TERMINOLOGICKÉ VYMEZENÍ BOJOVÝCH AKTIVIT V OBLASTI KINANTROPOLOGIE IRENA MARTÍNKOVÁ1, MICHAL VÁGNER2 1
Katedra základů kinantropologie a humanitních věd Katedra vojenské tělovýchovy Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzita Karlova v Praze
2
SOUHRN Tento text se zabývá terminologickým vymezením různých bojových aktivit. Postupný vznik a ustálení názvů různých bojových aktivit vede v současnosti k neopodstatněnému slučování odlišných způsobů boje. Pro hlubší vhled do této oblasti je vždy žádoucí určit, podle jakých kritérií jsou bojové aktivity rozlišovány. Nejčastěji se jednotlivé druhy boje rozdělují na základě technik a zbraní, které jsou v nich používány. V rámci bojových aktivit lze však také rozpoznat různý smysl, který je v nich sledován. V tomto textu se budeme zabývat pouze hlavními současnými směry a rozdělíme bojové aktivity podle smyslu, který je v nich sledován. Základem pro nás bude japonská kultura, v níž vznikly různé druhy boje, které do jisté míry ovlivnily způsob boje na Západě. Terminologicky od sebe rozlišíme výrazy jako boj zblízka, bojová umění, bojové cesty a bojové sporty. V dnešní literatuře (a to české i zahraniční), která se týká bojových aktivit, nejsou významy těchto slovních spojení ustáleny. Autoři statí zabývajících se bojovými aktivitami v oblasti kinantropologie často nepoužívají výše uvedené výrazy ve stejném významu. Tato skutečnost nepochybně vnáší do této oblasti jistou nepřehlednost. Cílem tohoto textu je tuto nepřehlednost odstranit a jednotlivé termíny od sebe vymezit. Klíčová slova: bojové aktivity, boj zblízka, bojová umění, bojové cesty, bojové sporty japonská bojová umění Úvod Jednotlivé bojové systémy a techniky vycházejí z bojových dovedností, jejichž základním cílem je překonat protivníka. Různé způsoby boje byly ovlivňovány různými životními podmínkami, kulturami a tradicemi. Podle Šelenberka (2002) se jedná o činnosti, kdy je k překonání protivníka použito bojových technik s etickým, filosofickým, náboženským, vědeckým nebo systémovým podtextem. Bojové aktivity tedy nelze stavět pouze do světla určitých druhů bojových systémů nebo zápasení. V tomto textu budeme při rozdělování různých způsobů boje vycházet především z bojových aktivit Japonska, kde se vyvinuly různé způsoby boje, které lze od sebe poměrně snadno rozlišit a které do značné míry ovlivnily i Západ. Většina z nás již slyšela o různých způsobech boje, například o karate, aikidó či džúdó. Mnozí z nás si některé z bojových aktivit i vyzkoušeli a pro některé z nich se staly náplní volného času nebo i smyslem života. Tematika spojená s bojovými aktivitami se stala i součástí kinantropologických bádání, a to jak u nás, tak v zahraničí. Tradičně jsou jednotlivé bojové aktivity rozdělovány na základě technik či zbraní, které jsou v nich používány. Například japonské bojové cesty (budó) se terminologicky rozlišují podle zbraní, se kterými se v nich bojuje, např. kendó je cesta meče, kjúdó je cesta luku. Výjimečně jsou bojové aktivity děleny podle výchovných cílů (Donohue,
1
2005). Ačkoli někteří autoři se zabývají rozlišením v rámci alespoň některých níže uvedených skupin (Dešimaru, 2003; Donohue, 2005; Reguli & Šíp, 2006), celkově oblast bojových umění není řádně terminologicky definována a ustálena. K nepřehlednosti přispívá také skutečnost, že termín bojová umění se často používá v různém smyslu – někdy jsou tímto termínem označovány veškeré bojové aktivity, jindy se tento termín užívá pouze pro určité bojové aktivity. Protože jsme termínem „bojová umění“ onačili pouze jednu oblast boje, jako obecný termín pro všechny níže uvedené způsoby boje jsme použili termín bojové aktivity. Tento text si klade za cíl od sebe odlišit bojové aktivity na základě smyslu, který je v nich sledován. Sledovaný smysl určuje způsob boje i přípravu na něj, a proto se zdá být vhodným hlediskem pro základní rozdělení jednotlivých bojových aktivit. Jednotlivé bojové aktivity – boj zblízka, bojové cesty, bojová umění a bojové sporty – jsme stručně vymezili následujícím způsobem: • Boj zblízka je pragmatickým využitím bojových technik k boji z bezprostřední vzdálenosti mezi dvěma či více protivníky s jednoznačným cílem překonání protivníka. Jedná se o pružně reagující oblast bojových aktivit, která je neustále prověřována válečným prostředím a na základě tohoto prověřování proměňována. • Bojová umění jsou velkou měrou cílena k výcviku bojových technik v souvislosti s etickými kodexy a do značné míry mají za cíl i výchovu samotného jedince. Bojová umění jsou základem bojových cest a bojových sportů. • Bojové cesty přesahují bojová umění, protože umění boje spojují s filosofickými či náboženskými systémy a celkově jsou chápány jako výchovný prostředek, jako prostředek pro harmonický rozvoj člověka, který je v souladu s daným filosofickým či náboženským systémem. V kontextu tohoto textu se budeme věnovat pouze bojovým cestám, které náležejí do Japonské kultury.1 • Bojové sporty jsou zaměřeny především na osvojení bojových technik v rámci soutěže s cílem zlepšovat osobní výkon a vítězit. V následujícím textu se budeme zabývat podrobným rozlišením výše uvedených druhů bojových aktivit.
