TANCE DOMOVA REPREZENTUJÍ VZDĚLAVATELSKÝ SBOR NA XIV. VŠESOKOLSKÉM SLETU

Ročník 2006

V Praze dne 30. 3. 2006

Číslo 1

TANCE DOMOVA REPREZENTUJÍ VZDĚLAVATELSKÝ SBOR NA XIV. VŠESOKOLSKÉM SLETU

Záběr z předpremiéry sletové skladby dne 17. 9. 2005 v Ostravě

Foto F. Řezníček

Vzdělavatelům! „Úspěchu dosáhl ten, kdo dobře žil, často se smál a hodně miloval, kdo získal důvěru a lásku dobrých lidí, kdo splnil své poslání a dokončil svůj úkol, kdo zanechal svět lepší, než ho nalezl!“ (Bessie A. Stanleyová) Takových krásných myšlenek můžeme v literatuře najít spoustu. Zdá se, že se mnozí pokoušeli několika slovy nebo větami vyjádřit svou životní filosofii – a protože to většinou byli lidé inteligentní – a co víc – moudří, chytří a vyznávající životem ověřené hodnoty, na nichž stojí svět – i my se často utíkáme k těmto myšlenkám ve snaze formulovat svůj životní postoj a názor. Všichni víme, že právě v současnosti to nemáme lehké – ale ono to vlastně nebylo lehké nikdy. Za celý svůj život jsem neslyšela o tolika živelných pohromách jako v poslední době. Hurikány, tsunami, velká voda, občas nějaká ta sopka, hrozící epidemie ptačí chřipky. Někdy se mi zdá, že se nám příroda snaží dokázat, že člověk není ani zdaleka na světě suverén-

SOKOLSKÝ VZDĚLAVATEL - VĚSTNÍK VZDĚLAVATELSKÉHO SBORU ČOS

ním pánem a stále ještě není schopen se úspěšně bránit a ubránit všem jejím krutostem.A jakoby to nebylo dost a lidé neměli dost smysluplné práce, připočítejme k tomu války, povstání, politické boje, honbu za penězi a kariérou, opovrhování národními kulturními a ideovými tradicemi, absolutní nedostatek tolerance – tedy to vše, co lidstvo nepotřebuje a nechce. Jsme občané malé země, která je však zapsána do povědomí lidstva svou bohatou historií, velkými lidmi světového formátu, novátorskými myšlenkami i bojem za jejich uskutečnění a za svobodu. Dovedeme však tyto myšlenky, tradice a víru ve velké lidské hodnoty předávat dál našim dětem? Budemeli o tomto problému přemýšlet, musí nás nutně mrazit v zádech. Jsme členy organizace, která si vždy na těchto hodnotách zakládala, vyznávala je a byla ochotná usilovat o jejich uskutečnění, někdy skutečně až k hořkému konci. Před více než sto lety pochopil dr. Tyrš, že cesta ke svobodě a platné národní existenci vede pouze přes společenství kvalitních lidí. Kvalitních – to znamená vzdělaných, pracovitých, odhodlaných hájit svoje přesvědčení, nebát se – a v tomto duchu vychovávat i svoje děti. Bohužel, dnešní doba staví všechny tyto tradiční hodnoty na hlavu, protože v žádném případě nepřinášejí osobní zisk, vzestup kariéry, ale naopak většinou za své přesvědčení vždy „platíme“. Čím jsem starší a čím víc se pohybuji v dnešním sokolském světě, tím víc o sokolství jako o životním názoru, směru a stylu přemýšlím. Tím víc jsem také přesvědčena, že pokud budeme pevně stát na svém, musíme společnost přesvědčit o tom, že jsme organizací progresivní, moderní v tom nejlepším slova smyslu a budeme mít stále co říci naší české společnosti – tím víc, že žijeme v době integrace do evropského společenství, a tato integrace není vždy chápána tak, jak si ji představuje suverénní národ – ať už je jakkoliv malý! Když jsme v devadesátých letech začínali, řekl mi jeden kolega – tělocvikář, kantor na vysoké škole v Liberci. „Sokolská myšlenka je úplná, celá – nelze k ní nic přidat a nic z ní vypustit!“ Měl pravdu! Samozřejmě, že dnes necvičíme a nemůžeme cvičit jako v době sokolských začátků, sokolskou praxi ovlivňují a musí ovlivňovat nové poznatky odborné a metodické. I to je však zákonité. Nezapomeňte, že Tyrš řekl: „Věčný ruch, věčná č. 1 / 2006

nespokojenost!“ nebo taky: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál!“ Týká se to, pochopitelně, i slovní argumentace. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se přesvědčuji o tom, že to nejobtížnější v naší práci není to, jak naučit kotoul nebo veletoč, ale to, jak získat zájem a pak i přesvědčení a lásku našich lidí k sokolské (a lidské) myšlence, přesvědčení o tom, že člověk má být „dobrý a nápomocný“, jak kdysi napsal Goethe. A co je ještě obtížnější - když se člověk propracuje k nějakému poznání, měl by za ním stát! Nepotřebujeme pasivní vyznavače, ale aktivní cvičitele, vzdělavatele, trénery - a především cvičence a sportovce, kteří neváhají přiložit ruku k dílu. Píšu tato slova pro nově vydávaný časopis Sokolský vzdělavatel. Jsem přesvědčena o tom, že vlastní vzdělavatelskou práci musí vykonávat cvičitelé, kteří mají ke svým cvičencům nejblíže. Doba proslovů „před šikem“ je nenávratně pryč, ostatně pryč byla už v době mých dorosteneckých let. Úkolem vzdělavatelů a vzdělávacího sboru je dodávat praktikům v tělocvičnách „munici“ – totiž poskytovat jim dostatek informací a poznatků, které by pak mohli předávat dál. Není a nebude to snadné – hlavně proto, že i mezi našimi cvičiteli jsou lidé, kterým právě tato část jejich úkolů jaksi uniká a domnívají se, že jejich technická, odborná způsobilost je dostačující. Není to pravda. Ze zkušeností víme, že aktivní, čilé skupiny cvičenců vznikají tam, kde kromě fyzického zatížení se cvičencům dostává i „potrava pro duši“, něco, co cvičence přitahuje. Vždy záleželo na pedagogickém taktu cvičitele, jeho způsobu vystupování, přesvědčivosti a umění komunikace s cvičenci. Je to asi stejné, jako u kantora ve škole! Vzdělavatelský sbor je jedním ze tří nosných útvarů programu ČOS. Nejen proto, že to tak bylo v minulosti, ale proto, že ho prostě potřebujeme! Opominu teď jeho velmi záslužnou a úspěšnou práci se sokolskými soubory, které představují část sokolského a také národního kulturního dědictví. Jejich hlavní přínos je v tom, že místo pasivní konzumace kultury aktivně pracují v zájmových oborech – myslím, že se to dá chápat i jako část dědictví národního obrození! Právě aktivní přijímání hudby, tance, mluveného slova pomáhá ovlivňovat duševní bohatství každého člověka a jeho bezprostředního okolí – a o to tu jde! Vracím se však ke spolupráci vzdělavatelského sboru s cvičiteli a jeho vlivu na ně! 2


