Královský palác je opravdu impozantní stavbou, architekt Banius odvedl skvělou práci. V celém impériu neexistoval nikdo, kdo by se vystavění králova sídla zhostil lépe. Škoda jen, že chtěl odpočívat v klidu a pokoji na místě, které by polohou, tvary a velikostí předčilo i samotný královský palác. Banius tedy musel z tohoto světa odejít dříve než předpokládal a z jeho hrobky zbyly pouze plány, které zmizely neznámo kam. Po největším umělci posledních tří set let tak zůstalo jediné dílo. Palác postavený na vrcholku Černé hory se hrozivě tyčí jako varovný prst namířený k nebi. Každému návštěvníku již z dálky říká, že zde žije nejvyšší hlava impéria a toto musí všichni vzít na vědomí. Při pohledu z dálky se na vrcholu hora rozbíhá do tisíců sloupů a každý z nich se snaží být vyšší než ostatní. Přiblížíte-li se, rozpoznáte ve sloupech vysoké štíhlé věže propojené nesčetným počtem zdí. Nikdy však nebudete schopni říci, kolik věží vidíte nebo která z nich je nejvyšší. Při každém pohledu na horu se věže zdají jiné, jakoby se stále pohybovaly, měnily svou pozici, výšku i tvary. Tato vlastnost činí z paláce mystické místo, jež je takřka nemožné popsat slovy, které není možno zachytit na plátna malířů a jeho obraz mizí z hlav návštěvníků, sotva opustí jeho okolí. Modrý mramor, který Banius zvolil jako jediný materiál pro tuto stavbu, v letních měsících odráží ostré sluneční paprsky. Palác tak získává temnou záři a dokresluje tajemnost onoho místa. V útrobách věží a zdí žije král, sjednotitel říše, pochodeň míru, ochránce bezbranných a hlas svého lidu, král Gregor I. Tak, jako vždy, se i dnes, v noc úplňku, v útrobách věží a zdí projednávaly ty nejzávažnější státnické záležitosti. Zasedací síň je kruhová místnost se stropem tak vysokým, až se zdá, že sahá do samotného nebe. Po obvodu místnosti je pět sloupů s pěti dveřmi. Poslední, šesté dveře nejsou součástí žádného sloupu. Jsou otočeny k západu a nad nimi je vyobrazena koruna. Jsou to dveře, kterými do místnosti vchází král. Každý sloup představuje jeden ze stavů, na kterých je říše vystavěna. Zástupci šlechty, obchodníků, měst, poddaných a armády vstupovali svými dveřmi do místnosti, aby zasedli k jednacímu stolu a společně s králem se podíleli na rozhodování o budoucnosti státu. K tomu slouží velký kulatý stůl umístěný ve středu. Kruh byl vždy použit tam, kde existovala rovnost všech zúčastněných, tak nemohl nikdo sedět zastrčen v rohu, stejně jako se nikdo nemohl posadit do čela zasedání. Banius považoval za nutné takovým způsobem provést právě zasedací síň. Kolem stolu nechal rozestavit šest křesel, tak jak byly po odvodu rozloženy vchody. Žádné křeslo se nijak nelišilo od křesel ostatních. S Baniem ovšem nesouhlasil král, odmítal sdílet stejné postavení s každým kupčíkem, co nevidí dál, než do své vlastní kapsy, byť by to mělo být jen v této jediné místnosti. Naléhal na Bania, dával mu příkazy, hrozil vězením. Banius nakonec králi vzkázal, ať pověří jiného architekta stavbou paláce, který bude ochoten plnit královy rozmary. Krále rozčílila Baniova drzost tak, že nechal Bania okamžitě uvěznit, obvinil jej z velezrady a stanovil den jeho soudu. Za tři dny se však zastavily veškeré práce na paláci a bez Bania nebyl schopen nikdo v království na stavbě dál pokračovat. Po šesti dnech se začali bořit některé zatím