Technologický úděl
Kutil a matematici Když Dos Pasos psal ságu o americkém průmyslovém rozmachu a snu, shrnul „Čaroděje elektřiny“ stručně – samotářský vlk, kutil, který udělal ze samotného vynálezu obrovskou záležitost. A v jedné větě zahrnul vše, proč Edisonův génius mohl dát vznik mýtu, který fascinoval tehdejší veřejnost: „Nikdy se nestaral ani o matematiku, ani o společenský systém, ani o obecné filozofické pojmy.“ Pokud jde o první bod – pohrdání matematikou – vyslovili životopisci a dějepisci technologie spravedlivý soud: fascinace veřejnosti skutečně odkazuje k určitému rozporu ve vynálezcově metodě. Ale toto nedorozumění se mi nezdá být cizí oběma druhým bodům. Mezi (zjevnou) neznalostí matematiky a (proklamovaným) opovržením společenskými nebo filozofickými otázkami vidím spojení, které odpovídá duchu epochy, přístupu „technologického laisser-faire“, kterým se právě živí legenda o nevzdělaném, ale geniálním vynálezci, schopném vytvořit všechno a dělajícím všechno, čeho byl schopen. Edison ztělesňuje smysl kompetence a inovace, která jde kupředu bez ohledu na víru, náklady a oběti modernosti. Tento samouk, který začal jako mladíček prodáváním novin a bonbónů ve vlacích a v dospělosti získal tak velké množství patentů (přesně 1 079) a vytvořil tolik vynálezů, má důvod vstoupit do legendy. Z tohoto hlediska nebyl Edison pouze výjimečný, byl jedinečný. Mýtus poukazuje na tradiční představu, která vyžaduje, aby vynález byl božský dar, výlučné vyjádření génia, stvořeného prozřetelností. Ale Edison nebyl kutil-vynálezce: kdyby jím byl, patřil by spíše do nějakého Lepinova muzea než do dějin technologie. Jistě byl samoukem, ale ne více než někteří jeho předchůdci, jako byli Davy a Faraday. Celý svůj život nepřestával číst obrovské množství vědeckých knih a časopisů, které využíval pro práci na svých výzkumech. Jestliže ztroskotal jako patnáctiletý při zběžném čtení Newtonových Principů, odkud podle jeho slov vycházela „nechuť k matematice, které se nikdy nezbavil“, bylo to proto, že ho na to nikdo nepřipravil. Ale nebyla rozhodující událostí jeho kariéry četba dvou svazků Faradayových Experimentálních výzkumů elektřiny? V jednadvaceti letech nalezl svou bibli v experimentování a osvícení, které může přinést jen tvrdá práce v laboratoři bez komplexního matematického vyjádření přírodních zákonů. Odpor k matematice mu nebránil, aby ji využíval, stejně jako ostatní vědecké discipliny (zvláště chemii). Menlo Park je první moderní průmyslová laboratoř ve dvojím smyslu. Je jí nejprve proto, že byla subvencována skupinou Morgan-Vanderbilt, aby zapojila průmysl do velkých konkurenčních bojů založených na inovaci, a tak otevřela éru výzkumů podporovaných rizikovým kapitálem. Kryštof Kolumbus získal podporu monarchů, aby se mohl vypravit k neznámým zemím, Edison ji získal od bankéřů, aby mohl přeměnit představy badatele v nové výrobky a služby. Jistě, v obou případech se musel vklad vrátit tisícinásobně. Ale Menlo Park sjednodcoval také skupinu vědců, kteří se opírali o nejmodernější nástroje. Například bez Francise R. Uptona, specialisty na matematickou fyziku, který své vzdělání zís-
JEAN-JACQUES SALOMON
kal v Princetonu a v Německu (v laboratoři Hermanna von Helmholtze), by nebyly nikdy vyřešeny problémy elektrického napětí a odporu. Slavná Edisonova věta „mohu získat matematiky, ale oni nemohou získat mne!“ nemůže zakrýt fakt, že Uptonovy rovnice sehrály rozhodující roli v mnoha jeho vynálezech. Stejně tak by Edison nemohl dovést své představy k úspěšnému konci bez strojů a vědeckých přístrojů, které dal převést do Menlo Parku – galvanometrů, statických generátorů, leydenských láhví, indukčních cívek, akumulátorů a kondenzátorů. Nejlepším příkladem je vakuum nutné k dokončení žárovky. Při četbě vědeckých časopisů a přehledů se Edison seznámil s velmi vysokým vakuem, které získal sir William Crooke pomocí Sprenglerovy vývěvy. Brzy se dozvěděl, že jednu mají v Princetonu, vypůjčil si ji z univerzity a pak už Menlo Park disponoval nejmodernějšími vývěvami. K tomu je třeba připojit knihovnu, v níž bylo tolik amerických i cizích vědeckých knih a časopisů, že neměla co závidět dnešním nejlepším vědeckým oddělením a univerzitním ústavům. […] Edison spojil v Menlo parku badatele se solidními diplomy se spolupracovníky své první továrny na telegrafy a dálnopisy, jako byl Batchelor, kreslič strojů, Kruesi, bývalý švýcarský hodinář, Ott, Bergman, Schuckett, kteří mohli vytvořit jakoukoli formu nástroje nebo stroje. Čaroděj byl ve skutečnosti dirigentem první průmyslové