TAJEMSTVÍ ZA SEDMI PEČETĚMI

Lana Schlauer

TAJEMSTVÍ ZA SEDMI PEČETĚMI

Armin Krakolinig

J.J. RAJ

R

J.J. RAJ

TAJEMSTVÍ ZA SEDMI PEČETĚMI Zjevení dějin světa a spásy po zavržení, smrti a vzkříšení Mesiáše

Armin Krakolinig Květen 2010

R

Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelství Jurica Jaroslav – Ráj Lubenská 630 739 11 Frýdlant n. Ostr. IČ: 87221284 Tel: 0049 8031-9412291 Fax: 0049 8031-22 191 58 E-mail: [email protected]

J.J. RAJ

OBSAH Dosavadní výklad sedmé pečeti

8

Kniha se sedmi pečetěmi

13

Struktura a stavba sedmi pečetí

21

Význam pečetí

23

Význam čtyř apokalyptických jezdců

25

První pečeť (Zj 6,1.2)

26

Druhá pečeť (Zj 6,3,4)

30

Třertí pečeť (Zj 6,5.6)

32

Čtvrtá pečeť (Zj 6,7.8)

38

Pátá pečeť (Zj 6,9-11)

41

Šestá pečeť (Zj 6,12-17)

46

Sedmá pečeť (Zj 8,1-5)

54

Otevřená knížka ve Zjevení 10. kap.

57

Vidění v knize Daniele 12,5-7

59

Tajemství sedmi hromů Zj 10,3.4

67

Tajemná knížka

68

Výklad Daniele 10. kapitoly

70

Příloha

74

Zkratky

76

ÚVODNÍ POZNÁMKA

Tato studie nemá ambici stát se teologicko-vědeckým dílem. Je to pokus o aktuální výklad 7 pečetí na základě textu Zjevení a ducha proroctví. Tento výklad rovněž neodpovídá běžnému, tradičnímu adventistickému způsobu pohledu, nýbrž je výsledkem dlouholetého osobního studia celé knihy Zjevení, jemuž se autor řadu let věnoval. Přitom bylo přihlédnuto i k jiným výkladům, které v současné době existují, a to i v řadách adventistických vykladačů. Mým záměrem je představit v této práci prorocké poselství 7 pečetí tak, aby ji mohli jako podklad pro své osobní studium používat i členové církve, kteří nemají žádné „vysoké teologické“ vzdělání.

ÚVOD Při mnohaletém studiu Zjevení jsem ve snaze vypořádat se s dosavadními výklady 7 troubení a 7 pečetí jako dlouholetý kazatel stále častěji narážel na problém sedmé pečeti, o níž se hovoří ve Zj 8,1. Uvědomil jsem si, že pro celkový výklad vidění 7 pečetí má stěžejní význam především poslední z nich a že v posledních 20 letech se dokonce i mezi adventistickými vykladači objevily velmi rozmanité interpretace vidění sedmi pečetí. Týká se to především jejich časového zařazení z hlediska dějin, ale také problematiky skutečného obsahu a historických událostí obsažených v poslední pečeti. Obecně se zdá, jako by si většina vykladačů se 7. pečetí (Zj 8,1) lámala hlavu, a to jak z hlediska její obsahové interpretace, tak i z hlediska jejího časového zařazení. V tradičním výkladu, který máme od dob pionýrů, se událost 7. pečeti omezuje pouze na ticho v nebi, které nastává na půl hodiny. A ani v tomto ohledu si vykladači nejsou jistí, co je jím skutečně míněno. Dr. Jon Paulien v této souvislosti píše: …Nabízí se celá řada vysvětlení, která se snaží objasnit význam ticha v nebi, žádné z nich se však nedokázalo rozhodujícím způsobem prosadit.“ (Symposium sv. I, s. 188) Osobně se domnívám, že pro nás Bůh v této poslední pečeti ukryl ještě jedno tajemství, jehož rozluštění chtěl uchovat pro církev poslední generace. Abych tomuto tajemství „přišel na kloub“, hodně jsem o něm v posledních letech přemýšlel, hodně jsem je studoval a modlil se za ně. Na základě zaslíbení „Moudří však porozumějí“ (Da 12,10) se spoléhám na to, že nás Duch svatý ještě dovede k posledním poznatkům týkajícím se naší doby, které jsou obsaženy v prorockém slovu. V tomto skriptu bych tedy chtěl předložit kazatelům a členům církve ke kritickému uvažování první konkrétní výsledek svého osobního studia. Mezitím jsem si zcela jasně uvědomil, že 7. pečeť lze správně pochopit teprve tehdy, když s ohledem na strukturu, výstavbu, historický průběh a obsah správně vyložíme i prvních 6 pečetí. Nejprve bych chtěl upozornit na to, že jako CASD jsme měli na význam a poselství sedmi pečetí až doposud poměrně jednotný pohled. Výklad pionýrů vedl k tomu, že byly pečeti chápány jako časová údobí souběžná se 7 církvemi. Zatímco v  poselstvích 7 církvím byl rozpoznán především výhledový popis duchovního stavu církve v různých časových epochách církevních dějin, pečeti byly adventistickými vykladači obecně interpretovány

6

Sedm pečetí 2010

jako obrazy pronásledování, odpadnutí a úpadku křesťanství, a to zejména pokud jde o 4 jezdce. Je však pozoruhodné, že E. G. Whiteová sice potvrzuje výklad pionýrů, pokud jde o 7 církví, ale nepodává žádné vysvětlení, které by podpořilo výklad pionýrů, pokud jde o 7 pečetí. Výjimku přitom tvoří její naprosto jednoznačný postoj k 6. pečeti! (GK 308-312) Zda jsou tyto výklady 6. pečeti, jak je podával nejen William Miller před rokem 1844, ale také pionýři adventního hnutí a Ellen Whiteová po roce 1844 správné, tím se ještě budeme níže v našem výkladu 6. pečeti podrobněji zabývat. Zohledníme přitom dnešní historickou situaci v našich výkladech 6. pečeti. O významu a časovém zařazení 6. pečeti tedy nemusíme mít žádné pochybnosti, a získali jsme tak i časové zakotvení pro rámec 7 pečetí. Z novějších studií sedmi pečetí je zřejmé, že události popsané v jednotlivých pečetích lze chápat nejen jako časové epochy, které jdou za sebou, jak to bylo obvykle vysvětlováno v dosavadních výkladech, ale že jsou jimi spíše myšleny paralelně se odehrávající události se zvláštními důrazy v průběhu dějin. K tomuto závěru dospěla i studijní komise Generální konference v následujícím prohlášení: S tímto názorem já osobně v podstatě souhlasím. Přitom však docházím k dalším závěrům, které budou mít význam zejména pro výklad a časové zařazení 7. pečeti.

7

DOSAVADNÍ VÝKLAD SEDMÉ PEČETI (Zj 8,1) Ve všech dosavadních adventistických komentářích, které jsem měl k  dispozici, je 7.  pečeť nějakým způsobem dávána do časové souvislosti s 2. příchodem Ježíše Krista (2. PJK). A dokud uvidíme v pečetích striktně chronologické události odehrávající se v po sobě následujících časových epochách, stěží budeme moci dojít k nějakému jinému výkladu. Vzhledem k tomu, že je již v 6. pečeti (Zj 6,14-17) popsán 2. PJK, vládl až dosud názor, že z tohoto důvodu je 7. pečeť rozlomena teprve při 2. PJK a lze ji popsat pouze prostřednictvím „půlhodinového ticha“. Toto ticho je dáváno do souvislosti se skutečností, že se při 2. PJK nacházejí všichni andělé s Ježíšem na oblaku, a proto je v nebi ticho. Ona „půlhodina“ byla z prorockého hlediska chápána jako 7 dní a spojována s následujícím citátem: „Všichni jsme vstoupili na oblak a sedm dní jsme vystupovali ke skleněnému moři.“ (EW 16.2) Když se však důkladněji zamyslíme nad kontextem této výpovědi, zjistíme, že popis tohoto vidění E. G. Whiteové nelze v žádném případě dávat do souvislosti se Zj 8,1. Z kontextu je zřejmé, že E. G. Whiteová nehovoří o tichu v nebi, ale o tichu na oblaku a pravděpodobně také na zemi. „Naše oči se brzy obrátily k východu, protože se tam objevil malý černý obláček… Všichni jsme v posvátném tichu hleděli na tento oblak… nad ním se klenula duha a kolem něj bylo deset tisíc andělů, kteří zpívali překrásnou píseň; a na něm seděl Syn člověka. …Jeho oči byly jako plameny ohně, které zkoumaly jeho děti skrz naskrz. Pak všechny obličeje zbledly a ty, které Bůh zavrhl, obklopila temnota. Potom jsme všichni zvolali: ‚Kdo obstojí? Je mé roucho neposkvrněné?‘ Poté andělé přestali zpívat a na chvíli nastalo hrozivé ticho, když Ježíš zvolal: ‚Ti, kteří mají čisté ruce a srdce, obstojí; má milost je pro vás dostačující.‘ Nato se naše obličeje rozjasnily a každé srdce naplnila radost. Andělé začali hrát o tón výš a opět začali zpívat, zatímco oblak se ještě více přiblížil k zemi.“ (EW 15.1-15.2) Ticho, o kterém E. G. Whiteová v tomto kontextu hovoří, mohlo trvat jen několik krátkých okamžiků. V žádném případě se nemůže jednat o půlhodinové prorocké ticho, které by odpovídalo 7 dnům. Když v uvedeném textu o něco později hovoří o sedmidenní cestě ke skleněnému moři, pak se tato cesta podle vyprávění textu neodehrává během popsaného ticha, ale teprve určitou dobu po něm. Bezprostředně po krátkém tichu na oblaku začínají totiž andělé opět hrát o tón výš a zpívat, zatímco oblak se přibližuje k zemi. Pak dochází ke vzkříšení všech věřících a k vytržení a teprve poté začíná sedmidenní cesta ke skleněnému moři se všemi vykoupenými všech dob. Koho by jen napadlo, že se to odehraje za hlubokého ticha? Neodehraje se to snad za ještě většího jásotu, než když oblak sestupoval dolů?! Nejnovější studie jdou ještě dál a nechávají otevřenou možnost, že by se dokonce mohlo jednat o milénium a po něm následující poslední soud. (AD II 1990) Se všemi těmito návrhy se já osobně a spolu se mnou i další kazatelé jaksi nedokážeme ztotožnit. Abychom však dospěli k nějakému jinému řešení, je nezbytné začít se znovu zabývat celkovým výkladem 7 pečetí z nového pohledu. Základní otázku bude třeba řešit na pozadí toho, zda jsou pečeti skutečně striktně chronologické, uzavřené události v určitých časových údobích, anebo zda je lze chápat jako události, které někde v průběhu dějin začínají, ale pak pokračují dál ve vystupňované formě až do konce, jak již bylo naznačeno výše. Pokud by tomu tak bylo, pak by se pro výklad s ohledem na historickou aplikaci a interpretaci nabízely zcela jiné možnosti. Protože jsem z mnoha důvodů osobně přijal druhý z výše uvedených pohledů, představuje výklad, který vám předkládám, zcela nový způsob, jak s  ohledem na dnešní dobu a nanejvýš aktuálně přistupovat

8

Sedm pečetí 2010

k prorockému významu a k poselství 7 pečetí. Současně s  tím však vzniká také jiná platforma pro výklad a historické zařazení 7 troubení. Dnes jsem přesvědčen o tom, že také 7 troubení nelze vykládat jako události, které se odehrály ve vzdálené minulosti. Domnívám se, že obsahují nanejvýš aktuální poselství pro naši dobu. Těmito základními myšlenkami bych tě chtěl, milý čtenáři, hned v úvodu pozvat a povzbudit k novému dobrodružství, které můžeš zažít při intenzivním studiu prorockého slova. Kéž tě uchvátí Duch svatý a vloží ti do srdce hodně radosti a zájmu o prorocké poselství pro naši dobu.

VÝKLAD SEDMI PEČETÍ OBECNÉ POSTŘEHY: Abychom došli ke správnému výkladu, je velmi důležité vzít v  úvahu bezprostřední kontext Zjevení. Především je nápadné, že popisu 7 pečetí předchází vidění v nebi, popř. vidění odehrávající se v blízkosti trůnu. Je pozoruhodné, že to platí nejen pro 7 pečetí, ale také pro ostatní „sedmičková vidění“! Stojí za povšimnutí, že ve výstavbě a struktuře těchto vidění nacházíme důsledné uspořádání a pravidelnost. Odhalíme tedy, že např. v  každém nebeském je již zmíněna a avizována „sedmičková řada“, která po něm bude následovat, jako by tím Bůh chtěl říct, že zde na zemi se nemůže stát nic, dokud o tom nebylo rozhodnuto v nebi. Všimněme si tedy, že dříve než je blíže a podrobněji rozvedeno a popsáno 7 církví (kapitoly 2 a 3), 7 pečetí (kapitola 6), 7 troubení (kapitoly 8 a 9) a 7 ran (kapitola 16), jsou tyto „sedmičkové řady“ pokaždé avizovány a zmíněny v odpovídajících nebeských viděních, která jim předcházejí.

NEBESKÁ VIDĚNÍ PŘED SEDMIČKOVÝMI VIDĚNÍMI Vidění před 7 církvemi (Zj 1,10-20) Většina adventistických vykladačů se až doposud shodla na tom, že toto „nebeské vidění“ popisuje vzkříšeného Ježíše v nebeské „svatyni“ po jeho nanebevstoupení. Z novějších studií však vyplývá, že vidění ve Zj 1 není nebeské vidění ani vidění svatyně, ale že se Ježíš zjevuje Janovi přímo na ostrově Patmos. Sám Jan to skutečně tak popisuje, když říká: „Uslyšel jsem za sebou mocný hlas, jako zvuk polnice. …Obrátil jsem se tedy, abych viděl ten hlas, který se mnou mluvil…“ (Zj 1,10.12) V tomto okamžiku není Jan nutně v duchu přenesen do nebe. Spíše je tomu tak, že Ježíš přichází z nebe a doslovně se mu zjevuje na ostrově Patmos. Je to podobné jako v Danielovi 10, kde se proroku Danielovi dostalo podobného zjevení na velké řece Tigris. (Da 10,4-9) Na tomto místě popisu by se nikdo nedomníval, že Daniel při této příležitosti spatřil Velekněze Ježíše v nebeské svatyni. Daniel nebyl v tomto vidění přenesen do nebe, ale Ježíš se s ním setkal zde na zemi. Proto se jedná spíše o doslovné zjevení na řece, které však smí spatřit pouze prorok, a nikoli ti, kdo jsou s ním. Toto vidění se také podobá zjevení Krista, které měl Pavel na cestě do Damašku. Podobné vidění nacházíme i u proroka Elíši, který viděl, jak je celé město Samaří obklopené nebeskou

9

armádou, zatímco jeho sluha a nikdo jiný ji neviděli. Elíša ani jeho služebník určitě nebyli v tomto vidění přeneseni do nebe, ale nebe sestoupilo k nim na zem. V tomto smyslu by mělo být chápáno také zjevení Ježíše na Patmosu. Jako znamení svého vítězství nad smrtí má v ruce klíče od smrti a pekla. Ježíš se zde zjevuje v podobě velekněze jako vzkříšený Pán nad životem a smrtí a zároveň jako Pán a Ochránce církve. Jde o funkci, kterou začal plnit po svém nanebevstoupení, a to v prvním oddělení nebeského svatostánku – ve „svatyni“. Ve verších 11 a 20 je výslovně uvedeno 7 církví. Teprve po tomto nahlédnutí do nebe následuje ve 2. a 3. kapitole podrobné poselství a popis 7 církví.

Svědectví E. G. Whiteové ke zjevení Ježíše ve Zj 1 Na tomto místě je třeba upozornit na to, že ani E. G. Whiteová se v souvislosti se zjevením Ježíše ve Zj 1 nikde nezmiňuje o tom, že se nutně musí jednat o vidění svatyně. Také ona hovoří o tom, že Ježíš přišel z nebe, aby navštívil Jana na Patmosu, utěšil ho a poskytl mu pohled do budoucnosti církve a světa. „Kristus, královský posel, přišel k Janovi, když byl na ostrově obklopeném mořem, a zjevil se mu tím nejúžasnějším způsobem.“ (ST, 3. března 1890, odst. 4) „Kristus přišel za Janem, který byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, aby mu předal pravdu pro tyto poslední dny a aby mu ukázal, co se má brzy stát. …Poučení, které mělo být Janovi sděleno, bylo tak důležité, že Kristus sestoupil z nebe, aby je svému služebníkovi předal a řekl mu, že je má poslat církvím.“ (20MR 150.1.3) Do tohoto vidění, v němž se zjevuje Kristus, je zahrnuta i zmínka o 7 církvích. Ve verších 11 a 20 je 7 církví výslovně uvedeno. Teprve po tomto nahlédnutí do nebe vidění Krista následuje ve 2. a 3. kapitole podrobné poselství a popis 7 církví. Pokud to znázorníme graficky, vypadá to takto:

VIDĚNÍ V KAPITOLE 1. Kristus po svém zmrtvýchvstání Kapitoly 2. + 3.

OBDOBÍ SEDMI CÍRKVÍ

Zde se poprvé setkáváme s principem, který se znovu objevuje i v ostatních třech „sedmičkových viděních“ Zjevení. Tento princip spočívá v tom, že každému ze sedmičkových vidění předchází vidění Krista nebo chrámu. Zároveň z příslušných úvodních vidění vyplývá, odkdy začínají pozemské události popsané v následujících viděních. Zjišťujeme tedy, že události na zemi se odehrávají teprve poté, když se něco určitého událo v nebi anebo také když se něco určitého paralelně děje v nebi.

10

Sedm pečetí 2010

S tímto principem se setkáváme hned v následujícím vidění před 7 pečetěmi!

Vidění před 7 pečetěmi (Zj 4 a 5) Toto „nebeské vidění“ popisuje uctívání a oslavování Stvořitele (kapitola 4) a vzkříšeného Vykupitele (kapitola 5), a to rovněž po jeho nanebevstoupení. (AD II 1990, 6) Někteří vykladači vidí v 5. kapitole spíše vyšetřovací soud ( například Michael Makowsky, „Das Buch der Offenbarung“, s. 48-49+50+58; Adventverlag 2005 Bogi č. 37 1992, s. 18). Osobně s tím však mám velké problémy, protože v celé kapitole není nikde konkrétně myšlenka soudu zmíněna. Nejsou zde viděny ani žádné otevřené knihy, jako je tomu v případě Da 7,10. Zde je naopak řeč o zapečetěné knize, která ještě v 5. kapitole zůstává zavřená. Dalším náznakem toho, že se zde spíše jedná o vzkříšeného Ježíše, který se vrací do nebe jako Vítěz nad satanem a Vykupitel lidí, je skutečnost, že se zpívá „nová píseň“ (Zj 5,9). Tento výraz se ve Zjevení vyskytuje dvakrát. Ve Zj 14,3 budou tuto píseň zpívat ti, kteří projdou největším soužením všech dob – 144 000! Ve Zj 5,9 ji zpívá nebe, které se raduje z Ježíšova vítězství na kříži a z jeho zmrtvýchvstání. Dle mého chápání se jedná o radost, která je zmíněna i ve Zj 12,12 poté, co byl satan na základě Ježíšova vítězství definitivně svržen z nebe! (Zj 12,7-11) K této písni se však nakonec přidávají i všichni vykoupení lidé, takže ji svorně bude zpívat celý vesmír. Zde si také všimni, že nebeské vidění v kapitole 5 obsahuje již čtyři zmínky o pečetích (verše 1.2.5.9). Teprve v 6. kapitole pak následuje popis 7 pečetí a v 7. kapitole odhalíme před 7. pečetí ještě jednu vsuvku (Zj 8,1). Z tohoto hlediska lze také obsah a časové dění ve vidění z kapitoly 5 současně chápat jako orientační bod pro začátek pozemských událostí, které jsou předpovězeny v 7 pečetích.

VIDĚNÍ V KAPITOLE 4. + 5. Kristus po svém nanebevstoupení NASTOLENÍ NA TRŮN Kapitoly 3. + 4.

OBDOBÍ SEDMI PEČETÍ

11

Vidění před 7 troubeními (Zj 8,3-5) Toto „nebeské vidění“ popisuje podle mého současného poznání Ježíše, našeho Velekněze. Hlubší význam tohoto vidění a také jeho časové zařazení si probereme o něco později. Ve Zj 8,2.6 pak následuje zmínka o 7 troubeních. Ve Zj 8,7 až 9,21 nacházíme podrobný popis 6 troubení. Události troubení proto rovněž předchází vidění Krista, do kterého je již také zahrnuto troubení. Zj 10 a Zj 11,1-14 opět představuje vsuvku před 7. troubením, které je popsáno teprve ve Zj 11,15-19. (Tentýž princip jako ve výstavbě troubení nacházíme již u pečetí, kde rovněž 7. kapitola představuje vsuvku mezi 6. a 7. pečetí.)

VIDĚNÍ V KAPITOLE 8, 1-6 Ježíš ve svatyni nebo svatyni svatých Kapitola 8,1 + kapitola 9

OBDOBÍ 7 TROUBENÍ

Vidění před 7 ranami (Zj 15,5-8) Toto „nebeské vidění“ popisuje závěr Ježíšovy velekněžské služby, popř. závěr vyšetřovacího soudu. Chrám je naplněn dýmem! To je odkaz na konec služby smíření (1Kr 8,10-11; Zj 22,11). V tomto vidění je nápadné, že už se zde Ježíš neobjevuje. Ve vidění před 7 církvemi v 1. kapitole se objevuje jako vzkříšený Pán nad životem a smrtí, který se prochází mezi svícny a který je díky své smrti hoden vzít do svých rukou další osud církve. Ve vidění před 7 pečetěmi ve Zj 5,6-10 se objevuje jako Beránek, popř. Vykupitel. Ve Zj 8,3-5 před 7 troubeními ho vidíme jako Přímluvce u oltáře. Avšak zde ve vidění před 7 ranami je chrám naplněn dýmem, ale o Ježíšovi zde není žádná zmínka a není vidět. Nyní následuje i v tomto vidění upozornění na 7 posledních ran, než jsou pak v kapitole 16 podrobně popsány. Chtěl nám Bůh tímto způsobem říct a ukázat, že během 7 ran už nemáme k Ježíšovi žádný přístup? Že ho mnozí teprve v této době budou hledat, ale už ho nenaleznou? (Doba, kdy se pošetilé panny příliš pozdě budou shánět po oleji. – Mt 25,8-13!) V 16. kapitole pak následuje popis 7 posledních ran. Skutečnost je taková, že časový počátek 7 ran můžeme v podstatě odvodit pouze z obsahu, významu a také z časového zařazení této chrámové scény. Ten bychom z historického hlediska zasadili do období po ukončení doby milosti, na konci vyšetřovacího soudu!

VIDĚNÍ V KAPITOLE 15, 5-8 Konec přímluvy a konec doby milosti

12

Sedm pečetí 2010

Kapitola 16.

OBDOBÍ 7 RAN

Závěr: Z podrobnějšího uvažování o „nebeských viděních“ pro mě zcela jasně vyplývá, kdy jednotlivá sedmičková vidění začínají. Podle mého názoru lze z těchto vidění odvodit časový počátek jednotlivých sedmičkových řad. 7 církví tedy začíná v  době, kdy vzkříšený Ježíš zahájil svou službu v „nebeské svatyni“. To by bylo od období prvotní církve. Obsah poselství 7 církvím by to měl ještě potvrdit. 7 pečetí by podle vidění odehrávajícího se v blízkosti trůnu, popsaného ve 4. a 5. kapitole, v němž se klade důraz na nastolení Ježíše na trůn po jeho nanebevstoupení, mělo tentýž počátek. 7 pečetí by podle vidění odehrávajícího se v blízkosti trůnu v kapitolách 4 a 5 rovněž začínalo v období prvotní církve. I to pak bude potvrzeno samotným obsahem pečetí. „Nebeské vidění“ ve Zj 15 naprosto zřetelně naznačuje, že 7 ran začíná s ukončením služby smíření, popř. vyšetřovacího soudu. Také v tomto případě to potvrdí charakter a obsah 7 ran. Proč bychom pak z „nebeského vidění“ ve Zj 8,1-5 neměli jednoznačně rozpoznat, kdy začíná 7 troubení? Zde by mohl být velmi zřetelně naznačen počátek Ježíšovy služby ve svatyni svatých. Podle toho by období 7 troubení muselo začínat rokem 1844.

VIDĚNÍ V KAPITOLE 8, 1-6 Ježíš ve svatyni nebo ve svatyni svatých Kapitola 8,1. + kapitola 9.

OBDOBÍ 7 TROUBENÍ

KNIHA SE 7 PEČETĚMI Je nemožné správně pochopit všech 7 pečetí, aniž bychom se podrobně zamysleli nad knihou popsanou v 5. kapitole. S významem této knihy si lámalo hlavu už mnoho lidí a zdá se, že poslední odpověď ještě nebyla nalezena. Z našich dosavadních výkladů je zřejmé, že jsme se sice hodně zabývali pečetěmi a rozpečetěním této knihy, nikoli však jejím samotným otevřením. Dnes se dokonce říká, že k otevření knihy „z tohoto vidění“ nedochází. To se domnívá například dr. C. M. Maxwell ve svém komentáři ke zjevení „God Cares“ na s. 210, když píše: „Přestože byl Beránek způsobilý (hoden) rozlomit pečeti a otevřít knihu, Bible nikde neříká, že ji ON skutečně otevřel.“ (AD II 1990, 2-7, Studijní komise Generální konference pro knihy Daniel a Zjevení) Je těžké uvěřit tomu, že by bylo Janovi na jedné straně řečeno, že knihu může otevřít lev z pokolení Judova, a že by v souvislosti s touto zapečetěnou knihou byla vyvolána velká zvědavost ve všech andělech v nebi a v nás lidech, přitom by se však Bůh spokojil s tím, že by nechal na knize rozlomit všechny pečeti a pak

13

ji opět nechal zmizet ze zorného pole vidění. To je v jistém smyslu Maxwellův názor, když uvádí: „Bible nám říká jen to, co se stane při rozlomení každé jednotlivé pečetí. Nejjistější bude, když se i my omezíme pouze na toto.“ Všichni vykladači dělají rozdíl mezi zapečetěnou „knihou“ ze Zj 5 a otevřenou „knížkou“ ze Zj 10. (ABC VII, 797). Kniha v kapitole 5 je knihou o osudu světových dějin a věřících (případně kniha života), zatímco knížka v kapitole 10 je knihou Daniel! (Viz různé komentáře adventistů sedmého dne!) Adventistický autor dr. Ranko Stevanovic podal ve své dizertační práci na Univerzitě Andrews historický přehled, v němž poukazuje na to, jaké rozdílné výklady této knihy ze Zjevení 5 existovaly v průběhu staletí. Sám dr. Stevanovic dochází ve své dizertaci po všech rozborech dějin této knihy ze Zjevení 5 ke skutečně pozoruhodnému závěru, pokud jde o její identifikaci. Ve vidění ze Zjevení 5 rozpoznává obraz připomínající dosazení, resp. nastolení izraelského krále na trůn. Mohli bychom si však položit otázku, jakou roli hraje při nastolení krále takováto kniha se 7 pečetěmi. V této souvislosti odkazuje Stevanovic na 5. Mojžíšovu 17,14-20, kde měl podle Božího nařízení každý král při nástupu do úřadu nechat zhotovit opis Božího zákona. Tento zákon, který byl dán Mojžíšovi, však obsahuje nejen pravidla, předpisy, přikázání a tresty, ale také zjevení Boží vůle a Božího rozhodnutí ohledně budoucnosti lidu a světa. Je božského, nikoli lidského původu. Nový král tedy nepíše svůj vlastní zákon ani svou vlastní královskou vůli, ale již existující Boží zákon, přičemž platná Boží vůle musí být zachována. Boží vůle, Boží rozhodnutí a zákon je základem božské vlády a svrchovanosti. Jak se s knihou zákona zacházelo dále, v pozdějších dějinách izraelských vůdců a králů? Význam knihy zákona v dějinách izraelských vůdců a králů a zacházení s ní: 1. Sám vůdce si měl vzít zákon k srdci a podle něj jednat! Mělo tomu být tak, jak tomu bylo v případě prvního izraelského vůdce po Mojžíšovi, Jozua. Přiklad Joz 1,7-9 2. Jozue nezapisuje celý zákon do knihy, ale dokonce na kameny oltáře. Jozue 8,30-32 3. Jozue nechává předložit zákon také lidu! Joz 8,33 (To bylo zvykem i u ostatních starobylých národů!) 4. Předkládá se nejen zákon se svými pravidly, předpisy a přikázáními, ale také výhled a zjevení budou- cího požehnání a prokletí – podle toho, zda lid poslouchal či neposlouchal. Joz 8,34-35 5. Králi je při korunovaci vložen do rukou zákon a nařízení (ústava). 2. Kr 11,12 6. Bezprostředně po korunovaci a předání knihy následuje jásot lidu se zpěvem a hudbou. (2. Kr 11,12b a 2. Pa 23,11-13 V určitém uspořádání stáli kolem krále kněží, lévijci, zpěváci, hudebníci se strunnými nástroji, strážci prahů a také všechen lid. Ti všichni ho s jásotem oslavovali. (2. Pa 23,4-8) 7. Král rovněž vysílá způsobilé posly, aby vyučili lid zákonu (ústavě) a aby ho poučili i ohledně Božích zjevení o požehnání a prokletí! 2 Pa 17,7-9 Všechny tyto aspekty SZ nastolení na trůn se určitým způsobem odrážejí v příběhu ze Zj 5. V této souvislosti je rovněž třeba ukázat, že opětovné nastolení Ježíše jako krále v nebi vykazuje zřetelné paralely s obřadním modelem nastolení izraelského krále na trůn. Ježíš tím také dává najevo, kdo je pravým a právoplatným potomkem krále Davida, který bude věčně sedět na jeho trůnu! Je to důkaz, že Ježíš je pravým Mesiášem a pravým učitelem zákona! Shrneme-li všechny myšlenky týkající se scény v blízkosti trůnu v souvislosti s uvedenou knihou, které

14

Sedm pečetí 2010

jsme si právě představili, mohli bychom pro tuto scénu uvést tři základní významy. a) Obraz znovunastolení Ježíše na trůn po jeho vtělení. Je to obraz pro převzetí božské autority a plné moci Ježíšem. Ježíš je hoden přijmout čest, chválu, slávu, moudrost, bohatství a moc. Je také hoden a má právo rozhodovat o veškerém osudu tohoto a nebeského světa. (Zj 5,11-13; Zj 12,10.11) Jeho způsobilost se zakládá na jeho příkladném životě a poslušnosti až na smrt! (Fp 2,5-11) b) Obraz uznání Ježíšovy „oběti smíření“: Na scénu ve Zj 5 lze pohlížet také jako na uznání Ježíšovy „oběti“ smíření Otcem a celým nebeským světem. Krátce po svém zmrtvýchvstání nedovolil Ježíš Marii, aby se ho dotkla, protože, jak řekl, ještě nevystoupil k svému Otci. (J 20,17) Význam skrývající se za tímto výrokem spočívá v tom, že Ježíš měl nejprve od svého Otce v přítomnosti všech andělů přijmout potvrzení a schválení svého dokonalé a svatého pozemského života, v němž jako Boží Beránek zachoval věrnost a poslušnost až na smrt. Tímto dokonalým a nevinným Beránkem, který takto přinesl svůj příkladný život jako svatou, dokonalou a libou oběť Bohu, Židé pohrdli. Vysmívali se mu, přibili ho na kříž a usmrtili. Ježíš však veškeré toto zločinecké chování ze strany především vůdců národa trpělivě snášel. Nechal se jako Beránek odvést na porážku, aniž by otevřel ústa, a takto byl zabit. Proto ho Otec po třech dnech znovu vzkřísil a přijal do nebe. Tam tohoto Beránka, který se nechal zabít bezbožnými lidmi, oslavuje celé nebe. Udělal to, protože ve své prozřetelnosti věděl, že právě díky tomu mnozí zatvrzelí lidé, kteří ho ještě předtím ve své zaslepenosti nenáviděli a odmítali, poznají po jeho vzkříšení přece jen svůj hřích. Věděl, že budou činit pokání, obrátí se a dospějí k životu s Bohem a že pouze tímto způsobem mohou být vykoupeni z hříchu a viny k věčnému životu. Zároveň však Beránek svým dokonalým životem a svou věrností až na smrt před celým vesmírem s konečnou platností dokázal, že satan je věčný lhář. Satan totiž obviňoval Boha, že od svých stvoření vyžaduje sebezapření a sebeobětování ve službě jemu i lidem, a to za všemožných nepříjemných okolností, ale sám není ochoten takovou oběť přinést. Beránek tato obvinění navždy vyvrátil. Tato Ježíšova oběť musí být nejprve potvrzena nebem. Nejprve mu musí 4 bytosti, 24 starců a veškerý svět andělů vzdát za jeho vykupitelský čin úctu v nové písni vykoupení. Teprve potom se Ježíš znovu vrátí ke svým učedníkům, a to večer po svém vzkříšení. Již v tento večer na ně dýchne, aby jim dal Ducha svatého, který je posléze má uschopnit, aby s jeho pomocí a milostí pokračovali v díle vykoupení lidí, které zde na zemi začal. Veškerou moc a sílu mohl koneckonců obdržet teprve po schválení ze strany svého nebeského Otce. V této moci a síle pak ještě jednou vyzbrojil své učedníky po mimořádné padesátidenní přípravě zvláštním darem Ducha. Teprve poté bylo zřejmé, že jsou učedníci připraveni a schopni sami nést poselství o vykoupení do celého světa a také nasadit svůj život jako bohulibý život do služby Bohu a ke spasení svých bližních. (Mt 28,19-20; přečtěte si k tomu i s. 554 z Touhy věků.) c) Obraz právoplatné vlády a zprostředkování božských nařízení a zjevení. Ježíš vládne jako právoplatný král podle Božího rozhodnutí a Božích zákonů, obeznamuje svůj lid se všemi Božími zákony, zjeveními a záměry a kromě toho je nechává zvěstovat i celému světu. Přesně to se stalo krátce před Ježíšovým nanebevstoupením, když Spasitel vyslal své učedníky s misijním pověřením do celého světa. (Mt 28,19-20 a Sk 1,4-8). I z nebe však byli vysláni andělé, kteří měli podpořit apoštoly v jejich díle zvěstování. A tak tomu zůstalo až dodnes. V tomto smyslu lze nalézt velmi zřetelné paralely k hlubšímu významu předání knihy ze Zj 5 a také jejího obsahu.

