ročník 2014, číslo nulté
téma čísla 1939-1978: čtyři pozoruhodní pontifikové 20. století
obsažník Vzkříšení setkávadla (pokus o úvodník) Posvěcená neomylnost papežova (?) aneb První vatikánský koncil Pius XII. ... a Říšský konkordát Jan XXIII. ... a Druhý vatikánský koncil Pavel VI. ... a finanční špína Vatikánu Jan Pavel I. ... a 33 dní jeho pontifikátu Quo vadis ... Zdroje (čili použitá literatura)
3 4 9 16 21 28 37 43
Vzkříšení setkávadla (pokus o úvodník) Proč jsem se vlastně rozhodl vzkřísit myšlenku setkávadla? A co to vlastně setkávadlo bylo ... a doufejme opět bude? Na tyto dvě otázky je nutno odpovědět dříve, než se pustíme do dalšího psaní (já) resp. čtení (vy). Začneme druhou otázkou ... a pak plynule přejdeme k otázce první. Kdysi jsem byl docházejícím hostem (a posléze i členem) sboru Církve bratrské v Praze-Vinohradech. Vždy jsem tam působil trochu jako rozvratný živel, kterému činilo jisté obtíže „vejít se“ do mantinelů věrouky této protestantské církve, stejně jako do mantinelů mezilidských vztahů, které panovaly přímo ve vinohradském sboru. Potkal jsem tam celou řadu úžasných lidí, za něž jsem velmi vděčný, protože mě nesmírně ovlivnili – myslím pozitivně. S řadou z nich jsem stále ve styku. Také jsem tam potkal celou řadu těch, kteří se mě (a nejen mě) snažili manipulovat. Jen doufám, že ve většině případů tak činili v dobré víře a z těch nejlepších pohnutek. Celkově na ty roky vzpomínám, že byly docela fajn ... ale také, že tu svobodu, o níž se tam stále hlásalo, jsem jaksi moc nezažil. Spíše to bylo o neustálém přizpůsobování se něčemu, co mi více či méně „nevonělo“. Ve strachu, abychom neuhnuli ze správně vyznačené cesty církevní věrouky, se příliš netleskalo tomu, když se někdo snažil svobodně a kriticky myslet. A na věci se dívat nezaujatě, bez předsudků a bez zcela automatického pohledu skrz Bibli a církevní dogmata. Možná je to moje chyba, jsem třeba až přílišný rejpal se sklonem k negativismu, ale prostě jsem se na Vinohradech necítil svobodně. Určitě jsem si svou frustraci do jisté míry zavinil sám tím, že jsem byl ještě velmi mladý a nezralý. Nicméně celou dobu jsem měl pocit, že bych rád s někým ve sboru sdílel své myšlenky, své otázky a hledání odpovědí na ně. Někde v podvědomí mi hlodalo přesvědčení, že nám tam chybí platforma pro co možná nejvíce otevřený rozhovor o tématech, která lidi zajímají. A najednou to bylo tady – v létě 1997 se mi v hlavě vylíhl nápad vydávat ve sboru časopis. Ale ne klasický sborový časopis, nýbrž neoficiální platformu pro setkání těch, kteří se nebojí svobodně myslet a dívat se na věci jinak, než černobíle. Tak vzniklo setkávadlo. Vydával jsem ho coby výkonný redaktor za podpory redakční rady. Naše schůzky byly často opepřeny spory, které někdy přerostly v dosti vzrušené hádky. Názorové rozpory se prohlubovaly a po mé rozchodu s církví nastal čas rozejít se i s redakční radou. Zanechal
jsem jim setkávadlo k dalšímu použití. Vyšlo pak ještě několik čísel, ovšem rozestupy mezi nimi se prodlužovaly, až došlo k tomu, co bylo neodvratné: poslední číslo už se nepovedlo dokončit. Po letech si mi dostal do ruky archiv časopisu. Když jsem si pročítal jednotlivá čísla, chvílemi jsem se neubránil shovívavému úsměvu. Z textu ke mě promlouvala striktní radikálnost mládí, neschopná kompromisů a hledání taktního výraziva. Ale jindy mi přišlo, že slova mluví úderně, ryze ... a hlavně aktuálně. Že mají stále co sdělit. A tak jsem se rozhodl setkávadlo vzkřísit. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o záměru, s nímž tak činím, protože teprve čas ukáže, co z toho bude. Nulté číslo jsem sestavil sám a věnoval ho nedávné historii, která má pořádně silný vliv na naši žhavou současnost. A tímto směrem chci jít dál: učit se z dějin a obracet se přitom k tomu, co nás zajímá právě teď. Tématem nultého čísla je stručné ohlédnutí za čtveřicí mimořádných a ovšem též velmi různorodých mužů, kteří v přímé posloupnosti vládli katolické církvi v letech 1939 až 1978. Jako zadání jsem si položil přísný zákaz jakéhokoli hodnocení jejich osobnosti a činů, kterými se zapsali do historie. Protože k takovému hodnocení rozhodně nejsem kompetentní. Vyslovím vždy pouze svůj názor, na který mám nárok. A čtenář – najde-li se jaký – nechť si udělá vlastní obrázek ... a vysloví vlastní názor. A tímto směrem chci jít se setkávadlem i do budoucna. Uvidíme, zda se dílo podaří ... -jr-
A ještě faktickou poznámku pro vysvětlení: v celém textu následujících článků používám termín Katolická církev s velkým K. Uvědomuji si, že bych správně měl spíše používat označení Římskokatolická církev, ovšem rozhodl jsem se jít cestou zkrácení a zjednodušení – myslím, že všichni víme, o čem je řeč ... :)
3
Posvěcená neomylnost papežova (?) aneb První vatikánský koncil Pokud se máme v nultém čísle obnoveného setkávadla zabývat osobnostmi čtyř pozoruhodných papežů, kteří zastávali úřad zděděný po Svatém Petrovi v letech 1939-1978, musíme se nejprve vrátit poněkud hlouběji do minulosti. A v ní se pokusit najít pochopení vývoje, jímž za vlády oněch čtyř pontifiků katolická církev (a nejen ona) procházela. Není naším cílem probírat se různými alternativními myšlenkovými proudy v církvi. Zajímá nás oficiální ideologie a postoje církve jako instituce. Evropa je od šera dávnověku (tedy od konce antiky) křesťanská. Díky misii se křesťanství následně rozšířilo v podstatě po celém světě. Po celá staletí bylo pro katolickou církev klíčovým momentem hledání rovnováhy mezi duchovní mocí (reprezentovanou kněžskou hierarchií s papežem v čele) a mocí světskou (reprezentovanou panovníky a vládnoucími stranami). Rovnováha byla často porušována, za všechny významné případy jmenujme spor o investituru, reformační boje a pak hlavně sekularizaci, která gradovala (ruku v ruce se zásadními společensko-politickými změnami) v 18. a 19. století, v jehož druhé polovině již byla zmíněná rovnováha minulostí. Katolická církev měla v této situaci na výběr dvě možnosti, jak reagovat: buď rezignovat, nebo vnutit světu svou vůli, pokusit se přirozený vývoj věcí zvrátit a získat zpět prestiž, autoritu a respekt – pokud možno v míře mnohem větší, než kdy v minulosti. Na první pohled se může zdát, že k realizaci druhé možnosti neměla v daných podmínkách dostatečnou pozici, ale to je veliký omyl. Katolická církev totiž je (a vždy byla) neopominutelnou univerzální mocností. Díky vlivné kněžské hierarchii a milionům oddaných praktikujících věřících po celém světě s ní ve většině zemí světa musí společnost vážně počítat.
Církev na rozcestí Druhá polovina 19. století. Jaká byla konstelace společnosti a postavení církve v jejím rámci v této době? Jakými společensko-politickými změnami aktuálně procházela civilizace? Můžeme se tady bavit o zásadním vlivu událostí a fenoménů, jako bylo osvícenství (a s ním spojené toleranční tendence), revoluční hnutí (Francie 1789, celá Evropa 1848 – jmenuji jen ty nejzávažnější), napoleonské války, rozvoj vědy a techniky, industrializace, nástup kapitalismu ... Rozhodující postavení ve společnosti zaujala místo staré pozemkové šlechty nová elita: buržoazie. O tom, jak se tyto a další tendence projevily na změnách v
myšlení lidí, velmi výstižně vypovídá Charles Péguy v jednom ze svých esejů. Péguy se narodil roku 1873, ovšem to, co popisuje, platí pochopitelně i pro dobu krátce před jeho narozením, jíž se týká tento článek. Cituji: „...Poprvé v historii světa byly duchovní síly jako celek i všechny materiální síly jako celek zároveň ... donuceny k ústupu. ... Poprvé v historii světa vládnou peníze bez omezení a bez kontroly. Poprvé v historii světa stojí peníze samy tváří v tvář duchu. ... Poprvé v historii světa stojí peníze samy před Bohem. ... Všechny ostatní světy narozdíl od moderního světa byly světy nějakého druhu spirituality. Pouze moderní svět, protože je světem peněz, je světem totálního a absolutního hmotařství.“ Výše uvedené události a jevy se pochopitelně katolické církve jako instituce i jako fenoménu dotkly zcela zásadně. Zatímco ve středověku byla církev nejmocnější a zcela bezkonkurenční politickou silou křesťanského světa, tak sekularizace eskalující zejm. v 18. a 19. stol., ji postupně odstavila „na vedlejší kolej“. Moc nad Evropou (i dalšími světadíly) převzaly světské vlády a církev byla činitelem sice velmi významným, ovšem z mocenského hlediska přece jen ve stínu. To mělo pochopitelně a zcela nezadržitelně vliv na život každého jednotlivce – zatímco v minulosti kromě odpadlíků, stojících na okraji společnosti, měli všichni lidé křesťanské vyznání, které byli nuceni praktikovat, nyní nebylo žádným problémem být bezvěrcem – a nikdo se nad tím nepozastavoval. A mnoho těch, kteří vyznání měli, vůbec duchovní život nepraktikovali. Společnost zesvětštěla. Role církve v ní upadala. Papež a jeho kardinálové se rozhodli tuto skutečnost od základu změnit. Aby toho mohlo být dosaženo, vyvstala jasná nutnost vyhlásit silná dogmata. A má-li být jejich účinek skutečně univerzální, je nezbytné, aby je vyhlásil univerzální koncil.
Svatý otec svolal sněm ... První vatikánský koncil se konal v letech 1869-1870 (pikantní je skutečnost, že koncil byl přerušen válečným konfliktem mezi Pruskem a Francií a oficiálně byl ukončen až v roce 1960 – tedy celých 90 let poté, co naposledy zasedl). Koncil (čili sněm) svolal do Vatikánu tehdejší papež Pius IX. Ukončil tak 306 let trvající „pauzu“ od předchozího sněmu (tím byl Tridentský koncil, konaný v letech 15451563). První vatikánský koncil byl ekumenický, tj. všeobecný sněm biskupů celého obydleného křesťanského světa.
4
Kdo byl Pius IX.? Nejdéle „vládnoucí“ papež v historii (více než 31 let, přesněji 11 559 dní), vlastním jménem Giovanni Maria Mastai-Ferreti. Narodil se v roce 1792 a až do své smrti v roce 1878 zastával nejvyšší úřad katolické církve. Není účelem tohoto článku zabývat se jeho osobou, protože pak bychom v tomto čísle „rozebrali“ nikoli čtyři, nýbrž hned pět papežů. A to není cílem. Takže jen stručně. Mastai-Ferreti byl prý dobrosrdečný kněz se smyslem pro humor. Podle některých dokumentů byl svobodným zednářem, měl se jím stát za svého působení v Chile a později být exkomunikován – tuto informaci však není možno zcela bezpečně ověřit. V době svého zvolení papežem (červen 1846) byl liberálním protikandidátem kardinála Lambruschiniho, nekompromisního a reakčního konzervativce. Jeho (částečně) pokrokové smýšlení však zcela změnily události revolučního roku 1848, kdy dokonce musel uprchnout z Říma, aby si zachránil život. Svou politiku po zbytek pontifikátu vedl konzervativním směrem ve snaze vrátit církev do společensko-politické pozice, kterou měla před sekularizací křesťanského světa. Cestu ke koncilu dláždila předcházející činnost Pia IX. a jeho „aparátu“, jejíž výsledky byly mj. vtěleny do významných dokumentů, jež naznačily nový směr.
Syllabus errorum ... a další významné předkoncilní dokumenty Pia IX. Z významných dokumentů, vyhlášenými Piem IX. před zahájením koncilu, jmenujme nejprve dva: encykliku Qui pluribus (1846), která výslovně odsoudila komunismus – za to bychom měli Piu IX. zatleskat, zde projevil mimořádnou jasnozřivost :) bulu Ineffabilis Deus (1854), obsahující Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (1854). Pro zajímavost: bula Ineffabilis Deus (stejně jako encyklika Quanta cura, o níž bude řeč vzápětí) byla vyhlášena 8. prosince. A stejně tak 8. prosince (roku 1869) byl zahájen První vatikánský koncil. Zajímavá shoda. Jedná se o den, kdy katolíci slaví Neposkvrněné početí Panny Marie. Zejm. v příp. Ineffabilis Deus je toto datum vyhlášení velmi logické, ale zdá se, že významný den mariánského kultu měl pro Pia IX. celkově obzvláštní důležitost. Ale zpět k našemu tématu. Z dokumentů, vydaných před svoláním koncilu, je asi nejznámější syllabus největších bludů, z něhož zřetelně vane duch přesvědčení o papežské neomylnosti, kterou následně koncil uzákonil. Ale nepředbíhejme. Syllabus je součástí encykliky Quanta cura, vydané 8. prosince 1864. Podrobně jsem ho prostudoval.
Každý, kdo by tak chtěl učinit rovněž, má možnost najít ho např. na http://www.vendee.cz/texty/syllabus_p12.html. Zajímavé je, že vydání syllabu nebylo tak úplně nápadem Pia IX. Jako první s touto myšlenou přišel kardinál Pecci (pozdější nástupce Pia IX. jako papež Lev XIII.), který Pia IX. o nutnosti tohoto dokumentu přesvědčil. Obsahem syllabu je formulace celkem 80 hlavním bludů, které církev odsuzuje. Jsou strukturovány do deseti tematických oblastí. Není smyslem tohoto článku zabývat se syllabem jako celkem, zaměřím se pouze na to, co na mě nejvíce „vyskočilo“. Uvedu vždy text „bludu“, který církev odsuzuje, a k němu připojím svůj komentář. 50. Světská moc má sama o sobě právo presentovati biskupy, a může od nich žádati, aby se ujali správy diecesí ještě dříve, než obdrží od Svaté Stolice kanonické ustanovení a potvrzovací apoštolské listy. 51. Dokonce má světská vláda právo sesazovati biskupy z vykonávání pastýřského úřadu, a není vázána poslouchati papeže ve věcech týkajících se zřizování nových biskupství a ustanovování nových biskupů. V těchto dvou článcích se po staletích dotýkáme těžiště sporu o investituru, který propukl v závěru 11. století. Zde papež ve druhé polovině století devatenáctého v podstatě zastává stanovisko svých předchůdců z doby před osmi sty lety (?). Odsouzení těchto dvou „bludů“ je nesmírně významné, protože tímto krokem církev velmi suverénně vystupuje proti světské moci ve snaze prosadit svou autoritu. Na toto pak plynule navázal koncil, více si o tom povíme níže. A nyní dále k syllabu: 54. Králové a knížata jsou nejen vyňati z veškeré církevní pravomoci, nýbrž stojí dokonce nad Církví v rozhodování otázek o pravomoci a příslušnosti. 55. Církev má být odloučena od státu a stát od Církve. Značně podobné téma, jako u předchozích dvou „bludů“; syllabus zde graduje k celkovému vymezení se církve vůči státu. Nemohu si pomoci, ale s těmito dvěma „bludy“ (zejm. s tím druhým, který je z mého pohledu obzvláště důležitý) se musím ztotožnit. Ještě, že nejsem praktikující katolík, hned bych byl kacířem :). A ještě jeden blud: 57. Věda filosofická a morální a rovněž občanské zákony mohou a mají jíti svou vlastní cestou, nezávislou na božské a církevní autoritě. I s tímto „bludem“ se více méně ztotožňuji. A nejen to, z mého pohledu je zde částečně formulována má představa o filosofickém záměru Setkávadla. Ale hlavně – už zde je velmi jasně naznačena cesta ke
5
„zpracování“ předmětného tématu Prvním vatikánským koncilem. Z tohoto pohledu je zmíněný bod mimořádně významný. Ale nepředbíhejme, ke koncilu se dostaneme vzápětí. Myslím, že z výše uvedeného stručného příkladu (který je ukázkou ducha celého dokumentu), je možno učinit si představu, z jakého myšlenkového stanoviska syllabus vycházel, k čemu směřoval a čeho chtěl dosáhnout. Ale tím už se dostáváme ke koncilu, který v době vydání syllabu již „visel ve vzduchu“. Lépe řečeno, přesně dva dny před tím, než syllabus vešel v platnost, tj. 6. prosince 1864, sdělil papež po zasedání kongregace obřadů kardinálům svůj úmysl koncil svolat.
Koncil Přípravě koncilu byla věnována veliká pozornost. Vyhlášen byl téměř půl druhého roku dopředu a rovnou bylo i stanoveno přesné datum a místo zahájení: 8. prosince 1869 v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Aby mělo jednání sněmu spád, byla předmětná témata dopředu projednána v pěti subkomisích, jež se zabývaly problematikou (schematy) víry, církevní disciplíny, řeholemi, východními církvemi + misií a církevní politikou. Papež a ti z kardinálů, kteří sdíleli jeho záměry, měli jasnou představu, jaké poselství má koncil vyslat světu. Velmi zjednodušeně by se dalo shrnout takto: vypořádat se s rozumovým racionalismem; křesťanská dogmata je nutno přijímat vírou a nadřazení rozumu nad „božské zjevení“ musí být postaveno „mimo zákon“ upevnit autoritu církve - a papeže jako jejího nejvyššího představitele – formou „uzákonění“ jeho primátu (svrchované moci nad křesťanstvem) a učitelské neomylnosti; takové „komfortní“ postavení papež neměl ani ve středověku! A u toho se hned zastavme. Kardinálů se na koncilu nakonec sešlo více než šest stovek. A v žádném případě mezi nimi nepanovala jednota, zejm. právě v otázce papežské neomylnosti. Početnější – a mocnější – byli „infallibilisté“, čili příznivci neomylnosti. Liberálněji uvažující delegáti tvořili menšinu, která však byla natolik silná, že bylo nutno hledat cestu ke kompromisu. Ta se nakonec našla, což lze možná považovat za největší životní vítězství Pia IX.
Koncilní dokumenty Jak uvedeno výše, koncil byl předčasně ukončen nebo přesněji řečeno přerušen. Nemohl tedy projednat všechna předmětná témata. Jeho „výstupem“ tak byly nakonec pouze dva
dokumenty, ovšem oba nesmírně významné a zcela zásadně ovlivňující život každého praktikujícího katolíka (a potažmo celé společnosti) až do dnešních dnů. Jedná se o dogmatické konstituce (čili dokumenty na úrovni zákona) Dei Filius a Pastor aeternus. Oba dokumenty jsem si podrobně prostudoval s cílem navnímat jejich ducha a logiku; kdo by tak chtěl učinit rovněž, najde je na http://www.vendee.cz/texty/dei_filius.html resp. http://www.vendee.cz/texty/pastor_aeternus.html. Níže uvádím stručný popis jejich smyslu (jak jsem jej pochopil) s nezbytnými citáty. Ty jsou pochopitelně vytržené z kontextu (byť jsem se je snažil použít tak, aby korektně ilustrovaly ducha dokumentu), pročež k důkladnému seznámení s konstitucemi doporučuji skutečně si je celé pročíst. Konstituce jsou napsány opravdu mistrně. Mechanismus jejich argumentačního toku je prostě fascinující. Vychází vždy od zcela správných, neotřesitelných a nenapadnutelných tvrzení, postupuje přes přísně logické věroučné konstrukce, aby neomylně dospěl (podle mého názoru) k demagogickým závěrům, které z myšlenkového světa praktikujících katolíků škrtají možnost vytvořit si na určitě věci vlastní svobodný náhled. Jistě, zde určitě hodně zjednodušuji. Ale posuďte sami ... Oba dokumenty logicky navazují na výše zmíněný syllabus, rozvíjejí jej, násobí jeho důraz a hlavně – staví předmětná ustanovení na úroveň zákonných dogmat, jimiž jsou katolíci povinni se řídit. Ale pojďme se na ně podívat konkrétně. Dogmatická konstituce Dei Filius (vyhlášena 24. dubna 1870) řeší vzájemné působení rozumu a víry (jež je zde v podstatě ztotožněna s náboženstvím). Poznatelnost Boha skrze stvoření a božská zjevení jsou zde stanovena jako dogma, o němž se nepřipouští diskuse. Hlavní část konstituce je rozdělena na čtyři hlavy, které na sebe plynule navazují. Podle přísně vědecké metody vycházeli autoři od základního axiomu, uvedeného v první hlavě „O Bohu všech věcí Stvořiteli“: „... jeden jest Bůh pravý a živý, Stvořitel a Pán nebe i země, všemohoucí ...“ Druhá hlava „O zjevení“ tento axiom rozvíjí a „stanovuje“ božské zjevení „informačním kanálem“ pro poznání božské podstaty: „... božskému zjevení jest přičítati, že to co ve věcech božských lidskému rozumu samo sebou není nedostižno ... lze volně, s pevnou jistotou a beze vší příměsi bludu poznati.“ Třetí hlava „O víře“ pokračuje dále a mj. konstatuje, že „dlužno vírou božskou a katolickou věřiti všemu, co v slově Božím psaném i ústně podaném jest obsaženo, a co od Církve buď slavnostním rozsudkem nebo řádným
6
a všeobecným úřadem učitelským jakožto pravda Bohem zjevená k víře se předkládá.“ Čtvrtá hlava se pak vypořádává se vztahem rozum – víra. Biskupové s papežem v čele zde „všeliké tvrzení, odporující pravdě osvícené víry, prohlašují zcela mylným.“ A jdou ještě dále: „... věřícím křesťanům jest nejen zakázáno takových domnění, která s učením víry shledávají se v odporu ... byla-li Církví zavržena ... povinní jsou míti je spíše za bludy.“ V závěru důraz pěkně graduje: „neníť učení víry, jež Bůh zjevil, předloženo lidem jako nález filosofický, aby svými vlohami je zdokonalovali ... I jest se povždy držeti toho smyslu posvátných dogmat, který jednou svatá Matka Církev prohlásila ...“ Zde je již jasně zakázáno svobodně dumat o církevní dogmatice ... Argumentace všech čtyř hlav je v závěru konstituce vtělena do kánonů. Jejich právní hodnotu lze přirovnat k paragrafům zákona. Trest za jejich nerespektování je vesměs stejný: prokletí. Vybírám tři z mého pohledu zajímavé kánony: Hlava I., kánon 3. „Kdo by řekl, že jedna a táž jest podstat čili bytnost Boha i všech věcí, proklet buď.“ Inu, pokud tento kánon chápu správně, pak jsem proklet, protože mým přesvědčením je, že Bůh je obsažen v celém svém stvoření a jeho podstatě a že není osobou nějak od stvoření oddělenou. Hlava III., kánon 1. „Kdokoliv by řekl, že rozum lidský tak jest nezávislý, že není možno, aby mu víra byla Bohem přikázána, proklet buď.“ A znovu jsem proklet, protože věřím v úplnou svobodu a nezávislost rozumu. Hlava IV., kánon 2. „Kdo by řekl, že ve vědách lidských taková jest svoboda, že jejich tvrzení, byť by i odporovala nauce zjevené, možno za pravé uznávati, a že Církev nemá práva jich zavrhovati, proklet buď.“ Toto už je z mého pohledu velmi nebezpečná demagogie. V podstatě se to dá přeložit tak, že církev má právo stihnout prokletím např. každého vědce, jenž by přišel s poznatkem podobného charakteru, jakým bylo třeba ve své době zjištění, že Země je kulatá ... Když si formulace a ducha této encykliky přeložíme do prostého jazyka, co nám chtěli biskupové a papež sdělit? Domnívám se, že zhruba toto: pokud někdo používá svobodné myšlení, nechce slepě přijímat dogmata a snaží se to, čemu nerozumí, analyzovat rozumem, staví se de facto mimo církev – a budiž proklet. Považuji to za svým způsobem tmářský „zákon“, který poslušným katolíkům vlastně nařizuje dobrovolně se vzdát svobody myšlení. Dogmatická konstituce Pastor aeternus (vyhlášena 18. července 1870) jakoby nepřímo navazuje na Dei Filius, v níž je „patent neomylnosti“ katolické církve citelně naznačen. Pastor aeternus je rozdělen do čtyř hlav, které na sebe s železnou logikou navazují.
Hlava první se zabývá primátem Apoštola Petra. Na základě citátů z Písma potvrzuje, že mu byla Bohem svěřena nejvyšší pravomoc nad církví (pást, řídit a spravovat). Kdo s tím nesouhlasí, buď proklet. No budiž. Hlava druhá následně dokazuje, že Petrův primát neskončil jeho smrtí, nýbrž pokračuje a trvá „až dosud a vždycky“ v jeho nástupcích na svatém Stolci Římském, tj. v Římských Velekněžích (tedy papežích). Jinými slovy, primát, který byl svěřen Apoštolu Petrovi, se ve zcela neměnné podobě vztahuje i na všechny papeže, kteří přišli a přijdou po něm. Kdo s tím nesouhlasí, buď proklet. Dobře, dejme tomu. Hlava třetí se zabývá hodnotou a povahou zmíněného primátu. Konstatuje se zde mj., že „Církev římská ... nade všemi ostatními má prvenství řádné moci ... moc Velekněze Římského ... jest bezprostřední“. A také, že „Církev Christova (myšleno tím církev obecná, ne pouze katolická, pozn. red.) jest jediným stádem pod jediným pastýřem“. A kdo s tím nesouhlasí, vystavuje se ztrátě víry a spásy. Dále si zde papež vyhrazuje svrchované právo svobodně obcovati s kněžími i věřícími – zde si církev jasně vymezuje „pravidla hry“ se světskou vrchností ve snaze obnovit své respektované postavení a politickou prestiž. Kdo s výše uvedeným nesouhlasí, buď proklet. Hlava čtvrtá završuje nejen konstituci Pastor aeternus, nejen rokování koncilu, nýbrž také směrování vatikánské „politiky“ v době pontifikátu Pia IX. obecně. Již název vše objasňuje: O neomylném učitelství Římského velekněze. Obratnými argumentačními konstrukcemi zde autoři dokumentu gradují veškerou dogmatiku ke klíčové formulaci. Zde je nutno konstatovat, že cesta k ní nebyla vůbec jednoduchá a musela vést přes kompromis, jak již naznačeno výše. Nakonec se ji podařilo definovat způsobem, s nímž se smířila alespoň část kardinálů, kteří vyhlášení neomylnosti původně odmítali. Tato formulace zní: „Velekněz Římský (rozuměj papež, pozn. red.), když mluví se stolce, to jest, když vykonávaje úřad Pastýře a Učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškera Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení Římského Velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelna. Kdo by pak tomuto Našemu prohlášení opovážil se, což Bůh odvrátiž, odporovati; proklet buď.“
7
Tímto ustanovením byla dána církevní vrchnosti s papežem v čele do ruky problematicky vnímaná ideologická zbraň. Její význam si určitě každý čtenář dobře uvědomuje. Nicméně, aby to bylo opravdu zcela jasné: výše uvedené dogma netvrdí, že papež je automaticky neomylný. Pouze konstatuje, že učení o víře nebo mravech, které papež prohlásí ex cathedra, je „vybaveno“ božskou neomylností. Na druhou stranu, každé učení je koneckonců výsledkem nedokonalého a omylného lidského rozumu. A žádný člověk přece z principu není a nemůže být neomylný, ať zrovna vyučuje či nikoli. Ovšem výše uvedené dogma hovoří jinak. Cokoli papež prohlásí ex cathedra o víře nebo mravech, automaticky musí být pravda – dokonce bez ohledu na souhlas Církve. Každý, kdo nechce být proklet, to také musí jako pravdu přijmout – a nesmí o tom zapochybovat. Možná jsem to vyjádřil hodně vyhroceně, ale k takovému vnímání zmíněná formulace míří, alespoň dle mého názoru. Jistě, ortodoxní katolíci mě teď napadnou, že poselství tohoto textu zjednodušuji, ale opravdu si nemohu pomoci, takto mu prostě rozumím. Abych byl objektivní a konzistentní, musím zmínit, že od časů Pia IX. došlo už pouze k jedinému případu, kdy papež využil učitelské neomylnosti a vyhlásil dogma ex cathedra. Mám tím na mysli Pia XII. a jeho apoštolskou konstituci Munificentissimus Deus, jíž bylo 1. listopadu 1950 vyhlášeno dogma o nanebevzetí Panny Marie. Nicméně: teoreticky má každý papež možnost „neomylnost“ využít. Skutečnost, že se tak dosud dělo zcela minimálně, na principu věci nic nemění.