Boj zblízka (Close Combat) Termín „boj zblízka“ je používán v nejširším smyslu pro boj z bezprostřední vzdálenosti mezi dvěma či více protivníky. Jednoznačným cílem je zde překonání protivníka nebo protivníků. Základní prvkem boje zblízka je tedy jeho sebeobranná funkce – boj zblízka se zaměřuje na pragmatické využití všech prostředků za účelem přežití. Při pohledu do historie japonských názvů se tomuto směru nejvíce přibližuje termín budžucu. Boj zblízka je vhodný pro využití v armádním prostředí, tento způsob boje byl vždy úzce spjat s vojenským výcvikem. Mnoho autorů se ztotožňuje s názorem spjatosti obsahové náplně boje zblízka se samým počátkem lidstva (např. Weinmann, 1989). Vývoj bojových technik v tomto kontextu není svazován pravidly a řídí se především aktuální potřebou. Samotné provedení bojových technik je z velké části limitováno lidskými schopnostmi, materiálním vybavením a prostředím. Funkčnost bojových technik je již od počátku prověřována zkušenostmi z bojových konfliktů. Skutečností je, že ačkoliv nutná potřeba přímého boje s rostoucím 1
Smysl bojových aktivit, které jsou spjaté s jinými výchovnými, filosofickými či náboženskými systémy (např. taoistické tai-chi), je vždy třeba chápat na základě daného systému.
2
vývojem technologie klesá, boj zblízka nachází své uplatnění i dnes. Termín boj zblízka v užším smyslu je užíván zejména v souvislosti s armádním prostředím, protože jeho vývoj je neodlučně spjat s vývojem válečných konfliktů. Vývoj bojových technik tak oproti tradičním formám bojových umění zaznamenává průběžné změny. Tyto změny jsou závislé na vývoji výstroje, výzbroje a prostředí, ve kterém se voják pohybuje. Základní princip však zůstává shodný v podobě rozhodného, jednoduchého a rychlého přemožení nepřítele s potřebou cílených útoků do citlivých bodů jako jsou například čéška, krk, oblast pohlavních orgánů apod. Za účelem příkladného přiblížení vývoje boje zblízka uvedeme některá fakta z obsahů výcviku Československé lidové armády až po Armádu České republiky. Prvorepublikový výcvik Československé lidové armády nazvaný jako „boj z blízka“ sdružoval komplex bojových disciplín zahrnující šerm a boj s bodákem, box, sebeobranu a střelbu z pistole. Kromě toho byli frekventanti kurzů v dalších vyučovacích předmětech cvičeni v šermu končířem, kordem a šavlí (Stančík, 2007). Po druhé světové válce byly ale některé z disciplín shledány zastaralými, např. přestal být vyučován šerm. V období mezi rokem 1960 a 1990 byl výcvik boje zblízka cvičen bez uceleného konceptu na podkladě bojových sportů jako karate, box či judo. Armáda v tomto období neřešila žádné vážnější konflikty, a proto nebyla nucena tento způsob výcviku nahradit ucelenou vyvíjející se koncepcí. V 90. letech 20. století došlo k rozdělení Československé republiky a s tím i k rozdělení Československé lidové armády na Armádu České republiky a Armádu Slovenské republiky. Do Armády České republiky byl zaveden ucelený koncept výcviku boje zblízka na základě „MuSaDo Military Combat System“. Tento bojový systém slouží výhradně potřebám ozbrojených složek a respektuje tak současný vývoj a potřeby moderních armád ve válečných konfliktech (Vágner, 2008). V armádě USA se v souvislosti s bojem zblízka objevují další dva termíny: „Hand to Hand Combat“ a „Close Quartters Combat“. Prvním z těchto dvou termínů je „Hand to Hand Combat“ nebo také „HTH“ či H2H“. V předpise armády USA (FM 3-25.150) je definován „Hand to Hand Combat“ jako fyzický boj mezi dvěma či více osobami s nebo bez ručních zbraní jako nožů, tyčovitých předmětů a vrhacích zbraní. Poněkud užší a specifikovanější pojetí má tento výraz uvnitř jednotlivých systémů boje zblízka. Jeho zaměření se specifikuje pouze na neozbrojený boj, právě tak jak to vyplývá z volného překladu „boj holé ruky proti holé ruce“. Druhý termín „Close Quartters Combat“ (CQC) nebo také „Close Quartters Battle“ (CQB) je používán pro boj vedený malými jednotkami s využitím ručních zbraní v uzavřených prostorech. Jedná se o operace vyznačující se překvapující a krátce trvající vysoce intenzivní činností. Odhlédneme-li od pouhého vymezení a definic jednotlivých názvů či termínů, musíme konstatovat, že základní současný obsah boje zblízka je ovlivňován vývojem