15

Vztah mezi knihou ze Zj 5 a knížkou ze Zj 10 Nejprve je třeba poukázat na to, že ze studií dr. Stevanovice lze usoudit, že v různých úvahách mnohých vykladačů v dějinách, které se týkají významu knihy ze Zj 5, pouze velmi málo vykladačů rozpoznalo vztah mezi knihou ze Zj 5 a knížkou ze Zj 10, což je pozoruhodné. I v tradiční adventistické interpretaci se v zásadě dělá rozdíl mezi zapečetěnou „knihou“ ze Zj 5 a otevřenou „knížkou“ ze Zj 10 (ABC VII, 797). Při svém osobním studiu, jemuž se nyní věnují již více let, jsem si stále znovu kladl otázku, zda mezi těmito dvěma knihami opravdu neexistuje žádný vztah, či zda obě přece jen jaksi nepatří k sobě. V této studii bych chtěl výsledek svých úvah formulovat.

Problém se správnou identifikací knihy ze Zj 5 Přečtěme si nyní celou kapitolu 5 a všímejme si, co se kolem této knihy odehrává. Zpozorujeme, že hlavní důraz není ani tak kladen na její pečeti, nýbrž na doslovné „otevření knihy“ a na „nahlédnutí do ní“! Celé nebe by chtělo vědět, co je v této knize napsáno, a proto očekává, že bude nejen rozpečetěna, ale nakonec i otevřena (v. 2-5). To je v kapitole 5 hlavní záměr s touto knihou. Toužíme se i my stejně jako Jan dozvědět, co v této knize ze Zjevení stojí? Anebo je nám to lhostejné? Nyní je doopravdy Beránek shledán jako ten, který je hoden tuto knihu otevřít a podívat se do ní (v. 5). Celé nebe, veškeré stvoření za to vzdává chválu (v. 8-14). Je zpívána „nová píseň“ (v. 9), v níž je opěvováno Beránkovo vítězství nad hříchem a vinou. Tato scéna popisuje okamžik, kdy se Ježíš jako Vítěz vrací do nebe a Otec ho vybavuje nejvyšší autoritou. Nyní je hoden vzít do svých rukou další osud lidstva, jakož i úděl věřících. Zdá se, že s tím vším tato kniha zřejmě souvisí. Bude kniha v některém vidění ve Zjevení otevřena? Je-li Ježíš oprávněn tuto knihu otevřít a podívat se do ní, pak by se přece jen dalo očekávat, že bude později v Janově vidění nakonec úplně otevřena. Avšak poté, co byla tato kniha zapečetěna 7 pečetěmi, může se zcela otevřít teprve tehdy, až bude rozlomeno všech 7 pečetí. Tento postup je vylíčen v kapitole 6! Je ovšem nápadné, že proces úplného rozpečetění všech sedmi pečetí je přerušen popisem události zapečeťování 144 000 a scénou velebení v kapitole 7. Teprve v 8. kapitole scéna rozpečeťování opět pokračuje rozlomením 7. pečeti. Tím by také nastal čas na otevření knihy. Na konci 6. kapitoly je popsán Ježíšův příchod a v 7. kapitole se již vykoupení dokonce nacházejí v nebi. Proto se pro výklad 7. pečeti zcela konkrétně nabízí otázka, zda je tato pečeť rozlomena teprve po Ježíšově příchodu, resp. po uchvácení věřících, nebo zda se při rozlomení této poslední pečeti vracíme ještě do určité doby před Ježíšovým příchodem. Na druhé straně bychom měli mít na paměti, že v Janově vidění byly již samozřejmě všechny pečeti této knihy rozlomeny. I samotná kniha je již od Ježíšova nanebevstoupení v nebi otevřená. A od té doby je obsah knihy skrze působení Ducha svatého a andělů postupně zjevován lidem. To by znamenalo, že plán a další průběh světových dějin byl od vzkříšení zjeven i andělům v nebi. Již tehdy, když Ježíš v nebi knihu otevřel, mohli předem vidět vše, co Bůh ve viděních Zjevení ukázal i Janovi, co se však v dějinách tohoto světa

16

Sedm pečetí 2010

mělo teprve postupně odehrát. Odpovídající pozemské události, které byly po rozlomení jednotlivých pečetí Janovi ukázány, je tedy třeba chápat jako historické události, které se měly naplnit v průběhu dějin v době, kterou Bůh předvídal. Měli bychom tedy brát v úvahu, že Janovi byla ve viděních Zjevení ukázána řada událostí v nebi a na zemi, které sice ve vidění spatřil všechny předem, ve skutečnosti se však měly částečně odehrát teprve v budoucnosti. Pokud jde o otevření knížky, existují 2 možné pohledy: • Kniha má na vnější straně 7 pečetí. Proto by před tím, než by bylo možné otevřít vlastní knihu, muselo být nejprve rozlomeno všech 7 pečetí. V tomto případě by se kniha mohla otevřít teprve po rozlomení 7. pečeti ve Zj 8,1. • Kniha se částečně otevírá již po rozlomení každé jednotlivé pečeti, takže po rozlomení 7. pečeti by pak byla odhalena pouze poslední část svitku. V současné době v tom sám ještě nemám úplně jasno, o něco později v této studii vám však k tomu podám možné vysvětlení. Dříve než však přistoupíme k výkladu pečetí, chceme se ještě krátce zamyslet nad strukturou a vnitřní stavbou vidění o sedmi pečetích.

E. G. Whiteová a kniha ze Zj 5 Na tomto místě bych chtěl upozornit na to, že existuje několik výroků E. G. Whiteové, které lze dát do souvislosti s knihou ze Zj 5. Při hlubším zamyšlení nad těmito texty zjistíme, že její výroky s ohledem na tuto knihu jsou velmi rozmanité. Kdybychom všechny tyto výroky chápali jako její exegetický výklad této knihy, pak bychom dospěli k tomu, že by se její výklady dokonce vzájemně vylučovaly. Došli bychom také k určitým nesrovnalostem, které by vyplývaly z textu Zjevení, z celkového kontextu Bible a z toho, co E. G. Whiteová říká o dalším dění v souvislosti s knihami v nebi. Zde jsou různé připomínky Ellen Whiteové, v nichž se odvolává na knihu ze Zj 5, které jsem až dosud našel v jejích spisech. 1. Kniha ze Zj 5 jako kniha Božího poučení V následujícím citátu, v němž se objevuje narážka na knihu ze Zj 5, hovoří E. G. Whiteová o tmě, v níž se nacházel Boží lid před 1. Ježíšovým příchodem. Píše: „Zemi pokrylo ponuré šero podobající se příkrovu smrti. Lev z pokolení Judova však zvítězil. Otevřel pečeť, která uzavírala knihu Božího poučení. Světu bylo dovoleno s údivem hledět na čistou, ryzí pravdu. Sama pravda sestoupila, aby přinutila tmu k ústupu a působila proti bludu. Z nebe byl poslán Učitel se světlem, které mělo ozářit každého člověka přicházejícího na svět.“ (SpM 58.4.5) V tomto textu dává E. G. Whiteová do souvislosti otevření knihy s Ježíšovým vtělením. Hovoří zde o knize Božího poučení, která si kladla za cíl osvobodit židovský národ a kromě něj i celý svět od duchovní temnoty a bludů, které se rozšířily v průběhu dějin. V tomto případě by Ježíš knihu nerozpečetil teprve po svém nanebevstoupení, ale již při svém sestoupení na zem. Ve Zjevení však Beránek obdrží knihu až po své smrti a po svém vzkříšení! Z tohoto hlediska nelze tento výrok o knize chápat jako exegetické, ale spíše jako evangelizačně resp. homileticky aplikované vysvětlení knihy.

17

2. Kniha lidských skutků (pamětní kniha) Ve druhém citátu dává E. G. Whiteová knihu ze Zj 5 do souvislosti s knihou, do níž byly zaznamenány zlé skutky lidí, a zejména Židů. „Tak se rozhodli židovští vůdcové. Jejich rozhodnutí bylo zaznamenáno v knize, kterou Jan viděl v rukou Pána, jenž sedí na trůně, v knize, kterou žádný člověk nemůže otevřít. Až tuto knihu odpečetí ‚Lev z kmene Juda‘, setkají se se svým rozhodnutím znovu jako s rozsudkem.“ (KP s. 173; COL 294.1) I zde si musíme položit otázku, zda lze tento výrok chápat jako exegetický výklad knihy ze Zj 5. V tomto ohledu bychom měli s textem a popisem ve Zj 5 dva problémy. Za prvé, podle Zj 5 Lev z pokolení Judova tuto knihu právě rozpečetil a otevřel, zatímco E. G. Whiteová zde hovoří o knize, kterou Lev z pokolení Judova otevře teprve v den soudu. Za druhé, podle E. G. Whiteové zapisují andělé zlé skutky lidí do nebeských knih průběžně. (EG 158,286-287) Proto jsou jim trvale přístupné a otevřené. „Viděla jsem, jak anděl s nejhlubším zájmem pozoruje lidi, kteří vyznávají, že jsou Božím lidem, aby zaznamenal, jaký charakter si utvořili, když jim bylo představeno poselství z nebe. A když se velmi mnoho těch, kteří předstírali lásku k Ježíšovi, od nebeského poselství s pohrdáním, posměchem a nenávistí odvrátilo, anděl s pergamenem v ruce tuto hanebnost zapsal.“ (1SG 151.2) „Boží andělé byli svědky každého hříchu a zaznamenali ho do neomylných spisů.“ (GC88 486.2) „Viděla jsem, jak Boží andělé vše zaznamenali; a šaty těchto neposvěcených pastýřů byly pokryty krví duší.“ (1SG 134.1) „V těchto knihách je odhaleno jejich skryté sobectví. Jsou v nich zaznamenány nesplněné povinnosti vůči bližním, zanedbání Spasitelových požadavků.“ (4SP 312.1) Ve Zj 5 nejde o více knih, které budou otevřeny na soudu, ale o jednu knihu, do níž žádný anděl nesmí nic zapsat! Tuto knihu mohl napsat jedině Bůh a také pouze on ji může otevřít! Z tohoto pohledu nemůže být ani tato definice knihy chápána jako exegetický výklad, nýbrž jako její homiletická aplikace. 3. Souvislost knihy ze Zj 5 s knihou Daniel. Kromě výroků, nad nimiž jsme uvažovali výše, existuje ještě několik textů, v nichž E. G. Whiteová dává do souvislosti knihu ze Zj 5 s knihou ze Zj 10. Tato vysvětlení by nám nejspíš mohla posloužit ke správnému výkladu knihy ze Zj 5. „Zjevení je souhrnným závěrem všech biblických knih. Doplňuje knihu Daniel. Jedna kniha je proroctvím, druhá zjevením. Kniha, která byla zapečetěna, není Zjevení, ale část Danielova proroctví, která se týká posledních dnů. Anděl přikázal: ‚Ty Danieli, však ta slova zachovej v tajnosti a zapečeť tu knihu pro poslední čas.‘“ (PNL 337; AA 585.1) Je vhodné, abychom si na tomto místě položili otázku, která kniha Daniel byla vlastně zapečetěna. Odpověď bývá většinou velmi všeobecná a má se za to, že jde o samotnou knihu Daniel. Tak tomu ale být nemůže, protože v okamžiku, kdy anděl Danielovi říká, že má tuto knihu zapečetit, Daniel ještě vůbec žádnou nenapsal. Nemůže tedy jít o samotnou knihu Daniel, protože tuto knihu židé, ale také křesťané stále znovu a znovu četli a částečně jí také už před zahájením poslední doby porozuměli. Proto se podle mého mínění jedná spíše o knihu, z níž anděl Gabriel Danielovi vidění poskytuje. Když si totiž pozorně přečteme příběh obsažený v Danielovi 10-12, zjistíme, že se v Da 10,21-11,2 hovoří o tzv. „Knize pravdy“ (NBK), ze které zřejmě anděl představil Danielovi proroctví o dějinách světa, které

18

Sedm pečetí 2010

je uvedeno od kapitoly 11 až po konec 12. kapitoly. To znamená, že kniha, ze které anděl Danielovi toto proroctví předává, byla v tomto okamžiku otevřená a přístupná. Danielovi je však řečeno, že ji má zapečetit, a to až do poslední doby. E. G. Whiteová nám ve výše uvedeném citátu říká, že zapečetění se vztahuje pouze na tu část Danielových proroctví, která se týká posledních dnů světových dějin. Nemohla by se tedy tato část Knihy pravdy, o níž se hovoří v Da 10 a která zjevně obsahuje celé poselství, celý plán Božích záměrů se světem a s církví po Ježíšově vzkříšení, a zejména také na konci časů, objevit jako kniha se 7 pečetěmi v Otcově ruce ve Zj 5,1? To by znamenalo, že se jedná o část Knihy pravdy, která je v knize Daniel popsána jako zapečetěná až do doby konce. Ve Zj 5,1 se objevuje se 7 pečetěmi v Otcově ruce. A znovu ji nacházíme ve Zj 10 po předchozím rozlomení 7 pečetí jako otevřenou knihu v ruce „Beránka“, který je vyobrazen jako silný anděl. Z toho by vyplývalo, že tím Bůh chce říct, že v období 7. pečeti věřící na zemi pochopí obsah celé „Knihy pravdy“. K tomu by ovšem patřilo i pochopení všech Božích pravd, zákonů a proroctví, kterého by se mělo Božímu lidu na konci časů dostat a o které by také měl prostřednictvím upřímné modlitby a studia Bible usilovat. Toto vědění samozřejmě zahrnuje všechny pravdy a zjevení, které Bůh dal od počátku stvoření všem svým prorokům a dětem. Všechny poznatky, které Bůh dal své církvi bezprostředně před rokem 1844 skrze milleritské hnutí a od roku 1844 skrze adventní hnutí, zahrnují přece jen také všechny poznatky, které Bůh dal starobylému Izraeli, novozákonní církvi a všem církvím v období reformace. Abychom tedy mohli porozumět také té části proroctví pro konec časů, která by měla být zjevena teprve od roku 1844, je jistě nezbytné, abychom měli i vědomosti, které byly poznány a odhaleny až do této doby, a abychom jim rozuměli. V tomto smyslu můžeme vytvořit spojitost mezi zapečetěnou knihou z Da 12, zapečetěnou knihou ze Zj 5 a otevřenou knížkou, resp. knihou ze Zj 10. Do této myšlenkové souvislosti by mohl zapadnout i následující výrok E. G. Whiteové: „Byl to Lev z kmene Judova, kdo rozpečetil tuto knihu a zjevil Janovi, co se má stát v těchto posledních dnech. …Kniha Daniel je v Janově zjevení rozpečetěna a zavádí nás až do posledních scén dějin této země.“ (TM 115.2.3) E. G. Whiteová vytváří v této souvislosti zřetelný vztah mezi Zj 5 a knihou Daniel, kterou zase spojuje s knížkou ze Zj 10. Z toho rovněž vyplývá, že musí existovat jasný vzájemný vztah mezi otevřenou knížkou, resp. otevřenou knihou ze Zj 10 a zapečetěnou knihou ze Zj 5, které musí pojednávat o stejných věcech. Nejpozději v roce 1844 také nastal čas na to, abychom se již nadále nezabývali jenom samotnými pečetěmi, ale také tím, co v 5. kapitole touží vědět celé nebe, totiž tím, co je vlastně v této knize napsáno. Jestliže tato kniha ze Zj 5 skutečně souvisí se zapečetěnou knihou Daniele, pak musí mít určitě také něco společného s posledními věcmi, které měl Daniel ve svém vidění zapečetit. Musela by tudíž souviset i se zjevením dějin a posledního poselství církve ostatků – bezprostředně před a po roce 1844. O obsahu knihy, kterou ve Zj 5 otevřel Lev z pokolení Judova, říká E. G. Whiteová: „Tento svitek byl popsán zevnitř i zvnějšku. Jan říká: ‚Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden otevřít tu knihu a nahlédnout do ní.‘ …Vidění, které bylo Janovi představeno, zapůsobilo na jeho mysl. Tato kniha obsahovala osud každého národa.“ (12MR 296.4) „V jeho otevřené ruce ležela kniha, svitek dějin Boží prozřetelnosti, prorocké dějiny národů a církve. Obsahovala božské výroky, jeho autoritu, přikázání, zákony, celou symbolickou radu Věčného a dějiny

19

všech vládnoucích mocností národů. Symbolickým jazykem byl v tomto svitku zachycen vliv každého národa, jazyka a lidu od začátku dějin země až do jejich konce.“ (Letter 65 1898; 9MR 7.2; MR č. 667) „Ve Zjevení odhalil Lev z kmene Judova těm, kdo studují proroctví, knihu Daniel, a tak Daniel stojí na svém místě. Přináší svědectví o tom, co mu Pán zjevil ve vidění o velkých a slavných událostech, které musíme znát, protože stojíme na samém prahu jejich naplnění.“ (2SM 109.1)

Z těchto výroků lze poznat, že knihu, kterou ve Zj 5 otevírá Lev z kmene Judova, dává E. G. Whiteová stále znovu a znovu do souvislosti s knihou Daniel, kterou ve Zj 10 Janovi předává anděl. Otevření této knihy znamená zjevení událostí, které se týkají osudu a průběhu dějin světa a spásy až do konce. Otevření každé jednotlivé pečeti nás tedy v dějinách zavádí vždy o krok kupředu. Pro rozlomení 7. pečeti by to znamenalo, že bychom jí byli nejspíš zavedeni do posledního údobí světových dějin. Rozlomením této pečeti bude také konečně otevřena kniha, jejíž obsah určitě nějak souvisí s časem, s událostmi a s poselstvím, které chce dát Bůh svému lidu pro poslední dobu. Proto se také musí jednat o poznatky a zjevení, které byly až do této doby alespoň lidem na zemi skryty, resp. zapečetěny, ale které by v poslední době měly být pochopeny. V době po rozlomení 7. pečeti a otevření knihy by tedy Boží lid na zemi měl získat poznatky, které ještě nikdy předtím nebyly tak jasně zjeveny a dešifrovány žádnému lidu a žádné církvi. Jestliže ve Zj 8,1 nastává po rozlomení 7. pečeti čas i na otevření knihy, pak by toto otevření mělo být dáváno do souvislosti s nějakým obdobím, kdy v dějinách došlo k nárůstu poznatků o významu zapečetěné knihy, o níž je řeč v Da 12,4. Podle adventistického chápání bylo v této souvislosti neustále odkazováno na období v letech 1798-1844, v němž se v celé Evropě a také v Americe projevil velký zájem o proroctví Daniele a Zjevení. Byla to doba, kdy různí lidé zkoumali a zvěstovali zejména proroctví týkající se ukončení 2300 večerů a jiter a všeobecné doby konce. Z toho vyplývá logický závěr, že i dobu definitivního zjevení bychom měli hledat v tomto období. V tomto případě nemůže zjevení událostí, které souvisejí se 7. pečetí a s ní spojeným „tichem v nebi“, za žádných okolností odkazovat na událost Ježíšova druhého příchodu ani na dobu po něm (popřípadě ani na období 1000 let). Přitom bychom také měli vzít v úvahu, že v souvislosti s popisem rozlomení 7. pečeti ve Zj 8 není nikde uvedena zmínka o druhém příchodu nebo o tisíciletém soudu. V širším kontextu Zj 8,1-6 je řeč o předání 7 polnic 7 andělům a o začátku zvláštní scény s kadidelnicí. Tato scéna, která je paralelou k 7 troubením, určitě nějak souvisí s Ježíšovou závěrečnou službou smíření ve svatyni. Podle mého přesvědčení jde o obrazy, které zcela jistě souvisejí s dobou před druhým příchodem, jak ještě později podrobněji uvidíme. Než k tomu však dospějeme a než si probereme podrobný výklad pečetí a troubení, chceme se ještě v krátkosti zamyslet nad strukturou a vnitřní výstavbou vidění o pečetích.

20

Sedm pečetí 2010

STRUKTURA A STAVBA 7 PEČETÍ Chtěl bych zde upozornit na zcela všeobecný poznatek o stavbě a struktuře 7 pečetí, který jsem vysledoval při svém studiu. Jedná se o pozoruhodnou tendenci, která se projevuje při líčení obsahu pečetí. Jaké tendence odhalíme zcela obecně v popisu pečetí?

Stupňování obsahové bohatosti jednotlivých pečetí! Obecně dochází k nápadnému stupňování uvnitř pečetí v počtu slov a v bohatosti popisu příslušných pečetí. V 1. pečeti máme v českém textu 49 slov a v 6. pečeti již 104 slov (překlad NBK). Všimni si v této souvislosti následujícího uspořádání a členění textu 7 pečetí. Otevření prvních šesti pečetí 1/ Dále jsem viděl, jak Beránek otevřel první ze sedmi pečetí, a slyšel jsem jednu z těch čtyř bytostí, jak řekla hromovým hlasem: „Pojď!“ 2/ A hle, spatřil jsem bílého koně a ten, který na něm seděl, měl luk. Byla mu dána koruna a on vyjel ve vítězství, a aby zvítězil. (2-8) Za 6,1-8 3/ Když otevřel druhou pečeť, slyšel jsem druhou bytost říci: „Pojď!“ 4/ A vyšel jiný kůň, ohnivě rudý. Tomu, kdo na něm seděl, bylo dáno odejmout mír ze země, aby se navzájem vraždili; a byl mu dán veliký meč. 5/ Když otevřel třetí pečeť, slyšel jsem třetí bytost říci: „Pojď!“ A hle, spatřil jsem černého koně a ten, který na něm seděl, měl v ruce váhy. 6/ Zprostřed těch čtyř bytostí jsem uslyšel hlas, jak říká: „Za denní mzdu jen mírka pšenice, jen tři mírky ječmene za denní mzdu; olej a víno však nech!“ 7/ Když otevřel čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: „Pojď!“ 8/ A hle, spatřil jsem koně mrtvolně bledého a jméno toho, který na něm seděl, bylo Smrt a za ním šlo Záhrobí. Byla jim dána moc nad čtvrtinou země, aby zabíjeli amečem, hladem, morem a divokými šelmami. aEz 14,21 9/ Když otevřel pátou pečeť, viděl jsem pod oltářem duše zavražděných pro Boží slovo a pro svědectví, jehož se drželi. 10/Hlasitě volali: „Jak dlouho ještě, Pane, ty svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat obyvatele země za naši krev?“ 11/Tu bylo každému z nich dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, ať odpočívají ještě krátký čas, dokud se nenaplní také počet jejich spoluslužebníků, jejich bratrů, kteří mají být zabiti tak jako oni.



12/Když otevřel šestou pečeť, spatřil jsem, jak nastalo veliké zemětřesení. Slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc byl celý jako krev a(12-17) Iz 24,21-23; Jl 3,3.4; Mt 24,29



21

13/ a nebeské hvězdy padaly na zem, jako když fíkovník zmítaný velkým větrem shazuje své po- zdní fíky. 14/aNebe zmizelo, jako když se zavírá kniha, a všechny hory i ostrovy se pohnuly ze svého místa.“ Iz 34,4 15/Králové země a velmoži, boháči, vojevůdci i mocní, každý otrok i každý svobodný ase ukryli do jeskyní a do horských skal.a Iz 2,10.19 16/Tehdy aříkali horám a skalám: „Padněte na nás a skryjte nás před Tím, jenž sedí na trůnu, a před hněvem Beránka! aL 23,30 17/Přišel aten veliký den jeho hněvu, a bkdo obstojí?“ aAm 5,18; Ř 2,5; b Mal 3,2 Sedmá pečeť Zj 8.1 Když pak otevřel sedmou pečeť, nastalo av nebi ticho asi na půl hodiny.aAbk 2,20 Všimni si: Kdyby 7. pečeť představoval pouze verš 8,1, jak se až dosud vysvětluje ve všech našich výkladech, bylo by to naprosté porušení všeobecné tendence k obsahové bohatosti ostatních 6 pečetí. Dá se tedy očekávat, že 7. pečeť je ve svém popise ještě obsažnější než 6. pečeť. To by znamenalo, že bychom se při výkladu 7. pečeti neměli zastavit ve verši 8,1, ale že bychom do 7. pečeti měli jako další události zařadit i následující texty. Stejně si totiž počínáme i u předchozích 6 pečetí, když se nezastavujeme u toho, co prorok při rozlomení příslušné pečeti slyší. I to, co následně viddí, patří k událostem dané pečeti.

Každá pečeť popisuje i události na zemi V každé pečeti jde o události na zemi, které se odehrávají poté, co Beránek v nebi rozlomí jednu pečeť. Proto by nebylo správné, kdybychom tuto skutečnost u 7. pečeti přehlédli a události od verše 8,2 vykládali odděleně od 7. pečeti jako nové vidění, jak jsme to dělali až doposud. V souladu s tím by 7 troubení a přistoupení anděla k oltáři (Zj 8,2.3), tedy Ježíšova závěrečná velekněžská služba ve svatyni svatých (Zj 8,3-5), musely logicky představovat události, které patří do doby 7. pečeti. Po vzoru všech předchozích 6 pečetí bychom tedy měli pokračovat ve čtení textu a všímat si toho, co je prorokovi postupně dáno spatřit a uslyšet. To, co vidí a slyší, bychom měli chápat a vykládat jako vlastní událost 7. pečeti. Proto není možné, aby byla 7. pečeť vyčerpána tichem, popř. mlčením v nebi! Mlčení je pouze krátkou, chvilkovou reakcí v okolí Božího trůnu, kde se Beránek v napjatém očekávání odhodlal rozlomit před celým nebeským světem poslední pečeť na tajuplné knize. Napětí se však opět uvolňuje, když se např. při předávání 7 polnic 7 zvláštním andělům zase objevuje na scéně pohyb a hned nato další anděl přistupuje k oltáři. Z tohoto pohledu by se 7. pečeť jevila následovně. 1/ Když pak otevřel sedmou pečeť, nastalo av nebi ticho asi na půl hodiny. Abk 2,20 2/ Pak jsem uviděl, jak těch sedm andělů, kteří stojí před Boží tváří, dostalo sedm polnic. Mt 24,31 3/ Tehdy přišel jiný anděl se zlatou kadidelnicí a postavil se k oltáři. Bylo mu dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech svatých položil na zlatý oltář, který je před trůnem, 4/ a dým kadidla s modlitbami svatých vystoupil z andělovy ruky před Boží tvář.

22

Sedm pečetí 2010

5/ Anděl pak vzal tu kadidelnici, naplnil ji ohněm z oltáře a shodil ji na zem. Tehdy nastaly hlasy, hromobití, blýskání a zemětřesení. Ez10,2 6/ Těch sedm andělů se sedmi polnicemi se pak připravilo k troubení… Následující popis 6 troubení v kapitolách 8 a 9 by tedy měly být události, které patří do období 7. pečeti. Pak následuje v kapitolách 10 a 11 vsuvka, než v kapitole 11,15-19 na závěr zatroubí 7. polnice. Kdy 7. pečeť začíná z časového hlediska, to nám ukáže podrobný výklad pečetí.

VÝZNAM PEČETÍ Všeobecný význam pečetí

Obecně můžeme v pečetích vidět stav a úděl světa, který se odvrací od Boha, zavrhuje jeho Slovo a pohrdá jím, ba dokonce proti němu i bojuje. Lze v nich rozpoznat i následky pro křesťany, kteří potlačují a falšují pravé evangelium, a pro jejich okolí. Z  tohoto pohledu můžeme pečeti veskrze považovat za reakci na historický úpadek křesťanství, tak jak je popsán v 7 církvích. Mně osobně přijde zatěžko vidět ve 4 jezdcích pouze stav křesťanství, jak bylo zdůrazňováno v našich dosavadních výkladech. Z popisu jednotlivých pečetí vyplývá, že se jedná o události, které zasahují celý svět. Novější studie také poukazují na to, že existuje jasná paralela mezi líčením pečetí a znameními doby v Matoušovi 24. „Pečeti představují paralelu k vývoji v Mt 24 + 25!“ (AD II 1990, 7+8, a v knize „Symposium über die Offenbarung“, s. 144, 159, 180 od „DARCOM“) ) Přitom lze nalézt následující zajímavé paralely: Zjevení 6 1. pečeť: vítězství evangelia 2. pečeť: nepokoje a války 3. pečeť: odpadnutí od pravdy a duchovní hlad 4. pečeť: meč, hlad, smrt (mor) a dravé šelmy 5. pečeť: pronásledování a utrpení až do konce časů 6. pečeť: kosmická znamení, zemětřesení, zatmění slunce a měsíce, padání hvězd; nebe mizí, jako když se svine svitek Ježíšův příchod 7. pečeť: ticho v nebi jako úvod k vidění 7 troubení a k počátku vyšetřovacího soudu (Zj 8,1-6)

Matouš 24 a Lukáš 21 1. celosvětové zvěstování evangelia (Mt 24,14) 2. nepokoje a války (Mt 24,6) 3. odpadnutí a svádění falešnými kristy a falešnými proroky (Mt 24,5.11.12.23.24-26) 4. války, zemětřesení, katastrofy, hlad, epidemie, velké soužení (Mt 24,7.12 a L 21,9-11) 5. pronásledování, bída a utrpení pro věřící (Mt 24,9.10 a L 21,12) 6. poslední znamení konce: zatmění slunce a měsíce, padání hvězd, nebeské mocnosti se chvějí (Mt 24,29 a L 21,25.26) Ježíšův příchod Lze nalézt souvislost s obdobím vyšetřovacího soudu od roku 1844, o čemž pojednávají podobenství u Mt 22,11-14 a Mt 25,1-13.

