Teologicko-etické aspekty transplantace lidských orgánů

Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Absolventská práce

Monika Bláhová

Teologicko-etické aspekty transplantace lidských orgánů

Katedra:

Teologie a filozofie

Vedoucí práce:

ThLic. Ing. René Milfait, Th.D.

2015

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto absolventskou práci s názvem „Teologicko-etické aspekty transplantace lidských orgánů“ zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok.

Monika Bláhová

V Praze dne 30. 8. 2015

……………………………….

Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA. 2

Anotace Absolventská práce se zabývá jednotlivými teologickoetickými aspekty transplantace lidských orgánů od zemřelých dárců. Cílem práce je představit impulzy teologické etiky pro důstojné a spravedlivé provádění transplantací orgánů. Absolventská práce toto dění proto nejdříve popisuje z pohledu různých zúčastněných disciplín, aktérů, poznatků, zkušeností a rámců. Následně posuzuje různé názory, kdy pro úvahu nabízí své relevantní teologickoetické nástroje a na konec předkládá výstupy, které mají přispívat k důstojnému a spravedlivému utváření této problematiky. Práce se rovněž opírá o významné dokumenty z oblasti biomedicíny a transplantace orgánů, přičemž jednotlivé aspekty jsou doplněny příběhy osvětlující a dokládající jednotlivé části a témata práce.

Klíčová slova: Transplantace orgánů, transplantační medicína, lidská důstojnost, lidská práva, teologická etika, právo, integrita, přikázání lásky, solidarita, spravedlnost.

3

Annotation: Die Abschlussarbeit befasst sich mit den einzelnen theologisch-ethischen Aspekten der Transplantation der Organe von toten Menschen. Das Ziel der Arbeit ist Impulse der theologischen Ethik für eine würdige und gerechte Ausführung der Organtransplantation vorzustellen. Die Abschlussarbeit beschreibt zuerst die Problematik aus der Sicht verschiedener Disziplinen, Akteure, Erkenntnisse, Erfahrungen und Rahmen. Anschließend wird die bunte Vielfalt der Meinungen eingeschätzt, wobei relevante theologisch-ethische Instrumente zur Überlegung herausgearbeitet werden. Die vorgelegten Schlussfolgerungen gehen der Frage nach dem würdigen und gerechten Umgang mit der Problematik der Organtransplantation nach. Die Arbeit stützt sich auf bedeutende Dokumente aus dem Bereich der Biomedizin und Organtransplantation. Einzelne Aspekte werden mit Fallbeispielen ergänzt, die die jeweiligen Teile und Themen der Arbeit anschaulich machen.

Schlüsselworte: Organtransplantation, Transplantationsmedizin, Menschenwürde, Menschenrechte, theologische Ethik, Recht, Integrität, Gebot der Liebe, Solidarität, Gerechtigkeit

4

Poděkování Chtěla bych poděkovat panu ThLic. Ing. Renému Milfaitovi, Th.D. za odborné vedení, trpělivost a ochotu, kterou mi věnoval v průběhu zpracování mé absolventské práce.

5

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 9 1

Transplantační medicína ............................................................................................... 11 1.1

Vymezení základních pojmů ..................................................................................... 11

1.2

Stručná historie transplantací..................................................................................... 12

1.3

Transplantační legislativa .......................................................................................... 13

1.3.1

Dárci orgánů a tkání ................................................................................................... 15

2 2.1

Kategorie dárců orgánů a tkání .................................................................................. 15

2.1.1

Darování žijícími osobami ................................................................................. 15

2.1.2

Darování orgánů zemřelých (kadaverózní dárci) ............................................... 17

2.2

Kritéria pro dárce orgánů ........................................................................................... 19

2.2.1

Legislativní kritéria ............................................................................................ 19

2.2.2

Medicínská kritéria ............................................................................................. 19

2.3

Rozšířená kritéria dárců ............................................................................................. 20

2.3.1

Dárci po smrti srdce ........................................................................................... 20

2.3.2

Dárci s infekčním onemocněním........................................................................ 20

2.3.3

Dárci s anamnézou maligního onemocnění ....................................................... 21

2.4

3

Právní úprava odběrů a transplantací v České republice .................................... 14

Stanovení okamžiku smrti ......................................................................................... 21

2.4.1

Srdeční zástava ................................................................................................... 22

2.4.2

Smrt mozku ........................................................................................................ 22

Organizace odběrů a transplantací orgánů ................................................................. 23 3.1

Koordinace odběrů a transplantací ............................................................................ 23

3.2

Čekací listiny na transplantace a výběr příjemců ...................................................... 24

3.2.1 3.3

Faktory a principy výběrového postupu příjemců .............................................. 25

Současná organizace odběrů a transplantací v ČR .................................................... 26 6

3.4

Odmítnutí transplantovaného orgánu příjemcem ...................................................... 27

3.4.1 4

Imunosuprese ..................................................................................................... 27

Lidskoprávní rámec transplantací ............................................................................... 29 4.1

Úmluva o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy (č. 96/2001). .................... 29

4.1.1 4.2

Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu ............ 30

Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU o jakostních a bezpečnostních

normách pro lidské orgány určené k transplantacím ............................................................ 32 5

Legislativní rámec České republiky ............................................................................. 34 5.1

6

Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. ....................................................................... 34

5.1.1

Prováděcí právní předpisy .................................................................................. 35

5.1.2

Související zdravotnické normy ......................................................................... 36

5.1.3

Ostatní právní normy .......................................................................................... 36

5.1.4

Národní akční plán pro darování a transplantaci orgánů pro léta 2010 -2016 ... 36

Teologicko-etická měřítka ............................................................................................. 38 6.1

Křesťanská (teologická) etika .................................................................................. 38

6.1.1

Dělení Teologické etiky ..................................................................................... 39

6.1.2

Biomedicínská etika a její principy .................................................................... 40

6.2

Lidská důstojnost ...................................................................................................... 44

6.2.1

Lidská důstojnost na globální, regionální a národní úrovni ............................... 45

6.2.2

Lidská důstojnost v étosu pomáhajících profesí ................................................ 47

6.2.3

Lidská důstojnost a Kantův kategorický imperativ ............................................ 48

6.2.4

Lidská důstojnost ve stanoviscích církví ............................................................ 48

6.2.5

Lidská důstojnost v židokřesťanské tradici (imago Dei/ imago Christi)............ 51

6.2.6

Shrnutí ................................................................................................................ 53

6.3

Lidská práva .............................................................................................................. 54

6.3.1

Lidská práva, zodpovědnost a povinnosti .......................................................... 54

6.3.2

Základní znaky lidských práv ............................................................................ 55 7

6.3.3

Kategorizace lidských práv ................................................................................ 55

6.3.4

Dimenze lidských práv ....................................................................................... 57

6.3.5

Lidská práva a transplantace orgánů .................................................................. 57

6.3.6

Právo člověka na transplantaci ........................................................................... 59

6.3.7

Protiprávní praktiky – obchod s lidskými orgány .............................................. 60

6.3.8

Shrnutí ................................................................................................................ 61

6.4

Přikázání lásky .......................................................................................................... 61

6.4.1 6.5

Shrnutí ................................................................................................................ 65

Integrita (celistvost) člověka ..................................................................................... 66

6.5.1

Smrt mozku jakožto smrt člověka? .................................................................... 68

6.5.2

Celistvé pojetí člověka z biblického hlediska .................................................... 70

6.5.3

Shrnutí ................................................................................................................ 72

6.6

Autonomie (konkrétní, svobodný, informovaný souhlas) ....................................... 72

6.6.1

Modely informovaného souhlasu ....................................................................... 73

6.6.2

Úskalí informovaného souhlasu ......................................................................... 75

6.6.3

Etická komise ..................................................................................................... 79

6.6.4

Shrnutí ................................................................................................................ 79

6.7

Princip spravedlnosti ................................................................................................ 80

6.7.1

Alokace orgánů .................................................................................................. 82

6.7.2

Kritéria alokace orgánů ...................................................................................... 84

6.7.3

Shrnutí ................................................................................................................ 87

Závěr ........................................................................................................................................ 90 Bibliografie .............................................................................................................................. 95

8

Úvod Pro svoji absolventskou práci jsem si vybrala téma: „Teologicko-etické aspekty transplantace lidských orgánů“. Toto téma jsem si vybrala z důvodu jeho aktuálnosti a závažnosti, neboť v souvislosti s rozvojem medicínských věd vyvolává transplantační medicína řadu otázek etické povahy. Ty se týkají především lidské důstojnosti, spravedlnosti, autonomie, integrity a práva na život a zdraví jak samotného dárce, tak i příjemce orgánů. Cílem mé práce je pohlédnout na problematiku transplantací z hlediska Teologické etiky a představit její impulzy pro důstojné a spravedlivé provádění transplantací orgánů, přičemž budu vycházet z přesvědčení, že teologickoetické aspekty mohou přispívat k důstojnému a spravedlivému provádění transplantací. K dosažení svého cíle využiji v práci relevantních dokumentů týkajících se oblasti biomedicíny a transplantace lidských orgánů. K těm patří Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně) a její Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu, Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro lidské orgány určené k transplantacím a Zákon č. 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů tzv. transplantační zákon. Práci dále doplním o příběhy osvětlující a dokládající jednotlivé části a témata práce. Ve své práci budu postupovat ve třech větších krocích, které můžeme nazvat: vidět, posoudit a jednat. Tím stanovuji i metodiku v práci použitou. V prvním kroku mezioborově popíši, co je zapotřebí pro představu o transplantaci. Ve druhém představím odpovídající teologickoetické

nástroje/aspekty pro

spravedlivé

a

dobré

transplantování

orgánů

a v posledním, třetím, kroku nakonec stanovím výstupy transplantace lidských orgánů vedoucí k důstojným a spravedlivým měřítkům a stanoviskům pro dobré a spravedlivé jednání v této oblasti. V první kapitole své práce proto nejprve představím transplantační medicínu, kde vysvětlím základní terminologii. Následně, pro lepší představu o vývoji transplantační medicíny, zmíním historii transplantací včetně současné právní úpravy odběrů a transplantací v České republice, která je ošetřena tzv. Transplantačním zákonem č. 285/2002 Sb. Ve druhé kapitole se budu věnovat dárcům orgánů. Zde uvedu kategorie potenciálních dárců orgánů a tkání, kam řadíme jak dárce žijící, tak i tzv. kadaverózní (zemřelé) dárce. 9

Představím též medicínská a legislativní kritéria, jejichž splnění je nutnou podmínkou dárcovství orgánů. V souvislosti s darováním orgánů zemřelých se též zmíním o stanovení okamžiku smrti, který je ústředním bodem pro odběr orgánů k transplantaci. Ve třetí kapitole se budu zabývat organizací odběrů a transplantací orgánů. Zde představím koordinaci odběrů a transplantací, která je velice důležitá pro úspěšný odběr orgánů od zemřelého dárce a záchranu života nemocného příjemce. Zmíním se o tzv. „čekacích listinách“ na transplantace, které by měly zajistit všem nemocným přístup k potřebným orgánům, jejichž rozhodujícím kritériem je očekávaný úspěch transplantace. V souvislosti s výběrem příjemců se pak zmíním i o rozhodujících faktorech a principech výběrového postupu příjemců. Do této kapitoly zahrnu i současnou organizaci odběrů a transplantací v České republice včetně možného odmítnutí transplantovaného orgánu příjemcem, který se může projevit imunosupresí. Ve čtvrté kapitole se budu zabývat lidskoprávním rámcem transplantací, který je v oblasti transplantační medicíny nezbytný pro definování postupů, jež chrání lidská práva a důstojnost lidské bytosti. Uvedu proto významné lidskoprávní dokumenty, ke kterým patří Úmluva o lidských právech a biomedicíně, především pak její Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu a dále Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2010/53/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro lidské orgány určené k transplantaci, které jsou doplněny o Akční plán pro darování a transplantaci orgánů. V souvislosti s lidskoprávním rámcem transplantací se v následující, páté, kapitole zaměřím na legislativní rámec České republiky, kde uvedu Zákon č. 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (tzv. transplantační zákon) včetně jeho prováděcích právních předpisů a souvisejících zdravotnických a právních norem. Neopomenu zmínit ani „Národní akční plán pro darování a transplantaci orgánů pro léta 20102016“. V šesté kapitole se již budu věnovat jednotlivým teologickoetickým aspektům/měřítkům, kde v jednotlivých podkapitolách představím relevantní nástroje pro posouzení, rozhodování a jednání v oblasti transplantační medicíny, a to z hlediska teologickoetické reflexe. Z tohoto důvodu je tato část mé práce stěžejní. Pro lepší porozumění jednotlivým aspektům ve vztahu k transplantacím orgánů ale nejprve představím disciplínu Křesťanské (teologické) etiky včetně jejího dělení a její konkrétní oblasti, kterou je biomedicínská etika.

10

1 Transplantační medicína Transplantace orgánů a tkání dosahují v posledních letech velkého rozmachu, což je dáno zásadními pokroky jak v experimentální a klinické oblasti, tak i v oblasti chirurgických technik a koordinace.1 V této kapitole se budu zabývat stručným nástinem transplantační medicíny, kdy nejprve vysvětlím základní terminologii, následně pak zmíním historii transplantací včetně současné právní úpravy odběrů a transplantací v ČR. Tento postup rovněž odpovídá způsobu práce oboru Teologická etika, který nejprve multidisciplinárně představí danou problematiku na základě různých zúčastněných disciplín, aktérů, poznatků, zkušeností, rámců, přičemž tento první krok nazve „vidět“. Potom může nabízet pro úvahu své relevantní nástroje v souvislosti s teologickoetickým posouzením, jak bych ráda ukázala i v této práci.

1.1 Vymezení základních pojmů V této podkapitole představím základní pojmy, se kterými se v souvislosti s transplantační medicínou můžeme setkat. Transplantační

medicína

(transplantologie)

je

důležitým

medicínským

oborem

vyvíjejícím se na základě získávání poznatků a rozvojem transplantací orgánů a tkání, a zároveň oblastí s důležitým společenským významem. Skrývá v sobě nejen problematiku chirurgického řešení, ale mnohem obsáhlejší oblast, do které spadá legislativa, příprava příjemce

transplantátu,

získávání

orgánů

k transplantaci,

chirurgická

problematika

transplantace, pooperační péče o transplantovaného, imunosupresivní a antirejekční terapie.2 Je tedy spojena s mnoha diskutabilními otázkami týkajícími se jak záchrany nemocného jedince, tak i otázek etických a ekonomických, spojených s odběrem orgánů a tkání. Všeobecným problémem transplantační medicíny však je nedostatek vhodných dárců orgánů, což obecně snižuje šanci na život pro čekatele, zejména u těch orgánů, jež nejdou nahradit přístrojem. Další slabinou v této oblasti jsou nedostatečné znalosti odborné lékařské veřejnosti v otázkách dárcovství a transplantací orgánů a tkání.3 Již taková konstatování vyzývají k pojednání i z hlediska teologickoetických aspektů. 1

Srov. TŘEŠKA, Vladislav. Transplantologie pro mediky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 125 s. Učební texty

Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-0331-4. Str. 9. 2




Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-0331-4. Str. 9.

11

Transplantací rozumíme léčebnou metodu, při které dochází k přenosu orgánů nebo tkání do organismu, jakožto náhrada za nemocí poškozený orgán či tkáň.4 Transplantaci můžeme rozdělit na: a)

Autotransplantaci, při které dochází k přenosu tkáně nebo orgánu stejnému jedinci (konkrétním příkladem je například transplantace kůže).

b)

Izotransplantaci, při níž se přenáší orgán či tkáň mezi geneticky identickými jedinci (např. jednovaječná dvojčata).

c)

Alotransplantaci, kdy se přenáší tkáň/orgán mezi jedinci stejného druhu.

d)

Xenotransplantaci, což je přenos tkáně/orgánu mezi jedinci různých druhů.5

Takto transplantovaný orgán (ledvina, část jater, srdce, plíce), tkáň (např. kostní dřeň) či buňka se pak označuje za transplantát. Odběrem a transplantací orgánů a tkání se zabývá tzv. transplantační centrum, které je akreditovaným zdravotnickým zařízením Ministerstva zdravotnictví. Pracoviště, které pak shromažďuje, upravuje, konzervuje a uchovává odebrané tkáně a zajišťuje jejich zasílání na pracoviště provádějící transplantaci, se nazývá Tkáňová banka. Na území ČR koordinuje odběry a transplantace orgánů a tkání tzv. Koordinační středisko. To spravuje též Národní registr dárců orgánů a tkání, včetně Národního registru osob čekajících na transplantaci orgánů a Národního registru provedených transplantací. 6

1.2 Stručná historie transplantací Představa, že by se orgány člověka daly nahradit jinými orgány, bylo předmětem antických mýtů až do 20. století. Transplantace orgánů měla již od začátku mnoho etických otázek, například za jakých podmínek je transplantace orgánů ospravedlnitelná. Tyto otázky zůstaly nadále aktuální a právní předpisy jsou stále předmětem etických diskusí.7 Významným mezníkem v historii medicíny je transplantace ledviny, která byla první úspěšnou

orgánovou

transplantací.

Důležitým

pokrokem

v chirurgickém

přístupu

k transplantacím bylo vyvinutí techniky cévního stehu Alexisem Carrellem, za což roku 1912 dostal Nobelovu cenu. K první orgánové transplantaci ledviny u člověka došlo v roce 1933 4




Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-0331-4. Str. 13-14. 6



Srov. MAIO, Giovanni. Mittelpunkt Mensch: Ethik in der Medizin: Ein Lehrbuch. Str. 281 – 282.

12

ukrajinským chirurgem J. J. Voronojem. Dalším přelomem bylo objevení principu umělé dialýzy, kterou uvedl do praxe roku 1945 Holanďan Kolff. Od této doby začalo být přistupováno k transplantaci ledviny jako k neurgentní operaci, čímž byl získán čas pro hledání vhodné ledviny. Až na začátku 50. let došlo k popsání operační techniky transplantace v takové podobě, v jaké je známa dnes. Samozřejmě tu nelze aplikovat bez poznatků imunologie. Díky těmto poznatkům došlo v roce 1954 k první úspěšné transplantaci ledviny mezi jednovaječnými dvojčaty. K první transplantaci ledviny na území Československa došlo roku 1961 v Hradci Králové.8 Stav medicíny v dnešní době umožňuje nahradit většinu poškozených či zničených orgánů a funkcí lidského těla, ať už umělými prostředky (implantáty), nebo tkání jiného člověka.

1.3 Transplantační legislativa Pokud že má dojít k transplantaci orgánu či tkáně, je nutné, aby existoval vhodný dárce. Takto rozlišujeme možnost dárcovství žijících osob, ale mnohem častějším výskytem je však dárcovství zemřelých. V souvislosti s odběry a transplantací orgánů a tkání je nutná legislativní regulace zajišťující ochranu osobnosti a práva na tělesnou integritu; vyloučení střetu zájmů, a to definováním práv a povinností všech zúčastněných subjektů a legislativně definované postupy.9 I přesto, že v mnoha zemích jsou transplantace široce užívanou léčebnou metodou, tak v mnohých

z nich

doposud

neexistuje

samostatný

transplantační

zákon.

Odběry

a transplantace se však neprovádějí bez legislativních ustanovení, proto existuje řada obecných legislativních norem vztahujících se též k transplantační problematice, úmrtí, statusu mrtvého těla apod. Všechna tato zákonná uznání významně podporují provádění těchto odběrů a transplantací. Právní úprava se však v jednotlivých zemích liší, což je dáno odlišnou kulturou a náboženskou a sociální tradicí.10

8


Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-0331-4. Str. 16 – 17. 9





13

1.3.1 Právní úprava odběrů a transplantací v České republice Do roku 2002 v České republice neexistoval samostatný zákon, který by uceleně obsahoval problematiku odběru tkání a orgánů včetně transplantace. Původní platná právní úprava byla obsažena v obecných ustanoveních zákona O péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb., ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví (MZ) O poskytování léčebné péče č. 42/1966 Sb., ve směrnici MZ o mimořádném odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých č. 1/1984 Věstníku a ve vyhlášce MZ č. 19/1988 Sb. O postupu při úmrtí a o pohřebnictví. K problematice odběrů a transplantací orgánů se vztahovala též četná ustanovení Občanského zákoníku.11 Dne 1. září 2002 vešel v platnost zákon č. 285/2002 Sb. O darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). V něm je zakotven princip tzv. „předpokládaného souhlasu s odběrem orgánu“, který se však nevztahuje na děti a osoby nezpůsobilé k právním úkonům. V takovýchto případech může dojít k vyslovení nesouhlasu jejich zákonným zástupcem, a to i po smrti dotyčné osoby. Tento zákon též, mimo jiné, obsahuje i medicínský postup pro diagnostiku smrti mozku, stanovuje povinnou registraci osob čekajících na transplantaci orgánů a pacientů po provedených orgánových transplantacích. Obsahuje též zákaz obchodování či nedovoleného nakládání s orgány. Součástí zákona je též novela trestního zákona uvádějící sankce při porušení nebo nedodržení zákonného ustanovení.12 Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. je doprovázen dalšími právními normami, mezi které patří nařízení vlády č. 436/2002 Sb., kterým se tento zákon provádí, vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 437/2002 Sb., stanovující bližší podmínky posuzování zdravotní způsobilosti a rozsah vyšetření žijícího či zemřelého dárce pro účely transplantací a vyhláška MZ č. 479/2002 Sb., která stanovuje odbornou způsobilost jak lékařů zjišťujících smrt, tak i těch, kteří provádějí vyšetření potvrzující nevratnost smrti pro účely odběru orgánů či tkání určených k transplantaci.13

11



Srov.

˂http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/transplantace-organu-v-ceske-republice-zakladni-

fakta-154004˃ [citováno dne 23. 4. 2014]. 13

Srov.

˂http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/transplantace-organu-v-ceske-republice-zakladni-

fakta-154004˃ [citováno dne 23. 4. 2014].

14

Dárci orgánů a tkání

2

V předešlé kapitole jsem se zabývala základní terminologií, se kterou se můžeme v rámci transplantační medicíny setkat. Pro lepší představu vývoje transplantační medicíny jsem stručně zmínila i historii. Neopomněla jsem uvést transplantační legislativu umožňující a podporující odběr a transplantace orgánů a tkání, a to včetně právního rámce v ČR, kde je transplantační medicína upravena zákonem č. 285/2002 Sb. V této části své práce uvedu kategorie potenciálních dárců orgánů a tkání, včetně kritérií jejich kontraindikací a podmínek přijetí orgánů. V souvislosti s darováním orgánů zemřelých se též zmíním o stanovení okamžiku smrti, který je ústředním bodem pro odběr orgánů k transplantaci.

2.1 Kategorie dárců orgánů a tkání K transplantaci orgánu či tkáně může dojít pouze tehdy, pokud existuje vhodný dárce. Existují dvě možnosti dárcovství, a to buď žijících osob, nebo zemřelých. Toto dělení nyní blíže představím.

2.1.1 Darování žijícími osobami Jednou z možností získání kompatibilního orgánu vhodného pro příjemce je dárcovství žijícími osobami. Těmito živými dárci mohou být buď osoby, které mají ke konkrétnímu nemocnému vztah, ale nemusí jít pouze o pokrevně příbuzné. Baláž definuje, že do okruhu těchto osob spadá: -

pokrevně příbuzná a svéprávná osoba (např. rodiče, zletilé děti a sourozenci),

-

citově příbuzná osoba (např. manžel/ka či přítel/kyně),

-

pokrevně příbuzné nezletilé či nesvéprávné osoby, pokud se jedná o přímé ohrožení života příjemce a není jiný žijící dospělý svéprávný dárce.14 Důležitou podmínkou u tohoto druhu dárcovství je zachování zdraví dárců

a dobrovolný, nezištný charakter jejich daru.15 U živého dárce se tedy může odebrat pouze takový orgán či tkáň, pokud mu jeho nepřítomnost v těle nepřivodí zhoršení zdravotního stavu

14

Srov. BALÁŽ, Peter, Július JANEK a Miloš ADAMEC. Odběry orgánů k transplantaci: Odbery orgánov na

transplantácie. Praha. ISBN 978-802-4619-644. Str. 34 – 35. 15



15

či smrt. Jedná se tedy o jednu ledvinu, jaterní splitu, jednu plíci, kostní dřeň a krev.16 Ohrožení dárce, které je spojené s odběrem orgánu či tkáně, je obecně přípustné pouze za určitých okolností a podmínek, kam patří především to, že riziko musí být úměrné naléhavosti potřeby provedení transplantace určitému příjemci.17 Výhoda transplantace orgánu od živého dárce spočívá ve kvalitě orgánu, který je odebíraný při plném zdraví dárce. Provedení odběru a transplantace probíhá za optimálních podmínek a jeho výsledkem je pak omezení komplikací a delší funkce transplantovaného orgánu.18 Organizace transplantací orgánů živými dárci je společným úkolem regionálního transplantačního centra a specialistů, kteří pečovali o kandidáta orgánové transplantace. Ti mají za úkol zúčastněné osoby vhodným způsobem informovat o možnosti dárcovství a prověřit jejich zdravotní způsobilost a dobrovolnost jejich rozhodnutí.19 Vzhledem k tomu, že většina orgánů pochází především od neživých dárců (přičemž i těch je nedostatek), tak se zvyšuje počet dárců žijících. Tento pokrok sebou přináší etické problémy, mezi které patří definice smrti nebo platba za orgány od živých dárců. Hrozí tu nebezpečí, že orgány budou získávány od zranitelných a chudých lidí na základě hmotného zájmu, který bude sloužit jako donucovací prostředek.20 Důležité je však mít na paměti, že darování orgánů a tkání nesmí být nikdy předmětem obchodu a musí mít vždy přísně nonprofitní charakter. Také nesmí nikdy být proti vůli zemřelého, pokud již za svého života tuto možnost odmítl. U osob nezletilých a nesvéprávných musí být aktivní souhlas rodičů či soudem určeného opatrovníka. U nás v České republice platí princip předpokládaného souhlasu. To znamená, že pokud zemřelý během svého života nedá písemně v příslušném

16









Srov. Od narození do smrti: etické problémy v lékařství. Vyd. 1. Editor David C Thomasma, Thomasine

Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 8020408835. Str. 111.

