PETR HRUŠKA
DUCH OŽIVUJE, NEVHODNÉ STRUKTURY ZABÍJEJÍ (srov. 2 Kor 3,6) PASTORAČNÍ SITUACE V PLZEŇSKÉ DIECÉZI NA PŘELOMU TISÍCILETÍ ÚVOD ...................................................................................................................................................................2 1.
METODOLOGIE PASTORAČNÍHO PRŮZKUMU ........................................................................................2
2.
SPOLEČENSKÝ KONTEXT DIECÉZE .........................................................................................................2 2.1 Církev v Evropě ................................................................................................................................2 2.2 Církev v České republice..................................................................................................................3 2.2.1 Dědictví „železné opony“ .......................................................................................................3 2.2.2 Religiozita...................................................................................................................................4 2.3 Církev v plzeňské diecézi .................................................................................................................4 2.3.1 Pastorační a církevní vlivy .......................................................................................................4 2.3.2 Rozloha a obyvatelstvo plzeňské diecéze..............................................................................5 2.3.3 Pastorace na území diecéze době komunismu .....................................................................5 2.4 Náročnost i šance..............................................................................................................................6
3.
PASTORAČNÍ SITUACE V DIECÉZI ............................................................................................................6 3.1 Osobní sny o církvi...........................................................................................................................6 3.1.1 Sny vztahující se k poslání církve navenek............................................................................6 3.1.2 Sny vztahující se k vnitřnímu životu církve ..........................................................................6 3.2 Pastorační vize...................................................................................................................................7 3.2.1 Lidé v diecézi za deset let ........................................................................................................8 3.2.2 Pastorační strategie za deset let...............................................................................................8 3.2.3 Pastorační struktury za deset let .............................................................................................8 3.2.4 Pastorační systémy za deset let ...............................................................................................9 3.3 Pastorační situace ..............................................................................................................................9 3.3.1 Lidé v diecézi dnes....................................................................................................................9 3.3.2 Pastorační strategie dnes........................................................................................................12 3.3.3 Pastorační struktury dnes ......................................................................................................14 3.3.4 Pastorační systémy dnes ........................................................................................................16 3.4 Pastorační plánování.......................................................................................................................18 3.4.1 Nabídka pastorační formace .................................................................................................18 3.4.2 Rozvoj pastorační strategie....................................................................................................19 3.4.3 Transformace pastoračních struktur ....................................................................................19 3.4.4 Zkvalitnění pastoračních systémů ........................................................................................19 3.4.5 Otevření se vůči širší společnosti .........................................................................................20
SOUHRN: DIAGNÓZA NEMOCÍ A ZNAMENÍ NADĚJE ...................................................................................20 Diagnóza organizačních nemocí ...............................................................................................................20 Znamení naděje............................................................................................................................................21 POZNÁMKY .......................................................................................................................................................22
ÚVOD Předkládaná pastorační analýza1 je zaměřena na zmapování společenského kontextu a současné pastorační situace v plzeňské diecézi, které může posloužit jako základ pro hlubší reflexi této situace ve světle teologických a pastoračních trendů v dnešní církvi a v teologii. Základní otázkou této práce tedy je: „Jaká je současná pastorační situace v plzeňské diecézi?“ Po velmi stručném shrnutí celkové metodologie použité při pastoračních průzkumech v diecézi (1.) je nejprve nabídnut krátký přehled historického, sociokulturního, politického a eklesiálního kontextu, ve kterém se pastorační služba v plzeňské diecézi odehrává (2.). Hlavní a nejrozsáhlejší část studie pak souhrnným způsobem syntetizuje výsledky kvantitativní, kvalitativní a organizační analýzy dat získaných při pastoračních průzkumech v terénu v letech 2001 a 2002 (3.). Nakonec je připojeno stručné shrnutí celkové situace zaměřené na „organizační diagnostiku“.
1. METODOLOGIE PASTORAČNÍHO PRŮZKUMU Za základní strategii vhodnou k zodpovězení základních otázek průzkumu2 byla zvolena strategie zvaná „případová studie“ (chápaná jakožto „objevitelský proces“, spíše než jakožto „testování předem daná hypotézy“3), zaměřená na diecézi jakožto celek, která zahrnovala pět nástrojů: dokumentační analýzu,4 sekundární analýzu;5 „farní dotazník“ (prosinec 2001);6 průzkumné skupiny (prosinec 2001)7 a „služebnický dotazník“ (červen 2002).8 Na základě takto získaných dat pak byla provedena kvantitativní,9 kvalitativní10 a organizační11 analýza. Takto získané informace byly nakonec vzájemně porovnávány a prověřovány za účelem zvýšit výpovědní kvalitu získaných dat a nalézt případné vzájemné vztahy a důležité závislosti.12 Výsledný sumář takto získané syntézy je zachycen v následujících částech této studie. Čtenáře či čtenářku bude možná vhodné upozornit, že v závěrečných poznámkách je často suchá analýza průběžně ilustrována různými zajímavými podrobnostmi z dotazníků a především prošpikována často velmi šťavnatými citáty z průzkumných skupin. Pro lepší orientaci tedy ještě uvádíme jejich složení: Do skupiny A (dále nazývané „biskupství“)13 byly pozvány klíčové osoby aktivní na diecézní rovině pastorace a zaměstnané přímo v úřadě plzeňského biskupství. Do skupiny B (dále nazývané „farnosti“)14 byly pozvány osoby různým způsobem aktivní na farní rovině pastorace, jak přímo v Plzni, tak na venkově či menších městech. Skupina C (dále nazývaná „sdružení“)15 pak byla zorganizována pro členy konkrétního křesťanského sdružení aktivního v pastoraci mládeže a v sociální oblasti na regionální rovině.
2. SPOLEČENSKÝ KONTEXT DIECÉZE Znalost sociokulturních a duchovních vlivů je nezbytnou podmínkou pastorační či organizační analýzy jakékoli pastorační jednotky. Proto i účelem této části je popsat historický, sociokulturní, politický a eklesiální kontext plzeňské diecéze. Po krátkém souhrnu nejdůležitějších charakteristik církve a společnosti v Evropě budou načrtnuta některá specifika církve v České republice a popsána současná i nedávná společenská, náboženská a pastorační situace v plzeňské diecézi. 2.1
CÍRKEV V EVROPĚ
V rámci omezeného formátu této studie zde samozřejmě není možné rozvinout detailní sociokulturní analýzu církve a společnosti v dnešní Evropě. Nicméně alespoň hrubý nástin hlavních rysů onoho komplexního a členitého posunu v paradigmatu směrem k nové fázi vztahu mezi křesťanskou vírou a současnou kulturou je zde nutný. Dnešní církev a společnost v evropském prostoru je možné krátce charakterizovat následujícím způsobem:16
2
Evropská kultura po dlouhou dobu ztvárňovaná osvícenstvím v současné době prochází hlubokou a obtížnou proměnou. Všechny větší sociální jednotky a instituce (včetně církví) jsou zasaženy potížemi plynoucími z tohoto kulturního přerodu. Katolická církev v Evropě je tímto vývojem zasažena obzvlášť hluboce, protože poslední dvě století žila v relativně silné katolické subkultuře. Tento přerod je doprovázen vnímatelnou ztrátou tradiční identifikace věřících s církví, což hluboce poznamenává strukturální podobu jak diecézí, tak farností. Tvůrčí výměna mezi církví a (post)moderní společností je často bržděna rostoucí polarizací uvnitř církve.17 Hlavním problémem všech velkých křesťanských církví v Evropě se zdá být bezmocnost při předávání víry jakožto životodárného vztahu s Bohem uprostřed křesťanské komunity. Základní charakteristiky současné situace společnosti mohou pak být dále vyjádřeny pomocí následujících „nálepek“: radikální pluralita a subjektivita; fundamentální proměnlivost všech věcí; kritika všech institucí; spiritualita orientovaná na osobní zkušenost a zážitek; velmi průstupné a pružné hranice mezi oficiální a neoficiální náboženskostí; obnovená náklonnost k integralismu a fundamentalismu uvnitř některých skupin jakožto způsob, jak se vyhnout konfrontaci s těmito novými trendy. Všechny tyto charakteristiky mohou být všeobecně chápány nejen jako nebezpečí pro církev, ale především jako šance a výzva.18 Medard Kehl vidí dvě vzájemně na sebe odkazující dimenze jakožto životně důležité pro další rozvoj církve v Evropě: návrat k spirituální dimenzi církve19 a nalezení nových komunikativních struktur, které by odpovídaly dnešní době.20 2.2 2.2.1
CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE Dědictví „železné opony“
Církve v postkomunistických zemích se kromě všech výše uvedených problémů navíc potýkají ještě s jednou zvláštní potíží: s problémem diskontinuity způsobené čtyřicetiletou izolací za „železnou oponou“. Důsledky nutného postavení se na odpor komunistickému diktátorskému režimu na jedné straně a nešťastná aktivní či pasivní kolaborace s tímto režimem na straně druhé stále hluboce poznamenávají nejen politický, kulturní a vědecký rozvoj v těchto zemích,21 ale také církevní život. Na základě průzkumů v posledních deseti letech může být Česká republika považována za druhou nejateističtější postkomunistickou zemi (za bývalou NDR).22 Je zajímavé, že vliv těchto podmínek na utváření přiměřených pastoračních konceptů byl dosti nejednoznačný. Na jedné straně byl v době komunismu zcela potlačen církevní triumfalismus a křesťané si zvykli žít spíše v malých skupinách. Na straně druhé však tato situace způsobila velkou nerovnováhu mezi svátostnou a diakonickou dimenzí pastorační služby v neprospěch diakonické.23 Neoficiální pastorační služba nacházela svůj výraz několika způsoby:24 od hodně propracovaných paralelních struktur „podzemní církve“ (se svými ženatými kněžími a biskupy), přes různé komunity a skupiny účastnící se jak života oficiální církve, tak neoficiálních tajných aktivit (s tajně vysvěcenými kněžími nebo s kněžími vysvěcenými oficiálně, ale momentálně bez státního souhlasu), až k všemožným tajným aktivitám, které doplňovaly (téměř výlučně na svátosti zaměřenou) oficiální farní pastoraci. Některé skupiny byly již v té době ovlivněny různým pastoračními koncepty nových církevních hnutí.25 Po politických změnách v zemi (v roce 1989) byla v církvi vnímatelná poměrně vysoká očekávání co se týče náboženské obnovy. Možná ještě větší respekt vůči církvi bylo navíc možno vnímat i v širší společnosti (převážně nejspíše jako výraz uznání tušené role církve v protikomunistickém odporu nebo jako sympatie s určitou politicky potlačovanou skupinou). Tato očekávání však byla realizována jen z velmi malé části a popularita církve velmi rychle poklesla.26 Církev byla v tomto „porevolučním“ období snad příliš zaměstnaná obnovou svých oficiálních struktur (snad víc než 3
svého vnitřního a komunitárního života), požadavky na navrácení svého původního majetku a snahou a získání svého dřívějšího vlivu. Současná situace vypadá tak, že, z mnoha důvodů, širší společnost je většinou vůči církvi neutrální (na místní obecní úrovni)27 nebo dokonce nepřátelská (často spíše na celostátní politické rovině).28 Ekonomické vztahy mezi církví a státem stále ještě nejsou vyřešeny. Problematické je to, že určitý typ nutného vnitrocírkevního vystřízlivění má někdy podobu hluboké a trvalé frustrace, pocitu bezmocnosti, strachu z jakéhokoli experimentování, antipatie k čemukoli novému nebo trvalého hledání nějakého nového „společného nepřítele“.29 Ačkoli všechna náboženství mají v zemi plnou politickou svobodu,30 zdá se, že mentalita katolíků (často charakterizovaná právě oním hledáním „společného nepřítele“) se proměňuje mnohem pomaleji a těžko si zvyká na život v nečernobílé a komplexní pluralitní společnosti. Vědomí všeobecné spoluzodpovědnosti křesťanů za jejich místní obce a za společnost jako celek je stále velmi nízké, „udělování“ svátostí je stále velmi často chápáno jako téměř jediný důležitý rozměr církevního života jako celku, katecheze je často vnímána jako téměř výlučně na děti zaměřená aktivita, spoluzodpovědnost farníků za jejich farní obce včetně kostelů není rozvinuta a zdá se, že ve farní pastoraci stále převažuje takzvaný „systém jednoho muže“.31 Na druhé straně si mnozí katolíci z totalitního období s sebou nesou bohaté pozitivní zkušenosti: zkušenost Boha, který není závislý na přízni těch, kdo jsou právě „u moci“ ani na jakýchkoli dalších vnějších okolnostech; zkušenost toho, že je možné žít relativně bohatý církevní život i bez příliš rozvinutých struktur nebo vnější podpory; zkušenost síly společenství; zkušenost s efektivitou spolupráce v malých společenstvích a skupinách a se spoluprací mezi všemi možnými skupinami a směry uvnitř církve bez blokujících či nezdravých sporů.32 2.2.2
Religiozita
Oficiální religiozita je v České republice od roku 1990 stále klesající,33 s tendencí k nižší religiozitě směrem od východu k západu země34 a směrem od menších k větším místním obcím.35 Podle výsledků sčítání lidu v roce 2001 (které se celkem shodují s výsledky průzkumu Projektu Aufbruch z roku 1998) se kolem čtvrtiny obyvatelstva považuje za katolíky, kolem 5% tvoří křesťané jiných denominací. To znamená, že kolem 70% obyvatel se označuje za „bez náboženské příslušnosti“ (polovina z nich je podle Projektu Aufbruch pokřtěná). Pokud ovšem u jednotlivých lidí pomocí kladení diferencovanějších otázek prozkoumáme intenzitu víry a způsob identifikace s vírou hlouběji, dostaneme ještě komplexnější obraz. Zatímco pouze kolem 10% obyvatelstva věří „podle církevního učení“, kolem 30% věří „svým vlastním způsobem“, kolem 30% nemají „žádnou víru“ a kolem 10% jsou „proti víře“.36 Pokud je pak zkoumána víra také podle jejích jednotlivých „obsahů“ či „objektů“, je výsledný obraz ještě mnohem členitější. Tato pozorování by korespondovala s výše (viz odd. 2.1) zmíněnou tendencí k privatizaci a subjektivizaci víry v dnešní společnosti. 2.3 2.3.1
CÍRKEV V PLZEŇSKÉ DIECÉZI Pastorační a církevní vlivy
Plzeňská diecéze (založená v roce 1993), nejmladší z nynějších čtyřech „sufragánních diecézí“ pražské arcidiecéze, je součástí české provincie České biskupské konference. Poslední hlubší reforma diecézních a farních organizačních struktur byla provedena za habsbursko-lotrinských monarchů Marie Terezie a Josefa II. ke konci 18. století.37 Je jasné, že díky hlubokým socio-geografickým a společenským změnám, které proběhly během tohoto dvousetletého období, tato josefínská farní struktura, která tehdy pokryla celou zemi hustou sítí vesnických kostelů a kaplí, nemůže v žádném případě odpovídat dnešní pastorační situaci. Navíc se zdá, že dědictví této osvícenské církevní reformy se neprojevuje pouze v nevyhovujících vnějších strukturách, ale ještě i dnes u mnohých katolíků stále podporuje jakousi falešnou „mentalitu většiny“.38 Snadno přístupné svátostné služby jsou dnes často (znovu) chápány jako součást „povinné občanské vybavenosti“ a vnímat naši zemi jako především misijní oblast je stále velmi vzácný jev.39
4
Další strukturálním vlivem, který nese své ovoce opět nejen v plzeňské diecézi, ale v celé církevní provincii, je dědictví čtyřicetiletého období komunistickým režimem programově velmi limitované teologické a pastorační formace několika generací kněží na kompromisní a od vývoje v univerzální církvi téměř izolované Cyrilometodějské teologické fakultě v Litoměřicích a svým způsobem i stále ještě důkladně nevyhodnocené dědictví způsobu formace na „obnovené“ Katolické teologické fakultě v Praze v devadesátých letech.40 V porovnání s ostatními českými a moravskými diecézemi, plzeňská diecéze má nejnižší absolutní počet kněží (100), stálých jáhnů (4), nedělních mší (273) a účastníků nedělních mší (12.000).41 Avšak pokud tato čísla srovnáme mezi sebou navzájem a s celkovým počtem obyvatel či katolíků v jednotlivých diecézích, dostaneme mnohem komplexnější obraz. Zatímco rozdíly v počtu obyvatel jednotlivých diecézí na jednoho kněze jsou poměrně velké (Plzeň je s 8.000 na druhém místě hned po Litoměřicích),42 počty katolíků na jednoho kněze jsou ve všech diecézích téměř stejné (kolem 1.500)43 a počty účastníků nedělních mší na jednoho kněze (Plzeň: 120) nebo na jednu nedělní mši (Plzeň: méně než 50) jsou téměř v obráceném pořadí (tentokrát s nejmenšími čísly v plzeňské diecézi).44 2.3.2
Rozloha a obyvatelstvo plzeňské diecéze
Plzeňská diecéze, rozkládající se v nejzápadnější čísti České republiky, má rozlohu něco přes 9.000 km2 a celkový počet obyvatel kolem 800,000 (s poměrně mladým věkovým profilem).45 Koncentrace obyvatelstva je s výjimkou města Plzně poměrně nízká.46 V diecézi je kolem 10 měst s více než 20,000 obyvateli (tato města jsou identická s vikariátními centry). Plzeň má 166,000 obyvatel. Téměř 60% excurrendo farností (tj. farností, kam kněz dojíždí) jsou v místních obcích s méně než 1,000 obyvateli, polovina sídelních farností (tj. farností, kde bydlí kněz) je v obcích s obyvatelstvem mezi 1,000 a 5,000. Oblast diecéze byla vážně zasažena důsledky II. světové války, následného násilného odsunu většiny německého (většinou katolického) obyvatelstva a politiky osídlování Sudet obyvatelstvem přistěhovalým z jiných částí Čech, Moravy a Slovenska, ale také Ukrajiny, Rumunska a tehdejší Jugoslávie. Většina těchto lidí, ačkoli původně z tradičně náboženského prostředí, poměrně rychle přestala v novém prostředí a pod komunistickým tlakem víru praktikovat. V několika vlnách byly také některé části diecéze osídlovány romskými přistěhovalci ze Slovenska.47 2.3.3
Pastorace na území diecéze době komunismu
Na venkově si svoji víru v době komunismu uchoval jen velmi malý počet věřících, scházejících se ve velmi rozptýlených, izolovaných a mezi sebou navzájem příliš nekomunikujících skupinách většinou pouze při nedělích mší svatých.48 Živější křesťanské obce, často s dobrými ekumenickými kontakty, přežily spíše ve větších městech. V Plzni a v některých částech diecéze byla snaha rozvinout jakousi síť malých společenství a modlitebních skupin. V příhraničních oblastech sloužilo (odsunuto státním dozorem) poměrně velké množství (diecézních i řeholních) kvalitních kněží, kteří tam kromě tradiční a „povolené“ svátostné pastorace často rozvíjeli ještě i jakousi polooficiální formu pastorace pro lidi, kteří se k nim sjížděli na fary často z velké dálky. Některé z těchto tajných či polooficiálních forem pastorace byly navázány na některé z řeholních společenství (františkáni, dominikáni, salesiáni) nebo některé z nových církevních hnutí (na území dnešní plzeňské diecéze to byla především Charismatická obnova a Focolare, částečně i Světlo-Život). Struktury klasické „podzemní církve“ na území diecéze příliš rozvinuté nebyly. Jinak pro území diecéze (tehdy jakožto součást pražské arcidiecéze) jsou platné již dříve uvedené obecnější rysy pastorace v době komunismu (viz odd. 2.2.1). Jen procenta religiozity uváděná jako celostátní průměr je třeba pro území plzeňské diecéze již tehdy v době komunismu podstatně snížit (rozdíl 26% katolíků podle sčítání lidu v roce 2001 vůči 18% v roce 2001 musel mít svůj základ již v dřívějších desetiletích). Tradičnější formy církevního života bylo možno nalézt pouze v několika jihozápadních oblastech diecéze (ve většině vikariátů je dnes kolem 15% katolíků, kromě vikariátů Klatov a Domažlic s 30% a Plzně-jihu s 20%). 5
2.4
NÁROČNOST I ŠANCE
Po prozkoumání různých kontextů, ve kterých plzeňská diecéze žije a rozvíjí svoji pastoraci je jasné, že sociokulturní a spirituální vlivy, které je nutně třeba vzít v úvahu při zkoumání současné pastorační situace a její následné reflexi, jsou velmi komplexní a nesou s sebou velké nároky nebo dokonce i nebezpečí. Na druhé straně kombinace důsledků komunistického režimu se stále silněji se o slovo hlásícím paradigmatem postmoderní společnosti a spolu se vše zahrnující hlubokou proměnou či dokonce krizí uvnitř církve samotné má i své šance a může být příležitostí k nalezení nové cesty, která bude věrná zároveň evangeliu i dnešnímu člověku.
3.
PASTORAČNÍ SITUACE V DIECÉZI
Základní struktura tohoto oddílu zaměřeného nyní již přímo na vnitřní pastorační situaci diecéze odpovídá jednotlivým tematickým částem rozhovorů v průzkumných skupinách. Východiskem je kolekce „osobních snů“ (3.1) a „pastoračních vizí“ (3.2) jednotlivých účastníků těchto skupin. Tato perspektiva je později doplněna o realistický popis současné „pastorační situace“ (3.3) v diecézi, což nakonec přirozeně vede k formulaci některých výhledů do blízké budoucnosti a k pokusu a jakýsi druh „pastoračního plánování“ (3.4). Hlavní témata sekcí nazvaných „pastorační vize“ a „pastorační situace“ jsou pak ještě dále rozčleněna podle základních kategorií převzatých z teorie řízení: lidé, strategie, struktury a systémy (viz obrázek „Diagram Sedmi S“ v závěrečné části této studie). 3.1
OSOBNÍ SNY O CÍRKVI
Na rovině osobních snů o církvi se v průzkumných skupinách objevilo devět konkrétních témat: otevřenost a inkluzivita; evangelizace a svědectví víry; sociální spravedlnost; jednota v mnohotvárnosti; společenství jakožto domov; spolupráce; vzájemná provázanost spirituality a pastorační služby; transformace struktur a kompetentnější a komunikativnější kněží. Podle toho, že přibližně třetina osobních snů jednotlivých účastníků se týkala poslání církve navenek a dvě třetiny pak byly vztaženy spíše k vnitřnímu životu církve by bylo možné usuzovat, že sny účastníků o církvi budoucnosti jsou spíše ekleziocentrické (navíc v hlasech z biskupství se ze snů o církvi zcela vytratil rozměr sociální spravedlnosti jakožto součásti poslání církve). Avšak na druhou stranu byl ve všech skupinách zároveň jasně rozpoznatelný důraz na nutnost úzké provázanosti a vzájemného obohacování vnějšího poslání, vnitřního života a podpůrných struktur: poslání církve bylo chápáno jakožto plod kvalitního a hlubokého komunitárního a duchovního života podpíraného zdravými a transparentními strukturami a doprovázeného kvalitní službou kompetentních pastoračních služebníků a vůdců.49 3.1.1 Sny vztahující se k poslání církve navenek Otevřenost: Pro většinu lidí ve všech třech průzkumných skupinách (jak pro ordinované, tak pro neordinované) byly pojmy jako otevřenost, inkluzivita a transparentnost církve vůči širší společnosti něčím velmi důležitým a klíčovým.50 Evangelizace: Skoro stejně často se ozývaly hlasy vyjadřující potřebu svědectví víry, služby slova a evangelizace a společné služby celého společenství vůči dnešním hledajícím lidem. Ačkoli tyto hlasy byly slyšet ve všech třech skupinách, nejsilnější byli v skupině, kterou jsme označili „biskupství“ (viz výše v metodologické části této kapitoly).51 Sociální spravedlnost: Sny o církvi se silně rozvinutým smyslem pro sociální spravedlnost a diakonickou službu byly velmi silně přítomné ve skupině „sdružení“,52 hlasy neordinovaných účastníků byl sociální rozměr slabě zastoupen i ve skupině „farnosti“, ale vůbec nebyl vyjádřen ve skupině „biskupství“. 3.1.2 Sny vztahující se k vnitřnímu životu církve Jednota v mnohosti: Dalším centrálním a v podstatě všechna další témata pronikajícím motivem silně přítomným ve všech skupinách (nejsilněji pak ve skupině „biskupství“) byl důraz na jednotu v mnohosti, vzájemný respekt a překonání nedorozumění.53 6
Společenství: Všechny skupiny si byly vědomy, že církev potřebuje nejen maximální otevřenost vůči širší společnosti, ale také hluboké zakořenění a bezpečí zakoušené v jejím společenstevním životě, vnitřních vztazích a tvůrčím a uzdravujícím vzájemném přijetí. Ve skupině „sdružení“ probíhala zajímavá diskuse na téma napětí mezi obrazem církve jakožto „otevřeným domem“ a „rodinným domem“; zatímco jeden z účastníků zdůrazňoval obraz první54 a jiný z účastníků obraz druhý,55 skupina se nakonec shodla, že oba důrazy mají sice svá nebezpečí, ale oba jsou potřebné a vzájemně se podmiňující. Spolupráce: Obraz církve jako „domova“ nebyl ani v jedné skupině pouhým vyjádřením potřeby bezpečí a dobrých osobních vztahů, ale také zdůrazněním nutné základny pro dobrou spolupráci ve službě. Proto důležitou součástí snu o církvi většiny účastníků byla možnost spoluúčasti všech křesťanů a všech společenství na pastoraci a apoštolátu církve – dospělé spoluzodpovědnosti ve všech oblastech života a služby církve a příležitosti pro spolupráci v pastoraci založené na sdílení rozličných osobních a komunitních darů,56 kde samozřejmě bude kněz mít stále své jedinečné místo, ale jedinečné právě oním posláním sjednocovat lidi ke společnému poslání.57 Spiritualita: Touha po církvi zakořeněné v hlubokém duchovním životě svých členů a společenství byla znovu a znovu vyjadřována ve všech třech skupinách, ovšem pouze jedinkrát hlasem ordinovaného účastníka (a to ještě pomocí spíše obecnější formulace, totiž touha po „živém společenství svatých lidí“).58 Propojení mezi rovinami poslání a služby na straně jedné a zakořeněním v hluboké spiritualitě na straně druhé bylo zvlášť jasně vyjádřeno ve skupině „sdružení“.59 Struktury: Téma církevních či pastoračních struktur bylo jedním z „horkých“ témat jak skupiny „farnosti“, tak skupiny „sdružení“. Ve skupině „biskupství“ bylo toto téma propojeno spíše s následujícím oddílem věnujícím se praktičtějším pastoračním vizím. Ve všech skupinách panovala celkem jasná shoda jak v základním principu, že určité struktury jsou pro kvalitní a plodný život a službu církve nutné, tak v touze po rozvoji zdravějších a více podpůrných struktur, které by odpovídaly současné společenské, kulturní a pastorační situaci. Některé konkrétnější „sny“ pak byly zmíněny jak ve skupině „farnosti“, tak ve skupině „sdružení“.60 Kněží: Poslední důležitou a všudypřítomnou součástí snů o církvi ve všech skupinách byli kněží.61 Ačkoli jeden z účastníků skupiny „biskupství“ snil o vyšších počtech kněží v diecézi, všechny ostatní hlasy ve všech skupinách snily spíše o pastoračních a osobních kvalitách kněží. Obzvlášť zřetelně z těchto „snů o nových kněžích“ vystoupily do popředí především čtyři témata: „spiritualita“ (tj. osobnost kněze hluboko zakořeněná v Bohu se silnou, duchovně založenou autoritou), „pokora“ (tj. obyčejné lidské a slušné jednání s lidmi bez arogance a sebedůležitosti), „společenství“ (tj. schopnost kněze žít a podporovat otevřené a hluboké vztahy jak ve farnostech, tak v dalších společenstvích a v kněžském presbyteriu) a „vedení“ (tj. služebník schopný inspirovat, rozlišovat rozličné dary lidí kolem něj, povzbuzovat a sjednocovat spolupracovníka a farnost), ale nechyběl ani (černý) humor.62 3.2
PASTORAČNÍ VIZE
Úvodem je třeba zdůraznit tři postřehy získané z vlastního průběhu průzkumných skupin: Za prvé, u většiny účastníků průzkumných byla jasně rozpoznatelná poměrně velká potíž s vyjádřením osobních snů a vizí o církvi a pastoraci. Bylo znát, že většina účastníků je zvyklá a schopná o těchto tématech uvažovat spíše formou kritiky současné situace než formou tvůrčího výhledu do budoucnosti.63 Za druhé, na základě porovnání konkrétních pastoračních vizí, jak byly vyjadřovány určitými klíčovými pastoračními pracovníky, je možné konstatovat nedostatečnou míru hlubší vzájemné komunikace a společného hledání celkové pastorační vize pro diecézi.64 Totéž bude níže potvrzeno i přímými komentáři lidí „z terénu“. Za třetí, přesto, že nějaká společná vize pro diecézi zformulována zatím není, zdá se, že téměř všichni účastníci, často nezávisle na sobě, různými způsoby a formami vyjadřovali v jádře tutéž vizi nebo určitou specifickou perspektivu většinou velmi dobře spojitelnou s perspektivami ostatních.
