TECHNICKÉ PAMÁTKY V âECHÁCH, NA MORAVù A VE SLEZSKU
IV .
díl ·–Î
Slovníky Dodatky
Nakladatelství Libri Praha 2004
© kolektiv autorů pod vedením hlavní editorky Hany Hlušičkové, 2004 Illustrations © archivy autorů, archiv Libri, archiv TaL, archiv MILPO Media, Historický ústav Akademie věd ČR, Moravský zemský archiv Brno, Muzeum ŠKODA Plzeň, Národní památkový ústav v Brně, Národní památkový ústav v Ostravě, Národní památkový ústav v Plzni, Technické muzeum v Brně, Východočeské muzeum v Pardubicích, Západočeské muzeum v Plzni, Západočeské keramické závody, a. s. Horní Bříza, Podnikový archiv Pražských vodovodů a kanalizací, a. s. a citovaná literatura, 2004 © Libri, 2004 ISBN 80-7277-160-4 ISBN 80-7277-042-X (soubor) ISBN 80-7277-043-8 (I. díl) ISBN 80-7277-044-6 (II. díl) ISBN 80-7277-045-4 (III. díl)
OBSAH
Ob s a h IV. dílu Ediční poznámka . . . . . 7 Seznam zkratek . . . . . 8 Seznam autorů hesel podle šifer . . . . . 9 Abecední seznam autorů . . . . . 10 Úvodní slovo . . . . . 11 Slovník lokalit Š–Ž . . . . . 13 Seznam specializovaných muzeí, expozic, skanzenů a veřejnosti přístupných technických památek . . . . . 264 Slovník významných osobností a průkopníků techniky působících v českých zemích do roku 1945 . . . . . 313 Terminologický slovníček . . . . . 400 Historický vývoj českého technického školství a vědeckotechnických pracovišť do roku 1945 . . . . . 441 Dodatky . . . . . 451 Astronomická pozorování a hvězdárny . . . . . 451 Vývoj zemědělství do roku 1945 . . . . . 457 Zvonařství . . . . . 480 Dodatky a doplňky k heslům A–S . . . . . 489 Obrazové přílohy . . . . . 533 Ukázky mapování . . . . . 534 Schematické mapky sítí . . . . . 545 Souhrnný seznam autorů . . . . . 550
P O D Ě K O VÁ N Í
Poděkování Za podporu publikace zadáním reklamy do všech svazků děkujeme společnosti ČEZ, a. s. Nakladatelství LIBRI děkuje všem institucím a osobám, které bezplatně poskytly reprodukční práva k archivnímu i současnému obrazovému materiálu, především Historickému ústavu Akademie věd ČR, Moravskému zemskému archivu v Brně (MZA), Státnímu okresnímu archivu Beroun, Národnímu památkovému ústavu v Plzni, Národnímu památkovému ústavu v Brně, Národnímu památkovému ústavu v Ostravě, Východočeskému muzeu v Pardubicích, podnikovému archivu Pražských vodovodů a kanalizací, a. s., podnikovému archivu Západočeských keramických závodů v Horní Bříze (ZKZ), Povodí Moravy, a. s., Západočeskému muzeu v Plzni, Muzeu ŠKODA v Plzni, PhDr. Stanislavu Burachovičovi a Ing. Stanislavu Wieserovi z Karlových Varů, doc. PhDr. Dušanu Josefovi z Brna, CSc., RNDr. Pavlu Duškovi z Prahy, PhDr. Evě Semotanové, DrSc. z HÚ AV ČR a mnohým dalším. Za cenné připomínky děkujeme i čtenářům, kteří nás upozornili na zajímavé objekty v lokalitách, poskytli archivní materiály a mnohdy vypracovali text hesla a připojili i fotografie památek. Dále nakladatelství děkuje všem autorům publikace, kteří obětavě pročítali a doplňovali příspěvky spoluautorů. Na tomto místě bychom chtěli poděkovat za shovívavost a zároveň se omluvit třem autorům „pražských“ hesel, uvedených ve 3. dílu, a to PhDr. Pavlu Augustovi (pag), Antonínovi Edererovi (ede) a ing. Milanu Polákovi (mip), kteří skutečně na poslední chvíli obětavě doplňovali chybějící hesla a nedopatřením nebyli uvedeni v seznamu autorů.
