Sociokulturní kinantropologie

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

Popis disciplíny Obsah kapitoly Text kapitoly

Sociokulturní kinantropologie Vážení studenti, Máte před sebou studijní oporu, která byla zpracována na základě skript prof. PhDr. Bohuslava Hodaně, Csc. „Úvod do teorie tělesné kultury“. Naším společným cílem bude zvládnout základy tělesné kultury distanční formou vzdělávání. Tato forma bude klást zvýšené nároky na vaši soustavnou individuální práci, ale právě tuto formu práce jste si zvolili ke zvládnutí předmětu zařazeného do vašeho studijního programu jako předmět povinný (tedy typu A). Předložený distanční text vás seznamuje pouze s částí požadavků kladenými na vás v předmětu Sociokulturní kinantropologie. Nezapomínejte, že ke zkoušce je třeba zvládnout minimálně text povinné studijní literatury, která je uvedena v sylabu předmětu KKI/KSOKI ve Studijním informačním systému STAG. Tato základní literatura, podmínky pro udělení zápočtu včetně všech požadavků, které formou zkoušky budu prověřovat, vám byla prezentována na prvním tutoriálu dne 2. 10. 2009. Jak byste měli pracovat s tímto textem, abyste si co nejvíce zapamatovali? Nejdříve se orientačně seznamte se studijními cíli kapitoly. Přesvědčte se, zda máte požadované vstupní znalosti. Potom můžete podle pokynů začít studovat text. Zabývejte se otázkami k zamyšlení a plňte průběžné úkoly. Nezapomínejte na průvodce studiem. Může vás povzbudit. Věnujte se shrnutí. Zodpovězte kontrolní otázky. Na konci textu zpracujte korespondenční úkoly. V případě hlubšího zájmu o uvedenou problematiku, máte možnost využít literatury, která je uvedena v závěru jako doporučující. Ke zkoušce se následně definice naučte. V průběhu vzájemné komunikace budete průběžně plnit jednotlivé distanční úkoly, komunikovat se mnou, docházet na individuální konzultace či tutoriály popř. komunikovat v období on-line konzultačních hodin (z časových důvodů se v letošním roce nebudou realizovat). Za splnění distančních úkolů vám budou přidělovány distanční kreditové body DKB (nejsou totožné s kredity v kreditním způsobu studia). Za obdržení odpovídajícího počtu kreditových bodů vám, kromě jiného, také udělím zápočet. Ukončení studia předmětu provedu formou ústní zkoušky v průběhu zkušebního období. Předpokladem účasti u zkoušky je získání zápočtu.

Milí studenti, přeji vám klidné a úspěšné studium!

Anotace předmětu: Objasnit úlohu a postavení tělesné kultury v sociokulturním systému. Seznámit s obsahem, rozsahem a podstatou tělesné kultury. Vytvořit základní terminologickou orientace v systému tělesné kultury a v systému věd o tělesné kultuře. Pochopit rozvojovou a regenerativní funkci pohybu, teorie pohybových režimů a možností jejich optimalizace.

Cíl předmětu: · Student má být schopen na základě osvojení základních pojmů z oblasti tělesné kultury zaujmout kvalifikované stanovisko k libovolnému problému z oblasti Teorie tělesné kultury. · Student má prokázat maximální míru tvořivosti a schopnosti samostatné práce v oblasti TTK jako logické nadstavby pro vzdělání pracovníka v oblasti tělocvičné aktivity. · Nutnost hájit své názory i proti autoritám má vést k růstu potřebného reálného sebevědomí i ke zvyšování prestiže TK v jednotlivých oblastech společenského života.

Tématické okruhy ·

Tělesný pohyb jako základní projev života člověka

·

Rozvojové a regenerativní funkce pohybu ve vztahu individua a společnosti

·

TK jako sociokulturní systém

·

Systémové pojetí TK

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2671&id_dbound=5634&print=1

1/2

29.1.2014

·

Druhy tělocvičné aktivity

·

Tělesná kultura v životním stylu

·

Vztahy vědy a TK

Kapitola

Ekonomika TK Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2671&id_dbound=5634&print=1

2/2

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

1. Tělesný pohyb jako základní projev života člověka (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.0.1 Studijní cíle Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni:

charakterizovat pojem pohyb chápat jednotlivé základní skupiny pohybů popsat jednotlivé oblasti lidské motoriky chápat rozdíl mezi pojmy pohybová a tělocvičná aktivita charakterizovat pojem tělesná cvičení popsat význam záměrného pohybu v jednotlivých epochách vývoje společnosti

1.0.2. Požadované vstupní znalosti Nejsou požadovány žádné specifické vstupní znalosti.

1.0.3. Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS 1.0.4. Maximální počet distančních kreditových bodů: 0

Ničeho se nebojte a s chutí do práce, věřím, že se vám bude tato forma studia zamlouvat. Uvědomte si, že se stáváte průkopníky on-line formy studia na FTK. Úspěšní absolventi budou zapsáni v historických análech FTK (jako černou křídou do komína).

Nelze hovořit o tělesném pohybu jako základním projevu života člověka, aniž bychom si předem uvědomili, že jde o pohyb specifický, který zaujímá určité místo v celé hierarchii různých druhů a forem pohybu obecně. Nebudeme se zabývat různými filozofickými východisky a změnami názorů na pohyb. Obecně se dá říci, že pohyb zahrnuje všechny procesy probíhající v přírodě i ve společnosti. Pohybem je rozuměna jakákoliv změna vůbec, jakékoliv vzájemné působení objektů vůči sobě, ale i uvnitř jich. Je to tedy změna ve vnějších i vnitřních vztazích. Pohyb je chápán jako absolutní, jeho zdánlivý opak, klid, je relativní. (

Při výkladu na tomto místě vždy upozorním na základní filozofickou otázku – je možné uvažovat o životě bez existence pohybu? Charakteristika klidu jako "zdánlivého opaku" pohybu vychází z toho, že klid je pouze jeden z momentů pohybu. Nastává a existuje jako vzájemný vztah pohybů, předmětů atp., které jsou vůči sobě stálé. Bez pohybu není života. Viz atrofie v případě dlouhodobých znehybnění některých částí těla po úraze. Po několika týdnech, kdy máte nohu v sádře je tato ruka výrazně slabší (objemem i funkcí).

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2681&id_dbound=5634&print=1

1/7

29.1.2014

Kapitola

Dá se hovořit o tom, že existuje nekonečné množství forem pohybu. Je přítomný v makrosvětě i mikrosvětě. Jsou jím určovány vlastnosti, struktura i způsob existence. Ve svých projevech je mnohotvárný a existuje v různých jednoduchých i velmi složitých formách. Tak např. mechanický pohyb je výsledkem přetržitosti a nepřetržitosti prostoru a času, chemický pohyb asociace a disociace atomů, životní procesy (jako pohyb) jednoty asimilace a disimilace látek, podráždění a útlumu buněk atp. Ve vyšší formě pohybu jsou přitom respektovány i všechny jeho nižší formy.Jednotlivé formy pohybu neexistují izolovaně, ale za přesně daných podmínek jedna ve druhou přecházejí. Ani zdánlivě nejjednodušší mechanický pohyb nelze považovat za zcela jednoduchý. V procesu probíhajícího přemísťování dochází neustále ke vzájemnému působení tělesa a ostatních těles prostřednictvím elektromagnetického a gravitačního pole, přičemž se samo těleso mění. Z velkého množství forem výskytu vyplývá, že je lze podle různých kritérií dělit do skupin. Pro náš záměr bude vyhovující, použijeme-li dělení do nejčastěji uváděných tří základních skupin: a) pohyb mechanický, b) pohyb biologický, c) pohyb společenský. Nejjednodušší pohyb mechanický se týká pouze neživé hmoty, pohyb biologický živých organismů a pohyb společenský člověka. Tyto skupiny nejsou však pochopitelně striktně odděleny, ale pohyby vyššího řádu podléhají i zákonitostem pohybů nižšího řádu. Tedy pohyb biologický musí respektovat i zákonitosti pohybu mechanického, pohyb společenský musí respektovat zákonitosti pohybu biologického a mechanického. Jak se projevuje pohyb u člověka jako nejvyššího představitele živočišné říše? Biologický pohyb má svoji zvláštní charakteristiku. Projevuje se jako vnější výraz živého systému a jeho jednotlivých částí, i jako vnitřní děje v systému se odehrávající. Bez ohledu na tuto diferenciaci působí ve vztahu k podmínkám jako jednotný systém. Dá se říci, že úroveň života je podmíněna pohybem. Díky jemu dochází k rozvoji a posilování jednotlivých funkcí, k rozvoji organismu jako celku, k upravování reakcí na vnější prostředí atp. Pohyb je tedy nejen nejvlastnějším projevem živého organismu, ale i nejzákladnější podmínkou jeho života vůbec. Postupný vývoj pohybů byl ovlivňován rozmanitostí podmínek, ve kterých se živý organismus nacházel. V průběhu historického vývoje tak došlo k výrazné diferenciaci lidského a ostatního živočišného pohybu. Pohybová činnost (motorika) člověka se vyvíjela ze zděděných základů v souladu s podmínkami jeho života. "Motorika človeka je výslednicou a vyvrcholením motoriky živých organizmov. Vyvinula sa na základě dědičnosti, do kterej sú zakódované genotypické základy motoriky po všetkých priamych biologických predkoch, najmä po primátoch a po priamych predkoch človeka ... ". "Motorický rozdiel medzi zvieratami a človekom odráža kvalitatívne rozdiely medzi ich mozgom, jeho stavbou, jeho kvalitatívne vyššími schopnosťami zachycovať nové zápisy do dedičnosť přenášajúcej hmoty" (ČELIKOVSKÝ, S.. a kol, 1979, str. 13). Toto rozdělení pohybů a jejich stručnou charakteristiku je nutné zvládnout. Dobře vnímejte, že hovoříme o pohybu v nejširším slova smyslu ne pouze o pohybu člověka.

Spolu s vývojem člověka jako druhu se postupně vyvíjela a diferencovala i jeho motorika. Lidskou motoriku považujeme za celou sumu všech pohybových činností a pohybů člověka, kterou je teoreticky schopen v průběhu svého života realizovat. Je to tedy celý pohybový potenciál člověka. Pohybová aktivita je naproti tomu sumou všech skutečně realizovaných pohybových činností. V současné době můžeme rozeznávat tyto oblasti lidské motoriky: základní motorika člověka, pracovní motorika, bojová motorika, kulturně-umělecká motorika, tělocvičná motorika http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2681&id_dbound=5634&print=1

2/7

29.1.2014

Kapitola

Toto rozdělení využívá antropomotorika – jako samostatná vědní disciplína. My pouze zavádíme pojmy a jejich členění.

Každá z těchto oblastí má svoje určitá specifika. Zatímco např. pracovní motorika představuje celou sumu různých pohybových činností přímo použitelných a používaných v pracovní činnosti, má tělocvičná motorika přípravný charakter. Je sumou možných pohybových činností a pohybů, sloužících jako příprava na život, na práci i boj. V tomto smyslu se tělocvičná motorika stává součástí výchovy a vzdělání člověka. Tělocvičná motorika je určitým potenciálem, sumou pro člověka možných tělocvičných činností, sumou všech tělesných cvičení. Naproti tomu sumu skutečně realizovaných tělesných cvičení nazýváme tělocvičnou aktivitou. Je to skutečně realizovaná aktivita v oblasti tělocvičné motoriky. Uplatňuje se v ní nejen podíl možností člověka, ale především míra jeho vlastní aktivity v této specifické oblasti. Vzhledem ke svému obsahu, uplatňujícímu se v nejrůznějších konkrétních činnostech, považujeme oblast tělocvičné aktivity za nejzákladnější, řídící oblast celé tělesné kultury. Konkrétní pohybové činnosti realizované v tělocvičné aktivitě označujeme jako tělesná cvičení. Je to základní pojem, který prodělal určitý vývoj, odpovídající daným konkrétním podmínkám. Názory jsou zřejmé z následujících starších definicí: "Tělesná cvičení jsou úmyslné pohybové činnosti záměrně konané k plnění cíle a úkolů tělesné výchovy" (LIBENSKÝ, J.: KOLEKTIV, 1962, str. 12). "Tělesná cvičení - tělesný (pohybový) nácvik a výcvik ... volní, uvědomělá pohybová činnost, prováděná společensky za účelem tělesného a pohybového zdokonalení ... (KOLEKTIV, 1964, str. 367). "Tělesná cvičení jsou lidské volní pohybové činnosti vědomě zaměřené k řešení cíle a úkolů tělesné výchovy." (LIBENSKÝ, J., In: ŽÁČEK, R., 1966, str. 85). "Tělesnými cvičeními rozumíme lidské činnosti, jež společnost považuje za užitečné pro zdokonalování lidského organismu podle úrovně současných zkušeností a vědeckých poznatků." (ČELIKOVSKÝ, S., In: LIBENSKÝ, J. a kol., 1966, str. 93). Mezi uvedenými definicemi, se kterými se ztotožnila i řada dalších autorů, je na první pohled zřejmá určitá příbuznost. Poněkud jinou úroveň již představují definice, přednesené na Semináři ke sjednocení pojmů a kategorií (Nymburk, 1972): ČELIKOVSKÝ, S. zde charakterizuje tělesná cvičení jako "... speciální motoriku člověka, jejíž užitá hodnota spočívá v možnosti působit na stav člověka za vymezených (limitovaných) podmínek". KOCIÁN, M. charakterizuje tělesná cvičení jako "takové druhy pohybů lidské motoriky, jež pedagog záměrně využívá k provádění tělovýchovné činnosti a k formování některých osobních rysů cvičících". Rozdílně, ve dvou úrovních, chápe tělesná cvičení PÁVEK, F.: "1. Pohybová činnost konaná za účelem pohybového zdokonalování, upevnění zdraví a práceschopnosti nebo společenského uplatnění, 2. forma pohybu". SERBUS, L. charakterizuje tělesná cvičení šířeji jako "... záměrné a uvědomělé pohybové činnosti, konané za účelem osvojení si jich samých, jako nezbytné součásti všeobecného vzdělávání a nutné podmínky k aktivní tělesné kultuře po celý život a současně jsou nezbytným prostředkem tělovýchovného procesu, v němž za cílevědomého vedení pedagoga je formován všestranně rozvitý člověk, zejména jeho fyzické schopnosti s ohledem na společenské potřeby a jeho osobité zájmy". Z určité rozdílnosti jednotlivých charakteristik, projevující se i v současných názorech, je zřejmá nejen vlastní složitost problému, ale zejména fakt, že vývoj názorů odpovídá jak úrovni současného poznání, tak především podmiňujícímu vývoji vztahů tělesná cvičení - člověk - společnost. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2681&id_dbound=5634&print=1

3/7

29.1.2014

Kapitola

Uvědomme si kolik různých charakteristik pojmu tělesné cvičení bylo vytvořeno. Autoři jako kdyby se předháněli v tom co nejnesrozumitelněji jednoduchý pojem vyjádřili. Přesto mají tyto definice leccos společného. Pokuste se vyjádřit v čem se jednotlivé definice shodují a v čem se liší.

V současné době tedy můžeme tělesná cvičení charakterizovat jako " záměrné, volní, konkrétně motivované a účelné pohybové jednání, kladně ovlivňující stav lidského organismu (po stránce fyzické, psychické a sociální) za určitých, přesně stanovených podmínek. Předmětem tělesných cvičení je na rozdíl od ostatních oblastí pohybových činností sám člověk. Jako systematicky opakovaná činnost se tělesná cvičení stávají hlavním prostředkem tělesné výchovy, tělocvičné rekreace a sportu. Všechna tělesná cvičení se projevují jednak jako forma, jednak jako metoda (blíže viz antropomotorika). Jejich společenská i individuální využitelnost je dána konkrétními individuálními i společenskými potřebami, které jsou historicky podmíněny". Pokuste se vyjádřit v čem vidíme formální stránku tělesných cvičení.

Způsob uplatnění a použití tělesných cvičení je diferencován v souladu se stanoveným cílem. Na základě této skutečnosti je také celá oblast tělocvičné aktivity, jako sumy veškerých tělesných cvičení, rozdělena na jednotlivé druhy - tělesnou výchovu, tělocvičnou rekreaci, sport. Z uvedeného vyplývá, že tělocvičný pohyb není pohybem náhodným, ale záměrným a cílevědomým. Je přitom vykonáván člověkem nejen jako individuem, ale i jako bytostí společenskou. V nejzákladnější úrovni je tělocvičný pohyb podřízen zákonitostem pohybu mechanického. Sebedokonalejší tělesné cvičení se nedokáže z těchto základních zákonů vymanit. Tělesné cvičení je však vykonáváno člověkem, tedy živým organismem. Zde již působí při realizaci tělesného cvičení příslušné zákonitosti biologické. Ty umožňují člověku určitou činnost zvládnout. V každém tělesném cvičení je určitý záměr, je sledován určitý cíl, dostává tedy charakter společenský a podléhá tak zákonitostem pohybu společenského. Pokuste se schematicky vyjádřit tělocvičný pohyb jako průnik různých druhů pohybu.

Pokud jste splnili výše uvedený úkol a nad tímto schématem se zamyslíte, pak si uvědomíte, že pochopení a výklad tělocvičného pohybu je závislý na respektování uvedených vazeb.

Nárůst dalších vazeb potom pramení z toho, že realizace tělocvičného pohybu, jako pohybu společenského, působí a formuje člověka jako individuum ve sféře zdravotní, vzdělávací i výchovné a to na úrovni odpovídající nejen pojetí tělesných cvičení, ale i jejich vazeb na ostatní podmiňující činitele jako jsou přírodní síly, výchovné prostředky, materiální podmínky atp. A uvedené působení je ještě specifikováno tím, že člověka musíme chápat jako bytost fyzickou, psychickou i sociální - zde všude musí být dosahováno specifických cílů (viz obr. 1)

Obr. 1 Vztah tělesných cvičení s jejich vnitřními vazbami k člověku jako jednotce společnosti

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2681&id_dbound=5634&print=1

4/7

29.1.2014

Kapitola

Zamyslete se nad tím, co dané vazby ve výš uvedeném schématu znázorňují.

Uvedené vztahy navozují samy o sobě tolik problémů, že vzbuzují nutnost zainteresování mnoha samostatných vědeckých disciplín, které jedině jsou schopny je odpovídajícím způsobem objasnit. K této základní problematice ovšem přibývá velké množství dalších problémů spojených s jevy, které druhotně provokuje existence základních vztahů. Jsou to výsledky vlastní tělocvičné činnosti, problémy jednotlivých systémů, vzdělání atp. (viz oblasti tělesné kultury). Řešení všech uvedených problémů je možné dvojím způsobem: a) integrovaně, i s využitím výsledků různých vědeckých disciplín, na úrovni filozoficko-sociologické (celý komplex tělesné kultury řešen jako společenský jev), b) izolovaně, na úrovni různých samostatných vědeckých disciplín, jako řešení specifických problémů. Jeden z možných přístupů, jak přistupovat k pojmu tělesný pohyb, popřípadě tělocvičný pohyb je přístup historický. Lze sledovat význam tělesného pohybu v jednotlivých etapách vývoje společnosti. Tímto problémem se zabývá samostatná http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2681&id_dbound=5634&print=1

5/7

29.1.2014

Kapitola

disciplína Historie tělesné kultury, ale přesto si myslím, že by bylo vhodné alespoň částečně se u historického pohledu zastavit.

1.5 Význam pohybu v jednotlivých etapách vývoje společnosti. Význam pohybu pro rozvoj organismu a jeho funkčnost byl pochopen velmi brzy. Následně začal být umocňován formou tělesných cvičení. Specifické pohybová činnost, dnes označovaná pojmem tělesná cvičení, je spjata s celým vývojem lidstva od samého jeho začátku. Vliv těchto činností poznával člověk již od pradávna, ovšem o záměrné poznávací činnosti lze v této oblasti, stejně jako v ostatních oblastech společenského života, hovořit vlastně až od počátku historického období. S prvními ucelenými poznatky o vlivu tělesných cvičení na tělesný rozvoj, zdraví, tělesnou krásu atp. se setkáváme již v nejstarších kulturách - Indie, Čína, Egypt a celá evropská antika. Díla samostatná se vyskytují jen ojediněle (jóga, ...), většinou jde o různá pojednání o významu tělesné kultury, která jsou součástí jiných děl. Mezi nejznámější patří práce filozofů, lékařů a pedagogů antických. Znáte některá antická umělecká díla inspirovaná tělocvičným pohybem? Pokuste se vyjmenovat alespoň tři.

Celý středověk se díky převládajícímu světovému názoru staví k tělesným cvičením (až na nutné výjimky) zcela odmítavě. To se pochopitelně projevuje i v oblasti poznávací a v jejím literárním ztvárnění. Zásadní změnu a zlepšení přináší teprve období renesance, kdy zásluhou humanistů, kteří touží po renesanci, po ozdravení a obrodě člověka, je opět význam tělesných cvičení, jako nutné součástí tohoto procesu, zdůrazňován. Nejde o díla samostatná, ale setkáváme se s řadou významných děl, v nichž je problém tělesných cvičení v procesu renesance člověka řešen. I když jsou tyto uváděny v rámci různých univerzálních filozofických, pedagogických a lékařských teorií. Mezi významné osobnosti tohoto období patří např. Avicena, Mercurialis, později Komenský, Lock, Rousseau atp. (Blíže o tomto období viz historie, historie tělesné kultury, literární historie.) Myšlenky těchto velkých tvůrců nemohly ovšem v existujících podmínkách dojít odpovídajícího naplnění. Zásadním zlomem, přinášejícím významné změny a prudký vývoj i v této oblasti, do určité míry naplňujícím převratné myšlenky humanistů, je nástup nové společenské epochy, nástup kapitalismu. Jako odraz společenské nutnosti nastává prudký rozvoj tělesných cvičení, odpovídající požadavkům rychlého rozvoje společnosti. Společensky nutný rozvoj tělesné kultury (pozitivní změna zdraví a zdatnosti) ovlivňuje zakládání a činnost různých tělovýchovných ústavů a tělocvičných spolků. Tím je umožněn rychlý rozvoj tělocvičné praxe, která je postupně zevšeobecňována a jsou formulovány ucelenější teoretické názory související s rozvojem tělesných cvičení a celé tělesné kultury. Tvorba těchto zásadních, již zcela samostatných prací, je spojena se jmény Villaume, Guts-Muths, Pestalozzi, Vieth, Jahn, Eiselen, Ling, Spiess, Tyrš, Hébert, Lesgaft, Gaulhofer, Streicherová a další. Ty všechny je možno považovat za první skutečné teoretiky tělesné kultury a díky jim je také možno konec devatenáctého a začátek dvacátého století považovat za velmi významný pro rozvoj této disciplíny.

Jako velmi významný, i když s důsledkem dočasné jednostrannosti, se ukázal rozvoj přírodních věd. Rychle se rozvíjející a pro současný stav společnosti velmi cenné přírodovědecké poznatky, formulované Mareyem, Deménym, Purkyněm a dalšími, výrazně ovlivnily další vývoj teorie tělesné kultury. Jedině díky jim mohly být vysvětleny problémy, které byly do té doby neřešitelné. Tento rozvoj přírodních věd však natolik ovlivnil teoretickou orientaci některých autorů, že v mnoha případech dochází k tzv. biologizaci teorie. Došlo k ní redukcí celého problému tělesných cvičení pouze na problémy biologické, potlačením problémů filozofických, pedagogických, psychologických, estetických, etických, společenských atp. Jednostranná biologizace ve svých důsledcích mnohdy vedla k nesprávnému pochopení některých jevů, takže docházelo až k negování kladných společenských skutečností. Velký průlom do biologizace udělaly svým chápáním tělesných cvičení nově vznikající systémy, včetně významného systému sokolského. Zpočátku kladně zapůsobily také začátky sovětského systému, který pojal problém tělesných cvičení velmi komplexně, v pozdějším vývoji je však zavedl výrazně do sféry ideologické a politické (s důsledkem velmi závažných negativních tendencí, které působily celosvětově). http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2681&id_dbound=5634&print=1

6/7

29.1.2014

Kapitola

Současné pojímání tělesných cvičení má velmi široký charakter, s cílem humanizace a kultivace člověka.

1.3.1 Shrnutí pohyb a jeho členění rozdělení lidské motoriky – specifika jednotlivých oblastí tělesná cvičení a jejich význam pro člověka role tělocvičné aktivity v jednotlivých historických etapách

1.3.2 Klíčová slova Pohyb, motorika člověka, pohybová aktivita, tělocvičná aktivita, tělesná cvičení

1.3.3 Požadované znalosti Charakterizovat základní klíčová slova (viz výše).Vystihnout základní rozdíly mezi pojmy pohybová aktivita a tělocvičná aktivita.

1.3.4 Literatura Antropomotorika (Čelikovský, S.)

Encyklopedie tělesné kultury (Kolektiv)

Základy teorie tělesné výchovy (Libenský, J. a kol.)

Teorie pohybové rekreace (Serbus, L. a kol.)

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2681&id_dbound=5634&print=1

7/7

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

2. Rozvojové a regenerativní funkce pohybu ve vztahu individua a společnosti (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly 1.0.1 Studijní cíle

Po prostudování následující kapitoly byste měli:

1. Chápat a zdůvodnit podíl tělesné kultury na: Vzpřímeném držení těla a lidské lokomoci Rozvoji dorozumívací a výrazové motoriky Rozvoji běžné životní motoriky Rozvoji pracovní motoriky Rozvoji tělocvičné motoriky 2. Chápat a zdůvodnit podíl tělesné kultury na rozvoji osobnosti člověka. 3. Porozumět významu tělesné kultury v oblasti tvorby životních hodnot a idejí. 4. Vnímat význam tělesné kultury při vytváření sociálních vztahů.

1.0.2 Požadované vstupní znalosti

Správná orientace v základních pojmech z předchozí kapitoly – pohyb, motorika člověka, pohybová aktivita, tělocvičná aktivita, tělesná cvičení. Rozumět významu tělesných cvičení v jednotlivých etapách vývoje společnosti.

1.0.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny

1.0.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 0

Věřím, že splněním úkolů z první kapitoly vás neodradí od další cílevědomé práce. Připomínám: při plnění úkolů, které nebudou vyžadovat písemnou odpověď se vždy zamyslete a hledejte konkrétní příklady z vaší dosavadní praxe. Dejme se společně do díla.

Tělesná cvičení nepůsobí nikdy na člověka izolovaně, ale vždy v součinnosti s dalšími činiteli, resp. podmínkami, ve kterých jsou realizována. Ty mohou být přitom nejrůznějšího a velmi odlišného charakteru - povětrnostní vlivy, interpersonální vztahy, stres, prostředí ... Tělesná cvičení jsou základním pohybovým prostředkem, kterým tělesná kultura (objasnění pojmu viz kapitola 3) na člověka působí. Přitom ale cílem působení je člověk jako celek, ne pouze jeho zredukovaná schopnost nebo dovednost, či jakákoliv jeho další kvalita. Dopouštíme se tedy maximální redukce, mluvíme-li pouze o vlivu izolovaného pohybu na izolovanou část člověka. (Toto je možné v některých případech, např. v rehabilitaci, či dílčí regeneraci). Abychom těmto možným redukcím předešli, budeme raději hovořit o vlivu tělesné kultury na člověka s vědomím, že jde o dominantní vliv pohybový, ale se spolupůsobením příslušných doprovodných http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

1/10

29.1.2014

Kapitola

činitelů na člověka jako osobnostní komplex. A tyto vlivy se potom prostřednictvím člověka, jako člena určité společnosti, rozšiřují do dimenzí celospolečenských. Tělesná kultura tak plní nejen funkce individuální, ale celospolečenské. Vztah tělesná kultura - jedinec je přitom spoluurčujícím činitelem individuálního způsobu života. Na individuum tedy celá oblast tělesné kultury působí především prostřednictvím tělocvičné aktivity (aktivní provádění i pasivní konzumace). Uveďte příklady pasivní konzumace tělocvičné aktivity a pokuste se i o vyjádření míry zapojení „konzumenta“.

Uvědomte si, že člověk může být divákem vysoce aktivním, pasivním, ale také se může tělocvičnou aktivitou zabývat i na úrovni všeobecného zájmu (přehled o výsledcích, znalost jmen…) či na úrovni zaujatého sázkaře.

Prostřednictvím tohoto působení se potom k individuu dostávají i ostatní oblasti tělesné kultury. Základní informace o vztahu tělesné kultury a jedince vyplývají z určujících vazeb, které jsou konkretizovány: a) podílem tělesné kultury na zkvalitňování činností ve všech sférách života, b) podílem tělesné kultury na tvorbě osobnosti člověka, c) podílem tělesné kultury na tvorbě systému všech životních hodnot a idejí, kterými jsou jednotlivé činnosti podmíněny, d) podílem tělesné kultury na tvorbě a kvalitě všech sociálních vztahů, do kterých lidé v průběhu svých činností vstupují. Suma všech uvedených vztahů podmiňuje konečný vztah tělesná kultura - jedinec.

1.1 2.1 Podíl tělesné kultury na zkvalitňování činností ve všech sférách života Veškeré činnosti člověka jsou značně strukturovány a zaplňují velmi rozsáhlou škálu různých podob. Aby všechny tyto činnosti byly úspěšné, je nutné, aby dosáhly určitého stupně dokonalosti. Vzhledem k pohybovému charakteru mnohých z nich jde potom pochopitelně o pohybovou dokonalost. Ta se neprojevuje pouze ve vztahu k předmětu dané činnosti, ale i ve vztahu k pohybujícímu se individuu. V následujícím textu nás nebude zajímat podstata ani způsoby provádění pohybových činností (o tom viz biomechanika, antropomotorika, fyziologie...), ale jejich důsledky na individuální (a jeho prostřednictvím pochopitelně i společenský) život člověka.

1.1.1 Vzpřímené držení těla a lidská lokomoce

Typicky lidské vzpřímené držení těla a lidská lokomoce jsou základním předpokladem veškeré motorické činnosti člověka. Žádná lidská motorika není bez těchto předpokladů možná. Co máme na mysli, když hovoříme o lidské lokomoci? O jaké pohyby se jedná?

Vzpřímené držení a základní lokomoce jsou člověku sice vrozené (jako výsledek fylogenze jsou projevem vrozeného reflexu), ale nebyly by možné bez ovlivňování a podporování kladnými i zápornými podmíněnými a volními pohyby, tedy bez aktivního a uvědomělého působení na svalstvo prostřednictvím nervového systému. Je to velmi složitý proces, který je zabezpečován rozsáhlou integrací různých pohybů, jejichž hlavním orgánem je kůra mozková. I když jde o http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

2/10

29.1.2014

Kapitola

základní, pro člověka typické pohybové projevy, jsou různými vnějšími i vnitřními vlivy natolik ovlivňovány, že jejich udržení je závislé na vědomé aktivitě každého člověka. Vzpřímené držení a správná chůze odpovídá lidské přirozenosti nejen po stránce vnější (vzezření), ale i po stránce funkční (funkce podpůrné soustavy a vnitřních orgánů). Při jakékoliv poruše rovnovážného působení zainteresovaných sil dochází k deformaci, kterou je v zásadě možno rozdělit do dvou skupin: 1. vnější (esteticko-sociální), 2. vnitřní (funkční). Člověk je pokládán (a sám sebe pokládá) za nejdokonalejšího živočicha. Podstatným znakem dokonalosti je krása, estetický vzhled. Dokonalost se vždycky vyznačuje nejvyšší estetickou úrovní. Znaky dokonalosti může mít v tomto smyslu pouze ten člověk, jehož vzpřímené, správné držení těla a chůze odpovídá přirozenému vzhledu a fungování celého těla. Dokonalé, tedy i krásné, je pouze to, co není deformováno. Týká se to i toho, co je pro nás typické držení těla a chůze. Tyto základní pohybové projevy jsou natolik spjaty s osobností člověka, že chůze se stala jejím charakteristickým znakem.

Uvědomme si, že často lze z toho, jak se člověk pohybuje usuzovat na řadu jeho osobnostních rysů. Do pohybu člověka se promítají i jeho momentální stavy.

Vědomí dokonalosti, příp. nedokonalosti, ovšem nenavozuje jen vnější estetický vjem, ale velmi často, zejména v nezvyklých, příp. náročnějších situacích, i pocit jistoty a nejistoty ve vztahu k okolí. Tyto pocity jsou v životě člověka velmi významné, poněvadž na jejich základě uskutečňujeme svoje chování a jednání. Pocit jistoty nás osvobozuje, umožní nám přistupovat bez problémů k různým činnostem. Dá se říci, že člověku usnadňuje veškeré jednání. Dokonalost uvedené základní pohybové činnosti nám tedy v mnoha případech dává potřebný pocit jistoty. Jestliže je možno vnější hledisko považovat za hledisko vyššího řádu, potom základní funkci bude mít hledisko vnitřní - funkční. To se totiž týká bezprostředně zdraví každého člověka. Správné držení těla, odpovídající lidskému vývoji, je nejpřirozenější a tedy nejméně namáhavé. Zaručuje normální funkci všech orgánů. Jakákoliv nepatrná deformace znamená zásah do přirozeného stavu a vyvolává nutné kompenzační posuny a změny. Tak nastává dodatečné a nepřirozené vyrovnání nově působících sil a přirozenost se stále více ztrácí, správné postavení se vzdaluje od normálu. Při déledobějším působení dochází ke zdravotním problémům celého pohybového aparátu, ztrátě ohebnosti a celkové pohyblivosti. Pokuste se uvést konkrétní příklady zdravotních problémů vyplývajících z dlouhodobého přetěžování.

Jestliže přirozenému postoji odpovídá přirozené rozmístění a tedy i funkce vnitřních orgánů, potom jakékoliv změny způsobují jejich posun, následné změny v jejich funkcích a vznik nemocí. Nesprávné držení těla tedy začíná ohrožovat samu podstatu života. Z uvedeného zkráceného výkladu (blíže viz příslušné obory) vyplývá, že v individuálním životě člověka se velmi významně projevuje jeho nejzákladnější pohybová činnost.

Zbývá ještě odpovědět na otázku, jaký má tento fakt vliv na vztah tělesné kultury a individua. Správné držení těla a lokomoci jsme charakterizovali jako výsledek integrovaných pohybů, zcela nezávislý na vědomé aktivitě člověka. To není možné bez odpovídající kvality celého pohybového systému a bez vybudování odpovídajícího návyku. A poněvadž jde o záměrné, k přesně vymezenému pohybovému cíli orientované úsilí, budou nejadekvátnějším prostředkem jeho dosažení odpovídající tělesná cvičení. Žádná jiná činnost nemůže tento úkol na požadované úrovni splnit. Tělocvičná aktivita tedy jako specifická oblast tělesné kultury vystupuje jako nejúčinnější prostředek záměrného ovlivňování a vytváření správného držení těla a lokomoce. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

3/10

29.1.2014

Kapitola

1.1.2 Dorozumívací a výrazová motorika

Motorika zasahuje v životě člověka i do oblastí, ve kterých si to ani neuvědomujeme. Je to proto, že se stala zcela přirozeným průvodním jevem činností, které jsou pro tyto oblasti typické. Jednou z nich je výrazová a dorozumívací motorika. Je to motorika zdánlivě zanedbatelná, ale o člověku mnoho vypovídající. Pokuste se vyjmenovat některé pohyby, které řadíme do skupiny dorozumívací a výrazové motoriky.

Přenos myšlenky artikulovanou řečí vyjadřuje nejvlastnější podstatu člověka. Ani toto vyjádření není možné bez pohybu. Ze samé podstaty řeči vyplývá, že je vlastně výsledkem pohybu (mluvidel). Tento pohyb existuje, i když je z hlediska vnějšího (pohybového) projevu nevýznamný nebo dokonce nesledovatelný. Je však doprovázen pohyby, které již vypovídají o člověku samotném. Dělíme je na: pohyby mimické a pantomimické, gestikulaci, výrazové pohyby celého těla, pohyby vyjadřující pocity libosti, nelibosti, souhlasu, nesouhlasu, odporu atp. Každá vyjadřovaná myšlenka je doprovázena celým komplexem těchto pohybů. Všechny jsou individuálně odlišné. Rozdíly nejsou jen v jejich množství a intenzitě (výraz temperamentu), ale v jejich individuální kvalitě. Diference podmíněné kvalitou těchto pohybů zahrnují rozsáhlou škálu - od pohybů dokonalých (tedy i estetických) až po pohyby neestetické, hrubé, či dokonce vulgární. Kvalita těchto výrazových a dorozumívacích pohybů odpovídá nejen pohybové, ale celkové kulturní úrovni jejich nositele. Vypovídá tedy o mnohých kvalitách člověka. Výrazových pohybů je pochopitelně velké množství. Jedním z nejvýznamnějších je tanec, který se stal velmi rozšířeným druhem zábavy. V dnešní podobě má převážně naučený, umělý charakter, ale od svého původního výrazového charakteru nemůže být oproštěn. Vznik tance je spjat s pohybovým vyjadřováním různých vjemů, pocitů a nálad, s pohybovým vyjadřováním určitého faktu, děje, přání atp. V této podobě byl tedy odrazem nitra člověka, reakcí na podmínky, ve kterých žil. V podstatě tance je vysoká emotivnost. I přes změny ve svém vývoji dodnes odráží aktuální duševní stav. Z hlediska pohybového je více či méně složitou pohybovou činností, podřízenou určitým estetickým normám. Je založen na učených pohybech, složených do určitých pohybových celků, nebo umožňujících určitou improvizaci. Tanečník nejenže vyjadřuje sám sebe, ale v souladu s hudbou vytváří estetický celek. A ten je svojí úrovní velmi různorodý - odpovídá základní schopnosti člověka "pohybovat se". Je zřejmé, že kterákoliv oblast celé rozsáhlé škály dorozumívacích a výrazových pohybů je bezprostředně spjata s každým okamžikem života člověka. Je vnějším zobrazením jeho úrovně, výrazem jeho osobnosti. Poněvadž tělesná kultura intenzivně působí na pohybovou a jejím prostřednictvím i na celkovou kultivaci člověka, je její vliv patrný i v oblasti dorozumívací a výrazové motoriky. Jde o to, že tělesnou kulturou pohybově "zkulturněný" člověk se neprojevuje pohybově dokonale jen v činnostech učených, příp. zautomatizovaných, ale i v jakékoliv, tedy i spontánní pohybové činnosti. To je ovšem závislé na správném pojetí realizovaných tělesných cvičení. To znamená na správném pojetí cíle, ke kterému chceme dospět. A zde není možná žádná redukce.

