Teologie C. S. Lewise. Vybrané problémy

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Filozofická fakulta Ústav religionistiky

Teologie C. S. Lewise. Vybrané problémy Bakalářská diplomová práce

Vypracoval: Martin Tomeš Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Sládek, Ph.D.

2007

Čestně prohlašuji, že tuto práci jsem vypracoval samostatně na základě uvedených zdrojů a odborných konzultací. V Brně 14. května 2007 …....................................................... Martin Tomeš

2

Děkuji vedoucímu mé práce Mgr. Ondřeji Sládkovi, Ph.D. za jeho odborné vedení, podnětné rady, připomínky a konzultace.

3

Obsah…...........................................................................................................................................4 1. Úvod….........................................................................................................................................5 2. C. S. Lewis: život a dílo…...................................................................................................... ....6 3. Lewisovo pojetí křesťanství …....................................................................................................9 3. 1. Bible... ….......................................................................................................................... ..10 3. 1. 1. Lewisova biblická hermeneutika…............................................................................ 10 3. 1. 2. Bůh jako zdroj inspirace starozákonních spisů…................................................... …11 3. 1. 3. Bible jako autorita........................................................................................................12 3. 2. Bůh, Svatá Trojice, Ježíš…..................................................................................................13 3. 2. 1. Bůh...............................................................................................................................13 3. 2. 2. Svatá Trojice…............................................................................................................14 3. 2. 3. Ježíš…..........................................................................................................................15 3. 3. Mýtus....................................................................................................................................16 3. 3. 1. Mýtus pohanský...........................................................................................................17 3. 3. 2. Mýtus starozákonní......................................................................................................17 3. 3. 3. Boží mýtus...................................................................................................................18 4. Literární dílo jako zrcadlo náboženských názorů......................................................................20 4. 1. Lev Aslan a Ježíš.................................................................................................................21 4. 1. 1. Král Lev......................................................................................................................22 4. 1. 2. Inkarnace Boha...........................................................................................................22 4. 1. 3. Vzkříšení.....................................................................................................................23 4. 1. 4. Aslan = Ježíš...............................................................................................................24 4. 2. Letopisy Narnie a sedm smrtelných hříchů..........................................................................24 4. 2. 1. Sedm smrtelných hříchů ve spisech apologeticko – teologických.............................25 4. 2. 2. Letopisy Narnie jako varování před důsledky smrtelných hříchů..............................26 4. 3. Narnie – Bible pro děti.......................................................................................................32 5. Závěr.........................................................................................................................................34 Citované zdroje.............................................................................................................................37 Summary.......................................................................................................................................42

4

1. Úvod Clive Staples Lewis se zapsal do literární historie nejen velikostí svého díla, ale také jeho značnou oblíbeností. Jako křesťanský autor nezůstal stranou zájmu jak teologů, tak i literárních vědců, filologů a filozofů, kteří se snažili a doposud se snaží s Lewisovým dílem určitým způsobem kriticky vyrovnat. Rozsah Lewisova odkazu a nutnost se s ním vypořádat si vyžádaly celou řadu studií a vědeckého zájmu obecně. A vlastně už od své smrti se ,,fenomén Lewis“ stal středem zájmu mnohých badatelů. Z hlediska religionistiky je C. S. Lewis zajímavým fenoménem. Ovlivnil velkou část křesťanstva tím, že ve svých spisech nepoužíval formální ,,jazyk vědy“, ale populární a často humornou formu slohu, kterou dokázal oslovit řadu čtenářů. Svědčí o tom neustále vysoká prodejnost jeho spisů i filmy točené podle předloh jeho knih. Třebaže o díle C. S. Lewise pojednává řada studií, z pozic religionistiky toho o něm dosud mnoho napsáno nebylo. Práce o Lewisově teologii a vlivu křesťanství na jeho knihy byly psány z pozic teologů či literárních vědců, ale pro religionistiku je ,,fenomén Lewis“ oblastí málo prozkoumanou. Ani v našem prostředí se doposud této problematice nevěnovalo mnoho pozornosti. Jednou z mála výjimek je práce Pavla Hoška

C. S. Lewis – mýtus, imaginace a pravda1. Přispět k

religionistickému pohledu na dílo C. S. Lewise si klade za cíl i tato má práce. Jaká je povaha křesťanského myšlení C. S. Lewise? Můžeme ho považovat za křesťanského filozofa, nebo přímo teologa? Základní otázky, na něž budu v první části své práce hledat odpověď zní: Jaký je pohled C. S. Lewise na Boha, jak vnímá Bibli a jaké je jeho pojetí mýtu? Ve druhé části práce se zaměřím na to, jak se tato jeho pojetí promítají do jeho díla beletristického – konkrétně do Letopisů Narnie. Je lev Aslan pro C. S. Lewise prostředkem, jak znázornit postavu a život Ježíše Krista? Jsou Letopisy Narnie pouze pohádkou, nebo zároveň také křesťanskou apologíí, která má hlubší náboženské pozadí? Budu pracovat metodou kritického čtení díla C. S. Lewise a s využitím hermeneutických a historických postupů se pokusím sestavit obraz Lewisova náboženského myšlení. Tematickou a komparatistickou analýzou Lewisova literárního díla se budu snažit interpretovat Letopisy Narnie v kontextu jeho pojetí křesťanství.

1 Pavel Hošek, C. S. Lewis – mýtus, imaginace a pravda, Praha: Návrat domů 2004.

5

2. C. S. Lewis : Život a dílo Clive Staples Lewis se narodil 29. listopadu 1898 v Belfastu v Severním Irsku právníku Albertovi J. Lewisovi (1863-1929) a matematičce Florence Augustě Hamilton Lewisové (18621908). Když bylo Lewisovi deset let, zemřela jeho matka na rakovinu. Lewis navštěvoval Wynyard School ve Watfordu v Hertfordshire a poté Campbell College v Belfastu. Tuto školu po prvním semestru opustil a kvůli zdravotním potížím se odstěhoval do Malvern v Anglii, kde studoval na Cherbourg House, přípravce na Malvern College, od září 1913 do června 1914. Mimo to Lewis navštěvoval soukromé hodiny filozofie u profesora Lurgan College W. T. Kirkpatricka. I díky přípravě profesora Kirkpatricka získal v roce 1917 stipendium na Oxfordské univerzitě. Záhy narukoval do probíhající první světové války k Somersetské lehké pěchotě jako důstojník a sloužil ve Francii, kde byl zraněn šrapnelem. To se stalo v jeho životě důležitým momentem, který určil Lewisův myšlenkový vývoj, neboť v okamžiku zásahu se podle svých slov setkal s vlastní smrtí2 a poté se v polní nemocnici ,,dotkl existence Boha“3. V 1925 se stal oficiálním členem Magdalen College v Oxfordu, kde vyučoval anglický jazyk a literaturu. Kolem Lewise se vytvořila skupina přátel, která se po šestnáct let scházela u něj v pokoji v Magdalen College. Každý čtvrtek večer a v pondělí dopoledne se scházeli v hostinci The Eagle and Child (Orel a dítě). Pojmenovali se The Inklings4 a členové byli J. R.R. Tolkien, Warren Lewis, Hugo Dyson, Charles Williams, Dr. Robert Havard, Owen Barfield, Weville Coghill a další. Původně to byl literární spolek, kde se předčítala a kritizovala nepublikovaná díla, poté společnost přátel, kteří se scházeli k debatám. Roku 1931 vedl diskusi se svými přáteli J. R. R. Tolkienem a oxfordským profesorem literatury Hugo Dysonem. Tato diskuse o povaze křesťanství nakonec vedla k tomu, že přesně týden po ní se začal Lewis považovat za křesťana5 a už v roce 1933 vydal beletristickou apologii křesťanství Poutníkův návrat: Alegorická obhajoba křesťanství, rozumu a romantismu6. V roce 1935 začal na návrh profesora F. P. Wilsona Lewis psát učebnici anglické literatury 16. století pro Oxfordskou univerzitu, která ale vyšla a stala se slavnou až v roce 1954. Lewis také 2 ,,Zjistil jsem (pokud se mi to nezdálo), že nedýchám, a usoudil jsem, že jde o smrt. Necítil jsem strach, necítil jsem ovšem také žádnou odvahu. Ani jeden z těchto pocitů se k té chvíli nějak nehodil. Konstatování ,,zde umírá člověk“ mi vyvstalo na mysli s toutéž neemocionální fakticitou, jako by šlo o větu v učebnici.“ C. S. Lewis, Zaskočen radostí, Praha: Návrat domů 2006, 165. 3 Sam Wellman, C. S. Lewis: Poutník krajinou fantazie, Praha: Návrat domů 2000, 44. 4 Tušitelé 5 Tato diskuse se odehrála 19. září roku 1931. Samotná Lewisova konverze ke křesťanství byla podle něj zapříčiněna Boží milostí, ne rozpravou samotnou. Diskuse k tomu nicméně dala impuls. Viz Wellman, 102 – 104. 6 C. S. Lewis, Poutníkův návrat: Alegorická obhajoba křesťanství, rozumu a romantismu,Ostrava: Vydavatelství

6

získal Gollancz Memorial Prize for Literature za svou studii o středověké tradici The Allegory of Love7. Rok 1938 se stává rokem vydání první knihy ze série Kosmická trilogie8. Lewis tak zahájil beletristicky plodné období. Na začátku čtyřicátých let začal psát také apologetické a teologické spisy. Je činný v rádiu i novinách. V roce 1940 vydává slavnou knihu Problém bolesti9. Od května do listopadu 1941 publikuje časopis The Guardian, každý týden jednu kapitolu Rad zkušeného ďábla10. Během následujících let také často vystupuje v rádiu BBC se svými úvahami a rozhovory s posluchači. Soubor jeho úvah, které přednesl v rádiu pod názvem Beyond Personality11, byl v roce 1943 vydán knižně s názvem K jádru křesťanství12. Od začátku padesátých let psal a vydával sérii knih pro děti, která ho proslavila po celém světě. Jednalo se o ságu Letopisy Narnie, jejíž jednotlivé díly vycházely mezi léty 1950 – 1956. V září 1952 potkal Joy Davidmanovou (o patnáct let mladší americkou spisovatelku, která konvertovala od judaismu ke křesťanství částečně pod vlivem Lewisových knih). V roce 1956 si ji Lewis vzal za manželku. V roce 1954 přestupil z Magdalen College v Oxfordu na Magdalen College v Cambridge, kde se stal profesorem středověké a renesanční literatury a později členem Britské Akademie. Věnoval se Bibli, především Starému zákonu, a roku 1958 publikoval práci Úvahy nad žalmy13. Po těžké nemoci zemřela v roce 1960 Lewisova manželka Joy. Tato událost jej velmi silně zasáhla. S těžkou životní situací se vyrovnával také psaním a zápisky ze svého deníku po smrti své manželky vydal jako Svědectví o zármutku pod pseudonymem N. W. Clerk (pod skutečným jménem vyšla kniha až po jeho smrti).14 Tři roky po smrti své ženy vydal Lewis svou poslední knihu Křesťanských sborů 1992. 7 C. S. Lewis, The Allegory of love: A Study in Medieval Tradition, New York: Oxford University Press 1958. 8 Trilogie se skládá z: C. S. Lewis, Návštěvníci z mlčící planety, Praha: Návrat domů a Portál 1995, [orig. Out of the Silent Planet, 1938], C. S. Lewis, Perelandra, Praha: Návrat domů 1995, [orig. Perelandra, 1943] a C. S. Lewis, Ta obludná síla, Praha: Návrat domů 1997, [orig. That Hideous Strength, 1945]. 9 V níž řeší častou otázku: "Pokud je Bůh všemocný a laskavý, proč je na světě tolik bolesti a utrpení?". 10 C. S. Lewis, Rady zkušeného ďábla, Praha: Zvon 1995, [orig. The Screwtape Letters, 1942]. Kapitoly později vydány knižně jako jeden celek. Jedna z nejpopulárnějších Lewisových knih. Vypráví formou dopisů vysloužilého ďábla Zamachroba svému mladému synovci Tasemníkovi o pokušení, křesťanském životu a duši. Zamachrob zaučuje svého synovce, jak nejlépe přivést začínajícího křesťana ,,pacienta“ a jeho duši do pekla. V populární a humorné formě předkládá Lewis čtenáři své postřehy o neřestech a ctnostech, církvi, modlitbě atd. 11 C. S. Lewis, Beyond Personality, New York: Macmillian 1948. 12 C. S. Lewis, K jádru křesťanství, Praha: Návrat 1993, [orig. Mere christianity, 1952]. Kniha o tom, co Lewis považoval za společné pro všechny křesťany. Podrobně se jí budu věnovat v následující kapitole. 13 C. S. Lewis, Úvahy nad žalmy, Praha: Návrat domů1999, [orig. Reflections on the Psalms, 1958]. Lewis se v knize věnované výhradně starozákonním žalmům zabývá jejich obtížnými pasážemi, výklady, ale pozornost věnuje také otázce vkládání křesťanských významů do židovského TENAKu. Ptá se, zda na to křesťané mají právo. Řadou argumentů pak podporuje svou odpověď,,ano“.Lewis sám přiznává, že nechce konkurovat odborníkům a biblistům, jelikož neumí hebrejsky. Kniha není psána jako apologie, je určena pro křesťany, kteří se nějakým způsobem potýkají se Starým zákonem. 14 C. S. Lewis, Svědectví o zármutku, Praha: Návrat domů 1999 [orig. A Grief Observed, 1961]. Kniha sloužila také jako předloha k filmu Richarda Attenborougha Krajina stínů (Shadowlands), pojednávajícím o Lewisově vztahu k Joy, v němž hlavní role ztvárnili Anthony Hopkins a Debra Wingrenová.