rozestavěné části. Sedmý den král sprostil Bania žaloby, vyplatil mu odškodné a podpisem stvrdil Baniovo výhradní právo na rozhodování ve věci stavby královského paláce. Po Baniově smrti nechal král zasedací síň upravit. Kruhový stůl zůstal, avšak na straně králova vchodu je nyní výřez až do středu stolu. Ve středu je otočný podstavec a na něm královo křeslo z dubového dřeva bohatě zdobené řezbami, pobité stříbrem a opatřeno polstrováním z červené látky. Král nyní seděl ve středu zasedání a povýšen nad ostatními debatu řídil. Nyní byli v místnosti pouze dva lidé, král Gregor a jeho první tajemník Frederik. Oba stáli opření o stůl v místech, kde sedí zástupce kupců. "Co je tak důležité, drahý Frederiku, že to nesnese odkladu," promluvil král prohližejíc si své křeslo. "Získali jsme velmi znepokojivé zprávy, můj pane," odpověděl Frederik, statný muž, kterému chyběla levá paže. "Nic mi neříkej, sedláci v Onii už se zase bouří. Neměj strach, starý příteli, tohle mám opravdu naprosto pod kontrolou. Věř mi, je to poslední sedlácká vzpoura v Onii." Král obešel stůl a přistoupil ke svému křeslu. "Věřím ti, můj pane, ale popravdě toto není důvod, proč jsem znepokojen." "Ne? Co jiného je tedy v mé zemi tak závažného, že ti to nedá spát." "Jedná se o tvůj život, pane!" Frederikův hlas se chvěl a čelo měl mírně orosené. "Co je s mým životem, přijde ti snad, že jej marním?" "Vůbec ne, pane, získal jsem však informace o jakémsi spiknutí" "Spiknutí," zpozorněl náhle král, otočil se na Frederika a pokračoval: "Řekni mi, co víš o spiknutí?"
Teď už se Frederik viditelně potil, očividně ho probírané téma velmi zneklidňovalo. Suše polkl a pravil: "Vlastně ani nevím, zda-li se nějaké spiknutí chystá, ale tvůj život je podle mých lidí v nebezpečí." Králův výraz se opět změnil do původní podoby a znova se začal věnovat svému křeslu. "Ach tak, zase jeden atentát. Pokud se nemýlím, byl by to už sedmý za dobu mé vlády. Řekni mi, proč bych měl tomuto přikládat větší důraz než těm předchozím?" Frederik sáhl po sklenici vína, která tu byla nachystaná pro účastníky zasedání zhluboka se napil. "Tentokrát si někdo na tvou smrt objednal Vraha!" "Vraha? Myslíš někoho z Harberu, jde po mně Vrah z Harberu?" "Ano, můj pane, mám jisté informace, že někdo zaplatil klášteru v Harberu za tvou likvidaci." Král přistoupil k Frederikovi, podíval se mu do očí a řekl: "Jaké informace, jaký je jejich zdroj, jak moc se jim dá věřit?" "Jak víš, před několika měsíci jsem se pokusil dostat do Harberu špeha. Bohužel, jeho identita byla vyzrazena, asi před týdnem mi přišel koš s jeho ostatky. Včera ale stráže zajistili cizince, který tvrdil, že mi přináší důležité zprávy a může je říct pouze mě. Ten chudák byl v dost zuboženém stavu a mí muži mu taky zrovna nepomohli se zotavením. Když jsem se s ním setkal, už sotva mluvil. Než zemřel stačil mi říct, že se seznámil s mým člověkem, že přichází z Harberu. Také mi řekl, že tobě, mému králi, hrozí smrtelné nebezpečí." "Vím, za jakých okolností se ti chtějí lidé s něčím svěřit. Také vím, jak vřele vítáš ty a tví lidé nezvané cizince, přiznej se, ten muž nebyl ani zdaleka tak zubožený, aby musel zemřít. Neměj strach, milý Frederiku, já vím, děláš to pro mou bezpečnost a já si tě zato náležitě vážím." Král obcházel kolem Frederika, jako šelma kolem své kořisti. "Co