Protože tyto paralely opravdu existují, neměl by už skutečně žádný vykladač přijít na myšlenku, že aplikuje a omezí události prvních čtyř pečetí, a tedy apokalyptických jezdců pouze na křesťanství nebo na křesťanský svět, jak se to však obecně a obvykle přinejmenším v případě prvních čtyř pečetí dělá! V Mt

23

24 jde o mnohem globálnější oblasti, v nichž by se měla projevit znamení, která je třeba určitě chápat v celosvětovém měřítku. Proto jde v pečetích rovněž o globální vývoj, který, když už jednou začal, přetrvává a stupňuje se až do konce. Osobně si dnes kladu otázku, zda by nebylo možné podrobněji vyložit 7 pečetí ze Zjevení prostřednictvím událostí oznámených v Mt 24. V této kapitole jde o války, katastrofy, hlad, zemětřesení, ale také o odpadnutí od pravdy a pronásledování věřících. A to vše je přece naznačeno i v 7 pečetích. Jednalo by se tedy o globální vývoj, který, když už jednou začal, bude ve stupňující se formě přetrvávat až do konce. To znamená, že se v případě jednotlivých pečetí nemusí jednat jen o události, které by byly omezeny na jedno určité časové údobí v dějinách Nového zákona. Na rozdíl od tradičního pohledu se pečeti mohou vztahovat i k průběžným historickým událostem. Srovnání obou těchto pohledů by mohlo vypadat následovně: a) Tradiční adventistický pohled na 7 pečetí: 1. pečeť 1. stol.

2. pečeť 2.-3. stol

3. pečeť 4.-6. stol

4. pečeť 6.-15.stol

5. pečeť 15.-18.stol

6. pečeť 18.-19. stol

7. pečeť 2. PJK

bílý jezdec

rudý jezdec

černý jezdec

plavý jezdec

duše pod oltářem

znamení doby

ticho v nebi

b) Zrevidovaný pohled na 7 pečetí by vypadal následovně:

1. století

2.PJK

1. pečeť

bílý jezdec

2. pečeť 3. pečeť 4. pečeť 5. pečeť

24

Sedm pečetí 2010

rudý jezdec černý jezdec plavý jezdec (mrtvolně bledý) duše pod oltářem 6. pečeť Poslední znamení 2.PJK 7. pečeť (1) ticho v nebi (2) začátek a období vyšetřujícího soudu (3) období závěrečného zapečeťování (4) období 7 troubení 1844

Z tohoto zásadního pohledu a na základě těchto úvah bych nyní chtěl pečeti podrobně objasnit a vyložit. Teď bych však chtěl ještě upozornit na to, že první čtyři pečeti tvoří samy o sobě jeden uzavřený celek, který je dán podobnou symbolikou. Každá z těchto čtyř pečetí je představena prostřednictvím jednoho koně a jeho zvláštního jezdce.

VÝZNAM ČTYŘ APOKALYPTICKÝCH JEZDCŮ Nejprve doporučuji, abyste si odstavec pojednávající o 4 koních přečetli a při tom zapomněli na všechny předpojaté názory či výklady. Je důležité, abychom se opět naučili číst prorocké obrazy a nechat je na sebe působit, a to nezávisle na předkládaných názorech. Nyní si takto přečti Zj 6,1-8 a nejdříve si utvoř své vlastní osobní představy o tom, o co by zde obecně mohlo jít! Polož si následující otázky: Představují všichni čtyři jezdci a koně v zásadě něco zlého? Představuje pro tebe první jezdec něco dobrého, nebo spíše něco zlého? (Zj 6,2) Přináší zkázu, nebo spásu? Co způsobuje rudý kůň a jeho jezdec? (Zj 6,4) Bude zasažena zvláštní skupina lidí, anebo lidstvo obecně? Komu škodí černý jezdec – zvláštní skupině lidí, nebo lidstvu obecně? (Zj 6,8) Dříve než jednoduše přijmeš předkládaný výklad, je důležité, aby sis nejprve sám vytvořil celkový dojem. Chtěli bychom se však držet této zásady: „Bible vykládá sama sebe!“ Bibli nesmíme vykládat my. Chceme, aby se vykládala sama. Co je tedy ve skutečnosti myšleno oněmi koni a jejich jezdci?

ZÁHADA KOŇŮ A JEJICH JEZDCŮ Abychom mohli tyto obrazy správně objasnit, je důležité dbát na tři následující body. • Jak bychom měli toto vidění časově zařadit do historie? • Jaké činnosti a jaká jednání jsou zde popsány? Co dělají koně a jezdci? • Jaká mají zvláštní znamení, čím jsou charakterizováni? (Podstatou, barvou atd.) Z tohoto zásadního pohledu a na základě těchto úvah bych nyní chtěl pečeti podrobně objasnit a vyložit. Teď bych však chtěl ještě upozornit na to, že první čtyři pečeti tvoří samy o sobě jeden uzavřený celek, který je dán podobnou symbolikou. Každá z těchto čtyř pečetí je představena prostřednictvím jednoho koně a jeho zvláštního jezdce.

SYMBOLIKA KONÍ V  BIBLI Co představují koně jako symboly? Jasnou odpověď najdeme v Za 6,1-7. Lze zde rozpoznat dva zásadní významy. Koně jako obrazy pro Boží posly. Plní Boží příkazy. Dávají se do pohybu na Boží příkaz.

Koně jsou v Za 6,5 přirovnány ke 4 větrům. Nejprve jsou drženy v Boží přítomnosti a pak vycházejí 25

na Boží rozkaz, příp. jsou na Boží příkaz uvolněny. Zde velmi jasně rozpoznáváme srovnání se Zj 7,1, kde jsou rovněž zadržovány 4 větry. Nemám na mysli, že by 4 větry v Za 6 nějak souvisely se 4 větry ve Zj 7. Je to pouze podobný obraz, ale pro jinou historickou situaci. Jaký obraz by měly tyto větry v proroctví představovat? (Jr 4,11-16; 51,1; 49,36) Z těchto textů lze dospět k závěru, že větry jsou obrazem pro válečné události a kromě toho také symbolem pro zcela obecné ničivé síly, které mohou vycházet i z přírody. Je zajímavé, že toto srovnání větrů a koní nacházíme na jednom místě rovněž u E. G. Whiteové. Zde je odpovídající citát ze 3SM 409.1: „Andělé drží čtyři větry, představující rozhněvaného koně, který se snaží vytrhnout a uhánět po povrchu celé země, aby za sebou zanechal zkázu a smrt.“ Koně nejsou však v  Bibli pouze symbolem pro ničivé, satanské mocnosti a síly, ale představují také mírumilovné síly, vyslané od Boha ke spáse lidí a národů. Např. Za 1,8-11: Z kontextu tohoto místa rozpoznáváme, že jde o anděla Páně na rudém koni. Podle Za 3,1-5 může být tímto jezdcem jedině Ježíš, a to v podobě anděla Páně, kterým je podle Daniela 12,1 archanděl Michael (Ju 9; Zj 12,7). Také ostatní koně v Za 1,8 představují jednoznačně Boží posly (Za 1,10.11). Když se tedy v prorockých obrazech snažíme identifikovat nějaké zvíře jako zlou nebo dobrou moc, neměli bychom hledět v první řadě na jeho barvu. Rozhodující je, co daná zvířata dělají a kdo je posílá nebo řídí. Tak se např. v Da 7,4 objevuje lev jako obraz bezbožného Babylona, zatímco ve Zj 5,5 je obrazem Ježíše. Tak v Za 1,8 sedí Ježíš na rudém koni, zatímco ve Zj 6,4 by se nikdy nemohlo jednat o Ježíše, jak uvidíme později. Kůň a jeho barva tedy ještě nic nevypovídají o jeho pravé podstatě nebo charakteru. Pro jeho identifikaci buď jako božské, nebo satanské moci je rozhodující další popis. Poznání, k němuž jsme právě dospěli, je důležitým předpokladem k pochopení čtyř apokalyptických jezdců. Na tomto základě chceme nyní 4 koně a jejich jezdce vyložit!

VÝKLAD PEČETÍ PRVNÍ PEČEŤ (Zj 6,1.2) „Dále jsem viděl, jak Beránek otevřel první ze sedmi pečetí, a slyšel jsem jednu z těch čtyř bytostí, jak řekla hromovým hlasem: ‚Pojď!‘ A hle, spatřil jsem bílého koně a ten, který na něm seděl, měl luk. Byla mu dána koruna a on vyjel ve vítězství, a aby zvítězil.“

Bílý kůň a jeho jezdec Kdo příp. co je jím myšleno? Jaké jednání je zde popsáno? „Vyjel ve vítězství, a aby vítězil.“ Jedná se o nárůst dobré, nebo zlé moci?

26

Sedm pečetí 2010

Neadventističtí vykladači vidí ve 4 koních obecně zlé moci. A tak je v 1. jezdci viděn vítězný antikrist blízké budoucnosti. (Viz Wuppertaler Studienbibel ke Zj 6,1) Ve Zj 19,11-14 však objevíme tentýž obraz, ale zde se jednoznačně jedná o Krista jako vítěze. Koruna není v Bibli nikdy dávána do souvislosti se zlými mocnostmi. Koruna (řecky „STEPHANA“) je vítězný věnec pro přemožitele, jakým byl i Ježíš. Luk je obrazem božského nástroje vítězství (Abk 3,8.9). Možná je to také jiný obraz pro Boží slovo, jímž Bůh vše tvoří, soudí a vykupuje. Popis tohoto jezdce obsahuje několik detailů, nad nimiž se chceme trochu důkladněji zamyslet. Jedná se o jezdce, který má sice luk, ale není zde žádná zmínka o šípech. Dále je mu dána koruna, se kterou vyjíždí do boje! Jak bychom mohli tyto obrazy vyložit? •

Jezdec s lukem, ale bez šípů

Luk je nástroj, s jehož pomocí se vystřelují šípy, které mají zasáhnout nepřítele. O šípech však v popisu tohoto jezdce není žádná zmínka. Může to mít dva důvody. Buď se prostě Jan o šípech, které jezdec v tomto vidění zcela určitě mít mohl, při zapisování vidění neúmyslně nezmínil, anebo Bůh zcela vědomě dopouští, aby se tento jezdec objevil bez šípů. Jezdec bez šípů ale obvykle nevyjíždí do boje vítězně. O tomto jezdci je však řečeno, že vyjíždí ve vítězství, a aby zvítězil. To by při tehdejším antickém způsobu vedení boje bez šípů asi nebylo možné. Kromě toho nacházíme ve Starém zákoně zcela jasná místa, kde Bůh stále znovu vyjíždí jako bojující hrdina se šípy a lukem do boje proti svým nepřátelům. (Ž 45,4-6; Abk 3,8-14) Například v těchto textech jsou luk a šípy popsány jako nástroje v Boží ruce, jimiž Bůh vede svůj boj proti všemu, co je Bohu nepřátelské. Šípy mohou být v jeho při jednoduše chápány jako obraz pro doslovné blesky, které Bůh používá v bouřích. Takovéto bouře jsou v Bibli popisovány jako Boží soudy, které trestají lidi za jejich bezbožnost a neposlušnost a jejichž prostřednictvím by měli být lidé voláni k obrácení. V tomto smyslu je to jeden z prostředků, které Bůh používá, aby vyrval lidi ze satanových rukou a přivedl je zpět k sobě a ke svému Slovu, aby mohli být spaseni. Blesky jsou možná i obrazem pro Boží Slovo, jímž Bůh na jedné straně vše tvoří a proniká a na druhé straně soudí a přemáhá vše, co je Bohu nepřátelské. Naproti tomu hovoří Bible také o šípech, které jsou např. v Ef 6,16 popisovány jako ohnivé šípy toho zlého. V tomto ohledu jsme vyzýváni, abychom se chopili štítu víru, s jehož pomocí můžeme tyto životu nebezpečné šípy uhasit. V tomto případě lze šípy toho zlého určitě chápat jedině jako obrazy pro ďábelská pokušení a útoky, které ďábel zaměřuje na nás lidi a které můžeme odrazit pouze štítem víry a Božím Slovem. Satanovy šípy lze ale jistě interpretovat také jako obraz pro jeho lži a falešná učení, které prostřednictvím svých služebníků a poslů v podobě falešných proroků vystřeluje do srdcí a myslí lidí, čímž se je snaží

duchovně zranit a zahubit. Bylo by tedy naprosto smysluplné, chápat šípy v Boží ruce v protikladu k šípům toho zlého jako obraz Boží pravdy, kterou se Bůh snaží zasáhnout a proniknout lidská srdce. A tak je o Božím Slovu, které si lidé vyslechli od Božích poslů, řečeno, že je zasáhlo v srdci. (Viz Sk 2,37 a Sk 7,54) Pak už záleželo jen na tom, co s tím udělali! Tak tomu přece bylo i v případě Ježíše, když kázal svá slova lidem. Přeneseme-li výše uvedené skutečnosti na vidění prvního jezdce v první pečeti, pak bychom toto vše mohli

27

chápat jako obraz vítězného boje, který Ježíš vedl zde na zemi prostřednictvím svého Slova a také své věrnosti Slovu proti Božímu nepříteli a jeho pokušením a proti hříchu. Všichni však víme, že boj proti mocnostem toho zlého Ježíšovým vtělením, ukřižováním a zmrtvýchvstáním ještě neskončil, ale stále pokračuje. Proto bychom ani Ježíše jako jezdce na bílém koni s jeho výstrojí neměli zasazovat pouze do vymezeného časového období v 1. století, ale měli bychom ho chápat jako jezdce celým obdobím až do jeho druhého příchodu! Tento boj však Ježíš nevede sám, ale povolal do něj i svou církev a své následovníky. Svůj boj proti zlu a proti ďáblovi a jeho stoupencům Bůh ještě nikdy nevedl sám. V nebi zapojil do svého boje anděly, kteří mu zůstali věrní, a tak to již od počátku dělal i zde na zemi. Ve Starém zákoně to byl na dlouhou dobu izraelský národ, koho Bůh chtěl stále znovu a znovu pro tento boj vyzbrojit a použít, koho chtěl použít v duchovním boji s lukem a šípy. V Za 9,13 se dokonce hovoří o tom, že použije Judu jako svůj luk ve vítězném boji proti synům Řecka – čímž jsou myšlena řecká válečná vojska. V tomto případě by luk byl dokonce pozoruhodným symbolem lidu, který chtěl Bůh nasadit do boje proti svým nepřátelům a použít ho jako pomoc. Přeneseme-li výše uvedené poznatky na Nový zákon, nemohl by luk být také obrazem církve, se kterou chce Ježíš vyjet ve vítězství, a aby vítězil? Církev by tedy byla nástrojem, jehož prostřednictvím chce Bůh vysílat do celého světa šípy pravdy! •

Korunovaný jezdec

Poté, co Jan spatří jezdce na bílém koni s lukem, ale bez šípů, pozoruje, jak je mu dána také koruna (řecky „stephana“). Je zřejmé, že na cestě v boji tuto korunu ještě neměl. Král také bývá obvykle korunován teprve po vítězném boji. Svou další vládu pak vykonává s touto korunou. Toto může být další jasné upozornění na to, že se musí jednat o vítězného bojovníka po návratu z boje. „Stephana“ je vítězný věnec, který je ve Zjevení – až na jednu pozoruhodnou výjimku (Zj 9,7) – především znamením pro přemožitele, jakým byl i Ježíš. O tomto vítězném, korunovaném a vracejícím se jezdci je také řečeno, že ve své jízdě pokračuje dál „ve vítězství, a aby zvítězil“. To znamená, že sice vyhrál rozhodující bitvu, v níž už vystřílel své šípy, ale tou celá válka ještě neskončila. Tak tomu skutečně je, když vezmeme v úvahu vítězství, které bylo na jedné straně vybojováno nad satanovou říší skrze Ježíšovu smrt, zatímco na druhé straně celá válka, která začala v nebi (Zj 12,7), ještě úplně neskončila. Jezdec na bílém koni proto může symbolizovat jedině Ježíše Krista. On je tím, kdo skrze svou pravdu, spravedlnost a svatost vybojoval vítězství v největší bitvě proti satanovi. Po svém vítězství na kříži pokračuje ve vítězné jízdě celými dějinami. Nejede sám. Podle první pečeti mu pomáhá bílý kůň, který může být také obrazem pro jeho církev. Bílá barva koně může symbolizovat čistotu, svatost a spravedlnost církve, kterou lze najít jedině v Kristu. S pomocí svého koně dovede Ježíš tuto církev k poslednímu vítězství. (Zj 19,11) Jeho spravedlnost nakonec zvítězí a prostřednictvím jeho církve bude zvěstována a zjevena světu (Zj 19,6-8). Tato spravedlnost je hlavním obsahem evangelia, které zahájilo své vítězné tažení založením prvotní církve a vylitím Ducha svatého o letnicích v 1. stol.

28

Sedm pečetí 2010

Historické naplnění 1. pečeti Bílý kůň je symbolem čistoty, svatosti a spravedlnosti. Jezdec na bílém koni je symbolem Ježíše Krista, který vede svou církev k vítězství (Zj 19,11). Jeho spravedlnost nakonec zvítězí (Zj 19,6-8). Tato spravedlnost je hlavním obsahem evangelia, které zahájilo své vítězné tažení v 1. stol. založením prvotní církve a vylitím Ducha svatého o letnicích. První pečeť tedy začíná v 1. stol., a protože k největšímu vítězství evangelia teprve dojde, je „bílý kůň“ – Boží církev – ve svém vítězném zvěstování stále ještě na cestě a krátce před 2. PJK dospěje díky pozdnímu dešti ke svému absolutnímu vrcholu! (Zj 18,1; Mt 24,14) Při 2. příchodu Ježíše – (jezdce na bílém koni ze Zj 19,11-15) – dospěje toto vítězné tažení navzdory velkému odporu a boji proti církvi ke svému absolutnímu vrcholu a závěru! Bílý jezdec proto nemůže představovat pouze období prvotní církve v 1. stol. – jak je to často chápáno v tradičních výkladech. Je spíše obrazem celých dějin církve, která vítězí navzdory pronásledování, až do jejich konce. Ostatně pokud jde o vlastní text, již samotný způsob vyjádření ve verši 6,2 – „vyjel ve vítězství, a aby vítězil“ – odkazuje velmi jasně na nepřetržitý pohyb vpřed. Tento způsob pohledu zdůrazňuje i adventistický teolog Dr. Hans La Rondelle, když píše: „První kůň je bílý a vzhledem k tomu představuje čisté evangelium, které až do konce časů neustále vítězně bojuje o srdce lidí. Obraz bílého koně je pokračováním předchozího vidění, v němž byl představen Kristus jako vítězný Lev z pokolení Juda (Zj 5,5). Mezitím jsem našel také několik citátů od E. G. Whiteové, které naprosto zřetelně toto pojetí 1. pečeti potvrzují. Zde je příslušný citát: „Církev by měla vstoupit do svého posledního boje oděna pancířem Kristovy spravedlnosti; ‚krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojsko s praporci‘ by měla vytáhnout do celého světa ve vítězství, a aby vítězila (anglicky: conquering and to conquer).“ (ML 311.2; citovaný verš je z Písně písní 6,10, BK) „Zuřil boj. Vítězství se přiklánělo chvíli na jednu a chvíli na druhou stranu. Nyní vojáci kříže ustupovali, ‚jako když choré sklátí choroba‘ (Izajáš 18,10). Ale účelem jejich zdánlivého ústupu bylo jen získání výhodnější pozice. Bylo slyšet výkřiky radosti. K Bohu stoupal chvalozpěv, a když Kristovi vojáci vztyčili svůj prapor na hradbách pevností, které byly až dosud v držení nepřítele, přidali se k této písni i andělé. Velitel našeho spasení vedl bitvu a posílal svým vojákům podporu. Jeho moc se projevovala úžasným způsobem, což je povzbuzovalo k tomu, aby vytrvali v boji až k branám. Když je vedl krok za krokem ve vítězství, a aby zvítězili, učil je neobyčejné věci o spravedlnosti. Konečně bylo vybojováno vítězství. Armáda pochodující pod praporem s nápisem ‚Boží přikázání a Ježíšova víra‘ slavně triumfovala.“ (8T 41.2.3) Vyjádření „ve vítězství, a aby zvítězili,“ které E. G. Whiteová zde v tomto citátu používá, je totéž, které nacházíme v anglickém znění Bible ve Zj 6,2. I E. G. Whiteová tedy událost vylíčenou v 1. pečeti viděla nejen v minulosti, tedy v době prvotní církve, ale také při jejím vyvrcholení v době pozdního deště, až se církev semkne dohromady a bude hlasitě volat do celého světa. Kromě toho projde tato církev vítězně i obdobím ran, kdy se proti ní spikne celý svět! A konečně v jednom z dalších popisů dává E. G. Whiteová výrok ze Zj 6,2 do přímé souvislosti s 2. PJK,

29

když popisuje scénu, kdy bude Ježíš s oblakem sestupovat z nebe. „Jak se [oblak] přibližoval k zemi, spatřili jsme Ježíšovu úžasnou slávu a důstojnost, když vyjel, aby zvítězil.“ (Mar 289.2) Toto je velmi jasný důkaz toho, že pokud jde o interpretaci vítězného tažení prvního jezdce v 1. pečeti, můžeme v něm vidět událost, která začala tehdy v prvotním křesťanství a bude pokračovat až do Ježíšova 2. příchodu. Proto je pro náš budoucí výklad jezdců v prvních čtyřech pečetích důležité, abychom se řídili tímto pokynem prorockého ducha. Můžeme-li tedy prvního jezdce chápat tak, že projíždí celými dějinami, pak je logické, abychom takto pohlíželi i na zbývající jezdce. I teolog Dr. Hans La Rondelle míří svým vysvětlením prvního jezdce týmž směrem, když píše: „Všichni jezdci jedou za bílým koněm až do doby konce!“ Můžeme-li tedy prvního jezdce chápat jako jezdce, který projíždí celými dějinami, pak je logické, že bychom takto měli pohlížet i na zbývající jezdce. Pro mě osobně bylo objevení výše uvedených citátů Ellen Whiteové velmi důležité, protože až dosud panoval názor, že E. G. Whiteová se ke 4 apokalyptickým jezdcům nikdy nevyjádřila. Přestože tento odkaz obsahuje pouze 4 slova, měli bychom zde zcela jasné nasměrování ze strany prorockého ducha, pokud jde o interpretaci 4 apokalyptických jezdců, a já se domnívám, že kromě toho jde i o nasměrování pro interpretaci celé přehlídky pečetí. Na tomto pozadí chceme nyní vysvětlit následující jezdce. Ostatně pokud jde o vlastní text, již samotný způsob vyjádření ve verši 6,2 – „vyjel ve vítězství, a aby vítězil“ – odkazuje velmi jasně na nepřetržitý pohyb vpřed. Mezitím jsem našel také jeden citát od E. G. Whiteové, který naprosto zřetelně toto pojetí 1. pečeti potvrzuje. Zde je příslušný citát: „Církev by měla vstoupit do svého posledního boje oděna pancířem Kristovy spravedlnosti; ‚krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojsko s praporci‘ by měla vytáhnout do celého světa ve vítězství, a aby vítězila.“ (ML 311.2; citovaný verš je z Písně písní 6,10, BK) Na tomto pozadí chceme nyní vysvětlit následující jezdce.

2. PEČEŤ (Zj 6,3.4) „Když otevřel druhou pečeť, slyšel jsem druhou bytost říci: ‚Pojď!‘ A vyšel jiný kůň, ohnivě rudý. Tomu, kdo na něm seděl, bylo dáno odejmout mír ze země, aby se navzájem vraždili; a byl mu dán veliký meč.“

Rudý kůň a jeho jezdec

Jaké jednání a jaké důsledky jsou zde popsány? Zemi je odňat mír! Lidé se vzájemně vraždí! Kdo je tento jezdec a jeho kůň? Kdo dává a zjednává pokoj? (Iz 9,5[6]) = Ježíš, Kníže pokoje Pouze za jakých okolností je pokoj skutečně možný? Při poslouchání Božích poslů (Iz 48,18; Ž 119,165)! Naplnění zaslíbení o pokoji je vždy vázáno na podmínky (3M 26,6.7).

30

Sedm pečetí 2010

Za jakých okolností je pokoj odňat? Kdo je zodpovědný za nepokoj? (Iz 45,7; Mt 10,34). Zde se zdá, že za nepokoj je zodpovědný Bůh. Jak bychom tomu měli rozumět? Když vznikne nepokoj, Bůh není tím, kdo aktivně jedná. On jej však dopouští. A tak se ani rudý jezdec neobjevuje sám od sebe. Může vyjet jen proto, že to dopouští Bůh. „…bylo [mu] dáno…“ – jinými slovy, bylo mu dovoleno odejmout mír (Zj 6,3). Na rudém koni tudíž může sedět pouze Boží nepřítel, jemuž je dovoleno odejmout obyvatelům země mír. Zde jde o správné základní pochopení Božích soudů, o trestání a o Boží hněv. Když Bůh soudí, nemusí vždy přímo zasahovat, nýbrž dopouští, aby člověk jednoduše trpěl přirozenými důsledky své neposlušnosti. Přestupuje-li tedy člověk přikázání, uvádí na sebe Boží soud! (3M 26,23-25; Iz 48,19) E. G. Whiteová potvrzuje tento způsob pohledu na Boží soud v mnoha případech, např. ve „Vítězství lásky Boží“.(Velký spor věků) GK 35+36 na příkladu zničení Jeruzaléma Římany v roce 70 n. l. GK 227-230, 270-274, 283-287 na příkladu Francouzské revoluce, která byla trestajícím soudem pro pronásledující církev středověku. Na základě tohoto pohledu na Boží soudy můžeme nyní objasnit i rudého koně a jeho jezdce. Ve vidění vyjíždí rudý kůň bezprostředně po bílém. To znamená: Zatímco by přijetí evangelia přineslo člověku a světu mír, jeho odmítnutí by vedlo k nepokoji a válce. Všimněme si, že ve 2. pečeti se lidé mezi sebou vraždí. Musí to tedy znamenat více než jen pronásledování křesťanů, jak to však bylo až doposud hlavně chápáno. Nacházíme k  tomu velmi zajímavou paralelu ve SZ. Odpadnutí a neposlušnost Izraele měly tragické následky nejen pro samotný Izrael, ale také pro okolní země. (2 Kr 15,1-6)

Historické naplnění 2. pečeti Osobně se přikláním k tomu, abychom ve 2. pečeti viděli především první soud, jímž Bůh trestá lid, který jako první odmítl evangelium bílého jezdce. Byl to židovský národ, který nejprve zavrhl Mesiáše a poté také volání apoštolů k pokání a poselství první křesťanské církve. Proto pocítil meč rudého jezdce v podobě římské moci, když Řím zničil Jeruzalém. Následně pak odmítl evangelium bílého jezdce i Řím, který pronásledoval a zabíjel křesťany. V rudém jezdci bychom pak mohli vidět i nejistou politickou situaci Římské říše, která v neposlední řadě jistě souvisela i s odmítnutím evangelia. V důsledku stěhování národů upadal Řím od 4. stol. stále více do válečné atmosféry a nepokoje. Bylo prolito mnoho krve, dokud nebyla Římská říše nakonec zničena východními Góty, Huny, Vandaly, západními Góty atd. … Ale ani to nevedlo k nastolení pokoje a měli bychom si být vědomi toho, že od té doby je rudý jezdec stále ještě na cestě a v dějinách Evropy a světa způsobuje a ještě bude způsobovat velké prolévání krve. E. G. Whiteová říká ohledně budoucích událostí mimo jiné toto: „Království světa budou vnitřně rozpolcena. Pout soucitu, jimiž je člověk zapojen do bratrství se svým bližním, bude stále méně a méně… Ruka každého člověka se pozdvihne proti jeho bližnímu. Bratr povstane proti bratrovi, sestra proti sestře, rodiče proti dětem a děti proti rodičům. Všude zavládne zmatek. Příbuzní se budou vzájemně zrazovat. Budou se strojit tajné úklady s  cílem připravit druhé o život. Všude bude patrná zkáza, bída a smrt. Lidé se budou řídit bezuzdným nutkáním svého dědičného a vypěstovaného sklonu ke zlu.“ (3SM 418.1.2)

31

„Lidé nevidí strážné anděly, kteří zadržují čtyři větry, aby nevály, dokud Boží služebníci nebudou zapečetěni. Až však Bůh svým andělům přikáže, aby větry pustili, pak se rozpoutá takový boj, který nelze popsat slovy.“ (6T 408.1) To nejhorší však svět teprve čeká, až se na konci, v 7. ráně, bude celé lidstvo mezi sebou „vraždit“!(GK 655) Z  tohoto pohledu bude rudý jezdec poražen teprve při 2.  PJK. Do té doby však způsobí ještě mnoho krveprolití. (Viz paralelu k Mt 24,6-8) Avšak dříve než tento rudý jezdec krátce před 2. PJK dospěje ke svému konci a vrcholu, objevuje se ještě jeden nový jezdec, který také vyjíždí na cestu dějinami. Pokud jde o tuto další událost, která je popsána v obraze 3. pečeti, měli bychom očekávat, že bude probíhat paralelně s oběma prvními jezdci.

3. PEČEŤ (Zj 6,5.6) „Když otevřel třetí pečeť, slyšel jsem třetí bytost říci: ‚Pojď!‘ A hle, spatřil jsem černého koně a ten, který na něm seděl, měl v ruce váhy. Zprostřed těch čtyř bytostí jsem uslyšel hlas, jak říká: ‚Za denní mzdu jen mírka pšenice, jen tři mírky ječmene za denní mzdu; olej a víno však nech!‘“

Černý kůň a jeho jezdec Černého koně zde můžeme vidět v ostrém protikladu k bílému koni. Jestliže bílý kůň představuje čisté evangelium, pravdu, bude černý kůň především obrazem padělku evangelia, , bludu falešného náboženství a odpadnutí od pravého evangelia. To se naplnilo především v odpadnutí od císaře Konstantina až po středověkou církev. Pravda čistého evangelia a Boží slovo, resp. Bible, byly v této době odpadnutí a bludů jen velmi těžko k dostání a byly velmi drahé. Považovalo se to za úplné naplnění třetí pečeti. I zde se chceme zamyslet nad tím, zda můžeme na základě biblických souvislostí vztáhnout výklad třetí pečeti skutečně jen na tuto vymezenou dobu středověku a na čistě duchovní naplnění. Jaký širší význam bychom mohli rozpoznat ve volání „za denní mzdu jen mírka pšenice, jen tři mírky ječmene za denní mzdu“? Pšenice a ječmen představují základní suroviny pro výrobu chleba a z duchovního hlediska je lze vyložit jako Boží Slovo (chléb života), jehož pořízení bude drahé. O „vzácnosti Hospodinova slova“ se v tomto smyslu hovoří už v 1S 3,1. Protože pšenice a ječmen jsou zde podle obsahu textu 3. pečeti tak těžko k dostání, viděli v něm mnozí vykladači obraz vymizení pravdy ve středověku a potlačování Božího Slova, které bylo pro lidi jen velmi těžko dostupné. Olej a víno jsou obrazem Ducha svatého a Ježíšovy krve (Za 4; Mt 26,27.28). Oleji a vínu nemá být uškozeno. Když už je člověku odňato Boží Slovo, přesto nelze zabránit působení Ducha svatého a odpouštění hříchů skrze Ježíšovu krev.

