Psychologické faktory v oblasti inovačních aktivit

Psychologické faktory v oblasti inovačních aktivit Stanislav NEČAS Abstract: This article represents an anthology of several psychological views on the process of inovation activities. In the areas of human psychology, it focuses especially on adaptation, motivation and personal qualities applicable in the process of inovation. Klíčová slova: inovace, osobnost, motivace, adaptace, kreativita. Inovační aktivity představují efektivní reakci organizace na vznik nebo vyvolání tvorby nových podnikatelských příležitostí v globální ekonomice. Relevantní roli při vytváření příznivého sociálního klimatu pro uskutečnění inovačního procesu. Bez člověka nelze inovace realizovat. Proto se s ním a jeho zvláštnostmi psychickými i fyzickými musí nutně počítat. Úspěšná realizace inovačních procesů vyžaduje, aby pracovníci organizace, podílející se na nich, dokázali přehodnotit, snad i zpochybnit a následně i narušit neměnnou platnost určitých pracovních návyků, zvyklostí a stereotypů, které v organizaci jsou zakořenění. To je možné cestou učení se, zvyšování efektivnosti pracovních postupů, efektivnějším uplatňováním intelektuálního potenciálu pracovníků na všech stupních. Nestane se samo o sobě za týden. Nelze ani říci, že se podaří u všech pracovníků organizace. Mnohdy je třeba velmi podstatně změnit dosavadní pracovní návyky. Ani vlastní byť sebeefektivnější uplatnění či nasazení intelektuálního potenciálu dokonce všech zainteresovaných pracovníků nevytváří s jistotou předpoklad, že inovační proces má nárok na předem jasný úspěch. Nejde totiž z psychologického hlediska jen o uplatnění, demonstraci a využití intelektuálního potenciálu. To je conditio sine qua non. Ovšem podstatná je rovněž, a to souběžně psychologická připravenost, adekvátní duševní schopnost akceptace nového rozvíjejícího procesu a řada dalších charakteristik souvisejících s člověkem, s jeho osobností. Inovace je podnikatelský fenomén nikoli nutně vycházející z velkých myšlenek, ale z drobných a často i „bláznivých či podivínských“ nápadů, na jejichž logice či nelogice se rodí slibná myšlenka. Praxe nám ukazuje, že ne každý pracovník je připraven k rychlému, operativnímu a efektivnímu změnění dřívějších pracovních návyků a stereotypních schémat jednání a chování, naučit se novým postupům a technikám, zvládnout nové metody a metodiky práce a jejich využívání v praktickém životě. Užívat je běžně, s automatickou samozřejmostí, jakoby se s nimi narodil. Tedy bez tápání, pochybností o jejich správnosti, s invencí je po získání určitých zkušeností vylepšovat. Stává se nikoliv ojediněle, že pracovník se nedokáže dostatečně hluboce a přesvědčivě sám pro sebe zamyslet nad skutečností, co by bylo možné vylepšit, posunout dopředu nejen v jeho ranku činností, ale v rámci menšího pracovního kolektivu či celé organizace. Proč by se učil něčemu novému, často náročnému, proč narušovat svůj zaběhnutý stereotyp. To by se mohlo stát místem stresu, frustrace, deprivace, konfliktu: •

stres – je termín, který byl původně používán k vyjádření geologických procesů vytvářející tlak v kůře zemské. Později byl přenesen do medicíny a psychologie a současně nalezl svůj význam v běžném hovorovém jazyce.

•

frustrace -

je to stav porušení psychické a emocionální rovnováhy člověka. Tento stav vzniká tím, že uspokojení jeho potřeb je mařeno nebo znemožněno. Cesta k cíli je blokována nějakou překážkou. Hloubka prožívání frustrace souvisí s intenzitou vazby člověka na daný cíl. Čím je vazba těsnější, tím je prožitek zmaření cíle silnější. Projevuje se pocity zklamání, ztrátou důvěry v sebe a své schopnosti. Při opakovaně neúspěšné snaze dosáhnout cíle může podobná frustrující situace vyvolat agresivní chování i u člověka, který se takto běžně nechová. Agresivita jako forma reakce na frustraci může mít formu přímé agresivity od fyzického napadení k verbálním projevům hrubosti až vulgárnosti. •

deprivace – je zvláštní formou frustrace, která se projevuje jako strádání z nedostatku podnětů, které souvisejí s určitou potřebou. Např. silný kuřák, který delší dobu na celodenní poradě nemůže kouřit, prožívá stav deprivace. Projevuje se u něj nejdříve jistý neklid, nesoustředěnost, později nespokojenost až podrážděnost. Je netrpělivý, odměřený, nenaslouchá ostatním. Svůj stav si uvědomuje a postupně produkuje stále masivnější aktivity s cílem svoji deprivovanou potřebu uspokojit.

