl pokrytý lepkavou krví. Ve spěchu seběhl pět malých schůdků a odcházel směrem ke skryté brance do hradního podzemí. Jakmile spatřil malou kovovou branku, rázně na ni zaklepal a čekal, až se otevře a ven vystrčí hlavu strážce hradního vězení. Než si stačil prohlédnout přicházejícího kata, Mortek ho prudce odstrčil stranou a bez vyzvání vstoupil do kamenné chodby. Hlídač ho raději neobtěžoval zbytečnými otázkami. Skleslý válečník ukrývající svůj obličej pod černou maskou vyčkal, dokud se nepřesvědčil, že ho nikdo nesleduje, strhl ji z hlavy a odhodil do temnoty milosrdně skrývající jeho stud. Chtěl být co nejdříve u nového krále, aby si s ním mohl popovídat o své další roli v jeho mocenských plánech. Ani si nestačil povšimnout, že prošel okolo vyprázdněných vězeňských cel, a po schodišti vystoupal až k hodovní síni. Před vstupem mu však cestu překvapivě přehradila skupina hlídkujících vojáků. Netušil, co po něm mohou chtít, protože ho dobře znali, ale když si prohlédl své šaty potřísněné čerstvou krví, pochopil a odešel se převléknout. Když po chvíli znovu stanul před hodovním sálem, strážní ho již ochotně pustili dál. Jakmile vstoupil dovnitř, hlahol prostupující celou místností náhle utichl. Přítomní netrpělivě očekávali, co dalšího se bude dít, když už na jeho příchod museli čekat. Jakmile si vladař povšiml, že jeho přítel konečně dorazil, s otevřenou náručí mu vyšel vstříc. Oba se dlouze objali a panovník dovedl Morteka ke královskému trůnu. Společně se usadili a začali potichu hovořit. Hodovníci mlčky přihlíželi jejich počínání, ale v okamžiku, kdy se oba sedící podívali do ztichlého sálu, všichni rychle odvraceli své pohledy. Když si strážný u vchodu na seznamu pozvaných odškrtal poslední jméno, došel ke svému pánovi a tiše mu oznámil, že se zde shromáždili všichni jeho věrní. Konečně mohli přejít od pojídání lahodných pokrmů a pití výborného vína k tomu nejdůležitějšímu. Rolland se zvedl ze svého trůnu a krátce zatleskal dlaněmi. Na tvářích všech hodovníků se rozprostřely radostné úsměvy. Nyní snad konečně dostanou slíbenou odměnu, za niž dlouhá léta bojovali. Sloužící dívky rychle sklidily talíře a poháry z největšího stolu. Sotva zmizely pryč ze sálu, vladař na něj rozložil podrobnou mapu Terytrey. Vojáci v rychlosti obstoupili stůl, u něhož nezůstalo jediné volné místo. Každý chtěl být první, kdo si prohlédne nové rozdělení dobytých území. Brzy si však jen zmateně prohlíželi nákres celého kontinentu s obrovskými Ledovými planinami tak, jak ho již mnohokrát viděli. Král je ještě chvíli nechal v nejistotě, než k nim promluvil: „Každý z přítomných se přičinil o to, aby nyní před vašimi zraky mohla ležet sjednocená Terytrea. Proto jsem se rozhodl přidat k menším horským panstvím část úrodných nížin v okolí Ekytorpu. Pozemky sice zůstanou pod mojí správou, ale veškeré zisky z jejich obhospodařování půjdou během následujících deseti let do pokladnice toho, komu jsem se je rozhodl přidělit.“ Do místnosti opět vstoupil zástup mladých děvčat, která každému z přítomných přinesla pohár vína. Poté, co si všichni společně připili, vladař konečně rozlomil svou pečeť na svitku, který ležel na mapě a začal nahlas číst, komu bude od nynějšího dne patřit jaké území. Když skončil, ze tváří několika šlechticů se nedalo vyčíst velké nadšení, proto ještě Rolland dodal: „Každý z vás si ponechá dostatečný počet vojáků, kteří mu v případě nutnosti pomohou zjednat pořádek na jeho panství. Zbytek armády však bude spadat přímo pod mé velení. Prvním velitelem naší společné armády se stane Mortek, který během minulých let prokázal, že je podobné pocty hoden a plně si ji zaslouží. Předpokládám, že proti tomu nikdo nemá námitky.“ Překvapeným hodovníkům ještě chvíli docházelo, než si uvědomili úplný význam právě pronesených slov. Vladař jim pro jistotu sebere veškeré vojáky, aby tak dokázal předejít případné vzpouře. Nevěděli, jak se zachovat, přesto se sálem začal ozývat nesmělý potlesk. Šlechtici horečně přemýšleli o případném dalším postupu, protože se žádný z nich nehodlal jen tak bez boje připravit o svěřené vojáky, protože by je to při dalších jednáních stavělo do velmi nevýhodné pozice. Přesto nikdo z nich nesebral odvahu, aby obavy vyslovil nahlas. 28
Rolland s úsměvem pozoroval zástup přítomné šlechty a spokojeně hovořil s Mortekem, sedícím na čestném místě po jeho boku: „Doufám, že jsi s mou volbou spokojen, ale raději jsem ti už nedával další léno, abych mezi ostatními zbytečně nevzbudil závist.“ „Ano, můj pane,“ zmohl se vojevůdce na chabou odpověď vůči jeho proslovu. „Snad tě teď nebudu delší dobu potřebovat. Dám vojákům delší čas, aby se mohli vzpamatovat z vyčerpávajících bojů a nabrali nové síly. Měsíc jim k tomu bude muset stačit. Ty se zatím vyprav za svým otcem, ať můžete společně truchlit nad vaší ztrátou. Zítra po svítání budeš mít nachystaného odpočatého koně a nějaké zásoby na cestu,“ sdělil mu vladař důvěrně. „Děkuji. To je mnohem více, než jsem očekával,“ odvětil Mortek, co se již těšil na otce a svůj rodný kraj, když teď nějakou dobu nebude odpočívající armáda potřebovat jeho velení.
29
Kapitola 3 Davem projela další hlasitá vlna nesouhlasného povzdechnutí. Rollandovo vojsko během noci neprodyšně uzavřelo celý Ekytorp a nikomu z měšťanů nedovolilo jej opustit. Od svítání začali vojáci burcovat všechny jeho obyvatele a bezohledně je zatlačili do středu města k vladařově paláci. Na slunečné dopoledne pro ně měl nový král připravené krvavé představení, které mělo dokázat jeho neomezenou moc. Nádvoří starého panovnického sídla bylo zaplněné do posledního místa, ale málokdo z přítomných tu byl sám ze své svobodné vůle. Oči všech hleděly ke královským komnatám, odkud k nim začal Rolland brzy hovořit. Děkoval bohům za jejich přízeň na bitevních polích, která mu umožnila získat nezpochybnitelné právo konečně vládnout ve sjednocené zemi. Nezapomněl ani krátce zmínit své nejvěrnější a další sprškou lichotivých slov zahrnul bojovníky, bez kterých by se ze zapadlého hrabství nikdy nedokázal dostat tak vysoko. Posměšně se vyjádřil o svých protivnících a na důkaz nově získané moci nechal ze zatuchlého hradního podzemí vyvést zbývající velitele poražené armády. Netrvalo dlouho a mistr popravčí společně se svými pacholky dostál svému řemeslu, aby potěšil shromážděný lid. Když jeho ruce stínaly mladé vojevůdce, obecenstvo přihlíželo se zatajeným dechem, ale jakmile jeho pomocníci vyvlekli na denní světlo Utherova starého rádce, davem to nevěřícně zašumělo, protože Derwydd spravoval jejich provincii již dlouhých dvacet let a nikdy neprosadil žádné rozhodnutí, která by mohlo poškodit zájmy obyčejných měšťanů. Vendyn se zoufale rozhlédl okolo sebe a bezmocně zatnul zuby, když spatřil, jak se ho pomalu chystají narazit na kůl. Něco takového si rádce nezasloužil, ale kromě nesouhlasného mručení se stejně jako ostatní neodvážil nijak více projevit své rozhořčení. Ve jménu nového krále prošel bezpočtem bitev. O krutosti jejich elitní jednotky se v zemi vyprávěla spousta legend, ale většina z nich se nezakládala na pravdě. Sice nikdy nebrali žádné zajatce, ale vzhledem k omezeným zásobám potravin to nebyl žádný nedostatek soucitu, nýbrž nezbytná nutnost k přežití. Pouze pokud se jim však podařilo dostihnout někoho, kdo vlastní rukou zabil některého z jejich spolubojovníků, čekalo ho nesmírně dlouhé a bolestivé umírání. I to stačilo, aby mnozí začali prchat, sotva se jim nad hlavami objevila jejich bojová zástava. Vendynovy oči se střetly s pohledy jeho mužů. Všichni žoldnéři sice chápali, že touto popravou se ukončí dlouhý boj, ale Derwydd byl jediným mužem z Utherova tábora, který si získal jejich respekt. Bylo mu jedno, na čí straně stál, pouze se snažil poctivě starat o klidný život svěřené provincie, když mocní vytáhli do dlouhé války. Svůj úděl ale nesl statečně. Nechtěl nastupujícímu krutovládci dopřát potěšení ze své smrti. Když ho naráželi na kůl, ozval se ztichlým nádvořím bolestný výkřik prostoupený zoufalstvím. Měšťané marně odvraceli oči, aby nemuseli déle přihlížet jeho strašnému konci, ale nebylo jim to dopřáno. Starcovo bezvládné tělo putovalo ke hradbám, kde bylo vystaveno vedle padlého Uthera a uťatých hlav jeho nejvěrnějších jako hrůzostrašná pečeť Rollandova slavného vítězství. Z oken královských komnat začaly létat bochníky čerstvého chleba, kusy masa a pár měchu vína zbylého v hradním sklepení. Král chtěl dokázat svým poddaným, že mu záleží na jejich blahobytu, ale mnozí z nich již začínali tušit, že opak bude pravdou. Přesto se o štědré dary strhl boj a jen málokdo věnoval pozornost mávajícímu vladaři, který odcházel do svých komnat. Vendyn váhavě zdvihl svou ruku a naznačil tak ostatním, že je nejvyšší čas vyrazit. Vojáci pomalu začali uvolňovat vstupní bránu na nádvoří královského paláce, a tak neměli nejmenší důvod, proč se tu mezi shromážděnou chátrou zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Postávající žoldnéři přikývli na znamení souhlasu a společně se vydali hledat nějakou přítulnou městskou hospůdku, kde chtěli utratit zbytek svého těžce vydřeného žoldu. Pozvolné prodírání neklidným davem bylo mnohem těžší, než původně mysleli, ale neměli jinou možnost. 30
Pozornost statného válečníka náhle upoutal rychlý pohyb u jeho opasku, když mu nějaký chmaták pokoušel ukrást měšec s penězi. Vendyn neváhal ani na okamžik, v pravici pevně sevřel jeho ruku a opatrně se rozhlédl, zda ho někdo nesleduje. S pobaveným úsměvem se zadíval na vyděšeného mladíka v zapáchajícím oblečení a okovanou rukavicí ho udeřil do tváře. Žebrák se bezmocně zhroutil na kamennou dlažbu. Zřejmě chtěl co nejrychleji prchnout před spravedlivou odplatou, ale než se stačil postavit, srazil ho k zemi bolestivý kopanec do žeber. Ležící mladík hbitě sáhl do skryté kapsy a v ruce se mu objevila malá dýka. Sotva se začal zvedat, aby se vrhl na svého protivníka, zasáhla ho do obličeje těžká okovaná bota. Útočník upustil svou zbraň a oběma rukama se chytil za rozbitou tvář. Mezi prsty mu začaly protékat tenké pramínky prýštící krve. Vendyn prstem ukázal na několik vyražených zubů a tím dal bezmocnému muži jasně najevo, že s ním již déle nehodlá ztrácet svůj drahocenný čas. Bolestivý útrpný výraz v jeho obličeji podle všeho zřejmě znamenal souhlas, ale ještě než od něj žoldnéř odvrátil svůj zrak, raději obezřetně odkopl ležící dýku do okolního davu. Pátravě se rozhlédl okolo sebe a v tlačenici se marně snažil nalézt své spolubojovníky, kteří mezitím při odchodu nebrali ohledy na shromážděnou lůzu zápolící o trochu jídla a rázně se prodírali k bráně, kterou chtěli opustit přeplněné nádvoří, aby mohli probrat, co s nimi bude. Ještě dlouho se Vendyn musel prodírat shromážděným davem, ale dobře věděl, že na něj jeho muži počkají a neodváží se odejít bez něj. Jeho velitelské schopnosti jim dokázaly zachránit život, takže se počáteční respekt postupem času proměnil v naprostou oddanost. Když konečně stanul za kamennou hradbou městské pevnosti, naznačil svým mužům, že mohou vyrazit do některé z místních krčem, kde již od včerejšího rána teklo proudem pivo a stoly se prohýbaly pod náporem čerstvých pečínek. Každý konec války se musí pořádně zapít. Jakmile vůdce žoldnéřů spatřil rozbitý vývěsní štít se zašlou malbou plného korbele ozdobeného bohatou pěnou, bez váhání na něj ukázal mohutnou pravicí. Jejich putování vylidněnými ulicemi Ekytorpu tak skončilo nečekaně brzy. Když krčmář spatřil, co mu právě dorazilo za hosty, uctivě je pozdravil a nabídl jim největší stůl, který ve své hospodě měl. Vojáci jeho výzvu bez zbytečného otálení přijali a pohodlně se usadili na dřevěné lavice. Nečekali dlouho a každý z nich před sebou měl orosený žejdlík plný chmelového moku. Po krátké vzpomínce na mrtvé přátele se od jejich stolu začal ozývat veselý bujarý smích. Vše bylo v nejlepším pořádku, a když jim hostinský jako pozornost podniku přinesl několik domácích klobásek a kus čerstvě vyuzené slaniny s bochníkem chleba i trochou cibule, získal si jejich mlčenlivý slib, že se tu dnes nebudou rvát a nemusí mít žádné obavy o svůj majetek. Vendyn sáhl rukou ke svému opasku a vytáhl ostrý nůž se zdobenou rukojetí. Jako první dychtivě zakrojil do líbezně vonící pečínky a nedočkavě si cpal velké kusy vepřového masa do otevřených úst. Ostatní stolovníci se nenechali dlouho pobízet, následovali jeho příkladu a vydatné porce jídla společně prokládali dlouhými hlty ze svých žejdlíků. Zdálo se, že jim v tuto chvíli nic nechybí, ale opak byl pravdou. Žoldnéři do sebe rychle obraceli další a další příděly piva, aby jim milosrdné opojení dovolilo zapomenout na neutěšené vyhlídky jejich budoucnosti. Vůdce žoldnéřů se rozhlédl po znavených tvářích u jejich stolu a marně přemýšlel, co teď budou dělat, když snad konečně skončila dlouhá válka. Dva mladíci, kteří se k nim připojili před několika týdny, když záloha Utherova vojska procházela Černými lesy a bezohlední vojáci při svém postupu vypálili několik vesnic, se snad ještě dokážou vrátit k poklidnému životu, usadí se v okolí hlavního města a časem třeba založí rodinu. Zatím je hnala touha po spravedlivé odplatě za smrt svých blízkých, ale počáteční nadšení je brzy opustilo. Téměř dvě desítky nováčků žádaly o přijetí k jejich jednotce a nyní jako poslední zbyli jen tihle dva. Pokud by však Vendynova družina v předchozím boji neutrpěla velké ztráty, nikdy by je mezi sebe nepřijali. Každý, kdo chtěl bojovat po jejich boku, si musel nejprve získat jejich důvěru, ale tehdy neměli jinou možnost a nic jiného jim nezbylo. Bitevní pole však brzy dokázalo vytřídit zrno do plev místo nich a ti dva dokázali, že přeci jen něco umí. 31
Ani Sapkow se neměl kam vracet. Jeho poslali do králových služeb místo doplatku daní, na který jejich kraji nezbyly peníze. Přesně věděl, že jeho život má cenu mrzkých deseti zlaťáků. V koženém váčku u jeho boku mu jich teď cinkalo téměř třikrát tolik. Pečlivě je střádal, aby se mohl vykoupit z otroctví, k němuž ho před časem odsoudili jeho vlastní lidé. Podle útržkovitých zpráv, které se k nim během dlouhého válečného tažení donesly, bylo jeho rodné město jedno z prvních, jež se bez boje vzdalo Utherovým jednotkám, za což jej po dlouhém obléhání Rollandovým vojskem stihl krutý trest. Běsnící vladař tehdy nenechal nikoho na pochybách, co čeká ty, kteří se odváží zradit jeho důvěru. Po odchodu jeho vojáků zůstaly na bojišti pouze doutnající trosky městských hradeb pokryté popelem pobitých měšťanů. Vendyn si podobných příběhů během dlouhé války vyslechl nespočet. Každý, kdo se někdy dostal do jeho jednotky, před někým nebo něčím utíkal a většinou se potřeboval ukrýt. Nejhůře asi dopadl Gwain, který jednou padl do nepřátelského zajetí a byl podroben nejtvrdšímu mučení, aby zradil své přátele. Dokázal vydržet šílenou bolest a následující den ostatní osvobodili z nepřátelského ležení. Za svou statečnost však zaplatil příliš vysokou cenu. Krutí hrdlořezové v Utherových službách ho připravili o tři prsty na pravé ruce a vyřízli mu jazyk. Mnozí se ptali, proč mezi sebou trpí chromého mrzáka, ale všichni, kterým jeho mlčení zachránilo život, je velmi rychle přesvědčili, že i on má v jejich řadách své místo. Když Bernyl spatřil, jak si Vendyn zamyšleně prohlíží jejich různorodou společnost, podal mu další pohár s vínem, aby alespoň na okamžik rozptýlil jeho chmurné úvahy. Vůdce žoldnéřů s úsměvem přijal nabídku svého zástupce. Na bitevním poli zažil tolik strašných věcí, že si občas potřeboval vyčistit hlavu. Jeho muži na to byli zvyklí a nikdo se neodvážil cokoliv namítat, když jeho zástupce na den či dva převzal velení. I oni totiž často ve svých nočních můrách slýchávali bezmocné výkřiky raněných kamarádů, kterým již nebylo pomoci. Pokud měli dostatek času, snažili se s nimi strávit poslední chvíle jejich života a dodat jim trochu odvahy na jejich poslední cestě, ale mnohem častěji je při rychlém ústupu museli zanechat na bojišti a pak se zaťatými zuby sledovali, jak je dobíjejí rozdovádění nepřátelé. Vendyn se ani nesnažil počítat, kolikrát již během dne pohlédl na dno svého poháru. Hlavně že byl vždy rychle doplněn a nemusel si s tím dělat starosti. Počáteční veselí hodovníků pomalu začínalo vyprchávat, protože si každý z nich pomalu začínal uvědomovat, že nadchází doba, kdy se jejich cesty rozdělí a konec války nemilosrdně přetrhá vzniklá přátelství. Chápal to i hostinský. Podobná společnost u něj nebyla poprvé. Hořce si pomyslel, kolik jich tu vlastně ještě bude hostit, ale podobné veselice již nedílně patřily ke koloběhu života. Raději se staral, aby na jejich stole stále byl dostatek jídla a pití, což jim v současné chvíli stačilo k naprosté spokojenosti a jemu ke slušnému výdělku. Mimo tohoto obsazeného stolu bylo v celé hospodě prázdno a tak si svých jediných hostů vážil. Neváhal jim dostatečně podstrojovat. Brzy se však znovu otevřely okované dveře a do malé krčmy vstoupila další skupina Rollandových vojáků. Příchozí se usadili k prázdnému stolu a i před nimi se brzy objevily žejdlíky s pivem. Po počátečním nesmělém seznámení se obě hodující jednotky promísily a malou krčmou se rozezněl veselý hlahol slavících válečníků doplňovaný opileckým zpěvem. Žoldnéři se předháněli ve vyprávění svých zážitků z dlouhého boje. Samozřejmě se většina z jejich hrdinských historek nezakládala na pravdě, ale nikomu z přísedících podobné chvástání nevadilo, protože i ono svým způsobem patřilo ke značnému množství vypitého piva. Během odpoledne hovořili o všech významnějších bitvách, které byly v posledních letech vybojovány. Vendynovu družinu zaujala snad jen zmínka o dlouhém obléhání Gymly, jež si i nadále udržela pověst neporazitelného města. Třeba je sem někdy zavedou nevyzpytatelné cesty osudu a sami se na vlastní očí přesvědčí, co vše je z vyprávění o této pevnosti pravda. Hostinský pomalu přestával stačit doplňovat rychle se vyprazdňující korbele a na pomoc mu musela přispěchat dvojice čeledínů. Ještě se ani nezačalo stmívat a trojice obsluhujících za32
čínala padat únavou, ale všichni dobře věděli, že se přemohou a nezastaví až do časného rána. Pak konečně odpadne většina z návštěvníků a budou si moci oddechnout, aby nabrali čerstvých sil. Tato lákavá představa však zatím byla hodně vzdálená a brzy museli narazit další soudek. Žoldnéři byli tak zabráni do sebe, že ani nepostřehli, jak se venku již pomalu začínalo stmívat. V zapadlé krčmě strávili skoro celý den, ale nijak jim to nevadilo. Naopak společně se setměním začali přicházet další vojáci hledající, kde by dnes v noci mohli složit hlavu. Sapkow si s tím ale nedělal žádné problémy a ve chvíli, kdy mu z rukou vypadl prázdný korbel, se s úsměvem sesunul pod stůl, pohodlně se rozvalil na udusané zemi a bez dlouhého přemáhání spokojeně zavřel značným množstvím vypitého piva ztěžklá oční víčka. Jeho hlučné chrápání nikomu nevadilo a jeho druhové bez povšimnutí nerušeně pokračovali v zábavě. Krátce před půlnocí konečně v krčmě ustal veselý hlahol a hostinský si se svými pomocníky mohl odpočinout. Hosté sice ještě stále byli na svých místech, ale většina měla tvář složenou na dřevěné desce stolu nebo měla ruce za zády a hlavu zvrácenou vzad, aby spala v této nepřirozené poloze. Málokdo z nich stihl zaplatit útratu, ale k tomu budou mít dostatek času, až se ráno probudí s milosrdného spánku, který zatím překrýval nadcházející bolehlav. Krčmář se usadil na starou rozvrzanou židli, spokojeně se rozhlédl po plné místnosti a i jemu brzy poklesla hlava. Byl rád, že všechno proběhlo v klidu a jeho drahocenný majetek nepřišel k úhoně. Posledně dopadl mnohem hůř a dva týdny trvalo, než dokázal znovu otevřít poničenou putyku. Jeho pomocníci zatím opatrně našlapovali mezi polehávajícími a uzavřeli dveře mohutnou okovanou závorou, aby jim časně ráno nikdo nemohl prchnout bez placení. Spokojené oddechování opilých žoldnéřů přerušovalo pouze sotva slyšitelné praskání plápolajícího ohně, který mihotavým svitem ozařoval zmožené obličeje sedících stolovníků. Zvenčí se sice občas ozývaly nadšené výkřiky slavící lůzy, které někdy přerušil nesourodý zpěv, ale nikdo z přítomných se nenechal rušit. Pouze Bernyl zůstal vzhůru a ještě chvíli dohlížel, aby se nikdo nepokusil okrást jeho spolubojovníky, ale netrvalo dlouho a i on se opřel zády o chladné kamenné zdivo a odebral se za ostatními do příjemné říše snů. Vendyn spokojeně podřimoval, když ho vyrušilo krátké poklepání na pravé rameno. Nejdříve mu nechtěl věnovat pozornost, ale jakmile se za chvíli znovu opakovalo, neochotně otevřel slepené pravé víčko a chtěl se rozhlédnout, co se děje tak naléhavého, že ho vyrušují ze spánku. Sotva lehce pohnul hlavou, aby se mohl podívat na člověka, který jej probudil, v jeho hlavě se hlasitě rozeznělo hlasité bubnování. Žoldnéř se pokusil uchopit svou hlavu do dlaní a marně vyhnat nesnesitelnou bolest. Bezmocně klesl na hrubý stůl a rukou se snažil naznačit svému zástupci, že dnes bude velet jejich jednotce on, ale Bernyl se nenechal odbýt. Znovu mocně zatřásl se svým přítelem a přistrčil před něj misku naplněnou hustým masovým vývarem s okoralým kouskem chleba. Statný válečník pochopil, že nemá na výběr, neochotně sevřel připravenou lžíci a do jeho úst brzy zamířila trocha horké polévky. Když se rozhlédl okolo sebe, pochopil, že ani zdaleka nedopadl nejhůř. Na bitevním poli patřili ke chloubě Rollandova vojska, ale nyní by se nedokázali ubránit ani pár rozhněvaným sedlákům. Vendyn do sebe naráz obrátil džbánek chladné vody a zároveň si řekl o další porci hřejivého vývaru. Ostatní ho brzy následovali. Nikdo ze stolovníků zbytečně neplýtval silami, aby se pokusil hovořit se svými přáteli. Nepřítomné pohledy ve strhaných tvářích výmluvně dokazovaly, že na tom jsou všichni úplně stejně. Jen dva největší odpadlíci se až dosud bezmocně převalovali na zemi pod stolem a nenechali se rušit ze spaní. Jakmile hostinský pochopil, že jeho hosté již jsou připraveni vnímat jeho slova, předstoupil před ně a s úsměvem rozložil před sedící válečníky dlouhý účet. Když Vendyn spatřil konečný součet, blesklo mu hlavou, že to mohlo být ještě mnohem horší, vylovil ze své kapsy váček stříbrňáků a vysypal jeho obsah na dubové dřevo. Krčmář si rychlým pohledem přepočítal mince a uznale pokýval hlavou. I přes jeho štědrost museli i ostatní sáhnout do svých měšců a dorovnat 33
svou včerejší útratu. Mnozí si marně pokoušeli vzpomenout, jestli tu skutečně vypili celé čtyři sudy piva, ale vzhledem k jejich zničeným tvářím to klidně bylo možné. Když se Vendyn s Bernylem ujistili, že jejich muži nebudou mít problém se zaplacením své útraty, opatrně se postavili a roztřesenými kroky se vydali na malý dvorek. Vzájemně se podpírali a tak si dodávali odvahu k pokračovaní své pouti. Konečně se jim podařilo opustit vydýchanou místnost a mohli se společně usadit na kamenný oblouk malé studny. Bernyl se pozorně zadíval na svého velitele, a když se ujistil, že mu věnuje pozornost, tiše k němu začal hovořit: „Během noci jsem se marně pokoušel přijít na to, co bych mohl dělat, když teď skončila válka. Od přátel jsem zaslechl nedobré zprávy o novém přeskupení zbylých armád v Erytrey. Prý má být ze služby propuštěna téměř polovina všech vojáků…“ Statnému žoldnéři zpočátku plně nedocházel význam jeho slov, a tak nerušeně pokračoval ve vytahování vědra s vodou, která měla svlažit jeho vyprahlé hrdlo. Když pochopil, co se mu jeho přítel pokouší naznačit, nechal ho s hlasitým šplouchnutím dopadnout zpět na vodní hladinu a zmohl se pouze na krátkou odpověď: „A opravdu je to jisté?“ „Během včerejška jsem to ověřoval na několika různých místech,“ zašeptal zklamaně. Vendyn mu otcovsky položil ruku na rameno a snažil se tak rozptýlit jeho chmurné myšlenky, ale sedící mladík stále hleděl nepřítomně před sebe. Zdálo se, že jeho dotyk nevnímá. „Já se s tím snad nějak dokážu srovnat a v nejhorším případě půjdu dělat osobní stráž nějakému boháči, kteří se teď určitě vyrojí jako houby po dešti,“ procedil bezmocně mezi zaťatými zuby. „Ale co bude s našimi muži? Většina se jich nemá kam vrátit a bojím se, aby se nepřidali k potulným bandám, které budou znovu drancovat už tak dost vypleněnou zemi…“ Vendyn chápal, co se mu jeho přítel pokoušel sdělit. Vždy patřili k tomu nejlepšímu, s čím mohl jejich vladař počítat, a náhle zjišťují, že je možná nebude potřebovat. Jednoduše se jich zbaví jako nepohodlných svědků, kteří jeho jménem prolévali nejvíce nevinné krve, ale udělá to tak, aby přitom nevzbudil nežádoucí pozornost. Pokud skutečně bude rozpuštěna tak početná část armády, jejich jednotka se v tak velkém počtu bez větších obtíží ztratí. „Uvidíme, co se dá dělat. Naštěstí mám známého ve zdejších kasárnách. Zastal jsem se ho, když potřeboval pomoc. Dluží mi drobnou protislužbu. Připrav naše vojáky k odchodu. Za chvíli vyrážíme a uvidíme, co se ještě dá udělat,“ pronesl tiše ke svému zástupci. Jeho slova konečně probrala sedícího žoldnéře. Do jeho očí se pomalu vracel záblesk ztracené naděje. Bez zbytečného otálení se postavil a rychlým krokem se vydal zpět do krčmy, aby hlasitě vyčinil svým mužům. Vendyn se za ním neznatelně usmál. V jeho věku býval úplně stejný. Teď už mu ale nic nemohlo zabránit ve vytažení vedra se studenou vodou, jehož obsah si bez váhání obrátil na hlavu, aby alespoň na chvíli odehnal palčivou bolest ze včerejší pitky. Ještě dlouhou chvíli trvalo, než se jeho muži dokázali seřadit před krčmou a mohli společně vyrazit na cestu k městským kasárnám. Hostinský jim na rozloučenou věnoval pár láhví vína a vydatný kus vepřové pečínky. Samozřejmě, že když usnuli, nepatrně přizdobil jejich účet několika čárkami navíc, a tak na své předstírané štědrosti rozhodně nijak netratil. Ulice Ekytorpu byly téměř prázdné a tak brzy dorazili k cíli své cesty, ale když spatřili zástupy vojáků, kteří sem přišli stejně jako oni hledat svou budoucí obživu, polil jim záda studený pot. Podivné zvěsti kolující jejich ležením se zřejmě zakládaly na pravdě. Vendyn naznačil ostatním, aby zůstali klidně stát, a sám se rozhodl protlačit davem k verbířům. Když se vrátil zpět ke svým mužům, zbytečně je dlouho nenapínal a začal hlasitě hovořit: „Za pět dní vyrážíme do Gymly, kde doplníme prořídlou městskou hlídku. Také si můžeme ponechat svou vlajku,“ pronesl k bouřícím válečníkům a nikdo z nich se nezeptal, co vlastně musel kdysi pro verbíře vykonat, když jim přidělili práci, za kterou by jiní museli štědře zaplatit.
34
Kapitola 4 Malý chlapec se spokojeně rozhlédl okolo sebe, kde stály zástupy nemrtvých odhodlaných v jeho jménu prolévat krev. Na okamžik zaváhal, protože mu bylo jasné, že sám nemůže ovládat tak obrovskou armádu, ale brzy se krátce pousmál. Nejprve budou vydávat rozkazy ti, kteří těm vojákům veleli až dosud, a časem si z nich vybere někoho, komu bude důvěřovat. Nad obzorem zapadalo krvavé slunce a strašlivou armádu začala zahalovat padající temnota. Hoch hlasitě vykřikl a marně doufal, že tímto marným gestem upoutá jejich pozornost. Jeryn si zatím vychutnával nepoznaný pocit znovuzrození. Včera se svou družinou přepadl Utherovu lehkou pěchotu. Chytře využili mělkého brodu, odkud protivníci neměli kam ustoupit, a během chvíle je pobili do posledního muže. Vše šlo hladce. Možná až příliš. Když si po kolena ve studené vodě prohlížel těla padlých nepřátel, vylétla ze stromů na protějším břehu smrtící střela, když jeden z nepočetné skupiny přeživších protivníků sebral zbytky sil k vystřelení poslední šípu. Sotva ho vypustil, vyčerpáním se zhroutil na zem a jakmile zaslechl bolestivý výkřik překvapeného soka, zavřel oči a vydechl naposledy. Zasažený muž se bezmocně zhroutil do proudící řeky. Dva vojáci ho v rychlosti podepřeli a pokoušeli se ho vytáhnout na suchý břeh. Zbytek jejich vojska prohledával místo, odkud pravděpodobně zaútočil zákeřný střelec, ale nalezli tu pouze několik nehybných těl. Zraněnému válečníkovi už nebylo pomoci. Šíp se zaryl hluboko pod levou lopatku a s největší pravděpodobností zasáhl srdce. Jakákoliv snaha o pomoc by pouze zbytečně prodlužovala jeho utrpení. Stojící žoldnéři tiše vyčkávali, až přijde jeho neodvratný konec. Jeryn se naposledy zahleděl do tváří okolo sebe, pomalu přestával vnímat přítelovu ruku ve své zpocené dlani a přes rty se mu společně s prýštícím pramínkem krve vydral poslední výdech. Když znovu otevřel oči, nevěděl, jaká mocná síla ho dokázala vrátit zpět mezi živé. Ve svém okolí však opět spatřil staré známé, kteří společně s ním padli během lítého boje. Nemohl se dočkat, až společně opět vyrazí na další loupeživé tažení, během kterého nechají všem protivníkům pocítit svou sílu. Nedaleko od sebe zahlédl malého chlapce, jak se bezmocně snaží upoutat pozornost přítomných vojáků. Na první pohled mu bylo jasné, že nepatří mezi ostatní. Ještě chvíli trvalo, než pochopil, že to musí být jejich nový pán, který jim nějakým záhadným způsobem výměnou za jejich věrné služby dokázal navrátit život. Bylo mu ho líto, ale pak si uvědomil, že pokud nechce zůstat jedním z řadových válečníků, musí jednat rychle a využít ho ve svůj prospěch. Než zemřel, velel většině bojovníků, kteří tu stáli před ním. Měli k němu patřičný respekt, protože jim jeho schopnosti častokrát zachránily život. To už jim nyní sice mohlo být jedno, ale i tak by bylo dobré, aby jim připomněl, kdo stál dlouhá léta v jejich čele. Získat důvěru hocha, který se právě vyplašeně rozhlížel okolo sebe, snad nebude velký problém a pak by s jeho pomocí mohl ovládnout celou Terytreu. Ještě chvilku vyčkal, aby chlapec pochopil, že se bez cizí pomoci neobejde, a teprve když už se zdálo, že by se mu situace mohla nadobro vymknout z rukou, rozhodl se jednat. Zhluboka se nadechl, aby vykřikl hlasitý rozkaz, nabádající všechny okolo k tichosti. Jeho slova upoutala pozornost hovořících mužů, kteří rázem umlkli a vyčkávali, co bude následovat. „Všichni můžeme být vděční za druhou šanci, kterou nám dal náš nový pán, do jehož služeb jsme se zavázali vstoupit výměnou za vykoupení ze světa mrtvých,“ pronesl Jeryn rázně a dával si velký pozor, aby jeho slova vyzněla s patřičnou naléhavostí. „Tím, kdo k nám byl tak velkorysý, aniž by předtím mohl poznat naše pravé schopnosti, je tento malý chlapec, kterému každý z nás přísahal věrnost, dokud mu nepomůžeme zničit všechny jeho nepřátele.“ Jeho slova padla na úrodnou půdu. Ke splnění dávného snu, kdy chtěl stanout v čele nejmocnější armády Terytrey, mu však ještě zbývala poslední část smělého plánu. Udělal pár kroků 35
a zastavil se až u malého hocha. Položil mu pravici na rameno, poklekl na jedno koleno a na znamení prokazované úcty sklopil hlavu. Když nemrtví válečníci viděli svého dlouholetého velitele, kterak bez okolků potvrzuje přísahu věrnosti, v rychlosti následovali jeho příkladu. Chlapec se na svého nového přítele usmál a naznačil mu, aby povstal. Konečně objevil někoho, komu snad mohl důvěřovat. Lidé z jeho rodné vesnice ho nechali samotného čelit nástrahám osudu, protože nechtěli pokračovat v dalším boji, ale zdálo se, že našel věrného spojence. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, kdo se stane jeho opatrovníkem a povede jeho armádu. Netušil, že nemrtvý válečník stojící před ním má zatím úplně jiné plány. Podle všeho nastal ten správný čas, aby poprvé promluvil ke svým vojákům a povzbudil je před nadcházejícím bojem: „Povolal jsem vás zpět, protože potřebuji tu nejsilnější armádu, která kdy spatřila světlo světa, abych mohl vykonat spravedlivou odplatu. Až splníte svůj úkol, budete si moci dělat, co se vám zlíbí. To je má nabídka, kterou jste přijali, když jste se rozhodli vrátit zpět mezi živé. Važte si jí. Další podobnou šanci už znovu nedostanete.“ Nikdo z přihlížejících se neodvažoval přerušit ticho, které se vznášelo u mělkého brodu. Když Jeryn pochopil, že chlapec už nebude ve své řeči pokračovat, spokojeně se rozhlédl okolo sebe a se souhlasem svého nového pána vydal rozkaz k rychlému sběru všeho, co by jim ještě mohlo dobře posloužit. Když si každý vybral zbraň, na kterou si během let přivykl a ovládal ji nejlépe, rozdělil je do menších skupin a společně s malým hochem zavelel k pochodu. Chlapec pyšně kráčel v záři zapadajícího slunce v jejich čele a o jeden krok za ním šel Jeryn. Sám bude velet obrovské armádě a zodpovídat se bude pouze svému vlastnímu svědomí. Na jeho rozhodnutích budou záviset tisíc životů. V Rollandově armádě by se mu těžko někdy naskytla podobná možnost. Teď ji však bude muset porazit, aby dokázal, že si své velení zaslouží. Krátce před půlnocí se dostali k prvnímu rozcestí. Nechali na malém chlapci, aby sám určil směr jejich dalšího putování. Odpoledne tu zlostně zničil směrové šipky a teď musel dlouze lovit v paměti, kudy se odtud jde k nejbližšímu městu, ale vyčerpáním z dlouhého pochodu se mu brzy podlomila kolena. Jeryn pochopil, že potřebuje odpočinek, a rukou naznačil svým mužům, že zde mají připravit tábořiště, protože zatím nemá smysl se někam bezhlavě hnát. Vlídně se na chlapce usmál a pokynul mu, aby složil svou hlavu pod velký strom a pořádně se prospal. Hoch jeho nabídku s povděkem přijal. Věděl, že na rozdíl od včerejší bezesné noci, kdy strachem nedokázal zamhouřit oči, se dnes může v klidu prospat, jelikož horda jeho přívrženců k němu bez jeho svolení nepustí živou duši. Společně s touto myšlenkou se mu zavřela ztěžklá oční víčka a Jeryn si povšiml, že se mu na znavené tváři objevil sotva znatelný úsměv. Když se chlapec probudil a pomalu otevřel oči, aby spatřil první sluneční paprsky nového dne, uviděl vedle sebe známou tvář. Žoldnéř neponechal nic náhodě a celou noc strávil v jeho blízkosti. Hoch se posadil, rukou si protřel slepená víčka, přijal Jerynovu nabídnutou ruku a postavil se na drobné nohy. Nemrtví stáli v kruhu a nedočkavě očekávali, až nabere alespoň trochu sil k dalšímu namáhavému pochodu a společně se vydají vydrancovat nejbližší město. „Můžeme vyrazit na cestu,“ řekl tiše, ale bohatě to stačilo k vypuknutí neskrývané radosti mezi jeho přívrženci, kteří byli již delší dobu připraveni opustit své dočasné tábořiště. Vojsko se rozdělilo na menší skupinky, které neustále udržovaly krátké rozestupy. Ještě mohly jít společně, protože je před zraky nepohodlných svědků chránil hustý les, ale až ho opustí, musí se během noci co nejrychleji přemístit ke spícímu městu. Pokud se jim povede překvapivým útokem obsadit jeho hradby, budou ho moci bez obtíží vyrabovat, protože za denního světla by jejich podivná armáda jen těžko unikla očím hlídkujících vojáků. Společně s jejich kroky se i slunce na obloze posouvalo dál ve svém každodenním putování. Až když se přiblížilo poledne, odvážil se malý hoch, vedoucí jejich průvod, požádat o první krátkou přestávku, aby si ve stínu u cesty mohl na chvíli odpočinout. Někdo sice tiše něco nesouhlasně pronesl, ale raději se to před ostatními znovu neodvážil zopakovat nahlas. 36
Když se slunce pomalu začínalo sklánět k obzoru, opustili konečně Černé lesy a objevila se před nimi rozlehlá pole se širokou cestou vedoucí až k cíli jejich výpravy, kterým byla Gymla. Podmanit si jedno z největších měst Terytrey však nebude nic snadného. Jeryn o tom přemýšlel už od doby, kdy opustili říční brod. Sice měli početnou armádu, ale nebylo jich dost k dlouhému obléhání. Navíc na něj ani neměli čas. Proto budou muset využít úskočnou lest, aby se jim podařilo zaskočit obránce města nepřipravené. Do příchodu noci jim ještě stále zbývalo trochu času. Po krátké poradě se rozhodli vyslat malou skupinku vojáků na průzkum, aby se ve městě porozhlédli a zhodnotili šance na jeho rychlé obsazení. Výběr tří desítek mužů, kterým tento důležitý úkol svěří, jim trval mnohem déle, než zpočátku předpokládali. Na žádném z nich totiž nesmělo být ani v nejmenším poznat, že již nepatří mezi živé. Téměř všichni z chlapcovy nemrtvé armády si totiž z předcházejícího boje odnesli ošklivá zranění, jež nebylo možné přehlédnout. Nakonec se jim přece jen podařilo najít mezi sebou pár jedinců, kteří se vydali na cestu za získáním podrobnějších zpráv o městě, jehož osud měl být ještě této v noci zpečetěn. Jeryn si je ještě všechny vzal stranou a krátce s nimi pohovořil. Pak už nic nebránilo tomu, aby rychlou chůzí zmizeli z dohledu nemrtvých žoldnéřů. Jakmile se odcházející zvědové přiblížili ke svému cíli, ujistili se, že je nesleduje někdo nepovolaný, a pak v tichosti ukryli své zbraně nedaleko cesty. Nesmí vzbudit žádné podezření a pokud by bez ohlášení přišla početná skupina ozbrojenců, všichni by na ně dávali bedlivý pozor a to by se jim nyní příliš nehodilo. Každý si sice ponechal krátkou dýku ukrytou do vysokých bot, ale i tak by ve střetu s početní přesilou neměli velkou šanci na úspěch. Na padacím mostě je zastavila městská hlídka, ale když jim v rychlosti vyprávěli o vítězném boji u říčního brodu, byli vpuštěni dovnitř, protože zde již od včerejška nocovali jejich spolubojovníci. Tato zpráva je nemile překvapila, ale nemrtví to na sobě nenechali nijak znát. Místo bezbranného města je totiž očekává zbytek Rollandovy armády, který tu právě oslavuje své vítězství. Špehům bylo jasné, že drtivá většina jich sice nebude schopná boje, protože při podobných událostech se vždy otvírala brána hradního sklepení a vojáci si po mnoha měsících na bitevních polích mohli dopřát pořádné jídlo a k němu pohár dobrého vína. Vybraný velitel průzkumné jednotky nemrtvých rozdělil své vojáky a nechal je po trojicích zkoumat město, které se pomalu nořilo do tmy. Až budou se svou prací hotovi, opět se zde setkají a dohodnou další postup. Netrvalo dlouho a všichni byli pryč. Nikdo by neřekl, že tu ještě před chvílí probíhala tajná schůzka, jež rozhodovala o osudu celého města a jeho obyvatel. Když trojice zvědů procházela úzkými uličkami, často je oslovovali neznámí vojáci a nabízeli jim, aby je doprovázeli do nejbližší hospody. Všechny podobné návrhy museli odmítnout, ale krátké rozhovory se žoldnéři využívali ke získávání potřebných informací o počtu a síle zdejších vojáků. Dozvěděli se, že téměř celá městská stráž padla během dlouhého obléhání Gymly a Rollandovi vojáci tu budou muset vyčkat, než sem za ně z Ekytorpu dorazí náhrada. První odhady nemrtvých byly přesné. Ulice sice byly plné Rollandových vojáků, ale téměř nikdo nebyl schopen postavit se jim na odpor. Pokud vše půjde podle jejich předpokladů, nebudou mít s obsazováním města větší potíže a ještě během noci prorazí městské hradby. Pomalu se začal přibližovat čas jejich návratu před městskou bránu, kde se měli setkat s ostatními. Zatím bylo rozhodnuto, že se jich polovina vrátí k lesu, kde v temnotě čekal zbytek vojska, předají svým velitelům získané poznatky a pak jako první vyrazí kupředu. Ostatní zůstanou na místě a pokusí se rozptýlit pozornost měšťanů před neočekávaným úderem. Nejlepší zástěrkou budou zapálené sýpky, protože všichni, kteří budou moci alespoň trochu přiložit ruku k dílu, se zapojí do záchranných prací, aby městu nehrozilo zbytečné hladovění. Možnost k doplnění potřebných zásob byla mizivá, jelikož většina přilehlých polí lehla popelem a ta ostatní byla vypleněna během neúspěšného obléhání. Pro útočníky nebylo příliš výhodné ani to, že hluboko v hradním sklepení prýštila ze země tenká říčka, takže měli obránci 37
zajištěn neomezený přísun čerstvé pitné vody z hlubokých studní. Řeka sice vytékala ze širokého kamenného tunelu v kamenných hradbách, ale umělý kanál byl důmyslně postaven tak, aby přes prudký vodní proud a pevné kovové mříže nebylo možné proniknout dovnitř. Hluboký vodní příkop se pak za hradbami rozděloval na drobné potůčky zavlažující blízké okolí. Jelikož nikde poblíž nebyl jiný zdroj životodárné tekutiny, měli měšťané ve svých rukou mocnou zbraň, protože mohli bez obtíží do nepotřebné vody vytékající z městských hradeb přimíchat jedovatou směs. V blízkosti tolika říčních toků působil pocit neodbytné žízně v řadách obléhajícího vojska mnohem větší škodu než zanedbatelný počet jejich pobitých druhů. Špehové se ani nemuseli složitě dorozumívat. Stačilo pár pokývnutí hlavy, aby všichni pochopili, že jejich průzkum právě skončil. Rychle se otočili a rázným krokem se vydali k vysokým hradbám, jež dlouhá desetiletí ochraňovaly město před jeho protivníky. Ještě nikomu se je nepodařilo prolomit, ale početný zástup nepřátel byl odhodlaný to během této noci změnit. Družina nemrtvých válečníků nejprve musela zajistit, aby bojeschopní muži neměli přístup k dostatečnému počtu zbraní. Část jich proto zamířila k mohutné pevnosti uprostřed města, kde byla umístěna kasárna, ke kterým přiléhala městská zbrojnice. Ostatní se zatím pomalým krokem trousili k městských sýpkám, aby rozptýlili pozornost měšťanů. Chvíli jim trvalo, než se dokázali rozkoukat v úzkých uličkách, ale nechtěli riskovat, aby se tak početný zástup válečníků vydal po hlavní třídě přeplněné dovádějící lůzou. Cesta k pevnosti byla mnohem kratší než ta, kterou museli urazit jejich druhové k sýpkám, a tak se nemrtví v tichosti ukryli do temných zákoutí a v klidu vyčkávali, až se rozezní varovné zvony svolávající k požáru. Pak přijde jejich chvíle, kdy udeří na nepřipravené vojáky střežící kasárna se zbraněmi a tak zamezí jejich přísunu těm, kteří by snad chtěli vzdorovat při obsazování města. Zbytek nemrtvých zatím pomalým krokem dorazil až ke dvěma velkým sýpkám. Ještě si někde opatří pár pochodní a budou moci začít své dílo. Nejdříve se domnívali, že to půjde i bez nich a na místě si dokážou poradit, ale opak byl pravdou. Okolo sýpek totiž neustále pochodovala pětice strážných, která dohlížela na to, aby jejich cenné zásoby nebyly rozkrádány oslavující chátrou. Několik ozbrojených mužů pro ně však nepředstavovalo větší problém. Horší bude proniknout dovnitř a pokusit se nepozorovaně založit požár tak, aby ho za chvíli nikdo nepřehlédl. Dva z nemrtvých se dobrovolně nabídli, že zajistí vše potřebné ke splnění jejich důležitého poslání. Ostatní sice ani neznali jejich jména, ale mlčky přikývli na znamení souhlasu, v rychlosti se rozptýlili do okolních uliček a dvojice ukrytá v temnotě vyrazila kupředu. Podle hlasitého hovoru jim bylo jasné, že se neomylně přibližují k otevřené hospodě. Netrvalo ani příliš dlouho a stáli pod vývěsním štítem, na kterém se nacházel nesrozumitelný nápis, ale byl u něj rozsvícený kahan, zvoucí náhodné kolemjdoucí k návštěvě této putyky. Chvíli jim sice trvalo, než se protáhli davem přítomných a trochu se uvnitř porozhlédli. Jejich chování se sice neobešlo bez tichého reptání přihlížejících hodovníků, kteří nijak nevítali, že je ruší z jejich klidu. Nemrtví se však brzy prodrali až k hostinskému. Na jeho dotaz si oba poručili korbel s pěnivým pivem. Když si ale vzápětí rukama projeli kapsy, s údivem zjistili, že nemají čím zaplatit. Ve chvílích, kdy mrtvá těla omýval chladný říční proud, přeživší nelenili a sebrali padlým přátelům vše, co by se jim ještě někdy mohlo hodit. Trocha stříbrňáků patřila k prvním věcem, které zajímaly nenechavé ruce bývalých spolubojovníků. Jakmile před ně hostinský postavil přetékající tupláky, nenápadně jim naznačil, že by bylo dobré, aby mu za ně hned zaplatili. Až bude zítra ráno zavírat, nechtěl se s nikým dohadovat, co kdo z nich měl nebo ne. Oba špehové se na sebe tázavě podívali a horečně přemýšleli, co si počít. Hospodský neochotně zopakoval svou výzvu a očekával neodkladnou platbu. Nemrtví stojící proti němu však neodpověděli ani na jeho druhý pokyn, což ho zarazilo, ale rozhodl se dát jim ještě poslední šanci, aby se vše obešlo bez potíží. Rozbitá hospoda ve dnech nejvyššího zisku by se mu totiž hodně prodražila. Na dřevěnou desku před tlustého mužíka v bíle zástěře však vzápětí dopadly čtyři měděné mince a za zády se jim ozval známý hlas. 38
„Jsem rád, že tě zase vidím. Už jsem myslel, že se nikdy nesetkáme,“ pravil lehce přiopilý voják, který náhle vyšel z davu ostatních a rozhodl se s nimi prohodit pár slov. Když se nadechl k další větě, hostinský se spokojeným úsměvem ukryl drobné mince ve své zástěře a odcházel obsloužit další zákazníky. Jeden z nemrtvých si zatím s hrůzou uvědomil, že se před ním místo mírné nepříjemnosti objevil velký problém, protože před ním stanul člověk, se kterým se znal již dlouhá léta. V rychlosti ho nenapadlo ho nic lepšího, než aby předstíral, že mladého muže před sebou nepoznává a naznačil mu, že si ho asi s někým plete. „No tak, Daleku, vždyť si mě přece musíš pamatovat,“ pravil žoldnéř odhodlaně, dlouze se napil ze svého poháru a přátelsky mu položil ruku na rameno. „Už jsem si myslel, že tě nikdy neuvidím, ale jak tě sleduji, jsi na tom mnohem lépe, než jsem se vůbec odvážil doufat.“ Nemrtvý neměl na výběr a musel neochotně přikývnout, protože by jim hlasitá hádka přinesla nechtěnou pozornost ostatních válečníků, kteří zatím klidně popíjeli u plně obsazených stolů a snažili se krátit čas mezi vypitými korbely vyprávěním o předchozích bitvách. „Je to dlouho, co jsme se neviděli. Už je to pěkných pár měsíců, kdy jsme spolu naposledy šli do boje,“ zalhal Dalek nepřesvědčivě a doufal, že mu jeho známý uvěří. „Ale ne. Vždyť to budou nanejvýš týden, co jsem tě viděl, když jsme útočili na Utherovy vojáky, když přecházeli mělký říční brod,“ odvětil mu voják odhodlaně a z jeho hlasu bylo cítit, že ze svého názoru nehodlá ustoupit, protože je přesvědčen o pravdivosti svých slov. „Máš pravdu,“ řekl tiše nemrtvý a rukou se nenápadně pokoušel naznačit svému druhovi, aby se do jejich hovoru nijak nevměšoval, protože by mu mohl jenom přitížit. Hromadná hospodská rvačka by jim úspěšné splnění zadaného úkolu určitě nijak neusnadnila. „U toho brodu jsem byl, ale určitě jsem si tě tam nevšiml. Škoda, mohli jsme si po čase zase vyzkoušet, jak by protivníkům chutnalo ostří našich mečů smáčené jejich krvi.“ „To ano. Společně bychom zavzpomínali na staré dobré časy,“ pronesl bojovník vesele a znovu dlouze usrkl trochu kyselého vína. „Jsem rád, že se ti nestalo nic vážného. Podle toho, co jsem slyšel, jsi tam byl vážně zraněn a nevypadalo to s tebou dobře.“ „Tak to určitě ne. To se asi někdo spletl. Naštěstí se mi tam nic vážného nestalo. Proto tady teď stojím vedle tebe a můžeme spolu připít našemu zaslouženému vítězství,“ vykoktal Dalek v rychlosti a snažil se řeč odvést jinam, ale jeho přítel se nenechal tak snadno odbít. „Opravdu? Řekl mi to velmi důvěryhodný zdroj. Jinak bych tomu ani nepřikládal váhu, jelikož podobných zvěstí už jsem během války vyslechl bezpočet. Naučil jsem se je pouštět z hlavy, aby mi zbytečně nezatěžovaly mysl,“ odvětil voják vláčným hlasem. „Jenom proto, že se spolu známe už tak dlouho, mě to zarazilo. Ale každopádně si můžeme hned ověřit, jestli se mýlím nebo ne, protože voják, který šel do té bitvy vedle tebe, sedí tady u tohoto stolu.“ Válečník se otočil a kývl rukou směrem k sedícímu muži s ovázanou hlavou, aby k němu přišel. Když se zvedal z dřevěné lavice, jeho místo bylo okamžitě obsazeno, a tak alespoň doufal, že to bude něco důležitého, co ho přimělo k tomu, aby ho nedobrovolně opustil. Každý z kroků, který k nim zraněný bojovník učinil, se dvojici nemrtvých zdál jako celá věčnost. Dobře věděli, že mají pár posledních chvil, aby se pokusili nalézt dostatečně výmluvnou odpověď, co by obstála před ostatními a objasnila jim důvod jejich podivného počínání. Ještě než stačili z úst vypustit jediné slovo, dorazil voják až k nim. S povděkem přijal nabídnutý korbel s pivem a dlouze se z něj napil. Když si poté pozorně prohlédl stojící muže, náhle mu ztvrdly rysy a v očích se mu zračilo překvapení, které vystřídalo neskrývané zděšení. Pomalu odtrhl pěnivý mok od rtů a raději ho odložil na dřevěnou desku, aby mu nevypadl z rukou a nerozlil se na ušlapanou podlahu. Z jeho chování bylo ostatním přihlížejícím jasné, že se před nimi právě odehrává cosi podivného, co zasluhuje jejich pozornost. „No tak, známe se už pěknou řádku let a dobře víš, že přede mnou nemusíš nic skrývat,“ pravil připitý žoldnéř odhodlaně. Všichni věděli, že ho od zjištění jakékoliv pravdy už nikdo neodradí. Společně s ostatními vytvořil okolo podezřelé dvojice úzký kruh, ze kterého nemohli 39
uniknout. Když si je obklíčení bezmocně prohlíželi zmatenými pohledy, jejich zvědavost se ještě znásobila a nemrtví si s hrůzou uvědomili, že si vyhlédnutou kořist už nenechají uniknout. Až nyní znovu promluvil zraněný voják: „To si nepamatuješ ani mě? Vždyť jsi mi dokonce jednou zachránil život a já nevěděl, zda ti tuto službu budu moci oplatit!“ Dalekovi blesklo hlavou, že by pro něj největší odměnou bylo, kdyby raději zůstal v tichosti sedět u stolu a mlčel, aniž by se míchal do věcí, do kterých mu vlastně vůbec nic není. Z posledních sil se ještě pokusil odvrátit události ohrožující celé jejich poslání a naposledy zamítavě zavrtěl hlavou ve snaze o únik z bezvýchodné situace. Jeho marný pokus rozlítil doposud klidné vojáky, kteří stáli okolo něj, a vzduchem prolétla první štiplavá rána. „Dost,“ vykřikl rázně mladík, který znal muže před nimi nejdéle a dostal ho do této nepříjemné situace. „Musíme zachovat chladnou hlavu. Dal bych klidně ruku do ohně za to, že přede mnou stojí můj dobrý přítel, ale stále je možné, že se pleteme. Nejprve nám řekni, co všechno jsi vlastně u toho brodu viděl, abychom si udělali představu o tom, co se tam ve skutečnosti stalo.“ Zraněný voják, na kterého se žoldák obrátil, naposledy usrkl pěnivého moku a až teprve poté začal hovořit. Když se rozhlédl okolo sebe, s překvapením zjistil, že zatím jejich chování upoutalo pozornost celé hospody a veškeré její osazenstvo je zvědavě mlčky pozorovalo. „Byli jsme připraveni v hustých keřích u řeky, kterou musela přebrodit nepřátelská armáda, aby se dostala zpět do svého ležení. Mohly tam být nejvýše tři nebo čtyři stovky našich bojovníků, kteří trpělivě vyčkávali příchodu našich protivníků,“ pronesl šeptem a pečlivě dbal, aby každé jeho slovo náležitě vyznělo. Společně s dalším dlouhým loknutím pokračoval ve své řeči: „Čekání bylo nepříjemné. Od úsvitu jsme bez hnutí leželi na vlhké zemi a nemohli jsme mezi sebou ani prohodit pár slov, abychom neprozradili svůj úkryt. Když už bylo slunce vysoko nad obzorem, konečně se objevila první skupina jezdců. Pravděpodobně se jednalo o průzkumnou hlídku, a tak jsme je bez povšimnutí nechali projet. Teprve až dlouho po nich dorazili k mělkému brodu i ostatní. Podle předem domluveného plánu jsme je nechali vstoupit do jejich chladného hrobu. Jakmile první z nich začali opouštět říční tok, vydal náš velitel povel ke střelbě a hustý mrak šípů z našich kuší srazil mnoho z nich do chladného říčního proudu.“ Válečník výmluvně naznačil ostatním, že mu vyschlo v krku, a pokud chtějí znát zbytek jeho příběhu, bylo by dobré, aby mu objednali další pivo. Když ho vypravěč pevně sevřel ve svých rukou a spokojeně sledoval, jak mu přes dlaně stéká chladná pěna, začal znovu hovořit: „Mnoho jich bylo zraněno, ale jen málokdo byl nadobro vyřazen z boje. Jelikož jsme je zastihli nepřipravené a udeřili na začátek a konec jejich průvodu, byla zanedlouho početná skupina vojáků uvězněna v říčním toku, odkud se přes těla svých raněných přátel nemohla dostat pryč. Ještě několikrát jsme dokázali znovu nabít své zbraně a zamířit mezi ně. Jakmile už jich bylo méně než nás, odhodlali jsme se k přímému útoku,“ pravil důležitě a teprve když se ujistil, že přihlížející hltají každé jeho slovo, váhavým tónem pokračoval. „S hlasitým výkřikem jsme vyrazili ze svých úkrytů a pod údery našich zbraní postupně umíraly zbytky nepřátelského vojska, ale ani my jsme se nedokázali vyhnout ztrátám na životech a během krátkého boje padlo i několik našich vojáků. Pokud mě má paměť neklame, byl mezi nimi i tento muž.“ Sotva dořekl poslední slovo, zdvihl ruku a nataženým prstem výmluvně ukázal na nemrtvého. Nikdo z ostatních teď nechtěl být v jeho kůži, ale málokdo si doopravdy uvědomoval, co by podobné obvinění mohlo znamenat, a případné důsledky toho, pokud by se přeci jen potvrdilo, že je oprávněné. Veškeré dění v krčmě náhle utichlo a místnost prostoupilo zlověstné ticho. „Je mi líto, ale to musí být nějaký omyl,“ protestoval marně Dalek a snažil se nedat znát svůj strach. „U toho brodu jsem skutečně bojoval, ale naštěstí se mi tam vůbec nic nestalo. Padla mi tam spousta dobrých přátel, a tak bych vám byl vděčný, pokud byste mne nechali na pokoji a hleděli si svého. Klidně spolu pak na oslavu můžeme vypít pohár vína či korbel piva.“ Jeho příkrý hlas jeho soky zaskočil, ale když se mezi nimi pokusil najít mezeru, kterou by mohl uprchnout, hbitě mu zastoupili cestu. Stojící válečník s ním hrubě smýkl a zády ho přirazil 40
k dřevěné desce, na které měli položené pivo. Dva korbele se převrhly a dopadly na udusanou zem, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Žoldnéř rukou sevřel nemrtvého pod krkem a netrpělivě očekával jeho další jednání. Když pochopil, že násilím proti němu zatím nic nezmůže, obrátil se na vojáka s ovázanou hlavou, který zatím v tichosti popíjel a byl rád, že za další pohár ve svých dlaních rozhodně nebude muset zaplatit posledními mincemi ze své vlastní kapsy. „Tak nám ještě jednou zopakuj, co jsi přesně viděl, abychom se konečně dozvěděli pravdu,“ přikázal mu ostře rozezlený válečník a až na tuto prudkou výzvu začal raněný voják, usrkávající pěnivý mok, opět hovořit k ostatním návštěvníkům zaplivané krčmy. „Když se nám podařilo překvapit zmatené nepřátele, nebyl problém mezi ně rozsévat smrtící rány, ale stalo se, že se někteří z nich dokázali včas vzpamatovat, byli schopni se účinně bránit a dokonce se jim podařilo přejít do protiútoku,“ koktal ze sebe zaskočený voják. „Podle mého nejlepšího svědomí byl jedním z padlých i tento muž. Jeho protivník ho nejprve srazil do říčního toku, a když se zoufale snažil vydrápat z chladné vody, aby se mohl nadechnout čerstvého vzduchu, soupeř ho nabodl na své kopí a proudící voda se zbarvila jeho krví.“ Sotva utichl, nikdo další se neodvážil hovořit až do chvíle, než znovu promluvil žoldnéř, který pravou rukou pevně držel nemrtvého: „Tak je to jasné. Nyní si svlékneš ten kožený kabátec a všichni se budeme moci na vlastní oči přesvědčit, na čí straně je pravda. A jestli se ti do toho nebude chtít, klidně ti z něho pomůžu. Každopádně pak někdo z vás u mě má jedno pivo.“ Mladík věděl, že už nemá na vybranou a bude se muset podvolit nátlaku většiny. Jakmile ho jeho sok pustil, začal si neochotně rozepínat knoflíky světlé košile. Čím pomaleji si ji přetahoval přes hlavu, tím více v krčmě rostlo napětí a rozléhalo se zlověstné ticho. Když před nimi za okamžik stál s odhalenou hrudí, bezmocně zaťal pěsti a provinile se díval do země. Žádný z popíjejících hodovníků nemohl přehlédnout díru v jeho hrudníku velkou jako pěst, ve které se líně převalovali velcí bílí červi a skrz kterou bylo možné spatřit stůl za ním. „Musíme ho zadržet,“ ozvalo se náhle z přihlížejícího davu. „Má pravdu! To bude nejlepší řešení,“ odpověděl mu jiný hlas. „Spoutaného ho pak už raději odvedeme do kasáren, kde už budou o jeho osudu rozhodovat jiní.“ S tímto nápadem byli všichni spokojeni, protože je zbavoval veškeré odpovědnosti. Nemrtvý horečně přemýšlel, jak by se ještě mohl zachránit, ale ve spěchu ho nenapadlo nic jiného, než aby se rozběhl a pokusil se prorazit hradbu těl, jež ho obklopovala. Hlavou kývl ke svému druhovi, který ho doprovázel, aby ho tak seznámil se svým nápadem, ale jeho přítel na jeho výzvu nijak neodpověděl a zbaběle hleděl do kouta. Když si uvědomil, že se od něj pomoci nedočká, s pohrdavým úšklebkem se od něj odvrátil. Vojáci okolo něj mu na okamžik přestali věnovat pozornost a to mu stačilo, aby udělal tři rychlé kroky a pokusil se mezi nimi proběhnout. Sotva minul prvního z nich, zadržel ho pár mohutných rukou. S neskrývaným překvapením zjistil, že muž, který mu znemožnil únik, byl druhý nemrtvý, který se zoufale snažil zachránit sám sebe před rozlíceným osazenstvem zdejší krčmy. „Rychle ho něčím svažte a zacpěte mu ústa, aby se už o nic podobného nemohl pokoušet," pronesl jízlivě nemrtvý voják, který zkroutil nešťastníkovi ruku za záda. Na bezbranného Daleka ale začal dopadat jeden úder za druhým a za okamžik se ocitl na podlaze, kde mlčky přijímal potupné kopance. Jelikož nepociťoval žádnou bolest, měl to mnohem snadnější, ale když se mu přes rty nehrnulo očekávané sténání žádající o slitování, jeho soupeři se do něj znovu pustili s mnohem větší vervou, ale brzy si uvědomili svůj marný boj. Někdo z přítomných vzápětí vytáhl kuši, přišlápl mu ruku a dlouhým šípem mu přikoval dlaň k podlaze. Vzápětí udělal totéž i někdo další s jeho druhou paží. Při pohledu na bezmocně se zmítající oběť se někdo začal hlasitě smát. Další dva šípy mu proletěly hrudníkem a zaryly se hluboko do udusané podlahy. Nemrtvý se již nemohl hýbat, a když spatřil vysokého válečníka, jak se rozpřahuje kyjem pobitým mnoha hřeby, aby mu zasadil poslední úder, přivřel oči, snažil se na nic nemyslet a s opovržlivým úsměvem smířeně očekával brzký konec. 41
Když strašlivá zbraň projela jeho hlavou, ozvalo se hlasité drcení lebečních kostí a po podlaze se rozstříkla tmavá kašovitá hmota. Všichni rázem umlkli a zděšeně sledovali poslední křečovitá škubnutí cizincova těla, z něhož právě znovu vyprchával život. Ti, kteří mu stáli nejblíže, si prohlíželi své potřísněné šaty, ostatní rychle odvraceli zrak, ale našli se i tací, kteří rozevřeli okenice a na špinavou ulici putovala jejich dnešní večeře. Jedno ale měli všichni společné. Nikdo se neodvažoval hádat, co bude následovat dále. Z vyděšeného zástupu mužů se brzy ozvala otázka, které se každý z nich obával: „A co když tady tahle zrůda nebyla sama a někde se tu ještě potulují i nějaké další?“ Trapné ticho doprovázené pohledy mířenými do země prolomil tichý hlas: „Nevím, jak ostatní, ale za mne se může zaručit nejméně pět vojáků, se kterými jsem dnes přišel.“ „To je pravda. Všichni se známe již dlouhou dobu a poslední dny od vítězné bitvy u říčního brodu jsme strávili společně. Pokud by se s někým z nás dělo něco podobného, určitě bychom to dokázali včas odhalit,“ odpověděl mu někdo jiný, rukou výmluvně ukázal na bezhlavé tělo ležící u jejich nohou a rozšlápl tři velké červy, kteří právě prchali z místa své hostiny. „Jenom mě tak napadá, že určitě nepřišel sám,“ přemýšlel nahlas jeden z pravidelných návštěvníků zdejší krčmy a snažil se vyburcovat ostatní k podobným úvahám. „Na tom něco bude,“ přikývl mu hostinský a po chvilce váhání ukázal rukou směrem ke dveřím, mezi kterými právě procházel druhý nemrtvý, marně se pokoušející nenápadně vytratit, aby pár loučí a trochu oleje získal někde jinde. „Zadržte ho! Ti dva sem dorazili spolu!“ V malé místnosti nastal zmatek, protože se naráz všichni snažili vytlačit ven, aby zajali dalšího nezvaného hosta, který jim jako jediný mohl povědět, co se kolem nich vlastně děje. Jejich zaváhání mu stačilo k tomu, aby se rozběhl, když zjistil, že byla odhalena jeho pravá tvář. Jakmile se první z jeho pronásledovatelů dokázali dostat skrz úzké dveře ven z krčmy, už jim téměř zmizel za prvním rohem temné uličky, kterou chtěl využít ke svému úniku. „Za ním! Nesmí nám utéct,“ vykřikl hlasitě vůdce pronásledovatelů, který běžel v jejich čele, zlověstně nad hlavou máchal dřevenou holí a povzbuzoval ostatní k rychlejšímu postupu za podivným hostem, z něhož se právě stala bezmocná prchající zvěř. Jeden z vojáků neochotně opustil krčmu, začal nabíjet svou kuši, ale jakmile se chystal zamířit na prchajícího mladíka, rozhořčeně zjistil, že kořist již zmizela z dosahu jeho střely. Nezbylo mu nic jiného, než aby se připojil k ostatním a se zaťatými zuby se dal do běhu. Sotva dorazil k domku, za kterým se mu před chvílí skryl nemrtvý, zbylí pronásledovatelé už byli hluboko v uličkách chudinské čtvrti. Podle jejich tlumených výkřiků sice mohl poznat, kde se přibližně nachází, ale brzy mu došlo, že pro něj dnešní hon skončil. Raději začal hlasitě křičet a svolával měšťany, aby společně uzavřeli město a zamezili tak vstupu dalších nevítaných vetřelců. Po jeho nečekaném zvolání se začaly otevírat první okenice a v nich se objevily rozespalé tváře měšťanů, které se chtěli podívat, kdo ruší noční klid. Pár jich k běžícímu vojákovi prohodilo několik hlasitých nadávek a odebrali se zpět do vyhřátých postelí. Jiní se ho vyptávali, co se děje, že je někdo tak pozdě v noci burcuje. Jeho počínání neuniklo ani městské hlídce. Netrvalo dlouho a mohl strážným vyprávět svůj příběh. Nevěřili mu, ale když se přesvědčili, že není opilý, nechali se přemluvit, aby si sami šli do otevřené krčmy ověřit pravdivost jeho slov. Sotva dorazili dovnitř, spatřili hostinského, jak se dvěma pomocníky odnáší těžký pytel. Podle zděšení v jejich tvářích nemuseli dlouho hádat, co zůstalo ukryto uvnitř. Na příkaz velitele strážných jeho muži zadrželi všechny přítomné a začali rozvazovat tenký provaz uzavírající vrchní části pytle. Přestože byli za roky služby v městské hlídce přivyklí mnoha ohavnostem, když si mohli prohlédnout jeho obsah, vystrašeně ucukli a plátěný pytel jim vyklouzl z rukou. Helg byl nesmírně zvědavý, co je mohlo tak vyděsit, ale když v pootevřeném pytli spatřil bezhlavé tělo prolezlé červy, byl by mnohem raději, kdyby se to nikdy nedozvěděl. Zarazila ho chybějící hlava mrtvého, ale když si všiml neuklizených stop na hliněné podlaze s malými úlom42
ky kostí, bylo mu jasné, k čemu zde asi došlo. Mnohem závažnější však bylo, že až dosud všechny nalezené stopy potvrzovaly zmatené vyprávění vojáka, který je sem před chvílí přivedl. Velitel hlídky vybral jednoho ze svých mužů a bez dalšího otálení ho vyslal ke kasárnám, aby ve městě vyhlásili pohotovost. Pokud se prokáže, že uvedená výpověď byla pravdivá, což zatím ochotně potvrdili i další tři svědci, mají před sebou velký problém. Mezitím se společně se zbytkem strážných usadil v uzavřené krčmě a poslušně vyčkával na příchod svého nadřízeného. Až jeho názor bude rozhodující pro další běh událostí. Hostinský každému nabídl něco k pití, ale jeho čekající muži s díky odmítli. Oslavujícím městem se rozeznělo hlasité vyzvánění výstražných zvonů. Oddíl nemrtvých čekajících u sýpek se rychle seskupil a vytvořil bojovou formaci. Něco se nezdařilo a jejich plán ztroskotal. Ještě přesně nevěděli, co mohlo vyvolat poplach, ale rozhodně musí rychle zmizet. Sotva se stačili přeskupit, z nedaleké uličky vyběhl jejich spolubojovník, který se vydal obstarat louče k zapálení městských sýpek. Ze zad mu trčelo několik šípů. Některé volně, ostatní byly zabodnuté až po okraj a jejich hroty prorazily i tenký kovový plát chránící hrudník běžícího mladíka. Každou chvíli musel padnout k zemi, ale statečně pokračoval ve svém běhu. Chtěl za každou cenu varovat své nemrtvé druhy, ale každý jeho krok byl doprovázen další střelou vyslanou z houfu jeho pronásledovatelů. Přihlížející válečníci soucítili se svým druhem, ale pokud se nechtěli prozradit, nesměli dát nijak najevo, že patří k němu. Když si nešťastný běžec uvědomil, že se od nich pomoci nedočká, vzdal svůj marný boj, odevzdaně se zastavil a vyčkával, až ho jeho pronásledovatelé dostihnou. Záplava ran z jejich rukou ho srazila na zem. Útočníci měli dlouhé hole s okovanými hroty, někteří dokonce malý kyj pokrytý hřeby a ostatní krátké bodné zbraně. Jejich krvežíznivé běsnění ukončil až pohled na zohavené tělo u jejich nohou bez jakýchkoliv známek dalšího života. Přesto se ještě raději přesvědčili několika kopanci a přemýšleli, proti komu nyní obrátí svou zlobu. „Tady jsou další,“ ozval se hlasitý výkřik jednoho z vojáků, který rukou ukázal do šera, kde se mezi tmavými stíny marně pokoušel ukrýt zbytek průzkumné jednotky. Jakmile byl jejich úkryt prozrazen, neměli jinou volbu než zběsilý úprk. Hlasité kroky prchajících však neomylně vedly jejich pronásledovatele za bezmocnou kořistí. Vyzvánění výstražných zvonů vyburcovalo městskou hlídku a všichni její členové vyrazili do ulic, aby zjistili, proč byl vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti. Město zachvátil chaos a panika. Vojáci se prodírali davy přihlížejících a snažili se vypátrat stopy po nevítaných vetřelcích. Občas se jim podařilo najít některého z nich a jeho osud byl během několika chvil zpečetěn. Jejich běsnění skončilo až za úsvitu, když na ulice pokryté bezvládnými těly začaly dopadat první sluneční paprsky nového dne. Až nyní mohli vojáci a členové městské hlídky spatřit spoušť napáchanou během předcházející noci. Když si prohlíželi padlé spolubojovníky i jejich nepřátele, stěží mohli mezi jejich zohavenými těly poznat nějaký rozdíl. Již nemohou důvěřovat žádnému cizinci, který se nečekaně objeví uvnitř městských hradeb, a nyní si podle všeho ještě navíc budou muset dávat bedlivý pozor i na své staré přátele. Jeryn počítal s tím, že mu zvědové v noci přinesou požadované zprávy a pod rouškou tmy pak zahájí svůj útok, ale když se dlouhou dobu nevraceli, museli vyslat druhou skupinu, aby se po nich porozhlédla. Zprávy o jejich neúspěchu ho zaskočily. Měšťané se navíc začali připravovat na další útok, věnovali se zpevňování již tak těžko prostupné hradby a o pět stop zvýšili hladinu širokého vodního příkopu. Vůdce nemrtvé armády dobře věděl, že se jejich plán zbořil jako domeček z karet a čeká je dlouhé obléhání, na které nemají dost času ani vojáků. Sotva se na obzoru v záři vycházejícího slunce objevila temná silueta městských věží, rozdělili své síly na čtyři početné oddíly, které měly za úkol obstoupit město ze všech stran a odříznout tak jeho obyvatelům veškeré cesty k úniku či vyslání poslů pro pomoc. Zároveň jim 43
tak znemožnili, aby si zajistili alespoň nejnutnější zásoby potravin. Stovky nemrtvých vytvořily dlouhou řadu, která přes spálená pole pochodovala ke svému cíli. Vysoké hradby gymelské pevnosti se tak pro měly pro obránce proměnit ve smrtící past, ze které nebylo úniku. Jakmile se jim podařilo zaujmout požadované pozice, hemžení na hradbách ustalo. Nikdo z měšťanů nemohl uvěřit, že proti nim najednou stojí tak početná armáda. Nepřátelé naštěstí neměli těžké obléhací stroje, aby mohli prolomit jejich hradby. Hluboký vodní příkop je tak snad dokáže udržet v bezpečné vzdálenosti. Zatímco napadení na něj spoléhali jako na hlavní bod úspěšné obrany, útočníci horečně přemýšleli, jak tuto důmyslnou přírodní překážku co nejrychleji překonat, protože padací most byl již dlouhou dobu vytažen a jiná cesta do města nevedla. Vojáci obou armád na sebe chvíli mlčky hleděli a snažili se odhadnout sílu protivníka. Těch pár chvil jim připadalo jako celá věčnost a pak konečně tíživé ticho prořízly hlasy jejich velitelů, kteří je povedou do nadcházející bitvy. Muži na hradbách pevně sevřeli ve svých dlaních připravené kuše a zamířili na přicházející protivníky. Ani nečekali na pokyn a začali střílet. Většina z jejich střel sice mířila přesně, ale zranění, která by obyčejného člověka okamžitě vyřadila z boje, nezpůsobila nemrtvým válečníkům žádnou bolest. Někteří zalomili šípy vražené hluboko do svých těl, aby jim nepřekážely v dalším pohybu, a dále jim již nevěnovali větší pozornost. Z kamenných hradeb sice brzy vyletěly další střely, ale jejich účinek byl stejný. Vojáci na hradbách se zděsili. Takovým protivníkům jen těžko mohou být vyrovnaným soupeřem. V jejich tvářích se zračila spousta nezodpovězených otázek mísících se s neskrývaným strachem z neznámého. Naštěstí během dnešní noci mnozí z nich na vlastní oči viděli, že i s touto podivnou armádou se přeci jen dá bojovat a dokonce je možné ji i porazit. Když však za měsíčního svitu v úzkých ulicích pronásledovali několik nemrtvých, byli v mnohonásobné přesile. Nyní proti nim stála početně rovnocenná armáda. Sotva tedy skončilo jedno dlouhé obléhání a mohli pozdvihnout své číše na znamení jeho konce, objevil se před jejich branami mnohem silnější nepřítel, než s jakým až doposud zkřížili své meče. Vojákům na hradbách bylo jedno, zda byli oblečeni v barvách královského vojska nebo v uniformách městské hlídky. Jestliže nedokážou spolupracovat, bude jejich boj předem odsouzen k neúspěchu. S těmito myšlenkami vytáhli z toulců další šípy a mlčky je vložili do svých zbraní. Když byli připraveni ke střelbě, znovu pečlivě zamířili a vypustili na své protivníky smrtící lavinu, která však dokázala pouze nepatrně pozdržet jejich pochod. Nemrtví stanuli na okraji vodního příkopu a v rukou pevně svírali kmeny čerstvě poražených stromů, aby s jejich pomocí překonali hluboký vodní příkop a dostali se až ke hradbám, kde s obránci svedou první bitvu, která zahájí jejich vítězné tažení Terytreou.
