TAKOVEJ KRÁSNEJ ŽIVOT Tatiana Kejvalová
Ústí nad Orlicí 2012
© Tatiana Kejvalová 2012 ISBN: 978-80-7405-205-7
Předmluva: nikdo Zámluva: Eduard Pergner
motto Věnováno všem, koho někdy udivilo: - že rozpůlená žížala žije dál; - že obrovitá tisíciletá sekvoje byla kdysi nepatrným semínkem; - že blecha, velryba i člověk jsou živočichové a že svůj život pochopíme až po smrti …
Motto: Nejstarší a největší láska je láska k životu … (Plutarchos)
NA DROBNÝ KAŠLU. MLÁDÍ – TO MI
VRAŤTE!
HLEDAČI POKLADŮ Celý život všichni stále něco hledáme. Začíná to dudlíkem, pokračuje ztracenou panenkou, kyblíčkem či zakutálenou kuličkou, načež hledaný objekt začíná postupně nabývat na hodnotě. Hledáme knihy, pera, zapomenuté bundy, cvičky v tělocvičně, svačiny. Léta plynou a naše pátrání se přenáší z objektů na subjekty. Prostor v němž je hledáno, se postupně rozšiřuje a zvětšuje, hledáme všichni – jednu nebo jednoho. Zde už se intenzita hledacího prostoru kvalitativně mění úměrně kvalitě představy o hledané či hledaném. Hledáme životního partnera, partnerku. Tyto škály bývají velmi široké, úsilí se stupňuje, na scénu vstupují emoce, fyzická síla, inteligence a intelekt, lehké pohrávání s pravdou, až po podvodnické manévry nejtěžšího kalibru. Nastává boj o poklad. Nevinné hledání se zvrtlo v tvrdý a nelítostný boj o Ni, o Něho – v případě, že naše hledání zkřížil sok. Po souboji sahá vítěz po opačných zbraních – něze, ohleduplnosti, lásce. Plní se náš životní sen, našli jsme svůj poklad. Roky kolem nás však sviští dál jako telegrafní sloupy kolem jedoucího auta a přichází předposlední fáze naší existence – stáří. A my hledáme a hledáme. Brýle, klíče, zuby. I náš „poklad“, vydrželi‑li jsme spolu celý život, má stejné problémy, které nás opět sbližují. Hledáme založené záruční listy, odložené hodinky, telefonní čísla a ještě něco – ztracené iluze. Vracíme se v mysli na začátek cyklu a pátráme v hlubinách vzpomínek po překrásných okamžicích ztracených panenek a zatoulaných kuliček, pokladech našeho dětství. Ty však jsou už ztraceny definitivně, aby nikdy nebyly nalezeny. Tak jako mnoho navždy vyvanutých zážitků, na něž si nevzpomeneme nikdy. Někdy se vracíme na místa dětství či mládí, svírá se nám hrdlo, zarosí oči, ale naše kouzelné poklady jsou navždy pryč. Hodnotíme, rekapitulujeme, děláme resumé. „Ty můj poklade,“ říkají si manželé po mnoha letech automaticky. A tak vlastně až na sklonku života si uvědomíme, že pravý poklad nám byl svěřen už při vstupu na tento svět – náš život, a že záleželo na kaž9
dém, jak s ním kdo uměl hospodařit, jak s ním naložil a jaké úroky z něj dokázal vytěžit …
10
MAMINKO,
PŘIŠLI
NĚJAKÉ
VOJÁKOVÉ -
HRAČKY Naše bytí na zeměkouli startuje schválně velmi nenápadně. Z nuly, nerozumu, neznalosti, naivity, bezmoci, neschopnosti. Velmi pomalu, krůček za krůčkem, abychom nebyli příliš vylekáni, se zařazujeme na své místo. V případě, že bychom už jako dítě dokázali uvidět a pochopit hrůzu, která nás v budoucnu čeká, nebylo by nám to stejně nic platné; vrátit se nemáme kam, můžeme jen dopředu, prokusovat se chlebem našim vezdejším až do finále. To, co se nachází mezi nulou a tím finále, nazýváme životem, z větší části si ho modelujeme sami a podle toho to taky dopadá … Škoda, že se nedá žít nejdřív na zkoušku a pak doopravdy. Nejde to, nejde. Přesto však toto období dětství v sobě skrývá už i zárodky krásna, hezka a mila. V životě člověka platí takový zákon, že na vše, co je spojeno s jeho dětstvím vzpomíná většinou dojatě a rád.Takový dětský člověk je absolutně bezstarostný, všichni za něj všechno udělají, ale toto bohužel oceníme až když je tento stav nenávratně pryč a my úpíme kudy chodíme, slisovaní stresy, depresemi, nefungujícím televizorem, manželem či manželkou, šéfem a politikou. Jako dítě jsme si stoupli doprostřed pokoje, zarecitovali: „Polámal se mraveneček, ví to celá obora, o půlnoci zavolali mravenčího doktora“ a rázem jsme se stali obdivovaným středem pozornosti, všichni nás chválili, hladili po hlavičce a cpali nám bonbony. No, zkuste udělat něco takového v