jsi se ale vlastně od toho muže dozvěděl? Řekl ti jen cosi o tvém špehu, Harberu a mé osobě. Zbytek jsi si už domyslel sám, viď?" "Ale pane, já opravdu..." "Dost," přerušil král Frederika. "Dobrá, připusťme, že kdosi zosnoval mou smrt a na práci si zaplatil Harberského mnicha. Řekni, kdo si může dovolit zaplatit mou smrt?" "Zatím nevím, ale pověřil jsem všechny své nejlepší muže, aby na tom pracovali dnem i nocí. Vypracovali jsme seznam možných pachatelů, nejpravděpodobnější jsou města, tvůj bratr a některé šlechtické rody." "Ano, pěkný seznam," král objal Frederika kolem ramen. "Vezmeme je hezky popořadě. Nejprve města, ty opravdu mají co získat mou smrtí a kdyby se spojili, snad by disponovali i patřičným kapitálem. Avšak díky mé domácí politice a tvým lidem na radnicích se nejsou města schopna domluvit ani na společných clech. Pletu se snad? Ne, myslím, že ne. A navíc věřím tvým lidem, ti by jistě zaregistrovali shromažďování tak velkého kapitálu. Mohli by snad města získat potřebnou sumu, aniž by zprávy o takovém počínání k tobě dorazili?" "Ne, to se určitě nemůže stát, můj pane." I když Frederikova nervozita již trochu polevila, stále se chvěl a kdyby nebyl v pevném králově objetí, bylo by to na něm znát. "Mám radost vždy, když najdeme společnou řeč, drahý příteli." Král se na Frederika spiklenecky podíval a usmál se. "Koho jsi řekl dále, myslím mého bratra, ano?" Frederik kývnul. "Můj bratr je zbabělec. Jen při té myšlence by se rozklepal nad tím, co bych mu provedl, kdyby byl odhalen. Můj bratr popravdě ani netouží po mém místě. Když matka chtěla, aby na trůn nastoupil starší syn, jak mu právem náleží, bratr se raději dal na útěk, aby ho nestihla má zloba. Pokud jsi snad jen na chvíli mého bratra podezíral, spletl jsi se v něm, věř mi, já ho znám." "Věřím ti, pane, mí lidé jen prověřují každou možnou alternativu." Král sundal ruku z Frederikových ramen a poodstoupil. "A nakonec zbývá šlechta. Někteří z nich mají opravdu dost důvodů peněz i odvahy. Naštěstí jsou drazí páni šlechticové skvělými stratégy a také diplomaty. Ti, kterým jde o můj trůn, velice dobře vědí, že vraždou krále stvoří velice nebezpečný precedens, který se v závěru otočí proti nim. Nikdo, kdo touží po trůnu ho nezíská královraždou, raději mi budou dál nutit své dcery. A ti, kteří mne nenávidí z důvodů jiných, než je mé postavení, velice dobře vědí, co by země bez krále znamenala. Města by se okamžitě zmocnila situace, podmanila si městské posádky a vyhlásila by republiku. Jestli si něčeho na šlechtě vážím, pak je to její zahleděnost do sebe sama. Díky této vlastnosti jsou šlechtici mými spojenci jak proti městům, tak proti sobě samým." "Myslíte, můj pane, že se opravdu můžete spolehnout na šlechtu, tak jak říkáte?" Král zvedl obočí a se zvýšeným hlasem pravil: "Samozřejmě! Proboha, na co bych se už měl