7

Průvodce modlitbou: Dopisy Malcolmovi15. Krátce poté, 22. listopadu 1963, týden před svými pětašedesátými narozeninami, zemřel v Oxfordu. Je pochován na hřbitově Holy Trinity Church v Oxfordu. Po Lewisově smrti byly sestavovány a vydávány jeho eseje, kázání, úvahy a dopisy, které Lewis psal jako teologické úvahy či obhajoby křesťanství. Mezi významné a oblibě čtenářů se těšící patří především Bůh na lavici obžalovaných16 nebo Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje17.

15 C. S. Lewis: Průvodce modlitbou: Dopisy Malcolmovi, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1997, [orig. Letters to Malcolm: Chiefly on Prayer, 1964]. Kniha, psaná, stejně jako Rady zkušeného ďábla, formou dopisů.Tentokrát je adresátem jeho smyšlený přítel Malcolm. Jak je patrné již z názvu, Lewis se zabývá problémem modlitby, na kterou nahlíží z mnoha stran. Kromě modlitby se dotýká i liturgie, pokání, posmrtného života a věnuje se otázce účinnosti modlitby. 16 C. S. Lewis, Bůh na lavici obžalovaných, Praha: Návrat domů 1997 [orig. God in the Dock: Essays on Theology andEthics, 1970]. Sbírka krátkých spisů, kterou po Lewisově smrti sestavil Walter Hooper. Jedná se o články, eseje a kázání, které se soustřeďují na obranu pravověrného křesťanství. Společným jmenovatelem těchto spisů je Lewisova snaha ukázat, že zázraky a mýty, tvořící nemalou část křesťanské tradice, nejsou něčím zastaralým, co by nemohlo oslovovat člověka 20. století. Kromě toho se Lewis věnuje otázkám vědy, zákona přírody nebo praktickým problémům: jak vést dobrý život a být dobrým křesťanem? Má člověk právo jít za svým štěstím? Stejně jako v Radách zkušeného ďábla používá Lewis humorný literární jazyk, kterým čtenáři zprostředkovává své myšlenky. 17 C. S. Lewis, Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje, Praha: Návrat domů 1999, [orig. Screwtape Proposes a Toast and other pieces, 1965]. Jde o soubor krátkých teologických, spirituálních a etických textů.

8

3. Lewisovo pojetí křesťanství V této kapitole se budu zabývat vybranými problémy, ke kterým se Lewis v rámci svého pojetí křesťanství vyjadřuje. Konkrétně půjde o jeho postoj k Bibli, Bohu a mýtu. Na úvod ale nejprve nastíním jeho pojetí křesťanství obecně. Narozdíl od řady jiných vlivných myslitelů v křesťanské historii není Clive Staples Lewis známý pro své reformační myšlenky nebo snahu o odtrhnutí od větší církve. Do povědomí veřejnosti se zapsal obhajováním křesťanství a křesťanské společnosti a morálky, spočívajícím v důrazu na takzvané ,,čisté“ křesťanství. Obrací se tedy na základ, na to, co je vlastní všem křesťanským společnostem a církvím. Lewis byl přijímán a obhajován jak mezi protestanty (od konzervativních novokřtěnců po charismatické pentakostální hnutí18), tak i mezi katolickými knězi19. Co vlastně je ,,čisté křesťanství“? Co je tím jádrem, které je všem křesťanům společné? Podle Lewise je jednoznačně nejdůležitější ,,výsadek spravedlivého krále“20, mýtus o umírajícím bohu, který se stal skutečností21 - tedy: život, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Lewis ale ve své knize s výmluvným názvem K jádru křesťanství pochopitelně nepíše jen o Zjevení, nýbrž od začátku vysvětluje čtenáři důkaz existence Boha a k samotnému vtělení Krista se dostává až mnohem později. Své pojednání o jádru křesťanství začíná rozborem ,,zákona lidské přirozenosti“ 22. Jedná se o mravní zákon vysvětlující, co je dobré a co špatné. Tento zákon je znám každému a nikdo se ho nemusí učit; říká, že lidským bytostem na celém světě je vlastní neodbytná myšlenka, že by se měly chovat určitým způsobem. Lidé, ač tento zákon znají, se nechovají podle něho, porušují jej. To, že jej lidé porušují, má dle Lewise z hlediska křesťanství velký význam. Lewis nad tímto zákonem vidí sílu Boha, se kterým se lidé rozkmotřili23. To je důležité pro pokání, kterému klade velkou váhu. Pokání je pro Lewise jedno ze zásadních témat. Člověk se nechová podle onoho přirozeného mravního zákona, snaží se jednat na vlastní pěst, chovat se tak, jako by náležel sám sobě a ne Bohu. Takové osoby Lewis označuje jako nedokonalé padlé lidi, povstalce, kteří se musí vzdát, projevit 18 Kathryn Lindskoog, C. S. Lewis and the Holy Spirit, in: Charisma & Christian Life, Nov., 1988, 91-93. 19 Např. John Willis, Pleasure Forevermore: The Theology of C. S. Lewis, Chicago: Loyola University 1983 nebo Christopher Derrick, C. S. Lewis and the Church of Rome,San Francisco: Ignatius 1981. 20 Lewis vidí náš svět jako území, které je obsazené nepřítelem, tj. temnými silami, které mají díky svobodné vůli možnost působit. Kristus je spravedlivý král, který je vysazen do tohoto světa a který vyzývá lidi k velké sabotážní akci.Viz C. S. Lewis, K jádru..., 38. 21 C. S. Lewis, Bůh na lavici…, 36 – 42. 22 C. S. Lewis, K jádru..., 10 – 30. 23 ,,Teprve poté, co si uvědomíte existenci skutečného mravního zákona a síly, která je za ním, a jak jste se s touto silou rozkmotřili, teprve pak a ani o chvíli dříve k vám křesťanství může začít mluvit.“ Ibid., 29.

9

lítost, složit zbraně, uvědomit si, že šli špatným směrem24. Kát se, to je pro něj jediná cesta ze ,,šlamastiky“, do které se člověk dostal. Pojednání o pokání a Zjevení Krista tvoří ústřední část knihy nazvané ,,Čemu křesťané věří“. Pokud tak Lewis nazval kapitolu knihy K jádru křesťanství, je zřejmé, že tyto dvě věci, důraz na pokání a mýtus o Zjevení, považoval za to nejvlastnější a nejpodstatnější z celého křesťanství. V následujících kapitolách se pak vyjadřuje v úvahách o praktických otázkách a problémech například křesťanského chování, morálky nebo manželství, ve kterých rozvádí Ježíšovy výroky z Nového zákona.

3. 1. Bible 3. 1. 1. Lewisova biblická hermeneutika Pro Lewise, stejně jako pro každého jiného křesťana, hraje Bible důležitou roli. Vnímá ji nejen jako zdroj ,,Božské pravdy“, ale také jako zdroj inspirace pro své knihy. Je třeba si uvědomit, že jako přední literární kritik a expert na středověkou a renesanční literaturu si byl vědom problémů psaní, překladu a interpretace literatury. Tyto, řekněme, akademické poznatky a zkušenosti v kombinaci s jeho křesťanskými názory a domněnkami tvoří zcela specifickou hermeneutiku a následný výklad Bible. Tato hermeneutika je ze strany teologů značně kritizována, především pro svou subjektivnost a rozporuplnost, která může vyvolat ,,neklid“ mezi křesťanskými konzervativci25. Lewis byl kupříkladu velmi často konfrontován s tím26, že knihy jako Jób, Jonáš a Ester jsou ahistorické a že staré příběhy Geneze jsou nepravdivé mýty. Ovšem ahistorické elementy a bájesloví nijak nevypovídají podle Lewise o jejich duchovním poselství. A jejich autoři byli dle jeho názoru ,,požehnaní“ a pod ,,božským tlakem“27 Boha. Koneckonců veškeré pravdivé a naučné texty, ať už v Písmu či nikoliv, musí být podle Lewisova tvrzení v určitém smyslu Bohem inspirované 28. Lewis zde naráží na svojí teorii transpozice a využívá ji. Věří, že Bible nevznikla procesem přeměny Božího slova (nejvyšší) na literaturu (nejnižší), nýbrž literatura (z nejnižšího) se stává prostředkem Božího slova (do nejvyššího)29. Lze říci, že inspirace je přeměna lidských slov ve slova božská. Opak by znamenal, že by ,,slovo Boží“ nebylo stvořeno pro slovo lidské. 24 Viz ibid., 45. 25 Richard B. Cunningham, C.S. Lewis: Defender of the Faith, Philadelphia: Westminster 1967, 84. 26 Ibid., 85. 27 Lewis používá výraz ,,divine pressure“, viz Kilby. 28 C. S. Kilby, The Christian World of C. S. Lewis, Michigan: Grand Rapids Book Manufactures 1968, 153. 29 C. S. Lewis, Úvahy nad..., 116.

10

Pokud zde nebo v jiných částech mé práce píši o pravdě, mám tím na mysli to, co Lewis považoval za křesťanské zjevení, za nepopiratelnou Boží pravdu. A Bible představuje podle Lewise odhalení části této pravdy. Tedy Bible je jedním ze zjevení Boha, protože její autory považoval Lewis za Bohem inspirované. Současně se domnívá, že inspirovaní nebyli jen autoři biblických spisů, ale také Židé a křesťané, kteří tyto spisy uchovávali a kanonizovali. Také na redaktory a editory Písma by, jak by řekl Lewis, působil jakýsi ,,božský tlak“ .Nepředpokládal však, že by všichni autoři a výše uvedené osoby byly inspirovány stejně. Ne všechny biblické spisy Lewis považoval inspirované stejně nebo se stejným cílem, protože ani Bůh se dle Lewise nezjevoval na různých místech stejně a z jeho teorie transpozice30 je nejnižší propojeno s nejvyšším. Pokud Lewis uvažuje o Bibli jako světu sám o sobě, božská inspirace v něm také musí byt na různých místech různá a za různým účelem. Bible se tak pro Lewise stává nástrojem Boha a nejsou stanoveny žádné meze a limity mnohosti významů, které může obsahovat. Pokud spisovatel může napsat něco víc, než chtěl sám říct, tak to z největší pravděpodobností učiní, a to ne náhodou.

3. 1. 2. Bůh jako zdroj inspirace starozákonních spisů

Co se týče inspirace samotné, věřil Lewis v její měřitelnost. Její úroveň se zdá jakoby přímo úměrná vztahu k Bohu. Ten je buď žádný či malý, nebo je důvěrný a přímý. Vzestupné pojetí inspirace můžeme sledovat od nejméně inspirovaných spisů (pohanské mýty) ke spisům židovským, protože Židé byli blíže k Bohu než ostatní národy žijící kolem nich. Především vzhledem k jejich vyvolenosti. Apoštolskými spisy a proroky se pak stává inspirace jasnější a určitější, protože tito lidé měli velmi blízký vztah k Bohu. Komunikovali ve snech a vizích, slyšeli slova - Buď od Boha nebo Krista. Nejvíce inspirovaná slova pocházela z učení samotného Ježíše, ve kterém ,,nebylo žádné nedokonalosti“31. V důsledku nemá ,,slovo Boží“ v pasážích Bible představovat dokonalou vědu nebo historii. Text vysílá poselství, které Bůh sděluje, a lidé jej přijímají. Ne však jako encyklopedii, historický text nebo něco podobného. Lewis je přesvědčen, že k Bohu se lze dostat ponořením se do ovzduší a nálady textu a člověk se tak naučí a pochopí duchovní podstatu božího slova32. Lewis považoval svůj pohled na inspiraci víceméně jako hypotetický a pokusný. To nám 30 Viz C. S. Lewis, Přípitek .., 58 – 72. Více o transpozici uvedu v podkapitole o Ježíši. 31 C. S. Lewis, Úvahy nad …, 112. 32 Ibid., 116.

11

dokazuje dopis, který napsal Clydeovi Kilbymu, a ve kterém píše, že je to ,,nádherně pokusné“33.

