HISTORIE VZDĚLÁVÁNÍ U ČETNICTVA A POLICIE ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA DIDAKTICKÝCH TECHNOLOGIÍ

HISTORIE VZDĚLÁVÁNÍ U ČETNICTVA A POLICIE ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracoval:

doc. PhDr. Vladimír JŮVA, CSc.

Brno, 2008

Miroslav SUCHÝ

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Historie vzdělávání u četnictva a policie Československé republiky“ vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v seznamu použité literatury. Souhlasím s umístěním bakalářské práce ve studovně Pedagogické fakulty MU.

V Brně dne 16. dubna 2008 ………………………. podpis

PODĚKOVÁNÍ Děkuji touto cestou vedoucímu práce, panu doc. PhDr. Vladimíru JŮVOVI, CSc. za odborné vedení, připomínky a cenné rady, které mi usnadnily zpracování problematiky, které se týká „vzdělávání u četnictva a policie ČR“. Děkuji také nprap. Františku Šmákalovi, kriminalistickému technikovi OŘ PČR ve Znojmě, za náměty a zapůjčení odborné literatury a dále bych chtěl poděkovat panu pplk. Mgr. Marku Páclovi z OSPČV PP ČR Brno. Děkuji dále ředitelce Muzea Policie České republiky paní PhDr. Marcele Machutové, za vřelý přístup, pomoc, připomínky a náhledy k historickým dokumentům, bez kterých bych se neobešel a v neposlední řadě i své manželce za připomínky a návrhy i všem dalším, kteří svou nepřímou spoluprací přispěli k realizaci této bakalářské práce.

Obsah

Úvod

6

1. Označení bezpečnostních sborů

8

2. Historie bezpečnostních sborů

9

2.1 Francie – pravlast moderního četnictva 2.2 Organizační vývoj četnictva v Rakousku – Uhersku 3. Vznik četnictva v Československé republice

9 10 11

3.1 Právní úprava a postavení četnictva

12

3.2 Poslání a úkoly četnictva v Československé republice

14

3.2.1 Rozdělení členů sboru

14

4. Podmínky přijetí nových uchazečů

16

5. Organizace četnických škol

18

6. Četnické školy

19

6.1 Školy četníků na zkoušku 6.1.1 Předměty vyučované ve škole četníku

19 20

6.2 Škola pro výcvik velitelů stanic

22

6.3 Škola pro výcvik výkonných důstojníků

23

6.4 Pokračovací výcvik

24

6.5 Odborné kurzy

25

7. Sbory stráže bezpečnosti 7.1 Poslání a úkoly sboru stráže bezpečnosti

29 29

7.2 Školy pro sbory stráže bezpečnosti 8. Hlavní zásady řízení na četnických školách

29 31

8.1 Hlavní vychovatelské zásady

31

8.2 Hlavní vyučovací zásady

31

8.3 Přednášky

34

8.4 Rozpravy

34

8.5 Zkoušky

35

8.6 Klasifikace

36

9. Závěr

38

Resumé

39

Seznam použité literatury:

40

Přílohy

Úvod Pracuji u Policie České republiky přes 10 let a velice se vážím svých kolegů, kteří před více než 80 lety začali stavět pilíře současné Policie a z jejich zkušeností ve vzdělávání můžeme čerpat i v současné době. Zaměřím se proto na vzdělávání u četnictva v období naší první republiky v letech 1918-1939. Cílem práce je analýza, vzdělávání u bezpečnostních sborů Vzdělávání je jednou z priorit, které jsou i dnes důležité pro výkon policejní činnosti. Na tomto konstatování však není nic nového, objevného, neboť platilo již dávno v dobách dřívějších. Období první republiky je pro nás sice historií, ale z hlediska přípravy pracovníků bezpečnostních sborů lze postihnout řadu myšlenek, které jsou dnes pro nás nejen zajímavé, ale i poučné. To platí i o systému přípravy, jejím obsahu, metodách a formách výuky atd. Jak zjistíme, je zde rovněž řada paralel se současností, ale i námětů, které by mohly pro některé pedagogy sloužit jako jistá předloha k zamyšlení se nad jejich postavením a úlohou ve výchovně vzdělávacím procesu, jejich vztahu k žákům apod. Význam vzdělávání byl zdůrazněn Instrukcí pro četnické školy, ve které je mj. konstatováno, že nezbytným předpokladem pro správné a úspěšné konání četnické služby je náležitý teoretický výcvik. Účelem bylo získávání odborných vědomostí, zdokonalení a prohloubení všeobecného vzdělávání, docílení nezbytného stupně fyzické zdatnosti a vypěstování morálních vlastností, jimiž mělo četnictvo vynikat. Velitelé bezpečnostních sborů mladé Československé republiky si jasně uvědomovali a uznávali fakt, že vzdělávání sehrává nezastupitelnou roli při dobrém výkonu jakékoliv náročné profese. Už ve chvíli jejich nového konstituování bylo jasné, že příslušníci bezpečnostních sborů budou součástí výkonné státní moci, jež měla za úkol zjednat průchod vůli vyjádřené právním řádem. Zároveň věděli, že jejich povinností bude prosazovat společenské zájmy, zejména zájem na dodržování veřejného pořádku a bezpečnosti. Jejich příslušníci byli vybaveni zvláštními oprávněními a jejich činnost měla sociální následky. Denně byli v kontaktu s mnoha lidmi ze všech společenských vrstev, museli s nimi komunikovat, zasahovat do jejich chování, řešit zejména konfliktní situace, poskytovat kvalifikovanou pomoc. A to vše se odráží i do dnešní doby.

6

A tak už od první republiky byla snaha připravit všechny členy do výkonu tak, aby mohli dobře plnit úkoly dané služby, aby byli fyzicky, morálně a intelektuálně schopni. Na základě potřeb, které vyvolávala denní praxe, vznikaly speciální školy, byly pořádány kurzy a různá doškolování, ke kterým sloužily výkonné útvary. Ty upevňovaly zároveň vědomosti a osvojování nových zákonů, nařízení, předpisů a k rozboru

poznatků

z praxe.

Úspěšnost

tohoto

procesu

byla

sledována

a vyhodnocována učitelským sborem, veliteli a úředníky správy. Každý nový člen absolvoval nástupní školu, vyšší stupně byly výběrové. Záleželo na kvalitním výkonu služby uchazeče, odsloužených letech a složení přijímacích zkoušek. Nebyl-li předpoklad pro budoucí umístění absolventů, školení se vůbec nerealizovalo. Jednou z dalších věcí, kterých si u svých kolegů četníků cením, je to, že se při výuce a výkladu nového učiva věnovali hlavně praktickým věcem a nikoliv jen definicím. Definice byly podle učitelského sboru teprve závěrem a doslovné opakování definic je v tomto případě zcela bezcenné a chybné. Definice mají cenu jen pro ty žáky, kteří učivu dobře porozuměli a také si ho již osvojili. Teprve pak je definice přesně formulována podle zákonů a může být logicky cennou, nikoli však nezbytnou pomůckou, ovšem teprve tehdy bývá snadno zapamatována. Velice mnoho profesorů a to i v současné době se domnívalo, že bez definic, které jsou doslovně žáky opakovány a naučeny, není vyučování možné. To je ovšem mylné. Definice jsou důležité pro vědu, nikoliv však pro její využití v praxi. Je v naprostém pořádku, že učitel svůj výklad v souhrnu končí definicí, či pravidlem, žák je však nemusí umět zpaměti odříkávat. Hlavní a nejdůležitější věcí je to, rozumí-li žák novému učivu a dokáže jej využít.

7

1.

