Tajemství duchů Přízrak beze jména také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Mary K. Pershallová Tajemství duchů – Přízrak beze jména – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Pro děti, které naslouchají
O autorce Vyrostla jsem na farmě, obklopená kukuřičnými lány, hluboko v zeleném srdci Spojených států. V domě strašilo. Většina lidí samozřejmě nevěří, že by to mohla být pravda, ale je to jediná možnost, jak dokážu vysvětlit všechny ty zvuky, které mě v dětství děsily: kroky přicházející z podkroví, kam nikdo nikdy nechodil; hlasy šepotající v prázdných místnostech; naléhavé ťukání na dveře, za nimiž jsme ale nikoho nenašli. Táta tvrdil, že ty zvuky neslyší, ale máma a moje sestra je slyšely. Máma nás je učila nevnímat. Když mi bylo asi šestnáct, já i sestra jsme usoudily, že bychom je poslouchat měly. Pořád jsme se bály, ale současně jsme toužily zjistit, co nám chtějí duchové říct. A tak jsme poslouchaly, mnoho venkovských nocí, a slyšely fascinující historky. Nejraději ze všech postav, které za mnou přišly během psaní, mám Ruby. Umožnila mi převyprávět příběhy, které jsou mojí nedílnou součástí.
Kapitola jedna „Takže ty tvrdíš, že nebe je rozdělený na různý země?“ Ani se nesnažím zamaskovat, že jsem vyděšená a zklamaná. „Už jsem ti říkala,“ odpoví Nikola, „že my to nebem nenazýváme.“ „Tak druhá strana. Vždyť víš, co tím myslím!“ V očích mě pálí slzy, takže mi připadá, že tyrkysové moře pableskuje ještě jasněji. Zvedla jsem se z balvanu, na kterém jsme seděly, popadla batoh a vlekla se po kamenité pláži ke škole. Byla jsem dneska ráno tak šťastná, že se Nikola ozvala. Právě když jsem se probouzela, zřetelně jsem ji zaslechla: „Přijď ráno do Křišťálové zátoky, Rubičko. Musím ti něco říct.“ Ukázalo se, že má pro mě dobrou zprávu – o sobě. Pozvali ji, aby se přesunula do další sféry. Což znamená, že se už nebudeme vídat. I když jdu rychle, Nikola mě snadno dožene. Má na sobě splývavé letní šaty, máslově žluté s bílým potiskem, a páskové sandály. Připadám si ve své kostkované školní sukni, bílých podkolenkách a černých kožených botách jako cuchta. „Je to mnohem úžasnější než odjet do jiný země.“ Nikole jiskří hlas nadšením jako ranní moře. „Podle toho, co jsem slyšela, je to jako navštívit jinou planetu! Setkáš se s bytostma z jiných světů, nejen s lidma. Jenom málo lidí tam dostalo pozvání tak brzo po svý smrti.“ „Blahopřeju,“ zamumlám, ne moc hezky. „Ale no tak, Ruby.“ Nikola mě pohladí po ruce. „Nebuď zlá.“ Odtáhnu se od ní. Jí to připadá vzrušující, ale co já? Byla jsem nešťastná, když umřela, stejně jako celá naše rodina. Potom, právě když jsem si začala zvykat, že odešla, mi zavolala na mobil a znovu se vrátila do mého života… Nepřežiju, že mi zase odejde do nějakého dalekého světa a nebudeme se moct vídat! Zastavím se a otočím se k ní. „A co když se objeví další duch a požádá mě o pomoc? Budu si s tebou muset přece promluvit!“ „Zvládneš to,“ prohodí Nikola chlácholivě. „Jsi v tom vážně moc dobrá. Už si s tím dokážeš poradit sama.“ „Ne, nedokážu. Potřebuju tě!