32

Sedm pečetí 2010

Váhy a jejich význam Váhy v ruce jezdce jasně naznačují odměřování mouky a ječmene. Když Bůh v biblických dobách oznámil odvažování potravin, vždy šlo o hladomor, jak to můžeme vidět např. u Ezechiele v souvislosti s jeho prorockým poselstvím soudu o zničení Jeruzaléma. (Ez 4,10-17) Naproti tomu máme srovnání s 2. Královskou 6,24-25, kde vládl hladomor v obleženém městě Samaří. V té době stála oslí hlava 80 šekelů stříbra a hrstka holubího trusu 5 šekelů stříbra. To je obraz té největší nouze. Prorok Elíša oznámil tomuto městu vysvobození, které povede k neuvěřitelnému poklesu cen. „Zítra v tuto dobu bude v samařské bráně míra (tj. asi 13 litrů = asi 10 kg) bílé (pšeničné) mouky za šekel a dvě míry (asi 26 litrů = asi 25 kg) ječmene budou za šekel.“ (2. Kr 7,1) I zde je zřejmé, že pšenice byla dražší než ječmen a že ½ kg pšenice za jeden denár, jak je oznámeno ve třetí pečeti v souvislosti s černým jezdcem, znamená velikou drahotu. Podle všech těchto starozákonních textů jde v případě, že prorok oznámí odměřování obilí, vždy o obraz doslovného hladomoru nebo doslovného nadbytku. Proto se domnívám, že se v případě černého koně ve 3. pečeti může jednat nejen o obraz duchovní vyprahlosti a duchovního hladomoru, ale také o zvěstování a prorockou předpověď doslovných hladomorů, které dopadnou na svět zaměřený proti Bohu. Takové hladomory byly stále znovu a znovu předpovídány a zakoušeny v důsledku odpadnutí, modloslužby, neposlušnosti Božích přikázání a duchovní temnoty již ve starozákonní době. A tak ho Izraelci zažili, když se po 70 letech babylonského zajetí opět vrátili do své vlasti a tam opomněli spíše než své vlastní domy znovu podle Božího plánu vybudovat chrám. Svou opětovnou nevěrností a odpadnutím od Boha přivodili zemi období sucha, jehož důsledkem byl hladomor. Vidíme tedy, že doslovnému suchu předcházela duchovní vyprahlost, která je zřejmá z následujícího textu. „‚Tak praví Hospodin zástupů – tento lid říká: »Ještě nepřišel ten čas; není čas budovat Hospodinův chrám.«‘ Proto skrze proroka Agea přišlo slovo Hospodinovo: ‚Podle vás je tedy čas, abyste si žili ve svých vyzdobených domech, zatímco tento chrám je v troskách? Nuže tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede. Sejete mnoho, a sklízíte málo. Jíte, a nenajíte se. Pijete, a máte žízeň. Oblékáte se, a vůbec to nehřeje. Kdo něco vydělá, nosí to v měšci děravém. Tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede! Vypravte se do hor, přivezte dřevo a stavte chrám. Já pak v něm najdu zalíbení, a tak se oslavím, praví Hospodin. Očekáváte mnoho, a je z toho málo. Co přivezete domů, to rozfoukám. A proč? praví Hospodin zástupů. Protože můj chrám je v troskách a vy se staráte každý jen o svůj dům. Proto nad vámi nebe zadrželo rosu a země zadržela svou úrodu. Přivolal jsem sucho na tuto zemi i na hory, na obilí, víno, olej i na vše ostatní, co roste ze země, a také na lidi, na dobytek a na všechno, na čem pracujete.‘“ (Ageus 1,2-11) V Bibli se opakovaně vyskytují příklady, z nichž je patrné, že doslovným obdobím hladu a sucha vždy předchází nedostatečná duchovní výživa a duchovní vyprahlost. Máme přitom na mysli hladomor během

33

obléhání Jeruzaléma Babyloňany v roce 587 př. n. l. a Římany v r. 70 n. l. Před obléháním a zničením Jeruzaléma Babyloňany odpadl národ, včetně kněží a králů, zcela od Boha, pěstoval tu nejhorší modloslužbu, pronásledoval a zabíjel dokonce i Boží proroky a vysmíval se jim. Před obléháním a zničením Jeruzaléma Římany (70 n. l.) to bylo ještě horší, protože předtím usmrtili dokonce Božího Syna a pronásledovali a zabíjeli i apoštoly, kteří jim chtěli přinést světlo pravdy. Dali však přednost temnotě. Důsledky byly v obou situacích podobné. Prorok Jeremjáš popisuje těžkou situaci národa v Jeruzalémě v období obléhání Nabuchodonozorem následujícími slovy: Teď jsou však černější než saze, k nepoznání jsou v ulicích; kůže jim přischla ke kostem, jako dřevo jsou svraštělí. Kdo padli mečem, jsou na tom líp než ti, kdo hladem padají; ti, kdo vykrváceli na svá zranění, než ti, kdo nemají co sklidit na poli. Soucitné ruce žen vařily vlastní děti – ty byly jejich pokrmem, když byl rozdrcen můj lid. Hospodin naplno projevil svůj hněv, dal průchod svému zuření… (Pl 4,8-11) Ale dříve než začali mít lidé tak málo jídla a než se pro ně jídlo stalo tak drahým a vzácným, spokojil se izraelský národ, včetně jeho králů a kněží, s nedostatkem Božího slova. Dopustili, aby bylo v jejich životě a zemi „drahé“ a vzácné. V tomto smyslu se o „vzácném Hospodinově slově“ hovoří i v 1. S 3,1. V této souvislosti je míněno odpadnutí od pravé cesty v době Izraele. Bylo to také období, kdy se v kněžské a chrámové službě začínala uplatňovat korupce. Šlo o dobu, kdy Boží lid nebyl dostatečně vyučován v Božím zákoně a náboženském životě. V tomto smyslu by uvedené okolnosti mohly být považovány také za paralelu pro období 3. pečeti. Je-li tedy v obraze 3. pečeti oznámeno, že pšenice a ječmen budou tak drahé, na základě všech úvah, které jsme zde právě uvedli, můžeme v této pečeti zcela jistě rozpoznat toto dvojznačné naplnění období doslovného a duchovního sucha. Takováto období čekají lidi, národy a celý svět, když se k Božímu slovu obrátí zády a zavrhnou je. Černého koně tedy můžeme vnímat jako obraz pro vymizení pravdy a potlačování Božího slova, ale také jako znamení pro důsledky těchto skutečností, které se projeví v obdobích hladu a bídy. „Olej a víno však nech!“ Jaký význam se skrývá za tímto výrokem? Olej a víno se v přírodě sklízí později než obilí! Za tímto výrokem by se mohla skrývat následující myšlenka: Ohlášený „hladomor“ by neměl být úplný! Nemělo by být poškozeno nebo odňato vše, co slouží lidem k „životu“! Olej je v Bibli obvykle obrazem Ducha svatého. S vínem se setkáváme jako se symbolem Ježíšovy krve.

Za 4,1-6 Mt 26,27.28

Oleji a vínu se nemá škodit. To znamená: Když už je člověku odňato Boží slovo, přece jen nelze zabránit působení Ducha svatého a odpouštění hříchů skrze Ježíšovu krev. Druhá možnost pro výklad oleje a vína Je zajímavé, že E. G. Whiteová vidí v oleji a vínu také obraz věřících lidí, kteří jsou vykoupeni Ježíšovou krví a znovuzrozeni a obnoveni Duchem svatým. (Z II, 232) Nemá jim být způsobena žádná škoda! Nechtěl snad Bůh svou výzvou, že oleji a vínu se nemá škodit, varovat, aby se lidé neproviňovali smrtí a pronásledováním věřících, když už je jim upřeno a odňato Boží slovo?

34

Sedm pečetí 2010

Ať už tento obraz interpretujeme jakkoli, je z něj zřejmé, že škodě, která může být způsobena Božímu slovu (pšenici a ječmenu), Bůh nebrání. Navzdory této situaci se však přece jen chce postarat o to, aby lidem nebyly odňaty víra a vykoupení skrze Ježíšovu krev. (Viz také Mt 10,28) Kdyby se však lidé navzdory Božímu varování provinili smrtí a pronásledováním věřících, museli by samozřejmě počítat s Božím soudem. Historické naplnění 3. pečeti Třetí pečeť tedy popisuje především odpadnutí od čistého evangelia, které začalo sice již v 1. stol. (Ga 1,6-9; 2. Tm 2,16-18), ale poprvé vyvrcholilo teprve ve 4. – 5. stol. pod vlivem „konstantinovské státní církve“. Od té doby pokračovalo odpadnutí dál a dál a přetrvává až dodnes. Větší a pokročilejší odpadnutí je prorokováno Danielem a apoštolem Pavlem pro dobu konce! (Da 7,25; Da 8,12; Sk 20,29-30; 2. Te 2,7) Jak vypadalo toto odpadnutí zcela konkrétně v dějinách církve?

POSTUP ODPADNUTÍ V DĚJINÁCH CÍRKVE kolem r. 60-200 200 250 364 375 400 432 530

Sk 15; Ga 1 Rozepře ohledně víry, skutků a zákona bludná učení a pochybnosti o vzkříšení a druhém příchodu pochybnosti a bludná učení o Ježíšově božství rozepře ohledně Ježíšovy přirozenosti a trojjedinosti! Začínají se křtít děti Začíná se křtít kropením Změna svěcení soboty na svěcení neděle (Laodicejský koncil) Počátek uctívání svatých a obrazů Počátek modliteb za mrtvé Počátek uctívání Marie (v Efezu – Boží Matka) Víra v nesmrtelnost duše

538

Počátek papežství!

600 800 1000 1055 1074 1076 1090 1100 1215 1234 1264

Latinská bohoslužba Poslední pomazání Kanonizace svatých Učení o odpustcích Celibát kněží Neomylnost církevní tradice Zavedení růžence Kanonizace mše Oficiální ušní zpověď Zákaz Bible a její pálení papežem Řehořem IX. Pozvedání kalicha při večeři Páně 35

1274 1439 1483 1513

Biřmování Oficiální učení o očistci a pekle Počátek víry v neposkvrněné Mariino početí Dogma o nesmrtelnosti

Další odpadnutí po období reformace 1540 1546 1563 1854 1870 1950

Založení jezuitského řádu zaměřeného proti reformaci Písmo a tradice jako základ víry církve Dogma o odpustcích (Tridentský koncil) Dogma o neposkvrněném početí Neomylnost papeže Dogma o tělesném nanebevzetí Marie

Navzdory tomuto odpadnutí od doby reformace existuje dnes spojení protestantů a katolíků! (Ekumena!) 31. 10. 1999 Konsenzus v učení o ospravedlnění 1960-1965

2. vatikánský koncil se svými „inovacemi“ a úpravami ve snaze přizpůsobit se nové době!

Odpadnutí po reformaci a po koncilu v obou církvích 1. Převzetí jezuitského výkladu Daniele a Zjevení (preterismus a futurismus) Na papežství už by se nemělo pohlížet jako na antikrista 2. Moderní biblická kritika v novodobé teologii Bible je člověkem vytvořené dílo Popření zázraků v Bibli Zduchovnění vzkříšení a Ježíšova druhého příchodu Popření stvoření v 6 dnech; evoluční teorie uznána protestanty a katolíky

Evoluční teorie, jak ji dnes chápe moderní teologie „Církev dnes dala volný průchod biblickému výzkumu. To znamená, že pokud se bez námitek vědecky zjistí, že nějaká kniha, např. kniha Jonáš nebo Jób, nemůže být historickým vyprávěním, nýbrž obrazným vyjádřením určité pravdy, pak je na věřícím, zda se k tomuto modernímu vysvětlení Písma přikloní. V tomto směru toho již odborníci také hodně vykonali, ale je to obtížná a zodpovědná práce. Mohou nám to objasnit některé příklady… Dříve panovaly představy, že Bůh skutečně stvořil svět v šesti dnech, že stvořil tělo Adama z hlíny a pak mu vdechl duši, že Evu stvořil z žebra jejího muže atd. Dnes říkáme, že toto nemůže být smyslem těchto poselství, protože zaručené výsledky přírodní vědy učí něco jiného. Svět nebyl stvořen v šesti dnech, nýbrž během milionů let; k tomu, čím je dnes, se vyvinul během nepředstavitelně dlouhých časových údobí. Dnes již nelze popřít, že se tělo člověka vyvinulo ze živočišného organismu. Samozřejmě trváme na tom, že duše člověka byla stvořena Bohem. To však nijak neodporuje biblické pravdě, která se jen snaží říct, že

36

Sedm pečetí 2010

Bůh stvořil svět a člověka. O čase nám neříká nic. Dnes se domníváme, že první člověk se objevil asi před šesti sty tisíci lety. Nevíme, jak vypadal. Prvopočátky člověka jsou pro nás zahaleny tajuplnou temnotou. Stačí nám však, když víme, že jsme dětmi milující Boží péče. Existují jistě ještě velké problémy, na které sotva dokážeme odpovědět. Takto se nás asi dotýká otázka, zda byl na počátku jeden jediný lidský pár, nebo zda k přechodu ze zvířecí říše k člověku došlo u většího počtu lidských párů, či dokonce u celého kmene.

(„DAS KONZIL UND DU“ Was jeder Katholik vom neuen Weg der Kirche wissen sollte [„KONCIL A TY“ Co by měl každý katolík vědět o nové cestě církve.]. Franz Jantsch, s. 123 + s. 125

Další pravdy, které církev v průběhu dějin pošlapala • • • • • • • • •

Popření všeobecného kněžství (misie je pouze věcí kléru) Upuštění od zákonů o čistém a nečistém (je dovoleno jíst všechno!) Je dovolen alkohol, a to dokonce i při „večeři Páně“ (přijímání) Je dovoleno kouřit (kouří dokonce i duchovní) Již se nedávají desátky, ale odevzdává se 2 % církevní daň Je dovolena jakákoli móda (jsou dovoleny jakékoli šaty, jakékoli šperky a jakýkoli luxus!) Jsou dovoleny předmanželské poměry Je dovolena, obhajována a požehnána homosexualita (a to dokonce i mezi kněžími!) Jsou dovoleny jakékoli světské zábavy (tanec, diskotéky, kino, televize, video, braková literatura, porno…)



Toto vše jsou věci, které vymysleli především křesťané, kteří je také v celém světě nabízejí a propagují! Stejně jako křesťané všech vyznání však musíme strpět otázku: Do jaké míry se toto odpadnutí projevuje i v našich vlastních řadách a v mém vlastním životě? Podle 2. Te 2,3-11 a Zj 18,2.3 dosáhne však toto odpadnutí od pravdy svého absolutního vrcholu teprve krátce před 2. PJK. Projeví se ve zvláštním propojení církve a státu, v rámci kterého budou církev a stát společně usilovat o legislativu ve prospěch falešného dne odpočinku, neděle, čímž uvrhnou Boží věrný lid do velkého soužení. V této době se také s konečnou platností naplní to, co je napsáno v Ámosovi 8,11! „Hle, přicházejí dny, praví panovník Hospodin, kdy na zem pošlu hlad – ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, ale po slyšení Hospodinových slov.“ Ez 7,25.26: „Přichází děs! Budou hledat pokoj – zbytečně! Valí se pohroma za pohromou, zlá zpráva jedna za druhou. Od proroka se budou dožadovat vidění a skončí vyučování od kněží i rady od starších.“ Z tohoto pohledu jede i černý kůň se svým jezdcem stále ještě dál, až dorazí na konec při 2. PJK. Logickým důsledkem odpadnutí, bludu a potlačování pravdy a Božího Slova může být jen bída, zkáza a smrt. To bude nyní vylíčeno ve 4. pečeti. Než tedy v odpadnutí na konci časů dospěje ke svému vrcholu a závěru také 3. pečeť, objeví se ještě čtvrtý jezdec, který se rovněž paralelně ke třem předchozím jezdcům vydá na svou jízdu světovými dějinami. Jeho dílo a působení jsou popsány v obraze 4. pečeti.

37

4. PEČEŤ (Zj 6,7.8) „Když otevřel čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: ‚Pojď!‘ A hle, spatřil jsem koně mrtvolně bledého a jméno toho, který na něm seděl, bylo Smrt a za ním šlo Záhrobí. Byla jim dána moc nad čtvrtinou země, aby zabíjeli mečem, hladem, morem a divokými šelmami.“

Mrtvolně bledý kůň a jeho jezdec V tradičním adventistickém výkladu je tato pečeť chápána jako obraz velkého středověkého pronásledování církve. Ale i zde bychom si měli položit otázku, který obraz by měl v popisu této pečeti představovat církev? Mrtvolně bledý kůň ani jeho jezdec to být nemůže, protože není pronásledován. Spíše vystupuje jako vlastní ničitel. O tomto jezdci je řečeno, že mu byla dána moc nad čtvrtinou země, aby zabíjel. Měla by snad být čtvrtina země obrazem církve? I zde máme při výkladu tentýž problém jako s rudým koněm, který odnímá zemi mír. Jakými biblickými důvody bychom mohli podpořit výklad, že čtvrtinou země je míněna církev? Nejde snad i zde spíše o událost globálnějšího rázu, která se netýká v první řadě Boží církve, ale hlavně nevěřícího světa, který odpadl od Boha? Na základě těchto úvah nemohu ve čtvrté pečeti vidět v první řadě nebo pouze pronásledování křesťanů, resp. jen úděl církve, jak to často bývá interpretováno v našich výkladech! Všechny uvedené soudy se šířily víc a více, a to mnohem dále než jen v rámci křesťanství a křesťanského světa. Zasáhly mnohé národy v minulých dějinách a zasahují je také přítomnosti. Není těžké vidět v mrtvolně bledém koni logický důsledek zavržení a překroucení božské pravdy právě tak, jako neposlušnosti Božích přikázání. Jsou to prokletí, která musí postihnout lidstvo, jež nechce poslouchat Boží hlas. Tato prokletí jsou oznámena již v 5M 28. (Srovnej také Ez 14,12-23; Jr 15,2-4; 3M 26,20-26.) „Meč, hlad a smrt“ nejsou tedy události, které by se objevovaly teprve od středověku. A přesto je ve 4. pečeti myšlena zcela jistě tato doba, do které kvůli stále divočejšímu lidstvu (divoké šelmy – 1. K 15,32) spadá vlastní počátek nouze, bídy, smrti a válek. Přitom je pozoruhodné, že tyto poměry vyvolal tehdejší převážně křesťanský svět, zároveň však s sebou do společného utrpení strhl i odpadlý křesťanský svět. „Meč, hlad, smrt a divoké šelmy“ jsou nástroje Božího trestu, a to nikoli pro věřící, ale pro nevěřící a odpadlíky! Proto zde nemohu vidět především pronásledování křesťanů, příp. pouze úděl církve!

Zásadní zjištění, k němuž dospějeme při podrobnějším zamyšlení nad 4 jezdci V prvních čtyřech jezdcích můžeme rozpoznat velmi logický průběh událostí. Představuje-li první jezdec zvěstování evangelia, které většina lidí již od počátku zavrhla, pak to má za následek nepokoje a války mezi lidmi, což je vylíčeno ve 2. pečeti prostřednictvím rudého koně. V obraze černého koně se pak samo prvotní křesťanství opět odchýlí od evangelia pokoje, které nejprve přijalo, a začne jednat proti svému nejlepšímu přesvědčení. Potom lze očekávat, že důsledky budou ještě

38

Sedm pečetí 2010

dramatičtější než při pouhém odmítnutí evangelia. Tato stupňující se dramatičnost Božích soudů je velmi jasně popsána v obraze mrtvolně bledého koně. Před Bohem není nic horšího než nejprve přijmout pravdu a pak od ní odpadnout. Takoví lidé budou souzeni přísněji než ti, kteří ji nikdy neslyšeli nebo ji nikdy nepřijali, přestože jim byla nabídnuta. To již také můžeme vidět v minulých dějinách, v historickém naplnění 4. pečeti.

Historické naplnění 4. pečeti Od doby středověku, kdy došlo k odpadnutí v křesťanství a křesťanském světě, se „smrt, peklo, hlad a meč“ stále více stupňovaly. Osobně bych v případě těchto obrazů pomýšlel zejména na celé dějiny a těžké období tureckých výbojů, které uvrhly východní, dříve křesťanskou Evropu na celá staletí do strachu, hrůzy a veliké zkázy. Celé dějiny tureckých bitev lze jistě považovat za zcela mimořádný způsob výchovy a Boží soud, který byl reakcí na staletí trvající odpadnutí v křesťanství. Jezdec na mrtvolně bledém koni by mohl jako velmi výstižný obraz jezdeckých hord přinášejících smrt a zkázu představovat tuto moc přicházející z východu. Naproti tomu nastává také období Francouzské revoluce s Napoleonovými dobyvačnými taženími, které je částečně zaměřeno dokonce i proti Turkům. Francouzská revoluce se tu a tam silně obracela i proti turecké moci. Nemělo by nám přijít zatěžko spatřovat i v této revoluci moc, kterou Bůh použil k tomu, aby na jedné straně zasadil smrtelnou ránu turecké moci za její příliš brutální jednání s východním, křesťanským světem a na druhé straně aby způsobil „smrtelné zranění“ také papežství a s ním spojeným vládcům a říším Západu. (Zj 13,3) Při uvažování nad 4. pečetí si můžeme připomenout i pády monarchií, které začínají zhruba v tomto období Francouzské revoluce. Kolik smrti, hladu a bojů přinesly tyto události zejména odpadlému křesťanskému světu v západní Evropě, kde křesťanství a „křesťanské“ národy vykonávaly svou brutální vládu! Zanedlouho po ničivé zkáze způsobené Turky a po pádu monarchií dopadl další strašlivý „soud“ v podobě 1. světové války s přibližně 15 miliony mrtvými a hned poté také 2. světové války s více než 50 miliony mrtvými. Obě tyto války dovedly smrt, peklo, hlad a meč k jejich prvnímu vyvrcholení především v dějinách odpadlého křesťanského světa. Nemohla být všemi těmito válečnými událostmi myšlena ona „1/4“ zabitých lidí, o níž je řeč ve 4. pečeti? (Zj 6,8) Nikdo z  nás však nebude souhlasit s  tím, že by mrtvolně bledý jezdec zatím ze světové scény zmizel. Uvažme, že dnes každým rokem pouze hlady zahyne téměř tolik lidí, kolik si jich na obětech vyžádala celá 2. světová válka (54 milionů lidí). A to ani nemluvíme o lidech, kteří jsou průběžně zabíjeni v důsledku válek, terorismu, dopravních nehod, alkoholu, drog, epidemií, nemocí a přírodních katastrof. Tyto skutečnosti jsou koneckonců dopadem lidské bezbožnosti. (Iz 24,5.6) Z hlediska této interpretace je i mrtvolně bledý kůň stále ještě na cestě, dokud i on při 2. PJK nedojede ke svému konci. Předtím se však „meč, hlad a smrt“ budou ještě stupňovat. • V největším soužení krátce před Ježíšovým příchodem. (Da 12,1; Mt 24,21.22) • Dokud v době 6. troubení nebude pobita 1/3 všech lidí. (Zj 9,15-19) • Dokud v 7 ranách mnozí nezahynou a dokud nakonec v 7. ráně nebudou 2. PJK zničeni všichni bezbožní lidé. (Zj 6,14-17; 16,17-21) E. G. Whiteová k tomu říká: „Jak dny plynou, je stále patrnější, že na svět dopadají Boží soudy. Prostřednictvím požárů, povodní a

39

zemětřesení varuje Bůh obyvatele této země před svým brzkým příchodem. Blíží se doba, kdy v dějinách světa nastane veliká krize a kdy bude s velikým napětím a nevýslovnými obavami sledováno každé hnutí v Boží vládě. Pak budou rychle za sebou následovat Boží soudy – požáry, povodně a zemětřesení společně s válkami a krveproléváním.“ (9T 97.1) „Brzy dojde mezi národy k velkým nepokojům – nepokojům, které neustanou, dokud Ježíš nepřijde. Musíme se k sobě přimknout tak jako nikdy předtím a musíme sloužit tomu, který připravil svůj trůn v nebesích a jehož království vládne všemu. Bůh svůj lid neopustil a naše síla spočívá v tom, že ho neopustíme. Boží soudy dopadají na zemi. Války a zvěsti o válkách, zkáza v podobě požárů a záplav jasně říkají, že doba soužení, která se má stupňovat až do konce, stojí těsně přede dveřmi.“ (RH, 24. listopadu 1904, odst. 7 a 8) „Čtyři mocní andělé stále ještě zadržují čtyři zemské větry. Ještě není dovoleno, aby hrozná zkáza vypukla v  plné míře. Nehody na zemi a na moři; neustále rostoucí ztráty na životech v  důsledku bouří, nečasů, železničních neštěstí, požárů; strašlivé záplavy, zemětřesení a vichřice budou burcovat národy k jedné smrtonosné bitvě, zatímco andělé budou držet čtyři větry a bránit běsnění hrozné satanovy moci, dokud nebudou Boží služebníci zapečetěni na svých čelech.“ (ML 308.2) V tomto smyslu můžeme mrtvolně bledého koně a jeho zhoubné působení rozpoznat i v naší době a ve vzdálenější budoucnosti. Tento pohled na neustálé přibývání pohrom v budoucnosti by měl podtrhnout ještě další citát E. G. Whiteové. „Těsně předtím, než jsme do ní [doby soužení] vstoupili, dostali jsme všichni pečeť živého Boha. Pak jsem viděla, jak čtyři andělé pustili čtyři větry. A viděla jsem hlad, mor a meč, národ povstal proti národu a celý svět byl uvržen ve zmatek.“ (Mar 243.4) V knize EW si přečti s. 33-38, kde je napsáno něco podobného. Zde velmi jasně vidíme, že výrazy, které jsou zmíněny ve 4. pečeti, dává E. G. Whiteová do souvislosti nejen s událostmi v minulosti, ale také v přítomnosti a v budoucnosti. Je pozoruhodné, že v  následujícím citátu dává E. G. Whiteová pečeti, troubení a rány do souvislosti s událostmi, které z hlediska její doby leží nejen v minulosti, ale teprve v budoucnosti. „Nic nebylo porušeno. Bůh nás zachoval a jeho jméno bude oslaveno. Já jsem však byla hluboce dojata. Ve své mysli jsem si představovala, jaké to nejspíš bude v době, kdy Hospodin mocným hlasem přikáže svým andělům: ‚Vyjděte a vylijte nádoby Božího hněvu na zemi‘ (Zj 16,1). Tvá pravá ruka, ó Bože, roztříští tvé nepřátele na kusy. Zjevení 6 a 7 jsou plné významu. Boží zjevené soudy jsou hrozné. Sedm andělů stálo před Bohem a čekali, až dostanou příkaz. Bylo jim dáno sedm polnic. Bůh se vydal potrestat obyvatele země za jejich nepravost a země měla odhalit svou krev a již nesměla přikrývat své zavražděné. Uveď popis ze Zjevení 6. Až dopadnou na zemi Boží rány, budou na bezbožné padat kroupy těžké asi jako cent.“ (15MR 219.1.2, 220.1) Nezavrhneme-li prorockého ducha, pak bude s tímto citátem už jen stěží možné, abychom neměli velké problémy s  chápáním pečetí pouze jako událostí týkajících se minulosti, a zejména také s  chápáním 7 troubení výhradně jako událostí v dějinách před rokem 1844. Podle mého názoru lze tento citát správně pochopit jedině tehdy, když budeme pečeti vnímat jako průběžný vývoj v dějinách, a to až do konce, a když v troubeních uvidíme předchůdce posledních ran, jak jsem se již pokusil ukázat ve studiích 7 troubení. Nyní se věnujme 5. pečeti, která opouští symboliku jezdců a zabývá se zcela jinými oblastmi dění.

40

Sedm pečetí 2010

5. PEČEŤ (Zj 6,9-11) „Když otevřel pátou pečeť, viděl jsem pod oltářem duše zavražděných pro Boží slovo a pro svědectví, jehož se drželi. Hlasitě volali: ‚Jak dlouho ještě, Pane, ty svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat obyvatele země za naši krev?‘ Tu bylo každému z nich dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, ať odpočívají ještě krátký čas, dokud se nenaplní také počet jejich spoluslužebníků, jejich bratrů, kteří mají být zabiti tak jako oni.“

Duše pod oltářem Zatímco první 4 pečeti tvoří určitý celek (4 koně), nyní dochází v líčení dalších pečetí ke zlomu! „Duše pod oltářem“, které jsou obrazem mučedníků zabitých v celých dějinách lidstva od doby Ábela (Gn 4,8-10), a jistě také zejména v době předchozích čtyř pečetí, volají po pomstě a soudu. Zde máme ostatně také jediný přímý odkaz na to, že se v době událostí popsaných v pečetích musí jednat i o pronásledování věřících. Tak tomu v dějinách bylo vždy. Od doby Říma vedly téměř všechny národy, které nejprve válčily mezi sebou, aby dosáhly svrchovanosti, také válku proti věřícím. Přesně to bude na konci dělat i poslední šelma či říše. (Zj 17,12-14; Zj 12,17) Proto doba mučednictví pro věřící ještě neskončila. (Mt 24,9.10; Zj 20,4) E. G. Whiteová v knize Maranatha na s. 199 říká: „Tyto dvě armády budou stát odděleně od sebe a budou se od sebe lišit. Tento rozdíl bude tak výrazný, že mnozí, kteří budou přesvědčeni o pravdě, přejdou na stranu lidu zachovávajícího Boží přikázání… Výnosem, kterým bude v rozporu s Božím zákonem prosazeno papežství, se náš národ [Spojené státy] zcela odloučí od spravedlnosti… Až se toto velkolepé dílo odehraje v bitvě, která bude předcházet poslednímu závěrečnému konfliktu, mnozí budou uvězněni, mnozí budou prchat z velkých a malých měst, aby si zachránili život, a mnozí se stanou mučedníky pro Krista, protože se budou zastávat pravdy.“ (Mar 199.2.3) Od první vraždy věřícího člověka volá krev všech nevinně zabitých lidí a především také krev proroků v jistém smyslu do nebe. Bible o nich říká, že byli všichni nespravedlivě zabiti pro svou víru a pro Boží slovo. Myslíme přitom i na Jana Křtitele, který byl nespravedlivě sťat během jedné narozeninové oslavy, protože káral mravy krále Heroda. Stalo se mu tak na žádost dcery druhé Herodovy manželky, kterou král nezákonně přebral svému bratrovi. I tato krev a krev všech, kteří pak byli v době po Janovi a po Ježíšovi v průběhu všech staletí násilně a nevinně zabiti pro svou víru, volá až dodnes do nebe. To však také znamená, že naděje stále trvá, že Bůh tyto události nepřejde bez povšimnutí. Viníci Kdo vlastně zabil duše, jejichž krev volá v 5. pečeti zpod oltáře do nebe? Kdo se provinil a kdo je stále ještě vinen jejich krví? Co nám o tom říkají biblické dějiny? V zásadě to byli vždy bezbožní a nevěřící lidé, odmítající činit pokání, kteří měli pocit, že je spravedliví obtěžují a kárají. Nelíbilo se jim, že jim vytýkají jejich hříchy a bludy, jimž věří, a že se je snaží napomínat kvůli jejich upadající morálce a bezbožnosti. Většina mučedníků v dějinách byla nenáviděna, pronásledována a zabita právě takovými lidmi, kteří byli sami velmi zbožní a kteří se domnívali, že všichni lidé musí věřit tak, jak věří a požadují oni. Ve starozákonní době až do doby Ježíšovy a apoštolů byli proroky a později apoštoly napomínáni duchovní vůdcové vyvoleného izraelského národa. Proroci a apoštolové pak byli nenáviděni, pronásledováni a zabíjeni.

