Teorie antisystémovosti a Komunistická strana Čech a Moravy Michal Kubát Výzkum Komunistické strany Čech a Moravy trpí v české politické vědě jistou ambivalencí. Na jedné straně se jedná o politickou stranu, která je předmětem relativně častých diskusí, 1 na straně druhé panuje jakási bezradnost v definování této strany, resp. neexistuje v této věci v českém politologickém prostředí shoda. Někteří autoři se kloní k názoru, že je to antisystémová strana, ovšem bez bližšího vysvětlení či zdůvodnění (Fiala, Hloušek 2003: 47-48; Mrklas 2004: 113; Pšeja 2005: 145; Vodička, Cabada 2003: 226). Jindy je její antisystémovost chápána spíše ve smyslu izolovanosti v stranickém systému (Cabada, Šanc 2005: 169; Fiala et al. 1999: 277). Relativně častá jsou různá pojmenování typu „ortodoxně komunistická“ (Hloušek 2005: 447), „zakonzervovaná“ (Mareš 2002: 129), „sentimentální“ (Balut, Cabada 2000: 66, 74) strana apod., která sice do jisté míry odráží stav věcí, ale nejsou analýzou strany. Jiní autoři se jakémukoliv definování KSČM vyhýbají a spíše se věnují deskripci jejího vývoje, programu, volebních výsledků atd. (Bastl, Gonda 2003: 220-228), maximálně se omezí na zařazení strany na „okraj stranického spektra“, čili ji definují jako „extrémní levici“ (Fiala, Mareš, Pšeja 1998: 283, 288). Podobných příkladů je mnoho. Mám za to, že Komunistická strana Čech a Moravy je v české politické vědě velmi dobře, někdy až do detailů popsána, avšak její analýza ve smyslu určení její podstaty není zcela dostatečná. Úkolem tohoto krátkého příspěvku samozřejmě není vyřešení problému definování KSČM. Jedná se o dílčí krátké zamyšlení nad jednou z možností 2 definovatelnosti KSČM, a to ve vztahu k teorii antisystémovosti.
1
Tyto diskuse by ovšem mohly být častější, a to především ve srovnání s debatami a výzkumem pravicového extremismu a radikalismu. Viz například tento náš kongres: radikální pravici jsou věnovány tři panely, levici pouze jeden. Před třemi lety v Praze-Suchdole byl tento nepoměr obdobný (Srov. Dvořáková, Heroutová (eds.) 2003: 3-6, 8-18). 2 To je pochopitelně jen jeden z přístupů a KSČM můžeme definovat prostřednictvím dalších faktorů, jako například zařazování do štěpení (cleavages) (srov. Hloušek, Kopeček 2004: 89-101), nebo terminologicky ve vztahu k jejímu vývoji (srov. Hloušek, Kopeček 2002: 10-39) či vzhledem k její „velikosti“ (srov. Cabada 2003: 231-240). Možností je mnoho.
548
HP 22
Radikální levice v Evropě – vybrané problémy
Teorie antisystémové strany Pojem antisystémová strana zavedl do politologického diskursu Giovanni Sartori (2005: 136-138) jakožto součást své klasifikace soutěživých stranických systémů obsažené v knize Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu (Sartori 2005: 135-218). Sartoriho práce věnovaná stranickým systémům je považována za jednu ze tří hlavních oblastí jeho vědeckého díla, přičemž zmíněná klasifikace stranických systémů tam zaujímá stěžejní místo (Pasquino 2005: 36-38). Samotný Sartoriho příspěvek do studia stranických systému pak patří k jeho nejuznávanějším pracím (Novák 1997: 257). Pojem antisystémová strana je jedním z klíčových pojmů této Sartoriho práce, protože bez něj by nemohla existovat definice polarizovaného pluralismu, tedy jednoho ze základních kamenů již zmíněné klíčové klasifikace stranických systémů založené hlavně na polarizaci (ideologické vzdálenosti). Vzhledem ke skutečnosti, že antisystémová strana je ideologickou opozicí, pak je jedním z hlavních znaků polarizace (ideologické vzdálenosti) a ne náhodou ji Sartori (2005: 136) staví na první místo ve výčtu charakteristických znaků polarizovaného pluralismu. Sartori rozlišuje mezi širší a užší definicí antisystémové strany. Bez ohledu na to ale mají antisystémové strany jedno společné: delegitimizační vliv. Znamená to, že všechny antisystémové strany zpochybňují legitimitu režimu, vůči němuž stojí v opozici, a podkopávají jeho podpůrné základy. Přísně vzato, cílem antisystémové opozice není změna vlády, ale změna celého politického systému, a to prostřednictvím cizí ideologie, kterou vyznává. Důležitý je Sartoriho předpoklad, že nejsou podstatné taktiky antisystémových stran. Znamená to, že antisystémová strana nemusí být stranou revoluční (nebo extremistickou nebo extrémní) a může operovat jak uvnitř, tak i vně systému (Sartori 2005: 137-138, 2001: 79-80).