3. 1. 3. Bible jako autorita

Po prozkoumání Lewisových úrovní zjevení a inspirace je patrné, že nachází různé stupně autority i mezi jednotlivými křesťanskými autoritami. Jednou z nejvyšších je pro křesťana podle Lewise jistě Bible sama34. Bylo by chybou se domnívat, že by se Lewis díval na Bibli jednoduše jako na jednu z mnoha dobrých knih. Tím, že sám opakovaně mluví o ,,Písmu svatém“, nás neustále ujišťuje, že Bible má božskou autoritu. Dokonce velmi důrazně rozlišuje mezi kanonickými a apokryfními spisy a zvlášť důrazně vyzdvihuje historickou spolehlivost Nového zákona. Naléhá, aby lidé ,,šli do své vlastní Bible“ k podstatě slov35. Kréda věr jsou dalšími stupni duchovních autorit. Lewis přijímá ,,pravdu ve vyznáních“ jako ztělesnění čistých nauk o víře36. Církevní otcové, duchovní autority, velcí teologové, všichni dobří spisovatelé. Ti všichni ,,šli do své Bible“, měli svou víru, své vyznání a společně vytvořili tradici, která měla svou vlastní autoritu. Vytvořila se tedy ,,autorita z autorit“. Samostatnou úroveň autority pro Lewise jistě musí představovat například také apoštolská posloupnost. Je zřejmé, že Bible je v Lewisově chápání inspirací pro lidi, ne dogmatem. Její čtenář je inspirován Pravdou. Literatura je instrumentalizována, je jen prostředkem slova Božího. Nejedná se o slovo samotné. Literatura tak plní funkci sdělovací a poznávací, protože člověk může při čtení Bible dosáhnout hlasu Boha37. Tento Lewisův přístup k literatuře, který je ovlivněn teologickými východisky s noetickými aspekty je velmi důležitý, neboť umožňuje brát Bibli a hlavně Starý Zákon jako slovo Boží a ne jako soubor pověr a legend. Lewis tak čelí kritice, která Bibli tuto roli přisuzuje. Lewis tímto hájí biblické mýty a příběhy i křesťanství, jakožto Boží zjevení, což hraje důležitou roli v jeho apologetice. Umožňuje mu to také vypořádat se s Darwinovou evoluční teorií, jíž byl on sám zastáncem a vytvořit si tak vlastní verzi příběhu o Adamovi a Evě38. 33 "Remember too that it is pretty tentative, much less an attempt to establish a view than a statement of the issue on which, rightly or wrongly, I have come to work." Kilby, 153. 34 C. S. Lewis, Beyond Personality, 20-21. 35 Kilby, 156. 36 C. S. Lewis, Christian Reflections,New york: Eerdmans Publishing, 1967, 26. 37 C. S. Lewis, Bůh na lavici..., 68. 38 ,,Za dlouhá staletí Bůh zdokonalil podobu zvířete, která se stala prostředkem a představou lidstva o Něm.Dal mu ruce, jejíž palce se mohly dotknout každého prstu, čelisti, zuby a hrdlo, schopné artikulování. Daroval mu mozek, díky kterému mohly ruce zpracovat jakýkoliv materiál a přenést tak myšlenku do nějakého výrobku. Tyto zvířata mohla žít velmi dlouhou dobu, než se stala člověkem. Mohla být dokonce tak chytrá, že vyráběly věci, podle kterých se archeologové dokazovali lidství těchto tvorů. Ale byla to jen zvířata, protože všechny jejich fyzické a psychické procesy byly podřízeny čistě materiálním cílům. Pak možná Bůh seslal na tento organismus, jeho fyziologii i

12

3 . 2. Bůh, Svatá Trojice, Ježíš 3. 2. 1. Bůh Srovnal-li jsem v předchozí podkapitole Lewisovo pojetí Bible, nesmím zapomenout rozebrat jeho vidění Boha samotného. Lewis předpokládá, že Bůh je v zásadě vzato své vlastní sebezjevení. Přesto sám sebe zjevil v různých místech různými způsoby39. Z Lewisových spisů můžeme vyčíst jeho způsob vidění zjevení Boha. Jde například o svědomí, sny, mýty, pohanskou literaturu, vtělení Boha do Ježíše, Bible a jiné příklady, kdy byl ,,božský tlak“ použit na lidské myšlení a rozum. To může vypadat jako zjevení boží pravdy v širším smyslu, ale Lewis jej také určitým způsobem vymezuje tvrzením, že Boha můžeme poznat jen "Jeho sebezjevením, a ne vlastními spekulacemi". Proto Jej tedy hledáme tam, kde se říká, že se zjevil zázrakem, skrze vnuknutí učitelům nebo rituály40. Lewis v kontextu procesu zjevení silně zdůrazňuje jeho progresivní charakter stejně jako základní jednotu. Příroda často předjímá pravdu odhalenou v Písmu 41. Myšlenka, že příroda předvídá a zjevuje biblickou pravdu, je u Lewise patrná, když píše o semínku rostliny42, které je napodobením nadpřirozené reality, ukazuje koloběh života a celé přírody vůbec. Tento princip života lze vidět v přírodě, protože byl obsažen nejdříve v Bohu samotném. Bůh tedy dle Lewise přemístil svůj princip (resp. část své božské podstaty) do přírody. Příroda sama o sobě je tedy jakousi emanací či jedním ze zjevení Boha. Je patrné, že Lewis neodděluje Boha od přírody, resp. hmotného světa, ale naopak. Bůh dává přírodě život. V knize Problem of pain rozpracovává Lewis tři hlavní fáze božského zjevení ve všech náboženstvích. Pro křesťanství přidává ještě fázi čtvrtou. První stádium je ,,posvátno“ doprovázené pocitem úcty. Toto posvátno je zažíváno od co nejvíce obecného ke stále konkrétnějšímu a projevuje se v propracovaných mýtech, které jsou odrazem posvátna. Předpokladem zkušenosti s posvátnem je právě výše zmiňované Boží sebezjevení. Ve druhém stádiu dochází k ustanovení a

psychologii nový druh vědomí, které mohlo říkat ,,já“ a ,,mě“, které se dívalo samo na sebe jako objekt, znající Boha, které mohlo znát a posuzovat krásu, pravdu a dobrotu, a které mohlo začít vnímat čas, kterým ubíhá minulost. Toto nové myšlení ovládlo a prostupovalo celým organismem.“ C. S. Lewis, The Problem of Pain,New York: Macmillian 1962, 59. 39 Toto pojetí je dobře patrné v Letopisech Narnie a vlastně zdůvodňuje, proč se Aslan může objevovat jako různá zvířata ve všech příbězích o světu Narnie. 40 C. S. Lewis, Bůh na lavici..., 145. 41 Garry Friesen, Scripture in the Writing of C. S. Lewis, in: Evangelical Journal , 1 Spr, 1983. 42 C. S. Lewis, Bůh na lavici..., 140.

13

uznání ,,mravního zákona“43. Ve fázi třetí lidé uznají, že zdroj mravního zákona je posvátný 44. Důkaz pro toto stádium vidí Lewis v židovském pojetí Boha jako dárce Zákona. Dějiny Izraele se stávají stále více historickými a méně mýtickými. Čtvrtá (a konečná) fáze odhalení začíná, když se zrodí člověk a prohlásí se za ,,posvátného dárce zákona“. To je obraz křesťanství a ztělesnění Krista. Je to proces postupného zaostřování Božích sebezjevujících aktivit. Zjevení Boha Židům se projevilo v podobě směrnic, které dávají návod k životu. Bůh dává Židům sám na sebe čistější a ucelenější pohled také skrze pochopení dané pohanům. Zaostřenějším se zjevení stalo, když mlhavé židovské vidění světa přešlo do konkrétního pohledu v podobě křesťanství45. Ukončení závěrečné linie Lewisovy teorie progresivního zjevení není ovšem cílem. Tím je pro Lewise kompletní zjevení Boha ,,tváří v tvář“ při svatém přijímání. Je tedy zřejmé, že liturgický rituál svatého přijímání Lewis spojuje se zážitkem přímého styku s Bohem, při kterém dochází k jeho kompletnímu zjevení. Boží sebezjevování je pro Lewise cestou za poznáním Pravdy, resp. zažíváním numinózní zkušenosti je předpokladem poznání Boží pravdy. Není bez zajímavosti, že součástí této cesty je dle Lewise i utrpení, čímž se přibližuje Irenaovu pojetí teodecije, v níž je utrpení božskou výchovnou metodou a prostředkem docílení duchovní zralosti46. Na základě výše uvedeného můžeme konstatovat, že v pozadí Lewisova myšlení stála idealistická filozofie Hegelovského typu 47, což dokládá jeho názor, že dějiny Božího sebezjevování jsou zároveň také i dějinami náboženství48. Vychází zde z konceptu Hegelova pojetí dějin jako sebemanifestace ,,Absolutna“49.

3. 2. 2. Svatá Trojice

Lewis významně přispěl také do diskuse o pojetí Trojičního učení. Držel se tradičního ortodoxního pohledu na Boha a jeho pohled můžeme dobře vidět v příběhu knihy Návštěvníci z mlčící planety50. Ačkoliv je smyšlený, reprezentuje Lewisův monoteismus. Je jen jeden Bůh, který tvoří a zároveň vládne světu. Lewis tak jednoznačně vystupuje proti dualismu. Pro něj je nemožné 43 Ibid., 22. 44 Ibid., 23. 45 C. S. Lewis, Bůh na lavici..., 54. 46 K tomu Hošek, 63. 47 O Hegelovo pojetí se Lewis opíral před svou konverzí ke křesťanstrví, kdy se sám sebe označoval za ,,idealistického teistu“ Srovnej Hošek, 55. 48 Více viz P. S. Fiddes, C. S: Lewis: MythMaker, in: P.S. Fiddes (ed.), A Christian for all Christians,London: Hoddard and Stoughton 1990. 49 Podobné pojetí také Pannenberg, srovnej Wolfhart Pannenberg, Systhematic theology I, Grand Rapids: Eerdmans Publishing 1991. Narozdíl od Hegela se však Lewis drží tradičního pojetí trojjediného Boha. 50 C. S. Lewis, Návštěvníci z mlčící planety, Praha: Návrat domů a Portál 1995.

14

představit si dvě navzájem nezávislá bytí jako sebezakotvená a sebechápající Absolutna. Jednotu vidí i v pojetí trojjediného Boha. V Božím rozměru se nachází bytí, které prezentuje tři osoby, ale přitom zůstává jediným Bytím. Lewis to připodobňuje ke kostce, která ač má šest čtverců, pořád zůstává jednou kostkou51. Vidí Boha jako dynamický organismus, celou Trojici, vztahy a procesy v Ní nazývá ,,Velkým Tancem“52, čímž ale nechce celé pojetí nějak odlehčit či zesměšnit Boha. Naopak, tanec vidí jako obraz nebe: ,,Tanec a hra jsou tady na zemi nedůležité a lehkomyslné a nedůležité; neboť ,,tady dole“ není jejich přirozené místo. Jsou tu chvilkovým odpočinkem od života, do něhož jsme na tomto světe postaveni. A v tomto světě je všechno vzhůru nohama. To, co by tady bylo ,,ulejváním“, kdyby se to dalo prodlužovat, se nejvíce podobá tomu, co je v lepší zemi cílem cílů. Radost je vážnou záležitostí nebe.“53

Na tomto Velkém Tanci lze participovat křesťanským životem, který je učením se tanečních kroků54, ale naplnění tohoto tance, tedy království nebeského, dojde až na konci věků.

3. 2. 3. Ježíš

Co si máme počít s Ježíšem? Otázka tvořící název Lewisovy úvahy z roku 1950, obsažená ve sbírce Bůh na lavici obžalovaných, se zaobírá problémem vyrovnání se s Ježíšem jako historickou postavou, jeho činy a výroky. V této úvaze, která tvoří základ Lewisova pohledu na Ježíše, se zamýšlí nad Kristem, který o sobě prohlašoval, že je Bůh. Lewis se odvolává na novozákonní spisy, které podle něj nejsou legendami - nejsou dost umělecké na to, aby byl Nový zákon smyšlený příběh. Většina Kristova života zůstává neznámá, což by podle něj pisatelé legend nemohli dopustit. Ježíš o sobě prohlašoval, že je Bůh. Člověk, který toto o sobě tvrdil, musel byt podle Lewise buď šílenec, anebo opravdu Bůh. Lewis tvrdí 55, že žádná střední cesta mezi těmito názory neexistuje, tudíž je nutné si vybrat. A vzhledem k tomu, že neexistují záznamy, které by potvrdily první případ, musí člověk přijmout56, že Ježíš Bohem skutečně byl. Z toho Lewis vyvozuje že Nový zákon je historické sdělení o příchodu a působení 51 ,,Bůh-Syn se od věků na věky vždy znovu zříká sám sebe, Bůh-Otec toto jeho obětavé zřeknutí přijímá a zároveň mu v nekonečné sebesdílející štědrosti dává sám sebe. Tato vztahová dynamis, tato věčná láskyplná výměna mezi Otcem a synem je sama třetí osobou Trojice, duchem svatým. Syn v souladu s Božím vykupitelským záměrem v poslušnost sebezřeknutí sestoupil až na dno stvoření a podstoupil utrpení a smrt. Ve svém vzkříšení pak pozdvihl s sebou vzhůru i vykoupené lidství, ba celou přírodu.“ Hošek, 64-65. 52 C. S. Lewis, K jádru...., 159. 53 C. S. Lewis, Průvodce modlitbou...., 78-79. 54 C. S. Lewis, The Problem of..., 152. 55 Ibid., 23. 56 Ibid., 23.

15

Boha v člověku, inkarnace Boha do muže v podobě Ježíše Krista, který nakonec vstal z mrtvých. Narození, smrt a vzkříšení Krista je pro Lewise historickou událostí, Božím mýtem, který se opravdu stal57. V postavě Ježíše vidí Lewis zcela nový druh bytí 58. Spojením Boha a přírody vzniká harmonie subjektu a objektu, ducha a přírody. Už výše jsem psal o koloběhu života: semínko které vyklíčí, je předobrazem Boží pravdy. V příběhu Ježíše Krista se tato pravda stává skutečností. Mýtus o koloběhu života, mýtus o umírajícím bohu se v Lewisově pojetí stal faktem59 Jestliže Lewis popisuje Ježíše jako ztělesnění nového druhu bytí, tak sám sobě potvrzuje svou teorii o transpozici60. Jedná se o názor, že nejvyšší se neobejde bez nejnižšího. Víra ve vtělení Boha do lidské podoby ve formě Krista je potvrzení a souhlas s možností sjednocení nejvyššího (Bůh) a nejnižšího (člověk) ve formě jednotného bytí. Transpozici můžeme také pozorovat přímo u Lewise, když využije nějake téma, které lze označit jako ,,nadčasové“ a použije ho ve svém psaní ,,světské“ knihy. Lewisovo chápání transpozice definuje Boha jako největšího vypravěče všech dob61, protože On obaluje veškerou pravdu do popisu vykoupení skrze Ježíše Krista. Lewisovu transpozici můžeme také chápat vzestupně, čili jako přeměnu lidských slov (nejnižší) v duchovní Slovo (nejvyšší).