41

Sám Ježíš odhalil tyto viníky, když v Matoušovi 23 pronesl svou slavnou řeč o trestu, který dopadne na zákoníky a farizeje. Řekl: „Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, stavíte hroby prorokům, zdobíte náhrobky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom žili za dnů našich otců, neprolévali bychom s nimi krev proroků.‘ Tím sami sebe usvědčujete jako syny těch, kdo vraždili proroky. Dovršte tedy dílo svých otců! Hadi! Plemeno zmijí! Jak byste mohli uniknout pekelnému trestu? Pohleďte, proto k vám posílám proroky, mudrce a učitele Písma. Vy některé zabijete a ukřižujete, jiné budete bičovat ve svých shromážděních a pronásledovat je od města k městu. Tak na vás padne veškerá spravedlivá krev prolitá na zemi – od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Berechiášova, kterého jste zavraždili mezi svatyní a oltářem. Amen, říkám vám, že to všechno padne na toto pokolení!“ (Mt 23,29-36) V tomto líčení plném výčitek si lze všimnout, jak se Ježíš dotýká i myšlenky pomsty a soudu s ohledem na krev nevinných. Tutéž myšlenku nacházíme také v podobenství o zlých vinařích v Matoušovi 21, kde Ježíš rovněž odpovídá na otázku týkající se viníků, kteří se na vinici pustili do Božích služebníků. Tyto služebníky poslal Bůh na svou vinici v Izraeli, aby převzali úrodu, která již dlouho měla být odevzdána. Ježíš o nich řekl: „Jednoho ztloukli, jiného zabili a dalšího kamenovali. Poslal tedy ještě jiné služebníky, více než předtím, a těm udělali totéž.“ Na tomto místě však Ježíšovo podobenství ještě nekončí. Zmiňuje se v této souvislosti i o svém vlastním osudu a o své vlastní krvi, která na něm byla dokonce na jeho vlastní vinici nevinně prolita. Svého Otce přitom nechává v tomto podobenství doufat, že jeho Syna se tito zlí vinaři zaleknou, a nepřipraví mu stejný osud, jaký připravili prorokům. „Když ale vinaři toho syna uviděli, řekli si: ‚Tohle je dědic. Pojďme ho zabít a zmocnit se dědictví!‘ Chopili se ho, vyvlekli z vinice ven a zabili.“ Zde bychom si také mohli položit otázku, do jaké míry volá zde v 5. pečeti po pomstě také Ježíšova krev a do jaké míry bude jednou pomstěna i tato krev? Tato myšlenka je možná pro leckterého čtenáře těchto řádků naprosto cizí, vezmeme-li v úvahu, že jsme jako křesťané zvyklí věřit tomu, že Ježíšova krev musela být bezpodmínečně prolita. Vždyť přece byla nezbytná k vykoupení lidí a snad ji k tomu Bůh dokonce i předurčil. Ale kdyby tomu tak opravdu bylo a kdyby bez Ježíšovy krve, kterou ve své nenávisti a zaslepenosti nevinně prolili krutí, nekajícní a zbožní lidé, nikdo nemohl být zachráněn a nikdo nemohl u Boha získat odpuštění hříchů, pak by otázka, proč by Bůh vlastně měl tuto krev mstít, byla zcela na místě. Kromě toho Ježíš hovořil i o tom, že svou krev přece za spasení lidí prolil z vlastní vůle a že dal svůj život jako výkupné zcela dobrovolně. Proč se tedy za tuto krev ještě mstít? Nemohlo by se stát, že bychom zde jako křesťané ještě měli něco lépe pochopit a důkladněji vyčíst z Bible? Biblické zprávy nám přece jasně říkají, kdo je zodpovědný za Ježíšovu krev a kdo se na něm provinil. I přesto, že Ježíš skutečně řekl, že mu nikdo nemůže vzít život, nýbrž že ho dá sám od sebe, měli bychom správně pochopit, co tím myslel a co ne. Ježíš tím chtěl říci jen to, že není v moci žádného člověka, aby mu vzal život, pokud on sám nebude chtít nebo pokud sám nedopustí, aby byl o něj připraven lidskou rukou. Na druhé straně však ve všech možných souvislostech řekl, kdo je za jeho smrt, resp. za jeho vraždu, zodpovědný a kdo za ni také bude volán k zodpovědnosti. Sám Ježíš opakovaně hovořil o úmyslu Židů připravit ho (násilným způsobem) o život. Mt 21,38; 22,7; 16,21; 17,23; 20,19; J 5,18; 7,19; 8,37.40.53; 10,31; 11,53; Mt 16,21; 17,22; I andělé po vzkříšení hovořili o smrti, kterou Ježíšovi způsobili Židé. L 24,5-7

42

Sedm pečetí 2010

Ježíšovu smrt, resp. vraždu, dokládají zcela jasně i následující biblické texty! Sk 2,23; 3,13-18; 7,51-53; 10,36-43; 13,26-38; 1. Te 2,15; 1. Pt 3,18 Ježíš přirovnává své utrpení a svou smrt ke kalichu, který dají zlovolní lidé vypít i jeho učedníkům, a ke křtu, který i oni budou muset snašet kvůli tomu, jak s nimi lidé budou jednat. Mt 24,9; Mk 10,40-45 Ve všech prorockých textech Starého zákona je smrt Mesiáše popsána jako zločin, který na něm bude spáchán, nikoli jako výslovná Boží vůle. Daniel 9,26 hovoří o zahlazení Mesiáše (ekumen. překlad). To není vyjádření, které se používá pro bohulibou oběť podle Boží vůle. Ve Starém zákoně sám Bůh přikazoval, kdy má být někdo z jeho lidu vyhlazen nebo za jakých podmínek musí lidé počítat s tím, že je i sám Bůh může vyhladit. Zde je několik textů, z nichž je zřejmé, kdy a za jakých podmínek měl, nebo dokonce musel být člověk podle Boží vůle z Izraele vyhlazen: Viz Gn 17,14; Ex 12,15.19; 30,33.38; 31,14; Lv 7,20.21.25.27; 17,4.9.10.14; 18,29; 19,8; 20,3.5.6.17.18; 22,3; 23,29; Nu 9,13; 15,30.31; 19,13.20 Že se nic z toho na Mesiáše nevztahuje? Proč by pak měl být bezpodmínečně vyhlazen lidskou rukou? Takovéto nezákonné vyhlazení přece nikdy nemohlo být Bohem vyžadovanou a bohulibou obětí za hříchy lidu, kterou měl Mesiáš přinést Bohu, aby pak mohl v nebi právoplatně vykonávat kněžskou službu a službu smíření. Neměli bychom být obezřetní v tom, jakým způsobem představujeme Ježíšovu smrt? Iz 53 popisuje smrt Mesiáše jako násilný čin, jímž byl potupen a pohaněn od svého vlastního lidu, nikoli jako událost, která byla pro vykoupení jeho lidu nezbytná! Proč by měl Izrael nejprve svého vlastního Vykupitele nenávidět, vysmívat se mu, bít ho, mučit a zabít, jak je to popsáno v tomto proroctví, aby teprve potom získal skrze jeho nevinně prolitou krev odpuštění a vykoupení? Proroctví o utrpení a smrti Hospodinova služebníka přece nebyla Bohem dána proto, aby Židé věděli, jak mají svého Mesiáše trýznit, až přijde. Nemohlo by tomu být tak, že jim byla dána proto, aby byli skrze poselství Iz 53 varováni, že s tím, kterého jim Bůh z nebe pošle, aby je přivedl k víře, obrácení, poslušnosti a k životu v souladu s jejich Spasitelem a Zachráncem, nemají takto nakládat? Jedině tak přece mohli od Boha získat odpuštění, vykoupení z hříchů a smrti a jistotu věčného života. Ani žalm 22 nelíčí útrapy Mesiáše ve smyslu bohulibé události podle Boží vůle, ale jako jednání se spravedlivým člověkem, které je v rozporu s veškerou lidskou důstojností! Nikdy přece nemohlo být Boží vůlí, aby Boží vyvolený národ a především jeho duchovní vůdcové nakonec jednali se svým Mesiášem a Zachráncem, kterého toužebně očekávali, který jim činil jen dobro a který je chtěl osvobodit od všeho zlého, tak, jak to bylo zapsáno v tomto žalmu. Ani tento žalm jistě David nenapsal proto, aby se naplnil právě na Mesiášovi. Neměl snad takový popis jednání s nevinným a spravedlivým člověkem, jakým Ježíš byl, spíše varovat toho, kdo tyto žalmy četl a kdo se je modlil, aby s NÍM nikdy neudělal to, co bylo v těchto žalmech již po staletí zapsáno? Bůh samozřejmě věděl, že jeho lid navzdory všemu právě tohle se svým vlastním Vykupitelem udělá. A přece Bůh dopustil, aby se tohle všechno jeho Synovi stalo. I Ježíš dovolil, aby ho všechny toto nespravedlivé útrapy a smrt potkaly. Věděl totiž, že mnozí lidé přijdou k rozumu a pochopí, že se ke svému Vykupiteli nezachovali správně, právě díky jeho příkladu pokorného utrpení. Mnozí teprve na základě zázraku vzkříšení poznají, že Ježíš byl skutečně Mesiášem a Božím Synem, kterému měli věřit a kterého měli poslouchat. A tak i přesto, že všichni tito zatvrzelí lidé Ježíše odmítli, chtěl jim Bůh ve své lásce a milosti dát ještě

43

jednu další šanci, aby v něj uvěřili, následovali ho a prožívali s ním svůj život, protože jedině tak mohli získat odpuštění a vykoupení ze svých hříchů a věčný život. A skutečně tomu posléze bylo tak, že mnozí byli teprve po Ježíšově vzkříšení pod vlivem kázání apoštolů ochotni uznat svou hříšnost a své chyby, činit pokání a následovat Ježíše. Z tohoto pohledu pak mohli právem říct, že byli nakonec vykoupeni a mohli získat odpuštění svých hříchů skrze Ježíšovu smrt a krev, kterou se ve své zaslepenosti částečně provinili. A všichni lidé, kteří se od té doby dozvěděli a stále ještě dozvídají o nespravedlivé a potupné události kolem kříže, poznali, co byl Ježíš ve své lásce, trpělivosti a ochotě odpouštět odhodlán pro lidi udělat. Mnozí z nich se právě proto naučili milovat Ježíše a Boha a byli a jsou ještě i dnes ochotni, prožívat svůj život s Bohem. A kdyby to muselo být, byli by pro něj a pro jeho slovo ochotni podstoupit i smrt a dopustit, aby s nimi bezbožní a nevěřící lidé zacházeli podobně jako tehdy s Ježíšem. Pomstí se jednou Bůh takovým lidem za všechno, co tehdy Ježíšovi udělali, stejně jako jednou dojde k pomstě a soudu za všechny nevinně zabité lidi, po kterém volají duše zpod oltáře v 5. pečeti? Volá skutečně i Ježíšova krev po pomstě? Opravdu se jednou Bůh pomstí na lidech? (Iz 59,16-18) V následujících textech píše Ellen G. Whiteová o takovéto pomstě jak na těch, kteří zabíjeli mučedníky, tak na těch, kteří zavraždili Ježíše: „Obracím se na všechny, kteří se s cílem uskutečnit rozhodující reformu a pak již navždy pokorně chodit s Bohem sjednotili v jednání, které je v zásadě špatné. Svět by měl být brzy souzen. Spravedlivý Bůh musí pomstít smrt svého Syna. I dnes si lidé volí Barabáše a říkají: ‚Ukřižuj Krista.‘ Budou to dělat i v případě jeho svatých. Budou jednat stejně jako židovští kněží a přední mužové s Kristem. On, Boží Syn a nevinný člověk, byl zavražděn, protože říkal lidem pravdy, které nechtěli slyšet. A přesto byl Synem nekonečného Boha. Ti, kteří dnes pohrdají Hospodinovým zákonem a nectí jeho přikázání, přidávají se na stranu velkého odpadlíka. Hlásají hříchem zkaženému světu, že Boží zákon je neplatný a zbytečný.“ (TM 131.2, 132.1) „Ti, kteří hlásají tuto pravdu, klamou lidi a ve skutečnosti přibili Hospodinův zákon na kříž mezi dva zloděje. Jaká myšlenka! Tato země se bude muset před nepadlými světy a nebeským vesmírem zodpovídat Soudci celé země, právě tomu, kterého odsoudila a ukřižovala. Jak veliký den odplaty to bude! Je to veliký den Boží pomsty. Kristus už nestojí před Pilátovou soudnou stolicí. Pilát a Herodes a všichni, kteří se mu vysmívali, kteří ho bičovali, zavrhli a ukřižovali, pak pochopí, co to znamená pocítit hněv Beránka. Rozpoznají pravý charakter svých činů.“ (TM 132.1, 132.2) „Na čí jsme straně? Svět Krista zavrhl; nebe ho přijalo. Člověk, smrtelný člověk, odmítl Dárce života; Bůh, náš svrchovaný Vládce, ho přijal do nebe. Bůh ho vyvýšil. Člověk ho korunoval trnovou korunou; Bůh ho korunoval korunou královské vznešenosti. Všichni musíme uvažovat upřímně. Chcete, aby nad vámi vládl tento člověk, Kristus Ježíš, nebo Barabáš? Tomu, kdo zavrhne Boží milost, přináší Kristova smrt Boží hněv a soudy, nesmísené s milostí. To je hněv Beránka. Ale všem, kteří ho přijmou a uvěří v něj, je Kristova smrt nadějí a věčným životem. Bůh bez nejmenší pochybnosti povolá svět na soud, aby pomstil smrt svého jednorozeného Syna, toho, který stál před soudnou stolicí Piláta a Heroda. Tento Boží Syn je nyní u nebeského soudního dvora, kde se přimlouvá za lidi, kteří ho zavrhli. Zvolíme si cejch světa, nebo se rozhodneme, že budeme Božím odděleným, zvláštním lidem? Přijmeme ‚Takto praví Hospodin‘ místo ‚Takto praví člověk‘?“ (TM 139.2, 139.3) „Když stál Ježíš před Pilátem, římský vládce se ho snažil propustit. Přál si, aby se lid rozhodl, že osvobodí

44

Sedm pečetí 2010

Ježíše od muk, jimiž měl projít. Postavil před hlučící dav Božího Syna a zločince Barabáše a zeptal se: ‚Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, nebo Ježíše zvaného Kristus?‘ Odpověděli: ‚Barabáše!‘ Pilát jim řekl: ‚A co mám udělat s Ježíšem zvaným Kristus?‘ Všichni volali: ‚Ukřižovat!‘ Svět byl podnícen satanovou nenávistí, a když byli požádáni, aby se rozhodli mezi Božím Synem a zločincem Barabášem, vybrali si raději lupiče a vraha než Ježíše. Když davy ve své nevědomosti zavrhly Božího Syna a vybraly si místo něj lupiče a vraha, nechaly se vést klamnými úsudky vysoce postavených mužů. Pamatujme si všichni, že jsme stále ještě ve světě, kde byl zavržen a ukřižován Ježíš, Boží Syn, ve světě, na němž stále ještě lpí vina za opovržení Kristem a upřednostnění lupiče před neposkvrněným Božím Beránkem.“ (RH, 22. srpna 1893, odst. 9, 10) „Toto proroctví se naplnilo pozoruhodným způsobem. Ježíšovy následovníky postihla každá urážka, potupa a krutost, k níž mohl satan lidi poštvat. A bude se stále znovu pozoruhodným způsobem naplňovat, protože tělesný člověk má Boží zákon i nadále v nenávisti a odmítá se přizpůsobit jeho přikázáním. Dnešní svět nežije v souladu s Kristovými zásadami o nic víc než v době apoštolů. Stejná nenávist, která podnítila lidi k volání ‚Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!‘ a která rozpoutala pronásledování učedníků, stále ještě působí v neposlušných lidech. Tentýž duch posílal lidi v temném středověku do vězení, do vyhnanství a na smrt; vymyslel strastiplná muka inkvizice, naplánoval a uskutečnil krveprolití bartolomějské noci a zapálil ohně ve Smithfieldu; dodnes má na neznovuzrozené lidi stejně zhoubný vliv. Dějiny pravdy byly vždy dějinami boje mezi dobrem a zlem. Hlásání evangelia v tomto světě bylo vždy spojeno s odporem, nebezpečím, ztrátami a utrpením.“ (Poslové naděje a lásky, s. 49) „Nebudeme-li se osobně před Bohem kát z přestoupení zákona a věřit v našeho Pána Ježíše Krista, kterého svět zavrhl, pak na nás spočívá plná míra odsouzení, jež si zaslouží ti, kteří si místo Krista zvolili Barabáše. Celý svět je dnes obžalován z úmyslného zavržení a vraždy Božího Syna. Slovo svědčí o tom, že židé a pohané, králové, vládci, kazatelé, kněží a lid – všechny třídy a skupiny, které odhalují téhož ducha závisti, nenávisti, předsudků a nevěry, jaký se projevoval u těch, kdo usmrtili Božího Syna – by se zachovali stejně jako Židé a lidé v Kristově době, kdyby se jim k tomu naskytla příležitost. Stali by se účastníky stejného ducha, který požadoval smrt Božího Syna.“ (TM 38.1) Neměli bychom se jako křesťané zamyslet někdy i nad touto negativní stránkou Ježíšovy smrti, a ne jenom stále hovořit o tom, jaké požehnání přinesla Ježíšova smrt relativně malému počtu lidí ve světových dějinách? Neušetřil by si izraelský národ již tehdy a v celé své historii a kromě něj i celý svět mnoho trápení a zkázy, kdyby byli tehdy a také v následujících dějinách přijali Mesiáše a uvěřili mu? Proč jako křesťané zapomínáme hovořit o všem, čeho by byl svět tehdy a až dodnes ušetřen, kdyby alespoň Boží lid uznal a přijal svého Vykupitele? Pavel jako obrácený a přesvědčený Ježíšův následovník o mnoho let později říká, že by tehdejší vládcové Izraele Ježíše nikdy neukřižovali, kdyby byli připraveni na to Ho uznat a následovat. Nebylo by pak možné, že by se snad ani celé dějiny vidění o pohromách a všech podobných zkázách, s nimiž jsme se setkali už jenom zde v této studii o 7 pečetích, nemusely nikdy takto odehrát? Bůh přece nemá žádné zalíbení ve smrti a zkáze v tomto světě, a už vůbec ne v tom, aby byli nevinní lidé zabíjeni jenom kvůli své spravedlnosti a kvůli pravdě! Jak jinak se tedy mohly odvíjet světové dějiny, kdyby nebyla prolita Ježíšova krev a krev všech svatých! Historické naplnění 5. pečeti Pátá pečeť by sice mohla začínat na konci středověkého pronásledování, ale poté, co skončilo dlouhé období pronásledování hugenotů ve Francii (1572 – bartolomějská noc) a mezitím nastalo určité období klidu či čekání, nastane v době krátce před 7 ranami poslední soužení pro věřící, způsobené obrazem šelmy (Zj 13,14-18) a šelmou ze Zj 17,14.

45

Z tohoto hlediska potrvá i 5. pečeť až do 2. PJK a teprve potom přijde konečná pomsta za krev mučedníků. Pozoruhodné mi v této 5. pečeti připadá i dožadování se soudu (Zj 6,10). Mohlo by se zde jednat o skrytý náznak toho, že s 5. pečetí doba soudu brzy začne? Již ve Zj 6,11 totiž Jan vidí, jak je těmto učedníkům dáno bílé roucho. Je to jasný obraz jejich definitivního prohlášení za spravedlivé. Toto se však opět může odehrát pouze při vyšetřovacím soudu, který probíhá od roku 1844, protože pak budou podle toho, co je zapsáno v knihách, konečně souzeni i mrtví věřící. Na tuto událost, která probíhá od roku 1844, poukazuje Daniel 7,10. (Da 8,14) Viz také EW, 246 (240+241) Z těchto úvah bych já osobně usoudil, že 5. pečeť tedy začíná na konci velkých pronásledování v 16. stol., přetrvává až do doby vyšetřovacího soudu a končí při 2. PJK. Proto ani 5. pečeť ještě neskončila. Mezitím už však začíná 6. pečeť.

6. PEČEŤ (Zj 6,12-17) „Když otevřel šestou pečeť, spatřil jsem, jak nastalo veliké zemětřesení. Slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc byl celý jako krev a nebeské hvězdy padaly na zem, jako když fíkovník zmítaný velkým větrem shazuje své pozdní fíky. Nebe zmizelo, jako když se zavírá kniha, a všechny hory i ostrovy se pohnuly ze svého místa. Králové země a velmoži, boháči, vojevůdci i mocní, každý otrok i každý svobodný se ukryli do jeskyní a do horských skal. Tehdy říkali horám a skalám: ‚Padněte na nás a skryjte nás před Tím, jenž sedí na trůnu, a před hněvem Beránka! Přišel ten veliký den jeho hněvu, a kdo obstojí?‘“

Kosmické události v 6. pečeti Zatímco dosavadní pečeti přinášely především smrt a zkázu (způsobené lidmi), nyní začínají své dílo zkázy kosmické přírodní jevy, čímž oznamují, že se blíží den Hospodinův. Zdá se, že mohutné přírodní úkazy jsou dalším důsledkem lidské zkaženosti. Začíná docházet k rozkladu stvoření. (Dnes jsem přesvědčen o tom, že tento rozklad je ještě podrobněji popsán v prvních 4 troubeních. a následně i v sedmi ranách.) Historické naplnění 6. pečeti podle reformační a adventistické tradice Podle tradičního protestantského výkladu, který uplatňovalo milleritské hnutí před rokem 1844 a který adventisté prokazatelně převzali i po roce 1844, je 6. pečeť dávána do souvislosti s následujícími událostmi: Lisabonské zemětřesení 1755 Zatmění Slunce a Měsíce 1780 Padání hvězd 1833 (Viz GK 308-312) Zde se nabízí otázka, zda se skutečně 6. pečeť jednorázově a s konečnou platností naplnila v těchto třech událostech, anebo zda bychom tyto události neměli chápat spíše jen jako zvláštní předehru k dalším a ještě větším kosmickým změnám. Faktem je, že tyto mimořádné události, jak nám je v tehdejší době líčí i Ellen G. Whiteová (Viz GK 308-312), nebyly v novozákonních dějinách ani v dějinách konce časů ničím jedinečným. Něco podobného se opakovalo již před touto dobou a po ní, a to částečně v ještě větším

46

Sedm pečetí 2010

rozsahu, aniž by vykladači z řad adventistů sedmého dne věnovali těmto dalším a podobným událostem v souvislosti s výkladem 6. pečeti jakoukoli zvláštní pozornost. Možná to souvisí s tím, že jsme se v tradičním výkladu 6. pečeti příliš dlouho soustředili na to, abychom v uvedených třech událostech viděli její jediné a definitivní naplnění. Měli bychom si však uvědomit, že skutečné dějiny tento výklad již dávno překonaly a že bychom udělali dobře, kdybychom dospěli k výkladu, který více odpovídá realitě.

Návrh na aktuálnější výklad 6. pečeti Na tomto místě bych rád upozornil na velmi zajímavý článek, který byl zveřejněn v časopise pro kazatele („Ministry“, září 98) a jehož autorem je adventistický teolog Dr. La Rondelle. Dr. La Rondelle se zabývá právě tímto problémem naší tradiční interpretace šesté pečeti. V uvedeném článku uvádí zajímavé příklady událostí, o nichž je zmínka v šesté pečeti. Ty se od té doby opakovaly ve větším měřítku a budou se ještě stupňovat až do 2. příchodu. Teolog La Rondelle se ve svém článku přimlouvá za aktuálnější interpretaci, která by lépe odpovídala historickým skutečnostem. Rovněž uvádí taková jména jako M. Maxwell, S. Bacciocchi a Dr. Jon Paulien, kteří již ve svých interpretacích na takovou cestu vstoupili, čímž se vzdálili tradičnímu adventistickému výkladu 6. pečeti. Dr. La Rondelle uvádí historická fakta, z nichž je patrné, že historické zprávy o částečně podobných událostech, jaké jsou popsány v 6. pečeti, máme již z doby dávno předtím a také potom. Pokud jde o lisabonské zemětřesení, v běžných statistikách máme zprávy „pouze“ o 30.000 – 100.000 mrtvých. Ellen G. Whiteová uvádí odhad 60 – 90.000 mrtvých (GK 308-309). Z vědeckých výzkumů vyplývá, že během různých zemětřesení v minulých staletích zahynulo průměrně kolem 15.000 lidí ročně. Již před lisabonským zemětřesením z roku 1755 došlo k několika zemětřesením, která byla ještě větší. Zde je několik příkladů: 1456 1556 1737 1803 1920 1923 1976 2004 2010

Neapol Čína Kalkata Tokio Kansu (Čína) Kwanto (Japonsko) Čína tsunami ve východní Asii Haiti

asi 30.000 mrtvých asi 820.000 mrtvých asi 300.000 mrtvých asi 200.000 mrtvých asi 180.000 mrtvých asi 140.000 mrtvých asi 650.000 mrtvých více než 200.000 mrtvých až 300.000 mrtvých

Toto jsou historická fakta. Pokud chceme, abychom byli s našimi výklady proroctví stále ještě bráni vážně a abychom byli považováni za informované lidi své doby, nesmíme je v našem výkladu 6. pečeti nechat bez povšimnutí. K uvedenému vývoji dnes můžeme říct, že k zemětřesením dochází ve stále kratších intervalech a že jsou rozptýlena po všech světadílech. K podobným zjištěním jako v případě zemětřesení lze z hlediska historie dojít i v případě padání hvězd.

Příklady padání hvězd v dějinách Dr. La Rondelle ve výše uvedeném článku píše, že dnes lze astronomicky dokázat, že např. padání hvězd v roce 1833 je součástí celé řady padání hvězd různé intenzity, která se opakovala každých 33 let již předtím, a to od r. 902 n. l., a k nimž od té doby, částečně v mnohem větším rozsahu, dochází! Zprávy o

47

mimořádném padání hvězd máme např. z let 1202, 1366, 1533, 1766, 1799 a 1866. V souvislosti s padáním hvězd v roce 1833 se uvádí počet 10.000 – 60.000 padajících hvězd za hodinu. V roce 1866 jich bylo přibližně 6.000 za hodinu. Z roku 1966 však máme zprávy o padání hvězd, které bylo pozorováno mezi Severní Amerikou a východem SSSR a které čítalo zhruba 1 milion padajících hvězd za hodinu. Je pozoruhodné, že ani jedna z těchto událostí nebyla žádným nadpřirozeným úkazem! Jak již dnes víme, lze je vysvětlit prostřednictvím komet, včetně jejich chvostů, které pronikají do atmosféry.

Příklady zatmění Slunce a Měsíce Přirozené vysvětlení existuje dnes podle La Rondellova článku i pro zatmění Slunce a Měsíce v roce 1780, jež jsme dali do souvislosti s 6. pečetí. Tehdy se jednalo o obrovské lesní požáry, které na delší dobu zatemnily atmosféru nad rozlehlými částmi Severní Ameriky a Kanady. Přesto pozdější zprávy hovořily o nevysvětlitelném přírodním úkazu. Tak je to citováno v knize „Velké drama věků“ na s. 310: „Téměř, ne-li zcela ojedinělý temný den z 19. května 1780 se jeví jako nejzáhadnější a dosud neobjasněný jev svého druhu… – nanejvýš podivné zatemnění celé viditelné oblohy a atmosféry v Nové Anglii.“ (Devens, „Our First Century“, s. 89) (GC88 306.1) V tomto ohledu je zajímavé, že prezident Kennedy upozornil během prezidentského volebního boje v roce 1960 na událost, která souvisela s temnotou v roce 1780. Poukázal přitom na příhodu plukovníka Davenporta, mluvčího Sněmovny reprezentantů v Connecticutu. Kennedy hovořil o tom, jak se v onen temný den dne 9. května 1780 během zasedání senátu za velmi jasného dne jako v neblahé předzvěsti zatměla obloha i nad Hartfordem. Několik poslanců se domnívalo, že nastal konec světa, a navrhovali, aby bylo zasedání okamžitě ukončeno. Tu se zvedl plukovník Davenport a řekl: „Pánové! Soudný den nastane buď teď, nebo nikdy. Pokud nenastane, neexistuje důvod, proč bychom měli zasedání přerušovat. Pokud nastane, pak bych chtěl, aby mě Pán zastihl při práci. Proto prosím, aby nám přinesli svíčky.“ Kromě toho lze při pozorném čtení i z následujícího líčení „Velkého dramatu věků“ rozpoznat, že šlo o temnotu, kterou způsobila táhnoucí mračna. „Ráno vyšlo jasné slunce, ale brzy se zatáhlo. Mraky klesaly stále níž a brzy působily černě a zlověstně. Šlehaly z nich blesky, burácel hrom a trochu pršelo… O několik minut později se po celé obloze, s výjimkou úzkého proužku na obzoru, rozšířil těžký černý mrak a byla taková tma, jaká obvykle bývá v létě v 9 hodin večer.“ (GC 306.3) Tento popis přesně odpovídá tomu, co lze pozorovat např. při sopečných erupcích a především při obrovských lesních a plošných požárech v rozlehlých oblastech země. Ve „Velkém dramatu věků“ dále čteme: „19. květen 1780 vstoupil do dějin jako ‚temný den‘. Od doby Mojžíšovy nebylo zaznamenáno žádné období temnoty, které by se tomuto vyrovnalo co do hustoty, rozsahu a trvání. Popis této události očitými svědky je jen ozvěnou Hospodinových slov, která zapsal prorok Jóel dva tisíce pět set let před jejich naplněním: ‚Slunce zakryje tma a měsíc krev, než přijde veliký a hrozný Hospodinův den.‘ (Jóel 3,4)“ (GC 308.1) Platí tento popis až dodnes? Mezitím jsme viděli mnohem větší „zatmění Slunce, Měsíce a hvězd“, než

48

Sedm pečetí 2010

tomu bylo tehdy v roce 1780. Tato temnota trvala např. pouze jeden den a noc a pak se mračna dýmu, která se rozšířila jen nad poměrně malou částí Ameriky, opět rozplynula. Mezitím jsme poznali mnohem větší a trvalejší zatemnění atmosféry pod vlivem mnohem větších lesních požárů a sopečných erupcí, než tomu bylo v roce 1780. Máme přitom na mysli např. měsíce trvající požáry ropných polí během války v Kuvajtu (1990), týdny trvající požáry buše a lesů v Austrálii, ve východní Asii, v jihoevropských zemích, v Americe atd. Čeho se v tomto směru svět v budoucnosti ještě dočká, jsme viděli od března 2010 v souvislosti se sopečným výbuchem na Islandu. V případě všech těchto temnot už se nejedná pouze o dny, ale o týdny a brzy možná již o měsíce trvající zatmění Slunce, Měsíce a hvězd. Přitom nelze domyslet další důsledky pro celou leteckou dopravu ani hospodářské, ekologické, klimatické a zdravotní škody, které tím celému světu mohou vzniknout.

