PORTRÉT
Za komunismu ho režim vláčel, ale jak říká, všechno zlé je pro něco dobré. Když před dvaceti lety ucítil obchodní příležitost ve Vietnamu, netušil, že se z něj stane velký zastánce Vietnamců v Česku. Zatímco u nás mu chodí výhrůžné dopisy, ve Vietnamu dostává státní vyznamenání a Vietnamci ho pro štěstí hladí po břiše. >> Jiří Sotona Pár let po revoluci pracoval Marcel Winter jako zástupce jedné německé vzdělávací společnosti a na poradě v Hamburku ho zaujala obál-
Táta Vietnamců 22
ka časopisu Life. Byla na ní fotka Vietnamce a Vietnamky s jejich dvěma dětmi na Karlově mostě, s titulkem První Vietnamec čestným členem americké akademie věd. „Před patnácti lety tam přestali válčit a už tohle?“ divil se. Začal se o asijskou zemi zajímat víc a zjistil, že v ní žije přes dvě stě tisíc česky nebo slovensky hovořících lidí, kteří u nás za minulého režimu studovali nebo pracovali, a že inženýr Nguyen, muž z obálky časopisu, působí v Praze jako asistent na vysoké škole. Protože měl Marcel Winter zkušenosti ze strojírenských oborů a protože devadesátá léta nahrávala různým podnikatelským dobrodružstvím, v hlavě mu uzrál plán. „Zašel jsem za panem inženýrem na fakultu a navrhl jsem mu, jestli se nechce vrátit do Vietnamu k rodině a dětem a pomoci mi s tím, aby české firmy opět vyvážely do Vietnamu a navázaly na tradici. A o provizi z obchodů že se podělíme napůl.“ O dvacet let později sedíme na zahrádce jednoho hotelu poblíž Prahy, kde se Marcel Winter ubytoval, protože svůj byt v Česku nedávno prodal. V pětašedesáti letech se rozhodl natrvalo odstěhovat do Vietnamu, což bere jako logické vyústění své práce. „Prodal jsem byt, abych měl peníze na bydlení v Hanoji, kam můžu zvát české podnikatele i vietnamské přátele. Do Vietnamu přicházejí české firmy s velkými projekty, << Marcel Winter bezděčně spínal ruce „po asijsku“ i při rozhovoru. Léta práce s Vietnamci jsou znát. Foto Právo – Jan Handrejch
no drobné podnikání, takže jsem poznal, jací to jsou obchodníci. Když Vietnamec něco neuměl, přišel k dělníkům, kteří měli vyrobeno nad normu, ale zase to nemohli odevzdat, aby se normy nezpřísnily, a řekl: Já koupím.“
>> Narozeniny se slaví s přáteli – stejně jako v Česku. Zde je na oslavě Vietnamce s českou přezdívkou Dominik (třetí zleva), který u nás žil třicet let. Foto archív Marcela Wintera
u nichž musíte být na místě, abyste to prosadil, hlídal, kontroloval,“ vysvětluje. A tak když občas na pár týdnů přiletí do Česka, nezbývá mu než spát v hotelu. Veřejnost ho zná jako velkého zastánce vietnamské komunity v Česku, spoluzakladatele a nyní čestného předsedu Česko-vietnamské společnosti, který se často vyjadřuje k soužití Čechů
a Vietnamců. Vysloužil si proto přezdívku „táta Vietnamců“, což ho vždycky rozesměje: „Zní to hezky, ale měl bych na ně dostávat příspěvky, když je jich u nás padesát sedm tisíc.“ Říct o něm, že je celoživotní zastánce Vietnamců, by ale nebyla pravda. Jeho život se zprvu ubíral úplně jiným směrem, a nebýt obálky časopisu, možná by se o Vietnam vůbec nezajímal.