3. 3. Mýtus V předchozí kapitole jsem uvedl, že Ježíšův příběh je mýtus, který se stal skutečností. V této kapitole se pokusím vytvořit typologii Lewisova pojetí mýtů, protože se na všechny mýty nedíval stejně. Lewis měl mýty v oblibě už v době svých studií, kdy je považoval je za velkolepé, byť bezcenné62 a i díky nim mohl lépe pochopit křesťanství při své diskusi s Doysonem a Toklienem, která vedla k jeho konverzi ke křesťanství63. A právě na základě Tolkienova rozdělení mýtů na lidské a Božské jsem vytvořil svou typologii Lewisova pojetí, které rozeznává tři různá pojetí mýtu.

57 Srovnej Wellman, 103. 58 C. S. Lewis, Bůh na lavici..., 73. 59 O mýtu, který se stal skutečností podrobněji v následující kapitole. 60 Tato teorie se objevuje v jeho oxfordském kázání, které bylo později vydáno jako jedna součást knihy C. S. Lewis: Přípitek..., 58 – 72. 61 Ibid. 62 C. S. Lewis, Poutníkův návrat, 103. 63 Při diskusi říká Tolkien Lewisovi: ,,Mýty, které považuješ za lži, jsou lidskými mýty, ačkoliv obsahují zlomky pravdy. Mýtus, který je veskrze pravdivý – narození, smrt a vzkříšení Kristovo – to je Boží mýtus.“ Wellman, 103.

16

3. 3. 1. Mýtus pohanský Staré mýty považoval Lewis za záblesky Božské pravdy64, kterým bylo však jen částečně porozuměno. Jako by to byly neforemně zaostřené části božského plánu 65. V těchto mýtech vidí svědectví o Božím sebezjevování v dějinách, jinými slovy se setkávání se s posvátnem. Mýty jsou jakýmsi záznamem Boží komunikace. Bůh se projevoval skrze přírodu jako různé, pro tehdejšího člověka neobvyklé, přírodní úkazy. Na základě těchto úkazů vznikaly různé mýty, ve kterých kromě lidských výmyslů nalézá Lewis i pravdivé jádro66. A právě toto jejich jádro bylo důvodem, proč byly zaznamenány – Bůh se podle Lewise rozhodl být mytopoetický67. Tak se můžeme dovídat o mýtech, kde umírají a jsou znovuoživováni bohové. V těchto mýtech vidí Lewis Ježíšovy archetypy, ,,pohanské Kristy“, například Baldera či Osirise68. V pohanských mýtech začíná přípravný proces, který vrcholí inkarnací Boha do člověka. Staré mýty, se kterými se seznámil v rámci svého studia, obsahují celou spoustu rad a návodů, nesoucích božskou pravdu, které ale byly pochopeny jen částečně.

3. 3. 2. Mýtus starozákonní Lewis věří, že i mnoho mýtů Starého zákona vzniklo díky přírodním úkazům. Jsou jednou z forem neurčitého zjevení, které bylo zjeveno pohanům a ,,starozákoním“ Židům69. Pravda se objevuje v mýtické podobě, ,,zaostřuje a zahušťuje“70 se, až se nakonec ,,vtělí“ do nějaké konkrétní historické události. Lewis se tedy na mýty Starého zákona nedívá jako na nepochopení historie, ďábelský přelud nebo výmysly kněží, nýbrž jako „matný záblesk boží Pravdy“71, zachycený lidskou představivostí. Židé, stejně jako ostatní národy, měli svá bájesloví. Byli však vyvolený národ, tak i jejich bájesloví bylo v Lewisově pojetí vyvolené. Bůh vybral Izrael za nositele raných posvátných pravd, byl to krok v procesu, který vrcholí Novým zákonem, kde se Božská pravda stává zcela historickou. Mýty Starého zákona pokračují v procesu ,,historizace“ Božské pravdy, která byla započata v mýtech pohanských. Ovšem úroveň ,,pravdivosti“ není u všech starozákonních spisů stejná a Lewis 64 C. S. Lewis, Miracles, 155. 65 Carol J. Hamilton, Christian Myth and Modern Man, in: Encounter 29, Sum.,1968, 251. 66 C. S. Lewis, The Four Loves,Geoffrey Bles, London, 1958, 22-24. 67 C. S. Lewis, Bůh na lavici... , 41. 68 Ibid., 40-41. 69 Friesen, 19. 70 C. S. Lewis, Miracles, 139. 71 Ibid., 139.

17

sám přiznává, že nikdy nebudeme moci s jistotou říct, kam který příběh v tomto procesu zařadit 72. Některé příběhy Starého zákona mohou být podle Lewise historické a srovnatelné s historičností kupříkladu novozákonních evangelií (které považoval za zcela historické). Jiné mohou být méně historické, či dokonce ahistorické, což ovšem nesnižuje jejich význam pro poznání Božské pravdy. Starozákonní mýty byly tedy dle Lewise pokračování procesů zaostřování Božího zjevení, nicméně se Lewis nijak nevyjadřoval k těm případům, kdy podle starozákonních popisů mělo docházet k přímému zjevení Boha člověku, resp. jednotlivým lidem. Jedná se o případy Mojžíše, Abrahama a proroků. Těm se podle popisu měl Bůh zjevit přímo. Nevíme, zda tyto případy považoval Lewis za jakési výjimky v Božím sebezjevení a těmto lidem se zjevil přímo, nebo zda je považoval jako všechny ostatní za nezaostřené.

3. 3. 3. Boží mýtus Takto označil J. R. R. Tolkien Ježíšovo narození, smrt a zmrtvýchvstání. Lewis tento pojem přebírá a dále rozvádí, když píše, že se Boží mýtus stal skutečností ,,...,aniž by přestal být mýtem, sestupuje z nebe legendy a představivosti na zemi historie. Stává se – v určité chvíli, na určitém místě, provázen ověřitelnými historickými následky“73 Tento mýtus který se stal skutečností nevidí Lewis jako náboženství ani filozofii, ale jednoduše shrnutí skutečnosti samé. Tato skutečnost, historická událost, je zaznamenána v Novém zákoně, jehož Lewis považuje za autentický a historický74. Mýtus stávající se stává faktem podle Lewise vyvolává jakousi romantickou touhu v člověku. Touhu po prožití tohoto Božího mýtu, transcendentálního mýtického a nekonečného zážitku. Lidé podle Lewise chtějí prožívat Kristův život. Ten je jim pak předáván v podobě křtu, víry a ,,tajuplného aktu, kterému křesťané říkají různě : nejsvětější přijímání, mše, večeře Páně.“75 Lidé jsou ,,zatížení blažeností“, touží a snaží se něco získat, něco urputně dobýt. Lewis se hodně zabývá úvahami o této touze a často si klade otázku, zda i my můžeme nalézt kouzlo, které nabídne čisté ,,osvěžení ducha“, osvěžení nedotčené ,,korozí“ a neohlodané zubem času. Lewis je přesvědčen, že toto osvěžení lze nalézt v mýtech a starých příbězích76.

72 Ibid., 140. 73 C. S. Lewis, Bůh na lavici ..., 40. 74 Navíc dodává, že ,,Ježíšův příběh nás nemá oslovit jen z hlediska náboženského a historického, ale působí mocně i na naší fantazii. Je určen dítěti, básníku, divochu v naší duši i našemu svědomí a intelektu. Jedním z poslání je bořit zdi, které toto všechno vzájemně oddělují.“ C. S. Lewis, Miracles, 155. 75 C. S. Lewis, K jádru …. 48. 76 Viz úvahy v Zaskočen radostí, Miracles, K jádru křesťanství a Bůh na lavici obžalovaných.

18

*** Kdybych měl co nejlépe zjednodušit a shrnout Lewisův pohled na mýtus, řekl bych, že Lewis pohlíží na mýty jako na příběhy, které mohou být pravdivé. Historická a vědecká pravda těchto příběhů nemusí být nijak doložena, protože dle Lewise tyto mýty sdělují něco mnohem většího a hodnotnějšího, než co sděluje historie a věda. Proto příběhy Starého zákona, jako třeba Ester, Jób, Jonáš nebo vysvětlení pádu člověka, nemusí nutně být historickými událostmi. Postupné zaznamenávání mýtů vidí Lewis jako proces postupného zaostřovaní Božského sebezjevení. Tento proces začíná v mýtech pohanských, pokračuje ve Starém zákoně a vrcholí vtělením Boha do člověka, kdy se mýtus o umírajícím bohu stává skutečností. V tomto procesu postupného zaostřování jsem, jak už vyplývá z názvů typů Lewisova pojetí mýtů, objevil určitou evoluční tendenci. Vývoj mýtu od pohanského k Božskému je vývoj od nejméně historicky doložených událostí ke zcela historickým, které Lewis bere jako skutečnost. V Lewisově pojetí mýtu nacházíme jakýsi most mezi zjevením a inspirací. Jestliže jsou v mýtu dva krajní body, každý na opačné straně kontinua zaostřeného a nezaostřeného Božího sebezjevení, pak by jedna strana mostu začínala v nejméně inspirované neurčité pravdě a ahistoričnosti. Vedla by na stranu druhou reprezentující nejvíce inspirovanou, nejvíce kompletní Pravdu zjevenou přímo Bohem. Pravdu, která je historicky doložená a lze ji tedy dle Lewise považovat za skutečnost. Jinými slovy, mýtus se v Lewisově chápání vyvinul od ahistorického k historickému, od nejméně Bohem inspirovaného k nejvíce Bohem inspirovanému.

19

4. Literární dílo jako zrcadlo náboženských názorů

Z Lewisova pohledu na Bibli víme, že viděl v literatuře nástroj Božího sebezjevení. V kontextu Lewisovy teorie transpozice bychom řekli, že nižší (literatura) je nástrojem vyššího (Bůh). Pokud literatura umožňuje předávat nějaké ,,vyšší“ poselství a sdělení, je nasnadě, že se Lewis tuto funkci literatury pokusil využít. Už ve své knize Putníkův návrat alegoricky popisoval svou cestu ke křesťanství, Boží pravdě, resp. psal o tom, co považoval za Boží pravdu a jak k ní dojít. Čili už v této jeho prvotině používá literaturu jako nástroj, kterým předává poselství o křesťanském Zjevení. Seznamuje v ní čtenáře s tím co považuje za křesťanstkou pravdu. Lewis pochopitelně není jediný, kdo se o toto prostřednictvím literatury snažil. Je jedním z mála těch, kteří v literatuře spojují prvky romantismu a křesťanství. Mezi spisovatele takzvaného křesťanského romantismu77 se svou fantaskní romancí Phantastes78 řadí Lewisův učitel George MacDonald, dále například jeho přátelé z klubu Inklingů: J. R. R. Tolkien napsal k tomuto tématu esej O pohádkách79 a romanopisec a básník Charles Williams o romantické lásce - takzvané ,,romantické teologii“ pojednává v knize Outlines of Romantic Theology80. Všichni výše zmínění včetně Lewise nějakým způsobem zapojují romantickou imaginaci ke tvoření imaginárních světů, do kterého promítají své křesťanské ideje. Žene je ,,romantická touha“, jak Lewis v Zaskočen radostí několikrát zdůrazňuje. Jeho přátelé ze spolku Inklingů měli na jeho tvorbu rozhodně značný vliv. Zejména Tolkien, podle kterého Boží stvoření světa pokračuje díky literárním světům. Tyto světy jsou ,,sekundárními emanacemi“ Boží stvořitelské aktivity81. Všechny tyto literární světy (obsahující Pravdu, Krásu a Dobro) stvořené ,,podstvořitelem“, tedy člověkem, pomocí imaginace a estetiky, pak odrážejí Boží slávu82. Vliv jeho přátel a především Tolkiena byl na Lewise zcela zásadní. On sám s myšlenkou literární 77 ,,Je proto na místě rozlišovat mezi romantickým křesťanstvím (pro něž je náboženství především způsobem, jak dojít k vlastnímu naplnění) a křesťanským romantismem. Ten je něčím docela jiným: je zpětným objevením světa romantiky těmi, kdo uvěřili.. Teprve potom si mohou z této nové perspektivy romantiku znovu přivlastnit a vnést do ní křesťanského ducha. Touha už pak není modlou a prostředkem útěku ze světa, nýbrž obohacením života, poukazem na krásu stvoření i Stvořitele. Může se stát znovu literárním tématem. Totéž platí o dalších tvářích romantiky – o důrazech na pohádku a mýtus, na symbol a na představivost. Křesťanství dává možnost nemodlářskyo slavovat dětství, vzpomínky i dálky.“ http://cslewis.signaly.cz/clanky/krestansky_romantismus.html Srovnej Hošek, 81-82. 78 George MacDonald, Phantastes: A Faerie Romance for Men and Women, Johannesen Printing & Publishing 1994. 79 J. R. R. Tolkien, O pohádkách,in.: J. .R. R. Tolkien: Netvoři a kritikové, Praha: Argo 2006. 80 Charles Williams, Outlines of Romantic Theology, Apocryphile Press 2005. 81 Gunnar Urang, Tolkien's Fantasy The Phenomenology of Hope, in: Mark R. Hillegas, (ed), Shadows of Imagination: The Fantasies of C. S. Lewis, J.R.R. Tolkien, and Charles Williams, Carbondale: Southern Illinois University Press, 1979, 146. 82 Ibid., 144.

