ukázky z knihy
Hory 2 shora
Radek Jaroš / Andrea Jarošová
příběhy z dalších sedmi osmitisícovek
Hory shora 2
4
Takhle měla vypadat kniha, kterou táta chtěl, abych napsala před několika roky. To jsem nechtěla a nedokázala hned z několika důvodů; lezení mě nezajímalo, měla jsem s ním velmi malou osobní zkušenost a přišlo mi podivné psát text za někoho jiného, vnímala jsem to trochu jako podvod. Proto prvně vznikla kniha Hory, má panenko. V té jsem mohla pracovat podle svého gusta: místo toho, abych v ní psala o lezení, řešila jsem s tátou, proč vůbec leze a co mu lezení přináší, bere, co na něm miluje a co ho sere. Nemusela jsem se tvářit, že o tom něco vím, nebo že mě to zajímá. Co mě zajímalo, bylo jeho odhodlání obětovat horám všechno. To mě zajímalo hodně a o tom kniha nakonec také je. Navíc jsem mohla pohodlně psát svou řečí, za sebe, a víceméně tak zůstat ve své komfortní zóně.
O několik let později mě požádal, abychom spolu napsali knihu, kterou zamýšlel původně, o lezení. A co nebylo možné předtím, možné najednou bylo, a to z několika důvodů. Ten méně romantický spočívá v tom, že jsem si mezitím uvědomila, že někdy člověk nemůže dělat to, co chce, ale to, za co mu někdo zaplatí. Z tohoto zjištění jsem se ještě plně nezotavila. Ten druhý a podstatnější důvod spočívá v tom, že během práce na naší první společné knize a rešerší předcházející té druhé jsem zjistila důležitou věc; že způsob, jakým táta k lezení přistupuje, je speciální a zaslouží si, aby se o něm psalo. Ze spousty hodin rozhovorů a stovek stran jeho deníkových záznamů, na základě kterých jsem potom text psala, jsem začala vnímat nebývalou čistotu stylu, kterou táta vyznává a kterou potřebuje k tomu, aby si vylezených hor mohl vážit. Teprve teď mi začalo připadat, že kniha „jak“ může být stejně tak zajímavá jako kniha „proč“. Jestli si zaslouží obdiv, tak to není za počet vrcholů, ale za čestnost, s jakou k lezení přistupuje. I když by vůbec nemusel. Protože kdo by se to kdy dověděl? Na horách nejsou rozhodčí ani televizní kamery. A to mě na tom baví. Že jeho styl vychází pouze z niterní potřeby fair play a překonávání vlastních hranic. To je pro mě hlavní důvod, proč tuto knihu psát a proč ji číst. Někde mezi řádkama to totiž prosvítá.
Andrea Jarošová
5
Radek Jaroš Narodil se jako druhý syn den před svátkem čarodějnic r. 1964. Vyrostl na Vysočině, v Novém Městě na Moravě, kde žije dosud. Původně se chtěl stát zahradním architektem, to mu ale jeho špatný politický profil nedovolil. Vystudoval strojní průmyslovku a časem se svými kamarády horolezci založil stavební firmu specializující se na výškové práce. Poprvé se Radek dostal do Himálají v roce 1994, a to hned na Mount Everest; expedice ale úspěšná nebyla. Od té doby se do nejvyšších velehor pravidelně vracel, a narůstající lezecké úspěchy mu dovolily, aby se po několika letech mohl stát takříkajíc profesionálním horolezcem. Vystoupil na skalní i ledovcové vrcholy čtyř kontinentů, kromě Himálají absolvoval expedice na Ťan Šan, Pamír, do Kordiller, Patagonie i Afriky. Leze vždy v malém týmu, bez umělého kyslíku a bez podpory výškových nosičů (šerpů). Některých vrcholů dosáhl tzv. lehkým expedičním stylem; hlavního vrcholu Šiša Pangmy – posledního českými horolezci do té doby neslezeného – dosáhl po výstupu tzv. alpským stylem, dvě velehory – Manaslu a Lhotse – zdolal sólovýstupy. Nyní je na dohled splnění svého snu – Koruny Himálaje. Podařilo se mu vystoupit na vrcholy třinácti osmitisícovek; zůstala ještě karákóramská K2 (o niž se dosud pokoušel čtyřikrát). R. 2008 udělil Český olympijský výbor Radkovi cenu Fair Play; v extrémně obtížných podmínkách zachránil na Dhaulágirí spolu se Zdeňkem Hrubým život třem horolezcům. Následující rok mu tuto cenu udělilo i European Fair Play Movement. Radek se živí mj. činností s lezením spojenou: pořádáním přednášek, prodejem svých fotografií a každoročním vydáváním kalendářů. Vydal čtyři knihy, na posledních dvou spolupracoval se svou dcerou Andreou. Má čtyři děti, dvě studují vysokou školu a dvě jsou školou povinné.