spoléhat, když ne na samolibost, hamižnost a úskočnost šlechty. Bez těchto jistot by svět nebyl takový, jak ho známe." "Zaráží mě tvoje jistota, ale pokud jsi bez obav, odpadají i obavy mé. Přesto ale dovol, abych se tomu věnoval dále." "Co s tebou mám dělat," povzdechl si král a otřel si nos. "Nikdy jsi mne nežádal o svolení ke svým akcím, nevím proč mne žádáš teď. Ale dobrá, dělej co uznáš za vhodné." "Děkuji, můj pane." Frederik se uklonil. "Pojď Frederiku," řekl král a opět Frederika objal kolem ramen. "Pro dnes už toho bylo až příliš, jdeme se najíst." Když odcházeli, král se zadíval ke stropu a pravil: "U večeře si promluvíme o těch břídilech, kteří pracují na mé nové hrobce. Mám už dost jejich neschopnosti, člověk jim dodá kompletní plány a oni přesto nedokáží postavit ani základy." Král opět předvedl jeden ze svých spikleneckých pohledů a zašeptal: "Dodáme jim motivaci!" Na jedné z mnoha zdí, které se proplétaly mezi věžemi, drželi stráž dva vojáci z královy gardy. První, o poznání starší, vedl rozsáhlou řeč ke svému mladšímu společníku, čerstvému novomanželi. Když dorazili na strážní věž, zastavili se a starší muž pokračoval ve své rozpravě. "A úplně nejhorší je tchýně se švagrovejma. To ti říkám, až se u vás jednou zjevěj ve dveřích, hůl do ruky a pryč s nima!" Starší voják už byl docela v ráži, a tak když pozvedl svítilnu v nápřahu vysoko nad hlavu, mladší z obou mužů nervózně uskočil kousek dozadu, aby byl mimo dosah případné rány. Starší muž, však ruku se svítilnou volně spustil k tělu a s trochu klidnějším tónem řekl: "Ona doma stačí jedna někdy až dost." Starší muž se na chvíli odmlčel. Mladší chtěl této pauzy využít a říct také svůj názor na věc. Stihl však pouze otevřít ústa, než starší muž opět spustil. "A to ti říkám, mladej, nenech si nic nakecat. Ty skvělý záclonky, co stojej dva tvý měsíční žoldy, k ničemu nepotřebujete." Starší muž se začal nervózně procházet tam a zpět. "Stejně tak bacha na luxusní hadry, já to říkám furt, copak sem ňákej hrabě, aby mi ženská chodila po městě vyšňořená jako nějaká primadona!" Ve tváři mladšího muže bylo zřetelně znát, jak moc si bere k srdci rady svého kolegy. Starší muž si toho nijak nevšímal a pokračoval dál. "A jestli uděláš tu chybu a pustíš do domu tchýni, to si teprv užiješ. Jako by to bylo dnes, co jsem slyšel: No, pěkné to tu máte, sice to není kdovíjak velký, ale určitě útulný. To ti říkám, ten tón, s jakým to řekla, to bylo něco tak nesnesitelnýho. Jako by říkala: Tak pro tohle sem opravdu dceru nevychovávala." Mladšího muže pranic nezajímaly problémy kohosi, kdo se špatně oženil. Jeho případ to rozhodně není. Přišel k oknu a vyklonil se ven. Starší muž vůbec nepostřehl toto gesto naprostého nezájmu a nic mu nebránilo pokračovat. "A pak ti předhodí švagrovou: To moje druhá dcera, ta se provdala za váženého obchodníka, mají velký dům v centru města a jsou ve společnosti uznávanou rodinou." Ve starším muži opět začala vařit krev, chodil po místnosti jako smyslu zbavený a máchal kolem sebe rukama, jako by chtěl odehnat nějakého neviditelného nepřítele. "Starou belu váženej obchodník! Pamatuju si ho ještě z dob, kdy sem dělal u celníků. To byl proslavenej podvodník, kerýmu hrozilo vězení pětkrát denně. Bohužel celníci nejsou nejlíp placení ve městě a tak každej jeho vyšetřovací spis skončil někde pod stolem nebo v koši." Starší muž se trochu zadýchal a spotil z rozcvičky, kterou tu předváděl během svého monologu, a tak si sedl na židli, zhluboka se nadechl a pokračoval. "To si potom některej z důstojníků koupil něco fakt drahýho a tvářil se, jako by o panu Fingovi v životě neslyšel. A pak si do mýho domu příde jedna stará ženská, jejíž manžel pro samý vysedávání po hospodách už ani neví, jak to doma vypadá, a předhodí mi tohodle chlápka jako vzor úspěšný kariéry!" Muž se