již vzniklých bojových umění či bojových sportů. Tato skutečnost je v armádní literatuře popisována pod názvem „Combatives“. Termín „Combatives“ je v předpise armády USA (FM 3-25.150) definován vyžitím bojových technik a taktiky k vojenským účelům. V podobě výcviku je považován za základní stavební kámen každé moderní armády. Jako příklad je možné uvést podklady k sestavení boje zblízka ve výcviku armády USA2 „Modern Army Combatives“ (MAC) jehož autorem je Matt Larsen, držitel černého pásu v několika bojových uměních. Výjimkou není ani Armáda České republiky, kde se, jak již bylo výše zmíněno, využívá k boji zblízka speciálně sestaveného systému „MuSaDo Military Combat System“ (MMCS), který vychází z tradičních korejských technik „Koong Jong Mu Sul“, „Bulkyo Mu Sul“ a“ Sado Mu Sul“ (Šelenberk, 2002). 2
Armáda USA je natolik rozsáhlá, že jednotlivé druhy vojsk cvičí rozdílné bojové styly v rámci výcviku boje zblízka.
3
Bojová umění (Martial Arts) V bojových uměních jde o provázanost bojově pragmatické funkce s výchovnými cíli, mezi které patří například čest, úcta apod. Bojová umění se pojí s vývojem, kultivací a kodifikací bojových technik, a tedy jejich povýšením do stavu umění, někdy jsou spojována s etickými kodexy, částečně i filosofickými a náboženskými systémy a celkovým zdokonalováním člověka. Bojová umění slouží k výcviku pro vojenské účely, je zde stále zřetelný aspekt boje o život, ale jsou také zařazována do programů nejrůznějších oslav, případně jsou chápána jako způsoby vlastního rozvoje člověka k dokonalosti. Díky bojovým uměním byly povýšeny bojové střety na úroveň, která umožňovala válečníkům bojovat ve stylu a umírat se ctí. Bojová umění jsou historicky spjatá s vývojem bojových technik a zahrnují různé způsoby boje. Nejprve procházely vývojem vlastní techniky boje, poté byly zakládány jednotlivé školy bojových umění a jednotlivé techniky se kodifikovaly. Teprve s rozvinutím techniky na určitou úroveň je spojen důkladnější důraz na celkový rozvoj jedince k dokonalosti, případně spojování bojových technik s filosofickými či náboženskými systémy. Tento rozvoj je zřetelně vidět na příkladu japonských bojových umění. Bojová umění se v Japonštině nazývají různými názvy, mezi nejužívanější patří budžucu, bugei, heihó. Znak bu znamená bojovat, ale i zastavit boj. Znaky džucu a gei se většinou překládají jako umění, případně jako dovednost (např. kendžucu je umění meče), heihó znamená metody boje. Do začátku 17. století (do období vlády Tokugawa, 1603-1868) různé bojové techniky na území Japonska spadaly pod jediný systém nazývaný heihó. Do tohoto období byl trénink bojových umění spíše nahodilý, závislý na jednotlivých učitelích, jednotlivé metody boje neměly samostatné pojmenování, převládalo zde umění meče, ale buši (válečníci – jedna ze čtyř tříd japonské společnosti) obvykle ovládali šest umění, tj. umění lukostřelby, oštěpu a meče, střelbu zbraní, jízdu na koni a boj bez zbroje. (Srv. Guttmann & Thompson, 2001, str. 59; Donohue, 2005, str. 14) Od počátku 17. století, za vlády Tokugawa, se Japonsko začalo stabilizovat a došlo k systematičtějšímu výcviku v rámci bojových umění. Vojenské techniky již nebyly třeba v takové míře pro samotné přežití, i když nadále docházelo ke konfliktům mezi jednotlivými knížectvími. Bylo tedy nutné, aby se umění boje přizpůsobilo novému mírovějšímu prostředí a získalo novou úlohu ve společnosti. Lidé si dobře uvědomovali klady, které s sebou nesl výcvik bojových technik. Uvědomovali si, že i přes snížení pragmatické potřeby boje má pravidelný výcvik bojových technik pro člověka velký přínos. Dobře chápali, že kromě zvyšování výkonnosti výcvik zvyšuje i sebedůvěru a sebekázeň. Spojením pragmaticky používaných bojových technik s výchovnými cíly potom vzniklo zajímavé propojení s vyústěním v podobě bojových umění. Vojenské techniky byly postupně kodifikovány a byly zakládaly školy bojových umění. V této době se také začínalo se specializací na jediné bojové umění, omezovaly se ničivé aspekty a celkově se techniky zjemňovaly (Fojtík, 2001, str. 25; Tokicu, 2005, str. xxv). Bojová umění však nadále souvisela pouze s třídou válečníků. Bojová umění v Japonsku byla tradičně předávána skrze přímou výuku. Její součástí