6
Hory shora 2
7
Dhaulágirí
8
2008
Tato překrásná osmitisícovka vyrůstá nad nepálským údolím řeky Kali Gandaki. Je to sedmá nejvyšší hora světa. Historie výstupů počíná v r. 1950 průzkumy francouzské expedice, jíž se ale nepodařilo objevit schůdnou cestu k vrcholu. To se daří až o deset let později členům švýcarskorakouské expedice vedené Maxem Eiselinem. 13. května 1960 na vrchol hory vystupují bez použití kyslíku Kurt Diemberger, Peter Diener, Ernst Forrer, Albin Schelbert a Šerpové Nima Dordže a Nawang Dordže. O deset dní později se vrcholu podaří dosáhnout ještě Michelu Vaucherovi a Hugo Weberovi. I v současnosti většina výstupů na vrchol volí klasickou linii, i když hora byla již vylezena ze všech světových stran. Čeští horolezci stanuli na vrcholu poprvé 23. října 1984. Jan Šimon, Karel Jakeš a Jaromír Stejskal tak završili prvovýstup československé expedice v západní stěně. Jan Šimon bohužel při sestupu zahynul; ostatní horolezci na něj vzpomínají jako na muže, bez jehož přispění by tento úspěch nebyl možný. Dhaulágirí v sanskrtu znamená „Bílá hora“. Je vysoká 8167 metrů.
88167 m
CIII 7300 m
CII 6800 m
CI 6000 m
BC 4590 m
9
Dhaulágirí
Hory shora 2
2x na Bílou horu O Dhaulágirí jsem se neúspěšně pokoušel už v roce 2006; byla to expedice, na kterou nevzpomínám moc rád. Zaprvé jsme jeli na podzim (trochu znouzectnost, protože nevyšla žádná jarní expedice). Po letním monzunu jezdím do Himálají dost nerad a kromě Šiša Pangmy žádná naše podzimní expedice nebyla úspěšná. Do Himálají se totiž jezdí nejvíc na jaře, v dubnu a květnu, nebo na podzim, v září a říjnu. Rozhodně je pro expedice na osmitisícovky lepší jarní období i přesto, že je v té době větší vlhkost, a tak padá víc sněhu. Hlavní ale je, že se prodlužují dny, otepluje se a míň fouká. Podzim má tu výhodu, že přes léto hodně nasněží, spoustu skalních úseků přikryje sníh, a člověk nemusí lézt po skále. Na druhou stranu se zkracují dny, čím dál tím víc mrzne a přichází silný větry, zvlášť zákeřný v osmi tisících. Když jsme byli na podzim 2000 na Kančendženze, postavili jsme sice poměrně rychle CIII v 7100 m, ale potom v jednom kuse čtrnáct dnů foukalo, a tábor jsme tam museli dokonce zanechat. Pro nižší hory může být podzim příznivější, ale u těch nejvyšších bych ho nikomu nedoporučoval. Navíc se projevila moje logistická nepřipravenost, která mě provází neustále, a zároveň si ji trochu hýčkám. Částečně je to sice lenost, částečně ale taky filosofie a touha vylézt vlastní silou, bez cizí (i teoretické) pomoci. A tak jsem, jako vždy před odletem, věděl jen,
že hora tam je, ale že bych si prohlídl její fotky nebo nastudoval, jak se dostaneme do BC anebo kudy se na ni leze, to mi vůbec nebylo po chuti. Když jsem zamlada lezl skalní závody, byl jsem celkem dobrej, ale nikdy jsem nedosáhl na první místo. Možná to bylo i proto, že jsem tvrdohlavě odmítal dívat se, jak lezou ti přede mnou. Což ode mě bylo dost hloupý a netaktický, v tý době ještě povolený a všichni se dívali, kdo kam sahá, a pak se jim samozřejmě líp lezlo. V začátcích nebyla tzv. izolace jako dnes. Ale mně to přišlo jako podvádění. A tak jsem se vždycky díval stranou nebo šel jinam, chtěl jsem si cestu nahoru objevit poctivě sám.
Marnej pokus Takže na první expedici na Dhaulágirí jsem jel nepřipravený, na podzim a navíc s klukama, který jsem znal v podstatě jen od vidění, a to všechno se sečetlo a vymstilo. Už na začátku se ukázalo, že expedice moc veselá nebude. Kvůli vichřici a sněžení se nám totiž na cestě do základního tábora rozutekli nosiči a nechali nám věci poházený na svahu v 5000 m. Zoufale jsme se snažili je zajistit, sudy s materiálem se válely stovky metrů od sebe a hrozilo, že se skutálí do doliny. Když jsme se po několika dnech vrátili s novýma nosičema, naše věci kupodivu vydržely sněžení i vichřici a byly na místě. Dokonce se nic neztratilo a já z té radosti, když přišel parťák, udělal malý fórek: „To je
Plošina CII na severním hřebeni Dhaulágirí. V době, kdy jsme ji kopali, se i Annapurna naproti tvářila přátelsky. Podzim ale zanedlouho přinesl silný větry a příděl novýho sněhu. S nima pominula i šance na vrchol.