20

apologetiky jako první nepřišel, ale navázal na výše zmíněné autory. Díky nim získal přesvědčení, že ,,má-li popularizace náboženství dostát svému úkolu, musí adekvátně reflektovat estetický rozměr duchovní skutečnosti.“83 Usiloval o rovnováhu mezi estetickou imaginací a racionalitou. Jak vidno, Lewis měl vůbec bohaté literární zázemí, ze kterého mohl čerpat inspiraci pro svou beletrii ve které vytváří své vlastní nové mýty. Vzat motiv biblického mýtu a ten přenesl do svého příběhu, aniž by se vytratil původní smysl. Jinými slovy usiloval o zachování obsahu i při změně formy. Snaží se přenést biblický příběh do příběhu jiného, kupříkladu do pohádek Letopisů Narnie. Právě O Letopisech bude druhá část mé práce. Na Letopisy Narnie je nahlíženo mnoha způsoby. Čtenář je může považovat za pohádku, fantasy příběhy, zkrátka poutavé čtení, plné kouzel, mluvících zvířat, zázraků apod. Literární kritika však odhalila ,,pohádkovou vrstvu“ a objevila, že do tohoto rozsáhlého díla, ,,nevinně“ se tvářící jako jen a pouze literatura pro děti, vložil jeho autor mnohem více, než se na první pohled může zdát. Po zběžném přečtení by i laik mohl snadno přijít na to, že knihy Letopisů Narnie obsahují symboly a alegorie odkazující na křesťanství, což už samo o sobě poutá pozornost religionistiky. O (nejen) křesťanském pozadí Letopisů bylo sepsáno mnoho prací ,esejů a knih84. Nehodlám z pohledu religionistiky analyzovat Letopisy Narnie komplexně. Toto je nad možnosti rozsahu mojí práce a podrobná analýza tedy zůstává výzvou do budoucna. Ukáži a podrobněji rozeberu dva dílčí a konkrétní náboženské aspekty v Letopisech. V první řadě se zaměřím na srovnání Aslana, ústřední postavy Letopisů a Ježíše s cílem dokázat, že Aslan je obrazem Ježíše. Budu analyzovat a srovnávat znaky společné oběma postavám. Za druhé téma jsem zvolil výzkum sedmi smrtelných hříchů, které se v Letopisech objevují. Obě témata mají za cíl zmapovat způsob, kterým Lewis předává biblické poselství a křesťanskou nauku čtenářům prostřednictvím beletrie. Metodou literární komparace a tematologickým výzkumem legendárního typu literární postavy85 Ježíše a tématu, resp. ideje sedmi smrtelných hříchů chci zjistit, v jaké míře toto literární dílo odráží Lewisovy náboženské postoje.

4. 1. Lev Aslan a Ježíš Možností, jak a podle čeho srovnat Aslana a Ježíše, je mnoho. Já se zaměřím na ,,královský“ aspekt obou postav, inkarnaci a vzkříšení. Pro tuto komparaci jsme zvolil knihu, ve které jsou tyto motivy nejnázornější - Lev, čarodějnice a skříň86. 83 Hošek, 79. 84 Tématu se věnují také David Holbrook,The Skeleton in the Wardrobe: C. S. Lewis´s Fantasies: A Phenomenological Study, Lewisburg: Bucknell University Press 1991, Peter J Schackel, Reading with the Heart: The Way Into Narnia, Grand Rapids: Eerdmans Publishing 1979, Walter Hooper, Past Watchful Dragons: The Narnian Chronicles of C. S. Lewis, New York: Collier Books 1979. 85 Viz Jiří Pechar, Interpretace a analýza literárního díla, Praha: Filosofický ústav AV ČR2002, 157 – 167. 86 C. S. Lewis, The Lion, the Witch and the Wardrobe, New York: Collier Books 1970.

21

4. 1. 1. Král Lev Lev Aslan je ve světě Narnie Syn Vládce za Mořem. Analogie s Ježíšem, synem Boha - Otce je nasnadě. Je otázka, proč se Lewis rozhodl dát Aslanovi právě podobu lva. Ve své knize87 Evan Gibson usuzuje, že je to odkaz na Bibli, u Lewise zcela běžný. Alegorie lva má pravděpodobně dva důvody. Jednak je v knize Zjevení 5:5 Kristus označen jako ,,lev z pokolení Judova“, a jednak je lev odpradávna považován za ,,krále zvířat“ a v zemi, kde zvířata mluví a činí mravní rozhodnutí, není lepší a dokonalejší zvíře, než lev. V Průvodci modlitbou píše o ,,lvovství“88, které se bude podílet na obnově všech věcí. Kathrin Lindskoogová usuzuje, že se Lewis také částečně inspiroval v Inklingovi Charlesi Williamovi a jeho díle The Place of the Lion89 Tím, že dal Aslanovi podobu lva a odkazuje jej k Ježíši, zprostředkovává Lewis čtenáři biblický příběh ve své vlastní interpretaci. Tak jako byl očekáván příchod mesiáše, který podle křesťanské tradice přišel v podobě Ježíše, tak je ve světě Narnie očekáván příchod Aslanův. Aslan je ve všech knihách Letopisů obdařen božskou mocí90, jinými slovy je Bohem a přitom stále Lvem Aslanem, tak jako byl podle Lewise Ježíš Bohem a zároveň člověkem.

4. 1. 2. Inkarnace Boha Aslanova cesta v příběhu Lva, čarodějnice a skříně je jiný způsob znázornění Biblických paralel. Velmi patrné střídání ročních období je prostředek, jakým se Lewis pokouší včlenit příběh Ježíšova narození, smrti a vzkříšení do svého románu. Když děti na začátku knihy vstoupí do světa Narnie, vstoupí do světa věčné zimy, kterému vládne bílá čarodějnice Jadis představující Satana, jenž převzal vládu nad zemí. Odkaz na Ďábla je zřejmý i přesto, že Lewis nepoužívá ke znázornění temnoty oheň, nýbrž led. Ačkoliv se bílé čarodějnici Jadis i obyvatelům Narnie donesou zprávy o Aslanově návratu, nikdo jim nevěří. Navzdory tomu přichází krátce nato Otec Vánoc a spolu s dárky přináší i zprávy o Aslanově návratu. Oslava Aslanova návratu je přímý odkaz Vánoc a Štědrého dne jako oslavy Kristova 87 Evan K. Gibson, C.S. Lewis: Spinner of Tales, Washington, D.C.: Christian University Press 1980, 142. 88 C. S. Lewis, Průvodce modlitbou, 114. 89 ,,(...) the shape of a full grown and tremendous lion, its head flung back, its mouth open, its body quivering. It ceased to roar, and gathered itself back into itself. It was a lion such as the young men had never seen in any zoo or menagerie; it was gigantic and seemed to their dazed senses to be growing larger every moment. Of their presence it appeared unconscious; awful and solitary it stood, and did not at first so much turn its head. Then, majestically, it moved; it took up the slow forward pacing in the direction which the man had been following; it passed onward, and while they stared it entered into the dark shade of the trees and was hidden from sight.“ Kathryn Ann Lindskoog: The Lion of Judah In Never-Never Land, Grand rapids: Eerdmans 1976, 53. 90 Vystupuje například jako stvořitel světa Narnie.

22

narození. Obdobně Aslanova smrt nastává s příchodem jara v Narnii a jeho vzkříšení symbolizuje Velikonoce, den Kristova znovuzrození. Vidíme, že Lev se vrací do světa věčné zimy a ledu. Světa, který je nehostinný a nepřátelský. Vzpomeňme si na Lewisovo pojetí ,,čistého křesťanství“. Je to svět, do kterého je v K jádru křesťanství vysazen spravedlivý král91 - Ježíš Kristus. V knize Lev, čarodějnice a skříň je to Lev-Král Aslan, který se vrací do nehostinné a chladné Narnie, aby ji zachránil.

4. 1. 3. Vzkříšení Lewis jde ve zpodobnění Aslana jako Ježíše ještě dále, když se Lev obětuje, aby smazal Edmundův hřích92. Jsou to Lewisovy paralely Ježíšova ukřižování, vykoupení hříchů lidstva, které jsou prostředkem cesty na nebesa. Toto vykoupení umožňuje později Aslanovo znovuzrození, podobně jako vzkříšení Ježíše. Oba se ochotně vzdali svých životů, nedopustili se žádné zrady. Proto byli znovuzrozeni k reformě tradičního způsobu života a ke spasení svých světů. Čtenáři, v tomto případě děti, neboť jim jsou Letopisy Narnie určeny, by se mohly podle Lewisovy teorie mýtu skrze ,,milování Aslana“ učit milovat Ježíše. Aslanovy zvířecí kvality mohou na děti také zapůsobit. Jednou je silným lvem, podruhé zase velkou hravou kočkou. Po jeho vzkříšení si znovu hraje s dětmi, jakoby byl znovu mládětem. Snad je to jakési pozlátko, které má děti uklidnit a odvést pozornost od smrti a zármutku93. Dalším biblickým motivem je kamenný stůl, na kterém nastává Aslanova smrt. Stůl je pokryt škrábanicemi a mnoha nápisy v neznámém jazyce, které představují jakési zákony či právní předpisy. Lewis tak v symbolu kamenného stolu znázorňoval desky, na kterých Mojžíš obdržel přikázání Dekalogu. Ačkoliv by se Aslan nikdy nepostavil proti starodávným zákonům Narnie, kamenný stůl pukne poté, co je vzkříšen. Rozbití kamenného stolu by mohl být způsob, jakým chtěl Lewis poukázat na děsivou stránku Božího práva. Děsivé je následkem faktu, že je příliš inflexibilní94. Protože Bílá čarodějnice musela (podle práva) krví vykoupit Edmundovy hříchy, obětuje sám sebe, uspokojí tak starověké právo a zničením stolu ukončí nedostatek v právním systému. Zákony už nebudou znovu požadovat něčí smrt.

91 C. S. Lewis, K jádru ..., 38. 92 Edmundův hřích je také metafora. Edmund představuje člověka, který se nechal zlákat Ďáblem. Člověka, který podlehl pokušení. 93 Toto používal i Lewisův blízký přítel J.R.R. Tolkien a Lewis to od něj pravděpodobně převzal. Tolkien měl pro tento způsob ,,zjemňování“ i speciální termín ,,eucatastrophe“. Viz Margaret Hannay: C. S. Lewis, New York: Frederick Ungar Publishing Co. 1981, 64. 94 Srovnej Gibson, 144-145.

23

4. 1. 4. Aslan = Ježíš Vzhledem k výše uvedenému je patrné, že postava lva Aslana je Lewisův způsob jak znázornit Ježíše Krista v Letopisech Narnie. Abych shrnul a ukázal shodné znaky, sestavil ukážu explicitně několik dílčích společných atributů: Aslan – Syn velkého Vládce za Mořem, je to lev - král zvířat, jeho příchod do Narnie za účelem odstranění temných sil a zimy byl předpovězen. Obětoval se za Edmundův hřích, zemřel a byl znovuzrozen. Kladl důraz na milosrdenství a odpuštění95.Přichází o vánocích a umírá na Velikonoce. Ježíš – Syn Boha – Otce, Mesiáš – Král. Přišel, aby zvítězil a osvobodil lidi od zla. Jeho návrat byl předpovězen. Obětoval se, aby vzal na sebe hříchy lidstva. Jeho narození je oslavováno Vánočními svátky. Zemřel a byl vzkříšen na Velikonoce. Lewis v postavě Aslana vykreslil to, co považuje za jádro křesťanství – Ježíšovo Zjevení. Kristovo zrození, smrt a vzkříšení. To je, jak víme, mýtus, který se stal skutečností. Podobenství tohoto mýtu Lewis vtělil do postavy Aslana. Je to jeho způsob, jak dětem vylíčit ústřední zázrak křesťanství96. Obsah mýtu o vtělení97 zůstává stejný, změnila se jen forma. Z člověka Ježíše, se stal lev Aslan, aniž by se měnila jeho podstata – Aslan je synem Božím, vstal z mrtvých, aby vykoupil hřích v kontextu příběhu Letopisů Narnie. Tolkienovou terminologií řečeno: Lewis, coby ,,podstvořitel“98 do Letopisů Narnie, jako ,,sekundární emanace“ promítl mýtus o Zjevení, aniž by jeho smysl byl pozměněn99

4. 2. Letopisy Narnie a sedm smrtelných hříchů. Na souvislost Letopisů a sedmi smrtelných hříchů upozorňuje už ve svém článku v časopise Mythlore Don W. King100. Lewis v každém ze sedmi dílů Letopisů popisuje jeden ze smrtelných hříchů a jeho účinky, které mají zároveň děti varovat. Lewis vychází ze seznamu smrtelných hříchů sestaveném Řehořem Velikým:superbia (pýcha), avaritia (lakota), luxuria (přepych, pozdější chtíč), invidia (závist), gula (obžerství), ira (zlost), a acedia (lenost)101. 95 Tyto Aslanovy aspekty jsou patrné především v knize C. S. Lewis, The Last Battle, New York: Collier Books 1970. 96 Viz C. S. Lewis, Miracles, 123. 97 Tedy ztělesnění Boha v člověku, vzkříšení etc. 98 Urang, 145. 99 Respektive se o to Lewis snaží. 100 Don W. King, Narnia and the Seven Deadly Sins, in: Mythlore, 10/1984, 14 – 19. 101 Ibid., 14.

24

Lewis nikde (krom pýchy) explicitně o smrtelných hříších nepíše, ve svých spisech se vyjadřuje k hříchu obecně a jen u některých se zastaví a rozebírá jej podrobněji. Bylo velmi obtížné sestavit nějaký celený pohled Lewise na smrtelné hříchy, a je možné, že nebude docela úplný. Nicméně pro srovnání s jejich promítnutím do jednotlivých příběhů Letopisů to stačí. Bylo nutné vyextrahovat jeho postřehy o konkrétních sedmi smrtelných hříších tak, abych byl schopen utvořit ucelený přehled Lewisova postoje k tomu kterému hříchu. Některé jeho názory na smrtelné hříchy se dají vyčíst pouze z kontextu, někde zase mluví o opacích těchto hříchů. Jediný ucelený přehled sedmi smrtelných hříchů a jejich důsledků, před kterými Lewis varuje, je právě v sedmi dílech Letopisů Narnie.