16

zákoně najevo svůj nesouhlas s možností odběru orgánů a tkání v případě své smrti, tak se má za to, že s touto možností automaticky souhlasí.21

2.1.2 Darování orgánů zemřelých (kadaverózní dárci) Druhou možností darování orgánů a tkání je dárcovství zemřelých, které se nutně váže na stanovení okamžiku smrti. K této formě dárcovství se zákon č. 285/2002 Sb. vyjadřuje takto: „Odběr od zemřelého dárce lze provést, jen byla-li zjištěna smrt. Pokud by měl být odběr od zemřelého dárce proveden před uplynutím 2 hodin od zjištění smrti, lze tento odběr provést nejdříve po podepsání protokolu dle odstavce 2. Lékaři, kteří zjišťují smrt, se nesmějí zúčastnit odběru od zemřelého dárce nebo transplantace a nesmějí být ošetřujícími lékaři uvažovaného příjemce.“22 Takovýmto dárcem může, dle Baláže, být: 

Člověk s bijícím srdcem a prokázanou mozkovou smrtí (jedná se o nejčastějšího dárce; umožňuje se tu i multiorgánový odběr. Výhodou zde je, že není teplá ischémie, tzn. dobu od zastavení krevního oběhu v odebraném orgánu. Pokud má tento dárce teplou ischemii, považuje se to vždy za technickou chybu).23

Zde je důležité poukázat na to, že mozek může být smrtelně zraněn například v důsledku krvácení uvnitř lebky, ale srdce a ostatní orgány plní svoje funkce při patřičné intenzivní fyziologické podpoře i nadále. Lékaři bylo všeobecně akceptováno, že když pacient zemře, jeho životně důležité orgány kromě mozku jsou ještě živé. O celé záležitosti však stále diskutují politici, vlády filozofové a církevní představitelé.24

21


transplantácie. Praha. ISBN 978-802-4619-644. Str. 34. 22

http://www.epravo.cz/_dataPublic/sbirky/archiv/sb103-02.pdf˃ [citováno dne 23. 4. 2014].

23




Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 80-204-0883-5. Str. 112.

17



Člověk s nebijícím srdcem (U tohoto typu je vždy teplá ischemie, která se toleruje do 30 minut. U nás v České republice se provádí pouze odběr ledvin).25

Ve většině případů jsou zemřelými dárci osoby s izolovanou smrtí mozku. Jejich rozpoznání včetně ohlášení je úkolem zdravotnického zařízení, v němž došlo k úmrtí (tzn. dárcovské nemocnice). Ve chvíli, kdy dojde k jasnému vyjádření klinických známek smrti mozku, dojde k informování o možnosti případného odběru orgánů odběrovým koordinátorem regionálního transplantačního centra. Následně dojde k posouzení medicínské způsobilosti osoby s klinickými známkami smrti mozku k odběru orgánů, čímž je snahou vyloučit možnost přenosu infekčního nebo nádorového onemocnění transplantátem. Z tohoto důvodu se provádí jak zdravotní, tak i sociální anamnéza (pro vyloučení rizikových skupin osob). Při splnění medicínských předpokladů k odběru orgánů, se tato osoba stává potenciálním dárcem. O jeho výskytu informuje regionální transplantační koordinátor centrální koordinační středisko transplantačního programu, kde dojde k zahájení výběru potenciálního příjemce.26 Před tím, než dojde k odběru orgánů ze zemřelé osoby, je nutné prověřit oprávněnost tohoto kroku, popř. k němu získat souhlas od určených osob nebo institucí. Zákon č. 285/2002 Sb. se v § 10, Hlavy II. vyjadřuje takto: „Odběr od zemřelého dárce je vyloučen, pokud zemřelý za svého života nebo zákonný zástupce zemřelého, který byl nezletilou osobou nebo osobou zbavenou způsobilosti, vyslovil prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů…“27 Dále se v § 16 dočítáme, že „odběr z těla zemřelé osoby lze uskutečnit, pouze pokud s tím zemřelý za svého života nebo jeho zákonný zástupce nezletilé osoby nebo zákonný zástupce osoby zbavené způsobilosti nevyslovil prokazatelně nesouhlas (…) Pokud nebylo prokázáno, že zemřelý vyslovil za svého života prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem, platí, že s odběrem souhlasí.“ 28

25





Zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační

zákon). Dostupný z [cit. 23. 4. 2014]. 28


zákon). Dostupný z [cit. 23. 4. 2014].

18

2.2 Kritéria pro dárce orgánů Potenciálním dárcem orgánů jak žijících, tak i zemřelých osob se může stát pouze ten, kdo splňuje přísná legislativní a medicínská kritéria. V současné době rozlišujeme tyto kontraindikace:

2.2.1 Legislativní kritéria K legislativním kritériím, jež zabraňují možnosti vzniku stát se dárcem orgánů, patří: -

nesouhlas s odnímáním orgánů a tkání - u dárců zemřelých vzniklý za jejich života, u žijících dárců buď písemný, nebo ústní;

-

pobyt ve VTOS (nevztahuje se na vyšetřovací vazbu);

-

u trestných činů pak zmaření účelů pitvy;29

-

příslušnost k rizikovým skupinám;

-

dárcem je cizí státní příslušník (platí pouze v ČR);

-

neznámá totožnost.30

2.2.2 Medicínská kritéria V rámci medicínských kritérií rozlišujeme kontraindikace absolutní a relativní. K absolutním kontraindikacím patří: -

Závažné přenosné infekční onemocnění možného dárce, které by mohlo ohrozit na životě příjemce orgánu. Mezi tato onemocnění patří: AIDS, onemocnění tuberkulózou, onemocnění hepatitidou B či hepatitidou C, léčbou neovlivnitelný septický stav – reakce organismu na infekci.

-

Maligní (zhoubná) onemocnění možného dárce, které by se mohlo přenést transplantovaným orgánem do těla příjemce.

-

Podezření, že po transplantaci orgán nebude v těle příjemce schopen postačující funkce. Jedná se o vyloučení spíše poměrné, které se vztahuje pouze k jednotlivým orgánům. (Po infarktu myokardu je kontraindikací odběr srdce, ale nevylučuje se odběr jater, ledvin či plic).31

29






transplantácie. Praha. ISBN 978-802-4619-644. Str. 54.

19

-

Neznámá příčina úmrtí nebo onemocnění neznámé povahy.32

Relativní kontraindikací, při které je volen individuální postup, rozumíme všechny ostatní komplikované stavy a přidružená onemocnění (věk, diabetes mellitus, hypertenze apod.).33

2.3 Rozšířená kritéria dárců Největší část transplantovaných orgánů pochází od posmrtných (kadaverózních) dárců orgánů a téměř sedmina transplantovaných orgánů pochází od dárců živých. 34 Vzhledem k tomu, že počet dárců orgánů a tkání je nedostačující, tak není chybou orgán odebrat a pak ho následně nepoužít. Chybou by naopak bylo dárce neuváženě odmítnout. V případě pochybností o vhodnosti použití orgánu musí být vždy na zřeteli to, že nesmí dojít k tomu, aby se transplantací přeneslo na příjemce vážnější onemocnění, než je jeho základní.35 Nyní proto uvedu příklady dárců, které mohou být při odebírání orgánů brány v úvahu.

2.3.1 Dárci po smrti srdce Dárci s nebijícím srdcem představují významný zdroj orgánů k transplantacím. Pro tyto dárce jsou definována přesná kritéria. Jedná se o jedince, u kterých došlo k zástavě srdce a resuscitací se nepodařilo srdeční akci obnovit. Po tak zvaném non touch intervalu (10 minut), kdy na těle již nelze provést žádné léčebné úkony, lze provést odběr orgánů.36

2.3.2 Dárci s infekčním onemocněním Za relativně bezpečné se považují takové transplantace, kdy nebyl zaznamenán žádný přenos bakteriální infekce od dárců s pozitivními bakteriemi. Všichni příjemci těchto orgánů musí být zajištěni profylakticky (zamezující nákaze) širokospektrými antibiotiky, či 32





Srov. BARTH, Hermann. "Die Goldene Regel als Maßstab für die Urteilsbildung zur Organspende" - Referat

bei der Superintendentenkonferenz der Evangelischen Kirche im Rheinland in Wuppertal.Hannover: Evangelische Kirche in Deutschland, 2008, [online]. [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: <www.ekd.de> Str. 3-4. 35





20

antibiotiky přímo citlivými na původce onemocnění. Užití orgánů od dárců s bakteriemiemi se pokládá za jednu z možností zesílení počtu orgánů vhodných k transplantacím.37

2.3.3 Dárci s anamnézou maligního onemocnění Maligní (zhoubné) onemocnění možného dárce, které by mohlo být přeneseno transplantovaným orgánem do těla příjemce, se považuje za absolutní vyloučení jako možného dárce k odběru orgánů. Výjimkou je primárně izolovaný tumor mozku, izolovaný karcinom kůže a karcinom děložního hrdla. Dárci s primárním tumorem mozku jsou nyní také považováni za rizikové, protože byly ojediněle přenesené některé typy nádorů od dárce na příjemce. Pro dárce s maligním onemocněním nejsou zcela jasná kritéria. Ve všech případech se musí každý dárce posuzovat individuálně a přihlížet se k rizikovým faktorům, a to i ke stavu možného příjemce.38

2.4 Stanovení okamžiku smrti V souvislosti s dárcovstvím orgánů zemřelých je nutné se zmínit o stanovení okamžiku smrti, od kterého se odvíjí možnost odběru orgánů k transplantaci od neživých dárců. Člověk byl po celá staletí považován za mrtvého, pokud se mu zastavilo srdce. Operující lékaři měli velké psychologické bariéry a morální výhrady, které se týkaly odběru orgánů. Teprve v roce 1966 položila Francouzská akademie medicíny za čas stanovení bodu smrti člověka nevratnou ztrátu mozkové aktivity. V roce 1968 komise na Harvardské škole medicíny pod vedením Henry K. Beecher publikovala zprávu, která mozkovou smrt definuje jako skutečnou smrt člověka. Od té doby platí ve většině západních zemí, že „mozková smrt“ je smrtí člověka, ta byla také zakotvena v německém transplantačním zákoně.39 Pro účely odběru orgánů v České republice se okamžik smrti stanovuje dvěma způsoby, a to srdeční zástavou a smrtí mozku.40

37





Srov. MAIO, Giovanni. Mittelpunkt Mensch: Ethik in der Medizin: Ein Lehrbuch. ISBN 978-3-7945-2448-8.

Str. 282. 40



21

2.4.1 Srdeční zástava Jedním ze způsobů stanovení okamžiku smrti se považuje zástava srdeční, kdy se nepodařilo srdeční činnost obnovit, a to jak srdeční masáží, tak umělým dýcháním. Je nutné znát přesný okamžik srdeční zástavy, kdy smrt musí být prohlášena ve zdravotnickém zařízení. Tato smrt je základním bodem pro plán dárců s nebijícím srdcem.41

2.4.2 Smrt mozku U člověka, který jeví známky smrti mozku, se musí nejprve provést dvakrát v průběhu čtyř hodin základní klinická vyšetření. Vyšetření provádějí dva lékaři, z nichž musí alespoň jeden být atestovaný anesteziolog, neurolog či neurochirurg. Nejdříve je nutno vyloučit, že se na stavu nemocného podílí intoxikace, tlumivé či relaxační léky, metabolický či endokrinní rozvrat a primární podchlazení. U dětí do jednoho roku se tato klinická vyšetření uskutečňují dvakrát v průběhu 48 hodin, a to dětským lékařem či neurologem. Definitivní diagnózu smrti mozku stanoví ošetřující lékaři, kteří jsou podepsáni v „Protokolu o zjištění smrti“, a kteří též prováděli klinická vyšetření.42 I když je ve skutečnosti legitimní mozkovou smrt jako smrt člověka definovat, zůstává také do budoucna tato definice sporná.43

41






Str. 283.

22

3

Organizace odběrů a transplantací orgánů V předešlé kapitole jsem se věnovala dárcovství orgánů a tkání, které můžeme rozdělit

do dvou skupin, a to na dárcovství žijících osob, kterými nemusí být nutně pouze pokrevně příbuzní a dárcovství zemřelých (kadaverózní), jehož ústředním bodem je stanovení okamžiku smrti. Uvedla jsem též nutné medicínské a legislativní podmínky, které musí člověk splnit, aby se vůbec mohl stát dárcem. Pro rozvoj transplantace tkání je velice důležitá organizace dárcovského programu. Ať už proběhne odběr tkáně samostatně bez vazby na transplantační centrum, nebo současně s odběrem orgánů, tak je vždy důležité zajistit včasnou identifikaci dárce; údaje o klinickém stavu dárce; ověřit, zdali dárce není zapsán v Národním registru osob odmítajících odběr; včas svolat odběrový tým (provést odběr); včas odeslat odebrané tkáně do tkáňové banky.44 V této části své práce se budu zabývat organizací odběrů a transplantací orgánů, kde zmíním koordinaci odběrů transplantací, a to i včetně České republiky.

3.1 Koordinace odběrů a transplantací Na konci 60. let byly postupně vyvinuty programy pro společné získávání orgánů a společný výběr příjemců. S rostoucí potřebou orgánů od zemřelých dárců bylo zjištěno, že dobře fungující transplantační systém umožní lepší využití orgánů od zemřelých dárců zvýšením počtu multiorgánových odběrů. Orgány, pro které nejsou aktuálně příhodní příjemci, jsou poskytnuty k dispozici jinam a naopak.45 Dobrá spolupráce dárcovské nemocnice s transplantačním centrem je totiž základní podmínkou pro úspěšný odběr orgánů od zemřelého dárce a záchrany života nemocného příjemce. Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. v § 20 nařizuje všem zdravotnickým zařízením povinnost informovat o potenciálním dárci příslušné transplantační centrum. Je nutné, aby lékař dárcovské nemocnice telefonicky informoval koordinátora transplantačního centra včas, ihned po vyšetření, kde byla stanovena smrt mozku.46

44







23

Hlavním úkolem transplantačního programu je pak zajištění dostupnosti transplantací všem, kteří je potřebují. Tento komplexní úkol se skládá z mnoha kroků, za něž jsou zodpovědné určené osoby či instituce. Nejefektivnější je regionální charakter systému, kdy ze stejné geografické oblasti, ze které jsou získávány orgány zemřelých dárců, jsou též nemocní potřebující transplantaci. Ti jsou registrováni na společné, regionální čekací listině. Za tuto činnost jsou zodpovědná regionální transplantační centra, která provádí transplantace příslušných orgánů pro svůj region. Nadregionální transplantační systém pak musí mít centrální koordinační středisko, kde jsou hlášeni všichni dostupní dárci orgánů ze všech regionů, kde se provádí alokace odebíraných orgánů (výběr potenciálních příjemců).47

3.2 Čekací listiny na transplantace a výběr příjemců Charakteristickou vlastností transplantačního systému je jeho všeobecná dostupnost. To znamená, že všichni lidé, kterým může transplantace orgánů zachránit život, či zlepšit jeho kvalitu, by měli mít stejnou možnost se zařadit jak na čekací listinu, tak i možnost nabídnutí a transplantace tkáně či orgánu. Zařazování na čekací listiny, jejich vedení a následný výběr možných příjemců se proto musí řídit všemi přístupnými, jasně definovanými a srozumitelnými pravidly, jež jsou založené na spravedlivých principech.48 Pro zařazení pacientů do čekací listiny je však rozhodující očekávaný úspěch transplantace. Při rozhodování o přijetí do pořadníku pro transplantaci orgánu je třeba zkoumat, zda individuální celkový zdravotní stav pacienta může očekávat úspěšnou transplantaci. Vyloučení z pořadníku by bylo možné, kdyby transplantace samotná byla příliš riskantní, nebo transplantační funkce by nebyly dlouhotrvající. Přijetí tedy závisí na lékařském kritériu.49 Čekací listiny na orgánové transplantace obsahují identifikační data čekatelů včetně medicínských i nemedicínských údajů, které sehrávají důležitou roli při rozhodování se o budoucím příjemci. Množství a charakter údajů se liší v závislosti na potřebném orgánu. Při sebemenší změně se data v čekací listině okamžitě aktualizují.50 47






Str. 286 – 287. 50



24

Zařazení (registraci) na regionální čekací listinu provádí specialista v součinnosti s regionálním transplantačním centrem. To je možné pouze se souhlasem pacienta, který je připraven v případě vhodného dárce kdykoli podstoupit transplantaci a být tedy kdykoli dostupný.51

3.2.1 Faktory a principy výběrového postupu příjemců Nemocní na čekací listině jsou pro budoucí výběr možných příjemců zařazeni buď do „běžné“ či „zvláštní“ kategorie (pořadí). Toto zvláštní pořadí je při výběru upřednostněno před běžným pořadím, a to především z medicínských důvodů, kam spadají například urgentní čekatelé ohrožení na životě.52 Při výběru příjemců (alokaci odebraných orgánů) je pak brán zřetel na určité faktory jak obecně medicínského, tak i nemedicínského charakteru. Příkladem medicínských faktorů je například krevní skupina, tělesné rozměry, výsledky virologických vyšetření, zdravotní stav čekatele apod. Do nemedicínských faktorů se pak řadí především čekací doba, bilance poskytnutých orgánů proti orgánům přijatým v daném regionu čekatele ze společného systému apod.53 Základními principy výběrového postupu jsou vždy obecná prospěšnost (utilitářský princip), jejímž cílem je maximální doba funkce jednotlivých transplantátů (tedy výběr příjemců, u kterých se předpokládá nejdelší doba funkčnosti transplantovaného orgánu) a spravedlnost realizující se tak, že orgán je nabídnut tomu, kdo ho v dané chvíli nejvíce potřebuje (čekatel ohrožený na životě); kdo má na jiný orgán pouze omezenou šanci nebo kdo si jej zaslouží nejvíce apod. Tyto dva principy jsou však ve vzájemném konfliktu, z tohoto důvodu je výsledný algoritmus většinou oboustranným kompromisem.54

51









25

3.3 Současná organizace odběrů a transplantací v ČR V České republice je transplantační program organizován na regionálním principu s centrálním koordinačním střediskem. Transplantační centra jsou ve svém regionu odpovědná za spolupráci s dárcovskými nemocnicemi a za organizaci odběrů orgánů, zařazování pacientů do čekacích listin, jejich aktualizaci, vykonávání transplantací a péče o nemocné po transplantaci.55 V současné době je u nás sedm Transplantačních center: 

IKEM Praha (transplantace ledvin, srdce, jater, slinivky břišní),



FN Motol Praha (transplantace dětských ledvin, plic),



FN Plzeň (transplantace ledvin),



FN Hradec Králové (transplantace ledvin),



FN Ostrava (transplantace ledvin),



FN Olomouc (transplantace ledvin),



CKTCH FN Brno (transplantace ledvin, jater, srdce).56

Koordinační středisko transplantačního systému ČR je v IKEM (Institut klinické a experimentální medicíny v Praze). To je součástí zdravotnického zařízení, které se specializuje na orgánové transplantace.57 To vede celostátní seznam dárců orgánů, čekací listiny a každý rok vytváří statistické údaje o transplantacích a o dlouhodobém pozorování nemocných po transplantaci.58 Regionální odběroví koordinátoři do IKEM hlásí všechny možné dárce orgánů se smrtí mozku. Pokud by se jednalo o multiorgánový odběr, musí vést koordinátor výběr možných příjemců, a to srdce, jater, pankreatu a plic. Dále informuje o možném dárci transplantační centra, která naváží přímý kontakt s koordinátorem v regionu, kde se nachází možný dárce. Regionální odběrový koordinátor zorganizuje v dárcovské nemocnici odběr. Potom jednotlivé týmy odjíždějí s orgány k vybraným příjemcům.59 Někdy odběrová centra (odběrové organizace tkáňových bank) pro tkáně pracují nezávisle a odděleně od týmů, které zajišťují odběry orgánů, a to kvůli představě, že by informace blízkým 55



http://www.kst.cz/web/?page_id=1102 [cit. 17. 7. 2014].

57







26

zemřelého dárce o možnosti odběru tkání mohla nepříznivě ovlivnit postoj pozůstalých k odběru orgánů. Přítomnost týmu, který odebírá tkáně, představuje další zátěž jak pro personál transplantačního centra, tak i pro transplantačního koordinátora. Tkáňové banky, které nespolupracují s transplantačními centry, tvrdí, že je jejich činnost účinnější, když se nezdržují ohledy na odběr orgánů.60

3.4 Odmítnutí transplantovaného orgánu příjemcem Každý člověk je biologicky neopakovatelná bytost. Pokud je tkáň jednoho jedince transplantována někomu jinému, může to u příjemce vyvolat různé reakce. Příjemce rozpozná, že přenesená tkáň není jeho a začne se bránit proti jejímu přihojení systémem odhojovacích reakcí. Síla těchto reakcí závisí na antigenní vzdálenosti dárce a příjemce, která je podmíněna geneticky. Za antigen se považuje jakákoliv cizorodá látka, která může vyvolat v organismu imunitní odpověď.61

3.4.1 Imunosuprese Po úspěšné transplantaci orgánů se objevuje biologická překážka, kterou je nutno překonat, abychom mohli očekávat dlouhodobý úspěch. Jedná se o imunologický problém odmítnutí. Imunitu zajišťují specializované buňky lymfocyty, které jsou schopny rozpoznat cizorodé částečky, aby napadly organismus. Lymfocyty tak mohou nasadit chemický útok, kterými útočící bakterie zničí a viry neutralizují. Lymfocyty střeží tělo a cirkulují v cévních prostorech. DNA je programováno tak, aby reagovalo na antigeny, kterým by mohl být lidský organismus vystaven, aby je ničil. Lymfocyty ihned rozpoznají orgány od jiných lidí jako cizí, krev totiž cirkuluje přes transplantovaný orgán, který se stává útočištěm pro záněty. Infiltrují do něj lymfocyty zabíječe a protilátky, které ho zničí a ucpou cévy, které jsou důležité pro zásobování krví s živinami.62

60

BALÁŽ, Peter, Július JANEK a Miloš ADAMEC. Odběry orgánů k transplantaci: Odbery orgánov na


Srov. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Rub života - líc smrti. Praha: Orbis, 1975. ISBN neuvedeno. Str. 117.

62


Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 8020408835. Str. 113 – 114.

27

Spouštěčem pro odmítnutí je antigenní různost dárce a příjemce. K odmítnutí nedojde mezi identickými dvojčaty, která mají stejnou DNA. Aby byla transplantace úspěšná mezi neidentickými jedinci, je nutné zajistit terapii, která zamezí rozpoznání cizí tkáně.63 První lék, který tyto požadavky splňoval, byl azothioprin (Imuran), který vyvinul doktor Roy Calne Anglii, tým dr. Murrayho ho na počátku šedesátých let s úspěchem použil u pacientů v Bostnu. Od té doby se objevily lepší léky, které působí ve prospěch pacienta.64 Cílem imunosupresivní léčby tedy je zabránění odhojování transplantovaného orgánu či tkáně. Imunosupresivní léčba se dělí na indukční, udržovací a antirejekční. -

indukční imunosuprese se snaží co nejrychleji navodit imunitní útlum a snížit riziko časné rejekce (odhojení).

-

udržovací imunosuprese je kombinací několika léků podávající se od okamžiku transplantace. Dávky mají zabránit vzniku akutní či chronické rejekce, aniž by vyvolávaly nežádoucí účinky.

-

antirejekční imunosuprese se pak používá pouze krátkodobě, a to v případě zjištěného odhojování transplantovaných orgánů.65

Mezi nežádoucí účinky imunosuprese patří porucha renálních funkcí (selhávání ledvin), systémová hypertenze, obezita, porucha lipidů, vředová choroba, a také zvýšené riziko malignity. K dalším nežádoucím účinkům imunosuprese patří též i riziko infekčních komplikací.66

63


Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 8020408835. Str. 114. 64


Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 8020408835. Str. 114 – 115. 65


66

Srov. MÁLEK, Ivan. Transplantace srdce: pohled kardiologa. 1. vyd. Praha: Triton, 2004, 103 s. ISBN 80-

725-4510-8. Str. 63.

28

4 Lidskoprávní rámec transplantací V předešlé kapitole jsem se zabývala organizací odběrů a transplantací, kde jsem uvedla i transplantační program v České republice. Zmínila jsem koordinaci odběrů, čekací listiny a výběr příjemce, faktory výběrového postupu příjemců, které jsou jak medicínského, tak i nemedicínského charakteru. K hlavním principům výběrového postupu pak patří obecná prospěšnost a spravedlnost. I přesto, že transplantace je v mnoha zemích široce užívanou léčebnou metodou, tak přenos orgánů představuje velké množství etických problémů, a to jak v souvislosti s mezilidskými vztahy, tak i osobní a sociální odpovědnosti a předvídatelným následkům.67 To je důvod, proč je nutná legislativní regulace odběrů a transplantací orgánů a tkání, která by zajistila ochranu osobnosti a práva na tělesnou integritu; vyloučila by střet zájmů (zúčastněných subjektů) a legislativně by definovala postupy.68 V této části své práce se tedy budu zabývat významnými lidskoprávními dokumenty chránící lidská práva a důstojnost lidské bytosti v souvislosti s transplantacemi orgánů.

4.1

Úmluva o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy (č. 96/2001) Významným dokumentem v oblasti transplantační medicíny, který se týká ochrany

lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, je „Úmluva o lidských právech a biomedicíně“. Ta byla dle článku 39 odst. 4 Ústavy České republiky schválena jako mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Úmluva o lidských právech a biomedicíně vstoupila v platnost 1. prosince 1999, Českou republikou pak byla ratifikována dne 1. října 2001.69 Úmluva je nadřazena běžným zákonům souvisejících s uplatňováním práv občanů ve zdravotnictví. Úmluva o lidských právech a biomedicíně vznikla na základě zrychlujícího se vývoje biologie a medicíny, který by měl sloužit k prospěchu jak současné, tak i budoucí generace. Úkolem Úmluvy je ochrana lidské důstojnosti a lidských práv, které by mohly být ohroženy 67

Srov. Studie z bioetiky: etika v biomedicíně a biotechnice. 1. vyd. Editor Josef Dolista, Miroslav Sapík. České

Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2006-2008, 3 sv. ISBN 978-80-7394-004-13. Str. 63. 68



Srov.

Úmluva

o

lidských

právech

a

biomedicíně.

[cit. 13. 7. 2015].

29

Dostupná

z:

činy zneužívající tohoto medicínského pokroku.70 Úmluva v kapitole 1, čl. 2 upozorňuje na to, že „zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.“ 71 Úmluva proto klade velký důraz na potřebu mezinárodní spolupráce a veřejnou diskuzi nad otázkami, které přináší aplikace biologie a medicíny.72 Úmluva o lidských právech a biomedicíně tedy chrání důstojnost a svébytnost každého člověka, aniž by byl znemožněn další pokrok ve vědě a ve výzkumu. Zároveň vyjadřuje potřebu využívat pokroku výlučně ku prospěchu člověka a společnosti, proto se zásady a obecná pravidla, jež jsou obsažená v Úmluvě, netýkají pouze prospěchu jednotlivců, ale i celé společnosti. S ohledem na aplikaci biologie a medicíny jsou určité zásady, obsažené v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy, dále rozpracovány v několika dodatkových protokolech, ke kterým patří Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí, o biotechnologiích, o lidské genetice, o transplantacích orgánů a tkání lidského původu, o xenotransplantacích aj.73 Pro tuto práci je však stěžejní Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu.