EDIČNÍ POZNÁMKA
Ed ičn í poznámka Vážení čtenáři, v ruce právě držíte čtvrtý, poslední svazek Technických památek v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na jehož vypracování se podílela téměř stovka odborníků, památkářů, pracovníků muzeí i amatérů. Můžeme s potěšením zaznamenat, že technické památky se pozvolna stávají fenoménem doby a dostávají se – pevně doufáme, že i zásluhou našeho projektu – alespoň na okraj pozornosti médií. Ve zprávách televizních stanic jsou čas od času vysílány reportáže – bohužel často smutné – o významných objektech, popisovaných i v naší publikaci, které vinou neopatrnosti či nevšímavosti lidí zanikly. Příkladem za všechny může být požár unikátní dřevěné zvonice na Ostravsku či vážné poškození sochy Spravedlnosti, která zdobila renesanční kašnu v Prachaticích. Povzbudivé je, že tyto události vyvolávají u místních občanů živý ohlas a ti jsou pak ochotni se zasadit o obnovení těchto kulturních památek. V celostátních denících i v regionálních časopisech vychází také bezpočet článků, které se věnují jednotlivým objektům, např. mlýnům, i větším celkům, jakými jsou např. úseky železničních tratí, jež zásluhou nadšenců jsou rekonstruovány a uváděny do provozu, aby nám i budoucím generacím připomínaly dílo našich předků – v mnohém výjimečné i v evropském kontextu. Jedním příkladem za všechny může být znovuzrození mlýna ve Veverské Bítýšce, jehož majitelé vynaložili velké úsilí, aby jednak zdokumentovali historii mlýna, jenž byl poté vyhlášen Ministerstvem kultury ČR kulturní památkou, a aby navázali na rodinnou tradici alespoň tím, že v postupně rekonstruovaném objektu uvedli do provozu strojní zařízení, které nyní umožňuje návštěvníkům jejich muzea udělat si představu, jak takový mlýn pracoval. Těší nás zejména ohlasy čtenářů, kteří nás upozorňují na dosud opomíjené, a tedy odborníky dosud neprobádané technické památky. V řadě případů je k tomu vede hlubší zájem o tyto objekty, o jejichž historii se sami zajímají, pátrají v archivech či dobových publikacích, a poté nám zasílají materiály doplněné fotografiemi, které jsme se snažili operativně zařadit. Někteří z nich se dokonce stávají vlastníky industriálních objektů, např. větrných mlýnů, věžních vodojemů či budov bývalých textilních továren, aby do jejich opravy investovali vlastní prostředky a vdechly jim nový život. Jak je patrné, vždy záleží na iniciativě a ochotě jednotlivce – ať již například odborného pracovníka muzea či soukromé osoby – zda bude památkový objekt industriálního charakteru obnoven, nebo alespoň zdokumentován, aby se mohl ucházet o přízeň četných zájemců nejen o kulturní, ale i ryze technické památky v regionech, kam zavítají při svém turistickém putování zemí. Těší nás rovněž příznivý ohlas odborné veřejnosti nejen v České republice, ale i v Německu a Polsku, kde podobně rozsáhlé dílo doposud nemají a zcela jistě asi uvažují o možnosti vydat publikaci obdobnou. Víme, že přestože jsme rozmanité technické památky popsali celkem ve čtyřech dílech publikace, z nichž každý má přes 600 tiskových stran, zdaleka jsme nepostihli všechny. Naše plány byly ještě dalekosáhlejší, ale nemůžeme nevzpomenout pohnutý srpen 2002, kdy téměř celé Čechy byly zasaženy ničivou povodní, která obrátila naruby nejen životy mnoha lidí, ale i upřednostnila jiné hodnoty a změnila i pracovní plány našich spolupracovníků. Pro četné odborníky tehdy byla a dosud je důležitější záchrana archivních dokumentů či industriálních objektů stojících na pokraji zkázy, než mapování dosud nezpracovaných jednotlivých staveb, obtížné a časově náročné studium archivních dokumentů, vyhledávání podkladů pro zpracování