7
Proto je také možné jednotlivé příspěvky shrnout do společného rámce a konstatovat, že součástí tvůrčí pastorační vize účastníků průzkumných skupin pro diecézi v příštích deseti letech jsou následující změny, posuny či výhledy:65 3.2.1 Lidé v diecézi za deset let důsledný a pronikavý posun stylu vedení diecéze od spíše „administrativního“, často ale nedůsledného stylu s velkým důrazem na „reprezentativní role“66 směrem k důslednějšímu, konceptuálnějšímu a osobnějšímu stylu vedení67 větší počet blízkých kompetentních spolupracovníků, jasnější rozdělení rolí a kooperativnější styl práce biskupské kurie68 pronikavá změna mentality kněží a jejich pastoračního stylu směrem k hlubšímu autentickému pastoračnímu partnerství a pastorační spolupráci; posun k zacílenější a kompetentnější pastorační službě kněží; existence podpůrných skupin tvořících zázemí pro službu kněží69 větší počet kompetentních pastoračních spolupracovníků ve farnostech a živých centrech70 více katolíků účastnících se aktivně života církve a více farníků (hlas z „biskupství“), kteří by byli ochotní a zvyklí („tak jako za komunistů“) se z větší oblasti scházet v živých centrech (hlas ze „sdružení“) 3.2.2 Pastorační strategie za deset let „zformulovaný dlouhodobý pastorační plán postupně vyrostlý z intenzivní komunikace s co nejširší základnou lidí ‚z terénu‘“ a „zformulovaný a postupně uskutečňovaný transformační plán restrukturalizace struktury farností v diecézi s jasně definovanými cíly i prostředky, jak těchto cílů dosáhnout“ (hlas z „biskupství“) širší prostor svobody a zodpovědné kreativity a lepší zacházení s Božím slovem v oblasti liturgie (některé hlasy z „farností“) hlubší duchovní rozměr jak pastorační služby, tak služby v oblasti sociální spravedlnosti, podporovaný studiem Písma, různými menšími modlitebními a formačními setkáními, osobním duchovním doprovázením a rekolekcemi pro malé skupiny (pár hlasů ze všech skupin) silnější důraz na službu různým skupinám na okraji společnosti (hlas z „biskupství“ a především hlasy ze „sdružení“) 3.2.3 Pastorační struktury za deset let Především ve skupině „biskupství“ byla načrtnuta přibližně tato vize: Církev v diecézi bude žít převážně v živých centrech a živých společenstvích, farnosti budou restrukturalizovány způsobem odpovídajícím aktuální pastorační situaci a základní farní struktura bude doplněna sítí živých komunitárních duchovních center a podporována misijními týmy. Život ve farnostech, které samozřejmě budou ekonomicky soběstačné, bude mít své těžiště v malých skupinách či komunitách a farníci budou aktivně žít hlubší spoluzodpovědnost za život a službu farnosti (to se mimo jiné projeví tím, že farnost bude spravovat pastorační tým, farníci budou mít zastoupení v pastoračních a ekonomických radách, budou rozvinuty různé služby v různých oblastech apod.). Oblasti, kde nebude možné plně rozvinout soběstačné farnosti, budou považovány za „misijní“, bez statutu tradiční teritoriální farnosti; dle možností budou v některých z těchto oblastech působit malé misijní či pastorační týmy podporované buď většími farnostmi či diecézním centrem.71 Stažení klasické svátostné pastorace z některých území bylo některými považováno za možná nutný impuls pro některá společenství, aby se probudila z pasivity.72 Podle některých účastníků skupiny „biskupství“ bude diecézní kurie za deset let fungovat na způsob dobře manažerované profesionální organizace s duchovní a komunitární dimenzí, s větším důrazem na profesionální přípravu zaměstnanců a na jejich duchovní doprovázení.
8
Některé hlasy ordinovaných ve skupině „biskupství“ vyjádřily přesvědčení, že budou více rozvinuty struktury kategoriální pastorace (studenti, mládež, rodiny, vojáci, vězni, mladí manželé…). Ve všech skupinách byla vyjádřena naděje, že pastorační a organizační struktura diecéze bude vytvářet širší a aktivně podporovaný prostor pro život a službu jak tradičních, tak nových komunit a církevních hnutí a život a služba farností bude inspirována jejich komunitárním stylem. Ve všech skupinách bylo přítomno vědomí, že za deset let bude radikálně odlišná a mnohem jasnější ekonomická situace církve (některé hlasy vyjadřovaly naději v dovršení restitucí, jiné zas naději ve zdravější ekonomické prostředí zcela nezávislé na státu a restitucích). V každém případě panovala shoda o nutnosti jasnější služebné role církevního majetku, ze své vlastní podstaty zaměřeného jednoznačně a prvotně na podporu života a pastorace, a naděje v kompetentnější a transparentnější způsob správy církevního majetku a financí. 3.2.4 Pastorační systémy za deset let První dvě základní dimenze organizačních „systémů“ (tj. komunikace a participace či spolupráce) byly velmi živě přítomné ve vizích všech skupin. Třetí dimenze (tj. sběr dat, zpětná vazba či supervize) nebyla zmíněna vůbec. Mnohé hlasy vyjádřily naději, že kultura komunikace a spolupráce v diecézi se za deset let radikálně změní k lepšímu, a to především mezi kněžími a ostatními křesťany (především zmizí dnešní častý pohrdavý vztah kněží k ženám), zmizí triumfalismus, sami kněží najdou cestu k sobě navzájem a začne se realizovat konkrétné pastorační spolupráce (především ve farních radách, mezi kněžími, mezi farnostmi, mezi specializovanými centry a farnostmi a ekumenická spolupráce). Církev se přiblíží „společenství menších společenství“ a „komunikativním prostředím víry“, kde každý člověk (a společenství) bude mít své vlastní místo a zodpovědnost odpovídající jejich darům a povoláním. 3.3
PASTORAČNÍ SITUACE
Do tohoto oddílu jsou, na rozdíl od originální verze, integrovány některé další výsledky kvantitativní analýzy, mnohé z citátů kvalitativní analýzy oproti originálu doplněné o další z „farního dotazníku“, a formou „poznámek z teorie řízení“ na závěr každého úseku také analýzy organizační také analýza organizační. V textu či poznámkách je navíc průběžně (viz „Table“ nebo „Graph“) odkazováno na některé tabulky či grafy originální anglické verze. 3.3.1 Lidé v diecézi dnes Diecézní vedení: Ve všech skupinách byla vyjadřována spokojenost, někdy hraničící s nadšením, z toho, jakého má diecéze komunikativního, otevřeného, tvrdě pracující a pokorného biskupa, velmi oblíbeného mezi „řadovými“ katolíky, respektovaného jak jinými křesťanskými církvemi, tak širší společností a otevřeného i vůči nekřesťanům.73 Některé z těchto charakteristik (tvrdě pracující, komunikativní) byly podobně vztaženy i na generálního. Podobné pozitivní komentáře obsahoval v oblasti obecných lidských vlastností i „služebnický dotazník“.74 Ve skupině „sdružení“ bylo diecézní vedení chváleno za „odvahu požehnat někdy i riskantním podnikům.“ Na druhé straně byla (zvlášť nejbližšími spolupracovníky, ale i obecněji) vyjadřována silná nespokojenost s celkovým stylem vedení či managementu ve vnitrocírkevních oblastech života církve a pastorace. Tato kritika (sice během průzkumných rozhovorů mnoha různými způsoby znovu a znovu opakovaná, ale vždy spojená s hlubokou úctou a chválou výše uvedených lidských vlastností) směřovala především třemi směry: nedůslednost a měkkost stylu biskupova vedení, která často ústí v „anarchii“, a malá autorita biskupa v očích kněží;75 špatný time-management a nedůslednost ve stanovování a zachovávání priorit mezi různými konfliktními vedoucími rolemi, které musí biskup zastávat ústící v nedostatečné množství času pro osobní vztahy mezi kněžími a biskupem76 a pro koncepční plánování;77 manažerská nekompetentnost 9
generálního vikáře provázená ne příliš vysokou autoritou v očích mnohých kněží.78 Stejnými směry opět ukazoval i „služebnický dotazník“.79 Kněží a jáhni: V diecézi působí v aktivní pastoraci kolem stovky ordinovaných služebníků (54% diecézních, 29% místních řeholních a 17% zahraničních kněží a pouze 6% stálých jáhnů). Pouze velmi malá část (7%) z nich je činná na diecézní rovině pastorace, další malé skupiny tvoří farní vikáři (9%) a další kněží pracující jako součást týmové pastorace nebo vypomáhající ve farnostech (10%). Přestože byly ve skupinách zmíněny některé výjimečně dobré zkušenosti s některými kněžími,80 mnohem více komentářů na téma služby kněží bylo proniknuto buď určitou hlubší bolestí, bezradností či zklamáním, někdy dokonce jistou zahořklostí, v některých případech přecházející až do určitého druhu cynismu. Téměř vůbec se však ve skupinách či dotaznících nevyskytovaly komentáře o kněžích nesené nějakou tvrdou neosobní kritikou. Naopak skoro vždy byl cítit upřímný (i když často bezradný) zájem o pochopení jejich situace a kořenů této situace. Hlavní problém, jak by se dalo podle populárních tvrzení očekávat, není většinou spatřován v (předpokládané) nedostatečné kvantitě kněží či v jejich (předpokládaném) vysokém věkovém průměru. Oba tyto předpoklady se navíc i statisticky prokázaly jako neopodstatněné (něco málo přes stovku účastníků nedělní mše svaté na jednoho kněze v aktivní pastorační službě s průměrným věkem 47,3 let totiž, jak v porovnání s ostatními českými diecézemi, tak v porovnání s věkovým profilem celé populace, není zas tak špatná situace!).81 Hlavní problém je spatřován v nedostatečné kvalitě služby kněží působících v diecézi. Všechny z následujících bolestí kromě jedné (frustrace) byly více či méně diskutovány ve všech průzkumných skupinách: nedostatečná komunikativnost;82 frustrace;83 nezralost84(negativně pak ovlivňující vztahy, především k ženám);85 odborná nepřipravenost;86 individualismus87 a neprojasněnost pastorační role kněží ve vztahu k ostatním křesťanům aktivním v pastoraci.88 Na druhé straně se z komentářů ve skupinách i dotazníků zdá, že samotní kněží (často i ti z nich, kteří se v pastoraci snaží pracovat velmi intenzivně) si často těchto nedostatků ve vlastním přístupu příliš vědomi nejsou. Misionáři: Pastorační důsledky služby zahraničních „misionářů“ v diecézi (17% všech kněží aktivně působících v diecézi, průměrný věk 36,2 let) byly, pokud byly skupinami komentovány, vnímány spíše negativně.89 Na druhé straně však byl na základě kvantitativních dat prokázán pouze jeden statisticky významný rozdíl mezi působením místními a „misijními“ kněžími (ovšem se spolehlivostí limitovanou relativně nízkým počtem „misijních“ kněží vůči ostatním): podle analýzy výsledků „farního dotazníku“ se zdá, že „misijní“ kněží se zdají být horší v efektivním využívání farních pastoračních rad. V ostatních oblastech nebyla prokázána žádný významná odchylka od kněží místních. Spolupracovníci: Pouze polovina (9) pastoračních asistentů (z celkem 19) a polovina (16) administrativních či technických pracovníků (z celkem 32) jsou aktivní na farní rovině. Z toho plyne druhé polovina z těchto kategorií je pak zaměstnána na rovině diecézní (především na biskupského úřadě). Navíc v diecézi (většinou na částečný úvazek) působí pouze 17 oficiálně registrovaných katechetů (ti jsou většinou placeni jednotlivými školami nebo pracují na dobrovolnické bázi). Téma pastoračních spolupracovníků nebylo v této fázi popisu současného stavu nijak systematicky diskutováno v ani jedné z průzkumných skupin, ale v průběhu celého rozhovoru se přeci jen posbíralo pár různorodých komentářů na toto téma.90 Ve skupině „farnosti“ byla vyjádřena lítost nad současným „nedostatečným zapojením laiků v liturgii a v pastoraci (např. v duchovním doprovázení“. Ve skupině „sdružení“ byl vyjádřen názor, že tato situace je zapříčiněna mimo jiné také „nedostatkem charismatických osobností, které by byly schopné přitáhnout a inspirovat ostatní“. Pastoračně-teologická orientace: Osobní pastorační orientace lidí aktivně působících v pastoraci v diecézi s zdá být podle „služebnického dotazníku“ velmi vyvážená, s důrazem na liturgii a vztahy uvnitř církevního společenství mírně převažujícím nad důrazem na aktivní otevřenost církve vůči širší společnosti v oblasti evangelizace a služeb v oblasti sociální spravedlnosti91 (což by odpovídalo i výše zmíněnému mírnému převážení vnitrocírkevní oblasti v osobních snech o církvi). Osobní teologická orientace velké většiny lidí aktivně zapojených 10
v pastoraci se zdá být zasazena někde v rozmezí od středu k mírně progresivní části ve „služebnickém dotazníku“ nabídnuté škály (s pouze výjimečnými případy extrémnějších progresivních či konzervativních důrazů). Kněží (i přes zkreslení směrem k větší otevřenosti komentované v metodologické části) se zdají být mírně konzervativnější než ostatní pastorační spolupracovníci. Čas věnovaný pastoraci: Údaje o množství času věnovaného pastorační službě jsou podle „služebnického dotazníku“ uvnitř jednotlivých skupin velmi různorodé, neumožňující nějaké plodné srovnání. Pouze lze snad konstatovat, že co se týče konkrétních pastoračních oblastí, je nepřiměřeně hodně času věnováno pastorační péči (tj. přímá osobní pastorace v terénu včetně liturgie) a administrativním rolím (např. správa majetku, účetnictví, kontakt s úřady, fund-rising apod.), oproti čemuž je věnováno mnohem méně času rolím důležitým pro pastorační vedení (tj. rozvíjení dlouhodobější vize, prohlubování osobních vztahů, doprovázení, uschopňování a formace pastoračních spolupracovníků, koordinace osobních charismat, pastorační plánování apod.). Pastorační kompetence: Zatímco většina pastoračních pracovníků se podle „služebnického dotazníku“ považuje za celkem kompetentní v oblasti pastorační péče a trochu nižší počet i v oblasti pastoračního vedení, velmi vysoké procento lidí pracujících v pastoraci se vnímá jako nekompetentní v oblasti administrativních rolí (a to včetně téměř dvou třetin výslovně administrativních pracovníků!). Nejvíce rozšířená vlastní nekompetentnost je samotnými pastoračními pracovníky vnímána ve sféře církevního managementu (tj. strategická plánování, rozvíjení organizačních struktur, systematické prohlubování spolupráce a komunikace s dalšími církevními i necírkevními celky apod.). Pastorační styly: Různé osobně preferované styly vedení a styly služby (nabídnuté byly styly „řídící“, „kooperativní“, „uschopňující“ a „delegující“) se podle vlastního sebehodnocení na „služebnický dotazník“ odpověděvších pastoračních pracovníků zdají být užívány poměrně rovnoměrně, s nejnižšími hodnotami zaznamenanými u „delegujícího“ stylu vedení a nejvyššími hodnotami u „uschopňujícího“ stylu vedení i služby. Jestliže porovnáme „pasivní“ styly služby (tj. jakým způsobem dotyčný respondent chce být veden) s odpovídajícími „aktivními“ styly vedení (tj. jakým způsob dotyčný respondent většinou používá k vedení druhých), vyskočí nám zde zajímavý rozpor mezi „delegovaným“ stylem služby (který preferuje téměř polovina respondentů) a „delegujícím“ stylem vedení (který často užívá pouze 30% respondentů). Dobrovolníci: Ačkoli se na základě počtu, šířky záběru a stylu odpovědí „farního dotazníku“ (celkem 154) zdá, že ve farnostech jsou často k dispozici lidé buď nějak aktivně pomáhající nebo ochotní se zapojit do pastorace na dobrovolnické bázi, až na několik málo výjimek ve farnostech (a potažmo ani v diecézi) neexistuje nějaký funkční systém pastorační a duchovní podpory a doprovázení těchto lidí. Mnozí z těchto lidí jsou kompetentní, lidsky i duchovně zralí a vzdělaní lidé, otevření novým cestám, avšak zároveň velmi loajální vůči církevním představitelům a schopni soucítění s problémy dnešní církve (viz Table 19 a 20). Věřící: Přibližně kolem 11.000 věřících se v diecézi pravidelně účastní nedělních bohoslužeb (tento počet je 7,7% z celkového počtu katolíků a 1,4% z celkové populace diecéze podle posledního sčítání lidu).92 Věkový profil a mužsko-ženské zastoupení jsou mezi účastníky nedělních mší velmi nevyvážené, s velkou převahou starších žen ve věkové kategorii mezi 60 a 80 lety93 a s velkým propadem obou pohlaví ve věkové kategorii mezi 20 a 40 lety.94 Všechny hlasy na téma věřících obecně se vyskytovaly (z menší části) ve skupině „biskupství“ a (z větší části) ve skupině „farnosti“. Tři hlasy se týkaly obecně věřících, kteří byli chváleni za hrdinské vytrvávání ve víře uprostřed často velmi nepřejícího prostředí, dále pak touhy některých farníků žít hlouběji s Bohem a jejich ochoty sloužit druhým, a nakonec schopnosti rozvíjet dobré komunitární vztahy mezi vysokoškoláky v Plzni. Tato a podobná „místa naděje“ byla potvrzena téměř dvaceti pozitivními komentáři z „farního dotazníku“.95 Ačkoli se navíc zdá (viz výše), že mezi věřícími by se našlo poměrně hodně lidí ochotných k intenzivnější pastorační spolupráci, mnozí z nich se (především na základě dalších mnoha komentářů z „farního dotazníku“ a dalších hlubších vhledů z průzkumných skupin) zdají být spíše zahořklí a zklamaní, protože ve 11
svých farnostech často nenacházejí možnost spolupráce takového typu či způsobu, který by odpovídal jejich očekáváním a představám. Někdy to je způsobeno pasivním, individualistickým či jinak svérázným přístupem jejich faráře či administrátora jejich farnosti (viz odstavec o kněžích) jindy zas pasivitou a individualismem většiny ostatních farníků.96 POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Z pohledu teorie řízení, především tři základní témata se zdají být relevantní pro předchozí „personalistická“ data: motivace, role a vedení. Ze skutečnosti, že v diecézi se dlouhodobě nedaří nalézt adekvátní způsob komunikace jasných pastoračních vizí a cílů, ani efektivní a schůdný způsob zapojení širšího okruhu pastoračních pracovníků do jejich spoluutváření, pravděpodobně plyne velmi nízká motivace mnohých k jakékoli změně, která je vždy už tak vždy sama o sobě náročná, natož tehdy, když není jasné, proč bychom ji měli podstupovat. Další závažnou potíž negativně ovlivňující motivaci k novým způsobům pastorační služby pak bude třeba hledat v roztříštěné různorodosti osobních hodnot („operativních teologií“) a osobních zkušeností („operativních spiritualit“) jednotlivých pastoračních pracovníků, ze kterých pak samozřejmě plynou různé, často jednostranné na určité pastorační postupy vylučující cokoli odlišného. Zdá se, že tato roztříštěnost ve „sdílených hodnotách“ je spolu s častou neschopností zralé mezilidské komunikace částečně dědictvím dřívějšího způsobu formace kladoucího důraz na individuální svatost a službu. Protože struktury trvalé formace, pastorační podpory či supervize a duchovního doprovázení jsou buď zcela nepřítomné či neúčinné (viz níže), lidé zapojení v pastoraci si buď hledají své vlastní (a často velmi různorodé) zdroje (čímž se roztříštěnost ještě prohlubuje), nebo na jakoukoli formaci zcela rezignovali. Z pohledu teorie rolí je očividné, že se v diecézi velmi často vyskytuje problém nejasnosti rolí (nejevidentnější to je nejspíše u jáhnů, nejčastější u kněží a časté u pastoračních asistentů; jakou roli by měli mít v pastoraci „prostí věřící“ se pak už nehovoří skoro vůbec), ale také přetíženosti více rolemi (časté u kněží) a poddimenzování rolí (časté u lidí ochotných spolupracovat, ale odmítaných či nepochopených). Zdá se, že díky tomuto stavu je pak v diecézi přítomna většina nepříjemných důsledků často zmiňovaných v odborné literatuře. Z perspektivy dnešních pohledů na problém vedení organizací se zdá, že v diecézi je všeobecný nedostatek zkušeností, znalostí či schopností praktického uplatnění přístupů zdůrazňujících prioritu tzv. „vůdcovských rolí“ (tj. „důležitých-neurgentních“ úkolů: osobního příkladu; osobního vztahu; sdílené dlouhodobé vize; uschopňování druhých k vlastní iniciativě). Díky tomu se z mnohých „pastýřů“ stávají krizoví manažeři (řešící jen „důležité-urgentní“), úředníci (řešící „nedůležité-urgentní“), osamělí podivíni (řešící „nedůležité-neurgentní“) či vyhořelí lidé (neřešící již vůbec nic). Že toto vše pak zpětně negativně ovlivňuje motivaci, dále prohlubuje zmatek v rolích, blokuje komunikaci, neinspiruje ke spolupráci a zneživotňuje struktury je celkem očividné. Na druhé straně, aby byli biskup a kněží schopni tohoto „pastýřského“ stylu, museli by se obklopit schopnými „administrátory“ a „manažery“, kteří by zvládali technickou stránku řízení.