44
Kapitola 5 V potemnělém sále skrytém v městských kasárnách se před svítáním setkali nejmocnější měšťané Gymly se zástupci Rollandovy armády, kterým před několika dny velkoryse nabídli svou pohostinnost. Nikdy by je nenapadlo, jak brzy budou potřebovat jejich pomoc. Někteří dorazili ještě za hluboké noci a celou dobu vzrušeně hovořili. Vyčkávali na příchod městské rady, která si však stejně jako vždy dávala načas. Chvíle mrazivého ticha jim připadaly jako celá věčnost. Když už se zdálo, že se jich nedočkají, rozevřely se okované dveře a do spoře osvětlené místnosti vstoupila trojice starších prošedivělých mužů. „Už jste zajisté slyšeli o tom, co se dnes v noci ve městě událo,“ začal bez dalšího otálení hovořit nejstarší z radních a s každým dalším slovem nabíral jeho hlas na důležitosti. „Nikdo neví, kde se tu vzali, ale je jisté, že se tu potloukala tlupa nemrtvých nájezdníků.“ Řečník se krátce odmlčel, aby jeho proslov získal na naléhavosti. Noční oslavy konce dlouhého obléhání se proměnily v nezvladatelné běsnění a na ulicích opět tekla čerstvá krev. „Já sám jsem ještě naštěstí žádného nemrtvého nepotkal, ale pár z mých přátel se účastnilo té podivné štvanice, která zachvátila celé město,“ pokračoval stařec ve své řeči a po krátké odmlce dodal: „Pokud chceme přežít, musíme se co nejdříve připravit k dalšímu boji.“ Jakmile domluvil, každý ze sedících mužů se rychle snažil sdělit ostatním svůj názor. Radní je ještě chvíli nechal, aby na sebe pokřikovali, a pak rázně praštil pěstí do stolu. Svícen stojící před ním se převrátil a horký vosk stékal po dřevěné desce na kamennou podlahu. Stařec se spokojeně podíval do tichých tváří ostatních stolovníků a opět se nadechl ke krátké řeči. „Pokud na sebe budeme místo rozumného jednání pokřikovat jako haštěřivé ženské, nemůžeme ničeho dosáhnout,“ pronesl hlasitě a vyrazil tak ostatním dech. „Jestli chcete, můžeme takto klidně pokračovat až do úsvitu. Pak se ale nebudeme moci divit, když si pro nás přijdou!“ Jeho nedokončená věta zapůsobila na ostatní mnohem více, než původně zamýšlel a tak raději bez otálení chvatně pokračoval: „Každý z vás nám nyní řekne, kolik vojáků má pod svým velením. Všechny vojenské oddíly rozdělíme do menších skupin, aby se mohli rychleji přemisťovat. Ostatní jim zajistí dostatečný přísun zásob, aby byly neustále připraveny k boji.“ „Nejprve bude třeba posílit opevnění na hradbách, abychom se jim dokázali lépe bránit,“ řekl jeden ze sedících šlechticů a doufal, že se jeho návrh setká s příznivou odezvou. „To je pravda,“ odpověděl mu jiný. „S tím musíme začít, ale stále ještě nevíme, proti jak silnému soupeři stojíme, a ani jak dlouho nás případně budou moci obléhat…“ Do hovoru však rázně vpadl jeden z radních: „Ještě než jsme sem dorazili, vydali jsme příkaz, aby se zvýšila hladina vodního příkopu, který nám v minulosti již mnohokrát zachránil život. Pokud nemají těžké obléhací stroje, jiná cesta než přes něj do města nevede.“ Vojevůdci museli uznale pokývat hlavou, protože široký vodní příkop pomohl získat Gymle pověst nedobytného města a všichni stolovníci doufali, že si ji dokáže udržet i nadále. Krátké ticho využil radní k posledním slovům: „To je prozatím vše. Vraťte se ke svým lidem a sdělte jim mé poselství. Zatímco se budou vojáci přeskupovat, jedna část měšťanů začne přepravovat zásoby do zdejšího podzemí a ostatní budou pracovat na hradbách.“ Sedící muži souhlasně přikývli hlavami a vydali se splnit jeho požadavky. Dobře si uvědomovali, že na nich závisí jejich přežití. Když opouštěli kasárna, s hrůzou si začali uvědomovat, že se již začíná rozednívat. Klid v ulicích zatím ještě stále udržoval početný zástup městských strážců, ale nečekaný útok nemrtvé armády mohl vše rychle změnit. Mezi posledními, kteří odcházeli z jednacího sálu, byl Helg. Velel pouze dvěma desítkám nezkušených vojáků. Většinou představovali zálohu za ostatní jednotky. Přesto pozorně naslou45
chal ostatním. Konečně se snad stanou rovnocennou součástí městského sboru. Po chvíli rychlé chůze před sebou konečně spatřil malý strážní domek, ve kterém už na něj netrpělivě čekali jeho muži. Sotva vstoupil dovnitř a prohlédl si zvědavé vojáky, chtěl začít hovořit. Zhluboka se nadechl, ale jeho snahu přerušilo hlasité vyzvánění výstražných zvonů. Když ho míjeli první ze strážných běžící k nejbližším hradbám, aby si mohli prohlédnout svého protivníka, na okamžik zaváhal a i on se rozhodl následovat své muže, utíkající úzkou uličkou. Byl nesmírně zvědavý, s kým vlastně budou muset změřit své síly. Jednoho z nemrtvých sice již na vlastní oči spatřil během noci, ale ani tak neodolal, aby se nepřidal k ostatním zvědavcům, kteří si přišli prohlédnout, kdo vlastně způsobil všechny tyhle zmatky. Pohled na zástupy nemrtvých obklopujících jejich rodné město mu však příliš radosti nedodal. Všude, kam jeho oko mohlo dohlédnout, stály šiky nepřátelských bojovníků, které se připravovaly k boji. Když viděl, že každý z nich v ruce pevně drží nějakou zbraň, polil mu záda studený pot. S ničím podobným vůbec nepočítali. Domnívali se, že když během noci rozdrtili nevítané vetřelce, bude se to dnes opakovat, ale při letmém pohledu mu bylo jasné, jak hluboce se mýlili. V hlavě se mu překotně míhaly jednotlivé myšlenky. Jejich tok vždy přerušil pohled před městské hradby nahánějící strach. Zezadu se na něj tlačil další příval zvědavců. Jelikož už viděl dost, raději jim přepustil své místo a pokoušel se alespoň svolat své vojáky. Netrvalo dlouho a celá jednotka se mohla vrátit zpět ke strážnici. Žádný z nich ještě nikdy nebojoval v opravdové bitvě a ani Helg do ní ještě nikoho nevedl, ale to jim bylo jedno. Snad se jim podaří přečkat ve zdraví dnešní den a zítra zúročí nově nabyté zkušenosti. Do strážního domku náhle vstoupil zadýchaný posel a na malém útržku papíru mu přinesl naléhavý vzkaz. Všichni se měli co nejdříve hlásit na západních hradbách, kam byli s okamžitou platností převeleni. Snad se s nimi ještě uvidí, blesklo mu hlavou, když vydal rozkaz k pochodu a všichni pomalým krokem vyrazili vstříc svému osudu. Ještě nestačili urazit ani polovinu své cesty a když se jim nad hlavami opět hlasitě rozezněly výstražné zvony. Všichni dobře věděli, co to znamená. Nepřátelská armáda právě zahájila útok, pokusila se prorazit opevněné hradby a zajistit si tak přístup do obleženého města. Strážní přidali do kroku, aby byli na místě co nejdříve. Brzy tak spatřili své nové spolubojovníky stojící na hradbách, jak nabíjejí své kuše a pečlivě míří na přicházející protivníky. Když Helgovi muži konečně dorazili k městskému opevnění, rychle chtěli vylézt nahoru, aby se přidali k ostatním, ale včas je zastavil ostrý hlas jejich nového velitele: „Kam to chcete jít? Vždyť máte zůstat tady dole a čekat, až někdo z těch nahoře padne, a teprve pak ho nahradit! Hradby by vás přeci všechny nemohly uchránit před nepřátelskými střelami. Teď by to znamenalo jen naprosto zbytečné ztráty v našich řadách! Copak jste ještě nikdy nic podobného nezažili?“ Když si všiml jejich svěšených hlav, došlo mu, že asi ne. Zarazilo ho to, ale stejně s tím nemohl nic dělat. Dobře věděl, že si bude muset vystačit s vojáky, kteří tu v současně době jsou, ale ani ve snu ho nenapadlo přidělení nezkušených nováčků. Směrem k nim zlostně mávl rukou. Netrvalo dlouho a na kamennou dlažbu z velké výšky dopadl první zasažený obránce. Z hrudi mu trčel hluboko zaražený šíp a z úst mu vytékal tenký pramínek krve. Při pohledu na jeho umírající tělo se mladí strážci zarazili, ale po chvíli váhání Helg sebral jeho kuši a toulec se šípy. Pečlivě se rozhlédl, aby zvolil nejrychlejší cestu na úzký ochoz lemující městské hradby, a brzy již začal stoupat vzhůru po chatrném žebříku Když se naposledy podíval ke svým mužům čekajícím dole, spatřil i svého velitele, jak na něj spokojeně hledí, což mu dodalo odvahy, aby se rázně otočil. Nemrtví už stáli až na pokraji vodního příkopu, k jehož zdolání chtěli použít dlouhé kmeny čerstvě pokácených stromů. Helg během chvilky pečlivě zamířil a vystřelil na jednoho z nich. Zasáhl přesně, ale když spatřil, jak si zasažený voják pobaveně prohlédl své zranění a zalomil konec střely, aby mu nepřekážel při dalším pohybu, ve tváři se mu objevilo zděšení. Snažil se nemyslet na marnost jejich boje proti takovému nepříteli. Dokonce ho na okamžik napadlo, že by možná pro všechny bylo 46
lepší, kdyby bez okolků vydali celé město cizí armádě. Tuto myšlenku však rychle vypustil z hlavy. Raději chvatně založil další šíp, aby zaplašil chmurné úvahy, a vybral si další cíl. Tentokrát již mířil přesněji, ale i přesto byl opět zklamán, protože ani přesný zásah do krku nedokázal zastavit nemrtvého válečníka. Když koutkem oka zahlédl, jak se voják vedle něj zhroutil k zemi, bezmocně se kousl do rtů a doufal, že to všechno brzy skončí. Místo padlého obránce vzápětí obsadil jeden z členů jeho hlídky, ale Helg se raději opět soustředil jen na to, aby si chránil svůj holý život. Na nic jiného neměl čas. Nemrtví se rozdělili na menší skupiny. Každá z nich vztyčila poražený strom a snažila se ho zachytit mezi hradbami. Některé klády nebyly dost dlouhé a po kamenné zdi sklouzly do vodního příkopu, ale několik kmenů se jim podařilo dostat tam, kam potřebovali a tak se mohli pokusit o první útok proti ozbrojencům rozmístěných na opevněných hradbách. Obránci odložili své střelné zbraně a chopili se mečů a seker. Přiblížil se okamžik pravdy. Většinu kmenů se jim naštěstí podařilo shodit z hradeb ještě dříve, než po nich stačili vylézt první nepřátelé, přesto se již na několika místech začal svádět nemilosrdný boj s nemrtvými. Helg se chtěl podívat, jak vypadá situace za vodním příkopem. Málem už vystrčil hlavu ze svého úkrytu, ale v posledním okamžiku si uvědomil, že by tak ze sebe udělal snadný cíl pro střelce, kteří trpělivě vyčkávali na podobnou příležitost a každou chybu dokázali potrestat. Před chvílí na to právě doplatil další z obránců, který se snažil odstrčit silný kmen. Helg tiše stál na úzkém dřevěném ochoze a zády se opíral o chladnou kamennou zeď. Nad jeho hlavou se ozvala ohlušující rána. Další kmen právě dopadl na hradby u jeho stanoviště. Nevěděl, co dělat, ale když se rozhlédl okolo a povšiml si vyčítavých pohledů ostatních spolubojovníků, rychle se postavil, rukama nadzdvihl těžkou kládu a chystal se ji odstrčit. Když se mu to podařilo, spatřil rozezlený obličej nemrtvého, který padal k vodní hladině. Vojáka na hradbách pohled dolů ochromil. Hladina vodního příkopu byla pokryta spoustou čerstvě poražených stromů a bezpočet těl ji zbarvoval do ruda. Pokud by ho však neodstrčil stranou jeden z obránců, stojícího Helga by zasáhl letící šíp, který vzápětí neškodně dopadl na městskou dlažbu mezi čekající zálohy. Hranice mezi životem a smrtí byla velmi tenká. Strážný ani nestačil svému zachránci poděkovat. Válečník se nadechl a chtěl mu něco říct, aby nezkušeného vojáka vyplísnil za jeho nerozvážnost, ale sotva stačil z úst vypustit první hlásky, do zad ho zasáhla další střela. Odstrčený muž bezděčně zachytil padající tělo. Neúmyslně přitom zalomil šíp trčící z jeho těla a pak ho opatrně položil na záda. Po dalším kmenu totiž opět začali vylézat nemrtví a tak pro něj zatím nemohl udělat víc. Když ve své dlani pevně sevřel ostrou sekeru, spatřil v očích raněného směsici výčitek s úlevou, že se jeho boj již pomalu chýlí ke konci. Nevypadal nijak dobře a nebylo jisté, zda má vůbec nějakou šanci, aby se dožil večera. Helg chtěl další kmen znovu odstrčit do vodního příkopu, ale tentokrát byl tak těžký, že to sám nedokázal a tak netrpělivě vyčkával, až se nahoře objeví první protivník. Věděl, že nebude čekat příliš dlouho, ale těch pár nekonečných chvil mu připadalo jako celá věčnost. Konečně se nad ním objevil tmavý stín nemrtvého válečníka. Sotva se pustil kmene a chystal se vytasit svou zbraň, aby mohl napadnout některého obránce, překvapivě na něj zaútočil mladý muž ukrytý za hradbami. Helg se mohutně rozmáchl a sekyrou zasáhl přicházejícího vojáka do hrudníku. Nečekaný úder ho vyvedl z rovnováhy a útočník se během chvilky zhroutil do hlubin. V marné snaze něčeho se zachytit s sebou strhl další vojáky. Spokojeného strážce o tom přesvědčilo hlasité šplouchnutí, ozývající se krátce poté, co mu padající muž zmizel z dohledu. Než si Helg stačil náležitě vychutnat pocit prvního vítězství, očekával ho další souboj. Nový soupeř byl mnohem zdatnější. V rukou držel dva krátké meče a tím představoval pro svého protivníka větší hrozbu. Nejprve naznačil úder levou rukou, ale vzápětí kupředu nečekaně vymrštil pravou paži. Obránce na to nebyl připraven a chtěl uskočit dozadu, aby se dostal z dosahu jeho zbraně, ale když si uvědomil, že by tak z úzkého ochozu spadl na kamennou dlažbu, raději 47
udělal dva rychlé kroky vpravo. Protivník s něčím podobným nepočítal a zastavil svůj pohyb až na samém okraji hluboké propasti. Než se stačil otočit, aby mohl znovu zaútočit, poslal ho Helgův kopanec přes její okraj. Sotva stačilo jeho tělo dopadnout na kamennou dlažbu, seběhla se k němu početná skupina přihlížejících vojáků, pochroumaného válečníka bez větších obtíží přemohla a nedočkavě očekávala svou další kořist, ale toho už si strážný na hradbách nevšímal, protože se již musel věnovat dalším nemrtvým, kteří se dostali až k němu. Naštěstí mu vojáci zápasící nedaleko od něj přišli na pomoc a během chvíle si s nimi dokázali poradit. Dva z nich shodili z úzkého ochozu k čekajícím zálohám, ale zbylého museli přehodit přes hradby. Společnými silami pak dokázali zdvihnout mohutný kmen a odstrčili ho dostatečně daleko, aby mohl po vlhké kamenné zdi sklouznout do vodního příkopu. Ani si nestačili setřít orosená čela a už se museli přemístit k dalším nemrtvým, kteří právě překonávali městské hradby. Helg sice až dosud neznal žádného ze svých nových spolubojovníků, ale po předcházejícím krátkém boji věděl, že se na ně může bez obav spolehnout. Netrvalo dlouho a válečníci zmožení lítým bojem si přáli, aby už konečně byl večer a mohli si odpočinout, ale přitom uplynulo pouze pár krátkých chvil od doby, kdy vyšlo slunce a nepřátelská armáda zahájila svůj útok na obležené městské hradby. Konečně se zdálo, že útočné snažení nemrtvé armády alespoň trochu polevilo, ale na žádném místě neustalo úplně. Nepřátelé se znovu seskupili na okraji vodního příkopu a sledovali, zda se někde nezdařilo prolomit obranný val, ale nikde tomu tak nebylo. Jeryn z bezpečné vzdálenosti sledoval marné počínání svých mužů. Proklínal vojáky, kteří v noci vyrazili na průzkum města ležícího před nimi a svou neopatrností ho připravili o možnost nečekaného útoku. Mnohem častěji ale zalitoval, že nemá po ruce těžké obléhací stroje. S nimi by svou práci měli podstatně ulehčenu a nepřišel by o tolik svých mužů, kteří pro dobře sešikované obránce při snaze o šplhání po pokácených stromech představovali snadnou kořist. Jejich úkol byl těžší, než si původně myslel, ale když si prohlédl vojáky připravené opět vyrazit na zteč, dodalo mu to ztracenou sebedůvěru. Není snadných vítězství a tohle si alespoň budou moci náležitě vychutnat. Spokojeně pohladil malého chlapce po vlasech a s úsměvem pozoroval ohnivé jiskřičky v jeho očích. Hlavou mu naznačil, že je na něm, aby zavelel k útoku. Hoch jeho výzvu přijal a za chvíli už se jeho tenký hlásek rozléhal po bitevním poli. Nemrtví se rychle opět seřadili a znovu se vydali směrem k městským hradbám. Napodruhé už se jim snad podaří je prorazit a až do večera budou moci beztrestně řádit v jejich útrobách. Malý chlapec zvědavě sledoval hemžení před sebou. Ještě mu asi zřejmě ani plně nedocházelo, co se tu vlastně děje. Jenom věděl, že jeho muži zatím nedokázali splnit zadaný úkol. Neuvědomoval si, že pouze kvůli němu bude dnes prolita krev nevinných lidí. Když se na něj Jeryn naposledy podíval předtím, než se začal věnovat velení jejich armády, snažil se ve tváři vyloudit křečovitý úsměv. Dal by klidně celý tento kraj za pár pořádných katapultů, kterými by mohl na ten zpropadený obranný val střílet zapálený olej. První řadě nemrtvých už zbývalo k dosažení kraje vodního příkopu pouze pár stop. Stejná vzdálenost je dělila i od zahájení dalšího útoku. Obránci tentokrát již neplýtvali drahocennými šípy a o to víc se soustředili, aby zabránili průniku nepřátelské armády přes vysoké hradby. Když Jerynovi muži opět znovu a znovu z výšky bezmocně padali na vodní hladinu, vydal nemrtvý válečník povel ke stažení jejich vojska. Odchod nepřátel vyvolal mezi znavenými obránci vlnu neskrývané radosti. Pár nešťastníků se dokonce odvážilo na okamžik opustit bezpečný úkryt, aby jim dokázali, že z nich nemají strach, ale trest na sebe nenechal dlouho čekat. Přestože drtivá většina nemrtvých válečníků byla na ústupu, našli se i tací, co trpělivě vyčkávali na každou nepozornost obléhaných a bez milosti je dokázali potrestal přesnými střelami, díky kterým se řady obránců na hradbách i nadále pomalu ztenčovaly. 48
Pohled na umírající spolubojovníky, kteří se vysmívali ustupující armádě, opět zchladil nadšení válečníků na hradbách. Jestli se chtějí ve zdraví dočkat večera, nesmějí ani na okamžik polevit ve své ostražitosti, protože podobné chyby se dnes neodpouštějí. Helg se posadil na úzký ochoz, opřel si záda o chladivé kameny a natáhl nohy. Jeho dva noví přátelé ho napodobili. K odpočinku musí využívat každou volnou chvilku, aby se připravili na další boj. Jeden ze sedících mužů mávl rukou směrem k přihlížejícím měšťanům, aby jim nahoru poslali čerstvou vodu. Mladík kývl hlavou na znamení souhlasu a rychlým krokem vyrazil k nejbližší studni. Mohli děkovat bohům, že jejich předkové před lety vybudovali město na říčních pramenech. I v dobách největšího sucha měli vždy dostatek čerstvé vody a navíc jim hluboký příkop okolo celého města již mnohokrát zachránil život. Když jim mladík poslal nahoru měch až po okraj naplněný chladivou tekutinou, zamávali dolů na znamení díků. Helg byl první, kdo se chopil koženého vaku a přiložil ho k ústům. Cítil, jak mu studená voda stéká po tváři, ale nedbal toho. Když se řádně napil, předal ho i ostatním. Až nyní si vzpomněl na vojáka, který mu zachránil život a sám přitom byl zraněn. Opatrně se postavil na nohy a pomalým krokem se ho vydal hledat. Cestou se vyhýbal odpočívajícím bojovníkům a své muže povzbudivě poplácal po rameni. Někteří byli rádi, ostatní němě zírali před sebe a marně se snažili pochopit, co se okolo nich vlastně odehrává. Konečně dorazil až ke zraněnému vojákovi. Opatrně u něj poklekl a pevně sevřel jeho ruku ve svých dlaních. Lehce mu odhrnul slepené vlasy z obličeje a ze všech sil se snažil zabránit tomu, aby mu po lících netekly slané slzy, když spatřil jeho vybledlou tvář. Mladý voják pochopil, že pro svého mrtvého zachránce už nemůže nic udělat, a tak se raději vydal zpět ke svým novým přátelům. Sotva k nim přisedl a stačili prohodit pár slov, znovu se rozezněly výstražné zvony. Nemrtví zahájili další útok. Trojice válečníků v rukou pevně sevřela zbraně a chystala se čelit dalším protivníkům. Aniž se o to Helg nějakým způsobem snažil, znenadání se ocitl v jejich čele. Ani si nestačili říci svá jména, ale to bylo to nejmenší, na čem nyní záleželo, protože se před nimi právě objevil první z druhé vlny útočníků. Obránci se snažili ze všech sil, ale stále to nestačilo. Protivníci dotírali čím dál tím více, ale ještě stále se nemohli na delší dobu usadit na městských hradbách, aby tak otevřeli cestu svým následovníkům. Nemrtvých bylo nepočítaně a s každým dalším, kterého se podařilo usmrtit, nastoupili dva jiní, zatímco řady městských obránců postupně řídly. S tím Jeryn počítal a byl to také jediný důvod, proč stále nechal svou armádu útočit na dobře opevněné město. Vybral skupinu dvaceti vojáků, kteří si z mohutného kmene letitého dubu vytvořili beranidlo, a chtěl, aby se s ním pokusili vyrazit zdvižený padací most. Tušil, že jejich snaha bude nejspíš marná, ale musel využít každou z možností, jak ukrátit dlouhé obléhání. Znovu se podíval na malého chlapce poskakujícího u jeho nohou. Zdálo se, že mu pomalu začíná docházet trpělivost a to by bylo to nejhorší, co ho teď mohlo potkat. Proto si již raději dlouhou dobu hledal nějakou důvěryhodnou výmluvu, kterou by ho dokázal obelstít. Zatím ho nenapadalo nic, co by mu jiný zkušený válečník nedokázal během několika chvil vyvrátit, ale spoléhal na to, že mu hoch bude věřit stejně, jako když se za něj postavil u říčního brodu. Helg se svými spolubojovníky znovu srazil do vodního příkopu kládu se šplhajícími protivníky. Když se krátce podíval dolů, spatřil další skupinu nemrtvých, jak se pomalu připravuje k dalšímu pokusu o proražení obranného valu. I tentokrát se obráncům pomocí dlouhého háku podařilo srazit vysoký kůl dolů, ale jednoho z nich přitom zasáhla do ramene zbloudilá střela. Válečník zoufale vykřikl a chytil se za zraněnou paži. Helg mu chtěl pomoci, ale odmítavé zavrtění hlavy ho od toho odradilo. Krvácející voják mu zdravou rukou ukázal, ať se věnuje dál své práci a nevšímá si ho. Už jednou dnes za jeho chybu zaplatil někdo jiný životem. Nechtěl, aby se to opakovalo. Sotva odvrátil hlavu, zkušený voják s bolestivým výkřikem vytrhl šíp 49
z hluboké rány a chtěl se co nejdříve připojit k ostatním, ale jak udělal pár kroků, bolestí se mu podlomila kolena. Upustil svůj meč, který s hlasitým řinčením dopadl na kamennou dlažbu. Marně se snažil zastavit krvácení a zděšeně pozoroval, jak mu mezi prsty protékají potůčky krve. Pomoc ostatních sice stále odmítal, ale i přesto opatrně slézal po dřevěném žebříku, aby se dole nechal ošetřit. Když jeho nohy opustily poslední dřevěnou příčku, zhroutil se k zemi. Brzy k němu dorazili dva ranhojiči, uchopili ho v podpaží a v rychlosti ho odtahovali z probíhajícího boje. Ošetřující voják mu hrubě strčil kousek dřeva mezi zuby. Raněný nevěděl, co si o tom má myslet, ale když spatřil jeho druha, jak bere do ruky zapálený klacík, zoufale se zakousl do roubíku ve svých ústech. Felčar bez otálení uhasil malý plamínek. Ještě chvíli vyčkal a pak na něj znovu zafoukal. Jeho konec se sytě rozzářil na znamení správné teploty k připravovanému lékařskému zákroku. V okamžiku, kdy ho přikládal k otevřené ráně, snažil se voják ležící na zemi vykřičet ze sebe strašlivou bolest v pravém rameni, která nyní zcela ovládala jeho mysl. Když se ošetřovatelé letmým pohledem na vypálenou ránu přesvědčili, že snad bude brzy v pořádku, odešli se věnovat dalším raněným, kteří také potřebovali jejich odbornou pomoc. Helg ani nemohl zjistit, jak se vede jeho příteli. Pokaždé, když se o to pokoušel, objevil se na hradbách další nemrtvý usilující o jeho život. Naštěstí se mu zatím dařilo odrážet jejich rány a během boje utrpěl pouze pár drobných škrábanců. Mnozí z jeho spolubojovníků na tom tak dobře nebyli. Před chvílí koutkem oka spatřil, jak byl jeden z nich zasažen sekerou do krku. Síla úderu mu téměř oddělila hlavu od těla, ale i tak ještě stačil vrátit smrtící ránu. Byla to poslední věc, kterou ve svém životě udělal, protože krátce poté jeho tělo dopadlo do vodního příkopu a bez velkých obtíží se ztratilo mezi těmi, která tu byla už dlouho před ním. Přestože se zdálo, že nikdo z nich nemohl svá zranění přežít, spousta se jich znovu pokoušela vyšplhat vzhůru, aby mohla opět zaútočit. Když se nepřátelské hordy nadechovaly k dalšímu mohutnému náporu, přeskupily své šiky. Výrazně posílily středovou řadu útočící od jihu, kde byl zdvižený padací most. Jeho úspěšně proražení mohlo sehrát ve snaze o obsazení nepoddajného města klíčovou roli. Jejich záměr byl sice odhalen, ale obránci nemohli bezhlavě převelet veškeré záložní jednotky, aby neoslabili zbytek své obranné linie. Slunce již bylo vysoko nad obzorem a nepřátelské útoky stále nepolevovaly. Znavené obličeje obránců prozrazovaly jejich naprosté vyčerpání. S každým novým výpadem byly jejich ruce stále těžší a těžší, ale přesto je vždy dokázali znovu pozdvihnout vzhůru. Jeryn spokojeně sledoval počínání svých vojáků. Rozhodl se, že obléhané město zažije nejdelší den ve svých dějinách. Protože žádný z jeho vojáků nepotřeboval odpočívat, mohou se pokoušet prorazit neprostupný obranný val třeba celou noc až konečně někde prorazí. Chlapec, který stál v čele jejich strašlivé armády, seděl v trávě u jeho nohou. Před sebou měl rozloženo několik kamenů a větévek. Hrál si s nimi a zdálo se, že ho dění okolo vůbec nezajímá. Za chvíli ho ale přestalo neustálé přesouvání oblázků bavit. Postavil se a bezelstně se obrátil na svého ochránce: „Proč to tak dlouho trvá? Vždyť jsi mně přece včera říkal, že nejpozději do dnešního poledne bude celé tohle město ležet v troskách!“ Vojevůdce se na něj zamračil a rychle hledal slova, kterými by mu sdělil, že ani on sám netuší, jak dlouho ještě mohou bojovat: „Udělal jsem všechno proto, aby tomu tak skutečně bylo. I kdybych měl druhou možnost, nic bych na našem postupu nezměnil. Ani nevíš, jak moc nám tu chybějí těžké obléhací stroje. S jejich pomocí by se vše usnadnilo…“ „Tak proč si je neseženete? Copak je to tak složité? Vždyť po té dlouhé válce jich tu někde musí být spousta,“ odvětil mu hoch rozkazovačně a netrpělivě očekával jeho odpověď. „Věř mi, pokud bych mohl, udělal bych pro to cokoliv. Třeba bych je i postavil vlastníma rukama, ale není to možné,“ zašeptal tiše malému chlapci a potěšeně pozoroval, jak se při jeho slovech z hradeb do vodního příkopu zřítil další z umírajících obránců. 50
Chlapec pokrčil rameny a opět se věnoval kamínkům u jeho nohou. Jerynovi blesklo hlavou, že mu snad dá na chvíli pokoj. Kdyby věděl, komu bude přísahat věrnost, když opouštěl říši mrtvých, možná by se rozhodl jinak, ale nyní na tom již nemohl nic změnit. Snad se mu alespoň podaří ze svého postavení pro sebe vytěžit co nejvíce. Když zpozoroval své pobočníky, jak k němu přicházejí pomalým krokem, zlostně se na ně obořil a poslal je zpět do válečné vřavy. Sotva si Helg stačil setřít orosené čelo, už zase musel hákem odstrkovat dlouhý žebřík, aby zabránil nepřátelským vojákům v cestě ke hradbám. Varovný výkřik ho přiměl otočit se. Když spatřil nemrtvého stojícího za jeho zády, který se připravoval k překvapivému útoku, málem se mu nenadálým strachem podlomila kolena. Neměl dostatek času, aby zaútočil jako první. Uchopil oběma rukama dlouhé topůrko své sekery a zdvihl jej nad hlavu, čímž zastavil soupeřův meč. Ani nevěděl, jak se mu to podařilo, ale když se nedočkal smrtící rány, raději sám rychle přešel do protiútoku. Prudkým kopancem do podbřišku srazil svého soka na úzký ochoz a po mohutném rozmachu ho zasáhl do nechráněného týla. Ani ho nepřekvapilo, že se ještě hýbal a pokoušel se znovu postavit. Pravou nohou mu šlápl na záda, rychlým trhnutím vyprostil svou sekeru z jeho přeražené páteře a lehce ho odstrčil přes okraj dřevěné lávky. Sotva jeho tělo dopadlo na kamennou dlažbu, dvojice čekajících vojáků se postarala o to, aby už nikdy nemohl nikomu ublížit. Když se mladý člen městské stráže obrátil, aby se znovu věnoval hemžení u vodního příkopu, zděšeně zjistil, že se počet vojáků na dřevěném ochozu výrazně snížil. Záložní jednotky už pravděpodobně bojovaly místo padlých a další zraněné bojovníky už neměl kdo nahradit. Žádný z obránců však nehodlal prodat svoji kůži lacino bez pořádného boje. Helg raději opět sevřel ve svých dlaních dlouhý hák a chtěl jím odstrčit chatrný žebřík stlučený hordou nemrtvých. Tentokrát se mu to však nezdařilo a první ze šplhajících vojáků už byl téměř na vrcholu své cesty, kde zachytil kovový hrot na konci dlouhé dřevěné tyče, která ho měla srazit dolů. Na okamžik zaváhal a přemýšlel, co bude dělat, aby za něj pak prudce zatáhl. Překvapenému vojákovi vyklouzl hák z rukou a nemrtvý ho odhodil do vodního příkopu. Už mu chyběly pouze poslední dva stupínky k tomu, aby vyšplhal na kamenné hradby. Když zpozoroval, že proti němu stojí pouze mladý ustrašený voják svírající v roztřesených rukou sekeru a objevil se mu na tváři posměšný úšklebek. Byl si jist svým snadným vítězstvím. Pomalým pohybem vytahoval svůj krátký meč a náležitě vychutnával pohled do Helgových očí. Jenže se stalo něco, s čím nepočítal. Bezbranný mladík se náhle prudce rozmáchl a přesným zásahem do ramene mu oddělil ruku od těla. Role se vyměnily a před nemrtvým stál protivník odhodlaný ho co nejdříve zničit. Poprvé sice ještě stačil před jeho ranou uskočit, ale další úder ho zasáhl do nekrytého boku. Zasažený válečník si uvědomil, že má před sebou poslední šanci, aby si prodloužil svůj nemrtvý život. Pokusil se zbývající rukou vytrhnout meč ze své uťaté paže. Když už se ho dotýkal konečky prstů, zasáhl ho drtivý úder mezi lopatky. Helg si spokojeně prohlédl tělo prolezlé červy u svých nohou. Nejprve zaváhal, když mu soupeř vytrhl hák, ale naštěstí se dokázal včas vzpamatovat a odrazil tak jeho nový útok. Než si však mohl vychutnat svoje vítězství, vyšplhal k němu další nemrtvý, kterého však odhodlaně poslal zpět mezi šplhající druhy prudkých kopancem do nechráněného obličeje. Konečně měl trochu času rozhlédnout se okolo sebe a zjistit, jak si doopravdy stojí. Po úzkém ochozu se vratkým krokem potácel jeden z obránců a v dlaních se marně skrýval vyražené oko. Pár kroků za ním se rozpřahoval další z nemrtvých k mohutnému úderu a chystal se ukončit život nešťastníka před sebou, což Helg nechtěl dopustit. Několik stop od něj ležel zraněný válečník, který si oběma rukama zoufale tiskl hlubokou ránu, z níž prýštila čerstvá krev. Vedle těla měl položenu krátkou kuši. Naštěstí v ní byla založena střela, takže ji mohl okamžitě použít. Mladý válečník znovu pohlédl na nemrtvého připraveného ke smrtící ráně, rychle poklekl, ve zpocených dlaních pevně sevřel odloženou zbraň a sna51
žil se co nejpřesněji zamířit. Už se chystal stisknout spoušť, ale v poslední chvíli ho zarazil zamítavý pohled jednookého muže, který smířeně očekával ránu z milosti. Helg zaváhal a to raněného stálo život. Strážce vztekle zaťal zuby. Jeho střela nemířila tak přesně, jak si představoval, a nemrtvý se pouze zmateně rozhlédl, jaký odvážlivec ho zasáhl do prsou. Spatřil klečícího mladíka, který ve svých rukou držel odlehčenou kuši. Podobnou urážku nehodlal ponechat bez potrestání, ale sotva stačil nemrtvý bojovník učinit pár kroků, vrhl se na něj další z obránců a překvapivým úderem ho srazil k zemi. Zasažený muž se pokusil znovu postavit na nohy, voják stojící nad ním mu to kopancem do tváře znemožnil. Když si sedal na záda bezmocného nemrtvého, vytáhl od pasu dlouhou ostrou dýku. Pevně uchopil ležícího za mastné vlasy a po krátkém rozmachu mu ji vrazil do jeho krku. Ještě několikrát svůj pohyb zopakoval a přestal až ve chvíli, kdy oddělil jeho hlavu od zbytku těla a pak cennou trofej s úsměvem obřadně odhodil do vodního příkopu. Než si Helg stačil prohlédnout krvavé divadlo, v němž představoval pouze jednu z mnoha bezvýznamných loutek, byl nucen podstoupit další bitvu o svůj život. Tentokrát měl soupeř v rukou dlouhou bojovou hůl s okovanými konci a pokusil se zaútočit na jeho nohy. Mladý strážce nadskočil a vyhnul se tak zákeřnému úderu. Dobře věděl, že jakmile znovu dopadne na obě nohy, nebude mít moc času k tomu, aby nad svým soupeřem získal rozhodující výhodu. Stačil mu krátký okamžik, kdy se k němu nemrtvý pootočil zády, aby ho svou sekerou zasáhl do nekrytého místa. Zasaženému se na okamžik podlomila kolena, ale rychle byl připraven k dalšímu boji. Až dosud se domníval, že podobným úderem svého soka dokáže usmrtit nebo ho alespoň vyřadí z dalšího boje, ale nyní se na vlastní oči přesvědčil, že se hluboce mýlil. Helgovu pozornost upoutal jazyk, jenž se na okamžik objevil v pootevřených ústech nemrtvého bojovníka. Připomněl mu hada, který se připravuje k poslednímu uštknutí, jímž z něj chce vysát veškerý život. Soupeř se opět pokusil zaútočit. Obránce jeho jednání nepřekvapilo a dokázal se připravit. Sekerou zkušeně odrazil jeho ránu, která se neškodně svezla po dřevěném topůrku. Chtěl protivníka zaskočit nečekaným výkopem, ale bohužel minul. Uvědomil, jak velké chyby se dopustil svým neuváženým jednáním. Útočník mu zahákl hůl za stojnou nohu, udržující vratkou rovnováhu, a mladý strážce se brzy ocitl na lopatkách. Myslel si, že poslední věc, kterou v životě uvidí, bude nemrtvý napřahující se k poslední ráně, ale ještě dokázal vymrštit obě paty kupředu a zasáhl ho pod koleny, což jej na chvíli ochromilo. Dalším rychlým kopancem mu podrazil nohy a oba se tak ocitli na úzkém dřevěném ochozu. Mrštnější mladík rukou sáhl po své zbraní, posadil se a zasáhnout svého soka do břicha. Nemrtvý zachroptěl, ale i přes hrozivá zranění byl stále schopen bojovat dál. Helg se s ním už nechtěl zdržovat a raději do něj strčil. Dole už se o něj snad někdo postará. Jakmile před něj dopadl další chatrný žebřík, rychle ho odstrčil zpět a vysloužil si za to pochvalné poplácání po zádech, kterým ho počastoval jeden ze starších válečníků procházející okolo. Sotva stačil vychutnat pomíjivý okamžik slávy, sklouzl mu pohled na kamennou ulici pod hradbami, kde se to hemžilo vojáky, co se překotně snažili plnit vydané rozkazy. Ani si nestačil povšimnout, že se nemrtvým podařilo zasáhnout muže, jenž dostal na starost velení jejich obranné linie. Ležel v tratolišti krve a skupina ranhojičů se ho marně pokoušela udržet při životě. Pokud by byl pouze jedním z bezpočtu řadových vojáků, již dávno by svůj boj vzdali, ale u váženého pána náležícího k městské šlechtě si to nemohli dovolit. Helg se opět soustředil sám na sebe a netrpělivě očekával dalšího protivníka. Než na něj mohl zaútočit, koutkem oka zachytil pomalý pohyb na strážních věžích. Konečně se začaly otevírat střílny. Již od rána doufal, že je malé katapulty podpoří v boji, ale podařilo se je zprovoznit až teď. Početná řada nemrtvých bezhlavě pochodovala kupředu a stále si neuvědomovala hrozící nebezpečí. Jakmile si byli střelci jisti zásahem, vypustili mezi nepřipraveného pochodujícího nepřítele smrtící salvu. Sotva dopadla na zástupy útočníků první hliněná nádoba až po okraj naplněná zapáleným olejem, propukla mezi pochodujícími vojáky panika. 52
Každý se chtěl co nejdříve dostat z dosahu strašlivé zbraně, ale téměř nikomu se to nezdařilo. Zoufale odhazovali své zbraně a marně ze sebe strhávali hořící šaty. Někteří hledali úkryt ve vodním příkopu a také se jim v něm skutečně podařilo uhasit ohnivé jazyky svírající jejich těla, ale pak se stávali snadnou kořistí pro obránce číhající na hradbách s luky a kušemi. Nemrtví neměli možnost volby. Buď se vydají do šlehajících plamenů nebo je pobijí odhodlaní vojáci, kteří se s podporou katapultů pokusili o překvapivý protiútok a společně s mohutným řevem přelézali obranný val a vydali se pronásledovat své protivníky. Zpočátku sice hnali svého soupeře před sebou, ale jakmile vystřelily katapulty další salvu do promíšených šiků, padli jí za oběť i mnozí válečníci z jejich armády. Téměř žádný z nich se již nevrátil zpět do Gymelské pevnosti, což odradilo všechny, kteří je zamýšleli následovat. Jeryn bezmocně sledoval, jak jeho muži prchají z bitevního pole. Zlobně vykřikl směrem k nim, aby otočil směr jejich kroků, ale dobře věděl, že na světě není síly, která by je přiměla k návratu do ohnivého pekla. Některý z jeho zástupců navrhl ústup, ale o tom nechtěl hrdý válečník ani slyšet, protože by tak s největší pravděpodobností přišel i o své velení. Budou muset co nejrychleji přijít na to, jak obelstít pozorné obránce. Nemrtvý vojevůdce se marně snažil přijít na nějakou slabinu neprostupného obranného valu, kterou by dokázali využít ve svůj prospěch. Byl s rozumem v koncích a tajně doufal, že mu poradí někdo z ostatních zkušených válečníků, ale ani oni si s řešením přetěžké hádanky nevěděli rady. Tíživé ticho, vyplněné výkřiky lidských pochodní ženoucích se k vytouženému útočišti, přerušil drobný chlapec, který se přestal věnovat hraní a vyrazil za svým ochráncem, aby se ho zeptal, proč jsou ještě stále nejsou ve městě, když mu celý den sliboval něco jiného. Sotva svými drobnými krůčky docupital ke statnému válečníkovi, nesměle mu strčil tenkou ručku do jeho obrovské dlaně. Jeho bezelstný úsměv vyrazil starému válečníkovi dech. Vždyť on si snad vůbec neuvědomoval, že tady kvůli němu umírají lidé. Střelci ve strážních věžích se činili. Sotva malý katapult srovnali do původního postavení, už na něj jeden z mladších vojáků postavil hliněnou nádobu až po okraj naplněnou olejem a jeho druh do ní vložil zapálenou pochodeň. Nikdy již možná neuslyší tak líbivý zvuk jako když se ohnivé jazyky poprvé dotkly tmavé tekutiny. Vrchní střelec pak již jen zatáhl za úzkou dřevěnou páku a smrtící střela vyrazila hledat další ze svých obětí. Ve skrytu duše litovali, že jim příprava těžkých zbraní trvala tak dlouho a na hradbách zbytečně padlo mnoho vojáků, které by jinak mohli snadno zachránit. S podobnými myšlenkami odpálili mezi zmatené řady nemrtvých další ohnivou střelu a s pobavenými úšklebky sledovali, jak ze zasažení marně pokoušejí dostat z dosahu jejich strašlivé zbraně, která nyní ve spravedlivé odplatě nemilosrdně pustošila jejich ustupující šiky. Střelci připravovali další nádobu, kterou chtěli co nejdříve poslat mezi ustupující protivníky. Jelikož byli mnohem dále než na počátku, museli nepatrně zvětšit střelecký úhel, aby je zasáhli i tentokrát. S podobnou prací měla většina z nich mnohaleté zkušenosti a z jejich pohybů to bylo znát. Žádný neudělal ani jeden zbytečný pohyb navíc, a tak brzy vyslali další ohnivou smršť na armádu, která se zatím zmateně rozprchla po bojišti. Již se zdálo, že jsou prchající v bezpečí, ale mužům ve strážní věži stačilo, aby na sebe pohlédli, a očima se dohodli na posledním výstřelu. Tentokrát dva posluhovači vybrali tu největší nádobu, který jim zbyla. Voják, který měl na starosti ovládání katapultu pomocí dřevěné kliky, v rychlosti zvětšil střelecký úhel na nejvyšší možnou míru. Když koutkem oka zahlédl, jak jeho pomocník zapálil hustou tekutinu, zatáhl za krátkou páku a doufal, že i jejich poslední rána nemine ustupující nemrtvé válečníky. Netušil však, že nádoba neproletí střílnou, ale rozbije se o její horní okraj. Ohnivý živel tak v mžiku zaplavil vnitřek strážní věže a zapálený olej pak v jediném ohnivém proudu stékal po kamenném zdivu do vodního příkopu. 53
Pohled na mohutnou věž, která byla až do této chvíle chloubou rozlehlého města, z níž stoupají oblaka dýmu, zmrazil nadšení obránců, kteří se domnívali, že se jim konečně podařilo zvrátit průběh bitvy ve svůj prospěch. Když si zahlédli hořící postavu, jak se pokouší zachránit život skokem z vysokého ochozu a během okamžiku dopadla na pevnou kamennou dlažbu, opět se jich zmocnila beznaděj a strach z toho, co bude následovat. Strážní věží otřáslo několik krátkých výbuchů a z každé střílny vyšlehly vysoké plameny ze zbytků oleje, který zde byl v hliněných nádobách připraven k další střelbě. Jakmile Jeryn spatřil, co se děje, zachmuřený výraz na chvíli opustil jeho obličej. Hořící věž byla důkazem, že i tak silný obranný val podpořený hlubokým vodním příkopem je s trochou štěstí možné překonat. Nemrtvý vojevůdce pochopitelně hodlal ve svůj prospěch využít nečekaného oslabení obranné linie a znovu nechal přeskupit své vojsko, aby ho vedl do další bitvy. Nad válečným polem se opět rozeznělo hlasité bubnování a nemrtvé šiky znovu vyrazily na zteč. Snaha nemrtvých o proražení obranného valu v blízkém okolí poškozené věže, ze které ještě stále stoupala oblaka tmavého dýmu, dopadla mnohem hůře, než by si jejich velitel vůbec dokázal představit. Než se dostali k vodnímu příkopu, aby se přes něj pokusili vylézt na vysoké hradby, padla téměř čtvrtina jeho mužů. Když bylo jasné, že i tento pokus bude marný, neváhal zavelet k ústupu, představujícímu jedinou možnost, jak znovu přeskupit své řady a připravit je k dalšímu boji, ale ani cesta zpět se neobešla bez značných ztrát. Helg vzal do ruky šíp, který měl za hrotem omotaný kus starého hadru namočený v tmavém oleji. Krátce ho přiložil k zapálené pochodni a napjal tětivu svého luku. Ani nemusel příliš mířit. Stačilo zacílit do houfu prchajících a i tak některého z nich zasáhl. Dnes již bylo dobojováno. Dvakrát se jim podařilo odrazit útok početnějších nepřátel a ti se z toho teď budou muset vzpamatovat. Obránci na hradbách na sebe radostně pokřikovali. Konečně si mohli odpočinout a nabrat nové síly k zítřejšímu boji. Pážata jim proto zatím přinášela čerstvou vodu a ranhojiči ošetřovali drobné šrámy utrpěné v lítém boji. Když Helgovi obvazovali roztrženou ruku, nepřítomně sledoval hemžení okolo sebe. Jakmile mu mladý felčar stáhl špinavý obvaz, krátce sykl a snažil se přemoci palčivou bolest. Dobře věděl, že jeho zranění není vážné a zítra bude muset být znovu připraven. Nedaleko od něj přenášeli dva mladící na chatrných nosítkách vojáka s přelámanýma nohama a rozdrcenou paží. V ústech měl krátký dřevěný kolík, do kterého pevně zakousl se zuby. Odnesli ho k ranhojiči, který ošetřoval mladého strážného, a opatrně ho vedle něj položili na zem. Felčar ho zběžně prohlédl a krátce pokýval hlavou. Sáhl do kožené brašny a vytáhl ze sáčku černou pilulku. Oba jeho pomocníci museli vydat značnou sílu, než se jim podařilo vyprostit z úst raněného dřevěný roubík. Sotva to dokázali, naplnil okolí jeho zoufalý výkřik. Ranhojič mu do úst vložil připravený lék a přátelsky ho chytil za zdravou ruku. Muž během chvíle přestal křičet a klečící lékař mu již mohl pouze zatlačit oči, ze kterých vyprchal život. Nebyla to snadná volba, ale raněnému alespoň ušetřila zbytečnou bolest z dlouhého umíraní. Když od něj odcházel, nevěnoval sedícímu strážci, který na něj překvapeně hleděl, sebemenší pozornost. Sotva mladému obránci došlo, co právě spatřil, ozval se povel k nástupu. Nezbylo mu nic jiného, než aby ho neochotně vyslechl. Ještě ráno byl téměř celý prostor pod hradbami zaplněný odhodlanými obránci, ale nyní jich tu stála sotva polovina. „Je mezi vámi někdo, kdo už má nějaké zkušenosti s velením?“ zeptal se nejistý voják stojící před nimi a doufal, že se najde někdo, komu bude moci důvěřovat. Helg se překvapeně rozhlédl okolo sebe. Hořce si pomyslel, že pokud se mu podaří ve zdraví přežít nájezdy nelítostných nepřátel, ještě by ho tu mohli povýšit. Neochotně udělal krok kupředu, ačkoliv měl za sebou jen pár měsíců ve vojenské akademii, kterou mu zaplatil bohatý strýc, aby ho poté přeložili do Gymly, kde měl velet malé jednotce městských strážných. Společně s ním vystoupilo z řady i několik dalších vojáků, odhodlaných vést své druhy do dalšího boje. 54
„Dobře. Každý si vyberte padesátku mužů, za které budete zodpovídat. Až s tím skončíte, určíte desetičlenné hlídky na hradby. Ostatní budou mít rozchod a vy přijdete za mnou,“ vykřikl hlasitě a tak je v rychlosti seznámil se svými plány na udržení jejich pozic. Helg chtěl nejprve vyhledat zbylé členy městské hlídky, ale raději od toho upustil. Rukou ukázal na vojáky, po jejichž boku dnes odpoledne bojoval. Když nic nenamítali, nechal je, ať mezi sebou zvolí první hlídku a odešel za jejich velitelem do nejbližší krčmy. Nevěděl, co přesně může od podobné schůzky čekat, a tak byl značně nejistý, když opatrně zaklepal na malé dveře. Netrvalo dlouho a rázně se otevřely. Na ulici vyhlédl starší válečník a zvědavě si prohlížel nově příchozího. Rukou naznačil Helgovi, že může vstoupit, a mladý strážce jeho nabídku bez dalšího otálení přijal. Sotva vešel a rozhlédl se okolo sebe, spatřil zachmuřené tváře ostatních. Někdo mu nabídl pohár s vodou a kousek okoralého chleba. Během náročného dne si ani neuvědomil, že už od včerejška vlastně nic nejedl, a tak se hltavě zakousl do prvního sousta a nedočkavě ho spolykal. Než stačil dojíst, dorazili i poslední opozdilci. Mladý válečník se tu nedozvěděl nic neočekávaného. Chtěli po nich jen, aby každý z nich dával pozor na svěřené vojáky a společně s nimi dokázal ubránit přidělený úsek obranného valu. Proto netrvalo dlouho a znavení bojovníci se mohli rozejít ke svým mužům. Helg opustil krčmu u hlavní třídy s hlavou plnou starostí. Vůbec si nedokázal představit, jak bude rozkazovat padesátce zkušených vojáků, když až doposud velel nejvýše malé družině strážných. Byl tak zamyšlen, že si ani nevšiml, že se začíná stmívat. Skrz tmavé mraky občas prosvitl měsíc. Každý z mužů na hradbách sice v rukou držel hořící pochodeň, aby alespoň trochu ozařovala jeho okolí, ale jinak se obležené město utápělo v temnotě. Nemrtví se zatím stáhli až k okraji Černých lesů, kde rozbili svůj tábor a očekávali příchod svého rozhněvaného velitele. Ještě stále nevěděli, co bude následovat, když před ně předstoupil Jeryn s malým chlapcem a vykřikl: „Na dnešní den musíme co nejdříve zapomenout. Už se nikdy nesmí opakovat. To je jediná možnost, jak můžeme dostát svému slibu věrnosti. Proto nabízím bohatou odměnu každému, kdo přijde na způsob, jak překonat ten vodní příkop a pomůže nám konečně jednou provždy otevřít brány tohoto zpropadeného města.“
55
Kapitola 6 Jeryn seděl sám ve stanu a přemýšlel, proč jeho vojáci během uplynulého dne nedokázali prolomit obranný val okolo gymelské pevnosti. Od samého počátku věděl, že je nečeká snadný úkol, přesto ho nečekaný nezdar zaskočil. Bezmocně hleděl do plápolajících voskovic, prohlížel si mapu obleženého města a marně se pokoušel najít nějaké slabé místo. Netušil, kolik času mohlo uplynout, než si za ním kdosi hlasitě odkašlal, aby upoutal jeho pozornost. Nemrtvý pomalu otočil hlavu a byl nesmírně zvědav, kdo se ho odvážil vyrušovat z jeho rozjímání. Byl velmi překvapen, když před sebou spatřil drobného mladíka, který netrpělivě přešlapoval na místě a marně se pokoušel nalézt správná slova, jimiž by ho oslovil. „Proč za mnou přicházíš?“ zeptal se ho samozvaný vojevůdce nemrtvých válečníků. „Než jsem vstoupil do armády, podařilo se mi uprchnout z královských dolů. Napadlo mne, že jestli Gymla stojí na prameni říčního toku, který se skrz vodní příkop rozlévá do okolí, podařilo se mi možná objevit slabinu v jejich obranných liniích,“ zašeptal nesměle dotázaný. Jeryn mu pozorně naslouchal, ale ještě stále nechápal, kam mladík před ním míří svými slovy, a proto nedočkavě očekával jejich další pokračovaní: „Voda z města musí neustále odtékat pryč. K tomu účelu je v podzemí zajisté vybudována rozsáhlá síť tunelů, kudy proudí ven. Určitě je mají chráněné mřížemi, ale ty už musí být značně poškozené. Sice ještě ne tak, aby tudy dokázal dovnitř proniknout někdo živý, ale malá skupina nemrtvých by to snad dokázala.“ Jerynova tvář se rozjasnila. Okamžitě pochopil, co mu neznámý voják navrhuje. Do města sice podzemní sítí tunelů nemůže proniknout živá duše, ale část jeho armády by tudy prorazit mohla. Tím by své soupeře dokonale překvapili a k jejich konečné zkáze by tak přispěla i jejich největší chlouba. Nic lepšího si snad pro začátek ani nemohl přát. Pochvalně poplácal svého oddaného stoupence po rameni a chystal se přednést jeho nápad ostatním. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se pak ještě ve odcházející válečník svého zachránce. „Perwys, můj pane. Jsem rád, že jsem vám mohl pomoci,“ dodal nemrtvý obezřetně, ale ve skrytu duše si už představoval, jak po jeho boku sám velí části jejich armády. „Dobrá. To si určitě budu pamatovat. Nemusíš se bát. O svou odměnu nepřijdeš,“ pronesl vojevůdce spěšně a očima již vyhledával své nejvěrnější, aby jim zvěstoval radostnou zprávu. Nečekaný návrh vzbudil v táboře nemrtvých nadšení. Netrvalo dlouho a pro nebezpečný úkol se začali hlásit první dobrovolníci. Mnoho zkušených válečníků se pak snažilo, aby mohlo velet malé úderné jednotce. Jejich překřikování však rázně ukončil Jeryn, který rukou ukázal na Perwyse, jenž se zmateně rozhlédl okolo sebe, aby se ujistil, že byl skutečně vybrán on sám. „Nebylo by spravedlivé, aby se vůdcem této důležité výpravy stal někdo jiný než ten, který přišel s tímto překvapivým návrhem,“ pravil hlasitě statný válečník k naslouchajícím žoldnéřům. „Nechám pouze na něm, ať si sám zvolí své pomocníky. Má mou naprostou důvěru, a tak bych nerad slyšel, že mu někdo z vás v něčem odporoval nebo odmítl pomoci.“ Když domluvil, rozprostřelo se mezi zaskočenými nemrtvými tíživé ticho. Nikdo se neodvážil vyslovit ani sebemenší námitku. Spíše se v tichosti proklínali, že se jim nepodařilo přijít s podobným návrhem dříve než tomu drobnému chudáčkovi, který za něj nyní s pyšným úsměvem sklízel všeobecný obdiv a zasloužená slova uznání svých spolubojovníků. Perwys nevěděl, co si s nenadálou odpovědností počít. Nechtěl být jedním z bezejmenných nemrtvých, kteří potáhnou v první řadě vstříc jisté smrti, ale ani příliš netoužil, aby velel tak početnému zástupu vojáků, ale již pro něj nebylo cesta zpět. Dav mu uvolňoval cestu. Nemohl si příliš vybírat, a tak bral každého, kdo měl zkušenosti s těžkou prací a mohl by jim být nějak prospěšný. Požádal o dlouhé lano, ale když mu oznámili, že zatím ještě žádné nemají, nepříjemně ho to zaskočilo. Nakonec nedal jinak, než aby si svlékli špinavé košile a svázali 56
jejich rukávy. Žádný z nemrtvých z jeho malého oddílu nevěděl, k čemu by jim mohly být prospěšné, ale raději se spoléhali na to, že zajisté dobře ví, co dělá. Byl to přeci jejich nový velitel. Perwys letmo přepočítal své muže. Bylo jich sotva třicet, ale to mu zatím muselo stačit. Větší skupina by určitě neunikla pozornosti strážných a neměli by tak na svou práci dostatek klidu. Ještě odešel oznámit Jerynovi, že vyrážejí na cestu. Když opouštěli ležení nemrtvé armády, všiml si, jak hejna havranů krouží nad bojištěm pokrytým bezpočtem padlých bojovníků a chystají se k bohaté hostině, kterou jim tu během dnešního dne připravili. Nemrtví se snažili přijít na to, co budou dělat, ale vůdce jejich družiny jim to zatím nehodlal prozradit. To si nechával až na poslední chvíli, protože si zatím nebyl zcela jist, zda jsou jeho předpoklady správné. Dobře si uvědomoval, že pokud neuspějí, nemohou se vrátit zpět. Když už je od cíle jejich noční cesty dělila pouze necelá míle, vydal Perwys pokyn, aby se ztišili. Jakmile byl měsíc přikryt hustými oblaky, mohli jít ve skrytu temnoty i po hlavní cestě vedoucí do Gymly. Když začaly okolní tmu prořezávat drobné paprsky jeho svitu, využívali ke kradmému pohybu početné stíny rozprostřené po okolí. Konečně se jim podařilo dostat se až na dohled vodního příkopu pokrytého plovoucími těly bez známek života promísenými s čerstvě poraženými stromy, které jim měly posloužit k překonání vysokých hradeb. Velitel malého oddílu naznačil ostatním, aby v tichosti zůstali ve svém úkrytu, a sám se vydal na průzkum. Bez okolků ulehl na chladnou zem a plížil se kupředu. Doufal, že se jeho opatrné pohyby ztratí mezi padlými a nemýlil se. Než si ho mohl kdokoliv všimnout, dostal se až k okraji vodního příkopu. Na okamžik se zarazil a vzápětí neochotně strčil obě ruce do studené vody. Pomalu se nořil do kalného příkopu a snažil se, aby ho při jeho počínání nikdo nezaslechl. Zhluboka se nadechl. Teprve pak se odvážil znovu ponořit pod hladinu, aby se zanedlouho jeho hlava znovu objevila v záři skomírajících měsíčních paprsků. Rukou si stáhl mokré vlasy z obličeje a tiše pokynul svým druhům, aby ho následovali do vodního příkopu. Když byli všichni na místě, Perwys je se spokojeným úsměvem přepočítal, a když se přesvědčil, že si jich žádný ze strážných na hradbách nevšiml, ponořil se do kalné vody. Chvíli mu trvalo, než dokázal v temnotě najít správný směr, ale když mu mezi prsty proklouzlo mazlavé bahno s drobnými řasami pokrývajícími dno, pochopil, že je u cíle jejich cesty. Snažil se uklidnit, aby se zbytečně nepohyboval, a pokoušel se zachytit stopy proudící vody, která vytékala z městských kanálů. Zatím nic podobného nepostřehl, a tak se musel neochotně vydat zpět k vodní hladině, aby zkusil štěstí jinde. Sotva se vynořil, spatřil bezpočet tázavých pohledů upřených na svou osobu. Už jim chtěl sdělit, co zde vlastně budou dělat, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Ještě na to bude dost času, až jim přesně ukáže, kde se společně budou potápět, aby se pokusili proniknout podzemím do obleženého města. Raději udělal pár dlouhých temp a znovu se vydal pod hladinu. Tentokrát měl více štěstí. Když se ponořil a chvíli zůstal v klidu, ucítil u pravé ruky nepatrný pohyb. Potopil se ještě hlouběji ke kalnému dnu. Podařilo se mu objevit místo, kudy ze širokého kanálu prýštil vodní proud sloužící jako náplň hlubokého příkopu, který již zadržel bezpočet nepřátelských nájezdníků. Nemrtvý neváhal, vynořil se a pokynul svým druhům, aby ho následovali. Překotně jim vysvětloval, co od nich požaduje. Na poslouchajících mužích bylo znát, že mu příliš nerozumějí, ale nikdo se mu neodvážil odporovat. Chvíli jim trvalo, než pochopili, že se mají potopit do temné hlubiny a již nikdy ve svém životě nemusí spatřit sluneční světlo. Skupina nemrtvých se postupně ponořila do vodního příkopu. Netrvalo dlouho a narazili na ústí široké průrvy přehrazené silnou kovovou mříží. Vojáci okolo ní uvázali svázané košile, aby jim usnadňovaly orientaci v podvodní říši, protože jejich pohyb zvířil bahno u dna a za chvíli je začala obklopovat neprostupná temnota. Vůdce jejich výpravy se hmatem pokoušel zjistit, jaký je stav mohutné překážky. Zdálo se, že ji léta strávená v chladném říčním toku příliš nepoznamenala. Přes rty se mu prodralo pár hrubých nadávek, ale místo aby se hlasitě rozezněly, k hladině začalo stoupat pouze pár osamocených vzduchových bublin. 57
Nemrtví se znovu přesunuli k mohutné kovové mříži. Každý nahmatal jednu z dlouhých tyčí, ze kterých se skládala, a hledal místo, kde byla zapuštěna do kamenného zdiva. Když se jim ho podařilo nalézt, vytáhli ostré dýky, kterými se vybavili na cestu, a pustili se do díla. Ostrými hroty neustále přejížděli mezi spárami a pokoušeli se uvolnit kovové zábrany, které jim bránily v průniku do městského podzemí. Nikdo z pracujících nevěděl, jak dlouho už jsou ponořeni v chladné vodě, ale těch pár chvil jim připadalo jako celá věčnost. Jeden z nemrtvých zlostně vykřikl, když se mu nůž svezl po mokrém kameni a odřízl mu dva prsty na levé ruce, ale příval jeho nadávek beze zbytku pohltil hluboký vodní příkop. Konečně se jim podařilo vylomit jednu z dlouhých tyčí. První úspěch je povzbudil v další práci, ale na obtížnosti jí zatím neubral. Po chvíli povolily díky nečekanému náporu další dva kameny porostlé zelenými řasami a tím se uvolnila další část mohutné kovové mříže. Až nyní si Perwys začal uvědomovat, že po jejich prvním ponoření do kalného příkopu nebylo vidět ani na konečky prstů a teď se před nimi pomalu začínají objevovat nejasné stíny. Odpověď na jeho nepoloženou otázku mu přinesl jediný pohled k vodní hladině, na kterou začaly dopadat první paprsky nového dne. Jako správný velitel obeplul všechny své muže a krátkými posunky je vyzval k nejvyšší opatrnosti. Již se nemohli spoléhat na úkryt v tmavém vodním příkopu, kde bylo velmi snadné unikat pozornosti strážných. Snažili se pokračovat, ale zanedlouho je vyrušilo hlasité bubnování, které se začalo rozléhat tichou vodní říší. Jeryn znovu sešikoval své věrné a vyslal je na další zteč. Ze strážních věží znovu začaly vyletovat mraky zapáleného oleje, které nemilosrdně mířily k pochodujícím zástupům nepřátelské armády. Zasažení válečníci začali prchat a k nim se přidala i velká část ostatních. Pouze ti nejstatečnější dokázali proběhnout až k vodnímu příkopu, který se znovu začal plnit bezvládnými těly, ale Perwysova družina jim nevěnovala pozornost, protože měla dost svých starostí. Snad jen muž oblečený v uniformě městské stráže, kterému z hrudi mu trčely dva zabodnuté šípy a pravý bok mu zdobil velký krvavý šrám, je na malou chvíli vyrušil. Jeho tělo prudce dopadlo na vodní hladinu, kde se okamžitě propadlo pod ostatní plovoucí těla. Voják se mezi nimi pokoušel prorazit, aby se znovu dostal k čerstvému vzduchu, ale jeho pozornost náhle upoutal pohyb u kovové mříže. Překvapeně sledoval práci nemrtvých. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, o co se tady dole snaží. Chtěl o tom co nejrychleji spravit své spolubojovníky, ale když se znovu začal drápat k vodní hladině, jeho tělo vypovědělo poslušnost. Zoufalý útok nemrtvé armády netrval příliš dlouho. Se špatným vybavením neměla proti připraveným obráncům šanci. Jeryn to dobře věděl, ale nemohl své muže nechat nečinně přihlížet, jak se jim vysmívají z městských hradeb. Obětoval část svého vojska, ale toho příliš nelitoval. Dnes šli v prvních řadách ti, které jejich zranění omezovala v pohybu, takže jich nebyla velká škoda. Až vypálí to prokleté město, z jeho hrdých obyvatel si s pomocí malého chlapce udělá nové rekruty do své armády a pak všem ukáže, jak vypadá opravdová síla. Perwys naznačil svým mužům, aby ještě zvýšili své úsilí. Bylo mu jasné, že nad jeho hlavou právě ztroskotal další pokus o proražení obranného valu. Další snaha by znamenala pouze zbytečné plýtvání silami, a tak záleželo pouze na nich, zda se jim podaří podrobit vzpurné město bez toho, aniž by zde strávili dlouhé týdny, které chtěli využít k vítěznému tažení Terytreou. Kovové tyče sice povolovaly jedna za druhou, ale poslední se jim podařilo odstranit až k večeru. V mříži tak konečně vznikl dostatečně velký otvor, aby jím mohli proplout. Když opouštěli místo, kde během celého předchozího dne pracovali, přejely jim po tvářích šťastné úsměvy. Na hladinu v tu chvíli začaly dopadat rudé paprsky zapadajícího slunce. Mladý válečník si s hrůzou uvědomil, že pod hladinou strávili téměř celý den. Pokud se domnívali, že jim špatná viditelnost ztěžovala práci ve zvířeném bahně vodního příkopu, nyní je v úzkém tunelu obklopila naprostá tma. Mladý vůdce nemrtvých statečně plul 58
v jejich čele. Ruce měl nataženy daleko před sebe a snažil se tak včas nacházet další překážky, které jim tu před desítkami let nachystali zlomyslní obránci. Netušili, jak dlouho mohli plavat, ale náhle jejich prsty nahmataly další kovovou mříž, která jim přehradila další cestu. Řada plovoucích válečníků se zastavila. Zmateně se snažili zjistit, co přerušilo jejich putování sítí podzemních kanálů. Perwys se nohama zapřel o drobné výčnělky úzkého tunelu a ze všech sil se pokusil zatlačit na nečekanou překážku. Tentokrát měli více štěstí a kov bez namáhavého boje sám brzy dobrovolně opustil kamenné zdivo. Nemrtvý pomalu odstrčil mříž ke stěně porostlé řasami a lehce ji přidržel, aby umožnil bezpečný průchod mladému vojákovi, který vzápětí využil jeho příkladu a stejně jako on pomohl dalšímu muži za sebou. Skupinu uzavíral nejmladší z nemrtvých válečníků. Dostal za úkol nést na zádech malý kožený vak s nástroji, které by se jim ještě mohly hodit. Opozdil se v úzkých tunelech, že si ani nevšiml, že se muži před ním nějak výrazně zdrželi. Rukou neúmyslně zavadil o odloženou mříž. V okolní temnotě ani nepostřehl, že na něj padá, až dokud neucítil celou její váhu na svém těle, když ho chladný kov ho přimáčkl ke kamennému zdivu. Marně se pokoušel plout dál, ale nedokázal uvolnit ruce uvězněné pod svým tělem. Snažil se zavolat o pomoc, ale jeho slova s sebou odnášel vodní proud tekoucí proti němu směrem k vodnímu příkopu. Když přijal nabídku k dalšímu životu, ani v nejhorším snu ho nenapadlo, že ho celý stráví uvězněn bez možnosti jediného pohybu v temnotě úzkého vodního hrobu. Perwys s neskrývanou radostí přivítal, že se těsný kanál konečně trochu rozšířil a on mohl vynořit hlavu nad hladinu. Před sebou spatřil rozlehlý prostor hrubě vytesaný do skály, který byl z poloviny zaplněný vodou. Když zvedl zrak, uviděl několik různě velkých kruhových otvorů, kterými dolů do podzemí pronikal mihotavý měsíční svit. Nebylo pochyb, že se nad jejich hlavami nacházely městské studny, které jim umožní vstup do obleženého města. Vůdce nemrtvé družiny počkal, až dorazí všichni jeho muži. Letmo je přepočítal, ale nestačil si povšimnout, že jeden z nich chybí. V tichosti jim vysvětlil, co po nich bude chtít. Už se nemohli dočkat, až se znovu ocitnou na pevné zemi a dají svým druhům znamení, že mohou bez obav vyrazit ke gymelské pevnosti, jejíž brány jim již navždy zůstanou otevřeny. Vojáci dopluli do míst, kde byla do vodní nádrže spuštěná vědra. Rychlými pohyby svých rukou si přitáhli lano, které ještě zůstalo namotané na rumpálu, a začali šplhat vzhůru. Perwys byl první, kdo opustil chladné podzemí. Nejdříve se opatrně rozhlédl, jestli není v okolí studny nějaký nepohodlný svědek, ale když se přesvědčil, že je vše v pořádku, rychle se přehoupl přes malou kamennou zídku. Počkal, až za ním vylezou i ostatní, aby pak zavelel k plánovanému rozchodu. Každý z nich dobře znal svůj úkol, který měl vykonat. Do svítání bylo ještě daleko, ale nemrtví se již začínali scházet u městských studní, aby se nepozorováni vrátili do temného podzemí. Velitel jejich oddílu neskrýval svou radost, když viděl, že se jim podařilo opatřit si i zbytek věcí, které jim ještě chyběly. Vycvičení válečníci rychle sešplhali po natažených lanech zpět do městských stok. Nečekané zdržení při prolamování kovové mříže donutilo nemrtvé žoldnéře, aby v chladné vodě nedobrovolně strávili další den. Doufali, že už snad bude zároveň i tím posledním, protože jim ztěžklé mokré šaty značně znepříjemňovaly jakýkoliv pohyb. Perwys se svými muži nevrle sledoval, jak se slunce nad hlubokou studní líně plazí po modré obloze. Jak rád by ho popohnal kupředu, ale nic platný jim nebyl ani bezpočet nadávek, které během dne vypustili ze svých úst. Konečně se paprsky začaly sklánět k obzoru. Až když se celé město zahalilo do tmy, dovolil nemrtvý vůdce, aby se připravili k namáhavému výstupu. Netrvalo dlouho a průzkumníci stanuli na kamenné dlažbě. Zbývalo jim už jen vytáhnout ze studny vědra s věcmi, které ukořistili během včerejší loupeživé výpravy. Když byli hotovi, Perwys jim rozdal pár posledních pokynů a popřál hodně štěstí. 59
Žoldnéři vytvořili malé skupinky, které se postupně rozcházely do všech stran. Cestou z nich stále odkapávala voda z nasáklých oděvů. Když se Perwys přesvědčil, že se vydali splnit zadané povely, společně se třemi dalšími muži zamířil oklikou k rozlehlým sýpkám. Jakmile dorazili k cíli, ozvalo se krátké hvízdnutí z přiléhající uličky. Perwys pochopil, že již jsou očekáváni. Tiše se přemístili k ukryté hlídce a krátkým pochvalným pohledem odměnil své muže, když si všiml trojice těl ležících u jejich nohou. Pozorně sledovali pochodující strážné u městských sýpek. Netrvalo dlouho a rychlé pohyby krátkých nožů postupně ukončily jejich životy. Jen dvěma se podařilo uniknout, ale než mohli vyvolat poplach, překvapivý útok dokončily skryté zálohy přesnými výstřely z kuší. Vylomit tři chatrné zámky, které na silném řetězu zamezovaly vstupu do městských sýpek, jim příliš drahocenného času nezabralo. Trochu je ale zaskočilo hlasité vrznutí zrezivělých pantů, když otvírali mohutnou bránu. Než se jim podařilo zapálit první pochodeň, uplynula spousta času, ale jakmile její mihotavý svit ozářil rozlehlé prostory, rázem oněměli úžasem. Ještě nikdy předtím neviděli tolik pytlů s obilím jako nyní. Pochopili, že by neměli nejmenší šanci pokusit se dlouhým obléháním vyhladovět město s takovou zásobou potravin. Mlčky zapalovali další pochodně a pomalými kroky se rozcházeli po celé budově. V záři plamenů byly vidět jejich spokojené tváře pozorující, jak ohnivý živel pomalu začíná stravovat naplněné pytle. Rozlehlé sýpky se plnily hustým tmavým kouřem, ale nemrtvým to příliš nevadilo. Nabyli přesvědčení, že už požár nemůže nic zastavit, začali postupně vycházet ven. Jakmile se oheň rozšířil i po stěnách, rozběhli se do okolních ulic a hlasitě vykřikovali, že městské sýpky zachvátil požár. Zpočátku jim nikdo nevěnoval větší pozornost, ale když se probuzení měšťané na vlastní oči přesvědčili, že je to pravda, chvatně opouštěli svá obydlí, aby přiložili ruku k dílu a pomáhali s hašením životně důležitých zásob. Když Helg zaslechl zvony bijící na poplach, marně se zahleděl do dáli a snažil se rozpoznat, kudy nemrtví válečníci povedou noční útok. Překotný tok jeho myšlenek rázně přeťal jeho přítel, který mu prudce poklepal na rameno a přiměl ho, aby se otočil. Jakmile se mladý velitel neochotně ohlédl, nemohl přehlédnout hořící sýpky. Nesměli dopustit, aby do základů lehly popelem. Vybral polovinu svých mužů a sám se v jejich čele rozběhl k požáru. Lidé mezitím stačili vytvořit dlouhé řetězy, mezi kterými měla putovat vědra s vodou, ale nedělo se tak. Jakmile se svými muži doběhl ke studním, nevěřícně si prohlédli nedávno zničená vědra povalující se na kamenné dlažbě všude okolo nich. Až v tomto okamžiku si plně uvědomil, co se ve skutečnosti stalo. Marně se snažil překřičet hluk přeplněné ulice. Mával na své muže, ať se rychle vrátí zpět ke hradbám. Zdvihl ruce nad hlavu a marně se snažil naznačit, kam se mají ubírat jejich následující kroky. Se zoufalým výrazem ve tváři se prodíral davem zpět na své původní stanoviště. Ještě se nedostal ani do poloviny své cesty a z hrůzostrašných výkřiků před sebou pochopil, že je zle. Jakmile druhá polovina Perwysových mužů spatřila, jak ze středu města začaly do tmy šlehat plameny z městských sýpek, rozhodli se přejít k závěrečné části svého drzého plánu. Přesně podle jejich očekávání zůstaly na hradbách pouze záložní jednotky a ostatní se vydali pomoci s hašením. Sotva poslední z vojáků opouštějících hradby zmizel v temných uličkách, kde se musel prodírat davem překážejících měšťanů, využili nemrtví svou šanci k překvapivému úderu. Než se dostali až do blízkosti poškozené strážní věže museli podříznout nepočítaně hrdel. Proniknout dovnitř nebyl žádný problém, protože byly zatím dokončeny pouze nejnutnější opravy a tak válečníci brzy vyběhli vzhůru po úzkých kamenných schodech. V malé místnosti je překvapili strážní hlídající spouštěcí zařízení padacího mostu, ale boj netrval dlouho a srdnatí obránci podlehli přesile útočníků. Jeden z nich ještě stačil krátce zazvonit na zvon, ale jeho bití zaniklo ve vyzvánění oznamujícím rozsáhlý požár. 60
Perwys vzal do rukou hořící pochodeň a dlouze s ní zamával v otevřeném okně. Netrvalo dlouho a dočkal se stejné odpovědi. Když Jerynovi oznámili, že je cesta do města volná, začal se hlasitě smát a bez dalšího odkladu zavelel k útoku. Během chvíle se válečníci přemístili ze svých úkrytů k vodnímu příkopu. Když se nemrtví ve strážní věži přesvědčili, že jich je dostatečný počet, pustili se do rovnocenného zápasu s vojáky uvnitř městských hradeb, spustili padací most a údery svých zbraní zničili jeho ovládací zařízení. Vojákům hlídkujícím na hradbách vyschlo v krku, když viděli, jak se padací most řítí k zemi. Ještě chvíli však trvalo, než pochopili, co se ve skutečnosti odehrává. Začali zoufale křičet, aby upozornili ostatní na nečekaný útok nepřátelské armády, ale to k nim již po kamenné dlažbě běžela první vlna nemrtvých, kteří svým druhům právě otevřeli městské brány. Stačil pár přesných ran a jejich hlavy se odkutálely do okolní temnoty. Překvapení vojáci se marně pokoušeli zastavit postupující nepřátelské vojsko. Přesila protivníků je však zatlačovala ke středu města, které zachvátil úmyslně založený požár, přeskakující z jednoho domu na druhý. Když před sebou Helg spatřil postupující nemrtvé, do kterých vojáci z úzkého ochozu na vnitřní straně hradeb bez viditelného úspěchu vypálili bezpočet ran ze svých samostřílů, polil mu záda studený pot. Dokud je od strašlivého nepřítele odděloval široký vodní příkop a mohli se spolehnout, že je udrží dostatečně daleko, byli v bezpečí. Nyní se všechno změnilo. Vysoké hradby se staly smrtelnou pastí znemožňující jakýkoliv pokus o útěk. Nezbylo jim nic jiného, než se pokusit bojovat do poslední kapky krve a doufat, že alespoň pár vyvolených přežije. Mladý velitel se pokusil seřadit své muže, aby měl jejich odpor větší šanci na úspěch, ale sotva se k nim přiblížili první z protivníků, pochopil, že je vše ztraceno a společně s ostatními se jenom zoufale bránil přesile nepřátel. Než se stačili přeskupit do bojové formace, dorazil k nim nemrtvý voják, který nad svojí hlavou hrozivě mával dvojbřitou sekerou. Strážný hbitě uskočil před první ranou a využil jeho krátké nepozornosti, aby ho bodl do nekrytého týla. Když se rozmáchl, aby dorazil muže u svých nohou, ucítil v zádech ostrou bolest. Než se stačil otočit, aby našel žoldnéře, který po něm vystřelil ze své kuše, někdo jiný ho udeřil do pravého boku okovaným kyjem. Lehká zbroj sice dokázala utlumit sílu úderu a zabránit tak nepříjemného zranění, nečekaná rána ho však i přesto srazila k zemi. Poslední věc, kterou mladý válečník ve svém životě spatřil, byl hrozivý obličej nemrtvého válečníka rozpřahujícího se ke smrtelné ráně. Spíš než na něj se díval na nebe plné hvězd nad jeho hlavou, ale to už se mu krátký meč zarýval hluboko do břicha. Z posledních sil ještě stačil zachytit ostří zabořené ve svých útrobách, ale pouze si tak způsobil další zranění na rukou, jelikož mu na nic jiného nezbyly síly. Jakmile členové městské hlídky spatřili, že jejich velitel padl, zanechali marného boje a rozprchli se do všech stran, kde marně očekávali záchranu. Zástup nemrtvých tak dokázal bez větších ztrát obsadit městské hradby. Bylo jen otázkou času, kdy spustí další padací most a umožní i ostatním vstoupit do bezbranného města. V úzkých uličkách se sice ještě stále nacházely malé oddíly statečně vzdorující přesile, ale i ty postupem času podléhaly nepřátelům. Jerynovi vojáci se nechtěli zdržovat bojůvkami s neozbrojenými měšťany. Stačilo jim, když je před hroty mečů tlačili ke středu hořícího města. Zoufalé výkřiky bezmocných lidí, marně žádajících o slitování, zněly jako rajská hudba. Občas se stalo, že některé z ustupujících žen vyklouzlo z náručí malé děcko. Pochodující masu nemrtvých to však nezajímalo a na podrážkách jejich bot skončily jejich krátké životy. Vše šlo hladce až do chvíle, kdy si většina z poražených měšťanů uvědomila, že má za zády ohnivý živel a před sebou vojáky, kteří je do něj ženou. Ti statečnější se s holýma rukama rozběhli vstříc svému osudu a z posledních sil chtěli prorazit zástup nepřátel, ale ani jednomu se to nepodařilo. Na tvářích útočníků se dokonce objevily pobavené úsměvy, doprovázející jejich marné snažení. Mnozí se vzdali veškeré naděje, poklekli a se zavřenýma očima smířeně očekávali neodvratný konec. Netrvalo dlouho a jejich krev skropila chladné čepele a kamennou dlažbu. Pouze pár měšťanů dalo před bezcitnými nájezdníky 61
přednost plamenům, ale vzápětí zmateně vybíhali z hustého kouře, snažili se nabrat do plic čerstvý vzduch a setřást ze sebe hořící šat. Občas se také stalo, že z davu přihlížejících válečníků vylétl milosrdný šíp ukončující veškeré trápení. Trvalo dlouho, než se tichou nocí konečně přestaly ozývat výkřiky umírajících. Pomalu je nahrazovalo tiché vzlykání těch, kteří přežili. Útočníci s nimi hrubě smýkali a pokoušeli se je sehnat dohromady jako stádo ovcí jdoucí na porážku. Několik uprchlíků, kteří se chtěli zachránit skokem do vodního příkopu a útěkem k Černým lesům, padlo do rukou čekajícím zálohám Jerynova vojska. Čekalo je dlouhé umírání, protože nemrtví někdy dokázali být velmi vynalézaví. Požár uprostřed města pomalu dohasínal. Namáhaly tomu drobné kapky deště snášející se z oblohy, aby alespoň trochu smývaly stopy hrůz odehrávající se na zemi pod ní. Jeryna to příliš netěšilo, protože doufal, že celé město lehne popelem, ale i tak se jeho muži dnes konečně dočkali slibovaného vítězství, o kterém si bude s obdivem vyprávět celá Terytrea. Pohlédl ke svým nohám a pohladil po vlasech malého chlapce ležícího vedle něj. Zatím ho nechá klidně spát a až vyjdou první sluneční paprsky, půjde si po jeho boku prohlédnout dobyté město. Ještě nikdy se mu nezdálo, že svítá tak pozdě jako nyní. Konečně mohl jemně zatřást odpočívajícím chlapcem. Chvíli trvalo, než ho dokázal probudit, ale stálo to za to. Odměnou mu byl úsměv v drobné tváři a krátké objetí kolem krku. Starý válečník to neměl rád, ale nyní se musel přemoci. Pokud by chlapce nepotřeboval, už by se s ním dávno rozloučil a nechal ho samotného napospas toulavé vlčí smečce. Zatím však představoval zdroj jeho vlastní moci. Když se rozhlédl okolo sebe a sledoval pobavené tváře svých zástupců, trochu se odtáhl a zlobným pohledem si je přeměřil. Rychle se postavil, odtrhl si z krku malé ručky svého chráněnce a postavil ho na zem. Naznačil ostatním, že je nejvyšší čas vyrazit. Nikdo se mu neodvážil odporovat, a tak mlčky následovali jeho kroky k doutnajícím troskám Gymly. Jeryn šel hrdě v čele průvodu a pečlivě sledoval zkázu doprovázející jejich kroky. Malý chlapec nejprve vesele běhal okolo něj, ale když se zahleděl do okolí prašné cesty pokryté bezpočtem padlých těl, začal se do jeho hlavy pomalu vkrádat strach. Jeho radost rychle vyprchala. Nyní už cupital vedle svého přítele, vložil mu ruku do dlaně a hleděl do země. Ještě netušil, že to nejhorší ho teprve čeká až vstoupí do města, kde celou noc řádilo jejich vojsko. Nemrtvý válečník položil malému chlapci ruku na rameno a pevně ho stiskl. Donutil ho, aby pozdvihl svůj zrak a společně se rozhlédli okolo sebe. Až k oblakům se před nimi tyčily městské hradby, pokryté pobitými obránci, stejně jako hladina vodního příkopu, kde plavala strnulá těla zavražděných měšťanů. Když se Jerynovi zdálo, že se společně již dosytosti vynadívali na strnulý obraz válečné vřavy, vyzval ostatní k dalšímu pochodu. Jakmile vstoupili do města, veškerá činnost v něm rázem utichla Nemrtví zanechali svázané měšťany a v rychlosti vytvořili dvojřad provolávající slávu svým velitelům. Konečně jim nikdo nebude upírat jejich zásluhy, jak tomu již mnohokrát bylo při službách cizím pánům, kteří si je pak všechny přivlastnili pro sebe. Nadšení nijak neupadalo a to bylo dobře. Jeryn by mohl své muže poslouchat až do večera, ale na to nyní neměl čas. Neochotně zdvihl pravici, aby je utišil a mohl k nim začít hovořit. Zkušený válečník dlouho hledat správná slova. Nakonec ve svých rukou pevně sevřel malého hocha, zdvihl ho nad hlavu a hlasitě vykřikl: „Za vše, co jsme dnes dokázali, vděčíme tomuto chlapci. Všichni jsme mu hluboce zavázáni, že nám dovolil vrátit se zpět mezi živé a dále šířit slávu našich jmen na bitevních polích. Toto je pouze začátek. Nepřestaneme, dokud naší rukou nezemře poslední z jeho nepřátel. Až tehdy bude náš úkol splněn.“ Klučina si z výšky zvědavě prohlížel vojáky pod sebou. Nevadilo mu, že některým chybějí ruce nebo jim z těla trčí zabodnuté šípy, protože si na to již během předcházejícího pochodu musel zvyknout, ale hluboce ho zasáhla zmínka o tom, že všechno, co se okolo něj odehrává, je jen jeho zásluha. V temném koutě za zády ostatních právě jeden z dobyvatelů prořízl hrdlo bez62
brannému starci. Teplá krev začala stékat po jeho chatrném oděvu a voják si již vyhlížel svou další oběť. Opravdu se tyhle všechny krutosti děly jenom proto, že tomu tak chtěl? Hlasité volání mužů mávajících svými zbraněmi ho v tom utvrzovalo. Děsilo ho to, ale nedokázal si představit, jak jim v tom zabránit. Do očí mu vyhrkly slané slzy a po jeho líci stékaly do Jerynova obličeje. Válečník se podíval vzhůru, aby zjistil, co se děje. Jakmile spatřil chlapcův plačící obličej, postavil ho na pevnou zem a zeptal se ho na důvod jeho zármutku. „Mám hlad. Už od večera jsem nic nejedl,“ zalhal drobný klučina zoufale a doufal, že mu starý válečník uvěří. „Nechtěl jsem to říkat, abych vás nezdržoval, ale už jsem to nemohl déle vydržet. Asi jste na mě ráno zapomněli se snídaní, když jsme odcházeli.“ Ráno na něj nikdo nezapomněl. Stejně jako ke svému dalšímu životu nepotřebovali dýchat, stalo se i obstarávání potravy jen další zbytečnou přítěží. Najít v obsazeném městě něco k jídlu pro jeden malý krk určitě nebude nic obtížného. S úsměvem pohlédl do tváře svého chráněnce a tím ho ubezpečil, že dnes dostane všechno, co jen bude jeho hrdlo ráčit. „No tak, na co ještě čekáte? Nevšímejte si nás a vraťte se ke své předchozí práci,“ vyzval Jeryn své muže a spokojeně sledoval, jak pokračují ve vraždění bezbranných měšťanů, kteří již smířeně očekávali jejich rány a ani se nepokoušeli vzdorovat. „Však já si ještě osobně prověřím, jak se který z vás činil! Ty nejzdatnější pak samozřejmě čeká zasloužená odměna.“ Jeho slova přinesla stojícím válečníkům novou chuť po čerstvě prolité krvi. Konečně se vrátil první z poslů, kteří vyrazili obstarat něco k snědku pro svého malého pána. V rukou držel bochník včerejšího chleba a kus uzeného masa. Hoch ho neochotně převzal z jeho tlejících končetin a utřel ho do své zašpiněné košile, aby ho alespoň trochu zbavil všudypřítomného hnilobného zápachu doprovázejícího každého z členů jeho podivné armády. Neměl hlad, ale když se podíval na dychtivého muže po svém boku, neochotně se zakousl do tvrdé kůrky, jen aby ho uchlácholil. Zdálo se, že je vše v nejlepším pořádku, a tak Jeryn klidně čekal, až jeho malý průvodce dosnídá. Čas si krátil pohledem na krutou řež rozpoutanou svými vojáky. Ještě nikdy ve svém životě neviděl tolik prolité krve jako dnes. Za chvíli klučina utišil hlad a tak mohli společně vyrazit na další prohlídku podrobené pevnosti. Cesta po dlážděné hlavní třídě jim rychle ubíhala, a tak netrvalo dlouho a stanuli na malém náměstíčku, kde ještě včera večer stály městské sýpky. Jeryn se zvědavě rozhlížel okolo sebe a pak jeho zrak našel toho, koho od rána nedočkavě vyhlížel. U ohořelých trámů postával Perwys se svou družinou a hlasitě spolu hovořili. Nemrtvý vojevůdce nechtěl nic zbytečně odkládat, a tak namířil kroky přímo k nim. Když hovořící zjistili, kdo se k nim blíží, Perwys v rychlosti vykřikl několik nesrozumitelných povelů, ale nemrtví se i tak dokázali vyrovnat ještě dříve, než k nim vážený host dorazil a přede všemi jim poděkoval za jejich statečnost a přislíbil jim i nezbytnou trochu zlaťáků. Dalším cílem jejich obhlídky byla městská kasárna. Naštěstí to od vypálených sýpek neměli daleko. Bylo to poslední místo, které až do svítání statečně vzdorovalo jejich náporu, ale pak se i poslední obránci rozhodli vzdát nepřátelům. Nyní tu bezmocně klečeli na chladné zemi a očekávali příchod velitelů vítězné armády, kteří rozhodnou o jejich osudu. Jeryn se společně s malým hochem zastavil u tří postarších mužů, odevzdaně ležících v prachu. Nevšímali si jich. Až bolestivé kopance ostatních členů vítězného průvodu je přiměly otevřít prázdné oči. Starci hleděli k oblakům a svým nepřátelům nevěnovali sebemenší pozornost. Vůdce nemrtvé armády se kousl do spodního rtu. Chtěl si vychutnat své vítězství až do úplného konce, ale členové městské rady mu to nechtěli dopřát. Nedivil se jim. Na jejich místě by se možná zachoval stejně, ale i tak ho přiváděli k nepříčetnosti. „Podívej se na ně,“ pravil nemrtvý ke svému chráněnci a rukou mu ukázal na klečící muže. „To jsou ti, jejichž zásluhou jsme předcházející čtyři dny trčeli před městskými hradbami, kde padla spousta našich dobrých válečníků. Není třeba pochybovat o tom, že si za svou práci zaslouží spravedlivou odměnu. Co s nimi tedy navrhuješ udělat?“ 63
Chlapec se díval na muže před sebou. Věděl, že po něm jeho přítel chce, aby jim oznámil, že je čeká smrt, ale nedokázal si představit, že bude moci tak snadno vynést podobný soud. Vždyť oni jednali podle svého nejlepšího svědomí, když se pokoušeli chránit životy měšťanů. Zahleděl se jim do očí a snažil se v nich vyčíst, jak se asi cítí. Našel v nich však pouze nevýslovné opovržení a trochu špatně skrývaného strachu. Stejný výraz měli i jeho přátelé, když Rollandova jednotka vypalovala jeho rodnou vesnici. Skutečně se mu podařilo uniknout jen proto, aby ostatním přinášel smrt a utrpení z rukou svých přisluhovačů? Hoch se nadechl, aby promluvil, ale když se z jeho úst nehrnula dlouho očekávaná slova, rozhodl jeho opatrovník za něj: „Stáhněte je z kůže a jejich těla vystavte na hradbách.“ Když skupina vojáků sbírala ze země prošedivělé starce, jeden z nich našel dostatek odvahy, aby mu plivl do tváře. Nemrtvý si s posměšným úšklebkem otřel obličej a železnou rukavicí ho prudce udeřil do tváře. Radnímu se podlomila kolena a hlava mu poklesla na prsa. Nechtěl to svým vrahům nijak usnadnit, a tak se nechal celou cestu nést. Byl to jeho poslední projev vzdoru. Doufal, že se k němu přidají i ostatní, ale ti raději rázem odhodili zbytky své cti a slibovali bohaté výkupné, když je i s jejich rodinami propustí na svobodu. Jeryn kráčel dál doprovázen svými nejvěrnějšími a spokojeně sledoval, jak jeho hrdlořezové konají své dílo. V dlani měl ruku svého malého průvodce. Hoch zděšeně uskočil, když nedaleko něj probodl nemrtvý svého vězně a jeho krev zasáhla jejich šat. Velitel se pohrdavě usmál a volnou paží setřel ze svého kabátu zbytky červených krůpějí. Konečně dorazili ke konci své cesty a pomalými kroky se začali vracet zpět do hlavního ležení. Kruté divadlo skončilo. Nyní už míjeli pouze stojící vojáky, kterým u nohou v tratolišti čerstvé krve ležela padlá těla bezbranných měšťanů. Když se před nimi po dlouhém pochodu objevil spuštěný padací most, který je měl vyvést z tohoto pekla, chlapcovu mysl zaplavil pocit nepopsatelné úlevy. Během svého krátkého života již sice spatřil spoustu strašlivých věcí, ale nic se zatím nevyrovnalo řádění nemrtvé armády v ulicích obsazené Gymly. Když se ocitli před hradbami, chlapec požádal o krátkou přestávku. Jeryn neznal jediný důvod, proč by jeho prosbě neměl vyhovět. Naopak ještě vyslal dva vojáky, aby se opět poohlédli po něčem k jídlu a přinesli mu džbánek čerstvé vody. Hoch se pak pohodlně usadil trávy. Chvíli mlčky hleděl před sebe a začal vzlykat. Válečník ho chtěl utěšit a položil si jeho hlavu na hruď. Doufal, že společně se zbytkem slz opustí jeho tělo i zbytečný strach. Netrvalo dlouho a hoch přestal naříkat. S chutí se zakousl do přineseného kusu sýra a zapil ho hltem chladivé vody. Alespoň na okamžik zapomněl na události z dnešního rána, ale když odložil svůj oběd a jeho zrak znovu pohlédl na doutnající trosky hradeb, kam právě jeho přívrženci zavěšovali členy městské rady, opět mu záda polil studený pot. Chtěl zpátky domů, ale když si uvědomil, že již žádný domov nemá, vzdal se veškeré naděje a tiše vyčkával, co po něm jeho opatrovník bude žádat. Někde ve své mysli to však již dávno věděl. Zatím si to nechtěl připustit, ale byl to zřejmě jediný důvod, proč ho ještě nechali naživu a prapodivný úsměv ve tváři sedícího válečníka ho v tom utvrdil. „Tady jsme již skončili,“ pošeptal mu do ucha jeho společník. „Je načase, abys nyní nahradil naše padlé z řad mrtvých měšťanů. Jen tak můžeme vytáhnout k hlavnímu městu a zničit tvého nepřítele, který ti bez váhání nechal povraždit všechny blízké.“ Chlapec zoufale vyslechl jeho slova. Počítal s tím, ale dokud zůstala nevyslovena, doufal, že k tomu nedojde. Pomalu začínal chápat, že se mu jeho dar začíná vymykat z rukou a ostatním přináší pouze zkázu a zmar. Konečně věděl, proč ho jeho nejbližší odmítli doprovázet na jeho zničující pouti Terytreou. Nyní měl zřejmě poslední možnost vzepřít se svému ochránci a pokusit se zastavit začínající válku, která mohla zničit veškerý život. „Ne,“ odpověděl mu statečně a přál si, aby Jerynovi jeho odpověď stačila. Na tváři nemrtvého válečníka se objevil překvapený výraz, ale ze všech sil se snažil zůstat klidný a zeptal se malého chlapce, proč právě teď odmítá poslušnost. 64
„Nevím. Prostě mě to už nebaví,“ hlesl bojácně klučina sedící vedle něj. Vojevůdce se raději odvrátil, aby nevybuchl vzteky. Tak malého pána už to omrzelo. Nejraději by toho rozmazlence na místě seřezal a přivedl ho zpátky ke správným myšlenkám, ale tuto možnost si nechával až jako úplně poslední. Použitím hrubé sily by ztratil veškerou pracně získanou důvěru, vykoupenou několika drobnými ústupky. „Nevadí. Klidně tady odpočívej, a až se ti zase bude chtít pomoci naší společné věci, tak pro mě pošli,“ procedil mezi zuby naštvaně a rozzlobeně odkráčel pryč, jen aby se již déle nemusel dívat na hocha, který ho tolik zklamal. Cestou si neodpustil příval nadávek, ale ty již překvapený chlapec neslyšel. Snad jeho trucování nebude trvat dlouho. Válečník tiše vyčkával a bedlivě sledoval sedícího klučinu. Nechtěl si to připustit, ale v tuto chvíli mu byl vydán na milost. Jestliže ho do odpoledne nedonutí, aby z říše mrtvých povolal další vojáky, možná ho ostatní zbaví velení. Chmurné úvahy proto raději rychle zaplašil. Po spuštěných padacích mostech vycházeli rozjaření vítězové. Jejich práce zde skončila a všichni se již těšili na brzké slavné tažení proti dalšímu královskému městu. Jeryn už neměl času nazbyt. Vyrušil hocha z jeho nové zábavy, kterou představoval velký brouk, jemuž postupně ubývaly nožičky. Rukou mu přejel po kudrnatých vlasech a pak ho přiměl, aby se ještě jednou rozhlédl okolo sebe. Všude ve svém okolí viděl pouze početné zástupy nemrtvých válečníků, které dychtivě očekávaly každé další slovo. Pohled do jejich odhodlaných tváří zapůsobil mnohem naléhavěji než cokoliv jiného. Chlapec vyskočil a chytil svého ochránce za rameno. Stáhl ho k sobě a pak mu cosi tiše pošeptal. V Jerynově obličeji se objevil spokojený úsměv. Hoch zavřel oči a celou svou mysl soustředil, aby z chladné říše smrti přivedl zpět mezi živé všechny, kteří o to měli zájem. Netrvalo dlouho a stojící muži s úžasem pozorovali vodní příkop, jehož hladina pokrytá mrtvými těly začala ožívat. Padlí členové městských stráží nevěřícně hleděli okolo sebe. Jejich noví spolubojovníci jim nechali dostatek času, aby se vzpamatovali ze svého překvapení. Dovolili jim, aby si ponechali své zbraně, ale dokud je dostatečně nepřesvědčí o své věrnosti, budou na ně neustále pečlivě dohlížet. Však oni si časem zvyknou a pokud ne, nebude těžké je hned po další bitvě nahradit dalšími nemrtvými, kteří již budou mnohem ochotnější. Jeryn nechal seskupit své vojsko a společně s malým chlapcem zavelel k odchodu. Vyrazili k Ekytorpu, kde byl právě korunován nový král, netušící nic o blížícím se nebezpečí. Někdo si začal tiše prozpěvovat starou baladu. Netrvalo dlouho a přidali se k němu i ostatní. V čele jejich průvodu si s nimi vesele pobrukoval i malý chlapec. Vojevůdce nemrtvé armády byl spokojen. Nic lepšího si nemohl přát. První vítězství podpořené hojností prolité krve prozatím upevnilo jeho postavení. Nikdo z jeho protivníků se již neodvážil proti němu otevřeně vystoupit před zraky ostatních. Starosti mu dělala snad jen nečekaná náladovost jeho chráněnce, ale ta už ho snad nadobro opustila.
65
Kapitola 7 Vendynovi muži se konečně dočkali vytouženého odchodu z Ekytorpu. Před přesunem do Gymly se tu sice zdrželi mnohem déle, než původně zamýšleli, ale žádný z nich si neztěžoval na prohýřené noci, kdy veškerou jejich útratu hradila králova pokladna. Celé dva týdny sbíral Rolland zbytky svého vojska, aby ho mohl rozeslat do významnějších měst a tak si konečně podmanil celou zemi smáčenou v čerstvé krvi. V zástupech pochodujících vojáků se tak smísili zkušení válečníci s hordou nájemných vrahů, kteří se stejně jako vždy přidali k vítězům ve chvíli, kdy už bylo jasné, že bude brzy dobojováno. Střed dlouhé karavany tvořily dvě desítky vozů přepravující nejnutnější zásobu potravin a také přebytečné bedny zbraní, které mohl Rolland v nejbližší době postrádat. Mnoho šlechticů se chtělo postavit do čela této výpravy, ale vladař zůstal neoblomný, protože nechtěl nikomu bezdůvodně dát tak velkou moc. Mnohokrát zalitoval, že dovolil Mortekovi odcestovat a tak se musel spolehnout na trojici starších rádců, kteří měli doprovodit vojáky na určené místo. Podle očekávání se jejich putování neobešlo bez drobných potyček, které mezi sebou sváděly jednotlivé družiny žoldnéřů, když si mezi sebou ručně vyměňovali názory při rozdělování společných zásob, protože vladař nedokázal zajistit všem poutníkům dostatek potravin na tak dlouhou cestu, během níž si své hladové krky budou muset nakrmit sami jak jen to půjde. Vypálená pole a udusané nížiny již během války vydaly vše, co mohly a tak po dvou týdnech znovu začal tichou krajinou obcházet hlad. Vyhublí vesničané raději dobrovolně věnovali procházejícím poslední zbytky svého jídla, aby si zachránili holé životy. Ale ani jejich štědré dary nemohli dlouho zadržet chamtivost žoldnéřů, kteří si byli vědomi své převahy. Vůdci výpravy se marně pokoušeli přehlížet jejich hrubé chování, ale nikomu se nechtělo trestat členy vítězného vojska za maření bezcenných životů. Krátké rozptýlení při dlouhém pochodu jim alespoň z počátku přinášely karty a děvčata, jež se bezcílně toulala v troskách vypálených měst, ale s přibývající délkou pochodu většina žoldnéřů přišla o zbytek svých peněz a již se s nikým nemohla dělit o skromné příděly potravin. Společně s vojáky opustila Ekytorp i část potulných muzikantů, která se po jejich boku vydala hledat své štěstí. Mezi válečníky se brzy stali velmi oblíbení a jejich teskné balady se ozývaly od táborových ohňů. Jeden z mládenců obveseloval často ostatní hrou na svou píšťalu, kterou veselým tancováním doprovázela trojice jeho malých společníků, podle kterých mu začali říkat Krysař. Nebránil se tomu, jen pro ně za každý tanec žádal kousek okoralého chleba. Často se stávalo, že s nimi musel postupně obcházet všechna plápolající ohniště, než mu dovolili jít spát. Druhý den ukryl své kamarády do hlubokých kapes tmavého pláště a přestože sotva pletl nohama, vždy odhodlaně vyrazil k dalšímu namáhavému pochodu. Jednou ho brzy po setmění zmohla únava a jeho spolunocležníky hlad. Když se ráno probudil a nikde nemohl najít své věrné následovníky, mlčky chodil tábořištěm a marně se je pokoušel nalézt. Po dlouhé době konečně spatřil tři drobné ohlodané kostřičky pokryté popelem, bez lítosti nakopl spícího muže, který u nich ležel nejblíže a netrpělivě vyčkával, až se probere z tvrdého spánku, umocněného vyčerpávajícím přesunem ke gymelské pevnosti. Žoldnéř se nechápavě posadil a pokoušel se zjistit, co se děje tak důležitého, že ho někdo ruší. Než se však stačil rozhlédnout okolo sebe, mladík ho prudkou ranou do obličeje srazil zpět na zem, v drobných rukou pevně sevřel píšťalu a ve chvíli, kdy se jeho soupeř snažil posadit, mu jí bez váhání vrazil do pravého oka, aby se mu pak ve tváři objevil spokojený úsměv. Sotva stačil její zakrvácený konec vytáhnout ven, kdosi mu zezadu sevřel hrdlo a mladík cítil, jak mu mezi poslední žebra proniká ostrá čepel dlouhé dýky. Útočník ještě pár chvil počkal, než se ujistil, že mu z rukou napadeného nebude hrozit žádné nebezpečí, než nechal jeho bezvládné tělo dopadnout do studeného popela mezi pozůstatky jeho malých souputníků. 66
Tak přišli pochodující vojáci o Krysaře. Mezi ostatními se pak již nenašel nikdo, kdo by dokázal ostatní rozveselit a tak se společně s jeho odchodem k táborovým ohňům vrátily i nekonečně dlouhé tiché noci a společně s nimi i chmurné úvahy o jejich dalším osudu. Vendyn přelétl pohledem své muže. Byl rád, že jejich skupinu nikdo neopustil i přesto, že se jejich odchod z Ekytorpu několikrát odložil. Nyní mnozí z nich možná litovali, že nezůstali ve městě, kde si při poklidné práci mohli užívat zaslouženého odpočinku. Dokud jejich tábořištěm procházeli potulní hudebníci, snažili se zapomínat na své bezcílné putování Terytreou, které jim nikdy nemohlo přinést kýženou svobodu a dostatek blahobytu. Tíživé ticho u plápolajících ohňů uprostřed válkou zničené země jim to každý večer znovu připomínalo a do jejich opuštěných duší se pomalu začínala vkrádat beznaděj. Většina z pochodujících válečníků se neměla kam vrátit a tak dala raději přednost společnému sdílení své bezmoci umocňované vyčítavým mlčením nedávno vypálených měst. Bernyl každé ráno přebíral od Vendyna bojovou zástavu jejich žoldnéřské družiny. Patřili k elitním jednotkám Rollandovy armády, pokaždé hrdě vztyčili svou vlajku se stopami zaschlé krve padlých nepřátel, ale chvíle sladkého vítězství již dávno odvál plynoucí čas. Snad jen kvůli povzbuzení chatrného sebevědomí udržovali staré zvyklosti, ale pochybovali o tom, že by bylo některé drobné provinění nějak výrazněji potrestáno. Nováčci se sice i nadále museli starat o dostatečnou zásobu dřeva u táborových ohňů, ale tím také končila většina jejich povinností. Během války by to měli mnohem těžší. Mnozí z nich by nedokázali vydržet tvrdou disciplínu, ale doba se změnila. Místo nebezpečných výprav do nechráněného nepřátelského týlu budou muset přivyknout životu uzavřenému v hradbách nedobytné Gymly. Z počátku se důsledně střídali při držení předsunutých hlídek v nejbližším okolí jejich ležení, ale postupem času od nich upouštěli. Z pusté krajiny, kterou procházeli jim žádné nebezpečí nehrozilo, protože nikdo nechtěl riskovat střet s tak početnou skupinou vojáků. Starší válečníci se však ani v těchto chvílích nedokázali zbavit dlouho pěstované disciplíny a pokoušeli se mladým předat získané zkušenosti. Většina z nich však neposlouchala jejich dobře mínění rady, ale našlo se i pár takových, kteří si pamatovali každé slovo. Sapkow i Gwain ochotně pomáhali s nošením těžké výbavy, jen když je večer jejich spolubojovníci naučili několika novým trikům, kterými mohou v boji snadno zaskočit nepřipraveného protivníka. Dnes to byli právě oni, kteří se nacházeli v čele dlouhého procesí, kde vztyčenou vlajkou se znakem netopýra ukazovali svým následníkům směr dalšího pochodu. Častokrát hleděli do starých map a marně se pokoušeli určit, kde se právě nacházejí, protože se krajina během posledních let změnila k nepoznání. I starší válečníci byli chvílemi bezradní, ale žádný z nich si nedovolil říci nahlas cokoliv, co by mohlo rozvířit napjaté vztahy mezi znaveným mužstvem a jeho veliteli, jedoucími na vyhublých koních. Pomalu se začínalo stmívat a tak byl vydán pokyn k vystavění jednoduchého tábořiště. Při dlouhém pochodu se v něm již stačili dostatečně procvičit a tak jim nezabralo ani polovinu času, který spotřebovali, když ho budovali poprvé. Jakmile byli se svou prací hotovi, dvojice mladíků přinesla před velitelský stan bojovou zástavu, uprostřed ležení jí zarazila do vyprahlé země a zelený prapor pak v bezvětří zplihle visel na dlouhém dřevěném kůlu. Žoldnéři si rozdělili poslední zbytky zásob, které jim ještě zbývaly. Doufali, že se jim již brzy podaří dosáhnout vytouženého cíle a konečně si budou moci pořádně odpočinout. Zatím však byl každý další den jen mnohem vyčerpávající než ten předcházející. Když následujícího rána opouštěli místo svého noclehu, poprvé zaslechli hlasité bubnování, které se rozléhalo tichou krajinou. Po krátké poradě se velitelé pochodujících vojáků ujistili, že nikdo z nich nemá zprávy o připojení dalších jednotek a tak raději nechali přeskupit svou armádu. Žoldnéři znovu utvořili zažité a časem prověřené formace a před hlavním vojem byla vyslána skupina průzkumníků, která jim měla zajistit přísun čerstvých zpráv. 67
Sapkow a Gwain nejprve uvítali tuto změnu, která je měla vytrhnout z každodenního úmorného pochodování a přinést jim alespoň rozptýlení, ale záhy pochopili, jak se oba mýlili. Nikdo si nedovolil opustit určené seskupení a z unavených tváří zmizely i poslední úsměvy. S blížícím se polednem žoldnéři dostali svolení ke krátkému odpočinku. Mnozí z nich se bezvládně složili na okraj přilehlého lesa, kde chtěli pod korunami stromů uniknout palčivým slunečním paprskům. Sotva však zalehli do příjemného stínu, opět se ozvalo hlasité bubnování. Všichni byli rázem opět na nohou a za tichého hovoru očekávali další rozkazy svých velitelů. Někteří v rukou mnohoznačně potěžkávali své zbraně a zkoušeli si jejich ostří. Bylo to zbytečné, protože se nacházelo se přesně v takovém stavu, jako když opouštěli Ekytorp. Místo zaslouženého odpočinku znovu vyrazili ke Gymle. Trocha klidu by jim před závěrečnou části jejich cesty přišla vhod, ale nikdo si nedovolil odporovat vydaným rozkazům. Starší válečníci, kteří za sebou neměli náročný výcvik elitních jednotek, už většinou sotva pletli nohama. Sapkow i Gwain jim alespoň chvílemi trochu pomáhali s jejich výstrojí, ale nebylo to moc platné a během odpoledne někteří vojáci začali vysílením padat k zemi. Hlasité bubnování bez přestání nutilo žoldnéře k horečnému přemýšlení. Nikdo netušil, kam mohlo ještě zavést jejich malátné kroky, ale během parného odpoledne si každý z nich uvědomil, že pro něj již není cesty zpět. Když se slunce začínalo schylovat k obzoru, opět se utábořili Snažili se využít členitosti krajiny ve svůj prospěch, ale všem bylo jasné, že by chatrné valy postavené z pokácených stromů stejně nedokázali dlouho ubránit. Mihotavý svit měsíce se mísil s plameny táborových ohňů, ale nikdo z přítomných válečníků nedokázal odvrátit zrak od temného obzoru, kde očekávali postupující nepřátelské vojsko. Jejich neklidný spánek brzy ukončily hlasité výkřiky hlídkujících vojáků. Tmavý horizont se rozzářil jasným světlem, které se k nim přibližovalo. Vojáci se chopili svých zbraní a se zaťatými zuby tiše začali očekávat blížící se střetnutí. Trojice starších šlechticů se marně pokoušela přeskupit znavené vojsko, aby se mohli účinněji bránit. Zbytky Rollandovi elitní gardy se sice postavily do středu jejich obranné linie a hrdě nad ní vztyčily svou bojovou zástavu, ale každý z nich si uvědomoval, že v noci stejně nikomu strach nenažene. Jakákoliv marná snaha však byla mnohem lepší, než nečinné vyčkání. Ohnivý had se zastavil na okraji lesa a mezi stromy bylo možné spatřit pochodující vojáky, kteří pěvně svírali pochodně. Gwain ani Sapkow si později nedokázali vybavit, kdo vlastně zaútočil jako první, ale když se na jejich val začal snášet první příval šípů, oba se vrhli k zemi. Praskání polen z udržovaných ohňů brzy přehlušil nářek raněných. Část žoldnéřského vojska brzy dokázala střelbu opětovat a přinutila neznáme protivníky alespoň k dočasnému opuštění lehce vydobytých pozic. Získali tak alespoň trochu času, aby se dokázali připravit na další útok, který zřejmě bude znovu následovat. Dvojice mladých žoldnéřů vyhledala své starší druhy a připojila se k nim. Poslední bitvu chtěli vybojovat po jejich boku. Sapkow se zaťatými zuby zoufale sledoval, jak okolo něj v dešti hořících střel umírají jeho přátelé. Tiše ležel na zemi a do očí se mu tlačily slzy. Ještě nikdy nebyli v boji tak bezmocní. Když se znovu ozvalo hlasité bubnování svolávající neznámého soupeře k dalšímu útoku, někteří nevydrželi a obrátili se na útěk. Většina z nich však ani nedokázala opustit jejich ležení. Trojice šlechticů se ze všech sil snažila udržet moc ve svých rukou. Střelba do vlastních řad se sice nikomu u nich nelíbila, ale všichni si uvědomovali, že je to poslední šance, jak si zachovat alespoň nějakou šanci na přežití. Ztrátu tak početného vojska by jim Rolland neodpustil. Protivník brzy přestal ostřelovat jejich pozice a přichystal se k rozhodujícímu úderu, kterým by rozdrtil veškerý odpor. Mihotavá záře pochodní uzavřela ležení uprostřed ohnivého kruhu. Sapkow se bezmocně rozhlédl okolo sebe a důrazným postrčením do Gwainových žeber ho upozornil na jejich bezvýchodnou situaci. Z hlasitého bubnování a odhodlaného bojového pokřiku neznámých válečníků jim oběma již dlouhou dobu běhal mráz po zádech. 68
Nikdo z obránců netušil, co se odehraje v následujících chvílích. Možná se jim podaří odrazit začínající útok a pak se snad dočkají dalšího rána. Z okolní tmy konečně začaly vystupovat nejasné obrysy cizích postav. Oba tábory krátkými pohledy zhodnotily své šance a šiky vyrazily proti sobě. Tichou noc prostoupilo neutuchající řinčení zbraní, hlasité sténání raněných a chroptění umírajících. Bojiště se utopilo v krve, kterou se brodili zmatení válečníci. Sapkow obouručním mečem zoufale odrážel útoky nepřátel. Po levém boku mu stál věrný Gwain a zásluhou společných sil si alespoň občas mohli dovolit trochu odpočinku. Když se tábořištěm přehnala první vlna útočníků, konečně si svého soupeře mohli lépe prohlédnout. Na první pohled se zdálo, že se jedná o podivnou skupinu vojáků, mezi než se shodou podivných okolností vmísili i obyčejní měšťané a hrstka vystrašených vesničanů, ale jakmile byla bitva zahájena, poznali žoldnéři svůj krutý omyl, který většina z nich zaplatila životem. Když Sapkow zasáhl svého protivníka do nechráněného boku, rychle vytrhl svůj meč a netrpělivě vyhlížel dalšího soupeře. Raněný voják se však vzepřel o svou sekyru a pokusil se znovu postavit na nohy. Gwain koutkem oka spatřil rozpaky svého přítele, neváhal a vyrazil mu na pomoc. Než stačil vstávající válečník znovu zaútočit, mohutným rozmachem mu oddělil hlavu od těla a úšklebkem pozoroval, jak zapadla mezi hořící polena. Krátkým pohledem se ujistil, že je jeho spolubojovník v pořádku a pokračoval v nelítostné řeži. Sapkow poklekl a znovu si pozorně prohlédl bezhlavé tělo. Přísahal by na svou čest, že cítil, jak se jeho meč zastavil až o páteř útočícího muže. Odložil zbraň a rukou opatrně přejel po hluboké ráně, ze které vystupovaly zasažené vnitřnosti. Každého by podobný zásah téměř jistě usmrtil a rozhodně by pro něj již nepředstavoval žádnou další hrozbu. Chtěl si mrtvé tělo prohlédnout ještě podrobněji, ale neměl k tomu dostatek času. S vypjetím všech sil se mu podařilo odrazit nečekaný úder, který mu chtěl někdo zasadit do nechráněného týla. Se zbabělci, kteří ani nejsou schopní čestného souboje, neměl slitování. Stačilo mu pár nacvičených šermířských obratů a jeho soupeř stál odzbrojen proti němu. Nikdy nevyhledával možnost, jak svým protivníkům způsobit co nejvíce bolesti, ale tentokrát učinil výjimku. Nepůsobilo mu zvláštní radost, když odsekával pravou paži blízko ramenního kloubu, ale nejhorší obavy se brzy potvrdily. Soupeř nedal nijak najevo bolest, kterou musel pociťovat. Zlobný záblesk v jeho očích navíc doprovázel nečekaný výpad levou rukou svírající krátkou dýku, kterým se pokusil překvapit mladého žoldnéře. Sapkow však podobný úskok očekával a bez váhání připravil útočícího vojáka o zbývající paži. Na okamžik zaváhal, ale pak jediným přesným úderem ukončil jeho podivný život. Brzy se však musel věnovat dalším nepřátelům, kteří mířili k jeho postavení. Ve chvíli, kdy se nad Černými lesy objevily první paprsky nového dne, ležela většina Rollandových vojáků bezvládně na bojišti. Mnozí zemřeli během nočního útoku, ostatní alespoň mohli spatřit poslední východ slunce ve svém životě. Pouze hrstce vyvolených se zdařilo uniknout nočnímu řádění nemrtvé armády, která se nyní bez sebemenších výčitek procházela po bitevním poli a prohlížela si dílo zkázy, jež jim přineslo další slavné vítězství. Gwain ani Sapkow nechápali, proč právě oni dva byli mezi těmi, kterým bylo dovolenou uniknout. Němý válečník podpíral svého přítele, jehož tvář od dnešního rána zdobila hluboká řezná rána, převázaná košilí jednoho z padlých válečníků. Pokud se nestane zázrak, pravděpodobně přijde o pravé oko, ale i tak dopadli mnohem lépe, než většina ostatních. Mnozí si bezradně prohlíželi svá zranění a přemýšleli, kolik jim ještě zbývá času. Na návrat zpět do králova sídelního města neměl nikdo z nich ani nejmenší pomyšlení. Až si vítězové vychutnají první pocity sladkého vítězství, zahájí rozsáhlé pronásledování, jehož cílem bude nalezení zbývajících uprchlíků, kteří přežili noční útok. Gwain se naposledy ohlédl na místo drtivé porážky. Nad bojištěm mezi vítěznými prapory zahlédl i výsostný znak Gymly. Prstem ho ukázal svému příteli. Pokud nepřátelé již dokázali 69
vyplenit nedobytné město, které celá desetiletí úspěšně vzdorovalo všem nájezdníkům a během jediné noci si hravě poradili s pětinou zbývajícího Rollandova vojska, které mu zůstalo po vyčerpávající válce, již brzy stanou před branami Ekytorpu a budou se domáhat převzetí Terytrey. Raději odvrátili zrak a společně vyrazili vstříc neradostnému osudu. Nemrtví válečníci se shromáždili na rozlehlé planině pokryté mrtvými těly. Když se Jeryn ujistil, že jim již ze strany poražených nehrozí žádné nebezpečí, nechal si k sobě přivést malého chlapce, který si ještě stále bláhově myslel, že je to on, kdo stojí v čele jejich armády. Krátké zděšení v jeho očích při pohledu na hromady zohavených válečníků pokrývající okolní zem brzy vystřídal radostný úsměv, když mu velitel jeho strašlivé armády oznámil, že byl splněn další z důležitých úkolů, který mu umožní vykonat spravedlivou odplatu a jemu konečně ovládnout celé území sjednocené říše, po níž tak dlouho marně toužil. Hoch ucítil na rameni jeho okovanou rukavici a spokojeně sledoval, jak před ním skupina jeho nejvěrnějších poklekává, aby mu prokázala zaslouženou úctu. Jejich příkladu brzy následovali i ostatní a žádnému z nich nevadilo, že se smáčí šat v rozbahněné zemi. V poledne nechal Jeryn znovu sešikovat své vojáky, kteří se zatím věnovali pečlivému prohledávání bojiště, odkud si vzali vše, o čem si mysleli, že budou ještě někdy moci využít. Ukořistěné vozy přetékaly množstvím zbraní, které se jim zde podařilo nasbírat. Nejdříve chtěli rozšířit své řady o nové vojáky, ale od této myšlenky je odradil příliš velký počet zabitých nepřátel, kteří by se k nim najednou mohli připojit. Vlastní ztráty během noci byly zanedbatelné a hlídání tolika nespolehlivých nováčků by je zbytečně zatěžovalo. Nemrtvá armáda tak znovu vyrazila kupředu, aby si podrobila Terytreu. Malý chlapec seděl voze na převážejícím nashromážděné zbraně a pyšně se rozhlížel okolo sebe. Zástupy vojáků se pod dohledem svých velitelů, jedoucích na koních, poslušně přesunovaly směrem k Ekytorpu. Průvod každou chvíli projížděl okolo mrtvého těla některého z prchajících žoldnéřů, kterému při útěku došly síly a bezmocně se zhroutil k zemi. Mnozí ještě žili, když se k nich přibližovaly pochodující voje nemrtvých, ale nikdo se je nepokoušel zastavit. Stejně by to bylo marné a konec svého života by si tak pouze naplnili přívalem zbytečné bolesti. Předsunuté hlídky podávaly Jerynovi důležité zprávy o dění před táhnoucím vojskem, ale zatím vše vycházelo podle jejich plánů. Zbytek Rollandovy rozprášené armády zmateně ustupoval ke královskému městu, kde chtěl nalézt ochranu před nepřítelem sledujícím jeho stopy. Pronásledovatelé neměli kam pospíchat. Bylo pouze otázkou času, kdy prchající začnou postupně zvolňovat svůj krok a dostihnou je jezdci na koních. Nebudou s nimi mít slitování a učiní z nich odstrašující příklad pro ty, kteří budou natolik hloupí, že se jim odváží vzdorovat. Slunce se začínalo sklánět k obzoru a Jeryn pokynul svým mužům, aby se utábořili v troskách vypáleného města. Nikdo z přítomných si nepamatoval jeho jméno. Padlo krátce po vypuknutí poslední války a během posledních let zmizelo pod vzrostlou trávou. Až ho ráno opustí, stejně jako bezpočet dalších, již možná navždy upadne v zapomnění. Pouze Perwysovi muži se dočkali zasloužené odměny za prokázané služby při obsazování Gymly a získali povolení k nočnímu pronásledování ustupujících vojáků. Zakrátko se rozloučili, vyhoupli se do sedel a za hlasitého povzbuzování ostatních pobídli své koně. Sapkow, Gwain a ani nikdo z ostatních se neodvážil rozdělat oheň, aby k sobě nepřilákali pozornost svých pronásledovatelů. Tiše polehávali na studené zemi a doufali, že se ve zdraví dočkají příštího rána. Nejdříve chtěli pokračovat v chůzi i v noci, ale vyčerpávající pochod z Ekytorpu jim to nedovolil. Pouze hlasité bubnování ozývající se za jejich zády je ve dne nutilo k dalšímu ústupu, ale jakmile za soumraku utichlo, nikdo již nedokázal pokračovat dále. Každé ráno nalezli ve svém ležení vojáky, kterým v noci někdo prořízl hrdlo. Mohli je všechny pobít najednou, ale chtěli si pomalu vychutnávatt své vítězství až do konce. Prchající již 70
nechtěli dále pokračovat ve strašlivé hře na kočku a na myš, ze které nemohli vyváznout živí, ale jakmile se před svítáním znovu začalo ozývat hlasité bubnování, opět se postavili na nohy. Jen když se nepřátelské vojsko dostalo do blízkosti některého z větších měst, získal zbytek Rollandových vojáků alespoň chvíli k odpočinku. Okamžiky krátkého oddechu však byly vykoupeny prolitou krví nevinných měšťanů. Nemrtví neznali slitování a až příliš rádi dávali ostatním pocítit svou neomezenou moc, která se jim dostala do rukou. Osmý den Gwain svému příteli opatrně převázal zraněnou tvář. Jeho nejhorší obavy se vyplnily. Nemohl pro ně udělat více, ale i přesto litoval, že se mu nepodařilo zachránit jeho oko. Hluboká řezná rána se zatáhla a brzy po ní zůstane pouze dlouhá jizva, ale Sapkow se se svým zraněním dlouhou dobu nemohl smířit a raději by statečně padl v boji, než strávit zbytek života jako zmrzačený voják. Dobře věděl, jak se ostatní někdy chovají k bezmocným válečným vysloužilcům, odkázaných na jejich pomoc. Jeho chmurné úvahy uklidňovaly pouze myšlenky na zástup nemrtvých pochodující v jejich stopách. Každý ruka, jež bude schopna pozdvihnout meč na společnou obranu, se ještě bude hodit. Ekytorp podle něj sice neměl velké naděje na zastavení strašlivého nepřítele, ale lépe hrdě padnout po boku svého krále, než bez povšimnutí zemřít na zaprášené cestě. Jakmile Perwys podle rozcestníku zjistil, že k cíli jejich putování zbývá posledních třicet mil, radostně oznámil dobrou zprávu svému veliteli. Jeryn jeho slova přivítal s neskrývaným potěšením. Vše šlo mnohem lépe, než si představoval. Vladaře měli na dosah ruky a nikdo se jim nedokázal postavit na odpor, ale i přesto nechal své muže vyplenit pár menších osad a několik osamělých pevností, aby snadná vítězství povzbudila jejich touhu po čerstvé krvi. Jezdci zanedlouho spatřili mohutné hradby králova sídelního města. Početný zástup nemrtvých se rozdělil na čtyři menší skupiny, které měly uzavřít přístupové cesty. Podobně si počínali již při obsazování Gymly a když se jim podařilo získat pod svou nadvládu neporazitelnou pevnost, mělo být vítězství nad oslabeným zbytkem Rollandova vojska pouze otázkou času. Jeryn pokynul svým mužům, aby připravili ke střelbě ukořistěné katapulty. Nejprve dají měšťanům pocítit svou sílu a pak se s nimi pokusí vyjednávat. Pochyboval, že jim vydají nového vladaře a dobrovolně otevřou brány svého opevnění, ale chtěl jim dát ještě poslední šanci. Krajem se opět začalo ozývat hlasité bubnování a těžké boty pochodujících vojáků zanechávaly hluboké stopy v zemi rozmáčené nočním deštěm. Obloha se zahalila černými mračny. Schylovalo se k bouřce, když si vůdce nemrtvé armády nechal zavolat svého pobočníka. „Mám pro tebe důležitý úkol,“ pronesl k němu tiše. Obával se, že by jeho slova mohl zaslechnout někdo nepovolaný. Značné části jejich vojska by se představa mírového vyjednávání s obklíčeným městem příliš nezamlouvala. „Poslouchám, můj pane,“ odvětil Perwys odhodlaně a byl připraven splnit jakýkoliv rozkaz, který by mohl upevnit jeho novou pozici ve velení armády. Po krátké poradě mladík kývl hlavou na znamení souhlasu a připravil se společně se svými muži vyrazit na cestu ke hradbám. Nasedli na koně a vyrazili kupředu. Když se dostali na dostřel ekytorpské posádky, zvolnili svou jízdu a za bedlivého pozorování čilého ruchu na hradbách ještě pár okamžiků vyčkávali, aby si je královi věrní mohli dobře prohlédnout a udělat si dobrou představu, proti komu vlastně stojí. Perwys svou odvážnou jízdu zastavil až před hlavní městskou branou. Prudce přitáhl uzdu svému koni, který se vzepjal na zadní nohy. Až teprve nyní si mohli obránci pořádně prohlédnout zakrvácený prapor, který s sebou neznámý bojovník přivezl. Když pochopili, že se jedná o bojovou zástavu z gymelské pevnosti, všichni na hradbách utichli. Jezdec pak bez jediného slova zarazil dlouhou žerď, čerstvě ozdobenou vybělenou lebkou, do země. „Jsme ochotni vyjednávat o podmínkách, za kterých přijmeme dobrovolné vydání vašeho města,“ vykřikl Perwys a byl si jist, že ho muži na hradbách nemohli přeslechnout. 71
Rolland na okamžik vyčkal. Chtěl, aby si nepřítel myslel, že o jeho lákavé nabídce alespoň na chvíli uvažuje, ale od samého začátku měl připravenu jasnou odpověď. Stačilo krátké kývnutí hlavou a osamoceného jezdce před hradbami zasypala sprška letících šípů. Nemohl neznámému cizinci upřít značnou odvahu, když před ně dokázal předstoupit sám bez jakéhokoliv doprovodu. Nikdo z obklíčených měšťanů však nehodlal prodat svou kůži lacino a tak musel cizí voják moc dobře vědět, že si jede pro jistou smrt. Mnozí na něj mířili svými luky a pouze tiše vyčkávali na pokyn k zahájení palby. Mladík po prvním přesném zásahu zavrávoral v sedle, uzda mu vyklouzla z rukou a prudce dopadl na rozbahněnou zem. Hluboko v hrudi měl zaražené dvě střely. Zdálo se, že již nevnímá posměšné výkřiky vojáků stojících na kamenném ochozu nad jeho hlavou, ale opak byl pravdou. Všechno zatím přesně vycházelo podle jejich připraveného plánu. Perwys jim dopřál pocit snadného vítězství a když po chvíli utichly jízlivé hlasy, vzepřel se na rukou a za němého úžasu svých protivníků se postavil zpět na nohy. S neskrývanou radostí si vytrhl jeden šíp z hrudi a v rychlosti k němu připevnil kus pergamenu. Uchopil kuši, přivázanou k sedlu svého věrného koně a bez míření vystřelil na mohutnou městskou bránu. Ta se krátce otevřela a něčí ruka převzala jeho poselství. „Do rána máte čas na rozmyšlenou, jak naložíte se svými životy,“ vykřikl k oněmělým vojákům na hradbách, aby se pak klidně vyšvihl do sedla a s posměšným zamáváním pobídl svého koně, aby se co nejdříve dostali zpět do nedalekého tábořiště. Byl rád, že se jeho věrnému souputníkovi nestalo nic vážnějšího. Jeho hřbet sice zdobilo několik střel, ale již brzy se mu dostane náležitého ošetření a zítra spolu opět vyrazí do dalšího boje. Představa, že by tělo jeho přítele zůstalo bezvládně ležet na zemi a od ekytorpských hradeb by tak musel odejít po svých, se mu rozhodně nijak nezamlouvala, ale chápal, že v tomto případě neměl jinou možnost, než se spolehnout na přízeň vrtkavé štěstěny. Rolland bezmocně hleděl před městské hradby a sledoval odjíždějícího jezdce. Teprve před necelým měsícem se zde nechal slavně korunovat panovníkem sjednocené Terytrey a náhle před ním stojí početná nepřátelská armáda, odhodlaná připravit ho o získanou moc. Bez jediného slova napřáhl levou ruku, když mu na zmačkaném pergamenu z městské brány přinášeli požadavky obléhatelů. Přihlížející mohli zaslechnout zlověstné zaskřípění jeho zubů. Výměnou za životy měšťanů chtěli nepřátelé vydání Ekytorpu a samozřejmě i jeho hlavu. Rolland zmačkal kus bezcenného papíru a vztekle jej odhodil do malého ohniště připraveného střelci na hradbách, aby mohli mezi pochodující protivníky vypouštět záplavu zapálených šípů.