Důsledky pro budoucí výklad Na základě uvedených faktů bychom si v souvislosti s naším výkladem těchto událostí měli také položit otázku, zda musíme v naplnění 6. pečeti stůj co stůj hledat události v přírodě a ve vesmíru, které jsou vysvětlitelné výhradně pomocí nadpřirozených, a nikoli právě přirozených katastrofických okolností. Domnívám se, že i v tomto ohledu bychom se při zacházení s proroctvími měli přeškolit. Proč bychom měli v případě takovýchto vesmírných znamení konce časů hledat pouze jevy, které jsou z lidského a fyzikálního hlediska nevysvětlitelné? Vždyť v případě jiných znamení to také neděláme! Všechna znamení, která jinak řadíme ke znamením konce časů, můžeme dnes spojovat s přirozeně vysvětlitelnými souvislostmi. Tak je tomu v největší míře, pokud jde o zemětřesení, sopečné erupce, sucha, povodně, vichřice, krupobití, hladomory, epidemie, války atd. To by však nemělo znamenat, že Bůh nemůže taková znamení spustit a dopustit i nadpřirozeným způsobem, jak tomu opakovaně bylo i v minulosti. Koneckonců bychom měli mít na paměti především to, že Bůh má události ve svých rukou a může je dopustit, až uvidí, že pro ně nastal čas. Z těchto zjištění a úsudků týkajících se katastrofických dějů, k nimž jsme dnes dospěli, by nám mělo být zřejmé, že naplnění apokalyptických proroctví nemusíme nutně hledat pouze v nadpřirozených událostech! Apokalyptická proroctví se stále častěji naplňují také v událostech, v nichž lze rozpoznat důsledky hříchu a tisíce let trvajícího špatného hospodaření člověka a jeho násilného a nepřirozeného zasahování do přírodních procesů. Podle 5. Mojžíšovy 28 bychom je měli chápat jako prokletí smlouvy, která postihnou svět, jenž se vzepře Božím nařízením. Podle mého názoru by bylo poměrně zavádějící, kdybychom jako naplnění apokalyptických znamení uznávali pouze takové události, které nedokážeme vysvětlit prostřednictvím přirozených souvislostí. V tomto ohledu by pro nás výše zmíněné příklady z minulosti týkající se našeho výkladu 6. pečeti měly být do budoucna ponaučením, ne-li dokonce varováním. Později pro nás tato zásadní úvaha rovněž může představovat užitečné nasměrování s ohledem na výklad 7 troubení a 7 ran.

Vraťme se však znovu k událostem 6. pečeti. Budoucí vyhlídky v souvislosti s 6. pečetí. Již jsme se zmínili o tom, že takové události, jako je zemětřesení, zatmění Slunce a Měsíce a padání hvězd, by neměly být chápány jako jedinečné, ale jako i nadále se opakující znamení, která při 2. PJK dospějí ke svému vrcholu a skončí. V biblických proroctvích doby konce se o takovém nárůstu zemětřesení, zatmění Slunce a Měsíce a padání

49

hvězd neustále hovoří. Jasně to vyplývá např. z následujících biblických textů (Mt 24,29; Jl 3,3.4; Jl 4,14.15).

E. G. Whiteová a události 6. pečeti Na tomto místě bych chtěl upozornit na skutečnost, že Ellen Whiteová toho o oněch třech událostech souvisejících se 6. pečetí napsala v knize „Velké drama věků“ velmi mnoho. Nepřipouští také žádné pochybnosti o tom, že se události šesté pečeti podle jejího tehdejšího chápání již jednou provždy naplnily. Následně zde cituji nejdůležitější výroky, které by to měly potvrdit: „Proroctví nepředpovídají jen způsob a účel Kristova příchodu, ale uvádějí také znamení, podle nichž by lidé měli poznat, kdy se blíží. Ježíš řekl: ‚Na slunci, měsíci a hvězdách budou zvláštní úkazy.‘ (Lukáš 21,25) ‚»Slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.« Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblacích s velikou mocí a slávou.‘ (Marek 13,24-26) Jan popisuje ve Zjevení první ze znamení, která budou předcházet druhému příchodu, takto: ‚Nastalo veliké zemětřesení. Slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc byl celý jako krev.‘ (Zjevení 6,12) Tato znamení byla pozorována před začátkem 19. století. Toto proroctví se naplnilo v roce 1755, kdy došlo k nejhrozivějšímu zemětřesení, které kdy bylo zaznamenáno. Přestože je všeobecně známo jako lisabonské zemětřesení, rozšířilo se na větší část Evropy, Afriky a Ameriky. Pocítili je v Grónsku, v Západní Indii, na ostrově Madeira, v Norsku a ve Švédsku, ve Velké Británii a v Irsku. Zasáhlo území o rozloze přinejmenším 10.360.000 km2.“ (GC 304.1.2) Ohledně druhého znamení v 6. pečeti Ellen G. Whiteová napsala: „O pětadvacet let později se ukázalo další znamení uvedené v tomto proroctví – zatmění Slunce a Měsíce. Bylo o to nápadnější, že doba jeho naplnění byla přesně určena. Když Spasitel hovořil se svými učedníky na Olivové hoře, vylíčil jim dlouhé období zkoušky pro církev – 1260 let papežského pronásledování. Ohledně tohoto období zaslíbil, že soužení bude zkráceno. Poté se zmínil o určitých událostech, které budou předcházet jeho příchodu, a stanovil dobu, kdy se odehraje první z nich (podle Mt 24,29): ‚Ve dnech po onom soužení »slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo«.‘ (Mk 13,24) 1260 dnů či let skončilo v roce 1798. O čtvrt století dříve pronásledování téměř úplně ustalo. Mezi těmito dvěma časovými údaji mělo podle Kristových slov dojít k zatmění Slunce. 19. května 1780 se toto proroctví naplnilo.“ (GC 305.3) Bylo to skutečně naplnění druhého znamení ze 6. pečeti? Bylo to znamení po „velkém soužení“, o němž se hovoří v Matoušovi 24,29? Nenastane doba tohoto velikého soužení teprve bezprostředně před 2. PJK, a není tedy ještě před námi, nikoli už za námi? Ellen G. Whiteová o tom v souvislosti s šestou pečetí a s Mt 24,29 píše: „‚Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.‘ (Mt 24,21.22) Kristovy následovníky čekalo více než tisíc let pronásledování, jaké svět dosud nezažil. Miliony Ježíšových věrných svědků měly být zabity. Kdyby Bůh nezasáhl ve prospěch svého lidu, byli by všichni zahynuli. ‚Ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.‘“ (Touha věků, s. 403) Z tohoto vyprávění můžeme usoudit, že Ellen Whiteová dává „velké soužení“ z Mt 24,29 do souvislosti s dlouhým obdobím soužení ve středověku, po němž pak také v letech 1755-1833 nastala zmíněná znamení. V tomto ohledu se řídila výklady milleritů, uplatňovanými již před rokem 1844. Proto také byli millerité přesvědčeni o tom, že právě po naplnění posledního znamení dojde v roce 1844 ke 2. PJK.

50

Sedm pečetí 2010

Mezitím však již uplynulo 160 let a 2. PJK na sebe i nadále nechává čekat, přestože Ellen G. Whiteová i pionýři byli po roce 1844 stále ještě přesvědčeni o tom, že generace, která tehdy tato znamení zažila, bude generací, o níž Ježíš v Mt 24,34 řekl, že nepomine, dokud při 2. PJK nenastane konec. „Spasitel neodhaluje jen znamení svého příchodu, ale udává i dobu, kdy se první z nich objeví. ‚Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe…‘ Na konci velkého středověkého pronásledování se podle Kristových slov zatmí slunce a měsíc přestane svítit. Potom budou z nebe padat hvězdy… Kristus odhalil znamení svého příchodu. Podle nich můžeme poznat, že je již blízko, téměř přede dveřmi. O lidech, kteří zmíněná znamení uvidí, řekl: ‚Nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.‘ (Mt 24,34) A znamení, o kterých hovořil (1755, 1780, 1833), se naplnila. Víme tedy jistě, že příchod našeho Pána je velmi blízko. …Již za krátkou dobu spatříme Krále v celé jeho kráse. Již brzy nám setře z očí všechny slzy…“ (Touha věků, s. 404) Od té doby již víme, že z tehdejší generace již nikdo nežije a ke 2. PJK také stále ještě nedošlo. Dále píše Ellen G. Whiteová i o třetím a – z jejího tehdejšího pohledu – posledním znamení souvisejícím se 6. pečetí: „V roce 1833, dva roky poté, co Miller začal veřejně předkládat důkazy o brzkém Kristově příchodu, se objevilo poslední ze znamení, která Spasitel zaslíbil jako předzvěst svého druhého příchodu. Ježíš řekl: ‚Hvězdy budou padat z nebe.‘ (Mt 24,29) A když Jan ve vidění spatřil scény, které ohlašují den Páně, prohlásil ve Zjevení: ‚Nebeské hvězdy padaly na zem, jako když fíkovník zmítaný velkým větrem shazuje své pozdní fíky.‘ ( Zjevení 6,13) Toto proroctví se nápadně a působivě naplnilo ve velkém dešti meteoritů dne 13. listopadu 1833. Tak se ukázalo poslední z oněch znamení jeho příchodu, ohledně kterých Ježíš svým učedníkům přikázal: ‚Až uvidíte toto vše, vězte, že se už blíží, že už je ve dveřích!‘ (Mt 24,33) Jako další velkou událost, k níž mělo dojít po těchto znameních, spatřil Jan, že ‚nebe zmizelo, jako když se zavírá kniha‘.“ (GC88 332.4, 334.2) Mezitím již uplynulo více než 170 let a my musíme uznat, že padání hvězd v roce 1833 ani lisabonské zemětřesení v roce 1755 ani zatmění Slunce a Měsíce v roce 1780 ještě v žádném případě nemohly být ani skutečným naplněním 6. pečeti, ani pravým naplněním Mt 24,34. Lze docela dobře očekávat, že konečné a vlastní naplnění 6. pečeti není už za námi, ale leží teprve v blízké budoucnosti před námi. Navrhoval bych tedy, abychom pracovali na aktuálnějším výkladu 6. pečeti. Mohl Ježíš přijít již tehdy? V této souvislosti bychom si po všech uvedených výkladech 6. pečeti měli všimnout ještě té skutečnosti, že Ellen G. Whiteová byla tehdy přesvědčena o tom, že její generace opravdu mohla zažít druhý příchod. V této představě byla dokonce utvrzena božskými viděními. V takovém případě mohli lidé, kteří tenkrát zažili např. padání hvězd z roku 1833, zcela jistě zažít i 2. PJK. Protože pouze 17 let po onom padání hvězd Ellen Whiteová napsala toto: „Někteří se domnívají, že příchod Pána je ještě příliš vzdálený. Tato doba trvá o pár let déle, než očekávali, a proto si myslí, že asi bude ještě několik let trvat. Takto se jejich mysl odklání od přítomné pravdy a zaměřuje se na svět… Viděla jsem, že čas, kdy je Ježíš ve svatyni svatých, je téměř u konce a že už může trvat

51

jen velmi krátce.“ (EW 58.1/v roce 1850) O šest let později napsala o jednom vidění: „Byla mi ukázána skupina účastníků konference. Anděl řekl: ‚Někteří se stanou potravou pro červy, na některé dopadne 7 posledních ran, někteří budou žít a zůstanou na zemi, aby byli při Ježíšově příchodu proměněni.‘“ (1T 131.3/1856) A ještě o 20 let později Ellen Whiteová znovu napsala: „Opravdu není moudré mít teď děti. Čas je krátký, před námi jsou nebezpečí posledních dnů a malé děti budou předtím z velké části vzaty.“ (Letter 48, 1876; LDE 36.5) V roce 1883 napsala: „Je pravda, že doba již trvá déle, než jsme očekávali v prvních dnech tohoto poselství. Náš Spasitel se neobjevil tak brzy, jak jsme doufali. Zklamalo nás však Hospodinovo slovo? Nikdy! Měli bychom mít na paměti, že Boží zaslíbení a hrozby jsou vždy stejně podmíněny.“ (LDE 38.3) V následujících letech dala Ellen G. Whiteová mladým lidem tuto radu! „Čím méně sňatků je v tomto období světa, kdy výjevy z dějin této země brzy skončí a kdy máme vstoupit do doby soužení, jaké ještě nikdy nebylo, uzavíráno, tím lépe pro všechny – jak pro muže, tak pro ženy.“ (5T 366, 1885, LDE 37.1) „Hlas Dárce života ještě nepovolal spící svaté z jejich ponurých žalářů, ale my jsme neztratili víru, protože předpověděná doba ještě nenastala. Ta hodina přijde, a není již příliš daleko, kdy někteří z nás, kteří nyní věří, budou živí na zemi, uvidí naplnění předpovědí (o Kristově příchodu) a uslyší hlas archanděla a Boží polnici, která zazní z hor, plání a moří až do nejzazších koutů země.“ (RH 31. 7. 1888, odst. 8, 9) „Kdyby se adventisté po velkém zklamání v roce 1844 pevně drželi své víry a jednotně pokračovali v odhalování Boží prozřetelnosti, v přijímání poselství třetího anděla a v jeho hlásání světu v moci Ducha svatého, zakusili by Boží spasení. Hospodin by mocně působil skrze jejich úsilí, dílo by bylo dokončeno a Kristus by již dávno přišel, aby si vyzvedl svůj lid a odměnil jej. Ale v období pochybností a nejistoty, které následovalo po tomto zklamání, se mnozí adventní věřící své víry vzdali (jsou míněni ti adventní věřící, kteří byli ještě před zklamáním horliví ve víře!)… A tak byly dílu kladeny překážky a svět byl ponechán v temnotě. Kdyby se celá církev adventistů sjednotila v Božích přikázáních a v Ježíšově víře, naše dějiny se mohly odehrát úplně jinak! Nebylo Boží vůlí, aby byl Kristův příchod takto pozdržen. Bůh neměl v úmyslu, aby jeho lid Izrael putoval čtyřicet let pouští. Zaslíbil mu, že jej dovede přímo do země Kenaan, kde ho usadí jako svatý, zdravý a šťastný národ. Ale ti, jimž to bylo nejprve kázáno, do Kenaanu nevešli.“ (1SM 68.1.2.3) Z tohoto pohledu se události 6. pečeti, jak je interpretovali již před rokem 1844 millerité, ale posléze také po zklamání v roce 1844 pionýři a Ellen Whiteová, mohly skutečně naplnit již tehdy. Ale kvůli nevěře čekajících adventistů byly tenkrát větry konce časů ještě jednou zadrženy. Nyní se však nabízí otázka, zda bychom proto neměli přijít i na nový a výstižnější výklad celého souboru pečetí, a zejména 6. pečeti. Co můžeme s ohledem na 6. pečeť očekávat v budoucnosti? Ellen G. Whiteová se domnívala, že události a znamení uvedená v 6. pečeti a také události a znamení týkající se slunce, měsíce a hvězd, které Ježíš v Mt 24,29 oznámil jako události, které se odehrají krátce před jeho příchodem, se s konečnou platností naplnily již tím, co se odehrálo tehdy v 19. století. Přesto jí však bylo zjeveno, že i v budoucnosti nás čekají ještě mnohem větší kosmická znamení. Je pozoruhodné, že v této věci jí bylo dokonce dáno vlastní vidění, v němž jí Bůh ukázal, co se na základě textů uvedených

52

Sedm pečetí 2010

v Mt 24,30 a L 21,26, kde se mimo jiné hovoří také o tom, že se „zachvějí nebeské mocnosti“ (ekumen. překlad), v budoucnosti ještě odehraje. „16. prosince 1848 mi Pán dal spatřit chvění nebeských mocností. Viděla jsem, že když Pán uvádí znamení zapsaná Matoušem, Markem a Lukášem a hovoří přitom o ‚nebi‘, má na mysli nebe, a když hovoří o ‚zemi‘, má na mysli zemi. Nebeské mocnosti jsou slunce, měsíc a hvězdy. Vládnou nebi. Pozemské mocnosti jsou ty, které vládnou zemi. Boží hlas zachvěje nebeskými mocnostmi. Pak se slunce, měsíc a hvězdy pohnou ze svého místa. Nezaniknou, ale Boží hlas s nimi zachvěje.“ (EW 41.1) Podle těchto úvah bychom konečné naplnění událostí ze Zj 6,12-14 neměli v žádném případě hledat v minulosti, ale spíše bychom je měli očekávat teprve v budoucnosti. V 6. pečeti se tak jistě jedná o poslední vesmírná znamení, která budou bezprostředně předcházet 2. PJK. Od Zj 6,14-17 už 6. pečeť popisuje 2. PJK. To znamená, že i 6. pečeť doznívá společně se všemi předcházejícími pečetěmi při  2. PJK. V  prvních 5 pečetích není sice 2. PJK popsán tak podrobně jako v  6. pečeti, přesto jsme však viděli, že události v jednotlivých pečetích budou zcela jistě trvat až do konce. Avšak dříve než zmizí nebe (v. 14) a než na jedné straně půjde svět vstříc své zkáze, zatímco na druhé budou věřící s konečnou platností vykoupeni (Zj 7,9-17), musí být tito věřící na konci časů ještě zapečetěni. Bůh nechává větry konečného zničení tohoto světa ještě zadržet, aby se mohlo odehrát poslední dílo spásy prostřednictvím zapečetění 144 000 (Zj 7,1-8). Z tohoto hlediska lze říci, že 6. pečeť již ohlašuje a předjímá 2. PJK. Ale dříve než skutečně dospěje tak daleko, musí Beránek v nebi otevřít ještě 7. pečeť. Přesně to je popsáno ve verši 8,1. Než však při 2. PJK dojde k poslední události ze 6. pečeti, musí být vykonáno a dokončeno ještě dílo zapečeťování. Tato zvláštní událost konce časů by se proto mohla odehrát v době poslední pečeti. K tomu by ale bylo nutné, aby se v nebi a na zemi odehrály ještě události, které jsou v souvislosti s otevřením 7. pečeti popsány ve Zj 8,1-5. Okolnosti při rozlomení 7. pečeti To znamená, že v nebi zavládne veliké napětí a andělé celého světa, kteří při rozlamování všech dosavadních pečetí ještě chválili Boha, jak je popsáno v kapitole 5, přestanou zpívat a v nebi se rozhostí ticho („mlčení“). (Zj 8,1) Všimni si také chvály vykoupených ve verších 7,9-12, stejně jako rozhovoru mezi Janem a „starcem“ (v. 13-17). To vše se ještě odehrává v nebi. Jan sleduje ve svém vidění velikou radost a jásot v nebi. Z tohoto pohledu může nejprve s předstihem vidět konečný jásot vykoupených, ale dosud mu nebylo zjeveno vše, co se ještě před tím stane; jaký osud až do té doby čeká Boží lid a jaké události dopadnou na bezbožný svět. Janova pozornost je nyní znovu obrácena ke knize, na které zbývá ještě jedna poslední pečeť. Knižní svitek je v tomto okamžiku stále ještě opatřen jednou poslední pečetí. Beránek nyní vystupuje z jásotu a radosti nebe a chystá se rozlomit sedmou a poslední pečeť na knize. V tomto okamžiku nebe zadrží dech a zavládne ticho, popř. mlčení. Všichni nejspíš s napětím hledí na knihu a kladou si otázku, co jen bude následovat. Na základě této události musíme nyní být schopni vysvětlit tajemství 7. pečeti.

53

7. PEČEŤ Časový rámec rozlomení 7. pečeti Kdy z časového hlediska začíná 7. pečeť? Až dosud jsme viděli, že následující pečeť vždy začala ještě předtím, než přecházející dospěla ke svému konci. Popis příslušné pečeti a událost, která je touto pečetí míněna, pak rozhodují o tom, jak tuto pečeť zařadit do běhu dějin. Až dosud jsme u šesti předcházejících pečetí poznali, že každá jednotlivá pečeť popisuje události, které nakonec všechny potrvají až do 2. PJK a budou se stupňovat až ke svému vyvrcholení. Dříve než tedy pečeť dospěje ke svému konci, následující pečeť začíná a pak probíhá s onou předchozí paralelně až do 2. PJK (viz obr. 9 na poslední straně). Pokud je zřejmé, že je tomu tak u šesti pečetí, proč by tomu tak nemělo být i u 7. pečeti? Proto docházím k závěru, že události v 6. pečeti (Zj 6,14-18) neskončí, dokud nebude rozlomena i 7. pečeť. A tak by události, které jsou popsány v  7. pečeti, dozněly pak ve své závěrečné fázi s  ostatními šesti pečetěmi. Kdy 7. pečeť začíná z hlediska historie, můžeme zjistit pouze tehdy, když budeme vědět, o čem tato pečeť hovoří, popř. které události jsou v 7. pečeti míněny. Skutečností však je, že v  prvních 5 pečetích nenacházíme žádné přesné historické datum, k  němuž bychom mohli začátek těchto pečetí přesně přiřadit. Můžeme tedy odkazovat pouze na údobí. Šestá pečeť představuje v tomto ohledu výjimku. Začíná zemětřesením ve Zj 6,12, které můžeme dávat do souvislosti s lisabonským zemětřesením z roku 1755. Poté následovalo v roce 1780 zatmění Slunce a Měsíce a v roce 1833 proslulé padání hvězd. Jestliže budou i tyto přírodní úkazy podle Mt 24,29 pokračovat ve vystupňované formě až do Ježíšova příchodu, pak se přece jen domnívám, že rok 1833 může být vodítkem pro časové zařazení 7. pečeti. Sedmá pečeť by musela být rozlomena a události, které jsou v ní popsány, by se musely odehrát ještě dříve, než v 6. pečeti zmizí nebe (v. 14) a Ježíš znovu přijde. Poslední událostí před „zmizením nebe“ je v 6. pečeti padání hvězd z roku 1833. Proto by bylo nanejvýš logické zasadit rozlomení 7. pečeti do doby krátce po roce 1833. Které odkazy v 7. pečeti by tuto domněnku mohly potvrzovat? K tomu je důležité, abychom se dopátrali skutečných událostí popsaných v 7. pečeti a pak je časově zařadili do posloupnosti 7 pečetí. Jedno je jisté – události 7. pečeti se musí odehrát ještě před 2.  PJK, jestliže např. v  případě 7  troubení jde o události, které patří do 7. pečeti. V takovém případě by pak nebylo možné, hledat události popsané v 7 troubeních před obdobím 6. pečeti, tedy před rokem 1844.

54

Sedm pečetí 2010

Události 7. pečeti Na základě úvah a vysvětlení týkajících se stavby a struktury 7 pečetí, které jsem předložil na začátku této studie, nemůže událost popsaná v 7. pečeti skončit „tichem v nebi“ (Zj 8,1), jak se až dosud předpokládalo. Z celkového výkladu 6 pečetí vyplývá, že jsou ve všech pečetích popsány především události na zemi. Proto se dá očekávat, že během rozlomení 7. pečeti v nebi se něco stane nejen v nebi, ale že se rozpoutají mimořádné události i zde na zemi. A vzhledem k tomu, že se šestou pečetí stále více přibližujeme konci, musíme počítat se stupňováním událostí na zemi. Zamysleme se nyní z tohoto hlediska nad 7. pečetí ve Zj 8,1-5!

Ticho v nebi (Zj 8,1) Jak již bylo naznačeno výše, lze toto ticho vidět pouze v protikladu k  jásotu v  nebi v  kapitolách 5 a 7. Toto ticho je vyvoláno napětím, které vzniká v  nebi poté, co je rozlomena poslední ze 7 pečetí a co je odhalen obsah knihy. Podrobnější lexikální studium výrazu „ticho“ v  základním textu podporuje myšlenku, že zde nastává „mlčení“. Tento výraz se mimo jiné vyskytuje na následujících místech NZ: Jako podstatné jméno ve Sk 21,40 a jako sloveso ve Sk 15,12.13, stejně jako ve Sk 12,17. Celé nebe s napětím očekává zaprvé, co se stane po rozlomení 7. pečeti, a zadruhé, co je napsáno v této knize. Ticho musí nějak souviset s událostmi v nebi v roce 1844, ale také s tím, co se tehdy odehrálo na zemi. • V nebi začíná vyšetřovací soud, na který poukazuje Da 7,10 (přechod Ježíše ze svatyně do svatyně svatých). • Na zemi vzniká před velkým zklamáním milleritské hnutí, protože v říjnu 1844 je očekáván 2. PJK. To vše je dostatečným důvodem k tomu, aby v nebi vzniklo napětí a aby se nebe zahalilo do vyčkávajícího mlčení. Po dlouhém hledání ve spisech E. G. Whiteové jsem narazil na několik pozoruhodných výroků, v  nichž se hovoří o mlčení v  nebi, když se v  dějinách vykoupení událo v  nebi nebo na zemi něco mimořádného. Až dosud se ve všech našich komentářích dával do souvislosti se Zj 8,1 pouze výrok o tichu z knihy EW, 15. Zde se E. G. Whiteová zmiňuje o tichu při Ježíšově příchodu. Mnozí vykladači mezi námi se domnívají, že tímto jediným výrokem E. G. Whiteová toto ticho vysvětlila. Vypadalo to, jako by se opravdu jednalo o jediný výrok, v němž E. G. Whiteová hovoří o tichu v nebi. Ani já osobně jsem až dosud žádný jiný výrok E. G. Whiteové neznal. Následující citáty však velmi jasně ukazují, že ve spisech prorockého ducha existuje mnohem více možností, jejichž prostřednictvím lze vysvětlit ticho v nebi. Bylo by tedy příliš úzkoprsé věřit, že „ticho v nebi“ poprvé nastane teprve při 2.PJK. Zde je několik výroků, které souvisejí s výše uvedenými skutečnostmi: „Pak všechny obličeje zbledly a ty, které Bůh zavrhl, obklopila temnota. Potom jsme všichni zvolali: ‚Kdo obstojí? Je mé roucho neposkvrněné?‘ Poté andělé přestali zpívat a na chvíli nastalo hrozivé ticho, když Ježíš zvolal: ‚Ti, kteří mají čisté ruce a srdce, obstojí; má milost je pro vás dostačující.‘“ (EW 14) „Had však Evu svedl, ona svedla svého muže a oba jedli ze zakázaného stromu. Přestoupili Boží příkaz a stali se z nich hříšníci. Tato zpráva se rozšířila po celém nebi a všechny harfy utichly.“ (EW 125.2)

55

„Pád člověka naplnil celé nebe zármutkem. Svět, který Bůh stvořil, byl zasažen prokletím hříchu a obydlen bytostmi odsouzenými k utrpení a zániku. Zdálo se, že pro ty, kteří přestoupili zákon, není úniku. Andělé ustali ve svých chvalozpěvech.“ (PP 63.1) „Na čele mu vyrazily velké krůpěje krve a padl na zem. Andělé se vznášeli nad tímto místem a byli svědky této scény, ale pouze jeden byl pověřen úkolem jít za Božím Synem a posílit ho v jeho smrtelné úzkosti. V nebi se nikdo neradoval. Andělé odhodili své koruny a harfy a s nejhlubším zájmem tiše sledovali Ježíše.“ (EW 167.1) „Bůh však trpěl se svým Synem. Andělé sledovali Spasitelův smrtelný zápas. Viděli svého Pána v obklíčení satanských sil. Svírala jej hrozivá úzkost a obava. V nebesích vládlo ticho. Neozval se ani jediný tón harfy.“ (TV 442; DA 693.2) „Viděla jsem, jak něžně Bůh miluje svůj lid a že jeho láska k němu je obrovská. Viděla jsem, jak andělé nad svatými rozprostírají svá křídla. Každý svatý má svého strážného anděla. Když svatí pláčou, protože jsou malomyslní, nebo když se octnou v nebezpečí, andělé, kteří je neustále střeží, rychle vzlétnou vzhůru, aby tuto zprávu oznámili, a andělé ve městě přestanou zpívat.“ (EW 39.1) Z těchto příkladů lze usoudit, že pokaždé, když se zde na zemi přihodilo něco mimořádného v souvislosti s plánem spasení, v nebi nastalo ticho. Na tomto pozadí je snadno představitelné a pro mě také snadno vysvětlitelné, že toto „ticho asi na půl hodiny“, o kterém je řeč ve Zj 8,1, může veskrze souviset s událostmi v roce 1844. V této době, kdy v roce 1844 došlo ke zklamání, se stalo něco mimořádného nejen na zemi, ale také v nebi. Ježíš přešel ze svatyně do svatyně svatých a zahájením vyšetřovacího soudu vstoupily dějiny spasení do své poslední fáze. Vysvětlovat tuto půlhodinu také prorocky nepovažuji za nutné. Co nám říká další text ve Zj 8,1-5 o událostech souvisejících s rozlomením 7. pečeti? Je zde naznačeno to, co jsme se o 7. pečeti až doposud dozvěděli? Sedmi andělům je dáno 7 polnic (Zj 8,2) Při rozlomení 7. pečeti dostává 7 andělů polnice. Tuto událost nemůžeme od 7. pečeti oddělit, protože je to první věc, kterou Jan po rozlomení 7. pečeti vidí. Tím je jasně dáno najevo, že se v případě 7 troubení jedná o události, které patří do doby 7. pečeti. Jiný anděl přistupuje k oltáři (Zj 8,3) Když je v roce 1844 rozlomena 7. pečeť, může se zde jednat pouze o obraz zahájení Ježíšovy velekněžské služby, která byla ve SZ obrazně představena velkým dnem smíření. Scéna s kadidelnicí a stoupajícím dýmem nám jednoznačně připomíná 3M 16,12.13. Tímto úkonem začínala velekněžská služba ve svatyni, dříve než velekněz ve velký den smíření vstoupil do svatyně svatých. Jedná se o tentýž obraz, který máme ve Zj 8,3.4. Jasnější už by odkaz na to, co se v roce 1844 stalo v nebi, ani být nemohl. Velmi podobnými obrazy líčí na mnoha místech počátek Ježíšovy služby ve svatyni svatých také E. G. Whiteová. Přečti si k tomu EW, 238-248, 22+23! Na základě podobného způsobu vyjadřování a jazyka, které zde používá, si dokážu snadno představit, že při těchto popisech měla na mysli Zj 8,3-5. Byl by to tedy i jasný odkaz na počátek vyšetřovacího soudu v nebi, který by se měl dát do souvislosti s rozlomením 7. pečeti (Da 7,9-15).