4.1.1 Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu Dodatkový protokol Úmluvy o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy, o transplantacích orgánů a tkání lidského původu, je důležitým dokumentem, který usiluje o ochranu důstojnosti a svébytnosti všech lidských bytostí, zajištění úcty k integritě lidské bytosti a ostatních práv a základních svobod při transplantaci orgánů a tkání lidského původu. Tento Protokol vychází z potřeby posílení evropské spolupráce plynoucí z nedostatku orgánů a tkání, z vědomí etických, psychologických a sociokulturních problémů spojených s transplantacemi, z vědomí možného vzniku jednání ohrožujícího lidský život, blaho a důstojnost člověka projevující se zneužíváním orgánů a tkání, z vědomí nutnosti zajištění podmínek chránících práva a svobody dárců a příjemců orgánů a tkání včetně ochrany před

70

Srov.

Úmluva

o

lidských

právech

a

biomedicíně.

Dostupná

z:

[7. 8. 2015]. 71

Úmluva

o

lidských

právech

a

biomedicíně.

Dostupná

z:

[cit. 6. 8. 2015]. 72

Srov.

Úmluva

o

lidských

právech

a

biomedicíně.

t. 6. 8. 2015]. 73

Srov. http://www.krev.info/Text/Umluva_biomedicina_vysvetleni.htm [cit. 6. 8. 2015].

30

Dostupná

z:

komercializací částí lidského těla, jež jsou zapojeny do získávání, výměny a distribuce orgánů a tkání, což je uvedeno již v samotné preambuli.74 Na základě těchto problémů Protokol obsahuje opatření týkající se rovné, spravedlivé a efektivní distribuce transplantací, o které se dočítáme ve 3. článku II. kapitoly: „tkáně, mají být distribuovány v souladu s transparentními, objektivními a řádně zdůvodnitelnými pravidly podle zdravotních kritérií“75, přičemž jsou stanoveny osoby zodpovědné za rozhodování o distribuci orgánů. Zároveň však musí být, v rámci každé země, brán v úvahu i princip solidarity.

II. kapitola dále pojednává o profesních povinnostech a standardech,

o informovanosti příjemce o možných rizicích, důsledcích a možných alternativách zákroku a o minimalizaci přenosu rizik nemoci na příjemce.76 V protokolu je dále uveden odběr orgánů a tkání od žijících dárců, přičemž je upozorněno na nutnost informovanosti o právech a zárukách, které stanoví zákon na ochranu dárce. Protokol uvádí, že: „odběr orgánů a tkání od žijících osob může být proveden pouze pro terapeutický prospěch příjemce a pouze pokud nejsou k dispozici vhodné orgány a tkáně ze zemřelých osob a neexistuje žádná alternativní léčebná metoda srovnatelného účinku.“77 Následně je zmíněna nutnost svobodného, konkrétního a informovaného souhlasu k příslušnému zákroku žijícího dárce, přičemž je ošetřena i situace, kdy osoba není schopna dát k odebrání orgánu či tkáně souhlas. IV. kapitola se pak věnuje odběru orgánů a tkání od zemřelých dárců, pro který je klíčové stanovení smrti a povolení k odběru. Není tu opomenuta ani úcta k lidskému tělu, která je zmíněna v čl. 18: „s lidským tělem se musí zacházet s úctou a musí být provedeny všechny úkony, aby bylo tělo pokud možno upraveno do původní podoby.“ 78 V šesté kapitole, článku 21 se pak dočítáme o zákazu finančního prospěchu, přičemž ustanovení nebrání poskytnutí úhrady za náklady spojené s odběrem či nezbytným lékařským vyšetřením žijícího dárce, úhradu nákladu na oprávněnou odměnu spojenou s lékařskými či technickými službami 74

Srov. Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu. Dostupné z: <

old.lf3.cuni.cz/etika/ulpb_dodatkovy_protokol_transplantace.rtf > [cit. 6. 8. 2015]. 75

Dodatkový

protokol

o

transplantacích

orgánů

a

tkání

lidského

původu.

Dostupné

z:

[cit. 6. 8. 2015]. 76

Srov. Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu. Dostupné z:

[cit. 6. 8. 2015]. 77

Dodatkový

protokol

o

transplantacích

orgánů

a

tkání

lidského

původu.

Dostupné

z:

původu.

Dostupné

z:

[cit. 6. 8. 2015]. 78

Dodatkový

protokol

o

transplantacích

orgánů

a

tkání

lidského

[cit. 6. 8. 2015].

31

v souvislosti s transplantací nebo náhrady v případě újmy, která by vznikla v důsledku odběru orgánu či tkáně. Ve 22. článku je pak nekompromisně zakázáno obchodování s orgány a tkáněmi. VII. kapitola se pak věnuje mlčenlivosti, neboť všechny informace v oblasti transplantační medicíny jsou důvěrné.79

4.2

Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro lidské orgány určené k transplantacím Vzhledem k velkým rozdílům úrovně transplantační legislativy v rámci státu Evropské

unie, došlo dne 7. července 2010 k přijetí Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2010/53/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro lidské orgány určené k transplantaci, a to Evropským parlamentem a Radou Evropské unie.80 Tato směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2010/53/EU stanovuje: 

Společné jakostní a bezpečnostní normy jak pro odběr, tak i pro převoz a použití orgánů na úrovni Unie, které by usnadnily výměnu orgánů zaručující příjemcům, že odebrané orgány v jiném členském státě obsahují totožné základní jakostní a bezpečnostní orgány, jako odebrané orgány v jejich zemi.81



Dostupnost orgánů, které jsou určené k transplantaci. Jejím cílem je efektivně využít všechny dostupné orgány. Směrnice se orientuje též i na podporu a motivaci občanů, aby se stali dárci orgánů.



Podmínky mezinárodní výměny orgánů mezi členskými státy.



Požadavky na ochranu obou stran (dárce i příjemce) a stanovení zásad pro darování orgánů (souhlas, ochrana osobních údajů).



Povinnosti příslušných orgánů členských států zajišťujících jakost a bezpečnost orgánů během celého postupu (od samotného darování k transplantaci).82

79

Srov. Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu. Dostupné z:

[cit. 6. 8. 2015]. 80

Srov. POLIAKOVÁ, Monika. Etické aspekty v oblasti dárcovství orgánů a orgánových transplantací. Praha,

2012. Bakalářská práce. Bankovní institut vysoká škola Praha. [cit. 28. 7. 2014]. Dostupný z www: . Str. 32. 81

Srov. Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU dostupné z: ˂http://eur-lex.europa.eu/legal-

content/CS/ALL/;ELX_SESSIONID=GkZTTQ4NT3HXwnmr6DzB24yb28Qj8bYknL4gT9P1yyDYdLQx9rgK! 1274237966?uri=CELEX:32010L0053˃ [cit. 8. 8. 2015]. 82

Srov. www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=75586 [cit. 8. 8. 2015].

32

Směrnice je dále doplněna Akčním plánem pro darování a transplantaci orgánů, jejímž cílem je zajistit kvalitu, bezpečnost a zvýšení efektivity celého systému transplantací v rámci EU.83 Pro členské státy přijetí této Směrnice EU 2010/53/EU znamená povinnost přenést tuto směrnici do národních právních řádů.84

83


84


33

5 Legislativní rámec České republiky V předchozí kapitole jsem se věnovala lidskoprávnímu rámci transplantací. Zmínila jsem významný dokument chránící lidská práva a důstojnost lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, kterou je Úmluva o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy a její Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu, který je pro oblast transplantační medicíny stěžejní. Ten usiluje o ochranu důstojnosti a svébytnosti všech lidských bytostí, zajištění úcty k integritě lidské bytosti a ostatních práv a základních svobod při transplantaci orgánů a tkání lidského původu. Úmluva a Protokol patří k mezinárodním smlouvám, které jsou pro Českou republiku závazné a nadřazené běžným zákonům souvisejících s uplatňováním práv občanů ve zdravotnictví. Dále jsem uvedla i Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro lidské orgány určené k transplantacím, které jsou doplněny o Akční plán pro darování a transplantaci orgánů usilující o kvalitu, bezpečnost a zvýšení efektivity celého systému transplantací v rámci EU. V souvislosti

s výše

zmíněnými

významnými

lidskoprávními

mezinárodními

dokumenty v oblasti transplantací nelze opomenout právní úpravu odběrů a transplantací v České republice, o které jsem se již stručně zmiňovala v kapitole 1.3.1. Tou je zákon č. 285/2002 Sb. O darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), jehož právní úprava je srovnatelná s obdobnými evropskými úpravami, přičemž respektuje tyto mezinárodní úmluvy, kterými je vázána.

5.1 Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. Důležitým legislativním a základním dokumentem v oblasti transplantační medicíny v České republice je Transplantační zákon, který byl přijat 30. května 2002. Jeho přijetím došlo k nahrazení právní úpravy vycházející především z §26 zákona č. 20/1996 Sb., o péči a zdraví lidu. Tento Transplantační zákon stanovuje podmínky odběru tkání a orgánů u žijících dárců, nezapomínaje na ochranu nezletilých osob; osob, jež jsou zbaveny způsobilosti k právním úkonům a osob, u kterých momentální zdravotní stav nemůže zvážit důsledky týkající se provedení tohoto úkonu. S tím souvisí ustanovení Etické komise, která je složena nejméně z 5 členů (lékaři, jeden klinický psycholog a právník), jež dohlíží na ochranu osoby dárce. Dále ukládá podmínky odběru tkání a orgánů u zemřelých dárců, zabývá se 34

transplantačními centry, koordinačními středisky, mezinárodní spoluprací apod.85 Transplantační zákon byl 31. ledna 2013 novelizován (včetně souvisejících zákonů – 586/1992, 285/2002, 48/1997, 110/2006), čímž došlo zároveň i ke zrušení prováděcího právního předpisu nařízení vlády č. 436/2002 Sb.86 Tato novela zákona začleňuje příslušné předpisy EU a upravuje pravidla pro zajištění jakostních a bezpečnostních norem pro orgány určené k transplantaci za účelem zajištění vysoké úrovně ochrany lidského zdraví, na které přijatá Směrnice klade zvláštní důraz.87 Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. je dále doprovázen dalšími právními normami.

Prováděcí právní předpisy

5.1.1

K prováděcím právním předpisům Transplantačního zákona patří: 

Nařízení vlády č. 436/2002 Sb. (nevratnost smrti mozku), které stanovovalo předepsané druhy vyšetření a stanovení závěrečné diagnózy. To bylo v lednu 2013 zrušeno novelou zákona č. 285/2002 Sb.



Vyhláška č. 437/2002 Sb. o zdravotní způsobilosti dárce tkání a orgánů pro účely transplantací. Tou se stanovují bližší podmínky posuzování zdravotní způsobilosti včetně rozsahu vyšetření žijícího nebo zemřelého dárce tkání nebo orgánů pro účely transplantací.



Vyhláška č. 479/2002 Sb. o odborné způsobilosti lékařů, kteří zjišťují smrt a těch, co provádějí vyšetření potvrzující nevratnost smrti pro účely odběru tkání nebo orgánů určených pro transplantaci.



Vyhláška č. 434/2004 Sb. o podrobnostech rozsahu a obsahu povinně uváděných dat do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů.



Zákon č. 296/2008 Sb. o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka - zákon o lidských tkáních a buňkách.88

85

Srov. Zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační

zákon). Dostupné z:
Srov. http://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-ze-dne-31-ledna-2013-kterym-se-meni-zakon-c-

2852002-sb-o-darovani-odberech-a-transplantacich-tkani-a-organu-a-o-zmene-nekterych-zakonu-transplantacnizakon-ve-zneni-pozdejsich-predpisu-a-dalsi-souvisejici-zakony-19413.html [cit. 8. 8. 2015]. 87


88


35

Související zdravotnické normy

5.1.2

Souvisejícími (zdravotnickými) normami jsou: 

Vyhláška č. 422/2008 Sb. o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka.



Zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu 

§ 26 – zabývá se odnímáním částí lidského těla v souvislosti s léčebně preventivní péčí, lékařskou vědou, výzkumem a výukovými účely, odběrem krve, tkání a orgánů

 

§ 67d – věnující se zdravotnickým registrům

Zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění 

§ 35a – uvádí, které náležitosti v souvislosti s transplantacemi jsou hrazeny zdravotní pojišťovnou příjemce.89

5.1.3

Ostatní právní normy K dalším významným právním normám České republiky patří, kromě již výše zmíněné

Úmluvy o lidských právech a biomedicíně: 

Zákon č. 40/2009 Sb. (Trestní zákoník), ve kterém jsou v Hlavě I. definované trestné činy související s neoprávněným nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, lidským embryem a lidským genomem. Sem se řadí neoprávněné odebrání tkání a orgánů (§164); nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány (§165) a odběr tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu (§166).90



Zákon č. 40/1964 Sb. (Občanský zákoník) definující osobu blízkou, zákonného zástupce apod.



Zákon č. 95/2004 Sb. věnující se odborné způsobilosti lékařů.



Zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů.91

5.1.4 Národní akční plán pro darování a transplantaci orgánů pro léta 2010 2016 Vzhledem

k nedostačujícímu

uspokojení

rostoucí

potřeby

orgánů

určených

k transplantaci připravilo Ministerstvo zdravotnictví České republiky „Národní akční plán pro 89

Srov. www.kst.cz/web/download/Pravni-uprava-transplantaci-II-2012.ppt [cit. 23. 8. 2014].

90

Srov. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Dostupné z [cit. 15. 8. 2015].

91

Srov. www.kst.cz/web/download/Pravni-uprava-transplantaci-II-2012.ppt [cit. 23. 8. 2014].

36

darování a transplantaci orgánů pro léta 2010-2016“, který reaguje na evropskou direktivu. Cílem tohoto akčního plánu je především zvýšení kvality v oblasti transplantací, zlepšení situace dárcovství orgánů (aplikací systému místních koordinátorů), včetně zlepšení úrovně financování transplantační medicíny.92 Součástí akčního plánu je především Národní dárcovský program, legislativní opatření a zahraniční spolupráce. Opomenuto ovšem není ani vzdělávání v oblasti transplantační medicíny pro management zdravotnických zařízení, jehož účelem je posílení kvality zdravotní péče a zvýšení počtu dárců. Národní akční plán by měl do dárcovských nemocnic ustanovit také místního dárcovského konzultanta zodpovědného za využití možného potenciálu dárců v daném zdravotnickém zařízení.93 Výše zmíněné lidskoprávní dokumenty týkající se transplantací usilují o ochranu a zajištění lidské důstojnosti, která je základem a cílem lidských práv. Tu však blíže představím v následující kapitole.

92

Srov.

transplantacni-mediciny-a-darcovstvi-organu-v-ceske-republice_3930_1513_1.html> [ cit. 16. 8. 2015]. 93

Srov.

transplantacni-mediciny-a-darcovstvi-organu-v-ceske-republice_3930_1513_1.html> [ cit. 16. 8. 2015].

37

Teologicko-etická měřítka

6

V předchozích dvou kapitolách jsem představila významné lidskoprávní dokumenty týkající se ochrany lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s transplantacemi orgánů, a to jak na mezinárodní úrovni, kam patří především Úmluva o lidských právech a biomedicíně a její Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu, tak i na úrovni národní, kam se řadí Zákon č. 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, tzv. transplantační zákon. Zmíněné eticko-právní dokumenty, stejně jako četné etické a ekonomické otázky týkající se záchrany nemocného jedince či odběru orgánů a tkání, jsou pro teologickoetickou reflexi, která pro posouzení, rozhodování a jednání nabízí své relevantní nástroje, velice důležité. Než se však budu věnovat jednotlivým hlediskům teologické etiky a tématům z nich vyplývajících, ze kterých následně budu vyvozovat důsledky plynoucí z této problematiky, tak nejprve tuto disciplínu krátce představím, a to i včetně její - pro transplantační medicínu významné oblasti, kterou je biomedicínská etika.

6.1

Křesťanská (teologická) etika Teologická etika je etická reflexe, pracující na základě křesťanského poselství. Vychází

z lidské praxe a jejího etického i morálního posouzení a přispívá k tomu z křesťanské perspektivy, ve světle evangelia.94 Teologická etika využívá poznatky obecné etiky nebo filosofické etiky, čímž se od ní učí. Teologická etika je specifická tím, že je zvyklá na dialog a multidisciplinární přístup, který vede k mezioborovému řešení a snaží se přispívat k lidsky důstojnému utváření lidské praxe v různých oblastech. Když Teologická etika reflektuje nějaký problém, snaží se nejdříve naslouchat zkušenostem a poznatkům dané problematiky z hlediska různých zúčastněných aktérů a disciplín. Potom může vnést své prostředky a zkušenosti a hledat tak dobré a správné rozhodování a jednání, sledující plně lidsky zdařilý život.95 Teologická etika přináší do etické reflexe zkušenosti křesťanské víry. To, co je v případě Teologické etiky specifické, se označuje jako proprium, které spočívá v rozhodnutí se pro

94

Srov. MILFAIT, René. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce. 1. vyd. Ve Středoklukách:

Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. Str. 57. 95


Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. Str. 39.

38

osobu Ježíše Krista, z čehož plynou i určité důsledky – jde o rozhodnutí pro pochopení člověka jako idey člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobenství, lidská důstojnost, rovnost a jedinečnost každého člověka.96 Teologická etika promýšlí důsledky pro smýšlení, postoje, rozhodování, jednání, osobní i společný život, kdy otázka po posledním cíli (smyslu lidského života) a jednání je zodpovězena ve světle představy o definitivním lidském naplnění (výsledném dokonání dle biblického zjevení), kterým je hlásání a uskutečnění „Božího království“.97 Bůh volá člověka k zodpovědnosti, aby utvářel svůj život i svět. Z této charakteristiky vyplývá praxe, která zahrnuje solidaritu; pomoc utlačovaným a slabým; zajištění lidské důstojnosti a spravedlnost. K tomu všemu pomáhá přikázání lásky k Bohu, k sobě i bližním. Být křesťanem nabízí autentický etický model.98 Ježíš Kristus nám svým životem ukázal, jak nám láska v utrpení umožňuje přijmout za vlastní potřeby druhých. Uzdravení a záchrana života je totiž velký dar.99

6.1.1 Dělení Teologické etiky Teologická etika se rozděluje na dva celky: a) Fundamentální (obecná) teologická etika, která se zabývá základy, mezi které patří svědomí, základní pojmy etiky, morálka, rovnost, moralita a étos. Odůvodňuje morální posouzení a jednání. Pomocí otázek „co mám konat“ a „proč mám závazek vůbec něco konat či nekonat“ studuje platné normy a nabízí podmínky pro odůvodnění a platnost morálních vět. Dívá se na člověka jako na mravní subjekt a bere v úvahu jeho otázky, aby se jeho život plně zdařil. b) Speciální (aplikovaná) teologická etika, staví na fundamentální etice a jde jí o konkrétní mravní praxi. Ptá se „jak se mám rozhodovat a jak mám jednat v konkrétním případě a konkrétní situaci.“ Zabývá se oblastmi lidské praxe a problémy. Přispívá k odpovědím na otázku po smysluplném utváření konkrétního lidského života a lidsky důstojném utváření lidské praxe. Speciální teologická etika se dále dělí na individuální a sociální. 96



Srov. MILFAIT René, Uvedení do křesťanské etiky a mravnosti: dobré srdce pro dobrou a spravedlivou cestu

(života a pokoje), Power point prezentace, přednáška pro veřejnost, ČKA Praha a Jabok, 5. 5. 2014. 98



Srov. http://www.kst.cz/web/download/nabozenstvi-a-transplantace.pdf [cit. 27. 8. 2014].

39

 Individuální teologická etika, se zabývá tématy, která se týkají mravního subjektu ve vztahu k němu samému a k druhým. Můžeme se s ní setkat ale i v problematice vztahů a v bio-medicínsko-etických diskusích.100 Konkrétním příkladem nám zde může být i oblast transplantace a darování lidských orgánů.  Sociální teologická etika, se zajímá o morální kvalitu podmínek a problémů lidského života a praxe v rámci nadindividuálních struktur, institucí nebo sociálních útvarů.101 Výše zmíněné rozdělení jednotlivých oblastí Teologické etiky si nelze vykládat jako nemožné vzájemného propojení, nýbrž naopak. Jednotlivé oblasti Teologické etiky se vzájemně propojují a přistupují k tématu v širší a ucelenější celistvosti.102 I pro toto téma je proto významné, že se teologická etika zabývá tím, jak utvářet život, aby byl dobrý a spravedlivý, tzn., že se to týká osobního života, vztahů i větších celků, systémů, které osobní život a vztahy přesahují a ovlivňují. Proto v této práci budou pojednány nástroje, které se týkají osobních, vztahových i systémových aspektů či oblastí problematiky transplantací.

6.1.2 Biomedicínská etika a její principy Jak jsem již v samotném úvodu zmínila, tak jednou z mnoha oblastí Teologické etiky je i biomedicínská etika, kterou nyní s ohledem na transplantace lidských orgánů, jež jsou záležitostí medicíny a etiky, blíže představím, a to včetně jejích základních principů. Biomedicínská etika jako etika je disciplínou, která reflektuje určitou oblast biomedicíny z hlediska morální kvality (jednání, postoje, vztahy, instituce).103 Ta vznikla v důsledku nárůstu medicínskoetických otázek souvisejících s pokrokem moderní medicíny, které se začaly vyskytovat od 70. let 20. století především v USA. V souvislosti s transplantační medicínou nám může být konkrétním příkladem např. první úspěšná transplantace ledvin,

100


Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. Str. 58- 59. 101





Srov. MILFAIT René, Uvedení do biomedicínské etiky, Výukové materiály pro Jabok a PSP ETF, in IS

Jabok, Uvedení do biomedicínské etiky, Power point prezentace, 2010.

40

která se uskutečnila roku 1954 v USA, což byl počátek stále se rozšiřující a diferencující se transplantační medicíny.104 Biomedicínská etika v sobě ale zahrnuje i další otázky biomedicíny, které bezprostředně nesouvisejí se vztahem lékař-pacient či zdravotní sestra-pacient. Tato etika byla původně široce pojata jako bioetika, která formuluje a přezkoumává morální pravidla pro vědeckotechnické zacházení s životem obecně, především pak s lidským životem. Pojem „bioetika“ byl běžně používaný od 70. let v USA jako „bioethics“,105 který poprvé použil v roce 1971 onkolog Potter, a to ve smyslu etické reflexe problémů, které jsou blízké medicíně, především v souvislosti s biovědami, jež přesahuje étos povolání a medicínskou (lékařskou) etiku orientovanou na situace jednání lékařů.106 Bioetiku tedy můžeme chápat jako „vědní oblast zabývající se všemi etickými aspekty bioetických a medicínských věd a jejich praktickou aplikací.“107 V biomedicínské etice je podstatou morálního hodnocení, které je slučitelné s řadou morálních teorií, přístup „čtyř principů“, které rozpracovali v USA Beuchamp a Childress. Na základě těchto principů dochází k posuzování morálních problémů z hlediska hodnot, jež jsou přijímány prima facie (evidentně platné). To znamená, že princip je v určité situaci morálně zavazující, pokud že se nedostává do konfliktu s jiným108. Tyto čtyři principy jsou východiskem a směrnicemi, které se vždy při řešení etických problémů medicíny osvědčily.109 Jak tedy můžeme vidět, tak morálně normativní základnou pro bio-medicínsko-etické otázky není zvláštní étos povolání, nýbrž morální principy, které hrají významnou roli i mimo oblast medicíny.110 104


Jabok. 105


Jabok, Uvedení do biomedicínské etiky, Power point prezentace, 2010. 106


Jabok, Uvedení do biomedicínské etiky, Power point prezentace, 2010. 107

Srov. http://bioetika.cz/clanky/2004-1-uvod.pdf [cit. 12. 7. 2015].

108


Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 8020408835. Str. 119-120. 109

Srov.

STROBACHOVÁ,

Ingrid.

Etika.

[online].

[cit.

2015-03-30].

Dostupné

z: . 110


Jabok.

41

Principy biomedicínské etiky lze rozlišit na principy prvního řádu, kam spadá: 1) Respekt k lidské autonomii Tento princip znamená respekt ke stavu nezávislého, samostatného jednání, které není ovlivněno vnějším okolím.111 „Princip autonomie má základ v samotném slově autonomie, které znamená nezávislost, svébytnost, svobodu vůle, individuální volbu, sebeurčení, samostatnost.“112 Jde o formu svobodné aktivity, ve které si jedinec sám určuje způsob svého jednání dle svých vlastních preferencí, přání, hodnot a ideálů. Autonomie však předpokládá schopnost zvážit a rozlišit jednotlivé možnosti a uskutečnění vlastních předsevzatých plánů.113 V souvislosti s lékařskou etikou se autonomie týká především práva nemocného na sebeurčení, které je doložené informovaným souhlasem.114 V kontextu transplantační medicíny lze tento princip vyložit tak, že oba účastníci (příjemce i dárce) musejí být ve svém rozhodnutí svobodní a musí být informováni o možných rizicích tohoto zákroku. Především je nutné samotné svolení dárce.115 Což je též obsahem významných lidskoprávních dokumentů. 2) Závazek neuškodit (nonmaleficence) a prospět (beneficence) Dalším morálním principem je závazek neškození, který má svůj základ již v Hippokratově zásadě „Primum non nocere!“ („Především neškodit.“).116 Tento princip zakazuje ublížit, poškodit nebo usmrtit jiné, čímž je zároveň podporou přikázání

111

Srov. MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 153 s. ISBN 80-

247-1024-2. Str. 44. 112

ZÍMOVÁ, Pavlína. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. Principy lékařské etiky. [online]. 2012 č. 3, s 2

Dostupné z: [cit. 24. 7. 2014]. 113


247-1024-2. Str. 44. 114


247-1024-2. Str. 44. 115

Srov. JEMELKA, Petr. Bioetika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 68 s. ISBN 978-802-1046-269.

Str. 27. 116

Srov. ZÍMOVÁ, Pavlína. Časopis zdravotnického práva a biotiky. Principy lékařské etiky. [online]. 2012 č. 3,

s 2 Dostupné z: [cit. 24. 7. 2014].

42

„nezabiješ“.117 Tento závazek by ve vztahu k transplantacím na první pohled především zakazoval operovat zcela zdravé lidi, např. kvůli odebrání ledviny, neboť každá operace vede k nějakému poškození, byť by šlo třeba o pooperační bolesti. Toto nevyhnutelné poškození se však v medicíně ospravedlňuje očekávaným přínosem pro pacienta, který nebezpečí podstupuje. Takto se dostáváme k principu prospěšnosti,118 který též vychází z Hippokratovy přísahy: „Salus aegroti suprema lex.“ („Zdraví nemocného je nejvyšším zákonem.“).119 Z principu prospěšnosti vyplývá, že kdykoliv se snažíme druhému prospět, objevuje se též i riziko poškození. Z tohoto důvodu je nutné uvažovat o prospěšnosti v součinnosti s principem nepoškozovat. V lékařské praxi se operace a s ní související riziko poškození zvažuje tehdy, pokud že se dá očekávat, že výsledkem bude pro pacienta čistý léčebný prospěch. Riziko poškození je tedy oprávněné pouze tehdy, pokud že je převáženo výhodami operace.120 3) Princip spravedlnosti Čtvrtým principem je princip spravedlnosti. Jde o závazek přistupovat ke konkurujícím si nárokům spravedlivě, zejména z hlediska etiky zdraví v souvislosti s nedostatkem zdrojů, respektem k lidským právům (jak příjemce, tak i dárce) a k morálně přijatelným zákonům.121 Princip spravedlnosti tedy odkazuje na rozdělení zdravotní péče a zdrojů spravedlivým způsobem. Princip spravedlnosti můžeme rozdělit na dvě odvětví: 

Srovnávací spravedlnost – ta se týká lékařských zdrojů, což je založeno na posouzení potřeby a naléhavosti stavu. Srovnávací spravedlnost zároveň vyžaduje rozhodnutí o tom, kdo si „zaslouží“ omezené zdravotní prostředky.