10
Průstup středem ledovce na Dhaulágirí je zážitek, který se nezapomenutelně zapsal do mysli. O sto metrů níž spadá ledovec kolmo na kamenné podloží, kde se láme a tvoří živou změť desítky metrů vysokých a tuny vážících kusů ledu.
paráda, že tady všechno je! Chybí jenom jeden sud. To je ale škoda, že zrovna ten tvůj, že…“ Načež jsem málem dostal přes hubu a nastalo dusno, který trvalo až do konce expedice. A já si uvědomil, že tentokrát žádný fórky dělat nebudu. Vydržel jsem jen několik dní a jakoukoliv známku humoru jsem držel v sobě, ale nakonec jsem stejně udělal chybu, že jsem se před balením do vejškových táborů pokusil o druhej vtip. Když se připravují věci na vynášku, dělává se to tak, že jeden člověk rozdělí věci, co se berou nahoru, na tolik zhruba stejně těžkých hromádek, kolik je lidí. A potom si hromádky ostatní náhodně rozeberou a na toho, kdo věci rozděloval, zbude poslední. Což je spravedlivý a nedá se moc ojebávat. Oba spolulezci byli alespoň o deset centimetrů vyšší než já a na rozdíl ode mě to byli udělaný, svalnatý chlapáci. A když jsem hromádky chystal, podíval jsem se na ně a říkám: „Hele, chlapi, co kdybychom to nosili podle výšky postav?“ Byl jsem odměněn hrobovým tichem a vražednými pohledy. To byl druhý a poslední vtip, o který jsem se na té expedici pokusil. Ačkoliv nejsem fanoušek sólolezení, myslím, že je lepší lézt sám než takhle. Expedice byla samozřejmě neúspěšná, stejně jako bývá neúspěšná každá expedice, na který to mezi lidma skřípe. Jestliže si lidi neumí dělat srandu jeden z druhýho, ale ani ze sebe, tak dva měsíce v malý partě v horách jsou jako dva roky. Prostě ponorková nemoc.
A navíc – byla to přesně ona směs výše zmíněný nepřipravenosti, hrdosti a lenosti, která mě tehdy připravila o vrchol. Ve výšce asi osm tisíc metrů jsem totiž zabloudil. Nevěděl jsem, kudy se jde na vrchol, moji parťáci nestíhali a byli hluboko pode mnou. Uhnul jsem do žlabu a místo traverzu mířil na hřeben, kde jsem se zahrabal v hlubokým čerstvě navátým sněhu. Tak strašně jsem se vyčerpal, že se dostavily i halucinace a já slyšel hlasy, které mi říkaly, že to nedám a že tam umřu. Cítil jsem, že jsem na oné hranici, kterou když překročím, už se dost pravděpodobně dolů nevrátím. Jak se říká, hrdinů jsou plný hřbitovy! Dvě stě metrů od vrcholu jsem se rozhodl k návratu a dodnes nelituju. Dostal jsem tím šanci vrátit se sem jindy.
Druhý pokus Na Dhaulágirí jsem se vrátil o dva roky později a na jaře, spolu s Prastarým Sokolem Zdeňkem Hrubým, se kterým jsem už byl na Everestu, K2, Šiša Pangmě a Kančendženze. Navíc jsme se ihned po Dhaulágirí chystali i na Annapurnu, která leží vlastně přes údolí. Cítili jsme se dostatečně silní a zkušení, abychom využili aklimatizace, kterou nabereme, a o obě osmitisícovky se pokusili. Přesun neměl trvat dlouho, a když už člověk v oblasti působí, tak i cenově a časově za jednu expedici ušetří. Minimálně letenku. A proto jsme odletěli už koncem března. Ale všechno bylo nakonec jinak. 11
Dhaulágirí
Hory shora 2
Před expedicí mě oslovila Kinga Baranowska, vynikající polská horolezkyně, a její kamarádka Kasia Sklodowska, že by rády jely s náma. Po mých zkušenostech se ženou na expedicích se mi do toho moc nechtělo, ale hučela do mě tak dlouho, až jsem kývl pod podmínkou, že se pouze podělíme o permit (povolení k lezení), ale že polezeme každý sám. S Kingou jsem celou dobu komunikoval jen přes mail nebo skype a ani jsem nevěděl, jak vypadá. Potom mi poslala odkaz na svůj web. Když jsem na první stránce uviděl její obličej, ihned jsem si vzpomněl na švédský seriál Čestné modré oči. Byl o nádherné gangsterce, která využívala své krásy a ženskosti k tomu, aby dostala, co chce. A uměla to! A Kinga taky… Takže hned na letišti v Káthmándú jsme se potkali se dvěma krásnýma polskýma blondýnama, se kterýma jsme se následující den přesunuli do Pokhary. Bohužel já jsem se tam nesetkal se svým