“ zakvílím na pokraji hysterie. Niky mě obejme. „Hele, Rubičko,“ řekne. „Taky mi budeš moc chybět. Ale Jasmína a ty ostatní, který to tam řídí, si myslí, že je nejvyšší čas, abych se začala odpoutávat od svýho bývalýho života. Ale mám tě pořád moc ráda. A mámu a všechny, stejně jako vždycky. A jednou se na tebe přijdu zase podívat. Slibuju.“ Právě tohle říkat neměla. „Ty sliby moc nedodržuješ!“ vyštěknu a odtáhnu se od ní. „Cože?“ vydechne ohromeně. „Kdy jsem nedodržela nějakej slib?“ „Když jsem ti pomáhala s Kristinou. Hned potom, co jsem ji přesvědčila, že je v pořádku, když přejde na vaši stranu, řekla jsi, že pro mě chystáš překvapení a že bude fakt skvělý.“ „Jo tohle…,“ zamumlá zamyšleně Nikola. „Takže jsi na to úplně zapomněla!“ „Ne, nezapomněla. Jen… Snažila jsem se to zařídit, ale ukázalo se, že je to mnohem složitější, než jsem si myslela.“ Slyším, že má slzy na krajíčku. „To nevadí,“ zamumlám rozladěně. „Vykašli se na to.“ Nemůžu se s ní rozloučit. Jak se dokážu vyrovnat s tím, že ji zase ztratím? „Musím do školy!“ vyhrknu proti své vůli. A dám se do pohybu. Tentokrát se mě nesnaží dostihnout. Když dorazím k té části pláže,
kde kameny vystřídá písek, rozběhnu se. Brzy jsem daleko od ní, přesto ji zřetelně slyším: „Věř si, Rubičko. Půjde ti to skvěle.“
Kapitola dvě Kdybych musela dát každému dni známku, stejně jako učitelé známkují naše úkoly, tenhle by dostal D+, maximálně. Je poslední hodina, máme angličtinu se slečnou Kingsleyovou a potichu si čteme. Stala se aspoň jedna dobrá věc: přišla na mě řada, takže sedím na jednom ze čtyř sedacích vaků, které se nacházejí na měkkém obdélníkovém koberci v zadní části třídy. Ella a Bess jsou na svých obvyklých místech ve druhé řadě, protože slečna Kingsleyová nedovoluje, aby dobré kamarádky seděly na vacích ve stejnou dobu. Myslí si, že by nás lákalo si spolu povídat, a slečna Kingsleyová trvá během své milované půlhodinky čtení na ABSOLUTNÍM TICHU. Dneska sedí na vacích ještě Georgie a dva páchnoucí kluci, kteří smrdí, protože jsme měli předchozí hodinu tělocvik, a oni zřejmě jen předstírali, že byli ve sprše, a evidentně nikdy neslyšeli o deodorantu. Georgii ti kluci zřejmě nevadí, ale já si odvlekla vak z rohu, kde se všichni mačkají, doprostřed zadní stěny. Abych byla upřímná, nevadí mi jen ten zápach. Mám mizernou náladu a potřebuju být sama. Dneska jsem se trochu zaradovala jenom jednou. Při hodině technologie jsem brousila smirkovým papírem zarážku na knihy ve tvaru motýla, a když jsem po dřevě přejela prsty, cítila jsem, jak je čím dál hladší. Ale pak jsem si zničehonic vzpomněla na Nikolu a byla jsem zase totálně vyřízená. Proč se mi vůbec ozvala, když stejně chtěla odejít a opustit mě? Smirkovala jsem tak usilovně, až se motýlovi ulomilo jedno tykadlo, takže jsem musela pevně stisknout rty, abych se nerozbrečela. A Bess se mě zeptala: „Není ti nic, Ruby?“ Což od ní bylo fakt hezké, ale já jí nemohla odpovědět, protože kdybych to udělala, vážně bych se rozbrečela. A pak ze mě Ella, která nesnese, aby ji Bess v něčem předstihla, začala tahat rozumy: „Proč jsi tak podrážděná? Pořád jsi na mě naštvaná kvůli Chelsea?