Následky Dopady koncilních dokumentů na církev a společnost lze rozdělit do několika okruhů. Dotkněme se dvou hlavních. Dopad na společnost, ať už se bavíme o obyvatelstvu katolickém nebo nekatolickém, byl vskutku značný. Autorita a prestiž papeže jako hlavy církve byla posílena a postavena do pozice, jakou neměla nikdy v minulosti. Na druhou stranu svobodně myslící lidé, kteří se nehodlali a nehodlají vzdát možnosti kriticky zkoumat vše, co bylo řečeno, se s autoritou tohoto typu nemohou smířit. Zdravým rozumem je výše uvedené závěry koncilu možno vnímat jako pokus ... třeba svým způsobem navázat na scholastickou tradici (?) ... nevím, možná to tak lze vnímat. Není snadné toto přesněji definovat, otevírá se pole pro zcela nezaujatou rozumovou analýzu. Setkávadlo nikdy nehovoří ex ctahedra a tudíž není nikdy neomylné, takže zkoumejte, prostudujte si syllabus a obě koncilní konstituce a udělejte si vlastní, zcela nezávislý
názor. Neprokleju vás za to. Naopak, když mi svůj názor napíšete, můžeme diskutovat. V církvi jako instituci samé způsobila konstituce Pastor aeternus částečný rozkol. Biskupové, kteří s vyhlášením neomylnosti nesouhlasili, se ve své většině nakonec podrobili. Pouze malá část „rebelů“ v německé jazykové oblasti vytrvala v opozici. Vyhlásili koncil za neekumenický a vůdce „rebelů“, prof. Döllinger, byl exkomunikován z církve. Jeho přívrženci založili Starokatolickou církev, která však působila a působí pouze v německém prostoru a velmi omezeně v několika dalších zemích, mj. v ČR. Starokatolíci byli nějakou dobu podporování Bismarckem, který v nich viděl realizaci vize národní církve nezávislé na Římu. Podobné reakce, jako v Německu, ovšem se slabším akcentem, zazněly i ve Francii, Španělsku, Portugalsku či Rakousku. Když to shrnu, První vatikánský koncil vnesl do katolické církve určité rozpaky, nejednotu a nutnost podřídit se konstitucím, s nimiž není mnohým lidem možno vnitřně se ztotožnit. Takové podřízení je uskutečnitelné pouze na základě církevní disciplíny, nikoli na základě svobodného nebo dokonce radostného rozhodnutí z vlastní vůle. Tím vzniká stále se prohlubující rozpor mezi přístupem dogmatickým na jedné straně a přístupem založeným na svobodném myšlení na straně druhé. Dogmatismus je cestou zpět, svobodné myšlení míří k pokroku. Vím, je to řečeno schematicky, ale snad mi rozumíte, jak to myslím. První vatikánský koncil přispěl k vzniku názorových a věroučných frakcí uvnitř církve. Rodila se a stále se rodí alternativní hnutí a skupiny, snažící manévrovat v mantinelech katolicismu a na citlivé hranici mezi dogmatismem a nezávislým myšlením. A tak není divu, že každý další pontifik byl hodnocen mj. z pohledu, na jaké pozici v tomto rozporu stojí. Zda je konzervativec a dogmatik, mj. ve smyslu závěrů Prvního vatikánského koncilu, nebo liberál, usilující hledat novou, otevřenější cestu. Tímto konstatováním si dělám menší oslí můstek, vedoucí k následujícím článkům o čtyřech papežích ... Na závěr je nutno ještě uvést nikoli nepodstatný faktický údaj, který má rovněž značný vliv na situaci, do níž následující pontifikové posléze vstupovali. Vzápětí po vyhlášení konstituce Pastor aeternus vypukla prusko-francouzská válka. Po dvou měsících, 20. září 1870, obsadily piemontské oddíly město Řím. Papežský stát de facto zanikl. Sjednocená Itálie nehodlala spor s papežem hrotit a nabídla mu dohodu o novém papežském státu, která se později realizovala v roce 1929 podpisem Lateránských smluv a vznikem státu Vatikán.
8
Pius XII. ... a Říšský konkordát Člověk, který kolaborací s nacistickým Německem pošpinil Katolickou církev a nenapravitelně uškodil její prestiži, za což je označován jako „Hitlerův papež“. Statečný bojovník proti nacismu, který zachránil (nebo pomohl zprostředkovat záchranu) tisíců nevinných, zejm. židovský životů, za což je označován jako „prožidovský papež“. Pokud se domníváte, že výše uvedené dvě věty charakterizují dva různé lidi, pak jste na velikém omylu. Jedná se o nálepky, které obě náleží jednomu a tomu samému knězi – papeži Piu XII. Pochopitelně každá z nich pochází z jiného tábora. Tu první mu přilepili kritikové z řad věřících i nevěřících. Tu druhou mají na svědomí pravověrní katolíci – a paradoxně také nacisté. Ovšem pozor: zdaleka ne jen oni! Výše popsaný rozpor jen přispívá k mému přesvědčení, že Pius XII. je jednou z nejzajímavějších politických osobností 20. století ... a zároveň nejrozmanitěji hodnocených. Já jej v žádném případě hodnotit nehodlám, pouze zkusím stručně nastínit důležitá fakta a přidat svůj skromný názor, jak by se mohlo na osobnost tohoto muže nahlížet. Nikomu svůj pohled na věc nevnucuji. Mým cílem je zaměřit se na Pia XII. nikoli jako na představitele církevní hierarchie, nýbrž jako na obyčejného člověka, nebo řekněme přesněji, na člověka věřícího v Boha. Touto optikou se chci podívat na jeho postoje a skutky. Má to ale háček: Pius XII. byl hlavou Katolické církve, proto je každý jeho postoj a čin v této pozici vnímán jako postoj a čin Katolické církve. Z této zodpovědnosti jej není možno vyvázat a tuto skutečnost článek nutně musí reflektovat. A nyní se už přenesme o řadu desetiletí zpět, do časů největší celosvětové tragédie v historii lidstva. Pius XII. totiž nastoupil na Stolec Svatého Petra v roce 1939 – a už tím byl osudově předurčen stát se neobyčejně diskutovaným papežem. Ovšem nejedna jeho veliká chvíle přišla ještě předtím ...
Základní data Pius XII., vlastním jménem Eugenio Maria Giuseppe Giovanni Pacelli, se narodil 2. března 1876 v Římě. Zemřel 9. října 1958 v Castel Gandolfo. Vystudoval teologii a církevní i světské právo. Jeho kariéra se následně ubírala směrem do církevní diplomacie. V roce 1914 se stal sekretářem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. V roce 1917 byl vyslán jako apoštolský nuncius do Bavorska a od roku 1920 zastával tuto funkci pro celé Německo. V roce 1929 byl jmenován kardinálem, o rok později
Státním sekretářem a v roce 1935 camerlengem (= kardinál komoří, jeden z nejvyšších hodnostářů papežské kurie). Jeho cesta vatikánskou hierarchií nakonec vedla až na samý vrchol: 2. března 1939, v den svých 63. narozenin, byl kardinál Pacelli zvolen papežem. Jen pro ilustraci: o pouhých 13 dní později byla zahájena okupace Čech a Moravy německými vojsky a o další den později vznikl na troskách československé státnosti Protektorat Böhmen und Mähren. Evropa byla v tu chvíli na pokraji globálního konfliktu, který poté skutečně vypukl, a to jen o několik měsíců později (v září). Těžko si lze představit složitější situaci pro nástup na papežský stolec. Postoje, které Pius XII. zaujímal k nacismu, rasismu, holocaustu a násilí obecně, jsou hlavním těžištěm tohoto článku. Abych se nerozběhl příliš do šíře, záměrně pominu (téměř nebo zcela) další aspekty jeho činnosti. Tím se omlouvám všem, kteří by si rádi přečetli o Pacellim jako diplomatovi, mariánském ctiteli, nepříteli komunismu, reformátorovi církevní správy apod. K tomu bohužel schází v rámci tak stručného elaborátu prostor. Níže doplním pouze něco málo k dokreslení charakteristiky tohoto pozoruhodného papeže. Kořeny Pacelliho postojů, jež jako papež zastával za války, musíme hledat dávno před začátkem jeho pontifikátu, tedy před rokem 1939. Takže pojďme pěkně po pořádku ...
Kariéra elitního církevního diplomata Jak naznačeno výše, byla Pacelliho činnost od závěrečného období 1. světové války výrazně spojena s německým prostorem, kam byl vyslán jako papežský nuncius. Nejprve jednal s bavorským králem Ludvíkem, s císařem Vilémem a s kancléřem von Berthmann-Hollwegem o mírových návrzích tehdejšího papeže Benedikta XV. Rozhovory ztroskotaly, protože německá strana toužila po vítězství a chtěla pokračovat ve válečném konfliktu. Další Pacelliho cesta se soustředila na Bavorsko, mj. v době krátké epizody Bavorské republiky rad. Zažil tehdy i ozbrojené přepadení nunciatury. Od roku 1920 zastupoval zájmy Vatikánu v celém Německu. V roce 1925 byl jeho úřad přestěhován z Mnichova do Berlína a pro Pacelliho začala klíčová epocha diplomatické mise. Plnil reprezentativní a pastorační úkoly, ovšem většinu kapacity mu zabírala příprava konkordátů s Německem a některými německými státy. V roce 1925 byl rovněž pověřen tajným jednáním se zástupci Sovětského svazu, kde byla církev cílem otevřeného pronásledování. Několikrát se setkal se sovětskými
9
diplomaty v Německu, stejně jako s ministrem zahraničí Čičerinem. Jednání se táhla až do roku 1927, ale logicky nemohla vést k smysluplným dohodám. Sovětská strana, zastupující zájmy bolševické diktatury, nemohla přistoupit na klíčové požadavky Svatého stolce (konkrétně umožnění náboženského vzdělávání a svěcení kněží a biskupů).
ochranu před pronásledováním. Pacelli proto považoval pakt s Německem za svůj hlavní cíl. Obnovená jednání – teď již probíhající v Římě - vedl za vatikánskou stranu opět Pacelli, samozřejmě s týmem spolupracovníků. Na německé straně se úplně změnili hráči: zastupovali ji nyní předseda německé katolické strany Zentrum Ludwig Kaas a vicekancléř Franz von Papen, bývalý člen strany Zentrum (vyloučen v červnu 1932).
Konkordát Ale zpět k „německým záležitostem“, které jsou leitmotivem mého článku. Přistupme rovnou k otázce konkordátu (= mezinárodní smlouva uzavřená mezi Svatým stolcem a jiným státem, která většinou řeší otázky práva a záležitosti svobody vyznání pro katolickou církev v daném státě). Ovšem nebavíme se o jediném konkordátu, bylo jich totiž víc. Ještě před nástupem Hitlera k moci, tj. v období tzv. Výmarské republiky, probíhala složitá jednání, která vedla k uzavření konkordátů s Bavorskem (1924), Pruskem (1929) a Bádenskem (1932). Konečným cílem však byla „velká“ smlouva se sjednoceným Německem. Pacelli o ní jednal s tzv. „Výmarskou koalicí“, kterou tvořili křesťanští demokraté, liberálové a sociální demokraté (katolickou stranu Zentrum tehdy Pacelli k jednání nepřizval). Komplikované politické poměry, nechuť vlivných a protikatolicky zaměřených sociálních demokratů, a v neposlední řadě i Pacelliho otevřeně kritické postoje vůči některým aspektům německé vlády, však jednání zmařily. Pacelli byl po jejich ztroskotání odvolán do Říma, kde jeho postup vatikánskou hierarchií nabral slibné tempo. Není divu; papež Pius XI. si jej již tehdy „vyhlédl, vychovával a vedl“ jako svého předpokládaného nástupce. Nechal se dokonce slyšet, že Pacelli se jednou stane velkým papežem. Celá problematika konkordátu s Německem se vrátila „na stůl“ až po nástupu Adolfa Hitlera do úřadu říšského kancléře. Může vypadat jako překvapení, že zarytý odpůrce církve chtěl uzavřít „pakt“ s Vatikánem. Ovšem: Hitlerův přístup ke konkordátu byl, lidově řečeno, mazaný. Prozíravý vůdce očekával, že uzavření smlouvy mu poskytne mezinárodní uznání (konkordát byl první významnou mezinárodní smlouvou jeho vlády). A také si pochopitelně uvědomoval, že se jedná o mocnou propagandistickou zbraň. Potřeba konkordátu pro Vatikán byla jasně zřetelná vzhledem k sílící pozici Hitlera a nacismu. Tato ideologie, jak je dobře známo, považovala církev za nepřítele (podobně jako další zrůdná ideologie – bolševismus). Svatý stolec věřil, že konkordát zajistí prostřednictvím mezinárodního práva církvi
Podpis Říšského konkordátu. Kardinál Pacelli sedí v čele stolu, muž sedící po jeho pravici je německý vicekancléř Franz von Papen.
Jednání vedla poměrně rychle k úspěšnému konci – alespoň v tom smyslu, že Říšský konkordát byl podepsán 20. července 1933. Z jeho důležitých ustanovení vybírám: svoboda vyznání a praktikování náboženství (článek 1) závazky státu vůči církvi mohou být zrušeny jen za souhlasu obou stran (článek 18) katolická výuka je řádným předmětem na školách (článek 21); učitelé náboženství mohou tuto činnost vykonávat jen se svolením biskupa (článek 22) přísaha biskupů, že budou respektovat vládu „Přísahám a slibuji, že budu respektovat ústavně vytvořenou vládu a budu dbát na to, aby ji respektoval můj klérus“ (článek 16) ochrana katolických organizací a spolků, umožnění návštěvy bohoslužeb (článek 31) žádné členství duchovních v politických stranách či činnosti v jejich prospěch (článek 32). Konkordát bývá často hodnocen jako projev kolaborace Vatikánu s Třetí říší. Podle mého názoru je taková klasifikace mylná. Potvrzuje to i fakt, že Pacelli po podpisu konkordátu vydal prohlášení, že tato smlouva neznamená souhlas s nacismem. Pacelli zásadně odmítal Hitlerovu ideologii z řady důvodů, např. byl přesvědčen (ostatně zcela správně), že nacismus umožní razantní nástup komunismu do Evropy. A komunismus považoval (opět zcela správně) za úplně stejné zlo, jako nacismus.
10
Jen pro zajímavost – obdobné smlouvy měly s Třetí říší uzavřeny i protestantské církve (německý prostor je ve srovnání s většinou Evropy mnohem méně katolický). Takže pokud chtějí evangelíci katolíkům v tomto směru něco vyčítat, měli by si napřed zamést před vlastním prahem. K tomu se ještě dostaneme níže v polemické části.
Hitler si s dodržováním konkordátu hlavu nedělá Z hlediska Hitlera a jeho propagandy lze uzavření konkordátu hodnotit jako jednoznačně úspěšný krok, který splnil očekávání. Vnímání nacistického režimu v Evropě se díky smlouvě s Vatikánem značně změnilo. Byla to znamenitá kamufláž; vlk se převlékl do roucha beránčího, aby (zdaleka ne naposledy) nalhal světu, co potřeboval. Vedlejším efektem pak byla mj. likvidace katolické strany Zentrum. Článek 32 konkordátu totiž poskytl Hitlerově vládě legislativní pravomoc k ukončení činnosti kněží v politice. Nutno dodat, že Svatý stolec toto nedocenil. Hlavní problém však tkvěl v tom, že nacistické Německo konkordát dodržovalo prakticky jen zpočátku, kdy se Hitler ještě snažil – v rámci své strategické hry – předstírat, že je důvěryhodným politickým partnerem. Postupně však začalo docházet k masivnímu porušování ustanovení smlouvy, až nakonec Německo na konkordát v podstatě rezignovalo. Z pohledu katolické diplomacie tak bylo uzavření konkordátu problematickým krokem, ale tuto otázku ještě probereme v polemické části článku. Nyní k faktům: Pacelli ještě jako státní sekretář vznesl celkem 55 (!) protestů proti závažným porušením konkordátu. Jednalo se zejména o nerespektování článku 31. Šlo o zásahy státní správy proti katolickým spolkům a katolickému školství, perzekuce katolických představitelů atd. Roku 1937 vydal papež Pius XI. německy psanou encykliku Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), kterou podle všeho v podstatě sestavil (a docela určitě inicioval) právě Pacelli. Svatý stolec v encyklice upozornil na masové porušování konkordátu a odsoudil jeho ideologické prameny: vypjatý nacionalismus, rasismus, což jsou tendence v naprostém rozporu s katolickou naukou – a toto je nutno si zcela vážně uvědomit. Reakce nacistů na encykliku byla krutá. V Německu začala štvanice na kněze. V koncentračním táboře v Dachau jich skončilo téměř 450, z toho více než čtyři stovky katolických (přitom poměr evangelického obyvatelstva oproti katolickému byl tehdy v Německu cca 2:1). Tím perzekuce katolických duchovních zdaleka neskončila.
V noci z 9. na 10. listopadu 1938 proběhl v Německu pogrom na židovské obyvatelstvo, známý jako „Křišťálová noc“. Zfanatizovaná lůza plenila a zapalovala židovské obchody a synagogy. Ovšem napadeny byly také rezidence některých katolických biskupů (v Mnichově, Vídni, Münsteru atd.). Po vypuknutí války se situace samozřejmě ještě více zhoršila. Konkordát určitou ochranu představoval, mimo Německo však byla katolická církev paradoxně pronásledována mnohem zuřivěji. Pacelli už jako papež v dopise pasovskému biskupovi (z 10. června 1941) připustil, že konkordát nesplnil očekávání: „Historie Říšského konkordátu ukazuje, že druhá strana navzdory formálním dohodám postrádá i ty nejzákladnější předpoklady k akceptování alespoň té minimální svobody pro církev, která by jí ještě umožnila žít a pracovat“.
Pius XII. jako „odbojář“ Následuje hlavní část článku, v níž bych se chtěl zabývat Pacelliho postoji a činností ve vztahu k nacistickému Německu. Záměrně se zde nebudu cíleně zaměřovat na postoje a činnost Katolické církve (nikoli jako instituce, nýbrž jako náboženského fenoménu), protože mě zajímá Pius XII. v první řadě jako člověk. Samozřejmě s tím, že nemohu odhlédnout od skutečnosti, že válku prožil jako nejvyšší představitel církve. Zaměřím se na Pacelliho působení za války a hlavně v době okupace Itálie (a potažmo Říma) německými vojsky (1943 – 1945, Řím byl obsazen v září 1943). Vatikánu se okupace teoreticky netýkala, ovšem nejen vzhledem k tomu, že leží v samém srdci „věčného města“, byla skutečnost naprosto jiná. Vrchní velitel SS v Římě plukovník Herbert Kappler se stal hlavním protivníkem Vatikánu – a Pacelliho osobně. Zmíním několik příkladů. Hned v začátcích své mise v Římě požadoval Kappler po představitelích židovské obce zaplacení výkupného v penězích a ve zlatě. Římský rabín se obrátil na papeže s prosbou o pomoc a Pius XII. mu vyšel vstříc. Údajně nechal roztavit některé liturgické nádoby, ale hlavně byla na popud Svatého stolce uspořádána sbírka s cílem pomoci Židům dát dohromady potřebné prostředky. To se nakonec podařilo, nicméně Kappler přesto zahájil deportace Židů. Papež vydal okamžitě příkaz, aby je církevní instituce ukrývaly. Jenom v Římě poskytlo útočiště celkem 155 klášterů. Několik tisíc Židů se ukrylo též v papežově letním sídle v Castel Gandolfo. Ostatně – již dříve Pius XII. učinil opatření, aby kostely a kláštery poskytovaly úkryt, a pověřil biskupy, aby za účelem úkrytu pro Židy udělovali řeholním domům dispens od klauzury.
11
Výše zmíněnou sbírku pro židovskou obec aktivně řídil Monsignore Hugh O´Flaherty (1898–1963), vatikánský právník a diplomat irského původu, který stál v době okupace v čele Kongregace pro nauku víry (známé také jako Svaté oficium). Tento muž úzce souvisí s „odbojovým“ působením Pia XII. v daném období. O´Flaherty vybudoval za pomoci spolupracovníků z řad kněží i laiků rozsáhlou a neuvěřitelně sofistikovaně působící síť na záchranu uprchlíků z německých zajateckých táborů, ale i Židů. Zásluhou organizace se podařilo ukrýt před nacisty téměř 4.000 lidí! Materiální i logistickou pomoc tehdy poskytlo italské podzemní hnutí, ale také britská diplomacie. Rafinovaný boj s jednotkami SS probíhal za velmi dramatických okolností, které popsal J.P. Gallagher v knize Šarlatový a černý. Příběh byl následně pod stejným názvem a s hvězdným obsazením zfilmován, vysloveně jako osobní souboj O´Flahertyho (G. Peck) s Kapplerem (Ch. Plummer). Je zajímavé všimnout si postoje Pia XII. k O´Flahertyho organizaci. Od začátku o zmíněné záchranné síti věděl a varoval O´Flahertyho, aby byl maximálně opatrný, protože v případě problémů by mu mohl poskytnout pouze velmi omezenou podporu. Ovšem, když Kappler požádal o vydání O´Flahertyho, papež jej samozřejmě odmítl, přestože tím riskoval kritické zhoršení vztahů okupantů s Vatikánem (k čemuž pak logicky došlo). Další činnost organizace probíhala s plným vědomím a podporou Pia XII. Po osvobození Říma Pius XII. vysoce ocenil O´Flahertyho činnost. Tato scéna je vrcholem zmíněného filmu, a přestože jsem ji viděl už x-krát, vždy mi při ní běhá mráz po zádech (papeže hraje ve filmu se skvělou Morriconeho hudbou britský herec John Gielgud). Další zajímavou postavou, související s Piem XII. a bojem proti nacismu, je katolický právník Giovanni Palatucci (1909–1945). Jako velitel policie ve Fiume za druhé světové války zachránil tisíce Židů před deportací do vyhlazovacích táborů. Sám nakonec zemřel v koncentračním táboře v Dachau. Deportovaným Židům vydával padělané doklady, v nichž byli „rasově“ očištěni a končili tak nikoli ve vyhlazovacích táborech, nýbrž v mírnějších internačních táborech, kde měli mnohem větší šanci přežít. Navíc nad těmito tábory drželi ochrannou ruku jeho strýcové Giuseppe (minorita a biskup Campagna) a Alfonso (provinciál františkánského řádu v Apulii). Projekt byl skvěle organizován a Židé se v těchto táborech dočkali osvobození od spojeneckých armád. Finanční podporu táborů pro tisíce uprchlíků poskytl mimo jiných také: kdo jiný, než papež Pius XII. Další důkaz toho, že se na ukrývání Židů podílely oficiální i podzemní struktury církve.
Kritikové vytýkají Pacellimu, že se nepostavil otevřeně proti nacismu, že Hitlera neexkomunikoval, že veřejně nevystoupil proti Třetí říši. Je to pravda (i když ne docela), ovšem pravda, která má jako obvykle dvě strany mince. Každé otevřené vystoupení proti nacistickému Německu, zejména pokud zaznělo na nejvyšší politické úrovni, vždy vyvolalo vzteklou odezvu, která způsobila spoustu zla. Za všechny případy uvedu rok 1942, kdy Pius XII. vyslal nuncia do Vichy (tehdy hlavního města Francie), aby protestoval proti deportacím Židů. Výsledek? Goebbelsova propaganda reagovala ostrým výpadem, nazvala jej „prožidovským papežem“. Následně papež inicioval pastýřský list holandských biskupů, odsuzující zacházení s Židy. Výsledek: masové zatýkání katolických konvertitů ze židovství v Holandsku. V Osvětimi jich skončilo několik stovek, mj. také Edith Steinová (zvaná Terezie Benediktka od Kříže, kanonizována v roce 1998). Pius XII. se následně rozhodl méně veřejně vystupovat proti nacismu a raději podporovat „podzemní“ činnost. Ovšem musíme jedním dechem zmínit, že 5. května 1943 Vatikán jako první a do konce války jediný stát světa oficiálně upozornil na existenci vyhlazovacích táborů. Spojenci tehdy uvalili embargo na tyto informace s odůvodněním, že pro existenci táborů a masového vyvražďování neexistují důkazy. Co měl Pacelli podle kritiků, co mu vytýkají mlčení, dělat víc? Posílat Hitlerovi jednu protestní nótu za druhou? Stoupnout si každý den k oknu a vyhlašovat odsouzení nacistů za jejich zločiny? Nebo měl snad Německu vyhlásit válku, ozbrojit Švýcarskou gardu samopaly a plamenomety a poslat ji do zákopů či nechat naskákat do tanků? V této souvislosti jen pro zajímavost zmíním, že v době okupace Říma k ozbrojení Švýcarské gardy skutečně došlo, ovšem jednalo se pouze o symbolické gesto. Kritikové rovněž poukazují na to, že Pius XII. údajně pomáhal pouze křesťanským Židům. Podle mého názoru to je evidentní omyl. Svými diplomatickými intervencemi dosáhl umístění mnoha židovských uprchlíků. Tuto aktivitu realizoval též prostřednictvím internuncia Angela Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII. Za svůj osobní podíl na záchraně Židů před válkou i v jejím průběhu si Pacelli vysloužil vysoké ocenění od významných představitelů samotných Židů. Isaak Herzog, vrchní rabín Izraele, ocenil jeho činnost již roku 1944. Rabín Pinchas Lapide vyčíslil počet Židů, zachráněných díky Piu XII., na více než 500 tisíc (dokonce možná až 800 tisíc). Vrchní rabín Říma Israel Eugenio Zolli vyjádřil vděčnost zejména za pomoc římským Židům. Po válce pak konvertoval ke
12
katolicismu a z vděčnosti vůči Piu XII. si zvolil křestní jméno Eugenio. Prorokoval tehdy, že z Pacelliho udělají obětního beránka za mlčení celého světa k nacistickým zločinům. Toto proroctví se pak skutečně vyplnilo, k tomu se dostaneme níže v polemické části. Ostatně, v souvislosti s Zolliho konverzí ještě zmíním, že také velitel SS v Římě plukovník Herbert Kappler nakonec vstoupil do lůna katolické církve. A kdo jej pokřtil? Jeho někdejší protivník Monsignore O´Flaherty, jenž ho pravidelně navštěvoval ve vězení. Historie bývá plná paradoxů. Závěrem této kapitolky ještě zmíním jednu zajímavost. Roku 1944 pověřil Adolf Hitler generála elitních jednotek SS Karla Wolffa únosem papeže. Generál Wolff však rozkaz Adolfa Hitlera odmítl vykonat a Pia XII. naopak osobně varoval. Tato informace pochází z Wolffovy výpovědi z roku 1972, není tedy zcela spolehlivá. Uvádím ji pouze pro úplnost a nic konkrétního z ní nevyvozuji.
Pius XII. jako teolog Pius XII. byl diplomat a politik, ovšem správa církve by měla být v první řadě činností duchovní, postavenou na teologickém základě. Než přistoupíme k polemice o jeho působení v letech 1933 – 1945, malinko rozvolníme argumentační pnutí, a podíváme se alespoň stručně na Pacelliho aktivitu na poli věrouky a pastorace. Třeba to trochu dokreslí jeho způsob myšlení a vědomí odpovědnosti vůči Bohu. Při svém zvolení papežem si vytkl tři hlavní cíle, související s katolickou teologií: nový překlad Žalmů definovat dogma o nanebevzetí Panny Marie archeologický průzkum pod svatopetrskou bazilikou. Poslední bod zdánlivě s teologií zcela nesouvisí, ale opak je pravdou. Pius XII. si od výzkumu sliboval potvrzení teorie, že bazilika stojí na hrobě sv. Petra. Pod oltářem byl skutečně hrob nalezen, zda se jedná o místo posledního odpočinku prvního Svatého Otce, však samozřejmě není jisté. Také první dva cíle se podařilo splnit. Překlad žalmů byl dokončen v roce 1945. Dogma o nanebevzetí Panny Marie bylo vyhlášeno 1. listopadu 1950 apoštolskou konstitucí Munificentissimus Deus. Tuto konstituci vyhlásil Pius XII. ex cathedra, takže v souladu s konstitucí Pastor aeternus (viz předchozí článek o Prvním vatikánském koncilu) se zaštítil ustanovením o papežově učitelské neomylnosti. Od časů Pia IX. se jedná o jediný případ, kdy k aplikaci papežské neomylnosti došlo. V encyklice Humani generis se Pius XII. snaží vyrovnat s novými směry v teologii, filosofii, ale také s evoluční teorií. Hledá cestu, jak nestavět vědu a
náboženství proti sobě. Evoluční teorii velmi obratně klade „vedle“ nauky o stvoření světa a člověka. V dalších dokumentech se mj. snažil vtáhnout laiky více do aktivního dění v církvi. Z této idey posléze vycházel i Druhý vatikánský koncil. Rovněž podporoval nový pohled na biblistiku, s cílem umožnit správné pochopení a odhalení duchovního smyslu svatých textů. Tolik tedy stručně až telegraficky informace o Piu XII. Nyní je čas přikročit k výše slíbenému polemizování.