3.3.2 Pastorační strategie dnes Operativní strategie: Ačkoli jsou v současnosti podnikány určité pokusy změnit situaci, získaná data ze všech skupin a dotazníků svědčí především o dvou jednoznačných nedostatcích dosavadní pastorační strategie společných pro všechny pastorační roviny v diecézi. Tím prvním je neschopnost či neochota vnímat dnešní konkrétní realitu,97 druhým pak převažující důraz na zachování svátostného fungování co nejvíce farností98 (který pak má neblahé důsledky v obsazování farností).99 Ve skupině „biskupství“ byl diskutován nedostatek jasné pastorační strategie obecně, což bylo také jasně potvrzeno výsledky „služebnického dotazníku“. Zde bylo možno identifikovat obecně běžný fakt neznalosti jakékoli oficiální pastorační koncepce. Je také zajímavé (i když interpretačně ambivalentní), že poměrně velká část pastoračních pracovníků v diecézi (lze-li tak ze získaného vzorku soudit, pak převážně mezi mladšími a otevřenějšími kněžími) se, pokud je s ní obeznámena, neidentifikuje s oficiální pastorační strategií v diecézi.100 Navíc bylo možno vypozorovat obecně rozšířenou nejasnost v pastorační roli kněží a ostatních pastoračních pracovníků v diecézi. Tyto komentáře odpovídají zjištěním, že nějaký druh procesu pastoračního plánování nebo systematické přípravy pro spolupráci v pastoraci probíhá pouze ve 13% sídelních farností diecéze. Liturgie: Praktický důraz především na svátostnou pastoraci byl potvrzen i dalšími daty. V sídelních farnostech je eucharistie slavena každou neděli, v mnoha případech navíc i několikrát v týdnu, často denně. Pokud je eucharistie slavena v excurrendo farnostech, pak je slavena o nedělích či o sobotách večer; v některých případech se zde slavení eucharistie střídá každé dva týdny s bohoslužbou slova (v drtivé většině s podáváním svatého přijímání) vedenou dobrovolným pomocníkem v pastoraci nebo jáhnem. V mnoha případech je však eucharistie v (spíše pouze papírově existujících) excurrendo farnostech slavena pouze jednou za měsíc nebo i méně často (o poutích). I tak je právě slavení mše v těchto farnostech často jedinou pastorační aktivitou. Svátostná praxe (křty, biřmování, první přijímání, manželství, pohřby) vykazovala v letech 1994 až 2001 více méně stabilní počty. V některých farnostech je podle skupiny 12
„sdružení“ a mnohých komentářů „farního dotazníku“ pozorovatelný proces určitého širšího zapojení farníků do liturgického dění v kostele.101 Na druhé straně v mnoha jiných farnostech bylo možné identifikovat spíše velmi nízkou úroveň liturgického zapojení farníků.102 Pokud však míru spolupráce v liturgické oblasti podle kvantitativních údajů „farního dotazníku“ porovnáme s ostatními oblastmi pastorace (pastorační formace, prohlubování společenství, administrace, diakonické služby, zapojení v kulturně-sociální oblasti a evangelizace), pak je oblast liturgie na tom ještě nejlépe. Liturgie v kontextu: Při hodnocení kvality nedělního slavení eucharistie z různých perspektiv byla konstatována poměrně velká různorodost, i když podle analýzy odpovědí z „liturgické“ části „farního dotazníku“ většinou převažuje individualistické vnímání mše doprovázené poměrně nízkou úrovní porozumění hlásanému Božímu slovu. Na druhé straně z této části „farního dotazníku“ bylo možné prokázat určitou významnou souvislost mezi kvalitou prožívání nedělní mše svaté a některými dalšími charakteristikami dotyčné farnosti: Celková kvalita prožívání nedělní mše se zdá být vyšší ve farnostech, kde je také rozvinutější obecná spolupráce v různých jiných oblastech (vyšší „objektivní koeficient spolupráce“); Božímu slovu je lépe rozuměno ve farnostech, které jsou nějak podstatněji ovlivněny novými církevními hnutími či spiritualitami; a nakonec komunitární rozměr nedělní mše svaté je (celkem logicky) prožíván hlouběji ve farnostech, ve kterých jsou přítomná malá společenství. Spiritualita a formace: Zatímco liturgie nedělní mše svatá je nějakým společným kreativním způsobem připravována pouze v mizivém procentu farností, různé další druhy bohoslužby (společná modlitba breviáře, eucharistická adorace, modlitební setkání apod.), stejně tak jako různé typy formačních programů jsou podle „farního dotazníku“ přítomny ve více než polovině sídelních farností. V oblasti spirituality byly v diecézi speciálně čtyři konkrétní aktivity vnímány průzkumnými skupinami jako důležité a velmi prospěšné: za prvé víkendové rekolekce pro malé skupiny v některých farnostech a osobní duchovní doprovázení (zmíněno ve všech skupinách); dále pak týdenní rekolekce pro rodiny či jiné aktivity s doprovodnými programy pro malé děti; nakonec dlouhodobější formační semináře, cykly, „školy“ či kursy kombinované s doprovodnou praxí ve farnostech a společenstvích (zde byla zmíněna „Timotheova škola“, cyklus „Učedníci“ a kurs pro animátory společenství). Kolem třetiny sídelních farností je nějakým podstatnějším způsobem ovlivněna aktivitami či spiritualitami tradičnějších řeholí. Podobná (avšak pouze částečně se překrývající) část farností je ovlivněna novými spiritualitami či hnutími. Zdá se, že alespoň někteří farníci, i přes mnohé výše i níže uvedené potíže, přesto našli zdroj života, jak to například vyjádřil jeden z respondentů „farního dotazníku“: „Radost snad převyšuje mnohá úskalí, které ve farnosti jsou. Život s Ježíšem a v Něm formuje se ve víře každého věřícího. Slavení svátostí, společná modlitba nás povznáší.“103 Další aktivity: Pastorační aktivity (jak pravidelné, tak jednorázové),104 které se zdají být nejpozitivněji komentované, jsou většinou organizovány, spoluorganizovány nebo podporovány pastoračním oddělením biskupství, diecézním centrem mládeže nebo Charitou, některé z těchto akcí pak navíc i některými speciálními komunitami či sdruženími. Co se týče pastoračních aktivit na farní úrovni, ve „farních dotaznících“ bylo komentováno poměrně hodně různých akcí a aktivit (a to nasměrovaných jak „dovnitř“105 farností, tak „navenek“106), avšak soustředěných do několika málo (kolem pěti) farností. Z ostatních farností (ale částečně i z dříve zmíněných) pak v dotaznících přicházely hlasy už ne tak nadšené, potvrzující výše analyzovanou tendenci k údržbě stavu především pomocí svátostné pastorace107 ukazující na častou neschopnost farností plodně se otevřít širší společnosti.108 POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Jak často konstatuje odborná literatura, právě ty nejdůležitější úkoly či poslání církevních organizací jsou nejen velmi náročně definovatelné, ale církve také nemají většinou zaběhlé schůdné postupy, jak tyto cíle vyjasňovat a hledat společné kroky. Zdá se, že v diecézi často velmi akutně chybí jasné a inspirující „vůdcovské“ slovo „shora“, ovšem trvale a důsledně zasazované do naslouchání „inspirujícím“ slovům „zdola“. Pokud jsme označili velkou různorodost osobních „teologií“ či „spiritualit“ mezi jednotlivými pastoračním pracovníky jako jeden ze zdrojů nízké motivace (viz výše), zároveň je však také v diecézi identifikovatelná přítomnost určité hlubší roviny, která může být šancí ke sjednocení této možná často spíše povrchní roztříštěnost do jednoty v mnohosti. Z tohoto pohledu se zdá, že v diecézi nejen akutně chybí způsoby, jak hledat a formulovat solidně založenou „organizační vizi“, poslání či strategii, která by (přeložena do uchopitelného inspirujícího obrazu) byla kvalitními
13
komunikačnímu kanály předávána z biskupství přes kněze až k poslednímu farníkovi („shora“), ale především se nedostávají příležitosti a nejsou k dispozici podpůrné rámce pro procesy objevování oné společné hlubší roviny, pro shromažďování osobních i komunitních inspirací, schopností a obdarování, pro komunikování se širší společností a pro promítání této společně objevené cesty do pastorační praxe na všech rovinách („zdola“).
3.3.3 Pastorační struktury dnes Diecézní kurie: Na diecézní rovině jsou zavedené všechny běžné konzultativní a podpůrné sbory, rady, centra a oddělení. Zatímco v polovině sídelních farností je podpora směřující z těchto centrálních struktur do farností vnímána jako dostatečná, v 11% sídelních farností je vnímána jako nedostatečná (v obou případech je tato podpora chápána především jako pomoc v pastorační či administrativní sféře). Vzhledem k fungování diecézní kurie byly „zevnitř“ (některými hlasy v průzkumné skupině „biskupství“) jasně identifikovány především dva nedostatky: nedostatečná úroveň pastorační a duchovní péče o zaměstnance biskupství a jejich nedostatečný a na ně kladeným nárokům neodpovídající profesionální příprava. „Zvenku“ (mnohé hlasy ze skupin „farnosti“ a „sdružení“) byla diecézní kurie všeobecně vnímána jako pracující neefektivně, v nezdravé atmosféře nedůvěry, s nízkou úrovní manažerského řízení a zaměstnávající profesně nepřipravené lidi (jako výjimka bylo zmíněno např. současné obsazení stavebního oddělení). Farnosti: V diecézi je oficiálně registrováno 320 farností, avšak pouze v 68 z nich trvale sídlí kněz. Mnohé z excurrendo farností existují pouze formálně (ve 40% z nich se nedělní mše účastní méně než 20 lidí, v dalších 38% pak nejsou účastníci žádní). V excurrendo farnostech je nedělní (či čtrnáctidenní nebo i méně častá) mše svatá často jedinou pastorační aktivitou. V sídelních farnostech (téměř tři čtvrtiny z nich mají mezi 20 až 100 účastníky nedělní mše) jsou samozřejmě bohoslužebné aktivity bohatší a různorodější, je tam častější kontakt s ostatními farnostmi nebo s dalšími organizacemi a rozvinutější spolupráce s biskupstvím. Sídelní kněz, který většinou spravuje několik dalších excurrendo farností (a slaví až čtyři vše svaté každou neděli), je často jediným spojujícím článkem mezi sídelní farností a ostatními excurrendo farnostmi v daném farním obvodu.Tyto sídelní farnosti zahrnují dvě třetiny všech účastníků nedělní mše svaté v celé diecézi. Farní struktury: Současná struktura farností v diecézi je všeobecně vnímána jakožto nevhodná a neodpovídající dnešní specifické pastorační situaci v diecézi. Navíc byl ve skupině „farnosti“ a „sdružení“ opakovaně zmíněn fakt nefunkčnosti jakýchkoli „systémů zodpovědnosti“, které by faráře nutily k „vydávání počtů“ vůči vikáři, biskupovi a farníkům. Struktury mající vytvářet řádný prostor pro komunikaci a spoluzodpovědnost a mající komunikaci a spoluzodpovědnost pomáhat prohlubovat a podporovat (např. farní pastorační a ekonomické rady) jsou (pokud ve farnostech vůbec existují) většinou vnímány jako nefunkční a neschopné pomoci prohloubit spolupráci a řešit reálné problémy (viz níže). Obrazy vnitřní struktury jednotlivých farností byly jak ve „farním“ a „služebnickém“ dotazníku, tak v příležitostných zmínkách v průzkumných skupinách, zhruba podobné a spíše neradostné (viz jednotlivě níže).109 Podle diecézních statistik, ve třetině (většinou větších) sídelních farností je kromě faráře či administrátora oficiálně v pastoraci činný alespoň jeden další člověk (v několika případech kaplan nebo stálý jáhen, někdy pastorační asistent či farní sekretářka, výjimečně i větší pastorační tým). Ve farnostech spravovaných ve spolupráci s takovýmto alespoň minimálním týmem je větší pravděpodobnost přítomnosti pastorační a ekonomické rady a tyto farnosti vykazují vyšší míru spolupráce v téměř všech sledovaných rozměrech místní spolupráce (kromě spolupráce s biskupstvím, kde jsou nejaktivnější farnosti obsazené mladými administrátory). Pastorační rady: Farní pastorační rady existují ve 40% sídelních farností, s větší pravděpodobností ve větších farnostech a ve farnostech spravovaných alespoň minimálním pastoračním týmem. Zatímco 28% z existujících farních rad bylo označeno jako spíše „užitečné“, 40% z nich naopak jako spíše „neužitečné“ (s 33% někde mezi. Ve farnostech, kde jsou farní pastorační rady vnímány jako spíše „užitečné“, jsou také některé rozměry nedělní mše svaté prožívány hlouběji, je tam více běžné, že se farníci podílejí na důležitých rozhodnutích a spolupráce v téměř všech oblastech pastorace je více rozvinuta. Kromě toho ve farnostech se zřízenými pastoračními radami jsou zároveň také běžnější určité důležité indikátory spolupráce 14
(jako například společná příprava na nedělní mši svatou a místní ekumenická spolupráce). Je také zajímavé, že průměrný finanční příspěvek do nedělní sbírky na osobu je v těchto farnostech vyšší. Tento „kvantitativní“ obrázek opět velmi dobře odpovídá komentářům o fungování farních pastoračních ve „farním dotazníku“.110 Příčiny neexistence struktur spoluzodpovědnosti jsou podle některých komentářů ve „farním dotazníku“ spíše v pasivitě věřících,111 podle jiných pak v postoji faráře.112 Podobně i příčiny nefunkčnosti existujících farních rad byly hledány jak v nepřipravenosti jejích členů,113 tak v přístupu faráře odlišném od očekávání některých členů či farnosti.114 Správa majetku: Ekonomické rady farnosti existují (alespoň formálně) v pouze polovině sídelních farností diecéze (opět s větší pravděpodobností ve větších farnostech a ve farnostech spravovaných alespoň malým pastoračním týmem). Zatímco 41% existujících ekonomických rad bylo označeno jako „užitečné“, 32% z nich je vnímáno jako spíše „neužitečné“ (s 27% někde mezi). Průměrný příspěvek do nedělní sbírky se v polovině ze všech farností pohybuje maximálně do 8 Kč na osobu a neděli (tj. 0,2% průměrného týdenního platu); pouze třetina účastníků nedělních bohoslužeb je ekonomicky produktivní. Je zajímavé, že nedělní příspěvek je jasně vyšší ve farnostech, které mají farní pastorační radu. Obrysy správy majetku v diecézi načrtnuté statistickými údaji pak opět velmi dobře odpovídají plastičtějším komentářům z průzkumných skupin a „farního dotazníku“. Podle velmi častých komentářů ve všech skupinách a mnoha dotazníkových odpovědích115 je diecézi velmi silně přítomna všeobecná a velmi silná nespokojenost se způsobem správy církevního či farního majetku a financí.116 Kritika v této oblasti se ve skupinách týkala především následujících oblastí: netransparentnost a nekompetentnost ve finanční administrativě a ekonomických otázkách, nedostatek odvahy řešit ekonomické problémy radikálnějším, koncepčnějším a dlouhodobějším způsobem117 a neexistující118 nebo pouze formálně existující119 (přestože z církevního práva povinné) ekonomické rady v mnohých i sídelních farnostech. Kategoriální pastorace: Všechny způsoby kategoriální pastorace přítomné v diecézi byly ve všech třech skupinách komentovány výlučně pozitivně. Ve všech skupinách (a v některých odpovědích „farního dotazníku“120) byl obzvlášť chválen organizační a služebný styl různých skupin Charity a Charity jako celku. Jednotlivé hlasy se pak pozitivně zmiňovaly také o plzeňském klubu maminek, DCM, centru pro rodinu, studentské pastoraci v Plzni a formačních školách pro práci s mládeží. Charitní skupiny (podle diecézních statistik přítomné ve třetině sídelních farností) se zdají být rozvinutější ve farnostech, kde je podle „farního dotazníku“ konstatován spíše (na faráři) „nezávislý“ a méně „uschopňující“ styl pastorace a v sídelních farnostech s méně rozvinutými oficiálními způsoby spolupráce a s více okolními excurrendo farnostmi ve farním obvodu. Podle toho by se zdálo, že charitní skupiny možná budou sloužit jako jakási paralelní pastorační struktura zvlášť tam, kde není možná spolupráce přímo ve farnosti.121 Skupiny mládeže jsou pak podle diecézních statistik přítomné ve třetině sídelních farností. Tyto skupiny mají méně účastníků ve farnostech, kde je podle „farního dotazníku“ styl pastorace popisován jako spíše „individualistický“ a styl rozhodování jako spíše „autoritativní“. Komunity a hnutí: Zatímco pastorační služba a působení některých jak řeholních, tak nových komunit či sdružení je vnímána jako výjimečně kvalitní a inspirující.122 Na druhé straně další hlasy (jak ve skupinách, tak ve „farním dotazníku“) vyjadřovaly obavy, že působení určitých komunit (nebo jejich jednotlivých členů zapojených v pastoraci) je příliš úzce zaměřené na zájmy či styl dotyčné komunity a vyhýbající se jakékoli hlubší komunikaci se širším farním či diecézním společenstvím.123 Ačkoli poměrně slabí v počtech svých členů či příznivců v diecézi, zdá se, že nová církevní hnutí jsou obecně vnímána pozitivně ovlivňující pastorační službu ve farnostech. Tam, kde je ve farnosti konstatován vliv nějakého církevního hnutí, je také prokazatelně lepší místní a ekumenická spolupráce a lepší porozumění Božímu slovu při nedělní mši.124 Malé skupiny a základní společenství: Růst různých malých skupin či společenství jakožto základu pro rozvoj živých center víry byl obecně (jak všemi skupinami, tak respondenty dotazníků) vnímán jako velmi pozitivní a žádoucí.125 Některé z malých skupin (např. skupiny Charity, modlitební skupiny, biblické skupiny, sněmovní kroužky, skupiny rodin, skupiny 15
mládeže, skupiny seniorů, skupiny nových hnutí či „třetích řádů“, ale i scholy apod.) jsou přítomné ve třech čtvrtinách sídelních farností a navíc i v poměrně vysokém počtu excurrendo farností. Je zajímavé, že takovéto skupiny (většinou tak 7 až 15 členy) jsou přítomné především buď ve větších centrech, nebo naopak v malých farnostech. V 17 farnostech jsou oficiálně registrované tzv. „sněmovní kroužky“, které jsou však podle záznamů na biskupství aktivní pouze v 10 farnostech (což je v ostrém kontrastu s opakovaně vyjadřovaným biskupovým přáním zakládat sněmovní kroužky pokud možno v každé sídelní farnosti). Ačkoli je často náročné vést nějakou striktní dělící hranici mezi „malými skupinami“ a „malými společenstvími“, zdá se, že v diecézi jsou poměrně řídce zastoupena typická „malá křesťanská společenství“ (či „základní církevní společenství“)126 ve smyslu závaznějších, kompaktnějších skupin křesťanů chápajících toto společenství jako základní či primární prostor pro svůj křesťanský život, růst i službu a společně hledajících své místo v širším farním či diecézním společenství církve. Trochu rozvinutější síť vzájemně provázaných malých skupin snad směřujících k sebepojetí jakožto závaznější a pastoračně plodná „malá společenství“ je přítomná pouze ve dvou či třech farnostech v celé diecézi. Ostatní pokusy o život v „malých společenství“ jsou spíše izolované jevy, bez nějakého jasnějšího nasměrování, doprovázení, komunikační struktury či systematičtější pastorační podpory. POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Neodpovídající či strnulá organizační struktura se může podstatným způsobem zablokovat či dokonce zastavit jak realizaci vlastního poslání organizace, tak její vnitřní rozvoj.127 Především se však může velmi neblaze zpětně podepsat právě na oněch (často tak oproti jakémukoli mluvení o strukturách vyvyšovaných) osobních vztazích. Díky výše uvedenému představení dat z oblasti pastoračních struktur zdá, že právě tento negativní vliv se velmi silně uplatňuje i v plzeňské diecézi. Především se to týká struktury farností, která nejen že často vůbec nezohledňuje současný společensko-kulturní kontext, ale ani nevyjadřuje a nepodporuje současné pojetí církve jakožto komunitární obraz společenství Trojice.128 Specifickým tématem je zde pak otázka pocitu přináležitosti k jednotlivým farnostem.129 Mnoho nejasností se dále zdá být v oblasti pastorace různých druhů malých skupin či společenství a v efektivním využívání a chápání rolí pastoračních týmů, pastoračních rad či různých dalších pracovních skupin.130 Právě spíše tyto nejasnosti, než zlá vůle, budou nejspíše v pozadí „nepopularity“ farních pastoračních a ekonomických rad mezi mnohými kněžími i farníky (ostře kontrastující s jejich oficiální podporou či dokonce nařízením). Stejně tak i v pozadí častých nezdravých a nepodpůrných vztahů (opět kontrastujících s oficiální slovní podporou) mezi různými pokusy o život v malých společenstvích místními farnostmi či faráři bude třeba hledat především v této neorientovanosti a nezkušenosti. Velmi inspirující a pro naši diecézi aktuální se v této souvislosti nakonec jeví nutnost respektování různých organizačních „kultur“ či „typů“ a z toho plynoucí vnitřní „diferenciace“ organizace nutně provázená nástroji „integrace“. Jestliže každá větší zdravě fungující organizace zahrnuje minimálně čtyři základní aktivity (údržbu stabilního stavu, inovaci, krizový management a tvorbu koncepce) a jim odpovídající organizační „kultury“, je třeba konstatovat, že v diecézi i v jednotlivých farnostech se často organizuje tak, jakoby byl všude „stabilní stav“. Tam, kde se (často pozdě) zjistí, že tomu tak není, nastoupí pak „krizový management“. Velmi akutně tak v diecézi chybí systematičtější kroky v rozvoji skupin zaměřených především na „inovaci“ a „tvorbu koncepce“. Protože tuto zdravou „diferenciaci“ doplněnou „integrujícími“ nástroji komunikace a pastorační supervize či doprovázení (viz níže) nemůže nahradit ani nějaká autoritativně vyžadovaná „uniformita“, celkovým výsledkem je spíše bezbřehá, bezradná a bezbranná roztříštěnost a vytváření vlastních izolovaných „lenních panství“ z jednotlivých farností.131
3.3.4 Pastorační systémy dnes Komunikace: Téma komunikace bude pravděpodobně něčím, co bude v pozadí mnohých dalších problémů analyzovaných již dříve a co je zcela jistě základem následujícího tématu spolupráce. Kromě těchto souvislostí bylo téma komunikace výslovně vícekrát zmíněno ve všech třech průzkumných skupinách. Jeden hlas ze skupiny „biskupství“ vyjadřoval názor, že se komunikace v diecézi pomalu zlepšuje; podobná spokojenost byla vyjádřena jedním účastníkem skupiny „farnosti“ v kontextu jeho vlastní farnosti. Ve „služebnickém dotazníky“ byly zmíněny některé příklady a místa, kde se daří udržovat komunikaci na velmi kvalitní úrovni. Na druhé straně, ačkoli na rovině papírové a elektronické komunikace lze konstatovat sice pomalý, ale stálý růst jejího využívání,132 situace v reálné osobní mezilidské komunikaci v diecézi (jak na pastorační, tak na lidské rovině) je všeobecně vnímána a komentována jako velmi špatná, i když pomalu se zlepšující. Kořeny komunikačních potíží byly ve skupině „biskupství“ identifikovány jako všeobecný skepticismus133 a určitá zbytková tendence k triumfalismu.134Jak ve všech třech průzkumných skupinách, tak v mnohých „farních“ i „služebnických“ dotaznících byla nízká kvalita komunikace a vztahu mezi kněžími a ostatními křesťany identifikována jako jedno z nejvážnějších „míst bolesti“ v diecézi.135 Navíc byla ve skupinách „biskupství“ a „sdružení“ 16
zmíněna nízká kvalita komunikačních kanálů mezi diecézním vedením a faráři či aktivními farníky negativně ovlivňující jejich další motivaci.136 Spolupráce uvnitř: Téma spolupráce či spoluúčasti (participace) je úzce propojené nejen s předchozím tématem komunikace, ale také s dříve analyzovanými oblastmi strategie a struktur. Navíc k problémům zmíněním již v souvislosti s těmito tématy, hluboké problémy v oblasti pastorační spolupráce byly diskutovány ve všech průzkumných skupinách a mnohokrát komentovány v dotaznících. Týkalo se to především spolupráce ve těchto oblastech: mezi kněžími a farníky;137 mezi kněžími navzájem;138 mezi kněžími a diecézním vedením;139 mezi kněžími a pastoračním oddělením.140 Obecně panovala shoda, že za kvalitu spolupráce, přesto, že ji ovlivňují obě strany, je více zodpovědný „výše“ postavený.141 Některé speciální problémy se objevily v odpovědích „farního dotazníku“, jako například problém nepřístupnosti místnostní pro setkávání na farách.142 Problémy v oblasti spolupráce byly v průzkumných skupinách většinou vysvětlovány zmínkou alespoň jednoho z následujících kořenů: nedostatek motivace ke spolupráci;143 osobní či profesionální neschopnost úzce spolupracovat s dalšími; nezralé a nekvalitní osobní vztahy (ke všem kořenům viz dřívější analýzy v oddíle „Lidé v diecézi dnes“). Všeobecnost problémů v této oblasti je podpořena i kvantitativní analýzou dat „farního dotazníku“. Jestliže se hodnoty „obecného koeficientu spolupráce“ (viz metodologická část této kapitoly) rozčlení na tři části („nízká“, „průměrná“ a „vysoká“ úroveň spolupráce), pak téměř polovina praktikujících katolíků v plzeňské diecézi žije v sídelních farnostech spadajících do kategorie s „nízkou“ úrovní spolupráce. Jestliže je v některých farnostech více rozvinuta pastorační spolupráce, pak je to převážně v oblasti liturgických služeb (včetně péče o liturgický prostor). V ostatních oblastech pastorace je spolupráce většinou zcela nerozvinutá, přičemž zcela nejméně rozvinutá spolupráce byla identifikována v oblasti pastorační služby a formace). Spolupráce navenek: Podle „farního dotazníku“ pouze v malé menšině sídleních farností byly indikovány nějaké pokusy o pastorační koordinaci či spolupráci v rámci širší místní církve (vikariátu či regionu). Zdá se, že většina farářů je zaměřena téměř výlučně na své vlastní farnosti. Podle analýzy příslušných korelací dat „farního dotazníku“ se však zdá, že některé oblasti spolupráce jsou lépe rozvinuty ve farnostech ovlivněných novými církevními hnutími, ve farnostech, kde jsou přítomné malé skupiny či společenství a ve farnostech spravovaných mladšími kněžími či ve spolupráci s alespoň malým pastoračním týmem. Některé pozitivní zkušenosti s pastorační spoluprací byly výjimečně zmíněny v následujících oblastech: spolupráce uvnitř farnosti;144 spolupráce mezi farností145 či malým společenstvím146 a místní obcí; spolupráce mezi farností či malým společenstvím a pastoračním oddělením;147 širší místní či ekumenická spolupráce.148 Pastorační styl: Co se týče stylu pastorační služby,149 ve více než 40% sídelních farností lze identifikovat „nadprůměrně časté“ používání „individuálního“ a „asistenčního“ stylu. Zatímco „spolupracovnický“ styl je „nadprůměrně často“ užíván ve 28% sídelních farností, „nadprůměrně časté“ užívání „poradenského“ či „uschopňujícího“ stylu je identifikováno v 19% sídelních farností. Na chvostu je pak „nadprůměrně časté“ užívání „nezávislého“ stylu (9% sídelních farností). Jednoznačně převažující způsob rozhodování, který je používán v sídelních farnostech, je způsob, kdy o všem rozhoduje farář sám. Ve větších farnostech je celkem běžné, že se farář o důležitých rozhodnutích radí s farníky. Méně často jsou rozhodnutí svěřena nějakému odborníkovi či skupině odborníků. A konečně zcela neobvyklé je v sídelních farnostech rozhodování pomocí většinového hlasování, dosažením konsensu všech, kterých se rozhodnutí týká či na základě procesu duchovního rozlišování. Středně silná statistická závislost byla identifikována mezi „poradenským“ a „uschopňujícím“ stylem pastorace na straně jedné a kvalitou prožívání nedělní mše svaté v dotyčné farnosti v rozměrech porozumění Božímu slovu, komunitární dimenzi, slavnosti farnosti a povzbuzení pro praktický život na straně druhé. Souvislost míry spolupráce a dalších oblastí: Pomocí výpočtu příslušných korelací je možno ukázat, že čím je v některé farnosti pastorační spolupráce v téměř všech jednotlivých oblastech pastorace rozvinutější, tím je také mnohem pravděpodobnější, že lidé v té farnosti vnímají své prožívání nedělní mše svaté jako víc obohacující v téměř všech jeho rozměrech.150 Dále se pak 17