Označení bezpečnostních sborů Bezpečnostní složky byly a jsou označovány různými jmény. U nás byl

donedávna

oficiálním

asi nejběžnějším

názvem

označením

„Sbor

národní

„policie“,

bezpečnosti“.

nacházíme

ale

i

Ve

další,

světě

jsou

„četnictvo“,

„žandarmerie“, „milice“ aj. Význam policie má kořeny v řeckém slově politia (státní správa), v přeneseném slova smyslu stát. Policií se tedy zvala původně veškerá správa státní, veškerá péče státu o veřejné blaho, později vnitřní správa státní s vyloučením konání spravedlnosti (v tomto smyslu správní věda a správní právo zvaly se „vědou policejní) (Ottův slovník naučný, 1903). V českém prostředí se však vžil výraz četnictvo. Slovo četník je jihoslovanského původu a bývalo v dřívějších dobách užíváno jako označení pro lupiče a banditu (podle toho, že se často sdružovali do čet); teprve později, obrácením významu, pro příslušníky oddílů, určených k boji s banditismem. Podle oficiálního názvu složek se jejich členům říká policisté, četníci atd. K uvedeným typům se řadí i označení „strážník“, odvozené od názvů „policejní stráž“, „bezpečnostní stáž“ apod. (Macek, Uhlíř, 1997). V období první republiky se pak na našem území bezpečnostní složky dělily takto:

1. sbor stráže bezpečnosti (oficiální název STÁTNÍ POLICIE) 2. četnictvo 3. komunální policie – tzv. obecní strážníci

Jen pro přehlednost připomínám, že četnictvo a sbory stráže bezpečnosti byly zřízeny a financovány státem na rozdíl od komunální policie, jež mohla být zřízena obcemi, přičemž náklady na její činnost byly čerpány z jejich prostředků. Zjednodušeně lze říci, že z hlediska místní působnosti udržovalo veřejný pořádek a bezpečnost na celém území státu četnictvo, s výjimkou statutárních měst, kde fungovaly státní policejní úřady. Na tomto území mohly v rámci samostatné působnosti jednotlivých obcí pečovat o bezpečnost osob a majetek i členové komunální policie.

8

2.

Historie bezpečnostních sborů Zprávy o policejních institucích se objevují už v antických státech. Například

již ve 4. století př. n. l. působí v Aténách skytští lučištníci, konající pořádkovou službu. Ve starém Římě se zase nacházeli městské „kohorty“ i městské hasiče, konající pořádkovou službu. Pád Západořímské říše představoval nejen rozklad latinské části impéria, ale i zánik po staletí budovaných institucí. Středověké bezpečnostní systémy byly značně různorodé co do struktury i kvality. Nacházíme zde však některé atypické bezpečnostní složky, které byly odlišné od tehdejšího standartu. Jako ukázku můžeme uvést jeden z rytířských duchovních řádů z dob křižáckých výprav do Palestiny - Templáře. Při jeho vzniku v roce 1118 byly jeho prvotní úkoly ryze policejního rázu, a to ochrana poutníků na veřejných cestách mezi Jaffou a Jeruzalémem před vrahy a lupiči. Po roce 1127, kdy papež tento řád potvrdil, byli do něho přijímáni vedle šlechticů i lidé neurození a jejich počet stoupl z 9 rytířů na 300, jejich úkoly byly nyní vojenského rázu a to boj s nevěřícími. Ve středověku se tak setkáváme s městskými žoldnéři, kteří v míru konají pořádkovou službu v ulicích, z našeho hlediska jsou tedy policisty, nebo vyrážejí pronásledovat lupiče a bandity v okolí města jako moderní četnictvo (Macek, Uhlíř, 1997).

2.1

Francie – pravlast moderního četnictva

Za pravlast moderního četnictva lze považovat Francii. První policejní organizaci vytvořil LUDVÍK XIV. ve Francii v roce 1667. Původní francouzské četnictvo z počátku 17. století bylo určeno k ochraně královy osoby a udrželo se v elitních vojscích královského dvora do počátku Francouzské revoluce. Osvědčený vzor vojensky organizované bezpečnostní složky ve Francii byl později často kopírován a nakonec se ujal i ve střední Evropě. Nakonec se četnictvo Napoleonova Italského království stalo po pádu francouzského císařství základnou rakouského četnictva (Macek, Uhlíř, 1997).

9

2.2

Organizační vývoj četnictva v Rakousku – Uhersku

Četnictvo bylo v Rakousku – Uhersku definováno jako vojensky organizovaný strážní sbor, určený k udržování veřejné bezpečnosti, klidu a pořádku. Četnictvu dále příslušelo chránit všechny osoby bez rozdílu stavu a pohlaví, které se podrobovaly zákonnému pořádku. Osoby, které se provinily zákonům, mělo četnictvo naopak předat k zaslouženému potrestání. Největší důraz byl kladen na chování a vystupování četníků na veřejnosti. Četník měl být člověk vážný a vědomý si důležitosti svěřeného poslání. Měli zakázáno kouřit na ulici a při vcházení do úřadů či soukromých bytů (Macek, Uhlíř, 1997). V roce 1754 byl policejní reformou ustanoven státní policejní úřad ve Vídni, který byl základem pro vybudování rakouské centrální policejní organizace. Instrukce pro české gubernium o policejní kompetenci a rozlišením vlastní policejní agendy bezpečnostní vydala Marie Terezie v roce 1764. Josef II. pověřil hraběte Pergena vypracováním policejní reformy a v roce 1785 oznámil, že zřizuje policejní úřady v Praze, Brně, Opavě, Linci, Lvově, Štýrském Hradci a Terstu. Policejní ředitelství měla pečovat o odstraňování nebezpečí hrozícího osobám a majetku obyvatelstva, vypátrat a zatknout zločince všeho druhu (Macek, Uhlíř, 1997). V roce 1793 byl ve Vídni zřízen nejvyšší policejní úřad, který soustředil vedení celé rakouské státní policie a tato organizace přetrvala až do roku 1848. Kolem roku 1850 byl výkon policie věcí politických úřadů a jen mimořádně existovaly policejní úřady. Měly pozorováním, represí a prevencí pečovat o pokoj, řád a bezpečnost. Policejní ředitelství v této době byla na našem území zřízena jen v Praze a Brně.

10

3.

Vznik četnictva v Československé republice Československá republika vznikla za složité situace a během své existence

procházela

komplikovaným

vývojem,

podmíněným

faktory

mezinárodní

velkomocenské politiky, vztahy k sousedním státům, ale i hospodářským, politickým a kulturním dědictvím po bývalé monarchii. Území našeho státu patřilo do roku 1918 do rakouské části habsburské monarchie, čímž byl samozřejmě ovlivněn i vývoj organizace bezpečnostní služby na našem území. V prvních dobách podléhalo četnictvo ministerstvu zeměbrany. Od roku 1876 podléhalo četnictvo, co se týče služby bezpečnostní, okresním hejtmanstvím. V osobních věcech ministerstvu zeměbrany. V tomto stavu zůstalo až do státního převratu v roce 1918 a podléhalo tudíž ve věcech výkonu služby ministerstvu vnitra (Historie policie a četnictva. Dostupné na www. mvcr.cz, cit. 15. 1. 2008). V popřevratové době v roce 1918 bylo těžkým úkolem naší mladé republiky vybudovat na území, vyčerpané čtyřletou válkou, moderní demokratický stát, který by se mohl

rovnat

státům

se

starou

tradicí

a

zkušeností.

Svobodný

Československý stát se ujal tohoto těžkého úkolu s plnou svědomitostí a poskytoval možnost realizace všem snahám, které směřovaly k dobru občanstva a přinášely státu dobré jméno. Mezi pilíře, které podpíraly stavbu mladé republiky, nutno také počítat sbory stráže bezpečnosti (dnešní policie) a četnictvo. Po státním převratu a vzniku republiky byla převzata velmi řídká soustava státních policejních úřadů. Jednalo se o dvě policejní ředitelství (Praha a Brno) a dvě policejní komisařství (Plzeň a Moravská Ostrava) (Machutová, 2003). Během několika let začala organizace státu vycházet ze správního členění, kdy celé území státu bylo pokryto služebními obvody četnických stanic jako nejnižšími články organizační struktury. Ta byla dále tvořena okresními velitelstvími, četnickými odděleními, zemskými velitelstvími a generálním velitelstvím při ministerstvu vnitra, jakož i řadou specializovaných součástí (pátrací stanice, pohraniční kontrolní stanice, četnické pohotovostní oddíly, silniční kontrolní stanice, okresní četnické stanice, četnické letecké hlídky a Ústřední četnické pátrací oddělení) (Machutová, 2002). Ke zřizování dalších policejních úřadů byla zmocněna vláda, jež je mohla zřídit všude tam, kde to bylo zapotřebí (zák. č. 165/1920 Sb. z. a n., zák. č. 306/1924 Sb. z. a n., vládní nařízení č. 51/1936 Sb. z. a n.). Podle velikosti a plnění úkolů 11

to byla policejní ředitelství, policejní komisařství, popřípadě expozitury těchto úřadů a pohraniční komisařství.