hesel do slovníku průkopníků techniky, působících na našem území, či hesel do terminologického slovníku. Pro mnohé z nás je dosud smutnou připomínkou na tyto události předlouhý seznam téměř 700 obcí – obývaných více než třemi miliony lidí ve čtyřiceti okresech devíti krajů – které se mnohdy těžce vzpamatovávaly z několikadenního řádění ničivého živlu. Jako první bylo tehdy zasaženo jihočeské město Kaplice, jako poslední obec pak severočeské Hřensko. Dělí je 300 kilometrů a sedm dní, během nichž se povodeň, nemající pamětníka, valila z jihu na sever Čech. V následujícím stručném výčtu najdete mnohé české i moravské obce s významnými industriálními památkami, popsanými v jednotlivých dílech Technických památek. Ve Středočeském kraji byly nejvíce zasaženy Beroun, Dobřichovice, Hlásná Třebáň, Hýskov, Chodouň, Karlštejn, Kralupy nad Vltavou, Králův Dvůr, Libiš, Litomyšl, Lochovice, Mělník, Neratovice, Nižbor, Obříství, Srbsko, Týn nad Vltavou, Veltrusy, Vrané nad Vltavou, Zadní Třebáň, Zálezlice, Zdice a Žloukovice; v Jihočeském kraji bylo postiženo přibližně 340 obcí, nejvíce Bechyně, České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Majdalena, Metly, Písek, Prachatice, Putim, Strakonice, Sušice, Tábor, Třeboň, Veselí nad Lužnicí a Vodňany; v Plzeňském kraji bylo postiženo asi 128 obcí, nejvíce Klatovy, Merklín, Plzeň a Švihov; v Ústeckém kraji bylo zasaženo asi 85 obcí, přičemž od Roudnice nad Labem k Litoměřicím se vytvořilo jezero o délce 20 kilometrů a šířce 8 kilometrů – tady patřily k nejvíce zasaženým obcím Děčín, Hřensko, Litoměřice, Lovosice, Roudnice nad Labem, Štětí, Terezín a Ústí nad Labem; v Karlovarském kraji patřily mezi nejvíce postižená města Karlovy Vary a Nejdek; v Libereckém kraji Tanvald a Železný Brod, v kraji Vysočina města Jihlava a Třebíč a konečně i samotná Praha. Na Moravě, v Jihomoravském kraji, byly velkou vodou v srpnu 2002 zasaženy obce Břeclav, Hevlín, Novosedly, Vranov nad Dyjí a Znojmo. V oněch pohnutých dnech přímo před našima očima propadaly zkáze mnohé památky, z nichž jen několik prošlo či prochází rekonstrukcí, řada však téměř beze zbytku zanikla, jako např. v tomto díle zmiňovaný barokní most přes Blanici v Těšovicích. PhDr. Hana Hlušičková, hlavní editorka a odpovědná redaktorka
7
ÚVODNÍ SLOVO
Úvo dní slovo Vážení čtenáři, dovolte mi pár slov k závěrečnému 4. svazku ojedinělého encyklopedického titulu Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Moje poděkování patří především početnému kolektivu autorů, editorce díla dr. Haně Hlušičkové (bez níž by dílo – navíc v tak relativně krátké době – nevzniklo), ale také mnoha čtenářům, kteří nám poslali své povzbuzující i kritické ohlasy a často další náměty a doplňující informace, a v neposlední řadě společnosti ČEZ, která zařazením své reklamy do všech svazků pomohla udržet přijatelnou koncovou cenu publikací. Stejný, ne-li větší dík patří všem jednotlivcům, ale i mnoha neziskovým organizacím, díky nimž byla řada památek zachráněna, anebo aspoň před svým zánikem zdokumentována. O některých víme díky autorům této i dalších publikací Libri, od svých známých a přátel anebo z medií, ale velká část z nich pro nás zůstává v anonymitě. Prosíme je proto touto cestou, aby se obrátili na redakci Libri (
[email protected]) anebo občanské sdružení pro.libri (