zdá, že ve farnostech, kde se převážně uplatňuje „spolupracovnický“ či „uschopňující“ styl pastorace, lidé hlouběji prožívají nedělní mši svatou v rozměru hlásání slova, společenství, farní slavnosti a praktického povzbuzení. Tyto souvislosti byly také potvrzeny výpočtem a prověřením korelací tzv. „obecného koeficientu spolupráce“. Pokud by se míra spolupráce rozdělila do tří kategorií („nízká“, „průměrná“ a „vysoká“ úroveň spolupráce), farnosti diecéze by se pak tímto rozdělily do tří téměř stejných skupin, s tendencí čím větší farnost, tím lepší spolupráce.151 Avšak pokud bychom počítali s počtem účastníků nedělních bohoslužeb ve farnostech, téměř polovina všech praktikujících katolíků v diecézi žije ve farnostech s nízkou mírou spolupráce. Čím je ve farnosti přítomno více „objektivních prvků spolupráce“,152 tím vyšší je pravděpodobnost, že se ve farnosti organizuje také společní příprava na nedělní mši, tím více lidí má klíče od fary, tím vyšší procento dospělých je mezi účastníky nedělní mše, tím víc lidí se účastní setkání skupin mládeže, ale tím méně lidí se účastní setkání skupin Charity. Toto obecné zhodnocení míry spolupráce v souvislosti s dalšími rozměry života farností znovu podtrhuje již dříve zmíněné korelace: čím je ve farnosti lepší spolupráce, tím je tam kvalitnější prožívání nedělní mše, tím různorodější formy bohoslužeb jsou tam užívány a tím větší pravděpodobnost, že se ve farnosti také vyskytuje nějaký formační program.153 POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Všechny tři druhy organizačních „systémů“ (tj. systémy komunikace, participace a sběru dat) se zdají být v diecézi postiženy poměrně vážnými nedostatky, které pak nutně mají zpětný vliv i na všechny výše rozebírané rozměry organizace (tj. osobní, strategický i strukturální rozměr). V oblasti komunikace účastníci pastoračních průzkumů velmi dobře identifikovali tři hlavní oblasti důležité pro kvalitní komunikaci: sdílené hodnoty, osobní vztahy a systémové kanály.154 Nefunkčnosti v této třetí, „systémové“ oblasti komunikace samozřejmě úzce souvisí s neodpovídajícími pastoračními strukturami, které nejen, jak jsme uvedli již výše, neumožňují odpovídající komunikaci se širší společností („prostředím“) a plný život (tj. včetně kvalitní komunikace) uvnitř farností, ale ani nejsou často schopné „kanalizovat“ kvalitní zpětnou vazbu mezi „terénem“ a diecézním vedením. Tímto stavem komunikace jsou pak nutně negativně poznamenány i všechny příležitosti k participaci. Avšak to, že ve většině farností převažuje autoritativní způsob rozhodování doplněný maximálně snahou se s někým dalším poradit (čemuž pak odpovídá převažující individuálního, či maximálně asistenčního stylu služby, kde farníci jsou „pomocníci“, spíše než „spolupracovníci“ či „partneři“) bude mít kromě komunikačních potíží ještě další kořeny.155 Zdá se, že zde na jedné straně budou hrát roli poměrně omezené možnosti, které kněží v pastoraci měli a mají v teoretickém i praktickém poznávání a osvojování si jiných stylů služby, rozhodování a vedení než na které jsou po léta zvyklí, na straně druhé situaci neprospívá ani často přítomný strach z jakéhokoli „spolurozhodování“, ani chápání „demokratizace“ církve jako jediné možné cesty k „rovnoprávnosti“.156 Tato nezkušenost a nadšenectví, se kterou se do „kooperativní pastorace“ občas někdy někde pustí, pak nutně s sebou přinese zklamání a často pak vyvolá ještě větší odpor. Co se týče systémů „sběru dat“, je celkem pochopitelné, že v pastoračním prostředí je často odpor vůči jakýmkoli statistikám a číslům snažícím se zachytit pastorační „úspěchy“. Avšak pokud se tento „odpor“ promítne i do oblasti ekonomiky, která se stane zcela neprůhlednou, je to již na pováženou. A právě toto se podle pastoračních průzkumů zcela jednoznačně děje v mnoha farnostech diecéze. Navíc do této oblasti svým způsobem patří nejen sběr dat „kvantitativních“, ale i „kvalitativních“ (viz metodologická část této kapitoly), v tomto případě potřeba trvalé osobní zpětné vazby a určitého systému osobní zodpovědnosti pastoračních pracovníků jak vůči biskupovi (vikáři, faráři, vedoucímu sdružení apod.), tak vůči lidem, kterým je slouženo či kteří spolupracují. Z mnoha získaných údajů se zdá, že právě tato dvousměrná pastorační zodpovědnost (neřku-li podepřená nějakým systémem pastorační supervize běžným v jakékoli solidnější neziskové organizaci) v diecézi často velmi chybí.
3.4
PASTORAČNÍ PLÁNOVÁNÍ
V následujících odstavcích je pouze stručně shrnuta diskuse probíhající v závěrečných fázích rozhovorů v průzkumných skupinách na téma pastoračních priorit důležitých pro budoucnost diecéze. Tento souhrn je potvrzen a doplněn téměř shodným seznamem priorit vyjádřených respondenty „služebnického dotazníku“.157 Takto „vypreparované“ pastorační priority (uváděné zde bez nějakého zvláštního pořadí důležitosti) byly teprve následně rozčleněny do pěti skupin. Pro mnohem plastičtější obraz této části doplněný o doslovné citáty a konkrétní „úkoly“ pro specifické pastorační činitele odkazujeme na třetí část („Pastorační odpověď“) přílohy „Jen od snů k realitě?“ 3.4.1 Nabídka pastorační formace „vůdcovská“ formace pro diecézní vedení (transparentnost, realismus, situační vedení, management, týmová práce, důslednost…)
18
stálé vzdělávání a trvalé formace kněží (duchovní doprovázení, pastorační podpora, změna pastorační mentality, motivace a schopnosti nutné pro kooperativní pastoraci, komunikace, psychologie, pastorační supervize…) formace pastoračních spolupracovníků (kursy, duchovní doprovázení, pastorační teologie, nabídka materiálů, ekonomická podpora vzdělávání…) vzdělávání dospělých ve farnostech (Písmo, diskuse o víře a církvi…) integrace spirituality a praktického života (farní exercicie, duchovní semináře, živá a kreativní liturgie, duchovní doprovázení…) 3.4.2 Rozvoj pastorační strategie příprava a rozvoj dlouhodobé pastorační strategie (určení konkrétních kroků přípravního procesu…) formulace krátkodobých plánů (například roční pastorační plán, konkrétní zodpovědnosti…) radikální zlepšení personalistiky (kvalita před kvantitou, důslednost rozhodování založeném na pastoračních prioritách, opatrnost v přijímání zahraničních misionářů…) 3.4.3 Transformace pastoračních struktur restrukturalizace farností (nastartování procesu přípravy, analýza situace, širší kontext nutné změny v mentalitě, metodická podpora farních pastoračních rad, revize stanov farních pastoračních rad…) transformace diecézní kurie (větší tým spolupracující na nejvyšší úrovni, například pomocný biskup, biskupský vikář pro pastoraci a diecézní manažer, profesionální příprava pastoračních spolupracovníků kurie a pomocných pracovníků, zvláštní manažer pro organizační řízení diecézní kurie…) rozvoj služeb trvalých jáhnů a pastoračních spolupracovníků (vyjasnění role stálých jáhnů a pozice pastoračních asistentů, mapování vhodných kandidátů, vyvarování se snahy vykrývat pomocí jáhnů a asistentů „díry“ v neobsazených farnostech, vytváření malých pastoračních týmů, širší využití oficiálních pověřování, podpora komunitární dimenze pastorační služby a týmové práce…) další rozvoj a rozšíření kategoriální pastorace (centrum mládeže, příprava pastorace narkomanů a protidrogové prvence, služba rodinám…) intenzivní podpora malých základních společenství a komunit (podpora spiritualit a nových hnutí, morální a praktická podpora rozvoje různých iniciativ „zdola“ a jejich duchovní a pastorační provázení, praktická péče o iniciování nových a provázení stávajících malých společenství, rozvoj sítě malých společenství, formace vedoucích malých společenství…) transparentní správa majetku a ekonomická reforma (transparentnost v diecézních i farních financích, kompetence, struktury, direktivy, metodická podpora ekonomických rad a revize jejich stanov, širší spoluzodpovědnost farníků, ustanovení přímé správy majetku diecézí v případech, kde to zatěžuje farnosti, intenzivní příprava reformy ekonomického zabezpečení, ustanovení diecézního finančního auditora s přístupem do farních financí…) 3.4.4 Zkvalitnění pastoračních systémů kvalita komunikace (projasnění oficiálních komunikačních kanálů a linií zodpovědnosti, hlubší osobní vztahy mezi biskupem a kněžími, osobní motivace a povzbuzování kněží biskupem a jeho spolupracovníky, komunikační síť propojující různé aktivity a společenství v diecézi, služba zaměřená na uzdravení vztahů, projasnění identit a rolí, vztah k ženám, osobní doprovázení, pastorační supervize…) prohloubení spolupráce mezi různými komunitami (informovanost, koordinace, kooperace, sdílení zdrojů a zkušeností, práce na společné formaci spolupracovníků…) prohloubení společenství mez kněžími navzájem (motivace kněží k prohloubení presbyteria, povzbuzování, neformální příležitosti…) 19
prohloubení spoluzodpovědnosti všech farníků (podpora procesu proměny smýšlení farníků a jejich vnímání farnosti, efektivnější využívání farních pastoračních rad a podpora jejich práce, formace členů farních rad, širší účast farníků na důležitých rozhodnutích, pastorační materiály, poradenství a další zdroje…) 3.4.5 Otevření se vůči širší společnosti otevřenost vůči širší společnosti a spolupráce se širší společností (doplněno podle „služebnického dotazníku“, v průzkumných skupinách nediskutováno) prvotní evangelizace a apoštolát ve všech životních oblastech(doplněno podle „služebnického dotazníku“, v průzkumných skupinách nediskutováno) POZNÁMKY Z TEORIE ŘÍZENÍ: Jestliže se budeme snažit reflektovat tuto závěrečnou část představení výsledků našich pastoračních průzkumů ve světle teorie řízení, zcela přirozeně budeme nasměrováni k dnes v organizacích tak diskutovanému tématu „změny“. Díky zkušenosti z vlastního průběhu průzkumných skupin se zdá, že pokud se lidem nabídne konkrétní, volně strukturovaný a teoreticky dobře zajištěný prostor k výměně názorů a zkušeností, lze velmi rychle dosáhnout poměrně značné hloubky, plodné interakce, vzájemného respektu, naslouchání a kreativity, všechno tak důležitých prvků pro jakýkoli proces vnitřní proměny. Zároveň však často bylo jasně cítit nelibost, že takovéto příležitosti nejsou na „denním“ pořádku v běžném životě církve ve farnostech či v diecézi. Navíc byla velmi často přímo či nepřímo vyjadřovaná pochybnost, jestli vůbec takovéto konzultace přinesou nějaký efekt ve sféře reálné pastorace. A právě toto je jedním z klíčových témat teorie řízení při uvažování o změně: vzájemná interakce mezi (spíše vnitřním či osobním) procesem proměny lidí v organizaci (viz „teplý kosočtverec“ v níže uvedeném „Diagramu Sedmi S“) a (spíše vnějšími či strukturálními) kroky organizační změny (viz „studený trojúhelník“ v níže uvedeném „Diagramu Sedmi S“).158 Navíc aby lidé byly k nějaké změně vůbec motivováni, je třeba, aby byly do její přípravy také co nejvíce zapojeni. A právě tato interakce osobního a strukturálního rozměru změny a toto zapojení širší základny do plánování změny velmi často v diecézi chybí.159
SOUHRN: DIAGNÓZA NEMOCÍ A ZNAMENÍ NADĚJE DIAGNÓZA ORGANIZAČNÍCH NEMOCÍ Potom, co jsme v této studii souhrnně představili širší kontext života a služby v plzeňské diecézi (2.) a základní body plynoucí jak z analýzy kvantitativních a kvalitativních dat, tak z analýzy organizační (3.), objevil se nám před očima poměrně plastický, komplexní a realistický obraz složený z osobních snů, pastoračních vizí, popisu reality a návrhů pastoračních priorit, který je třeba dále reflektovat ve světle dnešní teologie a pastorační praxe. Avšak jedním z nástrojů, kterým jsme již během prezentace získaných dat započali i jejich hlubší reflexi, byly průběžné „poznámky ve světle teorie řízení“. Jestliže bychom tyto poznámky nyní chtěli určitým způsobem završit, můžeme se pokusit velmi heslovitě „diagnostikovat“ základní „organizační nemoci“ diecéze bující v krystalizačních bodech vyjádřených pomocí tzv. „Diagramu Sedmi S“ (viz obrázek na následující stránce). Přiřazené k tomuto diagramu bychom mohli „organizační nemoci“ diecéze shrnout asi takto: Nepřítomnost sdílené pastorační vize a koncepční personalistiky (strategie). Neodpovídající struktura farností a nediferenciovaná struktura pastorace (struktura). Nedostatek osobní komunikace, důvěry, participace a supervize (systémy). Zmatek v oblasti různých pojetí církve, pastorace a služby (sdílené hodnoty). Vztahová nezralost a konflikt mezi vůdcovskými a manažerskými rolemi (služebníci). Nedostatek pastoračních vědomostí a praktických schopností (schopnosti). Hluboká resistence k proměně osobního stylu služby nebo vedení (styl). Jestliže takto shrneme naši organizační analýzu, zdá se, že se nám zcela vytratily pozitivní a tvůrčí dimenze, které se také alespoň občas velmi silně přihlásily o slovo v průběhu našich pastoračních průzkumů. Avšak je třeba realisticky přiznat, že tyto tvůrčí podněty jakoby se draly na povrch ne díky nějakým podpůrným systémům a kvalitním organizačním strukturám, ale jakoby navzdory jejich strnulosti či nepřítomnosti. A je otázka, kolik dalších takovýchto výhonků naděje díky těmto strukturám vzklíčit nemohlo nebo bylo dokonce zadušeno.160 20
Chtě nechtě se proto zdá, že jak osobní zkušenosti, tak získaná kvantitativní data skutečně svědčí o situaci, kterou by snad bylo možné krátce vyjádřit přizpůsobením si známého výroku sv. Pavla (srov. 2 Kor 3,6): „Duch oživuje, avšak nevhodné struktury zabíjejí!“ „Diagram Sedmi S“: 161 Strategie
Struktura
3 „tvrdá“ S „studený“ trojúhelník
Systémy
Sdílené hodnoty
Služebníci
4 „měkká“ S „teplý“ kosočtverec (lidé)
Schopnosti
Styl
ZNAMENÍ NADĚJE Reflexe ve světle teorie řízení s její „zálibou“ v „organizačních nemocech“ však samozřejmě není jediným nástrojem, jakým je možné pastoračním průzkumem získaný plastický obraz podrobněji analyzovat. Již v průběhu této kapitoly jsme občas naráželi na (třeba i velmi skrytá a nepatrná) znamení naděje. Znovu a znovu se o slovo hlásila naděje mnohých účastníků průzkumu založená na jejich osobní či společné zkušenosti víry, modlitby, vzájemné podpory či objevování nových výhonků víry tam, kde to není „pastoračně naplánované“. Dokonce i „suché statistiky“ poskytly některá inspirující zjištění, například o přímých souvislostech mezi kvalitou duchovního, svátostného a pastoračního života farnosti a mírou spolupráce v této farnosti či přítomností církevních hnutí a malých společenství. Proto by bylo nyní třeba iniciovat vážný „rozhovor“ mezi hlasy těchto pastoračních průzkumů a hlasy dnešní ekleziologie, pastorální teologie a praktických zkušeností s procesy pastorační transformace v různých světových diecézích, abychom pak na základě takto vzniklé teologicko-pastorační reflexe byli také schopni načrtnout základní klíčové směry ukazujících do budoucnosti. Ale i když tyto další kroky teologické a pastorační reflexe necháme na jindy, i tak je snad možné tuto studii považovat za určitý uzavřený celek snažící se alespoň částečně, pomocí nedokonalých sociologických nástrojů, popsat současnou pastorační realitu v diecézi a připravit půdu pro další odbornou reflexi. A nakonec snad i osobně povzbudit. Povzbudit k tvůrčímu napojení se na vlastní i Boží sny o církvi, ke spojení těchto snů s realitou vlastního života, rodiny, společenství či farnosti a k pokusu udělat alespoň jeden krok směrem, kterým nás takováto osobní či s druhými sdílená vize potáhne. A to ještě dávno předtím, než se diecézní struktury stanou tím, čím mají být: pružnými prostředky podpírajícími růst tam, kde jsou rostlinky křehké, a dávajícími veliký prostor svobody tam, kde již hluboce zakořenily. A třeba právě tato osobní „obnova“, tato vaše odvážná, Duchem vedená, trpělivá chůze uprostřed podivných organizačních reliktů, bude časem jednou z důležitých Božích cest i ke hlubší a komplexní strukturální „reformě“.
21
POZNÁMKY 1
Předkládaná analýza je stručnější verzí části 1. (1.1 až 1.3.3) a celé 3. kapitoly mé disertační práce pro postgraduální kurs MA in Pastoral Leadership nazvané Reform and Renewal: Theological Reflection on Organising Pastoral Ministry in the Diocese of Pilsen (Dublin: All Hallows College, 2002) Chapter 1: Centextualising the Diocese a Chaper 3: Researching the Pastoral Situation. Zde je také třeba hledat podrobné doklady a podklady (grafy, tabulky) pro v této studii často jen sumarizovaná tvrzení. 2 Aby bylo možno postihnout co možno nejširší, ale zároveň do konkrétních oblastí zaostřený pohled, bylo před započetím pastoračních průzkumů v diecézi zformulováno šest dílčích otázek: 1. Jaký je celkový obraz pastorační situace v diecézi ve světle různých statistických údajů? 2. Jaký je obraz pastorační situace na rovině farností? 3. Jaké jsou osobní pastorační zkušenosti a postoje některých klíčových lidí zapojených v pastoraci? 4. Jaké pastorační styly a postoje převládají mezi lidmi pracujícími v pastoraci v diecézi? 5. Lze identifikovat některé důležité korelace mezi různými skupinami získaných dat? A na závěr: 6. V jakém sociálně-historicko-kulturně-ekleziálním kontextu se tato pastorace v plzeňské diecézi děje? Na tyto otázky nebude naše práce odpovídat nějak souhrnně, ale bude jimi neustále inspirována a částečné odpovědi na tyto otázky se budou skládat postupně do jedné komplexní mozaiky během celé studie. 3 Martyn Denscombe, The Good Research Guide for Small-Scale Social Research Projects (Buckingham: Open University Press, 1998) 57-58; 25. 4 Dokumentační analýza, použitá především pro získání podkladů pro druhou část této studie mapující sociální kontext plzeňské diecéze, byla zaměřená na texty shrnující různé sociokulturní a pastorační analýzy, oficiální sčítání obyvatel, sociologické průzkumy a diecézní pastorační dokumenty. 5 Za účelem získání základní statistických informací (tzv. „kvantitativních“ dat) o diecézi a některých dalších dat důležitých pro porovnání s daty získanými z „farního dotazníku“ byla provedena tzv. sekundární analýza dat získaných z různých primárních (oficiálních i neoficiálních) zdrojů zpřístupněných pro tyto účely biskupstvím plzeňským. Za tímto účelem byly analyzovány například výroční statistiky pastoračních úkonů z let 1994 – 2001, výsledky sčítání počtu návštěvníků nedělních bohoslužeb z r. 1999, zpráva o pastorační situaci sestavená za účelem návštěvy českých biskupů „Ad limina“ v r. 1998 a další zdroje a pracovní dokumenty. 6 V prosinci 2001 byl proveden rozsáhlý sběr informací zaměřený na faktický stav pastorační služby ve farnostech. Za tímto účelem byl do každé farnosti diecéze distribuován Dotazník o stylu života a služby ve farnostech plzeňské diecéze (dále zkráceně nazývaný „farní dotazník“), pokrývající (kromě sociálního a pastoračního profilu respondentů) čtyři základní oblasti života farnosti: bohoslužba a duchovní život ve farnosti; rozměr společenství ve farnosti; farní administrace a management; pastorační služba ve farnosti. Na tento (běžnou a elektronickou poštou rozesílaný) dotazník, který měl pomoci zmapovat často poměrně složitou a různorodou pastorační situaci na rovině farností, reagoval poměrně velký a věrohodný vzorek respondentů souvisle pokrývající všechny hlavní různorodé části diecéze. Tento vzorek, získaný postupem zvaným „sněhová koule“ (postupné nabalování dalších respondentů díky spontánnímu předávání formuláře), nakonec zahrnoval celkem 154 respondentů pokrývajících celkem 47 sídelních farností (69% z celkového počtu 68) pravidelně pokrývajících všechny vikariáty (jen jako srovnávací vzorek pak bylo navíc pokryto také 17 excurrendo farností). Takto tyto odpovědi pokryly oblasti, kde žije 66% všech účastníků nedělních bohoslužeb v diecézi (resp. 87% účastníků nedělních bohoslužeb v sídelních farnostech). Po srovnání „pokrytých“ a „nepokrytých“ farností, které konstatovalo nepřítomnost nějakého konkrétního zjistitelného zkreslení, mohla být konstatována dostatečně vysoká reprezentativnost takto získaných informací a jejich procentuální hodnoty mohly být vztaženy i na ostatní sídelní farnosti. 7 Koncem prosince 2001 bylo zorganizováno několik průzkumných skupin, jejichž účelem bylo získání detailnějších, do hloubky jdoucích informací a vhledů do pastorační situace v diecézi (tzv. „kvalitativní“ data). Tyto skupiny úmyslně zahrnovaly poměrně malý počet lidí, různým způsobem a na různých rovinách aktivně zapojených v pastoraci. Navíc ke spíše úzce zaměřeným a na konkrétní farnost orientovaným otázkám „farního dotazníku“ zde bylo cílem vytvořit příležitost k osobním komentářům k již dříve získaným datům a dát prostor pro vynoření se nových nápadů a osobních přístupů k pastorační situaci v diecézi jakožto celku. Otázky připravené pro průzkumné skupiny byly sestaveny tak, aby pomohly vytvořit prostor pro volné vyjadřování všech zúčastněných, ovšem stále v rámci nasměrování k hlavní otázce našeho pastoračního průzkumu pastorační situace v diecézi. Tímto způsobem mohla být zachycena hlubší „pastorační moudrost“ jak určitých klíčových lidí pracujících na diecézní rovině, tak i dalších lidí „z terénu“. 8 V červnu 2002 byl proveden další sběr informaci, tentokrát zaměřený na zjištění osobních pastoračních stylů, názorů, postojů a preferencí lidí profesionálně nebo aktivně dobrovolnicky zapojených v pastoraci v diecézi. Za tímto účelem byl všem církevním zaměstnancům (včetně všech kněží aktivně působících v diecézi) a vybraným skupinám dalších lidí zapojených v pastoraci běžnou i elektronickou poštou distribuován Dotazník o pastorační službě v plzeňské diecézi (dále zkráceně „služebnický dotazník“) pokrývající (opět kromě základního sociálního profilu) pokrývající jak osobní teologicko-pastorační orientaci, roli, kompetenci a styl respondentů, tak jejich osobní názory na diecézní pastorační strategii a struktury, na styly komunikace a spolupráce v diecézi a na diecézní vedení. 9 Analýza kvantitativních (tj. statisticky zpracovatelných) dat byla prováděna stejným způsobem pro kvantitativní data sekundárně shromážděná jak z diecézních statistik, tak z „farního dotazníku“. 10 Kvalitativní (tj. do hloubky jdoucí data založená na vyjádření osobních názorů a postojů) byla shromážděna především z průzkumných skupin, ale také z odpovědí na otevřené otázky „farního dotazníku“ a „služebnického dotazníku“. 11 V částech doplněných menším písmem k některým úsekům pastorační analýzy byla získaná data analyzována ve světle některých hlavních konceptů teorie řízení, aby jasněji vynikly vnitřní souvislosti mezi pastoračními a organizačními problémy v diecézi.
