Taktika a metodika služebního zákroku se zbraní u policie České republiky Bakalářská práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie

Taktika a metodika služebního zákroku se zbraní u policie České republiky Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDR. Jozef Baláž Csc.

vypracoval: Petr Vostoupal Brno 2010 1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích Ve Voticích dne 6. dubna 2010

podpis:

2

OBSAH Úvod.....................................................................................................................4 1 Rozdělení střeleckých disciplín a jejich specifika...........................................5 1.1 rozdělení sportovních střeleckých disciplín.......................................................5 1.2 hlavní rozdíly mezi sportovní, praktickou a profesní střelbou..........................6 1.3 vymezení základních dovedností pro profesní střelbu ( přesnost, rychlost ).....7 2 Základní manipulace se zbraní.......................................................................11 2 bezpečnost ..........................................................................................................11 2.2 nošení zbraně....................................................................................................12 2.3 držení zbraně....................................................................................................14 2.4 tasení zbraně.....................................................................................................15 2.5 střelecký postoj.................................................................................................16 2.6 míření a spouštění............................................................................................17 3 Střelecké techniky............................................................................................20 3.1 střelecké polohy...............................................................................................20 3.2 střelby různými směry – pohyb se zbraní........................................................23 3.3 střelba s využitím krytu....................................................................................24 3.4 střelba za snížené viditelnosti...........................................................................27 3.5 střelba na pohyblivý cíl....................................................................................30 3.6 letmá střelba.....................................................................................................32 4 Taktika dvoučlenné hlídky..............................................................................34 4.1 taktické chování jednotlivce............................................................................34 4.2 taktické chování policejní hlídky.....................................................................36 5 výběr ze zákona č. 273/2008 Sb......................................................................39 6 Závěr ................................................................................................................41 7 seznam použitých materiálů............................................................................43 8 Resumé...............................................................................................................44

3

Úvod Téma taktika a metodika služebního zákroku se zbraní u Policie České republiky jsem si vybral z důvodu, že již několik let pracuji jako instruktor služební přípravy u Policie České republiky a setkal jsem se s mnoha názory a metodami správného zvládání krizových situací. Toto téma je velice obšírné a proto jsem se zaměřil asi na to co může život a zdraví zasahujících policistů ohrozit nejvíce a to jsou služební zákroky se zbraní proti nebezpečným pachatelům. Jak bylo řečeno k této problematice bylo sepsáno mnoho taktických a metodických příruček, které se v mnohém shodují, ale v mnohém také rozcházejí. Pokusil jsem se tedy dát dohromady minimální základ střeleckých a taktických znalostí, aby každý policista po přečtení této práce a nácviku podle uvedených pravidel byl schopen zvládnout služební zákrok se zbraní proti nebezpečnému pachateli a přitom co možná nejvíce chránil svůj život, život svého partnera a všech nezúčastněných osob. V práci jsem se zaměřil na výkon služby uniformované složky Policie České republiky a zejména na dopravní a pořádkovou policii, kde základem všech činností je hlídka o dvou policistech. Proto všechny dále uvedené postupy jsou situovány do podmínek uniformované složky policie a v žádném případě se nejedná o techniky specializovaných útvarů, které zasahují vždy v mnohem větším počtu a s jiným materiálním vybavením.

4

1 Rozdělení střeleckých disciplín a jejich specifika 1.1 rozdělení sportovních střeleckých disciplín Stejně jako každá jiná činnost, vyžaduje i střelba, pokud chcete dosáhnout nejvyššího stupně výkonnosti, soustředění na tuto oblast. Pokud se jí nebudeme plně věnovat, přemýšlet o ní, zkoušet nové, prověřovat staré, v praxi ověřovat teoretické závěry a naopak teoreticky rozebírat poznatky ze střelnice, nedojdeme nikdy na samý vrchol našich schopností. Střelba není jen zbraň, vybavení, střelivo a trénink, ale také další oblasti, které si možná do souvislosti se střelbou nedáváme. Naše tělesné a duševní schopnosti umožňují provádění všech našich činností, to znamená i střelby. Všichni vědí, jaké jsou rozdíly ve výkonech, jestliže jde člověk na střelnici odpočatý, svěží, fyzicky i duševně na vrcholu svých schopností, nebo když jde střílet a v hlavě má problémy ze zaměstnání nebo rodiny, či pokud to včera přehnal v posilovně nebo baru. Fyzické i psychické schopnosti jsou pak značně snížené. Všechny tyto okolnosti se projeví i při střelbě a mohou mít negativní vliv na další střelecký vývoj třeba i tím, že špatně vyhodnocujme novou, právě zkoušenou střeleckou techniku, která by pro nás mohla být podstatným přínosem. Praktická střelba je jednou z nejtěžších střeleckých disciplín právě proto, že vyžaduje naprosté a okamžité přizpůsobení se měnícím se okolnostem. Není zde čas na detailní promýšlení té či oné právě probíhající činnosti, střelec se musí naučit využívat svých dovedností a schopností jako reflexu tehdy, je-li to právě třeba. Rozvoj střelce je určen právě tím, jak dokážete nejprve začít o střelbě a všech problémech přemýšlet, rozebírat je a analyzovat a jak bude schopen realizovat závěry, které z toho plynou. Jde li nám však o střelbu profesní musíme ke všem těmto faktorům ještě započítat nezbytné taktické znalosti, které jsou pro zvládnutí zákroku se zbraní nesmírně důležité. Avšak než se střelec vůbec začne zaobírat takto složitou problematikou je důležité, aby zvládnul základní techniky střelecké průpravy, která samozřejmě vychází ze sportovní střelby a to jak základy mířené střelby ( držení zbraně, míření, spouštění ) tak i pohyb se zbraní správná volba cílů a instinktivní střelba ze střelby praktické ( IPSC )

5

1.2 hlavní rozdíly mezi sportovní, praktickou a profesní střelbou

Mířená střelba: Mířená střelba vznikla již v počátku výroby a používání prvních palných zbraní a vystřídala oblíbené střelecké soutěže z luků a samostřílů. Mířená střelba oproti praktické nedává střelci žádnou volnost v možnosti řešení střelecké situace. Předem je stanoven počet nábojů na úlohu, terč, čas a technika jakou se bude střelba provádět. Jak vyplývá z toho co bylo řečeno, mířená střelba je mnohem starší disciplína než je střelba praktická a tato vlastně z mířené střelby vychází, tudíž většina návyku a postupů, jako je míření, spouštění a držení zbraně, jsou při mířené i praktické střelbě stejné, nebo alespoň podobné. V současné době je mířená střelba oproti střelbě praktické zařazena i na Olympijských hrách, kde se soutěží v několika disciplínách.

Praktická střelba: ( IPSC )

Tento druh sportovní střelby se střílí již v asi 50-ti zemích světa, má své mistrovství světa i Evropy. Kořeny této střelby jsou v USA v 70. letech. Jejím smyslem je co největší napodobení reálně možné situace - střeleckého střetnutí. Dává maximální volnost střelci v tom, jak bude tuto situaci řešit, omezuje jej pouze tak, aby byla zajištěna maximální bezpečnost. Žádné stanoviště by se nemělo opakovat. Základními principy praktické střelby jsou PŘESNOST RYCHLOST - SÍLA. Síla vyjadřuje účinek různých ráží na cíl. Na terči je toto řešeno tak, že středový zásah je pro všechny zbraně stejný, okrajové zóny však jsou pro výkonnější zbraně zvýhodněny větším počtem bodů. Přesnost a rychlost se projevují v samotném hodnocení jejich vzájemným poměrem, kdy dosažené body dělíme celkovým dosaženým časem, který je přesně měřen a tento podíl vyjadřuje celkový výsledek.

6

Profesní střelba: Přesto, že profesní střelba vychází jak z mířené střelby tak i z praktické střelby je nutno říci, že uvedené disciplíny jsou především sportem a od principů profesní střelby se velmi lišší a to zejména střelba mířená. Jak bylo již řečeno spouštění, míření a držení zbraně je u všech tří střeleckých disciplín stejné, ale jinak zde najdeme spoustu rozdílů a to hlavně v cílech a taktice střelby. Cílem mířené i praktické střelby je porazit všechny své protivníky a přitom zajistit bezpečí všech zúčastněných a postarat se o to, aby nikdo nepřišel ke zdravotní újmě. U střelby profesní je cílem zvládnout ozbrojený zákrok, zneškodnit pachatele, ale přitom myslet i na život a zdraví okolních lidí a také svůj. Tímto se dostáváme k základnímu, ale podstatnému rozdílu mezi střelbou praktickou a profesní. Přestože profesní střelba byla koncipována, jako simulace reálného boje, jedná se stále o sport, kde jde o poměr dosaženého nástřelu a času. Tomuto se podřizuje vše ostatní a to hlavně ochrana svého života. Jelikož na střelnici při závodech po vás nikdo střílet nebude. Jde tedy hlavně o zmiňované taktické chování jako přebíjení zbraně za pohybu a ne v krytu, střelba na více cílů z prostředku dveří a nebo nedostatečného krytí za překážkami. Toto vše jsou aspekty, které se týkají pouze profesní střelby a jejich osvojení může v plnění služebních povinností znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

1.3 vymezení základních dovedností pro profesní střelbu ( přesnost, rychlost ) a) přesnost: Není ani možné dostatečně zdůraznit, nakolik je přesnost v praktické natož mířené střelbě důležitá. Je často opomíjená, mnohdy i samotnými střelci, ale pouze ten, kdo je schopen přesně zasáhnout terč, má šanci na úspěch. Je to logické, vždyť nejprve musíte svůj cíl ( ať již reálného protivníka ve skutečném životě, nebo terč v praktické střelbě ) dostatečně přesně zasáhnout a poté teprve myslet na rychlost. Přesnost proto musí být prvořadá a této dosáhnete správnými návyky při mířené střelbě a to zejména mířením a spouštěním. Pokud chceme 7

myslet nejprve na rychlost, představme si opačné případy, kdy sice vystřelíme rychle, ale nepřesně a nezasáhne cíl. Co se stane ve skutečném střetnutí, pak závisí již jen na tom, zda protivník zasáhne nás. Ve sportovní střelbě pak prostě máte nezasažený terč, nebo musíte vystřelit opět a přesněji, což je ztráta času. Proto ještě jednou opakuji, přesnost je na prvním místě a rychlost se správným tréninkem přidá sama. K tomu, aby jsme dostatečně přesně stříleli, musíme mít také dostatečně přesnou zbraň. Je nesmyslem argumentovat tím, že sami nestřílíte přesně, tak na co přesnou zbraň. Zkusme si to spočítat. Rozptyl daný schopností střelce bude 10 cm na 25 m. Rozptyl zbraně bude 10 cm na 25 m. Výsledný rozptyl je daný součtem obou hodnot, to znamená, že bude 20 cm, a to již rozhodně není akceptovatelné. Pokud však rozptyl zbraně bude poloviční, to jest 5 cm, bude výsledný rozptyl 15 cm a to je již minimální základ, se kterým se dá začít pracovat. Proto platí, ať jsou naše schopnosti jakékoliv, vyberme si tu nejpřesnější zbraň jakou můžete mít a na jakou máte. Jak zjistit rozptyl zbraně? Pokud ji kupujeme novou, většinou je u zbraně přiložen nástřelný terč, mnoha výrobci již pořizovaný na počítači, ze kterého můžete vyčíst rozptyl zbraně. Není zas tak podstatné, kde na terči je umístěný střední zásah, pokud není příliš daleko od středu. Důležité je, aby skupina zásahů byla co nejmenší. Její velikost udává hodnotu rozptylu zbraně. Pokud nástřelný terč není k dispozici, musíme zjistit rozptyl zbraně sami. Potřebujete k tomu v lepším případě nastřelovací stolici ( zařízení, do kterého zbraň upnete a pak z ní vystřelíme stanovený počet ran a zbraň přitom nemění bod zamíření. Přesnost jako celek je souhrnným výsledkem schopností střelce společně s působením vnějšího prostředí a možnostmi zbraně. Nikdy nebudeme mít možnost posoudit naše schopnosti odděleně od všech ostatních vlivů. Všechny tyto faktory působí vždy společně. Je možné je částečně za zvláštních okolností potlačit. Například podložení zbraně může potlačit odchylky přesnosti dané schopnostmi střelce. Zajištění dobrých světelných podmínek, bezvětří a dalších vlivů okolí potlačí působení vnějšího prostředí na přesnost. Naopak pokud budeme střílet se zbraní, u níž máme zaručenou vysokou přesnost, můžete zjistit naší schopnost střílet přesně. Policie české republiky je v současné době téměř kompletně přezbrojena na českou pistoli CZ 75 D Compact 9 mm Luger. Tato zbraň svou přesností a kvalitou zaručuje výše uvedenou podmínku o potřebě používat přesnou zbraň. U Policie ČR se samozřejmější používají i další palné zbraně a to jak krátké ( pistole ) tak i dlouhé ( samopaly, 8

brokovnice, odstřelovací pušky ). Tyto zbraně jsou však v zákoně o služebním poměru vedeny většinou jako speciální a je nutno mít na ně proškolení v předepsaném rozsahu a proto budeme v následujícím textu vyházet z předpokladu používání zbraně CZ 75 D Compact.