výzkumné laboratoře založené zároveň na teorii i na praxi. Menlo Park, jeho „továrna na vynálezy“ byla sama jeho velkým vynálezem. Veřejnost byla Edisonem fascinována, ale vědci vychovaní a učící na univerzitách odmítali uznat jeho skutečně vědecké objevy a intuice. Když se věnoval v roce 1875 problémům „akustického telegrafu“, zjistil, že zářivé jiskry prýštící z jádra magnetu mohou být způsobeny „něčím více než indukcí, neznámou neelektrickou silou“, kterou nazval „éterický proud“. Jeho pozorování byla zesměšněna vědci představujícími univerzitní fyziku, profesory Elihu Thomsonem a E. J. Houstonem z Philadelphie a Silvanusem Thomsonem z Londýna takovým způsobem, že jeho averze vůči teoretickým fyzikům mohla jen zesílit. „Éterické jiskry“ byly označeny za padělky. A přece, i když se mylně domníval, že nemají elektrickou povahu, byl velmi blízko objevu a vytvoření vysokofrekvenčních elektrických vln – zárodku moderní elektroniky. Pocta, kterou Edisonovi po jeho smrti Profesor Solomon je ředitelem Výzkumného centra pro vědu, techniku a společnost a současně předním průkopníkem a iniciátorem tohoto globálního pohledu na současné trendy i vlivy vědy a techniky. Je profesorem slavné pařížské Conservatoire National des Arts et Métiers (Vysoké školy průmyslové), tj. přední světové inženýrské školy, která má za sebou více než dvousetletou tradici (a také zachovává tradiční název, který této vysoké škole vtiskla francouzská revoluce). Profesor Salomon často hostuje na Harvardově univerzitě a Massachusettské technice. Jako iniciátor kritického a humanisticky orientovaného pohledu na problémy techniky druhé poloviny 20. století je prezidentem jednoho ze stěžejních francouzských vládních expertních týmů pro posuzování důležitých technických a investičních akcí (Kolegia pro prevenci technologických rizik). /Z úvodu L. Tondla ke knize Technologický úděl, nakl. Filosofia, Praha 1997, 288 str./ http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 76, listopad 1997
645
věnovali v revue Science v lednu 1932 mluvčí nové generace vědců, spíše ještě posílila obraz Čaroděje jako lidového hrdiny, místo aby uznala jeho pionýrskou roli jako zakladatele vědeckého průmyslu. Ať byly jeho rozměry jako vynálezce a inženýra jakkoli heroické, nemohl soutěžit s novými normami vědeckého výzkumu v průmyslu, a už vůbec ne s profilem „technologů“ vychovaných – jako Robert A. Millikan na Kalifornské technice anebo Karl T. Compton na MIT – pod autoritou akademické vědy. Tito komentátoři, říká jeden z jeho nejlepších životopisců, „si byli vědomi, že pokud nebudou Edison a jeho metoda považováni za zastaralé, mohli by se pragmatičtí ředitelé podniků ptát, proč se za vysoké platy nabírají mladí doktoři vychovaní na univerzitách, aby dělali to, co Edison a jemu podobní uměli zřejmě dělat tak dobře: zavádět fantasticky se vyplácející vynálezy.“ Je spravedlivé připomenout, že Edison byl velmi rád, že je považován za ztělesnění amerického mýtu. Byla to ještě doba, kdy se absolvent univerzity bránil tomu, aby se objevil jako „jednička“ na stránkách novin spíše než ve vědeckém časopise. Avšak Edison proti tomu nic neměl a talentovaně manipuloval tiskem. Byl si dokonale vědom hodnot, jejichž souhrnem v jistém smyslu byl – individualismu, materialismu, samostatného hledačství a především antiintelektualismu – a snažil se pěstovat obraz, který dokonce tyto hodnoty přesahoval. Legenda o Čarodějovi byla také plodem jeho talentu herce na scéně i na veřejnosti, stratéga komunikací, manipulátora s veřejným míněním, směsi Fausta, Barnuma a Henryho Forda. Ale očekávání, naděje, sny a mýty vzbuzené vědou a technologií 20. století byly takové, že se Edison mohl jevit jako jejich symbol: symbol nekonečného technického pokroku, pro který je možné všechno a všechno, co je možné, má být uskutečněno, dokonce i když chybí (ne-li protože chybí) matematika a teoretická věda. Jeho metoda zdaleka nebyla metodou nevzdělaného kutila, který hledá a zkouší díky „inspiraci a tvrdohlavosti“, byla metodou profesionálního podnikatele, který chápe výzkum jako prostředek vytváření syntézy technických, vědeckých a ekonomických aspektů díla v procesu vedoucím od vynálezu k inovaci. [str. 147–150] Muž bez vlastností Náš systém moderního vzdělání se dělí na dva heterogenní světy: „aktivní“ kontinent, který ztělesňuje vědecký duch a metodu, a „humanistický“ ostrov, údajně neuznávající žádný praktický zájem. Humanistická kultura je definována negativně, není jí dovoleno působit na věci a zároveň je prezentována „zahleděná do minulosti“, odmítající