22
12
Tzv. „triangulace“, tj. lokalizace přesnější pozice pomocí vztažení se k dalším dvěma či více koordinátám; viz Denscombe, The Good Research Gude, 30-31 a 84-85. 13 Celkem 7 hodin rozhovorů / 48 stran přepisu; do skupiny zahrnuto 8 osob zaměstnaných na biskupství (zodpovědných za klíčové oblasti pastorace či provozu biskupství, včetně biskupa a jeho nejbližších spolupracovníků). 14 Celkem 6 hodin rozhovorů / 35 stran přepisu; do skupiny zahrnuto 10 osob z různých plzeňských i mimoplzeňských farností (farář, pastorační asistent, dva vedoucí malých společenství, spolupracovník rekolekčního centra, pracovník v médiích, učitel náboženství, vedoucí sněmovního kroužku, aktivní farník). 15 Celkem 3 hodiny rozhovorů / 20 stran přepisu; do skupiny zahrnuto 5 osob, členů sdružení zaměřeného na sociální službu (vedoucí sdružení, předseda sdružení, člen představenstva, pedagogický poradce, spolupracovník sdružení). 16 Následující charakteristiky jsou založeny na analýze německého teologa Medarda Kehla v jeho knize Wohin geht die Kirche? (Freiburg im Breisgau: Verlag Herder, 1996). Český překlad: Medard Kehl, Kam kráčí církev? Diagnóza doby (Centrum pro studium demokracie a kultury: Brno, 2000) 7-40. Pro detailnější analýzy včetně z nich plynoucích důsledků velmi doporučuji četbu celého tohoto (útlého v rozsahu, ale jasnozřivého v obsahu) Kehlova dílka. 17 I přes svoji relativní závažnost však tento vnitřní konflikt podle Kehla není hlavní příčinou potíží, které má církev při své snaze oslovit dnešní lidi. 18 Kehl, Kam kráčí církev, 71. 19 Kehl v této souvislosti popisuje tři různé „modely duchovní zkušenosti církve“: a) církev jako osoba s níž je možno se identifikovat; b) církev jako útočiště a domov; c) církev jako znamení naděje; viz Kehl, Kam kráčí církev, 72-83. 20 Kehl vidí základní charakteristiky tohoto strukturálního přerodu v dnešní církvi takto: 1) Rozmanitost různých druhů „prostředí“ je pro církev výzvou k prohloubení jak svých vnitřních, tak svých vnějších komunikačních schopností. 2) Posun směrem k „profilovaným“ komunitám, živým centrům a ohniskům života je pro církev výzvou k reorganizaci své pastorační služby, jejímž základem by byly živé a misionářské komunity. 3) Rostoucí asymetrie mezi aktivními a neaktivním členy je pro církev výzvou k rozšíření pojetí církevní komunity a pastorační služby ve formě jakýchsi soustředných kruhů a k přehodnocení svátostné katecheze (s důrazem na katechezi pokřtěných a biřmovaných formou jakéhosi deutero-katechumenátu či mystagogie). 4) Rostoucí důležitost „komunikativních prostředí víry“ je pro církev výzvou k rozvoji a podpoře osobních vztahů, nových forem komunity otevřených individuálním příběhům svých členů, jednoty bohoslužby a všedního života a hluboké solidarity s chudými. Tzv. „nová duchovní hnutí“, se všemi jejich omezeními a nebezpečími, jsou viděna jako nejvýraznější „komunikativní prostředí víry“, která jsou pro církev výzvou k prohloubení jejího communia, k nalezení pružnějších struktur, k podpoře celostného chápání víry a k prohloubení misijního vědomí. Kehl, Kam kráčí církev, 91-114. Již v tomto Kehlově důrazu lze tedy rozpoznat všechny pastorační dimenze, k kterým nakonec tato disertace dochází ve čtvrté kapitole: spiritualita (spirituální dimenze), společenství (komunikativní prostředí víry), spolupráce (pružné struktury), misie (odpovídající dnešní době a oslovující dnešního člověka). 21 Aleš Opatrný odhaduje, že se v tomto směru nacházíme tak 15 – 20 let za rozvinutými evropskými zeměmi. Aleš Opatrný, Pastorace v postmoderní společnosti (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001) 20. 22 Srovnání dvou grafů vytvořených na základě sociologického Projektu Aufbruch 1998 (viz Graf 3 a 4 v příloze 1 anglické verze) poskytuje zajímavý obraz: Zatímco bývalá NDR má největší procento „přesvědčených ateistů“ (přes 40%, oproti 26% v Česku, 8% na Slovensku a 1% v Polsku) a nejmenší procento „věřících“ (25%, oproti 29% v Česku, 54% na Slovensku a 75% v Polsku), procento lidí přiznávajících nějakou „církevní příslušnost“ je nejmenší v Česku (27%, oproti 38% v bývalé NDR, 72% na Slovensku a 92% v Polsku). Znamená to, že Česká republika je z těchto čtyř zemí jedinou výjimkou, kde je počet lidí přiznávajících „církevní příslušnost“ nižší než počet lidí považujících se za „věřící“. 23 Opatrný, Pastorace, 18. 24 Viz Opatrný, Pastorace, 44-45. 25 Např. semináře „Život v Duchu“, „školy evangelizace“ a „společenství života“ Charismatické obnovy (Emanuel, Nová cesta, Společenství Blahoslavenství), různé metody „lectio divina“, pastorace ve stylu Focolare, Neokatechumenátu, Cursilla, Schönstattského hnutí nebo hnutí Světlo-Život apod. 26 Tento jev jakési spíše politické než náboženské sympatie k církvi je většinou používán jako jedno z vysvětlení poměrně velkého rozdílu ve výsledcích sčítání lidu v roce 1991 a 2001, kdy počet „katolíků“ v zemi zdánlivě klesl o více než milion (za čtyř na necelé tři, tj. z 39% na 26%). 27 Na místní úrovni většinou vztahy mezi obcí a farností závisí spíše na osobnostech a jejich schopnosti či neschopnosti komunikovat než na nějakém obecném nepřátelství vůči církvi. Při dobré komunikaci je většina obcí velmi otevřena spolupráci s církví na sociální a diakonické rovině. 28 Podle projektu Aufbruch 1998 je církev v Česku vnímána spíše jako ohrožující než pomáhající (podobně jako v bývalé NDR a na rozdíl od Chorvatska, Rumunska, kde je církev vnímána jako velmi pomáhající, nebo i Slovenska, Polska či Maďarska, kde je církev vnímána spíše mírně pozitivně či neutrálně). 29 Viz Aleš Opatrný, Pastorační situace u nás: Analýzy a výhledy (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996) 39-42. 30 Je však třeba také přiznat, že určitá nostalgie po „starých dobrých komunistických časech“ je mezi lidmi poměrně rozšířená (v rámci projektu Aufbruch byla tato nostalgie v roce 1999 identifikována u 37% lidí); Tomka, Miklós & Paul M. Zulehner, Religion in den Reformländern Ost(Mittel)Europas (Ostfildern: Schwabenverlag, 1999) 29. Navíc v posledních parlamentních volbách (2002) získala Komunistická strana Čech a Moravy kolem 20% hlasů. 31 Viz Opatrný, Pastorace, 47-48. 32 Viz Opatrný, Pastorační situace, 43.
23
33
Ačkoliv vyšší procento katolíků ve sčítání lidu v roce 1991 oproti roku 2001 (39% oproti 26%) je často vysvětlováno určitou „politickou sympatií“ s církví bezprostředně po politické změně nebo příliš obecně položenou otázkou, jiné, přesnější sociologické studie tento klesající vývoj potvrzují. Pro porovnání zde můžeme uvést výsledky Výzkumu evropských hodnot 1991 a výsledky Projektu Aufbruch 1998 (samozřejmě s výhradou možného rozdílu způsobeného trochu jinou metodologií obou výzkumů): zatímco se ke své „konfesní příslušnosti“ v roce 1991 přiznalo 40% lidí, v roce 1998 to bylo pouhých 27%; jako „věřící“ se v roce 1991 označilo 37% lidí, v roce 1998 pak pouhých 29%. Tomka, Religion in den Reformländern, 43 and 45. 34 Podle sčítání lidu 2001 je to od více jak 50% (v jednom okrese i přes 60%) na hranicích se Slovenskem až k méně než 20% v severních a západních Čechách. 35 Podle sčítání lidu 2001 celorepublikově procento katolíků klesá od 40% v obcích menších než 200 obyvatel až k 19% v městech mezi 50 a 100 tisíci obyvatel (s mírným vzestupem mírně na 20 % v městech nad 100 tisíc obyvatel). Často uváděný názor, že ve městech je religiozita větší, je tedy pouhým „optickým klamem“, protože ve větších městech se samozřejmě vždycky najde více křesťanů schopných společně tvořit větší a často i živější farnost. Procentuálně to je ale menší část obyvatel než v menších obcích (určitý rozdíl však bude také mezi jižní Moravou a severními či západními Čeachami). 36 Uvedená čísla jsou založená na průzkumech Biblické společnosti z roku 1991, Projektu Aufbruch z roku 1997 a ISSP z roku 1999, jak jsou uvedené ve stati Aleše Opatrného, “Otázky identifikace jednotlivce s církví v pastoraci,” v Identita církve – Identifikace s církví (Svitavy: Trinitas, 2002) 65-66. 37 Tzv. „josefinismus“ doby osvícenství pozdního 18. století je možné považovat za zvláštně pozdní recepci universalismu tridentského koncilu spojenou s tendencí Josefa II. vybudovat silný funkční stát. Ačkoliv církev a kněží byly vnímány výlučně jakožto nástroje plnění nebo vykonávání základních funkcí státu, „josefinismus“ se svým způsobem snažil (samozřejmě prostředky, které se nám, samozřejmě, nemusí nutně zamlouvat, jako je zavírání klášterů apod.) vysvobodit církev od jistých tendencí k distancování se od světa a tlačil ji tak k rozšíření pastorační služby jak dalece do jen bylo možné až do prakticky všech oblastí všedního života. Opatrný, Pastorační situace, 8-9. 38 Lapidárně lze tuto mentalitu vyjádřit například takto: „Když máme tolik kostelů, tak přeci musíme mít ve společnosti nějaký vliv a ostatní nás musí brát vážně, nebo ne?“ 39 Opatrný, Pastorační situace, 37-38. 40 Přesto, že z těchto fakult jistě vyšlo mnoho duchovně zralých a obětavých kněží, zdá se, že pokud tehdejší bohoslovci neměli možnost čerpat i z dalších než jen z oficiálně předkládaných zdrojů, způsob formace na obou fakultách vedl spíše k uzavřenosti před širší společností, neochotě nebo neschopnosti spolupráce s laiky, nezralému vztahu k ženám, nedůvěře k jakémukoli kritičtějšímu teologickému myšlení, úzkému zaměření se pouze na liturgii, svátostnou pastoraci a katechezi dětí a často i pak ve svých důsledcích k praktickému nepřijetí II. vatikánského koncilu. 41 Zdroj: statistiky ČBK za rok 2001. 42 Litoměřice (LT): přes 10.000; Plzeň (PL): přes 8.000; Praha (PH): kolem 6.500; Opava (OP): něco přes 6.000; Hradec Králové (HK): necelých 6.000; České Budějovice (ČB): kolem 4.500; Olomouc (OL) a Brno (BR): kolem 4.000 obyvatel na jednoho kněze (republikový průměr necelých 6.000). 43 Všechny diecéze kromě Opavy mají kolem 1.500 katolíků na jednoho kněze (Opava téměř 2.000). Podobná čísla (mezi 1.500 a 2.000) se také objevila ve dostupných statistikách zkoumaných zahraničních diecézí (australský Rockhampton, americké St. Jose a St. Cloud, německý Regensburg; výjimkou byla australská Broken Bay s 5.000 katolíky na kněze). Přesto, že podrobnější a systematičtější srovnání s diecézemi ve světě by bylo zajímavé, nemám další čísla zatím k dispozici. 44 Nejnižší počty účastníků nedělních mší na jednoho kněze jsou v diecézích PL, LT a PH (pokaždé kolem 120). V dalších českých a moravských diecézích jsou tyto počty následující: HK a ČB necelých 200; OL a BR kolem 330; OP kolem 380; republikový průměr kolem 250 (pro srovnání – např. v americké diecézi St. Jose je to 300). Absolutní „prvenství“ drží plzeňská diecéze v počtu účastníků nedělních mší na jednu nedělní mši: v plzeňské diecézi je tento počet (méně než 50) nejnižší ze všech českých a moravských diecézí (LT: 50; PH, ČB a HK: kolem 75; OL, BR a OP: kolem 150; republikový průměr: 110). Toto „prvenství“ je mimo jiné také dáno tím, že plzeňští kněží slouží v průměru nejvíce nedělních mší na jednoho kněze (2,7 mší na jednoho kněze, oproti kolem 2,5 mší v CB, HK a LT; 2,8 v OP; 2,4 v BR; 2,3 v OL; 1,7 v PH; celorepublikový průměr 2,4). Ve světle těcto počtů je dost těžké naříkat, že máme „málo kněží“ (nemáme spíše „málo věřících“?). 45 Svého vrcholu dosahuje věkový profil obyvatelstva v kategorii 20-29 let, další silné kategorie jsou 10-19, 30-39, 40-49 a 5059). Zdroj: Sčítání lidu 2001. 46 Většinou 50-99 obyvatel na 1 km2, ve dvou vikariátech pod 50, v jednom 100-200, pouze v diecézním centru Plzeň to je přes 1.500 obyvatel na 1 km2. Zdroj: Sčítání lidu 2001. 47 Národnostní složení obyvatelstva je však převážně české (s tím, že velká část Romů se při sčítání hlásí k české nebo slovenské národnosti): 87% Čechů v příhraničních oblastech a 95% v oblasti Plzně. 48 Většina z farností v diecézi má mezi 0,5 a 3% praktikujících katolíků (z celkového počtu obyvatel), některé farnosti kolem 5%, pouze výjimečně (v jednom vikariátu) přes 10% (průměrná procenta účastníků nedělních mší z celkového počtu obyvatel a z počtu katolíků za jednotlivé vikariáty viz Grafy 18 a 19 v příloze 6 anglické verze; diecézní průměr je 1,3% z celkového počtu obyvatel a 7,7% z počtu katolíků; zdroj: Sčítání účastníků bohoslužeb 1999 a Sčítání lidu 2001). 49 Typickým příkladem zdůrazňujícím tuto provázanost mohou být slova jednoho z vedoucích malých společenství: „Já s mojí manželkou sníme již delší dobu (ca 12 let) sen o domu, který by byl dost velký, aby pojal několik lidí, kteří by tam žili stále (tak 4 – 6), několik lidí, kteří by přijížděli častěji a další, kteří by se zúčastňovali sem tam. Dům s koncentrickými kruhy kolem sebe. Dům, který by byl ekumenický, v němž bychom žili podřízeni určité struktuře, kde bychom dělali i rekolekce a kurzy atd. Představme si, že by takové domy byly centrem (skoro) každé farnosti. Představme si, že by tam každý mohl na čas – nebo stále – žít. Pochopitelně sním i o církvi bez zbytnělých struktur, bez spádu mezi bohatými a chudými atd.“
24
50
Tyto důrazy byly často vyjadřovány pomocí pojmů jako např. „inkluzivnost“, „transparence“, „realismus“, „srozumitelnost“, „užívání dnešního jazyka“, „dialog a tolerance“, „osvobození od všech forem triumfalismu“, „hledání nových cest“, „překonání dualismu církev-svět“, „otevřený domov“, „spolupráce s místními obcemi“, „milosrdný postoj vůči ostatním lidem“, „profesionální a rodinný život proniknutý křesťanskou vírou“ apod. 51 Například jeden z pracovníků pastoračního oddělení tuto potřebu vyjádřil následujícím obrazem: „Mě delší dobu provází takový sen, nebo vize nebo spíš obraz, evangelijní obraz, obraz Ježíše procházejícího Palestinou, který prochází, káže evangelium, nejen tedy slovem, ale i činem, a ti lidé reagují, na to, co Ježíš uprostřed nich dělá. Volají na něj, křičí na něj, potkávají jej, chtějí po něm něco, nebo taky nechtějí, je jim ukradený, nebo se s ním přou, nebo ho nějakým způsobem pronásledují… Mým snem je tedy, aby církev tady tím světem, vlastně po příkladu či po způsobu Ježíše tady sloužila evangeliem, sloužila tou zvěstí tomuto světu, a to účinně. Ne, že by se podbízela, ne, že by ty lidi naháněla do kostelů, ale sloužila, jak ty lidi chtějí, jak ty lidi volají, jak ty lidi potřebují – nebo nepotřebují! – a nebyla naštvaná, že jí ty lidi nepotřebují, že jí nechtějí. A nevyčerpávala se tím.“ 52 Nejlapidárněji byl tento rozměr vyjádřen jedním z účastníků této skupiny: „Kde církev neslouží, v naprosto primitivních a přízemních věcech, tam ztrácí nárok na existenci.“ 53 Jedna z účastnic skupiny „farnosti“ to vyjádřila takto: „Ideál oné širší církve vidím právě v té pluralitě. V tom, že vedle sebe můžou existovat lidi, kteří svoji víru prožívají velmi různě, kladou důraz na různé věci, inspirují se v různých pramenech a přesto věří stejnému Bohu a vyznávají stejného Krista a nemají potřebu se vzájemně osočovat z herezí, ale jsou schopní takhle vedle sebe žít a v lepším případě se i inspirovat tu tam od toho druhého a nebo zcela jednoduše akceptovat to, že někdo tu svoji víru může prožívat jinak, než já.“ 54 Jeden ze zkušených vedoucích: „My nemůžeme vybudovat církev jako domov, a až ho vybudujeme, tak budeme prostě jako bydlet. Je to pokrok, proti tomu, co bylo před tím. Před tím, to byl studený kostel, studený barák, to byla kamenná budova, ale nebyl to domov. Teď začíná pro mnoho lidí, díky vanutí Ducha, nebo jak to mám nazvat, být církev domovem, ale podle mě to je špatně… Zase dojde k tomu, nebo dochází už k tomu, a já jsem to zažil, že lidi byly doma, bylo jim dobře, ale ve chvíli, kdy se měly otevřít dveře a okna a měl tam být průvan a mělo se odcházet z toho domova, mělo se do toho domova prostě zvát ten okolní svět, tak to nefungovalo. Prostě podle mě není církev takhle. Já si myslím, že církev by naopak měla být tak jako tak otevřená, prostě ty zdi že by měly zmizet, aby do církve prostě naprosto přirozeně přicházeli nevěřící a byli tam a nikdo prostě je nenutil, neagitoval, aby podmínkou bytí v církvi nebylo to, že prostě projdu přípravou, nechám se pokřtít, naučím se ten slovník a prostě stanu se křesťanem. Myslím si, že je potřeba tu církev tak jako snížit, aby ty lidi zvenku mohli přijít, pobýt a zase odejít, a my taky, zase do světa a zpátky…“ 55 Jedna z aktivních spolupracovnic: „Ale myslím si, že je pak důležitý i ten pocit domova, aby tam mohli zůstat, tady je pak myslím taky důležitý ten domov, myslím si, že by tam měly být osoby, který to budou nést, ten význam tohohle domova. Doma je třeba maminka a tatínek, který nechají děti přicházet, a nechají je taky odejít, když jsou třeba dospělí. Že by tam třeba jako ty duchovní osoby měly být postavený třeba jako podle toho smyslu. Že jako by oni s otevřenou náručí přijímali všechnu, kdo tam proudí a kteří pak zas třeba chtějí jít ven. Že zase bez toho pocitu bezpečí, že ta církev by byla zase jako ten studený kostel.“ 56 Ve skupině „sdružení“ například zaznělo: „A to je můj sen – moci je [tj. nevěřící přátelé, známé, ale i třeba děti z ulice] pozvat někam, o čem bych mohla říct, za tímhletím já stojím, je to třeba hodně prostý, ale je to o přijetí, o lásce, a není to jenom póza, není to hra, ale je v tom poctivost, ale i bolest a všechno, a tady to má smysl, pro to já žiji. Myslím třeba moci ty děcka takhle pozvat, nebo i moji mámu, nebo mého tátu. Pozvat je někam, kde to nebude hra.“ 57 Jedna z účastnic skupiny „farnosti“ to vyjádřila takto: „Tak já si myslím, že v tomhle modelu má každý nějakou roli a někteří mají nějakou výraznější roli. Když si to nějak pojmenujeme, tak může být nějaká farní rada, řekněme těch lidí, kteří mají nějakou výraznější roli, kteří jsou zodpovědní za nějaké, já nevím, od aranžování květin po zpívání scholy, za nějaké ty dílčí věci. No a ten kněz je jeden z nich, z těch, kteří mají nějaký speciální úkol, ke kterému pak můžou mít spoustu dalších pomocníků. Ale asi nejen… On nějak asi tu farnost celou nese ještě jiným způsobem než jenom ti farníci… Ale vždycky jakoby ti lidé v té farnosti by mu měli být partnery…, přesto, že finálně on má za to zodpovědnost… Prostě nemyslím si, že by to měl být sólista. A to ve všech aspektech, včetně liturgie.“ 58 Dalšími použitými výrazy bylo např. „církev probuzených křesťanů žijících ze svého křtu“, „církev, kde jsou všichni lidí svatí“, „církev, kde by bylo více mystiků“, „církev mající základ v praktické víře v živou Kristovu přítomnost“, „společenství církve žijící s Bohem a z Božích darů a moci“, „církev milující Boha a jeho radostnou zvěst, společně se modlící a řešící praktické záležitosti ve světle víry“, „duchovní rozměr církve by měl být skutečně duchovním, kněz by měl být probuzeným duchovním průvodcem“, „církev společně se snažící směřovat k dobrému cíli a společně se modlící“ apod. 59 Zde bylo například zdůrazněn i jistý praktický důsledek takovéto priority: „Když duchovní základ by byl kořenem všech aktivit, ty aktivity by se vlastně zredukovaly na ty, které v podstatě mají smysl, a ty co nemají, a v podstatě by mohly fungovat jenom ty, který z toho duchovna rostou. Takže ta otázka, jestli to je praktické nebo nepraktické by se vyřešila sama tím, že ta církev by byla tlačená tím svým duchovním podhoubím k tomu, že by dělala jenom činnosti, ke kterým směřuje ten duchovní základ.“ 60 Součástí těchto konkrétních snů byly například tyto prvky: biskupství zaměstnávající profesionálně kompetentní a dobře placené odborníky; církev zaměstnávající aktivní křesťany (podle podobného modelu jako to již dělá Charita); církev žijící svoji víru v malých společenstvích sjednocených kolem farářů; „pohostinné domy“ jakožto pastorační buňky otevřené církve v každé farnosti; efektivnější struktury spoluzodpovědnosti a řešení konfliktů ve farnostech; ekonomicky soběstačné farnosti jakožto součást církve, která se vzdala svých nároků na většinu svého majetku a která svůj majetek spravuje moudře, efektivně, skromně, průhledně a odvážně; ekonomická odluka církve od státu apod. Jedním z příkladů takovýchto „realistických snů“ může být následující lapidární vyjádření jednoho z účastníků skupiny „sdružení“: „Sním o tom, aby biskup mohl prostě přijít a říct: ‚Bratře faráři, to Volvo se ti zabavuje, protože za to koupíme 4 Škodovky a jednu dáme do tamhletoho sdružení, aby měli s čím jezdit.‘ A sním o tom, že na biskupství bude sedět někdo osvícený, a ten řekne: ‚Tenhle kostel se zavře, ten se zbourá, ten
25