•

konflikt – bývá rovněž prožíván jako zátěžová situace, protože je silně vázán na emocionální prožívání střetu v názorech, postojích, cílech, potřebách, hodnotách aj. Ke konfliktu zpravidla dochází tehdy, jestliže se střet týká oblasti, která je pro účastníky důležitá a významná a která je současně saturována emocemi. Jestliže se jedná o důležitou oblast, ale emoce neprobíhají, pak se nejedná o konflikt, ale o řešení zpravidla věcného problému.

Život a práce v zátěžové situaci, zvláště dlouhodobě není jistě nic pozitivního. Důležité je, aby člověk včasnými opatřeními především relaxačního charakteru snížil nebo zcela eliminoval vliv zátěže a stresu. INOVACE zahrnuje v sobě vedle jiných též psychologické aspekty. Ty nejsou nevýznamné, vždyť se jedná o lidi, o lidskou tvořivost, nápaditost, kreativitu, ale hlavně o smysl pro logiku a realitu. Inovace není zázrak v praxi, jde ohledání skrytých, dosud třeba nepoznaných, nepopsaných či neverifikovaných potřeb zákazníků. Důležitými psychologickými fenomény v této souvislosti se jeví: a)adaptace, adaptační proces, přizpůsobování se to představuje přizpůsobivost podmínkám okolního světa a dění, a to ve sféře chování, vnímání, myšlení, postojů, je to proces postupného přizpůsobování se člověka sociálním podmínkám b) motivace psychologický význam slova motivace označuje hybné síly chování, vyjadřuje souhrn skutečností, jež aktivizují nebo tlumí jedince, aby něco vykonal nebo či nekonal. Základem motivace jsou vnitřní potřeby a vnější pobídky. Studium a rozbor motivace člověka může objasnit, proč se člověk zachoval, jak se zachoval a co jej k tomu vedlo. Pojmem motivace označujeme proces vzbuzení, udržování a zaměřování chování, zatímco pojem „m o t i v“ se řadí k vnitřním pohnutkám jedince. Chování člověka je současně ovlivňováno stimuly z vnějšího prostředí. Např. konzumační chování může být vyvoláno pohledem na lákavou lahůdku, aniž by jedinec pociťoval hlad, tedy bez vnitřního motivu zevnitř osobnosti. Obdobně sexuální žádostivost může být vzbuzena přítomností atraktivního partnera.