batohem, se kterým jsem odlétal z Prahy a měl v něm hodně důležitých věcí, bez kterých by expedice nebyla možná. Čekal jsem na něj víc než týden. Takový předexpediční cvičení psychiky. V Pokhaře naše skupinka budila rozruch, chodili jsme do baru hrát kulečník a čestné modré oči už začaly rozhazovat svoje sítě. Já jsem neměl chuť se do žádných sítí chytat, byl jsem tam kvůli lezení. Bylo to ale těžký; musím říct, že jsem nikdy nezažil ženskou, která by dokázala tak dobře a vědomě pracovat s tím, že je ženská. Následoval přelet malým letadlem do Jomsomu a pěší přesun do vesnice Marpha. Vesnice a celý údolí je proslulý silnýma větrama, ale hlavně pěstováním strašně dobrých jablek, ze kterých mimo jiné pálí vynikající calvados. A zajímavý je, že zatímco flaška piva tam stojí dvě stě padesát rupií, sedmička calvadosu stála devadesát. Takže poměr cena/výkon nás časem donutil přejít na calvados. Trávili jsme tady nekonečný dny čekáním, než budeme moct vyrazit do BC. Nosiči s mulama a koněma se snažili několikrát prorazit, ale už ve třech a půl tisíci metrech leželo tolik sněhu, že se pokaždý vrátili. Navíc z kuchaře se vyklubal alkoholik a museli jsme ho vyhodit. Jelikož jsme byli nervózní, rozhodli jsme se využít i čekání alespoň k lehký aklimatizaci a poznání. V Jomsomu domluvil Zdenál džíp a vyrazili jsme do Muktinatu. Klášter, kterej jsme navštívili, je v 3800 m. Jestli se někomu zdá, že jsme cepři a jedem si sem autem, tak indičtí poutníci do tohodle svatýho místa létají vrtulníkem. Jde o jedno z nejsvětějších míst buddhismu, ale i hinduismu. Večer nás měl džíp opět odvézt, ale začalo sněžit a auto na blátivé cestě zapadlo. A tak nás čekal nouzovej bivak ve vsi, v baru U Boba Marleyho. Trpěli jsme zimou, vyrazili jsme nalehko, ale místní jsou na takový turisty připravení. Starala se o nás asi sedmiletá holčička, taková krásná umouněná Popelka, která nás celej večer obsluhovala, strkala nám pod stůl nádobu se žhnoucím dřevěným uhlím a po tom, když uklidila a připravila stoly k rannímu hodování, odcházela jako poslední; těsně před tím, než lokálem odtančili svatí mužové, který jsme před pár hodinami za bakšiš fotili v klášteře při jejich meditacích. V tomhle baru se medituje s marihuanou. Druhý den jsme vyráželi v pět ráno, ještě za tmy. Bylo jasný, že džípu se nedočkáme, a tak jsme se smířili s pěším pochodem, za což jsme byli odměněni fantas12
tickým výhledem na Dhaulágirí – jak se co nejvyšší hora daleko na obzoru koupe v prvních slunečních paprscích. 5. dubna jsme konečně vyrazili směr BC. Za normálních podmínek cesta trvá tři dny. Měli jsme ale problém jak s počasím, tak s nosiči, kteří nechtěli jít kvůli sněhu dál. Navíc jsme jich měli málo, a cestu jsme proto prožili v hádkách a stávkách se dvěma dnama čekání. Takové problémy jsem v Nepálu ještě nezažil, místama to bylo drsný. Museli jsme být nejen přísní a tvrdí, ale hlavně jít příkladem a prošlapávat stopu, abychom vůbec mohli prorazit přes Francouzské sedlo, které je ve výšce 5300 m. Byli jsme ten rok jediná expedice, která se do BC dostala pěšky. Ostatní po různých peripetiích a problémech s nosičema doletěli nakonec vrtulníkama. Bylo cítit, že komunistický maoistický hnutí a blížící se zánik království dává i těm nejprostším „sílu“. Trojúhelníková východní stěna Dhaulágirí, kterou jsme chtěli prostoupit. Ranní slunce rozehrálo neskutečný divadlo, kde jako kulisy stojí hřebeny nejvyšších hor světa. Pohledy, kvůli nimž se člověk bude do hor vracet celej život.
Buddhistické kláštery jsou neoddělitelnou součástí Himálaje. Ty v Nepálu slouží svému účelu, šíření víry a poznání. V Tibetu byla drtivá většina pobořena během okupace a v době „kulturní revoluce“.
Nejsem odborník na víru a náboženství, ale je pravda, že svatí mužové v buddhistických chrámech jsou mně svým zjevem i chováním bližší než ti u nás v Evropě. Náboženství jde tady přirozeně ruku v ruce s normálním životem.