Dokázal byste uvést konkrétní příklad jak se může tělocvičná motorika resp. celá oblast TK podílet na rozvoji výrazové motoriky?

1.1.3 Běžná životní motorika

Za běžnou životní motoriku považujeme sumu pohybových činností, kterými denně zabezpečujeme běžný život a všechny funkce s ním spojené. Jde většinou o zautomatizované pohyby vykonávané při řešení běžných každodenních úkolů. Jsou to převážně pohyby, které se v průběhu svého života učíme a stále zdokonalujeme. Při jejich http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

4/10

29.1.2014

Kapitola

zdokonalování hraje prvořadou úlohu výchova a prostředí. Na rozdíl od motoriky dorozumívací se běžná životní motorika projevuje jinou kvalitou. Je vykonávána s konkrétním záměrem, jde tedy o pohyby účelové, přitom však také maximálně účelné. I při přísné účelovosti je ovšem třeba respektovat vnější formu této pohybové činnosti (viz kulturnost člověka). Jednotlivé pohyby potom jsou individuálně diferencovány nejen ve smyslu účelnosti, ale i ve smyslu vnějšího tvaru. Uvědomte si o jaké konkrétní pohyby se jedná – chůze do schodů, sebeobslužné činnost atd.

Mimo pohybů zautomatizovaných obsahuje běžná životní motorika také pohybové činnosti, kterými řešíme nové, nečekané situace, do kterých se v běžném životě dostáváme. V těchto situacích je sice možno vycházet z naučeného základu, ale v podstatě je nutno pohybově improvizovat. V tomto případě jde o pohybovu nadstavbu, která vyrůstá z naučeného, zautomatizovaného základu. Realizace této činnosti je pochopitelně náročnější než u pohybů učených. V jakékoli konkrétní improvizované činnosti je možno sledovat velkou individuální rozmanitost. Běžná životní motorika tedy představuje sumu jak zautomatizovaných, tak improvizovaných (nově tvořených) pohybových činností, které jsou kvalitativně (z hlediska vnitřní struktury i vnějšího vzhledu) velmi odlišné. Pomineme-li takové podmínky činnosti jako zájem a vztah (na nich je závislá činnost vůbec), potom lze říci, že kvalita zautomatizovaných (učených) i improvizovaných činností představujících sumu běžné lidské motoriky, je závislá na schopnosti učit se a na úrovni schopností pohybových. A právě tyto schopnosti podmiňují diferenciaci kvality běžných pohybových projevů. Uvedená podmíněnost navozuje vztah běžné životní motoriky k tělesné kultuře. Ten se projevuje ve dvou úrovních: v úrovni pohybových schopností, v celkové pohybové kultivaci. Úroveň pohybových schopností, která je přímo navozována tělesnými cvičeními, je možno považovat za základní, poněvadž má přímý vztah k funkci realizovaných pohybů. Rozvoj pohybových schopností patří k základním a nejdůležitějším cílům jednotlivých druhů tělocvičné aktivity. Hovoříme o pohybových schopnostech, ale víte skutečně co si pod tímto pojmem máte představovat? Blíže se touto problematikou zabývá Antropomotorika, ale uvědomte si, že jde např. o rychlost, sílu, vytrvalost, obratnost, pohyblivost atd. Jednotlivé pohybové schopnosti zde uvádím bez nároku na systémové zařazení. Pouze pro představu.

Vnější vzhled uvedených činností je odrazem celkové pohybové kultivace, která je součástí společného cíle. Vzhledem k zaměřenosti tělesných cvičení na člověka je zřejmé, že právě tělesná kultura sehrává zásadní roli ve zvyšování kvality běžné životní motoriky.

I když jde v případě běžné životní motoriky o zcela jiné pohybové činnosti než v případech předcházejících, opět u nich vidíme, že vyjadřují člověka jako takového, vypovídají o jeho kvalitě. Dochází tak k návaznosti jednotlivých oblastí pohybové činnosti - od držení těla a základní lokomoce přes výrazovou a dorozumívací motoriku až k běžnému životnímu pohybovému projevu. A ve všech se výrazně projevuje význam tělesné kultury, která je zásadním způsobem schopna ovlivňovat potřebnou kvalitu jak z hlediska funkce, tak z hlediska vnějšího vzhledu dané pohybové činnosti. Pokuste se vyjádřit jak se může oblast TK podílet na rozvoji běžné životní motoriky.

1.1.4 Pracovní motorika

Pojmem pracovní motorika označujeme všechny pohyby, které mohou být realizovány v různých profesionálních http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

5/10

29.1.2014

Kapitola

činnostech. Jde o specifické pracovní operace, které jsou pro dané profese typické. Mohou se týkat jemných a přesných pohybů experimentujícího vědce nebo tvořícího umělce, stejně jako rozsáhlých a fyzicky náročných pohybů horníka nebo slévače. Všem profesím je z tohoto hlediska společné jedno - pohyb, více či méně rozsáhlý a strukturálně náročný. Různé profese tedy jsou z hlediska pohybového diferencovány kvalitou a rozsahem vykonávaných pohybů - od vysoké pohybové náročnosti až po profese, jejichž pohybové vyjádření dosahuje nároků běžné životní motoriky (suma těchto profesí bude nadále zřejmě stoupat). U těch profesí, u nichž lze o pracovní motorice hovořit, jde převážně o motoriku horní poloviny těla a dolních končetin, při stále se zvětšující redukci na pohyby rukou. Stále více ubývá těch profesí, které jsou charakteristické velkým pohybovým rozsahem nebo jsou v jejich průběhu zapojovány velké svalové skupiny. Tento vývoj je odpovídající celkovým trendům rozvoje industriální a postindustriální společnosti.

V pracovní motorice jde vesměs o pohyby učené, zautomatizované a jen v poměrně malém procentu případů o pohyby improvizované. Jsou to tedy pohyby, jejichž kvalita je opět závislá na schopnosti učit se a na schopnostech pohybových. Znovu však přitom ve své konečné podobě zobrazují, vyjadřují člověka samotného - každý je schopen dělat různé práce na různé úrovni. Každý vnější profesionální pohybový projev je tedy vyjádřením vnitřních předpokladů člověka. Pokuste se teď svými slovy pohovořit (nejlépe nahlas) souvisle alespoň 3minuty o pracovní motorice. Ne vždy je snadné číst a ihned slovně zareagovat.

Z hlediska cílenosti pracovní motoriky dochází k její výrazné odlišnosti od ostatních druhů pohybových činností. Mění se jejich obsah, nároky i z nich vyplývající kritéria hodnocení. Se specifičností pracovní motoriky přímo souvisí i případné možnosti vzniku profesních deformací. Jsou to registrované změny, které vznikají z jednostranné, opakované a nekompenzované činnosti. Je možno hovořit o deformacích typických pro určité profese. Jsou převážně fyzického charakteru, ale podle profese mohou být i charakteru psychického a sociálního. Podstata vzniku deformací je známá (blíže o tom viz anatomie, fyziologie práce, psychologie práce, traumatologie atp.), jsou tedy známy i možnosti jejich kompenzace, příp. prevence a rehabilitace. V procesu předcházení i náprav deformativních vlivů sehrává významnou úlohu a plní konkrétní funkce i tělesná kultura. Ta působí na člověka přímo, je orientována na něj a na jeho potřeby. Pracovní motorika je naproti tomu zaměřena na objekt pracovní činnosti, působí tedy na člověka druhotně, zprostředkovaně a proto mnohdy i negativně. Vzhledem ke svému obsahu a cíli činnosti má pracovní motorika ve srovnání s ostatními oblastmi motoriky svoje specifika. V souladu s vývojovým procesem však profesí s výrazně pohybovým obsahem ubývá. V pracovním procesu se stále více objevuje hypokinéze. Z této skutečnosti vyplývají pro tělesnou kulturu dvě sféry působení: kompenzace hypokinézy a rehabilitace jejích deformativních vlivů, navozování psychické a sociální výkonnosti, která se změnou profesí souvisí. Lze hovořit o hypokinéze jako o civilizační nemoci?

Realizací úkolů v obou sférách se potom tělesná kultura stává významným činitelem tvorby a regenerace pracovní síly (viz dále). Výzkumy, které byly z hlediska vztahu tělesné kultury a pracovní výkonnosti uskutečněny, mají sice dílčí charakter, ale přece jen přinášejí zajímavé výsledky. Např.: pouze zařazením tzv. "tělovýchovných chvilek" se během 10 měsíců při práci na pásu pracovní výkon zvýšil na 111 %, u operátorů se za stejnou dobu zvýšil výkon na 108 %, ale při stejném procesu doba potřebná na zapracování nových pracovníků se snížila na polovinu, při duševní práci se výkonnost cvičících zvýšila na 110 - 115 %, http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

6/10

29.1.2014

Kapitola

u cvičících je v pracovním procesu výrazné zlepšování interpersonálních vztahů, stabilnost a bezkonfliktnost, zlepšování sociálně psychologické adaptace na kolektiv, zvýšení zainteresovanosti, partnerství...

1.1.5 Tělocvičná motorika

Tělocvičná motorika jako specifický druh lidské motoriky je sumou všech možných tělesných cvičení, která chápeme jako konkrétně motivované a účelné pohybové jednání, zaměřené na fyzické a jeho prostřednictvím i na psychické a sociální zdokonalování člověka. Jde tedy o určitou specifickou formu lidského pohybu i o metodu, aplikovanou v procesu rozvoje lidského individua. A právě v tom je zásadní odlišnost tělocvičné a ostatních druhů motoriky. Zatímco popisované druhy motoriky jsou zaměřeny na cíle ležící vně člověka, je tělocvičná motorika zaměřena na člověka samotného. Neexistuje žádná jiná činnost, která tak cílevědomě rozvíjí fyzickou i psychickou zdatnost a jejím prostřednictvím zdraví, pohybové schopnosti a dovednosti, mnohé psychické schopnosti a vlastnosti i sociální úroveň člověka. Specifické je pro tělesná cvičení působení na zdraví, zdatnost, pohybové schopnosti a dovednosti - u ostatních kvalit již jde o spolupůsobení s činnostmi jiného charakteru. Je zajímavé, že na prvním místě bývá hovořeno o zdraví, i když tomu neodpovídá ani skutečná tělocvičná aktivita zejména dospělé a starší generace, ani chápání samotného zdraví. To bývá nejčastěji charakterizováno ve zredukované podobě pouze jako nepřítomnost choroby. Zdraví je však komplexním vyjádřením určitého stavu organismu člověka, který je podmíněn celou řadou významných proměnných, jež jsou podobnými redukcemi nutně opomíjeny. Nejblíže se ke komplexnímu pojetí zdraví přibližuje definice světové zdravotnické organizace (WHO). Ta uvádí, že zdraví je "stav úplného tělesného, duševního a sociálního blaha, ne jen pouhá absence nemoci či oslabení". Za velmi cennou je zde třeba považovat komplexnost pojetí zdraví, vyjádření souladu tří základních složek osobnosti - fyzické, psychické a sociálni. Tradiční názor na zdraví se tak velmi rozšiřuje a k běžnému podílu lékařů a ostatních zdravotnických pracovníků přistupuje i podíl psychologů, pedagogů, sociologů, filozofů atp. Vzhledem k výše uvedené zaměřenosti nemohou mít při správné aplikaci v obecné rovině tělesná cvičení na člověka negativní vliv (s výjimkou jednostranných a v extrémní intenzitě prováděných činností sportovního charakteru). Proto také mají zásadní a prakticky nenahraditelný význam pro rozvoj člověka - pro rozvoj chápaný všestranně a týkající se nejen dětství a mládí, ale celého života až do pozdního věku. (Blíže o tělesných cvičeních viz

antropomotorika.) Jaký je váš postoj ke sportu v souvislosti s přečtením předchozího odstavce? Lze ve vrcholovém sportu hovořit o tom, že přispívá k rozvoji zdraví?

Provedeme-li tedy srovnání jednotlivých druhů motoriky, zjistíme, že tělocvičná motorika se odlišuje nejen svojí zaměřeností, ale i svojí náročností. Jako nejsložitější zaujímá v hierarchii jednotlivých druhů motoriky nejvyšší postavení. Z toho také vyplývá charakter vztahu tělocvičné motoriky k ostatním druhům motoriky ve smyslu jejich zkvalitňování. Tělesná cvičení jsou tou oblastí tělesné kultury, která bezprostředně působí na člověka. Především jejich prostřednictvím se člověk dostává do styku s celou tělesnou kulturou. Díky jejich zprostředkujícímu vlivu působí na člověka celá tělesná kultura.

1.2 2.2 Podíl tělesné kultury na tvorbě osobnosti člověka Pojem osobnost má svůj původ v psychologii. Ta jako první také osobnost definuje. Nejprve obecně, později i ve vztahu ke konkrétní činnosti. Upřesňující charakteristiky, ve vztahu k předmětu svého bádání, podávají postupně i http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

7/10

29.1.2014

Kapitola

ostatní vědní disciplíny. Definování osobnosti je velmi rozmanité. Nelze se ztotožnit s názorem, že jde o výjimečného jedince, který nějakým způsobem v určité oblasti vynikl. Za určitých okolností můžeme za osobnost považovat každé individuum, přičemž rozdíly mezi nimi budou dány rozdílnou úrovní. Víme, že člověk jako bytost společenská je determinován společenskými vztahy. Celá společnost je tedy souhrnem společenských vztahů individuí a jejich činností v těchto vztazích. Touto skutečností je podmíněno pochopení člověka jako produktu i producenta společnosti. To znamená, že jedině ve společnosti, ve společenských vztazích a konkrétní činnosti, je člověk schopen rozvinout své specifické lidské vlastnosti. Společenské vztahy a určitá činnost jsou nutnou podmínkou projevu individua. A v rozdílnosti těchto projevů se odráží diferenciace úrovně osobností, jejichž sumou je společnost tvořena. Z uvedených vztahů vyplývá velká rozmanitost osobnostních projevů umožňujících i jejich různý výklad, který je ovlivněn tím, podle jakého kritéria osobnost hodnotíme. Tomu odpovídá i fakt, že výklad osobnosti určitou vědní disciplínou má omezený charakter, poněvadž nemůže postihnout její komplexnost. Dopouští se také vědomé jednostrannosti, která ovšem dovoluje získat přesné a zasvěcené informace o konkrétních stránkách osobnosti. Vzhledem ke společenské podmíněnosti individua je zřejmé, že komplexní výklad osobnosti lze získat jedině spoluprací různých disciplín, při naprostém respektování vztahu individuum - společnost. Osobnost je třeba chápat jako živou, otevřenou strukturu, jejíž tvorba a působnost v objektivním světě je uskutečňována mezi individuem a společenskými vztahy. V nekončícím procesu vývoje osobnosti se vrozené vlastnosti, schopnosti a vlohy člověka realizují a vyvíjejí v systému určitých společenských vztahů. Při vzájemném styku s lidmi dostává tak každý člověk v procesu činnosti určité podmínky pro svůj vývoj. Vlastním projevem osobnosti je potom opakovatelnost chování, podobnost reakcí na stejné situace, specifický typ svazků se světem. Ty se pochopitelně týkají všech systémů, z kterých je celá osobnost složena. Z existence těchto systémů vyplývají vazby mezi tělesnou kulturou, resp. tělesnými cvičeními a osobností. Předchozí řádky vás seznamují se základními pohledy z teorie osobnosti. Myslím si, že základy této teorie jsou stavebním kamenem pro pochopení významu tělesné kultury pro rozvoj osobnosti..

První, a pro většinu lidí zřejmě zásadní, je vliv tělesných cvičení na zdravotní stav člověka, který se týká nejen fyzického a psychického zdraví, ale i normálních sociálních vztahů i dalších významných aspektů jako je otužování, prostředí, režim... Dalším významným vztahem je vztah tělesné kultury a vzdělání. Ten se týká jak vzdělání pohybového, tak vzdělání rozumového, při jeho zprostředkovaném i bezprostředním působení.

Tělesná kultura a pohybová dokonalost je dalším druhem vazby mezi tělesnou kulturou a osobností. Vychází z přirozené příbuznosti jednotlivých oblastí lidské motoriky a z existujícího transferu. Projevuje se nejen v kvalitě (příp. kvantitě) vykonávaných činností, ale i v jejich vzhledu, v jejich estetické úrovni. Je přitom zřejmé, že v četných pohybových oblastech je estetické hledisko stále více zdůrazňováno (souvislost se společenskou funkcí člověka). Estetičnost pohybové činnosti ovšem úzce souvisí i se samotným vzhledem pohybujícího se subjektu. Ten je záměrnou tělocvičnou činností velmi významně ovlivňován. Není jej možno považovat za samozřejmý. Jestliže pohybová dokonalost zvyšuje společenskou jistotu člověka, potom je tento fakt ještě dále umocňován jeho vlastním vzhledem. Je pochopitelné, že pohybová i tělesná dokonalost obsahuje určité úrovně podle předpokladů člověka a možností jejich realizace. V zásadě se však dá říci, že jsou (s výjimkou některých patologických případů) tělesnými cvičeními výrazně kladně ovlivnitelné. Vztah tělesné kultury a pracovního procesu představuje jeden ze zásadních vztahů, jehož výsledky velmi silně ovlivňují participaci člověka na sféře činností nezbytných. Představuje základní vztah, projevující se ve vzniku a celém vývoji společnosti a tělesné kultury. Zcela zvláštním je vztah tělesné kultury a brannosti. Zvláštním v tom smyslu, že se netýká běžných životních podmínek člověka, ale je zaměřen na události a podmínky mimořádného charakteru. Jako velmi významný je třeba hodnotit vztah tělesné kultury a výchovy člověka. Tento vztah je možno považovat za nejdůležitější, poněvadž má integrativní charakter - teprve jím dostávají všechny předcházející vztahy správný obsah. Realizace tohoto vztahu umožní cílevědomé a uvědomělé využití potenciálu, který je výsledkem vztahů předcházejících. Jestliže totiž v tomto případě hovoříme o výchově, máme na mysli výchovu v užším slova smyslu, tj. výchovu mravní. Ta představuje velmi rozsáhlý proces, jehož výsledky nejsou jen odrazem celkového světového názoru člověka, jeho vztahu ke společnosti a jednotlivým lidem, k práci, uznávaným hodnotám atp. Mravní výchova je navozováním rozsáhlého souboru mravních kvalit, kterými jsou přímo určovány motivy činnosti i vlastní činnost. Mravní kodex člověka je rozhodující v jakékoliv činnosti. Je sumou kvalit, která završuje hodnotu člověka a která určuje jeho konečnou podobu. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

8/10

29.1.2014

Kapitola

Výchova se pochopitelně netýká jen dětí a mládeže, ale i dospělých, u kterých převládá tzv. sebevýchova. Proces výchovy prolíná veškerou činností člověka, je realizován neustále. Z hlediska výchovy má každá činnost svoje určitá specifika, která se projevují i v oblasti tělesných cvičení. Tkví v tom, že lze záměrně vybrat takové činnosti a navozovat takové situace, jimiž je možno účinně působit na výchovu uvedených vlastností. Lze tak využívat určité činnosti a vytvářet modelové situace. Formování osobnosti v oblasti tělesné kultury je výsledkem uskutečňování funkcí, které mohou být v této oblasti plněny. Jednotlivé funkce se přitom navzájem doplňují tak, aby pokryly co nejobsáhlejší část osobnosti. Směřují k cíli, kterým je sám člověk. Dosažení tohoto cíle je závislé na velkém množství mnoha navzájem zkoordinovaných činností. Opomenutí kterékoliv z nich je ochuzením konečného cíle a ve svém důsledku potom redukcí formované osobnosti. Vztah tělesných cvičení a osobnosti člověka se projevuje ve formování a zdokonalování především těch stránek osobnosti, na které jinými činnostmi nemůžeme působit. Zamyslete se ještě jednou nad významným podílem TK při tvorbě zdraví, při výchově člověka (zvláště mladého), při vytváření mravních postojů atd.

1.3 2.3 Podíl tělesné kultury na tvorbě systému životních hodnot a idejí Veškerá činnost člověka, realizace všech jeho funkcí, je orientována systémem hodnot, které přijal za vlastní. Sám systém hodnot je ovšem výsledkem dlouhodobého výchovného procesu a vlivu prostředí, které na člověka působí. Výchovní činitelé, tvorbu systému hodnot ovlivňující, mají různou intenzitu i obsahové zaměření. Mezi velmi významné počítáme jednotlivé oblasti tělesné kultury, z nichž prvořadou roli sehrává cílevědomě zaměřená tělocvičná aktivita. Skutečnost, že systém hodnot je tělesnou kulturou ovlivnitelný, ještě neznamená, že je skutečně ovlivňován. Je to zcela závislé na úrovni realizace jednotlivých činností, tedy na úrovni těch, kteří je vedou. To je ovšem problém úrovně osobnosti všech pedagogů, kteří jakýkoliv tělocvičný proces realizují - instruktorů, cvičitelů, trenérů, učitelů - i úrovně podmínek, které je v tvorbě hodnotového systému možno uplatňovat a plnit úkoly, které se tvorby hodnot týkají. Konkrétní hodnoty, které jsou v tělesné kultuře vytvářeny, mají také konkrétní vazby na hodnoty celospolečenské. Aby byl podíl tělesné kultury na tvorbě systému životních hodnot zcela naplněn, nutně musí do procesu vstupovat tak důležité její oblasti jako je výchova a vzdělávání, personální i materiální zabezpečení veškeré činnosti. Záměrnost a účinnost těchto oblastí, i jejich návaznost na oblasti předešlé, jsou ovšem zcela závislé na ideových koncepcích, řídící činnosti, výzkumné činnosti atp. Na tvorbě systému životních hodnot se tak tělesná kultura podílí jako celek, jako fungující systém, který je vázán na systémy vyššího řádu. Její podíl tedy nemůže být výsledkem náhody, intuice příp. individuálního působení jednotlivců, ale musí být výsledkem komplexního přístupu, respektujícího všechny existující vazby.

Pokuste se vyjádřit negativní stránky procesu ovlivňování mladých sportovců prostřednictvím tělesné kultury – např. ve vrcholovém sportu. Změny v hodnotové orientaci mladých lidí.

1.4 2.4 Podíl tělesné kultury na tvorbě a kvalitě sociálních vztahů Člověk jako bytost společenská se vyvíjí a realizuje ve společenských vztazích. Termín "vztah", vyjadřující souvislost různých jevů nebo částí určitého celku, je podmíněn jednotou světa. Vztahy mezi předměty a jevy jsou reálné jako předměty a jevy samotné. Z toho vyplývá důležitý fakt, že "...existence každé věci, její specifické zvláštnosti a vlastnosti i její vývoj závisí na veškerém souhrnu jejích vztahů k ostatním věcem objektivního světa" (Kolektiv, 1976, s. 527). Vývoj jevu podmiňuje změnu jeho vztahu k ostatním jevům a naopak, změny vztahů mohou způsobit změnu jevu. Společenské vztahy jsou vyjádřením vztahů mezi lidmi, vznikajících v procesu jejich společenské, materiální a duchovní činnosti. V realizaci společenských vztahů se odrážejí osobnostní předpoklady člověka, jeho výchova, hierarchie hodnot atp. Z tohoto hlediska je také třeba hodnotit vlastní podíl tělesné kultury na tvorbě a kvalitě sociálních vztahů. Je výsledkem vztahů výše popsaných a výrazem socializačních a kultivačních funkcí tělesné kultury. Jestliže tělesná kultura kladně ovlivňuje člověka po stránce fyzické, psychické i sociální, potom je uváděný podíl na tvorbě a kvalitě sociálních vztahů výrazem jejích funkcí sociálních. Ty v sobě přitom zahrnují stránku fyzickou a psychickou. V tom smyslu tedy působení tělesné kultury v oblasti sociální představuje nejvyšší, výslednou úroveň. Výrazem vztahu tělesná kultura - jedinec jsou, ve shodě s chápáním člověka jako bytosti společenské, jeho sociální projevy jako výslednice fyzických, psychických a sociálních předpokladů, orientovaných socializačními a kultivačními procesy tělesné kultury. Tak svými specifickými prostředky přispívá k úrovni funkcí člověka, realizovaných v jednotlivých společenských vztazích. Konkrétní možnosti vyplývají z vlastního obsahu tělesné kultury a jeho uplatnění. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

9/10

29.1.2014

Kapitola

Myslíte si, že oblast tělesné kultury může přispět na zlepšení resp. vytváření pozitivních rodinných vztahů?

1.4.1 Shrnutí

základní druhy lidské motoriky působení celé oblasti TK na rozvoj individua podíl TK na zkvalitňování činností ve všech sférách života podíl TK na tvorbě osobnosti člověka podíl TK na vytváření systému životních hodnot podíl TK na tvorbě sociálních vztahů

1.4.2 Klíčová slova

Lokomoce, dorozumívací a výrazová motorika, běžná životní motorika, osobnost

1.4.3 Požadované znalosti

Měli byste být schopni vyjmenovat a charakterizovat základní druhy lidské motoriky, obhájit význam působení celé oblasti TK na rozvoj individua (tj. na zkvalitňování činností ve všech sférách života, na tvorbě osobnosti člověka, na vytváření systému životních hodnot, na tvorbě sociálních vztahů).

1.4.4 Literatura

Antropomotorika (Čelikovský, S.)

Malý encyklopedický slovník (Kolektiv)

Tělesná kultura jako sociokulturní systém(Hodaň, B.)

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2679&id_dbound=5634&print=1

10/10

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

3. Tělesná kultura jako sociokulturní sytém (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.1 Studijní cíle Po prostudování následující kapitoly byste měli:

Charakterizovat pojem kultura Vyjmenovat a porozumět charakteristickým znakům kultury Rozlišovat mezi materiální a duchovní kulturou Porozumět pojmu masová kultura Charakterizovat pojem tělesná kultura Zaujmout stanovisko k historickému vnímání pojmu tělesná kultura Formulovat obsah tělesné kultury Pochopit význam tělesné kultury v procesu tvorby hodnot Definovat pojem tělesná kultura 3. Chápat postavení tělesné kultury jako součást kultury obecné Chápat podstatu tělesné kultury. Rozumět významu hodnot a tvorby norem v tělesné kultuře.

1.2 Požadované vstupní znalosti Pokud jste plně nepochopili význam tělesné kultury v rozvoji a regeneraci jedince i společnosti (viz. minulá kapitola), pak ani nezačínejte studovat a vraťte se o kapitolu zpět.

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny 1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 30

Věřím, že splněním úkolů z předchozích kapitol a krátký, několikadenní odpočinek od TTK vás příjemně naladil pro další pokračování. Neleňte a dejte se do díla. V této kapitole se zaměříme na logické zdůvodnění „naší oblasti“(vycházejme z předpokladu, že ještě není zaveden pojem tělesná kultura - dále TK) jako součásti kultury (ve smyslu obecné kultury). Důležité bude i pochopení základní podstaty tělesné kultury v životě člověka resp. společnosti.

Samotné spojení slov - tělesná kultura - navozuje úvahy o tom, jaký je její vztah ke kultuře, jak se na ní podílí, jak zkulturňuje život člověka atp. Mají-li tyto i podobné úvahy dojít k očekávanému cíli, je nutno dostat se do podstaty problému a nejprve hledat odpověď na to, co je kultura vůbec. Jedině tak je možno získat solidní základ pro další orientaci a vyvozovat všechny nutné vztahy. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

1/14

29.1.2014

Kapitola

1.5 3. 1 Kultura Pod pojmem kultura si lidé nejčastěji představují jednotlivé oblasti umění, aniž by uvažovali o tom, že tento pojem proniká do celého našeho života mnohem všestranněji, než by to bylo prostřednictvím umění vůbec možné. Kulturu tedy nejde nahrazovat pojmem umění a naopak, poněvadž má v celém našem životě mnohem širší a hlubší obsah.. Samotný pojem kultura má svůj původ v latinském slově "cultura", což představovalo zušlechtění, vzdělání, příp. pěstování. Historickým vývojem lidské společnosti ovšem dostalo toto úzké zaměření nesrovnatelně širší obsah. Kultura v dnešním pojetí je velmi všestranně působícím jevem, který proniká prakticky do všech oblastí našeho života. Je tedy jevem společenským. Žádným způsobem nelze kulturu oddělit od společnosti. Její úroveň i funkce je závislá na všech společenských změnách, s nimiž se sama mění. Odpovídá tedy všem ekonomickým, politickým, společenským a jiným změnám, které ve vývoji společnosti registrujeme. Z uvedeného vzájemného vztahu ovšem vyplývá fakt, že výklad kultury bude různý, závislý na výkladu celé společnosti. Proto také nacházíme různé definice kultury odpovídající filozofické orientaci jejich autorů. Smyslem následujícího textu je vytvořit si určitá teoretická východiska pro správné vnímání pojmu kultura v nejobecnějším slova smyslu.

Již Karel Marx (oprostěme se od jeho role v historii a jeho dopadu na naši společnost) charakterizoval kulturu jako souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi v procesu historického vývoje. Toto vyjádření však nelze chápat staticky jako vnímání určité sumy hodnot nezávislých na společenském vývoji, ale dynamicky, tedy jako výsledek konkrétní činnosti v určité etapě společenského vývoje i jako součást nepřetržitého procesu, který na nás všestranně působí a ztvárňuje nás. Vytvořené hodnoty jsou tedy výsledkem činností lidí, která vyplývá z jejich chování. A podle MERILLA, F. (1962), je také kultura chování, kterému se lidé učí a které je výsledkem jejich vzájemné činnosti. J.L.Fischer (první rektor Univerzity Palackého po jejím znovuobnovení) charakterizoval ve svém filozofickém díle kulturu jako souhrn výsledků lidské činnosti dosažených v historickém vývoji. Kulturu tedy nechápal pouze jako dosažené a reprodukované hodnoty, ale také jako uznávané způsoby a metody jednání a chování, jež jsou objektizovány, přijímány a předávány jiným sociálním skupinám a jiným generacím. Pro kulturu je typická skutečnost, že ji lze charakterizovat čtyřmi základními skupinami znaků (CIKLER, J., 1970 aj.): 1. je superorganizací, zahrnující společenské elementy - kultura se řídí a vzniká často bez cílených zásahů společnosti, je nade vším, 2. je historická, zahrnující ideje, modely a hodnoty, 3. je produktem jednání a chování společnosti 4. je vyjádřitelná v symbolech Ještě jednou si přečtěte charakteristické znaky kultury a pokuste se na libovolném jevu tyto znaky odhalit a tím zdůvodnit, že tento jev je jevem kulturním (například škola). Zcela specifickou vlastností kultury je její vyjadřitelnost v symbolech. Samotný symbol přitom považujeme za zobecňující prvek lidského myšlení, kterým vyjadřujeme různé hodnoty individuálního a společenského života. Symbolem je zajišťována vlastní tvorba kultury - může jím být slovo, melodie, obraz, chování, vzhled prostředí, ale také cvik, hra atp.

Pokuste se v „naší“ oblasti odhalit několik symbolů a zamyslete se nad jejich významem.

Z faktu, že kultura je "... souhrnem materiálních a duchovních hodnot..." vyplývá, že ji můžeme rozdělit na kulturu materiální a kulturu duchovní. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

2/14

29.1.2014

Kapitola

a) Kultura materiální Do kultury materiální zahrnujeme všechno to, čím jsme schopni uspokojit materiální potřeby člověka. Celou sumu těchto potřeb můžeme rozdělit do různých skupin: pracovní prostředky (nástroje, výrobní technika), předměty denní potřeby (obydlí, oděv), komunikační prostředky atp., ale i pracovní vztahy lidí, profesionální dovednosti, společenské poměry atp. Pokuste se u každé z výše uvedených skupin najít odpovídající příklad z oblasti tělesné kultury.

Dá se tedy říci, že do materiální kultury zahrnujeme všechno, co vytváří materiální základ, nezbytné podmínky života společnosti. Z těchto důvodů také někdy bývá oblast materiální kultury označována termínem civilizace.

b) Kultura duchovní Do oblasti duchovní kultury zařazujeme to, co obohacuje a pozvedá život člověka, co uspokojuje jeho duchovní potřeby. Jsou to: hodnoty umělecké (díla literární, hudební, výtvarná...), vědecké poznatky, právní ustanovení, etické normy atp., ale i veškerá činnost, která k vytvoření těchto hodnot směřuje, tedy výchova a vzdělání. Odhalíte i zde několik příkladů z „naší“ oblasti?

Celá oblast duchovní kultury je tedy součástí společenského vědomí. Jestliže rozdělujeme kulturu na uvedené dvě oblasti, neznamená to, že jsou od sebe naprosto odděleny, resp. že jsou na sobě nezávislé. Naopak je nutno zdůraznit, že se navzájem prolínají, jedna druhou podmiňuje a působí ve svém konečném propojení. Díky této vzájemné podmíněnosti materiální a duchovní kultury lze říci, že v procesu fylogenetického a ontogenetického vývoje se člověk stává člověkem tím více, čím uvědoměleji zachází s prvky materiální kultury a čím více si osvojuje prvky kultury duchovní. Obecný pojem kultura je tedy pojmem komplexním, zahrnujícím jak jevy z oblasti materiální, tak jevy z oblasti duchovní. Je naprosto neúnosné, jestliže pojem kultura zužujeme pouze na oblast kultury duchovní, příp. na její specifickou oblast, kterou představuje umělecká tvorba (literatura, hudba, výtvarnictví). Jakákoliv podobná redukce kultury vede k mylnému chápání skutečnosti, tedy i ke vzniku různých nesprávných teorií. Z komplexně pojatého pojmu kultura potom logicky vyplývá i pojem "kulturní člověk". V obvyklé zúžené podobě je to člověk, který se aktívně nebo pasívně podílí na určitém druhu umění. V souladu s pojmem kultura musíme však úroveň kulturnosti člověka posuzovat zcela jinak. Pojem kulturní člověk vyjadřuje jeho všestrannou úroveň, projevující se nejen v určitém způsobu participace na umění (viz výše), ale i v dosahované úrovni své pracovní činnosti, v úrovni bydlení, odívání, chování, vzdělání, pohybovém výrazu, hygieně atp. Tedy v celém způsobu života. Věřím, že již začínáte vnímat pojem kultura v nejširší podobě. Umění je pouze součástí kultury a ne tak, jak to vnímají http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

3/14

29.1.2014

Kapitola

odpovědní redaktoři některých našich deníků. Např.: v nadpisech se objevuje „ZRÁVY Z KULTURY A ZE SPORTU“.

V naplnění pojmu kulturní člověk je konkretizována již zmíněná "uvědomělost zacházení s prvky materiální kultury a osvojování prvků kultury duchovní". Pojem kulturní člověk je tedy vyjádřením vysoké všetranné hodnoty člověka. Ta není závislá na profesi nebo původu, ale na lidských hodnotách člověka a z nich vyplývajícího vlastního přístupu k životu. Jestliže je kultura jevem společenským, zákonitě potom podléhá všem změnám, ke kterým ve společnosti dochází. Charakteristickým rysem průmyslové společnosti je vznik masové společnosti. S jejím vznikem se setkáváme i s novým pojmem masová kultura. Tento pojem má vyjádřit souvislost kultury s masou publika, za kterou je považováno volné seskupení lidí, kteří mají stejné, nebo velmi blízké zájmy, znalosti atp., jež jsou vyjádřeny nejen stejnými potřebami, ale i stejnými nebo velmi blízkými kategoriemi hodnot. V průmyslové společnosti se masová kultura stává vládnoucí formou symbolické kultury. Při všech jejích kladných efektech, vyplývajících z postupného zkulturňování nejširších mas, dochází k nebezpečným negativním tendencím spotřebitelského charakteru, k nebezpečí redukce kultury na spotřební produkt. Tyto negativní tendence vyplývají z některých projevujících se rysů masové kultury: a. pasivní podřizování se podnětům přicházejícím zvnějšku, b. vyhýbání se jakémukoliv intelektuálnímu úsilí, c. záliba v povrchních a křiklavých efektech. Ihned uveďte konkrétní příklady výše jmenovaných základních rysů masové kultury.

Uplatňováním těchto tendencí vzniká nebezpečí redukce kultury na pohodlné konzumování čehokoliv nenáročného, povrchního, komerčního, což odporuje všem základním principům kultury a kulturnosti. Ze širokého pojetí kultury vyplývá, že se skládá z jednotlivých specifických oblastí, které jsou také označovány jako subkultury. Dokázali byste vyjmenovat některé tyto specifické oblasti.

Jejich množství a rozsah odpovídá výše uvedenému dělení na materiální a duchovní kulturu. Můžeme tedy hovořit o kultuře bydlení, odívání, o kultuře práce, o umění atp., ale i o tělesné kultuře. (Blíže o kultuře viz teorie kultury, sociologie kultury.)