Brzda socialismu První Vietnamce potkal už za minulého režimu, když pracoval jako dělník v mladoboleslavské automobilce, a už tehdy si všiml jejich typické vlastnosti – pracovitosti. „Projevovalo se v nich mimo jiné, že ve Vietnamu nebylo komunistickou vládou nikdy zruše-
V posudku měl napsáno, že je jeho otec brzdou socialismu, a přes výborné výsledky na základní škole se směl nanejvýš vyučit – v jeho případě soustružníkem kovů V mládí měl ale jiné starosti než přemýšlet, jak by se s nimi dalo spolupracovat. V posudku měl napsáno, že je jeho otec brzdou socialismu, a přes výborné výsledky na základní škole se směl nanejvýš vyučit – v jeho případě soustružníkem kovů. Když si při práci v královéhradeckých Závodech Vítězného února podal přihlášku na vysokou školu, ředitel si ho předvolal, co si to vůbec dovoluje. Jeho
PR62340
23
otec se „provinil“ tím, že byl, jak Marcel Winter tvrdí, jediným soukromým zubařem v totalitním Československu, za což může příhoda, kdy za války spravoval zuby Antonínu Zápotockému. Podle Marcela Wintera se to odehrálo takto: Gestapo přivezlo Zápotockého k výslechu z Prahy do Hradce Králové a Winterův otec byl povolán, aby pochroumanému budoucímu prezidentovi spravil zuby. Ještě předtím ho navštívila jistá odbojová skupina, která ho přemluvila, aby pod nasazovaný můstek a korunku vpravil ještě malinký papírek se vzkazem… Když přišel únor 1948, otec se Zápotockému připomněl a Klement Gottwald mu
Šel jsem jednou po Hanoji, šest dívek naproti mně, jedna mě zastavila, naznačila, já už věděl, o co jde, tak jsem jen vystrčil břicho… následně podepsal soukromou praxi na doživotí. „Kdyby na ten papírek gestapo přišlo, tak bych tady asi nebyl,“ konstatuje. Historku zná jen z vyprávění otcových přátel, protože otec o tom mluvit nechtěl, nicméně podporuje ji ještě jiná příhoda. „Když mi bylo asi třináct let, vtrhli k nám agenti StB, zapečetili otci praxi, máma brečela, já byl překvapený, ale táta sebral ten papír na doživotí, vzal právníka a vyrazili do prezidentské kanceláře. Za čtyři dny stejní pánové znovu přišli a praxi odpečetili.“ Na jednu stranu tak jeho otec požíval v totalitním režimu jistou výhodu, na druhou stranu byli on i jeho syn trnem v oku všem, kdo jim tuhle výhodu nepřáli. V srpnu 1968, kdy Marcel Winter sloužil na vojně v Týništi nad Orlicí, mu režim uštědřil další facku. „Přísahal jsem, že budu bránit republiku, takže když k nám při-
24
>> Záběr jeho aktivit je široký. Před pěti lety například vystoupil na vietnamském velvyslanectví na konferenci Válka proti drogám u Vietnamců. Foto archív Marcela Wintera (4)
jely obrněné transportéry okupantů, nechal jsem si dát křeslo před závoru, posadil jsem se a že je nepustím. Najeli ke mně hlavní jen kousek od obličeje a já to vydržel čtyři hodiny, i když se mi to zdálo jako dva dny. Odjeli, jenže druhý den je vysocí důstojníci stejně vpustili. Stačil jsem udělat ještě jednu věc – jako knihovník jsem vzal všechny spisy Lenina a Stalina a prostě je spálil.“ Nepřidalo mu ani to, že se podle jeho slov jako jediný voják v uniformě zúčastnil v lednu 1969 smutečního průvodu Prahou k uctění památky Jana Palacha. Normalizace jakékoli jeho kariérní plány vygumo-
vala. Z fabriky v Hradci byl vyhozen, dostal zákaz pracovat v okruhu šedesáti kilometrů od města, později i zákaz práce v kolektivu, protože negativně ovlivňuje mladé. Do revoluce vystřídal patnáct povolání, třikrát se stěhoval. „Uteklo mi mnoho z růstu mých dětí, viděl jsem je
>> Za Winterovu popularitu ve Vietnamu může prý i jeho podoba s Buddhou.
>> Ve Vietnamu se seznámil s politickými špičkami. Například s viceprezidentkou Nguyen Thi Doan…
<< …nebo s místopředsedou parlamentu Uong Chu Luuem, který se přišel podívat na Winterovu expozici během veletrhu v Hanoji.
mluvím. Takže všechno špatné je pro něco dobré,“ říká.
Tlustí mají výhodu Prosazovat české výrobky na trhu s devadesáti milióny obyvatel bylo zpočátku v konkurenci jiných zemí obtížné, ale když viděl, kolik lidí tam mluví česky a že třeba ministr zahraničí vzpomíná na studia
PR62227
třeba jednou za čtrnáct dní nebo za měsíc, ale dostal jsem tvrdou školu života.“ Pracoval jako brusič, lisař, svářeč, skladník, později se uchytil v gastronomii. Zkušenosti se mu ale nakonec hodily, protože když dnes někdo z Vietnamu shání třeba soustruh, Winter se v nich vyzná a Vietnamci to oceňují. „Když jim je nabízím, tak vím, o čem
25
v Ostravě, byl přesvědčený, že to má smysl. O Vietnamu toho přitom moc nevěděl a skoro deset let mu trvalo naučit se rozeznat, kdy se Vietnamec směje zdvořile, kdy přátelsky a kdy nepřátelsky. „Oni se totiž smějí neustále, je to velmi příjemné, ale rozeznat, jakým způsobem se na vás smějí, je potřeba.“ Během let si ho tamní obyvatelé zcela získali – upřímností, pracovitostí, úsměvem i tím, že máme překvapivě mnoho společného. „Jejich nejoblíbenější nápoj je pivo, nejoblíbenější sport je fotbal. U nás se říká co Čech, to muzikant, u nich co Vietnamec, to zpěvák. Je běžné,
Chodí mi různé dopisy, k šedesátinám jsem dostal výhrůžky, přišel mi i lístek, kde jsem na šibenici. Když jsem upozornil na xenofobní internetové stránky, tak oni na oplátku zveřejnili moji adresu že vás generální ředitel firmy nebo náměstek ministra vezme do karaoke baru, kde jsou místo jídelníčku písničky, na televizi to běží s titulky a zpívá se.“ Vietnamsky neumí, ale to podle něj není vůbec potřeba. Vystačí si s angličtinou a leckde i s češtinou. K porozumění ale překvapivě přispívá i jeho vzezření, však mu také někteří Vietnamci přezdívají „český sumo“. S kolegou panem Hai, jemuž říká Honza, se jednou jeli podívat na výletní lodi do známé zátoky Ha Long. Marcel Winter byl jen v plavkách, když si všiml, že kolem něj nějak podezřele obchází kapitán lodi. Když se pak v nestřežené chvíli protahoval, kapitán k ně-
26
<< „Pan Marcel Vietnam“ zní novinový titulek k obsáhlému článku o jeho aktivitách. Tímto přízviskem ho ho překřtili vietnamští novináři.