13
Lhotse
108
2011
Hora byla dlouho považována za pouhý satelit Mt. Everestu, s nímž je spojena Jižním sedlem. Dnes má statut čtvrté nejvyšší hory světa. K hlavnímu masivu patří ještě vedlejší vrcholy Východní (Prostřední) Lhotse a Lhotse Šar. Leží na hranicích Tibetu (resp. Číny) a nepálské oblasti Khumbu. Horolezecký svět ji začíná objevovat v r. 1955. Mezinárodní výpravě vedené Normanem Dyhrenfurthem se sice nepodařilo dosáhnout vrcholu, ale důkladně zmapovala celou oblast Everestu. Výsledky této expedice výrazně napomohly k úspěchu švýcarské výpravy; horolezci Fritz Luchsinger a Ernst Reiss dospěli na vrchol 18. května 1956 po průstupu severozápadní stěnou. Také do dějin našeho himálajského horolezectví se hora zapsala velmi výrazně. Dne 10. května 1979 vystoupil na její vrchol Ivan Exnar, člen rakousko-švýcarské expedice. O tomto prvním Čechovi na vrcholu se dlouho oficiálně mlčelo, protože žil v emigraci. Za jeden z klíčových prvovýstupů 80. let 20. století je považován vrcholný výkon československé expedice z r. 1984. Expedice vyřešila, řečeno s Reinholdem Messnerem, problém roku 2000, když se jí podařilo prostoupit čtyřkilometrovou strmou jižní stěnou, mnohými považovanou v Himálaji za nejvyšší. Na vrchol vystoupil 20. května Zoltán Demján, o den později jej následovali Peter Božik, Josef Rakoncaj a Jaromír Stejskal. Název v tibetštině znamená „Jižní štít“. Hora je vysoká 8516 metrů.
88516 m
CIV 7750 m
CIII 7210 m
CII 6400 m
CI 6000 m
109
Lhotse
Hory shora 2
Samota v největším táboře světa Expedice na Lhotse byla nouzový plán. Původně jsem se měl s Donem Bowiem vydat na Annapurnu. Jak ale říkáme s Miskou na expedicích, člověk míní a Manitou se směje. Měsíc před odletem, kdy Don stále nekomunikoval, mi došlo, že se mnou nikam nepojede a že na expedici budu muset sám (podobná situace jako před Manaslu). Za Donem jsem dokonce kvůli expedici vyrazil do USA a sešli jsme se v jeho karavanu v poušti, kde bydlí nedaleko města Bishop v Kalifornii. Takže přede mnou byla volba; buď jet sám na Annapurnu, což se téměř rovná sebevraždě, K2 anebo Lhotse. K2 už jsme naplánovali s Miskou na rok 2013, takže volba padla na Lhotse, která patří mezi „méně obtížné“ osmitisícovky. Nebyl jsem nesvůj ani z toho, že pojedu sám. Už jsem tak absolvoval expedici na Manaslu. Na tuhle otázku jsem před odletem odpovídal stokrát; nevadí mi lézt sám, vadilo by mi být sám v základním táboře. A já jsem naivně věřil, že v největším basecampu na světě mi samota nehrozí. Lhotse totiž sdílí BC a několik výškových táborů spolu s Everestem, v oblasti je poměrně rušno; v základním táboře se pohybují stovky lidí, těšil jsem se, že mě přiřadí k nějaké velké mezinárodní expedici, se kterou se podělím o permit a servis v základním táboře. A zároveň že budu mít společnost a možnost si procvičit angličtinu. Ne levnej, ale bude to jazykovej kurz v BC, kde budu sedat u společnýho stanu s dvaceti lidma různých národností.
110
Život je boj. Někde o život, jinde mezi sourozenci a jinde o vrchol hory. Ten, kdo o něco bojuje a za něčím jde, má šanci svůj život naplnit tak, jak si představoval. Tihle malí caparti zatím bojují o maličkosti. Teprve se učí…
Káthmándú. Stupa ve čtvrti Budhanát je největší v hlavním městě Nepálu, který vzniklo spojením tří měst. Denně sem míří za meditací stovky poutníků; a taky aby pravou rukou za neustálého odříkávání modlitby roztočili modlitební mlýnky.
Klášter Tengboče je opravdová dominanta, která se vypíná na hřebeni ve výšce 4000 m. Pokud míříte na expedici, nejde ho minout, jen tak prostě projít okolo. I když nejsem věřící, stejně se uvnitř v tichosti ponořím do hloubky svojí mysli. Pokora k horám neodmyslitelně patří, stejně jako k životu.
