Tak už jsme tu zase! Kde? V Trentu přece.
Další dobrodružství rodiny Cejnarových v Itálii
Aktualizováno 23.7.07
N W
E
S
Říká se, že „do stejné vody dvakrát nevstoupíš“. My jsme to ale zkusili. Itálie nás zkrátka asi nějak táhne... Minulý rok jsme tu byli čtyři měsíce, letos by to měly být jen tři. Taky v některých dalších ohledech je konstelace poněkud odlišná než loni. Například v tom, že letos bydlíme mimo Trento. Mnohé ale zůstalo stejné. Například můj stůl na ECT*, lidé, teráska s výhledem, ozdobné kůzle na zdi, kávový automat, co dělá skvělé macciato, nepochopitelné potíže s tiskárnou... Zůstaly i trhy s rybami, sýry, pinot grigio, marzemino. A hlavně krásná příroda všude kolem. Všechny ty báječné hory, na které je třeba vylézt!
Vznikly menší potíže s ubytováním – bylo těžké něco najít. Nakonec to ale dobře dopadlo. V květnu bydlíme v tomhle domě ve „vesnici“ Vigolo Vattaro. Od června pak budeme mít větší byt v Bosentinu, asi o 2 km dál. Do práce to mám zhruba 10 km serpentinami dolů, z práce asi 10 km serpentinami nahoru. Jsme cca 700 m nad mořem, takže můžeme jen tak sedět a stejně regenerujeme. (Ta menší stavbička před domem je tu jen proto, aby to všechno nebylo tak úplně dokonalé.)
Cima Vigolana, 2148 m Becco di Filadonna, 2150 m
Toto je pohled z naší kuchyně. Kdyby například taková Zeleneč měla podobné okolí, přísahám, že bych se tam bez reptání přestěhoval. Na balkóně je občas možné ucítit lehounký zápach hnoje. A noční zpěv cikád je taky báječný. Prostě jsme asi v jádru venkované. Venkované italského typu...
Mama Mia, jsme venkované italského typu!!!
I dětem se tu snad líbí...
„Bubáci a kašpárci“, neboli „strašidláci“. Co s nimi Jana celé dny dělá? No úplně jasné mi to není, ale je tu jedno hřiště v lese, druhé na náměstí a třetí u silnice. Taky je tu knihovna s dětskými knížkami. Ve čtvrtek jezdíme do Trenta – trhy a tak. Mají modelínu, barvy, omalovánky, lego. A spoustu tajemného kuchyňského nářadí. Někdy prý tráví čas i ve skříních... :-o
Vypadá to sice jako nějaká koláž, ale je to skutečná Eliška houpající se na skutečné větvi. Malá ukázka všednodenních zábav. 27.5.
Z vycházky kolem Vigola 6.5.
Vigolana vypadá pokaždé jinak.
Ale někdy nevypadá nijak...
Byli jsme ve Veroně 5.5.
Eliška běhala v „třetím největším“ a „druhém nejlépe zachovalém“ antickém amfiteátru, co je na tomto světě k vidění - to alespoň tvrdí průvodce na cesty freytag & berndt...
5.5.
Je tu také slavný balkón, na němž prý stávala Julie, když jí Romeo vyznával lásku. Jenže teď Julie coby socha stojí pod balkónem a má úplně oblýskané prso, jak na něj všichni buhvíproč šahají...
5.5.
A tak nás spíše zaujaly pěkně ozdobené žvýkačky nalepené na zdi přilehlého průjezdu.
5.5.
Výlet na hrad Beseno, další rest z minula. Nefalšovanej středověk...
Na kopci vysoko nad údolím vypadá dost nedobytně, ale Němcům se to prý podařilo.
12.5.
Děti si zkoušely brnění a za tím účelem dostaly pěkné čepičky
12.5.
Děti si zkoušely brnění a za tím účelem dostaly pěkné čepičky
Řitíři.
12.5.
Orli loví myšku... 12.5.
Tenhle pán slavil narozeniny! Musím si postěžovat, že mu právě začalo období hysáčků. Tedy hysteráčků. Řádí často a dost. Chudáci sousedé. Nás samozřejmě litovat nemíním, jenom trochu... Taky se lump budí tak v šest ráno. Chce „útu“ (housku), „namama“ (namazat) a „otu“ (jogurt). Případně „úšu“ (sůšu). Jídlo je jeho vášní. Poté si vše vychutnává v tichu kuchyně docela sám a beze svědků (ti zbaběle usínají). Je to veliký „Básník Jídla“. A bonbónů... Někdy to dopadá tak, že když zbytek rodiny vstává, nachází spokojeného Adama na hromadě vykrámovaného kuchyňského náčiní. Nejvyšší čas namama další útu...