dospělosti. Umíte si představit ten efekt? Šéfa? Manželku? Děti? Nejen že by nás nepochválili, ale určitě ani po hlavičce nepohladili, o bonbonech ani nemluvím. A než bychom se nadáli, ocitli bychom se v útulném polstrovaném pokojíčku bez kliky, kde se čas nepohybuje a kde jsme ponecháni napospas jen svým myšlenkám. Co se změnilo? Naše výška, věk a vůbec – všechno. A tak si spolu s fatalisty musíme říct: všechno je, jak má být, a s touto skutečností se smířit. Nicméně se stane, že najdeme někde v rohu zásuvky nebo ve starém kufru zapomenutou hračku našich dětských let, s nostalgií si ji prohlížíme a žasneme. Hračky mých dětských let byly obvyklými hračkami té doby, tj. let válečných a poválečných: miniaturní dřevěný nábytek, panenky ušité ze zbytků látek, kočárek na panenku z proutí. Taky hadrový koníček, měl červená flanelová kopýtka a byl kostkovaný. Kdepak asi skončil? 13
A představte si, že jsem nedávno uviděla přesně stejný dřevěný nábyteček ve výloze jednoho obchodu se starožitnostmi. Zastavilo se mi srdce, dýchlo na mě ztracené dětství a rozum odmítl vzít tuto skutečnost na vědomí. Lidé chodili nevšímavě kolem, jen já jsem byla pojednou stržena nadčasovou smrští zpět, uslyšela jsem v duchu laskavý maminčin hlas, měla jsem copánky a bylo mi pět let. Hrála jsem si, usazovala malinkaté panenky na malinkaté židličky a dělala jsem, že neslyším matčino volání k obědu. „Ja, ja, meine liebe, warum nicht, natürlich, komme,“ strhl mě vtom zpět do reality hlasitý hovor cizince, který vešel se svou souputnicí dovnitř. Bylo to jako rána palicí do hlavy, cukla jsem sebou, naposledy se podívala do výlohy a šla dál … Moje myšlenky se však mísily se vzpomínkami a z hlubin paměti mi pojednou vyplul den, kdy jsem ležela nemocná ve své růžové postýlce a pobrekávala, jak už tak nemocné děti pobrekávají. Vlastně jsem už ani nemocná nebyla, spíš ve stadiu rekonvalescence, kdy se matky ještě snaží udržet dítě co nejdéle v teple postýlky. Maminka nebyla doma, a tak žezlo vedení bylo na tu chvíli předáno otci. „Tatíí, já si chci s něčím hrááát,“ kňučela jsem směrem k otci s nadějí, že něčím osvěží mou nudu. „Ale vždyť máš plnou krabici hraček,“ bránil se táta. „Jenže ty už všechny znám, mě to nebaví, já bych chtěla něco jinýho, bééé,“ stavěla jsem nevědomky před otce pedagogický problém. „Tak já ti donesu vařečky a kvedlačky a můžeš si s nimi hrát divadlo,“ navrhoval otec. „Ale já nechci divadlo, bééé, já bych chtěla novou hračku, já už tohle všechno znááám,“ stupňovala jsem situaci. Otec se zamyslel a povídá: „Tak počkej chvilku, já ti něco donesu.“ Ulehla jsem a napjatě čekala. Byla jsem zvědavá, co si vymyslí, protože otec někdy uměl udělat z nejprostší nudné záležitosti zážitek opravdu nevšední. Tak byl jednou poslán do kurníku pro vejce, což je, jak každý pochopí, úkol zcela prostý. Stačilo vzít košík, posbírat v kurníku vejce a donést je domů. Ne tak otec. Přivázal na košík dlouhý provaz, mě poslal pod okno a košík spustil z druhého patra oknem dolů. Já pak do něj vejce naskládala
14
a potom už jen napjatě sledovala, jak dopadne cesta křehkého nákladu přes všechny výstupky, římsy a výčnělky zpět. Takže jistě pochopíte, že jestliže otec slíbil, že splní mé přání, neměla to být jen tak nějaká obyčejná hračka. Po chvíli se z chodby ozval hluk, jako by někdo stěhoval nábytek, bylo slyšet bouchání dveří, pak se rozlétly dveře mého pokoje, dovnitř se vsunulo cosi dřevěného, pak vešel otec a za ním konec té „hračky“. Vyskočila jsem úžasem – byly to štafle! Můj báječný otec mi přinesl na hraní štafle! Jakpak se to správně česky pojmenuje? Dvojitý žebřík? Asi ano. Ale štafle jsou štafle, málo platné. A tak, když se máti vrátila, našla místo mě statečného kapitána, ošlehaného větrem moří, který se právě nacházel na nejvyšším stěžni své zaoceánské lodi, vyhlížel pevninu a vysílal dolů rázné povely neexistující posádce, protože se blížila strašlivá bouře. Ta se však nedostavila, protože plavčík – matka pochopila situaci a šla uložit kapitána do jeho růžové kajuty, aby si zas chvilku odpočinul …
15