V roce 1928 jich např. bylo devětadvacet, avšak nikoli

nekoordinovaných, a v roce 1936 v době narůstajícího fašistického nebezpečí, kdy se státní policejní správa poněkud sjednocovala, jich bylo sto pět (Machutová, 2003).

3.1

Právní úprava a postavení četnictva

První zákon o četnictvu vydalo bývalé ministerstvo vnitra dne 10. prosince 1850, číslo 6370, zem. zákon

pro Čechy č. 142 z roku 1850 a obsahoval ponejvíce

organizační směrnice. V paragrafu 1. tohoto zákona je uvedeno, že úkolem státní policie jest čelit a zamezovat, resp. porušení zákonů právnímu stavu, blahu státu nebo jednotlivcům. Policie má dle shora uvedeného zákonného ustanovení tedy dodržovat veřejný pořádek a pokoj, zamezit útoku směřujícího k porušení veřejného pořádku a pokoje, zamezit činům a opomenutím ohrožujícího bezpečnost osob nebo majetku, ať už se jedná o náhodnou nebo úmyslnou či neúmyslnou činností lidskou. Policie má při nastalých poruchách pořádku a veřejné bezpečnosti rozšiřování poruch čelit a jim zabránit, odstranit neblahé jejich následky a konečně osoby provinivší se proti zákonu vypátrat, zadržet a dodat příslušným orgánům (Státně policejní úřady v republice Československé, 1929). Teprve na základě získaných zkušeností byl vydán v roce 1855 nový zákon o četnictvu a četnická služební instrukce, kteréžto předpisy zůstaly v platnosti až do roku 1894. V roce 1895 byl vydán nový zákon o četnictvu a služební instrukce, kteréžto předpisy platily až do státního převratu v roce 1918. Po státním převratu byl vydán 14. dubna 1920 nový zákon o četnictvu č. 299 Sb z. a n. a jeho změna podle zákona z 31. 1. 1928 č. 28 Sb. z. a n. Vzhledem k tomu, že samostatný československý stát při svém vzniku v říjnu 1918 recipoval stávající právní řád (zákon č. 11/1918 Sb. z. a n. – tzv. recepční norma) a v souvislosti s tím i stávající právní systém, přešla do jeho organizace státních policejních úřadů, četnictva

i komunální

služeb

rakouská

policie. Zároveň

byla stanovena poměrně náročná kritéria pro doplnění jednotlivých ozbrojených složek,

12

přičemž byl kladen důraz na politický profil, fyzické a osobní předpoklady (Historie policie a četnictva. Dostupné na www. mvcr.cz, cit. 15. 1. 2008). Následující zákon o četnictvu z roku 1920 právě proto vycházel z osvědčeného rakouského vzoru. Četnictvo jim bylo charakterizováno jako „vojensky organizovaný sbor strážný, jenž určen jest k tomu, aby podle stávajících zákonných předpisů a podle nařízení příslušných úřadů státních udržoval v celém území Československé republiky veřejný pořádek a bezpečnost“. Četnictvo se přibližovalo armádě svou organizací, výstrojí a výcvikem, policii zase svými úkoly, dislokací a podřízeností Ministerstvu vnitra. V případě potřeby se mělo podílet na obraně státu proti vnějšímu nepříteli. Ve výkonu služby podléhalo četnictvo politickým úřadům příslušného stupně, v záležitostech výcviku a administrativy bylo podřízeno četnickým důstojníkům. Organizačními předpisy pro četnictvo bylo pak charakterizováno jako „vojensky organizovaný , jednotný sbor strážný, jenž je pověřen úkoly stanovenými v zákoně ze dne 14. dubna 1920, č. 299 Sb. z. a n.“ (Macek, Uhlíř, 1999). Podle recepční normy platil pro četnictvo zák. č. 1/1895 ř. z. a související předpisy. Nově byly záležitosti četnictva upraveny výše zmíněným zákonem č.299/1920 Sb. z. a n., k němuž byly vydány

provádějící předpisy. Organizační ustanovení

a služební instituce z roku 1895 zůstaly v platnosti, byly pouze doplněny a upraveny, aby odpovídaly nově vzniklé situaci. Poslední zákonnou úpravou pro četnictvo byl zákon doplňující a měnící zákony o četnictvu a sborech stráže bezpečnosti č. 28/1928 Sb. z. a n. (Macek, Uhlíř, 1999). Během prvních dvaceti let existence samostatného československého státu doznala původní rakouská organizační struktura četnictva nebývalého rozmachu a zdokonalení. Byly zaváděny nové metody činnosti i nové technické prostředky, kterými disponovaly nově se utvářející specializované útvary na jednotlivých stupních. Ve sledovaném období nalézáme u četnictva a policejních sborů stráže bezpečnosti snahu o realizaci vzdělávání, výcviku a výchovy jako celoživotního procesu, které byly společně se základními principy bezpečnostního vzdělávání zakotveny v „Instrukci pro četnické školy“, vydané výnosem ministerstva vnitra čís. 47.761/13-1928. Všeobecným cílem bylo připravit všechny členy k výkonu bezpečnostní služby tak, aby dokázali plnit úkoly vykonávané služby. K tomu účelu byly aktivovány speciální školy, pořádány kurzy a organizováno doškolování. Kromě nástupních škol, které absolvoval každý nově přijatý člen, byly vyšší stupně výběrové. Přijetí 13

podmiňoval příchozí člen kvalitním výkonem služby, odsloužení stanoveného počtu let, složení přijímacích zkoušek a případně další předem stanovené podmínky. K aktivování škol docházelo na základě potřeb praxe (Pešek, 1997).

3.2

Poslání a úkoly četnictva v Československé republice

Ministerstvo vnitra mělo jako nejvyšší instance politické správy velice širokou působnost. Zabývalo se záležitostmi státní správy, bezpečnostními otázkami a dalšími velice rozličnými agendami, které nebylo možno začlenit do jiných resortů. Ve dvacátých letech pečovalo i o agendu státního a trestního řízení, polepšoven a donucovacích pracoven. Spadalo pod něj četnictvo, silniční a říční policie, zabývalo se stáním občanstvím a vydáváním pasů. Musíme si také uvědomit, že četnictvo bylo vojensky organizovaným strážním sborem, podléhajícím vojenským trestním zákonům a soudům. Ve výkonu bezpečnostní služby bylo četnictvo podřízeno politickým úřadům, po stránce výcviku, vyučování, kázně, kontroly služby, ve věcech správních a hospodářských pak četnickým důstojníkům. V obojím směru podléhalo četnictvo v poslední instanci ministerstvu vnitra (Pešek, 1996).

3.2.1 Rozdělení členů sboru

I. Mužstvo (gážisté mimo služební třídy), a) mužstvo výkonné, 1) četníci na zkoušku, 2) strážmistři, 3) vrchní strážmistři, b) mužstvo účetní, 1) strážmistři, 2) vrchní strážmistři.

14

II. Důstojníci (gážisté), a) důstojníci zbraně, 1) četničtí důstojníci správní, 2) četničtí důstojníci výkonní, b) četnické důstojnictvo zdravotní a justiční služby, c) četnické intendantstvo, d) četnické účetnictvo a účetní kontrola.

Gážisté mimo hodnostní třídy chránili bezpečnost osob, majetku, sjednávali klid a pořádek při obecném ohrožení i výtržnostech, konali hlídky, zatýkali osoby stíhané a prováděli další úkoly dle platných zákonů a nařízení. Vrchní strážmistři zastávali zpravidla funkci velitele stanice. Četničtí důstojníci zodpovídali za výkon služby, výcvik, vyučování a kázeň podřízených četníků. Důstojníci výkonní byli většinou okresními veliteli a učiteli v četnických školách, důstojníci správní pak veliteli oddělení, dalšími vyššími veliteli a rovněž učiteli. V čele stál generální velitel četnictva, jenž byl podřízen ministerstvu vnitra, četnictvu vojensky velel a zodpovídal za udržení kázně (Pešek, 1996).