Už vylezl i na svou první dvoutisícovku! Hekal, funěl, ale nedal jinak, než že tam sám dojde. Samozřejmě jsme ho ze sedačky vypustili až před vrcholem, ale i tak to byl výkon.
Tady jít. Umim.
Monte Verena (2015 m). V zimě tady všude kolem sjíždějí lyžaři, ale v květnu tu prakticky nepotkáte živou duši. Opuštěný bar dole na parkovišti má přesto otevřeno – co kdyby přece jen napadlo? 13.5.
Jak je zde obvyklé, na vrcholu se nachází rozstřílená vojenská pevnost...
Příjezd pod horu po strmé kamenité cestě byl o fous náročnější, než jsme čekali. Zato zpáteční cesta nás zavedla do zvláštních vesnic „těsně pod nebem“ a na 17 úžasných „tornát“ do údolí Val d´Astico. Mimochodem, Adámek v autě občas blije. Zde se mu opravdu nedivím. Tentokrát zaplaťpánbůh vydržel... 13.5.
Toto je zase cestou na Monte Altissimo (2079 m) přímo nad Lago di Garda. (70 m)
Opět docela slušné stoupání. Musím říct, že Eliška chodí úžasně. Teď už chudák nemá šanci být nesena. Však mají s Adamem pravé „pohory“. 20.5.
Monte Altissimo je tak trochu nedělní záležitost. Na vrcholu je hospoda a dokonce i dětské hřišťátko!
20.5.
Taky ovšem dechberoucí výhled na Lago přesně dva kilometry pod vámi...
Limone, tam jsme byli loni...
20.5.
Nezbytná stavba „mužika“
20.5.
Nezbytná stavba „mužika“
Je tu i kaplička, v níž navečer opravdu vyzvánějí.
Eliška pravila, že je třeba „netroškařit“.
20.5.
Tak tohle je zase poněkud neúspěšný výstup na hřeben Monte Pasubio (něco přes 2000 m). Zatím asi největší převýšení, ale kousek pod hřebenem jsme to museli vzdát kvůli nepřízni počasí. I tak to stálo zato. 26.5.
Před živlem jsme se schovali pod přístřeškem chatky a pak pod větvemi stromů. Vypadá to sice děsivě, ale skoro vůbec jsme nezmokli. Byl to ale konec veder. Teď doma dokonce topíme v kamnech. A na vrcholech hor v okolí Trenta je zase sníh...
26.5.
Grüss Gott!
26.5.
Adámek akci úspěšně prospal
Knedlíky party 31.5.
Profesor Georges Ripka, Čech a Francouz zároveň, se nás rozhodl „učit češství“ a uspořádal skvělou party s gulášem a knedlíky. My jsme se sice napřed tvářili, že knedlíky vlastně vůbec nejíme, ale jídlo zmizelo natotata. Pilo se vše možné, např. čeksbír a medovina.
Michal Macek
Chtěl jsem ukázat, v jak těžkých podmínkách tady na ECT* pracujeme. Leje jako z konve, někdy i kroupy padaj, ale my robíme a robíme. Hlava nehlava.
Pavel Stránský
(a jeho hlava)
(Michal a Pavel jsou „moji“ doktorandi, kteří zde na ECT* byli od března do května na tzv.„doctoral training programu“. Bylo určitě moc dobře, že jsme zde aspoň na čas mohli být pohromadě.)
Cima Vezzena s pevností Spitz Verle. Tam jsme byli loni, vzpomínáte?
1.června proběhlo stěhování. Toto je náš nový výhled. Dole chovají opravdické slepice! Bydlíme teď v Bosentinu, resp. v Migazzone, které k němu patří. Od Vigola je to asi jen 2 km. V obci je velký kostel, který hezky vyzvání, pěkné hřišťátko, magacín... Taky višňový sad. I nějaké ty tři sestry tu možná bydlí.