Tomu zůstáváme mnoho dlužni!! Je mi jasné, že všichni víme, co chceme, známe myšlenky a ideje, na kterých nám záleží – neznáme však dost dobře způsob, jak je předávat dál, aby výsledek byl adekvátní vynaložené námaze. Uvědomme si, že žijeme v době televize a internetu, kdy se naši členové snadno dostávají k nejrůznějším informacím – o to je naše situace obtížnější! Myslím, že mohu zodpovědně prohlásit, že to, co naší nejmladší cvičitelské generaci chybí, je dostatek dobře, stručně a přehledně zpracovaných informací (a nejen sokolských), které by jim ulehčily práci. Při dnešním životním tempu nemůžeme předpokládat, že si tito lidé najdou dostatek času, aby se zatěžovali hledáním faktů i informací, které by jim pomohly. Nevím, kolikrát jsem už opakovala, že prostě potřebujeme – a to nutně! – něco jako „sokolské minimum“ pro všechny (uvědomme si různé vzdělání a různé životní zkušenosti našich cvičitelů)! I když tento požadavek náčelnictva byl mnohokrát vysloven, stále se nic neděje! „Není čas“ – to jsou naše stálé výmluvy. Sypu si popel na hlavu i já sama, ale vzhledem k množství práce na

náčelnictvu na to prostě nestačím – i když mám v počítači základní body tohoto minima připraveny. Určitou práci v poslední době udělala výchovná komise vzdělavatelského sboru, ale zdá se, že tento úkol byl opět odložen. V poslední době se totiž nic neděje. Vím, že je před sletem, ale ujišťuji Vás, že dost času nebudeme mít nikdy. A protože je to právě čas, který nám doslova běží mezi prsty, uniká nám mnoho příležitostí působení na členstvo, mládež a možná i veřejnost. Ať chceme, nebo nechceme, musíme to připustit! Velký zájem o cvičitelsko – vzdělavatelský seminář dokazuje, že cesta k ovlivnění cvičitelů je možná jedině spojením praktického programu s moderní interpretací myšlenek, poznatků a ověřených faktů, které poskytují cvičitelům náboj pro kvalitu cvičitelské práce a zvyšují jejich vzdělání. Berte, prosím, tato slova jako upozornění na jeden z nejdůležitějších společných úkolů, který je před námi – pokud nám ovšem skutečně záleží na budoucnosti Sokola.

Záběry z předpremiéry sletové skladby dne 17. 9. 2005 v Ostravě 3

Jarina Žitná, náčelnice ČOS

Foto F. Řezníček č. 1 / 2006


Účast Vzdělavatelského sboru na dění před XIV. všesokolským sletem Přehlídka sokolského divadla pro děti 2006 v Lázních Toušeni (sokolovna) 22. a 29. dubna 2006

č. 1 / 2006

4


Vlastenci a vlastenectví. Tyto dva pojmy vzbudily od posledního obnovení Sokola mezi staršímy členy – pamětníky „zašlé sokolské slávy” - mnoho diskusí. A to hlavně ve smyslu toho, jak dostat vlastenectví a vlastenecké smýšlení do povědomí střední a mladší generace členů sokolských jednot. Vlastenectvím určitě nejsou takové projevy, s nimiž se setkáváme např. po vítězství reprezentantů v ledním hokeji na mistrovstvích Evropy, světa či Olympijských hrách: řev davů v ulicích, zběsilá jízda houkajících aut s vlající českou vlajkou ulicemi měst a obcí, rozbíjení výloh nebo likvidace velkého množství alkoholu. Vlastenectví není možné dávat na odiv květnatými projevy před shromážděnými davy posluchačů, nelze je nikomu násilím naočkovat, vnutit ani poručit. Vlastenectví se musí v člověku zrodit, zapustit v něm kořeny, vykvést a v případě potřeby přinášet plody. Posuďte sami, zda naši předchůdci v našich tělocvičných jednotách, ale i další občané, tak jak nám je ve své vynikající knize „To byl Sokol” přiblížila dlouholetá náčelnice ČOS, sestra Marie Provazníková, byli nebo nebyli opravdovými vlastenci: „ Zářijová mobilizace. Hitlerova štvavá akce se stupňovala. Dne 12. září měl historickou řeč, ve které vyzýval k povstání sudetských Němců pod vedením Henleina. Francie a Anglie se snažily zmírnit Hitlerovy nehorázné požadavky o návratu všech zahraničních Němců „Heim ins Reich”. Když neměli úspěch, snažili se přimět společnou nótou Československo k přijetí Hitlerových požadavků. 23. září v pozdních večerních hodinách vyhlásil prezident Beneš mobilizaci, která měla být provedena dopoledne příštího dne, ale byla ukončena už v 8 hodin ráno. 23. září jsem přednášela v Čelákovicích, asi 20 km od Prahy – o branné výchově sokolských žen. Tam byla náčelnicí ses. Lída Tůmová. Byly jsme kamarádky z I. světové války, kdy byla náčelnicí v Kostelci nad Labem; pro ni jsem měla vždycky čas. Po přednášce jsme sotva zasedly k večeři, když k nám vrazil sokolníkův syn s novinou, že prezident mluví v rozhlase. Nebylo to ohlášeno, muselo to tedy znamenat něco mimořádného. Ještě jsme vyslechli, jak 5