se prodá, tady se postaví domek za milion, kde bude velká místnost pro 20 lidí‘, prostě někdo takhle progresivní, kdo prakticky bude schopný vidět realitu a příštích 50 let a nesnít utopický sny o tom, že za 50 let se naplní ty kostely, který tady teďka opravujeme, atd.“ 61 Jeden z farníků mající velmi dobrou zkušenost s životem malých společenství prohlásil: „Jsem přesvědčen o tom, že pastorační situace v jakékoliv farnosti je ovlivněna především osobou faráře. Pokud je tím iniciátorem a motorem různých akcí a činností, vedoucích k oživení společenství farníků, pak se podle mého názoru vždy najde několik ochotných lidí, kteří jsou mu v jeho úsilí nápomocni… Myslím si, že toto je základní kámen, na kterém vše stojí, protože duchovní má (měl by mít) ve farnosti nejvyšší autoritu.“ 62 „To už nejsou sny, ale utopie… Když půjdu takhle daleko, pak mám sen o tom, že by se farnost prostě rozhodla, že odvolá faráře. A hotovo šmytec. Prostě odhlasuje, že farář půjde k lopatě… Farníci budou prémiovat faráře… ☺.“ 63 Jeden z nejbližších biskupových spolupracovníků tuto potíž komentoval slovy: „To, na co se ptáš, velice úzce souvisí s tím, že neexistuje žádná pevná představa o tom, co bychom chtěli. Nemáme-li představu o cíli, nemůžeme ani mít představu o tom, jak ho naplňovat… My vlastně pořádně nevíme, co chceme. Jsme dost připraveni kritizovat současné poměry, ale na tyto dvě otázky bude většina kněží, ale i angažovaných laiků a ostatních křesťanů odpovídat velmi obtížně – co by vlastně chtěli. Mě se zatím nepodařilo od nikoho získat, to co ty teď po mě chceš – tu představu o tom, co by byl vlastně ideální stav.“ Jeden ze zaměstnanců pastoračního oddělení přiznal: „Musím říct, že jsem nad tímhle nikdy moc nepřemýšlel…“ 64 Občas bylo nutné určité rozdílnosti v přístupu i některých velmi blízkých spolupracovníků k základním teologickým či pastoračním otázkám, o kterých by se předpokládalo, že je dotyční musí spolu řešit dennodenně, vyjasnit teprve v průběhu vlastního rozhovoru. 65 Od těchto „pastoračních vizí“ (ve smyslu sice poměrně realistických, ale přesto určitými hlubšími „sny“ inspirovaných tvůrčích výhledů) je třeba odlišit „pastorační prognózy“ (ke kterým někteří účastníci v rozhovorech směřovali spíše na základě své znalosti reálné situace a trendů). 66 Jeden hlas ze skupiny „sdružení“ za všechny: „Biskup by nemusel mít tolik povinností, aby musel pořád někam spěchat.“ 67 Tento důraz chyběl ve skupině „farnosti“ a na „nejvyšší úrovni“ skupiny „biskupství“, tedy u samotného diecézního vedení. Jeden z účastníků skupiny „sdružení“ vyjádřil potřebu důslednosti velmi názorně: „Je potřeba, aby biskup vystrnadil kněze, kteří škodí, sabotují jeho práci a ignorují všechno možné. Zároveň je třeba pracovat na mechanismech, jak do diecéze nalákat kompetentní misionáře.“ 68 V tomto směru bylo např. navrhováno ustanovení pomocného biskupa či rozdělení vedení diecéze mezi více lidí s více specifickými rolemi: biskup by se měl opírat o minimálně další tři lidi, zastávající či pomáhající mu plnit pastorační roli (biskupský vikář), manažerskou roli (diecézní manažer) a reprezentativní roli (pomocný biskup). V této souvislosti byla zmíněna například dobrá zkušenost s rozdělením rolí v diecézní Charitě: ředitel Charity jakožto manažer a prezident Charity jakožto pastýř. 69 Ony „snové kvality“ kněží z předchozí části (spiritualita, pokora, společenství a vedení) byly v této části vyjádřeny často mnohem konkrétněji: „změna v postavení faráře, v jeho výlučnosti (třeba i faráři se zaměstnáním a rodinou)“; „kněz bude věřícím poskytovat služby, nikoli jim svévolně vládnout“; „farář má volné ruce pro jemu vlastní poslání, pro pastoraci“; „kněží kážící evangelium a vykládající jej pro život“; „kněží schopní kázat Boží slovo“; „kněží hlásající způsobem, který ponechává prostor svobody pro člověka“; „kněz schopný nejen zpovídat, ale i poradit a duchovně doprovázet“; „kněz jako táta, rádce, pedagog, psycholog, kantor, skaut“; „do 10 let tady nebudou kněží z Polska, někteří zemřou, možná odejdou řeholníci, tedy za 10 let bude v diecézi kolem 50 – 60 kněží“; „za deset let mohou mít první faráři odsezenou část trestu za hospodářskou kriminalitu“… 70 Zmínky o pastoračních spolupracovních byly v této části rozhovoru slyšet jen výjimečně. Pouze jediný hlas ve skupině „biskupství“ vyjádřil v textu uvedenou vizi většího počtu spolupracovníků, další hlas ve skupině „sdružení“ pak vyjádřil naději, že „za deset let by mohla být k dispozici nová generace profesionálních pastoračních služebníků, pokud by se dnes pozornost koncepčně zaměřila na podporu a formaci dnešních teenagerů.“ 71 Ve skupině „sdružení“ byla tato vize nezávisle na výše uvedených „biskupských“ formulacích popsána v podstatě shodně, i když s konkrétnějšími detaily, takto: „Pastorační struktura by se skládala ze 3 – 4 větších středisek v diecézi s, dejme tomu, 12 jakýmisi pastoračními okruhy, každý s jedním zodpovědným patronem (knězem nebo laikem) podřízeným přímo biskupovi a s malým týmem. Jednou za 14 dní by se tito nejbližší spolupracovníci sešli s biskupem v Plzni, byli by spolu, modlili by se, plánovali by, pastorovali by (taková velká kurie), Pak by se rozjeli do svých farností či pastoračních okruhů a pastorovali by. Biskup by je dvakrát za rok objel (každých 14 dní by navštívil nějaký na pár dní). Mše by byly jen ve velkých střediscích (sváželo by se), jinde třeba jednou za měsíc. Někteří kněží nepoužitelní pro tento způsob pastorace by zůstali na klasických farách a objížděli by ty měsíční mše… postupně by se vše zapojovalo do toho nového. Někde samozřejmě může být živá komunita schopná probudit místní obec; pak je možné investovat do jednoho dvou živých míst, ale ne plošně.“ Jak „biskupství“, tak „sdružení“ vyjadřoval přesvědčení, že takováto restrukturalizace potřebuje být pečlivě připravena a bude vyžadovat delší období malých kroků (např. intenzivní podporu malých skupin v „misijních oblastech“, aby se prohloubila jejich schopnost žít z Božího slova a společné modlitby). V „biskupské“ skupině zazněla obava, že takovýto proces bude nakonec stejně díky nedůslednosti proveden „raději“ jen tak napůl: „Současný stav má obrovskou setrvačnost a nakonec stejně skončíme u pouhého rozšíření farních obvodů bez skutečné proměny stylu pastorace. Mým snem by bylo skutečně oddělit určité misijní oblasti a naplno se věnovat jen malému výseku. Avšak já se bojím toho, že zase někde seženeme nějaké laické pomocníky či stálé jáhny a ti, místo jim vlastní služby coby spolupracovníci kněží v živých centrech, se budou zas jen snažit nahradit chybějící kněze v misijních oblastech.“ 72 Že toto samozřejmě nefunguje bez změny stylu pastorace, vyplývá např. z jednoho komentáře z „farního dotazníku“: „Nedávno se u nás přestala sloužit mše sv. Důvod: nízká návštěvnost, doporučeno otcem biskupem, máme auto, můžeme někam dojíždět do X. My dvě farnice, které chodíme pravidelně na mši sv. samozřejmě si dojedeme kamkoliv (do X zrovna ne!), ale jsou ostatní, kteří šli na mši sv. nepravidelně, ale šli, ale teď už nejdou vůbec. Řeknou: ‚Pomodlím se doma a je to.‘
26
Tak nevím, jestli je toto nařízení nebo doporučení otce biskupa úplně domyšlené, ono jinak to vypadá ve městě a jinak na vesnici. To si potom řeknete, po celou dobu totality jsme vydrželi a teď jsme dopadli jak jsme dopadli.“ 73 Jedna z účastnic skupiny „sdružení“ použila přirovnání: „Když se ptali sv. Františka, proč jej tak mají lidi rádi a následují ho, tak odpověděl, protože je má rád. A to bych hrozně chtěla, aby takových Františků bylo hodně. Jako třeba Radkovský.” 74 Kolem 50% respondentů „služebnického dotazníku“ u „diecézního vedení“ vysoce hodnotilo základní lidské vlastnosti (vyjádřené např. pomocí výrazů jako komunikativnost, lidskost, otevřenost, pokoru, pracovní nasazení, přívětivost, jemnost, neformálnost, přístupnost, osobní přístup k lidem, důvěru jeden k druhému apod.). Mnohem méně (13%) ocenilo jejich schopnost vyjadřovat pastorační vizi (vyjádřenou formulacemi jako např. „odvaha k inovaci“ a „odvaha hledat nové cesty“ apod.). 75 Jeden z hlasů z „biskupství“: “A pak si myslím, že u biskupa to je naprostá nedůslednost, neschopnost stát si na tom, co jsem rozhodl, a od těch svých podřízených to vyžadovat, to, že všechno opravdu omluví a nechá se umluvit. On sice se rozezlí občas, asi třikrát jsem ho viděl za tu dobu naštvaného. Není důsledný, všechno omluví, je to takový krásný křesťanský postoj, ale myslím si, že k biskupovi se prostě nehodí… Často když třeba o nějakém faráři biskup o něčem rozhodne, tak on jej pak stejně navštíví a vysvětlí mu, že to musí být jinak a on mu to schválí… V podstatě každý ten farář je tak trošku biskupem své farnosti. A někteří prostě ví, že ten biskup takový je, tak toho zneužívají, i když někteří zase jsou takoví, že je to ani nenapadne, že by si něco takového mohli dovolit, ale zároveň od něj také zase nic moc nečekají. A pak si (skoro) každý dělá co chce ☺.” Další, trochu lidovější, ale o to upřímnější vyjádření jednoho z vážených farníků – seniorů: “Biskupa bych si představoval, my máme hrozně hodného biskupa, já bych si představoval trošíčku takového tvrdšího chlapa. Myslím si, že náš biskup je moc měkký na tohle. Chlapa, který, samozřejmě že po té stránce teologie a lidský duše je znalý, to je bez debaty, to musí vynikat nad všechny, nad všechny kněze, který by musel se osvědčit v tom farním životě někde. Ale organizátor. Aby měl přehled o svém úřadě, o svém biskupství, aby měl čas se věnovat tomu svému biskupství. Já vím, ono je to těžký, ono je tolik aktivit – dneska někdo prodá korunku za 10.000 a rozhodne se, že ji dá posvětit plzeňskému biskupovi a on musí chudák jet přes celou republiku pro 10.000, že jo. Ale přítele, člověka, samozřejmě, pro kterého jsou ty faráři doslova jeho děti.“ 76 K této situaci uveďme za mnohé upřímný komentář jednoho z kněží – seniorů: „Nakonec bych chtěl jen říct, že nás je sto kněží a my bychom mohli být taková rodina, perfektní, sto kněží, přeci, to biskup musí zvládnout, myslím v tom kontaktu a tohle všechno, no, že jo. Žádná diecéze není tak malinká. Když máš někde 1200 kněží, tak kdoví jestli biskup přijde jednou za život do farnosti. František je velice ochotný, ale já to vidím opravdu – on je takový dobrák, že on neodmítne kdejakou ptákárnu, ke které ho pozvou. A vždycky čas od času ho to chytne a začne: Takhle dál ne! Kněží – to je to první. No jo, ale pak zase přijde něco jiného a je to zbytečný – já vidím kořen v tomhle: Motivovat, zpracovat kněze, působit, být s nimi, nebo prostě vyslechnout, že jo, atd. No jo, ale on za neděli stihne dvě tři akce! No tak nemůže jít do hlubšího kontaktu. Já nevím – je tam také řeč někdy o biskupovi, v těch dotaznících? Ne? To by bylo zajímavé, kdyby kněží to mohli anonymně nějak komentovat.“ 77 Komentář od člověka, který velmi dobře zná biskupův diář: “Bylo by moc třeba, aby se biskup víc věnoval kněžím. Protože na to nemá čas, protože taky hodně řeší vůbec tyhle okrajové problémy, komunikace s okresními úřady, státní správou, prostě s lidmi, kteří jsou nevěřící, mají nějaký problém, nebo jen tak na okraji církve trochu věřící a přicházejí se sem řešit problémy. No, to by bylo moc dobře, kdyby měl čas víc na kněze nebo i na ty venkovský farnosti někdy. A on dělá, co může, nebo víc než může ☺. Není to člověk, který by moc organizoval. Spíš to, co je, tak to řeší. Tak bych taky někdy raději, kdyby se víc plánovalo, no ale…“ 78 Jeden z postřehů s biskupské „kuchyně“: “Přijde mi, že těch věcí je tolik, které on si mnohdy zbytečně nabírá k řešení, že potom jsem překvapený, když třeba po půl roce se dostal k nějakému podnětu, který měl vyřešit, kde by stačilo, já nevím, během čtvrt hodiny se zamyslet, a pak třeba říct tak a tak. Ale on k tomu svolá komisi, a po tom půl roce to rozhodne. Nebo prostě na to úplně zapomene. Myslím si, že to je proto, že si toho bere moc, že mu to přerůstá přes hlavu a že chce za každou cenu všechno nějak jako on u toho být a zároveň že má představu, že by se to všechno mělo dělat kolektivně, a tak i k věcem, podle mě jako zbytečným, svolává nejrůznější konzilia a rady.” 79 Nejčastěji zmiňované negativní charakteristiky „diecézního vedení“ (25% respondentů) vyjadřovaly nedůslednost diecézního vedení (byly užívány formulace jako např. „rozhodnutí jsou znovu a znovu měněna – většinou podle toho, s kým mluví naposled“; „příliš vysoká benevolence vůči zaměstnancům biskupství a některým problematickým kněžím“, „nepřiměřená měkkost“, „neurčitost při vyjadřování postojů“ apod.), dále pak nedostatek pastorační koncepce (17%), odtrženost od běžné reality (15%), nekompetentnost (12%; sem spadaly výrazy jako např. „špatný ‚time-management‘, špatná organizace práce, špatná personalistika, nedostatek solidní teologie, nedostatky v administraci apod.) a nekompaktnost (9%). 80 Například z průzkumných skupin (z každé něco): „Občas potkám šťastné kněze, kteří mají rádi lidi a věnují se jim.“ „Znám pár farářů [byla zmíněna tři konkrétní jména] coby iniciátorů dobrých akcí (např. setkání nad Biblí), se kterými další mohou spolupracovat.“ „Existují kněží, kteří jsou schopni oslovit lidi a dát je dohromady i mimo kostel.“ „Náš farář byl zpočátku poměrně hrubý a ignorující normální lidské vztahy, ale poslední dobou je vidět změna k lepšímu.“ Nebo z „farního dotazníku“: „Farníci u nás silně pociťují a oceňují ‚otcovskou‘ polohu kněze.“ 81 Věková křivka kněží v diecézi (průměrný věk 47,3) má svůj vrchol v kategorii 30-39 let! Ačkoli toto je způsobeno mladším věkovým profilem řeholních kněží (průměrný věk 42,8 let) a zahraničních kněží (průměrný věk 36,2 let), věkový profil samotného diecézního kněžstva je stále poměrně velmi mladý (s průměrným věkem 53,3 let a vrcholem v kategorii 40-49 let). 82 Některé z příkladů formulací, které ve skupinách zazněly: „kněží nejsou zvyklí být lidsky a křesťansky na jedné rovině s ostatními věřícími“; „kněží, kteří nedokáží komunikovat s lidmi“; „postoj některých mladších kněží vůči farníkům, nenaslouchají jim, nemají úctu“; „neschopnost kněží oslovit lidi mimo slavení svátostí a dát je dohromady“; „kněz jako arogantní nafoukanec a ignorant v jednání se zástupci místní obecní správy“. Podobným tónem se často nesly komentáře z „farních dotazníků“: „Vztah s farářem je zablokovaný jeho trvalým nezájmem, proto se naše aktivity postupně přesouvají do sféry kontaktů a spolupráce s organizacemi a lidmi v obci.“ „Jestliže nějaká skupina ve farnosti zorganizuje nějaké setkávání, farář se jich neúčastní ani se o ně nezajímá.“ „Nedosažitelnost kněze ve všední den mimo úřední hodiny přesto že je doma.“ „Zablokovanost pana faráře.“
27
83
Některé z formulací (pouze „biskupství“ a „farnosti“): „frustrace některých kněží, že v realitě je všechno jinak, než by si přáli“; „nesrovnání se s realitou, že ty kostely nenaplníme, vzpomínání na mladá léta“; „doslova nenávist mezi některými kněžími navzájem“. 84 Některé příklady (opět posbírané ze všech skupin): „kněží jsou prostě společensky nevychovaní“ (výrok kněze – seniora); „hladovost po majetku a po moci“; „zkostnatělost v myšlení některých kněží, ulpívání na formách“; „kněz dělající ve městě svým přístupem k úřadům ostudu celé farnosti“; „Kněžská schizofrenie, kdy někdo něco káže a něco jiného žije a všichni to ví. S tím se hodně peru. Pak mi dělá problémy jít k němu třeba ke svátosti smíření, když to pro mě fakt není člověk hodný úcty… Když třeba ten kněz strašně horlí, něco třeba velice tvrdě pojmenuje, a přitom si říká: ‚Ty, jo, ale ty to děláš taky a my to všichni vidíme!‘ To si pak říkám, jestli v tomhle případě mají slova smysl. Nechci, aby byl polobohem, ale chci, aby byl aspoň dostatečně slušný, aby přiznal, že to děláme ‚my‘, a ne jen, že to dělají ‚oni‘.“ „Z kluka, který ví často o životě houbelec se udělá velebný, vševědoucí a všemocný otec aniž by si své postavení musel vydobýt svojí schopností.“ „Neviděl jsem dobré, když kluk z gymnázia šel na fakultu, udělal fakultu a dostal faru a šel dělat faráře. To jsem dobrý neviděl. Protože to jsem si vždycky říkal, ‚jak ty, kluku, můžeš zpovídat, mě, starého kořena, prolezlého světem‘.“ 85 Z „farního dotazníku“: „Pan farář je velmi nesmělý a nedává žádné zvláštní podněty. Jako by se bál kontaktu s lidmi.“ Hlas člověka, který přijde často do styku s mnoha kněžími (je třeba poznamenat, že znaménko ☺ v textu označuje místa, kde dotyčný některé věci vyslovoval s úsměvem na tváři): „No, kromě těch vztahů, které třeba někdy zažívám coby žena v církvi ☺… – to není žádný med. No, tak to už jsem si zvykla a myslím si o tom svoje… Myslím, že muži hodně těžko chápou, čím jsou ženy důležité. Že oni vidí priority jinde a někdy si myslí – a to je zajímavý že to je někdy pak i postoj katolický církve – že tak, jak to vidí oni, že to je už celý svět, že se už k tomu nemůže přidat. A nevidí, že tu je ještě něco jiného, co je důležitého… Nevím, jak tomu pomoct, aby se prostě nedívali na nás jenom jako na uklízečky, že ten vnitřní svět, nebo ten ženský svět, buď těžko chápou nebo nedoceňují nebo tak. No, je to těžké se někdy pro ženu cítit v církvi doma. No, bohužel. Že se jim nedůvěřuje, co se týče vědomostí, náročnějších funkcí. Že muži těžko chápou to ženský chápání. A my zase nechápeme, jak to, že to nechápou, když je to tak jednoduchý ☺… No, nevím, myslím, že to je i obecně ve světě… Pak se bojí těch feministek… Nevím, jak bych to řešila. To je těžký.“ 86 Jeden z více hlasů na téma kázání (ty ostatní nebyla takto špičaté, ale v podstatě stejně bolestné; je třeba opět poznamenat, že znaménko ☺ v textu označuje místa, kde dotyčný některé věci vyslovoval s úsměvem na tváři): „A pak také kázání - bohužel všechny evangelické farářky to mají mnohem lépe připravený než naši kněží ☺, no je to pravda. Že se kolikrát buď plácá nebo mluví… že to není prostě o životě. Já být tím člověkem, já nevím, co bych si z toho někdy odnesla. Ne všichni, samozřejmě, nelze generalizovat.“ Dále pak ze skupin například: „příliš formální zpovídání, neschopnost kněží doprovázet“; „nevzdělanost, až negramotnost některých kněží v psychologii a managementu“; „chybějící zkušenost něčeho jiného než bohoslužebného provozu u kněží“ apod. Z „farního dotazníku“: „Zcela nefunkční vikář.“ „Farář dělá minimum, co musí (slouží mši sv., občas zpovídá, slouží pohřeb). Jinak si farníci musí vystačit sami.“ „Před rokem pan farář vyhlásil zlepšení kvality liturgie tím, že bude mši ‚říkat pomaleji‘. Kázání jsou inspirována nějakými dost starými homiletickými příručkami.“ 87 Z průzkumných skupin: „problém motivace kněží k vytváření kněžského společenství“; „neochota kněží dělit se o zodpovědnost za pastoraci“; „kněz křtící děti za peníze v zavřeném kostele“. Znovu a znovu se vyskytovaly případy údivu nad postojem některých kněží k biskupovi: „No, neberou. Myslím, že to neberou ani od biskupa. I když jak kteří. Ale často v okamžiku, když jsou prostě pány ve svém údělu, tak že dělají to, co oni uznají. Někteří si z toho něco vezmou nebo se snaží ho poslouchat, ale já pak nevidím do důsledků, ale vím, že jsou někteří hodně kritičtí.“ Z „farního dotazníku“: „Farář si vystačí sám, laici bez faráře nic nepodnikají.“ „Trápí nás nezájem faráře. Rozhoduje sám, na žádné aktivity nereaguje a občas udělá nějakou svou.“ „Neochota kněze spolupracovat.“ „Zdá se mi, že farář vůbec nečte ACEP, protože věci v něm doporučené či nařízené ve farnosti neuskutečňuje.“ „Ve farnosti se vůbec nečtou pastýřské listy.“ 88 Dva komentáře za všechny: „Někdy když kněz řekne ‚laik‘, je to pro něj výraz pohrdání.“ „Kněží jako pro některé, nejen starší farníky, spíše polobohy než lidmi.“ 89 Nejčastěji bylo zmiňováno následující: častá neschopnost adaptace na naše radikálně odlišné kulturní, sociální a pastorační prostředí prohloubená vytvářením zvláštní kněžské podskupiny v diecézním presbyteriu; otázka motivace stojící za rozhodnutím jít na „misie“ do zahraničí; a především umělé „zalepování děr“ v místní pastoraci umožňující couvat před hledáním systémových pastoračních řešení. 90 Například ve skupině „biskupství“ byla vyjádřen problém laiků zaměstnaných na plný úvazek církví a jejich izolovanosti od běžného světského prostředí. Na druhé straně, ve skupině „sdružení“ byla zmíněna velmi dobrá zkušenost se zaměstnáváním laiků v pastorační či sociální službě. V jednom z „farních dotazníků“ z jedné plzeňské farnosti zaznělo: „V naší farnosti můžeme konstatovat radostné dobrovolné zapojení poměrně velkého množství laiků do života a práce farnosti; pověřování službami ve společenství.“ Naopak z jedné venkovské farnosti: „Stávající ‚farní sestra‘ je ‚autoritativní typ‘ a lidmi neoblíbená.“ 91 Tato tendence je ještě silněji zdůrazněna u kněží sloužících jako faráři či administrátoři farností. 92 Procenta účastníků bohoslužeb i procenta katolíků v jednotlivých vikariátech jsou v celé diecézi poměrně blízká uvedenému průměru, kromě vikariátu Domažlice na jednom extrému (13% katolíků; 3,9% účastníků bohoslužeb) a vikariátu Sokolov na extrému druhém (4,3% katolíků a 0,6% účastníků bohoslužeb). 93 Muži, přestože je jich ve všech věkových kategoriích méně, drží se ženami celkem krok až do čtyřicítky. Pak se počet žen začíná rapidně zvyšovat až do svého vrcholu mezi 60 a 69 lety, zatímco počet mužů (s vrcholem ve stejné kategorii) se zvyšuje mnohem pomaleji, takže „šedesátnic“ máme v kostelích v diecézi již dvakrát více než „šedesátníků“. 94 Tento propad je ještě mnohem extrémnější při porovnání věkové křivky účastníků bohoslužeb s věkovou křivkou obecné populace v diecézi, která má naopak v kategorii 20-29 let svůj vrchol a od kategorie 50-59 let již rapidně klesá. 95 Některé příklady z celkem dvaceti (většina z nich byla z plzeňských farností, ale nejen): „Ti, kteří se začali také pravidelně zúčastňovat dalších společných setkávání zažívají vnitřní růst, sounáležitost a sdílení se ve společenství a tvoří dnes skutečné společenství křesťanů.“ „Lidé se navzájem znají, v menších skupinkách i vzájemně svoje problémy osobní a zdravotní,
28