přítomnost a budoucnost. Výrazy „tvrdé vědy“ (hard sciences) a „měkké vědy“ (soft sciences) vypovídají už dlouho o našich předsudcích. Ještě více odhaluje skutečnost, že se většinou nezmiňujeme o žádné jiné formě vědění, než jsou ty, jež jsou zapsány v univerzitních seznamech – jako by se veškeré moderní vědění a kultura omezovaly jen na tento souboj mezi „obry“ – vědami o přírodě a „trpaslíky“ – společenskými a humanitními vědami. Jestliže je střetnutí dvou kultur dramatem, není tomu tak proto, jak si myslel C. P. Snow, že se odvolávají ke dvěma soupeřícím řádům vkusu, přístupů a kvalifikací, nýbrž protože proti sobě kladou funkce, které průmyslový systém považuje za nesmiřitelné. A těmito dvěma kulturami, které se stavějí vedle sebe a proti sobě, existují dvě rodiny oddělené
646
VESMÍR 76, listopad 1997 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
nejen duchem a jazykem, ale i platem a společenským statusem. Hodnotový žebříček průmyslové společnosti privileguje schopnosti a aktivity, které nejvíce uspokojují jeho potřeby. Ale technici, jejichž vzdělání je téměř výlučně vědecké, jsou nejčastěji znevýhodněni tím, čemu Husserl říkal „způsob života“, stejně jako ti, kdo nemají vědeckou kulturu, jsou znevýhodněni ve světě technologie. V hlubším smyslu pak rozchod mezi oběma kulturami opakuje propast mezi hledáním vědění a hledáním smyslu, vyhloubenou vítězstvím racionality. Prozaičtěji, zaklíněn mezi hledáním své profesionální identity a údivem ze svých filozofických úvah, se technik podobá hrdinovi Musilova románu Muž bez vlastnstí. V době rozkladu rakousko-uherské říše, v němž se připravovala první světová válka, vystaven posměchu metafyzických otázek, na něž není odpovědi, se Ulrich, důstojník jezdectva, pak inženýr a posléze matematik, snaží postihnout nedosažitelný smysl života, stejně jako člověk, který přechází jednu horu po druhé, aniž někdy vidí konec. Člověk bez vlastností se skládá z vlastností bez člověka, říká Musil. Jestliže tradiční vědění je jen jednou technikou mezi ostatními a jestliže sledování tohoto vědění vůbec nezvětšuje šance na postižení smyslu života, může se úspěšná kariéra chápat také jako prázdnota života. Existují dvě koncepce, které spolu nejen bojují, říká Musil, ale co horšího, existují vedle sebe, aniž si vymění slovo: jedna se spokojuje s tím, že je přesná a drží se faktů, druhá se s tím nespokojuje a odvozuje své znalosti z údajných velkých věčných pravd. Podle Musila je jasné, že pesimista může říci, že výsledky jedné nemají žádnou hodnotu a výsledky druhé jsou falešné. Opravdu, co bychom mohli udělat v den posledního soudu, ptá se, až budou vážena lidská díla ze tří – nebo třeba třiceti – pojednání o kyselině mravenčí? Na druhé straně, co můžeme vědět o posledním soudu, jestliže ani nevíme všechno, co může tady vzejít z kyseliny mravenčí? Pokud výchovné systémy neudělí více místa poučením, která nevyplývají ze sféry „tvrdých“ věd při vzdělání budoucích vědců a inženýrů a pokud studenti humanitních oborů a společenských věd budou opomíjet veškeré vědecké vzdělání, musí se rozchod mezi oběma kulturami prohlubovat a bude produkovat a stavět proti sobě techniky neschopné pochopit problémy hodnot a humanisty oklamané a znechucené technicitou věd. Oddělení intelektu a života je v industrializovaném světě tím hlubší, že technika zvětšuje moc lidí a nepřidává nic k jejich moudrosti. A duše bude zvětšenému tělu chybět tím zoufaleji, že toto tělo nepřestává růst. Kritika vědecké a technologické činnosti není jednou z mnoha proměn kritického (nebo sebekritického) zkoumání, které je charakteristické pro racionalismus. Až do 19. století, do momentu, kdy se přírodní vědy ustavily jako disciplíny oddělené zároveň jak od teologie, tak od filozofie, se kritika společnosti poukazující na nespravedlnosti a omyly existujícího řádu opírala o praktické a intelektuální vědění vědy. Dnes vede právě toto vědění ke zpochbnění vědy samé a toto zpochybnění je zároveň nejinstruktivnějším a nejrozpornějším elementem současné krize: nejinstruktivnějším, protože instituce, která nejbrilantněji ztělesňuje racionalitu, tenduje k tomu, aby odmítla sebe samu; nerozpornějším, protože tato krize nebude moci být překonána, jestliže budeme muset odmítnout možnosti, které nám věda a technologie neustále nabízejí. Mezi ztracenou nevinností a nejistou budoucností, mezi utopií a tlaky skutečnosti je jasné, že jde