4. 2. 1. Sedm smrtelných hříchů ve spisech apologeticko - teologických Nejprve věnujme pozornost postoji, který Lewis zaujímá k hříchům ve svých spisech. Nejvíce zmínek o nich nalezneme v knize K jádru křesťanství. Lewis nemluví například o obžerství explicitně, nicméně se vyjadřuje k jeho opaku – střídmosti. Tu považuje za jednu z ,,kardinálních ctností“102. Kladení důrazu na střídmost se nevztahuje jen k alkoholu, ale na prožitky obecně. V Lewisově pojetí znamená střídmost ,,(...) znát správnou míru a nepřekračovat ji.“103 Pokud jeho výrok obrátíme, dostaneme Lewisův pohled na hřích obžerství: neznalost míry a její ustavičné překračování. Před nebezpečím chtíče Lewis varuje opět implicitně, když se vyjadřuje o cudnosti, v pojednání o sexuální mravnosti104, ve které se snaží najít pomyslný zlatý střed, mezi ,,viktoriánskou cudností“ a odříkáním na jedné a nekontrolovatelnému hovění sexu na straně druhé. Říká, že potěšení ze sexu (pochopitelně pouze v manželství105) ani sex samotný nejsou špatné106, ovšem člověk se jím nesmí nechat ovládnou. Do jisté míry to souvisí se ctností střídmosti. Přiznává, že nepodléhat chtíči a smilstvu je pro člověka velmi těžké, zvláště v době uvolněné sexuální morálky, a proto je cudnost jednou z nejméně populárních křesťanských ctností107. Na závěr svého pojednání tvrdí, že téma sexu není jádrem křesťanské morálky a že tělesné hříchy nejsou nejhorší. Daleko závažnější jsou 102 Kardinální ve významu stěžejní. Patří mezi ně kromě střídmosti ještě prozíravost, spravedlivost a udatenství, viz C. S. Lewis, K jádru...., 57. 103 Ibid., 58. 104 Ibid., 68 – 75. 105 Lewis se zcela obhajuje definicí cudnosti: ,,(...) buď sňatek a naprostá věrnost partnerovi, anebo úplné odříkání“ Ibid., 69. 106 ,,Vím, že někteří popletení křesťané mluvili, jako by křesťanství učilo, že sex, tělo nebo rozkoš jsou špatné samy o sobě. Neměli ale pravdu. Křesťanství je téměř jediné z velkých náboženství , které tělo naprosto přijímá, které věří, že hmota je dobrá, že sám Bůh na sebe jednou vzal lidské tělo, ba že nějaké tělo dostaneme i v ráji a že bude podstatnou součástí našeho štěstí, naší krásy, naší energie.“ Ibid., 70 – 71. 107 Ibid., 69.

25

prožitky a hříchy duševní108. Se smrtelným hříchem lakoty Lewis spojuje chamtivost a nenasytnost a srovnává jej s pýchou, když říká, že skoro všechny neřesti světa, které lidé připisují chamtivosti, jsou dílem pýchy109. Chamtivost může vyvolávat soupeření, ale pýcha je horší v tom, že chce moc, upevnit si svou pozici. Pýchu Lewis považuje jako vůbec nejhorší, ze všech hřích. Je původcem všech neřestí a je podle něj nejhorší proto, že skrze ni se stal Satan ďáblem110. Zmínky o pýše, závisti, lakotě a zlosti se objevují také v Radách zkušeného ďábla, kde Lewis vidí ďábly jako padlé anděly, vážné, uhlazené, na sebe sama soustředěné a závistivé byrokraty111. Je to „společnost úředníků, kterou drží pohromadě jedině strach a nenasytnost“112. Varování před leností se čtenářům dostává především v Přípitku zkušeného ďábla a Průvodci modlitbou. Nebezpečí vidí Lewis především v lenosti duchovní, když klade důraz na důležitost a význam modlitby a varuje před jejím zanedbávání113. Duchovní lenost a zanedbávání náboženských povinností v důsledku vede k poklesu víry114.

4. 2. 2. Letopisy Narnie jako varování před důsledky smrtelných hříchů V každém z dílů Letopisů se objevuje jeden ze smrtelných hříchů. Následující analýza ukáže, jakým způsobem Lewis implikuje tuto

křesťanskou nauku do svých příběhů. Lewis chce na

příkladech děti důsledně varovat, aby se těchto hříchů vystříhali. Lev, čarodějnice a skříň V této knize se objevuje žravost, kterou ztělesňuje postava Edmunda Pevenise. Lewis tak varuje před lidmi, jejichž ,,bohem je břicho“, jak varuje Nový Zákon 115. Po příchodu do Narnie využije Jadis Edmundovy slabosti pro turecký med a nabídne mu ho i spolu s teplým nápojem. Edmund nepohrdne, ač ví, že je bílá čarodějnice zlá. Zakousne se a s každým soustem mu chutná víc a víc. Toho čarodějnice využívá a dostává z něj čím dál více informací o Edmundových přátelích. Toto je rřejmý odkaz na pokušení Adama a Evy v ráji. Stejně jako Evina touha po jablku má i Edmundova 108 Ibid., 75. 109 Ibid., 88. 110 Pýcha je podle křesťanských učitelů esencí neřesti, svrchovaným zlem. Ve srovnání s ní, jsou necudnost, hněv, hamižnost, opilství a všechno ostatní pouhé maličkosti. Skrze pýchu se ďábel stal ďáblem; pýcha je původcem všech ostatních neřestí; je to stav mysli, který je v protikladu vůči Bohu.“ Ibid, 87. 111 C. S. Lewis, Rady zkušeného..., 52. 112 Srovnej King, 15. 113 Viz C. S. Lewis, Průvodce modlitbou, 93 – 97. 114 C. S. Lewis, Přípitek..., 48. 115 ,,...; jejich koncem je zahynutí. jejich bohem je břicho, jejich chloubou je to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.“ Bible: Písmo svaté starého a nového zákona, Filipským 3:19.

26

nenasytná touha po tureckém medu později v příběhu smrtelné následky. Na příkaz Jadis zradí svého bratra a sestry výměnou za velké množství tureckého medu. Poté se však bílá čarodějnice dožaduje Edmundova života; podle starého práva v zemi Narnie je zrada trestána krví a je tedy podle tohoto zákona zmocněna žádat krev Edmundovu. Ten je nakonec vykoupen Aslanem, byť za cenu jeho (Aslanovy) smrti. Edmundovo pochybení má ilustrovat účinky hříchu žravosti konkrétně. Ukazuje, co se může stát, když se člověk nechá svést nízkými přízemními nenasytnými touhami. Princ Kaspian116 Ve druhém z příběhů Letopisů Narnie se Lewis zaměřuje na smilstvo. Pozastavme se chvíli nad významem slova luxuria. V seznamech sedmi smrtelných hříchů byly používány pro tento hřích výrazy: luxuria, fornicatio, sodomita nebo libido. Všechny termíny odkazovaly na sexuální nemorálnost nebo nekontrolovatelnou fyzickou vášeň. Mám však důvod domnívat se, že si Lewis vybral termín luxuria ve smyslu ,,chtíče po věcech“ obecně, či ,,hřích zbohatlíka“. Doklad pro můj předpoklad nacházím v Lewisově analýze Prudentiovy básně Psychomatia, kterou zkoumá ve své práci Allegory of love117. V tomto smyslu je tedy hřích, jehož ,,oficiální“ pojmenování je smilstvo, nutné překládat jako ,,přepych“ a tak s ním také dále pracovat. Není těžké odhadnout, proč si Lewis vybral zrovna pojem luxuria, vezmeme-li v úvahu jeho předpoklad, že většinu čtenářů Letopisů Narnie budou tvořit děti. Domníval se, že pojem přepych, jako protiklad sexuální nemorálnosti, bude pro děti lépe pochopitelný a srozumitelný. V příběhu se strýc prince Kaspiana král Miraz ve své touze po moci, bohatství a postavení provinil vykořisťováním. Po smrti Kaspianova otce, vládl Miraz jako ,,lord protektor“ svého mladého synovce. Ovšem jakmile zemřeli šlechtici, kteří byli loajální Kaspianovu otci, nechal se Miraz, podporován pochlebovači, sám korunovat na krále. Tito šlechtici však nezemřeli náhodou. Byli odstraněni na příkaz Miraze. Lewis skrze postavu Miraze ukazuje příklad účinku hříchu, který je ztělesněn v podobě panovníka, který má moc nad společností. Zatímco Miraz vládne, je potlačována svoboda. Mluvící zvířata jsou vyhnána a příběhy o nich jsou zakázány. Mezi obyvateli Narnie panuje malá důvěra. Dochází k rozkladu společnosti, protože její vláda je více zaujata upevněním své vlastní moci a autority, než potřebami a prospěchem obyvatel. Lewis vlastně tvoří obraz odstrašujícího příkladu, kdy je moc v rukou hříšných lidí.

116 C. S. Lewis, Prince Caspian, New York: Collier Books 1970. 117 "It should be noticed that Prudentius' seven champions do not exactly correspond with the familiar list of the seven deadly sins in later writers. Luxuria, . . . is, in fact, something very like "luxury" in the modern meaning of the word-the sin of the profiteer" C. S. Lewis, The Allegory..., 70.

27

Plavba Jitřního poutníka118 Děj příběhu zavádí čtenáře na palubu lodi Jitří poutník, kde se setkáváme s novou postavou, která představuje lakotu. Tou je Eustác, bratranec Edmunda a Lucie. Lewis ho líčí jako egocentrického, sobeckého, hamižného a škodolibého. Jeho lakota a nenasytnost jsou centrální linií příběhu. Po přečkání bouřky směřují Eustác a ostatní na ostrov, kde chtějí doplnit zásoby. Eustác se vydá do středu ostrova, kde k jeho překvapení narazí na umírajícího draka. Pozoruje ho a s posledním drakovým výdechem začne ve své domýšlivosti sám sebe přesvědčovat, že s drakem bojoval a zabil ho. Potom je divokou bouřkou zahnán do jeskyně ukrývající dračí doupě. Tam objeví drakův ohromný poklad, která si začne ihned cpát do kapes. Když má pocit, že už nemůže nic unést, usne na hromadě zlatých mincí. Během spánku se změní se na draka, což ke svému zděšení zjistí hned po probuzení. Proměnu způsobil nahromaděný dračí poklad spolu s hrabivostí a lakotou, která byla v Eustácově srdci. Eustácovou proměnou v draka je Lewisův způsob, kterým ukazuje zhoubné účinky egocentrismu a nenasytnosti na člověka. Takového člověka vidí Lewis jako neužitečného. Sobě i společnosti. Chamtivá osoba je zaujatá povýšením sebe sama a je ochotná využívat ostatní pro své vlastní výhody. Naštěstí pro Eustáce existuje naděje přeměny zpět na člověka, avšak za cenu velmi bolestivého zážitku. Jelikož je neschopný shodit dračí kůži, musí se podrobit drápům Aslanovým. Po velkých bolestech se Eustác znovuzrodí jako nová osoba, očištěna od své lakoty a chamtivosti. Lewis tak demonstruje, že jediná možnost, jak se zbavit hříchu a utrpení, je pouze skrze Ježíše Krista, kterého představuje Aslan. Nástrojem této očisty je pokání, tedy jedna z věcí typicky křesťanských119. Stříbrná židle120 Román líčí nebezpečné účinky lenosti. Julie a Estác pátrají po ztraceném princi Rilianovi. Na začátku příběhu jim Aslan klade na srdce, aby si pamatovali čtyři důležité pokyny a znamení, která jim mohou pomoci při nalezení prince. Zapamatování si těchto instrukcí je velmi důležité. Aslan děti důrazně upozorňuje, aby si na ně vzpomínali ráno i večer, aby nenechali svou mysl od těchto znamení odběhnout. Mají jim věřit a dávat pozor, aby jim vzduch světa Narnie nepopletl hlavy121. Julie však propadne lenosti. Její lenivost ovšem není příliš zjevná. Můžeme to charakterizovat 118 C. S. Lewis, The Voyage of the Dawn Treader, New York: Collier Books 1970. 119 C. S. Lewis, K jádru..., 43 – 47. 120 C. S. Lewis, The Silver Chair, New York: Collier Books 1970. 121 I zde vidíme odkaz na Bibli. Bůh dal lidem jistá pravidla, příkazy a pokyny, jak žít a co dělat. Aslan činí v podstatě to samé.