Vnější podněty (incentivy) rozlišujeme na :
pozitivní, podněcující, které vyvolávají apetenční chování, tedy jde o přibli- žování se k cíli
negativní, tlumící, jež navozují únikové chování (např. signály ohrožení, nebezpečí)
neutrální, nevzbuzující žádné reakce Z uvedeného vyplývá, že v motivaci dochází k funkčnímu propojení vnitřních motivů a vnějších pobídek. Motivace plní tři funkce:
vzbuzuje chování (aktivace)
udržuje chování (perzistence), motivace setrvává, dokud není dosaženo cíle, cíl přináší nasycení motivu a tím zpravidla i ukončení činnosti.
zaměřuje chování (direkce) Motivace určuje směr chování. Motivy se aktualizují v důsledku porušení fyziologické či psychické rovnováhy (princip homeostázy). Permanentní navozování fyziologické a psychické rovnováhy je základním zdrojem dynamiky duševního dění. Princip homeostázy je názorný zejména u fyziologických procesů – hlad, žízeň, únava, potřeba činnosti aj. Duševní nerovnováha bývá způsobována řadou faktorů. Lidé se liší tím, co je vyvádí z rovnováhy, bývá to nepravidelné, pro jedince nečekané. Většina lidí nemá jasno v tom, co je vlastně vyvádí z duševní rovnováhy. Souvisí to se všeobecně nízkou úrovní sebepoznání. Psychická i fyziologická rovnováha má dynamickou, proměnlivou povahu. Žádný ideální stav homeostázy není trvalý, mění se v průběhu individuálního vývoje. V procesu motivace se lze setkat s více motivy současně. Ty mohou být v souladu či nesouladu. V případě konfliktu motivů se prosazuje jedna z vnitřních pohnutek (princip dominance). Rozhoduje-li se člověk mezi dvěma stejně přitažlivými cíli, jde o konflikt dvou pozitivních motivů (strávit dovolenou v Turecku nebo v Řecku). Konflikt může pochopitelně nést i záporná znaménka. Subjektivně nejtěžší je konflikt v ambivalentní motivační situaci – s jedním cílem je spojena pozitivní i negativní síla současně, může dojít k intrapsychickým konfliktům. Nelze přehlédnout, že motivace člověka úzce souvisí s vnitřním volním úsilím (voluntarizace procesů motivace). Vůle vstupuje do motivačních procesů, uplatňují se zábrany vůči společensky nežádoucím cílům, vůle umožňuje tlumit sílu impulzů, modifikovat je do akceptovatelné podoby. Volními mechanismy lze vytyčovat a naplňovat žádoucí cíle, např. vysokoškolské studium. Ne vždy jsou však podmínky pro uplatnění volní regulace, existují konstelace, kdy se regulace neprosadí. Např. neúměrná fixace na jídlo může být kompenzační formou uspokojování jiných potřeb a ani vůlí se nezdaří zpravidla toto chování zvládnout. Motivace je intrapsychický proces zvýšení nebo snížení projevů aktivity, mobilizace sil, je to podnět člověku, aby něco konal anebo naopak nekonal, zaměření motivace demonstruje stav organismu, resp. osobnosti. c) strach z nových věcí až obavy ze selhání při jejich realizaci Člověk je živý organismus, který žije v civilizovaném a vysoce technizovaném světě. Vytváří si svoji vnitřní integritu a jeho chování a jednání nelze technickými prostředky ani ovládat ani předem naprogramovat. Člověk je na jedné straně nesmírně vnímavý a citlivý k dějům v přírodě a společnosti, na druhé straně svými zásahy a nesprávným chováním dovede ničit jak přírodu, tak i samotné lidské bytosti (rodinné příslušníky, přátele, spolupracovníky, podřízené, nadřízené....).

Každý člověk chce být v životě šťastný, chce se uplatnit, realizovat své schopnosti a dovednosti, využít svojí síly, energie, ukázat v čem je dobrý. I ten nejméně zdatný jedinec touží být v něčem "mistrem světa", "jedničkou". Lidské štěstí a představa o něm je stejně rozdílná, jako jsou rozdílní sami lidé. Efektivnost jakékoliv činnosti je úměrná úspěšnosti a spolehlivosti lidského faktoru, projevujícího se v celé hierarchii od vrcholového vedení až po provozní pracovníky. d) uspokojení či radost z dosažení úspěchu Každý člověk žije svým vlastním duševním životem svými poznatky, prožitky, myšlenkami, představami, city, vůlí, apod. Popis duševního života neboli psychiky není jednoduchý, protože se musí opírat o postižení podstatných rysů jednotlivých duševních dějů a jejich utřídění. Psychika tvoří souhrn všech duševních obsahů a funkcí člověka a veškerého duševního dění, umožňuje příjem a zpracování informací o vnitřním stavu organismu i vnějším prostředí. Vnější svět je všechno, co nás obklopuje, co existuje mimo nás. Nejsou to pouze technické nebo přírodní objekty, ale i ostatní lidé. Podle údajů, získaných z našeho vnitřního i vnějšího prostředí, řídí psychika činnost jednotlivých orgánů a chování celého organismu člověka tak, že: • kontroluje stav člověka, situaci, v níž se nachází a řídí jeho styk se okolním světem • zachycuje a odráží ve vědomí člověka skutečnost ve formě pocitů, vjemů a pojmů • umožňuje tím člověku aktivně jednat • je prostředkem, který umožňuje člověku styk s druhými lidmi, život ve společnosti • vzniká a projevuje se v učení a činnosti Člověk se učí sám sebe poznávat na základě informací, které získává jednak svojí vlastní zkušeností, jednak z výpovědí druhé osoby nebo skupiny osob. Tato metoda je založena na tzv. "sociálním učení". Učí se tak korigovat své vlastní představy o sobě tím, jak je vnímají ostatní. Každý z nás má v poznání sebe sama tzv. bílá místa. Jsou to takové projevy našeho chování a jednání, které si běžně neuvědomujeme, ale které citlivě vnímají jiní lidé. Proto je pro člověka důležité získat informaci o svém chování a jednání prostřednictvím druhých osob, z tzv. "feedbacku" čili zpětné informace. Je to sdělení osoby nebo skupiny osob jiné osobě nebo skupině o tom, jak vnímá, chápe a prožívá její nebo jejich způsob chování a jednání. Poskytnutí zpětné informace může probíhat v ústní nebo písemné formě. Uplatnění feedbacku vyžaduje vzájemné dodržování určitých pravidel při sdělování zpětných informací. Je třeba posoudit u pracovníků komplexní vlastnost označovanou jako kreativita. Představuje zvláštní formu myšlení, je tzv. tvořivé myšlení. V běžném životě jsme zvyklí držet se určitých pevných pravidel zejména v souvislosti s řešením problémů. Tvořivý člověk však uvažuje jinak. Je to způsobeno tím, že má určité dispozice, které výrazně ovlivňují jeho myšlení. Způsob tvořivého myšlení je možno nazvat myšlením otevřeným na rozdíl od zaběhnutého, rutinního myšlení uzavřeného. Porovnejte odlišnosti těchto přístupů k myšlení. Sociální učení je zvláštní formou učení, která spočívá v osvojování si poznatků, získávání zkušeností a dovedností na základě komunikace s ostatními lidmi. Umožňuje získávání a předávání informací, které přispívají k poznání sebe i ostatních lidí. Je to způsob učení prostřednictvím druhých lidí a jejich výpovědí o skutečnosti (viz. např. feedback). Při této formě učení uplatňujeme svoji sociální zkušenost. Sociální učení je složitější proces než osvojování si běžných znalostí nebo dovedností. Je to učení formou tzv. psychosociálního