prezident oznamoval vyhlášení všeobecné mobilizace. Všichni jsme si ulehčeně oddechli, to je to, na co jsme čekali, po čem jsme toužili. Věděli jsme, že Hitler se svých požadavků nevzdá po dobrém, že ho k tomu může donutit jen válka. Jen aby už byla a byl konec nynějšímu napětí. Sotva dozněly hymny, vydechla sestra vedle mne ,můj muž rukuje’ a odběhla. V tu chvíli jsem si teprve uvědomila, že také rukuje můj zeť, a že má těhotná dcera zůstane doma sama. Požádala jsem Zacharovy dorostence, aby mi donesli kabát a kabelku, že musím spěchat na nádraží. Ale chlapci namítli, že tam se nedostanu, tam mne branci nepustí. Otevřeli dveře na ulici, kde se valil proud, zabírající celou šíři silnice – branci s kufříky a jejich celé rodiny. Jak mohli tak rychle kufříky sbalit? Museli je už mít připraveny. Požádala jsem tedy Zacharovy dorostence, aby mi sehnali autodrožku. Za chvíli se jeden vrátil a hlásil, že získal poslední auto na stanovišti, ale taxikář mne doveze jen na konečnou stanici elektrické dráhy, protože také rukuje a nechce být poslední. Cestou jsme sbírali u osamělých stavení brance, kteří spěchali ke svým útvarům. Než jsme dojeli ke konečné stanici pouliční dráhy, bylo auto plné uvnitř i zevně, na stupátku, na kapotě i na střeše. Zetě jsem ještě zastihla doma; věděli, že se vrátím a čekali na mne. Projížděli jsme liduprázdnou Prahou, jen na Václavském náměstí jsme potkali několik rodin, které se vracely z nádraží. Bylo asi 11 hodin a všichni povolaní byli už na cestě. Má dcera byla statečná, hovořila klidně do poslední chvíle; teprve, když se vlak ztratil v tunelu, zhroutila se v pláči. Když jsem ji chtěla utěšit, namítla: ,Vždyť víš, že žádný z nich se nevrátí!’ Tak to bylo všude. Za celou cestu taxíkem jsme viděli jen jednu plačící ženu. Naše ženy mi připomínaly antické matky, které dávaly synovi štít se slovy ,Se štítem, nebo na něm!’ Za několik dní byli branci doma, odvoláni na kategorický požadavek Anglie a Francie, která zrušila svou spojeneckou smlouvu s Československem. Bratři přicházeli do mé pracovny v Tyršově domě ve skupinkách, tváře strhané zoufalstvím. ,Proč nás nenechají bojovat!’ Chodili v houfech po Praze, nemohli vydržet doma, nemohli pracovat, byli ochotni jít s každým, kdo jim dá zbraně. To bylo snad jedno z největších psychických traumat, jež náš národ potkaly. Nemůže být většího zranění, než zmar č. 1 / 2006


takového nadšení, takového odhodlání, jaké se projevilo 23. září 1938. Vzpomínka na plačící muže byla jedním z důvodů mého pozdějšího rozhodnutí provést XI. slet a nezmařit lásku a oběti, kterými byl zaplacen. Dvě tak těžká traumata v deseti letech je více, než může národ přežít bez úhony. Za největšího zklamání, v největší bídě mravní i hmotné, cvičitelské sbory našly jedinou a bezpečnou cestu v práci a ve víře. 29. září vyhověl prezident Beneš volání národa po jednom z hrdinů sibiřské anabaze a pověřil generála Syrového sestavením nové vlády.” Jak bychom se v podobné situaci zachovali dnes? Nemuselo by jít ani o nasazení života, ale o mnohem menší službu vlastnímu národu, a už bychom měli bezpočet výmluv, proč nemůžeme udělat to, oč nás vlast žádá. Kde zmizelo vlastenectví, ten pocit příslušnosti k českému národu, pocit hrdosti, že jsem Čech, pocit pýchy nad tím, jak mnoho dobrého Češi doma i ve světě dokázali…” Zkuste se zamyslet nad významem pojmů vlastenec a vlastenectví, zkuste najít jejich místo v současné „moderní“ společnosti. Sokol byl od svého počátku až do zákazu činnosti v roce 1948 spolkem vlasteneckým, jehož členové se významně podíleli na formování státu ve všech jeho historických epochách. Všichni bychom si přáli, aby i dnešní Sokol zaujímal významnější místo v české společnosti, aby pomáhal vychovávat řádné občany, opravdové Čechy (tedy vlastence) a všestranně rozvinuté osobnosti. Zkusme se společně zamyslet nad tím, jak se co nejlépe zhostit tohoto těžkého úkolu v dnešní rozhárané společnosti. I k tomu by měl sloužit Sokolský vzdělavatel za přispění všech svých čtenářů.

zpráv vševědoucích médií i z vlastních zkušeností víme, že opravdovost, svědomitost, zodpovědnost jsou v dnešní době zatlačovány do pozadí a zastínit se je snaží materiální zájmy provázené pokleslým postojem k morálním hodnotám, necitlivostí i bezohledností. Tento neblahý vliv se nebezpečně šíří a jen málokteré odvětví lidské činnosti mu odolává. Proniká i do sokolských jednot a věrní stoupenci Tyršova odkazu si kladou otázku, jak tomu čelit a jak obnovit význam sokolské organizace a důvěru k jejímu poslání. Někteří požadují důkladnou modernizaci celé výchovné náplně, která by odpovídala hlasitému volání současné veřejnosti. Pro jiné je spolehlivým lékem obnovení tradičního pojetí sokolské výchovy. Ani jedno ani druhé nemůže dosáhnout žádoucí nápravy v současné neutěšené situaci, protože neřeší její skutečnou příčinu. Podstatou neuspokojivé společenské situace je hluboký rozpor mezi převládajícími materiálními zájmy a potlačenými duchovními hodnotami. Obnovení rovnováhy mezi těmito průvodními znaky života společnosti je nezbytným předpokladem pro volbu nejvhodnější cesty, která by sloučila přednosti obou uplatňovaných nápravných opatření, tj. modernizačních požadavků a tradičního pojetí.

Obnovení rovnováhy mezi materiálními zájmy a duchovními potřebami se podobá závodu na dlouhé trati. Nezbývá než trpělivě a vytrvale působit všemi dostupnými prostředky k postupné výchově, která by upozornila na nebezpečí přemrštěné honby za materiálními statky a posílila zájem o duchovní a morální životní styl. Tento způsob výchovy bude vyžadovat notnou dávku odvahy a odolnosti vůči námitkám označujícím takovou snahu za donkichotskou, pošetilou práci. Důstojné obnovení Zuzana Sekalová významu sokolské výchovy stojí za zvýšenou námahu. Skutečnost, že Sokol úspěšně překonal likvidační zásahy minulých Připomínka pro posletové všední totalitních režimů a vždy znovu po dlouhé odmlce obnovil svou činnost, je dokladem dny toho, že povědomí o významu Sokola a Člověk je tvor společenský. Každý (nebo o důležitosti poslání sokolské výchovy zcela témeř každý) rád pobývá ve společnosti jed- nevymizelo. Je třeba obětavou, vytrvalou a noho či více lidí, zvláště když je sbližuje dobře promyšlenou prací posílit toto společný zájem, a rád si vyslechne slova povědomí tak, aby záslužná činnost upřímného uznání či oprávněné výtky. sokolských jednot získala u široké veřejnosti Nemá každý štěstí čerpat podporu a po- plného uznání. vzbuzení v kroužku opravdových přátel. Ze