CZ 75 D COMPACT

s rámem vyrobeným z oceli nebo lehké slitiny s

vypouštěním kohoutu. Velkokapacitní dvouřadý zásobník nábojů, dobré držení v každé ruce, dobré výsledky při pudové střelbě (bez míření), nízký odpor spouště, vysoká přesnost střelby, vysoká životnost, vysoká spolehlivost i při použití různých typů nábojů, po vystřelení posledního náboje zůstane závěr otevřený, mířidla jsou vybavena třemi

luminiscenčními body pro míření za snížené

viditelnosti, vhodnost pro COMBAT střelbu. Technické parametry: ráže:

9 mm Luger

kapacita zásobníku:

14

celková délka:

183 mm

délka hlavně:

98,5 mm

celková výška:

137 mm

celková šířka:

35 mm

hmotnost:

780 g

maximální dostřel:

2000 m

účinná střelba:

50 m

funkce spoušť. mechanismu: SA/DA rám - lehká slitina - povrchová úprava, lakováno -černě bezpečnostní prvky vypouštění kohoutu bezpečnostní ozub na kohoutku

9

b) rychlost: Rychlost je snad nejvíce diskutovanou veličinou v praktické a zároveň i profesní střelbě, v mířené střelbě, tudíž pouze sportovní střelbě, se rychlost až tolik neřeší. Zapomíná se však, že rychlost sama o sobě nic neznamená. Je velice důležitým faktorem, ale pouze ve spojení s ostatními prvky. Rychlost vychází především z nitra každé osoby. Každému je dána jeho vlastní přirozená tělesná rychlost určená jeho genetikou, svalovou strukturou a psychikou. Je to rychlost, kterou vykonáváme běžné denní úkony jako je rozsvícení světla, zmáčknutí kliky nebo zvednutí telefonu. Někdo je od přírody rychlejší, jiný je pomalejší. Pokud se pokusíte vykonat cokoliv rychleji, než vaší přirozenou tělesnou rychlostí, nepovede se vám to. Klíčem k dosažení vaší maximální tělesné rychlosti je vědomě nevynakládat úsilí na zrychlení či zpomalení. To však neznamená, že by rychlost nešlo cvičit, trénovat, je to však velice složitý proces, který je vrozený a proto se dá měnit jen velice zvolna. Má to však jednu výhodu. Nepotřebujeme pro její trénink ani střelnici, ani zbraň, ani nic jiného. Naší vlastní přirozenou rychlost můžete cvičit všude a neustále. Tím můžeme získat důležitý základ, který má někdo od přírody vrozený a jiný jej získává jen velice těžko. Rychlost ve střelbě je však také trochu něco jiného. Je to přesnost pohybů, jejich plynulá návaznost, je to šetření a minimalizování tzv. mrtvého času, to jest času, který neustále běží a my během něj nevykonáváme žádnou produktivní činnost. Je to i možnost, jak vykonávat více činností souběžně. Tehdy můžeme zjistit, že střelec, který na pohled střílí “ jako blesk”, má horší čas než střelec, jenž vypadá pomalý, ale jeho činnosti jsou promyšlené, navazují na sebe a jeho neproduktivní čas je minimální. Jedná se o pohyby, při kterých nevykonáváme samotnou střelbu, ale na střelbu se teprve připravujeme a nebo se přemisťujeme z místa na místo. Jak bylo uvedeno samotnou střelbu nelze uspěchat, aniž by nedošlo ke zhoršení přesnosti. Jde ale hodně času ušetřit na manipulaci se zbraní, změnách střeleckých poloh a správném navádění zbraně na cíle. Tyto všechny pohyby, jsou však velmi krátké a tudíž i rychlé. Proto je velmi důležité aby byly prováděny s co největší přesností, po co nejkratších možných drahách a aby na sebe plynule navazovaly.

10

2 Základní manipulace se zbraní 2.1. Bezpečnost Nikdy při střelbě nesmíme zapomenout, že zbraň je tak nebezpečná, jak je nebezpečný její majitel. Pokud se o ni budeme dostatečně starat, bude bezpečná. Pokud budeme dbát důsledně na dodržování bezpečnosti při střelbě, budeme bezpeční my i naše okolí. Proto je důležité, aby základní pravidla bezpečnosti a to jak na střelnici tak i v přímém výkonu služby měl každý policista vždy na paměti. Bezpečnostních pravidel pro používání zbraní bylo sepsáno již velmi mnoho. Některá pravidla jsou napsána pro různé typy střelnic nebo zbraní, ale určitá pravidla jsou stejná za každých podmínek a těmi by se měl každý při používání střelných zbraní řídit. Bezpečnost !!! a) se zbraní zacházejte vždy jako s nabitou b) nikdy nemiřte na to, na co nechcete vystřelit c) největší podíl na bezpečnosti musí mít váš prst, kterým spouštíte. d) díváte-li se přes mířidla na cíl, mějte prst na spoušti, díváte-li se mimo mířidla a cíl, mějte

prst mimo spoušť

e) po ukončení střelby vybijte zbraň a pohledem se přesvědčete, že zbraň má prázdnou nábojovou komoru a že je bez zásobníku f) nakonec dejte vždy ránu jistoty bezpečným směrem g) nikdy nemiřte zbraní mimo vymezený prostor, a to ani do země ani do vzduchu h) zákaz jakékoliv manipulace se zbraní mimo palebnou čáru a bezpečnostní zónu ( bezpečnostní zóna je přesně vymezený prostor, kde může střelec předepsaným 11

směrem sám volně manipulovat se zbraní, sušit, ukládat zbraň do pouzdra, nebo ji vyndávat, opravovat, čistit, kategoricky je zde však zakázáno manipulovat se střelivem) ch) během střeleckého cvičení při jakémkoliv přesunu, při kterém střelec nestřílí, musí být prst viditelně mimo spoušť a lučík i) přesně dbát všech pokynů rozhodčího, který běží zároveň se střelcem a dohlíží na jeho jednání 2.2 – nošení zbraně Pro nošení zbraně platí dvě základní pravidla a to , že zbraň je uložena vždy v pouzdře a pouzdro je pevně připevněno na těle. Volba vhodného pouzdra pro výkon služby je velice důležité, protože je velmi úzce spjato s možností rychlého tasení zbraně a tudíž k jejímu efektivnímu využití v boji. Další důležitou podmínkou je používat co možná nejmenší počet druhů pouzder a pouzdro se zbraní vždy nosit na stejném místě. To vše z důvodu, že při stresové situaci je dobré mít naučený pohybový stereotyp, který zaručí rychlé nahmátnutí a tasení zbraně. Pokud tyto podmínky nebudou splněny, může se stát, že při nutnosti rychlého tasení zbraně uživatel neodhadne přesně její polohu a nebo ji dokonce nenalezne, což může vést k prodlevě až několika sekund a to je v nutnosti rychlého použití zbraně nepřípustné. Pouzdra se dělí na dvě hlavní skupiny a to na pouzdra pro skryté nošení a pouzdra pro nekryté nošení. Pouzdra pro nekryté nošení se používají výhradně u ozbrojených složek, bezpečnostních agentur a u sportovních střelců. Tyto pouzdra mají velikou výhodu v tom, že je k nim rychlý přístup ( nezakrývá je oděv ) a jde z nich tudíž velmi rychle a snadno tasit zbraň. Tyto pouzdra se vždy upevňují na stranu střílející ruky a to buď přímo na opasek anebo na stehno, tzv. stehenní pouzdro. Stehenní pouzdra mají výhodu v tom, že pouzdro je blíže dlani a tudíž tasení zbraně je rychlejší. Tyto pouzdra však využívají převážně speciální jednotky ( obr. č. 1 ). Pouzdra pro neskryté nošení by měli mít dvě pojistky proti ztrátě a u pouzder s jednou pojistkou lze využívat šňůry, která je spojena s rukojetí zbraně a opaskem uživatele zbraně. Toto je důležité především při zákrocích v davu, jelikož zde hrozí velké nebezpečí z odcizení zbraně. Druhou kategorií jsou pouzdra pro skryté nošení. Tyto pouzdra 12

jsou využívány u policistů sloužících v civilním oblečení a všech osob, které nosí zbraň na svou nebo cizí ochranu. Pouzder pro skryté nošení je nepřeberné množství. Mezi nejčastější tipy patří silonová pouzdra, které se upevňují na opasek na boku uživatele a to jak u střílející ruky, tak i na křížové tasení u nestřílející ruky ( obr. č. 2 ). Využití křížového uložení zbraně je velice účinné při nošení Obr. č. 1 stehenní pouzdro se dvěma pojistkami

použití

zbraně

při

zbraně pod společenský oděv a taktéž je velmi vhodné

eskortách

pro

motorovým

vozidlem. Při tomto uložení zbraně je zbraň na straně nestřílející ruky a je rukojetí směrem dopředu. Toto

umožňuje

lepší

uchopení

zbraně

pod

oděvem, než je tomu

u

Obr. č. 2 pouzdro pro kryté nošení se dvěma pojistkamí

nošení

zbraně na straně Obr. č. 3 podpažní pouzdro

silné ruky. Dále je často

používáno

podpažní pouzdro, které se umisťuje vždy do podpaždí nestřílející ruky ( obr. č. 3 ) a rovněž tak zádové pouzdra, které se umísťují na pásek. Zádová pouzdra

jsou nevhodná

při jízdě

vozidlem nebo sezení ve společnosti kvůli pohodlí uživatele. V současné době je možnost zakoupit si i velmi specifická pouzdra a to třeba různé ledvinky ( obr. č. 4 ) na zbraně a nebo

Obr. č. 4 ledvinka na skryté nošení zbraně

kotníková pouzdra, ale tyto nejsou u policejních sborů, až na vijímky využívány.

