TÉMA
>> „Čím menší fyzické dispozice, tím to bolí víc, protože dítě překonává překážky, které mu nastražilo jeho vlastní tělo,“ říká vedoucí přípravky Jana Jodasová. Foto Právo – Petr Horník (3)
Tady se rodí baletky Disciplína, dřina i bolest. A to už od šesti let. Taková je Baletní přípravka Národního divadla, která letos slaví šedesát let a její legenda Naděžda Sobotková devadesátiny. Dostat se do výběrové školy, kterou kromě slavných tanečníků prošel třeba i kambodžský král, je snem mnoha holčiček i jejich maminek. >> Jiří Sotona „Jůlinka.“ „Amálka.“ „Terezka.“ Šestileté dívenky v bílých trikotech skotačí v zrcadlovém sále, ale jakmile jejich učitelka a vedoucí baletní přípravky Jana Jodasová přečte jejich jména, jedna po druhé poslušně vyběhnou ze skupinky, ukloní se a zařadí.
10
Začíná další hodina prvního ročníku baletní přípravky, který navštěvuje čtyřiadvacet holčiček. Možná si to plně neuvědomují, ale měly štěstí. Mnoho dívek touží tančit jako princezna a mnoho rodičů touží vidět svoji dceru, jak se v bílých šatičkách ladně pohupuje po jevišti. Tím spíš, že baletní přípravka Národního divadla je nejslavnější baletní školou u nás a punc
<< Naděžda Sobotková pracuje v baletní přípravce už šedesát let. Šťastnější a méně šťastná období rozlišuje jen podle toho, jak nadaní žáci v ročnících byli.
>> Bílé trikoty, vlasy upravené do culíku a žádné zlobení. Od začínajících baletek se vyžaduje důslednost a disciplína.
jí dodávají i některé vzácné návštěvy z posledních let. Podívat se tu byla třeba manželka prince Charlese nebo kambodžský král, který je i jejím absolventem. Zdaleka ne každé dívce (případně chlapci – momentálně jich
Musím přiznat, že je pro mě někdy těžké, když musím mamince vysvětlit, že její dcera je trochu kulaťoučká. Jana Jodasová, vedoucí přípravky tu je v celé škole jen několik) se tenhle sen splní. Balet je náročný a nekompromisní už ve svých začátcích, pokud jde o výběr talentů. Zklamaní rodiče jej můžou vnímat až jako diskriminační. „Někdy mi volají rodiče čtyřletého dítěte a ptají se, co mají udělat pro to, aby se sem za dva roky dostalo. Říkám jim, ať cho-
delně. Novodobá historie školy se datuje od roku 1953, kdy ji obnovily tehdejší absolventky taneční katedry AMU Olga Pásková, Věra Ždichyncová a Naděžda Sobotková. Poslední jmenovaná právě slaví devadesátiny a je ve škole stále aktivní. „Vedoucí jsem byla od roku 1983 až skoro doteď. Kvůli problémům s plotýnkami jsem to předala Janě Jodasové, dělám uměleckého poradce a pomáhám v administrativě,“ říká mi Naděžda Sobotková, která v sobě stále nezapře taneční živel, ve škole je denně a o svém bohatém uměleckém životě chystá knihu. Vždyť v Národním divadle působí nepřetržitě od roku 1939. Nejdřív jako baletka, posléze si k tomu přidala učení dětí v přípravce. „Kolikrát jsem ze školy běžela na večerní vystoupení? No jéje, skoro pořád!“ vzpomíná. Počet žáků, kteří jí za šedesát let prošli rukama, odhaduje na více než patnáct set. Nebylo výjimkou, že postupně učila i děti svých žáků – a nejen děti. „Já už se tomu vážně směju, ale stalo
dí ve školce do kroužků, do tanečků, ale dítě samo konkurz moc ovlivnit nemůže,“ vysvětluje Jana Jodasová. Základním předpokladem jsou totiž fyzické dispozice. „Hybnost v kyčelních kloubech, ta je skutečně vrozená a nedá se nijak vydřít, určitá linka nohy, estetický vzhled. Musím přiznat, že je pro mě někdy těžké, když musím mamince vysvětlit, že její dcera je trochu kulaťoučká. Občas to nechtějí pochopit a říkají: Vždyť je jí šest let, tak jak můžete vědět, jak bude vypadat za pár let?“ Vedoucí přípravky je sama bývalou baletkou Národního divadla a netají se tím, že si při konkurzu prohlédne i maminku, protože jablko obvykle nepadá daleko od stromu, a úplně nejradši je, když přijdou oba rodiče. Ale v baletu nejde jen o estetiku. Dítě musí být schopné vnímat hudbu a mít v sobě rytmus, což mnozí adepti také nesplňují.