[email protected]) a poskytli nám o konkrétní památce i své činnosti základní informace, případně i obrazovou dokumentaci. My s tím rádi seznámíme širší veřejnost. Vždyť už staří latiníci říkali, že slova povzbuzují, ale příklady táhnou... Ti, kteří se s dílem věnovaným našim technickým památkám podrobněji seznámili, s námi jistě sdílejí přesvědčení, že drtivá většina jich je v nedobrém, často zuboženém či dokonce v kritickém stavu a že náprava přichází pomalu a v nedostatečné míře. O lecčem vypovídá i Seznam nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice, vydaný Národním památkovým ústavem – Ústřední pracoviště v roce 2003. Nehledě na to, že se jedná jen o přeskupení a jen mírné doplnění už dříve vydaného seznamu podle nového krajského zřízení, lze slova hlavního konzervátora PhDr. Josefa Štulce z předmluvy o tom, že se jedná o „výběrový seznam obsahující na 700 kulturních památek“, považovat v lepším případě za eufemismus. Střízlivý odhad mnoha památkářů, s nimiž jsem v kontaktu, hovoří totiž o téměř desetinásobku ohrožených staveb – arci, některé unikátní památky se z nejrůznějších důvodů svého ocenění jako „kulturní“ či „technické“ dosud nedočkaly. Možná, že dokonce zmizí dříve, než to nějaká osvícená komise stihne udělat... Ze seznamu NPÚ je jasné, že výčet se v duchu tradice památkové péče zaměřuje především na hrady, zámky, tvrze, domy, kostely, kaple, soubory soch a podobně a že technické památky (až na výjimky) v očích širší veřejnosti, ale i velké části památkářské obce nejsou – na rozdíl od západní Evropy – v centru zájmu, ale spíše na příslovečném „chvostu“. Snad tato encyklopedie na tomto pohledu leccos změní. I tak ovšem seznam zachycuje celou řadu ohrožených památek z této kategorie, z nichž namátkou vybíráme (v závorce je uvedená stránka citované publikace): Středověká hradební věž v Praze 1-Staré Město (str. 7); Nádraží Praha-Vyšehrad v Praze 2 (str. 12); Rozhledna v Riegerových sadech v Praze 2 (str. 12); Císařský mlýn v Praze 6-Bubenči (str. 16); Battistova cihelna v Praze 8-Ďáblicích (str. 18). No a vypadá-li situace takto v Praze, jistě tušíte, jaký osud mají technické památky jinde, a tak jen namátkou: Dvůr, mlýn a pivovar v Sázavě nad Sázavou (str. 22); Městský pivovar a bývalý zámek v Kolíně (str. 30; tam se však konečně zablýsklo na lepší časy díky nadšencům z neziskových organizací); Mlýn v Chudolazech (str. 38); Vodárenská věž v Mladé Boleslavi (str. 41); Vysoká pec, bývalá huť a pila v Jincích (str. 51); Hamr v Malenicích (str. 66); Hradební systém města Bechyně (67); Městské lázně v Plzni (str. 88); Kamenný most v Klášteře u Nepomuku (str. 91). A v Ostravě to už jsou desítky (str. 225–235). Stejně znepokojující jako neúplný výčet jsou však i připojené sumy, které je nutné investovat alespoň do zajištění památky, aby její destrukce nepokračovala, a jejich násobky, pokud by měl být objekt uveden do provozního stavu. U většiny z knihou citovaných památek jde o miliony, ale spíše o desítky (někde i stovky) milionů korun, přičemž i naprostému laikovi je jasné, že postupujícím chátráním suma každoročně narůstá. Další neblahý aspekt představuje skutečnost, že je zcela podružné, zda se památka nachází v majetku fyzické osoby, právnické osoby, obce anebo státu. Je jen smutnou skutečností, že popotahován bývá pravidelně především soukromý majitel (fyzická osoba), zatímco stát či obec za chátrání nepotrestá nikdo, a pokud to jednou někdo „odnese“, tak jen my, daňoví poplatníci. Ale Seznam může mít i jeden velice pozitivní efekt: nabízí totiž lidem, kteří se chtějí angažovat, možnost obrátit se na majitele, aby památky odkoupili či pronajali, opravili a nabízí i některé náměty na využití konkrétních lokalit. Doufejme jen, že ty obnovené nebudou znovu znárodněny. W. Churchillovi se připisuje okřídlený výrok, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Současná vláda se dostala 11
ÚVODNÍ SLOVO