o odhalení jednoho nebo více nových paradigmat, ani ne tak kvůli fungování vědy, jako pro fungování průmyslových společností. Šance na zahlazení škod z pokroku a překonání budoucích nebezpečí neplyne z toho, že odmítneme vědecký postup nebo budeme vzdorovat technologickým zdrojům. Věda a technologie nejsou naším osudem v tom smyslu, že s tím nemůžeme nic dělat: můžeme a musíme se naučit využívat je lépe. Přinejmenším z toho plyne, že vědci a inženýři budou souhlasit s tím, že se budou „starat“ o problémy hodnot, které vznikly díky jejich činnosti, a že čarodějové naší technologické doby se budou starat dokonce i „o obecné filozofické problémy“. Ale plyne z toho také potřeba být pozornější k projevům odporu, které vzbuzuje technická změna. To neznamená, že zaslepeně odmítneme kritiku destabilizujících důsledků technnologie a necháme společnost, aby sdílela opojení inovátorů a podnikatelů. Naopak, budeme ji brát v úvahu nejprve ve výchovném systému a obecněji v samotném fungování demokratických institucí. [str. 159–161] Vědecká metoda a vědecké postupy, systém získávání a výchovy vědců a specializace vědeckých disciplín vedou k tomu, že se odborníci na přírodní
vědy zabývají stále menším úsekem skutečnosti, a dokonce stále užším sektorem vědy. Sám August Comte, otec-zakladatel pozitivismu, by to nechtěl; hlasitě protestoval proti svým vědeckým kolegům, kteří měli tendenci odstranit jakýkoli vztah mezi filozofií a vědou. Tím, že souhlasí „s převahou smyslu pro detail nad smyslem pro celek“, psal, poskytují důkaz „filozofické bezmocnosti, jež je dnes vlastní našim učeným společnostem“, bezmocnosti, která ústí do „politické bezmocnosti vědecké třídy, a dokonce vede k její morální degeneraci“. Požadavek neutrality založený na praktikování technické specializace, jež se zajímá pouze o efektivnost a užitečné věci, je přímo spojen s podceňováním svobodných umění a humanitních oborů. Nikdo to nevyjádřil lépe než Edison, když odpovídal na dotazy týkající se vzdělání: „Potřebujeme lidi schopné dělat věci. Nedal bych ani halíř za běžné absolventy vysokých škol mimo ty, kteří vycházejí z technických ústavů. Alespoň ti nejsou nacpáni latinou, filozofií a všemi těmi hloupostmi ze školky. Amerika potřebuje praktické a kvalifikované inženýry, obchodníky a průmyslníky. Za tři nebo čtyři století, až bude země zkonsolidovaná a ziskuchtivost se zmenší, pak bude doba pro literáty.“ [str. 158]
RICHARD APPIGNANESI, CHRIS GARRATT: Postmodernismus pro začátečníky
mezi veškerou vědu a moderní fyziku). Appignanesi s Garratem ve svém stručném přehledu naznačují, že problémem přinejmenším stejně závažným jako spolehlivost vědy je její protějšek, spočívající v relativizaci všeho pod hlavičkou tzv. plurality názorů. Příkladem může být „domýšlivé postmoderní evangelium, které se odvažuje proklamovat liberální demokracii jako realizovaný ‚konec‘ lidských dějin“ (americký historik F. Fukuyama,1992). V návaznosti na tento příklad autoři upozorňují, že Michel Foucault, jeden z vůdčích teoretiků postmoderny, volal krátce před svou smrtí (1984) po přehodnocení osvícenství. Zdá se mi, že diskuse o postmoderně, které u nás po revoluci probíhaly, byly nezdravě selektivní ve výběru témat. „Jediným lékem na postmodernismus je nevyléčitelný romantismus“, tvrdí však aforizmus v závěru knihy. Výlučně vědou se zabývá druhá z recenzovaných knih, jejímž autorem je významný americký profesor fyziky a dějin vědy. Více než polovinu tohoto díla tvoří zasvěcené historické studie. Holton nejprve mapuje roli, kterou při vzniku moderní fyziky i veškeré vědy sehrál pozitivizmus, a pak se velice podrobně zabývá epochou, v níž se rodila teorie relativity a teorie kvantová. Tato epocha bývá častým tématem úvah v postmoderní literatuře, jmenovitě v souvislosti s módním konceptem „měnících se paradigmat“ (která by u nás asi ztratila hodně ze své magické uhrančivosti, kdyby se v příslušných textech vždy uváděl v závorce český překlad tohoto slova – to jest příklad či vzor). Holton však o nich nemluví. Implicitně je tak vyjádřeno to, co mnozí tuší: Kuhnův pohled na historii vědy je jen značně vyhraněným osobním názorem, pouze jednou z možných interpretací. V zájmu konzistentního myšlení by tedy měla být idea revolučních změn paradigmat předmětem stejného postmoderního pochybování a kritické analýzy jako samotná věda. Místo na abstraktní a odlidštěná paradigmata obrací profesor Holton znovu pozornost k lidem, kteří vědu vytvářejí: obrací pozornost k tomu, co Einstein nazýval „osobním zápasem“, a snaží se nahlédnout do nejrůznějších vlivů životopisných, institucionálních a kulturních, pod nimiž se nové objevy rodí. Místo
Ando Publishing, Brno 1995, 175 str.