13

2.3 – držení zbraně Správné spouštění je dáno nejen jeho správným provedením, ale také správným držením zbraně a umístěním prstu na spoušti. Prst by se měl dotýkat spouště v ideálním případě v úhlu 90° a dotýkat se spouště prostředkem bříška prstu posledního článku prstu. Dalším důležitým faktorem správného spouštění je neustálý kontakt prstu se spouští. Nikdy nesmí dojít k rozpojení kontaktu mezi spouští a prstem. To je zvláště důležité při rychlém opakování výstřelů, kdy je tendence k co nejrychlejšímu výstřelu a následnému uvolnění spouště. Tehdy právě dochází k tomu, že prst přestane být v kontaktu se spouští. Při opětovném položení prstu na spoušť pak často dochází ke strhávání. Výstřel zbraně je záležitost velkého okamžitého hluku a otřesu zbraně. Každý takový úkaz vykazuje u člověka přirozenou reakci bránit se proti tomu a ovládnout předmět, který to způsobuje, v tomto případě tedy zbraň. Držení zbraně by však mělo být způsobem, jak co nejlépe zbraň ovládat, řídit jí, zaměřovat, spouštět a celkově s ní manipulovat. A to není možné, pokud zbraň budeme držet křečovitě. Držení zbraně se dá přirovnat k držení kladiva při zatloukání hřebíků, kdy je potřeba nejen síly, ale také přesnosti pro zasažení hlavičky hřebíku. Intenzita sevření se může měnit případ od případu, podle druhu a ráže zbraně, tělesných dispozicí jednotlivce a dalších faktorů, jako je teplota zbraně a okolí, povrch zbraně, pocení rukou . Zbraň se má držet co nejvýše, ostruha na zadní části zbraně by se měla zatlačit do prohlubně mezi ukazovákem a palcem silné ruky. Čím více je osa hlavně bližší ose ruky, tím menší bude zdvih zbraně ve zpětném rázu. Obě ruce by měly být na zbrani položeny ve stejné výši. Obě ruce musí zbraň držet stejně intenzívně. Povrch rukou na obou stranách zbraně musí být rovnoměrná. Pokud by tomu tak nebylo, docházelo by k nestejnému působení zpětného rázu a zbraň by cestovala ve zpětném rázu ne přímo nahoru a dolů, ale šikmo. Ruce by se měly zbraně dotýkat na co největší ploše. Silná ruka by měla být v ose s osou hlavně. Dlaň silné ruky by se měla po celé délce dotýkat hřbetu rukojeti. Palce obou rukou by měly směřovat natažené k terči, aby nám pomáhaly v co nejrychlejším zamíření zbraně na terč. Palec silné ruky by měl být na zbrani pouze položený. Na držení zbraně by se neměl vůbec podílet. Palec slabé ruky by se neměl vůbec zbraně dotýkat. Jeho dotyk by mohl způsobit brždění závěru nebo tlačení zbraně vpravo. Ukazovák silné ruky by se neměl zbraně nikde dotýkat, 14

pouze by měl být v kontaktu se spouští. Prostředník silné ruky by měl být co nejvýše, aby se dotýkal spodní části lučíku. Ostatní prsty by měly být těsně u sebe a pevně svírat zbraň. Slabá ruka by měla palcovou částí dlaně zapadat do mezery na slabé straně zbraně a tuto mezeru by měla vyplnit. Palec by měl být volně položen vedle nebo pod palcem silné ruky a stejně jako ten by měl být rovněž natažen k terči. Prsty slabé ruky by měly být položeny do prohlubní mezi prsty silné ruky a to tak, že pro ukazovák slabé ruky zůstane pod lučíkem pouze poloviční mezera. Zasunutím ukazováku slabé ruky do této mezery se zde vytvoří jakýsi klín, který celé sevření zpevní a uzavře . Celé sevření by mělo být po celou dobu střelby neměnné a pevné, ne však křečovité. 2.4 – tasení zbraně Při tasení zbraně jde v zásadě o jednu jedinou věc a to v co nejkratší době dostat zbraň z pouzdra a po co nejkratší dráze jí namířit na cíl. Tasení zbraně je velmi závislé na spoustě okolních podmínkách jako je například poloha v jaké se střelec nachází, stavu zbraně uložené v pouzdře ( náboj v nábojové komoře, nebo bez ) a zejména na druh pouzdra. Vezmeme-li si střelce z ozbrojených složek s nekrytě uloženou zbraní na straně střílející ruky, můžeme tasení rozdělit do tří základních fází, které je však ve výsledku důležité spojit v jeden rychlý a plynuly pohyb. První fáze je rozepnutí bezpečnostního pásku na pouzdru ( obvykle palcem střílející ruky ), uchopení zbraně v pouzdru a její lehké zatlačení do pouzdra. Je velice důležité již v této fázi zbraň správně uchopit, jelikož při použití zbraně v reálné situaci nemá střelec čas na opravu držení nebo její korekci třeba nestřílející rukou. Špatné uchopení zbraně má poté za následek, nepřesnou střelbu, pomalost a špatnou kontrolu zbraně. Abychom se těmto chybám vyvarovaly je důležité při tasení již uvedené zamáčknutí zbraně do pouzdra. Tímto docílíme hlubokého držení zbraně a vyhneme se tak následné chybě, kdy při držení vznikne mezera mezi horním výběžkem rukojeti a částí dlaně mezi palcem a ukazovákem. V druhé fázi střelec vytáhne zbraň ústím hlavně těsně nad pouzdro a v tento okamžik zatlačí loket dolů. Tímto docílí toho, že zbraň směřuje ústím hlavně dopředu a střelec je již v tento okamžik schopen vystřelit směrem na terč. Střelba z této polohy je však efektivní maximálně do vzdálenosti 5 metrů a vyžaduje dostatek cviku. Ve třetí fázi střelec pokračuje v pohybu se zbraní přímo 15

před sebe a přikládá jí do výše očí. Tento pohyb lze přirovnat k přímému úderu pěstí bez vytočení zápěstí. Zbraň by měla být prodloužením celé paže což v konečné fázi dopomáhá k přesnosti střelby. Během pohybu zbraní vpřed střelec přikládá nestřílející ruku na zbraň pro dosažení ideálního držení zbraně obouruč. Tasení samotné je při ideálním způsobu provedení velice rychlé a proto je za potřeby provádět všechny pohyby co nejekonomičtěji a po co nejkratších drahách pohybu. Je dobré aby si každý střelec osvojil to, že zbraň se pohybuje při tasení pouze kolmo nahoru těsně nad pouzdro a poté již jen v předozadní linii. K dosažení nejideálnějšího způsobu tasení zbraně je za potřeby provádět tzv. suchý nácvik, kdy se střelec pokouší opakovaně v co nejkratší možné době tasit zbraň a navést ji na určitý cíl. Při tomto nácviku je dobré začít nejdříve s pomalejším tempem a dostat do ruky správné vedení zbraně a teprve později přidávat na rychlosti. 2.5 – střelecký postoj Střelecký postoj je vlastně takovým základem střelecké techniky. Jeho změna může výrazným způsobem ovlivnit naše výsledky, stejně jako používání špatného postoje nás může zastavit na cestě za lepšími výsledky. V

začátcích

praktické

střelby v naší republice všichni střelci stříleli z tzv. Weaverova postoje ( obr. č. 5 ), který je definován zjednodušeně jako slabá

Obr. č. 6 " A " postoj

noha vpředu, tělo je k terči asi v 45° úhlu. Slabá ruka tahá zbraň vzad, zatímco silná ji tlačí od těla. Loket slabé ruky je co nejvíce tisknut ke středu těla. Tento způsob je velice vhodný pro sebeobranou střelbu, neboť potlačuje zpětný ráz, ruce chrání důležité části těla, tělo vystavuje protivníkovi poměrně malou zásahovou plochu. Pro sportovní účely je však méně vhodný, protože poskytuje poměrně malou pohyblivost, je složitý na

zapamatování a na správné vykonávání a je

málo univerzální. Proto se začal používat tzv. čelní, neboli “A” 16

( obr. č. 6. )

postoj, kde je trup kolmo k terči a ruce tvoří rojúhelník neboli “A”. Nohy sledují polohu těla a jsou

kolmo k terči. Toto je sice výhodná poloha

pro střelbu, ale k vykonávání dalších pohybů je zcela neefektivní. Z tohoto důvodu se využívá kombinace obou postojů, tzv. Isoscelles ( obr. č. 7 ), kdy trup je kolmo k terči, ruce tvoří písmeno “A”. Nohy jsou na rozdíl od předchozí polohy šikmo k terči. Slabá noha je vpředu, silná noha vzadu . Vzdálenost nohou je proměnlivá, nejvíce se však užívá vzdálenosti, kdy špička silné nohy je na úrovni paty slabé nohy. Slabá

noha přitom směřuje přímo vpřed k terči a silná je

odkloněna vně od osy těla. K vlastnímu postoji. Tělo by mělo být uvolněné, těžiště těla musí směřovat vpřed tak, aby zachytávalo zpětný ráz a vyrovnávalo jej pouze vahou těla. Hlava by měla být vzpřímená, neměla by být zastrčena mezi ramena. Lokty a kolena by měly být mírně pokrčené, skoro neznatelně. Pokud by totiž byly natažené, nejsou schopné absorbovat zpětný ráz. V zásadě se tedy v dnešní době využívá při profesní střelbě postoj Isoscelles a postoj “A“. Oba dva způsoby jsou si velice podobné a postavení nohou je téměř vždy na posouzení pohodlnosti pro střelce. 2.6 - technika míření a spouštění Při míření se střelec snaží do jedné přímky srovnat záměrný bod, mušku, hledí a oko. Tato poučka je všem velmi dobře známá, ale málo kdo již ví, že základem je naprosté soustředění a zaostření zraku na mušku. Musíme vidět mušku v těch nejmenších detailech jako je rýhování mušky, její přesné kontrastní hrany, barva ( obr. č. 8 a 9 ). Dalším krokem je naučit se sledovat ji po celou dobu zpětného rázu ve stejných detailech. Nesmíme mrknout, nesmíme se při výstřelu leknout. V začátcích uvidíme mušku nejprve na počátku výstřelu, pak na jejím vrcholu a možná poté i opět na terči, tak jako na počátku. Postupem času ji začneme vidět jakoby stroboskopicky na cestě vzhůru a zpět dolů, pak již plynule při pohybu vzhůru a dolů. Jestliže dokážeme číst mušku těsně před samotným výstřelem, získáme obraz mířidel. Nikdy nebudete schopni udržet zbraň perfektně klidnou, budeme s ní pohybovat okolo středu terče a to, co uvidíte těsně před výstřelem, bude obraz mířidel. Jestliže v okamžiku výstřelu uvidíte obraz mířidel 17

ukazující 2 cm vlevo nahoru od středu a zásah bude na tomto místě, znamená to, že děláme vše dobře, zbraň byla pouze zamířena na špatné místo. Obraz mířidel je tudíž velice důležitá věc. Pokud se jej

naučíme

dokážeme Obr. č. 8 špatné zamíření zbraně

zasáhli

říci, terč

používat, zda bez

jsme toho,

abychom viděli samotný zásah a to je velice důležité, neboť minout terč, ať již ve skutečném životě nebo na soutěži se rovná prohře. A zjišťovat díváním se na terč, zda jsme jej zasáhli či ne, znamená ztrácet čas. Navíc je terč mnohdy tak daleko, že zásahy nejsou vidět. Sledování mušky před střelbou, během střelby, během pohybu nám pomůže zjemnit a doladit způsob tažení zbraně, zamíření, přenášení z terče na terč, pomůže nám najít nejlepší způsob střelby za pohybu a analyzovat mnoho dalších dějů během střelby. Sledování mušky má využití i při pohybu těla, kdy máme možnost pohyb těla vyrovnat

protichůdným

pohybem zbraně, a na jediný okamžik tak ustálit zbraň a vystřelit. Pro všechny bez rozdílu platí, že oči jsou