Po hektickém týdnu organizačního zmatku a balení jsem se konečně dostal časně ráno 5. dubna do Káthmándú. V hlavním městě Nepálu mě čekalo několik dní, které mi vždycky dělalo problémy přežít. Vyřizování povolení, úřadování. Kargo bylo klasicky opožděné, a nebyla jiná možnost než čekat a doufat, že se opět shledáme. Káthmándú má svoji atmosféru, ale když je člověk sám, úplně mě nebaví; nemůžu se dočkat, až vypadnu z města do hor. Cítil jsem se ztracen mezi lidmi. Za tři dny jsem konečně mohl odletět do Lukly, nastala veliká radost. Ale i starost. Měl jsem na sobě oblečení, ve kterém jsem odlítal z Čech, čtyřicet kilo nákladu, co letěl se mnou z Evropy, a ujištění, že moje kargo poputuje rovnou do základního tábora. Vyrážel jsem jenom s jedním nosičem. V Namče Bazaru (3407 m) mi byl vnucen den odpočinku, který jsem sice nepotřeboval, ale ukázal se být dobrou volbou, protože celý den pršelo. Namče Bazar je nejslavnější vesnice Šerpů, nicméně mě šokovalo, že je zde možné platit v obchodech i kreditní kartou. Následující den jsem se dostal do kláštera Tengboče. Stojí jako nádherná dominanta na hřebeni ve výšce 4000 m a je vidět ze všech stran. Podle legendy toto místo vybral před několika sty lety první láma, zakladatel kláštera, jehož stopy se během dlouhých meditací otiskly do skály před vstupem do kláštera. A protože jsem nevěděl, jaká bude možnost udělat puju v BC, navštívil jsem večerní meditace a moje myš-
lenky se upínaly nejen k vrcholu Lhotse, ale i ke všem doma. Co by Petra s Andreou coby buddhistky asi prožívaly na tomhle místě? Noc jsem strávil v lodži naproti klášteru – fascinující zážitek… Tou dobou už jsem byl nejen bez karga, ale i bez svýho nosiče. I když byla i podle místních ten rok výrazná zima, obul jsem trekový boty až na ledovci, poslední den cesty do BC. Až sem jsem 14. dubna došel i za sněžení v sandálech. Byl jsem na sebe hrdej – i kvůli rychlosti, kterou jsem cestu do BC (5300 m) zvládl, a strašně jsem se těšil na lezení. Fascinoval mě pocit, že jsem na stejným místě jako kdysi anglická expedice s Hillarym a Tenzingem. A když jsem zjistil, že jejich tábor stál jinde, samozřejmě jsem na ledovec vyrazil na průzkum. Co když najdu nějakou památku na expedici z r. 1953? Byl jsem zase konečně „v akci“!
Nekonečný čekání (psycho začíná…) Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká. V BC jsem sice našel kuchaře a jeho pomocníka, svoje věci však ne. Zavolal jsem agentuře; ujišťovali mě, že moje věci jsou v Lukle – a dorazí za čtyři dny! Byl jsem naštvanej, honil jsem se s vidinou, že budu moct ihned začít lézt na čele. Místo toho jsem mohl leda tak sedět pod kopcem a dívat se do oblak. Týden jsem byl ve výšce pět tisíc metrů v oblečení, co jsem donesl v batohu. Měl jsem štěstí, že jsem s sebou nesl všechno základní vybavení, které mi umožnilo 111
Lhotse
Hory shora 2
nějakým způsobem přežívat, ale cítil jsem se jako ve vězení. Každý den pouze osa stan-jídelna-záchod plus nekonečné zírání na morénu, jestli už konečně nejdou jaci s mým expedičním materiálem; byl jsem v Nepálu už víc jak čtrnáct dní, ale ještě jsem ho neviděl a začínal jsem se bát nejen o něj, ale hlavně o počasí. Dobře jsem věděl, že každý promeškaný den může rozhodnout o úspěšnosti expedice. Vysokohorský lezení bývá občas mistrovství světa v čekání. Člověk proleží několik dní ve stanu, dokud se nesejdou vhodný podmínky, a potom musí naopak podávat extrémní výkony bez šance si odpočinout nebo udělat jakoukoli chybu. To je hlavní rozdíl mezi lezením a ostatními sporty. Další, co mi nepřidávalo na elánu, byly expedice, které přiletěly se mnou stejným letadlem do Káthmándú a později do Lukly. Dorazily za velké slávy do basecampu o tři dny později než já, ale měly už postavený stany, koupelny, kuchyně, prostě komplet tábor. A jejich věci do BC přišly společně se mnou. Šerpové jim už budují vejškový tábory, zatímco oni vysílají do televize vstupy z „obtížnýho výstupu“.