15

4.

Podmínky přijetí nových uchazečů Četnické mužstvo se doplňovalo přijímáním uchazečů – dobrovolníků. Uchazeč

byl přijímán nejprve jako četník na zkoušku – na dobu jednoho roku. Jako četník na zkoušku

mohl

být

přijat

státní

občan

republiky

Československé,

který byl bezúhonný, svéprávný a duševně způsobilý, překročil věk 21 let a nedosáhl věku 35 roků, byl svobodný nebo bezdětný vdovec, fyzicky zdatný a měl přiměřenou výšku. Byla požadována znalost cizího jazyka, absolvování obecné školy a vojenské služby. Uchazeč se zavazoval k čtyřleté službě u četnictva (Pešek, 1996). Nově přijetí četníci jsou teoreticky a prakticky cvičeni pro výkonnou službu. Před přijetím k četnictvu se podrobují psychotechnické zkoušce, aby bylo konstatováno, je-li způsobilá jejich obecná inteligence, zvláště soudnost, kombinační schopnosti a paměť k pracovním úkolům, které je očekávají u četnictva. Četníci na zkoušku mají totiž mít schopnosti k rychlému rozhodování v nebezpečných situacích, postřeh a musejí pochopit pojem a účel zákonů, služebních předpisů a speciálních směrnic. Kromě inteligence záleží u nich také velmi mnoho na pracovní zdatnosti, kterou jest především podmíněna soustředěnost a zájem. Vedle inteligence rozhoduje i charakter a temperament každého četníka, kterým se věnuje mimořádná pozornost při školení základním a praktickém výcviku (Váňa, 1937). Každý četník na zkoušku musel být teoreticky a prakticky vycvičen, aby správně postřehl jakoukoliv situaci, rychle se rozhodoval, služebně obezřetně zakročoval a aby byl schopen posoudit, je-li určitý děj v souladu nebo v rozporu se zákonem a služebními předpisy. Výkony každého jednotlivce musely být kontrolovány učitelem (instruktorem), četníci na zkoušku museli být tedy cvičeni, aby porozuměli pojmové a právní podstatě služebních předpisů a to proto, aby v praktické bezpečnostní službě nevznikly při jejich postupu konflikty mezi zákonem (služebními předpisy) jejich laickým chápáním pojmů a hodnocením. Po absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku proto museli ovládat v první řadě základní pojmy a podstatu trestního práva, důvod a účel trestu, jakož i reálie trestního práva, tj. činnost zločincovu a způsob jak lze nejbezpečněji zjistit trestný čin a jeho pachatele. Rovněž museli naprosto dokonale ovládat zákon o četnictvu, četnickou služební instrukci a trestní zákon (nejdůležitější stati z všeobecné části, zločiny a nejčastěji se vyskytující přečiny a přestupky). Těmto věcem se museli nově přijetí četníci naučit v četnických školách. 16

Před příchodem na tuto školu museli nově příchozí četníci podepsat přísahu (příloha č. 1) (Váňa, 1937).

17

5.

Organizace četnických škol Velitelem četnických škol byl velitel doplňovacího oddělení, jemuž byl přidělen

potřebný počet důstojníků, popřípadě i civilních dobrovolníků jako učitelů. Zvláštní pozornost byla věnována výběru učitelských sil. Učitelský sbor musel vynikat jak odbornými, všeobecnými a pedagogickými vědomostmi a zkušenostmi, tak i po stránce mravní, aby byl vzorem svěřenému četnictvu. Kromě toho měli členové pedagogického sboru „lnouti s láskou k učitelskému sboru“. Předpisem, jímž je tato oblast regulována byla Instrukce pro četnické školy z roku 1928 (Macek, Uhlíř, 1999, s. 70). Generální velitel četnictva ukládal počátkem každého roku přibližně třetině správních důstojníků vypracovat písemné studie na téma týkající se četnické služby. Autorům

nejlepších

studií

každého

tématu

pak

uložil,

aby

je

přednesli

před důstojnickým sborem, kde mohly být předmětem diskuze. Zároveň generální velitel kontroloval, zda jsou všichni četníci náležitě vzdělaní pro svoji službu (Pešek, 1996). Velitel doplňovacího oddělení se přesvědčoval občasnými hospitacemi o postupu učitelů při vyučování a o prospěchu a schopnostech žáků. Před žáky nečinil učiteli nikdy výtky a nezasahoval do vyučování. Pouze při hrubších věcných poklescích nebo metodických chybách (avšak činil tak taktně a spíše jako doplnění učitelova výkladu). Školní rok počínal dnem 1. září a trval 10 měsíců. Zbylé dva měsíce sloužily k dovoleným učitelům a k jejich přípravám na příští rok. V tomto období nebylo dovoleno využívat učitelů k zastupování mimo doplňovací oddělení. Předměty byly rozvrženy na předměty všeobecného vzdělávání a předměty odborné. Součástí výuky byly zkoušky, které byly rozděleny na přijímací, informativní, klasifikační a závěrečné (Macek, Uhlíř, 1999).

18

6.

Četnické školy Školení a výcvik četníků probíhaly ve školách zřízených u doplňovacích

oddělení zemských četnických velitelství, dále ve zvláštních odborných kurzech a na četnických stanicích (Pešek, 1996).

Náležely k nim:

6.1

–

Škola četníků na zkoušku.

–

Škola pro výcvik velitelů stanic.

–

Škola pro výcvik výkonných důstojníků (Váňa, 1937).

Školy četníků na zkoušku

Po přijetí k četnictvu byli četníci zařazování do školy četníků na zkoušku, která trvala 8 měsíců. Jejím posláním bylo poskytnout nově přijatým četníkům spolehlivý základ pro jejich další systematický výcvik a pro praktické upotřebení ve výkonné službě. Na obrázku č. 1 vidíme fotografii třídy četníků na zkoušku z roku 1930.

obr. č. 1

19

6.1.1 Předměty vyučované ve škole četníku

Předměty všeobecného vzdělávání 1.

Služební jazyk

2.

Jazyk menšinový (bylo-li v obvodu zemského četnického velitelství

několik menšinových jazyků – jednalo se o němčinu, polštinu, ruštinu či maďarštinu určil zemský četnický velitel podle služební potřeby, kterému z nich bude v dané škole vyučováno) 3.

Počty a zemědělství

4.

Dějepis

5.

Zeměpis

6.

Přírodopis

7.

Zdravověda

Odborné předměty 1.

Zákon o četnictvu ze dne 14. dubna 1920 čís. 299 Sb. z. a n. (celý), dále

pak organizační ustanovení pro četnictvo (v rozsahu potřebném pro podřízeného četníka) 2.

Kasární předpis

3.

Ústavní a správní právo

4.

Obecní trestní zákon

5.

Trestní řád

6.

Vojenský trestní zákon a vojenský trestní řád

7.

Pátrací a daktyloskopická služba

8.

Služební řád branné moci republiky Československé I. Díl v rozsahu

potřebném pro podřízeného četníka 9.

Nauka o zbraních a střelivu (Macek, 2006).

Vyučování předmětů skupiny A nesmělo být prováděno na úkor odborných předmětů a mělo být omezeno na takový rozsah, který byl zapotřebí frekventantům vzhledem k jejich příštímu služebnímu a společenskému postavení. Zásadou bylo nevěnovat předmětům skupiny A více jak čtvrtinu vyučovacích hodin.