117


247-1024-2. Str. 43. 118



Srov. ZÍMOVÁ, Pavlína. Časopis zdravotnického práva a biotiky. Principy lékařské etiky. [online]. 2012 č. 3,

s 2 Dostupné z: [cit. 24. 7. 2014]. 120





43



Distributivní spravedlnost pak zahrnuje rozhodování o alokaci zdravotnických prostředků, jež jsou rozděleny spíše dle ekonomických či sociálních principů než dle individuálních potřeb.122

Jako doplnění výše zmíněných principů se uvádějí ještě principy druhého řádu, kam patří: pravdivost, respekt k soukromí, povinnost mlčenlivosti, důvěrnost, etika ctnosti vztažená na toto povolání. 123 Tyto principy však potřebují dále ještě obsahově konkretizovat, neboť není dána jejich hierarchie, v důsledku čehož pak dochází k napětí při vzájemném konfliktu.124 Jak můžeme vidět, tak etickou tkání biomedicínské etiky je bezesporu lidská důstojnost, která je základem a cílem lidských práv a svobod člověka. 125 Jelikož biomedicínská etika má základ v Teologické etice, do které spadá, vyjadřuje se Německá biskupská konference k lidské důstojnosti následovně: „Biblický obraz člověka a zejména lidská důstojnost tvoří rámec pro lidské jednání. I neteologická odůvodnění vedou k poznání, že lidská důstojnost náleží člověku už jen na základě jeho lidského bytí a přednostně předchází každé právní úpravě. V tomto smyslu tvoří princip lidské důstojnosti, v němž je zakotvena nedotknutelnost i tělesné existence člověka, zároveň základ naší demokratické ústavy.“126 Koncept lidské důstojnosti a lidských práv proto představuje nutný rámec jak pro etické, tak i etickoprávní vypořádání se s otázkami moderní biomedicíny.127

6.2 Lidská důstojnost Jedním ze základních aspektů teologické etiky je nejednou zmiňovaná lidská důstojnost, která je základem a cílem lidských práv a svobod člověka. Můžeme se s ní, jakožto s etickým a právním pojmem, setkávat v různých etických a právních diskuzích či v řadě lidsko122

Srov. http://cs.265health.com/public-health-safety/medical-research/1010023617.html#.U_ipvPl_t3F [cit. 20.

8. 2014]. 123


Jabok. 124


Jabok. 125


Jabok. 126

Viz Německá biskupská konference, 2001, in René Milfait, Uvedení do biomedicínské etiky, Výukové

materiály pro Jabok a PSP ETF, in IS Jabok. 127


Jabok.

44

právních dokumentů128 týkajících se i biomedicínských témat. V kontextu transplantační medicíny je lidská důstojnost obsažena v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy a jejím Dodatkovém protokolu o transplantacích orgánů a tkání lidského původu. V rámci legislativy České republiky pak v tzv. Transplantačním zákoně. Zaměřme se ale nyní na samotný pojem „lidská důstojnost“. Na čem je vlastně tento pojem založen, co znamená, jak vzniká a jak ho lze porušit či ztratit? A jak vůbec jednat v oblasti transplantační medicíny, aby tato lidská důstojnost nebyla porušena? Interpretace lidské důstojnosti není vůbec snadná, neboť v její souvislosti bývá sporný též i rozsah a dosah ochrany zajištěné lidskou důstojností a stanovení jednání, která jsou či nejsou v jejím souladu. Konkrétními příklady jednání, které byly v rozporu s lidskou důstojností, nám jsou hrůzné zkušenosti, které se odehrávaly za nacistického režimu. Protože je lidská důstojnost stále porušitelná, tak se normativně stanovuje její nedotknutelnost. Lidská důstojnost pak slouží jako kritický nástroj proti rozmanitému porušování.129 Existuje mnoho různých konceptů lidské důstojnosti, k nimž nejvýznamnější patří:  Lidská důstojnost jako ochrana sebeurčení.  Lidská důstojnost jako právo na zajištění existenčního minima a ostatních základních životních potřeb (sociální koncept).  Lidská důstojnost jako ochrana bazálních práv (ensemble teorie).  Lidská důstojnost jako subjekt možné zodpovědnosti.  Lidská důstojnost jako ochrana před ponižováním, narušením sebeúcty jako znak solidarity.130

6.2.1 Lidská důstojnost na globální, regionální a národní úrovni S lidskou důstojností se můžeme setkat jak na globální, tak i regionální a národní úrovni, přičemž je obsažena již v samotné preambuli Všeobecné deklarace lidských práv a svobod (VDLP), kde stojí, že „uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv

128



Srov. MILFAIT, René. Lidská práva osob s postižením, nevyléčitelně nemocných a umírajících na pozadí

nacistických sterilizací a programu "Euthanasie". 2., rozš. vyd. Středokluky: Zdeněk Susa, 2013, 423 s. ISBN 978-80-86057-85-9. Str. 211. 130



45

všech členů lidské rodiny je základem svobod, spravedlnosti a míru ve světě.“131 V článku 1 pak čteme, že „všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech.“ 132 Lidská práva, zmíněná ve VDLP, představují konkretizaci lidské důstojnosti – dávají jí obsah, rozvíjejí ji a poukazují na to, že práva jsou tu proto, aby byla důstojnost každého člověka respektována, chráněna a zajištěna. Na tomto základě pak můžeme říci, že lidskoprávní princip lidské důstojnosti je základem a cílem lidských práv.133 Na národní úrovni se lidská důstojnost vyskytuje v Listině základních práv a svobod, která je v souladu s mezinárodními lidskoprávními dokumenty. Zde se dočítáme, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ 134 (čl. 1). Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“135 (čl. 10). Na regionální úrovni pak v preambuli Charty základních práv EU nacházíme toto: „Unie, vědoma si svého duchovního a mravního dědictví, se opírá o nedílné, všeobecné hodnoty lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity (…).“136 V kapitole I s názvem „Důstojnost“, čl. 1 je pak stanovení, že „Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a ochráněna.“137 Konkrétním příkladem ochrany a zajištění lidské důstojnosti, v souvislosti s transplantacemi, je pak Úmluva o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy, která se,

131

Všeobecná deklarace lidských práv. Dostupná z:
deklarace-lidskych-prav.pdf> [cit. 9. 8. 2015]. 132

Všeobecná deklarace lidských práv. Dostupná z:
deklarace-lidskych-prav.pdf> [cit. 9. 8. 2015]. 133



Listina základních práv a svobod. Dostupná z
predsednictva-ceske-narodni-rady-o-vyhlaseni-listiny-zakladnich-prav-a-svobod-jako-soucasti-ustavnihoporadku-ceske-republiky.html> [cit. 10. 8. 2015]. 135


Charta

základních

práv

EU.

In:

Charta

základních

práv

eu.

Dostupné

z:

[cit. 10. 8. 2015] Str. 2. 137

Charta

základních

práv

EU.

In:

Charta

základních

práv

eu.

Dostupné

[cit. 10. 8. 2015] Str. 2.

46

z:

v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, zavazuje, že „bude chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí (…)“138 Lidskoprávní dokumenty hovořící o nedotknutelnosti lidské důstojnosti jako principu v právu a etice znamenají uznání lidské důstojnosti, a to uznáním vrozeného a nezadatelného práva každému člověku, jež učiní součástí práva pozitivního. Lidská důstojnost, z níž vyplývají centrální práva, pak poskytuje kritérium dovolující posoudit morální legitimnost právního řádu.139 Vzhledem k tomu, že člověk je vnímán jako sociální bytost, která je utvářena ve vztazích, tak jsou i minimální sociální garance odvozovány bezprostředně z lidské důstojnosti. Z tohoto důvodu ústavy některých členských států EU výslovně uvádějí lidskou důstojnost v kontextu svobody, sociálního státu a solidarity („dignité sociale“). To však neznamená, že by tento vzájemný vztah odkázanosti a oddanosti jedince a společenství zbavoval lidskou bytost její hodnoty, ale že jí má zajišťovat podmínky, které by umožnily a podpořily svobodný, harmonický a zodpovědný rozvoj osobnosti (ochrana osobnosti, svobody a základního dobra – vztahy, rodina apod.). Tato povinnost zajištění podmínek pro uskutečnění důstojnosti každého člověka ukládá státu či EU pojetí lidské důstojnosti jakožto nejvyššího hodnotového principu, tudíž i objektivního práva, přičemž povinnost chránit lidskou důstojnost nekončí ani konstatováním smrti (i přesto, že intenzita ochrany postupem času klesá), neboť zemřelý člověk neustále zůstává v paměti společenství živých.140

6.2.2 Lidská důstojnost v étosu pomáhajících profesí S pojmem lidské důstojnosti se můžeme setkat i v étosu určitých povolání či profesí. V souvislosti s transplantacemi jde především o étos povolání zdravotních sester (Etický kodex zdravotních sester) a lékařů, neboť lékařská etika je ukotvena v respektování lidské důstojnosti a z ní vyplývajících lidských práv, čímž má být chráněna před ideologickým zneužitím a svévolným zacházením. Dle Etického kodexu České lékařské komory je 138

Úmluva

o

lidských

právech

a

biomedicíně.

Dostupná

z:

[cit. 10. 8. 2015]. 139



MEYER, Jürgen (Hrsg.), Charta der Grundrechte der Europäischen Union, s. 125; srov. WAGNEROVÁ,

Eliška / Vojtěch ŠIMÍČEK / Tomáš LANGÁŠEK / Ivo POSPÍŠIL a kolektiv, Listina základních práv a svobod. Komentář, s. 57-59. In: Milfait, René, Reiterace lidských práv z teologickoetické perspektivy, manuskript studie, 2015.

47

povinností lékaře pečovat o zdraví jedince i společnosti, a to s ohledem na důstojnost lidského jedince, přičemž má chránit zdraví a život a mírnit utrpení všech bez jakýchkoliv rozdílů náboženských, národnostních, politických apod. Dle Mezinárodního kodexu lékařské etiky má lékař poskytovat kvalifikovanou službu se soucitem a s úctou k lidské důstojnosti. Lidská důstojnost patří k základním etickým principům medicíny.141

6.2.3 Lidská důstojnost a Kantův kategorický imperativ Při odůvodňování a výkladu pojmu lidské důstojnosti nelze opomenout ani Kantův kategorický imperativ, který má v této oblasti své důležité místo. U Kanta je nedotknutelná důstojnost člověka, která je spojena s výhradními právy, uznána jakožto subjektu morality. Na základě Kanta pak člověk existuje kvůli sobě samému, a proto má právo, aby se s ním patřičným způsobem jednalo, ale s ním i spojenou povinnost, aby i on odpovídajícím způsobem jednal s druhými. Tento Kantův kategorický imperativ, který zakazuje úplnou instrumentalizaci a degradaci člověka na pouhý objekt,142 zní takto: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“143 V kontextu transplantací lze tento imperativ vyložit tak, že není možné vnímat dárce orgánů jako pouhý objekt zájmů, který by člověku posloužil v případě potřeby nového orgánů či tkáně. Ten se v praxi může konkrétně projevovat obchodem s lidskými orgány či urychlením lidské smrti pro využití lidských orgánů. V souladu s lidskou důstojností je proto vždy důležité respektovat svobodný a informovaný souhlas dárce, jehož čin musí být vždy výlučně darem.

6.2.4 Lidská důstojnost ve stanoviscích církví Lidská důstojnost bývá zdůrazňována též i v církevních dokumentech, mezi které patří např. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“ (Radost a naděje) z II. Vatikánského koncilu. V první části se zde píše o člověku, který je stvořen k Božímu obrazu,

141


nacistických sterilizací a programu "Euthanasie". 2., rozš. vyd. Středokluky: Zdeněk Susa, 2013, 423 s. ISBN 978-80-86057-85-9. Str. 220-221. 142


Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. Str. 297-299. 143

Kant Immanuel: Základy metafyziky mravů, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, s. 91 in MILFAIT,

René. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. Str. 299.

48

kdy skrze tuto ideu můžeme uznat pravou důstojnost a povolání člověka. Důstojnost člověka je založena v jeho povolání ke společenství s Bohem. V Bohu má tedy člověk důstojnost.144 Dalším významným dokumentem je sociální encyklika Jana XXIII. „Pacem in terris“ (O míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě). Ta považuje Všeobecnou deklaraci lidských práv za velmi důležitou pro vytvoření právního a politického řádu všech národů světa, neboť je v ní uznána osobní důstojnost všech lidí. Každému člověku je přiznáno právo svobodně hledat pravdu, jednat dle mravních norem, dožadovat se spravedlnosti atd.145 V dokumentu Papežské biblické komise nazvaném „Bible a morálka“ se píše o tom, že ani idea lidské důstojnosti a přirozenosti není určujícím činitelem mravního jednání křesťana, ale že základem pro to je vztah k Ježíši Kristu, spojení s ním a jeho následování. Mravní jednání se totiž zakládá na spojení s Kristem a na přebývání Ducha, který se takto projevuje.146 O lidské důstojnosti v souvislosti s transplantacemi se vyjádřil Jan Pavel II. se ve své řeči k XVIII. mezinárodního kongresu Transplantační společnosti v Římě, kde poukázal na to, že v oblasti medicíny musí být základním rozlišovacím kritériem obrana a podpora integrálního dobra lidské osoby v souladu s důstojností, která každému přísluší pro jeho lidství. Z toho plyne, že každý medicínský úkon, který je vykonaný na člověku, je podřízen omezením, jež plynou z technických možností a z hranic daných respektem k samotné lidské přirozenosti. Pokud je tedy něco možné technicky, není ještě důvod, aby to bylo morálně přípustné. Následně uvedl obchodování s lidskými orgány, které je považováno za morálně nepřijatelné, protože používání těla jako věci porušuje důstojnost člověka. Jan Pavel II. ve své řeči též poukázal na eticky důležité důsledky transplantace orgánů, mezi které patří: 1) Potřeba informovaného souhlasu, která má eticky důležitý důsledek. Jedinci musí být náležitě informování o příslušném procesu, aby mohli souhlasit či odmítnout a to svobodně a svědomitě. Etickou platnost v případě nepřítomnosti dárce má také souhlas příbuzných. Souhlas musí dát i příjemce darovaných orgánů.

144







49

2) Životně důležité orgány, které jsou v těle po jednom, je možné odejmout pouze po smrti člověka. V jiném případě by šlo o záměrné usmrcení dárce pro odběr orgánů. Zde se objevuje problém týkající se bezpečného faktu smrti - kdy lze osobu považovat určitě za mrtvou? 3) Jakmile nastane smrt, projeví se biologické známky, které umí medicína rozeznat. Kritéria používaná dnešní medicínou nelze chápat ke spolehlivému zjištění smrti jako vědeckotechnické zjištění přesného okamžiku smrti člověka, ale jako vědecké prostředky identifikace biologických známek, že osoba je opravdu mrtvá. Vědecké přístupy přesunuly důraz od kardio-respiračních známek k neurologickému kritériu. Jde o nevratné zastavení veškeré mozkové aktivity. Ke spolehlivému zjištění smrti nečiní církev technická rozhodnutí. Vymezuje se na svou evangelijní povinnost a to porovnávat

data

zajišťovaná

lékařskou

vědou

s křesťanským

porozuměním

a poukazovat na souhlas či konflikty, které by mohly ohrozit lidskou důstojnost. 4) Přidělování darovaných orgánů prostřednictvím seznamů čekatelů a přiřazování priorit. Z morálního hlediska je patrný požadavek spravedlnosti, aby kritéria pro přidělování orgánu nebyla v žádném případě diskriminující. Rozhodnutí o tom, kdo má mít přednost při získání orgánu, má spočívat na imunologických a klinických faktorech. 5) Hledání alternativního řešení problému orgánů pro transplantace, konkrétně transplantace živočišných orgánů, tedy xenotransplantace. Otázku legitimity otevřel v roce 1956 již papež Pius XII., který prohlásil, že předpokladem přípustnosti xenotransplantace je nenarušení psychologické či genetické integrity přijímající osoby. Zároveň musí být doložena biologická reálnost úspěšnosti transplantace, kdy příjemce nebude vystaven nadměrnému riziku.147 Jan Pavel II. dále upozorňoval na to, že v každém případě je důležité vyhnout se metodám, které nedokáží respektovat důstojnost a hodnotu člověka. Hlavně pokusy s lidským klonováním, kde je cílem získat orgány pro transplantace. Techniky, které zahrnují manipulace s lidskými embryi a jejich ničení, nejsou morálně přijatelné, ani tehdy pokud cíl, k němuž směřují, je sám o sobě dobrý. Věda ukazuje i k jiným formám léčebných zásahů, které neobsahují klonování nebo užití embryonálních buněk, ale používají kmenové buňky 147

Srov. Jan Pavel II. Teologické texty. Časopis pro teoretické a praktické otázky teologie. Jan Pavel II. o

transplantacích.

Překlad:

Martin

[online].

Moštěk.

2004.

č.

4,

Dostupné

[cit. 23. 8. 2015].

50

z

dospělých. To je směr, kterým se má výzkum ubírat, pokud chce zachovávat důstojnost každé lidské bytosti i v embryonálním stádiu.148

6.2.5 Lidská důstojnost v židokřesťanské tradici (imago Dei/ imago Christi) S lidsko-právním pojmem „lidská důstojnost“ se můžeme též setkat v židokřesťanské tradici, kde jsou nejhlubší kořeny či impulsy tohoto pojmu spatřovány v pojetí člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobenství (imago Dei).149 Tuto ideu považuje židovská tradice za podstatnou výpověď a zároveň nejhlubší pravdu o významu, tajemství a určení člověka a jeho existence, který má účast na božském způsobu života.150 O té se dočítáme v první kapitole knihy Genesis (1, 26-27): „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (…) Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“151 V ideji obrazu a podobenství Boha je člověk člověkem skrze to, co má společného s Bohem, Hospodinem. Jako celý člověk je partnerem Boha. Důstojnost vystavěná na této ideji není, a zároveň ani nesmí být vázaná na určité vlastnosti, ctnosti, atributy, úspěchy apod., ale je spojená s celým bytím člověka,152 což rozvíjejí slova „Obraz není v člověku, obraz je člověk.“153 Z tohoto důvodu se klade velký důraz na vzájemnou úctu ke každému člověku, neboť lidský život je pro Boha cenný, každý člověk je drahocenný. Idea člověka stvořeného k obrazu a podobenství Boha má univerzální charakter, neboť ji lze vztáhnout na každého člověka jako člověka, z čehož vyplývá nejhlubší rovnost všech lidí. Tato transcendentní důstojnost člověka znamená jednak nezcizitelná práva, ale zároveň i velkou zodpovědnost. Člověk dostává dar, ale má i úkol. Být obrazem Božím 148


transplantacích.

Překlad:

Martin

[online].

Moštěk.

2004.

č.

4,

Dostupné

z

[cit. 23. 8. 2015]. 149





Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad.

19., (10. opr.) vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2013, 1387 s. ISBN 978-80-87287-66-8. 152



MILFAIT, René. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk

Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. Str. 70.

51

znamená naslouchající postoj zastupující bytosti před Bohem. Bůh tedy volá člověka k bezprostřednímu vztahu, jež ho činí protějškem božského Ty a ustanovuje jej v jeho lidském bytí osoby.154 Tento specifický vztah lze spatřovat v tom, že člověk naslouchá a odpovídá Božímu oslovení; v tom, že je určen k zodpovědnému zacházení s ostatním stvořením jakožto zodpovědný zmocněnec a správce. Toto „podobenství“ tedy zdůrazňuje blízkost, důvěrný a přátelský vztah, příbuznost a rozdílnost, což se má projevovat ve vztahu k ostatnímu stvoření, především pak k lidem. To znamená, že vláda člověka nesmí ovládat a ohrožovat člověka, neboť by tím falšovala obraz Boží. Ten, kdo by se provinil proti nedotknutelnosti lidského života vyplývající z obrazu a podobenství Boha, porušuje práva samotného Boha. Idea člověka stvořeného Bohem k jeho obrazu a podobenství se má projevovat svědectvím a zasazováním se za důstojnost člověka v různých oblastech, neboť tam, kde je tato důstojnost chráněna lze poznávat něco o lidském bytí a objevovat, kým je člověk v očích Boha.155 Vznešenost důstojnosti lidství člověka je pak pozdvižena vtělením Ježíše Krista,156 který je dle křesťanského pojetí, vrcholným Božím obrazem a podobenstvím. V něm se nám dává neviditelný Bůh jedinečným způsobem poznat. V Ježíši Kristu lze spatřovat krajní cíl a nejvyšší naplnění lidského života. To se má odrážet v životě, postojích, smýšlení, rozhodování a jednání každého člověka. Orientovat se dle lidské důstojnosti znamená sdílet přístup poznaný v Ježíši Kristu a milosrdný soud nad důstojností a bídou člověka. Neboť Ježíš Kristus nepřekonatelně a zcela věrně naplnil ideu člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobenství. Každý člověk se proto může a má stále více stávat obrazem a podobenstvím Božím dle Ježíše Krista (imago Christi). Ono následování, znovuzrození a připodobňování se k obrazu Krista jsou základní východiska a cíle křesťanské mravnosti a zároveň stěžejními měřítky křesťanské etiky.157

154








Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. Str. 88- 89.

52

6.2.6 Shrnutí Ze základního aspektu Teologické etiky - principu lidské důstojnosti - jsme se mohli dozvědět, že lidská důstojnost je základem a cílem lidských práv, jež zabezpečuje jejich ucelenost. Lidská důstojnost je univerzální, nezcizitelná a nedotknutelná. Náleží každému člověku na základě jeho lidského bytí, přičemž ji nelze nikomu vzít, ani ji ztratit (narušením či ztrátou vědomí, paměti, handicapem, stářím, smrtí apod.). Proto je nutné ji uznat každému člověku. Princip lidské důstojnosti je kritériem pro většinu etických rozhodování a zároveň významným východiskem při posuzování etické kvality medicínských zásahů, kam patří nejen transplantace, ale i umělé těhotenství, genová technologie, experimentování s člověkem apod. Jde o nejobecnější princip bioetiky, který je implicitně zahrnut a předpokládán i v některých dalších biomedicínských principech.158 V židokřesťanské tradici lze nejhlubší kořeny či impulsy lidské důstojnosti spatřovat v pojetí člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobenství (imago Dei), jehož vrcholem je osoba Ježíše Krista (imago Christi). Tento obraz a podobenství má univerzální charakter, neboť není vázán na určité vlastnosti, ctnosti, atributy, úspěchy apod., ale je spojen s celým bytím člověka. Z obrazu a podobenství Boha proto vyplývá nejhlubší rovnost všech lidí. Tato transcendentní důstojnost člověka znamená jednak nezcizitelná práva, ale zároveň i velkou zodpovědnost, která se má projevovat svědectvím a zasazováním se za důstojnost člověka v různých oblastech, neboť tam, kde je tato důstojnost chráněna lze poznávat něco o lidském bytí a objevovat, kým je člověk v očích Boha. Na základě sdělení lidskoprávních dokumentů a vyjádření církví, lze tedy lidskou důstojnost vnímat jako základ lidských práv. Proto je nutno chápat lidskou důstojnost jako premisu lidských práv, které ji konkretizují.159 Takto lze prohlásit, že respektování, ochrana a zajištění jednotlivých lidských práv zároveň znamená chránit, zajišťovat a respektovat lidskou důstojnost, kdy se prostřednictvím základních lidských práv lidské důstojnosti dostává výslovného právního uznání a obsahového naplnění.160

158

Srov. ONDOK, Josef. Bioetika. 1. vyd. Trinitas 1999, 134 s. ISBN 80-86036-24-3. Str. 52.

159




Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. Str. 281-282.

53

Z lidské důstojnosti tedy pro oblast transplantací vyplývá nutnost respektovat, chránit a zajišťovat jak práva pacienta (příjemce orgánu), tak i dárce - zajišťovat právo na fyzickou integritu (lidské tělo jako její složka), ochrana života a zdraví, zákaz převodu lidských orgánů na komerční bázi vyplývající z nedostatku orgánů, respekt k autonomnímu rozhodnutí obou účastníků (dárce i příjemce) transplantace, informovanost o možných rizicích zákroku, zabránění urychlení lidské smrti pro využití lidských orgánů, jež vedou ke konfliktu zájmů mezi umírajícím a živým atd. vyplývající z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a jejího Dodatkového protokolu. Pro každého z nás pak lidská důstojnost znamená určitou výzvu k jejímu zachování a chránění, a to i tehdy, když člověk potřebuje nový orgán či tkáň ke svému přežití.

6.3

Lidská práva Dalším důležitým a zároveň neopomenutelným hlediskem transplantací orgánů jsou

bezesporu lidská práva, která můžeme považovat za nejsilnější eticko-právně politickou ochranu dimenzí člověka a minimální existenční podmínky lidského bytí každého člověka. 161 V souvislosti s transplantacemi orgánů jde především o právo na život a zdraví a na tělesnou nedotknutelnost, integritu. Než se však těmito konkrétními právy budu zabývat, tak nejdříve obecně představím lidská práva, jejich znaky, dělení a kategorie. Poté uvedu konkrétní příklady porušování lidských práv týkající se transplantací orgánů, mezi které patří především obchod s lidskými orgány.

6.3.1 Lidská práva, zodpovědnost a povinnosti S lidskými právy se setkáváme každý den, aniž bychom se jimi nějak zabývali. Je proto nutné si uvědomit, že lidská práva neexistují sami o sobě, ale že v sobě zároveň obsahují i vyplývající povinnosti a zodpovědnosti. To znamená, že z mých práv vyplývá zároveň i moje povinnost či zodpovědnost tato práva vůči druhým plnit. Např. právo na život ukládá státu, aby chránil, respektoval a zajišťoval takové podmínky, aby se toto právo dalo uskutečnit. Povinností každého člověka je pak tedy mé právo na život ctít a chránit. Samozřejmě i naopak je i mou povinností ctít právo na život každého. 162 Jak jsem již

161





54

naznačila, je nutné a potřebné se lidskými právy zabývat právě v oblasti transplantační medicíny, neboť právo na život má každý, a to jak příjemce orgánů, tak i jeho vhodný dárce.