pohybu tj. napodobování a identifikace se vzory, motivování a posilování prostřednictvím pozitivního působení nebo naopak používáním sankcí. Význam sociálního učení se někdy nedoceňuje při nástupu nového pracovníka na pracoviště. Jeho úspěšnost nebo neúspěšnost může být ovlivněna také tím, jaký je proces jeho zapracování. K důležitějším faktorům patří to, od koho přebírá první znalosti a zkušenosti. Může se z něho stát výborný pracovník, ale může se naučit také, jak se příliš "nehonit". S inovačními aktivitami bezprostředně souvisí výběr a nalézání vhodných pracovníků. Bývá dobrým zvykem obracet se při hledání kandidáta na vedoucí funkci na nejschopnější a nejvýkonnější zaměstnance své organizační složky. Někdy však můžeme být překvapeni tím, že dříve nejlepší výkonný pracovník, ve funkci vedoucího, selhává. Oprávněně si klademe otázku, co bylo příčinou, zda se snad tento pracovník tak změnil, kde nastala chyba? Při analýze konkrétních případů zpravidla zjišťujeme, že tento pracovník nezvládl požadavky, které jsou na vedoucího pracovníka kladeny. Důvody mohou být také v tom, že např. neměl dostatečnou řídící průpravu, nezískal potřebné řídící dovednosti, nevěděl, co ho čeká, apod. Jaké požadavky by měl vedoucí pracovník splňovat? K základním požadavkům vedoucího pracovníka patří to, co musí znát a vědět a to, co musí dělat, vidět stav jaký je a stav jaký má být. To znamená, aby byl schopen provést analýzu současného stavu a vytvořil si představu cíle, kterého má být dosaženo. To, co má vedoucí pracovník dělat souvisí s nutností vytýčeného cíle dosáhnout. To znamená, že dalším požadavkem na vedoucího pracovníka je změnit stav jaký je na stav jaký má být. Manažer prostřednictvím řídícího procesu musí dosáhnout toho, aby výše zmíněné digitalizace podpisových vzorů nebo uplatnění Tradiční přístup k umění vést lidi je podle Johna Adaira založený na vlastnostech a vychází z předpokladu, že osoba, která se v určité skupině stává vůdčí osobností se jí stává proto, že má určité vlastnosti. V oblasti výzkumů není jednotný názor. Někteří výzkumníci přiznávají, že vůdčí osobnosti musí být obdařeny vlastnostmi očekávanými, či požadovanými v jejich pracovní skupině. Mezi skupinou a vedoucím pracovníkem by měl být určitý společenský odstup. Ne velký, ale přiměřený. Důvodem je to, že při zajišťování plnění úkolů musí vedoucí pracovník přijímat někdy nepopulární opatření, která jsou směřována jak na skupinu, tak i na jednotlivce (např. snižování počtu pracovníků v důsledku organizačních změn, apod.). Příliš přátelské vztahy vytvářejí příliš silný psychologický tlak na vedoucího a ovlivňují jeho rozhodování. Požadavky na vlastnosti osobnosti vedoucího pracovníka by také měly vycházet z jejich užitečnosti nebo neužitečnosti řízení ve vtahu k úkolu, skupině i jednotlivci. Užitečné vlastnosti pracovníka uplatňované v procesu inovace VÝKONNOST – dosahování maximálních výsledků s minimálním úsilím PÍLE – energie a ochota k usilovné práci ODVAHA – ochota riskovat ve věcech, které jsou někdy velkou sázkou s nejistým výsledkem UPŘÍMNOST – odmítání podvodů, lhaní, krádeží SEBEDŮVĚRA – víra v sebe, vlastní síly a schopnosti SPRAVEDLNOST – schopnost být spravedlivý, nezaujatý a poctivý MORÁLNÍ ODVAHA – pevnost odhodlání a vůle tváří tvář obtížné situaci ZÁSADOVOST – schopnost pevně a trvale se držet stejných zásad (nepřevlékat kabát)