Kolaborant nebo hrdina? Takže nastává polemická část článku. Budu se hádat sám se sebou, to je vždy velmi zajímavé:). V žádném případě nehodlám Pia XII. hodnotit nebo snad dokonce soudit. Chci jen proti sobě postavit argumenty a zkusit nastínit svůj skromný a vpravdě pokorný názor. A ctěný čtenář nechť si utvoří názor vlastní. Introdukce: v roce 1963 (pět let po smrti Pia XII.) byla v Berlíně uvedena divadelní hra Rolfa Hochhutha „Náměstek“. Sugestivně líčí papeže Pia XII. a římskou kurii jako pomahače nacistů. Hra byla následně uvedena v řadě dalších zemí a výrazně ovlivnila mínění neinformovaných lidí. Pacelli dostal od svých kritiků nálepku „Hitlerův papež“. Dnes již víme, že se jednalo o cílenou propagandistickou kampaň, kterou roku 1960 inicioval Chruščov s cílem zaútočit na autoritu Vatikánu. Akci řízenou z Moskvy provedla rumunská rozvědka (roku 2007 ji popsal přímý účastník, bývalý generál Ion Mihai Pacepa). Složitou konspirační hrou se Rumuni pokoušeli získat doklady kolaborace Pia XII. s Hitlerem. Když se je nepodařilo najít, předložila rozvědka Hochhuthovi smyšlené podklady, na jejichž základě pak tento do té doby neznámý dramatik napsal hru, která ho proslavila. Jistě, výpověď generála Pacepy lze zpochybnit, to je nutno objektivně uznat. Dobře, pokračujme dál. V obecném povědomí vznikl pocit, že Katolická církev v čele s papežem byla přinejmenším tichý „partnerem“ Třetí říše. Zatímco Spojenci jsou oslavováni za to, že s Hitlerem „zatočili“, Vatikán byl dle mnohých kolaborantskou mocností. V této souvislosti musím uvést, že kdyby Spojenci (mám na mysli Velkou Británii a Francii) neprováděli před vypuknutím války tak nemožnou politiku a nepředháněli se v ústupcích Hitlerovi, nemuselo vůbec k tak rozsáhlému konfliktu dojít a desítky milionů životů mohly být zachráněny. Stačí připomenout Mnichov, kde Chamberlain s Daladierem (a Mussolinim) Hitlerovi odsouhlasili
13
likvidaci Československa v domnění, že tím odvrátí od svých zemí válku s Německem. Jak bláhová tato naděje byla, o tom se posléze přesvědčili – vlastně všichni tři. Dle mého skromného mínění je absurdní jedním dechem oslavovat Velkou Británii s Francií a zároveň odsuzovat Vatikán. Jistě, existuje spousta důkazů o tom, že katoličtí duchovní, buď ze strachu, nebo dokonce z přesvědčení, s nacismem kolaborovali (známé fotografie žehnání německým zbraním apod.). Za všechny případy bych zmínil jeden: po anšlusu Rakouska v březnu 1938 vyjádřil vídeňský arcibiskup Innitzer spokojenost, že anšlus proběhl hladce a obešel se bez ztrát na životech. Toto vyjádření bylo pochopeno jako souhlas s nastolením nacistického režimu. Spolu s ním vyjádřili souhlas s připojením k Německu i ostatní rakouští biskupové vyjma biskupa lineckého. Pacelli, tehdy ještě jako Státní sekretář, povolal Innitzera do Vatikánu a dal mu najevo, že byl výrokem pobouřen. Oba kardinálové se dohodli, že Innitzer změní své původní prohlášení, což také udělal. Vraťme se však přímo k Pacellimu jako člověku. A k Říšskému konkordátu, který je v obecném podvědomí zjednodušujícím způsobem zakotven jako důkaz spolupráce Vatikánu s Třetí říší. Myslím, že mnohé výše uvedené skutečnosti tento názor přinejmenším problematizují. Pacelli vždy trval na tom, že konkordát, ačkoliv očekávání zcela nesplnil, uchránil církev mnohem horšího osudu. Někteří představitelé protestantských církví přesto konkordát používají jako argument k odmítnutí autority Vatikánu a katolických autorit obecně. Jedná se však o irelevantní argument, a to z řady důvodů. Za všechny bych zopakoval skutečnost, že protestantské církve měly s Hitlerovým režimem rovněž uzavřené smlouvy obdobného typu, jako byl konkordát. A otevřená kolaborace určitých struktur protestantů zřejmě nebyla o nic menší, než u katolíků. Stačí zmínit Institut odžidovštění, který v roce 1939 založila skupina protestantských teologů v Německu. Dali si za cíl provést očistné změny v Bibli. Vydali „Knihu německé víry“, obsahující nová přikázání, jako „Dbej o čistotu krve“ nebo „Uctívej svého Vůdce a mistra“ apod. Nebo jiný příklad: 17. prosince 1941 vydali představitelé evangelické církve v řadě německých spolkových zemí společné prohlášení, že Židé nejsou schopni dosáhnout spásy ani křtem, protože jsou jiné rasy a nesou odpovědnost za vypuknutí války. Takže: kolaboranty stejně jako odpůrce najdeme v obou táborech, v katolickém i v tom druhém. Na obou stranách „barikády“ byli ti, kteří trpěli, příp. i položili život. Ale také ti, kteří se otevřeného odporu báli či přímo ochotně spolupracovali.
A na závěr otázka z mého pohledu nejzávažnější: měl Pacelli více důrazně, více otevřeně a více veřejně vyhlašovat nesouhlas s Třetí říší a vším zvěrstvem, které nacisté prováděli? Těžká otázka, na niž podle mě nelze jednoznačně odpovědět. Něco jiného totiž je, když člověk nějakým činem riskuje vlastní kůži, tj. vystavuje se nebezpečí postihu vlastní osoby, a něco jiného je, když člověk postavený do mimořádně exponované pozice svým činem riskuje utrpení tisíců zcela jiných, nevinných lidí. Tehdy proti sobě stojí na jedné straně morální povinnost jednoznačně se vymezit proti zlu, a na druhé straně pečlivé zvažování následků. Co pomůže trpícím lidem více? Když si někdo stoupne k oknu papežského paláce a zahrozí odtud prstem směrem k Německu? Nebo když je raději více potichu a přitom tajně pomáhá zachraňovat životy, které by jinak byly zmařeny? Má papež (a Pacelli jako obyčejný člověk) raději sepisovat prohlášení odsuzující zlo, nebo se má pokusit s oním zlem bojovat zcela praktickými skutky? Jsem pragmatik a vždy se stavím na stranu konkrétních činů, které mají konkrétní viditelné následky. Pokud o papeži Piu XII. uvažuji, zda jednal správně či nikoli, vždy si vybavím výše popsanou scénu z filmu Šarlatový a černý, v níž J. Gielgud v roli papeže říká G. Peckovi v roli O´Flahertyho, že ho za jeho pomoc uprchlíkům „ze srdce velebí“. Učinil tak za zavřenými dveřmi, v naprostém soukromí. Bylo pro něj důležité, aby jeho slova slyšel O´Flaherty – a nikdo jiný. Nepotřeboval publikum. Tato příhoda výmluvně ilustruje Pacelliho způsob jednání. Jak tedy uzavřít mou malou polemiku? Nic není černobílé a pravda je vždy vybarvena ve stupních šedí. Věci nejsou tak jednoduché, jak by se na první pohled mohly zdát. I v otázce tak složité a vrstevnaté, jako je uvažování o osobě Eugenia Pacelliho, známého jako papež Pius XII. Myslím, že nikdo mu nezáviděl a nezávidí pozici, v níž se ocitl. Je strašně jednoduché soudit někoho za jeho jednání v situacích, do nichž se nikdo ze „soudců“ nikdy nedostal. Ale objektivně uvažující člověk to nikdy nedělá. Dobře se totiž píše v Bibli: „nesuďte a nebudete souzeni“.
Závěrem ... Když Pacelli, „válečný papež“, roku 1958 zemřel, zanechal církev s vysokou prestiží, oceňovanou hlavně inteligentními a informovanými kruhy za pevné postoje v době boje s nacismem. To však není z pohledu tohoto článku podstatné; jak jsem uvedl již v záhlaví, zajímá mě Pacelli jako člověk, ne jako přestavitel Katolické církve. Co tedy o něm napsat na závěr?
14
Snad tolik, že zůstal v paměti mnohých lidí jako hluboce věřící a církvi oddaný pastýř. A nejen církvi. Žil myšlenkami opravdového humanismu a opravdového práva. Neomezil se na salónní proklamace, prázdná gesta a vzletná prohlášení. Upřímně usiloval o dobro, o němž byl přesvědčen. A ne pouze slovy, nýbrž zcela praktickými skutky. Mnohá morální ocenění, jichž se mu dostalo, to dosvědčují. Teprve několik let po jeho smrti spustili bolševičtí propagandisté kampaň, která zproblematizovala jeho památku. Pro mnoho lidí tak zůstává kolaborantem, jenž více či méně šel nacistům „na ruku“. Je to zásadní rozpor a pravda možná leží někde mezi oběma póly. Ke kterému pólu se názorově kloním já, je asi jasné z výše uvedené polemiky. Ale zdůrazňuji – je to můj názor a nikomu jej nevnucuji. A to je asi vše, co bych chtěl konstatovat jako objektivní skutečnost. Pouštět se do dalšího názorového pnutí opravdu nehodlám ... A už jenom perlička na závěr: po válce byla v Německu nadnesena otázka platnosti Říšského konkordátu. Spolkový ústavní soud rozhodl 26. března 1957, že konkordát je platný a je nadále součástí německého právního řádu. Zůstává tak jedinou platnou německou mezinárodní smlouvou uzavřenou Třetí říší.
Přehled papežů 20. století Období
Papežské jméno Občanské jméno
1878 1903
Lev XIII.
Vincenzo Gioacchino Pecci
1903 1914
Pius X.
Giuseppe Melchiorre Sarto
1914 1922
Benedikt XV.
Giacomo della Chiesa
1922 1939
Pius XI.
Ambrogio Damiano Ratti
1939 1958
Pius XII.
Eugenio Maria Pacelli
1958 1963
Jan XXIII.
Angelo Giuseppe Roncalli
1963 1978
Pavel VI.
Giovanni Battista Montini
1978
Jan Pavel I.
Albino Luciani
1978 2005
Jan Pavel II.
Karol Józef Wojtyla
15
Jan XXIII. ... a Druhý vatikánský koncil Když v roce 1958 zemřel papež Pius XII., zůstávala Katolická církev na oficiální úrovni v podstatě stále zakotvena v konzervativním duchu Prvního vatikánského koncilu. Očekávalo se, že volba nového pontifika buď předznamená zavanutí „nového větru“ do mírně zatuchlého Vatikánu, nebo naopak posílí úpornou snahu tradicionalistů o zachování aktuálního stavu. Z tohoto pohledu bylo zvolení kardinála Roncalliho překvapením. Zdánlivě vypadalo jako „nijaké“ řešení – tedy nejasné z hlediska dalšího směřování církve. Na jednu stranu byl Roncalli všechno, jenom ne kovaný konzervativec, na druhou stranu mu bylo v té době již 77 let, a tak se mohlo zdát, že kardinálové trochu kalkulovali s krátkým pontifikátem vzhledem k horšímu zdravotnímu stavu a vysokému věku nového papeže (obdobně působilo zvolení Ratzingera v roce 2005). Zřejmě si mysleli, že stařec na Petrově stolci už toho moc nestihne. Všechno ale mělo být jinak. Jan XXIII. spustil v Katolické církvi svým způsobem revoluci.
Základní data Jan XXIII., vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli, se narodil 25. listopadu 1881 v Sotto il Monte, v rodině pachtýře. Zemřel 3. června 1963 ve Vatikánu. V mládí absolvoval seminář, kde se kromě studií teologie též věnoval průpravě v oblasti práva. Za 1. světové války působil v italské armádě coby ošetřovatel a kaplan. Po válce nabrala jeho kariéra směr do Říma. V roce 1921 jej papež Benedikt XV. jmenoval předsedou Společnosti pro šíření víry, což pro Roncalliho znamenalo vstup do kurie. Následovalo biskupské svěcení (1925) a vyslání do Bulharska ve funkci apoštolského visitátora, v níž osvědčil diplomatické nadání a schopnosti. V letech 1935 – 1944 působil v Řecku a Turecku jako apoštolský delegát, kde se věnoval aktivitám na pomoc lidem postiženým válkou. Vyjednal humanitární pomoc a s neoficiální podporou německého velvyslance v Turecku Franze von Papena zabránil vydání několika set židovských uprchlíků zpět do Německa (pro zajímavost – na von Papena jsme „narazili“ v předchozím článku, coby vicekancléř vedl v roce 1933 za německou stranu jednání o Říšském konkordátu). V roce 1944 byl Roncalli jmenován apoštolským nunciem v Paříži, kde tehdy panovaly napjaté vztahy s Vatikánem. Papež Pius XII. byl totiž ve Francii považován za Hitlerova pomahače a veřejné mínění bylo obecně vůči Vatikánu dost nepřátelské. Roncallimu se podařilo napjaté vztahy normalizovat a mj. dosáhnout řádného a spravedlivého
prošetření 33 biskupů obviněných z kolaborace. Nakonec byli odvolání pouze tři, u nichž se spolupráce s Třetí říší skutečně prokázala. V roce 1953 jmenoval Pius XII. biskupa Roncalliho kardinálem a benátským patriarchou. Zdálo se, že kariéra více než sedmdesátiletého kněze dostala důstojný závěr. Ale Roncalli měl vystoupat ještě výš – až na samý vrchol. Po dvanácti kolech konkláve byl 28. října 1958 (na den přesně 40 let po vzniku Československé republiky:) zvolen novým papežem – pouhé čtyři týdny před sedmasedmdesátými narozeninami.
Konkláve ... a jméno zděděné po podvodníkovi Volba papeže se neobešla bez kuriozit. Tak např. poprvé byla při konkláve použita nová „technologie“ obarvení dýmu. Jak známo, vše se odehrává v Sixtinské kapli, kde kardinálové vybírají nového pontifika za zavřenými dveřmi. Svět, čekající venku, je o vývoji informován barvou dýmu, stoupajícího z komína kaple. Je-li dým černý, znamená to, že papež dosud nebyl zvolen. V okamžiku, kdy je konečně znám vítěz, vyvalí se dým bílý. V říjnu 1958 bylo poprvé použito speciální chemikálie (do té doby byl kouř „barven“ slámou a papírem). Tuto ceremonii ovšem řídil nasleplý kardinál Ottaviani, který celou dobu chemikálie zaměňoval, takže z komína vycházel dým šedivý. A dav, čekající venku na výsledek konkláve, byl zmaten (ostatně – k obdobnému problému došlo o dvacet let později při volbě Jana Pavla I.) Další a mnohem významnější zvláštností bylo papežské jméno, které si Roncalli vybral. Poslední pontifik, který nosil jméno Jan (a dokonce právě Jan XXIII.), byl „vzdoropapež“ Baldassare Cosa, podvodník, lupič a pirát, který počátkem 15. století na krátko uchvátil papežský stolec. Byl svržen Kostnickým koncilem roku 1415 (jednalo se o stejný koncil a stejný rok, kdy byl odsouzen a upálen Mistr Jan Hus). Tím, že si Roncalli vybral „jeho“ jméno i s číslovkou XXIII., zcela jasně „vyřadil“ Cosu z výčtu papežů a zneplatnil jeho pontifikát. Již tímto krokem dal výmluvně najevo, že se chystá zaujímat jasná a radikální stanoviska. Roncalli nastoupil do nejvyššího úřadu Katolické církve 100 let po smrti Pia IX., který Prvním vatikánským koncilem - zjednodušeně řečeno – „nakormidloval“ církev směrem do minulosti. Po uplynulém století měla nastat radikální změna směru – vstříc současnosti a hlavně budoucnosti.
16
Papež, který otevřel církev světu Jaký byl Jan XXIII. vlastně člověk? Určitě poněkud rozporuplný. Utkvěl v paměti současníků prostou srdečností, zdravým rozumem, smyslem pro humor a odporem ke konvencím, oficialitám a bezpečnostním opatřením. Jeho víra byla bezprostřední až dětinská, mj. silně v ní zazníval vztah a modlitby k andělům (tento aspekt katolické víry je někdy ze strany protestantů posměšně označován jako vulgární zbožnost – což je ovšem necitlivé zjednodušení). Na druhou stranu byl prý ješitný a uměl své zájmy prosazovat s opravdovou rozhodností. Proslul svými „tajnými výlety“ mimo Vatikán (jako první papež od zániku papežského státu v roce 1870) a návštěvami věznic. Zajímal se o obyčejné lidi a nestavěl přitom hranici mezi katolíky a těmi druhými. Omezil mnoho ceremoniálních zvyklostí a zrušil kvótu omezující počet kardinálů na 70, která platila řadu století.
Papež Jan XXIII. při audienci – s úsměvem na rtech a cigaretkou v ruce.
Jak již naznačeno výše, v době jeho nástupu na papežský stolec doutnal (a dost silně) ve Vatikánu rozpor mezi integristy (konzervativci) a progresisty (novátory), mezi něž počítejme mimo jiných též modernisty. Integristé toužili po pokračování kursu církve v duchu Prvního vatikánského koncilu. Progresisté chtěli „zotvírat okna“, pustit do Vatikánu svěží vzduch a přiblížit církev doslova každému. Řekněme si na rovinu, že obojí je špatně, pokud je realizováno příliš radikálně. Pontifikát Roncalliho předchůdce Pia XII. měl spíše konzervativní rysy, což je podtrženo mj. i skutečností, že Pius XII. jako jediný papež od časů Pia IX. aplikoval papežovu učitelskou neomylnost, vyhlášenou Prvním vatikánským koncilem. Tím se k odkazu tohoto sněmu jasně přihlásil. Ovšem na druhou stranu naznačil (stejně jako jeho předchůdce, Pius XI.) postupný rozchod s neoscholasticismem 19. století. V této souvislosti je možná vhodné ještě zmínit, že v jejich době mj.
soupeřily dvě antagonistické tendence: chápání církve v první řadě jako právní instituce (v souladu s Kodexem kanonického práva z roku 1917) versus teologie mysterií a obecně liturgicko-eucharistické hnutí. Toto určité pnutí reflektovala encyklika Pia XII. Mystici corporis Christi (najdete ji na www.vendee.cz/texty/myst_c_c.html). Rovněž bych v této souvislosti zmínil jeho další encykliku Humani generis (najdete ji na vendee.cz/texty/humani_g.html), kterou vnímám jako vcelku zřetelnou snahu o nalezení „místa“ pro církevní dogmatiku v myšlení moderního člověka. Stejně jako jeho předchůdce, projevil Pius XII. zájem svolat koncil (resp. dokončit koncil dosud trvající) a dokonce zahájil přípravné práce. Nakonec nedospěl k realizaci, ale správně předpokládal, že „štafetový kolík“ úspěšně převezme jeho nástupce. Sečteno, podtrženo: Pius XII. našlapoval sice obezřetně, ale našlapoval. Kam z tohoto pohledu povedou kroky Jana XXIII.? Tato otázka byla záhy zodpovězena. Nový pontifik nenašlapoval, nýbrž doslova se rozběhl. Velmi brzy po svém zvolení, již 25. ledna 1959, dal pořádně najevo, že chce vládnout opravdu aktivně: veřejně oznámil úmysl uspořádat ekumenický sněm – Druhý vatikánský koncil. V této souvislosti musím pro dokreslení Roncalliho záměrů zmínit ještě jednu důležitou okolnost. On teoreticky vůbec nemusel vyhlašovat koncil nový, protože První vatikánský koncil, zahájený roku 1869, nebyl dosud formálně ukončen – v roce 1870 byl pouze přerušen. Stačilo by tedy svolat pouze další zasedání tohoto sněmu. Ovšem Jan XXIII. se chtěl jasně distancovat od zpátečnického ducha a cílů Prvního vatikánského koncilu. „Jeho“ sněm měl mít diametrálně odlišný program. Hodlal s církví zamířit zcela jinam a nastavit světu vstřícnou tvář. Konzervativní integristé v řadách katolických hodnostářů měli zbystřit svá politická čidla. Usměvavý stařík na Petrově stolci se chystal otevřít Katolickou církev celému světu k širokému dialogu a vymanit její oficiální stanoviska z vězení zkostnatělých doktrín.
Směřování a cíle koncilu Tridentský koncil věroučnými a právními normami zahájil tzv. „tridentské období církve“, trvající více než tři století, než byl zahájen koncil další: První vatikánský. Ten se ani nesnažil uvést katolickou dogmatiku a směřování církve do souladu se změněnými poměry industrializované buržoazní společnosti druhé poloviny 19. století. Místo toho pouze odsoudil „bludy“ a vyhlásil papežský primát a
17
neomylnost učitelského úřadu papeže. Na obranu tehdejších koncilních otců nutno zmínit, že víc toho nestihli, protože jejich sněm byl přerušen válkou a zánikem papežského státu. Od počátku 20. století sílila v Katolické církvi řada tendencí, které lze označit za cestu k moderní, otevřené, osvobozené církvi, která se však zároveň neodvrátí od své tradice a mystického duchovního základu (možná to zní nadneseně, ale snad si rozumíme). Bylo to jednak eucharisticko-liturgické hnutí (zjednodušeně: více přibližme svátost a obřad všem farníkům), aktivizace laiků (mířící stejným směrem – pobořit hranici mezi knězem a ovečkami; tuto tendenci podporoval mimochodem i Pius XI.), „odevropštění“ církve (opět spojeno s Piem XI. a jeho nástupcem – po 1. světové válce nastal čas široké podpory mimoevropského kléru a episkopátu a v té souvislosti došlo i rekonstrukci kardinálského kolegia) a v neposlední řadě ekumenické tendence, kterým se tradicionalisté pochopitelně poněkud bránili. Všechny výše uvedené tendence byly více či méně blízké srdci Jana XXIII. a výrazně ovlivnily jeho představu o smyslu koncilu. Před ním a před celou vatikánskou kurií stál nyní úkol stanovit koncepci nového sněmu, aby měla, lidově řečeno, „hlavu a klobouk“. Papež měl o hlavních cílech jasno. V hrubých rysech byly tři – a nutno říci, že to byly cíle zcela zásadní: podporu a rozvinutí katolické víry obnovu křesťanského života přizpůsobení církevní kázně požadavkům moderního života. Zejména třetí z výše uvedených cílů byl v naprostém rozporu s duchem předchozího koncilu. První vatikánský koncil se zjednodušeně řečeno snažil donutit moderní život, aby respektoval církev. Druhý vatikánský koncil šel cestou přesně opačnou. Neodsuzoval bludy, nýbrž chtěl otevřít diskusi o sporných otázkách. Neuzavíral církevní dogmatiku jako nedotknutelnou pevnost, nýbrž chtěl hledat cestu ke vzájemnému pochopení s těmi, kdo zastávají odlišný názor. Nevzdaloval církev srdci obyčejného člověka, ale naopak ji chtěl co nejvíce přiblížit všem. Toto je klíčové sdělení a klíčová role, kterou Jan XXIII. v rámci sněmu sehrál. Ovšem zdaleka ne všichni kuriální hodnostáři Roncalliho cíle sdíleli. Není divu, už jsme si několikrát zopakovali, že ve Vatikánu (ostatně jako v celé církvi) bobtnal rozpor mezi tradicionalisty a progresisty. Očekávání konzervativního křídla by se dalo prostými slovy shrnout asi takto: doufejme, že Roncalli brzo umře (pokud možno ještě před zahájením koncilu), a když ne, tak se nám snad s pomocí Boží podaří zablokovat všechny novátorské nesmysly.
Naproti tomu liberalisté, modernisté, progresisté – jedním slovem všichni NEkonzervativní – cítili jedinečnou šanci vytáhnout církev ze zajetých kolejí a otevřít ji svobodnému duchu, diskusi, změnám, rekonstrukci, čili osvobodit rozum od ... no a teď nevím, jak napsat, od čeho vlastně. Snad za mě odpoví další odstavce mého článku :)
Svolání a příprava koncilu Koncil měl být podle záměru Jana XXIII. ekumenický – stejně jako koncil předchozí. V původním významu znamená řecké slovo „oikúmené“ celý známý obydlený svět. V křesťanském smyslu označuje slovo „ekumena“ společenství všech křesťanských církví a jejich spolupráci (=> ekumenismus je hnutí usilující o sblížení a spolupráci různých křesťanských církví). Uspořádat ekumenický koncil tedy znamená pozvat katolické delegáty z celého známého obydleného světa ... ale zároveň také přizvat zástupce ostatních církví jako pozorovatele. A přesně to také papež učinil, taková byla jeho představa o personálním obsazení sněmu. Reakce nekatolických církví byly různé. Protestanti pozvání obecně přijali, ovšem řecko-orthodoxní církev se ke koncilu obrátila zády a moskevský patriarchát dokonce odsoudil „sirány“ z Vatikánu. Nakonec ale zástupci pravoslaví do Říma dorazili. Z Československa se celého koncilu nebo jeho části zúčastnili Josef kardinál Beran, R. Pobožný, E. Nécsey, A. Lázik, F. Tomášek, J. Merell a doprovod estébáků. V prvním zasedání přípravné komise 30. června 1959 papež prohlásil, že se církev snaží o to, aby „věrna posvátným zásadám ... a neměnnému učení ... znovu posílila svůj život ... také s ohledem na všechny skutečnosti a požadavky dne“. Bum. Konzervativcům zněla libě neměnnost učení, novátoři zase rádi slyšeli o reflektování požadavků dne. Buď jak buď, papežova slova znamenala de facto vyhlášení vnitřní reformy církve. Konstrukce sněmu dostala to správné napětí, ten správný kontroverzní náboj. 5. června 1960 stanovil papež svým motu proprio Superno Dei nutu jednak název sněmu a dále deset přípravných komisí, pověřených vypracováním návrhu dekretů, jež mu budou následně předloženy. Každá z nich měla za úkol rozpracovat jedno z deseti schémat (témat). Na rozdíl od předchozího koncilu byli v komisích významně zastoupeni biskupové a řeholníci (a ne pouze teologové a kanonisté bez hlasovacího práva). Na přípravě koncilních dokumentů se tedy od počátku podíleli ti, kteří o nich pak měli hlasovat – mohli hned „zkraje“ ovlivnit
18
výstupy sněmu a ne pak s větší či menší nechutí přijímat kompromisy a hlasovat pro něco, co vymyslel někdo jiný. Apoštolskou konstitucí Humanae salutis z 25. prosince 1961 papež oficiálně svolal koncil na následující rok a krátce nato bylo stanoveno i datum zahájení: 11. říjen 1962. V srpnu 1962 dostal koncil jednací řád.
(ne)Výsledek koncilních jednání Zahajovací shromáždění 11. října 1962 bylo velkolepé. Více než dva a půl tisíce (!!) koncilních otců nakráčelo do baziliky sv. Petra (oproti předchozímu sněmu to byl počet více než trojnásobný). Papež neměl na hlavě tiáru, jak je při podobných příležitostech zvykem, nýbrž „pouze“ mitru. Další projev jeho nechuti k okázalostem. A v prostém duchu pokračoval i při zahajovací řeči, v níž zdůraznil poslání koncilu: posvátný poklad tradice srozumitelnou formou přiblížit lidem (s ohledem na měnící se životní podmínky a společenské struktury), neodsuzovat bludy, nýbrž objasňovat sílu katolické nauky. Rovněž zazněl jasný důraz na pastorální zaměření koncilu. Znovu opakuji: oproti předchozímu koncilu znamenala zahajovací řeč Jana XXIII. obrat o 180°. Generální kongregace (valné shromáždění delegátů s hlasovacím právem) se po dobu jednání scházela denně. Záhy se ukázalo, že přípravné práce nebyly dostatečně koordinovány a schémata tak byla k projednání připravena ve stavu, který neumožňoval přijetí závěrů v rozumné časové lhůtě. A stejně jako příprava koncilu, tak i samotné první jednací období bylo poznamenáno neschopností ze spousty zpracovávané látky vybrat podstatné věci, a tím konkrétní cíle a priority. 2. 500 delegátů je přece jen příliš obrovské shromáždění na to, aby se dalo čekat svižné a pokud možno hladké jednání – zvlášť když mezi koncilními otci panovaly tak zásadní názorové rozpory. Nejvíce bylo pokročeno v projednávání schematu „O liturgii“. Byl přijat princip aktivní účasti laiků na bohoslužbě. V důsledku toho bylo navrženo zavedení národní řeči při bohoslužbě slova a při udělování svátostí a dokonce opětovné zavedení přijímání pod obojí způsobou (při určitých slavnostních příležitostech). Nutno říci, že v některých zemích liturgické hnutí „národní“ charakter bohoslužeb prosadilo nebo pevně zakotvilo již před koncilem (německý jazykový prostor, Francie, USA, sever Itálie). Jedním z delegátů, kteří liturgické hnutí podporovali, byl i kardinál Montini, pozdější papež Pavel VI. Důležitější, než závěry prvního jednacího období, byla skutečnost, že se mimoevropští biskupové (možná překvapivě) navzdory „římské výchově“
většinou zachovali „nekuriálně“ a zastávali pozice progresistů. A také, že většina koncilních otců vzala velmi vážně pastorální změření koncilu. A to bylo možná největší vítězství Jana XXIII. Bylo důkladně „zaděláno“ na pozitivní výsledek sněmu. Když papež 8. prosince 1862 koncil rozpustil (a tím ukončil jeho první jednací období), nebyla žádná z pěti projednaných předloh připravena k publikování Na základě zkušenosti s příliš rozkošatělým schematy (koncil se snažil pochytat moc zajíců najednou) bylo nepřehlédnutelně rozsáhlá látka stažena do 20 předloh a stanoveny priority a směrnice pro další jednání, aby pokračování sněmu bylo efektivní a vedlo ke konkrétním závěrům. V listopadu 1962 jedenaosmdesátiletý papež vážně onemocněl. Ačkoli se začátkem následujícího roku jeho zdravotní stav přechodně zlepšil, bylo jasné, že mu do konce života zbývá jenom několik týdnů a dalšího pokračování koncilu se již nedožije. Když 3. června 1963 zemřel, odkázal svému nástupci důkladně „rozjednaný“, ale slibně „nastartovaný“ ekumenický sněm.