Obr. č. 9 správné zamíření zbraně

jedním z nejdůležitějších faktorů při střelbě. Schopnost našich očí určuje naší rychlost, naší přesnost, určuje náš stupeň pozornosti. Prvním, pro mnoho lidí možná nepodstatným problémem je určení řídícího oka. Ne všichni totiž máme řídící oko stejné jako převládající ruku. Pro vysvětlení pojmů, podle řídícího oka se řídí práce očí. Převládající rukou se myslí u praváka pravá a u leváka levá ruka. Neškodí si proto vyzkoušet, které oko je naše řídící. Je to jednoduché. Otevřeme obě oči a natáhneme dopředu ruku se vztyčeným prstem. Zavřeme jedno oko a pokud se nám prst v pohledu pohne - přeskočí, právě ono zavřené oko je vaše řídící. Toto je obzvláště důležité pro mířenou střelbu, kde se při sportovních 18

disciplínách používá technika zaclonění slabšího oka kvůli rozptylování pozornosti. Bez správného spouštění nikdy nedosáhneme přesného zásahu. Můžeme mít správně zamířeno a přesto, když špatně spustíme, škubneme spouští nebo strhnete zbraň do strany, zásah bude úplně jinde, než jsme chtěli. Je třeba si uvědomit, že správně zamířit a správně spustit je základem každého úspěšného zásahu. Spuštění je završení celého procesu přípravy zbraně k výstřelu. Spuštění má dvě fáze. Spoušť je třeba nejprve namáčknout. Znamená to vyvinout na spoušť prstem určitou úroveň tlaku tak aby ještě nedošlo ke spuštění, a držet ji na tzv. mrtvém bodu. Vlastní spuštění pak provedeme již jen z tohoto mrtvého bodu. Nepředstavujme si však, že držet spoušť na mrtvém bodu je třeba nějak mimořádně dlouho. Namáčknutí a vlastní spuštění je jedním plynulým, akcelerujícím pohybem, který je dokonale spojen v jeden, i když se může stát, že spoušť na mrtvém bodu můžete držet déle. Ale to jen ve výjimečných případech. Dále je důležité říci, že spouštění provádíme pouze prvním článkem ukazováku střílející ruky. U každé spouště nalezneme několik fází odporu spouště. Nejprve překonáváme pouze tlak vratného pera spoušťového táhla, který je často velice malý. Pak dojdete k místu, kde táhlo spouště začne působit na záchyt kohoutu, a ten se začne posouvat po spoušťovém ozubu. V tu chvíli odpor značně vzroste. Pokud jsou spoušťové ozuby dokonale hladké, odpor je stejnoměrný, což je velice důležité. Ve chvíli, kdy spoušťové ozuby přejdou přes své styčné plochy, záchyt spouště uvolní kohout . V ten okamžik se odpor spouště opět změní na původní, pouhý tlak vratného pera spoušťového táhla a prst na spoušti má tendenci prudce propadnout. Největší chyby ve spouštění se dělají právě ve fázi, kdy prst narazí na silný odpor a překonává tlak spoušťových ozubů, které na sebe navzájem působí. V tuto chvíli se může stát, že ve snaze o rychlý výstřel trhneme spouští, abychom tento tlak překonali. Díky tomu celou zbraní pohneme a dojde ke stržení zbraně. Celý proces musí být plynulý - zrychlující. Stejně tak pohyb, kterým budeme spoušť uvolňovat, by měl být naopak zpomalující se. Spuštění by mělo být z jedné poloviny zrychlující a z jedné poloviny zpomalující. Spouštění je završením celého procesu zbraně před výstřelem. Právě proto je třeba mu věnovat mimořádnou pozornost. Správné spouštění se musí stát jedním ze základů, na kterých budeme neustále pracovat, zlepšovat je.

3 Střelecké techniky 19

3.1- střelecké polohy Při profesní střelbě je nejčastěji využívána poloha v stoje s držením zbraně obouruč. Toto vychází již ze samotné podstaty použití zbraně při služebním zákroku, jelikož je potřeba být při zákroku připraven rychle měnit svou polohu, popřípadě měnit polohu při střelbě na více cílů. Mohou však nastat situace, při kterých je výhodné a někdy dokonce nezbytné využít jiných střeleckých poloh. Jednou ze základních poloh je pohotovostní poloha ( Obr. č. 10 ) . Tato poloha se využívá při pohybu s vytaženou zbraní a zejména při propátrávání budov. Tato poloha je účinná pouze při chůzi. Při běhu je efektivnější držení jednoruč s držením zbraně u boku s ukazovákem mimo spoušť a volnou ruku využívat jako obranu nebo k vyhýbání se překážkám. Při pohotovostní poloze jsou lokty přitaženy k tělu, zbraň je ve výši hrudníku a hlavní vždy směřuje do místa možného napadení. Z tohoto vyplývá, že je velmi Obr. č. 10. pohotovostní poloha

důležité, aby zbraň směřovala vždy do míst,

kam se střelec zrovna dívá. Z pohotovostní polohy je možná efektivní střelba až na vzdálenost 10 m. Střelec z této polohy velmi rychle a snadno dosáhne svého

střeleckého postoje a to pouhým

propnutím paží po co nejkratší dráze směrem k cíli. Dalším velmi často využívanou polohou jsou kleky. V zásadě se pro profesní střelbu využívají dva druhy kleků a to přímý klek ( obr. č. 11 ) a klek vyčkávací ( obr. č. 12 ). Při zaujímaní polohy přímého kleku je důležité, aby ve výsledné poloze chodidlo stojné nohy, koleno opěrné nohy a špička opěrné nohy tvořili

téměř

Obr. č. 11. přímý klek

rovnostranný trojúhelník. Jedná se tedy o klek na

levé nebo pravé a to podle toho, zda střelec střílí levou nebo pravou rukou. Pro praváka platí, že při zaujetí polohy v kleče je jeho levá noha stojná a pravá opěrná 20

( pro leváky opačně ). Toto se mění pouze v případě střelby v kleče z poza krytu u praváka z levé strany krytu a u leváka z pravé strany krytu. Je to z důvodu správného využívání krytu, jelikož stojná noha nedovolí takové vyklonění do strany mimo kryt, aby byl střelec dobře chráněn krytem po celou dobu střelby. Z tohoto důvodu bych neodsuzoval ani střelbu z kleku na obou kolenou, jelikož tato poloha umožňuje dobrou stabilitu při náklonu mimo kryt na obě strany. Tato střelecká poloha je Obr. č. 12 vyčkávací klek

často využívána sportovními střelci praktické

střelby IPSC. U této polohy je jedinou nevýhodou obtížnost při opětovném postavení. Tímto může dojít k časové prodlevě při přesunu do výhodnější střelecké

pozice.

Avšak

budeme

li

předpokládat, že střelec je v dobré fyzické kondici a nemá žádný problém s hybným

ústrojím,

časová

prodleva

nebude větší než několik desetin vteřiny. Další variantou kleku je tzv klek stranový ( obr. č. 13 ). Tento klek se využívá při střelbě z poza krytu a slouží k dosažení

Obr. č. 13 stranový klek

lepší stability střelce při náklonu mimo kryt. Při této technice je většina váhy na naší opěrné noze ( na které klečíme ) a druhá noha je využívána jako proti závaží. Tato poloha je velice stabilní, ale nedá se použít u užších krytů, jako jsou stromy, pouliční osvětlení atd., jelikož bychom si nechránili dostatečně celé tělo a protivníkovy bychom zbytečně zvyšovaly šanci na zásah. Při kleku vyčkávacím je pozice nohou naprosto stejná jako při kleku přímém. Rozdíl je v tom, že paže nestřílející ruky nám tvoří oporu o koleno stojné nohy. Tato poloha se nazývá vyčkávací, jelikož je pohodlnější a nechá se v ní vydržet při míření na kryt protivníka větší dobu než v kleku přímém. Další výhodou je opora nestřílející ruky o koleno stojné nohy při mířené střelbě. Při opoře však nesmí dojít k tomu, aby se nám o sobe opíraly loketní kloub a kolenní 21

kloub. Správný postup je, že o kolenní kloub opřeme až trojhlavý sval pažní a tím zamezíme zbytečným odskokům zbraně po výstřelu a smýkaní se kloubů po sobě, čímž docílíme rychlejší a přesnější střelby. Další využívanou polohou je střelba vleže ( obr. č. 14 ). Tato střelecká poloha nabízí protivníkovy co možná nejmenší zásahovou plochu, avšak tato poloha je z hlediska dalšího přemisťování zcela nejhorší ze všech. Některé zdroje dokonce tvrdí,

že

tato

poloha

je

konečná a boj z této polohy je většinou již dobojován až do konce. Tato poloha je velice účinná při vojenské taktice, ale

tu

složek Obr. č. 14 poloha vleže na břiše

u

bezpečnostních

nelze

propagovat.

Poloha v leže má dvě varianty

a to leh na břiše a leh na zádech. Leh na břiše se zaujímá přes již popsanou polohu v kleče, kdy střelec v době, kdy dokleká musí mít již tasenou zbraň, kterou drží ve své silné ruce a o svou slabou ruku se opírá při zaujímání lehu. Abychom protivníkovy zbytečně nenabízely velkou zásahovou plochu, je výsledná poloha čelem k protivníkovy a nohy jsou u sebe. Tato technika má největší účinnost ve volném terénu, kde nemůžeme využít žádného krytu a dále při střelbě na větší vzdálenosti. Je totiž naprosto zbytečně zaujímat zdlouhavě polohu v leže na břiše před protivníkem, který je 5 m od nás. Další možnost střelby v leže na břiše je z poza krytu. Tato varianta nabízí střelcovo nejlepší krytí. Využívá se zejména na velké vzdálenosti a nebo při nízké výšce využívaného krytu. Tato poloha je výhodná při zajišťování krytu nebo úkrytu protivníka, při očekávání vašich posil. Technika střelby v leže na zádech je jednou z nejproblematičtějších situací do které se můžete jako střelec dostat. Hrozí zde hned několik nebezpečí a to jak z vaší vlastní zbraně, tak i z možnosti pokračovat dále v nějakém efektivním vedení boje. Při zaujetí této polohy se využívá podobné techniky jako při pádu vzad. V konečné fázi jsou obě nohy chodidly na zemi, zbraň směřuje mezi koleny na protivníka a hlava společně s hrudní páteří jsou odlepeny od země. Největší nebezpečí u této polohy je v tom, že pokud se váš cíl pohybuje a vy musíte měnit záměrný bod může při stresu a tunelovém vidění dojít k prostřelení vlastní nohy. Dále jak bylo řečeno bude určitě velkým problémem z této polohy rychle vstát 22