č. 1 / 2006

Luděk Jirsák

6


Z Tyršova klubu K besedě „Jak žili sokolové a sokolky mezi XI. a XII. všesokolským sletem“ Slovo úvodem Není mi známo, že by někdo provedl nějaké celkové zhodnocení vývoje tělovýchovy a sportu za období začínající rokem 1948 až do dnešních dnů. Za jeho počátek můžeme s určitou mírou nepřesnosti považovat únor 1948, kdy se komunisté zmocnili státní moci a svým mocenským zájmům podřídili veškerá opatření v tehdejším (ještě demokratickém) Československu. Také závěr zmíněného období totality je možno stanovit jen nepřesně, poněvadž demokratizace života v naší zemi probíhala již od konce listopadu 1989, ale ke skutečným demokratickým změnám řízení různých oblastí společenského (politického i hospodářského) života docházelo teprve v průběhu roku 1990 a let dalších. Ani sokolové a sokolky, kteří vyrostli a byli vychováni v demokratickém sokolském prostředí – do roku 1948 – se neshodují a ani nemohou shodnout na jednoznačném hodnocení tělovýchovy a sportu v uvedeném období. Jejich – totiž naše – postoje jsou velmi rozdílné hned z několika důvodů. Podstatná na postoji jednotlivců byla jejich činnost a postavení v naší tehdejší sokolské organizaci. Mnozí členové Sokola a zejména činovníci byli při politických prověrkách ze Sokola vyloučeni, jiní odešli dobrovolně, protože se nemohli ztotožnit s nastupující ideologií. Mnohým hrozila pro nesouhlas s režimem hned na začátku politických změn politická i hospodářská perzekuce, a proto odešli do zahraničí, jiní odcházeli v průběhu delší doby. Jiní činovníci se domnívali, že je třeba i v Sokole a na úseku tělovýchovy před komunisty „zachránit co se dá“ a pokračovali v činovnické, cvičitelské a trenérské práci. Snad nikdo nevěřil, že by totalitní režim mohl vydržet tak dlouhou dobu. Mládeži, která se chtěla věnovat tělocviku a sportu ani rodičům dorůstajícího pokolení nezbývalo nic jiného, než se přihlásit nebo přihlásit své děti do stávajících i nově vznikajících tělovýchovných jednot a jejich sportovních oddílů. V mnoha menších sokolských jednotách k velkým změnám nedocházelo a jejich činovníci alespoň v počátečním období nepociťovali nějaký větší politický tlak a tak se stalo, že se někteří lidé domnívali, že Sokol pracuje bez velkých zásahů. Období obnovy Sokola a Československé obce sokolské, které nastalo po listopadových událostech v roce 1989, ale které mnozí 7

starší členové připravovali již v průběhu roku 1989, kdy cítili brzký pád, nebo aspoň podstatné zmírnění totalitního režimu, bylo poznamenáno právě tou velkou rozrůzněností názorů na to, jak by měla být sokolská činnost obnovena. Nešlo však jen o různé názory rozhodujících vedoucích činitelů, ale především a zejména o naprosto rozdílné společenské i materiální podmínky, ve kterých dřívější sokolské jednoty a jejich oddíly žily. Základem poznání je shromáždění a prezentace nejrůznějších faktů a zejména k tomu má přispět naše setkávání v Tyršově klubu.

jn V neděli 27. listopadu 2005 dopoledne se v místnosti Tyršova klubu uskutečnilo druhé setkání na téma “Jak žili sokolové a sokolky mezi XI. a XII. všesokolským sletem“ (Od začátku totality k sametové revoluci a obnově Sokola). Všechny židle v zasedačce vzdělavatelského sboru byly opět plné. Smyslem setkání bylo seznámit širší sokolskou veřejnost s událostmi, které ovlivnily nejen vývoj Sokola, ale vývoj celé československé tělovýchovy po roce 1948 – vlastně již od roku 1945. S politickým pozadím tehdejší doby a vývojem, který rozhodujícím způsobem ovlivnily únorové události roku 1948 pod taktovkou tehdejšího předsedy vlády Klementa Gottwalda a Komunistické strany, účastníky setkání seznámil bratr Jaroslav Nešpor. Popsal situaci začátkem roku 1948, uvedl stranická i vládní usnesení i protikomunistické vystoupení tisíců sokolů v průběhu XI. všesokolského sletu i reakci a represe tisíců sokolů, které následovaly. Po rozhodnutí Ústředního výboru Národní fronty z 27. února 1948 „že splynou veškeré tělovýchovné organizace, svazy, spolky, kluby a všechny jejich složky v jedinou celonárodní tělovýchovnou organizace SOKOL“ byl přijat Zákon ze dne 14. července 1949 číslo 187 O státní péči o tělesnou výchovu a sport. Tehdejší ministr a předseda Státního úřadu pro tělesnou výchovu a sport Václav Kopecký tehdy uvedl: „Podepsaným zákonem se dostává Sokolu poslání, o němž snil Dr.Miroslav Tyrš, totiž toho velikého a arciť nejvýš odpovědného poslání, že veškerou tělesnou výchovu a sport má nepříště prováděti Čsl. obec sokolská a její organizační složky jako jednotná lidová tělovýchovná a sportovní organizace.“ Všechno, co nastalo se dá pokládat za zneužití Tyršova hesla „Co Čech – to Sokol“ a zneužití sokolské myšlenky vůbec. Všechny sportovní a turistické kluby, všichni sportovci i turisté se najednou a proti své vůli stali členy ČOS. Jejich majetek byl najednou podle jakéč. 1 / 2006


hosi usnesení majetkem ČOS. Kromě toho bylo stanoveno, aby byly zakládány nové „sokolské“ jednoty na závodech – za pomoci revolučního odborového hnutí a svazáckých organizací. To všechno mělo nedozírné následky na volby nových „sokolských“ činovníků a na všechno, co se v dalším období událo. Provedením tohoto úkolu – tedy „očištěním“ tělovýchovy od všech „reakčních živlů“ – (rozuměj činovníků) – byl pověřen Ústřední akční výbor Sokola, který byl složen z Akčního výboru Československé obce sokolské a zástupců akčních výborů dosavadních tělovýchovných, sportovních a turistických organizací, jakož i zástupců ostatních celostátních organizací. Bratr Jiří Sobota upozornil, že akční komise neměly žádný podklad v ústavě nebo jiném zákonném předpisu, byla to čistá zvůle komunistického režimu, který se snažil zlikvidovat demokraticky smýšlející činovníky a zastrašit ostatní. Pro ilustraci tehdejšího způsobu sjednocování československé tělesné výchovy a sportu a očišťování sokolských jednot od „reakčních živlů“ uvedl několik konkrétních příkladů z Plzeňska. Do T.J. Sokol Plzeň-Doubravka přišel 15.července 1948 dopis ze závodní rady Škodových závodů, žádající důrazně okamžité vyloučení „provokativních a reakčních živlů“ . Dne 15. srpna 1948 přišel dopis od Okresního akčního výboru Národní fronty, ve kterém bylo požadováno okamžité vyloučení jedenácti členů, převážně cvičitelů. Dne 13. října přišel dopis od Sokolské komise při Okresním akčním výboru Národní fronty v Plzni, ve kterém bylo žádáno vyloučení dalších dvanácti členů, převážně činovníků výboru jednoty s odůvodněním, že mají naprosto záporný poměr k lidově demokratickému zřízení. A po vytvoření nového výboru došlo k vyloučení dalších 41 členů! Nebo příklad z jiné jednoty: podle písemného dokladu z 26. října 1948 Okresní akční výbor Národní fronty Plzeň-město nařídil, aby činovníci Sokola Plzeň III A. Ježek, F. Galus, F. Pavlík, V. Štědrý, L. Němečková a A. Lišková byli zbaveni funkcí a vyslovena jim výstraha, protože nenašli dosud kladného poměru k lidově demokratickému zřízení. A tak by bylo možno pokračovat. V září 1948 probíhaly první politické procesy. Nejvyšším soudem v Brně byli odsouzeni sokolští činovníci, např. členové širšího předsednictva župy Moravskoslezské, kteří vydali rezoluci, že sokolské komise akčních výborů a čistky v Sokole jsou protiústavní. V župě č. 1 / 2006