20

Týdenní rozvrh schvaloval zemský četnický velitel. Každý učitel sestavoval pro svůj předmět vyučovací program a předkládal jej k přezkoumání veliteli doplňovacího oddělení (Pešek, 1996). Při zpracování rozvrhů mělo být dbáno na to, aby se jednotlivé předměty střídaly a na vyučování připadlo denně nejvýše 6 hodin, z toho na vojenský výcvik a praktické cvičení v průměru 5 hodin týdně. Důvodem bylo to, aby frekventantům zbyl dostatečný čas k vlastnímu studiu a náležitému odpočinku. Namáhavější předměty byly vyučovány v dopoledních hodinách a pro předměty méně namáhavé, jakož i vojenský a praktická cvičení byly vyhrazeny odpolední hodiny. Z několika předmětů se zadávali frekventantům i domácí úkoly. V příloze č. 2 je domácí úkol z předmětu trestní řád, jedná se o cvičný náčrtek místa dopravní nehody. V příloze č. 3 je domácí úkol ze stejného předmětu, jedná se o cvičný náčrtek z místa vraždy. Každý den ráno před vyučováním byla konána prostá cvičení s karabinou i bez ní, šerm bodákem a šavlí po dobu cca 15 – 20 minut. Tato cvičení měla být konána tak, aby žáci nebyli fyzicky vyčerpáni, ale spíše tělesně osvěženi a otuženi (Macek, 2006). Na obr. č. 2 můžeme vidět fotografii z jednoho takového cvičení se šavlí.

obr. č. 2

Po tříměsíčním teoretickém výcviku následoval výcvik v obchůzkové a pátrací službě, v rámci něhož mohli být žáci školy pro výcvik velitelů stanic zařazováni jako velitelé hlídek. Vypomáhat mohli rovněž starší četníci z nejbližších stanic, přičemž dohled měli učitelé. Součásti přípravy byla tzv. všeobecná osvětová činnost, kdy byly žákům prezentovány přednášky o aktuálních otázkách, společenském chování

21

a byly prováděny návštěvy různých kulturních a sociálních institucí, podniků a význačných továren (Macek, 2006). 6.2

Škola pro výcvik velitelů stanic

Účelem této školy bylo prohloubit a rozšířit všeobecné a odborné vzdělání definitivních četníků a vštípit jim vychovatelské a vyučovací zásady tak, aby nabyli plné způsobilosti k funkci velitele četnické stanice. Do této školy mohli být přijati jen ti, kteří s úspěchem vykonali přijímací zkoušku (písemná a ústní) a absolvovali určitou délku četnické služební doby. Délku této doby stanovovalo zemské četnické velitelství operativně s ohledem na potřebu velitelů stanic a poměry svých stavů. U četníků, kteří se prokázali vzděláním nabytým ve střední škole, mohla být daná doba zkrácena až o dva roky. Hranice četnické služební doby však nesměla být nikdy nižší nežli 4 roky (Macek, 2006). Tyto školy byly v minulosti i v Brně, odkud pochází fotografie, viz obr. č. 3.

obr č. 3

Obsahem vyučování, které trvalo 10 měsíců, byly téměř stejné vyučovací předměty (všeobecného vzdělávání a odborné) s tím, že obsah byl náročnější a byl směřován k přípravě na funkci velitele četnické stanice. Navíc byla probírána četnická služební instrukce, Polní četnická služba, Předpis o vojenských asistencích, Hospodářské předpisy pro četnictvo, Jednací řád, Nauka o terénu, mobilizační předpisy 22

a branná služba. Při praktických cvičeních v pátrací službě byli žáci na podkladě konstruovaných trestných případů cvičeni ve zjišťování skutkové podstaty, v popisování místa činu a činu samotného, vyhledávání a zajišťování stop, zajišťování věcí majících vztah k trestnému činu, výslechu svědků, zjišťování událostí souvisejících s trestným činem, popisu věcí a osob a fotografování. Při praktických cvičeních ve vyučování (vzhledem k tomu, že velitelé stanic byli i učiteli podřízených četníků), byli v polovině školy frekventanti přibírání jednou až dvakrát měsíčně na 1 hodinu jako hospitující posluchači do školy pro výcvik četníků na zkoušku. V druhé polovině školy pak zde působili pod dohledem učitele jako učitelé (Macek, 2006).

6.3

Škola pro výcvik výkonných důstojníků

Účelem školy bylo dát kvalifikovaným vrchním strážmistrům vzdělání úměrné důstojnické hodnosti a funkci okresního velitele (Pešek, 1996). Žádosti o povolání do této školy v délce 6 měsíců mohli přednést pouze vrchní strážmistři ve výkonné službě s nejméně 15letou četnickou služební dobou, kteří:

a)

absolvovali školu pro výcvik velitelů stanic s nejméně velmi dobrým prospěchem,

b)

měli velmi dobrou kvalifikaci alespoň za poslední 3 roky,

c)

odbyli nejméně dvouletou, plně uspokojivou službu jako definitivní velitelé četnických stanic, zpravidla v místě okresního četnického velitelství,

d)

měli dokonalou znalost služebního jazyka a byli znalí alespoň jednoho menšinového jazyka v míře potřebné pro službu (conditio sinequa non) (Macek, 2006).

V předmětech všeobecného vzdělávání se vyučovala literatura – zvláště ta nejnovější, přírodozpyt – o fyzikálních a lučebních objevech, jejichž znalost byla zapotřebí v kriminalistice, a zdravověda. Odborné předměty byly stejné jako ve škole pro výcvik velitelů stanic, rozšířené o vychovatelství a vyučovatelství. Zkouška probíhala před komisí a byla pouze ústní (Pešek, 1996). O jejich žádostech rozhodovalo ministerstvo vnitra. 23

Na obr. č. 4 vidíme fotografii ze třídy v této škole, která se nacházela v Brně na ulici Příční.

obr. č. 4

Do náplně činností odborné přípravy četníků na všech třech typech škol bychom měli ještě zmínit další dvě významné organizační formy, a to pokračovací výcvik a odborné kurzy.

6.4

Pokračovací výcvik

Samotné absolvování škol u doplňovacího oddělení neznamenalo ukončení teoretického výcviku jejich absolventů. Ke stálému prohlubování odborných vědomostí již nabytých a k osvojování znalosti nově vydaných předpisů sloužil pokračující teoretický výcvik. Ten byl prováděn na stanicích a podle rozvrhu, vydávaného zemským četnickým velitelstvím k tomu účelu, aby výcvik bylo na všech četnických stanicích jednotný. Vyučování řídil především velitel stanice, který odpovídal za řádný výcvik podřízených četníků, popř. jeho zástupce. Nebylo – li ani to možné, mělo být dbáno na to, aby četníci studovali sami. Důraz byl kladen na výklad, doprovázený příklady z vlastní praxe či praxe četníků zařazených na stanici, popř. dalších význačných případů, i kdyby tyto 24

vybočovaly z mezí stanovené učební látky. Dozor nad pokračujícím výcvikem prováděli okresní četničtí velitelé. K nim bylo výslovně uvedeno „velitelé tito nechť užijí každé vhodné příležitosti, zvláště pak služebního pobytu na stanicích, zejména při přehlídkách a kontrolních obchůzkách, aby se přesvědčili o vědomostech podřízených četníků a vědomosti jejich prohloubili. Jinou vhodnou příležitostí k tomu je soustředění a střelba do terče“ (Macek, 2006, s. 91).

6.5

Odborné kurzy

Zvláštní kurzy byly organizovány k výcviku četnictva ve speciálních odvětvích bezpečnostní služby. Bylo to např. ve zpravodajské službě, v polní službě, praktický výcvik pro službu v horách. Na obr. č. 4 můžeme vidět fotografii z horolezeckého kurzu ve Vysokých Tatrách.

obr č. 4

25

K dalším odborným kurzům patřil kurz lyžařský (fotografii z jednoho takového kurzu můžeme vidět i na obr. č. 5).

obr. č. 5

Dalším kurzem (obr. č. 6), byl výcvik ve střelbě z karabiny vleže, jak je patrné na této fotografii,

obr. č. 6

26

na obr. č. 7 je fotografie z pokračujícího výcviku ve střelbě z pistole ve stoje,

obr. č. 7

velice časté byly i kurzy pro výcvik služebních psů četnictva a jejich vůdců, jak je patrno z obr. č. 8.

obr. č. 8

27

Mezi další odborné kurzy patřily: – odborný pátrací kurz, – informační kurz pro polní četnictvo, – zpravodajský kurz, – kurz pro výcvik řidičů služebních motorových vozidel četnictva, – ekvitační kurz pro důstojníky a gážisty m. sl. tř. četnictva, – četnický informační kurz SOS, – četnický informační kurz CPO, – kurz pro pozorovatele četnických leteckých hlídek a eventuálně i jiné kurzy, kterých bude později potřebí k výkonu četnické služby (Váňa, 1937).