Je antisystémovost vhodným pojmem? Bez ohledu na důležitost a popularitu Sartoriho klasifikace stranických systémů a především teorie polarizovaného pluralismu mnoho autorů zmiňuje problémy zejména při její aplikaci (Fiala, Strmiska 1998: 147-148), přičemž právě pojem antisystémová strana podle mnohých není nejlepší cestou jak definovat politické strany (Smith 1987: 59). Nemyslím si to. Proč má být pojem antisystémová strana problematický? Velmi často se lze setkat s jakousi apriorní kritikou pojmu, která je buď sportem, nebo kritikou nikoliv Sartoriho definice, ale jejích deformovaných interpretací. Jak jinak nazvat například Kerenovo (2000: 108) konstatování, že „dávání na jednu hromadu fašistické, populistické a radikální strany indikuje, že antisystémová ka549
Michal Kubát
tegorie, jakkoliv nazývaná, je příliš široká“, a proto usiluje o její upřesnění? Michael Keren evidentně nepolemizuje se Sartorim, nýbrž s jakousi zevšeobecnělou představou o tom, co je to antisystémovost, resp. s jeho jakousi obecnou aplikací. Opravdu je pojem antisystémovost tak široký či nejasný? Záleží, k čemu jej vztáhneme. Český politolog Maxmilián Strmiska (1998: 37) tvrdí, že „neurčitost hranic mezi ‚(pro)systémovým’ a ‚antisystémovým’ politickým jednáním má svůj hlubší aspekt, který souvisí se samou podstatou moderní pluralitní demokracie“. Znamená to, že je těžké určit, kdo se chová antisystémově, když nemáme (a nemůžeme mít) definitivní odpověď na otázku, co je to prosystémovost: „kdo má vládnout“ či „jaká vláda je legitimní“. Tento postřeh je velmi důležitý a má racionální jádro, ale zdá se, že posouvá diskusi někam jinam, než jak Sartori ve své práci zamýšlel. Jeho práce o politických stranách není spisem z oblasti politické filosofie, nýbrž spisem analyzujícím politické strany a stranické systémy. V tomto smyslu je jeho pojem relativně úzce a precizně vymezený. Konkrétní strana podkopává konkrétní politický režim, v němž existuje a vůči němuž stojí v opozici. Používá k tomu konkrétní ideologii, která je v rámci tohoto konkrétního politického režimu cizí. Konkrétní politická strana usiluje nikoliv o změnu konkrétní vlády, ale konkrétního politického režimu. Vše je skutečně velmi konkrétní, související s praktickou politikou, a ne s teorií demokracie. 3 Navíc Sartori přímo neříká, že antisystémová strana musí být vždy stranou, která je v opozici k demokracii. Ona je v opozici k existujícímu politickému režimu. Přestože je velmi pravděpodobné, že polarizovaný pluralismus bude existovat v demokratickém politickém systému, protože to je soutěživý typ stranického systému a politickou soutěž budeme spíše hledat v demokracii než někde jinde, nemusí tomu být vždy. Známe různé nekonsolidované demokracie, liberalizující se nedemokratické režimy či hybridní režimy, „v nichž koexistují vedle několika demokratických institucí nedemokratické instituce nekontrolované demokratickým státem“ (Novák 1998: 115). Strana, která vyznává „antipostoj“ (Sartori 2005: 137) proti takovému režimu je antisystémová, avšak nikoliv antidemokratická. S tím souvisí další kritika pojmu antisystémovost, a to jeho údajná normativnost, která je v souladu s tradicemi empiricko-analytické politické vědy považována za nevhodnou, či dokonce „ohrožující měřítka vědeckosti“ (Strmiska 1998: 33). S problematičností normativnosti v politické vědě lze souhlasit, je však správné vztahovat ji k Sartoriho pojmu antisystémová strana? Domnívám se, že tento pojem je vysoce empirický a s normativností má málo společného. 3 Teorií demokracie se zabývá ve stejnojmenném monumentálním spisu, kde ovšem o antisystémové straně vůbec nemluví (Sartori 1995).