Posel míru uprostřed studené války Ještě než uzavřu své zamyšlení nad papežem Janem XXIII., musím pro ilustraci zmínit ještě jeden jeho nikoli nevýznamný počin – vydání encykliky Pacem in terris z 11. dubna 1963. Lze ji považovat za jakousi papežovu závěť, určenou celému světu (vyšla necelé dva měsíce před jeho smrtí). Podtitul encykliky zní: „o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě“. Je třeba si uvědomit, v jaké době encyklika vznikla – bylo to v tíživých časech jedné z nejnapjatějších epoch studené války, kdy svět stál doslova na pokraji globálního jaderného konfliktu. Bezprostředním katalyzátorem byla kubánská krize, jež vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket na Kubě, kterým Sovětský svaz odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. Složitým jednáním mezi oběma supervelmocemi bylo bezprostřední nebezpečí vypuknutí války zažehnáno, ale napětí dusilo celý svět i nadále. Encyklika právě tuto aktuální situaci reflektovala. Dalším impulsem k jejímu vzniku byla též stavba berlínské zdi. Text je psán prostým, jednoduchým jazykem (místy až příliš), takže je zcela srozumitelný úplně každému. Zde spatřuji rozdíl oproti komplikovaně šroubovaným, právně-vědátorským formulacím encyklik předchozích papežů. Ale klíčový je pro mě duch textu: zaznívá z něj otevřenost, ochota k toleranci a respektování přirozeného společensko-
19
politického vývoje. Jaká změna oproti dokumentům z doby Pia IX, z nichž zaznívala povýšenost, intolerance, odmítnutí společensko-politických změn, odsuzování bludů a vnucování dogmat (s konstatováním, že kdo nechce být zatracen, musí je přijmout). Encyklika Pacem in terris odmítá násilí a diskriminaci. Vyzývá k porozumění a spolupráci, jež začíná mezi jednotlivci, aby mohla být aplikována skupinami i státy (národy). Vyjadřuje se ke společenskému uspořádání, v němž by vůdčí politické síly měly svěřenou moc užívat zodpovědně, pro blaho všech. Důrazně se vyslovuje proti závodům ve zbrojení. Významným aspektem textu je podpora spolupráce katolíků s příslušníky jiných církví i nevěřícími, kteří „jsou obdařeni světlem rozumu a přirozenou mravní bezúhonností.“ Rozsáhlá kapitola je věnována otázce odzbrojení. Jasně v ní zaznívá výzva k zákazu atomových zbraní, „aby byl z lidské mysli vypuzen strach a úzkostné očekávání války“. Toto apoštolské volání samozřejmě zůstalo – a zůstává – nevyslyšeno. V závěru pak čteme prostými slovy vyjádřeno to, co je na předchozích stránkách rozpracováno v různých souvislostech: „neboť v lidské společnosti jistě nezavládne mír, nezavládne-li mír v srdci každého člověka“. Encykliku jsem si pročetl celou, kdo by měl zájem učinit totéž, najde text tohoto dokumentu na www.kebrle.cz/katdocs/soc_enc/PacemInTerris.htm. Na okraj ještě zmíním, jak dokáže ideologie totalitního státu geniálně zneužít pozitivního fenoménu, v tomto případě encykliky Pacem in terris. V roce 1971 vzniklo z iniciativy tehdejšího režimu v ČSSR Sdružení katolických duchovních, jež dostalo název encykliky do svého jména: Pacem in terris. Jednalo se o jedno z opatření, jež měla po XIV. sjezdu KSČ vést k „normalizaci“ poměrů v zemi. Existovalo do roku 1989 a jeho cílem bylo podrývání autority církevní hierarchie, podpora bolševických orgánů v tažení proti věřícím a prezentace postojů vyhovujících režimu, předkládaných „ve jménu katolické církve“. Obecně se sestávalo z malé aktivní kolaborantské skupiny, která obsadila jeho vedení, a širší pasivní členské základny, jejíž členové byli většinou ke vstupu donuceni nátlakem a vydíráním ze strany Státní bezpečnosti a Státního úřadu pro věci církevní.
revolucionářem. Vydal se s církví vstříc realitě, otevřel ji světu a donutil ji vyjít z pevných a bezpečných stěn dogmatiky vstříc polemické bázi široce otevřené diskuse. Největší zásluhou Jana XXIII. je rozhodně svolání Druhého vatikánského koncilu, jenž se stal hlavní náplní jeho pontifkátu. Sám se sice zúčastnil pouze jeho prvního jednacího období, ovšem zásadní přínosem bylo stanovení směru a cílů koncilu. Vytýčil jasnou trasu a svému nástupci předal štafetový kolík v situaci, kdy bylo koncilium ve své většině pozitivně naladěno ve smyslu záměrů Jana XXIII. Úplně na závěr ještě zmíním, že papež Jan Pavel II. prohlásil Jana XXIII. za blahoslaveného 3. září 2000. A 30. září 2013 oznámil papež František svatořečení Jana XXIII. na 27. dubna 2014.
Závěrem Dle mého názoru byl Jan XXIII. navzdory krátkému pontifikátu velmi významným papežem, který zanechal v historii (nejen) církve nepřehlédnutelnou stopu. V tom, jak já vnímám smysl pontifikátu, stal se dle mého názoru tak trochu palácovým
20
Pavel VI. ... a finanční špína Vatikánu Po smrti charismatického papeže Jana XXIII. si sbor kardinálů vybral ze svého středu jako příštího pontifika milánského patriarchu Giovanni B. Montiniho. Jakoby touto volbou měl být Katolické církvi poskytnut „oddechový čas“, jakoby se kardinálové zalekli dalšího rozhodného, energického papeže, otevřeného zásadním změnám. Jakoby to chtělo Janovu vizi rozmělnit trochou konzervativismu a neuchopitelné neurčitosti. Podle mého názoru by se Pavel VI. skvěle hodil do 19. století. Ale můj názor není podstatný. Pavel VI. je v obecném povědomí (tedy mezi těmi, kdo o jeho pontifikátu vůbec něco vědí) vnímán hlavně v souvislosti s Druhým vatikánským koncilem a také s kontroverzní encyklikou Humanae vitae. Oběma těmto souvislostem se budu níže věnovat, ovšem hlavním těžištěm článku bude cosi z mého pohledu ještě důležitějšího: role Pavla VI. ve špinavých obchodech státu Vatikán.
Základní data Pavel VI., vlastním jménem Giovanni Battista Enrico Antonio Maria Montini, se narodil 26. září 1897 v italském městě Concesio, v prostředí aristokratické rodiny. Zemřel 6. srpna 1978 v Castel Gandolfo. Již před 2. světovou válkou zastával významné funkce ve vatikánské kurii, byl např. pomocníkem kardinála Pacelliho ještě před jeho nástupem do papežského úřadu. Roku 1953 jej právě Pacelli (již jako papež Pius XII.) jmenoval milánským arcibiskupem, ovšem kardinálem se Montini stal až za Jana XXIII., po jehož smrti v červnu 1963 byl zvolen novým papežem.
Ano .. ne .. ano ... nevím Pavel VI. a jeho předchůdce Jan XXIII. se od sebe lišili jako noc a den. Nebylo to o tom, že by Jan byl radikální novátor a Pavel zarytý konzervativec – takto zjednodušit jejich rozdílnost nelze. Bylo to spíše o charakteru osobnosti. Jan byl energický, rozhodný, měl jasnou vizi a bez zbytečných odkladů k ní směřoval praktickými kroky. Ovládal to, čemu manažeři říkají „tah na branku“. Vyjadřoval se jednoznačně, prostě, srozumitelně, ke svému okolí byl otevřený. Pavel byl váhavý, nejistý, nerozhodný, míval velký problém zaujmout jednoznačné stanovisko. Navíc jakoby se před světem uzavíral. I když měl dobrou vůli, nebyl dostatečně přesvědčený o její správnosti a nenašel dostatek odhodlání, aby ji realizoval. Jeho taktikou bylo oddalování rozhodnutí, jeho ideálem bylo nechat věci, aby se pokud možno vyřešily samy nebo aby
prostě vyhnily. Nebo úplně nejlépe, aby je někdo vyřešil za něj. Nechal se ovládat lidmi, které měl řídit – tj. vlivnými hodnostáři vatikánské kurie. Snažil se vyhýbat kontroverzním rozhodnutím. Jeho touhou bylo nikomu neublížit, s každým být pokud možno zadobře. Papež s takovouto osobnostní charakteristikou je pro církev problémem. Ovšem zrovna díky těmto vlastnostem si možná právě jeho vybrali konzervativně ladění kardinálové za svého favorita. Doufali, že během pontifikátu tohoto muže se novátorský duch, s nímž přišla éra Jana XXIII., rozplyne jako pára nad hrncem. Kromě tradicionalistů (převážně z řad kurie) tu byla rovněž dosti vlivná, byť zdánlivě nenápadná, „finanční divize“ Vatikánu. Té papež typu Pavla VI. vyhovoval ještě lépe. Očekávala totiž, že s ním bude „dobrá spolupráce“. Nemýlila se a to bylo pro ni dobře, neboť situace si posléze „tvárného papeže“ vynutila. Ale k tomu se dostaneme níže, v hlavní části tohoto článku. Abychom Pavlovi nekřivdili, je nutno zmínit, že to podle mého názoru nebyl zlý člověk a v některých ohledech udělal hodně dobrého. Byl empatický, soucitný, lidský. Na řadu témat měl zdravé názory. Za všechna jeho dobrá rozhodnutí zmíním např. zrušení indexu zakázaných knih nebo upřímné a účinné ekumenické snažení. To se projevilo mj. „oteplením“ vztahů s východní katolickou církví nebo vstřícností vůči církvi anglikánské. Mapování pontifikátu Pavla VI. zaměřím na tři hlavní témata: dokončení Druhého vatikánského koncilu, dále na otázku plánovaného početí a nakonec na téma stěžejní: temné finanční impérium Vatikánu.
Druhý vatikánský koncil Papež Pavel VI. „zdědil“ koncil po svém předchůdci Janu XXIII. Myšlenkový náboj, směrování, poselství koncilu, to vše bylo již dáno. Přestože převážná část jednání a hlavně generování výstupů sněmu odehrálo se za pontifikátu Pavla VI, bylo by nespravedlivé přiřknout mu hlavní zásluhu. Byl to Janův koncil, nikoli Pavlův. Na druhou by však nebylo objektivní popřít Pavlův přínos pro koncil a skutečnost, že jej dovedl ke zdárnému konci a zformulování výstupů. Navíc jeho osobní přínos zejm. v otázce ekumenismu je nepopiratelný. Za Pavlova pontifikátu proběhlo postupně druhé, třetí a čtvrté jednací období (září 1963 až prosinec 1965). V zahajovací řeči druhého období papež jasně stanovil čtyři hlavní úkoly pro nadcházející jednání: výklad učitelského úřadu o podstatě církve (jinak řečeno vymezit kompetence papeže a kolegia biskupů), vnitřní obnovu církve, jednotu křesťanů
21
(jeho i Janova vize = ekumenismus) a postavení církve v dnešním světě (Janova vize). Výstupem jednání, jež byla často velmi komplikovaná a probíhala v zajímavých peripetiích, je řada konstitucí, dekretů a deklarací, které v řadě ohledů vedou k „modernizaci“ církve. Za nejzávažnější body a výsledky jednání považuji toto: otázka schématu o církvi byla velmi kontroverzní hlavně kvůli dvěma názorovým pólům: tradicionalisté trvali na zažitém papežském primátu, jasně definovaném Prvním vatikánským koncilem, a příznivci pokrokových tendencí zastávali stanovisko, že apoštolské kolegium biskupů nese společně odpovědnost za církev, ovšem vždy v čele s papežem a nikdy bez něho. Tradicionalisté byli v menšině, a tak byl princip kolektivní zodpovědnosti přijat v konstituci o církvi. liturgická reforma je obsahem konstituce Sacrosanctum Concilium, která stanovuje (znovu)zavedení národních jazyků, zvýšení míry účasti laiků při liturgii, obrácení oltáře směrem k lidu, větší prostor pro Písmo, stejně jako pro lidový zpěv. Rovněž se otevřel prostor pro rozšířením biblických studií mezi laiky. v otázkách ekumenismu bylo dosaženo určitého pokroku přijetím dekretů o ekumenismu a o východních katolických církvích. Papež Pavel VI. a patriarcha Athenagoras zrušili na koncilu vzájemnou exkomunikaci, vyhlášenou roku 1054 nad patriarchou Kerullariem resp. papežskými legáty v čele kardinálem de Silva Candidou. Tímto byl učiněn důležitý krok k otupení hrotů schizmatu. V kontextu daného tématu je však nutno přiznat, že se nepodařilo prosadit návrhy prohlášení o Židech a náboženské svobodě – tedy princip tolerance zůstal dle očekávání uzavřen pouze v rámci křesťanské věrouky. v problému postavení církve v moderním světě koncil daleko nedospěl, jasně uchopitelným výsledkem byl pouze posun ve vztahu ke sdělovacím prostředkům (tím byl zlomen dosud panující vliv encykliky Quanta cura, v níž o sto let dříve Pius IX. odsoudil svobodu projevu a tisku); jeden z hlavních záměrů papeže Jana XXIII., totiž přiblížit církev obyčejným lidem (i těm stojícím mimo církev), však zůstal nenaplněn. 8. prosince 1965 byl koncil uzavřen závěrečnou mší. Nastalo období další trpělivé práce na realizaci jeho
výstupů do praxe. A poměrně brzy se ukázalo, že právě v otázce postavení církve v moderním světě se moc kupředu nepokročilo.
Plánované početí? Pro katolíky ne ... Katolická církev se totiž musela, chtě nechtě, konečně jasně vyjádřit k otázce plánovaného rodičovství. Princip, podle něhož je zrození života výlučně v rukou Božích (a člověk do toho nesmí nijak zasahovat), byl postaven do konfliktu se stále sofistikovanějšími metodami zabránění početí. Na trhu se mj. objevila antikoncepční pilulka, zdánlivě „zázračný lék“ proti početí (nebudu tady polemizovat o jejích zdravotních rizicích, jelikož ta nejsou tématem článku a nebyla ani jádrem sporu v církvi). Pavlovi předchůdci k diskutované problematice (a praktickým důsledkům přirozeného vývoje ve společnosti) nevydali závazné stanovisko, takže se nyní čekalo od něj. A bylo jasné, že se tomu nevyhne. Papežská expertní komise (se širokým mandátem, zdaleka přesahujícím kněžské prostředí), ustavená již v březnu 1963 Janem XXIII., zasedla a po dlouhém zkoumání vydala (poměrem 64 hlasů pro ku 4 hlasy proti) stanovisko, že změna oficiálního postoje církve v otázce kontroly porodnosti je žádoucí. Oním oficiálním postojem byla „nulová tolerance“, jemně zmírněná Piem XII., jenž roku 1951 připustil metodu plodných a neplodných dní. Zpráva komise byla roku 1966 (jejda, to jsem se zrovna narodil, ale plánovaně:) předložena komisi kardinálů a biskupů, kteří na ni zareagovali s určitou ostražitostí. V čele odpůrců stanoviska komise stál konzervativní představitel kurie, kardinál Ottaviani, proprefekt Kongregace pro víru. Podle mnohých byl v té době „mužem číslo dvě“ ve Vatikánu, tj. nejmocnějším hned po papeži, ovšem v praxi to bylo přesně opačně: papež byl pod Ottavianiho vlivem. A brzy se to mělo ukázat v praxi. Ottaviani, tento velký kritik liberalizačních snah Druhého vatikánského koncilu, byl totiž pevně rozhodnut využít své schopnosti ovládnout papeže, a přimět ho, aby v otázce kontroly porodnosti nepřipustil žádné novoty. Na jeho popud čtveřice „přehlasovaných“ členů expertní komise (vesměs kněží a řeholníků, čili celibátníků) vydala vlastní zprávu. Ottaviani ji papeži následně předložil společně s oficiální zprávou komise. Pavel VI. tak měl v ruce dva zdánlivě rovnocenné dokumenty, ovšem na jednom se shodli 64 členové komise a na druhé pouze 4. Papež si následně vyžádal stanovisko jednotlivých arcidiecézí (mj. proto, že mu mezitím někteří kněží a biskupové začali psát
22
spontánně). Pro zajímavost: za arcidiecézi benátskou sepsal stanovisko A. Luciani, pozdější Pavlův nástupce, a jasně v ní formuloval právo na ochranu před početím a doporučil antikoncepční pilulku jako oficiální „katolický“ prostředek proti početí. Pavel VI. se i v tomto případě nakonec zachoval v souladu se svým přístupem ke kontroverzním tématům. Zdánlivě vše nasvědčovalo tomu, že nemá na vybranou, musí učinit odvážný krok a udělit souhlas alespoň s některými metodami plánovaného početí. Ale kdepak, nakonec se zalekl zásadního průlomu a převratné změny. V podstatě nechal rozhodnutí na kardinálu Ottavianim – čili přijal jeho přání zachovat status quo. Výsledkem papežova bezbřehého rozhodování a konzultování se tak stala encyklika Humanae vitae, vydaná 25. července 1968. V ní papež odsoudil jako „nedovolené způsoby regulace porodnosti“ v podstatě vše, kromě metody plodných a neplodných dní. Ta je, jak víme, úžasně nespolehlivá (má roztomilou přezdívku „vatikánská ruleta“), a jejím následkem jsou celé zástupy dětí, jež se nikdy neměly narodit. Encyklika se stručně věnuje i otázce potratů, jež striktně a bez výjimky odsuzuje, a to i v případech zdravotních důvodů. Obecně souhlasím s tím, že potrat je špatný, ale pokud je jeho motivem vážný zdravotní problém nebo problém etický (např. gravidita následkem znásilnění), myslím, že je nutná shovívavost. Encyklika Humanae vitae byla velkým zklamáním. A pro církev v podstatě katastrofou. Upřímně věřící katolíky uvrhla do bludného kruhu – samozřejmě používali „pilulku“ a jiné antikoncepční prostředky dál, ovšem s vědomím, že se tím dopouštějí těžkého hříchu. A světu dal papež najevo, že duch Druhého vatikánského koncilu nemá v centru Katolické církve ještě zdaleka vyhráno. Za všechny komentáře vybírám jeden stručný, výstižný, a hlavně – navýsost kompetentní. Je připisován A. Lucianimu (pozdějšímu papeži Janu Pavlu I.) Ten prý na adresu encykliky Humanae vitae prohlásil: „... co my, jako kněží, můžeme vědět o sexuální touze manželů...?!“ Encykliku Humanae vitae jsem si podrobně pročetl a chvílemi jsem žasnul nad demagogií jejích formulací. Kdo si ji chcete přečíst také, najdete ji na http://www.kebrle.cz/katdocs/HumanaeVitae.htm. Jen na okraj ještě zmíním, že při odsouzení antikoncepční pilulky papež jaksi pozapomněl, že jeden jejích z předních výrobců je díky kontrolnímu balíku akcií řízen Vatikánem. Přímo kabinetní ukázka církevního pokrytectví. Když už jsme u pokrytectví ... tak se rovnou pojďme věnovat jeho ukázkovému projevu ve Vatikánu, a
sice finančnímu impériu papežského státu, a hlavně praktikám, používaným v době pontifikátu Pavla VI..
Nezakopané hřivny Římský císař Konstantin přestoupil v roce 313 na křesťanství. Ediktem milánským ukončil toho roku pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše. Zároveň tehdejšího papeže Silvestra obdařil rozsáhlým majetkem movitým i nemovitým. Hlava církve, do té doby chudá jako kostelní myš a vystavená neustálé hrozbě pronásledování, se postupně stala mocnou figurou na evropské šachovnici a také správcem dosti zajímavého jmění. Církev, rovněž do té doby chudá jako kostelní myš, nastoupila na cestu k budoucímu pohádkovému bohatství. Přestože na všech koncilech byla opakovaně lichva odsuzována jako hřích, stavěna do rozporu s Božím řádem a jako taková zakazována, tak právě tato forma „podnikání“ byla po celá staletí jedním z podstatných zdrojů zisků církevních hodnostářů na nejrůznější úrovni. A právě lichva stála i na začátku příběhu vatikánského finančního impéria. Mnoho kritiků vyčítá Piu XI a hlavně Piu XII., že neexkomunikovali z církve A. Hitlera a B. Mussoliniho. Tato otázka je velmi komplikovaná a má celou řadu konsekvencí. Já osobně se domnívám, že papež jednal možná správně. O praktických důvodech se zmiňuji v článku o Piu XII. V této souvislosti jen na okraj zmíním, že zatímco exkomunikace Hitlera by z hlediska teologického i etického dávala jednoznačně smysl, tak v případě Mussoliniho se musím papeže přece jen částečně a opatrně zastat – tady měl celou řadu důvodů k toleranci, protože Mussolini nebyl ani zdaleka tak zarytým odpůrcem katolicismu, jako Vůdce. Nehledě k tomu, že Duce může být ve srovnání s šílencem z Třetí říše označen za vcelku realisticky uvažujícího politika, je nutno konstatovat, že z pohledu politického i ekonomického se stal pro hlavu Katolické církve svým způsobem požehnáním. V roce 1929 uzavřel s papežem Piem XI. Lateránské dohody, jež znamenaly vznik státu Vatikán. Mussolini mu poskytnul nikoli nezajímavý „vstupní kapitál“: 750 mil. lir a konsolidované státní papíry v nominální hodnotě miliardy lir – v tehdejším kursu to představovalo cca 80 mil. dolarů. A jak víme, dolar měl tehdy naprosto jinou hodnotu, než má dnes. (Když jsme u toho, tak z čistě finančního hlediska by ani Hitlera nedávalo smysl z církve vyhnat, protože v souladu s Říšským konkordátem plynuly i z Německa do Vatikánu po celou válku dohodnuté platby církevní daně.)
23
V Bibli si můžeme přečíst výstižné podobenství o zakopaných a nezakopaných hřivnách. Tento příběh pěkně aplikoval papež Pius XI. v čistě ekonomické rovině, když ke správě většiny majetku, darovaného Mussoliniho vládou, povolal hned v roce 1929 ostříleného finančníka a investičního stratéga Bernardina Nogaru. Paradoxem je, že zatímco svět se po zhroucení trhu s cennými papíry zřítil do Velké hospodářské krize, tak prakticky v tu samou chvíli začala hvězda vatikánského investičního impéria naopak stoupat k výšinám. Nogara byl pochopitelně katolík, ovšem abychom mu nekřivdili, na rozdíl od těch co přišli po něm páchat mnohem větší zlo (a o nichž se dočtete níže), alespoň nebyl kněz (natož kuriální hodnostář). Postaven do čela nově vzniklé Sekce pro mimořádné úkoly (APSA), kterou papež nechal ustavit právě s cílem zabezpečit správu nově nabytého jmění, choval se zcela pragmaticky. Dostal zadání zhodnotit majetek, tak se prostě pustil do práce, využívaje k tomu svých bohatých zkušeností. A nedělal si žádné starosti s tím, že praktiky, jichž při tom užíval, lze jen velmi těžko uvést do souladu s křesťanskou etikou. APSA byla de facto banka, čili Nogara fungoval de facto jako generální ředitel bankovního ústavu. Nemám zde prostor k podrobné analýze jeho investiční strategie, takže jen zmíním, že lichva patřila mezi jeho metodami k těm zcela běžným. Mohl si dovolit prakticky cokoli, protože svůj souhlas s přijetím práce pro Vatikán svázal s poskytnutím naprosté volnosti bez ohledu na doktrinální nebo náboženská hlediska. Spekuloval na trhu zlata i akcií, kupoval a prodával firmy, seděl v předsednictvu bank, v nichž měl Vatikán významné podíly. Textilní průmysl, elektřina, železnice, cement, vodohospodářství – tam všude Vatikán Nogarovou zásluhou vstoupil. Ostatně to byl také on, kdo pro Vatikán získal významný balík akcií ve firmě, jež se posléze stala jedním z předních výrobců antikoncepční pilulky – fenoménu následně odsouzeného encyklikou Humanae vitae. Vatikán je plný paradoxů. Na co sáhnul, to přinášelo nové jmění – např. ohromná spekulace do zlata před začátkem války vynesla zisk vyšší než 100 % - a církev se tak zařadila mezi ty, kteří uměli na válce skvěle vydělat. A nejen „zlatou“ spekulací, byly tu další aktivity: zbraně pro Mussoliniho etiopské tažení se vyráběly v muniční továrně, která Nogarovou zásluhou patřila Vatikánu. Nejtemnější kapitolou Nogarova podnikání je otevřená spolupráce s fašistickým režimem a celkově působení za války. V roce 1942 ustavil Pius XII. novou organizaci: Institut pro náboženské dílo (IOR), známý jako Vatikánská banka. Toto označení je velmi přesné, vždyť IOR vykonával běžnou bankovní činnost, ovšem ukryt za fasádou
papežského státu, obrněn hradbou utajení. V souladu s Lateránskými dohodami stál zcela mimo kontrolu italského státu. A navíc: díky Mussoliniho vládě byla Svatá stolice od roku 1942 osvobozena od daní z dividend! Této skutečnosti uměl Nogara skvěle využít. Do čela nově vzniklé IOR byl dosazen páter di Jorio a s jeho pomocí tak měl Nogara ke svému podnikání k dispozici již druhou banku. Hra dostala vysoké obrátky. Nogara dokázal skvěle operovat v kalných vodách komplikovaného válečného konfliktu a těžit ze spojenectví s oběma stranami. Hrál tvrdě, ale jakžtakž v souladu se světskými zákony (o zákony Boží se příliš nestaral). Když v roce 1954 předal vatikánské finanční impérium svému nástupci, čítaly jím získané účasti dle střízlivého ocenění úctyhodné výše cca 2 mld. dolarů (pozor, dle tehdejšího kurzu!). Zemřel ve věku 88 let 15. listopadu 1958, jen několik týdnů po smrti papeže Pia XII., jemuž sloužil s tak famózním úspěchem.
Vatikánská pračka peněz V prosinci 1962 schválil italský parlament zákon o zdanění příjmu z akcií. Vatikán se zprvu otevřeně nebránil, nicméně diplomatickou cestou dosáhl jakési výjimky z tohoto zákona. Ovšem v Itálii se parlamenty a vlády mění docela často, takže otázka „ušlých“ daní z papežského státu se vracela stále znovu na stůl. Vatikán, dobře si vědom, že nejlepší obranou je útok, pohrozil vypuštěním veškerých svých italských akcií na trh – právě v době, kdy na italském kapitálovém trhu kursy soustavně klesaly. Tento tah by znamenal stržení italského hospodářství do těžké krize. Vláda vatikánskému vydírání ustoupila, ale bylo jasné, že se jedná o dočasné příměří. Situace jednoznačně směřovala ke konfrontaci. Pozice obou bank, které Nogara tak skvěle vybudoval, tedy APSA i IOR, se měla brzy otřást v základech. A právě v tuto chvíli je do hry vtažen „tvárný“ papež Pavel VI. Situaci bylo nutno řešit, chtělo to do IOR (tedy Vatikánské banky) „nalít“ novou krev. Stařičkému kardinálu di Joriovi, který stál pořád ještě v jejím čele, přidělil papež roku 1969 jako nového tajemníka svého oblíbence, amerického kněze Marcinka, Ten se pak roku 1971 stal di Joriovým nástupcem v čele Vatikánské banky. Paul Maricnkus (1922 – 2006), syn litevských přistěhovalců, vyrůstal ve třicátých letech v Ciceru, dnes předměstí Chicaga. V dobách jeho dětství a dospívání vládla v Ciceru mafie, válčily gangy a rozbil zde svůj hlavní stan nejslavnější americký kmotr všech dob Al Pacino. Ulice tohoto
24
gangsterského městečka byly skvělou školou. Marcinkus díky urostlé postavě a obrovské fyzické síle vynikal ve sportu a v pouličních rvačkách. Možná trochu překvapivě vstoupil do semináře, přijal kněžské svěcení a odešel studovat do Říma. Po návratu do Chicaga se ani neohřál, a už putoval zpátky – v roce 1952 byl přeložen do anglické sekce vatikánského státního sekretariátu. Z této doby se datují jeho kontakty s G. Monitinim, budoucím papežem Pavlem IV. Po čtyřleté zahraniční misi v Bolívii a Kanadě se roku 1959 vrátil k práci v kanceláři sekretariátu Vatikánu. Později, již za pontifikátu Pavla VI., se stal jeho neoficiálním bodyguardem a získal přezdívku „Gorila“ (byl to on, kdo v roce 1982 zmařil pokus o atentát na Jana Pavla II. v portugalské Fatimě a získal si tak jeho nehynoucí dík a ochranu).
Pavel VI. a Paul Marcinkus s Martinem Lutherem Kingem.