Pernštejnské bylo zatčeno a ze Sokola vyloučeno 24 bratří a sester, 6 členů bylo zbaveno funkcí a 11 členům udělena důtka. Sokolská župa Pernštejnská byla rozpuštěna a její další činnost komunisty zakázána. Teprve 2. dubna 1994 byl v Lidových novinách uveřejněn léta utajovaný projev generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského z porady krajských politických a organizačních tajemníků KSČ, která se konala 22. – 23. září 1948. Stojí v něm : „Naše reakce po únoru 1948 přešla veřejně do služeb zahraniční reakce, stala se jejím zjevným agentem, jí financována, je střediskem sabotérů a záškodníků... Je třeba přiznat, že jsme nedostatečně mobilizovali stranu k boji proti tomuto odporu reakce, že jsme podcenili síly reakce, že z toho vyplynula nedostatečná bdělost strany, liberální postoj k reakci. Sokolský slet byl takovým prvním signálem... V poslední době došlo k velkorysé hromadné akci, kdy se pokusili o reprízu Sokolského sletu ve větším měřítku o Benešově pohřbu. Rázně jsme zakročili... ...Musíme potřít shovívavý, liberální postoj k reakci. V Ostravě nám soud osvobodil ty sokolské funkcionáře, kteří podepsali, že je to zde horší než za okupace. Ostravský prokurátor, komunista nám poslal dopis, že ne ostrým zakročením, ale ústupkem pomůžeme věci... Teď po pohřbu Benešově jsme dali pokyn ministerstvu vnitra pro rychlé a tvrdé tresty.“ A dále: „Nový zákon na ochranu lidově demokratického režimu je zostřenější, ale nebyl by nám nic platen, kdybychom měli takové soudce jako v Ostravě. Ministerstvo spravedlnosti suspendovalo všechny ostravské soudce. Projednali jsme osnovu zákona o výchovných táborech. Do těchto táborů budou dáváni lidé práci se vyhýbající a ti, kteří jim nadržují, všichni, kdož rozvrací politicky a hospodářsky náš lidově demokratický režim, všichni, kdož neplní dodávky. V novém zákonu na ochranu republiky bude dále ustanovení, že vedle trestů na svobodě budou vynášeny i tresty, trestní zařazení do pracovních táborů. To znamená, že po odpykání trestů na svobodě mohou být viníci ještě zařazeni do pracovních táborů. Budou zřízeny tříčlenné komise pro zjišťování takových případů, které budou mít právo odsoudit na tři měsíce až dva roky, budou mít možnost vyslovit trvalé vyhoštění z místa, ztrátu živnosti, dosazení národní správy. Myslím, že v první době jich tam pošleme 20 – 30 tisíc... ... dále budeme zvyšovat počet závodních milicí. Je jich velmi zapotřebí... ... očista Sokola pokračuje, ale je to jen flikování. Musíme celý přebudovat na podkladě závodních organizací sokolských jednot, a tak vytvoříme jednotnou tělovýchovnou organizaci, jakou potřebujeme ...“ 8


To byl de facto Slánského (komunistický) program likvidace Sokola, který byl uskutečněn dalším zákonem na přelomu roku 1952 – 1953. Na IX. sjezdu „sjednocené ČOS“, který se konal koncem června 1951 (tedy před 55 lety) uvedl generální tajemník ČOS Oldřich Vyhnálek : „Našli bychom v každém kraji velmi aktivní jednoty, které fungují, ale také jednoty, které nikoho nezískaly, protože se získávat nenamáhaly a dále setrvávají v izolovanosti od pracujících, neboť jsou ještě v rukou živlů novému Sokolu a možná někde i republice nepřátelských. Na aktivizaci těchto jednot se budeme muset také zaměřit a pomoci jim odstranit vše, co rozvoj brzdí.“ (Byly to vesměs vesnické jednoty a tam, kde nebyla žádná velká fabrika, si ty jednoty jely po svém a snažily se zachránit co se dá.) „...do sjezdu jsme chtěli založit 1000 nových jednot a mohu vám s radostí oznámit, že za sedm měsíců bylo do konce května založeno 1750 nových sokolských jednot ...“ V listopadu 1952 (tedy necelý rok a půl po IX. sjezdu ČOS) vydal ÚV KSČ spolu s vládou Usnesení o opatřeních k rozvoji tělesné výchovy a sportu, které uložilo zavést jednotné státní řízení tělesné výchovy a vytvořit novou organizační strukturu pro její provádění. Téměř současně Národní shromáždění schválilo Zákon č. 71 Sb. ze dne 12. prosince 1952 O organizaci tělesné výchovy, který nově stanovil kompetence a úkoly Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport a v § 9 stanovil (1) „ Dobrovolná tělesná výchova a sport se provádí v tělovýchovných a sportovních organizacích, které se vytvářejí zejména při Revolučním odborovém hnutí, dále jako organizace státních pracovních záloh nebo obyvatelstva na vesnici (Sokol), a v příslušných organizačních útvarech ozbrojených sborů; provádí se též ve školách a v jiných vhodných složkách. (2) Na úseku tělesné výchovy a sportu zaměřeném k zvýšení brannosti Státní výbor a Svaz pro spolupráci s armádou úzce spolupracují. ...“ V § 10 se pak vysloveně uvádí : (1) „Provádění tělesné výchovy a sportu se organizuje zásadně podle pracoviště, (2) Základem systému tělesné výchovy a sportu je odznak zdatnosti ,Připraven k práci a obraně vlasti’ a jednotná sportovní klasifikace.“ A konečně § 13 uvádí : „Majetek (práva a závazky) sokolských jednot v závodech, úřadech, ústavech a na vysokých školách přechází na příslušné závodní skupiny Revolučního odborového hnutí. Příslušné zápisy v pozemkových knihách se provedou s odvoláním na tento zákon při příležitosti nejbližšího zápisu. Státní výbor nebo z jeho pověření nižší výbor pro tělesnou výchovu a sport může, bude-li to nutné, rozhodnout o přechodu majetku Československé obce sokolské, po případě jejich organizačních složek. 9