GERALD HOLTON: Věda a antivěda Čs. časopis pro fyziku, svazek 46, 1996/5–6, 120 str.
Témata těchto dvou knih spolu velice úzce souvisejí. První je přehledem fenoménů, které postmodernu tvoří, druhá se zabývá údělem vědy ve společnosti, která k postmoderně inklinuje. Brožovanou knihu Postmodernismus pro začátečníky jsem našel ve výprodeji v jednom knihkupectví. Nejprve mi udělala radost tím, že stála již jen pouhých čtyřicet korun, a nakonec, což je skutečně podstatné, svým obsahem. Dovolím si citovat z reklamního textu na jejím přebalu: Tato kniha mapuje tři rodokmeny postmodernismu – umění, vědění a historii. [...] Brilantní text Richarda Appignanesiho (historika umění, romanopisce a bývalého vědeckého pracovníka na londýnské King’s College) a nápadité ilustrace Chrise Garratta, karikaturisty listu the Guardian, poskytují nezbytný úvod do problematiky každému, kdo je fascinován, nebo podrážděn zrcadlovou síní, kterou představuje postmodernismus. Cenou, zaplacenou za chvályhodné úsilí představit postmodernizmus v celé jeho mnohotvárnosti, je ovšem slovníková stručnost. Ta však určitě nebude vadit čtenářům, kteří cítí potřebu získat bez velké námahy základní představu i o těch aspektech postmodernizmu, které jsou hodně vzdáleny jejich vlastní odbornosti. Komiksovou podobu ilustrací, jimiž je text provázen, pojali autoři jako „postmoderně“ svěží způsob předkládání citátů. Po přečtení „knihy pro začátečníky“ si možná mnozí z čtenářů uvědomí, že v postmodernizmu zjevně existují dva základní trendy, které lze označit jako „dekonstruktivní“ postmodernizmus (který programově „zpochybňuje jistoty moderní vědy“) a „konzumní“ postmodernizmus populárních klipů, barevné reklamy, akčních filmů či surfování po televizních kanálech. Pro pravidelné čtenáře Vesmíru bude nejspíš překvapením, že „problém vědy“ je ve skutečnosti pouze velice malým kouskem postmoderního koláče (a navíc si snad uvědomí, že mnozí z kritiků vědy občas podléhají pokušení klást nepatřičné rovnítko
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 76, listopad 1997
647
představy o náhlé změně paradigmatu, k němuž by se v revolučním skoku vědecká obec jako stádo přiklonila, je pak možno uvažovat o zcela přirozené, evoluční etapě šířícího se porozumění novému objevu, v níž nezanedbatelnou roli hrají profesionální a osobní vztahy mezi vůdčími individuii, schopnými vnášet do svého oboru nové koncepty. Tento Holtonův pohled na historii vědy však neznamená, že by jeho kniha byla naivní oslavou „víry ve stereotyp vytrvalého a vítězného pokroku studené racionality“, který dle něj „existuje pouze ve špatných vědeckých učebnicích“. Jednoznačný je pouze jeho postoj k potlačování racionality. Explicitně a velice důrazně poukazuje na reálné nebezpečí, spojené s prosazováním antivědy a ostentativně vyhlašované iracionality. Je samozřejmě možné obsáhle diskutovat o nedostatcích a subjektivním výběru jím uváděných projevů antivědy v dnešním světě. Měli bychom se však se vší vážností věnovat tomu, co se
Jak neměřit člověka*)
píše v závěru knihy: [...] doklady od antického Řecka přes fašistické Německo a stalinský Sovětský svaz až do dnešního dne ukazují, že hnutí delegitimizovat tradiční vědu jsou vždy přítomna a ochotna dát se do služby jistým silám, které si přejí obrátit běh civilizace svým vlastním směrem. Tedy nikoli „pyšný“ rozum, ale ignorantsví iracionality a její nenávistné vášně jsou opravdovým nebezpečím pro budoucnost lidstva. V této souvislosti si dovoluji upozornit, že český čtenář by se neměl nechat odradit tím, že si profesor Holton vzal na mušku některé názory Václava Havla, týkající se role vědy v dnešní společnosti. Pokud by se totiž pro pouhé dvě stránky nechal svést k předpojatému zavržení celé knihy, ochudil by se o velice inspirativní a poučné čtení, nepřímo vybízející k upřímnému hledání dosahu závěrů přírodních věd pro humanitní obory. RNDr. Jaromír Plášek
