ročník 2015, číslo první
téma čísla kde se vzala, tu se vzala … civilizace
obsažník Dlouhá cesta z Crô Magnon (pokus o úvodníček)
3
Jak Homo přišel na svět (nebo spíš přihopkal) Kromaňonec – pravěký krasavec inteligentní Pravěká galerie výtvarného umění Sfinga a spol. … aneb nerozluštěné záhady Atlantida – geniální Platónova mystifikace? Potopa … Byla? Nebyla? Dávno byla? Jaká byla?
4 8 11 14 20 24
setkávadlo … znovu na scéně Nezávislý občasník pro čtivé duše, ročník 2015 / číslo první, vyšlo v červenci 2015 Redakční adresa:
[email protected]
Dlouhá cesta z Crô Magnon (pokus o úvodníček)
příští číslo ...
Fascinující pravěké jeskynní malby (hlavně) z Francie a Španělska, Věstonická (a jiné) Venuše, obří koule v Kostarice, Velká Sfinga v Gíze, pověsti a pohádky o obrech, Noemova archa, Atlantida … a několik dalších záhad. Jak souvisejí jednak spolu navzájem a jednak s otázkou zrození civilizace? Tyto souvislosti jsou kromobyčejně zajímavé. Na stránkách tohoto čísla se hodlám pustit na ukrutně tenký led opravdu bizarních spekulací o možnostech, kudy a jak se možná mohla vinout červená niť vývoje lidské pospolitosti od Kromaňonce (a jeho předchůdce z Afriky) až po hranici vrcholné antiky. Hned na úvod musím v pokoře přiznat, že mé znalosti a šíře záběru zdrojových materiálů jsou příliš úzké. Zcela určitě tedy došlo k tomu, že jsem nechtěně pominul některé vědecké poznatky a jasné důkazy, které mé spekulace zpochybňují či přímo vyvrací. Za to se předem omlouvám. A právě proto, abych se nerozběhnul příliš doširoka, omezím své hledání hypotéz téměř výhradně na Evropu a středomořský prostor. Pravda, bude i jeden přesah na americký kontinent, ten však s danou tématikou překvapivě úzce souvisí. Otázka zrození civilizace má vazbu i na minulé číslo, v němž jsme se zamýšleli nad zrodem (hypotetického) náboženského původu. Pokud totiž hledáme kořeny lidstva, hledáme s nimi i kořeny náboženství. V okamžiku, kdy si naši předkové začali uvědomovat sami sebe a kdy začali o své existenci přemýšlet, zrodila se i mystéria, zrodil se jejich duchovní obzor, zrodil se nehmotný rozměr jejich bytí. Pojďme se tedy spolu vydat do galerie výtvarného umění špičkové úrovně, která je stará téměř čtyřicet tisíc let, a hledejme nitky, které odtud vedou po cestě k moderní civilizaci.
... bude věnováno tématu Vánoce. Záměrem je podívat se na tento fenomén z různých úhlů, jak už to tak v setkávadle bývá.
-jr-
3
Jak Homo přišel na svět (nebo spíš přihopkal) Zkusme se na úvod tohoto čísla stručně podívat, jak a odkud přihopkali na evoluční jeviště první hominoidi, tj. předchůdci člověka. A co se dělo dál, a jaká komplikovaná cesta vedla ke zrození rodu Homo, druhu Homo sapiens, a poddruhu Homo sapiens sapiens. Mapování šerého dávnověku evoluce souvisí s tématem tohoto čísla pouze volně, významnější pro nás je až závěr tohoto článku, kde už se dotkneme příchodu prvních sapientů na svět. Proto jsem tuto velmi širokou problematiku pojal zběsilou zkratkou, pouze pro získání základní představy. Zkusme tedy společně zauvažovat, která vývojová fáze přehodila rozhodující výhybku mezi zvířecím společenstvím a budoucí lidskou pospolitostí?
Lidstvo má své kořeny v Africe, to víme … Vědci odhalili, že nejstarší vyšší primáti se zhruba před 35 miliony lety rozdělili na dvě hlavní větve. Tím nejsou myšleny větve na stromech (přestože po nich obratně skákali), nýbrž větve vývojové, čili evoluční. Jižní Ameriku osídlily tzv. opice Nového světa (Ploskonosí), zatímco v Africe se vyvíjely opice Starého světa (Úzkonosí). Jedním z předků všech dnešních úzkonosých opic včetně člověka byl Aegyptopithecus. Tento subtilní tvor (60 - 70 cm, 4 – 6 kg) žil zhruba před 35 – 28 miliony v místech, kde dnes leží egyptská provincie Fajjúm (o ní bude hodně řeč v jednom z dalších článků).
Po oddělení Afriky a Jižní Ameriky asi před 25 miliony let se pak obě větve utvářely již zcela samostatně. Z úzkonosých opic Starého světa, žijících v Africe, se zhruba v té době oddělila nadčeleď Hominoidi, což byli přímí předchůdci hominidů, včetně člověka. Na scénu (možná) nakoukl vůbec první hominoid, tzv. Kamoyapithecus. Vyskytoval se v severní části dnešní Keni. Ovšem nálezů, jež by bezpečně potvrzovaly jeho existenci a charakteristiku, je zatím příliš málo, než aby bylo možné označit ho s naprostou jistotou za našeho praotce (nebo spíš praopičáka). A tak teprve počátkem miocénu (někdy kolem roku 23 milionů před Kristem) se v paleontologickém záznamu objevují první jistí zástupci hominoidů. Miocén lze označit za jejich zlatý věk, protože došlo k masivnímu vývoji těchto předchůdců člověka. Jejich zástupci, představovaní především
úspěšnou čeledí Proconsulidae, jsou zprvu známi výhradně z Afriky (Keňa, Uganda). Zde máme další potvrzení, že lidstvo má svůj prapůvod v nitru černého kontinentu. Ve středním miocénu se hominoidi rozšířili také do Evropy a Asie, kde došlo k jejich bouřlivému rozvoji. Naproti tomu v Africe tato vývojová větev stagnovala, zřejmě vlivem měnících se klimatických podmínek. Na konci miocénu se však opět karta obrátila, v Evropě a v Asii hominoidi mizí, a jejich druhý zlatý věk zažívá znovu Afrika. Jak vlastně tehdejší předlidé vypadali? Byly to opičky, které stále ještě běhaly po čtyřech nohách a žily převážně v korunách stromů, ale už neměly ocas. Je zdokumentována široká škála druhů, jejichž velikost a hmotnost se značně liší (cca 10 - 90 kg). Hominoidi již měli pokročilé znaky, zejména robustní čelisti a zuby se silnou sklovinou, uzpůsobené pro konzumaci tužší potravy. A také náznaky adaptace k vzpřímenějšímu postoji či pohybu v závěsu.