1.6 3. 2 Tělesná kultura Formulace pojmu tělesná kultura i samotné jeho používání nebylo po dlouhá léta zcela jasné. Docházelo k prolínání, resp. suplování pojmů tělesná kultura, tělesná výchova, tělesné cvičení, sport atp. Teprve v průběhu posledních třiceti let je tento pojem upřesněn ve smyslu nadřazenosti k ostatním pojmům, ale stále zůstal (a mnohdy ještě zůstává) problém jeho rozsahu. Tento problém vyvstane zcela jasně, uvedeme-li srovnání některých formulovaných definicí a charakteristik. Jako příklad uvádíme: "Současně s vývojem hmotné a duchovní složky kultury se vyvíjela i tělesná kultura, která představuje úroveň poznatků, činností a zvyklostí, souvisejících s pěstováním těla a péčí o tělesný rozvoj člověka. Podle výzkumu života a kultury v jednotlivých vývojových etapách lidské společnosti se tělesná kultura projevovala již v raném stadiu společnosti a proto právem patří k projevům kultury člověka vůbec. Zatímco podstatu hmotné kultury tvoří proces působení člověka na přírodu, podstatu duchovní kultury odraz tohoto působení na duchovní rozvoj člověka a podstatu tělesné kultury přizpůsobování tělesného rozvoje lidí oběma předcházejícím procesům. Formy tělesné kultury, i když jejich rozvoj nebyl ve všech etapách vývoje rovnoměrný, nepřestaly existovat v žádné z nich, neboť jsou trvalou a podstatnou složkou existence každé společnosti." (LIBENSKÝ, J., 1963, 64, str. 369.)

Starší definice

Definice, rozšířená do určité vývojové charakteristiky, poukazuje na vztahy mezi kulturou a tělesnou kulturou. Obsah pojmu je přitom zaměřen výhradně na fyzickou stránku člověka.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

4/14

29.1.2014

Kapitola

Podobný charakter má konstatování, že "... z rozsahu pojmu tělesná kultura vyplývá, že tělesná kultura je nejširší a nejobecnější pojem, který v sobě zahrnuje všechny formy pěstování těla a tělesného rozvoje člověka". (LIBENSKÝ, J.: 1966, str.43). O obsahu pojmu tělesná kultura a jeho vztahu ke kultuře vůbec hovoří i následující definice: "Tělesná kultura je společenský jev a je součástí kultury celé společnosti, je výslednicí všech složek působících na fyzickou úroveň lidí určité konkrétní společnosti. Svým rozsahem tělesná kultura jako pojem je nejobecnější pojem a zahrnuje v sobě další pojmy jako tělesná výchova, tělesná cvičení atp. (CIKLER, J., 1970, str.182). Pokus o bližší konkretizaci obsahu pojmu tělesná kultura přináší další definice: "Tělesná kultura jako součást kultury je souhrn a tvorba hodnot v oblasti tělesné výchovy, sportovní výkonnosti, pohybového umění, hygieny, pohybové rekreace, upevňování zdraví a péče o lidské tělo". (FIALA, V. 1975, str. 378). Srovnáme-li těchto několik náhodně vybraných příkladů, vidíme, že všemi je tělesná kultura považována za součást kultury a je neoddělitelně spjata s vývojem celé společnosti. Tato část podobných definicí a charakteristik je zcela oprávněná, poněvadž analýza vývoje společnosti a tělesné kultury nám tuto spjatost zcela jednoznačně potvrzuje. Z tohoto důvodu také všichni autoři, kteří se problémem tělesné kultury zabývají, se shodují v názoru, že tělesná kultura je částí kultury a celého kulturního dědictví každého národa. V tom smyslu je společenským jevem a jako taková je od společnosti a jejího vývoje neoddělitelná. Jiné stanovisko však již musíme zaujmout k obsahové stránce podobných definicí a charakteristik. Vidíme totiž, že si všímají pouze fyzického rozvoje člověka, což vzhledem ke skutečnému obsahu tělesné kultury představuje určitou redukci. Tak např. již DEMEL, M. (1970) konstatuje, že tělesná kultura je neustále se rozvíjejícím jevem, v němž se odrážejí bezprostřední potřeby života, bezprostřední tvořivost jako výsledek osobních i mnohostranných a ještě neskoordinovaných potřeb miliónů lidí. Zcela se shodujeme s názorem TYSZKY, A. (1973), že výklad tělesné kultury zaměřený výhradně na zvyšování tělesné zdatnosti a upevnění zdraví je zcela jednostranný a neodpovídající skutečnosti, poněvadž se opírá pouze o biologické zákonitosti homeostatické rovnováhy. Mnohem širší a mnohostrannější pojetí vyplývá z jeho konstatování, že:"Tělesná kultura je subsystémem kultury, je složkou životního způsobu člověka, její podstatné součásti jsou zároveň složkami dalších systémů - výchovně vzdělávacího, rekreačního, režimu práce a odpočinku, systému zájmových aktivit a kulturní tvořivosti, i systému zdravotní péče a branné připravenosti. Jádrem tělesné kultury je tvorba hodnot v oblasti tělesného zdokonalování člověka, cílevědomé využívání tělovýchovných aktivit k všestrannému rozvoji osobnosti člověka, k uspokojování a rozvíjení jeho společenských a individuálních potřeb" (TYSZKA, A. 1973, str. 9). Tento názor vychází z faktu, že "tělesná kultura je složitý, bohatě strukturovaný jev, vstupující do mnohostranných vztahů s jednotlivými součástmi kultury a celým životem člověka a společnosti" (ŠPRYNAR, Z. 1978, str. 8). Uvedené rozpory mezi srovnávanými charakteristikami a definicemi jsou zcela logické, poněvadž odpovídají danému stupni poznání. Vyjmenujte české teoretiky, kteří se podíleli na zpřesnění charakteristiky pojmu tělesná kultura.

Abychom mohli pojem tělesná kultura zpřesnit, je nutno si položit otázku, co všechno je vlastně jeho obsahem. Než si přečtete další text, tak se zamyslete nad tím, co byste pod pojem tělesná kultura všechno zařadili. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

5/14

29.1.2014

Kapitola

Co je obsahem tělesné kultury? Odpověď na tuto otázku najdeme, když si uvědomíme, ve kterých sférách a na jakých úrovních tělesná kultura do života člověka a společnosti zasahuje. Z provedené analýzy nám vyplynou oblasti tělesné kultury, tvořící její celkový obsah: a. Úroveň realizace tělocvičné aktivity a jejích jednotlivých druhů - tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace, ale i pohybového umění, péče o tělo v širším slova smyslu, regenerace atp. b. Množství tělocvičné aktivity a péče o tělo zastoupené v každodenním životě a její podíl na socializaci člověka, na jeho všestranném rozvoji tělesném, duševním a sociálním. c. Úroveň zkulturnění života jedince i společnosti, projevující se v oblasti tělesné, duševní a sociální úrovně, pracovního i společenského života, pracovního i životního prostředí, využívání volného času a celkového životního způsobu. d. Úroveň výsledků dosažených v oblasti tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace. e. Úroveň zařízení určených k realizaci jednotlivých druhů tělocvičné aktivity. f. Úroveň profesionálních i dobrovolných kádrů, vzdělání, vzdělávacích, zdravotních a vědeckých institucí, majících návaznost na realizaci tělocvičné aktivity. g. Množství a úroveň vědeckých poznatků v těch disciplínách, které objasňují vliv tělocvičné aktivity na všestranný rozvoj jedince a společnosti. h. Úroveň organizačních a zákonodárných opatření, týkajících se všech druhů tělesné kultury a jejich pronikání do každodenního života člověka. i. Úroveň všech druhů umělecké tvorby týkajících se tělocvičné aktivity a jejího rozvoje. j. Úroveň popularizace a propagace tělesné kultury a jejích jednotlivých oblastí.

Pokuste se zamyslet nad každou obsahovou složkou a pokuste se ji vysvětlit svým potencionálním žákům. Tak, aby vám rozuměli.

Uvedené činnosti tedy představují velké množství navzájem na sebe navazujících oblastí, z nichž řídící roli sehrává oblast tělocvičné aktivity. Jednotlivé oblasti nejsou od sebe navzájem odděleny, ale jedna druhou podmiňuje, jedna do druhé vrůstá. Tedy ani uvedené seřazení jednotlivých oblastí nepředstavuje vertikální strukturu, až na řídící funkci tělocvičné aktivity. Všechny tyto činnosti jsou uskutečňovány proto, aby uspokojovaly nezbytné potřeby člověka. Rozdělujeme je na: 1. potřeby biologické,

2. potřeby sociální. Potřeby biologické i sociální, odrážející se v tělesné kultuře, jsou uspokojovány specifickými prostředky, které reprezentují tělesná cvičení. Potřeby v oblasti tělesné kultury jsou podle KOHOUTKA, K. (1977) součástí specifických lidských potřeb, které jsou produktem sociálním, se silným biologickým podtextem. S rostoucím věkem se přitom stávají dominantními potřeby sociální, poněvadž biologické potřeby bývají neuvědomělé. Jednotlivé uskutečňované činnosti vyúsťují do tvorby hodnot, které lze rozdělit na: Historicky vytvořené hodnoty (vědecké poznatky, materiálně technická základna, organizační a technická základna, prostředky a úroveň metod tělovýchovného procesu, umělecké produkty, komunikační prostředky, úroveň tělesné zdatnosti a výkonnosti občanů, úroveň sportovních rekordů, objem volného času a možností pro aktivní odpočinek). Instrumentální hodnoty (v oblasti kultivace osobnosti, v oblasti způsobu života, v oblasti formování životního prostředí, v oblasti mezinárodních styků, v oblasti pracovní a branné připravenosti občanů, specifické tělovýchovné hodnoty - rozvoj pohybových činností, zdokonalování tréninkového procesu, zvyšování vrcholné sportovní výkonnosti, řízení tělovýchovného hnutí, příprava kádrů, výstavba a výroba, rozšiřování vědeckých poznatků, rozvíjení umělecké tvorby, propagační práce). http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

6/14

29.1.2014

Kapitola

Cílové hodnoty (tělesné a jeho prostřednictvím i psychické a sociální zdokonalování v rámci všestranného rozvoje osobnosti v rozsahu celé společnosti). Uvědomte si, že většina lidí je orientována na instrumentální hodnoty – Př. Chodí si zaběhat, svézt se na kole či lyžích kvůli pocitu z vlastního běhu popř. jízdy a ne proto, že chtějí zvítězit nebo dosáhnout nejlepšího času (toto jsou lidé, kteří jsou orientováni cílově). Tady spatřuji zásadní chybu, které se dopouštíme ve vlastním vyučovacím procesu v Tělesné výchově. Vycházíme z předpokladu, že všechny děti (žáci) rády soutěží a proto často soutěže do procesu zařazujeme. Ale POZOR vyhrává vždy pouze jeden (často vždy stejný) a zbývající nevyhrávají (tedy prohrávají). Logicky se cílová orientace vytrácí.

Všechny uvedené kategorie hodnot představují vlastně postupné cíle, ke kterým je veškerá naše činnost orientována. Každá činnost tedy musí mít příslušnou hodnotovou orientaci, musí být vykonávána s určitým konkrétním záměrem, jinak se stává "činností pro činnost". Všech uvedených hodnot je dosahováno v určitých vztazích a jednotlivé vztahy jsou také dosaženými hodnotami příslušně upravovány. Projevují se v těchto úrovních: 1. 2. 3. 4.

vztah člověka k přírodě, vztah člověka ke společnosti, vztah tělesné kultury k jednotlivým oblastem společenského života, specifické vztahy uvnitř existujícího systému tělesné kultury.

Jedině adekvátně fungující vztahy mohou zabezpečit očekávaný dopad dosažených hodnot. Jednotlivé vztahy jsou usměrňovány normami, které z našeho hlediska můžeme rozdělit na: 1. celospolečenské normy (obecně platné), 2. normy tělesné kultury (specifické, navazující na celospolečenské, ale platné pouze pro oblast tělesné kultury). (Blíže o hodnotách viz axiologické problémy tělesné kultury). Celá popsaná struktura tělesné kultury určená potřebami, činnostmi, hodnotami, vztahy a normami tak ukazuje na zcela zřejmou vzájemnou závislost tělesné kultury a společnosti. Tato závislost, která se i historicky potvrzuje, má spirálovitý charakter - úroveň tělesné kultury spoluovlivňuje danou úroveň společnosti, úroveň společnosti podmiňuje úroveň tělesné kultury (viz obr. 1).

Obrázek 1 Vztah úrovně tělesné kultury a společnosti

​

Ze znázorněného vývojového trendu potom vyplývá vzájemná podmíněnost tělesné kultury a struktury ostatních oblastí http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

7/14

29.1.2014

Kapitola

společenského života. Schématicky ji lze vyjádřit asi takto (viz obr. 2)

Obrázek 2 Proces tvorby hodnot (uspokojování potřeb) v tělesné kultuře i ve společnosti

Pokuste se vyjádřit a na konkrétním příkladě vysvětlit vzájemné ovlivňování norem společenských a norem v oblasti tělesné kultury.

Z rozsahu celé struktury tělesné kultury, z obsahu jejích jednotlivých oblastí zcela zaměřených na zvyšování úrovně člověka jako základní jednotky společnosti a společenských vztahů, vyplývá následující charakteristika tělesné kultury:

Teď si běžte dát kafe ať se můžete soustředit, protože následující definice za to stojí. Očekávám, že se ji naučíte jako když bičem mrská.

"Tělesná kultura je sociokulturní systém, který jako výsledek činností, tvorby hodnot, vztahů a norem zabezpečuje specifickými tělocvičnými prostředky uspokojování zvláštních biologických a sociálních potřeb člověka v oblasti fyzického a z něj vyplývajícího psychického a sociálního rozvoje s cílem jeho socializace a kultivace. Je součástí kultury a kulturního dědictví každého národa. Objektem jejího působení je kulturní a společenský člověk jako plnohodnotný člen společnosti".

A ne pouze naučit, ale i porozumět. U zkoušky si to prověřím. Nevyhrožuji, pouze upozorňuji.

Zamyslete se nad těmito otázkami:

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

8/14

29.1.2014

Kapitola

jak rozumíte tomu, že TK je sociokulturní systém co je míněno těmi specifickými prostředky co je hlavním cílem tělesné kultury jaký je rozdíl mezi pojmy socializace a kultivace

Tělesná kultura je tak spjata s danou společností, že její úroveň ve velké míře vyjadřuje úroveň celé společnosti. To však pouze za předpokladu, že chápeme tělesnou kulturu v celém jejím rozsahu, bez redukce na určitou její část. Více než pro člověka je pro celou společnost totiž důležité, že člověk na vysokém stupni tělesné kultury nemusí být ještě sportovec, stejně tak jako sportovec nemusí být vždy na vysokém stupni tělesné kultury. Z objasňování pojmu tělesná kultura vyplývá fakt, že je společenským subsystémem, který funguje v naprostém souladu s celým systémem společenským. Jakákoliv porucha ve funkci systému společenského se nutně projeví ve funkci systému tělesné kultury.

1.7 3. 3 Vztah kultury a tělesné kultury Konstatovali jsme, že tělesná kultura je součástí kultury obecné. Chceme-li však toto konstatování prokázat, je nutné najít skutečně existující vztahy mezi kulturou a tělesnou kulturou. Ty se dají vyvozovat již ze samotné charakteristiky tělesné kultury a jejího srovnání s definicí kultury. V obou případech přitom narážíme na dosahované hodnoty. Co si pod pojmem hodnota vlastně představujeme?

Nejčastěji bývá pojem hodnota vykládán z pozice ekonomické. V tom případě představuje "... společensky nutné množství práce zpředmětněné ve zboží, projevující se prostřednictvím ceny" (KOLEKTIV, 1972, str. 392). Zboží přitom má i svoji hodnotu užitou, za kterou je pokládána "...užitečnost věcí, její vlastnosti, jimiž může uspokojovat nějakou potřebu člověka" (tamtéž). Zde již je pojem hodnota dáván do souvislosti s potřebou a blíží se tedy konstatování, že hodnota je "...to, co odpovídá nějaké potřebě" (tamtéž). Vyjádřením vztahu hodnoty a potřeby se ovšem dostáváme do oblasti filozofické. Lze říci, že filozofie považuje hodnotu za objektivně existující určitost. Filozofický spor o její podstatu je přitom tak starý jako filozofie sama. Poněvadž problémy axiologické jsou problémy filozofickými, není zde příležitost pro jejich řešení. Můžeme říci, že "hodnoty plní v životě člověka úlohu orientačních bodů v předmětné a sociální realitě, označující různé praktické vztahy člověka k okolnímu světu" (KOLEKTIV, 1976, str. 415). V duchu této skutečnosti je např. za hodnotu pokládána "...sociální, umělecká, morální a jiná úroveň, kterou jedinec sám u sebe i u jiných pozoruje" (CATTELL, R. B., 1965, str. 264), příp. "...kulturně ceněná preference nějaké věci nebo věcí, lidí, institucí, nebo nějakého druhu chování" (KERLINGER, F. N., 1972, str. 476). Co si představujeme pod pojmem axiologie?

Pojem hodnoty je historicky podmíněn, mění se ve vztahu ke společnosti. Hierarchie hodnot tedy má svoji strukturu, která se mění s vývojem společenských vztahů. Je sice pravda, že vnější hodnoty jsou zjevné jako určité vlastnosti věci nebo jevu, ale mohou vyplývat pouze z toho, že daný objekt se stal nositelem určitých společenských vztahů. Hodnota je tedy objektivně existující, historická a sociálně podmíněná kategorie. Členění hodnot je závislé na přijatých kritériích. Tak mohou existovat např.: základní životní hodnoty (souhrn hodnot souvisejících s prací, životním stylem, hospodářskou, sociální a politickou situací, sám život, zdraví, rodinné štěstí, uznání, zajímavá práce...), technické a ekonomické hodnoty (zvěcnění praktické činnosti lidí, svět jejich instrumentálních a užitných významů), politické, právní, etické, náboženské, filozofické.... hodnoty (způsoby hodnocení jevů společenského života ve http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

9/14

29.1.2014

Kapitola

spojitosti s jejich materiálními i ideálními stránkami), kulturní hodnoty (projevy celkové humanizace a kultivace lidských potřeb), poznávací, estetické... hodnoty (způsoby hodnocení tvůrčí vědecké a umělecké činnosti), sociální hodnoty (odraz sociálních potřeb člověka jako společenské bytosti), výkonové hodnoty (zvláštní druh sociálních hodnot odrážejících vnitřní potřebu lidí, seberozvíjení, sebekultivace), osobní hodnoty(přejímané ze společenských, přivlastňované a přizpůsobené specifickým individuálním potřebám, nebo nově vytvořené). V procesu zprostředkovávání a přijímání hodnot plní významnou úlohu instituce i mechanismy sociální kontroly a výchova. Na vytváření hodnot se podílí i tělesná kultura. Jsou to hodnoty odpovídající specifickým biologickým i sociálním potřebám, jsou tedy dosažitelné pouze v procesu tělesné kultury. Z jejich množství můžeme např. uvést: tělesná zdatnost, tělesná výkonnost, zdraví, pohybová dovednost, pohybové schopnosti, sportovní výkon..., ale také přesnost, cílevědomost, zodpovědnost, úroveň vědeckých poznatků týkajících se tělesné kultury, úroveň umělecké tvorby týkající se tělesné kultury, estetický pohyb...

Dosahovaných hodnot je pochopitelně velké množství a není našim úkolem je všechny vyjmenovat. Již pohled na uvedené příklady nám ukazuje, že je můžeme rozdělit v podstatě do dvou skupin - první odpovídá hodnotám kultury hmotné, druhá odpovídá hodnotám kultury duchovní. Některé z dosahovaných hodnot lze zařadit do obou skupin (viz obr 5). A právě tento úzký vztah všech uváděných hodnot nám dokazuje, že tělesná kultura je součástí kultury, že přispívá ke zvyšování její úrovně. To potom znamená, že jakýkoliv pokus o oddělení tělesné kultury od socializace a kultivace člověka je redukcí těchto procesů. A jakákoliv redukce znamená nežádoucí omezování všestrannosti, vyúsťující mnohdy až do jednostrannosti. Pokuste se zamyslet nad tendencemi oddělování tělesné kultury od socializace a kultivace člověka. Ukažte na konkrétním příkladě redukce těchto procesů ve školní tělesné výchově. Stručně – maximálně 10 řádků.

Tento fakt se potom nutně odráží i v dříve uvedeném pojmu kulturní člověk. I v jeho úrovni se tedy projevují hodnoty dosahované tělesnou kulturou, které jsou pozorovatelné v jeho pohybu, chování, vlastnostech ... a v celkovém životním stylu. Jak z celého předcházejícího textu vyplynulo, je kultura oblastí velmi rozsáhlou, přerůstající na různých úrovních v podstatě celý náš život. Tento rozsah je tak velký, že nutně vedl k rozpadu na řadu dílčích, relativně samostatných sfér se svými vlastními znaky, institucemi, zákony, předpisy... Vydělují se jednotlivé subkultury - umění, kultura bydlení, věda, kultura prostředí... tělesná kultura. Jestliže je tedy na jedné straně tělesná kultura součástí kultury, je také na druhé straně svébytným objektivně existujícím jevem s vlastními existujícími rysy a procesy. V tomto smyslu je tělesná kultura subkulturou. Jako subkultura má své vlastní institucionální znaky, formuje se a realizuje ve vlastních organizacích, má svoje vlastní kádry, nařízení, zákony, jako jev je rozdílně společensky prožívána různými společenskými skupinami (činnost profesionální, dobrovolná, sportovní, rekreační...) atp.

Obr. 1 Tělesná kultura jako součást kultury

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

10/14

29.1.2014

Kapitola

Jako subkultura je tělesná kultura systémem (sociálním, politickým, ekonomickým a technickým) se svou vlastní vnitřní strukturou.

1.8 3. 4 Podstata tělesné kultury Vyjádření podstaty tělesné kultury musíme hledat v odpovědi na otázku "...co je smyslem tělesné kultury, jaké má možnosti, jakou funkci a místo v životě člověka, v kultuře, ekonomice a v celém společenském systému. Druhý pól pak představují otázky jak, jakými cestami a prostředky a za jakých podmínek naplnit tuto funkci tělesné kultury, zajistit optimální fungování systému tělesné kultury v daných podmínkách a k daných cílům" (ŠPRYNAR, Z., 1978, str. 9). Odpověď na tuto otázku je ovšem značně složitá a je nutno ji hledat v závislosti na fylogenetickém i ontogenetickém vývoji nejen člověka jako individua, ale celé společnosti, i ve vývojových vztazích člověka a společnosti. Člověk jako bytost původně přírodní se v procesu svého vývoje vymanil za závislosti na přírodě, postupně si vytvářel svoje vlastní prostředí a stal se bytostí jednoznačně společenskou. Jeho životním prostředím již není příroda, ale společnost. Konstatovaný fakt ovšem neosvobozuje člověka od zákonitostí biologických. Tyto základní zákonitosti jsou postupným zespolečenšťováním člověka velmi často a výrazně narušovány. Vznikají přitom i zákony nové, společenské, které na nejvyšší úrovni život člověka regulují. Tak je tedy život člověka jako bytosti společenské regulován společenskými zákonitostmi, ale v naprosté závislosti na zákonitostech biologických. Zejména s technickým rozvojem společnosti se oba tyto druhy zákonitostí dostávají často do zřejmého rozporu. Kdekoliv pak dojde k jakémukoliv narušení pozitivního vztahu, vznikají deformace, které se negativně projevují v životě individua i společnosti. Z hlediska nerušeného vývoje jde tedy o optimalizaci působení obou těchto dimenzí, jichž je každý člověk průsečíkem. Uvědomíme-li si všechny hodnoty, kterých je tělesnou kulturou dosahováno a které nejsou v žádném jiném procesu dosažitelné, potom je zřejmé, že se výrazně podílí na optimalizaci uvedených vztahů. K naplnění tohoto podílu potom slouží specifické prostředky a metody, které jsou vlastní pouze tělesné kultuře. Soubor prostředků a metod tělesné kultury tedy působí jako jakýsi "filtr", který optimalizuje působení biologických a společenských vlivů na člověka (viz obr. 2).

Obr. 2 Funkce tělesné kultury v optimalizaci vztahů biologických a společenských zákonitostí

/P> http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

11/14

29.1.2014

Kapitola

Za podstatu tělesné kultury považujeme záměrné využívání vlastních prostředků a metod k naplnění specifického podílu na optimalizaci vztahů biologických a společenských zákonitostí působících ve vývoji člověka a společnosti.

Myslím, že by bylo velmi užitečné si přečíst výše uvedenou charakteristiku ještě jednou, popř. se ji i naučit. Mohlo by se to někdy hodit.

Z takto formulované podstaty tělesné kultury logicky vyplývají specifické úkoly, které je možno realizovat prostřednictvím vyspělého systému tělesné kultury. Ten by měl zabezpečovat zdroje podnětů stimulujících rozvoj lidského organismu a udržujících co nejdokonalejší úroveň jeho činnosti po celý život, harmonizovat režim práce a odpočinku a obnovovat fyzickou, duševní i sociální rovnováhu, přispívat ke zvyšování úrovně pohybové kultury, zdravotní prevence, regenerace a rehabilitace, stimulovat kulturní prožitky i tvorbu a rozvíjet společenské vztahy.

1.9 3. 5 Vztah hodnoty a normy v oblasti tělesné kultury Optimalizační funkce tělesné kultury je podmíněna uskutečňováním všech jejích teoreticky možných hodnot. Na celém tomto procesu se pochopitelně musí podílet ten, kdo hodnoty zprostředkovává i ten, kdo hodnoty přijímá. Kladný efekt je potom závislý na kvalitě zprostředkovatele i příjemce, odpovídajících podmínkách a jasné formulaci příslušných norem. Formulované hodnoty tělesné kultury, včetně jejich hodnocení, jsou výsledkem vzájemných vztahů všech uvedených činitelů. Určitým pevným bodem je v těchto vztazích norma. Normy jsou vlastně pravidla, předpisy, které něco doporučují, předpisují nebo zakazují. Tak, jako existuje norma ve smyslu matematickém a technickém, jsou i normy charakteru společenského. Norma ve smyslu sociálním je "... určitým pravidlem jednání lidí, které má závazný charakter, bývá obvykle spojena s určitým donucovacím opatřením " (KOLEKTIV, 1972, str. 793). Tyto normy mohou mít charakter norem chování ve společnosti, norem morálních, správních, zvykových, ale i norem estetických atp. "Předmětem vzniku sociálních norem je potřeba styku a koordinace činnosti a vztahu lidí určitého společenství. Proto bývají sociální normy chápány jako pravidla upravující vztahy lidí v jakékoliv oblasti jejich činnosti" (HOHLER, V., 1977, str. 30). Vzhledem ke své funkci - usměrňování, regulování různých procesů - je norma specifickým druhem regulativu. Poněvadž jde o procesy odehrávající se v určitých kulturních podmínkách uvnitř společnosti, je společenská norma vyjádřením regulativu sociokulturní povahy. Sociální normy mají dvojí podobu. Jejich nejobvyklejší podobou jsou různé zvyky, ustálené (většinou společností přijaté) formy chování, způsoby činnosti atp. Specifickým znakem tohoto druhu norem je, že nemají slovní vyjádření. Převažujícím způsobem předávání těchto norem je napodobování. Slovně neformulovaná norma ovšem nemusí být vždycky zcela odpovídající objektivně existujícím podmínkám. Jednak může být napodobováním zkreslována, jednak může být vzhledem k současnosti zastaralá. Proto z hlediska záměrného, cílevědomého řízení všech, tedy i společenských procesů, získávají stále více na důležitosti normy smluvně formulované, které jsou vytvářeny s ohledem na dané podmínky a s jasným záměrem dosahování určitých konkrétních cílů. Tvorba těchto norem, zajišťovaná kompetentními institucemi, má tedy nutně objektivnější charakter než normy předcházející, poněvadž vychází z objektivní analýzy daného stavu a přihlíží k objektivním podmínkám a stanoveným cílům dalšího rozvoje. Zamyslete se a pokuste se vyjádřit jakou podobu mají společenské normy?

Chápání norem jako pravidel upravujících vztahy lidí v různých oblastech lidské činnosti, ale i činnost samu, vyplývá z toho, že jejich prostřednictvím je jedinec informován o tom, co daná společnost v dané době považuje za hodnotu, i o tom, jak je možno jí dosáhnout. Tato objektivně existující funkce normy může být naplněna pouze tehdy, když je jedincem přijata a stane se součástí jeho hodnotového systému. Normy se významně podílejí na řízení tělesné kultury jako celku, i jejich jednotlivých oblastí. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

12/14

29.1.2014

Kapitola

Slovně neformulované normy působí pochopitelně na celou veřejnost, ale nejvíce se dotýkají veřejnosti bezprostředně nezainteresované, která se s nimi setkává pouze spontánně, stykem s lidmi. A právě zde vystupuje do popředí jejich možná nesprávná funkce. Spontánně sdělované normy (s možnými nepřesnostmi, sdělováním zkreslované) informují člověka jednak o možných způsobech různých činností, jednak o konkrétních technikách uvnitř těchto činností. Informace o možných činnostech je přitom převažující. Vlivem různých trendů (reklama, módnost...) zde tak může docházet ke značným redukcím a nepochopením. Totéž se potom pochopitelně týká i používaných technik. Na druhé straně jsou ovšem tyto slovně neformulované normy předpokladem základního zainteresování veřejnosti do dané činnosti. V ní je však již veřejnost ovlivňována normami odbornými.

Odborné normy vycházejí z vědeckých poznatků o daných oblastech činnosti a jsou formulovány v souladu s přijatými celospolečenskými cíli. Jsou v nich zároveň implikovány možnosti aplikací pro praktické potřeby. Norma je prostředníkem mezi objektivně existující hodnotou a člověkem. Vlastně díky jí "...se člověk dovídá co z příslušných jevů, procesů, činností, vztahů atp. má mít pro něj jako člena určitého společenství i pro systém jako celek saturační význam" (Hohler,V., 1977,str. 31). Normy v oblasti tělesné kultury tedy informují: o hodnotách, kterých je tělesnou kulturou dosahováno, o způsobech, jak hodnot v oblasti tělesné kultury dosahovat. Vzhledem k této skutečnosti je potom možno podle Hohlera odborné normy rozdělit na: 1. normu - pravidlo, 2. normu - návod.

Základní diference obou norem je patrná již z jejich bližšího označení. Norma - pravidlo informuje o smyslu a významu činností, které jsou v tělesné kultuře realizovány. Touto informací vyjadřuje obsah hodnoty, ke které jsou uvedené činnosti orientovány. Norma - pravidlo nám umožňuje přesné vymezení, formulaci toho, co je v dané společnosti, v dané kulturní úrovni uznávanou hodnotou, jaké místo zaujímá v celkové hierarchii hodnot, co a jak má být hodnoceno atp. Vzhledem k tomuto významu se pochopitelně stává norma pravidlo, resp. její jasná formulace, důležitou součástí kulturní politiky. V oblasti tělesné kultury nám tak dává základní informaci o obsahu a smyslu dosahovaných hodnot. Zatímco norma - pravidlo má charakter informativní, je norma - návod charakteru instruktivního. Instruuje nás o tom, jakým způsobem, příp. za jakých okolností, je možno dané hodnoty oblasti tělesné kultury dosáhnout, jak jednotlivé činnosti realizovat. Její funkce, těsně navazující na funkci normy předcházející (a někdy od ní těžko odlišitelná), je pro vlastní realizaci činností nenahraditelná. Obě normy jsou k sobě ve vzájemném vztahu - zatímco jedna odpovídá na otázku co, je druhá odpovědí na otázku jak. Absence kterékoliv z nich neguje význam normy zbývající. Jestliže přijmeme uvedené základní dělení na úrovni norma - pravidlo a norma - návod, neznamená to, že dosahované hodnoty a způsob jejich hodnocení jsou pouze takto jednoduše rozčleněny. Další diferenciace totiž vyplývá z toho, že každá hodnota může být hodnocena z různých aspektů. K dané hodnotě může být přihlíženo z hlediska literárního, pedagogického, etického, zdravotního atp. K základní diferenciaci tedy dojde na úrovni norma - pravidlo, jí odpovídající diferenciace (obvykle již méně zřetelná) bude registrována na úrovni norma - návod. Pokuste se stručně uvést na příkladech následující typy sportovních norem: norma-pravidlo a norma-návod.

Normy jsou důležité nejen z hlediska jedince, ale sehrávají i významnou úlohu v tzv. rozvíjejících procesech tělesné kultury. Normy v oblasti tělesné kultury mají těsnou návaznost na normy celospolečenské v oblasti etické, estetické, zdravotní, politické, právní atp. Tento fakt je v souladu s definicí tělesné kultury jako společenského jevu. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

13/14

29.1.2014

Kapitola

1.10 Shrnutí V této kapitole jsme se zaměřili na pochopení postavení tělesné kultury v kulturním systému. Definovali jsme pojmy: kultura a tělesná kultura. Charakterizovali jsme podstatu tělesné kultury. Ujasnili jsme si význam norem v tělesné kultuře.

1.11 Klíčová slova Kultura, tělesná kultura, hodnoty, potřeby, normy, podstata TK

1.12 Kontrolní úkol 1 1. 2. 3. 4. 5.

Definujte pojem tělesné cvičení a pojem tělocvičná aktivita. Vyjmeujte druhy lidské motoriky. Definujte pojem kultura. Vyjmenujte znaky kultury. Definujte pojem tělesná kultura.

1.13 Literatura The Scientific Analysis of Personality. Suffolk: Richard Clay. (Cattell, R.B.)

Úvod do teorie tělesné kultury (Hodaň, B.)

Vztah mezi obecnou a tělesnou kulturou (Hohler, V.)

Základy výzkumu chování (Kerlinger, F.N.)

Malý encyklopedický slovník (Kolektiv)

Stručný filozofický slovník (Kolektiv)

Úvod do teorie tělesné kultury (Šprynar, Z.)

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2678&id_dbound=5634&print=1

14/14

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

4. Systémové pojetí tělesné kultury (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.1 Studijní cíle Po prostudování následující kapitoly byste měli:

Studijní cíle 1. Být schopni použít systémový přístup k řešení libovolné problematiky z oblasti TK. 2. Porozumět základním charakteristickým znakům systému – formou příkladu vysvětlit i na problematice nově vytvářeného systému (modelově). 3. Rozumět struktuře systému tělesné kultury jako součásti systému společenského. 4. Znát strukturu systému tělocvičné aktivity.

1.2 Požadované vstupní znalosti Východiskem pro zvládnutí následujícího textu je pochopení obsahu tělesné kultury.

Vstupní znalosti

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny 1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 0

Dnešní kapitola není nikterak jednoduchá. Nejprve mi dovolte, abych vás seznámil se základními principy analýzy jevů pomocí systémového přístupu a teprve potom se vrhneme na použití tohoto přístupu k analýze takového komplexního společenského jevu, jakým je tělesná kultura. Co si vlastně pod pojmem systém představujeme?

Pojmem systém je vyjádřeno "...uspořádání souvisejících jednotlivin v jednotný celek" (KOLEKTIV, 1972, str. 1198). Je to tedy záměrné, podle daného kritéria uspořádaná množina prvků (předmětů, jevů, poznatků...) a vazeb mezi nimi, které společně určují jeho vlastnosti. Systém nemůže být náhodné seskupení jednotlivin, ale pouze seskupení mající zdůvodněnou, přehlednou a logickou strukturu. Jakýkoliv jev uspořádaný do systému, může být posuzován podle různých kritérií. Podle nich také nabývá různou podobu. Čím více je uspořádaný jev exaktnější, tím je vytvořený systém pevnější, odpovídající platným zákonitostem (matematický systém). Naopak, čím více do něj může pronikat lidský faktor, tím se stává volnějším a ovlivnitelným názory, tradicemi, individuálními vlivy apod. Konečný obraz systému je závislý na složitosti jevu - čím je jev složitější, tím je systém členitější a rozpadá se na subsystémy, z nichž každý může být relativně samostatným systémem, se svými dalšími subsystémy... Odvozený, relativně samostatný subsystém vznikne tehdy, když zabezpečení daného jevu si vynutí jak vlastní odborné kádry, tak vlastní instituce. Systémy mají různý charakter - od nejobecnějších, vyjadřujících obecné jevy (např. společenský systém) až po velmi úzce zaměřené dílčí systémy, vyjadřující konkrétní specifické jevy (tréninkový systém).

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

1/10

29.1.2014

Kapitola

Po tomto krátkém exkurzu do teorie systémů se můžeme vrhnout na problematiku tělesné kultury.

Zasahuje-li systém do všech oblastí našeho života, je nutně spjat i s pojmem tělesná kultura. Systémem tělesné kultury rozumíme celkové uspořádání jednotlivých oblastí tělesné kultury a jejich vzájemných vazeb i všech opatření, zajišťujících plnění jejich specifických funkcí. Každý systém vyjadřuje nejen svoji vlastní vnitřní strukturu, ale i svoje vazby na systémy ostatní.

Tuto charakteristiku si zapamatujte.

Naučte se

Vzhledem k systému společenskému, politickému, kulturnímu atp. je systém tělesné kultury jeho subsystémem, vzhledem ke svému vnitřnímu členění je relativně samostatným systémem se svými vlastními subsystémy. Poznání systémů a schopnost jejich odvozování zaujímá stále významnější postavení v řídící činnosti. Jen na jejich základě je totiž možné respektovat komplexní přístup nejen k poznání, ale i k řízení daného jevu, chápat jej v souvislosti s jevy ostatními a přesně specifikovat jeho místo. "... při tvorbě teorie řízení společnosti hrají velmi významnou roli sociologické poznatky o společenských systémech, ať již vystupují v úloze subjektů či objektů řízení, o jejich strukturách a procesech, které se odehrávají v nich a mezi nimi ve vzájemném působení, v jejich vnějších vztazích a chování vůči dalším prvkům společnosti a vůči celému prostředí společenskoekonomické reality, jíž jsou determinovány" (KOŽÍŠEK,V.,1976, str. 517). Racionální řídící činnost ve všech oblastech, tedy i v oblasti tělesné kultury, je zcela závislá na úplném pochopení skutečnosti, že všechny společenské procesy (včetně tělesné kultury) jsou historicky determinovány a jejich aktuální podoba, funkce atd. odpovídá daným podmiňujícím skutečnostem. Poznání všech existujících vztahů a z nich vyplývajících funkcí není možné bez systémového přístupu. Ten ovšem nemůže končit na poznání systému formálního, ale musí přes systém obsahový pokračovat až k systému procesuálnímu.