SLUŠNOST – schopnost respektovat pravidla slušného jednání a dodržovat je i v podmínkách mezilidsky náročných Manažer musí být kompetentní především v oblasti odborné, řídící a sociální. Odborná kompetence zahrnuje především znalost: • strategických cílů firmy a řízeného pracoviště • organizační struktury • marketingu • finančního řízení • personálního řízení • technologického a informačního systému • znalost jazyků Řídící kompetence představuje schopnost: • sebeřízení • iniciace změn • koncepčního myšlení • plánovat činnost • rozhodovat a řešit problémy • organizovat práci svoji i řízených pracovníků • definování problémů, jeho analyzování a řešení • delegování pravomoci při zachování nutné kontroly • pracovat s informacemi • tvořivého myšlení • hospodaření s časem svým i svých spolupracovníků • uplatňovat přiměřený styl řídící práce Kompetence komunikační a sociální vyžaduje schopnost: • verbální i neverbální komunikace • schopnost pracovat v týmu • vést zaměstnance • rozvíjet sebe i ostatní • učit se v sociální interakci (mezilidských vztazích) • motivovat sebe i ostatní, hodnotit je a rozvíjet • působit na rozvoj podnikové kultury • vytvářet pozitivní vztahy • řešit konflikty. • působit směrem k nadřízeným i k podřízeným • prezentovat své pracoviště • zvládat a zejména předcházet zátěži a stresu • prosadit požadavky, názory, náměty • vést jednání a vyjednávání Jednotlivé stránky kompetencí nejsou zaměnitelné. Je také obtížné stanovit, která kompetence je důležitější. Může se stát, že u nižších vedoucích funkcí (např.: vedoucí specializovaného oddělení) bude mít větší váhu odborná kompetence. Střední a vyšší funkce řízení (např.: náměstek, ředitel) budou klást důraz na řídící kompetenci. Žádná úroveň řízení se však neobejde bez kompetence komunikační a sociální. Prostřednictvím komunikace se realizuje řídící proces.

Čím je hierarchická odpovědnost řídících pracovníků větší, tím důležitější jsou také schopnosti řídící a komunikační na úkor specifických odborných znalostí.

Seznam literatury: [1] Pitra, Z.: Management inovačních aktivit. Praha : Professional Publishing, 2006 [2] Pitra, Z., Úvod do moderního managementu. Praha : SVŠES, 2001 [3] Nečas, S., Klementová, R., Manager a stres. Brno : ČS, a.s., 2000 [4] Rak, R., Porada, V.: Pohled na bezpečnostní hrozby v informatice a telekomunikacích na přelomu r. 2004/2005. In: sborník z mezinárodní konference Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR. Praha : SVŠES, 2005

Autor: Stanislav Nečas, doc. PhDr., CSc. Kontaktní adresa:

e-mail:

Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o. Praha 8, Lindnerova 575/1 Tel. +420 284 841 027 Fax: +420 284 841 196 [email protected]