provést a přemístění do lepší střelecké polohy. Na druhou stranu je vhodné tuto polohu trénovat, jelikož při konfrontaci s protivníkem na velmi malou vzdálenost se může stát, že po nějakém odstrčení nebo sražení se právě v této poloze aniž by jste to chtěli ocitnete. 3.2 – střelba různými směry, pohyb se zbraní Pokud je to možné a situace to dovoluje je výhodné pohybovat se s vytaženou zbraní pouze do míst na které minimálně periferně vidíme. Zamezíme tak nebezpečí srážky s překážkou a nebo uklouznutí. Při pohybu se zbraní při zaměřování na několik cílů, které máme v zorném poli je výhodou neměnit polohu nohou , ale natočit proti cíli pouze trup a ruce se zbraní. Toto je však možné pouze u cílů, které máme přímo před sebou v rozpětí maximálně 120 stupňů. Při tomto také velmi záleží na pohyblivosti střelce a na tom z jakého střeleckého postoje je zvyklý střílet. Velkou výhodu při tomto má střelec využívající střeleckého postoje “A“ jelikož má nohy v jedné rovině, což mu umožňuje otáčet se doprava i doleva ve stejném rozsahu. Pokud však pravoruký střelec potřebuje střílet vlevo více jak o zhruba 80 stupňů je zapotřebí změnit postavení nohou. Toto provedeme tak, že pravou nohou uděláme krátký krok vpřed dovnitř a pohyb dokončíme natočením se na levé špičce do směru otáčení. Chce li střelec vést palbu vpravo, provede ten samý pohyb, ale stranově obráceně. Pokud je nutné vést střelbu vzad přímo za sebe, využívají se dvě varianty. Jednou z nich je metoda střelby jednoruč silnou rukou. Střelec bez změny polohy nohou změní držení zbraně na jedno ruční a provede rotaci trupu vzad v plném rozsahu pohybu. Při otočení je zbraň vedena přes pohotovostní polohu( zbraň na hrudníku ) a po otočení směrem k terči je zbraň opětovně navedena co nejkratší cestou k terči. Druhou variantou je otočení se změnou postavení nohou. Střelec udělá krok vpřed dovnitř a poté se na špičkách chodidel otočí o 180 stupňů a zaujme svůj střelecký postoj. Při všech změnách polohy a pohybech se zbraní je důležité vždy očima sledovat cíl a všechny změny polohy nohou dělat do míst, kam vidíme. Znamená to nedělat nikdy žádné kroky vzad. Při pohybu se zbraní jsou dvě možnosti a to pohyb provádět s nataženými pažemi, což je o něco rychlejší, ale vzhledem k váze zbraně a nutnosti rychlého pohybu dochází často k přejetí cíle a musí se následně provést oprava zamíření. Tato varianta je vhodná 23

při krátkém pohybu nebo při střelbě na cíle, které jsou blízko u sebe. Druhá varianta je, že při změně polohy se vede zbraň přes pohotovostní polohu a při dokončení pohybu je zbraň opět zapíchnuta trčením paží na cíl. U této varianty odpadá problém s přejetím cíle a proto je při delších pohybech, zejména se změnou polohy nohou velmi výhodná. Tato metoda je dozajista výhodnější, avšak je koordinačně náročnější a vyžaduje vysokou úroveň dovedností držení zbraně a přesného navedení zbraně zapíchnutím na cíl. 3.3 střelba s využitím krytu Střelba z pozakrytu je jedním z nejdůležitějších prvků taktiky v profesní střelbě. Kryty umožňují nabízet protivníkovi co nejmenší zásahovou plochu našeho těla a proto je velice důležité krytů v bojových situacích využívat co nejvíce ( obr. č. 15. ) Kryty se dají rozdělit na dva základní prvky a to na kryty a úkryty. Kryt je taková překážka, kterou protivníkovy střely nemohou proniknout a tudíž naše tělo zcela chrání před ranivými účinky. Úkryty jsou na rozdíl od krytů takové překážky, kterými protivníkovy střely velmi snadno proniknou a nás

Obr. č. 15 špatné a správné využití krytu

mohou zranit. Jedná se tudíž o místa, kam jsme schopni se schovat před pohledem protivníka, ale v případě, že protivník zná naší pozici mohou nás jeho střely snadno ohrozit. Ve stresových situacích může velmi snadno dojít k záměně krytu a úkrytu. Proto je důležité vybírat si správná místa pro krytí před střelami. Například, když se schováme za dveře vozidla, můžeme si myslet že jsme zaujaly dobrou bojovou pozici v dostatečném krytu. Avšak dveře vozidla jsou tvořeny pouze slabým plechem a tenkou vrstvou čalounění, kterými střely z ručních zbraní velmi snadno proniknou a po průstřelu mají ještě dostatečnou energii k usmrcení 24

člověka. Kryty jde dále rozdělit na další tři podskupiny a to na vysoké kryty, středně vysoké kryty a nízké kryty. Z vysokých krytů se dá střílet z jakékoli střelecké polohy. Ze středně vysokých se nechá střílet již pouze z polohy v kleče a z nízkých krytů již pouze v poloze v leže. Proto je pro nás nejvýhodnější vybírat si vysoké, popřípadě středně vysoké kryty. Pro střelbu z pozakrytu platí několik zásad. Jednou z nejdůležitějších je, že zbraň střelce by nikdy neměla přesahovat hranu krytu, protože by mohlo dojít k odzbrojení střelce protivníkem, stojícím mimo zorné pole, těsně za krytem. Dále by střelba z pozakrytu měla být vedena v jakýchsi sériích dvou až tří výstřelů z jedné pozice a poté by mělo dojít ke změně pozice a pokračování ve střelbě z jiné výškové úrovně krytu. Například střílí li střelec v poloze v kleče, po sérii výstřelů by měl změnit polohu a pokračovat ve střelbě ve stoje nebo v leže. Velmi důležité je, že veškeré změny poloh a další činnosti jako je přebíjení, nebo odstraňování závad musí probíhat zcela za krytem a žádná část těla v tuto chvíli nesmí vyčnívat přes hranu krytu. Pokud to situace umožňuje je nejlepší variantou zaujmout stabilní střelecký postoj s nataženými pažemi již za krytem a namířit zbraň do míst, kde předpokládáme postavení našeho protivníka. Toto nám zkrátí velmi výrazně dobu zamíření a vedení palby do míst, kde protivníka předpokládáme a tudíž nedáme protivníkovi zbytečný čas na to ,aby se zorientoval odkud je palba vedena a zamezíme jeho rychlému protiútoku. Jestliže se dostaneme do krytu u něhož je možno vést palbu z levé i pravé strany je vhodné tohoto využívat k matení protivníka a střídat jak výšku polohy tak i stranu z jaké střelbu povedeme. U pravorukého střelce je výhodnější vést palbu z pravé strany krytu, jelikož nabízí při vyhlédnutí mnohem menší zásahovou plochu než z levé strany krytu. Některá literatura tvrdí, že v případě, že povede li pravoruký střelec střelbu z levé strany krytu je vhodné změnit držení zbraně na levostranné a vést střelbu jako levoruký. Já osobně si myslím, že toto je velice koordinačně namáhavé a zbytečně se na úkor pohodlnějšího postoje a o něco lepšího krytí výrazně zbavujeme přesnosti střelby. Také bych chtěl upozornit, že při střelbě z pozakrytu, kde je možné vést palbu jak z levé tak i z pravé strany krytu je velmi vhodné zaujímat střelecké polohy u kterých se při výměně stran z pravé na levou nemusí měnit poloha nohou. Jedná se o střelbu v stoje a v kleče, kdy vstoje využijeme střelecký postoj typu “A“ ,

25

kde jsou nohy v jedné přímce a v kleče klečíme na obou kolenou. Toto střelci velmi výrazně ulehčí přechod ze střelby z jedné strany krytu na druhou a zajistí v obou střeleckých polohách dobrou stabilitu postoje. Při střelbě ze středně vysokých krytů a nízkých krytů je nepsaným pravidlem, že střelba by měla být vedena vždy ze strany krytu a ne přes jeho vrchní okraj. Jsou však situace, kdy se střelbě přes vrchní okraj krytu nevyhneme. být

u

Může

to

dlouhých

podezdívek plotu, nebo svodidel. V této situaci jsou dvě varianty. Buď

Obr. č. 16 střelba přes vrchní okraj krytu

se

střelec

lehce

nadzdvihne nad horní okraj krytu a hlavu strčí co nejvíce mezi ramena, čímž sníží svou zásahovou plochu ( obr. č. 16 ) a nebo se střelec ukloní vlevo či vpravo a střelbu přes kryt provede v poloze jakoby střílel ze strany krytu. Tato varianta střelci sice zajišťuje větší krytí, ale je značně nepohodlná a při nedostatečném

rozsahu

pohybu nám velmi sníží

Obr. č. 17 střelba přes vrchní okraj krytu s ukloněním trupu

možnost přesné střelby ( obr. č. 17 ). První varianta nám sice nedává tak dobré krytí, ale je zde možné využít nestřílející ruky jako opory o kryt a při střelbě zejména na větší vzdálenost zvýšit přesnost střelby. Toto je však jediná situace, kdy je možno využít krytu jako opory pro nestřílející ruku. Ve všech dalších situacích je opíraní rukou o kryt nežádoucí, jelikož je velká pravděpodobnost přivodění si závady na zbrani zaražením závěru zbraně o kryt. 26

Jak bylo již řečeno, správné využívání krytů je jedním z předpokladů přežití bojových situací při ozbrojených střetech. Proto je nutné jak při postupu vpřed tak i při ústupech mít vždy dopředu zvolený další dobrý kryt, ze kterého budu mít přehled o situaci a bude z něj možno vést efektivní palbu proti nepříteli. Dále je důležité volit každý další kryt ve vzdálenosti ne větší než je 10 m a před dalším postupem provést krycí palbu. Ideální stav je, když má mezi sebou dvoučlenná hlídka smluvené určité verbální i neverbální signály a při přesunech jde vpřed nebo vzad pouze jeden policista a druhý vede krycí palbu. Při každé bojové situaci je důležité, aby o sobě oba dva zasahující policisté neustále věděli a nikdy se neztratily z dohledu a to jak z důvodu zranění jednoho nebo možnosti domluvy dalšího postupu. Je již popsáno několik situací, kdy vlivem špatné domluvy došlo k postřelení policisty policistou, který se mu nenadále objevil v jeho akčním úhlu. Přidá li se do této situace stres a snížená viditelnost je jasné, že k těmto situacím může lehce dojít. A proto policista při zásahu nikdy neopouští svého kolegu.