Existují i jiné přístupy k plnému pochopení reality, ale systémový přístup lze považovat za zcela vyhovující, přehledný a především srozumitelný.

Je přitom nutno si uvědomit, že každý společenský jev, chápaný jako systém, je subsystémem nejméně jednoho, ale častěji více systémů nadřízených. Z hlediska řízení je pak důležité rozhodnutí, který z nadřízených systémů je nutno pokládat za určující. Za nejvýše určující systém považujeme daný společenský systém. Ten zásadně ovlivňuje všechny odvozené subsystémy. V duchu této skutečnosti je z hlediska tělesné kultury nutné její velmi široké a komplexní chápání, umožňující vymezení všech možných vazeb ke společenskému systému a jeho odvozeným subsystémům i k celému komplexu životního stylu a soustavě hodnot. Tak je možno vysvětlit postavení a úlohu tělesné kultury v různých oblastech individuálního i společenského života a požadavky na ni. Z pochopení vazby systému tělesné kultury na ostatní systémy v horizontální i vertikální úrovni vyplývá analogické pochopení a definování jeho vnitřní struktury - vazby a z nich vyplývající vztahy mezi systémem tělesné kultury (jako společenským subsystémem) a jeho vlastními subsystémy. Teprve potom mohou být do vnitřní struktury zahrnuty a správně vysvětleny všechny projevy, které jsou pro tělesnou kulturu podstatné a odpovídají daným částem vnějších struktur.

Vím, že předchozí řádky nejsou zcela snadné pro pochopení, ale snad vás uklidní to, že z teorie systémových přístupů zkouším pouze charakteristiku systému. Pro ty z vás, kteří však touží hlouběji pochopit celý systém TK je dobré pochopit i základní principy systémového přístupu. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

2/10

29.1.2014

Kapitola

1.5 4. 1 Vznik systému tělesné kultury. Z vývojové charakteristiky tělesné kultury je zřejmá vzájemná závislost tělesné kultury a společnosti. V historickém vývoji se ve vazbě na vývoj společnosti, ve vazbě na změny cílů, hodnot, potřeb atd. mění také systém tělesné kultury. Je společensky a historicky podmíněn, odpovídá určité vývojové etapě, vyjadřuje určité zájmy, cíle, vztahy... . Tak je navozována rozdílnost systémů nejen mezi určitými typy společnosti - otrokářská, feudální..., ale i rozdílnost systémů uvnitř těchto společností (viz historie tělesné kultury). Tato obecně platná podmíněnost, shodně se projevující ve všech společnostech na stejné vývojové úrovni, bývá potom ještě dále ovlivňována konkrétními národně-historickými tendencemi, národním naturelem, ale i osobností tvůrce systémů apod. I když je tedy podmíněnost vzniku systému stejná, jsou v jejich charakteristikách sledovatelné značné rozdílnosti (blíže o systémech viz historie tělesné kultury resp. příští kapitoly TTK). Všechny existující systémy, které odrážely společenskou rozpornost a reprezentovaly zájmy různých společenských skupin a tříd, měly pochopitelně svoje vlastní teorie, které je zdůvodňovaly. Při jejich analýze však můžeme rozeznat tyto společné znaky: stanovení cíle, ke kterému je systém orientován, uspořádání jednotlivých částí, které jsou pro daný systém charakteristické, záměrnost a normativnost činností vyplývajících ze systému, vznikání institucí, zabezpečujících funkce systému, způsob přípravy kádrů a materiálního zabezpečení, specifičnost vztahů k existujícímu společenskému (nadřazenému) systému .

Charakteristické znaky systému si dobře zapamatujte a pokuste se i na jednoduchém příkladu vysvětlit.

Ke zkoušce

Příklad: Představte si, že chcete vytvořit svůj vlastní fotbalový oddíl. Musíte si stanovit cíl, kterého chcete s oddílem dosáhnout, musíte vytvořit oddílovou strukturu, vytvořit nové instituce (institut trenéra, organizačních pracovníků …), připravit si a vzdělat nové trenéry a logicky musíte komunikovat s nadřazeným systémem (postupně musíte respektovat řadu nadřízených systémů). atd. atd.

Příklad

1.6 4. 2. Utváření systému tělesné kultury v ČR Specifičnost vývoje systémů tělesné kultury nachází svůj odraz i v českých zemích. Nejde však o prostý odraz ani o mechanické přebírání, nýbrž o vědomé využívání existujících vzorů pro specifické cíle českého národa. Pomineme-li některé menší pokusy, je možno za první ucelený systém na půdě českých zemí považovat systém sokolský (Tyrš 1862). Sokol reprezentuje velmi vyspělý a ucelený systém tělesné kultury, který vznikl ve zvláštních podmínkách národního sebeuvědomování. Jeho hlavním motivem bylo sjednocování a celkové zvýšení úrovně českého národa včetně jeho branné připravenosti... Ve své teorii i praxi vycházel ze vzorů turnerských i sportovních, které rozvíjel v souladu s přijatými cíli. V sokolském systému se odráží tehdejší stav evropské i české společnosti. V konkrétním obsahu převažují činnosti gymnastického charakteru, vhodně doplňované činnostmi atletickými, plaveckými, turistickými atp. Systém je pojat jako všelidový (ve smyslu češství) a vyjadřuje existující snahy českého národa. Je to systém demokratický s účelnou a vyspělou organizací odpovídající aktuálním potřebám a s velmi účinným programem.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

3/10

29.1.2014

Kapitola

Jeho výrazným znakem je důraz na duševno, estetiku, etiku, širokou kulturnost a národní uvědomování (mimo odborů cvičitelských má i odbory vzdělávací). Uvědomte si, jak sokolský systém výrazně ovlivnil náš vzdělávací systém vždyť jeho základy se jednoznačně promítají do školní tělesné výchovy. Uvažujte a promýšlejte

S rozvojem politického života v českých zemích, s měnící se politickou situací, se postupně mění i původní sokolské zaměření. Spolu s rozvojem dělnického hnutí se vytváří i dělnický systém tělesné kultury (DTJ). Jeho hlavní funkce byla orientována především na možnost posílení "třídního boje dělnické třídy". Tomuto hlavnímu politickému cíli byla podřízena i funkce všestranného rozvoje člověka. Kvalitativně jinou úroveň dostal tento systém založením FPT (Federace proletářské tělovýchovy). Ideovou různorodost systémů doplňuje Orel se zaměřením klerikálním. Po stránce obsahové (tělocvičné) vycházely tyto systémy ze systému sokolského, politicky však směřovaly zcela jinam. Sokolský systém je možno považovat dodnes za nejvyspělejší a nejpropracovanější. To se projevilo nejen v jeho vlivu celosvětovém, ale i ve funkci, kterou v historii našeho státu plnil a dosud plní. Jak byste dokumentovali celosvětový význam Sokola?

Zvláštní postavení zaujímal a znovu zaujímá skauting, navazující na systém celosvětový. Zcela samostatným, fungujícím závisle na školském systému, je systém školní tělesné výchovy. Vedle těchto politicky i účelově orientovaných systémů vznikaly systémy, sdružující členy podle různých zájmů (sportovní svazy). Různé systémy tělesné kultury, vyjadřující stále se zvyšující společenskou, politickou, zájmovou... diferenciaci, vytvořily velmi členitý obraz odpovídající vývoji společenského a politického života před vznikem a po vzniku ČSR až do druhé světové války a krátce po ní. I když tento dlouhý a velmi intenzivní vývoj měl rozporný charakter, jsou jeho kladným výsledkem jak vzniklé tradice, tak osvědčené organizační struktury. Demokratický charakter zejména sokolského systému, skautingu a sportovních systémů, přinesl hodnoty takového charakteru, že se tělesná kultura stala i v našich zemích významnou součástí národní kultury.

Systému tělocvičné aktivity jako součásti národního prostředí se budu věnovat v příští kapitole. Bez znalosti historických souvislostí však současný systém budeme chápat obtížně, ale přesto se o to pokusíme.

Za základní považujeme vztah mezi systémem společenským a systémem tělesné kultury. Ten je však již třeba chápat jako sumu diferencovaných, různě zaměřených systémů, které se navzájem ovlivňují (systém sokolský, systém školský, orelský, systém skautský, systém sportovní - svazy, systém ČSTV, systém podnikatelský...), (viz obr. 1).

Obr. 1 Systém tělesné kultury jako subsystém systému společenského

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

4/10

29.1.2014

Kapitola

​ Pokuste se stručně popsat vztahy mez systémem TK a jednotlivými společenskými subsystémy. Např.: Jak systém TK působí na ekonomiku a obráceně?

Jestliže je tedy společenský systém podmíněn řadou odpovídajících subsystémů, mezi nimiž existují vzájemné vazby, vystupují tyto subsystémy vzhledem k tělesné kultuře jako relativně samostatné systémy, jichž je tělesná kultura subsystémem. Vycházíme přitom z faktu, že pod pojem tělesná kultura patří také uspořádání "všech opatření, zajišťujících plnění jejích jednotlivých funkcí". Tedy: z hlediska politických opatření vystupuje tělesná kultura jako subsystém politický, z hlediska ekonomických opatření jako subsystém ekonomický, z hlediska dalších opatření jako subsystém kulturní, právní atd. Vzhledem k ucelené sumě všech těchto opatření a zejména vzhledem ke své vlastní struktuře se pak stává relativně samostatným systémem se svými vlastními subsystémy (viz obr. 2). Uvedené subsystémy pokrývají celou oblast tělesné kultury, kterou podmiňují nejen přímo, ale i prostřednictvím kvality vzájemných vazeb. Každý z těchto subsystémů má pochopitelně vazby na nadřazené systémy: vzdělávání kádrů - vzdělávací systém, ekonomická opatření - ekonomický systém atd. Tělesná kultura jako systém má svoje specifické instituce, institucionálně je zajištěn i každý z jejich subsystémů. Každý z uvedených subsystémů tělesné kultury je opět vzhledem ke svému vnitřnímu členění systémem se svými vlastními subsystémy. Jejich struktura je různorodá podle rozsahu a členitosti dané oblasti. Za nejdůležitější je možno považovat systém tělocvičné aktivity ( viz obr. 3).

Obr. 2 Subsystémy tělesné kultury

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

5/10

29.1.2014

Kapitola

(Pozn.: Naznačené vazby mezi subsystémem TK nevyjadřují vazby pouze mezi dvojicemi, ale jde o vazby vzájemné.)

Všimněte si, že výše popsané subsystémy jsme v předešlých kapitolách označili jako jednotlivé obsahové složky tělesné kultury.

Tímto základním členěním tělocvičné aktivity jsou rozlišeny jednotlivé subsystémy, z nichž každý má svoji vlastní strukturu, obsah atp. a je rozdílně institucionálně zabezpečován. Každý z těchto subsystémů má pochopitelně opět vazby na subsystémy vyššího řádu - výchovný, vzdělávací, ekonomický, rekreační... i vazby vzájemné.

Obr. 3 Subsystémy tělocvičné aktivity

Rozdělení tělocvičné aktivity (TcA) na tělesnou výchovu, tělocvičnou rekreaci (dále TcR) a sport však vychází http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

6/10

29.1.2014

Kapitola

především z teorie olomouckého prof. Hodaně. Praha (rozuměj Fakulta tělesné výchovy a sportu) využívá místo pojmu TcR pojem pohybová rekreace. Což je však pojem obecnější – můžeme sem kromě TcA zařadit i rytí na zahrádce či zálibu v opravování auta. Jedná se tedy o alogismus vzhledem k faktu, že provádíme dělení tělocvičné aktivity. Na Slovensku (rozuměj Fakulta tělesné výchovy a športu) se pro podobný obsah používá pojmu Sport pre všetkých. To však z pohledu chápání pojmu sport jako aktivitu, jejímž smyslem je podat maximální výkon v podmínkách soutěže, je také nelogické. Sportovat přece nechtějí (ani nemohou) všichni. Tento pojem pochází z anglosaského systému, kde vnímání pojmu sport je zcela odlišné od našeho pojetí. Náš systém se historicky (již několik století) vyvíjí jinak.

Vzhledem ke své vnitřní struktuře se potom každý z těchto subsystémů stává samostatným systémem s vlastní strukturou (viz obr. 4, 5, 6).

Obr. 4 Subsystémy tělesné výchovy

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

7/10

29.1.2014

Kapitola

Obr. 5 Subsystémy tělocvičné rekreace

Systémové členění tělocvičné rekreace se vyvíjí a lze v nejbližších letech očekávat jeho zpřesnění. Souhrnně se touto problematikou zabývá vznikající teorie rekreace (rekreologie). Je na zváženou, které kritérium budeme v budoucnu považovat za limitující a zásadní.

Obr. 12 Subsystémy sportu

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

8/10

29.1.2014

Kapitola

/P> Systém sportu je v České republice nejvíce propracován a jeho struktura je dlouhodobě uznávaná. Blíže viz. Teorie sportu.

Ze schémat je patrný velký rozsah vnitřní strukturalizace celého systému tělesné kultury, přitom jsme však postihli jen jednu jeho část (systém tělocvičné aktivity). Při analýze systému je totiž nutno respektovat tato základní hlediska: hledisko formální, hledisko obsahové a hledisko procesuální. Jimi jsou potom podmíněna možná hlediska další. Definování jednotlivých úrovní systému bylo provedeno na základě hlediska formálního. Byla tedy poznána struktura formálního systému. Ten je ovšem základní a určující. Jím je podmíněn systém obsahový - formulace adekvátního obsahu jednotlivých úrovní a článků formálního systému. Rozhodující ve smyslu realizace je potom systém procesuální - formulace systému konkrétních činností odpovídajících danému obsahu (blíže viz speciální teorie, didaktiky atd.). Formální systém je tedy třeba chápat v návaznosti na systém obsahový a procesuální, ale i na možné následné systémy (tréninkový systém, systém materiálního zabezpečení...).

1.6.1 Rozšiřující učivo

Velká členitost celého systému tělesné kultury i jeho jednotlivých subsystémů navozuje v procesu naplňování funkcí tělesné kultury vznik velkého množství různých vztahů. Tyto vztahy lze rozdělit do následujících oblastí: Rozšiřující učivo 1. Vztahy člověka a prostředí - lidský organismus a změny přírodního prostředí, lidský organismus a společenské prostředí, přírodní prostředí a pohybová aktivita, společenské prostředí a pohybová aktivita, vzájemná kooperace lidí rodinná, skupinová, vztahy k sociálním organizacím, ke společenským sférám, mezinárodní. 2. Vztahy tělesné kultury a sfér společenské činnosti - člověk a činnosti nutné (výroba, ekonomika, politika, právo, vzdělání..), člověk a činnosti regenerační (aktivní odpočinek, rekreace, volný čas..), člověk a prožitky (zábava, umění, volný čas...). 3. Vztahy uvnitř systému tělesné kultury - integrační mezi komponentami a prvky, jednotlivce k hodnotám TK, jednotlivce k vlastnímu rozvoji, komunikační mezi cvičenci, cvičiteli, trenéry, funkcionáři.

Ve všech existujících vztazích, kterými jsou konkretizovány uvedené oblasti, dochází ke styku různých systémů a subsystémů.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

9/10

29.1.2014

Kapitola

1.7 Shrnutí V této kapitole jsme se zaměřili na pochopení systémového přístupu při řešení konkrétní problematiky z oblasti tělesné kultury. Souhrn Měli bychom porozumět základním společným znakům systémů. Měli bychom umět vysvětlit vývoj systému i na problematice nově vytvářeného systému (modelově formou příkladu). Naznačili jsme strukturu systému tělesné kultury jako součásti společenského systému. Naznačili jsme strukturu systému tělocvičné aktivity (tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace). Vysvětlili jsme si a zdůvodnili rozdíly v terminologii mezi jednotlivými tělovýchovnými učilišti.

1.8 Klíčová slova Systém, subsystém, tělocvičná aktivita, sport pro všechny, pohybová rekreace.

Klíčová slova

1.9 Požadované výstupní znalosti: 1. Být schopni použít systémový přístup k řešení libovolné problematiky z oblasti TK. 2. Porozumět základním charakteristickým znakům systému – formou příkladu vysvětlit i na problematice nově vytvářeného systému (modelově). 3. Rozumět struktuře systému tělesné kultury jako součásti systému společenského. 4. Znát strukturu systému tělocvičné aktivity.

Naučte se schématicky vyjádřit systém jednotlivých druhů tělocvičné aktivity v České republice.

1.10 Literatura Malý encyklopedický slovník (Kolektiv)

Teorie a praxe tělesné výchovy. Systémový přístup k tělesné kultuře jako ke komplexnímu společenskému jevu. č. 5, 517-521 (Kožíšek, V.)

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2680&id_dbound=5634&print=1

10/10

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

5. Systém tělocvičné aktivity v národním prostředí (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.1 Studijní cíle Po prostudování následující kapitoly byste měli:

1. Pochopit vnitřní strukturu tělocvičného systému XX. století v českých zemích. 2. Porozumět principiálním rozdílům mezi jednotlivými systémy organizace a řízení tělocvičné aktivity v českých zemích. 3. Umět charakterizovat současný stav národního prostředí v oblasti řízení a organizace tělocvičné aktivity.

1.2 Požadované vstupní znalosti Pochopení následujícího textu nevyžaduje žádné předchozí znalosti. Při studiu vám však pomůže pochopení principů systémových přístupů.

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny 1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 0

V dnešní kapitole jsem vás chtěl původně seznámit pouze se stávajícím systémem organizace a řízení tělocvičné aktivity u nás, ale uvědomil jsem si, že bez patřičných historických souvislostí bychom zůstali na poloviční cestě. Proto zabrousíme i do nedávné historie. V ní nalezneme odpovídající paralelu.

Sociálně ekonomické procesy, které ovlivňují na přelomu XX. a XXI. století vývoj v zemích střední a východní Evropy, s sebou přináší i řadu změn v oblasti společenského systému v České republice. A jestliže dochází k zásadním změnám v oblasti politické, ideologické, ekonomické a hodnotové, pak se tyto změny zákonitě odráží i do celé oblasti tělesné kultury. V této kapitole se zaměřím pouze na zachycení zásadních strukturálních změn v oblasti řízení tělesné kultury, ke kterým v ČR došlo po roce 1989. Dříve jednotný systém tělocvičné aktivity, tak jak byl vytvořen po vzoru jednotného systému tělesné výchovy a sportu v bývalém Sovětském Svazu, se v současné době rozdrobil na řadu menších subjektů, jejichž organizace i řízení navazuje na strukturu tělovýchovných a sportovních spolků existujících v Československu před II. světovou válkou.

1.5 5. 1. Vývoj systému TK před rokem 1945 K řádnému pochopení změn, ke kterým v současné době dochází, je důležité seznámit se s vývojem systému tělesné kultury v posledních 50-60 letech. Schéma č. 1 informuje o stavu předválečného prostředí tělesné kultury. Je zde patrná jistá nejednotnost a často i nahodilost v celospolečenské struktuře po vertikální i horizontální linii. Občané se hlásili k jednotlivým spolkům podle svého náboženského či politického smýšlení resp. národnostní nebo třídní příslušnosti. Školní tělesná výchova byla centrálně řízena vlastním ministerstvem, které v oblasti řízení mělo zásadní http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2682&id_dbound=5634&print=1

1/6

29.1.2014

Kapitola

rozhodovací pravomoci. Oblast tělocvičné rekreace a sportu však nebyla řízena téměř vůbec. Centrálně byl vytvořen jakýsi poradní orgán, jehož členy byli představitelé některých důležitých tělovýchovných sdružení. Tento orgán však neměl žádné rozhodovací pravomoci a jeho role v oblasti řízení byla vzhledem k jednotkám řízení i vzhledem k vládnoucímu systému pouze formální a doporučující (poradní). Sporné byly i pravomoci v řízení jednotlivých sportovních soutěží. Tyto se odehrávaly pouze na úrovni spolkové. K mezinárodnímu sportovnímu hnutí se čeští sportovci obraceli prostřednictvím svých svazů a také prostřednictvím Českého Olympijského výboru, který organizoval a řídil zapojení do celosvětového olympijského hnutí. Olympijský výbor však měl ke spolkové tělovýchově pouze formální stav nadřazenosti.

Schéma č. 1

​ Vysvětlivky: ČSOS - Československá obec sokolská SDTJ - Sdružení dělnických tělovýchovných jednot FPT - Federace proletářské tělovýchovy

V průběhu války nenastaly žádné zásadní změny v organizaci i řízení jednotlivých druhů tělocvičné aktivity. Některým spolkům byla činnost zakázaná (FPT, SDTJ …) popřípadě omezená (SOKOL). Důležitou roli zde sehrálo ideové či http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2682&id_dbound=5634&print=1

2/6

29.1.2014

Kapitola

politické zaměření aktivní činnosti členské základny některých spolků. Všimněte si přímých vazeb mezi vládou, ministerstvem školství a školní tělesnou výchovou. Šlo skutečně o systém přímo řízený. Oproti tomu systém dobrovolné tělocvičné aktivity sice spadal pod kompetence vlády a ministerstva, ale řízen tento systém přímo nebyl. Jednalo se pouze o poradní pravomoci.

Schéma č. 2

1.6 5. 2 Vývoj systému tělesné kultury po roce 1945 Po skončení války došlo pouze k obnovení činnosti zakázaných a omezených spolků. Zásadním mezníkem se stal až Únor 1948 (viz schéma č. 2), došlo ke sjednocení celého tělovýchovného i sportovního hnutí, ale tyto snahy byly direktivní, centralistické, násilné a ve všech případech nedobrovolné. Sjednocovacím činitelem měla být Československá obec sokolská, ale jak se v padesátých letech ukázalo ani Sokol nevyhovoval po politické stránce totalitnímu, direktivnímu a despotickému komunistickému zřízení. Činitelem sjednocení se tak stal pozdější http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2682&id_dbound=5634&print=1

3/6

29.1.2014

Kapitola

Československý svaz tělesné výchovy (dále ČSTV). Organizační struktura ČSTV se také různě měnila a prošla složitým vývojem. Strukturu tohoto jednotného systému tak, jak fungoval v osmdesátých letech na úrovni federální dokumentuje schéma č. 3.

Schéma č. 3

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2682&id_dbound=5634&print=1

4/6

29.1.2014

Kapitola

Je zde patrné jednoduché a zcela průhledné vertikální členění na všech úrovních řízení. Počínaje úrovní vládní, přes kraje a okresy až do jednotlivých výkonných jednotek na úrovni oddílů v tělovýchovných jednotách. Horizontálně se tento systém členil do tří základních složek - sport (výkonnostní a vrcholový), turistiku a tělocvičnou rekreaci - na úrovni dobrovolné tělocvičné aktivity pod záštitou ČSTV. Vedle této dobrovolné a zájmové linie probíhala linie školní tělesné výchovy řízené Ministerstvem školství.

1.7 5. 3 Současný stav národního prostředí v oblasti tělesné kultury Současný stav národního prostředí v oblasti tělesné kultury dokumentuje schéma č. 4. Vlivem výše zmiňovaných direktivních změn došlo v minulosti k řadě křivd morálních i majetkových. Z těchto důvodů je pro současný stav českého prostředí tělesné kultury patrná snaha o odstranění nebo alespoň zmírnění zmíněných křivd. Z tohoto důvodu však pramení stávající nejednotnost systému TK. Došlo ke znovuzrození některých předválečných spolků (Sokol, Orel …), ke vzniku řady nových institucí zabývajících se tělocvičnou aktivitou a současně i k vytvoření zcela nových podnikatelských subjektů.

Schéma č. 4

/P>

Centrální řízení tělesné kultury (mimoškolní) existuje opět pouze (jako před válkou) formálně prostřednictvím Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy. Jednotně je řízena školní tělesná výchova. Pro oblast sportu a tělocvičné rekreace je vytvořen poradní orgán ministra školství. Tento poradní orgán se podílí na rozdělování finančních zdrojů ze státního rozpočtu a z kontrolované (dříve státem řízené) sázkové kanceláře. Bohužel však nemá pro oblast dobrovolné tělocvičné aktivity žádné rozhodující pravomoci. Z předrevolučního období (1989) jsme převzali pouze jednotný systém řízení sportovních soutěží pod ČSTV.

1.8 Shrnutí http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2682&id_dbound=5634&print=1

5/6

29.1.2014

Kapitola

V této kapitole jsme se zaměřili na pochopení a popis vývoje systému tělocvičné aktivity v České republice 20. století.

Měli bychom umět vysvětlit vývoj tohoto systému Měli bychom porozumět systému řízení v jednotlivých etapách Naznačili jsme strukturu současného systému tělocvičné aktivity

1.9 Klíčová slova Systém, ČSTV, vývoj, tělocvičná aktivita

Klíčová slova

1.10 Požadované výstupní znalosti: 1. Pochopit vnitřní strukturu tělocvičného systému XX. století v českých zemích. 2. Porozumět a být schopni vyjádřit principiální rozdíly mezi jednotlivými systémy organizace a řízení tělocvičné aktivity v českých zemích. 3. Být schopni charakterizovat současný stav národního prostředí v oblasti řízení a organizace tělocvičné aktivity.

Ke zkoušce se naučte schématicky znázornit jednotlivé vývojové etapy systému tělocvičné aktivity v České republice.

1.11 Literatura Není literárně zpracováno.

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2682&id_dbound=5634&print=1

6/6

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

6. Druhy tělocvičné aktivity (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.1 Studijní cíle Po prostudování následující kapitoly byste měli:

1. Být schopni rozdělit tělocvičnou aktivitu na jednotlivé druhy. 2. Správně terminologicky rozlišovat mezi jednotlivými pojetími. 3. Historicky zdůvodnit současné pojetí rozdělení tělocvičné aktivity v českých zemích.

1.2 Požadované vstupní znalosti Systémové pojetí tělesné kultury je vhodným předpokladem pro zvládnutí následující kapitoly.

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny 1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 30 Předpokládám, že ani vánoční svátky nás nezatíží natolik, abychom nebyli schopni zvládnout dnešní korespondenční úkol. Pokuste se úkol vyřešit ještě před prázdninami ať máte o svátcích aspoň trošku čistou hlavu. Takže: pojďme na to.

V různých analýzách společnosti jsou vymezovány jednotlivé oblasti společenského života, reprezentované diferencovanými, ale na sebe navazujícími činnostmi. Jimi je zabezpečován celý individuální i společenský život. Jsou to:

A) Životně (individuálně a společensky) nezbytné činnosti, bezprostředně související se společenským i individuálním bytím. Tento druh činností je označován jako životně nutnýVzhledem k jejich přímému vlivu na společenský a individuální život jim musí každý jedinec věnovat podstatnou část svého života. . B) Druhou oblastí, která bezprostředně navazuje na předcházející, jsou činnosti (ale i "nečinnosti") regenerativního charakteru, jimiž je reprodukována pracovní síla, vyčerpávající se v oblasti první. Tyto činnosti (i "nečinnosti" - tedy pasívní odpočinek, spánek...) jsou biologicky naprosto nutnéPro jejich biologickou nezbytnost jim lidé musí věnovat určitou část svého života. . C) I když předcházející dvě oblasti získaly v procesu historického vývoje specificky lidskou charakteristiku, vycházejí ve své podstatě z charakteristiky obecně živočišné. Naproti tomu poslední oblast činností tvoří ty, které mají pouze specificky lidský charakter a vznikají až na určitém stupni kultury a za předpokladu určité úrovně životních podmínek. Jde o činnosti, které obohacují životjeho prosté "žití" povyšují na "prožívání". Nejde již o nutné činnosti, na nichž je život člověka závislý, ale o společensky i individuálně žádoucí činnosti, jimž každý člověk může věnovat určitou část svého času - zábava, kulturní prožitky, společenské prožitky... , Zatímco činnosti zařazované do prvních dvou oblastí měly vysloveně charakter produkce sebe sama (regeneraci pracovní síly zde musíme chápat jako produkci sebe sama), mají činnosti zařazené do oblasti třetí charakter činností neproduktivních, činností prováděných pro druhé a "spotřebitelský" (lidé tento druh činností pouze konzumují, aniž by se na nich podíleli).

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2677&id_dbound=5634&print=1

1/5

29.1.2014

Kapitola

Uvědomění si těchto specifických oblastí činností a jejich funkce v našem životě je velmi významné pro poznání místa a funkce tělocvičné aktivity v našem životě.

Pokuste se uvést konkrétní příklady činností zařazovaných do jednotlivých oblastí lidského života.

Úroveň všech druhů činností, které jsou charakteristické pro uvedené oblasti "... je závislá na stupni civilizace, na úrovni společnosti, tedy i na stupni výchovy a vzdělání každého jedince. Je přitom zřejmé, že úroveň činnosti v jedné oblasti bude ovlivňována úrovní činnosti v oblasti druhé. V tom smyslu neexistují mezi jednotlivými oblastmi ostré hranice" (HODAŇ,B.,1975, str.93).

Doposud jsme se věnovali lidským činnostem v nejobecnějším slova smyslu. Chceme-li však stanovit specifické druhy tělocvičné aktivity, potom musíme nejprve odpovědět na otázku, jak se tělocvičná aktivita podílí (resp. jaké má možnosti podílu) na jednotlivých oblastech společenského života.

Jestliže jsme činnosti A) charakterizovali jako nezbytné pro život společnosti, potom je zřejmé, že lidé musí být pro realizaci těchto činností záměrně vychováváni a vzděláváni. Vzhledem k záměrnosti úkolů, které jsou uvedenými činnostmi plněny, je pochopitelné, že záměrná výchova a vzdělání musí být co nejkomplexnější. Odpověď na otázku, jak se na této komplexnosti může podílet tělocvičná aktivita, nám zároveň vyjádří i specifičnost vztahu mezi tělocvičnou aktivitou a činnostmi nezbytnými.

Zamyslíme-li se nad touto otázkou, pak logicky hledáme odpověď na následující podotázky: Existují nějaké formy realizace tělesných cvičení, které by sloužili ke vzdělávání člověka, k jeho přípravě na život ve společnosti, atd.? Ano, máte pravdu, v naší společnosti slouží k přípravě na život vzdělávací instituce - škola a do vzdělávacího systému je zařazováno i vzdělání pohybové.

Činnosti B) mají povahu biologické nutnosti. Na úrovni jedince i společnosti je závislé, zda je tato nutnost naplňována formou aktivní či pasivní . Z našeho hlediska je pro nás důležitá forma aktivní (která je specificky lidská). Přes svoji biologickou nezbytnost má tato aktivní forma podobu činnosti zájmové, zcela závislé na rozhodnutí jedince. Tato zájmová činnost, plnící regenerační funkci, bere na sebe za určitých podmínek podobu rekreace. Z odpovědi na otázku, jak se může tělocvičná aktivita podílet na uvedené zájmové činnosti vyplývá i vztah mezi tělocvičnou aktivitou a činnostmi regeneračního charakteru.

Poslední druh činností, uvedených pod C) obohacuje a zpříjemňuje život. Jde o činnosti vysloveně prožitkového charakteru, vykonávané ve vytvořeném "specifickém" světě, odpovídajícím daným činnostem. Suma prožitků přitom může být výsledkem vlastní i konzumované činnosti. V žádném případě však nemá ve smyslu nutnosti vztah k činnostem nezbytným, poněvadž je naprosto dobrovolného charakteru. Jaký je vztah mezi tělocvičnou aktivitou a prožitkovostí vyplývá z odpovědi na otázku, jak se tělocvičná aktivita může na tvorbě prožitků podílet.

Analyzujeme-li možnosti, které tělocvičná aktivita vzhledem ke své mnohotvárnosti má a které vyplývají z odpovědí na položené otázky, potom můžeme vyvodit nejen hledané vztahy, ale i rozdílnost uplatnění tělocvičné aktivity. A podle toho, v souladu se současnými podmínkami, rozlišujeme tyto druhy tělocvičné aktivity: - tělesná výchova, - tělocvičná rekreace, - sport.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2677&id_dbound=5634&print=1

2/5

29.1.2014

Kapitola

Jejich vztahy ke sférám činností společenského života jsou následující (viz obr. 1).

Obr. 1 Oblasti společenského života a druhy tělocvičné aktivity

​ Výše uvedené členění jednotlivých druhů tělocvičné aktivity je však typické pro olomoucké "Hodaňovo" logicky zdůvodněné pojetí. Studenti na FTVS v Praze používají pro oblast tělocvičné rekreace pojem rekreace pohybová. Ze znalostí matematické logiky však vyplyne, že jestliže rozdělujeme libovolnou základní množinu na podmnožiny(a v našem případě je touto základní množinou tělocvičná aktivita), pak v jednotlivých podmnožinách nemohou existovat prvky, které neobsahuje množina základní. Pokuste se na konkrétním příkladě uvést tuto nelogičnost. Trochu vám poradím. Uvědomte si jaký je rozdíl mezi pojmy tělocvičná a pohybová aktivita. Další pojetí, se kterým se můžeme v literatuře setkat, vychází z historicky jiného prostředí - anglosaského systému sportů a her. Z tohoto prostředí se přeneslo užívání pojmu Sport pro všechny (obsahově totožné s obsahem pojmu tělocvičná rekreace). Uvědomme si však, že naše "české" pojetí je historicky postaveno na jiných základech. V našich zemích bylo tělesných cvičení využíváno k přípravě na život, k přípravě na obranu, na boj. Země Rakousko-Uherské monarchie využívaly tělesných cvičení pro přípravu mladých mužů k válce. Sokolský systém byl postaven na podobných "vzdělávacích" základech - obsahem těchto činností byla cvičení pořadová, cvičení, které rozvíjela sílu, vytrvalost, obratnost a odrazem těchto aktivit bylo i jejich postupné zařazování do vzdělávacího systému od poloviny 19. století. Tyto aktivity byly v našem prostředí označovány jako tělo-cvičení a přeneseně tedy i tělo-výchova, tedy tělesná výchova. Jde o historicky podložený fakt. Oproti tomu byl anglosaský systém postaven na jiných základech - soutěžních a zábavných. Vznikaly zde takové aktivity, které vedly k soutěžení v konkrétně vymezených podmínkách. Vzpomeňme si, kde vznikl fotbal, ragby, golf, závody osmiveslic, box atd. Principielně byl tento systém postaven na jiných základech, označovaných pojmem sportování. Na přelomu 19. a 20. století se tyto dva rozdílné systémy začaly postupně v našich zemích prolínat. Terminologicky jsme si však zachovali pojem tělovýchova pro oblast vzdělávací a pojmu sport jsme užívali pro oblast soutěžení. Logicky začali naši teoretici hledat i pojem střešní - tělesná kultura. Z tohoto krátkého historického exkurzu je zřejmé používání pojmů tělesná výchova a sport v naší literatuře. Anglosaská literatura na tuto terminologii nepřistoupila a zachovala si jako stěžejní pojem sport. Vzhledem k tomu, že se jedná o pojmy, které vyjadřují vývoj jednotlivých svébytných kultur není možné provést sjednocení (i když logika věci by si to žádala). Jedná se o společenské jevy, které je nutno akceptovat.

Dovedete si představit, že by naši sokolové nenásilně přešli na …"pojďme si zasportovat na Maniny" … nebo Angličané http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2677&id_dbound=5634&print=1

3/5

29.1.2014

Kapitola

…"pojďme si zacvičit fotbal". To zní, co? To je paráda, že!!!

Proč tedy není v naší terminologii logické využívat pojmu "sport pro všechny" jako synonyma k pojmu "tělocvičná rekreace". Zamyslete se nad následující tabulkou.

Tabulka 1 Protimluv pojmů z pohledu "české" teorie

/P> Ve slovenské literatuře se opět setkáváme s rozdílným pojetím vnímání jednotlivých druhů tělocvičné aktivity. Kromě tělesné výchovy a sportu (vnímané obdobně jako v ČR) jsou charakterizovány ještě "sport pre všetkých", "turistika" a "pohybove umenie". Přestože jsou tyto pojmy dostatečně frekventované, tak se nesetkáme s jejich logickým zdůvodněním. Z pohledu "naší" teorie lze "turistiku" vnímat jako jednu z forem tělocvičné aktivity (obdobně jako atletiku či fotbal), kterou je možno realizovat v tělesné výchově (vycházky, základy turistiky…), sportu (soutěžní horolezectví, orientační závody …) nebo v tělocvičné rekreaci (výlety pěší, na kole, lyžích …).

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že se nevyhýbáme pojmu pohybová rekreace. Je to pojem zcela logický, opodstatněný, správný a podstatně obecnější než pojem tělocvičná rekreace. Zahrnuje totiž i jiné než tělocvičné pohyby sloužící k rozvoji a regeneraci jedince (práce na zahrádce, kutilství …). V této kapitole jsme se však zaměřili pouze na členění tělocvičné aktivity na jednotlivé druhy.

1.5 Souhrn V této kapitole jsme si vysvětlili a zdůvodnili:

rozdělení tělocvičné aktivity na jednotlivé druhy z pohledu jejího využití v životě současného člověka, terminologické nejednotnosti v evropském literárním kontextu, metodou historické analýzy opodstatněnost terminologie používané v literatuře na FTK v Olomouci.

1.6 Klíčová slova tělocvičná rekreace, tělesná výchova, sport, sport pro všechny, pohybová rekreace

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2677&id_dbound=5634&print=1

4/5

29.1.2014

Kapitola

1.7 Kontrolní úkol 2 1. Vyjádřete podstatu tělesné kultury. 2. Co je to axiologie? 3. Vyjádřete zásadní rozdíly mezi jednotlivými systémy řízení a organizace tělocvičné aktivity v českých zemích ve XX. století a po současnost. 4. Proveďte rozdělení tělocvičné aktivity.

1.8 Literatura Autor: Hodaň, B.; Rok vydání: 1975 ; Titul: Kapitoly z teorie tělesné kultury

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2677&id_dbound=5634&print=1

5/5

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

7. Tělesná výchova a tělocvičná rekreace (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.1 Studijní cíle Po prostudování následující kapitoly byste měli být schopni:

1. Definovat pojmy tělesná výchova a tělocvičná rekreace (dále TV a TcR). 2. Charakterizovat cíle a jednotlivé úkoly TV a TcR.