STEPHEN JAY GOULD
Embryem až po hrob
Proč by měly být meze lidského chování tak široké, když anatomické meze jsou obecně mnohem užší? Je toto nárokování flexibility chování jen zbožným sociálním přáním, nebo patří i do biologie? Dva důvody mě vedou k závěru, že široké rozmezí možných chování vzniklo jako důsledek evoluce a strukturní organizace našeho mozku. Podívejme se nejdříve na možné adaptivní výhody pro vznik tak velkého mozku v evoluci. Lidská jedinečnost tkví ve flexibilitě mozkových funkcí. Co je inteligence, ne-li schopnost čelit problémům, a to nenaprogramovaným (často říkáme tvůrčím) způsobem? Jestliže nás inteligence odlišuje od všech ostatních organizmů, pak je myslím pravděpodobné, že přírodní výběr pracoval směrem k maximální přizpůsobivosti našeho chování. A co je adaptivnější pro učící se a myslící zvíře: geny selektované na agresi, zlobu a xenofobii, nebo selekce pravidel učení, která mohou vyvolat agresi za jistých příhodných okolností a mírumilovnost za okolností jiných? Na druhé straně však musíme být opatrní v přisuzování přílišné role přírodnímu výběru tím, že všechny základní vlastnosti budeme brát jako přímé adaptace. Nepochybuji, že přírodní výběr působil při výstavbě našeho nadměrně velkého mozku – a rovněž jsem přesvědčen o tom, že mozky vyrostly v důsledku adaptace pro jisté role (zřejmě složitá množina interagujících funkcí). Tyhle předpoklady však nemusí vést ke konstatování, často nekriticky zastávanému přísnými darwinisty, že všechny stěžejní vlastnosti mozku jsou výsledkem přirozeného výběru. Naše mozky můžeme přirovnat k neuvěřitelně složitým počítačům. Pokud si pořídím mnohem jednodušší počítač k vedení účtů ve fabrice, mohu ho současně použít i k řešení jiných, značně složitějších úkonů, než je účetnictví. Tyto dodatečné schopnosti jsou nevyhnutelnými důsledky stavby a nikoli přímých adaptací. Naše nesrovnatelně složitější organické počítače byly také postaveny z jistých důvodů, ale disponují téměř závratným výčtem dodatečných do*) Ukázka ze stejnojmenné knihy Stephena Jay Golda, která vychází v nakladatelství Lidové noviny. Překlad 2. vydání z r. 1996; 1. vyd. 1981; ukázka je úryvkem ze 7. kapitoly. Recenze knihy viz Vesmír 73, 557, 1994/10
648
VESMÍR 76, listopad 1997 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
vedností – včetně, domnívám se, všeho, co nás činí lidmi. Naši předkové nečetli ani nepsali a ani nepřemítali o tom, proč některé hvězdy nikdy nemění svoji vzájemnou polohu, zatímco pět potulných jiskřiček a dva disky se pohybují po dráze, které dnes říkáme zodiak. Nemusíme pohlížet na Bacha jako na šťastný vedlejší produkt skutečnosti, že hudba hrála důležitou roli při udržování soudržnosti kmene, nebo na Shakespeara jako šťastný výsledek role mýtu a epického vyprávění při udržování loveckých skupin. Většina „znaků“ chování, které se sociobiologové pokoušejí vysvětlit, nemusela být vůbec nikdy podřízena přímému přirozenému výběru – a může proto vykazovat flexibilitu, kterou znaky bezprostředně důležité pro přežití nikdy mít nemohou. ... Flexibilita je hlavním znakem lidské evoluce. Jestliže se lidé vyvinuli, jak věřím, procesem neotenie, potom jsme ve víc než metaforickém smyslu slova permanentními dětmi. (Při neotenii se rychlost vývoje zpomalí a raná vývojová stadia předků se stávají vlastnostmi dospělých potomků.) Mnoho ústředních znaků naší anatomie nás pojí s fetálními a juvenilními stadii primátů: malý obličej, vystouplá mozkovna a velký mozek ve srovnání s velikostí těla, nerotující palec na noze, velký otvor (foramen magnum) umístěný na bázi lebky a umožňující tak správnou orientaci hlavy při vzpřímeném postoji, rozmístění ochlupení na hlavě, v podpaží a v třísle. ... U jiných savců se explorace, hry a flexibilita