28

snad jako postupné upadání oddanosti. Nejprve je Julie nadšená a neustále o Aslanových pokynech mluví. Nicméně po příchodu do Narnie na ne začne zapomínat. Nastoupí na obtížnou cestu ke splnění úkolu a čím víc je obtížnější a nepříjemnější, tím víc se vytrácí Juliina horlivost v připomínání si Aslanových pokynů122. Nedostatek Juliina nadšení nakonec zapříčiní její popudlivost, kdykoliv je přiměna ke vzpomínání na Aslanovy pokyny. Přestala si přeříkávat znamení a pokyny před usnutím, jak to dělávala dřív. Sice je ještě znala, ale neobtěžovala se na ně myslet. Naštěstí pro Julii však Aslan zasáhne. Ve snu znovu probudí její věrnost. To se projeví později poté, co nedokáží rozpoznat tři znamení. Ona jediná pozná čtvrté a následuje ho, ačkoliv se jedná o veliké riziko. V Julii Lewis zobrazuje všechny ty, kteří nedokáží setrvat, nedokáží udržet vizi. Lewis varuje před poklesnutím, ke kterému může dojít díky únavě a jednotvárném stereotypu opakování příkazů a pokynů. Podle Lewise je třeba rozbít řetězy lenosti, protože člověk může díky duchovní vizi získat velmi mnoho123. Kůň a jeho chlapec124 Pýcha charakterizuje tři hlavní postavy v příběhu. Bree, mluvící narnijský válečný kůň, si je náležitě vědom toho, jak vypadá. Při cestování Narnií dělá co může, aby si udržel svůj vzhled. Aravis, uprchnuvší princezna z Calornie, má silné sebevědomí a je přesvědčena o své výjimečnosti. Její královská hodnost podle ní vyžaduje respekt a úctu, navzdory její pozici utečence. Nejvíce o její pýše svědčí její tendence využívat jiné bez ohledu na to, jaké to pro ně může mít následky. Nicméně největší ukázkou ztělesnění pýchy je princ Rabadash, zlý dědic Carlornijského trůnu. Ten to také u Lewise nejvíce ,,odnese“, když je zajat tím nejtrapnějším způsobem – chtěl skočit ze zdi, ale zachytil se na háku z ní vyčnívajícího a zůstal viset všem pro smích. Použití humoru proti pýše je samozřejmě tradiční a Lewis nejedná jinak. Zcela v souladu s (nejen) lutherovským názorem, že když nejde ďábla vyhnat, je třeba ho zesměšňovat, protože ten nesnáší opovržení. Lewis v Rabadashově ponížení pokračuje. Když arogantně odmítl kapitulaci, objeví se Aslan a vyzve ho, aby zapomenul na svou pýchu, zlost a přijal milost od králů, kteří nad ním zvítězili 125. Ale Rabadash se vzteká, volá na Aslana ďábla, uráží a pošpiňuje jeho vlastní bohy. Potom se začne dovolávat pomoci u svého vlastního boha, Tashe. Aslan nakonec Rabadashe promění v osla. Stejně jako změnila Eustáce jeho lakota a hrabivost v draka, změnila Rabadashe jeho pýcha v osla. Lewis tím připomíná, že ,,pýcha předchází pád“ a varuje, že ,,pýcha vždycky znamená nepřátelství – vždy 122 "They never talked about Aslan, or even about the lost prince now. And Jill gave up her habit of repeating the Signs over to herself every night and morning. She said to herself, at first, that she was too tired, but she soon forgot all about it" Ibid., 79-80. 123 O důležitosti vytrvalosti ve víře viz C. S. Lewis, Přípitek ..., 46 – 58. 124 C. S. Lewis, The Horse and His Boy, New York: Collier Books 1970. 125 ,,Forget you pride and your anger and accept the mercy of these good Kings" Ibid., 208.

29

nepřátelstvím je a nejen mezi lidmi, ale i nepřátelství vůči Bohu.“126 Čarodějův synovec127 Představuje smrtelný hřích zlosti. Příběh odhaluje vznik světa Narnie a popisuje, jak do něj poprvé stoupilo zlo. Ústřední linie příběhu se vine kolem dobrodružství Polly Plummerové, Digoryho Ketterleyho a Digorova strýce Adrewa, směšného černého kouzelníka, o kterém je Digory přesvědčen, že je šílený. Šílenství strýčka Adrewa se týká jeho ,,ďábelských“ experimentů (tvoří prsteny, které mohou přenášet lidi do jiných světů), nicméně jeho šílenství je spojeno především s hněvem. Andrewova vzteklá povaha se ukazuje na četných, místy velmi ostrých hádkách mezi dětmi a jím samotným128. Vášeň a zlost se také objevuje mezi dětmi, když začnou objevovat nové světy. Při hádce s Polly, Digory nevědomě způsobí to, že se objeví zlo v podobě čarodějnice Jadis. Ta způsobí nejen hrdinům spousty problémů, když začne řádit v ulicích Londýna na drožce 129, nebo v bytě Digorovy tety Letty130. Nakonec se podaří Jadis chytit a poslat ji do právě stvořeného nového světa, Narnie. Všichni slyší krásnou píseň o stvoření Narnie, kterou zpívá Aslan, ale pro Jadis je to nesnesitelný zážitek131. Lewis demonstruje, že malichernost hněvu a požadavek, že každý musí souhlasit s ,,mou cestou“ jsou současně komické i tragické. Komické v tom, že ti, kteří jsou mimo hněv, mohou vidět, jak směšná je rozzlobená osoba. Tragické v tom, že tito lidé, kteří se nehněvají, mohou udělat jen velmi málo, aby utišili násilnou vášeň, kterou hřích zlosti vyvolává. Podstata hříchu zlosti je vystihnuta v závěru příběhu, kdy Andrew hodnotí Jadis jako příjemnou ženu132. Lewis ukazuje závislost vnímání světa na tom, jaký člověk je. Jadis a strýc Andrew vidí jinou Narnii, než děti. Lewis čtenáři nepřímo říká, že sobečtí a zlí lidé vidí v okolním světě odraz svého černého nitra. Nikdy neuvidí pravý svět a ani Boha. K tomu je potřeba čisté srdce133.

126 C. S. Lewis, K jádru..., 89. 127 C. S. Lewis, The Magician's Nephew, New York: Collier Books 1970. 128 ,,I will not be talked to like that by a little dirty schoolboy. You don't understand. I am the great scholar, the magician, the adept, who is doing the experiment" Ibid., 22-23. 129 ,,(...)her teeth were bared, her eyes shone like fire, and her long hair streamed out behind her like a comet's tail. She was flogging the horse without mercy“ Ibid., 86-87. 130 ,,...caught Aunt Letty round the neck and the knees, raised her high above her head as if she had been no heavier than a doll, and threw her across the room“ Ibid., 80. 131 ,,She hated it. She would have smashed that whole world, or all worlds, to pieces, if it would only stop singing“ Ibid., 101. 132 ,,A devilish temper she had,' he would say. 'But she was a dem fine woman, sir, a dem fine woman.“ Ibid., 186. 133 Viz evangelium podle Matouše 5:8.

30

Poslední bitva V Poslední bitvě zobrazuje Lewis zničující sílu závisti. Závist, přílišná touha po něčím majetku nebo pozici je součástí dekalogu134. Příběh ilustrující hřích závisti začíná u pokusu opičáka Shifta a přitroublého oslíka Puzzleho vydávat se za Aslana. Najdou starou lví kůži a Shifta napadne, že když se Aslan v Narnii nezjevil už přes 200 let, mohl by si Puzzle na sebe navléci jeho lví kůži a vydávat se za něj. Všichni by pak poslouchali Shifta, který měl na Puzzleho vliv a měl v úmyslu s ním manipulovat podle svých potřeb. Shift doufal, že kdo nikdy neviděl lva a nepřiblížil by se k Puzzlemu moc blízko, mohl by jim uvěřit, pokud by se Puzzle nějak neprozradil. I když se oslík zpočátku vzpírá a vydávat se za Aslana nechce, Shift ho přesvědčí tím, že by mohli vykonat pro Narnii mnoho dobrého135. Shiftova touha zaujmout Aslanovo místo je podporována také tím, že se Aslan v moderní historii Narnie nevyskytuje. Shift ve skutečnosti v Aslana nevěří, proto, když se Puzzle zeptá, co by se stalo, kdyby se Aslan objevil, odpoví, že Aslan vlastně chce, aby se za něj vydávali, že jim seslal lví kůže záměrně136. Ve skutečnosti je však Shiftova touha stát se Aslanem druh cynické závislosti – zatímco popírá Aslanovu existenci, úmyslně si přivlastňuje čest a autoritu, spojenou s Aslanovým jménem. Dopad Shiftovy závisti a podvodu na Narnii je katastrofální ve dvou směrech: společenském a duchovním. Nejprve Shiftova závist Aslanovy síly vede ke zhroucení sociální struktury Narnijské společnosti. Shift začne například mluvit do narnijské politiky prodeje dřeva obchodníkům z Kalormenu. Toto samo osobě by bylo neškodné, kdyby se nejednalo o prodej mluvících stromů. Tato politika se tak vlastně stává vraždou. Obyvatelé Narnie jsou zmateni. Znají staré příběhy o Aslanově dobrotě, a ty se neslučují s příkazy a požadavky, které kladl Shift, jako ,,Aslanův“ mluvčí. Následky těchto příkazů působí na obyvatele Narnie velmi destruktivně až nakonec i král Tirian ztratí jakoukoliv skutečnou politickou moc. Nicméně, nejvíce oslabující pro Narnii je její duchovní úpadek. Shift, hnán silou závisti a sobeckostí, si poroučí množství jídla, ořechů, pomerančů a banánů. Používá sílu Aslanova jména pro uklidnění případných námitek. 134 Viz Exodus 20:17 a Deuteronomium 5:21. 135 ,,I'd think of sensible orders for you to give. And everyone would have to obey us, even the King himself. We would set everything right in Narnia“ C. S. Lewis, The Last Battle, 10. 136 ,,I expect he'd be very pleased . . . Probably he sent us the lion skin on purpose, so that we could set things to right. Anyway, he never does turn up, you know. Not now-a-days“ Ibid., 10.

31

Toto vše je jen cestou k formě ,,kacířství“, když Shift ztotoží Aslana s Tashem, krutým bohem Kalornie. Začne tvrdit, že Tash je jiné jméno pro Aslana. Tash je Aslan a Aslan je Tash. Dopad této Shiftovy lži je hrozivý. Možný výsledek Shiftovy závisti, je zničení Narnie. Ta je poražena v boji s Kalornií, ačkoliv konec příběhu má od tragédie daleko, když nakonec pravý Aslan zasáhne. O sedmém a posledním dílu Letopisů Narnie můžeme říct, že je nejtemnější a nejponurejší. Od začátku je jakoby všechno špatně. Lewisovi muselo velmi záležet na tom, aby varoval děti před ničivou silou smrtelného hříchu závisti. V Poslední bitvě také nalézáme zdaleka nejvíce odkazů na Bibli, resp. Nový zákon, týkající se především varováni před lživými proroky, které se objevují v evangeliích, nebo obrazy zjevě inspirované Janovým Zjevením (strom života – podobný jako ve Zjevení 2:7)

4. 3. Narnie – Bible pro děti Přestože Lewis nezamýšlel psát Letopisy Narnie jako explicitně náboženské, výsledek byl opačný. Vždy říkal, že Aslan je jeho invence, jeho nápad 137. Ač tyto romány byly určeny dětem, nesly pro Lewise důležitý podtext. Snažil se v dětech probudit víru. Doufal, že překročí rámec organizovaného náboženství a poskytne dětem takový pohled na Ježíše Krista, kterému by mohly rozumět. Počítal s tím, že se dětem líbí pohádky o mluvících zvířatech, kouzlech, čarodějnicích a tajemných skrytých fantaskních světech. V tomto pohádkovém kontextu je Lewis schopný volně interpretovat Ježíšův příběh tak, aby byl pro děti poutavý i srozumitelný, stejně tak dokáže upozornit a varovat děti před účinky sedmi smrtelných hříchů, k nimž se explicitně vyjadřuje pouze v Letopisech Narnie. Chce čtenáře probudit, sejmout z něj zlé kouzlo138. Jak víme ze spisu K jádru křesťanství, Lewisovi šlo především o hlásání jednoduchého, čistého a snadno pochopitelného křesťanství, nezatíženého denominačními rozpory. Můžeme říct, že Lewis promítnul své ,,jádro křesťanství“ do Letopisů Narnie. Z toho, co o Lewisovi a jeho pohledu na mýtus, transpozici a inspiraci víme, jsem dospěl k závěru, že Letopisy Nanrie jsou jednoduše řečeno jeho interpretací Bible, jeho pohled na křesťanství, jeho ,,jádro křesťanství“ přenesené a zpracované do literárního a pohádkového jazyka, díky kterému mohly křesťanství porozumět i děti.

137 Více viz Hannay, 57. 138 ,,Spells are used for breaking enchantments as well as for inducing them. And you and I have need for the strongest spell that can be found to wake us from the evil enchantment of worldliness which has been laid upon us for nearly a hundred years.“ Jeffrey D. Schultz, (ed): The C.S. Lewis Readers’ Encyclopedia, Grand Rapids: Sondervan Publishing House 1998, 121.