k moci i po slibech, že „zdroje tu jsou“ a že vzdělání a kultura jsou její prioritou. Realitu můžeme vidět dnes a denně. Ale, upřímně řečeno, nemyslím si, že je tu na obzoru nějaká jiná vláda, která by si počínala o mnoho lépe, a to i z toho důvodu, že pro velkou část voličů není toto téma prioritou. Veřejnost je z velké části totiž značně lhostejná ke svému památkovému dědictví, přestože to tvoří jednu z nejpodstatnějších částí národního bohatství, a to jak duchovního, tak i hmotného, nehledě na příjmy z turistického ruchu. Pátráme-li po příčinách současného stavu, nalezneme celou řadu důvodů. V první řadě dlouhá léta komunistické vlády, která církevní, feudální, ale i „buržoazní“ majetky často ničila i záměrně, sametový rozchod s totalitou, který uchoval mocenská privilegia velké části komunistické nomenklatury a její účast na tunelování. V případě restitucí a vydání majetku bývalým vlastníkům neochota státu (za tichého souhlasu široké veřejnosti) a špatná vymahatelnost práv postižených občanů. Navíc majetek byl vracen většinou ve zcela zdevastovaném stavu a bez odpovídající finanční náhrady původním majitelům či jejich potomkům, které stát navíc po roce 1948 ožebračil. Nelze opomenout ani zakořeněné rovnostářství spojené s odporem ke šlechtickým a církevním restitucím a proslulou českou závist. Zejména v pohraničních oblastech a u velkých šlechtických majetků to jsou i nacionalistické předsudky a strach z bývalých sudetských spoluobčanů. Nelze vynechat ani skutečnost, že významnou část prostředků, které stát na opravu památek uvolní, využijí především pro své zájmy dnešní betonová a další zájmová lobby, i proto je oprava některých památek takřka „permanentní“. Konečně i stávající řízení resortu kultury a zejména oblasti památkové péče (spolu s absencí skutečně moderního a účinného památkového zákona) nejsou těmi nejlepšími léky, které by „památkové pacienty“ často už ve stadiu klinické smrti mohly vzkřísit, natož uzdravit. Pokud jsem byl před deseti lety, kdy Libri začínalo naše památky postupně a promyšleně popisovat a katalogizovat v řadě encyklopedií, alespoň zčásti optimista, co se týče jejich revitalizace, dnes už chápu, že často zbývá poslední možnost: před jejich zánikem památky – či trosky, které z nich zbyly – alespoň zmapovat pro nás i následující generace. A k tomu, jak pevně věřím, by měla posloužit i tato encyklopedie, jejíž poslední díl držíte v ruce... Léto 2004 František Honzák, šéfredaktor Libri
12
· I N D E L O VÁ
Š ŠARATICE (Vyškov) Věž gradační u zřídla minerální vody Gradační věž lidově zvaná sušárna vody se nachází v lokalitě Šaratice-Kalužiny, na jihozápadním okraji k. ú. obce Šaratice, v prostoru minerálního zřídla vody Šaratica. Prameny minerální „hořké“ vody ze zřídel v Šaraticích, Otnicích a Nesvačilce vlastnil dr. František Veselý z Brna do roku 1910, kdy byla zřízena Akciová společnost Šaratica se sídlem v Křenovicích u Brna. Gradační věž je výrobní objekt pro úpravu obsahu hořkých solí v minerální vodě vybudovaný společností Šaratica a. s. v roce 1945 na místě vichřicí stržené starší gradační věže (postavené v červenci 1931). V současnosti je to jediná stavba tohoto druhu, která se dochovala. Obdobná zanikla např. na k. ú. obce Nesvačilka. Subtilní otevřená čtyřpodlažní stavba (výšky cca 15 m) obdélného půdorysu a sloupové konstrukce je kryta sedlovou střechou z osinkocementových šablon (eternit). Materiál nosné konstrukce – sloupy a obvodové průvlaky – tvoří dřevěné hranoly, příčné i podélné ztužení konstrukce zajišťují železná táhla. V úrovni jednotlivých pater jsou na dřevěných nosnících osazeny a zatmeleny skleněné desky z taženého skla s horním povrchem rýhovaným. Konstruk-
Šaratice, gradační věž (foto jme, 2001).