chování omezují na mláďata a jen výjimečně je najdeme i u dospělých. My si však ponecháváme nejen anatomické znaky dětství, ale i flexibilitu mysli. Myšlenka, že přírodní výběr se ubíral v lidské evoluci směrem k vyšší flexibilitě, není nápad ad hoc, který se zrodil z nadějí, ale důsledek neotenie jako stěžejního procesu naší evoluce. Lidé jsou učící se zvířata. V románu T. H. Whitea Bývalý a budoucí král (The Once and Future King) se vyskytuje podobenství o původu zvířat. Bůh, říká White, stvořil všechna zvířata jako embrya a pak si je zval před svůj trůn a nabízel jim anatomické dodatky podle jejich přání. Všechna zvířata volila specializované vlastnosti dospělých – lev drápy a ostré zuby, jelen parohy a kopyta. Nakonec předstoupilo lidské embryo a řeklo:
„Můj Bože, myslím, že jsi mě stvořil tak, jak vypadám, z důvodů, které nejlépe znáš ty sám, a že by bylo nehorázné cokoli na tom měnit. Jestliže si mohu vybrat, zůstanu tak, jak jsem... Nebudu měnit žádné části, které jsi mi dal. ... Zůstanu bezbranným embryem po celý svůj život a budu se snažit, jak nejlépe budu umět, abych si vyrobil chabá vylepšení ze dřeva, železa a jiných materiálů, které jsi uznal za vhodné mi předložit. ...“ „Výborně,“ zvolal Stvořitel potěšeně. „Předstupte vy
Mikrofotografie a svět
ostatní se svými zobáky a co to všechno ještě máte a pohlédněte na Našeho prvního Člověka. On je jediný, kdo rozřešil Naši hádanku. ... Co se týče tebe, Člověče, ... budeš až po hrob vypadat jako embryo, ostatní však budou vydáni tvé moci, jakoby sami byli embrya. Věčně nevyvinutý zůstaneš vždy možností v Našem obrazu, schopnou vidět cosi z Našeho zármutku a pociťovat část Našich radostí. Zčásti je tě Nám líto, Člověče, ale na druhé straně ti věříme. Jdi tedy a snaž se ze všech sil.“
JOSEF KOUTECKÝ
/Tři principy kultury: vzdělanost, vnímání krásy a slušnost/ Jen prostřednictvím umění můžeme vyjít ze sebe a dozvědět se, co vidí někdo druhý ze světa, jenž není stejný jako náš a jehož krajiny by nám zůstaly právě tak neznámy, jako krajiny na Měsíci. Místo toho, abychom viděli svět jediný, svět náš, vidíme ho dík umění zmnohonásobený, a kolik je originálních umělců, tolik máme k dispozici světů, které jsou navzájem odlišnější než světy otáčející se v nekonečnu a které k nám vysílají své zvláštní světlo ještě dlouhá staletí po tom, co vyhasl jeho zdroj, ať už se jmenoval Rembrandt nebo Vermeer. MARCEL PROUST: Čas opět nalezený Jeden takový nový svět představují mikrofotografie. Svět krásné ultrastruktury živé i neživé hmoty v dimenzi, kterou jsme dosud neznali, a proto ji pomíjeli. Nabízí nám rozšířit vlastní obzory a uvědomit si, že nejdokonalejším tvůrcem je Příroda – z pohledu vědeckého i estetického. Jsme zvyklí vnímat svět středních rozměrů, ve kterém je nám souzeno žít. Těšíme se krásou stromů a květin, lastur a mořských korálů, elegancí nádherných zvířat, půvabem mladých žen a dokonalostí uměleckých děl. Spíše výjimečně se necháme unášet krásou makrosvěta – vesmíru, vysokého letního nebe, padajících hvězd, majestátem velehor a nekonečností oceánů. Ale všude, v makrosvětě i středosvětě, nacházíme mnoho ošklivého. Mikrosvět je za hranicemi běžného vnímání. Je zapotřebí vidět víc, než přináší zběžný pohled, nestačí nazírat povrchně, je třeba dobrat se samotné podstaty bytí a přijmout skutečnost, že ve světě i v našich životech není věcí obyčejných. Z takového úhlu pohledu se i to, co shledáváme ošklivým, skládá ze samé krásy. Věda a umění si jsou velmi blízké. Liší se navzájem jen metodami, které používají, a snad působením na cit. Věda vysvětluje totéž, co umění zpodobuje, a společně otevírají cesty hodnotnému životu, jsou bytostnou potřebou ducha, obohacují jedince i společnost. Jsou schopné se navzájem pochopit, protože shodně vyžadují oddanost, zaujetí, osobní odvahu, odhodlanost a