Slez ze stromu, postav se na nohy a napřim se, pravil Hospodin … nebo asi ne Pokročme v historickém čase dále. Oddělení vývojové větve budoucího člověka od těchto „vedlejších tratí“ (v dlouhém rozmezí před cca 16 až 6 miliony let) je spojeno se zrodem čeledi Hominidae (před cca 15 miliony let) a následně i podčeledi Homininae (lidé), před cca 7 miliony let. Paralelně s tím, zhruba v době před 12 – 7 miliony let, se v různých částech světa (hlavně tedy Afriky) rozvíjeli předchůdci „pobočných“ vývojových větví – orangutanů, šimpanzů apod. Nejstarší nálezy, které se zřejmě vážou k podčeledi Homininae (nebo tvorům velmi blízkým), pocházejí z přelomu miocénu a pliocénu, tedy ze samého konce třetihor, z doby před cca 7 až 5 miliony let. A je to opět Afrika, kde se s nimi setkáváme, konkrétně Afrika střední a východní. Nejstarším známým hominidem, u něhož se předpokládá, že patřil k samostatné lidské vývojové linii, byl Sahelantropus, který žil na území Čadu před cca 7 miliony let. Jeho tělesná stavba naznačuje první adaptace k bipední chůzi. Takže: Ecce homo? Ejhle, člověk? Adam? Ale kdepak, ještě ne. Stále to byly opičky. I když se učily chodit po dvou. Tak dál. To to frčí, miliony let sem, miliony let tam. I když teď už trochu zpomalíme. Z doby cca kolem 4,2 mil. let před námi víme o existenci významného příslušníka podčeledi Homininae. Jedná se o tzv. Australopitheca, o němž jsme se učili i ve škole jako o našem přímém vývojovém předstupni. Zřejmě mylně. Vyhynul před cca 1,2 mil. let, a zřejmě naším praotcem skutečně nebyl, byť v jeho případě už jsme celkem blízko představě o nejstarším člověku. Vyskytoval se ve východní a jižní Africe. Dosahoval tělesné výšky kolem 120 cm, pohyboval se po dvou končetinách, měl vzpřímenou postavu a mozkovnu s maximální kapacitou kolem 454 cm3. Žil v rovinách a stepích a živil se převážně masitou potravou a plody. Na lov (už i větších zvířat jako žiraf a 4
koní) se vydával v tlupách, v nichž se uplatňovala určitá spolupráce (to ale zcela běžně ovládají např. šelmy). Slepou vývojovou větví, jež se od něj oddělila, byl tzv. Paranthropus. Tento celkově robustnější Afričan se živil převážně rostlinnou potravou. Oba dva již byli velmi vyspělými primáty, ale ani v jejich případě se stále ještě nehovoří o rodu Homo. Ba co víc, Australopithecus zřejmě není naším předkem, jak uvedeno výše. Jinými slovy, nevyvinula se z něj žádná vývojová větev, spadající do rodu Homo. Ovšem první příslušníci tohoto rodu, první skuteční lidé, už žili současně s ním, a kde jinde, než v Africe …
Hospodin poznal, že co stvořil, je dobré, a začal to ještě zlepšovat (?) V době, kdy se po Africe vesele proháněli Australopithecus se svým kamarádem, vegetariánem Paranthropem, uložil své kosti do země v oblasti dnešní Etiopie první zdokumentovaný zástupce rodu Homo. Stalo se tak před cca 2,8 miliony let. Tedy pravděpodobně. Ani u tohoto nálezu totiž není klasifikace stoprocentní. Podle jiným názorů začíná rod Homo až u tvora, jehož odborné jméno zní Homo rudolfensis. Žil cca před 2,4 až 1,8 miliony lety, živil se rostlinami a drobnou zvěří, měřil více než 135 centimetrů, vážil kolem 30 kilogramů, a objem jeho mozkovny dosahoval asi 550 krychlových centimetrů (někdy je uváděno i 700). Můžeme ho nazvat Adamem? Nikoli. Jednak proto, že to stále ještě byl pouze trochu vyspělejší opičák, a hlavně: není naším předkem, protože vymřel bez následné linie. Takže zase jen další slepá vývojová větev. Ale důležitá. Teorie o vzniku (našeho) rodu Homo jsou v podstatě dvě: • V důsledku klimatických změn, které způsobily před 2,5 – 1,8 miliony let nástup chladnějšího a suššího podnebí a klimatické výkyvy, došlo ke změně fauny ve prospěch savanových druhů (nahrazení až 60 % suchozemských savců), ke kterým patřili i první představitelé rodu Homo. • Člověk začal chodit po dvou ne při přechodu do savan, aby snad viděl přes vysokou trávu, ale přechodem ze suchého lesa přímo do vody. Tím u člověka došlo zároveň ke dvěma změnám: ztratil srst, která by mu při častých přechodech mezi vodou a lesem překážela, a získal schopnost vědomě zadržovat a řídit svůj dech, čímž byl umožněn vznik řeči. Pro ostatní živočichy, ryze suchozemské, je dech naopak pouze mimovolní reflex. Druhá teorie mi připadá logičtější, ovšem většina konzervativní vědecké obce ji stále odmítá. Ať je to, jak chce, hovoříme zde sice o rodu Homo, ale zdaleka ještě ne o druhu Homo sapiens.
Chodíme po dvou a rovně, vytváříme společenství, vyrábíme nástroje … Co bylo dál? Současníkem Homo rudolfensis byl o něco menší, ale početnější druh Homo habilis (člověk zručný) – ten už byl naším nejstarším doloženým předkem rodu Homo. Žil na území východní Afriky v době nejstaršího paleolitu, přesněji před 2,3 až 1,4 miliony let. Jeho
pojmenování vychází z dokladů, dle kterých dokázal, na rozdíl od Australopitheca, primitivní nástroje nejen používat, ale i vyrábět. No vida, další významná zastávka na cestě k budoucí civilizaci. Habilin je považován za předka člověka dělného (Homo ergaster, před 1,9 až 1,4 miliony let), jehož linie podle starších názorů dále pokračovala člověkem vzpřímeným (Homo erectus, objevil se před 1,8 miliony let). Nálezy z roku 2000 však tuto teorii zpochybňují. Nyní se předpokládá, že může jít o jediný druh, tedy Homo erectus. Zajímavé na tomto našem už hodně vyladěném předkovi je skutečnost, že dokázal přežít paralelně s celou řadou dalších vývojových stádií. Díky tomu zažil jak zrod druhu Homo sapiens, tak dokonce možná i poslední evoluční procesy, vedoucí k poddruhu Homo sapiens sapiens. Co se týče datování jeho vyhynutí, jsou totiž vědci nejednotní, a udávají se v podstatě dvě varianty: buď před cca 143 tisíci či před cca 50 tisíci nebo dokonce 35 tisíci lety. Nicméně to už opravdu hodně předbíhám, pojďme se vrátit na začátek posledního milionu let před námi.