56

Sedm pečetí 2010

Začíná 7 troubení (Zj 8,6) I zde máme typologický obraz toho, co se ve starozákonním dni smíření, a zejména v letech odpočinutí a na začátku milostivého léta, odehrávalo s ohledem na polnice. Proto bych chtěl upozornit na zcela zřejmou souvislost mezi starozákonním dnem smířením a „troubením na polnice“. • Podle 3M 23 byl velký den smíření s desetidenním předstihem ohlašován a zahajován slavností odpočinutí s pamětným vytrubováním. • 3M 25,8-10 hovoří o hlasitém troubení na polnice v  celé zemi. Jeho prostřednictvím byl lid připravován na velké smíření a na blížící se osvobození v milostivém létě. (Viz také PP 514) Měli bychom tedy dokonce očekávat, že v souvislosti se dnem smíření na konci časů, který probíhá od roku 1844, také dojde k troubení na polnice. A přesně to je zde v tomto prorockém obraze 7 troubení ve Zj 8,2.6 popsáno. To je pro mě další důvod, proč ztotožnit počátek doby 7 troubení s počátkem doby vyšetřovacího soudu. Typologie je v tomto ohledu velmi jasná. Typologii troubení by však neodpovídalo, kdybychom je zasadili do doby již staletí před velkým dnem smíření na konci časů, protože troubení ohlašují vždy blížící se událost (soud)! Ani na polnice před Jerichem se netroubilo již roky či měsíce předtím, než na toto město dopadl soud, nýbrž pouhých 7 dní před tímto soudem (viz Jozue 6). Také Jr 4,5-27 používá obraz troubení v souvislosti s bezprostředně se blížícím soudem nad Jeruzalémem, který je i zde předobrazem konce světa. Rovněž Ez 33,1-6 používá obraz troubení ve smyslu důrazného varování před blížícími se soudy. Z těchto srovnání a úvah můžeme učinit závěr, že počátek 7 troubení nelze hledat již v 1. staletích, ale spíše v  poslední době. Tato poslední doba byla zcela jistě s  konečnou platností zahájena v  roce 1844. Tehdy začal v nebi vyšetřovací soud. A na zemi je tato událost ohlášena andělem ze Zj 14,6 a ještě zdůrazněna symbolickými událostmi, které jsou popsány v 7 troubeních. Obě události (7 troubení na zemi a vyšetřovací soud v nebi) by v souladu s tím patřily do doby 7. pečeti, tj. od roku 1844 až do 2. PJK. Na základě těchto úvah bychom však logicky museli hledat nový výklad troubení. Muselo by jít o události, které se odehrávají v tomto světě od roku 1844. K tomu již mezitím vzniklo několik studií! (Obj. č. U1-U6) Nejprve se chceme dále zabývat tím, co se stane, když je rozlomena 7. pečeť na zapečetěné knize.

OTEVŘENÁ KNÍŽKA VE Zj 10 Jestliže byla v době událostí v roce 1844 rozlomena 7. pečeť, lze z toho usoudit, že tím byla tato kniha definitivně otevřena, popř. že byl tento svitek rozvinut. Máme však na to ve Zjevení nějaký odkaz? Zde formuluji vyzývavé tvrzení, že tatáž kniha je ve skutečnosti popsána jako rozpečetěná a otevřená ve Zj 10. Z tohoto pohledu by mezi zapečetěnou knihou ze Zj 5 a rozpečetěnou, popř. otevřenou knížkou ze Zj 10 musela existovat smysluplná souvislost. Přečtěme si nejprve Zj 10! Kdo je tento anděl s otevřenou knížkou? Anděl ze Zj 10 je Ježíš Kristus představený obrazem „andělského knížete“ (archanděla) Michaela (Da 12,1). Srovnej s popisem ve Zj 1,15; 4,3 (duha je znamením Boží smlouvy). V kapitole 5 přebírá Ježíš jako Beránek zapečetěnou knihu z Boží ruky a v kapitole 10 se objevuje poté, co rozlomil všech 7 pečetí, jako Pán nad dějinami s otevřeným svitkem (Zj 10,1.2).

57

Souvislost mezi knihou ze Zj 5 a knížkou ze Zj 10 Ve všech dosavadních komentářích se vždy dělal rozdíl mezi knihou v  kapitole 5 a knížkou v  kapitole 10. Hlavním argumentem bylo, že v kapitole 5 je řeč o „knize“ (řecky = biblion), zatímco v kapitole 10 se hovoří o „knížce“ (řecky = biblaridion). (ABC II, 797) V prvním případě se jedná o velkou, a ve druhém o malou knihu. Sám jsem se těmito představami vždy řídil, přestože jsem o nich přece jen měl pochybnosti. Čím více jsem se však zabýval 7. pečetí a troubeními, tím více jsem přicházel na to, že bychom na obě knihy měli pohlížet tak, jako by patřily k sobě. Přestože je ve všech adventistických komentářích zdůrazňováno, že se ve Zj 10 jedná o „knížku“ (biblaridion), a nikoli o „knihu“ (biblion), jak je tomu ve Zj 5, přišel jsem při svém osobním studiu na to, že bychom v řeckém textu ve Zj 10,8 měli přece jen číst „biblion“, tedy „kniha“. Ve Zj 10 je tedy jedna a tatáž kniha 1x označena jako „kniha“ a 3x jako „knížka“. Řecký text však ve Zj 10,2.8-10 pokaždé uvádí varianty, které se vyskytují v různých rukopisech. Podle těchto variant je přípustné, abychom na všech 4 místech Zj 10 dosadili namísto „knížky“ také „knihu“. Následující slova se v rukopisech (a v řeckém NZ) objevují jako varianty: V. 2 biblidarion, biblarion, biblion, biblaridion V. 8 biblion, biblarion, biblaridion, biblidarion V. 9 biblaridion, biblion, biblarion, biblidarion V. 10 biblaridion, biblion, biblidion, biblarion, biblidarion (Nestle – Aland, Novum Testamentum, Graece et Germanice 1973, Würtembergische Bibelanstalt Stuttgart, ke Zj 10) Pro jednu a tutéž knihu ve Zj 10 se tedy v rukopisech vyskytuje celkem pět různých výrazů. Všechny výrazy jsou synonyma. Tento úžasný objev nám tedy v žádném případě nedovoluje, abychom ve Zj 5 a 10 rozlišovali mezi „knihou“ a „knížkou“. Pozoruhodné však je, že pokud jde o „knihu“, neexistují ve Zj 5 žádné varianty! Zdá se mi, jako by tím snad Bůh sledoval nějaký záměr a jako by nám tím chtěl něco ze správného vysvětlení a výkladu této „knížky“, resp. „knihy“ až doposud zatajit. Je-li ve Zj 10 a Zj 5 míněna jedna a tatáž kniha, pak zjišťujeme, že ve Zj 10 již bylo 7 pečetí rozlomeno, zatímco ve Zj 5 jsou ještě nedotčené. Z toho logicky vyplývá, že ve Zj 10 již 7. pečeť musela být rozlomena, k čemuž by podle našeho chápání Zj 10 muselo dojít již v roce 1844. Podle jednoho citátu z TM 115 vidí tuto souvislost mezi oběma knihami i E. G. Whiteová. „Byl to Lev z kmene Judova, kdo rozpečetil tuto knihu a zjevil Janovi, co se má stát v těchto posledních dnech.“ (TM 115.2) Na druhé straně se dnes po delším studiu tohoto problému přikláním k tomu, abychom si položili následující otázku: Mohl by zde být výraz „knížka“ použit případně proto, že se s rozlomením každé pečeti rozvinovala vždy část svitku, takže nakonec po rozlomení 7. pečeti zbyl už jen „sviteček“ („knížka“), v němž jsou zjeveny poslední události světových dějin v nebi a na zemi? Zdá se, že důkladnější zamyšlení nad Zj 10 v souvislosti s Da 12,8-10 tento názor potvrzuje. Nejprve se chceme věnovat přísaze anděla.

58

Sedm pečetí 2010

PŘÍSAHA ANDĚLA VE Zj 10,6 „Už nebude více času!“ Jaký čas je zde míněn? Nabízejí se zde 3 časové možnosti! • čas v absolutním slova smyslu (v protikladu k věčnosti = bezčasovost) • čas milosti • prorocký čas Jaký čas už tedy nebude, až se objeví anděl s otevřenou knížkou? Nemůže se jednat o konec doby milosti ani o konec časů při 2. PJK, protože anděl s knížkou přináší zvláštní poselství, které by podle Zj 10,11 ještě mělo být zvěstováno celému světu. Bylo by tedy možné, že se zde jedná o konec prorockého počítání času. Víme, že Bůh v průběhu celé historie stále znovu a znovu oznamoval události a v mnoha případech udával skrze proroky pro různé časové události i naprosto přesné časové okamžiky a přesná časová údobí. A tak se lidé mohli na události také včas připravit a předem vědět, kdy se co stane. V tomto vidění je nám však ohlášeno, že od okamžiku, na který odkazuje objevení se anděla, již nebude žádný čas od Boha, který by bylo možné předem vypočítat. Odkdy by tomu tak mělo být? Od jakého okamžiku již tedy lidé nemohou počítat s tím, že ještě předem prorocky vypočítají nějakou historickou událost? Odpověď na tuto otázku dostaneme, budeme-li se podrobněji zabývat srovnáním vidění ze Zj 10 a vidění z Da 12,5-7.

VIDĚNÍ V  KNIZE Daniele 12,5-7 Z hlubšího zamyšlení nad Da 12,5-7 vyplývá, že jsou zde zajímavé paralely k vidění ze Zj 10,1-6. Srovnejme obě tato vidění.

Srovnání Zj 10,1-6 a Da 12,5-7 Zjevení 10

Daniel 12

Anděl stojí na břehu moře. Anděl jednou rukou přísahá, ve druhé drží knížku.

Muž stojí nad hladinou řeky. Přísahá oběma rukama, bez knížky.

Z  tohoto srovnání lze dospět k  závěru, že se ve Zj 10,1-3 jedná o téhož muže (Ježíše) a že tento muž v Danielovi odkazuje na určitou dobu, která musí uplynout. Po uplynutí této doby se Ježíš objevuje znovu a upozorňuje na to, že nyní je předpověděná doba u konce a že už nebude žádný určitý čas pro prorocky předpověděné události (Zj 10,6). Tj. od okamžiku objevení se

59

anděla může kdykoli nastat konec, resp. 2. PJK! Pro jaký čas to platí a jak se to vše naplnilo v dějinách? Touto otázkou se nyní budeme zabývat v další části této studie. Čteme-li v Da 12,8-12 dál, jsou zde uvedena ještě další dvě časová údobí, která v našich vysvětleních a výkladech proroka Daniele často nebyla dotažena do konce. V této studii se však chceme obzvláště zabývat právě jimi, protože se domnívám, že i to přispěje k pochopení a vysvětlení „tajemné knížky“ ze Zj 10. O jaká období se jedná a jaké události, důležité pro dobu konce, nám v souvislosti s tím chtěl Bůh zjevit?

Časové údaje v Da 12,7-12 V tomto odstavci jsou uvedeny tři různé časové údaje. • 3 a ½ času (Da 12,7) Zde je předpovězen první časový údaj, s nímž měl nastat konec 2300 večerů a jiter a v dalším důsledku i doba konce. Jedná se o tutéž dobu jako v Da 7,25, tedy o 1260 let, která je v jiných souvislostech zmíněna také ve Zj 12,6.14; 13,5 a 11,2.3. Je pozoruhodné, že se toto časové proroctví ve 3 různých časových jednotkách (3 a ½ času, 42 měsíců a 1260 dnů) vyskytuje v Danielovi a Zjevení celkem 7krát. Jedná se o upozornění na důležitost a zvláštní význam tohoto časového proroctví a s ním spojených událostí. Toto období poukazuje podle našeho adventistického chápání na 1260 let papežské nadvlády, od roku 538 n. l. až do zajetí papeže Napoleonem v roce 1798. 538

+ 1260

1798

Vzhledem k tomu, že nemám v úmyslu vysvětlovat zde toto proroctví ještě podrobněji, odkazuji vás v tomto směru k hlubšímu studiu jiné literatury! („Zwischen Zeit und Ewigkeit“ a „Zeiten, Reiche und Regenten“ od Dr. H. Heinze – Wegweiser-Verlag, Wien; atd. …) Po časovém údaji 3 a ½ času v Da 12,7 se chtěl Daniel dozvědět ještě další informace o nejposlednější době (Da 12,8) a s ní spojené události. Dostal odpověď v podobě dalších dvou dodatečných vysvětlení. • 1290 dnů (Da 12,11) Zde je Danielovi oznámen přesnější časový okamžik, totiž odkdy má tuto dobu počítat. Tento okamžik souvisí se „vztyčením otřesné ohavnosti“ a se „zrušením každodenní oběti“. To nás vede k Da 8,11.12, kde se poprvé v knize Daniel o těchto dvou výrazech hovoří. Jestliže chceme vědět, co je v Da 12,11 myšleno zrušením „každodenního“ (zde chybí v základním textu slovo „oběť“!), pak musíme nejprve pochopit, co je jím myšleno v Da 8,11-14 a také v Da 11,31, kde je tento výraz rovněž uveden v určité historické souvislosti. Je velmi pozoruhodné, že v Da 8,11-14 ruší „každodenní oběť“ „malý roh“, zatímco v Da 11,31 je toto řečeno o „severním králi“. To naznačuje, že severní král v kapitole 11 je tatáž moc jako „malý roh“ v Da 7 a 8 a že se také jedná o tutéž událost! V Da 8 a 11 jsme nejprve upozorněni na to, že v dějinách bude existovat moc zaměřená proti Bohu, která

60

Sedm pečetí 2010

zruší „každodenní“. Ve verši 12,11 jde konečně o dobu, v níž se toto má odehrát, a od tohoto okamžiku bychom pak měli počítat 1290 dní a 1335 dní (let). Je tedy nutno hledat v dějinách tento okamžik. Avšak dříve než budeme moci tento okamžik najít, musíme samozřejmě vědět, co je vlastně myšleno zrušením „každodenní oběti“.

Zrušení každodenní oběti Je pozoruhodné, že „každodenní oběť“ je v knize Daniel uvedena na třech místech, a to v Da 8,11; 11,31 a 12,11. Na všech těchto místech však v hebrejském základním textu nestojí slovo „oběť“, ale je zde řeč pouze o „každodenním“ či „ustavičném“ (tamid). Za zmínku stojí, že o zrušení oběti se hovoří i v Da 9,27, ale od ostatních míst se tento text liší tím, že zatímco v Da 8,11 je „každodenní“ zrušeno malým rohem a v Da 11,31 severním králem, v Da 9,27 tak činí „pomazaný“! V Da 9,27 je navíc ještě skutečně použit výraz „oběť“ (oběť zápalná a oběť suchá – BK). To naznačuje, že se v ostatních textech nemůže jednat o doslovnou starozákonní oběť. Musíme tedy rozlišovat mezi obětí, která byla zrušena Ježíšovou smrtí, a „obětí“, která je ilegálně zrušena protibožskou mocí v Da 8 a 11. „Každodenní“ v Da 8,11-13 Vezmeme-li v úvahu další souvislost, pak zde po Římu ve v. 9 a 10 přichází „malý roh“ a odnímá „Knížeti vojska“ (BK), tedy Ježíšovi, to, co pro nás v nebi ustavičně dělá. Je to jeho kněžský úřad Přímluvce, který od svého zmrtvýchvstání zastává. Podle Žd 8,1.2; 9,11; 12,24-28 stejně jako 7,25-27 může tuto službu konat pouze Ježíš. Jeho kněžská služba je jedinečná, právě tak jako jeho oběť za odpuštění hříchů. Avšak Daniel zde v  proroctví předvídá, že „malý roh“, který se podle našeho chápání a podrobnějšího výkladu proroctví historicky naplnil v papežství, odejme Ježíšovi tuto službu, čímž se dopustí rouhání. Naplnění vidíme ve skutečnosti, že v katolické církvi převzal kněz svátostí vysvěcení na kněze roli Ježíše, který odpouští hříchy (zpovědníka), a že v hostii (při mši) je Ježíšova oběť neustále opakována, přestože Bible hovoří o jedinečné Ježíšově smrti na obětišti (Žd 9,12.24-28). Následující citáty toto ještě podtrhují a ukazují, jak katolická církev vnímá svůj kněžský úřad a s  ním spojené obětování při mši, které zaujalo místo Ježíšovy oběti. „Oběť při mši musí být vnímána stejně jako oběť na kříži. Tato oběť je stejná, je to Kristus, náš Pán!“ (Na tridentském koncilu) „Mše svatá má ve srovnání s obětí na kříži v jistém smyslu jednu výhodu, protože je pro nás prospěšnější, abychom se den co den účastnili obětování při mši, než abychom byli pouze jednou přítomni obětování na kříži!“ („The Holy Sacrifice of the Man“, s. 42 a 45 – Herbert Vaughan) V následujícím citátu katolická církev vyjadřuje, co se podle jejího chápání odehrává, když kněz při mši, resp. při svatém přijímání vyslovuje „slova, jimiž proměňuje hostii“! „Aby uposlechl slova kněze ‚hoc est corpus menus‘ (toto je mé tělo), sestupuje sám Bůh na oltář, přichází tam, kam ho kněz volá, sám se vydává do jeho rukou, a to dokonce i tehdy, když kněz je jeho nepřítelem. A když přijde, zůstává mu plně k dispozici… Může jej položit, kamkoli si přeje, ať už do svatyně svatých, nebo na oltář, anebo ho dokonce může vynést z kostela. Může jeho tělo jíst a může je také dát k jídlu druhým. Kněze lze tedy v jistém smyslu označit jako „stvořitele svého Stvořitele“, protože vyřčením slov „toto je mé

61

tělo…“ tvoří Ježíše ve svátosti a předkládá ho Bohu jako oběť!“ („Alphons Liquiere, Dignité et devoirs du prétre“, „Důstojnost a úkol kněze“, s. 26) „Jestliže někdo řekne, že při obětování při mši není Bohu přinesena žádná skutečná oběť, že to není Kristova oběť a že nám není dán k jídlu on, buď proklet!“ „Jestliže někdo řekne, že oběť při mši je pouze pokojná oběť a oběť chvály a ubohá připomínka oběti na kříži, …buď proklet!“ (Tridentský koncil) V těchto výrocích máme velmi jasně před sebou naplnění Daniele 8,11.12. K  tomu by patřila ještě veškerá prohlášení církve o Marii a všech ostatních „svatých“, jimž je rovněž přisuzována role přímluvců. Ano, dokonce i zemřelí lidé jsou prohlašováni za svaté a blahoslavené a mohou rovněž převzít úlohu přímluvců. Ve všech těchto skutečnostech bychom měli rozpoznat naplnění toho, co Daniel ve svém vidění označuje za rouhání, protože je to opravdu zcela v rozporu s Božím Slovem. Celkově vzato jde o podstatu katolického učení. Bible na mnoha místech hovoří o přímluvě a vykoupení výhradně skrze Ježíše Krista! K tomu si přečti: J 14,6; Sk 4,12; 1. Tm 2,5; 1. J 2,1.2; Žd 7,25.26; 10,19-22 atd. … Da 12,11 nás upozorňuje na okamžik, kdy se to má stát, a od tohoto okamžiku bychom měli počítat 1290 dní (let). Kde v církevních dějinách najdeme dobu pro tuto událost?

HISTORICKÉ NAPLNĚNÍ Víme, že učení o knězi jako o Ježíšově zástupci, který odpouští hříchy, stejně jako učení o tzv. „transsubstanciaci“ (proměňování hostie v doslovné Ježíšovo tělo a v doslovnou Ježíšovu krev) se začalo vyvíjet ve 4. – 5. století. Protože si církev osobovala nárok být „následovníkem Petra“ a protože se opovažovala tvrdit, že jedině ona má v rukou „klíče nebeského království“ (Mt 16,19), stávala se stále mocnější a univerzálnější. K tomu se přidala ještě skutečnost, že učením o „svátostech“ a o spasení výhradně skrze katolickou církev byli ovlivněni dokonce i světoví vládcové a že tito vládcové byli církvi poddáni. Významnou událostí, která dopomohla církvi v rané historii k získání celoevropského vlivu, díky němuž mohla svá učení náležitě rozšířit, bylo obrácení franckého krále Chlodvíka v letech 487-498 n. l. Chlodvík totiž v  letech 482-511 zlomil západořímskou vládu; (496 Alemani, 498 Galorománi, 500 Burgundové, 507 západní Gótové až k Pyrenejím) a tak byla v roce 508 téměř celá západní Evropa pod jeho vládou, a tím i pod katolickým vlivem (DTV-Atlas zur Weltgeschichte I, s. 121). Jeho křtem byla celá Francká říše, tedy velká část Evropy „pokatoličtěna“. Od té doby se také hovoří o katolické, všeobecné církvi. Křtem franckého krále Chlodvíka, který se jako první císař v barbarské době obrátil na katolickou víru, získala církev zesílený vliv na politiku v celé tehdejší Evropě. V  této době napsal papež Gelasius východořímskému císaři Anastasiovi I. velmi pozoruhodný dopis: „Existují dvě zřízení, jimiž je svět v poslední instanci ovládán: svatá moc papežů a královská moc. Pravomoc církve má však větší váhu, protože církev se sama musí zodpovídat u posledního soudu před Pánem všech králů. Císař budiž upozorněn na to, s jakou láskou by měl poslouchat ty, kteří udílejí božské svátosti.“ (M.

62

Sedm pečetí 2010

Pacaut: Histoire de la Papauté, Paříž, 1976, s. 42, 43; citováno v knize „Wer wird die Welt beherrschen“, s. 159 – Pierre Lanarés) Tak jako pohanský Řím zničil doslovnou svatyni, zničil papežský Řím svatyni nebeskou. Už v roce 450 n. l. prohlásil papež Lev v jednom kázání: „Starý Řím byl toliko příslibem pozdějšího Říma a sláva starého Říma bude opět vzkříšena v katolickém Římu. Romulus a Remus jsou jen předchůdci Petra a Pavla. Následovníci Romula jsou jen předchůdci Petrových následovníků. Tak jako starý Řím vládl světu, tak bude nový Řím ovládat svět prostřednictvím stolce svatého a požehnaného Petra, hlavy světa.“ (Citováno v knize „Der bereitete Weg“, s. 70 – A. T. Jones, Edelsteinverlag) Papež Bonifác VIII. oblečený do brnění a helmy a se vztyčeným mečem v ruce se svého času objevil před davem lidí a zvolal: „Žádný jiný cézar, žádný jiný král, žádný jiný císař není jako já, svrchovaný velekněz a následovník apoštolů.“ Pak ex cathedra prohlásil: „Proto tvrdíme, ustanovujeme a oznamujeme, že každý člověk musí být poddán římskému pontifexovi, aby byl spasen!“ („Der bereitete Weg“, s. 71 – A. T. Jones, Edelsteinverlag) Tím dalo papežství dokonce i světským vládcům jasně najevo, že může na základě božské autority, kterou si přivlastnilo, jako „zástupce Boha“ na zemi udělovat „svátosti“, čímž velmi účinně zaujalo místo Boha, který odpouští hříchy a je naším Přímluvcem. Osud všech lidí, a to dokonce i císařů a králů, proto leží v jeho rukou a světští vládcové, kteří se nyní také obrátili na katolicismus, tento duchovně mocenský nárok církve uznali. A tak se papežství mohlo poprvé politicky etablovat s pomocí světského vládce, a to tím, že od té doby nasazovalo korunu králům a císařům (např. v  roce 800 největšímu německo-římskému císaři Karlovi Velikému). Od doby Chlodvíkova obrácení proto můžeme zároveň hovořit o „vztyčení otřesné ohavnosti“ (Da 12,11). Od této doby totiž církev stále více spěla ke světské moci, která pak nakonec vedla k pronásledování ve středověku. Okamžik zrušení „každodenního“, v jehož důsledku došlo i ke „vztyčení otřesné ohavnosti“, tak můžeme zasadit do roku 508, kdy Chlodvík ovládl velkou říši západních Gótů. Jestliže k roku 508 n. l. připočteme 1290 dnů (let), dostaneme se do roku 1798, kdy teprve Francouzská revoluce přivodila konec papežství. 508

+ 1290 =

1798

V roce 533 n. l. byl římský biskup výnosem východořímského císaře Justiniána prohlášen za „hlavu“ všech biskupů a kněží staré Římské říše. Ve výkonu tohoto mocenského nároku mu však ještě bránilo přetrvávání poslední ariánské moci v Římě – východních Gótů. Když však byli roku 538 n. l. východní Gótové s pomocí východního Říma (generál Belisar) z Říma vyhnáni, bylo papežství s konečnou platností zkonsolidováno a od té doby spělo nezadržitelně ke středověké hegemonii. Tím byla také definitivně vztyčena „otřesná ohavnost“, což nakonec vedlo k  pronásledování jinověrců papežstvím. Ve „zrušení každodenní oběti“ lze tedy rozpoznat náboženskou troufalost papežství, které převzalo Ježíšův kněžský úřad. Ve „vztyčení otřesné ohavnosti“ zase můžeme vidět politickou troufalost, projevující se ve snaze vládnout na Božím místě jako soudce a král. (K hlubšímu studiu Daniele: „Die Vision vom Ende“, s. 62 – Jaques Doukhan, Advent-Verlag.)

63

Našli jsme tedy událost spojenou se „zrušením každodenního“ a se vztyčením ohavnosti a její dobu. Obě události lze zasadit do roku 508 n. l. Nyní k roku 508 připočtěme 1290 let a dostaneme se do roku 1798. A tak nás 3 a ½ času z Da 12,7 zavede z roku 538 do roku 1798; stejným letopočtem a stejnou událostí, totiž zajetím papeže v době Francouzské revoluce, však končí i 1290 dní. 508

+ 1290

538

+ 1260

=

=

1798

1798

Od této doby se naplnila i předpověď z Da 12,4, že poznání (a to i vědění obecně) a s ním také poznatky o biblických dějinách a o proroctví se velmi rozrostou. V době Francouzské revoluce, osvícenství, se také začala opravdově zkoumat proroctví Daniele a Zjevení. Především byly v milleritském hnutí odhaleny nové poznatky týkající se Daniele 8. Tato kapitola Daniele nebyla reformátory až do této doby pochopena ani vyložena. Poprvé v historii přišli bibličtí vykladači v této době, mezi jinými i Miller, na vysvětlení prorockého času z Da 8,14. Když v roce 1830 zjistili, že 2300 večerů a jiter musí skončit v roce 1843, velmi se zaradovali. V Da 12,12 je však zmíněn ještě další časový údaj, který se ještě musí naplnit. • 1335 dní (Da 12,12) Jak jsme právě viděli výše, 3 a ½ času z Da 12,7 a 1290 dní z v. 11 nás zavedou do roku 1798. Ve v. 12 však čteme: „Blaze tomu, kdo …přečká 1335 dnů.“ Připočtěme tedy k 508 ještě 1335 let a dostaneme se přesně do roku 1843. Již slovy „blaze tomu“ ve v. 12 je prorocky naznačena radost, kterou tehdy millerité prožívali, když uvedený časový údaj poprvé odhalili, a v důsledku toho se domnívali, že by v této době měl být očekáván 2. PJK. Je zřejmé, že připomínkou 1335 dnů v  Da 12,12 bylo Danielovi současně podáno poslední vysvětlení k vidění z Da 8,14 o 2300 večerech a jitrech. Tato souvislost nebyla ani pro mě osobně až dosud příliš jasná. Podle mého dnešního chápání lze vidění u Ulaje (Da 8,2) a vidění u Tigridu (Da 10,4) společně sloučit a lze je chápat jako vidění, která spolu souvisí. Tak to vnímala i E. G. Whiteová. „Světlo, které Daniel přijal od Boha, bylo určeno zvláště pro tyto poslední dny. Vidění, která spatřil u břehů Ulaje (Da 8,2) a Chidekelu (Da 10,4), velkých řek Šineáru, se nyní naplňují a všechny předpověděné události se brzy stanou. (TM 112.3) Tento výrok je koneckonců také hlubším důvodem, proč jsem začal pracovat na této studii! Domnívám se, že tyto kapitoly Daniele byly důležité nejen pro naše pionýry. Pro nás musejí být ještě důležitější, protože jsme se konci přiblížili ještě mnohem víc! Nyní bych se chtěl ještě trochu podrobněji zabývat souvislostí mezi oběma těmito viděními. Mým úmyslem je upozornit zde na něco, co bude mít význam pro naše chápání 2300 večerů a jiter. Jak jsme shledali v  Da 8,26.27, vysvětlení k 2300  večerům a jitrům ještě nebylo proroku Danielovi ve vidění v 8. kapitole podáno. Je pozoruhodné, že na konci 8. kapitoly je mu řečeno, aby vidění o 2300 večerech a jitrech uchoval v tajnosti až do konce, a tak k dalšímu významu tohoto vidění nedostává nejprve žádné vysvětlení. Očekávali bychom tedy, že Daniel už k tomuto „časovému vidění“ nedostane vůbec žádná další vysvětlení.

64

Sedm pečetí 2010

Avšak zhruba o 11 let později po vroucné modlitbě (Da 9,20-27) dostává přece jen vysvětlení, které obsahuje především historické východisko pro výpočet 2300 večerů a jiter. Podle Da 9,20-23 totiž přichází Gabriel, kterého Daniel v předchozím vidění spatřil poprvé, aby mu nyní přece jen přinesl správné pochopení vidění o 2300 večerech a jitrech. Začíná odkazem na 70 týdnů, které měly představovat zvláštní dobu milosti pro židovský národ. „Sedmdesát týdnů je lhůta určená tvému lidu.“ Zde je třeba poznamenat, že v základním textu není „určená“, ale „odseknutá“! To znamená, že těchto 70 týdnů může být „odseknuto“ pouze od nějakého většího časového úseku, a ten lze dávat do souvislosti pouze s 2300 večery a jitry ve verši 8,14. V Da 9,25 je nám pak oznámen okamžik, jímž těchto 70 týdnů a s nimi současně i 2300 večerů a jiter začíná. Je to okamžik, kdy byl vydán příkaz ke znovuvybudování Jeruzaléma. Tímto okamžikem byl podle Ezd 6,14 a Ezd 7,7.8 pátý měsíc 7. roku Artaxerxe, což odpovídá roku 457 př. n. l. Počítáme-li od tohoto roku, za 7 týdnů a 62 týdnů (= 69 týdnů), po přepočtení podle principu z Ez 4,6 „rok za den“ tedy za 483 let, měl vystoupit pomazaný. To se naplnilo při Ježíšově křtu v roce 27 n. l., přesně 483 let po vyjití rozkazu císaře Artaxerxe v roce 457 př. n. l. Podle Da 9,27 má Mesiáš uprostřed 70. týdne, tedy 3 a ½ roku po svém křtu, svou násilnou smrtí „učinit konec oběti zápalné i oběti suché“, což se v roce 30/31 skutečně stalo. Židům tudíž zůstává ještě 3 a ½ roku poslední doby milosti, během níž mohou svého Mesiáše na základě jasného znamení v  podobě jeho vzkříšení přijmout. V  roce 34 n.  l. však dojde k  pravému opaku, když prvního svědka jeho vzkříšení Štěpána ukamenují k smrti (Sk 7!). A tak v tomto úryvku nacházíme vysvětlení výchozích událostí 2300 večerů a jiter, které zjevně souvisely s prvním Ježíšovým příchodem. Vlastně bychom očekávali, že po Da 9,24-27 budou následovat ještě další vysvětlení týkající se „konce“ 2300 večerů a jiter. Vysvětlování je však v 9. kapitole náhle ukončeno. Opět uplynou zhruba 2 roky a Daniel mezitím přistane ve lví jámě (kapitola 6). Satan patrně nechtěl, aby Daniel obdržel ještě vysvětlení týkající se východiska prorockých předpovědí, a už vůbec nechtěl, aby se dozvěděl informace o posledních věcech po 2300 večerech a jitrech. A tak i my musíme počítat s tím, že satan nebude zrovna nadšený, že chceme zkoumat právě toto vidění týkající se konce. Daniel se toho každopádně o 2300  večerech a jitrech chtěl dozvědět ještě víc. Zdá se totiž, jako by s vysvětleními v kapitole 9 ještě nebyl zcela spokojen. A tak jsme v 10. kapitole zavedeni do doby o dva roky později a dozvídáme se, jak se Daniel po dobu 3 týdnů opravdově postí a modlí. Poté dostane zjevení, o němž sám říká, že „je pochopil“ (Da 10,1). Já osobně se dnes domnívám, že Daniel tím v neposlední řadě myslel také vidění o 2300 večerech a jitrech. Vždyť právě jemu chtěl porozumět. Kromě toho je mu však dovoleno nahlédnout i do osudu Božího lidu na konci časů (Da 10,14). Po zajímavém příběhu v kapitolách 10 a 11, k němuž se později ještě vrátíme, se zdá být zcela zřejmé, že je ve v. 12,11 podáno další vysvětlení týkající se doby „zrušení každodenního“. Toto vysvětlení musí ovšem

65

vést ke konci 2300 večerů a jiter. Z tohoto pohledu se ve vysvětlení 70 týdnů v Da 9,24-27 nachází odkaz na začátek 2300 večerů a jiter, zatímco Da 12,11.12 obsahuje vysvětlení týkající se konce 2300 večerů a jiter. Všimni si také paralelní otázky „jak dlouho“ v Da 8,13 a 12,6.8. To naznačuje, že se zde jedná o dobu 2300 večerů a jiter, o nichž chtěl Daniel vědět, kdy skončí a co potom bude následovat. Máme proto 2 možnosti výpočtu, jak dospět na konec 2300 večerů a jiter. • 457 př. n. l. + 70 týdnů (490 let) = 34 n. l. 490 let tedy odečteme od 2300 a zůstane nám 1810 let, které nás pak od roku 34 n. l. zavedou až do roku 1844!