již trochu uklidnil, vytáhl z kapsy pytlík s tabákem a začal si balit cigaretu. "A já svý starý vždycky říkám: Máš co jíst? Máš kde spát? Chodíš po ulici nahá? Tak drž hubu nebo po ní pár dostaneš!" Mladší z mužů už to nevydržel, otočil se ke staršímu a rozhořčeně řekl: "Já a moje žena se ale máme rádi! Brali jsme se proto, abychom spolu byli až do konce života v dobrém i zlém!" "Jo, máte se rádi?" Na tváři staršího muže se objevil posměšný úšklebek. "A kde si na to přišel? Se vsadím, že ti to řekla ta tvoje holubička, co? To ti říkám, z tohodle brzo vystřízlivíš. Za rok si o tom můžem popovídat znova a uvidíme, jestli zůstaneš u těchle svejch ideálů." Mladší muž pochopil, že nemá smysl v této debatě pokračovat, znova se vyklonil z okna a sledoval noční oblohu. Starší muž si mezitím ubalil cigaretu, zapálil ji a pokračoval: "Člověk není náročnej, von chce každej prakticky akorát dobrý jídlo a trochu toho živočišnýho tepla do postele." Teď už
úplně klidný si starší muž posteskl: "Jenže to jenom slyšíš: Kde si zase byl? Nech mě, smrdíš! Nažer se tam, kde si chlastal!" Muž si potáhl z cigarety a zaklonil se. "Copak je něco špatnýho na tom, když si zajdu po službě s kamarádama na pár piv?" "Támhle někdo je!" Vykřikl najednou mladší z mužů a ukázal dolů z okna. Starší muž vstal ze židle, přišel k oknu a zeptal se: "Kde co vidíš?" "Támhle u paty věže se něco mihlo. Sem si skoro jistý, že to byl člověk. Máme přece hlásit veškerá podezření na pokus o vniknutí do paláce." Okno bylo dost široké a tak se starší muž taky vyklonil z okna a podíval se dolů. "Já tam nic nevidím." "Jasně jsem viděl postavu, jak proběhla kolem naší věže a zmizela támhle v tom stínu." Starší muž típl nedokouřenou cigaretu o rám okna a hodil ji dolů. "Za chvíli nám končí služba a já nevím jak ty, ale já rozhodně nemám chuť tu ztrávit ani minutu navíc." "Ale v denním rozkazu se píše." "Hele," skočil mladšímu muži starší do řeči, "kvůli tomu, že se ti něco zdálo, tu můžem ztvrdnout až do rána. Já mám rozhodně dneska ještě ňákej program. A to ti říkám, ten nesnese žádnej odklad. Tak co kdyby sme se na to vybodli, co říkáš?" "To by ale bylo porušení našich povinností," bránil se mladší muž. "Podívej, ty přece máš doma ženu, se kterou se prej máte hrozně rádi. Nechtěl bys bejt dneska rači s ní, než se seržantem? Já myslím, že chtěl. Víš co, teď hezky pudem na strážnici, na tohle všechno zapomenem, převlečem se a pudem domů. Co ty na to?" Mladší muž neřekl ani slovo, ale v jeho tváři se mísil výraz zklamání a jakési zrady s výrazem absolutní odevzdanosti. "No tak vidíš, že mám pravdu. Poď, už je stejně na čase." Oba muži vyšli z věže a vraceli se zpět stejnou cestou, kterou přišli. "A to ti říkám, klidně ji jednou za čas vraž pár přes hubu. Když ty nebudeš vědět za co, ona to vědět bude určitě." Po večeři král uvolnil Frederika ze své společnosti, aby se mohl věnovat svým povinnostem. Samotný král, se vydal do svých komnat. Před dveřmi královské ložnice již stála stráž, připravená chránit v noci svého vladaře a splnit veškerá jeho případná přání. Dnes stál přede dveřmi muž asi třicetiletý nepříliš velkého vzrůstu. Co mu ale matka příroda ubrala na výšce, to sám zdatně napravil na objemu. Jeho umaštěný, kulatý obličej, byl doslova přeplněn a malý nos jakoby nevěděl, zda má zcela zmizet, nebo naopak