Ale zpět k našemu tématu. Zadání, které Marcinkus od papeže dostal, bylo jasné – ubránit co nejvíce peněz před italským státem, chtivým daní z dividend, a přitom zachovat zdání legálních postupů. Úkol pro velmi schopného (či spíše všehoschopného) manažera. V podstatě šlo o to zredukovat přítomnost Vatikánu na italském kapitálovém trhu a většinu majetkových hodnot v tichosti přesměrovat jinam, hlavně do USA. Papež pochopitelně nechtěl nic vědět o metodách, jakými to bude realizováno. Marná sláva, Pilát nebyl posledním v dějinách, kdo si myl ruce ... Zatímco Nogara jako laik hrál tvrdě, ale jakžtakž ctil zákony, Marcinkus jako kněz rozjel své aktivity v „kmotrovském“ stylu. Na doporučení spolupracovníků z IOR a kardinála státního tajemníka Villota, mocného muže se silným vlivem na papeže, se mu hlavním spojencem hned od počátku působení ve Vatikánské bance stal protřelý podvodník, sicilián jménem Michele Sindona. Ten byl od nástupu Pavla VI. na papežský stolec jakýmsi investičním poradcem Vatikánu. Sindona se totiž s Pavlem VI. velmi dobře znal již z doby dřívějšího působení obou dvou v Miláně, kde byl Montini
arbiskupem a Sindona finančním poradcem mafie. V roce 1959 poskytl Sindona arcidiecézi prostředky na vybudování domova důchodců, což byla mimořádně prozíravá investice, protože z obou mužů se stali přátelé a Montini od té doby spoléhal ve finančních otázkách na Sindonovy rady – a následně mu otevřel dveře ke „spolupráci“ s Vatikánem. Michele Sindona (1920 – 1986) vystudoval práva a po válce se věnoval překupnictví na trhu s potravinami. Roku 1946 přesídlil do Milána a živil se tím, že pomáhal americkým investorům obcházet italské daňové zákony. Jeho obratnosti si povšimla mafiánská rodina Gambino, která ho pověřila správou svých investic, jinými slovy praním peněz z obchodu s heroinem. Ze Sindony se postupně stal bohatý muž, navíc chráněnec silné organizace mafie. V roce 1959 koupil svou první banku. A pak už nabrala jeho kariéra raketové tempo. Nakupoval a prodával podíly v bankách a podnicích. Okrádal své klienty, falšoval záznamy, prováděl černé devizové operace ... nemám zde prostor pro podrobný popis jeho metod, postačí nám konstatování, že jeho činnost byla vysloveně kriminální, a jako taková později po zásluze „oceněna“. Sindona byl členem proslulé zednářské lóže Propaganda 2 (P2), jejímž velmistrem byl mocný mafiánský boss Licio Gelli. Tento přesvědčený fašista (spojenec mj. Klause Barbie, známého jako „Lyonský kat“) poskytoval „neocenitelné služby“ předním mafiánským rodinám. Jednalo se pochopitelně hlavně o praní špinavých peněz. Se svými komplici používal metod typických pro nejbezohlednější zločinecké kruhy. Kdo byl nepohodlný, musel být odstraněn, Na jejich kontě jsou desítky atentátů. S takovými lidmi se Vatikán spojil ve snaze ochránit a rozmnožit svůj majetek. Členy P2 byly výhradně významné a vlivné osobnosti ze světa politiky, hospodářství – a církve. Gelli si tak budoval jakýsi stát ve státě, jinými slovy mechanismus, kterým v Itálii (ale nejen tam) mohl získat vliv doslova všude. Gelliho důvěrníkem v P2 byl další mafián Umberto Ortolani, na rozdíl od Gelliho katolík. Ve své vile hostil významné vatikánské hodnostáře, mj. i Paula Marcinka. Mezi členy P2 z řad církevních hodnostářů byl také kardinál státní tajemník Villot – skutečná „šedá eminence“ celého děje, doslova jako z románu. Ten právě na Gelliho popud doporučil Marcinkovi jako společníka Sindonu. Gelli si totiž velmi dobře uvědomoval netušené obzory, které se otevírají spojenectvím s Vatikánskou bankou. Další vývoj událostí ukázal, že se jeho instinkt rozhodně
25
nemýlil. A kardinál Villot si již tehdy musel být jasně vědom skutečnosti, že Vatikánská banka bude následně sloužit jako pračka peněz mafie. Sindona v té době prokazoval Vatikánu zdánlivě neocenitelné služby. Během tažení italské vlády za zdaněním dividend pomáhal tím, že skupoval vatikánské majetkové účasti, pochopitelně v nadhodnoceném kursu. Prostředky pro tyto nákupy získával odčerpáváním zůstatků z účtů svých klientů, a také z úvěrů, které nehodlal nikdy splatit (příp. kombinací obojího). Např. v roce 1969 takto „pomohl“ Vatikánu od „pálivých“ akcií Societa Generale Immobiliare. Zase jednou si získal obdiv a dík Pavla VI. Jeho hvězda začala stoupat ještě výš než dosud. Spolupráce s Vatikánem se upevňovala a rozšiřovala. Do hry se dostává Sindonův přítel, podvodný bankéř Roberto Calvi, rovněž člen P2, který to dotáhl až na post šéfa milánské „kněžské banky“ - Banco. Ambrosiano. O tomto výtečníkovi se víc dočtete v následujícím článku o Janu Pavlu I. Sindona seznámil Calviho s Marcinkem roku 1971, tedy v době, kdy byl Marcinkus, dle vlastních slov dosud bez zkušeností ze světa bankovních obchodů (přehnaná skromnost!), postaven do čela Vatikánské banky. Skončilo „zahřívací kolo“ a hra nabrala plné obrátky. Prostřednictvím Marcinka se Vatikán s plným vědomím (a ochranou) papeže Pavla VI. a hlavně kardinála Villota zapletl do temné pavučiny špinavých kšeftů. Vatikánská banka měla totiž pro kmotry jednu úžasnou vlastnost – měli ji po ruce přímo v Římě, a přitom nepodléhala italské jurisdikci. Není tedy divu, že ji používali – opět s plným vědomím vatikánských hodnostářů – k praní špinavých peněz „ctihodných rodin“. Transakce se realizovaly složitými cestami (čím složitějšími, tím lépe, daly se totiž hůř vystopovat), putovaly přes státy s „příznivou“ daňovou politikou, jako Lichtenštejnsko, Lucembursko a samozřejmě přes různé exotické daňové ráje. Tyto praktiky pochopitelně neušly příslušným úřadům jak v Itálii, tak posléze v USA, kde měl později Sindona významné obchodní zájmy a vlastnil tam podíly v radě bank. Ovšem kdo se začal příliš zblízka a otevřeně „rýpat“ v podivných „obchodech“, byl podplácen, zastrašován, vydírán ... a pokud nedostal rozum, tak odstraněn. Muselo se tedy pátrat obezřetně. Zatímco Sindona ztratil smysl pro realitu, hřál se na výsluní pochybného úspěchu a ignoroval, že jeho impérium je jasně iluzorní, v tichosti probíhalo rozsáhlé vyšetřování italských i amerických úřadů. Jeho cílem bylo zmapovat propletenou síť machinací a rozkrýt napojení „světské“ mafie na vatikánské hodnostáře. Nejen Sindona, nýbrž i Paul Marcinkus postupně úplně ztratil smysl pro realitu ... o smyslu pro křesťanskou etiku se nebavme vůbec, ten ho opustil
už dávno. Jeden příklad za všechny: v roce 1971 realizoval ve spolupráci s americkou mafií grandiózní podvod (zprostředkovaný kým jiným, než L. Gellim), který byl následně s částečným úspěchem vyšetřován FBI. Šlo o známou aféru s padělanými americkými dluhopisy. Tyto velmi kvalitní falzifikáty Vatikán od mafie „nakoupil“ za cca 2/3 jejich nominální hodnoty a prostřednictvím nastrčených „bílých koní“ ukládal v různých evropských bankách. Smyslem operace bylo získat prostředky na zakoupení velkého italského podniku Bastogi se sídlem v Miláně – kde sídlil i Sindona. Řada účastníků tohoto podvodu skončila za mřížemi – ovšem Marcinkus samozřejmě nikoli. Těžko říci, nakolik si Villot s Marcinkem v tuto dobu, tedy mezi roky 1971 a 1974, uvědomovali, že jejich aktivity jsou předmětem masivního vyšetřování „doma“ i za mořem. A nešlo zdaleka jen o tyto dvě nejvyšší „špičky ledovce“. Na stolech vyšetřovatelů se kupili záznamy o dalších vysoce postavených představitelích Vatikánu (zejm. Marcinkových „podřízených“ z Vatikánské banky), kteří byli do temných kšeftů zapleteni nebo je přinejmenším kryli. Villot, Marcinkus a další už dávno nesloužili papeži (natož Bohu), nýbrž mafii. Jejich „partner“ Sindona to mezitím „rozjel“ opravdu ve velkém. Okrádal soukromé osoby i italský stát. Na počátku sedmdesátých let se pustil do masivní spekulace proti italské liře i dalším měnám. Tyto operace mu vynesly velké jmění. V roce 1972 si však „vzal do úst“ sousto, které mu následně uvízlo v krku: vstoupil jako velkoakcionář do jedné z významných amerických bank, newyorské Franklin Bank, která se tehdy potácela na pokraji bankrotu. Za balík 21,6 % akcií zaplatil cenu, která cca o čtvrtinu převyšovala aktuální kurs. Peníze na tento nákup (a byla to horentní suma) si jako obvykle „půjčil“ z kont klientů bank, nad nimiž držel kontrolu. Situace mu ovšem pomalu (nebo spíše rychle) začala přerůstat přes hlavu. Žádný strom neroste do nebe. Finanční díry v bilancích Sindonových bank dosáhly v roce 1973 obrovských rozměrů. A v roce následujícím se jeho impérium z papíru zřítilo s obrovským žuchnutím. Jedna Sindonova italská banka za druhou krachuje, v těžkých problémech se zmítá i Franklin Bank. Ta nejprve získá příslib pomoci od americké vlády, ovšem brzy přijde dramatické vyvrcholení. 4. října 1974 je na Sindonu vydán zatykač a jen o čtyři dny později se Franklin Bank zhroutí. Sindona ovšem zatčen nebyl, podařilo se mu přes Švýcarsko uprchnout do USA. Pouhý den před vydáním zatykače jej totiž varoval – kdo jiný, než
26
jeho velmistr Licio Gelli. Ten díky svým kontaktům, jež měl doslova všude, věděl včas o záměru úřadů poslat Sindonu za katr. Od té doby Sindona bojoval prostřednictvím svých právníků proti žádostem italských úřadů o jeho vydání zpět do Itálie, aby tam mohl být postaven před soud. Marcinkus se při následném – nyní již zcela otevřeném - vyšetřování vazeb Vatikánu na mafii snažil všechny přesvědčit, že Sindonu vlastně vůbec nezná, že on nic, on muzikant. Není to pravda, propojení Vatikánské banky na Sindonu a tím na Gelliho, zednářskou lóži P2, mafiánské rodiny a podvodného bankéře Calviho, je nezvratně prokázáno. Ovšem s požehnáním papeže se jako obvykle podařilo pravdu ukrýt za diskrétními hradbami Vatikánu. Bylo by nespravedlivé „hodit“ všechnu vinu jen na Pavla VI. a biskupa Marcinka. Celá řada dalších vysoce postavených kuriálních kněží moc dobře věděla, co se děje. Ostatně nebýt doporučení některých z nich, zejm. kardinála státního tajemníka Villota, Marcinkus by se třeba se Sindonou (a tím s mafií) nikdy do spolku nedal – nebo by alespoň byl mnohem opatrnější. Ale to už se nikdy nikdo nedoví.
přitom to dopadlo naopak. Takže jako mnohokrát v dějinách, i tady zafungoval princip, že kamarila ovládá panovníka – a nikoli vice versa, jak by tomu mělo být správně. Sečteno, podtrženo, můj názor: Pavlova snaha neřešit nic (a řešení nechat na lidech, které měl řídit) namočila Vatikán do skandálu, který zle pošpinil celou církev.
To be continued ... Čte se to jako mafiánský thriller, viďte. A taky že to thriller je. Pokud si myslíte, že kniha Maria Puza Kmotr nebo italský televizní seriál Chobotnice jsou pohádky, tak se nenechte mýlit. Celkem realisticky popisují, jak to v prostředí mafie chodí ... a právě Chobotnice je částečně inspirována i příběhy některých protagonistů našeho vyprávění. Teď by se slušelo napsat obvyklé „to be continued“, neboť pokračování a dokončení poutavých osudů jeho hlavních aktérů najdete v následujícím článku. Úzce totiž souvisí s postavou dalšího papeže Jana Pavla I. a také s událostmi po jeho podivné smrti. V takovýchto temných obchodech byl tedy Vatikán v době papeže Pavla VI. zapleten. Těžko dnes posoudit, kolik toho papež věděl. Určitě méně, než Villot, i než Marcinkus a jeho lidé z Vatikánské banky. Ovšem základní představu o tom, jakými špinavými praktikami procházejí vatikánské finanční záležitosti, rozhodně měl. Proč tedy nechal tyto hrůzy dojít tak daleko? Proč se nesnažil zjistit víc a zamezit nekalým obchodům? Odpověď souvisí s výše uvedenou papežovou charakteristikou. Nechtěl do ničeho „šťourat“, nechtěl jít do konfliktu, nechtěl učinit rázné a rozhodné kroky. Nechtěl uškodit nikomu z kuriálních hodnostářů ve svém okolí – a tak uškodil spoustě nevinných obětí jejich machinací. Pavel VI. se jako papež a hlava církve dostal pod vliv kardinála Villota, který mu měl být „k ruce“ ... a
27
Jan Pavel I. ... a 33 dní jeho pontifikátu O italském knězi Albinu Lucianim, který do dějin vstoupil jako papež Jan Pavel I., jsem napsal vcelku rozsáhlý příspěvek již do „starého“ setkávadla, konkrétně do čísla 1/98. Tentokrát je povídání o tomto pozoruhodném muži zasazeno do širšího kontextu, proto k tématu přistoupím poněkud jinak, než tehdy (i když jsem si po přečtení svého zmíněného článku uvědomil, že mé vnímání dané problematiky se za těch 16 let nijak nezměnilo). Jan Pavel I. usedl na Svatý stolec po 15 letech poněkud neuchopitelného pontifikátu Pavla VI. Ten svou nijakostí rozmělnil, co se dalo, včetně poselství a důrazů Druhého vatikánského koncilu. Navíc na něm ulpěla špína z finančního skandálu, do něhož byl Vatikán v té době zapleten. Také jeho nástupce Jana Pavla I. se tato událost dotkla, i když zcela jiným způsobem. A možná se stala příčinou podivné smrti tohoto pozoruhodného člověka, k níž došlo za dosti podezřelých okolností pouhých 33 dní poté, co byl zvolen papežem.
Základní data Jan Pavel I., vlastním jménem Albino Luciani, se narodil 17. října 1912 v horské vesnici Canale d´ Agordo. Jeho otec byl námezdní dělník, každý rok vyrážel za prací do Německa. Angažoval se i v politice jako přesvědčený socialista. Albino už v jedenácti letech vstoupil do semináře. Později, v době utváření názorového světa mladého adepta kněžství, četl spisy Antonia Rosminiho, v té době v církvi zakázané. Rosmini, kněz a teolog z 19. století., kritizoval církev za řadu nešvarů, mj. za to, že se stala otrokem mamonu. Jeho učení mělo na Lucianiho silný a trvalý vliv. V roce 1935 byl Luciani vysvěcen na kněze. Od roku 1937 působil jako vicerektor semináře v Bellunu, kde předtím sám studoval. V roce 1946 obhájil na Gregoriánské univerzitě doktorskou práci „Původ lidské duše u Antonia Rosminiho“ a stal se doktorem teologie. Poté působil v různých funcích ve správě bellunské diecéze a věnoval se učitelské a spisovatelské činnosti. Luciani nikdy nechtěl být vysokým církevním hodnostářem, chtěl být knězem ve farnosti, chtěl učit, chtěl psát. Ale všechno mělo být jinak. V prosinci roku 1958 jej papež Jan XXIII. krátce po svém nástupu uvedl do uprázděného úřadu biskupa v diecézi Vittorio Veneto. A v roce 1969 jmenoval papež Pavel VI. biskupa Lucianiho benátským patriarchou. Luciani napoprvé odmítl tento úřad převzít. Pavel VI. jako dalšího kandidáta vybral
konzervativního kardinála Samoreho – toho však v Benátkách odmítli přijmout. Papež učinil krok zpět – a znovu požádal Lucianiho, aby úřad přijal. Ten nakonec povolil a stěhoval se do Benátek. V roce 1973 povýšil Pavel VI. arcibiskupa Albina Lucianiho do sboru kardinálů. A 26. srpna 1978 rozhodlo konkláve o tom, že se Luciani stane příštím papežem, nástupcem zesnulého Pavla VI.
Bleskové konkláve s šedým dýmem na závěr S odchodem Pavla VI. na věčnost skončilo patnáct let pontifikátu tohoto mistra neurčitosti. Značná názorová roztříštěnost mezi kardinály dávala tušit, že ať se stane jeho nástupcem kdokoli, zřejmě to nebude žádná kompromisní loutka. Naopak, bude se jednat o osobnost jasně vyhraněnou, která církev navede na koleje, vedoucí zcela konkrétním směrem, ať už jakýmkoli. Nebo se o to alespoň pokusí. Mezi konzervativci, hlavně z řad vatikánské kurie, panoval obvyklý názor, že by to chtělo někoho, kdo bude vládnout v duchu tradic, a zažene strašidlo novot kamsi hodně daleko od Vatikánu. Nejlepší by bylo oživit Pia IX., ale to nešlo, takže jejich favoritem se stal kardinál Siri. Naproti tomu mnozí progresivněji uvažující kardinálové, uvědomující si jasné symptomy vývoje v církvi i společnosti celkově, usoudili, že nadešel čas pro papeže ze zámoří. Mezi ně patřil i Albino Luciani. Favoritem této skupiny se stal brazilský kardinál Aloisio Lorscheider. Celá řada dalších členů kolegia měla svůj odlišný, individuální názor, někteří z nich měli vyhlédnutého vlastního kandidáta. Pro kardinály bez jasného názoru se jako zajímavá alternativa jevil kardinál Baggio, jenž by možná pokračoval v Pavlově duchu. Byť nějaké hlasy zprvu i dostal, bylo přece jen jasné, že je nevolitelný. Stejně nezvolitelný byl i kardinál státní tajemník Villot, byť se jako camerlengo mohl teoreticky stát jedním z favoritů. Ovšem jeho řekněme ne zcela transparentní pověst jej automaticky vyřazovala z okruhu těch, na něž se sázelo. Albino Luciani mezi favority vůbec nefiguroval. Alespoň ne mezi těmi, o nichž se veřejně spekulovalo. Ovšem zatímco on sám byl odhodlán podpořit Lorscheidera, skupina kardinálů kolem Benelliho a Suenense rozjela „tajnou“ kampaň na Lucianiho podporu. Tito lidé správně usoudili, že Luciani by mohl být pro církev požehnáním. A tak mu ještě před začátkem konkláve – ovšemže za jeho zády a bez jeho vědomí - zajistili značnou podporu.
28
Již první kolo volby přineslo překvapení. Nejvíce hlasů získal Siri, ovšem poměrně těsně následován – Lucianim! Ostatní kandidáti zůstali s odstupem zpět, včetně Baggia a Lorscheidera. Nějaký ten hlas dostal i Wojtyla. Bylo však jasné, že rozhodovat se bude pouze mezi dvěma nejúspěšnějšími z prvního kola. Teď přišla chvíli pro Benelliho, Sunenense a lidi z jejich „skupiny“. Cílem bylo přesvědčit mimoevropské kardinály, a také ty, kteří hlasovali bez jasného záměru, že Luciani je pro církev mnohem lepší alternativou, než konzervativec Siri. Povedlo se. Již výsledek druhého kola dal nezvratně tušit, jak konkláve dopadne, a po kole třetím už Lucianimu chybělo jen pár hlasů k dvoutřetinové většině. Bylo rozhodnuto. Nikdo nepochyboval, že čtvrté kolo určí papeže, a že se jím stane dosavadní benátský patriarcha Albino Luciani. Zatímco Benelli, Suenens a spol. agitovali v jeho prospěch, sám Luciani se v úzkosti modlil, nikoli nepodobně, jako Ježíš v zahradě getsemanské („je-li to tvoje vůle, odejmi ode mě tento kalich...“). Nechtěl se stát novým papežem ani za nic. Po třetím kole ale věděl i on, co jej čeká. Jedno z nejkratších konkláve v historii, „vyřízené“ během pouhých čtyř kol, určilo nového papeže – s obrovským náskokem zvítězil Albino Luciani. Chemikálie, vkládaná do komína, nezafungovala správně, a nad střechou Sixtinské kaple se objevil šedý dým místo očekávaného dýmu bílého. Jakoby znamení, jakési menetekel ... Luciani, ač opravdu nerad, volbu přijal. A vzápětí „stvořil“ první dvouslovné papežské jméno v historii: Jan Pavel I. Nový pontifik vždy volbou svého jména odkazuje na kontinuitu s příslušným předchůdcem. Albino Luciani to však vyřešil jinak. Jan se pojmenoval po papeži Janu XXIII., který jej povýšil do biskupského úřadu, a Pavel po papeži Pavlu VI., který jej jmenoval kardinálem. Jednalo se o prostý projev vděčnosti, a nikoli o nějaké složité poselství světu. Vypadalo to jako zázrak, jakoby z ničeho nic usedl na hlavy kardinálů Duch svatý. A jakého papeže si vlastně 26. srpna 1978 zvolili?
Chudý muž z hor, malé věci a ticho Luciani sám sebe charakterizoval jako „chudého muže z hor, který je zvyklý na malé věci a ticho“. Tato prostá a velmi výstižná slova jej popisují lépe, než sáhodlouhé komentáře životopisců. Vždy žil velmi prostě, na poměry vysokého církevního hodnostáře. Lidi si získával přátelským vystupováním, skromností, dobrotou, moudrostí a osobitým humorem. Přes velmi krátké trvání svého pontifikátu stihl provést několik „novot“, které demonstrují jeho charakter a cíle, jimž chtěl věnovat úsilí. Zrušil plural
majestatis v papežských proslovech a dokumentech, omezil pompézní ceremoniální tradice, a praktickými činy naplňoval své přesvědčení, že papež – jako každý kněz postavený do významné funkce – je především služebník služebníků Božích. Na veřejnosti vystupoval vřele a hovořil srozumitelně. Tak, aby ho pochopili všichni, kdo chtějí naslouchat. Necelých 24 hodin po svém zvolení rozrazil nový papež Jan Pavel I. okna papežských obytných místností. Dal tím najevo styl svého úřadování. Chce to čerstvý vzduch a pronikavé sluneční světlo – a teď hned. Odmítl obvyklý korunovační ceremoniál. Rozhodl, že nebudou žádná sedia gestatoria, žádná tiara posázená drahým kamením, žádný pompézní šestihodinový ceremoniál. Bez odkladu připravil řadu zásadních praktických kroků, jež chtěl co nejrychleji realizovat. Kromě dalších opatření se rovněž chystal neprodleně provést revizi postoje Katolické církve k otázce kontroly porodnosti. Jinými slovy: eliminovat encykliku Humanae vitae, kterou vydal jeho předchůdce a Katolickou církev tím poslal do středověku. Pro pochopení klíčových Lucianiho záměrů si musíme uvědomit, že s výše uvedeným „sebehodnocením“ chudého muže z hor úzce souvisí i hlavní cíl, k němuž Luciani směřoval jako kněz, biskup, arcibiskup, kardinál a nakonec i jako papež. Tímto cílem byla chudá církev, chudá ve smyslu návratu ke kořenům a smyslu evangelia. Chtěl s církví vykročit směrem k jejím původním ideálům, k prostotě a opravdovosti. Abychom tomu správně porozuměli, musíme si chudobu v jeho pojetí správně vymezit. Luciani rozhodně neměl na mysli, že by se kněží a řeholníci měli poflakovat po ulicích v otrhaných hadrech a žebrat jako nějací bezdomovci. Chudoba v Lucianiho pojetí znamená, že církev využije veškerých prostředků, jichž se jí dostane, ke konání dobra. Jinak řečeno, křesťané a zejm. kněží nebudou (ani na úrovni instituce ani na úrovni osobní) hromadit majetek pro vlastní sobeckou potřebu. Budou žít skromně, prostě, bez zbytečného luxusu – a to jednotlivci i církev jako taková. Tato idea byla samozřejmě značně naivní a představovala pravý opak církevní praxe … a hlavně reality ve Vatikánu. Sám šel příkladem, což lze ilustrovat řadou faktů z dob jeho „předpontifikální“ kariéry. Když byl zvolen benátským patriarchou, jedním z prvních kroků, které učinil, byl prodej luxusní jachty, která patřila k „vybavení“ jeho úřadu – málokterý církevní
29
potentát by se dobrovolně vzdal takového komfortu. Vždy dbal na to, aby neměl žádný zbytečný osobní majetek. V jeho obydlí se často objevovali různí ztroskotanci včetně trestanců, tuláků a prostitutek, což nelibě nesli představitelé benátské katolické honorace (jen si vzpomeňme, že s takovou „chátrou“ se stýkal i Ježíš, a jak to farizejům vadilo). Luciani těmto ubožákům (tulákům, ne honoraci) vždy pomohl. Řadu lidí, kteří se nezaviněně dostali do nesnází, podporoval buď z vlastních prostředků, nebo ze zvláštního fondu, kterým k tomu účelu arcidiecéze disponovala. Jako model pomoci pro chudé země navrhl jednoprocentní zdanění příjmů církví s tím, že získané peníze budou přímo a konkrétně poskytnuty potřebným. 1 % se může zdát jako málo, ale zkusme si představit příjmy jenom takové Katolické církve, a zjistíme, že ono procento je obrovská hromada peněz. K realizaci tohoto návrhu pochopitelně nedošlo, vždyť byl v zájmu chudých – nikoli však v zájmu církví. Takto bych mohl pokračovat dál, ale pak by se z tohoto článku stal román. Když to shrnu: Luciani měl k majetku naprosto jiný vztah, než většina tehdejších vyšších katolických hodnostářů. Stále ještě přetrvávající názor, že výnosný kněžský úřad je mimo jiné zdrojem zajímavých prebend, mu byl zcela cizí. Chtěl odejít ze světa tak chudý, jak na něj přišel. A to se také nakonec stalo. Je nabíledni, že ideály Jana Pavla I. byly v příkrém rozporu s uvažováním mužů kolem Vatikánské banky. Pochopitelně je nesdílel ani camerlengo Villot, který kromě svých dalších úřadů byl i vedoucím APSA (a byl to on, kdo po dohodě s Pavlem VI. zprostředkoval v roce 1969 spojení mezi Marcinkem a Sindonou). Co se týče APSA, tak tato zdánlivě nenápadná instituce stojící ve stínu „výraznější“ IOR byla mezinárodními finančními institucemi v čele s Mezinárodním měnovým fondem uznávána jako ústřední banka Vatikánu. IOR (Vatikánská banka) byla vnímána jako vysloveně „komerční“ peněžní ústav, zaměřený na investiční projekty. V této souvislosti mi přišel na mysl příběh z evangelia, v němž Ježíš vyhnal z chrámu kupce a směnárníky. Kolik kněží by musel vyhnat z Vatikánu, kdyby na to přišlo? S finanční mašinérií papežského státu se Luciani střetl již v době svého působení v Benátkách - o tom se podrobněji rozepíšu dále. Ovšem svůj jasný postoj k otázce angažmá církevních představitelů ve světě financí a investic deklaroval dosti transparentně ještě dříve - v roce 1962. Tehdy Luciani vykonával biskupský úřad ve Vittorio Veneto. Dva tamější kněží se zapletli do podvodné pozemkové spekulace – prostě naletěli jednomu chytrákovi a zpronevěřili peníze farnosti i věřících.
Jednalo se o značnou částku: více než dvě miliardy lir. Celá věc hrozila vyústit v pořádný skandál, který by zle poškodil reputaci církve. Biskup Luciani si nejprve důkladně prostudoval informace, poté se sešel s šéfredaktorem benátských novin Il Gazzettino a požádal jej o objektivní a korektní informování bez zbytečné honby za senzací. A následně nechal volný průchod spravedlnosti, nesnažil se celou záležitost ututlat a zaštítit oba provinilce církevní imunitou, jak se v takových případech běžně postupovalo. Z prodeje církevních cenností a jedné budovy nakonec Luciani získal prostředky, jimiž do poslední liry nahradil vzniklou škodu. Takový čestný a poctivý přístup určitě udělal na veřejnost lepší dojem, než obvyklé utajování pravdy a předstírání, že se nic nestalo. Teď trochu předběhnu, abych pak nenarušoval logiku vyprávění, a zmíním ještě jeden příklad aplikace Lucianiho názorů na postavení majetku v životě křesťana a církve. Týká se tehdejšího chicagského arcibiskupa Johna Codyho. Tento kněz si v jedné z nejvýnosnějších arcidiecézí světa počínal spíše jako arogantní orientální despota než jako duchovní pastýř. Obohacoval se podvodnými machinacemi podobně, jako „filutové“ kolem Vatikánské banky, ovšem činil to poněkud primitivnějším stylem. Mimo jiné si i za peníze arcidiecéze vydržoval „nákladnou“ milenku. Není divu, že se posléze stal předmětem vyšetřování amerických úřadů. Jeho počínání vedlo k řadě stížností již v době Pavla VI., který se po obvyklém rozvláčném rozvažování nakonec nechal přesvědčit, aby Codyho de facto odvolal (přesněji, ustanovil mu koadjutora). Ovšem učinil to svým typicky alibistickým způsobem – podle jeho rozhodnutí by Cody musel s tímto řešením souhlasit. Cody s tím samozřejmě nesouhlasil a tak zůstal v úřadě – bez koadjutora. Krátce nato však Pavel VI. zemřel a vystřídal jej Jan Pavel I. Jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo, že Cody musí být nekompromisně odvolán – bez řečí, bez pardonu a ihned, včera bylo pozdě. Takový člověk nesmí stát v čele arcidiecéze. Jednalo se o jednu z připravovaných personálních změn, o nichž bude řeč dále, ale které Jan Pavel I. již nestihl realizovat. (V této souvislosti ještě zmíním, že Lucianiho nástupce Wojtyla nejen že Codyho neodvolal, ale dokonce mu nabídl úřad ve Vatikánu. Inu, Wojtyla byl Polák, a Cody v Chicagu podporoval početnou polskou enklávu … což byla od něj prozíravá investice. Cody však Wojtylovu nabídku odmítl, protože pašalík doma v Chicagu byl pro něj jistější a lukrativnější, než život pod drobnohledem v upjatém Vatikánu.)