1.2 Požadované vstupní znalosti Základním předpokladem pro zvládnutí následující kapitoly je přesná terminologická orientace v jednotlivých pojetích členění tělocvičné aktivity (viz. 6 kapitola)

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny(doporučený) 1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 0 Dnes se budeme podrobněji zabývat specifickými druhy tělocvičné aktivity. Pokusím se vás seznámit i s jinými charakteristikami cílových pojmů a na vás pak bude vhodně se v této terminologické směsce zorientovat. Bylo by dobré, kdybyste si i zapamatovali jména teoretiků, kteří se uvedenou problematikou zabývali. Pojďme do práce.

1.5 7.1 Tělesná výchova Jako většina ostatních pojmů prodělal v procesu historického vývoje i pojem tělesná výchova obsahové změny. V určité době byl pojem tak nadřazen, že byl používán ve významu dnešního pojmu tělesná kultura. Později byl sice zúžen, ale zůstával natolik obecný, že se rovnal dnešnímu pojmu tělocvičná aktivita. Ani v dnešní době nebývá jeho používání zcela jednoznačné, což se projevuje nejčastěji v obecně používaném pojmu "tělovýchovný proces", jímž bývá označován proces jakéhokoliv využívání tělesných cvičení. Názorovou diferenciaci v charakteristice tělesné výchovy lze sledovat z těchto příkladů: "Tělesnou výchovou rozumíme takový druh tělocvičné aktivity, jehož specifickým cílem je zajistit harmonický tělesný rozvoj s optimální tělesnou zdatností, adekvátní požadavkům aktivního života" (CHOUTKA, M. a kol., 1971, str. 18). Na semináři v Nymburce, o kterém jsme se již zmínili, zazněly tyto charakteristiky: "Tělesná výchova je pedagogická činnost, jež cílevědomě využívá tělesných cvičení k působení na všestranný a harmonický rozvoj cvičících a jejímž prostřednictvím se záměrně formují jejich morální a charakterové rysy" (KOCIÁN, M.). "Tělesnou výchovou... rozumíme cílevědomý, všestranně zaměřený tělovýchovný proces, který je součástí systému výchovy a vzdělání" (LIBENEK, J.). "Tělesná výchova je oblastí, jejíž podstatu tvoří cílevědomý, záměrný tělesný a duševní rozvoj jedince, jeho vybavení nezbytným pohybovým vzděláním a odpovídající funkční rozvoj v přirozené podmíněnosti na potřebách http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

1/17

29.1.2014

Kapitola

života společnosti. Tělesnou výchovu je třeba chápat jako proces formování člověka a je proto nedílnou součástí výchovy" (MLATEČEK, L.). "Tělesná výchova - jedna z hlavních forem záměrného působení na všestranný rozvoj člověka, především v oblasti pohybové a morálně volní" (PÁVEK, F.). "Tělesná výchova je neoddělitelnou součástí výchovy dorůstající generace, rozumíme jí takový druh tělesné kultury, jehož specifickým cílem je zajistit harmonický rozvoj a optimální tělesnou zdatnost, poskytnout základní tělocvičné vzdělání, vzbudit trvalý zájem o tělesnou kulturu a dobře připravit na aktivní život a občanské povinnosti" (SERBUS, L.).

Pokusíme-li se o analýzu uvedených charakteristik zjišťujeme, že jsou svým pojetím velmi blízké - ve zvýraznění formativní a vzdělávací funkce. S výjimkou charakteristiky Serbusovy však postrádají cílové zaměření této funkce.

Na jinou úroveň se již dostávají charakteristiky následujícího druhu: "Tělesná výchova je součástí výchovy a zároveň i podsystémem tělesné kultury. Její podstatou je výchovně vzdělávací (a sebevzdělávací) proces a institucionální systém zaměřený na formování vědomostí, dovedností a návyků v oblasti tělesné kultury a s tím spjatých rozumových, estetických a morálních hodnot. Je - obrazně řečeno - iniciální fází nebo základním kamenem tělesné kultury" (ŠPRYNAR, Z., 1978, str. 19). "... tělesná výchova je jednak jedinou zo základných složiek tělesnej kultúry a jednak neoddělitelnou zložkou výchovy nášho dorastajúceho pokolenia. Významnů úlohu plní aj vo výchove, vzdelání a kultúre dospelých občanov. Telesná výchova ako zložka výchovy sa významne podiela na utváraní všestranně a harmonicky vyvinutého člověka..." (SÝKORA, F. 1983, str. 35). "Telesná výchova ako zložka telesnej kultúry pomáha plnením špecifických úloh realizovať základnů funkciu telesnej kultury. Jej hlavnou úlohou je posobiť na upevňovanie zdravia a všestranný telesný a pohybový vývoj človeka a poskytovať mu základné teoretické a praktické telovýchovné vzdelanie. Okrem toho sa spolupodiela na plnění ostatných funkcí telesnej kultury a všestrannej výchovy človeka" (tamtéž).

Výše uvedené charakteristiky se shodují ve formativní a vzdělávací funkci tělesné výchovy a také ji považují za neoddělitelnou složku výchovy (vedle výchovy pracovní, mravní, estetické atd.), proto bude vhodné při formulování tělesné výchovy vycházet z charakteristiky výchovy. Z velkého množství existujících charakteristik výchovy vybíráme jako ukázku tyto:

"Nejvážnější věcí v současné výchově je připravovat lidi tak, aby uměli žít v podmínkách současné civilizace, aby dokázali plnit úkoly, které jsou jim dávány, aby využívali možností kulturního rozvoje ..., aby věděli proč a jak žít, z jakých zřídel čerpat životní radost (SUCHODOLSKI, B., 1959,str. 18). (I když zde nejde o definici v pravém slova smyslu, je jasně vyjádřen smysl a cíl výchovy.) Podle Svobody jde ve výchově v podstatě o to "... hledat ve vnitřních podmínkách osobnosti, na co bychom navázali podmínky vnější, aby v dané situaci jedinec přijal vnější pohnutku za svou". Na základě této úvahy o smyslu výchovy potom uvedený autor říká, že "cílem výchovy není jen vnější přizpůsobení chování člověka, ale uvědomělá činnost, ve které musí vnější působení vést k formování vnitřních snah" (SVOBODA, B., 1971, str. 150). K podobnému závěru dochází charakteristika, která uvádí, že "výchovou rozumíme jednotu vlivů a podmínek, zabezpečujících rozvoj člověka a jeho přípravu na život ve společnosti" (KOLEKTIV, 1974, str. 31), (Blíže o výchově viz pedagogika, teorie výchovy ....). Z namátkou uvedených úvah o výchově vyplývá, že jde o rozsáhlý a všestranný proces, který je realizován v různých oblastech působení na člověka nejrůznějšími prostředky. V tomto procesu se zejména mladí lidé připravují na sociální role, které budou v životě reprezentovat i na vlastní kulturní život ve společnosti.

1.5.1 7.1.1 Charakteristika tělesné výchovy

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

2/17

29.1.2014

Kapitola

Vzhledem k možnostem působení na člověka, které tělocvičná aktivita má, je zřejmé, že se za určitých okolností může stát významnou součástí výchovného procesu. Ze všech jejích uvedených druhů má k cílům výchovy nejblíže tělesná výchova, kterou charakterizujeme takto:

"Tělesná výchova je druh tělocvičné aktivity s dominujícím formativním a vzdělávacím zaměřením, ve kterém prostřednictvím specifických prostředků (zejména tělesná cvičení - viz dále) spolupůsobí (s ostatními složkami výchovy) v procesu harmonického vývoje člověka tím, že zajišťuje jeho fyzický, psychický a sociální rozvoj, reprezentovaný fyzickou a psychickou výkonností a sociální přizpůsobivostí, odpovídající požadavkům aktivního života. Je přitom upevňováno zdraví, fyzická a psychická zdatnost, rozvíjeny pohybové schopnosti, dovednosti i morální kvality a schopnost navozování odpovídajících společenských vazeb. To vše představuje specifickou oblast celkové socializace a kultivace člověka (konečný cíl výchovy), čímž jsou spoluvytvářeny všestranné předpoklady pro seberealizaci člověka odpovídající celospolečenským a individuálním zájmům. Bude vhodné, když si z této definice zapamatujete:

že se jedná o formativní a vzdělávací proces, který je realizovaný prostřednictvím specifických prostředků (tělesných cvičení), s cílem harmonického rozvoje člověka, v souladu s požadavky společnosti.

1.5.2 7.1.2 Cíle tělesné výchovy

Tělesná výchova se tedy stala nedílnou součástí přípravy člověka na život. Odraz této přípravy nacházíme ve všech sociálních rolích, které zastává - od činnosti pracovní až po činnosti ve volném čase. Vzhledem ke vzájemným proporcím těchto činností označujeme jako prvotní vazbu tělesné výchovy na oblast činností nutných, nezbytných, jako druhotnou vazbu na oblast prožitků (i vzhledem k prožitkovosti používaných prostředků). "Rozsah, charakter, ale i specifické funkce tělesné výchovy vyžadují, aby nebyla ponechána na vůli či zájmu jedince. Proto je také součástí povinného vzdělání, pracovní a branné přípravy" (HODAŇ, B., 1979, str. 96). Cílem tělesné výchovy je tedy fyzické a na ně navazující psychické a sociální formování člověka vzhledem ke schopnosti adaptace učit se a měnit své chování tak, aby dosahované výsledky odpovídaly celospolečenským požadavkům. Z toho nutně vyplývá, že úroveň společnosti je mimo jiných faktorů určována také úrovní tělesné výchovy.

Tělesná výchova se vzhledem ke svému formativnímu a vzdělávacímu zaměření týká především dětí a mládeže. Její význam ve výchově a vzdělání dokládá fakt, že se stala součástí povinného školního vzdělání, povinným vyučovacím předmětem. Znamená to tedy, že tělesnou výchovou prochází veškerá populace od mateřské školy po ukončení povinného školního vzdělání. Dále se mimo tělesnou výchovu dostává pouze ta část mládeže, která odchází přímo do výroby, ostatní mají tělesnou výchovu buď jako součást pracovní přípravy, nebo jako součást studia. U vysokoškoláků je tělesná výchova prakticky až do ukončení studia. Z uvedeného vyplývá, že garantem tělesné výchovy jsou školské orgány a institucí, která ji zabezpečuje je škola. Je pochopitelné, že také v tělesné výchově dochází k vnitřní diferenciaci - podle pohlaví, věku, zdravotního stavu. Mimo tělesné výchovy, jako součásti školního vzdělání, ještě existuje tělesná výchova v branných složkách (příslušníci armády a bezpečnosti), u kterých se stala součástí jejich služební povinnosti.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

3/17

29.1.2014

Kapitola

1.5.3 7.1.3 Úkoly tělesné výchovy

Naplňování bohatého obsahu a formulovaného cíle tělesné výchovy je možné jedině postupným plněním jejích jednotlivých úkolů. Počítáme mezi ně: a. úkol zdravotní, b. úkol vzdělávací, c. úkol výchovný.

ad a) Úkol zdravotní Zdravotní úkol tělesné výchovy považujeme za její úkol specifický. Zatímco ve všech ostatních vyučovacích předmětech můžeme o zdraví jen hovořit, provádět zdravotní osvětu apod., v tělesné výchově zdraví bezprostředně ovlivňujeme, přímo na ně kladně působíme. Toto přímé působení na zdraví člověka se nevyskytuje v žádné jiné složce výchovy. Plnění zdravotního úkolu je pochopitelně závislé na pojetí pojmu zdraví. Mezinárodní zdravotnickou organizací je zdraví definováno ne pouze jako nepřítomnost choroby, ale jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Vyjdeme-li z této definice, potom je zřejmé, že možnost plnění zdravotního úkolu "...vychází ze samotné biologické a společenské podstaty tělesných cvičení" (HODAŇ, B.,1975, str. 97). Intenzita jeho plnění potom už bude zcela závislá na schopnosti využití daných možností. Mechanismus plnění zdravotního úkolu spočívá ve správném a cílevědomém využívání tělesných cvičení. Záměrná tělesná činnost (pochopitelně zaměřená na samotného člověka) zintenzivňuje funkce organismu, tím postupně zvyšuje jeho funkční úroveň a stává se tak předpokladem zvyšování jeho zdatnosti. Opakující se pohybová činnost se odráží i v růstu kvality pohybových schopností. Úsilí vynakládané při plnění pohybových úkolů výrazně ovlivňuje úroveň psychických vlastností a stavů. V různých tělovýchovných procesech dochází k řešení vzniklých interpersonálních situací a vztahů, což ovlivňuje nejen sociální adaptabilitu,ale spolu s úsilím při vlastních tělesných cvičeních i růst mravních kvalit. (Pozn.: Fungování takto stručně vyjádřeného mechanismu je ovšem zcela závislé na kvalitě vedení procesu, tedy na úrovni vůdčí osobnosti.) Výsledkem uvedeného mechanismu je zdravý organismus, zabezpečující jeho kvalitní funkce, což je předpokladem zdraví. Úroveň plnění zdravotního úkolu je závislá také na prostředí, ve kterém je realizován. Z hlediska zdravotního preferujeme prostředí přírodní. V něm jsou všechny uvedené procesy zintenzivňovány, takže působení na zdraví je umocňováno. V souvislosti s využíváním přírodního prostředí je třeba zdůraznit otužování, které je důležitou součástí zdravotního úkolu. Otužování ovšem nelze chápat jako jednostranné přizpůsobování se nízkým teplotám, ale především jako proces přizpůsobování se organismu náhlým změnám podmínek vnějšího prostředí. Otužilost, jako schopnost vyrovnávat se s náhlými změnami vnějšího prostředí, bez negativního vlivu na zdraví a pracovní výkonnost, je jistě pro občanský i soukromý život člověka velmi významné. Plnění zdravotního úkolu tělesné výchovy je mimo tohoto bezprostředního působení závislé také na vytvoření obecného pohybového návyku jako návyku hygienického. Tento obecný pohybový návyk musí být výsledkem formativního působení na žáka, poněvadž zabezpečí, že i v budoucí dospělosti bude pro svoje zdraví tělocvičný pohyb využívat. Úroveň plnění zdravotního úkolu je závislá na frekvenci a intenzitě prováděných tělesných cvičení. Aby jejich zdravotní účinek byl zřejmý, musí frekvence a intenzita dosahovat určitých hodnot (viz fyziologie tělesných cvičení). Současné podmínky (dvě hodiny školní tělesné výchovy týdně) nejsou s touto nutností v souladu. Splnění zdravotního úkolu tedy nutně vyžaduje úzkou návaznost tělesné výchovy na ostatní druhy tělocvičné aktivity. Ve školní tělesné výchově samotné je tento úkol nesplnitelný (nízká intenzita i nedostatečná frekvence při potřebě plnit i vzdělávací obsah). Pokuste se zamyslet nad možnostmi školní tělesné výchovy cílevědomě rozvíjet zdraví žáků. Má vůbec tělesná výchova k tvorbě zdraví vhodné podmínky? A pokud ne, tak proč.

ad b) Úkol vzdělávací http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

4/17

29.1.2014

Kapitola

Vzdělávací úkol tělesné výchovy již nemá charakter výjimečnosti jako úkol zdravotní. Chápeme-li však tělesnou výchovu jako vyučovací předmět, musíme konstatovat, že vzhledem k jeho formativnímu a vzdělávacímu charakteru je tento úkol možno považovat za prvořadý. Pod pojmem vzdělávání se obvykle chápe jen vzdělání rozumové. Tato redukce, vyjadřující sumu určitých vědomostí, však není výrazem všestranného vzdělání, projevem všestranného člověka. "Vzdělávání ... chápeme jako soubor činností a procesů, umožňující lidem získávat orientaci v okolním přírodním a společenském prostředí. Díky těmto činnostem a procesům lidé získávají rozsáhlou zásobu vědomostí, dovedností a schopností" (KOLEKTIV, 1974, str. 35-36). Ve vzdělání tedy nejde pouze o vědomosti, ale také o dovednosti a návyky. Výsledkem vzdělávání je potom vzdělání. Z hlediska individuálních a společenských funkcí člověka musíme uvažovat o vzdělání všeobecném a speciálním. "Všeobecné vzdělávání je zvládání vědomostí, získávání dovedností a návyků nezbytných pro každého člověka bez ohledu na jeho příští roli ve společnosti. Speciální vzdělávání je zase přisvojováním vědomostí i dovedností potřebných k vykonávání příslušného oboru" (tamtéž, str. 37). Ve vzdělávacím procesu lze podle uvedených autorů sledovat dvě funkce: funkce poznávací, která umožňuje člověku získávat vědomosti o světě a o něm samém funkce praktická, umožňující člověku získávat dovednosti potřebné pro cílové využití získaných poznatků (blíže viz pedgogika). Z uvedeného vyplývá, že vzdělávání je velmi rozsáhlým procesem, jehož jednotlivé oblasti jsou utvářeny a realizovány podle možných sociálních rolí, které člověk bude ve svém individuálním i společenském životě vykonávat. Zabírá tedy širokou škálu činností a procesů, týkajících se vzdělání rozumového, estetického, polytechnického atp. Významnou úlohu v něm nutně sehrává vzdělání pohybové. Hovoříme-li o vzdělávacím úkolu tělesné výchovy, musíme jej chápat z hlediska jednotlivých funkcí vzdělání. Vzdělávací úkol tělesné výchovy je tedy realizován: 1. v oblasti všeobecného vzdělání, 2. v oblasti speciálního vzdělání.

ad 1) Vzdělávací úkol v oblasti všeobecného vzdělání Realizaci vzdělávacího úkolu v oblasti všeobecného vzdělání je možno pro tělesnou výchovu považovat za základní. Týká se základního formování dětí a mládeže v těch oblastech, které můžeme tělesnými cvičeními ovlivňovat a které jsou ostatními prostředky v podstatě nedosažitelné. Realizované vzdělávání je možno chápat z hlediska funkce poznávací a funkce praktické.

Funkce poznávací Poznávací funkce vzdělávacího úkolu tělesné výchovy spočívá jednak v bezprostředním a jednak zprostředkovaném působení.

Bezprostřední působení poznávací funkce je typické pro přímé získávání potřebných vědomostí (bezprostředně související s prováděnými tělesnými cvičeními) v oblasti: rozumové (tělovýchovná teorie, terminologie, základy hygieny, fyziologie, anatomie, mezinárodní vztahy ...) mravní (hodnotové systémy,etické normy, mezilidské vztahy,formy chování ...) estetické (estetické normy,chápání krásna,estetika pohybu, odívání, chování ...) http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

5/17

29.1.2014

Kapitola

pracovní (základní vědomosti týkající se nářadí a jeho údržby, různých zařízení pro tělesnou výchovu, funkce tělocvičné aktivity v pracovní výkonnosti ...) V různých oblastech jsou tak přímo získávány vědomosti, vyplývající z tělovýchovného procesu a týkající se budoucího individuálního i společenského života člověka. Jejich výsledkem je potom i suma vědomostí, objasňujících postavení a důležitost tělocvičné aktivity v životě člověka. Poněvadž je tělesná výchova předmětem praktického (dovednostního) charakteru, je pochopitelné, že celková suma získaných vědomostí, i při jejich velké uvedené šíři, je menší než v ostatních předmětech. Z hlediska postavení tělocvičné aktivity v životě člověka a společnosti má však zásadní informativní hodnotu, která nemůže být v procesu tělesné výchovy opomíjena.

Zprostředkované působení poznávací funkce vidíme v přímém vlivu tělesných cvičení na rozvoj neuropsychického systému. Na úrovni zdatnosti a výkonnosti tohoto systému je závislá možnost větší intenzity učení, schopnost rychlejšího odpočinku po duševní práci atp. Pro obecnou poznávací činnost se tedy stává významným hygienickým faktorem.

Funkce praktická Vzhledem k charakteru tělesné výchovy je praktická funkce vzdělávacího úkolu funkcí hlavní. I ona se projevuje bezprostředně a zprostředkovaně.

Bezprostřední působení praktické funkce spočívá v přímém navozování konkrétních pohybových dovedností (v některých případech i návyků) a rozvoji pohybových schopností, tedy ve vlastním pohybovém vzdělání člověka. Pohybové vzdělání člověka považujeme za rovnocenou součást jeho všestranného vzdělání. Jeho výsledkem je zásoba konkrétních pohybových dovedností tělocvičného charakteru, jejichž struktura je složitější, než struktura ostatních pohybových činností, se kterými se člověk ve svém životě setkává. Z této skutečnosti vyplývá, že zvládnutí složitých všestranných dovedností představuje sumu pohybových zkušeností, na jejichž základě je možno snadněji zvládnout a na vyšší kvalitativní úrovni prezentovat dovednosti jiného charakteru - pracovní, společenské, branné, zájmové, sportovní atp. V tomto smyslu má tedy pohybové vzdělání realizované v tělesné výchově přímou vazbu na život člověka. Uvedený účinek je ještě umocňován tím, že v celé motorice existují určité příbuznosti mezi jejími jednotlivými oblastmi (viz antopomotorika). Vzhledem k této příbuznosti je nutno počítat s tím, že pohybové dovednosti určitého typu umožňují navozování dovedností jiného typu. Čím větší a kvalitnější bude zásoba základních dovedností, tím větší bude možnost snadnějšího navozování nových specifických dovedností. Z toho pohledu potom také musíme chápat nejen vazby mezi jednotlivými oblastmi tělocvičné motoriky, ale i mezi motorikou tělocvičnou, pracovní, brannou, zájmovou, rekreační atp.

Zprostředkované působení praktické funkce spočívá v postupném navozování určitého navyklého jednání, včetně pohybového, odrážející sumu získaných poznatků (viz funkce poznávací). To se projevuje např. v návyku správného držení těla, v celoživotní realizaci tělesných cvičení, v estetickém pohybovém jednání, ale i chování, jednání s lidmi atp.

ad 2) Vzdělávací úkol v oblasti speciálního vzdělání Zatímco v oblasti vzdělání sehrávala tělesná výchova zásadní roli ve smyslu obecného utváření celé populace, dostává se v oblasti speciálního vzdělání do zcela jiné úrovně. Jestliže tělesná výchova v oblasti základního vzdělání navozuje všestranné podmínky pro možnost adaptace na jakoukoliv sociální roli, týká se už tělesná výchova v oblasti speciálního vzdělání přípravy na konkrétní sociální roli. A z toho pochopitelně vyplývají určitá specifika. Poněvadž je tělesná výchova součástí vzdělání člověka, týká se její část, zapadající do oblasti speciálního vzdělání, podílu tělesné výchovy na konkrétní profesi. Zatímco v předešlém případě

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

6/17

29.1.2014

Kapitola

nebyla tělesná výchova z hlediska budoucí profese diferencována, je třeba, aby v oblasti speciálního vzdělání docházelo k zásadní profesionální diferenciaci. Z hlediska této diferenciace potom musí tělesná výchova plnit svoje funkce v oblasti: - zdatnosti a výkonnosti pro danou profesi, - dovedností a schopností odpovídajících charakteru dané profese. Každá profese se projevuje jinými nároky jak na fyzickou, tak na neuropsychickou zdatnost a výkonnost. Nutná hranice obou těchto druhů zdatnosti a výkonnosti je analýzou jednotlivých profesí zjistitelná (blíže o tom viz hygiena práce, fyziologie práce, psychologie práce, obecná fyziologie, psychologie...). Nedosažení této hranice konkrétním pracovníkem má nutně za následek neúměrné zvyšování únavy a snižující se pracovní výkon. Naopak výsledkem odpovídající zdatnosti a výkonnosti je plný výkon a eliminace negativních vlivů dané profese na organismus. Úkolem tělesné výchovy v tomto smyslu tedy je optimalizace zdatnosti a výkonnosti odpovídající té profesi, na kterou je pracovník připravován. Tak je zabezpečena určitá kvantita práce. Pracovní výkon ovšem není závislý pouze na kvantitě, ale také na kvalitě. Jestliže je kvalita práce závislá na speciálních vědomostech, schopnostech a dovednostech pracovníka, potom je zřejmé, že každá profese má specifické nároky na jiné oblasti vědomostí, schopností a dovedností. Ve speciální profesní přípravě můžeme z hlediska tělesné výchovy pominout oblast vědomostí, které jsou navozovány příslušnými disciplínami odpovídajícími dané profesi. Pro tělesnou výchovu se ve speciálním vzdělání jeví jako zásadní rozvoj schopností. To nám tělesná výchova, díky používaným prostředkům, v plné míře umožňuje. Ve speciálním vzdělání potom v tělesné výchově výrazně převládá funkce praktická nad poznávací a působení bezprostřední nad zprostředkovaným. Takto chápané funkce tělesné výchovy ve speciálním vzdělání se ovšem týkají pouze přípravy na profesi, tedy období před vlastním výkonem profese. Z hlediska celoživotního výkonu profese a nutnosti nejen udržení, ale stálého zvyšování pracovní výkonnosti, je tento stav neodpovídající. Z hlediska dalšího rozvoje pracovníků se jeví jako nutnost, aby se specificky zaměřená tělocvičná aktivita stala součástí výkonu každé profese. To už však není problém tělesné výchovy, ale jiných druhů tělocvičné aktivity. Jedině tak se stane tělesná výchova podmiňujícím základem (což vyplývá z jejího formativního a vzdělávacího charakteru), na který bude v uceleném systému cílevědomě navazovat další působení.

Vzpomeňte si na vlastní zkušenosti se školní tělesnou výchovou. Získali jste pocit, že se vaši učitelé tělesné výchovy zaměřili i na tuto vzdělávací oblast (speciální vzdělání)?

ad c) Úkol výchovný Z charakteru tělesné výchovy vyplývá, že úkol výchovný je přinejmenším stejně závažný jako úkol vzdělávací. Dokumentuje to i fakt, že tělesná výchova je považována za nedílnou složku výchovy. V jejím duchu, v souladu s jejími cíli, je také výchovný úkol orientován. I když vycházíme z toho, že plnění uvedeného úkolu je společné pro všechny předměty, přece jen v jeho plnění v průběhu tělesné výchovy je značná specifičnost. Tato specifičnost se projevuje především v navozování morálněvolních kvalit a je dána samotnou podstatou tělesných cvičení. Je známo, že tělesná cvičení patří mezi motivačně volní činnosti, které vzhledem ke své obtížnosti vyžadují vynakládání značného cílevědomého a dlouhodobého volního úsilí, spojeného s překonáváním nejrůznějších překážek a potíží objektivního a subjektivního charakteru. Díky tomu patří tělovýchovný proces k těm procesům, které mohou širokou škálu výchovných úkolů velmi účinně plnit. Je ovšem třeba říci, že tento výchovný potenciál tělesné výchovy není vždy plně využit, poněvadž je zcela závislý na schopnostech i dovednostech učitele, na síle jeho osobnosti. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

7/17

29.1.2014

Kapitola

Výchova všech mravních kvalit je v procesu tělesné výchovy v podstatě možná dvěma způsoby:

A. Činnost plánovaná Činnost plánovaná představuje nejobvyklejší způsob, vycházející ze systematického rozvoje mravních kvalit. Spočívá v záměrném a cílevědomém využívání různých činností pro jejich rozvoj. Obsah tělesné výchovy přitom dovoluje výběr určitých činností, odpovídajících daným kvalitám. Tento způsob práce pokračuje v souladu s předem přijatým plánem pedagoga. Mravní výchova je tak v souladu se zájmem společnosti realizována jako plánovaný proces, tvořící významnou součást učitelovy práce. Myslíte si, že je vhodné seznamovat s žáky ve vyučovací jednotce tělesné výchovy s naplánovaným výchovným úkolem? Setkali jste se s tím v minulosti? Nejedná se pouze o jakousi nepotřebnou a nadbytečnou „formalitu“?

B .Činnost neplánovaná Zatímco plánovaná výchovná činnost je společná pro všechny předměty, odlišuje se od nich tělesná výchova svojí významnou možností neplánované výchovy, ve které se vlastně odráží konkrétní vzniklá situace. Vycházíme z toho, že tělesný pohyb je nejvlastnějším a nejpřirozenějším projevem života každého člověka. Čím je přitom člověk mladší, tím více se s pohybem ztotožňuje. Díky tomu je pohyb také emociálně velmi silný. Suma činností v tělesné výchově prováděných je volena tak, aby byla odpovídající fyzickým a psychickým potřebám žáků. Je-li tohoto souladu v probíhajícím procesu skutečně dosaženo, stávají se tělesná cvičení činností, které se žáci zcela oddávají. Je tedy pravděpodobné, že plné zapojení do tělesných cvičení se stane prvořadým zájmem všech, příp. většiny žáků. Toto plné zapojení je podmínkou odreagování od všech ostatních povinností, problémů, starostí atp. Je také podmínkou odstraňování různých osobních zábran. V tom okamžiku se potom začíná každý projevovat v souladu se svojí vlastní vnitřní podstatou, aniž by dokázal něco zastírat, předstírat apod. Tyto projevy nejvlastnějšího já jsou typické zejména pro emocionálně nejsilnější činnosti, mezi které můžeme v tělesné výchově řadit např. hry, závodivé činnosti, atp. Žáci v tom případě začínají projevovat všechny svoje vlastnosti, i ty, které v běžných podmínkách dovedou potlačit. Jakýkoliv projev negativních vlastností (záludnost, sobectví...) potom nutně vyvolává vznik "konfliktní" situace. Za "konfliktní" situaci přitom nepovažujeme skutečný konflikt, kázeňský přestupek apod., ale pouze rozpor vznikající ze střetů různých tendencí, odpovídajících povahovým projevům, záměrům apod. Dochází tak k rozporu mezi žákem a učitelem, mezi žáky navzájem atd. A právě okamžité řešení vzniklých konfliktů je výchovně velmi účinné. Reaguje totiž na okamžitou situaci, ztvárňuje žáka konkrétním způsobem v konkrétních adekvátních podmínkách.

Vzpomenete si na nějakou situaci ve školní tělesné výchově, kterou byl nucen učitel řešit „výchovně neplánovitě“? Zamyslete se i nad vhodností a adekvátností tohoto výchovného působení. Vzpomenete si i na necitlivé výchovné působení učitele?

Jestliže je takto výchova realizována potlačováním záporných vlastností, je nutné její vyvážení naopak správným umocňováním projevů kladných vlastností. I ty mají v emocionálně silných činnostech stejné možnosti projevu. Tento způsob výchovy se nedá předem plánovat. Je improvizovaný, ale ve svém dopadu nejúčinnější. Je to obrovský výchovný potenciál tělesné výchovy, ne však vždy využívaný. Je závislý na vysoké úrovni znalostí, schopností i dovedností učitele, který výchovný proces řídí.

Pokud budete u zkoušky odpovídat na otázku „Tělesná výchova jako druh tělocvičné aktivity“, pak využijte jako návod následující strukturu: Zařaďte tělesnou výchovu do systému tělocvičné aktivity, Charakterizujte pojem TV Formulujte „cíl TV“ Formulujte „úkoly TV“ http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

8/17

29.1.2014

Kapitola

1.6 7.2 Tělocvičná rekreace

Druh tělocvičné aktivity, který nadále označujeme pojmem tělocvičná rekreace, není v žádném případě jevem novým. V různých podobách a pod různými názvy je znám v podstatě ze všech systémů tělesné kultury v novodobých dějinách. V každé době byl však jinak označován, v každé době plnil své specifické úkoly. I dnes je jeho postavení specifikováno ve vztahu k současným podmínkám existence člověka a společnosti. Tato specifikace však není totožná s řadou termínů, kterými je tento druh tělocvičné aktivity označován. Vyskytují se pojmy, oficiální i neoficiální, jako je rekreační sport, rekreační tělovýchova, základní a rekreační tělovýchova, sport pro všechny, pohybová rekreace apod.

Následující rozšiřující text je vlastně pro vás, řádné distanční studenty, pouhým opakováním, protože na základě plnění dílčích seminárních úkolů jste k podobným zdůvodněním došli na základě vlastní deduktivní činnosti. Proto považuji následující pasáž za pouhé shrnutí a logickou interpretaci.

V pojmu rekreační sport i sport pro všechny jsou spojeny dva neslučitelné jevy. Sport, vzhledem ke svým výkonnostním a soutěžním cílům, nemůže být spojován s rekreací. Naopak, po samotném tréninku a vlastním sportovním výkonu probíhá rekreační, resp. regenerační proces, jehož úkolem je obnovení sil pro vlastní sportovní činnost. Sport se přitom týká relativně malého množství lidí, zatímco masa, která se rekreuje, může pouze používat ve své činnosti "sportovních", tedy tréninkových, soutěžních aj. metod.

Pojem rekreační tělovýchova je nesprávný ze dvou důvodů. Především "tělovýchova" je nesprávnou obměnou pojmu tělesná výchova. Již víme, že tělesná výchova je přesně vymezeným druhem tělocvičné aktivity, který se týká pouze určité části populace. Vzhledem ke svým cílům a úkolům má vyhraněný formativní a vzdělávací charakter. Nelze jej tedy spojovat s přívlastkem rekreační, což je proces, týkající se činnosti celé populace ve volném čase. Základní a rekreační tělesná výchova je vlastně určitou "modernizací" starého pojmu. Podle dnes již neplatného, poněvadž neodpovídajícího členění, vyjadřoval pojem základní tělesná výchova určitý konkrétní obsah. Přidáním slůvka rekreační měl být pojem posunut do současnosti, ovšem dopouští se tím stejné chyby jako pojem předcházející. (A navíc zůstává již nic nevyjadřující termín základní.) Nejčastěji užívaným pojmem je pohybová rekreace. Tento pojem je sice naprosto správný, ale značně obecný. Vyjadřuje totiž realizaci rekreačního procesu jakoukoliv pohybovou činností. Přitom je známo, že lidská motorika se člení na řadu oblastí. Pohybová rekreace je tedy realizovatelná stejně tak vycházkou, nebo rytím zahrádky (ve volném čase), jako třeba odbíjenou.

Setkali jsme se zde ještě s jedním, leč hojně používaným pojmem – tělovýchovná rekreace resp. rekreační tělovýchova, ale i tomuto pojmu již velmi dobře rozumíme.

Vzhledem k tomu, že hovoříme o oblastech tělocvičné aktivity a ne o pohybu vůbec, jeví se jako adekvátní pojem tělocvičná rekreace. Ten vyjadřuje fakt, že rekreace je realizována prostřednictvím tělesných cvičení. A v tom smyslu je tedy pojem tělocvičná rekreace podřízen pojmu pohybová rekreace.

S tělocvičnou rekreací jako jevem se setkáváme (pod různým označením) v literatuře ruské, německé, francouzské, anglosaské, polské atd. Je to vyjádření skutečnosti, že jde o jev velmi významný, který je ve všech vyspělých státech intenzívně zkoumán. Všechny státy se problémem tělocvičné, resp. pohybové rekreace velmi vážně zabývají z důvodů závažných změn, ke kterým díky technologickému pokroku ve společnosti dochází. Také v našem státě je třeba čím dál více upírat pozornost k problému, jehož řešením bude v budoucnu úroveň společnosti významně ovlivňována. O těchto trendech hovoří i fakt, že v současnosti je problematika tělocvičné rekreace studována jako samostatný obor (rekreologie).

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

9/17

29.1.2014

Kapitola

Je pochopitelné, že v různých systémech nacházíme rozdílné přístupy. Ty vycházejí z rozdílných základních filozofických východisek, na jejichž základě se mění obsahy a cíle této činnosti. Určité rozdíly potom vidíme i uvnitř jednotlivých systémů, mezi jednotlivými autory. Ty jsou podmíněny především historicky, odpovídají tedy určité době, ve které vznikaly. Jako ilustraci vývoje u nás uvádíme dvě skupiny charakteristik. a. b. c. d. e. f. g. h.

Se zaměřením na kompenzační a reprodukční sféru, Komplexní bez zdůraznění rozvojové funkce. Ad1) Nejprve ty, které odezněly na již zmíněném semináři v Nymburce. "Pohybová rekreace je zájmová tělocvičná, příp. jiná pohybová aktivita, zaměřená na obnovu a rozvoj sil po vykonané práci, na udržení tělesné i duševní kondice a na příjemné prožití volného času" (HROZA, J.). "Pohybová rekreace je druh pohybové činnosti, jejímž prostřednictvím člověk kompenzuje jednostrannost pracovní činnosti a záměrně ji využívá ve volném čase k osvěžení a zábavě" (KOCIÁN, M.). "Pohybovou rekreací rozumíme zejména pohybové činnosti prováděné s hlavním zaměřením na reprodukci pracovní síly" (LÍBENEK, J). "Pohybová rekreace - zájmová pohybová činnost, konaná ve volném čase za účelem zotavení, osvěžení, udržování tělesné a duševní kondice" (PÁVEK, F). "Pohybová rekreace je oblastí, jejíž podstatou je regenerace a rozvoj lidských sil formou aktivního odpočinku, spojená s příjemným, účinným a kulturním prožíváním volného času" (MLATEČEK, L.).

V uvedených charakteristikách, ale i v mnoha dalších, jsou zvýrazněny především kompenzační a reprodukční funkce tělocvičné (pohybové) rekreace i její vazba na volný čas. Ve většině případů však chybí zdůraznění její rozvojové a formativní funkce.