Pro každý takový kurz byly vydávány zvláštní předpisy o jeho účelu, učební osnově, trvání a případných zkouškách.

28

7.

Sbory stráže bezpečnosti

7.1

Poslání a úkoly sboru stráže bezpečnosti

Sbor uniformované stráže bezpečnosti byl organizován na zásadě velitelské podřízenosti a jeho členové byli rozlišováni označením na červených špičkách límců. Jeho gážisté mimo hodnostní třídy konali hlídky a pochůzky, eskortovali a hlídali vězně, poskytovali první pomoc, konali telefonní a telegrafní službu a všechny další úkoly, jež vyplívaly z předpisů či příkazů. Obvodní inspektoři sborů uniformované stráže kromě toho vykonávali službu velitelů stanic a hlídek. U obou sborů tito inspektoři dohlíželi, kontrolovali a vykonávali činnost, kde bylo zapotřebí osvědčit důvěryhodnost a zkušenost. Sbor neuniformované stráže bezpečnosti vykonával prostřednictvím gážistů mimo hodnostní třídu službu zpravodajskou, vyšetřovací a pátrací. Úředníkům tohoto sboru pak příslušel dozor, kontrolní činnost a vedení služby, stejně tak péče o odbornou zdatnost. Při plnění úkolů a výkonu služby se prokazovali služební legitimací či služebním odznakem (Machutová, 1999).

7.2

Školy pro sbory stráže bezpečnosti

Školy stráže bezpečnosti byly podobné jako u četnictva, proto se jim v následujících řádcích nebudu podrobněji zabývat, pouze upozorním na rozdíly mezi těmito dvěma různými institucemi. Pro nově přijaté pomocné zřízence strážní služby se zřizovala cvičná škola, která trvala 6 měsíců, a ve které byli připravováni aspiranti pro praktickou službu. V této škole se

přednášely

následující

předměty:

trestní

právo, trestní řád,

kriminalistika, zákony a nařízení – pokud se vztahovaly na výkonovou službu bezpečnostní, státní právo, organizační řád, služební instrukce a místní policejní předpisy. Probírala se praktická služba, nauka o zbrani a zacházení se zbraní. Dále se učilo češtině, počtům, dějepisu a zeměpisu, přednášel se místopis, aby frekventanti dosáhli místních znalostí, dále se přednášely administrativní předpisy, první pomoc a hygiena denního života. Kromě toho byli podrobeni aspiranti tělesnému a praktickému 29

výcviku se zbraní a v praktické službě u oddělení v okresech. Dle potřeby se zřizovaly školy hodnostní, kurzy telegrafní apod. za účelem důkladné přípravy starších osvědčených gážistů m. sl. tř. pro služby strážmistrů, kontrolujících orgánů, telegrafistů apod. U jednotlivých oddělení se konaly také školy týdenní, ve kterých se opakovala učební látka probraná ve cvičných školách a zároveň se seznamovalo mužstvo s nově vydanými zákony a nařízeními a cvičilo se k praktické službě, zejména demonstrováním jednotlivých skutečně se udavších případů (Státně policejní úřady v republice Československé, 1929). Členové stráže měli povinnost podrobit se teoretickému i praktickému výcviku a zkouškám, přičemž neodůvodněné zanedbání bylo trestáno. Byla pro ně zřízena týdenní škola, ve které vyučoval zásadně správce policejního úřadu a pouze výjimečně jeho zástupce (Macek, Uhlíř, 2001). Výcvik obstarával velitel oddělení v týdenních školách, kde se měl zdokonalit výkon služby, přehled práce s novými zákony, nařízeními a jinými předpisy. Všichni gážisté mimo služební třídu se těchto školení zúčastnili povinně. Velitel sboru mohl kdykoliv zřídit zvláštní kurzy a nařídit jejich povinnou návštěvu (Machutová, 2003).

30

8.

Hlavní zásady řízení na četnických školách Při výuce na četnických školách se dodržovaly, ze strany učitelů, některé zásady

jako:

8.1

-

vychovatelské zásady,

-

vyučovací zásady.

Hlavní vychovatelské zásady

Každý učitel měl být zároveň vychovatelem žáků a pěstovat v nich ty ušlechtilé vlastnosti, které je učiní jednak dokonalými členy lidské společnosti a dále též způsobilými pro zodpovědný úkol strážce zákona, veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, a zároveň jim umožní, aby se stali rádci svých spoluobčanů. Mezi vychovatelské prostředky určené k dosažení tohoto cíle byly zařazeny zejména: účinný dozor, poučování, vhodné zaměstnání, příkaz, zákaz, domluva, trest, odměna apod. Jakého prostředku bylo použito, záleželo na povaze případu a zejména též, na individualitě žáka. První povinností učitele proto bylo, poznat dokonale osobitost (individualitu) svých žáků. Při používání vychovatelských prostředků měl být učitel rozvážný, důsledný a spravedlivý a měl mít vždy na paměti zásadu, že vlastní dobrý příklad je jedním z nejdůležitějších vychovatelských prostředků (Macek, 2006).

8.2

Hlavní vyučovací zásady

Hlavní zásadou bylo, že učitel musí sám látku, kterou učí dokonale ovládat, a proto se musí vždy co nepečlivě připravit na vyučování. Jeho chování, zvláště pak při vyučování, mělo být vždy klidné a důstojné. Učitel se měl vždy snažit upoutat pozornost žáků ke svému výkladu a všímat si zejména méně nadaných žáků. Měl se vyvarovat teoretizování, mluvit konkrétně, jasně a prostě tak, aby i méně nadaní žáci jeho výkladu správně porozuměli a získali většinu vědomostí již při samotném vyučování.

31

Vyučovací metoda byla v podstatě dvojí: a)

metoda genetická, při níž žák nabýval vědomostí pod učitelovým vedením sám na podkladě svých dřívějších zkušeností, nebo příkladů, které rozebíral,

b)

metoda dogmatická, kdy učitel podával učivo souvislým výkladem a žáci jeho výkladu pouze naslouchali a činili si podle potřeby poznámky.

Které z metod bude užito, odviselo od učiva a duševní vyspělosti žáků. Dogmatická metoda předpokládala vyšší vyspělost žáků a užívána byla zejména tam, kde nebylo možno odvodit nové poznatky přímo ze zkušeností žáků, nebo když mělo být působeno především na její cit (Instrukce pro četnické školy, 1928). Při výuce na četnických školách bylo důležité, aby všichni studenti ovládali potřebné vědomosti tak dokonale, aby je mohli použít po celou dobu své služby, i kdyby se jim za celou tuto dobu nenaskytlo těchto vědomostí užít. Pro nás pedagogy je tedy velice zajímá didaktická zásada „Vyučuj trvale“. Vyučovat trvale znamená vyučovat tak, aby student dovedl v životě kdykoliv a za každé situace (v rámci bezpečnostní služby) učebné látky plně a platně použít, tj. každý úkol v souladu s teorií náležitě a s úspěchem rozřešit. Z psychologie však víme, že každý člověk zapomíná a to tím více, čím více času uplynulo od okamžiku, kdy si určité vědomosti či dovednosti osvojil, jestliže mezitím nedošlo k jejich opětovnému zopakování (vybavení, praktickému užití). Bezvadné a úplné – trvalé ovládání učební látky je cílem téměř nedostižným čili skutečným IDEÁLEM. Úkolem četnických škol pak bylo, aby se k tomuto ideálu co nejvíce přiblížila. Toto zjištění musí učitele hodně znepokojovat. Bude to vždy on, ke kterému se obrátí výtka, jestliže příslušníci bezpečnostních sborů potřebné vědomosti neovládají. A přece žádný, ani ten nejlepší učitel nemůže zaručit, že každý člen sboru podrží potřebné vědomosti po celou služební dobu. Již ve 20. letech minulého století si učitelé na četnických školách uvědomovali, že veškeré vyučování nebylo výlučně koncentrováno jen na počátku služební doby (do cvičné školy) a pak až jako příprava pro zvláště zodpovědná místa (do hodnostní školy), nýbrž aby ke školním opatřením patřila soustavná péče o vědomosti všech členů bezpečnostních sborů v podobě vhodného systému pokračovacích škol, jejichž účelem by bylo soustavné opakování všech vědomostí a dovedností v plném rozsahu. 32