pomáhají si.“ „Společné výlety na kolech nebo pěšky, tříkrálová sbírka, mikulášské setkání a nadílka, společná práce kolem fary atd., společná setkávání a slavení různého.“ „Další radostí naší farnosti je: slavení poutí, kde je vždy přístupná fara veřejnosti, dále besídky, organizace výletů do hor i blízkého okolí, slavený konec liturgického roku na faře.“ „Farnost je takřka mrtvá, lidé se tam ale mají rádi.“ „I přes značnou věkovou různorodost se společenství občas stmelí pod tíhou nějakého problému - třeba, kdo uklidí kostel, když tradiční skupiny odpadnou pro nemoc, nebo při rozhodování o nějaké větší aktivitě.“ 96 Příklady z průzkumných skupin: „zhýčkanost mnohých duchovním „servisem“ v Plzni (bez větší spolupráce)“; „řada lidí ve farnostech žádná změny neočekává ani po nich netouží“; „pasivita většiny farníků, zbožná úcta k panu faráři“; „úpadek vědomí křestní zodpovědnosti za život církve u laiků“; „farníci se znají jenom ze mše, pak se rozprchnou, ani snahy kněze pozvat je na kafe po mši nefungují“; „neschopnost farníků sdílet navzájem život z víry“; „uměle vypěstovaná představa o přetíženosti kněží“; „farníci jsou vydáni do rukou kněží, nemají na nic právo“. Stejným směrem se ubíraly mnohé komentáře z „farního dotazníku“. Několik příkladů (z celkem asi třiceti negativních komentářů): „O formaci v pravdách víry (katechismus) a biblické hodiny není velký zájem.“ „Mám dojem, že většině lidí stačí nedělní mše, starší jsou ještě ochotní zůstat na růženec.“ „Většinou se lidé spokojí s návštěvou (účastní) nedělní mše svaté. Myslí si, že tím splnili svoji ‚náboženskou povinnost‘“. „Ukázalo se, že velká část těch lidí, kteří navštěvují nedělní bohoslužby, nejeví zájem o další setkávání ve společenství, o hlubší poznávání Božího slova, společnou motlitbu - účastní se nadále jen nedělní bohoslužby.“ „Myslím, že lide se obecně stydí chovat se přirozeně a otevřeně. Mám dojem, že se často schovávají za jakousi ‚kostelní masku‘, toho, co si myslí, že se od nich očekává.“ „Byly zde pokusy dělat setkání i starších k diskusi, myslím před nebo po nedělní mši, ale zkrachovalo to.“ „Jsem církvi vděčná za vše, co mi dala a co dává jiným. Myslím ale, že se v ní víra stává až moc institucionalizovanou. Je třeba dát mnoha „věcem“ konkrétní formu, ale bylo by dobré se více zaměřit na samotného Boha. Raději si otevřeně a upřímně promluvím s Bohem sama v klidu a teple domova než abych odříkávala naučený a (mě) nic neříkající text ve vymrzlém kostele, kde se někteří škaredě dívají jak „ti odpadlíci ani neví kdy vstát a kdy klečet …“. „Lidé scházející se v kostele na mši spolu příliš nekomunikují a nejspíš i jakási bariéra nedorozumění mezi laiky a knězem. Byla bych ale nerada, kdyby mé odpovědi vyzněly v neprospěch kněze. Domnívám se, že chyba je na straně i nás věřících. Možná jsme se nechali až příliš snadno odradit od viditelnější aktivity a práce pro církev.“ „Stav je takový, že farníci v podstatě "zkousnou vše", kdy nemusí dělat víc než přijít v neděli na mši. Potom je několik lidí, co by rádi něco dělali, ale jen, bude-li v tom pan farář. Několik málo lidí je schopno samostatně se sejít a o Bohu hovořit, ale je to jen torzo. Většina lidí bez farářova požehnání vidí i společnou modlitbu ve všední den večer jako něco nekalého. A hovořit o víře, pochybnostech a postojích? To je jim k smíchu. Vždyť je vše jasné a nač tlachat s nějakými kacíři.“ 97 Vyjádřeno ve skupinách např. takto: „neochota vidět realitu menšinové církve, lpění na církvi všepokrývající“; „neochota vidět realitu, systematicky plánovat a hledat řešení“; „zametání problémů pod koberec poukazem na lásku“; „odtrženost církve od reality, jakoby z jiného světa, dualismus církev-svět“; „církev kompromitující sama sebe vyprázdněnými hesly“. Z „farního dotazníku“: „Pan biskup, a nejen on, hovoří o plzeňské diecézi jako o misijním prostředí a právem. Ale chybí znalost tohoto prostředí a misijní program, strategie a atd.“ 98 Z pastoračních skupin: „nahánění lidí do kostela k bohoslužbě, když není víra a život v církvi“; „přes veškerá prohlášení, v praxi jde především o pokrytí bohoslužeb“; „zahlcenost vedení biskupství zaplňováním děr v pastoraci kněžími“… 99 V tomto tlaku na zajištění co nejvíce svátostného provozu se pak také často spatřuje kořen stavu, kdy se do pastorace posílají nezralí kněží (viz pozn. č. 84) nebo se v pastoraci udržují kněží problematičtí. Jako jeden z důsledků je např. vnímáno „neřešení či krytí ničivých a někdy až kriminálních případů aktivit některých kněží“. Viz také další varující hlas: “Tragédie je taky pak to, a zažil jsem takových pár případů, kdy se obětuje schopný laik, aby se zachránil neschopný kněz… Přijme se třeba laik jako pastorační asistent, prakticky se ukáže, že pastorační asistent je schopnější než farář, ale prostě protože farář je nedotknutelný, tak se pastoračnímu asistentovi vytvoří takové podmínky, že dobrovolně odejde, no a farář prostě to zase všechno uvede do těch ‚správně katolických‘ kolejí. Místo aby se prostě vyhodil nebo přeložil farář a dal se prostor schopnému laikovi, tak laik znechucen odejde ze služby v církvi a hotovo…“ (skupina „sdružení“). 100 Zatímco kolem poloviny respondentů „služebnického dotazníku“ uvedla, že je alespoň „průměrně“ seznámena s nějakou oficiální pastorační strategií diecéze (pouze 5% uvedlo, že je tato jejich znalost „velmi dobrá“), pouze kolem poloviny z nich se s touto strategií identifikuje alespoň „částečně“ nebo „tak na půl“ (s nejvyšší mírou identifikace mezi pastoračními asistenty a kněžími pracujícími jako součást nějakého týmu a s nejnižší mírou identifikace mezi faráři a administrátory farností – což může být ještě víc alarmující s přihlédnutím k výše vysvětlenému zkreslení této skupiny respondentů směrem ke větší otevřenosti a pružnosti). 101 Ačkoli se účastníci skupin většinou liturgií jakožto pastorační prioritou přímo nezabývali (kromě komentářů úrovně kázání), jeden z hlasů ze skupiny „farnosti“ vyjadřoval bolest ze strnulosti, nekreativnosti, umělosti, dětinskosti, odtrženosti od reálného života, nedostatku kreativity a radostnosti v liturgii v plzeňských farnostech. „Farní dotazník“ byl k tématu liturgie štědřejší. Našlo se tam pár pozitivních hlasů (a to nejen z Plzně): „Velkou radost a povzbuzení vnímám, když je udělování svátostí - křest, sv. přijímání, manželství, ale i sv. smíření. Dále bych rád vyzdvihl promluvy našeho pátera, zvláště v době adventu, Narozeni Krista, postní a velikonoční rozjímání během kázání.“ „‘Ozvláštnění‘ přijímání do katechumenátu; křty; svatby; přijímání (a průběh) do katechumenátu; mystérium ruku v ruce s communio, např. společná večeře před nešporami; díky absenci kostela se myslím farnost při liturgii mnohem více soustředí na podstatu slavnosti a nedochází k efektu “studeného kostelového ticha”; hodně rozvinutý katechumenát – trvá 3/4 roku, je poměrně živý a náročný, a bývalí katechumeni obvykle vytvoří živé společenství, které dále pokračuje.“ „Radost vidím především v tom, že, uvědomím-li si polohu naší farnosti v bývalých Sudetech, je počet lidí, kteří pravidelně docházejí na mši svatou docela vysoký.“ „Při nedělní bohoslužbě fungují lektoři, o svátcích pěvecký sbor;ekumenické bohoslužby vedou sami farníci; výzdoba a úklid kostela též, funguje od nepaměti bratrstvo Živého růžence (nezávisle na faráři).“ 102 Z „farního dotazníku“: „Řada věřících špatně slyší a často vůbec nerozumí - buď z důvodu špatného sluchu nebo z nesrozumitelného čtení. Při rozhovorech s lidmi po mši sv. sami nikdy o Božím slově nemluví, na otázku o čem bylo nebo jak rozuměli, často neumí odpovědět.“ „Při otčenáši se všichni držíme za ruce. Jinak je to bída.“ „Pojímání oblastí liturgie a modlitby jako ryze osobních bez touhy a ochoty chápat je společně jako farnost.“ „Několik babiček, které chodí do kostela i ve všední dny, mám mezi sebou hezké přátelské vztahy. Já jsem si tam připadala jako poměrně mladší dost opuštěná. Málo platné
29
– přece jen hodně záleží na knězi a podnětech, které dává. Máme velmi obětavou paní kostelnici, ale nevíme co jí trápí, v čem by chtěl pomoci. Lidé nejsou oslovováni v souvislosti se službami při bohoslužbách atd.“ 103 Je však přiznat, že podobné komentáře se v dotaznících objevovaly jen velmi sporadicky, takže uvedeme již jen dva další příklady: „Radost prožíváme, když podstoupí křest třeba celá rodina, kterou dosud nikdo neznal.“ „Máme radost z přibývajícího počtu lidí s živým vztahem ke Kristu.“ 104 S výjimkou „Dnů víry“ (které byly zmíněny dvakrát v průzkumných skupinách a vícekrát ve „farním dotazníku“), některé další aktivity byly ve skupinách (alespoň jednou) zmíněny také, a to např. vikariátní dny víry, diecézní poutě, setkání mládeže s biskupem, setkávání farníků v jedné plzeňské farnosti, ekumenická setkání v Plzni a na Krásně, různé dětské a mládežnické tábory, tříkrálová sbírka, knihovna Křesťanské akademie v Karlových Varech, akce Křesťanské akademie v Domažlicích apod. Z „farního dotazníku“: „Myslím, že radost prožívá farnost (a já s ní) při Dnech víry a při diecézním setkávání chrámových sborů.“ „Máme možnost prožívat řadu radostí i starostí zejména po studiu a diskusích v rámci sněmovního kroužku, po rekolekcích na biskupství, přednáškách, Dnech víry - často jsou inspirací pro praktický život a služby v obci.“ „Oblíbené jsou společné pouti jednak na akce diecéze nebo na poutní místa, jednak na poutní slavnosti přifařených kostelů.“ „Každý rok "Dny víry" (duchovní pomoc mnoha lidem věřícím i nevěřícím), při nich radostné setkávání s ostatními spojenými modlitbou, prožívání Ducha Božího společně s ostatními.“ 105 Například tři mimoplzeňské hlasy: „S příchodem nového faráře vznikla široká nabídka společných setkávání např. nad biblí, k modlitbě, k adoraci… jsou organizovány přednášky, společné výlety, sportovní akce, neformální setkávání apod.“ „Hned po revoluci založil pan farář skautský oddíl a každoročně pořádá letní tábor. Při přípravě a organizaci spolupracují farníci převážně rodiče dětí, ale i některé starší ženy (vaření); na popud p. faráře vydává užší kroužek farníků farní zpravodaj. Zapojeni jsou členové Fokoláre i Obnovy. V rámci těchto dvou hnutí existuje doprovázení, pomoc při řešení konfliktů, sdílení života z víry apod.“ „Letní tábory polských zájezdů mládeže katolické církve na faře. Střídají se ve čtrnáctidenních turnusech.“ Další pozitivní komentáře, tentokrát většinou plzeňské: „Radostí je to, že farnost je "mladá", má hodně mimo-bohoslužebných aktivit.“ „Farnost je výjimečná v tom, že má co nabídnout především mládeži (velké dílo). Oblíbené akce pro rodiny.“ „Připojen okopírovaný seznam aktivit ve farnosti čítající na 41 položek během týdne; ze seznamu také vyplývá, že za hodně aktivit jsou zodpovědní jednotliví laičtí spolupracovníci či celá společenství.“ 106 Je zajímavé, že zde byly pozitivní pouze mimoplzeňské hlasy: „Vznikla tu živá církev, která má co nabídnout i lidem nekřesťanům a těch je na tomto území většina. Tato církev reaguje i na potřeby města nebo obce navazuje kontakty s necírkevními organizacemi, ale i s nekatolickými církvemi. V naší farnosti i v okolních obcích díky tomu roste okruh lidí spolupracujících a sympatizujících a jsou to především lidé, kteří dříve o církev nejevili žádný zájem nebo ji hodnotili spíše negativně. To považuji za velmi důležitou službu církve pro dnešní svět.“ „Farnost vcelku dobře spolupracuje s městským zastupitelstvem, jeho radou a kulturním zařízením. Město podpořilo dostavbu věží, upravilo prostor před kostelem, zařídilo osvětlení kostela, stará se o sochy s náboženským tématem, kulturní středisko volí i náboženská témata pro své výstavy.“ „Existuje velmi pěkná spolupráce našeho faráře, farní rady s Obecním úřadem, se starostou obce. Díky této spolupráci jsme také získali několikrát materiální a finanční pomoc pro farní kostel či okolí kostela. Ve spolupráci s obcí vznikly a probíhají adventní koncerty, sbírky Charity či příležitostné akce - např. žehnání obecního praporu a znaku právě nedávno.“ „Farnost organizuje v kostele koncerty, nabízí farní místnost k pořádání různých výstav a akcí i ne ryze křesťanským organizacím - z toho plyne že nežije v izolaci před okolním světem, město vidí její místo, prospěšnost, a že funguje jako nositel kultury ve městě.“ 107 V jedné plzeňské farnosti, jinak chválené za množství aktivit, se také ale „ve spoustě aktivit někdy ztrácí zacílenost a přehlednost.“ Další bolestné hlasy z diecéze: „Domnívám se, že v této farnosti, ve které je relativně dost věřících, kteří se aktivně účastní nedělní liturgie, není dostatečně podchycena mládež. Ovšem je to velká škoda, protože teenagerů tu máme dost.“ „Kromě výuky náboženství nic pro děti.“ „Zcela zaniklo setkávání mládeže, dřívější setkávání nad biblí se rozpadlo. Mládež a děti jsou problém, kromě výuky náboženství se jim nevěnuje pozornost.“ „Téměř celý čas po revoluce se žádný kněz iniciativně nechopil práce s dětmi, mládeží.“ „Formace ministrantů veškerá žádná (s nástupem nového faráře či kaplana se chlapci vždy učí něco jiného, nebo jinak, ale neumí stále téměř nic.“ „Prioritou pro našeho dnešního mladého faráře je asi zajištění opravy kostela a vytvoření centra pro mládež na faře. Toto vše však odsouvá některé, podle mého názoru, neméně nutné aktivity v duchovním rozvoji farnosti.“ „Podle mě mládež, děti, rodiny, senioři zůstávají bezprizorní.“ „Z našeho laického pohledu se nám zdá, že inkulturace a evangelizace jsou v ŘKC obecně málo rozvinuty, a vzhledem ke stavu církve na jejich výraznou podporu/rozvoj zatím asi ani není dostatek sil.“ „Věřící jsou pozváni na video - to jim je zapnuto - mezitím d. p. farář odejde a po dvou hodinách vypne. Je-li nějaká beseda za účasti 3 - 5 důchodců, také je vše v režii hospodyně, která vše ukončí a přísným pohledem na hodinky i nejzajímavější debatu skončí.“ 108 Jeden plzeňský hlas: „Naše farnost je taková, jaká je, dle mého mínění, celá katolická církev. Uzavřené gheto, kde mnoho problémů je prostě tabu. Pokrytectví na všech úrovních, a tím ztráta věrohodnosti… Neschopnost oslovit širší okolí.“ Ale ani venkov není „pozadu“: „Najde-li se nějaký odvážlivec, že by chtěl být pokřtěn, či děti přijít k 1. sv. přijímání, d. p. jim dá příručku a až si ji pročtou, tak ať přijdou. Samozřejmě se již neukáží.“ „Myslím, že z pohledu moderního světa je naše farnost a potažmo celá církev poměrně uzavřeným společenstvím, které okolní svět nijak výrazně neoslovuje.“ 109 Ve „farním dotazníku“, někteří kolem deseti respondentů referovalo o poměrně velmi rozvinuté vnitřní organizační struktuře svých farností (farní rada, různé služby, zodpovědnosti, pověření apod.). V jiných případech, pokud byla organizace života a služby ve farnosti vůbec nějak komentována, byla většinou založena na principu „farníci pomáhají svému faráři v jeho službě“. Většina komentářů však byla spíše negativních, svědčících buď o nefunkčních nebo nepřítomných strukturách pastorační spoluzodpovědnosti ve farnostech (viz např. některé komentáře z „farního dotazníku“: „Hierarchie se mi jeví klasická: kněz, který obstará vše - farníci bez pravomocí a odpovědnosti.“ „Kněz a stádo. Možná je nějaké struktura, ale já o ní nevím.“ „Farář sám voják v poli – kostelník – několik vzhlížejících lidí – ‚plebs‘ – lid.“ „Žádná struktura není. Činnost kněze - udílení svátostí.“). Ve skupině „sdružení“ se dokonce vyskytl názor, že „mnohé charismatické osobnosti byly zašlapány některými faráři nebo nepružnou církevní strukturou.“
30
110
Zde z devíti přímých zmínek o farních radách jich osm bylo negativních, přičemž ty dvě pozitivní byly spíše buď vyjádřením naděje jednoho z farníků na vznik fungující farní rady po příchodu nového faráře než popisem současného stavu („Domnívám se, že se podaří vytvořit farní radu, která by na začátku dala dohromady určitou skupinu farníků a popřípadě další menší skupinky, které by se scházely, lépe poznávaly problémy farnosti a farníků tak, aby mohlo dojít k živějšímu společenství, pomoci, čtení písma svatého a dalším výkladům.“) nebo vyjádřením trochu zvláštní motivace pro fungování farní rady („Farní rada - většina věcí se řeší za pochodu, některé důležitosti potřebují dostat ‚štábní‘ kulturu a také se mají farní radové ‚cítit‘ potřební.“). 111 Například: „Laické struktury tu (snad jen zatím) nejsou a tradičním starším farníkům nechybí. Dokud farnost nic nedělá, nepotřebuje orgány.“ 112 Například: „U nás ekonomická ani farní rada neexistují. Podle našeho duchovního správce jde o zbytečné tříštění sil, které stojí mnoho jeho úsilí hlídat. Lepší je být dobrým organizátorem a určité věci si dělat sám.“ „Nemůžeme založit farní radu.“ „Usiloval jsem o založení farní a ekonomické rady, ekonomická byla formálně založena, nic nedělá, farní rada byla odmítnuta, protože existuje v centrální farnosti.“ 113 „Farní rada - neinformuje ani v diecézním, ani ve farním věstníku. Navíc ani neví (někteří), co by měla prosadit, navrhnout nebo schválit - jen sedí (a civí…).“ 114 „Byl jsem členem farní rady v sousední farnosti, která pro naší farnost byla ‚centrální‘. Po třech setkáních jsem byl přestán zván a praktiky faráře a ‚silné trojky‘ byly nedůstojné demokratické společnosti.“ 115 Ze 13 přímých zmínek o ekonomických radách farnosti jich 12 bylo negativních. Jediný pozitivní komentář pocházel z jedné živé plzeňské farnosti: „Průhledné účetnictví vč. každoroční zprávy o hospodaření prezentované v závěru mše; spoléhání na podporu laiků vč. podpory hmotné a finanční (významný zdroj finančních prostředků pro činnost farnosti).“ 116 V diecézi církev vlastní 574 kostelů a kaplí a kolem 300 far (kolem 70 far je pronajato třetím osobám). 117 Jako příklady „odvážnějších“ přístupů, kterých se v diecézi nedostává, bylo uváděno např. prodej budov, které nejsou potřeba k pastoraci či systematická příprava strategie ekonomického zabezpečení církve bez závislosti na „konečném řešení“ vztahu mezi státem a církví. 118 Pro dokreslení z „farního dotazníku“: „U nás ekonomická ani farní rada neexistují. Podle našeho duchovního správce jde o zbytečné tříštění sil, které stojí mnoho jeho úsilí hlídat. Lepší je být dobrým organizátorem a určité věci si dělat sám.“ „Není průhledné hospodaření s penězi, ale máme přesně stanovený ceník za církevní úkony (svatba, pohřeb, křest, mše sv. na úmysl, zpověď je zatím bez poplatku)!!!“ „Negativně je vnímán můj zájem o ekonomické hospodaření farnosti, např. kolik stojí topení v kostele, jaký je stav účtu…“ „Ekonomická rada - naléhavost řešení problémů je větší, než hledání konsensu a možné ‚komplikování‘ situace.“ „U nás ekonomická ani farní rada neexistují. Podle našeho duchovního správce jde o zbytečné tříštění sil, které stojí mnoho jeho úsilí hlídat. Lepší je být dobrým organizátorem a určité věci si dělat sám.“ 119 Pro dokreslení z „farního dotazníku“: „Ekonomická rada funguje za zvláštních podmínek; nikdo z nás není informován, kam odchází peníze z nájmu stodol fary apod.“ „V ekonomické radě je pouze kostelnice z naší farnosti, nikoliv farníci s ekonomickým vzděláním kteří by měli o tuto službu zájem.“ „Ekonomická rada se schází zřídka, protože pan farář má už dva roky velké studijní povinnosti a málo času…“ „Ekonomická rada je nefunkční, neví se o její činnosti (nezveřejňuje se nic).“ „Ad. "ekonomická rada": Cosi existuje, nevím ale, zda to lze nazvat ekonomickou radou nebo jen pomocí s účetnictvím.“ „Lidé jsou zvyklí na strukturu, ve které rozhoduje jen farář. Ekonomická rada existovala, ale jen formálně.“ „Rozpačitost nad potřebností ‚povinné‘ ekonomické rady.“ „Ekonomická byla formálně založena, ale nic nedělá.“ 120 Např.: „Velice aktivní je u nás Charita s velice rozsáhlou paletou činností, zejména v službě starým, nemocným a opuštěným. Z historických důvodů je trochu oddělená od kostela, také proto, že fara je pro její rozsah činnosti malá. V Charitě působí také řada lidí, kteří do kostela nechodí. Je zde také čilý společenský život od neformálních setkání u piva až po velkolepé plesy.“ 121 Z jednoho „farního dotazníku“: „Dříve skupinky farníků navštěvovaly nemocné v nemocnicích a domovech důchodců, dnes jsou sami staří a nemocní, nová generace ochotná této činnosti se očekává nejdříve za 5 let, až půjdou do důchodu populační ročníky 50 let. V předdůchodovém věku je nás příliš málo na tuto službu, zastupuje nás charitní společenství.“ 122 Z komunit zapojených v pastoraci byla znovu a znovu velmi pozitivně komentována služba františkánů na Severním předměstí; viz např.: „Vedení farnosti je možno opravdu, po několika letech úsilí, možno nazvat týmovým, včetně velkého zapojení laiků, což je skvělé.“ „Snaha o velkou spolupráci bratří v komunitě v oblasti osobních vztahů, porozumění, vzájemné pomoci. Bratří mě oslovují velmi skrze souznění a opravdovou lásku, kterou z jejich soužití vnímám. Platí na ně slova žalmu: ‚Jaké dobro, jaké blaho, žijí-li bratři v lásce.‘ Je to oslovující svědectví.“ Avšak jako „místa naděje“ byly občas zmiňovány i další komunity či centra (alespoň jednou byli zmíněni: trapisté v Novém Dvoře jako modlitební podpora pastorace, Prusiny, Společenství Jan 10, Noe, saleziáni, dominikáni a Komunita Jan Křtitel). 123 Ačkoli působení řeholí přímo v Plzni bylo často komentováno pozitivně (viz výše), jeden hlas ze skupiny „farnosti“ naopak vyjadřoval značnou nespokojenost se současnou situací farní pastorace v Plzni, kde čtyři z pěti farností jsou spravovány řeholními komunitami, což podle zmíněné účastnice způsobuje neúnosné zúžení a přílišné specializování pastoračního stylu a liturgie na jednu věkovou kategorii. Další kritické hlasy se pak točily kolem „neřešitelnosti sporů mezi farností a knězem v případě řeholní správy farnosti“, kdy se účastníkům skupiny zdálo, že biskup nemá žádné možnosti, jak přimět některé členy některých řeholních či nových komunit respektovat určité základní priority diecézní pastorace a komunikace. 124 Totéž se neprokázalo v případě farností ovlivněných tradičními řeholními spiritualitami. 125 Účastníci skupin například vyjadřovali radost z vytváření, existence a růstu malých společenství, z ohniskového vytváření živých „komunikativních prostředí víry“ a ohnisek naděje či radost z malých skupinek na opuštěných vesnicích, které se modlí. Jeden z účastníků skupiny „farnosti“ napsal: „V naší farnosti žiji svůj sen o církvi, skoro všichni lidi z kostela mají nějaké společenství.“ 126 Ve zprávě připravené pro návštěvu „Ad limina“ v r. 1998 se uvádí, že „komunitas basiliares“ v diecézi nejsou přítomné vůbec.