ce zábradlí, lamel, ochozů a přístupového schodiště je dřevěná (schodnicové schodiště dnes demolováno, leží pod stavbou). Krov je jednoduchý, tvořený krokvemi osazenými na pozednice, ztužení střechy (o spádu cca 30 stupňů) zajišťuje bednění pod krytinu. Od předešlé stavby se dochovaná věž liší zdokonaleným příčným a podélným zavětrováním konstrukce a úpravou technologie. Úprava probíhala následujícím způsobem – sádrohořečnatá voda Šaratica se čerpala z přilehlých studní, příp. byla dovezena cisternou z ostatních zřídel na Vyškovsku. Minerální voda byla potom přečerpána na věž, kde došlo působením slunce k odpaření vody. Zbylá sůl byla ředěna pitnou vodou v ustáleném poměru, plněna do lahví a distribuována. Objekt gradační věže spolu s litinovými poklopy studní představuje doklad ojedinělé výrobní stavby první poloviny 20. století. (PPe) ŠATOV (Znojmo) Soubor objektů opevnění hranice Při obci se nacházejí 3 ze 6 těžkých pevnostních objektů (pěchotních srubů), vybudovaných mezi 15. dubnem 1938 (připojení Rakouska k Německu) a odstoupením pohraničních území. V úseku mezi Znojmem a Břeclaví měl vzniknout souvislý pás 45 pěchotních srubů doplněný 9 dělostřeleckými sruby a 5 minometnými bloky. Do září 1938 se však podařilo pouze vybetonovat 6 objektů a započít stavbu 18 dalších. Již od roku 1936 byla vybudováno celkem 879 objektů lehkého opevnění (LO vz. 36 a vz. 37) v 15 úsecích. Dokončovací práce na šesti jihomoravských objektech proběhly v letech 1947–48 a v následujících dvou letech došlo k osazení pancéřových zvonů. Na sklonku roku 1959 a v průběhu roku 1960 došlo k instalaci nově vyvinutých 85mm kanónů PvK 44/59. Pěchotní sruby byly zakonzervovány a pouze objekt MJ-S 4 „Zatáčka“ se průběžně využíval k výcviku osádek. Na podzim 1999 bylo šest izolovaných srubů bývalého úseku MJ vyjmuto z bojové pohotovosti Armády ČR a v současnosti je zvažován jejich další osud. Další z těžkých opevnění můžeme najít mezi Chvalovicemi a Hevlínem (MJ-S 15 „Závora“ a jednopatrový MJ-S 16 „Výběžek“) a jeden mezi Mikulovem a Březí /MJ-S 29 „Zatáčka“). Jihomoravské sruby patří k nejlépe do-
chovaným a díky využívání a úpravám v poválečném období i k unikátním objektům svého typu. (jme) ŠEBKOVICE (Třebíč) Turbina větrná Torzo větrné turbiny, výrobek firmy Kunz v Hranicích na Moravě, pochází z prvního desetiletí 20. století. Zachován je příhradový stožár a kormidlo. Oběžné kolo bylo zničeno a je nahrazeno dvoulistou vrtulí. (jme) ŠINDELOVÁ (Sokolov) Pec vysoká dřevouhelná Huť v Šindelové patří k nemnoha památkám dokumentujícím u nás starší vývojové období výroby železa v dřevouhelných vysokých pecích, svázané s činností feudálního velkostatku. Byla součástí krušnohorského železářství, které co do rozsahu zaujímalo druhé pořadí v Čechách za Podbrdskem. Jeho kořeny sahají až do 14. století, a to právě v Šindelové, kde se první hamry připomínají již v roce 1350. Obdobím aktivity bylo 16. století s vystupňovaným dobýváním stříbra, jež