Pro zachování osvojení je rozhodující síla, hloubka a trvání dojmu. Tedy déle si pamatujeme silné dojmy a zážitky (jako např. hrůzy živelných pohrom), hluboké dojmy (jako např. smrt milované osoby) a dlouho trvající dojmy (jako např. dlouho trvající mrazy). Ve školách bezpečnostních sborů se podávalo velké množství nových poznatků. Tento fakt byl ovlivněn tím, že se na světle objevovaly nové příklady, se kterými se nesetkaly ani starší členové sboru a které musely být do učebnic a osnov také začleněny. Tím se zvyšovala možnost objasnit jednotlivé případy v co nejkratší době. Výklad ve školách proto zpravidla netrval příliš dlouho. Převážně nešlo ani o silné nebo hluboké dojmy. Dá se tedy snadno vysvětlit fakt, proč látka, která byla přednesena i když dobře vyložena, nebyla vždy trvale osvojena. Jedním z nejlepších prostředků „trvalého vyučování“ je tedy dle mínění mých starších kolegů OPAKOVÁNÍ. Opakováním totiž prodlužujeme trvání nového dojmu a tím přímo působíme na jeho osvojení. Není lhostejno kdy, jak a kde opakování užijeme, neboť opakování v různých dobách má svoji cenu, OPAKOVÁNÍ JE MATKA MOUDROSTI. Velmi užitečné a nepostradatelné je opakování hned po přednesení nové látky. Právě ono prodlužuje a zesiluje prvý dojem. Jestliže látku posluchač z jakéhokoliv důvodu nepochopil správně, pochopí ji při opakování. Dalším opakováním bylo u bezpečnostních sborů ve formě odborných kurzů a školení, které se opakovaly a které byly pro výkon kolegů nezbytné a přínosné. Velmi mnoho kolegů má ve zvyku po výkladu položit otázku: „kdo nerozuměl, přihlaste se“, nebo „rozuměli jste všichni?“. Tato otázka je dobrá, zejména jsou-li posluchači dospělí lidé. Je však omylem se domnívat, že tímto lze nahradit opakování přednesené látky. Je třeba počítat s tím, že řada lidí a je jedno z jakého to je důvodu se nepřihlásí. Pro nás jako učitele je však důležitý fakt, že se rozhodně nepřihlásí žádný z těch, kteří vyučovanou látku nesprávně pochopili. Tento stav pochopení je tedy nejnebezpečnější. Proto si velice cením rady svých kolegů z četnických škol, kteří hlásali „opakujte vždy“!!! Pro nás učitele je opakování jedinečnou příležitostí, abychom se přesvědčili o svém vyučovatelském umění. Při opakování se žádá, aby žák sám opakoval (zásada samočinnosti žáka), učitel jen pomáhá a dbá na to, aby bylo opakování správné. Při tom nesmí být úzkoprsý, je dobré ponechat žákům co nejvíce volnosti 33

ve vyjadřování, neboť jen tak můžeme špatné porozumění výkladu uvést na pravou míru (Odvárka, 1931).

8.3

Přednášky

Pro přednášky byla učitelům doporučena následující pravidla: „Přednášející nenahlíží do knihy a nečte svého výkladu z ní, nýbrž přednáší, jakoby pronášel své vlastní myšlenky. Učitel, který svůj výklad čte nebo podává doslovně podle knihy, snižuje se před svými žáky a nemůže zpravidla ani náležitě sledovat účinek své přednášky na ně“ (Macek, 2006, s. 87). Přednáška by neměla být dlouhá. Zpozoroval-li učitel únavu žáka, měl změnit formu vyučování. Jestliže pak některé učivo vyžadovalo delší přednášku, užil učitel na vhodném místě několik otázek a vhodných příkladů, aby tak žáky přiměl k pozornosti (Instrukce pro četnické školy, 1928).

8.4

Rozpravy

Tato forma vyučování soustřeďovala pozornost žáků, poutala jejich zájem, budila radost ze spolupráce při vyučování a nutila je k tomu, aby správně mysleli a mluvili. Předmětem k rozhovoru byla otázka, která měla být určitá a vhodná, tedy jednoduchá a konkrétní, aby na ni byla možná zřejmá odpověď. Při kladení otázek k rozpravě měl učitel dbát dále těchto pravidel: a) otázka měla být kladena všem žákům. Učitel se tedy tázal v množném čísle a ani pohledem nesměl naznačit, kterého žáka vyvolá. Nikdy neměl vyvolat před položením otázky, protože poté o odpovědi přemýšlel pouze vyvolaný, b) učitel nevolal žáka k odpovědi ihned po otázce, nýbrž dopřál žákům čas k přemýšlení, neboť jinak k přemýšlení nutil pouze vyvolaného, c) k odpovědi na těžší otázky vyvolával nadanější žáky, k odpovědi na lehčí otázky žáky méně schopné (Instrukce pro četnické školy, 1928).

Odpověděl-li žák nesprávně nebo neodpověděl-li vůbec, neměl být ihned kárán. Učitel se měl nejprve přesvědčit, co bylo příčinou jeho nenáležité odpovědi. 34

U složitějších otázek pomohl učitel tím, že je rozložil do otázek jednoduchých. Jestliže žák neodpověděl, či odpověděl pouze částečně správně, neměl za něho odpovídat učitel, ani neměl opravovat chyby v jeho odpovědi. Toto měl učinit na vybídnutí učitele jiný žák. Učitel měl zůstávat vážným i při chybných odpovědích žáků a zejména se měl vystříhat všeho, co by žáka mohlo zbytečně pokořit. Rovněž nesměl nikdy strpět podobné jednání od ostatních žáků (Macek, 2006). Jestliže učitel zpozoroval, že odpovědi žáků jsou vesměs chybné, mělo mu to být znamením, že žáci nepochopili přednesenou látku a tudíž mu nezbývalo nežli ji znovu důkladně probrat a vysvětlit (Instrukce pro četnické školy, 1928). Žákům byly zadávány též písemné úkoly, které měly být výsledkem vyučování a měly být přiměřené silám žáků a době, ve které měly být vypracovány. Vypracované písemné úkoly pak měly být učitelem co nejdříve přezkoušeny, posouzeny a projednány se žáky. Vojenský výcvik byl prováděn výhradně prakticky, vždy pod velením důstojníků správních. Praktický výcvik v obchůzkové a pátrací službě byl prováděn pokud možno v obvodech

nejbližších

četnických

stanic

pod

vedením

zkušených

učitelů,

a pokud to poměry připouštěly, na podkladě skutečných příkladů (Macek, 2006).

8.5

Zkoušky

Jednou z forem zkoušek byly zkoušky informativní, jimiž se učitel přesvědčoval, zda žáci pochopili látku, kterou vyložil, jsou-li snaživí, pilní a zda látku ovládají. Doporučeno bylo, aby se učitel nespokojil s pouhým mechanickým odříkáváním jednotlivých statí. Klasifikační zkoušky byly konány před ukončením školy z celé probrané látky předmětů skupiny A. Přitom bylo zároveň rozhodováno i o konečné klasifikaci z chování a pilnosti (Instrukce pro četnické školy, 1928). Zkoušky závěrečné byly komisionelními a konaly se před ukončením školy. Jejich účelem bylo zjištění stupně znalostí a výcviku v předmětech skupiny B. Zde každý učitel zkoušel svůj předmět. Ostatní členové komise měli právo klást jednotlivým žákům otázky pouze se souhlasem předsedy komise (Macek, 2006).

35

8.6

Klasifikace

Prospěch žáků v jednotlivých předmětech při informativních, klasifikačních a závěrečných zkouškách byl hodnocen čtyřmi klasifikačními stupni, označenými číslicemi: – velmi dobrý prospěch

- 4,

– dobrý prospěch

- 3,

– dostatečný prospěch

- 2,

– nedostatečný prospěch

- 1.

Chování žáků bylo označováno jako: – vzorné

- 4,

– uspokojivé

- 3,

– zákonné

- 2,

– nezákonné

- 1.