6.3.2 Základní znaky lidských práv Lidská práva jsou charakteristická určitými znaky, které nyní, pro ucelenější pohled do této problematiky, představím. Kromě toho, že lidská práva jsou předstátní a předpozitivní, pozitivně-právní, kritická, nedílná a vzájemně závislá a podmíněná (komplementární, napjatá), tak jsou též:  Morální – základem morálních práv je již zmiňovaná lidská důstojnost, která je základem a cílem lidských práv. Morální právo spočívá v uznání všech ostatních jako subjektů sobě rovných, přičemž se každý člověk ctí jako subjekt svobodného sebeurčení a svobodného spolurozhodování.  Univerzální a rovná – lidská práva náleží každému člověku proto, že je člověkem, a to v jakékoliv podobě. Tudíž se nehledí na nějaké znaky, jako jsou např.: barva pleti, rasa, vlastnosti, postavení, pohlaví apod.  Vrozená a nezcizitelná (nezadatelná) – lidská práva jsou vrozená, tudíž se nezískávají, nezasluhují, nepropůjčují či neztrácejí, ale zakládají se na lidském bytí jako takovém. Stát je pouze uznává a zdůrazňuje jejich postavení. Toto uznání není vázáno ani na plnění povinností. Neplní-li se povinnosti vyplývající z lidských práv, nastanou sankce či kritika nebo omezení některých práv (osoby ve výkonu trestu), ale jádro lidských práv však zůstává stejné (právo na život či zákaz mučení osob ve výkonu trestu).

163

6.3.3 Kategorizace lidských práv Vzhledem k tomu, že lidská práva se dělí do různých skupin, tak proto představím to nejrozšířenější dělení.  Občanská a politická práva Tato práva opravňují občany, aby něco činili, a naopak brání státu, aby něco konal. Občanská práva jsou především liberální práva na ochranu, jako např. osobní svobody, integritu, nedotknutelnost osoby, svobody vyznání, svědomí, projevu

163



55

a soukromí.164 Lidskoprávní dokument v ČR, kterým je Listina základních práv a svobod, v čl. 6 jasně říká, že každý má právo na život a nikdo nesmí být zbaven života.165 Mezi politická práva můžeme zařadit právo na svobodu, shromažďovací, sdružovací, právo volit a kandidovat a petiční právo.166 I tato politická práva jsou velice podstatná v oblasti transplantační medicíny. Důležité je, že i o těchto tématech se dá veřejně svobodně diskutovat, psát články, sdružovat se, bojovat formou shromáždění za práva těch, kterých se to týká. Je důležité se o tato témata zajímat a nenechávat tyto diskuse bez svých komentářů a ohlasů, ale zapojit se, protože tato práva jsou velice přínosná.  Hospodářská, kulturní a sociální práva Tato práva opravňují stát, aby něco konal pro své občany, aby to byl ten stát, který zajistí občanům lidsky důstojné podmínky, které by jinak nemohly vzniknout bez aktivity státu. Jedním důležitým právem, které do této skupiny patří, je právo na vzdělání a na odbornou přípravu. Důležitým právem je právo na zdraví. Listina základních práv a svobod v čl. 31 zmiňuje, že každý na základě veřejného pojištění má právo na dostupnou zdravotní péči a pomůcky, dle zákona státu. Dále Charta základních práv EU v čl. 15 hovoří o podmínkách týkající se práce, a to o právu na bezplatné zprostředkování práce, spravedlivé a slušné pracovní podmínky.167 Všechna tato práva se též týkají problematiky transplantací. Vzdělání je důležitou součástí, a to zejména v medicíně, biomedicíně, etice a mnoho příbuzných oborů, u kterých je nutné celoživotní vzdělávání. Vše co se týče práva ohledně pracovních podmínek, je velice cenné a důležité. Lze to uvést na příkladu darování krve, kdy zaměstnanec má od zaměstnavatele právo na náhradní volno s náhradou mzdy.  Solidární práva Jako s další skupinou práv se můžeme setkat s tzv. solidárními právy. K těmto právům můžeme zařadit např. právo na rozvoj, životní prostředí a mír. K uskutečnění 164








56

těchto solidárních práv je na úrovni mezinárodní spolupráce.168 Rozvíjet se, a to i na mezinárodní spolupráci je velmi přínosné pro transplantační medicínu. Je zapotřebí udržovat mír, a to i s ostatními státy, neboť hledání vhodných dárců je široký proces a to i na mezinárodní rovině.

6.3.4 Dimenze lidských práv Toto rozvrstvení lidských práv poukazuje spíše na téma věcného původu lidských práv, a to především na bolestné zkušenosti bezpráví, před kterými je potřeba se chránit.  První dimenze: práva, která ochraňují lidskou důstojnost a ochranu života (např.: právo na život, zákaz mučení a nelidského zacházení, právo na svobodný rozvoj osobnosti, ale i právo na spravedlivý proces, presumpce neviny apod.). Tato práva jsou označována jako negativní práva na ochranu.  Druhá dimenze: politická práva a svobody (např.: svoboda myšlení, vyznání, svědomí, projevu, shromažďování, aktivní a pasivní volební právo apod.). O těchto právech se mluví jako o pozitivních právech, protože zaručují, že se občané mohou zúčastnit rozhodovacích procesů.  Třetí dimenze: do této skupiny spadají hospodářská, sociální a kulturní práva, jak jsem již zmínila výše v této práci. Ještě sem zahrneme právo na pitnou vodu, výživu, sociální zabezpečení apod. Tato práva se označují jako pozitivní práva na podíl, neboť zabezpečují rámcové podmínky, kde se uskutečňují základní lidská práva.  Čtvrtá dimenze: Tato skupina je nejvíce diskutabilnější, protože se nově utváří. Jedná se např.: právo na přístup k informacím, na zdravé a čisté životní prostředí, na mír, na společné dědictví lidstva apod. Tato práva se formulují jako solidární práva, neboť se zaměřují na nespravedlivé rozdělování zdrojů a životních možností mezi národy.169

6.3.5 Lidská práva a transplantace orgánů Jak jsem již na samotném počátku podkapitoly zmínila, tak k hlavním právům transplantace orgánů patří právo na život, zdraví a tělesnou integritu. O těchto právech se dočítáme v Chartě základních práv EU:

168





57



ve 2. článku stojí, že: „Každý má právo na život. Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti nebo popraven.“170



3. článek se pak zmiňuje o právu na tělesnou integritu: „Každý člověk má právo na tělesnou a duševní integritu. V lékařství a biologii musí být dále respektováno: svobodný a vědomý souhlas dotčené osoby dle podmínek stanovených zákonem, zákaz eugenických praktik, zejména těch, které mají za cíl výběr osob, zákaz činit z lidského těla či jeho části, jako takových, zdroj příjmů, zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí.“171



5. článek pak zakazuje otroctví a nucené práce včetně obchodování s lidmi.

Z práva na život a zdraví vyplývá zásada, že nesmí být zásadním způsobem ohroženo zdraví a život dárce. Musí se jednat pouze o darování obnovitelných funkcí či jeden z funkčních párových orgánů a vždy se musí předkládat léčebný zájem příjemce. U příjemce může být ohroženo zdraví pouze v případě, kdy by důsledky bez provedené transplantace, byly zjevně kritičtější. Můžeme se zde setkat se zásadou subsidiarity. To znamená, že transplantace je zásah do fyzické integrity dárce, proto ji lze provést pouze v případech, kdy není možné získat vhodnou tkáň či orgán od zemřelého dárce či jinou alternativní cestou.172 Darování orgánů je samozřejmě mravně nepřípustné, pokud že dojde ke způsobení invalidního zmrzačení nebo smrti, i kdyby se tím měla oddálit smrt jiných.173 O „lidské integritě“, jakožto právu v oblasti transplantační medicíny, o které se dočítáme ve 3. článku Charty základních práv EU, hovoří Ondok jako o souladu všech funkcí, jež utvářejí lidskou přirozenost. Ta je otevřeným systémem s hierarchií jednotlivých funkcí. Jistý náznak principu lidské integrity nacházíme již u sv, Tomáše Akvinského, a to v souvislosti s řešením etického aspektu zmrzačení těla člověka. Princip integrity byl dále formulován a zdůrazňován v řadě prohlášení papeže Pia XII. Na II. Vatikánském koncilu byla, vedle

170

Charta

základních

práv

EU.

In:

Charta

základních

práv

eu.

Dostupné

z:

Dostupné

z:

[cit. 10. 8. 2015]. 171

Charta

základních

práv

EU.

In:

Charta

základních

práv

eu.

[cit. 10. 8. 2015]. 172

Srov. DOLEŽAL, Adam. Časopis zdravotnického práva a biotiky. Transplantace orgánů – etické a právní

aspekty.

[online].

2014

č.

4,

s

41

Dostupné

z:

[cit. 20. 8. 2014]. 173

MAREČKOVÁ, Bohdana. Informovanost laické veřejnosti o dárcovství orgánů. Praha, 2009. Bakalářská

práce. Univerzita Karlova. Vedoucí práce MUDr. Petr Mareček. Str. 40.

58

tělesné totality v celistvosti a integritě člověka, zdůrazňována psycho-somatická jednota.174 V 61. článku pastorální konstituce „Gaudium et spes“ stojí, že je „povinností každého člověka uchovat si pojem celistvosti lidské osoby, ve které vynikají hodnoty rozumu, vůle, svědomí a bratrství.“175 Lidské zdraví tedy není primárně záležitostí orgánů, nýbrž jejich schopností fungovat řádným způsobem. Obecně každá dílčí schopnost může být v případě nutnosti obětována ve prospěch dobra celé osoby nebo s cílem lepšího uplatnění své další lidské funkce. Sekundární funkce tedy mohou být obětovány ve prospěch funkcí primárních, ty naopak mohou být obětovány pouze v případě, kdy jde o uchování života osoby.176

6.3.6 Právo člověka na transplantaci Dalším tématem, které nás může v souvislosti s lidskými právy a transplantacemi napadat je otázka, zda člověk má na transplantaci právo. Obvykle, čím nutnější je transplantace pro udržení života a zdraví, tím na ni má určitě dotyčný pacient právo. Toto právo stojí zásadně výše, než právo zesnulého na nedotčenost jeho mrtvého těla. Nutné je však připomenout, že do cizích práv se bude přirozeně zasahovat jen do té míry, jak je to bezpodmínečně nutné. Přednostně se tedy bude usilovat o odebrání orgánu tehdy, když k němu dá dotyčný dárce či jeho příbuzní po jeho smrti souhlas. Pokud, že však takovéto svolení neexistuje nebo není možné ho již získat a transplantace nemocného je naléhavá, pak je možné v akutních, naléhavých případech, transplantát odebrat i bez příslušného dovolení, neboť zachování pacientova života a zdraví je důležitější než nedotčenost mrtvého těla. Tu je však nutné respektovat a uchovávat, pokud, že se transplantace nezakládá na akutní nutnosti a existuje-li jiná možnost, jak pacientovi pomoci. Pokud že však lékaři o jednoznačně odmítavém vyjádření příbuzných či samotného zesnulého vědí, tak i kdyby mohl být pacient zachráněn pouze okamžitou transplantací, tak je nutné odnětí orgánu vyloučit. V takovémto případě je pak těžké rozhodnout, nakolik je zapotřebí dát přednost nároku ještě žijícího pacienta nebo vůli příbuzných či samotného zesnulého.177

174


175

Gaudium

et

spes.

Dostupné

z:

[cit. 11. 8. 2015]. 176


177

Srov. ROTTER, Hans. Důstojnost lidského života. 1. vyd. Vyšehrad 1999, 107 s. ISBN 80-7021-302-7. Str.

60.

59

6.3.7 Protiprávní praktiky – obchod s lidskými orgány Nejdiskutovanějším problémem a zároveň konkrétním příkladem porušování lidských práv v souvislosti s dárcovstvím orgánů a transplantacemi je především obchod s lidskými orgány. Ten je důsledkem zvyšující se poptávky po orgánech společně s katastrofální chudobou (především pak v mnoha rozvojových zemích). „Zoufalý nedostatek darovaných orgánů v bohatých zemích vede cizince s chorobami v posledním stádiu do chudších oblastí, jako jsou Čína, Pákistán, Turecko, Egypt, Kolumbie, Filipíny, kde si mohou koupit nový poukaz na život.“178 Tento problém nedostatku orgánů k transplantaci je tak závažný, že zapříčinil vznik černého trhu s orgány, který není v Evropě akceptován - dle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně nesmí být lidské tělo a jeho části zdrojem finančního prospěchu, což se dočítáme v VII. kapitole, čl. 21: „Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.“179 V České republice lze toto ustanovení nalézt v §28 Transplantačního zákona č. 285/2002 Sb. a v novele zákona o péči a zdraví lidu (§26, ods. 10). Obchod s lidskými orgány je tedy považován za morální selhání, které se trestá odnětím svobody. I přesto, že prodej orgánů není akceptován, tak se o něm vedou diskuze. Můžeme se tak setkat jak s jeho zastánci, tak i s odpůrci. K argumentům pro zavedení placení orgánů u mrtvých dárců za života patří jednak autonomní volba, která se odůvodňuje tím, že člověk má právo nakládat se svým tělem, čili, má právo jej prodat. Druhý argument je pak utilitární, neboť zavedení placení by vedlo ke zvýšení počtu transplantací. Oponenti naopak zdůrazňují, že zavedením placení by docházelo k vraždám a předčasnému stanovení okamžiku smrti pro získání orgánů, přičemž dobrovolnost by byla velice sporná především u chudých jedinců. Dále by se obchodem degradovalo tělo na zboží a vymizel by altruismus aktu darování.180 I přesto, že variant řešení tohoto celosvětového problému je mnoho, tak nelze opomenout, že z etického hlediska je jakákoliv forma obchodu s lidskými orgány nepřípustná.

178

Celosvětový obchod s lidskými orgány jen kvete. [online]. Dostupný z: [cit 12. 8. 2015].

179

Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Dostupná z: [cit. 13. 8. 2015].

180

Srov. KUŘE, Josef a kol, Kapitoly z lékařské etiky. Brno, 2010, 144 s. ISBN neuvedeno. Str. 63.

60

6.3.8 Shrnutí Z aspektu lidských práv jsme se mohli dozvědět, že jsou nejsilnější eticko-právně politickou ochranou dimenzí člověka, které jsou spojeny s povinnostmi a zodpovědností práva chránit, zajišťovat a respektovat. Ta se nemají stát výsadou pouze nějaké skupiny, ale musejí si zachovat svoji univerzalitu.181 Pak teprve můžeme říci, že lidská důstojnost a lidská práva jsou podkladem pro rovné příležitosti a participaci všech lidí, a to ve všech oblastech života.182 V kontextu transplantací orgánů jsou hlavními právy: právo na život, zdraví a tělesnou integritu. Ta jsou zmiňována ve významných lidskoprávních dokumentech, kam patří Charta základních práv EU, Úmluva o lidských právech a biomedicíně a její Dodatkový protokol a Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. K protiprávním praktikám pak patří především obchod s lidskými orgány, který je vnímán jako morální selhání. To je z etického hlediska nepřípustné. I přesto, že prodej orgánů není akceptován, tak se o něm vedou četné diskuze.

6.4

Přikázání lásky Dalším významným teologickoetickým aspektem souvisejícím s transplantacemi lidských

orgánů, které blíže představím, je „přikázání lásky“. Můžeme si hned položit otázku, jestli z přikázání lásky automaticky plyne povinnost dárcovství a jestli jde toto přikázání spojit s respektováním práva na tělesnou nedotknutelnost. Pro lepší nástin tohoto aspektu proto nejprve uvedu příběh „O milosrdném Samaritánovi“ z Lukášova evangelia (Lk 10, 25-37). Jeden zákoník vystoupil ze shromáždění a tázal se Ježíše po věčném životě. Po Ježíšově vybídnutí, co se píše v Zákoně, odpověděl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a svého bližního miluj jako sám sebe.“ (Lk 10, 27)183 Následně poté ale chtěl od Ježíše vysvětlení, „kdo je můj bližní“. Ježíš mu na to odpověděl podobenstvím: Na cestě do Jeruzaléma ležel polomrtvý člověk. Kolem něj šel jeden kněz, ale nepomohl mu, uviděl ho a vyhnul se mu. Poté tudy šel i levita, ale 181


nacistických sterilizací a programu "Euthanasie". 2., rozš. vyd. Středokluky: Zdeněk Susa, 2013, 423 s. ISBN 978-80-86057-85-9. Str. 257 - 258. 182




19., (10. opr.) vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2013, 1387 s. ISBN 978-80-87287-66-8.

61

udělal totéž co kněz. Když však šel kolem polomrtvého člověka Samařan, byl pohnut soucitem a přistoupil k němu. Ošetřil mu rány a dopravil ho do hostince, kde o něj pečoval. Druhého dne, kdy musel odejít, dal hostinskému dva denáry, aby se o něj postaral.184 Zde na tomto příběhu můžeme vidět, že jediný Samařan, který byl v tehdejší době vnímán židy jako cizinec a nepřítel, jednal tak, jak by Ježíš chtěl, abychom jednali také i my - jednal totiž láskou. Pro Samařana byl na prvním místě polomrtvý člověk, ve kterém můžeme spatřovat obraz a podobenství Boha (imago Dei). U tohoto člověka Samařan nehleděl na to, kdo to byl, jaké byl národnosti, rasy apod., ale cítil jako morální povinnost pomoci mu. Neměl to nijak předepsané, nebyla to jeho náboženská povinnost, ale on sám se stal tím zachraňujícím, jako se stal Ježíš, který zachraňoval lidi bez jakéhokoliv rozlišování národnosti, rasy, původu apod. Na tom je založené i přikázání lásky zahrnující lásku Boha k člověku skrze působení Ježíše Krista a odpověď člověka, která se projevuje láskou k Bohu, která se projeví ve vztahu k druhému a k sobě samému.185 Láska se řadí mezi nejvyšší ctnosti, která orientuje vnímání, pocity, smýšlení, postoje a jednání či chování člověka. V lásce můžeme spatřovat sebeuskutečňování lidské osoby. Láska se označuje jako „základní mravní čin nebo základní akt mravnosti, který je jako původ, forma a cíl v pozadí všech jednotlivých konkrétních činů, aby se v nich a skrze ně uskutečňoval“186. Její kvality a postavení můžeme vidět v tzv. Velepísni lásky, kterou najdeme v 1. listu Korintským ve 13. kapitole (13, 1-13): „… láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedená nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy…“187 Dle křesťanského poselství je modelem lásky cesta Ježíše Krista. Skrze Ježíšovo hlásání přicházejícího Božího království a skrze vydanost jeho vlastního života, dostává přikázání lásky novou motivaci, odůvodnění a nejvyšší naléhavost. Právě tento Boží příklon k člověku umožňuje lásku k Němu, k sobě a druhým, přičemž k této lásce osvobozuje. Etické jednání člověka v tomto smyslu je pak důsledkem příchozího Božího království. Lásku 184





MILFAIT, René. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk

Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. Str. 214. 187



62

k bližnímu máme uskutečňovat vůči všem lidem, a to bez ohledu na to, zda stojí na naší straně, zda od nich můžeme očekávat výhody nebo prospěch, zda nás chtějí poškodit nebo zda patří k bezmocným nebo pohrdaným.188 A proto církev staví na tomto základu. Na tom, že je tu Bůh, který lidem dal při stvoření lásku, kterou později naplňuje na své cestě Ježíš Kristus. A my máme na tuto lásku odpovídat také láskou k Bohu, k bližním ale i k sobě samému. Přikázání lásky můžeme spatřovat i v souvislosti s transplantacemi orgánů a tkání, a to ve svobodném a dobrovolném souhlasu člověka darovat svůj orgán ve prospěch druhého. Tímto darem, kterým člověk zcela dobrovolně a s láskou druhému dává část sebe, projevuje svůj vřelý vztah k obdarovanému. Tento člověk totiž daruje svůj orgán z lásky k druhému, kterému chce pomoci, a to i za cenu rizika pro své zdraví a svůj život, které je s tím spojeno. Tento projev lásky lze samozřejmě uskutečnit i v případě zemřelého dárce, který by ale musel svůj souhlas - projev lásky vůči bližnímu potřebující jeho orgán - vyjádřit ještě za svého života. S tím je zároveň spojen i prvek obdarování někoho, koho dotyčný vůbec nezná, a který bude po jeho smrti v nouzi. Takto má člověk možnost, ještě za svého života, projevit pravé lidství.189 Konkrétním příkladem naplnění přikázání lásky nám může být příběh dvou bratrů. Ti žili celkem poklidný život do té doby, než mladšímu z nich v jeho šedesáti letech začaly selhávat ledviny. Měl pouze dvě možnosti, buď mohl do konce svého života chodit několikrát týdně na dialýzu, nebo podstoupit transplantaci ledvin. Jeho zdravotní stav se ale stále více zhoršoval, byl velice vyčerpaný chorobou a dialyzační léčbou, ztrácel chuť žít a vše ho bolelo. Vzhledem k tomu, že starší z bratrů nedal na svého mladšího bratra dopustit, neváhal a hned poté, co získal informace o možnosti dárcovství, se rozhodl nabídnout svému bratrovi vlastní ledvinu k transplantaci. Měl však obavy, zda nebude mít ve svých sedmdesáti letech tělo natolik zničené, že by nevyhovoval jako vhodný dárce. Když se ale následně dozvěděl, že je vhodným dárcem, a že je i přes svůj vyšší věk zcela zdráv, byl velice šťastný, že může svému bratrovi pomoci, neboť by pro něj udělal cokoliv. Operační výkon nakonec proběhl bez problémů a mladší bratr je opět zdráv, přičemž je svému staršímu bratrovi velice vděčný.190 Na tomto příběhu můžeme vidět skutečný projev lásky k bližnímu projevující se skrze bratrskou lásku. Starší bratr, stejně jako Samařan z Lukášova evangelia, neváhal svému bratru 188




247-1024-2. Str. 135. 190

Srov. [cit. 29. 8. 2015].

63

pomoci, a to skrze nabídku své vlastní ledviny pro záchranu jeho života. S projevem lásky k bližnímu se však nemusíme setkat pouze u příbuzenských vztahů, ale i u lidí, kteří svého příjemce orgánu ani neznají. Konkrétním příkladem nám může být například příběh malého Tedda. Ten se narodil s vážnou mozkovou dysfunkcí, v důsledku které se dožil pouhých sta minut. Jeho rodiče, i přesto, že byli ze ztráty jejich čerstvě narozeného dítěte velice nešťastní, tak neváhali a dali doktorům souhlas k dárcovství jeho ledvin a srdeční chlopně, čímž zachránili život mladíkovi, kterému selhávaly ledviny.191 Byl to velmi ušlechtilý čin ze strany rodičů, kde vidíme, že osud ostatních lidí jim není lhostejný. V tomto činu se nám tedy odráží též i aspekt solidarity. Jan Pavel II., který byl velmi otevřený k službě a projevu lásky, napsal, mj. encykliku Evangelium vitae. Zde uvádí, že jednou z cest rozvíjení kultury života je darování orgánů, které je provedeno eticky přijatelným způsobem proto, aby šanci na zdraví či na život dostali nemocní, kteří jinou naději někdy již nemají. Ušlechtilost tohoto činu pak spočívá v tom, že někdo nabídne bez nároku na odměnu část vlastního těla pro zdraví a prospěch druhé osoby. Jedná se o projev opravdové lásky. Dárce se totiž nevzdává jen něčeho, co mu patří, ale dává kus sebe, protože vzhledem k jednotě s duší nelze lidské tělo považovat pouze za souhrn tkání, orgánů a funkcí. Jde o podstatnou část osoby, která se skrze ně, projevuje a vyjadřuje.192 Ve své řeči k účastníkům kongresu o orgánových transplantacích se Jan Pavel II. vyjádřil takto: „Každá transplantace orgánu má svůj původ ve velmi eticky hodnotném rozhodnutí…, právě v tom spočívá ušlechtilost činu, který je opravdovým činem lásky. Proto je třeba lidským srdcím vštepovat ryzost a hloubku lásky, která se může projevit rozhodnutím stát se dárcem orgánu.“193 K tématu darování orgánů a tkání lidského původu se vyjádřil i kardinál Dominik Duka, a to v rámci konference o etice dárcovství orgánů, která se konala v říjnu 2014 v pražské IKEMU. Zde kardinál Dominik Duka poukázal na to, že dárcovství není v rozporu s vírou, nýbrž naopak194: „Darování orgánů vychází z principu přikázání lásky… Můžeme 191

Srov. [cit. 29.

8. 2015]. 192


transplantacích.

Překlad:

Martin

Moštěk.

[online].

2004.

č.

4,

Dostupné

z

[cit. 23. 8. 2015]. 193

Jan Pavel II. o transplantacích: Řeč k účastníkům kongresu o orgánových transplantacích, 20. 6. 1991.

194

Srov. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1011641-od-darcu-organu-potrebuji-cesi-nejvice-ledviny [cit.

19. 8. 2015].

64

aplikovat Ježíšova slova: „Největší lásku má ten, kdo dává život za své přátele, tady je to v přeneseném slova smyslu… a druhý moment je, že to, co chceš, aby jiní činili tobě, to čiň ty jim,“195 Ježíšova slova, která zazněla z úst Dominika Duky, týkající se největší lásky (Jan 15,13) v přeneseném slova smyslu, si nelze vykládat tak, že by se po člověku žádalo, aby daroval zcela svůj život skrze dárcovství orgánů (což je morálně nepřípustné, neboť darování orgánů, jak jsem již zmínila, má i své přísné podmínky, kdy je sledován a hlídán zdravotní stav dárce, aby se předešlo komplikacím), ale je zde poukázáno na ušlechtilý princip, kterým je konkrétní projev lásky k bližnímu vyjádřený darováním části sebe pro záchranu druhého. Z toho je vidět, že i přes dřívější negativní postoj katolické církve vůči transplantacím z důvodu „principu totality“, který dle teologů vedl k interpretaci transplantace jakožto zmrzačení (multilatio), se nyní církev vůči transplantacím staví pozitivně, což můžeme vidět v mnoha oficiálních prohlášeních Pia XII196a vyjádřeních Jana Pavla II. Z hlediska teologické etiky, která se zabývá i morálkami církví, je zde zřejmé, že se morálka vyvíjí, že je dějinná.