vystřelit pryč z místa, které si nárokovaly dvě brunátné tváře. Kulatost obličeje dotvářely i tmavé, nakrátko střižené vlasy. Jeho břicho se vydouvalo jako balón a prsty jeho rukou vypadaly jako malé neohrabané špalíky. Šaty, ve kterých byl oblečen, byly ušity elegantními střihy východních krejčí, použité látky byly pestrých barev a z kvalitních materiálů. Jeho vzezření dávalo znát, že před dveře královské ložnice se nedostal díky příkladnému chování v armádě, ale tento post mu zajistil jeho ušlechtilý původ. Když strážce uviděl blížícího se krále, postavil se do pozoru a na tváři vyloudil odhodlaný výraz. Břicho se mu ale vyvalilo v celém svém objemu a jeho obličej se poskládal do tak pitvorného výrazu, že se král neubránil úsměvu. Když král přišel blíž, strážce po vojensku zvolal: "Buďte pozdraven, vaše královské veličenstvo!" Král pokynul a přistoupil k muži, který nikterak nepolevil ze svého postoje. "Ty máš dnes stráž před mou ložnicí? Jaké je tvé jméno?" "Jsem Filip, vaše veličenstvo, z rodu Kortey. Po matce ve mně koluje krev Parrelů. Můj děd je bratrancem krále Joachyma III. a praděd..." "Zadrž! Věřím, že tvůj původ je dostatečně vznešený, aby si právě ty mohl držet stráž u mých dveří. Teď není třeba mne o tom přesvědčovat." "Co si bude vaše veličenstvo přát?" "Dnes jsem měl velmi dlouhý den. Takže půjdu rovnou spát a po tobě nebudu nic potřebovat." "Mám zavolat služebné, aby se o vás postarali?" "Ne, uložím se sám. Ty si jen nachystej víno, když mám žízeň nerad dlouho čekám. Kdyby si se třeba jen trochu zdržel, mohlo by mne to nepříjemně rozladit, rozumíš?" Král vložil do tónu, s jakým vyřkl svou poslední větu, naprosto jasnou hrozbu, co by se stalo, pokud by nebylo jeho přání splněno
okamžitě. S pocitem uspokojení prošel kolem chvějícího se Filipa a vstoupil do svých komnat. Než se za ním zavřeli dveře, ještě se otočil a s pozvednutým obočím k Filipovi promluvil: "Tak nezapomeň!" Král se nijak nezdržoval, svlékl si šaty a nahý ulehl do postele. Nemohl však usnout, stále musel myslet na rozhovor s Frederikem. Kdyby byla pravda, co Frederik řekl, kdo si objednal královu smrt? Z těch, které probíral s Frederikem mu nepřišel pravděpodobný nikdo. Musel to být někdo jiný. Snad jeho matka? Jistě ta by se ráda zbavila svého mladšího syna. Vždyť se o to několikrát pokusila, když byl ještě dítě. Ale dnes, kdy žije v úplné izolaci od okolního světa a navštívit ji nesmí ani její starší syn, je tato žena naprosto bez prostředků. Ne, matka nemůže zabít krále! Pak zde zbývá ještě jedna osoba dostatečně silná, která by mohla z královy smrti získat. Je to Frederik, králův oddaný služebník již od dob, kdy král měl velké potíže se samotným přežitím a o vladaření si mohl nechat pouze zdát. Muž, který pro králův život přišel o ruku, muž, který je dnes druhým nejmocnějším člověkem v zemi. Frederik by byl jistě schopen vládnout sám. Po králově smrti by zvládl jak nápor šlechty na opuštěný trůn, tak silnou vlnu rebelie ve městech. Ale proč by chtěl zrovna on zabít krále? Třeba právě proto, že byl až příliš dlouho tím druhým. Možná v něm celou tu dobu rostla nenávist ke svému pánu až dodnes, kdy přetekla přes onen pomyslný okraj. Má ale takové prostředky, aby zaplatil Harberského Vraha? Možná že ne, a proč taky. Harber nikdy nekomentuje výroky směřované na jeho adresu. Stačí