Pilnost žáků byla označována jako: – vytrvalá

- 4,

– uspokojivá

- 3,

– méně uspokojivá

- 2,

– nestálá (Instrukce pro četnické školy, 1928).

Při klasifikaci mělo být dbáno těchto zásad: a) velmi dobrý prospěch – žák ovládá předepsanou látku dokonale, b) dobrý prospěch – celkové vědomosti uspokojují, c) dostatečný prospěch – žák ovládá látku tak, že jeho vědomosti postačují k výkonu služby, d) nedostatečný prospěch – žák nevyhovuje svými vědomostmi předepsaným požadavkům.

36

Z prospěchu v jednotlivých předmětech a skupinách a z chování a pilnosti byl určován celkový prospěch žáka, a to známkou: a) velmi dobrou, b) dobrou, c) dostatečnou, d) nedostatečnou (Instrukce pro četnické školy, 1928).

Poté byli žáci seřazeni podle celkového prospěchu. Při stejném prospěchu bylo přihlíženo k tomu, kdo má lepší známku z předmětů skupiny B, byla-li tato stejná, přihlédlo se k lepší známce z předmětů skupiny A. Při shodě i v tomto případě se přihlíželo ke služební době a v ostatních případech rozhodoval učitelský sbor s přihlédnutím k celkové individualitě dotčených žáků (Macek, 2006).

37

9.

Závěr

Cílem práce bylo poukázat na systém vzdělávání u četnictva a policie Československé republiky. Vždyť i z kvalitního propracovaného systému ve vzdělání mohou těžit i dnešní bezpečnostní sbory. K úspěšné službě u těchto sborů je nezbytně zapotřebí zvláštního teoretického a praktického výcviku. Výběrem studentů pro četnické školy, kteří by se těchto výcviků měli zúčastnit, začala jedna z nejdůležitějších priorit, se kterými se naše mladá republika musela ve svých počátcích vypořádat. Právě mladí příslušníci četnictva byli denně v kontaktu s různými vrstvami naší společnosti a bylo velmi důležité, aby si v každé situaci dokázali poradit s nástrahami a problémy, ve kterých se naše mladá republika z počátku zmítala. Velký důraz na školách byl kladen na celou škálu důležitých věcí, bez kterých se kvalitní výuka neobejde. Jednalo se o praktická cvičení před samotnou výukou, probrání složitějších předmětů v dopoledních hodinách, kdy je tělo nejlépe připraveno uchovat si nové informace a méně namáhavé předměty začlenit na odpolední hodiny, stejně jako návštěvy různých společenských institucí, továren apod. Velmi správná byla i následná struktura odborných kurzů a doškolování, které museli četníci po celou dobu služby u četnictva absolvovat. Tento systém doškolování a přezkušování se velmi osvědčil a musím přiznat, že jej pravidelně každým rokem využívám v současné době také, a to hlavně ve výcviku služebních potápěčů Policie České republiky. Dalšími kurzy, které osobně ve své policejní činnosti využívám, jsou kurzy speciální. Jedná se o kurz pyrotechnický s následným ničením nebezpečné munice a kurz práce ve výškách, nad volnou hloubkou a pod vrtulníkem. Velké nároky byly kladeny nejen na studenty a výuku, ale i na samotné profesory učitelského sboru. Ti museli vynikat nejen teoretickými a praktickými dovednostmi, ale i zkušenostmi všeobecnými a pedagogickými, které si neustále zdokonalovali. Protože členové učitelského sboru měli mravní etiku i všeobecný přehled, chovali k nim studenti patřičnou úctu a respekt, což v současné době již tak časté není.

38

Resumé Práce se zabývá vzděláváním příslušníků bezpečnostních sborů v období první Československé republiky. Autor poukazuje na propracovaný systém školství a výuky četníků i policistů na školách a odborných kurzech. Autor se dále zabývá vychovatelskými a vyučujícími zásadami učitelů při výuce předmětů na těchto školách a odborných kurzech.

Summary This bachelor thesis describes education process within police forces of the first Czechoslovak Republic. The author points well manager scholar and education system of qendarme and police officers at schools and specialization courses. Authors field of interest shows qoverning and educational axioms used by police forces tutors during professional tuition.

39

Seznam použité literatury:

1) Historie policie a četnictva. Dostupné na www.mvcr.cz/policie/historie.html (citace 15. 1. 2008). 2) Instrukce pro četnické školy, č. 47.761/13-1928, Praha : Ministerstvo vnitra, 1928, s. 9-15. 3) Ottův slovník naučný, sv. XX. Praha : J. Otto, 1903, s. 97. 4) MACEK, P. Systém vzdělávání četníků v období 1. republiky. Bezpečnostní teorie a praxe 4/2006, Praha : Ministerstvo vnitra ve spolupráci s Policejní akademií ČR, 2006, s. 85-91, ISSN 1801- 8211. 5) MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva I.,Praha : Themis, 1997, s. 9-60, ISBN 80-85821-52-4. 6) MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva II, Praha : Police History, 1999, s. 69-73, ISBN 80-902670-0-9. 7) MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva III, Praha : Police History, 2001, s. 78, ISBN 80-86477-01-0. 8) MACHUTOVÁ, M. Četníci. Hlásí se policie, roč. III, 1999, č. 7, s. neuvedeno. 9) MACHUTOVÁ, M. Prvorepubliková policie. Hlásí se policie, roč. III, 1999, č. 9, s. neuvedeno. 10) MACHUTOVÁ, M. Sbory stráže bezpečnosti. Policista, 2003, č. 7, s. 30-31. 11) MACHUTOVÁ, M. V zrcadle historie. Policista, 2003, č.6, s. 30-31. 12) MACHUTOVÁ, M. Živý kontakt s minulostí. Hlásí se policie, roč. III, 2002, č. 2, s. 19. 13) ODVÁRKA, J. Opakování a nástin a jejich význam pro naše školení. Bezpečnostní služba, č. 2, Praha : Za svobodu spol. s.r.o., 1931, s. 27-28. 14) PEŠEK, J. Nástin struktury vzdělávání, výchovy a výcviku četnictva a policejních sborů stráže bezpečnosti v letech 1918-1938. Bezpečnostní teorie a praxe 1/1996, Praha : Policejní akademie ČR, 1996, s. 85-95. ISSN 1211-2461. 15) PEŠEK, J. Vzdělávání, výchova a výcvik četnictva a policejních sborů stráže bezpečnosti v letech 1918-1938. Policista, 1997, č. 6, s. 30-31.

40

16) Státně policejní úřady v republice Československé, Policejní hlídka, příloha časopisu Naše vojsko, 1929, č. 3, s. 21-27. 17) VÁŇA, R. Teoretický a praktický výcvik četnictva. Praha 1937.

41

Přílohy – obsah

1

Přísaha členů sboru četnictva státu československého

2

Náčrtek z místa dopravní nehody

3

Náčrtek z místa vraždy

Příloha č. 1 Přísaha členů sboru četnictva státu československého

Přísaha členů sboru četnictva státu československého

Přísahám při všem, co jest mi svato, a v plné shodě se svým svědomím, že budu republice Československé a její vládě věren a oddán, že budu jejich zákonů a nařízení mně nadřízených úřadů a svých představených ochotně poslušen, že budu přísně zachovávat úřední tajemství a že při všem svém konání budu míti vždycky jen zájem služby a prospěch republiky na zřeteli.

Přísahám, že povinnosti četníka (četnického důstojníka), jež jsou nebo budou zákony a nařízeními nebo rozkazy mých představených pro zachování veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti stanoveny a povinnosti vojína, jež mně zákony a předpisy vojenskými jsou nebo budou uloženy a jež jsem vojenskou přísahu na sebe vzal, budu svědomitě plnit.

Tak přísahám!

V ……………………………….

dne…………………

19………….

……………………………………… četník (poručík)

Potvrzujeme, že tato přísaha byla dnešním dnem v naší přítomnosti vykonána.

V ……………………………….

………………………………………. ……………………………………….

dne…………………

19…………..

Příloha č. 2 Náčrtek z místa dopravní nehody

Příloha č. 3 Náčrtek z místa vraždy