31
127
Je jasné, že kvalitní organizační struktura ještě nezaručuje řešení veškerých problémů nějaké organizace. Prioritou jsou dnes (a to nejen v církevních či neziskových organizacích) osobní vztahy a společné hodnoty. Avšak je také pravdou, že kvalitní, pružná, zdravá, podpůrná a prostředí, členům a úkolům odpovídající organizační struktura je výbornou základnou jak pro kvalitní poslání, tak pro zdravý rozvoj organizace. 128 Díky roztříštěnosti na (početně) malé místní farnosti nejsou tyto farnosti schopny ani kvalitně komunikovat, natož spolupracovat s okolní širší společností, která má svá komunikační či sociální centra trochu jinde než jsou centra současných farností. Navíc díky malým počtům nejsou farnosti často schopné plně rozvinout ani svůj vnitřní život, který ze své podstaty vyžaduje větší diferencovanost rolí, darů a úkolů, než je běžně k dispozici. 129 Určitým, i když ne jednoznačným ukazatelem může být fakt, že velmi malé procento (8%) farností si vede aktuální „farní kartotéku“, která může být jakýmsi výrazem chápání farnosti jakožto aktuálního společenství živých lidí (na rozdíl od „matriky“, která je spíše výrazem formální struktury – pokřtění – či úcty ke kořenům – pohřbení). Jestliže většina starších lidí prožívá díky pochopitelné duchovní a citové vazbě spíše „přináležitost“ ke svému kostelu, mnoho mladších lidí pak často „kostely“ střídá (především ve větších městech) a svoji „přináležitost“ prožívá spíše k nějaké menší skupině či společenství. 130 Obzvlášť akutní se zde zdají být nejasnosti v rozdílných rolích pastoračního týmu, pastorační rady a nějakého reprezentativního výboru. 131 Základní organizační „chorobu“ plzeňské diecéze lze tedy odborně „diagnostikovat“ takto: Rigidní, nepružná, pouze regionálně decentralizovaná struktura farností bez dostatečného prostoru pro diferenciaci a bez funkčních nástrojů integrace. Nebo jinak, za použití názvosloví organizačních „kultur“, „typů“ a „aktivit“: Neustálé sklouzávání „autoritativní“ kultury mnohých farních „lén“ ke „krizovému managementu“ doprovázená příliš malým prostorem pro kulturu malých „týmů“ postavenou na konkrétních „úkolech“ v oblasti „inovace“ a „tvorby koncepce“ a příliš velkým prostorem pro kulturu manažerských „byrokracií“ postavenou na zaběhlých „rolích“ v oblasti „údržby stabilního stavu“. Mnozí z této nemocné struktury pak utíkají buď do malých izolovaných skupin („famílie“) nebo do anonymity širší společnosti („trh“). 132 Kolem 10% sídelních farností publikuje svůj vlastní farní věstník či farní listy; 40% sídelních farností či v nich sloužících kněží má svoji vlastní e-mailovou adresu; 13% sídelních farností dokonce provozuje své vlastní webové stránky. 133 Konkrétní příklad takového skepticismu (který v tomto případě však komunikaci nebránil) se vyskytl přímo ve skupině „sdružení“: „“Bylo to pěkný, ale zpátky do reality… Takovýchto rozhovorů jsem už absolvoval X, dnešní hovor jsem absolvoval z lásky k tobě, kvůli tomu, že potřebuješ zápočet… Ale po letech profesionálního zapojení církvi to považuji za dárek tobě a tím si myslím, že to všechno skončilo…” 134 Jeden z kněží – seniorů ve skupině „biskupství“ prohlásil trefně: „Jak to jednou hezky vyjádřil Jan Sokol: ‚To, že jsme církev menšinová, to ještě není nic zlého. Ale horší je, když církev menšinová se chová jako církev většinová.‘ Ten to přesně vystihnul, tuhletu mentalitu.“ 135 Kromě příkladů souvisejících s tématy již dříve probíranými, viz např. některé výroky z průzkumných skupin: „absolutní nepřítomnost komunikace, izolovanost, komunikační bloky, nefungující základní vztahy a spojení“; „umělé rozdělení na dvě skupiny – kněze a laiky, vzájemné zostuzování a neúcta“ apod. Jeden pohled z „biskupství“ se snaží situaci pochopit hlouběji: „Nebo vím, že se některým kněžím nelíbí naše pastorační oddělení, protože tam jsou laici, ale nedívají se už ale na to, co vymyslí. To je taky takový ten v církvi postoj, když se řekne, ženská – ta nemůže nic vymyslet, tak už jí neposlouchám, co říká. Tak tady zase – laik, ten nemůže nic vymyslet, tak už neposlouchají, to co říká. Tak to bych ráda, kdyby se změnilo. A kdyby prostě byla taková větší jednota, pochopit, co ten biskup chce, pochopit, co chceme, a pak to teda dělat, a ne, že si řekneme, zase si někdo něco vymyslel… Myslím, že někteří ti kněží jsou unavení a frustrovaní z toho, jak to je v té realitě jinak, a tohle možná pak plyne z toho, ale to bych byla ráda, kdyby se takovéto vnímání změnila.“ 136 Následující komentář ze skupiny „biskupství“ je typickým příkladem kritiky, která se snaží pochopit a pomoci (rozhovor se předtím točil kolem vztahu kněží a diecézního vedení): „Já si myslím, že to je někdy i taková ta mužská mentalita, že to, co nevymyslím já, to je špatný automaticky. Prostě přijímání názorů druhých – tam je asi někdy problém – že jsem to nevymyslel já. A pak i v komunikaci. Někdy se chtějí dobrý věci, ale blbě se to říká, a ty lidi prostě mají pocit, že buď se jim nadává, nebo se po nich zase něco chce, a nechápou, že to je k jejich dobru a že to je třeba jenom problém formy sdělení. Nebo jsou už nějak zaběhlí, mají s třeba špatný zkušenosti, tak už nad tímhle nijak nepřemýšlí. Třeba je někdy i forma dobrá, ale oni už mají zažitý pocit, že po nich pořád někdo něco chce, že se pořád po nich chce, aby brali ty laiky vážně a oni si to třeba chtějí dělat podle svého… Zase chtějí, aby i je zas bral někdo vážně… Takže často problém komunikace.“ 137 Jen výjimečně se ve „farních dotaznících“ objevovaly pozitivní poznámky o spolupráci ve farnostech (i tam, kde se „toho hodně děje“, to často může být organizováno velmi individualisticky). Jednou z výjimek byl např. tento komentář: „Připojen okopírovaný seznam aktivit ve farnosti čítající na 41 položek během týdne; ze seznamu také vyplývá, že za hodně aktivit jsou zodpovědní jednotliví laičtí spolupracovníci či celá společenství.“ Další komentáře byly již spíše bolavé: „Mám pocit, že je vítána moje angažovanost jen v oblasti úklidu.“ „Dnes působící farář je mladý, k některým aktivitám přistupuje energicky; o některých problémech se hovoří, ale jenom hovoří.“ „Být aktivní přináší velké problémy a nezájem ze strany kněží a jejich nadřízených.“ „Farníci přicházejí s návrhy, ale jsou odmítáni.“ „Stav je velice neutěšený. Jsem poslední dobou velice znechucen postojem té ‚nelaické církve‘ a určitě se to odráží v mém hodnocení (asi víc negativní, než ve skutečnosti je). Lidé ve farnosti jsou velmi pasivní a farář a bohužel i většinová církev tento stav nejen přijímají, ale i vítají. Vždyť by přišli o svoji výlučnost. Farář zde znemožnil jakoukoli spolupráci malých společenství s kostelem svým nezájmem...“ „Prožíváme spoustu radostí, ale není to v oblasti spolupráce s farářem. Často mě napadá, abych nechal mrtvé, aby pohřbívali své mrtvé a já abych šel zvěstovat Boží království.“ „Ve farnosti existuje hluboký antagonismus k osobě faráře.“ „Kněz je pod vlivem velmi autoritativní farní hospodyně, která řídí vše.“ „Chcípnul pes. Nečtou se ani pastýřské listy.“ „Vše a za všechny rozhoduje kostelnice.“ „Vše rozhoduje farář a kaplan vždy souhlasí.“ „Farář se domluví s farní radou, rozhodnutí pak sám přehodnotí a změní.“ „Farář se sice poradí, ale rozhodne sám a začne dělat, ostatní se pak raději přidají.“
32
138
Jeden komentář z „farního dotazníku“ upozorňující na vzájemnou úzkou provázanost těchto oblastí: „Dle mého názoru nedostatečná komunikace uvnitř i vně farnosti pramení jednak ze založení duchovního správce (je individualista) a jednak ze špatných vztahů mezi sousedními kněžími.“ Viz také poznámka pod čarou č. 143. 139 Z „nejvyšších míst“ skupiny „biskupství“: „Upozorňuji na heslo jednoho kardinála: ‚Vše je třeba dělat skrze laiky, ale nic bez kněží.‘ Čili tato spolupráce, to že ti kněží vlastně mají klíčovou roli, a jestli to pochopí a zapojí se, tak to jde, jestli to nepochopí a nezapojí se, nespolupracují a blokují, tak nejde nic a je to zabetonované dokonale. A nemají šanci ani prostě ti věřící, ani biskup a jeho spolupracovníci, jaksi něco tam udělat. To je prostě jaksi úplně neprodyšné.” 140 V pastoračním oddělení vidí situaci realisticky, sebekriticky i nadějně (pokud se vsadí na osobní vztahy): „Je třeba si rovnou říct, že my coby pastorační nejsme ve srovnání s farářem rovnoprávnými partnery... Farář je přeci v situaci, že když mě pozve, tak já mohu být jím přizván ke spolupráci. Když mě nepozve, tak se můžu stavět na hlavu, to je pochopitelné. To neříkám jako výtku, to je prostě realita, to musíme říct vážně. Čili řada kněží s námi vůbec do kontaktu nevstoupila, k ničemu nás nepozvala, čili nemá naprosto žádnou zkušenost s námi a my s nimi. Po této stránce se naprosto míjíme, nemám spolu co do činění. Tím nechci říct, že by byla chyba jenom na jeho straně. On může mít informace všude možně odjinud o nás taky, a podle toho si udělá sám úsudek, to je pochopitelné… V těch dotaznících to krásně zaznívalo – že my nejsme schopni (volně cituji) porozumět situaci v té a té pohraniční farnosti, tomu že nerozumíme, tady nemůžete nic dělat, jo, protože jste z města, protože jste z biskupství…” „Mně ještě také přijde, že to často závisí i na nějakých osobních vztazích, že se ti lidé nějak třeba znají, že si jsou sympatičtí, znají se z dřívějška, mají spolu dobrou zkušenost…” „No, to je nejpodstatnější, asi bych řek pomalu, protože od toho je ten začátek vlastně kontaktů a vztahů mezi lidmi, že ty lidi k sobě někdo nějak lidsky spojí nebo doporučí…” 141 Z diskusí ve skupinách se zdálo, že ačkoli ze strany farníků jsou často také chyby a bloky, měl by to být farář, kdo vyjde vstříc a připraví půdu pro zlepšení (totéž by pak samozřejmě bylo možné vztáhnout i na vztah kněží a biskupa). Jeden z členů skupiny „biskupství“, který poměrně dobře zná všechny kněze v diecézi: „Samozřejmě, že jde někdy i o neschopnost laiků spolupracovat s kněžími. Ale, řekl bych, že často těch laiků ochotných spolupracovat je víc, ale že často nedostanou prostor, nedostanou šanci. Aspoň si častěji na to stěžují, či častěji si to uvědomují… Jde o to, aby ten kněz, a to je celé to umění, uměl ty lidi ke spolupráci motivovat, připravit a spolupracovat.” Další člen: „Ta odpovědnost za spolupráci musí být z obou stran, ale je jasné, že v tom našem kulturně-náboženském prostředí je to tak, že se jakoby od toho kněze očekává víc. Že udělá první ten krok nebo že udělá víc kroků… Čili z tohoto pohledu jakoby mám kněží víc za zlé, když nevycházejí laikům vstříc, nebo naopak víc u nich oceňuji, když v tomhle jdou víc dopředu. Ne proto, že by na to měli větší právo, jaksi co do podstaty života církve, ale prostě že tam ta situace je taková.” Při jiné příležitosti, další hlas stejné skupiny: „Já myslím, že to je, jak to já vnímám, vždycky na osobnosti toho faráře. Samozřejmě i těch lidí, ale pokud ten farář je otevřený jako chtít spolupracovat a něco těm lidem nabídnout, ale především stojí si zatím a zúčastňuje se toho, ne jenom že nabídne prostor a tady si něco vykonávejte, ale že i on se toho účastní, tak myslím, že to pak může mít nějaké delší trvání. Protože ti lidé pak vnímají, že to má nějaký smysl, že o to stojí i ten jejich pan farář. Takže to vidím pro mě jako hlavní důvod, jestli se něco daří nebo nedaří. Pak je také samozřejmě otázka těch lidí, ale to bych řek, že je možná už na druhém místě.“ Tentýž důraz se objevil i v jednom z „farních dotazníků“: „Jednu věc považuji za veledůležitou, vše se odvíjí od osobnosti kněze!!! Ve farnosti je ještě "materiál", potenciál, se kterým lze pracovat, ale bez kněze, který nemá toto jako prioritu, je vše s otazníkem.“ 142 Z deseti zmínek o farní budově v odpovědích na „farní dotazník“ bylo devět stížností na její uzavřenost. Jedinou výjimkou bylo konstatování radosti, že ve farnosti je „otevřený farní a komunitní dům pro všechny lidi“. Dva příklady opačných zkušeností: „Otec biskup byl v naší farnosti asi před 6 lety. Tehdy zdůraznil, že je potřeba opravit faru. Ta je dnes opravená, avšak neslouží k účelům, jaké by asi měla poskytovat.“ „Fary jsou zavřené, hledá se lukrativní nájemce.“ 143 Jeden z blízkých biskupových spolupracovníků velmi upřímně přiznal, že v podstatě ve své situaci nevidí moc důvod ke spolupráci s dalšími kněžími (kromě příležitostného zastupování): „Já bych se spolupráci v zásadě nebránil… Ale tady je potíž u spolupráce vždycky v tom, že každý má svých dost vlastních starostí – přímočaře řečeno. A já takhle padám na hubu a ještě kdyby mě někdo řekl, abych šel spolupracovat támhle s františkány nebo salesiány, tak jim na to řeknu – co, dělají to dobře, ať se snaží, ale abych já ještě jim pomáhal, na to mám svých starostí dost. A takhle to vypadá z jejich hlediska také – každý má naloženo dost a dost, a ještě aby… Prostě není tady žádný důvod, ani prostor pro nějakou hlubší spolupráci. Ta koordinace je samozřejmě na místě, ale spolupráce? … Když by byl pádný důvod, pak samozřejmě by se ten prostor musel najít. Ale nutno přiznat, to máš pravdu, já ho ani tak moc intenzivně nehledám – ten prostor.“ 144 Viz příklady z „farního dotazníku“ uvedení v poznámce pod čarou č. 104. 145 Viz příklady z „farního dotazníku“ uvedení v poznámce pod čarou č. 105. 146 Jeden z příkladů spolupráce mezi malým společenstvím a místní obcí je zvlášť zajímavý, a to díky faktu, že „hnací silou“ na počátku i při prohlubování této spolupráce bylo z velké části zklamání plynoucí z mnoha neúspěšných pokusů o bližší komunikaci a spolupráci s místním farářem: „Naše radosti a problémy v oblasti vztahů a komunikace se postupně přesunuly z klasické farnosti (tj. ze skupiny lidí účastnících se nedělní mše svaté) do skupiny lidí, kteří pracují a organizují různé služby v naší obci (obecní rada, základní škola, mateřská školka, domov důchodců, Charita, pěvecký sbor, postižené děti)… Tam teď zakoušíme opravdovou spolupráci a křesťanskou službu. A myslím si, že se tam odehrávají mnohem hlubší osobní setkání a rozhovory, než v klasické farnosti… Zdá se mi, že v takovýchto oblastech je velká naděje na novou církev vyrůstající mezi takovýmito lidmi. Aby bylo jasno, já tady nemluvím o nějaké nové denominaci. Ale o lidech, kteří jsou otevřeni pro různé cesty Boží pravdy, Božích pozvání a Božích darů…“ 147 Především byly zmiňovány různé formační kursy a semináře, „dny víry“ ve vikariátech, písemné pastorační materiály, pastorační poradenství apod. 148 Především v Plzni. 149 Ve „farním dotazníku“ byly kategorie „stylů pastorační služby“ (nabídnuté k „oznámkování“ v dále uvedeném pořadí) charakterizovány takto: „individuální“ (tj. administrátor dělá všechno sám, farníci jsou obsluhováni); „poradenský“ (tj. administrátor dělá všechno sám, ale radí se s farníky); „asistenční“ (tj. administrátor vydává konkrétní pokyny a zadává úkoly,
33
farníci mu pomáhají podle jeho instrukcí); „spolupracovnický“ (tj. administrátor partnersky spolupracuje s farníky na základě vzájemného respektu a uznání vlastních darů); „uschopňující“ (tj. farníci vykonávají hodně úkolů samostatně, administrátor je při tom doprovází, radí a, pokud je to nutné, pomáhá); „nezávislý“ (tj. farníci vykonávají své služby samostatně, téměř bez kontaktu s administrátorem). 150 Je však zajímavé, že v případě míry spolupráce právě v oblasti liturgie se tato korelace nezdá být tak silná a jednoznačná. 151 Tato tendence, která by samozřejmě zkreslovala výpočet dalších korelací, byla při srovnávání s dalšími veličinami eliminována (viz metodologická část této kapitoly, odstavec „kvantitativní analýza“). 152 Tj. přítomnost farní kartotéky, pastorační rady, ekonomické rady, společného pastoračního plánování, spolupráce s biskupstvím, sousedními farnostmi a nekatolickými církvemi a vlastní struktury pro pastorační formaci v dotyčné farnosti. 153 Ve všech případech uvádění podobných souvislostí je třeba konstatovat, že tyto korelace byly prokázány i po eliminování vlivu velikosti farnosti (tj. počtu účastníků nedělních bohoslužeb), který by samozřejmě v mnoha případech tyto korelace ještě dále posílil. Je také třeba upozornit, že ačkoli lze často jasně konstatovat nějakou konkrétní souvislost mezi dvěma veličinami, není tím ještě konstatováno, která z těch veličin je ovlivňující a která ovlivňovaná. 154 V realitě diecéze se zdá, že oblast společných hodnot je blokovaná roztříštěností sdílených hodnot, skepticismem, nízkou motivací, triumfalismem apod.; oblast osobních vztahů je blokovaná osobní vztahovou nezralostí a individualismem, ale i nejasností v pastoračních rolích a především vzájemnou nedůvěrou mezi faráři a farníky, faráři a dalšími pastoračními pracovníky a faráři a vedením diecéze; a nakonec oblast systémových komunikačních kanálů je blokovaná nepřítomností trvale zavedených rámců pro komunikaci spojujících systémovou podporu s osobním rozměrem komunikace. 155 Navíc tato realita ostře kontrastuje s potřebou být ve službě spíše doprovázen a „uschopňován“, než autoritativně „řízen“, vyjádřenou ve „služebnickém dotazníku“ většinou pastoračních pracovníků a také s (podle vlastního hodnocení) nejčastěji praktikovaným „uschopňujícím“ stylem vedení skupiny kněží, která na „služebnický dotazník“ reagovala. 156 Zde bude hrát hlavní roli nedostatek teologické reflexe role kněze a komplementarity hierarchického a charismatického rozměru církve, který pak způsobuje buď nekritické (a často amatérské) přejímání demokratických modelů nebo jejich striktní principiální odmítání. Avšak zde je jasné, že tady nejde o „buď-anebo“ řešení, ale spíše o hlubší reflexi a vzájemné obohacení. 157 Pastorační priority identifikované respondenty „služebnického dotazníku“ jsou následující: prohloubení komunitární dimenze farností (preferuje 20% respondentů); rozvoj a podpora spoluzodpovědnosti laiků (17%; další vzdělávání a trvalá formace kněží a jáhnů (16%); vzdělání a formace pastoračních asistentů a dalších lidí zapojených v pastoraci (15%); systematická restrukturalizace struktury farností v diecézi (13%); další rozvoj kategoriální pastorace (13%); rozvoj seriozní pastorační koncepce a strategie (12%); evangelizace (12%); proměna stylu vedení diecézního vedení (9%); otevřenost směrem k širší společnosti (9%) a podpora komunitární dimenze diecézního presbyteria (preferuje 5% respondentů). Navíc je zde možné porovnat některé zajímavé rozdíly v jednotlivých kategoriích respondentů. Například jestliže formace kněží je coby pastorační priorita preferována 45% pastoračních asistentů, zdá se, že kněží vlastní formaci nevnímají jako tak důležitou (pouze 8% farářů či administrátorů a 17% ostatních kněží ji uvedlo mezi svými prioritami). Podobný rozdíl lze vypozorovat také v otázce systematické restrukturalizace farností, kterou jako prioritu vnímá 36% pastoračních asistentů, ale z farářů či administrátorů ji jako prioritu neuvedl nikdo, z ostatních kněží pak 17%. 158 Podle tohoto diagramu byla strukturována část této studie prezentující současnou pastorační situaci: Vnitřní „proměna“ se zde týká lidských vlastností z „teplého kosočtverce“, vnější „změna“ pak „struktur“, „systémů“ a „strategie“ ze „studeného trojúhelníku“. Aby nějaká strukturální změna byla vůbec trvale možná, musí vyrůst z procesu osobní proměny. Ale i naopak: aby nějaký proces osobní proměny měl šanci na dlouhodobější přežití a dozrání, musí být doprovázen a podporován odpovídající strukturální změnou. 159 Pokud se v některých oblastech změna vyžaduje především „shora“ a důsledněji, lze místy identifikovat jak určité formy přímého odporu a kritiky, tak (a to asi častěji) také mnohé formy jakés „pasivní resistence“ a indiference. Na druhé straně mnohé procesy vyrůstající spíše z reálného života lidí ve farnostech či některých společenstvích (někdy zpočátku „systémově“ inspirované či krátkodobě podporované z biskupství) po čase často narážejí na neschopnost (z jedné či druhé strany) tyto procesy plodně začlenit do širšího (farního či diecézního) celku. Míra zapojení farníků do spolurozhodování ve farnostech i o běžných administrativních a ekonomických záležitostech, natož pak o záležitostech pastoračních, je velmi mizivá. Podobně mizivá se zdá však míra zapojení kněží a jáhnů do spolurozhodování na diecézní rovině. 160 V této souvislosti by jistě byla velmi zajímavá nějaká podrobnější studie o důvodech odchodu kněží z pastorační služby či z aktivního kněžství či stažení se dalších lidí za komunismu aktivně pastoračně působících v různých společenstvích do soukromí nebo studie o vlivu prvních pěti let pastorace na mladé kněze. 161 Diagram převzat z Charles Handy, Understanding Organizations, 4th ed. (London: Penguin Books, 1993) 187 a 327-328. Základem je zde vzájemně propojený tzv. „studený trojúhelník“ třech „tvrdých S“ (strategie, struktury a systémy; viz náš výklad výše) a tzv. „teplý kosočtverec“ čtyřech „měkkých S“ (sdílené hodnoty, schopnosti, styl a stav zaměstnanců). Handy konstatuje, že „tvrdá S“ může být jednodušší rychle změnit, avšak jejich změna může být jen iluzorní, jestliže „měkká S“ zůstanou neproměněná. Zde se objevuje podobná problematika jako jsme již zmínili výše o nutnosti propojení vnější změny a vnitřní proměny. Je také jasné, že „měkká S“ je mnohem obtížnější změnit, obzvláště změnit je rychle.
34