V roce 1955 byla zorganizována I. celostátní spartakiáda, která měla světu ukázat, že se udržuje tradice společných (či tzv. hromadných – masových) vystoupení na Strahově. Ideově však byla tato akce navazována na tradici dělnických spartakiád, pořádaných organizacemi komunistické tělovýchovy FDTJ od roku 1921. Sovětský vzor se přes značné státní finanční dotace a příspěvky z podniků neosvědčil a tak „státostrana“ a vláda musela již za tři roky iniciovat již třetí zákon, a to Zákon č. 68 Sb. ze dne 20. prosince 1956 O organizaci tělesné výchovy. Jím byla ukončena činnost státních orgánů (Státního a krajských výborů pro tělesnou výchovu a sport) a jejich funkce byla delegována na novou dobrovolnou společenskou organizaci – na Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV), který začal pracovat od roku 1957. V roce 1960 se konala II. a v roce 1965 III. celostátní spartakiáda. Účastníci druhého setkání v TK přispěli do bohaté diskuse mnoha svými osobními zkušenostmi, někteří přinesli i autentické písemné materiály a historické dokumenty. Všem aktivním účastníkům setkání srdečně děkujeme. V tomto článku a v našem časopise není možné uvést ani výtahy jednotlivých příspěvků a už vůbec ne plný text referátů a sdělení, který jsme zachytili na magnetofonový záznam. Domnívám se však, že jsme učinili aspoň první krok k tomu, aby byly zachovány a postupně shromážděny a archivovány cenné písemné materiály z kritického období, kterým Sokolská organizace prošla právě mezi XI. a XII. všesokolským sletem. Čtyřhodinový prostor byl příliš krátký na to, aby bylo možné se aspoň zmínit o dalších osudech jednotlivých sokolských činovníků, o tom, jak pracoval Sokol v zahraničí a jak se zasloužil o uchování sokolských idejí, aby bylo možno vyslovit zasvěcené soudy o vlivu sokolské výchovy a bývalých sokolských pracovníků na vznik Československého svazu tělesné výchovy (v roce 1956), o jejich podílu na práci ve Svazu základní a rekreační tělesné výchovy i dalších otázkách. Chtěli jsme otevřením těchto otázek upozornit na nutnost zachovat a shromažďovat dokumenty o činnosti bývalých sokolských jednot v uvedeném období, aby bylo možno – s odstupem delší doby – co nejobjektivněji zachytit události a posoudit úlohu sokolských činovníků a Sokola jako celku v tom tak problematickém období tzv. „budování socialistické tělovýchovy“. J.Nešpor č. 1 / 2006


Volby a Sokol Volby jsou základním prvkem demokracie a pro občany představují ten nejúčinnější způsob jejich zapojení do veřejného života a možnost jeho ovlivnění. Tohoto faktu by si měli být vědomi především sokolové, kteří od počátku programově usilovali o pozitivní ovlivňování věcí veřejných směrem k demokracii a morálně zdravé společnosti. Volby pro ně proto musí být událostí prvořadého významu a měli by na ně být připraveni tak, aby se jejich účast mohla vyznačovat dostatečnou rozvážností a nadhledem. Čeho bychom si při tom my sokolové měli být vědomi? 1) Pro sokoly by účast ve volbách měla být samozřejmostí a ani případné rozladění ze současných politických poměrů ani očekávání (většinou bohužel asi oprávněné), že po volbách se politická kultura stejně zásadně nezmění, by nás nemělo vyvést z aktivity a ze snahy vyslovit se pro to, co v daných poměrech považujeme za optimální. 2) Volby v demokracii jsou cyklicky se opakujícím momentem, který by měl posloužit k zamyšlení nad dosavadním vývojem a měl by dát příležitost ke korekci dříve přijatých rozhodnutí. Neměly by tedy být vnímány jako osudový moment, ve kterém jde jednou pro vždy o všechno. Je to jen další z řady pokusů něco změnit, zlepšit. Z dlouhodobého hlediska je to jen epizoda, která sice může být zapsána do historie zlatým písmem – to když se volby „povedou“ a nastartují něco pozitivního - po které však třeba už zakrátko „ani pes neštěkne“ – to když se například jenom o další volební období prodlouží současný politický marasmus. 3) Buďme zdrženliví a nedůvěřiví k těm, kteří nabízejí jednoduchá řešení. Skutečná náprava a tvorba opravdových hodnot v politice stejně tak jako v soukromém životě není možná bez přemáhání a odříkání – tedy bez toho, co nás samotné bolí. Je jen třeba pečlivě sledovat, zda někdo naši dobrovolně přinášenou oběť ve prospěch zlepšení věcí veřejných nepromrhává, popř. nezneužívá. 4) Neslibujme si příliš od nových stran. I když se třeba zdá, že nová strana nemůže být horší nežli ty stávající, praxe svědčí o opaku. Nejen že může, ale často i bývá. Teprve po vítězství totiž poznávají straníci při obsazování postů pravou tvář svých kolegů a vznikají vnitřní rozpory, teprve „po nástupu k moci“ se setkávají se všemi svody a možnostmi, které jejich nové postavení přináší, a mnozí samozřejmě podlehč. 1 / 2006

nou, což ve straně vyvolává další chaos a na práci ve prospěch celku není dost času. Nová strana může být přínosem, pokud přichází s něčím programově novým, do čeho se stávajícím stranám z nějakých důvodů zatím nechtělo (ale i pak může mít problém takový program prosadit), nelze však od ní v žádném případě očekávat nápravu politické kultury - té se nová strana musí bohužel jen přizpůsobit. 5) V našich poměrech se zdá, že volby se staly soupeřením „fan-klubů“ politických stran. Naši voliči jakoby se snažili být - podobně jako kluboví fandové – věrni své straně za všech okolností, v dobách dobrých i zlých. A tak všechna její pochybení omlouvají alespoň tím, že u druhých to není lepší, a mnohdy se snaží „třískou v oku druhého“ omluvit „trám v oku vlastním“. To je zásadně špatný přístup, kterému bychom neměli podléhat. Lpění na určité straně za všech okolností není dobré ani pro poměry ve společnosti, ani pro stranu samotnou, neboť ji nic nenutí k vnitřnímu ozdravení. 6) Volbami – mírou účastí i jejich výsledky – vystavujeme sami sobě vizitku před okolním světem. Pokud budeme volby ignorovat nebo volit strany extremistické, historicky zprofanované či nové nedostatečně čitelné, nebude si nás okolí vážit, neboť se budeme jevit jako nezodpovědní, nepoučitelní nebo naivní. A my jako sokolové jsme usilovali o rovnoprávné postavení našeho národa především proto, abychom měli možnost okolnímu světu ukázat, že i malý národ může projevovat politickou zralost a moudrost a při svém rozhodování nehledět jenom na vlastní prospěch. 7) Samozřejmě že z výše uvedených důvodů je pro národ z hlediska jeho prestiže ve světě nepříznivá momentální míra podpory komunistů v naší zemi. Pod jejich praporem se vedle těch, kteří se ke komunistické ideologii hlásí ze sentimentu nebo z politické naivity, sdružují nyní i všichni ti, kteří mají potřebu ve volbách okázale ventilovat své negativní emoce. Komunistům nedává sílu extrémní levice, ale i extrémní pravice a extrémisté vůbec. Ti všichni cítí, že komunisté provokují slušné občany, jediní mají pochopení i pro nechutné společenské excesy (neboť jejich původci jsou přece vždy jenom obětmi prohnilého společenského řádu) a lze u nich očekávat, že se kdykoliv při vhodné příležitosti otočí a přihlásí se ke svému ideovému cíli – k likvidaci stávajícího společenského řádu. A to extrémisty i asociály přitahuje a u zklamaných slabochů budí alespoň naději na jakousi pomstu. Je jistě smutné, jestliže podíl takových lidí přesáhne ve společnosti určitou mez. O to větší je však povinnost zdra10