vyžadovalo dostatek železa pro důlní činnost. Výkon železáren byl však regulován s ohledem na spotřebu dřevěného uhlí, určeného především k tavbě rud drahých a barevných kovů. Skutečný rozmach krušnohorského železářství nastal až po útlumu těžby stříbra od konce 16. století, jak svědčí mimo jiné i rychlost zavedení tehdejší převratné novinky – vysokopecní (nepřímé) výroby surového železa (viz úvodní kapitola Hutnictví) v ➚ Kovářské mezi lety 1597–98, jen s malým zpožděním za Podbrdskem. Pak už hutní činnost stoupala a výrobu, respektive zpracování železa, lze na mnoha lokalitách v Krušnohoří sledovat plynule po řadu století, mnohde až do současnosti. Železářské podnikání v Šindelové v době aktivní existence dnešní technické památky bylo v rukou Nosticů, kteří získali jindřichovické panství roku 1627 a provozovali zde samostatně hutnictví do roku 1909, kdy se spojili s Petzoldovými železárnami v ➚ Nejdku. Ve správě jindřichovického velkostatku byly dvě železárny, a to v ➚ Rotavě a Šindelové, které tvořily administrativní i technologický celek. Zdrojem suroviny pro nosticovské hutě byly rudné žíly v okolí Horní Blatné a Bludné (krevely), odkud se ruda kupovala, a pak ložiska skarnových magnetitů, roztroušené na více místech, mimo jiné také v Šindelové. 13
· I N D E L O VÁ
Vysoká pec je v Šindelové doložena nejméně od roku 1757, kdy se zde tato technologie už používala. Kolem roku 1800 zde byla postavena druhá vysoká pec, avšak k roku 1818 byl provoz obou těchto výrobních agregátů zastaven. Na místě jednoho z nich vznikla v témže roce nová, dnešní vysoká pec. Technologickou součástí této hutě bylo 6 tyčových hamrů, 3 plechhamry a cínovna plechu, která stála na místě zrušené druhé vysoké pece. K vysokopecnímu areálu patřil ještě samostatně stojící dům hutního mistra s kanceláří a skladem železa a bytem účetního a kovářská a klempířská dílna se zvonicí, zřízené současně s vysokou pecí. Huť byla pak v letech 1858–59 přestavěna a nabyla vzhledu, který se odráží v dnešní podobě památky. Vysoká pec zůstala v chodu až do roku 1873, jako poslední v Krušnohoří. Pak byla v objektu hutě slévárna s kuplovnou a modelárna. Od roku 1839 byly na jiném místě v Šindelové v provozu také válcovna plechu s cínovnou a mechanické dílny. Jejich výrobní program s vysokou pecí bezprostředně nesouvisel a zůstaly v činnosti i po jejím vyhašení. Zanikly až s postupující koncentrací hutního průmyslu v roce 1930. Samotná vysoká pec je mohutné těleso tvaru komolého jehlanu, vystavěné z kamenných kvádrů, zakončené nástavbou z cihel a struskových tvárnic. Ta vroubila pracovní plochu na vrcholu pece. Uvnitř je poměrně štíhlý tavební prostor klasického profilu dřevouhelné vysoké pece. V dolní části stavby jsou dva polokruhové zužující se výklenky, čelní pro odpich surového železa a boční pro výfučnu s dmychaným vzduchem. Pec měla výšku asi 11 m a patřila ve své době k mohutnějším. Za 24 hodin produkovala asi 2,5 tuny surového železa.