72
Kapitola 8 Mihotavý svit voskovic v tmavém sále lehce ozařoval zachmuřené tváře sedících válečníků. Nikdo z nich si nechtěl vzít slovo, aby začal mluvit jako první a Rolland si zatím raději pravou rukou mnul krátce zastřiženou bradku. Když znovu otočil přesýpací hodiny odměřující zbývající čas do zahájení nepřátelského útoku, zlostně začal hovořit k ostatním. „Nechápu, jak je možné, že před našimi branami náhle stojí tahle podivná armáda, která nám vyhrožuje smrtí, aniž o nich kdokoliv z nás měl nějaké tušení,“ pronesl hlasitě. „Všichni z vás si jistě mohli povšimnout praporu se znakem Gymly, který nám přinesli před hradby. Můžete mi sem někdo přinést seznam šlechticů, kteří v něm zůstali po konci dlouhé války a nyní se zřejmě pokoušejí převzít moc do svých rukou?“ Bez dlouhého otálení vyrazil městský písař do královy knihovny, kde chtěl co nejrychleji vyhledat požadovanou zprávu. Byl rád, že mohl alespoň na chvíli opustit napjatou atmosféru jednacího sálu. Něco z ní si však přinesl sebou, začal zlostně popohánět své pomocníky, kteří se mu v bezpočtu dřevěných poliček pokoušeli vyhledat požadované spisy. Konečně měl písař v rukou tři svitky pergamenu s ověřenou pečetí Gymelské městské rady a mohl se vrátit zpět. Než se odvážil vstoupit, krátce zaklepal na dveře hlídané dvojicí strážných. Jakmile zaslechl hlasité pozvání, dlouze se nadechl a tiše vešel dovnitř. Pomalým krokem přestoupil před svého vladaře a na stůl před něj položil písemnosti. Když se otočil, aby se usadil zpět na své místo, povšiml si, že do spoře osvětlené místnosti dorazila čtveřice neznámých mužů. Ve záři plápolajících plamenů naháněli jejich zjizvené obličeje hrůzu, ale král měl určitě dobrý důvod k tomu, aby si je nechal předvolat. „Jsem rád, že vás mohu uvítat v Ekytorpu, mojí věrní. Musím se omluvit za předchozí špatné zacházení, ale snad pochopíte, že jsem se jako mnozí nechal unést bláhovou zaslepeností, která si nepřipouštěla možnost nečekaného nebezpečí,“ pronesl Rolland k nově příchozím a krátké pousmání v jejich tvářích bylo znamením, že panovníkova omluva byla přijata. Sapkow ani Gwain během vysilujícího pochodu zpět do králova sídelního města často nedoufali, že by ještě někdy mohli spatřit svého vladaře. Každé ráno nacházeli mezi svými druhy další mrtvé s proříznutými hrdly, ale hrstce vyvolených se přeci jen podařilo dorazit až k Ekytorpu. Nikdo z nich neočekával bouřlivé uvítání, ale když je městská hlídka vsadila do žaláře, kde měli vystřízlivět ze zmatených opileckých báchorek, bezmocně pokrčili rameny a nechali se odvést, protože se pokusili udělat vše, aby ostatní varovali před hrozícím nebezpečím. V zatuchlých kobkách ekytorpského vězení brzy ztratili pojem o čase. Když se k jejich celám začaly přibližovat spěšné kroky, mohlo být krátce po poledni nebo také již dlouho po západu slunce. Hlasité odemykání rezavého zámku však vězně vyburcovalo k obezřetnosti. Do malé místnosti vstoupil podsaditý voják se zdobeným pláštěm městských hlídek. Zřejmě patřil k mladým šlechticům, kteří si ve službách nového krále pokoušeli vylepšit své postavení. Voják se otočil ke svému doprovodu, ale ještě než začal hovořit s vězněnými muži, ujistil se, že se skutečně jedná o zadržené žoldnéře, kteří se domáhali králova slyšení. Krátce si je prohlédl a panovačným hlasem rozkázal, aby mezi sebou vybrali čtyři zástupce, aby jej následovali. Vězni netušili, co je čeká na konci cesty. Mohl to být vladař, ale stejně tak i rozsudek k dlouholetému pobytu v králových dolech, které již dlouhá léta spolehlivě sloužily k potlačení odporu. Vendyn rukou ukázal na svého zástupce. Společně s ním se z vlhké země zvedl i Sapkow a Gwain. Mladí žoldnéři tak opět prokázali svou odvahu, když se jako první dobrovolně přihlásili na nejistou výpravu do nitra Ekytorpské pevnosti. Jejich druhové je pohledem doprovázeli k mohutné mříží oddělující jejich celu. Když za nimi znovu zapadl kovový zámek, mnozí si s odeznívajícími kroky svých spolubojovníků uvědomili, že je možná spatřili naposledy. 73
Netrvalo dlouho a před žoldnéři se překvapivě otevřely dveře do jednacího sálu, kde se nacházeli nejmocnější muži Ekytorpu. V jejich čele seděl Rolland, který si společně s ostatními zvědavě prohlížel příchozí válečníky. Vladař uvítal své věrné a vyzval je, aby vyprávěli o svém putování do Gymly, během kterého se poprvé setkali s armádou nemrtvých. „Já i moji muži jsme byli unaveni z dlouhého pochodu ke gymelské pevnosti. Každý z nás si přál, abychom již konečně stanuli na místě a mohli pořádně naplnit naříkající břicha. Dostali jsme se až k Černým lesům, kudy vedla nejkratší cesta k cíli a utábořili jsme se na rozlehlé planině. Krátce po poledni se poprvé začalo ozývat hlasité bubnování. V té chvíli si ještě nikdo z nás nedokázal představit, jak velké nebezpečí nám vlastně hrozí,“ pronesl Vendyn k zamyšleným šlechticům. „Naši velitelé nechali blízké okolí sledovat početnými hlídkami. Ve svitu planoucích pochodní jsme mezi stromy spatřili první řady postupujících nepřátel. Pokoušeli jsme se je sice zastavit, ale mnozí z nás za svou marnou snahu zaplatili životem.“ Při vzpomínce na padlé se mu do očí hrnuly slzy. Na bojišti strávil Vendyn většinu svého života, ale ještě nikdy nemusel přihlížet tak drtivé porážce svých mužů. V myšlenkách se opět vrátil ke krutému řádění nemrtvé armády a slova se pak musel ujmout jeho zástupce. „Útok přišel nečekaně ze všech stran. Jakmile jejich šiky prolomily chatrný obranný val, rozpoutala se nelítostná řež, při které vydechla naposledy většina našich bojovníků. Některým se podařilo uniknout, ale nepřátelé brzy zahájili pronásledovaní, kdy bez slitování dobíjeli raněné. Pouze pár šťastlivcům se podařilo vrátit zpět do Ekytorpu. Přišli jsme o spoustu dobrých mužů, kteří nám tu budou chybět. Pokud se štěstí přikloní na naší stranu, snad se nám podaří udržet hradby, dokud nedorazí čerstvé posily. S nimi pak snad bude nepříteli rovnocenným soupeřem“ Panovník se hořce usmál do poháru vína. Žoldnéři počítali s podporou vojáků, kteří však nikde nebyli a tak si budou muset vystačit pouze s tím, co mají nyní. Vendynova slova o zdrcující porážce nezněla příliš povzbudivě. Rolland si nechal dolít pohár a očima vyzval pozvané žoldnéře k dalšímu vyprávění. Mohlo se zdát, že nevnímá dění okolo sebe, ale opak byl pravdou. V jeho mysli se zatím horečně míhaly hrozivé obrazy utopené v krvi obyvatel Ekytorpu, které nevěštily nic dobrého. Když přejel pohledem kruh svých nejbližších přívrženců, sedící muži se raději mlčky zahleděli do země. „Jak jste s nimi bojovali?“ zeptal se panovník dychtivě, aby přerušil stávající ticho. „Nikdo z nás nevěděl, s kým budeme měřit své síly,“ odpověděl mu Vendyn. „Naši muži byli vyděšeni, ale když dokázali překonat počáteční překvapení, podařilo se některé z těch pekelných stvůr znovu poslat tam, odkud přišli. Stačilo jen postavit se proti vlastnímu strachu a využít zkušenosti získané z předcházejících bitevních polí,“ „Pokud vám tedy rozumím dobře, je možné našeho nepřítele porazit zbraněmi, které jsou běžnou součástí naší zbrojnice?“ odpověděl mu vladař otázkou. „Ano, ale nesmíme zapomenout na obrovskou výhodu, kterou poskytují našim protivníkům nějaké prapodivné čáry,“ vložil se do hovoru nečekaně jeden z přísedících. Panovník tiše povstal a za němého přihlížení ostatních rázně otočil malé přesýpací hodiny uprostřed jednacího stolu. Řečmi ztratili další hodinu, kterou sice využili k posílení obranné linie, ale jinak se během uplynulé noci zatím nezmohli na nic jiného. Pro hrdého panovníka nebylo nic horšího, než bezmocné vyčkávání na další krok sešikované nepřátelské armády. Písař se svými učedníky byl až do svítání zavřený v knihovně, kde prohledávali zapečetěné svitky ukryté pod silnou vrstvou prachu. Marně se ve starých záznamech pokoušeli nalézt jakoukoliv zmínku o něčem podobném. Rolland jim neváhal vydat klíč od tajných spisů, ale mimo dlouhé řady knih s názvem „Zpustlíkův deník“, popisujícím bujarý život nemocného šlechtice, v nich neobjevili nic zajímavého, co by jim nyní mohlo pomoci. Žoldnéři, kteří dorazili do Ekytorpu s Vendynovou družinou, museli stále opakovat své zážitky ze svého střetnutí s nemrtvými. Pokaždé se našel další nadšený posluchač ochotný zapla74
tit novým hrdinům další korbele chmelového moku. Z počátku si znavení válečníci užívali zasloužené pozornosti, ale s přibývajícím časem se raději začali tiše vytrácet z přeplněných krčem, kde se všichni chtěli naposledy povzbudit před blížícím se střetnutím. Vladař se v doprovodu dvou mladých šlechtičen odebral do svých komnat. Když je před svítáním opouštěl, věnoval jim krátký polibek na tvář a každé zabalil do odložených šatů měšec se zlatými mincemi. Pokud dnešní den nedopadne podle jeho představ, budou se o sebe mladé dámy muset postarat samy a tohle by jim alespoň zpočátku mohlo usnadnit život. Rolland brzy stanul v doprovodu své družiny na ekytorpských hradbách a sledoval vycházející slunce. Přestávalo pršet a vojáci se připravovali k boji. Netrvalo dlouho a z tábora nemrtvých vyrazil jezdec, který si přišel vyslechnout odpověď. Mladý voják pevně sevřel uzdu a hlasitě zvolal: „Králi, vydáš nám své město a zachráníš tak životy svým poddaným nebo budou ostatní zbytečně trpět za tvé špatné rozhodnutí?“ Vladařovi jeho opovážlivá slova vyrazila dech. Rychle však dokázal získat zpět ztracenou sebedůvěru. V boji sice neměli velkou šanci na úspěch, ale sám se dobrovolně nikdy nevzdá získané moci. Raději zemře jako právoplatný panovník Terytrey, než aby byl donucen před někým ohnout záda. Pro svou hrdost byl ochoten bojovat až do poslední kapky krve. Stačil krátký pohyb a k jezdci před hradbami vylétla sprška šípů. Neopakovali včerejší chybu a jejich cílem se tentokrát stalo neklidné zvíře. Perwys si nejprve neuvědomil hrozící nebezpečí, ale když se ocitl na rozbahněné zemi, rychle se převalil stranou, aby unikl z dosahu padajícího koně. Nemrtvý na okamžik zaváhal, má-li se otočit k pokřikujícím vojákům zády, ale jeho volbu usnadnilo hlasité bubnování, svolávající nemrtvé šiky k útoku. Mohutnou hradbou začaly otřásat kameny letící z ukořistěných katapultů. Jerynova armáda se dokázala poučit z dlouhého obléhání Gymly a při dalším útoku změnila počáteční taktiku. První ostřelování Ekytorpu netrvalo dlouho. Mělo pouze naznačit obráncům sílu nepřátelské armády. Ani královi věrní však nezaháleli a z ukrytých střílen vylétlo několik nádob se zapáleným olejem. Obě vojska si tak odbyla nezbytnou výměnu přátelských pozdravů. Rolland se pohodlně opřel o pevné kamenné zdivo a pochvalně na něj poklepal okovanou rukavicí. Zásluhou nepřátelských katapultů se místy sice objevilo pár nových prasklin, ale vše nasvědčovalo tomu, že mohutné hradby dokáží bez větších obtíží zadržet nepřátelský nápor. Na okamžik zapomněl na výsostný znak Gymly, plápolající před městem, který měl obráncům dokázat, že i mnohem slavnější pevnost již nyní patří pod nadvládu nemrtvých. Z přilehlých planin se začalo znovu ozývat hlasité bubnování a nepřátelské šiky podporovány dalekonosnými katapulty vyrazily na pochod k obleženému městu. Vendynovým žoldnéřům začal při povědomém zvuku bubnu stékat po zádech studený pot a do jejich myslí se znovu draly vzpomínky na předcházející porážku. Rolland si nasadil kovovou helmici, se svým doprovodem sestoupil po úzkém schodišti strážní věže na přilehlé nádvoří a odebral se ke královskému paláci, odkud chtěl velet svému vojsku. Cesta mezi měšťany zatloukajícími okenice chatrných domovů netrvala dlouho a tak brzy stanul ve svých komnatách, kde měl na velkém dubovém stole rozložený podrobný plán Ekytorpu s připravenými značkami znázorňujícími všechny jeho jednotky. Vojsko obránců bylo rovnoměrně rozmístěné po obvodu hradeb a na rozlehlém náměstí uprostřed města, byly shromážděny zbytky záloh připravené podle potřeby zasáhnout do probíhajícího boje. Z vladařova rozkazu vyklidili všechny přilehlé ulice, aby si usnadnili následný přesun. Nikdo z měšťanů se proti tomu neodvážil cokoliv namítat. Vendyn ani jeho muži nebyli zvyklí ukrývat se v davu a přihlásili se jako dobrovolníci do první linie. Nad hlavami výhružně mávali zbraněmi a hlasitým křikem plným odhodlání bojovat až do úplného konce vítali postupující šiky nemrtvé armády. Sapkow bezmocně stiskl rty, když nedaleko od něj prolétla střela z nepřátelského katapultu, která srazila z hradeb šestici jejich spolubojovníků. Zlověstný zvuk drcených kostí na krátký 75
okamžik přehlušil okolní vřavu a následné chroptění umírajících se mu vryl hluboko do mozku, ale každá nepozornost ho nyní mohla stát život a tak si raději hleděl svého. První skupina nemrtvých válečníků již dorazila až před hradby, kde již byla netrpělivě očekávána. Mračna hořících šípů doprovázel zapálený olej z mohutných kotlů a záplava balvanů z nedalekého kamenolomu připravená pro nezvané návštěvníky. Žoldnéřům na ekytorpských hradbách se bez větších obtížích podařilo odrazit první úder nemrtvého vojska. Jediné výraznější ztráty způsobily nepřátelské katapulty, které způsobily ve tváři pohledného města několik čerstvých jizev. Mohutné opevnění sice nebylo nijak ohroženo, ale nepříjemný pocit z prolétávajících střel nedokázal žádný z obránců vypudit ze své mysli. Mnozí byly poslední překážkou mezi pochodujícími zástupy Jerynovy armády a svými rodinami. Každému sice vojenský výcvik již od útlého mládí vštěpoval, že pro ně bude nejvyšší poctou položit život za milovaného vladaře, ale nový panovník nebyl hlavním důvodem jejich zoufalého odhodlání pokusit se udržet městské hradby pod náporem početné přesily, dokud nedorazí slibované posily. Snad tím vyšetří trochu vzácného času pro své nejbližší. Rolland byl pohodlně usazen ve vladařském křesle, pravou rukou si podpíral bradu a zamyšleně sledoval čilé hemžení svých přisluhovačů. Vstupní dveře do sálu sice hlídal početný zástup strážných, ale v nepřeberném množství zadýchaných poslíčků, přinášejících čerstvé zprávy z bitevního pole, se brzy roztříštila jejich počáteční ostražitost. Panovník při pohledu na rozlehlý stůl s plánem Ekytorpu marně skrýval obavy o osud své vlády. Drobné značky se rychle míhaly po barevném plátně podle toho, jaké informace právě dorazily. Jemná zrnka písku v přesýpacích hodinách po králově levici navíc s každým následujícím okamžikem probíhajícího boje přinášela zprávy o dalších padlých. Po dvou hodinách bitevní vřavy, naplněných bezmocným očekáváním dalších událostí, již Rolland nedokázal déle nečinně přihlížet, povolal své zbrojnoše, aby mu pomohli obléknout lehkou zbroj a sám chtěl osobně vyrazit ke hradbám. Odmítavý postoj jeho zástupců mu v tom však zabránil. Vladař se stal jediným pojítkem nesourodé armády a jeho případná smrt by znamenala brzký konec všem nadějím na obnovu zničené Terytrey. Rolland prudce udeřil pěstí do stolu a rozzlobeně sledoval, jak drobné značky dopadají na zem. Nečinné přihlížení uprostřed opevněného města se mu ani trochu nezamlouvalo. Neochotně se opět usadil a nechal si přinést pohár nejlepšího vína, jaké sklepení Ekytorpu nabízelo. Pokud se blížil konec jeho vlády, nebyl nejmenší důvod, proč si nedopřát alespoň trochu potěšení. Oblohu nad bojištěm brzy zahalila černá mračna a první kapky deště přinesly i hlasité bubnovaní svolávající útočící jednotky k ústupu. Lepkavé bahno ztěžovalo jejich snahu o porobení obleženého města a útok proti dobře opěněným hradbám by přinesl jen zbytečně ztráty. Hustý liják sice smyl z kamenného dláždění čerstvě prolitou krev, ale ani on nedokázal utišit všudypřítomný nářek raněných, který se nesl obleženým městem. Znavení vojáci mu sice během dlouhé války dokázali přivyknout, ale zděšené pohledy měšťanů ujišťovaly, že mnozí z nich se teprve dnes setkali s válkou na vlastní kůži. Mezi žoldnéře ukryté pod rychle zbudovaným opevněním se brzy začal roznášet horký vývar, který měl vlít alespoň trochu čerstvých sil do jejich znavených těl. Sedící válečníci ho s povděkem přijali a mnozí z nich si pak nechali i ošetřit utržené šrámy z předchozího boje. Více než zdravý rozum je k tomu přesvědčily obdivné pohledy mladých děvčat, které dobrovolně pomáhaly při práci řadě městských felčarů a zvídavě se vyptávaly. Obklíčené město dokázalo vydržet první den obléhání, ale až noční součet vzniklých ztrát ukáže obráncům, jaké jsou jejich skutečné vyhlídky před dalším bojem. Déšť sice nepolevoval, ale i přesto byly hradby Ekytorpu po celou noc zasypávány střelbou nepřátelských katapultů, které však stejně jako ve dne nedokázaly napáchat větší škody. 76
Rolland svolal družinou svých nejvěrnějších a ve vladařském sálu pozorně pročítali soupis zásob. Někdo tiše poznamenal, že po dlouhých oslavách korunovace v nich možná pobíhá více myší, než je tam uskladněného obilí, ale panovník jeho poznámku velkoryse přeslechl. Tichou místností se nerozléhalo veselé čtení. Každému z přítomných bylo jasné, že pokud co nejdříve nedorazí slibované posily, nedokáží ovládat vyhladovělé město déle než dva nebo tři týdny. Naděje na získání potřebných potravin byly mizivé a tak král podepsal první vyhlášku o zabavení všech dostupných zásob a jejich následném přerozdělení. Vojáci začali pod rouškou tmy neprodleně plnit příkazy svých velitelů. Nikdo z nich si v té chvíli ještě nepřipouštěl, jak může být jejich situace vážná. Bylo krátce nad ránem, když si vladař od svých písařů vyposlechl dokončený seznam zabaveného majetku a neradostné potvrzení, že se ani po opakovaném prohledání rozlehlé knihovny nepodařilo zjistit žádné zmínky o podobném řádění nemrtvé armády v minulosti. Když starý písař opouštěl krále, jen stěží dokázal potlačit myšlenky na stovky vzácných svazků, které v posledních letech padly za obět dlouhému válečnému běsnění. V okamžiku, kdy si slavní vojevůdci konečně uvědomí, že i v nich by se mohlo nalézt něco, co by jim mohlo pomoci a ušetřit značné množství životů, bývá již většinou pozdě. Nepochyboval, že Ekytorp již brzy padne do nepřátelských rukou, ale snad se mu do té doby podaří někde ukrýt alespoň část z nesmírného bohatství zdejší knihovny. Rolland zůstal sám. Jeho dlouholetý sen o vládě nad Terytreou se mu během jediného dne rozpadl pod rukama. Se svými muži sice muže udržet hradby a zabránit tak nemrtvým, aby obsadili jeho město, ale nedostatek potravin ho brzy donutí zasednout s jejich zástupci k jednacímu stolu. Králova počáteční pozice nebude jednoduchá, protože veškeré trumfy budou v rukou jeho protivníků. Oni budou hrát pouze o čas, zatímco on o životy zdejších měšťanů. Nechtěl se vlády vzdát tak snadno, ale ozbrojené povstání hladové lůzy by během chvíle dokázalo přenést boj dovnitř města a to si nemohl dovolit. Jeho vojáci by současně nedokázali vzdorovat hordám útočících na hradby a vlastním lidem v městských ulicích. První sluneční paprsky nového dne přinesly Ekytorpu ráno a začátek dalšího ostřelování nepřátelskými katapulty. V okolí obleženého města znovu začalo ozývat hlasité bubnování nahánějící obráncům strach z dalšího útoku nemrtvého vojska. Vendyn hlasitě zahvízdal a čekal, až k němu dorazí všichni členové jeho žoldnéřské družiny. Léta strávená v králových službách jim umožnila, aby vytvořil jednu z nejobávanějších jednotek. Pravidelně dostávaly přiděleny všechny úkoly, do kterých se ostatním příliš nechtělo. Nyní však museli spojit síly s ostatními při obraně jižní části hradeb. Během včerejších bojů však přesvědčili o svých kvalitách a velitelé městských stráží, kterým tu podle jejich původních plánů měli tvořit zálohy, jim brzy za tichého souhlasu svých nadřízených předali do správy určenou část obranné linie. Nedůvěru k nájemným válečníkům brzy vystřídal obdiv, když dokázali zúročit zkušenosti získané během předchozího střetnutí s nemrtvými a jen jejich zásluhou se během prvního dne podařilo zachránit bezpočet životů. Útočící šiky nezměnily svou včerejší taktiku a spoléhaly se na svou početní převahu. Z počátku dokonce byla pomocí ukořistěných katapultů přes vysoké kamenné zdivo přenesena první skupina dobrovolníků, ale Jeryn byl brzy donucen od této myšlenky upustit. Zájemců sice měl více než dost, ale když mnozí z nich spatřili, jak rozlámaná těla jejich druhů padají z hradeb pod nohy útočících jednotek, bojové odhodlání je brzy přešlo. Jeryn si při pohledu na útočící válečníky uvědomil, že má před sebou další těžký oříšek. Od vleklého obléhání Gymly, kterou si nakonec podmanili chytrým úskokem, se jeho vojáci zničenou zemí prohnali jako vichřice a nikde se nesetkali s větším odporem. Nemrtvý vojevůdce vydal povel k dalšímu útoku a vyzval své pobočníky, aby ho následovali do stanu, který sdílel společně se svým malým chráněncem. 77
Chlapec tiše seděl na tvrdé dřevěné židli, kterou si vybral v Gymle. Ve vydrancovaných domech se vojákům podařilo nalézt i několik dřevěných hraček. Když mu je s vítězoslavným úsměvem předávali, málokdo si povšiml dobře ukrytého úšklebku v jeho tváři. Nemrtvým válečníkům se jeho přítomnost při jednání příliš nezamlouvala, ale nikdo z nich se neodvážil požádat svého velitele, aby ho poslal pryč. Brzy si na něj ale všichni zvykli a klučina se tak stal nedílnou součástí jejich každodenního rokování o probíhajícím boji. „Vypadá to, že před sebou po delší době opět máme dlouhé obléhání. Tentokrát je však úspěch nanejvýš důležitý, protože jeho hladký průběh může znamenat konečný zlom v úsilí Rollandových přívrženců o udržení vlády nad celou říší,“ chopil se Jeryn slova. Souhlasné přikývnutí zasmušilých tváří utvrdilo vojevůdce nemrtvé armády, že je vybral dobře. Nikdo z nich se určitě nepokusí o nějakou zradu, kterou by chtěl získat více, než na co by měl nárok. Jedinou výjimku tvořil Perwys, jenž si své postavení vydobyl statečností při obléhání Gymly, na jehož úspěchu měl díky svému nápadu značný podíl. Chlapcova armáda již třetí den obléhala opevněný Ekytorp a stejně jako v předchozím případě, když tábořili okolo pevnosti v Gymle, začal být brzy netrpělivý. Marně se mu snažili vysvětlil, že proti nim stojí dobře vycvičená armáda se značnými zkušenostmi a nepříznivé počasí jim znemožňuje účinně sjednotit snažení všech jednotek připravených k útoku. Malý klučina na okamžik zaváhal, ale když si všiml, že mu nikdo z přítomných nevěnuje pozornost, hlasitě vydechl, rychle sebral poházené vojáčky a s dotčeným výrazem ve tváři vyrazil ven se svého stanu. Ještě stále odmítal pochopit, že se stal pouhou figurkou ve hře, jejíž pravidla určovali ti, pro které představoval pouze jazýček na vahách přinášejí moc. Nemrtví válečníci se snažili nevnímat jeho vzdorovité krůčky cupitající okolo nich. Jeryn ho chtěl zadržet, ale než stačil zdvihnout ruku, aby chlapce přivolal zpět, pochopil, že nyní nemá dostatek času, aby se mu mohl věnovat. Čekala ho důležitější práce. S dostupnými zásobami tu sice mohli tábořit několik měsíců, protože se nemuseli starat o přísun potravin, ale nepříjemné zdržení by zbytečně vázalo jejich síly, které mohli rozdělit a poslat do všech světových stran, aby zbylým obyvatelům zvěstovaly příchod nových pánů. Jeryn doufal, že si jeho přátelé nestačili povšimnout zlostného úšklebku, kterým vyprovodil malého chráněnce. Chlapec schopný na požádání doplňovat neomezené šiky jeho armády byl pro každého vojevůdce velmi cenné zboží, ale stačila krátká chvíle nepozornosti, aby se někdo jiný vetřel do jeho přízně. O nic podobného však neměl starší voják zájem a tak nechával v hochově okolí pouze muže, kterým bezmezně věřil a oni mu jeho důvěru opláceli. Domluvený plán byl jednoduchý. Až do odvolání bude pokračovat ostřelování města katapulty a pokud se nepodaří prolomit mohutné hradby, nechají Ekytorp vyhladovět. S úbytkem sil bude Rolland tváří tvář přicházející smrti zajisté mnohem povolnější při vyjednáváních. Po krátkém pozdravu se nemrtví rozešli plnit zadané úkoly a Jeryn vyrazil za malým chlapcem. Marně hledat nějakou rozumnou výmluvu, proč se mu během posledních dní nemůže věnovat tak, jak by si jako jejich právoplatný vůdce zasloužil, ale čím déle ho dokáže udržet v nevědomosti o skutečném rozdělení moci, tím více jí může nakonec získat. Opatrně přistoupil k malému chlapci a s otcovským úsměvem mu položil ruku na rameno. Hoch však před jeho koženou rukavicí zdobenou malými hřeby vzpurně ucukl. Již od samého počátku se mu nelíbilo, jak se k němu Jeryn chová, ale až v poslední době se odhodlal dát otevřeně najevo svou nespokojenost. Zkušenému válečníkovi pochopitelně nemohla nečekaná změna jeho chování uniknout a tak byl na jeho jednání dobře připraven. Nechtěl se s ním vybavovat před svými zástupci. Když si s ním mohl promluvit o samotě, jeho vystupování vypadalo zcela jinak. Snažil se rozptýlit pozornost svého svěřence řečmi o důležitosti poslání, jež mají před sebou. Když se ujistil že chlapce jeho sladká slova nemohou přesvědčit o dostatečné přízni, hlasitě zavolal Perwysovo jméno a tiše vyčkával, až k nim nemrtvý válečník přinese kožený vak s pečlivě ukrývaným překvapením. 78
Klučina byl pochopitelně zvědavý, co se nachází uvnitř a nedočkavě se pokoušel zmocnit přinášeného dárku. Jeryn ještě chvilku zlomyslně protahoval čekání, ale když si všiml zlostného záblesku v jeho očích, raději s neochotným úšklebkem svěsil ruku a pobaveně pozoroval, jak hoch netrpělivě rozmotává provázek, kterým byl kožený pytel převázán. Z otevřeného vaku se zakňučením vyskočilo drobné štěňátko. Jeho trápení v uzavřeném pytli po dlouhých hodinách konečně skončilo. Chlapec bude mít alespoň v následujících dnech o zábavu postaráno a velitel nemrtvých se bude moci věnovat své práci. Sám pak tiše procházel mezi vojáky, kteří se připravovali na následující bitvu. Čistili zbraně nebo se oblékali do své výstroje. Pár slovy se snažil dodat odvahu. Jeho muži musí vědět, že do boje půjde s nimi a že spoléhá na jejich pomoc. Po počátečních nezdarech začínalo nezdolné odhodlání v jeho vojsku pomalu ochabovat a tak byl nejvyšší čas všem připomenout, že před sebou mají cíl, který má pro všechny mít mnohem vyšší cenu než je trocha prolité krve. Jeryn pochvalně poplácal pár nemrtvých po ramenou a s ostatními si alespoň krátce podal ruku a popřál jim štěstí. Pochopitelně nemohl obejít všechny, ale bylo důležité, aby věděli, že se zajímá o i běžné starosti tábořících válečníků, než jen o svou chladnou vypočítavost. Obléhání Ekytorpu již trvalo dlouhých sedm dní a zatím nepřinášelo nemrtvým naději na rychlé podmanění Terytrey. Vlny útočících válečníků se pokaždé se železnou pravidelností rozbíjely o mohutné hradby a pozorní obránci již přivykli neustálému nebezpečí letících balvanů z dobře ukrytých katapultů. Záhy se před neustálou rozptýlenou palbou naučili dobře krýt, ale i přesto jí každý den padlo za oběť několik statečných vojáků. Jerynovo vojsko se za svítání opět začalo neochotně formovat, aby mohlo vést další útok. Mnohým se vydané rozkazy příliš nezamlouvaly, protože po si po předchozích nezdarech, kdy spatřili spoustu mrtvých spolubojovníků, začali mnohem více vážit vlastního života. Samotná bitva nepřinesla nic nového a Rollandovi věrní znovu dokázali odrazit mohutný nápor nepřátel. Ekytorpská posádka však během posledních dní dostala pouze malou misku stydnoucího vývaru s několika mastnými oky na hladině a kousek okoralého chleba. Svůj skromný příděl bojující považovali za zvláštní odměnu za prokázané služby. Na většinu ostatních měšťanů již téměř nic nezbylo a tak tichým městem začal ze doprovodu plačících žen obcházet hlad a v jeho patách kráčela i jeho věrná průvodkyně smrt. Zpočátku se některým měšťanům podařilo zatajit před vojáky ukryté potraviny, ale s plynoucím časem se i jejich skromné zásoby začínaly tenčit. Při pohledu přes obležené hradby si uvědomili, že je všechny bude zřejmě čekat dlouhé hladovění. Zástupy hladovějících naplnily úzké uličky Ekytorpu a marně po pochodujících mužích v královských uniformách požadovaly alespoň trochu vzácného jídla. Rolland by se s nimi rád podělil o bohatství sýpek, jež byly v dobách míru naplněny až po okraj, ale po dlouhém válečném běsnění zely prázdnotou. Se zaťatými pěstmi si nechával předčítat dlouhý seznam docházejících zásob. Již se ani nepokoušel přemýšlet, jak by mohl některé z uvedených položek nahradit, aby jeho poddaní nemuseli pocítit její nedostatek. Černý obchod již pomalu začínal ovládat město. Příliš nepomohlo ani několik narychlo podepsaných rozsudků, jež měly dokázat, že vladař nedovolí, aby se v těchto těžkých dobách někdo beztrestně obohacoval na úkor ostatních. Rád by nechal pověsit i všudypřítomné žebráky, kteří se v noci pokusili proniknout na hromadné pohřebiště, kde chtěli znesvětit těla padlých druhů, ale místo toho vyvolali pouze krvavý střet se skupinou strážných. Podobných nájezdů však začínalo přibývat a bylo jen otázkou času, až kdy se k nim lůze přidají i ostatní, kteří nebudou vidět jiné východisko z beznaděje. Většina měšťanů raději v noci nevycházeli ze svých domovů. Ani tak si však nemohli být jisti vlastní bezpečností. Většina králových vojáků byla vázána na hradbách a ostatní doplňovali jejich prořídlé zástupy. Pouze v částech města, kde měli své domy ti nejbohatší, alespoň několikrát denně prošla malá skupina ozbrojenců, dohlížející na pořádek. 79
Vendyn a jeho muži si nedokázali představit, že by se v obleženém Ekytorpu nacházeli jejich blízcí. Potulné skupinky ozbrojených žebráků si brzy uvědomily své možnosti a nebály se rabovat ani za bílého dne. Objekty svého zájmu si pečlivě vybírali, aby proti sobě nepopudili některého z posledních zbohatlíků, který by byl ochoten na jejich dopadení vypsat nějakou odměnu. Ostatní na nic podobného neměli a jejich pohnutý osud proto nikoho nezajímal. Sapkow i Gwain si z bezpečného úkrytu na hradbách zděšeně prohlíželi bezpočet malých ohnišť před branami, která byla vidět v začínajícím šeru. Během předchozích bitev si již dokázali zvyknout na nového nepřítele, ale noční běsnění hladovějící lůzy v ulicích bylo moc i na otrlé válečníky. Královský palác byl neustále obstoupen početnou řadou gardistů připravených k boji. Chátra se však ještě necítila natolik silná, aby zaútočila přímo proti Rollandovu sídlu. Žoldnéři tak ani v noci neopouštěli svá stanoviště. Každý, kdo procházel sám, se mohl stát snadnou kořistí číhajících zlodějů. Nikdo z vojáků sice neměl nic zvlášť cenného, ale mnohým stačilo jako záminka k útoku i jeho zbroj, která by se dala výhodně zpeněžit. Vladař začínal chápat, že se mu situace vymyká z rukou. Neváhal svolat své věrné a za tichého souhlasu městské rady nechal prořídlé zálohy svého vojska prohledat opuštěné domy a pochytat všechny, kteří v nich neměli co pohledávat a odmítali je opustit. V okolí svého paláce nechal během noci zbudovat mohutný obranný val, který měl uchránit bohaté měšťany a poskytnou jim alespoň chatrné přístřeší. Každý, koho hlídkující vojáci v noci nalezli mimo vymezené území byl označen za zrádce a jelikož se Ekytorp nacházel ve válečném stavu, mohl být podle Rollandova zvláštního nařízení bez soudu popraven. Obležené město tak bylo rozděleno na dva opevněné tábory spojené několika ulicemi, kudy pravidelně procházeli královi vojáci, aby přinášeli válečníkům na hradbách čerstvé zásoby. Nikdo se zatím ještě neodhodlat zaútočit na tak početný zástup ozbrojenců, ale se zvyšujícím se hladem bylo jen otázkou času, kdy se o to zoufalí lidé pokusí. Když se Rollandovi věrní nemohli plně spolehnout na podporu všech obyvatel Ekytorpu, byl pro ně boj proti nemrtvým mnohem složitější. Navíc se obleženým městem začínaly šířit pomluvy o vladaři, který se zalekl blízké porážky, v tichosti opustil svůj hrad a s truhlou zlaťáků zbaběle prchl, když doufal, že si bohatým výkupným zachrání holý život. Vendyn a jeho muži si však podobných zpráv nevšímali. Raději se společně připravovali na další den těžkého boje v králových službách. Příliš mnoho jejich dobrých přátel položilo život za svého vladaře a tak si nedokázali představit, že by se nový tak panovník lehkomyslně vzdal svého postavení a pošpinil jejich památku. Pokud by se tak skutečně stalo, byl Vendyn připraven zasvětit zbytek svého života spravedlivé odplatě za padlé kamarády. Svítání opět uhasilo stovky malých ohňů v rozlehlém tábořišti nemrtvé armády před branami Ekytorpu. Hlasité bubnování začalo záhy svolávat jejich šiky, aby za chladného šera vyrazily k dalšímu útoku proti obleženým hradbám. Tentokrát však nebylo doprovázeno mohutnou podporou katapultů, jak bylo až do včerejší dne dobrým zvykem. Vendynovi muži si krátkým podáním ruky popřáli hodně štěstí. Doufali, že se večer všichni setkají u městských kasáren, ale jelikož se jim od začátku boje vyhýbaly výraznější ztráty, každý z nich musel počítat, že právě on může být tím, který se již nikdy nevrátí. Odpovědí na hlasité bubnování se staly strážní zvony na věžích Ekytorpu, které burcovaly obránce k další bitvě. Když se však obleženým městem místo očekávaných povelů začalo ozývat hlasité troubení z oken Rollandova paláce, nikdo z vojáků nechápal, co se právě stalo. Tázavé pohledy v jejich očích brzy vystřídalo neskrývané opovržení a chuť po pomstě. Nemrtvá armáda sice zle dorážela na jejich obrannou linii, ale to určitě nemohl být pokyn ke stažení jednotek a složení zbraní. Ve vzduchu byla cítit zrada.
80
Kapitola 9 Jeryn seděl ve zdobeném křesle skrytém v útrobách svého stanu a spokojeně sledoval v malém zrcadle svou tvář, na které usilovně pracovali dva lazebníci. Nikdy si na podobné zlozvyky vrchnosti příliš nepotrpěl a jeho obličej většinou zdobilo dlouhé strniště, ale dnes udělal výjimku. Nadešel den jeho velkého vítězství, kterým se navždy zapíše do dějin Terytrey. Když v noci dorazil k jejich tábořiště nečekaný posel. Zpočátku mu nikdo nevěnoval zapozornost. Až ve chvíli, kdy do rukou dostal svitek pergamenu nabízející vydání Ekytorpu výměnou za zachování současného složení městské rady s připojenými pečetěmi všech radních, zbystřil svou pozornost a příliš dlouho neváhal. Ušetří životy svých vojáků a navíc umlčí všechny odpůrce, kteří měli výhrady proti jeho velení a začínali mu to dávat najevo. Rolland naznačil ostatním, že se chystá do svých komnat a nepřeje si být vyrušován. Během noci uvažoval o poháru jedu, který by ukončil jeho trápení, ale ještě stále nesebral dostatek odvahy k tak ráznému konci. Zasedl za mohutný dřevěný stůl ve své pracovně, chopil se pera a chtěl napsat několik posledních slov jako poděkování svým nejvěrnějším. Hořce pohlédl na malý obraz na zdi nad stolem. Hleděl na něj sebevědomý mladík ve zdobené zbroji, který byl ochoten obětovat vše pro dosažení svých neskromných cílů. Když dnes ráno pohlédl do zrcadla, s hrůzou si uvědomil, že z nelítostného válečníka s pečlivě zastřiženým vousem již zbyl jen chátrající muž s prázdnýma očima a šedinami ve vlasech. Nikdy by nepředpokládal, že ho léta strávená na bitevním poli mohou tak krutě poznamenat, ale zajisté nebyl jediný, kdo za chamtivé pachtění za mocí a bohatstvím zaplatil tak vysokou daň. Z úvah ho vyrušilo krátké zaklepání na dveře. Nechápal, jak se někdo mohl odvážit porušit jeho nařízení, že nechce být rušen a neochotným hlasem vyzval neznámé k příchodu. Do Rollandovy pracovny vstoupila trojice starších mužů pověřená spravováním Ekytorpu. Čtveřice ozbrojenců v jejich patách nevěštila nic dobrého, přesto je vladař uvítal krátkým pozdravem. Radní před něj položili pergamen s výzvou k odstoupení. Vladař dal stojícím mužům jednoznačně najevo, že nic podobného podepisovat nehodlá a čekal, co bude následovat. Čepel meče namířena na jeho krk mu zatím nemohla nijak ublížit, ale když radní nepochodili s prosbou o poklidné vydání Ekytorpu, pokusili se Rollanda zastrašit výhružkami, ale vzpurný král se rozhodl zachoval si alespoň svou hrdost. Nechal se spoutat a odvést do vězeňské kobky v hradním podzemí, kde měl přečkat poslední hodiny svého života. Svítalo a rudé slunce vycházející nad obleženým městem právě stvrdilo krvavou pečetí jeho neodvratný osud. Nemrtví se za hlasitého bubnování začínali řadit do bojových šiků a připravovali se k dalšímu útoku. Nikdo z nich ještě neměl tušení o skryté vzpouře uvnitř Rollandova paláce, která jim brzy výrazně usnadní práci s převzetím moci. Pochodující válečníci si dodávali odvahu hlasitým křikem. Ještě stále byli mimo účinný dostřel ekytorpských katapultů, které zatím tiše vyčkávaly, aby mohli do jejich řad rozsévat smrt. První řady nemrtvých náhle vyrazily kupředu, aby co nejrychleji překonaly planinu pokrytou těly padlých spolubojovníků, která tu zůstala po včerejším střetnutí. Místo očekávaného deště zapálených šípů a záplavy hořícího oleje se však z oken králova paláce začaly ozývat hlasité trubky, vyzívající bránící jednotky k ústupu. Stovky udivených hlasů na hradbách se pak marně pokoušely překřičet propukající chaos. Nikomu z nich se nechtělo bez boje vydat chloubu Terytrey a dobrovolně se sklonit před svými protivníky. Opevněné hradby se rozdělily na části obsazené žoldnéři bojujícími pod Rollandovým praporem a úseky náležejícím vojenským hlídkám věrným městské radě, která je však pod příslibem zachování společenského vlivu bez výčitek neváhala všechny obětovat. 81
Vendynovi stačil krátký pohled do starého obličeje lačnícího po moci, aby pochopil, kdo ve skutečnosti stojí za nečekanými rozkazy k předání města do nepřátelských rukou. Když k němu přistoupil prošedivělý radní v doprovodu zástupu ozbrojenců, aby mu s jízlivým úsměvem poděkoval za statečnost, bez okolků mu plivl do tváře a pokynul svým mužům, aby ho následovali do úzkých uliček Ekytorpu, které ještě nedávno patřily hladovějící lůze. Nepochyboval o šlechetnosti nemrtvých, kteří by zajisté nenechali v klidu odejít jeho žoldnéře. Způsobili jim značné ztráty a pouze jejich zásluhou se obléhání neúměrně protahovalo. Pokud by ve městě byly dostatečné zásoby potravin, které by mohly nasytit hladové krky, nikdo z nich by nedopustil porážku, kterou za ně kdosi podle vybojoval u jednacího stolu. Ve všeobecném zmatku se snad některým podaří uprchnout do bezpečí. Nejdříve však musí zjistit, co se stalo s jejich právoplatným vladařem. Jeho tělo možná nyní leží ve své posteli s nožem v zádech, ale mnohem pravděpodobněji ho spoutaného uvrhli do pečlivě střežené vězeňské kobky, aby jeho vydáním stvrdili přísahu věrnosti cizím válečníkům. Přesto bude pouze otázkou času, kdy všechny nespolehlivé radní nahradí nemrtví vlastními lidmi. Předání hradeb do rukou vojáků podléhajících městské radě proběhlo bez delších průtahů. Pouze několik žoldnéřů se na vlastní pěst pokusilo vzepřít mnohonásobné přesile, které ale brzy podlehli. Ostatní si proto nedělali žádné iluze o svých možnostech a raději ustoupili. Jakmile spatřili hlídkující vojáci pochodující žoldnéře, bez okolků je nechali projít vylidněnými ulicemi Ekytorpu. Rozezlené pohledy v jejich tvářích nevěštily nic dobrého. Nikdo z přihlížejících nesebral dostatek odvahy, aby se jich zeptal, co zde budou pohledávat, ale bylo zřejmé, že tu chtějí vyhledat úkryt před první vlnou rabujících nemrtvých útočníků. Žoldáci si příliš dobře pamatovali, že to nebylo tak dávno, co sami pod vidinou opojného vítězství během několika dní při oslavách královy korunovace bez rozpaků vyplenili městské zásoby. Pohled na zatlučené dveře a vyražené okenice je příliš nepovzbudil, ale když se jednou rozhodli vypravit do opuštěných částí města, nebylo pro ně cesty zpět. Když před sebou spatřili rozbitý vývěsní štít nabízející lahodný chmelový mok, rozhodli se zkusit své štěstí, ale jakmile Sapkow stiskl zdobenou kliku a pootevřel dveře, bylo jasné, že malá krčma již dávno padla za oběť hladovějícím žebrákům. Rozbité zbytky nábytku a zaschlé stopy krve na udusané podlaze utvrdili vstupující, že ani zde nenajdou nic k jídlu. Jakmile Gwain prošel malou kuchyňkou a překročil mrtvého krčmáře s proříznutým hrdlem obsypaným mouchami, raději naznačil ostatním, že je nejvyšší čas vyhledat jiný úkryt. Nemuseli se sice obávat, že by je někdo chtěl obviňovat z nehody, která potkala hospodského a jeho rodinu, ale neměli nejmenší důvod, proč se tu zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Z přemýšlení, kam nyní upřít svou pozornost, vyrušilo Vendyna hlasité bubnování ozývající se od hradeb, doprovázené nadšeným pokřikem nemrtvých válečníků, kterým se právě otevřely městské brány. Ekytorp ležel u jejich nohou. Mnozí z nich se právě dočkali velkého vítězství, o kterém se bude dlouho vyprávět. Stejně jako o podlé zradě, jenž mu předcházela. „Potřebuji několik dobrovolníků. Je naší povinností pokusit se zjistit, co se stalo s naším vladařem. Nedělám si marné naděje, že by se nám ho podařilo nalézt živého nebo ho snad dokonce vyrvat z nepřátelských spárů, ale i tak musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom dostáli svému slibu věrnosti,“ pronesl Vendyn tiše k nejbližším žoldnéřům. Věděl, že ho nenechají na holičkách a najde mezi nimi pár věrných průvodců. Možná s ním budou chtít jít všichni, ale tak početný zástup vojáků by ve městě budil příliš velkou pozornost, která by zajisté nemohla uniknout očím zrádných měšťanů. Naopak menší skupinka měla mnohem větší šance splynout s davem, který právě zaplavoval ulice. Sapkow krátce pohlédl na svého přítele. Nemusel nahlas pronést jediné slovo, aby Gwain souhlasně přikývl a společně jako první přistoupili ke svému veliteli. 82
Zjizvený vůdce žoldnéřů se na ně krátce usmál a rukou jim pokynul, aby ho následovali k ekytorpské pevnosti. Chvatná cesta k srdci obleženého města netrvala dlouho. Trojice válečníků skrývala své tváře pod potrhanými plášti, aby nevzbuzovala zbytečnou pozornost roztroušených městských hlídek, které zatím ještě stále zdařile předstíraly, že mají vše pevně v rukou a v poklidu dohlížejí na pořádek v ulicích, kam se pomalu začínala vkrádat nejistota a strach. Starý strážce se zdobeným emblémem Ekytorpu na hrudi se pokusil zastavit neznámé poutníky, aby zjistit, proč se jako jediní pokoušejí prodírat davem ke středu města, když se ostatní snaží dostat k obleženým hradbám. Cizinci si však nevšímali jeho slov a tak mu nezbylo nic jiného, než aby do rukou zachytil vlající plášť jednoho z nich a pokusil se ho zadržet. Stačil mu krátký pohled do krví podlitých očí válečníka, aby pochopil, že je zle a že udělal obrovskou chybu. Sapkow se prudce otočil, aby zjistil, kdo se ho odvážil zdržovat. Než však stačil strážný cokoliv udělat, prudce vymrštil koleno a zasáhl ho do slabin. Zasažený zkřivil ústa bolestí a nevěřícně hleděl na trojici neznámých mužů před sebou. Když Vendyn spatřil, jak se ve Sapkowových rukou zableskla nabroušená čepel krátké dýky, raději zdvihl paži a položil jí na rameno svého spolubojovníka. Chápal jeho rozčarování nad nesmyslnými příkazy, které je přinutili bez boje opustit městské hradby, které měli pod svojí kontrolou, ale neměli jediný důvod, proč si svůj vztek právě teď vybíjet na starém muži. Vendyn nejprve chtěl svého následovníka náležitě vyplísnit za jeho opovážlivost, ale brzy pochopil, že má pravdu a že se musejí co nejrychleji zbavit nepohodlného svědka. Společně mu zasadili prudkou ránu do týla a jeho bezvládné tělo pak ukryli v postraní uličce. Trojice válečníků po chvíli stanula nedaleko ekytorpské pevnosti a přicházející muži pochopili, že je vše ztraceno. Opevněné valy, jenž byly původně zbudovány jako ochrana před hladovějící lůzou, která se pokoušela dostat pod svou kontrolu co největší část vylidněného města, obsadil početný zástup vojáků věrných městským radním, přes které nemohli projít. Vojáci si dávali dobrý pozor, aby do jejich blízkosti neproniknul nikdo s Rollandovým znakem na prsou. Brzy se rozhodli neprodyšně uzavřít i všechny přilehlé ulice, odkud nemilosrdně vyháněli prchající měšťany. Nikdo nevěděl, co bude následovat a tak se mnozí pokoušeli co nejrychleji naložit na svá bedra veškeré cennosti, které ještě zůstaly uchráněny před nepokojnou chudinou a útěkem z obleženého města zachránit holé životy. Málokdo z nich si byl ochoten připustit, že celé hradby jsou v rukou nelítostných nájezdníků a jejich cesta za vytouženou svobodou je předem odsouzena k nezdaru a skončí zbytečným krveprolitím. Vendyn se pozorně rozhlédl okolo sebe a marně se snažil najít alespoň nějakou skulinu v opevněném valu, která by mu umožnila, aby se naposledy pokusil o záchranu života svého vladaře. Trojice stojících mužů v tmavých pláštích upoutala pozornost hlídkujících vojáků, kteří před sebou hroty svých mečů tlačili bezmocné měšťany. Zjizvený žoldnéř se proto otočil ke svým druhům a poděkoval jim za věrné služby, které je po jeho boku přivedly až před ekytorpskou pevnost. Rozloučil se s nimi podáním ruky, přetáhl si plášť přes hlavou a s tváří zahleděnou do kamenné dlažby se ztratil v proudícím davu. Sapkow a Gwain náhle osaměli. Nikdo z nich nepočítal s tím, že by je jejich vůdce, pro kterého byli všichni bez váhání ochotní obětovat své životy, mohl zanechat samotné uprostřed obleženého města, které mělo být během několika chvil obsazeno nepřátelským vojskem. Zpočátku nevěděli, co by si měli počít, ale brzy se nenápadně vmísili do proudícího davů, aby se vrátili ke svým spolubojovníkům a mohli jim zvěstovat špatné zprávy. Společná část jejich života se během dnešního dne uzavře a bude záležet na každém z nich, jak se rozhodne naložit se svojí šancí k novému a možná i lepšímu začátku. Hlasité bubnování ozývající se od městských hradeb, které se nečekaně ocitly v držení nepřátelské armády, se pomalu začínalo přesouvat ke středu Ekytorpu k rozsáhlé pevnosti, kde v podzemních kobkách zadržovali právoplatného vladaře jeho odpůrci. 83
Oba mladí žoldnéři si dokázali představit, co se asi odehrává v okrajových částech města, které právě cizí vojáci přebírali pod svoji kontrolu. Prvním pravidlem pro zachování života byla nutnost držet se v ústraní a nijak neodporovat postupujícím nepřátelským jednotkám, které si po dlouhém a namáhavém obléhání chtěly alespoň trochu zlepšit náladu. „Pojď, musíme si pospíšit,“ pobídl Sapkow svého přítele, protože pokud se ještě chtěli někam nenápadně ukrýt, nezbývalo jim příliš mnoho času. Rychlé kroky běžících mladíků se ještě dlouhou dobu prodírali davem, který naplnil ulice. Zmatení lidé se nešťastné potulovali městem a marně se pokoušeli najít své blízké nebo se alespoň vrátit zpět ke svým domovům, kde by snad mohli ještě zachránit nějaký majetek. Mnozí z nich stále ještě nechápali, že mohutný obranný val, který je v posledních dnech chránil před hladovějící spodinou, se zároveň stal hranicí, za níž přestaly platit jakékoliv zákony. Pohled na pobořené domy s vytlučenými okenicemi vháněl mnohým měšťanům slzy do očí, ale žoldnéři byli na podobné dění zvyklí a nevěnovali mu sebemenší pozornost. Když mladíci po chvíli stanuli před prázdnými stájemi, kde je očekával zbytek spolubojovníků, hlasité bubnování oznamující příchod nových pánů se opět přiblížilo. „Bylo to beznadějné. Nikdo neměl šanci nepozorovaně se přiblížit k pevnosti,“ pronesl Sapkow tiše a doufal, že se ho nikdo nebude vyptávat na další podrobnosti, když po chvíli mnohoznačně dodal: „Vendyn se nám ztratil v davu, když jsme se k vám vraceli.“ Hlasité bubnování a rázné pokřikování přicházejících vojáků přiměly žoldnéře, aby se s konečnou platností rozdělili. Všichni si dobře uvědomovali, že se v této chvíli zřejmě vidí naposledy, protože jen málokterému z nich se mohlo podařit nepozorovaně proklouznout mezi cizími pěšáky a překonat městské hradby, za nimiž se snad skrývala vytoužená záchrana. Dvojice mladíků se přitiskla ke stěně nejbližšího stavení a s tvářemi skrytými pod tmavými plášti hleděli na udusanou zem. Míjeli je zmatení obyvatelé Ekytorpu, kteří se marně snažili dovolat svých práv, ale pouze tím proti sobě ještě více popudili pochodující vojáky neznající slitování s každým, kdo se opovážil neuposlechnout jejich povely. Když okolo nich bez povšimnutí prošly první řady nemrtvých, žoldnéři opustili svůj úkryt a vydali se ke hradbám, protože bylo jasné, že brzy dorazí další vojáci. Až v těchto těžkých chvílích si možná zmatení měšťané začali uvědomovat, že se všichni společně řítí do záhuby, protože jakmile se jednou nemrtvá armáda chopí moci, již v celé Terytreye nebude síla, která by jí dokázala vyrvat z jejich rukou. Bledé tváře pochodujících válečníků s vyceněnými zuby vzbuzovaly hrůzu a strach, ale opravdové zděšení se dostavilo až ve chvíli, kdy si prchající mohli zblízka prohlédnout hluboké a zanícené rány, které by obyčejným lidem přinesly smrt, ale pochodujícím válečníkům působily pouze drobné obtíže při chůzi. Sapkow pokynul svému přáteli, aby znovu co nejrychleji vyrazili ke hradbám, které jim měly poskytnout poslední možnost k opuštění obleženého města. Pokud by se skupina Vendynových žoldnéřů pokusila prorazit obranný val obsazený nepřátelským vojskem, byla by jejich snaha marná, ale mladíkům pečlivě ukrývajícím své tváře by se snad přeci jen mohlo podařil nepozorovaně proklouznout mezi roztroušenými hlídkami. Za pokus to rozhodně stálo. Gwain šel několik kroků před svými druhem, bedlivě sledoval okolí a kdykoliv zahlédl nemrtvé válečníky, kteří procházeli ulicemi podrobeného města, dal ostatním jasné znamení, že je třeba postupovat co nejobezřetněji, aby neupoutali jejich pozornost. Sotva ekytorpské ulice stačily vstřebat první příliv nemrtvých válečníků mířících ke královské pevnosti, jejich následovníci je pročesávali mnohem důkladněji a bez pozvání se vydali na návštěvu každého domu, kde mohli očekávat alespoň nějakou kořist. Když pochodující vojáci zjistili, že mnohé z domů před nimi již vyrabovala hladovějící lůza, jakmile začaly ve městě docházet zásoby potravin, vybíjeli si svou zlost na bezmocných měšťanech a kamennou dlažbu rychle pokryla čerstvě prolitá krev. 84
Sapkow, jeho němý přítel i ostatní společníci pochopili, že je zle, když spatřili nemrtvé, kteří bez jediného zaváhání srazili k zemi slepého starce s dlouhou holí a malou hliněnou nádobkou na drobné mince, které mu občas věnoval některý z náhodných kolemjdoucích, přestože v těchto těžkých dobách neměl nikdo příliš na rozdávání. Zástup nemrtvých se lačně vrhl k zemi a žoldnéři mezi sebou začali zápasit o rozsypané měďáky. Lepší alespoň malá válečná kořist než žádná a prázdný měšec. Chromý stařec se nesnažil bránit svůj majetek, přesto ho jeden z vojáků bodl do zad. Nemrtví spatřili trojici mladíků, kteří procházeli prázdnou ulicí a stačil pouze jeden krátký povel, aby se jejich pozornost upřela k neznámým cizincům. „Co tu pohledáváte?“ vykřikl jeden z přicházejících válečníků hlasitě a bedlivě naslouchal, co mu odpoví. Každé jejich slovo se mohlo stát záminkou k útoku. „Jdeme ke hradbám. Máme za úkol doručit spěšné poselství od radních, kteří se chtějí setkat s vašimi veliteli,“ zalhal Sapkow tiše a doufal, že jeho lest neprokouknou a významným pohledem dával najevo, že opravdu spěchají k cíli své cesty. Nemrtvý se zarazil. Pokud by zastavil důležité posly a způsobil jim nějaké nepříjemnosti, nečekalo by ho nic dobrého, přestože něco podobného mohl říci kdokoliv. „Dobrá, ukažte nám průvodní listy a můžete pokračovat,“ pronesl nemrtvý rozhodně. Sapkow se na krátký okamžik zarazil, ale protože věděl, že by jakýkoliv náznak nejistoty mohl prohloubit jejich podezření, a krátce přikývl na znamení souhlasu. Pravou rukou pomalu zasunul do svého pláště a v dlani pevně sevřel krátkou dýku. Horečně přemýšleli, jaké by měli šance v přímém střetu s přesilou dobře ozbrojených válečníků. Po zdánlivě nekonečné chvíli mu již nezbývalo nic jiného, než aby pomalu začal vytahovat prázdnou paži, aby se mohl prokázat požadovanými dokumenty, které v ní nedržel. „To je v pořádku. Znám je. Můžete je propustit a já se postarám o to, aby je už nikdo zbytečně nezdržoval,“ pronesl nečekaně jeden z přihlížejících nemrtvých. Sapkow se zahleděl na cizí žoldnéře před sebou a když ze zklamaných pohledů v jejich očích vyčetl, že po něm již žádné průvodní listiny nebudou požadovat, se sotva slyšitelným úlevným výdechem svěsil paži, která ve svých prstech až dosud pevně svírala krátkou dýku. „Zdravím tě příteli,“ pronesl Sapkow nejistým hlasem a pevně stiskl nabízenou ruku. „Již dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy.“ „To je pravda, ale určitě nemáte času nazbyt a tak raději vyrazíme,“ odpověděl nemrtvý, rozloučil se svými druhy a čtveřice poté společně vyrazila k městským hradbám. „Děkujeme za pomoc, příteli,“ sykl žoldnéř tiše ve chvíli, kdy si již byl jist, že jeho slova nebude moci zaslechnout žádný z nemrtvých válečníků. „Ušetřil jsi nám spoustu nepříjemností, ale teď nám raději vysvětli, co to všechno mělo znamenat.“ „Jmenuji se Helg. Měl jsem tu čest velet městským strážím v Gymle, než se pevnost dostala do nepřátelských rukou. Na vlastní kůži jsem se mohl přesvědčit, jaké mají naši noví pánové úmysly,“ pravil cizinec tiše a rukou významně ukázal na svůj špatně sešitý plášť, který skrývat hlubokou bodnou ránu v oblasti břišní dutiny, která ho připravila o život. Mlčení jeho nových přátel ho však brzy přimělo, aby pokračoval v hovoru: „V Gymle jsem viděl dost zbytečně prolité krve na to, abych nečinně přihlížel, jak stejný osud potká i celé tohle město. Sice bylo prozíravé, že jste z plášťů odstranili Rollandova zlatého netopýra, ale když ho někdo sám dlouho nosil na prsou, moc dobře ví, kam se podívat, aby se ujistil, že látka pod přišitým znakem zůstala na rozdíl od ostatního oděvu nedotčená.“ Sapkow i ostatní mlčeli a marně se snažili najít odpověď. Neznámý cizinec jim s největší pravděpodobností zachránil život, ať již byly jeho pohnutky jakékoliv. Ještě třikrát je Helg provedl okolo stráží, které uzavřely dlážděné cesty, než konečně společně dorazili ke hradbám. Bylo krátce po poledni, když nemrtvý vytáhl ze svého pláště pergamen s červenou pečetí opravňující jeho držitele k opuštění Ekytorpu. 85
Tábořiště nemrtvých se po vítězné bitvě přesunulo až k obleženým hradbám. Po celém obvodu bylo obsypáno záplavou šedivých stanových plachet, pod nimiž v těchto odpočívali vojáci, kterým jejich zranění znemožnilo podílet se na rabování. Až když Sapkow se svými druhy procházel po boku svého přítele mezi stany nepřátelského ležení, uvědomili si všudypřítomný hnilobný zápach, který je obklopoval společně s hejny dotěrného hmyzu hodujícími na tělech nemrtvých válečníků. Gwain se je ani nepokoušel odhánět, protože to stejně nemělo žádný smysl a pouze by tak k sobě mohli zbytečně připoutat nežádoucí pozornost válečníků, kteří by rychle pochopili, že nepatří mezi ně. Raději se snažili postupovat co nejrychleji kupředu, aby měli hrozivé tábořiště co nejrychleji za sebou. „Kam půjdeme nyní?“ zeptal se Sapkow ve chvíli, kdy míjeli poslední vozy naložené hliněnými náboji se zápalnou směsí do přísně střežených katapultů. „Někam daleko, kde nás nikdo nebude hledat…,“ odvětil Helg tiše, protože si nedokázal představit sílu, která by dokázala zastavit nekonečnou záplavu nemrtvých válečníků. „Snad to nebude tak zlé,“ pokoušel se ho utěšit jeho přítel, ale i on si dobře uvědomoval, že bude jen otázkou času, kdy se mocnému vojsku podaří podrobit celou Terytreu. Trojice válečníků zanechala ostatní jejich osudu a mlčky vyrazila kupředu. Bylo jim jedno, kam je nohy ponesou, jen když to bude dostatečně daleko od obsazeného Ekytorpu, kde bude vojevůdce nemrtvé armády v nejbližších hodinách korunován právoplatným vladařem. Vendyn se krátce rozloučil se svými nejvěrnějšími muži a poděkoval jim za věrné služby. Pokud by v Rollandově vojsku bylo mnohem více jim podobným, rozhodně by nedopustil, aby se vládnoucího panovníka zmocnily ruce zrádných nepřátel a vydaly ho napospas nelítostným útočníkům, kteří si právě podmaňovali městské opevnění a nemilosrdně likvidovali poslední jiskřičky odporu, které se ještě v obleženém Ekytorpu odvážily rozhořet. Když bojovali pod královou zástavou, mnohokrát dokázali ve svůj prospěch získat i předem ztracené bitvy, proto si nedokázal představit, že by někdy mohl položit svůj život jinak než v čestném souboji uprostřed nelítostné válečné vřavy. Pocit nesmírného zklamaní prostupoval každičkou částí jeho těla, přesto si nedokázal vzpomenout ani na jediný okamžik, kde by udělali chybu. O osudu této války rozhodli jiní a žádnému ze svých žoldnéřů nemohl nic vyčítat. To však byla pouze chabá útěcha pro jeho těžce zkoušenou mysl. Měšťané zaplavující ulice se marně pokoušeli ukrýt alespoň trochu cenností před nevítanými nájezdníky. Vendyn si hořce pomyslel, že jim byl s žoldnéři dobrý, když Ekytorpem začal obcházet hlad a chudina se začínala bouřit. Tehdy pro mnohé představovali poslední možnost k záchraně holých životů před hladovějící lůzou a rádi se ukryli za obraným valem, který rozdělil město na dvě poloviny. Nyní se mnozí marně snažili vrátit zpět do svých domovů, aby se pokusili zachránit zbytek majetku. Žádnému z nich nedocházelo, že nemají žádnou šanci ještě nalézt něco, co by uniklo pozornosti nenechavé rabující chudiny. Mnohé domy v bohatších čtvrtích lehly popelem a v probíhajícím zmatku nebylo nikde v ulicích bezpečno. Vzbouřená lůza pochopila, že nejlepší bude klidně vyčkávat. Mnohým z nich se ulevilo, protože již teď byl jasné, že se nikdo z nich nemusí obávat trestu za týrání bohatých měšťanů, kteří byli natolik bláhoví, že se proti mnohonásobné přesile odhodlali bránit svůj majetek. Žádný z nich ale nedokázal příliš dlouho odolávat bolesti. Vendyn s pobaveným úsměvem pohlédl na staršího měšťana s dobře pěstěným blahobytným břichem, jak okolo sebe zuřivě mává rukama a marně se snaží upoutat pozornost dvou mladých dam ve svém okolí i s jejich doprovodem. Žoldnéř ani na okamžik nezapochyboval, že se jedná o jeho dcery s nápadníky, přesto k nim po krátkém váhání vyrazil rázným krokem a prodíral se shromážděným davem. Ti moudřejší mu raději dobrovolně ustupovali z cesty. „Máš nějaké víno?“ zeptal se bez zbytečného otálení, když levou rukou pevně uchopil tlouštíka pod krkem a pravicí zamířil ke krátkému meči u svého boku. 86
Překvapený muž na něj nešťastně pohlédl a marně se prosebným výrazem ve tváři pokoušel přivolat pomoc, ale nikdo z procházejících si ho nevšímal. „Na něco jsem se tě ptal, tlouštíku,“ procedil tiše Vendyn mezi zaťatými zuby a dal své bezmocné oběti jasně najevo, že svou otázku již nehodlá znovu opakovat. Čelo muže, který se právě nacházel stopu nad zemí a zoufale třepal nohama, se pokrylo potem, ale tím jen přiměl statného válečníka, aby ještě znásobil svůj stisk. Když žoldnéř náležitě předvedl přítomným svou sílu, pustil nešťastného měšťana na zem a pobaveně sledoval, jak se ze zbývajících sil snaží odplazit ke své rodině, která mu ho nechala napospas. Dvojice mládenců si dobře uvědomovala, že proti vojákovi nemají žádnou šanci, přesto se alespoň hrdě postavili mezi něj a mladé dívky, aby před svým nastávajícím tchánem prokázali alespoň trochu statečnosti. V jejich tvářích se na krátký okamžik objevila úleva, když neznámý převzal od starší ženy dva kožené vaky s vínem a s poděkováním se rozloučil. „Snad nový král udělá podobnému řádění chudé verbeže přítrž,“ pronesl měšťan odhodlaně, ale dobře věděl, že pro ně podobné setkání mohlo skončit mnohem horším výsledkem a oba mládenci, kteří mu pomáhali na nohy, souhlasně přikyvovali jeho slovům. Vendyn se rozhlédl po svém okolí a pokoušel se najít nějaké příhodné místo, kde by se na chvíli mohl usadit aby se ujistil, že mu měšťané nepodstrčili nějakou kyselou břečku. Poničený vývěsní štít, který ještě před několika dny lákal všechny kolemjdoucí k návštěvě krčmy „U rozverné šenkýřky“, neomylně vedl jeho následující kroky tím správným směrem. O téhle vyhlášené hospůdce kolovala mezi vojáky spousta veselých příběhu, každý se tu za pár stříbrňáků mohl dostatečně pobavit v příjemné společnosti, ale občas si odtud také odnesl některou z mnoha nepříjemných nemocí, o které tu také nebyla nouze. Když žoldnéř opatrně uchopil těžkou kovovou kliku a pohlédl dovnitř na rozbité stoly a přeházené židle, bylo mu jasné, že všechny okolní krčmy padly jako první za oběť hladovějící lůze, která získala do svých spárů nemalou část města. Vendyn si vybral malý dubový stolek, postavil ho na dvě nohy a zbývající stranu dřevěné desky podložil opěradlem malé židle. Jakmile si připravil místo pro svém nerušeném hodování, odložil vaky s vínem a bedlivým zrakem se v temné místnosti pokoušel najít pohár nebo malý džbánek, do něhož by si mohl nalít svůj drahocenný mok. Pohodlně se usadil na dřevěné židli s vrzajícíma nohama a ve tváří se mu rozlil spokojený úsměv. Pečlivě vážil každý pohyb, aby nic nemohlo rušit ticho, co se rozprostřelo v pobořené putyce a poprvé si nalil plný pohár vína. Než stačil na jazyku posoudil jeho chuť, musel si znovu dolít. Víno nebylo špatné a na jeho jemné chuti bylo poznat, že pochází z domácích vinic. Žoldák brzy vyprázdnil první vak a pomyslel si, že kdysi byly doby, kdy by mu podobné množství neředěného vína dokázalo pořádně zamotat hlavu, ale potoky krve, kterými se dlouhá léta brodil na bitevních polích, dokázaly otupit jeho mysl a jedním z nejlepších léků na pocit vnitřní prázdnoty se stalo víno z ryklandských sklepů. Nikdy na něj nedal dopustit, přestože se za zapečetěné láhve platilo několika zlatkami a když krátce po vypuknutí Utherova povstání zachvátil rozlehlé vinice rozsáhlý požár, jeho cena ještě výrazně stoupla. Netrvalo dlouho a nejkvalitnější vína Terytrey nahradil bezpočet bezejmenných patoků, jejichž úroveň klesala stejně rychle jako se vyprazdňoval jeho měšec. Vendyn se na krátký okamžik pokusil odhadnout, kam by zařadil víno, které před chvíli ukradl prchajícím měšťanům, ale stačilo mu když se ujistil, že již pil i mnohem horší věci. Voják znovu doplnil prázdný pohár postavený na dřevěném stole, uchopil ho do pravé ruky a opřel se o tvrdé opěradlo. Na první pohled by se příchozímu mohlo zdát, že mu k úplné spokojenosti již mnoho nechybí, ale opak byl pravdou. Uvnitř jeho mysli se míhaly jen samé chmurné myšlenky a místo víry ve šťastnější zítřky smířeně očekával brzký konec. Znavený válečník během krátké chvíle znechuceně odhodil na hromadu rozbitých židlí i druhý vak, dal si ruce za hlavu, nohy složil na stůl a zavřel oči. Přes rty mu procházelo veselé 87
prozpěvování rozverných písní. Mnohé z nich nikdy neopustily špinavá zákoutí zaplivaných krčem zapadlých v temných uličkách nebo ohniště ve vojenských tábořištích. Vendyn netušil, jak dlouho trvalo, než někdo konečně rozrazil dveře hospody a dovnitř vpadla skupina neznámých ozbrojenců. Dobře věděl, že první kroky nepřátelských vojáků povedou stejně jako vždy do místních krčem, aby si obstarali dobré pití. Žoldnéř zmožený vínem byl sice smířen s jejich příchodem, ale rozhodně nehodlal prodat svoji kůži lacino. Hbitě se postavil na nohy, položil ruku na jílec meče a tiše vyčkával, co bude následovat. Když cizinci tasili své zbraně a bez váhání vyrazili do útoku, ve zjizvené tváři s výhružně vyceněnými zažloutlými zuby se mu rozlil spokojený úsměv. Vendyn se ani nesnažil odvrátit jejich údery, smířeně očekával naplnění svého osudu. Stačila krátká chvíle a ležel na udusané zemi v kaluži krve, která se mísila s klubkem vnitřností a protékala mezi jeho prsty. Přesto na sebe byl umírající žoldnéř náležitě hrdý, protože položil život v marném, ale čestném souboji za svého právoplatného vladaře. Rolland nevěděl, jestli si pro něj přišli, aby ho odvlekli zpátky do jeho komnat. Když stoupal po úzkém kamenném schodišti, nevšiml si žádné velké změny v chování svých průvodců. Jakmile se před ním otevřela jeho pracovna, pochopil, že skutečně prohrál. Spoutanému válečníkovi se zdálo, že stojícího muže poznává. Kdysi mu ho někdo představil jako nadějného knížete, který se pokoušel o rychlý postup v jeho armádě. Nyní se situace obrátila a nemrtvý se sám mohl ujmout vlády nad celou říší. Jeryn se prudce otočil, aby konečně mohl svému sokovi pohlédnout do tváře. Dosud si vyslechl bezpočet pochvalných řečí obdivující jeho vyspělé taktické myšlení na bitevním poli, ale na vlastní oči ho zatím viděl jen třikrát a rozhodně tehdy nebyl v takovém postavení, aby si ho svázaný král bezmocně klečící na chladné dlažbě mohl zapamatovat. Nyní si byl jistý, že na jeho ostře řezané rysy a pečlivě oholenou vystouplou bradu nezapomene do konce svého života. Oči obou válečníků se na krátký okamžik setkaly. Jedny zračily nesmírné odhodlání a radostné uspokojení z dobře vykonané práce, ve druhých se míhaly stopy nezměrného pohrdání. Když se Jeryn zahleděl na svého soka, byl rád, že má přes ústa pevně utažený roubík. Nechtěl se během nejšťastnějších okamžiků svého života, které se neodvratně přibližovaly společně s převzetím zdobené královské koruny, rozčilovat jeho nelichotivými řečmi. Rolland zaťal zuby a pozorně si prohlédl všechny přítomné. Proti stojícím válečníkům nemohl říct špatného slova, protože i on sám si mnohdy musel ušpinit ruce, když se bez ohledu na ostatní v čele svého vojska nemilosrdně dral směrem ke královskému trůnu, ale členové městské rady, kteří dorazili ve svátečních šatech, z nichž před chvílí ve spěchu odpárali jeho výsostný znak se zlatým netopýrem na modrém pozadí, si zasloužili jen jeho nejhlubší opovržení. Bylo velmi snadné převléknout kabát a vždy se připojit k vítězné straně, ale bylo jen otázkou času, kdy někoho jejich přelétavost přestane bavit a rychle jí učiní přítrž. Jeryn si dlouho připravoval krátký proslov, kterým by uvítal svého pokořeného rivala, ale nakonec usoudil, že mnohem lepší než spousta prázdných slov, bude krátká ukázka moci, kterou jim díky svým schopnostem poskytl malý chlapec, který je dokázal povolat zpátky mezi živé, aby mohli jeho jménem vykonat spravedlivou odplatu za smrt jeho blízkých. Vůdce nemrtvých válečníků sáhl k pasu a ze zdobeného pouzdra obřadně vytáhl dlouhou dýku. Nechal si podat malé jablko, které seknutím rozdělil na dvě poloviny. Rolland se poděšeně podíval na muže stojícího před ním a očima ho prosil o milost. Dobře si uvědomoval, že nemá šanci přečkat dnešní den se zdravou kůži, ale jako právoplatný vladař měl snad nárok na čestnou smrt a nemusel skončit podříznutý jako podsvinče. O to větší překvapení ho čekalo, když si Jeryn nechal od svých pobočníků svléknout levou rukavici a k obnažené paži přiložil nabroušené ostří. Ve chvíli, kdy proniklo tenkou kůží a slabou svalovinou, se z proříznutých tepen vyřinula trocha černé krve. Ve tváři statného žoldnéře 88
se však místo bolestivého utrpení objevil pouze posměšný úšklebek, kterým počastoval spoutaného muže, aby mu jasně ukázal svou převahu. Až v tomto okamžiku Rolland pochopil, proti jak výjimečnému soupeři se vlastně pokoušeli bojovat. Nikdy neměli ani nejmenší šanci, že by ho mohli porazit. Bezmoc ukrytá hluboko v zákoutích jeho duše se ještě znásobila. Jeryn bez váhání vytrhl čepel z čerstvé rány a pobavené sledoval, jak drobné kapky tmavé krve dopadají na kamennou podlahu. Zranění ho sice zpočátku trochu bolelo, ale za pár okamžiků si však na drobné pálení nad svým zápěstím dokázal zvyknout a za chvíli ho již ani nevnímal. Údiv zračící se ve tváři spoutaného muže mu za to byl dostatečnou odměnou. „Tak vidíš, že bylo pouze otázkou času, než by se nám podařilo prorazit váš obraný val a Ekytorp by stejně ležel u našich nohou,“ pronesl nemrtvý jízlivě. Rolland by mu rád odpověděl, ale roubík v ústech mu to nedovolil. Během pobytu v zapáchající kobce podzemního vězení se pokoušel připravit na nejhorší, ale podivný válečník vysmívající se mu do obličeje, dokázal překonat i jeho nejtemnější obavy. Hrdý vladař se jen těžko smiřoval s poznáním, že se stal pouze bezmocným pěšákem v ďábelské hře, kterou za něj odehraje někdo jiný, přesto se snažil, aby na sobě dal co nejméně znát nezměrnou potupu. Krátký řečnický proslov, který však byl pouze jednoznačnou ukázkou toho, kdo ve skutečnosti drží ve svých rukou veškerou moc, přerušilo nesmělé odkašlání jednoho z městských radních, který se přihlásil o slovo a spolu se svými společníky náhle poklekl. „Dovolte, abychom vám vzdali zasloužený hold náš pane,“ pravil vousatý starý muž a rukou nenápadně pokynul jednomu z mladých strážců, aby přistoupil po jejich bok. Jeryn byl jeho chováním zpočátku zaskočen, ale zároveň byl nesmírně zvědavý, co si pro něj připravili a tak nechal klečícího šedivého muže u svých nohou pokračovat. „Váš příchod byl tím nejlepším, co nás kdy mohlo potkat, náš pane,“ pronesl radní tiše, ale společně s dalšími slovy začínal jeho nesmělý hlas nabírat na jistotě. Nemrtvý se musel přemáhat, aby se nezačal smát jeho patolízalským slovům, ale něco podobného se vždy poslouchalo velice dobře a tak pochopitelně neprotestoval, když stařec pokynul ostatním, aby se postavili a společně předali vzácný dar, jenž nechali narychlo zhotovit krátce poté, co se rozhodli vydat obležený Ekytorp do nepřátelských rukou. Mladý strážce byl rád, že mohl konečně předat malý balíček ve svých rukou, protože dobře věděl, co odporného se ukrývá pod černým plátnem. Jeryn se krátce usmál na muže, kteří stáli před ním a netrpělivě začal rozbalovat přinesený dárek. Ve chvíli, kdy jeho lačné prsty upustily na kamennou dlažbu černé sukno, se v jeho tváři rozlil spokojený úsměv. Zdobené zlaté žezlo v jeho rukou se zalesklo ve světle plápolajících pochodní a dávalo všem přítomným najevo, kdo je skutečným vladařem. „Je to jen malý důkaz vděku za vaše velké činy,“ pronesl radní tiše a pečlivě se snažil, aby se jeho slova nesmrtelně zapsala do paměti přítomných válečníků. „Dlouho jsme přemýšleli, co by náležitě vyjádřilo naši úctu, až jsme konečně přišli na tento skromný dar, který snad jasně vyjádří naši radost nad tím, že právě Vy jste se stal právoplatným panovníkem Terytrey.“ Jeryn ve svých rukou pevně sevřel žezlo vytvořené z drobných pozlacených obratlů zakončených malou dětskou lebkou a ve vítězoslavném gestu jej pozdvihl, aby si ho mohli prohlédnout všichni přítomní. Když o tomto okamžiku později přemýšlel, těžko si jeho přívrženci mohli vybrat vhodnější dar, který by symbolizoval jeho neotřesitelnou vládu než páteř malého dítěte zalitou ve zlatě se dvěma drobnými zářícími rubíny místo očí. Radní se zaradovali, že se jejich dar Jerynovi líbil, přestože z něj nejdříve měli strach. Ani oni nechtěli obětovat malé dítě pouze pro potěšení svého nového vladaře, ale brzy pochopili, že touto cestou si mohou vysloužit alespoň trochu jeho přízně. Jeryn okolo sebe rozmařile mával pozlaceným žezlem zhotoveným z lidských kostí, ale zároveň bedlivě sledoval všechny přítomné. Nikdo z nich ještě nevěděl, co všechno má v plánu, ale pokud by se některému z nich nelíbilo pozlacené torzo umučeného dítěte, jehož kosti musely 89
být vyvařeny v hlubokém hrnci, aby se od nich oddělilo veškeré maso, neměl dotyčný co pohledávat v novém uspořádání jejich říše, které chtěl bezodkladně nastolit. Moc pozlacené relikvie dodala nemrtvému odvahu, aby konečně zahájil slavnostní korunovaci, která měla s konečnou platností přenést moc do rukou jeho armády. Vojevůdce bez dalších okolků vystoupil na malý balkónek před královými komnatami a rázným gestem, kdy v pravé ruce pevně svíral čerstvě darované žezlo a v levé na krátké dřevěné žerdi vlajku se symbolem zlatého netopýra na modrém pozadí, umlčel všechny přítomné, které na nádvoří ekytorpské pevnosti nahnal strach z ozbrojenců za jejich zády. Pohled na prostranství naplněné lidmi, kteří přišli vzdát hold novému vladaři, vlil Jerynovi do žil nové odhodláni. Kam až jeho oko dohlédlo, nacházely se jen zaplněné ulice, ve kterých se zoufalí měšťané snažili dát najevo svou příslušnost k nově vytvářené společnosti. „Jsem rád, že Vás všechny mohu přivítat na korunovaci nového právoplatného panovníka,“ prohlásil Jeryn pevným hlasem a doufal, že se jeho slova setkají s náležitou odezvou, přestože početný zástup ozbrojenců v zádech bezmocných měšťanů byl náležitým důvodem, aby se všichni přítomní neostýchali projevit náležitou úctu svému novému vůdci. „Konečně se můžeme společně radovat ze sjednocení celé říše pod vládou jediného vladaře. Časy se mění. Všechny staré zvyklosti, tak jak jste je znávali, zanikly s naším příchodem, ale pokud se k nám připojíte a budete věrně sloužit společným zájmům, nikdo z vás se nemusí ničeho obávat,“ pronesl vůdce nemrtvých tak, aby jeho slova slyšeli všichni přítomní. „Než se nám podařilo dosáhnout vysněného cíle a získali jsme do svých rukou celou zemi, byla zbytečně prolita spousta krve. Je důležité, abychom nikdy nezapomněli na své padlé přátele, kteří pro nás obětovali své životy,“ vykřikl Jeryn, ale dobře si uvědomoval, že do doby, než se jim podaří ovládnout celou zemi, mají ještě hodně daleko. „Je třeba také poděkovat našim protivníkům, protože i jejich úsilí nás nakonec všechny dovedlo tam, kde se nacházíme nyní.“ Staří muži, jenž ve spoře osvětleném sále představovali zástupce obleženého Ekytorpu, který jako zvolení členové městské rady, předávali do nepřátelských rukou, na sebe krátce pohlédli a z jejich očí bylo možné vyčíst pouze řadu nezodpovězených otázek. Nikdo z nich si nedokázal vysvětlit podivné řeči vůdce nemrtvé armády, stojícího za okny paláce, který okolo sebe s pobaveným úsměvem mával pozlacenou relikvií a její odpudivou silou dával svým následovníkům najevo svou převahu. I přes očividně nevhodné chování se nedočkal jediného slůvka odporu. Tak velký strach vzbuzovalo malé žezlo v jeho rukou. Jeryn krátce pokynul mladému vojákovi, který dosud držel v rukou stočený prapor s Rollandovým výsostným znakem. Společně ho pak spustili z okna vladařského sálu, aby si všichni shromáždění na malém náměstíčku mohli dobře prohlédnout zlatého netopýra. Nemrtvý nechal všechny přítomné ještě několik okamžiků v netrpělivém očekávání, než vydal pokyn k pokračování slavnostního ceremoniálu. Několik rukou prudce postavilo spoutaného vladaře na nohy. Strážci vzápětí bezmocného muže položili na dlouhý dubový stůl a Jeryn za pomoci své dýky v rychlosti zručně přeťal pevná pouta na jeho zápěstí. Než však mohl překvapený panovník využít čerstvě získanou svobodu ve svůj prospěch, nemrtví ho donutili rozpažit a připoutali ho za ruce k dřevěným nohám mohutného stolu. Jeryn znovu pevně sevřel zdobenou dýku a nabroušeným hrotem pomalu přejel po králově tváři, kterou zdobily čerstvě rašící vousy a prach zatuchlé vězeňské kobky. „Neboj, pokud budeš spolupracovat, mohu ti slíbit, že to snad ani nebude příliš bolet,“ zašeptal tiše do panovníkova ucha a nechal svá slova náležitě vyznít. Rolland nedokázal spustit zrak z čepele před svýma očima a tak ani příliš nevnímal, když mu něčí ruce stahovaly bílou hedvábnou košili, která však během krátkého pobytu v hradním vězení změnila svou barvu. Sám snad ani nevěděl proč se mu v této vypjaté chvíli vybavila její vysoká cena kterou po něm požadovali kupci z dalekých zemí. 90
Přítomní se neobtěžovali rozepínáním pozlacených knoflíků a ty se rozsypaly po kamenné dlažbě. Když mu někdo bez váhání odtrhl oba rukávy, aby ho mohli svléknout bez rozvázání pout, pochopil, že prohrál. Na jednu stranu byl zvědavý, co si pro něj jeho soupeř připravil, ale zároveň doufal, že milosrdná smrt přijde dřív, než se to dozví. Jeryn s neskrývaným zalíbením několikrát přejel po zjizvené hrudi spoutaného vladaře a s nevyzpytatelným úsměvem znalecky ohodnotil četná zranění utržená v předcházejících bitvách, která se však měla stát pouze neškodnou předehrou pro utrpení, co ho mělo očekávat, když mu vrazil nabroušené ostří hluboko pod pravou klíční kost. „Dlouhou dobu jsem nechápal, proč by si někdo vybíral do svého výsostného znaku znamení netopýra, ale když jsem o tom během dnešního odpoledne přemýšlel, uvnitř mé hlavy se zrodila úžasná myšlenka, která mi objasnila všechny důvody i následky, které pro tebe tato podivná volba bude mít,“ pronesl Jeryn tiše a zároveň vedl příčný řez k levému rameni. Rolland bezmocně zaťal zuby do koženého roubíku. Cítil, jak se chladná čepel pohybuje nad jeho obnaženým hrudníkem a zanechává za sebou potůčky proudící krve. Naštěstí bolest brzy zesílila natolik, aby mohl upadnout do blaženého bezvědomí. Nemrtvý sevřel dýku do obou rukou a další hluboký řez vedl od prsní kosti k podbřišku, odkud bez zaváhání dvěma rychlými tahy pokračoval až k bederní páteři. Stačilo krátké kývnutí na přítomné válečníky, aby pochopili, že je se svou prací hotov a čtveřice vojáků mu vyrazila na pomoc. Každý ve svých rukou nesl drobný rybářský hák připoutaný k silnému provazu. Vojáci zasekli kovové hroty do zmrzačeného těla a stačilo jen pár prudkých pohybů a pod napjatou kůži začalo objevovat obnažené svalstvo zalité krví. Spodní háky pak trýzněnému připevnili k hýždím a zbývající dvojici zarazili hluboko do rozevřených dlaní. Jeryn byl s jejich prací spokojen a krátce svým poskokům zatleskal. Sprška vody dopadající do Rollandova obličeje se marně snažila přimět umírajícího krále, aby naposledy pohlédl do očí svého nemilosrdného mučitele. Až celé vědro chladné tekutiny a nesnesitelná bolest prostupující celým tělem ho alespoň na okamžik dokázaly vyrvat z chladných spárů smrti. Dvojice nemrtvých pak odpoutala bezmocného vladaře z řeznického stolu a opatrně ho dovlekla k Jerynovi, který sledoval nastoupené měšťany pod svými okny. Když si naposledy prohlédl zoufalého krále po svém boku. Sklonil k hlavu a s pohrdavým úsměvem zašeptal: „No tak vidíš, jaký se z tebe nakonec vyklubal pěkný netopýrek. Jenom jestli se v takové rychlosti ještě stihneš naučit létat, aby si obecenstvo užilo trochu zábavy!“ Jeryn se chopil připravené pochodně a zapálil Rollandův praporec vyvěšený pod okny vladařského sálu a hlasitě zvolal: „Dobře si zapamatujte, co se tu dnes odehrálo. Tento muž sebral dostatek odvahy, aby se pokusil ovládnout Terytreu. Svou nesmírnou statečností si zasloužil naší úctu a společně s ní i dobrou smrt s náležitými poctami. Již nikdy nebude vysloven název Ekytorp, na jehož ruinách brzy vznikne nové město, které ponese jméno Nekropolis!“ Rollandovo bezvládné tělo pak brzy následovalo třepotající zbytky doutnající bojové zástavy a rozbilo se o kamennou dlažbu před ztichlým davem přihlížejících.
91
Kapitola 10 Jeryn si naposledy spokojeně prohlédl nádvoří naplněné měšťany, zamával ztichlému davu vztyčenou pravicí a s neskrývanou radostí ve tváři se vydal zpět do hodovního sálu, kde ho již nějakou dobu netrpělivě očekávali jeho nejvěrnější přisluhovači. „Vaše řeč byla velmi moudrá, můj pane,“ pronesl městský radní, který se uctivě poklonil svému novému vládci a nabídl mu pohár nejlepšího vína z hradního sklepení. „Samozřejmě, vždyť jsem si jí také dlouhou dobu připravoval,“ pronesl nemrtvý vojevůdce pohrdavě a sledoval, jak trojice služebných vylévá na dřevěný stůl s Rollandovou zasychající krví džber horké vody a co nejrychleji se pokouší poklidit dubovou desku, aby se na ní mohly co nejdříve začít servírovat první chody slavnostní korunovační večeře. Jeryn se pohodlně usadil na vladařském trůně. Z počátku se mu zdál velmi příjemný a pohodlně se na něm sedělo, protože byl potažen drahým suknem dovezeným z dalekých krajin, ale když se nyní zadíval na pozlacené žezlo ve svých rukou, připadal mu příliš malý v porovnání s jeho triumfem. Kdokoliv před něj předstoupí, musí pocítit strach z jeho neomezené moci. Vladařské křeslo vystavěné z lebek padlých nepřátel by přicházející jen utvrdilo, že nemají ani tu nejmenší šanci, odvážit se nově zaváděným pořádkům postavit na odpor. Samozřejmě by okamžitě ani nemuselo být hned ze zlata, ale později by pak jako právoplatný panovník mohl osobně dohlédnout na náležitou úpravu jeho výzdoby. Nemrtvý vojevůdce sledoval přítomné a když se ujistil, že je vše připraveno ke slavnostnímu přípitku, jako první pozdvihl svůj pohár a promluvil: „Vítejte v naší Nekropoli. Město mrtvých se stane novým počátkem našich životů, které od nynějška zasvětíme společné věci.“ Sloužící začali do sálu přinášet poslední zbytky zásob ukrytých v hradní kuchyni, přesto nemrtvý válečník pokračoval ve svém proslovu: „Sice nás čeká ještě spousta práce, než se nám podaří přesvědčit ostatní, že se jim pod naší vládou bude žít lépe, ale pro každého z vás mám již připraven soupis věcí, které je třeba co nejrychleji zařídit. Příslušné listiny dostanete až budete zítra ráno opouštět palác Ale nyní již nebudeme odkládat skromnou oslavu našeho vítězství.“ Jeryn se s chutí zakousl do lákavě vonící vepřové pečínky. Sice by během slavnostní večeře stejně jako jeho přívrženci nemusel do úst vložit ani jediné sousto, ale vůči ostatním hostům by to bylo neslušné. Navíc by třeba z toho, že se nemrtví ani nedotkli přineseného jídla, mohli vyvodit chybné závěry, ačkoliv by tím hostitelé nemysleli nic špatného. Slavnostní nálada a vybrané chování hodujících stolovníků vzaly za své společně s vypitým vínem a brzy se sálem začaly ozývat veselé historky o plenění dobytých pevností, ze kterých přítomným členům městské rady přebíhal mráz po zádech. „A jak si vlastně představujete, že se vám podaří udržet vládu nad městem? Zpočátku se vás sice budou všichni obávat, ale přeci si stále nemůžete vynucovat poslušnost jen hrubou silou. Zbytečně by tu byla vázána velká část vašeho vojska,“ pronesl nejstarší z radních s neskrývanou jízlivostí a nebýt značné vratkosti jeho nohou způsobené lahodným mokem z hradního sklepení, určitě by za svá opovážlivá slova neušel potrestání. „To je jenom moje věc,“ odvětil hlasitě nemrtvý vojevůdce. „Ale nemusíš se obávat, myslel jsem na všechno a možná budeš překvapen, jak jednoduché jsem nalezl řešení.“ Mnohoznačné prohlášení nového vladaře přimělo radního, aby se opět posadil na své místo mezi přátele a tiše pozoroval, jak si panovník lusknutím prstů nechal zavolat starého písaře, aby mu osobně mohl tlumočit další ze svých rozkazů, které ještě měly být doplněny na připravené pergameny. Knihovník pozorně vyslechl svého pána a přestože výrazně pobledl v obličeji, neopomněl si v rychlosti zapsat několik krátkých poznámek. Písař se ještě krátce ujistil, že vladař již nebude potřebovat jeho pomoc, uctivě se s ním rozloučit a odešel do rozlehlé knihovny, kde ho netrpělivě očekávali jeho učedníci. 92
Pobledlá tvář starého písaře vzbuzovala strach, ale žádný z jeho pomocníků v sobě nenašel dostatek odvahy, aby se svého učitele zeptal, co ho vyděsilo. Stačilo, když jim naznačil, aby si šli odpočinout, protože je zítra všechny čeká perný den. Knihovník počkal až zůstane sám ve svém malém království. Tiše si prohlížel svůj chrám vytvořený z nekonečných řad svazků vázaných v kůži a marně přemýšlel, co bude následovat, když Jerynovi přisluhovači během následujících dní vyplní všechny zadané úkoly, které během večera pečlivě sepisoval, aby je před svítáním předal vybraným zástupcům nemrtvé armády. Několik voskovic se ještě vystřídalo na jeho stole, než někdo krátce zabušil na mohutné dveře rozlehlých prostor královské knihovny. Starý muž na okamžik zaváhal, ale pak již bez jediného slova vpustil hosty dovnitř a předal jim určené svitky, ke kterým ještě přidal těžké zdobené cechovní knihy. Na mnohé z nich již dlouhou dobu padal prach, jiné se ještě nedávno používaly, ale všechny bez rozdílu si nyní vyžádali Jerynovi vojáci. Písař je nepředával s lehkým srdcem, ale nedokázal najít odvahu alespoň část z nich ukrýt. Neobvyklá žádost jeho ho vladaře zaskočila, ale stačilo, aby krátce nahlédl do tlustých spisů a okamžitě pochopil, co drží v rukou. Nepředpokládal, že by se někdo zajímal o zapomenuté nauky, pokud by se zrovna netýkalo výroby nových a ničivějších zbraní nebo levnější a silnější pálenky pro žoldnéřské vojsko, ale každý svazek na svém konci obsahoval i soupis nejvyšších cechovních mistrů a několik listů nových čekatelů, vyzvaných k brzkému vstupu do nejrozšířenějších řemeslných spolků, které se v Ekytorpu nacházely. Dlouhá válka si odnesla nejen bezpočet zmařených životů, ale i mnohá města, ze kterých zbyly jen hromady popela a ohořelých rozvalin. Pokud si však někdo chtěl naklonit na svojí stranu zbídačený lid, musel je brzy vybudovat znovu a poskytnou tak svým poddaným alespoň nějakou možnost, jak uživit své blízké, přestože jim nabízel pouze nekončící lopotnou dřinu. Knihovníka zatím nenapadlo nic jiného, nač by nový vladař a jeho přívrženci mohli využít spisy, které jim právě předával. Když se nemrtvý voják podle již dříve získaného seznamu, ujistil, že mu žádný z tlustých svazků nechybí, vyzval písaře, aby je doprovázel na jejich cestě do ulic Nekropole, nad níž právě pomalu začínalo vycházet slunce. Písař přikývl na znamení souhlasu, protože mu stejně nic jiného nezbývalo. Přesto začal hluboko v jeho mysli hlodat stín pochybností, jak se získanými seznamy hodlají naložit. Ještě než opustili mohutné hradby pevnosti, nad kterou od včerejšího dne vlál prapor s umrlčí lebkou, pochopil, že s největší pravděpodobností právě uvrhli přeživší měšťany do otroctví. Jinak si nedokázal vysvětlit, proč bylo celé město neprodyšně uzavřeno a zástupy nemrtvých začaly prohledávat dům od domu a bez váhání si odváděly všechny muže, kteří ještě zůstali naživu. Když po chvíli stanuli před budovou městských kasáren, nemrtvý válečník a jeho následovníci položili tlusté svazky na připravené stoly a vyzvali knihovníka, aby se usadil na určené místo. Starý muž se raději na nic neptal a v tichosti přijal nabízenou židli. Nechápal, co po něm mohou chtít, ale podle všeho se zatím ještě nemusel obávat o svůj život a tak mlčky vyčkával, než dorazili jeho pomocníci. Ani oni zatím nevěděli o nic více než on, přesto jim s otcovským úsměvem pokynul na pozdrav a doufal, že jim tímto gestem dodá alespoň trochu odvahy. „Válka byla dlouhá a od jejího počátku se mnohé změnilo,“ pronesl Perwys hlasitě a rukou ukázal na zaprášené svazky, které ležely před knihovníkem a jeho pomocníky. „Proto je potřeba porovnat staré záznamy a doplnit k nim nové skutečnosti. Nebude to lehká práce, je možné, že nám zabere mnoho dní, ale jen tak můžeme společně zahájit obnovu naší říše, aby pod našima rukama vzkvétala a prosperovala jako nikdy dříve.“ Knihovník si oddechl. Konečně pochopil, proč vojáci zabavili cechovní spisy, protože jen s jejich pomocí bylo možné co nejrychleji vyhledat zdatné řemeslníky, kteří mohli přiložit ruku 93
k dílu. Na okamžik se zaradoval, ale brzy pochopil, že to zajisté nebude tak jednoduché, jak by se z počátku mohlo zdát. Prohlédnout záznamy a odsouhlasit uvedená jména sice bylo to nejmenší, co zatím mohli vykonat, přesto si byl dobře vědom, že ve svém pátrání budou moci vycházet pouze z údajů, které jim poskytnou přicházející muži. S touto možností však museli nemrtví počítat, proto bylo celé okolí kasáren neprodyšně uzavřeno početným zástupem vojáků, kteří měli dohlížet na hladký průběh prvního veřejného sčítání ekytorpského lidu. Knihovník otevřel tlustý svazek, který měl na stole před sebou, uchopil brk a rukou vyzval k předstoupení prvního muže, který stál v dlouhé řadě před ním. Měšťan se nenechal dvakrát pobízet a rázně vykročil kupředu, aby co nejrychleji přistoupil před sedícího muže. „Vaše jméno a povolání?“ zeptal se písař tiše, protože ani on si ještě nebyl zcela jist, co po něm noví vládci Terytrey vlastně přesně budou požadovat. „Hertan z Gymelské pevnosti. Poslední čtyři roky zde pracuji jako tesař,“ odpověděl znepokojený muž ještě tišeji a sám čekal, co bude dále následovat. Knihovník otočil několik listů a brzy spokojeně přikývl. Tento muž byl skutečně zapsán v úředních záznamech a tak si k němu udělal výraznou černou značku, aby se mu nikdo další nemohl představit jeho jménem a mohl tak snadno odhalit případné podvodníky. „Všechno je v pořádku, můžete jít. Vojáci Vám ještě vypíšou příslušnou listinu, kterou se budete na vyžádání prokazovat,“ pravil písař spokojeně a pokynul tesaři, aby se v doprovodu dvojice vojáků odebral do kasáren, kde si podle všeho měli přezkoušet jeho dovednosti, aby již na samém počátku oddělili zrno od plev. Nepochyboval o tom, že každý, kdo bude odhalen při uvedení nepravdivých údajů, zajisté pro výstrahu přijde o hlavu. Písař naznačil dalšímu čekateli, který stál v dlouhém zástupu, aby k němu přistoupil a on mohl pokračovat ve své práci. Do poledne zbývalo ještě mnoho času, ale podle záplavy dalších měšťanů, kterou právě přiváděli nemrtví válečníci velmi snadno pochopil, že tu stráví celý dnešní den a možná sem společně se svými pomocníky bude muset i zítra. Přeci jenom Ekytorp byl jako právoplatné královské sídlo jedním z největších měst rozlehlé říše. Když rychlým pohybem udělal další značku, s neskrývanou hořkostí si uvědomil, že si na nové jméno svého rodiště ještě nestačil zvyknout. Pochyboval, že by se to brzy mohlo změnit, ale někdy je mnohem rozumnější ustoupit a nechat věcem volný průběh, než se bláhově pokoušet vzepřít síle cizího vojska, které se před několika dny chopilo moci. Podobných už tu bylo mnoho a stejně tak se i mnohé další hordy ještě určitě někdy přiženou. Jako vážený královský archivář, mající přístup k tajným písemnostem, o tom přeci musel něco vědět. Krátké zamyšlení neušlo pozornosti jednoho z nemrtvých strážců, kteří bedlivě dohlíželi nad poklidným průběhem sčítání obyvatel nové Nekropole. Knihovník na jeho zvídavý pohled odpověděl, že je vše v nejlepším pořádku a bez váhání propustil dalšího měšťana, aby si ještě vyzvednul všechny náležité dokumenty a mohl se vrátit zpět ke své rodině. Další mladík, který byl před starého muže předveden místo svého jména cosi nesrozumitelně zamumlal a doufal, že se mu tak podaří skrýt svou totožnost. Knihovník někdy svou práci neměl rád, ale dlouhá léta strávená mezi zaprášenými poličkami s knihami ho naučila pečlivosti a trpělivosti. Bez zbytečného otálení tedy nově příchozího klidným hlasem opět vyzval, aby znovu zopakoval své jméno a městský cech, ke kterému náleží. „Já jsem Martyn z Gedwicku. Moje rodina se stejně jako já již dlouhá léta zabývá hrnčířinou,“ odvětil mladík sebejistě a doufal, že ho stařec nechá být, ale opak byl pravdou. Knihovník hlasitě zavřel silnou knihu, která ležela na dubovém stole a bez váhání otevřel jiný svazek, aby si mohl ověřit údaje, které mu byly sděleny. Pokud chtěl něco zatajit, Gedwick nebyl špatnou volbou, protože z tak vzdáleného města se pouze zřídka dorazili poutníci. „Hrnčíř z Gedwicku, říkáte. Tak to by mělo být zajisté uvedeno někde tady…,“ pravil písař zamyšleně, v rychlosti prolistoval několik popsaných stran a pak se s vítězoslavným úsměvem chopil pera a udělal si další značku do cechovních knih. 94
„Tak, vše je v pořádku,“ pravil knihovník a vzápětí se lehce překlonil a šeptem dodal: „Jenom mladý muži, až budete příště tvrdit, že jste zručným hrnčířem, raději si vyberte nějaké větší město jako je třeba Gymla nebo Argen. Přece jenom v lovecké osadě, kde se většina místních živí obchodem s kožešinami, asi žádný velký hrnčířský cech nebude.“ Martyn sotva znatelným pohybem hlavy poděkoval a chvatně pokračoval ke kasárnám. Knihovník mu oplatil stejnou mincí a pobaveně sledoval jeho nejisté kroky. Konečně musel uznat, že mu dlouhé roky strávené v královském archivu byly alespoň k něčemu dobré. Pochyboval, že by kdokoliv jiný odhalil mládencovu lest, ale i tak nebylo špatné dát mu malou výstrahu, aby se choval opatrně, když už se bude před někým snažit skrýt své pravé jméno. Písař se rozhodně během dnešního dne nikoho nechystal vydat do rukou nemrtvých žoldnéřů, které by dotyčnému přinesly pouze zbytečnou bolest a utrpení. Nepochyboval, že se úplně stejně budou chovat i jeho učedníci. Přeci jenom je všechny již znal dlouho a za tu dobu se do jejich práce již nesmazatelně také zapsal i jeho vlastní rukopis. „Hertan z Gymelské pevnosti, poslední čtyři roky zde pracuji jako tesař,“ pravil šlachovitý řemeslník a když si starý písař poznamenal jeho jméno, bez zbytečných průtahů uposlechl jeho výzvu a nechal se dvěma nemrtvými vojáky odvést ke kasárnám. Předpokládal, že zde dostane nějaké písemné osvědčení o tom, že byl zapsán mezi právoplatné obyvatele nové Nekropole a bez dalších omezení bude moci vykonávat svou živnost. Samozřejmě nepochyboval, že za toto povolení k práci také bude muset štědře zaplatit, aby se co nejrychleji naplnila vladařova pokladna, která už dlouhou dobu zela prázdnotou. Mnohaleté válečné tažení něco stojí a když bylo jasné, že město padne do nepřátelských rukou, i ty poslední zlaťáky z Rollandovy pokladnice rychle změnily své majitele. Když tesař vystoupal po dřevěných schodech, úslužně se uklonil přítomným válečníkům, aby jim ani v nejmenším nezavdal příčinu ke špatnému jednání. Na jeho uctivý pozdrav žádný z nich neodpověděl, ale to mohl očekávat. Přeci jen je dnes ještě čeká hodně práce a dorazí k nim bezpočet stejně bezejmenných měšťanů jako je on sám. „Máte štěstí, dneska jste mezi prvními, kteří si k nám přišli pro potvrzení o tom, že se již mohou počítat mezi řádné občany naší Nekropole,“ pravil po chvíli jeden z nemrtvých mnohoznačně a pobaveně se u toho společně se svými druhy usmíval. Hertan začal tušit nějakou zradu, ale nic zlého si zatím nepřipouštěl. Pokud by mu vojáci chtěli ublížit, určitě by si ho kvůli tomu nezvali až sem a mohli to ve vší tichosti a beze svědků udělat v nějaké postranní uličce, kde by se je nikdo neodvážil vyrušovat. „Jen se neboj, vyhrň si pravý rukáv a přistup blíž,“ vyzval Perwys příchozího řemeslníka a rukou mu ukázal velkou káď až po okraj napuštěnou tmavou tekutinou. „No tak, na co čekáš, snad nechceš, aby ti někdo z nás musel pomáhat,“ povzdychl si nemrtvý panovačně a v jeho slovech byla znatelná nepatrná výhružka. Přeci jen si svojí odměnu za vydatnou pomoc při obsazování Gymelské pevnosti představoval trochu jinak. Tesař se rozhodl, že už raději nebude svůj zdejší pobyt zbytečně protahovat a s nejistým výrazem ve tváři ponořil až po loket pravou paži do hluboké kádě. „No vidíš, že to jde a ani to příliš nebolelo,“ pravil Perwys posměšně a naznačil vystrašenému muži, že může ruku vytáhnout. „Tuhle barvu není možné smýt. Neboj, za pár týdnů sama zmizí, ale do té doby pro tebe bude jediným potvrzením, že patříš mezi řádné občany. Vím, nevypadá to sice nijak vábně, ale zatím to budeš muset vydržet.“ Řemeslník si zvědavě prohlížel černou ruku, ale netrvalo dlouho, aby se přesvědčil, že skutečně nedošla k žádné úhoně a bude tak moci i nadále vykonávat své řemeslo. Na rozloučenou ještě dostal hlt ostré pálenky, kterou společně s nimi musel vypít. Pak už se raději rozloučil a když se ujistil, že po něm již nic nepožadují, urychleně opustil kasárna, aby se co nejdříve mohl pozdravit svoji ženu a dva chlapce, kteří o něj doma určitě doma měli pořádný strach. 95
Hertan pomalu kráčel domů. Zanedlouho se naštěstí ocitl ve známých uličkách, kde již mohl bez obav přidat do kroku, aniž by vzbudil nežádoucí pozornost. Byl nesmírně šťastný, že se již brzy opět setká se svými nejbližšími. Podle předchozí úmluvy několikrát krátce zaklepal na zavřenou okenici, vzápětí přidal dohodnuté heslo a pak již jen vyčkával, až ho pustí dovnitř. Chtěl toho tolik říct, ale nenacházel správná slova. Tiše objímal svou ženu a do očí se mu draly slzy. Dva mladí chlapci tiše postávali opodál, ale brzy se přidali k rodičům. Když si ho ráno odváděli ozbrojení vojáci, nikdo nedoufal, že se ještě někdy uvidí. Až když se městem začaly šířit zprávy, že se stal pouze jedním z mnoha odvedenců, svitla jim malá jiskřička naděje. „Jsem nesmírně šťastný, že vás zase všechny mohu vidět. Už jsem skoro ani nedoufal…,“ zašeptal řemeslník, ale jeho věta zůstala nedokončená, protože se mu zlomil hlas. Žena mu položila prst na ústa. Všechna slova byla zbytečná. Oba dobře věděli, co k sobě cítí a proto se společně usadili ke stolu, aby mohli v klidu probrat své všechny možnosti a pečlivě zvážit, zda zůstat v Ekytorpu, který se pozvolna proměňoval v město mrtvých. „Opravdu nevím, co si mám myslet. Ze začátku jsem měl obrovský strach, ale když jsem poznal, že vojáci ke kasárnám odvedli většinu zdejších mužů, pochopil jsem, že se snad nestane nic strašného. Přeci jen nás tam bylo příliš mnoho, než aby nás mohli do jednoho pozabíjet. Naše ruce budou ještě potřebovat při obnově té jejich Nekropole,“ promluvil Hertan tichým hlasem. „A budeme tu moci zůstat a klidně žít?“ přerušila ho jeho žena nečekaně. V řemeslníkově tváři se usadil zamyšlený výraz, který ho dlouhou dobu neopouštěl, než dokázal odpovědět: „To je těžká otázka a snad ještě těžší je na ni najít odpověď. Zatím se k nám nechovají o nic hůř nebo lépe než předcházející armády, které uchvátily Ekytorp. Tedy vlastně Nekropoli nebo jak mu teď vojáci říkají. Možná mi to nebudeš věřit, ale když mě dneska propouštěli, dostal jsem od nich na rozloučenou i trochu pálenky.“ Povzbudivá slova na krátký okamžik rozzářila jejich obličeje, ale ani jeden z nich netušil, co může následovat a jestli by pro ně všechny nebylo lepší opustit město a odejít někam, kde by mohli začít nový život, přestože si tu během posledních let dokázali najít dobré přátele. Měli našetřeno trochu peněz a další by dostali, pokud by se jim podařilo prodat domek. Navíc jako zdatný tesař vyrobit nový nábytek, až se někde usadí, což by jim do začátku ušetřilo pěkných pár zlaťáků a mnoho zbytečných obtíží při stěhování z města Nebylo to snadné rozhodování, ale nakonec Hertanovi možná pomohla ta trocha pálenky, kterou dnes vypil, aby pronesl: „Ještě tu chvíli zůstaneme a uvidíme. Přeci jenom už mám za ta léta několik dobrých zákazníků a nerad bych o ně přišel. Navíc se zdá, že bych mohl získat i další zajímavé zakázky a tak zatím nemáme kam spěchat.“ Žena mlčky naslouchala svému muži a pak souhlasně přikývla. Snad by konečně mohl v zemi na nějakou dobu zavládnout klid, což by jí mohlo jedině prospět. Poté přizvala ke stolu i oba chlapce, kteří se krčili v rohu a snažili se předstírat, že neposlouchají jejich rozhovor. Všem ukrojila chléb a přidala k němu i kousek sýra. Od rána ještě nic nejedli a tak byl nejvyšší čas to napravit, protože se pomalu začínaly ozývat jejich prázdné žaludky. Hertan poté vzal nářadí z dílny a otevřel okenice, které chtěl ráno ještě před svým odchodem v rychlosti zatlouci, ale musela to za něj dokončit jeho žena. Dobře věděl, že nic podobného útočníky určitě nedokázalo zastavit, ale udělal to pro klid svého svědomí. Nikdy by si neodpustil, kdyby něco zanedbal a jeho blízcí by kvůli tomu došli k úhoně. Určitě by byl ochoten vzdát se pohodlného života a časem by se vyrovnal i s odložením tesařského náčiní a pracoval na zapadlém hospodářství, pokud by to usnadnilo živobytí a všichni mohli být i nadále spolu. Zbytek dne strávil tesař společně se svou rodinou. Pouze občas se odhodlal na krátkou chvíli odejít, aby se pokusil získat nějaké nové zprávy, ale hned se vracel ke svým blízkým. Nechtěl je nechat dlouho o samotě, ale společně s plynoucím odpolednem se do svých domovů začínali vracet i jejich sousedé, s nimiž si Hertan velmi rád vyměnil pár slov. Doufal, že přinesou nějaké nové zprávy, ale nikdo mu nedokázal říci nic, co by již nevěděl. 96
„Když se venku začínalo stmívat, právě jsme propouštěli poslední měšťany, můj pane,“ pravil Perwys klečící před svým panovníkem s pohledem zabodnutým do země pod sebou. „Vše nakonec šlo podstatně rychleji, než jsme očekávali. Podle Vašich příkazů jsme vybrali několik žebráků a předali je pro výstrahu katovým pacholkům.“ „Velmi dobře,“ pochválil Jeryn svého věrného služebníka a dovolil mu povstat. „Nyní již nic nezabrání tomu, aby celý Ekytorp konečně patřil jen nám.“ Nemrtvý vladař se odmlčel a nechal si přinést dva zdobené poháry naplněné nejlepším vínem. Jeden nabídl svému společníkovi. Jejich číše se na krátký okamžik setkaly a pak se oba válečníci dlouze napili. Dnešní noc se nezvratně zapíše do dějin Terytrey a s konečnou platností zpečetí nástupnické právo nemrtvé armády na královský trůn. „Je jisté, že se nám dnes nepodařilo k městským kasárnám dostat určitě všechny muže z Ekytorpu, ale i tak jich byla naprostá většina a ty ostatní brzy najdeme. Nyní už zbývá jen provést sčítání zdejšího služebnictva,“ pronesl Perwys tiše, aby ho zaslechl jen panovník. „Není třeba. Tohle vyřešíme jinak, přesto děkuji za tvou důslednost. Pokud budeš i nadále pokračovat se stejnou pečlivostí, čeká tě dlouhá a slibná kariéra,“ usmál se Jeryn a pochvalně poplácal svého druha po rameni, když se oba zahleděli na usínající město. „Nyní již můžeme jen klidně čekat a já před svítáním dokončím náš plán.“ Mladý válečník pochopil, že je nejvyšší čas k odchodu. Na rozloučenou se hluboce uklonil před svým králem, zanechal ho samotného a vyrazil za svými vojáky. Za dnešní službu si zaslouží něco dobrého a tak neváhal odpočítat se svého měšce polovinu zlaťáků, aby je na svůj účet mohl slušně pohostit a dopřát jim tak něco dobrého k snědku a pití. Jeryn sledoval, jak ho jeho věrný druh opouští a odchází pryč. Rukou pokynul služebným, aby ho nechali o samotě. Do svítání sice ještě zbývala spousta času, ale nechtěl být vyrušován. Dobře věděl, že až do rána nezamhouří oka, stejně jako tomu bylo již nesčetněkrát od doby kdy společně s ostatními opustil chladný vodní hrob, kde neznámý voják ukončil jeho život. Klid a mlčenlivé plápolání zapálených voskovic bylo mnohem lepší než pohled na znavené tváře sloužících, kteří již dávno chtěli odpočívat ve svých skromných komůrkách. Nevěděl, jak dlouho seděl ve vladařském křesle, než dopil poslední džbán přineseného vína. Když pohleděl na jeho dno, v duchu si posteskl, že tekuté poklady hradního sklepení a dobře připravené jídlo zůstaly posledními radostmi, které mu v životě ještě zbyly. Nemusel se obávat, že by se ho některý z jeho přívrženců pokusil zavraždit ve spánku, ale spousta nečekaných povinností při spravování země mu za nečekaně získanou moc snad ani nestála. Smutný pohled do prázdného poháru vystřídal úsměv při pohledu na dlouhý stůl, který pokrývalo několik map. Moudří mužové a učenci jejich tvorbou mnohdy strávili celé roky a teď jsou všechny i se vším, co zobrazují, jeho. Jen jeho a nikoho jiného. Pohled na spící město mu dodal ještě více sebevědomí. Když si jeho věrní dokázali bez větších obtíží podmanit i pověstnou Gymlu, na jejichž hradbách si před nimi vylámal zuby bezpočet cizích nájezdníků, nebude trvat dlouho a celá země mu bude ležet u nohou. Noc se konečně začínala chýlit ke konci a tak nastal nejvyšší čas, aby opět navštívil svého chráněnce. Cestou do přísně střežených komnat odtažitě pozdravil hlídkující strážné. Malý chlapec pro něj až dosud představoval jedinou záruku, že se nikdo neodváží protivit jeho rozhodnutím, když měl po boku tak mocného spojence. Hoch měj pro něj nevyčíslitelnou cenu. Jeryn byl voják a když mu došlo, že pro něj a jeho druhy bude mnohem výnosnější pronajímat své služby bohatým šlechticům, než dlouhodobé pobírání mrzkého žoldu, který by jim nakonec stejně nemusel být vyplacen, rozhodl se bojovat jen sám za sebe. Během dlouhých let si odvykl pohlížet na své soupeře jako protivníky. Dnes sice stáli proti sobě, ale již zítra mohlo být všechno jinak. Přestože držel v úctě své rivaly a dokázal si bez obtíží zjednat pořádek ve vlastních řadách, díky kočovnému způsobu života se nikde nestačil 97
usadit na delší dobu. Mnoho žen se vystřídalo v jeho loži, takže nepochyboval, že po světě pobíhá řada jeho potomků, se kterými se dosud nikdy nesetkal a nehodlal na tom nic měnit. Častokrát se za zády posmíval svým druhům, kteří se vrátili zpět ke svým blízkým. Až dosud nepochyboval, že se bez toho dokáže obejít, ale krátké rozhovory s jeho malých chráněncem patřily zatím k tomu nejtěžšímu, s čím se zatím musel vypořádat. Když poroučel vojákům, neváhal si jejich poslušnost vynutit silou, ale dobře věděl, že tady by s něčím podobným nepochodil. Zatím mu tak alespoň věnoval malé štěně, aby se trochu zabavil. Nic snadného ho jistě nečeká ani teď, když ho nečekaně probudí krátce před svítáním, ale nemrtvého uklidňovalo, že je to s největší pravděpodobností naposledy, kdy bude potřebovat jeho služby. Pak už mu najde nějaký bezpečný úkryt, aby jeho občasná náladovost a nevypočitatelná vrtošivost nemohla nijak zasahovat do jeho panování či dokonce ohrozit jeho postavení. Původně se chtěl této hrozbě vyhnout úplně, ale pak vždy zvítězily drobné pochybnosti. Sice s ním už nijak vážněji nepočítal, ale možná by ho ještě někdy mohl potřebovat. Tiše otevřel dveře a opatrně vstoupil do chlapcových komnat. Hoch spal v pokoji pro významné hosty, aby si užil alespoň trochu přepychu, který mu královský palác mohl poskytnout. Otevřeným oknem do místnosti proudilo měsíční světlo, ale nemrtvý válečník ještě raději zapálil malou voskovici, než se odhodlal přistoupit k bohatě zdobenému loži, kde pokojně spal jeho malý chráněnec. Opatrně mu položil ruku na rameno a snažil se ho co nejjemněji probudit. „Neboj se, všechno je v pořádku. Přišel jsem se jenom podívat, jak se ti daří. Poslední dobou jsem se ti nemohl věnovat tak, jak bych si přál,“ zalhal nemrtvý válečník nepřesvědčivě a doufal, že chlapec alespoň zpočátku neprohlédne jeho lest, ačkoliv mu muselo být jasné, že by ho uprostřed noci neprobouzel jen kvůli zdvořilostní návštěvě. Vladař ho krátce pohladil po vlasech a sladkým hlasem pokračoval: „Jsem rád, že se ti tu líbí a že je o tebe dobře postaráno. Kdykoliv budeš něco potřebovat, dobře víš, že se stačí slůvkem jenom zmínit a služebnictvo ti bez okolků splní jakékoliv přání. Budeš-li mít chuť na něco dobrého nebo se budeš chtít trochu pobavit, stačí říct a nemusíš se o nic starat.“ Hoch se krátce pousmál. Již mnohokrát si vyzkoušel, že má jeho opatrovník pravdu a skutečně stačí málo, aby všichni v okolí poslechli jeho příkazy. Ještě stále si neuvědomoval, že tak činí pouze proto, aby je v případě neposlušnosti nestihl krutý trest. „Vše jde přesně podle našich plánů,“ pravil nemrtvý válečník tiše. „Rozdělili jsme své vojsko a jednotlivé armády již brzy vyrazí, aby do našich rukou získali celou Terytreu. Pak už nic nezabrání našim vazalům, aby ohnuli své hřbety a poklekli do prachu u našich nohou.“ Chlapec se na krátký okamžik zalekl šíleného výrazu v jeho očích, ale nabízená představa byla příliš lákavá a tak ji ani on nedokázal pustit ze své mysli. „Dej mi ještě trochu času a pak staneš po mém boku u královského trůnu. Celá země bude naše,“ dodal vladař a nechal svá slova, aby majestátně vyzněla v šerém tichu pokoje. Hoch pohladil spící štěně na a spokojeně přikývl. Ačkoliv to tak zatím mnohdy nevypadalo, zdálo se mu, že jeho statný ochránce je tím nejlepším, co ho dosud v životě potkalo. Bez jeho pomoci by nikdy nedosáhl spravedlivé odplaty. Proto ani příliš neváhal, když ho jeho společník požádal o další pomoc, protože jejich vojsko potřebovalo nové rekruty. Nemrtvý válečník malého učedníka pochválil za jeho snahu a ještě jednou ho laskavě pohladil po vlasech. Jeho úkol byl splněn a tak se sním chtěl rozloučit, ale nakonec se nechal přemluvit smutným výrazem v chlapcově tváři a ještě chvíli s ním zůstal. Hertan se náhle probudil. Po boku jeho ležela jeho žena a ve stejné místnosti se nacházely i jeho děti. Zdálo se, že je všechno v nejlepším pořádku, ale cosi se změnilo. Nic nebylo stejné jako když večer uléhal k zaslouženému odpočinku. Svět již nikdy nebude takový, jaký se zdál být včera, kdy podlehl svodům nových pánů a uvěřil jim, že pod jejich vládou by se snad celá říše konečně mohla dočkat zaslouženého klidu. 98
Dnešního rána se však přesvědčil, že nemrtví jsou úplně stejní jako všichni samozvaní vládci, kteří jim předcházeli. Jednou uchvácenou moc již ze svých spárů nikdy nepustí. Do očí se mu začaly hrnout slzy. Snažil se být silný, ale pocit zmaru, bezmoci a naprostého zoufalství byl mnohem silnější, než jeho těžce zkoušená vůle a tak ho brzy přemohl. Ačkoliv se ze všech sil snažil potlačit tiché vzlykání, nedokázal zabránit tomu, aby se probudila jeho žena. Nechápala, co se děje, ale když se rychlým pohledem přesvědčila, že se chlapcům nic nestalo a oba pokojně spí, na krátký okamžik se zaradovala. Pocit pomíjivé radosti však netrval dlouho, protože až dosud nikdy neviděla svého může v tak bezútěšném rozpoložení. Chtěla se zeptat, co se děje, ale pak ho raději nechala, ať začne sám hovořit. „Stalo se něco strašného,“ zašeptal Hertan sklesle a ani o píď jí nepřiblížil odhalení strašlivého tajemství, které zatím skrývala jeho zlomená duše. „Nevím přesně, jak to popsat.“ Náhle přestal mluvit a pohladil ženu po tváři. Zděšeně ucukla a její obličej se naplnil strachem. Ještě nikdy necítila takový chlad. Sevřela jeho ruku v dlaních, aby sama sebe přesvědčila, že se nemýlí. Nevěděla co říct, tak se ho aspoň pokusila obejmout, když se k němu přiblížila, poznala, že nedýchá. Pochopila, že i on se nyní přidal k nemrtvým. „Já opravdu nevím, co se mohlo stát,“ těžce ze sebe soukal slova nešťastný řemeslník. „Nemáme už žádnou možnost volby. Nikdy nebudeme moci opustit tohle prokleté město. Ještě nechápu, co všechno po mě mohou chtít, ale nikdy nedopustím, aby se moji synové přidali k těm hrdlořezům. Nedovolím to, i kdyby to mělo být to nejtěžší, co bych ve svém životě vykonal.“ Neochvějná jistota v jeho hlase jí opět dodala trochu víry v lepší zítřky. Slabá útěcha však rozhodně nedokázala odehnat všechny chmurné myšlenky, co všechno ještě může následovat. Nemrtví ji totiž bez milosti neváhali během noci připravit o to nejcennější, co měla. Pokud se jim to však bude hodit, klidně si život, který mu dočasně propůjčili, vezmou zpátky. Jeryn byl spokojen. Dlouho marně přemýšlel, jak získat nové vojáky do svých řad a opět tak co nejdříve dosáhnout plného stavu svých mužů, ale řešení se jako obvykle ukázalo velmi jednoduché. Sice musel počítat s tím, že se některým měšťanům podaří vyhnout včerejšímu sčítání lidu, ale brzy se ukáže, kdo se ho doopravdy zúčastnil a ti ostatní budou náležitě potrestáni. Jeho věrní v naprosté tajnosti v hradním sklepení připravili dostatečné množství pomalu působícího jedu. Nejdříve s ním chtěli nemrtví otrávit městské studny, ale v tomto případě by nemohli dohlédnout, zda ho okusí všichni zdejší muži. Pokud by se je podařilo získat na jejich stranu, nikdo z nich by se nepostavil proti svým druhům, protože by tak jen vystavil své nejbližší jejich hněvu a sám by nic nezmohl proti takové přesile. Žádný z nich si samozřejmě nedovolil odmítnout kapku pálenky, kterou mu nabídli nemrtví jako drobnou odměnu po splnění všech nezbytných náležitostí po dlouhém sepisování počtu zdejšího obyvatelstva. Poslední nutný krok pak krátce nad ránem provedl jeho malý chráněnec, když dokázal přivést všechny mrtvé zpět k životu. Společně s rozbřeskem tak nastal úsvit mrtvých a nad budoucností podmaněného země se začala stahovat temná mračna. Nemrtvý válečník s radostí poslouchal přinášené zprávy. Jeho úskočný plán se vydařil. Navíc nyní získal do svých řad kromě zdatných válečníků i bezpočet různorodých řemeslníků a jejich ruce mu postaví základy mocné říše, která vydrží až do skonání věků. Nepochyboval, že se mezi jeho nově získanými pomocníky zajisté najdou i tací, kteří se mu pokusí vzdorovat, ale s tím musel počítat. Rozdělení zdejších měšťanů na jeho přívržence a odpůrce by mu v této chvíli zabralo příliš mnoho času, kterého neměl nazbyt. Příště už však bude opatrnější a každý bude muset dokázat, že se svůj další život zaslouží. Vždycky odsuzoval vojáky, kteří do sebe od časného rána nalévali jeden korbel pěnivého moku za druhým, protože si nedokázal představit, že by na některém z těch ztroskotanců mohl v boji záviset jeho život. Dával si proto bedlivý pozor, aby se nikdo takový nevyskytoval mezi jeho žoldnéři. Samozřejmě jako každý voják nic nenamítal proti občasným divokým pitkám, ale 99
vše mělo svou hranici. Dnes však měl pádný důvod k oslavě a jeho mlsný jazyk si navíc již za posledních pár večerů stačil přivyknout vybraným vínům z hradního sklepení. Stačilo pouze ukázat na prázdný pohár a během krátké chvíle byl opět plný. Všechno dosud vycházelo přesně podle jeho plánů. Něco dokonce předčilo i jeho nejsmělejší očekávání. Celá země teď ležela před jeho trůnem postaveným s vybělených lidských lebek. Pokaždé, když na něm spočinul jeho zrak, musel se pochválit za tento úžasný nápad. Přece jenom dodával jeho vládnutí jistou náležitost a všem příchozím jasně ukazoval, co by mohlo potkat každého, kdo by se mu pokoušel vzdorovat a zkřížil nějak jeho plány. Dnešní víno bylo trochu kyselé a na jazyku chvíli zůstávala jeho trpká příchuť. Nejdříve jim chtěl vyčinit, jako vladař si přece zasloužil jen to nejlepší, ale protože měl dneska dobrou náladu, rozhodl se nechat vyniknout svojí lepší stránku a ukázat trochu dobré vůle Na dnešní ráno si nechal zavolat městské radní, aby jim přednesl další požadavky. Většina z nich byla jen dočasnými loutkami, které stejně brzy nahradí jeho lidé. Na doporučení přátel je však ještě pár týdnů ponechá v jejich úřadu, aby ostatní přesvědčil o svých dobrých úmyslech. Pro každého z nich pak měl připravenou velkorysou nabídku, kterou nikdo z nich nemohl odmítnout. Dobrovolný odchod s trochou odstupného přeci jen vypadal mnohem lépe než dlouhé umírání na mučidlech za přípravu tajného spiknutí. Podle pokřikování, které pronikalo do jeho komnat z hradního nádvoří usuzoval, že zástupci měšťanů již dorazili k paláci. Nemohl se dočkat, až zase uvidí jejich bezmocné a vystrašené tváře. Někdo hlasitě zabušil na vstupní dveře vladařského sálu a nemrtvý bez okolků vyzval přicházejícího návštěvníka, aby vstoupil dovnitř a sdělil mu důvod svého příchodu. Když do tichého sálu vstoupil jeho zástupce, přivítal ho zdvižením ruky. Jako projev panovníkovy náklonnosti mu to muselo stačit, aby Perwys příliš nehřešil na to, že pro něj má vladař slabost. Nemrtvý válečník však nepochyboval, že jeho pobočník má před sebou slibnou budoucnost a brzy do svých rukou dokáže soustředit značnou moc. Zarmoucený výraz v tváři příchozího však králi naznačil, že posel v tomto případě nepřináší jen samé dobré zprávy. Perwys vyčkal, až se zavřou dveře, aby se jeho slova nedostala k nepovolaným, přistoupil k sedícímu vladaři a začal hovořit: „Před chvílí dorazila městská rada, můj pane.“ „To si tedy staříci museli notně přivstat. Nikdy bych si nepomyslel, že se s nimi setkám tak brzy po svítání,“ odvětil panovník s posměšným úšklebkem a vzápětí tiše dodal: „Alespoň budu mít to jednání rychle za sebou a budu se moci věnovat něčemu užitečnému.“ „To je pravda, ale tentokrát nedorazili sami! Přivedli si sebou jednoho nezvaného hosta,“ pravil mladý válečník, aby si zase rychle získal vladařovu pozornost. Nemrtvý se na svého přívržence tázavě podíval a netrpělivě čekal jeho další slova. Na okamžik se vyděsil, že se zdejší lůza vzbouřila a přišli si pro jeho hlavu, ale tato myšlenka brzy opustila jeho mysl, protože pak by se jeho zástupce choval jinak. „Nechápu, jak se něco takového mohlo stát. Pravděpodobně se jedná jen o nešťastnou souhru okolností, přesto je třeba pečlivě zvážit všechny možnosti. Přeci jen radní si i přes tuhle brzkou hodinu dali velmi záležet, aby se městem rozšířila zpráva o jejich doprovodu. Na sjednanou schůzku dorazili mnohem dříve, aby vás zastihli nepřipraveného. Stojí za dveřmi a domáhají se slyšení,“ pronesl Perwys a snažil se panovníka připravit na nečekané nepříjemnosti. „Asi by se neslušelo, abych svoje nejvěrnější nechal dlouho čekat. Nech je vstoupit, ale ať jsou pod stálým dohledem našich vojáků. Uvidíme, jaké budou mít požadavky a podle toho se rozhodnu, co s nimi udělám,“ odpověděl Jeryn tiše a byl nesmírně zvědavý, koho si to měšťané dokázali přivést na pomoc, že dokázal tak vystrašit jeho věrného služebníka. Nebylo by nic snadnějšího, než dohodnuté jednání odložit na odpoledne, ale nemrtvý panovník nechtěl dát najevo sebemenší projev slabosti. Pokud dobře pochopil vyřčená slova, přivádějí si sebou pouze jednoho muže navíc, což by neměla být neřešitelná potíž. Ani ten nejlepší bojovník by nedokázal přemoci celý oddíl dobře vycvičených válečníků, aby mu mohl ublížit. 100
Krátký čas, který Perwys potřeboval, aby znovu otevřel vstupní dveře a dovolil přicházejícím měšťanům vejít, využil k dopití svého poháru. Kyselé víno skutečně neodpovídalo tomu, že ho pil právoplatný vladař Terytrey. Jakmile skončí nadcházející jednání, nechá toho, kdo mu ho přinesl pro výstrahu pořádně zmrskat, aby pochopili, že si zaslouží jen to nejlepší. Do místnosti vstoupili všichni radní, kteří se před nedávném účastnili slavnostní hostiny u příležitosti jeho korunovace. Panovník byl nesmírně zvědav, kdo jim půjde v patách, ale nikdy ho ani na okamžik nenapadlo, že by to mohl být starý prošedivělý muž nad hrobem. Když si však neznámého cizince prohlédl pečlivěji, pochopil, že se při prvním odhadu ani příliš nemýlil. Nejednalo se však o starce nad hrobem, ale příchozí z něj teprve nedávno musel povstat, což na něm při bližším pohledu bylo jasně patrné. Marně se pokoušel vybavit si jeho tvář a přiřadit k ní jméno. Jedním si však byl naprosto jist, protože se během posledních let setkal se všemi významnými válečníky, tenhle mezi ně rozhodně nepatřil, takže pro něj snad nebude představovat žádnou vojenskou hrozbu. Přesto ho velmi zajímalo, kdo to před něj předstoupil a s jakým návrhem přichází. Nejstarší z radních ještě na okamžik vyčkal, aby získal přehled o nastávající situaci a když se ujistit, že panovník jejich hosta nepoznal, rozhodl se rázně ukončil trapné čekání, které nemohlo nikomu z přítomných nijak prospět a rázně ho ukončil. „Dovolte mi, abych vám představil bývalého správce zdejšího města a přilehlé oblasti. Toto je Derwydd, můj pane,“ pravil radní v hlubokém úklonu a ačkoliv muselo být všem jasné, o kom hovoří, raději na jejich hosta ještě ukázal rukou, aby dostál dobrým mravům. Jeryn konečně pochopil, koho má před sebou. Stařec byl před několika týdny popraven, protože byl pravou rukou poraženého krále. Podle zpráv, které se mu donesly, si pro něj Rolland vymyslel něco zajímavého a nespokojil se s obyčejným setnutím hlavy. Sám se pak mohl na vlastní kůži přesvědčit, že se rozhodně nechoval nijak neobvykle, když ho nemrtví proměnili v obrovského netopýra a během slavnostní korunovace se ho marně pokoušeli naučit létat. „Vítej zpět mezi přáteli,“ odpověděl vladař zdvořile. „Musíme se ještě lépe poznat, ale doufám, že naše spojenectví přineseme blahobyt zdejšímu městu a všem jeho obyvatelům.“ Pokud si vzpomínal dobře, měl sice Derwydd na starosti pouze správu zdejšího kraje, ale v podstatě vládl celé říši. Nesouhlasil s častými potyčkami šlechticů, kteří pro sebe chtěli uchvátit větší moc a ani při trestných výpravách nepodporoval svého krále. Naopak se staral o vzestup Ekytorpu i přilehlých panství. Přestože pro něj nebylo jednoduché přesvědčit panovníka o prosazení nového způsobu výběru daní, brzy se ukázalo, že se králova pokladnice začíná plnit, ačkoliv zmenšil břemeno, které na svých bedrech museli nést zdejší obyvatelé. Nejen proto byl mezi nimi oblíben a málokdo ze zdejších měšťanů souhlasil s jeho krutou popravou. „Jsem rád, že jsi ke mně našel cestu tak brzy. Je třeba si promluvit o spoustě věcí. Mnohé se změnilo od doby, kdy jsi naposledy zastával svůj úřad,“ pronesl Jeryn rozhodně. Okamžitě po vyřčení těchto slov si však uvědomil, jak mohla vyznít hloupě a rychle dodal: „Přineste mému hostu pohár dobrého vína a teď už nás můžete nechat o samotě.“ Radní očekávali, že s Derwyddem po boku se jim bude podstatně lépe vyjednávat, ale nikoho z nich ani ve snu nenapadlo, že je král tak brzy vyžene pryč, aniž by s nimi promluvil jediné slovo. Když se ráno Nekropolí roznesla zpráva,že se Derwydd vrátil zpět, aby pomohl nemrtvým se spravováním Terytrey, všichni radní se zaradovali. Přesto se každý raději odešel na vlastní oči přesvědčit, jestli jeho tělo nadále nehnije naražené na kůlu. Až když nyní společně opouštěli vladařský sál, poznali, že pro ně u panovníkova stolu již nezbude místo. Jeryn počkal až zůstane s Derwyddem o samotě a usadil se s ním ke stolu. Tak tohle myslel Perwys ve chvíli, kdy při uvedení jeho nynějšího hosta hovořil o nešťastné souhře okolností. Na druhou stranu byl rád, že mu osud přivedl zdatného a uznávaného spojence, který byl velmi oblíben mezi prostým lidem. Pokud bude starý rádce vystupovat po jeho boku a pomůže mu s prosazováním jeho rozhodnutí, může jim to oběma jenom prospět. 101
Na druhou stranu již nestál o další podobná překvapení, protože tušil, že místo vetchého staříka se klidně mohl střetnout s některým ze slavných vojevůdců. Ještě během dopoledne družina jeho nejvěrnějších vyplenila královskou hrobku i s přilehlými kryptami. Všechna nalezená těla byla v tichosti spálena a ohořelé kosti rozdrceny na prach.