30
Albino Luciani (Jan Pavel I.) se svým pozdějším nástupcem Karolem Wojtylou (Janem Pavlem II.) A nyní se vraťme k thrilleru, který byl rozehrán v minulém článku o Pavlu VI., a k osudům jeho hlavních protagonistů: Sindonovi, Gellimu, Marcinkovi, Villotovi – a Calvimu. Čekalo je střetnutí s novým papežem Janem Pavlem I., s nímž ovšem zkřížili zbraně již o několik let dříve …
Pokračování thrilleru Motto: I všel Ježíš do chrámu Božího, a vymítal všecky prodávající a kupující v chrámě, a stoly penězoměnců a stolice prodávajících holubice převracel, a řekl jim: Psánoť jest: Dům můj dům modlitby slouti bude, ale vy učinili jste jej peleší lotrovskou. (Mt 21,12-13) V předešlém článku jsem „naťukl“ vazby Vatikánské banky na gaunera velkého stylu, Roberta Calviho (1920 – 1982), člena zednářské lóže Propaganda 2 (P2) a generálního ředitele milánské „kněžské banky“ Banco Ambrosiano. Tento všemi mastmi mazaný podvodník bude hlavní postavou dalšího vyprávění. Jako všichni aktéři našeho thrilleru, vedl i Calvi dvojí život: na první pohled úctyhodný bankéř, ve skutečnosti pokladník mafie. Kněžská banka se mu stala perfektní fasádou pro ilegální kšefty. Sindona a Calvi si byli hodně podobní ve svém uvažování a praktikách. Zásadní rozdíl mezi nimi byl čistě profesní. Sindona, ač vlastnil (zcela účelově) několik bank, se „živil“ jako investiční makléř. Calvi byl naproti tomu čistokrevný bankéř. Nebo pokladník, chcete-li. Jistě si ještě vzpomenete, že Sindona roku 1971 seznámil Calviho s Paulem Marcinkem, čímž byla zahájena „plodná spolupráce“. Vatikán získal zásluhou dohody mezi Marcinkem a Calvim celkem 16 % akcií Banco Ambrosiano, což představovalo kontrolní balík, neboť zbytek akcií byl rozptýlen mezi mnoho drobných akcionářů. Tím byly vytvořeny předpoklady pro výstavbu mamutí „prádelny“; je prokázané, že Calvi s Marcinkem v sedmdesátých letech zosnovali řadu nezákonných finančních operací s obrovským výnosem pro mafii a/nebo Vatikán – a s obrovskou škodou pro klienty.
Poté, co Sindona začal ztrácet půdu pod nohama a nakonec musel zmizet do USA, převzal po něm Calvi úlohu hlavní pračky peněz mafie – a jeho pracím prostředkem nebylo jádrové mýdlo s jelenem, nýbrž IOR, čili Vatikánská banka. Tato prací procedura byla trapně jednoduchá: peníze z vydírání, obchodu s drogami a zbraněmi, z bankovních přepadení a dalších kriminálních činností, putovaly z Banco Ambrosiano na jedno italské konto Vatikánské banky a odtud do švýcarské Banca del Gottardo, kterou Calvi založil a vlastnil (měl k tomu velmi dobrý důvod, a sice přísné střežení bankovního tajemství ve Švýcarsku; tím si zajistil, že složité spletence jeho transferů nebude jednoduché vystopovat...). V zemi helvétského kříže stopa končí, alespoň zdánlivě … Marcinkus a jeho lidé z Vatikánské banky pochopitelně neposkytli svou „součinnost“ zadarmo – Calvi je musel grandiózně uplácet. Hodnota bakšišů odpovídala významu, který Vatikánská banka v tomto kolotoči špinavých peněz měla. Jakým způsobem Calvi Vatikán korumpoval? Opět to bylo ďábelsky prosté: Velmi zjednodušeně lze říci, že Calvi sám od sebe kupoval akcie za přemrštěný kurs, ovšem na papíře tyto akcie patřily krycím firmám v exotických daňových rájích. Tyto firmy (vesměs nebo většinou se jednalo pouze o poštovní schránky) ve skutečnosti patřily Vatikánu (formálně se nacházely v majetku společnosti Manic S.A., jež měla sídlo v Lucembursku; tato společnost však byla akvizicí Vatikánské banky, tedy pod kontrolou Paula Marcinka). Z takto šikovně umístěných akcií pak každoročně plynuly Vatikánské bance tučné dividendy. Pro účely transferů byly využívány Calvim založené společnosti Banco Ambrosiano Holdings v Lucembursku (opět pouze poštovní schránka) a Banco Ambrosiano v Nassau (ve vedení této „exotické“ banky zasedal od r. 1971 Paul Marcinkus). „Evropská část“ transferů začínala „standardní“ cestou, tedy přes Banca del Gottardo. Určitě vás napadá, z jakých prostředků Calvi hradil tyto kamufláže. Odpověď je jednoduchá: přehazoval peníze z jedné hromádky na druhou, maskoval díry v bilancích a postupně si tak zadělával na stejný průšvih, jaký potkal Sindonu. Při takovém hospodaření se finanční trhliny jednoho dne nutně rozšíří do takových rozměrů, že svého původce bez milosti pohltí. Ovšem Calvi neměl na vybranou, jako poskok mafie si nemohl dovolit neposlušnost.
31
Ale zpět ke Calviho vazbám na Vatikán. Na začátku sedmdesátých let upřel spolu s Marcinkem svůj zrak na benátskou kněžskou banku (jmenovala se Banca Cattolica di Veneto), tehdy jeden z nejbohatších bankovních domů v zemi. Rozhodli se učinit ji objektem svého dalšího podvodného projektu. Většinovým vlastníkem Banca Cattolica byl od roku 1946 IOR, tedy Vatikánská banka, aktuálně v čele s Paulem Marcinkem. Akcie dále vlastnila mj. řada farností v oblasti Benátek, ovšem podíly těchto katolických minoritních držitelů tvořily dohromady pouze cca 5 % celkového kapitálu. Přesto: případný prodej těchto akcií bez vědomí majitelů byl pochopitelně ilegální. Navíc, dohoda mezi Benátkami a Vatikánem poskytovala záruku, že většinová účast IOR (v roce 1972 to bylo 51 %) znemožní převzetí Banca Cattolica třetí stranou. Právě zde se rejdy Marcinka a Calviho střetávají s osobou Albina Lucianiho, protože ten byl v oné době benátským patriarchou, a u Banca Cattolica byly vedeny účty arcidiecéze, stejně jako soukromá konta kněží včetně arcibiskupa Lucianiho. Banka běžně poskytovala výhodné úvěry kněžím, ostatně to byl jeden z hlavních jejích úkolů. Takto získané prostředky byly často využívány na pomoc potřebným. Krátce po nástupu do úřadu benátského patriarchy Luciani zjistil, že Banca Cattolica již není kněžskou bankou. Rozhodl se zjistit, oč tu běží. Tím spíše, že brzy (v polovině roku 1972) byl s výhodnými půjčkami konec. Jak asi tušíte, příčinou změny chování Banca Cattolica byla změna majitele, přesněji řečeno skutečnost, že šéf Vatikánské banky Paul Marcinkus de facto prodal benátskou kněžskou banku Robertu Calvimu. Společně se základním balíkem, vlastněným Vatikánskou bankou, Marcinkus bez mrknutí oka „střelil“ i akcie, které u IOR složili kněží a farnosti jako záruku za poskytnuté půjčky. Jednalo se tedy o něco podobného, jako když odnesete do frcu náramek, a zastavárník ho bez vašeho vědomí prodá, aniž by počkal, jestli ho náhodou nepřijdete vykoupit. Konkrétně se jednalo o 37,375 % majetkových podílů, které byly Vatikánskou bankou dne 10. března 1972 prodány Calvimu; pochopitelně tajně a pochopitelně s obrovským ziskem. Celá operace byla složitější, jednalo se o prodej za uměle sníženou cenu, s dorovnáním rozdílu díky obrovskému obchodu se společností Credito Varesimo. Z nedostatku prostoru nemohu zabíhat do podrobností, ovšem postačí nám konstatování, že čistý zisk, kterého Marcinkus dosáhl, činil 47 mil. dolarů. Celá „operace“ se odehrála s plným vědomím a souhlasem tehdejšího papeže Pavla VI.
Kardinál Benelli, kterému se podrobnosti případu podařilo objasnit, apeloval na papeže, aby Marcinka odvolal a pohnal jej k odpovědnosti. Nemastný neslaný Pavel VI. jen pokrčil rameny a mnul si ruce, jak pěkně se majetek Vatikánu rozrůstá. Luciani a řada dalších kněží na protest zrušili účty u Banca Cattolica a prodali zbytek akcií, které jim ještě zbyly. Luciani se dokonce snažil banku přimět, aby změnila název. Každopádně díky diskrétnímu pátrání zjistil dost o obchodech Marcinka s Calvim, aby měl neobyčejně pádný důvod vystartovat proti nim, jakmile k tomu bude mít možnost. A ta nastala v okamžiku, kdy se stal papežem. Nástup Jana Pavla I. na Svatý stolec znamenal zlou zprávu pro Marcinka, Calviho a další zainteresované osoby. Bylo jasné, že neúprosné měření sil je na spadnutí. Lucianiho snaha vyhnout se zbytečným odkladům v naléhavých záležitostech byla dobře známá, čili nikdo nepochyboval, že ke střetu dojde velmi brzy. Bylo to kdo z koho. Buď se papeži podaří zamést s bandou podvodníků … nebo ho jeho protivníci smetou z povrchu zemského.
Záhadná smrt po 33 dnech pontifikátu Papež Jan Pavel I. neprodleně připravil vcelku rozsáhlý balík personálních změn. A nikoli nevýznamná část z nich se úzce týkala vatikánské továrny na peníze, tedy APSA a hlavně IOR (Vatikánské banky). Celá řada vysoce (i velmi vysoce) postavených vatikánských hodnostářů měla dost důvodů obávat se chystaných papežových opatření. Paul Marcinkus byl na seznamu prioritních „vyhazovů“ pochopitelně velmi vysoko. Samozřejmě se o tom dověděl a nikterak se netajil tím, že pomalu bude balit kufry. A dokonce musel počítat i s tím, že jej Vatikán může na papežův pokyn vydat italským úřadům, což by znamenalo vyšetřování a s největší pravděpodobností odsouzení a uvěznění. Zneklidněn musel být i Calvi. A spolu s ním pochopitelně i Gelli a Ortolani. Všichni tři tito výtečníci se po dobu pontifikátu Jana Pavla I. „uklidili“ do Uruguaye. V Itálii o ně byl ze strany příslušných úřadů příliš velký „zájem“. Díky dlouhodobě probíhajícímu důkladnému vyšetřování jim bezprostředně hrozilo zatčení. A toto nebezpečí by se mimořádně vystupňovalo ve chvíli, kdy by papež Jan Pavel I. uvolnil embargo na informace o temných kšeftech vatikánské banky s mafií, které platilo za jeho předchůdce Pavla VI. A že se k tomu Luciani chystá, o tom nikdo nepochyboval.
32
Díky Ortolaniho perfektním vazbám na řadu kuriálních hodnostářů věděl Gelli vše o tom, co se chystá. Těžko si lze představit, že by člověk jako Licio Gelli, který vždy nemilosrdně odstranil každého, kdo mu stál v cestě, jen nečinně čekal, co se bude dít. Nebo že by dokonce složil ruce do klína a smířil se s tím, že bude do konce života kout pikle s jihoamerickými diktátory, a na Evropu může zapomenout. A to ještě v tom lepším případě. V případě horším musel počítat s útulnou celou v některém pěkném italském vězení. Pojďme si nyní stručně zmapovat, co se dělo onen večer, onu noc a ono ráno, kdy opustil tento svět papež Jan Pavel I. Mé informace pocházejí z řady zdrojů, ponejvíce z knihy Davida Yallopa „Ve jménu božím?“. Jeho pátrání po okolnostech Lucianiho smrti bylo velmi důkladné, proto považuji jím zjištěná fakta za poměrně velmi spolehlivá. Takže jak se to celé seběhlo? 28. září večer probíral papež Jan Pavel I. připravované personální změny s kardinálem státním tajemníkem Villotem. Poté se odebral do své ložnice a nesl si s sebou příslušné listiny, neboť si je chtěl ještě před spaním projít sám. Živý už odtud nevyšel, 29. září ve 4.45 byl nalezen mrtev. V ložnici bylo rozsvíceno (ostatně po celou noc) a zesnulý papež seděl na posteli, s brýlemi na očích, a v ruce držel ony zmíněné dokumenty - seznam personálních změn, které hodlal neprodleně oznámit a provést. Na nočním stolku stála lahvička s efortilem, tekutým lékem, který Luciani užíval na nízký tlak. Vedle postele ležely papežovy trepky. Mrtvolu objevila sestra Vincenza, která o Lucianiho pečovala jako hospodyně již téměř 20 let (jako každý kněz-celibátník potřeboval i on ženu na vedení své skromné domácnosti). Vyděšená řeholnice přivedla tajemníka pátera Mageeho a papežova osobního asistenta pátera Lorenziho. Magee nechal okamžitě přivolat camerlenga Villota. Ten vstoupil do papežovy ložnice kolem páté hodiny ranní a od první chvíle se choval velmi podivně. Sebral z nočního stolku lahvičku s efortilem a vyškubl mrtvému papeži z rukou listiny s navrhovanými personálními změnami. Dále zabavil i papežovu závěť (byla uložena v pracovním stole), stejně jako brýle a trepky. Tyto předměty už pak nikdy nikdo nespatřil. Následně si Villot od všech přítomných vyžádal slavnostní slib, že nikdy neprozradí, jak se všechno skutečně odehrálo. Další události pak probíhaly následovně: cca v 5 hodin (tedy vlastně okamžitě) zatelefonoval Villot bratřím Signoracciovým, kteří byli tehdy pověřováni konzervací těl mrtvých papežů, aby se neprodleně připravili k
balzamování Jana Pavla I. (to byl krajně podezřelý spěch). cca v 6 hodin ohledal dr. Buzzonetti, zástupce vedoucího vatikánské zdravotní služby, papežovu mrtvolu. Po velmi povrchní prohlídce označil za příčinu úmrtí akutní infarkt myokardu (což je nesmyslná diagnóza bez důkladného vyšetření - tedy pitvy). cca v 6:45 potkal šikovatel Švýcarské gardy Hans Roggan na dvoře vatikánského komplexu šéfa IOR Paula Marcinka. Roggan mu sdělil, že papež zemřel. Marcinkus na něj jen užasle zíral, takže mu to šikovatel musel zopakovat, ale Marcinkus tam pořád stál nechápavě jako solný sloup. toto vše se odehrálo ještě předtím, než byla oficiálně oznámena papežova smrt; trochu to připomíná příběh o zemi, kde zítra znamená již včera. teprve v 7:27 bylo vydáno oficiální komuniké (později několikrát upřesněné), kterým byl nález mrtvoly posunut na 5:30; nálezcem podle komuniké nebyla sestra Vincenza, nýbrž tajemník pátek Magee. Jako příčina smrti byl označen infarkt myokardu. Tato první „oficiální verze“ nalezení mrtvého papeže nebyla zdaleka poslední. Další oficiální zprávy svou protichůdností jen prohloubily podezření, že něco není v pořádku. Pěkný guláš, viďte? Tak si to shrňme: Villot z ložnice odnesl papežovy brýle a trepky, které byly potřísněny zvratky (z nichž by mohla laboratoř odhalit případné požití jedu), dále lahvičku s efortilem (v níž by laboratoř také mohla najít jed, kdyby tam tedy byl), papežovu závěť a hlavně velmi nebezpečný dokument – seznam připravovaných personálních změn. Villot zakázal provést pitvu a nařídil balzamování mrtvoly v expresním čase a neobvyklou metodou bez vypuštění krve (jediná kapka krve by totiž mohla patologovi umožnit zjištění, zda byl papež otráven). nabalzamování mrtvoly proběhlo ještě týž večer, což je kromobyčejně neobvyklé – normálně bývá mrtvé tělo papežovo balzamováno ne dříve, než 24 hodin po úmrtí. dr. Buzzonetti stanovil příčinu úmrtí po velmi zběžné prohlídce a bez provedení pitvy – toto je v případě podezření na infarkt myokardu velmi zázračná diagnóza; navíc dotyčný lékař Lucianiho v podstatě neznal. Ale možná měl dr. Buzzonetti obdobné fenomenální diagnostické schopnosti, jako seriálový dr. House .
33
v souvislosti s takto stanovenou příčinou smrti následně Vatikán vytvořil pro média pohádku o údajně nemocném srdci Albina Lucianiho a akutních potížích, na něž si prý stěžoval. Je to lež, papež ve skutečnosti netrpěl žádnou závažnou srdeční chorobou (jak uvedeno výše, měl pouze nízký tlak), a tudíž ani žádné akutní potíže neměl. Potvrdili to mj. i papežovi příbuzní a jeho ošetřující lékař. jako další hypotetická příčina smrti bylo označeno možné předávkování efortilem. Toto si lze jen těžko představit. Luciani by si musel nasadit několikanásobně zvýšenou dávku, aby to znamenalo reálné ohrožení života. Při jeho známé mimořádné opatrnosti (až pedantství) při užívání léků lze tuto báchorku s klidným svědomím odmítnout. Následovalo další mlžení a vyrábění dezinformací, které jen vystupňovaly stále sílící pocit, že papa Luciani zemřel za poněkud jiných okolností, než jak je Vatikán popisuje. Postupně se začalo zcela otevřeně ozývat podezření, že papež byl otráven. Z celé řady různých jedů, které by přicházely v úvahu, se jako nejpravděpodobnější jeví digitalis. Je bez chuti a zápachu, nijak specificky se neprojevuje, a jeho požití je možné prokázat pouze pitvou. A právě provedení pitvy v Lucianiho případě Vatikán zakázal – na Villotův výslovný pokyn. A dokonce se Villot postaral o to, aby lékaři nedostali k dispozici jedinou kapku krve – papežovo tělo bylo velmi rychle nabalzamováno, a to bez vypuštění krve. Tolik velmi stručně jen ta nejzákladnější fakta. Pro důkladnou detailní svodku událostí není v takto krátkém článku prostor. Ale myslím, že to stačí k tomu, abychom silně zpozorněli ve vztahu k oficiálnímu stanovisku Vatikánu.
Defilé podezřelých Zkusme se nyní zamyslet nikoli nad otázkou, zda papež mohl být otráven (mohl, to víme), nýbrž jaký smysl by se u takového činu dal předpokládat. Klíčovým faktem pro pochopení motivů hypotetického atentátu je podstata personálních změn, které si Jan Pavel I. v posteli pročítal krátce před smrtí. Pokud by byly realizovány, znamenaly by kromě některých přesunů ve správě arcidiecézí řadu striktních vyhazovů. Zejména by se jednalo o konec kariéry Paula Marcinka a jeho nejbližších kolegů z Vatikánské banky, stejně jako několika dalších vysokých hodnostářů, včetně kardinála Villota. Ten byl rozhodnut vzhledem k vysokému stáří a zdravotním problémům odstoupit sám. A to co nejdřív, jak jen to půjde. Problém však tkvěl ve způsobu, jakým svůj úřad opustí, a také v otázce, kdo jej nahradí. Jan
Pavel I. chtěl jmenovat Villotovým nástupcem kardinála Benelliho. Pokud byl někdo z vysoko postavených vatikánských hodnostářů oddán vizím Jana Pavla I. (a byl připraven uvést je v život), pak to byl právě Benelli. Představa, že se tento člověk stane camerlengem (a dost možná pak dalším papežem), znamenala vážnou hrozbu pro celou chobotnici s chapadly temných vazeb Vatikánu s mafií. A svým způsobem byl tento záměr zničující i pro samotného Villota. Ten sice toužil po odchodu do ústraní, ale rozhodně ne s tím, že jej nahradí Benelli, který pak bude strkat nos, kam nemá, a pošpiní pověst řady lidí včetně Villota samého. Personální čistka ve Vatikánské bance by znamenala smrtící ránu pro Calviho a jeho „šéfa“ Gelliho. A rovněž by nijak „nevylepšila“ pozici Michele Sindony, který se již čtyři roky skrýval v USA. Jakékoli další vyšetřování jeho vazeb na Vatikánskou banku by mu jen přitížilo. Sindona, Calvi, Gelli, Ortolani, Marcinkus, Villot. Všichni měli jasný motiv pro vraždu papeže Jana Pavla I. Jsou zde dvě zásadní otázky: pro koho z nich byl tento motiv natolik silný, aby si vzal do úst tak obrovské sousto, jako je atentát na hlavu Katolické církve? a kdo z nich měl možnosti a prostředky něco takového realizovat? Podívejme se na celou věc chladnou logikou. Shrňme si výchozí situaci všech podezřelých v době, o níž je řeč: na konci září 1978. Sindona se v době pontifikátu Jana Pavla I. stále skrýval v USA a bojoval proti vydání své osoby do rodné Itálie, kde byl mezitím (roku 1976) v nepřítomnosti odsouzen na tři a půl roku. Měl spoustu vlastních starostí – jeho můžeme z okruhu podezřelých zřejmě škrtnout, byť vražda papeže mu mohla svým způsobem trochu pomoci. Ovšem jen dočasně, jak se posléze ukázalo. Calvi, Gelli a Ortolani se skrývali v Jižní Americe. Pro všechny tři bylo odstranění papeže životně důležité. Marcinkus byl ve Vatikánu a dobře věděl, že pokud se nestane zázrak, jeho dny „na výsluní“ jsou spočteny. Muž na vrcholu kariéry, se spoustou ambicí, se měl smířit s trpkým pádem. A možná i žalobou a vězením. Villot byl stařec nad hrobem, unavený, doufající, že ho papež zprostí povinností a nechá dožít v ústraní. Na druhou stranu cítil povinnost vůči lóži P2 (a tím vůči velmistru Gellimu), jejímž byl členem. A také chtěl odejít z vrcholu ověnčen uznáním - a nikoli denunciací, která by jistě následovala po odhalení vazeb Vatikánské banky na mafii.
34
Možnosti a prostředky: Sindona – přímo sám osobně - neměl možnosti ani prostředky v podstatě žádné, měl dost co dělat sám se sebou. Je pravdou, že měl prsty v řadě atentátů, ale vesměs se jednalo o osoby, jež pro něj byly mnohem bezprostřednější hrozbou. A navíc: odstranění papeže tak sofistikovaným způsobem, jak k tomu zřejmě došlo, neodpovídá jeho naturelu. Sindonovým stylem byli spíše atentátníci se samopalem nebo luparou v ruce. Zosnování takového podniku je neskonale snazší, než způsob, jakým byl (zřejmě) zabit papež. Calvi, Gelli, Ortolani. To je jiná písnička. Gelliho možnosti bylo v podstatě neomezené – jako vládce nesmírně vlivné lóže P2, jejíž moc prorostla celou Itálií, mohl lehce tahat za drátky i z Jižní Ameriky. Ortolani jako jeho pravá ruka (a jako katolík se spoustou kontaktů v papežově okolí) mohl uvést soukolí do pohybu. Calvi jako Gelliho pokladník mohl toto soukolí promazávat potřebnými finančními prostředky. Marcinkus měl praxi z mafiánského Cicera, ovšem nyní oděn do kněžského hábitu dlel ve Vatikánu. Aktuálně byl pod pořádným drobnohledem a čekal se, kdy si bude muset sbalit kufry a opustit Vatikánskou banku – a nejspíš i Vatikán jako takový. Jeho možnosti byly tedy značně omezené. Navíc: pro jeho zrání v mládí měly zásadní význam vlivy, jež v něm vybudovaly silný smysl pro hierarchii: sportovní výchova (hrál americký fotbal, tedy velmi tvrdý sport, a také boxoval, další tvrdý sport), gangsterské prostředí Cicera, a v neposlední řadě výchova církevní. Díky tomu si mohu jen těžko představit, že by se přímo on osobně namočil do atentátu na papeže, tedy svého nejvyššího nadřízeného. Villot byl jako camerlengo šedou eminencí Vatikánu. Teoreticky (a řekněme rovnou, že i prakticky) představoval po papeži číslo 2 na žebříčku. Možnosti značné, prostředky rovněž. Jako člen zednářské lóže P2 byl povinován poslušností svému velmistrovi Gellimu. Osobní zisk z vraždy papeže by příliš neměl, ale z hlediska svého přesvědčení by možná odstranění nepohodlného Lucianiho uvítal, aby uchránil dobrou pověst všeho, čemu zasvětil svůj život. Atentát by sám nejspíš neosnoval, ale mohl pomoci zprostředkovat organizaci nebo alespoň vše „pohlídat“ a zahladit stopy. Když zvážíme výše uvedená východiska, vyplyne nám jako nejpravděpodobnější scénář zhruba tento průběh událostí:
Gelli usoudí, že Jan Pavel I. je příliš obtížný, a tudíž by nebylo od věci, kdyby mu selhalo zdraví. Akci naplánuje prostřednictvím katolíka Ortolani, který má (na rozdíl od ateisty Gelliho) ve Vatikánu řadu přátel a je tedy v jeho moci podobný podnik organizačně zajistit. Ortolaniho nitky vedou nade vší pochybnost až k Villotovi, který má být jako camerlengo připraven vše „pohlídat“. Papežův skon bude vypadat jako přirozená smrt, jelikož „běžný“ atentát v jeho případě nepřichází v úvahu. Následovalo by totiž vyšetřování a to je přesně to, čemu se Gelli chce vyhnout – a čemu musí Villot stůj co stůj zabránit. Villot se v potu tváře pomodlí - a po těžkém morálním dilematu se nakonec rozhodne kašlat na svědomí. Vyhoví svému velmistrovi. A je celkem jedno, jestli Ortolani realizoval vražedný plán přímo Villotovým prostřednictvím, nebo zda použil jiný kanál, a Villot byl pouze připraven zahladit stopy. Marcinkus v této fázi možná nic netuší, pomalu balí kufry, a přemýšlí o tom, jak bude fajn žít jako obyčejný kněz někde na americkém středozápadě – pokud tedy neskončí ve vězení. Papež Jan Pavel I., nic zlého netuše, požije večer 28. září 1978 (nebo později v noci) potřebnou dávku digitalis a zemře. Villot, jakmile brzy ráno 29. září 1978 zjistí, že se dílo podařilo, odstraní všechny doličné předměty (jež by mohly posloužit jako důkaz vraždy), provede opatření pro zahlazení stop a zatelefonuje Marcinkovi, aby se ihned ve velmi vážné záležitosti dostavil do „práce“. Důvod mu nesdělí. Marcinkus Villota poslechne, přispěchá, a na dvoře se setká s Rogganem, který mu oznámí papežův skon. Marcinkus, zkoprnělý v nelíčeném a opravdovém úžasu, není schopen slova. Teprve po důvěrném rozhovoru s Villotem pochopí, odkud vítr zafoukal, a je zavázán mlčením. Zhruba takto se věci mohly seběhnout. A pokud přijmeme hypotézu vraždy, tak podle mého názoru je právě tento scénář nejpravděpodobnější. Na druhou stranu je zde pochopitelně varianta, že se jedná o obrovský nesmysl, a Jan Pavel I. zemřel přirozenou smrtí. Může se mi však někdo divit, že mám problém této variantě uvěřit? A na závěr jedna zajímavost, vlastně dvě: Licio Gelli začal po smrti Jana Pavla I. používat v komunikaci se svými „spolupracovníky“ krycí jméno „Luciani“ – tedy občanské jméno zesnulého papeže. Úchylná ironie. Možná tím
35
chtěl naznačit něco víc, než jenom zvrácenou úlevu z toho, že nepohodlný papež již není mezi živými. 28. září je zřejmě oblíbené datum pro politicko-církevní atentát: tohoto dne (ovšem roku 935) byl zabit i český kníže Svatý Václav, patron naší země a národní světec. Za deset a půl století se mnoho nezměnilo – pouze technické prostředky a míra utajení jsou na vyšší úrovni. Co napsat na závěr? Že pro církev je tak brzký odchod Jana Pavla I. obrovskou škodou. Víc mě snad ani nenapadá, co přidat. Protože ať bych napsal cokoliv, vypadalo by to jako pláč nad rozlitým mlékem.
Téma příštího čísla: Extra Ecclesiam Nulla Salus (není spásy mimo církev) Cílem je zamyslet se nad praktikováním niterného křesťanství bez nutnosti začlenit se do nějaké církevní instituce. Přivítám názory na toto téma od kohokoli. Zároveň uvítám reakce od kohokoli na toto nulté číslo, a v příštím čísle můžeme otevřít širokou diskusi.
36
Quo vadis Kam kráčí Katolická církev od noci z 28. na 29. září 1978, kdy záhadně zemřel zatím poslední „italský“ papež Jan Pavel I.? Pojďme si nejprve na pozadí nástupu Wojtyly na Lucianiho místo „dovyprávět“ příběh hlavních aktérů finančního skandálu, do něhož se namočila Vatikánská banka. A na závěr připojím malou úvahu nad tím, jak vnímám Katolickou církev nyní ...