Naši klíčoví předkové, tj. habilin, ergaster i erectus, mají v kolonce „rodiště“ napsáno Afrika. Nálezy z Číny potvrzují, že ergaster (nebo erectus) již dokázal putovat mezi kontinenty. Přibližně před 800 tisíci lety došlo v Africe po určitém období stagnace k evolučnímu skoku v dějinách rodu Homo, tedy hlavně druhu Homo erectus. Náhle se zde vynořují progresivnější formy hominidů s vyšším objemem mozkovny a vyšší postavou než u jejich předchůdců – a zhruba v této době je doložen jejich výskyt i v Evropě. Vědci jim přidělili název Homo antecessor (doslova „člověk-průkopník“). Před cca 600 000 lety se Homo antecessor vyvinul v nový druh, „člověka z Heidelbergu“ (Homo heidelbergensis), jenž je považován za předka pozdějších neandertálců (v Evropě jako protoneandrtálec) i Homo sapiens (v Africe). Podle jiných názorů je Homo antecessor pouze variantou druhu Homo heidelbergensis. Výzkumy neandertálské DNA extrahované z koster indikují, že poslední společný předek neandertálců a moderních lidí žil před 700 000 lety – byl jím tedy Homo antecessor nebo Homo heidelbergensis, to už záleží na vědecké klasifikaci. K definitivnímu rozštěpení obou druhů došlo podle všeho zhruba před 370 000 lety. Zatímco v Evropě vesele řádili neandrtálci jako pobočná a slepá vývojová větev (ve své vrcholné formě známá z doby před cca 130 tisíci let), v Africe spěl vývoj nezadržitelně k prvním sapientům. 5
Homo heidelbergensis měl ve srovnání se svými předky již úctyhodné fyzické parametry. Průměrná výška se pohybovala kolem 175 cm, hmotnost 80 – 90 kg. Což jsou čísla srovnatelná s průměry naší populace. Je zajímavé, že jeho následný potomek, tj. nejstarší zástupce druhu Homo sapiens, byl o poznání subtilnější. Teprve posléze, a konkrétně hlavně v Evropě, se setkáváme s návratem k robustní tělesné stavbě, která pak získala ještě další progres. Ale to už zase předbíhám.
Jméno: Člověk rozumný Rodiště: Afrika Datum narození: dávno, přesně to nevíme Nejstarší bezpečně jistý nález druhu Homo sapiens pochází z oblasti řeky Omo v Etiopii. Žil přibližně před 190 tisíci lety a dostal jméno Omo 1. Ano, tak toho už bychom snad mohli se značnou mírou nadsázky považovat za Adama – nebo spíše „předAdama“. Od předchozích vývojových stádií rodu Homo ho odlišovaly pokročilé znaky, jejichž podobnost s moderním člověkem je na takové úrovni, že si tento primát zaslouží přechod na vyšší evoluční stupínek. Tehdy se tedy začala rodit civilizace, ve smyslu primitivně strukturovaného lidského společenství. Ještě se však nedá mluvit o kulturní civilizaci, jejíž úsvit je tématem tohoto čísla. Teorií, jak došlo k tomu, že se sapienti oddělili od ostatních příslušníků rodu Homo, je několik: • Multiregionální teorie: Homo sapiens se vyvinul několikrát, a to nezávisle z lokálních populací Homo erectus. Dle této teorie jsou neandrtálci poddruhem moderního člověka (tedy Homo sapiens neanderthalensis). Později vzájemným křížením došlo k unifikaci jednotlivých populací. • Teorie Out-of-Africa: všichni moderní lidé pocházejí z jediného evolučního centra v Africe, přičemž nějakým způsobem nahradili (možná i vyhubili) starší eurasijské populace, aniž by se s nimi plodně křížili, což by znamenalo, že si jsou jednotlivé světové populace lidstva daleko bližší. • Teorie difuzní vlny: pokus o kompromis mezi výše uvedenými teoriemi. Zdůrazňuje africký původ anatomicky moderního člověka, ale zároveň připouští možnost, že některé jeho populace, migrující mimo Afriku, se v omezené míře plodně křížily s archaickými zástupci rodu Homo z Eurasie. Tímto způsobem jejich geny „difundovaly“ do genofondu anatomicky moderních lidí. Na základě nových objevů je možné, že první zástupci člověka rozumného žili již před cca 280 tisíci let, tedy o 80 tisíc let dříve, než se obecně předpokládalo. Podle genetických studií může být moderní člověk dokonce starší než 300 tisíc let.