2300 let

př.n.l. 457

70 týdnů = 490 let

7 týdnů = 49 let

34

1810let

62 týdnů = 424 let

n.l. 1844

1 týden 3,5

3,5

1810 let

Texty: Ezd 1, 1-13/ 6,1-12/ 7,7-13/ Ez 4,5.6/ 4M 14,33.34/ Da 9,25-27/ L 3,1-3/ 3,21-23/ Zj 10,5-7/ Sk 7,59/ 8,1/ 10,45-47/ 13,46-47/ • K roku 508 n. l., kdy bylo „zrušeno každodenní“ a vztyčena otřesná ohavnost, připočteme 1335 let a dostaneme se rovněž do roku 1843/1844. A tak mohl Daniel, který ještě ve verši 8,27 musel připustit, že vidění o 2300  večerech a jitrech nepochopil, ve verši 10,1 prohlásit, že mu po vidění v kapitolách 10-12 bylo dáno plné porozumění. 508

+1335

1843/44

Závěr: Na základě našich dosavadních úvah o zjevení u řeky Tigris v Da 10,4 a 12,6 můžeme dospět k závěru, že zde Ježíš přísahá, že nakonec bude trvat až do roku 1843/44, než nastanou úplně poslední věci. Na konci této stanovené doby, jak 2300 večerů a jiter, tak 1335 dnů, se Ježíš opět objevuje ve vidění, a to ve Zjevení (Zj 10,1). Nyní však nepřísahá oběma rukama, ale jednou, zatímco ve druhé drží již otevřenou knížku (Zj 10,5.6). Od tohoto okamžiku již nemá být žádný další prorocký čas. Ale podle v. 7 by měl teprve událostí

66

Sedm pečetí 2010

popsanou v 7. troubení nastat konec doby milosti a s ním i konec zvěstování evangelia. S počátkem 7. troubení by tedy mělo skončit hlásání evangelia a na nekající se svět by měla dolehnout doba posledních soudů v podobě 7 ran. Tento anděl se proto v 10. kapitole může objevit pouze po uplynutí doby 1335 let z Da 12,12, a tudíž i na konci 2300 let, tedy v roce 1843/44. Proroctví naznačuje, že v  této době by věřící lidé měli prožít zkušenosti s  onou otevřenou knížkou (Zj 10,8-11). Skutečně se to naplnilo v milleritském hnutí z roku 1844 – v radosti z poznání, že na podzim roku 1844 Ježíš znovu přijde, přičemž událostí 2. PJK by bylo skončilo 2300 večerů a jiter. Došlo však k hořkému zklamání, protože Ježíš nepřišel. Z tohoto pohledu představovalo snědení knížky pochopení proroctví o 2300 večerech a jitrech, které mělo nejprve velmi „libou příchuť“, ale posléze vedlo k hořkému zklamání. Po tomto zklamání je však opět třeba zvěstovat všem národům! Jak je dále naznačeno ve Zj 11, 1.2, má být pozornost v tomto zvěstování obrácena k nebeské svatyni. A právě to byla zkušenost po roce 1844, která přinesla poznání o počátku vyšetřovacího soudu a o vstoupení Ježíše do svatyně svatých.

TAJEMSTVÍ SEDMI HROMŮ (Zj 10,3.4) Mohli bychom si také položit otázku, proč Bůh millerity před jejich pochybením nevaroval. Jedno je jisté – Bůh to mohl udělat. (Zde je třeba poznamenat, že Bůh chtěl millerity v letech 1840 až 1844 skutečně varovat prostřednictvím dvou mužů – Williama Foye a Hazena Fosse. Ve viděních jim totiž zjevil, že tento svět bude po roce 1844 ještě pokračovat. Oba muži však zřejmě měli strach předat toto poselství dál, a proto odmítli tento úkol přijmout. Po roce 1844 jej pak Bůh svěřil neduživé 17leté dívce. Byla to E. G. Harmonová, později Whiteová. Je možné, že s tím nějak souvisí „7 HROMŮ“ ze Zj 10,3.4? Bůh zde každopádně sděluje informaci, kterou Jan nesmí zapsat. Něco je zde zatajeno. E. G. Whiteová k tomu v knize „Myšlenky ke knize Zjevení“, kap.11. říká, že se jednalo o informaci, která upozorňovala na ono pochybení. Věřící však měli být podrobeni ještě jedné těžké zkoušce. Právě o ní je řeč v Da 12,10. V této zkoušce obstálo po roce 1844 jen velmi málo věřících. Vytříbila se jen malá skupinka, na které Pán Bůh založil poslední církev ostatků, takže vznikla církev adventistů. Toto vše je absolutní prorocký důkaz vyvolení Církve adventistů sedmého dne za Boží lid ostatků. Nyní se chceme ještě krátce zamyslet nad záhadnou knížkou ze Zj 10.

67

TAJEMNÁ KNÍŽKA Již dříve jsem se zmínil o tom, že se domnívám, že určitě existuje velmi jasná souvislost mezi knížkou ze Zj 10 a „knihou“ ze Zj 5. Které další úvahy by to potvrzovaly? Zde v kapitole 10 jde o otevřenou knihu, na níž bylo v kapitole 6 a v kapitole 8,1 rozlomeno sedm pečetí. Kde však v Bibli najdeme odkaz na zapečeťování nějaké knihy? Jestliže bylo rozpečeťování této knihy ve Zjevení tak zřetelně popsáno, měli bychom očekávat, že někde bude popsáno i její zapečeťování. Už jsme viděli, že existuje jasná souvislost mezi Zj 10 a Da 12. Je potom náhoda, když se v Da 12,4 hovoří o „zapečeťování knihy“? Na základě zjevné souvislosti mezi Zj 10 a Da 12 docházím k závěru, že se musí jednat o tuto knihu. V Da 12 ji Bůh nechává zapečetit. Ve Zj 5,1 je tato kniha představena jako kniha v Boží ruce, zapečetěná sedmi pečetěmi, která je následně předána do rukou Ježíšovi. Ježíš nejprve v  kapitole 6 a ve verši 8,1 rozlamuje její pečeti a nakonec jej ve Zj 10 rozpoznává Jan s otevřenou knížkou. Tuto souvislost můžeme potvrdit také prostřednictvím výroků E. G. Whiteové. „Byl to Lev z kmene Judova, kdo rozpečetil tuto knihu a zjevil Janovi, co se má stát v těchto posledních dnech.“ (TM 115.2) E. G. Whiteová to však říká o zapečetěné knize, o níž je řeč v Da 12,4. Všimni si! O Lvu z kmene Judova je řeč pouze v souvislosti s knihou ze Zj 5, a zde ji E. G. Whiteová dává do souvislosti s knihou Daniel. Proto je zvláštní, jak někteří vykladači přišli na myšlenku, že kniha ze Zj 5 se v Janově vidění neotevře. Snad by bylo možné namítnout, že o zapečetěné knize z Da 12,4 je řečeno, že „mnozí“ (lidé) budou kolem ní chodit, aby z ní načerpali poznání, zatímco ve Zj 5 je řečeno, že pouze Beránek ji může otevřít a nahlédnout do ní. E. G. Whiteová však rovněž zcela jasně říká, že to byl Lev z kmene Judova, kdo ji rozpečetil, a hovoří v této souvislosti velmi zřetelně o knize Daniel, která je rozpečetěna ve Zjevení. Nezapomeňme také, že je to v  první řadě zjevení Ježíše Krista, které Ježíš dává a objasňuje svým služebníkům. A tak by vlastně žádný člověk nemohl pochopit Danielovo proroctví, kdyby mu je nejprve Ježíš a jeho Duch nerozpečetili a nezjevili. Z tohoto pohledu jsme knížku ze Zj 10 v našich řadách zatím udržovali více či méně zavřenou. Mohlo by to znamenat, že nám tím zůstávalo skryté i určité poznání prorockého slova? Musíme snad tuto knížku nejprve ještě jednou pozřít? Nemohly by se tak v jistém směru zopakovat některé zkušenosti adventní církve před rokem 1844? O co přesně jde v případě této knížky a o jakou knihu se jedná?

68

Sedm pečetí 2010

Zapečetěná kniha z Da 12,4 Položme si ještě otázku, jakou knihu má prorok Daniel v Da 12,4 zapečetit až pro poslední dobu? Je tím myšlena celá kniha Daniel? To by znamenalo, že veškerá proroctví knihy Daniel by mohla být pochopena teprve v poslední době. Tak tomu však nebylo, protože už v době, kdy byl Babylon vystřídán Médy a Peršany, poukázal sám Daniel Kýrovi na naplnění proroctví o jeho poslání jako osvoboditele Božího lidu. (PK 556,557) Od židovského dějepisce Josefa Flavia také víme, že když Alexandr Veliký táhl se svou armádou na Jeruzalém, šel mu vstříc židovský velekněz se svitkem Daniele. V Danielovi 8 mu pak rovněž ukázal proroctví o něm samotném, načež Alexandr ušetřil Židy dobývání a i nadále jim jejich stát přenechal. Zde je odpovídající původní citát od Josefa Flavia! „…Když mu byla ukázána kniha Daniel, v níž bylo předpovězeno, že jakýsi Řek rozvrátí říši Peršanů, považoval sám sebe za tohoto Řeka a plný radosti propustil lid. Následujícího dne je však opět nechal svolat a poručil jim, aby si řekli o tolik darů, kolik jich jen budou chtít. Když jej velekněz požádal o svolení, zda by směli žít podle otcovských zákonů, a o osvobození od dávek každého sedmého roku, rovněž mu vyhověl.“ („Jüdische Altertümer“ II, s. 55) Také je známo, že židovští znalci Písma již kolem 2. stol. př. n. l. použili při výkladu 70 týdnů z Daniele 9 princip „rok za den“ a na základě toho, i když ne přesně na rok, přece jen přibližně předpověděli a očekávali příchod Mesiáše. („Die Vision vom Ende“, s. 52 – J. Doukhan) Je známo i to, že židovští rabíni a také první křesťanští pisatelé a vykladači proroctví již v 1. stol. n. l. jasně věděli, že období 4 velkých šelem z Daniele 7, od Babylona až po Řím, spěje ke konci. (PF V, 206) Zdá se, že i Pavel s  dosti velkou jistotou rozpoznal, že jako následující moc po Římu lze očekávat období „člověka hřícha“ (BK) a s ním i moc „malého rohu“ z Da 7 a 8. V tomto ohledu máme odkaz i u E. G. Whiteové v knize Poslové naděje a lásky na s. 153 (AA 265). O Jáchymovi z  Fiore víme, že už v  roce 1190 n. l. jako první zjistil, že pro vysvětlení 3 a ½ času z Daniele 7 a 12 a také ze Zj 12 je třeba použít princip „rok za den“. (PF V, 206) Biskup Eberhardt ze Salzburgu v roce 1240 n. l. jako první rozpoznal, že papežství představuje malý roh z Da 7. (PF V, 208) Rovněž Martin Luther ztotožnil již velmi jasně malý roh z Da 7 s papežstvím. (PF V, 208) Velmi pozoruhodné je také to, že Da 1-7 byl velmi dobře chápán již před obdobím reformace v 16. stol., ale přesné porozumění Da 8,14 a 9,24-27 bylo adventistickým pionýrům dáno prostřednictvím Williama Millera teprve v 19. stol. kolem roku 1844. Proto nemůžeme přijmout, že by Daniel měl zapečetit všechna proroctví, která ve svých viděních spatřil. V Da 8,26.27 je velmi jasně řečeno, která část proroctví zůstává utajena, a tedy zapečetěna až do konce. Jde vlastně jen o 2300 večerů a jiter a s nimi spojené události. Všechna ostatní proroctví byla také vždy v průběhu dané události, na kterou proroctví odkazovalo, rozpoznána a pochopena. Na pochopení vidění z Da 2 a 7, a dokonce i z Da 8,1-8 tedy nebylo třeba čekat až do roku 1844. Da 8,20-22 totiž obsahuje

69

jasné odkazy na Médo-Persii, Řecko a říše diadochů (diadochové byli nástupci Alexandra Velikého, kteří si mezi sebou v  letech 322 až 301 př.  n.  l., během tzv. válek diadochů rozdělili Alexandrovu velikou říši – pozn. překl.). Totéž platí i pro Da 11,1-4. Teprve od Da 8,9-14 zůstalo jasné porozumění skryto, a to až do roku 1844. Da 11 zůstává problémem až dodnes. Je nejvyšší čas na to, abychom si pochopení této poslední části proroctví vyprosili u Boha. „Moudrým“ je zaslíbeno, že pochopí (Da 12,10). Jestliže tedy bylo Božím úmyslem rozpečetit na začátku adventního hnutí kapitoly 8 a 9, nemohlo by se stát, že by na závěr díla chtěl rozpečetit ještě kapitolu 11? Že by nás Bůh chtěl ještě potěšit a motivovat novým poznáním? Měli bychom to očekávat, modlit se za to a konečně bychom také měli zkoumat Písmo! Co je tedy onou tajemnou, zapečetěnou knihou z Da 12,4? Nyní se ještě jednou vrátíme ke knize, kterou měl Daniel v Da 12,4 zapečetit. Vezměme v úvahu, že Daniel se zde nacházel ve vidění a že v tomto vidění samozřejmě nesepsal žádnou knihu. To totiž jistě udělal teprve o něco později. A přesto ho Bůh vyzývá, aby „tu knihu“ zapečetil. Jaká kniha je tím tedy myšlena? Jak jsme viděli výše, v žádném případě to nemohla být celá jeho kniha. Kromě toho bylo vždy možné knihu Daniel číst stejně jako všechny ostatní knihy SZ. Proto se zde může jednat pouze o knihu, kterou vůbec nenapsal sám Daniel. A tak se koneckonců jedná jedině o knihu, kterou mu bylo dáno ve vidění spatřit a kterou měl zapečetit! Kde je však v tomto vidění, které v kapitole 12 končí, řeč o nějaké knize? Já osobně se na základě souvislosti domnívám, že se jedná o „Knihu pravdy“, o níž je zmínka v Da 10,21. Abychom však tuto souvislost správně pochopili, je důležité jasně porozumět okolnostem a vidění v kapitole 10.

VÝKLAD Da 10 Rád bych tento výklad představil ve zkratce, aby nebyla narušena návaznost na „knihu“.

Doba vidění Da 10,1 = 3. rok Kýra je rok 534 př. n. l. O 2 roky dříve, v roce 536 př. n. l. dovoluje Kýros Židům v Babyloně, aby se navrátili ze zajetí (Ezd 1). V 7. měsíci roku 536 byla v Jeruzalémě z vděčnosti přinesena první oběť (Ezd 3,6). Ve 2. roce po příchodu Židů (534), tedy v roce, v němž se odehrává příběh z Da 10, byl položen základní kámen nového chrámu (Ezd 3,8-13). Proč tedy Daniel v Babyloně truchlil? (Da 10,2) Podle Ezd 4 se právě v tomto roce, tedy 2 roky po návratu Židů, těsně po položení základního kamene chrámu zvedl nepřátelský odpor proti znovuvybudování chrámu. Zašel tak daleko, že byly práce na celé roky přerušeny! (Ezd 4,24)

70

Sedm pečetí 2010

Daniel se o tom v Babyloně pravděpodobně dozvěděl, načež se začal postit a modlit. Bylo to v prvním měsíci, do kterého spadalo období židovského svátku pesach a svátku nekvašených chlebů (Da 10,4). I zde je zřejmé, že Danielovi šlo stejně jako již v  9. kapitole o znovuvybudování Jeruzaléma. Už v 9. kapitole dostal Daniel na základě své modlitby a svého půstu vidění, v němž se mu zjevil Gabriel. Kromě informací o znovuvybudování chrámu mu mimo jiné přinesl první část vysvětlení k  vidění o 2300  večerech a jitrech. Jak jsme již viděli výše, šlo v  něm o události na začátku tohoto období. V kapitole 10 se setkáváme s podobnou situací. Daniel se už 3 týdny postí a modlí, a nic se neděje. Po uplynutí 3 týdnů, když byl s několika muži u řeky Tigris, však přece jen opět dostal vidění (Da 10,4-21). O tomto vidění prohlásil Daniel něco, co o žádném z  předchozích vidění neřekl, a sice že mu Bůh zjevil něco, co „je pravdivé a týká se velikého boje“ (Da 10,1). A tak by nás toto vidění vlastně mělo upozornit na něco obzvlášť mimořádného!

Obsah vidění v kapitole 10 Muž ve lněném oděvu (Da 10,5-9) Jedná se o popis Ježíše (srovnej Zj 1,13-15). Při pohledu na tohoto muže Daniel omdlí. Podle v. 10 se ho dotkne ruka, která na základě další souvislosti patří andělovi Gabrielovi, jenž Daniela až dosud v jeho viděních vedl. Proč nebyla jeho modlitba vyslyšena dříve? Co bylo pro Daniela příčinou toho, že byla jeho modlitba vyslyšena opožděně? (Da 10,12.13) Kníže perského království (Da 10,13) Stojí zde v protikladu k Michaelovi, a proto se může jednat jedině o satana, který bránil Gabrielovi, aby šel za Danielem. Nyní se Daniel dozvídá, že Gabriel chtěl ve skutečnosti na jeho modlitbu zareagovat hned a okamžitě se dostavit, ale cestou ho zdržel satan. Daniel měl evidentně obdržet velmi důležitou informaci, zcela mimořádné proroctví o osudu Božího lidu na konci časů (Da 10,14) a o dějinách až do této doby. Satan však Michaelovi bránil a nechtěl, aby Daniel tyto poslední informace o konci časů dostal. Všimněme si, že toto se u žádného předchozího vidění nestalo. Pro satana tedy muselo být velmi důležité, abychom se toto proroctví o posledních událostech, které dolehnou na Boží lid, nedozvěděli, abychom je neznali a nepochopili. Jestliže už tehdy chtěl zabránit Danielovi, aby je obdržel, čím spíše se o to bude pokoušet dnes!! Také si všimni, že dokonce ani Gabriel na satana sám nestačil a musel mu na pomoc přijít Ježíš. Jak hluboké ponaučení pro nás! I Daniel o něm přemýšlel (Da 10,15). Ve v. 16-19 je Daniel posílen k naslouchání. Boj s knížetem perského království Z této poznámky velmi jasně vyplývá, že satan stojí za králi země, bojuje a snaží se dosáhnout svých cílů, aby zmařil plán, který má Bůh se svým lidem. Je zřejmé, že satan chtěl zabránit Židům v Jeruzalémě, aby znovu vybudovali chrám, a tím vzdali čest svému Bohu.

71

Vidíme však, že satan navzdory Danielově modlitbě pokračuje v  zákulisí ve svém boji. Když totiž Gabriel sdělí Danielovi informaci, kterou mu chtěl předat, musí se opět vrátit, aby zápasil se satanem (Da 10,20). Boj v  zákulisí tedy pokračoval. Da 11,1 nám ještě říká, jak Gabriel o tři roky dříve podporoval i Darjaveše při dobývání Babylona. Avšak než se Gabriel opět pustí do boje s knížetem perského království, kterého zatím drží v šachu Michael (Ježíš), chce ještě dát Danielovi poučení z Knihy pravdy (Da 10,21)! Obsah „Knihy pravdy“ V Da 11,2 začíná Gabriel líčit Danielovi něco z této Knihy pravdy. Vše, co je dále popsáno v kapitolách 11 a 12, je zapsáno v této knize. Podle Da 10,14 jde zejména o osud a dějiny lidu na konci dnů. Na to klade anděl hlavní důraz. Zjišťujeme však, že při líčení dějin přece jen začíná u Médo-Persie a pokračuje přes Řecko a říše diadochů (Da 11,1-4). Ve v. 5-45 následuje spíše symbolický popis s použitím obrazů jižního a severního krále. Nakonec ve v. 40-45 přechází anděl k vlastní závěrečné fázi světových dějin, v Da 12,1 k poslednímu soužení a ve v. 2-4 ke vzkříšení a vykoupení při 2. PJK. V Da 12,4.9 zazní příkaz zapečetit „tuto knihu“! Ze všech těchto souvislosti je zcela zřejmé, co je obsahem této knihy a co má také zůstat zapečetěno až do konce. Jednoznačně jde o knihu, která obsahuje dějiny tohoto světa, a zejména Božího lidu v poslední době, ale také o knihu obsahující poslední prorocké poznání, a tudíž i poslední poselství pro tento svět, jehož zvěstováním pověřil Bůh svůj lid v poslední době (Da 10,14). (Osobně se domnívám, že v konečném důsledku je v této knize ukryt i celý Boží plán spasení.) Tuto knihu měl Daniel ve vidění symbolicky zapečetit. Jde tedy vlastně o poselství, které Bůh určil pro poslední církev, a to zejména před rokem 1844 a po něm. Kromě toho se domnívám, že tato kniha obsahuje i zvláštní poznání prorockého poselství a poselství o ospravedlnění z víry, které bychom měli mimořádným způsobem zvěstovat v rámci trojandělského poselství poslední generace. Jedná se tedy současně o souhrn poselství, které by měl lid ostatků, v konečném důsledku také bez poskvrny a vrásky, vnést pod Boží pečeť, aby nakonec mohl přežít období ran bez Přímluvce v nebeské svatyni a pak být v těle uchvácen vstříc vracejícímu se Pánovi. Toto poselství zůstávalo po celá dřívější období utajeno. Žádná lidská generace před touto dobou totiž neměla mít úplné poznání, které chtěl Bůh zjevit úplně poslednímu lidu ostatků. Proto se domnívám, že zde vidíme jasnou souvislost se Zj 5, kde se tato kniha zřejmě objevuje jako kniha se sedmi pečetěmi v Otcově ruce. Vždyť kdo jiný by měl tuto knihu mít v opatrování? Daniel si ji přece nenechal u sebe. Ve vidění zapečetil tuto knihu pouze symbolicky a takto také zůstala v Boží úschově. Ve Zj 5 však tuto knihu obdržel Ježíš po svém zmrtvýchvstání. Do jeho ruky je nyní předán osud lidstva a spravedlivých. Po svém nanebevstoupení se stal tím, kdo zjevuje historii a rozlamuje jednu pečeť po

72

Sedm pečetí 2010

druhé. Po rozlomení každé pečeti je vždy rozpečetěna část knihy a právě podle toho se odvíjí historie. A pak konečně přichází poslední ze 7 pečetí a v nebi nastává ticho, protože nyní se otevírá poslední část „knížky“ a jde o osud a dějiny Božího lidu na konci dnů. Do této doby proto musí spadat i poselství 7 troubení a jejich událostí, stejně jako události z Da 11,4045 a 12,1. Právě v období roku 1844 a po něm předává anděl ze Zj 10 Božímu lidu otevřenou knížku. Je to také období vyšetřovacího soudu, jímž má svět i Boží plán záchrany dospět ke svému konci. V této knížce je lidu ostatků otevřeně objasněno poslední poselství pro tento svět. Jde o pochopení a zvěstování trojnadělského poselství, a zejména třetího andělského poselství se všemi historickými a duchovními aspekty, které k němu patří. Toto poselství by mělo být posledním voláním pro svět spějící ke svému konci. Toto vše nacházíme především v knize Zjevení! E. G. Whiteová říká o Zjevení toto: „Zjevení je souhrnným závěrem všech biblických knih. Doplňuje knihu Daniel. Jedna kniha je proroctvím, druhá zjevením (zjevení = odhalení). Kniha, která byla zapečetěna, není Zjevení, ale část Danielova proroctví, která se týká posledních dnů.“ (PNL 337; AA 585.1) Anděl přikázal: „Ty Danieli, však ta slova zachovej v tajnosti a zapečeť tu knihu pro poslední čas. Mnozí budou procházet sem a tam a poznání se rozroste.“ Podle E. G. Whiteové však k tomuto poznání nepatří jen poznání týkající se 2300 večerů a jiter, ale také „poznání Krista a proroctví vztahujících se k němu se velmi rozmnoží, až se budou blížit k závěru dějin této země“. (21MR 407.3) Tohoto poznání bychom se měli snažit dobrat a měli bychom je pozřít. Bude pro nás sladké jako med, ale s ním na lid ostatků patrně čeká ještě hořká zkušenost. Vítězství však máme zcela jisté a pouze toto poselství nás a ty, kteří je uslyší a přijmou, zachrání. Kéž nám toto studium dodá odvahy a podnítí nás k tomu, abychom uvedené poselství lépe pochopili, poučili se z něj a použili je ke své osobní spáse!

73

Příloha Výroky E. G. Whiteové ke Zj 5 Je v této knize zaznamenán příběh o ukřižování?

BG 255 (něm.)

„Tak se rozhodli židovští vůdcové. Jejich rozhodnutí bylo zaznamenáno v  knize, kterou Jan viděl v rukou Pána, jenž sedí na trůně, v knize, kterou žádný člověk nemůže otevřít. Až tuto knihu odpečetí ‚Lev z kmene Juda‘, setkají se se svým rozhodnutím znovu jako s rozsudkem.“ (KP s. 173; COL 294.1) „V jeho otevřené ruce ležela kniha, svitek dějin Boží prozřetelnosti, prorocké dějiny národů a církve. Obsahovala božské výroky, jeho autoritu, přikázání, zákony, celou symbolickou radu Věčného a dějiny všech vládnoucích mocností národů. Symbolickým jazykem byl v tomto svitku zachycen vliv každého národa, jazyka a lidu od začátku dějin země až do jejich konce.“ (Letter 65 1898; 9MR 7.2; MR č. 667) Kdo to do něj zapsal? Do nebeských knih zapisují andělé. EW 247

Zapečetěný svitek ze Zj 5 (

Podle článku Jona Pauliena)

Ellen Whiteová učinila ohledně zapečetěného svitku ze Zj 5 několik stručných prohlášení. Zdá se, že v TM 115 naznačuje, že zapečetěný svitek je kniha Daniel. Nejprve cituje Da 12,8-13 a pak říká: „Byl to Lev z kmene Judova, kdo rozpečetil tuto knihu a zjevil Janovi, co se má stát v těchto posledních dnech.“ (TM 115.2) V několika řádcích parafrázuje Daniele a pak uvádí: V  Janově zjevení je kniha Daniel rozpečetěna a zavádí nás do posledních scén dějin této země. (TM 115.3) Naproti tomu z  jejího výroku v  COL 294.1 vyplývá, že se domnívala, že svitek ze Zj 5 obsahuje mnohem více než jen knihu Daniel: „Tak se rozhodli židovští vůdcové. Jejich rozhodnutí bylo zaznamenáno v  knize, kterou Jan viděl v rukou Pána, jenž sedí na trůně, v knize, kterou žádný člověk nemůže otevřít. Až tuto knihu odpečetí ‚Lev z kmene Juda‘, setkají se se svým rozhodnutím znovu jako s rozsudkem.“ (COL 294.1) Svitek obsahuje jak dějiny, tak úděl světa: Světlo, které jsme obdrželi na základě trojandělského poselství, je pravé světlo. Znamení šelmy je přesně tím, čím bylo hlásáno, že je. V tomto ohledu nebylo ještě všechno pochopeno a ani nebude, dokud svitek nebude rozvinut; v našem světě však musí být dokončeno velmi důležité dílo. Z obou výroků je zřejmé, že Ellen Whiteová chápala úplné rozvinutí svitku jako záležitost budoucnosti, nikoli minulosti (jako např. roku 1844). V  nedávné době byl objeven dopis, který obsahuje dosti jasný výrok ohledně identity svitku. Ellen

74

Sedm pečetí 2010

Whiteová nejprve cituje Zj 5,1-3 a pak uvádí: „V jeho otevřené ruce ležela kniha, svitek dějin Boží prozřetelnosti, prorocké dějiny národů a církve. Obsahovala božské výroky, jeho autoritu, přikázání, zákony, celou symbolickou radu Věčného a dějiny všech vládnoucích mocností národů. Symbolickým jazykem byl v tomto svitku zachycen vliv každého národa, jazyka a lidu od začátku dějin země až do jejich konce. Tento svitek byl popsán zevnitř i zvnějšku. Jan říká: [Zj 5,4.5; 6,8-11; 8,1-4 ].“ Tento jednoznačný výrok o svitku ze Zj 5 naznačuje, že svitek obsahuje celkové shrnutí a podstatu velkého sporu, který se týká země, přičemž zahrnuje jak skutky Boha, tak jeho stvořených bytostí v  průběhu celých dějin. V  lidských dějinách existují pouze dva body, které shrnují všechny věci. Jedním z nich je Kristus na kříži a druhým závěr milénia, kdy jsou celé dějiny odhaleny k nahlédnutí. Vzhledem k tomu, že soud spojený s rokem 1844 je v uvažování Ellen Whiteové omezen na ty, kteří vyznali Krista, není v tomto výroku rok 1844 přesně stanoven jako čas, kdy se Beránek chopil knihy. Nejpravděpodobnějším orientačním bodem pro tento výrok je Kristovo nastolení na trůn v nebi v AD 31. Všimni si, že svitek obsahuje „svitek dějin Boží prozřetelnosti“, což je vhodné označení pro Starý zákon, a „prorocké dějiny národů a církve“, výrok, který se nejlépe hodí pro počátek křesťanské éry, nikoli téměř pro její konec. Shrneme-li vše, co jsme uvedli výše, zdá se, že Ellen Whiteová chápala svitek ze Zj 5 jako souhrn a podstatu dějin, proroctví a celého Božího plánu a záměru. Jako takový obsahuje tento svitek to, nač poukazují jak Daniel, tak Zjevení, ba ještě více. A jako takový není plně otevřen k nahlédnutí až do konce dějin. Je to skutečně „kniha osudu“.

75

ZKRATKY: GC AD EW PP GO PK PF ABC (…)SM ML (…)T RH Mar. MR DA DA TM AA PNL KP COL Bogi

Velký spor Aller Diener Zkušenosti a vidění Patriarchové a Proroci Myšlenky ke knize Zjevení Proroci a králové The Prophetic Faith of our Fathers Biblický komentář Selected Messages, díl (…) My Life Today Svědectví pro církev, sv. (…) Review and Herald Maranatha Manuscript Releases, sv. (…) Touha věků Desire of Ages Svědectví pro kazatele Acts of the Apostles Poslové naděje a lásky Kristova podobenství (cz) Kristova podobenství (angl) časopis seminář Bogenhofen

76

Sedm pečetí 2010

77

J.J. RAJ

R

J.J. RAJ

J.J. RAJ

7 PEČETÍ