550
HP 22
Radikální levice v Evropě – vybrané problémy
Budeme-li jej chápat v původním Sartoriho významu jakožto označení konkrétní politické strany působící v daném politickém prostředí (viz předchozí odstavec), pak lze její antisystémovost doložit zcela konkrétními – empirickými – znaky. Antisystémová strana uskutečňuje svojí politiku prostřednictvím kroků a činů, které můžeme vidět (slyšet), zaznamenat a popsat. 4 Níže rozebíraná KSČM je toho dobrým příkladem. Poslední kritika pojmu antisystémová strana, kterou zmíním, je založena na jejím ztotožňování s extremismem, a to začasto ve spojitosti s násilnými metodami vedení politického zápasu včetně terorismu (Strmiska 1998: 35-36). Z toho by vyplývalo, že antisystémová strana je vesměs pouze taková, která používá násilí jako nástroj své politiky. Antisystémová strana skutečně taková může být, což Sartori implicitně připouští, když v souvislosti s antisystémovostí hovoří o revoluční (Sartori 2005: 138) nebo extremistické (Sartori 2001: 79-80) straně, avšak omezení antisystémovosti na tuto věc je nepřípustným zúžením tohoto pojmu, což zásadně limituje možnost jeho aplikace. To se obzvláště týká soudobých demokratických politických systémů, ve kterých by extremistické (násilné) jednání strany bylo právně postihováno a taková strana by v něm vlastně nemohla existovat. Znamenalo by to, že relevantní antisystémové strany v praxi vlastně téměř neexistují. Jak uvádí Sartori (2005: 137-138), „negace zahrnuje, nebo může zahrnovat, široké rozpětí nejrůznějších postojů od ‚odcizení’ a celkové odmítání až po ‚protest’”. Kromě toho upozorňuje na nutnost rozlišování mezi antisystémovou a revoluční stranou. „Pokud je strana opravdu oddána revolučním přípravám a činnostem, pak by měla být nazývána revoluční stranou. Taková strana je jistě antisystémovou, obráceně to však neplatí“ (Sartori 2005: 138). Pravděpodobnost násilí je v revoluci neobyčejně vysoká, a proto u revoluční strany můžeme násilí předpokládat, u strany antisystémové nikoliv, resp. určitě ne automaticky. Zkrátka, ve všech výše uvedených případech je, zdá se, problémem odpoutání se od Sartoriho a posouvání tohoto původně v podstatě „jednoduchého“ pojmu do jiných rovin a oblastí, nebo reagování na jeho již „posunutý“ význam. Asi bude lepší navrátit se k původní Sartoriho koncepci, která je jasná, srozumitelná a velmi dobře aplikovatelná.
4
Například prostřednictvím obsahové analýzy denního tisku a v něm obsažených verbálních projevech, jak sám Sartori (2005: 423) uvádí.