Adam s Evou jsou na scéně, zřejmě bez fíkového listu Dnes víme, že Homo sapiens resp. Homo sapiens sapiens je jediným druhem resp. poddruhem rodu Homo, který přežil. Ostatní hráči týmu Homo vyhynuli, i když někteří
ne až tak dávno. Člověk vzpřímený (Homo erectus) se propadl na smetiště dějin před 50 až 35 tisíci lety, jak je uvedeno výše. Homo neanderthalensis učinil totéž asi před 30 tisíci lety (i když jsou známy ojedinělé nálezy mnohem mladší), Homo floresiensis dokonce až před 12 tisíci lety. A v Iwo Eleru byla nalezena také archaická forma Homo sapiens stará pouze 13 tisíc let. Dobrá, do naší doby přežil pouze nejmoudřejší ze všech, čili Homo sapiens sapiens. Odkud a jak vlastně vkročil na evoluční scénu? A co ho vlastně odlišuje od starších, zaostalejších sapientů? Odpověď je komplikovaná. Jistě, vědci mají exaktní klasifikaci na základě paleontologie, archeologie, na základě skutečně sofistikované analýzy kosterních a jiných nálezů, a samozřejmě s využitím analýzy mitochondriální DNA … Já se však pokusím spekulovat o vymezení této hranice pomocí zhodnocení měkčích parametrů. Aneb, jak by řekli školitelé, pomocí soft skills. Jak já to cítím, Homo sapiens sapiens se od předešlých vývojových stádií odlišuje jednou nesmírně významnou schopností. A sice schopností uvědomit si a vnímat sebe sama jako individualitu, jako svébytnou entitu, vymezenou ve vztahu ke jsoucnu, jež ji obklopuje. Jinými slovy: „já jsem zde, a zbytek jsoucna stojí mimo mne“. Bytost schopná takto myslet se dokáže vymezit vůči všem elementům jsoucna. Domnívám se, že právě zde je kořen kulturní civilizace, tedy lidského společenství, jež na základě výše uvedených schopností začalo vytvářet kulturní a kultivovanou platformu svého bytí. Bytost s tímto stupněm uvědomění si sebe sama, a vymezení se vůči ostatnímu jsoucnu, dokáže skutečně strukturovaně uvažovat o smyslu dějů, jimiž je obklopena, a jejichž je součástí. Analyzuje zákonitosti, na jejichž principu tyto děje probíhají. A odtud je už jenom krůček ke zrodu primitivního náboženství. Protože ony principy si takto myslící bytost celkem logicky personifikuje do osoby (nebo fenoménu, chcete-li), kterou lze s jistou nadsázkou nazvat určitým druhem božstva. Setkáváme se zde se zárodkem přírodní magie. Že právě na Kromaňonce, první příslušníky poddruhu Homo sapiens sapiens, sedí toto hodnocení jako ulité, o tom si povíme v další části čísla. Ale vraťme se k „tvrdým“ faktům. Oním pověstným krůčkem od archaického společenství k lidské společnosti byl symbolický krok přes Gibraltarskou úžiny z Afriky do Evropy. Podle paleontologických nálezů se totiž zdá, že tzv. Kromaňonci, první lidé zcela moderního typu, přišli z Afriky do Evropy cca před 43 tisíci lety. Zde postupně nahradili (vyhubili?) neandrtálce, zřejmě s částečným křížením obou populací. Přibližně 1–4 % genetické informace lidí nepocházejících ze subsaharské Afriky je totiž neandrtálského původu. Takže zde ho máme. Kromaňonec. První Homo sapiens sapiens. První skutečný Adam, a teď už bez nadsázky, a zcela vážně. Před více než 40 tisíci lety se objevil v Evropě, kam přišel z Afriky. Značná vyspělost a odlišnost, kterou poměrně rychle získala jeho charakteristika oproti africkým sapientům, zůstává pro vědeckou obec tak trochu oříškem. 6
V následujícím článku pokročíme v procházce časem a podíváme se, kdo byl Kromaňonec, onen první super-
Náš rodokmen: Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Nadtřída: čtyřnožci (Tetrapoda) Třída: savci (Mammalia) Nadřád: placentálové (Placentalia) Řád: primáti (Primates) Podřád: vyšší primáti (Haplorrhini) Infrařád: opice (Simiformes) Oddělení: úzkonosí (Catarrhini) Nadčeleď: hominoidi (Hominoidea) Čeleď: hominidi (Hominidae) Podčeleď: lidé (Homininae) Rod: člověk (Homo)
Sapient, pravěký konstruktér kulturní civilizace. -jr-
cca před 35 mil. let cca před 23 – 25 mil. let cca před 15 mil. let cca před 7 mil. let cca před 2,8 – 3 mil. let
Druh: člověk moudrý (Homo sapiens) cca před 200 – 300 tis. let Poddruhy: Homo sapiens sapiens cca před 40 - 45 tis. lety Homo sapiens idaltu (vyhynul) Homo sapiens palestinus (vyhynul) Homo sapiens steinheimensis (vyhynul) Geologická období Třetihory (terciér) Paleogén Paleocén Eocén Oligocén Neogén Miocén
Kromaňonec …
Stáří v mil. let 66,0 – 56,0 56,0 – 33,9 33,9 – 23,03 23,03 – 5,33
Pliocén
5,33 – 2,59
Čtvrtohory (kvartér) Pleistocén Spodní
2,59 – 0,78
Holocén
např. Aegyptopithecus Kamyopithecus (?), starší Proconsulidae mladší zástupci Proconsulů, Pieralopithecus … Sahelanthropus, Orrorin, Ardipithecus … Homo rudolfensis, habilis, ergaster, erectus … Omo 1 …
Střední
0,78 – 0,126
Svrchní
0,126 – 0,012
0,012 – 0,008
rozdělení primátů na úzkonosé a ploskonosé první hominoidi rozmach nadčeledi Hominoidea vyčlenění čeledi Hominidae nejstarší zástupci podčeledi Homininae (lidé) oddělení gibonů (18 – 20 mil. let) oddělení orangutanů (13 – 16 mil. let) oddělení goril a šimpanzů (6 – 9 mil. let) vyspělí Homininae nejstarší příslušníci rodu Homo husté osídlení Afriky rodem Homo Homo habilis – náš nejstarší doložený předek rodu Homo v závěru zřejmě příchod příslušníků rodu Homo do Evropy rozmach a větvení rodu Homo oddělení neandrtálců od budoucích sapientů první příslušníci druhu Homo sapiens první Homo sapiens sapiens (Kromaňonec) cca před 43 tisíci lety vyhynutí všech posledních Homo (vč. neandrtálce) i Homo sapiens, vyjma Homo sapiens sapiens poslední vývojové stádium před zrodem antické civilizace
7
Kromaňonec pravěký krasavec inteligentní V minulém článku jsme si zběsilou rychlostí prolétli hlavní milníky vývoje hominoidních primátů až k prvním sapientům. Již víme, že nejstarší skutečný Homo sapiens sapiens má své kořeny v Africe a před nějakými 43 tisíci lety se objevil v Evropě. Dostal jméno Kromaňonec (proč, k tomu se záhy dostaneme). Kdo byl tento záhadný cizinec, a čím byl vlastně tak zajímavý? Jinými slovy: co z něj činí průkopníka lidské společnosti, tedy tvůrce a inspirátora první skutečně kulturní civilizace? A k tomu se přidává další otázka – jak a proč stihla valná většina pravěkého lidstva tak rychle zdegenerovat a ztratit obdivuhodné vlastnosti, kterými Kromaňonec vynikal? Jinými slovy: proč a jak získaly méně hodnotné vývojové větve, rovněž odvozené od našeho afrického prapředka, postupně v populaci prim?
Vyspělý, tvořivý a elegantní Kromaňonec Dobře, dnes už tedy víme, že historii kulturní civilizace nezačala psát žádná primitivní poloopice, nýbrž překvapivě vyspělý Homo sapiens sapiens, který svou charakteristikou udivuje natolik, až leckoho napadá, že snad musel spadnout z nebe. Pravdou ale je, že tento náš předchůdce má zcela řádné pozemské kořeny, jak jsme si osvětlili na předešlých stránkách. Pojďme se na ně podívat ještě blíže.