vých společenských sil – a tedy i sokolů, aby prokázaly svoji schopnost nepodléhat zklamání i sílu a odvahu překonávat těžkosti, které život přináší, a aby svojí vírou a zápalem pomohli zklamaným najít novou chuť do reálného života. Tento příspěvek není a nemůže být pochopitelně návodem, koho volit. Měl by nás spíše jen přimět k tomu, abychom se alespoň trochu hlouběji zamysleli nad podstatou a smyslem voleb, nad jejich zásadním společenským významem, a abychom si i v této souvislosti uvě-

VäESOKOLSK… SLETY 19. a 20. stoletÌ Emil Novák

Medaile, plakety a odznaky ČESKÁ NUMISMATICKÁ SPOLEČNOST

domili význam občanského sdružování i význam vzdělavatelské činnosti v naší organizaci, která by členům mohla umožnit vzájemnou výměnou názorů lépe se orientovat ve světě kolem nás, promyšleněji si vytvářet na jednotlivé události vlastní názor a uvědomovat si potřebu intenzivnějšího zapojení Sokola do ovlivňování veřejného dění. Neboť to Sokol vždy dělal, to patří k jeho tradici a to mu pomáhalo získávat jeho dřívější vysoký společenský kredit. Alois Soppe

VZPOMÍNKOVÉ A PIETNÍ AKCE, kterých by se měli sokolové v hojném počtu účastnit: 28.4. Uctění památky padlých a umučených v letech 1937 – 1945, Krematorium Strašnice, 11,00 hodin

3. 5. Vzpomínkové shromáždění a pietní akt k 86. výročí úmrtí gen. M. R. Štefánika u Česká numismatická společnost vydává památníku na Petříně, Praha-Petřín, 15,00 hod.

POBOČKA V HRADCI KRÁLOVÉ 2006

u příležitosti XIV. všesokolského sletu v roce 2006 práci svého člena a sběratele sokolských památek Emila Nováka, která se věnuje historii všesokolských sletů. Sokolská činnost na všech úrovních organizační struktury, je velmi bohatě dokumentovaná mj. i drobnými uměleckými předměty, které svým charakterem patří do oblasti numismatiky – medaile, plakety a odznaky.

4. 5. Pietní vzpomínka obětí Českého povstání, Praha 5-Malvazinky, 15,00 hod. 5. 5. Uctění památky padlých v Pražském povstání, Praha 1- Starom. nám., 10,00hod. Kříž. chodba, 10, 30 hod.

5. 5. Uctění památky padlých v Pražském Na rozdíl od velmi úctyhodné práce br. Ing. povstání, Praha 2- Český rozhlas, 12,30 hod. Oldřicha E. Vejskala „Drobná plastika tělocvič- 6. 5. Uctění obětí války spojeneckých armád, ných organizací“, vydané v roce 2002, má prá- Praha 8 – hřbitov Ďáblice, 10,00 hod. ce E. Nováka Všesokolské slety 19. a 20. století (Medaile, plastiky a odznaky) kromě popisů jednotlivých předmětů i jejich barevné vyobrazení. Na základě rozsáhlého studia především sbírkových fondů doplňuje a současně se snaží korigovat některé nepřesnosti ze starších prací. Soupis je uspořádán chronologicky a ke každému sletu je v úvodu připojena stručná charakteristika sletu a doby, v níž se konal.

Tato podnětná publikace je vydána pod záštitou starosty České obce sokolské, br. Doc. Ing. Jaroslav Bernarda, CSc., jako hold nadcházejícímu XIV. všesokolskému sletu v Praze 2006. Publikace by neměla chybět v žádné sokolské knihovně. Především župy by si ji měly objednat. Cena – zatím přibližná, je kolem 300,- Kč. Závazné objednávky prosím adresujte co nejdříve (pokud možno do konce dubna) na: Vzdělavatelský sbor ČOS ses. A. Štefanová Újezd 40/450-Tyršův dům 118 01 Praha 1 – Malá Strana Doc. PhDr. Květoslava Volková, CSc. jednatelka VS ČOS

11

6. 5. Pietní akt – Kobylis. střelnice, 16,00 hod. 7. 5. Pietní vzpomínka – pohřebiště zahr. armád, legionářů, letců, obětí čes. povstání, Vinohradské hřbitovy - Olšany, 10,00 hod. 8. 5. Pietní vzpomínka, Hrob neznámého vojína, Praha 3-Vítkov, 9,00 hod. 14.5. Terezínská tryzna, Malá pevnost Terezín, 10,00 hod. 27. 5. Vzpomínka na prezidenta Dr. Edvarda Beneše, Sezimovo Ústí, 8,30 hod. 10. 6. Pietní vzpomínka na vyhlazení obce Lidice, 64 let od Heidrichiády, Lidice, 10,00 hod. 18. 6. Pietní vzpomínka na válečné parašutisty a účastníky dom. odboje, Praha 2, Resslova ul. v kostele sv. Cyrila a Metoděje, 10,00 hod. , Technická ul., 12,00, hod. 25. 6. Pietní vzpomínka na vyhlazení obce Ležáky (64. výročí), Ležáky, 9,00 hod. č. 1 / 2006