bylo předávání učení z otce na syna či z mistra na žáky, z nichž si mistr vybral jediného žáka jako svého přímého nástupce, tedy jako budoucího mistra, a ten byl jako jediný zasvěcen do celé šíře daného umění. Tento postup souvisí s obtížností sdělování technik těla slovy. (Tokicu, 2005, str. x) V 17. století však samurajové začali získávat vzdělání, a to přispělo k písemným záznamům v oblasti bojových umění. Ve svých textech se samurajové nezabývali jen bojovými technikami, ale i jejich filosofickými principy, což přispělo k jejich proměně a novému cíli – sebezdokonalování. V rámci tohoto vývoje pronikala do bojových umění stále
4
více myšlenka harmonie. (Guttmann & Thompson, 2001, str. 61) Z těchto pramenů se dodnes odvozuje vztah bojových technik a filosofických či náboženských systémů. Období 19. století znamenalo pro bojová umění útlum v důsledku vývoje vojenské techniky, která jednoznačně potlačila jejich využití ve válečné strategii. Na tento útlum reagovali jednotliví velcí mistři založením takových stylů, které odpovídaly tehdejšímu chápání a využití ve společnosti – toto přizpůsobení však do značné míry znamenalo potlačení opravdového boje. Cíl ve smyslu vítězství nad protivníkem a jeho zabití se tak pozvolna vytrácel. S postupným ubýváním válečného prověřování bojových technik se jednotlivé styly vyrovnávaly se svým tradičním zakotvením, tak jak je zanechali staří mistři. Jakékoliv nové zásahy a přetváření starých bojových technik bez válečné zkušenosti se postupně stávaly neopodstatněné. Je nanejvýš zřejmé, že upadl i princip, kdy se učiteli stávali pouze ti, kteří přežili v boji a jejich technika se tak stala hodnotnou k dalšímu předávání svým žákům. Avšak i přes tyto problémy si lidé uvědomovali nutnost zachování některých prvků bojových umění, protože jsou v nich obsaženy výchovné hodnoty, které by měly být zachovány i pro příští generace (Weinmann, 1989). Postupně tak byly vynalezeny prostředky a takové úpravy, aby nedocházelo k vážnějším zraněním a výcvik tak mohl mít ryze výchovné cíle spojené s realizací člověka (viz bojové cesty) či se mohl stát součástí pohybových aktivit s e soutěžením charakterem (viz bojové sporty). Jednalo se o různá nahrazení zbraní, vytváření ochranných obleků a vymezení pravidel, která snižovala možnost zranění.
Bojové cesty (Martial Paths, Martial Ways) V předešlém textu jsme uvedli, že v 19. století se způsob boje vlastní bojovým uměním dostal do pozadí, protože nebyl schopen konkurovat moderní bojové technice. V této době však bojová umění nezanikla, ale proměnila se v budó či shin budo (nové budó), a stala se prostředkem k výchovným cílům (srv. Fojtík, 2001, str. 8). Ačkoliv je výraz budó často překládán jako bojová umění, je třeba od sebe bojová umění a budó odlišovat: bojová umění (budžucu, bugei) jsou historicky spjatá s vývojem bojových technik do 19. století a budó vznikají až ke konci 19. a na počátku 20. století. (Donohue, 2005) Ačkoli budó vyrůstají ze starších systémů (budžucu), jejich smysl je odlišný, a to ovlivňuje jejich podobu – budó jsou bezpečnější a nepoužívají se v nich smrtonosné zbraně, mají modifikované techniky a někdy jsou i značně neúčinné v boji. Celkově lze říci, že budó jsou určeny pro běžné osvojení a výchovu. Na rozdíl od bojových umění jsou to propracované výukové systémy, které mají svá pravidla, dovolené způsoby boje a hodnocení. (Donohue, 2005, str. 9) Z tohoto důvodu je vhodné od sebe budó a bojová umění terminologicky odlišit a výraz budó překládat jinak než jako bojová umění. Nazývat obojí stejným jménem je zavádějící a nevhodné, protože to nedovoluje vidět rozdílný smysl bojových umění a budó. Rozdíl mezi bojovými uměními a budó je patrný i v názvech. Například karatedžucu bylo Gičinem Funakošim přejmenováno na karatedó (cesta prázdné ruky) (Nakajama, 1996). Po osamostatnění některých žáků Funakošiho se můžeme setkat s další úpravou stylu karatedó (Wado-ryu, Goju-ryu, Shito-ryu) (Levský, 1985). Na konci 19. a začátku 20. století vznikly i dnešní názvy jednotlivých budó, jako například kendó (cesta meče), kjúdó (cesta luku) či iaidó (cesta tasení meče). V roce 1882 Džigoró Kanó založil džúdó (jemná cesta). V témže roce bylo kendó a džúdó zařazeno do osnov tělesné výchovy pro japonské chlapce. V roce 1942 bylo oficiálně uznáno aikidó (cesta harmonie), které vytvořil Morihei Uešibu. Význam budó je ukryt v samotném názvu „budó“. Zakladatel aikidó Moriheie Uešibu chápe budó jako cestu k nastolení harmonie. Tato harmonie je udržována principem středu, balancuje tedy na velmi ostré hraně, kde je snadné spadnout na jednu či druhou stranu. Uešibu vykládá znak bu následovně: znak bu se skládá ze dvou znaků: znaku hoko (kopí)