“ „Nejsem,“ odpověděla jsem, i když jsem pořád trochu namíchnutá, že jí Ella nedala větší šanci, aby zapadla do naší party. Ale Chelsea si nedávno našla svoje vlastní kamarádky, a to je nejdůležitější. Jen mě dneska prostě všechno štve! Mám to, čemu Stefanie, moje sestra, říká MŠN (mimořádně špatná nálada). Díkybohu že vyučování je skoro u konce. Mám v rukou Artemise Fowla, ale nemůžu se soustředit. A v místnosti je tak absolutní ticho, že nic nedokáže upoutat moji pozornost. Hlavou mi víří myšlenky, vracejí se odsud do Křišťálové zátoky, abych si znovu přehrála, co Nikola řekla, a pak se zase řítí zpátky sem, kde si připomenu, že o ní nemá smysl přemýšlet. Přišlo by mi vhod, kdybych se dokázala soustředit na Artemise Fowla, protože dřív nebo později o něm budu muset ústně referovat. To je součást systému slečny Kingsleyové. A tak se přinutím podívat na stránku třináct, svoje oblíbené číslo. Když se budu usilovně snažit, možná mě příběh začne trochu zajímat. Někdo je vedle mě. Zvednu oči a předpokládám, že uvidím slečnu Kingsleyovou. Občas chodí tichounce po třídě, aby se ujistila, že nikdo neskrývá v knížce nic, na co by se neměl dívat. Ale není to ona. Pořád sedí na židli a jde nám příkladem tím, že čte vlastní knížku. Přesto mám intenzivní pocit, že vedle mě někdo stojí a dívá se na mě… Ne! Srdce se mi na okamžik zastaví. Jako by v šoku úplně zapomnělo, jak má tlouct. To nemůže být pravda. Na dalšího ducha nejsem připravená! Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z toho, jak jsem pomáhala mladší sestře spolužačky Chelsea předat vzkaz z druhé strany!
Možná se mi to jen zdálo. Jo, tím to bude. Stefanie, která je rozhodnutá stát se psychiatričkou, tomu říká síla sugesce. Upřu oči do knížky. A slyším slova, která se ozývají zleva, těsně vedle mě, kde bylo ještě před chviličkou jen prázdné místo. „Je moc brzy,“ tvrdí ženský hlas – kňouravý dětský hlas. Nepodívám se na ni. Když se na ni nepodívám, třeba odejde. „Skoro jsem nespala,“ postěžuje si rozmrzele. Vím, jaké to je. A tak si nemůžu pomoct. Podívám se na ni. Není tak malá, jak jsem si myslela. Řekla bych, že je jí asi osmnáct, o dva roky víc než Stefanii. Má na sobě neforemné šaty z nějaké těžké, odporně zelené látky a jsou celé pomačkané a špinavé. Dlouhé rovné hnědé vlasy má rozcuchané a obličej zarudlý a oteklý, jako by dlouho plakala. V tu chvíli se mi vybaví slova, která mi řekla Niky, když jsem přišla na to, co můj poslední duch potřebuje: „Vedla sis moc dobře – vsadím se, že ti začnou posílat skutečně naléhavý případy.“ Což mi ohromně polichotilo, ale ve škole si s duchem neporadím! Což dokazuje, že tenhle naléhavý případ na mě nebere ohled. Ta holka si zřejmě nevšimla, že je ve škole, protože vypadá, jako by své okolí vůbec nevnímala. Jen se na mě dívá a naříká: „Jsem tak unavená.