Máme teď vlastně dům (:-o) V přízemí totiž nikdo nebydlí, je tam jen obrovská nezařízená ratejna, ale pro děti dobrý. Chodí se odtamtud i na balkón. Samotný byt je v podkroví. Okna jsou u země, takže když chci vidět tu Vezzenu, musím si sednout na bobek. Ale líbí se nám tu. Dům stojí v typické italské pidiuličce (parkuju úplně na zdi). Nazvat to tu vesnicí, tak si asi představíte něco jiného (podobné to bylo ve Vigolu). Ale zas tu mají ty slepice a lidi se tu zdraví...
Byli jsme v Bolzanu.
2.6.
V archeologickém muzeu tam mají Ötziho, slavného „muže z ledovce“ starého něco přes 5000 let. Lze se na něj juknout do ledničky. Eliška měla oči navrch hlavy a já si vzpomněl na jinou slavnou mumii - „Láďu z Ruska“.
2.6.
A tohle je zase z výletu na Latemar, asi jedné z nejzdařilejších akcí, co jsme tu kdy podnikli (byli jsme tam s naší první návštěvou – Petrou a Jirkou)
10.6.
10.6.
10.6.
9.6. Eliška je opravdu skvělá turistka! Tady 10.6. vlevo odpočívá při výstupu na Latemar, nahoře zase leze na Monte Bondone (na Cima Verde jsme už byli loni, ale to jsem Elišku ještě nesl...)
Místo mužika sněhulda
10.6.
Latemar Gruppe...
10.6.
Stojíme na Cima Valbona (2691 m, dosavadní rekord!) a díváme se na další štíty Latemaru. Nejvyšší z nich (mimo snímek) má 2842 m. Je to opravdu nádherná hora! Pro úplnost: vylezli jsme sem jen díky tomu, že jsme se mohli vyvézt do průsmyku 2006 m. Převýšení bylo i tak celkem důstojné...
10.6.
10.6. Kavče žlutozobé (říkala Petra). Jsou to sice úžasní letci, ale taky dost velcí drzouni. Někteří zobou z ruky a možná, že přijde čas, kdy budou zobat i bez ruky, případně ruku. Znáte Hitchcocka?
Adam má nezvratný (a moudrý) názor, že na hory lezeme proto, abychom si tam (a cestou taky) dali bonbón, lízo a sůšu...
10.6.
...a to přece stojí za tu dřinu, ne?
10.6.
Canale, středověká vesnička kus nad Riva del Garda...
16.6.
Požitky milovníka kávy v Itálii: Fig.1
Fig.2
Fig.3
16.6.
Jana píše z Bosentina (12.6.)
„Co pořád děláme a tak...“:
Adámkovo časné vstávání se už trochu zlepšilo, čili není už každý den vzhůru od šesti, ale nejdřív o půl sedmé, dokonce se někdy podaří, že vstává až k osmé hodině. Myslím, ale hlavně doufám, že se to spaní ještě trochu zlepší, neboť po odstavení a přestěhování přestal spát odpoledne a večer chodí spát s Eliškou stejně, což ovšem znamená, že ona spí o hodinu až dvě denně víc. Tím, že je Adámek samostatný a pěkně si po probuzení snídá a hraje sám, mám možnost se převalovat v posteli až do osmi, někdy i dokonce déle. Mám pocit, že potřebuju opět spát osm hodin jako v dobách, kdy jsem neměla děti. Hormony na zvládání zkrácení spánku mi už chybí.
Oblíbili jsme si po snídani a chvíli hraní zařadit rozcvičku. Buď cvičíme na míčích nebo tancujeme a blbneme na hudbu z pár cédéček, co máme s sebou. Pak se vypravíme na nákup nebo na hřiště, případně spojíme obojí. Máme to blízko, jen sejdeme z kopečka. Hřiště je tu pěkný, nový, dokonce ho ještě dodělávají. Je na něm i jakási trampolína v bývalém pískovišti, tak to děti náramně baví. Druhou nejlepší zábavou je pak sbírat a trhat všechno možné kolem a následně mi prodávat za pultem u klouzačky. Už i Adam se pěkně v prodávání vyzná. Zatím je to jen na darovací bázi, peníze jsme ještě nezařadili. Hřiště je hned pod kostelem. Z jeho věže se každou čtvrthodinu ozývají zvony. To je bezva prostředek, jak dostat děti domů. Vždy zahlásím, že na další zvonění jdeme a ono to funguje.