5
symbolizující podstatu zbraní a znaku todomeru (zastavit). Moriheie Uešibu zde interpretuje význam slova bu ve smyslu zastavení zbraní. Tento význam se do značné míry rozchází s častým překladem tohoto znaku jakožto „válka“. Nejde zde tedy pouze o boj, ale také o klid. Znak, který se přepisuje z Japonštiny jako dó, je totožný s čínským znakem tao. Znak dó má různé významy. Význam, který je většinou spjatý s kontextem budó, je „cesta“. (Srv. Dešimaru, 2003, str. 10, str. 18) Na základě překladu dvou znaků tvořících slovo budó se nakonec nabízí jako vhodný překlad pro budó termín „bojové cesty“. Bojové cesty se váží k Japonsku a jeho kultuře a více či méně jsou spojeny s náboženstvím shinto, konfucianismem a zen buddhismem. D. T. Suzuki (1988) říká, že zen je neoddělitelný od japonské kultury a ovlivňuje všechny cesty (dó). Taisen Dešimaru (2003, str. 26) tvrdí, že budó vzniká teprve spojením bojových umění a zenu. Zen je podle něj tou částí budó, která se týká práce s myslí. Hlavní výchovný cíl bojových cest je tedy shodný s cílem zen buddhismu, tj. jedná se o cestu osvícení či osvobození (Suzuki, 1988, str. 16). Sebezdokonalování v kontextu bojových cest (budó) je tedy třeba vidět v kontextu zen buddhismu. Dó je cestou, která umožňuje probuzení – budó je cestou Buddhy. Cesta v tomto smyslu nemá cíl, a tím se liší od běžného pojetí cesty na Západě. Na Západě cestu většinou chápeme jako cestu vedoucí odněkud někam. Cesta má počátek a cíl, celkově je pro nás cíl cesty důležitý. Na Východě je ale cesta (dó) chápána jinak. Taisen Dešimaru říká: „‚Dó‘ cesta v tomto smyslu nemá cíl a my na Západě jsme byli dlouho sváděni zdoláváním cílů, snahou dostat se dopředu, vyhrát“ (2003, str. 10). Na Východě tedy nejde o cíl cesty, ale jde o to být na cestě. Cesta zde není předem připravena, určena. Není zde myšlenka, která by udávala směr a rytmus. Takto pojatá cesta znamená cestu osvícení (satori), jež lze mimo jiné charakterizovat jako stav bez myšlenky, bez rozlišování, a tedy bez subjektivity. Jde zde o harmonizaci části s celkem. Jednou ze základních charakteristik bojových cest je snaha o plnou přítomnost v daném okamžiku. Přítomnost v daném okamžiku je pro bojové cesty nesmírně důležitá, protože v boji tato přítomnost umožňuje plnou připravenost a otevřenost tomu, co se právě děje. To, co se bude dít, nelze předem naplánovat. Žádná plánovaná strategie nemůže předem přesně vyhodnotit budoucí situaci. V budó jde o vytvoření určitého stavu mysli, tj. mysli, která je vždy připravená reagovat bez-prostředně na cokoli, co přichází zvenčí (Suzuki, 1988, str. 14). Jde zde o neulpívání mysli na ničem – na žádném předmětu, protivníkovi, minulých soubojích, vítězství či na životě. Tento stav umožňuje plné ponoření do současného okamžiku a ovlivňuje i pohyb člověka. Ne-myslící bojovník se tak může pohybovat bez ovlivňování subjektivní myslí a vše se děje bez úsilí. Jakékoli ulpívání by vytvořilo prodlevu, kterou protivník může využít pro útok. Spočívání v přítomnosti je samozřejmě nejvíce naléhavé, když jde člověku o život. Dalším důležitým aspektem bojových cest je přijetí smrti. Toto se může zdát být důležité zvláště v době, kdy je boj bojem o život. Strach ze smrti je při boji nebezpečný, protože ochromuje bojujícího člověka. Člověk, který má strach o svůj život, nemůže bojovat naplno, protože mu to strach nedovolí, a to se může obrátit proti němu. Přestože v době moderních bojových cest již není potřeba zabíjet, stále je zde uchována důležitost přijetí smrti. V boji pak jde o přemožení protivníka tak, aby byl přesvědčen o své porážce, aniž by byl zasažen úderem, a přitom se mohl dále rozvíjet. Nejde zde o zabíjení, ale o nechávání žít a zdokonalování se. V kontextu bojových cest je třeba mít stále na paměti, že cílem není samotný boj s protivníkem a vítězství nad ním, není jím ani zábava, ale cílem je boj se sebou samým. Není to však boj o život ve smyslu holého přežití, ale ve smyslu plnohodnotného života. Praktikování bojových cest tedy vyžaduje specifický přístup učitele (sensei) (srv. Reguli & Šíp, 2006). Je zde kladen především důraz na základy, často opakováním jediné techniky do dokonalosti, například opakování jediné kata v karate po dobu několika let či