Ad2) Jako další skupinu uvádíme některé z těch charakteristik, které nacházíme ve starší i novější literatuře: "Pohybovou rekreací rozumíme zájmovu, ve volném čase prováděnou tělocvičnou, příp. jinou pohybovou činnost, zaměřenou na obnovu a rozvoj sil po vykonané práci, na udržení tělesné i duševní kondice, na příjemné prožití volného času aktivní pohybovou činností" (TEPLÝ, Z., In: CHOUTKA, M. a kol. 1971, str. 148). "Pohybová (tělesná) rekreace jako jedna z nejdůležitějších a nejmasovějších forem aktivního odpočinku využívá zájmové pohybové činnosti k udržení a obnově jak tělesného, tak i duševního zdraví a kondice. Tvořivé využití volného času je výrazně motivováno tendencí po osvěžení, kulturní zábavě a prožitku z ní" (HOHLER, V., 1977, str. 24). "Pohybová rekreace jako forma (součást) tělesné kultury i rekreace je zájmová tělocvičná, příp. i jiná pohybová aktivita, zaměřená na regeneraci pracovní síly, na vyrovnání nepříznivých vlivů jednostranné práce a nezdravého životního prostředí, na zvyšování a trvalé udržování tělesné a duševní kondice, na prevenci civilizačních chorob, na radostné a kulturní prožití volného času ..." (SERBUS, L.,1977,str. 54). Ve srovnání s předcházejícími jsou již tyto charakteristiky obsáhlejší, řeší problém tělocvičné (pohybové) rekreace komplexněji, stále však postrádáme větší zdůraznění její rozvíjející funkce. Z dosavadní analýzy tělesné kultury i samotné tělocvičné aktivity nám zcela zřetelně vyplývá důležitost jejích funkcí, plněných ve vztahu k civilizačním chorobám, devastaci prostředí, hypokinéze, negativním vlivům průmyslového pokroku, deformativním vlivům jednotlivých profesí apod. Tyto vztahy vyplývají i z uvedených charakteristik. Z analýzy tělesné kultury a jmenovitě tělocvičné aktivity však vyplývají také jejich funkce rozvíjející. Jde o ty funkce, kterými je nejen upevňováno zdraví, zvyšována zdatnost a výkonnost člověka, ale jsou rozvíjeny i specifické schopnosti, příp. dovednosti, odrážející se v kvalitě pracovního procesu i v ostatních rolích, které člověk reprezentuje. Vedle funkcí kompenzačního, příp. regenerativního charakteru, jsou významné i funkce, působící na další rozvoj člověka, na permanentní zvyšování jeho úrovně. Právě tyto funkce jsou v naprostém souladu s obecným požadavkem neustálého růstu úrovně člověka. Z tohoto hlediska se tedy tělocvičná aktivita jeví nejen jako důležitý preventivní a regenerativní činitel, ale i jako důležitý činitel formativní, permanentně spoluvytvářející (spolu s ostatními aktivitami) osobnost člověka. Myslím si, že jste ve svých definicích často zmiňovali aspekty tělocvičné rekreace jako např. regeneraci, rozvoj, kompenzaci, reprodukci atd. Dokázali byste i tyto terminy charakterizovat? Zamyslete se nad těmito pojmy. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

10/17

29.1.2014

Kapitola

1.6.1 7.2.1 Volný čas a tělocvičná rekreace

Vedle těchto základních funkcí však tělocvičná aktivita poskytuje člověku i radost, zábavu, příjemné prožitky. Tato charakteristika ji potom zcela přesně zařazuje do sféry volného času. Pojem volný čas není pojmem novým, ale stále intenzivněji se ve vyspělé společnosti prosazujícím. Stal se významnou složkou života všech sociálních vrstev.

V každodenním životě člověka můžeme sledovat tři časové složky. Především je to pracovní čas, který je vyhrazen naší prvořadé pracovní povinnosti - zaměstnání, škola. V tomto čase vlastně zabezpečujeme nezbytné společenské i individuální potřeby. Další časová složka je reprezentována pojmem mimopracovní čas. Je to sice čas, který získáváme po pracovní době, ale ještě s ním nemůžeme zcela volně disponovat. Naopak, v jeho průběhu musíme plnit některé povinnosti vyplývající z našich sociálních rolí - cesta do a ze zaměstnání, styk s úřady, zabezpečení rodiny a domácnosti, plnění různých funkcí, nezbytná péče o sebe sama apod. To všechno jsou činnosti, které sice vykonáváme po pracovní době, ale přesto jsou pro nás bezprostředně nutné. Teprve to, co zbývá, je volný čas. Je to ten čas "..., kterým může člověk disponovat zcela svobodně a s plnou vůlí, je to čas, který zůstává každému jedinci po uvolnění od všech závazků či povinností pracovních, rodinných a společenských. Je to čas, ve kterém člověk realizuje i své záliby, naplňuje své zájmy a potřeby, který však může i zcela promarnit, což se také často děje" (TEPLÝ, Z., 1971, str. 647). Z hlediska záměrného rozvoje člověka je ovšem žádoucí, aby byl volný čas chápán v souladu se zájmy jedince i společnosti. "Z hlediska jedince poskytuje volný čas prostor pro odpočinek, zábavu a rozvoj lidské osobnosti, z hlediska společnosti pak prostor pro regeneraci a rozvoj pracovní síly i pro univerzalizaci člověka" (HODAŇ, B., 1975, str. 103). Charakteristikou volného času je naprostá rozhodovací svoboda ve smyslu činnosti či nečinnosti, jejich začátku či konce a úplná ekonomická nezávislost. Vzhledem ke svému obsahu se volný čas váže zcela zřetelně na oblast prožitkovosti, i když plní funkce zasahující do oblasti činností nezbytných (rozvoj osobnosti člověka a její odraz ve vlastní realizaci). Čím je život společnosti a individua kulturnější, mnohostrannější, tím více rostou možnosti jeho využívání. Obecně se dá říci, že škála činností ve volném čase realizovaných má rozpětí od činností individuálně i společensky prospěšných, konstruktivních, až po činnosti individuálně a společensky škodlivé, destruktivní a protispolečenské. Trávení volného času se tak stává jednou z nejvýznamnějších složek životního stylu. Je však nutno zdůraznit, a sociologické výzkumy to potvrzují, že trávení volného času není závislé jen na jedinci samém, ale i na společnosti, ve které žije, poněvadž ta se prvořadým způsobem podílí na vytváření odpovídajících podmínek pro jeho život, tedy i pro trávení volného času. Volný čas je samozřejmě dáván do vztahu k pojmu rekreace. Tato vazba však nemusí být vždy zcela přesná. Pojem rekreace je vyjádřením aktivní činnosti. Je odvozen z latinského recreare, což znamená obnovovat, znovu vytvářet. V tomto smyslu jde tedy o zcela aktivní charakter pojmu. Naproti tomu však lze volný čas trávit zcela pasivním způsobem. V tom případě se může jednat o pasivní odpočinek, což smyslu pojmu rekreace odporuje. Jestliže tedy v oblasti regenerace existují dvě možnosti - pasivní a aktivní, potom je rekreace vyjádřením její aktivní složky. Činnosti mající charakter rekreace jsou prováděny pouze ve volném čase, člověk se pro ně zcela svobodně rozhoduje a očekává od nich příjemnou zábavu a rozptýlení." V nejširším slova smyslu spočívá význam rekreace ve vytváření prostoru pro participaci na dané kultuře, pro realizaci zájmů, zálib a schopností, jakož i pro kultivaci všech tvořivých sil člověka" (TEPLÝ, Z., In: CHOUTKA, M. a kol. 1971, str. 154). Obecný pojem rekreace se nám ovšem podle realizovaných aktivit člení. Rekreovat se je možno prostřednictvím činností kulturně-uměleckých, intelektuálních, činností spojených se sociálními vztahy i činností pohybových. Každé oblasti činností odpovídá i příslušná forma rekreace. Každá z nich se potom dále rozpadá na další složky podle konkrétních realizovaných činností. Mějte neustále na mysli, že tělocvičná aktivita je pouze jednou z možností jak vhodně naplnit volný čas. Vzpomeňte si, jak jsme v prvních kapitolách řešili problematiku „podstaty tělesné kultury“. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

11/17

29.1.2014

Kapitola

1.6.2 7.2.2 Charakteristika tělocvičné rekreace

Vyjdeme-li z výše provedených analýz, poznání různých funkcí tělocvičné aktivity, volného času i rekreace a jejich podílu na životním způsobu, můžeme charakterizovat tělocvičnou rekreaci takto: "Tělocvičná rekreace je druh tělocvičné aktivity s dominujícím rozvíjejícím a regenerativním zaměřením, prováděný zájmově ve volném čase a působící na zdokonalování člověka tím, že prostřednictvím záměrně volených tělesných cvičení, diferencovaných podle individuálních zájmů a potřeb (věk, zdraví, profese ..), zvyšuje jeho fyzickou, psychickou a sociální úroveň, regeneruje pracovní sílu a kompenzuje negativní vlivy pracovního procesu i současné civilizace. Vzhledem ke svému charakteru má výslovně prožitkový charakter. Jako jedna z významných složek rekreace tak spoluvytváří všestranné předpoklady pro tvorbu člověka, prožívání života a optimalizaci životního režimu a stylu". Vzhledem ke svému obsahu má tělocvičná rekreace vazbu nejen na regeneraci pracovní síly, ale i na činnosti nezbytně nutné a na prožitky. V tom smyslu se dá říci, že je nejvšestrannějším druhem tělocvičné aktivity. I když je ponechána na vůli jedince, stává se čím dál více věcí celé společnosti, poněvadž je jednou z podmínek jejího celkového zkvalitnění. Týká se celé populace od nejútlejšího věku do nejvyššího stáří. Bude vhodné, když si z této definice zapamatujete:

že se jedná o: proces zaměřený na rozvoj a regeneraci, realizovaný zájmově ve volném čase, využívající specifických prostředků (tělesných cvičení), kompenzující negativní vlivy současné civilizace.

1.6.3 7.2.3 Cíle tělocvičné rekreace

Cílem tělocvičné rekreace je tedy fyzický, psychický i sociální rozvoj a regenerace sil člověka spojený s kulturním prožíváním volného času, vyúsťující ve schopnost člověka přizpůsobit se změněným podmínkám a na vysoké úrovni realizovat všechny svoje individuální a společenské sociální role. (Pozn.: Z výše uvedených analýz vyplývá, že pojem pohybová rekreace bude pojmem obecnějším, vyjadřujícím fakt, že k rekreaci -jakožto zájmové, prožitkové a ve volném čase vykonávané činnosti- dochází jakoukoliv pohybovou činností. V této obecné pohybové činnosti již nemůže plně docházet k účelné diferenciaci, tedy i její efekt bude nižší. I když se výsledek pohybové rekreace odráží rovněž ve fyzické, psychické i sociální sféře člověka, vzhledem k nespecifičnosti těchto činností je jejich výsledek obecnější a také méně účinný). Vzhledem ke svému obsahu i cílovému zaměření patří tělocvičná rekreace mezi nejúčinnější a individuálně i společensky nejžádoucnější druhy rekreace. Je přitom nutné mít na zřeteli, že každý druh rekreace je třeba realizovat na co nejvyšší kulturní úrovni. To ovšem přímo souvisí s tvorbou odpovídajících podmínek. Z hlediska optimálního a všestranného rozvoje člověka musíme počítat s tím, že je žádoucí jednotlivé druhy rekreace spojovat. I když podle individuálního zaměření bude vždy určitý druh dominantní. S tímto požadavkem ovšem úzce souvisí nutnost budování komplexních víceúčelových zařízení, ve kterých jsou různé druhy rekreace realizovatelné. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

12/17

29.1.2014

Kapitola

Tělesná cvičení jsou svým rozsahem i různými možnostmi provedení velmi rozmanitá. Z toho vyplývá různorodost obsahu a forem tělocvičné rekreace. Tato vnitřní rozmanitost se ještě umocňuje tím, že samo využití tělesných cvičení je závislé na mnoha činitelích - charakter práce, vzdělání, věk, životní úroveň, životní prostředí, pohlaví atd. Všechny tyto faktory určují charakter, rozsah a intenzitu prováděných činností.

Tělocvičnou rekreaci lze rozdělit podle tří základních kritérií:

1. Podle organizovanosti: a) organizovaná b) částečně organizovaná c) neorganizovaná (spontánní) 2. Podle časové struktury: a) každodenní b) víkendová c) dlouhodobá 3. Podle prostoru realizace: a) sídliště, pracoviště, resp. domov b) příměstské zařízení c) rekreační oblast, zařízení mimo obec

Tělocvičná rekreace je relativně samostatným subsystémem s vlastními zabezpečujícími institucemi, hmotným a finančním zabezpečením atp. Tělocvičná rekreace je z hlediska celé dospělé populace nejdůležitějším druhem tělocvičné aktivity. Přestože je individuálně i společensky velmi žádoucí a nutná, "...zůstává jejím charakteristickým rysem skutečnost, že její realizace je zcela závislá na svobodném rozhodnutí každého občana" (HODAŇ,B.,1975,str.105).

Funkce, které tělocvičná rekreace plní, lze rozdělit do dvou skupin: a) funkce rozvíjející, b) funkce regenerativní.

ad a) Funkce rozvíjející je nutno chápat z hlediska základní premisy, kterou je naše veškerá činnost orientována na rozvoj všestranného člověka. Všestrannost je přitom chápána jako schopnost adaptovat se a měnit své chování tak, aby docházelo vždy k optimalizaci souladu s měnícími se podmínkami života (za podmínky přitom považujeme vnější http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

13/17

29.1.2014

Kapitola

podněty různého druhu, na něž člověk reaguje - od podnětů fyzických až po podněty intelektuální). Funkce rozvíjející se potom realizují ve dvou úrovních. Ve všeobecné úrovni máme na mysli základní nespecifikované předpoklady k individuálnímu a společenskému životu člověka. Ve speciální úrovni naopak usilujeme o rozvoj specifických předpokladů podmíněných zvláštnostmi jednotlivých profesí i individuálními zvláštnostmi lidí. Zatímco první úroveň se týká obecně zdraví, zdatnosti, výkonnosti, schopnosti apod., jsou v druhé úrovni rozvíjeny speciální kvality odpovídající charakteru jedince a jím zastávaných sociálních rolí. První úroveň se tedy odráží ve schopnosti člověka bez problémů vykonávat určitý objem činností, druhá úroveň se odráží v jejich kvalitě.

ad b) Funkcemi regenerativními je zabezpečována obnova tvořivých sil člověka a odstraňovány, resp. vyrovnávány škodlivé vlivy, které na člověka jako důsledek jeho interakce s prostředím působí. Pro regenerativní funkce jsou tedy typické - obnova sil (převážně aktivním způsobem), kompenzace, příp. rehabilitace. Z hlediska účinnosti forem je žádoucí, aby i regenerativní funkce působily v úrovni obecné a speciální (viz výše). V nich se potom odrážejí předpoklady ke specifickým činnostem. Funkce rozvíjející a regenerativní odpovídají objektivním potřebám jedince. Vyjádřením jeho individuálních zájmů jsou potom potřeby subjektivní. Aby byla zabezpečena přitažlivost tělocvičné rekreace pro nejširší veřejnost, je třeba v jejím obsahu sladit uspokojování subjektivních i objektivních potřeb člověka.

1.6.4 7.2.4 Úkoly tělocvičné rekreace

Formulovaný cíl tělocvičné rekreace i funkce, které v životě člověka plní, jsou systematicky uskutečňovány postupným plněním již známých úkolů: a) úkol zdravotní, b) úkol vzdělávací, c) úkol výchovný. I když jsou na první pohled uvedené úkoly společné s tělesnou výchovou, je jejich obsah vzhledem k celkovému zaměření tělocvičné aktivity odlišný.

ad a) Úkol zdravotní Plnění zdravotního úkolu tělocvičné rekreace vychází jak z pojetí zdraví, tak ze samotné biologické a společenské podstaty tělesných cvičení. I mechanismus jeho plnění a závislost na využívání přírodního prostředí jsou shodné. Vzhledem k životním podmínkám, ve kterých se díky současné civilizaci každý člověk nachází, je však zdravotní úkol tělocvičné rekreace úkolem prvořadým. Jeho postupné plnění se odráží v pojmech prevence, otužování, zdatnost... (viz funkce rozvíjející) ale i regenerace, kompenzace, rehabilitace... (viz funkce regenerativní). Cílovou hodnotou je potom zdraví, odpovídající již známé formulaci. Prvořadost zdravotního úkolu nevyplývá jen ze zmíněných životních podmínek, ale i z časových možností. Tělocvičná rekreace má mnohem větší možnost, než tělesná výchova, zabezpečit dostatečnou frekvenci a intenzitu tělesných cvičení, aby mohl být zdravotní úkol splněn. Jedním ze základních předpokladů splnění tohoto požadavku je vytvoření určitého návyku pohybového režimu jako základního návyku hygienického. Tento druh hygienického návyku je jednou ze základních podmínek splnění zdravotního úkolu.

Vzhledem k tomu, že požadavky všech lidí nemohou být stejné, nemůže být ani stejné plnění zdravotního úkolu. Konečný fakt je tedy zcela závislý na důsledné diferenciaci realizovaného procesu. Z hlediska pojetí zdravotního úkolu potom nejsou pro diferenciaci postačující taková kritéria jako pohlaví a věk, ale je nutné respektovat kritéria objektivních a subjektivních potřeb jednotlivců (viz výše). Jedině takto pojatá diferenciace může zabezpečit úplné http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

14/17

29.1.2014

Kapitola

splnění zdravotního úkolu tělocvičné rekreace.

ad b) Úkol vzdělávací Z hlediska konečného požadavku všestrannosti člověka je podstata vzdělávacího úkolu a její vazby na vzdělání vůbec shodná pro tělocvičnou rekreaci i tělesnou výchovu. Stejné je i pojetí poznávací a praktické funkce realizované v oblasti všeobecného a speciálního vzdělání. Zásadní rozdíl však bude v základním pojetí vzdělávacího úkolu. Zatímco v oblasti tělesné výchovy obsahoval základní sumu vědomostí a dovedností, umožňujících člověku vřadit se do společenského života, je obsahem vzdělávacího úkolu v oblasti tělocvičné rekreace další rozvoj člověka, jeho permanentní tvorba, vytvářející adekvátní vztahy mezi jeho úrovní a vyvíjející se úrovní společenského života. Za základní, díky obsahu tělocvičné rekreace, považujeme pochopitelně vzdělání pohybové. To umožňuje člověku optimálně reagovat na stále nově se vytvářející pohybové situace, které doprovázejí jeho společenský a individuální život od práce po zábavu. Optimálnost řešení těchto situací potom významně ovlivňuje všechny oblasti jeho života a intenzívně se projevuje v psychické sféře osobnosti (sebedůvěra, jistota apod.). V tomto smyslu pohybové vzdělání velmi úzce navazuje na úroveň získanou v tělesné výchově. Z této úrovně se vychází i v případě vzdělání rozumového, ale i jeho význam se v oblasti tělocvičné rekreace dále zvyšuje. Je to způsobeno tím, že velká část populace zařazené do tělocvičné rekreace již má určitou životní zkušenost, zastává konkrétní sociální role. Z hlediska významu vzdělávacího úkolu je velmi vhodná vazba tělocvičné rekreace na rekreaci intelektuální, osvětovou činnost apod. Tendence vzdělávacího úkolu vycházejí ze základních sociálních rolí, do kterých je člověk postaven. Týkají se především základních poznatků o tělocvičné aktivitě a jejím vlivu na: samotného člověka (zdatnost, výkonnost, zdraví, životní a pohybový režim, strava, hygiena, aktivní stáří, kulturnost, chování,...), pracovní proces (pracovní výkonnost, regenerace sil, prevence a rehabilitace deformativních vlivů, práce a odpočinek,...), životní prostředí (změny prostředí, podmínky a důsledky, hypokinéze, devastace prostředí, vybavenost prostředí,...), zábavu (aktivita, prožitkovost, kulturnost, proporčnost,...), sociální vztahy (rodinné, mezilidské,...), výchovu (působení na děti, rodinný kolektiv, etické hodnoty,...), apod.

Do všech těchto oblastí může tělocvičná rekreace vhodným způsobem zasahovat. Aby ovšem byl zásah odpovídající očekávanému efektu, je nutné, aby byl tento druh vzdělání tělocvičnou rekreací průběžně plněn.

ad c) Úkol výchovný I ve výchovném úkolu shledáváme návaznost mezi tělesnou výchovou a tělocvičnou rekreací. Je to v souladu s cíli výchovy obecně, jde tedy o vytváření hodnotových struktur, konkrétních mravních kvalit a způsobů chování odpovídajících požadavkům na člena společnosti. Zvláštnost je na rozdíl od tělesné výchovy v tom, že v tělocvičné rekreaci se pracuje ve velké míře s lidmi dospělými, jejichž výchova je považována za ukončenou a kteří již také sami vychovávají. Tato "skutečnost" výchovy je však pouze http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

15/17

29.1.2014

Kapitola

zdánlivá (a vlastně jen formálně podmíněná), poněvadž díky rychlým změnám společenských a konkrétních životních podmínek se natolik mění reakce lidí, že se odrážejí i ve změně jejich chování. Cílem výchovného úkolu je v tomto případě nejen upevňování získaných norem a návyků chování, ale jejich další rozvoj, adekvátní měnícím se podmínkám. Výchova tedy bude podobně jako v případě vzdělání zaměřena na: samotného člověka (hierarchie hodnot, poslání člověka, jeho funkce...), pracovní proces (pojetí práce, morální zodpovědnost...), životní prostředí (postavení člověka v něm, zodpovědnost za ně...), zábava (její význam, hodnota a funkce zábavy...), sociální vztahy (vztahy ke společnosti, lidem, k vlastnictví, mezinárodní vztahy...), výchova (její funkce, konkrétní možnosti...), apod.

U nedospělých účastníků tělocvičné rekreace je realizovaný výchovný úkol pokračováním a rozvíjením tohoto úkolu v tělesné výchově. Možnosti plánované a neplánované činnosti jsou pochopitelně shodné s tělesnou výchovou. Obsah i rozsah jednotlivých úkolů tělocvičné rekreace je značně velký. Je nutno si však uvědomit, že je (aby nedocházelo k formálnostem) jeho plnění žádoucí v naprosté shodě s možnostmi konkrétních tělesných cvičení a situacemi, které jsou jimi navozovány. V tom případě má plnění všech úkolů zcela přirozený průběh a je samozřejmou součástí celého procesu. Tento charakter plnění jednotlivých úkolů je však zcela závislý na kvalitě pedagoga, který je vedením procesu pověřen. Mezi jednotlivými úkoly musí být vytvářeny proporce (požadavek všestrannosti člověka!), takže je zcela neúnosná nadměrná preference kteréhokoliv z nich. (V současnosti např. dochází k nadměrnému zvýrazňování zdravotního úkolu, navíc při značné redukci možností jeho plnění).

1.7 Souhrn V této kapitole jsme si:

definovali základní pojmy tělesná výchova a tělocvičná rekreace, charakterizovali cíle a úkoly tělesné výchovy a tělocvičné rekreace, zavedli pojem volný čas.

1.8 Klíčová slova tělocvičná rekreace, tělesná výchova, volný čas

1.9 Požadované výstupní znalosti: 1. Definovat pojmy tělesná výchova a tělocvičná rekreace (dále TV a TcR). 2. Charakterizovat cíle a jednotlivé úkoly TV a TcR.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

16/17

29.1.2014

Kapitola

1.10 Literatura

Autor: Galla, R. et Sedlář. L. a kol.; Rok vydání: 1983 ; Titul: Základy socialistické pedagogiky

Autor: Hodaň, B ; Rok vydání: 1975 ; Titul: Kapitoly z teorie tělesné kultury Autor: Choutka, M. a kol.; Rok vydání: 1971 ; Titul: Společenské aspekty tělesné výchovy v socialismu Autor: Kolektiv; Rok vydání: 1974 ; Titul: Pedagogika Autor: Suchodolski, B.; Rok vydání: 1959 ; Titul: Wychowanie dla przyszlosci Autor: Svoboda, B. ; Rok vydání: 1971 ; Titul: Sport a výchova Autor: Sýkora, F.; Rok vydání: 1983 ; Titul: Didaktika telesnej výchovy Autor: Šprynar, Z.; Rok vydání: 1978 ; Titul: Úvod do teorie tělesné kultury Autor: Teplý, Z. a kol.; Rok vydání: 1971 ; Titul: Volný čas a pohybová rekreace. Teorie a praxe tělesné výchovy. Č.11, 647-654

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2675&id_dbound=5634&print=1

17/17

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

8. Sport jako druh tělocvičné aktivity a prostředky TV, TcR a S (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.1 Studijní cíle Po prostudování následující kapitoly byste měli být schopni: 1. Definovat pojem sport. 2. Charakterizovat cíle a jednotlivé úkoly sportu. 3. Rozčlenit a charakterizovat prostředky využívané při plnění cílů a úkolů jednotlivých druhů tělocvičné aktivity.

1.2 Požadované vstupní znalosti

Základním předpokladem pro zvládnutí následující kapitoly je přesná terminologická orientace v jednotlivých pojetích členění tělocvičné aktivity (viz. 7. a 8. kapitola)

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny(doporučený)

1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 15 V následující subkapitole se budeme zabývat sportem jako druhem tělocvičné aktivity, přesněji řečeno pojmem sport a jeho obsahem. Pokusím se vás seznámit i s jinými charakteristikami tohoto pojmu, cílem sportu i jednotlivými úkoly. Jdeme na to.

1.5 8.1 Sport

Specifický druh tělocvičné aktivity, označovaný pojmem sport, patří mezi ty činnosti, které provázejí život člověka po velmi dlouhou dobu jeho vývoje. I přes existenci určitých shodných znaků je však třeba počítat s tím, že se v různých etapách vývoje projevoval různým způsobem a mnohdy je sporné, zda je či není možno určitou soudobou činnost za sport http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

1/15

29.1.2014

Kapitola

považovat. To se týká jak různých soutěží a specifických činností prováděných už v nejstarších společnostech, tak různých soutěží a zábav tělocvičného charakteru ve středověku i novověku. Srovnáme-li různé názory a teorie touto problematikou se zabývající, je zřejmé, že většina autorů se přiklání k tomu, že sport vzniká na přelomu 18. a 19. stol a za místo jeho vzniku je považována Anglie. Různosti teorií odpovídá i samo používání pojmu sport. Toto slovo je odvozeno z latinského disportare, což v překladu znamená jakoukoliv činnost zaměřenou na rozptýlení a zábavu, ať již tělesnou či duševní. Jde o pojem velmi rozsáhlý svým obsahem a terminologicky velmi rozličně vnímaný. Již dříve jsme ukázali, jak je celý vývoj tělesné kultury úzce spjat s vývojem společnosti, s jejími společensko - ekonomickými podmínkami. To se pochopitelně týká i jednotlivých oblastí tělesné kultury, týká se to i takového specifického jevu jako je sport (vývoj sportu viz historie TK). V dnešní době se sport stal neoddělitelnou součástí života společnosti. Je významným společenským jevem, který se projevuje v nejrůznějších úrovních a sférách. Spjatost sportu se společenským životem se projevuje i v rozdílnosti jeho charakteristik, podmíněných různými přístupy, filozofickými názory, členěním tělocvičné aktivity a jejími vazbami na společenský život apod. Mnozí autoři dokonce vyjadřují mínění, že současný stav vědy nedovoluje vytvoření jakékoliv integrované teorie sportu.

Podobnými úvahami jsme se zabývali již v minulých kapitolách.

K určitým diferencím v charakteristice sportu ovšem dochází i při obecné názorové příbuznosti autorů. Ty potom vycházejí z názorů na poslání sportu. "Sport - pohybová hra, zábava původně rekreačního charakteru, provozovaná na čerstvém vzduchu, nyní pohybová činnost jednak za účelem soutěžním, závodním, tato se vyznačuje snahou po nejvyšším tělocvičném výkonu (rekordu) a po vítězství nad soupeřem podle pevných mezinárodně platných pravidel" (KOLEKTIV, 1964, str. 251). "Sport je činnost založená na organizovaném závodění, soutěžení, snaze po nejvyšším výkonu, která nemá http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

2/15

29.1.2014

Kapitola

charakter pracovního nebo výrobního procesu" (KOLEKTIV, 1972, str. 1139). Všemi autory bez rozdílu je však sport považován za významný společenský jev, který "... proniká do všech oblastí společenského života, jako je zákonodárství, vztahy mezi rasami, obchod, průmysl, rozvoj a hodnocení morálních kvalit ..." (BOYLE, H., 1963, str. 3-4). V našich podmínkách představuje sport specifický druh tělocvičné aktivity, který se výrazně odlišuje od tělesné výchovy i tělocvičné rekreace. Pro některé jiné systémy je naproti tomu sport synonymem pojmů tělesná kultura i tělesná výchova (opět opakování).

Našemu pojetí odpovídají např. charakteristiky přednesené na citovaném semináři v Nymburce: "Sport je cílevědomou organizovanou pohybovou aktivitou, zaměřenou individuálně k dosažení relativně (nevrcholový, výkonnostní sport) či absolutně (vrcholový sport) nejvyšších sportovních výkonů, realizovaných v regulérní soutěži... Sport je hrou, ekvivalentem boje pro aktivní účastníky a podívanou pro diváky" (HROZA, J.). "Sport je oblastí, jejíž podstatou je spontánní uspokojování pohybových a výkonových potřeb jedince, jeho seberealizace ve smyslu psychickém a sociálním, charakterizované snahou po dosažení nejvyššího výkonu" (MLATEČEK, L.). "Sport je specifickou oblastí tělesné kultury, jejímž obsahem je spontánně uspokojovaná potřeba pohybu, prožitku a seberealizace jedince nebo kolektivu se snahou po dosažení (relativně či absolutně) nejvyššího výkonu nebo vítězného výsledku" (SERBUS, L.). I když jde o odpovídající obsahové vymezení, nejsou zcela přesně vyjádřeny vztahy k pohybu i k tělesné kultuře sport jako pohybová aktivita, oblast tělesné kultury...

Obsahově podobnou, ale vzhledem k vazbám přesnější charakteristiku uvádí CHOUTKA, M. (1971, str. 121): "Sport je specifickou oblastí tělocvičné aktivity, jejímž obsahem je spontánně uspokojovaná potřeba pohybu, prožitku a seberealizace jedince, charakteristická snahou po dosažení (relativně či absolutně) nejvyššího výkonu".

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

3/15

29.1.2014

Kapitola

Znovu si přečtěte jednotlivé, výše uvedené definice a pokuste se vyjádřit, v čem si jsou jednotlivé charakteristiky blízké.

Nyní se pokusíme o shrnutí.

Porovnáme-li všechny uvedené charakteristiky, vidíme, že se shodují v následujících pojmech: spontánnost, výkon, soutěživost.

Nemůžeme však v případě sportu zcela souhlasit s pojmem spontánnost. I když jde často o činnost zcela dobrovolnou (zvláště v počátcích činnosti), její uskutečňování, až již v případě tréninku či vlastní soutěže, je přísně organizováno, což pojmu spontánnost odporuje. Aby byl sport zcela jasně odlišen od ostatních tělocvičných aktivit, jsou určovány jeho specifické znaky. CHOUTKA, M. (1974) považuje za charakteristické znaky sportu následující: a. sport je oblastí nevýrobní sféry, b. sport je intenzivní pohybovou činností specifického charakteru, c. soutěživost.

Ad a) Sport, neprodukuje žádné materiální hodnoty. Poněvadž je záležitostí volného času, může se rozvíjet pouze na základě dobrovolného zájmu občanů, kterým slouží k uspokojování jejich individuálních potřeb (fyzického, psychického, sociálního charakteru). Přitom však tuto funkci překračuje tím, že přispívá k všestrannému a harmonickému rozvoji jedince, takže směrem ke společnosti plní řadu všeobecných a specifických funkcí. V procesu jeho uskutečňování je tak dosahováno určitých hodnot, jimiž je obohacován život celé společnosti.

Choutkovo pojetí

(Pozn.: Tento znak byl sice charakteristice sportu odpovídající, ovšem v dnešní vrcholové úrovni již má tendence, které mu zcela neodpovídají). Hovořit o sportu jako záležitosti volného času je možno pouze u začínajících, resp. výkonnostních sportovců. Vrcholoví sportovci naproti tomu http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

4/15

29.1.2014

Kapitola

využívají volný čas k regeneraci sil k novému tréninkovému procesu (ani toto tvrzení však nepovažuji za zcela pravdivé, protože v současné teorii sportovního tréninku je regenerace považována za součást tréninkového procesu – pozn. Horák). Stejně tak i otázka dobrovolnosti je rozhodující v počátečních fázích; ve vrcholové i výkonnostní úrovni ustupuje jiným zájmům, různým formám zodpovědnosti atp. Zamyslete se nad problémem „dobrovolnosti“ sportu. Lze vlastní sport (soutěže …) a přípravu na něj (tréninkový proces …) ještě považovat za činnost volnočasovou a dobrovolnou. Existuje vůbec úroveň, na které bychom takto mohli uvažovat.

V současné době je ve vrcholové úrovni ohrožován i požadavek všestranného a harmonického rozvoje jedince, poněvadž v zájmu vysokého výkonu dochází k velmi úzké specializaci. Tím jsou pochopitelně omezovány funkce sportu, nejen směrem k jedinci, ale i směrem ke společnosti. To potom souvisí i s produkovanými hodnotami. Nesporné klady, které s funkcí sportu bezprostředně souvisí, jsou tedy současnými tendencemi ohrožovány.)

Ad b) Sport je intenzivní pohybovou činností specifického charakteru, která je realizována v řešení symbolických, fiktivních situací. Charakter sportovní činnosti je jako způsob řešení uvedených situací přesně vymezen pravidly. V těch se odráží i historický vývoj sportu. Jako základní pravidlo, platné pro všechny účastníky sportu, je vytvoření stejných podmínek. Dodržování základního, i všech ostatních pravidel, je základním principem sportovní etiky.

Zde Hodaň reaguje ve svých skriptech následovně: „Tento znak zcela odpovídá skutečnosti. Není však přesné použití pojmu pohybová činnost, ve většině případů jde totiž o tělocvičnou činnost, v některých případech o jinou pohybovou činnost - sportovní kulečník, sportovní rybářství, někdy dokonce - v případě šachů, o činnost intelektuální... .“ a já dodávám, že ani „intenzivní“ není zcela na místě (viz intelektuální sporty).

Ad c) Výrazným znakem sportovní činnosti je soutěživost. Ta je výrazem symbolického boje, v němž sportovci uspokojují svoji potřebu sebeuplatnění a seberealizace. Jedině v soutěžení se může realizovat snaha po dosažení nejvyššího výkonu. A právě dosahování nejvyššího výkonu je dominujícím znakem http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

5/15

29.1.2014

Kapitola

sportu. Výkon je ten nejsilnější motiv, který činí sport velmi přitažlivým zejména pro mládež a nutí účastníky k velmi intenzivní a náročné práci.

Z uvedených znaků je zřejmé, že sport jako specifická činnost přináší řadu hodnot (fyzických, psychických i sociálních), důležitých pro vývoj člověka i společnosti. Je vedle tělesné výchovy a tělocvičné rekreace důležitým společenským nástrojem, se svými specifickými vazbami na jednotlivé oblasti života společnosti. V těch je dominující vazba na sféru prožitkovosti.

konec Choutkova pojetí

1.5.1 8.1.1 Charakteristika sportu

Vzhledem k dosud získaným poznatkům o sportu můžeme vyslovit jeho následující charakteristiku: "Sport je specifická, přísně organizovaná činnost tělocvičného i jiného pohybového, technického či intelektuálního charakteru s dominující výkonovou motivací a z ní vyplývající prožitkovostí, realizující se v dosahování absolutně či relativně maximálního výkonu v přesně vymezených a kontrolovaných podmínkách soutěže". V některých svých oblastech se tedy sport dostává mimo tělocvičnou aktivitu, je realizován činnostmi jiného charakteru, aniž by byla potlačena určující výkonová motivace, soutěživost a vymezení podmínek.

Pokud jste došli až sem a stále se zamýšlíte nad logikou našich definic-charakteristik, pak vám výše uvedená Hodaňova definice nemůže vyhovovat. Pokud se zabýváme členěním tělocvičné aktivity, pak by se v definici sportu neměl vyskytovat pojem obecnější. Ale pokud bychom charakteristiku sportu zredukovali, pak by věcně nebyla nově vytvořená charakteristika věcně v pořádku. Jsme tedy nuceni na tuto charakteristiku chtě nechtě přistoupit.

Poznámka

Máte snad jiný názor? Bude-li se vám chtít, tak se pokuste o reakci. Rád si váš názor přečtu.

Na základě dosahované úrovně sport rozdělujeme na: sport vrcholový, sport výkonnostní, http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

6/15

29.1.2014

Kapitola

sportovní výchovu mládeže.

ad a) Vrcholový sport je zaměřen na dosahování absolutně nejvyšších výkonů. Je tedy uskutečňován v nejvyšších národních a mezinárodních soutěžích. Vzhledem ke své náročnosti již nemůže být sférou volného času. Doba, věnovaná této činnosti,se většinou rovná době pracovní. Okruh účastníků vrcholového sportu je omezen úrovní jejich předpokladů.

ad b) Výkonnostní sport je zaměřen na dosahování relativně nejvyšších výkonů. Je uskutečňován na úrovni nižších národních soutěží. Je činností vykonávanou částečně ve volném čase, pracovní doba je narušována jen v nejnutnějších případech. Účastníci výkonnostního sportu jsou dvojího druhu kategorie dorůstajících sportovců, tvořící zálohu vrcholového sportu a kategorie těch sportovců, kteří již přešli vrchol své výkonnosti, sportu jsou však schopni se ještě věnovat.

ad c) Sportovní výchova mládeže je zaměřena na výběr talentů a jejich přípravu k produkci vrcholového (příp. výkonnostního) sportu. Tato příprava je pochopitelně záležitostí volného času, ovšem vzhledem k její náročnosti organizačně ovlivňuje i čas pracovní (vyučování). Sportovní příprava mládeže má vlastní strukturu.

S výše uvedeným členěním jsme se již setkali v 5 kapitole – Systémové přístupy k TK. Zde jsem se zaměřil na částečné objasnění zaměření těchto subsystémů.