Fiktivní kontinuita Nástupcem Jana Pavla I. se stal polský kardinál Karol Wojtyla, který přijal papežské jméno Jan Pavel II. Toto jeho rozhodnutí absolutně nechápu. Pokud chtěl naznačit nějakou kontinuitu, pak realita ukázala, že se jednalo o velikánský nafouknutý nesmysl – jakákoli návaznost na odkaz Jana Pavla I. je totiž pouhou fikcí. Wojtyla a Luciani se od sebe lišili asi tak, jako den a noc – nebyli si podobní skoro v ničem. Zjednodušeně se dá říci, že pokud Wojtyla na někoho navázal, pak jedině na Pavla VI., s nímž měl hodně společného. S tím rozdílem, že Wojtyla byl věčně v trapu, zatímco Montini byl takový „domácký kocourek“ a raději pobýval víc ve Vatikánu. Jak já vnímám Wojtylu alias Jana Pavla II., tak to byl jakýsi papež cestovatel – prolétal a projezdil doslova celý svět, ale efekt těchto jeho výletů je podle mě přinejmenším diskutabilní. Stal se spíše mediální hvězdou než skutečným poslem evangelia. Hlásal povrchní fráze, které dobře vypadaly jako etická rétorika, ale skutečně podnětné kroky směrem k vnitřní obnově a proměně církve mu protekly mezi prsty. Co považuji za zvláště podstatné: personální změny, připravené svým předchůdcem, nerealizoval, a mimo jiné tím ponechal prostor k pokračujícímu napojení Vatikánské banky na mafii a dalším lumpárnám revizi postoje Katolické církve ke kontrole porodnosti, připravenou svým předchůdcem, nerealizoval, a v tomto ohledu zanechal církev v bludném kruhu efektně „zakryl“ skutečnost, že mezi vysokými hodnostáři je celá řada zednářů, z nichž mnozí měli hodně temné vazby (v té době znamenala příslušnost k zednářům automatickou exkomunikaci z církve) a hlavně: držel ruku nad podvodníky z řad vatikánských „bankéřů“ a rozhodujícím způsobem se podílel na ututlání jejich zásadního podílu obrovském finančním skandálu, který vyeskaloval v první polovině osmdesátých let.
Kdokoli se mnou může nesouhlasit, ale já jsem přesvědčen, že Wojtyla nebyl dobrý papež a jeho volba byla těžkou chybou. Jednalo se o jakési východisko z nouze. Konkláve bylo totiž od začátku „soubojem“ přívrženců kardinálů Siriho a Benelliho. Jasně se ukázalo, že vysloveně reakční kandidát Siri je opět nevolitelný. A Benellimu, jehož považuji za kandidáta, který mohl v reformách Jana Pavla I. pokračovat (vždyť se sám o dva měsíce dříve zasloužil o Lucianiho zvolení), chybělo pouhých 9 hlasů k vítězství. Byl ovšem mnohem „čitelnější“ než Luciani, a měl více nepřátel. Proto se ho kolísající kardinálové možná zalekli, a raději opatrně „sáhli“ po „kompromisním“ Wojtylovi, v němž viděli zřetelný protiklad Benelliho – a v podstatě dalšího Pavla VI. Wojtylův pontifikát se tak stal jednoznačným vítězstvím konzervativní „strany“ v kardinálském sboru. A jak se za Wojtyly vedlo hlavním protagonistům „thrilleru“, který začal již za Pavla VI.? Jinými slovy: jak to dopadlo s lidmi z Vatikánské banky a kolem ní? Co všechno Jan Pavel II. způsobil tím, že nechal věcem volný průběh a neuskutečnil personální opatření, jež připravil jeho předchůdce? Použiji na tomto místě citát z knihy investigativního novináře Davida Yallopa „Ve jménu božím?“, která vyšla roku 1984: „Zatímco Jeho Svatost Jan Pavel II. po celém světě líbá asfalt ranvejí a získává image mediální hvězdy, jejíž vystoupení s inscenovaným působením na masy a publicitu mají zřejmě víc společného s pohanským kultem osobnosti než s křesťanskou zbožností, starají se muži za kulisami, aby to v pokladně zvonilo jako nikdy předtím. Škoda, že přísná morální kázání pontifika maxima nejsou slyšet až do kanceláří APSA a Vatikánské banky.“ Neobyčejně výstižně řečeno. Co to však znamenalo konkrétně?
S mafií nejsou žádné žerty Dovyprávějme si tedy osudy protagonistů našeho thrilleru do konce. Licio Gelli se společně s Ortolanim nadále skrýval v Uruguayi, odkud se Calvi v listopadu 1978 vrátil do Itálie – tedy krátce po zvolení Wojtyly papežem. Už se nemusel bát. Nový pontifik nebyl pro pokladníka mafie nebezpečný. Nebezpeční byli ovšem jiní. Dokud je lidé z P2 nenechali odstranit nebo alespoň pořádně vystrašit. Několik příkladů: milánský soudce Emilio Alessandrini vyšetřoval od konce roku 1978 Calviho finanční impérium. Vycházel z pětisetstránkové revizní
37
zprávy italské Státní banky, z níž jasně vyplývaly vazby mafie na Vatikánskou banku. Pro Gelliho, Calviho i Marcinka to znamenalo vážný problém, následně vyřešený po italsku: v lednu 1979 byl Alessandrini zastřelen. K atentátu se přiznala levicová teroristická skupina Prima Linea, jež byla nepochybně najata mafií. novinář Mino Pecorelli byl bývalým členem P2 a majitelem zpravodajské agentury O.P., pověstné mimořádně přesnými informace, jež Pecorelli získával ze svých zdrojů uvnitř P2. Snažil se Gelliho vydírat hrozbou, že zveřejní kompromitující informace o pozadí vazeb P2 na mafii a Vatikán. Když už byl příliš otravný, nechal jej Gelli v březnu 1979 odstranit Antoniem Viezzerem, příslušníkem tajné služby a též – samozřejmě tajně - zednářské lóže P2. advokát Giorgio Ambrosoli byl roku 1974 ustanoven konkurzním správcem Sindonovy Banca Privata Italiana. Počínal si velmi odvážně a pro Sindonu (a další zainteresované osoby) neobyčejně nebezpečně. Navzdory neustálým hrozbám (jež byly střídány pokusy jej podplatit) trpělivě rozmotával pavučiny vazeb a roku 1979 měl všechny informace v kupě. V červnu 1979 poskytl rozsáhlou výpověď americkému soudci Griesovi, který vedl proces proti Sindonovi, a sotva dovyprávěl svůj příběh, byl zastřelen atentátníkem Williamem Aricem, najatým mafií a zaplaceným přímo Sindonou. Ambrosoli ani nestačil svou výpověď podepsat, přesto jeho informace zásadním způsobem přispěly ke smutnému konci Michele Sindony. podplukovník Antonio Varisco, šéf římské tajné policie, vyšetřoval temné praktiky P2. Byl zabit pouhé dva dny po atentátu na Ambrosoliho. K vraždě se přihlásily Rudé brigády, které se (stejně jako další levicové bojůvky vč. Prima Linea) často nechávaly najímat mafií k provedení špinavé práce. Boris Giuliano, zástupce policejního ředitele v Palermu, vyšetřoval vraždu mafiána di Cristiny, k níž došlo v roce 1978. Všechny důkazy ukazovaly na to, že tuto popravu objednal Sindona. Giuliano své pátrání nedokončil, byl zabit pouhých 10 dní po smrti Ambrosoliho. v březnu 1979 byli zatčeni šéf italského bankovního dozoru Mario Sarcinelli a guvernér italské Státní banky Paolo Baffi. Jednalo se o bezprecedentní demonstraci vlivu Licia Gelliho. Nakonec byli oba propuštěni na kauci, ovšem téměř rok museli čelit nesmyslným obviněním.
Stačilo to k tomu, aby pochopili. Baffi následně rezignoval na svou funkci a Sarcinelli se rovněž „uklidnil.“ Mezitím v březnu 1979 zemřel stařičký kardinál Villot, šedá eminence, držící ochrannou ruku nad Marcinkem a jeho lidmi z Vatikánské banky. Novým camerlengem se po něm stal kardinál Casaroli. Až do své smrti zůstal Villot ve všech funkcích, z nichž se ho Jan Pavel I. rozhodl odvolat – a vinou předčasného úmrtí to nestihl. Villotovy ochrany však už nyní nebylo zapotřebí, neboť nový papež nepředstavoval pro Vatikánskou banku žádnou hrozbu, spíše naopak. Ale zpět ke Calvimu, jenž se obsadil do hlavní role závěrečného dílu thrilleru. Na konci roku 1979 dosáhly závazky jím kontrolovaných krycích firem (a formálně náležejících Vatikánu) závratné výše 500 mil. dolarů. V té době začal kurs dolaru vůči liře stoupat, a protože se aktiva Banco Ambrosiano sestávala z velké části z „lirových“ akcií, měl Calvi zaděláno na pořádný problém. Věc byla o to horší, že řada velkých úvěrů měla právě „termín splatnosti“ a nenasytnou ruku ke svému pokladníkovi natáhl i Licio Gelli. Potřeboval prostředky na podporu argentinské vlády. Z tohoto důvodu v roce 1980 založil Calvi filiálku v Buenos Aires, o které ještě bude řeč níže. To už se ale nad Calvim definitivně stahovaly mraky. Byl mu odebrán cestovní pas (zásluhou Gelliho intrik mu byl pak vrácen). Smyčka se začala utahovat. Za mřížemi skončil Massimo Spada, bývalý spolupracovník Vatikánské banky a nyní předseda představenstva Banca Cattolica del Veneto – o skandálním prodeji této banky Calvimu se zmiňuji v předchozím článku. V říjnu 1980 nastoupil do úřadu nový ministr financí Benjamino Andreatta, který se po prostudování podkladů rozhodl „rozetnout klubko hadů“. Začátkem roku 1981 měl dlouhé jednání s Villotovým nástupcem, kardinálem státním tajemníkem Casarolim, jehož se snažil přesvědčit, aby Vatikán „odstřihl“ Calviho. Nestalo se. Ovšem hned nato svého pokladníka nechtěně potopil sám Gelli, který se krátce předtím tajně vrátil do Itálie z Uruguaye. V březnu 1981 totiž policie prohledala jeho vilu a našla tam seznam se jmény 962 členů P2 a další důvěrné materiály – záznamy o převodech mimořádně vysokých částek, nepovoleném vývozu kapitálu do zahraničí atd. Ze syntézy zjištěných informací vyplývalo, že Gelli neplánuje převzít kontrolu nad Itálií. On ji už měl. Gelli včas uprchl zpět do Jižní Ameriky a odtud mohl sledovat obrovský skandál (způsobený právě oním
38
nálezem v jeho vile), který „sestřelil“ vládu a urychlil i Calviho pád. Jeho případ převzal nový vyšetřující soudce D´Ambrosio a již po pouhých dvou měsících měl spis v „mašličkách“. Calvi putoval do věznice v Lodi. Byl obviněn z nezákonných manipulací s majetkovými podíly společností Toro a Credito Varesino. Relativně marginální rozsah obžaloby vedl Marcinka k tomu, že opět zaujal pozici „netečného Buddhy“ a doufal, že se tato bouřka brzy přežene. Svému příteli Calvimu neposkytl žádnou pomoc. Už to tu bylo zase: Vatikán nic, Vatikán muzikant. Calvi byl v červenci 1981 odsouzen ke čtyřem letům vězení, ovšem jeho advokáti se ihned odvolali a Calvi byl na kauci propuštěn. A do týdne znovu seděl na židli generálního ředitele Banco Ambrosiano! Proti tomuto bezprecedentnímu pohrdání právem protestoval jediný bankéř – Calviho podřízený, výkonný ředitel Banco Ambrosiano Roberto Rosone. Ničeho nedosáhl, pouze tím proti sobě obrátil hněv svého šéfa a zadělal si na pozdější mnohem vážnější potíže. V době procesu s Calvim ustavil Jan Pavel II. komisi 15 kardinálů, jež měla přezkoumat církevní finance – kupodivu nikoli s cílem zjistit pravdu o napojení na mafii, nýbrž s cílem najít způsoby, jak vatikánské příjmy rozmnožit. Marcinkus se následně setkal s Calvim a výsledkem jejich dohody bylo oficiální oznámení Vatikánské banky, že stav jejích dluhů je cca o miliardu dolarů vyšší, než se předpokládalo. Suma přesně odpovídala výši kreditů, které Vatikánská banka poskytla krycím firmám v Panamě. Calvi na to konto vystavil Vatikánu „potvrzení“ (samozřejmě veřejně neprezentované), že Vatikánské bance z uvedených kreditů nevyplývají žádné závazky, a že tato neutrpí žádnou škodu ani ztrátu. Kruh grandiózního podvodu se uzavřel. Vatikánská banka byla v tichosti zbavena odpovědnosti. Ta ležela na Calvim, který už ale pomalu neměl kam couvat – hrozivé trhliny v jeho impériu se chystaly jej pohltit. Ale zpět do Vatikánu. Tam se rozhodl Jan Pavel II. odměnit svého chráněnce Marcinka za „vzorné“ služby v čele Vatikánské banky. Jmenoval jej (právě v den 3. výročí úmrtí Jana Pavla I.) proprezidentem pontifikální komise pro vatikánský stát, čímž ho de facto postavil do role šéfa vlády. Marcinkus tím byl automaticky povýšen na arcibiskupa. A svou funkci v čele Vatikánské banky si pochopitelně ponechal. Jeho kamarád Calvi byl v ošklivé tísni. Bez ohledu na vážné potíže, až do hořkého konce své kariéry platil Gellimu vše, co velmistr P2 požadoval. Jako pokladník mafie neměl jinou možnost, Gelli ho měl v hrsti a Calvi to dobře věděl. Začátkem roku 1982 se však začal psát epilog jeho dramatu. Skupina akcionářů Banco Ambrosiano poslala papeži rozsáhlou stížnost s dokumentací vztahů mezi
Marcinkem, Calvim, Gellim a Ortolanim. Autoři stížnosti se nedočkali ani odpovědi, ani potvrzení, že papež jejich zásilku obdržel. Vatikán se zase jednou schoval za hradbu mlčení a ignorace. Jan Pavel II. vědomě zavřel oči před pravdou a nechal Marcinka dál „v klidu pracovat“. Calvi však rozhodně v klidu nebyl. Jeden z podpisů pod zmíněnou stížností patřil Roberto Rosonemu, jeho podřízenému z vedení banky. Calvi došel k názoru, že Rosone přehnal svou drzost a musí být umlčen. Najatý vrah to však zpackal, svou oběť pouze poranil a sám byl zabit ochrankou banky. Calvi dobře viděl rostoucí chybějící částky v bilancích svého impéria. Měl pouze dvě možnosti, jak z toho vybruslit – buď přesvědčit Vatikán, aby mu pomohl vše zamaskovat, nebo se spolehnout na sílu vlivu P2 v italském establishmentu. Takže nejprve putoval „na kobereček“ k papeži, kde mu bylo sděleno, že pokud Vatikán zbaví výše zmíněného miliardového dluhu, dostane volnou ruku při novém uspořádání financí papežského státu. K tomu už nedošlo. V květnu přikázal italský burzovní dozor Calvimu, aby předložil úplný seznam akcionářů Banco Ambrosiano. A hned na to jej centrální banka požádala o úplný seznam zahraničních kreditů. Vedení Banco Ambrosiano se rozhodlo tomuto požadavku vyhovět, proti vůli svého generálního ředitele. Od této chvíli byl Calvi de facto na útěku. Na paty se mu lepily nejen úřady. „Toužili“ po něm věřitelé a „kamarádi“ z podsvětí ... V této pro Calviho kritické chvíli se tajně vrátil z Jižní Ameriky velmistr Licio Gelli. Potřeboval peníze na pomoc Argentině ve válce s Velkou Británií o Falklandy (ostatně podpora více či méně fašistických režimů v Jižní Americe byla velkou zálibou velmistra P2). Prostřednictvím Calviho filiálky v Buenos Aires „nakoupil“ neskutečně předražené rakety Exocet, jež měly pomoci Argentině vyhrát. Nepomohly, dorazily pozdě, Argentina prohrála. Celou transakci samozřejmě „zatopil“ pokladník mafie Calvi. Jako obvykle k tomu použil peníze ukradené svým klientům – trocha kouzlení s čísly, a bylo vymalováno. Ale to byla Calviho labutí píseň. Zatlačen do kouta, rozhodl se pro zoufalý pokus uniknout všem a všemu. V panickém strachu prchl do Anglie, ale osud ho tam okamžitě dostihl. 17. června 1982 byla nelezena jeho mrtvola, houpající se v oprátce pod Backfairským mostem v Londýně. Krátce nato vyšla najevo pravda o rozsahu nekrytých dluhů Banco Ambrosiano (čili podvodů, spáchaných v součinnosti s Vatikánskou bankou), které dosáhly obludné výše 1,3 mld. dolarů!
39
Calviho smrt byla nejdříve označena za sebevraždu, ovšem později se začaly objevovat okolnosti svědčící o tom, že šlo spíše o vraždu. Pokud to tak bylo, je vcelku jasné, že ji objednal někdo z Calviho „kamarádů“ z P2, jenž mu útěk spočítal v kmotrovském stylu. Je pravděpodobné, že v tom měl prsty sám Gelli. V podstatě hned vzápětí došlo k masivního útoku klientů Banco Ambrosiano i Vatikánské banky, kteří si houfně vybírali své vklady. O potížích „Ambrosiany“ se obecně vědělo, v případě IOR to proběhlo v tichosti, protože jejími zákazníky byly výhradně vysoce postavené osobnosti z italského establishmentu. Vatikánská banka neposkytovala služby drobným střádalům. Marcinkus se stal de facto vatikánským vězněm – a už jím nuceně zůstal až do konce svého působení ve Vatikánské bance. Jan Pavel II. dobře věděl, že kdyby jeho bankéř vystrčil nos z Vatikánu, byl by hned zatčen. Wojtyla jej tedy odvolal z role ceremoniáře (jinak též osobní stráže, čili gorily), ovšem v čele Vatikánské banky jej ponechal. Lišácké řešení, polský papež nebyl žádný naivka. Vatikán odmítl nařízení vydaná italskou justicí proti Marcinkovi a jeho lidem z IOR. Nakonec byla kurií ustavena vyšetřovací komise, ovšem její výsledky byly ubohou fraškou, trapně se snažící o očištění jména Vatikánské banky. Nic to nezměnilo na skutečnosti, že Vatikán musel vstoupit do jednání s italskou vládou a mezinárodním bankovním konsorciem o tom, za jak velkou část Calviho dluhu bude IOR ručit. Výsledkem těchto jednání bylo, že Vatikán nakonec zaplatil 250 mil. dolarů na vyrovnání s věřiteli. Tato skutečnost mj. znamená přiznání k účasti na nelegálních praktikách, přestože Vatikán odmítl uznat závazek dluhu a platbu odůvodnil jako projev „morální spoluzodpovědnosti“.
A jak skončili Calviho „komplicové“? Calvi se tedy zhoupl v Londýně pod mostem. Jak dopadli ostatní „hrdinové“ našeho thrilleru: Michele Sindona se léta schovával v USA a nakonec by se možná rád nechal vydat do Itálie, ale už to nešlo. V USA byl obžalován, zejm. v souvislosti s podvody spáchanými na klientech Franklin Bank. Žaloba čítala celkem 99 bodů. Sindona byl nakonec skutečně shledán vinným podle 65 bodů obžaloby (!) a 13. května 1980 jej soud poslal na 25 let za mříže amerického vězení. Itálie si nakonec vynutila jeho vydání, aby mohl být postaven před soud i „doma“. V roce 1984 byl ve své rodné zemi Sindona odsouzen k 25 letům vězení a v roce 1986 na doživotí za účast na atentátu na Ambrosoliho. Ono „doživotí“ bylo
však výrazně kratší, než by kdo očekával. Krátce po vynesení tohoto rozsudku byl totiž Sindona ve vězení ve Vogheře otráven. Jednalo se o odplatu za to, že v průběhu vyšetřování a přelíčení promluvil o věcech a lidech, o nichž mluvit neměl. Jen těžko lze pochybovat o tom, že za touto popravou, stejně jako za odstraněním Calviho, stála Gelliho zednářská lóže P2. Licio Gelli je ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, stále naživu. Rozsáhlé pátrání vedlo v roce 1983 k tomu, že byl vylákán z Jižní Ameriky do Švýcarska, kde padl do pasti. Rok pobýval ve vazbě, zatímco se Itálie handrkovala se Švýcarskem o jeho vydání. Po roce z vězení uprchl – a 9 dní poté vystavily švýcarské úřady souhlas s jeho vydáním do Itálie – ovšem už nebylo koho vydat . Od roku 2001 dlí Gelli v domácím vězení. A 21. dubna 2014 oslaví 95. narozeniny – tedy pokud se jich dožije. Paul Marcinkus unikl trestu. Nikdy nebyl odsouzen za zločiny, na nichž se podílel, byť roku 1987 vydala milánská prokuratura zatykač na něj a jeho dva nejbližší spolupracovníky Menniniho a De Strobela. Zatčeni být nemohli, protože na vatikánské půdě neměly italské úřady žádnou pravomoc. Papež Jan Pavel II. se dokonce zabýval myšlenkou jmenovat Marcinka kardinálem, ovšem camerlengo Casaroli mu to naštěstí rozmluvil. Důvodem, proč Wojtyla držel nad Marcinkem ochrannou ruku, může být i skutečnost, že Vatikánská banky poskytla polské Solidaritě podporu ve výši více než 100 mil. dolarů. A Wojtyla byl známý svým sympatizováním se Solidaritou. V roce 1989 Marcinkus odstoupil z čela Vatikánské banky a po dohodě Vatikánu s italskými úřady obdržel diplomatickou imunitu, což znamenalo, že nemůže být souzen italskou justicí. Bez obav se tedy vrátil do USA, kde působil coby řadový kněz (pomocný farář). Zemřel jako ctihodný stařec v roce 2006, ve věku 84 let. Jeho štít zůstal (alespoň navenek) čistý jako padlý sníh, přestože poškodil pověst Vatikánu (a církve jako takové) tak, jako v jeho době snad nikdo jiný. Nejhorší na tom je, že podle mého názoru byli Villot, Marcinkus a mnozí další nejspíš přesvědčeni, jak slouží dobré věci. Napomáhali přece své milované církvi k rozmnožení majetku, aby byla bohatší, silnější … Strašlivé pomyšlení. A papež Jan Pavel II. jejich kšefty posvětil tím, že je utajil a pachatele ochránil před trestem – dokonce deklaroval jejich nevinu. Tím se sám stal spoluviníkem.
40
Douška na závěr? Prosím: Calvi krátce před svou smrtí roku 1982 střízlivě ocenil majetkové hodnoty samotné Vatikánské banky (IOR), k nimž papežskému státu dopomohl, na 10 mld. dolarů. Přitom majetek IOR a APSA dohromady čítal ještě v roce 1978, tedy před 4 lety, pouze 3 mld. dolarů. Éra Jana Pavla II. tedy znamenala pro vatikánské finance zlaté časy. Jidášovi stačilo třicet stříbrných za to, že zradil Krista. Jeho novodobí následovníci žádali nesrovnatelně víc. Jidáš se oběsil a tím se sám za svou zradu potrestal. Novodobí Kristovi „učedníci“ Villot, Marcinkus a další trestu unikli.
Co bude dál? Papež cestovatel, Jan Pavel II., zemřel roku 2005 (btw, v dubnu 2014 bude slavnostně svatořečen; nechť si každý udělá vlastní názor, zda je to správné rozhodnutí). Tohoto „vatikánského Emila Holuba“ nahradil německý kardinál Joseph Ratzinger (Benedikt XVI.), zvolený do čela církve tři dny po svých 78. narozeninách. Typické vatikánské řešení: když není po ruce smysluplný kandidát, dopřejme si oddychový čas výběrem kompromisního starce nad hrobem. Ale papa Ratzi překvapil. Jeho nečekaně dlouhý pontifikát trval bezmála osm let a kupodivu neskončil papežovou smrtí, nýbrž rezignací (ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, Ratzinger stále žije coby emeritní papež). Během jeho éry Vatikán - podobně jako za Wojtylových časů – zjednodušeně řečeno stále přešlapoval na místě, odnikud nikam, od ničeho k ničemu. Nic jiného se od Ratzingera ani nečekalo. Ovšem něco přece jen papa Ratzi prosadil – bleskové svatořečení svého předchůdce. Podle mého názoru, s tímto „projektem“ si zrovna pospíšit nemusel, je tu celá řada témat, které žádaly rychlé řešení naléhavěji.
Papež Benedikt XVI. se svým pozdějším nástupcem, papežem Františkem Po Ratzingerovi se novým pontifikem stal v březnu 2013 argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio SJ (* 1936). Splnil se tím sen Albina Lucianiho, který si již roku 1978 přál papeže z Latinské Ameriky – pravda, došlo k tomu až o 35 let později. Bergoglio
přijal papežské jméno František, kterým odkázal nikoli na některého ze svých předchůdců - pontifiků, nýbrž na sv. Františka z Assisi. Je zde jasná vazba na pověstnou prostotu, skromnost a záměrnou chudobu tohoto oblíbeného světce. Řekl bych: snad se začíná blýskat na lepší časy. Bergoglio je první mimoevropský papež od 8. století a vůbec první z amerického kontinentu – a také první jezuita, který to dotáhl až na vrchol katolické hierarchie. Jako významný teolog tvoří kompromis mezi „pokrokovou“ teologií osvobození a tradicionalismem jezuitského řádu. Na první pohled se tedy jedná se o další kompromisní volbu, opět díky vysokému věku nového papeže i jeho „středovému“ smýšlení (řekněme, že Bergoglio je umírněný konzervativec). Ovšem v porovnání s Wojtylou i Ratzingerem tu přece jen vidím řadu důvodů, proč doufat, že mu ještě dlouho bude sloužit zdraví a jasná mysl: osobní skromnost papeže Františka; jako kardinál žil v malém bytě, sám si vařil a jezdil veřejnou hromadnou dopravou (nápadná podobnost s Janem Pavlem I., nemyslíte?). Podle jeho názoru každý člověk, který podlehne sebestředné marnosti, v sobě ve skutečnosti skrývá velkou bídu. už jako kardinál se kriticky vyjádřil k obrazu církve v současném světě, že je uzavřená sama do sebe, a tak duchovně nemocná.(další zajímavá podobnost s Janem Pavlem I., ale i Janem XXIII.). v sobotu 16. března 2013 na setkání s novináři s poukazem na svatého Františka z Assisi prohlásil: „Přál bych si, aby i celá církev byla církví chudých, církví pro chudé.“ Zde už je kontinuita s Janem Pavlem I. zcela jasná – právě myšlenka „chudé církve“ byla hlavním Lucianiho cílem. Spatřuji tu tedy hned několik nadmíru významných styčných bodů s odkazem Jana Pavla I. Jen doufejme, že František bude mít dost elánu, aby alespoň něco prosadil. Přebudování Katolické církev na církev chudou pro chudé však není úkolem pro jednoho pontifika – to by byl proces na celá desetiletí. Je-li vůbec reálné o něm uvažovat. Ovšem pokud by se za Františkova pontifikátu podařilo tento proces alespoň zahájit, byla by ta jedna z největších událostí v historii církve. Zajímavé jsou i další postoje nového papeže. Podporuje využití moderních digitálních technologií jako je internet. Kněze, kteří odmítají křtít děti svobodných matek, označil za pokrytce dnešní doby. A zrovna dnes jsem si přečetl v novinách krátkou zprávu, že při křtu novorozenců vyzýval
41
jejich matky, aby klidně kojily během obřadu. Něco takového by bylo kupř. za takového Pavla VI. zcela nemyslitelné. A nejspíš i Janu Pavlu II. by se zježily všechny chlupy na těle. Na druhou stranu, v otázce přístupu k homosexuálům a v problematice antikoncepce zastával vždy konzervativní stanovisko. Jeho poslední prohlášení však naznačují názorový posun, např. v otázce homosexuality projevil mnohem tolerantnější postoj. Celkově vzato, papež František mi v mnohém připomíná „papa Lucianiho“, čili Jana Pavla I. Muž s vlídným úsměvem, s otevřenou náručí, ovšem s jasnými, pevnými postoji. Uvidíme, jak obstojí v džungli Vatikánu. Ovšem i tam je již situace poněkud jiná, než třeba před 35 lety. Co říci závěrem? Pomyšlení na věci, které se ve Vatikánu děly za Pavla VI. a Jana Pavla II., mě naplňuje smutkem. Ovšem reálný život Katolické církve a jejich oveček není naštěstí až tak úplně spjat s osobností papeže (a jeho mužů z Vatikánu). Život si prostě jde svou cestou a lidský rozum si vždycky najde způsob, jak uniknout nesmyslům a svinstvům, jež se odehrávají nahoře. A to je moc dobře. Bylo by strašně neobjektivní zamlčet, že mnohé aktivity Vatikánu lze vnímat velmi pozitivně. Ostatně se o nich zmiňuji na řadě míst tohoto čísla setkávadla. Věci prostě nikdy nejsou černobílé. I ve Vatikánu pracuje celá řada slušných, poctivých křesťanů, celým srdcem oddaných dobru. A nynější papež František je určitě nadějí do budoucna. Na to by se nemělo zapomínat. Nic není černobílé. V každém světle je obsažena tma … a v každé tmě sídlí světlo … -jr-
Zdroje (použitá literatura) Tištěná literatura David A. Yallop: „Ve jménu božím?“ Knižní klub Praha 1994 Han Küng: Malé dějiny katolické církve Barrister & Principal 2010 Klaus Schatz: „Dějiny papežského primátu“ CDK 2002
Internetové servery wikipedie.cz wikipedie.it wikipedie.eng katopedie.cz opatbrno.cz lidovky.cz apocalisselaica.net novysmer.cz tyden.cz vendee.cz teologicketexty.cz iencyklopedie.cz immaculata.minorite.cz revue.theofil.cz monarchista.cz kebrle.cz
42
příložník
koncilu (tedy nedlouho před Guardiniho narozením), tak zejména v časech papeže Pia XII.
(z „původního“ setkávadla) Výběr z ročníku 2003 43 (cestopis) Dolomity 2011 (... a 2012 a 2013) 44 (gurmánský koutek) Dobrůtky k pivu i vínu 47
Dvě tváře nizozemské společnosti (Anna Nováková)
(ze starého setkávadla) Výběr z ročníku 2003 V každém čísle obnoveného setkávadla chci otisknout malou reminiscenci na setkávadlo původní. Mým cílem je vždy vybrat příspěvky s nějakou jasnou vazbou na hlavní téma daného čísla. Tentokrát jsem sáhl po setkávadlu z ročníku 2003 a odtud přebírám úryvky ze dvou článků, které mají co do činění v prvním případě se situací křesťanství v 19. století, a ve druhém případě s 2. světovou válkou, jež souvisí s námětem příspěvku o Piu XII..