tedy dostatečně chytře rozšířit jistý druh informací a o ostatní už se postarají lidé sami. Proto také králi o Vrahovi řekl. Chce, aby královo okolí i na něm samém spatřovalo alespoň jakýsi druh obav. Pod svícnem bývá největší tma, pomyslel si král. Je na čase, aby se sám Frederik na vlastní kůži přesvědčil, jak dobře vycvičil své svěřence. Zítra se s nimi setká nejspíš naposled. A jestli jsou v celé té akci někteří z nich také zapojeni, bude to pro ně výborná výstraha. Po chvíli převalování se král otočil na záda a usnul. Krále náhle probudilo silné, intenzivní teplo na krku. Když otevřel oči spatřil nad svou hlavou ruku s nožem. Nůž byl dlouhý, tenký, broušený na obě strany a celý od krve. Král chtěl vykřiknout: "Vrah! Harberský Vrah je tady!" Nemohl však, místo hlasu volajícího o pomoc se mu v ústech rozprostřela nasládlá chuť krve. Král se chytil za krk, byl celý lepkavý a na levé straně tryskala krev z rány po noži. Pokusil se vstát z postele, ale ruka, o kterou se opíral, se mu podlomila a upadl na zem. Plazil se ke dveřím, když nemohl mluvit snažil se alespoň dělat co největší hluk, při lezení mlátil vší silou koleny do podlahy. Hustý koberec však celý náraz pohltil a nebylo slyšet téměř nic. Krk už ho nehřál, ale nesnesitelně pálil, nemohl se pořádně nadechnout a ústa měl plná krve. Král se nevzdával a pomalu se přibližoval ke dveřím. Přitom si v duchu říkal: No tak Filipe, ty tlustá bečko sádla, copak jsi úplně hluchý? Otevři ty dveře, otevři je a pomoz svému králi! Já tě odměním, dám ti celou Onii, slyšíš! Tak sakra otevři! Zakrvácená postel a dlouhá krvavá stopa od ní až ke králi dávaly znát, že již král ztratil hodně krve. Bylo to vidět i na samotném králi, který se už spíš jen natahoval ve směru dveří. Nakonec se nebyl schopen již ani pohnout, převalil se na záda, zadíval se do stropu a tiše sípal. Najednou si uvědomil: Vrah, on je stále tu! Kde je, chci ho vidět! Z posledních sil zvedl hlavu směrem k posteli. Zrak měl již velmi rozostřený a místnost viděl jakoby v mlze. Zahlédl ale postavu, která se k němu otočila zády a oknem vyskočila do ticha úplňkové noci. Král položil hlavu na zem a vydechl naposledy. Tři týdny po králově smrti nařkl Frederik tři nejvýznamnější šlechtické rody ze spiknutí proti říši a velezrady. Zabavil jejich majetky a nechal popravit muže od starců po nemluvňata. Zrušil městské rady a do vedení měst dosadil místní protektory. Ti měli s podporou městských posádek udržet pořádek ve městech a okolí. Sebe potom prohlásil za nejvyššího Protektora království a ujal se vlády do doby, než bude zvolen nový král. Daleko od královského paláce v klášteře skrytém mezi vrcholky pohoří Harber v jedné z mnoha budov dával zpovědník kláštera rozhřešení mnichovi, který se právě vrátil z plnění mnišských povinností. Před zpovědníkem klečel muž, jenž ještě v noc královy smrti dával na hradbách královského paláce rady do života svému mladšímu nezkušenému kolegovi z královské gardy. "Teď vstaň synu," řekl zpovědník. Mnich vstal a společně se zpovědníkem se vydali ke dveřím