Kromaňonec získal své označení podle naleziště Crô Magnon v jižní Francii. V tamějším jeskynním komplexu bylo odhaleno množství dokladů o jeho existenci a životním stylu. Ale zdaleka nejen tam, ovšem k tomu se ještě dostaneme. Ostatně, poměrně hodně dokladů o jeho osídlení máme i z území naší republiky.
Nejprve datování: jak zmíněno již v předchozím článku, Kromaňonec byl „importem“ z Afriky, do Evropy se dostavil pravděpodobně přechodem dočasně vyschlé (v důsledku posledního glaciálu) Gibraltarské úžiny cca před 43 tisíci lety (tedy na prahu mladého paleolitu). Tento časový údaj si velmi dobře zapamatujme. Protože na řádcích tohoto čísla budeme nejednou žasnout nad tím, jak vyspělá společnost existovala v takto temném dávnověku. Téměř čtyři desítky tisíc let před zrodem velkých antických říší zde bylla civilizace na minimálně srovnatelné úrovni vývoje, jakou se pyšnily starověké civilizace v době svého vzniku. A byli zde lidé, kteří svými fyzickými i mentálními parametry hravě strčili do kapsy své následovníky, kteří o více než 30 tisíc let později začali konstruovat základy moderní lidské společnosti. Kromaňonec poměrně brzy osídlil i další kontinenty: Ameriku (asi před 40 tisíci lety) přes vyschlou Beringovu úžinu, a Austrálii (datování nejisté, přes indonéské ostrovy z Asie).
Zatracená konkurence Společně s kromaňonskou rasou existovaly současně další rasy, odvozené od jeho afrického předka resp. od nejstaršího osídlení Evropy kromaňonským lidem. Tyto rasy byly do jisté míry podobně vyspělé, přesto však poněkud odlišné. Hovoříme o rase chanceladské a grimaldské. Je možné, že tito lidé lépe snášeli změny podmínek, a šířili se rychleji a hlavně agresivněji, než Kromaňonci. Jejich původ zřejmě souvisí se skutečností, že zhruba v době, ze které pocházejí nejstarší důkazy o existenci kromaňonské kultury, vymřela/vymírala slepá vývojová větev: neandrtálci. Tento časový soulad vedl v minulosti některé badatele k chybné hypotéze, že neandrtálec je předchůdcem moderního sapienta. Pravdou však je, že se jednalo o dvě autonomní evoluční linie. K mísení neandrtálců s evropskými sapienty jejich éry však zřejmě v určité míře docházelo, což vedlo právě ke vzniku výše zmíněných ras, existujících paralelně s Kromaňonci. Nutno říci, že tito kříženci moderního člověka s neandrtálcem působili vedle Kromaňonce jako invalidé. Průměrná tělesná výška cca o půl metry nižší, celková fyzická stavba nic moc, a též duševní projevy přiměřeně poněkud slabší. Přibližně deset tisíc let před Kristem, tedy zhruba v době konce posledního glaciálu (a také mladého paleolitu), již byli Kromaňonci na stupni vývoje, odpovídajícím modernímu člověku. Pak ale (možná jen zdánlivě) mizí z jeviště. Beze stopy (opět: možná jen zdánlivě). Vkrádá se nám do toho otázka: kam se ztratila tato vývojová linie? Kam zmizela tato dávná vyspělá civilizace, proč byl řetězec přerušen? A byl opravdu (zcela) přerušen? A pokud ne (a jsem přesvědčen, že ne), jakou cestou se do dalších kultur promítly kromaňonské inspirace? Byl snad jejich svět zničen v důsledku klimatických změn, spojených s koncem doby ledové? Nebo s tím má nepřímou souvislost výše zmíněný rozmach méně vyspělých, ale agresivnějších forem sapientů, spojený s příznivými vlivy v podnebí? 8
Vezměme to však popořádku, a zaměřme se nejprve na to, čím byl Kromaňonec tak skvělý, čím si tedy vysloužil mé výše uvedené hodnocení.
Diskobolos z hlubokého pravěku Jedním z typických antických ideálů mužné krásy byl atlet, kupříkladu diskobolos. Chlapík urostlý, ba přímo ztepilý, s nádherně vypracovanou muskulaturou. Vysoký, pohledný, prostě atletický. Právě takový byl Kromaňonec. Kosterní nálezy potvrzují, že průměrná výška této populace se zřejmě pohybovala minimálně kolem 185 cm, spíš více. Jsou zdokumentované nálezy z různých částí světa, které svědčí o celkem běžném výskytu jedinců s tělesnou výškou hodně nad dva metry (210, 215 i víc cm). Jak vlastně kromaňonec vypadal? Jeho pevná kostra nesla mohutné svalstvo, postavy byl tedy skutečně atletické – prostě pravěký diskobolos. Hlavu měl dlouhou a velkou, s klenutým čelem. Je zajímavé, že současně s mentálním vývojem pravěkého lidu nepřímou úměrou klesaly fyzické parametry. Lovci ze začátku mladého paleolitu byli v průměru zřejmě vyšší a silnější, než jejich následovníci postupně o deset, dvacet, třicet tisíc let později. Mohlo to souviset se dvěma skutečnostmi. Jednak díky vyrábění stále důmyslnějších nástrojů a zbraní bylo dobývání živobytí snazší, a proto už nepotřebovali tak mohutnou tělesnou stavbu. A za druhé docházelo stále ke křížení v rámci ras a tím degeneraci genetického materiálu. Když si tyto dva hypotetické důvody postavíme do souvislosti, dochází nám, že v prostoru a čase zřejmě existovaly skupiny osídlení s velmi odlišnými fyzickými parametry. Naši předkové, kteří začali přibližně 35 tisíc let po zdokumentovaném výskytu Kromaňonce vytvářet základy antické civilizace, byli v průměru minimálně o hlavu nižší, a co se týče stavby těla, působili oproti jeskynnímu diskobolovi tak trochu jako nedochůdčata. Přímo se nabízí úvaha: není právě zde kořen pověstí, báchorek a pohádek o obrech? Pokud se totiž naši předkové, kteří byli rádi za svých 160 cm (nebo i méně), setkali s velmi řídce se vyskytujícími potomky Kromaňonců, dívali se na ně asi tak, jako by hleděli do druhého poschodí. Velice dobře si dovedu představit, že jim mohli/museli připadat jako obři, tedy jako bytosti jiného/vyššího řádu. Např. v severské mytologii představují obři prvotní bytosti, které stály u zrodu světa (byli tu tedy dříve, než lidé). V podstatě ve všech kulturách se setkáme s pověstmi, legendami a pohádkami, v nichž se obři vyskytují jako mocní a téměř nepřemožitelní nepřátelé lidí. Podle příběhů se stali pyšnými a násilnými a snad se zprotivili i samotným bohům. Jako nepřátelé lidské rasy vyvolávali násilí a agresi. Lidé, kteří nyní byli v početní převaze, vyhlazovali potomky rasy obrů, až nezůstal jediný. Takto zhruba by se dalo charakterizovat vyznění příběhů o obrech. Nečiní mi absolutně žádný problém představit si, že tato vyprávění reflektují střety posledních pozůstatků kromaňonské rasy s většinovou populací „malých“ lidí, odvozených od paralelně se