3.4 – střelba za snížené viditelnosti Střelba za snížené viditelnosti je velmi složitá z hlediska střeleckých dovedností a střelec si zde se základní střeleckou technikou již nevystačí. Zvládat tuto techniku střelby je však v současné době téměř nutností z důvodu četnosti použití zbraně za snížené viditelnosti. Zahraniční literatura hovoří o tom, že

v

80 % použití zbraně policistou ve službě se jedná o střelbu za snížené viditelnosti. Střelba v takto stížených podmínkách vyžaduje taktického

dobré

znalosti

chování

a

bezesporu i kvalitní technické vybavení. Jednou z dobrých Obr. č. 18 optimální taktické svítilny

možnosti je využití mířidel,

které dokáží svítit i za naprosté tmy. Tyto však nejsou na služební zbraně montovány a musel by si je každý policista sám zakoupit a nechat nainstalovat na zbraň. Další a nejrozšířenější variantou jsou taktické svítilny. V současné době je 27

na trhu mnoho velmi dobrých svítilen, avšak ne všechny jsou vhodné pro použití společně se střelnou zbraní. Taktická svítilna pro dobré použití při střeleckých polohách by měla splňovat některé parametry a to zejména vysokou spolehlivost, dobrou

světelnost i na větší vzdálenosti, dostatečnou kapacitu akumulátorů,

tlakový

spínač

umístěný

vždy

svítilny v

místech

možného dosahu nestřílející ruky,

kompaktnost

a

přiměřenou velikost ( obr. č. 18 a 19 ). Ideálním případem jsou svítilny, které se nechají montovat přímo na služební zbraně a ovládají se tlakovými

Obr. č. 19 špatné svítilny pro taktické využití se zbraní

spínači. Jejich cena je však vcelku vysoká a proto nebyli většině policistům zakoupeny a v současné době se používají spíše ve speciálních jednotkách. Na ostatních útvarech se v současné době používají dva typy svítilen. Jednou z nich je ruční svítilna, která se používá na zastavování vozidel za snížené viditelnosti. Tato svítilna má sice velmi dobrou svítivost, ale z hlediska taktického svícení při použití zbraně je velmi nepraktická a to z důvodu její velikosti, způsobu držení a spínače s regulátorem svitu. Druhý typ, který je v současné době u policie využíván jsou americké svítilny značky MAG – LITE. Tyto svítilny byli konstruovány již od výrobce jako taktické a proto jejich využití při střelbě za snížené viditelnosti je velmi efektivní. Dalšími způsoby střelby za snížené viditelnosti je například použití signální pistole se světlicemi a nebo použití techniky, kdy se střelec orientuje pomocí záblesku po výstřelu z hlavně své zbraně. Použití signální pistole je však možné pouze v otevřeném prostoru a nedoporučuje se používat ani v zastavěných plochách z důvodu možných požárů. Tato metoda je tedy výhodnější spíše pro armádu a nebo při pátracích akcích. Druhá metoda, využívá světla záblesku po výstřelu z vlastní zbraně, je sice popisována v literaturách, ale její použití bych nazval při nejmenším za problematické. Záblesk ze zbraně po výstřelu není nijak intenzivní a trvá možná dvě desetiny vteřiny. Při stresové situaci není ani zkušený střelec schopen využívat takové osvětlení pro účinnou střelbu vedenou proti oponentovi a jedná se pouze o nouzové řešení. Jak bylo již uvedeno střelba s využitím svítilny 28

je velmi náročná a je při ní nutno dodržovat mnoho taktických zákonitostí. Všem je naprosto jasné, že když půjdete někam do tmavých místnosti, kde navíc neznáte okolní prostředí budete

potřebovat vidět na cestu a využijete svítilny. Je však

dobré nesvítit si na cestu neustále, ale snažit se využívat i světla které například proniká do místnosti oknem z ulice. Světlo ze svítilny vám totiž velmi snadno pomůže při odhalení vašeho protivníka, ale stejně tak snadno odhalí protivníkovy vaší polohu. Kužel světla vaší svítilny by nikdy neměl osvítit vašeho kolegu a nebo vás samotného. Jestliže již došlo při zákroku k samotné střelbě, vždy po vystřelení série ran je nutné zhasnout svítilnu provést buď změnu střelecké polohy a nebo přemístění a poté opět osvítit cíl a pokračovat ve střelbě. Nejvýhodnější je při používání svítilny nastavit ostrý kužel světla a pokusit se tento namířit protivníkovy do očí, čímž mu znemožníme vidění. Pro střelbu s využitím svítilny je popsáno mnoho variant a způsobů. Některé jsou velmi složité na nácvik a některé jsou takřka nepoužitelné. Snažil jsem se vybrat ty, které je schopen naučit se každý policista a správně je využívat ve služebních zákrocích. První z nich se jmenuje FBI ( obr. č. 20 ). Při této technice držíme svítilnu nadhmatem, paže je upažena povíš,

Obr. č. 20 metoda FBI

mírně vpřed ( aby nedošlo k osvícení vlastního těla ). V silné ruce držíme zbraň, jedná se tedy o střelbu jednoruč. Pří této poloze je výhodou, že světlo je mimo osu těla a protivník se může domnívat, že jsme za světlem a povede střelbu do míst světla. Nevýhodou je složitá koordinace mezi zaměřováním světla a zbraně na cíl a také značná náročnost na okolní prostor. Další Obr. č. 21. metoda Chapman

technikou je Chapman ( obr. č. 21 ),

která se nazývá podle instruktora střelby; který jí vymyslel. Slabá ruka drží svítilnu tak, že palec ovládá vypínač a zbývající prsty se podílejí

na držení

zbraně. Jedná se o techniku střelby obouruč. Tato technika je vhodná téměř pro 29

všechny typy válcových svítilen s vypínačem na cylindru a nebo u kratších modelů na dně .Má li svítilna vypínač na dně je držení upraveno a to tak, že svítilnu svíráme mezi prostředníčkem a ukazovákem, kdy palec opět ovládá vypínač. Další z často užívaných technik je varianta Harries ( obr. č. 22 ), která se nazývá rovněž po svém tvůrci. Svítilnu při této technice držíme ve slabé ruce nadhmatem a využíváme jí jako oporu střílející ruky se zbraní, ukazovákem nestřílející ruky ovládáme vypínač svítilny. Jedná se o střelbu jednoruč s oporou. Výhoda Obr. č. 22 metoda Harries

je že tato technika se dá využít

téměř s každým typem svítilny a lehce se použije i v pohotovostní poloze při delším propátrávání rozsáhlých objektů. 3.5 – střelba na pohyblivý cíl Střelba na pohyblivé cíle je jednou z těch složitějších střeleckých disciplín. Budeme li se bavit pouze o střelbě ze služební pistole pi CZ 75 D Compact, je při účinné střelbě do 50 m a úsťové rychlosti 390 m/s nějaké předsazování zbraně na rychle se pohybujícího člověka nebo zvíře naprosto zanedbatelné. Jiný případ nastane chceme li zastavit rychle jedoucí vozidlo střelbou například do pneumatik, které k nám přijíždí zleva nebo zprava. V této situaci musí střelec počítat s určitým předsazením před cíl. Existuje na to jednoduchý výpočet. Malý příklad: k policistovi se z levé strany ze vzdálenosti 15 m rychlostí 170 km/h blíží vozidlo ve kterém se nachází několik osob, kdy řidič je podezřelý z ozbrojeného přepadení. Jelikož policista nemůže riskovat ohrožení zdraví spolucestujících střelbou do kabiny vozidla, rozhodne se střílet na pneumatiky vozidla a tím mu zamezit další pohyb.

30

Vzorec: n = Vc * t n

= předsazení v metrech ( někdy uváděno jako nadběh )

Vc = rychlost cíle v m/s t

= doba letu střely k cíly v s

Vz = úsťová rychlost zbraně ( CZ 75 D Compact 390 m/s )

rychlost cíle : Vc = 170 km/h : 3,6 Vc = 47,2 m/s doba letu střely: t = 15 m : 390 m/s t = 0,0385 s předsazení : n = 47,2 * 0,0385 n = 1,82 m Jak je již z tohoto malého příkladu vidět při takto značné rychlosti pohybujícího se cíle je nutné předsadit záměrný bod o 1,8 m což je velmi mnoho. Přesto že je možno si tuto situaci vcelku rychle a snadno vypočítat, v reálné situaci policistovi zřejmě nezbude ani zlomek času na nějaké početní úlohy a proto je nutno si pamatovat, že na rychle se pohybující cíle dostatečně předsazujeme zbraň. Také z tohoto příkladu vidíme, jak ošemetné asi bude střílet na pachatele ujíždějícího v rychle jedoucím vozidle s rukojmím po boku. Zde bych doporučil všem zasahujícím policistům zaměřit střelbu na vozidlo a pokusit se ho zastavit než riskovat střelbu na pachatele a poranit nebo usmrtit nevinného spolujezdce. Naprosto stejným způsobem budeme postupovat při výpočtu předsazení ( někdy nazývaný jako oprava ) záměrného bodu v případě, že jako policista budeme střílet z jedoucího vozidla na stojící cíl.

S tou vyjímkou, že při

předsazování zbraně na pohybující se cíl zleva doprava předsazujeme zbraň do směru pohybu cíle a při střelbě z jedoucího vozidla zleva doprava na stojící cíl, budeme předsazovat zbraň vlevo před terč. Další z možných případů je střelba z vozidla naproti jedoucímu vozidlu. Zde je velmi složité odhadovat rychlost vozidla jedoucí naproti a zároveň se musí sčítat jak nadběh při střelbě na pohyblivý cíl, tak i oprava při střelbě z jedoucího vozidla. Poslední z možných 31

variant je střelba z odbočujícího vozidla na cíle vedle vozidla. Zde se musí vzít v úvahu úhlové zrychlení a proto jsou tyto situace při služebních zákrocích velmi složité. Již z toho co bylo řečeno je jasné, že střelba na pohyblivé cíle není nic jednoduchého a bez nácviku není téměř možné odhadnout předsazení zbraně. Proto bych ani nedoporučoval zasahujícím policistům v takovýchto situacích bez uvážení střílet, jelikož velmi lehce může dojít ke zranění neúčastněných osob. 3.6 – letmá střelba Letmá střelba je jakýmsi vrcholem střeleckých dovedností v rychlé střelbě na krátkou a středně dlouhou vzdálenost. Při bojové situaci, které statisticky v ozbrojených střetech policie nejsou vedeny na vzdálenost větší než 15 m, nebude mít policista nikdy dostatek času na správné zaujmutí střelecké polohy, srovnání hledí, mušky a cíle do jedné roviny a plynulého, klidného postřelování protivníka. V těchto situacích jde většinou jen o zlomky vteřin, které rozhodují o tom, kdo přežije a kdo ne. Jde nám tedy o to, v co nejkratší době a relativně přesně zasáhnout cíl. Samozřejmě že nemůžeme srovnávat přesnost mířené střelby a letmé střelby a proto budeme při přesnosti letmé střelby mluvit o zasažení čtverce 20 x 20 cm na vzdálenost max. 15 m, což je zhruba zásah vitální zóny na hrudi protivníka. Letmá střelba se dá rozdělit na dvě základní skupiny. Jedná se o střelbu ukázáním a střelbu s letmou kontrolou mířidel. Zastánci první varianty hovoří o tom, že je mnohem jednoduší využít zbraně jako prodlouženého ukazováku a pomocí zapíchnutí zbraně na místo v terči dosáhneme dostatečně rychlého a přesného výstřelu. Zastánci letmé kontroly mířidel však hovoří o tom, že metoda ukázáním je značně nepřesná a vyhodnocování zásahu je zcela nemožné. Znamená to, že pokud nezasáhne střelec cíl, dozví se to až při druhém pohledu, kterým bude muset zásah vyhodnotit. Obě varianty mají dozajista své výhody a nevýhody. Jednu věc mají obě metody stejnou a to je nutnost dodržení správného střeleckého postoje. Při letmé střelbě totiž provádíme zaměření pomocí celého těla a při nácviku je důležité osvojit si prováděný pohyb natolik, abychom si byli jisti, že v poloze ve které se zrovna nacházíme míříme zbraní na terč. Při tomto pohybu je velmi dobré využívat techniky ukázání, čímž zbraň navedeme relativně přesně na terč a jako následná kontrola je vhodné využívat druhou metodu a letmo zkontrolovat mířidla. Letmou kontrolou se rozumí pouze kontrola 32