6
střelbou do velkého terče z krátké vzdálenosti v lukostřelbě. Celkově se však nejedná pouze o rozvoj technik, nýbrž především o celkovou harmonizaci a rozvoj spontánnosti a kreativity, které jsou umožněny absencí myšlení. Postupné dosažení neulpívání a svobodného stavu mysli v rámci cvičení bojových cest ovlivňuje celkové prožívání člověka, tedy i prožívání v rámci všedního života. Když se tento prvek zdůrazní, je potom možné chápat bojové cesty spíše jako existenciální praxe, ve kterých člověk nachází příležitost k probuzení se k opravdovému Bytí, k vlastní podstatě (Dürckheim, 2002, str. 31). Není proto překvapivé, že mezi japonské cesty (dó) nepatří jen cesty boje, ale i další činnosti, jako například čajový obřad (čadó), kaligrafie (šodó), aranžování květin (ikebana), tanec, divadlo či krajinné zahradničení. Praktikování bojových cest se tedy netýká jen samotného boje, ale má vliv na celek života člověka. Člověk se pomocí následování bojových cest stává otevřenějším tomu, co přichází, a učí se přistupovat k novému a nečekanému kreativně a adekvátněji, než kdyby přistupoval k dané situaci plný předsudků, emocí či očekávání. Život se tak stává smysluplnějším a svobodnějším a nechává člověka radovat se z toho, co je teď a tady, zatímco nemusí být sužován tím, co se mu v minulosti nepodařilo zachytit, nebo tím, co očekává v budoucnosti. Skrze pochopení sebe dochází i k pochopení ostatních, a to proměňuje i jednání člověka ve vztahu k druhým. Výše uvedený přístup ke světu se rozvíjí postupně. Když člověk začíná s bojovými cestami, většinou je zaměřen více na sebe. Zprvu mu jde často hlavně o to, aby přemohl ostatní či aby se jim ubránil. Pomocí postupného praktikování bojových cest však dochází k proměně hodnot a očekávání.
Bojové sporty (Martial Sports) Sport je výsledkem přístupu ke kultivaci lidského pohybu z hlediska západní tradice. Ze starých civilizací sport nejvíce ovlivnilo antické Řecko především svou soutěživostí, snahou manifestovat svou tělesnou zdatnost a být co nejlepší (kalokagathia, areté). Moderní sport byl také do značné míry ovlivněn v 19. století Anglií, kde byla zdůrazňována jeho výchovná funkce a důležitost slušného chování – „fair play“. Anglie také přispěla k organizaci sportu a sjednocení pravidel. Coubertinův Olympismus pak přispěl k celosvětovému rozšíření sportu, rozvoji mezinárodních soutěží a rozvoji sportu pro všechny. Ke sportu patří soutěžení v rámci pravidel a s ním spojená prohra a vítězství, dále pak trénink vedoucí k rozvoji jedince, ale i k co nejlepšímu výkonu. Lidská touha po soutěžní ukázala nový směr pro využití bojových technik. Mezi nejstarší sporty je počítán zápas, již od starověku je znám box, dále pak kombinace zápasu a boxu zvaná pankration (Zamarovský, 1980, str. 93 nn.). Bojové sporty dodnes patří mezi sportovní disciplíny.3 Ukázalo se také, že bojové sporty jsou velmi přitažlivé, sledované a populární a že ovlivňují ostatní způsoby boje (Donohue, 2005, str. 10). Mezi bojové sporty se v průběhu 20. století zařadily také japonské bojové cesty (budó). Jejich popularita vzrostla natolik, že byly po určitém přizpůsobení zavedeny i do školních osnov. Se svým příchodem z Japonska se však bojové cesty do jisté míry proměnily. V západní společnosti prodělaly proces sportifikace a komercializace (May, 1989, str. 168), a tím se změnil jejich původní význam. Tato změna se projevila i ve změně názvů – zvláště tím, že byl od názvu bojové cesty oddělen znak „cesta“ (dó) (např. karatedó bylo přejmenováno na karate). Tato změna se však netýká všech bojových cest a název sám nutně nezaručuje, že se v daném dódžó jedná o bojovou cestu či bojový sport. 3
V českých zemích se pro bojové aktivity ujal název úpoly, jejichž součástí jsou úpolové sporty. Autorem tohoto termínu je Miroslav Tyrš.