6.4.1 Shrnutí Přikázání lásky zahrnuje lásku Boha k člověku skrze působení Ježíše Krista a odpověď člověka projevující se láskou k Bohu. Ta se pak projevuje ve vztahu k druhému a k sobě samému. Láska patří mezi nejvyšší ctnosti, na které stojí naše jednání, chování, pocity, smýšlení apod. Láska je základem všech mravních jednání. V souvislosti s transplantacemi je darování orgánů vnímáno jako mravně hodnotný čin a projev opravdové lásky, kdy dárce dává kus sebe, neboť se nejedná pouze o souhrn tkání, orgánů a funkcí, ale jedná se o celistvost člověka, neboť člověk je v jednotě s tělem i duší. I v tomto tématu se jedná o hlavní měřítko posouzení s tím, že se respektuje i rozměr přikázání lásky, tzn. i vůči sobě samému, z čehož lze vyvodit, že je třeba respektovat tělesnou integritu dárce a jeho svobodnou volbu se rozhodnout pro dárcovství a nechápat dárcovství jako jasnou povinnost každého ani podle přikázání lásky.

195

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1011641-od-darcu-organu-potrebuji-cesi-nejvice-ledviny [cit. 19. 8.

2015]. 196

Srov. ONDOK, Josef Petr. Bioetika. 1. vyd. Svitavy: Trinitas, 1999, 134 s. Studie teologické fakulty

Jihočeské univerzity (Trinitas). ISBN 80-86036-24-3. Str. 117-118.

65

6.5

Integrita (celistvost) člověka Dalším významným aspektem transplantační medicíny je oblast integrity, která spadá do

problematiky vztahující se k dárci orgánů. Ta patří, vedle práva na život a zdraví, k základním právům, která jsou v oblasti transplantační medicíny ohrožena. Dle nové úpravy občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. lze „integritou“ rozumět tělesnou a duševní celistvost člověka. V těchto obou oblastech je člověku poskytována právní ochrana, která je u lidského těla zajišťována i po jeho smrti, což se dočítáme v §92. V souvislosti s tělesnou integritou je především zakázán jakýkoliv zásah jiným člověkem, aniž by k tomu dostal od dotyčného souhlas (§93) či nebyl poučen o následcích tohoto zásahu (§94).197 Ochrana je samozřejmě zaručena i v oblasti duševní integrity - v případě, že by někdo způsobil v oblasti duševní sféry druhému závažnou újmu, tak ho to nezbavuje odpovědnosti, a to ani v případě, že by k tomu poškozená osoba dala souhlas. To však neznamená, že by nebylo možné provést žádný zásah do duševní či tělesné integrity člověka. Výjimkou jsou případy, kdy je takovýto zásah nutný, neboť je v zájmu života či zdraví dotyčného.198 Konkrétním příkladem zásahu do tělesné integrity je transplantace orgánu, kterou je možné provést pouze v případech, kdy neexistuje jiné alternativní řešení. O tom se zmiňuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně v kapitole VI, článku 19, takto: „Odběr orgánů nebo tkání od žijící osoby pro účely transplantace lze provádět výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce, a pouze pokud není k dispozici žádný vhodný orgán nebo tkáň ze zemřelé osoby nebo jiná alternativní léčebná metoda srovnatelného účinku.“199 Jak si ale můžeme všimnout, tak Úmluva sice tento zásah do tělesné integrity připouští, ale pouze v souvislosti se souhlasem dotyčné osoby: „Nezbytný souhlas dle článku 5 musí být vyjádřen výslovně a konkrétně buď písemnou formou, nebo před příslušným úředním orgánem.“ 200 O tělesné integritě se pak přímo vyjadřuje Charta základních práv EU: „Každý člověk má právo na tělesnou a duševní integritu. V lékařství a biologii dále musí být respektováno: svobodný a vědomý souhlas dotčené osoby dle podmínek stanovených zákonem, zákaz eugenických 197

Srov.

http://www.denik.cz/ekonomika/novy-obcansky-zakonik-na-vysvetleni-zakroku-mate-plne-pravo-

20130722.html [cit. 23. 8. 2015]. 198

Srov.

http://www.denik.cz/ekonomika/novy-obcansky-zakonik-na-vysvetleni-zakroku-mate-plne-pravo-

20130722.html [cit. 23. 8. 2015]. 199

Úmluva

o

lidských

právech

a

biomedicíně.

Dostupná

z:

Dostupná

z:

[cit. 23. 8. 2015]. 200

Úmluva

o

lidských

právech

a

biomedicíně.

[cit. 23. 8. 2015].

66

praktik, zejména těch, které mají za cíl výběr osob, zákaz činit z lidského těla či jeho části, jako takových, zdroj příjmů, zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí.“201 Se zásahem do tělesné integrity nepochybně souvisejí již zmíněné principy biomedicínské etiky, kterými jsou princip neškození (nonmaleficence) a princip prospěšnosti (beneficence), které jdou ruku v ruce. V kapitole 6.1.2 jsem se zmiňovala o tom, že „Primum non nocere!“ („Především neškodit“) vycházející již od Hippokrata, zakazuje ublížit, poškodit či usmrtit člověka, což bezesporu platí i pro oblast transplantací orgánů a tkání. V tomto kontextu nám totiž vzniká překážka, zda odnětí orgánů z živého dárce neporušuje právě tento etický princip totality, resp. medicínskou zásadu „primum non nocere“, neboť potenciální dárce orgánu je při darování orgánu ohrožen poškozením, nepříjemnostmi, nepohodou, popř. i nebezpečím smrti, aniž by jemu samotnému z toho plynula nějaká výhoda. Dárce samotný přitom nemá obecný morální závazek obětovat svůj orgán. Naopak významný prospěch přináší příjemci samotnému.202 Dle názoru většiny etiků tento princip není porušen, jedná-li se o dosažení většího dobra (tj. kompenzaci principu neškození principem prospěšnosti), kterým je právě záchrana života člověka v situaci, ve které neexistuje žádné jiné řešení, a je-li splněna podmínka dobrovolného a plně informovaného souhlasu.203 Z hlediska potenciálního dárce je proto samotné darování orgánů vnímáno jako vznešený a záslužný čin, který by měl být podporován jako projev ušlechtilé solidarity a akt lásky.204 Otázkou zde však je, zdali je přáním naší společnosti, aby lékaři směli působit poškození či ho riskovat u jedné osoby jen pro prospěch osoby jiné.205 Jisté však je, že není dovoleno obětovat svůj život na úkor poskytnutí orgánů pro záchranu životů dalších osob, i kdyby si to dárce sebevíc přál.206 To nám koresponduje s aspektem přikázání lásky.

201

Charta

základních

práv

EU.

In:

Charta

základních

práv

eu.

Dostupné

z:

[cit. 10. 8. 2015]. 202



Srov. ONDOK, Josef Petr. Bioetika. 1. vyd. Svitavy: Trinitas, 1999, 134 s. Studie teologické fakulty

Jihočeské univerzity (Trinitas). ISBN 80-86036-24-3. Str. 177. 204

MAREČKOVÁ, Bohdana. Informovanost laické veřejnosti o dárcovství orgánů. Praha, 2009. Bakalářská

práce. Univerzita Karlova. Vedoucí práce MUDr. Petr Mareček. Str. 40. 205




Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 8020408835. Str. 123-124.

67

6.5.1 Smrt mozku jakožto smrt člověka? S darováním orgánů pro transplantaci v souvislosti s tělesnou integritou nám též vyvstávají četná úskalí. Jedním z nich je strach z urychlení smrti dárce orgánu, jež plyne z rozporu zájmů mezi umírajícím a živým, který naléhavě potřebuje k záchraně svého života nový orgán. Tyto obavy zároveň souvisejí i s nejasnostmi absolutního měřítka určení momentu lidské smrti a nutností získání orgánů v co nejkratší době po smrti (aby orgány ještě fungovaly).207 V důsledku toho se vedou četné debaty o tom, zda použití orgánů dárců, jejichž mozek je mrtvý, je, či není zabitím, přičemž se bere v úvahu to, že vitální funkce lze určitou dobu udržet pomocí umělé ventilace, výživy, hydratace apod. 208 Takto se pak můžeme setkat s různými otázkami jako např.: Kdy je možné člověka prohlásit za mrtvého? Kdy ho lze odpojit od přístrojů, pokud že je na nich člověk závislý? Je možné ukončit léčbu, popř. podávání tekutin u osoby v dlouhodobém bezvědomí, pokud že je mozek poškozen natolik, že nevnímá, necítí a nemyslí, přičemž není žádné naděje na zlepšení stavu? Je možné udržovat „mrtvého“ člověka při „životě“ za účelem odebrání orgánů k transplantaci? Jak dlouho je to možné a kdo nám může vůbec zaručit, že se jedná opravdu o změny nevratné? K nutnosti přesné definice smrti proto přispěly právě možnosti transplantací orgánů od mrtvých dárců.209 Jak jsem se již v kapitole 2.4 zmiňovala, kritériem stanovení smrti je smrt mozku (nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene). S touto definicí smrti se můžeme setkat od šedesátých let minulého století. Jasným poznatkem moderního chápání funkce mozku je tedy funkce mozkového kmene, který je nutnou podmínkou jak pro biologický, tak i osobní lidský život. Proto kritériem smrti člověka je smrt mozkového kmene, i přesto, že orgány lze „udržovat v chodu“. Takováto osoba pak bývá přirovnávána k chladnému tělu nemocniční márnice. Toto kritérium bylo postupně přijato lékařskými a bioetickými komisemi většinou vyspělých států. Svůj souhlas k němu dává i katolická církev, což uvedl v roce 2000 papež Jan Pavel II. v proslovu účastníkům XVIII. mezinárodního kongresu transplantační společnosti v Římě. I přes toto uznané kritérium smrti se můžeme, v souvislosti s případným odebíráním 207


aspekty.

[online].

2014

č.

4,

s

41

Dostupné

z:

[cit. 20. 8. 2014]. Str. 38. 208




247-1024-2. Str. 130.

68

orgánů za účelem transplantací, setkat s různými názory, ze kterých je patrné, že jakákoliv definice okamžiku smrti je vždy otázkou konsenzu, neboť smrt v biologickém smyslu je procesem a ne okamžikem. Zároveň je důležité poukázat i na to, že nesouhlas s definicí smrti vyplývá i z prolínání různých úrovní diskuzí navzájem. Proto je vždy nutné definovat, v jaké úrovni diskuzí se pohybujeme a uvědomit si jejich vzájemnou provázanost, přičemž první úroveň je vždy nejdůležitější.210 K těmto rovinám patří rovina: 1) Koncepční, která vychází z toho, že smrt člověka je nevratnou ztrátou toho, co je pro přirozenost člověka bytostně nejdůležitější. To souvisí se základní filosofickoteologickou

otázkou

po

přirozenosti

lidské

bytosti

a

jejích

základních

charakteristikách. Názor na smrt se pak bude lišit dle toho, jak je na lidskou bytost pohlíženo (pouze materiální fyzická jednotka, směs těla a duše, zcela spirituální a dočasně vtělená bytost), přičemž tento ontologický aspekt ovlivní i výběr odpovědi ve vztahu k definici smrti.211 2) Kriteriologická, kterou můžeme řešit až po vyjasnění roviny koncepční, neboť významné znaky člověka jsou spojovány s funkcemi lidského organismu (srdce – cirkulace, plíce – dýchání, mozek – vědomí a integrace funkcí organismu).212 3) Diagnostická, která skrze testy určuje nevratnou ztrátu funkcí a tedy smrt.213 Ve většině vědeckých komunit „západního“ světa panuje shoda, že osoba je mrtvá tehdy, když je postižena nevratnou ztrátou všech schopností integrovat a koordinovat fyzické a mentální funkce těla jako jednotky. V takovémto případě je pak smrt celého mozku brána jako správné kritérium smrti člověka, stejně jako u definitivní zástavy všech kardiopulmonálních funkcí vedoucích k nevratné zástavě všech funkcí mozku. Tato definice smrti celého mozku je zakotvena i v zákonech zemí, ve kterých dochází k transplantacím. (V rámci České republiky ji najdeme v tzv. Transplantačním zákoně č. 285/2002 Sb. v §10.) S tímto názorem se shoduje i většina těch, co vnímají smrt jako oddělení duše od těla. Problém spíše spočívá ve sjednocení koncepcí smrti jednotlivých disciplín (filosofie, teologie, 210


247-1024-2. Str. 130-131. 211


247-1024-2. Str. 131. 212


247-1024-2. Str. 131. 213


247-1024-2. Str. 131.

69

právo, biologie, medicína), které však nemusí být ve vzájemném protikladu. Větší problém spíše skýtají odlišné názory různých filosofů, kteří se snaží o změnu definice smrti, ve které by byl prohlášen za mrtvého i ten, jehož mozková kůra by nebyla funkční, ale bez ohledu na funkci nižších center mozku. Nelze tedy ani v této oblasti popřít velké nebezpečí „kluzkého svahu.“ 214

6.5.2 Celistvé pojetí člověka z biblického hlediska Z hlediska

teologické

etiky

lze

na

člověka,

který

je

stvořený

k obrazu

a podobenství Boha a obnovený skrze osobu Ježíše Krista, nahlížet v rámci vztahu člověka k sobě samému, tedy z hlediska problematiky vztahu těla a duše.215 Pro tento biblický model chápání člověka, který stojí v zásadním protikladu s dualistickým chápáním člověka rozkládajícího na tělo a duši, je charakteristické to, že chápe člověka vždy celostně. Jednotlivé antropologické pojmy vztahující se k člověku - tělo (básar), duše (nefeš), duch (ruach) či srdce (léb/áb), pak označují vždy celého člověka v konkrétní jednotě jeho bytí, a to z různých hledisek či aspektů.216 Pro biblické pojetí člověka je zároveň velice důležité inkarnační hledisko vycházející z hymnu apoštola Pavla (Fil 2, 5-11), které chrání před podceněním lidské tělesnosti a před redukováním člověka na jeho tělesné funkce, neboť člověk je více než jeho tělo, i přesto, že mu umožňuje existenci ve světě a solidární existenci. To, co pak nazýváme naší niterností je niternost tělesně konkrétního ducha, vtěleného ducha.217 Sociální učení církve pak zdůrazňuje, že z vnímání člověka v jeho tělesně duševní jednotě vyplývá pouto, které váže rozum a svobodnou vůli se všemi tělesnými i smyslovými schopnostmi.218 Bible tedy v kontextu pojetí člověka hovoří o přijatém, integrovaném těle do osoby, jež patří do personality člověka. To znamená, že člověk nemá tělo a duši, ale člověk je tělo a duše. Duše tedy není částí člověka, nýbrž jedním aspektem a výrazovou formou. Z tohoto 214


247-1024-2. Str. 132. 215









70

důvodu biblická antropologie není dualistická, neboť ta nezapadá do křesťanského obrazu člověka. Ono dualistické štěpení na duši a tělo má totiž svá nebezpečná úskalí, ve kterých může být tělo chápáno jako pouhý prostředek pro účely duše či jako „automat“ chovající se dle schématu podnět-reakce, na čemž můžeme vidět diskriminační nepoměr mezi nesmrtelnou duší a bezcenným tělem. Oproti tomu z obrazu člověka v teologické antropologii vyplývá, že pokud se hovoří o duši člověka, myslí se tím živý člověk, kterému se nesmí nic zlého přivodit, čímž duše dostává ochrannou funkci. Se snahou chránit duši prostřednictvím správného porozumění rovněž souvisí i to, že z toho, co je na člověku pouze vidět (tělo), nelze odečítat či vypovědět, čím nebo kým je. Problém tělo-duše se tak týká jádrové oblasti lidského bytí, který můžeme spatřovat především tehdy, pokud je normalita lidského života ohrožena či poškozena.219 Pro oblast transplantací, z tohoto teologického hlediska celostního chápání člověka, tedy vyplývá přísný zákaz instrumentalizace lidského těla. Tím by docházelo k nerespektování člověka jako integrálního a celého člověka. S lidským tělem se proto nikdy nesmí zacházet jako se zbožím, neboť člověk se ve svém souhlasu darovat druhému svůj orgán nevzdává pouze něčeho, co mu patří, ale dává kus sebe, neboť vzhledem k jednotě s duší nelze lidské tělo považovat za pouhý souhrn tkání, orgánů a funkcí. Právě naopak, jde o podstatnou část osoby, která se skrze ně projevuje a vyjadřuje.220 A jak tedy můžeme číst v Gn 2,7: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“221 Člověk by se měl, na základě tohoto Božího stvoření, chovat ke svému tělu a k tělu druhého s úctou, neboť má být v poslední den vzkříšeno, přičemž jeho duše vyjadřuje především to, čím je člověk Božím obrazem. Jestliže je imago Dei a imago Christi z pohledu teologické etiky tím nejhlubším kořenem pro založení lidské důstojnosti, pak je nositelem lidské důstojnosti lidská bytost jako celistvá. Z toho plyne, že i tělo a jeho orgány jsou součástí lidské důstojnosti a patří pod její ochranu. To má důležitý dopad pro problematiku transplantace orgánů.

219




transplantacích.

Překlad:

Martin

Moštěk.

[online].

2004.

č.

4,

Dostupné

z

[cit. 23. 8. 2015]. 221



71

6.5.3 Shrnutí Integrita je pojem nesoucí v sobě tělesnou a duševní celistvost člověka. Té je poskytována právní ochrana, která je u lidského těla zajišťována i po jeho smrti. Celostně chápaná integrita neboli celostní pojetí člověka je tedy v těsné blízkosti lidskoprávního principu lidské důstojnosti a lidských práv. Z čehož tedy vyplývá, že respektovat důstojnost člověka vlastně znamená chránit a podporovat všechny rozměry jeho celostně chápané integrity. Obdobně se ve své preambuli orientuje i Všeobecná deklarace o bioetice a lidských právech, když má na paměti, že identita osoby zahrnuje biologickou, psychologickou, sociální, kulturní a spirituální dimenzi.222 Z biblického hlediska je na člověka, jakožto imago Dei, nahlíženo z pohledu jednoty těla a duše, která se vymyká dualistickému způsobu myšlení. To člověka rozkládá na tělo a duši, člověk však je tělo a duše. Toto štěpení, na kterém můžeme vidět diskriminační nepoměr mezi nesmrtelnou duší a bezcenným tělem, má pak i svá úskalí, která můžeme spatřovat právě tehdy, když je normalita lidského života ohrožena či poškozena. V rámci transplantační medicíny je proto, z hlediska teologické etiky, nutné na člověka nahlížet s respektem k jeho celistvosti vylučující komercionalizaci lidských orgánů, neboť transplantovaný orgán je podstatnou částí osoby, která se skrze ni projevuje a vyjadřuje.

6.6 Autonomie (konkrétní, svobodný, informovaný souhlas) Dalším teologickoetickým aspektem transplantací souvisejícím bezesporu i s lidskou integritou je autonomie člověka. Jak jsem již v předešlém aspektu zmínila, tak nutnou podmínkou zásahu do lidské integrity je svobodný, dobrovolný, informovaný souhlas, který je obsažen ve všech lidskoprávních dokumentech chránících lidská práva a důstojnost lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. V těchto dokumentech se samozřejmě myslí i na ochranu těch, co nejsou schopni dát sami souhlas. V kontextu transplantací jde tedy především o Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, v rámci České republiky pak o tzv. Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. Autonomie člověka v oblasti medicíny souvisí především s právem nemocného na sebeurčení. Předpokladem autonomie je vlastní dobrovolné rozhodování, které je v medicíně ošetřeno informovaným souhlasem. To je pouhým stvrzením toho, že byl pacient informován. 222


nacistických sterilizací a programu "Euthanasie". 2., rozš. vyd. Středokluky: Zdeněk Susa, 2013, 423 s. ISBN 978-80-86057-85-9. Str. 218.

72

Samozřejmě každý může svůj souhlas kdykoliv odvolat přičemž jakákoliv forma nátlaku je nepřípustná.223 Svobodný a dobrovolný souhlas je tedy konkrétním projevem této autonomie, která je též jedním z principů biomedicínské etiky. O té jsem se zmínila již v kapitole 6.1.2. V transplantační medicíně je zapotřebí svobodného rozhodnutí obou účastníků (jak příjemce, tak i samotného dárce orgánů), přičemž oba musejí být informováni o případných rizicích tohoto zákroku. V souvislosti s problematikou transplantací se však zaměřím především na nezbytné svolení samotného dárce orgánu. Co se týče autonomie žijícího dárce, tak ta je v České republice, do jisté míry omezena, neboť se dá provést za stanovených podmínek. Touto podmínkou je předpoklad prospěchu pro příjemce, kterým je blízký člověk ve vztahu k dárci. Dárce musí vyjádřit svobodný, informovaný a určitý souhlas ve vztahu k tomuto člověku. V případě, že se nejedná o osobu blízkou dárci, lze toto konání učinit pouze za předpokladu, že dárce prokazatelným způsobem vysloví vůli darovat svůj orgán konkrétnímu příjemci. Tento projev vůle musí být učiněn písemně s úředně ověřeným podpisem dárce. K tomuto skutku pak musí dát souhlas etická komise.224 Složitější je to však se získáním informovaného souhlasu k případnému „darování“ orgánu po smrti dárce.

6.6.1 Modely informovaného souhlasu O tom, zda a jaký souhlas je zapotřebí u posmrtného dárce orgánu, lze uvažovat následujícím způsobem: 1. Opting-in (vyjádření souhlasu s darováním) Tento systém je založen na nabádání lidí k vyjádření přání (za jejich života) darovat po smrti své orgány pro účely transplantací, což je způsob, kterým je podporováno autonomní rozhodování každého jedince v závažných otázkách, včetně solidarity s těmi, co trpí. Rozhodnutí dotyčného je následně respektováno, přičemž v zákonných vyjádřeních může být obsažen i postup v případě odlišného názoru rodiny zesnulého. Tento druh souhlasu však může být pro dotyčného spojen i s připomínkou vlastní smrti, která je spojena

223

KUŘE, Josef. Kapitoly z lékařské etiky. 2., upr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 114 s. ISBN 978-

802-1059-511. Str. 25. 224


aspekty.

[online].

2014

č.

4,

s

40-41

Dostupné

z:

[cit. 24. 7. 2014] Str. 40.

73

s úzkostí a strachem. Ta může být ale překonána zajištěním široké informovanosti a výchovou společnosti v této oblasti.225 2. Required request (povinné požádání) V tomto modelu platí zásada dotázání každého potenciálního dárce předem, zda skutečně chce být dárcem. Každý pak má svůj názor projevit osobní volbou. V tomto způsobu je dodržen respekt k vůli zemřelého, ale je zohledněn i názor rodiny. Vzhledem k tomu, že by v tomto systému byli dotazováni všichni, byla by větší pravděpodobnost kladných vyjádření k dárcovství. Negativem je však otázka vhodnosti dotázání.226 3. Opting-out (rozhodnutí k neúčasti) Tento systém je založen na předpokladu, že každý s darováním souhlasí. V případě, že by však někdo nesouhlasil, musel by svůj nesouhlas vyjádřit na patřičném místě. Výhodou zde je možnost každého, kdo splňuje daná lékařská kritéria, stát se „dárcem“ orgánů. Odpadá zde i problém s nutností respektovat odlišný názor rodiny, který je možno odůvodnit zákonnými předpisy. Úskalí tohoto modelu však spočívá v možném nevědomí „dárce“ (člověk se nemusí chtít stát dárcem), které je dáno nedostatečnou informovaností veřejnosti. Souhlas je totiž projevem autonomie pouze v tom případě, že je uvědomělý a svobodný.227 Tento model je uznáván i v České republice. K tomu, aby tento způsob byl etický, je zapotřebí široké a podrobné informovanosti obyvatelstva o tomto způsobu darování orgánů a evidence jedinců, kteří se nechtějí stát dárci. Ta je uváděna do provozu skrze „Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů“, který je v souladu s Transplantačním zákonem č. 285/2002 Sb.228 4. Routing salvaging (odběr jako běžná praxe) Tento systém nevyžaduje žádnou prosbu o souhlas ani budoucího dárce ani rodiny, neboť všechny orgány, které jsou vhodné k použití, jsou automaticky odebírány.

225


247-1024-2. Str. 133. 226


247-1024-2. Str. 133. 227


247-1024-2. Str. 134. 228


247-1024-2. Str. 135.

74

Z utilitaristického hlediska by tento systém byl odůvodněn velkým užitkem pro společnost, na druhou stranu by se však kromě chybějící úcty k člověku vytratila i možnost vyjádření velkodušnosti darováním jako v systému opting-in.229 Z hlediska různých modelů souhlasu týkajících se posmrtného dárcovství orgánů, jehož primárním cílem je zlepšení kvality života či záchrana života dotyčného, považuji za dobrý a spravedlivý takový systém, ve kterém má člověk možnost se za svého života svobodně a vědomě rozhodnout, zda svůj orgán, který po jeho smrti nemá v těle již žádnou funkci, chce či nechce darovat ve prospěch druhého. Jistá úskalí v tomto ohledu proto spatřuji v modelu opting-out (předpokládaný souhlas), neboť většina lidí, především z důvodu nedostatečné informovanosti a výchovy ve společnosti, netuší, jaký systém v jeho zemi funguje. Jeho „darování“ orgánu pak ale nelze z hlediska autonomie označit za svobodné a vědomé, neboť svůj orgán třeba ani darovat nechtěl. Takovýto dar, ve kterém člověk nemůže projevit svůj morální altruismus a který není řízen vůlí člověka, pak nelze považovat ani za projev solidarity či lásky vůči potřebnému.

6.6.2 Úskalí informovaného souhlasu V oblasti autonomie (svobodného souhlasu) dárce nám vyvstávají i četná úskalí. Jedním z nich je např. otázka, kdo vlastně spadá do tohoto okruhu, tzn. koho považovat za autonomního. Tímto jsou myšleny především děti. Kdy je brát za adekvátně autonomní k tomu, aby jejich rozhodnutí byla respektována (např. rozhodnutí darovat ledvinu, kostní dřeň či krev svému sourozenci)?230 Dalším problémem, který se objevuje v souvislosti s principem autonomie, je svoboda rozhodnutí dárce orgánu. Zde nám vyvstává otázka, zda je dárce dostatečně autonomní pro to, aby na sebe vzal rizika a daroval milované osobě svůj orgán. Není do značné míry ovlivněn silnými emocemi nebo nestal se snad obětí „citového vydírání“ ze strany své rodiny? Může být v takovémto případě bráno rozhodnutí o „dobrovolnosti“ za dostatečně autonomní, aby je lékař mohl respektovat a přijmout?231

229


247-1024-2. Str. 135. 230




Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 8020408835. Str. 120-121.