“ Jak jí mám naznačit, že si s ní promluvím, když za mnou přijde domů? Já to prostě nechápu! Duchové mě už léta děsí tím, že se mě snaží zkontaktovat v noci, kdy jsem sama v pokoji, a právě když se učím nebát se jich, jeden se ukáže před celou třídou uprostřed hodiny angličtiny! „Nesnáším rána,“ zaúpí holka-duch. Super. Je totálně mimo. Jsou tři hodiny odpoledne. A světlo kolem ní je stejně zmatené jako to, co ta holka říká – je hnědě kropenaté, jako když vymáčknete z tuby několik akrylových barev a smícháte je dohromady. „Proč mě prostě nemohli nechat spát?“ Kristova noho, pořád si vede svou. Připomíná mi Stefanii, když se dopotácí do kuchyně cestou na hodinu matematických metod, která jí začíná v osm. Holka-duch se na mě dívá s jasnějším pohledem v očích, jako by se proti své vůli začínala probouzet. „Proč mi neodpovíš?“ zeptá se, jako by se měla každou chvíli rozbrečet. „Nemůžu,“ zašeptám co nejnaléhavěji, ale současně co nejtišeji. „Proč ne?“ Zmocňuje se jí zoufalství a třese se jí hlas. „Nemůžu s tebou přede všema mluvit.“ Snažím se to říct, aniž pohnu rty. „Přijď za mnou dneska večer.“ „Ruby!“ sykne slečna Kingsleyová. Vážně čekám, že její radar selže? „Promiňte, slečno.“ „Nelíbí se mi tady!“ Holka-duch se chová hlasitěji a v její kropenaté barvě začíná pableskovat červená. Jakým právem se na mě rozzlobila? Neprosila jsem se jí, aby mě přišla obtěžovat v době, kdy si mám potichu číst. A teď u mě stojí natolik blízko, že mi narušuje osobní prostor. Snažím se ji přimět, aby couvla, a tak se na ni zamračím a gestem ruky ji odeženu. To upoutá pozornost slečny Kingsleyové, která na mě vrhne ten svůj pohled, který říká: „Vážně se začínám zlobit.“ Holka-duch šťouchne nohou do mého sedacího vaku a naštvaně se zeptá: „Proč sedíš na pytli?“ Znovu upřu oči do knížky. „Copak ti nikdo neřekl, že je nezdvořilé ignorovat lidi?“ chce vědět. Copak tobě nikdo neřekl, že je nezdvořilé strašit lidi při hodině angličtiny? chci na ni
zaječet. „Chtěla jsem prostě spát. Ale ona mě pořád otravovala. ,Dělej, musíš vstávat,‘ řekla. Přitom jsem sotva zavřela oči!“ Při každém dalším slově je hlasitější a naštvanější. Nedokážu uvěřit, že ji nikdo jiný ve třídě neslyší. Zvednu oči a položím si prst na rty, aby zmlkla. „Proč mám mlčet?“ Už skoro vříská. „Jít sem nebyl můj nápad! ,Běž za Ruby,‘ řekla ta jeptiška. ,Jestli tady nechceš zůstat, běž za Ruby. Je jedna z nejlepších.‘ A tak jsem šla za Ruby a ona se na mě dívá, jako bych byla… králičí bobek uprostřed dortu!“ Pak se skloní, vytrhne mi z rukou Artemise Fowla a hodí ho na stěnu za mými zády. Je to jen paperback, ale hodně tlustý, a když hřbetem narazí do zdi, tichou třídou se rozlehne příšerná rána. „Ru-by!“ Slečna Kingsleyová vysloví slabiky mého jména jako dva dlouhé, zoufalé zvuky. Všichni se otočí v lavicích a podívají se na mě. V okruhu deseti metrů kolem mě nikdo není. Nikdo, koho můžou vidět. Slečna Kingsleyová potřese hlavou. „Co to do tebe vjelo, Ruby?“ Hoří mi obličej. Tohle nesnáším. Artemis přistál na podlaze vedle sedacího vaku. Skloním se, abych ho zvedla. A v tu samou chvíli, právě když se ho skoro dotknu, se pro něj natáhne ta holka. Popadne knížku a vyhodí ji do vzduchu. Vypadá to, jako bych to udělala já. Třída se začne smát. „Ruby!