Verše J. Solara Štěstí Tě nenajde v hospodě u piva. Štěstí se nechytá - perně se dobývá. Prací a odvahou, kázní a vůlí. Jednou je vykopeš - nepřestaň v půli! Jedno si pamatuj, ve štítu měj: Dodržuj pravidla děj se co děj! Na hřišti, v životě poctivě hrej. Byť bys hrál o život - vždycky fair play. Neříkej nikdy, že úsilí ztraceno, nepouštěj z rukou svých osudu vřeteno. Neházej předčasně flintu svou do žita, nerozbij žití číš, dřív než je dopita. Nesmíš si nikdy říct: „Zápasit nebudu.“ Nesmíš svá vesla dát do rukou osudu. Statečně vykroč jen do bláta, závějí. Uč se, uč, snaž se, snaž - neztrácej naději! Brzo chceš zbohatnout, vyniknout rázem? Na štěstí čekáš, co spadne Ti na zem? Že by ses nestyděl! Vlastní si silou vybuduj budoucnost, vybojuj milou. K úspěchu síla se po léta sbírá. Pomalu dělá se do světa díra. Polibky osudu, osudu rány každý máš ve tváři čitelně psány. Myšlenky rudé i myšlenky bílé, myšlenky nízké i vysoké cíle. Myšlenky - růže i myšlenky - smetí, všechno co hlavou Ti letělo, letí. To všechno přečte si svět na Tvém čele. Proto piš dobře, piš čistě, piš směle! Střípky moudrostí: Čím slabší tělo, tím víc poroučí. Čím silnější, tím víc poslouchá. Odkládání dělá z lehké věci těžkou a z těžké nemožnou.

Záběr z předpremiéry sletové skladby dne 17. 9. 2005 v Ostravě č. 1 / 2006

Foto F. Řezníček

12


Kalendář nejdůležitějších českých a sokolských výročí KVĚTEN: 5. 5. 1901

* český spisovatel Václav Řezáč

5. 5. 1916 † Stanislav Sucharda, český sochař, cvičitel Sokola Pražského.Sokolstvu vytvořil poprsí a plaketu Dr. J. Vaníčka, odznak „ Na stráž „ a medailon ČOS . Narozen 12. 10. 1866. 13. 5. 1906 zvolen starostou ČOS JUDr. Josef Scheiner 14. 5. 1931

† vynikající český básník Viktor Dyk

SOKOL A HUBDA Úvodem V 10. čísle loňského ročníku časopisu Sokol byl uveden příspěvek Zlaty Kozákové pod stejným titulkem. V návaznosti na něj uveřejňujeme konkrétní příklad jedné sokolské kapely. Vyzýváme zároveň naše čtenáře, aby nám napsali o svých zkušenostech a vzpomínkách na to, jak pociťovali nebo využívali hudbu v sokolském životě. A také jak hudba a zpěv obohacují jejich sokolský život v současnosti.

První sokolská kapela Každý, kdo přečte nadpis tohoto článku, usoudí správně, že jde o kapelu Kmochovu. František Kmoch se narodil v roce 1848 v Zásmukách u Kolína, o čemž svědčí pamětní deska na tamní sokolovně. Vystudoval učitelský ústav v Praze, krátce učiteloval v Kolíně a později tam prožil celý svůj plodný život, plný lidové hudby. Tato činnost se však nadřízeným školním úřadům nelíbila a měla za následek jeho propuštění ze školní služby. Kmoch nevyhovoval politicky, hlásil se k nové myšlence sokolské a otevřeně hlásal český program. Tím se však splnil dávný Kmochův sen - stát se hudebníkem z povolání. V té době byl již kapelníkem sokolské hudby v Kolíně. Tato tehdy neznámá kapela byla pozvána v roce 1873 do Prahy k oslavám 100. výročí narození buditele Jungmanna. Kmoch přišel a zvítězil. Byl vyznamenán stříbrnou taktovkou Za zásluhy o českou píseň a jeho kapela směla jít v čele lampionového průvodu Prahou. Později tato první sokolská kapela často v Praze koncertovala, zejména při sokolských sletech. Kmoch věnoval Praze pochody Naše zlatá Praha, Na letenské pláni, Zlatá Praha, Pochod pražských sokolů, Pozdrav na Prahu, 13

26. 5. 1876 † český historik a spisovatel František Palacký ČERVEN: 3. 6. 1801 * hudební skladatel František Škroup, autor hudby národní hymny 23. 6. 1891

* spisovatel Vladislav Vančura

24.6.1926 † Karel Vaníček, sokolský písmák, člen předsednictva ČOS, zakladatel sokolského muzea. Narozen 10. 2. 1860

Pozdrav z Konviktu aj. K šibřinkám Pražského Sokola napsal třasák Z bratrské jednoty a mazurku Na nivách slovanských. Známé jsou úpravy národních písní, které sokolové rádi zpívali, a které se hrají dodnes. Kmoch neopomíjel povinnosti národní a buditelské. V roce 1879 zajel do poněmčených Krkonoš, aby povzbudil tamní české menšiny. Jelo s ním na 300 členů ze sokolských jednot, většinou ve slavnostních krojích. Výprava vystoupila na Sněžku, kde bratr Josef Douša rozvinul sokolský prapor, a byla zazpívána píseň Kde domov můj. Vyvrcholením zájezdu byl koncert v Trutnově, kde Kmoch opět vyhrál na celé čáře. Roku 1882 zajel do Brna, kde česká většina trpěla útlakem od německé menšiny z řad majitelů závodů a továren. Kmoch zahájil brněnský koncert písní Moravo, Moravo. O přestávce mu poděkoval Leoš Janáček, tehdy dirigent brněnské filharmonie, pohnutými slovy: Dnes zde mluví a jásá z českých nástrojů nefalšovaná česká duše muzikantská k českému srdci. Ani nevíte, bratrští hosté, jak jste přispěli k utvrzení našeho národního cítění. Národní písní jste vykonali kus buditelské práce. S podobným úspěchem hostovala Kmochova kapela v poněmčené Třebíči. Tyto koncerty v českých menšinách obklopených německým šovinismem byly vlastně bitvami. Kmoch bojoval českou písní a hudbou. Zajel také do jižních Čech, kde byl uvítán v Táboře, na Hluboké a slavil triumfy v Českých Budějovicích. Pro lepší porozumění této době je nutno uvést, že Němci měli v rukách úřady, továrny, velké závody, obchody a banky, a snažili se český živel všude potlačovat. A tak vlastně již tehdy Kmoch bojoval za lidská práva, jak to činilo vždy sokolstvo na celém světě. (Z archivu ČOS. Autor neznám - psáno před sletem zahraničního sokolstva ve Vídni 1982 redakčně upraveno) č. 1 / 2006


Vydává: Vzdělavatelský sbor ČOS Prozatímní redakční rada: J. Nešpor, Z. Sekalová, V. Šilhán, K. Volková Odborná konzultace: J. Sobota-vzdělavatel ČOS, Z. Mička, O. Mach

č. 1 / 2006

14

TANCE DOMOVA REPREZENTUJÍ VZDĚLAVATELSKÝ SBOR NA XIV. VŠESOKOLSKÉM SLETU

Recommend Documents