112
Mně se mezitím rozplynuly všechny iluze, že expedici strávím ve společnosti lezců z jiných zemí a v BC budu moct trénovat angličtinu. Brzy se ukázalo, jak jsem se ve svém očekávání mýlil – expedice na Lhotse byla tou nejosamělejší, kterou jsem kdy prožil. Moje agentura měla na starosti mimo jiné dvě velké španělské expedice, ty si každá udělala vlastní tábor, a já jsem dostal jen kuchaře a jeho pomocníka. Chvíli jsem byl ve stanu se dvěma Němci, horským vůdcem a jeho klientem, ten ale brzy zjistil, že na výstup nemá, expedici ukončil a já v základním táboře osaměl docela. Sám snídal, obědval i večeřel. Psycho… I přes to, že v základním táboře je lidí spousta, navázat komunikaci je těžký. Každý si totiž žije svým životem. Protože jakmile se člověk vrátí z výšky, dobitej a unavenej, vleze do stanu a odpočívá nebo jde do svýho společenskýho stanu, pokecá s kámošema, nají se a jde zase spát. I proto se mi nedařilo navázat žádný kontakt s ostatními. Navíc drtivá většina lidí, co lezou na Everest, nejsou lezci, ale advokáti, manažeři, právníci… A to není moje krevní skupina, a prostě souznění duší nenastalo, jak
by to bylo pod jakoukoliv jinou osmitisícovkou, kde jsou horolezci. Spoustu večerů vypadalo tak, že jsem sám seděl ve stanu, koukal na namrzlý plátno, zatímco z ostatních se ozývala hudba a smích, probíhal tam permanentní mejdan. Pro mě BC trochu připomínal Alcatraz. Další věc, co mi rvala mé horolezecké srdce, byla přítomnost agentur umožňujících výstup na Everest takřka komukoliv, dalo by se říct, že tlouštíky počínaje a beznohými konče. Výrazně v tom má prsty Američan Russell Brice. Protože bylo Číňany ukončeno jeho působení na severní straně Everestu, kam má zákaz vstupu, přesunul své působiště na stranu jižní. Zabývá se pořádáním těch nejdražších komerčních expedic poskytujících svým zákazníkům luxusní zázemí zahrnující obrovské společenské stany, sprchy a plazmové televize. Kolikrát se teprve v základním táboře „horolezci“ učí nasazovat mačky a poprvé v životě dostanou do rukou i cepín. Díky působení Russella Bricea a jeho agentury vedou až do jižního sedla Everestu dvě řady fixů; jedny jsou určený pro výstup, druhé pro sestup. A po všech, ať už
jeho fixy chtějí nebo nechtějí používat, požaduje poplatky. Ale podle toho, co říkají někteří šerpové, moc oblíbený u místních není. Zatím ale bohužel pod jižní stěnou Everestu nerušeně kraluje. A díky takovýmu způsobu „horolezectví“ došlo v r. 2013 k napadení a lynčování horolezců, kteří lezli sami a neměli potřebu používat fixní lana. I když to byli jedni z nejlepších lezců současnosti, hrozila jim doopravdy smrt! Ještě v době, kdy byl Russell Brice samozvaným vládcem severní strany, stala se nám nepochopitelná událost, kdy zabránil tomu, aby pro nás po skončení expedice přišli nosiči a jaci do ABC v 6400 m a my mohli zlikvidovat tábor a ukončit expedici. Neměli jsme sebou šerpy, kteří by se o úklid postarali za nás. A odnesl jsem to především já, měl jsem za sebou vysilující výstup na vrchol Everestu bez kyslíku! S Laďou Noskem jsme byli teprve 12. a 13. člověk na světě, kdo z tibetský strany na vrchol bez kyslíkových přístrojů vystoupil. Neměli jsme v ABC už skoro žádný jídlo a já tam tenkrát zhubnul o 11 kg. To byla darda. Po vylezení Everestu jsem trávil ve vejšce 6400 m dalších 10 dnů!!! Většina lidí, kteří stáli taky na vrcholu, byla už za pět dnů v Káthmándú. Sedmej den doma v Evropě, Americe… Teplo, kyslík, pivo, jídlo, kamarádi, kamarádky… A já pořád strádal v severní stěně nejvyšší hory planety, na ledu a mezi kamennou sutí! A s minimem kyslíku v ovzduší.
Konečně!!! Když už jsem začínal šílet, protože ti všichni, kteří přišli do BC o několik dní později než já, se postupně vraceli z aklimatizačních výstupů, zatímco já pořád čekal na kargo, stal se zázrak. V šest hodin večer přišli jaci s nákladem. Po pěti dnech čekání! Pravda, jeden sud chyběl, ale co bylo v něm, to jsem naštěstí ihned nutně nepotřeboval. Rychle jsem probral věci, v deset večer jsem už měl sbaleno a ve dvě hodiny v noci opouštěl BC s první vynáškou. Bylo vidět, že jsem na lezení nadrženej. Neměl jsem předpověď počasí, což bylo asi dobře, možná bych nikam nevyrazil, natož rovnou do CII. V noci vyráželi taky Němci a jejich šerpa, oni jen do CI, nosič do CII. Zároveň říkal, že bude stavět stan, a pokud chci, můžu v něm přespat. Což bylo samozřejmě velký lákadlo, ale zároveň i velký dilema. Ušetřilo by mně to práci, síly, čas, ale zase chci přece lézt sám, a ne za pomoci jiných?! Vyrážet v noci nebyla radost. V táboře strašně plácaly ve větru celty stanů, nevyspal jsem se, ale hlavně to značilo, že fučí. Jak bude vypadat počasí o kilák a půl vejš? Vejškovýmu větru se říká jet stream a neznačí to nic dobrýho. Ba přímo naopak, všechno je v …! Ale vyrazil jsem. Nejdu přeci na vrchol a dole se to dá zkousnout. Dlouho jsem držel tempo se šerpou Chuldimem, i když jsem věděl, že to není dobře. Ale mám soutěživýho ducha. Když jsem se konečně uklidnil, našel vlastní tempo, motal jsem se ve změti ledu sám. Nahoře i pod sebou jsem viděl světla čelovek.