75

Hlavním etickým problémem, který souvisí s principem autonomie a zároveň i s aspektem lidské integrity vyskytujícím se u nepříbuzných dárců, je pak prodej orgánů. Ten též omezuje autonomní rozhodnutí osoby, např. z ekonomických důvodů. Z něho plynou vždy tyto důsledky: 

placenými dárci budou vždy chudí, neprivilegovaní a nedostatečně vzdělaní lidé, u kterých by mohlo hrozit nebezpečí neúplného pochopení rizik plynoucích z chirurgického zákroku, o kterém by byli patřičně informováni,



nedobrovolnost rozhodnutí z důvodu donucovacích vlivů představující finanční vyplacení vedoucí ke zlepšení životní úrovně rodiny dárce,



legálně placené dárcovství by znehodnotilo altruistické dárcovství, tudíž i nezištný charakter jejich daru,



rozdělení společnosti (vykořisťování chudých), neboť dárcem bude vždy chudý, příjemcem bohatý,232



zvýšené riziko příjemce, neboť orgány chudých nemusí být vždy zdravé (přenos různých nemocí, např. AIDS). V transplantační medicíně nikdy nesmí dojít k tomu, aby se transplantací přeneslo na příjemce vážnější onemocnění, než je jeho základní.233 K tomu slouží přísná medicínská kritéria, o kterých jsem se zmiňovala již v kapitole 2.2.2.



lidské bytosti a jejich biologické části by byly považovány za tržní komoditu. To by vedlo k jejich nerespektování jako integrálních a celých lidí,234 což je v rozporu s lidskou důstojnosti. Zde je na místě připomenout již zmíněný Kantův kategorický imperativ, který je založený na tom, že každý člověk má být účelem sám o sobě a ne pouze prostředkem. Konkrétním příkladem porušení aspektu lidské integrity, jež souvisí s principem

autonomie (skrze projevení nezbytného svolení samotného dárce orgánů), nám může být svědectví Nepálce Nawaraje Pariyar, který se stal obětí obchodníků s orgány.

232







76

Nawaraj Pariyar je farmář, který si sezónně přivydělává na stavbách. Zde byl osloven nějakým předákem ohledně možnosti snadného výdělku, který spočíval v tom, že by mu lékaři vzali jen „kus masa“, který by mu pak dorostl. Důvěřivý Nawaraj Pariyar na tuto nabídku, přistoupil: „Tvrdili, že mi maso doroste. Pomyslel jsem si, že jestli mi opravdu doroste a já za to dostanu 30 000 dolarů, tak proč ne?“ 235 Byla mu tedy pašeráky vytvořená falešná identita včetně všech potřebných dokumentů, přičemž v nemocnici měl tvrdit, že příjemcem je jeho sestra: „Odpověděl jsem, že 'ano', jak jsem byl pašeráky instruován.“236 Nawaraj však v nemocnici vůbec nerozuměl tomu, proč všude od doktorů slyšel slovo „ledvina“. Po zákroku, který Nawaraj podstoupil v nemocnici v jižní Indii, byl Pariyar poslán domů s pouhým jedním procentem dohodnuté odměny. Vzhledem k tomu, že začal mít o celé této akci pochybnosti, zašel si ke svému lékaři, kde teprve zjistil, že mu chybí ledvina. Od operace má však Pariyar zdravotní problémy, přičemž nemá dost peněz na lékařskou péči.237 Na tomto příběhu můžeme, kromě podvodu vůči panu Pariyarovi, vidět především nevědomí samotného farmáře, který byl oklamán dobře organizovanou skupinou. Dochází tu tedy k porušení autonomie člověka, neboť tento farmář neměl vůbec tušení, že se stává dárcem orgánů (jeho rozhodnutí tedy nebylo svobodné a vědomé). Jak již bylo zmíněno, tak v transplantační medicíně má tato oblast být ošetřena konkrétním, informovaným souhlasem spravujícím člověka jak o samotné transplantaci, tak i o veškerých rizicích, která jsou se zákrokem spojena. Na druhou stranu zde sehrává důležitou roli i chudoba a nevzdělanost, kdy se chudí lidé nechají lehce zlákat finančním obnosem, který je jim nabízen. Z důvodu nuzné ekonomické situace, kdy je hlavní obživou zemědělství či chov dobytka, jejíž neúroda může mít dopad na celou rodinu, tito lidé přistupují i k nabídkám, ve kterých dochází k instrumentalizaci lidského těla. To je z teologického hlediska v rozporu s celostním chápáním člověka, se kterým se nikdy nesmí zacházet jako se zbožím, neboť transplantací dává člověk kus sebe. Jak již bylo zmíněno, tak darování orgánů a tkání nesmí být nikdy předmětem obchodu a musí mít vždy přísně non-profitní charakter, k čemuž se vyjadřuje i Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro lidské orgány 235 236 237

[cit. 29. 8. 2015]. [cit. 29. 8. 2015]. Srov. [cit. 29. 8.

2015].

77

určené k transplantacím, a to ve čl. 19, kde je uvedeno, že významným faktorem dárcovství orgánů je jeho altruismus. Z tohoto důvodu by měly být programy, pro účely zajištění jakosti a bezpečnosti orgánů, založeny právě na zásadách dobrovolnosti a bezplatného dárcovství. To má samozřejmě svůj zásadní význam, neboť porušení těchto zásad by mohlo vést k nepřijatelným rizikům. K těm patří ohrožení kvality procesu darování, neboť zlepšení kvality života nebo záchrana života tu už není hlavním či jediným cílem, kterého má být dosaženo. Směrnice dále upozorňuje na ohrožení bezpečnosti příjemce, neboť nepřesnost klinické anamnézy spojená s obchodem orgánů může vést k onemocněním, která mohou být potenciálně přenosná z dárce na příjemce.238 V souvislosti s obchodem lidských orgánů nelze nezmínit Listinu základních práv EU, především její zásadu uvedenou v čl. 3 odst. 2 c), která je zároveň zakotvena i v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, v čl. 21. (Kapitola VII: Zákaz finančního prospěchu a nakládání s částmi lidského těla): „Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.“239 Tento zákaz se zároveň odráží i v obecných zásadách Světové zdravotnické organizaci pro transplantaci lidských buněk, tkání a orgánů, dle kterých lidské tělo nesmí být předmětem obchodních transakcí.240 V rámci České republiky princip dobrovolného a bezplatného dárcovství upravovala již směrnice MZ ČR č. 1/1984, Věstník MZ ČSR.241 Tyto principy pak byly upřesněny v Transplantačním zákoně č. 285/2002 Sb. v Hlavě VI. §28 o Zákazu finančního prospěchu nebo jiných výhod a obchodování s tkáněmi a orgány: „ Lidské tělo a jeho části nesmějí být jako takové zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod. (…) Dárce ani jiné osoby nesmí uplatňovat vůči příjemci žádné nároky. Inzerování a reklama za účelem poptávky nebo nabídky orgánů jsou zakázány. (…) Obchodování s tkáněmi a orgány odebranými za účelem transplantace je zakázáno.“242 238

Srov. Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro

lidské

orgány

určené

k transplantacím.

Dostupné

z

lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:207:0014:0029:CS:PDF> [ cit. 18. 8. 2015]. 239

Úmluva

o

lidských

právech

a

biomedicíně.

Dostupná

z:

[cit. 18. 8. 2015]. 240

Srov. Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro

lidské

orgány

určené

k transplantacím.

Dostupné

z

lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:207:0014:0029:CS:PDF> [ cit. 18. 8. 2015]. 241




zákon). Dostupný z [cit. 20. 8. 2015].

78

6.6.3 Etická komise V rámci zvýšené ochrany osoby dárce (nezletilé osoby, osoby zbavené způsobilosti nebo osoby neschopné vyslovit souhlas) byla Transplantačním zákonem č. 285/2002 Sb. zřízena nezávislá etická komise. Tuto etickou komisi ustavuje a zrušuje statutární orgán poskytovatele zdravotních služeb provádějící odběr orgánu dárci ve prospěch příjemce, jež není dle Občanského zákoníku osobou blízkou. Úkolem etické komise je udělení souhlasu nebo vyjádření nesouhlasu s provedením odběru, o čemž následně písemně informuje Koordinační středisko transplantací.243 Posláním této komise tedy je posoudit vhodnost odběru ne z hlediska medicínského, nýbrž etického, kdy usiluje o odhalení případného nátlaku na dárce a finanční či jinou úplatu.244 Při odběru tkáně pro výukové či výzkumné účely je, dle novely zákona č. 20/1966 Sb., vyžadován také písemný souhlas dárce projevený během jeho života či písemný souhlas jeho pozůstalých. I zde je pro využití odebrané tkáně pro výzkum zapotřebí schválení příslušnou etickou komisí.245

6.6.4 Shrnutí Aspekt

autonomie,

jehož

konkrétním

projevem

je

svobodný,

dobrovolný

a informovaný souhlas, je ve vztahu k transplantacím orgánů upraven především Úmluvou o lidských právech a biomedicíně a Transplantačním zákonem č. 285/2002 Sb. Tyto dokumenty zmiňují nutnost souhlasu jak u živého dárce, tak i u „dárce“ po jeho smrti. Takto rozlišujeme čtyři modely souhlasů k odběru orgánů, přičemž v České republice platí tzv. princip předpokládaného souhlasu. K hlavním problémům vyplývajících z lidské autonomie patří např. otázka, koho lze považovat za autonomního, otázka skutečně svobodného rozhodnutí dárce a především prodej orgánů, který je hlavním etickým problémem souvisejícím i s principem integrity. Ten je nepřípustný už z toho důvodu, že je v přímém rozporu s důstojností člověka, čímž by člověk poklesl na úroveň zboží. Kromě toho by docházelo k depersonalizaci a degradaci prodávajících a tím i celé společnosti. Tyto postupy by zároveň byly rizikem pro živé dárce, přičemž by bezesporu vyústily v diskriminaci chudých a ekonomicky zranitelných jedinců, kteří by se tak mohli stát snadným terčem

243

Srov. Zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů

(transplantační zákon). Dostupný z [cit. 20. 8. 2015]. 244

Srov. http://transplantace.eu/ledviny/darci.php?t=1#46 [cit. 20. 8. 2015].

245


transplantácie. Praha. ISBN 978-802-4619-644. Str. 226-227.

79

vykořisťování.246 K tomu, aby se předešlo případnému nátlaku na dárce a finančnímu prospěchu lidských orgánů, byla Transplantačním zákonem č. 285/2002 Sb. zřízena etická komise, která má za úkol hodnotit vhodnost odběru.

6.7 Princip spravedlnosti Dalším zásadním teologickoetickým aspektem, který se týká transplantace lidských orgánů, je sociální spravedlnost. Princip spravedlnosti, který je zároveň jedním z principů biomedicínské etiky, lze označit za „etické měřítko pro přiměřené rozdělování dober, služeb, a nákladů (zatížení).“247 Lze na něj nahlížet jako na mravní postoj a na sociálně spravedlivý řád, od kterého se očekává odmítnutí negativní diskriminace, ať už z pohnutek rasových, náboženských či z důvodu příslušnosti k určitému pohlaví, orientaci apod.; uznání různosti; spravedlivé rozdělení zdrojů; odmítnutí nespravedlivé politiky a nespravedlivých praktik a solidaritu.248 V konceptu spravedlnosti se názorným způsobem ukazuje sociálně-eticky důležitá odkázanost individuálních postojů a společenských struktur. Z tohoto důvodu je spravedlnost chápána jako měřítko vnějších vztahů osob a sociálních struktur a zároveň i jako ctnost. Tu pak lze definovat jako osvědčený postojový vzorec dobrého života. Princip spravedlnosti se tedy zaměřuje na rovné zacházení všech členů společnosti, jejichž rovnost vyplývá z lidské důstojnosti.249 Za sociálně spravedlivé se pak tedy považuje to, co zakládá stejná práva a povinnosti; to, co zajišťuje přiměřené vyrovnání vzájemných služeb, pro všechny minimální výbavu základních dober a v neposlední řadě i to, co odstraňuje strukturální příčiny nerovně přidělovaných možností účasti na společenském rozvoji. K základním dimenzím principu spravedlnosti pak náleží: 246


247-1024-2. Str. 136. 247

MILFAIT, René. Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků.

Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi. In: Fischer, O. / Jandejsek, P. / Milfait, R, a kol. Etika

a

lidská

práva

v

sociální

práci,

Praha:

CSS,

2008,

s.

70-74.

Dostupné

z

[cit 23. 8. 2015]. Str. 71. 248

Srov. MILFAIT, René. Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků.

Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi. In: Fischer, O. / Jandejsek, P. / Milfait, R, a kol. Etika

a

lidská

práva

v

sociální

práci,

Praha:

CSS,

2008,

s.

70-74.

Dostupné

z

[cit 23. 8. 2015]. Str. 71. 249

Srov. MILFAIT, René. Lidskoprávní profese sociální práce jako důležitý a inspirativní aktér sociální politiky.

In: Aktuální otázky sociální politiky – Teorie a praxe (ISSN 1804-9095, eISSN 1804-9109), VIII, Nr. 1, Uni Pardubice, 2014. Str. 79.

80

 všeobecná/zákonná spravedlnost (uistitia legalis), která reguluje vztah člověka ke společenství jakožto celku, kdy z hlediska výkonu má každý jedinec přinášet dobro pro celé společenství (celek);  výměnná/smluvní spravedlnost (iustitia commutativa), která upravuje vztahy mezi osobami a společenskými skupinami tvořenými výměnou dober či služeb. Jejím předpokladem je rovné zacházení se všemi. Lze o ní mluvit též jako o základu vzájemné úcty a férovosti jakožto projevu individuálního vnitřního postoje a funkčních podmínek a požadavků v moderní společnosti;  distributivní/vyrovnávající spravedlnost (iustitia distributiva) upravující vztah mezi společenským celkem a jednotlivými osobami či skupinami. Ta vyžaduje, aby každý dostal, co mu náleží. Jde především o nezbytná osobní základní práva, jež musí být společenstvím chráněna a respektována, právo na podporu od společenství skrze pozitivní pomoc, ale i právo na náhradu v případě poškození. 250 Spravedlnost se všemi svými formami představuje základní kostru či podpůrnou tkáň sociálního soužití a zároveň meziosobní etické měřítko, dle kterého je nutné rozhodovat konflikty mezi dobry.251 V kontextu medicíny princip spravedlnosti odkazuje na spravedlivé rozdělení zdravotní péče a zdrojů, kdy by ideálem bylo poskytování zdravotnické péče každému nemocnému. Tento princip je však v praxi bohužel omezen ekonomickými, lidskými a geografickými možnostmi, jež snižují reálnou dostupnost takovéto péče.252 Konkrétním důkazem je nám transplantační medicína, jejíž hlavní problém, v souvislosti s principem spravedlnosti, spočívá v alokaci orgánů. Ten vychází z diskrepance mezi velkým počtem nemocných, kteří čekají na transplantovaný orgán a výrazně menším počtem vhodných orgánů k transplantacím. Přičemž je jasné, že orgán nemůže dostat každý pacient, který na něj čeká. 253 Způsob přidělování orgánů tak vyvolává vážné etické otázky. 250


In: Aktuální otázky sociální politiky – Teorie a praxe (ISSN 1804-9095, eISSN 1804-9109), VIII, Nr. 1, Uni Pardubice, 2014. Str. 80-81. 251


In: Aktuální otázky sociální politiky – Teorie a praxe (ISSN 1804-9095, eISSN 1804-9109), VIII, Nr. 1, Uni Pardubice, 2014. Str. 80-81. 252

Srov. KOŘENEK, Josef. Lékařská etika. Vyd. 1. Praha: Triton, 2002, 276 s. ISBN 80-7254-235-4. Str. 54.

253


Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 8020408835. Str. 124 – 126.

81

6.7.1 Alokace orgánů Poté, co je dárce zařazen do transplantačního programu, tak se rozhoduje o alokaci orgánů, tedy o tom, kdo bude příjemcem tohoto orgánu.254 Cílem alokace orgánů, která je založená na principu spravedlnosti a medicínských kritériích, je nabídnout orgán čekateli, který má možnou naději na co nejdelší funkci, či je pro něj doba možného čekání z medicínských důvodů omezena.255 V důsledku rozšiřujícího se nepoměru mezi čekateli na transplantovaný orgán a počtem těchto orgánů nám ale vyvstává otázka, na základě čeho se má rozhodovat o tom, komu budou tyto orgány přednostně darovány. Jsou to pacienti ve větší nouzi nebo ti, kteří z transplantace vytěží co nejvíce? U živých dárců je tato situace řešena rozhodnutím samotného dárce, u mrtvých dárců je však tato otázka řešena komplikovaněji. Jistě by se tu dal použít princip autonomie - tedy naplnit přání zemřelého, jež vyslovil za svého života, a ve kterém určil konkrétní osobu, které má být orgán darován, popř. na základě surogátního rozhodnutí jeho příbuzných po jeho smrti. V praxi to však existuje jinak, neboť u posmrtných dárců tento tradiční názor vysloven není. Dle čeho tedy má odpovědná osoba/orgán určit, komu mají být orgány poskytnuty? 256 A kdo má vlastně tato pravidla pro alokaci orgánů vytvořit? Má to být individuální lékař, či skupina lékařů? Jaká váha má být přisouzena lékařské prospěšnosti a potřebám jednotlivce (principu rovnosti)? Důležité hlavně je, aby rozdělení orgánů, které není tak otázkou finanční jako spíše otázkou dostupnosti orgánů, dostálo základním principům – lékařské prospěšnosti (utility), spravedlnosti a rovnosti.257 1) Prospěšnost Z medicínského hlediska je transplantace prospěšná, neboť zachrání nejen život, ale vede i k jeho větší kvalitě. Zároveň přináší i prospěch společnosti, neboť šetří výdaje solidárního

254

Srov. KUŘE, Josef. Kapitoly z lékařské etiky. 2., upr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 114 s. ISBN

978-802-1059-511. Str. 60. 255




aspekty.

[online].

2014

č.

4,

s

41

Dostupné

z:

[cit. 23. 8. 2015]. Str. 38-39. 257


978-802-1059-511. Str. 60.

82

pojištění a umožňuje opětovné začlenění vyléčeného jedince do pracovního systému. 258 Když však pomineme kvalitu života a pohlédneme na finanční stránky transplantací (i když ta by nikdy neměla být pokládána za nejdůležitější, pokud jde o život a zdraví člověka),259 tak zjistíme, že úspěšná transplantace je mnohem levnější než trvalá léčba těžce nemocných pacientů. Například dialýza, na kterou člověk dochází třikrát do týdne, stojí řádově několik tisíc korun. Za to transplantace vyjde pojišťovnu jednorázově na několik desítek tisíc korun, přičemž se člověk navrátí do běžného způsobu života.260 Samozřejmě pokus o kalkulaci lékařské užitečnosti není snadný, neboť předpokládané přežití orgánů a pacienta může být rozdílné, protože jedinec může mít jiné závažné onemocnění limitující jeho přežití, kdy transplantace samotná léčbu nezlepší. Důležité je brát v úvahu i to, že neprovedení transplantace nemusí nutně znamenat smrt pacienta. Na čekací listiny se tedy zařazují ti pacienti, u kterých transplantace povede ke zlepšení kvality a délky života.261 2) Spravedlnost Problém tohoto principu spočívá v otázce, zda obtížně definovaná lékařská kritéria jsou zároveň spravedlivá, s čímž souvisí zejména urgentní transplantace jater a srdce, bez níž by pacient zemřel. Na základě alokačních kritérií bývají tito jedinci upřednostňovány, i přesto, že z lékařského hlediska je úspěšnost již menší. Otázka spravedlnosti se nám samozřejmě objevuje též u opakovaných transplantací (retransplantací), kdy se můžeme setkat s námitkou nespravedlnosti spočívající v tom, že někdo stále čeká na první orgán, přičemž jiný dostane už druhý. Dalším otazníkem spojeným s aspektem spravedlnosti je to, zda by měl být některým lidem odepřen přístup k transplantovaným orgánům. Například ilegálním zahraničním přistěhovalcům, vězňům, nemocným HIV či těm, kteří si orgánové selhání způsobili sami svým chováním – alkoholismus, kouření apod. V tomto případě se můžeme setkat jak s názory vylučující tyto jedince z programu transplantací, tak i s návrhy, podporující transplantaci všech. Jedním z možných řešení je transplantovat vyléčené alkoholiky, ale 258


978-802-1059-511. Str. 60. 259

Srov. ROTTER, Hans. Důstojnost lidského života: [základní otázky lidské etiky]. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad,

1999, 107 s. Cesty (Vyšehrad). ISBN 80-7021-302-7. Str. 61. 260

Srov. Getsemany: Transplantace a etika [online]. Praha: SÍŤ s.r.o., ekumenické nakladatelství

a vydavatelství, 1996. č. 1, ISSN 1210 485X. Dostupné z: .[cit. 23. 8. 2015]. 261


978-802-1059-511. Str. 60.

83

zároveň je znevýhodnit ve výběru k transplantaci. V České republice bývá tato problematika řešena tak, že alkoholik je transplantován tehdy, když se relevantně prokáže svojí abstinencí.262 Nyní se ještě zaměřme na to, jak je to s transplantací u cizinců. Zákon nedává žádná omezení cizincům, pokud jsou účastníky sociálního a zdravotního pojištění či je jejich péče hrazena jiným způsobem. Transplantace je poskytována na základě všeobecného zdravotního pojištění, smluvního zdravotního pojištění, popř. za plnou či částečnou finanční úhradu. Cizinec však musí, jako ostatní příjemci o orgán, být zapsán v „čekací listině“.263 Caplan poukazuje na to, že v této oblasti se postupuje diskriminačně, protože se odmítají někteří lidé do registru seznamu čekatelů zapsat. Uvádí, že to, co se děje, není eticky přijatelné a je to v rozporu s etickými zásadami.264 3) Sociální kritéria Utilitární sociální přístup by zahrnoval do alokačních kritérií zároveň prospěšnost člověka pro společnost, což by znamenalo upřednostnit při transplantaci orgánu jedince více prospěšného společnosti (např. prezidenta, vědce apod.) před méně prospěšným (např. nezaměstnaným, bezdomovcem apod.). Takovýto postup je však nepřijatelný,265 neboť všichni lidé si jsou rovní, a to jak v důstojnosti, tak i v právech z ní vyplývajících.

6.7.2 Kritéria alokace orgánů Jak jsem již zmínila v kapitole 3. 2, tak ve většině zemí existují tzv. „čekací listiny“, na které se zapisují lidé, pro které transplantace představuje jedinou naději, a u kterých by transplantace měla být provedena co nejdříve. Čekací listina je tedy seznamem nemocných, kteří splňují základní podmínky pro transplantaci. Tu však nelze brát jako pořadník, ve kterém nemocný postupně stoupá na stále vyšší příčku, ale spíše je možné ji přirovnat k osudí, ze kterého je příjemce v daném okamžiku - na základě největší biologické shody mezi příjemcem a dárcem – vybrán.266 Jde především o imunologické a lékařské aspekty, které zabraňují vybírat příjemce orgánů dle pořadí na listině, neboť se musí vybrat vždy 262


978-802-1059-511. Str. 61. 263


264


978-802-1059-511. Str. 61. 265


978-802-1059-511. Str. 62. 266

Srov. http://www.stezen.cz/html/stezen/casopis/2001/03/2001_3_09.html [cit. 24. 8. 2015].

84

nejvhodnější příjemce zohledněný nadějí na úspěch a dlouhodobějším přežitím. Obvykle se tedy při výběru příjemců zohledňují terapeutická kritéria, proto nelze zachovat „spravedlivý výběr“, což nám otvírá nejeden etický problém, kdy se z lékařů činí při výběru příjemce „král a soudce“.267 Z důvodu nerovnoměrného poměru dárců a příjemců orgánů se stalo nezbytným vytvoření systému přidělování orgánů, který by byl vhodný jak z lékařského odborného hlediska, tak by byl i eticky spravedlivý a obecně přijatelný. Strategie alokace orgánů se však podstatně liší, a to dle jednotlivých orgánů a dle systémů, které jsou v jednotlivých státech či nadnárodních transplantačních organizacích zavedené.268 I přes jednotlivé odlišnosti v různých zemích by ale mělo vždy platit zásadní pravidlo - kritéria alokace by měla být přesně definovaná, zveřejněná a kontrolovaná, aby bylo možné dohledat, proč byl orgán přidělen právě konkrétnímu příjemci.269 Ke kritériím alokace orgánů se řadí: 1. geografické kritérium, ve kterém jsou vhodné orgány v dané oblasti alokovány příjemci z téže oblasti. V případě, že v této oblasti není nalezen vhodný příjemce, tak teprve poté je orgán, dle přesně stanovených pravidel, nabídnut do jiného regionu. 2. kompatabilita v krevní skupině (popř. další parametry imunologické shody). 3. různé parametry pacientů čekajících na transplantaci, k těm patří:  doba zařazení na čekací listinu,  imunologická shoda (u ledvin),  vážnost stavu pacienta, tudíž i urgence transplantace. Pro zjištění závažnosti stavu pacienta se využívají různé skórovací systémy, které vznikly především pro potřebu zachránit život čekajícího pacienta.  věk příjemce - ve většině systémů mají pediatričtí pacienti určitou formu přednosti.270

267

Srov. DROZENOVÁ, Wendy. Etika vědy v České republice: od historických kořenů k současné bioetice.

Praha. 2010. ISBN 978-80-7007-348-3. Str. 201. 268

Srov. PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK. Etické problémy medicíny na prahu 21. století. 1. vyd. Praha:

Grada, 2014, 519 s. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-5471-0. Str. 231. 269




Grada, 2014, 519 s. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-5471-0. Str. 231.

85

Jako jeden z mnoha příkladů, kde nám vyvstane teologickoetický aspekt spravedlnosti, je například příběh sedmačtyřicetiletého manažera Antony Levina. Ten se musel rozhodnout, kterému svému dítěti daruje ledvinu. Obě dvě malé děti dcera Jade a syn Keeg nutně potřebovaly transplantaci ledvin. Otec však mohl pomoci pouze jednomu z nich, a tak se rozhodl pro Jade, protože se ukázalo, že její stav je vážnější nežli u syna. S Jade vše dobře dopadlo, ale Keeg je stále zaznamenán na čekací listině.271 Na této kazuistice můžeme vidět nejen projev lásky otce vůči svému dítěti, ale i to jak se otec řídil podle alokačních kritérií, při nichž zohledňoval vážnost stavu svého dítěte a urgenci transplantace. Princip naléhavosti zde tedy sehrál významnou roli. Jak jsem již zmínila, tak alokace orgánů se v jednotlivých zemích liší. V České republice ji provádí nezávislé Koordinační středisko transplantací, jehož existence a úkoly jsou definovány přímo Transplantačním zákonem č. 285/2002 Sb. Základními kritérii, jež hrají při alokaci orgánů (ledvin) v České republice významnou roli, jsou: kompatabilita krevní skupiny;

frekvence cytotoxických protilátek, HLA (human leukocyte antigens) antigeny

a doba registrace na čekací listině – v alokaci hraje podstatnou roli pouze „aktivní čekání“ (tzn., že se nezohledňuje doba dočasného vyřazení čekatele), pokud že čekatel čeká déle než pět let, je pak významně zvýhodněn.272 Neméně důležitou roli při výběru příjemce hraje též i nemedicínské kritérium, kterým je bilance mezi indikovanými a transplantovanými orgány v jednotlivých transplantačních centrech.273 Ke spravedlivému přidělování orgánů pomocí seznamu čekatelů a přiřazování priorit, jakožto významnému etickému aspektu, se vyjádřil i Jan Pavel II. ve své řeči k XVIII. mezinárodnímu kongresu Transplantační společnosti v Římě. Zde poukázal jak na nutnost vytvářet seznamy čekatelů transplantací na základě jasných a náležitě odůvodněných kritériích, tak i na morální hledisko požadavku spravedlnosti, dle kterého kritéria pro alokaci orgánů nesmí být „diskriminující“ (dle věku, rasy, náboženství, společenského postavení) či „utilitární“ (dle výkonu, společenské prospěšnosti apod.). Dle vyjádření Jana Pavla II. má rozhodnutí o přidělení orgánů spočívat výhradně na imunologických a klinických faktorech,

271

http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/vztahy/video-neuveritelne-pribehy-darcu-organu-pripominaji-filmovy-

scenar_291541.html 272


transplantácie. Praha. ISBN 978-802-4619-644. Str. 147-149. 273


transplantácie. Praha. ISBN 978-802-4619-644. Str. 147-149.