Učí děti i vnuky svých žáků Baletní přípravka působila při Národním divadle už od jeho otevření, ale zpočátku nepravi-
11
>> Vidět dítě na prknech „Národního“, to je sen mnoha rodičů. Šance tu je, protože škola pořádá v divadle na konci roku závěrečné představení. Foto archív Baletní přípravky ND
se mi, že mi moje bývalá kolegyně přivedla vnučku.“
Dřina, nebo bolest? O tom, jak probíhá konkurz do přípravky, ví svoje i současná první sólistka baletu Národního divadla Nikola Márová. „Mě kromě paní Sobotkové učila i paní Špryslová a musím říct, že obě dvě jsou docela rázné. Vzpomínám si, že jsem si na sebe na konkurzu oblékla nátělník naruby a okamžitě jsem za to dostala vynadáno, takže jsem se trochu bála do baletu vůbec jít.“ O to větší radost pak měla, když ji během výuky občas pochválily. „To jsem z toho žila ještě dva dny.“ Na dřinu podle svých slov zvyklá byla, protože dělala i jiné pohybové aktivity, ale přiznává, že přípravka byla z toho všeho nejnáročnější. Na otázku, jestli ji balet od začátku bolel, s trochou ironie odpovídá: „Mě nebolel ze začátku, mě bolí teď.“
>> Jiří Kylián nezapomíná, kdo jej naučil tančit. Slavný choreograf patří mezi nejznámější absolventy školy. Foto Profimedia.cz
12
Balet je dřina a odříkání, to vám potvrdí každý, kdo k tomuhle oboru jen přičichl. Není to ale pro šestileté holčičky až moc „kruté“? „Ano, bolí to,“ připouští Jana Jodasová, „ale není to jako v gymnastice, kde je podle mě fyzická bolest větší. Svaly se musí natáhnout, nožičky zformovat, takže to trochu bolí, ale v žádném případě u nás děti bolestí nepláčou,“ upozorňuje a dodává, že se jí ještě nestalo, že by si
>> Primabalerína Národního divadla Nikola Márová se z baletní přípravky odpíchla k zisku Thálie za Labutí jezero. Na snímku s tanečním partnerem Michalem Štípou. Foto ČTK
někdo z rodičů na její metody stěžoval. S dřinou nesouvisí jen bolest, ale i disciplína, soustředění a samostatnost. I to se tu děti naučí. Baletní přípravka není žádný kroužek, ale výběrová škola, která pět let cíleně připravuje svoje žáky na úspěšné zvládnutí přijímaček a studia na taneční konzervatoři.
13
„Je pravda, že tam je to pak něco úplně jiného, ale základ baletu mi opravdu dali v baletní přípravce,“ nezapomíná Nikola Márová na svoje začátky. Otázku budoucího uplatnění Jana Jodasová často řeší i s rodiči žáků, když v jedenácti letech přemýšlejí, na jakou střední školu podat přihlášku. „Ptají se, jestli by to třeba dcera neměla mít jen jako koníček. Je to obtížné, těch míst zase tolik není, někde se snižují stavy, u nás v souboru je hodně cizinců,“ popisuje realitu současného baletu.
Vklad do života I když nakonec z absolventů baletní přípravky profíci nevy-
Svaly se musí natáhnout, nožičky zformovat, takže to trochu bolí, ale v žádném případě u nás děti bolestí nepláčou. Jana Jodasová, vedoucí přípravky rostou, stejně si podle její vedoucí do života leccos odnesou. A není to jen v tom, že budou mít pružné tělo a budou je méně bolet záda. „Zaprvé je to celoživotní zážitek z toho, že vystupovali na jevišti Národního divadla, protože to je něco výjimečného, co může posoudit jen někdo, kdo na tom jevišti stál. Já to na dětech vidím, jak jsou v transu, jak je to nabíjí. Je to něco, za co stojí sem jít,“ myslí si. Není totiž výjimečné, když si děti z přípravky „vypůjčí“ choreografové i pro některé baletní nebo operní představení. Na konci roku pak přípravka v divadle pořádá závěrečné představení všech ročníků, takže šance, že se žák skutečně ocitne na prknech Národního divadla, je velká. Vidět dítě v „Národním“ je zážitek i pro rodiče. „Jsme samozřejmě pyšní, je to nádherný pocit,“ souhlasí bývalá modelka Jarka Rytychová, která do přípravky vodí devítiletou dceru. „Je ze školy nadše-
14
>> Návštěvu školy, ve které se jako chlapec učil tančit, si nenechal ujít kambodžský král Norodom Sihamoni. Vedle něj vpravo dlouholetá pedagožka Dagmar Špryslová a zcela vlevo současná vedoucí Jana Jodasová. Foto archív Baletní přípravky ND (2)
<< „Tykám mu, ale jenom soukromě, jinak je to pro mě Jeho Veličenstvo,“ říká Naděžda Sobotková o kambodžském králi.