Protestantské děti chodily do protestantské školy, hrály si výlučně s protestantskými dětmi, jejich děti nakupovali v protestantských obchodech, četli protestantské noviny, volili některou protestantskou politickou stranu a babičku chodili navštěvovat do protestantské nemocnice. Jak vyhraněné toto rozštěpení bylo, naznačuje i příběh jednoho starého pána. Také on vyrůstal v protestantském prostředí. „Za druhé světové války“, vyprávěl mi, „jsme se nemodlili zachraň nás před Hitlerem, ale zachraň nás před papežem“. Anna Nováková chodila v době vzniku tohoto příspěvku do společenství mladých křesťanů ve sboru CB na Vinohradech. Krátký úryvek z jejích studentských vzpomínek na Holandsko se vztahuje k vnímání Pia XII. a katolíků obecně mezi protestanty za 2. světové války.
Nástrojem navzdory nedostatečnosti (Lucie Divišová)
Každé jsoucno je přesahováno svým významem. Každá událost znamená víc než jen svůj holý průběh. … Zmizí-li tento přesah, ztrácejí věci a instituce svůj vnitřní smysl, svou přesvědčivost. … Čistě světský svět neexistuje; pokud se tvrdošíjnému lidskému úsilí podaří něco takového sestrojit, není to funkční. Je to umělý výtvor bez vnitřní síly. … Srdce již nemá pocit, že stojí za to žít. … Vzniká … zvláštní typ křesťanského života … vzniká čistě náboženská nábožnost, která stále více ztrácí vztah ke konkrétnímu životu, ochuzuje se víc a víc o hodnoty světa a omezuje se stále výlučněji na „čistě náboženskou“ nauku a praxi. … Vliv křesťanského kulturního prostředí a tradice ztrácí na síle.
Německá židovská intelektuálka Edith Steinová, pozdější Terezie Benediktka od Kříže, přišla na svět v německém Breslau 12. října 1891. … Na gymnáziu se jevila jako citlivě vnímavá a velmi nadaná studentka. Ne svých patnácti letech už sama sebe chápe jako nevěřící. V letech 1911-1913 studuje historii a filologii na univerzitě v Breslau, jako jediná studentka mezi samými studenty se vášnivě věnuje filosofii. Přes četbu se setkává s Edmundem Husserlem. … Přátelí se s filozofem Maxem Schelerem, jehož konverze ji později ovlivní. Během války (1. světové, pozn. red.) částečně přerušuje studium a vypomáhá v lazaretech. … U Hedwig-Konrad Martius tráví jedno léto a bere do rukou autobiografii karmelitánky Terezie z Ávily (známé též jako Svatá Terezie od Ježíše, pozn. red.). … Edith si uvědomuje, že její vnímání skutečnosti je omezeno hranicemi rozumových předpokladů, v nichž vyrůstala. Zkusí toto omezení překonat a náhle se jí otevírá svět víry. Terezie z Ávily se jí stává branou k obrácení. 1. ledna 1922 je pokřtěna, čímž se rozostří vztahy (nejen) s matkou. Edith vidí ve své konverzi naplnění židovství, avšak tento postoj se jí nikterak nepodaří obhájit. …
Romano Guardini (1885-1968), velký katolický teolog 20. století. Výše uvedené krátké citace pocházejí z jeho knihy Konec novověku (Vyšehrad 1999, překlad O. Veselý). Výstižně charakterizují jak situaci v době konání Prvního vatikánského
43
Konec Novověku (Romano Guardini)
Po křtu se Edith dostává do kláštera sester dominikánek ve Speyeru. Neuzavírá se však do klášterní samoty, nýbrž vyučuje němčinu a dějepis na lyceu … Ve 30. letech je Edith stále žádanější přednášející v Německu i v zahraničí. Je uznávána v intelektuálních i katolických kruzích. Ačkoli se za ni postavil i M. Heidegger, Edith nedostává místo na univerzitě v Münsteru kvůli svému židovskému původu. … V dubnu 1933 posílá dopis papeži Piu XI., v němž píše o narůstajícím pronásledování Židů. … Vstupuje do karmelitského řádu, jejím působištěm se stává Köln. Přijímá řádové jméno Terezie Benediktka od Kříže (1934), píše duchovní spisy. … V listopadu 1938 se objevuje v Německu řada pogromů, klášter se proto rozhodne poslat Edith pryč ze země, a to do holandského Echtu. … V literární činnosti dále pokračuje, věnuje se především dílům mystiků a světců, přemýšlí o temnotě života a víry, o smyslu utrpení v životě a utrpení Kristově, jako mystik jej také prožívá. … Ani v Holandsku není Edith v bezpečí a klášter uvažuje o jejím vyslání do švýcarského Karmelu Le Pasquier. Holandští katoličtí biskupové vyjadřují zcela otevřeně protest proti židovskému pronásledování a deportaci. Výsledkem je, že Židé přestoupivší na křesťanskou víru jsou vyhledáni, zatčeni a deportováni. Edith se sestrou Rosou se za několik dní octnou v Osvětimi a jejich životy okamžitě končí (9. srpna 1942) v plynové komoře. … Příběh Edith Steinové je příběhem Němky, židovské intelektuálky, ateistky, osoby prakticky smýšlející o soudobých otázkách postavení ženy a otázkách sociálních … též příběhem konvertitky, karmelitánky … a též příběhem mučednice, blahoslavené a světice. Lucie Divišová byla v době vzniku článku, z něhož výše cituji, studentkou Filosofické fakulty UK, a rovněž členkou redakční rady setkávadla. Díky svému částečně německému původu má velmi blízko ke germánskému kulturnímu prostoru. Její článek o Edith Steinové se mi „hodil“ pro svou tematickou provázanost s osobou papeže Pia XII. O pogromu na židovské konvertity, který se stal E. Steinové osudným, se stručně zmiňuji ve svém příspěvku o „válečném papeži“. Výše uvedené informace z článku Lucky Divišové na to vhodně navazují. -jr-
(cestopis) Dolomity 2011 (... a 2011 a 2013) Mám velmi silnou závrať, jinými slovy fobii z výšek. Na druhou stranu ale mám rád hory. Pokud se potuluju po oblých kopečcích českých, není to problém. Ale když se chci projít po strmých Alpách,
je to jiná písnička. Tam už mi strach z výšek činí v některých okamžicích pořádné problémy. Před lety jsem s partou kamarádů podnikl výpravu do Julských Alp. Měl to být vyslovený choďák, takže jsme s sebou neměli vůbec žádné vybavení. Neuvěřitelnou hloupostí, pro niž neexistuje výmluva, jsme se však v jednu chvíli ocitli na ferratě, vylezli po ní do dvou třetin, a pak se museli vracet. Strašná zkušenost. Kdyby býval někdo spadl ... Ani nechci domyslet. Tehdy jsem se rozhodl, že podobné pitomosti nebudu opakovat a příště se budu na velkých horách pohybovat pouze po výletních chodníčcích. Ale člověku to nedá ... Takže realita je prostě jinde. Nakonec jsem se po dalších zkušenostech rozhodl, že budu se svou závratí bojovat – že jí to nandám právě na vertikálách. Za toto mé rozhodnutí mohou příhody z poslední doby, kdy jsem tři roky po sobě vždy začátkem června navštívil Dolomity. Mé dojmy z první z těchto výprav popisuje níže uvedený cestopis. Ten je však laděn spíše filosoficky než faktograficky, proto připojuji krátkou věcnou informaci o všech třech expedicích: v roce 2011 jsme s Honzou Drahokpoupilem a Mirkem Vostrým navštívili pohoří Brenta; já tuto akci absolvoval ještě bez vybavení (ferratového setu) a trpce jsem toho litoval; co jsem si tím způsobil, o tom mj. vypráví níže cestopisek „Dva zuby, dvanáct apoštolů a pár litrů vína“, který jsem sepsal hned po návratu. Šli jsme tehdy z Molvena na Rifugio Pedrotti a kluci si poté dali vrcholovou cestu směrem k Tucketu. Já šel stejným směrem, ovšem o něco níže po úbočí, mj. pod štíhlou krasavicí La Guglia (jehla). Ve druhé části výpravy jsme se přesunuli do Pinzola a po výjezdu lanovkou na Doss Sabion jsme vystoupali na Rifugio XII Apostoli a dále do sedla Due denti (dva zuby). v roce 2012 jsme ve stejné sestavě vyrazili více na jih a více na východ, nejprve do Passo Sella (výstup na Sasso Piatto) a poté do pohoří Tofana, které jsme prosmejčili pořádně a těžkou celodenní ferratou zdolali i jeho nejvyšší vrchol, Tofanu di Mezzo (3.244 m n.m.). Po tristní zkušenosti z předchozího roku jsem již byl vybaven fungl novým ferratovým setem. Ovšem i tak jsme prožili horké chvilky, zejm. na uzounké cestičce, zařízlé do několikasetmetrového strmého srázu pod vrcholem Mezza. v roce 2013 jsme si vyšlápli znovu na Brentu, ovšem tentokrát bez Mirka, jen s Honzou. Tentokrát se jednalo o čistokrevný třídenní přechod. Na úvod jsme si zopakovali výstup
44
Doss Sabion – Rifugio XII Apostoli – Due denti a poté pokračovali nádhernou kolmicí dolů na Rifugio Agostini. Následoval překrásný pochoďák na Rifugio Pedrotti a pokus o přechod vrcholové cesty (já se z ní vrátil, podmínky nezaručovaly bezpečný přechod). Večer jsme se sešli na Rifugio Alimonta a poslední den jsme úchvatnou ferratou SOSAT došli přes Rifugio Tucket na Grosté ... a odtud lanovkou dolů do Madonny. Tentokrát nám bylo zažít naprosto jinou Brentu, než o 2 roky dříve – kde bylo předloni kamení, suť a křoviska, tam letos ležela spousta sněhu, často v několikametrových závějích ... Takže tolik zpravodajská povinnost. A teď již slíbené vyprávění o Brentě 2011 ...
Takže doplnit energii a dospat probdělé hodiny, večer trochu vína (trochu víc) a smělých řečí při plánování trasy na další den. To bude pohoda, ferrata je lehká, nenáročná … dobře vyjištěná … není potřeba se ani cvakat … to zvládneme, odpoledne se sejdeme v průsmyku a půjdeme dolů na pizzu a víno … S pohárkem vína v ruce se nad mapou krásně pochoduje, skála sama mizí pod nohama, cesta se sama srovnává a postrkuje člověka kupředu … Jaký sebeklam, jaká bláhovost, jaká nezdravá smělost tváří v tvář hoře, které je tisíckrát, milionkrát mocnější, než kdokoli z nás …
Dva zuby, dvanáct apoštolů a pár litrů vína den první Je brzy ráno, slunce opatrně nakukuje do údolí s lesknoucí se hladinou jezera. Vystupujete z auta, rozhýbete vytvarované končetiny a s pohledem na strmě se tyčící skalní věže a stěny si kladete otázku, co tu vlastně pohledáváte. Do tak nadoblačných výšin se přece nemůžete nikdy vydrápat. Vaše zlenivělé a mírně ztučnělé tělo se tam nemá jak propašovat. No dobře, zkusí se to. Malá svačinka a odchod. První kilometry po asfaltu a pak po upravené lesní cestě, shovívavě stoupající k výchozímu bodu do hor. Ještě vychutnat pivo na terase a pak už polykat výškové metry, jeden za druhým, mnoho desítek a stovek. Zpočátku se stoupá lehce, ale jak únava odebírá energii, každý krok začíná víc a víc bolet. Sádlo nastřádané vysedáváním v práci u počítače a po hospodách s pivem v jedné ruce a špekem v ruce druhé, se zvolna rozpouští v potu tváře. Nad každou strání, kterou překonáte, se otevírá nové a nové představení kamene, štěrku, květin a nebe, pokaždé o něco romantičtější a monumentálnější. Co je to za sílu, která člověka žene výš a výš, navzdory únavě, bolesti, navzdory dechu, kterého se nedostává? Pocit, že každý krok musí být poslední, překonáte a znovu posunete nohu výš a tu druhou zase nad ní a tak pořád dokola. A pak přijde ten neskutečně krásný okamžik, kdy je výstup u konce, poslední krok, ještě jeden a cíl. Náhle veškerá únava spadne do údolí, všechny vystoupané metry se škrtnou, smažou, zmizí. Zůstane jen němý úžas a otevřená ústa při pohledu na nepřekonatelnou úchvatnost hor všude kolem. Stojíte nad srázem, obklopeni tichem, a fascinováni se vpíjíte do té nádhery. Chtěli byste si ji někam uložit a odnést, ale to nejde. Tak alespoň cvak, cvak, cvak, pár fotek, ale ty nezachytí ani zlomek jedinečné atmosféry skalní galerie.
den druhý Brzy ráno rychle kafe, rychle něco sníst, rychle se obléci, rychle se obout a rychle vyrazit. Trasa je náročná a času může být málo. Dva odvážní, ověšeni lanem a karabinami, míří do strmých cest. Jeden neodvážný, nevěda co činí, putuje vybaven jen svými nohami a odhodláním cestou, která má být snadnější a dobře schůdná. Kdyby jen tušil, co ho čeká … Tak dobře. Dokud jdete po upravené pěšince v bezpečném terénu, vše vypadá růžově. Cáry mraků se valí údolím a stoupají k vrcholkům. Máte tu romantiku sami pro sebe, v celém tom gigantickém prostoru není ani živáčka. A pak konečně rozcestí. Směrovka s nápisem „via ferrata“ ukazuje nahoru do vrcholu doliny. Nic, co by člověka odradilo, ferrata má být lehká, schůdná i bez jištění. Ale napřed je potřeba k ní dojít. Cesta strmě stoupá kamením a sněhem, nohy podkluzují, každý krok chce trochu soustředění a hodně stability, síly a vůle. Musíte jít rychle, jednak čas je neúprosný a jednak únava z pomalého a přerušovaného výstupu by vás obírala o síly nutné k dalšímu pochodu. Konečně vrcholová skála, lano, první schůdky. Ale co to? Místy je lano vytrhané ze skály a místy úplně chybí, zůstaly jen konzole, směšně trčící z kamene. A tohle že je terén schůdný
45
bez jištění? Lano natažené přes holou skálu, bez římsy, kde jediné špatné šlápnutí na nesprávný výstupek může znamenat pád a jistou smrt? A nad tím vším dlouhý kolmý žebřík … a co je nad ním - a vedle něj - ani není vidět. Pár metrů pod vrcholem, po riskantním zdolání hlavní části ferraty, je nutno se rozhodnout: riskovat dál - mnohem víc - a zkusit vystoupit až do průsmyku? Nebo se raději vrátit? Vítězí druhá možnost, na první pohled možná zbabělá, ale hlavně rozumná, rozumná, rozumná! Stejně byste se z průsmyku museli vrátit, takže cíle vlastně bylo dosaženo, chybělo jen pár metrů k jeho celému naplnění. Ještě naposledy se pokochat soukromou nádherou fascinujícího skalního reliéfu, který je tu v tuhle chvíli jen pro vás, a pak se otočit a velmi opatrně slézt na bezpečnou cestu. A zpět na rozcestí a pokračovat traverzem kolem vápencových velikánů. Mlha se střídá se žhnoucím sluncem, balvany utopené v cárech mraků vypadají hrozivě, jako obrovská spící zvířata nebo megalitičtí obři. Cesta je pohodlná, pohodlná, poho… ale co to zase? Pěšina náhle končí, doslova useknuta kolmým srázem několik set metrů hlubokým. Stačil by ještě jeden neopatrný krok do prázdna a bylo by po životě. A kudy dál? To snad ne?! Úzká, uzounká police – a bez lana! Pod ní možná čtvrt kilometru, možná víc, kolmé skalní stěny …
Jak dlouhý bude tento nesmyslný hazard? Vidět je jen asi dvacet metrů. To se dá zvládnout, dál to třeba bude jiné. Opatrně se sunete přitisknuti co nejvíc k hoře a snažíte se nedívat dolů, do rozšklebené tlamy hlubiny, připravené vás s chutí pozřít, rozžvýkat a vyplivnout. Obejdete skalní pilíř a … vidíte, že stejná, ne-li horší cesta pokračuje dalších možná sto metrů. Stále žádné lano, nic. Srdce buší, odvaha se rozpouští jako cukr v horké kávě. Dobře, tak ještě k dalšímu pilíři a uvidí se … dál přece už musí být normální cesta nebo alespoň lano … Dech se zrychluje, krůčky se zkracují. Oči přilepené k nohám soustředěně plánují každý krok a zarputile se brání pohlédnout do propasti. Ještě třicet metrů, dvacet, deset, pět, tři … Ještě krok …
Jaké zklamání. Cesta dál je stejná, nejméně dalších dvě stě, tři sta metrů. Jediný rozdíl: začíná více stoupat. Rozhodnutí je rychlé: dál ne, ani za zlaté tele, čili: opatrně se otočit a zamířit zpět. Znamená to znovu si zopakovat všechny ty ustrašené krůčky. A jak se tak sunete podél skály, poprvé vám začne v hlavě hlodat červotoč dotěrné otázky, kterou zatím nechcete formulovat, ale ona se ještě vrátí a zformuluje se sama … a nebude to trvat dlouho. Posledních pár krůčků, tři, dva, jeden, hop, a už jste zpět na bezpečné cestě. Návrat údolím k jezeru už bude trochu nuda, ale rozhodně je lepší pár hodin se nudit než riskovat, že už žádné hodiny života nebudou … Večer pizza a víno, džbánek a ještě jeden. Víno, víno a ještě víno … Máte za sebou náročný den, někdo si užil víc dřiny, někdo si užil víc strachu. Vše se rozplyne ve víně a pak jdete spát, ráno čeká další výstup. den třetí Lanovka vás vyveze vysoko nad údolí, přiblíží vás k velkolepému skalnímu divadlu, které čeká, až si přijdete koupit lístek do první řady a budete s němým úžasem sledovat jeho tiché představení. Ale lístek je drahý, velmi drahý. Stojí moře potu a celý ranec vašich sil. Stráně jsou strmé, kamenité, špatně schůdné. Únava z předešlých dní se sčítá a vy musíte šlapat na kyslíkový doraz, možná dokonce až na kyslíkový dluh. Nicméně stoupání má i tentokrát konec, i tentokrát se dostaví slastný pocit z vítězství nad horou, když stanete na skalní terase ve dveřích horské chaty. Pivo coby nebeská odměna za všechnu tu námahu chutná jako nápoj bohů. Odpoledne pak výstup vysněženým prudkým svahem ke dvěma zubům, tak se jmenuje skála, střežící úzký průsmyk. Každý chybný krok může znamenat nechtěné klouzání dolů, do skalek a kamení – děsivá představa. Ale cesta nakonec není tak krutá, celkem lehce dosahujete cíle – a může se stát, že jste právě stanuli na nejvyšším místě, kam vás kdy donesly vaše vlastní nohy … Cesta dolů je za odměnu, dovádivé klouzání rozbředlým sněhem vás vrátí do časů bezstarostného dětství, kdy byl život hrou a hra zábavou, kdy starosti, úskalí a tíže života čekaly ještě daleko, daleko za oponou … Cestou zpět navštívíte jeskynní kapli vytesanou do úbočí hory dvanácti apoštolů. Okna ve tvaru obrovského kříže osvěcují galerii tabulek se jmény a fotografiemi těch, kteří se ze své poslední hory už nevrátili. Kromě mladíčků, kteří v nezralém furiantství přecenili své ještě chabé zkušenosti, je zde vzpomenuto mnoha horalů se stovkami a možná tisíci výstupů.
46
Všichni milovali hory, dobře věděli o jejich zrádnosti, opatrně vážili každý svůj záměr. Nikdo z nich nestoupal na horu s úmyslem zemřít při jejím zdolání … a přece na ně nakonec jednou hora vyzrála. A hora nedává druhou šanci – první chyba a končíte, bez nároku na opravu. Žádné druhé podání jako v tenise, žádné tři pokusy jako v atletice, žádné prodloužení jako v hokeji, žádný backspace jako u počítače. Jedna chybka … a sbohem.
Některý z nás se cítí až na vrchol, jiný jen na okraj skalky pod ním. A pokud se oba sejdou dole pod kopcem, živí a zdraví, a mohou se na sebe usmát a o mnoho kilometrů níž si dát spolu v hospodě pivo nebo pohárek vína, pak byla výprava úspěšná a den je krásný. A život je krásný. -jr-
(gurmánský koutek) Dobrůtky k pivu i vínu
A teď je ta chvíle, kdy se vrací červotoč, ona dotěrná otázka, a teď už se formuluje úplně sama a zcela srozumitelně a hlavně nekompromisně: „Co je důležitější: zdolat horu nebo vrátit se bezpečně zpět? Existuje na světě vrchol, kvůli kterému má smysl vědomě a cíleně hazardovat se životem?“ Takže ne jedna otázka, hned dvě. Pomalu chodíte kolem tabulek, díváte se do tváří lidí, kteří již nejsou, do jejich úsměvů, jež zůstaly minulostí. Odpověď na obě otázky již víte, ale nechcete ji ještě nahlas vyslovit … Ještě jednou si budete muset sáhnout na dno psychických sil, ještě jednou prožijete chvíle strachu a váhání před rozhodnutím: jít dál nebo se raději vrátit a neriskovat … den čtvrtý Poslední den, den návratu. Výstup do sedla a pod vámi prudký sráz do údolí. Nechcete se loučit se skalním divadlem, žadoníte alespoň o chvilku vdechování toho překrásna … objevíte ještě jedno malé divadlo, divadlo v divadle, nádherné, a nad ním strmou bizarní skálu dvanácti apoštolů. Proč ji nezkusit pokořit? Výstup vede příkře vzhůru, k rozeklanému vrcholovému skalisku s mnoha vápencovými zuby. Cesta je čím dál víc krkolomná, pod vrcholem čekají skalní průrvy a úžlabiny … a pod nimi prudká kamenitá stráň. A zase je to tady, pokolikáté již za těch pár dní: stačil by jediný chybný krok a pád a konec … a tabulka na skalní stěně v kapli dvanácti apoštolů … V okamžiku, kdy ztrácíte jistotu, že příští krok bude určitě, ale opravdu určitě bezpečný, je lepší se vrátit. Je krásné pokořit horu, vzít si její vrchol a ověnčit se jím jako antický imperátor vavřínem triumfu. Ale mnohem krásnější je sestoupit z hory s vědomím, že jste neprovokovali osud drzým hazardem, že jste pro zdolání vrcholu udělali přesně jen tolik, na kolik se opravdu cítíte, ani o chlup víc.
Pivo i víno jsou požehnané nápoje. Považuji je za jedny z nejdokonalejších vynálezů v historii lidstva. Jejich snoubení s pokrmy je úžasnou vědou. Níže předkládám svůj skromný přínos do zmíněné badatelského úsilí – recepty na pokrmy, které se výborně pojí s pečlivě vybraným pivem a/nebo vínem. Jedním famózním receptem přispěl i Mirek Vostrý, jenž byl doslov mágem gurmánského koutku již v původním setkávadle – děkujeme!
Řepáckej maglajz Červená řepa je výtečná, často nedoceněná surovina. Pokud se domníváte, že její využití v gastronomii lze vyřídit tím, že ji učiníme zásadní přísadou do boršče nebo do zeleninové oblohy v restauracích z dob socialismu, pak jste na šeredném omylu. Existuje obrovská spousta znamenitých receptů, v nichž červená řepa hraje hlavní roli. Jeden z nich právě předestírám. Nejprve, co budeme potřebovat: Samozřejmě červenou řepu, cca velikosti tenisáku (nebo malinko větší) Větší cibuli, cca velikosti 3/4 tenisáku Čtyři průměrně velké stroužky česneku 50 g anglické slaniny 50 g matjesů 50 g libovolného sýra, který máte rádi 100 g majolky Sůl, mletou papriku sladkou, mletý pepř pálivý. Řepu okrájíme (podobně jako bramboru) a nastrouháme. Následně nakrájíme cibuli a slaninu nadrobno a zprudka osmahneme na pánvičce. Přidáme k řepě a zamícháme. Nakrájíme sýr (ementál, goudu, eidam, čedar, romadur, brie, gorgonzolu … prostě cokoli) nadrobno, přidáme k řepě, slanině a cibuli, a zamícháme. Přidáme nadrobno nakrájené matjesy – a zamícháme. Přidáme utřený nebo najemno nakrájený česnek – a
47
zamícháme. Přidáme majolku – a zamícháme. Přidáme sůl a koření dle chuti – a zamícháme. Hotovou pomazánku necháme odležet 24 hodin v lednici a poté ji hňácáme na čerstvé nebo rozpečené celozrnné kaiserky či jiné podobně dobré pečivo. Kombinace s pivem: Vzhledem k lehké nasládlosti (díky řepě) se maglajz hodí celkem dobře i k tmavým a polotmavým pivům, stejně jako ke světlým speciálům. Ovšem díky charakteristické zemitosti červené řepy je skvělý zejména ke světlým pivům 10 – 12° s kvasnicemi. Takové snoubení vás vystřelí do oblak. Kombinace s vínem: Obecně se Řepáckej maglajz lépe snese s bílým vínem, např. ryzlinkem. Ještě znamenitěji se mu daří ve společnosti burgundských odrůd, ovšem doslova rozkvete, pokud si k němu nalejete dobré zemité Neuburské. Lze jej doporučit i k lehčím a méně pikantním červeným vínům, např. modré rulandě s nižším tříslem nebo měkčímu Modrému Portugalu či Svatovavřineckému.
Zbytkové koleno Co je zbytkový cukr ve víně nebo zbytkový alkohol v krvi, to asi všichni víme. Ale co může být takové zbytkové koleno? Je to jednoduché. Upečete si vepřové koleno na pivě a nejste schopni ho celé sníst, protože to je obrovská spousta masa. Prostě vám kus zbude. Nastane nerudovská otázka co s ním? Můžete ho studené nakrájet k pivu neb vínu, což je klasická a popravdě výborná indikace. Já vám však navrhnu ještě jinou možnost, která poskytne kolenu vstup do nové dimenze. Co k tomu budeme potřebovat: Příslušný zbytek kolene Cibule odpovídající velikosti Paprika odpovídající velikosti Pár zelených fazolových lusků, máme-li jaké 100 g (nebo tak nějak) kozího sýra s bílou plísní Koření dle vlastní chuti, sůl. Všechny suroviny vyjma sýra a lusků nakrájíme na větší kousky. Vše vyjma sýra vrhneme na rozpálený olej, posolíme, přidáme koření, a na mírném plameni pomalu osmahneme. Když je zeleninka ve správném stavu, položíme navrch sýr a necháme ho mírně roztéct. Pak už honem na talíř a do pusiny. Kombinace s pivem: K této lahůdce se hodí úplně jakékoli pivo. Snad kromě těch sladkých ovocných nesmyslů z Belgie a Holandska. Ale ty stejně nelze považovat za pivo. Kombinace s vínem: Lépe se tento pokrm hodí k červenému vínu – čím pikantnější a kořenitější, tím lépe. Z moravských vín
je určitě vhodná Frankovka, André, Svatovavřinecké a zejména Rulandské modré. Z ciziny bych se nebál Tempranilla, Lagreinu, Syrahu … Z bílých bych doporučil kořenitější Tramín či Pálavu nebo hodně buclaté a kořeněné Chardonnay. -jr-
Pórková pomazánka Tahle pomazánka slaví úspěch jak mezi lidmi, kteří si nepotrpí na pokrmy výrazných chutí, tak i mezi milovníky pikantnějších jídel. Zní to nepochopitelně, ale asi je to jedna ze záhad pórku. Popravdě jsem nezažil nikoho, kdo by se po téhle pomazánce neoblizoval až za ušima, a někdo byl i přistižen, jak potají ujídá z misky pomazánku samotnou. Na docela velkou dávku budeme potřebovat: polovinu asi 3 cm silného pórku (aby pomazánka hezky vypadala, použijeme určitě aspoň část zeleného konce) 100 g sýra, nejlépe ementálského typu, např. Madeland nebo Krolewski 1/2 lžičky majoránky špetku černého pepře vrchovatou lžičku obyčejné hořčice a 100 g majolky (můžeme zkombinovat s jogurtem, případně ji jogurtem nahradit celou). Pórek nasekáme nadrobno, já k tomu používám robot (chytrá literatura tvrdí, že 4 vteřiny jsou maximum, aby pórek nezhořkl). Najemno nastrouháme sýr a smícháme s ostatními ingrediencemi. Pomazánka se dá podávat hned, ale lepší je druhý den, když dostatečně proleží. Mirek Vostrý Připojím doporučené kombinace. Nejprve s pivem: Tato pomazánka je skvělá k jakémukoli typu piva, charakteristickému pro českou tradici. Hodí se k ní klasická řízná desítka i uhlazenější dvanáctka, stejně jako suché polotmavé pivo s nepříliš vystupujícím karamelovým nebo kávovým aroma. Obecně je lepší, když u dotyčného piva převládá chmelový tón nad tónem sladovým. Kombinace s vínem: Jakékoli suché nebo jen lehounce nasládlé bílé víno je k této dobrůtce skvělé. Obecně jsou vhodnější spíše méně aromatická vína, a zejm. pokud se použije jogurt místo majolky, hodí se pomazánka hlavně k pikantnějším vínům ryzlinkového typu. Co se týče červených: jakékoli lehčí a nepříliš kořenité víno lze doporučit také. -jr-
48