102
Kapitola 11 Derwydd netušil, co nebo kdo by ho mohl potkat za zavřenými dveřmi. Z prvního setkáním s novým vladařem však mohl být spokojen. Jeho nový pán mu sice zatím nenaznačil, co s ním zamýšlí, přesto bylo starému rádci jasné, že se ho alespoň v nejbližší době nemusí nijak zvlášť obávat. Vidělo ho již příliš mnoho vlivných lidí a tak se ho nemohou jen tak snadno zbavit. Přeci jen jeho jméno stále ještě mělo dobrý zvuk a hodně znamenalo. Když znovu poprvé otevřel oči, na krátkou chvíli se mu zdálo, že se probouzí se špatného snu. Skutečnost však byla ještě mnohem horší, než si dokázal představit. Z hrudi mu trčela špice ostrého kůlu, který se stal nedílnou součástí jeho těla. Trvalo ještě hodně dlouho, než si jeho tichého a bolestného sténání někdo povšiml a dokázal přivolat pomoc, protože celý Ekytorp se teprve probouzel do nového dne a všechny ulice zely prázdnotou. Ani pro příchozí měšťany nebylo nic snadného porazit vysoký kůl tak, aby ještě více nepoškodili jeho chatrnou tělesnou schránku. Zpráva o jeho návratu se velmi rychle rozšířila mezi lidmi a tak se brzy mohl setkat s radními, kteří ho sice chtěli brzy představit novému vladaři, ale zároveň si dávali velký pozor, aby je společně co nejdříve spatřilo co nejvíce přihlížejících. Derwydd se snažil z krátkých a neúplných obrazů vytvořit jednolitý celek, který by mu pomohl pochopit, co se vlastně stalo. Že to bylo něco podivného, co s konečnou platností změnilo dosud známé uspořádání sil, dokazovala již jen jeho pouhá přítomnost mezi jdoucími radními, kteří ho ještě občas museli podpírat, protože jeho tělo již odvyklo pohybu. Brzy ho raději svěřili do rukou svých služebníků, kteří ho odnesli až ke královskému paláci, ale tady již starý rádce raději pokračoval po svých, protože nechtěl před ostatními připustit žádnou známku slabosti, ačkoliv to za daných okolností bylo velmi obtížné. Setkání s panovníkem mu příliš dobrých zpráv nepřineslo. Podle svého doprovodu však správně usoudil, že jeho přítomnost a vřelé přijetí mezi měšťany by mohlo významným způsobem ovlivnit následující události, které se budou dotýkat všech částí obsazeného království, které si zatím dokázala podrobit armáda nemrtvých válečníků. Když starý rádce na vlastní oči spatřil králův zdobený trůn z vybělených lebek a pozlacené žezlo, které mu během jejich krátkého rozhovoru samolibě mnohokrát vystavil na obdiv, jeho hrdlo sevřel strach. Během jeho života se v královských komnatách vystřídalo několik různých panovníků a někteří z nich pochopitelně vládli lépe než ti druzí, ale až dosud žádný z nich tak hluboce neopovrhoval lidskými životy jako ten, který se na něj právě pokoušel usmívat. Ještě stále nechápal, zda byl jeho nečekaný návrat nějakým promyšleným krokem, ale stačila krátká chvíle, aby pochopil, že se jednalo jen o nešťastnou shodu okolností. Vůdce nemrtvých hrdlořezů ho přivítal jako starého přítele, ale oběma bylo jasné, že se místo dobrosrdečné pohostinnosti jedná pouze o dočasný odklad konečného rozhodnutí, jak naložit s jeho dalším osudem a možným využitím jeho jména pro vlastní prospěch. Jako každému z významných palácových hostů mu byla k užívání nabídnuta bohatě zařízená komnata. Pokud si dobře vzpomínal, tak dokonce dostal jednu z těch nejlepších, přesto tento zřejmý pokus o ovlivnění jeho úsudku mlčky přešel. Na každém kroku ho doprovázela trojice strážných a jeho důvěru si samozřejmě nemohlo získat ani to, že mu byl do některých částí vladařova sídla odepřen přístup. Na toulkách hradem potkával staré známé tváře a bylo jasné, že i ony si pomatují jeho. Zatím si s ním však nikdo z nich nemohl déle promluvit o samotě, protože něco takového by neuniklo pozornosti jeho hlídačů. Ale všechno má svůj čas. Zatím mu bohatě stačilo, že mu jeho přátelé drobnými posunky naznačovali, že mu i nadále zachovávají věrnost. Až časem pozornost jeho strážců poleví, zajisté přijde i ta správná chvíle, kdy budou moci nečekaně udeřit a pokusit se o další promíchání nově rozdaných karet. 103
Derwyddovi bylo jasné, že průvodce, který mu byl přidělen, má rozhodně i jiné úkoly, než jen pečovat o jeho blaho. Musí si dobře pamatovat každý jeho krok, aby o něm mohl podat hlášení svému veliteli. Netušil, jestli byl přímo jedním z panovníkových zástupců nebo jen šťastnou náhodou dokázal být ve správný čas na správném místě, přesto bylo od samého počátku jasné, že by mu mohl o Ekytorpu a jeho nových pánech říci mnoho zajímavého. Pokud ho jeho paměť neklamala, až dosud ho ve městě nikdy nespatřil. Musel proto dorazit teprve nedávno. Perwys neměl ze svého úkolu příliš velkou radost, přestože nepřetržitý dohled nad jejich nečekaným hostem znamenal od nahánění bezmocných měšťanů do zdejších kasáren značný pokrok. Již během prvního dne spolu prošli téměř celou pevnost a podle chování zdejších obyvatel bylo jasné, že se starý správce města těšil velké oblibě. Přesto nebo možná právě proto mu dal s předstíranou lítostí jasně najevo, které části králova paláce pro něj zůstanou zapovězeny. Rádce se zpočátku pokoušel trochu vyzvídat, aby dokázal lépe poznat svého průvodce, ale když se místo očekávaných odpovědí dočkal pouze mlčení, pochopil, že je jeho snaha marná a raději se držel zpátky, aby si ho hned od začátku nepopudil proti sobě, protože společně stráví ještě mnohem více času, než by se jim oběma zamlouvalo. Pokud bude opatrný, zajisté se od něj dozví něco zajímavého, až jeho strážce časem poleví ve své ostražitosti. Jeryn neměl z nečekaného Derwyddova objevení pražádnou radost, přesto brzy pochopil, že i na tom je možné najít něco dobrého. Pokud starce představí jako svého poradce, nikdo proti tomu nebude moci nic namítat a tak se mu bez větších obtíží podaří obejít městské radní, kterým by chtě nechtě musel alespoň dočasně předat nějaké pravomoci. Takto se bez jeho nejmenšího přičinění dobrovolně vyšachovali ze hry, ačkoliv si to žádný z nich neuvědomil. Uhlídat jednoho člověka bude mnohem snadnější něž šestici radních, kteří se již dokázali přizpůsobit novým podmínkám a chtěli jich náležitě využít ve svůj osobní prospěch. Nemrtvý vladař seděl na svém trůně a prohlížel si přinesenou mapu rozlehlé země. Převzetí Nekropole bylo mnohem snadnější, než původně očekával. Nikdo z jeho nových poddaných si nedovolil odporovat, když ho jeho malý chráněnec přivedl zpět mezi živé. Mnoho z nich mělo ve městě své blízké a tak jim něco takového vůbec nepřišlo na mysl. Když se jim tedy podařilo získat dostatek rukou, který jim postaví základy nové říše, nezbývalo nemrtvým nic jiného, než aby obrátili svou pozornost k dalekým krajům, které ještě neměli plně pod kontrolou. Jerynovi se sice nechtělo tříštit sílu armády, ale dobře věděl, že tolik vojáků na tak malém území by nepřineslo nic dobrého, přesto jim ještě hodlal dopřát několik dnů zaslouženého odpočinku, než se rozhodne, jak s nimi naloží. Bylo však jasné, že nezůstanou spolu. Nový panovník se znovu zahleděl na rozlehlou mapu, promnul si bradu a poprvé si přiznal, že být dobrým vladařem rozhodně nebude tak jednoduché, jak se mu z počátku mohlo zdát, přesto byl pevně odhodlán vypořádat se s touto výzvou, jak nejlépe dovede. Blížilo se k polednímu a tak byl nejvyšší čas poslat pro vzácného hosta, aby spolu mohli poobědvat. Pro oba to bude nejlepší příležitost, aby si při nezávazném rozhovoru u sklenky dobrého vína ujasnili plán pro několik nadcházejících dní. I když si to válečník nechtěl připustit, i on cítil ke starému rádci náležitou úctu. Přeci jen stál po boku svého krále mnohem dříve, než on vůbec poprvé pozdvihl meč a začal prolévat krev svých nepřátel. Netrvalo dlouho a Perwys společně se starým rádcem stanul u vladařova trůnu. Mladík pochopil, že jeho další přítomnost zde je nežádoucí, s oběma muži se krátce rozloučil a přede dveřmi čekal, než ho po tajné rozmluvě znovu pozvou dovnitř. Oba muži osaměli a zvídavými pohledy se pokoušeli odhadnout svého spolustolovníka. Bylo jim jasné, že alespoň prozatím se neobejdou bez pomoci toho druhého. „Nemá cenu to zbytečně protahovat, milý příteli. Pozvedněme číše a společným přípitkem potvrďme naše spojenectví,“ vyzval král svého hosta, naplnil až po okraj oba připravené poháry a podal jeden z nich příchozímu rádci, který jej zdvořile přijal. 104
„Nemá smysl zastírat, že jsme oba z tohoto nečekaného setkání překvapeni, ale můžeme si být ještě hodně prospěšní, tak snad nebudeme házet klacky pod nohy našemu spojenectví hned na jeho počátku,“ dodal vladař mezi doušky vína a čekal, co mu jeho host odpoví. „Máte naprostou pravdu. Se mnou po boku se zřejmě nikdo neodváží protestovat proti nově zaváděným pořádkům a já si zajisté alespoň uchráním holý život, dokud ti budu nějak prospěšný,“ odvětil rádce tiše, ale dobře věděl, že nemrtvý zřetelně slyšel každé z jeho slov. „To je zajímavá představa. Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlel, ale v mnohém máš pravdu. Můžeš se spolehnout, že bych v hradním sklepení dozajista dokázal časem najít nějaký způsob, jak tě podruhé a tentokrát již doopravdy navždy sprovodit z tohoto světa,“ pravil Jeryn. „Navíc pokud se nemýlím, máš už se zdejší pohostinností své zkušenosti.“ „S tím samozřejmě musím souhlasit. Je mi jasné, že můj život se nachází plně ve vašich rukách a jen vaše královská milost bude rozhodovat, jak dlouhý ještě bude,“ odpověděl stařec a samotného ho překvapilo, jak moc jízlivý tón přitom použil. „Snad si časem budeme oba více věřit a obejdu se bez svého ctěného doprovodu, který mi neustále kráčí v patách.“ „Časem třeba ano, ale sám jistě uznáš, že nyní ještě tato doba rozhodně nenastala a na mém místě bys ani ty rozhodně nejednal jinak. Máš velké štěstí, že tě už v Nekropoli vidělo tolik lidí. Jinak bych se tu teď s tebou asi nevybavoval,“ pronesl vladař. „I v tomto případě s vámi chtě nechtě musím souhlasit, protože opět máte naprostou pravdu. Jen těžko se mi hledají slova, protože si jsem dobře vědom, že jsem ve vaší moci a nic se na tom už nezmění. Brzy jsem pochopil, že jsem se vrátil zpět jen pomocí šťastných okolností a ve vašich velkolepých plánech jste zajisté s něčím podobným nepočítal. Ač se to třeba na první pohled nemusí zdát, rozhodně mi na osudech lidí v Ekytorpu a v celé zemi záleží mnohem víc, než si myslíte. Nehodlám na tom nic měnit ani teď, přestože je vše jinak.“ „Mluvíš chytře a moudře. Už chápu, proč jsi tak dlouho stál po Utherově boku, ale jak si sám připustil, mnohé se změnilo a tak si i ty budeš muset zvyknout, že tohle město nyní nazýváme Nekropolis. Tohle je jedna z mála jistot, na které se teď budeš moci spoléhat,“ odvětil Jeryn povýšeným hlasem a ač si to zpočátku nechtěl připustit, starý rádce se mu zamlouval. „Vaše královská milost musí prominout, snad se mi to již nestane. Přeci jen jsem již starší člověk a občas mívám děravou paměť. Ještě stále však nechápu jaká přesně bude moje nadcházející úloha, tak by možná nebylo špatné, pokud bych byl alespoň trochu zasvěcen do vašich plánů a mohl se tak lépe připravit na nadcházející dny, ve kterých nás oba čeká spousta práce.“ „Měl jsem pravdu. Jsi velmi mazaný a budu si na tebe ještě muset dávat velký pozor. Nemusíš se ničeho bát, až tě budu k něčemu potřebovat, budeš o tom i dalších podrobnostech včas zpraven, ale nyní nebudu tu tvoji děravou paměť zatěžovat zbytečnými podrobnostmi.“ „Ano, opět máte naprostou pravdu, jen bych rád věděl, jestli budu alespoň navenek zastávat nějaký úřad nebo budu jen loutkou, která bude hrát podle vašeho přání. Jste zajisté velmi schopný válečník a vojevůdce, když si vaše šiky dokázaly podmanit i nedobytnou gymelskou pevnost. Se spravováním říše mám však velké zkušenosti a mohl přispět dobrou radou.“ „Na tom něco bude. Možná nám nakonec budeš i nějak prospěšný. Naše armáda sice zatím ještě stále táboří před branami města, ale byla by velká škoda, pokud by taková síla měla dlouhou dobu zbytečně zahálet, takže se nám již brzy možná bude tvoje pomoc hodit, protože se rozhodně nespokojím s ničím menším, než ovládnutím celé země, která nám již patří.“ „Zajisté. Kdykoliv budete potřebovat, můžete se na mne obrátit. Určitě dobře víte, kde mě najít. Snad jen pokud vaše veličenstvo dovolí, rád bych si alespoň pro začátek udělal přehled o zásobách ve vašich sýpkách a penězích ve vaší pokladnici. Bude se mi pak lépe pracovat. To vše samozřejmě pod dohledem toho milého mládence, který teď chodí všude se mnou, aby třeba nějakým nedopatřením nevznikly pochybnosti o mých počestných úmyslech.“ „To ještě zvážím, ale tomu by snad nemělo nic bránit. Nebudeme přeci bezdůvodně plýtčasem,“ odpověděl nemrtvý panovník a rozloučil se s Derwyddem krátkým podáním ruky. vat 105
Bylo mu jasné, že právě získal na svou stranu mocného spojence, ale zároveň si na něj bude muset dávat velký pozor, protože právě z takových se stávají ti nejhorší nepřátelé. Perwys nečekal příliš dlouho a dveře do sálu, kde před nedávnem zručné ruce dokončily vladařův nový trůn, se opět otevřely a stanul před ním starý rádce, na kterého měl dohlížet, aby se nijak nepokoušel narušit hladké převzetí moci nemrtvou armádou. Sice bylo jasné, že patří mezi ně, ale to ještě nemuselo bezpodmínečně znamenat, že jim bude pomáhat. „Kam nyní vyrazíme, můj pane?“ zeptal se nemrtvý válečník uctivě. „To ještě přesně nevím, ale pokud nebude vladař nic namítat, rád bych si důkladně prošel Nekropoli, abych si udělal lepší představu, jak to tu teď vypadá,“ odpověděl rádce tiše. „Myslím, že zpráva o tvém návratu se již rozkřikla a tak s tím nebude žádná potíž. Pokud je to tvé přání, nevidím nejmenší důvod, proč ti nevyhovět, ale pro jistotu si sebou vezmeme ještě pár vojáků jako doprovod. Celé město sice leží u našich nohou, ale člověk nikdy neví, co by ho tu mohlo potkat,“ pronesl Perwys a doprovodil Derwydda do jeho komnat. Starý rádce netušil, co přesně si má představit pod pojmem pár vojáků, ale když po boku svého průvodce opouštěl pevnost a na nádvoří je očekával početný oddíl ozbrojenců, pochopil, že rozhodně nic neponechají náhodě. Pokud by se ho zbytek Utherových věrných pokusil osvobodit, byla by jejich snaha předem odsouzena k nezdaru a jen by zbytečně položili své životy. Když procházel městem v doprovodu tak početného zástupu nemrtvých válečníků, okolní ulice byly téměř vylidněné. Málokdo se chtěl střetnout s tolika žoldnéři, když neměl sebemenší ponětí o jejich úmyslech. Všichni se raději drželi v ústraní. Derwydd strávil v prázdných ulicích téměř celý den. Snažil se ukazovat lidem, aby je jeho přítomnost alespoň trochu uklidnila, protože si ho všichni měšťané snad pamatují jako spravedlivého a čestného muže, který se i v nelehkých dobách staral o jejich blaho. Mnohokrát překročil společně se svým doprovodem hranice ochranného valu, který tu zbudovali Rollandovi vojáci, když se vlády nad chudšími částmi města zmocnila hladovějící lůza. Až nyní pochopil, že ačkoliv si možná poslední panovník myslel opak, město nebylo možné ubránit a jeho zkáza byla neodvratná, protože jen velmi těžko šlo udržet hradby proti nejsilnějšímu protivníkovi, jakému tu kdy někdo čelil, a zároveň se postarat o nepokoje uvnitř hladovějícího města, k čemuž jim chyběl dostatek zkušených vojáků i drahocenných zásob. Pád hrdého vladaře tak byl pouhou otázkou času a ačkoliv zpočátku nesouhlasil s radními, kteří podle útržkovitých zpráv ochotně vydali svého panovníka nepřátelům, bylo mu jasné, že neměli na výběr a stejně by tak museli brzy učinit. Podařilo se jim tak zachránit i spoustu životů. Rádce mnohokrát přihlížel, jak cizí armády plení podrobené město. Věděl, že je velký rozdíl, pokud ho obránci ochotně vydají nebo se jim delší dobu úspěšně daří vzdorovat. Mnozí viděli v jednání radních jen zradu, za kterou si jejich zástupci zasloužili opovržení, ale stařec pochopil, že byli okolnostmi donuceni udělat to, co považovali za správné. Jen neochotně si připouštěl, že by se na jejich místě asi zachoval stejně, ačkoliv vždy věrně stál po boku svého krále a poslouchat jeho příkazy, přestože s nimi mnohdy nemusel souhlasit. Možná to byla právě Rollandova neprozřetelnost, která ho vydala katovým pacholkům a stála ho nejen vládu, ale i život. Pokud by ho nechal i nadále naživu, rozhodně by trval na okamžitém doplnění zásob, které byly pro udržení vlády nezbytné, protože lidé se starají pouze o to, jak naplnit svoje kručící břicha a nic dalšího je nezajímá. Perwys netušil, jak dlouho se ještě bude se svými vojáky bezcílně toulat ve starcových patách po městě, ale když viděl, jak ho měšťané nadšeně zdraví pokaždé, sotva ho poznají, nechal svého vzácného svěřence, aby šel všude tam, kam chtěl a spoléhal na to, že se na jeho křehkém těle brzy projeví známky únavy a společně se vrátí zpět do pevnosti. Derwydd se však rozhodl využít každou chvilku, kterou mu jeho noví pánové velkoryse dopřáli, aby o nově ustaveném pořádku zjistil co nejvíce a mohl pak získané vědomosti využít ve 106
svůj prospěch. Po poledni ho již přeci jen trochu pobolívaly nohy, ale přesto hodlal svou první průzkumnou cestu po Nekropoli prodlužovat, jak nejvíce to bude možné. Slunce již bylo vysoko na obloze a pomalu se začínalo sklánět k obzoru. Tehdy nemrtvému válečníkovi došla trpělivost a jemně naznačil starému rádci, že je nejvyšší čas pro návrat do královy pevnosti, kde budou mít již brzy přichystanou vydatnou večeři. „Máte pravdu, již jsem to chtěl sám navrhnout. Přeci jen na chození od časného rána do pozdního odpoledne ještě moje tělo není zvyklé,“ odpověděl Derwydd vesele a sám pak bez dalšího otálení namířil své kroky zpět k opevněnému středu města. Perwys byl rád, že mu zatím starý rádce jeho úkol nijak neztěžuje, protože si nedokázal představit, že by proti němu musel před zraky okolních měšťanů použít nějaké donucovací prostředky. Přeci jen měl být jejich nečekaným trumfem a podle chování většiny lidí, které během dnešního dne potkali, mu bylo jasné, že k němu měšťané chovají značnou úctu a důvěřují mu. Netrvalo dlouho a celý průvod stanul na nádvoří, kde je Jeryn již delší dobu netrpělivě vyhlížel z okna. Nečekal, že by se prohlídka města mohla až takhle protáhnout a hlavou se mu během nekonečného čekání honila spousta černých myšlenek. Když spatřil, že se všichni vrací zpět, pokynul jim na pozdrav a opět zmizel za okny svého paláce. Nemrtvý válečník dovedl svého hosta až k jeho komnatám, kde mu oznámil, že pro něj vladař brzy nechá poslat, aby společně povečeřeli. Uctivě se s ním rozloučil, ale neopomněl před jeho pokojem ponechat trojici strážných a sám co nejrychleji odešel podat hlášení o všem, čeho byl dnešního dne svědkem. Nijak se mu nezamlouvalo, že má na někoho donášet, ale v tomto případě chápal, že není jiná možnost a při jednání s Derwyddem musejí být nanejvýš opatrní. Jeryn byl s Perwysovým hlášením spokojen, ale dobře věděl, že je velmi pravděpodobné, že se ten prohnaný rádce možná pouze snaží ukolébat jejich pozornost a tak zatím nehodlal na jeho nepřetržitém dohledu nic měnit. Trochu ho znepokojovala i jeho obliba mezi zdejšími obyvateli, ale s tím se teď nedá nic dělat. Za každou cenu ho musí nějak začlenit mezi sebe a učinit z něj důležitý prvek jejich vlády, aby uklidnili přítomné měšťany, protože bylo jasné, že se ho nyní již nemohou jen tak snadno zbavit, přestože by si to možná přáli. „Uvidíme, s čím ten starý lišák přijde zítra, příteli,“ pronesl vladař spokojeně a na důkaz vděčnosti poplácal svého zástupce po rameni. „Nezapomeň však, že na něj musíš neustále dávat bedlivý pozor. Každá chvilka nepozornosti by se nám mohla vymstít, protože tenhle člověk tahal za nitky osudu celé říše ještě dříve, než jsme my dva vůbec přišli na tento svět. Teď si můžeš užít trochu zaslouženého odpočinku, ať jsi zítra hned od rána ostražitý. Musíš mi věřit, že právě na tebe spoléhám, jako na nikoho jiného ze svých nejvěrnějších.“ „Děkuji, můj pane. Budu se snažit, abych vás nezklamal,“ odpověděl Perwys a v jeho řeči bylo znát špatně skrývané nadšení ze získání tak významného postavení. „A také si nezapomeň nechat přinést něco k snědku ze zdejší kuchyně. Nechal jsem pro nás a našeho hosta připravit vybranou večeři, tak ať za svou oddanost nepřijdeš zkrátka,“ odpověděl mu panovník veselým tónem a před rozloučením ho ještě nechal poslat pro jejich hosta. Když mladík opouštěl vladařský sál, Jeryn se usmíval. Šťastná náhoda mu před gymelskou pevností seslala věrného pomocníka, na kterého se bude moci vždy spolehnout, protože se tolik lišil od ostatních žoldnéřů, kteří sice také chtějí urvat co největší kus moci pro sebe, ale žádný z nich by ani okamžik neváhal, pokud by mu měl vrazit dýku do zad. Tohle mu zatím u jeho mladého posluhovače nehrozilo a vladař dobře věděl, že ještě ani dlouhou dobu nebude. Derwydd byl rád, že během včerejší večeře mohl novému panovníkovi přednést první ze svých návrhů, vladař s ním po krátkém rozmýšlení souhlasil a pověřil ho dohledem nad jeho plněním. Sice se nejednalo o nic převratnému, rádce kladl důraz na okamžité doplnění zdejších zásob a jejich přerozdělení mezi měšťany, kteří zatím hladově vyčkávali, co se bude dít. 107
Král ho ujišťoval, že jeho poddaní už žádné jídlo potřebovat nebudou, ale stačila chvíle pečlivého naslouchání jeho slovům, aby poznal, že to není tak docela pravda. Nemrtví žoldáci sice mohli být o hladu a nikomu z nich by to ani příliš nevadilo, ale řemeslníci, kteří se k nim připojili nedávno, přeci museli nějak nakrmit své blízké, na což asi nikdo z nich nepomyslel. Starý rádce tak musel napravovat chybu svého panovníka stejně jako mnohokrát předtím. Řešení tohoto problému bylo mnohem jednodušší, než se zpočátku mohlo zdát. Řemeslníci se každé ráno shromáždí na určených místech a budou pracovat na obnově města, na jehož vzhledu se nesmazatelně podepsalo několik posledních týdnů ustavičného obléhání. Místo zasloužené mzdy si pak večer každý z nich odnese předem určený podíl ze společných zásob a tak bude spokojen nejen vladař, který během několika týdnů opraví své město a nebude ho to stát ani zlatku, ale i všichni, kteří přiloží ruku k dílu a nakrmí tak hladové krky. Svůj jednoduchý plán nazval „jídlo za práci“ a krátce po svítání vydal první rozkazy, které měly umožnit hladký průběh brzkého naplnění. Na každém kroku ho věrně provázel jeho průvodce, který bedlivě sledoval veškeré jeho počínání. Starý rádce si však již na jeho přítomnost zvykl a ani příliš mu nevadila, protože ho strážný nevyrušoval při práci. „Nyní musíme do zdejší knihovny, kde začneme sepisovat všechny zbývající zásoby a začneme rozpočítávat jednotlivé podíly, které by mohly připadnout měšťanům. Zatím to budou velmi skromné příděly, ale až se během příštích dní vrátí vaši vojáci a přivezou sebou i požadované zboží, budeme jim moci něco přidat,“ prohlásil Derwydd k nemrtvému vojákovi. „Rozumím, můj pane. Nemusíte se bát, že tu budeme bloudit. Stačí mne následovat a já vás odvedu za zdejším písařem, který nám již byl nápomocen,“ odpověděl Perwys a byl rád, že mu může být k službám. Neuvědomil si, že rádce velmi dobře zná každý kout zdejší pevnosti. Starý písař nikoho nečekal a tak ho příchod několika nemrtvých značně překvapil. Společně s pomocníky se zabýval tříděním cechovních knih po prvním sčítání lidu, které nedávno proběhlo na příkaz nového vladaře. Netušil, co by po něm ještě mohli chtít, přesto byl rozhodnut splnit přinášené příkazy, protože stačilo málo a snadno by mohl přijít o hlavu. „Vítejte v městské knihovně, přátelé. Jak vám mohu pomoci?“ pozdravil neohlášené návštěvníky uctivě a netrpělivě očekával, co sem přivedlo jejich kroky. Když si však příchozí muže lépe prohlédl v mihotavé záři voskovic, po tváři mu přelétl sotva znatelný úsměv. S Derwyddovou pomocí dával dohromady celou zdejší sbírku vzácných rukopisů, během společně strávených chvil se podívali na dno bezpočtu pohárů a tak se s ním mohl dobře seznámit. Byl jediným ze šlechticů, kteří stavěli blaho měšťanů nad svoje vlastní. „Přišli jsme si pro opravené cechovní knihy, písaři. Ještě je budeme potřebovat. Každý, kdo se bude podílet na obnově zdejšího města, dostane za svou práci trochu jídla, aby nasytil hladový břich. Potřebuji však vědět, který z nich se bude na danou práci nejvíce hodit,“ odpověděl mu rádce místo pozdravu. „A pokud to budou malé děti, dostanou poloviční příděl.“ „Rozumím, můj pane. Všechny knihy máme zde, ještě se nám je nepodařilo rozřadit zpět. Moji pomocníci je přenesou do vašich komnat, kde se budete moci věnovat jejich studiu,“ pravil písař, kterému rychle došlo, že válečník, který měl na starosti sčítání zdejšího lidu, dohlíží na jeho přítele a tak by nebylo vhodné, aby prozradil, že se již delší dobu znají. „To nebude třeba. Nikdy jsem si příliš nezvykl na přepych a pohostinství, které zdejší pevnost také může přinášet. Navíc nemáme času nazbyt, takže nevidím jediný důvod, proč nezačít přímo tady v této útulné knihovně,“ odpověděl Derwydd a usadil se ke stolu, na kterém se nacházely cechovní knihy a několik prázdných svitků, které již brzy hodlal zaplnit. „Budu co nejrychleji potřebovat podrobný soupis všeho, co ještě zůstalo v městských sýpkách. Pokud budete na cestu chtít doprovod, stačí se zmínit a můj společník se o to postará.“ „Myslím, že to ani nebude nutné,“ odpověděl písař a zvědavě si prohlížel nemrtvého válečníka, který stál před ním. Když společně prováděli sčítání zdejšího lidu, chybně se domníval, 108
že patří k početnému zástupu nižších velitelů, ale jakmile poznal, že osobně dostal na starosti dohled na starým rádcem, pochopil, že se zřejmě těší velké úctě. „Městské sýpky jsou prázdné a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se to v brzké době mohlo změnit. Pokud v nich totiž něco málo zbylo, zajisté si to rozebrali zdejší měšťané, než jste obsadili Ekytorp.“ „To se dalo očekávat. Když jsem se včera procházel městem, na vlastní oči jsem si mohl prohlédnout, co všechno se tu asi odehrávalo, než radní vydali Rollanda do našich rukou. Nemusíte se obávat, pokud budete poslouchat moje rozkazy, brzy se nám podaří v Nekropoli obnovit pořádek a vše bude stejné jako dřív. Teď však už raději začněme pracovat,“ pravil starý rádce rázně a sám se chopil pera, aby ostatním v knihovně ukázal, jak by podle jeho představ měl vypadat soupis společných zásob a jejich následné přerozdělení. „Odhadované příděly nejsou moc velké, ale zatím jim to musí stačit,“ odvětil písař, když si prohlédl, co jeho přítel poznamenal na prázdný pergamen. „Snad dobře víte, co děláte.“ Derwydda nijak netěšilo, že si s přítelem vyměňují pouze prázdné fráze a sdělují si věci, které byly oběma naprosto zřejmé, ale zatím ještě nechtěl pokoušet pozornost svého strážce. Pokud bude trpělivý, určitě se mu naskytne nějaká vhodná příležitost, jak s knihovníkem a ostatními, kteří mu až donedávna věrně sloužili, promluvit tak, aby si toho nevšiml. „Jsou to velmi jednoduché počty. Nejdříve zjistíme, kolik řemeslníků se přesně nachází v Nekropoli. K tomu nám poslouží záznamy z těchto knih,“ začal rádce vysvětlovat svůj plán Perwysovi, který zvědavě sledoval dění okolo sebe. „Pak získané číslo vynásobíme dvěma, protože je rozumné předpokládat, že každý z nich musí živit ještě nejméně jeden hladový krk. Vznikne nám tedy docela přesný počet lidí, které budeme muset nakrmit. Každý z nich by pak každý měl obdržet určený příděl a podle toho je přerozdělit zásoby.“ Perwys se pousmál. Když mu to takhle podrobněji vysvětlil, nevypadalo to až tak složitě, jak si zpočátku představoval. Byl rád, že bude moci tato slova tlumočit vladaři, protože z poznámek a zápisků, které si přítomní muži dělali, by těžko dokázal něco vyčíst. Po dvou hodinách byli písař a jeho pomocníci se svou prací hotovi. Společně předali starému rádci konečný soupis. Derwydd si ho zvědavě prohlížel a byl vcelku spokojen, protože konečná čísla byla dokonce o něco nižší, než jeho původní odhady. Když si rádce povšiml, že mu jeho průvodce zvědavě nakukuje přes rameno, opět k němu začal hovořit: „Na základě získaných údajů jsme na levou stranu sepsali, kolik bude třeba upéct chleba, vyrobit sýra či připravit vyuzeného masa. Jak si můžeš povšimnout na seznamu není voda, které si bude moci každý nabrat co hrdlo ráčí z městských studní. Na druhé straně pak je odhadovaný počet měšťanů, kteří by mohli přiložit ruku k dílu.“ Aby Derwydd potrhl svá slova, přejížděl ukazováčkem jednotlivé položky sepsané na pergamenu, který již brzy společně donesou ke králi, aby se i on mohl seznámit s výsledkem jejich celodenní práce. Perwys chápavě přikývl na znamení souhlasu a když pochopil, že zde skončili, krátce se rozloučili s přítomnými muži a vyrazili na cestu k vladařském sálu. Starý rádce měl co dělat, aby se při namáhavém stoupání po kamenných schodech nezačal smát. Dlouho přemýšlel, jak by mohl se svými druhy prohodit pár slov tak, aby si toho jeho průvodce nevšiml a řešení se nakonec ukázalo být velmi snadné. Když mu ukazoval pergamen, který teď držel v ruce, úmyslně při své řeči pozměnil některé podrobnosti, aby se ujistil, že se nemýlí. Jeryn mu na hlídání přidělil muže, kterému sice bezmezně důvěřoval, ačkoliv nepocházel ze šlechtického rodu a tak již brzy doplatí na to, že jeho strážný neumí číst. Pro knihovníka nebude jednodušší cesty, jak si bez jeho vědomí na útržcích pergamenu předávat důležité zprávy. Perwys jen těžko skrýval pýchu, když svému vladaři přinesl soupis městských zásob a seznamoval ho s plánem na jeho přerozdělení. Nijak mu nevadilo, že nepocházel z jeho hlavy, ale ani jeden z nich tomu nepřikládal žádnou váhu. Pokud vše půjde podle očekávání, během několika týdnů budou mít ve svých rukou opevněné město, které se stane srdcem jejich říše. 109
„Nemusíte se ničeho obávat, můj pane. Po celou dobu jsem z něj nespustil oči a ten stařec se ani jednou nepokoušel prověřit moji pozornost,“ pronesl mladík směrem k panovníkovi, když si povšiml rozpaků v jeho tváři, chvatně pokračoval. „Samozřejmě nijak nepolevím v ostražitosti a budu i nadále bedlivě sledovat jeho počínání, ale myslím si, že se z jeho strany nemusíme obávat žádného nebezpečí. Zdá se, že je zatím mezi námi docela spokojen.“ „To je sice pravda, ale i tak je třeba postupovat nanejvýš opatrně. Nehodlám dovolit, aby někdo z mých poddaných zanedbal cokoliv, co by nám mohlo způsobit těžkosti,“ odpověděl mu vladař příkře a v jeho slovech byla jasně patrná přesně mířená výhružka. „Naprosto s vámi souhlasím, ale teď už nastal nejvyšší čas, abych se vrátil zpět ke svým povinnostem,“ hlesl Perwys, který pochopil, že s ním jeho panovník nemíní dále rozmlouvat. Jeryn počkal, až jeho zástupce opustí královský sál a pak poslal služebného pro další hosty, které ještě musel během večera přijmout. S lazebníkem se již nedávno seznámil, když mu zastřihával vousy a myl vlasy, aby byl náležitě připraven na svou korunovaci, ale dnes ho doprovázeli další dva pomocníci, které mu osobně doporučil hradní felčar. Balzamovači sice zpočátku netušili, co budou muset vykonat, ale ani jim nemohl uniknout hnilobný zápach připomínající čerstvě otevřený hrob, který se pomalu rozšiřoval celým městem. Nebylo příliš složité odhadnout, že to mají být právě oni, kteří ho mají zastavit. Působili oba značně neohrabaně. Přeci jen se živým tělem ještě nepracovali, ale když si nemrtvý vojevůdce na vlastní oči prohlédl ostatky předchozích vládců Terytrey, než vydal rozkaz ke zničení královské hrobky, věděl, že je v dobrých rukách. Když byli hotovi, poslal je za Derwyddem, protože jeho tělesná schránka během pobytu na kůlu doznala ještě větší újmy. I když si to nový král nechtěl připustit, pochopil, že sice stále zůstává vrchním velitelem nemrtvého vojska, ale ten starý chytrák si pomalu opět získával přízeň měšťanů a zřejmě nebude trvat dlouho a opět bude mít velký vliv. Měli spálit jeho tělo okamžitě poté, co se objevil. Tehdy mu to nepřišlo jako dobrý nápad, ale nyní toho začínal litovat. Jeryn opatrně zaklepal na dveře chlapcovy komnaty, ale nenamáhal se s vyčkáváním na vyzvu ke vstupu a vešel dovnitř. Jeho malý chráněnec mu v poslední době dělal jen samou radost. Nejenom že mu doplnil jeho početnou armádu, ale ještě dokázal navýšit její počáteční stav a navíc přivedl do jejich služeb i zdatné řemeslníky ze zdejších cechů. „Chtěl bych ti poděkovat za pomoc,“ pronesl nemrtvý vladař hlasitě a sledoval, jak si klučina sedící v peřinách spokojeně pohrává se svým mazlíčkem. Chlapec však ani nezvedl hlavu, když k němu přistoupil jeho samozvaný opatrovník a hleděl si jen malého chlupatého klubíčka, které se mu míhalo pod rukama. „Nemáš zač, jenom bych chtěl vědět, když mne už konečně začneš připravovat na předání královské koruny, abych se já sám mohl ujmout vlády?“ zeptal se hoch bez zbytečného otálení a pohlédl do překvapené tváře nemrtvého vojevůdce. Jeryna jeho nečekaná otázka přivedla do rozpaků. Klučina zřejmě ještě nepochopil, že se stal pouhým nástrojem, který mu pomohl uchvátit královský trůn. Svého nově získaného postavení se však rozhodně nehodlal vzdát a už vůbec ne ve prospěch malého usmrkance. Přesto urychleně hledal věrohodnou výmluvu, jak odvést chlapcovu pozornost jinam. „Nemusíš se obávat. Nikdo na tebe nezapomněl a až bude ten správný čas, určitě se dočkáš zasloužené odměny,“ pronesl válečník s úsměvem, ale v duchu si pomyslel, že až bude mít pod kontrolou tak početné vojsko, aby mohl bez potíží ovládnout celou zemi, svého malého chráněnce se někde v tichosti zbaví. Nestál o to, aby někdo jiný využil jeho pomoci, protože tak by přišel o svou převahu nad soupeři, kterou mu zatím hoch poskytoval. „Ten správný čas už nastal,“ odpověděl mu panovačně malý chlapec. „Dobrá, když si tedy myslíš, že již nebudeš potřebovat mou pomoc,“ odvětil Jeryn mnohoznačně. „Snad dokážeš bez náležitých rad sám zvládnout tak těžký úkol.“ 110
Hoch na chvilku přemýšlel o pronesených slovech, ale nakonec souhlasně přikývl. „Jak chceš, můj příteli,“ pravil nemrtvý rozezleně. „Doufám, že dobře víš, že pro dobro své říše budeš muset mnohdy obětovat i to, co je tobě samotnému nejcennější…“ Chlapec zděšeně polkl. Vždyť to byla jenom jeho zásluha, že si mohla nemrtvá armáda podrobit Gymlu i Ekytorp. Nechápal, jak mu mohl Jeryn odporovat. Měli uzavřenou dohodu. „Myslím, že jsem náležitě připraven, můj pane,“ pronesl hoch odhodlaně. „Jsi přesvědčen, že uneseš tak velké břímě na svých zádech? Přesto bych si tě raději ještě vyzkoušel, abych měl jisotu, že se naše země dostane do správných rukou,“ odvětil nemrtvý a s rukou významně položenou na rukojeti své dýky mlčky očekával odpověď. „Jakou zkoušku máš na mysli?“ vyhrkl chlapec nesměle. „Přesně takovou, jakou jsem říkal. Pokud chceš dobře vládnout, budeš mnohdy muset obětovat pro všeobecné blaho i to, co je pro tebe nejcennější,“ odvětil Jeryn pohrdavě. O vše, co mu bylo nejdražší, přišel ve chvíli, kdy neznámí žoldnéři vypálili do základů jeho rodnou vesnici a tak netušil, co může mít Jeryn na mysli. Nemrtvý válečník se lišácky usmál, rychlým krokem přistoupil k chlapci a vytrhl z jeho rukou štěňátko. Poděšené zvíře okolo sebe zoufale máchalo tlapkami, Jeryn pevně sevřel zdobenou dýku a bez zbytečného otálení mu bez sebemenších výčitek vydloubl oči. Hoch se vyděsil, když spatřil jak štěně dopadlo na zem a pokoušelo se odplížit do bezpečí. Po rukou jeho opatrovníka stékaly dva pramínky čerstvé krve a v jeho očích se na okamžik objevil záblesk uspokojení. Rozhodl se, že dá tomu malému usmrkanci jasně najevo, kdo je tady pánem, aby si již příště nedovolil mu odmlouvat jeho nařízením. „Proč?“ zeptal se chlapec tiše a těžce ze sebe soukal slova. „Jak jsem řekl, někdy musíš mnohé obětovat, aby se tvému lidu dařilo lépe,“ odpověděl mu Jeryn chladně a bez dalšího řečnění za sebou zavřel dveře. Hoch se zhroutil do peřin, marně se pokoušel polykat hořké slzy a zadržovat vzlyky. Pohlédl na chlupaté klubíčko, vzal ho do rukou a sledoval, jak se mu zkrvavené prsty lepí k sobě. Nesčetněkrát pohladil svého jediného malého spojence a doufal, že alespoň trochu dokáže ulehčit jeho samotě. Slíbil si, že nikdy nedopustí, aby nad ním nemrtvý válečník zvítězil a dobře se postará o svého bezmocného mazlíčka. Zatím však mohl pouze odtrhnout pruh látky ze své košile a obvázat mu krvácející hlavičku, aby ulehčil jeho trápení. Nechápal, proč si nemrtvý vladař musel svůj vztek vybíjet rovna na jeho bezmocném kamarádovi. Pokud chtěl někoho potrestat za neposlušnost, měl to přece být on. Knihovník byl překvapen, když mezi pergameny s průběžnými propočty nalezl i Derwyddovo krátké sdělení. Dokázal však skrýt svůj údiv a podle napsaných pokynů na sobě nedal nijak znát, že je něco v nepořádku a nadále pokračoval ve své práci. Během dne si oba muži vyměnili ještě několik krátkých zpráv, ale dávali si bedlivý pozor, aby jejich korespondenci nespatřil žádný z písařových učedníků. Podle knihovníkova názoru jim sice všem mohli věřit, ale doba se změnila a někdo by je možná ochotně zaprodal. Trvalo ještě další dva dny, než se ujistili, že jejich neškodnému tlachání o nepodstatných věcech nevěnuje Perwys pozornost a odhodlali se přejít přímo k věci. Derwydd tak získal mnoho poznatků o novém uspořádání Terytrey, které mu zůstaly utajeny. Neměl z nich velkou radost. Písař a jeho věrní se mohli bez obav pohybovat po Nekropoli, těžko mohli počítat s tím, že by se jim mezi měšťany podařilo získat dostatečnou podporu, která by jim umožnila pokusit se o svržení nenáviděného tyrana. Přesila nepřátel byla zatím příliš velká a tak by jim příliš nepomohlo, kdyby odstranili pouze nepohodlného panovníka a ostatní se pak porvali o moc. Chlapec seděl v komnatách a ručkama hladil svého chlupatého mazlíčka. Již si zvykl, že jeho hlavičku zdobí pruh bílé látky. Od chvíle, kdy si Jeryn našel pochybnou záminku, aby ho 111
mohl zmrzačit, uplynuly již dva dny a jeho opatrovník se od té doby ještě neukázal. Hoch měl dostatek času na přemýšlení. V útržcích šťastných vzpomínek se vracel zpět do rodné vesnice, kde si spokojeně žili bez zájmu okolí až do chvíle, kdy k nim řeka přinesla neznámého cizince. Brzy po něm přišli vojáci, kteří ho hledali, bez váhání vypálili celou vesnici a pobili všechny její obyvatele. Nikdo z umírajících nevěděl proč, ale asi jen potřebovali nějakou záminku, aby utišili svou chuť po čerstvě prolité krvi. Nejprve si chlapec myslel, že je chtěli potrestat za záchranu života neznámého válečníka. Až mnohem později pochopil, že voják zemřel ještě mnohem dříve, než do jeho rodiště dorazili pronásledovatelé. Důvod k násilí se však vždycky najde, stačí jen počkat na vhodnou příležitost. Stejně jako když Jeryn oslepil malé štěňátko. Teprve v této chvíli pochopil, proč ho jeho přátelé odmítli doprovázet. U říčního brodu našel nové následovníky, kteří neváhali podpořit jeho tažení za spravedlivou odplatou. Jeho zloba však celé zemi přinesla jen další krveprolití a když vůdce nemrtvého vojska neváhal ublížit bezbrannému zvířátku, pochopil, že se mu věci vymkly z rukou. Ve skutečnosti nemá žádnou moc a nikdo z nich nehodlá poslouchat jeho příkazy. Někdo náhle prudce zabušil na dveře. Do místnosti vešel Jeryn a hoch se vyděsil „Zdravím tě, malý příteli,“ pronesl zjizvený žoldnéř povýšeně. „Již několik dní jsme se neviděli. Myslím, že přišel nejvyšší čas na další vladařskou lekci.“ Hoch na okamžik znejistěl, ale pak ve svých drobných ručkách pevně sevřel svého mazlíčka. Byl pevně rozhodnut, že ho tentokrát za žádnou cenu nevydá svému opatrovníkovi, ale statnému žoldnéři nedokázal odporovat dlouho. Když štěně poznalo, kdo ho drží v rukou, snažilo se vyprostit. Jeryn ho pevně sevřel v levé ruce a pravou uchopil jednu z plápolajících voskovic. Chlapcovi se po tvářích kutálely slzy. Chtěl svému slepému mazlíčkovi nějak pomoci, ale proti nemrtvému válečníkovi neměl žádnou šanci. Žoldnéř přiložil zapálenou svíci k malému čenichu a nalil do něj a obou uší několik kapek žhavého vosku. Zvíře nešťastně zakňučelo. Pokoj prostoupil zápach spálených chlupů. Nemrtvý si potěšeně prohlédl své kruté dílo, předal naříkající chlupaté klubko jeho majiteli a se škodolibým pousmáním odešel. Hertanovi se jeho nová práce příliš nezamlouvala. Jako zručný tesař si rozhodně nepředstavoval, že bude společně s ostatními opravovat městské hradby a celý den bude muset nosit těžké kamení, ale ať již přemýšlel sebevíc, nedokázal přijít na jiný způsob, jak utišit hlad svých blízkých. Jeho řemeslnická hrdost musela alespoň prozatím jít stranou. Ještě nikdy nezažil tolik lopotné a namáhavé dřiny jako během dnešního dne. Když večer dostal do rozedřených rukou jako odměnu za vysilující práci bochník chleba, pouze se trpce pousmál a rychlou chůzí vyrazil k domovu. I když to ze začátku nechtěl připustit, zítra ho na stavbu budou muset doprovodit i jeho dva synové. Sice společně dostanou jen poloviční příděl, ale i to trocha navíc bude rozhodně lepší něž nic. Cestou si marně lámal hlavu, jak na něco takového připravit svou ženu, kterou její sestra doporučila do pevnosti jako zdatnou švadlenu. Když všichni přiloží ruku k dílu, snad se jim bez úhony podaří přečkat tuto těžkou dobu a časem se snad bude moci vrátit ke své živnosti. Ulice Nekropole byly vylidněné. Většina měšťanů pracovala na hradbách a ostatní raději nevycházeli ven, protože by se kvůli svému nicnedělání mohli dostat do nepříjemných řečí. Nikdo nechtěl být ocejchován jako zrádce, i když jim na ostatních vůbec nezáleželo a bez výčitek se pokoušeli pro sebe vytěžit z nečekaných změn co nejvíce. Hertan přidal do kroku, aby vyhnal chmurné myšlenky hlavy a dorazil ke svým blízkým ještě před soumrakem. Jeho kroky však zastavilo bezvládné tělo ležící uprostřed ulice, kterou procházel. Z počátku ho chtěl obejít velkým obloukem a nevšímat si ho, ale nakonec se přeci jen rozhodl podívat, jestli mu nemůže nějak pomoci. Tesař poklekl a opatrně odrhnul cizinci mastné vlasy, aby mu mohl pohlédnout do tváře. Hnilobný zápach naznačoval, že tu musel ležet již několik dní, ale to se mu nezdálo pravděpodobné. Za tu dobu by si ho určitě někdo povšimnul. 112
Když neznámého otočil na záda, spatřil hlubokou ránu, která se mu táhla přes hrudník a ve které se líně převalovali vypasení červi. Podle všeho se muselo jednat o jednoho z nemrtvých válečníků, kterého zřejmě kdosi přepadl a pokusil se ho obrat o kořist. Než však stačil dokončit prohlídku mrtvého těla, ozvaly se za ním tiché kroky, které se rychle přibližovaly. Hertan se vyděsil. Pokud by se zde objevili další nemrtví, těžko by jim vysvětloval, že nebyl tím, kdo zabil jejich druha a nemohl by očekávat žádné slitování. Protože měl mrtvý u opasku naditý měšec, pomalu počítal s tím, že mu v nejbližší chvíli kdosi zezadu podřízne hrdlo. Místo toho však zaslechl, jak se za ním někdo zhroutil k zemi. Prudce se otočil, aby zjistil, kolik soupeřů proti němu stojí a jaké jsou jeho šance. Na dlažbu nedaleko od něj přibylo další tělo, ale jinak ulice zela prázdnotou stejně jako předtím. Na první mu pohled bylo zřejmé, že vyhublý voják, který je na pokraji svých sil, nepatří mezi nemrtvé nájezdníky. Nevypadal nijak dobře a pokud by ho tady ponechal, nikdo by asi ani v nejmenším nezapochyboval, že má tu ležící mrtvolu na svědomí. Tesaři se neznámého zželelo. Žili jen pár ulic odtud a nechtěl ho tu ponechat, aby trpěl za cizí vinu. I když se to bezmocnému cizinci příliš nelíbilo, postavil ho na nohy, podepřel ho a opatrně ho odváděl do svého domova. Doufal, že ho přitom nikdo nespatří. Než vyrazili na cestu, jako odměnu za svůj dobrý skutek si vzal měšec, který už teď nebyl tlejícímu vojákovi nijak k užitku. Možná by v jeho kapsách nalezl ještě něco cenného, ale nechtěl se tu již déle zdržovat a raději vše ostatní ponechal na místě. Malý chlapec ve svých dlaních konejšil svého mazlíčka. Jeho opatrovník ho při pochybném vyučování o vladařské moci neváhal připravit o zrak, čich a sluch, bez kterých se roztomilé štěňátko proměnilo v uzlíček neštěstí odkázaný na cizí pomoc. Do chlapcovy komnaty po dvou nekonečných dnech opět zavítal nezvaný host. Jeryn v podvečer opět otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Hoch se snažil bránit svého chlupatého přítele, ale stejně jako při předchozím měření sil neměl proti statnému válečníkovi nejmenší šanci. Když nemrtvý vzal štěně do svých rukou, prostoupilo tmavý pokoj tíživé ticho. Chlapec marně přemýšlel, jak by žoldnéř ještě mohl ublížit bezmocnému stvoření. Jeryn však oproti všem jeho předpokladům naštěstí pouze odložil koženou rukavici, lehce podrbal malého psíka za ušima a ten mu jako odpověď poděkoval spokojeným zavrčením. „Představ si, že tenhle pejsek představuje všechny obyvatele Terytrey, kterým budeš vládnout. Musíš si zvyknout, že nebudeš mít čas na žádná milosrdenství a mnohdy vykonáš spoustu nepěkných věcí, aby se ti podařilo uhájit svůj nárok na vladařský trůn,“ pronesl žoldnéř tiše. „Ale nezapomeň, že ať již uděláš cokoliv, pokud jim všem ve správnou chvíli ukážeš trochu dobré vůle, budou všichni spokojeni a ty jimi budeš bezvýhradně milován.“ Chlapec pozorně poslouchal jeho slova a pochopil, co mu chtěl sdělit, přesto mu ještě nebylo jasné, proč musel téměř připravil o život jeho malého přítele, který mu jako jediný dělal společnost, když zůstával sám uzavřen ve své komnatě. Jeryn vrátil štěně jeho pánovi, krátkým kývnutím hlavy se rozloučil a odešel zpět do rozlehlého sálu s vladařským trůnem, kde na něj již čekali jeho nejvěrnější přívrženci. Snad si klučina bude alespoň chvíli pamatovat, že se mu rozhodně nevyplácí odporovat. Chlapec vyčkal až odezní jeho kroky, uchopil do rukou zmrzačené štěně, tiše otevřel těžké dřevěné dveře a opatrnými krůčky vyrazil do tmavé chodby. Byla noc a nebylo pravděpodobné, že by zde v tuto dobu někoho potkal, přesto si dával bedlivý pozor, aby na sebe zbytečně neupozornil v tichých chodbách. Netrvalo dlouho a dorazil až k úzkému kamennému schodišti, které ústilo ke starým královským zahradám. Během dlouhé války nikdo neměl dostatek času ani chuti se o ně starat. Nádherné květiny dovezené z dalekých krajin zarostly plevelem a leknínové jezírko s mnoha druhy vzácných ryb se proměnilo v zapáchající bahniště obletované hejny otravného hmyzu. 113
Hoch dobře věděl, že mu sem jeho opatrovník zakázal chodit. Když si však připomněl na malý uzlíček plný bolesti, věděl, že dělá dobře, když se rozhodl tento přísný příkaz porušit, aby se mohl o samotě rozloučit se svým chlupatým přítelem. Zpočátku chtěl nalézt vhodné místo, které by k tomuto účelu mohl náležitě využít, ale brzy pochopil, že to nemá smysl. V chladném svitu měsíce, který se každou chvíli skrýval za neprostupnými mraky, mu okolní stíny naháněly strach a tak stačil udělat jen pár drobných krůčků, aby se v duchu ujistil, že tak brzy již dorazil k cíli svého hledání. Opatrně položil poraněné štěňátko do vysoké trávy. Mlčky poklekl a rukama začal vytrhávat suchý plevel. Když byl se svou prací hotov, pevně sevřel nůž, který si schoval od večeře a nabroušenou čepelí začal rýt do mokré zeminy. Jakmile vyhloubil dostatečně hlubokou díru, odložil nůž a naposledy ve svých dlaních pochoval mazlíčka. Ve chvíli, kdy naléhal na opatrovníka s požadavkem na převzetí vladařského trůnu, by si ani na okamžik nepomyslel, jaké by jeho přání také mohlo mít neblahé následky. Drobné prsty hladily tmavou srst slepenou zaschlou krví a bezmocné štěňátko začalo v pánových rukou spokojeně oddechovat. Hoch ho pevně uchopil za drobný krk, ozvalo se tiché křupnutí lámaného vazu, které doprovázely hořké slzy řinoucí se po chlapcových pobledlých tvářích, mizící v drobných dešťových kapkách padajících ze zatažené oblohy. Chlapec již na nic dalšího nečekal a odložil mrtvé tělíčko do mělkého hrobečku. Rychle ho zasypal připravenou hromádkou hlíny, do které nožem napsal jeho jméno a s mlčenlivým povzdechem sledoval, jak vzápětí mizí pod dopadajícími kapkami deště. Když byl se svou prací hotov, zlostně zaťal malé pěstičky a mlčky doufal, že co nejdříve dostane možnost k odplatě za křivdy, kterých se v zemi dopustila žoldnéřská vojska, když jim bez zlých úmyslů pomohl povstat z chladného vodního hrobu a vrátit se zpět mezi živé.
114
Kapitola 12 Derwydd hleděl do talíře a hořce se usmál. Kus uzeného vepřového vypadal lákavě. Přestože již mnohokrát říkal sloužícím, že se s jídlem pro něj nemusí obtěžovat, pokaždé měl prostřený stůl s nějakou vybranou lahůdkou. Byl rád, že díky pomoci zdejších balzamovačů a hradního felčara může po svém dlouhém pobytu na kůlu alespoň bez větších obtíží sám chodit, ale s jídlem to bylo horší. Podle všeho bude muset na dobrou krmi zapomenout až do konce svého nemrtvého života, protože jí jeho poničené tělo nebylo schopno strávit. Rádce seděl ve své komnatě a přemýšlel, co všechno přinesou nadcházející dny. Věděl, že v současné situaci nemůže odmítnout žádnou pomoc, přesto se domníval, že vypravení posla k Mortekovi bylo chybou, ale prostě neměl na vybranou. Nikdo z jeho přívrženců neznal nikoho jiného, kdo by dokázal tak rychle sestavit armádu, která by se mohla úspěšně postavit nemrtvým válečníkům. Jeho věrní v obleženém městě však mají na svých bedrech neméně obtížný úkol, protože až nastane ten správný čas, bude třeba ve městě rozptýlit pozornost cizího vojska, aby jejich překvapivý úder měl alespoň nějakou šanci na úspěch. Zatím mohl být spokojen. S hradním písařem si přímo před očima svého strážce pokaždé vyměnili několik zpráv, aniž to v něm vzbudilo nějaké podezření. Řady jeho stoupenců se utěšeně rozrůstaly, což mu dodávalo odvahu. Zdálo, že jejich snaha přeci jen nemusí být marná. Z přemýšlení nad plným talířem ho však náhle vytrhlo nečekané zabušení na dveře jeho komnaty. Již dávno bylo po západu slunce, takže někdo musel mít velmi dobrý důvod k tomu, aby ho rušil z rozjímání. Neznámý host ani nečekal na vyzvání a sám si otevřel. Když Derwydd spatřil svého mladého hlídače, na krátký okamžik se mu ulevilo. Pokud by někdo nedokázal udržet jazyk za zuby, rozhodně by pro něj neposlali pouze jediného vojáka, aby ho zadrželi. „Co tě ke mně přivádí tak pozdě, příteli?“ zeptal se rádce místo pozdravu. „Je mi líto, že vás ruším u večeře, ale máme naléhavou práci. Bude lépe, když raději okamžitě vyrazíme. Všechny podrobnosti vám povím cestou,“ odpověděl mu Perwys. Derwydda nesmírně zajímalo, co si tak pozdě v noci neodkladně žádá jeho osobní přítomnost a tak pln dychtivého očekávání brzy ochotně následoval svého průvodce. Velmi záhy pochopil, že jejich kroky míří k vězeňským kobkám ukrytých hluboko v hradním sklepení a po zádech mu přejel mráz. Vzpomínky na poslední dny strávené zde před popravou byly ještě příliš živé, ale ovládl se a nedal na sobě znát své obavy. Netrvalo dlouho a nemrtví dorazili až do hradní mučírny, kde si katovi pacholci zvědavě prohlíželi svoji oběť, která bezmocně ležela na dřevěném stole. Na okolních zdech se nacházel bezpočet nástrojů, které byly schopné velmi rychle rozvázat jazyk, ale podle všeho přítomní se svou prací vyčkávali, dokud k nim nedorazí všichni pozvaní hosté. „To je nějaký chycený špeh?“ zeptal se Derwydd tiše, když se letmým pohledem ujistil, že ho nepoznává a tak snad nehrozí bezprostřední nebezpečí odhalení. „Něco mnohem horšího. Ještě nedávno patřil k nám,“ odvětil Perwys chladně a jednoznačným posunkem naznačil ostatním, aby je na chvíli ponechali o samotě. „Nevím, jak přesně začít, ale během včerejšího dne ho jedna z našich hlídek objevila v odlehlé uličce. Na tom by nebylo nic divného, protože si s ním někdo mohl chtít vyřídit osobní účty, ale během dnešního dne jsme našli i mnohá další těla. Zdá se, že ti mrtví spolu mají nějakou souvislost, ale zatím se nám ji ještě nepodařilo odhalit. Vše nasvědčuje tomu, že máme ve městě několik záškodníků, kteří si vybírají osamocené bojovníky a pak na ně útočí ze zálohy,“ pravil mladší z obou mužů tiše, aby ho neslyšel nikdo nepovolaný. „Takže to tajné spiknutí je třeba co nejdříve odhalit, aby v Nekropoli opět zavládl klid?“ pronesl starý rádce polohlasem a mezitím horečně přemýšlel, kdo by něco takového mohl mít na svědomí, protože žádný z jeho spojenců s tím rozhodně neměl nic společného. 115
„Počítáme s tím, že ve městě zůstalo ukryto několik vojáků věrných Rollandovi, kteří i nadále budou chtít vést svojí válku. To by ale ještě nevysvětlovalo pravý důvod našeho znepokojení. Bez těch pár mužů se dokážeme snadno obejít a nepředstavují pro nás žádnou nenahraditelnou ztrátu, ale je nanejvýš zneklidňující, že se nám nepodařilo zjistit, jakým způsobem je někdo dokázal sprovodit ze světa. Ostatně, můžete se o tom přesvědčit sám.“ Derwydd přistoupil k ležícímu tělu a pozorně si ho prohlédl. Na první pohled bylo zřejmé, že ležící muž skutečně patřil mezi nemrtvé válečníky, protože na jeho těle již dlouhou dobu hodovali vypasení červi. Přes hrudník se mu táhla hluboká řezná rána a v jedné paži ještě zůstal hrot zalomeného šípu. Když mu svlékli koženou košili, naskytl se jim však ještě horší pohled. Rádce se sice v lidském těle příliš nevyznal, ale když mu před nedávnem pomáhal zdejší felčař s balzamovači, aby mohl alespoň vykonávat svou práci, něco málo přeci jen pochytil. Břišní dutina neznámého byla již delší dobu otevřená a přestože mezi tlejícími vnitřnostmi některé chyběly, dokázal znovu povstat z hrobu, aby se připojil k nemrtvé armádě. „Je to strašlivé zranění. Nedokážu si představit, že bych dokázal žít s něčím takovým, ale podle zahnívajících okrajů je zřejmé, že ho utrpěl již před několika týdny. I ty ostatní rány, které se nacházejí na jeho těle jsou staršího data. Opravdu nechápu, co mu znovu dokázalo vzít jeho život. Až si ho prohlédnete, otočíme ho na břicho. Ani tam se však nenachází nic neobvyklého.“ „Uvidíme. Nechci dělat předčasné závěry, ale máš pravdu, můj mladý příteli. Je to podivné, ale snad nám ten mrtvý ještě něco prozradí,“ odvětil Derwydd a vzápětí společnými silami otočili neznámého na břicho, aby si ho mohli prohlédnout z obou stran. „Měl jsi pravdu. Také tu nevidím nic podezřelého. Budeme na to tedy muset jít jinak. Protože se na jeho těle nenacházejí žádné čerstvé stopy po nějakém zranění, budeme postupně vylučovat všechny možnosti a tak se nám snad podaří vyřešit tuto záhadu.“ „Co když se je někdo v některé pochybné krčmě pokusil otrávit?“ „To není špatný nápad. Mrtví sice mezi sebou zatím nemají žádnou patrnou souvislost, ale tohle by mohlo mnohé vysvětlit. Několik vojáků se náhodně setkalo v hospodě, kde jim někdo do jídla či pití přimíchal dostatek pomalu působícího jedu. Když se pak rozešli, postupně umírali tam, kde jste je nakonec našli. To by také mohl být rozumný důvod, proč byli zřejmě zdánlivě náhodně roztroušení po celé Nekropoli!“ Mladý válečník se usmíval, protože byl potěšen, že jeho nápad zaujal i moudrého starce, který o něm začal vážně přemýšlet, ale jeho počáteční nadšení brzy opadlo. „Ale pokud se nepletu, když jste nedávno potřebovali doplnit své řady, postupovali jste stejně. Zřejmě se ale ubíráme špatným směrem. Znám spoustu jedů, ale žádný z nich podle mého není natolik silný, aby dokázal to, co tu vidíme. Při soupisu zdejších obyvatel vám totiž nijak neuškodilo ani mnohem větší množství silně jedovatého lektvaru.“ „Dobrá. Prohlédneme si tedy další tělo,“ hlesl Perwys zklamaně a naznačil katovým pacholkům, ať do mučírny přinesou další pytel. „Ještě jich tu máme dvacet, ale všechna vypadají na první pohled úplně stejně. Opravdu nechápu, co se jim mohlo stát.“ Netrvalo dlouho a před oběma muži ležel další tlející válečník. Ten první jim ještě na stole zanechal cosi neurčitého ze své otevřené břišní dutiny, ale i to si brzy odnesl jeden z popravčích učedníků, aby to odložil do připravené nádoby pod stolem. Druhé tělo se příliš nelišilo od toho prvního. Mrtvý sice neměl tak výrazná a hluboká zranění, ale od ramene mu chyběla levá paže. Oba muži i jejich pomocníci si ho zvědavě prohlíželi, ale ani tentokrát se jim nepodařilo objevit něco podezřelého, co by upoutalo jejich pozornost. „Musíme pokračovat dál. Přineste dalšího, ať se na něj můžeme podívat.“ „Tenhle byl jedním z těch, kteří po mém boku otevřeli bránu od gymelské pevnosti. Nechápu, jak se mu něco takového mohlo stát. Vždy se choval velmi opatrně. Nedokážu si představit, že by sám dobrovolně vlezl do připravené pasti nebo se jen tak nechal od někoho přechytračit,“ utrousil Perwys nešťastně, když před ně položili dalšího z padlých. 116
Až do svítání si oba muži pečlivě prohlíželi další mrtvá těla, ale ani u nich nedokázali rozluštit jejich tajemství. Když Derwydd opouštěl chladnou mučírnu, mohl být nanejvýš spokojen. I v něm samotném probudila tato záhada zvědavost, ale čím déle bude oddalovat její řešení, tím lépe pro něj, protože sám by těžko přišel na lepší způsob, jak by se svými přívrženci dokázat odlákal pozornost nemrtvých válečníků od jejich tajného společenstva. Jeryn si často po skončené bitvě představoval, že si jednou vymění místo s tím, jehož jménem tu se svými žoldnéři proléval krev. I kdyby se v vizích službách snažil sebevíc, nikdy by se nedokázal ani přiblížit svému současnému postavení. Vždy chtěl vládnout, ale nikdy si nedokázal představit, jak velká by to mohla být dřina. Až dosud se věnoval jen příjemným věcem, když si každý den pořádně nacpal svůj břich a pohostil své přátele, ale i jemu samotnému bylo jasné, že takhle to dál nepůjde a konečně bude muset začít něco dělat. Nebo to alespoň úspěšně předstírat, což mohlo být ještě horší. Vojáci se ve městě pomalu začínali nudit. Již je omrzelo dlouhé nicnedělání a pohodlí, kterému nebyli přivyklí. Určitě by jim nevadilo, kdyby je poslal do odlehlejších krajin, aby se ukázali ostatním, že se jim nevyplatí odporovat. Základní opravy Nekropole už byly téměř dokončeny a přeplněné ulice začínaly být příliš těsné na to, aby tu společně zůstali všichni nemrtví žoldnéři i měšťané. Budou tedy muset vyrazit co nejdříve. Jeryn doufal, že mu starý rádce nabídne pomocnou ruku, ale i přesto dobře věděl, že si na něj musí dávat velký pozor. Ačkoliv to z počátku nechtěl dovolit, stačilo mu jen pár dní a rychle se stal jedním z nejmocnějších mužů ve městě. Zatím sice neučinil nic, co by si mohl nějak špatně vyložit, protože to by znamenalo jeho konec, ale i nadále bylo třeba zůstat ve střehu.. Vladař tak musel zatnout zuby a bezmocně sledoval, jak se rádce těší čím dál tím větší oblibě mezi měšťany, kteří na něj ještě nestačili zapomenout a dávali to znát. Na chvíli panovník také zalitoval, že se ke svému malému chráněnci zachoval tak tvrdě, když si pohrál s jeho mazlíčkem, ale snad i on pochopí, že měl tehdy špatnou náladu. Měl to poznat a nemusel mu odmlouvat. Místo omluvy mu nechal poslat dokonce dvě další štěňata, takže snad nebude trvat dlouho, aby mu chlapec odpustil a už ho nadále neotravoval s těmi nešťastnými a nesmyslnými nápady, že by se jednou sám chtěl usadit na jeho trůně. V nadcházejících dnech ho nečekalo nic snadného. Z pochopitelných důvodů se mu vůbec nezamlouvalo, že se v jejich městě ukrývají nějací tajemní mstitelé, kteří mu přímo pod nosem vraždí jeho vojáky. Musí je co nejrychleji najít a pak se z nich stane odstrašující příklad pro jejich případné následovníky. Všichni si musí uvědomit, že vše pevně třímá ve svých rukou. Zpočátku podezíral i toho vetchého staříka, ale to by bylo příliš jednoduché. Navíc nepochyboval o tom, že by si při své chytrosti nešpinil ruce jen pro pár zabitých vojáků, proto ho neváhal pověřit vyšetřováním celé záležitosti, aby se ukázalo, na čí straně vlastně stojí. Ani během dopoledne se vladaři nálada příliš nezlepšila, protože obdržel zprávu, že neznámí útočníci opět udeřili. Jejich cílem se tentokrát stala městská kasárna a během noci tak přišli o další šestici odpočívajících vojáků, které ráno nalezli jejich spolubojovníci. Hertan pozoroval odpočívajícího muže, kterého před několika dny přivedl do jejich domova. Jeho ženě se to nelíbilo, ale nic neřekla, protože by své rozhodnutí stejně nezměnil. Cizinec ležel v jejich společné posteli, ale od chvíle, kdy k nim dorazil, ještě nepromluvil ani slovo. Byl vyčerpaný a neustále spal. Když konečně otevřel oči, spatřili v nich strach. „Nemusíš se ničeho bát. Tady jsi v bezpečí mezi přáteli,“ pokoušela se rozptýlit jeho obavy tesařova žena. „Můj muž tě našel opuštěného na ulici a přivedl tě k nám domů.“ „Kde to vlastně jsem? Moc si toho nepamatuji,“ zeptal se neznámý zmateně. „V dobrých rukou, jak už jsem ti řekla před chvíli. Zatím můžeš svlažit vyprahlé hrdlo douškem vody. Za chvíli dostaneš něco k jídlu a pak se dozvíš víc.“ 117
„Jmenuji se Bernyl, ale je mi líto, nic dalšího říci nemohu. Přesto jsem vám oběma zavázán a čestně slibuji, že jsem zatím nikomu za jeho štědrost nezůstal nic dlužen.“ „Ale to není třeba, příteli. Ač mohly být mé důvody, proč jsem tě nenechal ležet v ušlapaném prachu, jakékoliv, nikdy by mne nenapadlo, že bych se za to dožadoval nějaké odměny. Jsem rád, že už se ti ulevilo. Snad časem pochopíš, že před námi nemusíš nic skrývat a podělíš se o své tajemství. Zatím se ale nemusíš ničeho obávat. Nikdo tě tu do toho nutit nebude.“ Ve tváři ležícího muže se objevil krátký úsměv, ale i tak jim zatím nehodlal prozradit nic, čeho by později mohl litovat. Vše sice nasvědčovalo tomu, že s ním jeho hostitelé mají jen samé dobré úmysly, ale i tak prozatím nechtěl zbytečně pokoušet vrtkavou štěstěnu. „Tvoje věci jsme dobře uschovali. Až si odpočineš a nabereš trochu sil, můžeš se sám přesvědčit, že ti z nich nic nechybí. Vzali jsme si jen pár stříbrných, protože jsme tě museli něčím nakrmit. Sám dobře víš, že doba je zlá a nikdo nemá ničeho na zbyt.“ Bernyl opět sotva znatelně přikývl. Nepochyboval o tom, že si dobře prohlédli jeho meč i zdobené dýky, než je někam ukryli. Určitě pro ně nebylo těžké si domyslet, že patřil k vojákům, kteří bránili zdejší hradby před cizími nájezdníky a když město padlo do jejich rukou, museli se s mnoha dalšími skrývat v opuštěných domech. Ať už s ním ale zamýšleli cokoliv, pokud by mu chtěli ublížit, měli k tomu již dostatek příležitostí. „Pokud budete ještě potřebovat nějaké peníze, můžete sáhnout do mého měšce. Nemusíte se ostýchat a někde nám všem sežeňte k večeři pořádný kus masa. Sice nemám peněz na rozhazování, ale tohle je to nejmenší, jak vám mohu oplatit vaší laskavost.“ Tesař přiložil k ústům hosta pohár vody, aby svlažil vyprahlé rty. Ležící muž s povděkem přijal nabízenou pomoc a jejich ruce se na krátký okamžik setkaly. Bernyl jen těžko skrýval nečekaný úlek, který se mu vehnal do tváře. Než stačil někdo v místnosti cokoliv udělat, prudce se posadil a skroutil tesaři ruku tak, aby ho donutil pokleknout u jeho postele. Trvalo jen malou chvíli, než se postavil na nohy, ale i nadále si dával velký pozor, aby svému soupeři znemožnil jakýkoliv pohyb, kterým by se mu mohl vysmeknout. „Nechápu, co má všechno tohle znamenat, ale snad jste si nemysleli, že se nechám tak snadno přelstít. Vždyť patříte k těm strašlivým nestvůrám, které mne připravili o spoustu dobrých přátel,“ vyštěkl bývalý žoldnéř rozhořčeně a snažil se co nejlépe přichystat se na očekávaný útok nemrtvých, který měl podle všeho již brzy následovat. „Není to tak, jak si myslíš! Jestli jsi v Ekytorpu již delší dobu, určitě dobře víš, že ne všichni, kteří byli přinuceni znovu povstat ze svých hrobů, tak učinili dobrovolně. Rozhlédni se dobře okolo sebe. Jenom se tu pokoušíme přežít a mohu tě ujistit, že to není nic jednoduchého, když mezi sebou máme další hladový krk navíc,“ odpověděla mu tesařova žena vyčítavě. Voják na okamžik zaváhal a to klečícímu muži stačilo k tomu, aby se rozhodl jednat, ale jakmile Bernyl ucítil jeho pohyb, zabořil koleno do jeho zad a vykloubil mu ruku. Místnost prostoupilo tiché zasténání bezmocného muže a vyděšené vzlykání všech ostatních. Žoldnéř ještě dlouhou dobu mlčky vyčkával, ale když se odnikud nevynořili další nemrtví, kteří by mu usilovali o život, pochopil, že se mohl zmýlit a propustil svého zajatce, ke kterému okamžitě přiběhl zbytek rodiny a pomáhal mu zpátky na nohy. Voják neměl sil na rozdávání a když se ujistil, že mu snad žádné nebezpečí nehrozí, bezmocně se svalil zpět do rozestlané postele. Mýlit se je lidské, ale jestli mu tihle bezbranní lidé chtěli pomoci a on se jim odvděčil tím, že jednoho z nich právě málem zmrzačil, těžko mohl počítat s tím, že od nich dostane druhou šanci, aby mohl napravit své chování. „Kéž by tě sem nikdy nepřivedl. Myslím, že již nastal nejvyšší čas, abys nás opustil, ty nevděčníku,“ procedila mezi zuby tesařova žena a naznačila mu, že by měl odejít. „Ještě na chvíli počkej. Když jsi snad už konečně pochopil, že ti u nás nic nehrozí, nemusíš nikam spěchat. Každá pomocná ruka tu teď bude dobrá, když pár následujících dnů nebudu moci pracovat,“ nesouhlasil s ní Hertan a zdravou rukou si jemně mnul vykloubené rameno. 118
„Mojí nabídku ale velmi dobře zvaž. Nemáš mnoho času na rozmyšlenou, protože pokud se teď rozhodneš odejít těmito dveřmi, už pro tebe zůstanou jednou provždy uzavřené.“ Žoldnéř zaváhal. Přeci jen u neznámých lidí našel úkryt, když ho nejvíce potřeboval a tak jeho paže opustila kovovou kliku. V současné chvíli si rozhodně nemohl vybírat. „Vím, že to možná nebude znít jako ta správná omluva za mé chování, ale měli byste vědět, že pokud bych odtud chtěl utéct, nikdo z vás by mne nedokázal zastavit. Kdo by na mne vztáhl ruku, asi by dopadl ještě mnohem hůře, než jen s vykloubeným ramenem. Je mi to líto, ale jak se říkávalo u nás doma, novým zvykům už starého psa nenaučíš.“ Derwydd vyčkal, až se před ním otevře brána městských kasáren a pokynul Perwysovi, aby ho následoval dovnitř. Během dnešní noci neznámí útočníci dokázali proniknout do přísně střežené budovy zdejší zbrojnice a přilehlé noclehárny, kde pod rouškou temnoty pobili několik vojáků. Podařilo se jim uniknout, aniž by vzbudili jakékoliv podezření. „Začínají si dovolovat čím dál tím víc. Musíme proti nim zakročit co nejdříve, jinak budou stále drzejší a drzejší. Přeci jen je velký rozdíl, když si někdo na někoho počíhá v opuštěných uličkách, než když udeří přímo tady uprostřed našeho výsostného území!“ „To je zajisté pravda, můj mladý příteli, ale začínám se obávat, že situace je vážnější, než jsme si zpočátku byli ochotni připustit. Naši nepřátelé jsou podle všeho mnohem nebezpečnější. Uvidíme, co nám tady připravili za překvapení, ale myslím si, že tu jde víc, než jen o těch pár zabitých vojáků. Jinak s tebou samozřejmě souhlasím. Čím dříve odhalíme tohle spiknutí a opět v Nekropoli nastolíme pořádek, tím lépe pro nás i naše druhy.“ Perwys byl rád, že mu starý rádce důvěřuje a sám od sebe se s ním ochotně dělí o své úvahy. Pokud se jim společně podaří odhalit neznámé spiklence, oběma to může jedině prospět. Tajně doufal, že by se z nich pak mohli stát i blízcí přátelé. Přeci jen stát po boku dvou nejmocnějších mužů Terytrey by jen ještě více upevnilo jeho postavení a náležitě zvýšilo prokazovanou úctu ostatních. Když dorazili před vyprázdněnou zbrojnici, přikázali ostatním členům doprovodu, aby zůstali venku a nechali je dělat svou práci. Uvnitř se nacházela dvě mrtvá těla, ale ani ona jim při důkladném prohlédnutí neřekla o nic víc, než všechna předcházející. „Je to ještě podivnější, než na začátku. Nemohu se zbavit pocitu, že se nám tu přímo pod očima odehrává něco děsivého. Ani pro mne by nebylo jednoduché zajistit si propustku, abych sem mohl tajně propašovat své přátele a mohli jsme tu páchat nějakou neplechu. I tohle byl dobrý voják, se kterým jsem před časem bojoval. Teď se stal bezmocnou obětí neznámých vrahů.“ „Jako vždy máš pravdu. Vše nasvědčuje tomu, že celé spiknutí sahá až do nejvyšších míst, ale snad bude mít nový vladař pochopení pro naši dlouhou a pečlivou práci. Nesmíme nic přehlédnout, protože je velmi pravděpodobné, že za vším stojí někdo z jeho nejbližších, který by chtěl urvat co největší kus moci sám pro sebe. Možná i zaujmout místo našeho panovníka.“ „To jsou snad až příliš vážná obvinění, když nemáme v rukou žádný důkaz, který by mohl ostatním přesvědčivě vysvětlit, co se tu vlastně děje.“ „Důkladně jsem zvažoval každé ze svých slov. Také vím, že nás nečekaná nic jednoduchého, ale zdá se mi, že vše pomalu začíná zapadat dohromady. Zatím je však ještě příliš brzy, nato abych svá podezření mohl vyslovit nahlas. Tady už nebudeme nic platní, ale ještě si prohlédneme ty mrtvé v noclehárnách. Obávám se však, že ani oni nám příliš nepomohou.“ „Jak poroučíte, můj pane,“ odpověděl Perwys odhodlaně. „Nemusíte se ničeho bát. Jeryn mne ujistil, že při svém pátrání máme volné ruce a on je jediný, komu se po jeho skončení budeme zodpovídat. Ať již přijdeme na cokoliv a odhalíme kohokoliv, budete i nadále pod mojí ochranou a žádné nebezpečí vám hrozit nebude. Zatím bych ale byl velmi vděčný, pokud byste se rozhodl se mnou podělit o všechny získané poznatky. Přeci jen víc hlav víc ví a také doufám, že by nám pak práce mohla jít společně lépe od ruky.“ 119
„Ani ty se nemusíš bát. Až nadejde ten správný čas, jako jeden z prvních se dozvíš, kdo za tím vším stojí. Naši mrtví přátelé nám sice nikam neutečou, ale i tak by bylo neuctivé nechat je tak dlouho čekat na náš příchod, tak raději přestaňme tlachat jako staré baby.“ Rádce pobavil drobný úlek, který se objevil ve tváři jeho strážce. Raději se od něj rychle odvrátil a jako první vyrazil ke zdejší noclehárně. Ten mládenec ještě stále neměl ani nejmenší tušení, co se tu odehrává, ale čím déle ho bude honit za tajemným spiknutím, které ohrožuje samotného vládce tohohle města, tím více bude mít času, aby společně se svými přívrženci dokázal připravit skutečné povstání. Nebude to sice nic jednoduchého, ale Derwydd nepochyboval, že je jen otázka času, než v nastražených sítích uvíznou první ryby a podaří se mu najít někoho vhodného, na jehož bedra by mohl uložit úkol povraždit zdejší posádku. Když se chýlilo k polednímu, oba nemrtví i jejich početný doprovod sice zamířili zpět ke královu paláci, ale ještě předtím si dobrovolně šli osobně prověřit, jak postupují stavební práce. Podle prvních odhadů budou moci všechny ty hladové krky zaměstnávat ještě asi dva týdny a pak už se každý z nich o sebe bude muset postarat sám. Nemrtvým sice nechybělo jídlo, které mohli i nadále rozdělovat mezi zdejší chudinu a měšťany, kteří během posledních bojů přišli o střechu nad hlavou, ale nic se nemá přehánět. Nejnutnější opravy města již byly dávno hotové a dělnicí teď do úmoru pracovali na poškozených cestách, které spojovaly strážné věže, městská kasárna a vladařův dobře opevněný palác. Na všech staveništích, okolo kterých procházeli, panoval čilý ruch a vládlo hemžení mnoha lidí, kteří ještě před nedávnem neměli o stavařině ani ponětí. Podle toho to také někde vypadalo. Žádný z přítomných si však nedovolil nějaké úlevy a společně s ostatními dřel až do úplného vyčerpání. Nebylo pro ně většího trestu, než když se přihlížejícím válečníkům nelíbilo jejich nasazení a kdykoliv v průběhu dne je bez nároku na odměnu vykázali pryč. Pohled na odlehlejší části města, kde ještě před nedávnem řádila hladovějící lůza, byl mnohem horší, než předpokládali. Mnohé ulice celé lehly popelem a naděje, že by se sem v brzké době vrátili jejich původní obyvatelé, byla marná. Nechat si postavit nový dům si nemohl dovolit každý. Pár domků, které ještě zůstaly stát, mělo vytlučené okenice, vylámané dveře a většinou i mnohá další poškození, ale to nijak nevadilo všudypřítomným žebrákům, aby si je nevybrali za své nové obydlí, protože i děravá střecha je mnohem lepší než žádná. Derwyddovi blesklo hlavou, že s tímhle bude ještě dnes potřeba něco udělat. Přeci nedopustí, aby se jedni dřeli do úmoru a jiní nečinně přihlíželi jejich lopocení a zatím se klidně nastěhovali do jejich domovů. Co nejdříve sem pošle vojáky, aby tu zdejší verbež vyhnali tam, kam patří. Sice u toho poteče krev, ale nemrtví žoldnéři si tak po delším zahálení opět protáhnou kosti a procvičí se v boji, což se jim při dalších loupežných výpravách bude hodit. Rádce v rychlosti vysvětlil plán svému průvodci, který celou dobu jen souhlasně přikyvoval a nedovážil se ho přerušovat. Když nad jeho slovy přemýšlel, nenašel nic, co by nedávalo smysl nebo s čím by nesouhlasil. Vyslal tedy trojici nemrtvých, aby v kasárnách předala jeho poselství a přítomní muži se co nejrychleji připravili k boji. Až odvede Derwydda zpět do královského paláce, osobně dohlédne, aby vše probíhalo přesně podle plánu. Bylo krátce po té, co zvony v Nekropoli odbily poledne, když se Perwys a početný zástup nemrtvých shromáždil u chatrného valu, který během posledního obléhání nechal zbudovat zoufalý Rolland, aby uchránil své věrné přívržence před nájezdy hladovějící lůzy. Žoldnéři na hradbách dostali pokyny nepouštět nikoho z města ani do něj a podobné rozkazy obdrželi i vojáci, kteří dohlíželi na staveniště, kde pracovala většina měšťanů, protože během dnešního odpoledne chtějí najít všechny, kteří nehodlají přiložit ruku ke společnému dílu. Perwys počkal, až se jeho muži seřadí do dlouhé rojnice a mávnutím ruky jim pokynul, aby vyrazili kupředu. Záplava nemrtvých rázně vykračovala směrem k městským hradbám a cestou pochodující válečníci nevynechali žádný z domů, ve kterých by se mohl někdo skrývat. 120
Vůdce nemrtvých žoldnéřů mohl být s prácí svých přisluhovačů spokojen. Netrvalo dlouho a městem se rozneslo, že se početný zástup válečníků vydal na obhlídku města. Někteří proto raději sami opustili domovy, co jim nepatřili, aby se vyhnuli přísnému potrestání. Jen pár z nich se však podařilo objevit nový úkryt, protože s nimi nikdo nechtěl mít nic společného a městské hradby byly uzavřeny, aby žádný z nich nemohl uprchnout pryč. Na některých místech se několik odvážných pokusilo vzepřít přesile, ale jejich zoufalý pokus o byl již předem odsouzen k nezdaru a tak se prázdné ulice smáčely jejich krví. Nemrtví před hroty svých mečů hnali ke hradbám pohublé a nemohoucí žebráky, kteří se vzájemně podpírali a sotva přitom pletli nohama. Perwyse by nikdy nenapadlo, že by se dlouhé obléhání mohlo podepsat na tak velkém počtu lidí. Mezi těmi, kteří se strachem v očích prchali před pochodujícími vojáky, byly i celé rodiny a spousta sirotků, o které se po smrti jejich rodičů nechtěl nikdo postarat a tak přežívali, jak jen se dalo. Pro výstrahu nechal popravit pár náhodně vybraných mrzáků, kteří stejně neměli naději na lepší život a nebudou nikomu chybět. Ostatní pak nechal odvést k nejbližším staveništím, aby si zde vykoupili svobodu. Větší starosti mu však dělal značný počet nemocných, které objevili při prohlídce některých domů. Mnozí z nich byli vyhublí až na kost a jejich těla pokrývaly hnisající boláky. Nikdo jim nepodal pomocnou ruku a tak na troše plesnivého sena nebo holé chladné zemi čekali na neodvratný konec. Nebyl na ně pěkný pohled, ale to nemrtvého válečníka příliš netrápilo. Někdo pak bude muset jejich mrtvá těla odnést pryč, aby se do svých domů mohli vrátit jejich původní majitelé a nebylo těžké uhodnout, že tuhle práci budou muset vykonat jeho muži. Derwydd pozorně naslouchal všemu, co mu Perwys říkal o jejich odpoledním vyhánění lůzy z měšťanských domů, které už snad nyní konečně zely prázdnotou a netrpělivě očekávaly své staronové obyvatele, kteří se budou chtít co nejrychleji opět nastěhovat zpátky. „Dobře, velmi dobře. V Nekropoli snad konečně zavládne klid a každý z našich přívrženců bude mít kde složit hlavu. Obávám se však, že další potíže nás teprve čekají.“ „Co přesně máte na mysli? Během dnešního dne jsme se znovu přesvědčili, že se nám ve městě nikdo nedokáže postavit na odpor a máme nad ním neomezenou moc.“ „Zdání někdy klame, příteli. Ty i tvoji vojáci sice máte město ve svých rukou, přesto tu někdo beztrestně vraždí naše muže a zatím proti tomu nemůžeme nic dělat.“ Perwys se raději kousl do rtu, aby starému rádci neřekl něco nezdvořilého. Věděl, že má pravdu, protože ačkoliv dnes všem opět ukázali svou sílu, ani o píď se nepřiblížili k odhalení toho tajemného spiknutí, které již několik dní zaměstnávalo jeho mysl. „Nemusíte se obávat. Je jen otázkou času, než tomu přijdu na kloub a pak si budou všichni zadržení přát, aby raději nikdy nepřišli na tento svět. Osobně na to dohlédnu.“ „Já ti to věřím a nijak ti to nezazlívám, ale až ta chvíle nastane, rád bych byl u toho. Toto však rozhodně není jediná věc, která mě trápí, přestože jí přikládáš největší váhu.“ „Asi jsme vás špatně pochopil. Dost dobře si nedokážu představit, co by pro nás v současné chvíli mohlo být důležitější než odhalení těch záškodníků.“ „Tak vidíš, že se ještě máš co učit. Sám jsi mi říkal, že v některých domech byla nalezena mrtvá těla, která tvoji vojáci museli odnést pryč, aby se do nich mohli co nejdříve vrátit jejich původní majitelé. Opravdu patří všichni měšťané mezi nemrtvé? Já jsem si toho totiž při svých prohlídkách města nevšiml. Pokud by bylo tak jednoduché znovu oživit všechny padlé, proč jste z těch žebráků tedy neudělali dělníky, kteří by bez nároku na jakoukoliv odměnu pracovali na dalším zvelebování naší Nekropole, aby se ostatní mohli vrátit ke svým původním povoláním?“ Perwys si vyslechl jeho slova a horečně přemýšlel, jak by dopověděl. Dobře věděl, že starý rádce měl jako vždy pravdu a tak po chvíli váhání tiše pronesl: „Rozumím tvojí připomínce, ale také chápu, že jsi ty mrtvé osobně nespatřil. Jinak by ti bylo stejně jako všem ostatním jasné, že by ty vyzáblé mršiny nebyly platné ani jako krmení pro naše psy.“ 121
Rádce z nejisté odpovědi mladého válečníka správně vytušil, že ho svými jízlivými otázkami zaskočil a tak sám raději změnil téma, aby ho dále nedráždil. Až jeho strážný časem pochopí, čeho se ve skutečnosti obával, už bude pozdě s tím cokoliv udělat. Sice se mu příliš nezamlouvalo, že v nejbližší době zemře mnoho měšťanů, ale jejich smrt snad nebude zbytečná. Mnozí z nich se promění v nemrtvá stvoření, ale tato nabídka přeci jen byla mnohem lákavější, než když vladař při snaze o vítězství v probíhající bitvě pohlédl na své vojáky a rozhodl se obětovat levé či pravé křídlo nebo dokonce obě, jen aby si uchránil holý život. „Podařilo se ti tedy získat nějaké nové poznatky o těch spiklencích?“ „Všechno má svůj čas. Dnes jsme učinili další z nezbytných opatření, aby všichni měšťané konečně pochopili, že se jim za našeho panování bude dařit stejně dobře jako dříve.“ Derwydd se krátce pousmál, s téměř otcovskou něhou ho poplácal po rameni a veselým tónem dodal: „Také si to myslím, ale ještě stále nás všechny čeká hodně práce.“ Nečekané zaklepání náhle přerušilo jejich rozpravu. Než stačili něco říct, dveře se otevřely a do místnosti vzápětí vpadl jeden z členů Perwysovy družiny. „Máme je! Konečně se nám podařilo chytit některého z těch zákeřných banditů přímo při činu. Právě teď odvádějí do zdejšího vězení trojici mužů, které jsme zadrželi, když při loupeži zavraždili jednoho z našich a pak se mu pokoušeli ukrást jeho věci!“ „Tak vidíš, příteli. Co jsem ti říkal. Bylo jen otázkou času, než někdo z nich udělá chybu, za kterou pak i s ostatními zaplatí životem. Dnes před sebou máme ještě hodně práce, protože rozvázat jim jazyk určitě nebude nic jednoduchého. Do rána však máme spoustu času.“ „Neboj se, však já ti věřím, ale jak jsem říkal předtím, než jsme se dozvěděli tuto dobrou zprávu, rád bych se těch výslechů zúčastnil osobně, pokud ti má přítomnost nebude vadit.“ „Ale samozřejmě že ne. Alespoň si budeš moci na vlastní oči ověřit, jak dokážu být přesvědčivý, pokud se mi někdo odváží odporovat,“ odvětil Perwys odhodlaně a již se nemohl dočkat, až před něj konečně předstoupí některý z těch darebáků. „A tobě děkuji za dobrou zprávu. Tady máš zlatku, se kterou si můžeš dělat, co budeš chtít, ale běda, jestli se mi donese, že jsi se někomu zmínil o tom, že již stojíme jen krůček od odhalení těch lotrů.“ Nemrtvý voják s úsměvem schoval minci, kterou dostal na přilepšenou a chtěl je ujistit, že se nemusí ničeho obávat, ale než stačil promluvit, oba muži, kterým před chvíli doručil svou zprávu, již prošli okolo něj a zamířili do hradního podzemí, kam právě odváděli zadržené. Jakmile Perwys konečně pohlédl na své vězně, ve tváři se mu objevilo špatně skrývané zklamání. Neměl ani nejmenší potuchy o tom, jak by měl vypadat tajemný spiklenec, který se bez lítosti zabíjí jeho druhy a tajně kuje úklady proti panovníkovi, ale ať už byly jeho představy jakékoliv, od zanedbaných mužů ve vězeňských kobkách se značně odlišovaly. „Nebudeme se vzájemně zbytečně zdržovat, přesto se vás zeptám, jestli některý nechcete učinit dobrovolné doznání a ušetřit si dlouhá muka v rukou katových pacholků,“ pravil nemrtvý válečník rozmrzele a sám si tajně přál, aby nikdo z nich nepromluvil. Starý rádce si také pozorně prohlížel zadržené nuzáky. Pokud by ten horlivý mládenec, který ve své nerozvážnosti již nechal povolat mistra popravčího s jeho pomocníky, dokázal přemýšlet s chladnou hlavou, možná by si připustil, že by to všechno mohlo být jen obyčejné nedorozumění a shoda nešťastných okolností. O něčem takovém však zřejmě nechtěl ani slyšet. Trojice vyděšených vězňů zmateně těkala pohledy mezi sebou a příchozími muži a marně se snažila odhadnout, co po nich vlastně chtějí. Žádný z nich si ještě asi neuvědomil, jak velké jim hrozí nebezpečí. Cestou do královy pevnosti se smířili se skutečností, že žádný z nich neunikne přísnému potrestání a za loupež podle zdejších zvyklostí přijde o pravou ruku. I s takovou nepříjemností by však v jiném městě mohli vést spokojený život, protože po dlouhé válce by nebylo těžké přesvědčit ostatní, že o svou paži přišli v hrdinném boji za svého krále, který je jako nepotřebné válečné vysloužilce nedávno propustil ze své armády. 122
„Nuže dobrá. Táži se vás naposledy! Přeje si snad některý z vás učinit dobrovolné doznání ke spáchaným zločinům nebo vás mám raději předat katovým pacholkům?“ pronesl Perwys obřadně a než se některý vězeň zmohl na odpověď, již kynul na mistra popravčího a jeho družinu, aby si připravili pracovní nástroje, které tu již delší dobu nečinně zahálely. „Všem zvyklostem tedy bylo učiněno zadost, přesto vám dám ještě jednu možnost. Kdo vás poslal a z jakého důvodu jste měli zavraždit toho muže?“ „Jakého muže? Podívejte se na nás. Vždyť by nikdo z nás nedokázal ublížit ani mouše, natož zamordovat nějakého vojáka,“ odvětil jeden z vězněných tiše, protože si rychle uvědomil, že je v sázce jeho život, protože pokud někomu byla prokázána vražda, v lepším případě ho čekala cesta na městskou šibenici. „Stačí se přeptat po zdejších hospodách, kde nás znají. Nějaká drobná krádež, to ano. Možná ještě tak za drobnou úplatu trochu vystrašit nějakého dlužníka, ale někoho zabít vaše milosti? Na takovou lotrovinu bych já neměl žaludek!“ „Však se ještě ukáže, k čemu všemu se dnes přiznáš! Věř mi, že při čekání na ty správné odpovědi dokážu být nesmírně trpělivý a času máme opravdu hodně!“ Derwydd pohlédl do vyděšených očí vězňů, kteří až teprve nyní pochopili, z čeho se tu vlastně budou zpovídat. Nepochyboval o tom, že by skutečně dokázali někoho zabít, ale jejich chování nasvědčovalo tomu, že se jen ocitli ve špatný čas na špatném místě. Teď už na tom stejně nic nezmění, proto Pewysovi naznačil, že si s ním chce promluvit o samotě. „Mám takový malý návrh. Dobře si je prohlédni. Je jasné, že v čele toho spiknutí určitě nemůže stát nikdo z nich, protože jen těžko dokázali vymyslet a provést něco tak složitého. Všichni ale musí být do té věci nějak zataženi a je jen na nás, aby promluvili. Také si nedovedu představit, že by některý z těch trhanů měl mezi ostatními hlavní slovo, takže bych ti doporučil vybrat z nich jednoho, který bude vyslýchán podle práva útrpného,“ zašeptal starý rádce tiše a snažil se vtisknout do své řeči patřičnou naléhavost. „Myslím, že bohatě postačí, když ostatní budou sledovat jeho nelidská muka a přestože jeden z nich vypustí duši na mučidlech, zbylí dva ještě rádi promluví, aniž by jim byl zkřiven jediný vlas. Věř mi, mám to vyzkoušené.“ Perwys přikývl na znamení souhlasu. Byl potěšen, že se opět přiučil něčemu novému a již netrpělivě vykřikoval příslušné rozkazy. Brzy tak jeden ze zadržených ležel přivázán na dřevěném stole, kde si ještě předevčírem zvědavě prohlíželi tlející těla a zbylí dva byli spoutáni těžkými okovy v nedaleké cele, aby celé krvavé divadlo měli pěkně na očích. „Máš ještě poslední šanci, ale předpokládám, že ani tak nehodláš učinit doznání.“ „Přiznávám se, vážený pane. Ke všemu, co jen budete chtít! Jen mně prosím neubližujte.“ „Dobrá. Jakým způsobem jsi tedy se svými kumpány zabíjel naše vojáky a jak se vám podařilo oklamat hlídku u zbrojnice, abyste se dostali dovnitř? Mluv nebo budeme nuceni přikročit k prvnímu stupni tortury! Naslouchám ti, ale varuji tě. Už dlouho čekat nehodlám.“ „Já… Já… Nevím, co máte na mysli,“ vydechl po chvíli váhání spoutaný lupič, kterému po celém těle vyrašil studený pot. Při pohledu na sbírku mučících nástrojů, které si na něj připravil kat se svými pomocníky by se rád doznal k čemukoliv, jen aby je nemusel použít, ale měli by mu nějak napovědět, protože takhle musel jenom hádat a to nevěštilo nic dobrého. „Všechno se to seběhlo velmi rychle. Přesné podrobnosti si nepamatuji, ale musíte mi věřit. Nechtěli jsme nikomu ublížit. Byla to jen nešťastná náhoda. Opravdu.“ Pokud měla Perwyse tato odpověď uklidnit a odradit od použití donucovacích prostředků, podařil se spoutanému muži pravý opak. Nemrtvý v sobě jen těžko potlačoval zlobu, ale nehodlal ukázat před ostatními vězni sebemenší pochybnosti a tak pouze pronesl: „Dobrá. Zvolil sis sám. Tvoje prolitá krev nebude ležet na mých rukou. Můžete začít konat, mistře popravčí.“ Kat ještě před začátkem práce prověřil, jestli jsou pouta dostatečně utažená, aby sebou zadržený na stole příliš nehýbal, až společně se svými pomocníky začne s útrpným výslechem. Když byl spokojen, vložil do úst nebohého vězně malý roubík, aby si nepřekousl jazyk, protože pokud by nebyl schopen mluvit, celá jejich práce by přišla vniveč. 123
„Až nám budeš chtít něco říct, stačí kývnout hlavou a já ti ten roubík zase vyndám,“ pravil kat něžným hlasem a koženou rukavicí přejel po vystrašeném tváři, ve které se zrcadlila nevýslovná hrůza a obavy z nekončícího přívalu bolesti, který se neodvratně přibližoval. Ještě než stačil mistr popravčí vyzvat své posluhovače, aby svázanému svlékli vetchou obuv, aby se mohly rozžhavené kleště blíže seznámit s jeho špinavými nehty, cizinec nevydržel příval nenadálého děsu a po stole se rozlila jeho teplá moč. Kat zatnul zuby a místo kleští si nechal podat džber se studenou vodou, který tu měl připravený pro podobné příležitosti. Nestalo se to poprvé a určitě ne ani naposledy. Nečekaný příval chladné tekutiny na chvíli probral bezmocného vězně z jeho blažené otupělosti a přivedl jeho mysl zpátky do zatuchlé mučírny ukryté hluboko v hradním sklepení. „Ale no tak příteli, přece nás neopustíš ještě dřív, než jsme s tebou pořádně začali. Ale neboj, ten první nehet ještě není tak strašný jako ty další,“ pronesl popravčí chladně a než v temné kobce dozněla ozvěna jeho slov, jeden z jeho pacholků začal se svou prací. Ani roubík nedokázal zastavit bolestivý výkřik, který se dral přes vyprahlé rty spoutaného muže. Učedník katovského řemesla nezahálel. Netrvalo mu tak příliš dlouho a pod stolem se válely všechny nehty z pravé nohy týraného zlodějíčka. „No? Nechceš se s námi již teď podělit o všechna svá tajemství?“ pronesl tentokrát Perwys sladkým hlasem, který v sobě nesl naději na brzký konec probíhajícího utrpení. Spoutaný muž poslušně vyčkal, až mu vyndají roubík, ale místo očekávané odpovědi se ze sebe pouze snažil vykřičet veškerou bolest, která prostupovala jeho tělem. Katův pomocník ještě pár chvil vyčkal, než dostal další pokyn k pokračování v těžším stupni tortury. Za běžných okolností by se nyní jeho pozornost soustředila na druhou nohu, ale neměli času nazbyt a tak přešel k hořícímu ohništi, odkud kleštěmi vybral několik žhavých uhlíků a společně s ostatními učedníky je přiložil na obnažené chodidlo. Místnost prostoupil zápach spáleného masa a další vlna nevýslovné bolesti trpícího muže. Jeho druhové se marně snažili odvrátit zrak, aby nemuseli přihlížet mučení, které je podle všeho v nejbližší době také očekávalo. Jejich pouta jim to nedovolila. Občas se jim sice podařilo zakrýt oči nebo zacpat uši, aby alespoň na okamžik nemuseli sledovat trápení svého přítele, ale trvalo jen krátkou chvíli, než těžké okovy stáhly jejich paže zpátky k zemi. Derwydd pečlivě sledoval trpícího muže. Rád by mu nějakým způsobem pomohl od bolesti, ale dobře věděl, že je to nemožné a jeho osud byl již dávno zpečetěn. Pokud se na něj však usměje štěstí, mohl by alespoň zachránit ty zbývající dva. I oni museli počítat s tím, že přijdou o hlavu. Když však rádce hleděl na to, jak ze svázaného nešťastníka odřezávají drobné kusy masa a napínají ho na připravené háčky, musel si přiznat, že to s přihlédnutím k jejich podobným vyhlídkám ještě nemusí být tak špatný trest. Kat i jeho pomocníci pracovali na spoutaném jen pár chvil, tomu nebožákovi však musely připadat jako celá věčnost. Navzdory nesnesitelným mukám ještě neučinil žádné doznání, ačkoliv ho již několikrát museli křísit ledovou vodou a jednou se dokonce zdálo, že už na mučidlech vypustil svou duši, aniž by jim pomohl s vyřešením zapeklité hádanky. „Je zatvrzelý. Myslím, že pokud by něco věděl, už by nám to dávno řekl. Podívej na znaveného kata a jeho pomocníky. Pochybuji o tom, že by někdo dokázal tak dlouhou dobu vzdorovat jejich úsilí! Samozřejmě budeme s výslechem pokračovat až do úplného konce. Třeba se nám ho ještě podaří zlomit, ale i tak již podle mého nastal správný čas, abych si promluvil s jeho druhy a pokusil se od nich dozvědět něco nového. Třeba mi teď budou více nakloněni, když se na vlastní oči mohli seznámit s našimi vyšetřovacími postupy,“ pronesl tiše Derwydd směrem k Perwysovi a byl rád, že se ve svém odhadu nemýlil. Nemrtvý válečník nedokázal odtrhnout pohled od mučeného zloděje, který se před ním svíjel v nesnesitelných bolestech a sotva postřehnutelným pokývnutím naznačil starému rádci, že si za žádnou cenu v těchto chvílích nepřeje být ničím a nikým vyrušován. 124
Rádce ho na okamžik nechal samotného a rychle přistoupil k cele, kde se nacházeli další dva vězni. Se zoufalým výrazem ve tváři sledovali obnažené patní kosti svého přítele, kterému zásluhou žhavého uhlí z chodidel odpadalo veškeré maso. Nikdo z nich se nedivil, že znovu upadl do mdlob a katovi pacholci museli dojít pro další vědra s vodou. „Zadržte, milostivý pane! Budeme mluvit,“ ozvalo se nečekaně za zády nemrtvého válečníka, který právě přemýšlel, jak si ukrátit čekání před pokračování krutého mučení. „Tak vidíte, že jste nakonec přišli k rozumu. Uvidíme, co všechno nám budete chtít sdělit. Pokud budou vaše slova upřímná a řeknete nám čistou pravdu, mohu vám slíbit, že s vámi bude slušně zacházeno! Bude vás čekat rychlá a bezbolestná smrt,“ pronesl Derwydd natolik jistým hlasem, že se mu jeho průvodce neodvážil odporovat, ačkoliv se mu nijak nezamlouvalo, že právě převzal vedení celého výslechu do svých rukou. „Tak spusťte, holomkové. Nehodlám už déle nečinně přihlížet vašemu otálení.“ „Všichni tři jsme seděli v našem oblíbeném hostinci v podhradí a měli jsme již hodně vypito, když se k nám bez vyzvání přitočil neznámý muž a zeptat se, jestli si nechceme trochu přivydělat. Než jsme se stačili vyptat, čeho by se jeho nabídka týkala, položil na stůl tři zlaté mince, které by pokryly celou naší útratu a ještě by nám i se slušným noclehem něco zbylo na zítřek.“ „To víte, že nás napadlo, že za svou štědrost bude požadovat nějakou nepěknou protislužbu, ale když před nás na jeho rozkaz hostinský přistavil další korbele s pivem, nedokázali jsme odolat a souhlasili jsme,“ skočil mu chvatně do řeči druhý vězeň. „Až druhý den nám došlo, k čemu jsme se vlastně zavázali. Neznámý nám předal skleněnou láhev s tmavou tekutinou, kterou jsme si měli potřít naše zbraně. Varoval nás, ať se jí nedotýkáme, protože je prý nesmírně nebezpečná,“ pokračoval znovu první z nich. „Tak se zdá, že jsi se nakonec přeci jen mýlil a potvrdila se má původní domněnka, že ti spiklenci mají ve svých rukou silný jed, který proti nám hodlají použít,“ pronesl Perwys tiše, aby starý rádce zůstal jediným, kdo by ho v podzemní mučírně mohl zaslechnout. „Ještě se nesmíme unáhlit ve svém úsudku. Raději je nechme pokračovat, když už se nám tak hezky rozpovídali,“ odvětil mu Derwydd a jeho slova se téměř ztrácela v bezmocném chroptění spoutaného vězně, kterého právě katovi pacholci přivedl zpátky k vědomí. „Je mi líto, že toho cizince nedokážu lépe popsat, ale z našeho prvního společného jednání jsme si odnesli jenom pořádný bolehlav a když jsme ho ráno viděli znovu, dovedně skrýval svou tvář pod tmavým pláštěm, který neodložil až do té svého odchodu. Nejdříve jsme se jen tak bezcílně toulali městem, ale pak naše kroky zamířily do odlehlejších uliček a tady se nám podařilo najít jednoho osamoceného vojáka, který si tu bezstarostně vykračoval a nevšímal si svého okolí. Rychle jsme ho obstoupili a trvalo jen pár chvil, než mu ten muž, který se právě nachází v katových rukou, vrazil dýku do zad. Netušili jsme, co bude následovat, protože nikdo z nás se až dosud osobně nesetkal s nemrtvým válečníkem, natož aby se na něj pokusil zaútočit. Pro jistotu jsme mu ještě zacpali ústa, aby si nemohl nikoho přivolat na pomoc, ale nebylo to nutné. Jed totiž zapůsobil téměř okamžitě a jeho tělo se bezvládně zhroutilo k zemi. Pak se však z nedaleké uličky vynořili vojáci a než jsme dokázali zmizet, padli jsme do jejich rukou. Nemáme ani nejmenší ponětí, kam se uchýlil neznámý cizinec, který nám tak štědře zaplatil, ale není těžké odhadnout, že se mu nějak podařilo proklouznout. Nás pak místo něj přivedli do zdejší věznice. Určitě si však někde jinde právě teď hledá další pomocníky.“ Perwys pozorně naslouchal. Představa tajemného muže, který prochází Nekropolí a vybírá si zdejší spodinu, aby na jeho vojácích zkoušela účinky neznámého jedu se mu příliš nezamlouvala. Bylo jasné, že si dá velký pozor, aby na sebe zbytečně neupoutal nežádoucí pozornost a rozhodně pro něj nebude nijak jednoduché odhalit jeho pravou tvář. Nemrtvý pochopil, že vězeň již nechce nic dodat. Chtěl se vyptat muže na mučidlech na další podrobnosti jejich setkání. Popravčí na něj proto vychrstl vědro chladné vody a teskným hlasem vzápětí dodal: „Tenhle už nám asi dlouho nevydrží.“ 125
Perwys se prudce otočil, v dlaních pevně sevřel ruku umírajícího muže, sklonil k němu hlavu a zašeptal: „Slyšel jsi všechno, co nám tvoji kumpáni právě řekli? Je to pravda nebo se nás jenom chytře pokoušejí svést ze správné cesty? Pokud teď promluvíš, slibuji, že tě nechám klidně odejít. Jinak budeš zakoušet bolest až do úplného konce!“ Cizinec však jeho tichá slova nevnímal. Po tvářích mu stékal pot, který se mísil s kapkami chladné vody a potůčky prýštící krve. Dobře věděl, že se neodvratně přiblížila jeho poslední hodina a jeho mysl již během krutého mučení začala opouštět týrané tělo. Nemrtvý se nedočkal odpovědi a to se mu ani v nejmenším nelíbilo. Jeho ruka pevně stiskla tváře ležícího muže a násilím mu otevřel ústa, aby z nich mohl alespoň něco vypravit, ale neznámému vzápětí poklesla hlava a z jeho očí vyprchal veškerý život. Jerynův pobočník neměl ze smrti svého zajatce žádnou radost, ale aby si před ostatními zachoval tvář, otočil se k nim a rázně pravil: „Přikývl na znamení souhlasu.“ Derwydd však obtíží dokázal vyčíst, že v náhlém záchvatu rozmrzelosti začal vážně uvažovat o tom, že by ho s pomocí svého vladaře přivedl zpět k životu, aby mohli pokračovat v dalším výslechu, který by již tentokrát nijak neomezovala jeho chatrná tělesná schránka. Bylo by tak jen otázkou času, než by se z něj dostali vytoužené přiznání. „Výpověď umírajícího má nejvyšší váhu. Pokud tedy jednoznačně potvrdil slova dalších zadržených, již tu nemáme co pohledávat. Je třeba co nejdříve uvědomit vladaře o výrazném pokroku v našem pátrání. Nesmíme však zapomínat na to, že ti dva zajatci prozatím představují naši jedinou stopu, která by nám pomohla odhalit to tajné spiknutí. Doufám, že z nich kat a jeho pomocníci nespustí oči. Pokud by se zpráva o jejich zadržení dostala mimo zdi zdejšího vězení, určitě se je ostatní pokusí umlčet, aby jim svou výpovědí nemohli uškodit.“ „To je svatá pravda. Za jejich bezpečnost mi každý z vás ručí vlastním životem,“ rozkázal Perwys a zadal tak mistru popravčímu a jeho družině nelehký úkol. „Ještě než vás opustíme, budeme chtít podrobnější popis toho neznámého, který si najal vaše služby k vyzkoušení svého jedu,“ obrátit se rádce naposledy k vězněným. „Je mi líto, ale vše, co jsme mohli říct, již bylo řečeno. Snad jsem možná nezdůraznil, že ten cizinec, který dokázal tak obezřetně skrývat svou tvář, měl na svém plášti vyšitého zlatého hada. Na nic dalšího, co by vám mohlo pomoci při pátrání si již nevzpomínám, ale určitě navštivte hostinec U rozverné šenkýřky, kde nás poprvé vyhledal.“ „Děkujeme. To už nám pro dnešek bude stačit. Nemusíte se bát, že by vaše příkladná spolupráce zůstala zapomenuta. Jestli pochytáme všechny spiklence ještě předtím, než se jim znovu podaří zaútočit, je možné, že by vám panovník dokonce mohl udělit milost.“ Oba nemrtví se krátce rozloučili se všemi přítomnými a začali stoupat vzhůru po schodišti za svým vladařem, aby se s ním mohli podělit o nově získané poznatky. „To znamení zlatého hada si musíme dobře zapamatovat. Podle všeho se může jednat o tajné poznávací znamení těch spiklenců, takže je třeba dobře sledovat okolí, jestli se neobjeví někde, kde bychom žádnou zradu nečekávali. Myslím, že našeho krále můžeš o dnešních událostech zpravit sám a já zatím mohu v knihovně prohlédnout seznam nejznámějších šlechtických rodů, jestli některý z nich nemá podobné stvoření ve svém znaku.“ Perwyse pronesená slova zarazila, ale raději pokračoval v chůzi po vlhkých schodech a přemýšlel, jak by zdvořile odpověděl a nevzbudit žádné pochybnosti. S Derwyddem se znal přes dva týdny a až dosud nepodnikl nic, čím by dal najevo, že něco namítá proti jejich počínání. Ale i přesto je nutné na něj i nadále pozorně dohlížet, protože je to možná právě, kdo by mohl mít největší prospěch z odstranění vladaře. „Byl bych mnohem raději, kdybys mne ke králi přeci jen doprovodil. Možná tam jeden z nás bude zbytečný, ale nerad bych něco důležitého opomenul a pak ti velmi rád pomohu s pátráním v hradní knihovně. V kostech cítím, že jsme na správné stopě, ale musíme být nanejvýš opatrní, protože si právě teď nesmíme dovolit sebemenší chybičku.“ 126
„Ale samozřejmě. Možná bychom ušetřili trochu času, ale asi máš pravdu. Bude lépe, když za Jerynem půjdeme oba dva,“ odpověděl mu Derwydd omluvně. Perwys se krátce pousmál. V mihotavém svitu pochodní mu starý rádce nemohl vidět do tváře i kdyby sebevíc namáhal svůj zrak a tak přehlédl potěšený výraz jeho tváře. Spokojenost však vyzařovala i z Derwydda, který již dopředu počítal s tím, že ho strážný nepustí z dohledu. I přesto měl v zásobě rozumný důvod, proč by měl po jeho boku předstoupit až před nového vladaře. Když si však jeho mladý pobočník myslí, že to byl jeho vlastní nápad, bude to pro všechny mnohem lepší. Až se brzy opět dočkají nepříjemného překvapení, bude jim moci tvrdit, že byl po celou dobu pod neustálým dohledem a tak ho nebudou moci podezřívat z ničeho nekalého, ačkoliv vše zatím přesně zapadalo do jeho plánů. Rádce znepokojovalo, že jejich úspěch nezáleží jen na něm, ale stejnou měrou k němu musí přispět i spojenci s nově postaveným vojskem, za kterými nechal před několika týdny vyslat spolehlivé posly. Snad je jeho vyslanci dokáží přesvědčit o tom, že musí ve vyšším zájmu spojit své síly, jinak nemají proti nemrtvým žádnou šanci. Pro případ, že se poslové vrátili zpátky s nepořízenou, se raději připravoval i na převzetí vladařského trůnu do vlastních rukou. Mohl pouze doufat, že nikdo z jeho přívrženců nepodlehne lákadlu v podobě snadno vydělaných zlaťáků a za slušnou úplatu neprozradí jejich počínání. Derwydd se vždy snažil dopředu počítat se všemi možnostmi a tak za žádných okolností nikomu nevyzrazoval nic, co nebylo nezbytně nutné. Dosud vědělo o jeho dvojí hře jen pár jeho nejbližších přátel, kterým naprosto důvěřoval. Nikdo z rozrůstajících se řad spiklenců neměl ani nejmenší tušení o tom, kdo ve skutečnosti tahá za nitky v pozadí a tak snad mohl být klidný i v případě, že by některý z nich nedokázal udržet jazyk za zuby. I nadále si však bude dobře rozmýšlet každý další krok. Nechtěl nic ponechat náhodě nebo zbytečně uspěchat. Vše má správný čas a ten jejich se již pomalu začínal přibližovat. Čím déle dokáže rozptylovat Perwysovu pozornost, tím lépe pro ně. Na malou chvíli svého průvodce dokonce politoval, protože při svém nadšení a nevědomosti sehraje v jeho plánech důležitou úlohu. Až konečně prohlédne jeho pravé úmysly, bude již pozdě na to, aby s nimi ještě dokázal něco udělat. Zatím se sám nevědomky jako ovce řítí do záhuby, do které strhne i ostatní. Za jeho pochybení pak všichni zaplatí cenu nejvyšší.