Tady v Bosentinu se nám bohužel zatím nepodařilo jít na hřiště odpoledne. Každý den tu od půl třetí prší. Když prší moc, nikam nejdem, když málo, obléknem pláštěnky a jdem jen tak bloumat po vesnici. Zajímají nás slimáci, šneci a dešťovky a tak po nich pátráme. Tuhle jsme byli na hřbitově. Mám z toho dojem, jako by tu bydleli jen tři obrovské rodiny, vyskytovala se tam totiž výhradně jména Pasqualini (dříve tu měli řeznictví), Ianeselli (mají truhlářství) a Andreatta (zatím neobjeveno). Eliška si dost oblíbila omalovávání a poslouchání pohádek z cédéček. Tyhle dvě činnosti několikrát denně vyžaduje. Při vybarvování už daleko míň přetahuje. Jinak děláme různé rozvíjející úkoly z časopisů a knížky pro děti od čtyř do pěti let. Píšu deník horských výletů a do něj ráda kreslí. To baví i Adama. Musím říct, že obě děti si spolu pěkně a rády hrajou. Oproti loňsku to je úplná pohoda. Eliška ani tolik neteskní po jiných dětech a nemusím se jí v jednom kuse věnovat. Vymýšlejí si různé převleky, hrají na nemocnici, nakupování, dokonce i na schovávanou. Adam už umí taky pykat, počítá do deseti, sedmičku vždycky vynechá, pak Elišku nemůže najít, ta pořád volá Adý tadý, a když se má schovávat on, tak vždycky vyběhne Elišce naproti, ale mají z toho děsnou srandu. Taky si hrají na mámu s tátou, jezděj na výlety s batohy naplněnými k prasknutí, staví ohrádky pro zvířátka a pak se o ně tahají, kreslí spolu mány (bůhví co to je), honí se, smějí se a do sprchy volají „karafiát“. Nás neposlouchají a vůbec si dělají co chtějí :-) V jídle jsou oba přeborníci. Eli se loudá a Adam to do sebe hází.
Ještě bych se ráda zmínila o vývoji řeči našich ratolestí. O Elišce můžu napsat jen to, že už umí vyslovovat Ř, čímž tedy zvládá bravurně celou abecedu a tak se nám vyhnou logopedická cvičení. S Adámkem je to jiné. Mluví sice dost, ale je mu dost málo rozumět. Zvládá jen omezený počet písmenek. Navíc začal ke slovesům přidávat koncovky v ženském rodě. „Já daja fůfu na tů“ (dal jsem sušenku na stůl), „já udaua otůty“ (sundal jsem si ponožky), „já iděja imáka“ (viděl jsem slimáka). Doufám, že to je jen přechodná fáze v důsledku trávení většiny času se mnou a Eliškou. Je slušně vychovaný a tak odpovídá „ano, jo, jo“, když něco dostane tak řekne „tutuju“. Vyruší-li ho někdo při jeho samotářských hrátkách, zamračí se a řekne „neee, já aju!“ (né, nech mě bejt, já si hraju) :-)
Já se ve volných chvílích věnuji studiu italštiny, ale letos to jde pomalu neboť nemůžu chodit na kurzy. Jsou v večer v Trentu a autobusy sem už takhle pozdě nejezdí. Takže je to vše na samostudiu což mi prohlubuje pasivní znalosti a trochu víc rozumím, jenže s mluvením je to blbý, sama sobě si to nepřekládám a možnosti kontaktu jinde než v obchodě nejsou. Ani na tom hřišti tu nikoho většinou nepotkáme. Mám tu s sebou studijní materiál ke zkouškám z kurzíku lektorek cvičení s dětmi a cvičení na balonech pro těhotné, píšu závěrečnou práci... Ve čtvrtek, ojojoj, si jedeme vyrazit z kopýtka do města. Huráááá, jsou trhy! Naši oblíbení rybáři a sýraři jsou na stejném místě jako loni, jen zelináři změnili polohu. Všechno to pěkně obejdeme, koupíme hrášky, výtečné sýry, rybu a chobotničky. Zastavíme se také ve dvou bioobchodech a jdeme si sníst z domova připravený oběd do parku. Děti si užijí jiných atrakcí a pak jedeme autobusem za Pavlem. Tam se tak na dvacet minut (dýl to děti nevydrží) juknu na mejly a hurá zpátky do vesničky.
20.6.
Eliška se trochu učila horolézt (nebo stromolézt?). A Adam se samozřejmě musel připojit. Kromě této „přelézačky“ pro děti jsou zde i poněkud náročnější trasy pro dospělé v korunách stromů...