Vysoká pec byla obklopena ze všech stran přístavbami. V předním, dnes nedochovaném přístěnku se před odpichovým výklenkem pece nacházela slévárna. Tady se vedle housek surového železa (k dalšímu zpracování ve zkujňovacích hamrech) odlévala mimo běžných výrobků i takzvaná umělecká litina, tedy sortiment podobný jako v jiných hutních slévárnách té doby. Vedle toho se zde lily i struskové cihly, jejichž užití při přestavbě objektu je dodnes zřejmé. Konaly se i pokusy s léčivou struskovou koupelí, jež měla posilovat nervovou soustavu, ale ty později ustaly. V pravém křídle vysoké pece byla strojovna s trojitým truhlovým dmychadlem Gerstnerova typu. Od doby přestavby pece v 50. letech byl na jejím vrcholku umístěn ohřívač větru. K dalšímu strojovému vybavení železárny patřil šikmý výtah na suroviny k zavážení vysoké pece a stoupa k drcení tavebních přísad. Tyto tři stroje byly uvnitř budovy. Mimo ni stála ještě stoupa na strusky. Všechny čtyři stroje hnalo jediné vodní kolo, z jehož hřídele byl odvozen pohyb všech mechanismů. Energetické příslušenství hutě – vodní kolo s náhonem – se nacházelo mezi vysokou pecí a budovou přípravy vsázky, kde probíhá pod klenutím zavážecího mostu vodní kanál. Budova přípravny surovin, stojící na zvýšeném terénu za vysokou pecí, sloužila k mísení rud a přísad a k zavážení pece touto směsí a dřevěným uhlím. Její podlaha byla kryta žulovými deskami. V levém křídle vysoké pece byl v přízemí sklad plechu a odlitků a nad ním v patře byt slévače. Nebylo to ale místo právě vhodné k obývání. Skřípot zavážecího zařízení a hlomoz nepřetržitě pracujících dmychadel musel být všudypřítomný. Pec, strojovna, obydlí a přípravna byly
Šindelová, železná huť – zbytky vysoké pece a hutní budovy (foto ZRa, 1995). 14
kamenné, ostatní stavby dřevěné. Krytina byla tašková, později plechová, u pomocných prostor šindelová. Přestavba vysoké pece v letech 1858 a 1859 zasáhla celý areál hutě a vtiskla mu novorománský ráz. Šlo o hodnotné dílo, provedené v kombinaci kamenných kvádrů, struskových tvárnic a lícových cihel v působivém architektonickém ztvárnění. Rekonstrukční práce vedl polír Karl Mayer, který také zhotovil stavební plány. Projektantem celé přestavby mohl být nostický stavitel František Tomša, který tehdy působil na jejich panství. Vlastníkem původně zachovalého objektu hutě byl po roce 1948 státní statek, který připustil jeho značnou devastaci. Dnes stojí již jen torzo vysoké pece, veškeré přístavby jsou v rozvalinách. Záchrana této výjimečné technické památky v podobě krajinné dominanty (konzervací současného stavu) je však stále možná. (ZRa) Literatura: Rasl, Z., Železářská vysokopecní huť v Šindelové, Zprávy památkové péče, LIII, 1993, č. 8; Rasl, Z.–Zahradník, P., Železářská vysokopecní huť v Šindelové podruhé, Zprávy památkové péče, LV, 1995; Kořan, J., Krušnohorské železářství, Sborník NTM č. 8, Praha 1969. ŠIPÍN (Tachov) Hamr Romantické zříceniny starého zbrojního hamru (Waffenhammer) leží v půvabném údolí Úterského potoka jen malý kousek od míst, kde se do něho vlévá potok Hadovka. Zbytky hamru leží na úpatí bezemínského hradiska naproti návrší se šipínským kostelem. Ke zříceninám je možné přijít podél koryta bývalého náhonu, který má svůj začátek v blízkosti mostku přes Hadovku. Hamr, jehož dvě kladiva pohánělo vodní kolo, existoval bezpečně již před rokem 1838, kdy je zaznamenán na mapě stabilního katastru. Z původní stavby hamru o rozměrech asi 9 × 14 m zůstaly zachovány zbytky dílny, která přímo sousedila s korytem náhonu, v němž se otáčelo vodní kolo. Otvor po hřídeli kola je ve zdivu stále patrný. Ze šachty byla voda vedena pod zemí klenutých kanálem, který dosahoval délky několika desítek metrů a odváděl vodu zpět, tentokrát však ne do Hadovky, ale do Úterského potoka. V roce 1903 nechal Matěj Forsheim budovu hamru opravit zedníkem Gatschou z Okrouhlého Hradiště. On a jeho syn Jan Forsheim potom v dílně vykovávali sekery, pily, zemědělské nářadí a hřeby. Dřevěné uhlí do výhně si sami pálili v milířích rozesetých v okolí hamru. V roce 1851 byla při vlastním hamru obnovena obytná patrová budova o rozměrech 12 × 11 m. Letopočet její výstavby je dosud patrný na překladu vstupního portálu. Z této stavby zbý-