chrámu. "Co bude teď, otče? Kdy si myslíte že nastoupí nový král?" "Panovník již na trůnu je, synu, a jistě se jej jen tak nevzdá. A toho se právě nejvíc bojím." "Proč? I kdyby zůstal na trůnu Frederik, jak naznačuješ, čeho se bojíš?" Zpovědník sepjal ruce, spustil je k tělu a zhluboka se nadechl. "Protektor bude jistě ještě silnějším vládcem než mrtvý král. Již nyní města zbavil moci a šlechtě předvedl svou sílu. A to je terpve začátek. Možná už teď přemýšlí, o našem klášteru. Brzo budeme jedinou silou, která nebude pod kontrolou Protektora. A nezapomeň, právě ty jsi předvedl, jak je náš klášter i pro vladaře nebezpečný. Protektor si jistě velmi rychle spočítá, že nakonec zůstaneme jedinou zbraní šlechty. Jeho neodvratitelné rozhodnutí bude zničit Harberský klášter." Mnich se zastavil a s rozhořčeným výrazem ve tváři řekl:"Tak ho zabijeme dřív, než se o to pokusí! Já sám to udělám, bude-li to třeba." Zpovědník dál pokračoval v chůzi k východu a klidným hlasem pravil:"Sám víš, že toto pravidla klášteru nedovolují." Mnich doběhl zpovědníka. "Tak pravidla změníme, vždyť jde o naši budoucnost!" "Obávám se, že by to bylo stejně zbytečné," povzdechl si zpovědník. "Nyní jsme hrozbou pro každého panovníka a každý by s námi jednal stejně, milý synu." Oba muži vyšli na nádvoří před chrám a zastavili se. Mnich se otočil ke zpovědníkovi a nejistým hlasem se zeptal:"Znamená to, že vraždou krále jsme zabili i sami sebe?" "V podstatě ano. Dokud jsme pro vladaře nebyli přímou hrozbou a naopak jsme pro něj řešili některé nepříjemné záležitosti, nebylo třeba omezovat ani naše další působení. Nyní je jen otázkou času, kdy Harber zachvátí plameny a mniši budou pronásledováni, dokud některý z nás bude živ." zpovědník se otočil k budově, ze které před chvílí vyšli. "Zemi teď čeká spousta změn, přichází jiná doba a náš klášter do ní nepatří. Škoda jen, že náš nový chrám musí být také zničen. Až se o něm Protektor doví, nesnese, aby zůstal stát." Budova, ze které vyšli a na kterou se teď oba dívali, byla postavena na úpatí hory. Jediná stěna chrámu není rovná. Zdi jsou stočené do oblouků, některé stěny jsou vyklenuty dovnitř, jiné ven. Žádné dvě stěny mezi sebou nesvírají pravý úhel, všechny úhly mezi stěnami jsou ostré. Žádná stěna není vyšší než přibližně dva metry. Celá budova se skládá ze stovek takových stěn. Jen několik stěn je spojeno se zemí, většina však je propojena pouze mezi sebou. Jen ty stěny, které jsou postaveny na skalnatém podkladu, jsou osamoceny. Ostatní vyrůstají vždy z jednoho místa nejméně dvě. V některých stěnách jsou dlouhá štíhlá okna, jiné zase jsou zvláštně zalomeny. Tyto zlomy působí dojmem, že je stěna puklá. Vždy několik stěn se srůstá do jednoho vrcholku, chrám tak je rozčleněn do mnoha výběžků. Tyto vrcholky v kombinaci se zahnutými stěnami poskytují nezapomenutelný zážitek, když jste sledovali, jak za deště stéká po chrámu voda. Chrám se tehdy promění v obrovskou fontánu, kde stéká voda, chytá se do malých jezírek a jinde zase vystřikuje vysoko vzhůru. Ještě dlouho po dešti je na chrámu velké množství vody, která se různě přelévá, kapky se tříští na stále menší a chrám tak halí do mlžného oparu. Když po dešti skrz protrhané mraky prosvitne slunce je celý chrám obklopen duhou. Kdyby chrám nebyl postaven z bílého kamene, nebylo by znát, kde začíná a kde končí skála. Dva muži, členové Harberského řádu, stáli před vrcholným dílem architekta Bania. Tato jeho druhá, utajená stavba v každém parametru několikanásobně předčí královský palác na Černé hoře. Je to ta jediná věc, která svou hodnotou zaplatí smrt krále.