127
Kapitola 13 Mortek stál vedle svého otce a mlčky pozoroval, jak se zoufale hledí z okna. Před chvílí mu oznámil, že jeho starší syn padl během posledních dní dlouhé války. Vrásčitý muž se bezmocně kousal do rtů a přestal se zajímat o dění okolo sebe. Mladý šlechtic pevně sevřel pohár s červeným vínem a dlouze se napil. Již dlouho neviděl svého bělovlasého otce tak zarmouceného. Snad jen když jim před lety zemřela matka. Tehdy se také na dlouhé měsíce uzavřel sám do sebe a přestal se zajímat o své okolí. Stařec nechápal, proč nedokázal uhlídat roztržitého mladíka, který se připojil k jeho výpravě. Když ho s těžkým srdcem opouštěl, předpokládal, že to takhle skončí, ale nedokázal mu to vymluvit. Ticho uvnitř místnosti přerušilo nesmělé zaklepání na dveře. Když se ozval rozmrzelý hlas starého muže, vyzývající neznámé k příchodu, kdosi opatrně vzal za zdobenou kliku a otevřel. Za svitu skomírajících svícnů vstoupilo mladé pohledné děvče. V rukou pevně svíralo podnos, na kterém přinášelo právě dopečené selátko. Mortekovi se na tváři objevil krátký úsměv. Během dlouhého tažení se těšil na chvíli, až si doma bude moci vychutnat dlouho odpírané potěšení z dobrého jídla. Ani si nevzpomněl, kdy naposledy jedl teplou večeři. Sotva však jeho pohled sklouzl na zničenou otcovu tvář, veškerá radost se z něj vytratila. Mortek těžce hledal slova, kterými by přerušil trapné ticho. Sotva mladá dívka opustila hodovní místnost, chtěl se nenasytně vrhnout na přinesený pokrm, ale raději ovládl svoje chutě. Počkal, až se nešťastný muž usadí do svého křesla, a nechal ho, ať je tím prvním, kdo sáhne po lákavém kusu opečeného masa. Když se na něj otec smutně zahleděl a vzápětí ho vztekle odložil, marně se snažil Mortek přemoci ukrutný hlad, jenž mu svíral vnitřnosti, ale líbezné vůni stejně nedokázal odolat. Mastný tuk mu stékal přes prsty a odkapával na zem. Válečník s plnými ústy raději mlčky přešel káravý pohled svého otce, který nechápavě hleděl, s jakou neskrývanou chutí hltá přinesenou večeři. Na jídlo neměl ani pomyšlení, ale znovu sáhl po džbánu červeného vína, vrchovatě nalil do svého poháru a přiložil ho k ústům. Mortek dojedl. Chvíli přemýšlel, co s kostmi ve svých rukou, a pak je obloukem hodil do kouta, kde se o ně začali prát dva psi, kteří dosud klidně pobíhali kolem stolujících a vyčkávali, až se s nimi rozdělí. Muži je tiše pozorovali. Každý z chlapců před lety dostal malé štěně, aby jim dělalo společnost ve chvílích, kdy se jim rodiče nebudou moci věnovat. Z roztomilých mazlíčků se brzy stali statní bojovníci, ale ani oni nedokázali odolávat ubíhajícímu času. Nyní se už jejich vyhublá těla pokrytá bezpočtem drobných jizev sotva ploužila v tmavých chodbách a smířeně očekávali konec svého dlouhého života. Stařec seděl tiše vedle svého posledního syna a hleděl do zářících plamenů v krbu. pochopit, proč Mortek dovolil, aby Weldan zemřel v posledních dnech války. Spoléhal, že se o něj dokáže postarat. Když už se těšil, že ho po dlouhých měsících bolestného odloučení konečně spatří, donesly se mu špatné zprávy. Zpočátku jim nechtěl věřit, ale stačil jediný pohled na přijíždějícího válečníka a jeho sklopenou hlavu, aby pochopil, že opravdu došlo k nejhoršímu. Weldan měl jako prvorozený časem převzít správu jejich knížectví a tak mu jeho otec neváhal zaplatit nákladné studium v Ekytorpu, zatímco jeho sourozenec chtě nechtě musel naverbovat do královy armády. Starší syn se mohl cítil méněcenný, když jeho mladší bratr mistrovsky ovládal meč i bojovou taktiku a ač byl ještě mlád, vypracoval se do postavení vrchního velitele Rollandových vojsk. Jeho sourozenec samozřejmě nechtěl zůstat o nic pozadu a přestože jakákoliv zbraň v jeho rukách mu byla mnohem nebezpečnější, než jeho nepřátelům, tvrdohlavě trval na tom, že se i on připojí ke svému králi a po jeho boku vyrazí do válečně vřavy. Když hradního pána opouštěli oba jeho synové, měl špatný pocit, protože si nedokázal představit, že by Weldan mohl jakoukoliv bitvu přečkat bez úhony. I přesto pevně doufal, že nad ním jeho bratr dokáže držet ochrannou ruku a oba se mu v pořádku vrátí. 128
Mlčení prolomilo až nešťastné zavytí jednoho ze starých psů, kteří okolo nich zmateně pobíhali a marně se snažili přijít na důvod, proč jsou dnes tak zarmoucení a neodpovídají na jejich rozverné pošťuchování, ke kterému nikdy předtím nezůstávali lhostejní. Ještě mnohokrát muselo mladé děvče do zdejšího sklepení pro víno, aby splnilo přání hradních pánů. Bylo krátce po půlnoci, když naposledy vstoupilo do šerého sálu a spatřilo muže, jak spokojeně spí ve zdobených křeslech a nevnímají okolní svět. Opatrně položilo džbánek na stůl a rychle odcházelo pryč. Sotva odeznělo její opatrné našlapování, místnost naplnilo tíživé ticho. Pouze občas bylo přerušeno krátkým zapraskáním dohasínajícího krbu. Morteka probudily první sluneční paprsky, které dopadaly na jeho tvář. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že již včera dorazil do svého domova. Když se rozhlédl okolo, spatřil vedle svého křesla převrácený pohár s trochou rozlitého vína. Bolela ho hlava, ale mohlo to dopadnout mnohem hůře. Jeho otec ještě spal a to bylo dobře. Nedokázal si představit, o čem by spolu nyní mohli hovořit. Tiše odcházel a snažil se co nejopatrněji otevřít mohutné dveře. Klika sice hrozivě zavrzala, ale stačil mu krátký pohled na spícího starce, aby pochopil, že ho nijak nevyrušil z jeho pochmurných snů. Rychle za sebou zavřel a vydal se úzkou chodbou směrem ke schodišti vedoucímu k masivním hradbám, které jim již několikrát zachránily život. Cestou minul pár služebných. Nepoznával je, protože jejich sídlo opustil již před dlouhými pěti léty. Konečně byl u cíle své cesty a mohl si prohlédnout kraj náležící k jejich panství. Husté lesy musely ustoupit lidem a tam, kde si pamatoval neproniknutelný hvozd, se nacházely vykácené planiny, které se pokoušeli osít. Skromná úroda sice nemohla nasytit mnoho lidí, ale v dobách války bohatě stačila pokrýt potřebu jejich malé pevnosti. Mortek si hořce uvědomil, že by ji s oddílem dobře vycvičených válečníků dokázal dobýt, kdykoliv by si zamanul. Dvacítka přestárlých strážců by jim určitě nedokázala dlouho odolávat. Divil se, že si jí dosud nevšimla žádná z mnoha loupeživých tlup táhnoucích krajem. Teprve po chvíli mu došlo, že za to může on. Když se z bezejmenného velitele postupem času dokázal vypracovat až na Rollandova pobočníka, získal si mezi spojenci i nepřáteli dostatečný obdiv či strach k tomu, aby si podobné nerozumné nápady raději dobře rozmyslel každý, kdo si proti sobě nechtěl poštvat jednoho z nejmocnějších mužů Terytrey. Pohled na vycházející slunce mu připomínal časy bezstarostného mládí, kdy společně s bratrem často vyjížděli na lov. Chvíli váhal, ale pak se rozhodl, že by nebylo špatné si to znovu zopakovat. Netušil, zda si chce naposledy připomenout svého staršího sourozence, nebo si jen ukrátit dlouhou chvíli. Každopádně se chtěl alespoň na pár hodin ztratit z očí svému otci, aby si mohl v klidu utřídit své myšlenky. Stále ještě netušil, jestli zůstane po jeho boku a pomalu převezme vládu nad malým panstvím, protože část jeho mysli ho stále táhla zpět do hlavního města, kde se mu skýtaly mnohem lákavější možnosti, jak strávit zbytek života. Stará kamenná tvrz začala pomalu ožívat a to byla pro Morteka poslední pobídka k tomu, aby ji opustil. S lítostí zavzpomínal na dobu, kdy se mohli ostatním pochlubit ušlechtilým chovem, ale dlouhá válka si i zde vybrala svou daň, což mu potvrdily četné jizvy na hřbetu jeho ryzáka, přes který přehodil sedlo, do něhož se vzápětí obratně vyšvihl. Pohlédl na rozespalé stráže u vstupní brány a přes ústa mu přelétl pobavený úsměv. Ve svém mužstvu by nikoho podobného nesnesl, ale zde byli rádi za každou ruku, která jim mohla pomoci. Klidně vyčkal, až mu společnými silami otevřou, aby jim pak pokynul na pozdrav. Kamenná pevnost brzy zůstala daleko za jeho zády a on se starou zaprášenou cestou vydal k prořídlému lesu. Desítky stromů padly za oběť snaze o osídlení dalšího bezcenného kusu země. Alespoň tu však kvůli němu nebyla prolita krev. Nejednalo se o zvlášť úrodný kraj, ale i ten tíkala značnou cenu, když si dlouhá válka vzala veškeré nížiny okolo velkých měst. Mortek přitáhl uzdu a zastavil svého koně. Opatrně z něj seskočil a náležitě si vychutnával pohled na modrou oblohu s kroužícími ptáky. Občas k němu dolétlo jejich veselé pokřiková129
ní. Najednou poprvé ucítil, že by zde konečně mohl nalézt zasloužený klid a odpočinek. Mnohokrát již ležel po vyčerpávajícím boji na tvrdém lůžku zbarveném svou krví, bezmocný felčar nad ním lámal hůl a jen zásluhou silné vůle se dokázal zotavit, aby se sem mohl ještě někdy vrátit. Zády se opřel o mohutný kmen a mlčky sledoval dění okolo sebe. Pohled na slunce zvedající se nad obzor mu připomněl, že by pomalu mohl vyrazit zpět. Neochotně se opět usadil do sedla a popohnal koně na zpáteční cestu. Společně s lehkým vánkem osvěžujícím jeho tvář, opouštěly jeho hlavu i černé myšlenky, které se v ní nahromadily během předcházejících let. Naposledy se ohlédl přes rameno. Nepochyboval o tom, že se sem odpoledne vrátí a ještě jednou si vychutná uklidňující obraz zalesněné krajiny. Včera si sice nedokázal představit, že by se mohl z nelítostného bojovníka proměnit v usedlého hradního pána, ale dnes bylo vše jinak. Rád si vychutnával zasloužený klid, kterého mu nyní osud dopřával plnými doušky. Nad korunami listnatých stromů se rýsoval tmavý obraz jejich pevnosti, což ho utvrzovalo v tom, že se blíží zpět do svého domova. Již z dálky ho vítalo hlasité troubení. Byl překvapen, protože podobné přivítání nečekal, ale po chvíli mu došlo, že se mýlí. Hlasité troubení ho podle všeho mělo co nejdříve přivést zpět. Koleny pevně stiskl koně, aby ho donutil k rychlejšímu běhu, ale nebylo třeba. Věrný souputník dokázal z jeho chování vycítit, že něco není v pořádku. Sám proto odhodlaně vyrazil kupředu. Netrvalo dlouho a z travnatých luk se vrátili na starou udusanou cestu. Oblaka zvířeného prachu za nimi ukázala hlídkujícím mužům na hradbách, že se blíží. Nechápal, proč ho tak naléhavě volají zpět. Snad jen, pokud by se něco stalo otci, ale ještě včera večer se mu zdálo, že je v pořádku. Když si vzpomněl, že v té době již byli u třetího džbánku zdejšího nejlepšího vína, vyschlo mu v krku. Prudce bodnul pádícího koně do slabin, ale zvíře se ozvalo na znamení odporu. Rychleji to doopravdy nešlo, ale naštěstí se před ním již brzy objevily kamenné zdi staré pevnosti. Uzdu zpoceného koně rychle předal přihlížejícímu mladíkovi, prudce rozrazil úzké dveře a běžel vzhůru po točitém schodišti. Zadýchaný zaklepal na otcovu komnatu, ale nenamáhal se čekat na vyzvání ke vstupu. Nedočkavě uchopil zdobenou kliku a zatajil dech. Ulevilo se mu. Stařec sice vypadal znaveně a v jeho tváři se zračilo hluboké znepokojení, ale jinak byl v pořádku. V pravé ruce pevně držel nedopitý pohár vína, což bylo vždycky dobrým znamením. Morteka zarazily jen jeho smutné oči, jeho pohled vzápětí upoutal vysoký muž v tmavém oblečení postávající nedaleko dřevěného křesla. Cizinec k němu sice ještě stále byl otočen zády, ale obrys známé postavy mu i tak sám brzy prozradil, o koho se jedná. Zkušený válečník již ani nedoufal, že by se s ním někdy mohl setkat. Při bouřlivém uvítání mu před očima proběhly první krátké lekce šermu, které od něj získal jako malý chlapec. Netušil, co přivedlo jeho kroky tak daleko od Ekytorpu, ale byl rád, že je tu s nimi. Jejich krátké objetí přerušila otcova slova: „Shambog přinesl špatné zprávy, synu…“ Mortek váhavě odstrčil svého učitele a tázavě se zahleděl k otci. Na okamžik byl rád, že je vše v nejlepším pořádku, ale zvrásněná tvář starého muže nevěstila nic dobrého. Shambog se zhluboka nadechl, pevně se zahleděl do očí mladého vojevůdce a teprve jejich nedočkavost ho přiměla mluvit: „Nevím, kde začít, můj pane. Krátce poté, kdy jste opustil Ekytorp, začaly do našeho města přicházet podivné zprávy.“ Mortek pozorně poslouchal každé slovo, ale stále ještě nechápal, proč je starý přítel tak znepokojený. Navíc si ani nedokázal vzpomenout, kdy ho naposledy viděl tak rozrušeného. „Zpočátku jsme jim nevěnovali velkou pozornost, protože byl čas oslav vítězného ukončení dlouholeté války. Utherova armáda byla rozdrcena a společně s jejím velitelem padli do našich rukou i jeho nejvěrnější. Zdálo se, že jejich smrt bude znamenat konec veškerému odporu, který by se ještě mohl postavit novému vladaři,“ pronesl Shambog. Krátce se pak napil z poháru vína a pokračoval ve své řeči: „Podle potvrzených zpráv nikde nezůstal tak početný oddíl nepřátelských vojáků, aby pro nás mohl představovat významnější nebezpečí. Během dvou týdnů po 130
potvrzení Utherovy smrti se našim věrným podařilo převzít do svých rukou všechna důležitá města, takže jsme měli pod kontrolou většinu nově získaného území.“ Starý muž se tiše postavil a pomalu přešel k otevřenému oknu a vyhlížel ven. Chtěl si svůj rodný kraj zapamatovat tak, jak ho nyní viděl, protože jestli byla Shambogova slova pravdivá, během několika týdnů z něj zbude pouze popel a prach. „V době, kdy se k Rollandovým uším donesla zpráva o nečekaném přepadení oddílů doprovázejících naloupenou kořist do jeho sídelního města, rozhodl se vyslat trestnou výpravu, která měla zjednat pořádek. Krátce po jejím odchodu však dorazili do města poslové s podivnými zprávami. Neznámým ozbrojencům se prý podařilo vyplenit gymelskou pevnost,“ pravil Shambog a raději chvíli počkal, aby si mladý vojevůdce plně uvědomil vážnost této zprávy. V jeho tváři byla znát nedůvěra, ale nechtěl svého učitele přerušovat. „Všechno se nám naštěstí podařilo utajit, přesto je pravděpodobné, že v tuto chvíli již nepřátelská armáda obléhá Ekytorp. Tvůj král tě potřebuje! Je nejvyšší čas vyrazit, protože se neodvažuji odhadovat, jak to na městských hradbách vypadá právě teď.“ Mortek se vyděsil. Nedokázal si představit, že by byli Rollandovi odpůrci schopní tak rychle sebrat takovou sílu, aby získali nadvládu nad jedním z nejmocnějších měst Terytrey, které bylo navíc podle mnohých téměř nedobytné. Sám se o tom osobně již několikrát přesvědčil, když uvnitř jeho hradeb vzdorovali mnohem početnějšímu nepříteli. Pohledem krátce sklouzl k zachmuřenému otci. I on se po králově boku účastnil několika velkých bitev a tak dobře chápal povinnosti svého syna. Krátkým kývnutím hlavy mu naznačil, že mu v rychlém odchodu nebude nijak bránit. Mortek se otočil ke svému učiteli. Chtěl mu poděkovat, že vážil dlouhou cestu, aby mu sám sdělil špatné zprávy. „Můj pane, rád bych se připojil k vaší výpravě,“ pronesl Shambog nesměle a netrpělivě čekal na odpověď jednoho ze svých nejlepších žáků. „Bude mi ctí, když mne budete doprovázet, mistře,“ pravil Mortek spokojeně a vybavily se mu vzpomínky na jeho bojovou příručku „Ostří oceli“, která mu několikrát zachránila život. Ještě téhož odpoledne Mortek naplánoval začátek jejich cesty. Vybraní muži ze zdejší posádky se ani nerozloučili se svými nejbližšími a na nádvoří vyčkávali příchod svého velitele. Netrvalo dlouho a mladý šlechtic přišel mezi ně. Pevně objal svého otce a ze všech sil se snažil nemyslet na slzy v jeho očích. Pokud měly podivné zvěsti pravdu, možná se vidí dnes naposledy. Válečník se vyhoupl do sedla a zdviženou pravicí pozdravil zbývající osádku pevnosti. Když projížděl pod mohutným kamenným obloukem, neodolal a otočil se zpět. Starý muž stojící uprostřed prázdného náměstí stále ještě mu mával na rozloučenou. Společně se svým velitelem opouštěli malou pevnost i zbývající tři desítky bojeschopných mužů. Věděli, že toho příliš změnit nemohou, ale i přesto odcházeli ze svého rodiště se vztyčenou hlavou. Mortek jel společně se svým učitelem vepředu. Ostatní si od nich udržovali uctivý odstup. Sice vyrůstali společně, ale od doby, kdy je opustil, uplynulo již několik dlouhých let. Až první večer strávený u společného ohně dokázal prolomit hradbu uctivého mlčení. Mladý vojevůdce odmítl odpovídat na zvídavé dotazy ohledně minulých bitev, které musel vybojovat v čele Rollandových armád, a tím pokládal tuto věc za vyřízenou. Pochopili to i jeho muži a Shambog navíc vždy dokázal rychle odvést řeč jinam. Podle posledních zpráv sice nebyl důvod k přehnané opatrnosti, ale i přesto nechtěl Mortek zbytečně ohrozit jejich výpravu. Po celou noc hlídaly v okolí jejich tábořiště určené hlídky. Vstali za svítání a po rychlé snídani opět vyrazili kupředu. Udržovanou cestu k malé pevnosti nechali daleko za sebou, nyní je čekal náročný sestup po úzkých horských stezkách. Jakmile ho překonají, dostanou se do nížin a budou moci postupovat mnohem rychleji. Mortek jako první sesedl z koně. Pevně uchopil krátkou uzdu, povzbudivě ho poplácat po a hřbetu pomalým krokem vyrazil po úzké cestě. Netrvalo dlouho a mírný svah vystřídal prudký 131
sestup. Pod nohama jim ujíždělo drobné kamení a při pádu s sebou bralo i mnohem větší balvany. Toho dne přišli o první dva muže. Při snaze o překonání horského potoka se pod nimi utrhl břeh a se svými zvířaty se bezmocně zřítili do hlubin. Ani je nemohli pohřbít. Hledáním jejich těl v hluboké strži by pouze ztráceli drahocenný čas. Večer na jejich počest vypili pohár vína. Ještě dva dlouhé dny se plahočili po nebezpečných horských cestách. Některý z mužů sice občas polevil v pozornosti, ale již je nepotkala žádná nehoda, která by si vyžádala další život. Krátce po poledni konečně dorazili na úpatí hor. Po krátké domluvě nechal Mortek svým mužům pro zbytek dne volno. Jeho část sice vyplnili stavbou tábořiště, ale nikomu z vojáků to nevadilo Druhý den ráno vyrazili krátce po svítání a své uštvané koně zastavili až za soumraku. Stejně pokračovali i v průběhu tří následujících dnů, ale pak už zvolnili ostré tempo. Zvířata byla unavená a nedokázali si představit, co by se stalo, pokud by o některé z nich přišli. Pomalu se jim tenčily zásoby potravin, ale již zítra měli dorazit do nejbližšího města, kde je doplní. Mortek tiše seděl u plápolajícího ohně a sledovat tváře svých spolubojovníků. Zatím z nich nedokázal mnoho vyčíst, ale i tak byl spokojen. Jakýkoliv rozkaz, který vydal, byl vždy splněn a nikdo se o něm neodvážil pochybovat. Pomalu vstal a došel ke svému koni. Ze sedla odvázal poslední vak s vínem, který jim ještě zbyl a podal ho sedícím mužům. Když jim ho předával, krátce se na ně usmál. Poté se dlouze zahleděl do okolí a pokoušel se najít svého učitele. Již to chtěl vzdát, ale jeho pozornost upoutalo krátké zamávání od blízkého stromu. Shambog seděl pod ním, opíral se o něj zády a v rukou držel své poznámky. Mladý vojevůdce k němu vykročil, pokynul mu na pozdrav a posadil se vedle něj. Hlavou se mu honila spousta otázek, které hledal odpověď, ale nedokázal si vybrat tu, kterou začít jejich rozhovor. Oba muži seděli mlčky vedle sebe. Až po dlouhé chvíli starší z nich přerušil tiché rozjímání. Zahleděl se pevně svému žákovi do očí, položil mu pravici na rameno, sklonil k němu svou hlavu a tichým hlasem k němu promluvil. „Jsem na tebe hrdý,“ pronesl tiše a doufal, že ho jeho učedník uslyší. „Nikdy jsem se nedokázal usadit na tak dlouho, abych stihl založit rodinu. Vždycky jsem si přál vychovat syna, který by kráčel po mém boku a jednou převzal všechny mé zkušenosti. Když jsem vstoupil do služeb tvého otce, pochopil jsem, že se toho nikdy nedočkám. Proto jsem se tebe a tvého bratra snažil vychovat jako své vlastní děti. Mnohdy jsem na vás byl až zbytečně přísný, ale bylo to jen pro vaše dobro. Jak víš, nebylo to nic platné, protože jsi poslední, který zbyl. Proto jsem se rozhodl doprovodit tě na své poslední cestě, abych viděl, jak získáváš další velké vítězství!“ Oba si v tu chvíli dobře uvědomovali, že si jedou pro jistou smrt a již se nikdy nevrátí. „Je mi velkou ctí, že o mně takto přemýšlíte, mistře,“ hlesl mladý vojevůdce rozpačitě a pohledem sklouzl k plápolajícímu ohni, okolo kterého seděli jeho muži, kteří se marně pokoušeli předstírat, že jim nevěnují pozornost. „Myslím, že je nejvyšší čas vrátit se zpět mezi ně.“ „To je pravda, ale je mi líto, na chvíli tě ještě musím zdržet, příteli,“ odpověděl Shambog tajemně a naznačil mu tím, že jejich sezení ještě neskončilo. „Musím se ti omluvit, že jsem k tobě nebyl zcela upřímný, když jsem dorazil do vaší pevnosti, ale doufám, že mi odpustíš.“ Mortek nevěděl, co si o slovech svého učitele myslet, ale protože byl zvyklý počítat s nejhorším, jeho ruka se bezděčně přesunula k meči. „Nemusíš se bát. Sice byl jsem sice donucen použít malou lest, abych tě sem vylákal. Za žádných okolností bych se nikomu nezaprodal a nedovedl tě do pasti, ačkoliv přemoci tvůj chabý doprovod by asi pro zkušené válečníky nepředstavovalo žádné větší potíže.“ Mladší z obou mužů mlčky polkl a čekal na další slova svého mistra. Neměl rád, když mu někdo lhal, ale musel uznat, že tentokrát k tomu asi musel mít vážný důvod. „Situace je ještě horší, než jsem ti řekl, protože jsem ti zamlčel několik důležitých věcí. Když Rolland vyslal část své armády do Gymly, aby doplnil prořídlé řady zdejších vojáků, někteří z nich se brzy vrátili zpět s podivnými zprávami. Chápu, jak divně asi budou má následující slova znít, ale prosím, abys mi věřil. Ve tvých rukách možná leží osud celé naší země.“ 132
„Budu se snažit, ale nemohu ti nic slíbit,“ odvětil Mortek netrpělivě a rukou opět významně přejel po své zbrani, aby naznačil, že v případě nutnosti neprodá život lacino. „Nikdo z Ekytorpu si nedokázal vysvětlit, odkud se vzala armáda, která náhle stála před jeho branami. Jasné bylo jen to, že se jí podařilo vyplenit nedobytnou gymelskou pevnost a zanedlouho jí podlehlo i vladařovo sídelní město. Až teprve tehdy jsme viděli, proti jak mocnému nepříteli jsme chtěli bojovat. Ani já sám ještě dost dobře nechápu, jak je možné, že někdo dokázal oživit padlé bojovníky a vyrazil s nimi do boje.“ Starý válečník se na okamžik významně odmlčel a čekal, až si jeho druh plně uvědomí dosah právě pronesených slov, ze kterých mu samotnému přebíhal mráz po zádech. Mortek ho však zaskočil nečekanou otázkou: „A co Rolland?“ „Je mi líto, ale zemřel krátce po obsazení našeho města. Těžko s tím šlo něco dělat,“ odvětil Shambog sklesle a opět úmyslně vynechal několik podrobností. „Pokud je můj král mrtev, kdo tě tedy poslal, abys mě přivedl zpátky?“ „Vše je ještě mnohem zamotanější, než by se mohlo zdát. I já sám jsem měl z počátku pochybnosti, ale po boku nového vladaře se usadil Derwydd a byl to právě on, kdo požádal o pomoc své přátele při hledání někoho, kdy by byl schopen porazit tu strašlivou armádu. Mezi prvními padlo i tvoje jméno a tak jsem neprodleně vyrazil na cestu. Ačkoliv se to může zdát podivné, nyní je třeba zapomenout na staré sváry a spojit síly ve jménu společného cíle.“ „Staré sváry? Cožpak nevíš, že jsem to byl právě já, kdo toho vetchého staříka pomáhal narazit na kůl? Jak by na něco takového mohl zapomenout?“ „Myslím, že zrovna tohle se k němu ještě nedoneslo nebo to alespoň předstírá. I podle toho snad pochopíš, jak byl Derwydd zoufalý, když neváhal požádat o tvojí pomoc.“ „Nevím, jak bych ti odpověděl, ale asi nemám na výběr. Předpokládám, že tě ještě předtím, než si vyrazil na cestu, seznámil se svým plánem na získání Ekytorpu.“ „Je to tak. Starý rádce přislíbil, že se postará o to, aby v okolí města zůstala jen část nemrtvého vojska. Přesto je nutné, aby pod tvým praporem dorazilo co nejvíce vojáků. Těch pár vysloužilců, které máš teď po boku, by nám asi nebylo moc platných. Za každou cenu s sebou musíme přivést alespoň tisícovku bojeschopných mužů, což rozhodně nebude nijak snadné.“ „To máš pravdu, ale měj na paměti, že ty pro mne představuješ jedinou záruku správnosti mého počínání. Pokud bych o tom získal jakékoliv pochybnosti, obrátím svého koně zpět,“ ukončil Mortek jejich rozhovor a přemýšlel, jak naloží s nově získanými poznatky. Stejně jako v předchozích dnech opět vyrazili krátce po východu slunce. Zásluhou rychlé jízdy travnatými údolími na obzoru ještě před polednem spatřili hradby Braddanu. Pokud se jim tu podaří pronajmout loď, mohlo by jim to ušetřil několik drahocenných dnů. Mortek se otočil ke svým mužům, pravicí ukázal kupředu a hlasitě zvolal: „Kdo bude první u městských bran, získává pro sebe štědrou odměnu pěti zlatých.“ Horští válečníci se dlouho nerozmýšleli. Za takovou sumu mohli propít celý večer a ještě si na noc opatřit příjemnou společnost. Shambog pobaveně pozoroval, jak pobízeli své koně k rychlejší jízdě. Do města jim zbývalo ještě dlouhých třicet mil a tak zajisté nezvítězí nikdo z těch, kteří hned na začátku uštvou svá zvířata. Hlavou mu dokonce probleskla myšlenka, že s tím mladý vojevůdce počítal a sám chce dorazit jako první, jenom na rozdíl od svých dychtivých soupeřů dokázal lépe odhadnout možnosti svého věrného souputníka. Když Mortek dorazil k městským branám, již na něj čekala většina jeho mužů. Nechtěl zjišťovat, kdo z nich tu byl první, a tak hlasitě zvolal: „Dnes večer jste všichni mými hosty.“ Ještě ani nestačil domluvit a dočkal se vlny nadšeného souhlasu. Jeho muži netušili, že dnes společně vypijí svoje poslední víno na cestě do Ekytorpu. Zatímco se vojáci bavili v jinak opuštěné hospodě a poroučeli si jeden džbánek vína za druhým, jejich velitelé seděli stranou a snažili se z hostinského vylákat co nejvíce zpráv. Za celý 133
večer se však nedokázali dozvědět mnoho nového. Malý muž v zamaštěné zástěře byl buď velmi dobrý lhář nebo se skutečně vůbec nezajímal o dění za hranicemi svého města. Krátce po svítání opustili hostinec „U Regenta“ a vydali se k přístavišti. Když spatřili zarostlý travnatý břeh a pobořené molo, nemělo smysl se tu déle zdržovat. Pro další putování zvolili širokou udržovanou cestu, kde jejich koním nehrozilo žádné nebezpečí. Až když se slunce začalo sklánět k obzoru, přikázal Mortek, aby zamířili k blízkému stromořadí a zde se utábořili. Až na určené stráže ostatní brzy usnuli, aby do dalšího dne nabrali alespoň trochu nových sil po předchozím prohýřeném večeru. Aniž si to Mortek chtěl připustit, děsilo ho, jak moc se mění krajina, kterou projíždějí. Vysoké šíty pokryté hlubokými lesy nechali daleko za sebou a cesta přes rozlehlé úrodné nížiny jim rychle utíkala. Jakmile opustili Braddan, všude okolo sebe viděli stopy probíhající války. Míjeli trosky vypálených měst a potkávali zoufalé davy lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou a nyní se bezmocně toulali krajinou smrti, aby čekali na naplnění svého osudu. Shambog si uvědomil, že jim zbývají poslední týdny života, protože jakmile přijde zima a z Ledových plání začnou vát studené větry, nedokážou přežít bez pořádného přístřeší. Jejich prosby sice nemohli nechat bez povšimnutí, ale nikdo z jezdců nechtěl zbytečně plýtvat drahocennými zásobami a neodvažoval se postavit proti jasným příkazům svých velitelům. Nepočítali, kolikrát jim už slunce přeběhlo nad hlavami, ale věděli, že každé ráno jsou zase o kus blíže k cíli své cesty. Tato myšlenka jim dodávala odvahu k dalšímu pokračování strastiplného putování. Konečně mohl Mortek oznámit svým mužům radostnou zprávu. Na obzoru se konečně začal rýsovat obrys Ekytorpu, který jim nejpozději během zítřka otevře své brány. Jakmile se začínalo smrákat, nechal své muže utábořit. I kdyby pokračovali v jízdě celou noc, do svítaní by se tam stejně nedostali. Nemělo žádný smysl vystavovat se zbytečnému nebezpečí. Cestou se jim podařilo zlákat několik potulných dobrodruhů a když ve městech nepochodili po dobrém, museli další může odvádět násilím. Nebylo to nic jednoduchého, ale během krátké chvíle se jim podařilo shromáždit alespoň pár stovek vojáků, kteří jim snad pomohou. Nad obzorem se po dlouhé noci opět objevila oranžová záře vycházejícího slunce. Oba válečníci začali pomalu obcházet své muže a probouzeli je. Nikdo z nich neprotestoval a brzy byli všichni připraveni na poslední část cesty. Ještě než stačili vyrazit, zděšeně pohlédli směrem k vladařovu sídelnímu městu. První sluneční paprsky začaly pronikat noční oblohou až nyní a jediné, s čím se daly zaměnit, byly vysoké ohnivé plameny šlehající z hořícího Ekytorpu.
134
Kapitola 14 Jeryn se zahleděl na oba muže u stolu, ale ještě mu plně nedocházel význam právě pronesených slov. Rozzlobeně zvolal: „Jak se to mohlo stát? Rozkaz přeci zněl jasně!“ „Je mi to líto. Sám si to také nedokážu vysvětlit,“ odpověděl Perwys rozpačitě, ale i jemu bylo jasné, že chabá omluva rozhodně stačit nebude. „Naši lidé z nich po celou dobu nespustili oči, přesto se spiklencům nějak podařilo umlčet oba naše zajatce. Okamžitě, jak byla objevena mrtvá těla, jsem nechal uvrhnout do žaláře všechny, kteří s nimi měli během jejich věznění co do činění. Zatím nevíme, jestli mezi nimi byl jeden zrádce nebo jich bylo víc, ale nemusíte se bát. Už brzy promluví a pak už nás nic nezastaví v odhalení jejich vrahů!“ „To je sice možná pravda, ale až dosud vše nasvědčuje tomu, že spiklenci jsou mnohem mocnější, než jsme předpokládali. Myslím, že nastal ten správný čas, abych na celé pátrání začal osobně dohlížet, protože mě již nebaví jen tak sledovat, jak mi někdo beztrestně vraždí vojáky.“ „To je velmi moudré rozhodnutí. Pokud dovolíte, rád vás v rychlosti seznámím se vším důležitým, co se nám až dosud podařilo odhalit,“ pochválil Derwydd nemrtvého vladaře. Ani nepočkal na jeho odpověď a pokračoval ve své řeči. „Poslední důležitou stopou, která by nás mohla přivést k tomu tajnému spolku, je jejich poznávací znamení zlatého hada, které měl vyšité na svém plášti neznámý muž, který za úplatu najal do svých služeb zavražděné zajatce. Společně s Perwysem jsme strávili dlouhou dobu ve zdejší knihovně, než se nám ve spisech podařilo najít nějaký podobný znak. K našemu překvapení však nepatřil žádnému se známých šlechtických rodů, odkud nám podle našeho odhadu hrozilo největší nebezpečí. Symbolem hada se ještě nedávno prokazovalo kupecké společenství z velkých měst ležících na severu naší země.“ „Ona to vlastně je asi jediná zbývající možnost. Ze starých rodů toho po dlouhé válce mnoho nezbylo, ale některým zbohatlíkům už jejich bohatství nestačí a chtějí čím dál víc, přestože ostatní většinou ani nemají čím nakrmit hladové krky,“ dodal Perwys, aby také něco řekl a nebyl jen zticha. „Již brzy se těm darebákům podíváme na zoubek a opět si zjednáme pořádek. Než však začneme plánovat nějakou trestnou výpravu, raději se ještě budeme věnovat tomu, co se děje v Nekropoli. Na vyřizování účtů bude ještě dost času. Nejdříve se musíme vypořádat se spiklenci, kteří se ukrývají v našem městě. Až pak přijdou na řadu ostatní.“ „Ale proč chceš neustále s někým účtovat, příteli? Myslím, že musíme co nejrychleji odhalit původ toho jedu, protože až dosud všechny známé a běžně používané sloučeniny útočily na vnitřnosti otráveného, kterému přestalo pracovat srdce či zastavily jeho dýchání a proto zemřel. Jejich nová směs je však mnohem nebezpečnější, protože ochromuje veškeré svalstvo a znemožňuje jakýkoliv pohyb a tím může ohrozit i nás! Je to něco neuvěřitelného. Vyrobit něco takového si vyžaduje nejen značné znalosti, ale zároveň je to i velmi nákladné, což nás opět přivádí na stopu k bohatým kupcům, protože nikdo jiný by si to nemohl dovolit,“ doplnil Derwydd slova svého strážce, který jen těžko skrýval uraženou ješitnost. „Uvidíme, co se dá dělat. Možná si od každého vezmu trochu a pak se uvidí,“ přerušil je oba nemrtvý panovník, aby tak hned v zárodku zažehnal začínající spor, který by tříštil jejich síly a něco podobného si právě teď nemohli připustit. „Mám však ještě jeden návrh. Doufám, že jste s mrtvými těly těch zrádců až dosud nakládali ohleduplně, protože se je ještě dnes pokusím přivést zpátky k životu. Uvidíme, třeba nám ještě nebudou nějak prospěšní.“ „To zní velmi rozumně. S něčím takovým spiklenci zajisté nepočítali. Tento překvapivý tah by je mohl zaskočit a nám tak získat výhodu,“ pochválil opět starý rádce svého vladaře, ale zároveň již horečně přemýšlel, jak mu v tom zabránit, aby předešel nečekanému odhalení. V hradním vězení stačila malá chvíle Perwysovy nepozornosti, aby dokázal těm dvěma zajatcům podstrčit jed, kterým si pak během noci vzali své životy. Když viděili, jak se vedlo jejich druhovi, rádi vyměnili dlouhé bolestivé umírání za rychlou smrt. 135
„Jsem rád, že jsem pro svůj návrh získal vaši podporu. Čím dříve tak učiním, tím lépe pro nás. Nechám vás tu na chvíli o samotě a až se vrátím, můžete znovu začít s vyslýcháním zajatců. Tentokrát však už musíte za každou cenu získat jejich plné doznání. Je to jasné nebo se chcete ještě na něco zeptat?“ pronesl vladař k dvěma dalším mužů. „Podle vašeho rozkazu tedy nemusíme brát při tortuře žádné ohledy?“ „Samozřejmě, že ne. To jste nemuseli ani předtím! Nyní už si s nimi doopravdy můžete dělat, co uznáte za vhodné, aby nám konečně objasnili, co se tu děje. Zatím si to zde můžete v klidu promyslet a já se postarám o vše ostatní,“ ukončil Jeryn jejich krátkou poradu a pomalým krokem opustil vladařský sál, aby mohl splnit své závazky. Derwydd hleděl na odcházejícího panovníka a jeho mysl se naplnila strachem. Nebál se o svůj život, který stejně již před časem skončil a neměl pražádnou cenu. Začínalo mu být jasné, že se neodvratně přibližuje konec Terytrey, kterému nikdo nedokáže zabránit. Na okamžik zvažoval, že by se pokusil zaútočit na svého strážce, který mu právě nevěnoval skoro žádnou pozornost a se zaujetím si prohlížel králův trůn z vybělených lebek, ale brzy to zavrhl, protože v boji proti tak silnému protivníkovi by neměl sebemenší šanci. Pomocí nějaké výmluvy by snad mohl odejít z místnosti a za pomoci svých přívrženců uprchnout z Nekropole, aby si připravil jiný plán. Ani to by mu však příliš neprospělo, protože by byly popraveni všichni jeho stoupenci a nezbyl by nikdo, o koho by se pak mohl opřít. Starý rádce se postavil a odešel k otevřenému oknu, odkud měl dobrý výhled na nemrtvé město, nad kterým právě vycházelo slunce. Z Perwysova pohledu, který ho na jeho cestě doprovázel poznal, že se ho jeho strážce chce na něco zeptat, ale nechtěl ho vyrušovat z jeho rozjímání. On sám mu k tomu také nedal žádnou záminku. Derwydd měl svou hrdost a k ní patřilo i umění přijmout porážku a poučit se z ní. Tentokrát však neměl sebemenší pochybnosti, že by ještě někdy dostal další šanci na nápravu a tak vyrovnaně hleděl do dáli a mlčky vyčkával brzké naplnění svého osudu. „Buď pozdraven, příteli. Jsem rád, že se ti mé dary líbí stejně tak, jako ten předchozí. Navíc tihle pocházejí z dobrého rodu a není to jen nějaká obyčejná pouliční směska, kterou jsi obdržel jako odměnu za obsazení gymelské pevnosti,“ pronesl nemrtvý vladař sladce, aby upoutal pozornost malého chlapce, který právě ve své komnatě dováděl se dvěma štěňaty. Hoch ani nemusel zvednout oči od své zábavy, protože podle hlasu, na který nebude nikdy schopen zapomenout, okamžitě poznal, kdo právě dorazil na nevítanou návštěvu. „Nemusíš se zbytečně namáhat a můžeš přejít rovnou k věci. Co ode mne zase potřebuješ? Moc dobře vím, že by si za mnou sám jen tak od sebe nepřišel prohodit pár slov.“ „A proč si myslíš, že jsem tady? Ale máš pravdu a učíš se rychle. Jednou z tebe bude dobrý vladař, ale ještě nenastala ta správná doba,“ odvětil Jeryn veselým hlasem. „Jsem rád, že se ti tvoji noví přátelé líbí. Snad si mi již odpustil tu tvrdou lekci, kterou jsem ti posledně musel udělit, ale dobře víš, že to všechno bylo jen pro tvé vlastní dobro.“ Chlapec ve vlídných slovech rozpoznal nevyřčenou hrozbu, že pokud neuposlechne, přijde i o další chlupaté kamarády, které bude muset po krutém týrání opět s pláčem pohřbít v královských zahradách. Nemrtvý vladař měl pravdu. Učil se velmi rychle. „Někde ve městě se nacházejí zrádci, kteří usilují o převzetí moci. Dva z nich se nám podařilo chytit, ale než jsme je přinutili vypovídat, někdo je zavraždil. Chtěl jsem tě požádat, jestli bys je nemohl povolat zpět, aby moji muži mohli pokračovat v jejich výslechu. Odhalíme tak i všechny ostatní spiklence, kteří se tu někde ukrývají a usilují o naše životy.“ Hoch při jeho slovech zpozorněl a přestal se věnovat pobíhajícím štěňatům. Pokud někdo usiluje o životy nemrtvých válečníků, musel odhalit spolehlivý způsob, jak zabít již jednou mrtvé tělo, což bylo jedině dobře. Když spatřil, jaké krutosti páchají nemrtví žoldáci jeho jménem, nechtěl s nimi mít nic společného. Přísahal si, že se co nejdříve pokusí napravit své předchozí po136
chybení, když je neuváženě přivedl zpět z jejich hrobu, aby mu pomohli s odplatou za smrt jeho blízkých. Až příliš pozdě pochopil, co všechno by se také mohlo stát, ale snad ještě není příliš pozdě, aby je pomohl navrátit zpátky tam, kam již nějakou dobu patří. „Dobrá. Uvidím, jak bych mohl pomoci, ale nemohu nic slíbit. Přesto udělám vše, co je v mých silách,“ odvětil malý chlapec rozvážně, rychle pohladil své mazlíčky a podal svému opatrovníkovi drobnou ručku, kterou sevřela jeho okovaná rukavice. „Tak vidíš, že to jde. Vždycky se přece můžeme nějak domluvit. Našemu přátelství to může jenom prospět,“ pochválil ho spokojený Jeryn a druhou rukou ho pohladil po vlasech. Klučina však již dávno prohlédl, že sladká slova nemrtvého válečníka, který převzal velení nad jeho armádou jsou pouze laciným pozlátkem, které ho mělo udržet v blažené nevědomosti. Stačilo, aby pozorně sledoval všechny jeho činy. Nemohl dojít k jinému závěru, než že by bez sebemenšího zaváhání obětoval jeho život, pokud by mu to mohlo přinést nějaký užitek. Když nad tím jednou v noci přemýšlel, pochopil, že by klidně poslal na smrt i ostatní a marně se snažil přijít alespoň na jednoho člověka, kterého by byl ochoten ušetřit. Nikdo ho ale nenapadal. I proto opět krátce kývl na znamení souhlasu, aby oba vzápětí vyrazili k vězeňským kobkám. Chlapec se po celou dobu pozorně rozhlížel okolo sebe. Do těchto částí hradu měl až dosud odepřen přístup a ještě nikdy je nenavštívil. Snažil se zapamatovat kudy vedou jejich kroky, ale netrvalo dlouho a v úzkých potemnělých chodbách hradního podzemí ztratil přehled. „Neboj se, už jsme skoro na místě,“ konejšil ho jeho průvodce, když daleko ve tmě někde před nimi nečekaně vypískla jedna z mnoha krys, kterým patřilo celé zdejší okolí. Nemrtvý tentokrát skutečně nelhal a za pár okamžiků je přivítalo několik členů jeho družiny, kteří osobně dohlíželi na to, aby se k dalším uvězněným nikdo nepřiblížil. Jeryn si nemohl odpustit škodolibý úsměv, když pohlédl do zoufalé tváře kata a jeho pacholků, kteří posedávali v uzamčených celách a čekali, až se na vlastní kůži důkladně seznámí se svým řemeslem. Nikdo jiný totiž nemohl zavraždit ty dva zajatce, pro které si právě přišli. „Těch si zatím nevšímej. S nimi se vypořádám později, ale nás tentokrát budou zajímat ty dva plátěné pytle, které se ještě pořád nacházejí v mučírně,“ pronesl nemrtvý, aby uklidnil chlapce, který se při pohledu do bezmocných tváří žadonících o milost a odpuštění zastavil. „O tom nepochybuji,“ zašeptal hoch tiše a po boku svého věznitele vstoupil do místnosti, ze které mu začal běhat mráz po zádech, ačkoliv si nedokázal představit, že by ho po krutém týrání jeho chlupatého přítele ještě něco mohlo překvapit. Po všech okolních stěnách byly zavěšeny hrůzostrašné nástroje ozdobené zaschlou krví. Raději ani nedomýšlel, k čemu všemu by ve správných rukou mohly sloužit. „No tak. Odneste to někdo! Copak nevidíte, že tu máme vzácného hosta?“ rozkázal Jeryn a aby nikdo z přítomných nepochyboval o tom, co má na mysli, ještě rukou ukázal pod dřevěný stůl, kde se nacházela nádoba s nepotřebnými zbytky vyslýchaných vězňů. Dvojice vojáků okamžitě splnila zadaný úkol. Pro katovu družinu bylo pravidelné odnášení odpadků samozřejmé, ale tihle muži se zřejmě domnívali, že zápach linoucí se z odnášeného vědra už ke zdejším prostorám asi tak nějak neodmyslitelně patří. „Konečně nás snad už nebude nic vyrušovat od práce, takže se můžeme věnovat těm dvěma mrtvým tělům, kvůli kterým jsme sem dolů přišli,“ prohlásil vladař. Bez dalšího otálení přistoupil ke stolu, na kterém se ležely dva pytle a sám je začal rozvazovat. Když se zahleděl do dvou pobledlých obličejů, pochopil, že to není práce pro samotného vladaře a raději jí přenechal ostatním členům svého doprovodu. Vojáci se nechtěli zdržovat a tak si za tichého souhlasu panovníka pomohli svými noži. Na stole tak brzy ležela dvě těla ve špinavých a potrhaných košilích. „Nezapomeňte je dobře spoutat. Nechci se tu dočkat nějakého překvapení,“ nařídil král svým poskokům a se spokojeným výrazem ve tváři sledoval, jak plní jeho příkaz. „Teď už to záleží jenom na tobě, můj malý příteli a tak doufám, že se budeš náležitě snažit.“ 137
Jeryn i jeho muži se ztišili, aby chlapce nerušili při práci. Každý z nich ale ještě tasil meč a namířil ho ke spoutaným tělům. Sice se nebáli toho, že by jim mrtví mohli po probuzení nějak ublížit, ale chtěli mít naprostou jistotu, protože malý klučina byl to nejcennější, co měli. Hoch zavřel oči, pozdvihl paže a ve tváři se mu objevil soustředěný výraz. Netrvalo dlouho, svěsil ruce a hlasitě vydechl. Na čele mu vyrašily drobné kapky potu, ale ani na okamžik nezaváhal a znovu se začal věnovat splnění svého úkolu. Všem v temné mučírně bylo jasné, že nadcházející události mohou výrazně ovlivnit osudy většiny obyvatel města a tak si náležitě vychutnávali důležitost této chvíle. Jen málokdo se mohl pochlubit, že byl přímým účastníkem podobného rituálu. Chlapec přerušil obřadné ticho hlasitým výdechem a teskným hlasem zašeptal: „Je mi líto, ale nemohu. Nevím proč, ale nedokážu je přivést zpět.“ Ve tvářích stojících mužů se zračilo nesmírné překvapení, ale nikdo z nich raději nechtěl být tím prvním, kdo promluví, protože toto výsostné právo patřilo vladaři. „Co jsi to říkal? Jak je možné, že je nedokážeš přivést zpět? Až dosud ti to přece nečinilo žádné potíže a povolal jsi na tento svět zpátky nespočet mrtvých! V čem se podle tebe liší zrovna tihle dva, kteří jsou pro nás tak nesmírně důležití?“ vykřikl nemrtvý panovník rozzlobeně a neuvědomil si, že se jeho slova hlasitou ozvěnou nesou celým podzemím. „Já opravdu nevím. Pokusil jsem se udělat vše úplně stejně jako předtím. Nabídl jsem jim nový život a požádal jsem je, zda by se nevrátili zpět, ale oni nechtěli a s tím já už nic nezmůžu,“ odpověděl hoch a po tvářích mu stékaly proudy slaných slz. „Tak pánům se nechtělo zpátky,“ procedil Jeryn zlostně mezi zaťatými zuby a obě jeho ruce vzápětí zlostně udeřily do dřevěné desky stolu. „A to si myslíš, že mi to bude stačit? Copak nechápeš, jak moc jsme tyhle vězně potřebovali mít naživu?“ „Já to vím. Je mi to moc líto. Ještě se o to jednou pokusím, ale bojím se, že to dopadne úplně stejně jako předtím,“ vzlykal klučina s neskrývaným strachem v očích. Nemrtvý vojevůdce doufal, že by chlapec konečně mohl uspět, ale ani tentokrát se mu to nezdařilo. Naděje na brzké vypořádání se spiklenci zmizela v nenávratnu. „Dobrá tedy. Věřím ti, že jsi udělal vše, co bylo v tvých silách, abys nám pomohl. Půjdeme zpátky do tvé komnaty. Tady už nic nezjistíme, ale ti mrtví tady ještě zůstanou, pokud by třeba změnili názor a chtěli se s námi podělit o svá tajemství,“ ukončil Jeryn rázně tíživé ticho a znovu nabídl svému chráněnci ruku, aby ho odvedl pryč. Snažil se vypadat klidně, aby nedal najevo svou zlobu, ale příliš se mu to nedařilo. V jeho hlavě to vřelo. Podezříval toho malého usmrkance, že to udělal schválně, aby se pomstil za své mrtvé štěně a on si bláhově myslel, že dva další psíci urovnali jejich vztahy. Na druhou stranu svoje podezření nemohl nijak prokázat a musel uznat, že pokud by on sám někdy ležel na místě těch mrtvých a dostal by na vybranou, jestli se má vrátit zpátky do života naplněného nikdy nekončící torturou, určitě by zvolil stejně jako oni. Derwydd stál společně s Perwysem nad mapou Terytrey. Občas spolu prohodili pár zdvořilostních slov, aby si ukrátili čekání na návrat vladaře, ale jen těžko skrývali své napětí. Starý rádce měl pocit, že se čas ještě nikdy nevlekl tak nekonečně dlouho, jako nyní. Každou chvíli očekával, že do sálu vpadne oddíl ozbrojenců, aby ho vsadili do želez a odvedli do nějaké plesnivé kobky, již měl možnost velmi důvěrně poznat. Když se konečně znovu otevřely dveře, vstoupil pouze osamocený panovník bez doprovodu. Podle rozzlobeného výrazu v jeho tváři Derwydd poznal, že alespoň prozatím je v bezpečí. Něco se nezdařilo, ale dokázal překonal svoji zvědavost a pravil: „Vidím, že si vaše výsost asi nepřeje být rušena. Pokud budete ještě něco potřebovat, víte kam pro mě máte poslat.“ „Nikam nepůjdeš. Právě teď tě tady potřebuji jako nikdy předtím. Nepodařilo se nám oživit ty dva zrádce, takže se neprodleně oba vrátíte do knihovny. Musíte pro mě zjistit další 138
podrobnosti o tom kupeckém spolku, který tu chce prosazovat své zájmy. Já zatím budu tady a začnu připravovat trestnou výpravu k severním městům. Přeci si nikdo z nich nemůže myslet, že se necháme jen tak beztrestně urážet?“ odsekl mu vladař, ale jeho nálada se tím nijak nezlepšila. „Jak jen si vaše milost přeje. Ještě před obědem vám osobně podáme hlášení,“ odpověděl Derwydd spokojeně, protože vrtkavé štěstí znovu stálo na jeho straně. „Tak co se vám podařilo zjistit?“ zeptal se Jeryn dychtivě, když pohlédl do usměvavých tváří svých posluhovačů, kteří splnili svůj slib a před polednem k němu znovu zavítali. „Tentokrát budete velmi spokojen, můj pane. Přinášíme jen samé dobré zprávy.“ „To rád slyším, Derwydde, ale už mne déle nenapínejte a řekněte, co máte na srdci.“ „Ve starých kronikách se mi podařilo objevit zápisy z jednání, která mezi sebou vedli zdejší obchodníci společně se seveřany, což nebylo nic neobvyklého. Potřebovali si dohodnout ceny, které by vyhovovaly oběma stranám a zaplatily by i všechny náklady spojené s přepravou požadovaného zboží. Mohu vám doložit i některé smlouvy, ale ty vás asi příliš zajímat nebudou. Mnohem důležitější jsou podpisy a pečeti potvrzující jejich pravost, které jsou připojeny zástupci ekytorpských měšťanů. Dovolil jsem si je všechny sepsat na jeden papír.“ „Dobře. Velmi dobře. Předpokládám, že jste ani nečekali na můj příkaz a zajisté už podnikli veškeré kroky, aby se zrádci co nejdříve dostali do vězení.“ „Tím si můžete být jist. Nic jiného jste od nás přece ani nemohl očekávat. Právě v těchto chvílích je s největší pravděpodobností i s jejich rodinami odvádějí do zdejšího podzemí. Pokud se tedy některý z nich bláhově nerozhodl postavit našim jednotkám na odpor. V tom případě zajisté chápete, že nemohu za nic ručit ani já, ani vaši vojáci.“ „Tak uvidíme, s čím a hlavně s kým nakonec přijdou. A co ty, Perwysi? Také mi přinášíš mi nějaké zprávy, které by mohly potěšit tvého vladaře?“ „Samozřejmě i já jsem se náležitě činil. V těchto těžkých chvílích bych ani nedokázal sedět s rukama v klíně. Rád bych připomenul, že to jsou moji muži, kteří zatýkají všechny spiklence na uvedeném seznamu. Ale to jen tak na okraj. Pochopitelně toho mám mnohem víc. Nechal jsem pečlivě hlídat putyku „U rozverné šenkýřky“, kterou při výslechu zmínili ti dva zavraždění vězni. Zpočátku tam vojáky překvapilo, že oproti našim předpokladům obsluhoval jen pupkatý hostinský, ale mohu se vlastní hlavou zaručit, že tam žádný podezřelý nezavítal a kromě karet se tam po nocích nedělo tam nic nekalého. Tedy až na malou drobnost, kdy se při prohlídce kuchyně zjistilo, že tu hostům místo vepřového předkládají pečené krysy. Přeci jen tahle hospoda byla vyhlášená po celém okolí a bylo nám divné, odkud se berou zásoby masa, když je celé město odkázané na potraviny rozdělované vojáky. Nechal jsem toho šejdíře zmrskat pro výstrahu ostatním. Na dlouhou dobu teď bude muset zapomenout na nějaký pěkný výdělek, protože mu tam nepáchne ani noha. Omlouvám se, ale teď jsem zabrousil někam, kam jsem snad ani nechtěl, takže se raději vrátím zpátky na začátek. Podařilo se nám vyklidit všechny měšťanské domy a zahnat ty zapáchající přivandrovalce až za městské hradby. Většina obyvatel Nekropole se tak vrátila zpátky do svých domovů, což se následně projevilo i na zvýšené pracovní morálce.“ „Myslím, že si oba zasloužíte pochvalu. Těžko jsme v tak krátké době mohli udělat víc pro blaho naší země. Uvidíme, zda se od vězňů dozvíme něco nového, ale mohu vás ujistit, že ani já jsem nezahálel a v hlavě nosím plány na trestnou , která vy měla ztrestat troufalou opovážlivost lotrů ze severu. Se vším vás seznámím, až nastane správná doba. Nemusíte se bát. Naši vojáci brzy opět vytáhnout do boje a vypořádají se s těmi povstalci,“ odvětil panovník spokojeně. Položil jim ruku na rameno a dodal: „Bez vás bych to nikdy nedokázal.“ Jeryn byl rád, že se jim společně podařilo rychle zažehnat hrozící nebezpečí, ale také si uvědomoval, že si bude muset dávat velký pozor, aby mu jeho zástupci nepřerostli přes hlavu. Dlouhá služba v armádě ho naučila, že nejhorší zrada vždy přichází z míst, odkud by to člověk čekal nejméně. Společníkům sice věřil, ale nehodlal nic podcenit. 139
„Jsme rádi, že jsme nezklamali vaši důvěru. Opět jste se přesvědčil o naší spolehlivosti. Doufám, že až budete zase někdy něco potřebovat, víte na koho se máte obrátit,“ odpověděl Perwys za oba nemrtvé a krátce sklonil hlavu, aby svým slovům dodal na důležitosti. „Ale to já přeci již dávno moc dobře vím. Už vás tu ale nebudu déle zdržovat od práce, co vás ještě dnes čeká,“ dodal vladař s úsměvem na rozloučenou. Bernyl se zaujetím sledoval, jak v šikovných Hertanových rukou vzniká malá dřevěná polička a pochválil svého hostitele uznalými slovy. Ačkoliv mu nečinilo žádné potíže zakroutit někomu krkem, výroba něčeho podobného byla nad jeho síly. Možná ho právě o to více zajímaly hbité a zručné pohyby, ze kterých právě vznikalo malé umělecké dílo pro každodenní použití. „A to si představ, že kdyby byla potřeba, dokázal bych jich klidně vyrobit dvacet za den. Samozřejmě ale nejvíc peněz vynášejí na míru šité zakázky, nad kterými strávím někdy i několik týdnů. Vynaložená námaha se mi bohatě vyplatí. Když není moc práce, pomalu začínám zaučovat i své dva kluky. Jednou zajisté věrni mé rodinné tradici převezmou moji živnost a podobné zkušenosti pro ně budou k nezaplacení,“ prohodil nemrtvý tesař, když odkládal hoblík. Bylo patrné, že nedělá nic složitého, u čeho by se nemohl rozptylovat. „Jsem rád, že tvoje rameno už je v pořádku. Až do dnešního dne jsem si nedokázal představit, o co všechno bych mohl připravit tohle město, pokud by se tvoje ruka nezahojila.“ „Nemáš ani tušení, jak velkou z toho mám radost já, protože jinak by se s nám vedlo zle. Těžko bych jako chromý mrzák našel nějaké dobře placené zaměstnání, abych dokázal uživit celou svojí rodinu,“ odvětil Hertan a z jeho slov ještě stále nezmizely drobné výčitky, protože se jeho paže během posledních dní výrazně nezlepšila. Potřeboval si vyzkoušet, co všechno s ní bude moci dělat a jak moc ho bude omezovat při práci. „Něco by se snad přeci jen našlo. Nemusíš hned myslet na nejhorší,“ chlácholil ho Bernyl, kterému se společně s nabývající silami začala vracet i dobrá nálada. „Nemyslet na nejhorší? Žili jsme si docela spokojeným životem, ale pak z obyčejných tahanic zdejší šlechty vypukla válka, která zachvátila celou zemi. Když už konečně skončila a já byl rád, že jsme jí všichni ve zdraví přečkali, byl jsem úkladně zavražděn, aby se ze mne pak stala poslušná loutka. Nemáš ani ponětí, jak jsem se cítil, když jsem se tohle dozvěděl právě ve chvíli, kdy se už zdálo, že všechno bude dobré. Nechci se tě nijak dotknout nebo být nezdvořilý, když si již delší dobu našim hostem, který nám již nějakou dobu pomáhá s obživou. Zdá se mi, že asi nemáš žádnou rodinu, která by čekala na tvůj návrat, jinak bys dobře věděl, že se ani v nejmenším nestrachuji o sebe, ale jen o své nejbližší.“ Bernyl nevěděl, jak by měl odpovědět. V právě pronesených slovech bylo něco, o čem nikdy nepřemýšlel a tak jenom tiše dodal: „Ano, každý jsme sice z jiného těsta, ale v mnohém jsme si podobní. Když po boku svých přátel vyrazíš do boje a žádný z vás netuší, jestli se ještě večer znovu potká s ostatními, naše pocity musely být naprosto stejné.“ „No dobrá. Sice nechápu, jak chceš srovnávat náš poklidný život a to tvoje krveprolévaní, ale přeci se teď nebudeme hádat. Vojáci konečně vyhnali tu žebravou chátru ven z města. Já se tak po dlouhé době konečně mohl vrátit ke svému řemeslu. Ozvalo se mi pár starých zákazníků, kteří budou potřebovat nový nábytek do svých domů.“ „To zní dobře. Takže máš zajištěnou práci a vše je v nejlepším pořádku. I já se půjdu podívat do města a po něčem se poohlédnu. Třeba budu mít štěstí a tvojí ženě se splní tajný sen, když vás opustím a nebudete muset déle snášet nevítaného hosta.“ „Mně je jedno, co si myslí. Město se dočkalo mnoha změn a další budou ještě brzy určitě následovat. Mít pod svojí střechou statného vojáka se vždycky hodí. Když nás to navíc nic nestojí, je to velmi výhodná investice, ale přesto tě ještě požádám o malou laskavost. Rád bych dopředu věděl o tvé odchodu, abych s ním počítal a mohl se podle toho zařídit,“ řekl Hertan a v jeho hlase bylo poznat, že i přes drobné neshody je vše v nejlepším pořádku. 140
„Z toho nemusíš mít obavy. Ještě stále jsem tvým velkým dlužníkem. Tuto maličkost můžeš považovat za samozřejmost, protože jen těžko bych hledat tak pohodlné útočiště, kde by o mne bylo tak dobře postaráno. Tohle je opravdu to nejmenší, co mohu udělat“ Oba muži se na sebe krátce usmáli. Ať už si o sobě mysleli cokoliv, v současné době se vzájemně potřebovali a tak neměl ani jeden z nich sebemenší důvod na to něco měnit. „S odchodem do města ještě budeš muset chvíli počkat. Moje práce se už chýlí ke konci a až s ní skončím, musím tu poličku odnést, aby si jí zákazník osobně prohlédl. Budeme mít společnou cestu, tak je zbytečně, aby každý z nás šel sám.“ „Ale jistě. Ještě svlažím hrdlo trochou vody a až budeš připravený vyrazit,řekni,“ pronesl Bernyl spokojeně, protože pokud by je cestou potkali hlídkující vojáci, mohl bez obav tvrdit, že je tesařským učedníkem, který pouze doprovází svého mistra. Stejně jako před každou cestou i tentokrát zanechal všechny zbraně u svého hostitele. Učeň oděný v lehké kožené zbroji s dlouhým mečem by jistě přitahoval nežádoucí pozornost a tak si připravil jen krátkou dýku, kterou mohl bez obav ukrýt ve svém plášti. Přeci jen se nechtěl toulat po městě obsazeném cizím vojskem s holýma rukama. Tesař měl pravdu, když říkal, že je se svou prací téměř hotov a tak mohli oba muži brzy vyrazit na cestu po Nekropoli. Většina měšťanů se raději vyhýbala hlavním třídám, kde hlídkovali Jerynovi žoldnéři, ale Hertan úmyslně zvolil tuto cestu, protože mu jako právoplatnému členovi nemrtvého společenstva žádné nepříjemnosti nehrozily. Přestože stále ještě probíhaly opravy, Nekropole konečně začínala připomínat starý dobrý Ekytorp. Cestou minuli pár malých náměstíček, kde se pod dohledem válečníků opět začínalo obchodovat, což Hertan považoval za znamení, že nejtěžší hladové období už mají za sebou. „Často jsem si říkal, že by si někdo mohl dát tu práci a vyhnat odtud zapáchající chátru, která stejně dělala ostatním spořádaným měšťanům jenom nepříjemnosti. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se toho skutečně mohl dočkat, i když je to za tak podivných okolností,“ pronesl tesař k cizinci, který kráčel po jeho boku a v rukou nesl vyrobenou poličku. „Jak se to vezme. I tihle žebráci se stali nedílnou součástí každého většího města a ani Nekropole by bez zásahu nemrtvých nebyla výjimkou. Chápu tvůj pohled na věc, ale ne všichni třeba mají to štěstí, že se jim podaří vyučit slušnému řemeslu. Nerad to přiznávám, ale na vlastní oči jsem viděl, jak mezi tou pochybnou čeládkou skončilo i hodně dobrých chlapů, ke kterým se jejich přátelé otočili zády právě ve chvíli, kdy nejvíce potřebovali něčí pomoc.“ „Asi si chtěl říci vysloužilých hrdlořezů, ale o tom se raději nebudeme bavit. I já jsem viděl pár dobrých chlapů, kteří dřeli do úmoru, aby je pak někdo za tmy přepadl v nějaké odlehlé uličce a v lepším případě obral jen o jejich poctivě vydělané zlaťáky.“ „To už zase mluvíš o něčem jiném. Mícháš dohromady příliš mnoho různých věcí. Na druhou stranu je ale asi lepší tlachat o ničem, než být zticha. Jak dlouhá ještě bude naše cesta?“ „Už jsme skoro u konce. Já zajdu do toho krajního domu s vytlučenými okenicemi a ty se zatím můžeš poptat po okolí, jestli by někdo nechtěl využít tvoje služby.“ „Tohle už moje uši slyší mnohem raději. Když se dívám, jak tu všichni opravují poničené domy, nemusí se člověk bát, že by o slušnou práci nezavadil,“ odpověděl Bernyl veselým hlasem, aby tesaři nemohl uniknout skrytý dvojsmysl pronášených slov. „Dělej, jak myslíš. Teď už si od tebe vezmu své zboží a půjdu ho ukázat zákazníkovi. Asi u něj nějakou dobu pobudu a pokusím se ho přesvědčit, že bych mu za dobrou cenu mohl pomoci i s těmi okenicemi a ostatní výbavou. Až od něj budu odcházet, budeš připravený před domem. Čekat na tebe nehodlám, ale přeji ti hodně štěstí při hledání.“ Než se Hertan nadál, držel dřevěnou poličku a voják ztratil za nejbližším rohem. Nejdřív za ním ještě chtěl něco vykřiknout, ale raději si hleděl svého a několikrát zaklepal na dveře. Vyhaslé oči, které se objevily za otevřenými dveřmi, ho překvapily. Sice věděl, že si tu poslední dobou nežili v přílišném blahobytu, když si jejich dům vybrala za své útočiště vzbouře141
ná lůza, ale nikdy by nevěřil, že by se jeho bývalým zákazníkům mohlo vést až tak špatně. Nechtěl předjímat, ale zřejmě se ve zdech tohoto stavení stalo něco špatného. „Pojďte dál. Už na vás dlouho čekáme,“ pronesla vyhublá žena místo pozdravu. Tesař rád přijal její výzvu a vstoupil do domu, který před lety vlastníma rukama pomáhal stavět. Na jazyku měl mnoho otázek, ale ani jedna neopustila jeho otevřená ústa, když mu při pohledu na poničenou halu poklesla brada. Raději ani nechtěl vědět, co všechno se tu muselo odehrát, když zdejší stavení na pár dní nedobrovolně změnilo svého majitele. Ze zdobeného nábytku, vyrobeného ze vzácného dřeva dovezeného z dalekých krajin, zbylo jen pár rozlámaných třísek, které se daly použít jen na zátop. Podle ohořelého koberce a černých sazí na stropě se o to někdo nedávno již zřejmě pokoušel. „To, co tu vidíte, ještě ani zdaleka není to nejhorší, co nás po našem návratu čekalo. Na několika zdech byla zaschlá krev. Manžel to sice přede mnou chtěl utajit, ale nepodařilo se mu to. Představa, že někoho zavraždili přímo pod naší střechou, mi příliš klidu nepřidá, ale nejsme na tom tak dobře, abychom si mohli dovolit něco jiného. Budeme rádi, když se nám to tu podaří dát alespoň trochu do pořádku a nezadlužíme se při tom až do konce života.“ „Ničeho se nebojte, společně něco vymyslíme. Zatím nemám mnoho zakázek a tak si určitě dohodneme na splátkách. Navíc bych vám mohl doporučit někoho na výpomoc,“ pravil tesař konejšivě, ale stále přitom hleděl na zbytky zničeného nábytku. „Jak se vlastně daří pánovi domu?“ zeptal se nesměle, protože se ještě nikdy nesetkal s tím, že by osobně nepřišel přivítat hosty. Vždy to považoval za nezdvořilé. „Není mu dobře. Poslední dobou toho na něj bylo moc. Byli jsme rádi, že se nám při odchodu podařilo zachránit holé životy. Když už se zdálo, že se vše v dobré obrátí a vrátili jsme se zpět, naše útulné stavení se proměnilo v pobořené rozvaliny. Máme před sebou ještě spoustu práce, než to dáme všechno pořádku a budeme se tu opět cítit jako doma.“ „Vím, že to možná nebude znít příliš povzbudivě, ale někteří na tom jsou ještě mnohem hůře, než vy. Podívejte se třeba na mě,“ tiše pravil Hertan chlácholivým hlasem. „Copak vy si můžete na něco naříkat? Podle všeho vás brzy čeká dobrý výdělek. Určitě nejsme jediní, kdo potřebuje znovu vybavit svůj dům a někteří z nich vám jistě budou moci zaplatit předem. Ačkoliv si nesmírně vážím vaší štědré nabídky, myslím, že i vy se časem necháte zlákat snadno vydělanými penězi. Šikovný řemeslník se o sebe určitě dokáže postarat, ale my jsme přišli o úplně všechno zboží, které jsme měli uschované ve skladištích. Ani vlastně pořádně nevíme, komu nakonec padlo do rukou, ale silně pochybuji o tom, že ještě někdy uvidíme aspoň část našeho majetku. Proč byste se tedy měl mít hůře než my?“ „Peníze opravdu nejsou všechno. Na nedostatek práce si opravdu nebudu moci naříkat, ale i tak mám k radosti daleko. Podejte mi ruku a sama poznáte proč.“ Žena uposlechla jeho radu a jejich rozhovor rázem skončil, protože její vyhaslé oči byly náhle plné nevysloveného strachu umocněného chladným stiskem jeho paže. „Tak vidíte. Já jsme vám to říkal, ale přestože peníze nejsou všechno, tak čas jsou peníze. Kde najdu vašeho manžela? Musíme si spolu o něčem důležitém promluvit.“ „Leží ve své posteli. Myslím, že víte, kde se nachází,“ zašeptala paní domu rozpačitě, ale pro jistotu ještě raději rukou ukázala na schodiště vedoucí do horního patra, kde se nacházela ložnice a bohatě vybavené pokoje pro hosty, ve kterých ale také nic nezůstalo v původním stavu. Když Hertan spatřil pobledlou tvář v potrhaných kožešinách, poznal že není v pořádku, protože by bez vážného důvodu nenechal ležet veškeré starosti na bedrech své ženy. „Buď zdráv, příteli. Jsem rád, že jste bez úhony přečkali příchod našich nových pánů a nyní si opět můžeme probrat naše obchodní záležitosti,“ pravil tesař hlasitě, aby upoutal pozornost ležícího muže, kterému se na čele perlil pot, ale odpovědi se nedočkal a vše nasvědčovalo tomu, že si nemocný vůbec neuvědomoval jeho příchod. Důležité jednání, na kterém mohly obě rodiny díky vzájemné spolupráci vydělat nějaké zlaťáky asi budou muset odložit. 142
Hertan mlčky přistoupil k posteli, ze které si někdo odnesl pár vyřezávaných postaviček a opět zdvořile pozdravil svého zákazníka, ale ani druhý pokus nic nezměnil na jeho netečnosti. Nezbylo mu, než opustit pokoj muže, který neměl ani nejmenší tušení o okolním světě. „Doufám, že jste spokojen. Můj muž ví stejně dobře jako já, že se právě v těchto dnech znovu vytváří zpřetrhaná obchodní pouta. Za žádnou cenu by u toho nechtěl chybět, ale jak jste se mohl sám přesvědčit, není schopen ani vstát z postele, natož vést nějaká jednání,“ prohodila rozzlobeným hlasem uklízející žena, když okolo ní procházel. „Zítra se znovu zastavím. Třeba budu mít víc štěstí a manželovi již bude lépe.“ „To klidně můžete. Nemohu vám však slíbit, že svoji cestu nebudete vážit zbytečně.“ „S tím počítám, ale co se dá dělat. Snad to již bude lepší,“ rozloučil se Hertan spěšně mezi dveřmi a snažil se dodat mladé ženě alespoň trochu naděje na lepší budoucnost. Když přišel druhý den, nic se nezměnilo. Obchodníkovi se spíše přitížilo a ani jeho paní navenek nepřekypovala zdravím. Mlčky seděla u stolu a hleděla do země. Tesař se však nehodlal vzdát, protože potřeboval menší půjčku, aby si mohl najmout schopné pomocníky, kteří by mu pomohli uspokojit všechny požadavky jeho zákazníků. Potřeboval rychle najít někoho, kdo by mu důvěřoval a poskytl mu do začátku pár zlaťáků na zakoupení drahého dřeva. Další den ho však čekalo nepříjemné překvapení. Kupcova žena ležela v horečkách v jediné zbývající posteli a pouze odvrátila zrak, když spatřila, kdo znovu přišel na návštěvu. Od mladého děvčete, které si včera najali na výpomoc, se pak dověděl jen samé špatné zprávy. Zdejšímu pánovi se během noci přitížilo natolik, že museli povolat felčara, ale ani ten jim nebyl nic platný a po příchodu mohl pouze prohlásit, že obchodník podlehl své nemoci. Ráno si pak jeho pomocníci přišli pro vychladající tělo, aby ho odnesli pryč. Hertanovi stačil krátký pohled na novou paní domu, aby pochopil, že ani jí už mnoho života nezbývá. Tady podle všeho už žádnou výhodnou půjčku nezíská. I když mu sice tvrdili, že o všechno přišli, když jejich domov na pár dní obsadila hladovějící lůza, tušil, že mu neříkají úplnou pravdu. Na to znal starého kupce až příliš dobře a nová posluhovačka pouze potvrdila jeho oprávněný předpoklad, že mají ještě někde ukrytou trochu peněz na horší časy. Možná dokonce tady v domě. Podle všeho bude za pár dní prázdný a tak rozhodně nebude na škodu, když sem ještě naposledy zavítá na zdvořilostí návštěvu a trochu se tu porozhlédne. Představa, že se jako lupič plíží tmou, aby okradl bližního svého, ho zamrazila. Sice ty peníze potřeboval, ale rozhodně ne za každou cenu. Netrvalo však dlouho a uvědomil si, že pod svojí střechou ukrývá někoho, komu by se podobná práce nijak nepříčila. „Tak jak jste pokročili? Už jsou všichni z těch prokletých darebáků pod zámkem?“ zeptal se Jeryn dychtivým hlasem, když před něj opět předstoupili jeho dva zástupci. „Vše proběhlo přesně podle našeho plánu. Všechny cely v hradním vězení jsou naplněné až po okraj. Několik osob z uvedeného seznamu spiklenců se nám sice nepodařilo zajistit v jejich domovech, ale na jejich hlavy byla vypsaná slušná odměna. Je jen otázkou času, než nám padnou do rukou. Pokud tedy ještě nestačili prchnout za svými chlebodárci z bohatého severu. Pokud si však myslí, že se tak vyhnou spravedlivé odplatě, již brzy jim ukážeme, jak se mýlí,“ odpověděl rychle Perwys a dával si při tom dobrý pozor, aby nenápadně vyzdvihl své zásluhy. „Naši lidé už také začali s výslechem několika zadržených. Sice zapírají, ale nebude jim to nic platné. Při důkladných domovních prohlídkách jsme u nich objevili několik listin, které jednoznačně prokazují jejich účast na připravovaném povstání. Podle očekávání se k nim žádný z nich nezná, ale nemusíte se ničeho obávat. Oni už na mučidlech přijdou k rozumu a promluví. Osobně se o to postarám,“ doplnil Derwydd ochotně slova svého druha. Bylo mu jeho osobního strážce líto. Ten snaživý chudák neměl ani nejmenší tušení, co se okolo něj odehrává. Když mu v knihovně pomáhal s hledáním informací o tajemném spiknutí a prohlížel si listiny se znaky šlechtických rodů, stálo ho hodně sil, aby se nezačal hlasitě smát, 143
protože moc dobře věděl, že nemrtvý válečník si sice pečlivě prohlíží zakreslené erby, ale nerozumí ani jedinému slovu. Bez většího úsilí vložil mezi dokumenty několik podvržených zpráv, ze kterých pak za pomoci lží dokázal vystavět důkazy o vzrůstajících nepřátelských silách. Na dlouhém seznamu smrti se i přesto ocitla jen pečlivě vybraná jména. V některých případech Derwydd nedokázal odolat a rozhodl se srovnat všechny staré účty, ale převážně se jednalo o obchodníky, kteří se dlouhá léta pohybovali na hraně zákona, úplatné úředníky či dobře známé postavy zdejšího podsvětí. Žádného z nich nečeká nic dobrého, ale další šance na důkladné vyčištění Ekytorpu od všelijaké lidské havěti by už nemusela přijít. „Snad bych si ještě dovolil připomenout, že ta chátra, kterou jsme nedávno vyhnali, si včera dovolila zaútočit na zásobovací oddíly, které zdejším měšťanům přiváželi čerstvé potraviny,“ dodal Perwys nečekaně a vytrhl starce z jeho myšlenek. „Ale to snad ani nebylo potřeba zmiňovat. Přece nemusíme našeho vladaře obtěžovat s každou maličkostí, která se odehraje v našem městě. Přišli jsme sice o pár vojáků, ale podařilo se nám zachránit většinu přepravovaných zásob. Chápu, že mají hlad, ale pokud nechtějí přiložit ruce ke společnému dílu, ať nejí. Navíc si myslím, že těch pár vyzáblých žebráků by mohlo našim vojákům posloužit k rozptýlení, než vyrazí na dlouhou severní výpravu.“ „Právě naopak! Rád bych věděl o všem, co se tu děje, ať by se vám to mohlo zdát jakkoliv nepodstatné. Přeci nechcete, abych si myslel, že se přede mnou něco pokoušíte skrývat?“ „Ale samozřejmě, jak jen si vaše královská milost přeje. Proto bych si ještě dovolil v krátkosti dodat, že ta chátra škodí nejen před branami Nekropole. Při svém krátkém pobytu v měšťanských domech do nich ještě stačila zavléct nepříjemné choroby, které se právě teď začínají šířit mezi měšťany. Již si mezi nimi vybraly i své první oběti,“ doplnil Derwydd spěšně a naznačil, že to se splněním panovníkova příkazu myslí opravdu vážně. Ani tentokrát však neříkal celou pravdu a trochu si ji upravil, aby mu lépe posloužila. Nikdo nemohl zpochybnit nečekané propuknutí nemocí, ačkoliv bylo mnohem pravděpodobnější, že původci této nákazy jsou nemrtví válečníci, kteří nedávno obsadili město. Označit za viníky hladovějící lůzu však bylo nejen mnohem snadnější, ale zároveň i součástí jeho smělého plánu. Pokud se mu podaří rozdělit nemrtvé vojsko a jeho část opustí Nekropoli kvůli zbytečnému tažení přes Ledové pláně, město bude nejen mnohem zranitelnější, ale snad by to mohlo všem zdejším felčarům pomoci v boji s rychle se šířícími chorobami. Starý rádce již pochopil, že od svého nového panovníka nemůže očekávat nic dobrého. Přesto si při jeho dalších slovech připadal jako uprostřed zlého snu. Zdálo se, že není zdaleka jediný, kdo to myslí vážně s vytříděním zrna od plev mezi zdejšími lidmi. „Dobrá tedy. Nestojíme o žádné příživníky, takže bude nejlepší, když si naši muži nechají přebrousit své zbraně. Hned zítra se vypořádáme s tou otravnou havětí, která si nevážila toho, že jsme milostivě ušetřili jejich životy. Až budou vojáci se svou prací hotovi a konečně se zbavíme všech nepříjemností, přivedu zpět všechny, kteří podlehli svým nemocem. Ty nejjednodušší plány bývají zpravidla ty nejlepší. Mezi námi pak zůstanou jen ti, kteří si tuto poctu zaslouží!“ „Jako vždy se musím sklonit před vaší moudrostí. Jen bych rád věděl, jak si pak mezi mrtvými chcete vybrat ty, kteří dostanou šanci na nový život, ale jak vás znám, určitě už pro nás máte přichystané nějaké zajímavé překvapení,“ odvětil Derwydd mnohoznačně. „Tím si můžete být jisti, ale co by to bylo za překvapení, kdybych vám ho prozradil předem. Vězte jen, že řešení toho problému nakonec nebude nijak složité. Až si zase budete potřebovat přijít pro dobrou radu, budu tady na vás čekat. Včera jsem si totiž nechal svůj trůn potáhnout novou kůži a tak je ještě mnohem pohodlnější, než býval předtím.“ „Máte pravdu, vypadá zase o něco vznešeněji. Byl jsem tak zabrán do našeho rozhovoru, že jsem si té změny ani nedokázal povšimnout, ale teď vám jí mohu jen vynachválit,“ pronesl Perwys a jeho zvědavé oči si se zalíbením pečlivě prohlížely vladařovo zdobené křeslo, které na všechny příchozí opět působilo něco strašlivějším dojmem. 144
„Její původní majitel jí neprodal lacino. Nechtěl, ale musel. Možnost vlastnit potah s původní značkou katovského cechu jsem si pochopitelně nemohl nechat ujít. Pokud by měl ještě někdo zájem o podobnou zajímavost, mohu to pro něj snadno zařídit. Ve vězení se nachází ještě několik vhodných dárců,“ vesele pronesl Jeryn a nejen z jeho hlasu bylo jasně patrné, jak moc je spokojen s tím, že jako právoplatný panovník odvrátil první vážnější hrozbu. Městem se krátce po svítání začalo rozléhat hlasité bubnování, když nemrtví svolávali měšťany, aby se po poledni znovu přišli podívat na hradní nádvoří, protože jejich panovník si k nim přeje promluvit. Všichni věděli, že podobnou výzvu lze jen těžko odmítnout. Ještě měli až příliš dobře v paměti, co se tam odehrálo minule, když se nový vladař chopil moci. Ani dnes je podle všeho nečeká žádný příjemný pohled, ale pro všechny bylo mnohem lepší raději na pár krátkých chvil přimhouřit oči, než se svou nepřítomností vystavovat nebezpečným pomluvám. „Už je asi nejvyšší čas vyrazit,“ řekl Hertan všem, kteří právě dojídali skromný oběd. „Opravdu je nutné, aby tam šli i naši kluci?“ povzdechla si tesařova žena. „Věř mi, že ani já z toho nejsem příliš nadšený, ale bude lepší, když budou stát po našem boku, než když tu zůstanou o samotě. Stejně už jdeme pozdě a tak budeme rádi, když se vmáčkneme někam na okraj přeplněného nádvoří. Přes dav lidí neuvidí nic, co jim nedovolíme. Navíc až to všechno skončí, budeme mezi prvními, kteří budou zpátky ve svých domovech.“ „Nezní to špatně, ale přeci jen…,“ chtěla ještě něco namítnout, ale když pohlédla do odhodlaných očí svého muže, pochopila, že se již rozhodl. „Je to moudrá volba. Opravdu se nemusíte ničeho obávat. Na všechny dohlédnu,“ vložil se nečekaně do jejich rozhovoru Bernyl a aby nikdo z nich nepochyboval o jeho slovech, na okamžik odhrnul svůj plášť a ukázal jim vrhací nože ukryté za opaskem. Pohled tesaře a jeho ženy se opět setkal. Nikdo z nich již nic neřekl a tak bylo na jejich hostovi, aby pokynul sedícím chlapcům a vyzval všechny k odchodu. Na přeplněném nádvoří králova paláce je nečekalo nic neobvyklého. Na vyvýšeném popravišti kdosi předčítal dlouhý seznam obyvatel Nekropole, kterým byla nedávno prokázána účast na spiknutí proti vladaři a bez možnosti odvoláni je odsoudili k trestu smrti. Kat a jeho pacholci před sebou měli další těžké odpoledne, ale když se lidé zahleděli pozorněji, mohli si povšimnout, že spravedlnost do svých rukou tentokrát převzali nemrtví vojáci. Ačkoliv se Hertan se svými blízkými nacházel až v posledních řadách a nemohli téměř nic vidět, jeho žena raději přikryla synům oči pokaždé, když popravčí pozdvihl sekeru. Vše nasvědčovalo tomu, že se krvavé divadlo nebude nijak odlišovat od těch, co už si mohli několikrát prohlédnout. Když byla popravena necelá polovina obviněných, všechny zaskočily nečekané výkřiky a sotva slyšitelné řinčení zbraní zaznívající od městských hradeb. „Jen žádný strach, moji milí,“ vykřikl hlasitě Jeryn, když si povšiml, že se shromáždění lidé začínaje zvědavě rozhlížet okolo sebe. „Žádný z těchto spiklenců neunikne svému trestu. Když jsme z města vyhnali žebráky, kteří pro sebe zabrali vaše domovy, milostivě jsme jim dali šanci začít lepší život. Oni si však nevážili naší velkorysosti a pohrdli ušlechtilou nabídkou. Během posledních dní zaútočili na naše oddíly, které vám přivážely čerstvé zásoby. Jak jistě pochopíte, že něco takového jsme si nemohli nechat líbit. Nebude trvat dlouho a s tou chátrou se vypořádáme jednou provždy. Už nás nikdo z nich nebude obtěžovat!“ Davem to opět zmateně zašumělo, ale nikdo z přítomných si nedovolil opustit zaplněné hradní nádvoří. Někteří měli strach, někteří byli zvědaví, co bude ještě následovat, ale většina jich tiše přihlížela a přemýšlela, čeho všeho by se od svých nových pánů ještě mohla dočkat. Jerynovi stačilo lehce mávnout paží a členové jeho elitní gardy opět začali s popravami zadržených spiklenců. Za normálních okolností by podobná špinavá práce připadla někomu jinému, ale všichni ostatní byli v těchto chvílích potřeba před branami města, kde se právě úspěšně vypořádávali s úkolem na snížení počtu hladovějících krků. 145
Nemrtvý panovník sledoval, jak se pod dřevěným popravištěm rozlévá čerstvá krev a z jeho těžko čitelné tváře vyzařovala spokojenost. Musel se pochválit, protože ho dlouhá léta v cizích službách naučila, že to za něj nikdo jiný neudělá. Na nápad pozvat měšťany pod okna svého paláce přišel náhodou, ale nic lepšího by stejně nevymyslel. Nešlo jim ani tak o to, aby přihlíželi konci jednoho nepodařeného spiknutí, ale mnohem důležitější pro udržení klidu uvnitř městských hradeb bylo, aby nikdo z nepovolaných nespatřil, co se odehrává za nimi. Proto také od časného rána pro všechny platil přísný zákaz vycházení. Nikdo by asi nelitoval pár chudáků, kteří mu ještě nedávno chtěli sebrat střechu nad hlavou, ale nemrtví vojáci měli jednoznačné příkazy. Žádný z té lůzy, která si před městem začínala budovat své tábořiště, nesměl uniknout. Nelítostná jatka, které se v blízkosti Nekropole právě odehrávala, se ani v nejmenším nedala srovnat se skromnou podívanou u královského paláce. Zamyšlený vladař si ani nevšiml, že jeho přívrženci skoncovali s posledním spiklencem. Sotva tak učinili, znovu se začalo ozývat hlasité bubnování a Derwydd, který měl na starosti celý truchlivý ceremoniál, vyzval měšťany, aby se navrátili do svých domovů. Na nádvoří se objevilo pár vozů, do kterých vojáci nakládali mrtvá těla. Jeryn z pochopitelných důvodů neměl zájem na tom, aby mu spiklenců ještě někdy zkřížili plány a tak je odváželi před městské hradby, aby je přidali k pobitým žebrákům. Hertan byl rád, že se společně s rodinou poměrně brzy znovu ocitl před svým domem. Nakázal jim, ať zůstanou uvnitř a nikomu neotvírají, protože se Bernylem vydá na malý průzkum a na vlastní oči se přesvědčí o tom, co všechno se během dnešního odpoledne odehrálo. Tesařova žena sice chtěla něco namítnout, ale i tentokrát si byla dobře vědoma, že je její snaha marná. Raději místo toho popřála oběma odcházejícím mužům šťastný návrat. „Dávej mi něj pozor. Jestli se mu něco stane, už se ani nemusíš vracet,“ dodala ještě na rozloučenou směrem k žoldákovi, který u nich nalezl útočiště. „Ničeho se nebojte, paninko. Postarám se o něj jako o vlastního bratra.“ „Tak vidíš, že budu v dobrých rukách. Až se vrátíme, dám ti stejné znamení, jaké jsme měli domluvené, když jsem vás musel opustit kvůli sčítání ekytorpského lidu.“ Žena ještě chtěla něco dodat, ale raději zavřela dveře, aby zbytečně neprodlužovala tyto těžké chvíle. Když od ní takhle odcházel naposledy, stálo ho to život. „Koukám, že to taky nemáš jednoduché,“ prohodil Bernyl ke svému hostiteli, když zamířili ke hlavní třídě, která je měla dovést až ke hradbám. „To víš, ale za ta léta už jsem si zvykl. Přeci jen to má někdy i své výhody.“ Dlouhá cesta oběma mužům utekla mnohem rychleji, než původně počítali, protože se jim v liduprázdných uličkách nikdo nepletl pod nohy. Když před sebou spatřili zavřenou městkou bránu, u které hlídkoval početný zástup nemrtvých válečníků, žoldnéř naznačil svému druhovi, aby ještě na okamžik zamířili do některého tmavého zákoutí a dohodli se, co dál. „Sice tu jsme mezi prvními, ale určitě nejsme jediní, koho přemohla zvědavost. Navrhuji tady ještě chvíli počkat a pak se zařídíme podle toho, jaké mají ti strážní rozkazy.“ „Nechápu, co přesně máš na mysli. Co by nám asi tak mohli udělat?“ „Je mi líto, že jsem to zrovna já, kdo ti má brát iluze, ale přece si nemyslíš, že za nimi jen tak přijdeme a požádáme je, jestli by na nás nebyli tak hodní a laskavě nám neotevřeli městskou bránu, protože se chceme podívat, co se před námi pokoušejí utajit?“ „Když je slušně požádáme, mohli by nám vyjít vstříc,“ odpověděl Hertan neveselým hlasem, protože až tady pochopil, jak nelehký úkol mají před sebou. Když už se dostali až sem, nechtěl se s nepořízenou jen tak vrátit zpátky, aniž by udělal vše, co bylo v jeho silách. Oba muži z úkrytu pozorně sledovali strážné u brány. Nemuseli čekat dlouho a ke hradbám dorazili první měšťané. Bernyl se ve svém původním odhadu nespletl. Jakmile se přiblížili k nemrtvým válečníkům, byli důrazně vyzváni k tomu, aby se rozešli. Jen málokdo upo146
slechl, ale když hlídkující vojáci tasili své zbraně, aby dokázali, že to myslí vážně, lidé začali pomalu ustupovat. Stejně nebude trvat dlouho a celá Nekropole si bude tajně šeptat o tom, jak si vlastně Jerynovi muži poradili se zdejší spodinou, kterou už jednou vyhnali pryč. „Nepustí mezi sebe nikoho, kdo k nim nepatří. Tady už asi nebudeme nic platní. Ještě tu můžeme chvíli počkat, ale nemyslím si, že by se něco změnilo,“ zalitoval tesař marného snažení. „Právě jsi řekl něco úžasného. Opravdu mezi ně nemůže nikdo, kdo k nim nepatří. Když ti ale půjčím svůj plášť a zbraně, jako nemrtvého vojáka by tě určitě pustili na hradby. Stačilo by jen, aby ses podíval, co tam dělají a rychle se vrátil zpět.“ „Doopravdy si myslíš, že by je dokázal oklamat jen pár nožů a tvůj potrhaný plášť?“ „Dobře važ slova, příteli. Je to dobrý plášť a stejně nic lepšího nevymyslíme! Když jim ukážeš svůj bledý obličej, na nic dalšího se tě ptát nebudou. Pamatuj si, že s nimi nejdeš bojovat, ale jen se tam trochu porozhlédnout a pak zase hezky odejdeš.“ „Zní to až příliš jednoduše. Ale co když to nevyjde? Co pak budeme dělat?“ „No, abych řekl pravdu, tak ty už asi nic,“ odpověděl žoldnéř s mrazivě. „Tohle po mně přece nemůžeš chtít. Vždyť přece dobře víš, jaké mám povinnosti!“ „Nechávám to na tobě. Je to tvoje volba a já tě nebudu nijak ovlivňovat.“ „Tak to ti mockrát děkuji,“ hlesl tesař bezradně, ale netrvalo dlouho a začal se neochotně začal soukat do vypůjčeného pláště a připnul si opasek se sadou vrhacích nožů. „Doufám, že tady budeš, až se vrátím, abych si s tebou mohl srovnat účty,“ pronesl Hertan naoko rozzlobeně, ale přestože to nahlas nepřiznal, jeho zvědavost byla větší než strach. Bernyl odcházejícího muže krátce poplácal po rameni, aby ho povzbudil a pak již jen mlčky sledoval, jak pomalý krokem zamířil k hlídkujícím vojákům. Úslužně je pozdravil, dal se s nimi do řeči a po chvíli jeden z nich ukázal na několik vysokých žebříků u hradeb. Tesař se uctivě rozloučil a když vzápětí zůstali strážní za jeho zády, zhluboka si oddechl. Zatím vše vycházel přesně tak jak mělo, ale nebyl důvod chválit dne před večerem Hertan nedbal o své okolí a bez váhání začal stoupat po žebříku, aby mohl co nejdříve spatřit to, co mělo zůstat ukryto před jejich zrakům. Jakmile vystoupal na poslední příčku, měl co dělat, aby udržel rovnováhu a z vysokého ochozu nespadl zpátky na kamennou dlažbu. Neměl ani nejmenší tušení, co by mohl spatřit a tak mu hrůzný výjev před Nekropolí téměř podlomil kolena. Všude, kam až oko dohlédlo, se nacházela znetvořená těla padlých, které nemrtví vršili na obrovské pohřební hranice. Nedokázal odhadnout, kolik mrtvých mohlo být na každé hromadě. Na každou by se však vešli všichni obyvatelé nejméně z jedné městské čtvrti. Vojáci k navršeným hranicím politým tmavým olejem přiložili první pochodně a k nebi začal stoupat mastný dým. Vzduch se naplnil štiplavým zápachem spáleného masa, který jen tak nezmizí, protože bude ještě dlouho trvat, než ohnivé jazyky očistí Nekropoli od jejích nepřátel. Hertanovi běhal mráz po zádech. Chtěl co nejrychleji utéct pryč, nedokázal však od strašlivé podívané odtrhnout zrak. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, jak by se nemrtví asi vypořádali se svými potížemi. Nikdy by od nemrtvých neočekával tolik krutosti, přestože se nedávno již mohl na vlastní kůži přesvědčit o jejich pohostinnosti. „Jsem rád, že tady dneska můžu hlídat. Sice jsem přišel o všechnu zábavu, ale představa, že bych až do večera uklízel tu spoušť, mě nijak neláká,“ ozvalo se náhle za tesařovými zády. „Já taky. Tady se nemusím o nic starat,“ vykoktat ze sebe Hertan rychle a když se otočil, spatřil vedle sebe dvojici nemrtvých válečníků, jak pozorně sledují dění před branami. „Máš pravdu, ale i tak to dneska nebudeme mít jednoduché,“ odpověděl jeden z přihlížejících a na potvrzení jeho slov ze ozvalo hlasité zahvízdáni, které je svolávalo k nástupu. Po hlavní třídě právě přijely první vozy, které přivážely popravené spiklence. Bylo třeba otevřít bránu, aby mohly projet ven a zároveň udržet měšťany dostatečně daleko. Černé sloupy stoupajícího dýmu a nesnesitelný zápach jen podněcovaly jejich zvědavost, ale na takový pohled, jaký by se jim naskytl, ještě nebyl žádný z nich připraven. 147