7
Ke sportifikaci bojových cest přispěla modifikace bojových cest v bezpečnější a pravidly omezené výchovné systémy. Z bojových technik byly vyřazeny životu nebezpečné prvky a byly nahrazeny bezpečnějším provedením (např. zastavování úderů před protivníkem). Největší změna se však odehrála v oblasti zbraní a ochranných prostředků. Mnohé zbraně byly nahrazeny bezpečnějšími materiály (pružné šermířské zbraně, odstranění ostrých hran apod.). Ochranné prostředky snížily účinnost úderů a kopů (boxerské rukavice, holenní chrániče, ochranné helmy apod.). Změkčené povrchy omezily nebezpečí přehozů, porazů a podmetů. Došlo také k vymezení podmínek za jakých je boj veden a ukončen. Bojové cesty ve své proměně v bojové sporty byly také proměněny v divácky zajímavější utkání. V bojových sportech je ovládání bojových technik prostředkem k jistému cíli – vítězství. Vítězství však nezaručuje dokonalost jedince, nýbrž jen relativní výbornost. Sportovec často obstojí proti soupeři i při ne příliš zdařilém provedení technik. Podstatnou skutečností přispívající k vyššímu zájmu o tento druh bojových aktivit je snížení potřebného času k možnosti zápasení neboli tzv. sparingu. Zatímco v bojových cestách je tento proces dlouhodobou záležitostí, v bojových sportech se začíná vážně soutěžit již během prvního roku. Je však třeba poznamenat, že jednotlivé bojové cesty, které prošly procesem sportifikace, se liší v možnosti porovnávání. Některé z nich umožňují poměrně časté závodění (karate, džúdó), v jiných se vůbec nesoutěží (aikidó a iaidó). Ale ani u aikidó a iaidó nejde vždy v západních podmínkách o bojovou cestu, ale spíše o sebezlepšení. Představitelé některých bojových cest se snaží sportifikaci nepodlehnout (Honda, 2007). V bojových sportech jde podobně jako v bojových cestách o sebezdokonalování, ale cíl tohoto zdokonalování je jiný než v bojových cestách. V západním pojetí je sebezdokonalování sebezdokonalováním, tj. směřuje ke zdokonalování sebe, směřuje k afirmaci já, k sebepotvrzení a sebeprosazení. Ve sportovním kontextu jde o zlepšení vlastních schopností a dovedností. Tento přístup vede i ke srovnávání se s druhými a snaze vyniknout nad nimi. Ačkoliv na sportu lze oceňovat společnou (com-petitio) snahu po zdokonalení (Hyland, 1988), či zdůrazňovat proces snažení (Hochstetler, 2003), a tedy odmítnout vítězství jako jediný cíl sportovního výkonu, důraz na vítězství a přínosy z něj ve sportu často dominují. Zápasení v bojovém sportu je úzce svázáno pravidly. Pokud dojde k porušení těchto pravidel, tak podle závažnosti nebo opakovanosti může být bojovník diskvalifikován a zápas prohrává. Ve starých dobách to, co nyní nazýváme sparingem, byl boj na život a na smrt. Pro člověka hledajícího pravou cestu válečníka pojem zápas znamenal, že dva bojovníci bojovali, dokud jeden nebo druhý nepadl mrtvý. Pojem zápasení tedy dostává v bojových sportech poněkud odlišný význam oproti zápasení na život a na smrt. Zajímavý je i pohled na srovnání porážky ve sportovním pojetí s přijetím smrti v reálném boji. V bojovém prostředí, kde jde o život, je tento aspekt velmi důležitý. U bojových sportů se na tento aspekt soutěžení často zapomíná, protože prohra se nezdá být tak důležitá jako smrt. Strach z prohry při zdůrazňování důležitosti vítězství často zhoršuje výkon sportovce. Ve sportu je ale většinou veškerá příprava sportovce směřována především na zvyšování všeobecné i specifické pohybové výkonnosti, nácvik a zdokonalování dovedností, stravu, tréninkové zázemí, někdy je i do určité míry cíleně pracováno s psychikou atd. Cílem je zde příprava k co nejlepšímu výkonu a vítězství nad soupeřem. Naproti tomu rozvoj metod pro přijetí porážky a neúspěchu se netěší příliš velkému zájmu.