32

33

5. Závěr Již z nástinu Lewisovy literární tvorby v úvodních pasážích přáce bylo patrné, že svým širokým tematickým zaměřením nebude jednoduché prozkoumat jeho myšlení. Bylo nutné začít u toho, co Lewis považuje za jádro křesťanství, protože to tvoří základ jeho postojů. Následně jsem rozebral konkrétní témata abych uvrořil podal Lewisova náboženského myšlení. Jak se ,,jádro křesťanství“ projevuje v románové tvorbě C. S. Lewise jsem analyzoval na vybraných tématech v Letopisech Narnie. Jádro, pro všechny křesťany společné, vidí Lewis v příběhu Ježíše Krista, jenž podle něj jako inkarnace Boha do člověka ztělesnil a zhistorizoval mýtus o umírajícím bohu. Ježíšovo zrození, smrt a zmrtvýchvstání Lewis považuje za mýtus, který se stal skutečností. Ten společně s důrazem kladeným Lewis na důležitost pokání tvoří základní kámen jeho myšlení, které prezentuje ve svém knižním díle, včetně beletrie. V Ježíšovi vidí nový druh bytí, spojení ducha a přírody. Jako literární vědec podrobil Lewis svému zkoumání také Bibli a stvořil svůj vlastní specifický hermeneutický přístup. V Lewisově exegezi je Starý zákon záznamem vývoje mýtů od těch nejméně historických až k mýtům, které mají stejnou historickou platnost jako Nový zákon. Ten Lewis vidí jako historický záznam Ježíšova Zjevení. Ovšem to, že je nějaký starozákonní text historický či ne, není pro Lewise až tak důležité. Literatura je pro něj nástrojem, který Bůh použil aby předal svá poselství pomocí ,,božského tlaku“ vyvíjeného na pisatele biblických příběhů. Tato inspirace Bohem je však v Lewisově pojetí různá. Lewis nepovažuje tedy celou Bibli za autentické slovo Boží. Ač považuje Starý zákon za autoritu, vidí v něm především inspiraci pro ostatní lidi. Má sloužit k inspiraci, která člověka může dovést až k Bohu. Bůh je podle Lewise své vlastní sebezjevení, které se projevuje na různých místech a různými způsoby, mezi které patří i Ježíšovo Zjevení, Bible nebo mravní zákon lidské přirozenosti. Lewisovo pojetí dějin náboženství jako dějin Božího sebezjevování ukazuje na jeho filosofické pozadí, které tkví v německé idealistické filosofii, konkrétně v pojetí Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Lewis je zastáncem a obhájcem trojjediného pojetí Boha. Vidí ho jako dynamický organismus a vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem svatým nazývá ,,Velkým Tancem“. Pomyslnou nit, kolem které se vine Lewisovo myšlení, tvoří mýtus, resp. mýty. O mýtech se zmiňuje nebo na ně poukazuje ve valné většině svých spisů. Vidí je jako záznamy Boží komunikace. Na základě detailní analýzy Lewisova přístupu můžeme konstatovat, že mýty rozděluje do tří základních typů. 34

Mýty pohanské vidí jako záblesky či odrazy Božské pravdy. Byly to různé přírodní jevy, na základě kterých si lidé tvořili mytické příběhy. Vždy ale obsahovaly pravdivé jádro čili Boží poselství. Některé z těchto mýtů, například o Osirisovi, jakožto mýty o umírajícím bohu, považuje Lewis za archetypy Ježíše, ,,pohanské Kristy“. Tedy jakousi předzvěst mýtu, který se nakonec stane skutečností. Mýty ve Starém zákoně již podle Lewise obsahují mnohem více božího sdělení než mýty pohanské. Dochází k zaostřování boží pravdy a čím dál větší historizaci událostí. Boží zjevení se stává ve Starém zákoně určitější a jasnější. Vrcholem vývoje lidstva je dle Lewise Zjevení Ježíše Krista, které je zároveň i vrcholem evoluce mýtu. Ten se ve Zjevení stává skutečností, historickou událostí. Lewis ho označuje jako Boží mýtus a považuje ho za skutečnou událost. Ježíšovo narození, smrt a ukřižování je dle Lewise historicky doložená událost. V Lewisově pojetí mýtu lze tedy vidět evoluční tendenci. Od nejméně historického a Bohem inspirovaného mýtu k mýtu, který se stal skutečností a je plně historickou událostí. Lewis své křesťanské myšlení a pojetí mýtu promítá do svých spisů, a to nejen do knih věnovaných křesťanství, ale i do beletrie. Křesťanské pozadí lze rozpoznat v každém jeho románu. Literární dílo slouží Lewisovi jako zrcadlo jeho náboženských názorů. Po vzorů křesťanských romantiků, jako byli například J. R. R. Tolkien, Charles Williams nebo Georg MacDonald promítá do své beletristické tvorby různé křesťanské motivy. Vytváří své vlastní mýty ve fikčních světech. Ve své práci jsem rozborem dílčích témat v Lewisově cyklu Letopisy Narnie popsal vybrané témata křesťanského náboženství, které se objevují v jeho literárním díle. Srovnával jsem literární postavu Aslana s Ježíšem a dospěl k názoru, že Aslan je Lewisova projekce Ježíše Krista do Letopisů. Nejedná se jen o samotnou postavu Aslana. Lewis ve svém pohádkovém příběhu vytváří své vlastní mýty, kterými popisuje různé aspekty Božího mýtu, tedy Ježíšova života. Lewis se do Narnie, jako ,,sekundární emanace“, pokusil promítnout mýtus o Zjevení tak, aby jeho obsah zůstal nezměněn. Lewis v každém díle Letopisů upozorňuje a varuje před jedním ze sedmi smrtelných hříchů, resp. každý díl je věnován jednomu z nich. Lewis varuje čtenáře – děti , před účinky hříchů a hříšných lidí. V Letopisech Narnie se Lewis snaží biblický mýtus přvést do pohádkové formy a zpřístupnit ji tak dětem. Své ,,jádro křesťanství“ Lewis promítá do Letopisů, které se tak stávají jakousi Biblí pro děti a zároveň křesťanskou apologií. Lze považovat C. S. Lewise za teologa nebo křesťanského filosofa? Či snad obojí? Je patrné, že Lewis teologem byl, neboť se vyjadřoval k otázkám a problémům, které se nacházely v oblasti zájmu teologie. Můžeme jej označit za ,,laického teologa“, jelikož neměl teologické vzdělání a nebyl knězem žádné církve. Nicméně psal knihy, ve kterých obhajuje křesťanství, zaujímá určitý 35

postoj k Bohu, Ježíši, Trojici, Bibli atd. Lewis si vytvořil vlastní teologii, kterou prezentoval široké čtenářské obci formou populárních knih. Tato teologie má své filosofické pozadí, které Lewis přijímá za své. Můžeme ho tedy označit jak za teologa, tak i za křesťanského filosofa.

36

Citované zdroje: 1. Primární literatura Letopisy Narnie (dle pořadí dílů): C. S. Lewis, The Lion, the Witch and the Wardrobe, New York: Collier Books 1970, česky: Lev, čarodějnice a skříň, Praha: Návrat domů 1998, ISBN 80-85495-91-0. C. S. Lewis, Prince Caspian, New York: Collier Books 1970, česky: Princ Kaspian, Praha: Návrat domů 1998, ISBN 80-85495-92-9. C. S. Lewis, The Voyage of the Dawn Treader, New York: Collier Books, 1970, česky: Plavba Jitřního poutníka, Praha: Návrat domů 1999, ISBN 80-85495-93-7. C. S. Lewis, The Silver Chair, New York: Collier Books, 1970, česky: Stříbrná židle, Praha: Návrat domů 1999, ISBN 80-85495-94-5. C. S. Lewis, The Horse and His Boy, New York: Collier Books 1970, česky: Kůň a jeho chlapec, Praha: Návrat domů 1999, ISBN 80-85495-95-3. C. S. Lewis, The Magician's Nephew, New York: Collier Books 1970, česky: Čarodějův synovec, Praha: Návrat domů, 1999, ISBN 80-85495-96-1. C. S. Lewis, The Last Battle, New York: Collier Books, 1970, česky: Poslední bitva, Praha: Návrat domů, 1999, ISBN 80-85495-97-X.

Kosmická trilogie: C. S. Lewis, Návštěvníci z mlčící planety, Praha: Návrat domů a Portál 1995, ISBN 80-7178-027-8 (ISBN 80-85495-42-2).

37

C. S. Lewis, Perelandra, Praha: Návrat domů 1995, ISBN 80-85495-51-1. C. S. Lewis, Ta obludná síla, Praha: Návrat domů 1997, ISBN 80-85495-70-8. Teologická a apologetická díla: C. S. Lewis, Beyond Personality, NewYork: Macmillian 1948. C. S. Lewis, Bůh na lavici obžalovaných, Praha: Návarat domů 1997, ISBN 80-85495-597. C.S. Lewis, Christian Reflections, Grand Rapids: Eerdmans Publishing 1967. C. S. Lewis, The Four Loves, London: Geoffrey Bles 1958. C. S. Lewis, Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje, Praha: Návrat domů 1999, ISBN 80-85495-686. C. S. Lewis, The Problem of Pain, New York: Macmillian 1962. C. S. Lewis, Průvodce modlitbou: Dopisy Malcolmovi, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1997, ISBN 80-7192-224-2. C. S. Lewis, Rady zkušeného ďábla, Praha: Zvon 1995, ISBN 80-7113-096-6. C. S. Lewis, K jádru křesťanství, Praha: Návrat domů 1993, ISBN 80-85495-19-8. C. S. Lewis, Miracles, New Yourk: Macmillian 1972. C. S. Lewis, Sloni a kapradí, Praha: Návrat domů 2000, ISBN 80-7255-022-5. C. S. Lewis, Úvahy nad žalmy, Praha: Návrat domů 1999, ISBN 80-85495-88-0.

38

Ostatní: C. S. Lewis, The Allegory of love: A Study in Medieval Tradition, New York: Oxford University Press 1958. C. S. Lewis, Poutníkův návrat: Alegorická obhajoba křesťanství, rozumu a romantismu, Ostrava: Vydavatelství Křesťanských sborů 1992, ISBN 80-85237-37-7. C. S. Lewis, Svědectví o zármutku, Praha: Návrat domů 1995, ISBN 80-85495-55-4. C. S. Lewis, Zaskočen radostí: podoba mého dřívějšího života, Praha: Česká křesťanská akademie 1994, ISBN 80-72555-148-5.

2. Sekundární literatura Bible: Písmo svaté Starého a nového zákona, český ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 1985. Richard B. Cunningham, C. S. Lewis: Defender of the Faith, Philadelphia: Westminster 1967. Christopher Derrick, C. S. Lewis and the Church of Rome, San Francisco: Ignatius 1981. P. S. Fiddes, C. S: Lewis: MythMaker, in: P.S. Fiddes (ed), A Christian for all Christians, London: Hoddard and Stoughton 1990. Garry Friesen, Scripture in the Writing of C. S. Lewis, in: Evangelical Journal, 1 Spr, 1983. Evan K. Gibson, C. S. Lewis: Spinner of Tales, Washington, D.C.: Christian University Press 1980. Margaret Hannay, C. S. Lewis, New York: Frederick Ungar Publishing Co. 1981. David Holbrook, The Skeleton in the Wardrobe: C. S. Lewis´s Fantasies: A Phenomenological Study, Lewisburg: Bucknell University Press 1991. 39

Walter Hooper, Past Watchful Dragons: The Narnian Chronicles of C. S. Lewis, New York: Collier Books 1979. Pavel Hošek, C. S. Lewis – mýtus, imaginace a pravda, Praha: Návrat Domů 2004, ISBN: 80-7255099-3. C. S. Kilby, The Christian World of C. S. Lewis, Michigan: Grand Rapids Book Manufactures 1968. Don W. King, Narnia and the Seven Deadly Sins, in: Mythlore, 10/1984.

Kathryn Ann Lindskoog, C. S. Lewis and the Holy Spirit, in: Charisma & Christian Life, Nov., 1988. Kathryn Ann Lindskoog, The Lion of Judah In Never-Never Land, Grand Rapids: Eerdmans 1976. George MacDonald, Phantastes: A Faerie Romance for Men and Women, Johannesen Printing & Publishing 1994. Wolfhart Pannenberg, Systhematic theology I, Grand Rapids: Eerdmans Publishing 1991. Jiří Pechar, Interpretace a analýza literárního díla, Praha: Filosofický ústav AV ČR 2002. Peter J. Schackel, Reading with the Heart: The Way Into Narnia, Grand Rapids: Eerdmans Publishing 1979. Jeffrey D. Schultz, (ed): The C.S. Lewis Readers’ Encyclopedia, Grand Rapids: Sondervan Publishing House 1998. J. R. R. Tolkien, O pohádkách,in: J. .R. R. Tolkien: Netvoři a kritikové, Praha: Argo 2006. Gunnar Urang, Tolkien's Fantasy The Phenomenology of Hope, in: Mark R. Hillegas, (ed), Shadows of Imagination: The Fantasies of C. S. Lewis, J.R.R. Tolkien, and Charles Williams, Carbondale: Southern Illinois University Press 1979.

40

Sam Wellman, C. S. Lewis: Poutník krajinou fantazie, Praha: Návrat domů 2000, ISBN 80-7255018-7. Charles Williams, Outlines of Romantic Theology, Apocryphile Press 2005. John Willis, Pleasure Forevermore: The Theology of C. S. Lewis, Chicago: Loyola University Press 1983.

3. Internetové zdroje: http://cslewis.signaly.cz

41

Summary In my paper C. S. Lewiss Theology. Selected Problems, I deal with aspect of religious thinking of C. S. Lewis, in particular with his concept of the Bible, God, Trinity, Jesus, and myth by critical reading of Lewis’s books. At the same time, this paper is an attempt to create a typology of Lewis’s myths. I also observe how Lewis’s religious thinking gets reflected in his literary work, particularly in The Chronicles of Narnia. The paper is divided into five chapters, and into two parts concerning topics. The first part introduces life and work of C. S. Lewis; he is described as a prolific writer, trying to show the core of Christianity and the things common for all Christians in his apologia. Then, selected issues of Lewis’s concept of Christianity are discussed in detail, containing a typology of his concept of the myths. These myths are viewed by Lewis from three directions – he recognizes differences among pagan myths, myths from the Old Testament, and myth of God. In the second part of the paper, which examines a relation between biblical and literary myths, I analyze the stories from The Chronicles of Narnia and search for parallels to biblical stories. I examine the character of Aslan and reach a conclusion that it is an image of Jesus Christ. I also reveal that individual parts of the Chronicles point at one mortal sin each, and warn against them at the same time. In the final part of this paper, I summarize the existing pieces of knowledge and show that The Chronicles of Narnia stand for one of Lewis’s Christian apologia.

42