„No, se zábavou je konec. Práce volá,“ pravil nemrtvý voják a rychle lezl dolů po žebříku, aby mohl s ostatními zaujmout místo v předem daném postavení. Hertan počkal, až se k němu připojí i druhý strážný, co ho před chvíli tak vyděsil. Pak i on následoval jejich příkladu a stanul po jejich boku. Doufal, že si neklidný dav dá říci po dobrém, protože by při jakémkoliv střetu netrvalo dlouho, aby vojáci odhalili, že mezi ně nepatří. Tesař po vzoru svých spolubojovníků tasil dýku a napřáhl ji před sebe, což zvědavé měšťany na chvíli uklidnilo, protože žádný nechtěl za svou zvědavost zaplatit životem. „Kupředu! Musíme je vytlačit až do těch uliček, jinak se jich nezbavíme,“ vykřikl Perwys hlasitě a sám udělal první krok, přestože již byla městská brána znovu uzavřena o plně naložené pohřební vozy bezpečně mířily k hořícím hranicím. Když dav spatřil nemrtvé válečníky, jak proti nim postupují s napřaženými zbraněmi, nikdo tu již nechtěl zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Ačkoliv po celou dobu téměř nic neviděli, z tmavého kouře a zápachu spáleného masa se již přeci jen dalo něco odhadnout. Měšťané se v úzkých uličkách rozprchli jako hejno vran. Hertan úmyslně udělal ještě několik kroků dopředu, i když zazněl povel k ústupu. Přes obličej si přehodil tmavou kápi, aby splynul s odcházejícími lidmi a zamířil k zákoutí, kde ho netrpělivě vyhlížel jeho průvodce. „Musím tě pochválit. Zachoval jsi chladnou hlavu, ale teď už mě déle nenapínej a řekni mi, co všechno si viděl,“ zvolal Bernyl dychtivě místo pozdravu. „Hrůzu. Nepředstavitelnou hrůzu,“ soukal ze sebe tesař sklesle. „Mrtví. Všichni jsou mrtví! Ještě nikdy jsem neviděl tolik padlých pohromadě. Myslím, že ani ty ne.“ Když žoldnéř spatřil jeho otřesený obličej, raději si odpustil jízlivý komentář. „Teď jsem se konečně přesvědčil o tom, ke komu jsem se to přidal. S těmihle pány nás rozhodně nic dobrého nečeká. Mám nejvyšší čas pokusit se s tím ještě něco udělat.“ „Ale no tak, přeci nemusí být až tak zle. Musíš věřit tomu, že se to teď v dobré obrátí.“ „Po tom všem, co jsem viděl, to prostě nejde. Určitě ještě zvážím všechny možnosti, ale o něco bych tě požádal. Sám se postarám o své blízké, ale byl bych rád, kdybys v případě nouze… Však víš, to stejné jako s tím nemrtvým, u kterého jsem tě našel.“ Bernyl pozorně naslouchal zlomený hlas svého hostitele. Netušil, co by mu měl odpovědět a tak se konečně rozhodl svěřit mu pravdu: „Je mi líto, že tě zklamu, ale opravdu nevím, jak bych ti mohl pomoci. Toulal jsem se městem a marně prosil alespoň o suchý chléb. Snažil jsem se najít nějakou práci, ale nikdo se mnou nechtěl mít nic společného. Byl jsem v koncích a tak jsem alespoň chtěl zemřít jako voják. Počkal jsem si na osamělého nemrtvého válečníka, na kterého jsem chtěl zaútočit, i když jsem věděl, že jakýkoliv souboj je nad moje síly. Vzal jsem do ruky svůj meč a rozeběhl se k němu, ale stalo se něco podivného. Něž jsem se k němu dostal, abych naplnil svůj osud, neznámý poklesl v kolenou a zhroutil se k zemi. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslel, v rychlosti jsem mu prohledal kapsy a vzal si trochu peněz, ale zaslechl sem, jak někdo přichází. Kdyby mě našli u mrtvého těla, těžko bych to vysvětloval. Ukryl jsem se do stínu a tiše vyčkával. Pak už si pamatuji jen probuzení ve tvé posteli a to, jak jsem se tvé rodině z trochy ukradených peněz odměnil za nabídnutou pohostinnost.“
148
Kapitola 15 Mortek hleděl na třepotající se stanovou plachtu a marně se před svým učitelem pokoušel skrývat bezmoc, která se již delší dobu vkrádala do jeho zachmuřené tváře. „Ještě nikdy jsem se necítil tak špatně jako dnes za rozbřesku. Když jsi za mnou přišel s naléhavou žádosti o pomoc našemu vladaři, bylo mou povinností okamžitě vyrazit na cestu, i když jsem mohl jen doufal, že se nám podaří dorazit včas a budu mu ještě něco platný.“ „Máš pravdu, ale přestože ti to asi příliš nepomůže, mohu na svůj život odpřísáhnout, že jsi udělal všechno, co bylo v tvých silách. Ani to však nestačilo,“ odvětil Shambog chlácholivě, přestože věděl, že to jsou jen prázdná slova, která nic nezmohou. „Kdyby před námi ležely ruiny vypleněného Ekytorpu, rád bych s tebou souhlasil. Co si ale asi mám pomyslet, když mi možná stačil jen jeden jediný den, abych dokázal zachránit svého krále?“ přemýšlel nahlas skleslý válečník. „Vím, že se na tuto otázku nikdy nedočkám odpovědi, ale budu o ní muset přemýšlet až do konce svého života.“ „Pokud dnes v noci město lehlo popelem, je nanejvýš pravděpodobné, že Rolland padl do rukou jeho obléhatelů již před několika dny. Ještě nikdy jsem nespatřil, že by někdo jen tak zapálil čerstvě obsazené město, pokud by v něm ještě zbývala nějaká kořist.“ „Rozumím, ale co když to tentokrát přece jen bylo jinak?“ „Chápu výčitky tvého svědomí a přestože si myslíš, že nikdy nezískáš uspokojivou odpověď, možná je mnohem blíž než si myslíš. Jen je potřeba si pro ni dojít!“ „Nechápu přesně, co se mi tu pokoušíš naznačit, příteli.“ „Ale já věřím, že ano. Přeci jen tě znám dlouhou dobu. Snad si nemyslíš, že uvěřím tomu, že obrátíš svého koně, když ti v žilách pění krev volající po spravedlivé odplatě?“ Mortek se poprvé krátce pousmál. Cítil to stejně, ale stále ještě váhal poslat své může na jistou smrt. Bylo sice mezi nimi jen pár přestárlých vysloužilců a mnozí další ještě nikdy nedrželi zbraň. Nic si nenalhával. I kdyby dokázal vybičovat jejich snahu až za hranice jejich možností, proti nemrtvému vojsku by jen ztěží měli nějakou šanci. „Čeká nás pěkně dlouhý den. Pro mnohé bude i tím posledním.“ „Tohle už zní mnohem lépe, než ta beznaděj, která z tebe ještě před chvílí vyzařovala.“ „Jak tě tak poslouchám, možná se na ten boj těšíš ještě mnohem víc než já.“ „Ani tentokrát se nemýlíš. Už se mi dlouhou dobu stýskalo po nějakém vzrušení. Přeci jen usedlý domácký život není pro mě. Během posledních let mi pěkně narostl břich a když jsem spatřil, že v mých šedinách již není ani jeden černý vlas, řekl jsem si dost. Vyslechl jsem prosbu starého přítele a vyrazil za tebou. Naskýtá se mi možná poslední šance na pořádnou bitvu. Rozhodně tu nehodlám nečinně přihlížet, jak mi proklouzává mezi prsty.“ „Já jsem si hned říkal, že je na tobě něco divného, ale nedokázal jsem přijít na to, co to vlastně je. Nechápu, jak jsem tak dlouho dokázal přehlížet ten tvůj pupek,“ dodal Mortek s úsměvem a zdálo se, že jeho narůstající chmury jsou konečně rozehnány. „To, že po tvém boku vyrazím do boje, tu ještě nikoho neopravňuje k tomu, aby si kdejaký holobrádek utahoval ze svého učitele! Máš štěstí, že ti to pro tentokrát odpustím,“ odpověděl mu Shambog a i on se musel hodně přemáhat, aby se nezačal hlasitě smát. „No tak, přece se nestalo nic tak strašného. Pouze jsem jemně poukázal na to, co stejně už všichni vědí, ale nemusíš se ničeho bát. I těm největším lenochům a peciválům, kteří se mi kdy dostali do rukou, netrvalo příliš dlouho, aby se zbavili všech přebytečných špeků.“ „Ber to jako poslední varování. Ještě uslyším jednu poznámku o mém vypracovaném břichu a poznáš můj hněv,“ odvětil starý válečník naoko rozzlobeně. „Máš pravdu. Pro dnešek bylo již zábavy dost. Je asi nejvyšší čas, jít se trochu porozhlédnout po našem ležení, jestli nám vojáci příliš nezahálejí.“ 149
„Tak při tom tě velmi rád doprovodím. Něco podobného si za žádnou cenu nemohu nechat ujít. Nezapomeň ale, že budou také potřebovat trochu povzbudit.“ „Ničeho se neboj. Něco podobném nedělám poprvé a doufám, že ani naposled,“ zakončil Mortek jejich rozhovor a zdvořile nechal svého učitele, aby opustil stan jako první. Nedošli však příliš daleko, když se tábořištěm začal ozývat hlasitý pokřik mládence, který sotva popadal dech a bez otálení si to namířil přímo ke dvěma vojevůdcům. „Zastavte, pane. Někdo s vámi potřebuje mluvit. Je to nanejvýš důležité!“ „Copak se děje tak naléhavého, že jsi kvůli tomu málem vypustil duši?“ zeptal se válečník a napjatě čekal, až se mladík alespoň trochu vydýchá. „Naše hlídky zadrželi trojici zvědů. Nebude dlouho trvat a přivedou je sem, abyste rozhodl o jejich osudu. Je jisté, že nejméně jeden z nich patří k našim nepřátelům. Jistě víte, co tím myslím, ale můj velitel mi o tom zakázal mluvit, dokud tady všichni nebudou.“ Mortek krátce přikývl na znamení souhlasu. Jeho muži podle všeho zadrželi nemrtvé špehy, kteří se potloukali nedaleko jejich ležení a to se mu rozhodně nezamlouvalo. „Uvidíme, co následující chvíle přinesou. Dokud přesně nezjistíme, co tu ti cizinci pohledávali, doporučuji nejvyšší obezřetnost. Je dost dobře možné, že ještě dnes mají podat hlášení a tak musíme jednat velmi uvážlivě a s chladnou hlavou.“ „Určitě budu mít tvá slova na paměti, Shambogu, ale i ty musíš uznat, že je přeci nemůžeme nechat odejít jen tak. Navíc jsem zvědavý. Poprvé na vlastní oči spatřím, proti komu chceme bojovat. Dosud jsem žádného nemrtvého neviděl a ani jsem nepočítal s tím, že by se mi to někdy mohlo poštěstit,“ odpověděl Mortek mu klidným hlasem, ale jen těžko v něm skrýval stopy dychtivého očekávání a vzrůstající netrpělivosti. „Podívejte! Už je vedou,“ vykřikl kdosi z vojáků, kteří se seběhli ke svému veliteli a nyní se začali neochotně rozestupovat, aby mezi nimi mohla projít přicházející eskorta. Když Mortek poprvé spatřil, koho to jeho muži přivádějí, pocítil lehké zklamání. Trojici zarostlých a neupravených mužů, která před něj právě teď předstoupila, rozhodně nebudila tak hrozný strach, jaký podle útržkovitých zpráv svých vojáků očekával. „Buď pozdraven, pane. Pokud dovolíte a věnujete nám trochu svého vzácného času, žádáme o krátké slyšení,“ pravil nečekaně jeden z příchozích zajatců, aniž k tomu byl vyzván. „Je sice hezké, že vás někdo naučil slušně pozdravit, ale jsem to já, kdo se bude ptát! Co jste pohledávali v okolí našeho tábořiště, než vás zajali hlídkující vojáci?“ zeptal se Mortek rázně a dal tak všem přítomným jasně najevo, kdo tu drží velitelské otěže v rukou.. „Odpusťte, vážený pane. To je vaše svaté právo, ale rád bych vás hned na počátku našeho jednání upozornil, že jsme se vaší hlídce přihlásili dobrovolně, jinak by okolo nás stejně jako ostatní určitě prošla bez povšimnutí! To jsme nemohli připustit.“ „Je to pravda?“ zeptal se Shambog velitele hlídkující oddílu a když spatřil, že raději odvrátil zrak, aby nemusel odpovědět, byl dokonale zmaten. „Dobrá, připusťme tedy, že jste opravdu sami přišli požádat o slyšení. Ty půjdeš do mého stanu, kde předneseš vše, co máš na srdci a pak se uvidí. Pamatuj, že máš v rukou i osud tvých přátel, tak vše dobře zvaž. Samozřejmě předpokládám, že ti nebude vadit, když ti ponechám pouta a na mé bezpečí bude dohlížet několik strážných, kterým bezvýhradně důvěřuji,“ předložil Mortek zajatci své podmínky, které nemohl odmítnout. „Samozřejmě. S něčím takovým jsem počítal, ale mějte prosím na paměti, že jsme za vámi přišli z vlastní svobodné vůle a úmyslem nabídnout své služby.“ „Uvidíme, co nám můžete nabídnout. Podle všeho to vypadá, že sami třete jen bídu s nouzí a nemáte ničeho na rozdávání, ale dost již bylo uvítacích slov. Je nejvyšší čas pokročit dál. Pojď za mnou! Řekneš mi vše, co náš na srdci a pak se rozhodnu, jak s vámi naložím,“ vyzval Mortek cizince k tomu, aby ho následoval do jeho stanu a ještě naposledy se podíval na dva zbývající spoutané členy jejich podivného společenstva. 150
Mortek se společně se Shambogem usadili k malému stolu a zvědavě si prohlíželi spoutaného muže, kterého ještě z každé strany hlídala dvojice strážných. „Tak copak zajímavého nám přinášíš, že jsi se tak neodbytně dožadoval slyšení?“ „Jak ste si již zajisté stačil povšimnout, mnoho toho s sebou nemáme. Můžeme nabídnout pouze své služby, ale ty by pro vás mohly mít cenu zlata. Já ani moji dva přátele za ně však nic nechceme. Bude nám stačit, pokud mě i s ostatními přijmete do svých služeb.“ Mortek se sotva znatelně pousmál a ledovým hlasem dodal: „To je samozřejmě velmi zajímavé, ale zatím nebudeme předbíhat. Proč si myslíš, že byste nám mohli být užiteční?“ „To je velmi jednoduché. Podle toho, jak bedlivě mě necháváte střežit, se k vašim uším již donesla zpráva, že patřím mezi nemrtvé. Nedávno obsadili Ekytorp a udělali z něj svou Nekropoli,“ odvětil mu zajatec tajemně, ačkoliv dobře věděl, že mu neřekl nic nového. Mortek se krátce zamyslel. Jeho muži tedy nelhali a skutečně se jim podle všeho podařilo chytit nemrtvého špeha. Vzápětí lehce pokynul, aby nezvaný host pokračoval v řeči a konečně prozradil, co přivedlo jeho kroky do blízkosti jejich tábořiště. „Patřil jsem k mužům, kteří až do posledního dechu bránili Gymlu. Ani hrdé město, které se dlouhá léta pyšnilo svými hradbami nedokázalo zastavit podivnou armádu, která ho obklíčila. To nejhorší mě však teprve čekalo. Když jsem padl v boji, netrvalo dlouho a byl jsem přinucen přidat se k těm strašlivým nájezdníkům. Nechápu přesně, jak k tomu došlo, ale stal jsem se součástí vojska, které vytáhlo na Ekytorp. Nedělal jsem si žádné iluze o úmyslech svých nových pánů, ale když jsem spatřil, jak se začínají chovat, využil jsem první příležitosti, abych utekl.“ „Snad si nemyslíš, že uvěřím tvé báchorce o uprchlících na útěku. Raději se s tebou nebudu zdržovat a připravím své vojsko k boji. Třeba je právě tohle to, co máš ve skutečnosti v úmyslu, aby nás tvoji přátelé zastihli nepřipravené.“ „Nemám jak prokázat pravdivost svých slov, ale slibuji, že vás již nebudu dlouho zdržovat. Přesto dovolím si vás ještě poopravit. Nekropole stále stojí a je mnohem silnější, než kdy předtím. Nemrtví se včera vypořádali se všemi, kteří se jim zdáli nepohodlní a jejich těla pak spálili na hranicích. Jak jste se sám mohl přesvědčit, podle toho strašného pachu spáleného masa, rozhodně jich nebylo málo. To však ještě ani zdaleka nejsou všechny zajímavé zprávy, které přinášíme. Přátelé bránili Ekytorp a rádi se podělí o své zkušenosti z předchozího boje.“ „Máš štěstí. Konečně se ti podařilo získat naši pozornost,“ skočil mu do řeči Shambog. „V to také doufám, vážený pane. Mnohem zajímavější by však pro vás mohla být zpráva, že když se teď nemrtví vypořádali se všemi, kdo by se jim mohli postavit na odpor, část jejich armády během následujících dní odtáhne pryč. Samozřejmě nemohu tvrdit, kam přesně zamíří, ale ve městě se proslýchá, že plánují trestnou výpravu proti bohatým severním městům. Podle všeho měli prsty ve spiknutí, které však bylo potlačeno ještě dříve, než mohlo vypuknout.“ „Odkud se ti podařilo získat tak zajímavé zprávy?“ zeptal se Mortek ostražitě, protože si stále ještě nebyl jist, zda se nejedná o chytrou lest jeho protivníků. „Když jsem společně se svými přáteli uprchl z obsazeného Ekytorpu, k naší radosti jsme zjistili, že zdaleka nejsme jediní. Samozřejmě nás není mnoho. Sotva pár tuctů, ale nikdo z nás nelenil a při každé vhodně příležitosti jsme se vraceli do Nekropole, abychom se dozvěděli něco nového. Až do minulého týdne jsme s tím neměli žádné obtíže, ale pak nemrtví vyhnali za brány města zdejší žebráky a povaleče, kteří jim byli na obtíž. Když se ty hladové krky začaly vzpouzet, během včerejšího dne vyřešili všechny svoje potíže. Viděl jsem hodně, ale na tahle krvavá jatka jen tak nezapomenu. Nikdo z nich neměl ani sebemenší šanci přežít.“ „Takže Ekytorp či Nekropole, jak jí podle všeho nyní nazýváš, je celá v rukou nemrtvého vojska, které nad ní nedávno získalo téměř neomezenou moc?“ „Nejsou to jen vojáci. Získali na svou stranu i spoustu měšťanů.“ „S tím se nedá nic dělat. Obyvatelé Ekytorpu rozhodně nejsou jediní, kdo se kdy nechal zlákat vidinou snadně získaného bohatství, ale s tím si snad dokážeme poradit.“ 151
„Asi jste mě zcela nepochopil, vážený pane. Když jsem říkal, že na svoji stranu získali měšťany a zdatné řemeslníky, nemyslel jsem tím, že patří mezi jejich přívržence. Jsou na tom stejně jako já. Dost pochybuji, že by se k těm řezníkům někdo přidal dobrovolně.“ „Oni jsou také mrtví?“ hlesl Shambog tiše, aby se ujistil, že se ve svém odhadu nemýlí. „Ve skutečnosti jsou nemrtví, ale to nemění nic na tom, ke komu patří.“ „To je zajímavé,“ odpověděl Mortek a snažil se zakrýt své rozpaky. „Zatím ti děkujeme za zprávy, ale jak jistě chápeš, budeme se muset poradit a pak ti sdělíme rozhodnutí. Ještě než tě nechám odvést pryč, řekni mi své jméno, abych věděl, s kým mám tu čest.“ „Jmenuji se Helg, můj pane,“ pravil spoutaný zajatec a způsobně přitom sklonil hlavu. „Nevím, jestli by vám to mohlo nějak pomoci, ale pokud by mě vaši muži na chvíli rozvázali ruce, abych si mohl svléknout ten špinavý plášť, spatřil byste pod ním uniformu gymelské městské hlídky. Záleží však jen na vás, jestli uznáte, zda dostatečně potvrzuje má slova.“ „To ani nebude třeba. Věřím, že tam ta uniforma je. Pokud ne, těžko bys mi sám něco podobného navrhoval,“ rozloučil se s Mortek s nemrtvým a kývnutím ruky naznačil strážným, ať ho odvedou k ostatním zajatcům, kteří dorazili společně s ním. „Věříš mu?“ zeptal se Shambog okamžitě, jakmile odcházející muži opustili jejich stan. „Opravdu nevím, co si o tom všem mám myslet. Každopádně pokud nám ten voják lhal, brzy na nás zaútočí jeho spolubojovníci. Pokud se tak nestane, pošlu pár mužů, aby potvrdili jeho slova. Nebo ještě lépe. Sám vyrazím zjistit, co zbylo z Ekytorpu.“ „To zní moudře, ale tentokrát opravdu bude lepší, když podobnou práci přenecháš ostatním. Pokud by se ti něco stalo, někdo jiný by těžko dokázal udržet pohromadě těch pár stovek mužů, kteří s námi přitáhli. Terytrea by tak možná přišla o svou poslední naději.“ „Ty mi to chceš zakázat? Snad ti nemusím připomínat, kdo je tady pánem!“ „Nemyslel jsem to nijak zle, ale pokud připustíme, že Helg mluvil pravdu, postačí nám pár dní zaslouženého odpočinku, aby se výrazně snížil počet našich nepřátel. I tak nás sice nečeká snadný úkol, ale šance na úspěch budou mnohem větší.“ „Příliš se mi to nezamlouvá. Sedět s rukama v klíně a čekat? To není nic pro vojáka.“ „Já vím, ale uvidíme, s čím přijdou naši zvědové. Ať se nám to líbí nebo ne, ve všem, co nám tu ten zajatec vykládal, poznávám Derwyddovu práci. Přemýšlej! Jak bys jednal, kdybys potřeboval, aby ti někdo pomohl s budováním tvojí říše? Musel bys ho také naverbovat do svých služeb. Zaplatili za to sice vysokou cenu, ale pokud bys k vojákům přidal i schopné řemeslníky a obchodníky, ovládal bys soběstačný celek, který by na nic nemusel brát ohledy.“ „Nevím, co bych ti na to měl odpovědět. Na jejich místě bych se možná choval stejně.“ „Tak vidíš. Navíc ti nepřipadá podezřelé, že by došlo k oslabení našeho nepřítele zrovna ve chvíli, kdy mohl Derwydd předpokládat náš příchod? Vím, že to možná zní až příliš dobře, než aby to byla pravda, ale rozhodně to musíme vzít v úvahu. Nemám ani nejmenší tušení, proč by nemrtví měli vytáhnout na trestnou výpravu zrovna k severním městům, ale klidně bych se s tebou vsadil, že i to má svůj důvod, který nám bude v příhodný čas odhalen.“ „Máš pravdu. Zatím to vypadá až příliš dobře, ale pokud ve zdraví přežijeme dnešní den, možná přeci jen máme nějakou šanci. Co zatím navrhuješ udělat s těmi zajatci?“ „O nich jsem ještě nepřemýšlel, ale každá ruka se nám bude hodit. Pokud se skutečně dočkáme večera, myslím, že bys je mohl poslat pro ty další, o kterých se zmiňoval. Že však budou i nadále potřebovat neustálý dohled, ti snad připomínat nemusím.“ „Tak co? Jak to s námi vypadá?“ zeptal se nedočkavě Sapkow, když spatřil, jak strážní po nekonečně dlouhé chvíli vyvádí Helga ze stanu, kde se právě teď rozhodovalo o jejich osudu.. „Vyslechli si všechno, co jsi jim přišel říct nebo jsme to všechno podnikali zbytečně?“ „To ano, ale opravdu nemám ani nejmenší tušení, jak si má slova přeberou. Teď to již nemáme ve svých rukou, ale věřím, že to pro nás všechny dopadne dobře.“ 152
Sapkow se chtěl ještě na něco zeptat, ale jeden ze strážných ho důrazným šťouchancem do zad upozornil, že by ve vlastním zájmu měli všichni tři mlčet a aby si to náhodou nemohli špatně vyložit, ještě výhružně dodal: „Ticho tady bude! Nikdo vám nedovolil spolu mluvit.“ Ostražitost hlídačů však brzy začala pomalu polevovat a tak spolu zajatci mohli prohodit pár slov, když sledovali, jak se všichni muži v Mortekově ležení připravují k boji. Mnozí z nich si velmi neobratně zapínali své kožené kabátce a v rychlosti se pokoušeli přebrousit meče. „Nechci být špatným prorokem, ale pochybuji o tom, že některý z nich už v ruce držel zbraň. To jsme si tedy našli dobré spojence,“ prohodil Sapkow nevesele. „Co se dá dělat. Viděl jsi tu snad v okolí jiné vojáky, ke kterým jsme se mohli přidat?“ „To sice neviděl, ale když přijde vhodná chvíle, můžeme se tiše vypařit a doufat, že třeba časem přitáhne někdo silnější,“ odpověděl spoutaný žoldnéř tiše, ale jakmile si povšiml nelibého pohledu svého přítele, chvatně dodal: „Ale samozřejmě i slabí spojenci jsou lepší než žádní.“ „To rád slyším, ale příště bys měl pečlivěji vážit svá slova. Ještě stále jsme bedlivě sledováni a podobné nevhodné poznámky by nás mohli přijít draho.“ Celé tábořiště vzápětí umlklo, protože se začínaly vracet první hlídky, které Mortek vyslal, aby si ověřili, jak to vlastně vypadá s Ekytorpem. Nikdo z přicházejících vojáků nevěnoval ani sebemenší pozornost zvídavým pohledům nedočkavých spolubojovníků a zamířil své kroky rovnou ke stanu, kde se nacházel jeho velitel. Podle jejich sebevědomého vystupování zajatci usoudili, že ačkoliv mnozí z nich již měli své nejlepší roky dávno za sebou, právě tihle vysloužilci budou tvořit jádro jejich útočných oddílů, což nebyla nijak povzbudivá představa. Brzy se opět rozhrnula stanová plachta a Shambog přikázal strážným, aby znovu předvedli spoutané muže. Již brzy si měli společně vyslechnout svůj ortel. „Naši zvědové zatím potvrdili všechna vaše slova. Podle všeho jsme v noci při pohledu na hořící hranice navršené z mrtvých těl opravdu hned mysleli na nejhorší, ačkoliv k tomu nebyl žádný důvod. Ekytorp zatím stále stojí tam, kde byl již spoustu let. Zatím dostanete trochu vody a něco k jídlu, ale musíte pochopit, že budeme opatrní. Na mém místě byste se nechovali jinak. Proto i nadále zůstanete pod dohledem našich strážných. Během následujících dní se rozhodnu, jestli vyhovím žádosti o vaše zařazení do našeho vojska. Zatím vám mohu jen poděkovat za užitečné zprávy, které nám podle všeho mohou velmi usnadnit naše plány.“ „Jste laskav, vážený pane,“ odpověděl Helg uctivě, když je znovu odváděli pryč. „Opravdu si svou nabídku myslel vážně?“ zeptat se Shambog tiše, ačkoliv ho stejně nemohl zaslechnout nikdo jiný, než jeho nejvěrnější a nejoddanější žák. „Pokud skutečně ve zdraví přečkáme dnešní den a nikdo na nás nezaútočí, nemohu odmítnout žádnou pomoc. Zdá se, že jsou to zkušení vojáci, kterých zrovna nemáme nazbyt.“ Hertanovi se od chvíle, kdy na vlastní oči spatřil, jakou pohostinnost nabídli nemrtví ekytorpským obyvatelům, když je vyhnali před městské hradby, hlavou honily různé myšlenky. Na té strašlivé řeži a zbytečně prolité krvi nic neměnilo ani to, že se většinou jednalo o zdejší chudáky, o které by za normálních okolností ani pohledem nezavadil. Sám již na vlastní kůži mohl poznat, že se pro dosažení svých cílů neváhají použít ani těch nejšpinavějších úskoků. Svou budoucnost v Nekropoli viděl zpočátku docela dobře, protože si jako tesař udělal slušné jméno a podařilo se mu získat několik zajímavých zakázek, přestože do nich musel vložit všechny našetřené peníze. Všechny další prozatím uctivě odmítal. Nebál se, že by se mu vložené prostředky nevrátily, ale pokud se skutečně s rodinou rozhodne opustit město, mohla by pro ně každá našetřená zlatka mít nevyčíslitelnou cenu. Hertan se krátce rozloučil se svojí rodinou a naznačil Bernylovi, aby ho podle jejich předchozí dohody doprovodil na tržiště. Když si tesařova žena prohlédla, co všechno naložili na malý vozík, který zapřáhli za vypůjčeného pohublého koně, ve tváří se jí zračila spousta otázek, ale ani jednu z nich se nakonec neodhodlala vyslovit. 153
„Věř mi, že všechno dělám jenom proto, aby se nám jednou dařilo lépe,“ pravil jí mnohoznačně, když společně se svým hostem opouštěl jejich domov. „Doufám, že tě nenapadlo provést nějakou hloupost. I když ti to tak třeba zatím nemusí připadat, až dosud mělo jednání nemrtvých své opodstatnění, přestože mohlo vypadat jen jako zbytečná krutost,“ snažil se Bernyl opatrně začít rozhovor, když se dostatečně vzdálili od tesařova domova, aby alespoň trochu rozehnal řemeslníkovi chmury. „Tobě se to snadno řekne, ale pokud jsem tvá slova pochopil správně, i když patřím mezi nemrtvé, nemusí mě čekat žádný dlouhý spokojený život. Může tomu být právě naopak! Copak nechápeš, že tu v tom případě nemohu zanechat své blízké napospas těm zrůdám?“ „Já bych se ti o ně klidně rád postaral, ale raději si vše ještě jednou promysli, abys neudělal ukvapené rozhodnutí, které by tě pak třeba mohlo mrzet.“ „Děkuji ti za tvou nabídku, ale přestože s námi již nějaký čas žiješ pod jednou střechou, ještě to neznamená, že bych ti svěřil do opatrování svou rodinu. Jsem ti vděčný za ochotu, ale již jsem se rozhodl. Pevně věřím, že moje volba bude správná, ale to ukáže až čas. Proto sebou teď odvážíme většinu vybavení mé dílny. Určitě nedostanu to, co bych chtěl, ale pořád lepší to teď prodat, než čekat, až si to někdo vezme po našem odchodu.“ „Máš alespoň nějakou představu, kam pak půjdete?“ „Kam nás nohy ponesou. Hlavně, že to bude daleko odtud!“ Bernyl pokrčil rameny a dál již nic nevyzvídal, protože i když se jemně snažil svému hostiteli naznačit, že odcházet právě v této chvíli nemusí být dobrý nápad, bylo podle všeho zřejmé, že svůj názor nezmění. Raději ho ušetřil dalších dobře míněných rad. Za napjatého ticha brzy dorazili na tržiště, kde navzdory všem předpokladům panoval čilý ruch. Mnozí obchodníci ve vzduchu zavětřili zlaťáky a tak vyrazili pokusit se prodat své mnohdy předražené zboží těm méně šťastným. Bystřejším měšťanům netrvalo dlouho, aby poznali, že jejich nadsazené ceny nikoho příliš nezajímají a tak se při troše snahy a výřečnosti většinou každému podařilo usmlouvat obchod dostatečně výhodný pro obě strany. Bernyl neměl podobné trhy příliš v lásce. Na svou obživu si vydělával jinak a tak je navštěvoval jen v případě, že neměl jinou možnost. I proto se možná pokoušel Hertana odradit od jeho plánů. Byl však stále ještě jeho dlužníkem a tak ho bez jakýchkoliv námitek doprovázel. Netrvalo dlouho a z hlasitého překřikování ho začala bolet hlava. Pokud měl někdo zájem, mohl tu za docela slušný peníz pořídit téměř vše. Od zdobených pohárů přes drahé látky až k různým podivnostem, u kterých Bernyl ani nedokázal odhadnout, k čemu slouží. Pouze dvě věci tu nikdo nenabízel. Prodávat zbraně nebo potraviny, kterých ve městě ještě stále nebyl dostatek, by přímo pod nosem nemrtvých válečníků bylo čiré šílenství. Žoldnéř nepochyboval o tom, že by při troše snahy dokázal v okolních uličkách sehnat i něco z toho, co se tu volně neprodávalo, ale neměl k tomu sebemenší důvod. Na svůj meč a vrhací nože nedal dopustit a nechtěl zbytečně rozhazovat zbytek peněz. Po chvíli ho přestalo bavit nečinné postávání u vozíku s tesařovými nástroji a tak navrhl, že se na chvíli půjde porozhlédnout po tržišti, jestli mu přeci jen něco nepadne do oka. Hertan samozřejmě věděl, že je to jen záminka. Určitě se půjde poptat, jestli někdo z přítomných nebude chtít využít jeho služeb. Každý se musí něčím živit. Zatím se k nim nikdo příliš nehrnul a tak nebyl sebemenší důvod, aby tu stáli oba dva. „Nemusíš nijak spěchat, ale čím dříve budeš zpátky, tím lépe. Nerad bych tu pak na tebe čekal nebo tě hledal někde v tomhle mraveništi,“ posteskl si tesař. „Neboj, já se o sebe dokážu postarat, ale slibuji, že se tady opravdu jen trošku porozhlédnu a hned se k tobě vrátím,“ odvětil mu žoldnéř žertem, ale na odpověď již nečekal. Prodírání davem bylo pro Bernyla ještě horší, než když pouze přihlížel čilému hemžení okolo sebe. Několik obchodníků se ho pokoušelo oslovit nějakou velmi výhodnou nabídkou, ale když si prohlédli jeho nepříjemný výraz, raději mu sami uctivě ustoupili z cesty. 154
Aniž si to voják uvědomil, brzy se ocitl až na samém konci malého tržiště. Chtěl se proto otočit k návratu, když jeho pozornost upoutala skupina dřevorubců, která postávala nedaleko svého vozu naloženého očištěnými kmeny nedávno poražených stromů. Něco se mu na nich nezdálo. Zpočátku ještě přesně nevěděl, co to je. Trojice mužů se opírala o plně naložený vůz, občas mezi sebou prohodila pár slov, ale nijak zvlášť si nevšímala dění okolo. Až Bernyl pochopil, že jsou první, kteří se mu nepokoušeli nic vnutit proti jeho vůli. Možná že již uzavřeli obchod a čekali, až si pro zboží přijde kupec. I tak si mohl vysvětlit jejich netečnost. Ať to bylo jakkoliv, rozhodně se nechtěl nijak vměšovat do cizích záležitostí, když měl svých potíží dost. Dřevorubci nepatřili mezi nemrtvé a to je opravňovalo k tomu, aby si tu mohli dělat, co je jim libo. Bernyl se otočil a zamířil zpět k tesaři, kterému se snad již podařilo prodat všechno, čeho se chtěl zbavit, když se náhle ozvalo krátké přerušované zahvízdání. Vzápětí se ozvalo podruhé a ve tváři se mu konečně objevil úsměv. Tenhle pískot by poznal kdekoliv. Otočil se a pomalým krokem vyrazil k dřevorubcům, aby neupoutal nežádoucí pozornost. Tahle nudná procházka mu možná přinese mnohem víc, než si dokázal představit. Když si zblízka pohlédl na neznámé cizince, spatřil mezi nimi známé tváře. „To snad ani nemůže být pravda! Jste to opravdu vy?“ vyhrkl ze sebe místo pozdravu. „Už to tak vypadá. Každopádně tě rádi vidíme. Jakpak se ti vlastně daří?“ „Mám střechu nad hlavou a něco si vydělám bokem, ale rozhodně to není žádná sláva. A co vy tu pohledáváte? Snad jste se na stará kolena nerozhodli živit poctivou prací?“ „Tak špatně na tom ještě nejsme. Bylo by to na dlouhé povídání. Jestli máš zájem, rádi tě uvítáme mezi sebou. Co říkáš? Ale rozhoduj se rychle, nemáme moc času.“ „Je to lákavá nabídka, kterou nemohu odmítnout,“ pravil Bernyl, protože se vracel zpátky k vojákům, které musel opustit ve chvíli, kdy radní vydali Ekytorp do rukou nemrtvých. Krátká chvíle všeobecného veselí nad nečekaným shledáním byla přerušena příchodem dvou mužů, při kterém všichni přítomní rázem zmlkli. „Co to má znamenat? Kdo je to? Nic podobného jsme si nedomluvili!“ pravil důrazně přicházející muž a dřevorubci se místo odpovědi zahleděli do země. Pro trojici zajatých mužů nebylo snadné získat si Mortekovu důvěru. Uběhly téměř dva předlouhé dny, než vojevůdce konečně uznal, že jim od nich žádné nebezpečí nehrozí a povolil strážným, aby jim rozvázali pouta. Další tři pak uplynuly, než se mohli s určeným doprovodem vydat zpět do Nekropole, aby přinesli další nové zprávy a pokud to bude jen trochu možné, i nějaké zásoby docházejícího jídla. Nikdo nepočítal s tím, že v tábořišti rozloženém téměř na dohled od cíle jejich cesty nečinně stráví tak dlouhou dobu. „Na něco jsem se snad ptal, ne?“ zopakoval Shambog dotaz ještě jednou. „Tohle je Bernyl. Velel naší jednotce, když jsme bránili zdejší hradby. Nabídli jsme mu, jestli by se k nám nechtěl znovu připojit. Byl by určitě platnou posilou našich řad,“ odpovídal tiše Sapkow, protože dobře věděl, že on i jeho přátelé měli ve městě přísně zakázáno s kýmkoliv se stýkat. Na druhou stranu již snad prokázali čestné úmysly a tak by snad mohl přimhouřit oči. „Můžete se přece zeptat vašich mužů, že za námi přišel sám a že jsme ho přesně podle vašich příkazů neoslovili ani nijak neovlivňovali.“ „To mohu potvrdit, pane. Ten cizinec přišel sám,“ doplnil Sapkowova slova další z mužů, který dosud mlčky seděl na kmenech vyskládaných na voze. „Pokud je tomu skutečně tak, vítej mezi námi, příteli,“ odpověděl Shambog již mnohem klidněji. „Jen bych chtěl ještě vědět, pod kým jste vlastně sloužili?“ „Velel nám Vendyn, vážený pane. Bohužel padl, když nemrtví plenili město a naše jednotka se pak rozpadla, ale myslím si, že jsme si u tak získali docela slušné jméno.“ „S tím souhlasím. Vendynovi hrdlořezové skutečně naháněli strach. Ty jsi byl celou dobu ve městě nebo jsi se také někde skrýval stejně jako tvoji přátelé?“ 155
„Obě možnosti jsou správné. Měl jsem štěstí a našel si tu bezpečný úkryt, i když to nebyla moje zásluha. To ale už teď není nijak podstatné.“ „Jsou zde ještě nějací další jako ty nebo jsi tu sám?“ „Je mi líto. O nikom jiném opravdu nevím.“ „Dobrá, tady jsme zřejmě skončili. Předal jsem poselství a teď můžeme jen čekat na odpověď. Když už jsme u toho čekání, nevíš o nějakém slušném noclehu?“ „Něco bych snad mohl doporučit, ale bude to asi trochu dražší. Pokud budete ochotni vysázet na stůl padesát zlatých, nabídl bych vám malý domek i s pohodlným přístřeškem. Vložené prostředky se určitě vyplatí, protože místo putování od hospody k hospodě získáte trvalé nocležiště, kde vás nikdo nebude rušit, ať už si v něm budete dělat cokoliv.“ „To nezní špatně, ale ta cena se mi zdá poněkud nadsazená. Rozhodně nemám zapotřebí, aby s tím domem pak byly nějaké nepříjemnosti. Určitě víš, co tím myslím!“ Bernyl se na okamžik zarazil, ale pak chvatně dodal: „Vím, ale nemusíte se ničeho obávat. Je to křišťálově čistý obchod. Navíc jsem ještě stále zavázán současnému majiteli a rozhodně bych nedovolil, aby na něj někdo vztáhl ruku. Natož abych to udělal já sám!“ „To zní dobře, ale je to docela dost peněz, takže sám musíš uznat, že je potřeba vše dobře zvážit. Nicméně se můžeš zeptat toho svého známého, jestli by nechtěl alespoň trochu slevit. Pak by naše jednání určitě mohla probíhat mnohem rychleji.“ „No to nemohu slíbit, ale pokusím se. Přeci si tu střechu nad hlavou postavil vlastníma rukama a za ty roky si k ní vytvořil určitý vztah. Pochybuji, že by byl ochoten zbavit se jí ještě levněji, protože i tak na tom obchodě bude docela hodně tratit.“ „To už není naše starost. Nejsme to my, kdo odtud chce odejít. Každopádně mu vzkaž, že si do zítřka může naši nabídku rozmyslet, jinak se poohlédneme jinde.“ „Co mi zbývá, když jinak nedáte. Na kolik si tedy ceníte bezpečného útočiště?“ „Řekněme, že třicet zlatých je docela slušná nabídka. Rozhodně nehodláme utratit víc než pětatřicet, tak na to pamatuj a ukaž, jestli se v tobě skrývá trocha obchodního ducha.“ „Uvidíme, co se s tím dá dělat. Podle mě se určitě dohodnete. Myslíte, že bych mohl dostat alespoň malou zálohu, abych prodejci ukázal, že to myslíte vážně?“ „Ale no tak. Přece si nemyslíš, že bych nějakému cizinci na potkání svěřil naše peníze?“ zeptal se Shambog pobaveně. „Chápu, že jsi to chtěl zkusit, ale věř mi, že až do chvíle, než si na vlastní oči budu moci prohlédnout slibovaný dům, ode mne neuvidíš ani zlatku.“ „Rozumím, vážený pane. Pokud mne teď omluvíte, mám tu ještě nějaké nevyřízené záležitosti. Navrhuji setkat se tu zítra ve stejnou dobu a pak uzavřeme navrhovaný obchod.“ „Souhlasím s tebou, příteli. Zítra se tu opět společně uvidíme.“ „No konečně. Začínal jsem si myslet, že se tě dnes již nedočkám,“ uvítat Hertan přicházejícího Bernyla, který svou krátkou procházku pořádně protáhl. „Omlouvám se ti, ale potřeboval jsem si tu něco důležitého zařídit. Určitě chápeš, že nejsi jediný, kdo tu dnes měl něco na práci,“ odvětil mu žoldnéř chvatně. „Snad se nic tak hrozného nestalo. Zatím jsem přemýšlel o tvých slovech a měl jsi pravdu. Teď opravdu asi není ta nejvhodnější doba k odchodu z Nekropole.“ Bernylovi při jeho slovech vyschlo v krku. Jeho dokonalý plán, jak rychle přijít k penězům, se během chvíle změnil v hromadu trosek. Nikdy se ale nevzdával snadno. „A co tě k tomu vedlo, příteli? Když jsme spolu před polednem vyrazili na tržiště, vše nasvědčovalo tomu, že tvé rozhodnutí je konečné a nic ho nemůže změnit?“ „Opustit všechno, co jsi až doposud důvěrně znal, není tak snadné, jak jsem si původně představoval. Nabídky kupujících nebyly nijak štědré a utržil bych sotva třetinu peněz, se kterými jsme počítal. Možná je přeci jen lepší trocha nejistoty a střecha nad hlavou než naopak.“ „To zní moudře, ale možná bude lepší, když na tak závažné rozhodnutí nebudeš sám.“ 156
„No, ještě uvidíme. Opravdu nevím, jestli dokážu sám nést tak velké břímě. Přeci jen obě možnosti jsou lákavé, ale zároveň mají i dostatek důvodů, proč se rozhodnout jinak.“ „Já tě samozřejmě nebudu do ničeho nutit. Jen měj na paměti, že je vše třeba důkladně promyslet. Ať se rozhodneš tak či tak, budeš mít mou plnou podporu.“ Hertan se na okamžik zarazil. Něco se mu nezamlouvalo. V jeho mysli se objevily pochybnosti o poctivých úmyslech válečníka, který kráčel po jeho boku, ale možná má třeba jen strach, že když odejdou z Nekropole, nebude mít kam složit hlavu. Za podivného ticha, kdy oba muži horečně přemýšleli, jak si prosadit svou, brzy dorazili zpět k tesařově domu. Jejich cesty se rozešly, když žoldnéř odešel vrátit lichvářům vyhublého koně, který se nehodil na žádnou práci a podle všeho by ho odmítl i každý slušný řezník. „Tak jak jsi dopadl? Podařilo se ti alespoň něco z těch věcí slušně prodat?“ ptala se nedočkavě tesařova žena, sotva její muž vstoupil do dveří. „Něco jsem utržil, ale obávám se, že to pořád nestačí. Sice se mi podařilo prodat nějaké nářadí, které už nebudu potřebovat, ale když kupující pochopili, na jak nízké ceny jsem až ochoten slevit, začali na mě nahlížet jako na sprostého zloděje, který to někde ukradl. Nemám ani nejmenší tušení, na kolik by nás ta cesta do neznáma mohla přijít. Ať ale počítám, jak počítám, dobrých dvacet zlatých na koně a povoz nám ještě stále bude chybět.“ „To nezní příliš dobře,“ odpověděla stojící žena teskně, protože se jí představa dalšího života ve zdejším městě ani trochu nezamlouvala. „Opravdu jsi za to nemohl dostat víc?“ „Snažil jsem se, seč mi síly stačily. Něco málo snad dostaneme za náš domek, ale pochybuji, že dokážeme pokrýt zbývající náklady. Podle lidí z tržiště pro sebe nemrtví začali zabírat prázdné domy. Pokud někdo bude něco chtít, koupí raději od nich a ještě si bude moci vybírat.“ „Omlouvám se, že ti nezdvořile skočím do řeči,“ ozval se náhle za jejich zády přicházející Bernyl, což oba sedící viditelně zaskočilo. „Pokud to opravdu myslíte s vaším odchodem vážně, jeden starý známý mě dnes na tržišti požádal, zda bych mu ve městě nenašel nějaké pěkné nocležiště. Myslím, že se spolu zajisté domluvíte a těch dvacet, možná i pětadvacet zlatých, by ti klidně mohl zaplatit. Navíc jsem dnes u těch překupníků domluvil zapůjčení koně i na zítřejší den. Sice je jen kost a kůže, ale věř mi, že pokud odcestujete a již se sem nikdy nevrátíte, pořád ještě to je poměrně slušné tažné zvíře za přijatelnou cenu.“ Hertan okamžitě pochopil, odkud vítr fouká. Pokud jejich host nelhal a skutečně by mohli získat tolik peněz, neměli nejmenší důvod, proč se v Nekropoli déle zdržovat. Raději ale nechtěl nic slyšet o tom, co všechno se v domě bude odehrávat po jejich odchodu. O některých věcech by člověk ve vlastním zájmu neměl nic vědět.
157
Kapitola 16 Derwydd převzal od městského písaře několik zapečetěných listin stejně, jako to již během posledních dní učinil mnohokrát. Jejich obsah nebyl nijak důležitý, ale když na jednom z pergamenů spatřil dva zdobené prsteny, po tváří se mu rozlil úsměv. Shambogův starý rodinný šperk by poznal kdekoliv a ten druhý zajisté mohl patřit jedině Mortekovi. Dorazili právě včas, blesklo starému rádci hlavou, když si vzpomněl na nedávné krveprolití, k němuž neúmyslně podnítil nemrtvého vladaře. Počítal s tím, že nepřežije nikdo z jeho pečlivě sestaveného seznamu nepohodlných osob, ale ani ve snu by ho nenapadlo, jak se rozhodnou vypořádat s hladovějící chudinou. Uplyne ještě mnoho dní, než z města vyvane štiplavý zápach obrovských pohřebních hranic a ostatní dokáží alespoň trochu zapomenout. Mnozí z měšťanů nehodlali nečině vyčkávat, až se jednou i oni znelíbí svým novým pánům a ve spěchu chvatně opouštěli Nekropoli, aby zachránili své životy. Z města se však podařilo dostat jen několika desítkám šťastlivců, protože jakmile si panovník uvědomil, že se mu začínají prchat poddaní, kteří mají znovu naplnit jeho pokladnici, nechal své vojáky, aby uzavřeli hradby a bez zvláštní propustky se nikdo nemohl dostat ven. Ať se to Derwyddovi zamlouvalo nebo ne, i tento nápad pocházel z jeho hlavy. Moc dobře se dokázal vžít do pocitů těch, kteří se snažili uprchnout, ale nemohl jednat jinak. Pokud by dopustil, aby odešli, v Nekropoli by znovu zavládl chaos, což nemohl dovolit. Zatím dokázal bez větších obtíží vnucovat vladaři svou vůli, ačkoliv to mnohdy nebylo nic jednoduchého. Dokud Jeryn bude přesvědčen, že vše drží pevně v rukou, mohou se rádce a jeho přívrženci v tichosti připravovat na chvíli, kdy sešikují všechny věrné a společně vytáhnou do boje. „Děkuji ti za dobré zprávy,“ řekl Derwydd písaři, který se právě chystal odejít. „Doufejme, že je to první vlaštovka a další budou brzy následovat.“ „Rádo se stalo, můj pane. Nemusíte se ničeho obávat, jakmile budou mít moji pomocníci hotové další soupisy, okamžitě vám sem osobně zanesu výsledek jejich práce.“ Oba muži sice věděli, že pozornost nemrtvých oproti jejich počáteční horlivosti značně opadla, ale ani přesto nehodlal ani jeden z nich pokoušet vrtkavou štěstěnu, když okolo nich procházelo několik sloužících, kteří nevzbuzovali přílišnou důvěru. „Nemusí nijak pospíchat. Zaslouží si trochu odpočinku. Zítra je taky den. Já si zatím prohlédnu jejich výpisky a do večera si k nim udělám pár poznámek.“ „Rozumím. Před soumrakem si pro ně přijdu do vašich komnat a dohlédnu na to, aby je ta holota líná brala na zřetel, až budou pokračovat ve své práci.“ „To rád slyším, ale budu muset jít. Mám ještě další povinnosti, které nesnesou další odklad. Dobře víš, že si náš panovník přeje vědět o všem, co se tady šustne.“ Písař se uctivě rozloučil a loudavým krokem se šoural zpátky do knihovny. I když měl zpočátku mnoho pochybností, možná přeci jen ještě mají nějakou naději, která se navíc podstatně zvýšila, když Mortek vyslyšel jejich volání o pomoc a přitáhl k Ekytorpu se svou armádou. Derwydd sledoval svého přítele, dokud mu nezmizel z dohledu na úzkém schodišti a pak vyrazil opačným směrem. Přestože se jeho troufalé plány pomalu blížily svému naplnění, to nejtěžší ještě mají před sebou. Ani dnes totiž nepřinášel vladaři žádné povzbudivé zprávy. „Zdravím vás, můj pane,“ pravil rádce uctivě, když ho dvojice strážných pustula do panovníkovy komnaty, kde spatřil nemrtvého, jak hledí zamyšleně hledí okna. „Vítej příteli, rád tě tu opět vidím. Myslím, že si máme o čem promluvit, “ odpověděl mu Jeryn tiše a Derwydd raději nedomýšlel, co se mu asi tak v těchto chvílích honí hlavou. „Jak jen si vaše milost bude přát. Mohu začít s naším krátkým každodenním shrnutím toho, co nového se v Nekropoli odehrálo nebo to dnes uděláme jinak?“ „Však ty moc dobře víš, o čem se s tebou chci bavit! Nesnaž se to popřít!“ 158
Starý rádce tušil, že musí získat trochu času, aby si mohl rychle připravit nějakou hodnověrnou obhajobu, kterou by dokázal nějak odrazit vladařův načekaný slovní výpad a marně přemýšlel o tom, co zrovna dnes mohlo panovníka tolik rozzuřit. „Nejsem si jist, že zcela přesně rozumím vašim požadavkům, můj pane,“ odvětil po kratičké chvilce váhání a hledání vhodných nicneříkajících slov. „Přeci ze mě nebudeš dělat hlupáka. Zařídil jsem se přesně podle tvých rad, vypořádal jsem se s těmi, kteří podle všeho měli prsty v chystaném spiknutí, ale ani to mi nijak nepomohlo! Někdo mi tu i nadále beztrestně vraždí moje vojáky. Copak jim není jasné, že až se mi dostanou do rukou, dám si pořádně záležet na tom, aby posloužili jako výstraha ostatním?“ „Je mi líto, ale nedostala se ke mně žádná podobná zpráva. Neměl jsem ani nejmenší tušení, že se ve městě potulují ještě nějací spiklenci, kterým se podařilo uniknout.“ „To je v pořádku. Jednali podle mého rozkazu! O těch dalších mrtvých se nesměl dovědět nikdo bez mého výslovného souhlasu. Snad uznáš, že to bylo rozumné rozhodnutí.“ „Asi ano, ale přeci jen bych byl raději, kdybych o tom věděl hned od začátku. Pak bych mohl připravit nějaká další opatření, která by nám pomohla polapit zbytek těch ničemů. Když ví, že bylo jejich zdejší velení rozprášeno, nemají tady už co pohledávat a měli by přeci co nejrychleji uprchnout někam do bezpečí? Pokud by nám totiž sami neprozradili svou přítomnost, pochybuji o tom, že by zde někdo sám od sebe hledal ještě nějaké další spiklence.“ „Nevím, co ti na to odpovědět. Tvá slova zní stejně moudře jako vždy, ale také mi vrtá hlavou, proč by ti cizinci za každou cenu pokračovali ve svém snažení, když je stejně odsouzeno k nezdaru? Přeci jim musí být jasné, že je jen otázkou času, než se je podaří všechny pochytat!“ „Možná to jsou nějací zaslepenci. Třeba mají s někým z vás nevyrovnané účty a usilují jen o prachobyčejnou pomstu, ale už bych bez patřičných znalostí nechtěl dál rozvíjet svoje myšlenky. Někomu bych třeba mohl ublížit nepodloženým křivým obviněním a rozhodně nestojím o to, abych měl na rukou nevinnou krev,“ pravil Derwydd odhodlaně, ale dobře si uvědomoval, že první vážnější komplikace přišly mnohem dříve, než je očekával. Vladař přemýšlel o vyřčených slovech a ač si to nechtěl připustit, asi v nich opět bylo něco pravdy. Pokud by se některý z jeho nepřátel dokázal spojit s kupeckými městy, aby proti němu vytáhl, byl by jeho soupeř mnohem silnější, než si představoval. Zatím ho však nenapadl nikdo dostatečně bohatý, silný a mocný, kdo by dokázal přijít s něčím podobným. Třeba se ale některý z jeho starých známých dokázal vypracovat, protože vše skutečně nasvědčovalo tomu, že se jedná jen o vyrovnání čistě osobních záležitostí. „Co tedy navrhuješ? Jak můžeme co nejrychleji odhalit nový úkryt těch spiklenců?“ „Na to vám bohužel ještě stále nejsem schopen odpovědět, ale do zítřejšího rána určitě připravím nějaký rozumný plán. Pokud si již nebudete nic jiného přát, na stůl jsem vám položil k nahlédnutí nějaké listiny, ale chápu, že dnes na ně asi nemáte žádné pomyšlení.“ Derwydd čekal, až mu vladař potvrdí, že ho již nebude potřebovat, aby mohl spěšně odejít do svých komnat. Ještě dnes ho bude čekat pořádná spousta práce. Sotva však za starým rádcem zaklaply zdobené dveře vladařského sálu, do místnosti vstoupil další nemrtvý válečník, který se až dosud ukrýval na malém balkóně a skrze otevřené okno mohl velmi dobře slyšet vše, o čem se tu před chvíli oba muži bavili. „Věříš mu? Já si totiž ještě stále nejsem tak docela jist, co si o něm vlastně mám myslet.“ „To je velmi těžká otázka, můj pane. Ale musíte uznat, že by přece nebyl tak hloupý, aby i nadále nechal zabíjet naše muže, když už si ověřili, že ten jejich tajemný jed pracuje naprosto spolehlivě. Kdepak, za tím vším bude ještě něco jiného, ale nemám ani nejmenší tušení, co by to vlastně mohlo být,“ odpověděl Perwys rozmrzele, protože ani jeho příliš netěšilo, že se některým spiklencům podařilo uniknout a i nadále se ukrývají někde v jejich městě. „A co když má tohle všechno jen odvrátit naši pozornost od jejich skutečných záměrů, aby nás pak nachytali nepřipravené? To by přece dávalo smysl, ne?“ 159
„To asi ano, ale opravdu jsem z toho staříka nespustil oči. Po celou dobu, kdy tu řádili ti tajemní cizinci, byl pod mým nepřetržitým dohledem. Opravdu pochybuji, že by zrovna on dokázal v tajnosti přichystat něco podobného. Klidně bych byl ochoten přísahat na vlastní život, ale to by v současné chvíli asi bylo zbytečné,“ odpověděl nemrtvý válečník obezřetně a neměl ani nejmenší tušení, jak moc ve své pošetilosti podcenil svého nepřítele. „Tak kdo by si nás k čertu chtěl poštvat proti sobě? Vždyť to přeci nedává žádný smysl!“ „Něco mě možná napadlo. Pokud někomu něco dáte, přeci si to pak také můžete klidně vzít zpět, ne? Co když v tom má prsty ten, do koho by to nikdo z nás neřekl?“ Jeryn chvíli trvalo, než pochopil, kam tím jeho zástupce míří a pak překotně vyhrkl: „To snad ani nemůžeš myslet vážně. Ten malý spratek je sice poslední dobou nějak moc náladový, ale pokud by chtěl udělat něco podobného, určitě by si za svůj cíl vybral někoho z nás a nezkoušel to na bezvýznamných vojácích, které vlastně nikdy ani pořádně neviděl.“ „To je právě ono. Třeba se teprve k něčemu podobnému v tajnosti chystá!“ „Ale ne! To přeci nemůže být pravda. Sám musíš uznat, že se mu za mého panování nevede nijak zle a dokud si myslí, že až trochu povyroste, uvolním mu místo na trůně, těžko by se odhodlal proti nám něco podniknout. Pak by mohl jen těžko udržet po kontrolou naše vojáky. Klidně bych se s tebou vsadil, že by mu většina z nich klidně vrazila nůž do zad, než aby se pokojně odebrali zpět do náručí chladného hrobu, ze kterého nedávno povstali.“ „Něco mě právě napadlo. Dnes tu byli nějací měšťané, kteří žádali o slyšení. Samozřejmě jsme ty nezvané hosty okamžitě odkázali do patřičných mezí, ale myslím, že bychom je mohli využít k tomu, aby nám ten kluk dokázal, jestli ještě skutečně stojí na naší straně.“ Mohlo být krátce po svítání, když si nemrtvý panovník přišel pro chlapce, který ve společnosti dvou štěňat spokojeně spal ve své posteli. Chlupáči jako první zaznamenali jeho přítomnost. Raději seskočili na zem a vydali se k pelechu, který pro ně připravily v rohu místnosti. „Vstávejte mladý pane. Je nejvyšší čas, abyste si po čase znovu prohlédl Nekropoli. Od vaší poslední návštěvy uplynula již docela dlouhá doba. Myslím, že opravdu oceníte, co všechno se nám za tak krátkou dobu podařilo vybudovat,“ pravil Jeryn rozespalému chlapci. „Opravdu je to nutné takhle brzy po ránu? Nepočkalo by to na odpoledne?“ „Snad ti nemusím připomínat, jak vzácný je můj čas, který jsem se ti dnes rozhodl věnovat? Ničeho se neboj, určitě budeš nadmíru spokojen,“ odpověděl nemrtvý vladař chlácholivě a byl rád, že malého chráněnce zastihl nepřipraveného, aniž by něco vytušil. „No tak když to opravdu nemůžeme odložit, tak mi dejte alespoň chvilku, abych se oblékl. Asi by nebylo nejvhodnější, abych se venku procházel jenom v noční košilce.“ „Ale zajisté. Nějaká chvilka sem nebo tam přeci nic neznamená. Budu na tebe čekat před tvou komnatou,“ rozloučil se s ním vladař na krátký okamžik, protože skutečně netrvalo dlouho, drobná ručka otevřela mohutné dřevěné dveře a hoch se k němu znovu připojil. „Tak kam vlastně vyrazíme?“ zeptal se chlapec rozespalým hlasem. „Nech se překvapit, však se brzy dočkáš odpovědí na všechny své všetečné otázky.“ Hoch chvíli přemýšlel, co by měl říci, ale pak se rozhodl raději držet jazyk za zuby. Ještě si moc dobře pamatoval, že se spolu naposledy nerozešli zrovna v nejlepším. Když míjeli královské zahrady zarostlé plevelem, kde před v noci tajně pohřbil svého chlupatého mazlíčka, znovu si v duchu připomněl, že i nadále musí zůstat obezřetný, protože neměl tušení, co všechno by mu ještě mohl přichystat jeho krutý opatrovník, aby ho naučil poslouchat jeho příkazy. Ještě než společně opustili bezpečí vladařova paláce, přidal se k nim i početný oddíl nemrtvých ozbrojenců, aby je doprovázel na jejich cestě. „Tak vidíš, že o tebe bude dobře postaráno stejně jako vždy. Sám jsem si je vybíral, aby vytvořili naši osobní gardu. Jsou mezi nimi jen zkušení vojáci, kteří již mají něco za sebou,“ pravil Perwys hrdě, když si chlapec nedůvěřivě prohlížel pochodující válečníky. 160
Na první pohled nevzbuzovali přílišnou důvěru a spíše naháněli strach, ale nic jiného ani neměli v popisu práce. Při pohledu do jejich tlejících tváří nemohl nikdo pochybovat, ke komu patří, přesto na sobě všichni měli černý plášť a na zádech vyšitou bílou lebku. Byli něco víc, než jen obyčejní nemrtví vojáci a ostatním to dávali jasně najevo. I oni však museli vždy trpělivě vyčkávat na pokyn svého vladaře, aby jako jeho osobní stráž mohli vyrazit. Chlapec se zvědavě rozhlížel okolo sebe a spokojeně sledoval, jak se celé město změnilo od jeho poslední návštěvy. Hlavní třída měla nové dláždění a několik poničených budov v jejím okolí již také zářilo novotou. Občas minuli nějaké měšťany, kteří je uctivě zdravili, pokud se jim již zdaleka nestačili vyhnout. Jeryn si jejich pozdravů nevšímal, klučina však každému z nich na oplátku krátce zamával drobnou ručkou a odměnil ho srdečným úsměvem. Neměl ani nejmenší tušení, že čím dále by zašli do přilehlých uliček, tím hůře by vypadaly opuštěné domy. „Tak jak se ti tu líbí?“ zeptal se nemrtvý vladař svého malého chráněnce se spokojeným výrazem ve tváři, protože až dosud vše vycházelo přesně podle jeho plánu. „Opravdu je vidět, že se zde udělal kus poctivé práce. Myslím, že město je po dlouhé době konečně v dobrých rukou,“ odpověděl chlapec bezelstně a zvědavě si prohlížel okolí. „Jsem rád, že dokážeš ocenit naše zásluhy. Tohle však ještě ani zdaleka není všechno, co nás čeká. Je rozdíl vybudovat jedno město a celou říši, ale nemusíš se ničeho obávat. Již to nebude trvat dlouho a celý svět bude ležet u našich nohou,“ odvětil Jeryn tiše. Chlapec se na okamžik zarazil. Už několikrát na vlastní oči viděl, co všechno je jeho současný opatrovník ochoten udělat pro trochu peněz a pomíjivé slávy. Pokud jim skutečně zanedlouho bude ležet celá Terytrea u nohou, budou se až po kolena brodit v prolité krvi. Příliš se mu to nezamlouvalo, ale jen těžko s tím sám mohl něco udělat. „Už si toho viděl dost. Nekropole skutečně vzkvétá do nebývalé krásy, ale asi tě nebude zajímat jen její pěkné pozlátko a možná bys rád nahlédl, jak se žije tvým poddaným.“ Hoch chvíli přemýšlel a pak váhavě přikývl. Od chvíle, kdy v čele nemrtvých válečníků opustil svou rodnou ves se jen trmácel na cestách nebo v poslední době odpočíval v honosných komnatách královské pevnosti. Vždycky u společného táborového ohně rád naslouchal starším, kteří po letní sklizni odváželi část úrody na prodej do nejbližšího města a nedokázal si představit, že někde mohlo na jednom místě skutečně žít tolik lidí, kteří se sotva znali. „To zní zajímavě. Docela rád bych se přesvědčil, jak se jim daří,“ řekl chlapec zvědavým hlasem a ani si nestačil uvědomit, že právě dobrovolně strká hlavu do připravené oprátky. „Tak tě již nebudeme déle napínat. Zkusíme se zastavit na návštěvě třeba právě tady,“ pronesl Jeryn a zároveň učinil několik rychlých kroků, aby zaklepal na nejbližší dveře, za kterými se po chvíli objevila tvář mladé ženy vystrašená nečekanými návštěvníky. „Ničeho se nebojte, jen jsme šli náhodou okolo a rádi bychom se podívali, jak se vám daří a zda něco nepotřebuje,“ pravil Jeryn na uvítanou a ve tváří se mu objevil křečovitý úsměv. Žena se zahleděla do jeho tváře a marně se z ní pokoušela vyčíst, jestli svá slova skutečně myslí vážně nebo chystá něco nepěkného, když mu za zády stál oddíl nemrtvých ozbrojenců. „Nebojte, jen se uvnitř trochu porozhlédneme a hned zase půjdeme.“ Vladař jí dal ještě chvíli na rozmyšlenou, ale když pochopil, že její strachem sevřené hrdlo nevypraví ani hlásku, sám se pozval dovnitř a naznačil ostatním, aby ho následovali. Chlapec si zvědavě prohlížel střídmě vybavený dům s nábytkem z nedbale opracovaného dřeva, ale brzy poznal, že tady není nic zajímavého k vidění. „Tak co, jsi alespoň trochu spokojen?“ zeptal se Jeryn malého chlapce. „Jak sám vidíš, našim lidem tu ke spokojenému životu nic nechybí.“ „Vypadá to tady podobně jako u nás doma, ale přeci jen jsme to u nás měli lépe zařízené. Samozřejmě se to ani zdaleka nepřiblížilo té nádheře, které se mi teď dostává ve tvém paláci, ale to tady opravdu všichni žijí takhle? Přeci jen jsem si to představoval trochu jinak, když jsem slýchával vyprávění o velkých městech překypujících bohatstvím.“ 161
„Ale to je přeci jasné, že se tu všichni nemůžou topit ve zlatě. Jen si pomysli, jak by to tady asi pak vypadalo. Okolí města by bylo plné lupičů, co bych chtěli snadno přijít k penězům a netrvalo by dlouho a takhle bohaté město by se rozhodl vyplenit nějaký zchudlý šlechtic. Kdepak, i ve městech musí přece žít obyčejní lidé a jen pár vyvolených si můžete dopřávat takový blahobyt jako my! Ani ostatním měšťanům v Nekropoli se však nežije špatně.“ Chlapec souhlasně přikývl, protože slova jeho opatrovníka byla pravdivá. „Abych ti dokázal, že toto není jen nějaký pečlivě vybraný dům ke tvému ošálení, klidně nahlédneme i do dalších, které se nacházejí ve zdejší ulici. Volbu dalšího ponechám na tobě.“ Hoch byl jeho nečekanou výzvou trochu zaskočen, ale když už měl jednou možnost nahlédnout do jejich města, nehodlal se jí vzdát. Bylo to vůbec poprvé, kdy mohl společně s ostatními opustit střeženou pevnost, aby vyrazil do jeho křivolakých uliček. Nikoho z odcházejících mužů ani nenapadlo, že by se mohl rozloučit s vystrašenou majitelkou malého domu, která nevěřícně hleděla na jejich vzdalující se záda a neměla nejmenší ponětí o tom, proč za ní vlastně přišli. Když za nimi zapadli dveře, ve tváří se jí objevila úleva. „Tak kam zamíříme teď?“ zeptal se Jeryn malého chlapce a dodržel tak své slovo. „Já nevím. Tak třeba támhle,“ opověděl hoch rozpačitě, rukou pak mávl na protější dům, který mu padl do oka a byl rád, že opravdu mohl zvolit, kam povedou jejich kroky. „Nuže dobrá. Uvidíme, co zajímavého nás tam čeká.“ Druhá návštěva již byla pro malého klučinu mnohem zajímavější, než ta první, protože se ocitli v útulné dílně. Postarší muž tu právě na hrnčířském kruhu vytvářel džbán, na který jeho pomocníci o pár chvil později pro ozdobu přidali několik hliněných lístků. Hoch se na jejich práci nemohl vynadívat. Všechno vypadalo tak jednoduše, ale ani na okamžik nezapochyboval o tom, že jim práce jde tak dobře od ruky zásluhou letitých zkušeností. Když si na jejich místě představil sebe nebo někoho ze svého doprovodu, musel se pousmát. „Vidím, že se ti tady líbí,“ pravil panovník a přitom mu položil ruku na rameno. „Jestli budeš chtít, domluvím, aby někdy navštívili náš hrad a trochu tě zasvětili do svého řemesla.“ „To bych byl moc rád,“ zašeptal chlapec tiše a pak položil ruku na koženou rukavici svého opatrovníka, aby rychle dodal: „A mohlo by to být ještě dnes?“ „Všeho do času, malý pane. Dnes před sebou mají ještě hodně práce, která nepočká. I oni přece musí z něčeho žít, ale slibuji, že je pozvu, jak nejdříve to bude možné.“ „Děkuji. To by mi udělalo obrovskou radost. Ač si nemůžu na nic ztěžovat, přeci jen některé dny, kdy jsem sám ve své komnatě, jsou strašně dlouhé. Tohle by se mi postaralo o zábavu a mohl bych se ještě něčemu přiučit. Udělal bych ti nějaký pěkný dárek,“ hovořil hoch nadšeně. „To je pravda, ale teď už tady nebudeme rušit. Vidíš, že mají své práce dost, tak ještě zavítáme jinam a pak se vrátíme zpátky. Cestou se samozřejmě stavíme v nějaké krčmě a dáme si něco dobrého k jídlu. Když už máš jednou poznat život v Nekropoli, tak se vším všudy.“ Chlapec souhlasně přikývl. Blížilo se poledne a začínal se ozývat kručící žaludek. Nemrtví tak za pár okamžiků opět opustili hrnčířskou dílnu a stanuli na opuštěné ulici, ze které raději zmizel každý, kdo se dozvěděl o jejich obchůzce a neměl tam co pohledávat. „Tak vidíš, že jsou teď ve městě všichni spokojeni. Sice jim chvíli trvalo, než si zvykli na nové podmínky, ale žádný z poctivých obyvatel nijak nestrádá. I ten hrnčíř a všichni jeho pomocníci již teď patří mezi nás,“ pravil Jeryn mnohoznačně, ale chlapcovi netrvalo dlouho a pochopil, co strašného tím vlastně měl jeho opatrovník na mysli „A kam se ještě podíváme teď?“ zeptal se hoch spěšně, aby ukryl své překvapení. „To ještě nevím. Klidně bych to nechal na tobě, ale když jinak nedáš, tak třeba támhle. Není to odsud daleko a ten domek už zvenčí vypadá docela pěkně.“ Než stačil klučina odpovědět, vyrazil nemrtvý vladař se svou družinou k vybranému stavení. Již na první pohled bylo zřejmé, že patří zřejmě některému z bohatších měšťanů a tak byl malý hoch zvědav, jak moc se bude uvnitř odlišovat do těch, které dosud viděl. 162
Na první zaklepání se nikdo neozval, ale když Perwys zopakoval svou výzvu, stejně jako v předchozích případech se i nyní dveře neochotně otevřely. „Buďte pozdraveni, ctihodní měšťané,“ pozdravil žoldnéř a byl překvapen, kde v sobě našel tolik vybraných způsobů, o kterých až dosud neměl nejmenší ponětí. „I vy buďte vítáni. Co vás k nám přivádí? Mohu snad doufat, že naše prosby byly nakonec přeci jen vyslyšeny?“ zeptal se měšťan nesměle přicházejících vojáků. „To všechno se ještě teprve uvidí, ale myslím, že máš pravdu.“ Kupec se hluboce uklonil, padl na zaprášenou zem a jeho ruce dychtivě objaly Jerynovy kožené boty a následovalo i několik krátkých polibků. „Ale no tak. Tohle přeci není nutné. Stačí, když nás pozveš na krátkou návštěvu a nemusíš tu před ostatními hrát takové divadlo. Nesluší se, aby viděli váženého občana v takovém postavení. I když mi to samozřejmě udělalo radost a musím uznat, že se v lichocení vyznáš.“ „Jak si přejete. Cokoliv pro vás budu moci udělat, považujte předem za splněné,“ odpověděl obchodník, když se zvedal z prachu tak rychle, jak jen mu to jeho staré klouby dovolovaly. Když kupec znovu v hlubokém úklonu držel dveře, aby mohli jeho návštěvníci vstoupit do jeho domu, Perwys se přitočil ke svým mužům a rozkázal jim, ať počkají venku. O tuhle obhlídku se postará on sám se svým vladařem a jeho malých chráněncem. Sotva za návštěvníky zapadly dveře, obchodník se opět hluboce uklonil a šťastně zašeptal: „Odpusťte, ale již jsem se ani neodvažoval doufat, že byste třeba opravdu přišli.“ „To je v pořádku. Teď aspoň víš, že nám opravdu záleží na tom, jak se v Nekropoli žije našim lidem. Dbáme jen na jejich blaho. Od našich předchůdců nás totiž neodlišuje jen to, co mohou všichni vidět na první pohled,“ pravil nemrtvý vladař spokojeně. „Ale teď nám již představ i ostatní členy své rodiny. Jsme tady přece také kvůli nim, ne?“ „Samozřejmě, jak chcete. Jako slušně vychovaný hostitel se však ještě musím zeptat, zdali si někdo z vás nebude přát něco dobrého k pití nebo k jídlu?“ „Myslím, že to zatím nebude nutné. Já si možná dám něco později, ale pokud by se ve tvém domě našlo něco dobrého tady pro toho chlapce, určitě by se nezlobil.“ Klučina si prohlížel bohatě zdobené stěny, na kterých se nacházelo několik starých obrazů a jeden malý koberec s vycházejícím sluncem. Nic podobného ještě nikdy ve svém životě nespatřil. Byl tak zaujat prohlížením vyšívaných vzorů, že ani nepostřehl, že se mluví o něm. „Děkuji převelice za tvou nabídku, ale zatím ji asi nikdo z nás nevyužije,“ dodal Jeryn na pronesenou výzvu, když spatřil, jak si hoch zvědavě prohlíží zdejší poklady. „Dobrá tedy. Pokud budete chtít, kdykoliv během návštěvy můžete o cokoliv požádat! Vašemu přání bude samozřejmě vyhověno. Ještě chviličku strpení, za okamžik vás přijde uvítat i moje žena. Provede vás po našem domě a já zatím přichystám vše potřebné.“ Sotva stačil kupec domluvit, po úzkém schodišti skutečně sestoupila paní domu, která stejně jako její manžel hlubokým úklonem uctivě pozdravila vzácné hosty. „Pojďte za mnou. Provedu vás po našem skromném domě,“ pravila zastřeným hlasem plným bolesti a smutku a naznačila, že jí mohou následovat. „Tady má můj muž svou pracovnu, ve které se poslední dobou uzavíral bezpočet obchodních smluv. Raději snad ani nebudu říkat, kolik peněz jsem tu na papíře viděla protéct jeho rukama. Je to skutečný mistr svého oboru a nemá se za co stydět,“ pronesla k ostatním, když pomalým krokem procházeli bohatě zdobenou místností s několika křesly. Chlapec zvědavě nakukoval dovnitř, protože i tady upoutal jeho pozornost neobvyklý doplněk zdejší výzdoby. Celá jedna stěna byla věnována loveckým trofejím. Nacházely se na ní pečlivě udržované hlavy zvířat, mnohdy přivezené z dalekých krajin. „Co tohle bylo za divnou příšeru?“ zašeptal obdivně hoch, když si zamyšleně prohlížel obrovskou kožešinu zbavenou všech končetin. Jeho drobné ručky stejně nedokázaly čekat na odpověď a začaly pomalu zvědavě zkoumat tu chlupatou podivnost. 163
„Byl to velký bílý medvěd. Lovci ze severu nám o něm vyprávěli neuvěřitelné příběhy. Tuhle cennost jsme od nich nakonec dostali darem jako milou pozornost, když jsme s nimi uzavřeli dlouhodobou smlouvu. Byla pochopitelně velmi výhodná pro obě strany.“ „A co je to medvěd?“ pokračoval chlapec ve zvídavých otázkách. „No, řeknu ti to asi takhle. Rozhodně bych se s ním nechtěl potkat,“ odpověděl Perwys, ale ani on nemohl odtrhnout zrak od neobvyklých předmětů svezených ze všech koutů světa. „Tamto je opravdový drak?“ vychrlil hoch překotně, když rukou ukázal na podivnou zašedlou hlavu, které z obrovského nosu vyrůstaly dva kostěné rohy. Když se pak zahleděl na malého bílého koně, uchváceně se zeptal: „A jednorožci tady doopravdy někdy žili? Vím, jak by se to dalo vyzkoušet! Až dosud jsem si myslel, že patří jenom do pohádek pro děti!“ „Malému pánovi se tady nějak zalíbilo. Asi se sem ještě vrátíme, než budeme odcházet. Na podobné nápady si ale raději nech zajít chuť. Máme svých problémů dost. Ještě se tak ve městě starat o nějaké pobíhající nekrorožce,“ omlouval se Jeryn za nečekané zdržení a po úzkém schodišti následoval průvodkyni do části domu, která bývala hostům obyčejně zapovězena. „Tento pokoj patřil naší Afře. Manžel vás již očekává,“ rozloučila se mladá žena se svými hosty a naznačila jim, že dále již mohou pokračovat bez ní. Nemrtvý vladař se s ní rozloučil krátkým pokývnutím hlavy. Jako první vstoupil do tmavé místnosti, kde u malého okna netrpělivě postával bohatý kupec. Jeho zavalitá postava zabraňovala slunci, aby alespoň trochu projasnilo zdejší ponurou místnost. „Máte mé tisíceré díky. Opravdu se nemusíte bát, že vám zůstanu něco dlužen.“ „To je zbytečné. I my jsme přeci rádi, že jsme tě mohli poctít návštěvou,“ odvětil Jeryn s trochou samolibosti, ale ve svém nitru se již nemohl dočkat toho, co bude následovat. Krátce po dvojici nemrtvých totiž do ztemnělého pokoje drobnými krůčky přicupital i jejich malý chráněnec, který se nemohl dočkat toho, jaká nová tajemství se mu zde odhalí. Nadšený úsměv však brzy opustil jeho tvář, protože sotva kupec odstoupil od okna a sluneční svit prostoupil celou místností, spatřil zdobenou postel, na které leželo malé děvčátko. Na první pohled se zdálo, že klidně spí, ale její pobledlé líce a ruce zkřížené na prsou nenechaly nikoho na pochybách, jaké neštěstí nedávno postihlo zdejší dům. Hoch zoufale zalapal po dechu. Až dosud byl dnešní den tím nejlepším, jaký zažil od opuštění své rodné vesnice. Stačila kratičká chvíle, aby se vše změnilo. „Jak se to stalo?“ zeptal se tiše Jeryn, aby přerušil trapné ticho. „To bych také rád věděl, ale na tuto otázku neznám odpověď. Neznali jí ani nejlepší felčaři, kterým jsem nabízel bohatou odměnu, pokud se jim podaří zachránit mojí milovanou holčičku. Žádný z nich to ale nedokázal. Nezbylo mi nic jiného, než abych doufal ve vaše milosrdenství,“ odpověděl měšťan pokorně a stále ještě nevěřil tomu, že by jeho zoufalá prosba mohla být skutečně vyslyšena a nemrtvý vladař ho doopravdy přišel navštívil. „Nuže dobrá, pokusíme se ti pomoci s trápením, ale budeme tu nějakou dobu muset zůstat o samotě. Snad ti k tomu nemusím nic dalšího vysvětlovat.“ „Ale jistě,“ chvatně odpověděl zakulacený mužík a okamžitě se v uctivém úklonu hrnul k otevřeným dveřím, aby svým odchodem splnil přání. „Ona je mrtvá?“ zeptal se chlapec svého opatrovníka, sotva z místnosti odešel jejich hostitel, ale na tuto otázku sám dávno znal odpověď. Vladař místo slov položil ruce na jeho ramena a tiše zašeptal: „Je mi to líto. O něčem podobném jsem neměl nejmenší tušení, jinak bych tě sem nevedl. Věř mi to, prosím. Když už jsme ale tady, možná by bylo možné jim nějak pomoci, ne?“ Hoch nesměle přikývl na znamení souhlasu a dodal: „Pokusím se o to, ale nic neslibuji. Už jednou jsem nedokázal mrtvé povolat zpět a tak to nemohu zaručit ani nyní.“ „Ničeho se neboj. Pokud by se to nepodařilo, nikdo z nás ti nebude nic vyčítat. Pokud ale to děvče přivedeme zpátky k životu, zdejší obyvatele to určitě potěší.“ 164
Chlapec souhlasně přikývl a přistoupil k posteli s ležící dívkou. Nemohla být o mnoho starší než on. Doufal, že tentokrát již bude jeho snažení úspěšné, protože si až příliš dobře uvědomoval, jakou bolest museli cítit měšťané nad ztrátou milované dcery. Kupec i jeho žena tiše vyčkávali za zavřenými dveřmi. Marně se pokoušeli odhadnout, co se za nimi odehrává. Věděli jen, že mají poslední šanci, aby se k nim jejich Afra znovu vrátila a její nakažlivý smích znovu dokázal rozzářit jejich zachmuřené tváře. Dveře se po nekonečně dlouhé chvíli konečně otevřely a oba měšťané nedočkavě nahlíželi do malého pokoje, zda bylo jejich vroucné přání skutečně vyplněno. Jako první vyšel nemrtvý vladař, kterému se po tváři rozléval spokojený úsměv, což mohlo být dobré znamení. Následoval ho statný válečník, který podle všeho velel jeho armádě. Pak pomalými krůčky opustil Afřin pokoj malý hoch, který přišel s nimi, ale svou dceru zatím ještě nikde nespatřili. „Můžete být klidní. Vše dopadlo tak, jak mělo. I nadále se budete moci těšit ze svého děvčátka,“ pravil Jeryn, když procházel okolo nedočkavých rodičů, kterým po tvářích tekly slzy štěstí a ani se nenamáhal předstírat, že si zapamatoval, jak se jejich dítě vlastně jmenuje. „Je nejvyšší čas odejít. Tady už nemáme co pohledávat,“ zašeptal panovník svému chráněnci, který se ještě krátce ohlédl, aby spatřil, jak kupec a jeho žena nedočkavě objímali dívku, která až dosud seděla v posteli a zmateně se rozhlížela okolo sebe. „Ano. Raději se vrátíme zpátky do našeho domova. Dnes už toho na mě bylo nějak moc.“ Nemrtvý chtěl něco dodat, ale místo toho se pousmál. Ten malý usmrkanec neměl ani nejmenší tušení, že vše, co se během dnešního dne odehrálo, bylo součástí jeho plánu, který mu měl prokázat, zda jim ještě může být nějak prospěšný. Zatím v této zkoušce obstál a aniž to tušil, alespoň na chvíli si zachránil život. Pokud by nedokázal povolat zpět tohle malé děvče a tím pádem ani další vojáky, podepsal by si nad sebou rozsudek smrti. Zatím mu tedy bude věřit, že s těmi zpropadenými zlodějíčky skutečně nemohl nic dělat. Cesta do královy pevnosti pak probíhala v naprosté tichosti. Oba nemrtví byli navýsost spokojeni, že i nadále budou mít pod svou kontrolou neomezený zdroj moci. Chlapec ještě stále nechápal, proč musel tento přenádherný den skončit tak podivně. Derwydd zdvořile poděkoval služebné. Ani ona ho příliš nepotěšila. Od rána se snažil přijít na to, kam se nenápadně vytratil vladař se svým zástupcem. Přestože měl mezi lidmi mnoho přívrženců, nikdo mu to nedokázal říci. Když pochopil, že se od nich nic nedozví, zdánlivě bezcílně bloumal po chodbách. Nenápadnými dotazy se pokoušel zjistit, jestli se někdo z nemrtvých zbytečně nerozpovídal. Štěstí však tentokrát nestálo na jeho straně. Starý rádce cítil, že se ve vzduchu začínají vznášet nepříjemnosti a jen těžko s nimi mohl něco dělat. Častokrát se snažil mnoha panovníkům vysvětlit, že mnohdy je nejlepší nějakou dobu klidně vyčkat a všechna důležitá rozhodnutí pak činit s chladnou hlavou. I on sám se však nyní stal zajatcem vzrůstající nejistoty, které se již nedokázal déle bránit. Dobře věděl, že ve spletitém bludišti hradních chodeb již nic nového nezjistí a vydal se proto zpátky ke svým komnatám. Poslední dobou se v nich uzavíral čím dál častěji. Až dosud se mu vždy nějak podařilo rozptýlil Jerynovy pochybnosti, ale nic takového nevydrží věčně. Rozhodující střet o nadvládu na celou zemí se neodvratně přibližoval a Derwydd se obával, že ačkoliv udělal vše, co bylo v jeho silách, jedná se jen o marný a předem ztracený boj. Když zamyšlen stoupal vzhůru po kamenném schodišti, kdosi do něj narazil. Vyděšený chlapec se chvatně omlouval za svou nepozornost, ale při pohledu na rádcovo drahé oblečení čerstvě ozdobené dvěma poháry rozlitého červeného vína, raději sklopil oči. Prošedivělý muž se však nehněval. Neviděl sebemenší důvod, proč by měl trestat někoho za svojí chybu, když ani nestačil všimnout, že mu někdo kráčí naproti. „Nedělej si žádné starosti. Stejně jsem si chtěl pořídit nové šaty.“ 165
Služebník však na jeho slova nic neřekl a i nadále bezmocně hleděl do země. „Nemusíš se ničeho bát. To se přeci může stát každému. Kam si vlastně tak pospíchal?“ „Za naším vladařem. Před chvíli se vrátil z města a hned mě nechal poslat pro dva poháry nejlepšího vína,“ pravil chlapec nejistě tichým hlasem, když mu konečně po chvíli začala docházet velkorysost starého muže, který ho zřejmě opravdu nemínil potrestat. „On už je zpátky? Tak to je dobrá zpráva. Ještě mi pověz, kde se právě teď nachází a pak už raději doběhni pro další víno, ať jeho mlsný jazýček zbytečně nezahálí.“ „Král je tam, kde se mu poslední dobou líbí nejvíce. Sedí na tom svém strašném trůně,“ dodal rychle, ale protože si nebyl jistý, jestli to s opovržlivým tónem svého hlasu nepřehnal, raději se vzápětí otočil, aby byl co nejdříve znovu v hradní kuchyni. Rádce se ho pokoušel napodobit, ale rychlejší chůze mu ještě stále činila nemalé potíže. Na druhou stranu však mohl dopadnout i mnohem hůře a jeho useknutá hlava by asi teď nebyla nikomu z přeživších měšťanů nijak prospěšná. Než Derwydd došel chodbou až ke vstupu do vladařského sálu, čekalo ho ještě jedno zajímavé setkání, protože panovníka právě opouštěl jeho zástupce a nebyl sám. Po jeho boku mlčky kráčel malý chlapec, kterého v paláci až dosud rádce nikdy nespatřil. Podle toho, jak se k němu nemrtvý žoldnéř choval, muselo jít o vzácného hosta, čemuž samozřejmě nasvědčovalo i to, že se před ním pokoušeli jeho přítomnost utajit. „Buď pozdraven, příteli. Jsem rád, že tě zase vidím,“ pravil stařec jako první. „Ty také. Něco ode mne potřebuješ?“ odpověděl žoldnéř zaskočeným hlasem. „Nic, co by nemohlo chvíli počkat. Po zbytek dnešního dne budu ve své komnatě. Až budeš mít trochu času, rád bych si s tebou o něčem důležitém promluvil.“ Rádce si při těchto slovech pečlivě prohlížel malého klučinu. Již na první pohled se zdálo, že se s ním ještě nikdy nesetkal, ale potřeboval mít jistotu. Pro protřelého státního úředníka nebylo těžké uhodnout, že zřejmě právě nalezl odpovědi na všechny otázky o původu nemrtvého vojska. Neměl sice ani nejmenší tušení jak a proč, ale už alespoň tušil kdo. „Samozřejmě. Jakmile budu se svou prací hotov, okamžitě za tebou přijdu. Jedná se přeci o naši společnou věc,“ odvětil Perwys nejistě a snažil se ukrýt chlapce za svými zády. Aniž si to žoldnéř uvědomoval, po celou dobu neustále zrychloval krok. Krátký nenávistný pohled, který vrhl za starým rádcem, když zacházeli za první roh, pak rozptýlil veškeré Derwyddovy pochybnosti o správnosti jeho úsudku. Teď už mu jen zbývalo, aby se vrátil do své pracovny, kam nepochybně za pár chvil dorazí pozvaná návštěva. Perwys si dodal odvahu, než se rozhodl zaklepat na dveře rádcovy pracovny. Doufal, že snad měl ten starý lišák na práci důležitější věci, než aby se staral o to, s kým se toulal po chodbách. Přesto měl pro všechny případy raději přichystanou vhodnou výmluvu. Kuchař nachytal jednoho ze svých pomocníků, když ve spíži bral nějaké jídlo, které pak chtěl prodat v podhradí. Předali ho strážným, aby král mohl rozhodnout o jeho potrestání. Během následujícího rozhovoru o malém chlapci nepadlo ani slovo. Nemrtvý žoldnéř byl rád, že mu rádce nevěnoval žádnou pozornost. O jejich nečekaném setkání se tak nemusel zmiňovat svému vladaři. Nechtěl, aby ho o jeho velký úkol připravila nějaká maličkost. „Jsem rád, že jsi přišel tak rychle. Moc dobře víš, že se nám i přes veškerou snahu zatím nepodařilo pochytat všechny vzbouřence a další z našich padli jejich zbabělou rukou.“ Válečník přikývl na znamení souhlasu: „To je pravda, ale naštěstí se už podle všeho jedná jen o pár posledních troufalců, kteří se jen pokoušejí nahlodat naši sebedůvěru.“ „Ano. Přesně tak. Bylo by nanejvýš zbytečné, aby se kvůli těm pár lotrům v Nekropoli zdržovala celá naše armáda. Je jen otázkou času, kdy zničíme i poslední ohniska odporu. Než se to ale podaří, mohlo být pozdě na zahájení odvetné akce. Ta nevděčná kupecká města musí poznat, kdo je tady pánem,“ pravil Derwydd odhodlaně a v očích měl zlobu. 166
„Souhlasím. Čím dříve poznají, s kým si vlastně zahrávali, tím lépe pro nás.“ „Jsem rád, že to vidíš stejně. Teprve až se naše meče smáčí v krvi, bude jejich řádění učiněna přítrž. Má to však jeden malý háček. Vladař bude muset zůstat tady, aby dohlížel na vzkvétající Nekropoli. Do čela naší armády se tedy musí postavit někdo, kdo má jeho dostatečnou důvěru a navíc ho uznávají i řadoví vojáci. Nenapadá tě někdo?“ Perwys na pár okamžiků předstíral přemýšlení, přestože bylo oběma nemrtvým jasné, že mladý válečník nepřipustí, aby se toho zhostil kdokoliv jiný. Starý rádce v něm dalšími slovy ještě více utvrdil pocit vlastní důležitosti a nepostradatelnosti. „Ať uvažuješ o komkoliv, nesmíš zapomínat, jak těžký úkol ho vlastně čeká. Přejít přes Ledové pláně k severním městům rozhodně není nic snadného ani když vrcholí léto a teď se již pomalu schyluje ke konci podzimu. Je škoda, že nemáme dostatek lodí, které by mohly utvořit invazní flotilu, která by tam po moři dokázala přepravit vojáky. Takhle nám skutečně nezbývá nic jiného, než někoho vyslat na nejistou cestu. Armáda však s sebou nebude muset žádné potraviny. Navíc bude odolná proti zimě, což je další obrovská výhoda.“ „Ano,“ pravil Perwys zasněně a již se viděl, jak v čele Jerynova vojska vztyčuje nad pokořenými městy bojovou zástavu s lebkou a zkříženými hnáty. „Nebude to nic snadného, ale myslím, že se nám to podaří. Vždyť podobným způsobem jsme si již dokázali podmanit nedobytnou Gymlu a stačilo nám k tomu málo. Jenom zaútočit, odkud to nikdo nečekal.“ „Vidím, že se ti můj plán zamlouvá. Jsem rád, že jsem v tobě našel oporu,“ přitakal Derwydd. „Podle všeho víš o někom, kdo by mohl velet našim přepadovým oddílům?“ „Jistě. Snad si nemyslíš, že bych tak důležité poslání svěřil někomu jinému. Nepochybuji o tom, že získám vladařův souhlas a budeme moci vyrazit co nejdříve!“ „Jsem si jist, že nebude nic namítat. Nic lepšího v této chvíli stejně nemůžeme udělat.“ „No, již tě nebudu déle zdržovat od práce. Raději to půjdu okamžitě probrat s naším panovníkem. S tímhle nemá cenu nijak otálet. Moji muži se již pomalu začínali obávat, jestli si ještě někdy pořádně zabojují. Škoda jen, že se teď zřejmě nějakou dobu neuvidíme. Mohl bych se toho od tebe hodně naučit,“ pravil Perwys a na rozloučenou rádci potřásl pravicí. „Ano, to je škoda, ale nepochybuji o tom, že si s tím přetěžkým úkolem poradíš,“ odpověděl Derwydd odcházejícímu žoldnéři a bez váhání stiskl nabízenou ruku. Po tváří mu však při zdvořilém loučení přeběhl dvojsmyslný úsměv. Pokud Jeryn skutečně posvětí vyslání trestné výpravy k severním městům a rozdělí své vojsko, možná se již brzy i on dočká útoku, odkud by ho nikdy nečekal. Trochu politoval nevinné kupce, ale jejich oběť byla nezbytná, protože někoho musel ve vyšším zájmu předhodit na hraní odpočívající šelmě.