Závěr Ačkoliv bojové aktivity mají mnoho společných prvků, je stále více patrné jejich prohlubování směrem vlastním. Cílem tohoto textu bylo poukázat na často neopodstatněné
8
zaměňování výše uvedených bojových aktivit vzhledem k jejich smyslu. Abychom nepřehlednost v této oblasti odstranili, uvádíme závěrem několik následujících doporučení: – pokud se jedná o všeobecný popis bojové činnosti ve spojitosti s pohybem člověka, tak doporučujeme nazývat tuto činnost bojovou aktivitou, – v případě, že jde o pragmatické využití bojových technik k ochranným účelům (bezdůvodné útočné účely jsou pro nás nepřípustné), doporučujeme používat název boj zblízka, – v souvislosti propojení bojových technik s uměním a výchovou člověka ke cti a podobným vlastnostem, doporučujeme název bojová umění, – pro bojové aktivity, které jsou součástí filosofických či náboženských systémů a které se týkají celkového způsobu života, doporučujeme užívat název bojové cesty, – o bojových aktivitách, ve kterých jde o soutěžení s druhými, doporučujeme hovořit jako o bojových sportech.
LITERATURA 1. DEŠIMARU, T. Zen a bojová umění. Praha: Portál, 2003. 2. DONOHUE, J.J. Modern Educational Theories and Traditional Japanese Martial Arts Training Methods. Journal of Asian Martial Arts, 2005, vol. 14, no. 2, str. 8-29. 3. DÜRCKHEIM, K. Hara. Zemský střed člověka. Praha, Dobra, 2002. 4. FOJTÍK, I. Budó. Moderní japonská bojová umění. Praha, Naše vojsko, 2001. 5. GUTTMANN, A. & THOMPSON, L. Japanese Sports. A History. Honolulu, University of Hawai’i Press, 2001. 6. HYLAND, D. Competition and friendship. In W. Morgan & K. Meier (Eds.) Philosophic inquiry in sport. Champaign, IL: Human Kinetics, str. 231-239. 7. HOCHSTETLER, D.R. Process and the Sport Experience. Quest, 2003, 55, str. 231243. 8. HONDA, S. The Olympic Way: An Exploration of Problems Faced by Teachers of Kendo when a Traditional Culture is Challenged by Modern Preassures. In H. Sheridan, L. A. Howe & K. Thompson. Sporting Reflections, Some Philosophical Perspectives. Oxford: Meyer & Meyer Sport, 2007, str. 98-118. 9. LEVSKÝ, V. L. Základy sebeobrany Karate. Bratislava: Erpo, 1985. 10. MAY, W.R. Sports. In R.G. Powers & H. Kato (Eds.) The Handbook of Japanese Popular Culture. New York, Westport, London: Greenwood Press, 1989, pp. 167-195. 11. NAKAJAMA, M. Dynamické karate. Praha: Naše vojsko, 1996. 12. REGULI, Z. & ŠÍP, R. Myšlenková východiska evropského trenéra a „trenéra“ budó. In Jůva, V. (Ed.) Sborník prací Fakulty sportovních studií: Sport jako sociálněkulturní fenomén – Osobnost a aktivity sportovního trenéra, I. roč. Brno: Masarykova univerzita, 2006, pp. 67-84. 13. STANČÍK, M. Historie armádní tělovýchovy od vzniku čs. státu do roku 1939. Diplomová práce na FTVS UK. Praha, 1999. 126 s. 14. TOKICU, K. Mijamoto Musaši. Život a dílo – mýtus a skutečnost. Praha: Fighters Publications, 2005. 15. Tělocvičná soustava Sokolská: Dle prací a zásad Ph. Dra Miroslava Tyrše. ČOS: Praha 1920, 304 s. 16. SUZUKI, D.T. Zen and Japanese Culture. Boston; Rutland, Vermont; Tokyo, Tuttle Publishing, 1988. 17. ŠELENBERK, O. Bojové umění musado. Příbram: PbTisk, 2002. 18. VÁGNER, M. K teorii boje zblízka. Praha: Karolinum, 2008.
9
19. WEINMANN, W. (1989). Lexikon bojových sportů. Přel. Pokorná, E. a Nechutný, J. Praha: Naše vojsko. 20. ZAMAROVSKÝ, V. Vzkříšení Olympie. Praha: Olympia, 1980.
Tento text byl napsán s podporou VZ MŠMT ČR MSM 0021620864.
10