mu přiskočil a pohladil ho po břiše. Winter se rozčileně obrátil na vietnamského kolegu a ten se jen omlouval – zapomněl mu říct, že se u nich tlouštíci hladí pro štěstí po břiše. Brzy sám zjistil proč. Vietnamci
jsou buddhisté a sošky sedícího Buddhy, které se prodávají na každém rohu, jsou mu až nápadně podobné. „Šel jsem jednou po Hanoji, šest dívek naproti mně, jedna mě zastavila, naznačila, já už věděl, o co jde, tak jsem jen vy-
>> S vietnamskými překlady Jaroslava Seiferta a Haškova Švejka. Jejich překladatel studoval v Československu. Foto archív Marcela Wintera (2)
strčil břicho…“ vypráví, ale dodává, že tohle se mu rozhodně neděje každý den. Tlustí lidé jsou nicméně ve Vietnamu oblíbení a „český sumo“ je tak díky tomu snadno zapamatovatelný. Ačkoli se zpočátku soustředil na Vietnam, zjistil, že bez hlubší spolupráce s Vietnamci v Česku se jeho práce neobejde. Protože ve Vietnamu existuje Společnost vietnamsko-českého přátelství, rozhodl se u nás s přáteli založit Česko-vietnamskou společnost a pomoct Vietnamcům v integraci do společnosti. Řešili třeba fakt, že naprostá většina z nich neměla zdravotní pojištění nebo chodila do nemocnice na cizí průkazku. Oslovili pojišťovnu VZP, spustili mezi Vietnamci kampaň a podařilo se jim za šest let zvýšit počet pojištěných ze sedmi na jedenasedmdesát procent. Čeští Vietnamci se na Wintera jako předsedu začali obracet i s osobními problémy, vnímali ho jako svého zastánce a právě proto se vžila přezdívka „táta Vietnamců“. „Ale kdyby to nebylo tady,“ přiloží ruku na srdce, „tak to nedělám.“
pravidelně účastní největších vietnamských veletrhů, kde propaguje české výrobky, a už mnohokrát byl za to ve Vietnamu oceněn. Před několika lety navíc obdržel tři státní vyznamenání včetně Medaile přátelství, kterou mu na návrh vlády udělil vietnamský prezident. Život „českého důchodce v Hanoji“, jak se označuje, si
pochvaluje i proto, že je tam levněji než u nás a z českého důchodu se tam dá slušně žít. Nechybí mu ani pivo, protože ve Vietnamu je řada českých restaurací, kde místní provozovatelé točí pivo z vlastního minipivovaru, vaří dršťkovou nebo guláš z kližky. Snad jen knedlíky by podle něj mohly být lepší.
Do Vietnamu před odstěhováním pravidelně létal, celkem čtyřiačtyřicetkrát, ale dospěl k tomu, že je lepší se tam usadit. Protože je nejen v důchodu, ale také rozvedený, nic ho tu nedrželo. „Mám tři děti a pět vnoučat, a když jsem jim oznámil, že sem budu jen občas jezdit, říkaly: Fajn, aspoň budeme mít kam jezdit na levnou dovolenou.“ n PR63905
Český guláš ve Vietnamu Svým zájmem o Vietnamce si udělal i mnoho nepřátel. Tolerance Čechů vůči cizincům se zvyšuje, ale pokud někomu vadí Vietnamci, pak mu obvykle vadí i Marcel Winter. „Chodí mi různé dopisy, k šedesátinám jsem dostal výhrůžky, přišel mi i lístek, kde jsem na šibenici. Když jsem upozornil na xenofobní internetové stránky, tak oni na oplátku zveřejnili moji adresu. Jsem na to zvyklý,“ říká naprosto klidně a zamýšlí se: „Víte, tihle lidi mají jednu smůlu – já jsem ten život neměl jednoduchý. Možná že rodiče těchto grázlů dřív seděli na tribunách 1. máje, ale já jsem zažil výslechy a vyhrožování na StB, takže už se nebojím nikoho.“ Nikdy nedostal na svou propagační činnost ve Vietnamu ani korunu od státu a mrzí ho, že jeho druhá vlast si ho váží víc než ta první. Českou státní proexportní politiku ve Vietnamu považuje za špatnou a tvrdí, že na jeho doporučení nikdo ze státních úředníků adekvátně nereagoval. Na své náklady se dál
27