551
Michal Kubát
Je KSČM antisystémovou stranou? Dobrá aplikovatelnost původní Sartoriho koncepce antisystémové strany je velmi dobře viditelná právě v případě Komunistické strany Čech a Moravy. Přestože s tím ne všichni autoři souhlasí, 5 domnívám se, že tomu tak skutečně je. Musíme se však skutečně držet jejího původního nedeformovaného a „nerozšiřovaného“ významu. Hlavním definičním znakem antisystémové strany je to, že „podkopává legitimitu režimu, k němuž stojí v opozici“ (Sartori 2005: 137). Zdá se mi, že tady nemůže být v případě KSČM žádná pochybnost. Tato strana se totiž hlásí k leninské myšlence, že „buržoazní“ demokracie ve skutečnosti demokracií není, naopak „skutečnou“, „opravdovou“ demokracií je diktatura proletariátu. Jestliže tedy tvrdím, že něco není tím, co samo o sobě tvrdí, že je, že se za to pouze vydává, pak zpochybňuji podstatu existence této věci. Tuto ideu lze v různých formách najít v řadě dokumentů strany či prohlášení jejích lídrů (Drda, Dudek 2006). Nemělo by nás přitom zmást, že se komunisté často deklaratorně hlásí k existující, tedy „buržoazní“, demokracii. V případě KSČM totiž musíme rozlišovat mezi oficiálními deklaracemi určenými široké veřejnosti a vnitrostranickými tiskovinami či prohlášeními vyhrazenými pouze stranickým uším. 6 Ovšem i při pozorném čtení oficiálních programových dokumentů lze mezi řádky jasně vycítit antisystémové postoje tohoto typu (Kubát 2003: 98-101). S tím souvisí další definiční znak Sartoriho antisystémovosti platný pro KSČM, a to snaha změnit nikoliv vládu, nýbrž „samotný systém vlády“ (Sartori 2005: 137). Tento faktor lze snadno prokázat stejně jako v případě předchozího bodu. Zde je třeba upozornit na jinou věc, kterou je způsob dosažení tohoto cíle. Mnoho mj. politiků (nejen z řad KSČM) totiž tvrdí, že komunistická strana tím, že je součástí právního řádu (registrace Ministerstvem vnitra; má tedy „demokratické“ stanovy) a politického systému (účast ve volbách, přítomnost v parlamentu, zastupitelstvech) ČR, tj. působí „demokraticky“, patří mezi „normální“ strany jako ostatní. K tomu Sartori (2005: 137-138) poznamenává, že 1) nejsou tolik podstatné taktiky antisystémových stran (viz mj. rozlišení mezi revoluční a antisystémovou stranou) a 2) neexistuje rovnítko 5
Proti je například Michel Perottino (2002: 188), který tvrdí, že by to mohlo vést k nedorozuměním a zjednodušování, a proto při analýze KSČM raději používá „více precizní“ teorii tribunské funkce Georgese Lavaua. 6 Tato skutečnost je pro strany tohoto typu příznačná všeobecně (Schedler 1996: 304). V případě KSČM lze tento faktor doplnit o její personální a institucionální vazby na různé přidružené a spřátelené organizace, které jsou vzhledem ke svému nesmiřitelnému postoji k demokracii ještě radikálnější než sama KSČM (například Komunistický svaz mládeže, různá komunistická média a nakladatelství; srov. Kubát 2003: 95-96), která si takto vypjatý radikalismus nemůže z právních a politických důvodů dovolit.
552
HP 22
Radikální levice v Evropě – vybrané problémy
mezi antisystémovým a „vně-systémovým“: „skutečnost, že významné západní komunistické strany hrají svoji hru uvnitř systému a podle většiny jeho pravidel, nemění zkoumání, zda usilují o delegitimizační účinek a zda ho dosahují či nikoliv“ (Sartori 2005: 138). Z tohoto citátu plyne další důležitý poznatek: nemůžeme antisystémovost odvozovat od pravděpodobnosti naplnění cíle takové strany. To, že antisystémová strana pravděpodobně není z různých důvodů schopna změnit „systém vlády“ (Únor 1948 se z mnoha různých vnitropolitických a mezinárodněpolitických důvodů těžko může opakovat), neznamená to, že se stává „normální“ stranou jako ostatní (opět častý argument na české politické a publicistické scéně), a že tedy přestává být stranou antisystémovou. Strana podle Sartoriho zůstává antisystémovou, i když je její cíl v podstatě nedosažitelný. To ale neznamená, že taková strana přestává být nebezpečná. Za prvé, nikdy si nemůžeme být absolutně jisti, že nenastanou příhodné podmínky a možnost uskutečnění cíle se nestane reálná. Za druhé, antisystémová strana ve stranickém systému prostě překáží (viz charakteristika polarizovaného pluralismu). Konkrétně v českém případě KSČM omezuje možnosti vytváření většin a znesnadňuje alternaci moci. Kromě toho tím, že předkládá falešný obraz moderních dějin, deformuje historické povědomí společnosti, šíří do společnosti totalitní ideologii atd. Dalším Sartoriho definičním znakem antisystémovosti je to, že „reprezentuje cizí ideologii“ v rámci politického systému, ve kterém se pohybuje. Myslím, že v tomto bodě opět nemůže být stín pochybnosti o antisystémové orientaci KSČM. Nejen svým názvem, ale i programovým aj. obsahem se evidentně, a tentokrát již neskrývaně, hlásí k ideologii, která je vůči existujícímu politickému systému bytostně cizí. Vnitrostranické spory, o kterých se v poslední době často mluví (dogmatici vs. reformátoři; srov. Mareš 2005: 130-139) na tom nic nemění, protože zatím nemají žádný reálný dopad na charakter strany. 7 Sartori navíc, jak upozorňuje M. Novák (2001: 213), zohledňuje možnou dynamiku antisystémové strany v obou směrech – větší umírněnosti i radikalizace. Znamená to, že ani eventuální vítězství „reformátorů“ ještě nemusí automaticky znamenat proměnu strany v „prosystémovou“.