86

přičemž každé jiné kritérium je zcela arbitrární a subjektivní, neboť selhává v uznání vnitřní hodnoty každé lidské osoby jako takové, která je nezávislá na jakékoliv vnější okolnosti.274 Z hlediska reflexe teologické etiky jde v sociální spravedlnost o solidární uplatnění lidské důstojnosti a přikázání lásky k bližnímu, a to jak ve vztazích mezi osobami, tak i v politických a ekonomických institucích, řádech a strukturách.275 Zároveň je možné se odkázat i na principy obsažené v Prohlášení ke světovému étosu: s každým člověkem se má zacházet skutečně lidsky, a to v duchu solidarity.276 Z toho vyplývá tzv. „zlaté pravidlo etiky“, které zaznívá i z úst Ježíše Krista: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte i vy s nimi.“277 Všichni lidé tak mají v duchu solidarity převzít odpovědnost vůči každému člověku a všem lidem (rodinám, společenstvím, národům, rasám a náboženstvím).

6.7.3 Shrnutí Spravedlnost, která je jedním z aspektů transplantační medicíny, lze chápat jako měřítko vnějších vztahů osob a sociálních struktur, ale zároveň i jako ctnost, neboť se zaměřuje na rovné zacházení všech členů společnosti, jejichž rovnost vyplývá z lidské důstojnosti.278 Spravedlnost svými formami představuje základní kostru či podpůrnou tkáň sociálního soužití a zároveň meziosobní etické měřítko, dle kterého je nutné rozhodovat konflikty mezi dobry.279 Ze sociální spravedlnosti ukotvené v lidských právech pak vyplývá,

274

Srov. JAN PAVEL II. Teologické texty. Časopis pro teoretické a praktické otázky teologie. Jan Pavel II. o

transplantacích.

Překlad:

Martin

Moštěk.

[online].

2004.

č.

4,

Dostupné

z

[cit. 23. 8. 2015]. 275

Srov. ANZENBACHER, Arno. Teologické texty. Časopis pro teoretické a praktické otázky teologie. Co je

sociální

spravedlnost?

Překlad:

Miloš

Voplakal.

[online].

2004.

č.

4,

Dostupné

z

[cit. 23. 8. 2015]. 276



BIBLE: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad.

19., (10. opr.) vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2013, 1387 s. ISBN 978-80-87287-66-8. 278

MILFAIT, René. Lidskoprávní profese sociální práce jako důležitý a inspirativní aktér sociální politiky. In:

Aktuální otázky sociální politiky – Teorie a praxe (ISSN 1804-9095, eISSN 1804-9109), VIII, Nr. 1, Uni Pardubice, 2014. Str. 79. 279


In: Aktuální otázky sociální politiky – Teorie a praxe (ISSN 1804-9095, eISSN 1804-9109), VIII, Nr. 1, Uni Pardubice, 2014. Str. 80-81.

87

že společnost všem svým členům přiznává nejen základní občanská a politická práva, ale i fundamentální sociální, hospodářská a kulturní práva.280 V kontextu transplantační medicíny sociální spravedlnosti poukazuje na požadavek rovného přístupu bez rozlišování, který je též vyžadován právními předpisy a etickými kodexy. Odkazuje se především na princip naléhavosti, rovnost čekatelů a medicínské kritérium kompatibility. Ukázalo se, že takový přístup ale není dostačující. Raja Khauli proto apeluje na to, aby byly zohledňovány okolnosti, jako je stáří a jiné zdraví dárce, zdravotní komplikace, pojištění osoby apod. Tím se dosáhne co nejvíce efektivního přerozdělování orgánů.281 Aby se tedy dospělo ke spravedlivému přerozdělování orgánů, mají všechny transplantační organizace v různých zemích světa přesně definovaná kritéria, přičemž musí být vyloučeno jakékoliv subjektivní hledisko projevující se přidělením orgánů „mimo“ pořadí.282 Tato kritéria jsou při alokaci orgánů definována v různých transplantačních organizacích odlišně a faktorům uplatňujícím se při alokaci se přikládá jiný význam. Ve většině zemí se však uplatňuje tzv. „bodový systém“, kdy je jednotlivým faktorům přiřazována určitá bodová hodnota.283 I přes vytvoření systému přidělování orgánů, který se bude v čase měnit a vyvíjet ve snaze dosáhnout eticky přijatelného konsenzu, nelze vyloučit, že téma alokace nebude nadále tématem řady debat. 284 Z hlediska reflexe teologické etiky lze pak na princip spravedlnosti nahlížet jako na solidární uplatnění lidské důstojnosti a přikázání lásky k bližnímu, a to jak ve vztazích mezi osobami, tak i v politických a ekonomických institucích, řádech a strukturách.285 Sociální 280


In: Aktuální otázky sociální politiky – Teorie a praxe (ISSN 1804-9095, eISSN 1804-9109), VIII, Nr. 1, Uni Pardubice, 2014. Str. 78. 281


aspekty.

[online].

2014

č.

4,

s

41

Dostupné

z:

[cit. 23. 8. 2015]. 282

Srov. MAREČKOVÁ, Bohdana. Informovanost laické veřejnosti o dárcovství orgánů. Praha, 2009.

Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Vedoucí práce MUDr. Petr Mareček. Str. 38. 283




Grada, 2014, 519 s. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-5471-0. Str. 231. 285

Srov. ANZENBACHER, Arno. Teologické texty. Časopis pro teoretické a praktické otázky teologie. Co je

sociální

spravedlnost?

Překlad:

Miloš

Voplakal.

[online].

2004.

č.

4,

Dostupné

[cit. 23. 8. 2015].

88

z

spravedlnost tedy představuje cílový princip týkající se všech lidí a jejich společného, lidsky důstojného soužití.286

286


In: Aktuální otázky sociální politiky – Teorie a praxe (ISSN 1804-9095, eISSN 1804-9109), VIII, Nr. 1, Uni Pardubice, 2014. Str. 78.

89

Závěr Ve své absolventské práci jsem se zabývala teologickoetickými aspekty transplantace lidských orgánů, kde bylo mým cílem pohlédnout na problematiku transplantací z hlediska teologické etiky a představit její impulzy či nástroje pro důstojné a spravedlivé provádění transplantací orgánů. V práci jsem vycházela z přesvědčení, že teologickoetické aspekty mohou přispívat k důstojnému a spravedlivému provádění transplantací. Pro dosažení svého cíle jsem v práci využila relevantních dokumentů týkajících se oblasti biomedicíny a transplantace lidských orgánů, ke kterým patří Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně) a její Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu, Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro lidské orgány určené k transplantacím a Zákon č. 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů tzv. transplantační zákon. Práci jsem doplnila o příběhy, které osvětlují a dokládají jednotlivé části a témata práce. Pro svoji práci jsem si stanovila metodiku postupu práce ve třech větších krocích: vidět, posoudit a jednat, kterou jsem též i použila. V prvním kroku jsem proto nejprve mezioborově popsala, co je zapotřebí pro představu o transplantaci. Ve druhém jsem představila odpovídající teologickoetické nástroje/aspekty pro spravedlivé a dobré transplantování orgánů a ve třetím kroku jsem nakonec stanovila výstupy transplantace lidských orgánů vedoucí k důstojným a spravedlivým měřítkům a stanoviskům pro dobré a spravedlivé jednání v oblasti transplantací. V první kapitole své práce jsem tedy nejprve představila transplantační medicínu, kde jsem vysvětlila základní terminologii, jako je transplantologie, transplantace, transplantát, transplantační centrum apod. Poté jsem, pro lepší představu o vývoji transplantační medicíny, zmínila stručnou historii transplantací, a to i včetně současné právní úpravy odběrů a transplantací v České republice, která je ošetřena tzv. Transplantačním zákonem č. 285/2002 Sb. Ve druhé kapitole jsem se věnovala dárcům orgánů, kde jsem uvedla kategorie potenciálních dárců orgánů a tkání, kam se řadí jak dárci žijící, tak i tzv. kadaverózní (zemřelí) dárci. Zde jsem se zmínila o tom, že transplantace orgánu či tkáně je pro samotného dárce ohrožením na životě a zdraví, proto se u živého dárce může odebrat pouze takový orgán 90

či tkáň, jehož nepřítomnost v těle nepřivodí zhoršení zdravotního stavu či smrt (tzn. jedna ledvina, jaterní splita, jedna plíce, kostní dřeň a krev). Ohrožení dárce spojené s transplantací orgánu je pak přípustné pouze za určitých okolností a podmínek, kdy je riziko úměrné naléhavosti potřeby provedení transplantace určitému příjemci. V této kapitole jsem pak představila i medicínská a legislativní kritéria, jejichž splnění je nutnou podmínkou dárcovství orgánů. V souvislosti s darováním orgánů zemřelých jsem se zmínila i o stanovení okamžiku smrti, který je ústředním bodem pro odběr orgánů k transplantaci. Ten se v České republice stanovuje dvěma způsoby, a to srdeční zástavou a „smrtí mozku“. Ve třetí kapitole jsem se zabývala organizací odběrů a transplantací orgánů, kde jsem představila koordinaci odběrů a transplantací. Ta je velmi důležitá pro úspěšný odběr orgánů od zemřelého dárce a záchranu života nemocného příjemce. Zmínila jsem se též o tzv. „čekacích listinách“ na transplantace, které by měly zajistit všem nemocným přístup k potřebným orgánům, jejichž rozhodujícím kritériem je očekávaný úspěch transplantace. V souvislosti s výběrem příjemců jsem pak uvedla rozhodující medicínské i nemedicínské faktory a principy výběrového postupu příjemců. V této kapitole jsem představila i současnou organizaci odběrů a transplantací v České republice, která je řízena sedmi transplantačními centry. Následně jsem se pak zmínila i o možném odmítnutí transplantovaného orgánu příjemcem, který se může projevit tzv. imunosupresí. Ve čtvrté kapitole jsem se věnovala lidskoprávnímu rámci transplantací, jež definuje postupy, které chrání práva a důstojnost lidské bytosti. Zde jsem proto uvedla relevantní lidskoprávní dokumenty z oblasti biomedicíny, ke kterým patří Úmluva o lidských právech a biomedicíně a její Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu, Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2010/53/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro lidské orgány určené k transplantaci včetně Akčního plánu pro darování a transplantaci orgánů. V kontextu lidskoprávního rámce transplantací jsem se v páté kapitole zaměřila na legislativní rámec České republiky, kde jsem představila tzv. Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. včetně jeho prováděcích právních předpisů a souvisejících zdravotnických a právních norem. Neopomenula jsem zmínit ani Národní akční plán pro darování a transplantaci orgánů pro léta 2010-2016, jehož hlavním cílem je především zvýšení kvality v oblasti transplantací, zlepšení situace dárcovství orgánů (aplikací systému místních koordinátorů) a zlepšení úrovně financování transplantační medicíny. Stěžejní část mé práce pak tvoří poslední, šestá, kapitola, kde jsem se věnovala jednotlivým teologickoetickým aspektům/měřítkům transplantace orgánů (lidská důstojnost, 91

lidská práva, přikázání lásky, integrita, autonomie, spravedlnost). Zde jsem v jednotlivých podkapitolách představila relevantní nástroje pro posouzení, rozhodování a jednání v oblasti transplantační medicíny, a to z hlediska teologickoetické reflexe. Pro lepší porozumění jednotlivým aspektům ve vztahu k transplantacím orgánů jsem ale nejprve představila disciplínu Křesťanské (teologické) etiky. Tu lze vnímat jako etickou reflexi, která pracuje na základě křesťanského poselství, vycházející z lidské praxe a jejího etického a morálního posouzení, k čemuž přispívá z křesťanské perspektivy a to ve světle evangelia. Jejím specifikem je pak proprium spočívající v rozhodnutí se pro osobu Ježíše Krista. V souvislosti s teologickou etikou jsem též uvedla její dělení, a to na fundamentální (obecnou) a speciální (aplikovanou) teologickou etiku včetně její konkrétní oblasti, kterou je biomedicínská etika. Ta posuzuje morální problémy skrze principy prvního řádu (respekt k autonomii, závazek neškození a prospěšnosti, princip spravedlnosti) a druhého řádu (pravdivost, respekt k soukromí, povinnost mlčenlivosti, důvěrnost, etika ctnosti vztažená na toto povolání). Z jednotlivých teologickoetických aspektů vyplývá, že lidskou důstojnost, která je základem a cílem lidských práv, lze vnímat jako kritický nástroj proti rozmanitému porušování. Ta má být chráněna, zajišťována a respektována, přičemž jejím konkrétním příkladem ochrany v souvislosti s transplantacemi orgánů je Úmluva o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy, ze které vyplývá ochrana práv příjemce a dárce, především pak právo na fyzickou integritu, život a zdraví, zákaz převodu lidských orgánů na komerční bázi, respekt k autonomnímu rozhodnutí obou účastníků transplantace (dárce i příjemce), informovanost o možných rizicích zákroku a zabránění urychlení lidské smrti pro využití lidských orgánů, jež vedou ke konfliktu zájmů mezi umírajícím a živým. Kořeny lidské důstojnosti pak lze, dle židokřesťanské tradice, spatřovat ve stvoření člověka k Božímu obrazu a podobenství (imago Dei). Lidská práva, jakožto nejsilnější eticko-právně politická ochrana dimenzí člověka a minimální existenční podmínky lidského bytí každého člověka, jsou v souvislosti s transplantacemi orgánů ohrožena především v oblasti práva na život, zdraví a tělesnou integritu. Ta jsou zmiňována ve významných lidskoprávních dokumentech, kam patří Charta základních práv EU, Úmluva o lidských právech a biomedicíně a její Dodatkový protokol a Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. Ke konkrétním protiprávním praktikám pak patří především obchod s lidskými orgány. Z aspektu přikázání lásky, který zahrnuje lásku Boha k člověku skrze působení Ježíše Krista a odpověď člověka projevující se láskou k Bohu, k druhému a k sobě samému, vyplývá 92

základ všech mravních jednání. V důsledku toho pak lze darování orgánů vnímat jako mravně hodnotný čin a zároveň projev opravdové lásky, kdy dárce dává kus sebe, neboť se nejedná pouze o souhrn tkání, orgánů a funkcí, ale jedná se o celistvost člověka, neboť člověk je v jednotě s tělem i duší. Nutné je ale i zachovávat rozměr přikázání lásky vůči sobě samému projevující se respektem k tělesné integritě dárce a jeho svobodné volbě rozhodnout se pro dárcovství. To nemůže být chápáno jako jasná povinnost každého dle přikázání lásky. V aspektu přikázání lásky tedy můžeme spatřovat i ono solidární jednání se svým bližním. Z aspektu integrity nesoucí v sobě tělesnou a duševní celistvost člověka vyplývá těsná blízkost s lidskoprávním principem lidské důstojnosti a lidských práv. Z toho plyne, že respektovat důstojnost člověka vlastně znamená chránit a podporovat všechny rozměry jeho celostně chápané integrity. Z biblického hlediska lze na člověka, jakožto imago Dei, nahlížet z pohledu jednoty těla a duše, která se vymyká dualistickému způsobu myšlení. Tento pohled pak vylučuje komercionalizaci lidských orgánů, neboť transplantovaný orgán je podstatnou částí osoby, která se skrze ni projevuje a vyjadřuje. Autonomie, jejímž konkrétním projevem je v transplantační medicíně svobodný, dobrovolný a informovaný souhlas, souvisí především s právem nemocného na sebeurčení. K jejím hlavním problémům patří především obchod s lidskými orgány, který souvisí i s principem integrity. Ten je nepřípustný, protože je v přímém rozporu s důstojností člověka, čímž by člověk poklesl na úroveň zboží. Kromě toho by docházelo k depersonalizaci a degradaci prodávajících a tím i celé společnosti. Z hlediska různých modelů souhlasu týkajících se posmrtného dárcovství skýtají jistá úskalí pak ty modely, ve kterých nemá člověk možnost se za svého života vědomě rozhodnout, zda svůj orgán chce, či nechce darovat ve prospěch druhého. V principu spravedlnosti se pak názorným způsobem ukazuje sociálně-eticky důležitá odkázanost individuálních postojů a společenských struktur, proto je spravedlnost chápána jako měřítko vnějších vztahů osob a sociálních struktur a zároveň i jako ctnost, neboť se zaměřuje na rovné zacházení všech členů společnosti, jejichž rovnost vyplývá z lidské důstojnosti. Princip spravedlnosti v transplantační medicíně pak spočívá ve spravedlivém přidělování orgánů pomocí seznamu čekatelů a jasně a náležitě odůvodněných kritérií, která nesmí být diskriminující ani utilitární. Rozhodnutí o přidělení orgánů musí tedy spočívat výhradně na imunologických a klinických faktorech, kdy jakékoliv jiné kritérium je zcela arbitrární a subjektivní, neboť neuznává vnitřní hodnotu každé lidské osoby, která je nezávislá na jakékoliv vnější okolnosti. Z hlediska reflexe teologické etiky jde v sociální spravedlnost 93

tedy o solidární uplatnění lidské důstojnosti a přikázání lásky k bližnímu, a to jak ve vztazích mezi osobami, tak i v politických a ekonomických institucích, řádech a strukturách. Tím vším se podařilo naplnit stanovené cíle a potvrdit uvedenou hypotézu o přispění teologické etiky jako jednoho z důležitých hlasů v pluralitní společnosti.

94

Bibliografie BALÁŽ, Peter, Július JANEK a Miloš ADAMEC. Odběry orgánů k transplantaci: Odbery orgánov na transplantácie. Praha. ISBN 978-802-4619-644. BIBLE: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. 19., (10. opr.) vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2013, 1387 s. ISBN 978-80-87287-66-8. DROZENOVÁ, Wendy. Etika vědy v České republice: od historických kořenů k současné bioetice. Praha. 2010. ISBN 978-80-7007-348-3. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Rub života - líc smrti. Praha: Orbis, 1975. ISBN neuvedeno. JEMELKA, Petr. Bioetika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 68 s. ISBN 978-8021046-269. Kant Immanuel: Základy metafyziky mravů, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, s. 91 in MILFAIT, René. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. KOŘENEK, Josef. Lékařská etika. Vyd. 1. Praha: Triton, 2002, 276 s. ISBN 80-7254-235-4. KUŘE, Josef a kol, Kapitoly z lékařské etiky. Brno, 2010, 144 s. ISBN neuvedeno. MAIO, Giovanni. Mittelpunkt Mensch: Ethik in der Medizin: Ein Lehrbuch. ISBN 978-37945-2448-8. MÁLEK, Ivan. Transplantace srdce: pohled kardiologa. 1. vyd. Praha: Triton, 2004, 103 s. ISBN 80-725-4510-8. MEYER, Jürgen (Hrsg.), Charta der Grundrechte der Europäischen Union, s. 125; srov. WAGNEROVÁ, Eliška / Vojtěch ŠIMÍČEK / Tomáš LANGÁŠEK / Ivo POSPÍŠIL a kolektiv, Listina základních práv a svobod. Komentář, s. 57-59. In: Milfait, René, Reiterace lidských práv z teologickoetické perspektivy, manuskript studie, 2015.

95

MILFAIT, René. Lidská práva osob s postižením, nevyléčitelně nemocných a umírajících na pozadí nacistických sterilizací a programu "Euthanasie". 2., rozš. vyd. Středokluky: Zdeněk Susa, 2013, 423 s. ISBN 978-80-86057-85-9. MILFAIT, René. Lidskoprávní profese sociální práce jako důležitý a inspirativní aktér sociální politiky. In: Aktuální otázky sociální politiky – Teorie a praxe (ISSN 1804-9095, eISSN 1804-9109), VIII, Nr. 1, Uni Pardubice, 2014. MILFAIT, René. Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2012, 539 s. ISBN 978-80-86057-78-1. MILFAIT, René. Uvedení do biomedicínské etiky, Výukové materiály pro Jabok a PSP ETF, in IS Jabok, Uvedení do biomedicínské etiky, Power point prezentace, 2010. MILFAIT, René. Uvedení do biomedicínské etiky, Výukové materiály pro Jabok a PSP ETF, in IS Jabok. MILFAIT, René. Uvedení do křesťanské etiky a mravnosti: dobré srdce pro dobrou a spravedlivou cestu (života a pokoje), Power point prezentace, přednáška pro veřejnost, ČKA Praha a Jabok, 5. 5. 2014. MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 153 s. ISBN 80-247-1024-2. Německá biskupská konference, 2001, in René Milfait, Uvedení do biomedicínské etiky, Výukové materiály pro Jabok a PSP ETF, in IS Jabok. Od narození do smrti: etické problémy v lékařství. Vyd. 1. Editor David C Thomasma, Thomasine Kimbrough Kushner. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 8020408835. ONDOK, Josef. Bioetika. 1. vyd. Trinitas 1999, 134 s. ISBN 80-86036-24-3. PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK. Etické problémy medicíny na prahu 21. století. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, 519 s. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-5471-0. ROTTER, Hans. Důstojnost lidského života: [základní otázky lidské etiky]. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999, 107 s. Cesty (Vyšehrad). ISBN 80-7021-302-7.

96

Studie z bioetiky: etika v biomedicíně a biotechnice. 1. vyd. Editor Josef Dolista, Miroslav Sapík. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2006-2008, 3 sv. ISBN 978-80-7394-004-13. TŘEŠKA, Vladislav. Transplantologie pro mediky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 125 s. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-0331-4.0

Internetové zdroje Anzenbacher, Arno. Teologické texty. Časopis pro teoretické a praktické otázky teologie. Co je sociální spravedlnost? Překlad: Miloš Voplakal. [online]. 2004. č. 4, Dostupné z [cit. 23. 8. 2015]. BARTH, Hermann. "Die Goldene Regel als Maßstab für die Urteilsbildung zur Organspende" - Referat bei der Superintendentenkonferenz der Evangelischen Kirche im Rheinland in Wuppertal.Hannover: Evangelische Kirche in Deutschland, 2008, [online]. Dostupné z: <www.ekd.de> [cit. 19. 4. 2014]. Celosvětový

obchod

s

lidskými

orgány

jen

kvete.

[online].

Dostupný

z:

[cit. 12. 8. 2015]. Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu. Dostupné z: < old.lf3.cuni.cz/etika/ulpb_dodatkovy_protokol_transplantace.rtf > [cit. 6. 8. 2015]. DOLEŽAL, Adam. Časopis zdravotnického práva a biotiky. Transplantace orgánů – etické a právní

aspekty.

[online].

2014

č.

4,

s

41

Dostupné

z:

[cit.

20. 8. 2014]. Gaudium et spes. Dostupné z: [cit. 11. 8. 2015].

97

Getsemany: Transplantace a etika [online]. Praha: SÍŤ s.r.o., ekumenické nakladatelství a vydavatelství,

1996.

č.

1,

ISSN

1210

485X.

Dostupné

z:

.[cit. 23. 8. 2015]. Charta

základních

práv

EU.

In:

Charta

základních

práv

eu.

Dostupné

z:

[cit. 10. 8. 2015]. Jan Pavel II. Teologické texty. Časopis pro teoretické a praktické otázky teologie. Jan Pavel II. o transplantacích. Překlad: Martin Moštěk. [online]. 2004. č. 4, Dostupné z: [cit. 23. 8. 2015]. Listina základních práv a svobod. Dostupná z [cit. 10. 8. 2015]. MAREČKOVÁ, Bohdana. Informovanost laické veřejnosti o dárcovství orgánů. Praha, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Vedoucí práce MUDr. Petr Mareček. Dostupné z: < file:///C:/Users/HP/Downloads/BPTX_2008_2_11150_FBV1061_192962_0_71918.pdf>. [cit. 11. 8. 2015]. MILFAIT, René. Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků. Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi. In: Fischer, O. / Jandejsek, P. / Milfait, R, a kol. Etika a lidská práva v sociální práci, Praha: CSS, 2008, s. 7074. Dostupné z [cit 23. 8. 2015]. POLIAKOVÁ, Monika. Etické aspekty v oblasti dárcovství orgánů a orgánových transplantací. Praha, 2012. Bakalářská práce. Bankovní institut vysoká škola Praha. Dostupný z: . [cit. 28. 7. 2014]. Směrnice

evropského

parlamentu

a

Rady

2010/45/EU

dostupné

z:

˂http://eur-

lex.europa.eu/legalcontent/CS/ALL/;ELX_SESSIONID=GkZTTQ4NT3HXwnmr6DzB24yb2 8Qj8bYknL4gT9P1yyDYdLQx9rgK!1274237966?uri=CELEX:32010L0053˃ 2015].

98

[cit.

8.

8.

Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/45/EU o jakostních a bezpečnostních normách pro

lidské

orgány

určené

k transplantacím,

dostupné

z

lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:207:0014:0029:CS:PDF> [ cit. 18. 8. 2015]. STROBACHOVÁ, Ingrid. Etika. [online]. Dostupné z: [cit. 30. 3. 2015]. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Dostupné z [cit. 15. 8. 2015]. Úmluva

o

lidských

právech

a

biomedicíně.

Dostupná

z:

[cit. 10. 8. 2015]. Všeobecná

deklarace

lidských

práv.

Dostupná

z:

content/uploads/2015/03/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf> [cit. 9. 8. 2015]. Zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). Dostupné z:
2012

č.

3,

s

2

Dostupné

z: [cit.

24. 7. 2014]. [cit. 12. 7. 2015]. [cit. 19. 8. 2015]. [cit. 20. 8. 2014]. [cit. 23. 8. 2015].

99

[cit. 8. 8. 2015]. [cit. 6. 8. 2015]. [cit. 27. 8. 2014].

[cit.

23.

8.

2014]. [cit. 17. 7. 2014]. [cit. 24. 8. 2015]. [cit. 19. 7. 2014]. [ cit. 16. 8. 2015]. [cit. 24. 8. 2015]. [cit. 29. 8. 2015]. [cit. 29. 8. 2015]. [cit. 29. 8. 2015]. [cit. 20. 8. 2015]. ˂http://www.zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/transplantace-organu-v-ceskerepublice-zakladni-fakta-154004˃ [cit. 23. 4. 2014].

100

Teologicko-etické aspekty transplantace lidských orgánů

Recommend Documents