vyvíjejících ras. Jejich tělesné parametry byly sice slabší (ve srovnání s Kromaňonci), ale zřejmě se lépe adaptovali na změny podmínek. Jejich příslušníci se množili jako kobylky a nečinilo jim velké potíže poslat oslabenou a početně skomírající komunitu Kromaňonců na smetiště dějin. V této souvislosti zmíním za všechny pozoruhodnou pověst, která se váže ke kromobyčejně zajímavému keltskému hradišti Obří hrad nedaleko Kašperku. Podle ní před pradávnými časy obýval Šumavu děsivý národ obrů. Žili tu dávno předtím, než zdejší krajinu osídlili lidé (rozuměj: Keltové). Takže paralela se severskou mytologií! Ale dál: zdejší obři byli nestvůrní a ohyzdní. Pod jejich kroky se prohýbala temena hor, pod jejich dechem vadly květy. Svým hlasem vyvraceli stromy. Kameny a skály bez sebemenší námahy přehazovali přes hluboká údolí a stavěli si z nich na nejvyšších vrcholcích mohutné hrady. Posléze je však lidé přemohli a vyhladili. Zmíněné hradiště, jehož pozůstatky jsou na dané lokalitě dodnes velmi dobře patrné, postavili Keltové kolem poloviny 1. tisíciletí před Kristem. Starší osídlení zde není doloženo, to však neznamená, že zde nějaké, byť krátkodobé, být nemohlo. Keltové vzhledem ke svým sotva průměrným fyzickým parametrům rozhodně nebyli těmi obry, kteří bojovali s lidmi. Jedině snad naopak – mohli být lidmi, kteří bojovali s obry – tedy s pozůstatky kromaňonské rasy – kterým dané území (tj. Šumavu) vyrvali ze spárů. Ale nemuseli, mohlo jít o lid ještě starší, který Kelty předcházel. Každopádně, k těmto střetům muselo docházet v době relativně nedávné, když se vzpomínky na ně uchovaly přes keltskou mytologii (z doby necelých tisíc let před Kristem) v kolektivní paměti až do doby blízké současnosti …
Jak žili Kromaňonci? Sbírali plody, kořínky a lovili divokou zvěř. Žili v prostých jeskyních a přístřešcích. Vytvářeli již první umělecká díla včetně jeskynních maleb ve Francii, Španělsku, na Sahaře i jinde. Zhotovovali první šperky, figurky, oděvy (vynalezli krejčovské řemeslo), přístřešky, nástroje a lovecké zbraně. K jejich až fenomenálním uměleckým projevům se dostaneme v dalším článku, protože právě kulturní vyspělost pravěkých lidí bude jeho náplní. Měli kvalitní kopí a oštěpy s ostrými kamennými nebo kostěnými hroty. Stejně jako luk a šípy, i laso. A také zbraň, které se dnes říká "bolas" - podle obdobného loveckého nástroje jihoamerických Indiánů; jedná se o provaz s koulemi na obou koncích. Používali dýku. Pazourek dokázali opracovávat neobyčejně zručně a jemně. Z nepatrných úštěpků kamene, z jakýchsi kamenných žiletek, skládali celé dlouhé čepele a vsazovali je do násad z kostí nebo ze dřeva. Z jediného kilogramu pazourku dovedli naštípat snad sto metrů (když se poskládaly vedle sebe) kamenných břitů. Ve starší době kromaňonského osídlení Evropy hovoříme o tzv. Aurignacké kultuře, která zažila svůj zlatý věk cca před 18.000 lety, v době náhlého oteplení v rámci posledního glaciálu. Po aurignacké kultuře 9
(částečně paralelně s ní) následovala kultura magdalénská, již velmi vyspělá, a to jak v oblasti výroby nástrojů, tak v uměleckém cítění. Přibližně před deseti tisíci lety se přímí potomci lovců z Crô Magnon mentálně vyvinuli natolik, že se způsobem myšlení a bohatšími výrazovými prostředky začali podobat modernímu člověku – tedy nám! Ale právě v té době jejich viditelná stopa v historii lidstva mizí … Ale říkám: když vidím nějakého mimořádně urostlého jedince, který se svým zjevem a svými fyzickými parametry zřetelně vymyká průměru, vždy si říkám, že v jeho rodokmenu je snad vazba na kromaňonské předky. Charakteristika, typická pro kromaňonce, je nápadně podobná např. charakteristice urostlých, odolných Vikingů. Vede mě to k úvaze, že v tomto etniku třeba je (nebo spíš v minulosti bylo) přimícháno podstatně více
Doba kamenná
Starší doba kamenná (paleolit)
Nejstarší paleolit Starý paleolit
kromaňonské krve, než jinde v Evropě. Možná by se to dalo vysvětlit tím, že v teplých jižních oblastech nastaly po skončení posledního glaciálu klimatické a s nimi související životní podmínky, které více přispěly k množení příslušníků jiných ras. Ti zde pak Kromaňonce vyhladili, nebo v lepším případě připustili částečnou asimilaci. Díky kromaňonské inspiraci se mohl tento lid od svých vyspělejších „nepřátel“ mnoho naučit a vyšvihnout se tak na vyšší stupeň vývoje … a nastartovat tak cestu ke zrodu antické společnosti. Ale to je jen další spekulace. Následující řádky budou věnovány geniálním uměleckým projevům lidí z doby mladého paleolitu. Čeká nás návštěva fascinující pravěké galerie. -jr
3,5 mil. let – 1 mil. let 1 mil. let – 300 tis. let
Střední paleolit
300 tis. let – 40 tis. let
Mladý paleolit
40 tis. let – 10 tis. let
Pozdní paleolit
10 tis. let – 8 tis. let