167
Kapitola 17 Jeryn pohodlně seděl na královském trůně a rozmařile okolo sebe rozhazoval pravou rukou svírající pozlacené žezlo, které obdržel jako malou pozornost od svých poddaných. Během posledních dní se mu podařilo odhalit tajné spiknutí bohatých měšťanů, kteří usilovali o jeho hlavu. Za pomoci přívrženců se s nimi však vypořádal mnohem dříve, než mu stačili napáchat nějaké škody. Jejich mrtvá těla skončila po boku nejchudší lůzy na obrovských pohřebních hranicích, které se včera rozhořely v okolí Nekropole. Zbývalo už jen jediné. Vyslat vojsko, aby potrestalo bohatá kupecká města, která podle získaných dokumentů z větší části platila plánovaný převrat. Když panovník zvažoval, koho by vlastně měl pověřit vedením trestné výpravy, napadlo ho jen jediné jméno. Dobře věděl, že ve městě může bezvýhradně důvěřovat pouze svému mladému zástupci. Nejraději by si však Perwyse ponechal po svém boku. Pokud chtěl mít naprostou jistotu, že jeho vojáci nepodlehnou vidině snadno získaného bohatství a skutečně srovnají všechna vybraná města se zemí, musel vyslat svého nejvěrnějšího muže. Jeryn pobočníkovi potřásl pravicí a popřál mu hodně štěstí. Věděl, že mladý válečník jeho důvěru nezklame. Čerstvě jmenovaný vojevůdce odcházel od vladařova trůnu a jen těžko skrýval právě získané sebevědomí. Až dosud měl sice na starosti část jejich armády, ale pokaždé mu za zády stál jeho panovník. Nyní konečně dostál svému slovu a svěřil mu první velký úkol, se kterým si bude muset poradit sám. Dobře věděl, že ho nečeká nic jednoduchého, ale když se ve městě vypořádali se všemi hrozbami, byly již jeho hradby pro tak početné vojsko příliš těsné. Až se za několik týdnů vrátí zpět, bude jim patřit celá Terytrea. Přes zimu vybudují silné loďstvo a připraví se na výpravu k jižní zemi. Pak budou mít v rukou celý svět. Žoldnéři, kteří udržovali oheň na doutnajících hranicích ze spálených lidských těl, uvítali Perwyse a jeho družinu bouřlivým pokřikem. Podle všeho před sebou měli mít konečně pořádnou práci. Poslední hon na zdejší vandráky byl dobrý jen k tomu, aby znovu rozdmýchal jejich touhu po pořádné bojové vřavě. Vždyť se ti ubožáci snad ani nechtěli bránit. „Během dneška si sbalte své věci, vyrovnejte dluhy a v kasárnách si nechejte přebrousit meče! Zítra po svítání vyrážíme,“ vykřikl hlasitě mladý vojevůdce k nadšeným válečníkům. Druhého dne vyrazila z Nekropole téměř polovina nemrtvé armády. V čele dlouhého průvodu byli šlechtici na koních a procesí uzavíraly vozy až po okraj naložené ukořistěnými zbraněmi. Odcházející však mysleli i na očekávaný dlouhý pochod zasněženými planinami a za našetřené stříbrňáky si rádi nakoupili teplé oblečení, které jim ještě v boji s nelítostnou přírodou přijde vhod. Drobné posměšky ve tvářích ostatních velkoryse přehlíželi. Všichni, kteří si prošli zaplaveným podzemím Gymly věděli, že i nemrtvým může být někdy pořádná zima. Perwys se společně se svým doprovodem nenechal ukolébat pocitem falešného bezpečí, který již mnohým bezstarostným válečníkům přinesl nejedno nepříjemné překvapení. Vzpomínky na zdrcující porážku zbytku Rollandova vojska byly ještě příliš čerstvé, než aby jim nepřikládali patřičnou pozornost. Několik mil před jádrem pochodujícího vojska táhla lehká jízda. Každou chvíli její členové přinášeli svým druhům čerstvé zprávy o území, přes které povedou jejich následující kroky. V zájmu rychlého přesunu se jezdci snažili co nejvíce držet známých cest, které byly pro většinu vojska nejschůdnější. I přesto se ale občas stalo, že některý z těžkých povozů uvízl a snaha o jeho vyproštění dopřála ostatním trochu odpočinku. Během prvních dní, když procházeli po travnatých loukách a přes neobdělávaná pole, se snažili postupovat co nejrychleji. Až dorazí k Ledovými planinám a budou se brodit napadaným sněhem, jejich pohyblivost se i s ohledem na plně naložené vozy výrazně sníží. 168
Zatím však neměli nejmenší důvod, proč se tím znepokojovat. Dvacet mil za den byl pro dobře vybavené vojsko s plně naloženými vaky na zádech slušný výkon. Jen aby jim stejné odhodlání vydrželo až do konce cesty, blesklo Perwysovi hlavou, když přikládal ke svým ústům pohár výborného vína, které dostal darem od svého vladaře. Sražené vozy tvořily čtvercový obranný val, ve kterém zbudovali pokaždé, když se slunce začínalo sklánět k obzoru, své tábořiště. Teprve osmého dne dorazili k menšímu městu na staré kupecké cestě, která během posledních měsíců zarostla travou. Když obyvatelé pochopili, kdo k nim dorazil na nevítanou návštěvu, raději dobrovolně opustili své příbytky a uvolnili je přicházejícím vojákům. Doufali, že tak dojdou k co nejmenší úhoně. Připravené pochutiny zůstaly po odchodu vojáků téměř netknuté, za své však vzaly veškeré zásoby zdejšího vyhlášeného piva. Podivné chování pochodujících válečníků vzbudilo mezi vesničany oprávněnou zvědavost, žádný z nich se však neodvážil ohrozit vlastní život pokládáním nevhodných otázek, které by se někomu nemusely zamlouvat. Po třech týdnech usilovného pochodu opustili přilehlé nížiny a poutníky očekával namáhavý výstup po úbočí Dračích hor. Zde si Perwys a jeho muži poprvé uvědomili pozvolnou změnu počasí. Od Ledových plání začínaly vanout studené větry a znatelně se ochladilo. Spokojené úsměvy ve tvářích pochodujících válečníků, ze kterých až doposud vyzařovala neochvějná důvěra ve vlastní schopnosti, byly vystřídány zaťatými zuby z vynaložené námahy. Snadnější část pochodu už měli za sebou. Po zdolání horských průsmyků budou následovat nekonečné zasněžené pláně a na závěr pak drsné severní pobřeží. Stoupání po starých loveckých stezkách je stálo mnoho sil, ale do soumraku se jim vždy podařilo nalézt rozlehlou plošinu, kde se mohli bez větších obav utábořit. Když Perwys krátce před svítáním dával pokyn čtyřem bubeníkům, aby probudili odpočívající válečníky, do jeho zasmušilého obličeje padaly drobné kapky deště. Podle původního plánu měli vyrazit až krátce před polednem. Ráno se chtěli věnovat opravě poškozených vozů, které došly k úhoně během včerejšího stoupání, ale začínající déšť všechno změnil. Než voda promění těžko schůdné cesty v podemletá bahniště, pokusí se dostat co nejvýše. Na okamžik zapochyboval, jestli by pro dnešek nebylo lepší raději zůstat na současných pozicích, ale nechtěl dopustit zbytečné průtahy při prvním náznaku nesnází. Nikdo z nemrtvých válečníků nespal, vojáci polehávali pod malými stany, které vyrostly na opuštěné náhorní plošině a hlasité bubnování svolávající nocležníky k dalšímu pochodu, jim ani příliš nevadilo. Začínající déšť však brzy zchladil jejich počáteční odhodlání. Postup kolony se po rozbahněných horských úbočích výrazně zpomalil. Častokrát musela předsunutá skupina jezdců zastavit zadní voj a vojáci měli plné ruce práce s nejnutnější opravou rozbahněných cest. Kmeny pokácených stromů sice dokázaly zpevnit horské stezky, aby po nich dokázaly projet naložené vozy. Z pod jejich kol se ozývalo zlověstné praskání, kdykoliv se dotkly neudržovaných můstků nad hlubokými propastmi. Kluzké dřevo nabádalo k nejvyšší opatrnosti, ale staré provazy bez výjimky vydržely nečekaný nápor postupujícího vojska. Déšť neustále houstl a krátce před polednem byly zástupy nemrtvých bičovány souvislými přívaly vody z protržených mračen. Někde v dálce se zablesklo a hlasitá ozvěna hromu zamrazila v zádech. Perwys pokynul svým následovníkům, aby si alespoň na okamžik odpočali. V čele malé skupinky jezdců sám vyrazil na průzkum nejbližšího okolí. Jejich putování netrvalo dlouho. Za následujícím skalním převisem se cesta svažovala k vysutému mostu, z něhož zbylo pouze několik zpuchřelých provazů. Dřevěné pilíře odnesla proudící řeka, která v mohutném hučícím vodopádu stékala do přilehlého údolí. Stavba nového můstku, který by jim zajistil bezpečný přechod přes zuřící vodní živel, zabrala téměř celé odpoledne a přinesla jim dlouhou přestávku, se kterou nepočítali. Při namáhavé práci se bez rozdílu postupně vystřídali všichni, kteří mohli přiložit ruku k dílu. 169
Slunce se stále ukrývalo za zataženými mraky a tak mohl Perwys těžko odhadnout, kolik času je stálo nečekané zdržení, když vydával povel k dalšímu pochodu. Muži, kteří se jako poslední podíleli na stavbě nového mostu, mohli jako odměnu za dobře vykonanou práci ještě pár chvil odpočívat. Nejprve jim chtěl dovolit, aby se svezli na povozech uzavírajících procesí, ale špatné počasí mu to nedovolilo. Znavení koně měli na bahnitých cestách co dělat s těžkými vozy i bez další zátěže. Ani hlasité pobízení jejich vozků doprovázené častým zapráskáním bičem je nedokázalo přimět k většímu úsilí. V kalužích na rozbahněných cestách uvázla kola přeplněných vozů tolikrát, že Perwys společně s dalšími šlechtici krátce po poledni rozhodl o přerušení zdlouhavého pochodu, jakmile se podaří nalézt první alespoň trochu vhodné místo k utáboření. Když si vůdce nemrtvé armády prohlédl znavené válečníky, kteří marně zápasí s vodním živlem, do mysli se mu vrátily vzpomínky na jeho slavné vítězství u gymelské pevnosti. Tentokrát však stál přírodní živel proti nim. Z vítaného spojence se stal nečekaný protivník, se kterým nemohli svést rovnocenný boj. Když v podvečer narazily předsunuté hlídky na pár roztroušených loveckých domků pod vrcholkem horského hřebenu, Perwys bez váhání pokynul svým následovníkům, aby se seřadili do bojového postavení a vyčkali jeho návratu z krátkého průzkumu. Neočekával žádné obtíže, protože stovky ozbrojených válečníků byly velmi pádnými argumenty při jednání s obyvateli zřejmě poslední výspy lidské civilizace před nekonečnými Ledovými pláněmi. Jezdec pobídl svého koně a klusem vyrazili k nejbližšímu stavení. Příliš ho nepřekvapilo, když se otevřely jeho dveře. Do deště vystoupil starší muž v kožené kazajce a krátce mu zdviženou paží zamával na pozdrav. Bylo jasné, že nečekaný přesun tak početného vojska nemohl ani za špatného počasí uniknout bedlivým očím zdejších pozorovatelů. Lovci odříznutí od okolního světa nebyli zvyklí na časté návštěvy. Převládající zvědavost, co sem v takovém nečase mohlo přivést tolik vojáků, přinutila jejich zástupce k vystoupení z bezpečí vyhřáté chalupy a nesmělému vyjednávání s neznámými návštěvníky. Perwys odpověděl na starcův pozdrav, sesedl ze svého koně a opatrně vykročil k muži, který se skrýval pod dřevěnou stříškou svého stavení. Chtěl se tak alespoň částečně vyhnout hustému dešti. Nemrtvý chápal jeho počínání a pomalým krokem k němu vykročil. Pokud by chtěl, mohli si zdejší vesnici během chvíle podmanit silou, ale když zahlédl neskrývaný strach v jejich očích, tuto možnost raději zavrhl. Na šlechetné skutky ještě sice nenastala ta správná doba, ale pár roztroušených budov by stejně poskytlo přístřeší jen několika vyvoleným. „Buď zdráv, příteli,“ pravil Perwys hlasitě a pokoušel se překřičet neustávající déšť. „Vítám tě, poutníku,“ odvětil lovec pokorně a zdvořile očekával jeho další slova. „Chceme požádat o přístřeší na dnešní noc. Za svítání budeme pokračovat v cestě.“ Lovec odvrátil hlavu od mladého muže ve zdobených šatech před sebou a zahleděl se na obrysy početného vojska rýsujícího se za jeho zády. Jakékoliv námitky neměly s přihlédnutím k sílám obou táborů žádný smysl a tak stařešina brzy přikývl na znamení souhlasu. „Jak jste si však již zajisté povšiml, můj pane, máme tu jen pár malých srubů, kam se těžko vejdou všichni muži, kteří tě na cestě doprovází. Obávám se, že ani nebudeme mít co nabídnout jejich hladovým krkům, protože nám to naše skromné zásoby nedovolí.“ „To je v pořádku. Svého máme dost. Já se vrátím k ostatním, ty zatím obejdi zdejší obyvatele a dnešní noc přečkejte ve tvé chalupě,“ ukončil Perwys snadné jednání. Vybraní šlechtici bez dalšího otálení na dešti následovali svého vůdce k loveckým chatám, zatímco ostatní vyrazili do zalesněné stráně nad rozbahněnou cestou. Pod korunami stromů si tu chtěli postavit stany, ale přívaly vody přitékající z hor jim to znemožnily. Až do chvíle, kdy jeden z nemrtvých pocházející z malé rybářské vesničky zavěsil kus plátna mezi dva kmeny, aby nemusel nocovat na mokré zemi, mnozí netušili, jak přečkají deštivou noc. Po rozvěšení plachet mezi stromy spokojeně sledovali nekončící přívaly deště, protože jim konečně přestalo pršet za krk a přívaly vody neškodně odtékaly pryč pod jejich nohama. 170
Perwys bez váhání přijal nabídku starého lovce, se kterým hovořil při příchodu do horské osady. Společně se svým hostitelem zasedl k jednomu stolu s ostatními vesničany. Zpočátku ho pohostinnost zdejších obyvatel zaskočila, ale velmi brzy si zvyknul. S povděkem přijal nabízený pohár místního vína a při letmém ochutnání ho neopomněl pochválit, přestože bylo na jeho vkus trochu kyselé. Naloženému masu, které před okamžikem položilo na stůl mladé děvče, však neměl co vytknout. U dalšího poháru vína se od sedících lovců pokoušel vymámit složení kořeněné směsi. Pobavené chichotání dívek, které seděly v koutě na dřevěné lavici, mu však dalo jasně najevo, že se tohle tajemství dnes nedozví. „Kam vlastně směřují vaše kroky?“ zeptal se stařešina nesměle po předříkání zdvořilé uvítací řeči, i když sám pochyboval, že by se dočkal jasné odpovědi. „Kam nás nohy donesou,“ odvětil Perwys s lišáckým úsměvem ve tváří. Po chvíli váhání však dodal: „V následujících dnech nás čekají Ledové pláně a když vše půjde podle plánu, během příštího týdne dorazíme k severnímu pobřeží, kde leží cíl naší cesty.“ Stařešina pochopil, že mu již nic dalšího nesdělí a tak alespoň využil nečekané návštěvy, aby se dozvěděl nové zprávy o jejich zemi. O čerstvé novinky tu byla nouze, protože si již ani nedokázal vzpomenout, kdy tu naposledy měli nějaké hosty. Pouze když někteří z mužů občas sestoupili z hor k nejbližšímu městu, kde prodávali kůže z posledních lovů, aby alespoň trochu přilepšili svému živobytí a doplnili zásoby, dozvěděli se pár útržkovitých zpráv. „Který z králových synů se nakonec chopil vlády?“ zeptal se stařec opatrně a dychtivě očekával odpověď, která mu měla osvětlit nové mocenské uspořádání. „Král zemřel před mnoha lety. Jeho následníci svedli tuhý boj o otcův trůn, ale žádnému z nich se nepodařilo získat dostatečně velké území, aby se mohl prohlásit právoplatným vladařem. Když se schylovalo k novému jednání, které mělo ukončit dlouholetý boj, během jediné noci byli všichni zavražděni rukou neznámých útočníků. Drobná knížectví se i přesto znovu sjednotila pod prapory nejvlivnějších šlechticů. Již se nemuseli ohlížet na nástupnická práva svých pánu a mohli si jednou provždy na bitevních polích ujasnit, který z nich si doopravdy zaslouží vládnout. Snad každý ze šlechticů utratil nemalé peníze, aby postavil vlastní armádu.“ Vyprávění o posledních událostech přerušil nemrtvý krátkým přiložením poháru vína ke rtům. Kyselá chuť na jazyku ho přiměla k rychlému polknutí. „Teprve před několika měsíci byla vybojována poslední bitva, která určila překvapivého vítěze. Můj pán Jeryn dokázal sebrat zbytky roztroušených vojáků a krátce poté, co se nechal Rolland korunovat novým králem, převzal Ekytorp do svých rukou. Až s jeho nástupem na královský trůn získala říše silného panovníka, který dokáže znovu vzkřísit její zašlou slávu.“ Úmyslně zatajil svým hostitelům několik důležitých maličkostí, ale jeho sebejistota utvrdila sedící lovce v přesvědčení, že hovoří pravdu a skutečně věří v nový začátek. „Tak Ekytorp je už zase sídelním městem našeho krále,“ zašeptal starý lovec tak, aby jeho slova zaslechli všichni okolo stolu a očekával další Perwysovo vyprávění. Nemrtvý byl jeho poznámkou překvapen, ale pak si vzpomněl, že se před mnoha lety král a jeho věrní na pár měsíců přesunuli do Gymly. Odmítal pobývat ve stejné ložnici, kde byl zavražděn jeho předchůdce. Prý z úcty k mrtvému, ale hlavně i zásluhou své pověrčivosti. Přesto i on brzy skončil s nožem v zádech a tak se vše vrátilo ke starým zvyklostem. „Ano, je to tak. Nový vladař navíc nechává v současné době zbudovat nový Ekytorp, který bude mnohem mocnější než jakékoliv jiné město. O jeho nehynoucí slávě se bude ještě dlouho vyprávět. Opravdu se konečně začíná blýskat na lepší časy.“ Starý lovec se spokojeně usmál na své hosty a rukou pobídl děvčata, aby dolila prázdné poháry. Zřejmě skutečně věřil v lepší zítřky pod vládou nového panovníka, přestože během předchozích desetiletí málokdy zaznamenali změnu na královském trůnu. Když se ráno Perwys probudil s hlavou na tvrdé dřevěné desce stolu, u něhož během noci vypili hodně ze zásob zdejšího vína, těžce oddechoval. Chvíli mu trvalo, než sebral dostatek od171
vahy, aby se opatrně rozhlédl okolo sebe. Po levici spal jeho pobočník a na udusané zemi ležela trojice šlechticů, kteří ho doprovázeli. Na druhé straně stolu klidně pospávali jejich včerejší hostitelé. Pouze dívky usazené v rohu již byly vzhůru a nesměle si prohlížely přítomné válečníky. Dávaly si ale velký pozor, aby některého z nich neprobudily. Vůdce nemrtvých žoldnéřů si pravou rukou podepřel hlavu a jemně si promnul zarudlé oči. Otevřenou okenicí proudily do světnice hřejivé sluneční paprsky. Podle všeho již v noci přestalo pršet. Byl nejvyšší čas, aby pokračovat přes vrcholky hor. Perwys probudil své druhy a chystal se tiše vytratit z loveckého domu, když se za jeho zády ozval známý hlas: „Snad nás nechceš opustit bez rozloučení, příteli!“ Nemrtvý rozhodně neměl nic podobného v úmyslu, bez váhání se otočil ke staršímu muži a s úsměvem odvětil: „To určitě ne! Jen je potřeba dohlédnout na mé vojáky, aby tady nelenošili a raději se připravili k dalšímu pochodu. Do večera chceme mít tyhle proklaté hory za sebou!“ Stařec se chápavě pousmál a následoval ho ven, aby se společně pokochali pohledem na nádherná horská úbočí. Jakmile se otevřely dřevěné dveře, spatřili sešikované vojsko připravené vyrazit. Během noci někdo zavraždil dva vojáky a tak bylo jasné, že mezi sebou mají nějaké zrádce. Perwysovi tato zpráva příliš radosti neudělala. Jen těžko však mohl bez důkazů na někoho jen tak ukázat prstem, aby nad ním vyřkl krutý ortel. I nadále bude muset zůstat obezřetný. Nechápal, proč neznámí udeřili právě teď. Na jejich místě by klidně kráčel po jejich boku a nečekaně zaútočil až těsně před cílem. Nemrtvý si pak se starším lovcem na znamení vděku podal ruce a nechal přinést zbývající soudek nejlepšího vína z královského sklepení. Lovec se na okamžik zdráhal nabízený dar přijmout, ale nechtěl se zachovat nezdvořile. Na oplátku věnoval odcházejícímu válečníkovi hluboký džbánek medvědího sádla s příměsí voňavých horských bylinek. Stařešina se trochu předklonil a při předávání daru zašeptal: „Zdejší mast je vyhlášená po celém okolí. Malá troška dokáže i v tom největším mrazu udržet teplo. A nezapomeňte si pospíšit, máte nejvýše dva týdny k bezpečnému překonání Ledových plání. Pak už bych si do těch proklatých závějí nedovolil poslal ani svého největšího nepřítele!“ Perwys mu poděkoval za milý dárek, vyšvihl se do sedla, krátkým zamáváním se rozloučil s loveckou osadou a v čele vojáků vyrazil kupředu. Trocha mrazu přece jeho mužům nemůže uškodit. Možná zpomalí jejich postup, ale zajisté pro ně nebude vážnou hrozbou, přesto si stejně jako všichni ostatní raději pro jistotu přibalili pár teplých kožešin. Osada lovců divokých zvířat se brzy proměnila pouze v milou vzpomínku na příjemně strávenou noc. Po dlouhém trmácení po neudržovaných cestách jejich kroky nyní směřovaly po travnatých úbočích. Postupovali tak podstatně rychleji než na kluzkém kamení. Bylo krátce po poledni, když zmizel větší porost a pod nohama poprvé ucítili zmrzlou jinovatku. Perwys obřadně seskočil ze sedla, poklekl na pravé koleno a jemně pohladil travnatá stébla. Zamyšleně sledoval drobné sněhové vločky, které se nerozpustily na jeho rukavici. Pokládal to za dobré znamení. Když otočil hlavu, aby se ohlédl na zástup pochodujících žoldnéřů, jenž se táhl, kam až oko dohlédlo, spatřil skupinu šlechticů, kteří zastavili své koně a zvědavě na něj hleděli. Až nyní zřejmě konečně pochopili, že jsou teprve na počátku dlouhé cesty s nejistým koncem, ze které se již také nikdy nemusí vrátit domů. Když se slunce začínalo sklánět k obzoru, první řady nemrtvého vojska konečně stanuly na druhé straně Dračích hor. Jakmile spatřili nekonečné dálky Ledových plání zaváté sněhem, mnohé z nich přešel opojný pocit sladkého vítězství ze zdolání horského masivu. Stovky malých ohňů tentokrát nesloužily k odhánění dotěrného hmyzu, kterého stejně ve vysokých horách mnoho nepoletovalo, ale plápolající plameny příjemně zahřívaly sedící vojáky. Pohodlí nemrtvých válečníků padly za oběť poslední zbytky zasychající křovisek. Veselý hlahol brzy utichl a muži se raději věnovali odpočinku před dalším namáhavým dnem. 172
Krátce po svítání se opět začalo ozývat hlasité bubnování, které burcovalo ležící muže k dalšímu pochodu. Mnozí se domnívali, že když za svými zády zanechali kamenité hřebeny Dračích hor, mají tu nejhorší část cesty již sebou, ale opak byl pravdou. Prořídlé travnaté drny mizely pod kopyty jezdců v čele jejich průvodu a nohy pochodujících klouzaly na tenkém ledu. Každý další krok byl mnohem těžší než ten předchozí. Do tváří nemrtvých válečníků navíc nestále vanul studený vítr přinášející drobný sněhový poprašek, kterým chtěly nehostinné pustiny naznačit nevítaným hostům, že s nimi budou muset svést namáhavou bitvu a bez vydání veškerých sil nemají šanci je zdolat. Perwys byl nepříjemně zaskočen pomalým postupem svých vojáků, ale brzy pochopil, že je s plně naloženými vaky na zádech nemůže bezhlavě hnát kupředu. Podle map mají před sebou ještě mnoho dní vyčerpávajícího pochodu. Raději proto několikrát denně volil pod záminkou krátké porady o další trase delší oddech. Krátce po poledni se znatelně ochladilo. Všichni to sice trochu poznali na vlastní kůži, ale utvrdilo je v tom i neklidné ržaní koní a oblaka teplé páry stoupající z jejich úst. Začínalo se schylovat ke sněhové bouři a tak Perwys rozhodl o vybudování dočasného tábořiště. Skupina skal, které jim mohly v rovinatých planinách poskytnou alespoň částečnou ochranu před nepříjemným větrem se zdály být dobrou volbou. Brzy se však ukázalo, že se za kamenitý převis vtěsná pouze necelá polovina nemrtvých válečníků. Tažná zvířata přikrytá hřejivými kožešinami pak navíc dostala přednost před nemrtvou pěchotou. Perwys obcházel své muže a dohlížel, aby bylo všude, kde to bylo alespoň trochu možné, pod spojenými plachtami vybudováno malé ohniště. Hřejivé teplo plápolajících plamenů bylo tím nejcennějším, co v současné době mohl svým vojákům poskytnout. Snažil se je povzbudit přátelskými úsměvy a uznalým poplácáním po zádech, ale dobře věděl, že je to pro ně jen malá vzpruha po předchozím namáhavém dni. Pokoušel se v rychlosti obejít co největší počet právě dostavěných stanů, ale jakmile vítr nabral na síle a začalo se stmívat, raději vyrazil zpět do středu tábora. Ještě naposledy se chtěl krátce rozhlédnout po nově zbudovaném ležení, ale jeho zrak neměl šanci proniknout okolní temnotou. Raději za sebou proto rychle stáhl promáčenou plachtu a vešel do svého stanu. Na malém ohni se v zavěšeném kotlíku vařil hustý vývar, jehož příjemná vůně se roznášela okolím. Mladý vojevůdce sice dával přednost vínu nebo chmelovému moku, ale přestože měli obojího dostatek, nic z toho nemohlo lépe zahřát jeho prokřehlé dlaně. Přítomní vojáci společně s příchodem svého velitele zmlkli, ale když jim Perwys rukou naznačil, že mohou pokračovat v povídání, stan opět naplnilo veselé pokřikování. Stalo se nezbytným doplňkem při hraní karet a vrhání kostek. Staré zvyklosti se těžko opouští. Obě hry navíc představovaly jednou z mála možností, jak si v nehostinné pustině ukrátit čas. Řádění vichru za plátěnými stěnami nevěstilo nic dobrého. Venku vládla sněhová vichřice, která pro postupující armádu představovala první těžkou zkoušku. Perwys pevně sevřel plechový hrnek s voňavým vývarem. Lehce z něj usrkl, aby si nespálil rty a spokojeně cítil, jak se mu po zmrzlých útrobách rozlévá příjemné teplo. Na malý stolek před sebe si rozložil dvě mapy. První z nich s úrodnými nížinami zakončenými strmými vrcholky Dračích hor vytvářeli zkušení horští průvodci, zatímco nedbale zakreslené zátoky severního pobřeží na druhém pergamenu budou dílem námořních kapitánů, kteří na Rollandově dvoře nevzbuzovali přílišnou důvěru, když se je pokoušeli zpeněžit. Odlišná měřítka navíc znemožňovala jejich překreslení do jednoho celku. Zpočátku se Perwys domníval, že by mapu mohl doplnit, ale po prvním dni stráveném na nekonečném sněhu pochopil, že nic jiného než rozlehlou bílou plochu s prostým nápisem Ledové pláně nemá smysl zakreslovat. K cíli je tak vedl jen námořnický kompas a zářící hvězdy nad jejich hlavami. 173
„Nebylo by lepší, přepravit se k severnímu pobřeží na lodích?“ zeptal se nesměle mladý šlechtic, který si povšiml Perwyse bedlivě studujícího rozložené listiny. „Rychlejší asi ano, ale královo loďstvo by nebylo schopné přepravit tak velkou invazní armádu. Než čekat do jara, až budou postaveny další lodě, raději nás poslali do těchto neprostupných končin po souši. Naše odvážná objevitelská výprava jednou vejde do dějin,“ odvětil mladý vojevůdce chladně, i když ani jemu se již nebezpečné putování příliš nezamlouvalo. „Nemusíte se bát. Všichni muži stojí za vámi. Uděláme vše, co je v našich silách, aby naše cesta dospěla ke šťastnému konci,“ chvatně ujišťoval šlechtic svého velitele. „Máte mou plnou důvěru, jinak bych si vás nevybral,“ odpověděl Perwys mnohoznačně a v duchu si pomyslel, zda jejich síly vůbec mohou stačit na nelítostný chladný živel a jestli si společně neukousli příliš velké sousto. Jeho poslední slova však přerušila vichřice. Náhlý závan větru se nečekaně opřel do stanové plachty a její hlasité třepotání na okamžik upoutalo pozornost jeho obyvatel. Ticho a překvapené výrazy ve tvářích však brzy opět vystřídalo hlasité hlaholení sedících válečníků. Ještě mnohokrát během dlouhé noci jim zuřící vichřice dala na vědomí svou přítomnost, ale poryvy větru již nikoho neděsily. Perwys neustále přemýšlel o dalším postupu svého vojska a až do svítání nedokázal zamhouřit oka. Svíce na pracovním stolku vyhasla stejně jako malé ohniště, u kterého leželi ostatní šlechtici. Ve stanu vládla téměř neprostupná temnota, přesto nemrtvý neustále sledoval dění okolo sebe a zvažoval nové přerozdělení jejich vojska. Mnohokrát ještě obrátil přesýpací hodiny, než utichla sněhová bouře a on sebral odvahu jít se porozhlédnout po jejich tábořišti. Když odtáhl stanovou plachtu, aby mohl vyjít ven, chladný vítr mu do obličeje vmetl několik malých sněhových vloček. Ledové pláně nezůstaly nic dlužné svému jménu. Na všech stanech byla několikapalcová vrstva čerstvě navátého sněhu. Jejich obyvatelům nemohl nijak ublížit, proto Perwysovi myšlenky směřovaly k těm, kteří museli během bouře zůstat bez střechy nad hlavou. Osud mužů mu nedělal starosti, ale každé z tažných zvířat pro ně nyní mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Chvatným krokem vyrazil k místu, kde zůstala přes noc ustájena a pod vysokými koženými botami mu křupal čerstvě napadaný sníh. Když zaslechl první nesmělé zaržání ustájených zvířat, lehce zvolnil krok. Nebylo kam spěchat. Spokojeně sledoval, jak se dvojice mužů ve stanu pokouší utišit neklidná zvířata. Zdálo se, že je vše v nejlepším pořádku a krutý mráz se na jejich zdraví nijak nepodepsal. Chystal se vyrazit zpět do svého stanu, ale náhle si povšiml čerstvých stop ve sněhové závěji. Opatrně našlapoval a snažil se co nejtišeji následovat nevítaného hosta, který bez pozvání navštívil jejich ležení. Hluboké otisky mohutných tlap zakončených ostrými drápy nasvědčovaly, že se v okolí pohybuje nebezpečná šelma. Na okamžik zvažoval, že by hlasitým křikem vyburcoval odpočívající vojáky, ale nečekaný shon by mohl divoké zvíře vyprovokovat. Zbytečně by tak ohrozil životy svých mužů. Většina z nich sice neměla téměř žádnou cenu, ale mladý vojevůdce nechtěl přijít o žádného vojáka, pokud k tomu nebude mít dobrý důvod. Stopy po chvíli zamířily z tábořiště do volné pustiny. Na okamžik zapochyboval o správnosti svého rozhodnutí pustit se za nečekaným vetřelcem sám na vlastní pěst. Pokud by však stopy nebyly čerstvé, už by je dávno překryl napadaný sníh. Když opatrně vystrčil hlavu, aby nahlédl za stanovou plachtu, záda mu polil studený pot. Pohled na obrovského bílého medvěda mu vyrazil dech. Jeho čelisti naháněly strach. Perwys doufal, že dosud neupoutal jeho pozornost a v tichosti se pokoušel vytáhnout meč. Proti strašlivému zvířeti krátká zbraň poskytovala jen chabou možnost obrany. Meč však i přes jeho veškerou snahu zůstával uvězněný v pochvě. Lehce se kousl do jazyka, aby nevykřikl vzteky. Mnohokrát zaslechl od zkušenějších válečníků, že čepel v zimě někdy přimrzne, ale nechápal, proč ho to muselo potkat právě v ten nejméně vhodný okamžik. 174
Drobnými krůčky tiše ustupoval vzad a snažil se, aby měl hrozivou šelmu stále před sebou a mohl tak sledovat její počínání. Medvěd majestátně procházel mezi zasněženými stanovými plachtami. Cítil čerstvé maso, ale v bílých závějích ho nedokázal objevit. Náhle hlasitě zavětřil, nečekaně otočil hlavu a Perwys pochopil, že je zle. Jejich oči se na krátkou chvíli setkaly. Nemrtvý si dobře uvědomoval, že pokud by se právě v této chvíli ke zvířeti otočil zády, s největší pravděpodobností by se stal jeho snadnou kořistí. Medvěd se na svého soka opovržlivě podíval. Krátkým otevřením mohutných čelistí, ze kterých trčely dlouhé zažloutlé tesáky, mu dal na srozuměnou, že lov právě začal. Nemrtvý horečně přemýšlel, ale neodvažoval se spustit šelmu z oči. V rukou místo meče pevně svíral krátkou dýku. Nějaká zbraň je mnohem lepší, než žádná, ale za daných okolností by považoval za velké vítězství i pouhou záchranu svého života. Šelma nečekaně vyrazila kupředu. Nemrtvý zatnul zuby a s dýkou napřaženou před sebe očekával neodvratný střet, který mu v lepším případě mohl přinést snad jen rychlou smrt. Běžící zvíře však neurazilo ani polovinu vzdálenosti, když jeho pozornost upoutal pohyb po pravé straně, kde se po odhrnutí stanové plachty objevila další kořist. Než mohl Perwys výkřikem varovat žoldnéře, který právě vyšel ze svého stanu a neměl nejmenší potuchy o hrozícím nebezpečí, medvěd se rozpřáhl mohutnou tlapu a ostré drápy se zaryly hluboko do tváře rozespalého válečníka. Ani si nestačil uvědomil, že jediným rychlým úderem přišel o polovinu hlavy, když jeho tělo dopadlo do sněhové závěje. Šelma rychlým pohybem setřásla zbytky masa ze svých tlap. Hlasitým zabručením dala najevo svou převahu a radost z prvního vítězství. Medvědí tlapy si ještě chvíli pohrávaly se svojí novou hračkou. Když z mrtvého těla zbyla pouze krvavá kaše, zvíře se obrátilo hledat další oběť. Jeho spokojené pomlaskávaní však upoutalo pozornost ostatních mužů, kteří až dosud klidně odpočívali. Nesměle se nadzdvihly plachty několika okolních stanů a pár válečníků se pokoušelo zjistit, co se děje. Počáteční překvapení vystřídalo odhodlání skoncovat s nevítanou návštěvou. „Teď,“ vykřikl Perwys náhle a na jeho pokyn vyrazili ukrytí muži k útoku. Bojový pokřik upoutal pozornost zmateného zvířete. Z obou stran se vyřítily dvě desítky válečníků s meči připravenými zasadit mu smrtelnou ránu. Nemrtví si byli dobře vědomi své převahy, přesto se jim podcenění obrovitého protivníka nevyplatilo. Stačilo, aby se vyděšená šelma rozmáchla předními tlapami okolo sebe a útočníci pochopili, že svou kůži neprodá lacino. Zasažená dvojice žoldnéřů byla odmrštěna několik stop vysoko a po krátkém letu je očekával tvrdý pád. Hluboké rány ostrých drápů, táhnoucí se přes jejich otevřené hrudníky, předznamenaly brzký konec jejich loveckého snažení. Bolestné chroptění raněných vojáků pouze povzbudilo zuřícího medvěda k většímu úsilí. Snadno rozpoznal, že přestože mají jeho soupeři početní převahu, svojí chabou silou se mu nemohou rovnat. Když další z mnoha útočníků předvedl nečekaný výpad na zadní nohy zavalité stvůry, stačilo, aby na okamžik zaváhal, když se ostří jeho meče neškodně svezlo po ledovém krunýři, který vytvořil na dlouhé medvědí srsti během noci roztátý sníh. Mohutná tlapa s ostrými drápy mu pak jediným úderem vytrhla pravou ruku z ramenního kloubu. Lovci zaváhali a vyměnili si pár zmatených pohledů. Někteří se chopili krátkých luků a z bezpečné vzdálenosti namířili své šípy na horu masa. Střely se však pouze bezmocně svezly po ledovém brnění jejich protivníka a neškodně dopadly do sněhových závějí. Nemrtví znejistěli, což stačilo rozběsněnému zvířeti k dalšímu překvapivému výpadu do jejich ustupujících řad. Na krátkou nepozornost krutě doplatili další tři vojáci. Rozzuřená šelma mohla podle všeho napáchat v jejich ležení mnohem větší škody, než si dokázali představit. „Snažte se zasáhnout tlamu nebo oči,“ ozval se nečekaně hlasitý výkřik, kterým se někdo pokoušel dobře míněnou radou pomoci svým druhům v nerovném boji. Pozornost lučištníků se zaměřila na hlavu běsnícího medvěda, přesto málokterá dokázala zasáhnout vytčený cíl. Vojáci svojí marnou snahou ještě více popouzeli šelmu proti sobě. Ještě 175
mnohokrát museli doplnit padlé válečníky v úzkém kruhu, který se utvořil okolo nevítaného návštěvníka jejich tábořiště, jehož řádění padly za obět i dva pobořené stany. Po dlouhém boji, kterému z uctivé vzdálenosti přihlížela většina přítomných válečníků, konečně jeden z šípů zasáhl medvěda do pravého oka. Oslepené zvíře se vzepřelo na zadních nohou a marně se pokoušelo předními tlapami vytrhnout střelu. Svou nemotornou snahou si jí však pouze vrazilo hlouběji do očního důlku, což bylo znamení pro poslední zteč nemrtvých žoldnéřů, kteří se chystali dorazit raněného protivníka. Mladý voják se chopil dlouhého kopí a s hlasitým výkřikem vyrazil kupředu. Raněný medvěd nevěnoval běžícímu muži žádnou pozornost a když se kovový hrot zabořil hluboko do jeho otevřené tlamy, nebylo o vítězi tuhého boje sebemenších pochyb. Mladík se oběma rukama zapřel o dlouhou tyč a snažil se jí zarazit ještě hlouběji. Rozzuřená šelma náhle ztichla, pomocí předních nohou se z posledních sil marně pokoušela přerazit dřevěnou násadu s kovovým hrotem, která jí trčela z úst. Její poslední vzepjetí netrvalo dlouho. Medvěd se bezvládně zhroutil kupředu a vlastní vahou se postaral o to, že okovaná špička kopí vyrazila temenem z jeho hlavy. Mohutné tělo však nečekaným pádem pohřbilo i statečného mladíka, který v rukou pevně držel jeho násadu a včas nerozpoznal hrozící nebezpečí. Když vojáci zasypali sněhem své padlé, nad hromadným hrobem bylo vztyčeno dřevěné kopí, které mělo na vrcholu přibitou medvědí lebku. Tábořištěm brzy zavonělo pečené maso, ale málokdo si ho dokázal vychutnat. Patnáct padlých bylo vysokou cenou za chutnou pečínku. Perwys zvažoval, co udělají s cennou loveckou trofejí, kterou představovala kůže stažená z mrtvého zvířete. Společně s družinou svých nejvěrnějších se podivil ledové pokrývce, jež vytvořila na slepené srsti neprostupné brnění, ale pak ji nechal přibalit ke svým věcem. Krátkým kývnutím ruky zadržel své pomocníky, kteří chtěli sklidit mapy z jeho stolku. Pochyboval, že by se ještě někdy mohl najít nějaký blázen, který by se sám dobrovolně rozhodl opakovat jejich pochod, přesto vyzval jednoho z nich, aby uchopil brk. Pod popisek Ledově pláně pak nechal dopsat kratičkou poznámku, že tady žijí medvědi. Desátý den strávený na zasněžených planinách jim přinesl další potíže, se kterými nikdo z nich nepočítal. Všechno naložené seno jim zvlhlo. Nepřikládali tomu větší pozornost, ale ukázalo se, že tažná zvířata mají velké problémy s jeho trávením. Některé dokonce museli vypřáhnout, aby jim dopřáli trochu odpočinku a nabrali zpět alespoň trochu ztracených sil. Sice se občas stávalo, že během dne přišli o jeden či dva slabé kusy, ale když během noci pošlo devět koní a další nevypadali, že by se dočkali dalšího rána, vůdci postupující armády pochopili, že je to vypadá mnohem vážněji, než se zpočátku zdálo. Také se jim začínaly povážlivě tenčit zásoby dřeva, které během nočních vichrů poskytovalo jedinou možnost k zahřátí. Perwys před sebou neměl lehké rozhodování. Mohli se vrátit zpět ke svému králi, ale pak by již nikdo nedokázal z jejich čela smýt cejch prohry, kterým odměnili jeho důvěru, nebo mohli pokračovat v nejisté cestě směrem k severnímu pobřeží. Nebyla to snadná volba, ale přesto se nakonec rozhodl popohnat své muže kupředu. Nikdo z nich se nechtěl vrátit jako poražený. Vyškvařenou bečku medvědího sádla vypotřebovali během předcházejících dní a chabé zásoby dřeva, které nebylo kde doplnit, nestačili všem. Nebylo divu, když dal Perwys pokyn, aby porazili všechny zesláblé koně a teplá krev zahřála pochodující válečníky. Mnohým žoldnéřům se však příliš nezamlouvalo, že celý náklad byl rozdělen na jejich záda. V době, kdy podle výpočtu z postavení hvězd na jasné obloze, zbývalo k severnímu pobřeží ještě pár dní cesty, se celý pochodující průvod nečekaně zastavil. Perwys šel sám v čele svých vojáku, aby povzbudil své muže. Stal se jedním z prvních, kteří spatřili hlubokou ledovou průrvu, která se táhla až k obzoru. Bezmocně pohlédl na druhou stranu, kde se nacházel vytčený cíl a možná záchrana. Marně přemýšlel, z čeho by mohli vybudovat dlouhý můstek, který by jim umožnil pokračovat v cestě. 176
Vše nasvědčovalo tomu, že se v posledních dnech marně plahočili po Ledových pláních, aby jejich snahu nakonec zastavila bezedná sněhová propast. Nemrtvý za tichého přihlížení svých druhů hodil do hlubin kus ledu. Předklonil se, aby sledoval jeho let, ale brzy mu zmizel z dohledu. Nevypadalo, že by dorazil na dno té prokleté průrvy, která právě ukončila jeho sen o slavné dobyvatelské výpravě. Bezradně se otočil ke svým mužům a chtěl jim něco říct, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Mlčky pokrčil rameny a rozkázal zde vybudovat tábořiště. Dva oddíly dobrovolníků byly vyslány podél hluboké propasti, aby se pokusily nalézt místo, kudy by mohla projít nemrtvá armáda. Mladý válečník jim popřál hodně štěstí a sobě jejich brzký návrat s dobrými zprávami. Na cestu zpátky do Nekropole neměli dostatek vybavení a tak museli i nadále postupovat kupředu směrem k severnímu pobřeží. Perwys seděl mimo dohled znavených válečníků ve stanu obklopen svými nejvěrnějšími druhy a bezmocně hleděl do prázdného poháru vína ve svých rukou. Možná v něm hledal pravdu, ale pochopil, že se blíží konec a za přecenění svých možností zaplatí životem. Když se vyslaní vojáci nevrátili ani vpodvečer druhého dne, který strávilo Perwysovo vojsko na okraji bezedné propasti, rozhodl jeho velitel, že následující ráno vyrazí další hlídky. Pomalu vyšel ze svého stanu a s obavami se zahleděl na oblohu pokrytou zataženými mračny, oznamujícími příchod další sněhové bouře, před kterou se opět výrazně ochladilo. Nemrtvý opatrně otevřel jeden ze stanů, kde chtěl hledat další dobrovolníky pro své průzkumné oddíly. Na hlasitý pozdrav nikdo neodpověděl, přesto vstoupil dovnitř, odkud na něj dýchla chladná smrt. Vojáci seděli natěsnáni okolo vyhaslého ohniště. Marně se snažili alespoň trochu zahřát ve vzájemném obětí. Nyní je všechny pokrývala tenká vrstva ledu. Neporazitelná armáda, která si chtěla podmanit celou Terytreu, se během jediné poslední noci proměnila v hromadu zmrzlého masa. Perwys si hořce pomyslel, že až dosud o svých vojácích nikdy takto neuvažoval a proto ho krutá pravda zasáhla nepřipraveného. Nikdo z nich neměl žádnou šanci dorazit do cíle jejich cesty. Tajemní zrádci však přesto neváhali obětovat své životy, aby jim co nejvíce znepříjemnili jejich putování. Skutečnost, že ani oni podle všeho nemohli uniknout kruté zimě, poskytovala jen chabou útěchu. Nemělo žádný smysl, aby se pokoušel hledat dál. Jeho stan byl jediným, který si ještě mohl užívat trochy tepla z malého ohniště, protože ostatní byla již dávno vyhaslá. Mlčky se usadil na své místo. Společně s ostatními šlechtici si prohlíželi zápisky z výpravy, kterým stejně nerozuměl a postupně odhazoval jednotlivé listy do plápolajících plamenů. Nakonec přiložil i zdobené kožené desky, ale i tak oheň brzy vyhasl. Pak už je obklopila tma a zvenčí se naposledy hlasitě ozvala přicházející sněhová vichřice.
177
Kapitola 18 „Tak na co ještě vlastně čekáme, když ty zdechliny už před týdnem odtáhly? Až se zase vrátí zpátky? Teď je přeci ta nejlepší doba k útoku! Naši přátelé za hradbami už určitě začínají být pořádně netrpěliví!“ přemýšlel Sapkow nahlas a doufal, že mu někdo z ostatních odpoví. „Opatrně na taková slova. Tady jsi mezi přáteli, ale venku by je mohl zaslechnout i někdo jiný a bylo by zle,“ jemně pokáral Bernyl jednoho ze svých mužů. „Jsem sice mrzák, ale ne hlupák. Snad ještě poznám, co si mohu dovolit.“ Bývalý vůdce Vendynových žoldnéřů jeho jízlivou poznámku raději mlčky přešel. Ani jemu se příliš nelíbilo, že i když většina nemrtvé armády odešla pryč, musejí tu jen nečinně vyčkávat. Zbývající Jerynovi vojáci uzavřeli městské brány. Kontroly propustek byly ještě mnohem přísnější než předtím. Šance, že by se do města podařilo nepozorovaně propašovat byť jen polovinu z hrstky tábořících mužů, byla mizivá. Zpočátku si dokonce někteří mysleli, že právě k nim zamířily kroky nepřátelské armády, ale to už by museli být dávno zpět. „Je mi upřímně líto, co se ti stalo. Věř mi však, že ne všichni, kteří teď obývají tohle podivné město, tak učinili dobrovolně. Jen díky dobré vůli jedné z těch zdechlin teď máme bezpečný úkryt. Jinak by naše skrývání ve zdejších uličkách nebylo nic jednoduchého.“ Žoldnéř s páskou přes prázdný oční důlek sice mohl namítnout, že při průzkumu Nekropole našli několik prázdných domů, kde by se mohli usadit, ale nechtěl se pouštět do zbytečného sporu. Ač nerad, musel připustit, že Bernyl má s nemrtvými možná lepší zkušenosti, než jaké dosud nasbírali ostatní na bitevním poli. I jim však zlepšil mínění voják z Gymly, který se přidal na jejich stranu. Na jejich původním přesvědčení to ale stejně mnoho nezměnilo. „Tak co tedy budeme dělat? Takhle tu věčně posedávat nemůžeme! Naši přátelé navíc musí něco jíst. Začínám se obávat, aby neudělali nějakou hloupost. Počet nepřátelských vojáků se sice podařilo výrazně snížit, aniž jsme se o to nějak zasloužili, ale ani tak nevypadají naše vyhlídky příliš lákavě. Kromě pár narychlo zhotovených beranidel nemáme žádné jiné obléhací zbraně. Jen nadšení a zápal asi ke zteči dobře opevněných hradeb stačit nebude.“ Všichni přítomní se mlčky zahleděli do stolu. Cítili to stejně. Nebylo jednoduché vyrovnat se s tím, že půjdou do ztracené bitvy, kde je místo vítězných vavřínů čeká smrt. „Uvidíme, jaké zprávy naši přinesou z královského paláce. Každopádně nemáme mnoho času. Pokud chceme něco udělat, musíme se rozhodnout rychle,“ vzal si po chvilce mlčení opět slovo Bernyl. „Není snadné odhadnout skutečný počet nepřátel, proti kterým budeme muset pozdvihnout meč. Troufám si však tvrdit, že je to jen nepatrný zlomek všech nemrtvých.“ Znělo to až příliš dobře, než aby tomu někdo z ostatních nevěřil. „Ale i tak. Když nebudeme počítat těch pár set nadšenců, kteří ještě nikdy pořádně nebojovali, kolik spolehlivých lidí tu vlastně máme? Deset? Dvacet? Třicet?“ „Není to jedno? Snad si nemyslíš, že prostě jen tak vyjdeme před dům, tasíme zbraně a zaútočíme na první nemrtvou hlídku, která se nám připlete do cesty? To by nebyla hloupost, ale šílenství. Musíme si uvědomit, že ve svých plánech Mortek určitě počítá s naší pomocí,“ snažil se velitel žoldnéřů alespoň trochu rozptýlit pochybnosti jednookého muže. „A jak se o nich dozvíme? Do Nekropole nepronikne ani myš, natož nějaký posel.“ „Neboj, o vše je již postaráno. Pokud nebude jiná možnost, pokusí se Shambog v Helgově doprovodu spojit s ostatními, aby se dohodli na dalším postupu. Pokud náš posel bude mít za zády nemrtvého válečníka, strážní budou určitě mnohem ochotnější. Náš člověk uvnitř královského paláce jim navíc určitě zajistí nějakou věrohodnou propustku. Sice nevím, s kým máme vlastně tu čest, ale bez jeho nezištné pomoci by se nikdy nepodařilo doručit většinu z důležitých zpráv, ke kterým se nám teď otevřel přístup,“ zakončil raději Bernyl rozhovor, který by stejně nikam nevedl a odešel na malý dvorek nadýchat se trochy čerstvého vzduchu. 178
Až příliš dobře rozuměl netrpělivosti ostatních, protože i on sám si vše rozhodně představoval jinak. Dlouhá nečinnost mezi ostatní pouze vnášela nejistotu a vzrůstající obavy. Sám sice nic neřekl, aby zbytečně nepřiléval oleje do ohně, ale sotva nemrtví vojáci opustili Nekropoli, nikdo z nich nevěděl, jak se zachovat a co všechno ještě mají ve městě udělat. Z křivolakých uliček již stačil vyvanout štiplavý zápach spáleného masa, ale postupně ho nahradilo něco mnohem horšího. Možná to tu bylo i předtím, jen si to Bernyl nechtěl připustit. Celou Nekropoli prostupoval nepříjemný hnilobný zápach, který nevěstil nic dobrého. Lidé raději zůstávali ve svých domovech a ven vycházeli pouze v případě, kdy neměli jinou možnost. Strach pomalu ovládl každého z obyvatel tohoto prokletého města. Zatímco ještě před nedávném se žoldnéři mohli nerušeně pohybovat po městě a bez větších obtíží se ukrývali mezi měšťany, nyní člověk v liduprázdných ulicích téměř o nikoho nezavadil. Mortekovi zvědové tak raději následovali příkladu ostatních a celý týden zůstávali ve svém úkrytu. Pouze občas některý z válečníků na chvíli vyšel na malý zaprášený dvorek s tesařovou malou dílnou, aby si tu alespoň trochu protáhl ztuhlé svaly. Naštěstí jim neznámý dobrodinec dokázal zajistit potvrzení o volném pohybu pro nejváženější obyvatele bývalého Ekytorpu a tak mohl každý den Shambog v doprovodu jejich nemrtvého přítele vyrazit do králova paláce. I podle jeho mínění pořád dělali strašně málo a pochybnosti z nečinnosti pomalu začínaly naplňovat všechny přítomné. Někteří tiše reptali, ale bylo jen otázkou času, než některý z nich začne otevřeně protestovat. Ač si to nechtěl připustit, poslední dobou mu ani nebylo příliš dobře. Zpočátku si s tím nelámal hlavu, ale den ode dne se cítil slaběji. Moc dobře věděl, co by ho opět dokázalo postavit na nohy. Na delší a ničím nerušený odpočinek však neměl čas a na vydatnou stravu zase chyběly peníze. Když pořádně zatne zuby, snad si ostatní ničeho nevšimnou. To by ještě tak scházelo, aby se jim právě těchto dnech rozstonal velitel. Každé ráno si nenápadně přidával půlhodinku spánku. Doufal, že se vše zlepší, ale opak byl pravdou a bylo mu stále hůř. Z nepříjemného rozjímání ho brzy vyrušilo skřípavé zavrzání nepromazaných dveřních pantů a tiché kroky. Bernyl se ani nemusel otáčet, aby poznal kdo za ním právě přicházel. „To už jsi tady? Nepočítal jsem s tím, že se vrátíte tak brzy.“ „Já také ne, ale ani dnes bohužel nepřináším nic nového,“ odpověděl Shambog. „A co budeme dělat? Přece tu nemůžeme jen tak vysedávat?“ odvětil Bernyl rozhořčeně a ani si neuvědomil, jak moc se v té chvíli podobal Sapkowovi. „To také nebudeme. Zdá se, že se po odchodu nemrtvých válečníků vše konečně uklidnilo. Již přijde naše chvíle a budeme moci přikročit k další části našeho plánu!“ „Už tedy víte, jak do města dostat všechny vojáky, kteří se zatím musejí skrývat?“ „Tak daleko jsme se ještě nedostali, ale nemusíš se bát. Nějak to půjde. Náš přítel mě ujistil, že se během následujících dní v Nekropoli nic zvláštního nechystá. Je tedy nejvyšší čas, abych se vydal za našimi spojenci a dohodl se s nimi, co podniknout dál.“ Aby vysloužilý veterán potvrdil svá slova, ukázal žoldnéři několik listin s královou pečetí. Tam, kde se ještě před několik týdny zpravidla nacházela malá podobizna bývalého vladaře byla nyní vyobrazena všeříkající lebka otisknutá v troše červeného vosku. „Moc pěkné pečetidlo,“ pronesl žoldnéř nevesele. „Opravdu je jisté, že vás s tímhle pustí z města? Nerad bych se dočkal nějakého nepříjemného překvapení.“ „Já asi ještě více, než ty, ale můžeš být bez obav. Až dosud jsme nikde neměli s těmito průvodními glejty sebemenší potíže. Věřím, že stejně to půjde i nadále. Nejsou to totiž pouze zdařilé padělky, ale skutečné a opravdu platné listiny z naprosto spolehlivého zdroje.“ Bernyl by docela rád věděl, kdo nad nimi drží ochranou ruku, ale čím méně lidí bude do tohoto tajemství zasvěceno, tím menší bude i možnost jeho prozrazení. „Nuže dobrá. Nic jiného nám stejně nezbývá. Kolik mužů tě bude doprovázet?“ „Cestou z města? Zatím vím o jednom, ale doufám, že zpátky už nás půjde víc.“ 179
„Snad si nemyslíš, že na tenhle kus papíru sem strážní pustí všechny naše vojáky?“ Shambog se při žoldnéřově námitce nemohl nepousmát a pak dodal: „Ale to víš, že ne. Zatímco ven půjdeme dva, počítám s tím, že se nás vrátí pět. Pořád lepší málo, než nic.“ „Takže jestli budeme tahle pokračovat každý den, na jaře už tu třeba budeme všichni a pak s nimi pořádně zatočíme,“ odtušil Bernyl již mnohem veselejším tónem. Jeryn si pročítal listiny, které mu před chvílí přinesl starý rádce. Nebylo v nich nic zajímavého, jen pár upřesnění ohledně majetku několika bohatých kupců. Nastal nejvyšší čas, aby je jeho muži poctili svou návštěvou a předvedli je do královského paláce. Nemrtvý vladař se cítil poněkud skleslý. Jakmile Perwys odtáhl pryč s jeho vojáky, cítil se poněkud osamělý. Ten mladý horlivec mu přirostl k srdci, přestože mnohdy jeho snaha mohla napáchat více škody než užitku. Vždy byl ale po ruce, když potřeboval někoho, kdo by ochotně naslouchal jeho plánům a bez odmlouvání mu je ochotně odkýval. Nejprve se domníval, že by jeho roli mohl převzít Derwydd, ale od něj si raději udržoval odstup. Zatím mu sloužil dobře, ale ve městě se těšil mnohem větší oblibě. O malém chlapci raději ani vůbec nepřemýšlel. Byl rád, že spolu opět začali docela vycházet, čemuž napomáhaly i časté návštěvy jeho nové přítelkyně. Když poprvé přišel vděčný kupec poděkovat a urovnat své závazky, málem ho nechal vyhnat. Jakmile se však doslechl, že by jeho dcera chtěla osobně poznat svého zachránce, nechal jí odvést do jeho komnat, aby mu dělala společnost. Mohl se tak věnovat vladařským povinnostem a aspoň se o toho usmrkance nemusel starat. Samota však byla čím dál tím tíživější. Služebným nevěřil ani slovo a muži, kteří museli zůstat po jeho boku, před ním jen těžko skrývali své rozhořčení, že to jsou právě oni, kdo se nemohl účastnit trestné výpravy. Nechápali, proč právě teď musí být tady, kde se nic nedělo. Aby jim poskytl alespoň trochu pocitu vlastní důležitosti, poslal je všechny do ulic. Čtyři dny bylo vše v nejlepším pořádku, ale pak neznámí útočníci opět udeřili. I tentokrát v sobě našli tolik drzosti, že si pro své dvě oběti došli až do kasáren, kde je pak nechali všem na očích. Až se jim některého z těch neřádů podaří chytit, má se opravdu na co těšit. Nic platné jim nebylo ani zesílení hlídek, ani pečlivé prověřování každého, na koho nemrtví v ulicích narazili. Tajemní spiklenci po sobě zatím nezanechali žádnou stopu. Pouze občas se někde podařilo najít bezvládné tělo. Když už jich po Perwysově odchodu začínali počítat druhou desítku, vladaři došla trpělivost. Utahovat si z něj nikdo nebude. Panovník si k sobě nechal svolat družinu nejvěrnějších, ke kterým přizval i starého rádce. Přeci jen znal zdejší město lépe, než kdokoliv z ostatních. Porada byla mnohem kratší, než si Jeryn představoval. Nikdo nedokázal přijít s ničím novým. I nadále jim tak nezbývalo nic jiného, než hledat jehlu v kupce sena a netrpělivě čekat na chybu nepřátel. Nebyly to lákavé vyhlídky a když druhého dne přišli o další tři muže, vladař si vymínil, že znovu začnou s prohledáváním všech městských domů. Nemrtvé tak čekala spousta zbytečné práce, ale všichni si dobře uvědomovali, že něco se udělat musí. Každý večer tak Jerynovi přívrženci přinášeli špatné zprávy. Jejich hledání nikam nevedlo a měšťanům se navíc neohlášené prohlídky jejich domovů nijak nezamlouvaly. „Však oni si zvyknou! Neděláme to pro přeci pro sebe,“ procedil mrzutě vladař mezi zuby, když mu stejně jako předchozího dne oznamovali, že se nic nezměnilo. „To je pravda, ale možná by nebylo špatné v tomto duchu učinit i nějaké krátké prohlášení. Mohlo by nám to pomoci trochu uklidnit napjatou situaci a ostatním by to dokázalo, že nám nejde jen o vlastní prospěch,“ přispěchal Derwydd s rychlou odpovědí. „Když si myslíš, že to něčemu pomůže, klidně něco sepiš. Bránit ti v tom nebudu.“ „Jak si přejete, můj pane. Možná by také stálo za zvážení vypsání nějaké odměny. Znám dobře zdejší lidi a dříve či později někdo promluví,“ dodal rádce a již dopředu věděl, že jeho slova padnou na úrodnou půdu, když radní nedávno nemrtvým zaprodali svého vladaře. 180
„To není špatný nápad. Kolik navrhuješ pro začátek?“ zeptal se panovník nevzrušeně. „Raději se budeme držet při zemi. Odměnu pak podle potřeby můžeme kdykoliv navýšit, ale pokud ji hned vyženeme do závratných výšin, nepřineslo by to nic dobrého. Někdo by si mohl chtít vyřizovat staré účty a zbytečně by nás svedl na falešnou stopu.“ „Dobrá tedy. Nechám to na tobě. Zítra mi přineseš k podpisu to prohlášení a připravíš i královský výnos, slibující nějaké peníze za pomoc při dopadení těch neřádů.“ „Děkuji za důvěru. Ještě dnes to vše bude hotovo přesně podle vašeho přání.“ „A teď už si všichni můžete jít po svém. Nic jiného se tady už stejně probírat nebude.“ Starý rádce trpělivě vyčkal, až místnost opustí všichni ostatní a zůstane s panovníkem o samotě. Ještě mu potřeboval něco sdělit, ale nebylo nutné, aby o tom věděl ještě někdo další. „Omlouvám se, že vyrušuji, ale než začnu znovu pracovat, musím se vás ještě na něco zeptat,“ pravil Derwydd důležitě s nádechem tajuplnosti, aby upoutal Jerynovu pozornost, když z místnosti odešli všichni zástupci nemrtvého vladaře. „Tak spusť, ať už to máme za sebou. Co máš ještě na srdci?“ Rádce chtěl odpovědět štiplavou poznámkou, že naposledy měl na srdci dřevěný kůl, ale raději předstíral, že nic neslyšel a nevzrušeně pokračoval ve své řeči: „Opravdu mám při tvorbě těch listin naprostou volnost? Nerad bych se pak s někým handrkoval o pár zlatek navíc.“ „Ale samozřejmě. Jak se říká v těch hloupých povídačkách pro děti, klidně bych obětoval i polovinu království, abych se už konečně zbavil těch darebáků. Zatím jim však bude muset stačit řekněme sto zlatých. Myslím, že je to dostatečná motivace. Co ty na to?“ „Zajisté. Jenom bych si možná ještě dovolil malou doložku o případné beztrestnosti, aby ta motivace byla ještě o trochu vyšší, budete-li laskavě souhlasit.“ „Nuže dobrá, co s tebou mám dělat. Konej, jak uznáš za vhodné, ale jestli už brzy nebude viník ve vězení, přenechám ten úkol někomu jinému.“ „Jistě, vaše milosti. Chápu, že tohle je nyní ta nejdůležitější věc, které se musíme věnovat,“ pravil Derwydd na rozloučenou, když odcházel v hlubokém předklonu. Sotva starý rádce opustil vladařský sál, začal přemýšlet o tom, jakým způsobem by mohl předat zprávu svým přátelům. Shambog sice dorazí již zítra, ale bylo bezpodmínečně nutné, aby věděli, že se ta vypsaná odměna nevztahuje na jejich hlavu. Neméně důležité bylo také odvrátit pozornost nemrtvých jiným směrem. Zatýkání a odstrašující popravy podle jeho předchozího seznamu již proběhly. Bylo potřeba, aby rychle přišel s něčím jiným, protože tentokrát již bez pořádných důkazů zřejmě neuspěje. Jmenování nejvyšším královým zmocněncem pro vyšetřování mu práci velmi ulehčilo. Přál si být povolán na místo nálezů těl jako první, aby si mohl prohlédnout místo činu. Brzy po poledni mu strážní přišli ohlásit dalšího zavražděného žoldnéře. Derwydd se poslušně nechal doprovodit k dalšímu zabitému vojákovi, kterého našli v tmavém zákoutí nedaleko vyhlášených uliček pokleslých mravů. „Nedotýkal se tu někdo z vás něčeho?“ zeptal se ještě pro jistotu. „Ne, pane. Vaše příkazy přece zněly naprosto jasně.“ „Já vím, ale chápejte, že zeptat jsem se musel. Jistota je jistota a moc dobře víte, že si teď nemůžeme dovolit žádnou chybu. Vůbec nepochybuji o vaší dobré práci.“ Rádce poklekl na prašnou ulici, aby se podíval, kdo to před ním vlastně leží, ale ve skutečnosti ho to vůbec nezajímalo. Nemrtvý žoldnéř se neodlišovat od těch, které již před časem spatřil v hradním sklepení. Na pravém boku měl hlubokou ránu, kterou se snažil zakrýt dlouhým pláštěm, ale podle líně se převalujících bílých červů byla již pěkně stará. Klečící muž byl se svou prací hotov. Zde již nic dalšího nezjistí a pokud by některý z místních obyvatel přeci jen něco viděl, rozhodně by si to nechal pro sebe. „Můžete ho odnést. Tady už jsme hotovi,“ přikázal Derwydd nemrtvým, kteří hlídkovali nedaleko, aby odháněli případné zvědavce a nikdo ho nevyrušoval při práci. 181
Nemrtví vojáci položili svého bývalého druha na připravená nosítka a přehodili přes něj starou zašpiněnou plachtu. Nebylo třeba, aby někdo nepovolaný věděl, co vlastně po městě přepravuje tak početný oddíl ozbrojenců. Pokud se jim i nadále podaří přesvědčovat měšťany, že v královském paláci shromažďují naloupenou kořist, bude vše v nejlepším pořádku. „Dobře víte, co máte dělat. Zatím to tělo připravte na důkladnou prohlídku. Potřebuji ještě něco probrat s naším vladařem, jen co skončím, přijdu za vámi,“ přikázal starý rádce nemrtvým vojákům, když se vrátili do vladařovy pevnosti. „Samozřejmě. Jak si přejete. Můžete se spolehnout, že jakmile dorazíte, vše bude připraveno přesně tak, jak jste si přál,“ odpověděl chvatně velitel nemrtvé hlídky. „Jsem rád, že si rozumíme,“ uznale pokýval hlavou Derwydd. Žádný z nemrtvých mu již neodpověděl. Velitel hlídky pokynul ostatním, aby zavražděného zabalili do plátna a odnesli do chladného hradního podzemí. „Je mi to líto, ale nepřináším žádné dobré zprávy. Opět jsme přišli o dalšího muže a zase nejsme ani o krok blíž k odhalení těch darebáků, kteří si z nás tropí legraci,“ rozohnil se rádce, když stejně jako každý den předstupoval před svého vladaře. „Jak je to možné? To ani příslib té tvé slavné odměny ničemu nepomohl?“ Derwydd netušil, co na královu narážku odpovědět, aby ho ještě víc nerozzuřil. „Tak co podle tebe mám dělat, aby tady už konečně byl klid?“ „Nerad to přiznávám, ale už jsem pomalu s rozumem v koncích. Nemám nejmenší ponětí, jak se těm zpropadeným bídákům dostat na kobylku. Možná kdyby se ještě o něco navýšila ta odměna, ale nemyslím si, že by to nějak pomohlo,“ pokrčil rameny starý rádce. „To tě opravdu nic lepšího nenapadá? Na penězích nezáleží, ale už bych ty lotry moc rád viděl někde pod drnem. Snad nechceš, abych opravdu věřil tomu, že ten slavný Derwydd, před kterým se strachy třásla celá Terytrea, opravdu nemá žádný nápad?“ Rádce se opět mnohoznačně zahleděl do země a nevydal ze sebe ani hlásku. „Tak to je ohromné! Přece si nemyslíš, že ti budu i nadále důvěřovat, když se nevypořádáš s tou otravnou cháskou? Jestli podle tebe má jejich přisluhovače přimět ke spolupráci nějaká odměna, tak věz, že pokud se ti to nepodaří, je v sázce i tvoje hlava.“ Derwydd mlčel. S něčím podobným počítal a byl na podobné výhružky připraven, přesto předstíral překvapený a bojácný výraz, aby vladaři ukázal, že je to on, kdo má převahu. „Pokud budou do dvou týdnů všichni pěkně pod zámkem a v ulicích klid, bude pokračovat i naše přátelství. Jestli to tak nebude, na nádvoří zaplane velká hranice.“ Rádce i nadále klopil oči. Nechtěl panovníka popouzet, ale konečně se dozvěděl, že mají jen čtrnáct dní na to, aby se jim podařilo převzít Nekropoli do svých rukou. „Předpokládám, že mě dnes již nebudete potřebovat, můj pane. Jak jistě víte, mám ještě něco důležitého na práci,“ pronesl Derwydd omluvně. „Ale jistě. Přece tě zbytečně nebudu zdržovat,“ odvětil mu Jeryn posměšně. Rádce se rozloučil uctivým úklonem a odcházel do hradního sklepení, když se konečně otevřely dveře vladařského sálu a dovnitř rychle vstoupil jeden z nemrtvých vojáků. „Omlouvám se, že vás vyrušuji při vašem jednání, ale přináším důležitou zprávu,“ vychrlil ze sebe velitel hlídky, která přinesla posledního zavražděného do králova paláce. „A co to je, že to nesneslo odkladu? Dobře víš, že jsem řekl, že jakmile tady skončíme, přijdu za vámi,“ odpověděl Derwydd a v hlavě mu blesklo, proč mu to trvalo tak dlouho. „Já a moji muži jsme dole důkladně prošacovali toho nalezeného vojáka a v jeho kapsách jsme našli něco, co musíte vidět,“ hovořil překotně strážný. „Nuže přistup vojáku a ukaž, co tě sem přivádí,“ vyzval vladař svého služebníka. Nemrtvý poslechl jeho příkaz a vzápětí ukázal oběma mužům drobný zlatý přívěsek, který až dosud pečlivě skrýval ve své dlani, aby ho nikdo jiný nespatřil. 182
„Co to má znamenat? Co je to?“ zeptat se vladař překvapeně, přestože mu stačil jediný pohled na malého zlatého hada na tenkém řetízku, aby odpověď znal. Nemrtvý voják mlčky pokrčil rameny. Nebyl tím, kdo by z této trojice mohl vynášet nějaké soudy. Od toho tu byli druzí dva, on pouze plnil svou povinnost. „Zdá se, že je to znak těch kupeckých měst,“ zašeptal Derwydd, „To vidím, ale co nám tím chtějí říct? Začínám ty lotry nenávidět čím dál tím víc!“ „Nejsem si jist, jestli mám pravdu, ale vše nasvědčuje tomu, že se jen potřebovali zbavit nepohodlného svědka. Již místo nálezu jeho těla bylo krajně podezřelé. Tamní uličky nikdy neměly dobrou pověst a tohle znamení to jen potvrzuje.“ „Jakého svědka? Jakou pověst?“ vychrlil ze sebe Jeryn, nijak neskrývající své rozhořčení. „Od samého založení tohoto města se tam scházela podezřelá čeládka, ale to teď není důležité. Možná ten voják viděl něco, co neměl a stálo ho to život. Mnohem pravděpodobnější mi však připadá, že sám patřil mezi ty spiklence nebo jim alespoň za úplatu pomáhal.“ „Jak tomu mám rozumět? Naznačuješ snad , že máme zrádce i ve vlastních řadách?“ „Něco takového bych si nedovolil. Ne bez řádných důkazů,“ odvětil starý rádce. „Ale zatím je to podle mého jediné správné vysvětlení, i když se stejně jako vám nezamlouvá. Jak jinak by se ten šperk mohl dostat do jeho kapsy? Kdyby ho třeba někomu náhodou sebral ve rvačce, povaloval by se přeci někde okolo a někdo by ho tam vzal. Však víte. Ta špatná pověst. Jestli ho měl u sebe, musel se s ním někomu prokazovat. Když s ním ti vzbouřenci skončili, zřejmě na ten řetízek zapomněli nebo je prostě někdo vyrušil a nestačili dokončit svou práci.“ Vladař pozorně naslouchal vyřčeným slovům, ale přestože jim nechtěl věřit, musel uznat, že na nich možná bude něco pravdy. Lepší důvod, proč by u sebe ten zavražděný voják měl mít zlatého hada ho nenapadal, ačkoliv usilovně přemýšlel, jak vyvrátit vyslovené podezření. „No uvidíme. Zatím opravdu věřím svým lidem a nehodlám na tom nic měnit. Ty si však dobře pamatuj, co jsem ti říkal. Osud máš ve svých rukou. Doufám, že víš, co tím myslím!“ „Zajisté! Pro vypátrání těch zločinců uděláme ještě mnohem víc, než doposud.“ „To doufám,“ odpověděl mu vladař již mnohem klidněji. „Jinak tě nečeká nic pěkného.“ Nemrtvý válečník tiše přihlížející jejich krátké roztržce na okamžik zapochyboval, zda skutečně bylo nezbytně nutné, aby jim přinesl ukázat ten malý přívěsek, ale při ohledání mrtvého těla v zatuchlém hradním podzemí to všichni považovali za velmi důležité. Shambog se lítostivě zahleděl na bezmocného Bernyla ležícího s horečkou v posteli. Přišlo to v tu nejméně vhodnou dobu. Studený pot stékající po jeho tvářích naznačoval, že to s ním nevypadá dobře. Žoldnéř sice nic neřekl, ale v jeho očích byla jasně zřetelná zlost, protože to sám moc dobře věděl. Takhle si svůj poslední boj rozhodně nepředstavoval. „Nechci se chlubit cizím peřím, ale mezi naše nepřátele byla právě zaseta první semínka pochybností. Pokud se nám je skutečně podaří poštvat proti sobě, máme vyhráno. Ještě dnes odcházím do našeho tábořiště zvěstovat tam dobré zprávy. Již brzy přijde náš den.“ Bernyl chtěl něco říci, ale jen se krátce usmál. Bojoval se svou nemocí, jak nejlépe dokázal. Chtěl co nejdříve opět stát na nohou, aby mohl pomoci svým druhům ve zbrani, ale bez cizí pomoci se ani nedokázal sám najíst. Jeho stav nijak nelepšil, ale nechával si to pro sebe. „Neboj, určitě na tebe počkáme. Mnoho času do našeho útoku sice již nezbývá, ale nepochybuji o tom, že nebudeš stát v čele svých vojáků. Ještě jim ukážeš, zač je toho loket,“ povzbuzoval Shambog chorého muže a rozloučil se s ním krátkým podáním ruky. Když vysloužilý veterán opouštěl pokoj, do kterého měli všichni ostatní zakázán přístup, netvářil se příliš nadšeně. Měli jen pár dní, aby se pokusili získat Nekropoli do svých rukou a podle všeho právě přišli o jednoho ze svých nejlepších mužů. Každopádně se v Mortekově ležení musí poohlédnout po nějakém schopném felčarovi, kterého by tam mohli pár dní postrádat. Představa, že by se ta podivná horečka rozšířila i mezi ostatní, nebyla nijak příjemná. 183
Než Shambog s Helgem opustil tesařův domek, raději si ještě jednou znovu ověřili, že mají všechny potřebné listiny. Nemrtví vojáci při kontrolách opět přitvrdili. Dokonce se zdálo, že ulice už patří jenom jim, protože nikoho jiného v nich nebylo možné potkat. Doba znovuotevřených tržišť a čilého obchodování krátce po převzetí moci cizími nájezdníky pominula. Na každém nároží byla vyvěšena písemná výzva slibující bohatou odměnu za pomoc při dopadení neznámých vzbouřenců útočících na nemrtvé válečníky. Podle toho, jakou snahu věnovali noví vládci města jejich nalezení, vše nasvědčovalo tomu, že je to pro ně nanejvýš důležité. Přítomnost neznámých vojáků, kteří jsou podle všeho schopni způsobit nemrtvým značné ztráty, jim však dodala trochu potřebného povzbuzení. Neměli nejmenší tušení, kdo se stejně jako oni postavil se nepříteli se zbraní v ruce, možná se jim společnými silami podaří uspět. „Nezapomeňte se tu zatím dobře postarat o Bernyla. Ještě dnes bych mu sem rád přivedl nějakou pomoc,“ pravil Shambog, když odcházeli z tesařova domu. „O to se nemusíte bát. Všichni tady mu jsou zavázáni. Je to naše povinnost,“ pronesl Sapkow rázně a jeho slova souhlasným přikývnutím podpořili i ostatní. Cesta Nekropolí proběhla stejně poklidně jako vždy. Když narazili na hlídkující vojáky, stačilo, aby jim ukázali průvodní listinu s vladařovou pečetí. Měli zajištěn volný průchod, aniž by jim některý ze strážných věnoval větší pozornost. Nejinak tomu bylo i u městských hradeb a tak brzy dorazili do Mortekova tábořiště, kde se dočkali vřelého přijetí. „Jsem rád, že se opět setkáváme, příteli. Již jsem si pomalu začínal myslet, že se vám ve městě přihodilo něco nepěkného,“ pravil Mortek, když vítal Shamboga ve svém stanu. „To by bylo na dlouhé vyprávění, ale zatím je vše v nejlepším pořádku. Nechtěl jsem zbytečně pokoušet štěstěnu, pokud bych s sebou nepřinášel nic zajímavého.“ „Pak tedy díky bohům, že si konečně mohl dorazit. Není snadné udržet tuhle podivnou chásku na uzdě. Jejich počáteční odhodlání již dávno vyprchalo. V posledních dnech navíc jen stěží zaháníme hlad a to jim na bojovné náladě rozhodně nijak moc nepřidává.“ „Já vím. I proto jsem dnes tady. Naše čekání bude brzy u konce.“ „Pak tedy ještě jednou vítej, příteli. Na podobná slova jsem čekal jako na smilování,“ odvětil vojevůdce spokojeně a srdečně přitom objal svého učitele. „Taky tě rád vidím, ale tohle není nutné,“ odpověděl Shambog tiše. „Máš pravdu. Omlouvám se, ale nedokázal jsem si pomoci. Nemáš tušení, jak těžké bylo zachovat pořádek v našem ležení, když město opustila většina nemrtvé armády. Snad jen díky šťastné shodě okolností naši nepřátelé dosud nezjistili, co se na ně chystá.“ „Oni mají dost potíží v té své Nekropoli. Pochybuji o tom, že by některý z nich sám jen tak od sebe šel prozkoumat blízké okolí a náhodou přitom narazil na zdejší tábor.“ „Jak tě tak poslouchám, odvedli jste v Ekytorpu pořádný kus práce. Rád bych tě pozval na trošku něco ostřejšího, ale se zásobováním na tom nejsme dobře.“ „Neříká se mi to nijak snadno, ale musím tě zklamat. Někdo sice ve městě vytrvale útočí na nemrtvé vojáky a na jeho hlavu byla vypsána moc pěkná odměna, ale bohužel s tím naši lidé nemají nic společného. Nikdo nemá ani ponětí, kdo by to vlastně mohl být.“ „Opravdu? Jsi si tím jistý? To přece nemůže být pravda!“ „Je to škoda, mohli jsme na svou stranu získat mocného spojence, ale zřejmě musíme zaútočit jako první a doufat, že neznámí také vycítí šanci a připojí se k nám.“ „A co budeme podle tebe dělat, když tak neučiní?“ „To jediné, co bude zbývat. Bojovat do poslední kapky krve, dokud nás smrt nespojí.“ „Pak už tedy o tom musíme přesvědčit i ostatní. Když se ale dosud nesebrali a neodtáhli, už zůstanou po našem boku až do konce,“ odpověděl Mortek nevesele, protože si ještě stále nedokázal představit, jak by si s tou hrstkou nezkušených vojáků mohl podrobit opevněné město. „To doufám. Tady ti přináším listiny, kde jsou uvedeny všechny podrobnosti chystaného útoku,“ pronesl Shambog a zároveň předal statnému válečníkovi zapečetěnou zprávu. 184
„Co tam je? To mi to nemůžeš říci osobně?“ zeptal se vojevůdce překvapeně, když do svých rukou dychtivě přebíral Deryddovu zapečetěnou zprávu. „Je mi líto, ani já sám ještě nevím. Dobře víš, kdo ti to posílá. Stačí, když si zapamatuješ, že jí máš otevřít přesně za třináct dní od jejího obdržení. Ani dříve, ani později.“ „Nuže dobrá, zařídím se podle té podivné prosby, ale rád bych věděl, co má vlastně ten starý lišák v plánu. Už takhle nemáme co dát do úst a čekat tady ještě další dva týdny? Nejsem si jistý, jestli nám to nějak výrazněji pomůže. Co ty si o tom myslíš?“ „Mohu říci jen to, že je to určitě součást jeho plánu. To je vše. Nic víc opravdu netuším. Také mne jeho žádost překvapila. Na té listině je sice pečeť nemrtvého vladaře, takže by si jí bez jeho výslovného souhlasu žádný z hlídkujících vojáků nedovolil porušit, ale nenesl jsem jí ve svém plášti s lehkým srdcem. Pokud by se dostala do nepravých rukou, bylo by zle.“ „To se ti nedivím. Já kdybych něco podobného zadržel u svých vojáků, nechal bych je pro výstrahu stáhnout z kůže. Ostatní by si pak podobné nerozumnosti dobře rozmysleli.“ „Jsem rád, že to vidíme stejně. I mně spadl kámen ze srdce, když jsem ti tu zprávu doručil. Podle všeho je v ní něco velmi důležitého, jinak by nás všechny Derwydd neohrozil.“ „Takže jí teď společně otevřeme a zjistíme, jaký je jeho plán?“ „Věř mi, že jsem celou cestu usilovně přemýšlel, co to sem vlastně nesu. Rád bych se podíval, abych ukojil zvědavost, ale dal jsem mu své slovo. Opravdu je nanejvýš důležité, aby ta zpráva byla otevřena krátce před svítáním třináctého dne. Určitě to bude mít dobrý důvod.“ „Tak se tedy necháme překvapit. Nic jiného nám nezbývá.“ „No a teď je na čase otočit list a začít z jiného soudku. Máš tu nějakého schopného felčara, kterého na ten čas zbývající do útoku můžeš postrádat? V Nekropoli začínají řádit nějaké divné choroby. Obávám se, aby neskolily i naše muže. Jeden z nich již musel ulehnout a nevypadá to s ním nijak dobře. Raději ani nechci domýšlet, že by se nákaza rozšířila mezi ostatní.“ „O někom bych možná věděl. To nebude žádný problém.“ „To je dobře. Pokud ti to nebude vadit, rád bych si ho již dnes odvedl s sebou.“ „Jak je libo. Čím dříve budou všichni naši vojáci bojeschopní, tím lépe.“ Shambog mohl být se svou poslední návštěvou Mortekova tábořiště nanejvýš spokojen. Předal do správných rukou všechny náležité dokumenty a navíc po jeho boku k jejich úkrytu v tesařově domku přicházela další důležitá osoba, která jim mohla pomoci dotáhnout tuhle ztracenou bitvou do vítězného konce. Jestli se mu v brzké době nepodaří postavit Bernyla zpátky na nohy, alespoň dokáže určitě zamezit tomu, aby se horečka přenesla i někoho jiného. Když se vrátili zpět, ostatní již netrpělivě očekávali jejich příchod. „Tak jak to s ním vypadá? Zlepšilo se to?“ zeptal se Shambog na uvítanou. Žádný z přítomných válečníků neodpověděl, takže z jejich skleslých tváří nebylo těžké odhadnout, že se nemocnému podle všeho naopak ještě přitížilo. „Kde leží?“ zeptal se felčar bez zbytečných průtahů, aniž se namáhal s představováním. „Pojďte se mnou. Já vás k němu odvedu,“ nabídl se Sapkow dobrovolně a s prokazovanou úctou doprovázel lékaře do vedlejší místnosti, kde na lůžku odpočíval jeho velitel. „Děkuji. Ostatní zatím počkají zde. Potřebuji s ním zůstat na chvíli o samotě, abych se ho mohl na něco zeptat a provedl pak také nějaká základní vyšetření.“ Sedící žoldnéři na sobě tázavě pohlédli. Na tak vybranou mluvu a odborné výrazy nebyl nikdo z nich zvyklý. Pokud se v polním lazaretu dostali do rukou pochybného mastičkáře, končilo to většinou tak, že mu dotyčný raději odřízl celou končetinu a ani to většinou příliš nepomohlo. Nikdo však ani na okamžik nepochyboval o tom, že jestliže někdo opravdu dokáže pomoci jejich veliteli, bude to právě tento muž a Bernylův život bude v dobrých rukách. Sapkow poslušně odvedl nového hosta k nemocnému, ale pak i on vyslyšel jeho přání, že chce s nemocným zůstat o samotě a znovu se připojil ke svým druhům. 185
„Já jsem doktor Feust. Teď se o vás budu pár dní starat a pak už budete zase jako rybička,“ představil se felčar tichým hlasem, ale bledý muž s horečkou nijak neodpověděl. Feust byl rád, že opět po čase mohl klidně používat své jméno. Býval jedním z nejhledanějších lidí říše a při jeho vyslovení šel strach. Od té doby však již uplynulo několik dlouhých let a zapomnělo se na něj. Patříval k ekytorpské smetánce a v celé zemi platil za uznávaného odborníka, který svými výzkumy vyvrátil mnoho starých pověr. Dokonce mohl v hradním sklepení panovníkovi a několika zámožným šlechticům ukázat na několika bezejmenných odsouzencích z jakých orgánů se vlastně skládá lidské tělo, jak bezchybně pracují jako celek a co se s člověkem stane, když o některý z nich přijde. Nebyla to pěkná podívaná, ale musel to udělat, aby pro sebe získal všechna potřebná povolení k otevření vlastní lékařské školy. Nic však netrvá věčně. Tehdejší panovníka se kdosi pokusil otrávit a ač se snažil sebevíc, nedokázal ho zachránit. Nebylo těžké odhadnout, kdo měl přístup k jídlu určenému výhradně pro vladařův mlsný jazýček. Přestože měl v rukou několik vědecky podložených důkazů, že ve víně nebyla jen pravda, ale i pořádná dávka prudkého jedu, jeho podezření se nakonec obrátilo proti němu a k moci se pomalu začínal drát kníže Uther. Lékaři nezbylo nic jiného, než uprchnout do bezpečí a schovávat se v zapadlých koutech říše dostatečně vzdálených od jeho pronásledovatelů. Ti však naštěstí měli brzy jiné starosti, než hledání jednoho pochybného lékaře se špatnou pověstí, nad kterým se vznášelo podezření z úkladné královraždy. Ještě nějaký čas se dál pokoušel pokračovat ve svých vědeckých výzkumech, ale když byl po několika měsících obviněn z mrzačení mrtvých, musel opět uprchnout a zanechat své práce. Nesl to těžce, ale byla to jediná podmínka, kterou musel přijmout, když mu Rollandův zástupce nabídl svou ochranu. Nebyl v postavení, kdy mohl odmítnout. Nějaký čas se pak staral o Mortekova otce a když ho jeho chlebodárce před pár týdny požádal, zda by byl ochoten doprovázet ho na válečné výpravě, bez okolků souhlasil. Tehdy ještě netušil, jak moc zajímavá cesta to vlastně bude a že se možná bude opět moci navrátit ke svému bádání. Feustovi stačil krátký pohled na bledého muže ležícího před ním, aby poznal, že je to vážné. Zeptal se, kdy poprvé začal pociťovat nevolnost, ale nemělo to žádný smysl. Bernyl zmítaný horečkou hleděl do stropu a nevnímal své okolí. Nemocný na tom byl mnohem hůře, než si představoval. Záchvaty zimnice a špatná strava mu na zdraví také nijak nepřidaly. „Tak jak je na tom?“ zeptal se Sapkow za ostatní, když lékař po chvíli přišel mezi ně. „Nechci předbíhat, ale věřím, že to zvládne. Kdyby měl něco zlomeného nebo nějaké povrchové zranění, mohl bych mu snad pomoci okamžitě, ale takhle si to musí vybojovat sám. Zatím budu dohlížet u jeho lůžka. Teď potřebuje hlavně klid a něco vydatného k jídlu. Není tu nějaké maso, ze kterého by se mohl udělat silný vývar? Ten by mu určitě neuškodil.“ „Masa je v celém městě velký nedostatek. Možná by se dalo pořídit někde na černém trhu, ale nikdo z nás nemůže ven, aby ho koupil a neriskoval tím svůj život.“ Lékař se krátce poškrábal na bradě a přemýšlel o nějaké vhodné náhradě. „Zítra opět půjdu do královského paláce. Myslím, že by nám náš přítel snad mohl něco sehnat. Když mu nečiní nejmenší potíže propustky, tohle určitě bude hračka,“ vložil se do hovoru Shambog. „Asi ho nebude moc, ale něco bych snad přinést mohl.“ „To nezní špatně. Zítra by však již mohlo být pozdě,“ odpověděl felčar a když si povšiml nevraživých pohledů ostatní, raději chvatně dodal: „Nemusíte se o něj bát, ale čím dříve zahájíme léčbu, tím dříve bude opět moci pozvednout svůj meč. O to nám přeci jde především, ne?“ „Jistě, ale kde si podle vás máme hned teď vyčarovat nějakou pečínku?“ „Nemusí to být zrovna žádná vybraná lahůdka. Lepší něco, než nic.“ „Na bojišti jsme kdysi jednoho z našich zachránili tak, že jsme si každý trochu pustili žilou,“ zašeptal Sapkow. „Jestli to opravdu pomůže, rádi to podstoupíme znovu.“ „To nebude třeba. Nemůžeme teď kvůli němu přeci oslabit všechny ostatní. Měl jsem na mysli něco jiného. Copak tady v domě opravdu není nic, co by se dalo sníst?“ 186
Gwain zřejmě jako první pochopil jaké maso má lékař na mysli a tak mnohoznačně pohodil hlavou směrem k nemrtvému Helgovi, aby se ujistil, jestli opravdu oba smýšlejí stejně. „To tu opravdu nejsou vůbec žádné krysy? Ve městech vždycky bývají zalezlé všude!“ „To vážně chcete, aby náš velitel jedl krysí maso?“ zašumělo místností nesouhlasně. „Nějak se začít musí. Možná někoho nepotěším, ale vás to čeká také.“ Shambog se po těchto slovech rozhodl rázně ukončit začínající nesouhlasné reptání a dodal: „Tak slyšeli jste našeho lékaře? Nechápu, nač tu ještě čekáte!“ Sapkow chtěl ještě něco dodat, ale raději nad podivným příkazem mávl rukou a společně s ostatními odešel na dvorek hledat nějakou pěkně vykrmenou krysu. Doktor Feust mohl být se svou prací spokojen. Přestože ostatní z počátku ohrnovali nos, žádný z nich si po třech dnech již na nezvyklou pochoutku nijak nestěžoval. Sice nemohl tvrdit, že jim vaření hlodavci nějak moc zachutnali, ale když viděli, jak hutný masový vývar vlévá do žil nemocného nový život, museli uznat, že lékař měl pravdu a dobře věděl, co dělá. Přes noc se však Bernyl znovu rozstonal a byl na tom ještě hůř, než předtím. Felčar u něj nezamhouřil oka, ale i přes veškerou snahu mu nedokázal pomoci. Vlhkým hadrem mu otíral zpocenou tvář, ale jeho horečka se i nadále zvyšovala a vrátily se i prudké zimnice. Feust si marně lámal hlavu nad tím, co by pro něj ještě mohl udělat. Krátké koupele ve studené vodě mu sice na chvíli dokázaly ulevit, ale záhadná nemoc stejně vždy znovu zaútočila. „Je mi líto.Vypadalo to, že začíná sílit a již brzy bude v pořádku, ale teď budeme rádi, když se mu v blouznění podaří dočkat příštího rána. Už pro něj nic víc nemohu nic udělat. Jestli chcete, můžete se s ním rozloučit. Ale opatrně, čím více by se teď rozrušil, tím rychleji by přišel jeho konec. Kdo z vás chce jít jako první?“ vyzval Feust sedící žoldnéře. „Myslím, že to nebude třeba. On sám moc dobře ví, co pro nás znamenal. V jeho poslední hodince mu nemusíme přitěžovat nějakými srdcervoucími řečmi,“ ukončil Sapkow smutný rozhovor za ostatní. „Raději na jeho počest otevřeme poslední láhev pálenky.“ „To vůbec nezní jako špatný nápad,“ přikývl felčar souhlasně a krátce po rozbřesku jim přišel oznámit, že jejich velitel právě před chvílí vydechl naposledy. „Co s ním teď budeme dělat?“ zeptal se tiše někdo ze sedících mužů. „To ještě nevím, ale tady zůstat nemůže. Co nejdříve se toho těla musíme zbavit,“ odpověděl lékař, aniž při tom bral nějaké ohledy na jejich bolestnou ztrátu. „A co tím naznačujete? Že ho máme jako přítěž pohodit do nějaké uličky?“ „Nic takového jsem neměl v úmyslu. V noci ho můžete pohřbít na dvorku.“ Sapkow chtěl něco namítnout, ale Shambog ho pohybem ruky umlčel. Když v podvečer na dvoře společně kopali mělký hrob, nikdo z přítomných neřekl jediné slovo. Jakmile byli se svou prací hotovi, vrátili se do tesařova domku pro mrtvého velitele. Podle zvyklostí mu ponechali zbroj a pak pomalu omotávali jeho tělo potrhanou plachtou. V té chvíli však nečekaně Bernyl znovu otevřel své oči a překvapeně se rozhlédl okolo sebe.
187
Kapitola 19 Ještě před několika týdny Jeryn věřil, že smrt je jediná jistota, která mu zbývá v tomto podivném světě, kde neměl lidský život pražádnou cenu. Neuplynuly však ani celé tři měsíce a jeho přesvědčení již nebylo tak pevné. Zpočátku se domníval, že byl vyvolen bohy, aby dostal druhou šanci a konečně přinesl zemi klid a mír. Samozřejmě by nezůstal nijak škodný, ale takový již býval úděl štědře odměňovaných hrdinů, kteří se zasloužili o všeobecné blaho. Poslední dobou ho však jeho nemrtvý život nijak netěšil, ale s předurčený osudem mohl těžko něco dělat. Jeho armáda představovala sílu, které si nikdo nedovolil odporovat. Pošetilci, co se o to pokusili, byli po zásluze potrestáni. Měli ve svém držení královské město, ve kterém byla podle tradic již dlouhá desetiletí soustředěna veškerá moc i zástupci obchodníků z celé říše. Ale co teď s tím? Umění vládnout rozhodně nebylo tak jednoduché, jak si představoval. S tím, že se v Nekropoli ukrývá několik vzbouřenců, kteří mu zabíjejí jeho muže, se dokázal vyrovnat. Nevěděl o nikom, za koho by si nemohl pořídit adekvátní náhradu. Bylo jen otázkou času, kdy se jim ten starý rádce dostane na kobylku a pak s nimi udělají krátký proces. V uzavřeném městě však kromě neznámých záškodníků a nemrtvých válečníků byli i další lidé. Tyhle hladové krky znamenaly zbytečnou přítěž, ale nechtěl znovu pokoušet vrtkavou štěstěnu, když již jednou chytrou lstí povolat do svých služeb mnoho ze zdejších obyvatel. Pokud by se v Nekropoli nacházeli pouze nemrtví, bylo by vše mnohem jednodušší. Jen těžko by pak ale mohl někoho přesvědčit o svých dobrých úmyslech, pokud by k povražděným měšťanům tak brzy přidal i jejich ženy a děti. Zatím to tedy nějak musejí vydržet a jeho vojáci budou každý den vyrážet do okolí, aby přiváželi další zásoby. Většinu armády vyslal ke kupeckým městům přes Ledové pláně. Bylo potřeba ukázat, kdo je tady pánem a trestná výprava jen mohla podpořit jeho slova při příštích jednáních. Ačkoliv si zatím s celou Terytreou ještě tak docela nevěděl rady, lačné dobyvatelovo oko se již zahledělo přes moře a chamtivý rozum přemýšlel o dalších kontinentech, ačkoliv mu již teď patřilo tolik bohatství, o jakém si netroufal snít ani v nejodvážnějších snech. Když už však byl jednou vybrán osudem a byla mu svěřena taková moc, byl by hřích toho nijak nevyužít. Zatím tedy s Derwyddovou pomocí nějak vyřeší nové uspořádání Nekropole a zvolí novou městskou radu. S tou starou, která před časem tak ráda ochotně vydala právoplatného vladaře, nechtěl mít nic společného. Ještě jim dá tak dva tři týdny, aby se v duchu opíjeli vlastní důležitostí a pak na jejich místech budou sedět jeho vlastní lidé. Zapomnění a smrt bývá často jediným údělem proradných zrádců. Je jen jejich smůla, že na to žádný z nich nepamatoval dříve. Za dva měsíce se konečně vrátí Perwys se zbytkem vojska. Nechá je chvíli odpočívat a pak znovu vyrazí do boje. Je toho ještě tolik důležitého, co jim zbývá vykonat. Na druhou stranu však byly vladařské povinnosti vyvažovány i mnohem příjemnějšími záležitostmi, zakončil Jeryn své mlčenlivé rozjímání, když jeho zrak opět sklouzl ke třem pohledným dívkám, které se právě společně ze všech sil staraly o jeho pohodlí. „Děkuji, to už by pro dnešek stačilo,“ pravil nemrtvý panovník zasněně k mladým děvčatům, provádějícím jeho pravidelnou koupel, která poslušně ihned uposlechla jeho přání. Bývaly doby, kdy mu při nich společnost dělala dvojice hradních felčarů, ale když zjistil, že jejich práci může klidně zastat i kdokoliv jiný, komu připraví balzamovací směs, nemohl si vynachválit tuto očistnou lázeň, které se jinak celý život usilovně vyhýbal. Vladař spokojeně ulehl na postel, podepřel si bradu a nechal drobné ručky, aby mu po celém těle roztíraly bylinkovou mast. Nevoněla sice nijak příjemně, ale nezvyklý pach brzy vyprchal. Jeho kůže pak zůstala lesklá a pružná až do další koupele. Všichni, kteří se o něj teď starali, odváděli dobrou práci. Hned zítra jim jako projev vděčnosti nechá zvýšit potravinové příděly. „Bude si vaše královská milost ještě něco přát?“ zeptala se jedna z přítomných dívek. 188
„Ne, můžete odejít. Dnes mám ještě nějaké povinnosti,“ odvětil vladař a na krátký okamžik se zdálo, že se při pohledu na odcházející děvčata zasnil ještě o trochu víc. Jeryn se spokojeně otočil na záda a zahleděl se na zdobený strop. Některý z předchozích panovníků na něm nechal vyobrazit jednu z vítězných bitev, ve které se jeho kůň až po kolena brodil v krvi a on spokojeně kynul svým věrným, kteří klečeli u jeho nohou. Přestože od té doby uplynula již pěkná řádka let a na královském trůnu se vystřídalo mnoho mužů, žádný z nich nedovolil přemalovat rozkošný výjev, pod kterým každý večer ulehal. Stejně se zamlouval i nemrtvému válečníkovi, ačkoliv se jeho pravidelné sledování za svitu voskovic do časného rána stávalo čím dál otravnější, protože již dlouhé týdny nedokázal usnout. Než ho mohla detailní malba začít nudit, na dveře jeho komnaty zaklepal starý rádce, který přišel mnohem dříve, než byl očekáván. Po králově vyzvání vstoupil dovnitř. „Buď pozdraven, vážený pane. Omlouvám se, že přicházím již teď a vyrušuji váš odpočinek, ale přináším důležité zprávy. Zajisté sám uznáte, že k tomu mám dobrý důvod.“ „Nemáš se zač omlouvat, příteli. Vždy tu budeš vítán,“ odpověděl Jeryn na jeho pozdrav a rukou naznačil, že může opustit uctivý předklon, aby si mohli promluvit. „Předpokládám správně, že se našim lidem konečně podařilo pochytat ty drzé vzbouřence?“ „Je mi líto, ale k této věci se dnes ještě také dostaneme. V Nekropoli totiž máme kromě této záležitosti i další nepříjemné potíže, o kterých vás musím co nejdříve zpravit.“ Tvář nemrtvého vladaře po vyřčených slovech opustil veselý úsměv. Netušil, co by mohlo být horšího, než ti zpropadení spiklenci, ale naléhavost Derwyddovi hlasu nevěštila nic dobrého a tak vyzval příchozího k dalšímu hovoru: „Nuže spusť, co tě tedy ke mně přivádí?“ „Jen blaho zdejších lidí a tvá dobrá pověst, můj pane. Nic jiného,“ odvětil starý rádce tajemně a úmyslně tak svého nového panovníka ještě trochu napínal. „V celém městě začalo docházet k dalším nevysvětleným úmrtím, se kterými musíme co nejrychleji začít něco dělat.“ „Ale to všechno já už přece dávno vím. Vždyť právě proto jsem ti nechal volnou ruku při tom tvém vyšetřování. Musíme přece ty prokleté lotry vypátrat co nejdříve!“ „Bohužel vše je trochu jinak, než jak to vypadá. Zásluhou těch vzbouřenců sice stále pomalu narůstají naše ztráty, ale tentokrát jsem mluvil o obětech mezi zdejšími měšťany.“ „Cože? Ta verbež se nás rozhodla zastrašit tím, že bude zabíjet i bezbranné obyvatele tohoto města a doufat tak ve vyvolání nepokojů, které by jim pomohly uprchnout?“ „To není tak docela pravda. Moje zprávy se vám určitě nebudou líbit.“ „Prosím? Snad nechceš naznačit, že se pár našich vojáků někde namazalo a pak se vypleněním několika domů rozhodlo zavzpomínat na staré dobré časy? Jestli je to tak, určitě se nám podaří objevit nějaký přesvědčivý důkaz o spolupráci měšťanů se vzbouřenci, což ostatním ospravedlní náš útok! Neposlušní vojáci se zatím pěkně v ústraní dočkají přísného potrestání. Musí si už konečně uvědomit, že rozkazy vydávám od toho, aby je poslouchali!“ „Tím objevit myslíte zfalšovat?“ zeptal se Derwydd bezelstně. „Jistě. Co jiného bych tím asi tak mohl myslet?“ „Dobrá, někam si to poznamenám, kdyby se nám to ještě někdy v budoucnu mohlo hodit, ale i tak nám to teď asi moc nepomůže. Těch mrtvých sice i nadále přibývá, ale nikoliv naší zásluhou. Tedy alespoň ne takovou, jakou by se to obvykle mohlo chápat.“ „Tak už konečně přestaň mluvit v hádankách! Na něco takového tu není nikdo zvědavý!“ „Zajisté, můj pane. Velice se omlouvám. Domníval jsem se, že je jasné, kam mířím.“ „No dobře, tak už konečně řekni, co tě sem vlastně přivedlo,“ vyzval Jeryn svého rádce již mnohem klidnějším hlasem a netrpělivě očekával jeho další odpověď. „Jak již bylo řečeno, v celé Nekropoli začali poslední dobou umírat měšťané. I já jsem se zpočátku domníval, že je to opět práce těch spiklenců, aby odvrátili naší pozornost jinam. Mezi mrtvými není žádná souvislost a jen těžko bych si dokázal přestavit, že by se tak nesourodé společenstvo někdy mohlo setkat, ať už by si k tomu našli jakoukoliv záminku.“ 189
„O těch hádankách jsem snad už něco říkal! Nějaká podivná společenstva a pochybné záminky mě vůbec nezajímají, ale rád bych už konečně věděl, co se děje v našem městě!“ „Umírají tu lidé. Spousta lidí,“ odpověděl Drewydd podle jeho požadavku, ale když si povšiml, jak panovník zlostně zaťal pěsti, raději již zanechal svého škádlení. „Jen jsem chtěl zdůraznit, že v tom jsou ti vzbouřenci nevinně, ačkoliv by mohlo svádět k opačným úvahám.“ „Tak kdo za to nese zodpovědnost, když ne my ani oni? Přece si jen tak neřekli, že už nadešla jejich poslední hodinka a dobrovolně si nelehli na smrtelnou postel?“ „Začal bych s tím, že oni za to nemohou, ale s námi bych si už tak jistý nebyl.“ „Vždyť si ještě před chvíli tvrdil, že jim nikdo z našich lidí nijak neublížil?“ Rádce chtěl namítnout, že něco takového nikdy neřekl, ale raději královu poslední otázku mlčky přešel. Pro dnešek ho již dráždil dost dlouho na to, aby v tom mohl beztrestně pokračovat. „Nemusíte se bát, nikdo z vašich vojáků si nedovolil neuposlechnout vašich rozkazů a všichni si od zdejších obyvatel udržovali uctivý odstup. Přesto to podle všeho nestačilo.“ „Tak co se tady vlastně děje? Nepokoušej už déle moji trpělivost!“ „Nevím, jak začít. Také se mi to zdálo nanejvýš podivné, tak jsem se byl raději poradit s hradními felčary, kteří potvrdili má podezření. Určitě moc dobře víte, že když se spolu někde střetnou dvě armády, během dvou tří týdnů je ještě možné na bojišti spatřit různé darebáky, kteří prohledávají padlé a ujišťují se, zda některý z vítězů náhodou nepřehlédl něco cenného.“ „To samozřejmě vím, ale co to má s tímhle městem společného?“ „Zřejmě víc, než jsme si byli ochotni připustit. Celé bitevní pole je plné tlejících těl, ke kterým se pak již raději nikdo nepřibližuje a všichni se mu zdaleka vyhýbají. Lékaři říkali, že nejen kvůli tomu nesnesitelnému zápachu, který se šíří všude okolo. Opakovanou návštěvou podobných míst totiž ohrožujete své zdraví. Není úplně přesně známo, jestli za to může ten samotný hnilobný proces nebo další nemoci, které se začínají uvolňovat z těch mrtvých. Možná od každého trochu, ale to ještě zatím nikdo nedokázal spolehlivě prokázat.“ „Nemohu si pomoci, ale ještě pořád nevidím žádnou souvislost mezi padlými válečníky a tímhle městem,“ odvětil Jeryn rázně a dal tak jasně najevo, že pohár jeho trpělivosti přetekl. „Nekropole je nanejvýš hodna svého jména a skutečně se stala městem mrtvých. Ač se to někomu nemusí zamlouvat, ve všem přesně splňuje uvedený příklad s bitevním polem. Nechci nijak sáhodlouze uvažovat nad tím, jak je možné, že naši vojáci povstali ze svých hrobů a dostali se až před brány Ekytorpu, ale již zde pravděpodobně začaly naše současné potíže.“ „To myslíš tím, jak jsme převzali tohle město do svých rukou?“ „Přesně tak. Ač to tak z počátku nevypadalo, světy živých a mrtvých měly raději i nadále zůstat oddělené. Naši vojáci a zdejší lidé spolu prostě nemohou žít v jednom městě. Snaha o posílení našeho vlivu, když jsme do svých služeb získali zdejší řemeslníky, vše jen urychlila.“ Vladař přemýšlel nad pronesenými slovy, ale když si rádce povšiml jeho bezradného výrazu zmítaného pochybnostmi, znovu pokračoval ve své řeči, aby předešel dalším otázkám. „Pokud je někdo donucen žít delší dobu smrti po boku, je jen otázkou času, kdy dosáhne i na něj. Když se naši vojáci zdržovali ve zdejších kasárnách, nikomu ještě podle všeho nic špatného nehrozilo. Jakmile však naše řady rozšířily i měšťané, kteří i nadále sdíleli domy se svými rodinami, hniloba a nemoci prostoupily celé město a začaly si pomalu vybírat své oběti. Již teď jich máme hlášeno několik desítek a podle všeho se brzy dočkáme první stovky.“ „Jaké nemoci máš přesně na mysli? Není přeci mnohem pravděpodobnější, že je někdo otrávil stejně jako naše vojáky? Nehlídaných studní je tu přece dost.“ „Věřte mi, můj pane. Vše jsem pečlivě zvažoval a raději jsem se ještě byl poradit se zdejšími mastičkáři, kteří v tomhle městě již dlouhá léta platí za uznávané veličiny.“ „A co to tedy pro nás vlastně znamená? Že po našem boku nemůže nikdo žít?“ „Vše tomu nasvědčuje. Je mi líto, ale naše plány asi budou muset doznat podstatných Tohle nepříjemné zjištění podstatně ovlivní naše společné soužití.“ změn. 190
„Záleží na tom, z jaké strany se na to budeme dívat. Jestli je tedy nezbytně nutné, aby v naší nové a šťastné zemi byli všichni mrtví, já v tom žádné komplikace nevidím.“ „Opravdu? A jak to těm chudákům budete chtít vysvětlit?“ „Abych řekl pravdu, od toho tu jsou jiní. Nepochybuji o tom, že se o to dokážeš postarat a brzy přijdeš na nějaké věrohodné vysvětlení, které umlčí jejich zbytečné otázky.“ „Jsem rád, že ve mne máte takovou důvěru, ale nejsem si jist, jestli dokážu nést zodpovědnost za tolik zmařených životů. Vždyť tu pak podle vašich slov nezůstane nikdo živý.“ „Vzhledem k tomu, že já budu jediný, komu se za své činy budeš zodpovídat, tak se s tím opravdu nemusíš nijak trápit. Nekropolis – město mrtvých, Nekropole – země mrtvých. Snad mi nechceš tvrdit, že ti to také nezní nádherně? Co lepšího jsme si mohli přát?“ „Jak chcete, můj pane. Vaše přání je mi rozkazem. Kromě pátrání po těch vzbouřencích se budu věnovat i hledání nějaké omluvy pro vyhlazení veškerého obyvatelstva zdejších zemí.“ „Tak vidíš, spolu se vždycky dokážeme dohodnout. Co já bych si tu bez tebe počal,“ odpověděl nemrtvý vladař s úsměvem a byl rád, že si bez větších obtíží opět prosadil svou vůli. „Jen bych si dovolil připomenout, že je potřeba s tím verbováním do našich služeb začít co nejdříve. Někteří z měšťanů opustili tento svět již před několika dny. Sice nám nikam neutečou, ale i tak by asi v tomto případě další otálení nebylo vhodné.“ „Však se neboj. Dobře vím, co se sluší a patří, i jaké jsou moje povinnosti. O blaho mých lidí mi jde především. Přeci dobře víš, že já tohle všechno nedělám pro sebe.“ Derwydd se druhého dne nemohl dočkat, až za ním dorazí Shambog. Nejprve ho sice zarazilo, že místo jednoho nemrtvého válečníka přišli hned dva, ale vysloužilý válečník nepřipustil žádné jeho pochybnosti a stručně mu vysvětlil, co se jim během posledních dní přihodilo. „Zajímavé. Takže náš moudrý vladař skutečně dodržel, co mi včera slíbil,“ prohodil rádce zamyšleně, když oba šlechtici po chvíli stanuli v jeho pracovně. „A copak pěkného si pro nás ještě přichystal?“ odvětil jeho host zamyšleně. „Nic příjemného. Doufám, že se vám podařilo spojit s našimi spojenci a předali jste jim mé poselství. Od dnešního dne totiž platí naprostý zákaz vycházení a nikdo nesmí opustit Nekropoli. Na králův příkaz. Je mi líto, ale tady nám už ani ty průvodní listiny nebudou nic platné.“ „To je v pořádku. Naši lidé vědí všechno, co budou potřebovat.“ Derwydd chtěl ještě něco dodat, ale raději se na okamžik odmlčel. Oba muži si až příliš dobře uvědomovali důležitost této chvíle. Jestliže bude panovník skutečně všemi prostředky prosazovat vyhlášený zákaz vycházení, dnes se zřejmě před plánovaných útokem vidí naposledy. „Než tě opustím, rád bych ještě chtěl vědět, jak je možné, že se zrovna tenhle tyran dostal k takové moci, která je schopna znovu probouzet mrtvé? Pokud mi to budeš ochoten sdělit.“ „Rád bych ti to řekl, ale ani já si ještě nejsem jistý, jaké podivné čáry vlastně používají. Věř, že jsem prošel každý svazek zdejší knihovny a v žádném z nich nebyla o něčem podobném ani zmínka. Mám sice jisté podezření, ale raději si ho ještě nechám pro sebe, dokud se mi ho nepodaří potvrdit či vyvrátit. Ať to dopadne tak či tak, rozhodně se postarám o to, aby se něco podobného nemohlo opakovat. I kdybych znovu musel obětovat svůj život.“ „Je dobré tohle vědět. Ujišťuji tě, že i všichni naši muži smýšlejí stejně.“ Starý rádce se krátce pousmál a tiše dodal: „To je dobrá zpráva, ale o něčem takovém je mnohem snadnější mluvit, než se tak skutečně zachovat. Já a určitě i ti dva, kteří právě teď hlídají přede dveřmi, by mohli vyprávět, že smrt rozhodně není nic příjemného.“ Shambog pečlivě naslouchal a pak rozpačitě pokrčil rameny. Na pronesená slova neměl žádnou odpověď a doufal, že navzdory svému příslibu ani v brzké době mít nebude. „Ale neboj, zas tak strašné to není a když budeš mít trochu štěstí, dá se to i přežít.“ „No uvidíme. Ty taky dokážeš člověka povzbudit, když je třeba. Snad budeme mít na podobné vtipkování náladu i za pár dní. Rád bych tě ještě o něco požádal. Času nám sice již mnoho 191
nezbývá, ale když budeme muset zůstat v úkrytu, hodily by se nám nějaké zásoby. Sice nás teď je o jednoho méně, ale i tak se s hladovým žaludkem špatně útočí.“ „Ale jistě. Půjdete se mnou a něco se pro vás určitě najde. Hlavně to s tím hodováním moc nepřehánějte. Bojovat s přecpaným břichem také není žádná výhra,“ odvětil rádce vesele, ale když mu podával ruku na rozloučenou, ještě se k němu krátce předklonil a cosi tiše zašeptal. „Tak jestli tohle myslíš vážně, vůbec by nebylo na škodu přibalit nám sebou i pár láhví nějaké ostré pálenky, aby nám to rychleji utíkalo. Samozřejmě jenom pro jistotu.“ Chlapec s úsměvem sledoval dvě štěňata, která mu jako poděkování za trochu masa vděčně olizovala ruce. Oba chlupáče podrbal za ušima a dočkal se i jejich spokojeného vrnění. „Však já vás mám taky rád. Nikomu nedovolím, aby se vám něco stalo,“ pronesl tiše a před očima mu znovu proběhla nepříjemná vzpomínka na jeho posledního mazlíčka. „Jsou tak kouzelní. Nedokážu si představit, že by jim někdo dokázal ublížit,“ odpověděla mu Afra, která právě byla na své každodenní návštěvě královského paláce. „To by bylo na dlouhé povídání, ale nechci ti tím zatěžovat hlavu. Jen bys měla vědět, že někteří lidé dokáží být opravdu hodně krutí, když potřebují prosadit své zájmy.“ „Ale i tak. Takhle roztomilé pejsky jsem již dlouho neviděla. Před časem mi jednoho podobného nechal otec přivést až z daleké cizí země, ale nevydržel nám dlouho. Celou dobu byl podivně tichý. Asi se mu stýskalo po mamince a tak brzy pošel steskem. Sice jsem se mohla před ostatními pyšnit, že mám něco, co nikdo jiný v Ekytorpu, ale jeho hlava se pak stala jenom další bezejmennou součástí podivné sbírky v tátově pracovně, kterou se tak rád vychloubal.“ „To je mi líto. Moc dobře vím, jak je nepříjemné přijít o němého kamaráda.“ „Nic tak hrozného se nestalo. Nebyl u nás ani měsíc a ani jsem si na něj nestačila pořádně zvyknout. Možná to bylo dobře, jinak bych jeho odchod určitě pořádně oplakala.“ „Otec ti pak ale určitě pořídil na hraní někoho jiného, viď?“ „Chtěla jsem, aby mě nechal zapsat do jezdecké školy a pořídil mi nějakého pěkné koníčka, ale on to odmítl jako další zbytečné vyhazování peněz. Opravdu jsem ho neměla ráda, ale když nad tím přemýšlím, asi měl tenkrát pravdu. Po pár dnech by mě to asi stejně omrzelo jako všechno ostatní. Teď už mou žádost určitě neodmítne. A za to všechno vděčím jen tobě.“ „Jsem rád, že jsem ti mohl pomoci. S tou jezdeckou školou to není zas tak špatný nápad. Zeptám se Jeryna a myslím, že se k tobě brzy připojím. Nedávno mi sem sice pozval pár hrnčířů, ale o co vypadalo zpočátku jejich řemeslo zábavněji, o to těžší bylo ve skutečnosti.“ „To zní jako moc dobrý nápad. Myslím, že ve dvou nám to učení půjde lépe.“ „Nerad vás ruším, ale pro dnešek už těch návštěv bylo dost. Malý pán má ještě nějakou práci,“ pronesl nemrtvý vladař nečekaně, aniž si některé z dětí stačilo povšimnout, že již v pokoji nejsou samy. „A co se týká toho ježdění, nic proti tomu nemám. Rozhodně ti to neuškodí.“ „Děkuji,“ odpověděl hoch tiše a způsobně uklonil hlavu. Afra pochopila, že je nejvyšší čas odejít. I ona se rozloučila s panovníkem a ještě než nadobro opustila místnost, přitočila se k zasmušilému chlapci a zašeptala: „Zítra přijdu zas.“ Nemrtvý vladař počkal, až se za děvčetem uzavřou pečlivě střežené dveře. Když se ujistil, že s hochem zůstal sám, posadil se na postel vedle něj a otcovsky mu položil ruku na ramena. „Vím, že tě to už asi začíná unavovat, ale opět potřebuji tvou pomoc. Musíme do našich služeb povolat další měšťany. Jen tak budeme dostatečně silní a soběstační.“ „Zase? Vždyť v posledních dnech nedělám vůbec nic jiného!“ Jeryn se bezradně pousmál. Na okamžik zvažoval, že by mu řekl pravdu, ale raději ho nechtěl zatěžovat podrobnostmi. Už tak bude hodně těžké přesvědčit ho o tom, že návštěvy jeho malé kamarádky budou muset co nejdříve přestat. Až na jedinou výjimku totiž od zítřejšího dne budou mít všichni nemrtví přísný zákaz jakéhokoliv pobytu v této části paláce. Nebyl sebemenší důvod, proč by měl někoho nechat, aby ohrožoval křehké zdraví zdroje jeho moci. 192
„Neboj, nic netrvá věčně. Možná to přinejhorším ještě asi budeš muset párkrát zopakovat, ale pak už nás nic nezastaví a oba budeme stát bok po boku v čele naší říše.“ „Já se ničeho nebojím. Sám moc dobře vím, že čím více budeme mít našich stoupenců, tím větší budou i naše šance,“ pousmál se chlapec, zavřel oči a opět začal soustředit svou mysl. Nemrtvý vladař se při pohledu na malou loutku vykonávající každý jeho příkaz neubránil krátkému úsměvu. Neobvyklé výchovné metody slavily úspěch. Pokud pro něj bude ten malý usmrkanec takhle bez odmlouvání pracovat i nadále, rozhodně na tom nebude nijak tratit. Hochovi netrvalo dlouho a jeho prosba o pomoc pronikla až tam, kam potřeboval. Čím častěji se o to v poslední době pokoušel, tím snadnější mu to celé připadalo. Přesto si slíbil, že ačkoliv i nadále bude rušit mrtvé z jejich zaslouženého odpočinku, do Jerynovy armády již nikdy nepřivede žádného vojáka. Jejich řady se sice i nadále utěšeně rozrůstaly, ale přesně podle vladařova přání jen o další řemeslníky a obchodníky. Pouze jediný žoldnéř si zasloužil druhou šanci. Shambog si připadal nedůstojně, když se společně se svým doprovodem vracel k bývalé tesařské dílně. Každý z nich měl přes rameno přehozený pytel až po okraj napěchovaný jídlem, které na rozloučenou dostali v královském paláci. Propustka opatřená vladařovou pečetí jim ještě dnes dokázala zajistil volný průchod. Žádný z hlídkujících mužů si nedovolil zastavit je na delší dobu, než bylo nezbytně nutné. Neviděli sebemenší důvod, proč zbytečnými otázkami obtěžovat ctihodného měšťana, kterého doprovází dva z jejich spolubojovníků. „Vypadá to, že nás dnes čeká pořádná hostina. Konečně někdo dokázal ocenit naši práci,“ pronesl Sapkow k ostatním a jako první vyrazil ke svým druhům, aby jim pomohl. „Není ale všechno zlato, co se třpytí,“ odpověděl mu vysloužilý voják doprovázený dvojicí nemrtvých válečníků, když mu jako nejstarší první předával svůj náklad. „Hlavně, že už nebudeme lovit krysy. Nejsou špatné, ale už jsem se jich přejedl.“ „Uvidíme, třeba jim brzy zase přijdeš na chuť,“ odpověděl Bernyl místo jejich velitele. „Tak zle už snad přeci nebude, ne? To bych raději zůstal o hladu!“ „Neříkej dvakrát, co nemíníš vážně,“ pokáral ho Shambog, když se přesvědčil, že se v tmavé místnosti se zatlučenými okenicemi nacházejí všichni muži, kterým velel. „Přináším dobré i špatné zprávy. Nebudu se vás ptát, jaké chcete slyšet nejdříve. Dostali jsme nějaké jídlo. Spoustu jídla, ale to, co vidíte, nám bude muset vydržet na příštích deset dní. Po celém městě bude od zítřka nařízen přísný zákaz vycházení. Nikdo z nás bez mého výslovného souhlasu neopustí tento dům až do chvíle, než k tomu dám povel. Naštěstí tu na dvoře máme malou studnu, takže se nemusíme obávat, že by během dlouhého čekání nebylo čím svlažit vyprahlá hrdla. O nasycení hladových žaludků se však bude muset postarat každý sám.“ Nikdo z přítomných nepromluvil jediné slovo. Zkušenosti je naučily, že by odmlouváním stejně nic nezískali a navíc se to ani neslučovalo s dobrou pověstí Vendynových žoldnéřů. „Pokud si někdo bude chtít zkrátit dlouhé čekání, mám tu karty a pár kostek. Myslím, že se určitě ještě budou hodit,“ prohodil někdo tiše k ostatním za tichého souhlasu jejich velitele. „Tak to je dobrý. Nejenom, že budu o hladu, protože těch špinavých potvor se už nedotknu, ale při mém štěstí ještě klidně můžu prohrát i svoje kalhoty. Takhle nějak jsem si to přesně představoval,“ zašeptal Sapkow do ucha svému němému příteli, ale již si stejně jako ostatní začínal brousit zuby na tu trochu jídla, o kterou připraví další spoluhráče. „Zatím máte rozchod, ale pamatujte na můj rozkaz. Všichni musí zůstat v tomto domě.“ Někteří žoldnéři souhlasně přikývli, ostatní splnili povel, ale žádnému nebylo do řeči. Nadcházející dny vyplněné potupným nicneděláním určitě budou velmi dlouhé. „Musíme to vydržet. Pak všem ukážeme že ještě nepatříme do starého železa a nad tímhle prokletým městem brzy zavlaje naše vlajka,“ povzbuzoval Bernyl ostatní. „Tobě se to mluví. Ty už nemáš co ztratit, ale podívej se na ostatní. I když si nás pořádně vyděsil. Už to vypadalo, že jsme o tebe nadobro přišli,“ odpověděl mu jednooký žoldnéř. 193
„Já jsem se bál úplně stejně, možná ještě víc, ale pak jsem si řekl, že vás v tom přeci nemůžu nechat samotné a ještě naposledy si rád pořádně zabojuji,“ odvětil nemrtvý s předstíranou lehkostí, ale podobnými vtípky se poslední dobou jen snažit vyhýbat nepříjemným otázkám. Od chvíle, kdy znovu otevřel oči, než na jeho mělký hrob začala dopadat první hlína, si jich vyslechl bezpočet. Žoldnéři sice pochopili, že se o své smrti nechce bavit, ale i tak občas některý z nich vyzkoušel jeho pozornost pomocí skrytých narážek, které trpce zlehčoval. Pro doktora Feusta představoval pouze další zajímavost, hodnou vědeckého výzkumu. Na jeho dotazy podle Shambogova rozkazu odpovídal musel a stejně tak se i každé ráno podrobit pravidelné lékařské prohlídce, přestože se mu to nijak nelíbilo. Poprvé tak neuposlechl přímého povelu svého nadřízeného, což mu také náladu nikterak nezlepšilo. Něco podobného bylo až donedávna naprosto nepřípustné, přesto se rozhodl o svém zmrtvýchvstání nikomu neříci všechno. Sám nevěděl proč, ale tušil, že některé věci by si raději měl ponechat jen pro sebe. O porušení nepsaného pravidla jejich elitní žoldnéřské jednotky se také nemusel příliš obávat, protože se řídil přesně podle jeho znění a nikdy ve svém životě nezradil své kamarády a vždy poslušně plnil všechny příkazy jejich velitele. Jestli pro něj bylo závazné i po jeho smrti už však nebyla otázka pro něj. Byl voják a podle toho se také choval. Pokud by chtěl s někým slovíčkařit, našel by si nějakého učence, ale teď k tomu nebyl ten správný čas. Společně s ostatními cítil v kostech, že se přibližuje jejich poslední šance, jak zastavit nemrtvé válečníky, než si podmaní i zbytek jejich říše. Možná se stejně jako ostatní choval příliš bláhově, když se domníval, že pokud při nich bude stát nevyzpytatelná štěstěna, mohou ve svém boji zvítězit. Jinou možnost si žádný z nich nepřipouštěl, přestože se podle všeho budou moci spoléhat jen sami na sebe. Ať již rozhodující bitva skončí jakkoliv, ve městě bude znovu prolita spousta krve a ulice Nekropole opět ovládne smrt. To byla zatím jediná jistota, které mohli věřit. Nezněla příliš povzbudivě, přesto si Bernyl hořce uvědomil, že někteří už nemají ani to a on již patřil mezi ně. Aby alespoň trochu pomohl ostatním, společně s Helgem se oba dobrovolně vzdali svých skromných potravinových přídělů. Šlo sice jen o přátelské gesto, ale i tak bylo náležitě oceněno, přestože se pro každého jednalo jen o pár soust navíc. Když za ním s tímto návrhem jeho nemrtvý druh přišel poprvé, netušil, co si o tom má myslet. Raději tuto záležitost ještě probral s Feustem, který prohlásil, že je to zajímavá myšlenka, ačkoliv bylo zřejmé, že si ve skutečnosti myslí něco jiného a nemůže se dočkat, až bude mít v rukou výsledky neobvyklého pokusu. Sotva věnoval spolubojovníkům svůj bochník chleba, hořce si pomyslel, jaká potěšení mu na tomto světě ještě vlastně zbyla. Na oplátku ho však nechali několikrát vyhrát v kartách, když jim pak ochotně navracel zpátky zásoby, které získal při hře. Ostatní už pochopitelně tak štědří nebyli, ale když se Shambogovi doneslo, o co vlastně hrají, rychle tomu učinil přítrž. Brzy je bude potřebovat v plné síle, což se rozhodně nijak neslučovalo s prázdným žaludkem. Žádný z žoldnéřů neměl peněz nazbyt a tak se brzy vrátili k původním sázkám. Mnozí sice slibovali, že se už nikdy nedotknout pochytaných hlodavců, ale právě o ně se hrálo čím dál častěji a tak mohli jejich počet v tesařově dílně zanedlouho spočítat na prstech jedné ruky.