král vzal stranou a krásnou češtinou jí řekl: „Paní profesorko, a teď půjdeme do kamrlíku na pumprlíka.“ Dodnes jí pravidelně telefonuje na její narozeniny a rád
Po oficiálním setkání a fotografování si ji tehdy král vzal stranou a krásnou češtinou jí řekl: „Paní profesorko, a teď půjdeme do kamrlíku na pumprlíka.“ napíše pár slov i do její chystané knihy. Většina žáků přípravky si Naděždu Sobotkovou pamatuje jako velmi přísnou, ale zároveň spravedlivou pedagožku. Tak na ni vzpomíná i jiný slavný absol-
ná, jako dřinu to nebere. Naopak když někdy nemůže přijít, tak ji to opravdu mrzí.“ Přijímačky na konzervatoř za dva roky zkusí, ale nutit ji do toho nebudou. „Nejsme ti přehnaně ambiciózní rodiče, uvědomujeme si, že je to náročné a že se pak koníček změní v zaměstnání.“ Druhým vkladem do života je podle Jany Jodasové celkový estetický pohled na život. „Tanec je k tomu vychovává a ovlivňuje i po citové stránce,“ je přesvědčená.
Slavní žáci nezapomínají Nejen na taneční školu, ale nakonec i na královský trůn to dotáhl asi nejexotičtější student baletní přípravky, kambodžský král Norodom Sihamoni. V mládí žil a studoval v Praze a v přípravce jej vedla mimo jiné Na-
děžda Sobotková. Později ve Francii se dokonce stal profesorem tance, dodnes mluví perfektně česky, a když před několika lety přijel na oficiální návštěvu jako představitel své země, nemohl vynechat ani baletní přípravku. „Byl to exotický žák, ale mně ani dětem to nějak nepřišlo. Byl nadaný, přišel, postavil se k tyči a bylo to,“ vzpomíná Naděžda Sobotková a chlubí se, že mu smí tykat. „Ale jenom soukromě, jinak je to pro mě Jeho Veličenstvo.“ Na jeho poslední návštěvu má milou vzpomínku, která souvisí s tím, že svojí maličké kanceláři odjakživa přezdívá kamrlík a ráda v něm pije malou kávu, které pro změnu říká pumprlík, což už podle jejích slov ví celé Národní divadlo. Po oficiálním setkání a fotografování si ji tehdy
vent, světoznámý choreograf Jiří Kylián, žijící v Nizozemsku. „Vzpomínky na baletní přípravku mám jen ty nejlepší! A samozřejmě také na Naděždu Sobotkovou. Děkuji jí za všechno, co nám dala a přeji jí ještě nesmírně mnoho krásných chvil v jejím budoucím životě. Nejen že byla sama skvělou tanečnicí, ale měla přirozený talent své zkušenosti předávat nám, mláďatům. Přes její relativní přísnost v tréninku k nám byla otevřená a dovedla poradit nejen v profesionálních, ale i v lidských otázkách.“ S nadsázkou přiznává, že měl přesto u paní profesorky jeden vroubek. „Ona totiž dovedla zvedat nohy nesmírně vysoko… ale já taky! Takže jsem měl pocit, že na mě trochu žárlila. Později jsem se naučil je zvedat o něco níže, aby mezi námi nenastal nepřekonatelný rozpor.“ Ke svému blahopřání k narozeninám dodává: „Můj otec vždy říkal, že ta první stovka našeho života je ta nejtěžší. Do této stovky bude mít Naďa brzy už jen deset let – a pak to všecko začne na plný pecky!“ n