1.5.2 8.1.2 Cíl sportu

Po přečtení charakteristiky sportu je zřejmé, že cíl sportu spatřujeme v dosahování maximálních výkonů ve zvolené specializaci. Přes svůj nesporný individuální i společenský význam se v současné době ve sportu projevují i mnohé negativní tendence, které jsou důsledkem neadekvátního zvýraznění požadavku maximálního výkonu a vítězství v soutěži. Různými okolnostmi podmíněný požadavek "výkon, resp. vítězství za každou cenu" pochopitelně přináší deformativní účinky působící nejen na sport obecně, ale i na sportovce a jejich sociální prostředí. Mezi tyto deformativní vlivy můžeme zařadit nadměrnou komercionalizaci sportu, různé druhy "lanaření", doping, finanční machinace, porušování fair play http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

7/15

29.1.2014

Kapitola

apod. Mnohé z těchto deformativních vlivů se výrazně projevují v oblasti fyzického i psychického zdraví sportovců, působí negativně i ve sféře sociální. Všechny jsou však v zásadním rozporu s etikou. Nejen etikou sportovní, ale i s etikou v tom nejširším slova smyslu. Zvláštností sportu je na rozdíl od ostatních tělocvičných aktivit skutečnost, že se v něm člověk může realizovat ve dvou naprosto odlišných úrovních, odpovídajících různým sociálním rolím - v sociální roli sportovce a v sociální roli diváka. Analýza těchto sociálních rolí je předmětem specifických disciplín (teorie sportu, psychologie sportu, sociologie sportu). Z hlediska tělesné kultury je zajímavé, jak se projevují ve vztahu k jednotlivým oblastem společenského života.

1.5.3 8.1.3 Úkoly sportu

Stanovené cíle a formulované funkce sportu jsou podobně jako v ostatních druzích tělocvičné aktivity uskutečňovány postupným plněním: úkolu zdravotního, úkolu vzdělávacího, úkolu výchovného. I když je označení jednotlivých úkolů shodné s tělesnou výchovou i tělocvičnou rekreací, dochází v oblasti sportu k výrazným specifikacím.

ad a) Úkol zdravotní Vyjdeme-li z již známého pojetí zdraví, potom je zřejmé, že vzhledem k husté frekvenci a vysoké intenzitě sportovních (tréninkových) činností bude problém zdraví významně zdůrazněn. Je to pochopitelně způsobeno enormními nároky na organismus sportovce. Uvedená intenzita působení má ovšem určité hranice, které významně ovlivňují konkrétní naplňování zdravotního úkolu.Za optimálních podmínek (respektování věkových zvláštností, momentálního stavu sportovce,...) můžeme souhlasit s tím, že zdravotní úkol je naplňován významněji než v ostatních druzích tělocvičné aktivity. Úroveň optimálních podmínek však přitom musí být velmi přísně kontrolována. (V každém případě je však kvalita zdraví podmínkou sportu.) V opačném případě se zdravotní úkol dostává http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

8/15

29.1.2014

Kapitola

do zcela jiné podoby a spočívá v prevenci, příp. kompenzaci a odstraňování možných deformací. Je to tehdy, když požadavek výkonu a vítězství potlačí všechny ostatní aspekty, které jsou pro sport typické. Potom se setkáváme s takovými pojmy jako je předčasná specializace, jednostrannost, neodpovídající dávkování, neléčená zranění, příp. doping apod. Přítomnost těchto jevů ve sportu ovšem přímo zdraví sportovce ohrožuje a obsah zdravotního úkolu potom není v rozvoji zdraví, ale v jeho ochraně. Vzhledem k náročnosti jednotlivých úrovní sportu je možno tyto negativní tendence pozorovat především v úrovni vrcholového sportu. Můžeme se však s nimi setkat i na úrovni sportu výkonnostního a dokonce i ve sportovní přípravě mládeže. Nedodržováním některých specifik sportu tedy může ztrácet zdravotní úkol svůj původní obsah.

ad b) Úkol vzdělávací Považujeme-li za základní požadavek všestrannost člověka, potom je podstata vzdělávacího úkolu ve sportu a jeho vazby na vzdělávání obecně podobná jako v tělesné výchově a tělocvičné rekreaci. Ovšem vzhledem k vyhraněnému požadavku specializace dochází k určitým odlišnostem, které se projevují v pojetí poznávací a praktické funkce realizované v oblasti všeobecného a speciálního vzdělání. Zásadní rozdíl vidíme v samotném pojetí vzdělávacího úkolu. Zatímco v tělesné výchově šlo o sumu základních vědomostí a dovedností, v tělocvičné rekreaci o další zdokonalování člověka, je obsahem vzdělání v oblasti sportu suma speciálních dovedností a vědomostí, odpovídajících konkrétní disciplíně. Z hlediska maximální účinnosti specializace je nutno speciální vzdělání (včetně pohybového) stavět na ukončeném vzdělání všestranném. To ovšem s ohledem na věk začínajících sportovců není vždycky možné, takže požadovaná specializace musí být doplňována nutnou všestranností (tento požadavek se pochopitelně odráží i v oblasti zdravotní). Existující diferenciace jednotlivých disciplín podmiňuje také diferenciaci příslušného vzdělání, které ovšem musí mít určitý společný základ, odpovídající obecné problematice sportu. Důležitým pro orientaci vzdělávacího úkolu ve sportu je již zmíněný poznatek, že tendence vzdělávacího úkolu vycházejí ze základních sociálních rolí, do kterých je člověk postaven. Ve sportu to tedy neznamená pouhé zaměření na obsahově omezenou sociální roli sportovce (specialisty na určitou disciplínu), ale respektování i rolí ostatních - člena určité společnosti, člena rodiny, reprezentanta státu http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

9/15

29.1.2014

Kapitola

apod. Vzhledem k tomu, že sportovec je nejen centrem pozornosti, ale i příkladem zejména pro mládež, sehrává důležitou roli v sociálních i mezinárodních vztazích apod., je nutno vzdělávací úkol zaměřit na všechny ostatní role, které s dominantní rolí sportovce souvisí. To potom vyžaduje i určitý rozsah obecného vzdělání, kulturní úrovně, jazykových znalostí atd. Je to významná složka vzdělávacího úkolu, která je pro sport specifická. Bohužel ne vždy doceněna a realizována. Na sportu se vedle sportovce, který je jeho realizátorem, podílí i divák, který je jeho konzumentem i tvůrcem příslušného prostředí a spolutvůrcem výkonu. Vzdělávací úkol se tedy projevuje nejen ve vztahu ke sportovci, ale jeho prostřednictvím i ve vztahu k divákovi. Realizuje se, na rozdíl od sportovce, pouze v sumě získaných vědomostí. Do vzdělávacího úkolu tak vedle činitelů, působících na sportovce, vstupují i samotní sportovci a organizace, působící na diváka.

ad c) Úkol výchovný I ve sportu je nutno při realizaci výchovného úkolu vycházet ze základních cílů obecné výchovy - vytváření hodnotových struktur, konkrétních mravních kvalit a způsobů chování. Jestliže v tělesné výchově šlo o navozování základních úrovní, v tělocvičné rekreaci o jejich další rozvoj a přizpůsobování měnícím se podmínkám, dostává se i ve sportu výchovný úkol do specifické funkce odpovídající náročnosti této činnosti. Sport je svojí podstatou (časová náročnost, fyzická, psychická i sociální náročnost, konfliktnost, zodpovědnost,...) velmi náročný na morální i volní kvality sportovce. V tomto smyslu má tedy zřetelný výchovný charakter, vyplývající přímo z mechanismu samotného sportovního procesu. Při zabezpečení optimální úrovně existujících podmínek (trenéři, funkcionáři, rozhodčí, ekonomické zabezpečení, vzájemné vztahy..) je velmi intenzivním výchovným činitelem. Možnosti činnosti plánované i neplánované jsou stejné jako v tělesné výchově, přičemž v oblasti neplánované vystupují v mnohem vyhraněnější podobě. Jestliže ale dojde k jakékoliv disproporci, ať už v optimalizaci podmínek nebo v neúměrném přeceňování výkonu nad ostatními aspekty sportu apod., dochází k posunu výchovného úkolu do zcela jiné úrovně (podobné s úkolem zdravotním). Výchovný úkol se potom dostává do sféry navozování mravních kvalit, do sféry prevence, kompenzace, příp. odstraňování výchovných deformací projevujících se v záporných projevech chování sportovců. Tento http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

10/15

29.1.2014

Kapitola

aspekt výchovného úkolu je velmi vážný, poněvadž vlivem různých okolností mohou být deformativní vlivy velmi intenzivní. Do vlastního plnění výchovného úkolu ovšem vstupuje i sportovec a dokonce i divák. Tento jejich vstup vyplývá z jejich vzájemného vztahu. Sportovec, který je pro diváka vzorem svým výkonem, zdatností apod., představuje, zejména pro mladou generaci, i vzor chování, které je napodobováno. Jakékoliv záporné chování sportovce (i v soukromém životě), je velmi intenzivně vnímáno a přenášeno na diváka. Naopak divák svými reakcemi může zásadně ovlivňovat chování sportovce, projevující se v průběhu sportovního výkonu. Tato výchovná vazba sportovce a diváka je velmi významná, poněvadž vychází ze základní vazby sportovec - divák, která je pro sport typická.

Všechny uvedené úkoly, ve sportu realizované, jsou značně rozsáhlé a obsahově proti ostatním druhům tělocvičné rekreace velmi specifické. A právě v tom specifiku je skryta nejen obtížnost splnění všech úkolů, ale i nebezpečí jejich deformace, vyplývající z negativních vlivů existujících možných podmínek. Zamyslete se nad vnímáním výchovného úkolu u jednotlivých druhů tělocvičné aktivity a proveďte srovnání.

1.6 8.2 Prostředky tělesné výchovy, tělocvičné rekreace a sportu K uskutečňování rozdílných cílů jednotlivých druhů tělocvičné aktivity je používáno prostředků, které jsou pro všechny uváděné druhy sice společné, ale jejich konkrétní použití je vzhledem ke specifičnosti cílů diferencované. Počítáme mezi ně: tělesná cvičení, přírodní síly, všeobecně výchovné prostředky. Uskutečňovaný pedagogický proces je tím optimálnější, čim komplexněji uvedené prostředky působí. Jako řídící je přitom ovšem prostředek specifický, kterým jsou tělesná cvičení.

1.6.1 8.2.1 Tělesná cvičení

Tělesná cvičení považujeme za základní, specifický prostředek tělesné výchovy, tělocvičné rekreace i sportu. Především na nich je závislé http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

11/15

29.1.2014

Kapitola

splnění pohybového obsahu daného cíle i způsob ovlivňování oblasti psychické a sociální. Podle daného cíle se ovšem mění i způsob realizace tělesných cvičení, tedy společný základ se v realizaci diferencuje podle způsobu využívání a cílového zaměření. V tělesné výchově tak tělesná cvičení získávají převážně charakter formativní a vzdělávací, ve sportu výkonnostní a soutěživý, v tělocvičné rekreaci preventivní, regenerativní a zdokonalovací (rozvojový). Uvedené možnosti diferenciace vycházejí ze samotné podstaty tělesných cvičení, která jsou charakterizována jako záměrné, volní, konkrétně motivované a účelné pohybové jednání (podrobněji o tělesných cvičeních viz antropomotorika) zaměřené na splnění cílů a úkolů tělesné výchovy, tělocvičné rekreace a sportu. Vyhledejte definici pojmu tělesné cvičení.

1.6.2 8.2.2 Přírodní síly

Působení přírodních faktorů - slunce, vody a vzduchu - označujeme pojmem přírodní síly. Považujeme je za významný prostředek, který je nutno využívat ve všech druzích tělocvičné aktivity. Přírodní síly působí v těsné návaznosti na tělesná cvičení a jejich vliv můžeme sledovat v těchto rovinách: Prohloubení účinku tělesných cvičení na lidský organismus (viz zdravotní úkol). Využívání zdravého prostředí a jeho produktů umožňuje změny, ke kterým v lidském organismu dochází (blíže viz fyziologie tělesných cvičení, hygiena...). Přírodní prostředí je důležitým faktorem otužovacím. Tělesná cvičení, realizovaná v přírodním prostředí, zvyšují schopnost adaptace organismu na prostředí. Mechanismus této specifické adaptace spočívá v reflexní reakci kožní termoregulace na měnící se podmínky (blíže viz fyziologie, hygiena...). Přírodní prostředí přispívá k bezprostřední ochraně organismu před onemocněním i k vlastnímu rozvoji důležitých orgánů (blíže viz hygiena). Přírodní prostředí má významný vliv na upevňování morálních a volních kvalit člověka. Je to dáno zvýšenými nároky, které vyplývají z realizace tělesných cvičení v přírodních podmínkách, v jejich změnách, nepřízni atp. (přírodní prostředí tak může působit jako překonávaná obtížná překážka - nejen tvar terénu, ale i mráz, vítr, mlha, vedro..). Nadmíru významný je vliv přírodního http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

12/15

29.1.2014

Kapitola

prostředí na rozvoj estetického vnímání, čímž je umocňován vliv tělesných cvičení na celkovou kultivaci člověka.

Možnosti přírodního prostředí jsou opět různě využívány podle konkrétního druhu tělocvičné aktivity. Jiné je jejich využití v tělesné výchově, tělocvičné rekreaci i sportu. I tato diferenciace je závislá na formulaci příslušných cílů a jim odpovídajících úkolů. Uveďte na příkladu jak může přírodní prostředí přispívat k zesílení účinku tělesných cvičení.

1.6.3 8.2.3 Všeobecně výchovné prostředky

Tyto prostředky, jak vyplývá z jejich názvu, jsou využívány v různých oblastech lidského života. Mají výrazně výchovné zaměření a jejich využití vychází ze vzájemných vztahů mezi jednotlivými složkami výchovy. I jejich využívání je diferencováno podle daných cílů a jim odpovídajících úkolů. Nejširší použití je v oblasti tělesné výchovy, jejíž charakter je formativní a vzdělávací. Vyplývá z konkrétní realizace vztahů mezi tělesnou výchovou a ostatními složkami výchovy i z charakteristiky tělesné výchovy a jejího výchovného úkolu (blíže viz teorie výchovy, didaktika, didaktika tělesné výchovy). Jestliže má uplatnění všeobecně výchovných prostředků v tělesné výchově obecný charakter, je v oblasti tělocvičné rekreace a sportu jejich uplatnění specifičtější, závislé na konkrétně vzniklých podmínkách a z nich vyplývajících možností a požadavků (viz výchovné úkoly v tělocvičné rekreaci a sportu).

Mezi všeobecně výchovné prostředky počítáme: vzdělání, mimotřídní práci, účast na soutěžích a ostatních výchovných akcích, působení televize, rodinné výchovy, společenských organizací, zájmových organizací..., učebnice a ostatní písemné materiály, veřejně prospěšnou práci, práci v zájmových organizacích, hospodaření s individuálním i společným majetkem, soutěžení..., výchovné využití předmětu a jeho obsahu, pravidla osobní a společenské hygieny, pravidla zdravého životního stylu, životospráva, chování..., celkovou situaci (konkrétně http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

13/15

29.1.2014

Kapitola

navozovanou), chování pedagoga, jeho vystupování..., překonávání momentálně nejtěžších úkolů, stálé sebezapírání, pravidelný denní pořádek, dodržování přijatých zásad a předsevzetí, napodobování vzorů, vystříhání se špatné společnosti, akceptování společenských norem, aktivní naplňování volného času... (Blíže o všeobecně výchovných prostředcích viz teorie výchovy, o možnostech jejich využití viz didaktika).

1.7 Souhrn V této kapitole jsme si:

1. definovali pojem sport, 2. charakterizovali cíle a úkoly sportu, 3. charakterizovali prostředky využívané při plnění cílů a úkolů jednotlivých druhů tělocvičné aktivity.

1.8 Klíčová slova sport, prostředky (TV, TcR a S), tělesná cvičení

1.9 Kontrolní úkol 3. 1. Definujte pojmy Tělocvičná rekreace a Pohybová rekreace (TcR a PR). 2. Vyjádřete rozdíl mezi pojmy TcR a PR. 3. Vyjádřete rozdíl mezi pojmem Tělesná výchova a Sport. 4. Vyjmenujte prostředky, které využívají jednotlivé druhy tělocvičné aktivity.

&task_id=1876&DBOUND ?>&task_id=1876&;task_id=1876&img border="0" alt="Korespondenční úkoly" width="50" height="50" src="http://unifor.upol.cz/ftk/UNIFOR/template/default/images/text_icons/6d.gif" />

1.10 Literatura Sport: Mirror of American life (Boyle, H.)

Společenské aspekty tělesné výchovy v socialismu. (Choutka, M. a kol.) Stručné základy teorie sportu. (Choutka, M.)

Úvod do teorie tělesné kultury (Hodaň, B.)

Teorie tělesné kultury II. (Hodaň, B.)

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

14/15

29.1.2014

Kapitola

Encyklopedie tělesné kultury (Kolektiv)

Malý encyklopedický slovník. (Kolektiv)

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2673&id_dbound=5634&print=1

15/15

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

9. Tělesná kultura v životním stylu (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.1 Studijní cíle Po prostudování následující kapitoly byste měli:

1. Charakterizovat pojem životní styl. 2. Vyjádřit podíl TK na životním stylu různých skupin obyvatel. 3. Chápat řízení rozvoje TK jako složky životního stylu.

1.2 Požadované vstupní znalosti Obecná orientace v pojmech volný čas a životní styl.

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny 1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 20 V dnešní lekci se zaměříme na pochopení problematiky podílu tělocvičných aktivit a ještě obecněji tělesné kultury na současném životě naší populace. Dále se pokusím nastínit problematiku volnočasových aktivit.Bude dobré, když se i naučíte tyto základní pojmy definovat. Pojďme do práce.

1.5 9.1 Životní styl V prvé řadě se pokusíme charakterizovat pojem životní styl, protože bez jeho přesného vymezení není možné odpovídajícím způsobem správně pochopit podíl TK na životním stylu.

Životní styl jako objektivně existující společenský jev je podmíněn řadou činitelů. Můžeme mezi ně zařadit: historický charakter dané společnosti, změny výrobního procesu, konkrétní postavení člověka, sociální skupiny či třídy v dané společnosti, životní úroveň.

Z uvedené podmíněnosti potom vyplývá, že: chápání a definování životního stylu je filozoficky podmíněno, hovoříme-li o životním stylu, musíme mít na mysli životní styl v konkrétní době, konkrétní společnosti, konkrétní skupiny...

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

1/11

29.1.2014

Kapitola

Životní styl musíme chápat jako neustále se vyvíjející objektivní realitu. Nejedná se o nic neměnného. Má svoji vlastní dynamiku, která mění jeho kvalitu i v rámci historicky definované společnosti. Každé etapě společenského vývoje odpovídá určitý charakter životního stylu jako výsledek historického procesu.

Na čem je tedy závislý konkrétní životní styl? S určitostí na: způsobu tvorby a reprodukci života, podílu na řízení společenských procesů, úrovni překonání protikladů mezi prací a volným časem (sféra nutnosti x sféra svobody), úrovni sblížení společenských a individuálních hodnot, druzích vykonávané činnosti, způsobu jejího vykonávání a vzájemných proporcích mezi nimi, zpětném působení životního stylu na kvalitu daného individua, skupiny, třídy, společnosti.

Pokuste se zamyslet nad jednotlivými, výše uvedenými, odrážkami a pokuste se uvést konkrétní příklady závislostí.

Pokud se týká obsahové stránky životního stylu, většina autorů do její struktury zahrnuje: soustavu činností ve všech sférách života, tvorbu a uspokojování životních potřeb, soustavu všech sociálních a životních vztahů, do kterých lidé v průběhu svých činností vstupují, systém všech životních hodnot a idejí, kterými jsou jednotlivé činnosti podmíněny.

Jestliže na jedné straně hovoříme o konkrétním životním stylu individua či skupiny, musíme mít na druhé straně také na mysli životní styl jako "normu", jako odraz dosažené úrovně dané společnosti. Tato norma se potom stává cílem, k němuž směřuje tvorba konkrétního životního stylu. Uvedená vazba mezi normou, ideou a skutečností je naprosto nutná, poněvadž jedině tak může dojít k začlenění normy do konkrétní tvorby životního stylu. Pokuste se nalézt ve svém okolí konkrétní příklady vnímání životního stylu jako nějaké cílové normy.

Chápete nyní rozdíl mezi individuálním pojetím životního stylu a pojetím normovým. Každý z nás se v těchto dvou dimenzích neustále pohybuje. Pokusme se tedy definovat pojem životní styl. Definice pojmu životní styl

Životní styl můžeme charakterizovat jako historicky určenou formu života, ve které individuální společnost reprodukuje svoji existenci, zaměřenou na vědomé hledání a utváření kvalitativně vyšších životních forem a hodnot, které co nejúplněji odrážejí objektivní rysy interindividuálních společenských vztahů a jsou projevem ideových, etických a ostatních principů v činnostech lidí.

Formulace životního stylu jako normy i jeho konkrétní projev odpovídá systému hodnot dané společnosti, skupiny a jednotlivce. Jestliže je cílem společnosti rozvoj osobnosti a zebezpečení životní pohody, potom se tento cíl stává základní směrnicí pro tvorbu životního stylu. A sám životní styl je tak konkrétním způsobem rozvoje lidské osobnosti. Do jaké míry se tělesná kultura na tvorbě životního stylu podílí, lze dedukovat ze všech poznatků, které dosud o tělesné kultuře známe.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

2/11

29.1.2014

Kapitola

Nyní se můžeme zaměřit na vyjádření podílu tělesné kultury na životním stylu.

1.6 9.2 Volný čas jako fenomén životního stylu Z prováděných analýz vyplývá, že důležitým ukazatelem životního stylu je množství volného času a způsob jeho využívání. V celém dosavadním období individuálního i společenského vývoje je volný čas chápán jako protiklad času pracovního, určený k libovolnému použití. Problém volného času není historickou novinkou. S vývojem společnosti se však mění nejen jeho množství, ale i poslání, a tím i způsob jeho naplňování. Vzhledem k historickému vývoji i současnosti je velmi variabilní především množství volného času. Souvisí pochopitelně především s délkou pracovní doby, délkou dovolené, hranicí důchodového věku apod. To jsou podmínky, které se výrazně mění teprve s narůstající intenzitou vědeckotechnického rozvoje, ale i s úrovní společenského uspořádání. Vzhledem k těmto podmínkám můžeme konstatovat velké rozdíly nejen ve srovnání s minulostí, ale i v současném srovnání různých států. Množství volného času narůstá pochopitelně i zkracováním času mimopracovního. I tato podmínka je závislá na úrovni vědeckotechnického i společenského rozvoje. Rozsah volného času i způsob jeho využívání jsou závislé na dosaženém stupni rozvoje společnosti, na výrobním způsobu, na úrovni hospodářského a kulturního rozvoje. V jejich rámci se potom uplatňují ekonomické aspekty (nutnost práce "navíc"), tradice, bydliště, vzdělání atd. Hovoříme tedy o politických a sociálních aspektech volného času.

Prostorem, který je dán rozsahem volného času, jsou podmíněny i možnosti naplňování, odpovídající příslušným funkcím. Chápání funkcí volného času je historicky, společensky, ale dokonce i individuálně podmíněno. Takže můžeme i uvnitř dané společnosti nalézt různé interpretace, které však mají velmi zredukovaný charakter. Funkce volného času

V souladu s komplexním chápáním osobnosti respektujeme tyto funkce volného času: Funkce rozvíjející (zaměření realizovaných činností na všestranný vývoj osobnosti, permanentní zdokonalování člověka, rozvoj jeho tvůrčích sil, zvyšování kulturnosti...). Funkce regenerační (obnova pracovní síly, využívání hodnot aktivního odpočinku, prevence a kompenzace negativních vlivů pracovního i mimopracovního života...). Funkce prožitková (navozování kladných prožitků, odreagování, "prožívání" života...).

Volný čas je tedy chápán jako významný prostor využitelný pro odpočinek, rozvoj a další zdokonalování člověka. Je zajímavé, že do určité míry je podobné chápání volného času známé již z dávné historie. Částečně podobným způsobem byly funkce volného času formulovány již v Platónově a Aristotelově škole. Jejich chápání volného času bylo pochopitelně v souladu s uznávanou filozofií a stavem vyhraněně třídní společnosti. Volný čas se týkal pouze svobodných občanů. Jenom ti směli být voleni do různých funkcí. Zájmem společnosti přitom bylo, aby funkce zastávali pouze lidé nejschopnější. Proto měl volný čas, kterým příslušníci svobodné vrstvy disponovali, sloužit k jejich permanentnímu zdokonalování, ke zvyšování jejich úrovně. Tento, s určitými omezeními, velmi racionální názor pochopitelně prodělal v dalším vývoji značné změny. Ty se týkaly a týkají nejen jeho množství, ale i zaměření, způsobu využívání, podmínek apod. Jestliže v posledních desetiletích konstatujeme nebývalý nárůst volného času, lze vzhledem k urychlujícímu se vědeckotechnickému rozvoji očekávat jeho další růst (zkracování týdenní pracovní doby, zvětšení délky dovolené, rozvoj služeb apod.). V naší současné společnosti je volný čas důležitou součástí individuálního i společenského života. Poskytuje dostatek prostoru pro nejrůznější činnosti, jejichž výběr je podmíněn společenskými podmínkami i individuální úrovní, vlivem prostředí, apod. V každém případě může být konkrétní naplnění volného času individuálně i společensky velmi prospěšné (to je skutečný cíl), ale naopak někdy dokonce i protispolečenské. Škála činností ve http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

3/11

29.1.2014

Kapitola

volném čase realizovatelných je velmi rozsáhlá nejen svým množstvím, ale i svojí hodnotou.

Za hlavní rysy volného času můžeme počítat:

Rysy volného času Svobodu volby činností. Volba konkrétních činností je výsledkem svobodné vůle a rozhodnutí individua v souladu s podmínkami, které má k dispozici. Odpovídá tedy jeho vůli, zájmu, potřebám a cílům Ty jsou ovlivňovány jeho mentalitou, rodinnými podmínkami, zdravotním stavem, vlastnostmi atp. Nezainteresovanost na jakémkoliv ekonomickém efektu. Tento aspekt je typický právě pro volný čas. Jeho hlavním rysem není ekonomický zájem jednotlivce. Jakákoliv činnost, jejímž výsledkem je konkrétní ekonomický zisk, již prakticky nezapadá do sféry volného času. A to bez ohledu na skutečnost, že je vykonávána mimo pracovní čas. (Ekonomická zainteresovanost na činnostech ve volném čase má jiný charakter. Vyplývá ze skutečnosti, že regenerativní a rozvojový účinek volného času kladně ovlivní pracovní výkon jednotlivce a jeho ekonomický efekt). Možnost libovolného přerušování činnosti. Protože činnosti vykonávané ve volném čase mají vysloveně individuální charakter, lze je libovolně přerušovat v souladu s momentálními zájmy, potřebami, ale i díky náhodě apod. Je pochopitelné, že se tím snižuje dosažení stanovených cílů volného času. Tento rys je však pro volný čas typický a je zcela protichůdný ve srovnání s činnostmi vykonávanými v čase pracovním a mnohými činnostmi v čase mimopracovním.

Poněvadž je volný čas stále významnější objektivní realitou a jeho odpovídající naplňování individuálním i společenským zájmem, stává se stále více součástí politiky státu.

Vzhledem k významu volného času lze úkoly společnosti formulovat takto: 1. vytvořit takové podmínky pro život člověka, aby co největší část doby mimopracovního času měla charakter času volného, 2. vytvořit takové podmínky pro realizaci volného času, aby zajišťovaly co nejvyšší míru uspokojení potřeb a zájmů občanů, 3. ve vytvořených podmínkách a nabízených činnostech slaďovat individuální i celospolečenské potřeby a zájmy.

Úkoly volného času

1.7 9.3 Podíl tělesné kultury na životním stylu různých skupin obyvatel Analýzou historického vývoje i současné situace docházíme k závěru, že tělesná kultura je jedním z významných činitelů utváření životního stylu jedince i celé společnosti. Tento závěr je ovšem vysloven s vědomím, že dochází ke značným diferenciacím, ovlivněným různými podmiňujícími činiteli. Jestliže jsme konstatovali, že realizovatelných možností naplnění volného času je těžko vyčíslitelné množství, potom je nutno zdůraznit, že mezi společensky i individuálně nejhodnotnější patří tělocvičná aktivita. Na tomto základě byl také charakterizován vztah mezi volným časem a tělesnou kulturou. Za hlavní, řídící oblast tělesné kultury považujeme oblast tělocvičné aktivity. Z charakteristiky jejích druhů vyplývá, že nejzávažnější vztahy k životnímu stylu a volnému času musíme hledat u tělocvičné (resp. pohybové) rekreace. Realizace tělesné výchovy jako součásti povinného vzdělání se svojí formativní a informativní funkcí týká tohoto vztahu zprostředkovaně (ve smyslu přípravy na budoucí život). Přestože se však sama na životním stylu ani volném čase přímo nepodílí, připravuje žáky k racionálnímu způsobu jeho využívání. Tyto vztahy jsou omezeny i u sportu (ve smyslu výkonnostním i vrcholovém), poněvadž odpočinek po tréninkovém zatížení je uskutečňován jinými činnostmi než tělocvičnými. Je přitom součástí volného času, který zbývá po tréninku. Přesto však pozorujeme, že intenzivní sportovní činnost velmi významně celkový životní styl ovlivňuje, ovšem jen u velmi malé části obyvatel. Nejvšestrannějiší vztahy můžeme nacházet v případě tělocvičné rekreace. Je to dáno její podstatou, rozvíjející, regenerativní a prožitkovou funkcí, vazbou na volný čas i její schopností zainteresovat co největší množství obyvatel. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

4/11

29.1.2014

Kapitola

Jestliže nacházíme významné vztahy mezi tělesnou kulturou a životním stylem, ještě to neznamená, že tyto vztahy existují zcela automaticky a ve všech vrstvách obyvatelstva na stejné úrovni. Tak, jak je diferencován životní styl obecně, tak je diferencován i podíl tělesné kutlury na něm. Příčiny diferenciace jsou podobné jako u životního stylu, jsou však umocněny velkým podílem volní složky (tělesný pohyb jako činnost "nepohodlná", tělesná cvičení znamenají "únavu" po únavné práci apod. - tyto názory a pocity musí člověk v období získávání určitého návyku vůlí překonávat).

Pokuste se vyjmenovat podmiňující činitele, jež se budou podílet na množství volného času u různých skupin obyvatelstva.

1.8 9.4 Využití volného času u různých skupin obyvatel Existence volného času je sice žádoucí realitou, ovšem stává se málo významnou tehdy, když nedojde k jeho očekávanému obsahovému naplnění. Objektivně existující volný čas je tedy kladnou hodnotou (z hlediska rozvoje člověka) jen podmíněně. I tomuto problému byly věnovány různé výzkumy. Ve výsledcích se projevuje nejen diferencovanost různých výběrů (region, profese...), ale i různorodost mezi různými socioprofesními skupinami.

Při sledování využití volného času (respondenti uváděli "převládající" činnosti ve volném čase) jsme zjistili, že z hlediska rozvoje osobnosti není zdaleka skutečnost odpovídající žádoucímu stavu. Ve všední dny je více než polovina dotázaných zaměřena převážně na "fyzickou práci", jedna pětina na "zájmovou činnost", necelá tři procenta se zaměřují na pasivní odpočinek, činnostem ozdravného charakteru se věnuje 8 % dotázaných (3,8 % vykazuje "procházky", 4,2 % "cvičení", "sport"). Situace je podobná i o víkendech. Asi o deset procent je zvýšeno zaměření na "fyzickou práci", o něco se snižuje "zájmová činnost", zatímco činnosti ozdravného charakteru jsou asi o čtyři procenta zvýšeny. Dosažený výsledek ukazuje, že z hlediska rozvojových a regenerativních funkcí je skutečně realizovaná náplň volného času naprosto neodpovídající. Pravděpodobné motivy, které tuto situaci způsobují, jsou zřejmě jiného charakteru a neodpovídají chápání volného času jako prostoru pro rozvoj osobnosti. (Pozn.: Uváděné výsledky jsou horší, než uvádějí některé jiné výzkumy, ovšem ani ty nejsou z hlediska množství rozvojových a regenerativních činností zdaleka odpovídající).

Výzkumy

Zjištěné hodnoty reprezentují průměrný stav celé zkoumané populace. Při sledování možných podmínek diferenciace (celkem 35) se jako statisticky významné projevují ve všední dny (seřazeno podle pořadí významnosti): pracoviště, věk, bydliště, výdělek, pohlaví, aktivní sport v minulosti, chápání tělocvičné aktivity jako důležité činnosti pro zdraví, tělesné vzezření, vzdělání, chápání tělocvičné aktivity jako ukazatele úrovně životního stylu, chápání tělocvičné aktivity jako podmínky pracovního výkonu. Podmíněnost využití volného času o víkendech je stejného charakteru.

Při konstatovaném nesprávném využívání volného času je pravděpodobné, že se tento stav odrazí i na úrovni zdraví.

V celé zkoumané populaci došlo také k "subjektivnímu hodnocení zdravotního stavu". Při pětibodové stupnici se velká většina hodnotí až na třetím a čtvrtém stupni. Vzhledem k existující předpokládané autostylizaci dotazovaných není tento stav příliš povzbudivý. Přitom dochází k poměrně malým diferencím mezi jednotlivými skupinami. Výrazně nejnižšího hodnocení dosahují řídící pracovníci. Jako nejzdravější kategorie se celkově jeví kategorie zemědělských pracovníků. K podobným výsledkům dochází i v případě fyzické zdatnosti. Jako relativně nejlepší vychází kategorie zemědělských pracovníků, dále kategorie pedagogických a zdravotnických pracovníků. Nejnižší úroveň zaznamenávají administrativní a technicko-ekonomičtí pracovníci. Posuzovaná psychická zdatnost dosahuje v průměru celkově vyšší úrovně než zdatnost fyzická (tento výsledek je však pravděpodobně ovlivněn neschopností respondentů posoudit svůj psychický stav - je tedy zřejmě o něco lepší než skutečnost). Opět se jako psychicky nejzdatnější ukazují zemědělští pracovníci, zatímco nejhůře jsou na tom pedagogičtí a zdravotničtí pracovníci.

Výzkumy

Nepříliš vysokou úroveň hodnoceného zdravotního stavu odráží i zjišťovaný počet chorob. V souladu s předcházejícími výsledky se jako nejlepší jeví zemědělští pracovníci. Největší množství onemocnění vykazují pracovníci řídící. Přestože výše uvedené výzkumy byly realizovány před více než 15 lety, lze usuzovat, že současná naše populace zaujímá k realizaci tělocvičných aktivit obdobné postoje. Bohužel nemáme v současné době žádné aktuálnější údaje.

1.9 9.5 Podíl tělesné kultury na volném čase u různých skupin obyvatel http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

5/11

29.1.2014

Kapitola

Z výzkumů věnovaných využívání volného času vyplývá, že tělesná kultura patří mezi ty jevy, které jsou ve volném čase zastoupeny velmi málo, mnohdy se dá říci, že ojediněle. Tělocvičná aktivita, jako hlavní oblast tělesné kultury, se v životě občanů uplatňuje různým způsobem. Vzhledem k charakteristice jednotlivých druhů tělocvičné aktivity i charakteristice volného času, nás zajímá především množství tělocvičné aktivity realizované ve volném čase. Výzkumů zaměřených na tuto problematiku je celá řada. Je v nich také dosahováno různých výsledků. Konstatované rozdíly jsou způsobeny především přístupem k danému problému. Hovoříme-li o tělesné kultuře, resp. tělocvičné aktivitě a jejím podílu na volném čase, potom nás musí zajímat pouze množství, příp. druh realizovaných tělesných cvičení. V některých výzkumech je však k těmto činnostem připočítávána i jiná pohybová činnost, vycházky atd. V celkovém množství tak musí nutně dojít k významným diferencím. Dále - hovoříme-li o tělesné kultuře jako součásti životního stylu, potom musí být tělocvičná aktivita charakteristickou činností, která se podílí na jeho celkovém ovlivňování. Rozdílný přístup se potom projeví ve způsobu sledování. Je rozdíl, sledují-li se konkrétní činnosti, které mohou být zcela nahodilé, nesystematické apod., nebo záměrná, systematická činnost, která je pevnou součástí životního stylu, a proto jej i významně ovlivňuje.

Ve shodě s některými výzkumy docházíme k názoru, že hlavním kritériem diferencujícím podíl tělesné kultury na životním stylu je dosažený stupeň vzdělání. Nejvyšší podíl je u jedinců s ukončeným vysokoškolským a středoškolským vzděláním, nejmenší potom u jedinců se vzděláním neukončeným (zřejmě tato skutečnost odpovídá stupni informovanosti). Uvedený stav se potom do určité míry odráží i v diferenciaci podle profese. Sem již ovšem zasahují i jiné skutečnosti, takže mimo příslušníků dělnických profesí vykazují velmi nízký podíl tělesné kultury na životním stylu řídící pracovníci. U celkem malého množství lidí, u kterých je životní styl tělesnou kulturou ovlivněn (od tří do sedmi procent), potom dochází k diferenciacím podle některých kritérií. Jako jedno ze základních diferenciačních kritérií bývá sledováno pohlaví. Toto kritérium však působí jen do určité míry. Při uváděném množství tělocvičné aktivity ve všední dny od jedné do osmi a více hodin za týden se ukazuje, že pohlaví zde nehraje žádnou roli. Stává se však významným diferenciačním činitelem o víkendech, kdy v množství tělocvičné aktivity zcela jasně převládají muži. Je zajímavé, že jako diferenciační kritérium se neprojevuje ani věk. Ve věkovém rozsahu od 20 let do 60 let nedochází v množství tělocvičné aktivity k žádné závislosti, i když se zdá, že je určitá kumulace od 30 do 45 let. Je zajímavé, že velmi málo je zastoupena kategorie mládeže do 20 let. Stejný je stav i v množství tělocvičné aktivity o víkendech.