7
Jakousi nepřímou součástí tohoto faktoru může být v případě KSČM její otevřeně vřelý vztah k minulému politickému systému (Balík 2005: 140-149), který reprezentovala a který rovněž byl založen na ideologii zcela cizí vůči současnosti.
553
Michal Kubát
Závěr Je zřejmé, že Sartoriho pojem antisystémová strana a Komunistická strana Čech a Moravy spolu velmi dobře ladí. Giovanni Sartori tento pojem samozřejmě vytvořil dávno před vznikem KSČM, a proto jej nelze osočit, že pouze obecnými slovy popsal existující exemplář. Naopak, příklad KSČM velmi dobře ukazuje, že Sartoriho pojem je nadčasový a v praxi velmi dobře aplikovatelný. Je to pojem nikoliv normativní, ale empirický. Všechny hlavní definiční znaky tohoto pojmu jsou na příkladu KSČM empiricky prokazatelné. V žádném případě to není normativní kritika této strany či politické vymezování se vůči ní. Vše lze doložit. Výše uvedené má ale jednu podmínku. Musíme pracovat s původním významem Sartoriho pojmu antisystémová strana, a ne s jeho pozdějšími modifikacemi, interpretacemi, aplikacemi apod. Ty totiž tento pojem posouvají do jiných, Sartorim nezamýšlených rovin a deformují jej. Potom je samozřejmě obtížné s ním pracovat a jeho kritici získávají široké pole pro uplatňování svého oprávněného skepticismu. V tomto případě je však obtížné zbavit se dojmu, že tito autoři nekritizují Sartoriho a jeho koncepci, ale někoho a něco jiného. Rozmělňování pojmu nejenže nikam nevede a je zbytečné, ale jde navíc proti duchu sartoriovské tradice politické vědy, která spočívá naopak v rozvíjení teorie (Pasquino 2005: 34) provázené terminologickou precizností, a tedy k pojmovému upřesňování kategorií politické vědy (Novák 2001: 212). Sám Sartori by jakýkoliv svůj pojem jistě nemodifikoval na základě rozšiřování jeho významu, nýbrž naopak na základě jeho zpřesňování. Literatura Balík, S. (2005). Communist Party of Bohemia and Moravia and its Attitudes towards own History. In: L. Kopeček (ed.). Trajectories of the Left. Social Democratic and (Ex)Communist Parties in Contemporary Europe: Between Past and Future. Brno: CDK, pp. 140-149. Bastl, M., Gonda, R. (2003). KSČM a volby 2002. In: L. Linek et al. (eds.). Volby do Poslanecké sněmovny 2002. Praha: Sociologický ústav AV ČR, s. 220-228. Balut, A., Cabada, L. (2000). Postkomunistické strany v České republice a Slovinsku. Politologická revue, č. 1, s. 60-77. Cabada, L. (2003). Malé politické strany – problém českého stranického systému? In: V. Dvořáková, A. Heroutová (eds.). II. Kongres českých politologů. Praha-Suchdol, 5.-6. 9. 2003. Praha: ČSPV, s. 231-240. Cabada, L., Šanc, D. (2005). Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk. Drda, A., Dudek, P. (2006). Kdo ve stínu čeká na moc. Čeští komunisté po listopadu 1989. Praha – Litomyšl: Paseka. Dvořáková, V., Heroutová, A. (eds.) (2003). II. Kongres českých politologů. Praha-Suchdol, 5.-6. 9. 2003. Praha: ČSPV.