mušky, zda je na místě v cíli kam jsme chtěli zbraň namířit. Při zvládnutí letmé kontroly mířidel je střelec schopen toto provést ještě při navádění zbraně na cíl a tudíž jeho rychlost je srovnatelná se střelcem, který bude využívat pouze varianty ukázání. Přesnost střelce s letmou kontrolou mířidel bude však mnohem větší. Jestliže převedeme vše do praxe. Můžeme letmou střelbu rozdělit do tří základních okruhů. Je to střelba na vzdálenost 15 m a více, střelba na vzdálenost 3 – 15 m a střelba do 3 m. Při střelbě na vzdálenost 15 m a více se musí střelec mnohem intenzivněji soustředit na kontrolu mířidel, protože s pouhou variantou ukázání by byla střelba zcele jistě nepřesná. 4Ím bude terč dále musí střelec klást větší důraz na kontrolu mířidel a také na správné spouštění zbraně. Střelec se snaží vidět ostře mušku na rozmazaném terči v dáli. Při střelbě na 3 – 15 m střelec letmo zkontroluje mušku a snaží se jedním pohledem vnímat ostře jak mušku tak i terč. Z počátku toto dělá velké problémy a zrak těká mezi muškou a terčem. Častým nácvikem se toto nechá úplně odbourat. Tento typ míření byl vyvinut především sportovními střelci IPSC, jelikož vzdálenost 3 – 15 m odpovídá parametrům závodů této kategorie. V posledních letech se však tento systém začíná vyučovat i v ozbrojených složkách jelikož jak bylo řečeno, tato vzdálenost je statisticky nejčastější při ozbrojených střetech policie. Z tohoto důvodu se rovněž moderní mířidla zbraní vyrábějí uzpůsobeny pro střelbu s letmou kontrolou mířidel. To znamená široká muška a dostatečně prořízlé hledí pro možnost kontroly situace přes mířidla. Poslední variantou je střelba do 3 m. Při této situaci je jednoznačně upřednostňována varianta ukázáním, jelikož na takto malou vzdálenost se dá velmi přesně zamířit správným postojem a ukázáním hlavní na terč. Oproti předcházejícím variantám je zrak pevně fixován na terči v místě kam chceme zasáhnout. Tato varianta se dá provádět i se střelbou od boku. Tato možnost může nastat při napadení policisty na velmi krátkou vzdálenost a natažení zbraně do střeleckého postoje by bylo nebezpečné kvůli možnosti odzbrojení. Tato varianta je popisována v literatuře jako odstrč a tas. Jestliže dojde k napadení například po předchozím rozhovoru na minimální vzdálenost, policista svou slabší rukou odstrčí protivníka a současně svou silnou rukou tasí zbraň a je schopen provést střelbu do pasu. Toto je však proveditelné pouze v případě, má li policista před zákrokem náboj v nábojové komoře.

33

4 Taktika dvoučlenné hlídky 4.1 – taktické chování jednotlivce Pod pojmem taktika si většina lidí představí napoleonské války a slogan obětujeme levé křídlo a zaútočíme středem. Taktika je však velmi široký okruh bojových dovedností, které se mohou týkat jak boje celých jednotek tak i boje jednotlivce. Málo kdo ví, že do taktiky se nechá zahrnout i taková normální věc jako je správně si zašněrovat tkaničky od bot před důležitým služebním zákrokem. Taktické chování je totiž ve směs soubor znalostí a dovedností, které činní služební zákrok bezpečnější pro zasahující policisty. Jestliže je policista vybaven znalostmi z taktického chování, neznamená to že při jakémkoli střetu musí stoprocentně zvítězit. Zařazováním taktických postupů do zákroku je snižováno riziko, ale nikdy nelze dosáhnout naprosté bezpečnosti. Důležité je hned na začátku říci, že taktika a celé taktické jednání je velmi závislá na přípravě zákroku a to jak po materiální stránce, tak po stránce informační. Pro správné provedení zákroku je vždy velikou výhodou vědět, kam jdeme, kolik tam může být ozbrojených osob, kolik tam bude nezúčastněných osob, zda jdeme někam, kde bude veliký pes a veškeré dostupné informace. Z toho vyplývá, že příprava na zákrok je velmi důležitá a měla by tvořit zhruba 75 procent přípravy celého zákroku a pouhých 25 procent improvizace na místě. Improvizace je vždy v takovýchto situacích velmi náročná. Dojde li při zákroku ke střelbě, dostaví se samozřejmě i stres, tunelové vidění a další nepříjemné vnitřní pocity, které velmi značně ovlivní naše chování a rozhodování. V takových to situacích člověk vždy mnohem lépe a přesněji reaguje na věci, které si dopředu promyslel a které mohl předpokládat. Avšak je velmi jednoduché bavit se o 75 % přípravě u většiny zákroků pořádkové policie, která je často vyslána na ne úplně přesné oznámení a teprve na místě získává počáteční informace pro svůj zákrok. Z tohoto důvodu je dobré, aby si každý policista, který byl vyslán na nějaké podezřelé oznámení například signálu vloupání do prodejny, dopředu v hlavě uvědomil, jak uvedená prodejna vypadá, kudy by se do ní mohl pachatel vloupat , kde by po případě bylo vhodné zastavit služební vozidlo a kde jsou například dobré kryty v okolí vchodu do prodejny. Jakmile se policista takto na svůj zákrok dopředu připraví, odpadá mu při případných potížích spousta uvažování, kde hledat kryt před střelbou od 34

protivníka a nebo kam rychle zaparkovat vozidlo před nepřátelskou střelbou. Jestliže si policista na určitá problémová místa a nebo objekty jednou takové scénáře v hlavě vybuduje, může jich nadále využívat i v dalších zákrocích. Takováto příprava je z hlediska informací vskutku důležitá, ale nesmíme zapomínat i na další nedílné součásti taktického chování, mezi které patří materiální vybavení a příprava výzbroje a výstroje do služby a nebo přímo na konkrétní zákrok. V současné době bohužel musíme konstatovat, že materiální vybavení u policie není na nejvyšší úrovni. Specializované útvary jsou na tom oproti pořádkovým jednotkám lepe a dá se říci, že i na evropské úrovni. Nás však zajímají spíše pořádkové jednotky, kde bývá často problém s prošlou zárukou na balistických vestách, o přilbách nemluvě. Chybí kvalitní taktické svítilny, kvalitní obuv, teleskopické obušky a spousta dalšího materiálu. I přes tyto nedostatky musí však policista vyjet na každý případ kam byl vyslán operačním důstojníkem a teprve na místě po zjištění všech dostupných informací může zažádat o posily a nebo přivolat zásahový tým. Je jasné, že pokud je oznámeno přepadení banky ozbrojenými lupiči, bude se policista připravovat jinak než na signál vloupání do trafiky na rohu. Přesto ani tyto zdánlivě banální oznámení nechce podceňovat a náležitě se na zákrok vybavit. Budeme li předpokládat ozbrojený střet v bance s nebezpečným pachatelem vyzbrojíme se plně automatickými zbraněmi, balistickou ochranou, jakou máme na útvaru k dispozici a s opatrností dojedeme na místo, kde se pokusíme zajistit okolí a přivolat specializované týmy. Jsme li však vyslání bezpečnostním zařízením na napadení prodejny je důležité dobře se vybavit, zkontrolovat zbraň, balistické vesty a vyrazit na místo signálu. Velmi dobré je po přípravě požádat kolegu, zda by se na vás nepodíval a případné nedostatky vám ohlásil. Jedná se opravdu o drobnosti jako jsou rozvázané tkaničky

od bot, chrastící klíče v kapse nebo viditelně blikající dioda

radiostanice, které však mohou při samotném zákroku nadělat spoustu nepříjemností. Poslední a asi tou nejdůležitější součástí taktického chování je vlastní rozum a schopnost krotit své emoce. Myslím tím zejména to, že hnát se bezhlavě do určitého zákroku u kterého si nejsme naprosto jisti, že ho zvládneme nemá cenu a většinou to končí předáním zbraně pachateli a zranění policisty. Toto bývá však problém spíše mladých policistů. Jestliže se někdy policista dostane do kontaktu s větší skupinou a to jak ozbrojenou nebo neozbrojenou je z taktického hlediska jediná správná věc a to stáhnout se, monitorovat pohyb 35

skupiny a přivolat posily. V dnešní době je trend i u speciálních jednotek využívat přesilových situací a tím co nejvíce chránit životy a zdraví zasahujících policistů. U těchto jednotek nikdy neuvidíte, že jdou v menším počtu policistů zatýkat mnohem větší skupinu lidí. Naopak i pro jednoho pachatele jde vždy celý tým policistů. 4.2 – taktické jednání policejní hlídky V této kapitole budeme vycházet z klasické dvoučlenné hlídky, které každý z nás často potkává na ulicích nebo při silničních kontrolách. Taktika dvoučlenných hlídek se nechá rozdělit na spoustu různých kapitol a to vstup do objektu, vstup do místnosti, zastavovaní vozidla, postup ve volném terénu. Každá z těchto kapitol by si zasloužila samostatnou práci a proto se budeme věnovat hlavním principům spolupráce ve dvoučlenné hlídce. Je jasné že v počtu dvou policistů se nedá žádný velký služební zákrok proti skupině osob provádět a zároveň je to i velmi malý počet pro prohledávání rozlehlejších objektů nebo prostor. Z těchto důvodu při jakémkoli problematickém zákroku je potřeba přivolat na místo posily. Nastanou však situace, kdy se hlídka musí obejít i bez posil a v tuto chvíli se stává jeden policista závislý na druhém. Z takto malého počtu vyplývá to, že nejdůležitější pro dvoučlennou hlídku je nikdy neopouštět za žádných okolností svého kolegu. Často je vidět v různých pořadech při honičce jak jeden policista říká tomu druhému „ Vem si toho vpravo a já toho vlevo “ načež se hlídka rozdělí a každý pronásleduje jednoho pachatele. Toto je však jedna z nejhorších taktických chyb, které se bohužel často stávají i v realitě. Jestliže se policista rozhodne pronásledovat jednoho ze dvou pachatelů a druhý policista druhého, je velmi pravděpodobné, že některý z policistů svého pachatele nedostihne, nebo dostihne a sám nezvládne zákrok. Druhý policista je poté naprosto ve stejné situaci. Zasahující hlídka se v takové situaci domluví, koho bude pronásledovat a vyrazí společně za jedním pachatelem. Docílí tak početní výhody a v případě, že by došlo ke zranění jednoho z policistů je zde ještě ten druhý, který mu může poskytnout pomoc. Další dobrou pomůckou pro zvládání služebních zákroků je rozdělení si rolí. Policisté si před započetím služebního zákroku rozdělí role a to na jednajícího policistu a jistícího policistu. Zamezí se tak skákání si vzájemně do řeči a již z rozdělení rolí je jasný úkol obou zasahujících policistů. K tomuto se 36

rovněž vztahuje i postavení policistů při jednáním s pachatelem. Dá se říci, že v situacích kontrol osob a kontrol vozidel je rozestavení a role policistů stejné. Jednající policista osloví pachatele, nebo řidiče vozidla, naváže s ním kontakt a zdělí mu své požadavky. Při mluvě by měl být policista rázný přímý, dávat jednoduché a srozumitelné povely, aby bylo již ze situace jasné, kdo má nad celou věcí přehled a kontrolu. Toto chování ve většině lidí vzbudí respekt a nepokouší se poté s policistou jednat nebo smlouvat o podmínkách, což je v těchto situacích nežádoucí. Při tomto je jistící policista vždy ve střehu a pečlivě sleduje jak rozhovor mezi jeho kolegou a pachatelem, ale také celé okolí, zda nemá pachatel poblíž nějakého partnera, který jistí jeho. Policista je ve vzdálenosti ne větší než 3 m a v úhlu zhruba na 90 stupňů od svého partnera, aby v případně nutnosti mohl pomoct v obraně partnera a při napadení jednajícího policisty střelnou nebo bodnou zbraní použít svou zbraň a co nejméně ohrožoval svého kolegu střelbou v jeho směru. Jednající policista by rovněž měl vědět, že v případě fyzického napadení je dobré ustupovat vždy na stranu jistícího policisty, jelikož tímto dostává pachatele blíže k oběma zasahujícím policistům a tím krátí časovou prodlevu zásahu jistícího policisty. Další velmi významnou pomůckou při služebních zákrocích dvoučlenné hlídky je správná a rychlá domluva. Je spousta signálů, které jde lehce zašifrovat do zdělení partnerovi tak, aby osoba, proti níž je zákrok veden nevěděla o čem je řeč a nebo si to alespoň hned neuvědomovala. Vezmeme li si naší dvoučlennou hlídku při kontrole osoby, která je podezřelá ze spáchání trestného činu. Osoba s hlídkou spolupracuje, jelikož neví, že na ni byl vypsán zatykač. Jednající policista po lustraci totožnosti zjistí osobu v pátrání, na kterou je vypsán zatykač pro násilnou trestnou činnost. V tuto chvíli musí svému zajišťujícímu

partnerovi

tuto

informaci

zdělit,

aby

mohlo

dojít

ke

koordinovanému zákroku. Když to řekne přímo, uslyší to i pachatel a mohou nastat komplikace. Mnohem jednoduší je mít například smluvený signál červená nebo zelená, kdy červená znamená zneškodnění protivníka a při vracení dokladů uvést v nějaké z vět slovo červená. V tuto chvíli zajišťující policista dostává signál k zahájení zákroku a pachatel ani netuší, že se něco chystá. Samozřejmě, že vybudování si takového systému je vcelku složitý úkol, ale určitě se vyplatí. Jednou z podmínek je však dobrá souhra s partnerem a déle trvající spolupráce. I když si policista osvojí velmi dobře veškeré taktické znalosti, neznamená to, že je schopen dobře a kvalitně provést služební zákrok se zbraní. Je to z důvodu toho, 37