vznik a rozmach rodu Homo (v Africe) příchod prvních Homo do Evropy rozsáhlé větvení rodu Homo v závěru zřejmě první sapienti rozmach druhu Homo sapiens v závěru první Homo sapiens sapiens (Kromaňonec) rozmach Homo sapiens sapiens (zejm. v Evropě) vyhynutí ostatních sapientů vč. neandrtálců v závěru kolaps kromaňonské rasy vyhynutí (?) Kromaňonců stagnace po skončení posledního glaciálu
10
Pravěká galerie výtvarného umění V předcházejícím článku jsme si pověděli něco málo o našem mimořádně pozoruhodném předchůdci, prvním příslušníkovi poddruhu Homo sapiens sapiens – Kromaňonci. Tento nejstarší přímý bipední předek bělošské rasy byl úžasným pravěkým umělcem a tuto schopnost pak rozvíjeli i jeho následovníci. Přijměte pozvání do uchvacující pravěké umělecké galerie …
Umění se zrodilo v jeskyních V předchozím článku jsme si vysvětlili, že Kromaňonci získali své označení podle naleziště poblíž jihofrancouzské obce Crô Magnon v údolí řeky Vesery, v kraji Dordogne. Vesera zde protéká malebnými skalnatými údolími s četnými jeskyněmi, jež byly ideálním útočištěm pro pravěká společenství lovců a sběračů. Pro nás jsou tyto jeskyně zdrojem mnoha pozůstatků, jež nám podávají svědectví o světě Kromaňonců. Jeskyně v okolí Crô Magnon pochopitelně nejsou jediné. Tématem tohoto článku jsou vyspělé kulturní projevy lidí kromaňonské rasy. Nejstarší nálezy tohoto druhu náležejí do Aurignacké kultury (ta je datována od doby cca před 38 500 lety). Již v raném aurignacienu tvořili svá díla umělci, před kterými by museli smeknout i největší osobnosti výtvarného umění moderní doby! Takže obrazárny v jeskyních? Ano! Nacházíme zde skutečná umělecká díla, náležející do rozsáhlé skupiny, zvané jeskynní malířství. Jedná se o výtvarné projevy vysoké estetické hodnoty, ve vrcholné podobě srovnatelné s uměním daleko mladších historických období. Z hlediska umělecké kvality jsou nejpozoruhodnější nálezy ze španělské Altamiry a celé řady francouzských lokalit, jako je Lascaux, nebo Chauvetova jeskyně u Vallon-Pont-d'Arc. Ta je možná vůbec nejzajímavější paleolitickou obrazárnou vůbec. Jen v severním Španělsku a ve Francii bylo zdokumentováno několik set jeskynních komplexů s nálezy tohoto druhu! Další jsou v Anglii, Německu, Finsku, Bulharsku … V Německu, Rakousku a na Moravě byly pro změny nalezeny pozoruhodné plastiky, dokumentující nejstarší sochařská díla v historii lidského umění. Máme zde co do činění s první kapitolou dějin výtvarného umění. Starší – a také významnější - z těchto nálezů jsou důkazem o pozoruhodné vyspělosti aurignacké kultury, mladší (např. malby v Lascaux a Font de Gaume) pocházející až z období magdaleniénu (konkrétně z doby cca před 20 až 15 tisíci lety). Dříve se badatelé domnívali, že první malby pocházejí právě až z magdalénského období mladého paleolitu, protože z doby starší byly známy pouze jednoduché rytiny. Teprve pozdější nálezy prokázaly, že jeskynní malby, objevené v severním Španělsku a ve Francii, pocházejí z doby před 25 až 35 tisíc lety, tedy do období aurignacienu. A je zajímavé, že jejich umělecká kvalita je vyšší, než u výtvarných děl mladších, z doby magdalénské.
Úchvatná obrazárna Příliš mnoho lovců, zajícova smrt. Budu se řídit tímto úslovím a svůj focus zaměřím pouze na Chauvetovu jeskyni. Jak uvedeno výše, není ani zdaleka ojedinělá. Podobných lokalit s obdobně krásnými výtvory jsou stovky. Chauvetova jeskyně je však výjimečná rozsahem své umělecké sbírky, stejně jako námětovou rozmanitostí a estetickou úrovní. Toto naleziště jeskynních maleb pochází z období svrchního paleolitu (aurignacien). Stáří výtvorů se odhaduje na 30 až 32 tisíc let. Patří tak k nejstarším vůbec. Zhruba ze stejné doby pocházejí též malby ze španělské Altamiry. Chauvetova jeskyně se nachází u obce Vallon-Pont-d’Arc v jižní Francii, asi 70 km severně od Nimes, ve vápencovém útesu nad bývalým korytem řeky Ardèche. V kraji je řada dalších archeologicky významných jeskyní, ovšem Chauvetova jeskyně je mimořádně rozsáhlá (cca 8 000 m2), malby zvířat mají vynikající úroveň, a jsou velmi dobře zachované. Zajímavé je, že vykazují jednotný styl. Neznámý mistr mohl vytvořit tato zázračná díla sám, v nejlepším případě za podpory žáků, jak vyplývá ze stylistické identity detailů. Na více než sto kresbách a malbách je zachyceno nejméně 13 druhů zvířat, včetně jeskynních hyen, medvědů, lvů a gepardů. Kreslil kromaňonec zvířata, která viděl kolem sebe, nebo zobrazil vzpomínky z Afriky? Žila zvířata, která dnes známe jen z mimoevropských lokalit, v době posledního glaciálu také v Evropě? Ano, žila, a zajímavý důkaz máme i z území naší republiky. Je jím rozkošné zvířátko jménem Homotherium moravicum, neboli Dýkozubec moravský. Tato vyhynulá kočkovitá šelma nebyla žádné tintítko, vážilo cca 190 kg, tedy asi jako vzrostlý indický tygr. Jak prokazují kosterní pozůstatky, dýkozubec prokazatelně žil nedaleko dnešního Brna před nějakými 40 tisíci lety (!). Podobných nálezů je po Evropě pochopitelně hodně, a jen dokazují, že složení evropské fauny bylo v mladém paleolitu zcela jiné, než dnes. V některých případech jsou zvířata zachycena v pohybu nebo tvoří skupiny. Obrazová galerie zahrnuje padesát nosorožců, jednoho výra, jednu hyenu, jednoho pantera a další kočkovité šelmy, které se v dalších evropských jeskyních vyskytují jen zřídka nebo vůbec ne! Není zde znázorněno téměř žádné honební zvířectvo. Jeden obraz ukazuje bizarní bytost s nohama člověka a s horní polovinou těla evropského bizona. Jiný je ještě prapodivnější a připomíná opici s hlavou chobotnatého zvířete, které má místo nohou cosi jako „kolečkové brusle“. Tato vysloveně boschovská vize nás vede k úva11