úsilí, odpovědnost, fantazii a intelekt, které uzrávají v samotě ducha. Na počátku činnosti vědce i umělce je prvotní údiv, jakási zvědavost, která vyvolává vzrušení. A duše dobrých vědců jsou stejně vzrušivé jako duše umělců. Bez vzrušení, které zakládá cit umělce, by nebylo dokonalého umění, právě tak jako bez vzrušení, které zakládá vztah k neznámému, by nebylo dobré vědy. Jeden zásadní rozdíl mezi nimi však přece najdeme. Věda staví na stále novém poznávání druhých a ta poznání mají často jen dočasnou nebo alespoň trvale doplňovanou platnost, zatímco umění dosahuje ve vrcholných dílech cíle s konečnou platností. Proto může být umění, které nazýváme „starým“, působením na lidský cit „mladé“ a stále platné. A tak zatímco vědecké poznání je neustále překonáváno novým, může se účinek uměleckého díla opakovaně vracet. To nutí posuzovat umění velmi opatrně. Minulá či současná
umělecká extravagance se může stát a nezřídka stává klasickou současností. Musí ovšem splnit jednu jedinou, zato nezbytnou podmínku. Musí být skutečným uměním. Výtvarník musí umět dokonale kreslit, literát vládnout mateřštinou a hudebník zacházet s harmonií a kontrapunktem. Právě mikrofotografie nám nabízí mimořádnou příležitost porovnat to, co se označuje pojmem abstrakce, s realitou. Zdánlivě abstraktní objekty Josefa Reischiga jsou realitou dosud málo známou, přiblíženou vnímavým využitím dokonalé techniky. Náhle shledáváme, že příroda to umí daleko lépe než někteří umělci. Hodnotit mikrofotografie jako výtvor dokumentaristy, vědce či umělce mi nepřipadá vhodné. Stačí konstatovat, že jsou krásné. Kolik vynikajících vědců pracovalo s mikroskopem! Objektivně popisovali nové struktury, aniž si uvědomovali jejich estetickou hodnotu. Josef Reischig ji poznal, učarovala mu a sdělil ji světu, zprostředkoval poselství o nepřeberném množství jeho forem. Poskytuje nám příležitost přejít do sféry fantazie a niterného snění i inspiraci k zamyšlení. Objevil nám svět netušených obrazů, tvarových rozmanitostí a barevností. Umožňuje nám nechat se unést tajuplnou krásou existence světa, života i nás samých. Dává nám na chvíli zapomenout na vědecké cíle a spěch, který nás k nim vede. Málokdo z nás si uvědomoval, že právě zobrazený mikrosvět je základem světa viditelného. Poslední období vývoje lidstva zdůrazňuje rozvoj intelektu. Život se stává praktičtějším a příležitost získávají aktivní, úzce vzdělaní jedinci, dokonale vyškolení pro určité povolání. Ideál širokého všeobecného vzdělání, zahrnující i potřebu vnímání hodnot estetických, se vytratil. Omezený rozhled snižuje nazírání a staví do života nevnímavé jedince. Ostatně o tom psal už G. B. Shaw: „Nikdo nemůže být toliko specialistou, aniž to přitom není v pravém slova smyslu idiot.“ Ono totiž oddělit ducha a smysly od sebe bez poškození osobnosti nejde. Je třeba nejen intelekt, ale i vnímavost a cit. Je hlubokou pravdou, že „když porozumíte všemu, co se týká Slunce, ovzduší a otáčení Země, přece jen vám může ujít záře zapadajícího slunce“. (Whitehead) Dospěl jsem k názoru, že veškerá kultura lidstva spočívá na pouhých třech principech. Prvním je vzdělanost, která v sobě zahrnuje i zachování tolik ohroženého zdraví. Druhým vnímání krásy – přirozené i arteficiální. Třetím, jehož existenci podmiňuje splnění obou jmenovaných, jsou lidské vztahy, tedy slušnost. Umění a krása nejsou či neměly by být pro vědce únikem. Jsou nebo by měly být nezbytností našich životů. Umění vědce posiluje a povznáší, přetváří složité a někdy nepříjemné skutečnosti v jejich unavených nitrech, dovoluje se od nich odpoutat, stává se prostředníkem obrody ducha. /Ze zahajovací řeči prof. MUDr. Josefa Kouteckého k výstavě mikrofotografií doc. RNDr. Josefa Reischiga, CSc., v Karolinu vybrala red./ http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 76, listopad 1997
649