“ Tentokrát moje jméno vystřelí slečně Kingsleyové z pusy jako dvě kulky. „Běž na chodbu a počkej tam do konce hodiny!“ Třída se okamžitě utiší. Ale ne ta holka-duch v roztrhaných šatech „Já za to nemůžu,“ zamračí se. „Může za to ta jeptiška. Měla vědět, že se nedokážu ovládat, když mě někdo probudí tak brzy. Chtěla jsem spát. Nic jiného jsem dělat nechtěla…“ Každičký člověk v celé tiché třídě na mě zírá a já ji mám litovat, že se nemohla pořádně vyspat? Rozzuřeně se zamračím a s obličejem ještě červenějším než moje vlasy se začnu zvedat z vaku. „Nechtěla jsem se už nikdy probudit. Ale ona řekla…“ Už to nesnesu. Napřímím se, upřeně se na ni podívám a zaječím: „Sklapni, ty blbá krávo!“ Ne. Vážně jsem to řekla? Nahlas? Otočená ke slečně Kingsleyové? Jo, řekla. Ještě nikdy jsem neviděla slečnu Kingsleyovou tak rozzlobenou. A současně raněnou. Roztřeseným hlasem mi nařídí: „Okamžitě jdi do kanceláře výchovného poradce, Ruby. Za tohle chování budeš po škole.“
Kapitola tři Po vyučování se všichni kolem mě strkají a brebentí, ale já stojím před šatní skříňkou a zírám hluboko dovnitř. Přendám několik věcí a předstírám, že přemýšlím, které učebnice tady nechám a které si strčím do batohu kvůli domácím úkolům. Ale ve skutečnosti se snažím ignorovat spolužáky, kteří nemůžou uvěřit tomu, co se při angličtině přihodilo. „To bylo šílený, Ruby,“ prohodí Britney srdečně, jako by mi blahopřála. Je to jediná holka z naší třídy, která má piercing v obočí. „Jo,“ souhlasí její kamarádka Kayla, „myslela jsem, že slečnu Kingsleyovou klepne pepka.“ Jeden z těch páchnoucích kluků z koutku s vaky se smíchem zahýká: „Tvoje máma dostane amok, až zjistí, že budeš za trest po škole.“ Nakonec už se nemůžu ve skříňce dál schovávat. Zabouchnu dvířka a otočím se na holkuducha. Nevidím ji. Ale vidím Ellu, která má skříňku hned vedle mě. Výraz na její tváři říká: „Proč jsi to proboha udělala?“ Vedle ní stojí Bess a stísněně se rozhlíží. „Dělejte,“ pobídne nás, „vypadneme odsud.“ Odvlečou mě pryč, jako bych byla zločinec, kterého musejí co nejrychleji někam uklidit. My tři vždycky chodíme ze školy společně. Nejdřív jdeme na stanici, kde Ella nastoupí na vlak. A pak, často, jdu s Bess do obchodu její mámy, což je super. Ale dneska s nimi jít nemůžu. Jsem přesvědčená, že ta holka v roztrhaných šatech tady pořád číhá, a potom, co se stalo, se s ní radši nechci bavit před kamarádkami. „Musím jít rovnou domů,“ oznámím. „Jak to?“ zeptá se Ella. „Já… potřebuju trénovat na kickbox. Blíží se oblastní přebor.“ Než Ella s Bess stačí moji výmluvu zpochybnit, otočím se k nim zády a vydám se chodbou ke školní bráně. Jdu nejkratší cestou domů, držím se rovných starých ulic a vyhýbám se pláži. V duchu ale zuřím a mám samozřejmě chuť do něčeho kopnout. Pořád se ohlížím, jenže teď, když jsem sama a mohla bych s ní skutečně mluvit, se holka-duch neobjeví. Tenhle den byl prostě jedna velká katastrofa. Zapomeňte na plus, které jsem mu dala na začátku angličtiny. Teď je to jen čisté D!