ze, zda se nejedná o nejstarší známé zobrazení jakéhosi božstva … Otázkou je, co na malbách znamenají okrově zbarvené otisky rukou, u nichž chybí některé prsty nebo články prstů. Jsou to signatury umělců, nebo nějaká pro nás nesrozumitelná obrazová řeč, jakýsi předstupeň nejstaršího písma? Nebo to jen odráží prostou skutečnost, že pravěkému malíři chyběly některé části ruky? Doslova šokující skutečnosti přinesla analýza složení barev, jež potvrdila až neuvěřitelně vyspělou technologii, použitou při tvorbě. Géniové doby kamenné postavili svou pestrou malířskou paletu na náročné metodě a obrazy na skalní stěny vykouzlili pomocí štětečků ze zvířecích chlupů. Metoda opracování a metoda postřiku je tak perfektní, že se může srovnat s technikami dnešních pastelových maleb. Pro rozdílné, narudlé barevné tóny používali například červenou hlinku, magnetit a okr, tj. směs produktů vznikající při zvětrávání železné rudy. Zahříváním horniny obsahující železo se povedlo pravěkým umělcům vytvořit trvanlivou zářící červeň. Aby barva lépe kryla, přidávali k ní jíl, vápno, živec nebo granit. Pokud byl povrch skály drsný a vlhký, přimíchávali oleje, tuky a pryskyřici, rovněž vodu obsahující minerály, krev nebo sliny. O zvláštní optické žhnoucí efekty se postaral jemně rozdrcený biotit - kočičí zlato. Této dovednosti vděčí dokonce i současní malíři za stabilitu většiny barev. Žasneme nad nádhernými barevnými malbami v trojrozměrném prostoru, nad použitou kreslířskou technikou, reprodukcí perspektivy, nad přirozenou podobou pohybů, úrovní stínování s čistou skladbou obrazu … Když toto všechno uvážíme, pak musíme zůstat stát v úžasu před dovedností, důmyslem a rozsahem znalostí umělců doby ledové. Francouzský paleontolog Jean Clottes, autor vědeckého projektu Grotte Chauvet, jehož se účastní botanici, geologové a kunsthistorici, konstatoval: „Tyto malby totálně zvrátily naše dosavadní teorie a staví před náš výzkum spoustu otázek.“ Vysoké stáří a pokroková technika malby jsou „v nápadném protikladu ke všem dosavadním představám“, potvrzuje německý badatel Hans-Jurgen Muller-Beck z Ústavu pro prehistorii na univerzitě v Tilbingenu. „Zde pracoval pravěký Leonardo da Vinci,“ říkají experti umění. Kde jsou předstupně, které vedly k tak vyzrálé technice? Je možné, že předchůdci Kromaňonců si tyto znalosti přinesli z Afriky. Přestože dosud neexistují starší nálezy, které by dokazovaly zrod a vývoj primitivního malířství v africké sapientní populaci, nelze vyloučit, že tyto důkazy mohou teprve čekat na své odhalení. Kdoví …
Zrození rituálů (?) Jeskyně zřejmě nebyla jen tak nějakým obyčejným místem. Vhodná místa pro ohniště téměř nebyla použita, což vede ke spekulaci, že tato bohatě vyzdobená galerie měla málo návštěvníků, a že asi nebyla určena k bydlení. Kromě maleb zde byly nalezeny kamenné hroty šípů a více než 4 000 (!) medvědích kostí. Oproti tomu se nikde v jeskyni nenalézala ani jedna kost mamuta, ačkoli některá vyobrazení ukazovala také tyto chobotnatce. V jednom úseku jeskyně leží člověkem naskládané kamenné desky, vážící až 150 kilogramů. Do jeskyně musely být dopraveny s velkou námahou. Jeden opracovaný kamenný blok, na němž ležela medvědí lebka, možná dává smysl tomuto dílu. Mohl by to být první oltář lidstva.
Nejstarší sochaři lidstva Když jsem jako dítě poprvé spatřil reprodukci Botticelliho Venuše, připadala mi jako nejpůvabnější bytost, jakou si lze vůbec představit. Její oduševnělá krása mi připadala až fascinující. Nádherné na ní je, že v jejím zobrazení není vůbec nic vulgárního. Toto plátno je určitě jedním z nejúchvatnějších výtvarných děl historie lidstva. Více než 25 tisíc let před Botticellim stvořil neznámý umělec starší doby kamenné jinou Venuši. Také krásnou (byť zcela jiným způsobem) a pro vývoj výtvarného umění možná (nebo spíše určitě) ještě významnější. Badatelé se dlouho domnívali, že vynález keramiky spadá až do období mezolitu, tedy střední doby kamenné. Paleolitičtí lovci podle nich keramiku ještě neznali. Pak ale přišel 13. červenec roku 1925, který tuto hypotézu rozmetal. Toho dne uskutečnil tým archeologa Karla Absolona unikátní a nesmírně významný nález v popelišti v horní části pravěkého naleziště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem. Objevili Věstonickou Venuši. Tento rozkošný název dostala 11,5 cm vysoká a v bocích 4,3 cm široká keramická soška mimořádně vnadné ženy. Ležela rozlomená vejpůl mezi kamennými nástroji a zvířecími kostmi. Vznik Věstonické Venuše je datován do období před 27 až 31 tisíci lety. Jedná se tak o nejstarší známou keramickou plastiku. V Evropě byly nalezeny i další Venuše, ba i starší, než je ta věstonická. Vůbec nejstarší byla zřejmě tzv. Venuše z Hohle Fels, asi šest centimetrů vysoká soška vyřezaná z mamutího klu. Byla objevena v září 2008 během vykopávek v jeskyni Hohler Fels Südfuß ve švábských Alpách. Její stáří je nejméně 35 tisíc let, takže pochází z nejnižších vrstev Aurignacienské kultury. Čili zhruba z doby (nebo spíše ještě o něco dříve), kdy tvořil neznámý mistr svoje malby v Chauvetově jeskyni. Soška je tak nejstarším dosud nalezeným vyobrazením člověka. Zároveň je jedním z nejstarších příkladů (ne-li vůbec nejstarším) figurativního umění na celém světě. Celá řada dalších Venuší byla nalezena Německu, Francii, Rakousku, Itálii, na Ukrajině, v Rusku nebo na Slovensku. 12