194
Kapitola 20 Mortek jen těžko skrýval uspokojení, které se mu zračilo ve tváři, když do stanu přišli jeho zástupci, které si vybral mezi vojáky dosluhujícími v otcově pevnosti. Konečně nadešla dlouho očekávaná chvíle, kdy společně rozpečetí Derwyddovu zprávu a v čele jejich malé armády vyrazí k Ekytorpu, aby získali bývalé vladařovo město zpět do svých rukou. Čím více se přibližoval den útoku, tím větší bylo i jejich očekávání vkládané do poselství starého rádce. „Měli jsme velké štěstí. Obětovali jsme sice své pohodlí, ale nepochybuji, že se všichni dočkáme zasloužené odměny. Nemrtví totiž ještě stále nemají ani nejmenší tušení o naší přítomnosti. Pokud je zastihneme nepřipravené, máme velkou šanci uspět,“ zahájil odhodlaně bývalý Rollandův pobočník svou řeč. „Dobře vím, že nás dnes čekají i značné ztráty, ale takový už je nevyzpytatelný osud každého vojáka. Doufám, že se alespoň my všichni večer znovu společně sejdeme v králově paláci a pak si budeme moci připít na naše slavné vítězství.“ Tři přítomní vojáci přikývli na znamení souhlasu. Nikdo z mužstva sice nahlas nic neřekl, ale dlouhé sychravé podzimní noci, kdy jim kvůli možnému odhalení odpírali teplo táborových ohňů, jejich bojovou morálku nikterak nezlepšily. Přesun do nedalekého lesíka, kde se mohli lépe ukrýt před nepřátelskými zraky, jim sice zajistil alespoň částečnou ochranu před pravidelným nočním deštěm, ale potíže s chladným větrem a nepříjemnou zimou přetrvaly. „Nuže dobrá. Myslím, že můžeme přikročit k tomu, na co se každý z nás již dlouhou dobu těšil,“ vzal si opět slovo Mortek a pod dohledem ostatních otevřel zapečetěnou listinu. Stačila jen krátká chvíle, aby se seznámil s jejím obsahem a drobný náznak úsměvu v jeho tváři vystřídalo rozčarování doprovázené oprávněnými rozpaky. Všichni přítomní také chtěli vědět, co ho tak znepokojilo, ale žádný z nich nechtěl promluvit jako první. „Probuďte naše muže, ať před svítáním mohou vyrazit,“ pronesl tiše válečník, aby vzápětí přiložil obdržený svitek k malému plamínku, který mu umožnil přečíst obdrženou zprávu. „Ano, pane. Zajisté budou připraveni. Do jaké útočné formace je však máme seřadit?“ „Do žádné. Prostě půjdeme k městu a postaráme se o to, aby ho neopustila žádná živá či neživá duše. To je prozatím všechno. Sám z toho také nejsem nikterak moudrý, ale rozkaz zní jasně,“ odpověděl vojevůdce a pak rychlým pohybem uhasil plápolající svíci. Dvojice vojáků počkala, až jejich oči znovu přivyknou temnotě. Současně pak opustili velitelův stan, aby splnili jeho pokyny. Téměř žádný z jejich vojáků nespal. Na všech bylo patrné netrpělivé očekávání nadcházejícího dne, kdy poprvé vstoupí na bitevní pole. Mortek se snažil alespoň před svými pobočníky zachovat klid, ale jakmile zmizeli za stanovou plachtou, skryl svou tvář do dlaní. Přeci si Derwydd nemyslí, že jen tak přijdou k opevněnému městu a budou čekat, až jim ho nemrtví dobrovolně vydají? Přestože jím zmítala spousta pochybností, věřil, že to má nějaký dobrý důvod, který se zavčas dozví. Pokud ne, může mu to vlastně být jedno, protože se stejně jako ostatní nedočká dnešního večera. Ještě pár hodin dokázal zůstat o samotě odloučený od ostatních, ale krátce nad ránem se rozhodl naposledy obejít jejich ležení, aby povzbudil přítomné vojáky. Když okolo nich procházel, nešetřil slovy chvály. Pokud by však měl na vybranou, většinu z těch neduživců by do armády nikdy nepřijal, ale doba byla zlá a tak nemohl odmítnout žádnou pomocnou ruku. Pár stovek odhodlaných mužů se netrpělivě vyrovnalo do pochodového útvaru a čekali na rozkaz k odchodu, který zanedlouho skutečně přišel. I nadále měli zakázáno mluvit mezi sebou. Každý z nich se v měsíčním svitu soustředil pouze na to, aby udržel krok. Občas někdo zakopl o kořeny ukryté v přízemních stínech, ale brzy byl opět na nohou. Nikomu nevadilo, že za sebou nemají ani ten nejzákladnější vojenský výcvik. Právě teď stejně jako hrdinové ve starých pověstech poslušně následují svého vladaře, aby za něj položili své životy. Možná se i oni dnes stanou součástí legendy, která se jednou bude s úctou vyprávět po celé zemi. 195
Jak se krok za krokem blížili ke svému cíli, jejich počáteční bojový zápal pomalu vyprchával. Začalo se rozednívat a pohled na hrozivé vysoké hradby vystupující ze šera jim příliš nové odvahy nedodal. Mnohé napadlo, že si možná ukousli příliš velké sousto. Málokdo z nich měl alespoň mlhavou představu o tom, jak by vlastně mělo probíhat obléhání dobře opevněného Ekytorpu, ale rozhodně jim k němu zřejmě nebude stačit jen trocha nadšení a holé ruce. „Na můj povel, všichni zastavit! Přeskupíme se,“ vydal Mortek tiše první rozkaz, který se pak jako vzdálená ozvěna rozeběhl všemi řadami pochodujících mužů. Mladý vojevůdce se krátce otočil, aby ještě jednou pohlédl do očí věrným vojákům, kteří ho možná budou doprovázet do jeho poslední bitvy. Každý z nich si byl vědom důležitosti jejich poslání. Poslední pochybnosti rychle odezněly, když procházeli okolo zbytků obrovských hranic, kde byla navršena spálená mrtvá těla přebytečných měšťanů. „Rozdělíme se na čtyři stejně velké celky. Budeme střežit městské brány a postaráme se o to, aby nikdo neopustil tohle prokleté město. To je vše, co od vás zatím budu požadovat,“ pravil válečník polohlasně, ačkoliv bylo zřejmé, že jej nikdo ve městě nemůže zaslechnout. „A kdy tedy zaútočíme? Vždyť si nás tady dříve či později musí někdo všimnout?“ ozvala se odkudsi z hloučku shromážděných mužů rozumná námitka. „Všechno má svůj čas,“ snažil se rozptýlit jejich obavy Mortek, přestože ani on sám na tuto otázku neznal odpověď stejně jako jeho zástupci, kteří začali rozřazovat jejich vojáky. Vznesená připomínka neměla žádný význam. Již delší dobu totiž nepřemýšlel nad tím, zda si jejich příchodu někdo možná všimne, ale marně se pokoušel přijít na to, proč se tak vlastně až dosud nestalo. Něco nebylo v pořádku a to byla dobrá zpráva, protože jinak by k nim již dávno místo zdvořilého pozdravu přiletěla sprška šípů nebo trocha zapáleného oleje. Mortek ještě chtěl sobě i ostatním popřát štěstí, ale raději jen rukama pokynul, že mohou vyrazit. Podobné proslovy prý přinášejí smůlu a tak se rozhodl zbytečně nepokoušet osud. Podobným pověrám sice nevěřil, ale až donedávná byl také přesvědčen, že co jednou země pohltí, už se nikdy nenavrátí zpět a jak se nyní ukázalo, ve svém odhadu se mýlil. Vojáci poslušně splnili vydané povely a vydali se držet hlídky na určených stanovištích, ale žádný z nich netušil, jestli by pro ně nakonec přeci jen nebylo lepší zůstat v jejich původním ležení, když mají i nadále všem na očích jen vyčkávat dalších rozkazů a neútočit. Derwydd pohlédl na městského písaře. V jeho tváři byla patrná spousta zvědavých otázek, které až dosud zůstaly nevysloveny. Oba cítili, že se jejich boj chýlí ke konci. V knihovně nebyli sami. U okolních stolů seděli učedníci písařského řemesla, kteří právě vytvářeli poslední listiny pro svého učitele. Starý rádce jim nejprve nedůvěřoval, ale když se za každého z nich osobně zaručil jeho přítel, rád je přivítal mezi své nepočetné společníky. Nakonec mu byli mnohem prospěšnější, než si vůbec dokázal představit. Bez jejich pomoci by se jim zřejmě nikdy nepodařilo propašovat do vladařova paláce skupinu žoldnéřů. Nebylo to snadné a zabralo jim to téměř celý včerejší den, protože si knihovníkovi pomocníci po svých toulkách městem mezi sebou nemohli dovolit přivést více než jednoho či dva válečníky, aby nevzbudili nežádoucí pozornost nemrtvých hlídek. „Jak to vypadá v Ekytorpu?“ zeptal se rádce zdvořile, když jednotka žoldnéřů opustila svůj úkryt v malém přístavku, kde se obvykle skladovaly důležité dokumenty. „Dobře. Moc dobře. V ulicích je sice teď poněkud mrtvo, ale to nám nijak nevadí.“ „To je pravda. Nejprve jsme se pokoušeli využívat každý vhodný stín k úkrytu a kupředu jsme postupovali jen velmi pozvolna, ale brzy jsme zjistili, že to není potřeba. Nikdo se o nás nestaral a pokud bych se nedávno na vlastní oči nepřesvědčil o přítomnosti těch nemrtvých nájezdníků, zapochyboval bych o tom, zda je tu něco v nepořádku. Klidnější město jsem již hodně dlouho neviděl. Nic na tom nemění ani to, že jsme tu tesařovu dílnu opouštěli krátce po svítání, protože i tak jsme v temných uličkách prošli pěkný kus Ekytorpu.“ 196
„První pohled však někdy klame. Měšťané sice dodržují zákaz vycházení a neopouštějí své domovy, ale ani to jim není nic platné. Přítomnost té podivné armády si mezi nimi i nadále vybírá svou daň a většina zdejších obyvatel se již nedobrovolně připojila k nemrtvým.“ „Jsou to ještě větší stvůry, než jsem si myslel. Já sám nepamatuji, že by se někdo takhle bezcitně choval k obyčejným lidem a to už jsem potkal pěknou řádku podivných mocipánů.“ „Nebudu tě zdržovat zbytečným vysvětlováním, ale právě tohle je teď naše výhoda.“ „Rozumím. Lidé mají těch tyranů plné zuby a přidají se na naši stranu, až se začne bojovat v ulicích? Vždycky jsem říkal, že vrtkavou přízeň lidu si nelze udržet silou.“ „Ono bohatě postačí, když nás nechají dělat naší práci a nebudou nijak zasahovat.“ „Opravdu? Moc dobře vím, kolik vojáků jsme naverbovali cestou. Není jich mnoho a rozhodně si nemůžeme dovolit dlouhé obléhání. Rozhlédni se okolo sebe a přepočítej si moje muže. Je jich sotva deset. Jeden z nich je ještě navíc lékař, který nikdy nedržel v ruce zbraň.“ „Nebude to snadné, ale všichni máme své úkoly, které je třeba splnit.“ „Takže tahle malá jednotka se hrdinně postaví proti celému tomuhle městu?“ „To nebude potřeba. Zajistím nám přístup k panovníkovi. Moje slovo má naštěstí ještě pořád velkou váhu a pak už se uvidí. Pokud bych nevěřil, že můžeme uspět, nikdy bych si nedovolil zbytečně hazardovat se životy našich lidí ani zdejších obyvatel.“ Shambog chtěl vědět další podrobnosti rádcova plánu, ale raději mlčel. Nepochyboval o tom, že si správně vyložil jeho slova a téměř jistě je čeká sebevražedný úkol. Pokud jim skutečně Derwydd zajistí přístup k panovníkovi, budou muset udělat jednu jedinou věc a z vojáků se promění v úkladné vrahy. Nijak se mu to nezamlouvalo, ale již nemohli couvnout zpět. „Jste připraveni?“ zeptal se rádce a pohlédl směrem k žoldnéřům. „Jistě. Můžeme vyrazit,“ odpověděl vysloužilý veterán za všechny. „A co my? Nebudete potřebovat i naší pomoc?“ pronesl tiše knihovník. „Už jste pro nás udělali mnohem víc, než jsme mohli žádat. Určitě se dozvíte, zda se nám podařilo uspět či nikoliv. Zařiďte se podle toho a zbytečně tu na nic nečekejte. Jeryn není žádný velký myslitel, ale zajisté se brzy dovtípí, kde jsem poslední dobou strávil nejvíce času,“ odpověděl Derwydd a rukou ukázal k policím s knihami, které již opět ukrývaly skrytý přístavek. „Moji učedníci mohou posloužit jako průvodci po zdejším paláci. Málokdo se tu vyzná lépe, než oni. Dlouhý čas věnovali studiu plánů, podle kterých se tu kdysi stavělo.“ „Děkuji za šlechetnou nabídku. Opravdu se tu jen málokdo vyzná lépe než oni, ale ten někdo jsem já. V těchto zdech jsem strávil celý svůj život. Ostražitost nemrtvých sice značně polevila, ale pochybuji o tom, že by tak početný zástup unikl jejich pozornost. I tak jsme vděční za všechno, s čím jste nám pomohli. Spolehni se, že vám to nikdy nezapomeneme.“ V knihovníkově tváři se stejně jako u jeho žáků objevilo zklamání, ale chtě nechtě si museli připustit, že by zkušeným vojákům spíše překáželi, než aby jim byli plnohodnotnou oporou. „Já a Shambog půjdeme jako první, s námi vyrazí další dva nemrtví a ten felčar. Ostatní se rozdělí na polovic a budou si od nás udržovat patřičný odstup. Určitě nemusím nic dalšího vysvětlovat. Jste přece mistry svého řemesla, tak víte, co se od vás očekává. Nikdo nepoužije zbraně, dokud to nebude nezbytně nutné. Nechci tu žádné zbytečné krveprolití.“ Trojice jmenovaných uposlechla vydaný rozkaz a sotva se zařadila po bok svých velitelů, starý rádce jako první opustit hradní knihovnu, aby v jejich čele vyrazil vstříc svému osudu. Prázdné chodby královského paláce spoře osvětlené měsíčním svitem působily na žoldnéře možná ještě hůře, než jejich předchozí putování liduprázdnými uličkami Ekytorpu. Nikdo z nich nevěděl, jestli přísný zákaz vycházení platí i pro služebnictvo, které zde sloužilo nemrtvému vladaři a jeho nejbližším přívržencům. Jen tak však bylo možné vysvětlit, proč byli všichni zavřeni ve svých komnatách, kde podle všeho poslušně vyčkávali na další rozkazy. Pouze dvakrát narazili na nemrtvé válečníky, ale jejich překonání jim nečinilo žádné potíže. Všichni zdejší obyvatelé moc dobře znali Derwydda, který se stal vladařovou pravou rukou 197
a tak si ho nikdo nedovolil zdržovat, když prohlásil, že nese důležité zprávy. Zatímco však společně s lékařem hovořil s hlídkujícími žoldnéři, zbývající členové jejich nepočetné skupinky se zatím přesunuli za jejich záda, aby znovu ukázali, jak dobře zacházejí s noži. Když si Feust poprvé prohlédl, co jeho noví přátelé dokážou, jen těžko dokázal skrýt svůj obdiv. Sám strávil mnoho let v učení ve vyhlášeném lékařském domě, ale tak rychlé a jisté řezy by v něm dokázal provést málokdo. Nemrtví nevydali ani hlásku a jejich těla se poslušně sesula k zemi. Felčar si krátce prohlédl první zneškodněnou hlídku, aby se od nich ještě nedočkali nějakých nepříjemností, ale na mrtvých se stopy života hledají jen velmi těžce. „Je to v pořádku. Můžeme pokračovat,“ zašeptal, ale nikdo ho neposlouchal. Byli si tak jisti dobře odvedenou prací, že měl co dělat, aby co nejrychleji dohonil jejich náskok. Mrtvé ponechali na podlaze. Postarají se o ně jejich druhové, kteří jsou jim v patách. „Již jsme skoro na místě. Vladařovy komnaty jsou nedaleko, ale narozdíl od zbývajícího paláce jsou mnohem lépe střeženy. Bez mého svolení nikdo z vás nepromluví ani slovo,“ pravil starý rádce k žoldnéřům a když se ujistil, že mu všichni rozuměli, znovu vykročil. „Tak rychle! Přidejte do kroku! Musíme si pospíšit! Panovník nás očekává!“ zvolal náhle Derwydd bez předchozího varování a jeho slova se jako práskání biče nesla po prázdných chodbách, takže bylo zřejmé, že jejich přítomnost byla právě prozrazena. Shamboga rádcovo chování zaskočilo stejně jako všechny ostatní. Ten starý lišák zřejmě rozehrál další z podivných her. Vše nasvědčovalo tomu, že je právě obětoval, aby dosáhl svého. Jen těžko mohlo něco jiného vysvětlit, proč by upozornil královu stráž na jejich příchod. Pokud je teď předhodí nemrtvým válečníkům jako původce spiknutí, usilujícího o vladařův život, vyjde ze všeho jako vítěz, který si upevní svou moc a v očích spojenců ještě více stoupne v ceně. „Král si nepřeje být vyrušován. Co se děje?“ zeptal se jeden z hlídkujících mužů, když se ze tmy náhle vynořilo několik postav, které přerušily jejich rozjímání o víně a dobrém jídle. „Musím co nejdříve mluvit s vladařem. Našim lidem se konečně podařilo pochytat ty nájemné vrahy, kteří řádili v našem městě. Rozumím vašim příkazům, ale v tomto případě Jeryn zajisté rád učiní výjimku. Neustále mi kladl na srdce, že dopadení těch lotrů je to nejdůležitější, co musíme vykonat,“ řekl rádce smířlivě, ale úslužně se zastavil, aby podle dobrého vychování ponechal strážcům králových komnat rozhodnutí o tom, jestli je skutečně vpustí dovnitř. „Jak jste je našli? Několikrát jsme přeci bez úspěchu prohledali celou Nekropoli?“ zeptal se zvídavě velitel hlídky a ani na okamžik ho nenapadlo zapochybovat o pravdivosti jeho slov. „Stálo při nás štěstí a také nám hodně pomohla ta slíbená odměna.“ „Tak přeci jen se mezi nimi našel nějaký zrádce,“ odvětil strážný s úsměvem. „Je mi líto, ale ještě chvíli musí tahle radostná novinka počkat. Raději se zeptám panovníka, zda vás nyní příjme, i když nepochybuji o tom, že vás tentokrát velmi rád uvidí.“ „Samozřejmě. Rozhodně vám nechceme způsobit nějaké nepříjemnosti.“ Nemrtvý válečník se pak otočil a několikrát krátce zaklepal na mohutné dubové dveře, ale ještě chvíli trvalo, než se odhodlal vstoupit dovnitř. Vladař ve svém pokoji nebyl sám a tak si moc dobře dovedl představit, proč si během noci nepřál být nikým vyrušován. Jakmile se zdobené dveře znovu zavřely, Bernyl i Helg se chopili dlouhých nožů a bez varování vyrazili kupředu. Překvapení strážci se ani tentokrát nezmohli na žádný odpor. Oba šlechtici věděli, že teď již nemá cenu nikam spěchat. Klidně vyčkávali, až velitel hlídky znovu otevře dveře, aby jim vyřídil královo uctivé pozdravení a udělil povolení vstoupit. Na něj však již nikdo z žoldnéřů nečekal a než si nemrtvý stačil uvědomit, co všechno se vlastně na chodbě odehrálo, jeho bezvládné tělo leželo na zemi vedle jeho druhů. Mortek již dlouhou chvíli se založenýma rukama přešlapoval na místě a zvědavě si prohlížel mohutné ekytorpské hradby. Už tu mohli být téměř dobré dvě hodiny a ve městě se ještě stále nerozeznělo výstražné vyzvánění zvonů oznamující , že před branami stojí cizí vojáci. 198
„Je to divné. Hodně divné. Přece uvnitř nejsou všichni slepí?“ prohodil mladý vojevůdce ke čtyřem stovkám vojáků, kteří za ním mlčky vyčkávaly dalších rozkazů. Válečník se otočil a zahleděl se na své následovníky, ale nikdo mu neodpověděl. „Další zbytečné čekání nemá valný smysl. Vyšleme hlídku na malý průzkum, ať se alespoň dozvíme, na čem vlastně jsme,“ řekl Mortek a rukou naznačil nejbližšímu vojákovi, ať vystoupí z řady. „Jak se jmenuješ, příteli? Máš před sebou velmi důležitý úkol.“ „Zednek k vašim službám, pane. Splním vše, co si budete přát.“ „Vyber si dalších devět mužů. Zdoláte ty hradby a ohlásíte, jak to ve městě vypadá.“ „Ano, pane,“ odpověděl voják hrdě, protože když si před lety při výcviku královského vojska zlomil nohu, musel se vrátit do vyhnanství v podobě malé pohraniční pevnosti. Mortek si pak z nastoupených vojáků vybral další tři muže, aby doručili poselství k jeho zástupcům, kteří mezi svými lidmi také vyberou další průzkumné oddíly. Zednek se mezitím příliš dlouho nerozmýšlel a společně s dalšími vojáky si vzal dlouhé provazy zakončené kovovými háky, aby mohli co nejrychleji vyrazit. Městské hradby vypadaly ještě mnohem vyšší, než ve skutečnosti byly. Zednek jako první vyzkoušel štěstí, ale jeho lano vzápětí spadlo zpět k jeho nohám. Ještě chvíli trvalo, než se je všechna podařilo uchytit na kamenném zdivu. Průzkumníci se ještě krátce ohlédli ke svému veliteli, jestli si své rozkazy nerozmyslel a pak už začali šplhat vzhůru. Mortek se cítil nesvůj a tak si opřel ruce v bok. Každým okamžikem očekával nepřátelský útok. Sám by při pohledu na pár stovek mužů také neplýtval cenným olejem a nechal by je ať si hezky klidně přijdou pro svou smrt. Pak by se také ukázalo, jestli nejsou jen předvojem mnohem početnější armády ukryté za jejich zády, což nikdo ze strážných nemohl vědět. Stačilo pouze postupně odříznout provazy a zasypat je šípy, proti kterým by neměli sebemenší šanci. Nic takového se však nestalo. První z průzkumníků již byli téměř na vrcholu a vzápětí se přehoupli přes hradby. Nemrtví si tedy podle všeho připravili nějakou lest, aby alespoň některé z nich zajali živé a v hradní mučírně jim pak rozvázali jazyky. Jak chytré. Nikdy se nevyplácí podcenit své protivníky. Jakmile první z vojáků vyzradí, že ta hrstka vojáků je ve skutečnosti celá cizí armáda, otevřou se městské brány a začne nelítostná štvanice. Místo očekávaného řinčení zbraní se však mezi hradbami objevila Zednekova tvář a do ticha zazněl jeho veselý výkřik: „Můžete se k nám připojit. Nikdo tu není!“ Mladý vojevůdce učinil první krok kupředu, aby ho vzápětí mohli doprovodit i ostatní. Chmury však nijak neopustily jeho mysl, protože se vše stávalo ještě mnohem podivnější. Tak dlouho se připravoval na nějakou zradu, že se ani neodvažoval doufat, že by Ekytorp skutečně nemusel nikdo hlídat. Vždyť to bylo nepochopitelné porušení všech vojenských zvyklostí. Brzy však i on přijal nabízenou ruku, která mu pomohla vylézt na úzký ochoz za hradbami a mohl se tak na vlastní oči přesvědčit, že jejich průzkumníci nelhali. Po nepřátelských vojácích tu nebylo ani stopy, ačkoliv všude okolo byly připravené toulce napěchované šípy. Až dosud si statný válečník myslel, že Nekropolis je jen nadsazená slovní hříčka, která měla mezi nemrtvými pouze umocnit pocit jejich vlastní nadřazenosti, ale opak byl zřejmě pravdou. Takhle nějak skutečně mohlo vypadat pouze město mrtvých. Všude, kam až jeho oko dohlédlo, nebyl nikde k vidění jediný hlídkující voják či procházející měšťan. Ulice zely prázdnotou, kterou ještě navíc umocňoval nasládlý pach rozkládajících se těl, který byl jasně patrný na vyvýšených hradbách. Mnozí na něj ještě nebyli zvyklí a tak si zacpávali nosy, ale nebylo jim to nic platné. Celý Ekytorp byl až do posledního domu prostoupen hnilobou a rozkladem. „Tak jsme zde. Co teď máme dělat?“ zeptal tiše Zednek. „Počkáme, až tu budeme všichni a pak splníme svou povinnost. Zjistíme, co strašného se vlastně stalo tomuhle prokletému městu. Ať již to bylo cokoliv, rozhodně se připravte na to, že nás nečeká žádný pěkný pohled. Kdo se nebude cítit, může zůstat zde pro případ, že by někam bylo nutné vyslat další posily. Tohle rozhodnutí musí učinit každý sám za sebe, ale doufám, že 199
mou důvěru nezklamete,“ odpověděl Mortek a naznačil vojákům, ať pomalu začnou sestupovat po chatrných dřevěných žebřících na kamennou dlažbu, která nesla stopy zaschlé krve. Vojevůdce přemýšlel, jak rozdělit své síly. Nechtěl těch pár set vojáků bezcílně vypustit do liduprázdných ulic, ale na druhou stranu moc dobře věděl, že rozhodně žádný z nich nebude chtít zůstat v povzdálí. Mnohokrát již velel početným armádám při obléhání cizích měst, ale ještě nikdy nevytáhl do boje s tak malou hrstkou nevycvičených bojovníků. Nebyli zvyklí poslouchat a pokud se rozhodnou vyrazit do města, jen těžko je sám dokáže zadržet. Byl to velký rozdíl oproti hordám, které za všech okolností vždy slepě poslouchaly svého velitele. „Jsem rád, že jste se všichni rozhodli pokračovat a nikdo z vás nevzdal své úsilí, když už jsme tak blízko. Počítejte s tím, že všichni budete po zásluze odměněni,“ povzbudil vojevůdce nastoupené vojáky, když se žádný z nich nepřihlásil, že by chtěl zůstat v záloze. „I tak však mám i špatnou zprávu. Abych předešel zbytečným dohadům, každý druhý vystoupí z řady, aby společně se mnou vyrazil odhalit veškerá tajemství tohoto podivného města. Ostatní za žádnou cenu neopustí své pozice. Nikdo nám nesmí uprchnout! Na ničem jiném nezáleží!“ Mortek tasil meč a sám vyrazil kupředu k nejbližšímu stavení. Ani se nemusel ohlížet, zda ho následují i ostatní, protože na dlažbě za sebou slyšel jejich kroky. „Na zdvořilosti nemáme čas. Vyrazte někdo ty dveře, ať se tam můžeme porozhlédnout!“ Zednek a další dva muži bez otálení splnili zadaný úkol a zamčené dveře se proměnily v hrst dřevěných třísek a kovových pantů, které jim nijak nebránily v plánované prohlídce. Vojevůdce by rád jako první nahlédl do malého domku, ale dobře věděl, že nemůže zbytečně ohrožovat svůj život. Tato práce náleží někomu jinému. Někomu méně důležitému, koho mohou snadno postrádat, ale když první průzkumníci vcházeli dovnitř, neřekl to nahlas. „Je to tady prázdné. Zdá se, že tu už delší dobu nikdo nebyl!“ Mortek tedy již na nic nečekal a sám také vstoupil, ale stačil mu krátký pohled, aby dal svým mužům za pravdu. Vrstva prachu na udusané podlaze svědčila o tom, že dvě malé místnosti byly podle všeho již nějakou dobu opuštěné. Když však ani v dalších domech nenalezli jedinou stopu, proč by jejich obyvatelé byli nuceni tak náhle odejít, nikdo neskrýval své překvapení. „Přeci se všichni nemohli propadnout do země! Někdo tu musel zůstat!“ „To je pravda. Žádná z našich hlídek nám přeci nehlásila, že Ekytorp v posledních dnech opustili všichni měšťané. Někde tu přece musí být, jenom je musíme najít! Pak se snad konečně dozvíme, co se tu stalo,“ popoháněl vojevůdce rozpačité vojáky do sousedních stavení. „Tady jsou! Pojďte rychle sem!“ ozvalo se náhle z jedné malé budovy, ke které se vzápětí upnuly pohledy všech bezradných mužů, kteří zatím neúspěšně prohledávali okolní domy. Jakmile se k ní Mortek přiblížil, okamžitě poznal, že jsou na dobré stopě, protože hnilobný zápach, linoucí se z otevřeného domu, byl mnohem silnější. Neubránil se tomu, aby si nezacpal nos. Sice moc dobře věděl, co ho uvnitř čeká, ale dva mrtví ve značném rozkladu i jemu vyrazily dech. Vždyť by si jich tu za takovou dobu přeci musel někdo všimnout? Jejich tlející těla byla cítit hodně daleko, takže je nemohl jen tak minout žádný z kolemjdoucích! Podle oblečení se jednalo o vojáky, kteří ve zdejší strážnici vybírali poplatky od přicházejících obchodníků. Znal spoustu šlechticů, kteří se nestarali o životy svých lidí, ale neznal ani jediného, který by nepřikládal žádnou váhu snadnému výdělku, jaký zdejší výběrčí poskytovali. Vojevůdce sklonil svůj meč a lehce strčil do jednoho z ležících těl, ale nedočkal se jakékoliv odezvy. Zkusil to znovu, ale ani tentokrát se nic nezměnilo. Pozdvihl tedy svou čepel, lehce jí zapřel o bradu mrtvého, aby se jeho hlava vzápětí pomalu odkutálela do temného kouta. „Tady už nemáme co pohledávat. Půjdeme se podívat do městských kasáren. Tam se snad dovíme o něco víc. Jestli ani tam nikoho nenajdeme, teprve začnu věřit, že by tohle město mohlo být prázdné,“ přikázal Mortek zlostně a jako první se otočil, aby opustil strážnici. Cestou k vojenskému noclehárně je přišli přivítat první obyvatelé Ekytorpu. Z přerostlých krys však neměli žádnou radost. Jejich lehkovážně pobíhání v ulicích nebylo dobré znamení. 200
„Tak co teď?“ zeptal se kdosi, když se před nimi konečně objevila městská kasárna. „Vypadají stejně opuštěně jako zbytek Ekytorpu, ale nesmíme nic podcenit. Pokud neuspějeme ani zde, povoláme zálohy a společně vyrazíme ke královskému paláci.“ Zednek se svým průzkumným oddílem nechal na ostatních, aby rozvinuli útočnou linii a když se přesvědčil, že jsou připraveni, opatrně vyrazili kupředu. Všichni měli připravená svá lana, aby se dostali přes vysokou zeď, ale ke všeobecnému údivu jich nebylo potřeba. Kovová brána byla odemčená a nic jim nebránilo vstoupit. „Tohle si musíte prohlédnout na vlastní oči. Nevím, jak bych to měl popsat,“ ozval se vzápětí Zednekův hlas, zvoucí jeho spolubojovníky k rychlému postupu. Mortek na okamžik zvažoval, že by to mohla být další důmyslná past, ale pak tuto možnost zavrhl. Nezaslechli žádné řinčení zbraní či něco podobného, co by nasvědčovalo, že padli do zajetí a lstí se je pokouší nalákat dovnitř. Moc dobře znal zdejší kasárna, kam by se nevměstnaly víc než dvě stovky mužů a jen těžko se v nich dalo s někým bojovat. Když mladý vojevůdce po dlouhé době vstupoval na místa, kde strávil většinu svého mládí, neubránil se vzpomínkám na své první seznámení s ostřílenými válečníky, kteří z něj byli ochotni sedřít kůži. Častokrát zde kvůli své horké hlavě musel až do noci obíhat trestná kolečka, ale tohle všechno již dávno odvál čas. Nyní byl celý dvůr pokrytý bezvládnými těly. „Jak dlouho tu mohou být?“ hlesl někdo, kdo poprvé spatřil tolik zabitých mužů. „Těžko říct. Důležité je, přesvědčit se u každého z nich, zda nám již nemůže nijak ublížit,“ přemýšlel Mortek nahlas a zároveň tak ostatním vydával další příkazy. „Všude okolo nás jsou patrné stopy po boji. S kým se tu ale mohli střetnout? Vstupní brána byla neporušená a taktéž zdi nenesou žádné známky násilného vniknutí!“ „Uvidíme. Někdo tu zřejmě stojí na naší straně a to je dobrá zpráva,“ odvětil válečník tiše, poklekl k mrtvým a jeho ruka jim bezděčně zatlačila oči. „Uvnitř jsou další!“ vykřikl Zednek, který s dalšími vojáky prohlížel zdejší noclehárnu. Mortek neváhal a sám se šel přesvědčit o pravdivosti jeho slov. Proč by někdo zůstával uvnitř, když se venku bojovalo? Třeba je zaskočili nepřipravené, ale ani tomu nechtěl příliš věřit, protože by první střetnutí muselo proběhnout na zdejším dvoře a teprve pak by se přesunulo do přilehlých stavení. Všichni by přeci museli mít dostatek času, aby rychle vyběhli ven a přidali se k ostatním, kteří se zatím ze všech sil pokoušeli zadržet neznámé útočníky. Mladý vojevůdce si letmo prohlédl spoře osvětlenou místnost vyplněnou hejny much, které spokojeně hodovaly na mrtvých. Mnozí z nich ani nestačili opustit své postele a pár jich přes sebe dokonce ještě mělo přehozenou tenkou deku. Někdo tu odvedl moc dobrou práci, ze kterou zasloužil uznání. Proplížit se nepozorovaně do kasáren a ve spánku pobít přes polovinu zdejší posádky navíc vyžadovalo i značnou dávku odvahy a sebedůvěry. Původně si Mortek chtěl v rychlosti projít všechny budovy, ale ačkoliv byl zvyklý na ledasco, nesnesitelný zápach ho brzy vyhnal pryč na čerstvý vzduch. Pokud by se tu někde nacházelo ještě něco zajímavého, určitě by se o tom od svých mužů dozvěděl jako první. Když se znovu podíval na podivně roztroušená těla, cosi divného ho napadlo. Všude okolo nich se nacházeli padlí vojáci, kteří podle všeho ještě nedávno patřili k nemrtvé armádě, ale nikde se nenacházel ani jediný z útočníků. Samozřejmě po boji mohli odklidit své mrtvé, aby po sobě nezanechali žádné stopy, ale to neznělo příliš pravděpodobně. Něco podobného by si mohli dovolit jedině po krátké potyčce v důvěrně známém prostředí, ale rozhodně ne uprostřed cizího města, kde se rozhodli rozpoutat tajný záškodnický boj. Nepřítomnost padlých bojovníků však mohla mít i mnohem jednodušší vysvětlení. Znovu poklekl u nejbližších těl a ještě jednou se pozorně rozhlédl, aby se ujistil, že se nemýlí. Bojovat se zřejmě začalo uvnitř kasáren a teprve pak se všichni nemrtví přesunuli ven, ačkoliv si zatím nedokázal zodpovědět, co je k tomu mohlo přimět. Vysvětlení na sebe však nenechalo příliš dlouho čekat. Mrtví k němu mluvili příliš jasnou řečí. 201
Zpočátku se stejně jako ostatní domníval, že do kasáren pronikla skupina neznámých útočníků, ale vše bylo mnohem jednodušší. I zde se ukázalo, že trocha zlaté odměny vládne světu. Část zdejší posádky zřejmě nedokázala odolat lákavému vábení a když nadešla příhodná chvíle, v noci se rozhodli skoncovat se svými druhy. Zda se jim je nějak podařilo otrávit nebo museli použít nože teď nehrálo žádnou roli. Někdo je vyrušil při práci, než byl tento nepohodlný svědek umlčen, podařilo se mu vzburcovat ostatní. K rozhodujícímu střetnutí pak došlo na venkovním dvoře. Těžko říci, komu se podařilo strhnout vítězství na svojí stranu, ale poloha jednotlivých těl a jejich zranění nasvědčovala tomu, že skutečně bojovali jen mezi sebou. Poslední pochybnosti vyvrátil pohled na dva žoldnéře ležící přes sebe. Když nohou odstrčil horní tělo, spatřil jeho ruce objímající dýku až po rukojeť zabodnutou do zad druhého muže. Nechtěl předjímat, kdo z nich zaútočil jako první, protože tohle se již stejně asi nikdy nedozví. Své podezření si raději ponechal pro sebe. Rozkol a nejednota mezi nemrtvými ho sice potěšila, ale když si uvědomil, že podobní zrádci by se mohli nacházet i v jejich vlastních řadách, zavelel k odchodu dříve, než i někdo další dokáže z bojiště vyčíst to, co on. „Rychle sem! Jedna z těch zrůd ještě žije!“ ozval se náhle z kasáren vyděšený hlas a vzápětí ven vyběhl vystrašený voják, který ve spěchu ztratil svou zbraň. Mortek stejně jako ostatní zpozorněl a tasil svůj meč. S muži, kteří při setkání s nepřítelem vezmou nohy na ramena, se mnoho vyhrát nedá, ale nikoho lepšího neměl po ruce. „Neměl jsi jen velké oči?“ pronesl kdosi, když společně netrpělivě vyčkávali na svého protivníka, který stále ještě zůstával ukryt uvnitř staré budovy městských kasáren. Když už se zdálo, že jejich velitel bude muset vybrat další průzkumnou jednotku, aby se šla přesvědčit o tom, co jejich druh vlastně spatřil, dveře se otevřely a po nekonečně dlouhé chvíli se objevil i tolik očekávaný nemrtvý válečník, se kterým chtěli změřit své síly. Jeho podivně trhané kroky, při kterých se neustále opíral o těžkou sekeru, nevzbuzovaly hrůzu, ale spíše lítost a soucit. Než stačil Mortek přikázat svým mužům, ať mu neubližují, někteříí z nich vyrazili k bezmocnému žoldnéři a ukončili jeho život. Nikomu nevadilo, že se jejich nepřítel nemohl bránit. První vítězství chutnalo sladce. Mladý šlechtic odvrátil zrak. Jeho vojákům chybělo nejen slušné vychování, ale i úcta k nepříteli. Sám by si žádný z nich na něco podobného netroufl, ale jakmile měli dostatečnou převahu, předháněli se v krutostech, aby si dokázali, kdo z nich je větší hrdina. „Pojďte to tu ještě jednou pořádně prohledat! Třeba tu jsou ještě další!“ „To ať vás ani nenapadne! Byla by to jen zbytečná ztráta času. Pokud by se tady skutečně nacházeli, už by na nás přeci dávno zaútočili ve větším počtu. Posbírejte si tady nějaké kyje a řemdihy. Trocha hrubé síly nám bude určitě mnohem platnější než vaše šermířské umění. Až s tím skončíte, společně vyrazíme ke královskému paláci!“ umlčel Mortek rázně rozjařený dav, protože jim bylo potřeba připomenout, koho mají poslouchat a kdo je tady pánem. Přestože se snažili ukrýt v křivolakých uličkách, jejich kroky pokaždé vyústily na hlavní třídu, která protínala celé město. Když se nacházeli v polovině své cesty, průzkumníci přinesli zprávu o mohutném obranném valu, který tu nedávno rozdělil Ekytorp na dvě poloviny. Když začaly zvony burcovat obránce a ohlašovat příchod cizích válečníků, po tváři statného vojevůdce přelétl krátký úsměv. Nemrtví o sobě konečně dali vědět. Odpovědi na všechny jejich otázky byly konečně blízko. Jeryn spokojeně vrněl, když mu jemné dívčí ruce po těle znovu roztíraly balzamovací mast. V tak příjemné společnosti by ochotně zůstal až do konce dnešního dne, ale za chvíli ho čekají ještě nějaké povinnosti. Netušil proč, ale poslední dobou si dával obzvlášť záležet, aby před ostatními vypadal dobře, což se stalo nedílnou součástí jeho nového úřadu. „Nebojte se trochu přitlačit. Mně to rozhodně vadit nebude. Ten svůj kousek jídla a trochu peněz si přece musíte nějak zasloužit. No tak! Co jsem právě řekl?“ 202
Než však děvčata stačila splnit jeho přání, kdosi zaklepal na dveře a do vladařovy ložnice vstoupil jeden ze strážců, kteří před ní celé dny i noci drželi pravidelnou hlídku. „Omlouvám se, že vyrušuji, ale i přes tuto brzkou ranní hodinu si vás Derwydd dovoluje požádat o slyšení. Podle všeho se mu konečně podařilo odhalit ty tajemné spiklence.“ Panovník neměl z nenadálého příchodu nemrtvého válečníka žádnou velkou radost, ale když si vyslechl jeho slova, ve tváři se mu zračila spokojenost. Stačilo tomu starému rádci trochu pohrozit, aby musel vynaložit všechen svůj um. Do dnešní půlnoci mu sice ještě zbývala spousta času, ale od samého začátku nepochyboval, že dokáže splnit zadaný úkol. „Nebylo by příliš zdvořilé, aby náš vzácný host zůstal čekat na chodbě. Přiveď ho sem, aby se sám mohl pochlubit svým úspěchem,“ vyzval Jeryn nemrtvého žoldnéře. Sotva však stačil strážný otevřít dveře, aby pozval dále Derwydda i s celou jeho družinou, někdo ho srazil k zemi, kde se překvapivému útoku nemohl nijak bránit. Když děvčata spatřila, jak do královy komnaty vpadl oddíl ozbrojenců, ze rtů se jim začaly drát poděšené výkřiky. Shambog však zachoval chladnou hlavu a duchapřítomně odvrátil hrozící nebezpečí. Stačilo naznačit, že pokud budou zticha, nic se jim nestane a dívky jeho výzvu ochotně uposlechly. Jerynovi chvíli trvalo, než si dokázal uvědomit, co se okolo něj děje. Když sáhl rukou ke stolu, kde se nacházel jeho meč, bylo již pozdě a na krku cítil chlad několika čepelí. „Takže to ty jsi celou dobu stál v čele toho spiknutí? Mohlo mě to napadnou dřív!“ hlesl bezmocně vladař, který tušil, že prohrál a jeho osud se právě začínal naplňovat. „To není tak docela pravda,“ odpověděl mu Derwydd, když se ujistil, že se za nimi opět uzavřely dveře králova pokoje. „Bylo by to na delší povídání a na to teď nemáme čas.“ Trojice dívek pomalým krokem ustoupila ke zdi. Rády by proklouzly ven, ale bylo jasné, že jim válečníci nedovolí opustit místnost a budou tak svědky nadcházející krvavé řeže. „Kolik máte vojáků? Přece si nemyslíš, že Perwys mojí smrt ponechá bez povšimnutí? Je to snaživý hoch a určitě na vaše hlavy nechá vypsat pořádnou odměnu, kterou zaplatí jeho výprava k bohatým městům na severu. Zajisté ve svém snažení nepoleví, dokud se nedočká spravedlivé odplaty. Naše vojsko bude i beze mne ještě pořád velmi silné!“ „Nikdy si neměl podceňovat své protivníky a zároveň přeceňovat vlastní síly, králi. Právě tohle tě bude již podruhé stát život. Přece bych bez dobrého důvodu nikdy nesouhlasil s tím, aby Ekytorp opustila většina vojáků a vydali se na nejistou loupežnou výpravu!“ „Takže jste je vylákali do pasti? Pak před tebou musím smeknout, nikdy bych nepředpokládal, že ještě někde v této zemi zbylo tak silné vojsko, aby se nám postavilo na odpor. Vždyť jsme si bez větších obtíží dokázali podmanit i nedobytnou gymelskou pevnost!“ „Znovu slepě důvěřuješ vlastním silám, ačkoliv k tomu nemáš žádný rozumný důvod. Po celou dobu si měl řešení všech svých potíží přímo dosah ruky, jen se stačilo pořádně zamyslet.“ „Souhlasím. Kdybych se nenechal ukolébat tvým úlisným jazykem a nedovolil ti získat ztracený vliv, mohlo všechno skončit jinak. Nuže dobrá, nebudeme to zbytečně protahovat. Konejte, co považuje za správné, ačkoliv bych za svůj život byl ochoten štědře zaplatit.“ Derwydd i Shambog se při těchto slovech museli pousmát. Nemrtvý vladař přeci jen již při svém panování stačil něco pochytit, ale jeho nabídka mu tentokrát nebyla nic platná. „Dobrý pokus, ale sám si snad ani nevěřil, že tvá slova padla na úrodnou půdu!“ „Pak tedy začněte a zbytečně to neprotahujte!“ „Pravděpodobně ještě nemáš ani ponětí o tom, co se tady ve skutečnosti stalo. Nedělám to rád, ale těch pár chvil, abys zjistil, co tě vlastně připravilo nejen o královský trůn, ještě klidně můžeme počkat. Jen mě zbytečně nepřerušuj a dozvíš se vše potřebné,“ odvětil starý rádce a naznačil ostatním, aby odtáhli své meče od králova hrdla. Shambog chtěl zřejmě cosi namítnout, ale Derwydd ho rukou umlčel dříve, než stačil něco vyslovit. Samozřejmě by bylo mnohem lepší vykonat špinavou práci hned a pokusit se utéct, ale oba stejně jako ostatní moc dobře věděli, že jejich šance uprchnout jsou mizivé. 203
„Nevím sice, jak přesně padla Gymla do vašich rukou, ale podle všeho jste tehdy dokázali poprvé a naposledy využít všechny své výhody, aniž si kdokoliv z vás uvědomil, co všechno to obnáší. Zaslechl jsem něco o cestě vodními kanály do nitra pevnosti. To byl výborný nápad. Ani já bych nepřišel na nic lepšího. Za pár dní jste tedy dokázali něco, o co se mnozí předtím marně pokoušeli celá desetiletí. Za to si zasloužíte můj obdiv, i když následné vyplenění celého města a nesmyslné povraždění všech jeho obyvatel už tak chvályhodné není.“ Jeryn souhlasně přikývl. Podobná slova sice už od starého rádce slýchával poslední dobou docela často, ale jen tentokrát si mohl být jist, že je myslí zcela upřímně. „Jenže pokoření jednoho z nejmocnějších měst Severní říše ti nestačilo. S jídlem zřejmě roste chuť a tak jste vytáhli na Ekytorp. Asi bych se zachoval stejně, ale to není nijak důležité. Zdejší obléhání už bylo mnohem složitější. Nepochybuji o tom, že i kdyby vám třeba nepomohla městská rada, která zaprodala svého vladaře, byla by jen otázka času, než byste si našli nějakou jinou cestu. Opět jste neváhali povolat další zemřelé, aby se přidali k vašim služebníkům a právě tato nenasytnost předznamenala i nevyhnutelný začátek vašeho konce.“ „Rozumím. Pomalu si začínal tahat za nitky, aniž si vzbudil mé podezření. Většina měšťanů od začátku stála na tvojí straně a ty ostatní si jistě také brzy dokázal přesvědčit.“ „To mi opravdu chceš tvrdit, že si stále ještě nic nepochopil? Vždyť jsem se tu ocitl jen díky shodě šťastných okolností. Kdybych tu teď nestál já, byl by tu určitě někdo jiný. Nebo třeba také ne, ale ani to by nemohlo nijak zabránit vaší porážce. Ke všem ostatním jste se chovali jako by to byly bezcenné kusy masa. Nikdo z vás si však nechtěl přiznat, že jste na tom stejně!“ „Jak se to se mnou opovažuješ mluvit? Vždyť jsem měl pod velením nejsilnější armádu, jaká kdy spatřila světlo tohoto světa! Mohli jsme společně dokázat velké věci!“ „Mohli, ale nedokázali. Copak ti nebylo ani trochu divné, že náhle bez zjevné příčiny začali umírat vojáci? Tak moc si chtěl odhalit nějaké zrádce, že nebylo nijak těžké vyhovět tvému přání a několik týdnů se tu všichni tvoji muži zbytečně honili za přízračnými spiklenci!“ „Samozřejmě! Když si sám stál v jejich čele, těžko tvé pátrání mohlo mít nějaké výsledky. Předpokládám, že ten seznam zadržených, kteří už teď nejsou mezi námi, byl pečlivě připraven a pomohl ti zbavit se nepohodlných osob, zatímco jste dál v tichosti zabíjeli naše muže.“ „Na té listině byli většinou lidé, se kterými jsem měl nevyřízené účty. Bylo to takové malé zadostiučinění, ale znovu tě musím upozornit, že na tvé vojáky nikdo z nás neútočil!“ „Snad mi nechceš namluvit, že umírali jen tak sami od sebe? Vždyť to nedává smysl!“ „Ale dává. Jen tomu nikdo z vás nevěnoval pozornost,“ vložil se do rozhovoru Feust, aby svými znalostmi pomohl vysvětlit případné nejasnosti. „Nevím sice, jaká síla vás dokázala znovu oživit, ale i přestože jste vyklouzli smrti ze spárů, zůstali jste jen hromadou kostí a svalů. Nikdy jste nebyli nic jiného, ačkoliv jste si zřejmě namlouvali opak. Během svého pozorování jsem zjistil, že nepotřebujete dýchat, což dává jasnou odpověď, jak jste pronikli do gymelské pevnosti. Stejně tak vám v žilách přestala proudit krev a o vyměšování se snad ani raději nebudu zmiňovat. Třebaže se to všechno může zdát jako zbytečná přítěž, bez toho se opravdu žít nedá.“ „Nedá žít? Ale k čemu by nám to mohlo být dobré, když to nikdo z nás nepotřeboval?“ „Opak je pravdou. Právě tyto věci jsou pro nás nanejvýš důležité, jinak čeká lidské tělo smrt. Chápu, že mezi vámi nebyl žádný lékař a proto jste takto neuvažovali, ale pokud v těle přestane kolovat krev a vzduch, začne se rozkládat. Zpočátku se to u vás projevovalo třeba jen jako drobné obtíže při chůzi, ale bylo jen otázkou času, až správně přestanou pracovat i mnohem důležitější orgány a když je pak zasažen i mozek, je i s nemrtvým tělem konec. Je jedno, zda dotyčný odpočíval či právě vykonával něco důležitého. Jeho svaly vypověděly poslušnost a on se bez zjevné příčiny bezmocně zhroutil k zemi, aniž mu někdo ještě mohl pomoci.“ „A vy jste to celou tu dobu věděli?“ pronesl vladař nevěřícně směrem k Derwyddovi. „Napadlo mě to, až když jsem si prohlížel ta mrtvá těla. Také jsem tomu nechtěl věřit, ale všechny ostatní možnosti vzaly za své. Bylo jasné, že se tu nikde nemohou ukrývat žádní vojáci, 204
o kterých bych nevěděl. Feust pak potvrdil mé podezření. Moje znalosti zdravovědy přeci jen nejsou příliš obsáhlé a mnohem lépe se vyznám ve spoustě jiných oborů.“ „Jak vidím, i vy sám jste již také na vlastní kůži pocítil počátky tohoto rozkladu. Pravidelné balzamování sice může pomoci, ale nedokáže ho zcela odvrátit. Vaši vojáci byli navíc podobných vymožeností ušetřeni a také se to na nich projevilo,“ vzal si opět slovo lékař, který si předtím několikrát zvědavě přičichl k nádobám s připravenými mastmi. „Nebylo snadné utajit to před tebou, ale pomohla mi k tomu i tvoje vlastní zaslepenost. Proto jsem se rozhodl vyslat Perwyse s většinou tvého vojska přes Ledové pláně. Ten chudák si až do poslední chvíle myslel, že to byl jeho nápad. Když opouštěl Ekytorp, bylo mi ho trochu líto, protože odcházel vstříc jisté smrti. V zimním období nikdo nedokáže vydržet tak dlouhou cestu ve velkém mrazu, který na severu panuje. Nepochybuji o tom, že se jen za každou cenu snažil vyplnit tvé příkazy, ale každý další krok do nekonečných zasněžených planin je ve skutečnosti vzdaloval od záchrany. Nevím, jak daleko mohli dojít, ale nyní již zajisté leží přikrytí vrstvou ledu, která se na věčné časy stane jejich chladným vězením.“ „To jsou opravdu mrtví? Všichni do jednoho? To nemůže být pravda!“ zašeptal Jeryn nevěřícně a marně se pak pokoušel najít ve tvářích přítomných mužů odmítavou odpověď. „Je to tak, jak jsem řekl,“ usmál se Derwydd a náležitě si vychutnával své vítězství. „I tak po mé smrti zůstane v Nekropoli dostatek věrných, aby vám zabránili získat tohle město,“ pousmál se Jeryn. „Nikdo z nich se rozhodně dobrovolně nevzdá do vašich rukou jako tihle dva hlupáci. Po našem boku mohli utvářet dějiny, ale co budou dělat teď? Snad si nemyslí, že se bez předsudků zařadí do zdejší společnosti. Všichni na ně budou hledět skrz prsty a bude jen otázkou času, až někomu dojde trpělivost a rozhodne se s nimi vypořádat po svém.“ Vladařovi bylo jasné, že prohrál, ale přesto se zdálo, že se v jeho jízlivých slovech skrývá i trocha pravdy. I on se pak krátce pousmál na přítomné žoldnéře a alespoň na chvíli tak znovu získal pevnou půdu pod nohama. Jeho převaha však neměla dlouhého trvání. „Tihle nemrtví se k nám přidali dobrovolně. Nikdo je k tomu nenutil a moc dobře věděli, co je může potkat. O jejich osud se bát nemusíš, spíše by tě mělo zajímat, co se stalo s těmi dalšími, kterými se tu tak velkohubě oháníš,“ odpověděl chladně Derwydd. „Když bylo tohle město při obléhání rozděleno valem, který oddělil bohaté od chudých, přišlo ti to jako dobrý nápad. S chudinou jste se pak vypořádali po svém, aniž jsem tomu krveprolití dokázal zabránit.“ „Rád bych viděl tebe, co bys dělal na mém místě. Byli nám jenom na obtíž.“ „I tak to však byli lidé! Měl jsem svázané ruce, ale jejich oběť nebyla marná. Všichni ostatní měšťané zůstali ve svých domech v podhradí a užívali si zdánlivého bezpečí. Tvoji vojáci si pak pro sebe zabrali zbytek města. Sám jsem osobně dohlédl, aby většina z nich několikrát zbytečně prohledávala měšťanské domy a hledala tam spiklence, kteří tě chtěli připravit o královskou korunu. Když se pak vraceli zpátky kasáren, nacházeli tam jen další mrtvé spolubojovníky. Semínka pochybností byla zaseta. Bylo jen otázkou času, kdy se začnou sklízet.“ „Opravdu nerozumím, co se mi tím pokoušíš naznačit.“ „Vždyť je to tak jednoduché! Již jsme ti vysvětlili, co ve skutečnosti zabíjelo tvé vojáky. Stejně jako ty to samozřejmě nevěděl ani žádný z těch tvých přisluhovačů. Několik týdnů se marně honili za přeludy a jejich přátelé přesto stále umírali, aniž získali jedinou stopu. Každé ráno počítali další mrtvé, až někoho musela napadnout nepěkná myšlenka, že to spiknutí musí sahat až do jejich vlastních řad. Jinak přeci nebylo možné vysvětlit, jak se neznámým podařilo zjistit si přístup do městských kasáren, kde si v noci pravidelně vybírali další oběti.“ „Pravda, něco podobného mě napadlo, ale zdráhal jsem se tomu uvěřit.“ „Stejně tak i ti nemrtví válečníci. Jak však přibývali další a další mrtví, vzájemná nedůvěra přetrhala všechna stará pouta. Někdo pořád beztrestně vraždil přímo ve vašem vojenském ležení. Možností už mnoho nezbývalo a jednoho dne pohár trpělivosti přetekl, letití přátele pozvedli zbraně proti sobě. Obávám se, že ze zdejší posádky, která nám měla zabránit převzít tohle 205
město, mnoho nezbylo. Celá tvoje palácová garda čítá pouhou stovku mužů. Pokud všichni dodrželi mé příkazy, vydávané ve tvém zastoupení, naše armáda bude mít volnou cestu od hradeb až k tomu obranému valu, který měl uchránit zdejší zbohatlíky na úkor ostatních.“ Jeryn se horečně snažil přijít na nějakou vhodnou odpověď, která by dokázala zaskočit starého rádce, ale tentokrát byl v koncích. Z města se náhle začaly ozývat zvony burcující přítomné obránce, což mu na kratičký okamžik vrátilo trochu naděje. Derwydd však již nechtěl zbytečně otálet. Pokynul svým pomocníkům, aby vykonali, proč přišli. Dívky tiše stojící v rohu místnosti se raději otočily, aby nemusely přihlížet. Bernyl společně se Sapkowem uchopili panovníka za ramena a zkroutili mu ruce za zády. Silou ho přinutili opustit lůžko a v hlubokém předklonu ho odvedli k dubovému stolu. Jeryn poznal, že nemá žádnou šanci, jak se vyprostit ze smrtícího sevření, přesto se ještě pokusil o nemožné. Jeho počínání bylo marné a sevření dvojice žoldnéřů ještě zesílilo. Helg přistoupil ke stolu, kde se z posledních sil zoufale zmítal bezmocný vladař, v obou rukou sevřel jeho vlasy a dlaněmi přitlačil jeho obličej k tvrdé dřevěné desce. Shambog krátkým švihem pozvedl řeznickou sekeru, kterou si před několika dny starý rádce vypůjčil z hradní kuchyně, aby vzápětí jediným přesně mířeným úderem oddělil královu hlavu, stejně jako to během noci již učinili několikrát, když likvidovali zdejší hlídky. Válečnici pustili bezvládné tělo, které se sesunulo k zemi. Pouze Helg bezradně těkal očima po ostatních, než se odhodlal zeptat, co udělají s cennou trofejí, kterou držel v rukách. „Stejně jako všichni tyrani by si zasloužil, aby byla vystavena na kůlu pod zdejším palácem. Zatím jí musíme vzít sebou. Je to jediný nezpochybnitelný důkaz našeho vítězství.“ Helg uposlechl příkaz a ukryl Jerynovu hlavu do plátěného pytle. Považoval za čest, že právě on mohl být strážcem vzácné relikvie, když dlouhou dobu bojoval o důvěru ostatních, ale Derwydd byl pro takový úkol mnohem povolanější a tak mu ji raději předal. Gwain svazoval přítomné dívky a zacpával jim ústa. Nepočítali s tím, že by jim mohly být nějak nebezpečné, ale mohly by spustit nevítaný povyk. Aby dodal svému konání vážnost, několikrát významně poklepal na svou dýku a pak krátce pootevřel ústa s vyříznutým jazykem. Když po někom chtěli, aby ze sebe nevydal ani hlásku, tohle většinou zapůsobilo spolehlivě. Zpočátku ho to nijak netěšilo, ale postupem času si zvykl, že jeden názorný příklad bývá většinou mnohem účinnější než bezpočet planých výhrůžek. Dveře vladařovy ložnice se znovu otevřely a žoldnéři vyrazili zpět do palácové knihovny. Nepozorováni se však nedostali příliš daleko. Výstražné vyzvánění městských zvonů svolávalo nemrtvé vojáky ke králově komnatě, aby převzali nové rozkazy a bránili svého panovníka. „Stůjte!“ vykřikl kdosi hlasitě k prchajícím cizincům, ale jeho výzvu nikdo neuposlechl. „Pokračujte! My se je pokusíme zadržet,“ sykl Bernyl a sám se jako jeden z prvních otočil, aby se v úzké chodbě pokusil zastavit mnohonásobnou přesilu přibíhajících válečníků. Shambog se krátce ohlédl přes rameno. Nevypadalo to s nimi dobře. Pár schopných mužů by sice na úzké chodbě na chvíli dokázalo pozdržet přicházející zástupy nepřátel, ale nemohli vzdorovat dlouho. Každý z nich si to moc dobře uvědomoval, přesto ani na okamžik nezaváhal, když si měl vybrat mezi obětováním života a zbabělým útěkem. Vysloužilý válečník vložil plátěný pytel do Derwyddových rukou. Rádce chtěl něco namítnout, ale pochopil, že se svým přítelem nic nezmůže. Na svou poslední bitvu čekal mnoho let, kdy se bezcílně toulal po pevnostech bohatých šlechticů a mezi jejich zhýčkanými potomky marně hledal svého nástupce. Chtěli si na rozloučenou alespoň podat ruce, ale zlověstnou ozvěnu přicházejících nohou přerušilo první zařinčení tasených zbraní. Nemrtvý se s hořkým úsměvem otočil, aby sám pokračoval v cestě, odkud nebylo návratu. Na Shambogův výslovný rozkaz se k němu připojil doktor Feust i Helg, přestože tomu se zjevně příliš nechtělo. Skupina Bernylových válečníků se rychle rozestoupila po celé chodbě, aby nesporná početní převaha na straně nepřátel nepředstavovala velkou výhodu. Přesto byli nuceni pomalu 206
ustupovat. Nápor nemrtvých byl příliš silný. Stále ještě nebyli obklíčeni z obou stran, což jim dávalo chabou naději, která vzala za své, když první žoldnéři vstoupili do vladařovy ložnice. „Zavraždili krále! Jeryn je mrtev! Žádný z nich nám nesmí uniknout!“ Shamboga na okamžik napadlo, kde vzal neznámý uvnitř panovníkovy komnaty neochvějnou jistotu, čí tělo postrádající hlavu tam leží, ale teď měl na starosti důležitější věci. Nemrtvým postupně začínala docházet závažnost pronesených slov. V jejich tvářích se mísilo překvapení, bezradnost a nenávist. Odvážným prý přává štěstí, pomyslel si šlechtic, když nečekaně zavelel k protiútoku a zaskočil nepřipravené protivníky. Hrstce statečných se podařilo nemožné a celý zástup nepřátel obrátili na útěk, ale vrtkavá štěstěna se od nich brzy začala odvracet. „Rychle sem!“ ukázal Bernyl na malé otevřené dveře, když opět začínali ustupovat a za jejich zády se pomalu ozývali další vojáci, kteří by je sevřeli do kleští. Vůdce žoldnéřů chtěl zůstat na chodbě jako poslední, aby se ujistil, že všichni jeho muži jsou v pořádku, ale němý Gwain se rozhodl jinak a oběma rukama ho jemně přistrčil k ostatním, vzápětí otočil klíčem a jílcem svého meče se ho neúspěšně pokusil zlomit v zámku. Alespoň ho dokázal ohnout tak, že zvenčí nebylo možné odemknout. Než se stačil obrátil čelem k nepříteli, na jeho nechráněná záda začaly dopadat první rány vojáků, co zaplavili celou chodbu. Sapkow bezmocně hleděl na dveře, pod kterými se do malé místnosti začala rozlévat kaluž čerstvé krve. Jeho přítel za nimi prohrával boj o život a on mu nemohl nijak pomoci. Shambog je nechtěl zatěžovat zbytečnými řečmi o hrdinství padlého vojáka. Jako první raději přikročil ke zdobené skříni a převrátil ji na bok, aby vzpříčil zavřené dveře. Jakmile dopadla na podlahu, zevnitř se ozvalo tříštění skla a místnost naplnila nasládlá vůně květin. „Kam jsme se to k čertu vlastně dostali?“ pronesl Bernyl, aby přiměl ostatní přestat přemýšlet nad ztrátou jejich spolubojovníka. „Vždyť to tady smrdí jako v nějakém nevěstinci!“ „Nebudeš daleko od pravdy,“ pousmál se šlechtic. „Pokoj sousedí přímo s královou ložnicí. Zřejmě se tu zdržovaly jeho společnice a za tyhle parfémy určitě musely štědře zaplatit.“ „Za tenhle puch bych já nedal ani měďák a to nejsem nikterak vybíravý,“ hlesl nemrtvý žoldnéř a s ostatními převracel i zbývající dvě skříně, aby posílil skromný zátaras. „Co teď budeme dělat? Na chvíli jsme tu sice v bezpečí, ale tyhle dveře nevydrží odolávat věčně,“ pronesl Sapkow tiše a jako první tak vyslovil, čeho se všichni obávali. „Jestli tahle místnost skutečně sousedí s královou ložnici, určitě tu mezi nimi někde musí být skrytý vchod. Musíme ho najít a pak se nám snad podaří dostat pryč.“ „Odsud asi ano, ale k čemu nám to bude? Vladařova komnata je plná nemrtvých!“ „Pak nám zbývá jediná možnost. Budeme muset prolézt tímhle malým oknem.“ Shambog hořce přikývl. Nikdo z nich sebou neměl žádný provaz, který by mohli použít a v pokoji, kde se vladařovy nevěstky chystaly ke společným radovánkám, zřejmě také žádný nenajdou. Přesto šlechtic neváhal rozbít topůrkem sekery sklo a zvědavě vyhlédl ven. Nezdálo se, že by byla kamenná dlažba závratně daleko, přesto byla záchrana i tak velmi vzdálená. „Svážeme naše pláště a já vyzkouším, zda nás unesou,“ navrhl Bernyl a nikdo z ostatních nepochyboval o upřímnosti jeho slov, aby uvěřil tomu, že by chtěl utéci jako první. Sapkow nečekal na další výzvu a odložil kožený kabát, aby ho podal nemrtvému. Tiše doufal, že jejich „provaz“ vydrží a v podhradí se pak ztratí mezi měšťany. „Nevypadá příliš pevně. Opravdu to chceš udělat?“ zašeptal Shambog. Bernyl krátce pohlédl na podivný propletenec látky, který držel v rukou a pak odpověděl: „O moje zdraví se nemusíte strachovat. Mně už se nic špatného stát nemůže!“ „Pak tedy hodně štěstí,“ usmál se bělovlasý vysloužilec, který chvatně uvazoval druhý konec provazu okolo svého pasu, zatímco další dva žoldnéři z okenice vytloukali zbytky skla. Než stačil nemrtvý válečník přistoupit k oknu, aby se pokusit sešplhat na nádvoří, Jerynovým mužům se podařilo prolomit dřevěné dveře. Zátaras ze zdobených skříní na chvíli dokázali pozdržet jejich vpád do malého pokoje, ale zastavit je nedokázal. 207
Shambog i Bernyl pochopili, že jejich snažení je u konce a připojili se k ostatním. V malém pokoji nemohli bojovat všichni najednou. Zkušenosti jim napovídaly, že i na ně brzy přijde řada. Ač nehodlali prodat svou kůži lacino, v tomto nerovném boji neměli šanci uspět. Derwydd již mnohokrát učinil nelehká rozhodnutí, za které jiní zaplatili svými životy. Ve vyšším zájmu se pokoušel přehlížet své výčitky, ale přesto se jim nikdy nedokázal zcela ubránit. Všichni dobře věděli, že půjdou na jistou smrt. Nebyla to snadná volba, ale neměl na výběr. Třeba získají alespoň trochu drahocenného času. Ostatní snad pochopí, že mu nešlo jen o záchranu vlastního života. Pokud vyváznou, doktor Feust svými znalostmi zajisté přispěje k porážce nemrtvé armády a Helg, kterého již několik dní pečlivě sledoval, mu v tom pomůže, i když zřejmě jiným způsobem, než si sám představoval. Když po chvíli míjeli první nemrtvé válečníky mířící k vladařově ložnici, připadal si Derwydd jako podlý zrádce, když rukou krátce ukázal za sebe a sebejistě pronesl: „Pospěšte si! Pokusili se zavraždit krále! Musíte je pochytat, zatímco my předáme jeho rozkazy našim lidem!“ Nerad pokoušel vrtkavou štěstěnu, ale počítal s tím, že ho tu všichni znají a žádný z přicházejících se neodváží požádat, aby ukázal, co nese v plátěném pytli. Nemýlil se a tak mohli bez povšimnutí nemrtvých pokračovat v cestě. Pokud by u nich objevili Jerynovu hlavu, už by je nezachránila ani jeho proslulá výřečnost nebo příslib štědré odměny. Za jejich zády se brzy ozvalo první setkání čepelí doprovázené tlumenými výkřiky. Rádcova družina bezděčně zrychlila krok. Všichni byli myšlenkami u ostatních, kteří v této chvíli zahájili zoufalý zápas o holé životy. Zvuky boje vzápětí utichly, což nebylo dobré znamení. Helg i Feust slepě následovali starého šlechtice. Neměli nejmenší tušení, je vede, když po schodišti místo ke královské knihovně začali stoupat vzhůru. K záchraně to opět měli o kus dál, přesto neprotestovali. Jejich nečekaná odbočka měla zajisté dobrý důvod. „Konečně jsme tady. Pokud jste si mysleli, že Jerynovou smrtí tu naše práce končí, opak byl pravdou. Byla jen začátkem, který měl nemrtvé uvrhnout do nejistoty a nám umožnit zneškodnit skutečného původce všeho zla, které v posledních týdnech zaplavilo Terytreu,“ řekl tiše Derwydd. „Připravte si zbraně a buďte ostražití. Brzy budu potřebovat vaši pomoc.“ Helg pečlivě naslouchal pronášeným slovům. Zbytečné přemýšlení raději odložil na vhodnější dobu, protože se rychle potřebovali zbavit dvojice strážných u dalších dveří. Když nemrtví spatřili, kdo k nim přichází na neohlášenou návštěvu, uctivě pozdravili a to se jim stalo osudným stejně jako mnoha jejich druhům. Než stačili rozeznat přicházející nebezpečí, byli sraženi na podlahu, kde se již nemohli nijak bránit přicházejícím úderům. „Tak to bylo,“ oddechl si Feust, když skoncoval s bezvládným tělem. „A co dál?“ „Už jen vstoupíme do tohoto pokoje a kruh smrti snad zůstane navždy uzavřen!“ pronesl rádce tajemným hlasem a stiskl kliku, aniž se obtěžoval se zdvořilým zaklepáním. Helg si během poslední doby chtě nechtě přivykl na spoustu nepěkných věcí, ale když v prostorné komnatě pro hosty spatřil malého chlapce, který si na posteli klidně hrál se dvěma štěňaty, opět se ozvalo jeho svědomí. Dlouhý výcvik ho naučil bezvýhradně poslouchat vydané rozkazy, ale až dosud jeho rukou nikdy nezemřelo bezbranné dítě. Derwydd sice dovedně ukrýval ruku ve svém plášti, ale o jeho úmyslech nebylo nejmenších pochyb. Mortek se rozmáchl a řemdihem snadno zasáhl nemrtvého válečníka do nekrytého boku. Nepříjemné praskání lámaných kostí a bezedná tratoliště čerstvě prolité krve ve svém životě již mnohokrát spatřil, ale tohle bylo něco nového. Každý zásah jejich zbraní nabízel nepěkný pohled, když z trupů jejich nepřátel vykusoval obrovské chuchvalce tlejícího masa a způsoboval hluboké rány, ze kterých na zaprášenou zem vypadávaly zahnívající vnitřnosti. Statný vojevůdce krátce vyčkal, až se jeho protivník zlomí v pase a další ránou milosrdně ukončil jeho trápení. Ačkoliv si zpočátku nedával žádnou velkou naději na vítězství, v poslední 208
hodině změnil názor. Netušil, zda nemrtví nepřivedou ještě nějaké bojeschopnější posily, ale pokud si jeho muži dávali pozor a nepopouštěli si je blízko k tělu, neměli proti nim sebemenší šanci. Bitva na otevřeném prostranství byla něco jiného, než zdlouhavé dobývání královského paláce, kde se mohli ukrývat v každém zákoutí a trestat jejich zaváhání. Mortek se krátce rozhlédl po navršeném valu a bez zbytečného otálení si vybral dalšího protivníka, který zle dorážel na vojáka, který přišel o svůj palcát a bránil se jen štítem. Nemrtvého zřejmě stálo každé pozdvihnutí meče spoustu sil a jeho výpady neměly potřebnou sílu ani rychlost, přesto vyděšený vesničan jen s obtížemi vykrýval jeho rány. Pokud by na jeho místě stál zkušenější válečník, nepředstavovalo by pro něj odzbrojení a zneškodnění jeho soka žádné obtíže, ale jeho rozum zcela ovládl strach. Brzy se dočkal vykoupení, když se mladý vojevůdce rozpřáhl a jeho rána odhodila zasaženého útočníka do strany. Voják, který dosud zoufale bránil holý život, rychle pochopil, co se od něj očekává, pravou nohou si přišlápl ležícího válečníka, oběma rukama sevřel svůj štít a vší silou mu ho pustil na krk. Když se vzápětí ozvalo drcení krčních obratlů, po tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Mortek ho povzbudil krátkým poklepáním na rameno, přitom si už vyhlížel další soupeře, se kterými by mohl změřit síly. Na malém bojišti se mu však již žádných nedostávalo. Horda vesničanů oblečená do uniforem s Rollandovým netopýrem právě dobíjela poslední nemrtvé a nikde v dohledu se nenacházeli žádní další nepřátelé. Porážka nemrtvého vojska však přeci nemohla být takhle jednoduchá. Proč by zdejší obyvatelé tak dlouho vyčkávali, až jim někdo nabídne pomocnou ruku, když si snadno mohli poradit sami? Mladý vojevůdce si raději ještě jednou pečlivě prohlédl navršený val, na kterém se radovali jeho muži. Nezdálo se, že by jim zde ještě hrozilo nějaké nebezpečí, přesto nebyl sebemenší důvod pro ztrátu obezřetnosti. První nečekané vítězství už bylo jejich a nikdo jim ho nemohl vzít. Mnohem těžší práci však ještě stále mají před sebou. Vrátit do Ekytorpu starý pořádek nebude jednoduché. Navíc bylo pravděpodobné, že se zbytek nemrtvých válečníků pokusí prorazit z obklíčení, protože ať už byly Derwyddovy plány jakékoliv, nečekalo je v nich nic dobrého. Mortek byl v pokušení nechat povolat zálohy střežící hradby a pokusit se zaskočit nepřítele nečekanou ztečí královského paláce, ale tuto myšlenku rychle zavrhl. Pouhé nadšení a zápal by i přes první ostruhy získané na bitevním poli proti dobře opevněnému zbytku armády, bojujícímu o holé přežití, nemusely stačit. Stejně jako v předcházejících dnech jen pečlivě seřadí své vojáky a nechá na nemrtvých, aby učinili první krok a přispěli tak ke své zkáze. Rozkazy navíc zněly jasně. Nikdo nesmí za žádnou cenu opustit Nekropoli. Pokud by se nepodařilo udržet rozvášněný dav na uzdě, mohli by přijít přišli o vše, co se jim až dosud podařilo získat. „Jakou máme připravit útočnou formaci?“ vyrušil tiše Zednek svého velitele. „Žádnou. Zatím budeme držet tuhle pozici a uvidíme, čím nás nemrtví překvapí,“ odpověděl Mortek a dával si dobrý pozor, aby v jeho hlase nezazněly žádné pochybnosti. „Ale proč tady zase máme čekat? Pokud tohle skutečně bylo to nejlepší, s čím mohli vyrukovat, budeme jenom plýtvat drahocenným časem! Proč je nedorazíme, když máme možnost?“ „Snad jsem mluvil srozumitelně! Vyčleňte část vojáků, ať prohledá všechny domy až k městským hradbám. Nechci se tu dočkat nějakého nepříjemného překvapení!“ „Jak si přejete,“ odvětil Zednek s nedůvěrou a odešel jeho zprávu vyřídit ostatním. Mnozí si neodpustili štiplavou poznámku, ale to bylo vše, na co se zmohli. Aby Mortek využil jejich nečekaného nadšení, vyslal hlídky do okolních ulic, aby pátraly po dalších vojácích. Po nich tu nebylo ani stopy, ale konečně objevili první měšťany, kteří zvědavě vyhlíželi přes zavřené okenice. Nebylo třeba jim dávat plané sliby, že se nemusí ničeho obávat. Poslední dobou jich slyšeli spoustu a vždy se jim pak vedlo mnohem hůře. Až první odvážlivci vyjdou ven a přesvědčí o jejich úmyslech, snad se k nim přidají nebo jim alespoň nebudou nijak překážet. Než Mortek rozhodl, jaké vydá další povely, od královského paláce se opět ozvalo vyzvánění strážních zvonů. Někdo se zřejmě pokoušel svolat poslední věrné. 209
„Všichni okamžitě zpátky! Kryjte se a buďte připraveni! Čeká nás další bitva!“ Vojevůdce počkal, až jeho muži uposlechnou rozkazu a sotva se všichni poslušně vrátili k obrannému valu, rázně jim pokynul, aby zalehli na zem pokrytou zbytky poražených válečníků. Málokdo se chtěl dobrovolně uložit mezi zapáchající mrtvá těla, ale nebylo zbytí. Bubnování se stále přibližovalo a místo pozdravu k nim brzy přiletěla první sprška šípů. Derwydd sevřel v dlani drobnou ručku malého chlapce a pak bok po boku společně opustili komnatu pro hosty. Cesty osudu bývají nevyzpytatelné. Znepokojivá zpráva o vladařově nečekaném skonu se bleskurychle rozšířila po paláci, kde Jerynova osobní garda právě nelítostně naháněla každého, kdo jim připadal alespoň trochu podezřelý. Nemrtvých žoldnéřů sice nebylo mnoho, ale netrvalo dlouho a padla jim do rukou skupina neznámých útočníků, kteří podle všeho měli zapletené prsty ve spiknutí, které během posledních týdnů pustošilo jejich řady. Rádce měl s hochem původně zcela jiné úmysly, ale když před jeho komnatu nečekaně dorazili nemrtví žoldnéři, musel změnit své plány. I když se mu to příliš nezamlouvalo, ještě stále byl Jerynovým zástupcem a podle očekávání měl nyní zaujmout jeho místo. „Král je mrtev, ale podařilo se nám pochytat alespoň pár z těch darebáků, kteří to všechno mají na svědomí! Budete si je přát vyslechnout osobně nebo jim zatím máme rozvázat jazyk, aby byli povolnější?“ zeptal se za všechny jeden z přicházejících válečníků. „Tak to je dobrá zpráva, ale na to teď nemáme čas! Nejdřív se musíme vypořádat s těmi pošetilci, kteří se domnívají, že nás mohou porazit! Ty vrahy zatím odveďte do vězení a dávejte na ně dobrý pozor. Jako nepohodlné svědky by je někdo mohl chtít umlčet!. Teď už ale rychle svolejte všechny muže, ať z města vyženeme tu prokletou chásku!“ hovořil Derwydd rozvážně a doufal, že nikdo nebude pátrat po původu mrtvých těl ležících ve vedlejší komnatě. „Byli mezi nimi také někteří z nás. Nechápu, jak mohli zradit své spolubojovníky.“ „Opravdu? Tím spíše se jim nesmí nic stát, aby nás dovedli na stopu pravých viníků! Někdo se za to bude zodpovídat na mučidlech! A teď již pojďme, ale dávejte si dobrý pozor, komu můžeme věřit!“ vykřikl rádce odhodlaně s předstíranou rozhořčeností. „Můžu jít s vámi?“ špitl chlapec nesměle a netrpělivě čekal na odpověď. I on pochopil, že se Jerynovou smrtí mnohé změnilo. Svého nového opatrovníka znal sice jen zběžně od vidění, ale v paláci o něm všichni hovořili s úctou. Doba zbytečného krveprolívání tedy snad konečně skončila. Ani na chvíli nezapochyboval o tom, že by jejich vojsko nedokázalo přemoci své protivníky. K poraženým nepřátelům však budou milosrdní. Už jen kvůli tomu, že pomohli pomstít jeho chlupatého mazlíčka, kterého musel nedávno tajně pohřbít v královské zahradě. Pokud bude třeba, rád si z říše mrtvých přivede další služebníky. „Jestli je to tvé přání a budeš stále v mé blízkosti, bránit ti v tom samozřejmě nebudu. Nikam se ale nepohneš bez mého svolení! Je ti to jasné?“ odpověděl Derwydd, který byl rád, že i nadále bude mít malého klučinu pod dohledem, aniž by to vzbudilo jakékoliv podezření. „Určitě. Na to se můžete spolehnout. Sám jsem zvědav na naše vojáky. Už dlouho jsem je neviděl při práci,“ odvětil chlapec překotně a jen těžko skrýval dětské nadšení, protože se i nadále domníval, že to bude on, komu se jednoho dne bude pokorně klanět celá země. Nemrtvý rádce pak rázně vykročil kupředu. Čím déle by se tu s někým vybavoval, tím větší byla šance, že by mohla být položena nějaká nevhodná otázka. Nerad by někomu vysvětloval, co bez pozvání pohledávali u komnat nejváženějšího hosta, když celé město bilo na poplach. Cestou po kamenném schodišti se k nim znovu připojil písař a jeho učedníci. Ačkoliv jim Derwydd nařídil, aby neopouštěli knihovnu, zvědavost nakonec překonala jejich strach a někteří z nich vyrazili na průzkum paláce, aby se dozvěděli, co přesně se tu odehrálo. Nemrtvým se jejich přítomnost příliš nezamlouvala. Nechápali, k čemu by se právě teď mohli hodit, ale prošedivělý rádce si je vyžádal do svých služeb. Poslouží jako poslové, kteří budou roznášet rozkazy bojujícím jednotkám. Nikoho spolehlivějšího prý v tak krátké době stejně ve městě nenajdou. 210
„Jak si stojíme? Už se ví, kolik přesně je v Nekropoli cizích vojáků?“ prohodil Derwydd k nastoupených žoldnéřům, když po chvíli konečně sestoupili na malé nádvoří. „Těžko říci. Možná pár stovek, ale už se jim podařilo proniknout až k obrannému valu, kde právě zaútočili na naše pozice,“ odpověděl z někdo z davu neurčitě. „Pak nemáme času nazbyt. Okamžitě pojďme na pomoc našim bratrům,“ zavelel rádce a oběma rukama dodal slovům na naléhavosti. „Jerynova palácová garda vyrazí jako první a bude tvořit přední údernou linii. Ostatní se zatím roztáhnou po křídlech jako jejich zálohy. A teď kupředu, ať ukážeme, kdo je tady pánem! Dostane se jim toho, co si za svou drzost zaslouží!“ Hlasité bubnování a kroky pochodujících vojáků se rozléhaly v liduprázdných uličkách. Nemrtví sebejistě mířili k dalšímu snadnému vítězství. Nikomu nevadilo, že se již před drahnou dobou z dáli přestalo ozývat řinčení zbraní, což mohlo znamenat všelicos. Snad jim jejich spolubojovníci prokázali malou laskavost a nevypořádali se se všemi útočníky bez jejich pomoci. „Jaké máte zprávy?“ obrátil se Derwydd na jednoho z vrátivších se zvědů. „Zdá se, že obranná linie nebyla nikde prolomena, ale přesto musíme být opatrní. Možná se nás jen pokouší vylákat na volné prostranství. Naši druhové je ale také klidně mohli zatlačit pryč a ženou je před sebou k hradbám. Viděl jsem i nějaké padlé, ale neodvažuji se hádat, která z bojujících stran mohla mít větší ztráty. Záleží jen na vás, jaké vydáte rozkazy.“ „Budeme se tedy držet původního plánu. Naši lukostřelci se zaměří na obranný val. Nedovolí tak nikomu, aby mohl přejít do nečekaného protiútoku. Třeba je to zbytečné opatření, ale lépe být teď trochu opatrnější než později litovat. Jerynovy gardisté neprodleně vyrazí kupředu a ostatní budou zatím vyčkávat v záloze. Další povely upřesním okamžitě, jakmile budu mít jasnou představu o skutečné síle a celkovém počtu nepřátelských vojáků.“ Bubny umlkly a stovka nemrtvých válečníků se seřadila do dlouhé řady nahánějící hrůzu. Nad hlavami jim brzy začaly létat šípy, které měly krýt jejich přesun. Jako jeden muž tasili své meče a s nadšeným pokřikem oznamující smrt se rozeběhli k obrannému valu. Derwydd spokojeně sledoval, jak míří kupředu a rukou pokynul lukostřelcům, aby přestali střílet. Nemrtví byli téměř u cíle a mohli by tak způsobit zbytečné ztráty ve vlastních řadách. Znovu se začalo bojovat a malý chlapec bezděčně stiskl rádcovu ruku. Již se ani nesnažil skrývat narůstající vzrušení. Derwydd mu s úsměvem oplatil stejnou mincí. Ať už bitva dopadne jakkoliv, ten klučina se mu za žádných okolností nesmí nikam ztratit. „Tak jak to s námi vypadá? Už vítězíme?“ špitl hoch nesměle. „Je to dobré. Moc dobré. Nastal nejvyšší čas povolat do zbraně naše zálohy a uštědřit jim hořkou porážku,“ odvětil Derwydd tiše a naznačil písaři, aby roznesli jeho poselství. Chlapec nadšeně zatleskal drobnýma rukama. Jakmile zbytek jeho vojska vtrhne na bojiště, o vítězi nebude žádných pochyb. Pak se však stalo něco, čemu příliš nerozuměl. Někdo podal Derwyddovi podivný prapor s nějakým žlutým zvířetem a rádce s ním bez váhání zamával nad hlavou. Ostatní podobné vlajky neměli, ale ať to již mělo znamenat cokoliv, rozhodně se nejednalo o rozkaz k útoku, protože nikdo nevyrazil podpořit nemrtvé válečníky. Hoch se zoufale rozhlédl po okolí, ale když pochopil, že nikdo nehodlá bojovat, rychle se otočil. Než stačil udělat první krok, na rameno mu dopadla rádcova ruka. „Přeci byste nás teď neopustil, mladý pane?“ zeptal se Derwydd a z jeho hlasu se náhle vytratila veškerá přívětivost. „Ještě spolu přeci musíme mnohé vykonat!“ Chlapec se nezmohl na žádný odpor. Mlčky sklopil hlavu, aby nemusel přihlížet, jak se hrstka nemrtvých marně pokouší prorazit z obklíčení cizích válečníků. Po tvářích mu stékaly dva tenké potůčky slz. Jeho sen o královském trůnu se právě rozplynul.
211
Epilog Mortek z oken králova paláce pozorně sledoval vojáky, kteří pobízeli nemrtvé válečníky v kopání hrobu, kde měla brzy spočinout jejich těla. Každý z nich mohl představovat nevypočitatelnou hrozbu, které bylo potřeba se co nejrychleji zbavit. Pobití zajatých nepřátel se mu sice nijak nezamlouvalo, ale když vše probral s Derwyddem, pochopil, že nemá jinou možnost. Nebylo to tak dávno, co si přísahal, že se již nikdy nenechá zneužít k podobné řezničině, ale po počátečním váhání změnil názor. Podobné šílenství se již nikdy nesmělo opakovat. Když mu poprvé představili starého rádce, který dlouhá léta spravoval Ekytorp a přilehlá území, vyschlo mu v krku. Byl to právě on, kdo před několika týdny pomáhal při jeho bolestivé popravě. Nikdy by ho nenapadlo, že se ještě někdy setkají a bude to právě jejich nečekané spojenectví, které pomůže zachránit Terytreu před zkázou z rukou nemrtvých válečníků. Oba teď stáli vedle sebe a mlčky hleděli na pracující vojáky. Když se dozvěděli, jakým způsobem se k nim přidala i většina ekytorpských měšťanů, rozhodli se ponechat jim město, aby v něm mohli po boku svých nejbližších dožít. Nečekala je snadná volba, protože uvnitř opevněných hradeb již delší dobu řádily nakažlivé nemoci. Většina z nich i přesto nehodlala opustit své rodiny i přesto, že za to brzy zřejmě zaplatí nejvyšší cenu. Konečně se zdálo, že jsou hroby dostatečně hluboké, aby pojaly všechny zajatce pochytané v městských uličkách. Někdo hlasitým zvoláním ukončil probíhají práce a tázavým pohledem se obrátil k oběma velitelům pro další příkazy. Rádce krátce přikývl na znamení souhlasu a nově zvolený mistr popravčí se s pomocníky pustil do díla. „Co uděláme s tím chlapcem?“ pronesl Mortek tiše. „To, co bude třeba,“ odvětil Derwydd mnohoznačně. „Já sám jsem z počátku také nechtěl uvěřit, že původcem všeho tohohle zla by mohl být právě tenhle mrňous. Křísit mrtvé se totiž nepodařilo ani těm šíleným alchymistům, kteří se na králův příkaz tajně pokoušeli proměnit železo ve zlato. Ani doktor Feust mi na to nedokázal uspokojivě odpovědět.“ „Jak ale mohl sám od sebe získat takovou moc?“ „To bych ti neřekl, ani kdybych to věděl. Tyhle znalosti by ještě mohly napáchat hodně škody. Já jsem rád, že se už brzy budu moci odebrat na zasloužený odpočinek, ale ještě než tak učiním, musíme rozhodnout o jeho dalším osudu. Pamatuj, že příliš možností na výběr nemáme.“ „Pak je jasné, že ten chlapec musí zemřít,“ přikývl Mortek nevesele. „Také se mi to nezamlouvá, ale skutečně nemáme jinou volbu. Pokud to nedokážeš, postarám se o to sám. Rozhodně to nebude tak snadné, jako zabití vetchého staříka, který se nelíbil novému vladaři,“ zašeptal Derwydd a ani se nesnažil skrývat posměšný tón svého hlasu. Tehdy Mortek poznal, že jeho tajemství bylo vyzrazeno a rádce již dlouho moc dobře věděl, kdo si potřísnil ruce krví při jeho popravě. Přesto ho neváhal požádat o pomoc. V podvečer oba muži opustili královský palác a vyrazili se podívat, jak pokročili vojáci v plnění zadaných příkazů. K zatažené obloze znovu stoupala oblaka mastného dýmu a nejbližším okolím Ekytorpu vítr roznášel nezaměnitelný zápach spáleného masa. Hromadné hroby byly zaplněné až po okraj nehybnými těly, která byla polévána olejem, aby mohla být zapálena. Hladové plameny již na mnoha místech začaly vykonávat svou práci a nemilosrdně se zakusovaly do navršených mrtvol, aby je proměnily na popel. Starý rádce i mladý válečník mohli být spokojeni. Plápolající hranice právě zažehnávaly poslední zbytky nebezpečí. Oba sice předpokládali, že pár nemrtvých dokázalo jejich vojákům proklouznout, ale bylo jasné, že se jim ani při nejlepší vůli nemohou postavit na odpor. „Je konec, milý příteli,“ pronesl Mortek tiše k muži, který ho doprovázel. „Ano, vypadá to tak. Jenom si nejsem jist, jestli si naše země zaslouží znát pravdu o posledních událostech. Mezi obyvateli by to jenom rozšířilo strach a obavy.“ 212
„Sám si mi naznačil, že se ani po pečlivém prozkoumání králova tajného archivu o něčem podobném nenašla nejmenší zmínka. Netuším, jak se s tím vypořádat. Přeci jen něco podobného není možné jen tak zatajit. Ví o tom příliš mnoho lidí a brzy se to určitě rozkřikne po celé říši. Nemám z toho žádnou radost, protože se mnohde dostanou k moci šílení proroci, kteří budou svým přívržencům kázat o blížícím se konci světa a tak nás čeká ještě spousta potíží. Nikdo nedokáže zaručit, že se něco podobného již nebude opakovat,“ přemýšlel Mortek nahlas. „Ano, to je nezpochybnitelné, ale i tak bude třeba nejvyšší obezřetnost. Přeci jen každý je něčí syn či dcera a do země pochoval mnohá pokolení svých předků. Také nemám ani ten nejmenší zájem, aby v zemi opět propukl chaos. Již takhle bude nesmírně těžké, aby se podařilo nakrmit všechny hladové krky, které tu zůstaly po dlouhé válce,“ odvětil mu Derwydd. „Rozhodně se o to pokusím ze všech sil. Když to nebude stačit, budu mít aspoň čisté svědomí, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách,“ přitakal vojevůdce. „Již pomalu nadchází i můj čas. Přeji ti hodně štěstí. Já už teď budu mít zcela jiné starosti. Půjdu si pomalu hledat nějaké pěkné místo k poslednímu odpočinku. Pár se jich nedávno uvolnilo v královské hrobce. Myslím, že tam by se mi mohlo líbit.“ „To nezní špatně, ale přeci jen bych tě ještě alespoň na chvíli rád viděl po svém boku.“ „Je mi líto, ale s klidným svědomím ti mohu doporučit mé nejbližší přátele. Na písaře a jeho pomocníky se budeš moci vždy spolehnout. Taktéž Shambog si zaslouží uznání, když tě dokázal přesvědčit, abys mi vyrazil na pomoc. Sapkowovi postačí nějaká malá jednotka, které by mohl velet. Možná by neuškodil nějaký šlechtický titul, ale to už nechám na tobě. Můžeš namítnout, že je to jen obyčejný žoldák, ale nezapomeň, že on i jeho spolubojovníci neváhal nasadit život, když bylo potřeba zastavit nemrtvého vladaře. Přežil z nich jako jediný.“ „Děkuji ti za dobře míněné rady, zařídím se podle nich. Jen si ještě nedopustím poslední dotaz. Co budeme dělat s tím strašlivým trůnem, kde Jeryn tak rád sedával?“ „Pokud by ti to nevadilo, rád bych si ho vzal s sebou do té hrobky. Má své kouzlo.“ „Jak je libo. Bránit ti nebudu. Já se spíše divím, že jsme ho ještě nenechali zničit.“ „Každopádně nezapomeň, že až se za tvými vojáky uzavřou městské brány, musíte před nimi vytrvat ještě celé tři měsíce, aby bylo jisté, že nikdo neopustí tohle prokleté město. Více času podle Feusta nebude třeba. Mnohem snadnější by sice bylo pobít všechny nemrtvé, ale již tu zbyli jen obyčejní měšťané a řemeslnící. Nezaslouží si to. Osud už si s nimi pohrál víc než dost.“
213
Poznámka pod čarou Tak a máte to za sebou. Pokud jste dočetli až sem, snad se vám moje Nekropolis alespoň trochu líbila, takže bych chtěl poděkovat za čas, který jste mi věnovali. Věřte, že já ho s touto knihou strávil podstatně víc než vy, ale to vás už nijak zvlášť trápit nemusí. Pokud si najdete chvilku času, nestyďte se napsat na níže uvedený mail. Přeci jen jsem to netvořil do šuplíku jenom sám pro sebe a tak jsem zvědavý, co na to říkáte. Milan Nerad
[email protected] www.mildouch.wz.cz
214