23.6.
23.6.
Pohřbívání tatínka
Koupání mezi horami v našem oblíbeném Lago di Tenno, jehož voda je modrozelená jako z ledovce, ale překvapivě teplá...
24.6.
Výlet do Madonna di Campiglio. S Milenou a Arturem, kteří k nám přijeli na návštěvu. Na kopec Monte Spinale (snad 2065) jsme sice poněkud paďoursky vyjeli lanovkou, zato jsme pak celkem s přehledem zvládli důstojně dlouhý sestup zpět do civilizovaných nížin.
24.6.
24.6.
Cestou jsme obdivovali pohledy na Brentu (3151), mou nejzamilovanější horu. Jako správná ženská s námi jaksepatří flirtovala, neustále se tak jako poodhalovala, ale úplně „nahoře bez“ se bohužel neukázala nikdy...
A toto je pohled z vrcholu Filadonny (2150), kam jsme vyšplhali strmou jižní 26.6. cestou, překonávajíce převýšení přes 1000 m. Loni jsme šli od západu a kus před cílem se museli vzdát. V popředí Cima Vigolana (2148) – ta hora, na kterou jsme se dívali z Vattara. Když to máte před kuchyní, nahoru prostě musíte!
Trento
26.6.
Konečně jsme mohli uronit slzu při pohledu na náš „rodný dům“ tam kdesi v hlubině...
Lago di Caldonazzo Vigolo Vattaro Bosentino
26.6.
Spatřen i kamzík. Loni jsme na tomto hřebenu taky jednoho viděli a Jana si myslí, že je to pořád ten samý...
26.6. Eliščin výkon je víc než obdivuhodný... Na naši obhajobu chci uvést, že i po náročném výletu jí zpravidla zbývá dost sil na pobíhaní, hihňání a pitvoření.
26.6.
Tentokrát toho však bylo genug.
(mimochodem, chatař na tomto rifugiu, povoláním filosof, pekl skvělý štrůdl...)
Ale zde už zase šplháme, tentokrát na Monte Peller (2319). Na mapě to vypadalo celkem nevinně, převýšení ani nestojí za řeč, ale nakonec se z toho vyklubala téměř via ferrata J. Uznání zaslouží taky chudák auto, které muselo vyjet a zase sjet po asi 15 km dlouhé prašné cestě, dost hrůza.
30.6.
30.6.
Po cestě spatřeni krávy, ovce, kozy, osli, koně...
Fíííííí!
...a dva hlasitě hvízdající svišti.
foto sviště © Milena
30.6.
Taky jedna housenka. A spousta modrých lesklých brouků, kteří jsou rozostření...
1.7. Jana má narozeniny a jedeme na výlet do Malcesine. Tam už jsme loni byli, ale tentokrát se vydáváme na cestu po Gardě lodí (ty má Jana ráda)...
1.7.
What shall we do with a drunken sailor, what shall we do with a ♫ drunken sailor....
1.7.
Lago di Tenno
Udeřila vedra. Koupili jsme loď.
7.7.
Této rostlině naše děti říkají Bubák Jára.
Podnikli jsme 3 výlety k masívu, který se jmenuje opravdu krásně: Lagorai.
Jeho západní část začíná v průsmyku Manghen, kde jsme byli už loni, ale šli jsme z něj na druhou stranu. Zde jsme ve výšce cca 2250 m, pod námi mužik a Lago delle Buse...
8.7.
8.7.
Střední část masívu Lagorai, kam jsme vyjeli trojitou lanovkou. 15.7. V pozadí se modrá asi 70 km vzdálený masív Brenty. Maximální zážitek prostoru!
Cimon de la Trappola (2401 m)
15.7. Latemar, tam už jsme byli...
Laghi di Bombasel, prostě bomba...
15.7.
cenzurováno!
za několik okamžiků...
15.7.
22.7.
A zde jsme na východním cípu Lagorai, nad průsmykem Passo Rolle, cestou k jezírkům Colbricon. Dále na východ už ční dolomitské třítisícovky.
Malý mořský víl ... ... se už mezitím skoro naučil plavat! (Samozřejmě s „křidélky“.)
21.7.
A tímto kónikem se s vámi prózatim lóučime...
À propos: nejběžnější traktor v Itálii se jmenuje Lamborghini