že se zde musí skloubit dvě dovednosti a to správné taktické chování a správné použití zbraně. Při nácviku těchto situací se nejlépe osvědčují modelové situace, které připomínají skutečné bojové situace a někdy bývají dokonce simulovány situace, které se zkutečně již staly. K nácviku je potřeba však velmi kvalitního materiálního a prostorového vybavení a toho se zatím bohužel

u

Policie

nedostává.

ČR

Materiálním

zabezpečením jsou myšleny především cvičné zbraně na FX střelivo (obr. č. 23 ) ochranné

pomůcky

používání FX.

a pro

Sada FX se

Obr. č 23 sada na FX střelivo

skládá ze zbraní, které jsou celé modré a nebo mají modré závěry a používá se do nich barevné značkovací střelivo a z ochranného oděvu. Tento oděv je však nepřiměřeně předražen a neodpovídá kvalitnímu výcviku taktické přípravy. Zejména přilba je abnormálně těžká, nelze ji upravit na správnou velikost a je opatřena tlumičem hluku, který znemožňuje využívat sluchových vjemu, které jsou ve služebních zákrocích také velice důležité. Velmi slušnou náhradou za tyto FX zbraně by byly air softové pistole (obr. č. 24 ), které v při nákupu stojí pouhý zlomek nákladů, jejich funkčnost je velmi spolehlivá a v současné době se vyrábějí kopie reálných zbraní s funkčním chodem závěru hnaným plynem a se všemi ovládacími prvky jako mají zkutečné

zbraně.

Rovněž

provoz těchto zbraní by ušetřil spousty financí, jelikož při ceně 1 ks FX střeliva v hodnotě 27 ,-Kč je schopna air softová zbraň provést až 100 výstřelů. Rovněž s ochrannými pomůckami by byl mnohem jednoduší výběr. Air softu se v dnešní době věnuje mnoho firem, které mají licence na výrobu levných ochranných pomůcek.

38

5 Výběr ze zákona č 273/2008 Sb. Každý policista rovněž musí znát přesně okolnosti, za kterých muže použít svou služební zbraň. Všechny možnosti použití zbraně jsou uvedeny v zakoně 273/2008 Sb o Policii Čveské republyky v § 56: § 56 Použití zbraně 1.Policista je oprávněn použít zbraň a) v nutné obraně nebo v krajní nouzi, b) jestliže se nebezpečný pachatel, proti němuž zakročuje, na jeho výzvu nevzdá, nebo se zdráhá opustit svůj úkryt, c) aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehož nemůže jiným způsobem zadržet, d) nelze-li jinak překonat aktivní odpor směřující ke zmaření jeho zvažného zákroku, e) aby odvrátil násilný útok, který ohrožuje střežený nebo chráněný objekt a nebo prostor f) nelze-li jinak zadržet dopravní prostředek, jehož řidič bezohlednou jízdou vážně ohrožuje život nebo zdraví osob a na opětovnou výzvu nebo znamení dané podle jiného právního předpisu nezastaví, g) jestliže osoba, proti níž byl použit donucovací prostředek hrozba namířenou střelnou zbraní nebo varovný výstřel, neuposlechne příkazů policisty směřující ho k zajištění bezpečnosti jeho vlasní nebo jiné osoby, h) ke zneškodnění zvířete ohrožující život nebo zdraví osoby. 2.Použití zbraně v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) až f) je přípustné pouze za podmínky, že užití donucovacího prostředku by bylo zřejmě neúčinné 3.Před použitím zbraně uvedených v odstavci 1 písm. a) až e) je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito zbraně. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví policisty nebo jiné osoby a zákrok nesnese odkladu. 4.Při použití zbraně je policista povinen dbát nutné opatrnosti, zejména neohrozit život jiných osob a co nejvíce šetřit život osoby, proti níž zákrok směřuje. 39

5.Zbraní podle této hlavy se rozumí zbraň střelná včetně střeliva a doplňků zbraně, vyjma vrhacího prostředku majícího povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně neschopňujícími účinky, dále zbraň bodná a sečná, výbušnina, speciální výbušný předmět, průlomový pyrotechnický prostředek a speciální náloživo.

40

6 závěr Na závěr by bylo dobré říci, že trendy výcviku policistů pro zvládání nebezpečných zákroků proti ozbrojeným pachatelům se v posledních letech ubírají správným směrem a rovněž střelecká příprava začíná dělat z policistů střelce pro výkon se služební zbraní a ne na olympijské disciplíny. Na druhou stranu je nutno říci, že nebyla vypracována žádná přesná metodika, jak by se měl policista ve zdokonalování rozvíjet a to hlavně v taktických zásadách. Určitá metodika sice byla vydána, ale ta je tak zevrubná, že začínající instruktor Policie ČR nemá nárok s tímto materiálem pracovat a předávat tak znalosti ostatním policistům. Hlavní problém, který by se v současné době měl řešit je ujednocení postupů služebních zákroků, ale zejména materiální zabezpečení jak samotných policistů tak i jejich cvičišť. Přesto že je snaha vyučovat policisty profesní střelbu, která je specifická pohybem po střelnici, krytím za různými překážkami a spolupráce minimálně ve dvoučlenné hlídce, na civilních střelnicích takovéto cvičení provádět nelze. A to jak z důvodu materiálního hlediska a nebo toto zakazují předpisy z důvodů bezpečnosti na střelnici. Tím se dostáváme zpět k mířené střelbě, což je sice krásná disciplína, ale ne již tak účelná pro policii. Východiskem z této situace by bylo zřizování vlastních střelnic, jelikož na střelnice ministerstva vnitra a nebo obrany se nevztahují určitá pravidla a zde by byl pohyb se zbraní po ploše střelnice povolen. Další důležitou cvičební pomůckou pro zákroky proti nebezpečným pachatelům je taktické cvičiště s možností střelby taktickou značkující municí FX. Těchto cvičišť se v naší republice bohužel nachází příliš málo a jsou využívány především speciálními útvary. Jedna sada zbraní a ochranných prostředků na FX munici přijde na poměrně značnou částku a to nemluvíme o taktických místnostech. Toto by však šlo rovněž velmi snáz vyřešit používáním dnes již rozšířených air softových zbraní, které se v současné době vyrábějí v přesných kopiích služebních zbraní, se stejnou hmotností a ovládacími prvky. Jejich cena je však nesrovnatelně nižší než u zmiňovaných FX. Zároveň i cena munice a provozu je za přijatelnou cenu. Obrovskou výhodou je, že se dají bez problému použít k výcviku v jakýchkoli budovách. Touto prací jsem chtěl ucelit určitý soubor znalostí a dovedností pro správné provedení služebního zákroku se zbraní a jsem přesvědčen, že po přečtení

41

a náležitém tréninku by měl být každý policista schopen správně provést základy služebního zákroku proti nebezpečnému pachateli se zbraní.

42

7 Seznam použitých materiálů 1.BENAMANE K., Průvodce praktickou střelbou, 1. vyd., Praha : Tip Š 1992, ISBN 80-900354-8-5 2.BOUŘKA Václav a spol, Základy střelecké přípravy pro policisty, 1 vyd., Praha OSPS MV ČR 1998, Č. j. TS 47/SP-96 3.ČERÝ Karel, Taktická příprava, Metodika použití pout a vybraných donucovacích prostředků, 2. vyd., MV ČR, Odbor vzdělávání a správy policejního školství 2003, Č. j. VO-199-17/2003 4.ČERNŹ Pavel, GOETZ Michal, Manuál obranné střelby, 1. vyd., Praha: Grada Publishing a. s. 2004, ISBN 80-247-0739-X 5.DOČKAL Petr a spol, Metodická příručka, střelecká příprava. Odbor tělesné přípravy a sportu MV, Praha 1997 6.JINDŘICH Josef a spol, Příručka výcviku ve střelbě z pistole, Ministerstvo vnitra, KRMV č. 179/61, Praha 1963 7.KLÜGL Jan, Pravidla střelby, Knižnice svazarmu 1981 8.Macura Emil, REPKA Petr, Pracovní sešit střelecké přípravy, 2 vyd., MV ČR, odbor vzdělávání a správy policejního školství 2004, SE 268 9.SPALDING G. William, První zásah při vysoce rizikových situacích, Prince Georges County, 3415 North Forestedge Road, Maryland 10.SPALDING G. William, Vstupování do budov, Prince Georges County, 7600 Barlowe Road, Maryland 11.VACEK Václav, Praktická střelba, Střelecká revue2/2000 - 12/2001 12. Jak střílí Izraelci, článek bez autora , Střelecká revue 2/1999 13.Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, Praha 2008 14.ZIKA Miloslav, Taktika vševojskových jednotek, útvarů a svazků, Praha 1987, Č. j. 060257/SBP/1986

43

8 Resumé Tato práce se snaží ujednotit a přiblížit policistům základní dovednosti s přidělenou služební zbraní a dále vysvětlit základní principy používání zbraně při ozbrojených konfliktech. Cílem práce bylo vytvořit jednoduchý soubor taktických znalostí a dovedností se zbraní, které je nezbytné znát pro správné zvládání služebních zákroků. Popisuje varianty využívání různých postojů, krytů a střeleckých metod při střelbě za znevýhodněných podmínek. Také by měla policisty připravit na výkon služby v ozbrojených složkách policie. Dále je zde vysvětlen pojem taktika a sepsáno základní taktické chování jednotlivce a taktické chování ve dvoučlenné hlídce. Na závěr je rozebrán možný nácvik taktiky služebních zákroků se zbraní, doporučení metod nácviku a vhodné materiální vybavení.

Resume The aim of this essay is to create a simple file of tactical knowledge and skills with a gun that are necessary to know in order to managing official interventions ceorrectly The essay describes diverse variations of posture, covr shield and shooting methods under difficult circumstances. It should also prapare police officers for the execution of their duty in the armed police forces. It further explains the term tactis and it sums up the basic tactical behaviour of an idividual as well as a two men patrol. The conclusion deals with possible drill tactics of intervention with a gun, the recommended drill methods and it describes suitabla equipment

44