BC pod Everestem je pro horolezce, kterej má za sebou samotu anebo lezeckou společnost z jiných osmitisícovek, překvapivá až šokující skutečnost. Těžko na tom místě ale najdete souznění duší. Jde v drtivý většině o lidi, kteří nemají lezeckou duši ani mentalitu. Jdou sem z jiných důvodů než horolezci.
113
Sportovec se většinou hodnotí podle úspěchů a dosažených medailí; horolezec dle množství zdolaných vrcholů či prvovýstupů určité obtížnosti. Radek Jaroš se 13 zdolanými osmitisícovkami jistě patří mezi nejlepší na světě. Je tu však ještě jeden aspekt, který nemá exaktní měřítko: pomoc bližnímu svému. Mělo by to být povinností pro každého z nás, ale nezdá se, že by to bylo tak samozřejmé. Pomoc vysílenému kolegovi, navíc ve velehorách, kde se každý může snadno octnout na hranici svých sil, samozřejmostí nebývá. Radek má za sebou kromě oněch horských vrcholů i opakované záchranné akce právě v nejtěžších horských podmínkách. V měřítku lidských kvalit je to jako další zdolaná osmitisícovka. KVĚTA JERIOVÁ–PECKOVÁ
Pro novináře, který má dělat rozhovor s horolezcem, jsou Radkovy knížky požehnáním… nepochybně také díky otevřené výpovědi jeho dcery v knize Hory, má panenko. Pro novináře, který chce být u toho, až Radek Jaroš vstoupí do klubu toho mála lidí, kteří vylezli celou Korunu Himálaje, je to povinná součást přípravy na cestu. Těším se, že se mi povede ohlásit České republice a světu tu zprávu, že Radek vylezl na K2. Ne kvůli tomu, že budu první. Kvůli tomu, že ještě pořád existují lidé, kteří dosáhnou na svoje sny. I když leží 14x nejvýš na celém světě. My ostatní to totiž potřebujeme slyšet znovu a znovu. LUCIE VÝBORNÁ, moderátorka Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu
Jako většina lidí jsem měl v mládí spoustu snů a cílů… Jeden z nich symbolizoval plakát Everestu nad mou postelí; asi by zůstalo jen u snů, kdybych se neseznámil s Radkem. Stejně jako já má odvážné sny a cíle, které si plní, ale dokáže přitom plnit i sny jiných lidí. A tak se stalo, že jsem stál se svým nejlepším kamarádem na vrcholu Čo Oju. Snad je to jen náhodou, že se nám většinou daří ve stejném roce, a stejně tak máme společné roky špatné. Je tedy pro mě příští rok extra motivací uspět a doufat, že náhoda bude platit dál a Radek konečně vyleze na K2. MARTIN KOUKAL, mistr světa a olympijský medailista v běhu na lyžích
V roce 1994 český yetti Radek Jaroš poprvé a ještě neúspěšně stoupal k ledovému vrcholu Everestu. To já jsem ve stejném roce v tropech stanul na nejvyšším kopci Země. Havajská sopka Mauna Kea měří 10 205 m, ale nad hladinu oceánu ční jen její čtyřtisícový „vrcholek". Do srdce Pacifiku mě tehdy přilákal triatlon a potažmo slavný závod Ironman Hawaii. Radek sice také vyhledává všechny podoby životních slastí i utrpení, avšak na Havaji ho nikdo neuvidí. Na vršek Mauna Kea totiž vede silnice a kolem Ironmana se motají desetitisíce lidí. Nic pro nejželeznějšího z železných horolezců, který obcuje s milovanými horami jedině po svých a nejraději v týmu s počtem členů menším než malém. Takto se během 15 let podíval shora na svět z 13 osmitisícových velikánů. Zbývá poslední. I kdyby to tak zůstalo, nevadí. Pro mě je podstatné, že po tom všem, co a jak už dokázal, nikdy na nikoho nehledí svrchu.
STANISLAV BARTŮŠEK, moderátor Sportovních zpráv České televize