554
HP 22
Radikální levice v Evropě – vybrané problémy
Fiala, P. et al. (1999). Komunismus v České republice. Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. Brno: MPÚ MU. Fiala, P., Hloušek, V. (2003). Stranický systém České republiky. In: P. Fiala, R. Herbut a kol. Středoevropské systémy politických stran. Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko. Brno: MPÚ MU, s. 13-54. Fiala, P., Mareš, M., Pšeja, P. (1998). Vývoj politických stran a jejich systému po listopadu 1989. In: J. Večerník (ed.). Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Praha: Academia, s. 269-289. Fiala, P., Strmiska, M. (1998). Teorie politických stran. Brno: Barrister&Principal. Hloušek, V. (2005). Česko. In: M. Strmiska et al. Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, s. 438-452. Hloušek, V., Kopeček, L. (2002). Nástupnické komunistické strany a jejich typologizace. In: V. Hloušek, L. Kopeček. (eds.) Rudí a růžoví. Transformace komunistických stran. Brno: MPÚ MU, s. 10-39. Hloušek, V., Kopeček, L. (2004). Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě. Brno: MPÚ. Keren, M. (2000). Political Perfectionism and the ‘Anti-system’ Party. Party Politics, Vol. 6, No. 1, pp. 107-116. Kubát, M. (2003). Postkomunismus a demokracie. Politika ve středovýchodní Evropě. Praha: Dokořán. Mareš, M. (2002). Česká republika. In: P. Fiala, J. Holzer, M. Strmiska a kol. Politické strany ve střední a východní Evropě. Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Brno: MPÚ MU, s. 121-153. Mareš, M. (2005). Reformists versus Dogmatists. The Analysis of the Internal Party Conflict inside the KSČM. In: L. Kopeček (ed.). Trajectories of the Left. Social Democratic and (Ex-)Communist Parties in Contemporary Europe: Between Past and Future. Brno: CDK, pp. 130-139. Mrklas, L. (2004). Česká republika. In: M. Kubát (ed.). Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia, s. 94-119. Novák, M. (1997). Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: SLON. Novák, M. (1998). Recenze knihy Juana J. Linze a Alfreda Stepana Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore-London, 1996. In: Politologická revue, č. 1, s. 114-118. Novák, M. (2001). Doslov. In: G. Sartori. Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: SLON, s. 209-224. Pasquino, G. (2005). The Political Science of Giovanni Sartori. European Political Science, European Consortium for Political Research, No. 4, pp. 33-41. Pšeja, P. (2005). Stranický systém České republiky. Politické strany a jejich vývoj 1989-1998. Brno: CDK. Sartori, G. (1995). Teoria demokracji. Warszawa: PWN. Sartori, G. (2001). Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: SLON. Sartori, G. (2005). Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK.
555
Michal Kubát
Schedler, A. (1996). Anti-Political-Establishment Parties. Party Politics, Vol 2, No. 3, pp. 291-312. Smith, G. (1987). Party and Protest: The Two Faces of Opposition in Western Europe. In: E. Kolinsky (ed.) Opposition in Western Europe. London: Croom Helm, pp. 52-76. Strmiska, M. (1998). Demokracie, extremismus, antisystémová orientace. In: P. Fiala (ed.) Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: MU, s. 27-44. Vodička, K., Cabada, L. (2003). Politický systém České republiky. Historie a současnost. Praha: Portál.
Summary Theory of Anti-System Party and the Communist Party of Bohemia and Moravia Text deals with the problem of an application of concept of the anti-system party on the case of the Communist Party of Bohemia and Moravia. First of all we analyze the theory of anti-system party. The ground of this analysis is the return to the original Sartori’s meaning of this conception. It is not universal normative theory from the field of political philosophy but empirical concept from the field of theory of parties and party systems. That is why it is very well applicationable term on the political practice. The case of the Communist Party of Bohemia and Moravia is one of the best examples showing the excellence of Sartori’s theory. According to this theory it is no doubt that the Communist Party of Bohemia and Moravia is anti-system party in all characteristics of this conception.
556