Věk a pohlaví nelze počítat mezi diferenciační činitele ani v případě pravidelnosti provádění tělocvičné aktivity. Jako nejvýznamnější diferenciační činitel se ukazuje subjektivní pocit fyzické zdatnosti. Nejvíce působí v pravidelnosti cvičení a cvičení o víkendech, nejméně, ale stále velmi významně, ovlivňuje cvičení ve všední dny. Jako stejně významné faktory se jeví subjektivní pocit zdraví a subjektivní pocit psychické zdatnosti. Zatímco zdraví nejvíce ovlivňuje množství tělocvičné aktivity o víkendech a nejméně ve všední dny, zjišťujeme největší působení pocitu psychické zdatnosti v množství cvičení ve všední dny a nejmenší v pravidelnosti cvičení. Všechny tři činitele můžeme považovat za projev zdraví člověka (ve smyslu fyzickém, psychickém i sociálním). O subjektivních pocitech hovoříme proto, že většinou více než objektivně zjištěný stav ovlivňují postoje člověka k životu, práci, zábavě atp. Jestliže můžeme konstatovat, že těmito zdravotními činiteli je ovlivněno množství i pravidelnost tělocvičné aktivity v životě člověka, nelze vyslovit definitivní názor, v jakém vztahu tito činitelé k sobě jsou. Zjištěný vztah může mít dva směry - ti, kteří často a pravidelně cvičí jsou zdraví, nebo naopak ti, kteří jsou zdraví, cvičí často a pravidelně. Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné.

Vyjádřete hlavní kritéria diferencující podíl tělesné kultury na životním stylu. Toto sice není úkol písemný, ale u zkoušky byste se s podobnou otázkou mohli setkat. K zamyšlení

Nyní se podívejme na vliv zájmů a potřeb různých populačních skupin na úroveň realizace tělocvičné aktivity.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

6/11

29.1.2014

Kapitola

1.10 9.6 Tělocvičné zájmy a potřeby u různých skupin obyvatel V koncipování činností pro různé skupiny obyvatel je velmi nutné zjišťování konkrétních zájmů. Zjištěné zájmy však nemusí vždy nutně odpovídat skutečným potřebám. Zatímco zájmy mohou být ovlivněny různými, i náhodnými činiteli, jsou potřeby objektivně dány, poněvadž vycházejí ze životního stylu, zdravotního stavu, náročnosti profese apod. Jde o řadu podmínek, kterými musí být ovlivněna intenzita i obsah tělocvičného režimu. Poněvadž skutečné potřeby mohou být někdy v rozporu se subjektivně projevovanými zájmy, je nutno je podle potřeb orientovat. K tomu je ovšem třeba zájmy dobře poznat. V případě tělocvičných zájmů, jejichž zjišťování je pro rozvoj tělesné kultury nutné, dochází k určitým diferenciacím na základě některých kritérií.

Vážným a často diskutovaným je problém stálosti cvičebních dnů a pevně stanovených cvičebních programů pro značně velkou a tedy i diferencovanou skupinu lidí. Tyto tradice nemusí mít vzhledem k současnému životnímu stylu (organizovanost, různorodost zatížení, diferenciace objektivně vznikajících potřeb...) vždy kladný dopad. Při zkoumání tohoto problému se ukázalo, že většina (dvě třetiny i více) dotazovaných z řad administrativních, technickoekonomických, výzkumných, pedagogických a zdravotnických i řídících pracovníků se vyjadřuje pro volně volitelné cvičební programy. U dělnických a zemědělských profesí se pro tuto variantu vyslovuje polovina dotázaných (přitom však u zemědělských profesí se nedovede k problému vyjádřit asi dvacet procent a u dělnických profesí téměř čtyřicet procent).

Značným problémem, na kterém závisí stálost zainteresování zájemců do tělocvičných režimů, je jejich obsah. V posledních letech se objevuje řada nových, mnohdy atraktivních činností, jejichž realizace je vzhledem k obsahu žádoucí. Jejich rozšiřování je však závislé na postojích běžné populace. Velká většina příslušníků dělnických profesí odmítá učit se něco nového a přiklání se pouze k tradičním činnostem (přitom se nedovede vyjádřit čtyřicet procent tázaných). U zemědělských pracovníků téměř polovina preferuje spojení tradičních a nových činností, asi polovina administrativních, technicko-ekonomických, výzkumných, pedagogických, zdravotnických a řídících pracovníků preferuje spojení tradičních a nových činností, přičemž je již dosti vysoký výskyt preference činností nových. K nevelkým rozdílům v jednotlivých skupinách dochází podle pohlaví a věku. Předcházející poznatky se odrážejí i ve volbě konkrétních činností. Z celého velkého spektra existujících aktivit se možné výběry u dotazovaných velmi zužují. Dochází k větším rozdílům podle pohlaví než podle věku. Zdá se, že přitom hraje velkou roli tradice. U dělnických profesí jsou ženy zájmově orientovány zejména na kondiční gymnastiku, dále na plavání a džezgymnastiku (eventuálně aerobic). Přitom se však více než pětina nedovede vyjádřit. U mužů převládá turistika a plavání (i když jde o preferované činnosti, je jejich frekvence velmi nízká). Nedovede se vyjádřit více než čtvrtina. V kategorii administrativních pracovníků převládá u žen kondiční gymnastika a džezgymnastika, u mužů turistika a lyžování. Ženy v kategorii technicko-ekonomických pracovníků preferují džezgymnastiku, kondiční gymnastiku a turistiku, muži turistiku, plavání, tenis a lyžování. U výzkumných, pedagogických a zdravotnických profesí preferují ženy džezgymnastiku a plavání, muži turistiku, lyžování a plavání. Řídící pracovníci - ženy volí kondiční gymnastiku, džezgymnastiku a plavání, muži - turistiku a plavání. V zemědělských profesích se u žen vyskytuje především turistika, kondiční gymnastika, plavání a lyžování, u mužů plavání a lyžování. Velmi důležitá je orientace zájmů podle subjektivně pociťovaného zdravotního stavu. Je pochopitelné, že v tomto případě se jako diferenciační kritérium ukazuje věk. K velmi minimálním rozdílům však dochází ve vztahu k pohlaví. Zcela jsou v tomto případě setřeny rozdíly mezi jednotlivými socioprofesními skupinami - u všech převládá orientace na cvičení, zaměřené na snižování bolestivosti páteře a snižování nadhmotnosti. Je to i vyjádření zdravotního stavu současné populace.

1.10.1 Aktivity v průběhu pracovního týdne

Aby tělocvičná aktivita z hlediska vlivů na člověka splnila očekávání, je třeba dosáhnout nejen určité hranice intenzity, ale i určité týdenní frekvence. Běžně se udává až jedna hodina denně. Tomuto teoretickému požadavku odporuje skutečnost, která je značně nižší. U dělnických profesí necelá polovina žen a třetina mužů se vyjadřuje pro 2-3 hodiny týdně, většina zbývajících pouze pro jednu hodinu, jen ojediněle více. Profese administrativní, technicko-ekonomické, výzkumní, pedagogičtí, zdravotničtí a řídící pracovníci se převážně vyjadřují pro 2-3 hodiny týdně (více než polovina žen a téměř polovina mužů), menší část se vyjadřuje pro více hodin. U zemědělských pracovníků většina preferuje 1 hodinu týdně, menší část 2-3 hodiny. Zatímco zde dochází k minimálním diferencím mezi pohlavím a věkem, můžeme pozorovat určité rozdíly mezi hlavními socioprofesními skupinami. Celkově však lze říci, že dosažený výsledek neodpovídá teoretickému požadavku.

Frekvence tělocvičné aktivity

1.10.2 Víkendová aktivita http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

7/11

29.1.2014

Kapitola

Jestliže se má stát tělesná kultura součástí životního stylu, je nutné, aby tělocvičná aktivita tvořila i náplň víkendových činností. V předpokladech realizace tělocvičné aktivity se neprojevují významné diferenciace mezi pohlavím a věkem, ale určité rozdíly registrujeme mezi jednotlivými sledovanými skupinami. Pro tyto činnosti se vyslovuje asi polovina žen i mužů dělnických profesí. U administrativních a technicko-ekonomických profesí je to 70 až 80 procent. Nejvyšších hodnot dosahují výzkumní, pedagogičtí a zdravotničtí pracovníci kolem - 80 procent. Nižší hodnoty již vykazují příslušníci řídícího aparátu - dvě třetiny žen a více než polovina mužů. Nejnižší úroveň je u pracovníků zemědělských - polovina žen a necelá polovina mužů.

1.10.3 Aktivity o dovolené

Logickým vyvrcholením celoroční tělocvičné aktivity je její realizace v průběhu dovolených. I v tomto případě dochází k významným diferencím mezi jednotlivými socioprofesními skupinami. Nejhůře jsou v tom případě na tom řídící pracovníci, z nichž téměř polovina žen i mužů tělocvičnou aktivitu o dovolených zcela zamítá. Podobný charakter mají dělnické profese, u kterých jsou kladná vyjádření značně nejasná, ale zcela jasně je tato možnost zamítnuta více než třetinou žen a téměř polovinou mužů. Dále následují administrativní pracovníci, u nichž čtyřicet procent žen a mužů s touto možností souhlasí. U technicko-ekonomických profesí je to již polovina žen i mužů a u výzkumných, pedagogických a zdravotnických pracovníků jsou to dvě třetiny žen a polovina mužů. Nejlepšího výsledku dosahují zemědělští pracovníci - kladně se vyjadřují necelé tři čtvrtiny žen i mužů. Z výše uvedeného je zřejmé, že v oblasti tělocvičné není paleta činností příliš rozsáhlá, je však do určité míry diferencována podle jednotlivých socioprofesních skupin a v některých případech i v jejich rámci. I když je fakt, že projevované zájmy nemusí vždy (vzhledem k jejich podmíněnosti) odpovídat objektivním potřebám, je nutné při vypracování koncepce z nich vycházet. Aby bylo dosaženo vytýčených cílů tělesné kultury, je nutno v návaznosti na zjištěné zájmy, příp.i v jejich rámci, uspokojovat objektivní potřeby jedinců. To je ovšem dále spojeno s vytvořením příslušných materiálních i personálních podmínek. V následující subkapitole se pokusíme vyjádřit rozpory mezi teoreticky zdůvodněnou potřebou realizace pohybové resp. tělocvičné aktivity a jejím reálným podílem v konkrétním životním stylu.

1.11 9.7 Řízení rozvoje tělesné kultury jako složky životního stylu Ve vztahu tělesné kultury a životního stylu docházíme k určitému rozporu. Objektivní podíl tělesné kultury na životním stylu jednotlivce i společnosti je teoreticky jasný. Jsou objasněny i možnosti, které může tělesná kultura ve všestranně zdravém rozvoji jednotlivce i společnosti sehrávat. Jsou objasněny i vzájemné vazby v historickém rozvoji společnosti a tělesné kultury apod. To je jedna strana mince. Na druhé straně však zjišťujeme, že podíl tělesné kultury na životním stylu současných lidí zdaleka neodpovídá ani zdůvodněným požadavkům, ani současným možnostem. Současný, ne příliš příznivý stav lze vysvětlit působením mnoha okolností. Především je mezi ně nutno počítat současně převažující činnosti, z nichž je stále více odstraňována fyzická námaha. Ve smyslu fyzickém je život člověka stále pasívnější a získává spotřebitelský charakter. Poněvadž se tělesná kultura projevuje především působením fyzických prostředků, je výsledkem projevovaný nezájem o nabízenou fyzickou zátěž. Velmi vážným problémem je fakt, že pro trávení volného času se nabízí velké množství nenáročných, pohodlných činností i nečinností, které odpovídají předcházející charakteristice. Tak je v obecné poloze zájem lidí o tělesnou kulturu ve smyslu vlastního provádění stále více oslabován. Dalším velkým problémem je nedostatek kvalifikovaných pracovníků schopných vést kvalitní tělocvičný proces. Ten je způsoben neodpovídajícím materiálním a morálním hodnocením jejich práce. Je to problém společenský, přetrvávající již velmi dlouhou dobu. Negativní vlivy podobného charakteru nejsou však pouze v těchto oblastech, ale i uvnitř tělesné kultury samotné. Jde především o to, že po velmi dlouhé období byla veškerá pozornost soustředěna na státní reprezentaci, vrcholový a výkonnostní sport. Masový rozvoj, i přes občasné slovní zdůrazňování jeho významu, stál prakticky mimo. Jako velmi vážná se jeví neschopnost přizpůsobovat realizované aktivity současným podmínkám a požadavkům a tendence setrvávat u zastaralých a překonaných forem. Vážným problémem je i nedostatek materiálního vybavení, nedostatek prostoru, mnohdy nekulturnost zařízení apod. Problémy však nejsou jen uvnitř tělesné kultury, ale vyplývají i z úrovně spolupráce jednotlivých orgánů a organizací. Nelze předpokládat, že by v současné době mohl být masový rozvoj tělocvičné aktivity záležitostí jen určité organizace. Je naopak nutno počítat s tím, že musí dojít ke skutečně efektivní spolupráci všech organizací, které s člověkem pracují a ke zvýšení podílu státu.

Je zřejmé, že změnou výše uvedených a jiných podmínek dojde k možnosti změn úrovně podílu tělesné kultury na životním stylu. Jde o podmínky, které jsou pro vznik kladných změn naprosto nutné. http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

8/11

29.1.2014

Kapitola

Nyní se pokusíme naznačit možné cesty vedoucí k nápravě.

Dalším problémem je však adekvátní využívání daných podmínek. I sebelepší podmínky ztrácejí svůj význam, jestliže nedojde k jejich racionálnímu využívání. Vzhledem k současnému stavu je pro další rozvoj nutné: 1. systematicky rozvíjet osvětovou a propagační činnost, 2. diferencovat nabízené činnosti podle zájmu a potřeb jednotlivých skupin obyvatelstva, 3. důsledně zavádět a opírat se o principy vědeckého řízení práce.

(Pozn: Všechny tři body jsou na uváděných podmínkách relativně nezávislé - jsou realizovatelné v každém případě, ale výsledky se podle využitelných podmínek mění).

ad 1) V současné době se zdá, že informací týkajících se tělesné kultury je v povědomí obyvatelstva dostatečné množství. Výzkumy nám ukazují, že skutečná informovanost je velmi nízká a redukovaná pouze na některé problémy fyzického zdraví. Komplexní informovanost, osvětlující podíl tělesné kultury na skutečném "ozdravění" životního stylu naprosto chybí. Je to ovšem problém, související s nenaplňováním informativní funkce tělesné výchovy ve škole i s neúplným plněním vzdělávacích úkolů různých společenských organizací. Tento úkol je řešitelný jak zkvalitněním funkce tělesné výchovy, tak přehodnocením vzdělávacích programů jednotlivých organizací a systematickým zapojováním profesionálních pracovníků tělesné kultury do jejich realizace. Jedině dostatečnou informovaností a konkrétními příklady lze postoje lidí k tělesné kultuře účinně měnit. Osobně se domnívám, že oblast propagace tělocvičných aktivit je v současné době na velmi nízké úrovni. Vezměme si příklad, že si konkrétní člověk přeje právě dnes odpoledne zahrát v Olomouci volejbal. Jak se dozví, že nějaká podobná aktivita někde probíhá. Prostě informační servis nefunguje resp. vůbec neexistuje. Pátrání na úrovni „jedna paní povídala“ již neodpovídá současným technologickým možnostem a je také nedůstojné.

ad 2) Nabídka tělocvičných činností nemůže být ani stereotypní, ani stejná pro všechny. Ukázali jsme, jak jsou diferencovány tělocvičné zájmy příslušníků různých socioprofesních skupin. Již tento fakt ukazuje na nutnost rozlišování nabízených činností. K němu ovšem přistupují další faktory, z nichž je nutné jmenovat především pohlaví, věk, zdravotní stav a profesi. Tyto proměnné zásadně odlišují objektivní potřeby lidí. Chápeme-li podíl tělesné kultury na životním stylu člověka z hlediska rozvoje a regenerace osobnosti, potom je zřejmé, že u každého je nutno tyto funkce zabezpečovat jinými způsoby. S ohledem na existující podmínky je tedy nutné zabezpečovat odpovídající diferenciaci prováděných tělesných cvičení. Tato diferenciace se potom týká nejen obsahu, ale i intenzity. S tím do určité míry souvisí i možnost volit si sám, podle aktuálního stavu, cvičební dny (rozdíl od pevných, již tradičně stanovených cvičebních dnů), eventuálně i programy. Tato možnost je ovšem zcela závislá na prostorových, materiálních a personálních podmínkách. S realizací diferencovaných programů souvisí komplexní přístup k tělesné kultuře. Ten chápeme jednak v návaznosti činností každodenních na činnosti víkendové a dlouhodobé (o dovolených), jednak v návaznosti na jiné činnosti. Tělesná kultura nemůže být odtržena od celkového kulturního života člověka. To znamená, že je nutno realizované tělocvičné aktivity obohacovat nejen o ostatní činnosti zaměřené na péči o tělo, ale i o činnosti společenského, uměleckého, vzdělávacího a podobného charakteru. Jedině tak lze prostřednictvím tělesné kultury působit všestranně na změny životního stylu a skutečně se podílet na rozvoji a regeneraci osobnosti. Bohužel často úroveň zájmů není v souladu s reálnými potřebami.

Kadeřnice v mládí hrávala basketbal a nyní ho chodí s kamarády hrávat dvakrát týdně do tělocvičny. Vzhledem k její profesi je tato forma tělocvičné aktivity nevhodná. Celou pracovní dobu kadeřnice stojí a realizovaná tělocvičná aktivita opět zatěžuje dolní končetiny. Princip kompenzace a regenerace není dodržen. Pravděpodobně by bylo vhodnější zvolit jiné formy – pobyt ve vodním prostředí atd.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

Příklad

9/11

29.1.2014

Kapitola

ad 3) V oblasti tělesné kultury se stalo vědecké řízení práce nedílnou součástí zejména vrcholového sportu. V ostatních oblastech, především v zaměření na celou populaci, je tento způsob práce téměř neznámý. Ovšem vzhledem k současnému stavu společnosti i k množství existujících a nově vznikajících problémů není masový rozvoj tělesné kultury bez vědeckého přístupu myslitelný. Žádný z problémů, který byl vysloven, není objektivně bez vědy řešitelný. Z vědeckých poznatků vychází nejen zasvěcená osvěta, ale i budování podmínek, vzdělávání, plánování apod. Jedině konkrétními vědeckými metodami a technikami je realizovatelná žádoucí diferenciace nabízených aktivit. Ta je závislá na vědeckém poznání zájmů, profesionálního zatížení, zdraví a diferencí vyplývajících z věku a pohlaví. Realizace tělocvičných aktivit nemá smysl bez sledování osobních změn projevujících se v reakcích člověka na různé podmínky, různé zátěže apod. Ty jsou rázu fyzického, psychického a sociálního, týkají se individuálního, společenského a pracovního života. V jejich změnách se odráží účinnost uskutečňovaného tělocvičného programu. Objektivní sledování takto chápané účinnosti není bez vědeckého přístupu možné. Plánovitý, koncepční a účinný rozvoj tělesné kultury je tedy závislý na vědeckém řízení práce.

V problémech rozvoje tělesné kultury se již ovšem dostáváme mimo hranice vlastní teorie. Rozvoj tělesné kultury není bez zvládnutí její teorie v zásadě možný. Ovšem sám rozvoj jako proces již vychází z principů organizace a řízení, didaktiky, vědecké metodologie a mnoha dalších specifických i obecných disciplín. Jedině v tomto spojení je možný žádoucí racionální rozvoj tělesné kultury. I v oblasti zavádění nových metod řízení výrazně pokulhává realita za zdůvodněnou teorií.

V málokterém fitcentru se setkáte s perfektním servisem – od primární diagnostiky po následné konkrétní doporučení se sledováním zpětné vazby resp. dopadu doporučené konkrétní aktivity.

1.12 Shrnutí V této kapitole jsme se pokusili charakterizovat pojem životní styl, specifikovat vnímání pojmu volný čas a vyjádřit podíl tělocvičných aktivit na jeho naplnění. Vše s ohledem na diferencované populační skupiny. Současně jsme se seznámili s výsledky některých dříve realizovaných výzkumů. Souhrn

Měli bychom umět definovat pojem životní styl Měli bychom chápat významný podíl množství volného času a způsobu jeho využívání na zkvalitňování životního stylu současné společnosti. Měli bychom být schopni vyjádřit význam tělesné kultury v současném životním stylu.

1.13 Klíčová slova Životní styl, volný čas,

1.14 Požadované výstupní znalosti: 1. Charakterizovat pojem životní styl. 2. Vyjádřit podíl TK na životním stylu různých skupin obyvatel. 3. Chápat řízení rozvoje TK jako složky životního stylu.

1.15 Literatura Úvod do teorie tělesné kultury (Hodaň, B.) http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

10/11

29.1.2014

Kapitola

Poznání životního způsobu pracujících jako předpoklad rozvoje a řízení tělesné kultury. Výzkumná zpráva. ČÚ ČSTV (Hodaň, B.) Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2672&id_dbound=5634&print=1

11/11

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

10. Tělesná kultura a ekonomika (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.1 Studijní cíle Po prostudování následující kapitoly byste měli být schopni:

1. Objasnit pojem ekonomika 2. Vyjmenovat oblasti bádání ekonomiky tělesné kultury. 3. Uvádět konkrétní příklady jednotlivých oblastí bádání ekonomiky tělesné kultury.

1.2 Požadované vstupní znalosti Orientace v obsahu tělesné kultury.

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny 1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 15 Dnes se budeme zabývat problematikou ekonomiky tělesné kultury jako nově se koncipující vědní disciplíně.

Ekonomika je oblast společenské praxe zahrnující výrobu, rozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb. Tento pojem můžeme používat v různém slova smyslu, které lze nahradit slovem hospodářství, hospodaření, hospodárnost. Dále sem zahrnujeme teoretické poznatky o jednotlivých stránkách hospodářské činnosti. Z tohoto pohledu pak můžeme hovořit o ekonomice dopravy, zemědělství, ….. tělesné kultury. Zobecněním těchto dílčích poznatků se pak dostáváme k obecnější nauce – ekonomii. Což je věda, která zkoumá hospodářské stránky života společnosti. Zabývá se rozhodováním o využití vzácných zdrojů a způsoby rozdělování statků a služeb jak pro současnou, tak i budoucí spotřebu. Veškeré formování vzájemných vztahů mezi tělesnou kulturou a ekonomikou je natolik strukturované a náročné, že zcela logicky došlo ke konstituování samostatné vědní disciplíny, kterou nazýváme ekonomika tělesné kultury.

Nyní se zaměříme na objasnění jednotlivých oblastí, kterými se ekonomika tělesné kultury zabývá. Zbývající pasáž je zpracovaná podle M. Janouška.

Ekonomika tělesné kultury zkoumá: 1. ekonomické pohyby, procesy a zákonitosti, vyvěrající z fungování systému tělesné kultury a podmiňující jeho další rozvoj, 2. ekonomické vazby, vztahy a procesy probíhající mezi tělesnou kulturou a národním hospodářstvím.

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2674&id_dbound=5634&print=1

1/3

29.1.2014

Kapitola

Jakými okruhy problémů řeší ekonomika TK v jednotlivých oblastech?

V úrovni ad1) sleduje a analyzuje: vlastní tvorbu, rozdělování i konečné využití finančních zdrojů (sem můžeme zařadit veškeré náklady spojené s realizací vlastního tělocvičného procesu a jeho kádrové, materiální, vědecké … zabezpečení), produkci, reprodukci a využívání materiálových zdrojů, zvláště tělocvičného zařízení jako základních fondů umožňujících rozvoj TK, problematika vývoje a výroby nářadí, náčiní a ostatních potřeb, způsob a metody plánování v oblasti TK, ekonomické vztahy k ekonomickým systémům tělesné kultury jiných zemí.

Pokuste se uvést konkrétní příklady reálných ekonomických procesů uvnitř současného systému tělesné kultury.

V úrovni ad2) sleduje a analyzuje: vztah a podíl TK na tvorbě, rozdělování a konečném užití národního důchodu, zejména z hlediska uspokojování materiálních a duchovních potřeb společnosti prostřednictvím tělocvičných aktivit, vztah a podíl TK na reprodukci pracovní síly, zvláště její podíl na zespolečenšťování z hlediska tvorby životního stylu, výchovy a vzdělání, aktivní tvorby zdraví, zvyšování práceschopnosti a aktivity do pozdního věku, vztah a podíl materiálního prostředí TK na tvorbě, udržování a využívání pracovního a životního prostředí, vztahy mezi výrobou, kvalitou a cenami tělocvičných potřeb a ostatními odvětvími spotřebního průmyslu, vztahy, postavení a úkoly plánu tělesné kultury v rámci soustavy národohospodářského plánu.

1.5 Souhrn V této kapitole jsme pouze naznačili jednotlivé problémové okruhy, kterými se zabývá ekonomika tělesné kultury jako samostatná vědní disciplína. Měli bychom však umět charakterizovat pojem ekonomika a vyjmenovat základní obsahové složky ekonomiky tělesné kultury.

1.6 Klíčová slova Ekonomika, ekonomika tělesné kultury

1.7 Požadované výstupní znalosti: 1. Objasnit pojem ekonomika 2. Vyjmenovat oblasti bádání ekonomiky tělesné kultury. 3. Uvádět konkrétní příklady jednotlivých oblastí bádání ekonomiky tělesné kultury.

1.8 Literatura Teorie tělesné kultury II (Hodaň, B.)

Objasnění základních pojmů v tělesné kultuře z hlediska jejich ekonomické determinace. Teorie a praxe tělesné http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2674&id_dbound=5634&print=1

2/3

29.1.2014

Kapitola

výchovy. č. 5, pp 382-386. (Janoušek, M.)

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2674&id_dbound=5634&print=1

3/3

29.1.2014

Kapitola

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

11. Kinantropologie (RNDr.Svatopluk Horák) Obsah kapitoly Text kapitoly

1.1 Studijní cíle Po prostudování následující kapitoly byste měli:

1. Pochopit význam vědy v popisu objektivní reality. 2. Charakterizovat kinantropologii jako samostatný vědní obor. 3. Chápat a zdůvodnit současný celosvětový terminologický chaos.

1.2 Požadované vstupní znalosti Charakteristika tělesné kultury včetně jejího obsahu i podstaty.

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny 1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 20 Kinantropologie je nově koncipovaný vědní obor pod akademií ČR a jeho problematikou se nyní budeme zabývat. Především se pokuste náležitě zorientovat v následujícím terminologickém chaosu. Začněme definicí vědy. Věda

1.5 Co je věda? Pokud vnímáme tělesnou kulturu jako objektivně existující komplexní společenský jev (a to je zcela neoddiskutovatelné) pak zcela logicky hledáme nástroj, pomocí kterého bychom tento jev popisovali. Tímto nástrojem je vždy věda. Vědu můžeme charakterizovat jako specifickou formu společenského vědomí odrážející objektivní realitu v úsudcích, pojmech a hypotézách. Bez systematické vědecké práce si vůbec neumíme představit postupné plnění cílů a úkolů tělesné kultury. Bohužel již při pokusu charakterizovat vlastní pojem věda vyvstává řada problémů. Definic vědy je nepřeberné množství, z nichž každá vyhovuje pouze oblasti bádání, kterou autor preferuje. Pokusím se pro ilustraci uvést dva příklady:

Podle American Heritage Dictionary of English Lanquage (Holton 1996, s. 102) je za vědu považováno „pozorování, identifikace, popis, experimentální vyšetřování a teoretické vysvětlování přírodních jevů“. Pokud se nad touto chrakteristikou charakteristikou zamyslíme, pak nám vyvstanou tyto otázky: Humanitní a společenské obory nejsou vědou, protože nezkoumají přírodní jevy? To co zkoumají humanitní obory (pokud jsou) náleží k jevům přírodním? Lze uvedenou definici považovat za správnou? … atd. Pospíšil, L. (1992) definuje vědu jako „soustavné studium souboru faktů (jevů) mající vztah k problémům, které se analyzují empirickou metodou ve snaze dosáhnout zobecnění“. Uvedená charakteristika opět navozuje otázky:

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2676&id_dbound=5634&print=1

1/5

29.1.2014

Kapitola

Pokud nevyužiji empirickou metodu, pak nebudeme provádět vědeckou práci? Je využití konkrétní metody podmínkou vědecké práce? Je zobecnění vždy výsledkem vědecké práce? … atd.

Jistě by vás napadly další otázky v souvislosti s výše uvedenými definicemi. Obdobné to je i v dalších případech pokusů o charakterizování pojmu věda. Vraťme se však k problematice zkoumání tělesné kultury.

1.6 Konstituování kinantropologie V minulosti (70tá a 80tá léta XX. století) se někteří naši teoretici pokusili uspořádat všechny vědní disciplíny, které se zabývaly problematikou tělesné kultury do konkrétního systému. Tak vznikl „systém věd o tělesné kultuře“. Bohužel až do roku 1990 nebyla tělesná kultura, resp. systém věd o tělesné kultuře uznáván jako samostatný vědní obor, ve kterém by mohli vědečtí pracovníci vykonávat doktorské zkoušky, být habilitováni (docent) popřípadě být prezidentem ČR jmenováni profesory. Vše se změnilo po roce 1989. Mezi závažné změny, ke kterým došlo po listopadu 1989, můžeme zařadit i akreditaci nového vědního oboru KINANTROPOLOGIE. Dlouhodobé snahy odborné veřejnosti a akademické i vědecké obce o vytvoření samostatného vědního oboru tak došly ke svému naplnění. Velké spory i polemiky se vedly kolem názvu tohoto vědního oboru. Pojem tělesná kultura nebyl některými odborníky považován za adekvátní a přesně vymezující „naši“ oblast a tedy i pojem „vědy o tělesné kultuře“ nebyl pro tuto část odborné veřejnosti přijatelný. Na základě společného konsensu byl přijat název KINANTROPOLOGIE. Bohužel v té době nebyl přesně vymezen systém kinantropologických disciplín.

Nyní se zaměříme na sémantické (pojmoslovné) i obsahové okruhy problémů spojených s pojmem kinantropologie.

1.7 Termín kinantropologie Nauka o věcném významu slov, o vztazích mezi slovy a předměty jimi označenými se nazývá sémantika. Slova pojmenovávají předměty, jevy, děje apod. Každé slovo má svůj konkrétní význam, který je obsahově zcela srozumitelný. Pojmenovat věc – v našem konkrétním případě vědu, vědní obor, vědní podobor – znamená připevnit k této vědě, oboru či podoboru visačku se jménem. Pro pojmenování našeho oboru byl zvolen lístek se jménem kinantropologie. S volbou tohoto slova se objevil další závažný problém: pojmenovat nové podobory vstupující do kinantropologie nebo zůstat u tradičních pojmenování věd o tělesné kultuře?

Zcela logicky byť nevědomky jsme se dostali sami do oblasti tvorby nových pojmenování. V souladu s Dobrým (1993) však tvrdím, že by nová slova měla přinášet i změnu významovou. K tomu však dle mého názoru v plném rozsahu původně a myslím, že ani dosud nedošlo. Kinantropologický obsah jakoby teprve dohledáváme.

1.8 Kde se termínu kinantropologie užívá? Kinantropologie – jako pojem je užíván v České republice, Belgii, Kanadě, na Slovensku i Slovinsku. Na řadě renomovaných zahraničních univerzit v Evropě i na americkém kontinentu ustanovila oddělení a katedry kinantropologie (Univerzité du Quebec, Montreal, Univerzity of Ottawa, Sherbrooke, Zagreb, Leuven aj. Bohužel nemůžeme hovořit ve smyslu jednotného obsahového používání uvedeného pojmu. Příkladem jsou obsahově obdobně vnímané pojmy jako např. Polsko – Antropomotoryka (výrazně šířeji pojímaná než u nás), Německo – Bewegungslehre či Sportwissenschaft (specifičtější), v USA bylo dokonce přijato meziuniverzitní doporučení užívat pro tento vědní obor termínu „Kinesiology“ (účelem bylo jasné odlišení od vyučovacího předmětu tělesná výchova). Ani toto USA „meziuniverzitní doporučení“ nebylo plně akceptováno pro jeho zřejmé terminologické překrytí s tradičním oborem, který má velmi blízko k funkční anatomii či rehabilitačnímu zaměření. V U.S.A. se proto používá i řada jiných termínů (Human Kinetics, Human Movement Science, Anthropokinetics aj.).

Tak co tomu říkáte. To je galimatyáš, že? Přes výše uvedenou terminologickou paranoiu však považujme naši KINANTROPOLOGII za zcela oficiálně konstituovaný http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2676&id_dbound=5634&print=1

2/5

29.1.2014

Kapitola

vědní obor. Jak tedy můžeme kinantropologii charakterizovat? DOBRÝ,L. (1993) charakterizuje kinantropologii jako vědu „… zabývající se strukturou a funkcí záměrného tělesného pohybu člověka a jeho rozvojem a kultivací v různém prostředí a podmínkách“. Stručněji jako „vědu o pohybujícím se člověku“ – což také vyplývá z latinského překladu. Tuto charakteristiku považuji za dosud nejzdařilejší. Vzhledem k námi přijaté charakteristice tělesné kultury (HODAŇ,B. 1985) však nelze považovat kinantropologii za samostatnou (rozuměj jednu) vědu, ale za systém věd (tedy vědní obor sdružující jednotlivé vědní disciplíny) sdružených do kinantropologických podoborů.

Nadále považuji systematizované rozdělení z minulosti tzv. „věd o tělesné kultuře“ za velmi zdařilé. Toto rozdělení uvádí např. HODAŇ,B. (1985) následovně:

1.9 Vědy o tělesné kultuře 1. vědy specifické (např. teorie tělesné kultury, antropomotorika atd.) 2. vědy interdisciplinární (např. teorie sportu, didaktika tělesné výchovy std.) 3. vědy aplikované z oblasti společenských věd (např. sociologie sportu, historie TK, filozofie TK atd.) z oblasti přírodních věd (např. fyziologie zátěže, biomechanika tělesných cvičení atd.).

Oporou pro zastánce „kinantropologie“ jako vědního oboru v ČR byly práce Rensonovy. Se zcela novým pohledem na kinantropologické disciplíny se setkáváme v Rensonově (1990) pojetí. Vzhledem k možnostem terminologického zkreslení přebírám úmyslně jeho kompletní kinantropologickou triádu (viz. Schéma 1.). Rensonovo pojetí

Schéma 1. RENSON (1990) – Social-Cultural Kinantropology

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2676&id_dbound=5634&print=1

3/5

29.1.2014

Kapitola

Renson takto vytváří obecný koncept „sociálně kulturní kinantropologie“. Dělí vědy na přírodní – Natural Sciences, vědy o člověku – Human Sciences a vědy olidském pohybu – human kinetics, které zkoumají lidský pohyb z pozice lidského chování, pohybového vývoje, z pozice klinické a z pozice odchylek, resp. rozdílů od správného pohybu.

Ani tento model však neodpovídá současnému pojetí a stupni rozvoje české kinantropologie.

Slovenský teoretik J. Kassa (1995) vytvořil další model, ke kterému se přiklání řada českých odborníků. Jeho model vychází z pojetí Rensonova (nebo ho i kopíruje?). Vytvořil následující členění kinantropologie: 1. Biologická kinantropologie zabývá se morfologicko-funkčními vztahy pohybu anatomie, biochemie, fyziologie atd. 2. Kinetická kinantropologie řeší vztahy mezi pohybovými předpoklady a pohybovými projevy antropomotorika, biomechanika, kineziologie atd. 3. Klinická kinantropologie řeší vztahy mezi oslabeným člověkem a pohybem tělovýchovné lékařství, zdravotní tělesná výchova atd. 4. Socio-kulturní kinantropologie zabývá se vztahy mezi psychikou, chováním a pohybem psychologie, sociologie, historie, ekonomika, právo atd. 5. Pedagogicka kinantropologie (agogická u Rensona) řeší vztahy mezi motorickým učením, vyučováním, tréninkem a výchovou pedagogika, školní tělesná výchova, sportologie, rekreologie, pohyb v přírodě, tanec atd.

Toto členění je sice na první pohled strukturované viz. první Rensonova úroveň, ale konkrétní kinantropologické disciplíny, které zařadil J. Kassa jsou jemně řečeno nekoncepční a nezdůvodnitelné (např. disciplíny jako „sportologie“ a na stejné úrovni „pedagogika“ či „tanec“) a nehovoří o propracované struktuře.

Závěrem lze říct, že i nadále lze považovat původní členění „věd o tělesné kultuře“ za nejlépe propracované a pokud přistoupíme na postulát, že obsahově považujeme kinantropologii za vědní obor, který popisuje komplexní společenský jev - tělesnou kulturu, pak i za zdůvodněný.

1.10 Souhrn http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2676&id_dbound=5634&print=1

4/5

29.1.2014

Kapitola

V této kapitole jsme naznačili základní teoretická východiska současného konceptu české kinantropologie. Charakterizovali jsme systém věd o tělesné kultuře, naznačili jsme principy Rensonova pojetí i jeho modulované formy v podání Slováka J.Kassa včetně celosvětové terminologické roztříštěnosti.

1.11 Klíčová slova kinantropologie

1.12 Kontrolní úkol 4. 1. 2. 3. 4.

Definujte pojem ekonomika tělesné kultury. Vyjmenujte oblasti bádání ekonomiky tělesné kultury. Definujte pojem Kinantroplogie. Naznačte systém věd o tělesné kultuře.

1.13 Literatura Kinantropologie – vědní obor na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Stav a perspektivy kinantropologie. (Blahuš, P.) Sémantické problémy v kinantropologii. Stav a perspektivy kinantropologie. (Dobrý, L.)

Teorie tělesné kultury II (Hodaň, B.)

Kinantropologie a tělesná kultura. Stav a perspektivy kinantropologie (Hodaň, B.)

Kinantropologie. Gaudeamus: (Komeštík, B.)

Vědní obor kinantropologie a náš vztah k němu. Nové poznatky v kinantropologickém výzkumu (Motyčka, J.)

From Physical Education to Kiantropology. Internationale Journal of Physical Education, pp. 10-24. (Renson, R.)

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2676&id_dbound=5634&print=1

5/5